To není ta přehrada! aneb dosahování Oderských vrcholů (21.6. – 22. 6)
„Kolik že je to těch kilometrů?“ tázal se mžourající JiříK Filipa jednoho ranného rána na zastávce v úterý dva tisíce jedenáct piv jsme už určitě za život vypili. „Je to přesně dvacet kilometrů,“ odvětil Filip s jistotou. „Já jsem se díval na mapu a dělá to třicet pět,“ vstoupil do debaty Melmen. „Anebo,“ mávnul rukou Meček a již si chystal svou naditou peněženku, protože se blížil autobus, který nás měl vrhnout do Dvorců – bodu alfa naší výpravy. Byli jsme velice rádi, že s námi pojede JiříH. Věčně nemá čas, protože pendluje mezi dívkou (teda babičkou) z Mnichova a jinou dívkou (teda sestřenicí) z Budapeště. Konečně si tedy vyhradil trochu svého vzácného času a rozhodl se jej investovat do něčeho rozumného – tedy do ožralého bloumání lesy. „JiříH s námi nakonec nepojede.“ „Proč ne?“ „Nemůže.“ „Aha.“ V autobuse jsme vřele hodnotili jasné sluníčko, které se navzdory předpovědím meteorologů vylouplo na oblohu a vesele si pělo. Když jsme dorazili do Dvorců, okamžitě se zatáhlo a zadul severák. Alespoň nám nebude horko, viď? Náměstí bylo zaplněno přičinlivým vágusem, který prodával jakousi zeleninu. Z druhého patra jednoho domu vykukoval plesnivějící pán a pozoroval ruch velkoměsta. Jeden holky, druhej vdolky a třetí vstává v pět, aby mohl čumět z okna. Jak je ten svět pestrobarevný! Tůra začíná, a proto jsme vytasili svá piva a dali si první ranní hlt sakrálního charakteru. Jali jsme se sledovat červenou, která na nás působila jako na býka, jež je jako druh důsledně barvoslepý. „Mečkůů, pojď na pivo,“ děl JiříK, když spatřil vprostřed rozbitých cihel, klád a železných trubek ceduli Gambrinus (místní hospoda). „Ale, Jiří, přece víš, že nás čeká dlouhá cesta. Tak na jedno.“ JiříK s úlevou odepsal výlet, ale naštěstí (Pro koho? Pro naše nohy? Játra? Morální status?) bylo zavřeno, a tak jsme mohli pokračovat lesem nelesem. Kolem bzučely kozy, pobíhali koně a mečeli čmeláci. Filip se zamýšlel nad dobrovolným obnovováním turistických značek. Spousta je jich již vybledlých a neplní svůj účel. Představil si, jak s úsměvem vybarvuje zašlé označení. Najednou se z lesa s jekotem vyřítí okovanými holemi ozbrojení zástupci Českého svazu turistů a snaživému Filipovi roztřískají lebku na drobečky. Vždyť nemá licenci, prasák! 1
První důležitou a významnou zastávkou byla zřícenina hradu Točník (anebo tak nějak, možná to byl Nočník, už si to nepamatuji). „Na tomto významném sídlišti kázal mistr Jan Hus,“ zapáleně vypravoval Meček. „Hus?“ „Anebo Komenský. Mně se ti dva čuráci pořád pletou,“ pravil magistr české literatury a doktorand politologie na Univerzitě Palackého Filip. Zřícenina byla podivuhodně zřícená a podrobná informační tabule nám sdělovala, že je zřícená. Že je to škoda, že je zřícená, ale je to holt tak. Není vidět, protože je pod hlínou. Ale zato má zajímavou historii! Pan Krumberský z Velčan, nejmladší syn z pěti dětí velkého knížete
Aloise
Krumberského
z rodu
Jeleniců
a
jeho
manželky
Markéty
Utřijelenhoffengrüwaldové auf Štaugletzen nad Metují, zde vystavěl spolu s Arnoštěm třetím Daftolským z Hašiše a jeho strýcem Karlem Petrem Josefem Tomášem ze Sudu nad Odrou významné centrum, o kterém se nic neví, protože prameny mlčí. JiříK si zhrdla odchlustnul a pomyslel si něco velice nepěkného. Pozitivistické pojetí historie typu seberu botu, dám k ní další botu, přidám botu, doplním botou a mám objektivní pohled na člověka v jeho komplexnosti prošlapuje všude. Saje, vydali jsme se dále. Protože se nám původně plánovaná trasa zdála dlouhá, rozhodli jsme se pro fikanou zkratku, která nám ušetří spoustu času na zunkání. Jelikož jsme zdatní orientátoři, neznačenou cestu jsme objevili hbitě. Vytoužená hospoda v Kružberku byla na dosah kamene! Už jsme viděli, jak chladivá tekutina spadá do našich útrob. Abychom náhodou nesešli z trasy, vytáhli jsme mapu, podle které jsme poznali, že se musíme vrátit. A nalezli jsme legendární hráz Kružberské přehrady. „To není ta přehrada, ty vole,“ zhodnotil Melmen, když jsme přecházeli. „Třeba se zmenšila,“ zkusil navrhnout JiříK. „Kolik je tady ksakru těch hrází?“ mírně zneklidněl Filip. „Všechny hráze vedou do Kružberku,“ řekli jsme si. Jedna strana, druhá strana, tady se není kde ztratit. Opustili jsme asfaltku, protože jsme turisti. Nepůjdeme jako idioti po cestě. „Tady to znám! Tyhle břidlice! Tady jsem jako doma! Přesně zde jsme si pekli špekáček s Hekim na minulém čundru. Jdeme správně,“ uklidnil definitivně Meček. Náhle se břidlicovým údolím rozlehl drsný hukot. Lakatoš s Josefem otřásal zemí. „Dobrý den, milý pane, vede tato cesta na Kružberk?“ němě otvíral Filip ústa do strašlivého řevu mašiny oslovuje tak chlapíka v uzavřené kabině. „Mával, že jo,“ spokojeně si zamnul ruce Mečík. 2
Jak jsme šli, tak se vodní plocha Kružberku zužovala. Cesta, po které jsme šli, zatím nabírala stále přírodnější podobu. „Jdeme správně k té přehradě? Já myslel, že objímá rozlehlou vodní krajinu.“ „Taky si nepamatuju, že by ta monumentální přehrada čněla proti řece dva metry na šířku.“ „To jsou laguny, blbouni, dívejte támhle je přehrada! A tam už je pivo!“ „Za chvíli tam jsme! Taky to vidím. Tak pospíšit, za patnáct minut jsme na pivě.“ Po další hodině, kdesi v křacích a po kolena v bahně, jsme zjistili, že asi jdeme špatně. „Jdeme asi špatně.“ „Neříkej.“ „Podívej na tu mapu, přešli jsme tento výběžek po falešné frází, a proto obcházíme nádrž z druhé strany. Za chvíli jsme u Harty,“ ukazoval JiříK na Filipově aktuální mapě, kde vodní dílo Slezská Harta nebylo zakresleno. POZOR! OCHRANNÉ PÁSMO PRVNÍHO STUPNĚ! VSTUP PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN! TRESTNÍ POSTIH! Hlásily stále častější cedule s lebkou a zkříženými hnáty. „Tak ono není úplně jasné, z které strany se to myslí,“ dumal Filip. Když jsme dorazili na hlavní výpadovku na Olomouc, měli jsme na výběr několik chutných možností. Buď jít deset kilometrů po asfaltu do Mladecka (jak navrhoval Filip – nějaký solidární řidič kamionu určitě tři týpky vezme na stop), anebo jsme mohli nalézt polní cestu, po které bychom se vydali do Nových Lublic. Šmatlaje po silnici první třídy nemohl Filip pochopit neochotu mohutných tiráků zastavit. Nakonec se mu rozsvítilo – oni nechtěli zastavovat do kopce. Jinak by nás určitě nabrali, odvezli by nás do Mladecka a ještě nám na cestu darovali láhev finské vodky. Zvolená polní cesta vedla loukami (takže spíše luční cesta) podél elektrických ohradníků. Začalo krápět a mapa vesele ukazovala další a další kilometry tůry. Pivo docházelo, hladinka štěstí počala klesat. Mozoly na patách se přihlásily o své pré. Na křižovatce jsme potkali lyrický pár staroušků, který sbíral třešně a nakládal je do obrovského bagru. Po chvíli přijela červená škodovka s redneckem, jehož jsme se otázali, zda se dá v Nových Lublicích získat pivo. Vřele přitakal, ale na následující otázku ohledně jídla se pouze urážlivě zasmál, zamumlal cosi o Kružberku a šlápl na plyn, takže se během deseti minut vzdálil. Opět po asfaltu! Nahoru! Šlapat! Levá, pravá, zpátky ni krok. Původní představa byla, že v Nových Lublicích dáme pivosm a následně budeme šlapat do Mladecka (dalších osm, ale kilometrů), kde pojíme zdejší výhlášenou specialitu sýr hozený do přepáleného oleje ve 3
friťáku, abychom šlapali zpátky na chatu. Tuto poněkud komplikovanou (úplná pičovina!) ideu jsme opustili v okamžiku, kdy jsme narazili na směrovník, odkazující k původně vytoužené vísce Kružberk. Byla vzdálena dva kilometry! To jsme ovšem netušili, že cedule míní začátek obce a že jediná hospoda je umístěna až na protilehlém okraji. Šmatly, šmatly, šmatly. Konečně jsme dorazili do kružberské hospody, posadili se pod stoly a pozorovali rozprouďující se déšť. Postarší servírka nám nabídla akční menu. „Dnes máme speciální akci! Slavíme deset let hospody, a proto si můžete dát guláš za čtyřicet korun.“ „Jaký guláš?“ „No, normální vepřový guláš.“ JiříK se zamyslel – vždycky si myslel, že guláš se dělá z hovězího. Měl v tom guláš. Po dvou pivech a několika partiích Citadely přišla na řadu důležitá otázka. Půjdeme tedy těch deset kilometrů na chatu, anebo jenom pět do sousední vesnice, odkud jede autobus v pět či zůstaneme v hospodě a o půl deváté se pouze převalíme a necháme se odvést? Palčivá otázka byla uhašena dalšími pivy – pojedeme večer. Objednaná jídla byla luxusní – studeným kečupem polité maso a zapatlané ztuhlým azbestem kvalitního eidamu dvacítky. To jsme si pochutnali! Po nějaké době se déšť utišil a liduprázdná zahrádka se začala plnit edukanty s pedagogy. „Tomáši, ty lotře! A pak se divíš, že s vámi nechci jet na výlet! S vámi to prostě nejde!“ lkal mladý učitel. „Pánučitééél, to nevááá,“ odvětil chlapeček a vypíchl oko své spolužačce, která zapálila stoh. Všichni jsme s uspokojením ocenili klady učitelské profese. Po dalším zabíjení kupců a králů jsme se přemístili dovnitř putyky. Na to, že vydržela deset let, byla prázdná jako naše pivní sklenice. Koukaje na hodinky a zjišťuje, že máme ještě pět hodin sání, jsme povyskočili a Filip se jal objednat jahodovou vodku ve slevě. „Prosím vás, platí ta cena, která je zde, na této rozmazané a posrané tabuli?“ tázal se zdvořile Filip. „Samozřejmě, že platí. Jakpak by ne?“ „Tak my si dáme šest. Teda ŠEST!“ „Déésééét si dajte, chaláni,“ zachroptěl místní štamgast sedící na barové židličce. „Zvážíme.“ Filip si hodlal vybrousit jazýček a ušetřit, a proto zkoušel nejrůznější piva, která byla o dvě či tři koruny levnější než Melmenem a Jiříkem hltaný Radegast. Obdržel Kozla a Pardála. 4
Zvláště Pardál, chutnající po hnojivě na rostliny, Filipovi vůbec nejel. To jsou ti mlsouni, holt. V určitou chvíli se ozval JiříH, ve kterém se zřejmě vzedmulo svědomí, že by byl ochoten přijet večer na chatu. Navigovali jsme jej tak, aby na nás počkal v lhotecké hospodě. Melmen se Mečkovi zprvu vysmíval za jeho neumělé herectví opilosti, ale později zjistil, že Filípek je opravdu našrot a jeho hokynářská artikulace je autentická. Ještě jsme hráli mariáš, ale Meček už byl natolik ožrán, že vyjížděl desítkami, divíce se, že mu je někdo přebíjí esy. Všechno skončilo deathmatchovým Bangem, ve kterém se několik her dvou zbývajících protáhlo až na patero promíchávání balíčků. Večer se nachýlil, my zaplatili a vydali se na autobus. „Jeden, do Lh…Lh…ha ha ha…promiňte. Jeden do Lhot…prrrrsk chá ha ha. Teda…jeden do Lchahahahchchca písk chrch!“ nedokázal Filip ovládnout směšnost slova Lhotka. Naprosto prázdný dopravní prostředek vyplňovalo Mečkovo krákorání. „Ty Jiří, a co kdybych tomu vašemu sousedovi řekl, že je PÍČÁÁÁÁÁÁÁ?“ rozesmál se svému podařenému vtipu Filip. „To by nebyl rád.“ „Já bych mu ale řekl, chápeš ne, že on, on že je pičááááááááá!“ svalil se pan magistr pod návalem svého sofistikovaného humoru na zem v záchvatu smíchu. Ve venkovní hospůdce jsme se přivítali s JiříHem, jehož se počal Filip neústupně tázat, proč že tvrdě neošukal jistou Španělku jako pes. JiříH se stydlivě usmál, prohodil něco o kamarádství, načež Filip zopakoval otázku důrazněji. Nu a takhle jsme si bvančili, pak nás vyhodili a Meček platil za všechny (peníze docházely rychleji než zajíc ve formuli). Alespoň že ušetřil za piva v tom Kružberku. Pak už moc nevím – šli jsme na chatu, tam hráli asi nějaké hry na PC nebo co, chlastali. Ale po třicetikilometrové zkratce, ve chvíli, kdy byla hospoda brzo ráno na dosah, už sil rychle ubývalo. JiříK se odvčelil spát a zbytek hartusil až dohartusil. Ráno jsme vyběhli jako laně na bus, ale to už je jiný příběh. (Tak mě napadá, když se tak pročítám tímhle reportem, že nebýt Filipa, tak by fakt nebylo co komického psát…Mečku, dík!) -JiříK
5
