Titul
Miloslav Jenšík
Commandos útočí NÁJEZD NA SAINT-NAZAIRE
PRAŽSKÁ VYDAVATELSKÁ SPOLEČNOST NAKLADATELSTVÍ EPOCHA
Copyright Ediční rada Edice Magnetka: prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., (FFUK, Technická univerzita Liberec) doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií) prof. PhDr. Radek Fukala, Ph. D. (Univerzita Hradec Králové) PhDr. Miloslav Martínek, CSc. JUDr. František Čermák Copyright © Miloslav Jenšík, 2012 Czech edition © Nakladatelství Epocha, 2012 ISBN (e-pub) 978-80-7425-877-0 ISBN (pdf) 978-80-7425-878-7 ISBN (mobi) 978-80-7425-879-4
PROLOG
Blesk z čistého nebe Podivná flotila, jen co je pravda! Co taková nesmyslná sestava pohledává na širém moři? Uprostřed vodní pláně, která se táhne od obzoru k obzoru, jsou nepochybně doma tři torpédoborce, které tvoří jádro flotily. Dva z nich by zkušený námořní pozorovatel už podle siluety zařadil do britské třídy Hunt, ale co ten třetí? Takový se kolem evropských břehů nevídá. Je zjevně postarší, z loděnice mohl vyplout tak někdy koncem první světové války. Bližší pohled by ukázal, že je napůl odzbrojený. Nadto viditelně prošel řadou úprav palubních nástaveb a ze všeho nejvíc teď připomíná německé torpédovky typu Möwe. Je ta podobnost jen dílem náhody? Nebo se za ní skrývá nějaký záměr? V zorném poli pomyslného dalekohledu bychom postupně objevili dělový člun, jeden větší a čtyři menší torpédové čluny. Potom už jen dvanáct motorových dopravních lodic s těžko odhadnutelným nákladem a tedy i posláním. Takové obvykle jen vroubí pobřeží. Do plaveb na větší vzdálenosti se nepouštějí. Konvoj? To sotva. Běžný náklad, který by ty skořápky uvezly, by pomalu nestál ani za spotřebované palivo. A koho nebo co by musely ukrývat útroby lodic, aby to oprávnilo tak nepřiměřeně silný ozbrojený doprovod? Neobvyklá mořská karavana se plaví ve vodách, které má pod kontrolou německé válečné námořnictvo, a zřetelně směřuje k břehům Francie, jejíž větší část je už bezmála dva roky okupována Němci. Nad jedním z moderních torpédoborců se třepetá válečná vlajka kriegsmarine! Že by se jednalo o ukořistěné lodi, které obrátily zbraně proti svým původním vlastníkům? I to se stává. Proč by se ale potom výprava v těchto zeměpisných souřadnicích chovala tak, jako kdyby cíl plavby měl zůstat co nejdéle utajen? Poté, co na velkou distanc obeplula Bretaň, nabrala zprvu kurs na Brest. Pak se zčistajasna prudce odklonila směrem na La Rochelle. A nakonec, již docela blízko pobřeží, provedla nový prudký obrat. Tentokrát přídě jejích lodí směřují na severovýchod, zhruba do míst, kde se do Atlantického oceánu vylévá Loira a nějakých deset kilometrů od jejího ústí leží přístav Saint-Nazaire. Ten je v současnosti jednou ze základen vražedné vlčí smečky německých ponorek. A také tam je největší suchý dok na světě, postavený před válkou speciálně pro pasažérskou velkoloď Normandii, pýchu francouzské oceánské plavby.
Přístav v Saint-Nazaire s vyznačením hlavních cílů Operace Chariot. Soustředění cílů nájezdu na poměrně malé ploše, které je z plánku na první pohled zřejmé, usnadňovalo přepadení jen zdánlivě; současně totiž také vytvářelo možnosti velmi intenzivní obrany
Je konec března 1942. Už třetí rok zuří válka, jakou co do kruté ničivosti lidstvo dosud nepoznalo. V loňském adventním času se z ní stala druhá světová. Právě skončená zima přinesla na ruské frontě, až před branami samotné Moskvy, zdánlivě neporazitelnému německému wehrmachtu první a hned hodně bolestivý a ponižující debakl. Na západě však i nadále nacistům vzdoruje jen osamělá Velká Británie. Bezprostřední nebezpečí Hitlerovy invaze ji teď neohrožuje, Němci mají na východě starostí až nad hlavu. Pokud se však Královskému námořnictvu nepodaří ubránit životně důležité oceánské dopravní tepny přísunu především ze Spojených států a Kanady, může se jeho země brzy potýkat s nedostatkem surovin nezbytných pro úspěšné vedení války a s vážným nebezpečím vyhladovění. Nad mořem se honí nízké mraky, které tajemné karavaně téměř po celý den poskytovaly úkryt před slídivými zraky leteckých pozorovatelů. Teď už ji kryje houstnoucí tma. Nedlouho před půlnocí se výprava po pětatřiceti hodinách společné plavby rozdělí. Oba modernější torpédoborce se zastaví; nadále už budou svým souputníkům pouze krýt záda a budou připraveny chránit je při návratu domů. Ještě jim signalizují poslední dobrou radu, aby se neprozradily hlukem plného chodu; pak už následuje pouze srdečné rozloučení a přání zdaru. Ostatní lodi se přeskupí. Teď už není o čem pochybovat: je to opravdu nájezd jako z časů Francise Draka a jeho cílem je Saint-Nazaire! Jenomže – může se taková hrstka nicotných lodiček odvážit útoku na silně opevněný přístav? A pokud je cílem přepadu ponorková základna, právě ta je zvlášť dobře zabezpečena. Tomu se tedy říká kuráž! Spolu s dalšími francouzskými přístavy Brestem a Lorientem tvoří Saint-Nazaire trojici výpadových bran kriegsmarine do nedozírných dálek Atlantiku. Z těch tří je nejlépe chráněný, to je dáno už jeho vnitrozemskou polohou hluboko v ústí řeky Loiry. Útok na něj je nemyslitelný bez pořádné dávky sebevražedné odvahy. Té však už námořníci z britského Královského námořnictva projevili v této válce o přežití víc než dost. A tentokrát vezou do akce muže v khaki battledressech s dvěma charakteristickými nášivkami na levém rukávu blůzy. Ta větší má na štítku v barvě námořnické modři červenou okřídlenou kotvu, přes kterou je položen lehký kulomet – výmluvný symbol kombinovaných operací, při kterých je součinností námořních, vzdušných i pozemních sil a využitím momentu překvapení umocněn účinek úderu. Commandos! Němci už se jich naučili bát. Celý svobodný svět si o nich vypráví hotové báje. Jejich jméno vyslovují s úctou i ruští vojáci, kteří tak statečně brání svou zemi. Spolu s ostatními ujařmenými národy Evropy se z rozhlasového vysílání britské BBC „Volá Londýn“ dozvídají o překvapivých útocích přepadových skupin také obyvatelé naší země, zmrzačené, spoutané a terorizované v kleci nacistického protektorátu. Nedaleko jihozápadního francouzského pobřeží se teď schyluje k dalšímu ze série nenadálých nájezdů tajuplných oddílů pro speciální operace, které nesou ono neobvyklé jméno. Do čela lodí, jež se chystají proniknout do opevněného říčního ústí, vypluje dělový člun, na který už předtím přestoupili hlavní koordinátor chystaného útoku námořní kapitán Robert Edward Dudley Ryder a velitel jednotky commandos podplukovník Augustus Charles Newman. Následují dva torpédové čluny a teprve za nimi onen starší torpédoborec: HMS Campbeltown. Trojice liter je součástí názvu každého britského válečného
plavidla. Ta tři písmena se čtou His Majesty’s Ship, loď Jeho Veličenstva. Torpédoborec má na palubě jádro útočného oddílu, ale jak brzy vyjde najevo, jeho hlavní úkol v této operaci to není. Teď se podél brázdy za jeho kýlem sestaví do dvou proudů dopravní bárky, z nichž každá veze jednu přepadovou skupinu. Karavanu uzavírá třetí torpédový člun. Jedna z lodic už chybí. V podvečer jí selhal motor, a když se jej nepodařilo opravit, posádka i diverzní družstvo přestoupily na torpédový člun, kterému tak přibyl úkol navíc: vysadit na břeh i tyhle nové pasažéry. U jiných jednotek by bylo nasnadě rozptýlit je po ostatních lodicích, ale tady by to byl kámen úrazu. Na každé bárce se plaví tým se samostatným úkolem, jehož plnění bylo v mezích možností předem do detailu nacvičeno. Každý muž v něm má přesně vymezenou a odzkoušenou roli. Nad karavanou zahučí letecké motory. Stroje přilétají od západu, vidět je není, ale na lodích vyvolají radostné vzrušení, neboť o jejich identitě ani úkolu není pochyb. Zatím jde všechno opravdu jako po drátkách – i slíbené wellingtony jsou tu v pravý čas! Nálet čtyřiašedesáti strojů na Saint-Nazaire má alespoň do jisté míry rozptýlit pozornost vnější ochrany přístavu, a usnadnit tak nájezdníkům průnik k místům plánovaného vylodění. Po chvilce je v dálce vidět exploze protiletadlových granátů a slyšet dunění bomb. Zhruba tři čtvrtě hodiny po půlnoci se z chuchvalců řídké mlhy vynoří kontura pobřeží. Flotila se dál plaví pod bojovou zástavou kriegsmarine. To není porušení námořního válečného práva; taková lest je všeobecně přijímána a hojně ji využívají lodi všech bojujících států. Palbu je však dovoleno otevřít pouze pod pravou vlajkou. Ryder a Newman stojí bok po boku na kapitánském můstku dělového člunu a mlčky obhlížejí rychle se blížící pobřeží s širokým ústím řeky. Ti dva si už od prvních dnů společné přípravy rozumějí, jako kdyby spolupracovali dlouhá léta. K jejich okamžitému sblížení snad přispěla i skutečnost, že oba do zbraně postavila až válka. Kapitán Ryder je zkušený námořník, ale v mírových časech byl polárním badatelem, dokonce získal za tuto činnost vyznamenání; podplukovník Newman byl stavitelem. Základním tmelem dvojice je neokázalé, ale skálopevné vlastenectví obou mužů a samozřejmá odvaha, s níž přistupují k mimořádně nebezpečnému dvojjedinému úkolu. Flotila už postupuje rychlostí pouhých jedenácti uzlů, aby byly motory co nejméně slyšet. Na okraji říčního ústí mine vedoucí plavidlo neosvětlenou hlídkovou loď. S tím musel scénář operace počítat, proto dělový člun pluje první. Ale co to? Ačkoli je scéna docela slušně nasvícena barevným ohňostrojem protiletadlové palby a po obloze kroužícími prsty světlometů – Němci nic! „Je to možné?“ vrtí nevěřícně hlavou Ryder. Málem šeptá, jako kdyby se bál, že svou loď hlasitým hovorem prozradí. Newman vyndá z úst lulku, ale než může cokoli odpovědět, začne na levém břehu blikat signální lampa. Už je to tady! Pobřežní hlídka je bdělejší! Na řeku se zaměří světlomet, přidá se druhý, třetí… Ve chvilce je hladina ozářena jako pro benátskou noc. Britové jsou však i na takový případ připraveni. Ryder jen vydá stručný povel a jeho signalista vysílá na břeh předem do písmenka připravenou odpověď: „Plujeme do přístavu podle instrukcí. Vezeme raněné, rychlá lékařská pomoc nezbytná.“ Při hlubší analýze by tenhle trik neobstál, takový náklad by přece musel být předem ohlášen. Ale proč nezkusit, zda si velitel pobřežní baterie třeba jen na chvilku nepomyslí, že ho o tom nějaký flákač z přístavního velitelství zapomněl informovat? Teď se hraje o čas, a ten se v nejbližších minutách bude načítat po vteřinách! Na váhy úspěchu či neúspěchu mise může padnout každá maličkost. Stále zbývá špetka naděje, že k alespoň kratičkému oklamání Němců snad postačí, že zpráva z dělového člunu je ve správném
kódu a má všechny potřebné identifikační znaky; o to se postarala zpravodajská služba. Je to marné! Pár chvil chatrné naděje ukončí varovný výstřel před příď Campbeltownu. I pro takovou příležitost mají nezvaní hosté připraven autentický nepřátelský signál: „Plavidlo je pod palbou našich zbraní!“ Zbožné přání, aby i tohle nějak prošlo, vydrží minutku, dvě, tři – ale pak už se rozburácí hotová kanonáda! „Vlajky!“ zavelí Ryder. Prapor kriegsmarine už není k ničemu a letí zpátky do truhly. Teď je pravá chvíle pro „Whitesign“, bílou válečnou vlajku Královského námořnictva. Jeho příslušníci ji dost rouhavě přezdívají „Bílá prachovka“, ale když dojde na lámání chleba, dává jim sílu k činům, které by sami v sobě nehledali. A britská děla už odpovídají! Jejich obsluhy míří přesně, i dělostřelci byli pro nájezd pečlivě vybráni a jejich nácviky co možná nejvíc odpovídaly předpokládané situaci. Teď se to zúročí. Z německé strany účinně zasahují především lehké protiletadlové kanony ráží 37 a 20 mm. Těžší kanony a houfnice pálí z větší vzdálenosti a na přesnosti jejich střelby je to přece jen znát. I tak některá plavidla už hoří. Do cíle mise chybějí pouze necelé tři kilometry, ale bude to projížďka peklem! Může vůbec některá z lodí doplout až ke Starému molu a dalším místům výsadků? Z paluby Campbeltownu bylo odmontováno vše nepotřebné, včetně některých děl, aby získal menší ponor, a snížil tak nebezpečí uvíznutí na některé říční mělčině. Můstku se to netýkalo; tomu ještě přidali na obrnění. Poručík komandér Stephen Beattie se na něm co chvíli bezděčně přikrčí, když některá kulometná střela zasáhne pancéřový plát po jeho levici. Nájezdníky dál bičuje ohnivá smršť. Je to zlé, hodně zlé: na několika místech Campbeltownu už proskakují plameny; někteří z commandos, připravených na přední palubě k okamžitému vyražení do akce, jsou zřejmě zranění, někteří možná už mrtví. Po levém boku torpédoborce se teď po přímém dělostřeleckém zásahu rozlomila jedna z transportních lodic, zranění tonou a nikdo jim teď nemůže přispěchat na pomoc. Co může válečný námořník dělat v takové chvíli? Vykřičet ze sebe všechen bezmocný vztek? Nebo jen drtit mezi zuby nejdrsnější kletby? Vyjde to nastejno – to i ono je na nic. Smysl má jediné: kdo ještě dýchá a vládne rukama i nohama, musí dál dělat svou práci! Kapitán, který ztratí svou loď, by si měl určitě dát oraz. A pod Beattiem šly v téhle válce ke dnu už dvě! Už přestával doufat, že mu kdy někdo svěří třetí, ale pak si ho zavolali na Admiralitu a prozradili mu, co mají za lubem s Campbeltownem. Zprvu se v něm začala vařit krev. Takhle mě tedy vidíte, pánové? Jako odborníka na potápění vlastních lodí? Uctivé díky! Ale hned skousl prvotní hořkost, protože už následující věty vyjasnily, že tak to míněno není. Že mu staří mořští vlci nabízejí mimořádně důležitý a čestný úkol, který by nesvěřili jen tak někomu! A že se jeho splněním může nepříteli nejlépe pomstít za obě své předešlé lodi. Teď tu tedy stojí za zdvojeným pancéřováním na můstku starého torpédoborce. Nebýt války, byla by ta stará rezavá piksla už nejspíš skončila ve šrotu, ale nakonec se mu asi stane – pokud z toho šmelcu kolem vyvázne živý – jeho jednou provždy nejmilejší lodí! Osud dovede mít smysl pro humor. K takovým úvahám by ale patřila spíše lulka a pohodlné křeslo u krbu. Tady a právě teď pro ně není místo ani čas. Ta zatracená palba snad ještě houstne! Beattie mrkne na svítící ciferník hodinek: 01:31. Před minutou měli být v cíli. Ale je to na dohled, teď už se tam přece musíme dostat! Poručík Tibbets před chvílí odešel do podpalubí, aby vykonal, proč se sem plaví až z Falmouthu. Nalevo jako kdyby teď míjeli mnohonásobně zvětšený model, u kterého všichni strávili tolik hodin, aby si vtiskli do paměti každý detail připravované
operace. Ačkoli tu drtivá většina z nich ještě nikdy nebyla, za jiných okolností by tu teď klidně mohli dělat průvodce turistů: vlevo právě míjíme Staré město, před námi ční do řeky prst Starého mola, hned za ním je Starý vjezd a potom už jen… Dělový člun prudce zatočí doprava, aby Campbeltownu uvolnil plavební dráhu. Starý torpédoborec se teď už žene vpřed, co to dá, vedle síly svých motorů trochu popoháněn i přílivovou vlnou, která proniká až sem. I námořníci a commandos pálí ze všech hlavní. Mohutná kesonová vrata šikmo vlevo před lodí se rychle přibližují. Už nás nezastavíte, skopčáci, teď vás parádně zkřísneme! Náraz, ohlušující rachot, strašlivé skřípění drceného kovu! Příď Campbeltownu se zaryje do kesonu a zvedne se prudce vzhůru. Commandos se derou na břeh. „Blahopřeju, kapitáne!“ řekne lodní inženýr Howard. „Tak jsme jim to nandali,“ mrkne na něho Beattie a spokojeně si promne plnovous. „01:34, to bychom měli čtyři minuty zpoždění. Vzhledem k délce plavby to zase není tak zlé, co vy na to? Máme přece válku, teď se napořád zpožďují i vlaky v naší staré dobré Anglii. Dobrá, pane Howarde, jděte dokončit svou práci. Já se půjdu drobet mrknout na břeh, jak tam ti chuligáni se začerněnými hubami řádí. A potom si budeme muset sehnat nějaké spojení domů!“ Poručík Stewart Chant velí demoliční skupině, která má za úkol vyhodit do povětří čerpací stanici suchého doku. Ještě než Campbeltown narazil do kesonu, způsobily mu úlomky šrapnelu bolestivá zranění na pravé paži a na levé noze. Není čas na obvazy, ostatně více či méně krvácejí už dobré tři čtvrtiny posádky torpédoborce i commandos. Ti zatím čekají na svou chvíli na palubě, kryti alespoň proti přímé kulometné palbě nízkými ocelovými pláty, do kterých zběsile bubnují svítící střely. Konečně: náraz do vrat, po náhle šikmé palubě chvátají úderné skupiny na příď, aby byly co nejdříve na břehu. Chant běží v čele svých mužů. Tolikrát si ve výcviku prohlížel model přístavu, vrýval si do paměti fotografie a plány, že by teď snad k čerpací stanici trefil i v nejhustší mlze. V trysku ohnivou smrští ho zasáhnou další střepiny, ale už jsou na místě. Odpálit železné dveře, rychle po schodišti dolů. Rukama, zanechávajícíma krvavé stopy na všem, čeho se dotknou, připraví poručík nálože k odpálení. Co odolá explozi, je třeba dokončit kladivy, železnými tyčemi, čímkoli, co je tu právě po ruce. Zkáza musí být co největší! Po úspěšné demolici vede Chant svou skupinu ke Starému molu, kde se mají nalodit k návratu. Když stáli v Británii nad modelem, připadalo jim, že ani ústupový plán nemá chybu. Nemohli tušit, že dlouhý železný most, po kterém mají přeběhnout na molo, bude z několika okolních střech ostřelován tak, že by po něm nepřešla ani myš. Zbývá jediné: přeručkovat na druhý břeh po spodní konstrukci. Každé přehmátnutí vystřeluje bolest do krvácejících prstů a dlaní, ale poručík to dokáže stejně jako jeho muži – aby se na druhé straně dozvěděli, že už není kam se nalodit! Některé lodice se v bubnové plavbě poroučely ke dnu ještě dříve, než mohly doplout k místu plánovaného vylodění, a ne všichni se z nich dostali na břeh. Jiné už nabraly muže, kteří své dílo zkázy dokončili o něco dříve, a vyrazily na zpáteční plavbu smrti k ústí Loiry a dál na širé moře. To už sem přibíhá také hlouček vedený Newmanem. I ve vražedné vřavě nasadí velitel svůj starý známý úsměv. „Rád vás zase vidím, Chante,“ řekne. „Už mi hlásili, že také máte hotovo. Dobrá, chlapci – udělali jsme tu, co se dalo, je čas pomýšlet na návrat. Jak se ale tak rozhlížím kolem, počítám, že domů to půjde jen pěšky…“ Postupně se dá dohromady sedmdesát mužů. Hlášení jednotlivých velitelů ukazují, že dvě třetiny toho počtu utrpěly
vážnější či lehčí zranění; mnozí krvácejí z několika ran. Důstojnická porada uprostřed kruhové obrany probere různé ústupové možnosti. Výcvik klade velký důraz na to, aby si nájezdníci už od prvních kroků v akci vštípili do paměti každou sebemenší možnost úniku. To je jedno z přikázání, kterými se commandos řídí za všech okolností. Jak by si tedy už cestou sem mohli nevšimnout šalupy připoutané nedaleko mola? Zmocnit se jí a pokusit se na ní prorazit k moři? První část plánu nepředstavuje žádný problém, zato druhá by teď už mohla vyjít leda zázrakem. Co tedy dělat? Plavat a brodit se dál proti proudu řeky z dosahu německé posádky? Také jen fantazie! Newman se rozhodne probít se do města, hledat spojení s francouzským hnutím odporu a s jeho pomocí se nějak dostat až na hranici neutrálního Španělska. Tou cestou už se podařilo dostat zpátky do Británie slušné řádce sestřelených letců. „Jen se podívejte, jaká je krásná měsíční noc,“ zažertuje si podplukovník na závěr rozboru nezáviděníhodné situace. „Není jak stvořená k malé procházce?“ Poslední věta na pár okamžiků uvolní napětí, sem tam se někdo zasměje. O nic jiného také Newmanovi nešlo. Dokud se dovedeme smát, není to s námi zase až tak zlé. Ještě jsme tady a nic nevzdáváme! Pro tohle mají chlapci svého velitele rádi. S rukou na srdci není jeho ústupová varianta o nic realističtější než ty předešlé, ale něco se přece zkusit musí a oni se naučili mu věřit. Well, tak jdeme na to! Každý krok ústupu je plný nebezpečí. A Chantovu martyriu ještě není konec: odražená kulka mu roztříští koleno. I předchozí zranění už ho stála dost krve, dál nemůže sám pokračovat. Kus cesty ho nesou dva vojáci, ale náhle jim dá rozkaz a odmítne o něm debatovat: „Položte mě támhle do stínu toho skladiště a sami vezměte roha!“ Po chvíli se k němu přidá zbloudilý voják. Tak je zčistajasna zaskočí tři Němci se samopaly. V úzkém proužku světla ze zatemněné svítilny jednoho z nich se na výložkách zablesknou stříbrné runy SS. „Aufstehen!“ zařve esesák. „Hände hoch!“ A když voják vyskočí a dá ruce vzhůru, srazí ho dávkou ze své zbraně. Chant už se nepokouší bránit. Ví, že dobojoval, že nemá šanci. Pistole mu leží v klíně, jenže zásobník je prázdný a jiný už nemá. A dokázal by vůbec ještě stisknout spoušť? Dívá se na nepřátele a říká si, čert vás vem, tak už to skoncujte! Neočekává od nich nic jiného, než co právě potkalo jeho spolubojovníka. Němci ale i v rozedrané uniformě zbrocené krví a s černými šmouhami po obličeji rozeznají důstojníka. Když se přesvědčí, že se nemůže sám zvednout, popadnou ho pod rameny a vlečou na velitelství. Tam se k jeho výslechu připlete Němec se stužkou Železného kříže v knoflíkové dírce a se dvěma rozetami na stříbrných pletených náramenících. „Plukas,“ řekne si Chant. Ve výcviku promrskávali i německé hodnosti a distinkce; alespoň teď ví, s kým má tu čest. Tenhle navoněný frajer v nažehlené uniformě bude zřejmě z nějakého štábu. Teď něco rozčileně říká prošedivělému feldvéblovi a ten to překládá: „Pan plukovník se ptá, jak jste se, ke všem čertům, vy Angličané dokázali dostat až do samotného přístavu?“ To se pan plukovník ptá docela případně, pomyslí si Chant. Vlastně bych byl sám rád, kdyby mi to někdo uměl vysvětlit… Nahlas řekne: „Nejsem Angličan.“ Té větičce plukovník rozumí i bez tlumočníka. „Ne? A kdo tedy jste?“ vyštěkne. „Skot,“ řekne zbědovaný poručík a potom se jeho tvář přes všechnu bolest a únavu jako mávnutím kouzelného proutku rozzáří šťastným klukovským úsměvem: „Inu – dostali jsme se sem!“ Už uprostřed noci začaly výslechy prvních zajatých commandos. Postupně se k nim připojovali další zajatci. Teprve v průběhu dopoledne dojde na námořníky. Před
německého zpravodajského důstojníka přivedou jako prvního kapitána Campbeltownu, kterému se také nepodařilo dostat se včas na palubu některé z uniknuvších lodí. Němec ho osloví výbornou angličtinou a chová se přitom tak obřadně, že britský námořník nemůže jinak, než se také zdvořile představit. „Poručík komandér Stephen Halden Beattie,“ řekne a v duchu mezinárodní úmluvy o výslechu zajatců uvede i své identifikační číslo. „Nechme formalit,“ mávne rukou vyslýchající. „Smím vám nabídnout šálek čaje, komandére? Máme tu opravdu chutný, ruský.“ Samolibě se nad tím usměje a pustí se do výkladu o mohutné obranné linii, kterou na vůdcův rozkaz buduje velkoněmecká říše po celém západním pobřeží evropské pevniny. „Mohu vás ujistit, ostatně jste se o tom měl příležitost sám přesvědčit, že právě Saint-Nazaire bude brzy patřit k nejpevnějším bodům západního valu. Vím, jak vy tommyové dovedete být tvrdošíjní, někdy jste jako ti vaši buldoci, ale řekněte mi – velel jste přece tomu torpédoborci? – co jste tu vlastně chtěli dokázat?“ Odmlčí se, aby vytvořil patřičný prostor pro vtípek, který už předem signalizuje ironickým úsměvem: „Pokus o invazi, předpokládám, to přece jen asi nebyl?“ Kdyby Němec nebyl tak zaujat vlastním výkladem, jistě by mu neunikla Angličanova nervozita. Beattie se ani nenamáhá předstírat, že ho pozorně sleduje. Jeho pohled co chvíli zabloudí k oknu. Na druhém konci rozlehlého stolu leží jeho doklady a hodinky, jak mu je zabavili, když ho k ránu zajali; bohužel tam nedohlédne. Jedno je nepochybné: je už značně pokročilé dopoledne. Zatraceně, že by tomu čaroději Tibbetsovi něco selhalo? „Dobrá, komandére, chtěli jste tedy ochromit provoz přístavu,“ pokračuje Němec, zjevně rozladěný nezájmem důstojníka Royal Navy o výměnu duchaplností. „Ale povězte mi, to jste si vážně mysleli, že když s tou vaší pitomou kocábkou najedete do kesonových vrat, že je prorazíte?“ Beattie ani teď neodpoví. A potom se to stane. Přijde to jako na zavolanou, jako v té nejkrásnější pohádce: mohutná detonace otřese budovou přístavního velitelství i celým širokým okolím suchého doku. Tlaková vlna rozrazí zavřené okno a promění jeho tabulky ve skleněnou tříšť rozsetou po celé podlaze místnosti. Němec pár okamžiků nechápavě třeští na zajatce oči, potom přiskočí k oknu, za kterým rychle roste hustý oblak černého dýmu. Zvenčí se ozývá křik, zmatené povely, dupot okovaných bot, dokonce výstřely. Karta se obrátila. Jeden z těch dvou mužů na to dlouho netrpělivě čekal, druhý se teď rychle dovtípí. Beattie se pohodlně opře ve své židli, upřeně se zadívá svému protějšku do očí a pak se usměje. „Teď už vám konečně mohu odpovědět.“ Labužnicky si vychutnává každé slovíčko. „Ne, to jsme si tedy fakticky nemysleli.“ Roznětky poručíka Tibbetse s osmihodinovým časováním opravdu poněkud selhaly – naštěstí pouze do té míry, že došlo k několikahodinovému zpoždění. Nakonec přece jen přivedly k výbuchu tuny trhavin umístěných pro větší účinek mezi betonovými bloky v přídi Campbeltownu. Obrovská exploze zničila kesonová vrata. Zkázu suchého doku pak už jen dokonala voda z Loiry. Teprve okolo půl jedenácté, řadu hodin potom, co Němci zlomili odpor posledních vzdorujících commandos, jim Britové zasadili poslední a ze všech nejdůležitější úder celého nájezdu na Saint-Nazaire. A jestliže až doposud ztráty nájezdníků výrazně převyšovaly ty německé, výbuch způsobil rozhodující obrat. Zahynulo při něm více než čtyři sta příslušníků posádky přístavu. Pomohla i šťastná náhoda, jakou by předem do svých plánů nezahrnul ani největší fantasta: jen na palubě Campbeltownu bylo právě ve chvíli exploze čtyřicet převážně vysokých důstojníků německého válečného námořnictva i armády! Hledali
tam odpovědi na otázky po smyslu britského útoku – a spolu s nimi našli i svou smrt. Sebevražda starého torpédoborce HMS Cammpbeltown dokonale naplnila záměr plánovačů operace s krycím názvem Chariot. Nemohla být načasována lépe…
