Technická univerzita Liberec Kapitola 1 Finanční plánování

Technická univerzita Liberec

Kapitola 1 – Finanční plánování

1 FINANČNÍ PLÁNOVÁNÍ 1.1 Podnikové cíle a podnikové plánování Podstatou řízení je rozhodování, které se zaznamenávána do plánové dokumentace. Finanční plánování je rozhodování o způsobu pořízení (získání) kapitálu, užití finančních zdrojů a o peněžním hospodaření. Finanční plán je integrující součástí podnikového plánu. Základem finančního plánování je dlouhodobý finanční plán, jehož záměry se promítají do krátkodobého (ročního) finančního plánu. Plánování je prostředkem k realizaci přijatých záměrů a zároveň napomáhá k dosažení optimálních výsledků podniku. V tržních ekonomikách podniky plánují. Plán je klíčovým nástrojem koordinace a komunikace a zároveň snižuje rizika. Úspěšné plánování je založeno na pečlivé analýze historických dat a skutečností z nichž jsou vytvářeny podklady pro budoucí vývoj hrozeb a příležitostí. Vrcholným kritériem je poslání podniku, které je rozvedeno do jednotlivých dílčích podnikových cílů. Pokud by jednotlivé útvary sledovaly vlastní cíle, mohlo by dojít k poškození podniku jako celku, přestože by jednotlivé útvary dosahovaly efektivity (rivalita mezi jednotlivými útvary, chybný informační systém, špatná komunikace, pomalé a nesprávné předávání informací). Plánování pomáhá podniku reagovat na vývoj tržního okolí a na měnící se ekonomické podmínky. Chování podniku při sledování podnikových cílů je vázáno pravidly formulovanými v podnikových politikách. Strategické plánování zahrnuje systém rozhodovacích kritérií na různých úrovních obecnosti: poslání, vize, cíle, strategie, podnikové kultury, podnikové politiky. Poslání určuje účel existence firmy, tj. zpravidla určuje obor její činnosti. Firma by se měla soustřeďovat na sourodý program činností. Pokud se jedná o konglomeráty různého oborového zaměření, v tomto případě nelze předpokládat, že vedoucí pracovníci boudou mít odbornou a potřebnou profesionální znalost ke zvládnutí různých technických a ekonomických procesů. Vize znamená vymezení, čeho chce podnik jednou dosáhnout (např. T. Baťa viděl smysl svého snažení v tom, že obuje levnou obuví většinu světa, která v té době ještě boty postrádala). Vize je určitá výzva pro spolupracovníky, aby obětavě plnili každodenní úkoly. Cíle určují výsledky, kterých má být dosaženo v určitých časových dimenzích (obdobích). Strategické cíle především formulují jednotlivé činnosti podniku tak, aby bylo



realizováno poslání podniku. Strategické cíle se v různých obdobích orientují na různé činnosti podniku, např. •

V oblasti prodeje se jedná především o cílový podíl na trhu, tj. získání nových trhů.

•

V oblasti vědy a výzkumu se především jedná o udržení úrovně výrobků, (tj. udržení výrobků na nejvyšší vědeckotechnické úrovni v daném odvětví).

•

V oblasti investiční výstavby se jedná o obnovu a rozvoj dlouhodobého hmotného majetku.

•

V oblasti personalistiky jde o udržení nízké míry fluktuace zaměstnanců a zajištění růstu kvalifikace zaměstnanců.

•

V oblasti financí se jedná o růst rentability vlastního kapitálu, o růst zisku na jednu akcii a o růst tržní hodnoty firmy.

Strategie je jednotný a integrovaný plán, který dává do souladu slabé a silné stránky s hrozbami a příležitostmi. Strategie stanoví cesty, pomocí nichž bude dosaženo stanovených strategických cílů. Rozeznáváme tři základní strategie:strategie útlumu, strategie stability a strategie expanze. Podniková kultura vzniká od okamžiku vzniku podniku a zahrnuje nepsané zákony, jak řešit problémy a konflikty: mezi zaměstnanci, zaměstnanci a vedením firmy, vůči zákazníkům a ostatním partnerům. Cílem podnikové kultury je omezit negativní dopad na pověst podniku. S podnikovou kulturou velice úzce souvisí i společenská odpovědnost podniku ve vztahu k občanské veřejnosti, tzn., že podnik vytváří nejen nové pracovní příležitosti, ale i sociální programy. Jestliže si podnik stanovil své cíle, musí určit způsobu, jak daných cílů dosáhnout. K dosažení jednotlivých cílů si podnik stanoví podnikovou politiku, která naznačuje výkonným složkám, co se má, a co se nemá dělat při sledování cílů. Politiky přispívají ke kultivovanosti (etice) podnikání a posilují povědomí o systému hodnot, v něž podnik věří. Jednotlivé (dílčí) politiky na sebe navzájem navazují a tvoří systém norem chování, které byly přijaty vrcholovým vedením a které musí být respektovány všemi úseky činnosti podniku. Jednotlivé politiky přispívají k systémovému řešení jednotlivých dílčích situací. K hlavním dílčím politikám patří: -

marketingová politika - zahrnuje především prodejní, cenovou, distribuční a propagační politiku podniku;


-


výrobní politika – zabývá se problematikou, např. jak vyrábět velké série, jak reagovat na sezónnost prodeje, vyjadřuje věcné cíle pro daný druh výroby a výrobků podle divizí a závodů, apod.;

-

personální politika – řeší otázky počtu a struktury pracovníků, získávání nových pracovníků, programy rekvalifikace, zvyšování kvalifikace pracovníků apod.;

-

finanční politika – stanoví obecná pravidla pro finanční řízení.

Na formulování cílů a politik navazuje podnikový plán, který vyjadřuje podnikovou strategii na cestě k realizaci cílů v příštích letech. Finanční plán je součástí podnikového plánu, který propojuje všechny aktivity s kvantifikovaným finančním cílem a s časově rozvrženými strategickými záměry.

1.2 Finanční politiky podniku Moderní finanční teorie uvádějí, že finančním cílem podniku je maximalizace tržní ceny podniku. Tento cíl především vyplývá ze zájmů vlastníků podniku, tj. majitelů akcií. Pokud existuje trh cenných papírů, vypočte se tržní cena podniku jako součin tržní ceny (kurzu) jedné akcie a počtu emitovaných akcií. (Tržní cena podniku se liší od účetní hodnoty, která odpovídá velikosti vlastního kapitálu uvedeného v rozvaze podniku). Finanční cíl lze ovšem formulovat i tak, že akcionářům jde o maximální hodnotu poměru tržní ceny podniku k jeho účetní hodnotě. Akciové společnosti mohou dosahovat určitých výsledků kombinací různých faktorů, které působí na tržní cenu akcie a tím ovlivňují i tržní cenu podniku. K této činnosti podniky využívají tzv. finanční politiku, která se skládá z jednotlivých dílčích politik (daňové, dluhové, účetní, likvidní, úvěrové, investiční a dividendové).

Ad 1) Daňová politika Základem daně z příjmu je výsledek hospodaření, který je upravený o částky: •

které nelze do nákladů zahrnout podle zákona o daních z příjmů,

•

které jsou zahrnuty v nesprávné výši,

•

částky, které neoprávněně zkracují příjmy.



Každý podnikatel si přeje vytvořit účetní zisk, a na druhé straně vykázat nulový základ pro výpočet daně z příjmů. V rámci možností usilují jednotlivé podniky alespoň o přijatelný kompromis. Daňová politika se zabývá otázkami rozdílu mezi účetním výsledkem hospodaření a základem daně z příjmu, který na výsledek hospodaření po úpravách navazuje.

Ad 2) Dluhová politika V tržní ekonomice je poměr vlastního jmění a cizích zdrojů závislý na: •

rozmanitých vnějších okolnostech,

•

rozhodnutí podniku (jak velkou zadluženost zvolí z hlediska nákladů, zisku a rizika).

Vlastní kapitál patří k nejdražším zdrojům financování, jelikož výplata dividend se provádí z čistého zisku. Na druhé straně akcionář podstupuje dvě rizika: a)

v hubených letech se nevyplácí dividendy, což vede k tomu, že nestoupne kurz akcie,

b)

v případě úpadku podniku je investor (akcionář) postižen daleko více než věřitel. V některých případech může akcionář přijít o všechno.

Cizí zdroje přijdou podnik levněji, protože úroky snižují základ daně a cena úvěru se tak snižuje (N dluhu = i x (1-T))/. Takto se zvyšování zadluženosti jeví lákavě, ale není vhodné nadmíru zvyšovat riziko, vyplývající z hrozby, že navýšené závazky nebudou moci být uhrazeny v den jejich splatnosti (úroky, splátky úvěru). Na druhé straně bude také věřitel při růstu rizika reagovat zvýšením úrokové sazby a nebo úvěr v požadovaném rozsahu neposkytne. Pro dluhovou politiku lze stanovit obecná doporučení, která lze vyjádřit v následujících zásadách: -

míru zadluženosti bez vážných důvodů nezvyšovat (akcionáři i věřitelé spoléhají na to, že management v předcházejících obdobích při dané míře zadlužení každou situaci zvládl),

-

orientovat se podle průměrné zadluženosti v daném odvětví a vyhýbat se výraznějším odchylkám,

-

nezapomenout, že v období recese nebo zostřené konkurence, méně zadlužený podnik má větší šanci na přežití.



Ad 3) Účetní politika Účetní politika se týká položek účtu zisku a ztráty, které ovlivňují provozní výsledek hospodaření /resp. zisk před úroky a daněmi/. Možnost alternativního účtování se týká: a)

spotřeby materiálu, kterou lze ocenit následujícími způsoby: o skutečnými cenami, o v ceně zjištěné váženým aritmetickým průměr, o metodou FIFO („first in, first out – tj. první do skladu, první ze skladu) = první cena pro ocenění přírůstku zásob je použita jako první cena pro ocenění úbytku zásob. V podmínkách inflace vede metoda FIFO k nižším materiálovým nákladům a tudíž k nadhodnocení zisku ve srovnání s metodou průměrné ceny. To vede ke zvýšení daňového základu, a tudíž i vyšší daňové povinnosti, která může být nepříjemná při nedostatečné likviditě.

b)

odpisů

Určitý prostor pro účetní politiku vytváří i oblast stanovení metodik pro účetní a daňové odpisy. Hledisko opatrnosti nabádá, aby se účtování nekomplikovalo a nestalo se neprůhledným pro vnitřní řízení (tvorbu kalkulací). Záměrné zvýšení nebo snížení některých provozních nákladů by mohlo umožnit vykázat potřebnou výši provozního zisku a tím by došlo i k úpravě zdaňovaného a rozdělovaného zisku. Z tohoto důvodu účetní předpisy požadují, aby v příloze k účetní závěrce byly uvedeny údaje týkající se způsobu oceňování, postupů účtování a postupů odepisování.

Ad 4) Likvidní politika Bez rizika není možné podnikat, je třeba zvolit takovou míru rizika, která je přijatelná pro finanční investory (akcionáře, věřitele), tak i pro management. Míru rizika platební neschopnosti vyjadřují dva ukazatele: a) Dlouhodobé likvidity, tento ukazatel zajímá věřitele, kteří svěřují podniku prostředky na dobu delší než 1 rok. o Věřitelé mají obavy, aby nepřišli o úroky a jistinu, a to ani v případě, kdyby se finanční pozice podniku do budoucna zhoršovala.



o Managament spatřuje především nebezpečí v dlouhodobých závazcích, a to tak, že budou chybět finanční zdroje a peněžní hotovost na úhradu splatných dlouhodobých závazků.

b) Krátkodobé likvidity, má zajistit, že během následujícího roku není pravděpodobná platební neschopnost. Krátkodobá likvidita je ovlivněna relativně nízkým objemem krátkodobých pasiv (závazků + krátkodobých úvěrů) a přiměřenou výší a likvidností oběžných aktiv. Finanční manažer musí při sestavování podnikového plánu odolat tlakům a prosazovat racionální likvidní politiku jako vstupní hodnotu finančního plánu.

Ad 5) Úvěrová politika Jedná se o poskytnutí obchodního úvěru, kdy dodavatel nepožaduje okamžité splacení faktury a stanoví odklad splatnosti. Úvěrová politika se týká celkové částky poskytovaných obchodních úvěrů a zároveň zahrnuje obchodní a platební podmínky, tj. lhůty splatnosti a procentní výši skonta. Obchodní úvěr je nástrojem, který má přispívat ke zvýšení prodeje a tím k růstu zisku. Odběratel platí za obchodní úvěr skrytě, tzn., že úroky jsou započítány v ceně zboží, ale odběratel je takto schopen nakoupit větší množství zboží, než by mohl nakoupit za volné peněžní prostředky. Velikost obchodního úvěru by neměla překročit dané finanční předpoklady dodavatele. Dodavatel musí počítat s tím, že část pohledávek bude vždy ve formě nezaplacených. Poskytnutí obchodního úvěru nad finanční možnosti podniku bývá prvním krokem ke konkursnímu řízení.

Chtějí-li být podniky zajímavým dodavatelem, musí se i v oblasti platebních podmínek přizpůsobovat odvětvovým zvyklostem. V řadě případů podniky poskytnou obchodní úvěr, i když z hlediska zisku, to pro podnik není příliš výhodné. Řešením je omezit okruh zákazníků, což ve svém důsledku může vést k poklesu obratu (i zisku).

Ad 6) Investiční politika Tato politika se vztahuje k omezení růstu podniku a k přípustnému užití finančních zdrojů.

Podnik, který se chová opatrně (konzervativně) volí takové tempo růstu, které

nepovede k nedostatku finančních zdrojů, a zároveň nebude narušena míra zadluženosti,



likvidita a dividendová politika. Tato situace je označována, jako udržitelná míra růstu, která závisí: -

na tvorbě zisku,

-

na vyhýbání se růstu, který by nebyl založen na dosažených výsledcích, ale pouze na nejistých nadějích,

-

na neochotě emitovat nové akcie, zvlášť když jsou emisní náklady velmi vysoké.

Ad 7) Dividendová politika O rozdělení zisku po zdanění rozhodují majitelé podniku (v akciové společnosti se jedná o akcionáře). Zisk po zdanění může být akcionářům rozdělen ve formě: a) dividendy, b) nebo ponechán jako finanční zdroj k reinvestování v podniku. Dividendová politika podniku obsahuje pravidla, která jsou přijatá jako směrnice pro rozdělení zisku po zdanění. Aby podnik zvolil správnou dividendovou politiku, musí si nejprve odpovědět na dvě otázky: 1)

Jak výplata dividend ovlivňuje tržní cenu akcií?

Očekávaná dividenda vychází z reálné vyplacené dividendy v posledním roce (resp. v několika uplynulých letech) a očekávaná tržní cena akcie je odvozena mimo jiné z očekávané dividendy. (Tržní cena akcie = D/i-g).

Řada akciových společností uplatňuje politiku stabilního růstu dividendy vyplácené v hotovosti. Výplata dividendy má totiž funkci signálu pro finanční trh: o snížení dividendy – signalizuje finanční obtíže podniku, o nečekané zvýšení dividendy – se chápe jako příslib trvalého zvýšení úrovně výplaty dividend. Výplata dividendy v hotovosti dává signál, že podnik má k dispozici peněžní prostředky (cash flow). Může nastat i situace kdy podnik má nepříznivý vývoj příjmů a výdajů, peněžní prostředky na výplatu dividendy nejsou, přestože z hlediska zisku by na ně byl nárok. Výplata dividend by neměla ohrozit likviditu podniku a zájmy věřitelů.

2) Které činitele mají vliv na rozdělení zisku po zdanění na část vyplácenou a na část v podniku zadrženou? Na tuto otázku z pohledu dividendové politiky lze odpovědět, že záleží:



o na množství (nabídce) rentabilních investičních příležitostí, o

a na případné preferenci akcionářů ve vztahu k růstu tržní ceny akcie před vyplácením pravidelných dividend.

Řada akcionářů má zájem na tzv. kapitálovém zisku, tj. na rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou akcie. Jsou ochotni ponechat ze zisku v podniku jen tolik, kolik lze dostatečně efektivně investovat do majetku tak, aby investice vedly k žádoucímu růstu zisku i případných dividend. Je-li takových investičních příležitostí hodně, jsou nakloněni tomu, aby se na dividendy vyplácel zbytek zisku, tzv. reziduální dividendová politika. Ponechat zisk v podniku je výhodné pro akcionáře, kteří by peněžní prostředky v podobě dividend nepoužili ke spotřebě, ale kteří by je investovali do cenných papírů této či jiné firmy. Podnik musí řešit otázku, zda se přiklonit ke stabilní dividendové politice, nebo využívat reziduální dividendovou politiku. Většinou podniky volí kompromis, kdy v podniku ponechávají takovou výši zisku, aby mohly efektivně reinvestovat nerozdělený zisk. Reinvestování značné části zisku je vlastně projevem důvěry manažerům, že dovedou s prostředky naložit ve prospěch růstu tržní hodnoty podniku. Kromě akcionářů musí i chování managerů pozitivně ohodnotit finanční analytici ve svých hodnotících zprávách.. Zejména věhlas managementu mívá výraznější vliv na tržní cenu akcie než sama výše vyplacených dividend. Na druhé straně vysoká výplata dividend vyvolává důvodné podezření, že podnik nemá k dispozici dobré investiční příležitosti, a že je jeho budoucnost nejistá. Podnik může vyplácet dividendy v různých formách. K nejčastěji používaným patří: a)

hotovostní výplata dividend,

b)

výplata tzv. akciové dividendy - firma emituje další akcie a rozdělí je proporcionálně

majitelům akcií; každý akcionář nadále vlastní stejný podíl z vlastního kapitálu jako předtím. Tato forma se používá v případě, že podniku chybí dostatečná peněžní hotovost nebo, že má možnost efektivně (rentabilně) investovat celý zisk po zdanění. Dále výplata dividend v této formě souvisí i s životním cyklem firmy: a)

v období rozvoje podnik nevyplácí žádné dividendy – veškerý zisk reinvestuje,

b)

v období růstu podnik přistupuje k akciovým dividendám,

c)

v období expanze si podnik může dovolit vyplácet nízké nebo umírněné peněžní

dividendy, d)

v období zralosti podnik vyplácí přiměřené nebo vysoké peněžní dividendy.


1.3


Zásady finančního plánování Při sestavování finančního plánu musí být dodrženy určité zásady. Zda jsou tyto zásady

dodrženy či nikoliv, o tom vypovídají hodnoty, které jsou v plánu uvedeny. Buď jsou dané hodnoty reálné, nebo nereálné. Základní zásady při sestavování finančního plánu jsou: a) Systematičnost – znamená sledování vytčeného základního cíle. U akciových společností se jedná o maximalizaci tržní hodnoty firmy. Tomuto cíli musí být podřízeny dílčí cíle, např. maximalizace zisku, udržení likvidity apod. b) Úplnost – do finančního plánu musí být zahrnuty všechny činnosti podniku. c) Přehlednost – znamená, že každý kdo s finančním plánem pracuje, se v něm musí snadno orientovat nejen při jeho zpracovávání, ale i při kontrole plnění úkolů. d) Periodičnost – znamená, že se plán sestavuje v pravidelných po sobě jdoucích obdobích. e) Pružnost - znamená možnost provádět aktualizaci plánovaných hodnot v průběhu plánovaného období.

f) Klouzavost – vyjadřuje stav, kdy plánovací horizont nového finančního plánu alespoň částečně překrývá plánovaný horizont předchozího finančního plánu.

Vedle zásad, které se musí být dodrženy při sestavování finančního plánu, je nutné ještě respektovat i principy časové (časový horizont) a prostorové koordinace (stupeň agregace). Časová koordinace znamená sladění procesu krátkodobého a dlouhodobého finančního plánování. Do krátkodobého plánu se z plánu dlouhodobého přebírají např. informace o plánovaných investicích, rozdělení výsledku hospodaření, formy získávání dalších dlouhodobých finančních zdrojů apod.

Ad 1) Z hlediska časového horizontu Zde rozlišujeme 2 úrovně: a) dlouhodobé finanční plánování b) krátkodobé finanční plánování



Obecně platí, že čím je plánovací období kratší, tím vyšší je stupeň jistoty a přesnosti. Časový horizont finančního plánu odlišuje nejen a) délka plánovacího období, ale i b) používané nástroje a metody a c) zdroje finančního krytí daných potřeb.

a) Dlouhodobé finanční plánování •

uplatňuje se v časovém rozmezí1-5 let,

•

některé podniky plánují až na 10 let i více let,

•

rozhodnutí mají dlouhodobý charakter a musí být učiněna mnohem dříve než jsou realizována,

•

dlouhodobé plánování je nezbytné v případě, pokud podnik uvažuje s emisí akcií nebo dlouhodobých obligací,

•

emise cenných papírů je spojena s určitými náklady, které klesají s rostoucím objemem emise – proto je k emisi přistupováno zpravidla v delších časových intervalech a s větším objemem,

•

úkolem finančního plánování je pak předvídat na několik let dopředu potřebu finančních zdrojů hlavně k financování

nejen stálého majetku, ale i oběžného

majetku.

b) Krátkodobé finanční plánování •

uplatňuje se v rozmezí několika měsíců až 1 roku,

•

souvisí s běžnou hospodářskou činností a spočívá především v plánování peněžních příjmů a výdajů (cash flow) a v případném obstarávání krátkodobých externích finančních zdrojů s cílem zajištění likvidity podniku,

•

podnik musí mít jistotu: 1. že má dostatek peněžních prostředků, 2. že je schopen uhrazovat své závazky, 3. že poskytnuté úvěry jsou sjednány co nejvýhodněji.

Prostorová koordinace znamená, že dojde ke sladění jednotlivých dílčích ekonomických plánů každé provozní jednotky podniku, které jsou pak sumarizovány a zpracovány v jeden velký souhrnný plán (tento proces se nazývá agregace). Prvním krokem plánování je sestavení obchodního plánu, z něhož se odvozuje plán výrobní. Z výrobního plánu jsou odvozeny plány výrobních a obslužných středisek a dále plány zásobovacího střediska, investiční plán a plán



personální. Vedle těchto dílčích plánů mají i zvláštní místo plán výzkumu a vývoje, plán řízení jakosti, plán ochrany majetku, ekologický plán apod. Nezbytnou podmínkou pro úspěšné sestavení finančního plánu je dostatečná motivace vedoucích pracovníků jednotlivých oddělení a středisek na přípravě reálných podkladů. Motivace pracovníků může mít tržní nebo netržní formu. Tržní motivace je založena na existenci vnitropodnikové banky, jejíž podstata vychází ze vztahu k jednotlivým vnitropodnikovým útvarům a v přijímaní vkladů a v poskytování úvěrů. Netržní motivace je založena na systému zainteresovanosti k plánovaným ukazatelům, či různým normám a omezením.

Sestavení finančního plánu představuje určitý proces, který se skládá z následujících kroků: a)

stanovení metody plánování, určení plánovaného horizontu (krátkodobý, střednědobý, dlouhodobý) a velikosti jednoho plánovaného období;

b)

zajištění

sběru

dat

–

z účetnictví,

z ostatních

ekonomických

plánů,

z makroekonomických prognóz apod.; c)

provedení finanční analýzy a zhodnocení vypovídací schopnosti vypočtených hodnot ukazatelů (zjišťování výsledků finančního hospodaření podniku v předchozích letech), zjišťování slabých a silných stránek;

d)

sestavení finančního plánu;

e)

kontrola plnění plánu.

1.4 Metody finančního plánování Z hlediska podnikové praxe lze metody používané při sestavování finančního plánu rozdělit na tři základní: intuitivní metodu; statistickou metodu a metodu kauzální. Intuitivní metoda vychází ze zkušeností, praxe a subjektivních odhadů a předpokladů pracovníka, který sestavuje finanční plán (plánovač). Při použití této metody může dojít ke zjednodušení a třeba i opomenutí některých důležitých vzájemných vazeb. Pokud by plánovač odhady budoucího vývoje stanoval na nereálném základě, pak i finanční plán bude pro podnik nereálný. Statistická metoda je založena na prodloužení vývojových časových řad do budoucna, při použití dvou základních statistických metod:


-


metody proporcionálního vývoje majetku, závazků a nákladů v závislosti (ve vztahu) k plánovaným tržbám;

-

metody regresní analýzy.

Nevýhodou statistické metody je, že předpokládá, že jednotlivé ekonomické veličiny se budou vyvíjet tak, jak se vyvíjely v minulosti. Kauzální metoda se považuje za teoreticky nejoptimálnější metodu a vychází ze čtyř skupin veličin (vstupní, požadované, výstupní a kontrolní veličiny): a) Vstupní veličiny vycházejí ze tří základních zdrojů: -

z údajů o současném stavu majetku podniku a z dosavadních výsledků hospodaření,

-

z výstupů ostatních ekonomických plánů podniku (plánu výrobního, personálního, obchodního, materiálně-zásobovacího, investičního apod.),

-

z makroekonomických prognóz o vývoji makroekonomických veličin (pohybu úrokové míry, pohybu devizového kurzu, růstu indexu cen vstupních i výstupních produktů apod.).

b) Požadované veličiny vyjadřují požadované hodnoty některých ukazatelů, kterých chce podnik dosáhnout, např. likvidity (pohotové likvidity,….), obratovosti majetku (doba obratu pohledávek, nedokončené výroby,…), rentability a nákladovosti apod. c) Výstupní veličiny tvoří všechny ostatní veličiny, které mají podobu plánovaných účetních výkazů a byly zjištěny (vypočteny) pomocí určitého vzorce, do kterého byly dosazeny vstupní nebo požadované veličiny. d) Kontrolní veličiny sledují, zda jednotlivé vypočtené hodnoty jsou v jednotlivých plánovaných výkazech správně uvedeny (např. zda výsledek hospodaření zjištěný v plánovaném výkazu zisku a ztráty je shodný s výsledkem hospodaření uvedeným v plánované rozvaze) apod.

1.5 Finanční plánování Plánování je volba mezi alternativními možnostmi budoucích aktivit v rámci celého podniku. Pro finanční plánování nejsou vydány závazné postupy ani formuláře, ale pro finanční účetnictví ano. Plánování je rozhodování do budoucnosti o tom kdo, kdy a jakým způsobem udělá jakou aktivitu.



Finanční plánování vychází z následujících základních tezí: 1. Finanční cíl Finanční plánování vnáší do řízení firemních financí orientaci na finanční cíl (např. maximalizace tržní hodnoty). I kdyby cíle nebylo dosaženo nebo by byl chybný, přesto udává tento cíl směr jak zlepšit současnost. 2. Zisk pře zdaněním Operativním finančním cílem se nejčastěji stává zisk, a to zisk před zdaněním, který není ovlivněn daňovými předpisy. Plánovaný zisk, by neměl být pasivně odvozován z prognózovaných tržeb, ale musí být zabezpečen obchodní, výrobní, investiční, výzkumně vývojovou a finanční činností. Výše zisku není zajišťována pouze objemem prodeje. Zásadní změny v ziskovosti se dosahují opatřeními, která často přinášejí výsledky, až za několik let. 3. Omezení finančního rizika Finanční plánování omezuje finanční rizika. Obsahuje silnou složku prognózování vnějších a interních rizik a „usměrňuje“ smělé pokusy o dosažení nejistých zisků. Plánování předchází možným překvapením tím, že promítá důsledky současných rozhodnutí do budoucnosti a zároveň plní úlohu včasného varování, neboť předvídá problematické situace dříve, než nastanou. 4. Dlouhodobost finančního plánování Zásadní změny v ziskovosti se dosahuje opatřeními, která přinášejí mnohdy výsledky až za několik let. Tomu odpovídá dlouhodobost finančního plánování s horizontem 3 - 5 let či více. 5. Finanční plán je součástí dlouhodobého podnikového plánu Finanční plán je integrující částí podnikového plánu. Ve finančním plánu se zobrazují všechny složky podnikového plánu ve vazbě na vrcholové cíle podniku při zabezpečování jeho přežití s co nejlepšími výsledky. Finanční plán prověřuje proveditelnost ostatních částí podnikového plánu. 6. Finanční plán se sestavuje posuvným (angl. rolling) způsobem Součástí dlouhodobého finančního plánu je finanční plán na nejbližší rok, který je detailněji rozpracovaný. Po uplynutí ročního období se celý dlouhodobý plán přepracuje tak, že dřívější druhý rok se stane rokem prvním a připojí se plán na konci dlouhodobého horizontu, aby počet plánovaných let byl stejný.



7. Finanční plán je relativně autonomní Sleduje strategické a taktické finanční cíle, řídí se přijatou finanční politikou a čelí pokusům o její narušení. Vychází ze skutečně dosažené úrovně podnikových financí a z prognózovaného vývoje vnějšího ekonomického prostředí. Zpracovávání finančního plánu se neobejde bez výměny informací mezi ekonomy a techniky, mezi obchodníky a finančníky, mezi velkorysými manažery a opatrnými účetními. Realizace finančního plánu se setkává s určitými problémy, protože plán není direktivní a lze se od něho odchýlit na základě dohody mezi členy vedení podniku. Je v zájmu celého podniku, aby finance zaujaly v podnikové hierarchii místo, které jim v tržní ekonomice právem náleží. 8. Jádrem finančního plánování je investiční rozhodování a dlouhodobé financování Vývoj velikosti zisku lze především ovlivnit investičními projekty a výzkumně vývojovou činností. Investice do nových provozů a závodů se plánují a připravují s několikaletým předstihem před jejich uvedením do provozu. S výstavbou investic jsou po určitou dobu spojeny pouze výdaje a příjmy z investičního záměru záleží na tržních okolnostech, které nelze předpovědět na řadu let dopředu. Dlouhodobé financování souvisí s vývojem stálých aktiv a pracovního kapitálu. Financování investic souvisí se změnami vlastního kapitálu, dlouhodobých závazků či dlouhodobých bankovních úvěrů. Způsob financování investic, který podnik zvolí, ovlivňuje budoucí vývoj podniku (pravidelná platba úroků, splátek, výplata dividend). 9. Struktura a forma finančního plánu odpovídá struktuře a formě finančních (účetních) výkazů Finanční plán se sestavuje v podobě plánovaných výkazů (pro-forma výkazy), kterými jsou: plánovaná rozvaha, plánovaná výsledovka, plán peněžních toků. Pro-forma výkazy slouží ke sledování finančních jevů, které nastávají v době realizace plánu a zároveň slouží k včasnému zjištění a ošetření odchylek od plánu za účelem zabezpečení podnikatelského úspěchu v současném měnícím se světě. 10. Příjmy a výdaje zachycené v cash flow jsou středem pozornosti dlouhodobého finančního plánování Přehled o skutečných peněžních tocích (cash flow - CF) navazuje na rozvahu a výsledovku.

Při plánování je tomu naopak, plánované peněžní toky se následně

promítají do plánované rozvahy a plánované výsledovky. Plán peněžních toků se skládá ze tří částí: a) peněžní toky z provozní činnosti, b) peněžní toky z investiční činnosti, c) peněžní toky z finanční činnosti.



11. Finanční plánování používá co nejprůhlednější (nejjednodušší) výpočty Tyto výpočty jsou založeny na zákonitostech a logice vztahů mezi vstupními a plánovanými veličinami a zároveň tyto výpočty umožňují přesvědčivé odůvodnění na základě relevantních informací. Finanční plán se tvoří „odshora“ (angl. top down, pozor rozpočty se tvoří obráceně - sečítám jednotlivých položek, aby byl zjištěn globální údaj) odvozením nejvýznamnějších finančních veličin z globálních údajů jako je výnos tržeb, investiční výdaje apod. Tento postup umožňuje pohybovat se v budoucnosti, o které toho s jistotou sice mnoho nevíme, ale jsme schopni na základě zkušeností z minulosti odhadnout co je málo pravděpodobné a co není možné. 12. Sestavení cash flow v dlouhodobém plánu vychází ze tří dílčích plánovacích dokumentů: a) Prognóza prodeje (plán tržeb) b) Rozpočet investičních údajů c) Rozpočet externího financování

ad a) Prognóza prodeje je důležitá pro posouzení reálnosti plánovaného vývoje zisku, (pokud se jedná o vztah objemu prodeje na ziskovost).

ad b) Rozpočet investičních výdajů: •

Investiční činnost zajišťuje obnovou a rozvojem investic plánovaný (prognózovaný) objem prodeje.

•

Investiční činnost založená na modernizaci a rekonstrukci, přispívá k vývoji zisku, pokud jde o úroveň nákladů.

Rozpočet investičních výdajů je časovým harmonogramem výdajů, které bude třeba financovat a zároveň tvoří základu pro výpočet očekávaných přínosů v plánovaném období.

ad c) Rozpočet externího financování Dává přehled o splácení dlouhodobých dluhů a naznačuje termíny, kdy bude nutné doplnit základní kapitál, dlouhodobé závazky a dlouhodobé úvěry.

Tyto tři dílčí plánovací dokumenty vstupují do plánovaného CF následovně: •

prognóza prodeje – vstupuje do provozní činnosti CF,



•

prognóza investičních výdajů – vstupuje do investiční činnosti CF,

•

externí financování – vstupuje do finanční činnosti CF.

13. Finanční plán se hodnotí pomocí kritérií finanční analýzy Finanční plán v podobě plánovaných výkazů za jednotlivé roky plánovaného období se hodnotí pomocí kritérií FA. Finanční plánování systematicky ex ante (dopředu) pečuje o příznivý image podniku u finančních analytiků, kteří budou jednou na základě finančních výkazů posuzovat úspěšnost podniku podle hospodářských výsledků a finanční situace. 14. Inflace Inflace, která se očekávaná v plánovaném období se nebere v úvahu. Při sestavování dlouhodobého finančního plánu se vychází z cen běžného roku, tj. z cen roku předcházejícího prvnímu roku plánovaného období.

Finančním plánováním se rozumí proces posuzování celkových efektů finančního a investičního rozhodování, jehož výsledkem je finanční plán. Finanční plán je integrující součástí strategického plánu podniku, který v peněžním vyjádření provazuje vstupy, přeměny a výstupy. V praxi se lze setkat s různými pochybnosti a námitkami o nutnosti plánování. Jedná se o následující pochybnosti: a)

Plánování je chápáno, jako přežitek z dob centrálního plánování. Vychází se z předpokladu, že tržní ekonomiku řídí „neviditelná ruka trhu“. Pokud se podnikatel řídí neviditelnou rukou trhu, vede ho to k jedinému zájmu, kterým je maximálně zhodnotit svůj kapitál, aniž by bral v potaz veřejný zájem. Podnikatel si neuvědomuje, že při prosazování vlastního zájmu, zároveň prosazuje i zájem veřejný.

b)

Zákon nabídky a poptávky dává signál až ex post, čeho je na trhu nadbytek a čeho je nedostatek. Tato situace se projeví v ceně produktů (u nedostatkového výrobku je cena vysoká, a naopak), proto je v zájmu podniků dobře předvídat vývoj na trhu a plánovitě mu přizpůsobovat svá jednání.

c)

Plánování se pokládá za zbytečné, jelikož budoucnost je vždy nejistá (je malá pravděpodobnost, že se prognóza uskuteční). Právě nejistota vyžaduje promýšlet, jak podnik bude reagovat na různé alternativy budoucího vývoje ekonomiky. Na základě jednotlivých alternativ vývoje ekonomiky, podnik vytváří alternativní plány vlastní činnosti, aby byl připraven obstát v různých situacích.


d)


Strategické plánování není potřeba, jelikož na několik let dopředu nelze kvantifikovat úkoly, kterých má být dosaženo.

Strategické plánování si

neklade za cíl, stanovit na několik let dopředu podrobné zadání, ale představuje zdroj informací pro současná rozhodnutí, která svými důsledky ovlivňují budoucnost, a naopak. Strategický plán není závazný, ale propojuje současnost s budoucností. e)

Současná globalizace světové ekonomiky znesnadňuje prognózy, jak se budoucí vývoj dotkne určité firmy. Tato námitka je oprávněná, jelikož makroekonomické předpovědi se ukazují, jak na světové, tak i národní úrovni jako málo spolehlivé. Právě proto, má finanční plánování vytvářet přiměřenou jistotu, že finance podniku odolají v okamžiku tržního ohrožení, a nebo naopak, že je podnik může využít, objeví-li se neočekávaná příležitost.

Finanční plánování je nezbytné – pomáhá finančním manažerům vyhnout se i různým překvapením a čelit změnám podmínek a uvažovat dopředu. Úkolem finančního plánování je zejména posuzování a rozhodování o velikosti a druhu použitých finančních zdrojů, které jsou potřebné k financování majetku a k zajištění likvidity a finanční stability podniku.

1.6 Dlouhodobý finanční plán Dlouhodobý finanční plán je plán sestavený v horizontu delším než 1 rok. Obvykle se dlouhodobé finanční plány sestavují na období 5 let. Toto období může být i delší a většinou souvisí s investičními záměry podniku nebo s požadavky bank na předkládané podklady při žádosti o úvěr, popř. jinou službu. Při sestavování finančního plánu si musíme uvědomit, že potřebuje kvalitní vstupní data a zároveň si musíme stanovit, co bude výsledkem plánu. Výsledkem plánu může být: -

stav peněžních prostředků na konci každého plánovacího období,

-

navýšení

bankovního

úvěru,

který

kryje

nedostatek

peněžních

(předpokládáme, že nám banka úvěr bez problémů navýší), -

změna stavu určitého druhu majetku (např. obchodovatelných c.p.), apod.

prostředků



Hlavními výstupy dlouhodobého finančního plánu jsou: o plánovaný výkaz zisku ztráty, o plánovaná rozvaha, o plánovaný přehled o peněžních tocích, o plánované rozdělení výsledku hospodaření, o a plánovaný propočet daně z příjmu.

1.6.1 Plánovaný výkaz zisku a ztráty

Při sestavování výkazu zisku a ztrát se postupuje následovně: Nejprve se vypočte Plán tržeb za prodej zboží, vlastních výrobků a služeb (jedná se o součin množství nakontraktovaných výrobků a jejich ceny).

Sestavení toho plánu vychází z podkladů

obchodního plánu (z uzavřených kontraktů nebo z marketingové studie). Pro přehlednost je vhodné, aby plán tržeb by členěn podle jednotlivých prodávaných výrobků, zboží a služeb. Do plánu se pak vypočtené hodnoty udávají buď v absolutní částce, nebo pomocí indexů v závislosti na úrovni minulých obdobích. Plán materiálových nákladů se skládá z plánované: potřeby materiálu, spotřeby energie, režijních nákladů (výrobní, správní a odbytová režie). Náklady je nutné rozlišit na přímé a nepřímé. Plán osobních nákladů se vypočte jakou součin následujících tří veličin: průměrné mzdy za minulé období, požadovaného indexu růstu průměrné mzdy a plánovaného průměrného přepočteného počtu fyzických pracovníků. Plánu osobních nákladů je vhodné sestavit podle jednotlivých profesí (zvlášť pro dělnické profese a zvlášť pro technicko-hospodářské pracovníky). Plán služeb vychází z ostatních plánů podniku a zahrnuje následující položky: plán oprav a udržování (vychází z plánu údržby), plán reprezentace, plán cestovních náhrad, plán nájemného (splátky leasingu či jiných pronájmů), plán reklamy apod. Plán odpisů. Pokud podnik pravidelně sestavuje odpisový plán, nejedná se o složitý propočet. Pokud podnik plán pravidelně nesestavuje, musí si zvolit náhradní postup jak danou položku vypočítat (např. vypočítá se průměrná odpisová sazba počítaná ve vztahu buď k vstupní nebo zůstatkovým cenám jednotlivých druhů nehmotného a hmotného odpisovaného majetku).



Plán daní a poplatků představuje položky, které lze snadno vypočítat. Podle počtu aut a jejich vlastností vypočítáme silniční daň, podle výměry pozemků a ceny půdy stanovíme daň z nemovitostí. Postupně takto stanovíme všechny druhy daní a poplatků. Ostatní provozní náklady (výnosů). Jako příklad lze uvést tvorbu rezerv, kde je nutné rozlišit tvorbu rezerv daňově uznatelných (vychází se ze zákona o rezervách, jedná se např. o rezervy na opravy hmotného majetku, rezervy na pohledávky v konkursním řízení). Tvorba ostatních rezerv, které nejsou daňově uznatelné, se opírá o strategii podniku. U ostatních provozních (výnosů) nákladů se většinou postupuje indexovým způsobem, tj. ve vztahu k hodnotám jednotlivých veličin dosažených v minulosti. Sestavení plánu finančních nákladů (výnosů) je oproti předcházejícím položkám snazší. Jedná se o náklady nebo výnosy spojené s úroky (nákladové úroky se odvozují z velikosti úvěrů a úrokové sazby, výnosové úroky jsou spojeny s běžným účtem a s termínovanými vklady. Dále se sem zahrnují náklady (výnosy) spojené s nákupem (prodejem) cenných papírů. Ostatní položky finančních nákladů (výnosů) se také většinou vypočítávají pomocí indexového způsobu. Plán mimořádných nákladů (výnosů) se též většinou počítá pomocí indexového způsobu. Daň z příjmu se přebírá z plánovaného propočtu daně z příjmu.

1.6.2

Plánovaná rozvaha

Při sestavování plánované rozvahy se postupně doplňují údaje do jednotlivých položek aktiv a pasiv (ne všechny položky je nutné plánovat, např. Pohledávky za upsaný základní kapitál u většiny společností představují nulovou položku, která se mění v závislosti na plánu emise kmenových či prioritních akcií). Hodnota dlouhodobého majetku je odvozena z údajů investičního a odpisového plánu. Investiční plán poskytuje veškeré potřebné údaje o nákupu nového majetku, zařazování do užívání a vyřazování dlouhodobého majetku. Hodnotu položky dlouhodobého majetku ke konci plánovaného období lze vypočítat následovně: od součtu zůstatkových cen majetku zahrnutého na počátku plánovacího období a vstupních cen nově pořízeného majetku odečtu sumu odpisů a sumu zůstatkových cen vyřazovaného majetku v průběhu plánovaného období. Plán oběžného majetku (oběžných aktiv) je nutné rozdělit na plán zásob, dlouhodobých a krátkodobých pohledávek a plán krátkodobého finančního majetku.



Zásoby jsou v rozvaze členěny na materiál, nedokončenou výrobu a polotovary, výrobky, zvířata, zboží a poskytnuté zálohy na zásoby. Výši materiálu na skladě lze stanovit jako součin průměrné výše denní spotřeby a doby obratu materiálu (viz problematika řízení zásob). Stejným způsobem se plánují i ostatní druhy zásob. Plánovaná výše dlouhodobých pohledávek se odvozuje ve vztahu ke konkrétním obchodním případům. Plán krátkodobých pohledávek se sestavuje ve dvou členěních: a) na pohledávky do lhůty splatnosti a pohledávky po lhůtě splatnosti; b) pohledávky vzniklé z obchodních vztahů a ostatní pohledávky. Výši pohledávek do lhůty splatnosti na konci plánovaného období stanovíme obdobně jako u zásob. Pohledávky po lhůtě splatnosti je nutné rozdělit na: pohledávky za zákazníky, kteří platí s určitým zpožděním (jejich velikost se plánuje stejně jako u pohledávek do doby splatnosti), dále pohledávky splacené postupně na základě dohody s dlužníkem, pohledávky v konkursním řízení (mohou být splaceny částečně v závislosti na zpeněžení konkursní podstaty) a pohledávky nedobytné, které lze odepisovat na základě daňových a účetních předpisů. Plánovaná výše krátkodobého finančního majetku se přebírá z plánovaného přehledu o peněžních tocích. Časové rozlišení aktiv představuje položku, která je buď svojí hodnotu zanedbatelná, a nebo naopak představuje položku velmi obtížně plánovatelnou. Plán vlastního kapitálu. Velikost vlastního kapitálu je ovlivněna třemi faktory: a) plánovanou výší výsledku hospodaření, b) plánem rozdělení výsledku hospodaření, c) plánem dlouhodobých finančních zdrojů (např. čerpání dotací, přijímaní darů, vlastní emisí akcií). Plán cizích zdrojů zahrnuje plán rezerv, plán dlouhodobých a krátkodobých závazků a plán dlouhodobých a krátkodobých finančních úvěrů. Plán rezerv vychází z plánu tvorby a zúčtování rezerv ve výkazu zisku ztrát. Dlouhodobé závazky představují v současnosti u většiny podniků zanedbatelnou položku (v ČR existuje velmi málo podniků, které emitovaly dluhopisy).

Krátkodobé závazky se rozlišují na závazky z obchodního styku a ostatní

závazky. Velikost krátkodobých závazků se vypočte jako součin požadované doby splatnosti a průměrné výše denních tržeb (nákladů). Stav dlouhodobých a krátkodobých bankovních úvěrů se odvozuje z dosud uzavřených a plánovaných úvěrových smluv. Časové rozlišení pasiv. Platí přibližně totéž, co bylo uvedeno u časového rozlišení aktiv.


1.6.3


Plánovaný přehled o peněžních tocích

Plánovaný cash flow je pro potřeby finančního plánu sestavován ve velmi zjednodušené podobě. Vychází ze zjištěných výsledků z plánovaného výkazu zisku a ztráty, z plánované rozvahy, z plánovaného propočtu daně z příjmu a z plánovaného rozdělení výsledku hospodaření.

1.6.4

Plánované rozdělení výsledku hospodaření

Jedná se o rozdělení výsledku hospodaření ve schvalovacím řízení. Jedná se o výsledek hospodaření zjištěný v účetnictví za minulé účetní období. Rozdělení zisku, popř. vypořádání ztráty (viz Interní zdroje financování podniku).

1.6.5

Plánovaný propočet daně z příjmu

Údaj se přebírá z plánovaného výkazu zisku a ztráty a vstupní hodnotou je výsledek hospodaření před zdaněním. Tento výsledek je nutné upravit na základě daně z příjmu (o daňově neuznatelné náklady a výnosy a o další odčitatelné položky – daňová ztráta, dary apod.).

Výsledná daň z příjmu se vypočte podle očekávané sazby daně v příslušném

plánovacím období.

1.7 Krátkodobý finanční plán Krátkodobý finanční plán se sestavuje do horizontu jednoho roku. Krátkodobý roční finanční plán konkretizuje a zpřesňuje záměry pro daný rok v dlouhodobém plánu. Nelze ovšem trvat na tom, aby roční plán splnil záměry, které byly v dřívějších letech uvedeny (zaneseny) pro daný rok v dlouhodobém plánu. Z tohoto důvodu se roční plám má sestavovat v souvislosti s aktualizací dlouhodobého finančního plánu. Stejně jako u dlouhodobého finančního plánu tvoří základní výstupy krátkodobého finančního plánu plánovaná rozvaha, plánový výkaz zisku a ztráty a plánovaný přehled o peněžních tocích. Krátkodobý plán o peněžních tocích se sestavuje ze dvou důvodů: a) Jeho prostřednictvím se zjišťuje každodenní solventnost podniku.



b) Jeho sestavením se zjišťuje nadbytek popř. nedostatek finančních zdrojů. Vzhledem k tomu, že se v rámci plánu sledují jednotlivé platby, v praxi se tento plán označuje též jako platební kalendář.

Roční finanční plán má následující specifika: 1) Plánovanému roku předchází období, za které je známá očekávaná skutečnost. Konečné výsledky běžného roku při sestavování krátkodobého finančního plánu ještě nejsou známy, proto by příprava plánu na příští rok měla být spojována s finanční kontrolou plánu běžného roku, která je zaměřena na zjišťování příčin odchylek skutečnosti od plánu a na určení faktorů, které budou ovlivňovat hospodářské výsledky i v plánovaném roce. 2) Čím je období kratší, za které se prognózují vnější podmínky (vlivy), tím je menší riziko prognostické chyby. Sestavují se různé varianty plánu pro vliv různých vnějších podmínek. Prostor mezi optimistickou a pesimistickou předpovědí se zužuje. Nejpravděpodobnější varianta se stává východiskem finančního plánu, který ovšem pamatuje na potenciální příležitosti a hrozby. 3) Zisk jako cíl je limitován provozním potenciálem, který v krátkém časovém období je těžko měnitelný Výrobní kapacita a výrobkový sortiment limitují tržby. Instalovaná technologie předurčuje náklady na dosažení tržeb. Lze předpokládat, že existuje optimální výkon podniku, při kterém je provozní zisk maximální. 4) Plánování výnosů, nákladů a zisku Plánovaný vývoj tržeb navazuje na prognózu prodeje a zohledňuje předpokládané změny v sortimentu, ve struktuře trhů, v měnových kurzech apod. Plán výnosů, nákladů a zisku se na rozdíl od výkazu zisku a ztráty sestavuje v kalkulačním členění (tj. přímé a nepřímé náklady). 5) Hlavním úkolem je zabezpečení krátkodobé likvidity V krátkodobém časovém horizontu vyplývají z věcných plánů úplnější přehledy o příjmech a výdajích. Proto při sestavování plánu o peněžních tocích lze použít přímou metodu (jde vlastně o sestavení platebního kalendáře, kde jsou zachyceny inkasa od odběratelů, platby dodavatelům, platby zaměstnancům, apod.) Úkolem ročního plánu je předvídat problémy v peněžních tocích a včas navrhnout jak tyto problémy řešit. 6) V rámci ročního finančního plánu rozlišujeme tři kroky Prvním krokem je sestavení výkazu zisku a ztráty v kalkulačním členění na základě plánu výnosů, nákladů a zisku.



V druhém korku se sestavuje plán peněžních toků, který v provozní činnosti navazuje na plánovaný výkaz zisku a ztráty a na rozpočet příjmů a výdajů. V investiční činnosti navazuje na rozpočet investičních výdajů. Ve finanční činnosti navazuje na rozpočet externího financování. Třetím krokem je sestavení plánované rozvahy, která reaguje na přírůstky a úbytku zdrojů. 7) Roční finanční plán obsahuje taktické cíle nikoliv úkoly Plnění finančního plánu členěného na čtvrtletí nebo měsíce se kontroluje pomocí účetních výkazů, které se pro vnitřní potřebu podniku sestavují měsíčně.

1.7.1 Struktura ročního finančního plánu

Základní informace pro sestavení ročního finančního plánu se získávají z očekávané skutečnosti předcházejícího období. Získané informace z účetních výkazů slouží jako základ, pro sestavení ročního finančního plánu, který se pak sestavuje za použití jednoduchých propočtových metod. Roční finanční plán se sestavuje na základě odvození ze skutečnosti předcházejícího období promítnutím změn, které se očekávají a které působí na změnu nákladů a výnosů. Roční finanční plán obsahuje tři základní dokumenty: -

Plán výnosů, nákladů a zisku.

-

Plán krátkodobé likvidity.

-

Plán majetkové a finanční struktury.

I.

Plán výnosů, nákladů a zisku Plán výnosů, nákladů a zisku vlastně představuje plánovaný výkaz zisku a ztráty. Výnosy

a náklady jsou předmětem nejen finančního plánování, ale i předmětem rozpočetnictví. Tržby se plánují podle prognózy vývoje celkového tržního objemu a tržního podílu firmy. Na vývoj tržeb působí následující změny: -

struktura prodeje podle výrobků,

-

změny cen,

-

úpravy skonta či rabatu,

-

změny devizových kurzů při vývozu,

-

očekávaný vývoj poptávky podle cen, skonta apod.



Pokud bychom chtěli vyjádřit závislost vývoje tržeb na makroekonomických veličinách (např. na HDP, na nezaměstnanosti, na vývoji reálných mezd) v tomto případě je nutné použít matematicko-statistických metod. Při plánování tržeb je třeba specifikovat, se kterými změnami se počítá a jaký bude jejich vliv na vývoj tržeb v celkovém vyjádření. Účinek změn bude buď zanedbatelný, nebo podstatný a nebo některé změny jsou nejisté (např. změna kurzů). Finanční plánování klade stejné nároky na plánování výnosů i nákladů. Tržby jsou totiž základním kamenem propočtu zisku a příjmů. Náklady se při plánování rozlišují na variabilní (vyvíjejí se stejným směrem jako tržby) a fixní (které se mění jen na základě vědomých zásahů do faktorů, které je vyvolávají). Průběh variabilních nákladů je v podstatně lineární k objemu tržeb, ale v určitých případech dochází k nadproporcionálnímu nebo podproporcionálnímu průběhu. Blíží-li se výkon podniku jeho kapacitním možnostem, vznikají náklady z překročení plné zaměstnanosti podniku (přesčasové hodiny apod.) a někdy je dokonce nutné přibrat nové zaměstnance nebo pořídit nová zařízení, pak nastane okamžik, kdy jsou variabilní náklady v určitém bodě progresivní. Další sklon k progresivnímu průběhu nákladů vzniká v období všeobecného oživení a konjunktury, kdy dochází k růstu fixních nákladů, dříve než se dosáhne plného využití kapacity, jelikož se zvyšují dobrovolné výdaje na sociální účely, pořizují se nákladné budovy, zvyšuje se technologická úroveň výroby, aniž by to bylo v souladu s komerčními důvody. Problémem plánovačů, ale i rozpočtářů je otázka, které náklady zařadit jako variabilní a které jako fixní. V praxi je snaha co nejvíce druhů nákladů zařadit jako variabilní. Fixní náklady nepředstavují jednotlivý blok, ale mají rozmanité příčiny, které jsou odvozeny z provozní připravenosti jednotlivých výrobních faktorů na různých úrovních (podnik, závod, dílna). Koncept variabilních a fixních nákladů se využívá při analýze a plánování nákladů, tržeb a zisku (v angl. Cost-Profit-Volume Analysis - CPV analysis).

II. Plán krátkodobé likvidity Stěžejním úkolem krátkodobého finančního řízení je zajištění likvidity v ročním časovém horizontu. Hlavním úkolem krátkodobého finančního plánování jsou oblasti, které se v dlouhodobém plánování vymykají podrobnější a spolehlivější prognóze a jsou



zastoupeny pracovním kapitálem (oběžná aktiva a krátkodobé závazky). Jádrem dlouhodobého finančního plánu je investiční plánování. Roční finanční plán je nástrojem finančního řízení oběžného majetku a krátkodobého kapitálu. Předpokladem pro trvalou platební schopnost je především příznivý poměr celkových příjmů a výdajů v plánovaném roce, resp. v jednotlivých dílčích obdobích. Dále je třeba vytvářet záruky, aby výkyvy v příjmech a výdajích nevyvolaly platební potíže. Základem řízení krátkodobé likvidity je systematické doplňování pracovního kapitálu v rámci dlouhodobého finančního plánu. Plánování likvidity vychází z přehledu o peněžních tocích. K sestavování přehledu o peněžních tocích ne nedoporučuje používat nepřímou metodu, která má nevýhodu v tom, že řada příjmů a výdajů není specifikována (např. inkaso od odběratelů). Plánování likvidity se opírá o přímou metodu, která se sestavuje následovně: Počáteční stav peněžních prostředků + plánované příjmy (provozní – tržby; investiční - prodej majetku; finanční – přijaté úroky) - plánované výdaje (provozní – mzdy, spotřeba materiálu; investiční – nákup věcných a finančních investic; finanční – placené úroky, pojistné). = Konečný stav peněžních prostředků. Rozdíl mezi plánovanými příjmy a výdaji je nutné řešit, a to jak: a) při nedostatku peněžních prostředků (např. přijetím úvěru, navýšením základního kapitálu), b) při nadbytku peněžních prostředků (např. uložením peněžních prostředků do finančních investic). Určitý problém při plánování likvidity vzniká, že se může lišit období, ve kterém se materiál nakupuje, spotřebovává a proplácí. Stejný problém vzniká u výrobků, kdy se může lišit období, kdy je výrobek zhotoven, kdy je prodán a kdy dojde k jeho zaplacení. Rozpočet příjmů a výdajů, obdobně jako plán prodeje a výroby bývá sestavován po jednotlivých měsících nebo i po kratších obdobích. Agregací měsíčních plánů vzniká roční plán příjmů a výdajů. Mezi okamžikem, kdy se projeví určitý jev ve výrobě a odbytu a kdy vstoupí do oblasti příjmů a výdajů, vzniká prodleva. Může tak docházet ke střídání období kdy má podnik přebytek nebo nedostatek peněžních prostředků, tedy střídání období kdy splácí nebo kdy čerpá externí zdroje.



III. Plán majetkové a finanční struktury Plánování výnosů, nákladů a zisku vede k sestavení plánovaného výkazu zisku a ztráty, který poskytuje výchozí údaje pro plán peněžních toků. Při sestavování plánu peněžních toků se získávají údaje o změnách položek aktiv a pasiv. Plánovaná rozvaha se sestavuje simultánně s plánem peněžních toků, jelikož každá změna aktivních a pasivních položek se promítá do stavů na konci období. Z tohoto důvodu, všechny tři části ročního finančního plánu na sebe navazují a nelze je sestavovat izolovaně. Aby výše oběžných aktiv byla reálná, je nutné při plánování zvažovat potřebnou výši zásob, zvažovat reálnou dobu splatnosti pohledávek a dále zohlednit velikost nepotřebných zásob a pochybných pohledávek. Každý majetek musí podnik financovat, což stojí určité finanční náklady, které by měly být co nejnižší. Déle trvající problémy v peněžních tocích se mohou přeměnit ve finanční tíseň, která bude znamenat posuny nejen ve finanční struktuře, ale i změny v provozní činnosti. Aby podnik předešel finanční tísni v oblasti majetkové a finanční struktury, podřizuje tomu hlediska, která uplatňuje při plánování výnosů, nákladů a zisku a při plánování peněžních toků, a to např. omezováním nerentabilních činností; odprodejem provozoven, které jsou pro podnik přítěží z hlediska výnosů a investování; zeštíhlením majetku podniku, aniž by se omezily tržby apod. Cílem je, aby se úsilí koncentrovalo do hlavní činnosti podniku a tím se dosáhlo zlepšení výkonnosti podniku.

Technická univerzita Liberec Kapitola 1 Finanční plánování

Recommend Documents