Studijní texty. Ekologie. pro studenty bakalářského studijního programu Architektura a urbanismus

Ekologie

Studijní texty pro studenty bakalářského studijního programu Architektura a urbanismus

1 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101

Projekt spolufinancuje Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 3 Možnosti udržitelného rozvoje při rozvoji velkých městských projektů: Případ regenerace železničních brownfields.............................................................................................................................................. 4 Udržitelná architektura pro sociální služby? ......................................................................................... 11 Architektura denního světla .................................................................................................................. 21 Zelená střecha jako součást ekosystému města ................................................................................... 27 Ruese – Urbánna ekológia v Košiciach .................................................................................................. 32 Městské zemědělství jako šance ........................................................................................................... 35 Exploatace krajiny: Venkov a město...................................................................................................... 38 Metódy posudzovania životného cyklu budov ...................................................................................... 44 Konfrontace současné a historické zástavby z hlediska uplatnění principů udržitelného rozvoje ....... 58 Město jako jedinečná forma prostředí: Je potřeba zákon na ochranu městského životního prostředí? ............................................................................................................................................................... 63 Panské dvory ve struktuře feudálního velkostatku od třicetileté války do poloviny 19. století: Krajinná struktura Černokostelecka .................................................................................................................... 66 Aspekty řízené a samovolné transformace krajiny ............................................................................... 77 Náměstí v měřítku krajiny ..................................................................................................................... 85 Urbanistické souvislosti bydlení v rodinných domech na venkově v minulosti a dnes z pohledu ekologie ................................................................................................................................................. 89 Legislativní překážky vzniku udržitelných systémů individuální zástavby ............................................. 99 Zmeny v štruktúre sídel, ich vplyv na krajinu Vysokých Tatier a ich podhoria .................................... 105



Úvod Tento soubor studijních textů je výstupem seminárních prací studentů doktorského studia Fakulty architektury ČVUT v Praze v rámci předmětu Ekologie. Účelem souboru je nejen rozšířit dosavadní poznatky studentů bakalářské výuky v oblasti trvale udržitelného rozvoje, ale také studenty seznámit s pracemi jejich kolegů z doktorského studia. Jak je v souboru patrné, zaměření jednotlivých studentů doktorského studia se různí a s ním i směřování dílčích textů. Každý autor nahlíží na aspekty udržitelného rozvoje z pohledu své specializace i z pohledu zaměření svého výzkumu v rámci doktorského studia. Všechny texty však propojuje stejná myšlenka, a sice že trvale udržitelný rozvoj je fenoménem obecně známým. I přesto na něj lze ale nahlížet z mnoha úhlů a nazývat ho různými jmény. Debata o udržitelném rozvoji probíhá už téměř po dvě generace. Od „velkých“ globálních úvah a prognóz o celosvětovém vyčerpání přírodních zdrojů a znečišťování prostředí se postupně dostala i do každodenního rozhodování o jednotlivých akcích, o velkých i malých projektech. Můžeme se setkat s velmi odlišnými až extrémními postoji vůči udržitelnému rozvoji – od toho, že na luxus udržitelného rozvoje si musíme teprve „vydělat“ růstem ekonomiky bez ohledu na zdroje, až po snahu zamezit ve jménu udržitelného rozvoje jakýmkoliv změnám v území iniciovaným člověkem. To, že se z udržitelného rozvoje stala během posledních desetiletí ve všech rozvinutých i rozvíjejících se zemích jakási instituce, není náhoda, ale spíše se jedná o důsledek vzrůstající propojenosti vývoje společenství, ekonomiky a přírodního prostředí z regionálního přes národní a kontinentální až po celosvětové, globální měřítko.

autor ilustrace Milan Valeš

Tento soubor studijních textů vznikl za podpory Operačního programu Praha Adaptabilita, projektu CZ.2.17/3.1.00/34101. 3 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Možnosti udržitelného rozvoje při rozvoji velkých městských projektů: Případ regenerace železničních brownfields Kateřina Čechová UDRŽITELNÝ ROZVOJ Obecně užívané definice udržitelného rozvoje, zakotvená ve správě WCED z roku 1987, uvádí, že udržitelný rozvoj je takovým rozvojem, který naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by ohrozil schopnost naplňovat je i generacím budoucím. (Report, 1987) Alternativní vysvětlení nám ústy Antoine de Saint-Exupéryho sděluje, že nedědíme Zemi po našich předcích, nýbrž si ji vypůjčujeme od našich dětí. Obě definice mají společné vnímání udržitelnosti jakožto konceptu uvědomování si konečnosti zdrojů, a tedy stavící do konfliktu ochranu životního prostředí a bezhlavé čerpání zdrojů, jakýsi archetyp „člověk versus příroda“. Scott Campbell (1996) formuluje definici udržitelnosti jako opak „krize“, tedy ztráty schopnosti systému se reprodukovat. Udržitelnost je potom dlouhodobá schopnost systému se reprodukovat. Dle mého názoru má tato definice výrazně širší působnost, snižuje ambice udržitelnosti tak, jak jí chápeme dnes, ale zároveň činí celý koncept dosažitelnější (dle mínění pesimistů spíš méně nerealistický). Campbel Tvoří-li tyto 3 body vrcholy trojúhelníku, pak na pomyslných spojnicích těchto vrcholů probíhají tzv. konfliktní osy, tedy místa střetů protichůdných zájmů vždy dvou z vrcholů trojúhelníku. Udržitelný rozvoj se potom nachází v ideálním rovnovážném středu tohoto pomyslného trojúhelníku. Campbellova snaha definici udržitelnosti na jedné straně rozšířit o veškeré druhy jednání, které umožní systému se reprodukovat, na druhé straně jí zúžit o veškeré sociálně a ekonomicky neudržitelné jednání, reaguje na dvě nejčastější výtky prosazování konceptu udržitelnosti. První výtka se týká neprosaditelnosti konceptu udržitelnosti, tak jak ho známe dnes - všichni se na nutnosti udržitelného rozvoje shodnou, ale praktické koordinované kroky v postupu směrem k udržitelnější společnosti jsou jen velmi těžko prosaditelné (Moldan, 2011). Druhá výtka se týká určité jednostrannosti dosavadního konceptu, který proti sobě staví ekonomický rozvoj (neomezenou exploataci zdrojů) a ochranu životního prostředí, aniž by bral v úvahu dopady na ty nejchudší vrstvy populace.

ÚSKALÍ A NADĚJE UDRŽITELNOSTI Sám Campbell si všímá, že přes desetiletí trvající mnohaúrovňové proklamace o podpoře udržitelného rozvoje se nedaří dosáhnout hmatatelných výsledků. Předpokládá, že tento stav je důsledkem smrštění ideálu udržitelnosti na nejmenší společný jmenovatel, na kterém se shodnou jak radiální aktivisté, tak představitelé Světové banky, a který je tedy ze své podstaty zcela bezzubý (Campbell, 1996). 4 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Na druhou stranu sám fakt, že se na určitém základním paradigmatu shodne velmi široké spektrum aktérů, naznačuje životaschopnost této myšlenky. Období tekuté modernity, ve kterém se nacházíme (Bauman, 2004) je mimo jiné charakterizováno multipolaritou a vzrůstajícím počtem aktérů s protichůdnými zájmy, kteří ve společnosti svádí neustálý boj. Nalezení společného myšlenkového základu, kterým koncept udržitelného rozvoje bezesporu je, představuje v záplavě všeobecné kritiky záblesk optimismu.

VELKÉ MĚSTSKÉ PROJEKTY – ASPEKTY UDRŽITELNÉHO ROZVOJE V souvislosti s deindustrializací měst západní a střední Evropy, která postupně přichází o své postavení globálního leadera průmyslu, dochází ke změně orientace těchto měst směrem na služby a obchod. Dochází tak k uvolňování rozsáhlých území, která byla dříve zabraná průmyslovými areály či dopravní infrastrukturou, a k transformaci těchto území pro nové funkce. S rostoucím tlakem na konkurenceschopnost evropských měst se jedná zejména o funkce finančního sektoru a specializovaných služeb, které míří do těchto zpravidla centrálně položených oblastí. (Sassen, 2006). Transformace těchto rozsáhlých území, tzv. brownfields, má za sebou téměř čtyřicetiletou historii, od přestavby prvních doků v 70. letech, areálů textilních a strojírenských závodů v letech 80. a 90., až po nejnovější oblasti přestavby – bývalé drážní plochy. Ve všech případech se jedná o plochy o rozloze několik desítek až stovek hektarů, umístěných ve strategické poloze vzhledem k jádru města. Jejich transformace začala být nazývána „velkými městskými projekty“, přičemž samotný přístup k tomuto typu městské obnovy se v posledních dekádách začal výrazně proměňovat pod paradigmatem udržitelného rozvoje. Řada projektů, zejména z počátku devadesátých let dvacátého století, staví svoji udržitelnost na argumentu, že zastavováním volných ploch v rámci kompaktního města a oživováním center měst staví hradbu rozlézání měst do krajiny, záboru zemědělské půdy, a tím čelí narůstající potřebě individuální dopravy (Salet, 2007). Toto pojetí plně odpovídá tehdejší situaci evropských měst, která na jedné straně čelila prostorovému rozšiřování, které začalo klást čím dál větší nároky na infrastrukturu, na druhé straně ale i úbytku obyvatelstva a snižující se atraktivitě městských center. Kvalita života ve městech a kvalita městských prostor se tak dostala do souvislosti s ochranou volné a zemědělské krajiny, což byl důležitý mezník v rozvoji měst. Přesto, z dnešního hlediska, působí toto pojetí udržitelnosti poněkud neambiciózně, stavbu čehokoli a jakkoli „na tom správném místě“ nelze dnešní optikou automaticky považovat za realizaci v souladu s konceptem udržitelného rozvoje, což je dokladem vývoje tohoto trendu. Řada projektů, zejména z těch započatých v poslední dekádě, si začala klást daleko ambicióznější cíle, shodujících se s Campbellovým trojúhelníkem ekonomických, environmentálních a sociálních priorit (Campbell, 1996). V období rostoucí ekonomické integrace a soutěživosti mezi evropskými regiony se v řadě studií jeví jako největší výzva realizace ekonomických ambicí velkých rozvojových projektů a zároveň zachování křehké kulturní a sociální rovnováhy evropských měst (Salet, 2007). Dle rešerší současných projektů tohoto typu má dosažení udržitelnosti z hlediska sociálních, environmentálních i



ekonomických podmínek v erbu valná většina projektů, skutečné výsledky jsou však buďto prozatím neověřitelné, nebo nedohledatelné (Lecroart, 2007). Z environmentálních hledisek je nejčastěji prosazovanou strategií senzitivita k místním ekologických podmínkám nebo reakce na specifické klimatické podmínky místa, a projekty výstavby jdou obecně cestou snižování energetické náročnosti, a to různými způsoby. Nejobvyklejší cestou je obecné snižování energetické náročnosti, tedy i konečné zlevňování provozu objektů. Jedná se o komplex zásahů a rozhodnutí, které mají za cíl snížení spotřeby energie, případně podporu obnovitelných zdrojů energie a lokální soběstačnosti. Pro příklad lze uvést renovaci oblasti kolem nádraží King´s Cross v Londýně, která si klade za cíl např. podporu energetické účinnosti budov, alternativních způsobů dopravy, rekonstrukci stávajících budov nebo výsadbu nových stromů (Kingscross.co.uk, 2013). Příkladem reakce na specifické podmínky je velký městský projekt mezinárodní stavební výstavy (IBA) v Hamburku, jehož jedním z hesel je „Stadt im Klimawandel“ (město v klimatických proměnách). Jádrovou oblastí proměny je čtvrť Johannesburg, kde se původní zemědělská krajina proměnila v přístaviště, následně v průmyslovou oblast s neblahým dědictvím toxického znečištění půdy i vody a místem s koncentrací sociálně slabých obyvatel, navíc potýkající se s ničivými povodněmi. Cílem tohoto projektu je docílit do konce roku 2013 energetické neutrality, do roku 2050 pak využívat energii generovanou výhradně z lokálních zdrojů a z obnovitelných zdroj Jedněmi z klíčových projektů je např. Energieberg Georgswerder – stará toxická skládka, která po sanaci pomůže generovat elektrickou energii a teplo (Bauwelt, 2013). Ještě větší ambice na poli environmentální udržitelnosti jsou patrné jen u několika málo projektů, jedná se například o implementaci australského systému WSUD – managementu vodního cyklu integrovaného přímo do urbanistického návrhu, který zahrnuje odtok dešťových vod, zásobování pitnou vodou a management odpadních vod. Kromě obav z nedostatku pitné vody může být motivací pro realizaci projektů tímto způsobem i hrozba povodní a s ní související snaha udržet vodu v krajině. V širším měřítku byl tento systém použit například u některých projektů pro Londýnské Olympijské hry v roce 2012. Z hlediska sociálních faktorů udržitelnosti je potenciálně problematickým místem vstup nové výstavby do stávajících podmínek a otázky interakce s existující komunitou. Vážným problémem je gentrifikace, při které dochází k takovému zhodnocení stávající lokality, které vtáhne do oblasti vyšší sociální vrstvy a které je neslučitelné s životním stylem a cenovou úrovní stávajících obyvatel. Tento problém je pro velké městské projekty symptomatický – vedle stávající komunity, která byla často určena k regeneraci právě pro svou zanedbanost a sociální problémy, dojde k výstavbě nových objektů, ať už bytových či administrativních, jejichž koupi či nájem si může dovolit jen výrazně lépe vydělávající obyvatelstvo (Lecroart, 2007). Je-li s tímto rizikem počítáno při přípravě projektu, může vzniknout např.požadavek, aby byla část nového bytového fondu věnována nízkopříjmovým skupinám obyvatel. Příklad předcházení problémům soužití různorodých komunit v nové výstavbě uvádí i Sennet (Cities, 2006), když vyzdvihuje roli hranic mezi komunitami – tam podle něj dříme potenciál k vytvoření mezi-komunitního dialogu pomocí vhodných funkčních využití – tržišť, škol. 6 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Druhá sociální otázka, částečně související i s ekonomickou udržitelností, se týká směřování veřejných peněz. Je obvyklé, že o své zájmy včetně rozpočtu výstavby, se velmi dobře postará investor, který do území vstupuje, a který má v rukou většinu trumfů, např. tím, že je ochoten investovat v zanedbané lokalitě nebo tím, že je zvyklý se o finanční aspekty svých realitních aktivit postarat (Conticelli, 2011). Lokální komunita, které se přestavba týká v první řadě, má však až poslední slovo (pokud vůbec) při rozhodování o výstavbě. Jak popisuje Fainstein (Fainstein, 2010), kompenzace dopadů výstavby jsou často marginální, ať už se jedná o již zmiňované sociální bydlení, nebo o zřízení veřejného parku či několika pracovních míst. Pro strategii sociálního začleňování u nových projektů lze jako příklad použít znovu Hamburský projekt pro Wilhelmsburg, kde během regenerace oblasti došlo k přestavbě dělnické kolonie ze 30. let na modelové bydlení, a hledají se cesty, jak ze stovky národností žijících na místě udělat kulturní přednost. Dosažení ekonomické udržitelnosti je klíčové zvláště v období zmenšujících se veřejných rozpočtů. Města a státy pro své investice hledají partnery z řad soukromých firem a přichází konec doby, kdy stát jako hlavní garant a sponzor projektu měl i hlavní slovo při prosazování programu. Velmi obtížným se tak stalo hledání rovnováhy mezi dosahováním veřejného zájmu a finanční realitou. Aktuálnost tématu podtrhuje „starchitect“ Rem Koolhaas (Cities, 2006), který si všímá třech různých způsobů interakce státu a soukromého sektoru, které přinášejí velmi rozdílné výsledky. Příkladem financování je pak opět Hamburská IBA, jejíž rozpočet počítá s veřejnými investicemi ve výši ca 120 mil.euro, které by měly vyvolat soukromé investice o objemu ca 700 mil.euro. Britský model PPP (public – private – partnership) je na takovém hledání strategických partnerství přímo založený. K provázání všech tří aspektů udržitelnosti dochází ve většině konkrétních příkladů, jako je např. výstavba parku. Park je zařízení zcela demokratické, sloužící široké veřejnosti a sociálně sjednocující. Je i ekologicky přínosné, např.cíky vsakování dešťové vody nebo propojování biokoridorů. Finance na výstavbu a následnou údržbu však ve veřejných rozpočtech chybějí a získat finančního partnera ze soukromého sektoru bývá pro toto ryze nekomerční zařízení taktéž problematické. Zkoumáním způsobů udržitelného navrhování formou velkých městských projektů se v Evropě na mnoha různých úrovních zabývá řada institucí a subjektů. Na úrovni Evropské Unie je podporován výzkum Competitive Metropolises: Economic transformation, Labour Market and

Comeptition in European Agglomerations, který zkoumá rozhodovací strategie a sociálněekonomické interakce mezi soukromým a veřejným sektorem na případových studiích sedmi ambiciózních evropských megaprojektů. Nový dech v německy mluvících zemích nabírá také výše zmíněný tradiční urbanistický nástroj obnovy měst - IBA (Internationale Bauauststellungen), řada projektů byla iniciována sportovními akcemi (Olympijské hry) či kulturními událostmi (Evropská města kultury), případně „pouze“ příhodnou politickou konstelací (Salet, 2007).

SPECIFIKUM REGENERACE ŽELEZNIČNÍCH BROWNFIELDS Kritéria udržitelného rozvoje, s jejichž naplňováním se potýkají městské projekty obecně, se vztahují i na projekty regenerací železničních brownfields. Některé aspekty jsou však pro regenerované drážní



plochy specifické, a v důsledku mají velký vliv na to, jakým směrem se bude rozvoj těchto ploch ubírat, i jak se bude dařit naplňovat některá z výše uvedených kritérií udržitelného rozvoje. Regenerace železničních ploch a nádraží není záležitostí posledních dekád náhodou. Obecná modernizace železničního provozu učinila řadu drážních ploch, jako jsou manipulační a odstavné koleje, dílny a výtopny, v současném rozsahu a v současné podobě nepotřebnými. Umístění těchto ploch zpravidla v blízkosti městského centra a zároveň v bezprostředním sousedství železničního uzlu vytváří ohniska nejvyššího potenciálu. Nutno říci, že ani velké městské projekty umístěné mimo nádražní oblast se bez rozvoje velkokapacitní hromadné dopravy neobejdou, a sama existence železnice už zakládá potenciál snížení nákladů na výstavbu infrastruktury i závislosti na automobilové dopravě. Nutno dodat, že v případě brownfields je další využití, případně oživení železnice, podmíněno masivními investicemi, zpravidla z veřejných zdrojů. Budování husté a kvalitní sítě veřejné dopravy, včetně železnice, je veřejným zájmem, deklarovaným i ze strany Evropské Unie. Jednou z hlavních unijních priorit je podpora velkých a (finančně) náročných projektů výstavby infrastruktury, pro které se vžil termín „megaprojekty“. Budování sítě vysokorychlostní železnice a na ní navázaná přestavba řady evropských nádraží je právě takovým ukázkovým megaprojektem. Flyvbjerg (2003) vysledoval společné jmenovatele většiny Evropských megaprojektů, jako je například masivní podceňování rizika investic a naopak přeceňování možných benefitů, anebo proces založený na mocenských hrách finančně zainteresovaných skupin spíše než na otevřených debatách. Přes nesporné výhody, které budování jednotné železniční sítě v Evropě přináší, vytvářejí tyto vlastnosti prostředí, ve kterém je naplňování sociálních a ekonomických kritérií udržitelného rozvoje přinejmenším velmi ztížené. Už sama přítomnost železnice v území vytváří další rozpor, kterého si všímá Bauman (1999) i Conticelli (2011). Nádraží, zejména v podobě současných vysokokapacitních terminálů evropské železnice, vytvářejí v městské tkáni cézuru, město a zároveň infrastrukturu, místo ztělesněné mobility. Nádraží je viděno jako jádro sociálního konfliktu současného města, místo střetu mezi těmi, kteří disponují mobilitou, a těmi, kteří jsou „odsouzeni“ k imobilitě. Oblast nádraží je pak exkluzivně využívána těmi, kteří už dnes ve světě smršťujících se vzdáleností tahají za kratší stranu lana, a kteří jsou dále schopni skrze využívání těchto služeb přispívat ke zvyšování konkurenceschopnosti města. Ti, kteří jsou z neomezené mobility vyloučeni, jsou pak čím dál více segregováni (Bauman, 1999). Výše nastíněný problém s gentrifikací a jinými formami narušování sociálního pilíře udržitelnosti se pak v tomto případě nabízí téměř automaticky. Aspekty environmentální udržitelnosti regenerace železničních brownfields nastiňuje například Zpráva Univerzity Wageningen ze semináře o pražských železničních brownfields, pořádaného organizací Arnika (Brownfields, 2009). Zpráva upozorňuje na současnou nadměrnou intenzitu hluku a míru znečištění ovzduší, stejně jako na potenciální znečištění půdy v oblastech železničních brownfields. Způsob zástavby těchto území buď může pomoci tyto problémy řešit, v případě nevhodných zásahů je může samozřejmě i výrazně zhoršit. Při vědomí všech možný rizik se problematika železnice zdá být modelovým případem k řešení udržitelnosti pomocí třech základních pilířů dle Campbella (1996): umožnit její efektivní provoz pro 8 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


snížení environmentální zátěže a zvýšení přístupnosti oblasti pro všechny sociální vrstvy obyvatelstva a najít příhodný model financování, který by zbytečně neodčerpával veřejné zdroje např.i z oblastí, určených pro ty nejpotřebnější (Fainstein, 2011).

Reference BAUMAN, Zygmunt. Tekuté časy: život ve věku nejistoty. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008, 109 s. ISBN 978-80-200-1656-0.

BAUMAN, Zygmunt. Globalizace: důsledky pro člověka. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1999, 157 s. ISBN 80-204-0817-7. Bauwelt: StadtBauwelt: Die neuen IBAs. Gütersloh: Bauverlag BV GmbH, 2013, roč. 104, č. 197. ISSN 0005-6855. Dostupné z: http://www.bauwelt.de/cms/vorschau.html?id=7807119 Cities: architecture and society : 10. Mostra internazionale di architettura, la Biennale di Venezia. 1st ed. New York, NY: Rizzoli International Publications, 2006, 2 v. ISBN 978-0847828-791. Brownfields v centru Prahy: kritéria udržitelného rozvoje : proměna pražských nádraží může být přiležitostí i hrozbou : zpráva evropského semináře Univerzity Wageningen, Praha 2009. Překlad Tomáš Hakr. Praha: Centrum pro podporu občanů sdružení Arniky, 2010, 41 s. ISBN 978-809-0440-951. CAMPBELL, S. Green Cities, Growing Cities, Just Cities? Urban Planning and the Contradiction of Sustainable Development. Journal of the American Planning Association, Summer 1996

CONTICELLI, Elisa. Assessing the potential of railway station redevelopment in urban regeneration policies: an Italian case study. Procedia Engineering. 2011, vol. 21, s. 10961103. DOI: 10.1016/j.proeng.2011.11.2116. Dostupné z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S1877705811049502 FAINSTEIN, S. The Just City. Cornell University Press 2011, 224 s. ISBN-13: 978-0801476907 FLYVBJERG, Bent, Nils BRUZELIUS a Werner ROTHENGATTER. Megaprojects and risk: an anatomy of ambition. New York: Cambridge University Press, 2003, ix, 207 p. ISBN 05210-0946-4. Kingscross.co.uk. KING’S CROSS CENTRAL LIMITED PARTNERSHIP. Kingscross.co.uk [online]. [cit. 201307-24]. Dostupné z: http://www.kingscross.co.uk/energy-sustainability LECROART, Paul. Jean-Pierre PALISSE. Large-scale urban development projects in Europe:

what lessons can be learnt for the Île-de-France Region? In: Les Cahiers delÍnstitut dÁmenagement et dúrbanisme de le region dÍle-de-France. Large-Scale Urban Development Projects in Europe, N.146, June 2007; director of the publication: Francois Dugény; s. 5-27. ISSN 0153-6184 MOLDAN, Bedřich. Globální environmentální ohrožení. In: Perspektivy globalizace / Václav Mezřický (ed.) - Vyd.1. - Praha: Portál, 2011, s. 39 – 54. ISBN 978-80-7367-846-3 (brož.) 9 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


SALET, Willem. Trans scalar strategies of action: comparing experiences of mega projects in

city regions of Europe. In: Les Cahiers de lÍnstitut dÁmenagement et dúrbanisme de le region dÍle-de-France. Large-Scale Urban Development Projects in Europe, N.146, June 2007; director of the publication: Francois Dugény; s. 91 – 100. ISSN 0153-6184 SASSEN, Saskia. Why Cities Matter. Cities: architecture and society : 10. Mostra internazionale di architettura, la Biennale di Venezia. 1st ed. Burdett, Richard; Ichioka, Sarah. New York, NY: Rizzoli International Publications, 2006, s. 24-51. ISBN 9780847828791.

Report of the World Commission on Environment and Development: Our Common Future. http://www.un-documents.net/our-common-future.pdf



Udržitelná architektura pro sociální služby? Monika Čadová ÚVOD Architekturu pro sociální služby tvoří široké spektrum staveb. Obecně bychom je mohli charakterizovat jako zařízení, které poskytují dočasnou pomoc nebo péči dlouhodobějšího charakteru osobám ve společnosti, které potřebují sociální pomoc. Jedná se zejména o nezletilé děti bez rodičů, osoby s postižením (tělesným, smyslovým nebo mentálním) a seniory. Každá humánní společnost si klade za cíl tyto slabší jedince ve společnosti chránit a nabídnout jim důstojný život a integraci do společnosti přiměřenou jejich možnostem a schopnostem. Z logiky věci bychom zde mohli zařadit i stavby zdravotnické, ale protože tato kategorie je sama o sobě velice široká, tvoří samostatmou skupinu.

HISTORIE V Čechách byly první tzv. špitály zakládány již v 15. století – malostranský špitál na Újezdě (Vladislav II. 1484), staroměstský špitál na Poříčí (1502), špitál novoměstský (1505). Špitály byly v podstatě nemocnice, ale jejich náplní bylo starat se i o nezaopatřené děti bez domova, staré a chudé. Podobná zařízení ale menšího charakteru byla zakládána již dříve, většinou při klášterech, filosofií řádů bylo mezi jiným i pomoct lidem v nemoci a nouzi (řád sester milosrdných). Podstatná část zařízení pro sociální služby, které u nás dodnes fungují, bylo založeno v druhé polovině 19. století - např. Palata, domov pro zrakově postižené - nebo v první polovině 20. století např. Masarykovy domovy v Krči (dnes Thomayerova nemocnice). Masarykovy domovy byly na svou dobu kolosální zařízení, zahrnovaly 21 budov, z toho 5 budov chudobinec, 5 budov starobinec, dále ozdravovny, zotavovny, celkem zařízení disponovalo 2400 lůžky! V roce 1950 bylo zrušené tzv. domovské právo (František Josef I.) - povinnost obce, postarat se o chudé a k práci nezpůsobilé příslušníky a pomoct jim ce stáří a nemoci – obce jim poskytovaly podle svých možností přístřeší a stravu. Od 50. let se u nás rozvíjí ústavní péče s převažujícím charakterem materiálního a sociálního zabezpečení. Problémem těchto institucí bylo (a často je dodnes), že jsou příliš velké a centralizované, zabezpečí svým klientům materiální potřeby, ale po psychické stránce zde lidé strádají, protože jsou vytrženi ze svého prostředí, místa bydliště, stávajících sociálních vazeb a na novém místě trpí pocity odcizení, segregace a izolace od běžného života. V roce 1959 bylo na území České republiky jednotně zřízeno 296 domovů důchodců (27 302 míst!).



POLEMIKA S HITORIÍ A SOUČASNOST V současné době si s sebou stále neseme těžké břemeno socialistického zdravotnictví a ošetřovatelství. Zaběhlé praktiky jsou leckde stále používanou normou. Léčený člověk nebyl chápán jako živá bytost, ale jako jednotka. Docházelo k cílené segregaci rizikových a problematických skupin obyvatelstva. Problémy se vršily a odsouvaly podle úsloví: co oči nevidí, to srdce nebolí. Vznikala ghetta daleko od společnosti, kde se tito pacienti kumulovali, v našem státě tak po celých 40 let tikala časovaná sociální bomba! Sametová revoluce v roce 1989 s sebou přinesla důraz na akceptaci lidských práv a tím dala společnosti šanci na rozvoj nových humánních postupů v péči o pacienta. Současný trend je tedy zcela opačný. Usilujeme o maximální možnou míru integrace, humanizaci prostředí a individuální přístup k pacientovi. Bohužel staré návyky stále mnohde přetrvávají, zejména v myšlení a chápání kompetentních osob. Dá ještě mnoho práce restartovat proces změn v řadě „zděděných“ sociálních zařízeních.

TEORIE Podle různých výzkumů (sociologických, ekologických a ekonomických) má vliv na dlouhodobém fungování udržitelné společnosti (v menším měřítku komunity) řada faktorů. Britský architekt a universitní profesor Ian Colquhoun se ve své knize Design out Crime – Creating Safe and Sustainable Communities zamýšlí nad širšími souvislostmi tohoto problému. Definuje termín prevence kriminality prostřednictvím designu prostředí (CRIME PREVENTION THROUGH ENVIRONMENTAL DESIGN CPTED) a popisuje jeho principy: 

„Size of community: Communities and small towns should have a population of between 5000 and 10000 people. Beyond this, individual people have no effective voice.



Identifiable neighbourhoods: These shoud contain between 500 and 1000 people. A neighbourhood has a maximum diameter of 300 yards (0,914m). Neighbourhoods should have clear boundaries and be marked symbolically at the entrences.



House clusters: People associate closely with a small number of households on eitherside and acroos the street, on average 6 to 8. Above 10 the balance is strained. Use this pattern for housing up to a density of 15 houses per acre (50 houses per hectare).



The family: People need to have at least a dozen people round them so that „they can find the comfort and relationships they need to sustain them during their ups and downs.“ Since the old extended family, based on blood ties, seems to be gone, this can only happen if small families, couples, and single people join together on voluntary families of ten or so.



Life cycle: Essential to creating a community is to plan for this to have a „balanced life cycle“. „This means that each community includes a balance of people at every stage of the life cycle from infants to the very old to include the full state of settings needed for every stage of life.“ 12

Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101




Four-storey height: In recommending a maximum storey height of four, Christopher Alexander draws attention to the human need for contact with the ground.



Private gardens: The need for a small garden with sunlight and privacy, or with some kind of private outdoor space is fundamental. It is equivalent, at the family scale, to the biological need that society has to be integrated with countryside. Especially elderly people welcome a small individual rear garden or patio. If however, they have difficulty maintaining it, the space should be looked after communally by linking a small number together to form a shared garden.“.

SOUČASNÉ TRENDY U NÁS Jedním z alternativních způsobů poskytování sociální péče oproti zaběhnutému systému ústavní péče, který u nás stále převažuje je tzv. chráněné bydlení. Jedná se o bydlení pro zdravotně postižené osoby nebo seniory, kteří žijí v přirozenějším prostředí ve srovnání s ústavní péčí. Tato forma bydlení jim poskytuje dostatek soukromí a zároveň samostatnost a rovnoprávnost o sobě rozhodovat. Termín chráněné znamená, že osoby využívají určitý stupeň sociální asistence



(poskytovaných služeb), která za nimi dochází, popřípadě s nimi sdílí domácnost nebo např. žije ve stejném domě. Jedním z realizovaných a fungujících příkladů u nás je Domov v chráněné domáctnosti Slapy. Jde o rekonstrukci bývalé fary, kde žije 11 klientů s věkovým průměrem 30 let s různým stupněm samostatnosti a starají se o ně 3 pečovatelé. Klienti bydlí v ložnicích v podkroví, některé z nich mají kuchyňku (pro samostatnější klienty). V přízemí je velká kuchyň s jídelním stolem pro všechny a společný obývací pokoj – klubovna. Tento typ bydlení umožňuje člověku s postižením zůstat v běžném prostředí a v tomto prostředí jsou mu poskytovány i nutné sociální služby. Vytváří se zde i přirozená síť podpory – sousedská výpomoc, pomoc v rámci širší rodiny. Obyvatelé jsou vedeni a motivováni k maximální samostatnosti, více rozhodují o věcech, které se jich týkají, je respektována jejich dospělá role. Výše zmíněné zařízení je navázáno na Pracovní centrum Slapy. Toto centrum zaměstnává lidi s mentálním postižením, kteří nejsou schopni sami pracovat v běžném pracovním prostředí. Tento typ zařízení bývá označován termínem chráněné dílny. Zařízení má 2 pracovní programy – výroba nakládaných hermelínů a úklidové práce v obci Slapy (ve spolupráci s obcí Slapy). Účast na práci je často základní podmínkou pro dosažení vědomí vlastní hodnoty a důstojnoti. Smysluplná práce umožňuje zlepšování mnoha dílčích schopností a dovedností a tím přispívá k celkovému rozvíjení vlastní osobnosti. Podobným zařízením je například Letohrádek Vendula v Horním Bezděkově u Prahy. Letohrádek V. byl založen a je provozován občanským sdružením Letohrádek Vendula, autorem projektu je architekt a herec David Vávra. Jedná se o jednopodlažní stavbu s prostorným pozemkem, kde jsou chováni koně. Letohrádek funguje jako chráněná dílna a denní stacionář. Chráněná dílna zaměstnává na běžný pracovní úvazek klienty, kteří prošli denním stacionářem, naučili se v něm nějaké řemeslo a můžou se soustředit tak, že jsou schopni alespoň polovinu pracovní doby vykonávat práci. Dílna je založena na principu manufakturního rozfázování řemesel a provozuje tato řemesla: tkaní, výroba svíček, mýdel, ručního papíru, patchwork, filcování, batikování, košíkování, korálkování, drátování a další. Denní stacionář je zařízení, které nabízí osobám se zdravotním postižením nebo seniorům denní pobyt s aktivitami, kdy se klienti učí (procvičují) určitým dovednostem (běžné denní úkony, řemeslné práce, ergoterapie – kreslení, keramika atd.) anebo jsou to rehabilitační aktivity (procházky s doprovodem, rehabilitační cvičení, masáže, koupele, sauna, sportovní aktivity apod.). V Letohrádku Vendula se jedná o účelné spojení chráněné dílny a denního stacionáře, z rehabilitačních aktivit poskytuje, masáže a má vlastní saunu. Dále disponuje Letohrádek V. ubytovacími kapacitami – má chráněné bydlení a krizové centrum s ubytováním. Letohrádek Vendula – chráněná dílna a denní stacionář



Základním rysem aktivizace klienta je volnost jeho pohybu po budově a pozemcích, která často upraví mnoho negativních neurotických a agresivních stavů. Je zpracován individuální plán jeho přípravy na zaměstnání. Klient se sám zapojuje do aktivit stacionáře, poznává, které řemeslo ho nejvíce zajímá. Dle individuálních schopností a možností se učí základním úkonům sebeobsluhy, nácviku samostatnosti a běžné péči o domácnost. Postupně se každý klient připojuje k manufakturní výrobě chráněné dílny, zpočátku jde více než o dovednosti o prodlužování doby, kdy je klient schopen se soustředit. Pokud se po určité době klient dokáže věnovat svému pracovnímu úkolu alespoň polovinu pracovní doby, je mu nabídnuto uzavření pracovní smlouvy. Ideálním ukončením celkové alternativní péče v Letohrádku Vendula je integrace klienta do běžného života – tyto případy již nastaly. Jedním ze zásadních prvků výcviku k samostatnosti v v tomto zařízení je to, že jsou do něj přijímáni lidé všech typů postižení a to vede k významnému terapeutickému efektu – klienti si vzájemnou pomocí kompenzují svá postižení a vzájemně se učí, jak se co dělá. Domnívám, že tento typ zařízení - lokálního charakteru a fungující na podobných principech je klíčem k úspěšné integraci postižených osob do společnosti, která jim nabízí plnohodnotný život.

EXPERIMENTY V ZAHRANIČÍ V souvislosti s trendem vzájemné integrace různých věkových a sociálních skupin v jednom nebo více zařízení, které spolu sousedí je velmi zajímavý projekt bytového domu s bezbariérovými bytovými jednotkami pro seniory, jeslemi a denním centrem pro rodiče s dětmi v Zurichu. Zmíněný projekt obsahuje 3 několika podlažní bytové domy, jež jsou propojeny podnoží, ve které jsou umístěny jesle, denní centrum pro rodiče a děti a také zahrada.



Experimenální formou bydlení pro seniory jsou projekty komunitního bydlení (např.) 50 plus, kdy se lidé vědomě rozhodnou změnit dosavadní způsob bydlení např. po padesátce, tedy v době, kdy se ještě lépe adaptují na změny. Komunitní bydlení jim poskytuje dostatek soukromí, jednotlivci nebo páry obývají samostatné bytové jednotky, zároveň společně sdílí určité prostory a aktivity, které jim napomáhají navazovat kontakt a budovat sociální vazby. Komunita pak funguje jako téměř samostatný organismus, kde je vzájemná pomoc velmi často založena na přirozené sousedské výpomoci a poskytování sociálních služeb dalšími osobami (pečovatelé, ergoterapeuti, sociální pracovníci) je méně časté, než v pečovatelských domech klasického typu nebo v chráněném bydlení. Zdařilým projektem tohoto typu je Komunitní centrum 50 plus v Seenu v Německu. Jedná se o čtyřpodlažní budovu, kde přízemí tvoří komunitní prostory – společná kuchyň, obývací pokoj, prostory pro společné aktivity a hostinský pokoj včetně sociálního zařízení. Exteriér tvoří společná zahrada. V dalších třech podlažích je celkem 16 samostatných bytových jednotek o rozloze 38 - 67 m2. Komunitu tvoří 18 obyvatel, z toho 2 páry. Věkové složení je rozmanité, od 50 do 90 let. Projekt byl dokončen v prosinci 2010.



Chráněné dílny a denní centra (denní stacionáře) mají v západní Evropě a především v německy mluvích zemích mnohem delší tradici než u nás. Na snímcích je chráněná dílna a denní centrum v Rozentalu v Německu, kterou jsem osobně navštívila. Zabývají se zde řemeslnou výrobou drobnějších předmětů ze dřeva, kovu a textilu. Jako rehabilitační aktivity zařazují např. péči o poníky a chov okrasných ryb v jezírku, které utváří vnitřní atrium, které objekt lemuje. Domnívám se, že tato forma sociální péče, kdy klienti bydlí se svými rodinami a v zařízení tráví pouze určitou část dne, je velmi přirozená a prospěšná.



Posledním zmíněným typem bydlení pro seniory jsou pečovatelské domy a geriatrická centra. Bydlení pro seniory věnuji v této práci největší část, protože vzhledem k vysokému nárůstu seniorů v příštích desetiletích – trend stárnutí Evropy – bude nutné tento fenomén řešit jako nejnaléhavější sociální problém. V pečovatelských domech a geriatrických centrech žijí klienti, kteří se vyznačují menší mírou samostatnosti a vyžadují tedy soustavnější sociální i zdravotní péči. Tato zařízení jsou proto provozně mnohem náročnější, kladou vysoké nároky na personál i zajištění všeho potřebného materiálu a služeb. Tato zařízení bývají i mnohem náročnější na prostor, protože klienti se hůře pohybují, nejproblematičtější je pro ně vertikální pohyb, a proto je ideální umístění jednoho oddělení na jedno podlaží plus propojení se zahradou nebo alespoň terasou. Přesto si myslím, že je možné tato zařízení vytvořit jako lidsky přívětivá, tvůrci často pracují s mateiály příjemnými na dotyk (např. dřevo, kámen) a vegetací různých barev a vůní. Podle vědeckých výzkumů je totiž nejtrvalejší lidská paměťová stopa čichová a hmatová (nikoliv vizuální a sluchová), a pro klienty s problémy s pamětí a dezorientací je použití těchto prvků v prostoru vnímáno jako pozitivní stimul. Na přiložených snímcích je Chráněné bydlení s pečovatelskou službou v Lubecku v Německu a Geriatrické centrum Santa Rita na Menorce.



Reference Stavby pro sociální služby: doc. Ing. arch. I. Šestáková, O. Dvořák, J. Bouček ČVUT v Praze, Fakulta architektury, 2006 Bydlení pro seniory: Dagmar Glosová a kol., ERA, 2006 Evropská příručka pro přístupné prostředí vytvářené výstavbou, ABF nakladatelství ARCH, 1995 EUROPEAN MANUAL FOR AN ACCESIBLE BUILT ENVIRONMENT (ISG/CCPT Ministry of WVC – Nizozemí 1990), překlad: S. Kadečka Universal Design Handbook: Wolfgang F. E. Preiser, Korydon H. Smith Second Edition 2011, 2001 By The McGraw-Hill Companies, Inc. New York Design out crime - Creating Safe and Sustainable Communities: Ian Colquhoun First published 2004, Architectural Press Elsevier, Oxford 19 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Komplexní diagnostika funkčního stavu a potřeb seniorů žijících v sociálních zařízeních: Jana Vechetová Disertační práce, Olomouc 2004 Pedagogická fakulta University Palackého Katedra antropologie a zdravovědy časopis DETAIL 2012 - 9 časopis ERA 2012 – 4 http://www.letohradekvendula.cz/



Architektura denního světla Romana Fukalová

Úvod Existuje mnoho důvodů pro využití denního osvětlení v procesu navrhování budov. Příznivci trvale udržitelné architektury skloňují vysoké ceny fosilních paliv, negativní ekologický dopad při jejich užívání či omezenou životnost zdrojů elektřiny. Současně se v poslední době stále více zmiňují méně hmatatelné aspekty denního osvětlení, které se dotýkají více lidského ducha a kvality života obecně. rytmus .... modelace .... orientace .... jas .... barvy .... a výhled S těmito pojmy pracuje denní světlo naprosto přirozeně a je na architektech, aby je v maximální míře využili.

Historie Historie denního osvětlení se datuje přirozeně od prvopočátku dějin, kdy světlo vstupovalo do pravěkých jeskyň a vytvářelo zde hru světla a stínů na stěnách těchto pravěkých obydlí. Pravděpodobně prvním příbytkem, pracujícím vědomě s přirozeným světlem, byl Římský dům s patiem. Přeskočíme-li mílovým skokem do novověku, počátek 20. století zaznamenal velkou změnu se vznikem umělého osvětlení. To konkurovalo tomu „zastaralému“ přirozenému světlu natolik, že se začalo pochybovat o jeho nenahraditelnosti a atraktivní se stala myšlenka nekonečně hlubokých budov. Extrémním příkladem jsou některé realizované školy a továrny, které byly vystaveny dokonce naprosto bez oken. Existuje mnoho důvodů pro využití denního osvětlení v procesu navrhování budov. Příznivci trvale udržitelné architektury skloňují vysoké ceny fosilních paliv, negativní ekologický dopad při jejich užívání či omezenou životnost zdrojů elektřiny. Všechny tyto argumenty jsou naprosto na místě a je bezpochyby nutné o nich mluvit, ale snad ještě důležitější jsou méně hmatatelné aspekty denního osvětlení, které se dotýkají více lidského ducha a kvality života v celé její šíři.

Prostředí A jaké jsou tyto méně hmatatelné aspekty denního osvětlení? Zatímco žádný z nich nemá samostatně takovou důležitost, dohromady vytváří zásadní rozměr vnitřního prostředí budov. Abychom byly konkrétnější, jedná se o následující významy denního osvětlení (pořadí pojmů nemá co dočinění s důležitostí jednotlivých kategorií)



1. Rytmus Člověk touží po změnách vyvolaných střídáním ročních období, počasí a denní doby. Uměle se vědci snažili docílit těchto změn pomocí různých elektrických zdrojů, avšak s malým úspěchem. 2. Modelování Směr přirozeného světla vytváří širokou škálu stínů, které modelují tvary objektů a ploch a zároveň vytváří stejné efekty, které máme spojeny s přírodním prostředím. 3. Orientace Orientace vůči světovým stranám je důležitá nejen v rámci maximálního využití světelných potažmo tepelných změn vnějšího prostředí během dne a roku, ale neméně důležité je umožnit obyvatelům budovy vhodné výhledy a vizuální kontakt s vnějším světem. 4. Vliv slunečního světla Sluneční světlo má prokázaný léčebný účinek a jeho význam si často uvědomujeme až ve chvíli, kdy je nám světlo odepřeno. 5. Barva Tzv. přirozená barva může mít nespočet odstínů v průběhu celého dne a neexistuje umělý zdroj světla, který by tuto funkci dokázal nahradit. 6. Výhled Výhled z okna bývá občas některými projektanty opomíjen, ale je třeba zmínit, že vědecké studie z 20. století (viz níže) jen podtrhly význam toho aspektu, který je znám již z dávných dob.

Denní světlo v kancelářích Vzhledem k velkému počtu hodin, které člověk stráví za celý svůj život v práci, se pozornost vědců ve 20. století soustředila asi nejvíce na kancelářské budovy a vliv přirozeného osvětlení na uživatele těchto prostor. Bylo zjištěno, že zaměstnanci pracující v kancelářích, které jsou osvětleny denním světlem, jsou prokazatelně zdravější a produktivnější. Výhody byly a jsou tak velké, že v mnoha evropských zemích existují normy nebo doporučení požadující vzdálenost pracovního místa od okna max. 27 stop – cca 8,2m (Franta a Anstead 1994). V budovách, kde není možno dosáhnout denního osvětlení nebo při nočních směnách bylo při použití širokospektrého jasného umělého osvětlení docíleno podobných pozitivních výsledků a byly eliminovány spánkové deprivace a narušení biologických cyklů (Luo 1998).



Studie ukázaly, že denní světlo snižuje výskyt bolestí hlavy, sezónní afektivní poruchy (SAP) a únavy v očích (Franta a Anstead 1994). Oční dyskomfort je spojován se světelným spektrem a s možností změny zaostření pohledu. Proto je pozitivní mít výhled z kanceláře do krajiny, protože můžeme kombinovat zaostření pohledu na pracovní plochu a do dáli (Frant a Anstead 1994). Již ve studiích prováděných ve dvacátých letech minulého století se prokázala souvislost mezi denním osvětlením a produktivitou práce, a ačkoliv se pracovní prostředí v různých ohledech změnila, denní osvětlení hraje neustále klíčovou roli. V testu pozornosti provedené Tennesen a Cimprickem (Heerwagen, et al. 1998) byly úspěšnější ti, kteří měli výhled na přírodní zeleň. Celkově vyšší produktivita práce se projevila i v ekonomice podniků, které díky tomu ušetřily a důležitý faktor nebyl jen výhled z kanceláře, ale také již zmiňovaná vzdálenost pracovního místa od okna. Zajímavá čísla vyšla např. v kancelářích ING Banky, kde se pracovní stůl umisťoval do max.vzdálenosti 7 metrů od okna v budovách postavených v roce 1987. ING reportovala 15% úbytek v absencích zaměstnanců (Romm a Browning 1994) a dramatický nárůst v byznyse (Browning 1992). V roce 1998 stál průměrně 0,09 m2 (čtvereční stopa) stavby komerční budovy 150 dolarů (McHugh et al. 1998). Jedná se o největší ze vstupních investic. Pro cenové srovnání je zajímavé uvést ze stejného roku roční provozní náklady, které čítaly kolem 1 dolaru / 0,09 m2. Je patrné, že pro investora je mnohem určující cena stavby než následný provoz. K zajímavým závěrům došly ve společnosti West Bend Mutual Insurance, kde zlepšením pracovního prostředí vzrostla produktivita práce o 2,8 %, což v této společnosti odpovídalo cca 364 000 dolarů, přičemž ročně tuto společnost přijdou zaměstnanecké platy celkem na 13 mil. dolarů (Romm a Browning 1994). Pohlédneme-li na náklady investora budovy a zaměstnavatele v jedné osobě, pak bezesporu lidské zdroje vychází jako největší položka v rozpočtu a to velmi výrazně. Lockheed Martin uvádí celých 92%, které spadají na platy zaměstnanců a pouze 6% přičítá provozním nákladům a 2% nákladům na stavbu. (Thayer 1995). Následující graf výstižně reflektuje porovnání nákladů kancelářské budovy v letech 1990 (Romm a Browning 1994).



Je důležité podtrhnout fakt, že pouze denní osvětlení ještě nemusí přinést kýžené výsledky. Důležitá je práce se světlem a vyvarování se nežádoucích účinků, jako je přehřívání budovy nebo oslňující efekt slunečních paprsků. Tato negativa se kromě nákladů na položky typu klimatizace a stínících prvků promítnou opět i v produktivitě práce. Lidé se chodí častěji napít, sundávají si vrchní oděv, zapínají si větrák na pracovišti a celkově je tyto činnosti odvádějí od práce (Heerwagen, Loveland a Diamond 1992).

Denní světlo ve zdravotnických zařízeních Výhody denního osvětlení v nemocnicích a domovech pro seniory byly zaznamenány jak ve snížení nákladů na topení a svícení, tak ve zlepšení duševního i fyzického zdraví pacientů i personálu. Denní osvětlení zaznamenalo takový úspěch, že se začalo používat jako součást léčebného procesu. Denní světlo má spirituální význam, otevřenost a svobodu oproti bezokenním prostorám podobným vězení (Verdeber 1983). V německých nemocnicích zaznamenali i ekonomické úspory v provozních nákladech, kdy se pacienti díky dennímu osvětlení rychleji uzdravovali (Vischer 1986; Verderber 1983). Alzheimerova demence je jednou z nemocí, kde je klíčový cirkadiánní rytmus. Bylo dokázáno, že vystavení se dennímu světlu zlepšuje cirkadiánní rytmus a eliminuje sklony k depresím. (Light, Sight, and Photobiology 1998). Pacienti s Alzheimerovou chorobou tak nemusí trávit na nemocničních odděleních tolik času a jejich stav je stabilizován rychleji. V domovech s pečovatelskou službou je adekvátní denní osvětlení důležité především z hlediska zrakové ostrosti. Průměrný šedesátiletý člověk potřebuje až třikrát více světla než dvacetiletý člověk. 86ti-letý obča až pětkrát více (Jones 1996). Tyto rozdíly v potřebném osvětlení jsou způsobeny zakalováním oční čočky a sníženým dopadem světla na sítnici, což způsobuje sníženou schopnost starších lidí adaptovat se na světlo (Veitch 2001). Starší lidé obecně preferují vyšší kontrast a více světla než mladší ročníky. Nutno poznamenat, že pro lidi se zrakovou vadou je světlo velmi důležité při mnoha běžných denních aktivitách.



V souvislosti s tvorbou vitaminu D je denní světlo pro seniory nepostradatelné. V pokročilém věku kosti lidského skeletu řídnou a jsou náchylnější je zlomeninám. Při rekonvalescenci takové fraktury je dostatek denního světla resp. vitaminu D nezbytný a mnohonásobně urychluje hojení pacienta. Vhodné osvětlení je nezbytné i pro personál těchto zařízení. Byla provedena studie mezi zdravotními sestrami během nočních směn, kdy byly zaznamenány lepší výsledky za kratší čas při jasnějším osvětlení (Dilouie 1997). Mezi psychiatrickými pacienty byl proveden v roce 2001 Benedettim výzkum, kdy byli pacienti s bipolární poruchou rozděleni rovnoměrně do východních a západních místností a stejně tak unipolární pacienti. Bipolární klienti ve východních pokojích byli hospitalizováni o 3,67 dnů méně než pacienti ubytovaní na západní straně. U unipolárních poruch nebyl zaznamenán žádný rozdíl v působení světla na východní nebo západní straně.

Závěr Při navrhování budov je kladen důraz na cenu budovy a provozní náklady. Architekti by ale neměli zapomínat, že v těchto budovách budou lidé trávit mnoho hodin a tudíž by při návrzích měli brát ohled na lidské zdraví duševní i fyzické. Nakonec zlepšení vnitřního prostředí budov se promítne vyšší produktivitou práce a menší absencí i do profitu zaměstnavatelům a vlastníci budov budou mít stálé a spokojené nájemce.

Reference Browning, W. (June 1992). „NMB Bank Headquarters: Theimpressive performance of a green building. „Urban Land; pp. 23-25. Dilouie, C. (October/November 1997). „New ResearchOffersPossibilitiesofLight as a Nighttime Stimulant.“Reprinted from Architectural Lighting. Franta, G.;Anstead,K. (1994). „DaylightingOffers Great Opportunities. „Window and DoorSpecifierDesign Lab, Spring; pp. 40-43. Heerwagen, J.H.;Johnson, J.A.;Brothers, P.;Little, R.;Rosenfeld, A. (1998). „EnergyEffectiveness and theEcologyofWork: Links to Productivity and Well-Being.“Proceedingsofthe 1998 ACEEE Summer Study. Washington, DC: TheAmericanCouncilforanEnergy-EfficientEconomy; pp. 8.123 – 8.132. Heerwagen, J.H.; Loveland, J.; Diamond, R. (1992). Post OccupancyEvaluationofEnergyEdgeBuildings. Center forPlanning and Design, CollegeofArchitecture and Urban Planning, University of Washington. Jones, B. (Sept. 1996). „Lighting and theElderly.“ EnvirodesignJournal. Luo, C.ed. (1998). „To Capturethe Sun and Sky. „LightingFutures. New York: RensselaerPolytechnic Institute LightingResearch Center, Vol.1, No.4. McHugh, J.;Burns, P.;Hittle, D.C. (May 1998). „TheEnergyImpactofDaylighting.“ ASHRAE Journal; pp.31-35. 25 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Romm, J.J.; Browning, W.D. (1994). „GreeningtheBuilding and theBottom Line: IncreasingProductivityThroughEnergy-Efficient Design.“ Snowmass, CO: Rocky Mountain Institute. Thayer, B.M. (1995). „Daylighting and ProductivityatLockheed.“Solar Today; Vol.9, No.3, May/june 1995; pp.26-29. Veitch, J.A. (2001). „LightingQualityContributionsfromBiopsychologicalProcesses. „JournaloftheIlluminatingEngineering Society. Winter 2001; pp. 2-16. Verderber, S. (Feb 1983). „Human Response to Daylighting in theTherapeuticEnvironment.“ 1983 International DaylightingConferenceProceedingsII.California; pp. 419-429.



Zelená střecha jako součást ekosystému města Barbora Janíková

ÚVOD V roce 1987 byl definován ve Zprávě Brundtlandové trvale udržitelný rozvoj takto: „Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který zajistí potřeby současných generací, aniž by bylo ohroženo splnění potřeb generací příštích, a aniž by se to dělo na úkor jiných národů.“ Tato obecná definice je zpřesněna Evropským parlamentem, který ho definuje jako „zlepšování životní úrovně a blahobytu lidí v mezích kapacity ekosystémů při zachování přírodních hodnot a biologické rozmanitosti pro současné a příští generace“. Český Zákon o životním prostředí definuje trvalou udržitelnost jako „takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů“. Při současném růstu urbanizaci bude stále těžší těmto předpokladům dostát, neboť se budou zvětšovat území, která jsou přímo ovlivněna, či uměle vytvořena člověkem. Zatím co v roce v roce 2009 žila ve městech již více jak polovina obyvatel planety, přičemž v Evropě urbanizace dosahovala více jak 70%, do roku 2025 by měl tento počet vzrůst na 56% a do roku 2050 bude žít ve městech celosvětově více jak 68% světové populace, v Evropě pak téměř 85%. (UN, 2010)

Při předpokládaném růstu městské populace dojde k zvětšování plochy měst a k zabírání okolních přírodních ploch. Přitom každé město potřebuje ke svému fungování venkovské oblasti, jejichž rozloha dosahuje až 1000násobku rozlohy města samotného. (Bolund, a další, 1999) Město samo o sobě ale také vytváří prostor pro rozvoj ekosystémů. Pokud budeme chápat město jako celek, můžeme mu rozumět jako 1 komplexnímu ekosystému. Lze ho chápat i jako řadu individuálních ekosystémů přírodních i vytvořených člověkem, které mají zásadní vliv na možnost člověka obývat dané prostředí. Tyto ekosystémy mají fragmentární strukturu a jsou většinou závislé právě na 27 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


ekosystémech v okolí měst. Bolund a Hunhammar rozlišují ve své práci 7 základních městských ekosystémů: uliční zeleň – stromy, louky/parky, městské lesy, kultivovaná půda, mokřady, jezera/moře, potoky a říčky. (Bolund, a další, 1999)

SLUŽBY POSKYTOVANÉ MĚSTSKÝM EKOSYSTÉMEM Každý z ekosystémů, a to i ten vyskytující se v městském prostředí, vytváří pro svoje okolí určité benefity. (Costanza, a další, 1997) ve svém článku uvádějí 17 typů benefitů, které poskytují ekosystémy svému okolí. V následujícím textu bude věnována pozornost především těm ekosystémům a jejich službám, které lze najít v městském prostředí především na vegetačních střechách staveb. Vegetační střechy mohou poskytnout tyto služby (Bolund, a další, 1999):  filtrace vzduchu,  regulace městského mikroklimatu,  regulace vodního průtoku,  útlum zvuku,  útočiště pro populace rostlin a živočichů,  produkce potravin,  rekreačně kulturní benefity Mimo to s sebou vegetační střechy nesou další výhody, o kterých se zde zmíním jen okrajově. Jsou jimi:  Prostor pro zvýšení biodiverzity  Prodloužení životnosti střechy  Zlepšené hodnocení v hodnotících systémech trvale udržitelné architektury (LEED, BREEM, DGNB…)  Vyšší požární odolnost

Filtrace vzduchu Města se stále více potýkají s nepříznivým ovzduším, které nepříznivě ovlivňuje kvalitu života obyvatel i jejich zdravotní stav. Ozelenění střech eliminuje víření prachu v ovzduší a díky filtrační schopnosti omezuje výskyt prachových částic v ovzduší. Schopnost filtrace vzduchu je úměrná ploše listů vegetace, z tohoto pohledu jsou tedy vhodnější střechy intenzivní. Regulace městského mikroklimatu Zelené střechy jsou jedním z prostředků k omezení tzv. „heat island“, což je jev, při kterém má městská oblast díky tepelné kapacitě svých povrchů o několik stupňů celsia vyšší vzdušnou teplotu než okolní krajina. Vzhledem k tomu, že k přirozenému ochlazování povrchů v krajině dochází zejména díky odpařování, simuluje vegetace na střeše přirozený proces. Vegetace zároveň odráží část tepelného záření, aniž by umožnila povrchu střechy toto teplo absorbovat. Snížení teploty střešního povrchu v letních měsících zároveň napomáhá udržovat stabilnější klima v interiéru. (Getter, a další, 28 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


2006) uvádí, že při exteriérových teplotách 25 – 30°C došlo vlivem instalace zelené střechy ke snížení interiérové teploty o 3-4°C, což ve svém důsledku může vést k významným ekonomickým úsporám. Regulace průtoku vody Zelené střechy mají retenční schopnost. Zadržovací schopnost závisí na skladbě střechy, jejím sklonu, výšce substrátu, volbě zeleně a na klimatických faktorech jako délka a vytrvalost deště. Je uváděno (Getter, a další, 2006), že zelené střechy jsou schopny zachytit a využít 60 – 100% dešťové vody, která by byla jinak odvedena do kanalizačního systému. I když není střecha schopna zadržet veškerou srážkovou vodu, díky síle a saturační schopnosti souvrství je odtok vody ze střechy zpomalen. Odborné prameny uvádí posun času odtoku o 95 minut až 4 hodiny, což při větším výskytu zelených střech může významně odlehčit kanalizačnímu systému zejména při bouřkách a přívalových deštích. Saturace vody zároveň omezuje přehřívání povrchu střechy, neboť při zahřívání takového povrchu dochází nejprve k odpařování akumulované vody a tím i k termoregulaci. Útlum zvuku Vegetace v urbánním prostředí má vliv na útlum zvuku. I když ve volném prostoru je tento útlum docela malý, využití vegetační střechy na stavby může akustickou izolaci konstrukcí významně vylepšit. V tomto je přítomnost vegetace na střeše zásadní, avšak k významnému útlumu dochází díky vrstvě zeminy. Vlhká zemina mocnosti 120 mm disponuje útlumovou schopností 40 Db, 200 mm silná vrstva pak až 46 Db. (Inclined green roofs – ecological and economical advantaces, passive heating and cooling effect, 2007) Prostor pro zvýšení biodiverzity - útočiště pro populace rostlin a živočichů Rostoucí urbanizace a suburbanizace je příčnou snižování biodiverzity v nejen v městských oblastech, ale i v oblastech k nim přilehlých. Druhová rozmanitost v těchto oblastech je nejen menší, ale často také velmi odlišná od okolní přírodní druhové skladby, což je dáno schopností jednotlivých rostlinných a živočišných druhů adaptovat se na specifika městského prostředí (Grimm, a další, 2008). Vegetační střechy nejsou v tomto ohledu schopny suplovat přirozené přírodní prostředí a často nemohou být osazeny ani původními druhy, poskytují však prostor pro tvorbu kvalitního vegetačního prostředí, jež může být využito především hmyzem, ptactvem a drobnými živočichy jako útočiště i místo k životu. Produkce potravin V dnešním stále hustším urbánním prostředí hledají někteří jeho obyvatelé moderních západních měst možnost, jak eliminovat téměř úplnou závislost města na importu potravin z venkova. Urban Agriculture, tedy městské zemědělství, je proces, při kterém se na území měst pěstuje, sklízí a prodávají potraviny pro potřebu místních obyvatel. Většina produkce je rostlinného původu, chov domácích zvířat pro produkci vajec či mléka však není výjimkou především v méně rozvinutých částech světa



Právě ploché vegetační střechy mohou být vhodnými prostory pro rozvoj těchto aktivit. Nejen, že přinášejí všechny výše jmenované benefity, ale jejich výhodou je také umístění vysoko nad zemí. Plodiny jsou tak méně ohroženy polucemi, především z těžkých kovů. Nevýhodou však z hlediska diversity ekosystému může být malá druhová diverzita rostlin a nevhodné podmínky pro život většiny živočichů. Rekreačně kulturní benefit Hledisko estetické hodnoty zelené střechy je velmi subjektivní. Ani na základě výsledků výzkumů nelze výsledky dobře kvantifikovat. Z výzkumů na universitě v Surrey (White, a další, 2001) vyplývá, že přes to, že by zeleň na domě preferovala převážná většina dotázaných, majoritně by se přikláněli pouze k užití břečťanu na fasádě. U zelených střech pak velmi záleží na výběru vegetace. Zatímco osazení lučním porostem se ve výzkumu umístilo hned za břečťanovým porostem, sukulentní porost považovala za estetický pouze menšina dotázaných. Přes to mnohé další studie dokazují, že ozeleněné prostory obecně mohou zlepšit fyzickou a psychickou kondici obyvatel měst. V případě pochozích zelených střech – obvykle střechy intenzivní – se může jednat o vhodný prostor pro krátkodobou rekreaci a to zejména v případě administrativních staveb.

SHRNUTÍ POZNATKŮ Problematika vegetačních střech je značně komplexní, vyžadující pozornost odborníků z různých oborů, jako stavitelství, stavební fyzika, ekologie, botanika i architektura. Vliv zelených střech na své okolí i budovu samotnou je však dle dosavadních výsledků spíše pozitivní, i když při návrhu je nutné zahrnout do projektu určité stavební přípravy. Z hlediska trvalé udržitelnosti a ekologie jsou vegetační střechy prvkem stavby nesporně pozitivním, přinášející svému okolí řadu benefitů. V českém prostředí je pro širší implementaci problematická především chybějící legislativa ve formě, kterou známe například od našich západních a jižních německy mluvících sousedů. Dalším problémem je absence tradice výstavby zelených střech, kterou můžeme pozorovat například ve skandinávských zemích. Přes to myslím, že by se v českých městech, i při relativním dostatku ostatní zeleně, našli vhodné prostory pro ozelenění, které by byly benefitem i pro své okolí a podpořily či doplnily by tak existující ekologické vazby. Představy USA

Realita Evropa

Realita Česká republika



Reference Bolund, Per a Hunhammar, Sven. 1999. Ecosystem services in urban areas. Ecological Economics. 1999, 29. Costanza, Robert, a další. 1997. The value of the world's ecosystem services and natural capital. Nature. 1997, 387. Čermáková, Barbora a Mužíková, Radka. 2009. Ozeleněné střechy. Praha : Grada Publishing a.s., 2009. Getter, Kristin L. a Rowe, Bradley D. 2006. The Role of Extensive Green Roofs in Sustainable Development. Hort Science. 2006, 41, stránky 1276 - 1285. Grimm, Nancy B., a další. 2008. Global Change and the Ecology of Cities. Science. 2008, Sv. 319. Inclined green roofs – ecological and economical advantaces, passive heating and cooling effect. Minke, Gernot. 2007. Praha : CBS Servis, 2007. CESB 07 Prague. stránky 708 - 715. 9788090380783. Matlock, Marty D. a Morgan, Robert. 2011. Ecological Engineering Design : Restoring and Conserving Ecosystem Services. Hoboken, NJ, USA : Wiley , 2011. 9780470875742 . Šimečnová, Jana a Večeřová, Irena. 2010. Zelené střechy - naděje pro budoucnost. Brno : Svaz zakládání a údržby zeleně, 2010. 8025491234. UN. 2010. United Nations, Department of Economics and Social Affairs, Population Division. [Online] 2010. [Citace: 15. 05 2013.] http://www.un.org/en/development/desa/population/publications/urbanization/urbanrural.shtml. White, Emma V. a Gatersleben, Brigitta. 2001. Greenery on residential buildings: Does it affect preferences and perceptions of beauty? Journal of Environmental Psychology. 2001, 31, stránky 89-98. Obrazová dokumentace: HYPERLINK "http://www.worldchanging.com/archives/010211.html" www.worldchanging.com , HYPERLINK "http://www.optigreen.cz/" www.optigreen.cz , HYPERLINK "http://www.efb-greenroof.eu/" www.efb-greenroof.eu



Ruese – Urbánna ekológia v Košiciach Peter Koban V dnešnej dobe, označovanej pojmom tekutá modernita, môžeme stále sledovať intenzívne rozpúšťanie našich miest. Kvapalnosť či tekutosť sú metafory prítomnosti, ktoré použil sociológ Zygmund Bauman. Tekuté štruktúry pri stretnutí s pevnými zostávajú nepoškodené, zatiaľ čo pevné látky sa menia. Doprava osôb, tovaru, prenos informácií a pohyb ako taký, rozvoľnili pevné štruktúry miest. Ich hranice sa roztavili a roztiekli po krajine, a stávajú sa stále viac nejasnejšími. Tento jav nazývame urban sprawl alebo sídelná kaša. Toto prudké rozrastanie miest, enviromentálna a ekonomická kríza, populačný rast, migrácia obyvateľstva sú faktory, ktoré formujú mimo iné aj povahu paradigmy architektúry súčasnej doby. Súčasná kríza vytvára šancu redefinovať úlohu architekta a reagovať na nové výzvy architektúry. Otázka reuse, opätovného využitia stavieb a materiálu, je jedna z nich. Reuse procesy v architektúre sú formou urbánnej ekológie. Urbánná ekológia sa zaoberá výskumom vzťahu živých organizmov navzájom a ich okolia v kontexte navrhovaného mestského prostredia. Reuse procesy zahŕňajú: adaptáciu využitia (adaptačný reuse), demontáž a znovupoužitie zachránených materiálov (materiálový reuse). Adaptácia je proces opätovného využitia starých budov pre iné účely ako boli pôvodne navrhnuté, a prispôsobenia funkcie budovy potrebám nových užívateľov. Okrem budov sa však dá aplikovať aj na infraštruktúru, priemysel a krajinu. Je považovaná za efektívny spôsob redukovanie enviromentálneho dopadu urban sprawlu. Súčasné teórie rozvoja miest podporujú adaptáciu nevyužívaných chátrajúcich budov, ktorá intenzifikuje a zahusťuje exitujúcu mestskú štruktúru. Je istým kompromisom medzi pamiatkovou ochranou a demolíciou. Adaptáciu využitia môžeme chápať ako reuse budovy ako celku. Dochádza pri nej k zmene funkcie, prípadne aj konštrukcie. Najväčší potenciál majú budovy s otvoreným usporiadaním priestorov a konštrukciou umožňujúcou zásahy. Adaptácia zachováva kontinuitu v území a zároveň vytvára diverzitu využitia. Týmto procesom vznikajú priestory a miesta s jedinečným charakterom odzrkadľujúcim lokalitu, v ktorej sa nachádzajú. Obyvatelia si k nim často vytvoria silný lokálpatriotický vzťah. Pre svoje okolie majú často väčšiu hodnotu a význam ako majoritná produkcia budov nevnímajúcich kontext, ktoré by mohli stáť kdekoľvek. Ak sa adaptácia podarí často sa z nich stáva lokálny landmark. Je samozrejmé, že týmto systémom nie je možné vyhovieť všetkým zámerom a nie je možné ho aplikovať na všetky stavby. Je teda zrejmé, že k adaptácii dochádza u budov, ktoré majú istú hodnotu, či už historickú alebo ekonomickú. Projekt Hlavného európskeho mesta kultúry (EHMK) v Košiciach počíta zo strany mesta s 8 investičnými projektmi na obnovu, rekonštrukciu, rozširovanie a modernizáciu stavebných objektov a na posilnenie vybavenosti verejných priestranstiev. Mesto finančné prostriedky zo štrukturálnych fondov Európskej únie investuje do stávajúcich objektov a území, ktorých obnova viac pomôže posilniť charakter mesta. Ani u jedného z projektov sa nejedná o výstavbu novostavby. 5 projektov revitalizáciou zachováva pôvodný charakter objektov a 3 projekty rekonštruujú existujúce 32 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


nevyužívané budovy v štruktúre mesta. Ide o 2 hlavné investičné projekty, Kasárne Kulturpark a Kunsthalle, a projekt SPOTs. Projekt Kasárne Kulturpark adaptuje staré vojenské kasárne, Kunsthalle vznikne z chátrajúcej mestskej plavárne a projekt SPOTs znovu využije dnes už nefunkčné výmenníky tepla na panelových sídliskách. Vojenským kasárňam by časom najskôr hrozila demolícia a ustúpili by developerskému projektu, ako je tomu v iných prípadoch. Reuse týchto objektov vytvorí komplexné zázemie pre tvorbu, prezentáciu a podporu umenia a súčasnej kreatívnej, autentickej a experimentálnej kultúry. Plot obklopujúci areál zbúrajú a areál s parkom zapoja do mestského parteru. Mesto tak získa nielen nový verejný park ale aj priestor pre rozvoj kreatívneho priemyslu. Stará krytá plaváreň je považovaná za jednu z architektonicky najhodnotnejších budov, vybudovaných na prelome 50. a 60. rokov v meste. Na konci 70-tych rokov, po zrušení Mlynského náhonu došlo k poklesu spodnej vody a následne k statickým poruchám na budove. Reuse nefunkčnej mestskej plavárne poskytne moderný a kultúrny výstavný priestor, ktorý v Košiciach, ale aj na Slovensku chýba. Objekty výmenníkových staníc sa nachádzajú na okrajových sídliskách mesta. Slúžili na redistribúciu tepla no s rozvojom technológii zostali nevyužité. Ich adaptačný reuse má umožniť usporadúvanie komunitných akcií, aktivizovať obyvateľov a oživiť tieto kultúrne poddimenzované obytné zóny. Adaptačný reuse v Košiciach je urbánne ekologickým prístupom. Je vhodný nielen z hľadiska ekonomického (úspora na nákladoch na demolíciu, materiál a prácu) ako aj z ekologického (nižšia záťaž okolia stavbou, menšia spotreba zdrojov a menšia uhlíková stopa) a v neposlednom rade urbanistického (zahustenie mestskej štruktúry, využitie chátrajúcich objektov na kultúrne účely, intenzifikácia využitia územia širšieho mestského centra). Dochádza však aj k sekundárnemu reuse. V objektoch, ktoré prechádzajú adaptáciou, sa pristupuje k demolícii a demontáži stavebných materiálov, ktoré sú z rôznych hľadísk (statického, funkčného, estetického, hygienického) nevyhovujúce. Tento materiál by za bežných okolností putoval na skládku. Je možné ho však opätovne použiť na inej stavbe. Reuse materiál - použitý materiál, ktorý je využitý znovu. Zahŕňa to bežné znovu-použitie, keď je materiál využitý opäť pre tú istú funkciu, a znovu-použitie, ktoré dá veci nový život, použije ho pre inú funkciu. Oproti recyklácii je rozdiel v tom, že pri recyklácii je vec rozložená na základné suroviny, ktoré sa použijú na výrobu novej veci. Tým, že užitočné predmety neprechádzajú recyklačným procesom, ich znovu-použitie pomáha šetriť čas, peniaze, energie a surovinové zdroje. Znovu-použitie ponúka reuse produkty ľuďom a organizáciám s obmedzenými prostriedkami, pričom vytvára pracovné miesta a obchodnú činnosť, a tým podporuje ekonomiku. 33 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Historicky bola hlavnou hnacou silou znovu-používania finančná motivácia. V rozvojovom svete to môže viesť k veľmi vysokej úrovni znovu-používania. Rastúce mzdy a následne spotrebiteľský dopyt po pohodlnosti výrobkov na jedno použitie sa však znovu-používanie týchto lacných predmetov stáva neekonomické. V bohatších krajinách to vedie k zániku reuse programov. Súčasné povedomie o životnom prostredí postupne mení naše postoje a predpisy, situácia sa začína meniť a využívanie reuse materiálov je aktuálnou témou. Príkladom materiálového reuse projektu je Pavilón FU-TU-RE-USE, ktorý vznikol v Košiciach v roku 2013. Pracovali na ňom študenti, doktorandi a pedagógovia Technickej univerzity v Košiciach a Českého vysokého učení technického v Prahe. Projekt využíva reuse materiály práve z investičných projektov EHMK, z demolície kongresového centra a opätovne využíva materiály, ktoré ostali po tvorbe študentov Fakulty umení. Stropné trámy, palubová podlaha, strešné väzníky, drevený káblový bubon a fošny boli získané zberom materiálov priamo zo stavenísk. Táto forma zberu materiálu sa nazýva aj material harvest a je súčasťou resource-based designu . Koncept a návrh pavilónu FU-TU-RE-USE je výsledkom multidisciplinárnej tvorby skupiny umelcov a architektov. Pavilón má hľadať ďalších participantov pre riešenie problému revitalizácie vodného fenoménu ramena Hornádu. Je navrhnutý na základe freeform-finding performance designu s opätovným použitím obnoviteľných a recyklovateľných materiálov. Objekty sú zložiteľné a s dvojicou kontajnerov transportovateľné pre použitie v inom urbánnom prostredí s podporou jeho primárnej funkcie - performatívnych aktivizácií vedúcich k reálnej revitalizácii vodného prostredia v mestách. Košice pristúpili ku kultúrnym projektom urbánne ekologickou cestou či už na verejnej alebo akademickej pôde. Prebiehajúce projekty ukazujú, že reuse procesy a resource-based design sú použiteľnými ekologickými spôsobmi navrhovania v urbánnom prostredí, ktoré rešpektujú zásady trvale udržateľného rozvoja mesta.

Reference 1

BAUMAN, Zygmund. Tekutá modernita. Praha: Mladá fronta, 2002. 344 s. ISBN 80-204-0966-1. NIEMELÄ, Jari. Ecology and urban planning. Biodiversity and Conservation, 1999, roč. 8, č. 1, s. 119131. ISSN 0960-3115. 3 JOACHIM, Mitchell. Adaptive reuse. Cambridge, Massachusetts: Massachusetts Institute of Technology, 2002, rev. 2013-05-22, [cit. 2013-05-22]. . 4 JONGERT, Jan; NELSON, Nels; GOOSENS, Fabienne. Recyclicity: A Toolbox for Resource-Based Design. Architectural Design, 2011, roč. 81, č. 6, s. 54-61. ISBN 978-0470689790. 2



Městské zemědělství jako šance Diana Kunešová

Úvod V rámci měst často existují větší či menší nevyužívané plochy, ať už soukromé na (polo)uzavřených dvorech nebo veřejné na místech brownfields, opuštěných i dosud nezastavěných plochách. Nejenže se jedná o vizuálně neatraktivní území, ale často také negativně ovlivňují své okolí. Jednou z možností jak lze tyto prostory zhodnotit před jejich dalším urbanistickým využitím (plánovanou zástavbou, apod.) je jejich přeměna na dočasné zemědělské plochy. Městské zemědělství je hojně diskutovaným tématem posledních let nejen kvůli existenci množství chátrajících prostor při současné potřebě nových pěstebních ploch, ale právě také z hlediska efektivity využití města. Navíc se předpokládá, že bude pro vývoj a přežití společenství v budoucnu nezbytné. V současné době se odhaduje, že na území měst vzniká asi 15% celkové zemědělské produkce. Zejména asijské a jihoamerické metropole jsou deklarovány jako průkopníci, například v Hongkongu pochází polovina zeleniny a dvě třetiny drůbeže z místních zdrojů.[04] Na následujících řádcích se budeme zabývat pouze pěstováním. Část I stručně nastiňuje hlavní přínosy městského lokálního zemědělství. Ve II. části jsou analyzovány důvody vzniku této aktivity; část III ve zkratce představuje nejúspěšnější model městského pěstování na Kubě a závěrečná IV. část poukazuje na možná rizika a překážky vzniku pěstebních ploch.

I. Přínosy Hlavní výhodou městského zemědělství jako prostředku jak využít nevyužívané městské prostory je jeho finanční nenáročnost a velká flexibilita. Pokud se nejedná o relikty těžkého nebo nebezpečného průmyslu, jsou zřizovací náklady poměrně nízké. Dalším přínosem nesporně je celková udržitelnost: krátká cesta ke spotřebiteli (úspora energie, nákladů na dopravu a skladování), absence nadbytečných chemických látek při pěstování, přirozený vývoj druhů v příslušné sezoně, osvěta a vzdělání, v některých případech i výnosy z daní. Proto jsou tyto aktivity ve stále globalizovanějším světě místními autoritami nezřídka ochotně podporovány: vyjadřují jejich ochotu „nezabírat“ obyvatelům urbanizovanou půdu jen pro komerční zisk, hodnota pozemků v okolí se zvyšuje až o 9,5 %. Obyvatelé prohlubují svůj vztah ke čtvrti a dobrovolně za minimální náklady opečovávají původně chátrající plochy.

II. Druhy městského zemědělství Důvodů vedoucích k pěstování plodin ve městech je několik. Městské zemědělství lze stručně klasifikovat jako nutné a dobrovolné. Zatímco v minulosti bylo nutnou podmínkou přežití, v posledních letech se na Západě stává „nadstavbou“, která má umožnit efektivnější využití opuštěných městských ploch a zlepšit podmínky pro rekreaci ve městě. Zároveň je velmi atraktivní 35 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


díky rostoucí oblibě v domácích produktech, které se tak pro uživatele stávají hmatatelnějšími a důvěryhodnějšími, byť nemusí být vždy jejich přímými producenty. Tento druh pěstování lze nazvat dobrovolným, neboť se nejedná o aktivitu bezprostředně podmiňující další existenci společnosti. Naopak v rozvojových a nestabilních zemích bývá městské pěstování i nadále jednou z mála možností jak si opatřit potravu, tzn., že je nutné k přežití obyvatel.

III. Jeden příklad za všechny – Kuba Ostrov svobody je celosvětově považován za lídra v oblasti městského a udržitelného zemědělství. Kubánci byli k městskému pěstování a samozásobení potravinami donuceni jejich nedostatkem po pádu Sovětského svazu na počátku 90. let 20. století. Dnes patří ke vzorům nejen městského zemědělství, ale jsou také symbolem organického lokálního pěstování jako takového, neboť díky své soběstačnosti nejsou závislí na globální výměně potravin. Během let zde vznikl propracovaný, avšak racionální systém, využívající jak venkovské, tak (pří)městské plochy. Důraz je přitom kladen nejen na intenzitu pěstování, ale zároveň také na zachování přirozeného vztahu lidí, živočichů a přírody, co největší recyklaci a co nejkratší cestu od zemědělce ke spotřebiteli, což představuje i významné finanční úspory; jen v Havaně pochází 60-90% potravin z místního pěstování uvnitř a v okolí města. [03]

IV. Otazníky Nejzávažnějším rizikem městského pěstování na volných plochách je kontaminace půdy a vody. Vzhledem k tomu, že většina ploch užívaných k zemědělství v intravilánech měst byla v předchozí fázi užívána pro zcela odlišné, většinou výrobní účely, je narušení půdy velmi častým problémem. Herbicidy, pesticidy, ale i těžké kovy jako zinek a olovo představují riziko zejména v Severní Americe a v Africe. Velmi diskutovaným je také používání moči jako organického hnojiva. Testy provedené na zelenině v Ugandě prokázaly několikanásobnou výnosnost. Srovnáváno bylo několik druhů zeleniny, např. špenát, rajčata, kapusta ve třech oblastech, hnojivem byl 30%, 20%, 10% a 0% koncentrát moči. Intervaly aplikací byly zvoleny dva, a to týdně a jednou za čtrnáct dní. [06] Dobrovolné městské pěstování jako koncept dočasného využití naráží ze strany skeptiků na častou kritiku. Zejména se jedná o neukotvenost aktivity – časové omezení, proměnlivost uživatel a jejich laický přístup neorientovaný na výnosy, omezené možnosti v rozšiřování, relativně vysoké pořizovací náklady ve srovnání s výnosy, nejednoznačnou podporu místních autorit; v případě, že půdu není možné využít pro pěstování, se uplatňuje také argument „nevyužívání“ pozemku. [02] Tyto argumenty jsou z ekonomického hlediska korektní. Bylo prokázáno, že „jen“ úroveň technického vybavení a správné ošetřování hnojením a preventivními postřiky dokáže zvýšit výnosnost až o 33%. Naopak pozitivně je na dobrovolném městském pěstování hodnocen přímý vztah producentů a konzumentů, organický způsob pěstování a osvěta veřejnosti včetně nutných změn v legislativě. 36 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Závěr Městské zemědělství se opět stává stále častější a přirozenější součástí života měst. Jeho přínos nespočívá jen v produkci lokálních a organických potravin, ale také ve scelování obrazu města jako živého organismu bez jizev v podobě opuštěných či chátrajících míst. Dalším bezprostředním přínosem je stále častější transformace systému produkce potravin zezdola nahoru a jeho částečná orientace zpět na místní produkci. Právě to je podle odborníků klíčovou podmínkou pro opravdový úspěch, díky němuž se za současné krize původně provizorní zemědělské plochy stávají plnohodnotnými částmi měst.

Reference [01] BELL, Sarah a Cristina CERULLI. Emerging Community Food Production And Pathways For Urban Landscape Transitions. E:CO. 2012, vol. 14, č.1, s. 31-44. [02] DELIND, Laura B. Are local food and the local food movement taking us where we want to go? Or are we hitching our wagons to the wrong stars?. Journal of the Agriculture, Food and Human Values Society. 2010. č. 10, s. 32-43. [03] ERGAS, Christina. Cuban Urban Agriculture as a Strategy for Food Sovereignty. Monthly Review. March 2013, č. 3, s. 46-52. [04] HEYNEN, Nik, Hilda E KURTZ a Amy TRAUGER. Food Justice, Hunger and the City.Geography Compass. 2012, č. 6, s. 304-311. [05] KORTRIGHT, Robin a Sarah WAKEFIELD. Edible backyards: a qualitative study of household food growing and its contribution to food security. Journal of the Agriculture, Food and Human Values Society. 2010, č. 1, s. 2-26. [06] LWASA. Nutrient Recycling Using Human Urine: Potential for Low Input Farming. Journal of Agricultural Science & Technology. 2012, s. 919-933. [07] MADALENO, Isabel Maria a Alberto GUROVICH. ‘‘Urban versus rural’’ no longer matches reality: an early public agro-residential development in periurban Santiago, Chile. Cities. 2004, roč. 21, č. 6, s. 513-526. [08] SEMALULU, Onesimus, Margaret AZUBA, Patrick MAKHOSI, Fred SEMYALO a Shuaib SLABINSKI, Julie M. From wasteland to oasis: How Pennsylvania can appropriate vacant urban land into functional space via urban farming?. Widener Law Journal. s. 253-287. [09] TORREGGIANI, Daniele, Enrica DALL’ARA a Patrizia TASSINARI. The urban nature of agriculture: Bidirectional trends between city and countryside. Cities. 2012, č. 29, s. 412-416.



Exploatace krajiny: Venkov a město Filip Landa

Území dnešní České republiky je, v nejširším slova smyslu, takřka celé exploatované člověkem. Ani jeden hektar půdy už zřejmě nelze považovat za původní, neovlivněný nějakou lidskou činností, ať už přímo či nepřímo. A jak se zdá, „časem budeme muset úplně přehodnotit běžné členění krajiny na město a venkov, přírodu a civilizaci, les a bezlesí nebo na krajinu a její poškozené části. Svět už je dnes jinak“ (Sádlo 2013). Jsou dnes vůbec ještě potřebné tradiční dichotomie krajina – sídlo nebo venkov – město? A co bude znamenat jejich přehodnocení pro naši budoucnost? V úvodu statě budou nejprve stručně vymezeny základní termíny a poté popsány jevy, které hrají velkou roli v současném diskursu.

KRAJINA Winy Maas ve svém textu nazvaném „Začátek“ popisuje krajinu jako módní záležitost. Slovo krajina se podle něj vyskytuje v architektonické debatě snad ještě častěji, než v americké konverzaci slovo „fuck“ (Maas, 1999). Je nutné dbát opatrnosti, aby se z pojmu krajina nestalo účinné zaklínadlo na obranu domnělých hodnot. Krajina nemá svádět ke zbytečné idealizaci nebo přesvědčovat k patosu. Sám pojem krajina se začíná užívat až v novověku. V podobném významu, jak ho chápeme dnes, se pojem krajiny objevuje „pravděpodobně až na konci 15. století, v holandštině (landschap). Byl ovšem přisouzen obrazu krajiny a nikoli krajině reálné. Byl ekvivalentem italského termínu parerga, který se používal pro „výpomocné“ scenérie na pozadí obrazů, zobrazující povětšinou krajinu. Z holandštiny se pak tento význam rozšířil do francouzštiny i angličtiny, do posledně jmenované až na konci 16. století. V němčině měl původně význam právnický, ve smyslu určitého teritoria, geografického areálu s určitou hospodářsko-politickou vazbou na nějaké centrum, např. kus kraje s městským centrem“ (Stibral, 2013). Definovat krajinu dnes je téměř nemožný úkol. Existují desítky různých definic a je nutné si uvědomit, že jiné je pojetí krajiny geografické, jiné geomorfologické, právní, ekologické, ekonomické či estetické. Jinak krajinu chápe přírodovědec, jinak historik a jinak filozof. Architekt by zřejmě měl vzít v úvahu všechny faktory a uchopit krajinu holistickým, komplexním pohledem. Václav Cílek dokonce říká, že „hovořit dnes o krajině, jejím rázu a jejím působení znamená zejména hovořit o architektuře a urbanismu, protože ty z největší míry určují budoucí charakter naší země“ (Cílek 2010). Jedna z četných současných definic zní, že „krajina je dlouhodobě stabilizovaný soubor přírodních a antropogenních charakteristik vázaný na určitý reliéf a mající nějaký společný historický základ“ (Cílek, Ložek, Mudra, 2004). Podstatná je nejen přírodní, fyzická složka, ale i složka antropogenní, s celou svou historií, která krajinu přetváří a vpisuje do ní významy. Filozof Václav Umlauf mluví o kondenzaci smyslu. Pravěká prekonfigurace vytvořila všechny následné konfigurace krajiny jako textu, do níž se formou palimpsestu zapisují další významy. Celek krajiny jako vždy již daný význam 38 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


(tradice) nese a zakládá naše aktivní přetváření krajiny v dané historické epoše (inovace) (Umlauf, 2011). Bez souvislosti s kulturou tedy nelze o významu pojmu „krajina“ příliš uvažovat. Některé vědecké definice krajiny se přitom snaží zbavit onoho nánosu kulturních vrstev, který je exaktně neuchopitelný. Takový přístup ovšem nevede k plnohodnotnému pojetí krajiny, ale pouze k jejímu dílčímu popisu. Proč jsou kulturní a antropogenní aspekty krajiny důležité i z hlediska ekologie, naznačí následující text.

EXPLOATACE Definovat pojem „exploatace“ je snad ještě komplikovanější než definice slova „krajina“. Rozbor původu slova lze vyhledat v etymologickém slovníku (např. http://dictionary.reference.com), pro nás je ovšem podstatné pouze konstatovat, že exploatace je v zásadě neutrální pojem a záleží na kontextu, zda ji chápeme pozitivně či negativně. „Exploatace“ může znamenat pozitivní využívání zdrojů, pouhou okupaci či kulturní transformaci krajiny, ale také její zneužívání až vykořisťování. Pro označení exploatované krajiny se v geografii často vyskytuje pojem „ekumena“, tedy souhrn území trvale osídlených a hospodářsky využívaných lidmi, přičemž možnosti osídlení území limitují nejen rozloha, ale i další přírodní činitelé.1 Jak bylo naznačeno výše, krajina je heterogenním systémem a prostorem interakce člověka a přírody, což se dříve dělo hlavně skrze zemědělství. Člověk již v pravěku začal obhospodařovat půdu (ze slova colere – pečovat – se později vyvinula právě kultura) a z panenské přírody se pomalu stávala krajina agrární. Velkou středověkou kolonizací ve 14. století se plošný úhrn exploatované krajiny přehoupl do nadpoloviční většiny území dnešní ČR, přírodní krajina definitivně ztratila plošnou převahu. Tehdy prokazatelně kulminovalo odlesnění našich zemí (Löw, Míchal 2003). Důležité je si uvědomit, že i pozdější komponovaná krajina v období baroka, která si dodnes uchovala zřetelné stopy ve svém obrazu (a kterou dnes máme tendenci si idealizovat), je krajinou víceméně porobenou, exploatovanou. V 19. století přichází s nástupem průmyslové revoluce růst aglomerací a s tím spojené pronikání zástavby na dosud nezastavěnou půdu. Dnes je u nás trvale osídleno již 40% území (plocha cca o velikosti Lucemburska)2. Nastal také zásadní zlom, kdy poptávka po stavebním dříví proměnila rozsáhlé lesní oblasti vysázením smrčin a většina lesních porostů tak ztratila svou přirozenost. Později se stále více projevuje snaha o scelování pozemků do velikostí a tvarů vhodných pro strojní technologie obdělávání (Löw, Míchal 2003). Na venkově výrazně stoupá nezemědělská část obyvatel, kteří nejsou vázáni na zemědělství a tím ani na tradiční schéma uspořádání sídla a krajiny. Rozsáhlou exploataci krajiny na našem území přinesl komunistický režim. Princip diktatury založený na centrálním řízení a cílené likvidaci jakékoliv samostatnosti měl také velký vliv na krajinné uspořádání. Zjednodušené plánování nebylo schopno diferencovat lokální specifika a vnutilo jednotné systémy hospodaření bez ohledu na místní podmínky. Kolektivizace půdy dále vedla ke 1 2

Dostupné z http://cs.wikipedia.org/wiki/Ekumena, aktualizováno 20. 4. 2013 Zaznělo v přednášce Roberta Votického na FA ČVUT 3. 4. 2013



scelování obrovských ploch, velkému snížení biodiverzity a v sociální oblasti k zpřetrhání vlastnických a citových vztahů venkovské populace ke své krajině. Zdá se, že exploatace, ještě dříve než mohla být tímto slovem pojmenována, se odehrávala především na rovině vztahu člověka ke své domovské půdě a krajině. Člověk využíval přírodní zdroje ke své potřebě a krajinu kultivoval. Moderní a postmoderní člověk však postupně ztratil vztah ke svému prostředí a exploatace začíná být chápána spíše v negativním slova smyslu jako zneužívání a vykořisťování.

SUBURBANIZACE A METROPOLIZACE Na setření sémantického rozdílu mezi krajinou a sídlem (zřejmě bezděčně) ukazuje text Aarona Betskyho, který považuje za typ svérázné krajiny i „urban sprawl“ (Betsky, 2000). S nástupem neoliberalismu se u nás totiž začala podoba krajiny znovu silně měnit. V případě postkomunistických transformací se mění zejména území metropolitních oblastí. Tuto novodobou exploataci krajiny, která se děje především prostřednictvím procesu suburbanizace, způsobuje mnoho faktorů: touha lidí po vlastním domě inspirovaná děním v USA, pokusy Athénské charty o ozdravění center průmyslových měst a snaha o zrušení tradičního městského schématu, automobilismus a konzum. Tento proces je velmi neekonomický i neekologický, v jeho důsledku také dochází k degradaci identity, k tzv. „ztrátě místa“ (viz např. Norberg-Schulz, 2010). Suburbanizace je však relativně dostatečně popsaný fenomén a není cílem tohoto textu pátrat po jeho příčinách ani důsledcích. Pro naše potřeby postačí informace, že exodus na předměstí a vylidňování center měst vede k extenzivnímu využívání okolní krajiny, které není ničím jiným než jejím novodobým drancováním (Hnilička, 2005). Město se rozpíná na úkor zemědělské půdy a dochází k proměně tradiční krajiny na útvar, kterému se říká sídelní kaše nebo sídelní mlhovina. Suburbie jsou prostory mezi městem a krajinou a přitom mají k oběma daleko. „Okolí větších měst se postupně přeměnilo na amorfní plochu (tak ji nazývá známý rakouský urbanista H. Sedlmayer), která nebyla ani sídlem, ani přírodou a jež ztratila nejenom ducha a krásu, ale často také původní užitnou hodnotu.“ (Cílek, 2010). Velmi aktuálním a prozatím nepříliš zmapovaným fenoménem je pak poněkud jiný proces, který se děje podél komunikací v peri-urbánních oblastech. Jsou to velkoplošné zábory půd pro infrastrukturu, silniční a dálniční síť, pro logistické, průmyslové a obchodní areály, volnočasové aktivity, pro těžbu či fotovoltaické elektrárny. Tyto celky jsou plošně velmi náročné a jejich vznik vede snad k nejrapidnější exploataci v dějinách naší země. Jiří Musil pro tento fenomén zavádí pojem „metropolizace“ .3 Město již nehraje nejvýznamnější roli, co se týče hybné ekonomické síly. Tuto roli přebírá celý metropolitní region, který se stává důležitým zdrojem obživy, nikoliv však obživy zemědělské, ale průmyslové. Dokonce se u nás začíná etablovat jakási nová lokátorská praxe, kdy je nejdřív

3

Diskuze: Jaké jsou limity urbanizace? in: ERA21 5/2010, Brno 2010



vybudován průmyslový areál a teprve v jeho důsledku se uvnitř areálu založí menší městečko s občanskou vybaveností, mateřskou školkou pro děti místních zaměstnanců apod. Takovým příkladem je zóna Triangle u Loun.4

MĚSTO A VENKOV Obecně se krajina měnila vždy, a u nás za posledních deset tisíc let dramaticky asi pětkrát. Vždycky to dobře dopadlo, ale ne objektivně, nýbrž subjektivně – prostě jsme si zvykli. To, co dnes mizí, je tzv. tradiční zemědělská krajina a to, co ji utvářelo, zemědělská kultura, sedláctví ve smyslu hybné síly formující ekonomiku, kulturu i přírodu. Ve smyslu specifického způsobu každodenního vzájemného vztahování člověka a přírody (Sádlo, 2013). Ekonomický i kulturní základ krajiny tedy tvořilo po dobu několika tisíc let zemědělství. V posledních letech to ale přestává platit - satelitní obytné soubory jsou málokdy koncipovány ve vztahu k okolní krajině, jak tomu bylo v tradiční zástavbě. Současný český venkov přestává být venkovem v pravém slova smyslu. Stává se rezidenčním zázemím, noclehárnou blízkých měst. A vzdálený venkov se naopak vylidňuje. Rozdíl satelitů a tradičního českého venkova nespočívá v jejich měřítku ani hustotě, nýbrž v uspořádání a ve vztahu usedlíků k půdě. Miroslav Baše na pozadí svého antropologického přístupu k venkovu píše: „Krajina byla po staletí strukturována formacemi sídel, otiskem hranic soukromých hospodářství, vymezena okrajem lesa, horizontem kopců atp. Likvidací soukromého hospodaření skončil potřebný vztah k půdě, do značné míry i kultivace, tvorba krajiny. Jak bude vypadat v budoucnu? Dodnes existují soukromí rolníci, lesníci, hajní, porybní, myslivci, vinaři, sadaři... Nedovedou si představit svou existenci jinde, v jiném prostředí. Těm nechybí vztah ke krajině. Chybí porozumění a převaha tohoto cítění v současných venkovských komunitách. Vesnice se staly obdobnými noclehárnami jako městská sídliště. Venkovské domy jsou poměšťovány: obdobně se užívají. Chybí motivace, patrně i vzdělání k novému, tvůrčímu venkovanství. Venkovské noclehárny jsou přes den ještě opuštěnější než ty městské. Dopravní dostupnost je podstatně horší. Ve městech se opuštěnost rozptýlí v široké nabídce možných interakcí. Na venkově, v tomto smyslu chudším, je zapotřebí více soustředění a více soudržného sousedství...“ (Baše 2009). Bohuslav Blažek vidí důvody úpadku venkova podobně a nadto míní, že český venkov může být zdrojem tělesné, duševní i duchovní regenerace: a) totalitární režim se venkova smrtelně bál a proto jej nejvíc ze všech životních sfér pronásledoval, systematicky likvidoval, ponižoval a satiricky zesměšňoval – a z tohoto postoje v nás mnohé uvízlo b) komunistická totalita byla jednou z variant mechanistického světa, jehož ideálem byl stroj – a velká část lidí se domnívá, že dnes jde o návrat do druhé z variant mechanistického světa, raného kapitalismu, pro který venkov byl pouze předmětem exploatace.

4

Viz http://www.industrialzonetriangle.com



Naštěstí však obě tyto verze mechanistického řádu končí. Ve 20. století se zdálo, že jejich střet zničí naši planetu. Dnes jsou obě srovnatelně passé. (...) Bylo by chybou, kdybychom nenahlédli, že český venkov má přicházející civilizaci co nabídnout“ (Blažek 2002).

JAK DO BUDOUCNA? Už víme, že nelze zastavit proces globalizace (Bauman 2000), z čehož vyplývá, že nejsme schopni zastavit ani proces suburbanizace (Sýkora 2003). Místo apriorního odmítání a odsuzování výše popsaných fenoménů bychom se spíše měli zamyslet nad řešeními, která povedou k smysluplnému ovládnutí práce s krajinou. Podle Bohuslava Blažka je jedinou šancí venkova obnovení partnerského dialogu s urbánním světem (tedy s městy, a to v kontextu nejméně evropském) (Blažek 2002). „Kritika suburbie často zdůrazňuje její fádnost, ale to bychom pak mohli říci i o tradičním venkově s pravidelným střídáním vsí, polí, luk a lesů. Je to spíše naopak - suburbie je právě díky své nevyhraněnosti a bezbřehosti krajinou o tisíci tvářích“ (Sádlo 2013). Co se změnilo, není město a jeho periferie uprostřed normální zemědělské krajiny. Je to celá dnešní krajina, včetně svých konzervativních částí. Tato nová krajina je tedy zcela novým jevem. Je potřeba se zamyslet nad budoucností této „nové krajiny“ tak, aby byl její rozvoj trvale udržitelný. Podle fenomenologického přístupu ke krajině a urbanismu daného z hlediska architektury (např. Norberg-Schulz) a krajinné ekologie (Blažek, Sádlo) je udržitelný rozvoj metropolitních regionů možný pouze při zachování rovnováhy mezi tzv. pólem obživy a pólem symboliky (Umlauf 2011). Tomuto rozdělení na dvě ohniska lze porozumět z hlediska základních antropologických daností člověka jako je prostor a čas, jejichž specifický charakter v archaickém myšlení popisuje rozdělení na posvátné a profánní. Pól obživy je charakterizován transformací krajiny, která je nahlížena z hlediska pudu sebezáchovy, jako potenciál přírodních sil, energie, zdrojů obživy; jako předmět řemeslné, technické a industriální tvořivosti. Ve středověku charakterizoval pól obživy vznik zemědělské krajiny a řemeslných dílen v klášterech či ve městech, trhy a kupecké cesty. Dnes reprezentuje pól obživy instrumentální racionalita realizovaná v tržní ekonomii potřeb, jejíž hlavními aktéry v území jsou ekonomové, podnikatelé a developeři, kteří vtiskují krajině utilitární charakter v procesu transformace a exploatace přírodních zdrojů. Pól symboliky je naopak charakterizován porozuměním krajině z hlediska jejího symbolického významu a kulturních hodnot. Porozumění se děje jako hermeneuticky, esteticky, citově, ekologicky, nábožensky motivovaná snaha chránit krajinné hodnoty. Pól symboliky dnes reprezentují ochranáři různého druhu, ekologové, památkáři, umělci, turisti či poutníci. Zatímco pól symboliky zajišťuje určitou stabilitu místa („stabilitas loci“), pól obživy je prostředkem jeho neustálé transformace. Dnes převládající pól obživy z krajiny téměř úplně vytlačil pól symboliky, čímž posílil jevy související s exploatací krajiny. Krajinu pak již nelze číst smysluplně, ale pouze z hlediska proměnlivých developerských zájmů exploatační povahy. 42 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Pro smysluplné ovládnutí práce s krajinou v metropolitních oblastech je zapotřebí obnovit rovnováhu mezi oběma póly a pomáhat budovat vztah lidí k půdě a ke svému domovu. Pomoci k tomu mohou i některé instrumenty. Podle Pavla Hniličky se můžou užitečným zdrojem inspirace stát zastavovací plány českých vesnic (Hnilička, 2005). Další inspirací nám mohou být např. projekty „zelených pásů“ v zahraničí (Greenbelt Policy ve Velké Británii, GrünGürtel v některých německých a rakouských městech), které jsou schopny zajišťovat dostatečnou prostupnost území, jejich adaptaci pro pěší pohyb, omezovat zbytečné zábory půdy a nutit investory k zahušťování, přestavbám a recyklacím již exploatovaných území. Potenciál těchto strategických nástrojů bude zkoumán v navazujícím výzkumu.

Reference BAUMAN, Zygmunt. Globalizace. Důsledky pro člověka, Praha: Mladá Fronta, 2000 BAŠE, Miroslav. Tvořivost v nové situaci. In: Miroslav Baše: Město – suburbie – venkov, Praha: Česká komora architektů, 2009 BETSKY, Aaron. Sprawl. In: Architecture must burn, London: Thames and Hudson, 2000 BLAŽEK, Bohuslav. Vize budoucnosti českého venkova. In: Tvář naší země - krajina domova 2002, Sborník 1 – Venkov jako sociální prostor. Lomnice nad Popelkou: Studio JB pro Společnost pro krajinu, 2002 CÍLEK, Václav. Krajiny vnitřní a vnější. Praha: Dokořán, 2010 CÍLEK, V., BAŠE, M.: Suburbanizace pražského okolí: dopady na sociální prostředí a krajinu. Praha 2005, dostupné z: CÍLEK, V.; LOŽEK, V.; MUDRA, P. Vstoupit do krajiny. Praha: Středočeský kraj, Dokořán, 2004 HNILIČKA, Pavel. Sídlení kaše. Praha: ERA 2005 LÖW, J., MÍCHAL, I. Krajinný ráz. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce, 2003 MAAS, Winy. Beginning, in: Cynthia C. Davidson (ed.): Anytime. Anyone Corporation. New York and MIT Press, 1999 NORBERG-SCHULZ, Christian. Genius loci. Praha: Dokořán, 2. vyd. 2010 SÁDLO, Jiří. Suburbie jako domov. Studijní text pro předmět Ekologie – Doktorské studium. Praha: Fakulta architektury ČVUT, 2013 STIBRAL, Karel. K historii estetického vnímání krajiny. Studijní text pro předmět Ekologie – Doktorské studium. Praha: Fakulta architektury ČVUT, 2013 SÝKORA, Luděk. Suburbanizace a její společenské důsledky, in: Sociologický časopis 39 (2), Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2003 UMLAUF, Václav (ed.) Krajina severních Čech v paradigmatu textového porozumění. Návrh standardního grantového projektu GAČR, TU Liberec, 2011 – nepublikováno.



Metódy posudzovania životného cyklu budov Martin Mihaly 1. Energetika rešerše – politika EU Úvod Ako reakciu na klimatické zmeny a v snahe splniť záväzky Kyótskeho protokolu[1] vydala Európska komisia sériu nariadení a smerníc záväzných pre členské štáty EU. Tieto smernice spolu vytvárajú energetickú politiku EU, s troma kľúčovými programovými stratégiami[2] : a/Europe 2020 s kľúčovým dokumentom, Omezení celosvětové změny klimatu na dva stupně CelsiaPostup do roku 2020 a na další období[3] „Europe 2020 is the EU's growth strategy for the coming decade“[4] ; b/2030 framework for climate and energy policies s nosným dokumentom GREEN PAPER A 2030 framework for climate and energy policies[5] c/2050 Roadmap s hlavným dokumentom A Roadmap for moving to a competitive low carbon economy in 2050[6] .

Stručná História [7] -

-

prosinec 2002: Evropská unie přijala směrnici o energetické náročnosti budov (Energy Performance of Buildings Directive – EPBD). říjen 2006: Evropská komise zveřejnila Akční plán pro energetickou účinnost, ve kterém jako cíl do roku 2020 stanovila zvýšení energetických úspor o 20 % oproti roku 1990. 10. ledna 2007: Komise představila tzv. energeticko-klimatický balíček, ve kterém energetickou účinnost označila za prioritu. 23. dubna 2009: Aktualizována směrnice o obnovitelných zdrojích energie (OZE). Nová podoba dává elektřině vyrobené z OZE prioritní přístup do sítě. 18. května 2010: EU přijala novou podobu směrnice EPBD. 17. listopadu 2010: Evropská komise zveřejnila novou legislativu o energetické infrastruktuře. 4. února 2011: V Bruselu se konal první energetický summit EU. Došel k závěru, že aby se energetika stala zelenější, bude potřeba vybudovat moderní inteligentní přenosovou síť v ceně asi 200 miliard eur. 8. března 2011: Evropská komise přijala Plán energetické účinnosti 2011. 28. března 2011: Komise zveřejnila Strategii Doprava 2050 a Bílou knihu o dopravě. 21. června 2011: EU zahájila iniciativu „Inteligentní města a komunity“. 22. června 2011: Evropská komise zveřejnila návrh nové směrnice o energetické účinnosti (Energy Efficiency Directive – EED). 44



-

-

15. prosince 2011: Komise představila Cestovní mapu pro přechod k nízkouhlíkové ekonomice do roku 2050. duben až červen 2012: Trojstranná jednání mezi Komisí, Parlamentem a Radou o směrnici o energetické účinnosti. 14. června 2012: Komise, Rada a Parlament dospěly ve vyjednávání ke kompromisu,původní cíle směrnice však byly oslabeny. Podle odhadů Evropského parlamentu tak směrnice může zajistit asi 15% – 17% zvýšení účinnosti (oproti původně plánovaným 20 %). 1. července 2012: Konec dánského předsednictví, které úspěšné uzavření jednání o EED označilo za svou prioritu. 11. září 2012: Evropský parlament směrnici o energetické účinnosti výraznou většinou schválil. 4. října 2012: Směrnici schválila i Rada ministrů. listopad a prosinec 2012: Směrnice by měla být publikována v úředním věstníku EU a poté vstoupit v účinnost. Členové EU pak budou mít rok a půl na její implementaci. jaro 2013: Komise by měla připravit zprávu o pokroku směrem k dosažení cílů energetické účinnosti do roku 2020. duben 2014: Členské státy mají předložit dlouhodobé plány na podporu úsporných renovací v budovách na svém území, které se budou každé tři roky aktualizovat. červen 2014: Komise zhodnotí, zda členské státy učinily dostatečný pokrok ke splnění 20% cílů do roku 2020. 2020: Cílový rok pro současné evropské závazky ke snížení spotřeby energie a posílení energetické účinnosti a využívání OZE. 2020: Minimálně 80 % evropských spotřebitelů by mělo mít zavedeny inteligentní měřící systémy.

Východiská Podľa medzivládneho panelu OSN sa predpokladá, že do roku 2100 vzrastie globálna priemerná teplota o +1,4 až +5,8 °C v porovnaní s teplotami z roku 1990. Podľa väčšiny vedcov je zmena klímy realitou a z prevažnej väčšiny za jej zvyšovanie zodpovedajú emisie skleníkových plynov spôsobené človekom.[8]

Požiadavky smerom k udržateľnej výstavbe Nasledujúca tabuľka ukazuje vývoj emisií skleníkových plynov podľa odvetví. Dlhodobo najväčšími producentmi sú energetický priemysel a doprava. Zatiaľ čo emisie z výroby a stavebníctva zaznamenali v sledovanom období najväčší pokles /z 14,8% na 11,5%/, najvačší nárast zaznamenal sektor dopravy /z 13,8% na 20,2%/[9]



Zdroj:[9] Podíl budov na celkové spotřebě energie v Evropské unii (EU) činí 40 %. Snížení spotřeby energie v této oblasti je proto prioritou v rámci cílů souvisejících s energetickou účinností, označovaných „2020-20“. Tato směrnice v souladu s výše uvedenými snahami obsahuje zásady, jimiž by se členské státy měly v oblasti energetické účinnosti budov řídit. Komise se domnívá, že nejvýznamnější úspory energie se týkají následujících sektorů: obytných budov a budov s obchodním (terciárním) využitím, jejichž potenciál úspory energie je odhadován na 27 % respektive 30 %, továrního průmyslu s možnými s úsporami cca 25 % a dopravního sektoru s odhadovaným snížením spotřeby 26 %.[10] V rámci týchto snáh pokračuje tlak na energetickú efektivitu budov, prejavujúci sa v zvyšovaní nárokov na tepelno-technnické vlastnosti obalových konštrukcií.

zdroj:[11] Požadavkům normy odpovídaly následující hodnoty měrné potřeby tepla na vytápění budov stavěných v běžné praxi[11] - 70. a 80. léta 180-300 kWh/m2 - 90. léta 120-180 kWh/m2 - současnost (50)80-120 kWh/m2 - nízkoenergetický standard< 50 kWh/m2 - pasivní standard< 15-20 kWh/m2



A požiadavky EU jasne smerujú k ešte prísnejším nárokom. Roadmap 2050 predpokladá zníženie emisií o 80%, pričom najdrastickejšie zníženie sa predpokladá v oblastí energetiky a bývania, ako vyplýva z tabuľky dole. Z dokumentu okrem iného vyplynula požiadavka znížiť emisie do roku 2020 až o 25%.[6]

Zdroj:[6]

Zhrnutie Z predchádzajúcich dokumentov vyplýva, že jednou z priorít energetickej politiky je oblasť výstavby. Energetické ciele budú mať nemalý dopad na jednotlivé stavby, pričom je dôraz kladený na minimalizáciu spotreby energie a s tým súvisiacich emisií. Aby sme ale vedeli posúdiť skutočný dopad takéhoto znižovania potrebujeme vyvinúť komplexné nástroje posudzovania ekologického dopadu LCA. Bez tejto kontroly by sa mohlo stať, že sa emisie jednoducho presunú z prevádzkovej fázy do fázy výstavby, čím by bola filozofia znižovania spotreby nevyhnutne popretá.

2. Posudzovanie životného cyklu budov Úvod Zvyšovanie produkcie skleníkových plynov vedie ku klimatickým zmenám, ktoré povedú k výraznejším výkyvom počasia. Tieto meniace sa podmienky zvyšujú klimatické zaťaženie budov v dôsledku čoho je kladený stále väčší dôraz na energetickú hospodárnosť a ekologickú šetrnosť stavieb. Tieto dva aspekty spolu úzko súvisia. Aby bolo možné vyhodnotiť ekologický dopad životného cyklu budov, boli vyvinuté nástroje LCA. „Posuzování životního cyklu, Anglický ekvivalent: life-cycle assessment, je informační analytický nástroj environmentální politiky, s jehož pomocí lze určit všechny vlivy na životní prostředí, jež vykazuje analyzovaný výrobkový systém, tj. od vlivů způsobených získáváním surovin potřebných k jeho výrobě včetně vlivů vzniklých v průběhu jeho výroby, spotřeby a zneškodňování jako odpadu.“[12]



História LCA Posudzovanie životného cyklu z ekologického hľadiska sa začalo na konci 60.rokov 20.storočia, kedy si jednotliví odborníci začali uvedomovať narastajúci dopad priemyselnej produkcie na životné prostredie. Za prvú komplexnú LCA štúdiu je považovaný výskum firmy CocaCola z roku 1968, ktorý viedol Harry E. TEASLEY /niekdajší riaditeľ spoločnosti/. Výskum nebol nikdy publikovaný v plnom znení, jeho výsledky viedli k zavedeniu plastových obalov[13][14][15]. Začiatkom 80. rokov vznikla jedna z prvých štúdií LCA v stavebnom priemysle od P. Bekkera / “A life-cycle approach in building,” Building and Environment, vol. 17, no. 1, pp. 55-61, 1982/[16][15]. V rokoch 1992 usporiadala SETAC /The Society of Environmental Toxicology and Chemistry/ dva workshopy so zameraním na LCA [15]. Tieto aktivity vyústili do vytvorenia prvých kódexov a metodologických postupov hodnotenia životného cyklu a k postupnej štandardizácií celého procesu na medzinárodnej úrovni. Roku 1993 SETAC publikuje: GuidelinesforLife-cycleAssessment: A ―Code of Practice[17] a na konci 90.rokov vychádzajú prvé medzinárodné ISO štandardizácie. Kompletný prehľad noriem ISO zaoberajúcich sa Environmentálnym manažmentom nájdete v publikácií: „Environmental management - The ISO 14000 family of International Standards“[18]. Dokument rozdeľuje túto skupinu noriem do štyroch podskupín. LCA spadá do skupiny „prevedenie LCA a riadenie environmentálnych aspektov“. Aktuálna je norma ISO 14040:2006, ktorá bola prvý krát vydaná v roku 1997[19]. Začiatok 21.storočia znamenal nárast záujmu o metodiku LCA[15]. Rozvoj v tejto oblasti je ďalej podporovaný v dôsledku politických rozhodnutí zameraných na ochranu životného prostredia, ako napríklad Kyótsky protokol[20], a takzvaná agenda 20-20-20 Európskej Komisie s jej neskoršími revíziami[21]. Posúdenie životného cyklu je neoddeliteľnou súčasťou ekologickej certifikácie budov a aj vzhľadom na rozvoj tejto oblasti stavebného priemyslu sa dá očakávať ďalšie napredovanie v metódach a postupoch LCA.

Legislatívny rámec ČR V súčasnosti je v platnosti rad noriem a štandardov v oblasti posudzovania dopadu na životné prostredie. Česká Republika preberá štandardizované medzinárodné normy v problematike LCA ISO skupiny 14040. Zoznam platných noriem /zdroj: http://www.lca.cz/cz/110-legislativa[22]/ : Zákon č.406/2000 Sb. o hospodaření energií (§ 6a „Energetická náročnost budov“) Vyhláška č.425/2004Sb.,kterousemění vyhláška č.213/2001 Sb., kterou se vydávají podrobnosti náležitostí energetického auditu ISO normy k posuzování životního cyklu ČSN EN ISO 14040:2006 Environmentální management – Posuzování životního cyklu – Zásady a osnova ČSN EN ISO 14044:2006 Environmentální management – Posuzování životního cyklu – Požadavky a směrnice ČSN ISO/TR 14047:2004 Environmentálnímanagement – Posuzováníživotního cyklu – Příkladyaplikace ISO 14042 ČSN P ISO/TS 14048:2003 Environmentální management – Posuzování životního cyklu – Formát dokumentaceúdajů ČSN ISO/TR 14049:2001 Environmentální management – Posuzování životního cyklu – Příklady aplikace ISO 14041 pro stanovení cíle a rozsahu inventarizační analýzy Další související ISO normy Systémy environmentálního managementu ČSN EN ISO 14001:2004 Systémy environmentálního managementu – Požadavky s návodempro 48 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


použití ČSN ISO 14004:2004 Systémy environmentálního managementu – Všeobecná směrnice k zásadám, systémům a podpůrnýmmetodám Environmentální značky a prohlášení ČSN EN ISO 14020:2002 Environmentální značky a prohlášení – Obecné zásady ČSN ISO 14021:2000 Environmentální značky a prohlášení – Vlastní environmentální tvrzení (typ II environmentálního značení) ČSN ISO 14024:2000 Environmentální značky a prohlášení – Environmentální značení typu I – Zásady a postupy ČSN ISO 14025:2006 Environmentální značky a prohlášení – Environmentální značení typu III – Zásady a postupy Environmentální profil ČSN EN ISO 14031:2000 Environmentální management – Hodnocení environmentálního profilu – Směrnice Slovník environmentálníhomanagementu ČSN ISO 14050:2010 Environmentální management – Slovník Ecodesign ČSN 01 0962:2003 Environmentální management – Integrace environmentálních aspektů do návrhu a vývoje produktu“

CSN EN ISO 14040 - Prehľad[23] Ide o základný dokument v oblasti LCA, stanovuje presnú terminológiu, upresňuje etapizáciu posudzovania životného cyklu. Rozlišuje tieto fázy LCA a/fáza stanovenia cieľov a rozsahu. b/fáza inventarizačnej analýzy LCI. c/fáza posudzovania dopadov. d/fáza interpretace Predmet normy a/definice cíle a rozsahu LCA b/ inventarizační analýza živ. cyklu LCA c/fáze posuzování dopadů živ. cyklu LCA d/ interpretace živ.cyklu e/ podávaní správ a kritické přezkoumání LCA f/omezení LCA g/vztah mezi fázemi LCA h/podmínky pro použití hodnot a volitelních prvků Norma CSN EN ISO 10400 nepopisuje podrobne metody LCA ani nešpecifikuje metodológie jednotlivých fáz. Jej aplikácia sa uskutočňuje CSN EN ISO 14044 environmentální managementposuzování životního cyklu- požadavky a smernice Terminológia LCA life cycle assessment phase- posudzovanie životného cyklu- zhromažďovanie a vyhodnocovanie vstupov, výstupov a možných dopadov produktového systému na životné prostredie behom jeho živ. cyklu LCI lifecycle inventory analysis phase– inventarizačná analýza životného cyklu- zhromaždenie a kvantifikácia vstupov a výstupov produktu behom jeho živ. cyklu 49 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


LCIA life cycle impact assessment- posudzovanie dopadov životného cyklu- posudzovanie smerujúce k pochopeniu a vyhodnoteniu veľkosti a významu potenciálnych dopadov produktového systému na životné prostredie Hranice systému- súbor kritérií špecifikujúcich, ktoré jednotkové procesy súčasťou produktového systému Funkčná jednotka – definuje, čo je predmetom skúmania. Všetky následné analýzy sú potom vzťahované k tejto funkčnej jednotke Priority vedeckého prístupu- metody LCA sú prioritne založené na prírodných vedách. Pokiaľ to nie je možné potom môžu byť použité ostatné vedecké prístupy, napr. sociológia, ekonómia, prípadne medzinárodné dohody. Fázy Obrázok 1 ukazuje vzťah jednotlivých fáz LCA. Hodnotenie dopadu životného cyklu vychádza z funkčnej jednotky, pričom sa systematicky posudzujú environmentálne dopady. Jedným z hlavných predpokladov je otvorenosť metodológie voči novým vedeckým poznatkom, z tohto pohľadu neexistuje žiadna jednotná metóda tvorby LCA štúdií. Ďalej 14040 stanovuje tzv. produktový systém, pozostávajúci z jednotlivých procesov, medzi ktorými prebiehajú toky medziproduktov a výstupov. Obr.2 predstavuje príklad produktového cyklu, dôležité je vymedzenie hraníc systému. Pre LCA je typické, že posudzuje dopad striktne v týchto hraniciach. Obr.3 ukazuje vzťah jednotkových procesov, medzi ktorými prebieha tok medziproduktov, každý proces je špecifický vlastným tokom vstupov a výstupov. Fáza stanovenia cieľov a rozsahu Je prvou fázou LCA.V tejto fáze sa stanoví rozsah štúdie, ktorý okrem iného určí hranice systému a funkčnú jednotku. Hranice systému predstavujú skúmaný rozsah a obsahujú jednotlivé etapy životného cyklu od ťažby surovín po užívanie produktu. Ďalej sa v tejto fáze určí zamýšľané použitie, dôvody pre vypracovanie štúdie, prístupnosť verejnosti.



Analýza inventarizácie životného cyklu LCI Je druhou fázou LCA slúžiaca k zberu údajov, výpočtu a určenia tokov a únikov. Cieľom fáze je dôkladnejšie poznanie procesu, dôsledkom čoho môže dôjsť k celkovému prehodnoteniu cieľa a rozsahu štúdie. Norma doporučuje rozdelenie jednotkových procesov do kategórií, napr: energetické vstupy, vstupy surovín, produkty, emisie do ovzduší, vody a pôdy, ostatné environmentálne aspekty. Výpočet údajov slúži na vytvorenie výsledkov inventarizácie a zahŕňa overenie správnosti, priradenie údajov k procesom a priradenie údajov k referenčnému toku funkčnej jednotky.

Posudzovanie dopadov životného cyklu LCIA Jedná sa o vyhodnotenie ekologických dopadov životného cyklu. Pri hodnotení sa používajú údaje získané vo fáze LCI. Pre posudzovanie dopadu je podstatná transparentnosť, jasný popis postupov a predpokladov. Obmedzenie LCIA Obmedzenie vyplýva zo stanoveného cieľa a rozsahu štúdie. LCIA stanovuje environmentálny dopad jedine v rozsahu vymedzenou v prvej fáze LCA. Ďalšie obmedzenia a neistoty vnášajú do hodnotenia obmedzenia fáze LCI nezodpovedajúca kvalita údajov, rozdielne určenia alokácií, nedostatok priestorového a časového rozsahu LCI. Pre správne prepojenie LCI a hodnotenie dopadov neexistujú obecne prijaté metodológie. Interpretácia životného cyklu Je poslednou fázou LCA, prípadne LCI, cieľom je interpretovať výsledky hodnotenia LCI a LCIA v rámci rozsahu štúdie. Výstup môže byť vo forme doporučení pre cieľovú skupinu.



ISO 14044:2006 Environmentálnímanagement – Posuzováníživotního cyklu – Požadavky a směrnice[24] Táto norma ďalej upresňuje rozsah a požiadavky na jednotlivé etapy LCA stanovené normou ISO 14040:2006. ISO 14044:2006 preberá terminológiu ISO 14040:2006. Podrobne popisuje požiadavky na jednotlivé prvky fáz posudzovania životného cyklu, upresňuje ich rozsah ako aj spôsob definície, určuje formálne požiadavky ich definície. V prílohe dokumentuje príklady LCA, LCIA, LCI.

Problémy hodnotenia životného cyklu v oblasti budov Pôvodný koncept hodnotenia životného cyklu vychádza z oblasti výroby spotrebných produktov[13][14][15]. Základnou limitou aplikácie LCA v stavebnom priemysle je komplexnosť celého procesu.Rozsah inventarizačnej analýzy v prípade budovy predstavuje vždy celý súbor produktových procesov. Preto je snaha celý proces zjednodušiť, dôsledkom čoho vznikajú rôzne softwarové nástroje[25]

Ďalšie upresnenie prináša rozdelenie posudzovania LCA podľa kategórie stavieb : bývanie, komerčné budovy a inžinierske stavby[26]. Pri hodnotení dopadu LCA sa zisťuje spotrebovaná energia produktu – stavby porovnáva na funkčnú jednotku m2, prípadne m2 za rok /m2.a/. Spotrebu energie rozdeľujeme na: takzvanú zviazanú energiu /embodiedenergy/, spotrebu vo fáze prevádzky /operationenergy/[27]. Komplexnosť procesu hodnotenia vedie k častému nedostatku informácií o jednotlivých produktoch. Metodikou LCA sa zaoberá rada štúdií a publikácií, v prevažnej väčšine rozdeľujú metodiky do troch kategórií: 1/produktová /inventarizační/ analýza, 2/analýza vstupov a výstupov, 3/hybridná analýza[28] 1/pri produktovej analýze sa sledujú skutočné data o jednotlivých produktoch /miesto ťažby, spôsob ťažby, doprava, spôsob výroby.../, ktoré sa vyhodnocujú /kalkuluje sa spotreba energie a emisia skleníkových plynov/. Jedná sa o teoreticky najpresnejšiu metódu, jej nedostatkom je častá nekompletnosť, respektíve nevyčísliteľnosť jednotlivých procesov /či už vzhľadom na ich technologickú zložitosť, alebo jednoducho z nedostatku informácií/. 2/ inputoutput analýza /analýza vstupov a výstupov/ je ekonomicky orientovaná metóda. Sleduje ekonomické náklady na obstaranie, výrobu, dopravu materiálov a produktov, ktoré porovná s cenami energií v danom rezorte, z čoho spätne odvodzuje spotrebovanú energiu a emisie. Nevýhodou tejto metódy je pohybujúca sa cena energií a cenové rozdiely v jednotlivých priemyselných odvetviach a regiónoch, zároveň je limitovaná schopnosťou z výslednej ceny oddeliť nákladovú zložku. 52 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


3/ hybridná metóda je kombináciou predchádzajúcich metód. Používa postupy produktovej analýzy pre všetky procesy, pre ktoré sú dostupné informácie, pre ostatné procesy požíva metódu input output. V praxi je najpoužívanejšia, práve kvôli nedostatku informácií. Vo fáze získavania štatistických údajov /ako množstvo zviazanej energie/ sú veľmi nápomocné elektronické databázy. Pre podmienky ČR je štandardizovaný Katalog fyzikálních a environmentálních profilů stavebních konstrukcí pro novostavby a rekonstrukce dostupný na portálu envimat.cz[27].

Použitie LCA Metodika LCA je smerodajná pre posúdenie ekologického dopadu, výstupom je súčet ročnej produkcie CO2 v kg/m2.a [27]. Okrem toho je vhodné, aby boli vyčíslené aj ekvivalentné hodnoty ostatných skleníkových plynov[29]. LCA je štandardnou súčasťou certifikačných systémov.

LCA v SBToolCZ SBToolCZ je prvý certifikačný nástroj lokalizovaný na podmienky Českej republiky[27]. Vychádza z medzinárodného systému SBTool, ktorý je uspôsobený pre lokalizáciu vo vybranom prostredí. SBToolCZ je v súčasnosti štandardizovaný na certifikáciu administratívnych a bytových domov. Systém je založený na váženom hodnotení jednotlivých kritérií. V rámci tohto systému predstavujú environmentálne kritéria 50% bodovej hodnoty celkovej certifikácie. Obr.4 a 4a predstavujú prehľad podielu jednotlivých kritérií, environmentálny dopad je označený písmenom E. Hodnotí sa pri tom celkovo 14 kritérií v environmentálnej oblasti. Hodnotenie vychádza zo stanovenia spotreby primárnej energie, rozdelenej na zviazanú energiu a energiu vo fáze prevádzky. Naproti štandardnému LCA sa nehodnotí fáza recyklácie, SBToolCZ je zameraný na certifikáciu vo fáze projektu a následne prevádzky budovy. Certifikát sa udeľuje na dobu 5 rokov a je možné získať hodnotenie v jednom zo štyroch stupňov viz. obr.5, pričom hodnota 0 bodov sa udeľuje za vlastnosti zodpovedajúce normatívnym požiadavkám.

Váhy kritérií – administrativní budovy

Váhy kritérií – bytové stavby



Z pomyselných 50% bodovej hodnoty tvoria kritéria hodnotené v rámci LCA 33,2%, menovite sa jedná o E01-Spotreba primárnej energie, E02 –Potenciál globálneho otepľovania, E03 –Potenciál okyslenia prostredia, E04 –Potenciál eutrofizácie prostredia, E05 –Potenciál ničenia ozónovej vrstvy, E09 – Použitie konštr. materiálov pri výstavbe, E13 –výroba obnoviteľnej energie.

Záver V rámci snáh o zníženie emisií skleníkových plynov a v rámci trvalej udržateľnosti výstavby nestačí len znížiť konečnú spotrebu energie. Prostriedky nevyhnutné k zlepšeniu energetického výkonu stavieb predstavujú ďalšie náklady na materiál a tým aj na spotrebu zviazanej energie. Metódami LCA je možné porovnať environmentálny dopad tradičnej výstavby s výstavbou spĺňajúcou súčasné energetické štandardy. Rovnako je možné aplikovať tieto metódy na posúdenie budúceho dopadu projektovanej výstavby, dôsledkom čoho vieme kvantifikovať produkciu sledovaných emisií. Vzhľadom na neurčitosti LCA je nevyhnutné ďalej rozvíjať postupy posudzovania, rozširovať evidenciu zviazanej energie jednotlivých stavebných prvkov. Reference [1] „Kyoto Protocol to the United Nations Framework Convention on Climate Change,“ [Online]. Available: http://unfccc.int/essential_background/kyoto_protocol/items/1678.php. [2] European Commision, „climate action,“ [Online]. Available: http://ec.europa.eu/clima/policies/brief/eu/index_en.htm. [3] „Strategie pro změnu klimatu do roku 2020 a na další období,“ [Online]. Available: http://europa.eu/legislation_summaries/environment/tackling_climate_change/l28188_cs.htm. [4] „Europe 2020,“ [Online]. Available: http://ec.europa.eu/europe2020/index_en.htm. [5] „COM/2013/0169 final,“ [Online]. Available: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2013:0169:FIN:EN:HTML. [6] „A Roadmap for moving to a competitive low carbon economy in 2050,“ [Online]. Available: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2011:0112:FIN:EN:HTML. [7] „Energetická účinnost,“ [Online]. Available: http://www.euractiv.cz/print-version/linkdossier/energeticka-ucinnost-000082. [8] „Strategie pro změnu klimatu: základy strategie,“ [Online]. Available: http://europa.eu/legislation_summaries/environment/tackling_climate_change/l28157_cs.htm. 54 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


[Přístup získán 04 2013]. [9] „eurostat,“ [Online]. Available: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/statistics_explained/index.php/Sustainable_development__Climate_change_and_energy. [10] „Energetická náročnost budov,“ [Online]. Available: http://europa.eu/legislation_summaries/energy/energy_efficiency/en0021_cs.htm. [11] „ÚSPORNÉ BUDOVY ŘEŠENÍ PRO KLIMA, ENERGETICKOU BEZPEČNOST I RODINNÉ ROZPOČTY,“ asociace ekologických organizací, 2010. [Online]. Available: http://www.zelenykruh.cz/dokumenty/usporne-budovy-final.pdf. [Přístup získán 05 2013]. [12] „Výkladový slovník environmentálních výrazů,“ [Online]. Available: http://www.enviweb.cz/eslovnik/184. [Přístup získán 04 2013]. [13] M. M. e. a. Khasreen, „Life-Cycle Assessment and the Environmental Impact of Buildings: A Review,“ Sustainability, 2009, 1. [14] W. E. F. Robert G. Hunt, „LCA History LCA- How it Came About- Personal Reflections on the Origin and LCA in the USA“. Int. J. LCA 1 (1) 4-7 (1996). [15] M. e. a. Buyle, „LCA in the construction industry: a review,“ INTERNATIONAL JOURNAL of ENERGY and ENVIRONMENT, pp. 397-405, Issue 4, Volume 6, 2012. [16] P. Bekker, „A Life Cycle Approach in Building,“ Building and Environment, 1982. [17] F. Consoli a e. al., „Guide Lines for Life-Cycle Assessment: A ‘Code of Practice’;“. [18] ISO, „Environmental management-The ISO 14000 family of International Standards,“ ISO, [Online]. Available: http://www.iso.org/iso/theiso14000family_2009.pdf. [Přístup získán 04 2013]. [19] M. McManus, „Life Cycle Assessment: An Introduction,“ www.bath.ac.uk. [20] United Nations, „KYOTO PROTOCOL TO THE UNITED NATIONS FRAMEWORK-CONVENTION ON CLIMATE CHANGE,“ United Nations, 1998. [Online]. Available: http://unfccc.int/resource/docs/convkp/kpeng.pdf. [Přístup získán 04 2013]. [21] Europská Komise, SDĚLENÍ KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ, Brusel: KOM(2010) 265 v konečném znění, 2010. [22] „LCA Legislativa,“ [Online]. Available: http://www.lca.cz/cz/110-legislativa. [Přístup získán 04 2013]. [23] CSN EN ISO 14040:2006, 2006. [24] ISO 14044:2006 Environmental management -- Life cycle assessment -- Requirements and guidelines. [25] I. Z. e. a. Bribián, „Life cycle assessment in buildings: State-of-the-art and simplified LCA,“ Building and Environment, 2009. 55 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


[26] O. e. a. Ortiz, „Sustainability in the construction industry: A review of,“ Construction and Building Materials, 2009. [27] M. e. a. Vonka, Metodika SBToolCZ: Manuál hodnocení administratívnich budov ve fázi návrhu, Praha: CIDEAS, SUBSTANCE, Fakulta stavební ČVUT, 2011. [28] L. AYE, „Life cycle greenhouse emissions and energy analysis of prefabricated reusable building modules“. [29] J. Slavík, „Využití hodnocení životního cyklu v energetických auditech. Jsou alternativní zdroje skutečně přínosem pro životní prostředí?,“ 2005. [Online]. Available: http://www.tzbinfo.cz/2334-vyuziti-hodnoceni-zivotniho-cyklu-v-energetickych-auditech. [Přístup získán 05 2013]. [30] M. Davies, „A wall for all seasons,“ RIBA Journal, pp. 55-57, 02 1981. [31] M. Florian, Inteligentní skleněné fasády, Praha: české vysoké učení technické, 2005. [32] A. C. Clarke, „Hazards of Prophecy: The Failure of Imagination,“ Profiles of the Future: An Enquiry into the Limits of the Possible , pp. 14, 21, 36., 1962, rev. 1973. [33] „Europe 2020,“ European Commission, 05 2013. [Online]. Available: http://ec.europa.eu/europe2020/index_en.htm. [Přístup získán 05 2013]. [34] EURÓPSKY PARLAMENT A RADA EURÓPSKEJ ÚNIE, SMERNICA EURÓPSKEHO PARLAMENTU A RADY 2010/31/EÚ o energetickej hospodárnosti budov, 2010. [35] CSN 73 0540, Tepelná ochrana budov, 2011. [36] „panelovedomy.ekowatt.cz,“ 20 01 2010. [Online]. Available: http://panelovedomy.ekowatt.cz/stavebni-opatreni/62-tepelne-technicke-vlastnosti-konstrukci. [Přístup získán 05 2013]. [37] „envimat.cz,“ 2013. [Online]. Available: http://envimat.cz/. [Přístup získán 05 2013]. [38] „greenpix,“ [Online]. Available: http://www.greenpix.org/. [Přístup získán 05 2013]. [39] „the CROMA,“ CROMA MIT, 2010. [Online]. Available: http://croma.mit.edu/?page_id=69. [Přístup získán 05 2013]. [40] „CROMA,“ 2010. [Online]. Available: http://vimeo.com/8126613. [Přístup získán 05 2013]. [41] „TRANSPARENT ELECTRONICS: SEMINAR PAPER :: ENGINEERING SEMINAR TOPICS,“ 2013. [Online]. Available: http://www.seminarpaper.com/2011/12/transparent-electronics.html. [Přístup získán 05 2013]. [42] „Samsung 22-inch transparent LCD displays hit production,“ 03 2011. [Online]. Available: http://www.slashgear.com/samsung-22-inch-transparent-lcd-displays-hit-production31143623/. [Přístup získán 05 2013]. [43] „UCLA researchers create highly transparent solar cells for windows that generate electricity,“ 56 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


UCLA, 07 2012. [Online]. Available: http://newsroom.ucla.edu/portal/ucla/ucla-researcherscreate-highly-236698.aspx. [Přístup získán 05 2013]. [44] R. R. L. a. V. Bulovic, „RichaTransparent, near-infrared organic photovoltaic solar cells for window and energy-scavenging applications,“ Richard R. Lunt and Vladimir Bulovic, Transparent, near-infrared organic photovoltaic sola APPLIED PHYSICS LETTERS, Richard R. Lunt and Vladimir Bulovic, Transparent, near-infrared organic photovoltaic sola2011. [45] M. Addington, „Contingent Behaviours,“ Architectural Design, Special Issue: Energies, sv. 03, č. Contingent Behaviours, Michelle Addington, Architectural Design, Special Issue: Energies, pp. 1217, 05/06 2009. [46] U. K. e. al., Facades, Principles of Construction, Basel ∙ Boston ∙ Berlin: Birkhäuser Verlag AG, 2007.



Konfrontace současné a historické zástavby z hlediska uplatnění principů udržitelného rozvoje Barbora Mikitová Trvale udržitelný rozvoj Zásady a cíle „trvale“ udržitelného rozvoje byly definovány a uzákoněny tři desítky let zpátky (Brundtland Report 1987). Přesto lidstvo pořád zcela neopustilo od svých neudržitelných praktik a zvyklostí, v důsledku čehož neustále čelí potenciálním hrozbám znemožňujících život na zemi. Za trvale udržitelný rozvoj definice považují takový rozvoj, který naplňuje potřeby současných generací, aniž by bylo ohroženo splnění potřeb generací příštích. Světový summit o udržitelném rozvoji v Johannesburgu z roku 20025 navíc zdůraznil, že cílem je takový rozvoj, který zajistí rovnováhu mezi třemi základními pilíři: sociálním, ekonomickým a environmentálním. Přes všeobecnou známost obou základních charakteristik udržitelného rozvoje nelze konstatovat jejich zdárné dosahování. I z tohoto důvodu bylo přistoupeno k hledání nového přístupu. V roce 2015 má tak v důsledku této tendence vstoupit v platnost šest nově definovaných cílů udržitelného rozvoje (životy a živobytí, potravinová bezpečnost, trvalá udržitelnost vodního hospodaření, čistá energie, zdravé ekosystémy a kvalitní vládnutí).6 Zda nová kategorizace a pojmenování přinese vyšší míru efektivity v dosahování jednotlivých cílů (které se v úplném základě nevzdalují od původního určení), ukáže čas. Nicméně stavební průmysl by na výsledky procesu přehodnocování a úprav legislativního pozadí čekat neměl.

Trvale udržitelný rozvoj versus stavební produkce V rámci celého životního cyklu spotřebovávají budovy v zemích EU přibližně 40% veškeré energie, jsou zodpovědné za přibližně 30% emisí CO2 a současně vedle značné spotřeby primárních surovin vytvářejí přibližně 40% všech odpadů.7 Neustále narůstá dimenze zastavěného území v souvislosti se suburbánními tendencemi, které na sebe vážou požadavky na budování nové dopravní infrastruktury. Tím se nenávratně ukrajuje z jednoho z řady neobnovitelných zdrojů – půdy. Přičemž čerpání ostatních zdrojů v souvislosti se stavební produkcí je srovnatelně neuvážlivé. Rezignace na užívání lokálních materiálů a nákladné dopravování technologicky složitě vyráběných cizích produktů lze označit za další z výčtu “neekologických disciplín“. Jmenovitý seznam by mohl být obsáhlejší, nicméně jeho výčet není předmětem textu.

5

http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/udrzitelny_rozvoj.html http://www.project-syndicate.org/commentary/redefining-sustainable-development-by-david-griggs 7 http://www.stavlisty.cz/2002/12-13/udrz.html 6



Budeme-li uvažovat obráceně, dostaneme se k inverznímu seznamu stavebních principů, jenž požadavky udržitelného rozvoje splňují. Mezi takové lze zařadit kompaktní zástavbu vhodně orientovanou vůči světovým stranám, užívání tradičních lokálních materiálů, citlivou práci s terénem a jeho konfigurací, práci s krajinou, a to nejlépe i ve hmotě vlastní stavby (zelené střechy, atria), využívání dešťových vod či případné kombinace s technickými invencemi řešícími environmentální problémy a řadou dalších, vůči životnímu prostředí příznivých postupů. Užití těchto principů dnes prezentuje poměrně vysoké množství novostaveb, včetně architektonicky cenných reprezentantů (bazén na Kraví hoře od ateliéru D.R.N.H., Středisko ekologické výchovy Sluňákov od ateliéru Projektil nebo centrála ČSOB od AP ateliéru Josefa Pleskota).

Trvale udržitelný rozvoj versus historická zástavba Lze ovšem aplikovat tyto zásady i na stávající zástavbu, resp. na zástavbu historickou? Je zřejmé, že z hlediska kompaktnosti a šetrnosti s nakládáním se stavebními pozemky a tedy půdou obecně nenajdeme vhodnější příklad. Nicméně dokážeme si představit střešní krajinu Malé Strany dotvořenou pokrývkou ze solárních panelů a zdobné barokní štíty zabalené do 30-ti cm vrstvy tepelné izolace? Přestože historická zástavba není příliš slučitelná s moderními stavebně technologickými principy udržitelného rozvoje, nelze ji apriori považovat za ekologickou katastrofu v rámci stavebního fondu. Rozvíjení a aplikace „zelených“ stavebních postupů se sice objevuje s prvními negativními dopady průmyslového rozvoje (přelom 19. a 20. století), přesto nelze tvrdit, že dříve nebyly zastoupeny. Naopak, ovšem jejich používání bylo poněkud přirozenější. „Návrh zohledňující klimatické podmínky není ničím neznámým. Tyto principy byly po staletí běžnou praxí domorodých stavebníků. Teprve průmyslová revoluce zbavila projektanty schopnosti pracovat v souladu s místním klimatem. Dnes se však musíme zasadit o zpětné získání těchto dovedností.“8 Bylo by proto vhodné obracet se do minulosti a sledovat formy chování, jenž měli osvojeny naši předchůdci a které nezatěžovaly zemi náporem, jenž vzniká v důsledku současných technologických vymožeností. Většinou se jednalo o tradiční a přirozené postupy na prahu samotné primitivnosti, nicméně právě to je způsob, který nepřichází do kolize s ekosystémem. Pokud se budeme neustále soustředit na pokrok a vývoj nových technologií, které ve svém výsledku budou šetrné, nelze to považovat za výhru, pokud cesta k jejich vzniku šetrná nebude.

Trvale udržitelné principy historické výstavby Tradiční materiály a konstrukční techniky se vyvíjely v období drahé a nelehce dosažitelné energie. Z toho důvodu býval přirozený citlivý přístup ke stavební činnosti. Historická zástavba tedy vznikla ve své podstatě na ekologických principech. Používány byly výhradně obnovitelné přírodní a lokálně dosažitelné materiály (řezivo, hlína, kámen). Kovové elementy (olovo, měď) byly trvanlivé a recyklovatelné (pokud dosloužily, byly přetaveny k novému účelu využití). Téměř všechny malty, 8

Victor Papenec: Te Green Imperative, Ekology and Ethic in Design and Architecture. Thales & Hudson, London, 1995, s. 119. Převzato z ERA 21 (4/08), str. 59



omítky a štuky spočívaly na vápenném základě (až do začátku 20. století), což zaručovalo delší životnost, elastičnost a jemnost provedení. Cihly a kamenné bloky povrchově upravené vápnem zůstávaly déle v dobré kondici a v případě nutnosti bylo možné zdivo rozebrat. Vápenné spoje bývaly tenčí, čímž docházelo k úsporám použitého materiálu. Dnes původní vápno nahradil cement. U produkce obou surovin dochází k uvolňování oxidu uhličitého do ovzduší, nicméně na rozdíl od cementu, vápno je schopno až 80 % plynu přijmout, což je jedenkrát více než u dnes hojně nadužívaného cementu.9 Současná produkce cementu tvoří až 8% všech emisí, které mají na svědomí skleníkový efekt a vznik ozonové díry – a přesto se počítá s růstem potřeby cementu na celosvětovém trhu již do roku 2020 na dvojnásobek.10 Nicméně i kdyby se užívání cementu omezilo, předchozí zmíněné postupy by nebyly mnoho platné, pokud by se uplatňovaly na zástavbě rozvolněné a nekompaktní. Pokud bychom srovnali dva domy postavené na stejných principech výše uvedených, ale každý by byl zasazen do jiného kontextu s jinými nároky na infrastrukturu, z hlediska ekologického stavění by jistě uspěl ten, jehož prostředí by bylo stavebně homogenní a sevřené.

Uchovávání versus nahrazování: více či méně ekologické přístupy Ochranářské tendence versus ambice bourat a opětovně stavět je dalším z témat, které nemá příliš objasněnou míru zatížení životního prostředí a těsně se dotýká spojitosti historické zástavby s udržitelným rozvojem. Přestože středověká stavební struktura koresponduje s ekologickými zásadami jen částečně (viz předchozí kapitola), nelze na ni z mnoha různých důvodů násilně roubovat současné stavebně technologické principy vyhovující z hlediska ekologie a šetrnosti. Přesto by bylo pošetilé tvrdit, že původní stavby jsou z hlediska náporu na životního prostředí výraznější oproti budovám, jenž by je případně mohly nahradit. V takovém případě není možné pouze posuzovat energetickou náročnost jedné a druhé budovy, nýbrž je zapotřebí zohlednit energie nutné k demolici původního objektu, včetně dopravy, nárůst materiálů použitých pro ztvárnění jediné parcely, trvanlivost nových materiálů oproti původním (porovnejme časový interval použitelnosti kvalitních dřevěných oken, která bývala osazována dříve a dnes běžně používaných plastových ekvivalentů - rozdíly lze počítat v desítkách let), neekologické nakládání se stavebním odpadem atd. Na základě těchto hledisek je vhodnější stávající stavební fond uchovávat, v přijatelné míře zlepšovat jeho energetické vlastnosti a ke stavění využívat stavební rezervy, jejichž množství uvnitř měst je dosud značné. A přestože tepelně izolační vlastnosti stávající zástavby nedosáhnou výrazného zlepšení z důvodů historicko-uměleckých, není vyloučené další doplňování původní struktury novou architekturou odpovídající současným potřebám, respektující principy udržitelného rozvoje, ale i historický kontext okolí. Případné zaznívající klišé o "dokončenosti" těchto prostředí nelze akceptovat. Plošná rezerva historických částí měst byla ověřena na modelovém prostředí Malé Strany diplomním projektem Rezervy centra11.

9

http://www.climatechangeandyourhome.org.uk/live/sustainable_development.aspx http://www.matrix-2012.cz/index.php?option=com_content&view=articAle&id=1149:geopolymery 11 Mikitová, Barbora: Rezervy centra, diplomní projekt, nepublikováno, 2011 10



Naopak je důležité vyvarovat se neustálému zastavování okrajových ploch měst a to i pod nálepkou „zdravého bydlení v zeleni". Právě tento model dal základ současným rozpínavým tendencím, které jen obtížně potlačujeme. Jak se již ukázalo, ani sovětští desurbanisté ani Frank Lloyd Wright neměli pravdu, pokud se domnívali, že cesta, jak vyléčit města od znečištění pocházejícího z prudkého nárůstu průmyslové výroby spočívá v jejich opuštění, odstěhování se do přírody a kompletním osídlení krajiny! Nároky těchto romantických koncepcí na dopravní a technickou infrastrukturu byly natolik vysoké, kdy nešlo uvažovat o jejich aplikovatelnosti a následné udržitelnosti. Dnes je více než zřejmé, že podpora koncentrovaného způsobu osidlování zůstává jediným správným řešením a pokud by jakákoliv sebevíc "zelená" stavba, optimálně v pasivním standardu, stála hluboko v polích a vyžadovala pro sebe samu vybudování sítě technické a dopravní infrastruktury a její uživatelé by každý den nejlépe dvěma auty dojížděli do vzdáleného města, ekologický záměr by byl nulový, ne-li negativní.

Udržitelnost environmentální, ekonomická i sociální Udržitelnost zahrnuje nejen oblast environmentální, ale i ekonomickou a sociální. Nadřazování jednoho hlediska nad ostatní způsobuje kolaps systému. Upřednostněním ekonomické stránky v prostředí historických jader měst způsobuje sociální úpadek prostředí. Udržitelnost bydlení a přirozeného koloběhu života je nezbytné v každém vybudovaném prostředí. Nemá smysl budovat nové, pokud jinde stojí připravené, leč opuštěné stavební struktury (problém vylidněných turisticky orientovaných centrálních částí měst či nově budované celé čtvrti či města, např. tzv. čínská města duchů). Pokud si neuvědomíme tyto základní argumenty, nelze mluvit o udržitelnosti v oblasti stavební produkce.

Závěr Mnohé ze zmíněného souvisí se životním stylem obyvatel země, hodnotovým systémem a jejich průmětem do stavební kultury. Je nutné umět porozumět podmínkám daných charakterem prostředí. Je nutné zohledňovat jak objektivní faktory: klima, přírodní zdroje, geografickou dostupnost atd., ale i společensky subjektivní faktory jako tradice, kulturní a sociální kontext atd. a tyto především pak v souvislosti se stavební činností v oblasti historického prostředí. Životnost stavebního díla není pouze fyzická, ale i morální. Není proto možné pohlížet na tyto části měst jako na obnošené šaty. Potenciál tradičních stavebních konceptů pro soudobé uplatnění není zanedbatelný, nýbrž v lecčem poučný. Proto by historický stavební fond neměl být deformován, ale formou rozumných a citlivých adaptací a transformací rozvíjen. Principy udržitelného rozvoje jsou v historické zástavbě hluboce zakořeněny, jsou součástí stavebního vývoje a jistě mohou mít přesah i do budoucnosti. Pokud se postavíme proti nim, přijdeme o možnost zhodnocovat hodnotné. Sen o trvalém nahrazení dochovaných hodnot hodnotami vyššími je lepší včas opustit, než-li se model ujme stejně nevlídným způsobem jako zle vyložený model "zdravého bydlení v přírodě".



Referenční příklad Bez hodnocení konkrétního architektonického zpracování uvádím jeden příklad novostavby hotelu v historickém vinařském městě Villabuena de Álava (42.548188,-2.66486) od architektonického studia MUP-ARQ . S ohledem na kontext okolí se jedná o členitou stavbu, což se na jednu stranu vymyká jedné z mnoha zásad ekologického stavění (kompaktnost staveb), nicméně na straně druhé konstrukce dosahuje certifikátu nejvyšší energetické účinnosti. Kotel na biomasu využívá jako palivo olivové pelety. Vyhřívání objektu zajišťují rozvody v podlahách. V hotelu se nabízejí jen místní produkty. Hotel je klientem i vlastním výrobcem, vyrábí a prodává vlastní vinnou sůl. V hotelu je možné si zdarma půjčit kolo, čímž hotel podporuje čistou dopravu, která napomáhá vinařské krajině i uchování originality španělského města.12 S ohledem na to, že se jedná o novostavbu, mohly být ekologické principy zastoupeny ve větší míře. Přesto lze projekt považovat za referenční, pakliže se uchyluje k aplikaci alespoň některých zásad udržitelného rozvoje s ohledem na prostředí, do kterého je zasazen.

foto: Virua hotel

 12

http://www.stavbaweb.cz/Clanky/Mup-arq-hotel-Virua-ve-Spanelsku.html



Město jako jedinečná forma prostředí: Je potřeba zákon na ochranu městského životního prostředí? Jiří Němeček Co je to město? Na tuto otázku nebude jednoduché jednoznačně odpovědět, přičemž všichni budeme ale intuitivně tušit obsah tohoto slova, minimálně ve významu jakéhosi společenství lidí, kteří se spojili, aby se vzájemnou snahou ochránili před vnějším nebezpečím. Až do 19. století byla ochrana namířena před vnějším nebezpečím. Od doby, kdy se města začala zbavovat svých hradeb jako fyzické obrany, se obraz města rozlil do původně „nebezpečného“ prostoru. Rozšiřování, které začalo zbořením hradeb a pokračovalo podél nebo v blízkosti nových infrastruktur, zejména železnice znamenalo základ novodobé urbanizace a potřebu kolonizovat dosud rurální prostor, tak aby se mohly uspokojit potřeby vyvolané započatou industrializací. Původní obavy z vnějších nebezpečí se pomalu začínají proměňovat v obavy z městského prostoru jako takového (příliv cizinců, sociální změny, rurální exodus) Spolu s rozvíjející se urbanizací a s růstem průmyslových aktivit dochází postupně k úbytkům původních přírodních nebo přírodně-kulturních prostředí. Z obavy, že by urbánní společenství, čítající dnes již většinu populace na světě, mohlo kompletně svými přímými nebo nepřímými aktivitami zahubit cokoliv ostatního, se začíná příroda, respektive krajina chránit. K systematičtějším projevům ochrany přírodního prostředí (tj. na základě práva) dochází zejména ve druhé polovině 20. století. Ale až koncem 20. století nastává skutečně důvod ke globální zodpovědnosti. Ekonomické aktivity, kterým je dán až astronomický prostor, způsobují nezvratné změny v přírodním prostoru. Aniž bychom jakkoliv přesně znali pravý význam slova město, případně městský, s jistotou můžeme naopak říci, že v průběhu svého vývoje doznala města takových změn, ztratila svoji původní kompaktní formu, smíchala se s původním přírodním prostředím a tak dále, tudíž města jsou unikátním prostředím, co do poměru mezi přírodním, kulturním a sociálním základem. Přičemž i přírodu antropogenizovanou, založenou člověkem, můžeme počítat stále zvlášť do přírodního základu, který buď v rámci města posilujeme nebo ochuzujeme. Město, dnes již ve většině případů historické minulosti je extrém koncentrace zastavěného versus nekonečnosti nezastavěného prostoru. Město současnosti je zatím v celku nevyvážený a mnohdy nesystematický slepenec různých prostředí, přírodního počínaje a průmyslového konče. Město budoucnosti může být založeno na unikátní vyváženosti a zejména fyzické provázanosti základních složek, to je zejména přírodního a kulturního. Provázanost tkví v uvědomění vzájemné podmíněnosti obojího, kulturního i přírodního a následné kultivaci jak jednoho, tak druhého. S odlivem lidí z venkovských oblastí (rurální exodus), s urbanizací venkovského prostoru (rurální urbanizace), a s neustávajícím rozšiřováním měst nabyla původní města povětšině neřízené podoby. Opačný trend úpadku města a odlivu městského obyvatelstva za klidem a čistým životním prostředím 63 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


na venkov (zároveň s rozšiřováním možností práce na dálku) tzv. shrinking cities vyvolaly opačný problém - ruralizaci města. Městské prostředí začalo ke konci 20. století degradovat a vracet se, díky uvolněné pozemkové politice (levné a dostupné pozemky pro výstavbu rodinných domů za městem), do svého primitivního stavu. Začínají vznikat takzvané vnitřní periferie – upadající lokality hned za rohem centrálních částí města, leckdy v jeho přímém sousedství. Zdá se, že i v tomto zdaleka ne-kompaktním stavu stále způsob toho, co stále nazýváme město, funguje. Co toto prostředí drží pohromadě? Jsou to pouze prvky dopravní infrastruktury, služeb a bydlení. Nestojí náhodou město právě na tom, co se nachází mezi těmito prvky? A pokud ano a pokud dokážeme určit kvality tohoto mezi-prostoru, kvality prostředí, ve kterém se tzv. základní prvky nacházejí, neměli bychom takové prostředí chránit stejnou měrou, jakou chráníme poslední zbytky ryze přírodních ekosystémů? Není potřeba, s ohledem na většinu populace žijících v tomto prostředí, zabývat se tím, jak by mohla města růst, aniž by se rozšiřovala? Stávající legislativa, v českém prostředí, ochraňuje životní prostor pro člověka v podstatě minimálně, a omezuje se zejména na ochranu proti negativním vlivům aktivit člověka. Normami a předpisy ohledně pracovního a obytného vnitřního prostředí se zabývá hygiena. Vnějšímu prostředí se věnuje částečně zákon č. 183/2006 tzv. Stavební zákon. Zvláštní technické požadavky na výstavbu pak upravuje vyhláška č.268/2009. Dalším ochranářským zákonem je památkový zákon, který chrání stavby, soubory staveb, ale byť pracuje s památkovými rezervacemi a zónami, opět nechrání prostředí jako takové. Jediným použitelným zákonem, ve smyslu ochrany prostředí, do které patří jak lidské, kulturní, tak přírodní hodnoty, je zákon o životním prostředí. Ale! Byť je hned v paragrafu 2 vysvětleno, že životním prostředím je v podstatě vše od neživého po živé, od přírodního po kulturní, tak přes tezi zákona je jeho přednostním účelem chránit prostředí přednostně přírodní, respektive omezit negativní vlivy činnosti člověka na životní prostředí v širším slova smyslu. Mám však za to, že by se tento zákon měl rozšířit i o ochranu městského životního prostředí, vzhledem k tomu, co již bylo výše uvedeno, ale zejména s ohledem na to, že většina obyvatel této planety v prostředí jménem město žijí a zároveň i s ohledem na rychle ubývající „zbývající“ přírodu a krajinu, která by mohla být, při větší péči a ochraně a rozvoji hodnot městského prostředí, uchráněna další expanzi urbánního buldozeru. Zároveň by se nezastavěná krajina dostala do tlaku na „účelné“ využití a obnova krajiny, včetně obnovy retenčních funkcí a ochrany před povodněmi, by dostala přednost před intezívním zemědělským využíváním. Myslím, že s ohledem na díl globální zodpovědnosti a nutnost podílet se na uživení téměř 11 miliard obyvatel této planety, dostává takový názor imperativ. Dosud byla ochrana životního prostředí pouze pasivní obranou před důsledky škodlivých aspektů většinou dobřě míněných lidských záměrů. Neměla by se ale pasivní ochrana proměnit v aktivní boj za vytváření kulturně-přírodních hodnot? Zatím je životní prostředí definováno pouze strohým a „neživým“, statickým popisem tzv. systému: „systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa, jež jsou nebo mohou být s uvažovaným objektem ve stálé interakci. Je to vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů, včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího 64 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


vývoje. Složkami je především ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.“ (definice dle Ministerstva ŽP ČR) Zajímavá je však už samotná etymologie slova prostředí - angl. Environment , která vychází ze staré francouzštiny a latiny. Slovo environment je složeno ze slova „obklopovat/točit se“ a „vědomí“. I tento význam však navozuje, že to, co nás obklopuje, se vlastně točí kolem nás a bez našeho přičinění. Což vychází pravděpodobně z doby, kdy opravdu prostředí ještě nebylo pod úplnou „kontrolou“ člověka. V době už druhého tisíciletí po Kristu by však bylo na čase vzít vědomí vlivu člověka, a to nejen negativního, na životní prostředí jak jeho, tak i ostatních organismů. Myslím si, že je také na čase věnovat se především kultivaci a ochraně hodnot – přírodně-kulturně-fyzických – města a tím v podstatě přispět k buďto k ochraně nebo obnově lokální, ale v důsledku hlavně globální ekologické stability.



Panské dvory ve struktuře feudálního velkostatku od třicetileté války do poloviny 19. století: Krajinná struktura Černokostelecka Jitka Poláková Slovníček některých pojmů, jak jsou chápány v textu Krajina – místo ovlivněné konáním člověka Jevy – míněny veškeré zásahy člověka – sídelní zástavba, pole, lesní hospodaření, rybníkářství, sady, louky, pastviny Historická vrstva – stav krajiny ve vymezeném časovém období Vodní složka krajiny – povrchové vodní toky a plochy, prameny, mokřady

1. Úvod Jevy, které tvoří současnou krajinu, jejich proměnlivost či stálost, lze sledovat na jednotlivých historických vrstvách s různou historickou hloubkou. Některé z nich jsou doložitelné snáze, jiné možná zůstanou pouhou hypotézou. V krajině je časová posloupnost a proměnlivost jednotlivých prvků přítomná všude. Ne všude je však tato posloupnost uchopitelná, protože prvky jsou příliš nahuštěny a překrývají se. Pro výzkum historických souvislostí a vývoje krajiny bylo zvoleno území, které je příkladem extrémní proměnlivosti. Na tomto klimaticky i topograficky méně příhodném území lze sledovat kolonizační snahy, které se ne vždy setkaly s úspěchem. Lze zde přehledně pozorovat dopady hospodaření na krajinu a někdy úspěšné, jindy neúspěšné pokusy o vyrovnání se s vlnou pustnutí po třicetileté válce. Jsou zde patrné jevy, které ukazují stálost a prověření časem, jevy, které vznikaly nově a bez předešlého historického kontextu a jevy které zanikly a jejich stopa postupně mizí. Pokud tuto oblast porovnáme s menším referenčním územím, například Novodvorskem a Žehušickem, Škvoreckem, stabilnější částí Černokosteleckého panství směrem na severovýchod, či oblastí Lysé nad Labem, můžeme získat obraz vývoje, který dá starším sídlům vyniknout jejich stálosti. Výsledky výzkumu a mnohdy opomíjené historické souvislosti pak mohou napomoci při obnově krajinných prvků či při provádění změn územního plánu. Cílem není vytvořit návod na přesnou rekonstrukci krajinných struktur, ale o ukázání toho co se v krajině osvědčilo a co v ní možné není. Výstupy by měly být inspirací pro další postupy, ne nařízením nebo předpisem a vést zejména k diskuzi.



2. Změny vodní složky – příklad vesnice Kozojedy Ve výzkumu obcí na Černokostelecku se kromě hodnocení a popisu změn využívání ploch polí, lesů a travních porostů hodlám zabývat i jednou z klíčových složek krajiny – povrchovými vodními toky a plochami. Jako referenční příklad, na kterém bych chtěla důležitost kvality vodního zdroje pro přetrvání vesnice založené ve středověku do dnešních dnů demonstrovat, jsem vybrala obec Kozojedy. Změny vodní složky krajiny začaly již ve středověku. Docházelo k přehrazování vodních toků a zakládání prvních rybníků. Dále se budovy různé umělé kanály a mlýnské náhony. V 19. století a ve větší míře ve 20. století pak byly vodní toky napřimovány. Výsledkem je rychlejší odvod vody z krajiny a její vysušování(Z. Lipský, 2011 [VKNŽ]). Z archeologických výzkumů provedených profesorem Janem Klápště v 70. až 80. letech minulého století máme přehledně zpracovanou interpretaci z pohledu archeologa o podobě a vývoji osídlení v okolí obce Kozojedy. Z popsaných nálezů ze sond a povrchového sběru v lokalitě B (viz. obr.1 – žlutě zvýrazněno) v blízkosti kostela Sv. Martina byla poměrně přesně datována a lokalizována původní vesnice Kozojedy. Stěžejním dokladem je dodnes stojící kostel datovaný do počátku 13. století (A. Merhautová, 1971 [RSAČ]). Další datování vesnice do 1. poloviny 13. století bylo uskutečněno na základě sondou nalezených záušnic a povrchovým sběrem keramiky. Vesnice byla dosavadních poznatků založena při okraji vodního zdroje. I přes úpravy vodního režimu ve 30. letech 20. století, zůstává při východní části kostela mokřina (Klápště, 1978 [PA]). Zánik vesnice a její přesun je datován mezi konec 13. století až počátek 15. století. Ještě v 17. století jsou zmiňovány dvě chalupy u kostela [zdroj a kritické ověření této informace je předmětem bádání]. Důvodem přesunu vesnice od kostela, směrem k pramenu v nynějším centru vsi je v literatuře uváděn nedostatečný anebo nekvalitní zdroj pitné vody. Obyvatelé se stěhovali k vydatnějšímu zdroji a původní vesnice zanikla. Její relikty byly zničeny hlubokou orbou, v poli jsou patrné tmavší skvrny, porostové příznaky, po orbě lze v ornici nalézt četné keramické zlomky. Pokud zhodnotím současnou situaci, kolem kostela a jeho nejbližšího okolí, nejeví se na první pohled důvody přesunu za lepším zdrojem pitné vody jako příliš opodstatněné. Vedle kostela se nachází plně funkční pumpa se studnou. Ani ne tři minuty chůze z centra bývalé obce je lesní potok protékající současnou zahrádkářskou kolonií. Terén se směrem k potoku mírně svažuje. Pokud si tedy pokusíme představit, kolik úsilí by představovalo nošení vody z tohoto zdroje, nezbývá, než jej uvažovat pouze jako nouzovou alternativu.



Obr. 1: Plužina Kozojed podle indikační skici, A – současná obec Kozojedy, B – zaniklá osada u kostela Sv. Martina, C – lokalizovaná zaniklá osada Za lukama, D – plužinu rozdělující nová cesta ke kostelu, E – plocha jednoho ze zaniklých rybníků Námětem pro další studium by mohlo být zjišťování,zda kvalita vody ve studni není ovlivněna geologickým podložím, například znečištění průsaky. Při nahlédnutí do geologické mapy české republiky [obr. 2], zjistíme, že původní vesnice se rozkládala na podloží říčanského typu granitu, zatímco střed nově vzniklé vesnice se nachází na podloží zařazeném do kategorie - pískovec, prachovec a slepenec a jílovec [URL 1]. 68 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Obr. 2: Výřez z geologické mapy 1:50 000, © Česká geologická služba, Český úřad zeměměrický a katastrální Další složkou utvářející současnou podobu krajiny bylo budování rybníků. V církevním místopisu (J. Kurka, 1915) se dočteme o sporu s patronem kostela Bohuňkem z Chrástu, který vybudováním rybníka v 60. letech 14. století západně od sídliště zrušil původní cestu do lesa a na zádušní pole. Mapové prameny tento rybník již nezachycují, v terénu jsou pozorovatelné zbytky hráze v údolí. Druhý rybník se až do 70. let 18. století nacházel severně od současných Kozojed. Jeho pozůstatkem je nezvykle zaoblená cesta po bývalé hrázi, zachovaná dodnes. Až do sedmdesátých let 20. století se z mapových ani archivních pramenů nedozvídáme, že by se v okolí vesnice Kozojedy nacházel rybník. Do této doby byla krajina intenzivně zemědělsky využívána, z dostupných kartografických pramenů je zachycen pouze rybník na návsi. Pro uskutečnění konečných závěrů je však zapotřebí si uvědomit, že uvedené mapové podklady je třeba kriticky vždy ověřovat.

3. Závěr Z představeného zlomku poznatků je vidět, že vodní složka krajiny se vyvíjela dynamicky a její poznání je ve světle problémů, které nás v souvislosti s neuváženým nakládáním s vodními toky trápí, velmi aktuální. Předmětem dalšího bádání by mělo být zodpovězení otázek, které si v tuto chvíli kladu. 69 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Proč přesně došlo ke zrušení rybníků v průběhu 18. století, když jejich plocha po vysušení nemohla být v plném rozsahu zemědělsky využívána? Jakým způsobem se změnila délka a případně tvar vodních toků v daném území? Ke zjišťování těchto úvah hodlám použít dostupné písemné prameny a kartografická díla vč. ortofotomap a LIDARového snímkování. Metodika a hodnocení proměny na základě těchto podkladů byla představena v publikaci Vývoj krajiny Novodvorska a Žehušicka(Z. Lipský, 2011 [VKNŽ]).

4. Obrazová příloha

Obr. 3. Kozojedy na výřezu 1. vojenského mapování – 1764-68



Obr. 4. Kozojedy na výřezu z Müllerovy barokní mapy Černokosteleckého panství z r. 1777







Obr. 7. Kozojedy na výřezu povinných císařských otisků stabilního katastru– 1826-1843



Obr. 8. Kozojedy na leteckém snímku z roku 1954, překryv map pozemkového katastru (20.léta 20. stol) a současné katastrální mapy – patrné vybudování nového rybníka v 70.letech 20. stol.

Obr. 9. Kozojedy na leteckém snímku z roku 2012



Reference Indikační skica s vyznačenými relikty ZSO Kozojedy –KLÁPŠTĚ J., Středověké osídlení Černokostelecka, Památky archeologické, 1978, roč. 69, str. 423-475 Geologická mapa České republiky 1:50000, © Česká geologická služba, Český úřad zeměměrický a katastrální, Nahlíženo online dne 6. června 2013. URL: I. vojenské mapování, Mapový podklad: © 1st (2nd ) MilitarySurvey, Section No. xy, AustrianState Archive/Military Archive, Vienna, © Laboratoř geoinformatiky Univerzita J.E. Purkyně http://www.geolab.cz, © Ministerstvo životního prostředí ČR - http://www.env.cz, nahlíženo online, květen 2013, URL: Müllerova mapa Černokosteleckého panství z roku 1777, Státní oblastní archiv v Praze, Velkostatek Kostelec nad Černými lesy, inv. č. 2992 II. vojenské mapování, Mapový podklad: © 1st (2nd ) MilitarySurvey, Section No. xy, AustrianState Archive/Military Archive, Vienna, © Laboratoř geoinformatiky Univerzita J.E. Purkyně http://www.geolab.cz, © Ministerstvo životního prostředí ČR - http://www.env.cz, nahlíženo online, květen 2013, URL: III. vojenské mapování, Mapový podklad: © 1st (2nd ) MilitarySurvey, Section No. xy, AustrianState Archive/Military Archive, Vienna, © Laboratoř geoinformatiky Univerzita J.E. Purkyně http://www.geolab.cz, © Ministerstvo životního prostředí ČR - http://www.env.cz, nahlíženo online, květen 2013, URL: Císařské otisky stabilního katastru 1:2 880. „Mapový podklad: Archiválie Ústředního archivu zeměměřictví a katastru.“ Nahlíženo on-line, květen 2013. URL: . Letecký snímek z roku 1954, Česká informační agentura pro životní prostředí, Nahlíženo on-line, květen 2013. URL: Letecký snímek z roku 2012 – Nahlíženo on-line květen 2013. URL: FORMAN R. T.T., GODRON M, Krajinná ekologie, Academia, Praha 1993, ISBN 80-200-0464-5 LIPSKÝ Z. a kol., Vývoj krajiny Novodvorska a Žehušicka ve středních Čechách, Karolinum, Praha 2011, ISBN 978-80246-1905-7 KLÁPŠTĚ J., Středověké osídlení Černokostelecka, Památky archeologické, 1978, roč. 69, str. 423-475 KLÁPŠTĚ J., Černokostelecko jako kolonizační oblast, Historická geografie 10, Historický ústav AV ČR, Praha 1973, str. 123-138 SMETÁNKA Z., KLÁPŠTĚ J., Geodeticko topografický průzkum zaniklých středověkých vsí na Černokostelecku, Památky archeologické, Archeologický ústav AV ČR Praha 1978, str. 423-475 SEMOTANOVÁ E., Historická geografie Českých zemí, HÚ AV ČR, Praha 2006, ISBN 80-7286-042-9 HONL I. , PROCHÁZKA E.: Úvod do dějin zeměměřictví. Ediční středisko ČVUT , Praha,1979-1991 MARŠÍKOVÁ M., Dějiny zeměměřictví a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje, Libri s.r.o., Praha 2007, ISBN 978-80-7277-318-3 BUMBA J., České katastry od 11. do 21. století, Grada, Praha 2007, ISBN 978-80-247-2318-1 GOJDA M., Archeologie krajiny, Vývoj archetypů kulturní krajiny, AV ČR, Praha 2000, ISBN 80-2000780-6 75 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


PEŠTA J., Několik poznámek ke studiu půdorysné struktury venkovských sídel na území Čech, Průzkumy památek II/2000, NPÚ Praha, 2000, str. 153 – 168 KURKA J., Arcidiakonáty Kouřimský, Boleslavský, Hradecký a diecéze Litomyšlská. Místopis církevní do roku 1421. Praha 1915. MERHAUTOVÁ A., Raně středověká architektura v Čechách, Academia Praha, 1971,

Poznámky [URL 1].Legenda ke geologické mapě ČR, Květen 2013, URL:, [VKNŽ] -LIPSKÝ Z. a kol., Vývoj krajiny Novodvorska a Žehušicka ve středních Čechách [PA] – Památky archelogické [RSAČ] – MERHAUTOVÁ A., Raně středověká architektura v Čechách



Aspekty řízené a samovolné transformace krajiny Martin Pospíšil Úvod Mnohé evropské průmyslové regiony, které po desetiletí patřily díky své široké průmyslové základně ke klíčovým oblastem hospodářského pokroku, doznaly ve druhé polovině 20. století vlivem celospolečenských změn znatelného útlumu, se kterým se musely vypořádat. Významné strukturální změny se dotkly také těžebního průmyslu a těžby fosilních paliv, černého a hnědého uhlí. Zejména povrchová těžba hnědého uhlí je spojována s velkoplošnou devastací původní krajiny a velkým zásahem nejen do její morfologie, ale například i do vodního režimu a celého ekosystému. Samozřejmě v evropském, relativně hustě osídleném prostoru, měly tyto zásahy ve většině případů dopad na více či méně osídlenou nebo dokonce urbanizovanou krajinu. Tyto rozsáhlé antropogenní zásahy do krajiny a životního prostředí, při nichž vznikají mj. až desítky metrů hluboké a plošně rozsáhlé zbytkové jámy, s sebou přinášely otázky, jak naložit s mnohdy fatálně destruovaným územím do budoucna. Komplexitu problematiky povrchové těžby širšímu publiku se pokusil nastínit kolektiv autorů v práci Landschaft wom Reissbrett z roku 1981 (Krummsdorf & Grümmer, 1981). (3) Obsahuje diagram, jež ilustruje základní aspekty povrchové těžby v Německu, včetně následných terénních a krajinných úprav, tzv. rekultivací, které měly poškozenou krajinu rehabilitovat. Základní myšlenkou bylo navrhnout harmonickou krajinu, která by naplňovala populární potřebu po rekreaci, nicméně se zejména ukázala být produktivní pro zemědělství, lesní hospodářství a vodní management v kontextu socialistického hospodářství. Rekultivace po těžbě hnědého uhlí soustřeďuje na tři základní, ale odlišné části – vnější výsypku, vnitřní výsypku a zbytkovou jámu. Vnější výsypka se obvykle tvaruje do tvaru plochého kopce, na jehož plošině má probíhat zemědělská rekultivace a svahu určeného pro lesnickou rekultivaci. Zbytková jáma je místem, které stejně bude dřív nebo později zatopeno a dojde zde k vodohospodářské rekultivaci. (1) Rekultivace by se ve své nejobecnější rovině dala označit vlastně jako vynuceně urychlená sukcese (Tomáš Gremlica, Seminář Envoironmentální aspekty brownfields, Ostrava, 7. 3. 2013)

Rekultivační postupy Na příkladech krajinných změn v post-těžebních oblastech východního Německa je patrná podobnost s českým prostředím. Bylo to dáno zejména podobným rámcem socialistického hospodářství, kde se aplikovaly principielně stejné rekultivační postupy. I v českém prostředí se zformovala tzv. „česká rekultivační škola“, která v minulosti dosáhla významných úspěchů. Její zastánci však i v dnešní době 77 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


setrvávají na postojích, které byly aktuální v 50. až 70. letech 20. století. (1) Podobně jako ve Východním Německu, i zde bylo cílem zcela zahladit stopy po těžbě nerostných surovin. Nově zřízené sanační organizace měly na základě horního zákona uloženo zajistit opětovné využití území po povrchové těžbě. Základními problémy sanačních a navazujících rekultivačních prací byly jednak problémy chemického rázu podloží (okyselení prostředí), jednak problémy geomechanické vedoucí k sesuvům svahů, zejména pokud dochází ke stoupání hladiny podzemní vody. Proto bylo hlavním úkolem organizací, provádějících sanační a rekultivační práce, zajistit stabilitu svahů a obnovit udržitelnou samoregulační rovnováhu vodního režimu. Souběžně s praxí byly založeny výzkumné programy, které měly prohloubit znalosti v oblasti hydrologie, mechaniky zemin a chemického složení půd, rekultivačních a sanačních technik i přírodních procesů sukcese (LMBV 2001). Počátečním důvodem těchto organizací nebylo navrhovat krajinu jako takovou, ale v území spíše minimalizovat čistě technická rizika a obnovit rovnováhu vodního režimu (Pflug 1998) Jak upozorňuje kritika, ve skutečnosti krajina těžební činností zcela změněná se díky rekultivacím měnila kompletně znovu, a navíc z veřejných prostředků.(3) V českém prostředí se podobnými technickými výzkumy zabývaly zejména organizace provádějící sanační a rekultivační práce, v oblasti Podkrušnohoří například Palivový kombinát Ústí, s.p.. V současné době jsou tyto poznatky aplikovány novými metodami za pomoci informačních technologií a výpočetních modelů a kombinovány s mapovými a prostorovými výstupy s cílem je využít kupříkladu pro vyhodnocování rizik v daném území být nápomocny pro budoucí rozhodování v území (projekt MARE v rámci Výzkumného projektu TAČR). Je otázka, zda takovéto hodnocení území „post“ na již provedených nebo dokončovaných rekultivačních projektech, které mají a priori splňovat základní kvalitativní charakteristiky sanací a rekultivací (geomechanické a hydrologické). Rozdílný přístup v plánování krajinných změn poškozených či antropogenně devastovaných oblastí za pomoci rekultivací byl patrný před rokem 1990 právě v německém prostředí, mezi Západním a Východním Německem. Po sjednocení Německa zpočátku nebylo mezioborové plánování přijaté a zažité západoněmeckým systémem přizpůsobeno konkrétním podmínkám Východního Německa. Koncepty rekultivací a obnovy krajiny zahrnovaly čtyři základní používané modely: 1) zemědělské a lesnické rekultivace na výsypkách s vhodným substrátem, 2) prostory zařízení těžby s dobrým napojením na infrastrukturu mohly být přeměněny na komerční parky. 3) zbytkové jámy po těžbě byly využity pro vodní hospodářství nebo rekreaci a 4) některá území mohla být nakonec využita jako přírodní rezervace. Nicméně tyto koncepty se ukázaly být problematické. Zemědělské a lesnické využití na devastovaných plochách bylo mnohdy ekonomicky nerentabilní (3).

Typy rekultivací Česká rekultivační škola u nás zavedla také celý systém jednotlivých typů rekultivací. Nejzákladnějším typem byly tzv. technické rekultivace neboli sanace. Sanace, tedy odstranění všech škod na krajině komplexní úpravou území a územních struktur, v klasickém a dosud nejčastěji aplikovaném pojetí zahrnuje technickou rekultivaci spočívající v provedení náročných terénních úprav těžbou nerostných surovin i dalšími antropogenními aktivitami narušeného, degradovaného či 78 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


zdevastovaného území. Při úpravách terénu výsypek po těžbě hnědého uhlí, případně i velkých odvalů po těžbě černého uhlí jsou přemísťována ohromná množství skrývkových zemin, resp. haldoviny. Odstraňováním elevací a vyplňováním depresí se vytvářejí rozsáhlé rovné nebo jen mírně zvlněné plochy na temenech těles a zároveň jsou budováním teras s odvodňovacími kanály výrazně zmírňovány svahy výsypek i odvalů jako opatření proti potenciálním sesuvům. Zde je nutné podotknout, že pokud svahové pohyby a sesuvy ve větší míře neohrožují okolí např. jámy uhelného velkolomu, je dle výzkumu (1) výhodné, aby proběhly. Zásadním nedostatkem takových plošných technických rekultivací je pro budoucí vzhled i funkce krajiny zcela nevhodné extrémní snížení morfologické diverzity terénu a totální devastace hodnotných biotopů, které se v příhodných částech lokalit vytvořily v průběhu delšího období mezi zahájením těžby a započetím rekultivačních prací. Dalším rozšířeným typem byly zemědělské rekultivace. Technologický postup zemědělské rekultivace je ovlivněn požadovaným výsledkem, kterým může být orná půda, trvalé travní porosty, ale i další druhy zemědělsky obhospodařovaných pozemků (vinice, ovocné sady, apod.). Technické a biologické rekultivace zaměřené na obnovu zemědělského půdního fondu bývají v mnoha případech prováděny na místech, kde již není možné získat kvalitní produkční zemědělské pozemky. Výsledkem velkoplošných úprav jsou nevhodně velké zemědělské plochy nerozdělené dostatečným počtem ekostabilizačních prvků, které by se v rekultivované post-těžební krajině mohly stát skladebnými součástmi (biocentry a biokoridory) územních systémů ekologické stability (ÚSES) lokálního významu. Takto získané zemědělské plochy jsou jen nepříliš kvalitní náhražkou za mnohdy vysoce bonitní půdy, o které každý rok přicházíme v důsledku neregulovaného nebo nedostatečně efektivně regulovaného růstu měst a obcí i předimenzované výstavby dopravní infrastruktury a velkoplošných průmyslových, logistických i obchodně-zábavních center. Od 90. let 20. století jsou v souvislosti s útlumem zemědělské a potravinářské výroby výrazně preferovány lesnické rekultivace uskutečňované v rámci koncepce krajinně ekologické obnovy velkoplošných území. V první dekádě 21. století tento trend pokračuje. Majitelé pozemků, respektive rekultivační firmy jednoznačně preferující budoucí ekonomický přínos před ekologickými a environmentálními funkcemi nových lesů. Záměrem bývá na rekultivovaných plochách co nejrychleji vypěstovat hospodářské porosty s vysoce kvalitním kmenovým dřevem bez suků, které však nevykazují ekostabilizační funkci. Přinejmenším je vysoce diskutabilní udržitelnost takovýchto většinou monokulturních výsadeb, nejen z hlediska půdního substrátu a samotné volby druhů dřevin. (3) K vlastním výsadbám jsou velmi často používány nepůvodní druhy dřevin nebo druhy, které neodpovídají nadmořským výškám, zeměpisným polohám rekultivovaných lokalit a jejich morfologii, což společně s jednorázovou, velkoplošnou a příliš hustou výsadbou vede ke vzniku lesních porostů s nevhodnou druhovou skladbou a věkovou i prostorovou strukturou, jež jsou z biologického a ekologického hlediska téměř bezcenné. Naopak plošné využívání sukcesních dřevin a jejich postupné doplňování kvalitními dřevinami přirozené druhové skladby by významně snížilo náklady na lesnické rekultivace, které dnes 79 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


dvojnásobně až trojnásobně převyšují běžné ceny zalesňování na pozemcích určených k plnění funkcí lesa. (1) Vodohospodářské rekultivace jsou společně s obnovou vegetačního krytu základním opatřením pro obnovu, resp. tvorbu nového hydrologického režimu v území zdevastovaném, degradovaném či narušeném těžbou nerostných surovin a dalšími antropogenními aktivitami. Vodní nádrže v zatopených uhelných lomech však mohou mít nižší pH . Retenční nádrže i velká rekultivační jezera zadržují vodu v krajině, významně přispívají ke změně mikroklimatu i lokálního klimatu a hrají důležitou roli i jako protipovodňová opatření. Negativním faktorem je likvidace většiny malých tůní v těžebních jámách i v jejich okolí při rozsáhlých terénních úpravách. Zásadním nedostatkem koncepce vytváření velkých rekultivačních jezer je absence přírodních a přírodě blízkých ekosystémů a tím také nízká ekologická stabilita nově vytvářené kulturní krajiny v širokém okolí jezer, která má sloužit přednostně k rekreačním účelům. Ostatní rekultivace zahrnují zejména vytváření krajinotvorných prvků zeleně rostoucí mimo les s převážně rekreační a estetickou funkcí a sportovních i rekreačních ploch. Také pro naprostou většinu projektů ostatních rekultivací je typická absence přírodních a přírodě blízkých ekosystémů a v důsledku toho velmi nízká ekologická stabilita nově vytvořené kulturní krajiny.

Ekonomické aspekty rekultivací 

Celkové náklady technických rekultivací se pohybují v rozmezí od 300 do 800 tisíc Kč na 1ha.



Celkové náklady zemědělských rekultivací se pohybují v rozmezí od 100 do 300 tisíc Kč na 1ha.



Celkové náklady lesnických rekultivací se pohybují v rozmezí od 300 do 600 tisíc Kč na 1 ha.



Celkové náklady hydrických rekultivací se pohybují v rozmezí od 1.900 do 7.800 tisíc Kč na 1 ha.



Celkové náklady ostatních rekultivací se pohybují v rozmezí od 300 do 2.800 tisíc Kč na 1 ha.

Jednoznačným a nezpochybnitelným argumentem podporujícím mnohem širší uplatňování přírodě blízkých způsobů obnovy založených na využívání přirozené/spontánní ekologické sukcese, usměrňované ekologické sukcese a managementových zásahů je ekologická a ekonomická efektivita. Při mnohem vyšší kvalitě nově získaných přirozených nebo přírodě blízkých ekosystémů se náklady na rekultivaci pohybují v rozmezí od 10 do 50 tisíc Kč na 1ha. (1) Obecně lze u tradičních „technických“ rekultivací poukázat na problematičnost nejen ekonomického rázu, ale také z hlediska sociálních a kulturních důsledků těchto konceptů rekultivací. V německém prostředí vedla tato kritika alespoň k částečné proměně konceptu rekultivací.



Přírodě blízké přeměny Z pohledu zachování a ochrany přírody znamenala povrchová těžba obrovský zásah do území, který vedl k destrukci mnohých přírodě-blízkých ekosystémů. Na druhou stranu je na devastovaných územích mnohdy velmi ceněna pestrost morfologická a ekologická – diverzita živočichů a rostlin, který se spontánně usídluje na nerekultivovaných oblastech. To jsou pak významné biotopy povrchových dolů/lomů a je jim přisuzována částečně esteticko-krajinná fascinace a divoký charakter. (Tischew 2004:5) Vzhledem k tomu, že rekultivace ohrožuje tyto hodnoty, byly vyvinuty nové koncepty, které integrují aspekty ochrany přírody do rekultivačních procesů. Poté co je ukončena těžba, vyžaduje německá legislativa po těžební organizaci rehabilitaci dotčené oblasti, a to zejména s důrazem na schopnost půdního pokryvu, ekosystémů i celých krajin se regenerovat.(5) Poškození krajiny je diskutováno v souvislosti s pojmy jako „restoration ecology“ (Aronson and Le Floc’h 1996, Bradshaw and Hüttl 2001), „zdravím ekosystému“ (Kolasa and Pickett 1991) nebo „krajinnou ekologií“, která poskytuje interdisciplinární propojení biotických i abiotických poznatků a studií (5). „Obnova krajiny s povrchovou těžbou vyžaduje obnovení ekosystémů.….A i přesto pokud se nám podaří obnovit narušený ekosystém, jedna základní otázka, která je předmětem debat je, zda to vede k obnovení vývoje ekosystému s dostatečnou funkční integritou podobající se přirozenému stavu.“ (5) V českém prostředí související legislativa přesně nespecifikuje formu obnovy krajiny po těžbě. „Platné právní předpisy využívání procesu přirozené nebo usměrňované ekologické sukcese pro rekultivace ploch dotčených těžbou nerostných surovin a priori striktně nevylučují, ale zároveň tento postup přímo nepodporují, ani jej neusnadňují.”(1) Posuzování antropogenně poškozených částí krajiny v těchto souvislostech se však doposud potýká s problematikou rozsahu sledovaných oblastí. Podobně jsou například opomíjeny těžební brownfieldy anebo jsou dokonce vyčleňovány z mnohých analýz a srovnávacích studií, právě pro jejich specifickou velikost. I v závěrečné zprávě nedávného přírodovědně zaměřeného výzkumu zaměřeného na zkoumání nepřírodních biotopů v České republice (1) jsou zkoumané ekosystémy omezeny na plošně menší lokality a například celky rozsáhlých vodohospodářských rekultivací byly poměrně zjednodušeně analyzovány v porovnání s jinými lokalitami. “V rámci řešeného projektu byly sledovány všechny uvedené typy nádrží s výjimkou velkých zbytkových jam po povrchové těžbě uhlí.” přesto výzkum v obecné rovině konstatoval: „Nádrže v územích s povrchovou těžbou hnědého uhlí v typickém případě nemají žádné výjimečné vlastnosti kvality vody. Po skončení těžby jsou však mnohé prostory legálně i nelegálně využívány k ukládání odpadů, přičemž může dojít ke znečištění vody. Na rozdíl od suchozemských biotopů není zpravidla ideální přístup z hlediska docílení vyšší biodiverzity a výskytu cenných druhů ponechat vody samovolnému vývoji bez jakýchkoli rekultivačních zásahů. (1) V úrovni studií menšího měřítka například suchozemské ekosystémy vykazují významně dlouhodobé faktory poruch. Novodobé přístupy se snaží naléhavý nedostatek dat pro plošně rozsáhlé oblasti překonat za pomoci kombinace dálkového snímání s databázemi, GIS analýzami, modelováním a nebo průzkumnými analýzami dat (Kenneweg et al. 2000). 81 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Kritérium velikosti je přitom označováno za jedno ze základních obecných kritérií, které přesněji determinují zvolenou rekultivační strategii. „Obecně platí, že malé těžebny většinou stačí vyčistit a ponechat přírodní rekultivaci, ale u větších ploch je nutné zvažovat poměr spontánních a vynucených zásahů. Znamená to, že u větších ploch obvykle volíme více paralelních strategií.„ (1) Dalším významným kritériem je dle (1) kritérium pestrosti, díky němuž je optimální rekultivace taková, která tvoří mozaiku vice druhů stanovišť. Docílit jí lze zejména územím s kontrastní geodiverzitou (morfologickou, substrátovou a mikroklimatickou členitostí. Tím je samozřejmě implicitně dosaženo vhodných podmínek také pro biologickou diverzitu. Respektováním kriterií velikosti a pestrosti při prováděných rekultivačních zásazích lze dosáhnout podstatně hodnotnějšího estetického začlenění do krajiny. Využít lze tzv. malých intervencí v krajině. „Pod pojmem malé intervence se v architektuře a krajinářství rozumí drobný, laciný a obnovitelný zásah, který zvyšuje diverzitu prostoru. Malé intervence v lomech a podobných prostorech zvyšují geodiverzitu, biotopovou diverzitu a tím následně i biologickou diverzitu prostředí. Techniku malých intervencí je nutné používat jen v malé, nenápadné míře a to zejména na těch plochách, kde očekáváme, že dojde k samovolnému vytvoření ohniska biodiverzity nebo k návratu druhů vytěsněných z ekonomicky využívané krajiny. Metoda malých intervencí pracuje s jednoduchostí, malým měřítkem a kontrastem stanovišť. Její riziko spočívá zejména v umělých a překombinovaných přístupech k plánování „nové přírody“. Z mnoha vědeckých prací i v praxi ověřených metod vyplývá, že většina těžbou narušených území má velký potenciál obnovit se samovolně v přijatelném časovém horizontu, který není o mnoho delší, než realizace klasických rekultivací, a že takto vzniklé přirozené ekosystémy jsou z hlediska ekologie, ochrany biodiverzity a ekologické stability krajiny nesrovnatelně kvalitnější a hodnotnější a budou hrát významnou a nezastupitelnou roli ekostabilizačních prvků v nově vytvořené posttěžební krajině. Nejvhodnějšími alternativami technických, zemědělských a lesnických rekultivací tedy jsou tzv. přírodě blízké způsoby obnovy založené na využívání přirozené/spontánní ekologické sukcese, usměrňované ekologické sukcese a případně managementových zásahů, které podpoří některá ohrožená společenstva či druhy. Odborníci z řad přírodovědců, kteří se zabývají přírodě blízkými způsoby obnovy narušených území, se na základě výsledků dlouhodobých výzkumů realizovaných u nás i v zahraničí shodují, že ideálním stavem je ponechání cca 25 % z celkové rozlohy těžbou narušeného území přirozené/spontánní ekologické sukcesi a usměrňované ekologické sukcesi. Na rekultivovaných lokalitách velkého rozsahu s vhodným potenciálem pro přirozený vývoj společenstev může být rozloha ploch ponechaných přirozené/spontánní a usměrňované ekologické sukcesi také mnohem vyšší. Opakované přírodovědné výzkumy posledních dvaceti let ukazují, že například při rekultivaci výsypek nejsou nutné žádné zvláštní strategie geomorfologických úprav či řízených výsadeb, ale že je levnější, kvalitnější a z hlediska krajiny více žádoucí ponechat nejméně třetinu plochy a pokud možné i víc přírodní rekultivaci. Optimálním řešením je, podle podmínek daných rozlohou a charakterem těžbou narušených území, vhodně kombinovat klasické technické a biologické rekultivace s přírodě blízkými způsoby obnovy založenými na přirozené nebo usměrňované ekologické sukcesi s přihlédnutím k budoucímu funkčnímu využití ploch. Ve skutečnosti je nutný nějaký kompromis, který vyplývá 82 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


zejména z potřeby dalšího využívání území ovlivněných těžbou nerostných surovin a ukládáním vedlejších produktů energetického průmyslu (např. k zemědělskému nebo lesnickému hospodaření, ke skládkování odpadů, k rekreaci, ke komerční nebo obytné zástavbě, ale také k ochraně stanovišť ohrožených a zvláště chráněných organismů a tím i k ochraně biodiverzity v kulturní krajině). (1)

Kulturní povaha rekultivačních zásahů Druhý kritický pohled vtahující se ke konceptu tradičních rekultivací je kulturní povahy. Při transformaci krajiny v novou by mělo využito propojení s pozůstatky a relikty průmyslu. (Ganser v Stiftung Bauhaus Dessau 1999:81) Dle Gansera, “procesy transformace musí počítat s tím, jak dnes lidé žijí a jak budou žít v budoucnosti; s jakým estetickým vnímáním, jakým životním stylem, a s jakými ekonomickými očekáváními přistupují k jejich prostředí. Rozvoj těchto vnímání není jednoduchým úkolem, vyžaduje společenskou diskusi a mnoho času: “ určitě více jak 25 let, zatímco změna průmyslové krajiny zabere pouze několik let. Novou základní myšlenkou je integrace pozůstatků a reliktů jako hodnotných krajinných aspektů.(3) „Například jedná-li se nám o zachování celku hornické krajiny (např. cínonosné oblasti v okolí Krupky v Krušných horách), tak není možné pohlížet na starý odval jenom jako na objekt, který má nějak splynout s okolím, ale jako na část krajiny obsahující doly, odvaly, hornické cesty, rybníky a vodní náhony na pohon hamrů i technické stavební památky. Měl by tedy právě naopak zůstat dobře viditelný.” (1) Během příprav na výstavu Expo 2000 v polovině 90.let 20.století proběhla debata o podobě rozsáhlé post-těžební oblasti poblíž Bittrfeldu (Pozn. Oblast v Sasku-Anhaltsku, v blízkosti konurbace HalleLeipzig). Debatéři dospěli k názoru, že namísto vymístění všech pozůstatků a odkazů po historii těžby bude v dané oblasti vhodnější ji začlenit coby integrální součást nově tvořené kulturní krajiny. Tento přístup stojí v jasném kontrastu k tradičním konceptům rekultivací, které převládaly před rokem 1990 v i mimo Německou demokratickou republiku a které podporovaly pouze zahlazování stop po těžbě. Odvozeně od raných post-industriálních oblastí v Británii a v Porúří v Západním Německu, byl nový názor rozvinut ve speciální přístupy pro území zasažené velkoplošnou povrchovou těžbou. Diskuse nad krajinnými modely a jejich cíleným začleňováním později zaměřila svou pozornost na oblast Východního Německa, konkrétně oblast povrchové těžby v Dolní Lužici. V této oblasti probíhala v letech 2000 až 2010 další mezinárodní stavební a architektonická výstava IBA Fürst-Pückler-Land, jež cílila právě na problematiku krajiny. Zde byly ideje a myšlenky “Industrial Garden Realm” pod vedením Rudolfa Kuhna skloubeny s tématikou cestovního ruchu. (3) V rámci IBA Fürst-Pückler-Land byl zejména pomocí vodohospodářských rekultivací vytvořen koncept nových specifických typů krajiny, tzv. 9 krajinných ostrovů (16.5. 2013, http://www.ibasee2010.de/en/projekte/neuninseln.html). I v českém prostředí jsou v posledních letech preferovány velkoplošné vodohospodářské rekultivace, kdy dochází k zaplavování bývalých důlních jam a velkých terénních depresí, se záměrem vytvořit krajinné zázemí se sportovně-rekreačním potenciálem. Typickým příkladem je nové jezero Most, které vzniká zatápěním zbytkové jámy hnědouhelného lomu Most – Ležáky vodou z Ohře a důlními



vodami z hlubinného dolu Kohinoor s ukončenou těžbou. Dalším příkladem je Jezero Milada, vzniklé zatopením zbytkové jámy hnědouhelného lomu Chabařovice, u Ústí nad Labem. Vytvořením soustavy velkých vodních ploch při úpatí Krušných hor vrátíme technickými opatřeními krajině alespoň částečně podobu, kterou měla v dávné historii. Původně se zde totiž rozkládalo Komořanské jezero, které vzniklo zhruba před 15 000 lety postupným táním permafrostu. V době nejvyšších stavů vody mělo jezero rozlohu až 5 700 ha, v roce 1831 i s okolními močály zabíralo 1 740 ha a jeho poslední zbytky se dochovaly až do 20. století, kdy definitivně zanikly s rozvojem povrchové lomové těžby hnědého uhlí. Komořanské jezero však bylo na svou rozlohu poměrně mělké. Postupným zazemňováním v období před 2 500 – 700 lety se zmenšila hlavní vodní plocha a v jejím okolí vnikl systém menších nádrží spojených mokřadními biotopy. Břehy a mokřadní plochy byly zarostlé vrbami a olšemi. Prohřáté vody jezera byly ideálním biotopem pro populace vodních živočichů. (1) Obnovení biologické rozmanitosti druhů vodních rostlin a živočichů v novodobých vodohospodářskými rekultivacemi realizovaných plošně rozsáhlých jezerech brání skutečnost, že tyto uměle vytvořené vodní nádrže jsou většinou velmi hluboké a schází jim dostatečně široké litorální zóny s mělkou vodou. Vzhledem k jedinečné morfologii, která těžební činností vznikne, se naskýtají možnosti tohoto jinak obtížně dosažitelného potenciálu využít. “Dalším specifikem prostorů vzniklých těžební činností je vytváření rekreačních a sportovních prostorů. Nejedná se jenom o velké vodní plochy, ale např. o využití bývalých lomů jako lezeckých stěn, což je praxe běžná např. v Českém krasu (lom V Kozle, lom Vysoká v Prokopském údolí).” (1)

Reference Tomáš Gremlica a kol., VaV SP/2d1/141/07 „Rekultivace a management nepřírodních biotopů v České republice“, Závěrečná zpráva za celé období řešení projektu 2007 – 2011, , Praha, 2011; dostupné z http://www.tezebni-unie.cz/images/stories/novinky/2012-11-23-zaverecna-zprava2007-2011-prosinec-2011.pdf Tomáš Gremlica a kol., Využívání přirozené a usměrňované ekologické sukcese při rekultivacích území dotčených těžbou nerostných surovin, Praha, 2011; dostupné z http://www.tezebniunie.cz/images/stories/novinky/2012-11-23-rekultivace-a-management-neprirodnich-biotopu-vcr-metodika.pdf Markus Schwarzer, University of Göttingen, DFG programme “Interdisciplinary Environmental History”, Significance of the post-mining landscape in eastern Germany, str. 136 (138-141) dostupné 9.11 z http://www.rali.boku.ac.at/fileadmin/_/H85/H852/ X_LArch_3_2009_090531_xlarch_all.pdf Prof. Dr. Michel Deshaies, Université de Nancy 2, CERPA (Centre d’Etude et de Recherche sur les Paysages) Remediation of mining and industrial heritage and cross-border development in the Saar-Lorraine coal basin dostupné 9.11.2012 z http://tu-freiberg.de/projekt/iwtg/ticcihblog/wpcontent/uploads/TICCIH2009_Abstracts.pdf Oliver Bens and Reinhard F. Hüttl (Cottbus), Soil Consumption through Opencast Lignite Mining and Ecological Development Potentials of Anthropogenically Disturbed Sites – Case Study Lusatia Coalfields, Germany dostupné 5.12.2012 z http://www.die-erde.de/DIE_ERDE_2005-1_Bens.pdf 84 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Náměstí v měřítku krajiny Kateřina Richtrová Úvod Urbanizační procesy v posledních letech v podobě rozšiřování sídel satelitními okraji a nekontrolovanou výstavbou nákupních zón posunují hranice města a velmi výrazně zasahují do krajiny. Proto je nutné vracet se k otázkám o základních prvcích a hodnotách města a o chování města vůči krajině. Hlavní náměstí jako společný prostor sídla a stabilní místo urbánní struktury vždy bylo zhmotnělým symbolickým obrazem města. V období lokace měst stála centrální náměstí na počátku vymezení se sídla v krajině. Krajina byla rámcem, ve kterém sídla vznikala. Zabýváme-li se náměstím, musíme se zabývat městem a vztahem města a krajiny. Nároky na formování městského, krajinného, kulturního prostředí se proměnily. Přirozeně nastal posun role náměstí, protože se proměňují vazby mezi centrem a náměstím, společenstvím a náměstím, obchodem a náměstím. Proměňuje se proporce v rámci sídla a vazby na ostatní veřejné prostory města. Základní úvahou této práce je ptát se, čím je náměstí v měřítku krajiny. Předchází-li otázka, čím bylo náměstí v měřítku krajiny, je potřeba hledat odpověď v porozumění topografii místa, které předurčilo tvar a velikost náměstí. „Krajina jako primární nositel formy má vliv na architekturu a město. Druh ovlivnění ovšem závisí na chování člověka vůči přírodě.“ /1

Náměstí v sídle, sídlo v krajině. Nezastavěné ve vystavěném, vystavěné v krajinném. Původ slova náměstí je odvozen od slova město. Popis vychází ze středověku, kdy byla česká krajina poseta velkým počtem měst, které byly zakládány na specifických místech. Ná-městí v jejich středu bylo na městě, zároveň na místě společně se založeným městem. „Města jsou nejzákladnější odpovědí člověka na výzvu přírody – nejen díky své poměrně velké velikosti a schopnosti vytvářet nové životní prostředí, ale i kvůli významu ve vztahu ke krajině, kterou svou přítomností interpretují a mohou dále rozvíjet.“ /2 Při stavbě měst ve středověku se vycházelo z přírodních podmínek daného místa a morfologie sídla neomylně reagovala na terén. “Ve středověku se formovala základní síť osídlení nejen naší země, ale i ostatní Evropy, rozhodovalo se o rozmístění měst, jejichž středověké dispozice zůstaly jako historická jádra těžišti soudobých center. (…) Také základní síť krajinu protínajících komunikací se vytvořila v této době.“ /3



Krajina je rámcem, ve kterém architekt navrhuje. Z architektonické praxe víme o nutnosti vztahovat se k velkým měřítkům. Navrhuji-li dům, mám na mysli blok, kterého bude dům součástí, upravuji-li ulici, mám na mysli charakter čtvrti. Pro pochopení struktury a charakteru města je třeba mít na mysli měřítko krajiny. Tomáš Valena ve své knize Město a topografie zobrazuje a popisuje řadu měst a popisuje vzájemný vztah mezi strukturou měst a reliéfem okolní krajiny. „Krajinný reliéf a struktura městského prostoru – dvě hlavní témata, která zásadně určují nezaměnitelnou tvář města, jeho identitu.“/4 Členitost krajiny, toky řek, skály, srázy nebo přítomnost moře, polí, lesů – to vše se propisuje do formy města, které se v krajině vymezuje, krajině přizpůsobuje. Je důležité zkoumat vztah mezi přirozenými vlastnostmi krajiny a architektonickými vlastnostmi města, čím se zabýval ve středoevropském prostředí již v roce 1929 Josef Gantner. Hledat odpověď na otázku po velkých měřítkách města znamená, pojmenovat základní skladebné prvky města jako je: blok, ulice, náměstí, park, nábřeží nebo řeka a dát je do vazby a vztáhnout je k měřítku okolní krajiny. Kevin Lynch popisuje základní prvky města podle jejich geometrických vlastností jako cesty, okraje, oblasti, uzly a významné prvky. „Žádný z těchto základních prvků neexistuje sám o sobě. Oblasti jsou strukturované přítomností uzlů, definované okraji, protknuté cestami a nepravidelně rozsetými významnými prvky. Jednotlivé prvky se běžně překrývají a pronikají jeden do druhého.“ /5

Koncepce územního plánu města České Budějovice Koncepce územního plánu konkrétního města ukazuje současný přístup z úrovně územně plánovacích dokumentací. Byl vybrán územní plán města České Budějovice, kde je dostatečně čitelná práce s velkými měřítky a vztah náměstí-město-krajina. „Gotická a renesanční města jižních Čech jsou jedním městem s mnoha středy. Přikládají se a doplňují se.“ /6 Koncepce územního plánu je z roku 1998, samotný plán byl schválený v roce 2000 (autor: Ateliér Brno - architekti Hrůša, Pelčák). V popisu soutěžního návrhu se říká: „Město bylo vymezení se v krajinném systému. Město bylo vymezení civilizačního systému. Město je součástí krajinného systému. Město je součástí civilizačního systému.“ /7 Město leží na soutoku dvou řek a je příjemné vstupem krajinných prvků do centra. Vedle zeleně podél vodních toků vstupuje do města ze západu zelený přírodní pás.



zdroj: Územní plán sídelního Útvaru České Budějovice, Meritorní výklad, 1998 Autoři plánu popisují dva systémy – krajinný (mřížka, zeleně přírodní toky) a civilizační (natočená mřížka, červeně železnice). Z prvního obrázku lze číst, že krajinným systémem jsou řeky Vltava a Malše, které se do sebe vlévají a působí jako krajinné vpustě propouštějící přírodní prvky do města. Civilizační systém tvoří městský rastr struktury a železniční koridor.

Závěr Společnost a sídlo se proměňuje, urbánní a suburbánní prostor v krajině se mění rychle. Jiří Sádlo proces probíhající v současné moderní krajině nazývá koláží, kdy je celek roztržen na kusy a podivně dohromady naroubován. Jednotlivé složky jsou rozmanité a kontrastní a není tak jako dříve přirozené, že „ … hrany protichůdných extrémů obrušovalo jejich vzájemné prorůstání“. /8 Konkrétní příklad koncepce územního plánu měl potvrdit propletení těchto tří prvků přírodní a urbánní krajiny, které vytváří fyzický prostor našeho žitého světa. „Není to nic divného; jak konstatuje Václav Cílek, je takový celý moderní svět - a přesto drží pohromadě - “ /9 Čím více se zabýváme krajinou, městem, náměstím – jako hodnotami našeho společného světa, docházíme k závěru potřeby chránit vazby mezi nimi a jejich kvality podporovat.

Reference 1/

Valena, Tomáš: Město a topografie, Národní technické muzeum, Praha 1991, str. 12, řádek 14-17

2/

Tamtéž, str. 13

3/

Tamtéž, str. 8

4/

Hrůza, Jiří: Slovník soudobého urbanismu, Odeon, Praha 1977, str. 14, řádek 3-7

5/

Lynch, Kevin: Obraz města, Polygon, Praha 2004, str. 49, řádek 4-7

6/

Václav Cílek: Dýchat s ptáky, Dokořán, Praha 2009, str. 117 87



7/

Hrůša, Pelčák: soutěžní návrh na územní plán města České Budějovice, katalog k soutěži, 1998

8/

Sádlo, Jiří: Suburbie jako domov, studijní text Fakulta architektury ČVUT v Praze, Praha. 2013, str. 11, řádek 7-8 9/

Tamtéž, řádek 22-23

Hrůza, Jiří: Slovník soudobého urbanismu, Odeon, Praha 1977 Cílek, Václav: Dýchat s ptáky, Dokořán, Praha 2009 Day, Christopher: Duch a místo, Era – vydavatelství, Praha 2004 Lynch, Kevin: Obraz města, Polygon, Praha 2004 Norberg-Schulz, Christian: Genius loci, vyd. Dokořán, Praha 2010 Valena, Tomáš: Město a topografie, Národní technické muzeum, Praha 1991 Jehlík, Jan: Texty 2004-2010, Architektura, urbanismus, krajina Sklenička, Petr: Pronajatá krajina, Centrum pro krajinu s.r.o., Praha 2011



Urbanistické souvislosti bydlení v rodinných domech na venkově v minulosti a dnes z pohledu ekologie Jaromír Srba 1. Úvod Dle sčítání lidu, domů a bytů, provedeného v roce 2001, je v České republice 1.732.077 rodinných domů, z toho 1.406.806 je trvale obydlených rodinných domů. V rodinných domech žije v České republice celkem 4.846.639 osob. (ČSÚ, cit. 2013). Podle předpokladů rodinných domů na venkově je 50% z uvedeného množství a žije v nich 45% procent z počtu uvedených osob.

2. Zaměření - analýza problematiky 2.1. Zpřesnění předmětu zájmu Definujme si nejdříve přesněji předmět našeho zájmu. Zajímá nás: 1) bydlení v rodinných domech na venkově, 2) v minulosti a dnes, 3) v urbanistických souvislostech a 4) z pohledu ekologiie. Definujme si tedy nejdříve přesněji jednotlivé složky našeho zájmu. 1) Bydlení v rodinných domech na venkově Je mnoho různých možností jak zkoumat bydlení v rodinných domech na venkově. Rozhodněme se pro zkoumání nejen dle informací z odborné literatury, ale také pro zkoumání bydlení také na konkrétních skupinách rodinných domů na konkrétní vesnici. Rodinné domy na vesnici si pro potřeby našeho zkoumání rozdělme na dvě kategorie: rodinné domy historické a rodinné domy moderní. Je také nezbytné vymezit si pojem rodinný dům na venkově, zejména v historických ohledech. Přestože se název rodinný dům pro stavby určené pro bydlení na venkově nepoužíval, považujme pro potřeby naší práce zjednodušeně za rodinné domy všechny domy určené k bydlení rodin na vesnici, nazývané jinak různě, např. statky, usedlosti, chalupy a podobně. Uvedené rozdílné dělení domů pro bydlení nemá totiž z hlediska ekologie bydlení větší význam. 2) Minulost a dnešek - časové vymezení Jako období v minulosti, které bude předmětem našeho zájmu si určeme období na přelomu 19. a 20. století, tedy dobu okolo roku 1900. Dneškem je přirozeně myšlen rok 2013. 3) a 4) Urbanistické souvislosti z pohledu ekologie Zajímejme se o ekologické subsystémy (energie, voda, odpady, doprava...) v souvislosti s bydlením v rodinných domech na venkově. Zajímejme se o to jak se tyto subsystémy a tento druh bydlení vzájemně ovlivňují. Jaké má toto ovlivňování urbanistické souvislosti? 89 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Pro zkoumání problematiky je vhodné stanovit si cíle, metody a postup. 2.2. Cíle Chceme získat informace o ekologických aspektech bydlení v rodinných domech na vesnici a to jak v době na přelomu 19. a 20. století tak i dnes. Chceme získané informace porovnat. Chceme zjistit jaké závěry pro bydlení v rodinných domech na vesnici se ze zjištěných informací dají odvodit a jaké mají zjištěné informace urbanistické souvislosti. 2.3. Metodika Kromě zkoumání obecné odborné literatury data zjišťujme také na konkrétním vzorku rodinných domů. Pro zjišťování informací využijme dostupnou historickou i současnou dokumentaci rodinných domů. Použijme také informace od současných i minulých majitelů domů. Při zjišťování využijme také metodu řízených rozhovorů i formulářový sběr dat. Charakteristické rysy bydlení v rodinných domech na vesnici zkoumejme jednak v minulosti (v době na přelomu 19. a 20. století) a jednak v současnosti. Zjištěné charakteristické rysy obou období navzájem porovnejme. Pokusme se vyvodit závěry. 2.4. Postup Zkoumejme a vyhodnocujme charakteristické rysy a parametry bydlení. Stanovme si, které charakteristické rysy bydlení nás budou zajímat. Zaměřme se především na obecně platné rysy bydlení. Zkoumání provedeme popisem zvolených charakteristických rysů bydlení jednak v minulosti (v době na přelomu 19. a 20. století) a jednak v současnosti. Odvoďme závěry ze zkoumání obou období. Kromě odborné literatury zkoumejme také charakteristické skupiny rodinných domů konkrétní obce. Pro potřeby naší práce si volíme vesnici Lásenice ležící 9 km jihozápadně od Jindřichova Hradce. Rodinné domy na vesnici zkoumáme dle dvou základních skupin: rodinné domy historické a rodinné domy moderní. Opatříme si veškerá dostupná data o každé z uvedených skupin domů, přibližující charakteristické rysy bydlení, které nás zajímají. Pro zjištění informací ze současnosti využijeme dostupné plány stávajícího stavu domů. Informace, které nás zajímají, zjišťujeme také řízeným rozhovorem s majiteli domů a formulářovým sběrem dat. Ke zjištění historických informací využijeme historické plány objektů z doby před sto lety i dostupná psaná svědectví pamětníků. Použijme také informace, které si (podle naší vlastní koncepce) opatříme pomocí průzkumů a rozborů. Pro studium obecných otázek vztahujících se k ekologii bydlení využíváme také další literaturu Podle získaných informací si charakterizujme bydlení na vsi z pohledu ekologie ve dvou různých obdobích - v minulosti (na přelomu 19. a 20. století) a dnes. Pokusme se odvozovat závěry. Hledejme urbanistické souvislosti.



3. Charakteristika bydlení na vesnici Lásenice je obec v Jihočeském kraji, nacházející se cca 9 km jihozápadním směrem od okresního města Jindřichův Hradec. S okresním městem obec propojuje silnice I. třídy I/34. Obec má v současnosti 560 obyvatel. V obci je obchod, dvě hospody, společenský sál, Sportovní vyžití je možné na fotbalovém hřišti, které využívá místní sportovní oddíl. V obci je činný Hasičský spolek. V obci byla dříve také základní škola pro první stupeň, v minulosti ovšem byla škola uzavřena a děti dojižději do školy ve Stráži nad Nežárkou, či v Jindřichově Hradci. Blízký Jindřichův Hradec je přirozeným spádovým centrem, do kterého obyvatelé Lásenice dojížději za prací, za nákupy i za kulturou. Obec je plně elektrifikována, obci je dostupný obecní vodovod a v části obce kanalizace, které se nadále buduje. Obec není plynofikována. Přibližme si nyní dvě charakteristické skupiny vesnických domů - historické domy a moderní domy. Vycházíme z dostupných pramenů o historických domech (3, 8), moderních domech (4) a z průzkumů a rozborů (8). 3.1. Historické domy Část domů v obci tvoří historické obytné domy (ať už charakteru usedlosti, chalupy či statku - tedy domu, který byl postaven nejen pro bydlení, ale jeho součástí bylo také zázemí nezbytné pro provozování vlastního hospodářství (nebo živnosti) majitele, které skýtalo obživu jeho rodině. (Pro naše potřeby hodnocení bydlení na vesnici z pohledu ekologie nemá bližší členění obytných historických domů větší význam.) Za charakteristické představitele této skupiny domů, v tomto případě za statek s průměrně velkým hospodářstvím, lze v obci Lásenice považovat například domy č. 34, 36, či 39. Na těchto domech můžeme dobře charakterizovat bydlení na vesnici v minulosti. Uvedené domy jsou ulicovým typem statku s lánovým uspořádáním úzkých a dlouhých polností majitele, navazujícími přímo na pozemek, na kterém statek stál. Samotné budovy statku jsou postaveny podél dlouhého vnitřního dvora přístupného branou z ulice. Hřebeny střech budov jsou orientovány kolmo k ose ulice, tedy štíty budov směřují do ulice. Nejblíže k ulici je postavená obytná část statku. Dále od ulice následují hospodářské části statku, sloužící jednak k uskladnění nástrojů a strojů potřebných k obsluze hospodářství, k uskladnění produktů hospodářství i k umístění hospodářských zvířat. Hospodářské části statku bývaly ukončené stavbou stodoly, postavené často hřebenem kolmo k předním částem statku. Stodola tak uzavírá dlouhý dvůr, bývá však ve střední části svých delších stran opatřena velkými vraty, umožňujícími průjezd do dvora. Za stodolou je zahrada. Za zahradu následuje sad a za sadem pak pole. Mezi zahradou a sadem bývá tzv. záhumenicová cesta umožňující volný příjezd na pole i bez nutnosti projet nejdříve celým dvorem, stodolou a zahradou. Na dvoře statku byla umístěna studna, která sloužila jako zdroj pitné a částečně i užitkové vody. V dostatečné vzdálenosti od studny, poblíž obytné části statku bylo suché WC. Odpad rostlinného původu a často i drobný odpad živočišného původu byl kompostován. Produkt kompostu se využil pro hnojení rostlin.



V průběhu 20. století, se způsob života na vesnici, a tím i výše popsaný způsob využívání statku mění. V první polovině století dochází díky rozvoji techniky k mechanizaci zemědělských prací. Elektrifikace obcí umožňuje využívat i na vesnici výdobytky moderní doby dostupné do té doby pouze ve městech - umělé osvětlení, elektrické přístroje pro domácnost. Velmi významným způsobem do života na vesnici zasáhla nucená kolektivizace zemědělství v padesátých letech dvacátého století. Násilným státním zásahem je majitelům statků nejdříve znemožněno starat se o své polnosti a postupně i o své hospodářské zviřectvo.Hospodářská část statků tak ztrácí svůj původní význam, je bez využití a postupně chátrá. Pro tyto prostory se jen těžko hledá jiné využití. Část se využívá pro bydlení dalších generací rodiny, případně pro zázemí bydlení (garáž, sklad, dílna), nevyužitá část se často zbourá. Statek, plnící původně i hospdářskou funkci, se tak stále více přibližuje funkci klasického vesnického rodinného domu. 3.2. Moderní domy Rodinné domy v jejich moderní podobě, tak jak se budují na vesnici v současné době, se začínají na vesnici objevovat v průběhu šedesátých let. Svou dispozicí jsou značně podobné městským rodinným domům, oproti nim však mívají ještě zázemí pro chov drobného hospodářského zvířectva (králíci, slepice) a větší skladovací prostory pro palivo (dřevo či uhlí). Postupně, jak se poměšťuje i způsob života na vesnici, stírá se i rozdíl mezi podobou rodinného domu na vesnici a ve městě. Rodinný dům na venkově se tak dnes svou dispozicí i způsobem užívání velmi podobá městskému rodinnému domu. V těmto závěrům docházíme i zkoumáním rodinných domů postavených v nedávné době v nově zastavované části obce Lásenice. Jako charakteristické můžeme vybírat například rodinné domy č. 186, 187 či 188. Dům se sedlovou střechou obsahuje v přízemí obývací pokoj propojený s jídelnou a s kuchyní. V přízemí je také sprchový kout a WC. V obytném podkroví jsou pak ložnice a koupelna. K domu je přistavěna garáž. Dům stojí na pozemku o ploše okolo 800 m2, Na pozemku nejsou zřízeny žádné užitkové plochy pro pěstování ovoce či zeleniny. Dům je připojen na technické sítě dostupné v ulici - elektřinu a vodovod.

4. Bydlení z hlediska ekologie Charakterizujme si podle získaných informací bydlení na vsi z pohledu ekologie ve dvou různých obdobích - v minulosti (na přelomu 19. a 20. století) a dnes. Pokusme se odvozovat závěry. Hledejme urbanistické souvislosti. Vycházíme z dosavadních poznatků a z dostupných pramenů (8, 6). 4.1. Energie V minulosti Elektřina nebyla na přelomu 19. a 20, století na vsi ještě zavedena. Pro svícení byly využívány lampy na petrolej. Topení bylo lokální na tuhá paliva. K vaření jsou využívána kuchyňská kamna, která zároveň slouží i pro ohřev telpé užitkové vody na úklid, praní a na mytí nádobí. K žehlení se používají žehličky využívající teplo akumulované položením žehličky na plát kuchyňských kamen. Nároky tehdejších stavebníků a uživatelů domů na tepelně-izolační vlastnosti obvodových konstrukcí domu byly ve srovnání s dnešními nároky samozřejmě daleko nížší, Nicméně tehdy používané dřevěnné 92 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


povalové stropy z masivních dřevěných trámů měli dobré tepelně-technické vlastnosti a izolační schopnosti stropů byly na zimu zlepšovány vrstvou obilí z poslední úrody rozprostřenou ve vrstvě na podlaze půdy nad světnicemi. Dřevo, které se používalo jako zdroj energie pro topení, nebylo potřeba dovážet na velkou vzdálenost - bylo dostupné za rozumnou cenu v okolních lesích. K uchovávání potravin denní spotřeby byla využívána spíž - malý, chladný prostor u kuchyně, odvětraný ale bez oken. Pro sezonní uskladnění potravin se využíval sklep, zajišťující ve tmě a stálém chladu dostatečnou trvanlivost všech základních druhů potravin bez nároků na přidanou energii. V současnosti Do domů je zavedena elektřina (a to včetně třífázového proudu). Plyn v obci není rozveden. Jako zdroj tepla se využívají kamna a kotle na tuhá paliva. Jako palivo se využívá částečně hnědé uhlí a částečně dřevo. Uhlí se dováží, dřevo se kupuje z místních zdrojů v okolí vesnice. Nové domy se budují s obvodovými konstrukcemi splňujícími sočasné tepelně-technické požadavky. Historické budovy se dodatečně zateplují. K osvětlení jsou využívány úsporné kompaktní zářivky. Pro přípravu jídel se využívá elektrický sporák s vestavěnou troubou, pro ohřev pitné vody pak rychlovarná konvice, pro ohřev jídel mikrovlnná trouba. K uchovávání potravin denní spotřeby se využívá chladnička. Pro sezonní uskladnění potravin se využívá částečně mraznička a částečně sklep. K mytí nádobí se využívá myčka. Závěry Skutečnost, že v obci není dostupný rozvod plynu má za následek, že zdrojem tepla pro vytápění zůstávají tuhá paliva. Bylo by vhodné motivovat uživatele domů využívající tuhá paliva k tomu aby využívali ekologicky co nejvhodnější typy pevných paliv, pokud topí uhlím, je vhodné využívat ekologicky přijatelnější kvalitní černé uhlí. U cenných historických staveb na vesnici je zřejmé, stejně jako u historických městských staveb, že dodatečné vnější zateplení, je sice ekologické z hlediska snižování tepelných ztrát budovy, velmi často ale likviduje architektonické a estetické kvality zateplované historické budovy. Obdobně je tomu v případě nových oken. Na historické stavby nepaří plastová okna. Estetiku budov nepoškozuje zateplování vnitřní. Vnitřní zateplování obvodových stěn bohužel přináší technické komplikace, které jsou soudobými prostředky zatím těžko řešitelné. Bez technických či estetických komplikací je dnes již naopak zvládnutelné zateplování podlah, stropů a střech. 4.2. Voda 4.2.1. Pitná voda V minulosti U domu se zřizuje studna, která je využívána jako zdroj pitné i užitkové vody. Dodržují se empirická pravidla stanovující minimální vzdálenosti studny od potenciálních zdrojů znečištění (suché wc, kompost...) tak, aby nedošlo ke znečištění vody. I při dodržení všech opatření nelze vždy dosáhnout 93 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


toho, aby voda ve studni měla parametry pitné vody. Přílišná hloubka i příliš velké množství vody odebírané ze studny může také mít za následek nedostatek vody ve studnách v sousedství. V současnosti Pitná voda je dostupná z veřejného vodovodního řadu. Pitná voda z vodovodního řadu je využívána často zbytečně i jako voda užitková. Závěry Náklady na centrální výrobu a především na rozvod pitné vody po obci jsou vysoké a neustále rostou. Cena vody odebírané z vodovodního řadu je proto pro koncového odběratele také vysoká. Snadným způsobem, jak snížit spotřebu pitné vody. je udělat taková opatření, aby pitná voda byla co nejméně využívána k užitkovým účelům . Pro užitkové účely lze využít dešťovou vodu. Například až 1/3 spotřeby pitné vody tvoří splachování WC. Pro tento učel lze na vsi výhodně využít dešťovou vodu. 4.2.2. Dešťová voda V minulosti Dešťová voda stékající ze střech se shromažďuje do jímek různých druhů a následně využívá pro užitkové účely. Obhospodařovaná krajina - rozoraná půda polí, remízky, meze, stromořadí a zatravněné plochy přispívají k tomu, že značná část dešťové vody je akumulována a vsakována přímo v místě dopadu. Rybníčky a tůně v krajině tvoří přirozené recipienty, jímají dešťovou vodu regulují množství vody putující po terénu dál až do vodotečí a zmírňují tak nebezpečí záplav a povodní. V současnosti Obyvatelé domů neshromažďují dešťovou vodu pro její pozdější použití. Ke všem účelům, tedy i k těm užitkovým, používají pitnou vodu z vodovodního řadu. V průběhu 20. století v souvislosti s rozoráním mezí a s kolektivizací zemědělství zanikla řada přirozených recipientů (rybníčků a tůní) v krajině, zmizelo množství ploch umožňujících přirozenou akumulaci a vsakování dešťové vody. Vznikly velké nové zpevněné plochy neumožňující vsakování dešťové vody (nové chodníky, silnice, parkovací plochy pro osobní i nákladní auta) Závěry Jednotlivé domy Dnes nedostatečně využíváme dešťovou vodu přímo v místě jejího dopadu. Za použití i velmi jednoduchých a nenákladných prostředků lze využít téměř veškerou dešťovou vodu dopadající na pozemek domu. Využívejme co nejvíce dešťovou vodu k užitkovým účelům (zalévání, úklid, splachování WC...) Přebytečnou dešťovou vodu vsakujme přímo na pozemku (vsakovací jímky, zelené střechy, zatravňovací dlažby) Okopáváním stromů lze umožnit žádoucí vsakování dešťové vody ke kořenům stromů. 94 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Obec V zastavěném území obce vytvářet nové zelené plochy, vysazovat nové stromy. Pro zpevněné plochy (parkoviště, méně frekventované cesty) využívat polopropustné povrchy umožňující částečné vsakování. Ve volné krajině vysazovat stromy a keře, které zadržují vodu. Udržovat a na vhodných místech budovat a obnovovat přirozené recipienty (jezírka, rybníčky), udržovat přirozené studánky 4.2.3. Voda odpadní V minulosti Na přelomu 19. a 20. století nebyla ve vesnici žádná kanalizace. Vzhledem ke způsobu bydlení a k existenci suchého WC, bylo množství odpadních vod vznikající v domácnosti daleko menší než dnes. Odpadní vody byly shromažďovány v jímkách a dále vylévány do vodoteče. V současnosti Některé domy jsou připojeny na kanalizaci. Kanalizace svádí společně splaškové i odpadní vody. Dodnes však chybí obecní čistička odpadních vod. Kanalizace je proto zaústěna přímo do vodoteče. V některých částech vesnice chybí kanalizace i dnes. Domy v těchto částech obce využívají pro jímání splaškových vod jímky (žumpy) nebo septiky (jímka s vyhnívací komorou a s přepadem do vodoteče) Závěry Je nezbytné dobudovat kanalizaci a připojit na ní všechny obývané objekty v obci. Dále vybudovat obecní čističku odpadních vod a přivést do čističky všechny větve kanalizace. Pro potřeby obcí se výborně hodí kořenové čističky odpadních vod, které nemají žádné nároky na obsluhu nepotřebují připojení na zdroj elektrické energie a nevyužívají pro čištění vody žádné chemikálie. 4.3. Odpady V minulosti Na dvoře u domu byl suchý záchod. Většina biologického odpadu rostlinného i živočišného původu vznikajícího v domácnosti byla přímo v domácnosti recyklována. Část vhodná ke zkrmení byla zkrmena domácím či hospodářským zvířectvem. Zbývající biologický odpad rostlinného původu byl kompostován. Produkt kompostu se využil pro hnojení rostlin. Většina neživočišného pevného odpadu vznikajícího v domácnosti mohla být recyklována, případně spálena (dřevo, papír) Obaly. Výrobky prodávané v obchodě byly baleny téměř výhradně do ekologockých obalů - papíru, případně látek přírodního původu. V současnosti 95 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Historické domy V historických domech - statcích mají jejich obyvatelé dostatek prostoru zahrádkaření a pro umístění drobného hospodářského zvířectva. Část jejich především starší obyvatel udržuje u domu hospodářskou zahrádku a část i chová drobné hospodářské zvířectvo. Díky zvířectvu mohou zhrmovat část odpadu v znikajícího v domácnosti. Současné domy. Naprostá většina odpadu produkovaného členy domácnosti v nově stavěných domech je dávána do popelnic a do kontajnerů pro tříděný odpad. Závěry Skutečnost, že nově stavěné rodinné domy na vesnici nejsou vybaveny zázemím pro chování drobného domácího zvířectva a skutečnost, že jejich obyvatelé ani nemají o tento chov zájem, ztěžuje možnost likvidace odpadu přímo na místě vzniku. Likvidaci veškerého tohoto odpadu proto musí zajišťovat obec. 4.4. Potraviny V minulosti Většina potravin konzumovaných ve vesnické domácnosti byla prodikována samovýrobou. Maso, mléko a tuky, vejce z hospodářských zvířat (králíci, slepice, prase, kráva...), ovoce a zelenina ze zahrady a obylí z pole. Doma byla produkována i část nápojů (mošt, pálenka). Pouze se obvykle kupovalo v obchodě u pekaře. V současnosti Naprostou většinu výše uvedených potravin nakupují obyvatelé rodinných domů na vesnici v obchodech. Pouze obyvatelé historických statků částečně využívají možnost vypěstovat si ve větší míře na své zahradě u domu některé druhy ovoce (jablka, hrušky...) či tuzemské druhy zeleniny. 4.5. Zaměstnání V minulosti Dospěli obyvatelé domu v produktivním věku pracovali na vlastním hospodářství, které náleželo k domu. Děti povinné základní školou docházeli do školy v obci. Za dalším vzděláním se dojíždělo nejčastěji do Jindřichova Hradce vzdáleného 9 km. V dospělém věku v době zůstávalo pouze jedno dítě, které s nově příchozím partnerem založilo rodinu a převzalo hospodářsví po rodičích, kteří poté v domě dožívali (na vejminku). Ostatní děti v dospělosti odcházely a v domu nadále nežily. Další pracovní příležitostí v obci byla pila situovaná v obci u řeky. V současnosti



Vlastní hospodářství v obci provozuje dnes již pouze několik rodin. Menší část obyvatel domů má práci v místním zemědělském družstvu. Pila je již mimo provoz. Ostatní obyvatelé musí za prací dojíždět, ponejvíce do Jindřichova Hradce. 4.6. Volný čas - kultura, sport, nákupy V minulosti Kultura, společenský život - v obci byl hasičský spolek, tělocvičný spolek Sokol, ochotnický divadelní spolek. V místním obecním společenském sále se konaly plesy a zábavy. Sport - součástí místní školy byla tělocvična a sportovní hřiště. Nákupy - v obci byl pekař, hospoda a hokynář. V současnosti Hasičský spolek v obci působí dodnes, stejnětak je v obci společenský sál, využívaný k obdobným účelům jako v minulosti. Škola ani tělocvična a školní sportovní hřiště neexistují. Vybudováno bylo naopak fotbalové hřiště spolu s klubovnou. V obci jsou dvě hospody a samoobsluha s potravinami. Pro ostatní nákupy a stejně tak za kulturou jezdí obyvatele vsi do Jindřichova Hradce. 4.7. Doprava V minulosti Veřejná doprava neexistovala. Majetnější obyvatelé chovali koně, kterého bylo možno využít pro jak přepravu nákladu, tak případně pro přepravu osob. V současnosti Obecí prochází silnice I. třídy I/34, která propojuje obec s Jindřichovým Hradcem (9km), Stráží nad Nežárkou (5 km) a Třeboní (15 km). Na tuto silnici se v obci připojuje silnice III. třídy směřující na Novou Bystřici. Závěry I. třídy I/34 silnice má pro obec zásadní význam, neboť obyvatelé ji mohou využít pro snadnou a rychlou dopravu zejména do Jindřichova Hradce kam nejčastěji dojíždějí za prací, za kulturou či na nákupy. Využít můžou individuální dopravu svými auty nebo pravidelnou autobusovou hromadnou dopravu. Ta spojuje obec i s dalšími okolními vesnicemi. Na druhou stranu, silnice I. třídy procházející centrem obce představuje pro obyvatele nemalou ekologickou zátěž a to zejména zvýšenými emisemi hlučností a prašností, které pociťují zejména obyvatelé domů v blízkosti komunikace. V územním plánu je proto již naplánován silniční obchvat, kterým se silnice v budoucnu převede na severní okraj obce.



5. Závěr Tato práce vznikla nejen na základě informací čerpaných z odborné literatury, ale také na základě zkušeností získaných z konkrétní obce. Skutečnost, že jsme využili také konkrétní zkušenosti, nám umožnila zpracovat přesněji některé ekologické atributy - například o dopravě, jejichž zpracování by nebylo bez znalostí konkrétních podmínek dostatečně obsažné. Na druhou stranu je na místě otázka, nakolik jsou popsané závěry platné i pro jiné obce. Existují totiž i jiné typy obcí. Obce lze rozlišovat například dle jejich polohy vůči větším sídlům v okolí (obce příměstské a obce čistě vesnického charakteru). Obce lze také rozlišovat podle průmyslového či zemědělského charakteru regionu, ve kterém se nacházejí. Dle zkušeností autora práce z projektování rodinných domů v různých vesnicích v České republice se usuzovat, že závěry vyvozené v této práci budou mít obdobnou platnost ve vesnicích, ve kterých převládá městský způsob života, tedy v těch, které se nacházejí v dojížďkové vzdálenosti větších měst. Tato větší města obyvatelé obcí využívají pro dojíždění za prací, zábavou, kulturou, či za nákupy. V obcích vzdálenějších od měst bude způsob života více vesnického charakteru a bude se od způsobu popsaného v této práci tudíž mírně lišit.

Reference Becker Udo a kol.. Základy dopravní ekologie. Praha: Ústav pro ekopolitiku, 2008. 180s. ISBN 978-8087099-05-6, C 335.223. Český statistický úřad http://vdb.czso.cz Dokumentace historických domů obce Lásenice. In: Archiv ing. arch. F. Ficala. Lásenice: ing. arch. F. Fical. Dokumentace novodobých rodinných domů obce Lásenice. In: Archiv atelieru CTS. Č.Budějovice: Atelier CTS, 1999-2013. ERA 21 ekologie, realizace, architektura. Brno: ERA 2004. 4.sv. ISSN 1213-6216, ČB 4.241. Máchal Aleš a kol.. Desatero domácí ekologie. Brno: Rezekvítek, 2002. 159s. ISBN 80-86626-01-6, C 305.609 Ortová Jitka. Kulturní a sociální ekologie. Praha: Karolinum, 1996. 93s. ISBNA 80-7184-224-9, S 23.394/1. Průzkumy a rozbory obytných domů v obci Lásenice. Lásenice: J. Srba, 2013 Soukup Ivo. Ekologie vodního prostředí. Brno: MZLU, 2006. 199s. ISBN 80-7157-923-8, S 31.679. Šlezingr Miloslav. Aplikovaná a krajinná ekologie. Brno: CERM, 2003. 68s. ISBN 80-214-2508-3 S 29.939 (Zákl. info pro stavaře) Územní plán obce Lásenice. Písek: Ateliér Boček, 2013. Voděra Svatopluk; Škabrada Jiří. Jihočeská lidová architektura. České Budějovice: Jihočeské nakladatelství, 1986.



Legislativní překážky vzniku udržitelných systémů individuální zástavby Filip tittl Při vhodném typologickém uspořádání a adekvátní koordinaci výstavby může i individuální bydlení vytvářet udržitelnou alternativu vůči stávající suburbii, je ale nezbytné významně přehodnotit typologickou podstatu převažující výstavby. „Townhousy“, hybridní formy na pomezí rodinného a bytového domu, ale i další kompaktní systémy zástavby mohou dosáhnout relativně vysoké rezidenční hustoty, aniž by ztratily charakter individuálního bydlení.

Jak si v tomto ohledu stojí česká stavební legislativa? Na úvod je nutné otevřeně konstatovat, že nepříliš dobře. Klíčovou roli hrají obecně technické požadavky na stavby a využívání území13, které upravují základní pravidla pro výstavbu, tedy její prostorový standard, připojení na dopravní a technickou infrastrukturu a stavebně technické požadavky. Tyto předpisy významně zaostávají za současnými trendy a způsoby výstavby i za obdobnou legislativou v okolních Evropských zemích14, která prošla postupným vývojem v posledních cca 30ti letech. České vyhlášky tak primárně stále vychází z hrozeb, které se konstituovaly během průmyslové revoluce a první poloviny 20. století – tedy problémy průmyslového města jako jsou přelidněnost či špatné hygienické podmínky a naopak ignorují nebo dokonce akcelerují hrozby současné postindustriální éry: zastavování volné krajiny, segregování funkcí a vznik dekoncentrovaného prostředí bez sociálních vazeb. Jednou z oblastí, kde česká legislativa nejvíce zaostává, je právě koordinovaná výstavba individuálního bydlení a nízkopodlažní bydlení obecně. Jedná se především o nevhodné nastavení obecných pravidel pro prostorové uspořádání zástavby (odstupy staveb), požadavky na formu parkování a způsob umisťování dalšího doplňkového vybavení.

Rodinný dům jako fenomén Problém začíná již v samotném systému a definování pojmů. Česká legislativa (a to nejen stavební) pracuje se striktní dichotomií rodinného a bytového domu, jakožto jediných a definovaných typů „staveb pro bydlení“. Pomiňme těžkopádnost tohoto vymezení ve vztahu k polyfunkčním stavbám15 13

prováděcí vyhlášky ke stavebnímu zákonu – vyhlášky ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území a č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby (takzvané OTP), v Praze pak vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze („OTPP“). 14

např.: Building regulations, DK, 2010, Building Decree, NL, 2012, Bauplanverordnung, AT, 2012, Bayrische Bauordnung, DE, 2012, Gesetz über die Raumplanung und das öffentliche Baurecht, kanton Zürich, CH, 2012 15 bytový dům je vymezen podílem plochy bydlení k celkové ploše, polyfunkční stavba tak čistě podle nepatrného rozdílu v poměru bydlení k ostatní náplni buď je nebo není stavbou pro bydlení)



a zaměřme se čistě na fenomén rodinného domu. Rodinný dům je zjednodušeně řečeno definován jako provozně nezávislá stavba16 o nejvýše třech bytových jednotkách a nejvýše dvou nadzemních podlažích (se sklepem a podkrovím). Jako takový je pak chápán jako v principu jediná možná typologická odpověď na bydlení individuálního charakteru. Tento typus je pak navíc přejímán další legislativou, např. daňovou. Pojem rodinného domu se pak v návaznosti na obecné předpisy často objevuje i v územním plánování. Např. stávající územní plán Prahy používá rodinný dům jako doprovodný popis k definování charakteru a míry využití území. Obdobně řada dalších plánů českých měst rozlišuje přípustné využití v plochách s odkazem na rodinný nebo bytový dům. Rodinný dům, tak jak je definován stavebními předpisy, se tak navíc stává obrazem charakteru prostředí. Výše popsané nastavení vychází jednak z tradice převahy této typologické formy během 20. století a jednak z fenoménu výstavby svépomocí. Rodinný dům je tak vyčleněn jako specifický typ stavby, pro kterou jsou na jedné straně stanoveny oproti ostatním stavbám úlevy na jeho stavebně-technické řešení (např. parametry schodišť, bezbariérové řešení apod.), zároveň jsou ale stanovena prostorová omezení velikosti (zejména podlažnost). Takto vymezený systém tak z principu nepočítá s širší typologickou škálou individuálního bydlení, která se mezi tím v Evropě vyvinula. Není náhodou, že předpisy okolních Evropských zemí (namátkou Německo, Rakousko, Nizozemsko) s termínem rodinný dům téměř nepracují 17 a zástavbu regulují jinými způsoby. Rodinný dům tak může nabývat řady podob a soubory rodinných domů zároveň vytvářejí specifický prostor pro rozšíření možností kompaktního individuálního bydlení. Hranice mezi individuálním a hromadným bydlením se zároveň pozvolna stírá a vzniká řada forem na pomezí těchto dvou typů. Převod zmíněných stavebních forem a systémů do českého prostředí je kvůli stávající podobě stavební legislativy zbytečně komplikován, přitom se často jedná o navázání na tradiční formy městské a venkovské zástavby.

Konkrétní problémy v platné legislativě a možnosti jejich řešení Ač stávající platná legislativa ke kvalitě vystavěného prostředí příliš nepřispívá, lze přesto ve většině případů nalézt cesty, jak jednotlivé požadavky splnit a nejproblematičtější omezení překonat. V řadě případů lze navíc využít výjimkový aparát, který v sobě vyhlášky obsahují. Ač na výjimku není právní nárok, stavební úřady absurditu některých požadavků vidí a výjimky povolují. Nezřídka je vhodné terminologii rodinného domu zcela opustit a dle definice nevyhovující rodinný dům nebo soubor rodinných domů se společným vybavením projektovat jako „bytový dům“.

16

samotná definice v prováděcích vyhláškách ke stavebnímu zákonu o „provozní nezávislosti“ přímo nehovoří, logika tohoto uspořádání ale vyplývá z jednotlivých pravidel, které jsou dále pro rodinný dům stanovena 17 Pavel Hnilička, Filip Tittl, David Tichý, Renáta Pintová Králová, Eva Faltusová: Pražské stavební standardy – rešerše zahraničních systémů, Útvar rozvoje města, 2012; dostupné na www.uppraha.cz



Manévr s sebou přináší řadu konsekvencí, které je vhodné podrobněji rozebrat. Především se jedná o rozdílnou vlastnickou strukturu – soubor individuálních domů se stává společenstvím vlastníků a jednotlivé domy jednotkami. To v řadě případů implikuje nutnost společné péče o stavby a jejich údržbu. Pravdou ale je, že pokud projekt opravdu využívá výhod alternativních forem individuálního bydlení, s určitou mírou sdílení (minimálně např. společné parkoviště) tak jako tak počítá. Druhý rozdíl spočívá v uplatnění mírně odlišných nároků na technické řešení a společné vybavení bytů, z platné legislativy vyplývajících. Na schodiště zajišťující přístup k více jednotkám se vztahují přísnější požadavky (sklon, šířka, osvětlení), musí být zřízen předepsaný počet stání pro osoby těžce pohybově postižené18, musí být splněna vyšší světlá výška v obytných místnostech (2,6m namísto 2,5 m) a podobně. Z hlediska celkových nákladů nebo prostorových nároků se nejedná o nijak dramatické požadavky, je ale nutné s odlišnými řešeními v projektu od počátku počítat. Zmíněný postup zároveň otevírá řadu alternativních architektonických řešení i technických zjednodušení. Jedná se například o možnost efektivnějšího skládání jednotek (s možnými přesahy v jednotlivých podlažích, terasami na střeše vedlejší jednotky apod.) Koneckonců řada přístupů k individuálnímu bydlení se svým architektonicko-provozním uspořádáním bytovým domům tak jako tak přibližuje. Zároveň lze zjednodušit konstrukční či technická řešení, kdy např. mezi řadovými domy postačí jedna společná nosná stěna, nebo lze redukovat počet připojení na sítě technické infrastruktury. V jakých případech se popsané postupy nejčastěji uplatní a jak? Rozeberme krátce nejpalčivější problémy a možnosti jejich řešení: 1. limit velikosti z definice rodinného domu Jak vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, tak vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze limituje velikost rodinného domu na 2 nadzemní podlaží, jedno podzemní podlaží a podkroví. Definice tak neumožňuje výstavbu jinak v Evropě běžné třípodlažní řadové zástavby a dokonce ani dvoupodlažní s ustupujícím třetím podlažím. Městské townhousy, které jsou často ještě vyšší, jsou již naprosto mimo legislativní rámec. Označením stavby jako bytový dům se lze přísného limitu zbavit, ovšem vzhledem k výše popsaným komplikacím bývá toto řešení výhodné pouze v případě, že umožní využít další popsané výhody (společné stěny, sdílené parkování apod.) nebo pokud se jedná o townhouse s více jednotkami. Zejména ve svahu, ale teoreticky v jakékoli terénní situaci lze s úspěchem využít definici podzemního podlaží, která za podzemní podlaží považuje takové, které „má úroveň podlahy nebo její větší části níže než 0,80 m pod nejvyšším bodem přilehlého terénu v pásmu širokém 3,0 m po obvodu stavby“. Částečným zapuštěním vstupního podlaží o 0,8 metru lze tak realizovat v podstatě plnohodnotnou třípodlažní zástavbu.

18

vyhláška č. 398/2009 Sb. o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb



Poslední možnost v sobě skrývá slovo podkroví, které přímo neimplikuje počet podlaží. Podkroví tak může skrývat větší počet úrovní. Ač výsledkem zpravidla nebývá zvýšení architektonické kvality jednotlivých staveb, jedná se o nejpoužívanější způsob realizace městské individuální zástavby. 2. odstupy staveb a odstupy od hranice pozemku Odstupy mezi rodinnými domy - tak jak jsou v předpisech nastaveny – podporují výstavbu samostatně stojících objektů uprostřed parcel a výrazně omezují možnost práce s objektem a zahradou jako celkem. Ve své podstatě tak kodifikují negativní symptomy spojené se suburbanizačním procesem. Tradiční předměstské a vesnické zastavovací systémy a zejména kvalitní současné realizace jsou v tomto systému velmi obtížně realizovatelné. Vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území předepisuje dodržet vzdálenost 7 metrů od sousedního rodinného domu, pakliže se nejedná o řadovou zástavbu (pokud mezi sebou domy vytváří volný prostor). Zároveň žádná ze staveb (včetně doplňkových) nesmí být blíže než 2 metry od hranice pozemku. Vyhláška sice umožňuje pravidla o odstupech redukovat „s ohledem na charakter zástavby", ustanovení je ale obvykle vykládáno pouze ve vztahu k okolní existující zástavbě19. Fakt, že lze novou zástavbou charakter území přímo vytvářet, je bohužel v dosavadní rozhodovací praxi nepříliš reflektovaný. Způsobů, jak se vypořádat s tímto nešťastným ustanovením je několik. Výhodné bývá vyjít z typologie řadového domu a tu pak upravovat. Pokud se totiž domy alespoň částečně dotýkají, lze s jistou mírou volnosti výkladu tvrdit, že mezi sebou „nevytvářejí volný prostor“ a jsou tudíž vyloučeny z posuzování vzájemných odstupů20. Pokud předchozí možnosti nelze využít (především u samostatně stojících domů umisťovaných na hranici pozemku), je třeba buď využít institutu o výjimky (která se v těchto případech už dnes relativně často uděluje), nebo řešení odůvodňovat ohledem na charakter zástavby. Se zvyšujícím se počtem realizací ucelených souborů rodinných domů lze doufat v posun v rozhodovací praxi stavebních úřadů. 3. společné parkování Forma a způsob parkování patří k základním elementům, ovlivňujícím kvalitu prostředí, především pak charakter veřejných a sdílených prostranství na straně jedné a architektonická a typologická řešení jednotlivých staveb na straně druhé. Specifickými legislativními požadavky na parkování pro rodinné domy je ale kreativní práce s parkováním velice ztížena.

19

ve vyhlášce č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze formulace navíc přímo hovoří o „územích, kde je nutné se přizpůsobit charakteru okolní zástavby“ 20 zde pozor na vyhlášku č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, která v takovém případě ještě navíc požaduje „návaznost minimálně jednou třetinou hloubky delší ze sousedících štítových zdí“ a zároveň stanovuje maximální zastavitelnost jednotlivých parcel. Velkou část typů řadových, poloatriových a atriových domů tak úspěšně znemožní



Vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území předepisuje realizovat stání na pozemku stavby. Vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze jde ještě dál a požaduje řešení parkování formou garáže a to dokonce přednostně v rámci objemu rodinného domu. Pravidla tak neumožňují realizaci společného parkoviště nebo garáží pro soubor rodinných domů. V tomto případě je jedinou jistou cestou projektovat soubor jako bytový dům (bytové domy) se společnými garážemi nebo parkovištěm, případně lze žádat o výjimku. V Praze navíc vzhledem k povinnosti realizovat garáž pro bytové domy lze čistě venkovní stání realizovat pouze při využití institutu výjimky.21 4. zastavitelnost pozemků rodinných domů Specificky pražský22 problém představuje limit zastavitelnosti pro pozemky rodinných domů. Podle vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze nesmí plocha zastavěná nadzemními stavbami na pozemku rodinného domu přesáhnout u rodinných domů, dvojdomů a koncových sekcí řadových domů, 30 % plochy pozemku a u běžných sekcí řadové zástavby 50 % plochy pozemku. Přitom hustota zástavby je velmi individuální parametr, úzce vztažený ke konkrétnímu místu a charakteru zástavby. Velmi kvalitní realizace souborů řadových domů z okolních zemí se zastavěnou plochou pozemku 90 i 100% ukazují, že na řadě míst může být i velmi vysoká hustota přínosem, který umožňuje vznik soudobých typologií individuálního bydlení. Rozdělení řadových sekcí na „běžné“ a „koncové“ lze navíc považovat za problematické, jelikož znemožňuje kreativní práci se soubory řadových domů, především realizaci pěších průchodů mezi řadovými sekcemi (když se vytvoří průchod, řadová sekce se stává koncovou a mění se podmínky zastavitelnosti pozemků). Koncové sekce mohou dokonce představovat potenciál pro vznik doplňkových funkcí rezidenčních areálů a zmenšená zastavěnost těchto pozemků může být zcela kontraproduktivní při řešení celého území. U většího celku lze v tomto případě projektovat soubor jednotek jako bytový dům, případně jako bytové domy řešit pouze krajní sekce řadové zástavby, což je ostatně často logické spojení, umožňující akcentovat vybraná nároží. U průchodu mezi řadovými sekcemi se lze opřít o termín „koncová sekce“. Pokud ve stěnách nejsou okna, nebo je navíc do mezery mezi domy ve vyšších patrech vložena terasa nebo jiná konstrukce, o koncovou sekci se de fakto nejedná. Lze se domnívat, že ani tvůrce vyhlášky takovou situaci na mysli neměl. Z ustanovení lze udělit výjimku.

Závěr Jak je patrné z jednotlivých popsaných situací, platná stavební legislativa udržitelné systémy zástavby individuálního bydlení zcela neblokuje a při použití legislativně alternativních řešení nebo výjimek lze dosáhnout kvalitních realizací a příjemného obytného prostředí. Přesto je ale evidentní, že nastavený 21

Vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze předepisuje minimálně jedno garážové stání na jednotku. S vědomím pravděpodobných rozměrů jednotek a z nich vyplývajících nároků lze rámcově odhadnout, že z celkového počtu předepsaných stání bude možné realizovat polovinu na otevřeném parkovišti, nebo v ulici. Zbytek musí být v garážích. 22 Vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území požadavky na zastavitelnost nepředepisuje



systém použití soudobých řešení naprosto zbytečně komplikuje a řešení jinde v Evropě často přímo podporovaná pouze „velkou oklikou“ umožňuje. Rozhodně tak bude nezbytné v dohledném horizontu přistoupit ke změně těchto předpisů v duchu soudobých trendů výstavby. Zároveň je na místě apelovat na veřejnou správu aby do té doby taková řešení podporovala a usnadňovala jinými prostředky a aby stavební úřady ve správních řízeních pokud možno využívaly možnosti udělení výjimek ve prospěch kvalitního a dlouhodobě udržitelného obytného prostředí.



Zmeny v štruktúre sídel, ich vplyv na krajinu Vysokých Tatier a ich podhoria Marcel Šípka Dôležitý vplyv na tieto štrukturálne zmeny mala meniaca sa krajina. Krajina ako základná zložka ľudského bytia zohráva významnú úlohu a preto skúmanie jej vplyvu na zmeny v sídelnej štruktúre a štruktúre sociálnej je neopomenuteľné. V morfologickom systéme zeme má krajina výnimočné postavenie. Je to jej viditeľná povrchová časť s jedinečnými kvalitami, ktoré sú v priamom kontakte s človekom a jeho potrebami. Súčasná krajina je výsledkom postupných zmien pôvodnej prírodnej krajiny vplyvom činnosti človeka v nej. 2]} Na základe spoločenských potrieb sa menia aj nároky na krajinu – jej využitie s priamym dopadom na spôsob jej využitia. Štruktúra krajiny je temporálno-chorický fenomén. Neustále v nej prebiehajú arytmické a rytmické zmeny v čase. Tieto zmeny sú podmienené lokálnymi alebo globálnymi faktormi a podmienkami. Práve v tejto súvislosti patrí spoločenstvo obyvateľov krajiny a jeho príslušná sídelná štruktúra k významným štruktúrotvorným faktorom a podmienkam. Štruktúru územia skúmame na základe mapových podkladov, mapujúcich skúmané územie od roku 1787 do roku 2007 na území Vysokých Tatier a ich podhoria. Kartografické podklady za jednotlivé časové etapy spolu s dostupnou literatúrou tvoria základ aj pre zmapovanie vývoja sídelnej štruktúry na území. Mladšia doba kamenná (neolit) bola obdobím zásadných zmien v prístupe človeka k abiotickým a biotickým zložkám krajiny. Vznikajú prvé trvalé aj keď časovo obmedzené osady s pevnými príbytkami. Odlesnením krajiny ľudia pretvárajú vhodné pôdy na maloplošné polia, ktoré boli zárukou existencie. Rastúca populácia s následnou extenzívnou formou poľnohospodárstva si vynucovali neustále zväčšovanie sídliskového priestoru a postup rodov do vyšších polôh. Vyhľadávanie nových sídiel bolo nesporne spojené s odlesňovaním [HYPERLINK \l "Nov91" 3 ] V druhej polovici 18. storočia bolo na predmetnom území 51 sídelných jednotiek obecného či mestského charakteru. Vývojom sídelnej štruktúry (zlučovanie obcí, vznik nových obcí) sa do r. 2007 zredukoval počet obcí na 43. V sledovanom období vznikli administratívne nové obce: Svit (1946), Vysoké Tatry (1948), Mlynčeky (1956) a v rámci Popradu mestská časť Kvetnica. Postupným zlučovaním Kvetnice, Matejoviec, Popradu, Spišskej Soboty, Stráží a Veľkej vzniklo kompaktné mesto Poprad. Nižná a Vyšná Šuňava tvoria od r. 1974 jednotnú obec Šuňava, obdobne i Hôrka, Kišovce, Ondrej a Primovce sú od druhej polovice 19. storočia kompaktnou obcou Hôrka. Filice sú od r. 1924 súčasťou Gánoviec a Strážky od r. 1972 patria pod mesto Spišská Belá a napokon Pikovce sú od r. 1895 súčasťou Abrahámoviec (Kropilák et al., 1977a,b, 1978). V kontinuite s rozvojom priemyslu dosiahlo najprogresívnejší rast počtu obyvateľov mesto Poprad (1160 obyvateľov v r. 1890 až 54 931 105 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


obyvateľov v r. 2007) a Svit (bez obyvateľstva v r. 1934 až po 7474 obyvateľov v r. 2007). Štatút mesta mali do r. 1876 tieto sídla: Poprad, Veľká, Spišská Sobota, Stráže, Matejovce, Spišská Belá, Vrbov, Ľubica, Tvarožná, Kežmarok a Podolínec. V r. 1880 už len Poprad, Spišská Sobota, Matejovce, Stráže, Veľká, Spišská Belá, Kežmarok a Podolínec. V nasledujúcom časovom horizonte (1948) pribudlo mesto Svit a Vysoké Tatry, naopak štatút mesta po 2. sv. vojne v rámci územnosprávnej reorganizácie stratili sídla Matejovce, Veľká, Strže a Spišská Sobota. Počet mestských sídel sa už do r. 2007 nemenil. V tomto kontexte a so zreteľom na vývoj obyvateľstva sa menila i miera urbanizácie Súvislou zástavbou nielen v intravilánoch miest ale aj postupnou expanziou vo všetkých ostatných obciach, sa podstatne menila krajinná štruktúra predovšetkým úbytkom lesa, ornej pôdy a trvalých trávnych porastov. V r. 1787 zaberali zastavané územia jednotlivých obcí len 12,5 km2. Za 220 r. vzrástla plocha zastavaného územia na 48,41 km2, čo už predstavuje výrazný podiel skupiny sídelných prvkov v rámci krajinnej štruktúry (Obr. 1).

Obr. 1: Porovnanie zastavania územia Vysokých Tatier a podhoria v r. 1787 a 2007.4]} Urbanizácia sa na predmetnom území začína prejavovať v kontinuite s rozvojom priemyslu po 2. svetovej vojne. Pôvodne najvýznamnejším a najväčším strediskom Popradskej kotliny bol do 19. storočia Kežmarok. Neskôr na základe nesporných dopravných výhod (Severný dopravný koridor), získalo dominantné postavenie mesto Poprad. S rozvojom dopravnej infraštruktúry, obytných 106 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


a priemyselných objektov dochádzalo k úbytku pôdy v blízkosti nielen Popradu ale aj ostatných väčších, či menších obcí. Urbanizáciu, charakteristický proces pre celú Slovenskú republiku v 70. až 90. rokoch 20. storočia je možné pozorovať aj na ostatných mestách územia (Svit, Vysoké Tatry, Kežmarok, Spišská Belá, Podolínec), no nie v takej markantnej miere ako to bolo v Poprade. Najviac obmedzené podmienky pre rozvoj svojho územia počas urbanizácie malo mesto Vysoké Tatry. Tieto obmedzenia boli dané svojou polohou na chránenom území Národného parku Vysoké Tatry. Preto toto mesto doteraz zastáva predovšetkým rekreačno-liečebnú funkciu. Na základe socioekonomickej transformácie podmienenej zmenou režimu na prelome 80. a 90. rokov 20. storočia je na skúmanom území viditeľný nástup suburbanizácie. Najviac čitateľný je tento proces v meste Poprad a dôležitú úlohu v tomto smere preto zohrali sídla nachádzajúce sa v jeho blízkosti (Gánovce, Hozelec, Hôrka a Švábovce). V okolí ostatných miest skúmaného územia tento proces ovplyvnil najviac Mlynicu, Veľkú Lomnicu, Huncovce, Starú a Novú Lesnú. Vo východnejších častiach územia je tento proces len veľmi málo viditeľný a to aj napriek pomerne nemennej štruktúre obyvateľstva a jeho potrieb – poľnohospodárska výroba. Suburbanizačný proces sa prejavil poklesom miery urbanizácie na úroveň 62 %, čo zodpovedá hodnotám urbanizácie spred roka 1980 (miera urbanizácie v tomto roku bola 63 %) a urbanizácii z roku 2007. [HYPERLINK \l "Sol09" 4 ] Územie Vysokých Tatier a jeho podhoria malo a má významné strategické postavenie v rámci Slovenskej republiky. Jeho krajinná štruktúra bola a je podliehajúca významným antropogénnym vplyvom. Obyvateľstvo svojimi každodennými aktivitami rozširuje antropogénne modifikované územie na úkor okolitých krajinných štruktúr. Územie v podhorí ma významnú tranzitnú polohu, ktorej pozícia sa v priebehu posledných 250 rokov upevnila najmä primeranou inováciou dopravnej infraštruktúry v nej. Tieto predpoklady zapríčinili najmä vzostup priemyselnej výroby a s ňou spojenou výstavbou priemyselno-obchodných areálov. Ťažba v celom svojom rozsahu nezanechala na území markantné krajinné zmeny. Väčší vplyv malo vodné hospodárstvo, ktoré reguláciou tokov a budovaním vodných nádrží a rybníkov podstatne zmenilo zasiahnutú krajinnú štruktúru. Nezanedbateľné zmeny v krajinnej štruktúre najmä horských svahov Vysokých Tatier zanechal rozvoj športu a rekreačného vyžitia vo Vysokých Tatrách, najmä v druhej polovici 20. storočia. Prezentované skupiny faktorov a podmienok komplexne vystihujú realizované zmeny v krajinnej štruktúre na území Vysokých Tatier za ostatných 250 rokov. Reference HRUŠKA, E. Vývoj stavby miest. Bratislava: SAV, 1969. FERANEC, J. a J. OŤAHEL. Krajinná pokrývka Slovenska. Bratislava: VEDA, 2001. ISBN-8022406635. NOVOTNÝ. Popradská kotlina v dávnej minulosti. Košice: Východoslovenské nakladateľstvo Košice, 1991. ISBN: 80-234-0042-8. SOLÁR, V. Mapovanie a hodnotenie zmien krajiny. Prešov: FHPV, 2009.



Studijní texty. Ekologie. pro studenty bakalářského studijního programu Architektura a urbanismus

Recommend Documents