ZIMA ROKU OSMISTÉHO OSMDESÁTÉHO
1.
S
trojmír se probudil zpocený. Znovu měl těžký sen, v němž viděl krev a mrtvá těla, potácel se mezi tou hrůzou a díval se do vyloupaných očních důlků, do tváří znetvořených bolestí i lidmi, šel a potom utíkal, aby se už dostal z té hrozné krajiny plné krve a děsu, ale nohy mu těžkly, protože území smrti nemělo konce, a mrtví po něm začali natahovat své ruce i pahýly, co zbyly místo paží, cosi křičeli a pokoušeli se dokonce postavit na nohy, které nebyly nohami, ale kusy krvavého masa odpadávajícího z bílých kostí. Bylo to úděsné a k zbláznění, protože Strojmírovy nohy byly nejen těžké, ale bořily se do něčeho, co raději jen tušil a nedíval se na to, a potom… Probudil se. Snad vykřikl hrůzou ze sna, ale nikdo ho neslyšel, protože za dveřmi panovalo ticho a v místnosti se ozýval jen praskot polen v ohništi, která dohořívala a prskala žhavé kousky do černé tmy. Otřel si zpocené čelo do rukávu. Proč ho bohové tak trestají? A za co? Cožpak jim nepřináší bohaté oběti a neprokazuje úctu? Proč mu sesílají stále ten strašný sen, který končí… Ne! Na konec nesmí myslet, protože by mu pukla hlava i srdce. Tak je strašný a přitom skutečný. Posadil se na lůžku, vlčí kožešinu si přehodil přes ramena a díval se do tmy. Proč ke mně přicházíte v té nejstrašnější podobě, všemocní? Proč nenecháte mé oči zavřené až do svítání? Proč mi nedovolíte spát? Kolik nocí už takto proseděl, zpocený a vystrašený, zalknutý poznáním toho, že minulost se mění v budoucnost 9
stejně snadno jako parádivá žena střídá své ozdoby. A že na nic nelze zapomenout a věřit se dá… Komu? Bohům, kteří bdí nad světem bez ustání? Proč ho ale právě oni tak trestají? Cožpak nevidí jeho pokoru? Nebo za všechno může Bořivoj, který ho vzal s sebou do lucké země, když dorážel Vlastislavovy věrné jako dobytčata na porážce? Proč se ale potom všemocní nemstí jemu? Mají z něj snad strach? Nebo poznali, že Bořivoje už není možné zachránit? Že v jeho srdci není místo pro nic jiného než moc a boj? Vidí to všemocní? Kolikrát si už kladl tyto otázky a hledal na ně odpověď? A pokaždé docházel k tomu, že nerozumí vůli těch, kteří řídí svět i kroky lidí, a nechápe, proč jednají právě tak. Proč svým věrným sesílají strašné sny, které je budí ze spánku, a nevěrné nechávají sladce vyspávat až do poledne? Vstal, přitáhl si kožešinu k tělu a došel k oknu. Venku mrzlo, cítil chladný vzduch deroucí se do místnosti i přes zavřené okenice malou škvírou dole spolu s našedlým světlem. Noc není temná, ale je plná očí všemocných. Vidí ho, určitě ho vidí i přes ty zavřené okenice, a také pro ně není tajemstvím jeho trápení… Na bosé nohy dopadal dech mrazu a Strojmír přemýšlel o tom, proč ho Bořivoj vzal do lucké země. Aby ho pokořil nebo vystrašil? Či mu chtěl přivolat ty strašné sny, které ho utrápí? Když český kníže přijel z boje na Tetín s Vlastislavovou hlavou přivázanou k sedlu, když seskočil ze schváceného koně s boky pokrytými krvavou pěnou a zvedl za vlasy to, co z pyšného Lučana zbylo, Strojmír vykřikl děsem. Hradiště ozářené pochodněmi vypadalo, jako když přichází konec světa, a uprostřed dvora stál Bořivoj, držel za vlasy hlavu s vypoulenýma očima a řval štěstím, že si Morana zvolila luckého knížete a vládci Čechů dopřála slavné vítězství. Ludmila stála na prahu bledá a za ní spatřil Strojmír Vlčici s oběma chlapci, kteří plakali. Potom provolávali všichni slávu knížeti a Bořivoj hodil hlavu na zem, 10
kde se na ní vrhli psi. A český kníže se smál, řičel rozkoší a kopal do hlavy, aby se kutálela, protože to psy vábené pachem krve ještě víc rozzuřilo, vrčeli a štěkali, uhýbali před Bořivojovými kopanci a znovu se vrhali s vyceněnými zuby na hlavu kdysi hrdého Lučana. A všichni vyřvávali svou statečnost a nejvíc Bořivoj. Strojmír stál ve dveřích svého domu a třásl se hrůzou, díval se na to, co se měnilo v beztvarý kus něčeho oblepeného hlínou a kameny, díval se na svého bratra i na jeho ženu a Vlčici s dětmi, na lidi vyjící radostí a bylo mu špatně. Potom přikázal Bořivoj přinést nádoby s medovinou a pivem a až do svítání pil a hulákal, a všichni pili s ním a povykovali, protože z vítězství vládce se musí radovat každý. Jen Strojmír zalezl do své místnosti, schoulil se pod kožešinu a plakal. Sám nevěděl proč a nad čím, prostě jen brečel jako malý chlapec. Zacpával si uši, aby neslyšel křik a řev, ale bylo to marné. Spánek ho přemohl, až když venku bylo světlo a hradiště ztichlo, protože Bořivoj usnul na trávě a nikdo se neodvážil rušit klidný spánek knížete po velikém boji. Co dělala tu noc Ludmila, to se Strojmír dozvěděl až druhý den, když se potkali před domem. Byla bledá, nespala až do rána a s Vlčicí těšily oba kněžice, kteří strachy plakali. Ale to už Bořivoj na Tetíně nebyl, protože po poledni odjel… Strojmíra roztřásla zima. Vrátil se na lůžko, přetáhl přes sebe kožešinu a snažil se usnout. Sen však nepřicházel, jako kdyby se bohové rozhodli trápit ho až do chvíle, kdy před sebou uvidí Moranu s roztouženou tváří a vyceněnými černými zuby.
2. Cítila horkost rozpáleného tělíčka, které držela zabalené do plachetky na prsou a tiskla je k sobě. Jako kdyby chtěla tu horkost zahnat ještě větším žárem svých ňader nalitých mlékem, za nimiž bušilo srdce na poplach. 11
Místnost ozařoval oheň a několik loučí vetknutých do sloupu uprostřed. „Běž si lehnout, paní, ať se alespoň trochu vyspíš…“ To promluvila Vlčice v šeru jednoho z koutů. Ludmila viděla jen její oči, v nichž se odrážely plameny. „Ne.“ Přivinula dcerku ještě úžeji k prsům a přistoupila blíž k ohni. Není přece možné, aby už druhé její dítě… Druhá holčička… Dívala se do plamenů a v hlavě se jí honily vzpomínky smotané do propletence přítomnosti. Cítila na sobě pohled Vlčice a byl jí nepříjemný. „Běž vedle ke kněžicům!“ přikázala jí. „Kdybych tě potřebovala, zavolám.“ Znělo to jako rozkaz, i když věrné služebnici nic přikazovat nechtěla. Ale byla tak plná strachu z toho, co bylo i co teprve přijde, že tvrdá slova přišla na jazyk sama. „Jak chceš, paní…“ Slyšela, jak se Vlčice zvedá z lavice v koutě, pomalu se šourá ke dveřím, otevírá je, chvíli váhá, jako kdyby čekala na slova, aby přece jen zůstala, a potom je za sebou zavírá tak tiše, jak to uměla jen ona. Ludmila zůstala sama se svou dcerkou, které nebyly ještě ani tři týdny. Tělíčko dál sálalo horkostí, tvářičky byly červené rozpálením a dech neklidný. Přešla k lůžku, usedla a povzdychla si. Za co ji bohové trestají? Proč na ni sesílají jednu bolest za druhou? Bořivoj pobil celý její rod, ji zapudil jako bosorku, která křivým pohledem bere mužům plodnost, zavřel ji na Tetín s pomatencem, kterého jí bylo líto, a když ji znovu posadil po svém boku a naplnil její lůno novým životem, zemřela holčička krátce po porodu. A teď druhá má stejnou nemoc. Ani Vlčice si s ní neví rady, marně zaříká zlé duchy a pálí vonné byliny, nadarmo přináší oběti posvátnému dubu, který pamatuje počátek všeho, a přesto je zdravý a silný… 12
Nepomáhá nic, úplně stejně jako tehdy na jaře, kdy Maličká, jak svému miminku říkala, dostala horkou nemoc a všemocní dovolili, aby po ní Morana natáhla své kostnaté pařáty. Položila dítě na postel, přebalila do čisté plachetky a pak je znovu přitiskla k sobě. Zdálo se, že malá dýchá klidněji. Uložila ji opatrně do kolébky a přikryla kožešinou. Dívala se do její tvářičky a poslouchala slabý dech. Dokud spí, je to dobré. Až bude jen plakat, potom… Maličká byla prokleta bohy už při zplození, ale Svatava ne, určitě ne, protože věštba byla příznivá v té noci plné očí všemocných, kteří požehnali její klín při početí. Cítila dokonce i chvíli, kdy v ní ten nový život počal, pojednou se zalila zvláštním teplem, které stoupalo z podbřišku až do hlavy a roztočilo ji tak, že svět se houpal jako list padající k zemi. Ne, Svatava nemůže být prokleta a bohové nedopustí, aby přes práh knížecího dvorce znovu vstoupila ta krutá bohyně zmaru a smrti! Poklekla před bůžky předků, hlavu sklonila až k podlaze a prosila je, aby ochránili její dcerku a zbavili ji zlé nemoci. Když zvedla hlavu a pohlédla do tváří těch, v nichž přežívaly duše matky, otce i bratrů, zapraskalo silně poleno. Svatavu to probudila a rozplakala se. Ludmila ji vzala do náruče, chodila po místnosti a dcerku houpala. Potichu jí pobrukovala nápěv, který znala od Vlčice, když ještě sama byla malá a věrná služebná ji uspávala na Pšově. Proč se vlastně Vlčice neukázala, aby se podívala, co se stalo? Musela přece slyšet dětský pláč… Dítě ztichlo a Ludmila ho zase položila zpátky do kolébky a přikryla. Proč ji bohové tak trestají? Od té doby, co odešla od otce a bratrů, poznala víc bolesti a smutku než radosti a lásky. Bude jí dvacet jedna jar. Tolik bylo Vlčici, když k ní přišla. Připadala jí tehdy strašně stará, snad dokonce mnohem víc než teď… 13
Svatava spala a zdálo se, že horkost polevila. Ludmila jí opatrně sáhla na tvářičku – bylo to tak. Jako kdyby nemoc začala ustupovat. Poklekla znovu před bůžky a děkovala jim. Ráno jim přinese bohaté oběti, aby netrpěli nedostatkem, ale milovali ji a její rod ještě víc. A Vlčici pošle k dubu, aby ho ověsila dary. Ludmila věděla, že Morana byla poražena. Prohrála a k Maličké už druhé dítě nedostane. Cítila to se stejnou jistotou jako onu chvíli, kdy v ní vzklíčil nový život, který teď leží v kolébce pod huňatou kožešinou. Už chtěla zavolat Vlčici a sdělit jí tu radostnou zprávu, ale rozmyslela si to. Ať je raději s chlapci. Šla k oknu, které ač kryto okenicí a dobře utěsněné, propouštělo dovnitř chlad. Přitiskla čelo na chladné dřevo a zavřela oči. Chvíli tak stála, aby se zbavila horkosti rozčilení, a potom přešla k ohništi a přihodila na něj dvě slabší polena. Vrátila se ke kolébce, dlaň přiložila k dětské tvářičce, aby se přesvědčila, že už opravdu není tak rozpálená, a pak ulehla na lůžko. Dívala se do stropu a nechala se zaplavit příjemnějšími vzpomínkami. Cítila, jak se jí klíží oči a bohové snu se přikrádají po špičkách k jejímu lůžku, aby jí dopřáli chvíli odpočinku. Probudil ji až zoufalý výkřik Vlčice…
3. Bořivoj onu noc trávil na hradišti v Šárce, kam dorazil navečer se svými družiníky. Na bocích koní se houpal statný jelen, dva divočáci a několik vlků, kteří měli tu drzost a přilákáni pachem krve se postavili do cesty rozjařeným lovcům. Už byla tma, když na hradišti zaplály ohně a mrazivý vzduch prohřála vůně pečeného masa, na které čekali kníže a jeho muži ve velké místnosti knížecího dvorce. Krátili si 14
čekání pitím medoviny a piva a vyprávěním o lovu. Všichni oceňovali Bořivojovu pevnou a jistou ruku, vždyť zasáhl jelena přímo do srdce, někteří provrtávali zuby z divočáků, aby si je pověsili na šňůrce kolem krku, jiní se hřáli u ohně a dívali se do plamenů, jako kdyby v nich chtěli spatřit svou budoucnost. Potom přinesli pečeni a všichni se na ni nedočkavě vrhli, protože už měli pořádný hlad. Odtrhávali nebo odřezávali kusy té nesmírné dobroty a cpali je do lačných úst, která se brzy leskla stejně jako vousy, ruce i celý stůl mastnotou. Bořivoj si vybral kus masa ze zadní kýty a skoro každé sousto zapíjel lokem studeného piva. Bylo to příjemné – maso, které zalykalo svou vůní i horkostí, a pivo ledové tak, až trnuly zuby. Když se najedl, nechal své družiníky u stolu a odešel do druhého domu, do místnosti určené jen pro knížete. Byla příjemně vytopená. Sedl si k ohni a díval se do plamenů jako muži před chvílí ve velké místnosti. Měl oheň rád, s oblibou sledoval tančící plameny požírající polena, miloval rej jisker sršící ve chvíli, kdy dřevo praskalo pod náporem plamenů a vedlo zbytečný boj, aby posléze podlehlo a změnilo se v popel. Upíjel studené pivo a nahříval tělo ze všech stran. Venku byl silný mráz a dlouhý lov mu umožnil zalézt i pod silnou kožešinovou vestu staženou opaskem. Ale teď už bylo knížeti příjemně teplo a únavou se mu začaly klížit oči. Dopil pivo a svlékl se do nohavic a košile. Otevřel dveře, aby se přesvědčil, že stráže stojí na svém místě, a přikázal, aby nenechali vyhasnout oheň. Potom zalezl pod kožešinu a zavřel oči. Ale spánek, který se hlásil u ohně, náhle jako kdyby ulétl kamsi daleko a nemohl najít cestu zpátky. Bořivoj se převaloval na lůžku, zavíral oči silněji, ale sen ne a ne zaklepat na víčka. Třikrát sledoval muže, který vešel do místnosti a tiše přiložil na oheň několik polen, díval se, jak za sebou opatrně zavírá dveře, aby svého knížete neprobudil, třikrát měl chuť ho oslovit a přikázat, aby mu přivedl nějakou 15
dívku nebo ženu, ale pokaždé polkl slova otálející na jazyku a znovu se pokoušel usnout. Vlastně ani po milování netoužil, uvědomil si, a kdyby si přece jen nechal nějaké děvče přivést, pak jen z pouhého zvyku. Divokost a nespoutanost jako kdyby ho začaly opouštět. Nebylo nic, co by při milování ještě nepoznal. Věděl, jaké je to se zkušenými ženami i s pannami s neprůchodnými lůny, do nichž musel bušit jako kládou do vrat nepřátelského hradiště. Jakmile však brána povolila a jeho udatný bojovník pronikl do nepřátelské pevnosti, bylo po slasti. Jako kdyby nastalo to zabíjení, na které vždycky dojde… Míval ty divné pocity od chvíle, kdy se vrátil z lucké země. Vybil tam sám sebe a svou sílu i mužnost na bezpočtu Lučanek, které znásilnil? Nebo ho očarovaly slovy prokletí, která mu plivaly do tváře? Nenáviděly ho, a právě to na tom bylo nejkrásnější a plné nevýslovné slasti. Miloval vzdor, toužil po odporu, který musel přemáhat, chtěl dobývat, cítil nehty zarývající se mu do masa a zuby lačnící po kousání. Bylo nádherné krotit divoké Lučanky jako hřebce, pronikat údem do klínů stažených nenávistí a zasévat do nich nový život. Kolik z té setby se asi ujmulo? Škoda že Vlastislavova žena se synem stačila uprchnout. Co se napřemýšlel o tom, co všechno jim udělá, jak strašně je poníží… Převalil se na pravý bok a podrbal na zádech. V lucké zemi byl pořád ještě tím hrozným knížetem, který v čele svých bojovníků máchá mečem a ženy předhazuje druhým až potom, co je jejich lůno dokořán a vlhké od knížecího sémě. Jeho muži řvali slastí… Určitě ho některá z těch Lučanek musela očarovat! Měl by se zeptat na radu Vlčice, prý pochází z toho prokletého kmene Lučanů a zná všechny čáry i kouzla, určitě by ho dokázala odčarovat. Ale neudělá to, protože jí nevěří, stejně jako všem ostatním, protože kníže nemá věřit nikomu. Může si koupit každého, ale věřit mu nemůže, 16
protože co když přijde někdo bohatší? I ten nejvěrnější sluha se potom změní ve zrádce, číhajícího s ostrou dýkou nebo oštěpem, až jeho pán nastaví záda. A nejvěrnější sluhové bývají největšími zrádci. Nesmí proto věřit nikomu, ani té šeredné Vlčici, která se od Ludmily nehne na krok a splnila by každé její přání. Kdoví, co ty dvě k sobě tak silně poutá. „Nedá se věřit nikomu,“ opakoval si Bořivoj. „Ani všemocným bohům…“ Ta myšlenka měla být otázkou, ale jeho ústa ji vyslovila tak, jako kdyby to byla pravda. Ale dá se opravdu věřit těm, které ještě žádný smrtelník neviděl? Kníže byl stále víc rozmrzelý, že spánek bloudí kolem jeho hlavy. Jako kdyby nemohl najít správnou cestu. Když strážce znovu vešel do místnosti a přiložil na oheň další dřevo, Bořivoj se posadil na lůžku a přikázal, aby mu přinesli nádobu s pivem. „A pořádně studeným!“ Potom se posadil k ohni a čekal.
4. Žara se cítil bídně. Ležel na lůžku a třásl se zimnicí. Nic nepomáhaly tři kožešiny, horká medovina, plápolající oheň ani hrsti vonných bylin v plamenech, veleknězi bylo stále hůř. Jeho dvě ženy bděly u nemocného už třetí den, pečovaly o něj, otíraly mu zpocené čelo, měnily propocené rubášky a nohavice, ale choroba nechtěla ustoupit. Přicházela ve stále nových útocích a stařecké tělo cítilo, že jí nedokáže vzdorovat dlouho. Velekněz chvílemi blouznil a chvílemi měl jasné vědomí, chvílemi dlel v jiném světě, který ho navracel do mládí a před zaslzenýma očima mu přehrával celý jeho dlouhý život, to hezké i to ošklivé. Když se potom hlava projasnila, musel Žara myslet na to, co mu právě bohové umožnili vidět. A taky se ptát, proč to udělali a co tím sledují. 17
Všemocní přece všechno dělají s nějakým záměrem, jen někdy je nemožné na něj přijít. Třeba si ho už krutá Morana volá k sobě a bohové chtějí, aby se na tu dalekou cestu vydal smířený se vším, i sám se sebou. Nebo mu snad chtějí sdělit, že i tentokrát se uzdraví a bude dál plnit své povinnosti při službě těm, kteří rozhodují o všem? A co když udělal nějakou chybu a bohové chtějí, aby ji poznal a napravil? Kdo může rozumět jejich srdcím a slovům, když i sám velekněz českého kmene marně napíná své myšlenky a trápí hlavu? Žaru znovu roztřásla zimnice a měl dojem, že se někam propadá, a pád je dlouhý a nekonečný, že nikdy neskončí. A potom náhle ucítil pod nohama pevnou půdu. Stál na louce, kousek od knížete, a snažil se ho přesvědčit, aby ušetřil luckou vesnici obklíčenou bojovníky. Říkal mu, že země už je přesycená krví, že nepřítel je poražený a další smrt zbytečná, že bohové potřebují ty, co jim budou přinášet oběti, a pole žízní po pracovitých rukách, že velikost knížete se měří podle počtu poddaných, a ne slávy vítězství, protože ta rychle vyprchá, že Bořivoj by měl konečně otevřít své zatvrzelé srdce… A kníže s šatem postříkaným krví se smál a vytýkal Žarovi, že je posera, který se bojí krve nepřátel, a že on, český kníže, musí ztrestat kmen pyšných Lučanů tak, aby se ještě vnukové dnešních vnuků třásli strachy a nikdy už nepozvedli proti Čechům zbraně, ale sloužili jim jako otroci. Tehdy Žara poklekl a znovu prosil Bořivoje, aby otevřel své srdce a naslouchal vůli všemocných, že už i Morana je rozezlená a přejedla se při svých hodech tak, že jen dřepí v koutku a říhá jako stařena s přecpaným břichem, prosil knížete, aby pamatoval na své povinnosti vládce a správce, ale ten zůstal zatvrzelý. Kopl do velekněze, až padl na zem, a s mečem v ruce se rozjel jako první k vesnici. Žara sebou trhl a cítil, jak mu jedna z žen otírá z čela pot. Sen byl tentam a velekněz už neležel na trávě a nedíval se 18
