Cheltenham se v den Zlatého poháru probudil do jasného

rozkazem_Sestava 1 23.09.16 10:53 Stránka 5

Tato kniha je věnována mé zesnulé manželce Mary a památce dr. Jaroslavy Moserové, mé překladatelky do českého jazyka a po čtyřicet let přítelkyně, jež zemřela v den, kdy byla tato kniha dokončena.

Mé díky patří Andrewu Hewsonovi, literárnímu agentovi, Alanu Stephensonovi z Roehampton Rehabilitation Centre, Prof. Alexi Markhamovi z London Research Institute, Dr. Rosemary Hutchinsonové, specialistce na DNA, Jonathanu Powellovi, dostihovému novináři, Edwardu Gillespiemu z Cheltenham Racecourse, Rodneymu Pettingaovi z Raceform Interactive, Catrině McDonaldové, zdravotní sestře z RGN, a především mému synovi Felixovi za vše...


Kapitola 1

heltenham se v den Zlatého poháru probudil do jasného slunečného jitra, poprášeného březnovou jinovatkou jiskřící mezi stébly trávy. Předpověď počasí byla dost děsivá. Hlásili prudký déšť, který měl přijít s oblačností od západu, ale jak jsem tak stál v kuchyni svého extchána a pozoroval z okna západní oblohu, nebylo po teplé frontě, která měla dorazit, ještě ani stopy. „Á, tady jsi, Side,“ ozvalo se a do kuchyně vešel Charles v pruhovaném pyžamu, županu a měkkých modrých sametových pantoflích. Charles Rowland, penzionovaný admirál britského Královského námořnictva, byl můj bývalý tchán, důvěrník, mentor a bezpochyby nejlepší přítel. Stále jsem ho ve společnosti představoval jako tchána, ačkoli už tomu bylo deset let, co mi jeho dcera Jenny, moje tehdejší manželka, dala ultimátum: buď se vzdám svého povolání, nebo se ona vzdá mě. Jako každý muž na vrcholu kariéry jsem si pomyslel, že to určitě nemíní vážně, a pokračoval jsem den za dnem v práci. A tak mě Jenny opustila, s trpkostí a ve zlém. Skutečnost, že mě zranění, které ze mě udělalo invalidu a donutilo ukončit milovanou kariéru, zastihlo jen o pár měsíců později, byla jednou z oněch malých životních ironií, před nimiž není úniku. Naše manželství bylo tehdy už nenávratně ztraceno a nebylo cesty zpátky. Ani jeden z nás po návratu netoužil, trvalo však ještě dobrých pár let a nemálo bolestných výměn názorů, než jsme byli oba schopni pohnout se v našem vztahu z místa. Jenny se se mnou po

C

(7


čase rozvedla a znovu se vdala, tentokrát za šlechtický titul a značný majetek. V současné době se k sobě navzájem chováme slušně a já pevně věřím, že nakonec náš bouřlivý vztah skončí přátelstvím. „Dobré ráno, Charlesi,“ popřál jsem mu. „Je moc hezky.“ „Zpropadení meteorologové,“ zabručel, „nikdy nemají ani tušení, jak bude.“ Naklonil se k oknu, aby měl lepší výhled na větrnou korouhvičku na střeše garáže. „Jihozápadní,“ poznamenal. „Vypadá to, že fronta ještě dorazí. Radši si s sebou vezmeme deštník.“ Nepochyboval jsem o tom, že má pravdu. Život na moři ho naučil předpovídat počasí pouhým vztyčením nasliněného prstu proti větru. Nicméně toho dne vděčil za svou neomylnost spíše poslechu rádia v pokoji. Léta strávená na palubě lodi v něm vypěstovala kromě jiného zálibu v čistě mužské společnosti, neboť za jeho časů se v posádkách lodí nevyskytovaly žádné ženy, a pozvolný, ale velmi rozhodný přístup k řešení jakéhokoli problému. Otočit letadlovou loď znamená ujet ještě spoustu námořních mil, jak mi jednou řekl, a je lepší být si naprosto jistý, kterým směrem se máte dát, než začít zbrkle křižovat sem tam a ukázat celému oceánu, jaký jste idiot. Na závodiště jsme se vydali v jeho mercedesu, vybaveni plášti do deště a deštníky, uloženými na zadním sedadle. Jeli jsme na západ od Charlesova sídla, ležícího ve vsi Aynsford v hrabství Oxfordshire, přes Cotswold Hills až do Cheltenhamu. Cestou se slunce začalo schovávat za vysokou hradbu mraků, a jakmile jsme sjeli z Cleeve Hill k závodišti, zašlo úplně. Když jsme parkovali, objevily se na předním skle první drobné dešťové cákance. Překážkové dostihy v Cheltenhamu jsou ale jednou z nejvýznamnějších světových událostí dostihového sportu, a pár kapek deště nám tudíž nemohlo zkazit náladu. Sám jsem v Cheltenhamu startoval tolikrát, že jsem zdejší dráhu znal takřka jako své boty. Ve snech jsem častokrát znovu a znovu zdolával svah před cílovou rovinkou a odvážně pobízel koně před obávanou poslední překážkou, zatímco ostatní se před ní snažili spíše zpomalit. Tady se ukázalo, jak jsou kůň a jezdec sehraní. Nejdůležitější ze všeho bylo zvítězit, takže bezpečnější možná bylo zpomalit, ale nabrat nad poslední překážkou rychlost mohlo vynést náskok několika délek, které by už soupeři neměli šanci v cílové rovince dotáhnout.

8)


Moji jezdeckou kariéru ukončil pád. Ten dostih se zdál zpočátku lehký, můj mladý kůň však zavadil na druhém skoku o překážku, nestihl dostat nohy zpod sebe a pomalu dopadl napravo od překážky na zem. Mohl jsem docela jednoduše vyskočit ze sedla, rozhodl jsem se však dopadnout spolu s koněm a rychle se odkutálet z dosahu jeho kopyt vířících vzduchem. Naneštěstí další kůň, jenž běžel za námi, už neměl kam uhnout a plnou vahou mi došlápl na rozevřenou dlaň levé ruky. Byla to spíš trestuhodná nedbalost než nešťastná náhoda, že měl staré opotřebované dostihové podkovy, jejichž obroušená hrana byla ostrá jako čepel nože. Proťala mi sval, šlachy i kost, a zanechala mou ruku nadobro zmrzačenou a můj život v troskách. Neměl bych si ale stěžovat. Čtyři po sobě následující roky jsem byl žokej šampion, vyhrál jsem víc překážkových dostihů než kdokoli jiný, a teď bych byl pravděpodobně tak jako tak v penzi. Ve svých osmatřiceti jsem byl už dávno ve věku, kdy jsem dokonce i já považoval další neustálé huntování těla za holý nerozum. „Side,“ vtáhl mě Charles zpátky do reality, „nezapomeň, že jsem dnes hostem lorda Enstona a že mě požádal, jestli bys za ním mohl později zajít na drink do jeho lóže.“ „Snad ano,“ odpověděl jsem a dál jsem se v myšlenkách zaobíral tím, co by bylo, kdyby... „Zjevně na tom trvá.“ Charles na mě tlačil a já ho znal natolik dobře, abych věděl, že je to způsob, jak vyjádřit, že je pro něj něco velice důležité. „Zajdu tam.“ Jestliže je to pro Charlese důležité, samozřejmě tam půjdu. Dlužil jsem mu za mnohé a splácet mu tímto způsobem mě nic nestálo. Alespoň jsem si to tenkrát myslel. Připojili jsme se k davu lidí proudícímu od parkoviště k závodišti. „Zdravím, pane Halley,“ zavolal na mě vrátný. „Koho tipujete na hlavní dostih?“ „Nazdar, Tome,“ odpověděl jsem, jakmile jsem si přečetl jeho jmenovku. „Myslím, že velkou šanci má Oven Cleaner, zvlášť jestli se ještě víc rozprší. Ale ne že mě prásknete.“ Se smíchem mávl, abych šel dál, aniž pořádně zkontroloval můj průkaz. Bývalí žokejové byli pro většinu závodišť trnem v patě. Mají mít volný vstup, nebo ne? A jak dlouhé poté, co přestali

(9


závodit? Záleží to na tom, jak byli během kariéry dobří? Proč prostě nezůstanou doma, aby si odpustili to věčné hudrování, že za jejich časů se jezdívalo lépe a že skoky jsou čím dál lehčí a už si ani nezaslouží svoje názvy? Kdyby se Tom podíval pozorněji, viděl by stejně jako já, že můj průkaz byl už starý a notně ošoupaný. Jednoduše jsem ho nevrátil, když jsem tehdy musel přestat závodit, a od té doby jsem ho úspěšné používal dál. Nikomu to zřejmě nevadilo. Charles mi zamával a odpochodoval směrem k soukromým lóžím vysoko na tribuně, zatímco já nerušeně pokračoval v chůzi k terase před vážnicí poblíž padoku. „Side Halley!“ S úsměvem jsem se otočil. „Jak jde pátrání?“ Byl to Bill Burton, bývalý žokej a nyní dostihový trenér střední třídy, jehož břicho rostlo poněkud rychleji než bankovní konto. „Fajn, Bille.“ Srdečně jsme si potřásli rukama. „Pořád je co dělat.“ „To je dobře, pokud ovšem nebudeš strkat nos do mejch záležitostí,“ řekl s úsměvem, který se tak docela neodrazil v jeho očích. Soupeřili jsme spolu pravidelně po několik sezon a oba jsme věděli, že Bill nikdy nebyl úplně proti v případě malého finančního přilepšení plynoucího z toho, že jeho kůň nedoběhne do cíle jako první. Zapáleně se hájil tím, že „brzdí“ pouze ty, kteří stejně nemají šanci vyhrát. Tak jakýpak je to zločin? V jeho tváři jsem nyní postřehl cosi, co mi říkalo, že se jeho způsoby přechodem ze sedla do sedlovny příliš nezměnily. Škoda, pomyslel jsem si. Bill nebyl ve skutečnosti žádný padouch, jenže už se o něm začínalo proslýchat, že nehraje čistě. Jako vždy je mnohem snazší takovou pověst získat než se jí potom zbavit. Bill nechápal, že se nikdy nestane prvotřídním trenérem, jak o tom snil, a to ne kvůli tomu, že by neměl odpovídající schopnosti, ale proto, že nejlepší koně mu žádný významný majitel nesvěří. „Běží ti dneska někdo?“ zeptal jsem se. „Candlestick v prvním a Leaded Light v pátým. Ale ani na jednoho z nich bych bejt tebou nesázel.“ Nebyl jsem si jistý, zda tím nenaznačuje, že se jeho koně o vítězství ani snažit nebudou, a mé pochyby mě zarmoutily. Měl jsem Billa moc rád. Byli jsme přátelé i soupeři v sedle řadu let.

10)


Rychle odvrátil hlavu, jako by cítil, že se mu snažím pohlédnout do očí hlouběji, než by bylo taktní. „Promiň, Side,“ houkl mi do ucha a prošel kolem mě k vážnici, „musím se jít podívat po svým žokejovi.“ Stál jsem a sledoval, jak mizí ve dveřích, a pak jsem se podíval do novin, kdo že je jeho žokej. Byl to Huw Walker, jeden z nejpopulárnějších chlapíků v jezdecké branži. Nikdy to nedotáhl na úplnou jedničku, ale držel se na špici nepřetržitě už nějakých osm devět sezon a měl za sebou spoustu jízd a řadu vítězství. Pocházel z rodiny velšského farmáře a říkalo se o něm, že má slabost pro rychlé ženy a rychlá auta, přesně v tomto pořadí. Nikdy jsem o něm nezaslechl, že by zpomaloval – koně, samosebou. V jednom z těch zvláštních, téměř nadpřirozených okamžiků jsem vzhlédl od novin a spatřil Huwa Walkera, jak míří ke mně. „Nazdar, Huwe,“ pozdravil jsem. „Ahoj, Side. Dostals moji zprávu?“ Vůbec nevypadal jako ten starý známý veselý Huw. „Ne,“ odpověděl jsem. „Kdes mi ji nechal?“ „Na záznamníku. Včera večer.“ „Na jakém čísle?“ „Na londýnským.“ Byl evidentně zneklidněný. „To mě mrzí. Jsem teď během Festivalu u tchána.“ „To nevadí. Tady nemůžu mluvit. Zavolám ti později.“ „Zavolej mi na mobil,“ řekl jsem a dal mu číslo. Pak rychle zamířil do vážnice.

Přestože do začátku prvního dostihu zbývalo ještě něco přes hodinu, na terase před vážnicí už začínalo být dost plno také proto, že se lidé stahovali k budově, aby se schovali před deštěm, který padal čím dál tím hustěji. Jako obvykle tu postávalo spoustu funkcionářů a novinářů, obchodníků s koňmi, lidí z médií, trenérů a jezdců, bývalých i současných. Tady se vyměňovaly nejžhavější drby týdne a košilaté vtípky šly na dračku. Zvlášť šťavnaté novinky se šířily jako asijská chřipka: kdo s kým spí a koho při tom přistihl manžel nebo manželka. Rozvodovost v jezdecké branži bujela takřka neřízeně. Proplétal jsem se davem s ušima našpicovanýma, abych zachytil co možná nejvíc aktualit z dostihového světa.

(11


„Toho sandcastleského hříběte je vážně škoda,“ říkal právě kdosi ve skupince nalevo ode mě. „Koupili ho loni v říjnu na dražbě v Newmarketu jako ročka za půl milionu, a včera ráno šlápl do králičí nory a zranil si hlezno tak nešťastně, že ho museli utratit.“ Popošel jsem o kus dál. „Ten neschopnej žokej mi toho koně napůl umlátil k smrti, jen aby ho dotáhl na třetí místo.“ Rozložitý trenér v prošívaném kabátě, Andrew Woodward, se rozohňoval před skupinkou posluchačů. „Idiot zatracená, vysloužil si za to na čtyři dny zákaz. Jestli ho to napadne ještě jednou, spráskám já jeho, a to pořádně.“ Kroužek fanoušků se pobaveně zasmál, já mu to však věřil. Když totiž kdysi nachytal vzadu ve stodole svoji náctiletou dceru, jak se mucká s jedním z jeho žokejských učňů, přehodil si bezmocného mladíka přes žok sena a sešvihal mu holý zadek jezdeckým bičíkem. Prý se téhož zacházení dostalo i slečně dceři. Woodwarda to sice stálo obvinění z ublížení na zdraví, ale získal si tím značný respekt. Byl to velice dobrý trenér, vysloužil si však reputaci zavilého nepřítele žokejů. Někteří tvrdili, že je to ze závisti. Odjakživa byl totiž příliš těžký na to, aby sám závodil. Párkrát jsem pro něho jel, a nejednou mi pořádně vynadal, když výsledky dostihů nesplnily jeho očekávání. Nebyl zkrátka na seznamu lidi, jimž bych poslal blahopřání k Vánocům. Přesunul jsem se co nejrychleji dolů k padoku, kde jsem zahlédl někoho, s kým jsem chtěl mluvit, a to rád. „Side, ty stará vojno!“ Paddy O’Fitch byl můj kamarád, také bývalý žokej, o jeden nebo dva palce menší než já, ale jinak učiněná chodící encyklopedie dostihů, zvlášť co se týkalo steeplechase. Mluvil drsným belfastským přízvukem a miloval všechno irské. Ve skutečnosti se však narodil v Liverpoolu a byl pokřtěn jménem Harold podle tehdejšího ministerského předsedy. V pasu měl uvedeno příjmení Fitch, irské O’ si sám přidal ještě na škole. Svým rodičům zjevně nikdy neodpustil, že emigrovali přes Irské moře do Anglie pouhé dva týdny před jeho narozením. „Ahoj Paddy,“ usmál jsem se na něj. Potřásli jsme si rukama. Kamarádství mezi námi dvěma bylo teď mnohem silnější než v dobách, kdy jsme spolu dennodenně soupeřili na dostizích. Když před šesti lety odešel na jezdecký odpočinek, proměnil

12)


své znalosti prostředí ve výnosný byznys. Psal krátké, ale nesmírně zábavné příběhy z historie dostihů a závodišť o významných žokejích a o slavných koních, a tyhle útlé knížečky prodával na parkovištích dostihových závodišť po celém kraji. Knížečky se postupně proměnily v podrobnou historii dostihového sportu, a brzy se jejich prodej zvýšil natolik, že si na něj Paddy musel najmout zaměstnance, aby se sám mohl věnovat psaní. Celé roky budoval svůj neoficiální archiv, až se mu dostalo požehnání od Jockey Clubu a byl oficiálně požádán, aby uspořádal veškeré materiály a dokumenty o dostizích, nashromážděné v nejrůznějších muzeích dostihového sportu po celé Anglii. Ale byly to jeho knížky, které mu přinesly největší úspěch. Levné tenké černobílé brožury se časem proměnily v měsíčně vycházející barevně tištěné knížečky na lesklém křídovém papíře. V kůži vázané desky na knížečky se pravidelně v prosinci stávaly pro kteréhokoli dostihového nadšence dárkem, který prostě musel dostat. Paddy byl nevyčerpatelnou studnicí informací, od užitečných až po nepotřebné, a od té doby, co jsem se vydal na dráhu detektiva, jsem se na něj díky tomu často obracel. Co se dostihů týkalo, Paddy zkrátka překonal i internetový Google. Byl tím nejlepším vyhledávačem, co jsem znal. „Jakou myslíš, že má šanci Candlestick v prvním dostihu?“ zeptal jsem se ho jakoby nic. „Mohl by vyhrát. Přijde na to...“ Zarazil se. „Na co?“ opáčil jsem. „Jestli se o to pokusí.“ Odmlčel se. „Proč se ptáš?“ „Napadlo mě, že bych si vsadil,“ snažil jsem se, aby to znělo přesvědčivě. „Prokristapána! No to mě teda podržte!“ Neobracel se samozřejmě na nikoho konkrétního. „Sid Halley si chce vsadit. A prasata asi budou lítat, ne?“ zasmál se. „No, kdybys mi, člověče, teď řekl, že máš na zadku třetí oko, tak bych ti to věřil spíš než tuhle blbost.“ „No dobrá, Paddy, tak jo,“ vzdal jsem to. „Hele, přestaň strejdovi Paddymu cpát tyhle kecy, Side. Hezky vyklop, proč ses na Candlesticka ptal.“ „Proč myslíš, že se nepokusí vyhrát?“ zeptal jsem se místo odpovědi. „To jsem neřekl,“ protestoval Paddy. „Já jenom řekl, že by mohl vyhrát, kdyby se o to pokusil.“

(13


„Ale myslíš si, že se nepokusí. Proč bys to jinak říkal?“ „Jedna paní povídala, to je všecko,“ opáčil. „Říká se, že prý Burtonovi koně neběží vždycky tak, jak by mohli.“ Právě v té době došlo na závodišti k prvnímu úmrtí. V Cheltenhamu je na jednom konci padoku vyvýšené místo, jakýsi přírodní amfiteátr, který slouží jako místo pro odsedlání vítězného koně. Hned vedle hrazení se zvedá půlkruhové betonovo-cihlové hlediště. Týž den o něco později bude tato část závodiště přeplněna nadšenými diváky, vítajícími vítěze Zlatého poháru. Teď, v časném deštivém odpoledni, se tu pod deštníky choulilo jen pár otužilců, kteří sledovali ruch před vážnicí a čekali na zahájení dostihů. „Pomoc! Pomoc! Pomozte mi někdo!“ Z hlediště volala o pomoc jakási žena středního věku, oblečená do zeleného tvídového kostýmu a rozepnutého nepromokavého pláště. Všechny oči se rázem upřely tím směrem. „Proboha, pomozte mi někdo!“ nepřestávala křičet. Paddy a já jsme se rozběhli přes dráhu dovnitř padoku, odkud už jsme viděli, že to není ona, ale muž, s nímž tam byla, kdo potřebuje pomoc. Ležel zhroucený u jejích nohou, opřený o čtyři stopy vysoký drátěný plot, který odděloval diváky od koní. Ke dvojici se na jejich straně plotu rozběhli další lidé a kdosi volal doktora. Místní lékař, zvyklý spíše na ošetřování zraněných žokejů, už vyběhl z vážnice a rychle hovořil do vysílačky. Nic nepřiláká britské publikum tak bezpečně jako nehoda. Místo před plotem se začalo plnit postávajícími hloučky lidí, kteří přišli sledovat dramatickou scénu, a do padoku mezitím přispěchali dva záchranáři v zeleném s velkými červenými batohy na zádech. Bohužel jim v cestě k postiženému bránil drátěný plot, a tak přes něj navzdory pokynům lékaře skupina přihlížejících bezvládné tělo zvedla, načež byl muž položen na čerstvě posečený trávník, přesně tam, kde později toho dne budou stát vítězové. Lékař a záchranáři se dali do práce, ale zakrátko bylo jasné, že bojují předem prohranou bitvu. Lékař přiložil ústa k ústům bezvládného muže a nasadil umělé dýchání. Taková obětavost, napadlo mě. Přiložil bych já svoje ústa k ústům úplně cizího člověka? Jeden ze záchranářů lékaře vystřídal s modrým gumovým

14)


balonkem spojeným s hadičkou, již zavedli postiženému do krku, zatímco druhý z nich umístil na jeho hrudník defibrilátor. Bezvládné tělo sebou škublo, jakmile byl aplikován elektrický výboj, a opět zůstalo nehybně ležet. Pokračovali v oživování mnohem déle, než jsem očekával. Střídavě se snažili vpravit do plic vzduch a masírovat hrudník. Uplynula téměř půlhodina, než začali projevovat známky toho, že budou nuceni boj vzdát. Mezitím dorazila na místo sanitka a zřízenci rozložili nosítka. Když na ně muže položili, bylo zjevné, že je konec. Z pohybů zdravotnického personálu se vytratila naléhavost a spěch. Další oběť srdečního záchvatu, jeden nový statistický údaj. Brzy poté, co zemřelého odvezli, rozptýlil se dav přihlížejících pod přístřešky, aby se ukryl před deštěm, a občas někdo prohodil, jak je to strašné a že je třeba, abychom o své tělesné schránky dobře pečovali.

První dostihový závod jsem sledoval ze sektoru pro majitele a trenéry. Triumph Hurdle je překážkový dostih pro čtyřleté nováčky na dvě míle a jeden furlong. Začátek byl působivý. Pětadvacet koní se vyřítilo na dráhu k prvním překážkám jako kavalerie do útoku. Přistihl jsem se, že největší pozornost věnuji Huwu Walkerovi na Candlestickovi. Koně se stále drželi ve skupině a poprvé míjeli tribunu. Pak se pomalu začali oddělovat ti, kteří mířili k metě nejvyšší. Těch, kteří měli šanci uspět, bylo sotva půl tuctu, a nyní zahnuli doleva a z kopce dolů. Candlestick byl třetí, když nabíhal na předposlední překážku, a tam se vedoucí kůň dostal příliš blízko k překážce, zavadil o její vrchol a skončil ve změti nohou na zemi. Huw Walker strhl Candlesticka prudce vlevo, aby se vyhnul srážce s ležícím koněm, a důrazně ho pobídl do žeber. Byl to jeden z finišů, které dělají dostihům dobré jméno. Do cíle se těsně vedle sebe řítili čtyři koně, jejich jezdci jako by téměř zmizeli ve víru paží a bičíků, jak se na poslední chvíli snažili dostat ze svých zvířat, co šlo. Nebylo pochyb o tom, že tentokrát ze sebe Candlestick vydává maximum. Huw se ze všech sil snažil dostat k cílové čáře jako první a jeho snažení bylo nakonec úspěšné. Zvítězili o hlavu. V radostné náladě jsem zamířil do padoku, abych přivítal Hu-

(15


wa s Candlestickem, až se budou vracet, a narazil jsem tam na jejich rozběsněného trenéra Billa Burtona. Vypadalo to, jako by výhra vůbec nebyla podle jeho plánu. Jestli si nedá větší pozor, pomyslel jsem si, potvrdí v očích všech přítomných šeptandu, která o něm už dlouho kolovala. Opřel jsem se o hrazení a sledoval, jak Bill Burton a Huw Walker odsedlávají zpoceného koně. Ze hřbetu a boků mu ve velkých oblacích stoupala pára a mísila se s hustou atmosférou napětí, která panovala mezi oběma muži. Stáli spolu vedle koně a stříleli po sobě nadávky, jako by vůbec nevnímali davy lidí kolem. Z místa, kde jsem byl já, jsem neslyšel celou výměnu názorů, ale zachytil jsem několik „hajzlů“ a mnoho dalších, ještě méně lichotivých přívlastků. Užuž to vypadalo, že hádka přeroste ve fyzický konflikt, když vtom mezi ně vstoupil jeden z pořadatelů a odvlekl Billa Burtona stranou. Huw se setkal s mým pohledem, pokrčil rameny, a když mě míjel cestou do vážnice, mrkl na mě a široce se usmál. Stál jsem tam a přemítal, co si o tom všem mám myslet, když mě kdosi ztěžka poplácal po zádech. Byl to Chris Beecher, plešatící obtloustlý čtyřicátník, novinář, milý asi jako hřebík v botě. Poplácání od něj bylo jako nůž do zad. „Tak jak ti to jde s tím tvým hákem?“ Zdánlivě jako by si ani neuvědomoval, že je to jedna z těch otázek, na které není zrovna slušné se ptát. Stejně jako kdybych se zeptal, jestli vám ten velký červený flek v obličeji na slunci hnědne... O některých věcech bývá prostě lepší nemluvit. Ale Chris Beecher si ze zraňování citů druhých lidí udělal živobytí. Redaktor společenské rubriky – tak zněl jeho úřední titul. Výstižnější by ovšem bylo Největší drbna v okolí. Měl na starosti stránku v deníku The Pump, s nímž jsem byl před nějakým rokem v rozepři. Polovina z toho, co Chris Beecher psal, byly čisté výmysly, ve zbytku se však většinou našlo něco pravdy, takže leckdo nakonec uvěřil všemu. S naprostou jistotou jsem věděl, že jen za posledních dvanáct měsíců přímo zapříčinil dva rozvody a jeden pokus o sebevraždu. Ten můj hák, jak jej nazval, byla ve skutečnosti velice drahá myoelektrická protéza levé ruky. Co začala ostrá koňská podkova, to s úspěchem a potěšením dokončil sadistický zločinec a já byl nyní hrdým majitelem umělecky vyvedeného zázraku techniky

16)


a medicíny jedenadvacátého století, což skutečně moje umělá ruka byla. Popravdě řečeno jsem se naučil dělat většinu úkonů jednou rukou, ale zvykl jsem si nosit protézu jako kosmetickou obranu před netaktními pohledy. „V pohotovosti a kdykoli schopný akce,“ odpověděl jsem, otočil se a nabídl Chrisi Beecherovi levou ruku ke stisku. „Ani náhodou! Ještě mi tou věcí rozlámeš prsty!“ „Běžně do ní beru i vajíčka,“ zalhal jsem. Ve skutečnosti jsem jich celé tucty rozmačkal. „To je mi fuk,“ řekl. „Doslechl jsem se, že s ní mrzačíš lidi.“ To byla pravda. Už se mi s ní taky podařilo přerazit pár čelistí. Nemá ostatně smysl snažit se v bitce za každou cenu o fér hru, když máte k předloktí přidělanou docela slušnou zbraň. „Co soudíš o té malé výměně názorů mezi trenérem a žokejem?“ nadhodil zdánlivě nevinným tónem. „Nevím, co tím myslíš.“ „Ale jdi!“ ušklíbl se. „To snad přeci musel vidět každý!“ „A o co tedy vlastně jde?“ zeptal jsem se stejně nevinně. „To je jasné. Walker vyhrál, i když neměl. Pro stáj se dneska neposypou žádné úplatky. Hlupák jeden.“ „Kdo?“ zeptal jsem se. „Walker, nebo Burton?“ „Dobrá otázka. Řekl bych, že oba. Docela bych se divil, kdyby si je nepředvolali komisaři nebo Jockey Club. Dáš si pivo?“ „Někdy jindy. Slíbil jsem tchánovi, že si dám drink s ním.“ „Bývalému tchánovi,“ opravil mě kousavě. „Před tebou se na závodišti nic neutají, že?“ „Ty jsi vážně šprýmař. Z tebe bych tajemství nevytloukl ani za nic, pokud bys ho sám nechtěl prozradit. Což vím taky z doslechu.“ Věděl toho až příliš, říkal jsem si. „A jak se vyvíjí tvůj milostný život?“ rýpl si do mě znenadání. „Do toho ti nic není.“ „Tak vidíš, co jsem říkal?“ Poklepal mě po prsou. „S kým teď spí Sid Halley? To je momentálně v branži nejstřeženější tajemství.“ A vydal se hledat snadnější kořist. Byl to statný proplešatělý hromotluk a uměl si svou figurou získávat převahu. Klasický tyran, kterého těšilo působit lidem bolest. Díval jsem se za ním a přemýšlel, jak může vůbec v noci klidně spát.

(17


V jednom ohledu měl ale pravdu. S kým teď Sid Halley spí, to byla informace, kterou jsem se snažil pečlivě chránit před věčně našpicovanýma ušima dostihových klepen. Závodiště bylo mou kanceláří, tady jsem vykonával svou práci. Kromě toho, že jsem se vždy snažil oddělovat pracovní záležitosti od soukromých, jsem ze zkušenosti věděl, že jsem citlivý na útoky namířené proti těm, které mám rád. Pro mě i pro ně bylo tedy bezpečnější, když zůstávali před mými potenciálními nepřáteli v anonymitě.

18)

Cheltenham se v den Zlatého poháru probudil do jasného

Recommend Documents