Současná italská literatura Italská literatura druhé poloviny dvacátého století je jednou ze zemí, kde vznikl literární postmodernismus. V románu Umberta Eca je snad všechno, čím se literární postmodernismus vyznačuje. Všichni ho uznávají jako jednoho z největších literárních tvůrců všech dob, přesto není držitelem Nobelovy ceny za literaturu. A tak jediným italským literátem, který dostal toto významné ocenění v roce 1997 je Dario Fo. Přestože je to autor literárně kvalitní, tak toto ocenění získal především za neohroženost, kterou projevil v boji s všemocným politikem Berlusconim. Jak napsali porotci při udílení Nobelovy ceny: „jako dědic středověkých kejklířů, který pranýřuje moc a vyzdvihuje důstojnost utlačovaných, přičemž je schopen kombinovat staré, tradiční formy s formami moderními.“ Centrem italské literatury však zůstává ecovský severoitalský Turín.
Umberto Eco (*1932) Eco vystudoval filozofii v Turínu. Poté vyučoval estetiku na fakultě architektury v Miláně. Spolupracoval rovněž s italskou televizí, pracoval i jako nakladatelský redaktor. Od roku 1971 působil jako profesor sémiotiky na univerzitě v Bologni. Je autorem mnohostranných teoretických prací v oblasti estetiky, sémiotiky a filozofie jazyka. Je představitelem moderní nauky o znacích. Umberto Eco uplatnil své teoretické znalosti hlavně ve svých poměrně pozdních románech v duchu postmodernismu. Prvním z nich byl román Jméno růže, až v roce 1980, který se vymyká všem literárním kategoriím a zaujímá výlučné místo ve světové literatuře. Děj románu se odehrává ve 14. století v době teologických sporů v nejmenovaném hornoitalském opatství. Vypravěčem je starý benediktinský mnich, který jako novic spolu s učeným inkvizitorem narazili na sérii vražd mnichů a snažili se celou záhadu vyřešit. Ukáže se, že strůjcem vražd byl starý, slepý knihovník, snažící se tím zabránit vstupu do knihovny, kde byl umístěn druhý díl Aristotelovy Poetiky pojednávající o smíchu. Toto dílo považuje knihovník za ohlášení příchodu Antikrista. Přínosem příběhu je sama složitá a nikdy nekončící cesta za poznáním. Vede přes proniknutí do tajů teologie a filozofie, do říše jedů a léčivých rostlin, do záhadných významů drahokamů a čísel. Román je montáží různých žánrů, je kombinací detektivky, gotického románu a kronikářského záznamu. Další romány: Foucaultovo kyvadlo - 1988 Ostrov včerejšího dne - 1994 Baudolino - 1994 Tajná láska královny Loany - 2004 Pražský hřbitov – 2011
Dario Fo (*1926) Narodil se 24. března 1926 ve vesničce San Giano v provincii Varese (v Lombardii) a vyrůstal v demokraticky a antifašisticky smýšlející rodině. V roce 1952 se seznámil s Frankem Parentim, který mu nabídl možnost práce ve státním rozhlase (RAI). Dario Fo se chopil příležitosti a v pořadu Nebohý trpaslík přednáší své texty, které posléze recitoval i v milánském divadle Odeon. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Práce v divadle Foa natolik zaujala, že se vzdal angažmá v RAI a plně se oddal spolupráci s Parentim. Pak také pronikl do světa filmu. Psal scénáře, podílel se na režii, ale rovněž hrál ve filmu. Divadlo však pro něj představovalo fascinující místo poskytující nevyčerpatelné možnosti, a proto se k němu neustále navracel. V roce 1959 založil se svou manželkou Frankou Rame divadelní společnost Compagnia Fo – Rame, která fungovala až do roku 1967. V 70. letech přišlo období krize. Trpělivost vlády vůči Foovým výstřelkům a výpadům přetekla, represe státu se objevovala ve stále čitelnějších a drsnějších podobách. Foova představení byla cenzurována, často rušena a zakazována, anonymní výhružky smrtí byly na denním pořádku. Franca Rame byla unesena fašistickým komandem a Fo zadržen policií, brzy nato však propuštěn díky nesouhlasnému protestu svého publika. Dario Fo varování nevyslyšel, stále říkal přesně to, co si myslel a myslel si to, co říkal a psal. Své aktivity Fo rozvíjí i v oblasti teorie divadelní režie, sestavil umělý jazyk z různých řečí a dialektů, tzv. GRAMMELOT, na němž si cenil především jeho komunikativnosti a univerzálnosti. Jeho hry se hrají po celém světě včetně České Republiky.
Stefano Benni (*1946) Benni je velmi kritický k italské zábavě a především k italské televizi, kterou vidí jako úhlavního nepřítele kultury. Ostatně ten, kdo měl možnost shlédnout třebas jen jediný ze zábavních pořadů kteréhokoli z italských televizních kanálů, založených na účinkování přihlouple se usmívajících polonahých krásek a moderátora vykřikujícího s italským temperamentem jména nadšených soutěžících, nemůže než souhlasit. V oblasti psaného slova se Benni prosadil ve vícero kategoriích: je úspěšným autorem básní, románů, povídek, divadelních her, fejetonů a jednoho filmového scénáře. Psát začal nejprve jako novinář a potřeba veřejně se vyjadřovat k nejrůznějším událostem mu vydržela dodnes: v jeho biografii nalezneme spolupráci s deníky „La Repubblica“ či „Il Manifesto“ a s týdeníkem“. Základní charakteristikou Benniho díla je ironický, respektive satirický pohled na svět, podtržený použitím zcela originálního jazyka, který bývá někdy nazýván „benničtinou“. Obvyklé jsou v jeho textech složeniny slov z různých jazyků, působící z hlediska fonetiky komicky, zároveň však přesně vystihující situace či vlastnosti, které se ocitly pod hledáčkem Benniho pohledu. Nejkomičtější složkou Benniho jazyka jsou bezpochyby novotvary, které autor vytváří dle své vlastní potřeby pro jevy, které současná italština neumí ještě pojmenovat. Mrakodrap se v aktuálním znečištěném světě stává „smogodrapem“,
nebezpečné městské čtvrti jsou „bědatitamvkročiti“, Itálie budoucnosti nese jméno „Smutnálie“ (spisovatel je tedy vůči budoucnosti svého národa značně pesimistický). V tomto výčtu by se dalo pokračovat, ale to bychom ochudili čtenáře o zážitek z četby plné překvapujících neologismů. Nejvýstižněji snad lze charakterizovat benničtinu jako naprosto nekonvenční a inovátorský literární jazyk, jehož cílem je provokovat a zároveň pobavit. Čtenář je nucen rozvíjet svoji představivost, aby dosáhl úplného pochopení některých výrazů či obrazů vytvořených Bennim na stránkách jeho děl, a proto snad lze tvrdit, že se tak stává nevědomě anonymním účastníkem Benniho seminářů o imaginaci, které takto probíhají vlastně neustále a jejich cílem je právě podnícení schopnosti představivosti v lidských myslích. Vedou se polemiky o tom, do jakého žánru Benniho dílo „zaškatulkovat“. Vzhledem k jeho neustálé proměnlivosti se to zdá být úkol nad jiné obtížný a tak se často hovoří o vícero proudech Benniho tvorby, minimálně o dvou: proud fantastický a proud satirický. Do první skupiny patří převážná část Benniho románové tvorby, do skupiny druhé pak jeho povídkové sbírky. Povídka obecně je žánr, který Bennimu, mistrovi vtipné zkratky, zřejmě vyhovuje nejvíce. Mezi romány žánru sci-fi se řadí například Země!, jež sklidila ohromující úspěch nejen u čtenářů, ale i u kritiky. Děj románu se odehrává v roce 2156 na prahu nové doby ledové. Mezi pozemšťany Benni rozpoutává konkurenční boj o to, která ze tří vesmírných lodí dorazí jako první k blížící se planetě, na níž bude možný lidský život. Mezitím se ale na Zemi objeví nový zdroj tepla vracející lidem naději. Další román z tohoto okruhu, Baol (1990), může být označen za jakousi komickou transpozici Orwellova 1984. Velký šéf Enoch má moc ovládat mysl a vzpomínky svých poddaných. Hrdina románu, mág ze sekty Baol, bojuje s ohromnou Enochovou silou, aby se opět odněkud mohla vynořit Pravda. Společenství Celestýnů není, na rozdíl od ostatních knih, dílem plným zábavy. Jejími hrdiny jsou tři uprchlíci ze sirotčince, kteří se rozhodnou pro účast na světovém šampionátu v Pouliční míčohře, jejímž pravidlem je hra bez pravidel. Prohlásí se za reprezentanty národa Gladonie, kterému vládne tvrdá ruka Egoarchy Mussolardiho. Vstupují tím do víru dění, který je mocnější než oni. Elianto je gulliverovsky pojatý příběh o putování pestré skupiny cestovatelů: čertice s jejími dvěma druhy, s bojovníkem – obláčkem, dvěma jogíny a třemi městkými teenagery. A co je všechny spojuje? Hledání ztraceného zdraví malého chlapce Elianta. Pro částečné doplnění rozsáhlé autorovy bibliografie jsou ještě další romány Komičtí vyděšení válečníci, Duchové, Rychlonohý Achilles, Časoskokan.
Antonio Tabucchi (*1943) Celou Tabucchiho prózou prochází láska a obdiv k Portugalsku, k jeho kultuře, literatuře i jazyku i k Fernandu Pessovi, jenž se stal Tabucchiho nejvyhledávanějším literárním vzorem. Tabucchi debutoval v roce 1975 historickým románem o roli toskánských anarchistů v italských dějinách po sjednoceni Itálie s názvem Piazza d´Italia . Na evropskou literární scénu však Tabucchi vstoupil až v roce 1984 svou novelou Indické nokturno,
za kterou roku 1987 obdržel prestižní francouzskou literární cenu Prix de Médicis Étranger. Neméně úspěšné bylo stejnojmenné filmové zpracování. Roku 1986 vychází román Čára obzoru, zachovávající linii a témata předcházejících děl, a který rovněž posloužil jako předloha k filmovému zpracování. Roku 1992 Tabucchi publikuje Rekviem, román napsaný přímo v portugalštině. Děj románu je situován do Lisabonu a jedná se o snové blouznění hlavního hrdiny, který se v něm setkává jak s osobami živými, tak dávno zemřelými. Počátkem 90. let je Tabucchi v literárních kruzích již uznávaných autorem ověnčeným řadou prestižních ocenění, avšak do širších čtenářských vrstev mu otevřel cestu až román zcela vybočující z jeho dosavadní tvorby, s názvem Jak tvrdí Pereira, za který autor mimo jiné obdržel dvě italské literární ceny. Tento román, zasazený do Lisabonu 30. let minulého století, se odehrává v období Salazerovy diktatury a zároveň v předvečer jedné z největších katastrof 20. století, druhé světové války. Protagonistou je Pereira, postarší vdovec s již vyprchanými revolučními ideami boje za svobodu, který rediguje kulturní přílohu deníku “Lisabon”. Změnu do jeho života přinese setkání s mladým protisalazerovským aktivistou Franceskem, který mu znovu nažene do žil mladistvý elán. Následujícím literárním počinem je román Ztracená hlava Damascena Monteira, který byl napsán podle skutečné události. Děj nás zavede opět do Lisabonu, tentokráte se ale ubíráme po stopách vraždy, která se udála na policejní stanici a do které je zapletena i sama policie. Během práce na tomto románu Tabucchi pobýval ve Štrasburku, kde sbíral přesné a podrobné informace v archívu Evropského soudu. V tomto díle s detektivní zápletkou ovšem není důležité rozřešení případu, ale samo hledání. V roce 2003 bylo vychází sedm textů, sdružených pod názvem Cizí autobiogragie. V současné době Antonio Tabucchi přednáší na universitě v Sieně a přispívá svými články do italského deníku "Corriere della Sera" a španělského "El País".
Sebastiano Vassalli (*1941) Vassalliho romány jsou překládány po celém světě a také český čtenář se již s jeho tvorbou mohl seznámit. Jeho spisovatelským debutem se stala sbírka experimentální poezie Disfázní a také v následujících se distancuje od tradičních literárních forem a zůstává věrný programu neoavantgardy. To, co je pro Vassalliho tvorbu typické, tedy jeho ojedinělé vypravěčské umění a záliba v pátrání v minulosti, se projevilo poměrně pozdě. Vzorem Vassalliho poetiky se však stává především román Zlato světa. Román, jenž čtenáře provází dobou fašismu, přechodem k demokracii a ekonomickým boomem padesátých let, je typickým příkladem kombinace modelového příběhu a detailní faktografické dokumentace. Následující díla jsou psána již zcela v duchu této poetiky a představují vždy oživení některého konkrétního bodu italských dějin. Vassalliho pohled na činnost spisovatele souvisí s jeho vizí historie jako vědního oboru, s vizí jejího poslání a přínosu. Román Chiméra, za nějž byl Vassalli oceněn prestižní cenou Premio Strega, vypráví
příběh dívky z malé pádské vesnice, jež byla obviněna z obcování s ďáblem a upálena jako čarodějnice. Historickým pozadím tohoto příběhu je protireformační éra 17. století. K autorovým vrcholným dílům patří následující romány Marco a Mattio , Labuť, Kamenné srdce.
Paola Mastrocolová (*1956) Autorka se narodila roku 1956 v Turíně, kde působí řadu let jako učitelka na reálném gymnáziu. Autorčin zatím nejúspěšnější román Loďka v lese, vypráví o mimořádně inteligentním chlapci Gasparovi žijícím v jižní Itálii.
Melania Mazzuccová (*1966) Píše velmi různorodé knihy, debutovala se svou knihou Polibek Medúzy, roku 1998 vychází Mazzuccové druhý román, Baltusův pokoj.
Paolo Giordano (*1982) V roce 2008 vydává šestadvacetiletý fyzik z Turína svou prvotinu Osamělost prvočísel. Román se záhy stává bestsellerem, o kterém se všude píše a mluví, a začne získávat literární ocenění. Samota a neschopnost komunikace není nikterak originální téma, ale Paolo Giordano je zpracoval způsobem, který většinu čtenářů zasáhl. Alice a Mattia, protagonisté jeho románu, jsou outsideři vláčející životem těžká traumata z dětství. Ovšem ani vedlejší postavy nepřekypují štěstím, v podstatě lze říct, že v knize potkáváme jen samé nešťastné lidi, kteří se trápí a snaží se s něčím nelehkým vyrovnat. Ať už je to homosexualita (Mattiův spolužák Dennis), ztráta minulosti a asimilace v cizí zemi a v cizí rodině (Alicina hospodyně Soledad), neschopnost odpustit vlastnímu dítěti a milovat je (Mattiova matka), pocit viny za neštěstí své dcery (Alicin otec), nenaplněné otcovství (Alicin šéf), vykořeněnost a citové vakuum (Nadia), rakovina (Alicina matka) a v tom chmurném seznamu by se dalo ještě pokračovat. Nakonec i zdánlivě nejvyrovnanější postava, kterou je Alicin manžel Fabio, musí kapitulovat před zmarem a destrukcí, jež do jeho života přinesla jeho žena. Alice tedy není jen kulhavá, ale navíc je i anorektička, a aby toho nebylo málo, umírá jí matka na rakovinu. Mattia nejspíš trpí Aspergerovým syndromem, k tomu se sebepoškozuje tzv. cuttingem a jeho matka před ním nedokáže skrývat zášť, kterou k němu cítí. Když se ale do textu začteme pozorně, uvědomíme si, že autor chce především ukázat, že neštěstí je jako rakovina, která se „drolí“ v těle Aliciny matky. Šíří se dál a dál a dokáže metastázovat úplně všude. Přitom léčba by v mnoha případech nemusela být ani drastická, ani beznadějná. Možná by stačilo jen málo, možná by stačilo jen zbořit zeď.
Valeria Parrellová (*1974)
Je v Itálii jednou z nejznámějších současných spisovatelek. Česky byla vydána jedna z jejích nejúspěšnějších povídkových sbírek Za projevenou milost. V roce 2008 Parrellová vydává svůj první román Bílý pokoj (Lo spazio bianco), který posléze zfilmovala Francesca Comencini. Tento snímek s Margheritou Buy v hlavní roli vyhrál na benátském filmovém festivalu cenu za nejlepší scénář. Poslední dva romány, které Parrellová vydala, nesou název Ale jakápak láska a Podávám výpověď.
Giuseppe Culicchia (*1965) V roce 1990 publikoval několik povídek. Nejúspěšnější byl jeho román Spadla lžička do kafíčka, za který získal cenu Premio Montblanc a Grinzane Cavour pro začínající autory. Kniha posloužila také jako předloha pro film. Ve všech svých knihách se Culicchia zabývá problémy, se kterými se potýká dnešní moderní člověk. Culicchia jako představitel zatím poslední generace italských tvůrců pohlíží na problémy očima člověka, který se chce především bavit, ale zároveň cítí, že na některé aspekty naší společnosti nelze pohlížet nezúčastněně a s humorem. Snad ve všech svých knihách přichází s postavou rebela, aby tak zdůraznil potřebu odlišit se nějakým způsobem od anonymní a netečné masy obývající velká města. Hrdina románu Bla Bla Bla vypráví o své tiché rebelii. Jak moc leží autorovi na srdci problematika anonymity v současné společnosti, je zřejmé z z jeho knihy Ambaraba. Děj knihy je také situován na nástupiště podzemní dráhy a protagonisty jsou postavy očekávající příjezd vlaku. Každá kapitola popisuje myšlenky probíhající hlavou jednotlivých pasažérů během desetiminutového čekání. Anonymní prostředí rámcuje všechny příběhy. Touto strukturou se Culicchia hlásí nejen k Wendersovi, ale obecně k současné světové kinematografii, kde je místo hromadného setkávání s oblibou používáno jako východisko pro střet nejrůznějších lidských existencí. Kniha Na procházce s Anselmem je ukázkou surrealistického, místy až nepochopitelného humoru. Anselm je mravenečník z Brazílie; původně přijíždí do Itálie na mistrovství světa ve fotbale, nakonec se však usadí v Turíně a sdílí s Culicchiou nejen byt, ale velkou část jeho života. Na Anselmova dobrodružství navazuje následující kniha Skoro všichni svobodní. Zatímco děj předchozích knih se odehrává v nepřesně specifikované současnosti, příběh zatím poslední autorovy knihy Země zázraků je umístěn do konkrétního období kolem roku 1977, kdy bylo v Itálii aktuální téma terorismu. Culicchia se nyní k tomuto tématu jistě neuchýlil náhodou. Hrdiny jsou dva chlapci, které spojuje nenávist k přetvářce a hloupým a bezdůvodným pravidlům, stanoveným světem dospělých, jímž oba opovrhují. Protagonistou je malý rebel Zazzi, jehož příběhy nám vypráví jeho kamarád Attila.
Alessandro Baricco (*1957)
Román Oceán moře se téměř okamžitě stává bestsellerem. Děj knihy je situován do přímořského hotelu Almayer, kde se potkávají její hrdinové a žijí své osudy utkané neviditelnými nitkami, vedoucími vždy k moři. To se nakonec stává opravdovým protagonistou příběhu. V roce 1994, publikuje Baricco divadelní monolog Devatenáctset (Novecento), jenž je v roce 1998 zfilmován. V roce 1998 přichází Baricco s ambiciózním projektem “Totem”, netradičním divadelním představením, přenášeným i televizí, ve kterém objevuje překvapivé souvislosti mezi hudbou a literaturou a zprostředkovává je divákovi názornými ukázkami a příklady. V roce 1999 vychází Bariccův zatím nejobsáhlejší román City, jenž obsahuje několik paralelních příběhů, odehrávajících se buď v myslích dvou hlavních hrdinů, nebo reálně..
Niccolò Ammaniti (*1966) Bývá často označován za největší talent současné italské prózy. Jeho knížky byly dosud přeloženy do 44 jazyků. Do všeobecného povědomí se Niccolò Ammaniti zapsal až v roce 2001 románem Já se nebojím. V roce 2006 vychází román Jak Bůh přikazuje, za který Ammaniti získal o rok později literární cenu Strega. Opět se zde vrací k oblíbené tematice vztahu otec-syn. Rino a Cristiano Zena žijí jen spolu, synova matka je opustila. Cristiano by mohl být chlapec jako každý jiný, ale Rino není běžný otec. Je nezaměstnaný, alkoholik, násilník a v tomto duchu vychovává i svého syna. Vede ho k násilí a ke kultu silnějšího. Zatím předposledním Ammanitiho románem Já a ty. Další bildungsromán, příběh malého Lorenza, který se místo týdne na horách rozhodne zabarikádovat ve sklepě, a splnit si tak svůj sen: sen o klidu, bez hádek, otravných spolužáků, bez nutnosti neustále něco předstírat. Do života mu ale vpadne sestra Olivie, která Lorenzovi otevře oči a donutí ho dozrát, dospět a přijmout život takový, jaký je. Ammaniti je výjimečný pro svůj velmi vizuální a výjimečně sugestivní styl vyprávění, který vyvolává dojem filmového střihu. Obraz střídá jiný obraz a napětí se nenápadně stupňuje až do konečného rozuzlení.
