Sociální pedagogika a sociální práce 1. Oblasti činnosti a vědeckého zkoumání, které se částečně překrývají Pojmy „sociální pedagogika“ a „sociální práce“ označují dvě oblasti pomoci člověku, které se zčásti překrývají. Každá z těchto oblastí má rozdílné historické kořeny, rozdílný vývoj a rozdílné sebepojetí. Přesto předmět jejich zájmu i cíle, které si dnes kladou, jsou si velmi blízké, takže se dá tvrdit, že v práci s některými cílovými skupinami (např. s dětmi ohroženými sociální exkluzí) nemůže být činnost jedné disciplíny bez druhé účinná. Oba pojmy označují jak určitou sociální praxi, ba dokonce profesi, tak i teoretický základ této profese, který má ambici stát se samostatnou vědou nebo alespoň (v případě sociální pedagogiky) uznávanou subdisciplínou. Uvažujeme-li o sociální pedagogice nebo o sociální práci jako o praktických činnostech, můžeme je z dnešního pohledu řadit mezi pomáhající profese. Obě tyto profese vděčí za svoje osamostatnění myšlenkovým proudům vycházejícím z osvícenství. Zatímco v základech sociální pedagogiky můžeme identifikovat touhu po „povznesení lidových vrstev“ prostřednictvím socializace a výchovy (Natorp), ve vývoji sociální práce se odráží vývoj péče státu o občany, kteří potřebují pomoc. V obou případech se jedná o služby, které v době předosvícenské zajišťovala především církev, která byla v tradiční společnosti „vychovatelkou“ i „pomocnicí“ těchto lidí. V době osvícenství se výchovnou institucí stala především škola, která byla nositelem státní ideologie. Škola však svým působením ovlivňovala pouze děti, a to ještě ne příliš (ne všechny děti chodily do školy a škola zabírala pouze menší část jejich života). Školní výchova byla nadto spíše zaměřená na individuální rozvoj osobnosti po stránce rozumové a volní, takže socializační dimenze výchovy zůstala trochu v pozadí. Nedostatky školní výchovy byly podnětem k rozvoji moderní pedagogiky. V této souvislosti se už v roce 1844 objevil v německé literatuře pojem „Sozialpädagogik“ (sociální pedagogika). V tomto roce jako první použili tento pojem nezávisle na sobě dva pedagogové Friedrich Adolph Diesterweg (1790-1866) a Karl Mager (1810-1858). Navazovali ovšem přitom na myšlenky a praxi Johanna Heinricha Pestalozziho (1746-1827) a Johanna Hinricha Wicherna (1808-1881). Tento pojem se naplno prosadil až ve 20. století. Za zakladatele sociální pedagogiky se považuje Paul Natorp (1854-1924), který v r. 1899 uveřejnil monografii se stejnojmenným názvem. V anglosaském prostředí se naproti tomu setkáváme od začátku 20. století s výrazem „social worker“ (sociální pracovník). Poprvé se tento pojem objevuje v souvislosti s pomocí
nemocným tuberkulózou v USA. Od 20. let 20. století vznikaly v USA profesní sdružení sociálních pracovníků různých specializací (pro nemocnice, školy, psychiatrická zařízení, komunitní práci). Ve 40. létech pak vzniklo sdružení pro výzkum sociální práce. Všechna tato sdružení se v roce 1955 sjednotila a vytvořila National Association of Social Workers. Podobný vývoj můžeme sledovat také ve Velké Británii. Rozvoj sociální práce ve Velké Británii souvisel s rozvojem sociální politiky po 2. světové válce. Od 80. let můžeme mluvit o reflexi profese sociálního pracovníka. Pokud bychom chtěli srovnávat obsah činnosti sociálních pedagogů a sociálních pracovníků ve 20. století, asi bychom nenašli mnoho rozdílů; snad kromě toho, že někteří sociální pedagogové jsou spíše nakloněni tomu, aby vnímali jako svou přednostní cílovou skupinu mládež, zatímco sociální práce se orientuje na široké spektrum cílových skupin. Pokud ovšem uvažujeme o filosofii obou odvětví, o jejich cílech a vědecké profilaci, najdeme více rozdílů: zatímco vývoj sociální práce je velmi provázaný s vývojem sociální politiky, je vývoj sociální pedagogiky závislý na tom, jak se v posledních sto letech měnilo pojetí výchovy, případně tzv. lidovýchovy, čili osvěty. Oba obory jsou tedy závislé na politice sociálního státu: sociální práce vychází ze zadání státu jako garanta péče o lidi trpící sociální nouzí či jiným ohrožením; sociální pedagogika naproti tomu závisí spíše na státní ideologii, tzn. na tom, jakým způsobem stát chce (nebo nechce) ovlivňovat socializaci občanů, a tím jejich participaci na demokratickém politickém systému. Pro pochopení vztahu obou oborů v České republice je nutné nejprve interpretovat jejich vzájemný vztah v německy a v anglicky mluvících zemích, a teprve pak určit některá specifika českého vývoje, což nám umožní navrhnout určitou interpretaci současného vztahu sociální pedagogiky a sociální práce v ČR. 2. Sociální pedagogika a sociální práce v Německu Myšlenka sociální pedagogiky se začala rozvíjet v polovině 19. století jakožto alternativní přístup vůči dominantní školní pedagogice. Jelikož školní pedagogika kladla důraz na individuální rozvoj žáka, došli někteří pedagogové k názoru, že je nutné individuální dimenzi programově obohatit o dimenzi sociální. Karl Mager používal pojem sociální pedagogika – nebo také „kolektivní pedagogika“ – jako protiklad pojmu „individuální pedagogika“. Magerovo pojetí, které později rozvinul Natorp, vychází z přesvědčení, že člověk se stává plně člověkem teprve socializací, a proto je nutné věnovat se cílevědomě začlenění jednotlivců do společnosti a rozvinutí jejich schopnosti společnost spoluvytvářet.
Vznik sociální pedagogiky souvisí s dichotomií, kterou můžeme sledovat již od antiky, a kterou třeba v češtině vnímáme v užívání dvou různých výrazů pro „výchovu“ a „vzdělávání“. Tyto tradice můžeme sledovat již v antickém Řecku. Starořečtí „didaskaloi“ (učitelé) působili jako vzdělavatelé v aténských školách, které vznikly na podobném modelu jako dřívější školy babylonské; naproti tomu „paidagogoi“ byli obyčejně otroci, kteří dohlíželi v rodinách na chlapce a přiváděli je do školy nebo do tělocvičny. Paidagogos byl pověřeným zástupcem otce, takže mu otec delegoval přes den svoji zodpovědnost za synovu výchovu. Byl tedy důležitější než učitel. Zatímco učitel dbal na to, co má žák číst, pedagog se zabýval tím, jak se má chovat. Základní ideu, o niž se opírala vznikající sociální pedagogika najdeme už u Pestalozziho, který rozlišoval mezi vrchností, která dává almužny a buduje špitály, a tou, která vychovává. Další z průkopníků sociální pomoci dětem a mládeži, na kterého se německá sociální pedagogika odvolává, je Johan H. Wichern. Wichern založil r. 1833 výchovné zařízení „Rauhes Haus“. Při svých aktivitách se snažil nepomáhat pouze mladému člověku, ale především jeho rodině, jakožto přirozenému společenství, do nějž člověk vrůstá. Vznik německé sociální pedagogiky souvisí s osvícenstvím. Zatímco do konce 18. století byla jak výchova a vzdělávání, tak i pomoc sociálně slabším prakticky doménou církví, se vznikem sekulárního systému vzdělávání a sociální pomoci vznikla potřeba teoretického zakotvení této oblasti. V Německu to byl pruský pedagog F. A. Diesterweg, který usiloval o to, aby se škola vymanila z vlivu církve, a věřil, že se tak podaří, aby se stala škola prostředkem sociálních změn. Diesterweg byl přesvědčen, že lidé jsou schopni vývoje, respektu a péče o druhé, i práce pro dobro místní komunity a celé společnosti. Ústřední myšlenkou byl vývoj, který je možné ovlivnit výchovným, resp. osvětovým působením. Vedle tohoto sekulárního proudu sociální pedagogiky můžeme od začátku sledovat také úsilí křesťanských církví o pomoc mladým lidem a rodinám, která měla probíhat nezávisle na státu a státních dotacích. Zástupcem tohoto „křesťanského“ proudu byl již zmíněný Wichern. Jeho cílem bylo „udržet křesťansky motivovanou soukromou dobročinnost“. Přes rozdílná politická a ideová východiska, byla cílem všech těchto směrů participace jedince na životě komunity (rodiny, obce, spolku, státu, církve). V pozadí tohoto úsilí bylo nejen přesvědčení o významu socializace pro ontogenezi jedince, nýbrž také objevení významu participace jednotlivců na životě společnosti. Tento význam rostl s prosazováním demokratických principů v politice v 2. polovině 19. století. Na vývoj německé sociální pedagogiky měl rozhodující vliv Natorp, který je považován za jejího zakladatele. Natorp byl filosofem, který se opíral se o idealistickou myšlenkovou tradici,
počínaje Platónem a konče Kantem. Jeho „Sozialpädagogik“ představovala určitou vizi, která vznikla na základě kritiky tehdejší společnosti. Kritériem této kritiky – a inspirací pro společenské změny – se staly normy formulované filosofickou tradicí, kterou Natorp považoval za nadčasovou. Předmětem sociální pedagogiky podle Natorpa byl vztah mezi výchovou a společností. Z toho plynuly dvě základní otázky, které si kladl: jaký význam má společnost pro výchovu – a jaký význam má výchova pro společnost? Tyto otázky ale nebyly pojednány z hlediska sociologie (ani sociologie výchovy), jak bychom možná dnes očekávali, ale z hlediska filosofie a jejích „věčně platných“ principů. Natorp chápal sociální pedagogiku jako „teorii formování vůle na společenském základě“ (podtitul knihy „Sozialpädagogik“).1 Právě tento „společenský“ akcent sociální pedagogiky vedl v době nacismu k jejímu zneužití, a následně k diskreditaci celého oboru. Z téhož důvodu se po 2. světové válce začalo také v Německu prosazovat „konkurenční“ paradigma s názvem „Sozialarbeit“ (sociální práce, social work). Jednalo se o poválečnou reakci na zneužití sociální pedagogiku k zájmům nacionálních socialistů, které se prezentovaly jako „národní zájmy“, tedy zájmy celé německé společnosti. Proto se v poválečném Německu obrátila pozornost sociálních pracovníků k potřebám konkrétních lidí. Tím se i zde navázalo na tradici, která se začala formovat v anglosaských zemích, a přitom byla prakticky po staletí přítomna – ve formě charitativní práce – také v Německu. Charitativní práce, zejména péče o chudé, patřila k poslání křesťanské církve od jejích počátků. Jejím základem je nejen biblické učení o rovnosti všech lidí, tak zejména postoj a praxe samotného Ježíše a prvotní církve, jak se o ní dozvídáme ze spisů Nového zákona. V dějinách církve najdeme řadu výroků o chudobě i o tom, jak chudobu překonávat (sv. Augustin např. tvrdil, že je potřeba chudobě spíše předcházet, než proti ní bojovat, pro sv. Tomáše Akvinského představovala nouze chudých lidí pro bohaté příležitost k pokání). Teoreticky se začal zabývat otázkou systematické pomoci chudým lidem humanista španělského původu Juan Luis Vives (1492-1540). Jeho systém pomoci chudým spočíval na čtyřech pilířích: pracovní povinnost pro chudé, zprostředkování práce chudým, zaměření pomoci na potřeby jednotlivců, výchova v rámci péče o chudé. Kromě tradice charitativní práce, mohla německá verze anglického „social work“ navázat také na nové podněty, které se objevily – souběžně s USA a Velkou Británií – také v Německu na přelomu 19. a 20. století. Jako příklad můžeme uvést působení Alice
1
PIPPERT, Richard. Paul Natorps Sozialpädagogik. Ein geschichtsphilosophisches System. In WOLLENWEBER, Horst (Hrsg.) Modelle sozialpädagogischer Therienbildung. Paderborn; München; Wien; Zürich: Schöningh 1983, 11-35.
Salomonové (1872-1948), která jako první prosadila novou profesi – profesi sociální pracovnice. Spolu s odmítnutím nacistické ideologie byla po 2. světové válce odmítnuta také „pedagogizace“ veřejného života. Vývoj směřoval k rozdělení sociálních profesí na „Sozialpädagogik“, která se zabývala spíše sociální službou rodinám a dalším vybraným skupinám, a „Sozialarbeit“, která převzala metodiku anglosaského „social work“ (případová práce a management). Vzhledem k tomu, že v Německu je asi polovina sociálních pracovníků vzdělávána ve studijním oboru „sociální pedagogika“ a s ohledem na německou tradici, která považuje sociální pedagogiku za teorii sociální práce, můžeme od 80. let sledovat opět postupné propojování obou směrů – přes používání obou výrazů současně (Sozalpädagogik/Sozialarbeit) až k vytvoření nového pojmu „Soziale Arbeit“. V Německu tedy v současnosti můžeme najít vedle sebe velmi rozdílná i vzájemně protikladná pojetí sociální pedagogiky a sociální práce. 3. Sociální práce a sociální pedagogika v zemích ovlivněných anglicky psanou odbornou literaturou Pokud hledáme kořeny oboru, který se v angličtině nazývá „social work“, musíme jít hluboko do minulosti, až do počátků organizované charitativní činnosti ve středověku, o níž jsme se zmínili v předchozím odstavci. Za charitativní činnost zodpovídala církev. Jejím obsahem byla nejen pomoc konkrétním lidem, kteří se ocitli v nouzi, nýbrž také boj proti chudobě jako takové. Od konce 18. století rostla v celé Evropě, a tedy i ve Velké Británii, snaha, aby se garantem sociální péče stal stát, což se realizovalo především pomocí legislativních opatření směřujících k eliminaci žebroty a potulky a ke zmírnění chudoby. Vedle sociální péče nařízené zákonem, setkáváme se v 19. století s dvěma rozdílnými hnutími, která se považují za předchůdce sociální práce: „The Settlement Movement“ a „scientific charity“. První z těchto hnutí má svůj původ v Anglii: v r. 1884 založili manželé Samuel a Henrietta Barnettovi v Londýně první univerzitní osadu „The Toynbee Hall“, v níž žili studenti z vyšších společenských vrstev společně s chudinou. Hnutí se ale velmi rychle rozšířilo také v USA (např. Hull House v Chicagu). Toto hnutí můžeme považovat za předchůdce komunitní práce, protože se postupem času zaměřilo na odstraňování společenských příčin chudoby, na zprostředkování pracovních příležitostí a na reformu sociálních poměrů. Podobné úsilí můžeme po 2. světové válce pozorovat také v románském jazykovém prostředí (Francie,
Itálie, Španělsko, Latinská Amerika), kde se začal rozvíjet jakožto „sociálně kulturní animace“. Druhé hnutí (scientific charity), rozšířené v USA, se orientovalo na rozvoj charitativních organizací. Zde se kladl důraz zejména na osobní angažovanost těch, kteří pomáhali (očekávalo se od nich, že budou lidem v nouzi přáteli i vzory). Cílem „vědecké charity“ bylo také racionální rozdělování finanční pomoci. V tomto hnutí můžeme spatřovat předchůdce současné pastorační péče (pastoral care v americkém pojetí) a individuálního (případového) přístupu. Teoretické základy sociální práce na americkém kontinentě se rozvíjely díky aktivnímu působení škol sociální práce. První škola tohoto charakteru vznikla v roce. 1897 na podnět filantropické společnosti v New Yorku. V r. 1920 v Chicagu nastoupili první posluchači, kteří začali sociální práci studovat v rámci univerzitního vzdělání. Je však zajímavé, že právě americká sociální práce se nechala silně inspirovat německou sociální pedagogikou, a to jak přímo ve svých počátcích, tak i v době nacismu, kdy řada odborníků musela emigrovat z Německa, a tak se jejich myšlenky a projekty uskutečnily nakonec v jiných podmínkách a v jiné zemi, než tam, kde vznikly. Díky rozvoji sociální práce v 70. létech 20. století vznikla potřeba vědecky reflektovat tuto oblast. Zatímco v Německu se vědecká reflexe sociální práce rozvíjela většinou v rámci sociální pedagogiky, v anglicky mluvícím prostředí se pro tuto reflexi a rozvoj praxe začala etablovat samostatná disciplína s názvem „social work“. Zůstává ovšem otázkou, zda má (mít) sociální práce jako vědecká disciplína obecné ambice, tzn. zda má vytvořit teoretický základ pro veškerou sociální práci anebo spíše pracovat víceméně separátně na výzkumu jednotlivých problémů a modelů řešení. V angličtině se ovšem setkáme vedle pojmu „social work“ také s pojmy „social pedagogy“ a „social education“. Výraz „social pedagogy“ se obyčejně chápe jako překlad německého „Sozialpädagogik“. Naproti tomu „social education“ je výrazem označujícím aktivity pracovníků s mládeží (youth workers) ve stacionářích, ve výchovných a nápravných ústavech, ale i ve střediscích volného času. Tento pojem také označuje některé aspekty činnosti církví a obcí. V druhé polovině 60. let se práce s mládeží (youth work) začala chápat jako sociální výchova (social education). Součástí kurikula mnoha škol se stala „sociální, osobnostní a zdravotní výchova“. V 70. létech se setkáváme s trendem označit střediska pro dospělé se speciálními vzdělávacími potřebami jako „sociálně-výchovná centra“ (social education centres).
Jeden z prvků sociálně-pedagogické tradice je sociální práce se skupinou, zaměřená na proměnu skupiny i její sociální situace, a to v rámci demokratického procesu. Významnou roli při formování práce se skupinou hrály osobnosti, které emigrovaly z hitlerovského Německa (Kurt Lewin, Gisela Konopka, Josephine Klein ad.). Komunitní práce v Americe po 2. světové válce byla zaměřena na sociální aktivity a na přípravu členů skupin k převzetí společenské zodpovědnosti. Specifikum sociální pedagogiky (oproti „školní pedagogice“) spočívá v důrazu na prosociálnost, vztahovost a vytváření společenství. Sociální pracovníci, kteří se chápou jako „sociální vychovatelé“ participují na životě svých klientů a usilují o jejich začlenění do života společnosti. Otázka, zda se někdo považuje spíše za sociálního pracovníka nebo za sociálního pedagoga je záležitostí profesní identity. Ve Velké Británii – ale i v dalších zemích – bývá výchovná činnost chápána jakou součást sociální práce. 4. Sociální pedagogika a sociální práce v České republice V rámci habsburské monarchie můžeme také na území dnešní České republiky sledovat osvícenskou snahu státu o převzetí zodpovědnosti za řešení alespoň některých sociálních problémů. Vedle pokusů řešit problematiku žebroty a potulky začíná se na přelomu 19. a 20. století rozvíjet ochrana mládeže (Jugendschutz). V rámci ochrany mládeže vznikaly jak sirotčince, tak i útulky a internáty pro chudou mládež z venkova, která se profesně připravovala ve velkých městech. Tyto internáty zřizovaly soukromé osoby nebo spolky pracující na církevní či stranicko-politické bázi. Se začátky české sociální pedagogiky je spojeno jméno pedagoga G. A. Lindnera, který v roce 1888 uveřejnil knihu Pedagogika na základě nauky o vývoji přirozeném, kulturním a mravním. Na začátku 20. století se setkáváme jak s prvními empirickými výzkumy, které upozorňují na situaci dětí a mladých lidí ohrožených chudobou a jejími následky, tak i s legislativními reformami, které změnily politickou zodpovědnost v této oblasti. Zmíněné empirické výzkumy se věnovaly především zdravotním rizikům chudoby, takže zahrnovaly nejen oblasti, které dnes řeší sociální práce a sociální pedagogika, ale také problémy, které jsme zvyklí řadit do oblasti speciální pedagogiky. Koncepce ochrany mládeže se rozvíjela také v obdobní První republiky paralelně vůči školní pedagogice i vůči výchovně (až ideologicky) zaměřené práci spolků nabízejících mládeži aktivitu v rámci volného času (např. Junák, Sokol, Orel, Dělnická tělovýchovná jednota ad.). Vývoj řešení sociálních problémů po 2. světové válce se u nás ubíral zcela jiným směrem, než tomu bylo v západní Evropě. Komunistický stát (od začátku 50. let) převzal veškerou
zodpovědnost jak za oblast výchovy, tak i za řešení sociálních problémů. Většina demokraticky fungujících spolků musela ukončit svoji činnost. Veškerá výchovná činnost (kromě výchovy v rodině) se realizovala v rámci jednotného školského systému, do nějž patřily jak zařízení pro zájmové vzdělávání (domy pionýrů a mládeže), tak zařízení pro děti, které byly vychovávány mimo vlastní rodinu (dětské domovy) nebo pro delikventní děti a mládež. Vzhledem k tomu, že empirické zkoumání skutečných problémů společnosti nebylo v 50. létech v zájmu totalitního režimu, nerozvíjela se ani sociologie, která se v některých západních zemích postupně stávala teoretickým základem sociální práce, ani sociální pedagogika. Problematika odchylného chování dětí a mládeže byla řešena v rámci speciální pedagogiky. Po změně politického systému v r. 1989 se objevila potřeba řešit jak dosavadní, tak i nově vzniklé sociální problémy, a to na základě skutečných potřeb lidí, kteří se octli v nebezpečí sociální exkluze. Velmi brzy se tedy začala rozvíjet jak sociální pedagogika, tak sociální práce. Bohužel obě tyto disciplíny se rozvíjely nezávisle na sobě, na základě výše popsaných německých, resp. angloamerických koncepcí. Sociální pedagogové se navázali na dosavadní československou tradici a obohatili ji o výsledky německé sociální pedagogiky. Nejvýznamnější zástupci české sociální pedagogiky (Kraus, Poláčková) připravili teoretický základ pro studijní program „sociální pedagogika“, který se realizuje na řadě českých univerzit. Zmínění autoři zastávají široké pojetí sociální pedagogiky jakožto vědy, která by mohla být teoretickým základem širokého spektra sociálních aktivit. Zatímco sociální pedagogika se začala v 90. létech rozvíjet jako pedagogická subdisciplína, v začátcích sociální práce jako vědeckého oboru stáli psychologové a sociologové (Matoušek, Musil, Navrátil, Chytil ad.). Iniciativa k rozvoji tohoto oboru vyšla spíše z potřeb praxe a byla výsledkem hledání efektivních modelů pro nově se rozvíjející oblast sociálních služeb. Jako vhodný model se jevila anglosaská koncepce sociální práce. Ukázalo se, že vzdělání potřebné k vykonávání funkce sociálního pracovníka vyžaduje poměrně hluboké znalosti z celé řady společenskovědních disciplín (sociální politika, psychologie, právo ad.) a také rozvoj specifických znalostí potřebných pro sociálního pracovníka. V rámci procesu určování priorit došlo k tomu, že z kurikula přípravy sociálních pracovníků vymizela pedagogická průprava, což se ukazuje v současné době jako nedostatek (zejména pro ty sociální pracovníky, kteří chtějí pracují s dětmi a mládeží).
Vzájemné „míjení se“ sociální pedagogiky a sociální práce v české teorii i praxi není ovšem zapříčiněno pouze různými teoretickými východisky; zásadní problém představuje striktní oddělení sociální práce a pedagogiky v praxi na základě platné legislativy. Určitým řešením tohoto problému může být úsilí některých vysokých a vyšších odborných škol o rozšíření kurikula studijního programu sociální práce o pedagogické předměty. Současně se zdá užitečné uvažovat o zapojení sociálních pracovníků také ve školách a školských zařízeních. Michal Kaplánek
Použitá literatura: HATÁR, Ctibor. Sociálna pedagogika, sociálna andragogika a sociálna práca – teoretické, profesijné a vzťahové reflexie. Praha: Educa Service 2009. HORNER, Nigel. What is Social Work? Context and Perspectives. Exeter : Learning Matters 2005. KRAUS, Blahoslav; POLÁČKOVÁ, Věra. Člověk – prostředí – výchova. K otázkám sociální pedagogiky. Brno: Paido 2001. NIEMEYER, Christian. Sozialpädagogik, Sozialarbeit, Soziale Arbeit – „klassische“ Aspekte der Theoriegeschichte. In THOLE, Werner (Hrsg.). Grundriss Soziale Arbeit. Ein einführendes Handbuch. Opladen: Leske und Budrich 2002, 123-137. PIPPERT, Richard. Paul Natorps Sozialpädagogik. Ein geschichtsphilosophisches System. In WOLLENWEBER, Horst (Hrsg.) Modelle sozialpädagogischer Therienbildung. Paderborn; München; Wien; Zürich: Schöningh 1983, 11-35. SCHILLING, Johannes; ZELLER, Susanne. Soziale Arbeit. Geschichte – Theorie – Positionen. München; Basel 2007. SMITH, Mark K. Social pedagogy. In the encyclopaedia of informal education. London: YMCA George Williams Collge 2009. [On line: http://www.infed.org/biblio/b-socped.htm]