Slovo úvodem: Postní doba

Slovo úvodem: Postní doba Milí přátelé, Vstoupili jsme do svatopostní doby přípravy na Velikonoce, které jsou nejvýznamnějšími svátky celého církevního roku. Možná se podivíte, proč právě Velikonoce. Vždyť děti i dospělí se většinou nejvíce těší na Vánoce, stromeček, dárečky, rodinnou idylu, koledy, dobré jídlo… Ale Velikonoce? Snad velikonoční pondělí? Mrskačky, zdobená vajíčka, u děvčat bolavé nohy? Na to se má člověk těšit?

Pán Ježíš, svou výkupnou obětí a svým zmrtvýchvstáním, nám odhaluje jinou perspektivu života. Života, kde je možné odpuštění, života, na jehož konci také čeká smrt, ale smrt, která je vstupní branou do života ve věčné radosti. A člověk touží žít věčně. Jinak by jeho život končil v nesmyslnosti, absurditě, nespravedlnosti, neměl by žádnou perspektivu ani cíl. Je dobré dobře se připravit na svátky Života. Pán Ježíš vstal z mrtvých. A věčný život stojí za oslavu.

Velikonoce nejsou o mrskačkách a zdobených kraslicích, chlebíčcích, sklenici vína, či dobré kořalky. To nám možná zůstalo jako pozůstatek pohanské doby, kdy se ještě uctívala božstva plodnosti, které si člověk chtěl naklonit a podmanit. Křesťanské Velikonoce jsou slavností vykoupení člověka z otroctví hříchu. Být svázaný zlem, žít obtížený výčitkami svědomí, žít v začarovaném kruhu nejrůznějších závislostí je otroctvím. Být svázaný kariérismem, touhou po penězích, slávě, touze po vyniknutí, požitkářství, sobectví nejrůznějších odstínů je otroctvím. Být svázaný nevírou, ateismem, vyhlídkou života, na jehož konci čeká jenom smrt, je otroctvím.

Když máme prožít pořádnou oslavu, vždy se na ni také pořádně připravujeme, jinak by nebyla pořádná. Křesťané to již od prvních století dobře chápali, proto před slavnost Zmrtvýchvstání zařadili dobu přípravy. Proč právě půst, doba odříkání má být přípravou na Slavnost? V čem je sebezápor tak důležitý? Na prvním místě je výrazem solidarity s tím, který vydal svůj život za mne, za tebe, za každého člověka, za celé lidstvo. Solidarity s tím, který proti nepravdivosti každého hříchu, ve kterém člověk odmítá Boha a znevažuje jeho postoj lásky k člověku, vyjadřuje svoji lásku k Bohu Otci svojí poslušností až na smrt, ve které ví, že Otec sleduje vykoupení každého člověka, jeho osvobození z pout zla. Chci mu

Strana 1

odřeknutím příjemných věcí, které mohu, ale nemusím mít, vyjádřit svoji vděčnost za jeho obětování se pro mne. Tím druhým rozměrem sebezáporu je, že tvoříme tajemné tělo Kristovo, jak o tom mluví svatý Pavel ve dvanácté kapitole Prvního listu Korinťanům. Kristus je hlavou, my tvoříme jednotlivé údy jeho tajemného těla. Proto s Ním jsme přibiti na kříž ve všem, co Jemu s láskou odevzdáme, ať jsou to příjemné chvíle našeho život, nebo chvíle bolestné. I lítost nad našimi hříchy je možné na Kristův kříž položit a spojit ho s Jeho utrpením. Takto spolu s Kristem máme podíl na vykoupení lidstva. Svatý Pavel to vyjádřil slovy v listu Kolosanům: „Bratři, teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev. Do jejich služeb jsem se dal, jak tomu bylo ve shodě s Božím darem, který mi Bůh svěřil, abych vám plně oznámil Boží slovo, totiž to tajemné rozhodnutí, které bylo skryté od věků a od pokolení, ale které teď bylo odhaleno jeho věřícím? Těm Bůh chtěl oznámit, jaké bohatství božské slávy je pro pohany v tomto tajemném rozhodnutí, že Kristu je ve vás, naděje na věčnou spásu.“ (Kol 1,24-27) Třetím rozměrem sebezáporu je solidarita se všemi, kteří nemají ani ty nejzákladnější prostředky ke každodennímu důstojnému životu. A je jich mnoho. Proto, ve chvíli, kdy se uskrovníme, můžeme ušetřené prostředky nabídnout právě potřebným lidem. Tím také děláme službu samotnému Kristu Pánu. On sám říká:

„Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ (Mt 25,40) Dalším rozměrem sebezáporu, o nic méně důležitým, je prostě skutečnost, že prvotním hříchem prarodičů lidstva Adama a Evy, jehož následky přecházejí na každého člověka narozením, jsme jejich potomci a tím také dědici následků, které nám odkázali, je naše přirozenost narušena. Již jasně nepoznáváme Pána Boha, jako nejvyšší hodnotu svého života a naše vůle je nakloněna, k tomu, čím je uspokojena touha našich smyslů. Duchovní hodnoty nevidíme, nebo jsou nám předkládány našim rozumem až za hodnotami tělesným. Proto, má-li v nás vyrůst člověk ‚duchovní‘, který na prvním místě touží po Bohu a duchovních dobrech, neobejde se to bez námahy sebeovládání. Umění sebeovládání, člověk potřebuje k ochotě rozdělit se, obdarovat, i ke každému dobrému skutku. Kdo se od malička nenaučil sebezáporem sebeovládání, stává se bezuzdným sobcem, který hledá jenom vlastní prospěch a na druhých mu nezáleží. V takovéto společnosti sobců, se žije velice těžce. Když máme ve výčtu potřeby sebezáporu pokračovat, je nutné říci, že sebezápor je potřebný ke každému dobrému a hodnotnému dílu. Kolik se musí zapírat muž, který chce pro svoji rodinu zbudovat rodinný dům. Po šichtě v zaměstnání, ho čeká nová šichta. Kolik sebezáporu stojí maminku starost o malé děťátko. V noci se nevyspat, kojit, přebalovat, a když ještě příjde nemoc toho malého drobečka, jak často ji svírá

Strana 2

úzkost. Také, když člověk si chce osvojit jakoukoli dovednost, manuelní, jazykovou, hudební a všechny další a rozvinout ji, bez notné dávky sebezáporu to nejde. Sebezápor je také výrazem prosby. Když se Pán Ježíš vrací s Petrem, Jakubem a Janem z Hory proměnění, pod horou najdou veliký shluk lidí. Ostatní učedníci nedokázali vyhnat zlého ducha z posedlého chlapce. Ptají se svého Mistra: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ Řekl jim: „Takový duch nemůže vyjít jnak, než modlitbou a postem.“ (srov. Mar 9,28-29) Půst je tedy také výrazem vážnosti a naléhavosti prosby, kterou vznášíme k Pánu Bohu. Jistě bychom našli ještě další významy postu. Zde jsme si uvedli ty nejdůležitější. Milí farníci, ať tato svatopostní doba, je pro nás všechny dobou, kdy se co nejúžeji přimkneme ke Kristu Pánu. On je Pánem nad životem, On je život sám (srov. Jan 1,4; Jan 5,2426; Jan 14,6). Otec Pavel

Slovo redakce Stávající redakce se potýká s nedostatkem času a postní doba téměř končí, proto toto číslo časopisu narychlo tvoří prozatimní redakce. Děkujeme za pochopení.

Postní doba Doba postní začíná Popeleční středou, je to doba pokání a období, které je zaměřeno k přípravě na slavení Velikonoc. Na Velikonoce se připravujeme postem, rozjímáním o utrpení a odříkáním. Na popeleční středu a Velký pátek se zachovává přísný půst. Svým postem se připojujeme k Ježíši Kristu, který se čtyřicet dní postil na poušti. Na Popeleční středu žehná kněz při mši svaté a uděluje věřícím popelec. Každého označí popelem na čele a říká přitom: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš.“ Věřící si dávají sypat popel na hlavu, jako znamení vlastní hříšnosti a ochoty konat pokání. Zároveň prosí Boha o odpuštění a požehnání. Vhodným prostředkem svatopostních příprav na velikonoční svátky je slavení křížové cesty. Jedná se o pobožnost, jejímž základem je rozjímání o Kristově utrpení a smrti na kříži. Při křížové cestě si připomínáme Ježíše Krista, který se pro nás stal člověkem, trpěl za nás a byl za nás ukřižován. Křížová cesta je tvořena čtrnácti zastaveními, začíná Ježíšovým odsouzením a končí jeho uložením do hrobu. Věřící postupně obcházejí jednotlivá zastavení – většinou obrazy jednotlivých scén, u každého zastavení se čte či pronáší krátká úvaha, která je zakončena společnou modlitbou. Chodívali jsme každou neděli po obědě na křížovou cestu do naší kaple. Všechny modlitby v naší kapličce vedl p. Dvořák – Rimeš. Měl krásný hlas, jak zvon, a

Strana 3

krásně zpíval. Na Velký pátek jsme chodili do kostela do Radostína k Božímu hrobu. Ježíš Kristus zemřel a vstal z mrtvých pro všechny. On je naše naděje, pravá naděje pro každou lidskou bytost. Ujišťuje nás – já jsem s vámi stále po všechny dny až do skonání světa. Postní doba je pro nás nejen příležitostí obnovit si vědomosti o Ježíšově životě, smrti a zmrtvýchvstání, ale přímo pozváním vstoupit na cesty, po kterých kráčí Ježíš, spolu s Ním žit, umírat, povstávat k novému životu. V jejím závěru slavíme Velikonoční svátky, zaznívá slavné: „Aleluja, Kristus vstal z mrtvých!“ Bohumila Špačková

Proč půst a sebezápor Příběh o Jonášovi. Znáte ho? Na začátku postní doby jsme ho mohli znovu slyšet ve čteních. Právě na něm a několika dalších bych chtěla vysvětlit jeden z významů postu, odříkání a sebezáporu. Vyprávění o Jonášovi najdeme ve Starém zákoně v knize Jonáš mezi dvanácti malými proroky, pár stránek před Matoušovým evangeliem. K Jonášovi promluvil Bůh a posílá ho do Ninive, víc jak sto dvacetitisícového města. Jeho obyvatelé totiž tak propadli zlu, že celé město má být zničeno. Jonáš o této cestě nechce ani slyšet. Jít k ninivanům? K těm zpropadlíkům? Přestože ho o to žádá Bůh, prchá opačným směrem – po moři do Taršíše, která byla tehdy v očích Hebrejů na konci světa. Aby se vyhnul svému poslání,

chce utéct co nejdál. Během cesty na moři se strhne velká bouře. Každý z členů posádky se modlí ke svému bohu. Hledají viníka, kvůli kterému je bouře pronásleduje. Jako způsob jeho vypátrání použijí tehdy oblíbené metání losem a los padne právě na Jonáše. Jonáš se překvapivě přiznává. Ví, že moře tak zuří právě kvůli němu, a dokonce navrhuje řešení. Nechá se hodit přes palubu. Raději zemřít, než někoho vybízet k obrácení. Ve chvíli, kdy jeho tělo pohltí vlny, bouře ustane. Bůh s ním má ale jiné plány a na smrt je ještě brzy. S Jonášem to nevzdává a tlačí ho pořád zpátky do Ninive. Má totiž ninivany varovat před následky jejich zhýralého chování, aby snad ještě někdo pochopil a chtěl se změnit. Bůh jim chce dát šanci ke změně a odvrácení svého hněvu, ke kterému ho svým životem provokují. Odtud už navazuje známější pasáž a pokračování Jonášova příběhu. Dostane se do útrob velké ryby, která ho po třech dnech vyvrhne na pevninu. Bůh je vytrvalý a znovu ho posílá do Ninive. Jonáš si o ninivanech myslí svoje, a když už tu musí být, aby je upozornil na pohromu, ke které se schyluje, prochází městem a volá: „Ještě čtyřicet dní a Ninive bude zničeno.“ Jedinou větu, kterou jim musí zprostředkovat. Ke vzteku Jonáše ninivané uvěří jeho krátkému a jasnému kázání. Vyhlásí půst a obléknou se do pytlovin. Podobně učiní i jejich král. Je nařízen přísný půst pro všechny včetně zvířat, každý se má odvrátit od svého špatného jednání a má kajícně volat k Bohu o odvrácení pohromy. Bůh nakonec neprovede to, co Jonáš prorokoval, protože vidí kající postoj a proměnu ninivanů. Pozornost je ve vyprávění dál zaměřena na Jonáše.

Strana 4

On se od začátku těšil, jak celé to obrovské město zahyne nějakou pohromou. Zaslouží si to totiž. Dokonce si našel místo v bezpečné vzdálenosti, odkud chtěl všechnu tu zkázu sledovat. Teď se nemůže vypořádat s vědomím, že jsou všichni zachráněni a žádná zkáza nebude. Jak skončil jeho příběh, se píše v poslední kapitole knihy Jonáš. Příběh ninivanů nám může pomoct pochopit jeden z významů postu, sebezáporu a odříkání. Kostky byly vrženy a ninivané byli předurčeni zkáze. Tím, že se zřekli běžných požitků z jídla, volné zábavy, příjemného oblečení, hříchu a dalších věcí, které přinášely slast, odvrátili se od svého špatného chování a celou svoji pozornost soustředili na Boha, dokázali změnit vržené kostky. Pro dokreslení si vypůjčím ještě jeden příběh. V roce 1917 se v blízkosti portugalské vesničky Fatima zjevila Panna Maria třem malým pasáčkům. Kromě jiného předala dětem tři tajemství – šlo o poselství do budoucnosti. První dvě se týkala druhé světové války, vývoje situace v Rusku, komunismu, … Panna Maria prosila o modlitby k jejímu Neposkvrněnému srdci. Třetí fatimské poselství zůstávalo dlouho v utajení zapečetěno ve vatikánském trezoru. Zveřejnil ho až Jan Pavel II. v roce 2000. Bylo to 19let poté, co přežil atentát, který byl na něj spáchán, a který byl předpovězen právě třetím fatimským poselstvím. Panna Maria přichází se svými poselstvími ne proto, aby strašila, ale proto, abychom je použili jako prostředek k odvrácení zla. Výzva k pokání znamená, že o budoucnosti není navždy rozhodnuto, ale právě

modlitbou a sebezáporem na ní lze mnoho změnit. Tři malí pasáčci ve zjevení v roce 1917 viděli atentát na papeže, viděli, že padá mrtvý k zemi. Atentátník Ali Agca řekl, že bylo naprosto vyloučeno, aby minul cíl. Zasáhl papeže čtyřmi kulkami, které pro něj nakonec nebyly smrtelné. Několik lékařů se shodlo na tom, že jedna ruka střílela a druhá odvrátila smrtelnou kulku. Jan Pavel atentát přežil a místo smrti roku 1981 převedl lidstvo do třetího tisíciletí. Po zotavení jel děkovat za svůj život právě do Fatimy, protože Panně Marii fatimské připisoval záchranu svého života. Možná máme my sami zkušenost s vyslyšením prosby, když jsme prožívali nějakou těžkou životní situaci. Zvláštní neviditelný zásah, který najednou rozpustil naše obavy a těžké chvíle. Když jsem byla malá, brala jsem zdraví každého dalšího sourozence jako samozřejmost. Až u těch několika posledních jsem po odjezdu rodičů do porodnice pokaždé klekala před obraz Panny Marie a v modlitbě růžence prosila o dobrý průběh porodu a zdraví pro mamku i miminko. Když začátkem letošního roku musel brácha akutně na chirurgický zákrok, při kterém mu provrtávali lebku, byla to právě naděje a důvěra v Boží dobrotu, které jsem se v modlitbě mohla držet, když jsem zůstala sama a vkrádající se pochybnosti nabourávaly všechna povzbuzení od blízkých lidí a přátel. Bylo nás hodně, kteří jsme se spojili v modlitbě za jeho zdraví a Bůh naši prosbu vyslyšel. Prostředek, kterým můžeme sílu modlitby ještě zesílit je právě půst a sebezápor. Takový půst, který se nestaví

Strana 5

na obdiv ostatním, ale zůstává ve skrytosti. Vím o něm jenom já a Bůh. A v čem se postít nebo zapřít? Právě v tom, co je mi zvlášť příjemné. Pro někoho to může být cigareta, někdo se zapře v tom, aby při rozhovorech nevztahoval pozornost sám na sebe, ale dával víc prostoru druhým. Někdo další si vezme jako poslední z misky s ovocem nebo si vezme to ovoce, na které právě nemá takovou chuť. Někdo vstane ráno o půl hodiny dřív a pomodlí se růženec nebo rozjímá nad Biblí. Někdo další přijme jako sebezápor pokoření, nepochopení nebo urážku a nebude ji chtít vracet. Prostě ji nechá dopadnout tak, jak jich dopadalo mnoho na Ježíše. Někdo finančně přispěje na jakýkoliv dobrý úmysl nebo projede telefonní seznam a zavolá starým známým, na které si už roky nevzpomněl. Půst a sebezápor se nepočítá na výkon před druhými, ale na motiv lásky který ve skrytosti nabídneme Bohu. A čím víc Boha milujeme, tím víc si pro Něj dokážeme odepřít, tím víc také můžeme vyprosit pro druhé. Nemusíme chodit v pytlech jako ninivané nebo sedět v popelu jako jejich král. Přirozenějších a účinnějších způsobů, jak se postít jsou mraky. Anna

SKANDINÁVIE Stalo se již pěknou tradicí, že otec Pavel Habrovec pořádá téměř 15 let krásné a nezapomenutelné výlety, při kterých projíždí a navštěvuje nejen naši vlast, ale i ostatní evropské

země. A i když letošní rok nebyl výjimkou, přesto se trošičku od těch ostatních lišil. Po pečlivém prozkoumávání jižní Evropy, hlavně Balkánského poloostrova a přilehlých zemí, jsme se letos odebrali opačným směrem. Přesněji řečeno do Skandinávie (Norska, Finska, Švédska) a také pobaltských republik. První myšlenky podniknout tuto výpravu za polární kruh přišly již před 10 lety, ale správný čas nastal až letos. Jako každému výletu předchází plánování trasy a domluva všeho podstatného, tak ani tento výlet nebyl výjimkou, ba naopak. Domluva započala již v lednu. Scházeli jsme se vždy po určité době a přemýšleli hlavně nad cestou, kterou pojedeme, nad místy, která navštívíme, a také nad tím, co si vezmeme s sebou. A to nejen z toho důvodu, že státy Skandinávie jsou obrovské co do rozlohy, ale také proto, že nejsevernějším cílem naší cesty byl Severní mys tedy Nordkapp, který se nachází přibližně 2000 km od severního pólu. Čím více se datum odjezdu blížilo, tím více jsme se těšili. Ale zároveň se ve všech mísily pocity obav, nejistot, zdali je vše dobře připraveno, ale také touhy poznat, vidět a zažít něco nového. Po poslední přípravném setkání 29. 6. byla domluvena příprava aut a naskládání zavazadel na sobotu 12. 7., den před naším odjezdem. V neděli ráno 13. 7. se v Jámách

Strana 6

konala poutní mše svatá, na které jsme se všichni sjeli, abychom společně poprosili o Boží pomoc, ochranu a také šťastný návrat domů. Po mši a požehnání nám již nic nebránilo vydat se na 8200 km dlouhou cestu po severní Evropě. Prvním naším bodem se stal německý přístav ve městě Rostock, kde byl zamluvený trajekt na 22.

větším městě Lund, kterým jsme projížděli. Oslo je sídlem mnoha institutů. My se byli podívat u Královského paláce, který dnes slouží jako rezidence norské královské rodiny, a dále u přístaviště a nedaleké vyhlídky. Další etapou cesty byl přejezd pod nejvyšší horu Norska – Galdhoppiggen. Těsně pod horou

hodinu. Sem se nám podařilo přijet s časovým předstihem a my mohli tyto chvíle využít k seznámení se s jednotlivými duchovními tématy, které pro nás měl připravené otec Pavel s Aničkou na každý den. Po najetí na trajekt nás čekala 8hodinová plavba přes Baltské moře až do Švédského města Trelleborg. Ráno asi kolem 6. hodiny následovalo vylodění z trajektu a přejezd do hlavního města Norska – Osla. Při této asi 600 km dlouhé cestě jsme se ještě zastavili ve

začalo pršet, přišla mlha a my se auty doslova prokousávali hustou mlhou až do nadmořské výšky 1841 m n. m. k chatě Juvasshyta. Zdolání vrcholu této hory, která leží 2 469 m n. m. bylo naplánováno na středu 16. 7. Výstup byl rozdělen na tři části. V první se šlo po kamenech. Tento úsek nebyl příliš fyzicky náročný, ale kameny byly dost velké, a proto se nešlo moc dobře. Druhou část tvořil přechod přes ledovec, kdy všichni museli být navázáni na lanech. A to nejen proto, že ledovec má pukliny,

Strana 7

do kterých může člověk spadnout, ale také proto, že se stále hýbe a posouvá. Třetí část byl výstup na úplný vrchol. Na vrcholu byl krásný výhled. Asi většině to zde připadalo, jako kdyby byli opravdu jen kousek od „vstupních dveří“ do nebe. Po sestupu k chatě následoval odpočinek a oběd, po něm další část cesty na sever se zastávkou ve třetím největším městě Norska – Trondheim. Zde jsme navštívili Nidaroský dóm – což je nejmohutnější středověká stavba v Norsku. V tomto gotickém chrámu má svoji hrobku sv. Olaf. Ve středu města se nachází starý padací most, odkud byl pěkný výhled na domy, které byly postaveny na dřevěných pilotech. Za městem byla ještě vyhlídka, kde jsme měli celé město jako na dlani. Naše cesta dál pokračovala na Lofoty a my tak v pátek 18. 7. přejeli severní kruh (66° 33´), což se muselo náležitě zdokumentovat, a tak se fotilo a fotilo. ☺ V celém Norsku (a o Lofotech to platí dvojnásob) je všude krásná a zachovalá příroda. Po cestě jsme potkávali soby a losy – podobně jako u nás srny. A i když jsme dost času strávili v autech, bylo stále co pozorovat a obdivovat, protože zde slunce téměř nezapadlo a i přes noc bylo stále vidět. A také jsme mohli děkovat Pánu, že nám dopřál vidět takovou nádheru. Lofoty jsou tvořeny mnoha ostrovy,

které vybíhají z norské pevniny do Atlantiku, a ty největší jsou propojeny mosty. My jsme jeden z ostrovů celý objeli a při zastávce na písečné pláži se otužilci mohli vykoupat v moři za severním polárním kruhem. Z vikingské doby, kdy tuto zemi obývali Vikingové, se dochovaly i jisté předměty, které jsou dnes součástí vikingského muzea. Při návštěvě jsme viděli ukázky, jak Vikingové žili, jak se oblékali a jaké používali zbraně, které si mohl každý návštěvník vyzkoušet. Holky byly také svědky vikingského souboje – kdy mezi sebou bojovali kluci v přetahování lana. Po tomto souboji se všichni shodli, že všichni kluci jsou opravdoví viKINGOVÉ. ☺ Po Lofotech už následovala cesta, která byla vedena i podmořským tunelem na Nordkapp. Na Nordkappu je možné za příznivého počasí pozorovat půlnoční slunce, které v letních měsících nezapadá za obzor.. My jsme na Nordkapp dojeli už po půlnoci a všude okolo nás byla hustá mlha a foukal chladný vítr. V husté mlze nebylo nic vidět a už vůbec ne slunce, tak jsme se alespoň vyfotili u glóbusu na důkaz návštěvy jednoho z nejsevernějších míst Evropy (71°10 ´21´´). Trochu zklamaní jsme odcházeli ke stanům, abychom se trošičku prospali, když v tom někdo zakřičel: ,,Pojďte honem sem!“ A když jsme se otočili, bylo vidět, jak se paprsky sluníčka derou přes pomalu

Strana 8

se vytrácející mlhu. Mlha se tlačila dolů k moři a sluníčko bylo obklopeno blankytně modrým nebem. Nic krásnějšího jsme v životě neviděli a asi všichni jsme zde prožili nejkrásnější chvíle výletu a možná i života, na které nikdy nezapomeneme, v přesvědčení, že to byl jistě dárek od Boha. Nikomu se nám nechtělo jít spát, ale postupně se všichni rozešli do svých stanů. Během následujícího rána a dopoledne jsme prošli celý areál a zjistili jsme, že se nacházíme na 308 metrů vysokém skalním útesu, který vyčnívá nad mořem. Uvnitř objektu, který zde byl, jsou pro turisty připravené obchody se suvenýry, restaurace a také vyhlídková terasa, kinosál, kaple a muzeum. A nakonec jsme z nejsevernější evropské schránky na dopisy, která zde byla, poslali pohledy všem domů. To byla naše poslední zastávka v Norsku a my pokračovali v cestě do Finska, přesněji do národního parku Oulanka. Tento park je považován za nejkrásnější a nejoblíbenější ve Finsku. K poznání a pokochání se krásami místní přírody nám stačil okruh dlouhý 12 km. Podle informací zde žije přes 30 druhů savců a hnízdí zde řada vzácných ptáků. My zde potkali pouze losa, ale vůbec nám to nevadilo. I tak se nám tady moc líbilo. Překvapila nás okolní teplota, která byla okolo 30 °C, a tak všichni uvítali přejezd k jezeru Saimaa. Při hledání kempu u jezera nás překvapila GPS

navigace, která hlásila, že už se nacházíme v cíli. My ale stáli u starých opuštěných budov uprostřed lesa. V blízkosti ale opravdu jezero bylo a v okolním lese rostla spousta borůvek, a tak jsme se rozhodli, že tu zůstaneme. Kluci po prozkoumávání budov zjistili, že tu sídlila asi nějaká firma, která zkrachovala. Přinesli odsud finské vlajky, židle a slunečníky. A tak jsme v úplném luxusu a pohodlí u vody, kdy na snídani, oběd a večeři byly borůvky na tisíc způsobů, zde strávili krásné tři dny. Každý večer probíhal, bohužel pro nás neúspěšný, boj s komáry. Pokaždé byli v přesile a vysloveně si na nás smlsli. Ale i přes to se nám v neděli 27. 7., kdy byl naplánovaný odjezd, nechtělo místo opustit. Naše cesta dál vedla do města Lappeenranta. Tady jsme po krátké prohlídce nejstaršího pravoslavného chrámu Finska a přístaviště dále pokračovali do dalšího, tentokrát hlavního, města Finska – Helsinek. Zde nás provázeli přátelé sourozenců Pipových, kteří nám ukázali hlavní budovy důležitých institucí a dominantu tohoto města – což je Lutheránská katedrála. Těsně před odjezdem jsme navštívili jediný katolický kostel, který v tomto městě je. V podvečer 28. 7., po nalodění na trajekt jsme se rozloučili definitivně se Skandinávským poloostrovem, abychom se asi o 3 hodiny později mohli vylodit v Pobaltských

Strana 9

republikách. Po osvěžení v moři následovala prohlídka hlavního města Estonska – Tallinnu. Zde jsme navštívili jeho historickou část, která je tvořena opevněním s věžemi, hradbami, gotickou radnicí s věží a kostely sv. Mikuláše, sv. Ducha, sv. Olafa. Po této prohlídce následoval přejezd do Lotyšska - hlavního města Rigy, kde jsme si prohlédli nejvyšší budovu, tedy kostel sv. Petra s přilehlým náměstím. Při rozchodu, který zde byl, měl každý možnost navštívit, co chtěl, ale nejčastěji to byla nějaká kavárna nebo restaurace. A možná právě proto, že nás toto město již jinak moc neoslovilo, nám nechybělo nic k tomu, abychom se vypravili do nejjižnějšího a zároveň největšího

státu z pobaltských republik, kterým je Litva. Hora Křížů, která se v Litvě nachází, a i my ji navštívili, je pahorek dnes s obrovským počtem křížů, křížků ale i růženců. První kříže byly vztyčeny již v 19. století na památku obětí polského povstání z roku 1831. S počtem poutníků rostl i počet křížů, které sem nosily. Ale v době, kdy Litva byla součástí Sovětského svazu, se tehdejší režim, který byl u moci, pokusil kříže několikrát zničit. Po každém takovém pokusu byly kříže vždy znovu obnoveny. Až po roce 1985, kdy se politické vztahy v zemi uvolnily, se Sovětský svaz vzdal snahy o zničení tohoto místa. Dnes patří hora Křížů k poutním místům a pro místní je symbolem vzdoru vůči okupačnímu sovětskému režimu,

Strana 10

kam lidé stále nosí kříže. I my jsme společně na toto místo přinesli kříž a prožili zde křížovou cestu. Po přesunu a prohlídce hlavního města Vilnius, kde jsme viděli část města s katedrálou nás čekal ještě dlouhý přejezd do Polska, proto jsme opustili Pobaltské republiky a vydali se na cestu. Město Čenstochová je hlavní poutní místo v Polsku, které jsme i my nemohli nenavštívit. V tomto městě je kostel a klášter na Jasné Hoře s ikonou Panny Marie Čenstochové. Při průjezdu městem byl uzavřený sjezd k Jasné Hoře a my jsme nevěděli, jak se tam máme dostat. Proto jsme zastavili u zelinářství na okraji cesty a ptali se místních lidí na cestu. Pán, kterého jsme poprosili o radu, nám řekl, že než by nám to vysvětlil, tak nás tam raději dovede. Jeli jsme poměrně dlouho a v autech jsme si říkali, že za to asi budeme muset vykoupit celý jeho stánek se zeleninou. Jak nás překvapilo, když zastavil v blízkosti katedrály a představil se nám jako velitel krajského okrsku dopravní policie. A to jsme ještě nezačali parkovat a už nám ukazovali, abychom si zaparkovali na VIP parkoviště asi 50 metrů od katedrály. Myslíme si, že to všechno nezpůsobil ,,jen otcův kolárek’’. Ale jistě i nějaká vyšší moc z hůry. Bylo tu o nás opravdu krásně postaráno. V boční kapli sv. Pavla jsme slavili mši svatou a po prohlídce místa jsme mohli pokračovat dál

v cestě. A protože se blížila noc, byli jsme unavení a po celou dobu výletu jsme spali buď na loukách, odpočívadle u silnice, posečeném poli obilí, v horách na kamenech ale nikde ne na zahradě u fary, rozhodli jsme se, že o poslední nocleh poprosíme na faře v jedné tamní farnosti. Po krátké domluvě s místním otcem, jsme opravdu mohli rozbalit stany na farní zahradě. Byli jsme pozváni na ranní mši a do místnosti v blízkosti fary, kde jsme se mohli pohodlně nasnídat. A i když nám zde bylo příjemně, museli jsme se v 9 hodin rozloučit a pokračovat do posledního bodu naší cesty, kterým byl koncentrační tábor v Osvětimi. Zde za 2. světové války byl postaven nejprve koncentrační tábor. Až po roce 1942 zde byl vybudován rozsáhlý vyhlazovací tábor, který soužil k zrealizování plánu tzv. ,,konečné řešení židovské otázky’’. Je to strašné, když člověk vidí, jak zde miliony lidí byly týrány a jakým způsobem museli trpět. Jsem vděčni za to, že dnes v našich blízkých zemích panuje mír. Potom co jsme opustili Osvětim, už následoval jen přejezd do České republiky. Navečer 2. 8. jsme přijeli do Bobrůvky, kde byla v místním kostele naše poslední společná mše svatá. Po mši byla ještě poslední večeře, kterou nám připravili manželé Pipovi. Tady náš výlet končil. Tato večeře byla krásnou tečkou na závěr. A i když se asi nikomu moc nechtělo, nastal čas

Strana 11

loučení. Z tohoto výletu, z jeho zážitků, myšlenek, zkušeností a všeho, co jsme prožili, budeme žít a čerpat celý život - alespoň my určitě! Jsme vděčni, že i my jsme na tento výlet mohli jet spolu s dalšími 21 účastníky a prožít tak krásné a nezapomenutelné 3 týdny. Vážíme si toho, že můžeme žít ve svobodné zemi, kdy cestování není ničím omezeno, a my tak bez jakékoliv kontroly nebo zastavování mohli projet hranice 8 zemí. Někdo to dnes může brát jako jakousi samozřejmost ale myslíme si, že je potřeba si uvědomit, že ještě poměrně nedávno to vůbec nebylo možné. Během tohoto výletu jsme měli možnost navštívit a vidět spoustu krásných míst, ale také pociťovat Boží přítomnost. A to nejen na Nordkappu, nebo při zdánlivě materiální poruše auta, kdy jsme opravdu nevěděli, co budeme dělat s rozbitou převodovkou auta za polárním kruhem (nakonec byl problém vyřešen skrze naše šikovné kluky opraváře ☺). Ale také, že po celou dobu nás provázelo krásné počasí, nejteplejší na severu za posledních 50 let. Za organizaci celého výletu patří velké poděkování otci Pavlu Habrovcovi, Aničce Janů, sourozencům Pipovým a všem, kteří se jakoukoli měrou podíleli na zajištění všech potřebných věcí jak před výletem, tak i při jeho průběhu.

Za všechny bychom chtěli také moc poděkovat za každodenní povzbuzující promluvy a za obohacující témata na každý den. A v neposlední řadě za všechny patří také velké dík všem, kteří na nás mysleli ve svých modlitbách. Za všechny poutníky, výletníky a turisty sourozenci Sedlářovi

Podzimní pouť starších V úterý 9. září 2014, za pěkného slunného počasí, se uskutečnila plánovaná pouť pro starší farníky. Z obou našich farností se jí zúčastnilo 33 poutníků. Cílem poutě byla: – prohlídka a mše svatá v kostele sv. Václava v Břeclavi – prohlídka zámku a zámeckého skleníku v Lednici – posezení ve vinném sklípku v Perné pod Pálavou Nachystaní poutníci ráno nastoupili do autobusu pana Havlíčka, který je bezpečně dovezl nejdříve do Břeclavi, kousek od kostela sv. Václava, který byl prvním cílem pouti. Kostel se nachází na náměstí T. G. Masaryka, na místě původního barokního kostela z poloviny 18. století, který při leteckém útoku na město 20. 11. 1944 byl zvenku i zevnitř poškozen. Rekonstrukce kostela byla realizovatelná, místní komunisté však v roce 1946 nechali pozůstatky kostela odstranit.

Strana 12

Se stavbou nynějšího kostela se započalo 1. září 1992 na místě původního kostela dle projektu stavitele Ludvíka Kolka, který projektoval i kostel v Hustopečích. Základní kámen byl posvěcen papežem Janem Pavlem II. 22. dubna 1990. Kostel vysvětil brněnský biskup Vojtěch Cikrle již 3 roky po zahájení stavby, a to 10. září 1995. Kostel má 3 věže, které znázorňují Nejsvětější Trojici a pohledem z města připomínají sepjaté ruce. Interiér kostela je vytvořen se snahou o souzvuk moderní architektury a starého umění (zvláště gotiky a baroka). Křížová cesta od pražského umělce Karla Stádníka je odlita ze stejných forem jako v kostele sv. Prokopa ve Ždáře nad Sázavou. Po prohlídce kostela a účasti na mši svaté pan Havlíček zavezl poutníky do Lednice, kde se v restauraci Obecní dům posilnili obědem a odtud se pěšky přesunuli k lednickému zámku, kde absolvovali prohlídku dvou jeho okruhů a prohlídku zámeckého skleníku. Držiteli celé Lednice a nedalekého Mikulova se koncem 13. století stali Liechtensteini, původem ze Štýrska, kteří postupně získali pozemkový majetek na obou stranách moravsko-rakouské hranice. Dnešní vzhled zámku pochází z let 1846-1858, kdy kníže Alois II. z Liechteinsteina usoudil, že Vídeň je pro pořádání letních slavností nevhodná a nechal Lednici přebudovat na reprezentační letní sídlo v duchu anglické gotiky. Pro pořádání velkolepých setkání evropské šlechty sloužily reprezentační sály v přízemí, které jsou vybaveny vyřezávanými stropy, dřevěným obložením stěn a vybraným mobiliářem. V 1. patře zámku byly až do roku 1945 soukromé pokoje Liechtensteinů, ve 2.

patře pak pokoje dětí a jejich guvernantek. Po prohlídce zámku následovala prohlídka skleníku, který byl při zámku vybudován v letech 1843-45 podle projektu Jiřího Wingelmullera. Roku 1842 ruší kníže Alois II. stavbu původní dřevěné oranžerie, založené již v roce 1717 a nechá postavit na svou dobu moderní stavbu dlouhou 92 m, širokou 13 m z oceli, litiny a skla. V ní poutníci obdivovali různé kvetoucí, nebo jen listnaté teplomilné rostliny. Zážitky z prohlídky lednického zámku a jeho skleníku účastníci poutě do sebe vstřebávali ještě krátkým posezením v zámeckém parku. Potom je pan Havlíček přepravil do Perné pod Pálavou, kde si ve vinném sklípku při ochutnávce různých druhů vín a za doprovodu harmoniky všichni pěkně zazpívali. V dobré náladě tam poseděli asi 2 hodiny a potom se vydali na zpáteční cestu k domovu. Pouť se jistě vydařila, v každém účastníku na nějaký objekt vzpomínka utkvěla. Byla jenom škoda, že v autobuse bylo 12 volných sedadel.

Strana 13

A.H.

Oprava farního kostela sv. Bartoloměje v Radostíně nad Oslavou

v případě užití oblíbeného měděného plechu nebylo možné.

Přípravy této obnovy trvaly poměrně dlouho, avšak zcela adekvátně Již druhým rokem prochází farní k náročnosti úkolu. kostel sv. Bartoloměje v Radostíně První etapa rekonstrukce byla nad Oslavou postupnou rekonstrukcí, spuštěna již v minulém roce opravou která si klade za cíl vrátit této střechy nad sakristií, kde bylo památce její původní zjištěno ve značné míře napadení a architektonickou podobu z doby její poškození krovu dřevokaznými barokní přestavby. Nutnost organismy. V letošním roce jsme tak rekonstrukce vyvstala zejména spustili již druhou etapu, která byla v souvislosti s prohlubujícími se zaměřena na výměnu střešní krytiny problémy v krovu kostela i věže. nad lodí, štítovou stěnou s malou věží Zejména v úžlabí byl krov zcela a boční předsíňkou. Také v rámci této stráven dřevokaznými organismy. etapy došlo na opravy poškozeného Havarijní byl stav krovu nad sakristií krovu. Za zmínku stojí zejména či nad malou věží v ose štítové stěny. kompletní výměna úžlabí mezi lodí a Také krov hodinové věže je místy presbytářem, kde již byly některé poškozen zatékáním. S opravou části krovu dřevokazným hmyzem krovu vyvstala otázka nové střešní proměněny na hromádku prachu, a krytiny, neboť původní falcovaná požeru. plechová krytina již byla na mnoha Letošní práce se však netýkaly místech strávena korozí a opravy by pouze oprav krovu a výměny střešní již nebyly na mnoha místech možné. krytiny. Vzhledem k situaci, kdy bylo Ještě před samotnou rekonstrukcí po sejmutí plechové krytiny tak po dlouhé diskuzi padlo ponecháno původní bednění, bylo definitivní rozhodnutí vrátit na nutné vyřešit jiný způsob provětrání budovu kostela původní historicky střechy pod krytinou. Řešení bylo doloženou krytinu – pálenou střešní nalezeno v ukotvení latí na tzv. kontra tašku bobrovku. Důvodů pro použití latě, čímž se celá skladba střechy této krytiny bylo hned několik. Nešlo zvedla místy až o osm centimetrů však pouze o návrat k historicky nad stávající římsu. Tento zdánlivý doložené krytině, ale také o možnosti problém však dovolil uskutečnit první získat finanční podporu na práce na rehabilitaci architektury nákladnou výměnu stávající značně kostela, v tomto případě podstřešní dožilé plechové střešní krytiny římsy, která dostala pozdně barokní z dotací od státu, což by například modelaci. Bohatě tvarovaná římsa Strana 14

byla provedena po obvodu lodě kostela, štítová stěna získala nové bohatě tvarované olemování. Nově provedené prvky architektury byly ošetřeny silikátovým nátěrem v světle okrovém odstínu. V rámci letošní etapy došlo také na pozlacení kříže a opravu žaluziových okenic na malé věži v ose SZ štítové stěny. U okenic se jednalo zejména o drobné opravy a nový nátěr. Letošní etapu se podařilo uskutečnit nejen z prostředků farnosti, ale také za finanční podpory Kraje Vysočina, Ministerstva kultury České republiky a Obce Radostín nad Oslavou. Krátce k historii našeho farního kostela a výhledu dalších oprav Farní

kostel

sv.

Bartoloměje

v Radostíně nad Oslavou patří mezi nejcennější památky v širokém regionu. Jeho nejstarší zděné části (presbytář a větší část lodě) mají původ v první polovině 13. století. V této době sloužil areál kostela nejen k liturgii. Ohromné zdi kostela, věž i masivní ohrazení řadili areál kostela mezi opevněné kostely tzv. kostelní tvrze. Z tohoto období se dochovala řada zajímavých stavebních detailů, dnes vesměs ukrytých pod silnou vrstvou novodobých omítek. Pozdější úpravy se omezily na úpravy sakristie (zejména v první třetině 16. století) a věže (navýšení o další podlaží v průběhu 15. až 18. století). Mezi nejvýraznější zásahy pak patří barokizace kostela uskutečněná v poslední čtvrtině 18. století. V této době byl za výrazné finanční podpory

Strana 15

držitelky meziříčského a radostínského panství Marie Eleonory kněžny z Lichtenštejnu kostel barokně upraven a rozšířen severozápadním směrem. Na konci třicátých let 19. století byla původní kostnice přestavena na kapli, jež byla zasvěcena Panně Marie. Poslední výrazné úpravy kostela proběhly po požáru Radostína v roce 1857 (úprava štítové stěny) a v roce 1941 (přístavba schodiště na kůr, výměna ciferníků na věži kostela). K podrobné historii kostela se vrátíme v některém z dalších vydání farního zpravodaje. Nepříliš vhodné, avšak době vzniku odpovídající břízolitové omítky byly provedeny ve třetí čtvrtině 20. století. Loňskou a letošní etapou byla zahájena postupná celková obnova farního kostela, která bude spočívat nejen ve výměně dožilé střešní krytiny na budově kostela, věži a ohradní zdi, ale také v rehabilitaci jeho architektury. Cílem prací je navrátit celému areálu historicky odpovídající vzhled. Jde o složitý proces, který je podepřen řadou studií a například také stavebně historickým průzkum. V prvé řadě je nezbytné dokončit rekonstrukci střech. V příštím roce by tak mělo dojít výměnou střešní krytiny nad presbytářem k dokončení oprav střech nad budovou kostela. V rámci této etapy bude střecha nad presbytářem doplněna o věž sanktusníku, v níž bude zavěšen zvon. Dále bude nutné zaměřit

pozornost na střechu hodinové věže, do které zatéká, a krov věže je již místy napaden dřevokaznými organismy. V dalších letech projdou opravou jednotlivá průčelí kostela, která získají pozdně barokní vzhled podložený závěry stavebně historického průzkumu. V rámci těchto prací budou také vyměněna stávající kovová okna a výklenky vstupního průčelí doplní stylově odpovídající sousoší. Opraveny budou omítky a nátěry u hodinové věže, někdejší kaple Panny Marie i ohradní zdi areálu kostela. Opravy se nevyhnou ani interiéru kostela, kde se předpokládá restaurování oltáře a kazatelny či provedené nové výmalby. Také interiér věže se dočká oprav, a to zejména schodišť a dřevěných podlah. Farní kostel sv. Bartoloměje tvoří neodmyslitelnou součást malebné krajiny v okolí Radostína, je výraznou dominantou radostínského náměstí a svým téměř osmisetletým trváním tvoří pevný základní kámen k poznání historie širokého regionu.

Strana 16

Jiří Niesyt, Radostín nad Oslavou

Podrobný rozpis opravy střechy kostela sv. Bartoloměje v Radostíně nad Oslavou v roce 2014: Příjmy (v Kč): Sbírky od května do října 133 500,Dary

35 000,-

Dary od nemocných

26 600,-

Sbírky a dary celkem

195 100,-

Příspěvek od Obce Radostín nad Oslavou 140 000,Dotace Kraj Vysočina

134 696,-

Dotace Ministerstvo kultury ČR 100 000,Dotace celkem

374 696,-

Příjmy celkem

569 796,-

Vzpomínka ze Znětínka Po vánočních svátcích se čas opět přehoupl do dalšího nového roku plného různých očekávání. S novým rokem ale přichází i plesová sezóna. Naše farnosti nezůstávají pozadu a již sedmým rokem jsme měli možnost se sejít a pobavit se na farním plese, který se letos konal v Pavlově. Poprvé jsem tam zavítala i já a při pohledu na rozdováděný taneční parket jsem si vzpomněla na písničku, ve které se zpívá „kdepak je to moje zlaté mládí“. Jeden moudrý člověk řekl, že vzpomínky jsou jedním z divů světa. Proto nám připomenu alespoň něco málo z dob, kdy jsme ve Znětínku začínali pořádat různé kulturní akce. První letní výlet se uskutečnil v roce 1956 na zahradě kmotřenky a kmotříčka Pavlíčkových pod dohledem obrovské košaté jabloně, která rodila velká tmavá

Výdaje (v Kč): Oprava krovů + výměna střešní krytiny 721 464,Oprava okenic na malé věži 9 620,Zlacení kříže

13 500,-

Obnova barokně tvarované římsy a olemování štítu 133 134,Nátěr římsy po obvodu lodě 5 626,Nátěr nového olemování štítu 980,Celkové výdaje za rok 2014 884 324,Na účet pro výstavbu nové fary zbývá vrátit 314 528,-

šťavnatá jablka. K tanci nám hrála do pozdních hodin skupina Veseláci. Organizace samozřejmě byla poměrně náročná, proto se nás podílelo mnoho a vše jsme úspěšně zvládli. Museli jsme postavit parket, oplotit ho břízkami, pořídit osvětlení, ale zároveň jsme také napekli pusinky a nechali vyhlásit pusinkovou volenku, kdy pánové zakupovali cukrovinky pro svoje tanečnice. Jindy jsme zase nabízeli kytičky, čokoládu nebo jablíčka. Tímto způsobem jsme chtěli získat nějaké finance na provoz výletu. Nad pořádáním letních výletů jsme nezanevřeli a stala se z nich znětínská tradice. Nejvíce vzpomínáme na výlet, který se konal v lesíku Křipku opět pod

Strana 17

širým nebem plných hvězd a zářícím měsícem. Na stromech visely lampiony, které vykouzlily příjemou atmosféru. Tančilo se na parketě, který zakrýval díru pískoviště. Na tyto výlety vždy chodívali i mladí z okolních vesnic, nikoliv však auty, ale pěšky nebo na kole. Občerstvení nám zajišťoval hospodský z Radostína, pan Liška. Jsem ráda, že kulturní akce v naší vesnici neustávají, je dobré, když se lidé dokáží bavit a účastní se akcí, které nás všechny stmelují dohromady. Ať už to je pálení čarodějnic, setkání seniorů, hasičské soutěže, taneční zábavy či farní den. K tomu využíváme příjemný areál u hřiště, který jsme zde několik let budovali. Užívejte si života i mládí v nezkaleném rozmaru a pijte jen z poháru štěstí. ct

Letos připadl již na 10. ledna a konal se v pavlovském kulturním domě. Nevím jak ostatní, ale já se vždy velice těším na onu slavnostní, ale hlavně přátelskou atmosféru. Je čas na to oprášit společenský šat a zpestřit si každodenní všední život. Pro někoho je to možnost odreagovat se od všeho učení během zkouškového období. Je to příležitost pro trochu jiné setkání s lidmi, se kterými usedáme do lavic kostela každou neděli ke slavení mše svaté. Proč toho nevyužít, trochu víc se poznat a k tomu se ještě bavit, tancovat, nebo alespoň poslouchat příjemnou hudbu?

Stejně jako každý rok nás hned při vstupu přivítali pořadatelé, u kterých jsme si mohli zakoupit lístky do tomboly, jež byla opět velmi pestrá a Vzpomínky na farní ples bohatá. K tanci a poslechu nám hrála kapela Dring, kterou dvakrát Jen co uplynuly poklidné radostné vystřídali tanečníci country tanců a svátky narození Ježíše Krista, naše mládež se svým předtančením. vstoupili jsme do nového roku. S Děkujeme všem pořadatelům za tímto chladným pochmurným jejich obětavost a práci na přípravě obdobím je spojena plesová sezóna, tohoto plesu a těšíme se zas na příští ke které již sedmým rokem neodmyslitelně patří i náš farní ples. rok v Radostíně.

Strana 18

Dávám lidstvu prostředek záchrany

poslední milosrdenství na základě zjevení

sestry Faustyny a popisuje všechny formy úcty, ke kterým na prvním patří Svátek Božího „Náš Spasitel chce, a je to jeho místě milosrdenství. vroucná touha, probudit dnes v lidstvu nový proud, nový obrat, který Je příznačné, jak jsou dnes, po skoro by lidstvo zachránil. V čem by měl 70 letech, aktuální slova P. Andrasze. spočívat? V tom, aby lidstvo poznalo Opravdu vnímáme zmatek a jakousi a uznalo, že těžce zbloudilo, že únavu jak ve světě kolem sebe, tak i opustilo pramen svého štěstí a často v sobě. Čas běží, 70 let není pokoje, protože se otočilo zády málo, ale také z Boží perspektivy je k Bohu a ke Kristu. Následně, po vše pořád otevřeno. Šance a pozvání tomto uznání svého velikého obrátit se a změnit svůj život máme neštěstí, a zároveň uznání své viny, doslova „přede dveřmi“. Navíc P. aby se lidstvo s hlubokou důvěrou Andrasz napsal svou knížku jaksi „na obrátilo k nevyčerpatelnému Božímu začátku cesty“, po které se musela milosrdenství s prosbou o záchranu. vydat úcta k Božímu milosrdenství, Tímto širokým a mohutným obratem aby docílila toho, co už dnes máme, a k Božímu milosrdenství podmiňuje čím se jí otevřely dveře do cele církve Spasitel osvobození lidstva od a světa. Myslím tím schválení zjevení dnešního zmatku, který v opačném sestry Faustyny, její blahořečení a případě může lidstvo vrhnout do svatořečení a ustanovení v roce ještě horší katastrofy, než ta, kterou 2000 papežem sv. Janem Pavlem II. jsme nedávno prožívali.“ Svátku Božího milosrdenství pro Tato slova napsal v roce 1947 P. celou církev. Josef Andrasz, jezuita, zpovědník Dnes vidíme, že tento oheň Božího sestry Faustyny. P. Andrasz byl ten, milosrdenství, který také zapaloval P. kdo posloužil sestře Faustyně Andrasz s přesvědčením, že jedině poslední zpovědí před její smrti a on dokáže vypálit zlo a zateplit svět přičinil se už v roce 1943 k zavedení uzdravující Boží láskou, se po celém pobožností k Božímu milosrdenství světě šíří, a to nejen v rámci katolické v jednom z klášterů sester církve. Obraz milosrdného Ježíše lze Kongregaci Matky Božího najít doslova všude, po celém světě, milosrdenství. Pro účel těchto a to na místech, kde by to nikdo pobožností a pro uvědomění, jak je nečekal. Podobně Korunku se modlí pro všechny důležité šířit úctu milióny lidi po celém světě, tolik lidí k Božímu milosrdenství, P. Andrasz také děkuje Pánu Ježíši za jeho vydal v roce 1947 knížku, ve které utrpení v Hodině milosrdenství. Jsou pojednává o úctě k Božímu (Den. 998)

Strana 19

to všechno velmi slibné, povzbuzující a často přehlížené skutečnosti – Bůh působí, oheň Božího milosrdenství hoří. Navíc, rozpaluje se víc a více (což možná zrovna my, v Evropě, která po 70 letech vypadá už trochu jinak, než v době P. Andrasze, nějak nevnímáme). Jsme svědky určitého boje. Lidstvo se snaží pořád rozpačitě najít pokoj a štěstí, ale je to všechno tak křehké, když je to bez Boha. Tím více dnes, nejenže jsou aktuální, ale pronikají do morku kostí slova Pána Ježíše, které řekl sestře Faustyně ve Vilně, v roce 1934, ve kterém vznikl první obraz Božího milosrdenství: „Lidstvo nenalezne pokoj, dokud se s důvěrou neobrátí k mému milosrdenství.“ (Den. 300) Po třech letech, v roce 1937, Pán Ježíš vyzývá Faustynu: „Řekni bolavému lidstvu, ať se přitulí k mému milosrdnému Srdci, a já je naplním pokojem.“ (Den. 1074) Nemůžu se ubránit: toto smutné Boží volání nebylo, bohužel, uslyšeno v tehdejším světě, který hledal a sledoval jiné cíle. Po druhé světové válce se mnozí ptali, v kontextu milionů obětí a koncentračních táborů, kde byl Bůh, a to, co člověk rozpoutal, považovali za důkaz Božího nezájmu, nebo Boží neexistenci. Bůh ale ví, že nic dobrého nelze postavit na strachu, nenávisti, ale jedině na lásce. A láska všechno odpouští. Jenom člověk zbavený viny a hříchů, který všechno svěřil Bohu, byl obdarován a přijal

Boží milosrdenství, je schopen svědčit o lásce, pro kterou byl stvořen. Proto nejdůležitější formou úcty k Božímu milosrdenství je právě Svátek Božího milosrdenství. Svátek je jádrem, centrem, ke kterému vedou ostatní formy úcty, a zároveň ze kterého potom ostatní formy úcty pramení. Je to prostor a místo setkání s milosrdným Bohem. Každý je pozvaný k takovému individuálnímu setkání. Poprvé se o Svátku Božího milosrdenství Pán Ježíš zmínil sestře Faustyně v roce 1931, když řekl: „Toužím, aby Milosrdenství mělo svátek. Chci, aby ten obraz, který namaluješ štětcem, byl slavnostně posvěcen o první neděli po Velikonocích; tato neděle má být svátkem Milosrdenství“ (Den. 49). Ve zjeveních sestře Faustyně Pán Ježíš zdůrazňoval, že svátek je pro všechny hříšníky. Doslova vybízel k tomu, ať se nikdo nebojí k němu přiblížit, že ho pálí plameny milosrdenství, které touží vylít na duše a že i kdyby hříchy člověka byly jako šarlat (srov. Den. 699), všechno Bůh odpustí. Všechno lze řešit. Neexistuje takový hřích, který by Bůh nebyl schopen, nebo nechtěl odpustit, pokud člověk stane před Bohem, vyzná svůj hřích, lituje a otevře se pro Boží milosrdenství. Asi každému se někdy stalo, že se díval na malé miminko. Vnímal čistotu jeho očí a obličeje,

Strana 20

bezbrannost a zároveň přitahující sílu, křehkost a radostnou naději života. Možná také vzbudilo ve Vás myšlenku na začátek Vašeho života. Životní cesty ještě nebyly tak „prošlapané“, ještě člověk v mnoha věcech nezestárnul a vnitřně v něm neodumřel duch boje. Všechno bylo úplně nové, čistě, tajemné a krásné. Takové myšlenky, v kontextu dějin života, který více nebo méně, ale nikdy není zbaven chyb, hříchů a toho, za co se stydíme, mohou vést k různým postojům, pocitům, emocím. Ve vztahu k naší minulosti (která přece ovlivňuje naši budoucnost nejen tím, co přinesla, ale také tím, co už dál nemusí nést) jsme ale často bezradní. Jsou situace, chyby, věci, kterých se bojíme, nechceme, nebo nevíme jak řešit. Říkáme: toto už je zapečetěno, s tímto už nelze nic udělat. Svátek Božího milosrdenství není jeden z mnoha svátků, během kterých uctíváme pravdu víry, osobu Nejsvětější Trojice, Pannu Marii nebo svatých. Mnohé z těchto svátků také doprovází veliké milostí, ale milost Svátku Božího milosrdenství je výjimečná. Prof. Ignacy Różycki, (věnoval se teologii úcty k Božímu milosrdenství a byl hlavním teologem v procesu blahořečení sv. Faustyny) se zabýval milostí, kterou lze získat právě v den Svátku Božího milosrdenství a přirovnává ji k milosti, kterou dostáváme pouze ve svátosti křtu. Tuto milost ve zjevení sestře

Faustyně Pán Ježíš spojuje se svatým přijímáním toho dne (srov. Den. 699). Je to, jako bychom v den Svátku byli znova pokřtěni. V tomto kontextu lze říct, že svaté přijímání v den Svátku je jako druhý křest. Začíná úplně nový život. Jsme jako to miminko, a vůbec na tom nezáleží, kolik je nám let. Zrcadlí se v nás Boží láska a Boží milosrdenství. Bůh se na nás dívá s láskou, jako matka na své nemluvně. Znova se opakuje to, co se stalo u břehu Jordánu, když byl pokřtěn Ježíš: „a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn.““ (Lk 3,22). Naše minulost už před Bohem neexistuje. Toto všechno se může odehrát o Svátku Božího milosrdenství. Musíme dávat pozor, abychom tuto šanci nepřehlédli. My se totiž tak často díváme na Boží lásku skrze náš hřích, kdežto Bůh se na náš hřích dívá skrze svou lásku. Tento zázrak Svátku Božího milosrdenství je také doprovázen dekretem Svatého otce Jana Pavla II., ze dne 29. 06. 2002, který navíc připojuje ke Svátku Božího milosrdenství plnomocné odpustky. Zkusme se zamyslet, čeho nejvíce budeme litovat, když se jednou setkáme s Kristem? Že jsme zhřešili, nebo že jsme nepřijali Boží milosrdenství? Jak tedy získat milost Svátku Božího milosrdenství?

Strana 21

Především je tato milost spojená s přijímáním, ke kterému je třeba přistoupit v den Svátku. Kromě toho, je třeba přistoupit ke svátostí smíření (v den Svátku, nebo před Svátkem), snažit se zachovat v postoj důvěry k Bohu a naplňovat přikázání lásky k bližnímu. Nakonec bych se ještě rád vrátil k P. Andraszovi. Když P. Andrasz vysvětluje obraz milosrdného Ježíše, píše toto: „Co říct o bílém šatu, bez pláště – protože takto se milosrdný Ježíš zjevil Faustyně. Má to být symbol čistoty srdce, kterou lidstvo, nakažené bezbožností a zašpiněné smilstvím tak velice potřebuje? Ano, může znamenat i toto. Ale přichází i jiná myšlenka: hle, zdravotní sestry a doktoři, když jdou k nemocným, berou na sebe bílé oblečení na znamení, že jsou připravení pomáhat a léčit. Tedy i bílý šat Ježíše může být symbolem Jeho veliké ochoty

nemocné lidstvo milosrdenstvím.“

léčit

svým

Pán Ježíš nejen, že je ochoten pomoct, ale prožívá ve svém Srdci velikou radost, že může pomoct. Sestře Faustyně vyznává: „Hle, slova pro tebe, dělej všechno, co je na díle mého milosrdenství ve tvých silách. Přeji si, aby mé milosrdenství bylo ctěno, dávám lidstvu poslední prostředek záchrany – utéci se k mému milosrdenství, mé Srdce se z tohoto Svátku raduje.“ raduje (Den. 998) Bůh má radost – je to tedy veliká věc. P. Wojciech Zubkowicz SAC Přijeďte na Svátek milosrdenství do Slavkovic

Božího

Rádi bychom Vás všechny pozvali na Svátek Božího milosrdenství do Slavkovic v roce 2015. Bude to v neděli, 12. dubna. dubna Po celý den

Strana 22

bude možné přijmout svátost smíření a v 10.30, 15.00 a v 19.00 hod. se zúčastnit mše svaté. Mši svatou v 15.00 hod. bude sloužit litoměřický biskup, Mons. Jan Baxant. Baxant Budeme se na Vás těšit a už teď Vám na cestu do Slavkovic žehnáme.

Žasnu…

Jindy nám srdce přetéká vším možným, co nelze řešit s nikým jiným, než s Ním. Často to nelze ani pořádně vyjádřit slovy…Kristus rozumí i beze slov. Nejkrásnější je, že opravdu touží potom, abychom s ním mluvili, vše mu sdělovali, i když Otcové pallotini samozřejmě dávno o tom všem ví! Ví nejen, co nás trápí teď, zná i řešení, něžně nás oslovuje naším jménem!

Žasnu při pohledu do zrcadla.

Velikost Jeho Lásky je až zarážející, s ničím podobným jsme se nikdy nesetkali. Je to ten důvod, proč ho někteří nepřijali, proč mu nevěří?

Únava pátečního večera je pryč! Obličej mám vyhlazený, oči září!

Není to poprvé, ani naposledy, lépe Mnozí z nás už bohužel nevěří řečeno, je tomu tak pokaždé, když se tomu, že by je měl někdo opravdu vrátím z adorace. Kristus v eucharistii, vystavený na oltáři .

nezištně šíleně rád.

Krása Krista září a ozařuje i nás při pohledu na něj, my pak záříme touto Většina z nás ho dokonce před chvílí Krásou na ty, kteří jsou okolo nás, přijala přímo „do sebe“ při svatém dokud vše nepokazí náš starý známý přijímání. - hřích, naše nedokonalost, naše Vešel k nám do těla, se vší svou sobectví. Krásou, Láskou, Něhou . Co ještě? Co Učitelka Eliška víc? Jakou větší blízkost bychom si mohli představit? Jedno je jisté, Kristus se do nás Kdo na sebe nechá hledět ukřižovaného Ježíše, je opětovně bláznivě zamiloval. stvořen, stává se „novým stvořením“. Kristus v eucharistii na oltáři očividně Odtud začíná všechno. Je to čeká, co my na to. zkušenost proměňující Milosti, toho, že jsme milováni bez svojí zásluhy, Láska touží být opětována! třebaže jsme hříšníky… Nechme Jej Stačí se dívat a vstřebávat vše, co proto na sebe hledět. nám Kristus tímto způsobem nabízí. Jsou to dary Pokoje, Ducha svatého, /Papež František/ Radosti, jinak řečeno- Boží milosti. Strana 23

Misijní kříž Oslavou

v Radostíně nad ho následně mistrně vztyčili. Následně

Ve dnech 16. 11.-23. 11. 2014 proběhla v naší obci mimořádná událost, a to Lidové misie, které mají oživit duchovní život farnosti. Naposled se zde konaly Svaté misie v roce 1948, tedy před 66 roky. V září tohoto roku rozhodlo zastupitelstvo obce, že přispěje k této významné události zhotovením dřevěného kříže, včetně vybudování betonového základu v parku pod hradební zdí, na jižní straně kostela. Vyvrcholením celého týdne byla mše svatá v sobotu 22. 11. 2014, po které naši hasiči za hojné účasti farníků přenesli Misijní kříž na místo určení, kde

kříž posvětil P. Marek Dunda, farář z Vranova nad Dyjí, hlavní koordinátor misií. Posléze mohli všichni přistoupit až ke kříži a položením ruky na dřevo kříže stvrdit svůj úmysl, který měl být v duchu „Konat dobro dobře“. Osazením Misijního kříže na jižní stranu kostela se zvýraznila hlavní dominanta naší obce, zvlášť nápadná při velice pěkném nasvícení za tmy. Nezbývá než poděkovat našemu panu faráři P. Mgr. Pavlu Habrovcovi a celému misijnímu týmu, který tuto akci po dva roky pečlivě připravoval.

Strana 24

Josef Fabík, starosta obce Radostín nad Oslavou

Misie byly pro nás velikým darem! V misijním týdnu jsme začínali každý den návštěvou našeho krásného kostela, kde nás po modlitbě sv. růžence čekala mše svatá. Jak už se někdy stane, že se nám myšlenky zatoulají, i když jsme v kostele, tak o misiích tomu tak nebylo. Jednotlivé promluvy misijních otců i jáhna p. Kince byly natolik poutavé, že nám nevadilo strávit více času v kostele. S radostí a zaujetím jsme prožívali každý den dvě mše svaté, stavovské promluvy a kázání. To všechno nám pomáhalo k přípravě na svátost smíření, kterou jsme tak mohli více promyslet. Sobotní mše svatá se stavěním misijního kříže byla hlubokým zážitkem, který většina z nás nikdy nezapomene. Při pohledu na tento kříž si připomeneme, co bychom rádi s pomocí Boží změnili silou modlitby. Na závěr vřelé díky obětavým misionářům a také otci Pavlovi, který se o misi zasloužil. Jiří a Dana Kašíkovi

Tři podněty K napsání tohoto článku mě přiměly tři podněty, které jsem si začala více uvědomovat po zprávě, že se připravuje Národní eucharistický kongres. Nedávno jsem četla knihu o svatém

Juliánu Eymardovi, který už jako malý chlapec měl tak velikou úctu a lásku k eucharistii, že ho v dospělosti vedla k založení kongregace Eucharistiánů, jež vykonávala nepřetržitou adoraci před Nejsvětější svátostí. Jaký rozdíl proti tomu, co jsme zažili v neděli po mši svaté, když kněz vystavoval Nejsvětější svátost a lidé se obraceli ke Kristu zády a odcházeli z kostela, aniž by se mu poklonili. Opravdu mě zamrazilo. Jak málo máme úcty! A za třetí pro mne a snad i pro většinu spoluobčanů nejdůležitější a snad i nejsrdečnější událost: Lidové misie. U nás v Krásněvsi byly oproti Radostínu a Pavlovu významější tím, že v naší kapli byla poprvé v historii vystavena Nejsvětější svátost. Když otec Jan Richter poprvé pozvedl monstranci před plnou kaplí, byl to tak úžasný pocit, při kterém vstupovaly slzy do očí. A tak krásný byl i celý týden. Zúčastnili jsme se v roce 2008 misií v Borech, takže jsme už měli nějakou představu, ale skutečnost, že jsme mohli prožít misie ve vlastní farnosti, ji daleko předčila. Když jsem ráno vstupovala do kaple, uviděla na oltáři věčné světýlko a uvědomila si, že nejdu do prázdné kaple, ale že jdu navštívit přítomného Ježíše, děkovala jsem z celého srdce, že jsem se mohla dožít takové milosti. A se mnou i mnoho dalších, protože velmi často se otevřely dveře a někdo se přišel Kristu poklonit. Proto mne velmi potěšilo, když otec Pavel zmínil, že naše mládež stojí o to, aby se v naší farnosti konala noční adorace. Vždyť co může být lepšího, než se v tichu noci ponořit do Boží přítomnosti. B. L.

Strana 25

Farnost Radostín nad Oslavou, Pavlov, připravované akce farnosti 20.-22. 20.-22. 3. duchovní obnova farností Radostín a Pavlov, povede otec jáhen Ladislav Kinc 28. 3. diecezní setkání mládeže s o. biskupem Vojtěchem v Brně na Petrově

4. 6. čtvrtek, Slavnost Božího Těla a eucharistický průvod ke čtyřem oltářům na návsi v Radostíně nad Oslavou, začátek mše sv. v kostele v 17.00 hod 7. 6. neděle, Slavnost Božího Těla a eucharistický průvod ke čtyřem oltářům na návsi v Pavlově. Začátek mše sv. v 10.00 hod 11. 6. čtvrtek, pouť starších do Slavonic, do chrámu Božího Těla

29. 3.- 5. 4. Svatý týden 12. 4. Pěší pouť do Slavkovic na pouť k Božímu Milosrdenství, vychází se od kostela v 10.00 hod 26. 4. hasičská pouť k sv. Floriánovi v Kněževsi, začátek mše sv. na hřišti v 11 hod 3. 5. pouť k sv. Filipovi a Jakubovi v Pavlově, začátek mše sv. v 9.30 hod 3.- 9. 5. poutní zájezd do Medžugorie, zejména pro mládež (biřmovanci), odjezd v 18 hod od kostela v Radostíně nad Oslavou, návrat v sobotu 9. 5. v dopoledních hodinách

14. 6. První sv. Přijímání, v Radostíně nad Oslavou začátek mše sv. v 7.45 hod, v Pavlově v 10.00 hod 17.–24. 6. na kolech s mládeží (od 5. tř. a výš) v Pusté Rybné 20. 6. oslava 650 let od první zmínky založení obce Radostín nad Oslavou, zahájení v 8.30 hod, v 9.00 hod mše sv. v chrámu sv. Bartoloměje, následuje pestrý celodenní program 27. 6. farní den ve Znětínku, program bude upřesněn

16. 5. děkanátní pouť mládeže ze Svaté u Křižanova k Matce Boží do Netína. Čas odchodu ze Svaté bude upřesněn

Strana 26

Smějte se s námi „Poslouchaj, Kohn, co by dělali, kdyby narazili v poušti na lva?“ „Vzal bych flintu a zastřelil ho.“ „A kdyby neměli flintu?“ „Tak ho picnu revolverem.“ „A kdyby neměli revolver?“ „Tak ho uškrtím páskem.“ „A co když nemaj pásek?“ „Tak mu narvu kožich do chřtánu a zadusím ho.“ „Ale jdou, Kohn, na poušti takový vedro, kde by vzali kožich?“ „Hele voni, Pick, komu vlastně fanděj, mně a nebo tý bestii.“ „Chaime, nemohl bys mi půjčit stovku?“ „Je mi líto, nemám u sebe peníze.“ „A co doma?“ „Děkuju, všichni zdrávi.“ Cvičení v izraelské armádě. Armáda rozdělená na modré a červené. U mostu je velká tabule: ‚Tento most je jako vyhozený do povětří.‘ Červení si nalepují nějaké tabulky na záda a pak se plazí po mostě. Generála modrých to vyděsí a zavolá

generálu červených: „Kohne, to jsi generál? Cožpak neumíš číst? Ten most je jako vyhozený do povětří!“ Kohna to naštve a volá: „A co ty jsi za generála? Nevidíš, že máme na zádech tabulky ‚My jako plaveme“...?

Inspirace od Svatého otce V závěru své spontánní promluvy papež poděkoval lékařům, ošetřovatelům a dobrovolníkům za to, že se dotýkají Kristova těla a slouží živému Kristu Ukřižovanému. „Děkuji za tuto práci, děkuji, že ze své profese neděláte obchod. (…) Když se medicína, podobně jako kněžství, změní na trh a obchod, ztrácejí jádro svého poslání.”

Strana 27

Neapolská bazilika Gesú Nuovo setkání s nemocnými 24.3.2015

Národní Pochod pro život prošel které je pácháno na více než 23 tisících dětech, jež jsou ročně usmrceny umělým Prahou V sobotu 21. března 2015 prošel centrem hlavního města již 15. ročník Národního pochodu pro život. Letos se jej podle odhadu Policie zúčastnilo asi 1500 účastníků. Cílem akce bylo upozornit na stále přetrvávající bezpráví,

potratem. Národní pochod pro život má podporu řady osobností politického a náboženského života a českých i zahraničních organizací. … byli jste tam? Tak nám o tom napište...

Kontakt na redakci

Uzávěrka příštího čísla:

E-mail: [email protected]

10. 6. 2015 Těšíme se na Vaše příspěvky a obrázky.

Strana 28