Skladby Petra Ebena pro trubku

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra dechových nástrojů Studijní obor hra na trubku

Skladby Petra Ebena pro trubku Bakalářská práce

Autor práce: Petr Kubový, DiS Vedoucí práce: MgA. Vojtěch Novotný Oponent práce: doc. Jan Broda

Brno 2015 1

Bibliografický záznam KUBOVÝ, Petr. Skladby Petra Ebena pro trubku [Compositions by Petr Eben for trumpet]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra dechových nástrojů, rok. 2015 s. 39. Vedoucí diplomové práce MgA. Vojtěch Novotný.

Anotace Diplomová práce „Skladby Petra Ebena pro trubku“ se zabývá životem Petra Ebena, jeho vztahem k trubce a žesťovým nástrojům obecně

a využitím

trubky jako sólového nástroje nebo jako součást žesťového ansámblu ve skladbách Petra Ebena.

Annotation Diploma thesis „Compositions for trumpet by Petr Eben” deals with life of Petr Eben, his relation to the trumpet and brass instruments in general and the use of the trumpet as a solo instrument or as a part of the brass ensemble in compositions by Petr Eben.

Klíčová slova Trubka, Petr Eben, žesťový, tvorba, dílo, sólový, ansámbl

Keywords Trumpet, Petr Eben, brass, creation, work, solo, ensemble

2

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 4. května 2015

Petr Kubový

3

Obsah 1

ÚVOD ........................................................................................................ 5

2

O PETRU EBENOVI ............................................................................... 6 2.1 TVORBA........................................................................................ 8 2.2 VZTAH PETRA EBENA K TRUBCE ............................................... 10

3

TRUBKA JAKO SÓLOVÝ NÁSTROJ VE SKLADBÁCH PETRA EBENA ..................................................................................................... 11 3.1 OKNA PODLE MARCA CHAGALLA.............................................. 11 3.2 FANTASIA VESPERTINA .............................................................. 13 3.3 VOX CLAMANTIS ....................................................................... 14 3.4 DUETTI PER DUE TROMBE .......................................................... 16

4

TRUBKA

JAKO

SOUČÁST

ŽESŤOVÉHO

ANSÁMBLU

VE SKLADBÁCH PETRA EBENA...................................................... 19 4.1 ŽESŤOVÝ KVINTET ..................................................................... 19 4.2 POCHOD A FANFÁRY PRO HRADNÍ STÁŽ ..................................... 21 4.3 MISSA CUM POPULO ................................................................... 21 4.4 PRAŽSKÉ TE DEUM .................................................................... 22 4.5 PROPRIUM FESTIVUM MONASTERIENSE ..................................... 23 4.6 TRUBKA VE SCÉNICKÉ HUDBĚ PETRA EBENA ............................ 24 5

ZÁVĚR .................................................................................................... 25

POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE .......................................................... 26 SEZNAM ILUSTRACÍ ................................................................................. 27 ILUSTRACE .................................................................................................. 28 SEZNAM PŘÍLOH........................................................................................ 32 PŘÍLOHY ....................................................................................................... 33

4

1 Úvod O osobě či díle skladatele Petra Ebena už toho bylo napsáno mnoho, avšak většina publikací se zaměřuje na jeho tvorbu pro děti, dílo sborové, či varhanní. Za povšimnutí však stojí i jeho dílo pro trubku a to jako sólového nástroje, nebo i jako součást žesťového ansámblu, jehož zvuk tento skladatel ve svých dílech poměrně často využíval. Výhradně sólovým a komorním dílem Petra Ebena pro trubku se zatím žádná publikace nezaobírá. Jedinou výjimkou je magisterská práce z Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze, kterou napsal MgA. Jiří Bachtík v roce 2007. Ta rozebírá dílo: Okna podle Marca Chagalla pro trubku a varhany. Informace o těchto skladbách najdeme především v knize Kateřiny Vondrovicové – Petr Eben, vydané v roce 1995, ve které se nachází jak velice podrobný životopis se vzpomínkami a komentáři samotného skladatele, tak i kompletní seznam děl s podrobnostmi o každé skladbě. Další knihu zabývající se životem a dílem tohoto autora vydala v roce 2004 Eva Vítová. Ta nese název: Petr Eben: sedm zamyšlení nad životem a dílem a najdeme v ní také podrobný životopis, informace o díle skladatele a navíc ještě velkou část jeho korespondence. Další informace najdeme také ve velkých hudebních slovnících, jako jsou: The New Grove Dictionary of Music and Musicians psaném v angličtině a v německém Die Musik in Geschiche und Gegenwart, avšak informace v těchto slovnících nejsou tolik podrobné, jako výše uvedené publikace. Cenné informace o trubkových dílech Petra Ebena se dají samozřejmě nalézt také na obalech audionosičů, na kterých jsou tato díla nahrána a také v notových zápisech těchto skladeb.

5

2 O Petru Ebenovi Petr Eben se narodil 22. 1. 1929 v Žamberku jako druhé dítě v učitelské rodině. Bratr Bedřich byl o tři roky starší. Otec Vilém pocházel z Prahy a byl židovského původu, matka Marie byla původem polka. V roce 1935 se Ebenovi přestěhovali do Českého Krumlova. Zde se postupně začal učit hře na klavír, violoncello a varhany. K velmi ranému formování svébytného uměleckého cítění Petra Ebena přispěly velkou měrou jeho pobyty v cisterciáckém klášteře ve Schlierbachu v Horním Rakousku, kde v době školních prázdnin v letech 1942 a 1943 zastával funkci varhaníka, hrál při dvou ranních mších a při večerním požehnání a jednou týdně nacvičoval se sborem. V roce 1944 byl Petr Eben pro svůj židovský původ vyloučen z gymnázia a o rok později s celou rodinou, kromě matky, internován v koncentračním táboře Buchenwald. Po válce se celá rodina jako zázrakem znovu sešla.1 V roce 1948 Petr Eben započal svá studia na pražské Akademii múzických umění. Klavír studoval ve třídě Františka Raucha v letech 1948 1952, v letech 1950 - 1954 zde studoval též skladbu u Pavla Bořkovce. V roce 1953 se oženil se sestrou svého kamaráda a spolužáka, skladatele Ilji Hurníka Šárkou Hurníkovou, se kterou má tři syny: Kryštofa, Marka, Davida. Od roku 1955 téměř nepřetržitě až do léta 1990 působil pedagogicky na katedře dějin hudby Filozofické fakulty Karlovy univerzity v Praze. Přednášel zde nauku o hudebních nástrojích, nauku o hudebních formách, analýzu skladeb a prakticky vyučoval hru partitur. Výjimkou v tomto pětatřicetiletém působení byl školní rok 1978 až 1979, na který byl pozván na prestižní Royal Nothern College of Music v Manchesteru, na které vyučoval skladbu a kde byl roku 1992 jmenován čestným profesorem. Teprve po roce 1989 mu bylo už jako světově uznávanému, ale doma minulým režimem spíše trpěnému skladateli, umožněno vyučovat skladbu na pražské AMU a také byl jmenován čestným předsedou Společnosti pro 1

VONDROVICOVÁ, Kateřina. Petr Eben. Praha: Panton 1995. ISBN 80-7039-2018-5

6

duchovní hudbu. Petr Eben také předsedal třem ročníkům festivalu Pražské jaro. V roce 1991 se pak stal nositelem titulu francouzského ministerstva kultury Rytíř umění a písemnictví. O dva roky později obdržel Stamicovu cenu od německé nadace Künstlergildea a v roce 1994 byl jmenován čestným doktorem na Karlově univerzitě v Praze a také mu Česká biskupská konference předala na Velehradě Řád svatého Cyrila a Metoděje. Roku 2002 byl oceněn vysokým českým státním vyznamenáním, Medailí Za zásluhy. Kromě toho v průběhu let realizoval nemalou přednáškovou činnost, jež mimo jiné zahrnuje například týdenní pobyt na Staatliche Hochschule für Musik v Mnichově a na Dartington Summer School v Anglii, kratší kurzy na univerzitách ve Spojených státech amerických, na Letní škole slovanských studií FFUK v Praze, na vysokých školách v německém Herfordu a rakouském Grazu, přednášky v Museum of Art v Clevelandu a Fine Arts Center ve Winston-Salemu opět ve Spojených státech amerických, na Mozarteu v Salcburku v Rakousku a mnoha dalších kulturních a výchovných institucích. Vedle skladatelské a pedagogické činnosti je vytížený i jako interpret, především jako výborný korepetitor a improvizátor na klavír a varhany. S Jarmilem Burghauserem spolupracoval na publikaci Čtení a hra partitur a se svým švagrem Iljou Hurníkem na české adaptaci Schulwerku Carla Orffa. Napsal také mnoho instruktivních skladbiček pro děti a mládež. Od počátku 90. let stál v popředí českého hudebního života a byl vysoce ceněn také v zahraničí. Po Ebenových sedmdesátých narozeninách se na jeho zdravotním stavu začaly projevovat následky drobných mozkových příhod, které v životě prodělal a začal ztrácet paměť. Zemřel krátce před půlnocí v noci ze středy na čtvrtek 24. 10. 2007 v Praze ve věku 78 let.2 Všichni tři jeho synové se v současné době také věnují hudbě, ale i jiným oblastem. Nejstarší syn Kryštof je matematik, v mládí se však učil na klavír a další nástroje, mezi které patřila i trubka. Později se uplatnil jako 2

Zemřel hudební skladatel Petr Eben. [on-line]. Idnes.cz [cit. dne 5. 1. 2015], dostupné na: http://kultura.idnes.cz/zemrel-hudebni-skladatel-petr-eben-d5h/hudba.aspx?c=A071025_103312_hudba_ob

7

muzikant v divadle Ypsilon. O tomto působení řekl: „Když Marek napsal muziku pro Ypsilonku, hrál jsem v těch představeních na všecko možné, na klávesy, harmoniku, flétny, basu a na trumpetu taky.“ Prostřední syn Marek vystudoval hudebně – dramatický obor Pražské konzervatoře a je především známý moderátor, ale je také herec, zpěvák a po svém otci hudební skladatel. Nejmladší je potom syn David, který jde pravděpodobně nejvíce ve stopách svého otce. Absolvoval hru na klarinet na Pražské konzervatoři, v roce 1991 absolvoval na pařížské konzervatoři (Conservatoire Nationale Supérieur de Musique de Paris) obor dirigování gregoriánského sboru a v následujícím roce působil jako dirigent souboru Choeur grégorien de Paris. Je také hudební historik, řídí mužský pěvecký sbor Schola Gregoriana Pragensis zaměřený na gregoriánský chorál a akademicky působí v Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Všichni tři dohromady pak tvoří skupinu Bratři Ebenové.

2.1 Tvorba Dílo Petra Ebena čítá přes 200 skladeb a má své těžiště zejména ve vokálních a varhanních dílech. Zahrnuje jak velké kantáty, tak drobné písničky pro mateřské školy, šansony, stejně jako duchovní a liturgickou hudbu. Textové předlohy jsou často vzaty ze starých historických období, například z antiky, středověku, či z renesance. Také z tvorby českých i zahraničních básníků 20. století i z lidové poezie. Postupně se ale stále více jeho pozornost obrací ke zhudebňování biblických a křesťanských předloh. Největším inspiračním zdrojem mu přesto od mládí zůstává monodie gregoriánského chorálu. Poměrně svébytnou kapitolou skladatelova tvůrčího usilování tvoří jeho díla na liturgické texty. Zde všude se v podivuhodné jednotě snoubí skladatelův židovský původ s hluboce křesťanskou vírou. Skladatelskou tvorbou na sebe Petr Eben výrazně upozornil již v polovině padesátých let. V roce 1955 byly oceněny ve Velké jubilejní

8

soutěži Svazu československých skladatelů jeho skladby Suita balladica pro violoncello a klavír a Balady pro sóla, sbor a orchestr. V roce 1957 vyhrál jeho cyklus Šestero piesní milostných v umělecké soutěži na Světovém festivalu mládeže v Moskvě zlatou medaili a poté byl proveden v mnoha zemích. Kromě sborových a vokálních kompozic jsou postupně s úspěchem premiérována i jeho stěžejní nástrojová díla jako Koncert pro klavír a orchestr, nebo varhanní cyklus Laudes, který o rok později získává dvě ocenění v mezinárodní soutěži v Kasselu. V roce 1989 Eben obdržel za svůj rozsáhlý varhanní cyklus Job Cenu české a slovenské hudební kritiky. V oblasti instrumentální tvorby se výrazně projevuje jeho blízký vztah k varhanám, o čemž svědčí mimo jiné dva varhanní koncerty, z nichž druhý byl komponován na objednávku pro zasvěcení nových varhan v Sendesaal ORF ve Vídni a premiérován byl v roce 1983 na zahajovacím koncertě vídeňského festivalu Orgelfest. Z dalších varhanních skladeb bývají často hrány cykly Nedělní hudba, Laudes, Faust a také cyklus Mutationes. Dále pak Krajiny patmoské pro varhany a bicí nástroje, toccatová fuga Hommage à Dietrich Busxtehude a osmivětý cyklus Job. Mezi nejlepší orchestrální skladby lze zahrnout symfonickou větu Vox clamantis pro tři trubky a orchestr a koncertantní symfonii Noční hodiny, psanou pro rozhlasový komorní orchestr v Lipsku. Pro Mozart-Festwochen Salzburg vzniklo roku 1984 Pražské nokturno, které bylo premiérováno Vídeňskými filharmoniky. Stěžejní vokálně instrumentální dílo Petra Ebena je oratorium Apologia Sokratus, vytvořené na Platonův text v řečtině. K němu se žánrově přimyká kantáta Pocta Karlu IV. na slova zakládací listiny Univerzity Karlovy, jehož zfilmovaná podoba získala zlatou medaili v mezinárodní soutěži TV filmů, New York 1981. Počátkem roku 1983 vytvořil Eben své první jevištní dílo - balet Kletby a dobrořečení pro smíšený sbor a orchestr. To bylo komponováno pro Nederlands Dans Theater a první provedení byla realizováno na Holland festivalu v červnu 1983. K jevištní tvorbě se řadí také jeho hudba scénická, ze které je nejvýznamnější hudba ke Goethovu Faustovi, vytvořená pro jubilejní 9

představení ve vídeňském Burgtheater 1976 a hudba ke hře Hamlet Williema Shakespeara, která vznikla pro divadelní inscenaci v Düsseldorfu v roce 1977. Významné jsou ovšem i Ebenovy skladby určené sólovým nástrojům a komorním souborům. Například rapsodické variace pro sólovou kytaru na středověkou milostnou píseň Tabulatura nova, Smyčcový kvartet s podtitulem Labyrint světa a ráj srdce, nebo Klavírní trio, které bylo premiérováno na Týdnu nové tvorby českých skladatelů v Praze v roce 1988. Ebenovy skladby jsou často prováděny v Evropě, USA, Kanadě, Japonsku i v Austrálii. V roce 1991 se stal nositelem titulu „Rytíř umění a literatury", který mu udělilo francouzské ministerstvo kultury, v roce 1993 obdržel Stamicovu cenu od německé nadace Künstlergilde, v roce 1994 je jmenován doktorem h.c. na Karlově univerzitě v Praze. Značná část jeho díla byla vydána tiskem a nahrána na zvukových nosičích.

2.2 Vztah Petra Ebena k trubce Podle slov samotného Petra Ebena se jeho obliba ve zvuku trubky (a žesťových nástrojů vůbec) pojí s jedním z jeho prvních hudebních zážitků vůbec. Ten se udál ještě v Žamberku, kde jako malý pozoroval ruch v kasárnách, kde pochodovali, hráli a zpívali vojáci, kterým dávala signály právě trubka. Tento vjem byl později ještě umocněn, když se Ebenovi přestěhovali do Českého Krumlova, kde se z věže zámku často ozývaly fanfáry. Pravděpodobně právě tyto dva hudební zážitky byly hlavním důvodem, proč Petr Eben hned v několika svých skladbách tyto nástroje používá a to nejen jako součást orchestru, ale také jako nástroje sólové, anebo v různých kombinacích, jako žesťový ansámbl.

10

3 Trubka jako sólový nástroj ve skladbách Petra Ebena Trubce jako sólovému nástroji věnoval Eben několik skladeb, ve kterých se odráží jeho osobitý kompoziční styl. Zajímavostí je, že každá z nich je naprosto odlišná, a to jak melodickou inspirací, tak také výběrem nástrojového doprovodu. Pravděpodobně nejvýznamnější z nich je skladba Okna podle Marca Chagalla, ve které autor melodicky vychází z židovských a pravoslavných bohoslužebných zpěvů a jako druhý (doprovodný) nástroj zvolil varhany. Druhou skladbou pro sólovou trubku je Fantasia vespertina, která je mnohem menšího rozsahu i interpretační náročnosti. Melodicky toto dílo vychází z vojenských signálů a večerky a doprovodem je v ní klavír. Třetí skladbou je symfonická věta Vox Clamantis, která je zkomponovaná dokonce pro tři trubky a orchestr a melodicky vychází z křesťanského liturgického nápěvu. A poslední skladbou jsou Duetti per due Trombe, což jsou, jak už z názvu, vyplývá dueta pro dvě trubky bez doprovodu. Tato skladba má sedm charakterově odlišných částí, ve kterých Eben demonstruje zvukové i výrazové možnosti trubky.

3.1 Okna podle Marca Chagalla Tuto skladbu napsal Petr Eben na objednávku Galerie výtvarného umění v Chebu pro cyklus Obrazy a hudba. Skladba má čtyři věty a okolnosti jejich vzniku nejlépe osvětlí autorův tehdejší komentář: "Název cyklu je možné chápat v symbolickém smyslu, okno jako zdroj světla, okno jako směr pohledu z šera místnosti na nebe, po kterém plují oblaka, směr od konkrétní obklopující reality do světa fantazie. Přímý podnět k názvu i obsahu skladby dal zážitek z výtvarného díla. Viděl jsem kdesi Chagallova Okna a zůstala ve mně vzpomínka na prýštění barev sálání tvarů v ohni světla. Nebyly to však obrazy, ale právě okna; jejich slavnostnost vyvolala představu varhan a břesknost průsvitných barev k nim ještě přimísila kov trubky. Zkušenost s obtížemi 11

souhry varhan s jinými nástroji určila částečně specifičnost kompoziční metody - vedla k převážně volné rytmické vazbě obou partů"3. Přímý podnět k jejímu názvu i obsahu dal tedy zážitek z Chagallových vitráží, které tento židovský rusko-francouzský malíř vytvořil na vyžádání lékařské kliniky Hadassah v Jeruzalémě. Marc Chagall čerpal námět svých obrazů ze Starého zákona a přenesl na okenní vitráže příběh o Jákobovi a jeho dvanácti synech. Každému z bratrů věnoval jedno samostatné okno a dohromady se synagogou postavenou v moderním slohu tvoří originální a na celém světě naprosto ojedinělý celek. Petr Eben si pro své zhudebnění vybral čtyři z těchto oken, ale nepojmenoval je už podle starozákonních jmen jako Chagall, ale podle barvy, kterou jim malíř mistrovsky propůjčil. První část se nazývá Modré okno a je inspirována oknem, na kterém je Ruben, druhá část nese název Zelené okno a je vytvořena podle obrazu Issachara, třetí část nazval autor Červené okno a je podle vitráže na které je Zabulon a poslední čtvrtá část se nazývá Zlaté okno a její předlohou je vyobrazení Leviho.4 Kompoziční metody, které v tomto díle autor použil, byly určeny především jeho zkušeností s obtížemi souhry varhan s jiným nástrojem. Mezi ně patří například opožďování tónů varhan, vzdálenost interpretů, nebo akustická rozptýlenost. Z těchto důvodů se Petr Eben uchýlil převážně k volné rytmické sazbě obou partů, které se setkávají jen na několika rytmicky synchronních místech a poté se opět vydají samostatně po vlastních melodických cestách. Modré okno cituje chorál, který variačně zpracovává, často na základě rozpínání intervalů. Zelené okno využívá kontrastů zvuku trubky, který je dosažen střídáním dvou rozdílných druhů sordiny. Jedna má ostrý, až bzučivý zvuk, druhá naopak jemný a kulatý. V souladu s dramatickou červenou barvou je melodika trubky v Červeném okně bojovná a je založena zejména na tečkovaném rytmu, který se v průběhu části ještě zaostří. Zlaté okno nejvíce vystihuje dvojí původ malíře, který byl z části ruský a z části 3

Petr Eben: Okna. [on-line], Vladimír Rejlek [cit. dne 25. 4. 2015], dostupné na: http://mujweb.cz/rejlek/EBEN.HTM 4 VONDROVICOVÁ, Kateřina. Petr Eben. Praha: Panton 1995. ISBN 80-7039-2018-5

12

židovský. To znázorňuje postavení pravoslavného chorálu ve varhanách proti rytmicky nezávislým židovským melodiím v partu trubky. Premiéra této skladby Petra Ebena se uskutečnila 31. března 1977 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Trubkového partu se zhostil Vladislav Kozderka a na varhany hrál Milan Šlechta. Toto dílo se stalo jednou z nejznámějších kompozic Petra Ebena vůbec a patří do repertoáru mnoha světově uznávaných interpretů. Také bylo mnohokrát natočeno a vydáno na audionosičích a bývá poměrně často prováděno. V roce 2010 byla tato skladba zařazena na program finále soutěže Pražské jaro.

3.2 Fantasia Vespertina Další skladbou, kterou Petr Eben napsal v roce 1967 pro sólovou trubku, je Fantasia Vespertina. Jedná se o jednodušší jednovětou skladbu menšího rozsahu. Jako doprovodný nástroj zde autor zvolil klavír, který má stylizovat vojenský bubínek. Skladba začíná introdukcí trubky bez doprovodu, která volně připomíná chromaticky pozměněnou vojenskou večerku. Tato introdukce má tempové označení Andante rubato a začíná z piana ve střední nástrojové poloze. Od taktu 14 se začíná pomalu zrychlovat a spolu s tím je zde i crescendo a melodie postupně stoupá, až do taktu 19, kde je vrchol kadence. Od taktu 21 se tento úvod skladby začíná vracet zpět do svého poklidného a tichého charakteru. V taktu 23 se připojuje klavír, který hraje celé noty v oktávové poloze. V taktu 28 začíná již zmiňovaná stylizace vojenského bubínku v klavírním doprovodu. V taktu 30 začíná prostřední část skladby, která má odlišný charakter. Takt se zde mění na dvoupůlový a tempové označení je Allegro (doppio movimento). Melodika trubky se mění na fanfárovou, připomínající vojenské

13

signály. Trubka zde také v některých frázích používá sordinu, díky které je zvuk o něco ostřejší, což ještě umocňuje kontrast oproti úvodní pomalé části. Od taktu 150 začíná coda, která melodicky vychází z úvodu, ale je slavnostnější a také dynamika je forte s crescendem do fortissima. Od 160 až do konce je ale decrescendo a skladba končí ve stejném charakteru, jako začala. Premiéru měla Fantasia Vespertina v Bechyni 11. března 1969. Trubkový part hrál Josef Svejkovský za doprovodu J. Holovské. Fantasia Vespertina je díky svému menšímu rozsahu a nižším nárokům na interpreta často hrána na konzervatořích a v některých případech i na základních uměleckých školách.

3.3 Vox Clamantis Symfonickou větu pro tři trubky a orchestr, která nese název Vox Clamantis, v překladu Hlas volajícího, napsal Petr Eben v roce 1969. Sám autor tuto skladbu popsal takto: „Hlas volajícího vychází z úst sv. Jana Křtitele, tragické postavy na přelomu Starého a Nového zákona, který umírá násilnou smrtí, přece se však před ním rozevřela perspektiva spásy. Věta začíná opakovaným zvoláním, ztrácejícím se v dálce bez odpovědi. Po delší ploše vstupují tři trubky, symbolizující hlas volajícího, a postupně si předávají melodii inspirovanou synagogálními zpěvy. Další plocha se dynamicky zvedá až k vrcholu, do kterého vpadá dvakrát po sobě výkřik tří hebrejských slov z Bible "Jaššerú messil'ah l'elóhenú", tj. "Připravte cestu Páně". Věta se pak semkne do pevnějších struktur v tonálnější řeči a v závěru přináší v akordech trubek citát nejstaršího českého chorálu "Hospodine, pomiluj ny". Po tomto takřka vítězném závěru se skladba vrací k počáteční atmosféře a naznačuje tím ono residium nejistoty, prostor poslední nezodpovězené otázky v každém z nás.“5 5

Vox clamantis.[on-line], Český rozhlas [cit. http://www.rozhlas.cz/socr/skladby/_zprava/1252642

14

dne

4.

2.

2015],

dostupné

na:

Úvodní motiv této skladby má charakter dotazování či zvolání. Ten je zakotven hlavně v jeho závěru. Poté následuje táhlá melodie pikoly a po opakování onoho úvodního motivu střídání cella s houslemi. Tato úvodní plocha plynule přechází do citátu gregoriánského Sanctus v hornách. I tento citát se opakuje a dále zpracovává a míchá s úvodním motivem či jeho modifikacemi. Sanctus je zde citován ve své melodicky nejjednodušší a relativně nejznámější formě. Užito je pouze hudby úvodních tří zvolání „Sanctus, Sanctus, Sanctus Dominus Deus Sabaoth“ a to jako jednotlivých melodických frází, které na sebe nenavazují zcela plynule V čísle 12 vstupuje do hudebního dění trojice trubek, jež se střídavě podílí na jedné melodii, která je aleatorně doprovázena zbytkem orchestru. Mám za to, že poučenému posluchači připomíná tato postupně gradující plocha více Ebenův charakteristický způsob žesťové melodiky, připomínající též pasáže ze skladatelových Oken pro varhany a trubku, než synagogální zpěvy. Jen vzájemné doplňování trubek, rozestavěných za orchestrem pro vytvoření dojmu dálky a prostorovosti, je zde nové a jako symbol naznačující hlas volajícího určitě působivé. Užití trubky pro navození kontextu Božího bojovníka známe již z počátku 15. století. Vžitým spojením těchto nástrojů s funkcí polních a zemských trubačů vznikl typ hudebního symbolu. Následující plocha je zakončena již zmíněnými dvěma výkřiky hebrejského „Jaššerú messil'ah l'elóhenú“. Ty zazní zároveň s další citací Sanctus, která je tentokrát provedena všemi dechovými nástroji orchestru.6 Další plynule navazující část přináší opět uvedení trojice trubek, které citují v umělých imitacích nejstarší českou duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny, která byla zpívána v dějinách při korunovaci českých králů. Opět se zde projevuje Ebenův typický způsob nakládání s citáty, kdy je nenechává zaznít pouze jako jednoznačné memento, ale evolučně s nimi pracuje, přetváří je, dělí na krátké úseky a podobně a to někdy dokonce již při jejich prvním uvedení. Stávají se součástí motivického materiálu a též vlastní autorské hudební řeči. 6

Vox clamantis: duchovní sdělení v hudbě. [on-line] Eliška Baťová, [cit. dne 15. 1. 2015] Dostupné na: http://www.easyweb4u.cz/eliska-atova/index.php?c=Vox%20clamantis&lang=1&id=99

15

O to je však složitější je rozpoznat a identifikovat, zvláště v případě, že posluchač nezná užívané melodie zcela nazpaměť. Nápěv písně Hospodine, pomiluj ny patří dle mého názoru mezi Ebenem užívanými citáty k těm obecně nejznámějším, přesto však ho v neklidné rytmizaci, navíc opět rozdělený na krátké úseky, není zcela jednoduché rozpoznat. Další uvedení citátu Hospodine, pomiluj ny přijde po nové citaci Sanctus v bicích nástrojích, konkrétně na vibrafon. Poslední vstup citátu písně Hospodine, pomiluj ny je nejrozpoznatelnější. Zní v homofonním tříhlasu trubek. Vyjasnění, kterého se zde díky souzvukové i rytmické stránce dostane, je však vzápětí vystřídáno návratem aleatoriky i citováním závěrečné části Sanctus, která je ad libitum do ztracena opakována jednohlasem lesních rohů. Nakonec se pak vrací úvodní otevřený motiv včetně pokračování sólové melodie pikoly, která je však trochu odlišná. Tato skladba vznikla, jak už je výše uvedeno, v roce 1969 a autor ji dedikoval rodičům své manželky – Miloslavě a Josefu Hurníkovým. Premiéra proběhla 13. ledna 1970 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze v provedení Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK pod taktovkou amerického dirigenta Jamese Dixona, sólových partů se ujali Miroslav Kejmar, Václav Junek a Stanislav Sejpal.

3.4 Duetti per due Trombe Jsou koncertantní dueta pro dvě trubky bez doprovodu, které Petr Eben zkomponoval v roce 1956. V tomto cyklu sedmi kratších vět autor odlišuje jednotlivé části použitím různých nálad a žánrů. První část nese název Alla marcia a tempové označení je Allegro risoluto. Jak už vyplývá z názvu, tato část má pochodový charakter, ve kterém hraje první trubka velice ráznou melodii, kterou druhá trubka doprovází stylizací malého bubínku. V jedenáctém taktu přichází jakýsi střední díl, ve kterém se oba hlasy doplňují v melodii, založené na tečkovaném rytmu.

16

Druhá věta se nazývá Scherzino a je ve dvanáctiosminovém taktu. Tempo je Vivace leggero, což odpovídá ležérní melodii, kterou hraje prvních deset taktů první hlas, dalších šest taktů je melodie ve druhém hlase a na posledních pět taktů se vrací zpět do první trubky. Tato melodie je rozdělená na kratší fráze, na kterých je vždy dynamická vlna. Doprovod tvoří rozložené akordy v osminových hodnotách. Třetí část je nazvána Tempo di Valse a má lehce jazzový charakter, který podporuje i použití sordin v obou nástrojích. Výrazové označení je zde Dolce, con sentimento. Tato věta je velice náročná na souhru, neboť oba nástroje hrají rozdílný rytmus i melodii, která má ovšem do sebe zapadat. To se na krátko změní v taktu 21, kde se oba hlasy setkají a hrají společně dvouhlasou melodii, ale v taktu 29 se opět vydají každý vlastní cestou. Čtvrtá věta má název Segnali a tempo Allegro ardito. Tato část je stylizovaná do vojenských signálů, které jsou nakomponovány ve velkých sekundách. Ve čtrnáctém taktu začíná v první trubce jedenácti taktová kantiléna, která je však doprovázena stále signálním charakterem druhého hlasu. Závěrečných pět taktů se pak vrací zpět do úvodní podoby. Pátému duetu dal autor název Corale a zkomponoval ho jako chorální předehru, kde první hlas hraje chorální melodiku a druhý hlas ji imituje. Na začátku skladby je napsáno Tranquillo, quasi organo, což autor umocnil použitím sordiny zvané hush, která má měkký barevný zvuk. Tu autor použil pouze u druhého hlasu a tím dal představu dvou rejstříků varhan. Tato část je až nábožně klidná a tichá, což je velký kontrast proti předcházející, ale i následující větě. Ta má název Improvisazione a má stylizovat vesnické muzikanty na návsi. Tempo je Andante rubato a oba hráči zde hrají ve dvojhlase veselou až pijáckou melodii. Ta začíná ve forte a postupně zeslabuje, až se v závěru úplně vytratí, jako kdyby oba muzikanti usnuli. Poslední část nazval Eben prostě Finale. Tato věta je velice rychlá (Presto e agitato) a začíná ostinátním a velice rytmickým doprovodem ve druhé trubce. Nad ním začíná v pátém taktu naléhavá kantiléna v prvním 17

hlase. V devatenáctém taktu začíná dvojhlasá velice rytmicky členitá melodie, která končí v taktu 30 ritardandem a následnou korunou. Od následujícího taktu si oba hlasy mezi sebou předávají jakousi chromatickou melodii, hranou pomocí násobného staccata, což ještě umocňuje její naléhavost. Ta je podpořena stejným doprovodem, jaký zněl v úvodu. Premiéra tohoto cyklu se uskutečnila 17. října 1956 v pražském Klubu skladatelů a provedli jí Vlastimil Kloc a Ivo Preis.

18

4 Trubka jako součást žesťového ansámblu ve skladbách Petra Ebena Petr Eben samozřejmě psal pro trubku nejen jako pro sólový nástroj, ale také jako součást žesťového ansámblu, jehož zvuk ve svých skladbách také celkem často využíval a to i v různých nástrojových kombinacích. V těchto ansámblech měla trubka téměř vždy zastoupení a to většinou ve větším počtu a také často jako vedoucí hlas. Pro samotný žesťový ansámbl zkomponoval Eben skladbu Žesťový kvintet. Ta je psána pro dvě trubky dva trombony a lesní roh. V jiné skladbě, kterou je Pochod a fanfáry pro hradní stráž, doplnil žesťový ansámbl ve složení čtyři trubky, čtyři pozouny a dvě tuby o bicí nástroje. V dalších skladbách pak využívá žesťový kvartet, který se skládá ze dvou trubek (převážně in C) a dvou trombonů. Ten je použit jako součást chrámových skladeb, kde slouží v kombinaci s varhanami jako slavnostní instrumentální doprovod ke sboru, jako je tomu ve skladbě Missa cum populo. U některých skladeb, do kterých zakomponoval varhany, potom Petr Eben počítal s provedením i v prostorech, kde se tento nástroj nenachází, a proto vytvořil i verzi právě s tímto žesťovým souborem, který právě chybějící varhany zastupuje. Tak je tomu například v dílech jako je Pražské Te Deum a Proprium festivum monasteriense.

4.1 Žesťový kvintet Žesťový kvintet komponoval Eben v letech 1968 – 1969 a dal mu podtitul: Variace na chorál. Sám autor o této skladbě řekl: „Žesťový kvintet byl psán na objednávku souboru, který se u nás nově utvořil ve složení dvou trubek, lesního rohu a dvou trombonů. Pokud vím, nikdy u nás obdobný soubor neexistoval a neotřelý zvuk, který tato kombinace slibovala, byl pro mne lákavým úkolem. 19

Při této objednávce jsem měl vyhraněný pocit dřevěné desky a rydla, a bylo mi jasné, že tento dřevoryt nepřipustí mezitóny a valéry, že však za to dá vyniknout jasným konturám. A proto jsem mohl volit mezi výsledkem bizarně moderním, nebo jadrně karikujícím a humorným anebo vzdáleně archaizujícím. Lákala mne nejvíc tato třetí představa, jako by to troubení pěti nástrojů ke mně doléhalo přes mnohá staletí z ochozu gotické věže. A tak jsem zvolil jako téma jeden z našich čtyř nejstarších chorálů, píseň Buoh všemohúcí z husitského Jistebnického kancionálu, a snažil jsem se zpracovat ho v pěti kontrastních variacích. A byl to opět zvukový materiál, který určil koncepci variací.“7 Petr Eben v této kompozici pracoval s různými kombinacemi nástrojů, které se doplňovaly, a jejich seskupení vždy vyjádřil v nadpisu variací číselnými názvy. Skladba začíná unisonem všech nástrojů, které přednesou. V nadpisu první variace je potom nápis 2+3 a tempové označení Poco allegro. Dva trombony zde hrají střídavě stále stejný motiv, nad kterým ostatní nástroje hrají kontrapunktickou variaci. Druhá variace má označení Allegro brillante 4+1 což znamená, že jeden nástroj, v tomto případě je to právě trubka, má sólo a ostatní čtyři nástroje ji doprovázejí. Další variace má označení 2+1+2 Moderato cantabile a patří lesnímu rohu, který doprovázejí ve spodní poloze trombony a ve vrchní poloze trubky. Všechny doprovodné nástroje hrají con sordino, aby vyniklo sólo lesního rohu, který by jinak mohl zvukově snadno zaniknout. Variace číslo čtyři má označení 1+1+1+1+1 Andante solenne. Tato variace „osamostatňuje každý nástroj, přičemž jednotlivé tóny se skládají někdy v tematickou melodii, někdy se kupí do tónových shluků či barevných skvrn.“8 Poslední pátá variace 3+2 Agitato ben ritmico rozděluje nástroje opět do dvou skupin. Tentokrát hrají trombony a lesní roh rytmy zapadající do partů trubek. Zároveň s těmito změnami v seskupení nástrojů se skladba vyvíjí i slohově. Od starobylosti tématu prochází variace postupným vývojem 7 8

VÍTOVÁ, Eva. Petr Eben. Praha: Baronet 2004, s. 273. ISBN 80-7214-743-9 VONDROVICOVÁ, Kateřina. Petr Eben. Praha: Panton 1995, s. 229. ISBN 80-7039-2018-5

20

a skladatel se dostává k modernějšímu zvukovému pojetí skladby. Při provedení mohou být změny v seskupení nástrojů, pomocí rozmístění nástrojů na podiu, umocněny i vizuálně a akusticky. Premiéra části díla se odehrála 26. dubna 1969 v Národním muzeu v Praze a soubor tvořili Josef Svejkovský a Miroslav Kejmar – trubky, Norbert Madas a Jan Votava - trombony a Václav Svoboda – lesní roh. Celé dílo bylo poprvé provedeno 7. března 1970 v Dvořákově síni pražského Rudolfina v rámci Týdne nové tvorby. Tentokrát v provedení Pražského žesťového kvinteta ve složení Josef Svejkovský a Vladislav Kozderka – trubky, Jaroslav Lisý – trombon, Josef Votava – bastrombon a Alois Čoček – lesní roh.

4.2 Pochod a fanfáry pro hradní stáž Tuto skladbu zkomponoval Petr Eben v roce 1994 „na objednávku pro akt vztyčení prezidentské standarty a praporu Hradní stráže.“9 Je určena pro žesťový soubor ve složení čtyř trubek, čtyř trombonů, dvou tub a bicích. V zadání byl požádán, aby pracoval s tématem úvodních fanfár z opery Libuše od Bedřicha Smetany, které jsou užívány při vstupu prezidenta republiky. Premiéra proběhla na Den vzniku samostatného československého státu 28. října 1994 na nádvoří Pražského hradu.

4.3 Missa cum populo Tuto skladbu složil Petr Eben v roce 1982 a použil v ní smíšený sbor, varhany, dva trombony, dvě trubky in C, bicí nástroje a lidový zpěv. Již z názvu této mše je jasné, že autor zde počítá s aktivní účastí neprofesionálních zpěváků. „Ebenovým cílem bylo složit pokoncilní liturgii, nikoli demonstrovat kompoziční techniku, nebo originalitu slohu. Šlo mu 9

VONDROVICOVÁ, Kateřina. Petr Eben. Praha: Panton 1995, s. 211. ISBN 80-7039-2018-5

21

především o účast lidového zpěvu, jako organické části průběhu celé skladby.“10 Skladba je komponována tak, že každý sbor doprovází jiná nástrojová skupina. Žesťové a bicí nástroje hrají převážně s lidovým sborem, zatímco smíšený sbor doprovázejí převážně varhany. Varhany, trombony a trubky jsou tvořeny pro profesionální hráče, zatímco u bicích nástrojů autor profesionála nevyžadoval. Lidový zpěv je nakomponován spíše ostinátně, zatímco smíšený sbor kontrapunkticky právě ke zpěvu lidovému. Žesťové nástroje využil autor především také ke slavnostní předehře komponované na gregoriánský motiv Asperges me a k dohře na téma Ite missa est. Kyrie řešil Eben tak, že lid odpovídá na různé fráze sboru vždy stejným jednoduchým motivem. V Gloria pak lid opakuje gregoriánský nápěv počátečních slov. V Credu lidový sbor recituje za podpory bubnu. V Sanctu zní v lidovém zpěvu jednoduchý sestupný motiv, který je v Hosanna proveden ve dvojnásobném tempu. Agnus dei autor vyřešil jako passacaglii, ve které lidový zpěv stále opakuje téma, nad kterým sbor vytváří variace, které postupně gradují a následně se zase vrací zpět do piana. Premiéra této mše proběhla 17. července 1977 na festivalu L'Ensemble vocal d' Avignon ve Francii pod taktovkou G. Duranda.

4.4 Pražské Te Deum Pražské Te Deum je skladba, kterou složil Petr Eben na přelomu let 1989 a 1990 jako poděkování národu za revoluční rok. Je zajímavá tím, že sám autor složil dvě verze. Jedna pro smíšený sbor a varhany a druhá pro smíšený sbor, dvě trubky a dva trombony. „Skladba ze začátku cituje gregoriánskou intonaci Te Deum, která se v průběhu skladby objevuje 10

VONDROVICOVÁ, Kateřina. Petr Eben. Praha: Panton 1995, s. 201. ISBN 80-7039-2018-5

22

v různých stylizacích.“11 Střídají se zde plochy oslavné, v nichž vyniknou žesťové nástroje s tichými místy. Text je zhudebněn bez opakování frází, výjimkou je poslední věta „In Te, Domine, speravi, non confundar in aeternum“ v překladu „V Tebe, Pane, jsem doufal, nebudu zahanben navěky“, která posilovala národ v době útlaku. Tu skladatel použil pro základ závěrečné passacaglie, kterou celé Te Deum vrcholí. Skladba měla premiéru 20. dubna 1990 v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze. Shodou okolností to bylo v předvečer návštěvy papeže v Praze. Jednalo se ovšem o verzi s varhanami. Informace o prvním provedení tohoto díla s žesťovým ansámblem bohužel nejsou k nalezení.

4.5 Proprium festivum monasteriense Proprium festivum monasteriense je název další skladby, u které Petr Eben složil, podobně jako u Pražského Te Dea, verzi jak pro smíšený sbor a varhany, tak také verzi pro smíšený sbor, dvě trubky a dva trombony. Toto čtyřvěté dílo složil v roce 1993 na texty žalmů a Nového zákona. Objednáno bylo pro diecézní den setkání církevních otců v německém Münsteru, který se konal 11. června 1994. Tam také proběhla premiéra. V průběhu skladby občas hrají žesťové nástroje samostatně, jinak jen dokreslují zvuk sboru. První část Introitus začíná fanfárovou melodikou v žestích, ke kterým se později v témže duchu připojí sbor s nápěvem na text „Jásejte před Pánem“. Druhá věta Alleluia je klidnější a má spíše komornější charakter. „Dramatické „zvolání“ nástrojů i hlasů v začátku třetího dílu (Offertorium) vrací skladbě slavnostnost atmosféry a ve stejném duchu dozní i dovětek žesťů.“

12

Závěrečné „communio je psáno záměrně ve dvou verzích,

jedna soudobě závažnější, druha v lehčím diatonickém slohu.“13 Autor v této skladbě pracuje, jak je pro něho typické, gregoriánským citátem, který 11

VONDROVICOVÁ, Kateřina. Petr Eben. Praha: Panton 1995, s. 214. ISBN 80-7039-2018-5

12

VÍTOVÁ, Eva. Petr Eben. Praha: Baronet 2004, s. 138. ISBN 80-7214-743-9 VONDROVICOVÁ, Kateřina. Petr Eben. Praha: Panton 1995, s. 214. ISBN 80-7039-2018-5

13

23

zpracovává nejprve kontrapunkticky, poté postupně uvolňuje tonalitu, až se dostane k osobité moderní hudební řeči.

4.6 Trubka ve scénické hudbě Petra Ebena Petr Eben použil trubku jako součást komorního uskupení v několika případech také ve scénické hudbě k divadelním hrám. Tou první je hudba ke hře Williema Shakespeara Hamlet, kterou zkomponoval pro příležitost provedení tohoto dramatu v Düsseldorfer Schauspielhaus v Německu v režii Otomara Krejči, které se konalo 2. května 1977. Tato hudba se skládá z celkem dvaceti šesti meziherních vstupů, které motivicky vycházejí z cyklu Okna podle Marca Chagalla a využívají také stejného obsazení, tedy trubky a varhan. Mimo toho také tento hudební materiál obsahuje několik jednotlivých písní hlavních postav hry. Druhým případem je scénická hudba k provedení dramatu Johanna Wolfganga Goetha Faust v Burgtheater ve Vídni 8. května 1976, opět v režii Otomara Krejči. Tu Eben zkomponoval v osazení varhany, smíšený sbor a žesťový ansámbl, který však má jen okrajovou, doprovodnou funkci. „Autor zde používá hlavně varhany, které stylizoval do dvou odlišných poloh: klasické duchovní a Triviální orchestrionové.“14 To má symbolizovat boj dobra a zla v nitru člověka. Krom toho je zde i několik sborů a sólových arií. Poslední z těchto děl je hudba ke hře Miles gloriosus (Chlubivý vojín), kterou napsal Titus Maccius Plautus. V této kompozici, kterou vytvořil pro příležitost provedení této hry v Divadle S. K. Neuamnna (dnes Divadlo pod Palmovkou) v Praze, použil Petr Eben osmičlenný ansámbl skládající se z dřevěných dechových a žesťových nástrojů, který podporuje jadrnost a drsnost námětu.

14

VONDROVICOVÁ, Kateřina. Petr Eben. Praha: Panton 1995, s. 217. ISBN 80-7039-2018-5

24

5 Závěr Svou bakalářskou prací jsem chtěl poukázat na ne zcela známá díla a fakta o tvorbě jednoho z hlavních představitelů české klasické hudby druhé poloviny dvacátého století Petra Ebena. Také jsem chtěl upozornit na to, že měl v oblibě i žesťové nástroje a obzvláště trubku, kterou ve svých dílech často uplatňoval a složil pro ni velice zajímavé skladby, ať už jako pro sólový nástroj, nebo jako součást žesťového souboru. Dle mého názoru je veliká škoda, že se některé nejen z těchto děl, ale z děl tohoto autora vůbec jen málokdy provádějí a nemohou se tak dostat do povědomí větší skupiny lidí a interpretů. Petr Eben mne také oslovil svou osobitou hudební řečí a důmyslnou kompoziční technikou. Tím, jak citlivě a důmyslně dokázal propojovat a stylizovat různé druhy hudby, nebo různé hudební nástroje, které často používal v zajímavých, ale promyšlených kombinacích, a jejichž zvukovou barvou dokázal umocnit náladu, charakter dané skladby. Chtěl jsem se také dozvědět další informace o tomto skladateli, který se narodil v Žamberku ve východních Čechách, což je město vzdálené pouhých patnáct kilometrů od mého bydliště v Ústí nad Orlicí. V neposlední řadě jsem si toto téma vybral také proto, že mne zaujala a je pro mne vzorem samotná osobnost tohoto vzácného člověka, který byl bez pochyby velice vzdělaný a uznávaný, ale také velice pokorný a vždy věřil v dobrý konec i zdánlivě bezvýchodné situace, z čehož by si podle mne lidé měli vzít příklad.

25

Použité informační zdroje

VONDROVICOVÁ, Kateřina. Petr Eben. Praha: Panton 1995, ISBN 807039-2018-5 VÍTOVÁ, Eva. Petr Eben. Praha: Baronet 2004, ISBN 80-7214-743-9

EBEN, Petr. Okna podle Marca Chgalla. Praha: Edito supraphon 1985 EBEN, Petr. Fantasia Vespertina. Meinz: B.Schott’s Söhne 1969 EBEN, Petr. Duetti per due Trombe. Meinz: B.Schott’s Söhne 1969

EBEN, Petr. Vox Clamantis. Praha: Panton 1995 ISBN 80-7039-228-2 EBEN, Petr. Žesťový kvintet. Praha: Edito supraphon 1971

http://www.rozhlas.cz/socr/skladby/_zprava/1252642

http://kultura.idnes.cz/zemrel-hudebni-skladatel-petr-eben-d5h/hudba.aspx?c=A071025_103312_hudba_ob

http://www.easyweb4u.cz/eliskaatova/index.php?c=Vox%20clamantis&lang=1&id=99

http://mujweb.cz/rejlek/EBEN.HTM

26

Seznam ilustrací

Obrázek č. 1: Rodiče Marie a Vilém Ebenovi na snímku někdy kolem roku 1955 Obrázek č. 2: S bratrem Bedřichem roku 1939 nad tehdy už "říšským" Krummau an der Moldau Obrázek č. 3: Hudební skladatel Petr Eben v roce 1994 Obrázek č. 4: Synové Petra Ebena (z leva: Marek, David a Kryštof) Obrázek č. 5: Chagallova vitráž vyobrazující Rubena Obrázek č. 6: Chagallova vitráž vyobrazující Issachara Obrázek č. 7: Chagallova vitráž vyobrazující Zabulona Obrázek č. 8: Chagallova vitráž vyobrazující Leviho

27

Ilustrace Obrázek č. 1: Rodiče Marie a Vilém Ebenovi na snímku někdy kolem roku 1955

Obrázek č. 2: S bratrem Bedřichem roku 1939 nad tehdy už "říšským" Krummau an der Moldau

28

Obrázek č. 3: Hudební skladatel Petr Eben v roce 1994

Obrázek č. 4: Synové Petra Ebena (zleva: Marek, David a Kryštof)

29

Obrázek č. 5: Chagallova vitráž vyobrazující Rubena

Obrázek č. 6: Chagallova vitráž vyobrazující Issachara

30

Obrázek č. 7: Chagallova vitráž vyobrazující Zabulona

Obrázek č. 8: Chagallova vitráž vyobrazující Leviho

31

Seznam příloh Příloha č. 1: Fantasia Vespertina

32

Přílohy Příloha č. 1: Fantasia Vespertina

33

34

35

36

37

38

39