Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií
Situace v rodinách po výkonu předběžného opatření Lenka Sodomková
Vedoucí diplomové práce: Mgr. Ladislav Otava
Brno 2009
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracovala samostatně a že jsem v seznamu literatury uvedla všechny prameny, z nichž jsem pro tuto práci čerpala. V Brně dne..............................................
.......................................................... Lenka Sodomková
2
Poděkování Mé poděkování patří Mgr. Ladislavu Otavovi za vstřícné a odborné vedení diplomové práce. A především za rady a podněty, které mi při zpracování této práce poskytnul. Také děkuji všem, kteří mi během psaní mojí práce dali možnost využít jejich znalostí a dovedností a poskytli mi potřebné informace a podklady ke zpracování této práce.
3
Obsah Úvod
7
I. TEORETICKÁ ČÁST
9
1 Vymezení základních pojmů
10
1.1 Rodina 1.2 Dítě 1.3 Faktory 1.4 Situace 1.5 Způsoby ovlivňování 1.6 Dílčí závěr
10 11 11 12 12 12
2 Koncept posouzení životní situace 2.1 Funkce rodiny 2.2 Normy 2.3 Životní siutace 2.4 Požadavky prostředí 2.5 Metodika posouzení 2.6 Dilema před výkonem předběžného opatření 2.7 Dílčí závěr
3 Sociálně právní ochrana dětí
13 13 14 14 15 15 16 16
17
3.1 Státní organizace 3.2 Nestátní organizace 3.3 Péče mimo zařízení ústavního typu 3.4 Porovnání přístupu státních a nestátních organizací 3.3 Dílčí závěr
4 Předběžné opatření
18 20 21 21 22
23
4.1 Předběžné opatření dle § 76 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 4.2 Předběžné opatření dle § 76a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 4.3 Zánik předběžného opatření 4.4 Dílčí závěr
5 Důvody k podání návrhu na vydání předběžného opatření 5.1 Týrání 5.1.1 Tělesné týrání 5.1.2 Psychické týrání 5.2 Sexuální zneužívání 5.3 Zanedbávání
23 25 25 26
27 27 27 27 28 28
4
5.4 Zvláštní formy týrání a zneužívání 5.5 Syndrom CAN 5.6 Výchovné problémy 5.7 Ostatní důvody 5.8 Dílčí závěr
29 29 30 30 30
6 Sanace
31
6.1 Průběh sanace 6.2 Rizika/úskalí sanace 6.3 Dílčí závěr
32 32 33
7 Další faktory ovlivňující rodinu po výkonu předběžného opatření 34 7.1 Sociální pracovník 7.1.1 Počet klientů 7.2 Očekávání okolí 7.3 Čas spolupráce 7.4 Samostatnost vs. nesamostatnost 7.5 Pomoc klientovi a jeho informovanost 7.6 Motivace vs. lhostejnost klienta 7.7 Formalizace vs. deformalizace 7.8 Individuální přístup vs. zobecňování 7.9 Dílčí závěr
34 35 35 36 37 38 39 41 41 42
II. EMPIRICKÁ ČÁST
44
8 Metodika výzkumu
45
8.1 Metoda a strategie výzkumu 8.1.1 Kvalitativní výzkum 8.2 Techniky sběru dat 8.2.1 Průběh při sběru dat 8.2.2 Zkoumaný vzorek 8.2.3 Sociální pracovnice 8.3 Dílčí výzkumné otázky a jejich operacionalizace
9 Prezentace výsledků zkoumání a jejich interpretace 9.1 Faktory ovlivňující rodinu a jejich posouzení 9.1.1 Posouzení životní situace 9.1.2 Typ organizace zařízení 9.1.3 Zpracování předběžného opatření 9.1.4 Důvody k odebrání 9.1.5 Sanační program 9.1.6 Očekávání společnosti 9.1.7 Časový horizont 9.1.8 Samostatnost klienta 9.1.9 Informovanost klienta 9.1.10 Pracovní přístup
5
45 46 46 47 48 49 49
52 52 53 53 55 56 57 58 59 60 60 61
9.1.11 Motivace 9.1.12 Přirozené prostředí
62 63
Závěr Literatura Anotace Annotation Jemnný rejstřík Věcný rejstřík Přílohy Stať
65 67 70 71 72 73 74 91
6
Úvod To, že děti potřebují k životu lásku, je naší společností všeobecně uznáváno. Ne vždy se dětem tohoto citu od osob v jejich nejbližším okolí dostává v takové míře a takovou formou, jakou bychom očekávali. Setkáváme se s případy, kdy nejenže se dětem nedostává lásky, ale jejich život je provázen krutostí ze strany dospělých, kteří by jim za běžných okolností měli zajišťovat kvalitní život, řádný vývoj a navozovat v nich pocit bezpečí. Médii často probíhají informace o osudech dětí z rozlišných životních podmínek. Tyto dětské osudy jsou spojeny tím, že je na dětech pácháno násilí nebo není řádně zabezpečena péče o tyto děti. Řada těchto příběhů „končí“ odebráním dětí ze škodlivého prostředí a umístěním do ústavní výchovy nebo náhradní rodinné péče. Odebrání z rodiny většina veřejnosti vnímá jako konečnou fázi celé situace. Pro dítě, rodinu, pro sociální pracovníky z různých oblastí sociálně právní ochrany dětí (dále SPOD) a mnoho dalších osob je to ale začátek etapy, kdy probíhá práce s rodinou, aby mohlo být dítě vráceno do své rodiny. V současné době je preferována v rámci sociální práce s dětmi především prevence. Je brána jako základ předcházení situacím, kdy jsou děti odebírány z rodin. Bylo by žádoucí, aby prevence fungovala natolik, aby k takovým situacím vůbec nedocházelo. Do tohoto stavu v našem státě zřejmě v dohlednu nedospějeme, proto je důležité se soustředit i na práci s rodinou, které bylo dítě již odebráno. Není možné, aby právě tato problematika opomíjena. Diplomová práce se soustředí na situace, kdy prevence neprobíhala nebo z nějakého důvodu byla nedostatečná a k odebrání dítěte z rodiny došlo. Zabývat se tímto tématem mě přiměla několikaletá praxe na městském úřadu obce s rozšířenou působností, na pozici sociální pracovnice v SPOD. Setkávala jsem se s názory, že odebrání dítěte je tzv. poslední stanice. Překvapivě tento názor vyjadřovaly i dlouholeté pracovnice SPOD, od kterých by se daly spíše očekávat myšlenky opačného směru, tzn. že odebrání dítěte je důležitým okamžikem pro podnět k mobilizaci všech sil v rodině k tomu, aby mohlo být dítě do rodiny zpět navráceno. I toto byl jeden z podnětů, proč zní hlavní výzkumná otázka této práce takto: „Jaké faktory a jakým způsobem ovlivňují situaci rodiny po odebrání dítěte z rodiny?“ Odebráním dítěte rozumíme soudní usnesení o výkonu předběžného opatření, které na základě opodstatněných důkazů rozhoduje o odebrání dítě z rodiny. Faktory rozumíme vše, co ovlivňuje to, zda bude dítě do rodiny vráceno či nikoliv. Jedná se o faktory, které ovlivňují situaci v rodině, ze které bylo dítě odebráno. V rámci teoretické části práce budou zpracovány kapitoly týkající se rodiny, předběžného opatření, faktorů ovlivňujících rodinu, SPOD a souvisejících informací, které budou východiskem pro výzkumnou část. Ve výzkumné části bude provedena komparace dvou případových studií rodin, kterým byly rozhodnutím soudu odebrány děti. Na základě srovnání bude konstatováno, která faktory ovlivňují rodinu, aby mobilizovala svoje schopnosti k tomu, aby bylo dítě navráceno do rodiny. A které naopak nikoliv. Jedná se o komparaci případů rodin, se kterými spolupracovala jedna sociální pracovnice. Z důvodu, abychom se vyhnuli řešení situace, kdy by mohla být situace ovlivněna přístupem různých pracovníků. Přínosem této diplomové práce by mělo být přinést informace sociálním
7
pracovníkům a upozornit je na skutečnosti a faktory, které mohou ovlivňovat situaci v rodině. A se kterými je nutné pracovat. A také by měla přinést informace samotným rodinám o tom, co je posuzováno v situaci, kdy má být dítě vráceno zpět do rodiny. Členové rodin nejsou často dostatečně informováni o tom, co od nich společnost vyžaduje a tím, že mají rodiny nastavené jiné normy pro běžné denní situace, dochází k tomu, že nevědí, jak se zachovat a co učinit, aby jim mohlo být dítě navráceno zpět do péče.
8
I. TEORETICKÁ ČÁST „Tento lékař objevil něco, co staré moudré ženy věděly už dávno, jenomže jim nikdo pořádně nenaslouchal. Zjistil, že děti potřebují k životu lásku.“ - Steve Biddulph -
9
1 Vymezení základních pojmů K tomu, aby bylo možné odpovědět na hlavní výzkumnou otázku a dílčí výzkumné otázky, je nutné definovat základní pojmy, se kterými bude v diplomové práci zacházeno. A určit, v jakém kontextu, budou využívány. Cílem první kapitoly není formulace dílčí výzkumné otázky, ale je cílem přiblížit pojmy a názvosloví, které bezprostředně souvisí se zpracovávaným tématem.
1.1 Rodina Rodina byla vymezena autory z různých oborů. Definice se odlišují na základě toho, z jakého pohledu je na rodinu nahlíženo (sociologie, psychologie, ekonomiky, demografie, víry, historie, atd.). Pojetí rodiny jsou také ovlivněna aktuálním stavem ve společnosti, jejíž je součástí. Ve vzájemné vazbě právě rodina je jedním ze subjektů, které ovlivňují vývoj společnosti. V této práci je nutné nadefinovat rodinu z více úhlů a využít více pohledů z různých disciplín, abychom v celé práci s pojmem rodina pracovali jako s definicí, která obsahuje jak sociální, biologické, společenské tak ekonomické určení. Všeobecně nejzažitější definicí, která je vrytá do povědomí lidí zní, že rodina je základní stavební jednotka společnosti, která plní biologické, společenské a ekonomické funkce. Dříve byla rodina chápána jako společenství lidí, kteří jsou propojeni pokrevními svazky. Matoušek (2003) rodinu definuje nejen jako jedince spojené pokrevními svazky, ale také svazky právními. Je důležité odkázat na Veselou (2003), která za rodinu považuje až takové společenství, kdy se muži a ženě narodí dítě, není podstatné, zda jsou manželé či nikoliv. Zdůrazňuje však jejich společné soužití. Také Dunovský (1986) opírá definici rodiny o společnou domácnost a pokrevní vztahy mezi členy. Upozorňuje na to, že členové rodiny mají svoje role, jejichž naplňování podmiňuje existenci rodiny. S ohledem na právní pojetí rodiny je možné se s výše uvedenými názory ztotožnit a doplnit je o skutečnost, že prioritním zájmem rodiny by měla být péče o dítě a jeho blaho. Blaho dítěte je podrobně rozebráno v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Dítě a rodina mají svoje práva, která jsou garantována státem a jeho právními předpisy. Pro účel této práce je možné rodinu vymezit jako společenský útvar chráněný státem a zákonem, jehož hlavním posláním je péče o děti, jejich řádná výchova a materiální zabezpečení. Není rozhodující, zda se jedná o rodinu úplnou či neúplnou, rodinu biologickou či náhradní 1. Důležité je, že toto společenství vnímá dítě jako svoji rodinu. A že plní funkce, kterými je rodina určena.
1
Cílem práce není určit z jakého důvodu v rodině některý z rodičů chybí (rozvod, smrt, atd.), či proč nejsou všichni členové propojeni pokrevními vazbami. A není to podstatné pro situaci po výkonu předběžného opatření na základě soudního rozhodnutí.
10
1.2 Dítě Průcha (2001) chápe dítě jako životní fázi od narození do období adolescence. Podle některých pojetí je za dítě považován i jedinec před narozením (v prenatálním období). Z hlediska práva můžeme hovořit o nezletilém/nezaopatřeném dítěti. Úmluva o právech dítěte (1989) definuje ve čl. 1 nezletilým dítětem každou lidskou bytost mladší osmnácti let, pokud na základě souvisejícího právního řádu není zletilosti dosaženo dříve. Z této definice vychází i české pojetí. Zletilosti je v našem státě možné dosáhnout před osmnáctým rokem na základě rozhodnutí soudu a to od věku šestnácti let. Nezaopatřeným dítětem v našem právním řádu rozumíme jedince, který není schopen zabezpečit sám sebe a je závislý na péči jiných osob. Jedná se o jedince, který není výdělečně činný a je zařazený v systému vzdělávání. Věková hranice je zde stanovena dvacátýmšestým rokem věku. Pro tuto práci budeme dítětem rozumět jedince od jeho narození do nabytí zletilosti. Ve výjimečných případech do věku devatenácti let (je-li dítě svěřeno do ústavní péče). Prenatální období nezohledňujeme, protože v tomto období není možné odebrat dítě z rodiny. V období po dovršení osmnácti (devatenácti) let, je pro nás také nepodstatné, protože v tomto období nemůže být dítě umístěno na základě předběžného opatření soudu z rodiny do ústavního zařízení. Případně mu tam nemůže být prodloužen pobyt. Jedná se o jedince, který je v tomto období závislý na péči jiných osob a není schopen sám zabezpečit péči o svoji osobu.
1.3 Faktory Faktorem rozumíme prvek nebo skutečnost, která ovlivňuje situaci, která se v rodině odehrává. Faktorem může být osoba, prostředí či událost. Faktory mohou být rizikové (zvyšují pravděpodobnost, že dojde ke vzniku situace, která povede k podání návrhu na vydání předběžného opatření, kdy bude dítě odebráno z rodiny a svěřeno do ústavní či náhradní rodinné péče). V kontextu této práce může být rizikovým faktorem rodič (nedostatečná inteligence, závislost, nemoc, psychické problémy, atd.), vztahy v rodině (násilí, špatná komunikace, společenské postavení, atd.), sociální zázemí, ekonomická situace rodiny, dítě (jeho pohlaví, postižení, vyspělost, atd.) Proti tomu existují faktory, které působí pozitivně a podporují rodinu v tom, aby dítě z rodiny nebylo odebráno nebo se do ní mohlo co nejrychleji vrátit. Takovými faktory mohou být opět rodiče (snaha, motivace, zlepšení psychického stavu, uvědomění si problémové situace, atd.), zlepšení rodinných poměrů (přiblížení se společenským normám, atd.), spolupráce s odborníky, atd. Faktory mohou situaci rodiny ovlivňovat pozitivně, negativně, nebo mohou být neutrální a nemusejí situaci vůbec ovlivňovat. Ale je nutné je zmínit, protože mohou ovlivňovat jiné záležitosti, které s rodinou souvisejí. V kontextu této práce bude pracováno s faktory, které úzce souvisejí se samotným aktem vydání předběžného opatření, s návaznou situací v rodině a jejím průběhu a s osobami rodičů. Volba zkoumaných faktorů byla prováděna na základě zkušeností z praxe s případy rodiny, kde se odehrálo předběžné opatření a na základě konzultace se sociální pracovnicí, která zkoumané rodiny vede ve své evidenci a spolupracuje s nimi.
11
1.4 Situace Jejím definováním se zabývalo mnoho autorů, teprve William I. Thomas ji dokázal výstižně definovat a vytvořil tzv. Thomasův teorém. Jde o to, že situace se stává reálnou pokud ji jako reálnou chápeme, tzn. jak jedinec chápe situaci, ve které se nachází (Vlnas, 2008). Situace v rodině je situace, která definuje stav v rodině, která je sledována a je s ní pracováno. Nakonečný (1996) situaci chápe jako aktuální životní podmínky, v nichž se jedinec nachází nebo jimž je vystaven. Situaci, kdy je dítě odebráno z rodiny chápeme jako situaci nestandardní, tzn. jako problémovou. Práce se zaměřuje na to, co může vést k tomu, aby bylo dítě vráceno zpět do rodiny a co naopak může situaci ještě více vyhrotit a způsobit, že dítě bude dále setrvávat mimo rodinu.
1.5 Způsoby ovlivňování Rodina a její situace je ovlivňována mnoha způsoby. Mohou na ni působit vnější vlivy (prostředí, ve kterém žije, vztahy se společností, atd.) a vlivy uvnitř rodiny (vzájemné vztahy, osobnost jednotlivých členů rodiny). Faktory, které ovlivňují rodinu v situacích, kdy je dítě z rodiny odebráno, jsou mnohé. Je obtížné vybrat nejpodstatnější. U každé rodiny jsou posuzovány a zohledňovány jiné faktory. V této práci jsou vybírány faktory, které se bezprostředně vztahují k výkonu předběžného opatření a také na něj navazují. Při odebrání dítěte z rodiny je vždy situace v rodině něčím specifická, zpravidla vymykající se normám, které nastavuje společnost. Situace se stává natolik specifickou, že není možné, aby se v ní nadále dítě nacházelo. Je třeba ji upravit tak, aby se dítě do rodiny mohlo vrátit v co možná nejkratším čase a s co možná nejmenšími následky. Situaci je třeba stabilizovat, následně udržovat a pokoušet se ji zlepšovat. Aktivity rodiny i všech zúčastněných by měli vést k tomu, aby se vytvořily podmínky pro vrácení dítěte do rodiny. Vždy je nutné situaci v rodině posoudit a na základě vyhodnocení rodinné situace zvolit vhodný postup pro práci s rodinou. Tento postup je právě ovlivňován faktory. Po výkonu předběžného opatření jsou těmito faktory především problematika týkající spolupráce s rodinou, sanace rodiny a především přístup rodiny.
1.6 Dílčí závěr Kapitola první přiblížila pojmy, se kterými budeme v rámci práce nadále přicházet do styku a které je potřeba vymezit k tomu, aby nedocházelo ke kolizi při dalším zpracování práce. Vymezení pojmů je jedním z nejdůležitějších opěrných bodů, na kterých budou vystavěny následující kapitoly. S těmito pojmy bude pracovat také empirická část, z toho důvodu nebudou v rámci výzkumné části práce již znovu rozpracovány.
12
2 Koncept posouzení životní situace Druhá kapitola je zaměřena na životní situaci rodiny, jakým způsobem bývá posuzována, co je zohledňováno a pokládáno za podstatné při práci sociálních pracovníků s rodinou. Je nutné zaměřit se na to, z čeho se vychází při posuzování v rámci životní situace rodiny. Je podstatné mít na zřeteli skutečnost, že i přes jistá vymezení je potřeba s každou rodinou pracovat individuálně, vycházet z její aktuální situace a schopností jednotlivých členů. K posuzování životní situace dochází zpravidla v případě, kdy se zkoumá, zda může dítě nadále setrvat ve své rodině. Dalším významným okamžikem, kdy dochází k posouzení životní situace, je chvíle, kdy se rozhoduje o tom, zda může být dítě do své rodiny navráceno či zda to možné není a proč. Cílem kapitoly není vymezit konkrétní faktory, které situaci rodiny ovlivňují, ale cílem je seznámit s teoretickým základem, ze kterého se vychází při dalším zkoumání rodiny.
2.1 Funkce rodiny Všeobecně je dáno, že rodina by měla plnit určité funkce k tomu, aby mohla být nějakým způsobem posouzená její funkčnost a schopnost zabezpečit péči o dítě. Různí autoři zdůrazňují jiné funkce rodiny. Mezi nejznámější členění funkcí rodiny patří definice Dunovského (1986), říká, že rodina by měla zastávat několik základních funkcí k tomu, aby mohla být považována za tzv. „normální“. To jsou: 1) biologicko-reprodukční, 2) ekonomicko-zabezpečovací, 3) emocionálně (kulturně psychické), 4) socializačně-výchovné. Stejně tak Langmeier a Krejčířová (2006) vycházejí z funkčnosti rodiny. Zdůrazňují následující funkce: 1) reprodukční, 2) hospodářská, 3) emocionální (vč. sociálně podpůrné), 4) socializační (vychází z požadavků společnosti na dodržování pravidel chování). Oproti tomu Zapletal (2003) rodinu nedefinuje pomocí funkcí, které musí rodina plnit. Ale zdůrazňuje roli rodiny v rámci společnosti. Hlavní rolí rodiny je reprodukce. Pokud již svoji reprodukční roli splnila, měla by se postarat řadou činností o to, aby si členové rodiny osvojili nejrůznější návyky , které splňují požadavky společnosti. Ať je rodina posuzována na základě svých funkcí nebo rolí, je zřejmé, že pokud nejsou naplňovány tak, jak požadují pravidla stanovená společností, tak dochází k tomu, že se rodina stává objektem zájmu orgánů SPOD. Tyto orgány zjišťují, zda nenaplňování společností daných pravidel neohrožuje děti, které se v rodině nacházejí. Zda rodina myslí na zájem a blaho dítěte nebo zda jsou tyto zájmy dětí opomíjeny. Matoušek (2003a) také definuje mnoho funkcí rodiny, jako nejpodstatnější vidí výchovu dětí. S tím souvisejí další návazné funkce, které vedou k tomu, aby výchova dětí mohla být řádně zabezpečena. Právě z tvrzení, že hlavní funkcí rodiny je výchova dětí vycházíme v této kapitole, abychom mohli posuzovat situaci rodiny vzhledem k její péči o nezletilé děti.
13
2.2 Normy K tomu, aby rodina mohla plnit svoje funkce je třeba přibrat i problematiku norem. Úlehla rozděluje normy na psané a nepsané. Vytyčuje je jako závazná „společenská pravidla, standardy představující přípustné hranice ve vztazích mezi lidmi. Přikazuje nebo zakazuje se jimi určité chování pro konkrétní situaci.“ (1999, s. 24). Zde je patrná souvislost funkcí a norem. Normy mohou být společenské, morální a sociální. Vždy je potřebné, aby funkce rodiny odpovídala normám, které jsou nastavené společností. Pokud tomu tak není, nastává problém a je nutné zkoumat, proč se funkce rodiny dostává mimo vymezené normy. Musil definuje normy jako „návody žádoucího průběhu jednání“ (2004, s. 30). Jejich nedodržení je postižitelné (sankcionovatelné). Chování, které je v souladu s normami je nazýváno jako chování prosociální. Stejně jako jsou normy přijatelné a nepřijatelné, stejně tak jsou i způsoby klientů přijatelné a nepřijatelné. To kde je mezi nimi stanovena hranice je dáno mnoha vlivy, např. dle Musila (2004) to jsou: momentální rozpoložení pracovníka, sympatie ke klientovi, fáze spolupráce s klientem, místo kontaktu, profesionalita pracovníka, změny přístupu. Musil dále poukazuje na to, že hranice, jejich nastavení a jejich vnímání jsou dány i rozdíly na jednotlivých pracovištích. A dále i to, že jednotliví pracovníci na jednom pracovišti mohou mít různé názory a postoje k řešení stejné situace a jejímu posouzení. Tyto rozdíly mohou být dány kvalifikací a motivací pracovníků.
2.3 Životní situace Bartlettová (1970) definuje životní situaci jako životní úkoly, které rodinu staví před běh života a nebo jako různé okolnosti života, které rodině brání v tom, aby zvládali svoji situaci jen vlastními silami. (in Šrajer, Musil, 2008). Právě na situace, které rodina nedokáže sama zvládnout, by se měli se svojí pomocí zaměřit sociální pracovníci. Pracovník se může ve spolupráci s klientem snažit odstranit překážky, pro které rodina situaci nezvládá nebo se zaměřit na zdroje rodiny a na to, jak je využívat. Zvládání životní situace v rodině je ovlivňováno vlastnostmi rodiny a jejích členů, očekáváními, která jsou uplatňována vůči rodině, podporou, která je rodině poskytována zvenčí a kombinace výše uvedeného (Šrajer, Musil, 2008). Žádoucí je, aby rodina dokázala zvládnout v rámci svých možností požadavky okolí. V současné době je těžké toto naplnit, protože očekávání společnosti jsou různorodá, nestálá a stále se vyvíjející. Sociální pracovníci by měli podporovat všechny tyto oblasti, tzn. vlastnosti jedince, rodiny, to aby okolí rodinu vnímalo taková jaká je a mělo vůči ní přiměřená očekávání. Posuzování životní situace se zpravidla využívá v následujících situacích: hrozí poškození zájmu dítěte, rozhodování o odebrání dítěte z rodiny, možnost navrácení dítěte do rodiny, při vhodnosti rodiny pro náhradní rodinnou péči (Hollandová, in Navrátil, 2007). Navrátil zmiňuje i Matouška, který za závažné situace považuje: provinění dítěte vůči zákonu, člen rodiny je ohrožen ostatními členy rodiny, při řešení partnerských problémů, při špatném zdravotním stavu někoho z rodiny. Posoudit životní situaci je velmi obtížné. Nejprve je nutné porozumět životní situaci klienta. Situaci klienta lze posuzovat kvantitativně nebo kvantitativně. Pro tuto práci je podstatnější kvalitativní posuzování, které je založeno na hlubokém pochopení individuální situace v rodině. Posuzování situace rodiny je závislé i na tom, v rámci jaké organizace se posuzování odehrává.
14
Bajer (2006) upozorňuje na skutečnost, že se při posuzování životní situace dítěte upřednostňují materiální podmínky před hodnotou rodiny. Uvádí to na příkladu rodiny, které bylo odebráno dítě do kojeneckého ústavu a po spolupráci s občanským sdružením došlo k jeho návratu zpět do rodiny. Na příkladu ukazuje, že ze strany státních institucí je přihlíženo spíše k materiálnímu zázemí rodiny než k jejímu přístupu a snaze o získání dítěte zpět do rodiny. I server www.poradna-prava.cz/dokumenty/metodika.doc upozorňuje na skutečnost, že i přes ztrátu ekonomické funkce mohou být ostatní funkce zachovány, funkční a odebrání dětí z ekonomických důvodů může vést až k demotivaci ekonomické funkce obnovit.
2.4 Požadavky prostředí Jak bylo uvedeno v předchozích kapitolách, existují přijatelné a nepřijatelné normy. Z toho vychází i požadavky/očekávání prostředí, ve kterém se klient pohybuje. Navrátil (2001) upozornil, že termín sociální fungování označuje komplex následujících skutečností: lidé a prostředí jsou trvale v interakci. Prostředí klade na člověka požadavky, člověk je nucen na ně reagovat. Mezi požadavky prostředí a člověkem je obvykle rovnováha. Pokud lidé požadavky prostředí dostatečně nezvládají, rovnováha je rozkolísaná a vzniká problém. Někteří lidé jsou schopni si s problémem poradit. Rovnováhu udržet sami. Jiní tuto problémovou situaci nezvládají. Příčinou problémů může být nedostatek dovedností na straně klienta nebo nepřiměřenost požadavků prostředí vůči němu. Sociální pracovník by měl pomoci klientovi zvládnout tuto situaci a očekávání prostředí. Existuje řada pracovníků, kteří jsou schopni klientovi pomoci nebo ho správně nasměrovat, ale ve společnosti jsou zpravidla ještě viděni pouze jako represivní složka a klienti se často bojí o pomoc požádat, aby na sebe a svoji situaci zbytečně neupozornili a nevystavili se tak nebezpečí odejmutí dítěte. Server http://www.detipatridomu.cz/clanek.php?id=4 upozorňuje na to, že je nutné, aby lidé uměli požádat o pomoc a při tom neměli pocit vlastního selhání a neobávali se trestu. Hanuš (2007) uvádí, že úkolem sociálního pracovníka je zejména přispívat ke zlepšení vztahů klienta v jeho přirozeném prostředí. Ale poukazuje i na to, že pracovník musí spojovat odborníky v multidisciplinární tým, protože situaci klienta nelze řešit jednostranně. Řezníček (2000) poukazuje na to, že sociální pracovník k tomu, aby mohl jednat v zájmu nápravy klientovi situace, tak musí řádně vyhodnotit získané informace.
2.5 Metodika posouzení Posouzení životní situace má svá pravidla. Nejsou náhodná či taková jak si jednotliví pracovníci či klienti stanoví. Jistá individualita existuje případ od případu, ale byly vytvořeny metody a techniky, na základě kterých dochází k posuzování životní situace. Odborníci znají různé přístupy a přou se o to, který přístup je nejlepší. Všeobecný vzorec je ten, že je nejprve nutné se připravit na setkání s klientem, poté se setkat s klientem a vytvořit si s ním vztah, následně reflektovat a analyzovat získané informace, provedení intervence (Navrátil, 2007). Každá z těchto částí má své náležitosti, ze kterých je třeba vycházet a přidržet se jich. Celkové posouzení má vliv na další přístup pracovníka ke klientovi. Celkové posouzení je i záležitostí klienta, který by se měl na celém průběhu podílet. Musil s Navrátilem (2007) doporučují sociálním pracovníkům, aby se přidrželi v postupu následujícího: příprava (formulace cíle, volba
15
otázek, určení zdrojů informací, metody a techniky sběru informace), zjišťování, reflexe (zamyšlení nad výsledky zjišťování), tvorba individuálního plánu a provedení intervence, volba přístupu.
2.6 Dilema před výkonem předběžného opatření Klimeš (1981, s. 112) říká, dilema je podle slovníku „nutná (někdy obtížná) volba mezi dvěma vzájemně se vylučujícími možnostmi.“ (in Musil, 2004, s. 36). Musil dělí dilemata na zjevná (je nutné volit mezi dvěmi vylučujícími se možnostmi) a dilemata latentní (původně byla zjevná, ale jejich naléhavost je zatlačena do pozadí, zjevnými dilematy se mohou stát znovu). Odebrání dítěte z rodiny je podstatným dilematem, zda se jedná o včasný nebo neoprávněný zásah do rodiny a jejího života. „Včasnost takového zásahu bylo možné obhajovat obavami o osud ohrožených dětí. Myšlenku, že jde o nesprávnou intervenci, podporovalo zakořeněné přesvědčení, že dítě potřebuje rodinu a sociální práce mu má pomoci tuto potřebu uspokojit.“ (Musil, 2004, str. 40). Zde je vhodné zmínit i přístup Berg (1992), uvádí, že dítě musí být ochráněno i před vlastními rodiči, které ho nějakým způsobem ohrožují. Zde pracovníka rodiče vnímají jako nepřítele, s nímž se brání spolupracovat. Jedlička (2004) hovoří o tom, že rozhodnout o adekvátním přístupu není snadné, ale je to jedna z dovedností sociálních pracovníků.
2. 7 Dílčí závěr K posuzování životní situace, zpravidla ze strany sociálních pracovníků, dochází v situacích před rozhodnutím o závažných životních situacích. Jednou z takových situacích je období před odebráním dítěte z rodiny. Pokud již dojde k tomu, že je dítě odebráno, tak při spolupráci s rodinou a snaze o návrat dítěte do rodiny. K posuzování životní situace nedochází jen ze strany sociálních pracovníků. Tím, kdo posuzuje situaci, zda může být dítě navráceno do rodiny, jsou především soudy. Tyto na základě posouzení situace vydávají rozhodnutí. Soudy vycházejí z podkladů od sociálních pracovníků, z místa bydliště rodiny, ze zařízení, kam děti docházejí, od dětských lékařů, atd. Především činnost OSPOD je velmi podstatná, z důvodu, že je nutné pracovat s klientem ve velké míře v jeho přirozeném prostředí. Ve všech situacích, kde došlo k odebrání dítěte z rodiny, je nutné vše řádně posoudit a veškerým krokům věnovat náležitou pozornost. Vzniká zde dílčí výzkumná otázka: Kdo se podílí na posouzení životní situace dané rodiny?
16
3 Sociálně právní ochrana dětí Kapitola třetí má za cíl zaměřit se na systém sociálně právní ochrany dětí v naší republice. Účelem není vytvořit komplexní přehled organizací a institucí, které poskytují SPOD, ale zaměřit se na ty subjekty, které se podílejí na práci s problematikou předběžného opatření a následnou prací s rodinou, ze které bylo dítě odebráno. Je zřejmé, že i instituce a organizace jsou faktorem, který může výrazně ovlivnit to, jak rychle se dítě může vrátit do rodiny. Mohou ovlivňovat pozitivně a napomáhat urychlení návratu dítěte do rodiny nebo naopak mohou návrat dítěte do rodiny zkomplikovat a prodloužit. V této kapitole budou zapracovány typické organizace státního a nestátního sektoru, které se zabývají prací s dítětem, které bylo odebráno z rodiny, a také spoluprací s rodinou. Budou zdůrazněny rozdíly v přístupu těchto organizací. V našem státě je stěžejním dokumentem, ze kterého vychází problematika SPOD, Úmluva o právech dítěte (Sdělení č. 104/1991 Sb., Federálního ministerstva zahraničních věcí o Úmluvě práv dítěte. Úmluva o právech dítěte byla přijata dne 20. 11. 1989 v New Yorku). S ní souvisí a pro potřeby českého právního systému ji rozvíjejí mnohé zákony.2 V některých z těchto předpisů jsou pouze drobné odkazy na problematiku dítěte a rodiny, ale mají s nimi úzkou souvislost a navazují na základní zákony zabývající se touto problematikou. Není podstatné zmiňovat, co konkrétně je v jednotlivých zákonech upraveno a jakým způsobem. Podstatné je o jejich existenci vědět a v případě potřeby vědět, kde hledat a o co opřít odborné znalosti. Bez ohledu na jakoukoliv odbornou literaturu je přímo v § 5 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí.3 definováno, že předním hlediskem sociálně právní ochrany je zájem a blaho dítěte. Z této základní úvahy vycházejí organizace a instituce, které zabezpečují systém SPOD. Každá organizace pod pojmem blaho může sledovat jiný cíl svojí činnosti. A může si různě vysvětlovat, co je hlavním zájmem dítěte. Protože každá organizace, potažmo každý její pracovník, může vidět zájem dítěte a jeho blaho v něčem jiném. To vše se odvíjí od toho, jak je organizace vymezena, jakou metodou spolupracuje s klienty. Součástí kapitoly je i určení zařízení (typ organizace), kam může být dítě umístěno po výkonu předběžného opatření. Dříve existovala pouze státní zařízení a neexistovalo variantní řešení, kam dítě umístit po jeho odebrání z rodiny. Umístění dítěte v takovém zařízení bylo chápáno jako poslední meta v situaci rodiny. S rodinou již nebylo dále spolupracováno a dítě zůstávalo v ústavu po mnoho let. V současné době se rozšiřuje možnost využít různá nestátní zařízení. Státní zařízení procházejí řadou změn. Z ústavů s neosobním přístupem se stávají zařízení rodinného typu, kde jsou děti sdružovány na bázi, tzv. „rodinných“ skupin. Jedním z podnětů k těmto změnám jistě byly časté kritiky. Nejen 2
Těmi hlavními jsou: Listina základních práv a svobod, Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině (je zákonem Národního shromáždění, byl schválen 4. 12. 1963, účinný je od 1. 4. 1964), Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí (byl schválen parlamentem České republiky dne 9. 12. 1999, účinnost nabyl 1. 4. 2000), Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (zákon Národního shromáždění, schválen byl 4. 12. 1963, účinnosti nabyl dne 1. 4. 1964, Trestní zákoník, atd. 3
Všechny zmiňované zákony jsou brány v potaz v platném znění.
17
laiky ale i odborníky bylo negativně hodnoceno, že děti vycházejí z ústavů nepřipravené pro běžné fungování v životě mimo ústav. Např. web www.detipatridomu.cz poukazuje na to, že děti odcházející z ústavní péče, mají horší ekonomickou a společenskou uplatnitelnost a nemohou samostatně fungovat. Je zde zabíháno do myšlenkového extrému, že děti těchto dětí také skončí v ústavu. Toto samozřejmě není pravidlo, ale jistě existuje mnoho případů, kdy pobyt rodiče, v jeho dětství, v ústavu, byl jedním z důvodů, proč jeho péče o dítě nebyla dostatečná a dítě mu bylo odebráno. Matoušek ve svojí knize Ústavní péče shrnuje funkce ústavů do tří bodů: 1) podpora a péče- při náhradě nefunkční nebo absentující rodiny, je poskytováno chybějící zázemí nebo péče, kterou klient potřebuje, 2) léčba, výchova a resocializacezařízení pro rizikovou mládež- předpokladem je, že klient odejde z ústavu v jiném stavu než při příchodu, 3) omezení, vyloučení a represe- tam, kde jsou nedobrovolné pobyty (vězení). V kontextu této práce je nejdůležitější funkce první. Nicméně zařízení, ve kterém se dítě nachází by také mělo mimo podpory dítěte samotného, podporovat jeho rodinu a vztahy dítěte s rodinou. Nemělo by bránit styku dítěte s rodinou (pokud o tom neexistuje soudní rozhodnutí).
3.1 Státní organizace V současné době stále prioritní roli v problematice sociálně právní ochrany dětí hraje stát a státní instituce. Stát garantuje, aby byla dětem SPOD poskytována. Je složkou, která je nejen preventivně působící, pomáhající a poradenskou (rodina si zachovává svoji strukturu, jen přijímá pomoc a pracuje na sobě), ale také složkou represivní (odebírá např. rodičům některá práva, může vyústit odebráním dítěte), která má v rukou moc, jejímž prostřednictvím je možné postihnout porušování práv dětí. Stát je tím, kdo nastavuje normy pro výkon SPOD. Před r. 1989 existovala pouze státní zařízení, bez možnosti varianty umístění. V tomto období bylo umístění dítěte zpravidla bráno jako „poslední meta“. S rodinou nebylo dále spolupracováno a dítě zůstávalo v ústavní výchově i mnoho let. Stát může zasahovat a rozhodovat na několika základních úrovních: MPSV, krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností (OÚORP). Na každé z těchto úrovní má stát jiné pravomoci a jiné povinnosti. Každý z těchto stupňů může zřizovat různá zařízení. Tato zařízení mohou zabezpečovat jak preventivní funkci, tak i mohou sloužit pro poskytování různých služeb, vč. takových zařízení, do kterých jsou děti umísťovány po odebrání z rodiny či jiného prostředí, kde dosud vyrůstaly. Hradečná (2008) říká, stát je povinen ochránit dítě i před jeho blízkými. Ne vždy je biologická rodina zárukou zajištění potřeby bezpečí a lásky. Zájmy dětí nemusejí být vždy ze strany dospělých respektovány, pak může nastat problémová situace, kterou je potřeba řešit. Cloud (2000) vidí jako základní potřeby dítěte, které by mu měla poskytnout matka, potažmo osoby, které ho mají v péči následující: potřeba bezpečí (je ztělesněna člověkem, který je předvídatelný, stabilní a nepředstavuje žádnou hrozbu), potřeba péče, potřeba základní důvěry (důvěra umožňuje přibližovat se k druhým a vnímat je jako pozitivní zdroj podnětů), potřeba patřit a být pozván (mít pocit sounáležitosti s někým dalším/dalšími) a potřeba mít koho milovat (důležité je lásku nejen přijímat, ale umět ji dát, tzn. umět sami milovat). Intervence státu jsou vhodné, pokud rodina nemůže plnit svoje funkce. Z počátku je s rodinou pracováno v rámci rodinného a občanského práva. V případě represivních zásahů se do kontextu dostává i trestní problematika. Postihuje ty, kteří
18
nějakým způsobem poškozují svěřené dítě. Hlavními zařízeními v systému státních zařízení jsou: Diagnostický ústav Jsou dva druhy diagnostických ústavů, jsou odlišeny věkem klientů, tzn. jsou diagnostické ústavy pro děti a pro mládež. Jedná se o školská zařízení, kam je dítě umístěno po vydání rozhodnutí soudu o předběžném opatření. Pobyt zde je zpravidla dvouměsíční. Během této doby probíhají mnohá vyšetření, na základě jejichž výsledků je dítě umístěno do některého ze školských zařízení s internátním pobytem, které jsou určeny pro ústavní výchovu. Děti z diagnostického ústavu mohou odejít i zpět do rodiny a již nemusí být umístěny do návazných zařízení. V tomto zařízení se dětem dostává péče sociálních pracovníků, psychologů, etopedů, sexuologů, pedagogů, atd. Kojenecký ústav Zdravotnické zařízení, poskytuje péči dětem od období narození do věku tří let. Péče je poskytována zpravidla z důvodu zdravotního stavu nebo nedostatečné péče v původní rodině (nevhodné podmínky, závislost rodičů, atd.) či z důvodu závažného onemocnění dítěte. Pobyt zde může být dobrovolný, na základě souhlasu rodičů, nebo nařízený soudním rozhodnutím. Dětský domov Školské internátní zařízení. Zajišťuje výkon ústavní výchovy pro děti a mládež od tří do osmnácti let, event. do devatenácti let (pokud je ústavní výchova prodloužena z důvodu dokončení studia). Je zde zajišťována výchova, hmotné a sociální zabezpečení pro klienty, kteří nemohou v dané situaci žít ve vlastní rodině. Výchovný ústav Dětský VÚ. Pro děti od deseti do patnácti let, nad kterými byla nařízena ústavní výchova z důvodu jejich chování, které se neshoduje se standardy danými společností. VÚ pro mládež. Pro mládež od patnácti do osmnácti let, nad kterou byla nařízena ústavní výchova z důvodu jejich chování, které se neshoduje se standardy danými společností. Středisko výchovné péče pro děti a mládež Průcha v Pedagogickém slovníku (2001, s. 231) definuje SVP jako: „Školské výchovné zařízení poskytující všestrannou preventivněvýchovnou péči dětem a mládeži s negativními jevy chování, pokud nejsou důvody pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve speciálních výchovných zařízeních. Kromě ambulantní a internátní péče poskytují poradenskou péči dětem, mladistvým, jejich rodičům a učitelům.“ Kaš uvádí, že SVP pomáhají i učitelům a rodičům. Pracují individuálně s dětmi a mládeží, kteří mají výchovné, psychické, výukové problémy, atd. (in Hrubá, 2008). Většina SVP je státních zařízení, ale existuje i několik nestátních (např. Troskotovice u Pohořelic).
19
Zařízení fungují pod třemi resorty. Resort zdravotnictví (kojenecké ústavy, dětské domovy do tří let), resort školství (diagnostické ústavy, dětské domovy, výchovné ústavy) a resort sociální (ústavy sociální péče pro děti a mládež). Každý z těchto resortů klade jiné požadavky na způsob péče o svěřence, na vzdělání zaměstnanců či na financování péče. V současné době je paradoxem, že stát, který je tím, kdo odebere dítě z rodiny (soudní moc za pomoci institucí/úřadů k tomu určených) je tím, kdo má v rukou moc, aby dítě do rodiny mohl opět vrátit. Nejen stejné instituce, ale i stejní pracovníci, kteří rozhodovali o tom, že rodina je nevhodná pro péči o dítě, jsou těmi, kdo by měl s rodinou dále pracovat a snažit se o to, aby bylo dítě do rodiny navráceno. Je otázkou, zda je tento postup vhodný či nikoliv, tento problém je spíše etického a právního charakteru, který je řešitelný jen úpravou příslušných právních předpisů.
3.2 Nestání organizace Stále intenzivněji se projevuje snaha mnoha nestátních organizací o to, aby jim byla udělena práva poskytovat SPOD. S těmito právy jsou jim ukládány i povinnosti. Činnost veškerých nestátních i církevních organizací vychází z platných právních předpisů a není možné jednat s nimi v rozporu. Tyto organizace se zodpovídají ze svojí činnosti a jsou povinny jednat dle platných zákonných předpisů. Hlavní rozdíl mezi státními a nestátními institucemi je ten, že nestátní instituce nemají v rukou represi, tzn. že mohou působit preventivně, poradensky či v rámci sanace rodiny. Ale nemají pravomoc rozhodnout o odebrání dítěte z rodiny. Ale po takovém rozhodnutí mohou být děti do jejich péče svěřeny a na základě tohoto jsou i tyto organizace zapojeny do práce s rodinou, ze které bylo dítě odebráno. Nestátní organizace mohou zřizovat a nabízet různé služby, které s SPOD bezprostředně souvisejí. Preventivní služby jsou zaměřeny v kontextu této práce především na skutečnost, jak předejít tomu, aby bylo dítě z rodiny odebráno. Preventivně mohou např. působit linky důvěry (anonymní telefonická pomoc v krizových situacích, zpravidla jednorázová pomoc). Již ve vzniklé krizové situaci mohou být pomocí krizová centra (ambulantní či pobytová zařízení, zabezpečují psychologickou, sociální a poradenskou pomoc rodičům i dítěti). Jak uvádí server http://www.detipatridomu, je cílem krizové intervence ambulantní pomoc rodině při řešení momentální krizové situace, ohrožující dítě nebo další členy rodiny s dopadem na dítě. Existují zařízení, do kterých mohou být děti svěřeny po jejich odebrání z rodiny (např. FOD- Klokánek). O jejich umístění sem musí rozhodnout soud. V systému nestátních organizací zabezpečujících péči o dítě jsou to tyto:
Dětské krizové centrum Specializované pracoviště, pracuje s ohroženými dětmi, provádí diagnostiku, terapii, socioterapii, atd. Zaměřuje se na zanedbávané, týrané a zneužívané děti a rodiny v krizi. Poskytuje pomoc orgánům péče o děti, konzultační a školící služby pro pracovníky, kteří se uvedenou činností zabývají, spolupracuje s rodiči, školami, sociálními intuicemi i s policií. Zajišťuje informační služby. (Průcha, 2001)
20
Ostatní Mezi ostatní nestátní organizace, které se zabývají péči o děti, které nemohou vyrůstat ve své biologické rodině, patří různá občanská sdružení, příspěvkové organizace, atd. V naší republice patří mezi nejznámější Fond ohrožených dětí, potažmo jeho projekt Klokánek. Klokánky jsou zařízení, která mají pověření od MPSV k výkonu SPOD. Jejich hlavním cílem je poskytnout péči dětem, které by jinak musely být svěřeny do ústavní péče. Děti se sem dostávají stejným způsobem jako do státních zařízení. Buď na základě dobrovolného pobytu nebo na základě rozhodnutí soudu.
3.3 Péče mimo zařízení ústavního typu Formou náhradní péče o dítě nemusejí být jen ústavy, děti také mohou být svěřeny do péče tzv. náhradní rodinné. Jedná se o péči, kdy dítě není umístěno v ústavu, ale v náhradní rodině. Existují dvě základní formy této péče: pěstounské péče a osvojení, případně poručnictví. Základní rozdíl je v tom, že osvojení je forma náhradní péče, která nastupuje v případě, že již není předpoklad k tomu, že by se dítě mohlo vrátit zpět do biologické rodiny. Na základě toho je dítě svěřeno do rodiny, ve které dítě vyrůstá na základě rozhodnutí soudu. Jednotlivé subjekty (rodiče, děti) dostávají práva a povinnosti jako v biologické rodině. Proti tomu pěstounská péče stojí na základech péče o dítě po dobu než je možné, aby se vrátilo do své biologické rodiny. Vzhledem k tomu, že se jedná zpravidla o dlouhodobější péči, ve které dítě zůstává, je nebezpečím, že vytvoří citové vztahy a o to může být návrat do rodiny obtížnější.
3.4 Porovnání přístupu státních a nestátních organizací Na základě výše uvedeného je zřejmé, že jak do státních tak nestátních zařízení mohou být děti umístěny v rámci preventivního pobytu na základě dobrovolného rozhodnutí rodičů, tzn. v době kdy je třeba uspořádat situaci v rodině, zapracovat na zlepšení některých funkcí rodiny či pracovat s osobami, které mají zabezpečit péči o děti. Pokud je nařízen v rodině výkon předběžného opatření, tak se již nejedná o pobyt dobrovolný či preventivní, ale o pobyt nařízený soudem. Pobyt v zařízení může trvat po dobu platnosti předběžného opatření, nebo může být prodloužen rozsudkem o nařízení s ústavní výchovy. Ústavní výchova je nařizována dle § 46 zákona o rodině. V rámci rozhodnutí o předběžném opatření není nikde vymezeno, zda musí být dítě svěřeno do státního či nestátního zařízení. Podstatné je vyjádření diagnostického ústavu, který dává souhlas s umístěním do některého ze zařízení, které vede v evidenci. Pokud nemá dítě výchovné problémy, nemusí být fyzicky v diagnostickém ústavu vůbec přítomné. Diagnostický ústav i tak vydá stanovisko, tzv. administrativní převod. Významný rozdíl mezi státními a nestátními zařízeními spočívá především v jejich financování. Provoz státních zařízení je financován státem, resp. resortem, pod který zařízení spadá. Při umístění dítěte zde rodiče hradí pouze příspěvek na péči. V nestátních zařízeních je situace ohledně financování složitější. Zpravidla získavají peníze z různých grantů a projektů. Pobyt dítěte si zde rodiče zpravidla musejí hradit
21
sami. Z tohoto důvodu se někteří rodiče brání tomu, aby jejich dítě bylo do nestátního zařízení svěřeno, ať už v rámci prevence nebo na základě rozhodnutí soudu. Je tedy možné předpokládat, že zaměstnanci státního zařízení jsou si jistější svojí pozicí a tím, že bude stále existovat a budou prostředky na jeho mzdy. Nemusí tedy vyvíjet tolik snahy o získání klienta a spolupráce s ním jako pracovník nestátního zařízení. Tito jsou odkázáni na to, zda budou mít klienty a budou moci prokazovat činnost. Toto tvrzení rozhodně nemá znamenat, že je cílem držet v zařízení děti jen proto, aby z toho plynuly finance do rozpočtu organizace. Jde spíše o to zdůraznit, že neochota a agresivita vůči klientům může způsobit, že klienti nebudou chtít se zařízením spolupracovat. Dalším významným bodem, který ovlivňuje vztah klientů k zařízení, je způsob přístupu ke klientovi. Tzn. zda se jedná o přístup založený striktně na formálních postupech či na individuálním přístupu ke klientovi. Pokud je dítě do zařízení svěřeno na základě soudního rozhodnutí, tak o dítěti musí zařízení vést spisovou dokumentaci. Zde je jasně stanoveno, co které zařízení požaduje po klientovi při vyřizování přijímání dítěte do péče. Přijímací dokumenty jsou vyplňovány jak ve státním, tak nestátním zařízení. Je otázkou, jakým způsobem k těmto dokumentům pracovníci přistupují. Je možné klást velký význam na formální úpravu dokumentů na jejich preciznost. Nebo jen zpracovat to, co je nezbytně nutné pro vedení dokumentace a více se věnovat přímé práci s klientem. I toto klienti vnímají a může to ovlivnit jejich vztah k pracovníkům zařízení. Obdobné záležitosti jsou řešeny i v situaci, kdy dítě není svěřováno do ústavní péče, ale do náhradní rodinné péče. Tato péče je pro stát nejvýhodnější po finanční stránce. Pro stát je levnější poskytovat příspěvek na péči o dítě (či vyplácet odměnu pěstounům) než hradit celé náklady za ústavní péči v zařízení.
3.5 Dílčí závěr Pokud vycházíme z hlavní výzkumné otázky, vzniká nám zde na závěr třetí kapitoly dílčí výzkumná otázka, která by měla hledat odpověď na to, zda i skutečnost, jestli po odebrání dítěte z rodiny s rodinou a dítětem pracuje státní či nestátní organizace či je svěřeno do náhradní rodinné péče, ovlivňuje situaci v rodině. Jakým způsobem se to odráží na tom, kdy bude dítěte do rodiny navráceno, či zda zůstane v ústavní výchově. Bohužel mezi státními a nestátními institucemi dosud existuje poměrně velká rivalita, která se postupně odbourává a je snaha ji odstranit do takové míry, aby tato zařízení mohla vzájemně spolupracovat a jejich činnost na sebe navazovat. Jako dílčí výzkumnou otázku zde můžeme nastolit: Je typ zařízení, kam je dítě po odebrání z rodiny umístěno, faktorem, který ovlivňuje tu skutečnost, jak rychle může být dítě navráceno do rodiny?
22
4 Předběžné opatření Soudem vydané usnesení o předběžném opatření, jeho druh a provedení je také faktorem, který ovlivňuje to, jak se vyvíjí dále situace v rodině. Následující kapitola upravuje jednotlivé druhy předběžného opatření (PO) a vymezuje rozdíly mezi nimi. Cílem kapitoly je ukázat, jaký mechanizmus a jaká posloupnost existuje v rámci SPOD v situacích, kdy dochází k odebrání dítěte z rodiny. Informace obsažené v této kapitole byly zpracovány již v mojí bakalářské práci (Chromá, 2006), ze které zde budu částečně vycházet. V zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, je pojem PO zmíněn v § 16. Nejsou v něm uvedeny žádné náležitosti podání PO ani okolnosti při jeho provedení. Tento paragraf vymezuje, za jakých podmínek je OÚORP povinen podat návrh na PO dle § 76a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Celkově je PO upraveno v občanském soudním řádě v §§ 74-77. V praxi SPOD existují dva druhy PO. Neodborně se mezi pracovníky SPOD využívá pojmů "pomalé předběžko" a "rychlé předběžko". Obě dvě formy, tzn. jak podle § 76 tak podle § 76a OSŘ, se využívají zejména v naléhavých případech, kdy je potřeba upravit určité skutečnosti ještě předtím, než dojde k nařízení samotného soudního jednání ve věci týkající se nezletilého dítěte. Vydání usnesení soudu o PO je akt upravující situaci do doby, než dojde k pravomocnému rozhodnutí, vynesení rozsudku přímo u soudního jednání. Návrh na PO dle § 76 OSŘ může v podstatě podat kdokoliv, koho se záležitost nějakým způsobem týká a v případě běžného soudního jednání by byl jedním z účastníků. Zákon v § 75 přímo uvádí: "Předběžné opatření nařídí předseda senátu na návrh. Návrhu není třeba, jede-li o předběžné opatření pro řízení, které může soud zahájit i bez návrhu."4 Podstatným rozdílem mezi PO dle § 76 a dle § 76a jsou důvody pro podání návrhů, lhůty a termíny, které má soud na vydání usnesení v dané věci, včetně způsobu doručování usnesení o PO.
4.1 Předběžné opatření dle § 76 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Je-li podán návrh dle § 76, jedná se neodborně o tzv. „pomalé předběžko", kdy soud musí rozhodnout nejpozději do sedmi dnů poté, co byl návrh k soudu podán. Není-li zákonem stanovena lhůta jiná. Bývá rozhodováno zpravidla o placení výživného, odevzdání dítěte do péče druhého z rodičů nebo do péče toho, koho označí soud, o tom, aby účastník něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel, atp. Návrh dle tohoto paragrafu může v podstatě podat kdokoliv. Jednání v této věci může být zahájeno přímo soudem bez podání návrhu. Je-li využito možnosti podání návrhu v některé z těchto 4
§ 75 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. To že je rozhodováno bez návrhu znamená, že soud vydá usnesení na základě vlastního rozhodnutí, kdy uzná vydání předběžného opatření jako vhodnou možnost řešení stávající situace. Nebo zahajuje řízení a rozhoduje na základě podnětu některé instituce nebo jednotlivce.
23
věcí, je zapotřebí, aby návrh obsahoval dané náležitosti.5 O vydání PO se rozhoduje pouze na základě doložených listinných či jiných důkazů, účastníci zpravidla nebývají vyslýchání, nemají tedy možnost se k celé záležitosti vyjádřit. Z tohoto důvodu je potřebné opravdu jasně doložit vše, co navrhovatel považuje za podstatné k tomu, aby bylo PO vydáno.6 V praxi je časté, že si rodiče podávají návrh na PO k soudu v případech, kdy žádají o změnu výchovy u svého nezletilého dítěte, o úpravu styku, či ustanovení placení výživného, atd. Častým případem se stává situace, kdy si návrh na vydání PO podávají prarodiče pro případ úpravy styku s vnoučetem. Případně jiní příbuzní (viz. příklad č.1)7. Současně s návrhem na vydání PO se považuje za vhodné podat i návrh na zahájení řízení samotného. Tento krok, kdy si navrhovatelé podají souběžně návrh na vydání PO a návrh na zahájení řízení v dané věci, není samozřejmostí. Pokud nejsou oba návrhy podány současně, tak dle OSŘ § 76 odst. 3 předseda senátu při nařízení PO uloží navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí, podal u soudu návrh na zahájení řízení. To neplatí, může-li být řízení ve věci zahájeno i bez návrhu. Je-li návrh na vydání PO předsedou senátu zamítnut, může se navrhovatel nebo kdokoliv, komu je soudní usnesení o PO doručováno, odvolat a věc se postupuje od okresního (případně obvodního) soudu, který rozhoduje v prvním stupni k soudu krajskému (případně městskému). V případě, že se proti rozhodnutí o zamítnutí PO nikdo neodvolá, usnesení nabude právní moci. Pokud není navrhovatel spokojen, tak si může návrhy na vydání PO podávat téměř kdykoliv a stále opakovaně, dokud ve věci samé není pravomocně rozhodnuto soudem. Nicméně v řadě případů se jedná o opakované a záměrné protahování celé věci a prakticky se velmi oddaluje samotné vydání rozsudku. Zvláště v případech, kdy dochází k opakovaným odvoláním a postupováním spisu mezi soudy jednotlivých úrovní. Výkon rozhodnutí je upraven v OSŘ v §§ 167 až 171. Především odstavec 2, § 171 zcela jasně vymezuje, že usnesení je vykonatelné doručením. V případě, že není třeba doručovat, je vykonatelné již vyhlášením nebo vyhotovením. Pokud se některý z účastníků ve věci odvolá a usnesení nenabude právní moc, tak se toto nevztahuje na vykonatelnost usnesení. Jedná se pouze o prodlužování řízení v rámci systému soudnictví. Odvoláním se účastníci zpravidla snaží dosáhnout zrušení vydaného PO nebo naopak se odvolají, pokud je jejich návrh zamítnut. 5
Určení soudu, označení navrhovatele, jaké věci se návrh týká, včetně toho, co se podáním návrhu sleduje, datum podání a podpis navrhovatele, příp. označit ostatní účastníky celé záležitosti. Je-li návrh nejasný, nesrozumitelný, nebo neobsahuje-li všechny podstatné náležitosti, předseda senátu jej může zamítnout. Jestliže navrhovatel neodstraní veškeré nedostatky, tak nelze pokračovat v řízení. 6 Nikde není jasně vymezeno, jaké další listiny se k návrhu podávají. V praxi platí: "čím více, tím lépe", tzn. čím více písemných, listinných, důkazů se k soudu doloží, tím lépe pro navrhovatele, který se po soudu domáhá vydání předběžného opatření. 7
Příklad č. 1
Ze své praxe znám i případ, kdy předběžného opatření využili i vzdálenější příbuzní dítěte (teta a strýc). Předběžné opatření využili v případě, kdy otec dítěte spáchal trestný čin (zabil matku) po té byl vzat do vazby. Dítě tak v podstatě zůstalo v péči příbuzných, kteří však neměli žádné pravomoci, protože jediný zákonný zástupce dítěte zůstal ve vazbě (v dalším trestním řízení mu byl vyměřen trest odnětí svobody). Návrh dle §76a zde nebyl na místě, protože v péči příbuzných dítě nezůstalo bez jakékoliv péče, nebyl ohrožen jeho život ani řádný vývoj jednalo se o spořádanou rodinu s dobrou pověstí vychovávající své dvě nezletilé děti). Souběžně s návrhem na vydání předběžného opatření si navrhovatelé podali i návrh na zahájení řízení ve věci samé.
24
4.2 Předběžné opatření dle § 76a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Podle § 76a je upraveno tzv. "rychlé předběžko", kdy musí soud od podání návrhu rozhodnout nejpozději do 24 hodin. Podstatným specifikem návrhu dle § 76a je skutečnost, že tento návrh může podat pouze OÚORP, což je vymezeno právním předpisem. Mimo obecných náležitostí, upravených v § 42 odst. 4 téhož zákona8 musí návrh dle § 76a obsahovat i následující: jméno nezletilého dítěte, kterého se záležitost týká, dále jména, povolání a bydliště ostatních účastníků (v případě, že navrhovatel tyto skutečnosti zná). Velmi důsledně a podrobně by měly být vylíčeny rozhodující skutečnosti, které odůvodňují situaci, která zavdává příčinu k tomu, aby byl návrh dle § 76a podán. V závěru návrhu označuje navrhovatel osobu, které má být dítě svěřeno do péče. Samozřejmostí je, že z návrhu musí být patrno, že se jedná o návrh ve smyslu § 76a zákona č. 99/1963 Sb., OSŘ. K návrhu se přidávají důkazy. Je-li na základě návrhu vydáno usnesení o PO, je vykonatelné ihned vydáním. V § 273a OSŘ, můžeme hned v prvním odstavci vyčíst, že „Nařídil-li soud předběžným opatřením, aby nezletilé dítě bylo předáno do péče určené osoby (§ 76a), postará se soud o to, aby toto rozhodnutí bylo také bezodkladně vykonáno“. Výkonem soud pověřuje zpravidla soudního vykonavatele za asistence justiční stráže. Orgány SPOD jsou povinny v tomto úkonu vyvíjet součinnost.9 PO dle § 76a platí jeden měsíc10 od data vykonatelnosti (u svěření do pěstounské péče tři měsíce). Na základě rozhodnutí soudu může být tato doba prodloužena o další měsíc, např. pro zajištění dalších důkazů. Maximální doba, po kterou může být PO prodlužováno je šest měsíců. V této době musí být zahájeno řízení ve věci samé. Je také možné podat návrh na zrušení PO (může tak učinit rodič dítěte, OSPOD nebo opatrovník), soud o tom musí rozhodnout do sedmi dnů od podání návrhu. Pokud ho zamítne, je možné stejný návrh podat znovu až po 14 dnech od právní moci rozhodnutí.
4. 3 Zánik předběžného opatření OSŘ upravuje skutečnost, kdy může PO zaniknout: navrhovatel nepodal v zákonné lhůtě návrh na zahájení řízení, nebylo návrhu ve věci samé vyhověno, návrhu bylo vyhověno a uplynulo patnáct dní od vykonatelnosti rozhodnutí o věci nebo uplynula určená doba, po kterou mělo trvat. (§ 77, odst. 1.) PO může být i zrušeno pokud pominou důvody, kvůli kterým bylo vydáno (odst. 2). PO také může být zrušeno soudním rozhodnutím. I způsob zániku PO je jedním z faktorů, které ovlivňují další situaci v rodině. Pokud 8
jasně označit soud, kterému je podání určeno, označení toho, kdo návrh podává, musí být označena věc, o kterou se jedná, vše musí být podepsáno a datováno, má-li účastník advokáta, musí být označen i tento 9 Podrobně je výkon předběžného opatření a jeho průběh upraven, pro potřeby zúčastněných orgánů, v Instrukci Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva vnitra, Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 5.4. 2007 č. j. 142/2007ODS-Org, kterou se upravuje postup při výkonu soudních rozhodnutí o výchově nezletilých dětí. 10 Zde je nezbytné zdůraznit, že v době, kdy byla provedena předběžná opatření v jednotlivých případových studiích, tak platnost předběžného opatření nebyla měsíc, ale jednalo se o měsíce tři.
25
PO zanikne z důvodu, že pominou důvody, pro které bylo vydáno, je to pro rodinu pozitivní, je to důkazem toho, že dítě může být navráceno zpět do rodiny. Pokud zanikne z důvodu, že nebyl podán návrh na jednání ve věci samé, může to svědčit o dvou skutečnostech. Buď pominul důvod pro vydání PO a dítě může být vráceno zpět do rodiny. Nebo to svědčí o laxnosti pracovníků SPOD, kteří např. zapomenou hlídat termíny, ve kterých je nutné návrh na jednání podat, atd. Pro děti je vždy nejlepší situace, když PO zanikne z důvodu, že pominuly důvody, proč bylo vydáno. I s takovými případy je možné se v praxi setkat.
4.4 Dílčí závěr Kapitola čtvrtá zpracovává PO jako jeden z faktorů, které mohou ovlivnit další průběh situace v rodině, kde došlo k odebrání dítěte. Bylo nutné vysvětlit, co je PO, jakou roli v něm hrají soudy a sociální pracovníci. V kontextu této práce se budeme zabývat PO dle § 76a, které řeší velmi rychle problémovou situaci, ve které se dítě či rodina může nalézat. Jedná se o velmi vypjaté situace, které ohrožují vývoj dítěte a kdy není řádně zabezpečena péče o jeho osobu. Bohužel i administrativní provedení a důslednost navrhovatele může ovlivnit to, zda je podán návrh k soudu na jednání ve věci samé či PO z nějakého důvodu zanikne. Dílčí výzkumná otázka, která zde vzniká zní: Ovlivňuje způsob zpracování přeběžného opatření a postup jeho provedení to, jak rychle, jakým způsobem a za jakých podmínek se mohou děti vrátit zpět do rodiny?
26
5 Důvody k podání návrhu na vydání předběžného opatření V kapitole čtvrté byly uvedeny druhy PO. Cílem kapitoly páté je zpracovat základní důvody, pro které jsou zpravidla návrhy na vydání PO k soudu podávány. Vzhledem k hlavní výzkumné otázce se práce zaměří na důvody, jejichž následkem může být odebrání dítěte z rodiny. V návaznosti na toto bude dále možné určovat, zda jsou tyto důvody posuzovány jako jeden z faktorů při rozhodování o návratu dítěte do rodiny. Pro ucelený přehled využiji členění jednotlivých způsobů poškozování dětí, které uvádí Špeciánová ve své knize Ochrana týraného a zanedbávaného dítěte (2003). Zabývá se tím, když je dítě poškozováno ze strany jiné osoby. Krejčířová (Kol. autorů, 2007) uvádí, že dítěti může v podstatě ubližovat kdokoliv, kdo je silnější a má větší moc. Poukazuje na to, že to mohou být rodiče nebo osoby z nejbližšího okolí dítěte. Dítě může být z rodiny odebráno, a soudní rozhodnutí vydáno, na základě výchovných problémů, tzn. nejedná se o záměrné poškozování dítěte, proto je i tato kapitola zařazena jako jeden z důvodů odebrání dítěte z rodinného prostředí. Stručný souhrn důvodů, které vedou k odebrání dítěte z rodiny nemá sloužit jako podrobný rozbor jednotlivých témat, ale jako komplexní přehled. Jednotlivá témata byla zpracována mnoha autory a velmi úzce souvisí i s problematikou trestního práva, trestní odpovědnosti. Každý z níže uvedených důvodů by sám o sobě vydal na zpracování samostatné práce.
5.1 Týrání 5.1.1 Tělesné týrání Tělesné týrání dle Špeciánové (2003) může mít podobu aktivní a pasivní. Při aktivním týrání dochází k tomu, že jsou děti poraněny, případně nejsou poraněny s viditelnými stopami po zásahu dospělého či je jim jinak fyzicky ublíženo. Oproti tomu při pasivním týrání dochází k tomu, že nejsou dostatečně uspokojeny tělesné potřeby dětí. Tento způsob týrání je prezentován jako nejlépe rozeznatelný způsob týrání. Jeho následky jsou zpravidla viditelné a dobře identifikovatelné. Chmelík (2003) tělesné týrání vidí jako nejtypičtější druh násilí. Jako úmyslné poškození fyzické integrity člověka a dále jako jednání, které násilí nezabrání, přestože by to bylo možné. K této problematice hovoří Krejčířová (Kol. autorů, 2007) o tom, že tělesné týrání může velmi úzce navázat na fyzické tresty, které mohou být na dětech uplatňovány. Hranice, která tresty od týrání ubližuje může být velmi snadno překročitelná.
5.1.2 Psychické týrání Psychické týrání Špeciánová (2003) rozděluje na aktivní (záměrné jednání) a na pasivní (dítěti něčeho nedostává). U obou typů psychického týrání je nebezpečí v tom, že tento druh týrání je obtížně rozpoznatelný, zásadně se podepisuje na chování dítěte a jeho
27
citovém vývoji. Následky mohou dítě poznamenat na celý život. Chmelík (2003) používá označení citové týrání (vydírání). Dle něj může být prováděno verbálním projevem nebo konáním (např. omezení pohybu, špatnými životními podmínkami, atd.). Praktikováno bývá zpravidla agresorem, který zastrašuje svoji oběť. S tímto úzce souvisí problematika citového strádání (Průcha, 2001), tzn. situace, kdy nejsou uspokojovány základní citové potřeby. Může vznikat i nezáměrným působením okolí, např. když se rozpadá rodina či dítě pobývá v ústavním zařízení, atd. Dítě může být poznamenáno citovou deprivací, což je nedostatečné uspokojování objektivně významných potřeb (Vágnerová, 2004).
5.2 Sexuální zneužívání Sexuální zneužívání se týká jakékoliv formy chování ze strany tzv. pachatele vůči dítěti, kdy je dítě vystaveno „sexuálnímu kontaktu, aktivitě či chování“ jak píše Špeciánová (2003). Základní dělení zneužívání je formou bezdotykovou či dotykovou. Obě formy mohou negativně ovlivnit dítě do celého jeho života. Chmelík (2003) sexuální zneužívání označuje pojmem pohlavní týrání. Vymezuje ho v zásadě stejně jako Špeciánová, tzn. dotykové vs. bezdotykové (pasivní účast na sexuálních hrátkách, obnažování těla včetně genitálií, promítání pornografického materiálu dětem apod.), vykonávané kýmkoliv, komu je dítě svěřeno do péče. Jde o nepřípustné vystavení oběti pohlavnímu kontaktu. „U dětí pak zahrnuje jakékoli pohlavní dotýkání, pohlavní styk nebo vydírání dítěte sexuálním kontaktem.“ (Chmelík, 2003, s. 50). Krejčířová (Kol. autorů, 2007) hovoří o sexuálním zneužívání v kontextu všeobecného pojmu zneužívání. Zneužíváním označuje jednání, kdy někdo využívá jiného člověka k tomu, aby konal něco v jeho prospěch. K tomu využívá převahu, kterou má danou buď fyzickou silou, společenským statusem či insektem.
5.3 Zanedbávání Dle Špeciánové se zanedbávání vyznačuje nedostatkem péče (zanedbání tělesných či citových potřeb). Zanedbání se může vztahovat na kteroukoliv oblast vývoje dítěte (výživa, vzdělání, zdravotní péči, atd.). Krejčířová (Kol. autorů, 2007) zanedbávání chápe jako stav, kdy je opomíjena péče nezbytná k tomu, aby se dítě tělesně a duševně řádně vyvíjelo. Jedná se o péči, která je ze strany rodičů opomíjena/zanedbávána. Krejčířová ji dělí na tělesnou, zdravotní, výukovou, psychickou a kulturní. Tyto způsoby zanedbání se mohou vzájemně prolínat, ale také může docházet k situacím, kdy je dítě v některé oblasti zanedbáno a naopak je oblast péče, ve které zanedbání nepociťuje a ani společnost to neřeší jako zanedbávání. Je to možné uvést na příkladu z dnešní doby, kdy jsou rodiče pracovně vytíženi, své dítě zabezpečí materiálně, ale dítě může trpět zanedbáním po citové stránce. Zanedbávání je výrazným faktorem, který ovlivňuje situaci v obou rodinách, které jsou zkoumány v empirické části této práce. Jedná se o zanedbání péče o děti z důvodu, že rodiče nejsou schopni zvládnout péči o své děti. U zkoumaných rodin se na tom ve velké míře podílí alkoholismus rodičů a jejich zvyky z dětství, které je ovlivňují v tom, co chápou jako standard. Jejich představy se rozcházejí s tím, co od nich společnost očekává. V rámci spolupráce s odborníky je účelem odstranit skutečnosti, kterou vedou
28
k tomu, že péče o děti není řádná a vyhovující požadavkům společnosti. Jedná se především o skutečnost, že děti nemohou zůstavat samy bez dozoru, musí být oblékány přiměřeně počasí, musí chodit do školy, musí absolvovat povinná očkování, atd.
5.4 Zvláštní formy týrání a zneužívání Mezi tyto formy patří především systémové týrání. To je chápáno jako poškozování dítěte systémem (organizacemi, institucemi), který je vytvořen proto, aby dítě chránil. Jedná se např. o opakované výslechy dítěte různými objekty, o opakované přemisťování dítě v rámci různých zařízení, atd. Jedná-li se o systémové týrání, pak jeho následkem není odebrání dítěte z rodiny. V této fázi systémového týrání je dítě již zpravidla umístěno mimo rodinu. Chmelík (2003) vidí systémové týrání jako zvláštní druh citového týrání. Zahrnuje do něj odpírání právo na informace, na vyslyšení, vydělování oběti ze společnosti, bezdůvodné lékařské prohlídky, atd. Nicméně systémové týrání není zpravidla důvodem odebrání dítěte z rodiny. Dalšími formami týrání a zneužívání mohou být i organizované zneužívání dětí, rituální zneužívání a sexuální turismus. Není možné zcela jasně určit, která z forem je závažnější více a která méně. Je pravděpodobné, že v těchto případech jsou pachateli vůči dítěti cizí osoby, ale není vyloučeno, že pachatelem mohou být i rodiče. Pokud nastane situace, kdy právě rodiče jsou pachateli, tak v těchto případech může být vydáno rozhodnutí o odebrání dítěte z rodiny.
5.5 Syndrom CAN Zkratka CAN (Child Abuse and Neglect) můžeme do češtiny přeložit jako Syndrom týraného , zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Jak píše Krejčířová (Kol. autorů, 2007, s. 9) je syndrom CAN chápán jako „poškození fyzického, psychického nebo sociálního stavu a vývoje dítěte, které vzniká v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby a které je v dané společnosti a kultuře hodnoceno jako nepřijatelné. Příznaky CAN vznikají následkem aktivního ubližování nebo nedostatečné péče.“ Obdobně syndrom CAN definuje i Vágnerová (2004). Mnozí autoři definují rizikové faktory, které se podílejí na tom, že je dítě určitým způsobem poškozováno a péče o něj není dostatečně či řádně zabezpečená. V rámci syndromu CAN vytvořila Vaníčková (Kol. autorů, 2007) přehled, kde definuje pět základních skupin rizikových faktorů. Tyto faktory se dají všeobecně použít pro kterýkoliv způsob, kdy je dítě nějak ohroženo. Rizikové faktory jsou 1) na celospolečenské úrovni (společenské změny, virtuální realita, společenské změny ve struktuře rodiny, absence pozitivních vzorů), 2) na úrovni individuality dítěte (genetika, nestandardní vývoj, retardace či postižení), 3) na úrovni rodiny (nesprávná výchova, závislosti rodičů), 4) na ekologické úrovni (zhoršené životní prostředí), 5) na kulturní úrovni (společnost, předsudky, negativní vzory). Na úrovni individuality dítěte může být rizikovým faktorem i skutečnost, že je dítě „nevlastní“, případně má výchovné problémy, či nezvládá požadavky, které na něj klade společnost (např. ambiciózní rodiče, jejichž děti neplní očekávání rodičů). Na úrovni rodiny jsou rizikovým faktorem ve velké míře rodiče. Základem problémů může být
29
složitá povaha rodičů, jejich nezvládání stresových situací, případně skutečnost, že již sami pocházejí z rodiny, kde ani jim nebyla zabezpečena řádná péče.
5.6 Výchovné problémy I dítě, kterému se rodiče věnují, může být z rodiny odebráno. Je to velmi radikálně řečeno a zjednodušeno. Výchovné problémy mohou být také důvodem k odebrání dítěte z rodiny. Dítě je pak umísťováno nejprve do diagnostického ústavu a dále zpravidla do střediska výchovné péče. Jedná-li se o výchovné problémy spojené s trestnou činností, tak může být nad dítětem soudně stanovena ochranná péče. Dítě může být do rodiny navráceno pouze na základě soudního rozhodnutí nebo dosažením věku, kdy nadále nemůže v zařízení zůstat.
5.7 Ostatní důvody Výše byly uváděny nejzávažnější důvody, proč bývají děti odebírány z rodin. Není výjimkou, že dítě může být z rodiny odebráno i pro špatné materiální a ekonomické zázemí. Je snahou tyto důvody podchytit včas a s rodinou pracovat, aby právě tyto důvody mohly být potlačeny a dítě nemuselo být odebráno z rodiny, kde není dostatečné materiální zázemí, ale vše ostatní by bylo v mezích přijatelných norem. Mnoho odborníků poukazuje na skutečnost, že materiální postavení rodiny by nemělo být důvodem k odebrání dítěte z jeho přirozeného prostředí. Dalším důvodem může být zdravotní stav rodičů. Toto je zpravidla situace přechodná, kterou je vhodné a žádoucí řešit za pomoci širší rodiny. Ne vždy je to však možné. Děti pak mohou být svěřeny do ústavní péče. Ale po vyřešení zdravotního stavu rodičů se dítě může navrátit zpět do rodiny. Možný (1999) hovoří o podmínkách, které ovlivňují životní šance jedince. Tyto rozděluje do základních: kulturní podmínky rodiny (to jak rodina dokáže připravit dítě na život v rámci dané kultury), ekonomické podmínky (v případě většího majetku je pravděpodobné počítat s většími možnostimi) a sociální podmínky (o tom, jaké má rodina vztahy s okolím, konexe, styky a známosti). Všechny tyto podmínky rodiny jsou také posuzovány v případě, že se rozhoduje o tom, zda dítě z rodiny bude odebráno či nikoliv. Většinou se při posuzování důvodů k podání návrhu na vydání předběžného opatření tyto důvody kumulují a je obtížné zcela jasně vymezit jen jeden důvod, pro který byl návrh podán.
5.8 Dílčí závěr Je zřejmé, že důvodů k odebrání dítěte z rodiny může být velmi mnoho. Některé důvody jsou velmi závažné, jiné méně. Záleží na tom, jak jsou tyto důvody posouzeny. Pokud je něco důvodem k tomu, aby proto bylo dítě odebráno z rodiny, je žádoucí tento důvod odstranit, aby bylo možné dítě do rodiny opět svěřit. K odstranění je nutné, aby rodina spolupracovala s odborníky, kteří napomáhají tomu, aby byly tyto důvody odstraněny. Dílčí výzkumnou otázku tedy můžeme postavit následovně: Jsou důvody, pro které je dítě z rodiny odebráno na základě předběžného opatření faktorem, který je posuzován při zkoumání situace, zda může být dítě vráceno zpět do rodiny?
30
6 Sanace Kapitola se věnuje sanaci rodiny. Sanací zde rozumíme jeden z faktorů, které ovlivňují situaci rodiny. Všeobecně se pod pojmem sanace rozumí obnovení, podpora, „uzdravení“, atp. V oblasti sociální práce je sanace poměrně novou problematikou. Výrazněji je u nás rozvíjena až po roce 1989. Jako všeobecnou definici můžeme použít: „Sanace rodiny jsou aktivity směřující k zachování nebo obnovení funkcí rodiny v domácnostech uživatelů (klientů) za pomoci profesionála pomáhající profese. Sanace je chápána spíše jako práce s rodinami děti zanedbávající, či rodinami sociálně vyloučenými.“ (www.poradna-prava.cz/dokumenty/metodika.doc). Také na webu http://www.detipatridomu.cz/clanek.php?id=4 je sanace definována jako soubor aktivit, které pomáhají k zachování nebo obnovení funkcí rodiny za pomoci profesionála. Může jít jak o spolupráci při předejití tomu, aby bylo dítě odebráno z rodiny, tak při podpoře některé z funkcí rodiny. Velký přínos do problematiky sanace vnesla Satirová, z jejíž práce čerpá mnoho českých odborníků a autorů. Satirová (1994) vychází ze čtyř základních aspektů, které ovlivňují rodinný život. Je to sebehodnocení, komunikace, pravidla a společenská vazba. Působení těchto aspektů ovlivňuje vývoj rodiny a jejího postavení ve společnosti. Sebehodnocením rozumí to, jaké názory a pocity má člověk sám vůči sobě. Komunikace je to, čím se dorozumívá s ostatními lidmi. Pravidla s tím úzce souvisí v tom, že je nutné se jimi řídit, aby komunikace probíhala bezproblémově. Vše završuje společenská vazba, která je určena způsobem, jak se člověk chová k ostatním lidem či organizacím a institucím. Všechny tyto aspekty je při sanaci rodiny nutné zohledňovat a pracovat s nimi. V našem státě je sanace chápána dvěmi základními způsoby. Z pohledu času je to dlouhodobá a krátkodobá. Reprezentantem dlouhodobé je Matoušek, v roce 2003 definoval sanaci rodiny jako způsob, jak formou podpory zajistit fungování rodiny. S rodinou může pracovat zaškolený dobrovolník či profesionál. Pomoc se poskytuje jak jedincům, tak celým rodinám. Buď v prostředí rodiny nebo mimo toto prostředí, např. ve specializovaných zařízeních. Výrazným reprezentantem tzv. krátkodobé sanace je občanské sdružení Střep, jehož základní tezí je, že pomoc dítěti spočívá v kvalifikován pomoci jeho rodině. Jejich působení pokrývá především oblast Praha- Beroun- Kladno. V Brně existuje TriadaPoradenské centru, o.s.. Jejich cílem je přispívat k sanaci rodinného prostředí formou rodinné asistence. Sanaci chápou jako obnovu narušených funkcí rodiny. Každá z institucí má svůj vlastní přístup ke klientům a vlastní pracovní postupy. Všeobecně by však měli všichni vycházet z toho, že je nutné spolupracovat i s dalšími odborníky, kteří se nějakým způsobem podílejí na práci s rodinou. Není možné pomáhat jen jednostranně. Bechyňová, Konvičková (2008) zdůrazňují nutnost multidisciplinární spolupráce odborníků. Vidí ji jako zásadní podmínku pro úspěch sanace. Působení ze strany jedné instituce nemůže být dostačující. Především při práci s dítětem, které by se mělo vracet do rodiny nebo být uchráněno od odejmutí z rodiny je nutné, aby s dítětem pracovali specialisté z více odvětví (lékaři, terapeuti, psychologové, atd.) V současné době je sanace rodině poskytována na základě zákona č. 108/2006 Sb.,
31
o sociálních službách, který platí od ledna 2007. Obsahuje ukotvení sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi. Jedním z nástrojů sanace rodiny je provádění asistence v rodinách. Jejím účelem je zpravidla preventivní působení směřující k tomu, aby nedošlo k umístění dítěte do ústavní výchovy. Existuje řada projektů, které se zabývají problematikou asistence v rodinách, např. v Brně vznikl pod záštitou Masarykovy univerzity v Brně- Centra praktických studií projekt s názvem Asistent do rodiny. Kohoutková a Vlček uvádění (in Navrátil 2007), že asistenti do rodin začínají docházet buď na základě tipů od spolupracujících organizací nebo na základě toho, že rodina sama vyjádří potřebu. Rodinám je nabízeno jak poradenství, tak pomoc při zvládání dovedností, které vedou k řádnému fungování rodiny.
6.1 Průběh sanace Sanace jakožto jedna ze sociálních služeb má svoje pravidla v tom, jak by měla vypadat a probíhat. Vznikají tzv. sanační plány. Ty jsou základem pro naplánování a načasování toho, jak bude probíhat spolupráce rodiny a jejich členů s pracovníkem. Tyto plány vytváří pracovník ve spolupráci s rodinou. Organizace, které se sanací zabývají, se přidržují konceptu, kdy je nejprve třeba definovat cíle spolupráce. Musí být jasné a dosažitelné. Po té se dohodnout na tom, kterých cílů je třeba dosáhnout dříve než jiných a jakým způsobem se budou realizovat jednotlivé kroky, které by měly vést k naplnění cílů. Také je nutné stanovit, kdo co udělá a stanoví se termín, do kdy to bude vykonáno. Stejně důležitý jako tento postup je i zhodnocení toho, co již bylo vykonáno. Nebo co se naopak nepodařilo a je nutné na tom dále pracovat. (www. poradnaprava.cz/dokumenty/metodiky.doc). Co se týče stanovení cíle, tak Úlehla (1999) považuje formulaci cíle za nutnou k tomu, aby práce s klientem mohla přinést změnu. Stejně tak Berg (1991) zdůrazňuje jednoduchost a dosažitelnost cíle. Toto stanovení musí vycházet z klientových podmínek. Cíl musí být důležitý především pro klienta, musí ho sám chtít a musí pro něj mít smysl. Především zdůrazňuje skutečnost, že dosahování cílů je pro klienta motivující a proto by měly být právě tak postaveny jak je uvedeno výše. Z těchto zásad vycházejí i projekty asistence v rodinách. Projekt má několik fází: přípravná fáze, první setkání s rodinou, tvorba lánu asistence v rodině, průběžné setkávání s rodinou, ukončení spolupráce se rodinou, vedení dokumentace v průběhu asistence, vzdělávání, metodické konzultace a supervize asistentů, důvěrnost a etika práce asistenta v rodině. (in Navrátil, 2007).
6.2 Rizika/úskalí sanace Server www.poradna-prava.cz/dokumenty/metodika.doc uvádí problémy, které mají OSPOD ve vztahu k sanaci: nízká kvalifikace části pracovnice, neexistující systém jejich celoživotního vzdělávání, mnoho klientů na jednu pracovnici, stereotypní chování části pracovnic, neochota pracovnic pracovat v „terénu“, neexistence metodiky k sanaci rodin, atd. Sanace není vhodná v rámci sociální práce s klienty pro všechny bez rozdílu.
32
V sociální práci je velmi zdůrazňován individuální přístup ke klientům. Proto i v sanaci je nutné dobře zvážit, jakou spolupráci s rodinou zahájit a zda se do sanace v rodině vůbec pouštět. Berg (1992) ve své knize Posílení rodiny stanovuje kritéria, na základě kterých je služba buď poskytnuta nebo odmítnuta. Základním kritériem pro poskytnutí služby je skutečnost, že bylo dítě svěřeno do ústavní výchovy a je zájem o její zrušení, nebo je tímto odebráním dítěte rodina ohrožena a je žádoucí odebrání dítěte zabránit. Jako kritéria pro odmítnutí rodičů je zde uváděno: týrání a zneužívání dítěte rodiči, jejich akutní drogová závislost, výrazná neochota dítěte vrátit se zpět do rodiny k rodiny do péče rodičů. (www. poradna- prava.cz/dokumenty/metodiky.doc). Sanaci je možné zahájit v různých situacích při vývoji rodiny, MPSV v roce 2007 definovala několik stádií, ve kterých je vhodné začít se sanací. Jako nejefektivnější se zahájení jeví ještě v oblasti prevence, aby dítě nemuselo být odebráno z rodiny. Dále při nařízení soudního dohledu nad výchovou dítěte, při nařízení předběžného opatření, při podání návrhu na ústavní výchovu i při samotném nařízení ústavní výchovy. Při práci s klienty, o nichž pojednává výzkumná část této práce, je velkým úskalím. To že v blízkosti není přístup k organizaci, která by se zabývala sanací. Ty které jsou v blízkosti, mají působnost pouze v krajském městě. Nejsou natolik rozvětvené, aby mohly mít širší záběr a mohly na požádání spolupracovat i mimo oblast svojí působnosti.
6.3 Dílčí závěr Ohledně sanace vyvstává otázka, zda je možné sanaci nabídnout jakémukoliv klientovi a jeho rodině a zda bude mít nějaký účinek. Je zřejmé, že myšlenka sanace jako podpora rodiny je pro klienty prospěšná a může jim v mnohém pomoci. Ale je nutné, aby ze strany klienta docházelo ke spolupráci a jeho vlastní iniciativě. Sanace musí probíhat v rámci spolupráce klienta s odborníky z mnoha oborů. Dílčí výzkumná otázka tedy zní: Je možné sanaci nabídnout jakémukoliv klientovi?
33
7 Další faktory ovlivňující rodinu po výkonu předběžného opatření V předchozích kapitolách bylo hovořeno o faktorech, které v rámci posuzování životní situace ovlivňují rodinu, sociální pracovníky a další zúčastněné osoby v tom, jak je posuzována situace rodiny, v souvislosti s odebráním dítěte na základě PO. Faktory ve vztahu ovlivňování situace v rodině klienta, jsou mnohé a různou měrou se podílejí na tom, jak je chápána situace v rodině klienta. Např. Cloud (2000) hovoří o faktorech v souvislosti s tím, že určují to, jakými jsme lidmi. Za takové faktory považuje mateřskou péči a to, jak na takovou péči lidé reagují. I tyto uvedené faktory mohou mít vliv na to, zda je dítě odebráno z rodiny či nikoliv. V kontextu této práce můžeme hovořit spíše o péči ze strany osob odpovědných za péči o dítě, nejenom o mateřské péči. V následující kapitole se budeme soustřeďovat na další faktory, které ovlivňují rodinu po té, co jí bylo dítě odebráno z péče na základě PO. Předchozí kapitoly zpracovávaly faktory, které bezprostředně souvisí se samotným vydáním PO. Faktory v této kapitole jsou takové, které úzce navazují na výkon PO. Jistě zde nejsou uvedeny všechny faktory. Výběr byl prováděn na základě praktických zkušeností s klienty, v jejichž rodině byl proveden výkon PO. A na základě konzultace se sociální pracovnicí, která vede případy sledovaných rodin.
7.1 Sociální pracovník Jedním z výrazných faktorů je sám sociální pracovník, který s rodinou spolupracuje. Jeho osobnost, přístup, povaha, angažovanost, atd. Významnou roli v tom, jak pracovník přistupuje ke klientům hraje i jeho dosažené vzdělání a prodělaná praxe. Navrátilová (in Navrátil, 2007, s. 20) poukazuje na Kolbeho teorii učení: „zdůvodňuje potřebu integrace teoretického a praktického vzdělávání sociálních pracovníků na základě logiky procesů učení“. Je zde nutné zdůraznit skutečnost, že jednotliví odborníci se rozcházejí v názoru na to, co je důležitější při práci pracovníků. Jestli je to praxe nebo teoretické vzdělání. Toto dilema je podstatné a v rámci vzdělávání pracovníků je nutné ho řešit. V této diplomové práci se tomuto dilematu vyhneme tím, že v případových studiích se na práci s rodinou podílela jedna sociální pracovnice. To, jakým způsobem se její vzdělání a praxe podílelo na práci s rodinou, je jistě významným ukazatelem toho, co se v rodině dělo a jak ji to mohlo ovlivnit. Ale díky jedné osobě sociální pracovnice se vyhneme dilematu v tom, zda situaci ovlivnila ta skutečnost, že měl pracovník spíše teoretické nebo praktické vzdělání. Navrátilová (in Navrátil, 2007) uvádí kategorizaci dovedností sociálního pracovníka dle Thompsona. Jsou to: schopnost se rozhodovat, komunikační dovednosti, dovednost pozorovat, dovednost posoudit situaci, administrativní dovednosti, kognitivní dovednosti, interpersonální dovednosti a dovednosti sebeřízení. Řezníček hovoří o umění a vědě profese sociálního pracovníka „Uměním se míní kombinace nadání, zkušeností, osobních hodnot a intuitivní tvořivosti, s níž sociální pracovníci vstupují do vztahu s klientem a nasazují v něm svou jedinečnou osobnost jako nástroj své disciplíny.“ (2000, s. 25). Zmiňuje skutečnost, že nejen vzdělání pracovníka je důležité, ale i talent
34
pracovníka k sociální práci. Ani vysokoškolské vzdělání nezaručí kvalitní spolupráci s klientem. Důležité je, aby si sociální pracovník byl schopen s klientem vytvořit vztah založený na důvěře. Je důležité vyzdvihnout skutečnost, že každý pracovník potřebuje v průběhu své praxe zažívat i pocity úspěchu a toho, že svou činností někomu prospěl. Pokud tomu tak není, hrozí nebezpečí vyhoření. Jedná se o proces, který může přijít kdykoliv během praxe sociálního pracovníka. Důvody mohou být různé, např. jiný hodnotový systém než je po něm vyžadováno na pracovišti, nespokojenost se svojí rolí vůči klientům, atd. Problematiku vyhoření zdůrazňuje Hawkins a Shohet (2004). Vyhoření také může být chápáno jako nezvládání situace. Nutná je prevence. Ta může probíhat formou supervizí, či změnou činnosti v rámci sociální oblasti, atd.
7.1.1 Počet klientů S osobou sociálního pracovníka velmi souvisí i to, kolika klientům se musí věnovat. Všeobecně platí, že čím více klientů má pracovník na starosti, tím méně času a energie jim může věnovat. Vzhledem ke specifickým potřebám klientům se může počet klientů na jednoho pracovníka nárazově měnit. Ale opět vycházíme z toho, že pracovnice, která spolupracovala s rodina, viz. případové studie, má cca stále stejný počet klientů a tedy ani tento faktor v této práci není třeba zkoumat v rámci výzkumné části. „Menší počet případů znamená intenzivnější kontakt s rodinou klientky, pracovníkovi je dostupných více informací. Četnější pozorování, jak rodina funguje, dává příležitost intervenovat v potřebnou chvíli.“ (Berg, 1992, s. 9).
7.2 Očekávání okolí Tato kapitola souvisí s kapitolou druhou, kde se hovořilo o normách, funkcích, očekáváních společnosti od jednotlivců a jejich rodin. Očekávání okolí může být významný faktorem, který ovlivňuje rodinu a její členy v tom, jak se snaží o to, aby dostaly dítě zpět do péče. Jde o to, v jakém vztahu je rodina se svým okolím, ve kterém žije, jak vnímá jeho požadavky a nároky. „To, co se ve společnosti odehrává ve velkém, se v nás odehrává v malém. Důkazem je, že nejen různí lidé interpretují různé události zcela odlišně, ale i to, že každý z nás může v různých situacích či časových odstupech chápat tytéž příhody jednou jako tragédii a podruhé jako boží dar.“ (Capponi, Novák, 1993, s. 33) Autoři upozorňují na to, právě podněty zvenku mohou dát smysl činům klienta. A také je přiblížit požadavkům společnosti. Gjuričová (2003) zmiňuje tu skutečnost, že rodinné systém, tzn. pro potřeby této práce klienti, se často brání změně, i přesto, že venkovní pozorovatelé změnu považují za neyvhnutelnou. Opětovně se vracím k Navrátilovi, který hovoří o tom, že člověk je nucen reagovat na požadavky okolí. A pokud mezi klientem a prostředím není rovnováha, může vznikat problém. V tomto případě problém vrcholí až odebráním dítěte z rodiny. Rodiče, protože byli přesvědčeni, že péči o děti zvládají, nebrali v potaz upozorňování ze strany sociální pracovnice, že jejich péče neodpovídá požadavkům, které jsou nastaveny společností. Očekávání společnosti se s péčí rodičů neshodovalo především v následujících bodech: 1) návštěvy dětí u lékaře- zákonem jsou stanoveny povinné návštěvy dětí u ošetřujícího
35
lékaře, především se jedná o povinná očkování a pravidelné preventivní prohlídky. Pokud rodiče nedodržují daný kalendář těchto povinných návštěv, má lékař za povinnost na tuto rodinu upozornit OSPOD, který by měl použít všechny dostupné prostředky k tomu, aby toto bylo napraveno. Pokud tomu tak není, může OSPOD využít možnost uložit některé z výchovných opatření nebo vše začít řešit soudní cestou. 2) nepravidelná docházka do školských zařízení- zákon vymezuje, že děti musí plnit povinnou školní docházku a rodiče jsou povinni toto zabezpečit. Je pravdou, že docházka v mateřské škole povinná není, ale je předpokladem, že pokud rodiče dítě jednou přihlásí a navíc jsou zaměstnaní, tak že dítě do zařízení bude docházet. Pokud se opakují absence bez jakékoliv omluvy, navíc se množí konflikty s rodiči, je možné předpokládat, že v rodině nemusí být vše v pořádku. Při docházce na základní školu mohou být nedostatky v rodinném zázemí identifikovány následovně: oblečení dítěte neodpovídá běžnému standardu, nosí např. staré, zaprané či ročnímu období nevyhovující oblečení. Dalším projevem zhoršené péče rodičů může být zápach, který je z dítěte cítit. Děti také mívají tendence se svěřovat někomu ve svém okolí, i z projevu dítěte je možné identifikovat problém existující v rodině. Ve školském zařízení může být identifikována řada skutečností, které se neshodují s tím, co společnost očekává. 3) děti zůstávají samy bez péče rodičů- společností je očekáváno, že rodiče věnují dětem péči, jejímž obsahem je mimo jiné i skutečnost, že dítě do určitého věku nemůže zůstat samo bez dozoru (hrozí, že si dítě bez dozoru dospělého ublíží). Znakem nedostečné péče může být i skutečnost, že děti zůstávájí samy doma bez přítomnosti rodičů. Toto rodiče zpravidla popírají. Na skutečnost, že je v tomto ohledu péče o děti zanedbávána, upozorňují zpravidla sousedé, členové rodiny či to zmiňují samy děti v kontaktu s jinými dospělými. 4) rodiče požívají alkoholické nápoje- dalším předpokladem společnosti je, že ten kdo se stará o dítě nemá být pod vlivem alkoholických nápojů. Až na pár vyjímek se ve všech rodinách může stát situace, že některý z rodičů je pod vlivem alkoholu (ale zde jsou myšleny situace jednorázové, návaznost na různé oslavy). Jednorázová situace opravdu není důvodem k tomu, aby byla situace v rodině považována za nestandardní či problémovou. Požíváním alkoholických nápojů je zde myšlena situace, která se často opakuje a navazuje na sebe další problémové situace, např. agresivní projevy, bití dětí, hádky s partnerem, zadlužování, hra na automatech, atd. Uvedené projevy mohou nastat i bez návaznosti na alkohol. Zde je však posloupnost takto uvedena vzhled k situaci, která nastala ve sledovaných rodinách. Očekávání okolí je důležitým faktorem, který je posuzován v případech, kdy se má rozhodnout o tom, zda bude dítě vráceno zpět do rodiny. Některé z těchto skutečností jsou sice jedním z důvodů k odebrání dítěte, ale následně je není možné zkoumat, protože pokud je dítě umístěno mimo rodinu, tak rodiče nemohou prokázat, že by byli schopni splnit očekávání okolí. V okamžiku, kdy rodiče splní některá z očekávání, která na ně společnost klade, může být dítě do rodiny navráceno a na základě toho může být dále pracováno na splnění dalších očekávání.
7.3 Čas spolupráce K tomu, aby mohlo být dítě co nejdříve navráceno do rodiny, je třeba, aby s rodinou byla spolupráce zahájena bezodkladně. Čím delší je prodleva od odebrání do zahájení
36
spolupráce s rodinou, tím menší je pravděpodobnost návratu dítěte do rodiny. „Předpokladem úspěšného návratu dítěte do rodiny je včas zahájit spolupráci s rodinou. Do jednoho roku po nařízení ústavní výchovy mají rodiny zájem pracovat na odstranění jejích důvodů, po této lhůtě zájem rychle klesá. Cílem je navázat zpřetrhané citové vazby s rodinou a pomáhat rodinám změnit podmínky. Pokud to nelze, hledat vhodné formy náhradní rodinné péče. Nejrizikovější jsou první tři měsíce po návratu dítěte, doprovázení je potřeba nejméně 1 rok.“ Průšová (in, Hrubá, 2008). Předpokladem pro to, aby bylo dítě vráceno zpět do rodiny je skutečnost, že spolupráce s rodinou musí fungovat ihned okamžikem odebrání dítěte z rodiny. V případě, že už v té době spolupráce neprobíhá a nenavazuje na spolupráci před výkonem PO. Předpoklad včasného zahájení spolupráce velkou mírou zavisí i na sociálním pracovníkovi, který s rodinou spolupracuje. Některé rodiny vědí, na koho se v rámci spolupráce obrátit, ale je řada takových, které vůbec netuší, jak postuovat v tom, aby jim mohlo být dítě navráceno do péče. Pokud je pracovník tím, kdo protahuje úkony potřebné k tomu, aby mohlo být dítě navráceno do rodiny, může se to negativně podepsat jak na přístupu klienta, tak na výsledcích celé spolupráce. Situace, kdy je dítě odebráno z rodiny je situací, která vyžaduje rychlou reakci a není možné si dovolit delší prostoje. Čas je důležitý i z hlediska toho, že časově jsou vymezeny termíny, po které je PO platné, po jaké době může zaniknout, i to na jak dlouho a za jakých okolností může být prodlouženo. Tyto termíny jsou dány zákonem a je nezbytné je brát jako konečné a nediskutovatelné. Dalším důležitým bodem je ukázat na skutečnost, že spolupráce netrvá jen po dobu platnosti PO, ale pokračuje i v dalších obdobích, tzn. v době ústavní výchovy nařízené nad dítětem, v době navrácení dítěte do rodiny, atd. Spolupráce s rodinou, ve které jsou problémy, není časově vymezená ani omezená. Může se jednat o spolupráci časově náročnou a trvající mnoho let. Někdy může dojít k tomu, že je spolupráce v jistém okamžiku ukončena a rodina již dále není vedena v pozornosti OSPOD (ale nadále zůstává v evidenci, až do plnoletosti nejmladšího dítěte). Zpravidla je s takovými rodinami spolupracováno až do doby, než nejmladší dítě nabude zletilosti a osamostatní se. Není tedy možné jasně vymezit, jaký časový horizont spolupráce je optimáln. Vždy záleží na předpokladech konkrétní rodiny.
7.4 Samostatnost vs. nesamostatnost Základním předpokladem je skutečnost, že klient je odpovědný sám za sebe, svůj život a za osoby, za které je zodpovědný. Sociální pracovník je tu od toho, aby klientovi pomáhal, směroval ho a nabízel rady a pomoc tam, kde si nestačí sám se svými schopnostmi a dovednostmi. Je otázkou, kolik samostatnosti je třeba klientovi nechat a na kolik zasahovat do jeho rozhodnutí. „Respektování svobodného rozhodování klientů, tj. jejich práva žít životem podle vlastních představ, má několik poloh. Především se nechápe jako rezignace sociální pracovníka vůči jakémukoli jednání klientů, nýbrž jako aktivní spoluúčast na jejich rozhodování nebo jednání zprostředkováváním možných alternativ. Respektuje se lidská důstojnost klientů, uznává se jejich svéprávnost, ale sociální pracovnici spolu s klienty analyzují povahu daných problémů a jejich možných řešení.“ (Řezníček, 2000, s. 31). Sociální pracovníci jsou těmi, kdo by neměli klienta odsuzovat v případě jeho selhání či špatného rozhodnutí. Měli by ho upozornit, nabídnout mu pomoc, která by ho měla nasměrovat tak, aby byl schopen řádně
37
pokračovat v procesu při snaze získat dítě zpět do rodiny. Podstatné je umět klienta usměrnit v jeho očekáváních. Sociální pracovník by měl dbát na to, aby si klient kladl reálné cíle a k nim došel kroky, které jsou konkrétní a realisticky splnitelné. Stanovení nereálných cílů může být jedním z faktorů, proč snaha klienta opadne a nedosáhne toho, co si stanovil. To že klient spolupracuje se sociálním pracovníkem, či jiným odborníkem, není znakem toho, že by byl nesamostatný. Právě naopak. Je to důkazem toho, že si je vědom problému, který je nutné řešit a má snahu tento problém odstranit. Právě odmítání spolupráce a stavění se do opozice může celý problém ještě prohloubit. Jde o jakousi falešnou hru na samostatnost a nezávislost. Úplná samostatnost klienta v souvislosti odebrání dítěte z rodiny ani není možná. Pokud je dítě z rodiny odebráno, je celá rodina závislá na spolupráci s dalšímu subjekty. Zpravidla každý ze subjektů klade na klienta jisté požadavky. Pokud tyto požadavky plní, je shledáván jako schopný a v podstatě samostatný, protože se s těmito požadavky umí vyrovnat. I přestože k tomu často potřebuje vyhledat pomoc někoho dalšího, tak je zřejmé, že tuto schopnost pomoc vyhledat má. Nesamostatnost je v kontextu této práce chápána jako neschopnost reagovat na doporučení, jak se v dané situaci zachovat a na čem pracovat, aby bylo dosaženo kýženého výsledku.
7.5 Pomoc klientovi a jeho informovanost V současné době jsou OSPOD mezi veřejností, tzn. i mezi klienty, chápány především jako represivní orgány. Nejsou chápány jako organizace, které by mohly nabízet pomoc a mohly být tím, kdo může přispět buď radou či nějakým skutkem k tomu, aby bylo dítě navráceno zpět do rodiny. I server http://www.detipatridomu.cz/clanek.php?id=4 uvádí, že mnozí lidé mají strach sociálního pracovníka kontaktovat. Je to zde zmiňováno v návaznosti na strach z odebrání dítěte, ale po odebrání dítěte se jedná o naprosto stejné obavy ze strany klientů. Tyto obavy pramení především ze skutečnosti, že veřejnost má sociální pracovníky v povědomí především z různých kauz probíhajících v médiích, které sociální pracovníky prezentují jako osoby „toužící“ po odebírání dětí z rodin, nemají pochopení pro rodiče a jejich situaci. Média jdou po povrchu celé situace, zpravila ji prezentují pouze z pohledu klientů, což na sociální pracovníky vrhá špatné světlo a odrazuje občany od toho, aby se s nimi dostali do kontaktu, byť by se mělo jednat o bázi poradenství či pomoci. Server www.poradna-prava.cz/dokumenty/metodika.doc poukazuje na skutečnost, že rodinám chybí poradenství v situacích, kdy mají u soudu prokazovat, že jsou schopny zabezpečit péči o dítě. Toto poradenství by se jim mělo dostávat především ze strany sociálních pracovníků SPOD, ale i ze strany organizací, kde je dítě umístěno či ze strany dalších organizací a pracovníků, kteří s rodinou spolupracují. Je nutné, aby informace byly rodině vždy podány tak, aby je její členové byli schopni pochopit. Tzn. převést požadavky do mluvy, které klienti rozumí. Protože informace podané odborným názvoslovím často nemusí být klientům jasné a srozumitelné. O tom, jak poskytovat klientům pomoc hovoří i Řezníček (2000). Zdůrazňuje, že klient musí mít informace podány jasně a jednoznačně. Dobré je např. písemně sepsat různé požadavky, aby v další spolupráci nedošlo k nedorozumění. Úroveň rodiny v chápání problému a jeho souvislostí je pro pracovníky také tím, co
38
velmi ovlivňuje způsob práce s rodinou a přístup pracovníka. Úlehla (systematický terapeut)11 (1999) rozlišuje ze strany pracovníka pomoc a kontrolu. Pomoc je vždy časově náročnější, ale dává klientovi větší pravomoci a možnost participovat na rozhodnutích, která je nutné udělat v rámci situace. Je to nedirektivní přístup práce s klientem. Je časově náročnější, ale účinnější při dosahování kvalitativních změn. Klient má širší působnost a sociální pracovník spíše koriguje jeho jednání. Ukazuje mu cestu, kterou se ubírat, co je účinné a co naopak může působit negativně na situaci rodiny. Klient zde má více prostoru k tomu projevit vlastní vůli a schopnosti vyrovnat se se situací. Sociální pracovník vychází z toho, že to co vidí klient jako problém a na čem chce pracovat je to nejpodstatnější. Pomoc pracovníka je reakce na to, že ho klient o tuto pomoc požádá. Proti tomu kontrola (tzn. direktivní přístup) postihuje zájmy jiných osob než klientů. Pomoc vychází z „objednávky“ klienta kdežto kontrola vychází z toho, že pracovník je tím, kdo určuje, co je nutné udělat. V praxi se tyto přístupy různě kombinují. Pomoc ze strany pracovníka nemusí být jen taková, kdy pracovník sám něco vykoná, ale pomoci může i tím, že klientovi zprostředkuje pomoc u jiného odborníka (Musil, 2004). Kontrola spočívá v tom, že vychází z iniciativy sociálního pracovníka nikoliv z iniciativy klienta. Ten stanovuje, co je problém a co je potřeba dělat, aby bylo možné problémovou situaci vyřešit. Klient dostává v podstatě návod, co a jak dělat. Spolupráce funguje na principu plnění jednotlivých úkolů. Jejich úspěšné zvládnutí klientem vede k tomu, že se problémová situace začíná nějakým způsobem řešit. Při kontrole je problémem to, co vidí jako problém odborníci a ti kteří vykonavájí kontrolu nad klientem, nikoliv to, co vidí jako problém klient. K tomu, aby mohlo být dítě navráceno zpět do rodiny, je nutná spolupráce odborníků z mnoha oblastí. Klientovi by měly být poskytnuty informace, co vše bude při rozhodování o navrácení dítěte do rodiny posuzováno, s kým je v tomto nutné spolupracovat a kdo bude dané skutečnosti posuzovat. Všechny tyto informace by měly být poskytnuty klientovi ve srozumitelné formě, která odpovídá úrovni jeho chápání. Pokud klient není dostatečně informovaná, tak hrozí nebezpečí, že nebude schopen řádně plnit požadavky, které jsou na něj kladeny. Informovanost je základním předpokladem k dobré orientaci v celém problému a v požadavcích, které jsou na klienta kladeny. Informace se týkají toho, s kým je nutné spolupracovat, jakou formou by měla probíhat spolupráce na řešení problému, atd.
7.6 Motivace vs. lhostejnost klienta Při snaze získat dítě zpět do péče je jedním z důležitých faktorů motivace rodičů k tomu, aby učinili různé kroky k tomu, aby jim bylo dítě vráceno zpět do péče. Pokud je dítě mimo rodinu dlouhou dobu, může tato motivace být menší a menší, v krajních případech může přejít až ve lhostejnost a rezignaci na situaci. Velkou roli v podpoře klientovi motivace hraje i sociální pracovník. (Řezníček, 2000). Motivací zde rozumíme především: „souhrn vnitřních i vnějších faktorů, které: 1. vzbuzují, aktivují, dodávají energii lidskému jednání a prožívání, 2. zaměřují toto jednání a prožívání určitým 11
Systematický přístup- pomáhat lze pouze na základě klientovi objednávky. Pokud si klient nic neobjedná, nemůže vzniknout ani žádná služba. Pokud pracovník vykoná něco, co si klient neobjednal, tak se z jeho strany jedná o kontrolu.
39
směrem, 3. řídí jeho průběh, způsob dosahování výsledků, 4. ovlivňují též způsob reagování jedince na své jednání a prožívání, jeho vztahy k ostatním lidem a ke světu“ (Průcha, 2001, s. 127) S motivací klienta úzce souvisí jedna z kompetencí sociálního pracovníka, tak jak to vymezuje Šavrdová (1999), tou je schopnost pracovníka podporovat klienta a vést ho k samostatnosti, vyzdvihovat jeho silné stránky, podporovat jejich schopnosti, podporovat klienty v tom, aby měli větší kontrolu nad svým chováním. Pokud ve všech těchto oblastech pracovník klienta podporuje, tak se dá předpokládat, že si klient vytvoří pozitivní vztah sám k sobě a vírou ve své vlastní schopnosti bude motivován k dalším činnostem. Nakonečný (1996) mluví o motivaci v souvislosti s tím, že motivace se iniciuuje tam, kde je absence něčeho v životě jedince. Dosažením toho, co chybí, může klient dosáhnout jistého uspokojení. Motivace klienta může být vědomá i nevědomá. V případě řešení návratu dítěte do rodiny se zpravidla jedná o motivaci vědomou, kdy hlavní motivací k činům klienta je právě to, že pokud bude úspěšný, bude mu dítě navráceno do péče. Pro klienta může být motivačním faktorem jakákoliv skutečnost, která mu dává naději, že bude dítě navráceno zpět do rodiny. V případě práce s rodinou, které bylo odebráno dítě z péče. Mohou být motivačními faktory: 1) kontakt s dítětem- po odebrání dítěte z rodiny nemusí být pravidlem skutečnost, že se rodiče s dítětem stýkají pokud je umístěno do ústavního zařízení. Pokud tento styk není umožněn na základě rozhodnutí soudu, může to být pro rodiče velmi demotivujícím faktorem. Naopak vysoce motivující může být pravidelný kontakt s děmi. Některé rodiny kontakt s dítětem po jeho odebrání z rodiny vůbec nevyhledávají. 2) získání zaměstnání a zvýšení sociálního statusu- jsou-li problémy v rodině spojeny s nízkou ekonomickou úrovní rodiny a sociálním vyčleněním ze společnosti, může být motivačním faktorem pro klienta i získání zaměstnání a opětovný návrat do společnosti. Pokud se o to pokouší, nedaří se mu to, může to být deprimující a demotivující. 3) kladný přístup a hodnocení- při spolupráci je pro klienty podstatná zpětná vazba, která se jim dostává ze strany sociálního pracovníka a dalších odborníků. Pozitivní zpětná vazba pro klienta může znamenat povzbuzení do další činnosti. Zpravidla se pozitivní reakce dostavují při dosažení některého ze stanovených úkolů, případně při navázaní důležitého kontaktu, při osobním úspěchu klienta, atd. Negativní hodnocení může velmi demotivovat. Nemusí jít ani o negativní hodnocení. Často stačí, že si klient některou informaci vyloží jinak, než byla zamýšlena a také může dojít k tomu, že ji chápe jako negativní a může ho demotivovat. Pokud tyto faktory mají pozitivní vliv a klienta motivují nebo naopak z nějakého důvodu klienta demotivují, můžeme stále hovořit o klientově aktivitě a snaze pracovat na problému. Variantou k této aktivitě je lhostejnost. Ta je založena na skutečnosti, že klient nemá snahu cokoliv dělat a problém řešit. Pro dítě takového klienta je tato skutečnost snad horší než to, že je rodič po určitě době demotivován a svoji snahu vzdá. Lhostejnost je apatie proti situaci, která probíhá. S lhostejným klientem je velmi obtížné pracovat a podnítit v něm zájem o řešení problému. Zde je důležité „umění“ sociálního pracovníka, který s klientem pracuje.
40
7.7 Formalizace vs. deformalizace V dřívějších dobách, tzn. před rokem 1989, byla sociální péče velmi formální. Ke klientům bylo přistupováno direktivním způsobem, bylo jim diktováno, co je dobré a co nikoliv a bylo stanoveno, co musejí dělat a jakým způsobem. Pokud bylo dítě z rodiny odebráno, bylo to zpravidla již neměnným krokem a s rodinou nebylo dále spolupracováno. Rodičům nebylo ukázáno, co je potřeba napravit a na co se zaměřit, co podporovat a rozvíjet, aby dítě mohlo být navráceno do rodiny. Vše probíhalo oficiální cestou a nebylo cílem si získat klientovu důvěru. V posledních letech, snad i v závislosti na vývoji sociální práce v západních zemích, vznikají snahy o deformalizaci, tzn. práce s klientem nejenom oficiální cestou přímo v organizacích, ale práce s klientem v jeho přirozeném prostředí. Do tohoto prostředí docházejí různí odborníci, kteří s klientem spolupracují a poskytují mu návody, jak se chovat a jak postupovat. Pro klienta je důležité nejenom znát oficiální postupy pro to, aby mohl získat dítě zpět do péče, ale je pro něj důležité i to, aby cítil, že mu sociální pracovník věří, že je jím přijímaný a cítil se bezpečně. Každá organizace má vymezeny základní pravidla, na základě kterých s klienty pracuje. Jsou stanoveny postupy, za kterých je klient přijímán do péče či ke spolupráci. S tím souvisí i přijímací procedura, tzn. listinné podklady, vstupní prohlídka, sepsaní požadovaných cílů, apod. V každé organizaci je to jinak. Jsou organizace, kterým postačují pouze základní dokumenty a více se zaměřují na osobní kontakt s klientem. Proti tomu existují organizace, které trvají na velkém množství listinných podkladů, vše zapisují, vyžadují oficiální sdělení a kontakt s klientem na základě této administrativy ustupuje do pozadí. V praxi jsou prozatím více formalizované státní instituce než ty nestátní. Je to zřejmě dáno i systém, do kterého jsou organizace začleněny. Čím více institucí je nadřízených a čím složitější je návaznost a odpovědnost organizace, tím více podkladů a administrativních úkonů se po ní vyžaduje. To zda klientovi více vyhovuje formální či neformální přístup je dáno tím, jaký problém řeší, jak rychle ho potřebuje řešit a jaký je jeho náhled na spolupráci s odborníky. Také není podmíněno, že když klient v jedné organizaci je veden k plnění více administrativních kroků a bez problémů je plní, že by mu v jiné organizaci vadilo méně administrativy a více uvolěnný způsob spolupráce. Opět je zde základem individualita klienta a jeho rodiny a stejně tak přístup organizace k jednotlivým klientům. Také není zcela jasně vymezit, který z přístupů je výhodnější. V každé situaci je to jiné.
7.8 Individuální přístup vs. zobecňování V rámci sociální práce a celkově práce s lidmi je důležité mít na paměti, že právě lidé jsou jedinec od jedince odlišní a potřebují individuální přístup. Co může vyhovovat jednomu, nemusí vyhovovat druhému. Jisté skutečnosti je možné považovat za všeobecné předpoklady, ale i to co je obecně stanoveno, tak při práci s klientem musí směřovat do individuality klienta. Matoušek (2001) ve své knize Základy sociální práce zmiňuje přístup Musila a Navrátila, kteří poukazují na skutečnost, že situace klientů jsou velmi specifické a zobecňování může vést k opomenutí některé podstatné skutečnosti z klientova života. Společnost má tendence vytvářet kategorie klientů
41
s různými problémy, pocházejícími z různého prostředí. Toto členění může být dobrým základem proto, aby s klientem spolupracovali odborníci, kteří jsou schopni jeho situaci pochopit a zpracovat. Takto může vzniknout skupina klientů, které spojuje stejný problém, není pravidlem, že těmto klientům pomůže stejný přístup, stejné metody a stejné postupy. Při práci s každým klientem je nutné zohlednit to, jak on sám chápe problém, jaké možnosti jeho řešení vidí, ale především je nutné zohledňovat vybavenost klienta, tzn. jeho mentální úroveň, jeho sociální původ, atd. Toto všechno ovlivňuje, jaký způsob práce s klientem může být zvolen. Většinou klientovi na základě praktického příkladu je možné přiblížit, jakým způsobem bude spolupracováno. Je však nutné ho upozornit na skutečnost, že každý případ se odvíjí jinak a záleží na mnoha okolnostech a tudíž není možné klientovi přislíbit nějaký výsledek, kterého bylo dosaženo u klienta v obdobné situaci. Důležitou roli v tom, zda je ke klientovi přistupováno individuálně nebo je jeho situace zobecňována také velmi záleží na osobě sociálního pracovníka. Čím méně zkušeností sociální pracovník má, tím více je jeho přístup individuální, protože nemá příklady, ke kterým by zobecňoval. U pracovníků s dlouhodobou praxí je riziko zobecňování podstatně vyšší. Na základě předchozích zkušeností mají tendence jednotlivé případy spojovat na základě určité podobnosti. Zobecňování pro klienta může mít negativní následek v tom, že dojde k přehlédnutí některých podstatných skutečností, které jsou specifické pouze pro jeden daný případ. Individuální přístup je však časově náročnější, protože se zaměřuje na problém každého jednotlivého klienta. Nesnaží se vyhledávat podobnosti. Proti tomu zobecnění problému může časově ulehčit. Každý z těchto přístupů má své výhody a nevýhody. Vhodná je kombinace těchto přístupů, kde je možné využít zobecnění a zkušeností získaných při řešení jiných případů, není důvod toto neučinit. Nesmí se však zapomínat na klientovu jedinečnost a přehlížet specifika jeho situace. U zkoumaných rodin není pochyb o tom, že některé části postupu vycházejí z obecně daných pravidel a již získaných zkušeností. Nicméně v některých okamžicích je nutné reagovat specificky pouze na tyto dané rodiny a jejich potřeby. Např. individualita může spočívat i v použitém způsobu spolupráce, např. v kapitole 7.5 uváděná pomoc vs. kontrola. Stejně tak množství samostatnosti klienta závisí individuálně na dané situaci. I časové hledisko spolupráce je velmi individuální. Není možné jasně vymezit, že např. klienti, kterým bylo odebráno dítě, budou se sociálním pracovníkem pracovat tři roky. U některých klientů je tento čas ideální, u některých je zbytečně dlouhý a pro některé klienty může být velmi krátký. Individualita je ve velké míře spjata s klientovým přirozeným prostředím. Každý klient pochází z jiného prostředí a právě toto prostředí působí na to, jak klient vnímá svůj problém.
7.9 Dílčí závěr Tato kapitola pouzkazuje na další důležité faktory, které mohou ovlivňovat to, zda bude dítě do rodiny navráceno a pokud ano, tak v jakém časovém horizontu. Z výše uvedeného se v návaznosti na hlavní výzkumnou otázku objevují dílčí výzkumné
42
otázky. A to tyto: Ovlivňuje očekávání okolí/společnosti to, jak se rodina snaží o návrat dítěte zpět do rodiny? Ovlivňuje časová prodleva se zahájením spolupráce, po odebrání dítěte z rodiny, jeho návrat do rodiny? Ovlivňuje samostatnost klienta/jeho iniciativa návrat dítěte do rodiny? Ovlivňuje nedostatečná informovanost klienta to, že se prodlužuje doba, po kterou není dítě vráceno zpět do rodiny? Ovlivňuje pomoc ze strany sociálního pracovníka to, že se dítě do rodiny vrátí později než v případě kontroly ze strany sociálního pracovníka? Ovlivňuje motivace rodičů případné urychlení návratu dítěte zpět do rodiny? Ovlivňuje spolupráce s klientem v jeho rodinném prostředí urychlení návratu dítěte zpět do rodiny?
43
II. EMIPIRICKÁ ČÁST
44
8 Metodika výzkumu Cílem empirické části je zpracovat metodiku kvalitativního výzkumu, který souvisí s teoretickou částí práce tak, aby obě dvě části byly v úzké návaznosti a propojenosti, tzn. aby spolu korespondovaly a poznatky z nich se vzájemně doplňovaly. Bude zde přiblížen i průběh celého výzkumu, tzn. jaké výzkumné metody byly použity. Nejdříve vydefinuji způsob použitého výzkumu, po té se zaměřím na definici cíle, kterého má práce dosáhnout, vymezení dílčích cílů, jejich operacionalizaci. Dále bude vymezen zkoumaný vzorek a na závěr budou prezentovány výsledky výzkumu a provedena jejich interpretace.
8.1 Metoda a strategie výzkumu Cílem práce je odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: „Jaké faktory a jakým způsobem ovlivňují situaci rodiny po odebrání dítěte z rodiny?“ Odpověď na tuto otázku vzejde z podkladů obsažených v teoretických kapitolách v kombinaci s prováděným výzkumem v empirické části. Cílem práce není odpovědět na otázku tak, aby dala řešení aplikovatelné na celé populaci12. Cílem je na zkoumaných rodinách (na vzorcích13) ukázat na skutečnost, že i při jejich velké podobnosti stejné faktory nemusí působit na každou rodinu stejně. A že každá rodina a jedinci v ní jsou zcela individuální. Základem je porozumět tomu, co je v rámci rodinné situace, v níž dítě žije, tím faktorem, který může ovlivnit návrat dítěte do rodiny či jeho dlouhodobější setrvaná v péči mimo svoji rodinu. Podklady pro empirickou část byly získány ve spolupráci s OÚORP, jedná se o úřad, kde pod SPOD spadá cca 50 obcí s celkovým počtem cca 22 tisíc obyvatel. SPOD zde provádějí nyní tři pracovnice, v době, kdy začalo být pracováno s rodinami, které jsou zachyceny v případových studiích, byly pracovnice pouze dvě. Obec, o které je zde hovořeno, má běžnou občanskou vybavenost, tzn. několik úrovní vzdělávacích zařízení, mnoho zařízení pro trávení volného času, zdravotnickou péči, atd. Instituce jako jsou soudy, krajské zastupitelství, apod. je v krajském městě vzdáleném cca 30 km. Vše je tedy velmi snadno dostupné jak pro klienty, tak pro sociální pracovníky. Vzhledem k tomu, že cílem práce není výsledky zobecňovat na celou společnost, ale naopak hlouběji poznat a prozkoumat situace ve dvou rodinách, tak bylo využito kvalitativního výzkumu a porozumění dané situaci (Disman, 2002). Důležité je pro mě zjistit, jak faktory, které jsem vybrala z pohledu sociálního pracovníka jako nejdůležitější, mohou rodinu ovlivnit v tom, aby jí bylo dítě navráceno zpět do péče. Faktorů může být velmi mnoho, z toho důvodu jsou zkoumány jen některé. Jejich výběr byl proveden na základě vlastní praktické zkušenosti s obdobnými případy a po konzultaci se sociální pracovnicí, která vede případy zkoumaných rodin. Na základě prozkoumání těchto faktorů dochází k posouzení toho, zda se dítě může vrátit do rodiny. Při zpracování vycházím především z teorie posouzení životní situace (Musil, Navrátil). Problematika faktorů, které ovlivňují situaci v rodině v době, kdy bylo dítě odebráno 12
Populace- je soubor jednotek, o kterém předpokládáme, že jsou pro něj naše závěry platné (Disman, 2002, s. 93) 13 Vzorek- skupina jednotek, které skutečně pozorujeme (Disman, 2002, s. 93)
45
bohužel není komplexně zpracováno v žádné literatuře. Proto bylo velmi těžké je stanovit tak, aby vytvořily logický celek, jehož jednotlivé části na sebe plynule navazují. Z toho důvodu budu používat kvalitativní způsob poznání a práce. Tento způsob zkoumání mi dovolí lépe proniknout do situace jednotlivých rodin. A ukázat, které faktory danou rodinu ovlivnily či neovlivnily, jakým způsobem a v jakém časovém horizontu.
8.1.1 Kvalitativní výzkum Kvalitativní výzkum je jakousi protiváhou výzkumu kvantitativního. Kvantitativní výzkum se zabývá sběrem dat. Základem je velké množství respondentů a výsledkem je potvrzení či vyvrácení hypotézy. Základem je deduktivní metoda práce. Proti tomu stojí výzkum kvalitativní. Definovat ho můžeme následovně: „Kvalitativní výzkum je nenumerické šetření a interpretace sociální reality. Cílem tu je odkrýt význam podkládaný sdělovaným informacím.“ (Disman, 2002, s. 285). Využívá induktivní metodu zkoumání, ta se vyznačuje tím, že začíná pozorováním a snaží se objevit pravidelnosti. Na základě ověřování těchto pravidelností vznikají nové teorie (Disman, 2002). Hlavním cílem kvalitativního výzkumu je něčemu porozumět, tzn. poznat a pochopit, proč se děje to co se děje. Důležité pro výzkum není, abychom měli velké množství zkoumaných vzorků, důležité je porozumět situaci malého počtu zkoumaných respondentů, pokud možno v co největších podrobnostech. Čím více informací získáme, tím lépe jsme schopni proniknout do zkoumaného problému a tím lépe mu porozumět. Výsledky tohoto výzkumu mají vysokou vypovídající hodnotu, ale nejsou aplikovatelné na celou populaci. Dříve byl kvalitativní výzkum považován spíše za součást předvýzkumu než za výzkum jako takový. Nyní je i kvalitativní metoda považována za plnohodnotnou výzkumnou metodu. Kvalitativní výzkum v podstatě všechny oprerace výzkumu provádí paralelně a striktně je neodlišuje. Vstupem do kvalitativního výzkumu je sociální problém, jeho prozkoumání je možné sběrem dat, analýzou a následnou interpretací. Důležitý je fakt, že sociální pracovník zde nevystupuje jako tazatel či výzkumník, ale osoba, která je klientovi partnerem.
8.2 Techniky sběru dat Sběr dat byl prováděn formou případových studií, analyzována vždy byla jedna rodina jako celek a v rámci této analýzy porovnávána s rodinou druhou. Cílem je hlouběji prozkoumat jednotlivé faktory, které rodinu ovlivňují a jak na ně rodina či její členové mohou reagovat. S oběmi rodinami pracovala sociální pracovnice, která byla mojí kolegyní, případy jsem znala od doby, kdy jsme se vzájemně začaly zastupovat, nicméně můj kontakt s rodinami byl velmi omezený a řídký. I po mém odchodu z oddělení kolegyně s těmito rodinami nadále pracovala a pracuje. Data jsem získávala tedy jak přímým kontaktem s klienty, tak kontaktem a rozhovorem s kolegyní, tak především analýzou spisové dokumentace, která obsahovala veškeré podklady o rodinách. Vzhledem k tomu, aby nebylo možné identifikovat klienty ani sociální pracovnici, tak v této práci nejsou uváděny osobní údaje, které by tomu napomohly. Není zde uváděno ani město, kde se nachází OSPOD, protože předběžných opatření zde nebylo vykonáno tak mnoho, aby nebylo možné rodiny identifikovat. Základním způsobem sběru dat pro tuto práci je analýza dokumentů. Vycházím z Dismana (2002), kterýž za základní techniky sběru dat považuje: zúčastněné
46
pozorování, nestandardizovaný rozhovor a analýzu osobních dokumentů. Jedná se o analýzu spisové dokumentace, která je o jednotlivých rodinách vedena v rámci sociálně právní ochrany dětí. Disman poukazuje na to, že se jedná o dokumenty, které byly pořízeny za jiným účelem než pro potřeby výzkumu (2002), obdobný postoj má i Hendl (2005). I přesto že jsou dokumenty různorodé, různé kvality i různé vypovídající hodnoty, je možné z nich vybrat nejpodstatnější informace a v případě potřeby je standardizovat dle našich potřeb pro výzkum. Výše zmiňovaná spisová dokumentace obsahuje jak oficiální dokumenty (zprávy z obcí, ze škol, od lékařů, od soudů, atd.) tak méně oficiální dokumenty, jakými jsou úřední záznamy nebo záznamy ze sociálního šetření (u klientů v jejich přirozeném prostředí, z rozhovorů, atd.). V oficiálních zprávách jsou obsaženy spíše faktické informace bez osobních postřehů. Úřední záznamy a záznamy ze šetření jsou více volné svým obsahem. Mimo faktických zjištěních obsahují i pocity a postřehy sociálního pracovníka při jeho kontaktu s klientem, zpravidla v klientově přirozeném prostředí. Velkou návaznost na analýzu dokumentů má přímé pozorování. Jedná se o pozorování určitých jevů, které pomáhájí poznání situace. Pozorování může být obsaženo a zaznamenáno ve spisové dokumentaci. Je to i žádoucí, aby bylo zaznamenáno co nejvíce zjištěných skutečností. Vzhledem k tomu, že vedení spisu zajišťovala pracovnice, která vedla případy obou rodin, bude zde přímým pozorováním rozuměno moje vlastní setkání s oběmi rodinami a jejich pozorování jak při jednání v oficiálním prostředí, tak v jejich přirozeném prostředí, tak pozorování v dítěte v zařízení, kam bylo umístěno po výkonu předběžného opatření. Disman (2002) zúčastněné pozorování definuje jako styl výzkumu, kde výzkumník participuje/podílí se ne každodenním životě klientů. Sociální pracovník může být při práci s klientem brán jako úplný pozorovatel, pozorovatel participant, participant pozorovatel nebo úplný participant. Rozdíl spočívá především v tom, v jaké interakci je výzkumník s klienty. V rámci zpracování případových studií a jejich porovnání je zde pozorovatel brán jako participant, tzn. je s klienty v interakci, ale nestaví se do role, že patří do skupiny klientů. Těm je známo, že případ jejich rodiny je zkoumán, jsou srozuměni s jeho následným využitím i ujištěni o naprosté anonymitě zpracování a s tím, že budou veškeré dokumenty a podklady zpracovány tak, že nebude možné dle nich klienty ani jejich rodiny identifikovat. Po počátečních rozpacích obě rodiny souhlasily se zpracování svých rodinných případů. Ani jedna z rodin netrvala na předložení zjištěných informací. Tyto informace/poznatky byly poskytnuty pracovnici, která s rodinami pracuje, aby je mohla případně využít pro svoji další práci, případně mohla některé poznatky přenést i do jiných případů. V rámci sběru dat byl využit i rozhovor. Ten vychází ze získání informací přímo od respondenta, tím může v rámci této práce být jak sociální pracovnice, či jiní odborníci pracující s klienty. Dále respondentem může být sám klient. Pro získání informací bylo využito jak rozhovoru se sociální pracovnicí, tak s klienty, dále bylo hovořeno s odborníky z krizového centra, se soudkyní a dalšími zúčastněnými osobami. Dalším podstatným zjišťováním informací bylo i zúčastněné pozorování. To probíhalo zpravidla přímo v domácnosti klientů. Jak říká Berg (1992) v domácnosti klienta je vhodné být uvolněný, používat hovorový jazyk a respektovat klienta i jeho zázemí.
8.2.1 Průběh při sběru dat Veškerý postup se odvíjí podle stanovené hlavní výzkumné otázky a dílčích výzkumných otázek. Dílčí výzkumné otázky jsem operacionalizovala, tak aby bylo
47
možné na jejich základě zkoumat potřebné skutečnosti. Nejdříve jsem prošla spisovou dokumentaci obou rodin. Na základě studia dokumentů jsem vytvořila stručnou rodinnou anamnézu (viz. Příloha č. 1, č. 2, č. 3), aby bylo zřejmé, jaký vývoj rodiny prodělaly a co vedlo k odebrání dítěte/dětí z rodin. V rámci anamnézy jsou zachyceny i období po odebrání dětí. Obdobným způsobem byl zpracován i vývoj rodin po odebrání dětí z rodin. Veškeré skutečnosti po odebrání dětí z rodiny byly doplňovány nejen podklady ze spisové dokumentace, ale také rozhovory se sociální pracovnicí a přímou účastí při jednání s rodinami a jejich jednotlivými členy. Jednotlivé rozhovory nebyly nahrávány, protože se nejednalo o strukturalizované rozhovory s jasným vymezením otázek. Z rozhovorů jsem si dělala zápisky a potřebné informace zapracovala do výzkumu. Způsob zpracování spisové dokumentace, kterou vede sociální pracovnice je velmi podstatnou skutečností, která může o rodině ledacos vypovědět. Sociální pracovnice, která pracuje s oběmi rodinami, má dlouholeté zkušenosti s vedením spisové dokumentace. Jedná se o pečlivou pracovnici, která spisovou dokumentaci vede velmi precizně, v časové posloupnosti případu. Toto velmi ulehčilo výzkumnou část v tom, že nebylo třeba dohledávat dokumenty, které by byly zapomenuty a chyběly by ve spisech rodin. Pokud některý dokument z nějakého důvodu chyběl, bylo vždy uvedeno o jaký dokument se jedná a z jakého důvodu není založen (např. zapůjčení jiné organizaci). Berg (1992) upozorňuje na skutečnost, že spis by neměl obsahovat jen negativní zjištění. Ve spisu by měly být uváděny i pozitiva. Při podrobnějším studiu spisů bylo viditelné, že i přes profesionalitu sociální pracovnice je hodně informací zaměřených na to, co rodiny ne právě dobře zvládají. Pozitivních zjištění je ve spisech podstatně méně. Ale neabsentují zcela. Je však zřetelný rozdíl mezi spisy jednotivých rodin a to především v tom, že rodina č. 1 vyvíjela větší snahu o spolupráci a zdůraznění svých schopností.
8.2.2 Zkoumaný vzorek Byly zkoumány dvě rodiny, ve kterých bylo soudem nařízeno předběžné opatření dle § 76 a OSŘ. Předpokladem bylo, že předběžné opatření bylo vykonáno na základě zákona 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí. V obou rodinách byly děti odebrány na základě okamžité situace, kterou bylo nutné řešit. S oběmi rodinami bylo spolupracováno již před vydáním tohoto opatření, ale situace nikdy nebyla natolik vyhrocená, že by bylo nutné děti odebrat. Případně nebylo dostatek důkazů k podání návrhu na předběžné opatření (okamžité řešení), ale bylo možné směřovat k podání návrhu na ústavní výchovu. V obou rodinách byl výkon předběžného opatření vykonán v roce 2004, od té doby bylo s rodinami pracováno tak, aby mohly být děti co nejdříve navráceny do svého přirozeného prostředí. Při výběru rodin, které budou srovnávány jsem vycházela z podobností, které by rodiny měly splňovat, to z toho důvodu, aby se porovnávalo porovnatelné. Byly zvoleny rodiny z jedné lokality, které v rámci sociálně právní ochrany dětí spolupracují s jednou sociální pracovnicí. Jedná se o rodiny s oběma rodiči přibližně stejného věku, s obdobným počtem dětí také obdobného věku, s problematikou alkoholu u rodičů, s přibližně stejným vzděláním u rodičů, s obdobnými bytovými i materiálními podmínkami, se obdobným přístupem k výchově dětí. Obě dvě rodiny, i přesto že nejsou ze stejné obce, pocházejí ze zhruba stejně velkých obcí ze stejného regionu. Jedná se o obce s cca 700 obyvateli. Vzdálené od obce s rozšířenou působností cca 10 kilometrů. Ani v jedné z obcí není školské zařízení, zdravotnická péče ani jiná podobná
48
občanská vybavenost, vše je ve zmiňované obci s rozšířenou působností. Více rodin nebylo zkoumáno z toho důvodu, že dvě rodiny jsou v rámci kvalitativního výzkumu dotačující pro to, aby bylo možné poukázat na podrobnosti, které byly s rodinami řešeny a jak na ně jednotlivé rodiny a její členové reagovali. A jak již bylo řečeno výše nebylo zkoumáno více rodin, protože cílem není prezentovat závěry na celou společnost, ale práce se zabývá konkrétními případy konkrténích rodin.
8.2.3 Sociální pracovnice Vzhledem k tomu, že chci vyloučit skutečnost, že by vývoj v rodině mohl být rozdílný především z důvodu jiného sociálního pracovníka, zvolila jsem případy jedné pracovnice. Jedná se o sociální pracovnici, která pracuje v oboru již 18 let. Zažila vedení mnoha nadřízených, různé uspořádání úřadů, které zabezpečovali péči o dítě. Působila na oddělení péče o děti, oddělení péče o rodinu, na okresním úřadě, na městském úřadě, ale i přes různé názvy a uspořádání šlo vždy o práci, která dnes odpovídá výkonu sociálně právní ochrany dětí. I přes dlouhodobou praxi se nejedná o pracovnici, která by odmítala inovace v oboru a konzervativně se držela toho, co se naučila zpočátku své praxe. Je k nepopření, že každý klient může u pracovníka vyvolat jeho různý přístup v práci s klientem, ale budu vycházet z toho, že je se všemi klienty jednáno stejně a se stejným zájmem a za stejných podmínek. Tím pádem z faktorů pro posuzování vypadává skutečnost, zda různý sociální pracovník může ovlivnit situaci rodiny.
8.3 Dílčí výzkumné otázky a jejich operacionalizace V rámci teoretických kapitol vznikly v návaznosti na hlavní výzkumnou otázku dílčí výzkumné otázky, které daly základ pro výzkumnou část této práce. Zodpovězení těchto otázek by mělo vést k nalezení odpovědi na hlavní výzkumnou otázku. Operacionalizace dílčích výzkumných otázek by měla sloužit k převedení otázek do jazyka klientů, tak aby všemu rozuměli. Hlavní výzkumná otázka: „Jaké faktory a jakým způsobem ovlivňují situaci rodiny po odebrání dítěte z rodiny?“ Dílčími výzkumnými operacionalizace:
otázkami
jsou
tyto,
následně
je
připojena
i
jejich
1) Kdo se podílí na posouzení životní situace dané rodiny? (kap. 2) Operacionalizace: - Které orgány či osoby jsou kompetentní k tomu posuzovat životní situaci rodiny? - Kdo pouzení z jednotlivých úhlů pohledu kompletuje? - Kdo rozhoduje o tom, zda je životní situace v rodině taková, aby zde mohlo žít dítě? 2) Je typ zařízení, kam je dítě po odebrání z rodiny umístěno, faktorem, který ovlivňuje tu skutečnost, jak rychle může být dítě navráceno do rodiny? (kap. 3)
49
Operacionalizace: - Je rodiči vnímám rozdíl mezi státními a nestátními organizacemi? - Je přístup organizace k vývoji v rodině chápán jako ovlivňující faktor? - Nebo není podstatný typ zařízení a záleží na přístupu pracovníků a faktorem, který je nutné posuzovat jsou tito pracovníci? 3) Ovlivňuje způsob zpracování přeběžného opatření a postup jeho provedení to, jak rychle, jakým způsobem a za jakých podmínek se mohou děti vrátit zpět do rodiny? (kap. 4) Operacionalizace: - Může špatně podaný návrh na vydání předběžného opatření, či špatné vyhotovení usnesení zapříčinit to, že je dítě navráceno do rodiny, kde nejsou poměry uspořádány dosud tak, aby se tam mohlo dítě vrátit? 4) Jsou důvody, pro které je dítě z rodiny odebráno na základě předběžného opatření faktorem, který je posuzován při zkoumání situace, zda může být dítě vráceno zpět do rodiny? (kap. 5) Operacionalizace: - Bývají při pouzení situace, zda se může dítě vrátit zpět do rodiny, posuzovány i ty skutečnosti, které byly důvody, pro odebrání dítěte z rodiny? 5) Je možné sanaci nabídnout jakémukoliv klientovi? (kap. 6) Operacionalizace: - Je každá rodina vhodná do zařazení průběhu procesu sanace? - Je v oblasti přístup k organizaci, která se zabývá sanací? - Může se sama sociální pracovnice podílet na vytvoření sanačního plánu klienta? 6) Ovlivňuje očekávání okolí/společnosti to, jak se rodina snaží o návrat dítěte zpět do rodiny? Operacionalizace: - Je očekávání společnosti adekvátní tomu, co je možné od rodiny očekávat v jejích činnostech, které vyvíjí při snaze získat dítě zpět do péče? - Je si klient vědom toho, co se od něj očekává? 7) Ovlivňuje časová prodleva se zahájením spolupráce, po odebrání dítěte z rodiny, jeho návrat do rodiny? Operacionalizace: - Může dřívější zahájení spolupráce rodiny se sociálním pracovníkem a ostatními organizacemi urychlit návrat dítěte zpět do rodiny? - Podílí se na případné časové prodlevě pracovník nebo klient?
50
8) Ovlivňuje samostatnost klienta/jeho iniciativa návrat dítěte do rodiny? Operacionalizace: - Je snaha klienta o spolupráci a jeho samostatná činnost ve snaze získat dítě zpět do rodiny ceněna natolik, že může urychlit návrat dítěte do rodiny? 9) Ovlivňuje nedostatečná informovanost klienta to, že se prodlužuje doba, po kterou není dítě vráceno zpět do rodiny? Operacionalizace: - Může nedostatek informací podaných klientovi způsobit, že se protáhne čas, za který je dítě navráceno zpět do rodiny? - Jsou poskytovány klientovi informace tak, aby byl schopen je vůči své vyspělosti pochopit? - Kdo informuje klienta? 10) Ovlivňuje pomoc ze strany sociálního pracovníka to, že se dítě do rodiny vrátí později než v případě kontroly ze strany sociálního pracovníka? Operacionalizace: - Je pro klienta výhodnější se sociálním pracovníkem spolupracovat formou pomoci či formou kontroly ze strany pracovníka, při tom, když chce získat dítě zpět do péče? - Je možné určit, který z těchto přístupů se podílí na rychlejším návratu dítěte do rodiny? - Rozlišují pracovníci, zda s klientem pracují formou pomoci či kontroly? 11) Ovlivňuje motivace rodičů případné urychlení návratu dítěte zpět do rodiny? Operacionalizace: - Čím mohou být rodiče motivováni k tomu, aby se snažili o to, aby jim bylo dítě navráceno do rodiny co nejdříve? - Jsou rodiče ovlivněni pozitivně či negativně danými skutečnostmi? 12) Ovlivňuje spolupráce s klientem v jeho rodinném prostředí urychlení návratu dítěte zpět do rodiny? Operacionalizace: - Je přirozené prostředí rodiny místem, kde je klientovi lépe při spolupráci se sociální pracovnicí? A kde je schopen být přirozenější než mimo svoje zázemí?
51
9 Prezentace výsledků zkoumání a jejich interpretace Prezentace výsledků zkoumání vychází především z analýzy spisové dokumentace (tzn. z analýzy dokumentů). Vzhledem k preciznosti práce sociální pracovnice spisy neobsahovaly jen formální dokumenty, tzn. oficiální zprávy od lékařů, ze školských zařízení, zprávy z obce, kde rodiny žijí či doklady od soudních jednání. Velmi důkladně ve spisech byly zaznamenány poznatky sociální pracovnice, které získala během spolupráce s rodinami. Spisy obsahovaly záznamy z veškerých návštěv u rodin, ze všech telefonních hovorů i záznamy z hovorů s odborníky či pracovníky, kteří měli co do činění s rodinou a jejím fungováním. V rámci srovnávacích studií byla provedena stručná anamnéza obou rodin, aby bylo zřejmé, jak se vyvíjela situace před odebráním dětí z rodiny. Anamnézy jsou připojeny v přílohách. Stejně jako grafické porovnání časové posloupnosti obou případů. Poznatky ze spisové dokumentace byly doplněny informacemi od sociální pracovnice, která s rodinami spolupracovala, dále i osobní zkušeností s danými rodinami. Velmi znatelný byl rozdíl v přístupu jednotlivých organizací či institucí, které se musely k situaci v rodině vyjádřit. V některých byla vidět osobní angažovanost a pochopení nelehké situace rodiny a snaha vyjádřit se ke všemu podstatnému, nejen jak k negativním, tak i k pozitivním skutečnostem týkajícím se rodiny. Oproti tomu v jiných vyjádřeních je znatelný nezájem a lhostejnost. Zprávy jsou podávány v obecných frázích, které o rodině jako takové nic nevypovídají. Následující kapitoly prezentují výsledky zkoumání vztahující se k jednotlivým dílčím výzkumným otázkám a k jejich zodpovězení. Jednotlivá témata na sebe navazují a často se i částečně překrývají. Výsledky kapitol nemají být zobecňující pro celou společnost, mají být výsledkem z jednotlivých případových studií obou zkoumaných rodin. Každá kapitola, stejně jako kapitoly teoretické, bude mít svůj dílčí závěr. Tyto dílčí závěry budou podklady pro odpověď na hlavní výzkumnou otázku:„Jaké faktory a jakým způsobem ovlivňují situaci rodiny po odebrání dítěte z rodiny?“
9.1 Faktory ovlivňující rodinu a jejich posouzení Jednotlivé faktory, které jsou srovnávány budou uvedeny a zpracovány v samostatných kapitolách. Faktory, o kterých bude hovořeno je nutné posuzovat individuálně u každé rodiny. I toto je jeden z důvodů, proč je pracováno kvalitativním způsobem sběru dat, ten umožňuje individuálnější poznání každé z rodin a je dobrým základem proto, aby nedošlo ke zobecňování. Ve velké míře při jejich posuzování záleží na sociální pracovnici a na tom, jaké si ona stanoví hranice proto, jak bude jednotlivé faktory posuzovat. Vzhledem k její dlouhodobé praxi a znalosti svého obvodu, ve kterém rodiny žijí, ví, co je v dané oblasti jakýmsi standardem a co může považovat za únosné. Je zřejmé, že pokud by tyto faktory posuzovala některá jiná pracovnice, např. působící ve velkoměstě s neznalostí vesnického prostředí, nebo pracovnice s krátkou praxí, či pocházející sama z např. ekonomicky nadstandardního prostředí, tak hranice pro posouzení by mohly být posunuty zcela do jiných mezí. Jsou zde prezentovány faktory, o kterých bylo hovořeno v teoretické části práce.
52
9.1.1 Posouzení životní situace Dílčí výzkumná otázka, která vznikla v kapitole druhé zněla: Kdo se podílí na posouzení životní situace dané rodiny? Otázka si klade za cíl zjistit, které orgány či osoby jsou kompetentní k tomu posuzovat životní situaci rodiny? Kdo pouzení z jednotlivých úhlů pohledu kompletuje? Kdo rozhoduje o tom, zda je životní situace v rodině taková, aby zde mohlo žít dítě? Při zkoumání obou rodin bylo zjištěno, že rodinná situace a její posouzení se odvíjí od spolupráce s mnoha subjekty. Není jasně vymezeno, který subjekt s rodinou může spolupracovat a který nikoliv. Zde jsou možnosti volby. V případě obou rodin byla spolupráce založena na doporučení sociální pracovnice. S rodinami spolupracovali: obecní úřady v místě bydliště rodiny, krizové centrum, školská zařízení a učitelé dětí, kam docházejí děti, dětské lékařky, zaměstnavatelé rodičů, ústavní zařízení, kam byly děti svěřeny, a jeho zaměstnanci, pracovníci oddělení sociálních dávek, soudkyně, soudní vykonavatelé. V rodině č. 1 i pracovníci rychlé lékařské pomoci, zaměstnanci nemocnice a psycholog. Všechny tyto subjekty se podílely na celkovém posouzení stavu obou rodin. Podávaly zprávy o spolupráci s rodinou, o výsledcích této spolupráce. Veškeré podklady kompletovala pracovnice OSPOD, která vede případy obou rodin. Tyto informace jsou založeny v opatrovnických spisech rodin. Součástí spisů nejsou jen podklady od spolupracujících subjektů, ale obsahují i záznamy o spolupráci s OSPOD. Tzn. jsou zde záznamy ze šetření v rodině, protokoly z jednání v kanceláři sociální pracovnice, záznamy telefonických rozhovorů, atd. Na základě všech zjištěných skutečností zpracovává OSPOD podklady pro rozhodnutí soudu. Do spisů byly následně zakládány oficiální rozhodnutí soudu. Soud má v rukou pravomoc rozhodnout o tom, zda je životní situace v rodině vyhovující či nevyhovující pro to, aby zde mohly být vychovávány děti a byla jim zde poskytnuta dostatečná péče. Soud rozhoduje na základě poskytnutých listinných důkazů, přihlíží k vyjádření OSPOD a zkoumá situaci i výslechem svědků. Soud je nezávislá instituce, která na základě zákona rozhoduje. Rozhodnutí soudu bylo pro obě rodiny velmi rázným zásahem do jejich dosavadní přirozenosti a rodinné situace. Také soud byl tím, kdo v rodině č. 1 nenařídil ústavní výchovu a v případě rodiny č. 2 svěřil děti do péče ústavu. Ani rozhodnutí soudu a jeho nabytí právní moci neznamená, že tím soud s rodinou přestává spolupracovat. Nadále je vede v evidenci. V případě rodiny č. 1 si vyžává podklady v rámci soudního dohledu a v případě rodiny č. 2 podklady v rámci svěření dětí do ústavní výchovy.
9.1.2 Typ organizace zařízení Dílčí výzkumná otázka, která vznikla v rámci kapitoly třetí, zněla: Je typ zařízení, kam je dítě po odebrání z rodiny umístěno, faktorem, který ovlivňuje tu skutečnost, jak rychle může být dítě navráceno do rodiny? Touto otázkou je zamýšleno objasnit následující skutečnosti: Je rodiči vnímám rozdíl mezi státními a nestátními organizacemi? Je přístup organizace k vývoji v rodině chápán jako ovlivňující faktor? Nebo není podstatný typ zařízení a záleží na přístupu pracovníků a faktorem, který je nutné posuzovat jsou tito pracovníci? Otázkou bylo zamýšleno zjistit skutečnost, zda jsou si rodiny vědomy toho, že po odebrání dětí, byly jejich děti svěřeny do péče státního zařízení a zda mají pocit, že
53
kdyby byly děti svěřeny do zařízení, které nespadá do státní působnosti, že by mohl být průběh jiný. Nutno zdůraznit, že s nestátními organizacemi měly obě rodiny možnost spolupracovat před tím, než jim byly děti odebrány. Obě rodiny tudíž měly možnost srovnání. Obě rodiny byly v kontaktu s krizovým centrem (vč. přechodného dobrovolného pobytu dětí), s psychologickou poradnou a občanskou poradnou a jejími pracovníky. Teoretická část práce předkládá rozdíl mezi zařízeními na základě jejich financování a toho, jak se rodiče podílejí na platbách. Předpokladem bylo, že sociálně slabé rodiny se budou bránit umístění dětí v nestátním zařízení vzhledem k finanční náročnosti pobytu. A také to, že ve státních zařízeních, kde mají zaměstnanci určitou jistotu zaměstnání a platu nebude jejich přístup natolik vstřícný jako v nestátních zařízeních. Ani jeden z těchto předpokladů se nepotvrdil. Obě rodiny byly ochotny platit pobyt dětí ve státním i nestátním zařízení (kde je finanční náročnost vyšší). Pouze rodina č. 2 vnímá zaplacení tak, že se již dále nemusí na ničem podílet. Platbu bere jako to, co děti zabezpečí, ukáže že oni jako rodiče mají zájem a bude to pro jejich rodinnou situaci pozitivním hodnocením. V rodině č. 1 bylo o tomto hovořeno s matkou dětí. Problematika státní vs. nestátní zařízení s ní byla probírána v době, kdy jí děti byly navráceny zpět do péče, tzn. asi sedm měsíců po odebrání dětí z rodiny. Matka uvádí, že jí vadilo, že byly děti odebrány, že péči o ně nezvládla. Přiznává se, že spolupráce s dětským domovem i kojeneckým ústavem byla výborná. Pracovníci byli vstřícní a ochotní. Měli tendence matku podporovat a před dětmi o ní mluvili dobře. Matka přístup pracovníků hodnotí velmi dobře. Přiznává, že z jejich reakcí měla strach, protože dětský domov a obdobná zařízení znala jen z televize a byla přesvědčená, že „je to tam samá ta socka, co bude na holky řvát a předhazovat jim, že je jejich matka k ničemu“. Obdobnou zkušenost měla matka i s krizovým centrem, kam děti svěřila na dobrovolný pobyt, když poprvé zahajovala svoji protialkoholní léčbu. Pozitivum krizového centra (nestátního zařízení) vidí v tom, že zde byl volnější režim a po dohodě bylo možné přizpůsobit termín návštěv matky u dětí, návštěvy dětí doma. Také to, že s dětmi mohla sama docházet k lékaři a byla s nimi v intenzivnějším kontaktu. Matka připouští, že toto bylo i tím, že krizové centrum měla blíže ke svému bydlišti a protialkoholní léčbu „ještě nebrala tak vážně“. V celku matka hodnotí státní i nestátní zařízení pozitivně a sděluje: „jsem fakt ráda, že mi tolik pomáhali a je mi jedno, jestli to platil stát nebo ne, hlavně že jsou holky zase doma.“ Tzn. že hledisko financování pro matku nebylo rozhodující pro vnímání rozdílu mezi organizacemi. Rozdíl mezi zařízeními viděla v tom, že státní instituce měla pevnější pravidla ohledně spolupráce a možnosti se stýkat s dětmi. Vyjádření rodiny č. 2 bylo poměrně obtížnější získat. Matka je ochotná o všem hovořit pouze bez přítomnosti otce. Pobyt jejich dětí v krizovém centru ztroskotal vlastně hned v počátcích. Rodiče nejprve souhlasili s dobrovolným pobytem, ale na setkání s odborníky v centru dorazili jen jednou. Velmi podrážděně reagovali na výzvu, aby začali navštěvovat manželskou/rodinnou poradnu. Matka z obavy před rozebíráním rodinných problémů spolupráci s touto poradnou již dále odmítá. Otec ji v tom podporuje. Matka si také stěžuje na skutečnost, že po ní z krizového centra „pořád něco chtěli“. Po výkonu předběžného opatření byly všechny děti svěřeny do dětského domova. Matka se vyjadřuje takto: „když už nám ty děcka jednou vzali, tak ať se starají, já přece nebudu skákat jak pískají“. Na otázku, zda si myslí, že se po matce chtěla spolupráce z toho důvodu, aby s otcem ukázali, že mají zájem se o děti starat, uvádí: „já se o svoje děcka budu starat sama a pokud mi to někdo nedovolí, tak ať se o ně stará
54
sám, nenechám se od nikoho dirigovat, co mám dělat“. Celkově je možné konstatovat, že matce více „vyhovuje“, když jsou děti ve státním zařízení, které samo od sebe nevyvíjí tolik aktivity při kontaktování rodiny a zabezpečuje péči o děti, aniž by po rodičích něco vyžadovalo. Matka iniciativu nestátního zařízení považuje za obtěžování a to jí nevyhovuje. Při probírání financování v jednotlivých zařízeních matka poukazuje na to, že „v děcáku to tolik nestojí a je to tam stejný jako v…“. Otázka plateb pobytu dětí je tedy ze strany matky vnímána a čím méně platí, tím více je spokojená. V péči o děti, v přístupu pracovníků nezmiňuje jiný rozdíl než větší aktivitu ze strany krizového centra. Je zřejmé, že matka z rodiny č. 1 je přesvědčena o tom, že nezáleží na tom, že bylo dítě svěřeno do péče státní či nestání instituce, základ dobré spolupráce vidí v lidech, kteří se o děti starali a s matkou spolupracovali. Matka z rodiny č. 2 vidí výhodu státního zařízení v tom, že po ní nechce žádnou aktivitu a pobyt dětí je zde pro rodinu „levnější“. Na závěr je tedy možné konstatovat, že každá rodina reaguje jinak na to, zda jsou jejich děti ve státním či nestátním zařízení. Každá z rodin vidí pozitiva a negativa v něčem jiném. Je zřejmé, že i typ zařízení, především pravidla nastavená v této organizaci, může ovlivnit to, jak rychle je dítě vráceno zpět do péče rodiny a jaká je spolupráce s rodinou. Případně není vráceno. Podstatná je i skutečnost, jací pracovníci v zařízení pracují a jak přistupují ke spolupráci s rodinou. Odpověď na dílčí výzkumnou otázku lze tedy formulovat následovně: To zda je dítě do rodiny vráceno/nevráceno a jak rychle, bylo u jedné z rodin zřejmě ovlivněno také tím, že byly děti svěřeny do státního zařízení. Pobyt dětí zde pro rodiče nebyl tolik finančně náročný a nebyla po nich vyžadována aktivita jako v případě svěření do nestátního zařízení. Vzhledem k neochotě rodiny o spolupráci by však bylo nutné se dále ptát, zda by i inciativa ze strany jiného zařízení nebyla odmítána a hodnocena negativně. U druhé rodiny volba státní vs. nestátní zařízení nehrála nijak významnou roli. Roli pro matku nehrála ani finanční stránka, ani nutnost aktivity při spolupráci, ale především přístup jednotlivých pracovníků.
9.1.3 Zpracování předběžného opatření Dílčí výzkumná otázka, která vznikla v rámci čtvrté teoretické kapitoly zní: Ovlivňuje způsob zpracování přeběžného opatření a postup jeho provedení to, jak rychle, jakým způsobem a za jakých podmínek se mohou děti vrátit zpět do rodiny? Cílem této otázky je zjistit, zda může špatně podaný návrh na vydání PO, či špatné vyhotovení usnesení zapříčinit to, že je dítě navráceno do rodiny, kde nejsou poměry uspořádány dosud tak, aby se tam mohlo dítě vrátit? U obou rodin byl podán návrh na PO se stejnými náležitostmi, oba návrhy byly podány ke stejnému soudu. Oba návrhy měly veškeré potřebné náležitosti a listinné důkazy. Nicméně každý případ rozhodovala jiná soudkyně. V případě rodiny č. 1 neměla soudkyně žádné doplňující otázky, nevyžádávala si žádné doplňující informace. Situaci zhodnotila natolik kritickou, že usnesení o PO vydala v podstatě okamžitě. V případě rodiny č. 2 měla soudkyně pochybnosti a vyžádala si doplnění informací. Ale PO také vydala. Po vydání usnesení začala matka z rodiny č. 1 spolupracovat a byla si vědoma, proč byly děti odebrány. Z toho důvodu považovala za zbytečné se proti vydanému usnesení odvolávat. Rodina č. 2 podala odvolání, na základě kterého bylo usnesení okresního
55
soudu zrušeno soudem krajským. Údajně pro nedostatek podkladů. V době rozhodnutí krajského soudu však byla situace již taková, že nic nebránilo okamžitému podání nového návrhu na vydání PO. Kterému bylo opět vyhověno ze strany okresního soudu. Tímto skutkem se prodloužila doba trvání PO (ikdyž nového), tím se také oddálilo samotné soudní jednání. Sociální pracovnice podávala návrhy a související podklady v dobré vůli, že doložila vše podstatné, co není napadnutelné. Je však zřejmé, že každá instituce může dané podklady posuzovat jinak a co se zdá dostačující jednomu, nemusí stačit druhému. Odpověď na dílčí výzkumnou otázku zní, že listinné náležitosti a zpracování obou případů bylo významným faktorem, který ovlivnil další situaci rodiny. Zpracování úzce souvisí i s přístupem rodiny. Okresní soud v případech obou rodin (u rodiny č. 2 s drobným doplněním) posoudil podané podklady jako dostačující a na jejich základě vydal usnesení. Zde by bylo možné konstatovat, že oba návrhy byly podány řádně a se všemi náležitostmi. Matka z rodiny č. 1 se neodvolala, proto návrh a usnesení nebylo dále posuzováno. Rodina č. 2 se odovolala a krajský soud shledal v návrhu a usnesení nedostatky a nevzal je jako dostačující pro odebrání dítěte. V době, kdy krajský soud zrušil usnesení okresního soudu, posuzoval situaci, která byla v době odebírání dětí. Neposuzoval situaci v aktuálním stavu. V mezidobí rodiče ve svém životě nic nezlepšili, na situaci nijak nepracovali a s dětmi se nekontaktovali. Z toho důvodu byl podán nový návrh na vydání PO a na základě toho vydáno soudní rozhodnutí. Je nepochybné, že nedostatečné podklady dodané k návrhu na vydání PO mohou způsobit, že bude dítě navráceno do rodiny, kde nejsou upraveny podmínky proto, aby v této rodině mohlo nadále vyrůstat dítě.
9.1.4 Důvody k odebrání dítěte V rámci páté teoretické kapitoly vznikla tato dílčí výzkumná otázka: Jsou důvody, pro které je dítě z rodiny odebráno na základě předběžného opatření faktorem, který je posuzován při zkoumání situace, zda může být dítě vráceno zpět do rodiny? Jde o to, zda při posuzování situace v rodině, zda do ní může být dítě vráceno či nikoliv, jsou posuzovány i ty skutečnosti, které byly důvodem k odebrání dítěte z této rodiny. V případě obou zkoumaných rodin byl jedním z hlavních důvodů k odebrání dětí alkohol požívaný rodiči. Dalšími faktory bylo: zanedbávání dětí, špatná hygiena dětí, příležitostné bití dětí, špatné bytové podmínky, špatná spolupráce s dětskou lékařkou, školskými zařízeními, atd. V rodině č. 2 také neochota rodičů k jakékoliv spolupráci. V rodině č. 1 byla tato neochota spíše v počátcích a jednorázová. Nnutno podotknout, že ani v jedné rodině nefungovala širší rodina, která by se o děti mohla postarat. Všechny tyto uvedené důvody se staly základními prvky, které byly posuzovány také v situaci, kdy již byly děti mimo rodinu a bylo nutné posoudit, zda je možné, aby se děti navrátily zpět do rodiny. Jde o jakési porovnání situace v rodině před výkonem PO a po výkonu PO. Předpokladem je, že pokud je v rodině problémový prvek, pro který je dítě odebráno, nemůže se dítě do takové rodiny navrátit pokud dále přetrvává. Nutné je tento prvek odstranit, případně potlačit. V rodině č. 1 začala matka pracovat na svém problému s alkoholem a prodělala ústavní léčbu. Dále ambulantně docházela k odborníkovi. Zde bylo zanedbání dětí způsobeno především matčiným vztahem k alkoholu. Pokud byla střízlivá, s péči výraznější problémy neměla. Bohužel stále častěji byly opakovány výstupy pod vlivem
56
alkoholu. Po odstranění závislosti na alkoholu se zaměřila i na ostatní důvody, pro které byly děti odebrány. U matky byl velký problém s bydlením. Toto dokázala za pomoci svého přítel zajistit a ještě před ukončením pobytu dětí v ústavním zařízení, ho dokázala přizpůsobit tak, aby do této domácnosti děti mohly být propuštěny. Během pobytu dětí v ústavu matka projevila velký zájem o spolupráci s odborníky i zájem o styk s dětmi. Během návštěv dětí u ní doma bylo vždy vše v pořádku a neopakovalo se nic z údálostí, které předcházely odebrání dětí. V rodině č. 2 byly problémy s alkoholem u rodičů, se zázemím rodiny, s neochotou ke spolupráci. Po odebrání dětí rodiče neprojevili žádný zájem o spolupráci. Snahu sociální pracovnice o kontakt a spolupráci nijak nevyužili. Snad se jí až vyhýbali. V rámci nevhodné bytové situace také žádným způsobem nepostoupili. Navíc odmítali kohokoliv do svého obydlí vpustit a tím umožnit posoudit toto prostředí. Během pobytu dětí v ústavu přišla matka o práci. Pravděpodobně odešla dobrovolně. I otec odešel ze svého zaměstnání. U soudního jednání obou rodin bylo zkoumáno, proč byly děti odebrány a následně bylo zjišťováno, jak daná situace vypadá v době soudního jednání. V rodině č. 1 bylo zjištěno, že důvody, pro které byly děti odebrány, pominuly a situace se stabilizovala. Z toho důvodu nebyla nařízena ústavní výchova. Vzhledem k obavám z matčiny recidivy k alkoholu byl nad výchovou nařízen soudní dohled. Tento trvá dosud. Počáteční velmi intenzivní kontakt při spolupráci matky se sociální pracovnicí, psychologem a dalšími odborníky se postupně rozvolňuje. Při soudním jednání s rodinou č. 2 bylo zjištěno, že důvody, které vedly k podání návrhu dále přetrvávají, některé se i zhoršily. Důležité je poukázat na jakýkoliv nezájem rodičů o kontakt s dětmi a na neochotu o jakoukoliv spolupráci. Na základě těchto zjištění bylo v návaznosti na PO rozhodnuto o nařízení ústavní výchovy nad dětmi. Na dílčí výzkumnou otázku je tak možné odpovědět, že důvody, pro které byly děti odebrány z rodiny, je jeden z nejpodstatnějších faktorů, které byly posuzovány v situaci, kdy se rozhodovalo o tom, zda budou děti vráceny do rodiny, či bude nařízena ústavní výchova.
9.1.5 Sanační program Dílčí výzkumná otázka vznikla v rámci šesté teoretické kapitoly a zní: Je možné sanaci nabídnout jakémukoliv klientovi? Chceme tak zjistit, zda je každá rodina vhodná do zařazení průběhu procesu sanace, zda je v oblasti přístup k organizaci, která se zabývá sanací a zda se může sama sociální pracovnice podílet na vytvoření sanačního plánu klienta. Jak bylo uvedeno v teoretické kapitole o sanaci, je v současné době hodně omezen počet organizací, které se v naší zemi zaměřují na sanaci. V oblasti, kde obě rodiny žijí, žádné takové zařízení není, proto bylo velmi obtížné hovořit přímo o sanaci. Bylo vycházeno z jejího principu, rodinám bylo vysvětleno o co se jedná. A na základě toho byla s rodinami sepsána dohoda o tom, jakým způsobem bude s rodinou pracováno, čeho je potřeba dosáhnout a jakými kroky se k tomu bude rodina přibližovat, vč. toho jak se budou rodiče scházet se sociální pracovnicí a jinými odborníky. I za jakých podmínek bude směřováno k tomu, aby byly děti navráceny zpět do rodiny. Velkým problémem se ukázala skutečnost, že pracovnice má k vedení případy tolika rodin, že není možné, aby sama vykonávala i několikrát za týden návštěvu v rodině, pomáhala
57
klientům vyřizovat vše a vedla je krok po kroku „sanačním“ plánem. Osloveno bylo nedaleké asistenční centrum (v krajském městě). Pro jeho relativně dobrou dostupnost. Jednalo o začínající projekt s omezeným počtem pracovníků a dobrovolníků, spolupráce byla prozatím odmítnuta. Pozici asistenta do rodiny vykonávala sama sociální pracovnice a praktikantka z vyšší odobrné školy, kterou měla k dispozici. Samy organizace, které se zabývají sanací rodiny uvádějí, že sanaci není možné poskytnout všem rodinám. Především ne těm, kde dochází ke zneužívání dětí. Ve zkoumaných rodinách se důvody, pro které byly děti odebrány, nerozcházejí s možností poskytnout sanaci. Bohužel v blízkosti není organizace, která by se sanací zabývala. Nejbližší je v krajském městě a její kapacita v daném období neumožnila klienty příjmout. Pouze docházelo ke spolupráci se sociální pracovnicí v oblasti poradenství, jak s klienty pracovat. Takže i přestože obě rodiny byly svojí anamnézou vhodné na zařazení do programu organizace zabývající se sanací, nedostaly tuto možnost vzhledem k nedostupnosti organizace, která by jim ji mohla poskytnout. Sociální pracovnice na základě konzultace s organizací, která se zabývá sanací rodiny, pro obě rodiny vytvořila plán spolupráce, který byl pracovně nazýván jako plán „sanační“ a byl založen na principu sanace. Sanační plán v pravém slova smyslu by měl tvořit odborník na sanaci rodiny ve spolupráci se členy rodiny, bez přítomnosti sociální pracovnice, která vede rodinu ve svojí evidenci. Toto zde vzhledem k nemožnosti, spolupracovat s takovou organizací, nebylo možné. Z toho je zřejmé, že odpověď na dílčí výzkumnou otázku je taková, že obě zkoumané rodiny by byly vhodné pro zařazení do sanačního plánu, bylo by tedy možné jim sanaci nabídnout, ale bohužel není možnost je do sanace zařadit vzhledem k nepřístupnosti do zařízení toto poskytujícího. Sociální pracovník se pokoušel na principu sanace vytvořit plán spolupráce s jednotlivými rodinami. Bohužel vzhledem k velkému počtu klientů není možné klientovi nabídnout takovou péči, jaká by se mu dostala v rámci sanačního programu, v organizaci, která se sanací zabývá.
9.1.6 Očekávání společnosti Další dílčí výzkumnou otázku, která vznikla na základě zpracování teorie je: Ovlivňuje očekávání okolí/společnosti to, jak se rodina snaží o návrat dítěte zpět do rodiny? Jde především o to, zda je očekávání společnosti adekvátní tomu, co je možné od rodiny očekávat v jejích činnostech, které vyvíjí při snaze získat dítě zpět do péče. A také zda si je klient vědom toho, co se od něj očekává. V počátku obě rodiny považovaly svoji situaci za běžnou a neuvědomovaly si, že situace není optimální a společnost ji hodnotí jako nestandardní. Bylo nutné rodiny obeznámit s tím, co je v rozporu s očekáváním společnosti. Matka z rodiny č. 1 projevovala snahu o naplnění požadavků v období před odebráním dětí více než rodina č. 2. Bohužel její snaha byla omezená „alkoholovými výpadky“ a nebyla tudíž důsledná. I přestože byly obě rodiny seznámeny s tím, co se po nich čeká, nebylo to ani v jednom případě naplněno a děti byly odebrány. Rodiny snahu o naplnění očekávání společnosti neprojevily takovým způsobem, aby děti mohly zůstat v rodině. I přestože odebrání dětí je hlubokým poklesem v očích společnosti. Což je všeobecně ve společnosti prezentováno. Přístup rodin k tomu, jak na ně pohlíží společnost byl velmi rozdílný. V rodině č. 1
58
bylo evidentní, že matka hodně zohledňuje své okolí a především to, zda ji okolí příjme zpět. „Moc jsem se bála toho, že se na mě budou všichni dívat skrz prsty, ale namlouvala jsem si to asi hodně sama. Nikdo mi nedal nijak najevo, že jsem udělala takový kopanec.“ Proti tomu v rodině č. 2 oba rodiče zaujímali vůči svému okolí velmi negativistický postoj. „My se můžeme stavět na hlavu a stejně se těm buranům nezavděčíme. Stejně o nás budou pořád psát, že se o děcka nestaráme, že jsme k ničemu… “ Toto je pohled rodin na to, jak je vnímá společnost, ale nehovoří o tom, co udělaly proto, aby naplnily očekávání společnosti. Po obou rodinách bylo požadováno, aby zajistily řádnou lékařskou péči svým dětem, především povinná očkování a preventivní kontroly. Před odebráním dětí toto nebylo naplněno. Stejně tak v rámci docházky do školských zařízení přetrvávaly problémy, děti nechodily připravené, rodiče nereagovali na výzvy školy a od dětí se vzhledem k ekonomickým poměrům distancovali spolužáci. Dalším významným požadavkem, který se rodinám nepodařilo naplnit byla skutečnost, že není možné nechávat děti samotné bez dozoru. Tato očekávání jsou v úzké souvislosti s tím, že rodiče požívali alkoholické nápoje. A tím nesplnili další očekávání společnosti a to, aby nepožívali alkoholické nápoje. Z důvodu nenaplnění daných očekávání byly děti odebrány. Stejná očekávání společnost kladla na rodiny i v okamžiku, kdy bylo posuzováno, zda mohou být děti navráceny do rodiny. Na výzkumnou otázku je tedy možné odpovědět tak, že v době, kdy obě rodiny usilovaly o návrat dětí, byly obeznámeny s požadavky, které na ně společnost klade. V případě obou rodin se jednalo o očekávání adekvátní, nenáročná a zajišťující standardní život dítěte. Matka z rodiny č. 1 tato očekávání dokázala naplnit. Rodina č. 2 očekávání nebyla schopná naplnit.
9.1.7 Časový horizont Další výzkumná otázka zní: Ovlivňuje časová prodleva se zahájením spolupráce, po odebrání dítěte z rodiny, jeho návrat do rodiny? Jde o objasnění skutečnosti, zda může dřívější zahájení spolupráce rodiny se sociálním pracovníkem a ostatními organizacemi urychlit návrat dítěte zpět do rodiny. Také je nutné zkoumat, zda se na případné časové prodlevě podílí pracovník nebo klient. S oběmi rodinami bylo spolupracováno již před odebráním dětí z rodiny. Z toho vyplývá, že spolupráce s rodinami začala ihned v okamžiku odebrání dětí z rodiny. Rozdíl mezi zkoumanými rodinami byl v tom, že rodina č. 1 si uvědomuje, že i přestože sociální pracovnice byla tím, kdo podal podnět k odebrání dětí, bude také tím, kdo může rodině pomoci k tomu, aby získala děti zpět do péče. Z toho důvodu bylo navázání spolupráce s touto rodinou celkově jednoduché a v podstatě navazovalo na předchozí události. V rodině č. 2 bylo navázání spolupráce mnohem obtížnější. Rodiče obviňovali sociální pracovnici, že ona je tím, kdo může za to, že jim byly děti odebrány. Spolupráci s ní nejprve striktně odmítali a všeobecně odmítali spolupráci s kýmkoliv. Po velkém úsilí sociální pracovnice i tato rodina začala spolupracovat. Závěrem je tedy možné říci, že přestože ze strany sociální pracovnice byla spolupráce v obou rodinách zahájena ve stejném okamžiku, tak rodiny na toto reagovaly odlišně a v rodině č. 2 byla spolupráce zahájena v prvém slova smyslu až později. Nicméně rodina č. 2 svoji další spolupráci opět velmi omezila.
59
Na dílčí výzkumnou otázku lze tedy odpovědět. Že v rodině č. 1 nebyla žádná časová prodleva se zahájením spolupráce a spolupráce se plynule odvíjela. V rodině č. 2 došlo při navázání spolupráce k časové prodlevě. Tato prodleva však návrat dětí neovlivnila zcela jistě tolik jako nezájem rodičů a jejich neochota spolupracovat. Pokud by i rodina č. 2 spolupracovala a z nějakého důvodu by došlo ke stejné časové prodlevě, pak by bylo možné poravnat, nakolik tato prodleva ovlivnila další vývoj situace v rodině. Bylo by možné tento faktor porovnat v rámci obou rodin. Vzhledem k rozdílnému přístupu ke spolupráci však je tento faktor v rámci obou rodin neporovnatelným prvkem. Každou rodinu ovlivnil jiným způsobem. .
9.1.8 Samostatnost klienta Dílčí výzkumná otázka zní: Ovlivňuje samostatnost klienta/jeho iniciativa návrat dítěte do rodiny? Cílem je objasnit, zda je snaha klienta o spolupráci a jeho samostatná činnost ve snaze získat dítě zpět do rodiny ceněna natolik, že může urychlit návrat dítěte do rodiny? Samostatností je rozuměno především to, zda klient očekává vedení sociálního pracovníka nebo vyvíjí sám iniciativu, aby prokázal, že si uvědomuje, co je třeba dělat, jakým způsobem to provádět, pokud chce získat děti zpět do péče. Matka z rodiny č. 1 si sama z vlastní iniciativy domlouvala jednání se sociální pracovnicí, stejně tak sama od sebe doručovala sociální pracovnici veškeré zprávy o termínech svého léčení, o jeho výsledcích a dokázala dělat v rámci spolupráce i kroky navíc, mimo vymezený plán, aby prokázala svoje schopnosti. Chtěla ukázat na schopnost vlastního rozhodování, které bude odpovídat požadovaným normám. Proti tomu rodina č. 2 nevyvíjela samostatně žádnou aktivitu. Vůči spolupráci se sociální pracovnicí byli rodiče odtažití. Často nedodrželi dohody, které byly uzavřeny. Rušili dohodnutné schůzky nebo na ně bez omluvy nechodili. Svoji samostatnost projevovali především demonstrativními výroky, typu: „Jsme dospělí, tak si budeme dělat, co budeme chtít a nějaká ženská nás nebude komandovat, co máme a nemáme dělat.“ Rodiče z rodiny č. 2 ukazovali, že umí být velmi samostatní, ale většinou tak, že si dokázali najít vhodnou hospodu, dokázali se opít a dělat velká gesta. Naprostou nesamostatnost však prokázali v péči o svoji domácnost a vyrovnání se s vlastním alkoholismem. Ani po jedné z rodin nebylo prokázání samostatnosti požadováno tak, že si budou vše zajišťovat sami a o budou se o vše sami starat. Samostatnost je vnímána jako schopnost podílet se aktivně na svém životě a rozhodovat o svém životě. Projevení samostatnosti bylo kladně hodnoceno v rodině č. 1, proti tomu rodina č. 2 neprojevila žádnou snahu. V rodině č. 1 tato snaha a projev samostatnosti napomohl tomu, že nad dětmi nebyla nařízena nařízena ústavní výchova. Odpověď na dílčí výzkumnou otázku tedy zní, že samostatnost klienta a jeho snaha o projevení samostatných schopností a dovedností bez vedení cizí osoby (sociálního pracovníka, terapeuta, atd.) je vysoce ceněným faktorem, který byl ve zkoumaných rodinách zohledňován při tom, zda může být dítě navráceno zpět do rodiny.
9.1.9 Informovanost klienta Dílčí výzkumná otázka zní: Ovlivňuje nedostatečná informovanost klienta to, že se
60
prodlužuje doba, po kterou není dítě vráceno zpět do rodiny? Jde o objasnění skutečností, zda může nedostatek informací podaných klientovi způsobit, že se protáhne čas, za který je dítě navráceno zpět do rodiny. Zda jsou poskytovány klientovi tyto informace tak, aby byl schopen je vůči své vyspělosti pochopit a kdo informuje klienta. Informovaností je rozuměno to, zda je klientovi poskytnut dostatek informací, které musí sám zpracovat a naučit se s nimi hospodařit. U obou rodin je důležité, že s rodinami spolupracovala stejná sociální pracovnice. Je zde velký předpoklad, že rodinám předala stejné informace, co je po nich požadováno a co naopak je nežádoucí. Záleží jen na klientovi, jak tyto informace příjme nebo nepříjme a jak je dále zpracuje do svých činů a jednání. Při srovnání obou rodin můžeme říci, že oběma rodinám byly poskytnuty stejné informace a nabídnuty stejné možnosti spolupráce s odborníky. Rodina č. 1 toho využila velkou měrou, rodina č. 2 nikoliv. Poskytnutých informací klientům bylo během celé spolupráce velké množství. Osvědčilo se informace předávat v menších částech, případně i opakovaně stejné informace. Nedomnívám se, že by rodinám byl poskytnut nedostatek informací a z toho důvodu nemohu posuzovat, zda nedostatečná informovanost může prodloužit pobyt dítěte mimo rodinu. Oběma rodinám byly informace poskytovány průběžně, aby nebyly zahlceny. Informace klientům ve velké míře poskytovala sociální pracovnice. Pokud jim doporučila spolupráci s dalšími odborníky, tak se klientům dostávalo informací i od nich (lékaři, psychologové, terapeutové, učitelé, apod.). Zde je možné v reakci na zjištění během zkoumání obou rodin pozměnit dílčí výzkumnou otázku. Ta by zněla následovně: Je možné, že při stejných informacích bude spolupráce s rodinami odlišná a že každá rodina informace příjme jinak? Na tuto dílčí otázku můžeme na základě zkoumání odpovědět tak, že oběma rodinám byly poskytovány velmi obdobné informace a bylo s nimi obdobně jednáno. Při stejném množství a obsahu informací, které byly rodinám poskytnuty, tak si je každá rodina zpracovala jinak a k celé situaci se postavila jinak. Rodina č. 1 zpracovala informace a v rámci svých možností s nimi pracovala tak, aby dosáhla návratu dětí do rodiny. Rodina č. 2 tyto informace v praxi využila velmi sporadicky. I přestože informace byly stejné jako u rodiny č. 1, tak se rodině č. 2 nepodařilo získat děti zpět do péče.
9.1.10 Pracovní přístup Dílčí výzkumná otázka zní: Ovlivňuje pomoc ze strany sociálního pracovníka to, že se dítě do rodiny vrátí později než v případě kontroly ze strany sociálního pracovníka? Tím chci objasnit, zda je pro klienta výhodnější se sociálním pracovníkem spolupracovat formou pomoci či formou kontroly ze strany pracovníka, při tom, když chce získat dítě zpět do péče. Snahou je určit, který z těchto přístupů se podílí na rychlejším návratu dítěte do rodiny. A zda sami pracovníci rozlišují, zda s klientem pracují formou pomoci či kontroly. Obě rodiny spolupracovaly se stejnou sociální pracovnicí. Využívali i služeb krizového centra. Sociální pracovnice z počátku spolupráce s rodinami využívala pracovní postup formou kontroly. Klienti nebyli těmi, kdo by přišli sami a vyhledali pomoc. Spolupráce byla zahájena na základě iniciativy sociální pracovnice, která rodiny kontaktovala jako první. Vzhledem k tomu, že byly obě rodiny zpočátku odtažité od
61
spolupráce, postup spolupráce koordinovala a stanovovala sociální pracovnice. I když se snažila s rodinami na všem dohodnout nedirektivním způsobem, tak byla tím, kdo vymezoval, co je nutné konat. Toto byla situace na počátku mapování rodinné situace. V okamžiku, kdy byly rodinám děti odebrány. Bylo s nimi pracováno obdobným způsobem. Pokud tedy spolupracovaly. Sociální pracovnice rodinu informovala o tom, co je potřeba vykonat a jakým způsobem toho musí být dosaženo. Matka z rodiny č. 1 toto respektovala a řídila se tím. Rodina č. 2 dokázala reagovat jen na některé body spolupráce, a to velmi omezeně. U rodiny č. 1 bylo postupně přecházeno na bázi pomoci. S matkou bylo vždy projednáno jakou situaci je nutné řešit, matka se sama za pomoci sociální pracovnice snažila vydefinovat, co je problémem a jak by měl být řešen. Sociální pracovnice se dostává do role koordinátora, který matku doprovází. Matka dokázala tuto formu spolupráce respektovat a ukázat, že je schopná si s ní poradit. V rodině č. 2 rodiče odmítali spolupracovat, když se jednalo ze strany sociální pracovnice o kontrolu. Sociální pracovnice přemýšlela, zda neodmítají spolupráci z důvodu, že by chtěli řešit situaci jiným způsobem. Na jednání jim nabídla, aby vyjádřili, co považují za problém a co si myslí, že je nutné řešit a jaké by navrhli kroky k tomu, aby bylo dosaženo řešení. Jednání skončilo v podstatě konstatováním otce, že je problém v tom, že jim byly odebrány děti a že oni mohou dělat co chtějí a stejně jim děti nikdo nevrátí. Nadále tedy bylo s rodinou pracováno formou kontroly. Dalo by se předpokládat, že pomoc je pro klienta výhodnější, protože může prokázat své kvality a dovednosti. Při zkoumání obou rodin však můžeme říci, že odpověď na dílčí výzkumnou otázku je následující. Rodina č. 1 dokázala úspěšně projít fází spolupráce na bázi kontroly ze strany sociálního pracovníka. Dokázala úspěšně spolupracovat i formou pomoci sociálního pracovníka. Tento fakt byl sociální pracovnicí kladně hodnocen především z toho důvodu, že si matka uvědomuje, co je potřeba řešit a jak toho dospět. U rodiny č. 2 se nezdařila spolupráce formou kontroly, nabízený přechod na spolupráci ve stádiu pomoci sociálního pracovníka se nezdařil, tak nadále byla uplatňována sociální pracovnicí kontrola. I přes teoretické předpoklady, že je forma kontroly rychlejší pro dosažení určitého cíle, tak zde se to neprokázalo. Rodina č. 1, která dokázala přejít z kontroly na pomoc dosáhla stanoveného cíle mnohem dříve, než rodina č. 2.
9.1.11 Motivace Dílčí výzkumná otázka zní: Ovlivňuje motivace rodičů případné urychlení návratu dítěte zpět do rodiny? Základem je určit, čím mohou být rodiče motivováni k tomu, aby se snažili o to, aby jim bylo dítě navráceno do rodiny co nejdříve a zda je tyto skutečnostiovlivňují pozitivně či negativně. U obou zkoumaných rodin je jasná motivace získat zpět do péče děti, které byly rodičům odebrány na základě usnesení o PO. Rozdíl byl především v tom, že matka z rodiny č. 1 si byla vědoma toho, že návratu dětí předchází mnoho kroků, které je potřeba projít a mnoho věcí, kterých musí dosáhnout, než budou děti vráceny zpět do její péče. Rodina č. 2 zůstávala pouze u přesvědčení, že jí musí být děti navráceny do péče. Oba rodiče odmítali příjmout to, že je třeba dosáhnout jistých mezikroků, než jim budou děti vráceny zpět. Matku z rodiny č. 1 motivoval každý nepatrný úspěch, který zažila a kterým se mohla pyšnit. Rodina č. 2 drobné úspěchy nebrala jako motivační faktor pro další spolupráci, ale jako samozřejmost. Ale protože rodina č. 2 měla pouze
62
minimální úspěchy při snaze urovnat svoje zázemí a v návaznosti na to minimální úspěchy, tak se její motivace postupně vytrácela a nepomáhala ani podpora ze strany sociální pracovnice. V teoretické části části byly jako motivační faktory zmíněny tři základní: kontakt s dítětem, získání zaměstnání a zvýšení sociálního statusu a kladný přístup a hodnocení. Ohledně kontaktu s dětmi nedošlo k tomu, že by byl soudně zakázán jejich styk s rodiči. Matka z rodiny č. 1 byla velmi aktivní a jak sama přiznala, každé setkání s dětmi jí dávalo sílu k tomu, aby dále pokračovala a snažila se dostat děti zpět do péče. Rodina č. 2 se ani nepokoušela děti navštěvovat, proto není možné posoudit, zda by je styk s dětmi motivoval či nikoliv. V obou rodinách byla nízká sociální úroveň. Obě rodiny byly srozuměny s tím, že pokud zvýší svůj sociální status, tak to může napomoci tomu, aby jim byly vráceny děti do péče. Na matku z rodiny č. 1 mělo velmi negativní vliv to, že nemohla sehnat bydlení, kterým by se vymanila z vlivu svého otce. Získání nového bydlení pro ni byla velká motivace. V rodině č. 2 v rámci bydlení nedošlo k žádným změnám. Rodiče i přestože věděli, že jejich situace neodpovídá požadovaným standardům na tom nijak nepracovali. Na matku pozitivně zapůsobilo to, když získala zaměstnání. Toto po odebrání dětí opět ztratila. Velmi motivujícím faktorem je pozitivní zpětná vazba od sociálního pracovníka. Matka z rodiny č. 1 na pozitivní zpětnou vazbu vždy reagovala velmi kladně a sama přiznává, že to pro ni bylo povzbuzením do dalších kroků. Bohužel u rodiny č. 2 není možné určit, zda je pozitivní vazba od sociální pracovnice motivovala či nikoliv. Jejich apatie a lhostejnost vůči spolupráci byla natolik velká, že není možné řici, zda to pro ně byl motivující faktor. Odpověď na dílčí výzkumnou otázku tedy zní. U rodiny č. 1 je jasně viditelné, že pokud má matka motivaci, tak je její přístup k celému případu pozitivnější. Sama uvádí, co pro ni bylo podnětné a co nikoliv. Motivující pro ni byl jak styk s dětmi, tak dosažení úspěchů v rámci sociálního statutu. Stejně tak pro ni bylo motivující dostávat pozitivní zpětnou vazbu od odborníků, se kterými spolupracovala. U rodiny č. 2 je problém posoudit, co je motivující a co nikoliv. Rodina nechce komunikovat a nedokáže se podělit o své pocity. Je tedy velmi těžké odhadnout, co rodinu motivovalo a co nikoliv. Jako motivačně podnětný se zdál matčin úspěch při získání zaměstnání. I přestože toto byl pouze jeden viditelný úspěch, tak můžeme v rámci těchto dvou rodin konstatovat, že rodiče jsou při snaze získat dítě zpět do péče motivováni především skutečností, že jsou schopni dosahovat stanovených cílů a vidí, že jsou jejich pokroky úspěšné a jsou okolím pozitivně hodnoceny. Pokud těchto cílů nedosahují, tak jejich motivace a snaha upadá.
9.1.12 Přirozené prostředí Dílčí otázka zní: Ovlivňuje spolupráce s klientem v jeho rodinném prostředí urychlení návratu dítěte zpět do rodiny? Jde o objasnění, zda je přirozené prostředí rodiny místem, kde je klientovi lépe při spolupráci se sociální pracovnicí. Zda je schopen být přirozenější než mimo svoje zázemí. Prostředí obou rodin bylo sociální pracovnici známo již před odebráním dětí z rodin. Před výkonem PO nebyla situace ani v jedné rodině, z hlediska přirozeného prostředí, tzn. zázemí pro děti, nijak optimální. Prostředí v obou rodinách vykazovalo velké nedostatky, předvším z hlediska hygienické úrovně a nedostatečného zázemí pro děti. Matka z rodiny č. 1 si byla vědomá, že prostředí není zcela optimální a při jednání se v něm necítila dobře. Po prodělání protialkoholní léčby získala nové bydlení,
63
vytvořila si nové zázemí pro sebe i děti. V tomto prostředí se cítila velmi dobře. Byla zde uvolněná, sdílná a příjemná. Proti tomu rodina č. 2 do svého bydliště sociální pracovnici pouštěla velmi nerada, pouze v nejnutnějších případech. Za oblíbené místo jednání rodina preferovala kancelář sociální pracovnice. Neochotu pouštět kohokoliv do své domácnosti argumentovali rodiče tím, že neví, co by u nich kdo viděl, když mají vše v pořádku. Při práci s oběmi rodinami sociální pracovnice vycházela ze všeobecných poznatků, které měla z obdobných případů. Při práci s rodinami však byla nucena vzhledem k jejich přístupu k celé situaci, velmi individuálně reagovat na to, jak byli rodiče ochotni spolupracovat. Také musela velmi flexibilně reagovat na schopnosti obou rodin. I přestože případy obou rodin bylo možné v mnohém kategorizovat, tak při práci s osobami klientům není nikdy možné se vyhnout individuálnímu přístupu. Každá z rodin se i přes obdobné problémy projevovala naprosto jinak. Ale ani tento individuální přístup nedokázal zapříčinit to, aby byly děti navráceny do obou rodin. Odpověď na dílčí výzkumnou otázku je na základě zjištění z výzkumu následující. Pokud byly obě rodiny v situaci, kdy jejich zázemí bylo neodpovídající požadavkům okolí, tak obě rodiny projevovaly jasnou nevoli do svého domova vpouštět sociální pracovníky a komunikovat zde. U matky se toto výrazně změnilo okamžikem, kdy si pořídila nové zázamí. Zde již působila velmi klidně a spokojeně. Komunikace zde jí již nebyla nepříjemná. Rodina č. 2 po celou dobu spolupráce odmítá vpouštět kohokoliv do svého přirozeného prostředí. To jak rodiny vnímají individuální přístup není z jejich pohledu možné hodnotit. To zda je přístup individuální či zobecněný bez intenzivnějšího zaměření na danou rodinu je možné posoudit spíše z pohledu sociálního pracovníka. V případech jako u těchto dvou zkoumaných rodin, je individuální přístup více než nutný. Každá z obou rodin má svoje specifika, se kterými je nutné pracovat. Především přístup jednotlivých rodin a jejich schopnosti a dovednosti. V případech, kdy byly odebrány děti si sociální pracovnice nemohla dovolit zvolit obecný přístup k problémům obou rodin.
64
Závěr Moje diplomová práce zpracovává situaci v rodinách, ve kterých byl proveden výkon předběžného opatření na základě usnesení soudu. Cílem bylo zpracovat práci tak, aby bylo možné odpovědět na hlavní výzkumnou otázku, která zní: „Jaké faktory a jakým způsobem ovlivňují situaci rodiny po odebrání dítěte z rodiny?“ Chtěla jsem, aby práce mohla poslužit sociálním pracovníkům k tomu, aby si uvědomili, co může ovlivnit to, jak probíhá cesta k tomu, aby dítě mohlo být navráceno zpět do péče rodičů. Nejsem schopná postihnout všechny faktory, které dokáží ovlivnit návrat dítěte do rodiny. Zabývala jsem se skutečnostmi, které ze svého pohledu považuji za stěžejní a nejdůležitejší. Výběr faktorů, které byly zkoumány, byl proveden po konzultaci se sociální pracovnicí, která vede případy obou rodin. Zkoumány byly ty faktory, které rodiny výrazněji ovlivňovaly. V případě, že by práci dostal do ruky přímo klient, tak by mu měla ujasnit, co je posuzováno při jeho snaze získat dítě zpět do péče. V první kapitole jsem se zabývala definováním základních pojmů jako je rodina, dítě, faktory, situace a způsoby ovlivňování. Toto byl nutný základ pro další zpracování práce. Kapitola první přiblížila pojmy, se kterými bylo v rámci diplomové práce nadále přicházeno do styku a které bylo potřeba vymezit k tomu, aby nedocházelo ke kolizi při dalším zpracování práce. Kapitola druhá rozebírá problematiku konceptu posouzení životní situace. Zabývá se prostředím a situacemi, které jsou posuzovány. Funkcemi rodiny a normami, které které jsou společností nastaveny. Především řeší dilemata, která vznikají před podáním návrhu na výkon předběžného opatření. K posuzování životní situace, zpravidla ze strany sociálních pracovníků, dochází v situacích, před rozhodnutím o závažných životních situacích. A opětovně při posouzení, zda může být dítě do rodiny navráceno. V rámci posouzení situace, zda může být dítě vráceno zpět do rodiny je důležitá činnost OSPOD. Třetí kapitola se zaměřovala na vymezení sociálně právní ochrany dětí a jejího výkonu v rámci státní a nestátní organizace. Jedná se o téma, které by se dalo poměrně obsáhleji rozpracovat, ale pro účely této práce bylo dostačující poukázat na rozdíly mezi jednotlivými typy zařízení a tím, kdo je jejich zřizovatelem. Kapitola byla zaměřena na to, zda na vývoj situace v rodině má vliv svěření dítěte do státního či nestátního zařízení. A jak je možné tento faktor posoudit. Kapitola čtvrtá se zabývá tématikou předběžného opatření, jeho forem, způsobu podání návrhu a potřebných náležitostí. Předběžné opatření a jeho náležitosti jsou chápy jako jeden z faktorů, které mohou ovlivnit další průběh situace v rodině, kde došlo k odebrání dítěte. Je to v podstatě důležité opatření v životě rodin, které zahajuje další etapu spolupráce rodin se sociálními pracovníky a dalšími odborníky, a od kterého se odvíjí následné události v rodině. Velmi podstatná je kapitola pátá, která obsahuje základní důvody, které vedou k tomu, aby bylo dítě z rodiny odebráno. Jejich projevy, příznaky a vliv na dítě. Většina těchto důvodů je velmi vážných a na každý bylo zpracováno hodně samostatných prací. Kapitola pátá je tedy jakýmsi souhrnem a přehledem. Nikoliv podrobnou analýzou.
65
Pokud je něco důvodem k tomu, aby proto bylo dítě odebráno z rodiny, je žádoucí tento důvod odstranit, aby bylo možné dítě do rodiny opět svěřit. K odstranění je nutné, aby rodina spolupracovala s odborníky, kteří napomáhají tomu, aby byly tyto důvody odstraněny. Kapitola chce dospět k tomu, zda jsou tyto důvody posuzovány také v okamžiku, kdy má být dítě vráceno zpět do rodiny. Což v rámci zkoumání bylo potvrzeno. V šesté kapitole je probírána sanace, která nastupuje v případě, kdy je dítě z rodiny již odebráno. Seznamuje s tím, co to je sanace, jak probíhá, jaké nabízí klientovi možnosti a jaká jsou její rizika a úskalí. Jedná se poměrně novou tématiku v rámci sociální práce u nás. Zdroje o ní jsou hodně omezené a většina podkladů je zpracována odborníky z cizích zemí. V rámci zkoumaných rodin je nutné se zaměřit na to, zda tyto rodiny mohou být zařazeny do sanace, zda mají přístup k organizaci, která sanaci poskytuje a kdo pro ně může vytvořit sanační plán. Kapitola sedmá, zároveň poslední kapitola teoretická, hovoří o dalších faktorech, které ovlivňují rodinu po výkonu předběžného opatření. Byly vybrány faktory, které považuji za důležité a jedny ze základních. Týkají se především klienta a jeho schopností a dovedností. V empirické části jsem se zaměřila na kvalitativní způsob výzkumu, kterým jsem se pokusila objasnit dílčí výzkumné otázky, které by měly přispět k hledání odpovědi na hlavní výzumnou otázku. Kvalitatvní výzkum byl zvolen z důvodu, že umožňuje hlubší poznání dané problematiky, bližší kontakt se zkoumanými rodinami i sociální pracovnicí, která vede případy zkoumaných rodin. Analýza spisové dokumentace byla velmi obsáhlá, moje obavy, že v dokumentaci nebudou veškeré podklady nebo že se bude ztrácet návaznost dokumentů, byly naštěstí neopodstatněné. Získat doplňující informace od sociální pracovnice bylo velmi snadné. Byla velmi ochotná spolupracovat a poskytovat informace ohledně obou rodin. Poněkud obtížnější bylo získat informace přímo od zkoumaných rodin. Nicméně i tento poněkud zdánlivý problém nakonec problémem nebyl. A rodiny i přes své zážitky a ne vždy pozitivní náhled na spolupráci se sociální pracovnicí se spolupráci v rámci výzkumu nebránily a poskytly mé své vyjádření. Nyní je nutné odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: „Jaké faktory a jakým způsobem ovlivňují situaci rodiny po odebrání dítěte z rodiny?“ Na základě zjištěných skutečností a odpovědí na dílčí výzkumné otázky je možné konstatovat, že faktory, které ovlivňují rodinu po výkonu předběžného opatření jsou mnohé. Velmi záleží na daném sociálním pracovníkovi, co považuje za důležité při posuzování. Na základě tohoto byl i proveden výběr zkoumaných faktorů. V rámci výzkumu v této práce byly vybrány některé, které považuji za podstatné sledovat. Byly sledovány v rámci obou zkoumaných rodin a vždy porovnána situace v jednotlivých rodinách a jejich odlišné reakce a přístupy. Závěrem je nutné zdůraznit, že veškeré zkoumání a veškerá práce s rodinami, kterým bylo odebráno dítě/děti z péče, vedla ke zjištění, že i přes velmi obdobnou rodinnou situace a východiska pro řešení situace, byl vývoj v každé z rodin zcela odlišný. Vše je dáno především individualitou těchto rodin, jejich členů a přístupu k problematice, že jim bylo dítě odebráno. Pro zpracování celé diplomové práce bylo nejobtížnější stanovit, kterými faktory se zabývat a vybrat jen některé. Celkově je téma velmi obsáhlé a jen na každý z uvedených faktorů by bylo možné rozpracovat samostatnou práci. Za velký přínos osobně považuji komplexní shrnutí problematiky, logickou strukturu práce a provázanost teoretické části s částí výzkumnou.
66
Literatura BAJER, P. 2006. V posouzení životní situace dítěte se upřednostňují materiální podmínky před hodnotou rodiny. In Sociální práce/Sociální práce. Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci. Ročník 1/2006. ISSN 1213-6204. BERG, I. K. 1991. Posílení rodiny. Praha: Institut pro systemickou zkušenost. CAPPONI, V., NOVÁK, T. 1993. Sám sobě dospělým, dítětem i rodičem. Praha: Grada. ISBN 80-7169-017-1. CLOUD, H., TOWNSEND. J. 2000. Prosím tě, mami… Praha: Návrat domů. ISBN 807255-011-X. DISMAN, M. 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. ISBN 80246-0139-7. DUNOVSKÝ, J. 1986. Dítě a poruchy rodiny. Praha: Avicenum. ISBN 80-246-0139-7. GJURIČOVÁ, Š., KUBIČKA, J. 2003. Rodinná terapie- systematické a narativní přístupy. Praha: Grada Publishing, a.s. ISBN 80-247-0415-3. HANUŠ, P. 2007. Kdo je sociální pracovník a proč by měl být vzdělaný. In Sociální práce/Sociálna práca. Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci. Ročník 1/2007. ISSN 1213-6204. HAWKINS, P., SHONET, R. 2004. Supervize v pomáhajících profesích. Praha: Portál. ISBN 80-7178-715-9. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. ISBN 80-7367-040-2. CHMELÍK, J. a kol. 2003. Mravnost, pornografie a mravností kriminalita. Praha: Portál. ISBN 80-7178-739-6. CHROMÁ, Lenka. Uplatnění předběžného opatření v praxi sociálně právní ochrany dětí. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2006, 80 s. Bakalářská práce. JEDLIČKA, R. a kol. Děti a mládež v obtížných životních situacích. Praha: THEMIS. ISBN 80-7312-038-0. KOL. AUTORŮ. 2007. Syndrom CAN a způsob péče o rodinný systém. Praha: IREAS, o.p.s.. ISBN 978-80-86684-47-5. KOPŘIVA, K. 1997. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál. ISBN 80-7178150-9. LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. 2006. Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing a.s., 2006. ISBN 80-247-1284-9. MATOUŠEK, O. 1999. Ústavní péče. Praha: SLON, ISBN 80-85850-76-1. MATOUŠEK, O. 2003. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, ISBN 80- 7178-
67
548-2. MATOUŠEK, O. a kol. 2001.Základy sociální práce. Praha: Portál. ISBN 80-7178473-7. MATOUŠEK, O. 2003. Slovník sociální práce. Praha: Portál. ISBN 80-7178-549-0. MOŽNÝ, I. 1999. Sociologie rodiny. Praha: SLON. ISBN 80-85850-75-3. MUSIL, L. 2004. „Ráda bych Vám pomohla, ale“ Brno: Zeman. ISBN 80-903070-1-9. MUSIL, L., NAVRÁTIL, P., Posouzení životní situace klienta- jak na to! In Sociální práce/Sociálna práca. Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci. Ročník 1/2007. ISSN 1213-6204. NAKONEČNÝ, M. 1996. Motivace lidského chování. Praha: Academia. ISBN 80-2000592-7. NAVRATIL, P. 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno: Zeman. ISBN 80-9030700-0. NAVRÁTIL, P. 2007. Posouzení životní situace: úvod do problematiky. In Sociální práce/Sociálna práca. Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci. Ročník 1/2007. ISSN 1213-6204. NAVRÁTIL, P., ŠIŠLÁKOVÁ, M., eds. 2007. Praktické vzdělávání v sociální práci. Brno: Centrum praktických studií. ISBN 978-80-7399-343-6. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. 2001. Pedagogický slovník. Praha: Portál. ISBN 80-7178-579-2. ŘEZNÍČEK, I. 2000. Metody sociální práce. Praha: SLON. ISBN 80-85850-00-1. SATIROVÁ, V. 1994. Kniha o rodině. Praha: Práh. Brno: Svan. ISBN 80-901325-0-2. ŠAVRDOVÁ, Z. 1999. Kompetence v praxi sociální práce. Praha: OSMIUM. ISBN 80902081-8-5. ŠPECIÁNOVÁ, Š. 2003. Ochrana týraného a zneužívaného dítěte. Praha: LINDE. ISBN 80-86131-44-0. ŠRAJER, J., MUSIL, L. 2008. Etické kontexty sociální práce s rodinou. Brno, České Budějovice: Albert. ISBN 978-80-7326-145-0. ÚLEHLA, I. 1999. Umění pomáhat. Praha: SLON. ISBN 80-85850-69-9. VÁGNEROVÁ, M. 2004. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. ISBN 80-7178-802-3. VESELÁ, R. a kol. 2003. Rodina a rodinné právo historie, současnost a perspektivy. Praha: EUROLEX BOHEMIA. ISBN 80-86432-48-3. ZAPLETAL, B. 2003. Pojmy ze sociologie. Ostrava: Ostravská univerzita. ISBN 807042-290-4. Právní předpisy: Úmluva o právech dítěte- přijata 20.11.1989 v New Yorku, ČR ratifikovala 01/1991.
68
Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Instrukce Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva vnitra, Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 5.4. 2007 č. j. 142/2007-ODS-Org, kterou se upravuje postup při výkonu soudních rozhodnutí o výchově nezletilých dětí On-line zdroje: VLNAS, M. 2008. Thomasův teorém [online]. [cit. 23. 10. 2008]. Web: HRADEČNÁ, M. 2008. O situaci a právech dětí žijících mimo rodinu. Lidská práva [online]. Roč. IX, č. 1 [cit. 29. 10. 2008]. Dostupné na Český helsinský výbor Web: HRUBÁ, J. 2008. Kulatý stůl- výstup [online]. [cit. 7. 12. 2008]. Web: 2007. Dítě mezi rodinou a institucemi [online]. [cit. 8. 6. 2008]. Dostupné na MPSV Web: 2008. Metodika poskytování sociálních služeb rodinám, které mají děti umístěné v ústavní výchově, nebo jimž umístění do ústavní výchovy hrozí zařízením sociálních služeb prostřednictvím komplexu sociálních služeb a jiných aktivit [online]. [cit. 11.12.2008] Dostupné na Poradna pro občanství, občanská a lidská práva Web: < http://www.poradna-prava.cz/dokumenty/metodika.doc > 2008. Systém sociální nerepresivní prevence, péče a pomoci [online]. [cit. 29.10.2008] Dostupné na Děti patří domů Web: < http://www.detipatridomu/clanek.php?id=4>
69
Anotace Autor diplomové práce: Bc. Lenka Sodomková Vedoucí diplomové práce: Mgr. Ladislav Otava Název práce: Situace v rodinách po výkonu předběžného opatření Počet slov: 25.911 Téma diplomové práce se zaměřuje na oblast sociálně právní ochrany dětí, konkrétně na situaci, kdy je dítě odebráno z rodiny, na základě rozhodnutí soudu. Jedná se o situace, které vznikly na základě nedostatečné péče o dítě. Cílem práce je odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: „Jaké faktory a jakým způsobem ovlivňují situaci rodiny (fungování rodiny) po výkonu předběžného opatření na základě soudního rozhodnutí, při snaze získat dítě zpět do péče?“ V rámci teoretické části práce jsou zpracovány kapitoly týkající se rodiny, předběžného opatření, faktorů ovlivňujících rodinu, sociálně právní ochrany a související informace, které budou východiskem pro výzkumnou část. Ve výzkumné části bude provedena komparace dvou případových studií rodin, ve kterých bylo dítě odebráno na základě rozhodnutí soudu. Na základě tohoto srovnání bude možné konstatovat, které faktory ovlivňují rodinu, aby mobilizovala svoje schopnosti k tomu, aby bylo dítě navráceno do rodiny. Co naopak může být pro rodinu a její členy demotivující. Jedná se o komparaci případů rodin, se kterými spolupracovala jedna a tatáž pracovnice a to z důvodu, abychom se vyhnuli řešení situace, kdy by mohla být situace ovlivněna přístupem různých pracovníků. Diplomová práce by měla upozornit pracovníky na faktory, které ovlivňují situaci v rodině a dále upozornit rodiny na co se mají zaměřit, pokud chtějí získat dítě zpět do péče rodiny. Rodina, dítě, předběžné opatření, sanace, faktory, sociálně právní ochrana dětí
70
Anotation Title of diploma thesis: Situation in families after the judgement-preliminary measures Author of diploma thesis: Bc. Lenka Sodomková Supervisor of the diploma thesis: Mgr. Ladislav Otava No. of words: 25.911 This thesis focuses on the topic of social and legal protection of children, more precisely on the situations where the child is removed from the family based on the court decision due to the child being insufficiently cared for. The thesis tries to answer the following hypothesis: "What conditions and in what ways influence the situation of the family (its functioning) after the judgement has been executed while the family tries to get back the child." The theoretical part of the thesis contains chapters detailing the family law, preliminary measures, conditions influencing the family, social protection and related information which will form the basis of the research part. The research will compare two case studies of families which have had the child removed from them by a court decision. The comparison of these case studies will then be used to find out what factors make the family mobilize its power to get the child back or what factors can be demotivating for the family and its members. To eliminate the possibility of distorting the results by differencies in the dealing with the families, both cases have been investigated by the same social worker. This master thesis should highlight the influencing factors in the family for the social workers as well as point out what to focus on for the families to get their child back. Family, child, preliminary measures, redevelopment, conditions, social and legal protection of children
71
Jmenný rejstřík Bajer, 28 Bartlettová, 27 Bechyňová, 31 Berg, 29, 31, 32, 34, 42, 45 Cloud, 12, 33 Dunovský, 7 Hanuš, 28 Hollandová, 27 Hradečná, 12 Hrubá, 24, 35 Chmelík, 19, 20 Chromá, 14 Klimeš, 29 Konvičková, 31 Krejčířová, 18, 19, 20, 21, 26 Langmeier, 26 Matoušek, 7, 23, 26, 30, 37 Možný, 22
Musil, 27, 29, 36, 42 Nakonečný, 9, 37 Navrátil, 27, 28, 29, 31, 32, 33, 42 Průcha, 8, 19, 24, 36 Průšová, 35 Řezníček, 28, 34, 35, 36 Satirová, 30 Šavrdová, 37 Špeciánová, 18, 19 Šrajer, 27 Thomas, 9 Úlehla, 26, 31, 36 Vágnerová, 19, 21 Vaníčková, 21 Veselá, 7 Vlnas, 9 Zapletal, 26
72
Věcný rejstřík potřeby, 11, 12, 17, 19, 35, 41 pracovnice, 32, 33, 34, 40, 41, 42, 43, 44, 48 prevence, 32, 34, 48 předběžné opatření, 4, 15, 16 represivní, 12, 28, 35 resocializace, 23 rizikové faktory, 21 rodič, 8, 17 rodina, 4, 7, 9, 47, 48 rozhovor, 41, 45 sanace, 5, 9, 30, 31, 32 situace, 1, 4, 9 skutečnost, 7, 8, 13, 16, 17, 19, 21, 22, 25, 26, 28, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 40, 43 sociálně právní ochrana dětí, 4, 11 sociální práce, 29, 30, 32, 37, 46, 47 soud, 13, 14, 15, 16, 17 soudní rozhodnutí, 18, 23 spisová dokumentace, 41 stát, 11, 12, 25, 29 týrání, 4, 19, 20, 32 výchova, 7, 21, 23, 24, 26 výkon rozhodnutí, 16 výzkum, 40, 46 výzkumnou otázku, 7, 25, 38, 39, 42, 44, 48 vztahy, 7, 8, 9, 22, 23, 25, 36 zanedbávání, 20 zneužívání, 4, 19, 20, 32 životní situace, 5, 25, 26, 27, 28, 29, 42, 45, 46, 47
analýza, 41, 45 blaho, 7 dílčí výzkumná otázka, 13, 18, 22 dilema, 29, 33 dítě, 7, 8, 9, 11, 12, 13, 15, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 25, 26, 28, 29, 30, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 42, 43, 44, 48 faktory, 4, 5, 8, 9, 33, 44 funkce, 7, 8, 12, 23, 26, 28 funkce rodiny, 26, 27 individuální přístup, 32, 37 instituce, 4, 11, 12, 14, 15, 31 jedinec, 8, 9, 37 jednotka, 7 kvalitativní výzkum, 40 následky, 9, 19 návrh, 8, 14, 15, 16, 17 obecní úřad, 14, 16 obnovení, 30 odebrání, 9, 12, 13, 14, 18, 20, 21, 22, 23, 25, 27, 28, 29, 32, 35, 36, 38 ochrana, 18, 47 operacionalizace, 43 organizace, 4, 11, 12, 13, 23, 24, 28, 35 péče, 7, 8, 12, 13, 15, 17, 18, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 39, 42, 43, 44, 46, 48 podmínky, 9, 22, 24, 28, 35, 45 porozumět, 27, 40 posouzení, 5, 18, 22, 25, 27, 28, 42, 44, 45
73
Přílohy Příloha č. 1 Případová studie rodiny č. 1
Příloha č. 2 Případová studie rodiny č. 2
Příloha č. 3 Grafické zobrazení porovnání obou rodin
74
Příloha č. 1 Případová studie rodiny č. 1 Nezl. děti: Matka: Otec:
Jaroslava, nar. 02/1997 Jana, nar. 06/1999 Jitka, nar. 03/2002 Dana, nar. 02/1980 Martin, nar. 09/1975
(Pozn. jména jsou smyšlená, aby nebyla možná identifikace rodiny)
1) Rodinná anamnéza Matka je nejmladší ze tří sourozenců. Dva starší bratři. Matka matky péči o děti věnovala minimum času, upřednostňovala kontakt s přáteli, výrazný sklon k požívání alkoholických nápojů. Otec matky despotický, výchovně nezpůsobilý, také sklon k alkoholu. Péče rodičů o děti byla na velmi nízké úrovni. Děti často bez dozoru a bez jakýchkoliv podnětů pro řádný život. Matčini rodiče již nejsou manželé. Každý má nového partnera. Vztah matky k rodičům je odměřený, až odmítavý. Kontakt s matkou je v podstatě nulový. Na dětství matka vzpomíná nerada. U matky se jedná o první manželství. Nemanželské děti nemá. Matka je vyučená v oboru prodavačka. Otec má staršího bratra. Rodiče otce jsou stále manželé, vedou společnou domácnost, jejich soužití je relativně klidné a spokojené. Otec rád vzpomíná na dětství, s rodiči se stále stýká, rád se s nimi navštěvuje. U otce se jedná o druhé manželství. Z prvního manželství má dceru, která žije u otcovy první manželky. S dcerou se otec nestýká, výživné platí. Otec má maturitu na všeobecném gymnáziu. 2) Období 1996- 2001 Rodiče se seznámili cca na jaře r. 1996, v podstatě ihned matka otěhotněla. Rodiče uzavřeli sňatek v roce 1997. Tři měsíce po narození prvního dítěte. Rodiče zpočátku žili v rodinném domě u otcových rodičů. V této době rodina nebyla orgánem sociálně právní ochrany sledována. Péče o dítě byla zajištěna bezproblémově. V roce 1999 se rodičům narodilo druhé dítě. Mezi rodiči narůstaly problémy, které vyvrcholily v roce 2001 rozvodem. Jedná se o rozvod založený na základě dohody obou rodičů. V roce 2002 se matce narodilo třetí dítě. Přestože bylo manželství rozvedeno, tak byl otec uveden do rodného listu (zákonná domněnka). Při soudním jednání o svěření dětí do péče, byly všechny tři dcery svěřeny do péče matky a otci bylo stanoveno výživné. Po rozvodu se matka odstěhovala do domu svého otce, kde žije otec a jeho přítelkyně. Matka zde měla k dipozici dva pokoje s kuchyní. Vše ostatní bylo společné s otcovou domácností. 3) Období 2002- 06/2003 Dosud v podstatě bezproblémová rodina se začala stávat předmětem zájmu orgánu sociálně právní ochrany dětí. Rodiče se k sobě neustále navraceli a pokoušeli se vést společnou domácnost. Velmi často měnili bydliště. Pendlovali mezi jejich bývalým společným bydlištěm a bydlením u otce matky. Matka dětí se dostává do problémové situace, její příjmy jsou hodně nízké. Otec výživné na děti platí pokud s matkou dobře vychází, pokud mezi nimi dojde ke konfliktu, tak se stane, že několik měsíců výživné vůbec neplatí. Matka začíná být ve velkém stresu. Její péče o děti začíná mít trhliny. Přestává dávat starší děti do školky. Rodina se uzavírá více do sebe. Moc nevyhledává
75
kontakty s okolím. I materiální standard velmi klesá. Matka pod vlivem svého otce upadá do stavu, kdy jí přestává vadit nepořádek v domácnosti. Děti nechodí přímo špinavé, ale je vidět, že matčina péče se stává horší. Otec s dětmi nijak nepomáhá. V polovině roku 2003 se vrací k matce, bydlí ve společné domácnosti v domě matčina otce. Otec dětí s otcem matky mají velmi vyhrocené vztahy. 4) Období 06/2003 V červnu 2003 přichází na orgán sociálně právní ochrany dětí anonymní udání, že oba rodiče ve velké míře požívají alkoholické nápoje. Toto „udání“ začíná být OSPOD ihned prověřováno. Jsou vyžádány zprávy od dětské lékařky, z mateřské školy, z obecních úřadů, kde se rodiče s dětmi zdržovali. Dále bylo požádáno o zprávu z OSPOD, které vede v evidenci otcovo dítě z prvního manželství. V mezidobí bylo provedeno šetření přímo v místě bydliště rodiny. Ze zpráv, které byly na OSPOD doručeny bylo zjištěno následující. Dětská lékařka uvádí: matka se na opakované vyzvání nedostavila s dětmi na povinné očkování, v posledním roce spolupráce s matkou je velmi špatná, matka nereaguje na doporučení lékařky, v poslední době do ordinace moc nedochází. Dřívější spolupráce byla bezproblémová. Otce dětí lékařka nezná, nikdy s dětmi u lékařky nebyl. Matku s dětmi do ordinace někdy doprovázel matčin otec. Lékařka žádá, pokud bude s matkou jednáno, aby byla opakovaně upozorněna, že se stále nedostavila s dětmi na očkování. Lékařka doporučuje rodinu sledovat. Ředitelka mateřské školy sděluje: v posledních několika měsících děti do školky chodí velmi sporadicky. Je to zřejmě dáno skutečností, že se s nimi matka několikrát opakovaně stěhovala. Pokud děti do školky chodí, jsou čisté, zdvořilé, mají osvojené hygienické návyky. Na příchod matky, když je vyzvedává se těší. Ve školce nikdy děti nechodily na oběd. Je to dáno tím, že je matka doma s nejmladším dítětem a vaří pro celou rodinu. Děti jsou bezkonfliktní, jejich sourozenecký vztah se jeví v pořádku. Na dětech nejsou viditelné známky zanedbání či týrání. Z OSPOD, které sleduje dítě z otcova prvního manželství uvádí, že u otce byly výrazné problémy s alkoholem. Jeho bývalá manželka alkohol uváděla i jako jeden z hlavních důvodů pro podání návrhu na rozvod. Zprávy z obecních úřadů byly velmi negativní. Z místa bydliště otce (u jeho rodičů, kde celá rodina zpočátku žila) sdělují, že otec měl opakovaně problémy s alkoholem. Za velké podpory svých rodičů má vždy „světlá“ období, ale pokud to „na něho příjde“, tak i několik dní po sobě pod vlivem alkoholu. Nebývá agresivní, nicméně velké množství času tráví v místním hostinci případě u samoobsluhy, kde popíjí s dalšími lidmi. Zpráva z bydliště matky (kde nyní matka s dětmi žije) rovněž nezní pozitivně. Matku znají od jejího dětství. Již u matčiných rodičů byly velké problémy s alkoholem. Matčin otec býval často agresivní a napadal svoji rodinu. Matčino dětství z obecního úřadu hodnotí jako hrozné a takové, které jí nemá dát co dobrého do života. Matčin odchod z obce k manželovi ji mohl „vysvobodit“, pozdější návrat matky i s dětmi všechny překvapil. To především z toho důvodu, že matka nikdy neměla se svým otcem (dědeček) dobré vztahy. Dům, ve kterém nyní společně žijí je prokazatelně zanedbané stavení. I přesto do domu vede voda, elektřina a vše je funkční. Topení je na tuhá paliva, stejně jako ve zbytku obce. Plynofikace nebyla dosud provedena. Bylo sděleno, že dědeček často navštěvuje místní pohostinství, zde však mívá konflikty se sousedy a je všeobecně známo, že pije doma v ústraní. Matku v pohostinství nikdy neviděli, ale několikrát byla v obci viděna ve stavu, který by mohl být považován za opilecký. Dříve
76
byla výdána pouze ve společnosti svých dětí. Poslední dobou chodí hodně sama, děti bývají hodně doma. Z obce poukazují na to, že pravděpodobně děti zůstávájí bez dozoru dospělých. I přestože v domě bydlí i dědeček, není tento člověkem, který by byl ochoten a schopen se děti postarat. Matka se několikrát vracela posledním nočním autobusem z nedalekého města. Zaměstnaná není, je na rodičovské dovolené s nejmladším dítětem. Šetření v místě bydliště matky bylo provedeno v dopoledních hodinách v pracovním dni. Šetření se zúčastnila sociální pracovnice, která případ vede a já osobně. (Pozn. dle vnitřního nařízení zaměstnavatele na šetření obdobného typu, bylo nutné účasti dvou pracovníků, aby v případě potřeby byl na místě svědek. Sociální pracovnice si jednání s matkou vedla sama, ale postřehy z místa šetření uvádím své vlastní.) Šetření bylo směřováno na 10. hodinu a to z toho důvodu, pokud by matka vedla děti do školky, tak aby již byla zpět doma a děti se zbytečně nevylekaly naší návštěvy. Při příchodu k domu bylo zvoněno a klepáno. Nikdo neotvíral, ale za dveřmi bylo slyšet, že v domě někdo je. Po opakovaných pokusech dozvonit se na matku se na dvoře objevil dědeček. Začal vykřikovat, že matka je doma, ale určitě je zase nalitá, jen ať pořádně zabušíme. Opravdu asi po deseti minutách matka otevřela. Ačkoliv bylo zřejmé, že právě vstala, omlouvala se, že byla vzadu v domě a zvonění neslyšela. S matkou bylo dlouze hovořeno o anonymním udání, které přišlo a vyjadřuje se k její závislosti na alkoholu a o špatné péči o děti. Zpočátku je matka v opozici a vše popírá. Nepořádek v domácnosti se snaží omluvit návštěvou z předchozího dne. Pozorováním domácnosti je zřejmé, že se jedná o nepořádek trvalejšího charakteru. Během hovoru matka přiznává, že ji péče o děti zmáhá a občas se potřebuje odreagovat. Na otázku, kdo se stará o děti v době, kdy od nich odejde nedokázala jasně odpovědět. Závěr z prvního kontaktu s matkou je takový, že její rodině bude věnována zvýšená pozornost a budou u ní v místě bydliště častěji prováděny návštěvy za účelem spolupráce se sociální pracovnicí v případě, že by matka měla problémy ohledně péče o děti. S tímto matka souhlasí a je s ní domluvena schůzka v kanceláři sociální pracovnice, aby byl sepsán protokol s matčiným podpisem, kde bude vše zapsáno. Na dohodnuté jednání, které se mělo odehrát týden po návštěvě sociální pracovnice se matka bez omluvy nedostavila. Okamžitě byla kontaktována telefonicky. Telefon nezvedala. Sociální pracovnice ještě týž den provedla opakované šetření v místě bydliště matky. Doma ji nezastihla. Doma byl pouze dědeček, který uvedl, že se musí starat o děti, protože „mladá zase někam vypadla a haranty tady nechala“. Nedokázal odpovědět, kde se matka nachází ani kdy se vrátí. Na požádání umožnil kontakt s dětmi. Děti si hrály v dětském pokoji. Ten vykazoval známky toho, že od poslední návštěvy zde bylo poněkud čistěji a uklizeněji, ale i přesto ve velmi neuspořádaném stavu. Děti však byly oblečeny přiměřeně, mluvili o tom, že jim děda dal k večeři chleba s marmeládou a že čekají na maminku. Vypadaly spokojeně, mluvily bez ostychu, připravovaly se ke spánku. Dědeček byl požádán, aby hned jak se matka objeví, kontaktoval sociální pracovnici. Druhý den ráno telefonovala sama matka, velmi se omlouvala a přislíbila návštěvu v kanceláři ještě týž den odpoledne. Při jednání v kanceláři matka přiznala, že předchozího dne byla odhodlaná dostavit se na úřad, ale cestou dostala strach, že by jí mohli chtít děti vzít a tak raději nedošla. Když byla ve městě tak se chtěla trochu odreagovat. Jak se ukázalo při další spolupráci s matkou, tak tento pojem používala vždy, když mluvila o pití alkoholu. Jednání bylo uzavřeno tím, že byl sepsán protokol, kde byly zapsány všechny dosud zjištěné skutečnosti s poučením, jaké následky by mohly mít matčiny „výlety za odreagováním“ a jiné obdobné činnosti. Matka byla upozorněna na to, že pokud si nebude sama vědět
77
rady, tak není problém kdykoliv sociální pracovnici či jí zavolat a domluvit se s ní na dalším postupu. Byla však také upozorněna na to, že rodina bude nadále pečlivě sledována. 5) Období 07/2003- 03/2004 Po předchozím incidentu byly u matky náhodně prováděny kontroly cca v rozmezí jednoho až dvou týdnů v různých denních hodinách. Matka se evidentně zalekla toho, že její nedostačující péče a požívání alkoholu by mohlo zapříčinit odebrání dětí z rodiny. Téměř šest měsíců tato spolupráce s rodinou probíhala velmi bezproblémově. Pokud byla matka zastižena doma, byla vždy střízlivá, v domácnosti bylo v rámci možností uklizeno, zpravidla i navařeno a bylo znát, že má matka k dětem velmi dobrý vztah a stejně tak děti k ní. Pokud matka doma nebyla, nebyly doma ani děti. Buď s nimi byla u lékaře, na vycházce nebo něco vyřizovat ve městě. Matka se na sociální pracovnici několikrát obrátila s žádostí o pomoc. Např. při vyřizování přídavků na děti, při problémech ohledně otcova neplacení výživného a s problémy s dědečkem, který hodně pije alkohol a bývá agresivní. Několikrát proběhl i kontakt s otcem. Závěr z jednání s otcem byl v podstatě takový, že on se o děti starat nechce a s matkou již také žít nechce. Placení výživného se nebrání, pokud na něj zrovna bude mít peníze. Je si vědom, že pokud platit nebude, může být trestně stíhán. Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že rodina začala fungovat a až na menší nedostatky se dostala do únosného standardu, který je třeba sledovat a občas vypomoct, ale není třeba podnikat žádná akutní opatření. Za pozitivum by se dalo hodnotit to, že si matka k sociální pracovnici vytvořila vztah založený na důvěře a skutečně se na ni obracela v případech, kdy si nevěděla rady. V lednu 2004 se však při návštěvě rodiny stala situace, kdy bylo evidentní, že je matka doma, ale záměrně neotvírá. Po neustálem zvonění a naléhání sociální pracovnice otevřela. Bylo nepochybné, že je opilá. Okamžitě byl osloven dědeček, který souhlasil s tím, že se o děti postará, ale pouze do rána. Dále odmítá se o děti starat a matku „v tom jejím chlastání“ nechce podporovat. S matkou bylo dohodnuto, že hned ráno se k ní dostaví sociální pracovnice a začnou pracovat na řešení další situace v rodině. Ráno sociální pracovnice k matce dorazila a společně začaly řešit matčinu situaci. Matka uvádí, že již situaci nezvládá, nejhorší je v celé situaci její otec, který matce dělá naschvály, před okolím se snaží prezentovat jako vzorný děda, ale matce neustále nadává. Matka nepokrytě uvádí, že z ní brzy bude „případ pro psychiatra“. Východisko vidí v tom, kdyby mohla odejít pryč a být s dětmi sama, mimo dosah svého otce. S matkou je hovořeno o možnostech, které by mohly s řešením situace pomoci. První variantou je pobyt matky s dětmi v azylovém domě. Toto matka odmítá. Argumentuje tím, že je to stejně jen na přechodnou dobu a nic se tím nevyřeší. Nebere ani v úvahu, že v některých azylových domech je možné požádat na rok i více o byt. Chce něco „napořád“. Nechce se již dále stěhovat a zvykat si na nové lidi kolem sebe. Další nabízenou variantou je pobyt dětí v krizovém centru. Předem by byla dohodnutá doba pobytu, mezitím by se matka zaměřila na vyřešení svých problémů s alkoholem, také by začala řešit otázku bydlení mimo vliv svého otce. Matka zprvu reagovala velmi podrážděně s tím, že není žádná „hyena“, aby se zbavila svých dětí. Po té co jí je podrobně vysvětleno, co pobyt v krizovém centru obnáší, se uklidnila a začala přemýšlet realističtěji. Velmi ji překvapilo, že je možné zařízení předem navštívit a promluvit si s vedením zařízení o průběhu pobytu dětí a možnostech matky děti navštěvovat. Matka argumentuje tím, že s dětmi nic nevyřídí a toto by byla možnost, jak
78
si dát potřebné záležitosti dopořádku. Skutečně byla uskutečněna návštěva v krizovém centru a dohnut nástup dětí. (Pozn. čekací doby jsou za normálních okolností velmi dlouhé, ale náhoda přála tomu, že děti mohly být přijaty během dvou týdnů.). Celkově lze pobyt dětí v krizovém centru hodnotit velmi pozitivně. Matka s nimi byla po celou dobu v intenzivním kontaktu. Sama začala docházet ambulantně na protialkoholní skupinu a k psycholožce. Také spolupracovala s psychologem v rámci krizového centra. Její spolupráce byla hodnocena velmi dobře a pozitivně. Matka také projevovala velkou snahu o získání bytu pro sebe a děti. Obec, kde má nahlášeno trvalé bydliště obecními byty nedisponuje a navíc by matka chtěla dále z dosahu svého otce. Požádala si o obecní byt v obci s rozšířenou působností. Zde však byla upozorněna, že jsou upřednostňováni žadatelé s trvalým bydlištěm přímo v obci. Vzhledem k tomu, že jediné matčiny příjmy jsou formou nejrůznějších státních a sociálních dávek, tak nemá možnost ani vzít si úvěr na byt, který by splácela. Jedinou možností je platit nájem. Ty jsou v dané lokalitě však tak vysoké, že by je matka nezvládla ze svých příjmů hradit. Se situací zůstat v dosavadním bydlišti se neztotožňuje, ale jinou možnost nevidí a azylové bydlení stále striktně odmítá. Ještě v době pobytu dětí v krizovém centru matka upozorněna, že dle zák. o rodině bude vydáno výchovné opatření, dle písm. b) dohled nad nezletilým. Současně také bude podán k soudu návrh na soudní dohled. Matka je seznámena s tím, co tato opatření obsahují za povinnosti a práva. S tímto souhlasí a svůj souhlas nechává na úřadě zaznamenat do protokolu, který podepisuje. Po dvouměsíčním pobytu dětí v krizovém centru opět vše vypadá velmi pozitivně, nicméně výchovné opatření vydané úřadem již nabylo právní moci a návrh na soudní dohled již byl podán. Dosud však nebylo vydáno usnesení o zahájení řízení. Nadále probíhá spolupráce s matkou intenzivně, ale bezproblémově. 6) Období 03/2004 V polovině měsíce v odpoledních hodinách telefonovala policie, že májí na základě telefonátu od dědečka výjezd do rodiny. Mají nahlášenou matku v opilém stavu, údajně i napadala fyzicky své děti. Na místo jede i rychlá záchranná služba. Na místo bylo okamžetě vyjeto. Matka byla skutečně velmi opilá, na policisty byla agresivní. Nejvíc agrese projevovala vůči svému otci. S matkou nebylo možné se dohodnout vůbec na ničem. Policie odvezla matku na záchytnou stanici. Děti byly sanitkou odvezeny do nemocnice. Byly viditelné podlitiny a děti plakaly, že je matka bila. Sociální pracovnice okamžitě sepisuje návrh na vydání předběžného opatření dle §76a osř. K návrhu jsou přiloženy všechny podstatné spisové dokumenty, které má sociální pracovnice k dispozici. Soudkyně obratem vydává usnesení o předběžném opatření. Starší dvě děti jsou umístěny do dětského domova, nejmladší dítě do kojeneckého ústavu. Výkon zajišťuje soudními vykonavateli, za asistence zdravotníka. Sociální pracovnice tomuto výkonu přítomná není. 7) Období 04/2004- 07/2004 Matka nastupuje na protialkoholní léčbu, na léčebný pobyt. Děti jsou umístěny v uvedených ústavních zařízeních. V průběhu této doby pracovnice opakovaně navštěvuje děti. Vede jednání s matkou a jejím terapeutem v léčebně. Bezprostředně po nástupu do léčebny se matka seznamuje s mužem, který v dané době léčení ukončuje. Matce je tento vztah vymlouván, ale ta je přesvědčena o jeho perspektivnosti. S dětmi je
79
matka v kontaktu, jsou jí povoleny návštěvy. Za dětmi začíná docházet i se svým přítelem. Před ukončením léčby přítel matce nabízí, aby se odstěhovala i s dětmi k němu. Má vlastní novostavbu v obci se základním občanským vybavením. Ihned po matčině propuštění je sepsán plán postupu další spolupráce, označovaný jako plán sanační. Ten obsahuje vymezení základních problémů, na které je nutné se zaměřit a jakým způsobem to bude probíhat. Matka se podílí na tvorbě tohoto plánu. Sociální pracovnice jedná v mezičase se soudkyní, aby i přestože bylo zahájeno soudní jednání, tak nenařizovala jednání. Je dohodnuto, že jednání bude zahájeno, až bude matka propuštěna z protialkolní léčby a přestěhuje se. Také je dohodnuto, že současně s řízením o ústavní výchově bude projednáván návrh o nařízení soudního dohledu. Než je nařízeno soudní jednání, tak jsou děti k matce pouštěny na návštěvy, vždy se souhlasem sociální pracovnice. A po předchozím prozkoumání prostředí a projednáním, jak bude návštěva probíhat. V daném období matka spolupracuje, stanovené kroky v rámci postupu plní, je angažovaná, samostatná a každý dílčí krok je pro ni úspěchem. Její prioritou je získat děti zpět do péče a prokázat, že svoji roli matky dokáže zvládnout. V úváděném období se biologický otec o děti vůbec nezajímal. Na výzvy sociální pracovnice se nikdy nedostavil. V místě bydliště nebyl ani při opakovaných návštěvách zastižen. Výživné matce posílal, ale s uvedením adresy rodičů, kde nebyl nikdy zastižen. 7) Období 08/2004-10/2004 Nařízeno soudní jednání. Několikrát odročeno z důvodu neúčasti otce. Nakonec je otci stanoven opatrovník pro toto jednání. Soudem jsou vyžádány zprávy z obecních úřadů, z ústavních zařízení, od lékaře dětí, vyjádření z protialkoholní léčebny a další. Při jejich posouzení je zřejmé, že se matka opravdu snaží, její činnost směřuje k tomu, aby prokázala svoji schpnost pečovat o děti. Soud si také vyžádává vyjádření OSPOD k tomu, jak matka plní jednotlivé kroky plánu a vyjádření o matčině spolupráci s OSPOD. Na základě všech doložených podkladů, výslechu svědků a vyjádření sociální pracovnice soud shledal matku jako schopnou péče o děti. V daném okamžiku nebyla ústavní výchova nezbytně nutná byl velký předpoklad k tomu, že je situace matky natolik uspořádáná, že není nutné ústavní výchovu nařizovat. Byl však nařízen soudní dohled nad výchovou dětí. Proti tomuto rozsudku se nikdo ze zúčastněných neodvolal. 8) Období 10/2004- dosud Okamžikem právní moci rozsudku byly děti navráceny matce zpět do péče. Vše proběhlo zcela standardním způsobem bez jakýchkoliv komplikací. S matkou byl dohodnutný způsob další spolupráce. Zpočátku byly kontakty s matkou velmi intenzivní. Za spolupráce sociální pracovnice si matka vyřídila všechny potřebné sociální dávky. Zařídila přestup dětí do zařízení v místě nového bydliště. S matkou byla dohodnuta pokračující spolupráce s krizovým centrem. Na bázi ambulantního docházení a spolupráce na upevnění vztahu s dětmi a jejich překonání pobytu v ústavu. Soud si pravidelně v rámci soudního dohledu vyžádával zprávy o tom, jaká je péče matky o děti a jak matka spolupracuje s OSPOD a dalšími institucemi. Veškeré informace o matce jsou pozitivní. Matka ambulantně v rámci prevence recidivy alkoholismu dochází k psychologovi. Také její vztah s přítelem je vyrovnaný a harmonický. V roce 2006
80
matka uzavírá se svým přítelem manželství, ze které se narodí v roce 2007 syn. Nad tímto dítětem není stanoveno žádné výchovné opatření, ani soudní opatření. Zpočátku se kontakt rodiny s OSPOD zintenzivňuje, aby bylo zřejmé, zda matka péči o další dítě zvládne. Ale její nový manžel je jí velkou oporou. Jeho vztah i k dětem je velmi dobrý. Rodina zůstává nadále v evidenci OSPOD.
81
Příloha č. 2 Případová studie rodiny č. 2 Nezl. děti:
Matka: Otec:
Marta, nar. 12/1993 Andrea, nar. 03/1996 Radek, nar. 06/1997 Petr, nar. 05/1999 Marek, nar. 06/2002 Sylva, nar. 01/1975 Jiří, nar. 11/1972
(Pozn. jména jsou smyšlená, aby nebyla možná identifikace rodiny)
1) Rodinná anamnéza Matka pochází z úplné rodiny, má mladšího bratra. Oba rodiče vedou řádný život na hranici standardu přijatelného společností. Otec matky je hodně nemocný již od matčina dětství, ale i přesto je to povahou velmi tvrdý člověk, který vyžaduje naprostou poslušnost. Matka matky se snaží přinést do rodiny co nejvíce příjmů. V některých obdobích má současně více zaměstnání. To je však na úkor péče o domácnost a o rodinu. Vzhledem k tomu, že matka je často mimo domácnost, tak děti mají tendence se zde také nezdržovat a nebýt pod dohledem otce. Není kdo by se zabýval péčí o domácnost. Matka se vyučila v oboru tkadlena. První manželství uzavřela matka až o otcem svého druhého dítěte. Otec pochází z rodiny s dobrým rodinným zázemím, má mladší sestru. Otcova matka pracovala před odchodem do důchodu jako ošetřovatelka v ústavu pro postižené. Otcův otec pracoval u policie. Otec byl rodiči v dětství ve všem podporován. Vystudoval střední odbornou školu elektronickou. U otce se jedná o druhé manželství. Z prvního manželství má dvě děti, se kterými se nestýká. Děti se stýkají pouze s prarodiči. Prarodiče místo otce také platí výživné. 2) Období 12/1993- 07/1996 12/1993 se matce narodila nejstarší dcera. Matčin partner a otec dítěte ji opustil ihned, když zjistil, že je matka těhotná. Po porodu odchází matka i s dítětem do domácnosti svých rodičů, kde má možnost zůstat. Na rodinu je v polovině r. 1994 upozorněno OSPOD. V rodině je údajně nepořádek a prostředí, které je nevyhovující pro malé dítě. OSPOD rodinu bere do evidence. V rodině je provedeno šetření. Domácnost je hranici únosnosti, ale ne zcela nevhodná pro péči o dítě. Ale protože rodina neprojevuje jakoukoliv snahu o spolupráci ani po několika jednáních, tak je k soudu podán návrh na stanovení soudního dohledu. Počátkem r. 1995 se matka seznamuje se svým budoucím manželem. 03/1996 se matce narodilo další dítě. První tři měsíce zůstává matka nadále v domácnosti svých rodičů, i s oběmi dětmi. 07/1996 uzavírá matka sňatek s otcem svéhu druhého dítěte. 3) Období 08/1996- 05/1999 Otec dostává od svých rodičů postarší ale zachovalý rodinný dům v menší obci. Dům byl delší dobu neobydlený (je po prarodičích). Ale zařízení kuchyně a pokoje je
82
částečně vyhovující. Do domu je zavedena voda, teplou je nutno ohřívat, topení je na tuhá paliva. Vybavení pro miminko zakoupili otcovi rodiče. Otcovou podmínkou bylo, že v domě nebude bydlet matčina dcera z předchozího vztahu. Matka s tímto souhlasí, odůvodňuje to tím, že starší dcera je u prarodičů zvyklá a na nové prostředí by si nezvykla. Oba rodiče celkem ochotně spolupracují s OSPOD. Rodiče projevují svoji snahu o zabydlení domácnosti a její bezproblémový chod. Miminko je čisté, vypadá dobře živené. Matce je pomáháno ze strany SPOD s vyřizováním všech potřebných záležitostí ohledně vedení domácnosti. V blízkosti není v té době žádné asistenční centrum ani podobná organizace, tudíž je vše založeno pouze na spolupráci rodičů, převážně matky, se sociální pracovnicí. Rodina celkově funguje, snaží se zabezpečit péči o dítě. Je zřejmé, že matčiny hygienické návyky nejsou zcela v pořádku, ale projevuje snahu se vše naučit. Situaci jí ztěžuje její vlastní manžel. Několikrát změnil zaměstnání. On sám uvádí, že pro malý plat, či neadekvátní pracovní umístění. Ale je stále více zřejmě, že důvodem je především otcova konfliktní povaha. 06/1997 se matce rodí třetí dítě (druhé se stejným otcem). To však dostává infekci a ještě v nemocnici umírá. Po této události byly na policii několikrát nahlášeny otcovi agresivní výpady vůči matce. Matka to vždy omlouvá tím, že otce vyprovokovala. Dítě nikdy nebylo otcem napadeno. Po obdobných incidentech však matka opakovaně odchází ke svým rodičům. Ale vždy se po pár dnech na naléhání manžela vrací do společné domácnosti. Tento průběh „rodinného soužití“ se opakuje až do 05/1999, kdy matka rodí čtvrté dítě. V daném období se matka více než obvykle stýká s nejstarší dcerou. Toto se otci nelíbí. 4) Období 05/1999- 06/2002 Aby mohlo být dítě propuštěno z porodnice domů, je vyžadováno vyjádření OSPOD. Tento souhlas dává, ale souběžně upozorňuje rodiče, že bude k soudu podán návrh na soudní dohled nad výchovou. Matka začíná projevovat zájem o funkčnost rodiny. Také se snaží prokázat svou schopnost v roli matky. Zpočátku využívá i pomoci své matky a dokonce se daří, aby ji mohla nejstarší dcera navštěvovat v domácnosti. Matka je více v kontaktu se svými rodiči. Otec má neustále problémy s alkoholem, ale odmítá si je přiznat a také odmítá veškeré nabízené možnosti, jak pracovat na tom, aby problémy s alkoholem vytlačil. Otec je upozorňován na skutečnost, že alkoholismus může mít špatný vliv na děti a na fungování rodiny. Otec začíná být agresivní i vůči sociální pracovnici. Odmítá jakoukoliv spolupráci. Se sociální pracovnicí začíná komunikovat pouze přes matku. 12/1999 je vydán rozsudek o nařízení soudního dohledu nad oběmi dětmi. Podkladem k vydání tohoto rozsudku jsou nejen zprávy a vyjádření OSPOD, ale také zpráva z obecního úřadu (velmi strohé vyjádření, že poměry v rodině nejsou uspořádané, ale nikoho z obecního úřadu do domu rodiče nepustili, takže blíže se k poměrům vyjádřit nemohou, je jim známo, že otec ve velké míře požívá alkoholické nápoje, i matka často navštěvuje místní pohostinství). Dětská lékařka sděluje, že matka s dětmi na povinná očkování dochází, ale až po opakovaných vyzváních. Děti chodí v zapraném, zapáchajícím oblečení. Celková hygiena je na velmi nízké úrovni. Děti jsou často cítit kouřem, z toho lékařka vyvozuje, že se v domě topí v kamnech na tuhá paliva. Matku opakovaně upozorňovala, jakým způsobem zlepšit hygienu. Matka opakovaně přislíbila nápravu, ale bez výsledku. Do školských zařízení děti dosud nedocházejí.
83
Opakují se situace, kdy matka nechává všechny děti u svojí matky. Často i několik dní. Pro děti se vrací většinou ve společnosti svého manžela a často pod vlivem alkoholu. V takovém stavu jí babička děti odmítá vydat a dochází ke konfliktům, jejichž hlavním iniciátorem je otec dětí. Několikrát napadl oba prarodiče. Po několika těchto indidentech babička navštěvuje sociální pracovnici a seznamuje ji s podrobnostmi celé situace. S rodiči je opakovaně jednáno. Otec kontakt stále odmítá. Matka vše popírá. Rodiče jsou seznámeni s možností, že v extrémním případě může tento jejich způsob péče o děti vést až k jejich odbrání. Rodiče tuto skutečnost bagatelizují a uvádějí, že žádný problém není. Rodičům je nabízena spolupráce s krizovým centrem. Tuto odmítají. Závěr z uvedených jednání je skutečnost, že rodiče souhlasí s intenzivním kontaktem se sociální pracovnicí, se kterou budou konzultovat své případné problémy. Otec nastupuje do nového zaměstnání. Je zřejmé, že investuje hodně energie na úpravu domu a jeho modernizaci. Domácnost je stále „ušmudlaná“, ale je zřejmé, že se matka její udržbě věnuje mnohem více než dříve. Do 06/2002 je s rodinou velmi intenzivně spolupracováno ze strany sociální pracovnice. 5) Období 06/2002- 09/2003 Rodiče zjišťují, že matka je opět těhotná. Matka během těhotenství matka pravěpodobně požívala alkohol, což vyplynulo z pozdějších lékařských posudků. Dítě se narodilo 06/2002 s předpokladem, že bude mít trvalé zdravotní poškození. Rodiče se o toto nezajímají, tvrdí, že postižené dítě doma nechtějí. Po dohodě se sociální pracovnicí dávají souhlas k tomu, aby šlo dítě do osvojení. Od tohoto okamžiku se situace v rodině zhoršuje. Především tím, že otec již nezastírá svůj kladný vztah k alkoholu. Často bezdůvodně chodí do domácnosti k matčiným rodičům, které napadá, uráží a obviňuje je z toho, že jeho manželství nefunguje a že jeho manželku proti němu navádějí. Situace v rodině se neustále zhoršuje. Zprávy z obce hovoří i o tom, že děti zůstávají v domácnosti samy doma a rodiče společně docházejí do místního pohostinství. Zpravidla ve večerních hodinách. Rodiče odmítají jakoukoliv spolupráci se sociální pracovnicí. Ta je nucena dát jim na vybranou, pokud nezačnou spolupracovat, bude iniciovat odebrání dětí z jejich péče. 12/2002 přistupují rodiče na spolupráci s krizovým centrem. Bohužel je plně obsazené. Dětem je rezervován pobyt v zařízení s tím, že s rodinou je prozatím zahájena ambulantní spolupráce. V mezičase sociální pracovnice přesvědčuje prarodiče, aby si požádali o svěření nejstarší dcery matky do své péče, bude nutné do budoucna rozhodovat záležitosti ohledně studia, apod. tak aby byli oprávněni o tomto rozhodnout i bez matky, která s nimi přerušila své styky. 06/2003 je vydán rozsudek o svěření nejstarší dcery do péče prarodičů. V předchozích letech toto prarodiče odmítali, nechtěli přijít s matkou do konfliktu. Spolupráce s dětským krizovým centrem je velmi problematická. Rodiče se nedostavují na dohodnutá jednání. Odůvdoňují to mimo jiné tím, že nemají peníze na cestu (pozn. otec je stále zaměstnán, matka pobírá dávky, je tedy otázkou, za co peníze utrácejí). Centrum jim vychází natolik vstříc, že terapeut je ochoten dojíždět až do rodiny, jak v přítomnosti sociální pracovnice, tak samostatně. Rodiče však ani po tak vstřícném kroku nespolupracují, kontakt s terapeutem považují za zbytečný. I přes tento negativní přístup se daří zajistit nástup dětí do krizového centra. Toto se odehrává 07/2003-09/2003. Zpočátku pobytu dětí začínají být rodiče opět velmi aktivní. Se
84
sociální pracovnicí sepisují plán kroků, které budou následovat, je možné hovořit o provizorním „sanačním“ plánu. Dokonce i otec spolupracuje. S matkou je pracováno na tom, aby si našla vhodné zaměstnání, u kterého by mohla zajistit péči o děti, tzn. že nebude pracovat jako servírka, atd. Je nutné, aby její pracovní doba byla v době, kdy budou děti ve škole a ve školce. S tímto matka souhlasí. Získává místo jako uklízečka v místní nemocnici. Zpočátku si práci chválí. Otec má stále stejné zaměstnání. Jeho příjmy jsou standardní. Dohromady s příjmem matky mají dostatek prostředků na úhradu plateb za domácnost, na stravu dětí ve školských zařízeních a stále ještě nějaké finance zůstavají na to, aby mohli upravovat domácnost. Spolupráce rodičů je spíše na bázi materiálního zabezpečení. V tomto spolupracují celkem ochotně. Horší je spolupráce v rámci krizového centra. Starší z dětí se svěřuje s tím, že je tatínek zlý. Že když se vrátí „z piva“, tak nadává, bije maminku a na děti křičí. Otec toto striktně popírá a ukončuje spolupráci s krizovým centrem. „Nenechám ze sebe dělat nějakýho hajzla“ s těmito slovy odchází při své poslední návštěvě krizového centra. Matka otcovo jednání omlouvá, ale přiznává, že fyzické násilí v rodině skutečně probíhá, ale jen když je otec opilý. Za střízliva je hodný a snaží se, aby vše bylo v pořádku (reprodukce matčiných slov). 6) Období 09/2003- 02/2004 Dětí odcházejí z krizového centra zpět do péče rodičů. Ale ze strany sociální pracovnice je kontakt s rodinou velmi intenzivní, až několikrát týdně. Po návratu dětí se otec se starší dcerou odmítá bavit, obviňuje ji z toho, že něj udělala zločince. Dcera si bez přítomnosti matky stěžuje sociální pracovnici, že je tatínek zlý od té doby, co se vrátili domů. Nebije je, ale moc nadává a bije maminku. S matkou je toto projednáváno. Ta skutečně přiznává, že je otec agresivní a obviňuje matku z toho, že děti proti němu navádí. Matka z něj má obavy, ale nemá kam odejít, ke svým rodičům už nemůže. Je jí tedy nabídnuta možnost zajištění azylového bydlení. S tímto matka souhlasí. Současně chce po sociální pracovnici, aby jí pomohla sepsat návrh na rozvod a svěření dětí do její péče. Vše je dohodnuto, ale v den nástupu se matka s dětmi do azylového domu nedostaví. Odůvodňuje to tím, že již vše v pořádku. Návrhy u soudu zůstavají. Přicházejí i velmi negativní zprávy od dětské lékařky a především ze základní školy, kam chodí starší dítě. To si ve škole stěžuje na otcovo chování. Krade spolužákům svačiny. Rodiče mu odhlásili obědy. Matka uvádí, že na obědy nemá finance, údajně vaří doma. Za pomoci pracovnice z dávek sociální péče jsou obědy hrazeny po souhlasu matky přímo z úřadu, aniž by peníze šly nejdříve k rukám rodičů. 01/2004 přichází od soudu usnesení o zahájení řízení o svěření dětí do péče matky. Jednání je nařízeno na 02/2004. Během tohoto měsíce je na denním pořádku, že buď matka navštěvuje sociální pracovnici nebo sociální pracovnice jezdí do rodiny urovnávat konflikty rodičů. Otec nadále odmítá spolupráci s jakýmkoliv odborníkem. Sociální pracovnice podává návrh k soudu na nařízení ústavní výchovy. Péče obou rodičů o děti je nedostatečná, v podstatě nijak nespolupracují. Své konflikty řeší před dětmi a svalují na ně vinu za veškeré neúspěchy rodiny. Jsou časté i fyzické incidenty. Děti sociální pracovnici již delší dobu říkají „teto“ a její přítomnost v domácnosti berou jako něco naprosto samozřejmého. Dost často chodívají s matkou i přímo do kanceláře sociální pracovnice. Situace v rodině je neudržitelná. 02/2004 přichází starší dítě samo do kanceláře sociální pracovnice s tím, že tatínek byl zase zlý a že místo do školy jde rovnou na úřad říct, jak to bylo, protože před
85
maminkou by to říct nemohla. Vše je sepsáno za přítomnosti sociální pracovnice a mě jako její tehdejší kolegyně. Nezl. dítě je odvedeno do školy s ujištěním, že se již brzy vše vyřeší a s instrukcemi jak se zachovat pokud by se to téhož dne opakovalo. Sociální pracovnice obratem sepisuje návrh na vydání předběžného opatření dle §76a osř. Znovu jsou vyžádány nejaktuálnější zprávy ze školských zařízení, z obecního úřadu, od obvodní lékařky a z krizového centra. Veškeré instituce obratem spolupracují a ještě téhož dne sociální pracovnice odváží návrh se všemi náležitostmi podat k soudu. Ještě téhož dne soudkyně vyžádává doplňující informace z krizového centra. Na základě veškerých podkladů je vydáno usnesení o předběžném opatření dle §76a osř. Následující den je je proveden výkon usnesení. O spolupráci je požádána sociální pracovnice. Obě děti jsou odvezeny přímo do dětského domova. 7) Období 02/2004- 04/2004 Sociální pracovnice se snaží opakovaně navázat kontakt s rodiči, aby bylo pracováno na tom, jaký je jejich přístup k tomu, aby se snažili při soudním nařízení, které by mělo být v dohlednu nařízeno, prokázat, že jsou schopni se o děti postarat. Rodiče odmítají jakýkoliv kontakt se sociální pracovnicí, nereagují ani na snahy krizového centra. Matka odchází ze zaměstnání, nové nemá. Otec mění zaměstnání údajně pro malý plat. Zaměstnavatel však sděluje, že z důvodu otcova požívání alkoholických nápojů. Rodiče nejsou v kontaktu ani s prarodiči. Po celou dobu nebyli ani navštítivit děti v domově. Sociální pracovnici se po celé dva měsíce nepodařilo rodiče zastihnout doma, nebrali telefon, nepřebírali si poštu (předvolánky k jednání). 04/2004 přichází usnesení od krajského soudu. Rodiče si podali odvolání proti usnesení okresního soudu. Toto usnesení ruší usnesení okresního soudu. Zdůvodněním je nedostatek důkazů. Sociální pracovnice je přesvědčená, že propuštění dětí domů z ústavní výchovy je pro děti za současného stavu nevhodné a nebezpečné. Obratem podává k soudu návrh na vydání nového předběžného opatření. Později je zjištěno, že rodiče si nepřebrali od pošty ani jedno u uvedených rozhodnutí. 8) Období 04/2004- 09/2004 Opakuje se situace, kdy není možné rodiče zastihnout a jakkoliv s nimi komunikovat. Soud nařizuje na 06/2004 jednání ohledně návrhu na stanovení ústavní výchovy. Rozsudek je vydán 08/2004. Tímto rozsudkem je u obou dětí stanovena ústavní výchova. 9) Období 10/2004- dosud Děti jsou umístěny v ústavním zařízení. Rodiče je vůbec nekontaktují. Na jakékoliv snahy sociální pracovnice vůbec nereagují. Jediný, kdo se o děti zajímá je babička ze strany matky. Děti jsou umístěny poměrně daleko, takže za dětmi jezdí zřídka, ale pravidelně se informuje u sociální pracovnice na jejich stav. Posílá jim dopisy a balíčky. O letních prázdninách 2005 jsou děti na návštěvu puštěny na dva týdny k babičce. V té době se poprvé za celou dobu vidí s matkou. S otcem vůbec. Ten o děti zájem vůbec neprojevuje. Koncem prázdnin sociální pracovnici kontaktují i otcovi rodiče. Mají zájem se s dětmi také stýkat. Toto jim je umožněno. V podstatě každé prázdniny (letní, jarní, vánoční, atd.) Děti navštěvují některé z prarodičů. Pokud jsou děti u matčiných
86
rodičů, tak se dostanou do kontaktu i s matkou. Toto je jejich jediný kontakt s matkou. S otcem se nestýkají vůbec. Zprávy z dětského domova jsou pozitivní, děti dobře prospívají. Úvodní problémy staršího dítěte s pomočováním vymizely. Děti pravidelně docházejí k psychologovi. Je s nimi pracováno a je zřejmé, že problémy v domácnosti s rodiči byly vážnější než se z počátku zdálo. Z dětského domova navrhují, zda na otce nepodat návrh na trestní stíhání. Toto nakonec učiněno není. Ze strany sociální pracovnice je neustále vyvíjena snaha kontaktovat se s rodiči. Především s matkou. Matka je však ochotná se sociální pracovnicí jednat pouze pokud nehrozí, že by se to mohl dozvědět otec. Situace se během let stabilizuje a je stále stejná. Otec komunikuje pouze má-li přiležitost k tomu někomu nadávat, někoho slovně napadat a obviňovat.
87
Příloha č. 3 Grafické zobrazení porovnání obou rodin rodina Rodina č. 1 období
rodina Rodina č. 2 období
12/1993 05/1994 07/1994 02/1995 03/1996 07/1996
1996- jaro
seznámení rodičů
02/1997
narození prvního dítěte
05/1997
svatba rodičů
06/1997
06/1999
narození druhého dítěte
07/199705/1999 05/1999
08/1996
05/1999 12/1999
08/2001 03/2002 05/2002 05/200206/2003
rozvod rodičů narození třetího dítěte matka se s dětmi stěhuje do domu svého otce období opakovaných stěhování rodičů s dětmi
12/199906/2002
06/2002
06/2003
narození třetího dítěte, umírá v porodnici otec opakovaně napadá matku (vliv alkoholu), matka se opakovaně stěhuje i s dítětem ke svým rodičům a opakovaně se vrací k otci narození čtvrtého dítěte k soudu podán návrh na soudní dohled nad výchovou vydán rozsudek o nařízení soudního dohledu nad výchovou střídají se problémové situace a relativně klidná období, po větších incidentech je zřejmá snaha rodičů o zlepšení rodinné situace
12/2002
narození pátého dítěte rodiče dávají souhlas k osvojení dítěte zahájena ambulantní spolupráce s dětským krizovým centrem
06/2003
vydán rozsudek o svěření nejstarší dcery do péče prarodičů
07/2002
na OSPOD dochází anonymní udání na špatnou péči matky o nezl. děti a na její požívání alkoholických nápojů
narození prvního dítěte (mimo manželství, jiný partner než otec dalších dětí) rodina začíná být vedena v evidenci OSPOD k soudu podán návrh na soudní dohled nad výchovou matka se seznamuje s otcem dalších dětí narození druhého dítěte svatba rodičů rodiče se stěhují do společného rodinného domu
88
07/200301/2004
ze strany OSPOD dochází k prověřování uvedených skutečností a k navázání kontaktu s matkou OSPOD spolupracuje s matkou, spolupráce se jeví jako bezproblémová, péče o děti je v normě
07/200309/2003 08/2003
pobyt dětí v krizovém centru matka si nachází zaměstnání
09/2003
otec ukončuje spolupráci s krizovým centrem a odmítá s ním další spolupráci
11/2003
01/2004 01/200403/2004
02/2004
03/2004 03/2004
03/2004 04/200407/2004
11/2003 matka zastižená v opilém stavu, dohodnut další postup, děti nastupují pobyt v krizovém centru, matka dochází k psychologovi a na protialkoholní ambulantní léčbu, hledá nové bydlení pro sebe a děti mimo vliv svého otce 01/2004 děti pobývají v krizovém centru, matka pokračuje v protialkoholní léčbě, nové bydlení hledá, ale neúspěšně 01/2004 vydáno výchovné opatření dle § 43, odst. b), z.č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění- dohled nad nezletilým, také podán návrh k soudu na stanovení soudního dohledu nad rodinou 02/2004
02/2004 matka i s dětmi se vrací do původního bydliště, vše nasvědčuje bezproblémové péči a dobré spolupráci, neustále přetrvává nutnost vyřešit otázku bydlení 02/2004 výjezd k matce, s policií a sanitkou, opilá matka ohrožovala děti vydáno usnesení o předběžném opatření, děti umístěny do dětského ústavu a kojeneckého ústavu. matka absolvuje protialkoholní léčbu, děti jsou v ústavních 04/2004
89
matce zprostředkováno bydlení s dětmi v azylovém domě, matka do zařízení nenastupuje matka si podává návrh na rozvod a na svěření dětí do své péče
soud vydává usnesení o zahájení řízení o svěření do péče matky, je nařízeno na 02/2004 sociální pracovnice podává k soudu návrh na stanovení ústavní výchovy nad oběmi dětmi na základě aktuální problémové situace podává sociální pracovnice návrh na vydání předběžného opatření dle §76a osř. soud si vyžádává doplnění k podání návrhu a vydává usnesení o předběžném opatření, stanovuje soudního vykonavatele, sociální pracovnici žádá o spolupráci při výkonu
děti jsou svěřeny v ústavní péči
usnesením krajského soudu je zrušeno usnesení o předběžném
zařízeních
opatření
04/2004
matka navazuje novou známost
04/2004
06/2004
sepsán "sanační" plán rodiny matka činí kroky k zařízení se v domácnosti svého přítele, spolupracuje s OSPOD, plní jednotlivé kroky plánu nařízeno soudní jednáníprojednání ústavní výchovy a soudního dohledu spojeno v jedno jednání
06/2004
vydáno nové předběžné opatření nařízeno soudní jednání ve věci návrhu na svěření dětí do ústavní výchovy
08/2004
vydán rozsudek o svěření dětí do ústavní péče
08/2004dosud
děti jsou stále v ústavní péči, stýkají se s prarodiči, velmi zřídka i s matkou, rodiče nadále se sociální pracovnicí nespolupracují
07/200408/2004
08/2004 08/200410/2004
probíhají soudní jednání
10/2004
zamítnut návrh na ústavní výchovu, vydán rozsudek o soudním dohledu nad výchovou
10/2004dosud 09/2006 04/2007
nad výchovou dětí je stále soudní dohled, péče matky je odpovídající normám matka uzavírá nové manželství narození čtvrtého dítěte
90
Stať: „Jaké faktory a jakým způsobem ovlivňují situaci rodiny po výkonu předběžného opatření na základě soudního rozhodnutí při snaze získat dítě zpět do péče?“ Anotace stati Téma stati se zaměřuje na oblast sociálně právní ochrany dětí, konkrétně na situaci, kdy je dítě odebráno z rodiny, na základě rozhodnutí soudu. Jedná se o situace, které vznikly na základě nedostatečné péče o dítě. Z toho vyplývá hlavní výzkumná otázka:„Jaké faktory a jakým způsobem ovlivňují situaci rodiny po odebrání dítěte z rodiny?“ Teoretická část je rozdělena do kapitol, které hovoří o konceptu posuzování životní situace a následně o faktorech, které se na tomto posuzování a následném rozhodování o situaci v rodině podílejí. Empirická část popisuje vybranou metodu, kterou je prováděn výzkum. Dále se zaměřuje na techniku sběru dat, operacionalizaci dílčích výzkumných otázek, prezentaci a interpretaci výsledků zjištění. Cílem zkoumání je odpovědět na hlavní výzkumnou otázku.
1 Úvod Začít tuto práci by bylo možné rčením: prevence je základ. Pokud by se tímto rčením všichni řídili, nebylo by zřejmě nutné psát článek týkající se odebírání dětí z rodin,vč. následků tohoto činu. Tato stať se soustředí na situace, kdy prevence v rodinách buď neprobíhala nebo z nějakého důvodu byla nedostatečná a došlo k odebrání dítěte z rodiny. Zabývat se právě tímto tématem mě přiměla několikaletá praxe na městském úřadu obce s rozšířenou působností, na pozici sociální pracovnice v sociálně právní ochraně dětí. Setkávala jsem se s názory, že odebrání dítěte je tzv. poslední stanice. Pro dítě, rodinu, ale i pro sociální pracovníky z různých oblastí sociálně právní ochrany dětí a mnoho dalších osob je to ale začátek etapy, kdy probíhá práce s rodinou a vznikají snahy o možnost návratu dítěte do jeho biologické rodiny. Hlavní výzkumnou otázkou této stati je tedy: „Jaké faktory a jakým způsobem ovlivňují situaci rodiny po odebrání dítěte z rodiny?“ Stať by měla upozornit na skutečnosti a faktory, které mohou ovlivňovat situaci v rodině. A se kterými je nutné pracovat k tomu, aby se mohlo dítě vrátit do rodiny.
2 Vymezení základních pojmů Pro orientaci v dalším textu je nutné definovat základní pojmy, se kterými bude v této práci zacházeno. A určit, v jakém kontextu, zde budou využívány.
91
2.1 Rodina Rodina byla již mnohokrát vymezena mnoha autory z různých oborů. Definice se odlišují na základě toho, z jaké pohledu je na rodinu nahlíženo. Matoušek (2003) rodinu definuje nejen jako jedince spojené pokrevními svazky, ale také právními svazky. V kontextu dalších kapitol je zde důležité odkázat na Veselou (2003), která za rodinu považuje až takové společenství, kdy se muži a ženě narodí dítě. Není podstatné, zda jsou manželé či nikoliv. Zdůrazňuje jejich společné soužití. Dunovský (1986) opírá svoji definici rodiny o společnou domácnost a pokrevní vztahy mezi členy a upozorňuje na to, že členové rodiny mají svoje role, jejichž naplňování podmiňuje existenci rodiny. Pro účel stati je možné rodinu vymezit jako útvar chráněný státem a zákonem, jehož hlavním posláním je péče o děti, jejich řádná výchova a materiální zabezpečení. Není rozhodující, zda se jedná o rodinu úplnou či neúplnou, rodinu biologickou či náhradní. Důležité je, že toto společenství vnímá dítě jako svoji rodinu. A že plní funkce, kterými je rodina určena. 2.2 Dítě Průcha (2001) chápe dítě jako životní fázi od narození do období adolescence. Pro tuto stať budeme dítětem rozumět jedince od jeho narození do nabytí zletilosti. Prenatální období nebereme v potaz z důvodu, že v tomto období není možné odebrat dítě z rodiny. V období po dovršení osmnácti let, je pro nás také nepodstatné, protože v tomto období nemůže být dítě umístěno na základě předběžného opatření soudu z rodiny do ústavního zařízení. 2.3 Faktory, situace Faktorem rozumíme prvek nebo skutečnost, která nějakým způsobem ovlivňuje situaci, která se v rodině odehrává a nějak se vyvíjí. Faktorem může být osoba, prostředí či událost. Faktory mohou být rizikové (zvyšují pravděpodobnost, že dojde ke vzniku situace, která povede k tomu, že bude podán návrh na vydání předběžného opatření a dítě odebráno z rodiny). Proti tomu mohou existovat faktory, které působí pozitivně, podporují rodinu v tom, aby dítě z rodiny nemuselo být odebráno nebo se do ní mohlo co nejrychleji vrátit. Situace v rodině je situace, která definuje stav v rodině, která je sledována a je s ní pracováno. Nakonečný (1996) situaci chápe jako aktuální životní podmínky, v nichž se jedinec nachází nebo jimž je vystaven. Rodina a její situace může být ovlivněna jak vnějšími vlivy (prostředí, ve kterém žije, vztahy se společností, atd.), tak vlivy uvnitř rodiny (vzájemné vztahy, osobnost jednotlivých členů rodiny). Při odebrání dítěte z rodiny na základě rozhodnutí soudu je vždy situace v rodině něčím specifická, zpravidla vymykající se normám, které nastavuje společnost. Situaci je třeba stabilizovat a následně udržovat a pokoušet se ji zlepšovat. Aktivity rodiny i všech zúčastněných by měli vést k tomu, aby se vytvořily podmínky pro vrácení dítěte do rodiny. Vždy je nutné situaci v rodině posoudit a na základě vyhodnocení rodinné situace zvolit vhodný postup práce s rodinou.
3 Koncept posouzení životní situace Je nutné zjistit, co vše je posuzováno v rámci životní situace rodiny. Je podstatné mít na zřeteli skutečnost, že i přes jistá vymezení je potřeba s každou rodinou pracovat individuálně a vycházet z její aktuální situace a také schopností jednotlivých členů.
92
3.1 Funkce rodiny Všeobecně je dáno, že rodina by měla plnit určité funkce k tomu, aby mohla být posouzená její funkčnost a schopnost zabezpečit péči o dítě. Mezi nejznámější členění funkcí rodiny patří definice Dunovského (1986), ten říká, že rodina by měla zastávat několik základních funkcí k tomu, aby mohla být považována za tzv. „normální“. A to jsou: 1) biologicko-reprodukční funkce, 2) ekonomicko-zabezpečovací funkce, 3) emocionálně (kulturně psychické) funkce, 4) socializačně-výchovné funkce. Pokud rodina svoje role neplní, tak dochází k tomu, že se rodina stává objektem zájmu orgánů sociálně právní ochrany dětí. Tyto orgány zjišťují, zda nenaplňování společností daných pravidel neohrožuje děti, které se v rodině nacházejí. Zda rodina myslí na zájem a blaho dítěte nebo zda jsou tyto zájmy dětí opomíjeny. 3.2 Normy Úlehla rozděluje normy na psané a nepsané. Vytyčuje je jako závazná „společenská pravidla, standardy představující přípustné hranice ve vztazích mezi lidmi. Přikazuje nebo zakazuje se jimi určité chování pro konkrétní situaci.“ (1999, s. 24). Zde je patrná souvislost funkcí a norem. Vždy je potřebné, aby funkce rodiny odpovídala normám, které jsou nastavené společností. Normy mohou být společenské, morální a sociální. Pokud tomu tak není, nastává problém a je nutné zkoumat, proč se funkce rodiny dostává mimo vymezené normy. Musil definuje normy jako „návody žádoucího průběhu jednání“ (2004, s. 30). Jejich nedodržení je postižitelné (sankcionovatelné). Chování, které je v souladu s normami je nazýváno jako chování prosociální. 3.3 Životní situace Bartlettová (1970) definuje životní situaci jako životní úkoly, které rodinu staví před běh života rodiny a nebo jako různé okolnosti života rodiny, které rodině brání v tom, aby zvládali svoji situaci jen vlastními silami. (in Šrajer, Musil, 2008). Na situace, které rodina nedokáže sama zvládnout, by se měli se svojí pomocí zaměřit sociální pracovníci. Pracovník se může ve spolupráci s klientem snažit odstranit překážky, pro které rodina situaci nezvládá. Zvládání životní situace v rodině je ovlivňováno vlastnostmi rodiny a jejích členů, očekáváními, která jsou uplatňována vůči rodině, podporou, která je rodině poskytována zvenčí a kombinace výše uvedeného (Šrajer, Musil, 2008). Posuzování životní situace se zpravidla využívá v následujících situacích: hrozí poškození zájmu dítěte, rozhodování o odebrání dítěte z rodiny, možnost navrácení dítěte do rodiny, při vhodnosti rodiny pro náhradní rodinnou péči (Hollandová, in Navrátil, 2007). Posoudit životní situaci je velmi obtížné. Nejprve je nutné porozumět životní situaci klienta. 3.4 Požadavky prostředí Navrátil (2001) upozornil, že termín sociální fungování označuje komplex následujících skutečností: lidé a prostředí jsou trvale v interakci. Prostředí klade na člověka určité požadavky, člověk je nucen na ně reagovat. Mezi požadavky prostředí a člověkem je obvykle rovnováha. Pokud lidé požadavky prostředí dostatečně nezvládají, rovnováha je rozkolísaná a vzniká problém. Někteří lidé jsou schopni si s problémem poradit, rovnováhu udržet sami, jiní tuto problémovou situaci nezvládají. Příčinou problémů může být nedostatek dovedností na straně klienta nebo nepřiměřenost požadavků
93
prostředí vůči němu. Sociální pracovník by měl pomoci klientovi zvládnout tuto situaci a pomoci mu zvládnout očekávání prostředí 3.5 Metodika posouzení Posouzení životní situace má svá pravidla, není náhodné či takové jak si jednotliví pracovníci či klienti stanoví. Jistá individualita samozřejmě existuje případ od případu, ale byly vytvořeny metody a techniky, na základě kterých dochází k posuzování životní situace. Všeobecný vzorec je ten, že je nejprve nutné se připravit na setkání s klientem, poté se setkat s klientem a vytvořit si s ním vztah, následně reflektovat a analyzovat získané informace, provedení intervence (Navrátil, 2007). Celkové posouzení má vliv na další přístup pracovníka ke klientovi. Musil s Navrátilem (2007) doporučují sociálním pracovníkům, aby se přidrželi v postupu následujícího: příprava (formulace cíle, volba otázek, určení zdrojů informací, metody a techniky sběru informace), zjišťování, reflexe (zamyšlení nad výsledky zjišťování), tvorba individuálního plánu, provedení intervence a volba přístupu. 3.6 Dilema před výkonem předběžného opatření V souvislosti odebrání dítěte z rodiny je dilematem to, zda se jedná o včasný nebo neoprávněný zásah do rodiny a jejího života. „Včasnost takového zásahu bylo možné obhajovat obavami o osud ohrožených dětí. Myšlenku, že je o nesprávnou intervenci, podporovalo zakořeněné přesvědčení, že dítě potřebuje rodinu a sociální práce mu má pomoci tuto potřebu uspokojit.“ (Musil, 2004, str. 40). Jedlička (2004) hovoří o tom, že rozhodnout o adekvátním přístupu není snadné, ale je to jedna z dovedností sociálních pracovníků.
4 Sociálně právní ochrana dětí V našem státě je stěžejním dokumentem, ze kterého vychází problematika sociálně právní ochrany dětí, Úmluva o právech dítěte. S ní souvisí řada českých právních norem, které určitým způsobem zachycují péči o děti. Bez ohledu na jakoukoliv odbornou literaturu je přímo v § 5 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, definováno, že předním hlediskem sociálně-právní ochrany je zájem a blaho dítěte. Z této základní úvahy vycházejí veškeré organizace a instituce, které zabezpečují systém sociálně právní ochrany dětí. Každá organizace pod pojmem blaho může sledovat jiný cíl svojí činnosti. V současné době stále prioritní roli v problematice sociálně právní ochrany dětí hraje stát a státní instituce. Stát je tím, kdo garantuje, aby byla dětem sociálně právní ochrana poskytována. Právě stát je tím, kdo nastavuje normy pro výkon sociálně právní ochrany dětí. Stát může zasahovat a rozhodovat na několika základních úrovních, kterými jsou: MPSV, krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Na každé z těchto úrovní má stát jiné pravomoci a jiné povinnosti. Každý z těchto stupňů může zřizovat různá zařízení. Tato zařízení mohou zabezpečovat jak preventivní funkci, tak mohou sloužit pro poskytování různých služeb, vč. takových zařízení, do kterých jsou děti umísťovány po odebrání z rodiny či jiného prostředí, kde dosud vyrůstaly. Intervence státu jsou vhodné, pokud rodina nemůže plnit svoje funkce. V současné době je však paradoxem, že právě stát, který je tím, kdo odebere dítě z rodiny, je také tím, kdo má v rukou moc, aby dítě do rodiny mohl opět vrátit. Zpravidla stejné instituce, ale i stejní pracovníci, kteří rozhodovali od tom, že rodina je nevhodná pro péči o dítě, jsou těmi,
94
kdo by měl s rodinou dále pracovat a snažit se o to, aby bylo dítě do rodiny navráceno. Je velkou otázkou, zda je tento postup vhodný či nikoliv, ale je to problém spíše etického a právního charakteru, který je řešitelný jen úpravou příslušných právních předpisů. Státní zařízení poskytující sociálně právní ochranu dětem mohou být: diagnostické ústavy, kojenecké ústavy, dětské domovy, střediska výchovné péče. Stále intenzivněji se projevuje snaha mnoha nestátních organizací o to, aby jim byla udělena práva poskytovat sociálně právní ochranu dětí. S těmito právy jsou jim ukládány i povinnosti. Činnost veškerých nestátních i církevních organizací vychází z platných právních předpisů a není možné jednat s nimi v rozporu. Tyto organizace se také zodpovídají ze svojí činnosti a jsou povinny jednat dle platných zákonných předpisů. Hlavní rozdíl mezi státními a nestátními institucemi je ten, že nestátní instituce nemají v rukou represi. To znamená, že mohou působit preventivně, poradensky či v rámci sanace rodiny. Ale nemají pravomoc rozhodnout o odebrání dítěte z rodiny (ať již formou předběžného opatření či rozsudku soudu). Ale po takovém rozhodnutí mohou být děti do jejich péče svěřeny a na základě tohoto jsou i tyto organizace zapojeny do práce s rodinou, ze které bylo dítě odebráno. V rámci nestátních organizací fungují především: dětská krizová centra, FOD, atd.
5 Předběžné opatření V zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů je pojem předběžného opatření zmíněn v § 16. Tento paragraf vymezuje, za jakých podmínek je obecní úřad obce s rozšířenou působností povinen podat návrh na předběžné opatření dle § 76a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Celkově je předběžné opatření upraveno v občanském soudním řádě v §§ 74-77. V praxi sociálně právní ochrany dětí dva druhy předběžného opatření. Neodborně se mezi pracovníky sociálně právní ochraně dětí využívá dvou pojmů: "pomalé předběžko" a "rychlé předběžko". Obě dvě formy, tzn. jak podle § 76 tak podle § 76a občanského soudního řádu, se využívají v případech, kdy je potřeba v naléhavých případech upravit určité skutečnosti ještě předtím, než dojde k nařízení samotného soudního jednání ve věci týkající se nezletilého dítěte. Vydání usnesení soudu o předběžném opatření je akt upravující situaci do doby, než dojde k pravomocnému rozhodnutí, vynesení rozsudku, přímo u soudního jednání. Návrh na předběžné opatření dle § 76 občanského soudního řádu může v podstatě podat kdokoliv, koho se záležitost nějakým způsobem týká a v případě běžného jednání u soudu by byl jedním z účastníků. Zákon přímo v § 75 uvádí: "Předběžné opatření nařídí předseda senátu na návrh. Návrhu není třeba, jede-li o předběžné opatření pro řízení, které může soud zahájit i bez návrhu." Podstatným rozdílem mezi předběžným opatřením dle §76 a §76a jsou důvody podání návrhů a lhůty, které má soud na vydání usnesení v dané věci, včetně způsobu doručování usnesení o předběžných opatřeních. Občanský soudní řád také upravuje skutečnost, kdy může předběžné opatření zaniknout. § 77, odst. 1, říká, že je to pokud navrhovatel nepodal v zákonné lhůtě návrh na zahájení řízení, pokud nebylo návrhu ve věci samé vyhověno, návrhu bylo vyhověno a uplynulo patnáct dní od vykonatelnosti rozhodnutí o věci nebo uplynula určená doba, po kterou mělo trvat. Předběžné opatření může být i zrušeno pokud pominou důvody, kvůli kterým bylo vydáno (odst. 2). Předběžné opatření také může být zrušeno soudním rozhodnutím.
95
6 Důvody k podání návrhu na vydání předběžného opatření Je nutné zmínit přehled hlavních důvodů, proč může být návrh na vydání předběžného opatření vůbec k soudu podán. Pro ucelený přehled využiji členění jednotlivých způsobů poškozování dětí, které uvádí Špeciánová ve své knize Ochrana týraného a zanedbávaného dítěte (2003). Ta se však zabývá pouze tím, když je dítě poškozováno ze strany jiné osoby. Krejčířová (Kol. autorů, 2007) k tomu uvádí, že dítěti může v podstatě ubližovat kdokoliv, kdo je silnější a má větší moc. Poukazuje na to, že to častou mohou být rodiče nebo osoby z nejbližšího okolí dítěte. 6.1 Týrání Tělesné týrání dle Špeciánové (2003) může mít podobu aktivní (děti poraněny, případně nejsou poraněny s viditelnými stopami po zásahu dospělého, ale je jim nějak fyzicky ublíženo) a pasivní (nejsou dostatečně uspokojeny tělesné potřeby dětí). Chmelík (2003) tělesné týrání vidí jako nejtypičtější druh násilí. Psychické týrání Špeciánová (2003) opět rozděluje na aktivní, které je záměrným jednáním, a na pasivní, kde se naopak dítěti něčeho nedostává. U obou typů psychického týrání je velmi nebezpečná ta skutečnost, že je tento druh týrání velmi nebezpečný tím, je velmi obtížně rozpoznatelný. Chmelík (2003) používá označení citové týrání (vydírání). To dle něj může být prováděno buď verbálním projevem nebo nějakým konáním. 6.2 Sexuální zneužívání Sexuální zneužívání se týká jakékoliv formy chování ze strany tzv. pachatele vůči dítěti, kdy je dítě vystaveno „sexuálnímu kontaktu, aktivitě či chování“ jak píše Špeciánová (2003). Základní dělení tohoto zneužívání je formou bezdotykovou či formou dotykovou. Chmelík (2003) sexuální zneužívání označuje pojmem pohlavní týrání. Zneužíváním označuje takové jednání, kdy někdo využívá jiného člověka k tomu, aby konal něco v jeho prospěch. K tomu využívá převahu, kterou má danou buď fyzickou silou, společenským statusem či insektem. 6.3 Zanedbávání Dle Špeciánové se zanedbávání vyznačuje nedostatkem péče (zanedbání tělesných či citových potřeb). Zanedbání se však může vztahovat na kteroukoliv oblast vývoje dítěte (výživa, vzdělání, zdravotní péči, atd.). Krejčířová (Kol. autorů, 2007) zanedbávání chápe jako stav, kdy je opomíjena péče nezbytná k tomu, aby se dítě tělesně a duševně řádně vyvíjelo. Jedná se o péči, která je ze strany rodičů opomíjena, tedy zanedbávána. Krejčířová ji dělí na tělesnou, zdravotní, výukovou, psychickou a kulturní. Tyto způsoby zanedbání se mohou vzájemně prolínat. 6.4 Zvláštní formy týrání a zneužívání Mezi tyto formy patří především systémové týrání. To je chápáno jako poškozování dítěte systémem (organizacemi, institucemi), který je vytvořen proto, aby dítě chránil. Chmelík (2003) vidí systémové týrání jako zvláštní druh citového týrání. Nicméně systémové týrání není zpravidla důvodem odebrání dítěte z rodiny. Dalšími formami týrání a zneužívání mohou být i organizované zneužívání dětí, rituální zneužívání a sexuální turismus. Není možné zcela jasně určit, která z forem je závažnější více a která méně.
96
6.5 Syndrom CAN Zkratka CAN (Child Abuse and Neglect) můžeme do češtiny přeložit jako Syndrom týraného , zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Jak píše Krejčířová (Kol. autorů, 2007, s. 9) je syndrom CAN chápán jako „poškození fyzického, psychického nebo sociálního stavu a vývoje dítěte, které vzniká v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby a které je v dané společnosti a kultuře hodnoceno jako nepřijatelné. Příznaky CAN vznikají následkem aktivního ubližování nebo nedostatečné péče.“ 6.6 Výchovné problémy I dítě, kterému se rodiče věnují, může být z rodiny odebráno. Je to samozřejmě velmi radikálně řečeno a zjednodušeno. Výchovné problémy mohou být také důvodem k odebrání dítěte z rodiny. Dítě je pak umísťováno do diagnostického ústavu a dále zpravidla do střediska výchovné péče. Pokud se jedná o výchovné problémy spojené s trestnou činností, tak může být nad dítětem soudně stanovena ochranná péče v zařízení, které je pro tuto péči určeno. Dítě může být do rodiny navráceno pouze na základě soudního rozhodnutí nebo dosažením věku, kdy nadále nemůže v zařízení zůstat. 6.7 Ostatní důvody Výše byly uváděny nejzávažnější důvody, proč bývají děti odebírány z rodin. Není však výjimkou, že dítě může být z rodiny odebráno i pro špatné materiální a ekonomické zázemí. Je snahou tyto důvody podchytit včas a s rodinou pracovat, aby právě tyto důvody mohly být potlačeny a dítě nemuselo být odebráno z rodiny, kde není dostatečné materiální zázemí, ale vše ostatní by bylo v mezích přijatelných norem.
7 Sanace Všeobecně se pod pojmem sanace rozumí obnovení, podpora, „uzdravení“. Jako všeobecnou definici můžeme použít: „Sanace rodiny jsou aktivity směřující k zachování nebo obnovení funkcí rodiny v domácnostech uživatelů (klientů) za pomoci profesionála pomáhající profese. Sanace je chápána spíše jako práce s rodinami děti zanedbávající, či rodinami sociálně vyloučenými.“ (www.poradna-prava.cz/ dokumenty/metodika.doc). Velký přínos do problematiky sanace vnesla Satirová, z jejíž práce čerpá mnoho českých odborníků a autorů. Satirová (1994) vychází ze čtyř základních aspektů, které ovlivňují rodinný život. Je to sebehodnocení, komunikace, pravidla a společenská vazba. V našem státě je sanace chápána dvěmi základními způsoby. Z pohledu času je to dlouhodobá (Matoušek, 2003- froma podpory zajistit fungování rodiny)a krátkodobá (občanské sdružení Střep, jehož základní tezí je, že pomoc dítěti spočívá v kvalifikován pomoci jeho rodině). Jejich cílem je přispívat k sanaci rodinného prostředí formou rodinné asistence. Bechyňová, Konvičková (2008) zdůrazňují nutnost multidisciplinární spolupráce odborníků. Vidí ji jako zásadní podmínku pro úspěch sanace. Působení ze strany jedné instituce nemůže být dostačující. V současné době je sanace poskytována na základě z. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který platí od ledna 2007. Sanace není vhodná v rámci sociální práce s klienty pro všechny bez rozdílu. V sociální práci je velmi zdůrazňován individuální přístup ke klientům. Proto i v sanaci je nutné dobře zvážit, jakou spolupráci s rodinou zahájit a zda se do sanace v rodině
97
vůbec pouštět. Berg (1992) stanovuje kritéria, na základě kterých je služba buď poskytnuta nebo odmítnuta. Základním kritériem pro poskytnutí služby je skutečnost, že bylo dítě svěřeno do ústavní výchovy a je zájem o její zrušení, nebo je tímto odebráním dítěte rodina ohrožena a je žádoucí odebrání dítěte zabránit. Jako kritéria pro odmítnutí rodičů je zde uváděno: týrání a zneužívání dítěte rodiči, jejich akutní drogová závislost, výrazná neochota dítěte vrátit se zpět do rodiny k rodiny do péče rodičů. (www. poradna- prava.cz/dokumenty/metodiky.doc).
8 Faktory ovlivňující rodinu po výkonu předběžného opatření Faktory, o kterých se hovoří ve vztahu ovlivňování situace v rodině klienta, jsou mnohé a různou měrou se podílejí na tom, jak je chápána situace v rodině klienta. Sociální pracovník Jedním z výrazných faktorů je sám sociální pracovník, který s rodinou spolupracuje. Jeho osobnost, přístup, povaha, angažovanost, atd. Významnou roli v tom, jak pracovník přistupuje ke klientům hraje i jeho dosažené vzdělání a prodělaná praxe. Navrátilová (in Navrátil, 2007) uvádí kategorizaci dovedností sociálního pracovníka dle Thompsona. Jsou to: schopnost se rozhodovat, komunikační dovednosti, dovednost pozorovat, dovednost posoudit situaci, administrativní dovednosti, kognitivní dovednosti, interpersonální dovednosti a dovednosti sebeřízení. Řezníček hovoří o umění a vědě profese sociálního pracovníka „Uměním se míní kombinace nadání, zkušeností, osobních hodnot a intuitivní tvořivosti, s níž sociální pracovníci vstupují do vztahu s klientem a nasazují v něm svou jedinečnou osobnost jako nástroj své disciplíny.“ (2000, s. 25). Interpretace, očekávání okolí Jde o to, v jakém vztahu je rodina se svým okolím, ve kterém žije, jak vnímá jeho požadavky a nároky. „To, co se ve společnosti odehrává ve velkém, se v nás odehrává v malém. Důkazem je, že nejen různí lidé interpretují různé události zcela odlišně, ale také to, že každý z nás může v různých situacích či časových odstupech chápat tytéž příhody jednou jako tragédii a podruhé jako boží dar.“ (Capponi, Novák, 1993, s. 33) Autoři upozorňují na to, právě podněty zvenku mohou dát smysl činům klienta. Čas spolupráce K tomu, aby mohlo být dítě co nejdříve navráceno do rodiny, je třeba, aby s rodinou byla spolupráce zahájena bezodkladně. Čím delší je prodleva od odebrání do zahájení spolupráce s rodinou, tím menší je pravděpodobnost návratu dítěte do rodiny. „Předpokladem úspěšného návratu dítěte do rodiny je včas zahájit spolupráci s rodinou. Do jednoho roku po nařízení ústavní výchovy mají rodiny zájem pracovat na odstranění jejích důvodů, po této lhůtě zájem rychle klesá. Cílem je navázat zpřetrhané citové vazby s rodinou a pomáhat rodinám změnit podmínky. Pokud to nelze, hledat vhodné formy náhradní rodinné péče. Nejrizikovější jsou první tři měsíce po návratu dítěte, doprovázení je potřeba nejméně 1 rok.“ Průšová (in, Hrubá, 2008). Samostatnost vs. nesamostatnost Základním předpokladem je skutečnost, že klient je odpovědný sám za sebe, svůj život a za osoby, za které je zodpovědný. Sociální pracovník je tu od toho, aby klientovi
98
pomáhal, směroval ho a nabízel rady a pomoc tam, kde si nestačí sám se svými schopnostmi a dovednostmi. Je otázkou, kolik samostatnosti je třeba klientovi nechat či na kolik zasahovat do jeho rozhodnutí. Podstatné je umět klienta usměrnit v jeho očekáváních. Sociální pracovník by měl dbát, aby si klient kladl reálné cíle a k nim došel kroky, které jsou konkrétní a realisticky splnitelné. Stanovení nereálných cílů může být jedním z faktorů, proč snaha klienta opadne a nedosáhne toho, co si stanovil. Pomoc klientovi a jeho informovanost V současné době jsou orgány sociálně právní ochrany dětí mezi veřejností, tzn. i mezi klienty, chápány jako represivní orgány. Nejsou chápány jako organizace, které by mohly nabízet pomoc a mohly být tím, kdo může přispět buď radou či nějakým skutkem k tomu, aby bylo dítě navráceno zpět do rodiny. Toto poradenství by se jim mělo dostávat především ze strany sociálních pracovníků SPOD, ale i ze strany organizací, kde je dítě umístěno či ze strany dalších organizací a pracovníků, kteří s rodinou spolupracují. Je nutné, aby informace byly rodině vždy podány tak, aby je její členové byli schopni pochopit. Úlehla (1999) rozlišuje ze strany pracovníka pomoc a kontrolu. Pomoc je vždy časově náročnější, ale dává klientovi větší pravomoci a možnost participovat na rozhodnutích, která je nutné udělat v rámci situace (nedirektivní přístup). Proti tomu kontrola (tzn. direktivní přístup) postihuje zájmy jiných osob než klientů. Pomoc vychází z „objednávky“ klienta, kdežto kontrola vychází z toho, že pracovník je tím, kdo určuje, co je nutné udělat. V praxi se tyto přístupy různě kombinují. Pomoc ze strany pracovníka nemusí být jen taková, kdy pracovník sám něco vykoná, ale pomoci může i tím, že klientovi zprostředkuje pomoc u jiného odborníka (Musil, 2004). Motivace vs. lhostejnost klienta Při získání dítěte zpět do péče je jedním z hlavních faktorů motivace rodičů k tomu, aby učinili různé kroky k tomu, aby jim bylo dítě vráceno zpět do péče. Pokud je dítě mimo rodinu dlouhou dobu, může tato motivace být menší a menší, v krajních případech může přejít až ve lhostejnost a rezignaci na svoji situaci. Motivací zde rozumíme především: „souhrn vnitřních i vnějších faktorů, které: 1. vzbuzují, aktivují, dodávají energii lidskému jednání a prožívání, 2. zaměřují toto jednání a prožívání určitým směrem, 3. řídí jeho průběh, způsob dosahování výsledků, 4. ovlivňují též způsob reagování jedince na své jednání a prožívání, jeho vztahy k ostatním lidem a ke světu“ (Průcha, 2001, s. 127) Formalizace vs. deformalizace V dřívějších dobách, tzn. před rokem 1989, byla sociální péče velmi formální. Ke klientům bylo přistupováno velmi direktivním způsobem. Pokud bylo dítě z rodiny odebráno, bylo to zpravidla již neměnným krokem a s rodinou nebylo dále spolupracováno. V posledních letech, je snaha o deformalizaci, tzn. práce s klientem nejenom oficiální cestou přímo v organizacích, ale práce s klientem v jeho přirozeném prostředí. Do tohoto prostředí docházejí různí odborníci, kteří s klientem spolupracují a poskytují mu návody, jak se chovat a jak postupovat. Pro klienta je důležité nejenom znát oficiální postupy pro to, aby mohl získat dítě zpět do péče, ale je pro něj důležité i to, aby cítil, že mu sociální pracovník věří, že je jím přijímaný a cítil se bezpečně. Individuální přístup vs. zobecňování
99
V rámci sociální práce a celkově práce s lidmi je důležité mít na paměti, že právě lidé jsou jedinec od jedince velmi odlišní a potřebují individuální přístup. Co může vyhovovat jednomu, nemusí vyhovovat druhému. Jisté skutečnosti je možné považovat za všeobecné předpoklady, ale i to co je obecně stanoveno, tak při práci s klientem musí směřovat do individuality klienta. Matoušek (2001) ve své knize Základy sociální práce zmiňuje přístup Musila a Navrátila, kteří poukazují na skutečnost, že situace klientů jsou velmi specifické a zobecňování může vést k opomenutí některé podstatné skutečnosti z klientova života.
9 Metodika výzkumu 9.1 Metoda a strategie výzkumu Cílem je odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: „Jaké faktory a jakým způsobem ovlivňují situaci rodiny po odebrání dítěte z rodiny?“ Odpověď na tuto otázku vzejde z podkladů obsažených v teoretických kapitolách v kombinaci s prováděným výzkumem v empirické části. Cílem stati není odpovědět na otázku tak, aby dala řešení aplikovatelné na celé populaci. Cílem je na zkoumaných rodinách ukázat na skutečnost, že i při jejich velké podobnosti, stejné faktory nemusí působit na každou rodinu stejně. A že každá rodina a jedinci v ní jsou zcela individuální. Základem je porozumět tomu, co je v rámci rodinné situace, v níž dítě žije, tím co může ovlivnit návrat dítěte do rodiny či jeho dlouhodobější setrvaná ve výchově mimo svoji rodinu. Výzkum byl prováděn formou kvalitativního výzkumu 9.2 Techniky sběru dat a jejich sběr Sběr dat byl prováděn formou případových studií, analyzována vždy byla jedna rodina jako celek a v rámci této analýzy porovnávána s rodinou druhou. Cílem je hlouběji prozkoumat jednotlivé faktory, které rodinu ovlivňují a jak na ně rodina či její členové mohou reagovat. Základním způsobem sběru dat pro tuto práci je analýza dokumentů. Vycházím z Dismana (2002), který za základní techniky sběru dat považuje: zúčastněné pozorování, nestandardizovaný rozhovor a analýzu osobních dokumentů /analýza spisové dokumentace/, která je o jednotlivých rodinách vedena v rámci sociálně právní ochrany dětí. V rámci sběru dat byl využit i rozhovor. Dalším podstatným zjišťováním informací bylo i zúčastněné pozorování. Dílčí výzkumné otázky jsem operacionalizovala, tak aby bylo možné na jejich základě zkoumat potřebné skutečnosti. Nejdříve jsem prošla spisovou dokumentaci obou rodin. Po té zpracovala vlastní postřehy z kontaktu s rodinami. A zpracovala rozhovory s nimi. 9.2.1 Zkoumaný vzorek Byly zkoumány dvě rodiny, ve kterých bylo soudem nařízeno předběžné opatření dle § 76 a OSŘ. Předpokladem bylo, že předběžné opatření bylo vykonáno na základě zákona 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí. V obou rodinách byly děti odebrány na základě okamžité situace, kterou bylo nutné řešit. S oběmi rodinami bylo spolupracováno již před vydáním tohoto opatření, ale situace nikdy nebyla natolik vyhrocená, že by bylo nutné děti odebrat. Při výběru rodin, které budou srovnávány jsem vycházela z podobností, které by rodiny měly splňovat, to z toho důvodu, aby se porovnávalo porovnatelné.
100
9.3 Dílčí výzkumné otázky a jejich operacionalizace Dílčí výzkumné otázky vycházejí z hlavní výzkumné otázky. Zodpovězení těchto otázek by mělo vést k nalezení odpovědi na hlavní výzkumnou otázku. Operacionalizace dílčích výzkumných otázek by měla sloužit k převedení otázek do jazyka klientů, tak aby všemu rozuměli. Hlavní výzkumná otázka: „Jaké faktory a jakým způsobem ovlivňují situaci rodiny po odebrání dítěte z rodiny?“ Dílčími výzkumnými otázkami jsou tyto, následně je připojena i jejich operacionalizace: 1) Kdo se podílí na posouzení životní situace dané rodiny? Operacionalizace: Které orgány či osoby jsou kompetentní k tomu posuzovat životní situaci rodiny? Kdo pouzení z jednotlivých úhlů pohledu kompletuje? Kdo rozhoduje, zda je životní situace v rodině taková, aby zde mohlo žít dítě? 2) Je typ zařízení, kam je dítě po odebrání z rodiny umístěno, faktorem, který ovlivňuje tu skutečnost, jak rychle může být dítě navráceno do rodiny? Operacionalizace: Je rodiči vnímám rozdíl mezi státními a nestátními organizacemi? Je přístup organizace k vývoji v rodině chápán jako ovlivňující faktor? Nebo není podstatný typ zařízení a záleží na přístupu pracovníků a faktorem, který je nutné posuzovat jsou tito pracovníci? 3) Ovlivňuje způsob zpracování přeběžného opatření a postup jeho provedení to, jak rychle, jakým způsobem a za jakých podmínek se mohou děti vrátit zpět do rodiny? Operacionalizace: Může špatně podaný návrh na vydání předběžného opatření, či špatné vyhotovení usnesení zapříčinit to, že je dítě navráceno do rodiny, kde nejsou poměry uspořádány dosud tak, aby se tam mohlo dítě vrátit? 4) Jsou důvody, pro které je dítě z rodiny odebráno na základě předběžného opatření faktorem, který je posuzován při zkoumání situace, zda může být dítě vráceno zpět do rodiny? Operacionalizace: Bývají při pouzení situace, zda se může dítě vrátit zpět do rodiny, posuzovány i ty skutečnosti, které byly důvody, pro odebrání dítěte z rodiny? 5) Je možné sanaci nabídnout jakémukoliv klientovi? Operacionalizace: Je každá rodina vhodná do zařazení průběhu procesu sanace? Je v oblasti přístup k organizaci, která se zabývá sanací? Může se sama sociální pracovnice podílet na vytvoření sanačního plánu klienta? 6) Ovlivňuje očekávání okolí/společnosti to, jak se rodina snaží o návrat dítěte zpět do rodiny? Operacionalizace: Je očekávání společnosti adekvátní tomu, co je možné od rodiny očekávat v jejích činnostech, které vyvíjí při snaze získat dítě zpět do péče? Je si klient vědom toho, co se od něj očekává?
101
7) Ovlivňuje časová prodleva se zahájením spolupráce, po odebrání dítěte z rodiny, jeho návrat do rodiny? Operacionalizace: Může dřívější zahájení spolupráce rodiny se sociálním pracovníkem či ostatními organizacemi urychlit návrat dítěte zpět do rodiny? Podílí se na případné časové prodlevě pracovník nebo klient? 8) Ovlivňuje samostatnost klienta/jeho iniciativa návrat dítěte do rodiny? Operacionalizace: Je snaha klienta o spolupráci a jeho samostatná činnost ve snaze získat dítě zpět do rodiny ceněna natolik, že může urychlit návrat dítěte do rodiny? 9) Ovlivňuje nedostatečná informovanost klienta to, že se prodlužuje doba, po kterou není dítě vráceno zpět do rodiny? Operacionalizace: Může nedostatek informací podaných klientovi způsobit, že se protáhne čas, za který je dítě navráceno zpět do rodiny? Jsou poskytovány klientovi informace tak, aby byl schopen je vůči své vyspělosti pochopit? Kdo informuje klienta? 10) Ovlivňuje pomoc ze strany sociálního pracovníka to, že se dítě do rodiny vrátí později než v případě kontroly ze strany sociálního pracovníka? Operacionalizace: Je pro klienta výhodnější se sociálním pracovníkem spolupracovat formou pomoci či formou kontroly ze strany pracovníka, při tom, když chce získat dítě zpět do péče? Je možné určit, který z těchto přístupů se podílí na rychlejším návratu dítěte do rodiny? Rozlišují pracovníci, zda s klientem pracují formou pomoci či kontroly? 11) Ovlivňuje motivace rodičů případné urychlení návratu dítěte zpět do rodiny? Operacionalizace: Čím mohou být rodiče motivováni k tomu, aby se snažili o to, aby jim bylo dítě navráceno do rodiny co nejdříve? Jsou rodiče ovlivněni pozitivně či negativně danými skutečnostmi? 12) Ovlivňuje spolupráce s klientem v jeho rodinném prostředí urychlení návratu dítěte zpět do rodiny? Operacionalizace: Je přirozené prostředí rodiny místem, kde je klientovi lépe při spolupráci se sociální pracovnicí? A kde je schopen být přirozenější než mimo svoje zázemí?
10 Závěr a výsledky zkoumání Stať se zabývala situací v rodinách po výkonu předběžného opatření. Cílem bylo odpovědět na hlavní výzkumnou otázku, která zní: „Jaké faktory a jakým způsobem ovlivňují situaci rodiny po odebrání dítěte z rodiny?“ Chtěla jsem, aby stať mohla poslužit sociálním pracovníkům, aby si uvědomili, co může ovlivnit to, jak probíhá cesta k tomu, aby dítě mohlo být navráceno zpět do péče rodičů. Nejsem schopná postihnout všechny faktory, které dokáží ovlivnit návrat dítěte do rodiny. Zabývala jsem se skutečnostmi, které ze svého pohledu považuji za stěžejní a nejdůležitejší. V případě, že by práci dostal do ruky přímo klient, tak by mu měla ujasnit, co je posuzováno při jeho snaze získat dítě zpět do péče. V empirické části jsem se zaměřila na kvalitativní způsob výzkumu, kterým jsem se pokusila objasnit dílčí výzkumné otázky, které by měly přispět k hledání odpovědi na
102
hlavní výzumnou otázku. Kvalitatvní výzkum byl zvolen z důvodu, že umožňuje hlubší poznání dané problematiky, bližší kontakt se zkoumanými rodinami i sociální pracovnicí, která vede případy zkoumaných rodin. Analýza spisové dokumentace byla velmi obsáhlá, moje obavy, že v dokumentaci nebudou veškeré podklady nebo že se bude ztrácet návaznost dokumentů, byly naštěstí neopodstatněné. Získat doplňující informace od sociální pracovnice bylo velmi snadné. Byla ochotná spolupracovat, poskytovat informace ohledně obou rodin. Poněkud obtížnější bylo získat informace přímo od zkoumaných rodin. Nicméně i tento poněkud zdánlivý problém nakonec problémem nebyl. A rodiny i přes své zážitky a ne vždy pozitivní náhled na spolupráci se sociální pracovnicí se spolupráci v rámci výzkumu nebránily a poskytly mé své vyjádření. Nyní je nutné odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: „Jaké faktory a jakým způsobem ovlivňují situaci rodiny po odebrání dítěte z rodiny?“ Na základě zjištěných skutečností a odpovědí na dílčí výzkumné otázky je možné konstatovat, že faktory, které ovlivňují rodinu po výkonu předběžného opatření jsou mnohé. Velmi záleží na daném sociálním pracovníkovi, co považuje za důležité při posuzování. A především jakým způsobem jsou tyto faktory posuzovány. V rámci výzkumu v této stati byly vybrány některé, které považuji za podstatné sledovat. Byly sledovány v rámci obou zkoumaných rodin a vždy porovnána situace v jednotlivých rodinách a jejich odlišné reakce a přístupy. Ani stejný přístup ze strany sociálních pracovníků a dalších odborníků nemusí zaručit stejný úspěch či neúspěch u různých rodin. Vše je dáno především individualitou těchto rodin, jejich členů a přístupu k problematice, že jim bylo dítě odebráno. Pro zpracování stati bylo nejobtížnější stanovit, kterými faktory se zabývat a vybrat z nich jen některé. Celkově je téma velmi obsáhlé a jen na každý z uvedených faktorů by bylo možné rozpracovat samostatnou práci. Za přínos osobně považuji komplexní shrnutí problematiky, logickou strukturu práce a provázanost teoretické části s částí výzkumnou.
Literatura BERG, I. K. 1992. Posílení rodiny. Praha: Institut pro systemickou zkušenost. CAPPONI, V., NOVÁK, T. 1993. Sám sobě dospělým, dítětem i rodičem. Praha: Grada. ISBN 80-7169-017-1. DISMAN, M. 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. ISBN 80246-0139-7. DUNOVSKÝ, J. 1986. Dítě a poruchy rodiny. Praha: Avicenum. ISBN 80-246-0139-7. CHMELÍK, J. a kol. 2003. Mravnost, pornografie a mravností kriminalita. Praha: Portál. ISBN 80-7178-739-6. JEDLIČKA, R. a kol. Děti a mládež v obtížných životních situacích. Praha: THEMIS. ISBN 80-7312-038-0. KOL. AUTORŮ. 2007. Syndrom CAN a způsob péče o rodinný systém. Praha: IREAS, o.p.s.. ISBN 978-80-86684-47-5. MATOUŠEK, O. 2003. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, ISBN 80- 7178548-2.
103
MATOUŠEK, O. 2003. Slovník sociální práce. Praha: Portál. ISBN 80-7178-549-0. MUSIL, L. 2004. „Ráda bych Vám pomohla, ale“ Brno: Zeman. ISBN 80-903070-1-9. MUSIL, L., NAVRÁTIL, P., Posouzení životní situace klienta- jak na to! In Sociální práce/Sociálna práca. Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci. Ročník 1/2007. ISSN 1213-6204. NAKONEČNÝ, M. 1996. Motivace lidského chování. Praha: Academia. ISBN 80-2000592-7. NAVRATIL, P. 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno: Zeman. ISBN 80-9030700-0. NAVRÁTIL, P. 2007. Posouzení životní situace: úvod do problematiky. In Sociální práce/Sociálna práca. Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci. Ročník 1/2007. ISSN 1213-6204. NAVRÁTIL, P., ŠIŠLÁKOVÁ, M., eds. 2007. Praktické vzdělávání v sociální práci. Brno: Centrum praktických studií. ISBN 978-80-7399-343-6. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. 2001. Pedagogický slovník. Praha: Portál. ISBN 80-7178-579-2. ŘEZNÍČEK, I. 2000. Metody sociální práce. Praha: SLON. ISBN 80-85850-00-1. SATIROVÁ, V. 1994. Kniha o rodině. Praha: Práh. Brno: Svan. ISBN 80-901325-0-2. ŠPECIÁNOVÁ, Š. 2003. Ochrana týraného a zneužívaného dítěte. Praha: LINDE. ISBN 80-86131-44-0. ŠRAJER, J., MUSIL, L. 2008. Etické kontexty sociální práce s rodinou. Brno, České Budějovice: Albert. ISBN 978-80-7326-145-0. VESELÁ, R. a kol. 2003. Rodina a rodinné právo historie, současnost a perspektivy. Praha: EUROLEX BOHEMIA. ISBN 80-86432-48-3. Právní předpisy: Úmluva o právech dítěte- přijata 20.11.1989 v New Yorku, ČR ratifikovala 01/1991. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů On-line zdroje: HRUBÁ, J. 2008. Kulatý stůl- výstup [online]. [cit. 7. 12. 2008]. Web: 2008. Metodika poskytování sociálních služeb rodinám, které mají děti umístěné v ústavní výchově, nebo jimž umístění do ústavní výchovy hrozí zařízením sociálních služeb prostřednictvím komplexu sociálních služeb a jiných aktivit [online]. [cit. 11.12.2008] Dostupné na Poradna pro občanství, občanská a lidská práva Web: < http://www.poradna-prava.cz/dokumenty/metodika.doc >
104