Samospráva a velení SS v ghettu Terezín

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA HISTORICKÝ ÚSTAV

Samospráva a velení SS v ghettu Terezín (magisterská diplomová práce)

Michaela Kučerová

Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D.

Brno 2013

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu použitou literaturu a prameny.

datum:

podpis autora:

Poděkování: Zde bych chtěla poděkovat za pomoc, cenné rady a podporu vedoucímu mé magisterské diplomové práce panu PhDr. Liboru Vykoupilovi, PhD. a paní Mgr. Ludmile Chládkové z Památníku Terezín.

OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................... 6

1 1.1

POZNÁMKA K POUŽITÉ LITERATUŘE .............................................................. 8

1.2

POZNÁMKA K PRAVOPISU ................................................................................ 11 KONEČNÉ ŘEŠENÍ ŽIDOVSKÉ OTÁZKY ............................................................ 13

2 2.1

PROTIŽIDOVSKÁ IDEOLOGIE ........................................................................... 14 TEREZÍN ...................................................................................................................... 18

3 3.1

TEREZÍN ZA VÁLKY ............................................................................................ 19

3.2

FUNKCE TEREZÍNSKÉHO GHETTA .................................................................. 23

3.3

PŘEDOBRAZ TEREZÍNA...................................................................................... 26 TÁBOROVÁ KOMANDATURA ............................................................................... 29

4 4.1

4.2

SIEGFRIED SEIDL ................................................................................................ 33 4.1.1

POPRAVY ......................................................................................................... 39

4.1.2

ZÁSADNÍ UDÁLOSTI ..................................................................................... 42

ANTON BURGER .................................................................................................. 42 4.2.1

4.3

ZÁSADNÍ UDÁLOSTI ..................................................................................... 49

KARL RAHM ......................................................................................................... 49 4.3.1

ZÁSADNÍ UDÁLOSTI ..................................................................................... 56

ŽIDOVSKÁ SAMOSPRÁVA ...................................................................................... 57

5

5.1 DENNÍ ROZKAZY RADY STARŠÍCH A SDĚLENÍ ŽIDOVSKÉ SAMOSPRÁVY................................................................................................................... 68 5.2

5.3

RADA STARŠÍCH .................................................................................................. 70 5.2.1

JAKOB EDELSTEIN ....................................................................................... 74

5.2.2

PAUL EPPSTEIN ............................................................................................. 82

5.2.3

BENJAMIN MURMELSTEIN ......................................................................... 86

5.2.4

OTTO ZUCKER ............................................................................................... 93

ODDĚLENÍ SAMOSPRÁVY ................................................................................. 93 NÁVŠTĚVA DELEGACE MVČK ........................................................................... 104

6 6.1

ZPRÁVA MAURICE ROSSELA .......................................................................... 114 POLICEJNÍ SLOŽKY GHETTA ............................................................................. 118

7 7.1

KARL LÖWENSTEIN ......................................................................................... 118

8 KRITICKÉ POHLEDY SPOLUPRACOVNÍKŮ SAMOSPRÁVY A DALŠÍCH OSOB ..................................................................................................................................... 124 9

TRANSPORTY ........................................................................................................... 130

10

PRÁVO A SOUD GHETTA ...................................................................................... 135

11

POSLEDNÍ DNY VÁLKY A PRVNÍ MĚSÍCE MÍRU .......................................... 140

12

ZÁVĚR ........................................................................................................................ 145

13

SEZNAM ZKRATEK ................................................................................................ 148

14

PRAMENY A LITERATURA .................................................................................. 149

15

PŘÍLOHY .................................................................................................................... 155

1 ÚVOD Tato diplomová práce, nazvaná Samospráva a velení SS v ghettu Terezín, částečně navazuje na moji obhájenou bakalářskou práci Život dětí v Terezíně. Život terezínských dětí jsem popsala ze všech možných směrů, proto toto téma již nemohu zpracovávat dále. Dalším důvodem je, že rozšiřujícím okruhům se již věnuje kolegyně Lenka Šteflová, která momentálně studuje doktorandské studium na Masarykově univerzitě. Při psaní bakalářské práce jsem poznala, že za událostmi, které se v terezínském ghettu odehrávaly, vždy někdo stál a řídil je, schvaloval je, nebo naopak zakazoval; proto jsem si vybrala téma týkající se židovské samosprávy a táborové komandatury. Mým cílem je snaha souhrnně zpracovat život židovského obyvatelstva v Protektorátu Čechy a Morava a nacistickou ideologii „konečného řešení židovské otázky“. Osud Židů v protektorátu mezi lety 1939 až 1941 byl předehrou k tragédii, jejímž dějištěm bylo právě terezínské ghetto v období let 1941 až 1945. Zaměřím se na život v terezínském ghettu a zařadím město Terezín do širšího kontextu dějinného vývoje. Bude vhodné shrnout situaci i v jiných ghettech a já jsem si pro srovnání vybrala ta ghetta na okupovaném polském území, která se stala určitým předobrazem a vzorem později vzniklého ghetta Terezín Varšavu, Lodž a Zamość. Ghetta byla budována nacisty pouze jako dočasná řešení před dalším „přesídlením“ či „evakuací“ Židů do vyhlazovacích táborů. Totéž lze uplatnit i na terezínské ghetto, které podle jednoho z bývalých vězňů Carlo Rossiho bylo nazýváno „předpeklím“. Hlavní pozornost bude věnována především těm, jejichž podíl na utváření každodenního života v ghettu byl zcela zásadní. Na jedné straně to byla iluzorní židovská samospráva s „židovským vedoucím“ v čele a rozsáhlým administrativním aparátem, která měla navenek absolutní moc, ale ve skutečnosti pouze klamala veřejnost a způsobovala rozpory uvnitř ghetta, tím se zvětšovala propast mezi „obyčejnými“ Židy a těmi „privilegovanými“. Na straně druhé to byla komandatura SS, která byla neomezeným pánem nad životem a smrtí všech obyvatel ghetta. Do jisté míry byla židovskému staršímu (Judenältester) a vedoucím jednotlivých oddělení, vzniklých při samosprávě, skutečně ponechána určitá autorita. A právě tato skutečnost je v dnešní době velmi debatovaná mezi badateli, kteří hledají objektivní odpovědi na to, do jaké míry židovští starší nesou osobní odpovědnost za různá rozhodnutí, která mnohdy znamenala pro obyvatele ghett smrt ve vyhlazovacích táborech na Východě. 6

Vyvstává proto otázka, zda se jednalo o dobrovolnou kolaboraci židovských starších, nebo tito muži volili raději „menší zlo“ z obavy před hněvem nacistických vládců nad ghetty, kteří by si nakonec stejně prosadili svou a je pravděpodobné, že i s těmi nejhoršími následky. V dnešní době je těžké posoudit jednání těchto mužů v určitých situacích a plyne z toho otázka: jednali bychom my jinak? Hlavním cílem této diplomové práce je prozkoumat osobní pohnutky, naděje a plány třech židovských starších, kteří se v této funkci po dobu existence terezínského ghetta vystřídali - Jakoba Edelsteina, Paula Eppsteina a Benjamina Murmelsteina – a vytvořili Radu starších. Tito muži se od sebe lišili charakterem, vzděláním, názory a hlavně přístupem k nacistickým katanům, se kterými denně přicházeli do styku. I u jednotlivých pamětníků, jako byl např. Hans Günther Adler, narazíme na diferenciaci názorů, často jen reflektují své osobní zkušenosti, postřehy, ale také sympatie či antipatie k jednotlivým vůdčím osobám samosprávy. Mnohdy si jejich výpovědi vzájemně odporují. Snahou tedy bude nalézt co možná nejobjektivnější pohled na jednotlivé židovské starší. Z tohoto důvodu jsem do práce zařadila kapitolu, která se bude věnovat těmto různorodým pohledům jak na představitele Rady starších, tak i na tři velitele táborové komandatury – na Siegfrieda Seidla, Antona Burgera a Karla Rahma. U Lagerkommandantů se zaměřím především na výčet jejich činů, které všemožnými způsoby znepříjemňovaly už tak trpký život terezínských vězňů. Opomenuta nezůstane ani jejich životní dráha, která u dvou z nich skončila odsouzením k trestu smrti. Mým záměrem je zjistit, do jaké míry tito tři muži měli „absolutní moc“, jestli plnili „jen“ příkazy nadřízených orgánů a jaký byl jejich vztah k židovské samosprávě a především k vrcholným představitelům Rady starších. Pozornost bude věnována také dalším aspektům terezínského ghetta - policejním složkám, které řídil Karl Löwenstein, soudu a právu v ghettu a v neposlední řadě transportům na Východ. Jednou z nejdůležitějších součástí terezínského ghetta byla návštěva delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže, která zapříčinila odlišnost ghetta od všech ostatních – mělo plnit funkci propagační. Terezín se měl stát ukázkovým, modelovým a privilegovaným ghettem, které mělo oklamat protektorátní i mezinárodní veřejnost. Metodicky je práce postavena na přímém nebo nepřímém studiu pramenů. Přímou metodou poznáváme minulost prostřednictvím těch pramenů, které o ní bezprostředně vypovídají. Mezi nejdůležitější složky přímé metody patří ověřování autenticity pramenů a můžeme říci, že tato metoda má velmi blízko k jejich kritice. Míra spolehlivosti pramenů 7

využívaných v této práci, je vysoká. Protože se jedná o prameny subjektivního charakteru, je zachován kritický přístup. V denících i v další literatuře nacházíme vyjádřené sympatie i antipatie ke členům židovské samosprávy i mnohé názorové diferenciace. Samotná přímá metoda je však nedostačující a proto je třeba využít i metodu nepřímou, jejímž základním rysem je spojení pramenného a mimopramenného poznání, tedy se znalostí „starších dílčích poznatků historické vědy a obecných souvislostí historického vývoje“.1

1.1 POZNÁMKA K POUŽITÉ LITERATUŘE Literatury k tomuto tématu je nepřeberné množství, proto jsem se snažila do práce zařadit co nejvíce zdrojů. Archivních pramenů jsem měla k dispozici bohužel méně, protože mnoho z nich bylo ke konci války zničeno samotnými nacisty v terezínském ghettu, jak se snažili zamaskovat „stopy“ po svých činech. Mnoho pramenů bylo již také vydáno knižně. Pracovala jsem pouze s prameny z Archivu Památníku Terezín, jelikož má práce je lokálně zaměřena právě na toto území. V práci jsem se věnovala především šesti nejdůležitějším mužům, kteří představovali vrchol hierarchie zavedené v ghettu. Bohužel ani jeden z nich si za svého působení „ve funkci“ nepsal deník, který by pro mě byl jedním z nejcennějších pramenů. Deníky a deníkové zápisy z doby pronásledování a perzekuce Židů jsou součástí historických pramenů. Jsou osobitým a neopakovatelným svědectvím, které dává možnost nahlédnout do nitra jejich autorů, sledovat, jak právě oni prožívali zpravidla největší otřesy svého života. Pokud jde o prameny pocházející z terezínského ghetta, jsou za nejvzácnější pokládány autentické deníky Egona Redlicha2 (nalezen v roce 1967)3 a Willyho Mahlera.4 Oba autoři byli nacisty zavražděni, a proto jejich deníkové záznamy představují literární 1

HROCH, Miroslav a kol.: Úvod do studia dějepisu. Praha 1995, s. 204-207. Egon Redlich se narodil 13. října 1916 v Olomouci. Do roku 1939 studoval na Právnické fakultě Karlovy univerzity. Do Terezína byl dopraven 4. prosince 1941. V Terezíně se E. Redlich stal vedoucím oddělení sociální péče o děti a mládež. Dne 23. října 1944 byl Egon Redlich se svou manželkou a půlročním synem deportován na smrt do osvětimských plynových komor. V deníku se střídají hebrejské a české záznamy, ke konci byl psán pouze hebrejsky. 3 KRYL, Miroslav: Deník Egona Redlicha. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig. Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 127-130, zde s. 127. 4 Willy Mahler se narodil 3. listopadu 1906, do ghetta přijel transportem AAd 691 ze 13. června 1942, z ghetta pak transportem El 110 29. září 1944 do Osvětimi. Zemřel 19. ledna 1945 v Dachau. Zápisky zachránila jeho matka, která věznění v ghettu přežila. Zápisky Willyho Mahlera vznikly hlavně v době jeho věznění v ghettu Terezín. Část byla napsána ještě před deportací. 2

8

pozůstalost, v níž je zachycena tragédie dvou terezínských vězňů deportovaných do tábora v dospělém věku. Česky psané Mahlerovy záznamy získal Památník Terezín v roce 1984.5 Tyto zápisky z doby věznění zachycují důležité dění v ghettu i vlastní osudy pisatele, jeho blízkých i jiných osob. Pravidelně si zaznamenával údaje o stravě, kulturních zážitcích, trávení volného

času,

o

práci

(byl

zastupujícím

vedoucím

balíkové

pošty

a

poté

Gruppenältestrem), psal zprávy o dění ve světě. Z již vydaných deníků byl pro mou práci nejdůležitější již zmíněný deník Egona Redlicha nazvaný Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem a dále Terezínský deník Evy Roubíčkové.6 Oba deníky jsou unikátním historickým pramenem. Velký význam měl pro mě také deník Karla Löwensteina, z něhož jsem čerpala informace o policejních složkách ghetta, kterým Löwenstein velel a byl i důležitým zdrojem poznání o vedoucích mužích komandatury. Z dalších pro mě výchozích pramenů bych zmínila Všeobecný řád židovské samosprávy a dále zprávu Geschichte des Ghettos Theresienstadt 1941 – 1945, kterou napsal 31. prosince 1943 Ing. Otto Zucker, jeden z terezínských vězňů a důležitý člen samosprávy. Svým způsobem představuje první zpracované dějiny Terezína v době, kdy se toto město přeměnilo v koncentrační tábor, v „ghetto“ a posléze v „židovské sídlištní území.“ Jsou to ovšem dějiny psané pod dohledem SS a pravděpodobně i na zakázku terezínské komandatury SS, která takový dokument potřebovala, když Terezín začal získávat větší váhu v německé snaze o zahraničněpolitické krytí vražedného „konečného řešení židovské otázky“.7 V roce 2000 byly v Institutu Terezínské iniciativy zahájeny přípravné práce na projektu Acta Theresiana, jehož posláním bylo shromáždit archivní dokumentaci k historii terezínského ghetta a širším aspektům „konečného řešení židovské otázky“ v Čechách a na Moravě a postupně ji publikovat. Pro první svazek ediční řady Acta Theresiana byly vybrány Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy, které jsou jedním

5

KRYL, Miroslav: Deník Egona Redlicha. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig. Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 127-130, zde s. 127. 6 Eva Roubíčková se narodila 16. července 1921 v Žatci. V důsledku Mnichovské dohody se přestěhovali do Prahy. Eva s maminkou odjely v transportu do Terezína 17. prosince 1941. V Terezíně zastávala funkci Zimmerälteste (starší pokojů). 7 Terezínská zpráva Otto Zuckera. In. Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 97-126, zde s. 97.

9

z nejdůležitějších pramenů pro poznání historie terezínského ghetta, především jeho vnitřního života.8 Terezínské ghetto se ve světě stalo smutně proslaveným místem a vyšly o něm kromě velkého množství osobních vzpomínek, dílčích studií a časopiseckých reportáží i podrobné monografie. První kniha o Terezíně byla u nás vydána již v roce 1947, a to vzpomínky Richarda Federa9 nazvané Židovská tragédie. Dějství poslední.10 Nejzevrubnější monografie byla vydána v Německu pod názvem Theresienstadt 1941 – 1945, jejímž autorem je Hans Günther Adler. Do češtiny byla přeložena jako Terezín 1941 – 1945: Tvář nuceného společenství. Práce je cenná pro shromáždění dokumentárního materiálu, obsahuje však i řadu nesprávností, které je možno vysvětlit jednak autorovým zaujetím, jednak jeho chybným hodnocením některých pramenů, které považoval za hodnověrné. Adler vydal ještě další publikaci o Terezínu s názvem Die verheimlichte Wahrheit (Zatajená pravda). Je to soubor dokumentů o terezínském táboře, který nebyl přeložen do češtiny a mě se ho nepodařilo obstarat ani v originále, tudíž není v mé práci zařazen. Další obsáhlou monografií věnující se terezínskému ghettu za druhé světové války je Město za mřížemi od dvojice autorů Karla Laguse a Josefa Poláka.11 Terezínská služebna je zmiňována jen jakoby mimochodem, největšího zájmu se dostalo velitelům terezínského ghetta, dr. Siegfriedovi Seidlovi, Antonu Burgerovi a Karlu Rahmovi, v článcích Erika Poláka – Spravedlnost vykonaná a nevykonaná – uveřejněných v Terezínských listech. Nejvíce prostoru bylo v literatuře věnováno prvnímu židovskému staršímu Jakobu Edelsteinovi, kterému zasvětila svoji monografii česko-izraelská spisovatelka Ruth Bondyová. Autorka mnohé z toho, co líčí, sama zažila, avšak k práci na knize přistoupila s odstupem třiceti let a s odhodláním „dozvědět se všechno od samého začátku“ na základě

8

HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003. 9 Richard Feder se narodil 26. srpna 1875 v obci Václavice nedaleko Benešova. Roku 1917 přešel jako rabín do Kolína, kde se usadil i s manželkou a dětmi. 13. června 1942 byl i s rodinou deportován do Terezína. V ghettu kázal česky a ve svých kázáních bojoval proti německému násilí a jeho praktikám v ghettu. Richard Feder nepatřil mezi prominenty. O radě starších jako celku se ve své vzpomínkové knize Židovská tragédie vyjadřuje zdrženlivě. Netají se však svým odporem k poslednímu terezínskému Judenältesterovi Benjaminu Murmelsteinovi. Přežil sám, celá jeho rodina zemřela v plynových komorách. 10 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 12. 11 Karel Lagus byl uvězněn od prvního dne vzniku tábora, tj. od 24. listopadu 1941 do 28. října 1944, kdy byl odtransportován do Osvětimi. Josef Polák od 4. prosince 1941 do osvobození tábora. Dobrovolně působil ještě při likvidaci tábora do 4. června 1945.

10

studia literatury a pramenů. To jí dovolilo kombinovat pohled svědka a historika, sugestivní detail s obecnějším historickým zjištěním. Vzniklo tak výjimečné dílo, které ale není ucelenou životopisnou studií o Edelsteinovi z důvodu nedostatku materiálu. Edelstein si nepsal deník a dochovalo se jen velmi málo osobních dopisů. Při popisování návštěvy Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně budu vycházet z pramene Zpráva Maurice Rossela, která byla uveřejněna v Terezínských studiích a dokumentech. Neméně důležitým zdrojem jsou také periodika vydávaná Památníkem Terezín Terezínské listy, Terezínské studie a dokumenty a Zpravodaj, který je vzdělávacím a informačním bulletinem. Paní Ludmila Chládková z Památníku Terezín mi poskytla plánek bývalého ghetta a transportní listinu, ve které můžeme najít jméno Jakoba Edelsteina a členy tzv. štábu, kteří s ním přijeli 4. prosince 1941 do Terezína, dále schéma řídicího aparátu říšských a protektorátních úřadů ve vztahu ke ghettu Terezín, schéma židovské samosprávy a Všeobecný řád židovské samosprávy. Všechny tyto materiály budou součástí přílohy.

1.2 POZNÁMKA K PRAVOPISU Zde bych chtěla vymezit hlavní zásady jazykového a formálního charakteru při psaní textu této práce: 

Při psaní slova „Žid“ jsem se přiklonila k variantě s velkým „Ž“ dle úzu užívaného v Památníku Terezín. Z téhož důvodu píši také slovo „Židovstvo“ s velkým „Ž“ na začátku slova. Také slovo „Východ“ uvádím s velkým „V“ ve smyslu označení celého území.



U slova „protektorát“ pak rozlišuji, zda se jedná o celý název útvaru, tedy Protektorát Čechy a Morava, pak slovo píši s velkým „P“. Pro slovo „říše“ volím malé písmeno na začátku, nejedná-li se o přesné označení státního útvaru.



Při psaní slova „holokaust“ jsem se přiklonila k psaní slova s „k,“ místo mnohem používanější varianty slova s „c“ – holocaust. Guido Knopp ve své knize podává vysvětlení tohoto slova: „Holos znamená celý, kaustos znamená spálený. Slovo ,holokaustos´ najdeme v různých významech v tisících textů – většinou jako zápalná oběť, převážně ve smyslu úplného spálení. Protože latina nezná písmeno ,k,´ řecké kappa, objevil se pojem kolem roku 400 n. l. jako ,holocaustum´. Kolem roku 1250 nacházíme slovo v jednom anglickém překladu bible jako ,holocaust´. V němčině či 11

češtině toto slovo nikdy příliš používáno nebylo, ale ve vědě se používalo vždy s ,k´“.12 

U psaní vysokoškolských titulů jsem zvolila variantu s velkým počátečním písmenem podle pravidel českého pravopisu, s výjimkou „dr.“, který oficiálně titul není. Např. dr. Paul Eppstein a Ing. Otto Zucker.



Při psaní německých slov jsem zvolila variantu podle německého pravopisu, a to s velkými počátečními písmeny podstatných jmen. Tato německá slova často také skloňuji dle pravidel českého pravopisu, např. s SS-Obergruppenführerem, v Ältestenratu apod. V práci též používám obě varianty slova jak německou, tak českou: např. židovský starší a Judenältester, Židovská rada a Judenrat.



Pojmenování jednotlivých budov v terezínském ghettu bylo v mnoha případech odvozeno od názvů bývalých kasáren, které se v Terezíně nacházely. Byly to např. kasárny Hamburské, Magdeburské, Drážďanské apod. Jednalo se o oficiální pojmenování, proto je píši vždy s velkým písmenem.



U pramenů (myšleno i u pramenů publikovaných) použitých v této práci jsem ponechala přesné znění i s pravopisnými chybami.

12

KNOPP, Guido: Holokaust. Zločin proti lidstvu. Praha 2008, s. 23-24.

12

2 KONEČNÉ ŘEŠENÍ ŽIDOVSKÉ OTÁZKY Pro nacionální socialismus byl výraz „konečné řešení židovské otázky“ synonymem pro plánované vyhlazení židovského národa. Avšak teprve poté, co vypukla válka, bylo „řešení“ možné provádět důsledně bez ohledu na vnější a vnitřní překážky; stávalo se jedním ze stále důležitějších a ve smyslu Hitlerových snah posléze prakticky i jedním z výlučných válečných cílů, přičemž Hitlerův testament z něj dokonce učinil jakýsi pseudoeschatologický úkol pro všechny časy. Proto se likvidace nazývala také „konečným řešením“. Před válkou se pro ně zákonem o říšském občanství a deseti doplňujícími nařízeními k tomuto zákonu nejprve vytvořila „legální“ platforma.13 Základní elementy nacistického vzorce „konečného řešení“ zůstávaly konstantní. Skupina obyvatelstva, která jím byla postižena, musela být nejprve definována, systémem stále drastičtějších diskriminačních opatření postupně izolována v „ghettu beze zdí“ ještě před skutečnou koncentrací Židů v táborech, postupně expropriována a zbavena materiálních základů své existence, aby posléze byla deportována k vyhlazení.14 V civilizovaném světě je osud Židů za druhé světové války nazýván jinak: genocida, holokaust nebo šoa. Tvůrce pojmu „genocida“, Raphael Lemkin, ho definoval jako zničení národa nebo etnické skupiny s tím, že k němu nemusí dojít přímo a okamžitě hromadným zabitím všech jejich příslušníků. Genocidou je „koordinovaný plán různých akcí směřujících ke zničení podstatných základů života národních skupin s cílem vyhlazení těchto skupin samých“.15 Termín řeckého původu „holokaust“ označuje v Bibli zápalnou oběť. Elie Wiesel, nositel Nobelovy ceny míru, jako první užil tohoto slova v přeneseném smyslu. „Zničením ohněm“, „úplným zničením“ se přitom míní perzekuce a vyvraždění evropských Židů. Náboženské souvislosti, které tento pojem vyvolává, však mnozí Židé odmítají. Pro židovskou tragédii za druhé světové války se proto užívá i hebrejského slova „šoa“ (v anglickém přepisu „shoah“), jež znamená záhubu, zničení, zmar.16

13

ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 43. KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení. Genocida českých Židů v německé protektorátní politice. Praha 1991, s. 9-10. 15 Tamtéž, s. 7. 16 KUČEROVÁ, Michaela: Život dětí v Terezíně. Diplomová bakalářská práce. FF MU Brno. Brno 2011, s. 10. 14

13

2.1 PROTIŽIDOVSKÁ IDEOLOGIE Protižidovská ideologie vznikla jako směrnice rasového antisemitismu a sociálního darwinismu. Antisemitismus nebyl, zejména ne ve východní Evropě, neznámým jevem a projevoval se už od počátku křesťanství. Jeho původ je většinou teologický: Židé jsou odpovědni za Kristovu smrt, a jelikož odmítají konvertovat na křesťanskou víru, popírají jednak božský původ Ježíše, jednak ohrožují své vlastní nesmrtelné duše. Asociace Židů a zla tedy není „vynálezem“ nacistů, ale pochází ze středověku, kdy se poprvé zavedla praxe zavírání Židů do ghett a jejich vyhánění ze „ctihodné“ společnosti. Antisemitismus ovšem v druhé polovině 19. století výrazně zesílil. Pronásledování Židů šlo ruku v ruce s expanzí nacionalismu a imperialismu. Ve Francii to vedlo k proslulé Dreyfusově aféře v letech 1894-1906, v Rusku k několika protižidovským pogromům, které prováděla vláda Alexandra III. V 19. století se změnil charakter antisemitismu. Vznik „vědy o rasách“, která aplikovala pseudovědecké ideje na sociální a politické otázky, vedl k tomu, že se o Židech začalo uvažovat ne jako o náboženské, ekonomické či kulturní, ale jako o rasové skupině. Od té doby byli Židé neodvolatelně definováni podle biologických znaků, jako jsou barva vlasů, charakteristické rysy tváře či podle předků. Tak byl antisemitismus rozpracován až do rasové teorie, která Židům připisovala zhoubný a potupný rasový stereotyp. 17 Tato teorie nebyla ale vůbec originální. Francouzský hrabě Joseph A. Gobineau a anglický spisovatel Houston Stewart Chamberlain se již koncem 19. století snažili zdůvodnit, že jedině árijská rasa je autentickým tvůrcem a nositelem kultury a lidské civilizace. Ostatní rasy mají jako méněcenné škodlivý a destruktivní vliv na lidskou společnost. Nacisté si tyto názory jednoduše vypůjčili a šířili je k svému prospěchu.18 Jako první odsoudil Židy k totálnímu vyhlazení Adolf Hitler. Program NSDAP a nacistická propaganda si v nich našly konkrétního odpůrce, na jehož bedra mohly svrhnout odpovědnost za veškeré vnitřní i mezinárodní obtíže, s nimiž zápolilo poválečné Německo. Hitler pojal Židy nejen jako nepřátele Německa, ale i jako nepřítele univerzálního.19 Nacisté obviňovali Židy z porážky Německa v roce 1918, údajně byli odpovědni za

17

KUČEROVÁ, Michaela: Život dětí v Terezíně. Diplomová bakalářská práce. FF MU Brno. Brno 2011, s. 10-11. 18 GRÜNBERG, Karol: SS Hitlerova černá garda. Praha 1981, s. 86-87. 19 Tamtéž, s. 235-236.

14

ponížení Němců ve Versailles, měli prsty v moci finančních kruhů, bank a velkoburžoazie a stejně tak stáli v pozadí dělnického hnutí a sociální revoluce.20 Ve své knize Mein Kampf, vydané již roku 1925, Hitler napsal, že kdyby se na počátku války a v jejím průběhu Německo zbavilo dvanácti či patnácti tisíc „hebrejských ničitelů národa“, nebyly by milionové německé ztráty zbytečné. Dále hlásal, že jeho nacionálně socialistické hnutí odstraní Židy z Německa, zničí židovskou nadvládu a vyhladí „zkaženou židovskou rasu“. Hitler tvrdil, že budoucnost patří čistě árijské rase germánské, v jejímž čele stane vláda národní síly vedená povolaným vůdcem – samotným Adolfem Hitlerem. Dne 30. ledna 1933 se taková vláda v Německu skutečně dostala k moci.21 V průběhu sjezdu nacionálně socialistické strany konané v Norimberku 15. září 1935 přijal Říšský sněm veřejným hlasováním dva zákony, které vešly do dějin pod označením norimberské. První z nich, „zákon o říšském občanství“, stanovil, že říšským občanem může být jen státní příslušník německé nebo druhově příbuzné krve. Na tomto základě byli Židé zbaveni říšského občanství a s ním spojených práv. Druhý zákon, označený jako „zákon na ochranu německé krve a německé cti“, zakazoval sňatky mezi Židy a německými říšskými občany a rovněž zapovídal mimomanželský styk mezi nimi. Porušením tohoto zákona by došlo ke spáchání trestného činu „hanobení rasy“, za který mohl být dotyčnému vyměřen trest smrti bez soudního procesu v koncentračním táboře. Uvedené zákony určovaly „židovskou rasu“ nesmyslně podle biologických a krevních vztahů. Za Žida byl považován každý, kdo měl alespoň tři židovské prarodiče, i když třeba oba jeho rodiče i on sám byli pokřtěni nebo zůstávali bez vyznání. Kdo měl pouze dva nebo jednoho židovského prarodiče, mohl být považován za „míšence“ prvního nebo druhého stupně, ovšem pouze za předpokladu, že sám nikdy nebyl členem Židovské náboženské obce (dále ŽNO), případně nevstoupil do manželství s židovskou osobou.22 Definice Židovství podle norimberských zákonů byla uplatňována všude tam, kam se rozšířila německá moc. Okamžitě se tak stalo na území tzv. Sudetské župy – československého pohraničí, obsazeného v říjnu 1938 na základě mnichovské dohody. Rovněž na území Protektorátu Čechy a Morava, vyhlášeném Hitlerem na zbytek českých a 20

KUČEROVÁ, Michaela: Život dětí v Terezíně. Diplomová bakalářská práce. FF MU Brno. Brno 2011, s. 11. 21 Tamtéž, s. 12. 22 Zvláštní případy představovala tzv. smíšená manželství. Pokud se „árijský“ partner rozhodl nerozvést, zpravidla to vedlo k určitému zmírnění či odkladu některých persekučních opatření vůči jeho židovskému partnerovi. KÁRNÝ, Miroslav; PhDr. FRANKOVÁ, Anita: Perzekuce a vyhlazení Židů za 2. světové války. In: Židé. Dějiny a kultura. Židovské muzeum v Praze 1997, s. 55-82, zde s. 58.

15

moravských území 16. března 1939 (tedy den po okupaci), byla zavedena norimberská kritéria na základě nařízení říšského protektora Konstantina von Neuratha o židovském majetku z 21. června 1939.23 Dalším významným mezníkem v historii „konečného řešení“ v Německu a navíc už i v obsazeném Rakousku a v Sudetské župě byl protižidovský pogrom v noci z 9. na 10. listopadu 1938. Německá propaganda vydávala tuto dokonale zorganizovanou akci za „spontánní“ odpověď na atentát proti úředníkovi německého velvyslanectví Ernesta vom Ratha v Paříži.24 V osudnou listopadovou noc bylo vypáleno nebo jinak zdemolováno 267 synagog a vypleněno 7 500 židovských obchodů. Střepy a zničené cennosti nacisté posměšně

připomněli

(„Kristallnacht“).

v názvu,

kterým

označili

svou

zvůli:

„křišťálová

noc“

25

Následujícím Neurathovým výnosem byla 15. července roku 1939 zřízena pražská Zentralstelle für jüdische Auswanderung (Ústředna pro židovské vystěhovalectví) se sídlem ve Střešovicích. Jejím vedením byl pověřen velitel bezpečnostní policie a bezpečnostní služby u říšského protektora Franz Stahlecker, fakticky ji ale od začátku do konce vedl Hans Günther. Podle zřizovací listiny měla Zentralstelle všemi prostředky „pouze“ odstraňovat překážky židovského vystěhovalectví, vytvářet možnosti pro vystěhování, obstarávat potřebné devizy, zřizovat a kontrolovat přeškolovací kurzy na nové profese. Její činnost se pochopitelně vztahovala na veškeré židovské obyvatelstvo, nejen na členy ŽNO.26 20. srpna 1942 byla Zentralstelle přejmenována na Zentralamt für 23

Od samého začátku bylo hlavním cílem nacistů zmocnit se veškerého židovského majetku. Odhaduje se, že před druhou světovou válkou byla asi třetina průmyslového a bankovního kapitálu v Československu v židovských rukou. Cílem výnosu bylo převést tento majetek přímo do německých rukou a předejít tak protektorátní vládu, která se ho snažila získat pro sebe. KÁRNÝ, Miroslav; PhDr. FRANKOVÁ, Anita: Perzekuce a vyhlazení Židů za 2. světové války. In: Židé. Dějiny a kultura. Židovské muzeum v Praze 1997, s. 55-82, zde s. 59. 24 Vykonal jej židovský student Herschel Grynszpan, jehož rodiče spolu s tisíci dalších Židů německé úřady vyhnaly za německo-polskou hranici. 25 Při Říšském pogromu bylo zabito nejméně 91 židovských osob a uvězněno 30 000 Židů, převážně v koncentračních táborech 25 KÁRNÝ, Miroslav; PhDr. FRANKOVÁ, Anita: Perzekuce a vyhlazení Židů za 2. světové války. In: Židé. Dějiny a kultura. Židovské muzeum v Praze 1997, s. 55-82, zde s. 59. 26 Emigrace českých Židů, a nejen jich, výrazným způsobem narostla již po mnichovských událostech a tento proces probíhal i po 15. březnu 1939. S vystěhovalectvím však byla úzce spojena otázka majetku vystěhovalců včetně jeho přesunu do zahraničí. Bezprostředně po Mnichovu přislíbila britská vláda poskytnout vůči „obětovanému“ Československu půjčku. Po složitých jednáních rozhodla 27. ledna 1939 britská vláda o půjčce ve výši 8 milionů a kromě toho o daru 4 milionů liber šterlinků. Z tohoto britského daru byly kryty vystěhovalecké náklady, což umožnilo vybavení kolem 12 000 emigrantů ponejvíce do Palestiny, Anglie a USA. Těsně před německou okupací bylo v Čechách a na Moravě celkem 136 ŽNO. Nejvyšší rada svazu ŽNO v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se sídlem v Praze představovala nejvyšší autoritu, na níž se obracely jednotlivé náboženské obce v okresech a krajích o radu a vedení v různých otázkách. 8. února 1943 byla pražská ŽNO přeorganizována na Židovskou radu starších v Praze.

16

die Regelung der Judenfrage in Böhmen und Mähren (Ústřední úřad pro řešení židovské otázky v Čechách a na Moravě). Hlavním úkolem této instituce byla konfiskace židovského majetku a jeho rozdělení Němcům.27 Po 15. březnu 1939 byly hranice na krátkou dobu uzavřeny, poté bylo po několik týdnů možné vycestovat pouze na povolení gestapa. Zmíněným způsobem se podařilo dostat do ciziny ještě řadě osob, ale tato relativně snadná možnost však brzy skončila a ten, kdo chtěl vycestovat, musel se podrobit složitým formalitám. Až do vypuknutí války dal proto mnohý přednost ilegálnímu úniku přes Polsko či Slovensko. Při ilegálním odchodu do ciziny pomáhaly židovské orgány, nejvydatněji patrně Palestinský úřad, 28 v jehož čele stál Jakob Edelstein, první židovský starší v Terezíně. Celkově se do konce roku 1939 zdařil útěk z protektorátu 19 016 osobám. S počátkem války se ještě zmenšily už i tak nepatrné možnosti vycestovat.29 Vystěhovalectví bylo zrušeno od října 1941.30 Se zahájením první fáze války tlak na Židy rychle vzrůstal. Od září 1939 byla volnost jejich pohybu ve všech oblastech omezena, existovala však i místa, kam nesměli vstupovat vůbec. Byly jim vymezeny nákupní hodiny, omezena možnost cestovat v hromadné dopravě, byl jim zabaven movitý i nemovitý majetek. Diskriminačních opatření se objevilo více a jejich cílem bylo vydělit Židy ze společnosti.31 Židé byli také prakticky vylučováni ze všech povolání, zejména těch náročnějších a tvrdá pracovní omezení se týkala všech v říši.32 Židé museli dále ke svým jménům připojit jméno jasně ukazující na židovský původ, u mužů Israel a žen Sara.33 Od září 1941 museli všichni Židé starší šesti let nosit na oblečení Davidovu hvězdu s nápisem „Jude“.34 K 1. říjnu 1939 se konal v protektorátu soupis židovského obyvatelstva, při kterém bylo zjištěno 90 847 Židů, z nichž 9 828 nebylo židovského náboženství. V komentáři uveřejněném k jeho výsledkům se však konstatovalo, že statistika zahrnuje pouze ty Židy nežidovského vyznání, které ŽNO již podchytily, nikoli Židy u nich nepřihlášené. Jejich povinnost registrovat se u náboženských obcí jim byla uložena až na jaře 1940.35

HÁJKOVÁ, Alena: Evidence protektorátního židovského obyvatelstva. In: Terezínské studie a dokumenty 1997. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1997, s. 45-54, zde s. 47. 27 ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Edd. Rothkirchenová, Livie; Schmidtová-Hartmannová, Eva; Dagan, Avidor. Praha 1991, s. 17-80, zde s. 45. 28 Palestinský úřad byl zlikvidován 10. května 1941. 29 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 28- 30. 30 MILOTOVÁ, Jaroslava: Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze. Geneze a činnost do počátku roku 1940. In: Terezínské studie a dokumenty 1997. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1997, s. 10-29, zde s. 21. 31 JOHNSON, Paul: Dějiny židovského národa. Praha 1995, s. 468. 32 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 33-34. 33 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 21. 34 JOHNSON, Paul: Dějiny židovského národa. Praha 1995, s. 468. 35 KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení. Genocida českých Židů v německé protektorátní politice. Praha 1991, s. 31.

17

3 TEREZÍN Na rozkaz císaře Josefa II. byl v letech 178036 až 1790 vybudován Terezín jako ideální pevnostní město osvícenského absolutismu, ležící 63 km severně od Prahy. Poloha pevnosti, jež obdržela své jméno na počest císařovy matky Marie Terezie, byla vybrána topograficky vhodně na soutoku Labe a Ohře. Pevnost byla vystavěna strategicky účelně v nížině na úpatí Českého středohoří coby obrana severních Čech proti Prusům.37 Terezínské opevnění vybudované na principu bastionů je prokazatelně jedno z nejmodernějších v celé Evropě. Opevněné město, kterému je přes dvě stě let, zůstalo nezničeno válkami a na základě historických okolností se udrželo v takřka původním stavu.38 Hlavní pevnost Terezín byla postavena ve tvaru protáhlé osmiúhelníkové hvězdice. Projektovali ji rakouští vojenští inženýři (někteří původem z Belgie) podle zásad francouzského pevnostního stavitelství, k němuž asi 100 let předtím položil základy proslulý maršál Vauban.39 Severovýchodně od města, na druhém břehu Ohře, leží takzvaná Malá pevnost, předsunuté opevnění, které sloužilo jako vězení.40 Terezín jako rakousko-habsburské a později české posádkové město přečkal do dnešních dnů více než dvě století bez jediného vojenského obléhání. K náhlému přerušení vojenského využití došlo za protektorátu v letech 1941 – 1945. Celé pevnostní město se stalo ghettem k vyhlazování Židů. Původnímu účelu vzdálené využití města jako de facto koncentračního tábora převládá v představách o Terezíně na celém světě dodnes.41 Terezín byl roku 1996 s konečnou platností zrušený jako vojenské město.42

36

Základní kámen k jedné z hlavních pevnostních staveb položil císař 10. října 1780. DEBOLT-KRITTEROVÁ, Astrid: Pevnostní město – ghetto – vojenské město. Historický výzkum a hledání stop na místě. In: Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Kárný, Miroslav; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 250-277, zde s. 250. 38 Tamtéž, s. 250. 39 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 68. 40 ZUCKER, Otto: Geschichte det Ghettos Theresienstadt 1941-1945. APT, inv. č. A 11653-1. Z originálu: Nordöstlich der Stadt, jenseits der Eger, liegt die sogennante Kleine Festung, ein Vorwerk, welches als Gefängnis dient. Srovnáno s: Terezínská zpráva Otto Zuckera. In. Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 97-126. 41 DEBOLT-KRITTEROVÁ, Astrid: Pevnostní město – ghetto – vojenské město. Historický výzkum a hledání stop na místě. In: Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Kárný, Miroslav; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 250-277, zde s. 250. 42 Tamtéž, s. 253. 37

18

3.1 TEREZÍN ZA VÁLKY Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze pověřila ŽNO vypracováním návrhů na ghettoizaci protektorátních Židů. Ta navrhovala zřízení čtyř až pěti ghett, jež by případně mohla být umístěna i na předměstích Prahy, Brna a Ostravy. O zřízení ghetta se uvažovalo tam, kde existovaly větší pracovní možnosti. Posléze se hovořilo o jednom ghettu v Čechách a jednom na Moravě, přičemž jedno mělo být zřízeno jako „pracovní“, zatímco druhé jako „zaopatřovací“. Pro Čechy byl jako možná alternativa nejprve navržen husitský hrad Stará Ratiboř, jak byl zkomoleně nazýván Tábor. Vzápětí však bylo doporučeno převzetí Terezína Ústřednou pro židovské vystěhovalectví. Po evakuaci Židů z tohoto přechodného sběrného tábora, v němž již měli být silně decimováni, dále na Východ, se předpokládala přeměna Terezína ve vzorné německé sídliště.43 Od zřízení druhého ghetta na Moravě – zamýšlen byl Kyjov – bylo nakonec upuštěno.44 Není známo, kdo první navrhl, aby v Terezíně bylo zřízeno ghetto. Je však známo, že pracovníci ŽNO v Praze tento návrh důrazně podporovali.45 Důvodem zřejmě byla snaha zabránit tomu, aby Židé z protektorátu byli odvlečeni do Polska nebo alespoň získat odklad.46 Na přípravných pracích při zřizování výlučně židovského koncentračního tábora Terezín, se vedle SS podílela židovská samospráva v Praze.47 Organizační návrh připravovaného ghetta byl doplněn statutem. Stálo v něm, že ghetto je uzavřeným židovským sídlištěm, zřízeným podle směrnic Zentralstelle a podléhajícím rozkazům německých orgánů. Kromě vedoucího ghetta a jeho zástupce, kteří měli být jmenováni Zentralstelle, byl plánován orgán poradní – sedmičlenná Rada starších, která měla být jmenována vedoucím ghetta se souhlasem Zentralstelle. To vše se nakonec v té či oné formě uskutečnilo. V té době byl v Praze již SS Obersturmführer dr. Siegfried Seidl,

43

BLODIG, Vojtěch: Vznik terezínského ghetta. In: Terezínské listy 25/97. Praha 1997, s. 7-20, zde s. 9-10. Tamtéž, s. 17. 45 Zpočátku vedli ŽNO v Praze dva představitelé asimilačního „Česko-židovského hnutí“ dr. Emil Kafka jako předseda a dr. František Weidmann jako tajemník. Jakob Edelstein, známý sionistický vůdce a ředitel Palestinské kanceláře v Praze, byl ustanoven místopředsedou. Jiný sionistický představitel ŽNO byl Otto Zucker, předseda Palestinského základního fondu Karen HaYesod, který řídil kulturní činnost náboženské obce a později pracoval pro zvláštní podpůrné akce. 46 První židovský transport na Východ s určením do Lodže opustil Prahu 16. října 1941. Do 18. listopadu bylo z Prahy do Lodže vypraveno celkem pět transportů a jeden z Brna do Minsku a Rigy. 47 SCHMIDTOVÁ-HARTMANNOVÁ, Eva: Ztráty československého židovského obyvatelstva 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Edd. Rothkirchenová, Livie; Schmidtová-Hartmannová, Eva; Dagan, Avigdor. Praha 1991, s. 81-116, zde s. 90. 44

19

designovaný velitel terezínského tábora. K němu docházeli pro rozkazy budoucí vedoucí terezínského tábora Jakob Edelstein a jeho zástupce Ing. Otto Zuckera.48 Ghetto Terezín spadalo do kompetence referátu IVB4 Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (dále jen RSHA) v Berlíně a bylo pod přímým velením jeho šéfa Adolfa Eichmanna. Styčným důstojníkem pro terezínské ghetto byl SS-Hauptsturmführer Ernst Moehs. Nařízení z Berlína a Prahy určovala zásadní okruhy přípravy a chodu terezínského ghetta. Odtud byly dávány pokyny pro příjezdy transportů do Terezína a také naopak pro deportační transporty z ghetta včetně míst jejich určení, počtu vězňů, označení kategorií určených k deportaci (např. staří, sirotci apod.) a osob jmenovitě označených. Zde byly vydávány prováděcí pokyny k návštěvám Mezinárodního výboru Červeného kříže (dále MVČK), okrašlovacím akcím a veškerým dalším rozhodujícím a důležitým záležitostem, o kterých se budu zmiňovat v průběhu mé práce.49 Téměř polovinu celého Terezína zabírají budovy kasární a prostranství, jež sloužila převážně k vojenským účelům.50 Nacházelo se zde 14 velkých vojenských objektů, které dostaly po příchodu Němců roku 1939 jména podle německých měst - nyní se jmenovaly Sudetské,

Hamburské,

Hannoverské,

Magdeburské,

Vrchlabské,

Drážďanské,

Podmokelské, Ústecké aj. Mimoto měl Terezín asi 200 domů a domků. Skoro všechny byly postaveny současně s kasárnami.51 S převzetím celého města byly přejmenovány i místní komunikace a budovy. Všechny ulice rovnoběžné s ulicí od Drážďanských k Magdeburským kasárnám nesly označení L (Längstrasse – Podélná ulice) s číslováním domů od severu k jihu, příčné ulice písmenem Q (Querstrasse – Příčná ulice) s číslováním od východu k západu. Každý dům byl kromě písmene L nebo Q označen ještě třímístným číslem, které sestávalo z čísla ulice a čísla domu.52 Denně měly přijíždět do Terezína dva až tři vlaky po 1 000 osobách. Podle osvědčené metody nemělo zavazadlo vážit více než 50 kg, ale přidat se mohly potraviny na dva až čtyři týdny. Ubytování se v počáteční fázi plánování předpokládalo velmi primitivní. Sláma rozprostřená ve volných bytech, neboť postele by zabraly příliš místa. Heydrich požadoval také opatření, které by zamezilo šíření epidemií z ghetta do okolí a aby nebylo 48

LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 54. BENEŠ, František; TOŠNEROVÁ, Patricie: Pošta v ghettu Terezín 1941 – 1945. Praha 1996, s. 45. 50 Deník Willyho Mahlera, APT, inv. č. A 5704. Záznam z 3. listopadu 1943. 51 FEDER, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 37. 52 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 186. TB 164 (3. 7. 1942) 49

20

ohroženo sudetské území odpadními vodami z Ohře. Zemřelí v Terezíně neměli být v žádném případě pohřbíváni, ale spalováni v ghettu v krematoriu malého typu, nepřístupném veřejnosti. To postavili samotní vězni roku 1942.53 24. listopadu 1941 přijelo prvních 342 Židů na nádraží do Bohušovic nad Ohří, odkud museli jít pěšky necelé 3 kilometry do Terezína. Tento transport se nazýval „Aufbaukommando I – komando výstavby (AK I)“.54

Jeho úkolem bylo připravit

kasárenské objekty ve městě pro přijetí dalších transportů, které začaly do vznikajícího ghetta přijíždět od 30. listopadu 1941.55 Skládalo se z odborníků na správu, inženýrů, specialistů, jednoho lékaře, řemeslníků a asi dvou set dělníků a přivezlo s sebou primitivní technické a zdravotní zařízení. Dne 4. prosince přijel tzv. „štáb“, který se tvořil židovský starší Jakob Edelstein, zástupce židovského staršího Ing. Otto Zuckera a dalších 21 důležitých pracovníků, vedoucích všech budoucích resortů, kteří byli z tohoto hlediska vybráni. Téhož dne přibylo druhé „komando výstavby (AK II)“, které zahrnovalo inženýry a lékaře, jakož i odborníky, řemeslníky a dělníky; celkem 1 000 lidí.56 To byli vlastní budovatelé terezínského ghetta. Ubytovali se v Sudetech a v prvních dvou dvorech Magdeburgu.57 24. listopad znamenal proměnu Terezína na ghetto po více než devadesáti letech od zrušení ghett na našem území. Nesmí se ovšem zapomínat, že první transport protektorátních Židů na Východ – do Lodže – byl z Prahy vypraven již 16. října 1941.58 Od 30. listopadu přijížděly do města transporty celých rodin. Až do poloviny června 1942 se tábor skládal jen z těchto kasáren; město ještě normálně fungovalo a žili v něm původní obyvatelé, kteří měli přísně zakázáno se s vězni stýkat.59 Wehrmacht postupně vyklízel ubikace a prvních sedm měsíců do června 1942 byl terezínský koncentrační tábor rozmístěn do navzájem přísně izolovaných mužských a

53

KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení. Genocida českých Židů v německé protektorátní politice. Praha 1991, s. 82-83. 54 FEDER, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 38. 55 BLODIG, Vojtěch: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“ 1941-1945. Praha 2003, s. 31. 56 ZUCKER, Otto: Geschichte det Ghettos Theresienstadt 1941-1945. APT, inv. č. A 11653-1. Z originálu: Es bestand aus Verwaltungsfachleuten, Ingenieuren, Spezialisten, einem Arzt, Handwerkern und etwa zweihundert Arbeiten und brachte die erste primitive technische und sanitäre Einrichtung mit. Am 4. Dezember 1941 traf der sogenannte „Stab“ ein, welcher aus dem Judenältestern Jakob Edelstein, de, Judenältesten – Stellvertreter Ing. Otto Zucker und weiteren einundzwanzig wichtigen Mitarbeitern der künftigen Leitung bestand. Am gleichen Tage kam das zweite Aufbaukommando an, das Ingenieure und Aerzte, sowie Fachleute, Handwerker und Arbeiter, insgesamt tausend Mann umfasste. Srovnáno s: Terezínská zpráva Otto Zuckera. In. Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 97-126. 57 FEDER, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 38. 58 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 24. 59 KRYL, Miroslav: Osud vězňů terezínského ghetta v letech 1941-1944. Brno 1999, s. 50.

21

ženských kasáren.60 Vězňové je mohli opouštět pouze pod dohledem SS a protektorátního četnictva, jehož zvláštní oddíl byl do Terezína nasazen.61 Děti do dvanácti let bydlely v ženských kasárnách s matkami, starší děti podle pohlaví buď s otcem, nebo matkou.62 Terezínská obec byla zrušena na základě výnosu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha z 16. února 1942. Po jeho vydání se muselo veškeré civilní obyvatelstvo do konce června téhož roku vystěhovat a rozptýlit po celém území Protektorátu Čechy a Morava. Všechny nemovitosti s výjimkou vojenských a státních byly nuceně a za velmi nevýhodně stanovené ceny vykoupeny pražskou Ústřednou pro židovské vystěhovalectví. Jí také po dobu války příslušela správa území města, vymezeného pevnostními valy.63 Dne 27. června 1942 bylo nyní zcela vyklizené město předáno správě ghetta. Pouze náměstí, kde byla komandatura, bývalý hotel Viktoria - Kameradschaftsheim - i s bývalým důstojnickým kasinem - četnická kasárna - a parkem mezi nimi ležícím a tehdy ještě nepřeložená silnice Litoměřice - Praha tvořily uprostřed města souvislé pásmo, které nebylo pro židovské obyvatelstvo přístupné. Četnická stanoviště u kasárenských bran byla stažena a umístěna u výpadových bran v pevnostních valech. Kasárenské brány se otevřely a židovské obyvatelstvo se nyní mohlo uvnitř města volně pohybovat.64 „1. červenec 1942. Tohle datum si musím dobře zapamatovat. Otevření ghetta. Smí se chodit volně po ulicích. Ve dne pouze s propustkou, večer všichni. Jak je to úžasný pocit jít sám, bez dozoru, volně jako svobodný člověk. Snad je to stupínek ke svobodě, snad už bude konec války“.65

60

KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení. Genocida českých Židů v německé protektorátní politice. Praha 1991, s. 87. 61 Když vězeň, který s pracovní kolonou, přišel do ženských kasáren, setkal se tam na chvíli se svou manželkou, byl potrestán 25 ranami a měsícem uvěznění v bunkru. 62 ZUCKER, Otto: Geschichte det Ghettos Theresienstadt 1941-1945. APT, inv. č. A 11653-1. Z originálu: Kinder under zwölf Jahren hatten in den Frauenkasernen bei den Müttern zu wohnen, ältere Kinder je nachdem Geschlecht mit dem Vater oder mit der Mutter. Srovnáno s: Terezínská zpráva Otto Zuckera. In. Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 97-126. 63 BLODIG, Vojtěch: Město poznamenané tragédií. Poválečný Terezín v letech 1945 – 1946. In: Terezínské listy 24/96. Praha 1996, s. 7-18, zde s. 7. 64 ZUCKER, Otto: Geschichte det Ghettos Theresienstadt 1941-1945. APT, inv. č. A 11653-1. Z originálu: Am 27. Juni 1942 wurde die von der arischen Bevölkerung nunmehr vollständig geräumte Stadt der Ghettoverwaltung zur Gänze übergeben. Lediglich der Markplatz mit der dort befindlichen Lagerkommandantur, das ehemalige Hotel „Viktoria“ – Kameradschaftsheim – nebstdem ehemaligen Offisierskasino – Gendarmeriekaserne – mit dem dazwischen liegenden Brunnenpark und die damals noch unverlegte Verbindungsstrasse Leit meritz – Prag bildeten eine zusammenhängende Zone innerhalb der Stadt, die für die jüdischen Bevölkerung nicht zugänglich war. Srovnáno s: Terezínská zpráva Otto Zuckera. In. Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 97-126. 65 WEISSOVÁ, Helga: Deník 1938 – 1945. Příběh dívky, která přežila holocaust. Brno 2012, s. 73-74.

22

Vedle Hlavní pevnosti patřila k Terezínu také Malá pevnost, kterou ve svých pamětech popsal Prof. Viktor Pollak: „Malá pevnost se nachází na druhém břehu řeky Ohře, necelý kilometr od města. Jejím původním účelem byla obrana přístupových cest k hlavní pevnosti. V červnu 1940 převzalo Malou pevnost pražské gestapo, aby v ní zřídilo policejní věznici a vězňové hned začali pracovat na výstavbě vězeňských objektů. Jak její jméno napovídá, je menší, ale gestapo nemohlo nevyužít objektu s vysokými zdmi a vodními příkopy a zřídilo zde druhý ,všeobecný´ koncentrační tábor. Označení ,všeobecný´ znamená, že tábor nebyl určen jen pro vězně z určitého segmentu obyvatelstva. Ačkoliv to nebyl v pravém slova smyslu ,vyhlazovací´ tábor, obávali se ho potenciální vězňové jako jednoho z nejkrutějších táborů ze všech. Jen málokterým Židům, kteří byli posláni z ghetta do Malé pevnosti, se podařilo nějakou dobu přežít zdejší podmínky“.66 Terezín hrál v nacistickém uvažování velmi významnou úlohu. Mělo to své propagandistické důvody – malý počet místních obyvatel, blízkost hranice s říší, opevnění, které umožňovalo město hermeticky uzavřít a poměrně dobře střežit. K dispozici byly také základní administrativní budovy, sklady a kasárny a navíc vězení gestapa, Malá pevnost.67 Přístup do ghetta byl možný jen po čtyřech probíhajících silnicích, kde nepřetržitě hlídkovaly četnické hlídky.68 Výhodná byla i blízkost železniční trati Praha - Ústí nad Labem (nejbližší železniční zastávka byla v Bohušovicích nad Ohří).69 Další výhodou bylo, že se Terezín nachází na samých hranicích tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. Sousedil těsně s Litoměřicemi, které již říši patřily a místní nacistické posádky i posádky esesáků bylo možné použít v případě potřeby pro tábor nebo proti táboru.70

3.2 FUNKCE TEREZÍNSKÉHO GHETTA Terezínské ghetto nebylo ani největší, ani první. Nezahynulo tu nejvíce lidí a nedošlo tu k žádnému ozbrojenému povstání. Na mapě „konečného řešení židovské otázky“ je jen malým, nepatrným bodem. Přesto bylo svým způsobem výjimečné. K pochopení této jedinečnosti je třeba se zamyslet nad tím, jaké funkce mělo ghetto plnit. Nacisté mu jich přisoudili hned několik: funkci průchozího tábora, shromažďovací a decimační. Tím se 66

POLLAK, Viktor A.: S Davidovou hvězdou peklem Terezína. Paměti prof. Viktora A. Pollaka 1938 – 1945. Brno 2010, s. 60-61. 67 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 21. 68 Deník Willyho Mahlera, APT, inv. č. A 5704. Záznam z 3. listopadu 1943. 69 CHLÁDKOVÁ, Ludmila: Terezínské ghetto. Praha 2005, s. 6. 70 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 16.

23

nelišilo od ostatních, ale Terezínu byla dána ještě jedna role. Měl být v případě potřeby „vzorným židovským sídlištěm“, důkazem toho, že nacisté zacházejí s evropskými Židy humánně a právě tato propaganda ho odlišovala od ghett ve Varšavě nebo Lodži a ovlivňovala v mnoha aspektech život jeho obyvatel.71 

SHROMAŽĎOVACÍ A PRŮCHOZÍ TÁBOR - nebereme-li v úvahu evakuační transporty po 20. dubnu 1945, bylo do Terezína vypraveno úhrnem 526 transportů z Protektorátu Čechy a Morava, Třetí říše, Rakouska, Holandska, Dánska, později i ze Slovenska. První z celkem 63 transportů vypravených do konce října 1944 z Terezína na Východ, odjel 9. ledna 1942 do Rigy.72 Do poloviny června 1942 přicházely jen protektorátní transporty a Terezín byl ryze český, ale situace se podstatně změnila, když začaly ke konci června přicházet transporty z Kolína nad Rýnem., z Frankfurtu nad Mohanem, z Hamburku, z Mnichova, z Berlína a z Vídně.73 Od 26. října 1942 směřovaly deportace z Terezína výhradně do Osvětimi (s výjimkou 4 malých transportů, jejichž cílem byl v roce 1944 Bergen-Belsen).74 Svou funkci průchozího ghetta splnil Terezín dokonale. Z protektorátních Židů, kterých bylo do Terezína deportováno 73 468 ve 122 transportech, odjelo východními transporty 60 382 (82,2 %). Z 42 921 německých Židů žijících v Terezíně, bylo odvezeno 16 098 (37,5 %), z 15 244 rakouských Židů 7 572 (49,6 %), z 4 897 holandských vězňů 3 010 (61,4 %) a ze 466 Dánů pouze jeden (údajně omylem).75



DECIMAČNÍ - Židé byli v Terezíně vystaveni nelidským podmínkám. Přeplněnost ghetta, pracovní nasazení, špatné hygienické a zdravotní podmínky, vysoká nemocnost, hrozící epidemie apod., to vše decimovalo zvláště nejbezbrannější z vězňů, malé děti a staré lidi.76 Funkce ghetta pro staré a funkce decimační se zde úzce propojily. Viktor Pollak ve svých pamětech napsal: „Mladí lidé dokázali přežívat i na ubohé táborové stravě. Staří ovšem ne. Jídlo v ghettu, i když snad mohlo jen taktak stačit kaloricky, postrádalo další základní složky

71

OLDŘICHOVÁ, Lucie: Příběh Fredyho Hirsche. Praha 2001, s. 54. HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 28-29. 73 FEDER, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 41. 74 POLÁK, Erik: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“. In: Terezínský rodinný tábor v OsvětimiBirkenau. Sborník z mezinárodní konference ze 7. – 8. března 1944. Praha 1944, s. 20. 75 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 28-29. 76 Jedním z původních plánů decimace bylo dokonce udělat židovské byty do země. 72

24

potravy. Staří lidé slábli ze dne na den a přišel čas, kdy začali ztrácet naději a vůli k životu. Lékaři uváděli jako příčinu smrti „hladový tyfus“.77 Židovská samospráva se přitom pokoušela ze všech svých sil tuto funkci ghetta co nejvíce oslabit. Neustálá snaha o vylepšení hygienických podmínek i úctyhodné úsilí terezínských lékařů o co možná nejlepší výsledky pomáhaly mnoha osobám „kritických skupin“ přežít.78 Nejsilněji byli terezínští vězni decimováni v druhé polovině roku 194279 a v prvních měsících roku 1943, kdy v Terezíně zemřelo 21 877 osob, tedy 65,5 % v té době vězněných. Z celkem 139 517 osob,80 které ghettem za celou dobu jeho existence prošly, v Terezíně zahynulo 33 521 (23,9 %). Z nich bylo 6 152 občanů z protektorátu (8,4 % z celkového počtu protektorátních obyvatel), 20 848 občanů německých (48,6 %), 6 228 rakouských (40,1 %), 169 holandských (3,45 %) a 124 z ostatních států. Za celou dobu existence ghetta se zde narodilo pouze 205 dětí.81 Terezínské ghetto tedy jako celek „úspěšně“ splnilo poslání decimace Židů. Zemřel téměř každý čtvrtý vězeň, který jím prošel.82 

ALTERSGHETTO – GHETTO PRO STARÉ – třebaže náznaky úvah o této funkci ghetta se objevily již v protokolu konference z 10. října 1941, naplno zazněly až na konferenci ve Wannsee, která se konala 20. ledna 1942 v honosné berlínské vile na břehu stejnojmenného jezera. Konference se zúčastnilo patnáct nejvyšších nacistických státních úředníků, představitelů SS a stranických funkcionářů v čele s Reinhardem Heydrichem.83 Na poradě bylo řečeno, že se nejprve mělo od Židů vyčistit Německo a protektorát a pak měla být od západu na východ pročesána celá Evropa. Židé měli být postupně přepravováni do tranzitních ghett a pak dále na Východ. V prvé řadě mělo panovat jasno v tom, koho se bude deportace týkat: Židů starších šedesáti pěti let, s těžkými válečnými zraněními či

77

Hladový tyfus, někdy také mor, se říkalo v 18. a 19. století hladomorům, při nichž lidé umírali z kombinace podvýživy a pojídání nekvalitní náhražkové stravy. POLLAK, Viktor A.: S Davidovou hvězdou peklem Terezína. Paměti prof. Viktora A. Pollaka 1938 – 1945. Brno 2010, s. 101. 78 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 30. 79 Největší počet vězňů (58 491) byl zaznamenán 18. září 1942 a téhož dne dosáhl také vrcholu počet mrtvých – 156 za jediný den. 80 Tato čísla neobsahují příchozí z tzv. evakuačních transportů, které začaly proudit do Terezína od 20. dubna 1945. Přesně nezjištěný počet těchto vězňů, z nichž někteří se v Terezíně ocitli již podruhé, se odhaduje nejméně na 15 000 osob. S jejich započtením prošlo tedy terezínským ghettem více než 150 tisíc nedobrovolných obyvatel. 81 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 31. 82 POLÁK, Erik: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“. In: Terezínský rodinný tábor v OsvětimiBirkenau. Sborník z mezinárodní konference ze 7. – 8. března 1944. Praha 1944, s. 22. 83 ROSEMAN, Mark: Setkání ve vile u jezera. Praha 2003, s. 9.

25

nositelů Železného kříže I. To mělo rázem zamezit četným intervencím v jejich prospěch.84 Jeden z paradoxů Terezína spočíval v tom, že v okamžiku, kdy vše nasvědčovalo tomu, že funkce ghetta pro staré bude krátce po svém ustavení zcela eliminována, po podzimních transportech v roce 1944 (do nichž byly většinou zařazovány osoby mladší šedesáti pěti let – v rámci zásady netrhat rodiny ovšem i se svými rodinnými příslušníky, překračujícími tuto věkovou hranici), naplnilo ghetto tuto svoji funkci nejvíce, neboť v Terezíně zůstali převážně staří lidé.85 

PROPAGAČNÍ - přestože byla naprostá většina vězňů deportována na Východ či v Terezíně zemřela, mělo ghetto ještě svou další funkci, která je stále nejproslulejší a s Terezínem nejvíce spjatá. Terezín jako ukázkové, modelové, privilegované ghetto. Tato funkce, přisouzená ghettu s úmyslem oklamat protektorátní i mezinárodní veřejnost (včetně budoucích židovských vězňů), je svým způsobem jen dalším dokladem úsilí, které nacisté na zastřešení svých cílů vyvinuli. Jejich tvrzení židovským obětem a jejich okolí (hlavně v Německu, Rakousku a Holandsku), že Terezín je něco výjimečného, zvláštního, že jde o privilegované ghetto, sehrálo značnou mystifikační roli i v pozdější reflexi postavení Terezína v rámci „konečného řešení židovské otázky“.86 K této funkci více v kapitole Návštěva delegace MVČK.

3.3 PŘEDOBRAZ TEREZÍNA V této kapitole bych ráda stručně popsala podobnost třech ghett na okupovaném polském území, a to Varšavu, Lodž a Zamość s ghettem v Terezíně. Tato ghetta vznikla dříve než terezínské, a proto se dají pokládat za určitý jeho předobraz a vzor. Všeobecně byla ghetta budována pouze jako dočasná řešení před dalším „přesídlením“ či „evakuací“ Židů do vyhlazovacích táborů. Terezín s těmito ghetty nejvíce spojuje skutečnost, že ve všech byla vytvořena iluzorní židovská samospráva s rozsáhlým administrativním aparátem a „židovským vedoucím“ v čele. Ta navenek budila dojem, že disponuje absolutní mocí, skutečnost však byla jiná. Ve Varšavě, Lodži i Zamośći byla vytvořena tzv. Židovská rada (Judenrat), kdežto v Terezíně Rada starších (Ältestenrat). Ve Varšavě v čele rady byl Adam Czerniaków, 84

ROSEMAN, Mark: Setkání ve vile u jezera. Praha 2003, s. 89. HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 30. 86 Tamtéž, s. 31. 85

26

který jako jediný židovský starší zvolil sebevraždu, jelikož se nemohl smířit s deportacemi Židů, od července 1942, do vyhlazovacích táborů.87 Varšavské ghetto bylo hlídáno německou a polskou policií z vnější strany, zevnitř židovskou policií, oficiálně Židovskou pořádkovou službou (Jüdischer Ordnungsdienst), která měla na 2 000 příslušníků. Jejím terezínským ekvivalentem se stala Ghettowache.88 V Lodži se židovským starším stal Mordechaj Chaim Rumkowski. Zde vzniklo tzv. Wohngebiet der Juden (obytné území Židů), neboli nacisty označená ohraničená část města.89 Podobná eufemizace názvu proběhla i v rámci tzv. zkrášlování ghetta Terezín, které proběhlo během příprav na návštěvu delegace MVČK. Od té doby se ghetto nazývalo Židovské sídliště. „Wohngebiet der Juden“ v Lodži bylo jedním z největších a mimo Terezín nejdéle ponechaných ghett, vytvořených nacisty.90 Rumkowski budoval židovskou samosprávu krok za krokem, takže nakonec měla 13 000 zaměstnanců. Ti měli větší přístup k potravinám a cítili se do určité míry v bezpečí před vysídlením z ghetta, které pro většinu znamenalo smrt. Stejně jako ostatní židovští starší se i Rumkowski pokoušel zajistit přežití ghetta vybudováním průmyslových koncernů, které pracovaly pro německé hospodářství.91 Tento židovský starší byl jedním z nejkontroverznějších; v ghettu byl titulován jako pan Präses92 a vládl zde velmi autokraticky.93 Nechal tisknout peníze se svým podpisem a poštovní známky se svým portrétem a po lodžském ghettu se projížděl v chatrném voze taženém koňmi.94 Když toto ghetto navštívil v létě 1944 Jakob Edelstein, první terezínský židovský starší, dostal zde lekci, která se odrazila v jeho úsilí zajistit pro protektorátní Židy práci v životně důležitých odvětvích na domovské půdě.95 Město Zamość rovněž původně vzniklo jako pevnost.96 Předsedou Židovské rady v ghettu byl Mieczysław Garfinkiel.97 Židovská samospráva byla rozdělena do pěti oddělení, později se rozšířila na osm.98 V tomto bodě lze také nalézt podobnost s terezínským

87

http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/varsava HRBEK, Jiří: Terezínské ghetto – postavení a činnost židovské samosprávy. Magisterská diplomová práce. FF ZČU Plzeň. Plzeň 2011, s. 14. 89 SEEMANN, Richard: Čeští Židé v Lodži. In: Terezínské studie a dokumenty 1998. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita; Lorencová, Eva. Praha 1998, s. 67-85, zde s. 68-69. 90 Tamtéž, s. 68-69. 91 BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein. Praha 2001, s. 212. 92 Tamtéž, s. 74. 93 Tamtéž, s. 213. 94 ARENDTOVÁ, Hannah: Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla. Praha 1995, s. 160. 95 BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein. Praha 2001, s. 213. 96 KOPCIOWSKI, Adam: Židovská rada v Zamośći. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2002, s. 219-240, zde s. 219. 97 Tamtéž, s. 220-221. 98 Tamtéž, s. 222. 88

27

ghettem. Svým okázalým a nemorálním chováním vyvolávala zamośćská samospráva vůči sobě mezi „obyčejnými Židy“ nenávist. Tak jako v terezínském, tak i v zamośćkém ghettu existovaly mezi vězni skupiny „privilegovaných“ a „prominentů“, ale i kolaborantů, kteří donášeli informace na své spoluvězně.99 Na podzim roku 1942 bylo zamośćské ghetto zrušeno a tamější Židé přesunuti do vyhlazovacího tábora v Bełzeci, kde se ocitl i téměř celý zamośćský Judenrat. To, že se konce války dočkal zamośćský předseda Garfinkiel, přispělo k jeho už tak negativnímu hodnocení. Garfienkiel spolu s posledním terezínským starším Murmelsteinem byli jediní, kteří holocaust přežili.100 Na začátku mnohaletých debat o roli židovských rad během holokaustu se na ně hledělo jako na bezohledný, krutý a Němcům naprosto podřízený nástroj vyhlazovací politiky. Tato role je jim přisuzována především ve vzpomínkách těch, kteří holokaust přežili a své prožitky hned po válce sepsali. Postupem času docházelo ke zmírňování původních, velmi tvrdých soudů. V úvahu se braly také jiná hlediska činnosti židovských rad než jen ty, které se vázaly na pomáhání nacistům. Vyzdvihována byla osobní dramata členů židovských rad, pozornost se obracela na omezené možnosti institucí, které řídili, na jejich malé kompetence a bezmocnost ve styku s Němci. Prosazovala se také tzv. koncepce menšího zla.101 Skutečnost nejlépe vystihují slova Guido Knoppa v publikaci Holokaust: „Židovské obytné čtvrti, které německá okupační moc zřídila ve městech okupovaného Polska, nebyly ničím jiným než zajateckými tábory, čekárnami na smrt“.102 V dalších kapitolách bych se již chtěla věnovat hlavním tématům mé práce, nejdříve se pokusím shrnout základní fakta o táborové komandatuře a poté se budu věnovat židovské samosprávě.

99

KOPCIOWSKI, Adam: Židovská rada v Zamośći. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2002, s. 219-240, zde s. 228. 100 Tamtéž, s. 231-234. 101 Tamtéž, s. 227. 102 KNOPP, Guido: Holokaust. Zločin proti lidstvu. Praha 2008, s. 165.

28

4 TÁBOROVÁ KOMANDATURA Pánem nad životem a smrtí vězňů v Terezíně byla táborová komandatura SS v čele s táborovým velitelem. V této funkci se postupně vystřídali tři Lagerkommandanti: Siegfried Seidl, Anton Burger a Karl Rahm.103 Seidl byl velitelem ghetta prakticky od jeho počátků do 3. července 1943. Burger jej vystřídal na krátké období do 8. února 1944. Zbylá část terezínské historie je až do 5. května 1945 spojena se jménem Karla Rahma.104 Táborová komandatura podléhala pražské Zentrastelle für jüdische Auswanderung, jež byla řídícím centrem pro „konečné řešení židovské otázky“ v protektorátu.105 Komandatura měla moc výkonnou a rozhodovací v těch otázkách, které na ni nadřízené úřady přenesly; v podstatě určovala vnitřní chod ghetta.106 Přijímala a plnila příkazy k odesílání transportů na Východ, dohlížela na činnost židovské samosprávy, vynášela konečné tresty nad vězni ghetta a pravidelně informovala své nadřízené v Praze a v Berlíně o situaci v ghettu.107 Později bylo od názvu komandatura upuštěno a užívalo se pojmenování „služebna“, čímž mělo být zdůrazněno tvrzení o samosprávném městě Židů.108 Její příslušníci týrali vězně především nepřímo prostřednictvím celého systému příkazů a zákazů, ale i přímo, zejména v pověstných bunkrech pod táborovou komandaturou, kde své oběti vyslýchali a mučili. V lednu a v únoru 1942 se v ghettu konaly také dvě hromadné popravy (viz. kapitola 4.1.1). Ve snaze udržet klid v táboře a nevyprovokovat vzpouru vězněných postupovala později komandatura jinak. Potrestaní vězni byli odesíláni do nedaleké policejní věznice pražského gestapa v terezínské Malé pevnosti, kde se s nimi zacházelo tak krutě jako ve vyhlazovacím táboře. Jinou cestou likvidace bylo zařazování vězňů do transportů na Východ s tzv. „zvláštním nařízením“ (Weisung). To v praxi znamenalo popravu dotyčného vězně okamžitě poté, co transport dorazil na místo určení.109 Oficiálně ukázalo velitelství Terezína pravou tvář v Denním rozkazu z 16. prosince 1941, kdy byla zavedena povinnost zdravit německé důstojníky. Bylo také přikázáno, aby se muži nechali ostříhat na 3 mm a ženy měly mít pánský sestřih. 18. prosince bylo

103

Před příjezdem Seidla tu velel dočasný velitel Richard Skarabis, který sem dorazil z lodžského ghetta. BLODIG, Vojtěch: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“ 1941 – 1945. Praha 2003, s. 32. 104 POLÁK, Erik: Spravedlnost vykonaná a nevykonaná I. In: Terezínské listy 22/94. Praha 1994, s. 7-24, zde s. 7. 105 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 16. 106 BENEŠ, František; TOŠNEROVÁ, Patricie: Pošta v ghettu Terezín 1941 – 1945. Praha 1996, s. 45. 107 Zpravodaj. Vzdělávací a informační bulletin. Vydává Památník Terezín; 4/2005. 108 Tamtéž. 109 BLODIG, Vojtěch: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“ 1941 – 1945. Praha 2003, s. 32.

29

zakázáno nakupovat v árijských obchodech, kouřit a všechno kuřivo se mělo odevzdat do 12 hodin následujícího dne.110 Přístup byl zakázán do budovy komandatury, do jejího okolí a do středu náměstí. Z jediného slušného terezínského hotelu byl pro esesáky vytvořen tzv. Kameradschaftsheim, kam vězni rovněž nesměli. Kromě toho byl vězňům přísně zakázán vstup do všech zbývajících sadů, na hlavní silnici vedoucí městem z Prahy na Lovosice a na chodníky.111 Služební záležitosti se vyřizovaly až do konce srpna 1942 v budově bývalého divizního velitelství v L 414, kde se nacházelo sídlo táborového velitelství. V srpnu téhož roku přesídlil táborový velitel do budovy bývalé spořitelny v Q 414 a Q 416.112 Styk s komandaturou byl možný jen prostřednictvím Rady starších. Přístup k veliteli ghetta Seidlovi měl povolen pouze židovský starší Jakob Edelstein a později Paul Eppstein, popřípadě jeho zástupce, a dr. Karl Löwenstein, vedoucí táborové stráže. Veškeré žádosti ze strany vězňů tak musely jít k Seidlovi výhradně přes židovského staršího.113 Události v ghettu měly zůstat skryty nejen před zraky okolního civilního obyvatelstva, ale také před policejním doprovodem transportů, který nesměl do Terezína vstoupit. Omezení platilo rovněž pro osazenstvo komandatury, které se smělo vzdálit pouze s povolením ústředny v Praze. Ústředna také schvalovala veškeré náklady, které přesáhly částku 5 000 říšských marek.114 V povědomí veřejnosti a mnohých bývalých vězňů ghetta jsou se služebnou SS spojena nejen jména tří terezínských velitelů, ale také nejznámějších brutálních vrahů Karla Bergela115 a jeho zástupce Rudolfa Haindla.116 Nejnebezpečnějším mužem kromě

110

HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 52-53. 111 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 81. 112 FEDOROVIČ, Tomáš: Terezínský Lagerkommandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd: Milotová, Jaroslava; Lorenzová, Eva. Institut terezínské iniciativy 2002, s. 113-144, zde s. 117. 113 Tamtéž. 114 Tamtéž, s. 118. 115 Karl Bergel se narodil 21. března 1902 v Drážďanech. Původním povoláním byl holič, ovšem od listopadu 1939 se stal příslušníkem RSHA na plný úvazek a před nástupem do ghetta byl činný jako velitel strážní služby berlínské ústředny. Byl členem SS a SD, od roku 1941 až do května 1945 zastával funkci inspektora v terezínském ghettu. Bergel se účastnil poprav, byl u deportací, účastnil se zařazování Židů do transportů a způsobil smrt mnoha z nich. Karl Rahm vypověděl, že Bergel „doprovázel“ jako kurýr do Osvětimi transporty, předával seznamy deportovaných. V ghettu se choval velice krutě, sadisticky. Byl často opilý a v opilosti byl nebezpečný. Svědectví dokládají velké množství zločinů proti lidskosti. Byl odsouzen během hlavního přelíčení 25. září 1948 v Litoměřicích. 31. března 1947 byl na Bergela vydán zatykač. Nikdy nebyl dopaden a předán do rukou spravedlnosti. 116 Rudolf Haindl se narodil 16. června 1912, původním povoláním byl elektromontér. Byl členem SS a SD a poté byl přidělen k Ústředně pro židovské vystěhovalectví ve Vídni. Do Prahy se dostal v červnu 1942, dohlížel zde hlavně na odbavování Židů ve Veletržním paláci. Nakonec se dostal jako dozorce do terezínského ghetta, kde sloužil od 21. října 1943 do května 1945. V táboře vyvíjel Haindl velkou činnost. Projížděl táborem stále na kole, nikdo nebyl před ním jist. Každý pohyb, který se mu zdál podezřelý, byl

30

Bergela byl po celou dobu svého pobytu velitel zdejšího četnictva nadporučík Janeček (později si jméno „poněmčil“ a psal se Janetschek), bezskrupulózní český kolaborant a brutální muž, který zásadně hovořil jen německy a každou maličkost hlásil SS. Báli se ho dokonce i četníci.117 Na služebně působilo mnoho dalších příslušníků SS, jejichž hlavním úkolem bylo starat se nejen o hladký administrativní chod ghetta, ale také o jeho hospodářský vývoj.118 U terezínské komandatury se za celou dobu její existence vystřídalo 28 příslušníků SS a asi 18 civilních zaměstnanců služebny, kteří se rekrutovali jak z německých, tak z českých obyvatel i z bývalé terezínské obce. Byli mezi nimi např. kuchařky, posluhovačky, dále kovář, elektrikář, řidiči apod.119 Příslušníci SS všeobecně těžili z vědeckých kapacit internovaných v Terezíně, využívali špičkové lékaře v ghettu při zdravotních problémech, při nichž nehleděli na dodržování rasových zákonů. Dle vzpomínek účastníků víme, že chodili za očním lékařem docentem Steinem (pocházel z Brna a měl vlastní sanatorium), který byl i u Němců považován za významnou kapacitu. Léčil táborového inspektora Bergela a velitele Burgera, a ti mu naopak sháněli léky a vše, co potřeboval. Do nemocnice přicházely na interrupci i ženy a milenky členů SS. Takové „prominentní“ pacientky se nemohly odmítnout.120 K ubytování příslušníků komandatury sloužil terezínský hotel, přejmenovaný v té době na Viktorii. V přízemí této budovy, s označením L 324, se esesáci také stravovali.121 Mezi terezínskými vězni bylo možné najít také konfidenty, v terezínském žargonu „fízly“, kteří se stali prodlouženou rukou velitelství SS, jenž tak mohlo snáze ovládat a rozkrývat nebezpečné situace ve vývoji ghetta. Zatímco příslušníci SS a četníci se snažili

příčinou k náhlému zákroku. Často skákal otevřeným oknem do ubikací a prohlížel, zda někde nenajde peníze nebo cigarety, nebo zda někdo nekouří. Našel-li nějaký kontraband, pak nejsurovějším způsobem vymáhal z obětí doznání, odkud peníze nebo cigarety mají. Šlo mu o to, zachytit dodavatele. Opatřil si dalekohled a pozoroval jím vězně pracující mimo tábor. Jako dozorce v terezínském ghettu spáchal zločin zabití, těžkého ublížení na těle, vyhrožování a zavinil ztrátu svobody osob, podílel se na deportacích z Terezína do Osvětimi. Sám Haindl přiznal, že jednou z jeho hlavních povinností v Terezíně bylo odbavovat transporty a počítat osoby určené k transportu při nástupu do jednotlivých vagónů. 17. září 1948 byl odsouzen k trestu smrti. 117 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 129. 118 FEDOROVIČ, Tomáš: Nové poznatky o příslušnících SS v terezínském ghettu. In: Terezínské listy 33/2005. Praha 2005, s. 50-59, zde s. 50. 119 Tamtéž, s. 51. 120 Tamtéž, s. 53. 121 Zpravodaj. Vzdělávací a informační bulletin. Vydává Památník Terezín; 4/2005.

31

zamezit „nepřátelskému chování“ jakoby zvenčí, židovští konfidenti byli o to nebezpečnější, že patřili navenek ke světu vězňů.122 O výskytu činnosti konfidentů se zmiňuje ve svých deníkových záznamech i Egon Redlich: „Hodně se nyní zatýká. Zdá se mi, že jsou také mezi Židy udavači, kteří Němcům donášejí zprávy“.123 Z poválečného výslechu Rudolfa Haindla u Mimořádného lidového soudu je doloženo, že si někteří z příslušníků služebny (Rahm, Bergel) mezi vězni vytvářeli sítě tzv. V-manů (Vertrauensmänner), kteří se neostýchali udávat i přestupky ostatních příslušníků služebny. Cílem udavačských aktivit byli rovněž četníci.124 Příslušníci služebny se snažili rozšířit dosah své kontroly, jak nejvíce mohli. Ne všichni byli schopni odolat této „lákavé“ nabídce a mnozí se stali konfidenty ze strachu nebo kvůli slíbené ochraně před transporty. Museli donášet zprávy a pozorování o výskytu pašovaných potravin a cigaret a vykazovali činnost, aby nebyli zařazeni do transportů.125 Většina z těch, kteří byli udáni svými spoluvězni, skončila v Malé pevnosti nebo byla zařazena do východních transportů. Nakonec však i jejich udavači měli podobný osud. Někteří z nich věznění přežili, jiným se společenství postavilo na odpor. S konfidenty nebylo po jejich odhalení zacházeno v „rukavičkách“, a také pro ty z donašečů, kteří pracovali pro Němce ještě na svobodě, znamenal příjezd do Terezína spravedlivé zúčtování. Evžen Foltýn, jeden z vězňů, k tomu dodává: „Pamatuji si, že do Terezína přivezli také muže, který udával Židy v Boleslavi. Jmenoval se K. a byl bit už ve šlojsce. Odtud ho museli odnést na nosítkách. Na ulici se vzdálili muži od nosítek a rozzuření lidé K. doslova ušlapali“.126 Na konci každé kapitoly o velitelích terezínského ghetta bych se ráda pokusila o souhrnné zpracování hlavních událostí v bodech, ke kterým zde za jejich působení došlo.

122

FEDOROVIČ, Tomáš: Konfidenti v ghettu Terezín. In: Terezínské listy 37/09. Praha 2009, s. 134-140, zde s. 134. 123 REDLICH, Egon: Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1. 1. 1942 – 22. 10. 1944. K vydání připravil o úvodní studii, vysvětlivky a ediční poznámku napsal Miroslav Kryl. Brno 1995, s. 194. Záznam z 9. června 1943. 124 FEDOROVIČ, Tomáš: Konfidenti v ghettu Terezín. In: Terezínské listy 37/09. Praha 2009, s. 134-140, zde s. 134-135. 125 Tamtéž, s. 136. 126 Tamtéž, s. 137.

32

4.1 SIEGFRIED SEIDL Oskar Löwy, jeden z vězňů terezínského tábora, který zde zahynul, o Siegfriedu Seidlovi prohlásil: „…byla to největší obluda, kterou jsem ve svém životě potkal“. 127 O Siegfriedu Seidlovi můžeme rozhodně říci, že nepatřil v systému „konečného řešení židovské otázky“ k veličinám, přesto se stal pro mnoho židovských obyvatel nejvyšším představitelem tohoto systému. Do jeho soukolí se dostal jaksi náhodou, ale později můžeme tvrdit, že byl u všech důležitých událostí týkajících se vzniku a prvních dvou let existence terezínského ghetta. Ve srovnání s brutálním a nic nezakrývajícím židobijcem Antonem Burgerem se Seidl alespoň navenek snažil vypadat mírumilovně. Jeho pravou tvář však odkrývají jeho činy, které se trvale zapsaly do hrůzné historie terezínského tábora.128 První terezínský Lagerkommandant se narodil dne 24. srpna 1911 manželům Ernestovi a Hedvice Seidlovým v dolnorakouském Tullnu. Jako mnoho jiných důstojníků SS měl tedy i Seidl ve svém bližším příbuzenstvu osobu židovského původu. Po anšlusu se jeho strýc již nevrátil zpět do Rakouska a zůstal raději v Československu. Jeho teta se se svým manželem úředně rozvedla v lednu 1939. Siegfried chodil do obecné školy, později dokončil i střední školu. Přihlásil se ke studiu na právnické fakultě, kde však dokončil pouze tři semestry a z ekonomických důvodů studia zanechal. Dne 15. října 1930 vstoupil do NSDAP. Od září 1931 byl přijat do formací SA a v květnu 1932 k SS v hodnosti SSScharführera. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 se stal již v hodnosti SSHauptscharführera zásobovacím referentem u 11. SS standarty umístěné v Burgenlandu. Zde nezůstal dlouho, do srpna 1938 byl zaměstnán jako úředník ve Vídni. Pak až do 31. prosince 1939 pracoval jako vedoucí hlídky strážní služby v závodech na výrobu leteckých motorů Austro-Fiat ve Vídni-Floridsdorfu. Ještě v prosinci nastoupil k úřadu inspektora bezpečnostní služby (IdS) ve Vídni, kde obdržel rozkaz, aby se 1. ledna 1940 hlásil do služby u Adolfa Eichmanna v referátu IVB4 Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) v Berlíně. Z Berlína je také v lednu 1940 přidělen k řídícímu úseku bezpečnostní služby v Poznani. Nastoupil u tamní Přesídlovací ústředny, která měla na starosti

127

FEDOROVIČ, Tomáš: Terezínský Lagerkommandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd: Milotová, Jaroslava; Lorenzová, Eva. Institut terezínské iniciativy 2002, s. 113-144, zde s. 113. 128 Tamtéž, s. 113.

33

především vysídlení Poláků z nově přičleněných území do Generálního gouvernementu. Zde vedl celý rok služebnu, která měla na starosti přezkušování žádostí přesídlenců.129 27. února 1941 ukončil své studium na Filozofické fakultě Vídeňské univerzity. V dubnu 1941 byl už v hodnosti SS-Untersturmführera poslán do Marburgu, kde měl za úkol v nedalekém Reichenburgu vybudovat tábor pro přesídlence ze Slovinska. Tady zůstal až do října 1941. Vrchol jeho kariéry stál přede dveřmi.130 30. října 1941 obdržel od SS-Obersturmbannführera Eichmanna rozkaz podepsaný SSGruppenführerem Heydrichem, který ho pověřil zřízením ghetta v Terezíně. Následujícího dne jel do Terezína, aby s tamním velitelem vojenské posádky domluvil vyklizení kasáren. Podle rozkazu mělo 2 000 práceschopných mužů z Prahy připravit ubytování pro protektorátní židovské obyvatelstvo, které mělo být postupně deportováno do ghetta. Sám Seidl, nyní již v hodnosti SS-Obersturmführera, konstatoval, že jeho úlohou byla příprava a zřízení ghetta v Terezíně a že mu bylo známo, že Terezín nebyl zamýšlen jako koncentrační tábor, ale jako přestupní stanice do dalších koncentračních táborů.131 Seidl odjel do Terezína 24. listopadu.132 Siegfried Seidl rozhodoval o všech důležitých záležitostech života v ghettu. Zajímavý byl jeho vztah k podřízeným. Ti z členů SS, kteří se nechovali dosti ostře, byli za dva až tři týdny vystřídáni. Nad nežidovským personálem, popřípadě nad příslušníky SS měl pouze disciplinární trestní právo vazby do tří dnů. O tom, že pozdější komandant Burger byl vnímán Židy jako větší zlo, jako ten, kdo zavedl ostřejší kurs, svědčí i jeho příkaz, kterým zakazoval příslušníkům SS využívat doktorů či služebnictva z řad Židů, což bylo za Seidlovy

éry

běžné.133

V ghettu

musel

být

bezpodmínečně

titulován

„Herr

Lagerkommandant“. Bydlel s rodinou v třípokojovém bytě s kuchyní v hotelu Viktoria v L 324. Žil si jako v bavlnce, měl jezdeckého koně, sportovní vůz a služební vůz zn. Mercedes. Také jezdil na hony.134 Protože židovskému vedení byla známa Seidlova záliba v statistických výkresech, měli instalováno ve své pracovně šest tabulí o rozměrech 1 x 0,6 metru. Na nich byl zachycen denní stav pro jedno každé oddělení správy ghetta. Číselné tabule byly variabilní, 129

FEDOROVIČ, Tomáš: Terezínský Lagerkommandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd: Milotová, Jaroslava; Lorenzová, Eva. Institut terezínské iniciativy 2002, s. 113-144, zde s. 115. 130 Tamtéž, s. 116. 131 Tamtéž. 132 Tamtéž, s. 116-117. 133 Tamtéž, s. 118-119. 134 Tamtéž, s. 117.

34

takže každý den přicházel vězeň a skoro hodinu prováděl jejich aktualizaci. Své vlády nad Židy využíval Seidl i ke svému potěšení. Například si nechal zhotovit kreslený rodokmen třinácti generací předků v kapesním skládacím formátu podobném zeměpisné mapě. Protože Seidl neuměl česky a někteří vězňové neuměli německy, byl mu k dispozici překladatel.135 Ve srovnání s brutálním a nic nezakrývajícím židobijcem Antonem Burgerem se Seidl alespoň navenek snažil vypadat mírumilovně. Jeho pravou tvář však odkrývají nejen jeho činy, ale i poválečná výpověď Františka Májovského, který slyšel, jak se Seidl vyjádřil, že Židé musí být vyhubeni. Seidl byl slaboch s velkou mocí. Vězňům nadával, vyhrožoval jim, mlátil je holí nebo bičíkem. Často se stávalo, že ve vzteku vytáhl zbraň a vystřelil z ní výhružně do vzduchu nebo ji položil dotyčné osobě k hlavě; nikdy však nestiskl spoušť. Dával si pozor, aby nebyl nablízku žádný svědek, který by viděl, že někoho ubil k smrti. Jeho oběti byly proto odvedeny do krytu na komandaturu. Seidl se také nechal ovlivňovat a obklopovat takovými lidmi, jako byl kolaborant Theodor Janetschek, který ho proti Židům podněcoval.136 Jako táborový velitel byl Seidl přítomen téměř u všech přijíždějících a odjíždějících transportů a právě na nádraží se s ním většina vězňů setkala poprvé a mnozí hned na vlastní kůži pocítili úder jeho bičíkem či holí. Tuto příležitost si nenechal nikdy ujít. Při příjezdu německého transportu, ve kterém se nacházelo v každém vagonu čtyři až pět mrtvých a živí zmírali žízní, si Seidl usmyslel, že se napijí až v táboře. Prosby starých lidí, aby si mohli vzít alespoň kousek chleba, odmítl. Snad největší zděšení vyvolávaly vídeňské transporty. Lidé přijížděli v dobytčácích v hrozném stavu. Staří, kteří se nemohli moc rychle pohybovat, byli při vystupování z vagónů biti.137 Dr. Heinrich Klang, který byl od září 1942 v Terezíně, se stal svědkem toho, kdy koncem května 1943, tedy za Seidlova velení, byly v jednom až dvou tuctech případů vynášeni z bunkrů komandatury mrtví v rakvích. Po Seidlově odchodu se to již nestalo.138 Seidl byl pravý odchovanec nacismu. Používal všech možných lstí a podvodů při plnění svého úřadu. Jakékoliv násilí mu nebylo cizí, když jím dosáhl zastrašení vězňů. Byl to Seidl, z jehož popudu se konaly v terezínském táboře popravy, a byl to on, kdo předtím 135

FEDOROVIČ, Tomáš: Terezínský Lagerkommandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd: Milotová, Jaroslava; Lorenzová, Eva. Institut terezínské iniciativy 2002, s. 113-144, zde s. 117118. 136 Tamtéž, s. 113-115. 137 Tamtéž, s. 127. 138 Tamtéž, s. 123.

35

popraveným slíbil beztrestnost, přiznají-li se dobrovolně. Seidl byl krutý. Zavedl v terezínském táboře trest bití holí. A byl mstivý. V osobním terorizování vězňů Seidl nezůstával pozadu.139 „V době před obsazením Rakouska se dostal Seidlův otec do finančních nesnází. Dlužil peníze jakémusi Židovi, který ho proto musel žalovat. Nešťastnou náhodou se tento člověk dostal do Terezína a tak do rukou Seidlovi, který ho dal ještě na nádraží zatknout a uvrhnout do vězení komandatury, kde bídně zahynul“.140 Intenzita utrpení vězňů postupně narůstala. Kvůli porušení zákazu kouření, objevení pašovaných předmětů či potravin a neakceptování výzvy nástupu do transportu nebyli trestáni pouze jednotlivci, ale i celé společenství. Seidl nařizoval různě dlouhé zákazy vycházení z kasáren, omezení svícení či topení v objektech, kde byli vězni ubytováni. Například v únoru a v březnu 1942 se ubikace mohly z rozhodnutí komandatury zateplit, pouze pokud teplota v místnosti v 9 hodin ráno klesla pod -5 °C. Posledního března vyhlásil Seidl totální zákaz topení vyjma nemocničních ubikací a nejdůležitějších úřadoven. Na konci září 1942 zakázal všem vězňům používat jakékoliv elektrické přístroje. Tento zákaz sice zmírnil, avšak tak, že dále platil mezi 6 a 9 hodinou ráno a 17 a 21.30 hodinou večer. V září 1942 se začaly instalovat slabší žárovky výměnou za silnější. Na podzim 1942 byl asi na šest týdnů Seidlem vyhlášen úplný zákaz svícení a další zákaz následoval na počátku roku 1943. Za dlouhých nocí a krátkých dní bylo povoleno v ubikacích svítit pouze od 6 do 8 hodin ráno a od 17 do 21 hodin večer. Od 17. ledna do 1. dubna 1943 bylo bez výjimky zakázáno používat elektrické vařiče a ohřívače. V dubnu byly prodlouženy tyto zákazy na neurčitou dobu. V létě bylo pro změnu zakázáno slunění ve skladu dřeva za Magdeburskými kasárnami.141 V červenci 1942 bylo vězňům povoleno chození po chodnících; zároveň se však připomínal pokyn chodit vpravo s poznámkou, že představitelům komandatury, četnictva a ostatním uniformovaným osobám je dobré se vyhnout. Seidl také omezoval vstup do jednotlivých ulic či oblastí ghetta. Jednalo se o ulice před komandaturou a četnickou stanicí, silnici z Lovosic do Prahy či o ulice, po kterých přicházely či odcházely transporty. Když byla dostavěna železniční vlečka do ghetta, nechal Seidl uzavřít prostor kolem kolejí v ulici L 2 až po Ženijní kasárny. Zákaz vstupu platil též pro všechny parky, bylo zakázáno trhat větve, květiny, plody, všechno, co by mohlo vězňům nějak zpříjemnit život. 139

FEDOROVIČ, Tomáš: Terezínský Lagerkommandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd: Milotová, Jaroslava; Lorenzová, Eva. Institut terezínské iniciativy 2002, s. 113-144, zde s. 131. 140 Tento Žid se jmenoval Artur Müller. Zemřel 7. února 1943, po dvou dnech od mučení, v nemocnici. Deník Karla Löwensteina, bez inv. č., vzpomínka nabytá roku 1969 v ŽNO Západní Berlín. 141 FEDOROVIČ, Tomáš: Terezínský Lagerkommandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd: Milotová, Jaroslava; Lorenzová, Eva. Institut terezínské iniciativy 2002, s. 113-144, s. 121-122.

36

Komandatura vydala rozkaz, aby strážní na polích vůči těm, kteří by se odvážili natrhat si v polích kukuřici, použili své zbraně.142 Protože nadřízení byli se Seidlem spokojeni, byl v listopadu 1942 povýšen do hodnosti SS-Hauptsturmführera.143 V době po provedení atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha sehrál Terezín a Siegfried Seidl smutně proslulou roli. Třicet židovských vězňů i se Seidlem odjelo do Lidic, kde jim bylo nakázáno vykopat jámu o rozměrech 12 x 7 x 3 metry. Seidl konstatoval, že v případě nesplnění úkolu do 6 hodin do rána se můžou s klidem položit do hrobu. Během noční práce pálili kvůli světlu různé vybavení chalup. Ráno měli vykopáno pouze do hloubky 2,80 m. Nakonec následovala nejotřesnější práce – prohrabat mrtvým kapsy a všechny cennosti a doklady naházet do pytle, který střežil člen ochranné policie – Schupo (Schutzpolizei). Kromě dvou hodin byl Seidl při celé akci neustále přítomen, vězňům nadával a bil je. Nakonec posypali vězni z ghetta zastřelené lidické muže vápnem a hrob zahrabali. Seidl si ještě nechal zhotovit seznam všech nasazených Židů a vyhrožoval jim, že je na místě zastřelí, kdyby o tom někomu vyprávěli. Za tuto dvacetihodinovou práci bez jídla a odpočinku dostali týdenní příděl chleba a navíc dvojnásobnou dávku jídla k obědu.144 Počátkem července 1943 dostal Seidl povolání do Bergen-Belsenu., kam se dostavil 6. července poté, co 3. července předal velení nad Terezínem do rukou Antona Burgera,145 V deníku Egona Redlicha můžeme najít jen krátkou zmínku o odchodu prvního Lagerkommandanta Seidla: „Velitel tábora opustí ghetto“.146 Seidl se v Bergen-Belsenu stal táborovým inspektorem, tedy velitelem táborového gestapa. Jeho úkolem byl, oficiálně řečeno, bezpečnostně policejní dohled nad Židy z nepřátelských zemí – ze Španělska, Anglie a Jižní Ameriky. Seidl se i zde podílel na vyhlazování Židů. V Bergen-Belsenu zůstal až do konce března 1944.

142

FEDOROVIČ, Tomáš: Terezínský Lagerkommandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd: Milotová, Jaroslava; Lorenzová, Eva. Institut terezínské iniciativy 2002, s. 113-144, zde s. 123. 143 Tamtéž, s. 131. 144 Tamtéž, s. 126. 145 Při výslechu před soudem Seidl uvedl, že neví, proč byl z Terezína odvolán. Myslel si však, že to bylo z důvodu konfliktu s podřízeným. Táborem se šířila zpráva, že při jedné z jeho pitek s SS byl jedním z podřízených zfackován. Tím ovšem ztratil respekt pro vykonávání své funkce a musel být vyměněn. Pobyt v Terezíně znamenal podle jeho mínění vrchol jeho kariéry. 146 REDLICH, Egon: Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1. 1. 1942 – 22. 10. 1944. K vydání připravil o úvodní studii, vysvětlivky a ediční poznámku napsal Miroslav Kryl. Brno 1995, s. 197. Záznam z 27. června 1943.

37

Z Bergen-Belsenu byl povolán do koncentračního tábora Mauthausen, kde se účastnil přípravy komanda zvláštního nasazení, které mělo za úkol „pomoci“ maďarským orgánům při deportacích vlastních Židů do koncentračních a vyhlazovacích táborů.147 S platností od 9. července 1944 byl odvolán do Vídně, aby nastoupil u tamního SEK – Aussenkommando Wien. Byl jmenován zástupcem velitele komanda zvláštního nasazení – venkovní služebna Vídeň. Své nasazení v Rakousku nakrátko přerušil. Dne 28. srpna se vrátil do Budapešti, kde až do 18. září 1944 působil jako spojovací důstojník u maďarského četnictva. 7. července 1945 se vrací do Vídně ke své tetě, v jejímž bytě byl 30. července 1945 zatčen státní policií.148 Soudní přelíčení však bylo zdrženo vyšetřováním Seidlovy činnosti zpravodajskou službou americké armády (Counter Intelligence Corps U.S. Army – CIC). Převzetí zpět rakouskou vládou bylo potvrzeno až v červnu 1946. Od 4. června až do 9. července se konaly předběžné soudní výslechy obviněného. Do procesu se vložila i česká strana, která trvala na dodržování zásady územní výsostnosti stanovené v moskevské deklaraci z 30. října 1943, tj. vydání obviněného do rukou českého soudnictví s tvrzením, že obviněný provedl své zločiny především za svého terezínského působení. Rakouská strana však české žádosti vedené přes Mezispojeneckou komisi nevyhověla s odůvodněním, že Seidlovo vydání rakouským úřadům povolila a de facto provedla sama Československá vojenská mise ve Vídni.149 Hlavní soudní přelíčení se konalo od 26. září do 3. října 1946. Před svými vídeňskými soudci byl Seidl zpočátku zpupný a jako všichni esesáci se vymlouval na to, že konal jen svou povinnost. Po zahájení líčení a přečtení obžaloby pravil: „Cítím se vinen, že jsem ve víře v systém, věren své přísaze, konal svou povinnost“. Ale po přelíčení, které trvalo asi 10 dnů, Seidl prohlásil: „Po událostech minulých dnů se mi má vina na spáchaných nelidských zločinech stala jednoznačně zřejmá. Přiznávám proto svou vinu a lituji, že jsem se těchto nelidských činů zúčastnil“.150 Při čtení rozsudku se soud vyslovil o Seidlově vině ve třech skutkových podstatách. Nejprve mu bylo dáno za vinu jeho dlouhé členství v NSDAP a v jejích ozbrojených složkách, tj. SS, až do hodnosti Hauptsturmführera. Obě další skutkové podstaty 147

FEDOROVIČ, Tomáš: Terezínský Lagerkommandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd: Milotová, Jaroslava; Lorenzová, Eva. Institut terezínské iniciativy 2002, s. 113-144, zde s. 133. 148 Tamtéž, s. 135-136. 149 Tamtéž, s. 136-137. 150 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 108.

38

zahrnovaly porušení zákonů lidskosti a lidské důstojnosti během jeho působení v terezínském ghettu v letech 1941 – 1943 a působení ve Vídni v letech 1944 – 1945. Po skončení přelíčení podal Seidl žádost o milost, která však byla zamítnuta. Rozsudek měl být podle rozhodnutí Spolkového ministerstva spravedlnosti vykonán. Poprava byla stanovena na 4. února 1947 na 6 hodin ráno. Proběhla bez incidentu a soudní lékař Zemského soudu ve Vídni mohl 4. února 1947 v 6 hodin 9 minut konstatovat smrt prvního terezínského velitele dr. Siegfrieda Seidla.151

4.1.1 POPRAVY Těžkou ranou, která počátkem roku 1942 otřásla táborem, byly popravy. Denní rozkaz z 8. ledna 1942 přinesl tuto zprávu: „Obyvatelé ghetta, kteří byli v této souvislosti zatčeni, musí počítat s trestem smrti. Všichni se proto znovu upozorňují na zákaz psaní dopisů z ghetta. Táborová komandatura sděluje, že zákaz, pokud přestane být porušován, může být uvolněn nebo zrušen“.152 Popravy a současné deportace vězňů z Terezína na Východ měly vězně zastrašit. V ovzduší hrůzy měl být od počátku udušen každý pokus o odpor. 153 Seidl nazval tyto popravy „odstrašujícím příkladem“.154 Z deníku Egona Redlicha: „Němci vydali rozkaz postavit šibenici. Všem lidem, kteří poslali dopisy, hrozí velké nebezpečí. Nedospěli jsme už k [samé] hranici? Ale my se hádáme mezi sebou kvůli ubytování. Jestliže [o tom] uvažuji, je to tak nedůležité ve srovnání s faktem, že mohou umírat Židé, jejichž jedinou vinou bylo, že napsali dopis svým příbuzným“.155 10. ledna 1942 bylo oběšeno devět vězňů. Odsouzenci nevěděli, co je čeká, a šli na popraviště klidně. To se nacházelo ve dvoře Ústeckých kasáren, kde bylo tehdy ústřední skladiště. Na dvoře těchto kasáren byla postavena dvojitá šibenice. Popravě museli být přítomni všichni členové Rady starších a vedoucí budov. Dostavil se také velitel tábora dr.

151

FEDOROVIČ, Tomáš: Terezínský Lagerkommandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd: Milotová, Jaroslava; Lorenzová, Eva. Institut terezínské iniciativy 2002, s. 113-144, zde s. 137. 152 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 71. 153 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 68. 154 FEDOROVIČ, Tomáš: Terezínský Lagerkommandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd: Milotová, Jaroslava; Lorenzová, Eva. Institut terezínské iniciativy 2002, s. 113-144, zde s. 125. 155 REDLICH, Egon: Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1. 1. 1942 – 22. 10. 1944. K vydání připravil o úvodní studii, vysvětlivky a ediční poznámku napsal Miroslav Kryl. Brno 1995, s. 84. Záznam z 8. ledna 1942.

39

Seidl, inspektor tábora Bergel se všemi členy komandatury a nechyběl ani vedoucí pražské Zentralstelle Günther a oberlandrát z Kladna.156 Siegfried Seidl přečetl vězňům před popravou rozsudek, v němž se pravilo: „Z nařízení vedoucího bezpečnostní služby pro Čechy a Moravu byli odsouzeni pro tupení německé Říše k trestu smrti provazem“. Za tupení německé Říše bylo považováno psaní dopisů nebo krátký rozhovor s manželkou, která přijela za mužem tajně do Terezína, v jednom případě i zakrytí obličeje před zdviženou rukou esesáka. Nacisté to kvalifikovali jako odpor a vztažení rukou na vrchnostenskou osobu. Mrtvoly popravených byly uloženy do předem připravené jámy. Esesáci do této jámy ještě stříleli, aby se ujistili, že všichni jsou skutečně mrtvi. Helga Weissová157 si do svého deníku zapsala: „Nemohu ani psát, jak se mi chvěje ruka, když na to jen pomyslím. Kdybych to byla neviděla na vlastní oči, nevěřila bych, že je vůbec dnes, ve 20. století, něco takového možné. Ráno nám nařídili zavřít všechna okna. Něco se již tušilo. Věděly jsme, že za Ústeckými kasárnami postavili šibenici. Kolem deváté hodiny jsme viděly (zavřenými okny je také vidět) vcházet do Ústeckých kasáren malou skupinu. Vpředu i vzadu SS, uprostřed devět mladých chlapců s lopatami na ramenou – aby si mohli vykopat hroby! Devět odsouzenců k smrti. Co provedli ti hoši tak hrozného, že je tak krutě odsoudili? Dvacetiletí, snad ještě mladší, podali svým matkám o sobě zprávu. Že psali načerno? Jak jinak měli psát, když styk s domovem je zakázán? Proto je popravili. Proč by to nemohlo být možné? V dnešní době není nic nemožného“.158 Tyto události okomentovala ve svém deníku také Eva Roubíčková: 8. leden 1942: „Devět lidí, zavřených pro pašování, bylo pověšeno. Rozsudek museli vykonat Židé. Všude zoufalství“. 9. leden 1942: „Velitelé pokojů měli odpoledne apel v Magdeburských kasárnách. Krásný proslov, že popravy měly sloužit jen k odstranění“.159 Po těchto popravách následovaly další 26. února 1942. Za stejná „provinění“ bylo popraveno 7 mužů.160

156

LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 68-69. Helga Weissová se narodila 10. listopadu 1929. Již 10. prosince 1941 byla i s rodiči zařazena do jednoho z prvních transportů do Terezína, kde strávila téměř tři roky. Roku 1939 si začala psát deník (dokončila ho brzy po okupaci), který dnes patří mezi nejobsáhlejší dětské dokumenty z války. Zkrácená verze deníku Helgy Weissové byla zařazena do knihy „Deníky dětí“, kterou vydalo nakladatelství Naše vojsko roku 1965, a v knize „Terezín“, kterou vydalo Státní židovské museum v Praze v roce 1961. 158 WEISSOVÁ, Helga: Deník 1938 – 1945. Příběh dívky, která přežila holocaust. Brno 2012, s. 65-66. 159 ROUBÍČKOVÁ, Eva: Terezínský deník 1941-1945. Svědectví o životě a smrti v terezínském ghettu. Praha 2009, s. 28. 160 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 69. 157

40

Popravovaní museli před popravou podepsat, že byli vždy proti Němcům. Kromě toho přišel z Prahy rozkaz, že popravy mají být vykonány židovským katem a za přítomnosti Rady starších. První poprava trvala čtyři hodiny a po každém vykonaném rozsudku musel dr. E. Munk161 Seidlovi hlásit: „Nastala smrt“.162 26. únor 1942: „Opět deset lidí popraveno. Část pro pašování dopisů, někteří, protože se vzepřeli, když je Seidl tloukl. Opět všude hrozná nálada“.163 Poté se postupně přísný kurs táborového vedení zmírňoval, lépe řečeno, byly zvoleny neutrálnější formy. Vícekrát přišly na řadu kolektivní tresty, zatímco jednotlivci byli často potrestáni méně viditelně, nikoliv však mírněji, totiž deportacemi. Popravy jako „odstrašující příklad“ byly v ghettu opuštěny.164 Pozdější popravy se konaly již v Malé pevnosti.165 Při poválečném výslechu Seidl uvedl, že se snažil zabránit popravě tím, že svému šéfovi (míněn Hans Günther, pozn. autora) navrhl, aby těchto šestnáct trestů smrti sloužilo jako nástroj vydírání, neboť při dalším nálezu ilegální korespondence by byly tyto osoby popraveny. To Günther odmítl a trval na exekuci. Seidl si tedy vymínil, aby byl Günther popravě přítomen. Proč se popravovalo nadvakrát, nevěděl ani on sám.166 Matriky a akta o popravě šestnácti mužů vykonané v lednu a v únoru 1942 byly Rahmem spáleny na dvoře Sudetských kasáren v listopadu 1944.167 O první z poprav můžeme najít zmínku i v TB z 10. ledna 1942. Je zde sděleno, že „z nařízení velitele bezpečnostní služby bylo devět obyvatel židovského ghetta odsouzeno k smrti oběšením“. Jsou zde také uvedena jména popravených168 a varování, aby se takovéto přestupky neopakovaly. O druhé popravě z 16. února zde nenajdeme nic.169 Po první hromadné popravě se 23. ledna 1942 podařilo Radě starších získat za určitých podmínek souhlas k obnovení poštovního styku. V případě nedodržení těchto podmínek vyhrožovala komandatura úplným a definitivním zákazem psaní. Při zachycení ilegální 161

Dr. Erich Munk vedl v terezínském ghettu Oddělení zdravotnictví. FEDOROVIČ, Tomáš: Terezínský Lagerkommandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd: Milotová, Jaroslava; Lorenzová, Eva. Institut terezínské iniciativy 2002, s. 113-144, zde s. 126. 163 ROUBÍČKOVÁ, Eva: Terezínský deník 1941-1945. Svědectví o životě a smrti v terezínském ghettu. Praha 2009, s. 35. 164 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 144. 165 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 70. 166 FEDOROVIČ, Tomáš: Terezínský Lagerkommandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd: Milotová, Jaroslava; Lorenzová, Eva. Institut terezínské iniciativy 2002, s. 113-144, zde s. 125. 167 Tamtéž, s. 126. 168 Popraveni byli: Josef Gross, Salomon Teichmann, Arnošt Löwit, dr. Jaroslav Stránský, Jiří Grab, Pavel Masárek, Julius Schiller, Jindřich Jetel a Otto Weinberg. Podruhé byli popraveni: Rudolf Frantl, Hanuš Federer, Pavel Freud, Karel Klein, Pavel Morgenstern, František Preisler a Jindřich Winternitz. 169 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 72-73. 162

41

korespondence by důsledky nenesly pouze chycení jedinci, ale celé společenství. Ghetto se dočkalo znovuobnovení poštovního styku až v únoru 1942.170

4.1.2 ZÁSADNÍ UDÁLOSTI 

do Terezína bylo deportováno 121 083 osob



v Terezíně zahynulo v nelidských podmínkách 24 864 osob



šestnáct osob bylo popraveno bez řádného soudu



z ghetta uteklo 21 osob



z Terezína odjelo na Východ do koncentračních či vyhlazovacích táborů 43 875 osob



deportace z Terezína na Východ, které se uskutečnily za jeho velení v ghettu, přežilo 248 osob.

4.2 ANTON BURGER Anton Burger se narodil 19. listopadu 1911 v dolnorakouském Neukirchenu, kde se jeho otec živil jako trafikant. Nic nenasvědčovalo, že by jeho synovi měla případně kynout nějaká významnější kariéra. Ten získal základní vzdělání, začal se učit obchodním příručím a během této doby absolvoval též 2 roky jakési „pokračovací školy“ tohoto oboru. Jako prodavač však potom pracoval jediný rok.171 Poté působil i jako učitel. Byl členem SD a nositelem nejvyššího nacistického vyznamenání – Řádu krve (Blutorden).172 Od roku 1940 do roku 1941 působil u Zentralamtu für Regelung der Judenfrage v Brně, Praze, Pardubicích, Kladně a Českých Budějovicích. Později se stal zástupcem velitele Zentralstelle für jüdische Auswanderung v Brně.173 Přesná doba jeho zdejšího působení není známa, ale protože podle vlastního doznání byla pobočka „později pověřena transportními záležitostmi“, musel tam pracovat přinejmenším do začátku roku 170

FEDOROVIČ, Tomáš: Terezínský Lagerkommandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd: Milotová, Jaroslava; Lorenzová, Eva. Institut terezínské iniciativy 2002, s. 113-144, zde s. 126. 171 POLÁK, Erik: Spravedlnost vykonaná a nevykonaná I. In: Terezínské listy 22/94. Praha 1994, s. 7-24, zde s. 13. 172 Tento řád byl udělován za prokazatelné zabití vlastní rukou alespoň jednoho „nepřítele říše“ na vnitřní frontě, tj. při činnosti policejního charakteru. LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 108. 173 Burgrovo působení v Brně skončilo pro údajné rozpory s vedoucím pražské Zentralstelle Hansem Güntherem. KOČOVÁ, Kateřina; RADVANOVSKÝ, Zdeněk; SUCHÁ, Jitka: Mimořádný lidový soud v Liberci a Litoměřicích 1945 – 1948. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně Ústí nad Labem 2001, s. 92.

42

1942. V prvních letech války změnil také dvakrát svou esesáckou hodnost. V dubnu 1940 se stal Untersturmführerem, o rok později Obersturmführerem.174 Od 30. července 1943 až do 8. února 1944 zastával funkci velitele ghetta Terezín. Byl považován za nejhoršího ze všech velitelů, které kdy ghetto mělo. Podle řady svědectví nosil Burger s oblibou uniformu SS s odznaky SD na rukávě. Během jeho působení docházelo k největším zvěrstvům a on sám byl mnoha svědky označen za sadistu.175 Byl zapřisáhlý odpůrce všeho českého. To se projevovalo tím, že od počátku soustřeďoval svou nenávist na české vězně. Podezříval je, že mají styk s českým okolím, a stupňoval proto jejich prohlídky. Jeho protičeská nenávist byla namířena také proti četníkům. Byl přesvědčen, že nadržují vězňům a udržují s nimi styk. Několik takových případů za Burgerova působení bylo skutečně odhaleno a Burger z toho měl škodolibou radost.176 Nacistické vedení přistoupilo také k likvidaci českých složek samosprávy. V srpnu 1943 bylo rozhodnuto, že má být vypraven transport pěti tisíc osob, a to s paritním zastoupením Čechů, Němců a Rakušanů. Burger osobně vybral do tohoto transportu i členy AK i 150 členů stráže ghetta. Koncem srpna byl zatčen i nejbližší Edelsteinův spolupracovník Leo Janowitz a do transportu zařazen také. Sestavením tohoto transportu dokázalo nacistické vedení obyvatelům ghetta mimo jiné to, že všechna privilegia jsou pouze dočasná. 15. prosince 1943 byl do Osvětimi odeslán i sám Edelstein se svými mnohými spolupracovníky.177 U Mimořádného lidového soudu v Litoměřicích178 (dále MLS) podalo svědectví proti Antonu Burgerovi velké množství osob: v červenci roku 1943 zakřičel na neznámého Žida, který mu přešel přes cestu a vzápětí ho zastřelil. 11. listopadu 1943 nechal nastoupit internované do bohušovické kotliny. Němci odhalili, že vězeňská evidence vykazuje o 55 osob více než činil skutečný stav ghetta. Byl to stále pozůstatek útěku 134 vězňů, kteří zmizeli z transportního shromaždiště v říjnu 174

POLÁK, Erik: Spravedlnost vykonaná a nevykonaná I. In: Terezínské listy 22/94. Praha 1994, s. 7-24, zde s. 14. 175 KOČOVÁ, Kateřina; RADVANOVSKÝ, Zdeněk; SUCHÁ, Jitka: Mimořádný lidový soud v Liberci a Litoměřicích 1945 – 1948. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně Ústí nad Labem 2001, s. 92. 176 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 108. 177 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996. 178 MLS v Litoměřicích byl ustanoven ve schůzi vlády dne 24. srpna 1945 a svoji činnost zahájil v budově krajského soudu dne 27. září téhož roku. Celkem pod pravomoc mimořádného lidového soudu spadalo 11 soudních okresů. Mimořádný lidový soud v Litoměřicích odsoudil k trestu smrti během své činnosti v letech 1945 – 1948 celkem 26 osob. Mezi odsouzenými k trestu smrti nebyla žádná žena, a pokud se národnostního složení týká, odsouzeno bylo 20 mužů německé a 6 české národnosti. U Němců se jednalo především o funkcionáře z terezínské Malé pevnosti, u nichž převažovalo konkrétní zabití a týrání vězňů, dále funkcionáře socialistických organizací. Mezi odsouzenými Čechy se jednalo vesměs o udavače nebo konfidenty gestapa.

43

1942. Nesrovnalost v evidenci židovský starší Edelstein komandatuře neohlásil a po prozrazení ho i s několika pracovníky evidence neprodleně odvedli do bunkrů. Německé velení rozhodlo, že se samo přesvědčí o skutečném počtu terezínských vězňů. Nařídilo, aby 11. listopadu nastoupilo celé ghetto ke sčítání do bohušovické kotliny, na území bývalého vojenského cvičiště v blízkosti terezínského krematoria.179 V kotlině stáli bez jídla od 6 hodin ráno do 11 večer. Mezi vězni byli i nemocní. Několik osob tuto událost nepřežilo.180 O tomto zážitku napsala do svého deníku Eva Roubíčková 14. listopadu 1943: „Bylo to docela obyčejné sčítání lidí. Němci z toho však udělali akci, aby nás potrápili a zneklidnili. Ačkoliv jsme byli všichni teple oblečeni, měli jsme nejen teplé, ale i nejdůležitější věci na sobě, byla nám hrozná zima. Kromě toho jsme měli s sebou nejdůležitější jídlo a toaletní věci. Stáli jsme v řadách po pěti stech a byli jsme asi padesátkrát počítáni Židy a dvakrát Němci. Muži a ženy stáli odděleně, ovšem jakmile se k nám Němci otočili zády, utíkali všichni ze svých míst a hledali své rodiny. Každých pět minut přišel rozkaz: Všichni ihned na svá místa! Pak všechno utíkalo a klopýtalo na svá místa. Tak to šlo po celý den. Děti byly nápadně hodné, jen málokdy bylo slyšet pláč nějakého dítěte. Horší to bylo se starými lidmi, kteří omdlívali, měli křeče a často se hroutili. Byli jsme dost unaveni, takže jsme se nakonec položili na zem, těsně u sebe, abychom se zahřáli. Po čtrnáctihodinovém stání jsme se mohli pomalu vracet do ghetta“.181 Anton Burger byl zvyklý vyřizovat věci důsledně. Jednou žádalo pražské gestapo komandaturu o předání vězně Zdeňka Hermana na Malou pevnost. Nebyl uveden ani věk, ani místo narození a v táboře byli čtyři vězňové téhož jména. Burger dal pro jistotu převést do policejního vězení na Malé pevnosti všechny čtyři.182 V deníku Evy Roubíčkové lze také nalézt jednu osobní zkušenost s komandantem Burgerem: „Když jsem odpoledne šla z práce, stál podél celé cesty transport. Byla hrozná zima. Burger hrozně vyváděl, choval se jako divoch, fackoval každého na potkání, vrážel lidi do vagonů, ať se zavazadly nebo bez, na tom mu nezáleželo. Když nakonec chyběli lidé, tak vzal prostě chodce z ulice, tak jak byli, bez zavazadel, a těm, kteří měli zavazadla, strhali tlumoky, aby se do vagonů dostalo víc lidí. Šlo dva tisíce lidí a dalších dva tisíce pět 179

POLÁK, Erik: Tři kapitoly. Praha 2006, s. 120. KOČOVÁ, Kateřina; RADVANOVSKÝ, Zdeněk; SUCHÁ, Jitka: Mimořádný lidový soud v Liberci a Litoměřicích 1945 – 1948. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně Ústí nad Labem 2001, s. 93. 181 ROUBÍČKOVÁ, Eva: Terezínský deník 1941-1945. Svědectví o životě a smrti v terezínském ghettu. Praha 2009, s. 114-115. 182 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 108. 180

44

set bylo povoláno na čtvrtek. Velký rámus v Magdeburských. Burger si nechal předložit seznamy všech administrativních pracovníků, pracovníků v produkci, proviantuře a oddělení pracovního nasazení, kteří byli dosud nejvíce chráněni, a zvolil mezi nimi libovolně lidi, jejichž jména se mu nelíbila, a to pak byly prostě weisungy“.183 V prosinci 1943 při odbavování transportu praštil Anton Burger jednoho vězně tak, že mu vyrazil můstek, protrhl pravý bubínek a krvavě ho zranil na nose. Burger už v Brně organizoval transporty do Terezína a Osvětimi. Během jeho působení bylo z Terezína odesláno největší množství transportů do Osvětimi. Sám vybíral osoby k deportaci, vyhrožoval internovaným Osvětimí nebo Malou pevností. Burger také vydal nařízení, že každý případ těhotné ženy, pokud došlo k početí v ghettu, musí být komandatuře hlášen a proveden potrat.184 Potraty byly prováděny bez ohledu na pokročilost těhotenství.185 Willy Mahler si do svého deníku 26. listopadu 1943 napsal: „Již před několika týdny se zde šuškalo, že vedoucí Dienstelle OSTF186 Burger přijímá se značnou nelibostí zprávy o nově narozených dětech zvláště pak od těch rodičů, kteří jsou více jak deset měsíců již v ghettu. Proto také došlo, jak se veřejně zde ví, k řadě nucených i dobrovolných umělých potratů. V posledních dnech se situace zle přiostřila. Rodičům, kteří očekávají narození děcka, bylo nyní sděleno, že buď musí býti děcko operativně před narozením odejmuto, nebo po narození utraceno. Kdo by z nich jednal proti tomuto příkazu, musí prý počítati s K.C.187 Přirozeně, že tyto zprávy nepřispívají k uklidnění našich myslí“.188 Na podzim 1943 Lagerkommandant Burger rozhodl, že veškerá těhotenství, tedy i v těch případech, kdy žena byla deportována do tábora již těhotná, musí být přerušena. Nařídil dokonce, že lékaři mají povinnost zabít lidský plod netoliko v lůně ženy, ale i při donošených dětech po porodu. Takové vraždy by ovšem vyvolaly pobouření. Nakonec se podařilo Burgera přesvědčit, že by tento způsob nebyl pro Terezín vhodný, když z něho právě Burger měl vytvořit vzorný tábor. Bylo pak zavedeno zvláštní povolovací řízení.

183

ROUBÍČKOVÁ, Eva: Terezínský deník 1941-1945. Svědectví o životě a smrti v terezínském ghettu. Praha 2009, s. 119. Záznam z 13. prosince 1943. 184 Němci zpočátku nechávali volný průběh těhotenství u těch žen, které přijely do ghetta již těhotné. Toho Židé využili: na příkaz Edelsteina nebo Janowitze se někdy doklady falšovaly, aby mohly porodit ženy, které přišly do jiného stavu až v ghettu. V Terezíně se narodilo rodičům z Čech a Moravy 150 dětí – některé dokonce i po naprostém zákazu porodů, který vyšel v červenci 1943, a ve stínu německé hrozby, že otec, matka i dítě budou posláni s transportem na Východ. 185 KOČOVÁ, Kateřina; RADVANOVSKÝ, Zdeněk; SUCHÁ, Jitka: Mimořádný lidový soud v Liberci a Litoměřicích 1945 – 1948. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně Ústí nad Labem 2001, s. 93. 186 Obersturmführer (pozn. autora). 187 Z kontextu vyplývá, že se jedná o koncentrační tábor (pozn. autora). 188 Deník Willyho Mahlera, APT, inv. č. A 5704.

45

Každý případ, kdy dítě smělo být donošeno, byl velitelem tábora schvalován. I v tomto případě to byl podvod, protože žádné z dětí, jejichž porod byl Burgerem povolen, se v táboře nedožilo svých prvních narozenin. Po porodu byli žena s dítětem i muž zařazeni do nejbližšího transportu a odvezeni do Osvětimi do plynových komor. Za celou dobu trvání tábora se narodilo pouhých 207 dětí.189 Povinnost hlásit těhotenství se objevila a byla neustále připomínána také v Denních rozkazech Rady starších. Např. ze 7. září 1943: „Těhotné ženy mají neprodleně vyhledat svého ženského lékaře a ohlásit svůj stav“.190 Do období Burgrova velení také spadá příjezd transportu, který do Terezína dorazil v létě 1943. Přijelo jím dvanáct set dětí z polského ghetta Białystok. I když nacisté nikdy neměli v úmyslu nechat tyto děti naživu, dočasně je potřebovali pro vyjednávání s Velkou Británií. Přijely v zuboženém stavu a bez jakéhokoli doprovodu dospělých, jen pod dozorem stráží. Jejich rodiče zahynuli při likvidaci białystockého ghetta. Děti v Polsku již slyšely o zabíjení v plynu, bránily se proto v Terezíně dezinfekci. Po jejich příchodu do ghetta byly izolovány od ostatních terezínských vězňů, kterým bylo přísně zakázáno s nimi jakýmkoli způsobem komunikovat. Nakonec byly poslány do Osvětimi.191 Povahově byl Burger surovec. Vězně bil. Obávané byly jeho boxerské rány do brady. Účastnil se výslechů vězňů i nelidských mučení při výsleších. Nehodil se proto již pro poslední fázi terezínského koncentračního tábora, pro dobu, kdy Terezín měl být předváděn jako vzorný tábor mezinárodním komisím a ukazován ve filmu. Byl proto odvolán.192 Vrátil se do Berlína, ale již v březnu 1944 byl poslán k dispozici veliteli německé bezpečnostní policie v okupovaných Athénách. Na různých místech Řecka potom až do léta téhož roku organizoval židovské deportace. Po „splnění poslání“ se znovu v Berlíně zabýval židovským majetkem. Krátce se objevujil v Belgii, Budapešti, v lednu 1945 dostal výložky Hauptsturmführera a před koncem války se ocitl opět v Praze, kde RSHA na poslední chvíli založila jednu z poboček pro vyřizování židovských majetkových

189

LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 167-168. HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 350. 191 KUČEROVÁ, Michaela: Život dětí v Terezíně. Diplomová bakalářská práce. FF MU Brno. Brno 2011, s. 32. 192 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 108-109. 190

46

záležitostí. Těsně před zhroucením nacistické moci se pak Burgerovi spolu s rodinou podařilo uprchnout do Altaussee v rakouské Solné komoře. Tam je zastihl konec války. 193 Anton Burger byl v Altaussee zatčen 2. srpna 1945 rakouskými četníky pro přechovávání zbrojního arsenálu a pro podezření z příslušnosti k SS. Byl proto předán americké CIC, která ho umístila do internačního tábora v Glasenbachu u Salzburku. Burger byl zatčen vlastně náhodou, aniž rakouské či americké orgány věděly, o koho jde. Stalo se tak při iniciované akci pátrání po Adolfu Eichmannovi, který se měl někde v okolí skrývat. Zhruba o rok později byl ve Vídni na Antona Burgera vydán zatykač v policejním pátracím listě (Vyhlášené pátrání po Burgerovi přitom prokazuje, že rakouské úřady nevěděly, že hledaný se nachází v Glasenbachu. Kdy přesně se to dozvěděly, resp. kdy CIC zjistil, koho v tomto případě drží v internaci, není známo. Zřejmě se tak ale stalo v průběhu roku 1947.) a v srpnu téhož roku byl uveden mezi skupinu válečných zločinců, proti nimž se zahajovalo trestní řízení. V noci z 18. na 19. června 1947 Burger ale z Glasenbachu uprchl.194 Anton Burger byl proto souzen v nepřítomnosti MLS v Litoměřicích.195 Vyšetřování jeho zločinů vůči českým Židům začalo na jaře 1947. První spis z dochovaných archívních materiálů nese datum 3. května 1947. Proti Antonu Burgerovi bylo nashromážděno mnoho výpovědí bývalých terezínských vězňů,196 v několika případech byly použity i výpovědi z předchozího procesu s Rahmem. Často je zde líčeno trýznění vězňů, prokazující nejen jeho primitivní brutalitu a surovost, ale přímo sadistické sklony. Např. Roberta Frišmana, zatčeného spolu s dalšími patnácti vězni za nedovolený styk s civilními obyvateli Bohušovic, donutil, aby na komandatuře lízal z podlahy krev, prolitou při mučení jeho samého i těch před ním vyslýchaných. Těžce ztýraní účastníci tohoto případu, Bedřich Singer a Vilém Pick, zahynuli na Malé pevnosti, kam byli Burgerem, stejně jako mnoho jiných, z trestu odesláni. V proviněních vůči jednotlivcům smutně proslul i tím, že svévolně, někdy jen v náhlém záchvatu vzteku, zařazoval některé osoby do východních transportů. Vyšetřovací spis o tom přinesl řadu jmenovitých důkazů. Hodně pozornosti se při vyšetřování věnovalo pověstnému sčítání v bohušovické kotlině, na něž bylo celé ghetto z Burgerova příkazu vyhnáno 11. listopadu 1943. Karel Vrba např. vylíčil svou

193

POLÁK, Erik: Spravedlnost vykonaná a nevykonaná I. In: Terezínské listy 22/94. Praha 1994, s. 7-24, zde s. 14. 194 Tamtéž, s. 15. 195 KOČOVÁ, Kateřina; RADVANOVSKÝ, Zdeněk; SUCHÁ, Jitka: Mimořádný lidový soud v Liberci a Litoměřicích 1945 – 1948. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně Ústí nad Labem 2001, s. 94. 196 Vyšetřovací svazek obsahuje 92 svědeckých výpovědí.

47

osobní účast při nočním odnášení mrtvých těl vězňů, kteří události tohoto zlého dne v terezínských dějinách nepřežili. Na základě Státní bezpečností shromážděného a zpracovaného materiálu vydal v polovině prosince 1947 Krajský soud v Litoměřicích na Burgera zatykač (v této době bylo již známo, kde se Burger nachází, ale ne to, že mezitím uprchl).197 Řečeno suchou terminologií soudního spisu se Burger provinil členstvím a funkcí v SS, podporou nacistického hnutí a tím, že se ve službách a zájmu Německa, zejména jako velitel ghetta v Terezíně, dopustil zločinů vraždy, zabití a těžkého poškození na těle. Stejně jako veřejného násilí. Zavinil ztrátu svobody velkého počtu obyvatel republiky, jejich deportaci a smrt. Zneužil rovněž perzekuce k tomu, aby se na úkor pronásledovaných osobně obohatil. Rozsudek, který byl vynesen 25. září 1948 zněl: trest smrti provazem. V jeho odůvodnění se pak podrobně rozebíralo hlavně terezínské, ale též předchozí brněnské působení odsouzeného. Soudní jednání v Litoměřicích tak skončilo spravedlivým odsouzením. Oběsit však nebylo koho. Podle pozdějšího Burgerova vyjádření odebral se po útěku z Glasenbachu do Itálie a v Rakousku se objevil až v únoru 1951. Motivy jeho návratu nejsou známy. Zatčen byl v rodném Neunkirchenu, v bytě své manželky, dne 7. března 1951. Kdo jeho zdejší pobyt oznámil, nevíme, ale příslušná zpráva neunkirchenských četníků udává, že k zatčení došlo na základě dálnopisu od bezpečnostního ředitelství pro Dolní Rakousy. Místní úřady neměly tedy o Burgerově přítomnosti ani ponětí. Při eskortě se neúspěšně pokusil o útěk, ale nakonec se jej podařilo dopravit do věznice okresního soudu ve Wiener Neustadt. Zde se ho snažili vyslýchat, ale narazili na hradbu úplného mlčení. Uchýlil se k předstírání duševní poruchy a promluvil až po převozu k Zemskému soudu pro trestní věci ve Vídni. Ale vyšetřující soudce se ve dvou výsleších 31. března a 3. dubna nedostal v podstatě dál než k životopisným údajům. Krátce nato, 9. dubna 1951 v 9.00 hod., z tohoto ústavu uprchl. A tak se těch několik dní na rozhraní března a dubna 1951 stalo jedinou příležitostí, kdy se terezínský zločinec skutečně ocitl tváří v tvář spravedlnosti. Nyní ale znovu beze stopy zmizel.198 Během 60. až 80. let se objevilo mnoho různých působišť Antona Burgera, jako např. Mnichov, Salzburg, Brémy, Vídeň, ale v žádném z nich nebyl nalezen. Přes usilovné, mnohostranné a

197

POLÁK, Erik: Spravedlnost vykonaná a nevykonaná I. In: Terezínské listy 22/94. Praha 1994, s. 7-24, zde s. 15-17. 198 Tamtéž, s. 18.

48

mnohaleté pátrání se Burger nakonec potrestání vyhnul.199 Zemřel v Essenu roku 1991, na svobodě, pod přijatým jménem Wilhelm Bauer.200

4.2.1 ZÁSADNÍ UDÁLOSTI  za jeho působnosti byly přikázány potraty ženám, které otěhotněly v terezínském ghettu  proběhlo sčítání obyvatel v bohušovické kotlině  příjezd dvanácti set białystockých dětí  ještě za jeho působení začala příprava na příjezd delegace MVČK

4.3 KARL RAHM Poslední terezínský Lagerkommandat Karl Rahm se narodil 2. dubna 1907 v Klosterneuburgu poblíž Vídně, v rodině úředníka rakouských spolkových drah. Po skončení základního vzdělání se vyučil strojním zámečníkem, zvládl obrábění kovů i práci instalatérskou. Trvalé zaměstnání však po učební době nezískal a stejně jako mnoho jiných mladých nezaměstnaných se nechal brzy ovlivňovat panujícími politickými proudy. V daném případě, zřejmě pod vlivem rodičů patřících k sociální demokracii, vstoupil sedmnáctiletý Rahm do „Naturfreunde der sozialdemokratischen Partei“ (Přátelé přírody sociálně demokratické strany) a od osmnácti let byl členem sociálně demokratické strany. Svou celkovou situaci se pokusil řešit vojenskou službou v rakouské armádě. Zavázal se na šest let a v období 1927 – 1933 sloužil u ženistů v Klosterneuburgu, mj. jako kormidelník poříčních plavidel. Po ukončení závazku armáda na jeho další služby nereflektovala, a tak se stal, s výjimkou příležitostných prací, opět nezaměstnaným. 201 Příslibem, že dostane práci, se dal získat do NSDAP. Již v březnu 1938 se stal Hauptscharführerem SS. Žádal o přijetí ke kriminální policii, jeho žádost však byla zamítnuta.202 Anšlus Rakouska v březnu 1938 přináší do Rahmova života, podobně jako u mnoha jiných rakouských nacistů, novou dynamiku. Vykonává dlouhodobější vojenská cvičení, v jejich rámci se zúčastní obsazování Sudet a v létě 1939 se nachází na polských hranicích. Mezitím získává také zaměstnání u vídeňské bezpečnostní policie, odkud je koncem ledna 1939 přidělen do 199

POLÁK, Erik: Spravedlnost vykonaná a nevykonaná I. In: Terezínské listy 22/94. Praha 1994, s. 7-24, zde s. 18-19. 200 POLÁK, Erik: Spravedlnost vykonaná a nevykonaná II. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 29-42, zde s. 29. 201 Tamtéž. 202 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 109.

49

tamější Ústředny pro židovské vystěhovalectví. Vykonává zde, podle svých údajů, práci v kartotéce a přijímání dokumentů od žadatelů o vystěhování.203 V říjnu 1940 byl převelen do Prahy k tamní Ústředně. Zde navázal dobré vztahy s vedoucím této Ústředny, Hansem Güntherem. V dubnu 1941 byl povýšen na SS-Untersturmführera. V Praze pracoval především v oddělení personálních záležitostí, v záležitostech protiletecké ochrany a posléze také na zřízení židovského muzea. Dne 8. února 1944 byl pověřen vedením služebny SS v Terezíně, v rámci ústředního úřadu pro řešení židovské otázky v Čechách a na Moravě, již jako Obersturmführer.204 Pro vrcholící období „zkrášlování“ Terezína představoval Rahm, který měl zálibu v malování, se svými řemeslně technickými znalostmi, manuální zručností, smyslem pro praktické a organizační otázky, mnohem vhodnější osobu, než dosavadní Lagerkommandant, tupý a primitivní Anton Burger.205 Karl Rahm v Terezíně pracoval jako „vedoucí služebny – Dienstellenleiter“. Tato funkce vznikla v rámci příprav na návštěvu MVČK.206 Rahm byl hrubý, surový, neobyčejně vznětlivý. Na rozdíl od svého předchůdce Burgera, který bil vězně pěstí pod bradu, bil Rahm pěstí do očí. Tímto způsobem trestal i vedoucí funkcionáře samosprávy tábora.207 Jako velitel terezínského tábora dal příkaz k převedení mnoha vězňů na Malou pevnost, kde byli zabiti. Transport židovských vězňů z Kolína nad Rýnem, který byl omylem dopraven na Malou pevnost místo do koncentračního tábora, nechal na Malé pevnosti a vězňové tam byli ubiti. Na Malou pevnost dal dopravit také několik členů četnického strážního sboru, které obvinil z různých forem pomoci „obyvatelům“ ghetta. Několik z nich zahynulo.208 Nový velitel tábora neměl tak otevřeně nepřátelský poměr ke všemu českému jako jeho předchůdce Anton Burger, ale všude dával přednost rakouským vězňům a nesnášel dosavadního Judenältestra dr. Eppsteina. Jednou ho i zbil. Něco takového esesáci vedoucím samosprávy zpravidla nedělali, protože nechtěli podkopávat jejich autoritu.

203

POLÁK, Erik: Spravedlnost vykonaná a nevykonaná II. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 29-42, zde s. 30. 204 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 109. 205 POLÁK, Erik: Spravedlnost vykonaná a nevykonaná II. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 29-42, zde s. 31-32. 206 BENEŠ, František; TOŠNEROVÁ, Patricie: Pošta v ghettu Terezín 1941 – 1945. Praha 1996, s. 45. 207 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 109. 208 Tamtéž.

50

Hlavní úkoly přebíral zástupce dr. Eppsteina, dr. Murmelstein,209 který s Rahmem mluvil vídeňským dialektem, což Rahmovi vyhovovalo.210 Do Rahmova rejstříku se prosazuje i řada případů obsahujících vazby mezi ghettem a trýzněním nebo přímo smrtí v Malé pevnosti. Patří sem i věc manželů Guttmannových z Holandska. kde se Guttmann zdráhal předat svůj majetek okupantům. Přesto dostal i s manželkou povolení k odjezdu do Itálie – ovšem přes Bohušovice. Zde jim byla cesta „přerušena“ a oba byli dopraveni do ghetta, kde strávili jeden rok (od března 1943). I přes neustálý tlak komandatury odmítal Guttmann podepsat příslušné listiny. Rahm ho po svém nástupu poslal i s manželkou do Malé pevnosti, kde byl zavražděn. Jeho ženu pak deportovali do Osvětimi, odkud se nevrátila. S Rahmovým přispěním také došlo 17. července 1944 k zatčení terezínských malířů Ferdinanda Blocha, Leo Haase, Bedřicha Fritty a Otto Ungara, k jejich obvinění z „propagandy hrůzy“ a uvěznění i s rodinami v Malé pevnosti. Válku pak přežil pouze Haas.211 K častým důvodům esesáckého vyšetřování a s ním spojených ukrutností patřilo porušování zákazu kouření a různé formy pašování cigaret do ghetta. V období Rahmova velení propukly přinejmenším dvě aféry označené jako „cigaretové“. Účastníkem první z nich, v červenci 1944, byla především řada příslušníků stráže ghetta - , kteří se „provinili“ manipulacemi s kuřivem. Jednoho z nich týral při výslechu na komandatuře osobně Rahm. Zakrvácenou podlahu musel postižený utírat vlastní košilí. Většina účastníků této záležitosti skončila pak v celách Malé pevnosti. Podobná věc se odehrála v listopadu téhož roku. Ve sklenářské dílně našel Haindl u vězně Oskara Taussiga cigarety a získal i seznam asi 20 osob, jimž je dodával. Haindl spolu s Rahmem Taussiga i další ze seznamu brutálně ztýrali s tím, že další výslech bude druhý den. Taussiga dopravili do vězení ghetta v Drážďanských kasárnách a ten zde, z obavy před dalším trýzněním a očekávanou smrtí v Malé pevnosti, raději volil sebevraždu skokem z druhého patra. Několik dalších účastníků tohoto případu bylo pak skutečně deportováno do věznice v Malé pevnosti.212 Jiného vězně, Artura Sommra, bil Rahm na komandatuře až do bezvědomí a úderem mu protrhl ušní bubínek. Ing. Leo Holzra, velitele hasičů, zase bil hydrantovým klíčem přímo při hašení požáru Jižních baráků v únoru 1945 a vyrazil mu několik zubů. Takových 209

Pocházel z Haliče, ale studoval a žil ve Vídni. LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 129. 211 POLÁK, Erik: Spravedlnost vykonaná a nevykonaná II. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 29-42, zde s. 32-33 212 Tamtéž, s. 34. 210

51

činů by se ovšem za celou dobu Rahmovy terezínské činnosti dalo uvést mnohem více.213 Spolupůsobil při zákeřném zastřelení druhého Judenältestra Eppsteina. Nade vší pochybnost se prokázalo, že Rahm, který Eppsteina osobně nenáviděl, se zúčastnil finále celé věci a před Meohsem využil směšné záminky k obvinění Judenältestra z pokusu o útěk z ghetta. To se pak stalo bezprostředním popudem k jeho zatčení.214 S blížícím se koncem války odjel Rahm z Terezína jako poslední z SSmanů 5. května 1945 a jeho zdejší účinkování tedy téměř na den trvalo 15 měsíců. V jejich průběhu se především uskutečnila hlavní část oné velkorysé „zkrášlovací frašky“, usilující představit ghetto jako normální, ba lázeňské samosprávné město zástupcům zahraniční veřejnosti. Rahm řídil tuto akci s nebývalou pílí, vynalézavostí a iniciativou. Soud ji později ohodnotil jako zločin propagace a podpory nacistického hnutí.215 Doba Rahmova velení je současně charakterizována obrovskou transportní vlnou, při níž od 20. března do 28. října 1944 bylo z Terezína deportováno 18 transporty téměř 26 tisíc vězňů, až na malé výjimky do Osvětimi; z nich na 24 000 lidí zahynulo. Tyto transporty jsou nazývány likvidační.216 Bylo zjištěno, že deportace byly prováděny za podmínek příčících se základním zákonům lidskosti.217 Ghetto však nepřestalo plnit – i když teď v poněkud omezené míře – ani svou funkci přímé decimace. Za oněch 15 měsíců v něm zemřelo přibližně 4 300 osob. Stejně jako předtím došlo v roce 1944 k řadě deportací vězňů ghetta do Malé pevnosti, ponejvíce se smrtelnými důsledky. O něco později pak nacisté začali se zahlazováním stop svých terezínských zločinů.218 Po odjezdu těchto transportů zůstalo v ghettu jen 11 000 lidí, hlavně osob přestárlých a žen. Oněch 18 400 odtransportovaných představovalo veškerý pracovní potenciál, umělce, lékaře, mládež, i většinu funkcionářů židovské samosprávy. Odešli všichni, kteří ghetto budovali a dávali mu tvář.219 Rahmova účast na těchto deportacích se nevyčerpávala jen jeho podílem na „běžné“ organizaci odcházejících transportů, na jmenovitém určování těch, kteří musí být zařazeni (tzv. Weisungy), ani surovostmi vůči vězňům naháněným do přistavených vagónů. V některých případech, zejména u posledních dvou transportů z Terezína (23. a 28. říjen 213

POLÁK, Erik: Spravedlnost vykonaná a nevykonaná II. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 29-42, zde s. 34-35. 214 Tamtéž, s. 33. 215 Tamtéž, s. 32. 216 Tamtéž. 217 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 109-110. 218 POLÁK, Erik: Spravedlnost vykonaná a nevykonaná II. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 29-42, zde s. 32. 219 Zpravodaj. Vzdělávací a informační bulletin. Vydává Památník Terezín; 3/2010.

52

1944), převzal spolu s Moehsem220 funkci přímého selektora. Každý z širšího výběru navržených musel před ně předstoupit a ti dva rozhodovali o jeho odeslání či ponechání v ghettu. Lagerkommandant se zúčastnil též inscenování podvodů ve věci údajného cíle transportů. Vrchol zde tvořila deportace 5 000 mladých mužů z přelomu září a října 1944, kteří prý odjížděli k vybudování nového pracovního tábora s velice dobrými životními podmínkami. Jako zvláštní milost bylo navíc povoleno, aby se k poslednímu z těchto mužských transportů přihlásilo dobrovolně ještě 500 manželek. Ty, ač podle slibu měly být původně chráněny v Terezíně, byly tak vylákány k zavraždění či obrovským útrapám.221 Kromě jednotlivců byly v Malé pevnosti zahubeny v souvislosti s ghettem i celé skupiny vězňů. Z vlaku posledního transportu do Osvětimi (28. říjen 1944) nechal Rahm v Bohušovicích vyřadit 20 mladých mužů. Téhož dne je převezli do Malé pevnosti a určili k tajným „odklízecím“ pracím, tj. k zahlazování stop po nacistických zločinech. Nejhmatatelnější důkaz těchto zločinů tvořily tisíce uren s popelem mrtvých, uložené v pevnostních valech. Jejich větší část se podle rozkazu musela naložit, odvézt a vysypat do řeky Ohře, popel z ostatních byl zakopán poblíž podzemní továrny Richard v Litoměřicích. Dostali však ještě jeden tajný rozkaz: za Ústeckými kasárnami vykopat a odstranit pozůstatky terezínských vězňů popravených počátkem roku 1942. Když své hrůzné poslání asi po třech týdnech splnili, nechal zavraždit zdejší dozorce i je.222 Tuto událost zachytila ve svém deníku Alisah Sheková,223 jejíž deník byl částečně publikován v Terezínských studiích a dokumentech: 1. listopadu 1944: „Vyklízí se kolumbárium. Třicet tisíc uren, 30 000 papírových krabic. 30 000 ostatků lidí, matek, dětí, milovaných osob. Ale co už na tom je… Spíš to je

220

Hauptsturmführer Ernst Moes, jeden z nejbližších spolupracovníků Adolfa Eichmanna často přijížděl z Berlína do Terezína tlumočit Eichmannovy rozkazy. Nejčastěji se tak stávalo v období přípravy a vypravování transportů. 221 POLÁK, Erik: Spravedlnost vykonaná a nevykonaná II. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 29-42, zde s. 32-33 222 Tamtéž, s. 32-34. 223 Alisah Shenková se narodila 5. května 1927. Její dívčí jméno bylo Alice Ehrmannová. Do Terezína byla deportována 13. července 1943 se svou sestrou. Její deník patří k nejcennějším deníkům psaným terezínskými vězni. Deník zahrnuje období od posledních deportačních transportů z Terezína do Osvětimi až po první dny osvobození – od 18. října 1944 do 19. května 1945. Den co den strhávala tajně z vývěšní tabule Denní rozkaz Rady starších a schovávala všechny možné zákazy, nařízení a formuláře. Psala německy, ale hebrejským písmem pro případ, že by se deník dostal do nepovolaných rukou. Zaznamenávala události svého osobního života, své pocity a myšlenky sedmnáctileté dívky a konfrontovala je s realitou koncentračního tábora. Alisah se dočkala osvobození Terezína a roku 1948 se s manželem, s kterým se seznámila v terezínském ghettu, odstěhovali do Izraele.

53

vědomí toho, že se odklízejí mrtví svědkové, materiál – ale svědky jsme my, co dosud žijeme (…), a také všichni, co jsou pryč“.224 2. listopad 1944: „Urny se dál odnášejí podle čísel. Pravděpodobně vsypou jejich obsah do Ohře. Postaví tam ponton a traktory na něj najedou. Z kolumbária k autům se utvořil řetěz. Ranní směna – děti nad osm let. Odpolední směna – starci nad 65“.225 Únor roku 1945 přinesl největší překvapení pro terezínské Židy: transport 1 200 Židů, ale ne na Východ, nýbrž na Západ, do Švýcarska.226 Byl to transport dobrovolníků na zotavenou v neutrální cizině, pořádaný Mezinárodním Červeným křížem. Jeho zástupci do Terezína nepřijeli, proto byl pořadatelem židovský starší Murmelstein. Židé Němcům nevěřili a domnívali se, že je zase lákají, aby je odvezli, kam by chtěli. Proto nebylo mnoho přihlášek, hlavně z řad českých Židů. Transport byl sestaven a dostal se skutečně do svobodného Švýcarska.227 Tuto skutečnost popisuje ve svém deníku Alisah Sheková z 3. února 1945: „Na 5. února určen transport do Švýcarska, 1 200 lidí. Existuje tisíc verzí: Dánové a Holanďané. Celé rodiny, lidé do 25 let, ti, komu nikdo neodjel atd. Nesmějí jet ti, kdo jsou pro ghetto důležití, a vyreklamováni pro spříznění (s árijci)“.228 8. února 1945: „Rahm řekl Murmelsteinovi o došlém telegramu, že kolem druhé hodiny transport překročil švýcarskou hranici. Když Murmelstein odcházel z komandatury, brečel jako dítě. Co všechno musí vědět, jak velkou odpovědnost a jak velké břemeno musí sám nést. To, co ví, na něm spočívá, jen na něm, a on to nesmí povědět, aby nenarušil tu panující průhlednou naivitu. Dobře znám to utrpení zasvěceného mezi nic netušícími. Je to břímě, které na nás sesílá Bůh“.229 Za Rahmovy účasti započaly v prvních týdnech roku 1945 přípravné práce na stavbu vzduchotěsné komory pro usmrcení terezínských vězňů plynem a dal také provádět stavbu ravelinu XV (pevnostní předhradbí k zajištění východů přes hlavní příkop) pro usmrcení

224

SHEKOVÁ, Alisah: Terezínský deník. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 252-274, zde s. 258. 225 Tamtéž, s. 259. 226 V říjnu 1944 a v lednu 1945 vyjednával Himmler s bývalým švýcarským prezidentem Jeanem Mariem Musym - za finanční protihodnotu mělo tehdy začít postupné propuštění židovských vězňů z Třetí říše do Švýcarska. 227 FEDER, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 95. 228 SHEKOVÁ, Alisah: Terezínský deník. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 252-274, zde s. 261-262. 229 Tamtéž, s. 262.

54

vězňů jiným způsobem.230 Při procesu o nich Rahm tvrdil totéž, co původně v ghettu – šlo prý o stavbu protileteckého krytu, skladiště potravin a budování kachní farmy.231 Rychle se mezi vězni šířily zprávy, že plynová komora je určena k likvidaci vězňů z Malé pevnosti a v „kachní farmě“ mají být postříleni obyvatelé ghetta. Technické oddělení proto odmítlo pokračovat v pracích na projektu.232 Po 5. květnu 1945 se Karl Rahm vrátil do Rakouska, kde byl 26. listopadu 1945 rakouskou policií zatčen a předán do amerického tábora v Glasenbachu. Odtud byl 19. prosince 1946 předán do Plzně a dne 20. ledna 1947 do věznice Krajského soudu v Litoměřicích. 12. února 1947 předložil zástupce Komise pro zajišťování a pronásledování válečných zločinců celkem 37 protokolů jako usvědčující materiál na obviněného Karla Rahma. Ten byl obviněn z členství ve zločineckých organizacích SS a SD, z propagace a podpory nacionálně socialistického hnutí, ze zločinů vraždy, zabití, těžkého ublížení na těle, veřejného násilí vydíráním a vyhrožováním. Ve službách a v zájmu Německé říše zavinil ztrátu svobody desetitisíců židovských příslušníků internovaných v Terezíně. O Rahmově prchlivosti a surovosti svědčí, že mu bylo dokázáno, že týral vězně při práci, bil je bičem a honil je před svým koněm. S koněm na ně najížděl, porážel je a působil jim zranění. Jednomu vězni přerazil ruku. Vyrážel vězňům zuby. V jednom případě prorazil vězni ušní bubínek. Jindy přerazil vězni žebra železnou tyčí nebo rozbil vězni železným předmětem hlavu. Nutil vězně běhat před cvičenými psy bez ochranného oděvu a způsobil jim tak poranění. Při výsleších se dopouštěl krutostí. Strkal vyslýchaným do konečníku hůlku a posazoval je nahým tělem na rozpálená kamna.233 V průběhu procesu bylo proti Karlu Rahmovi provedeno 142 policejních výslechů.234 Nezanedbatelným osobním podílem přispěl k vyšetřování (i pozdějšímu soudnímu projednávání) také dr. Benjamin Murmelstein. Ten zaslal litoměřickému soudu podrobné podání o svých zkušenostech s Rahmovou činností, zúčastnil se svědeckého výslechu před

230

Tuto možnost podporoval i fakt, že po Eichmannově návštěvě v březnu 1945 docházelo k různým manipulacím se zásobami kyanovodíku, který se až dosud v Terezíně používal jen k účelům dezinfekce a odhmyzování. Rovněž příkop ravelinu XV, jehož tři stěny tvořily hradby, byl přehrazován zdí o výšce 5 - 6 metrů posázenou nahoře skleněnými střepy. 231 POLÁK, Erik: Spravedlnost vykonaná a nevykonaná II. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 29-42, zde s. 34. 232 BLODIG, Vojtěch: Poslední fáze ve vývoji terezínského ghetta. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig. Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 182-190, zde s. 186. 233 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 109. 234 KOČOVÁ, Kateřina; RADVANOVSKÝ, Zdeněk; SUCHÁ, Jitka: Mimořádný lidový soud v Liberci a Litoměřicích 1945 – 1948. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně Ústí nad Labem 2001, s. 86.

55

vyšetřujícím soudem a v rozmezí od 7. února – 11. března 1947 zejména 8 výslechů u Zemské úřadovny StB v Praze. Později také několikrát vystoupil jako svědek přímo na procesu.235 Dne 30. dubna 1947 byl obžalovaný Karl Rahm senátem, jemuž předsedal dr. Beneš, uznán vinným a odsouzen k trestu smrti provazem. Rozsudek byl vykonán ještě téhož dne v 19.00 hodin. Před popravou odsouzený vyslovil poslední přání, aby jeho svršky byly zaslány manželce Anně Rahmové do Vídně.236

4.3.1 ZÁSADNÍ UDÁLOSTI  uskutečnily se dvě návštěvy delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže  odjel mimořádný transport s vězni do neutrálního Švýcarska  na podzim roku 1944 proběhly velké deportace terezínských vězňů do východních vyhlazovacích táborů  příchod evakuačních transportů z východních táborů  židovští vězni se dočkali konce války a převzetí Terezína pod Mezinárodní Červený kříž

235

POLÁK, Erik: Spravedlnost vykonaná a nevykonaná II. Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 29-42, zde s. 36. 236 KOČOVÁ, Kateřina; RADVANOVSKÝ, Zdeněk; SUCHÁ, Jitka: Mimořádný lidový soud v Liberci a Litoměřicích 1945 – 1948. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně Ústí nad Labem 2001, s. 86.

56

5 ŽIDOVSKÁ SAMOSPRÁVA Židovská samospráva byla určena jako prováděcí orgán, který vykonával a zajišťoval plnění příkazů velitele tábora. Dalším základním úkolem samosprávy bylo zabezpečit fungování ghetta vlastními samosprávnými organizačními kroky a životní potřeby vězňů vlastními silami. Její součástí se stal poměrně rozsáhlý byrokratický aparát. Řídila vnitřní hospodářskou činnost ghetta, zdravotní a sociální péči, hygienickou službu, ubytování a stravování a vytvářela vnitřní strukturu správy ghetta s jejími jednotlivými pododděleními. Součástí její činnosti byl i výběr vězňů do deportačních transportů podle příkazů a směrnic sdělovaných komandaturou.237 Nadřízeným orgánem samosprávy byla tzv. Rada starších (Ältestenrat) a židovský vedoucí ghetta, tzv. židovský starší (Judenältester) se štábem svých blízkých spolupracovníků (tedy jakýmsi osobním sekretariátem). Je samozřejmé, že takto pověření židovští vězni provoz Terezína sice organizačně umožňovali, ale vůbec o něm v konečné instanci nerozhodovali, byli pouhým vykonavatelem vůle a momentálních potřeb nacistického vedení tábora.238 Veliteli tábora židovský starší zodpovídal za veškerou činnost ghetta a byl zároveň prostředníkem mezi ním a Radou starších. Předkládal mu její usnesení, obhajoval je a následně tlumočil velitelovo rozhodnutí Radě.239 Karl Löwenstein, o kterém se zmíním později, do svého deníku poznamenal: „Terezín měl iluzorní samosprávu – jen autonomii, iluzorní hlavu státu a státní radu“.240 Nacisté zřizovali vězeňskou samosprávu ze dvou důvodů. Za prvé mohli sami pouze poroučet, omezit se na službu strážní a dozorčí a přenechat všechnu práci vězňům. Za druhé tím, že určitým vězňům poskytovali privilegované postavení, se záměrně pokoušeli vyvolat mezi vězni rozkol. Tento záměr se skutečně dařil a nacisté z něj uměli profitovat. Ve skutečnosti se nedalo mluvit o opravdové samosprávě. Její funkcionáři byli jmenováni nacisty, nebyli voleni, rozhodovat směli jen o věcech podřadných, jinak museli plnit nacistické příkazy.241 O personálním složení samosprávy bylo rozhodnuto ještě před vlastním vznikem terezínského ghetta, a to na jednáních, která se uskutečnila v listopadu 1941 v Ústředně pro židovské vystěhovalectví. Ta také její členy, včetně židovského staršího, přímo 237

BENEŠ, František; TOŠNEROVÁ, Patricie: Pošta v ghettu Terezín 1941 – 1945. Praha 1996, s. 49. HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 34. 239 BENEŠ, František; TOŠNEROVÁ, Patricie: Pošta v ghettu Terezín 1941 – 1945. Praha 1996, s. 49. 240 Deník Karla Löwensteina, bez inv. č., vzpomínka nabytá roku 1969 v ŽNO Západní Berlín. 241 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 92. 238

57

jmenovala.242 Prvním Judenältestrem se stal Jakob Edelstein, který přijel do Terezína 4. prosince 1941 spolu s dalšími 23 lidmi. Právě z této skupiny, která bývá označována jako transport St (Stab243), byla sestavena podstatná část prvního vedení židovské samosprávy. S Edelsteinem přijel Ing. Otto Zucker, který byl vybrán za jeho nástupce, JUDr. Leo Janowitz,244 který se stal vedoucím ústředního sekretariátu (zde byly vydávány Denní rozkazy a později i Sdělení židovské samosprávy245 – dále jen MT - Mitteilungen der jüdischen Selbstverwaltung). V Edelsteinově skupině byl i Josef Klaber, první velitel stráže ghetta, k jejímuž zřízení dala rozkaz pražská ústředna již 1. prosince. Další členové samosprávy, jako např. vedoucí zdravotnického oddělení MUDr. Erich Munk, vedoucí vnitřního (administrativního) oddělení Egon Popper či vedoucí hospodářského oddělení Karel Schliesser, přijeli do Terezína pražskými transporty nazývanými AK I a AK II. Po příjezdu mimopražských transportů se v samosprávě objevili i zástupci deportovaných z dalších částí protektorátu.246 Nejmenší organizační jednotkou byl pokoj, který byl podřízen staršímu pokoje (Zimmerältester), jenž byl zodpovědný za klid, pořádek, čistotu a evidenci, jakož i za nástup svých obyvatel do práce a jenž musel dohlížet na rozdělování jídla. Pokoje byly spojeny do skupin a podléhaly starším skupin (Gruppenälteste), kteří fungovali jako pomocné orgány staršího budovy (Gebäudeälteste). Jemu podléhala kasárna jako největší obytná jednotka. Starší budov dostávali rozkazy od ústředního vedení budov.247 Po přeměně celého města na ghetto (1. července 1942) měl vlastního vedoucího i každý dům (Hausältester). Nejvýše stál Judenältester.248

242

Po vzniku ghetta jmenovala vedoucí činitele samosprávy a Radu starších již táborová komandatura. Personální obsazení Rady starších, kterou jmenovala táborová komandatura, bylo oznámeno 3. října 1942. 243 V německém jazyku slovo der Stab znamená štáb (pozn. překlad). 244 JUDr. Leo Janowitz, nar. 8. prosince 1901, byl jednatelem Palestinského úřadu. 245 V rámci tzv. zkrášlování byly od dubna 1944 Denní rozkazy Rady starších nahrazeny Sdělením židovské samosprávy. 246 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 14-15. 247 ZUCKER, Otto: Geschichte det Ghettos Theresienstadt 1941-1945. APT, inv. č. A 11653-1. Z originálu: Die kleinste organisatorische Einhait war das Zimmer, welches einem Zimmerältesten unterstellt war, der für die Ruhe, Ordnung, Sauberkeit und Evidenz, sowie für den Arbeitsantritt seiner Insassen verantwortlich war und auch die Essensverteilung an sie zu beaufsichtigen hatte. Die Zimmer wurden gruppenweise zusammengefasst und interstanden Gruppenältesten, die als Hilfsorgane des Gebäudeältesten trig waren, dem die Kaserne als grösste Wohneinheit unterstand. Die Gebäudeältesten erhalten ihre Befehle von der zentralen Gebäudeleitung. Srovnáno s: Terezínská zpráva Otto Zuckera. In. Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 97-126. 248 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 36.

58

Organizační struktura židovské samosprávy terezínského ghetta byla oficiálně oznámena v prvním Denním rozkazu Rady starších (dále také TB – Tagesbefehl) 15. prosince 1941. Z dikce prvního i následujících Denních rozkazů bylo evidentní, že úkolem židovské samosprávy bude především plnit rozkazy a nařízení táborové komandatury. Jelikož se terezínská komandatura snažila vytvořit určité zdání právní legitimity, máme k dispozici dosti zachovaného materiálu o Seidlově působení při vzniku táborového řádu, který sám vydal. Některé jeho články byly ovlivněny nařízeními Ústředny pro židovské vystěhovalectví v Praze či od nich odvozeny. Jako přílohu TB č. 47 a 48, vydaných samosprávou, nechal Seidl uveřejnit Zvláštní táborový řád, rozdělený na všeobecnou a zvláštní část. Osoba táborového velitele je v něm zmiňována pouze v odstavci, který se týká zákazu používání telefonu obyvateli ghetta. Výjimku mohl povolit pouze Seidl. Vězňové museli při styku se Seidlem a ostatními Němci předepsaným způsobem pozdravit, a pokud nebylo nařízeno jinak, museli se od nich držet ve vzdálenosti jednoho metru a čekat na oslovení. V případě, že by Seidl či někdo jiný přišel k pracovní četě, měli všichni bez přerušení pracovat, pouze vedoucí čety měl ihned podat hlášení. Také vedoucí pokojů měli při vstupu členů komandatury okamžitě podat hlášení.249 Seidl rovněž oficiálně schvaloval všechny zásadní předpisy upravující vnitřní chod ghetta, např. řád smírčího soudu v ghettu z února 1942, služební předpis pro spolupracovníky správy ghetta, řád pro zajištění pracovní kázně z dubna 1943 či trestní řád detektivního oddělení a řád mládežnického soudu z května 1943. V posledním jmenovaném úřadu se uvádělo, že „se svolením pana velitele Seidla má židovský starší právo na omilostnění při trestních nálezech mládežnické komise“.250 Rozsudky soudu nad provinilci byly vždy předkládány ke schválení Seidlovi, ten trest buď zvyšoval, nebo snižoval. Jako velitel mohl stanovit trest odnětí svobody až do výše jednoho roku, o vyšších trestech by poté rozhodovala Praha, což se však nestávalo, protože podle pokynů ústředny bylo žádoucí zařazovat provinilce do transportů na Východ. Jednou přišel Seidl na jednání soudu ghetta (Ghettogericht) se svým psem, sedl si na předsednický stůl a na znamení pohrdání soudem si zapálil cigaretu. Při vymáhání přiznání mu jako zastrašovací prostředek sloužil jeho ostře vycvičený německý ovčák, kterého si bral s sebou.251

249

Všeobecný řád židovské samosprávy, APT, inv. č. A 1205/1. Tamtéž. 251 FEDOROVIČ, Tomáš: Terezínský Lagerkommandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd: Milotová, Jaroslava; Lorenzová, Eva. Institut terezínské iniciativy 2002, s. 113-144, zde s. 120. 250

59

Dne 5. ledna 1943 schválil Seidl již předtím v mnoha Denních rozkazech vyhlášený kompletní Všeobecný řád židovské samosprávy252 s přílohou zvláštního táborového řádu. Všeobecná část obsahovala 14 paragrafů, zvláštní část 17 paragrafů. Za vše mluví první paragraf všeobecné části, ve kterém se uvádí: „Každý obyvatel ghetta je povinen přísně uposlechnout všech předpisů a nařízení. Přestupky proti nim budou trestány“.253 Komandatura měla zájem především o majetek, který Židům zbyl. Všechny cennosti či další potřebné věci měly být jako kontraband neodkladně odevzdány. Lidé deportovaní do ghetta byli neustále napomínáni, aby tak učinili a lhůty byly stále prodlužovány. Tyto předměty byly odevzdávány pražské ústředně, ale část z nich nepochybně skončila v rukou členů komandatury, Seidla nevyjímaje.254 Postavení židovské samosprávy v Terezíně odráželo ve vyostřené podobě kombinaci její moci nad vězeňskou „masou“ s bezmocí vůči rozkazům SS. Její funkcionáři rozhodovali v podmínkách, kdy i zdánlivě běžné maličkosti denního života mohly znamenat život nebo smrt (ubytování, pracovní zařazení, zdravotní péče, možnost ponechat si alespoň část obsahu zavazadel, jež byla zabavována, obdržet balíček s potravinovou zásilkou apod.). Ale stejně jako v běžných koncentračních táborech i tu platilo, že pomoci jednomu nebo skupině mohlo znamenat znevýhodnění druhého nebo nemožnost pomoci jiným, třeba ještě ubožejším.255 Jak již bylo zmíněno, samospráva rovněž odpovídala za „ubytování“ lidí z neustále přijíždějících transportů. V mimořádně složité situaci se ocitla v létě 1942, kdy do ghetta začaly ve velkém počtu přijíždět transporty z Německa a Rakouska. Ve městě, určeném maximálně pro 7 000 obyvatel, se najednou ocitlo až 58 491 osob. Na jednoho vězně připadlo 1,6 m² ubytovací plochy.256 Jako přímý důsledek tohoto přelidnění se zhroutilo zásobování ghetta vodou a elektřinou, chyběly stravovací kapacity. Kvůli naprosto nevyhovujícím hygienickým podmínkám hrozilo, že v ghettu vypukne epidemie, k čemuž nakonec také došlo. Pro své okolí se ghetto v tu dobu stalo potenciálním rizikem. Právě kvůli obavám z možného ohrožení okolí měly židovská samospráva a táborová

252

Oficiálně byl tento novelizovaný táborový řád oznámen v TB č. 271 z 9. ledna 1943. Všeobecný řád židovské samosprávy, APT, inv. č. A 1205/1. 254 FEDOROVIČ, Tomáš: Terezínský Lagerkommandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd: Milotová, Jaroslava; Lorenzová, Eva. Institut terezínské iniciativy 2002, s. 113-144, zde s. 120. 255 KRYL, Miroslav: Osud vězňů terezínského ghetta v letech 1941-1944. Brno 1999, s. 52. 256 Pro ubytování vězňů byly využívány bývalé kasárny (jen v samotných Sudetských kasárnách bylo ubytováno mnohem více vězňů, než bylo civilních obyvatel města před válkou), dále obytné domy civilních obyvatel, kteří museli město do poloviny roku 1942 opustit, nově postavené dřevěné baráky, ale také celá řada nouzových prostor – kůlny ve dvorech, části kasemat a především půdní prostory různých objektů. Např. v říjnu 1942 na půdách živořilo 6 034 osob. Lidé často leželi na holé podlaze, či na vlastních kufrech. 253

60

komandatura společný zájem: vybudovat infrastrukturu ghetta, především vodovodní a elektrické sítě a kanalizaci. Katastrofální nedostatek vody v Terezíně trval až do roku 1943.257 „Budiž řečeno se vší úctou, že tato utlačená, na všech stranách a koncích omezovaná a trápená samospráva vykonala vynikající dílo přes všechny nedostatky, jež není třeba omlouvati. Vyjmenuji jen rychle několik příkladů: vzorné lékařské zaopatření, které podniklo úspěšný boj s děsnými epidemiemi a dovedlo se v terapii přizpůsobit výjimečným podmínkám – mnohé nemoci zde probíhaly jinak než za normálních poměrů a také léčiva měla často jiný účinek, množství léčebných prostředků bylo připravováno na místě - , velkolepá technická stavba krematoria pro četná zpopelnění mrtvol, zavedení vody, neboť její nedostatek byl v prvých měsících jednou z nejhorších nesnází, železniční spojení s nejbližší stanicí, vzdálenou 3 km, neustálý zápas s bytovou nouzí atd., hubení hmyzu, především nad jiné nebezpečné šatní vši, péče o mládež ve vlastních útulcích pro děti a nemluvňata, zabezpečení starých lidí, slepců a tuberkulosních, kulturní zařízení, zásobování – jako bylo nedostatečné, přece nikdy docela neuvázlo – atd“.258 Jak bylo výše uvedeno z publikace Emila Utitze, se roku 1942 a zejména v roce následujícím podařilo – díky pracovnímu vypětí, obětavosti a organizačním schopnostem všech zainteresovaných složek vězněného nuceného společenství – vybudovat nezbytně nutné stavby a zajistit taková technická zařízení, jež umožnila samotnou další existenci tábora. Byly k tomu vynaloženy veškeré dostupné vězeňské pracovní síly i značné materiální a technické prostředky. Aparátu SS, počínaje samotným Himmlerem a říšskou vládou, na existenci Terezína jako prostředku zahraničněpolitické dezinformace a propagandistického krytí protižidovské genocidy záleželo. Tyto centrální potřeby ovlivňovaly, jak dlouho budou moci vězni v terezínském ghettu žít. Tak se podařilo zajistit pro 50 000 lidí, namačkaných ve zdech Terezína, alespoň nezbytné množství nezávadné vody. Bylo toho dosaženo generální opravou a rekonstrukcí vodárny, která po dlouhou dobu sloužila městu i po válce, vyhloubením pěti nových hlubokých studní a rozšířením povrchového vodovodního vedení. V bývalém městském pivovaru byla vybudována dezinfekční a odvšivovací stanice a zároveň postavena čistička odpadních vod. Ubytovací prostory vězňů byly vybaveny třípatrovými kavalci; i tak se roku 1943 ubytovací kapacity nedostávalo a teprve postupně byla řešena situace lidí

257

HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 22. 258 UTITZ, Emil: Psychologie života v terezínském koncentračním táboře. Praha 1947, s. 8-9.

61

umístěných na půdách. Za městem byly postaveny dřevěné baráky o ploše 12 000 m², zařízeny kuchyně s potřebným objemem kotlů, byla vybudována zdravotnická a sanitární zařízení a zajištěn jejich provoz. Vězni samotní museli postavit železniční přípojku, jež spojila ghetto s tratí Praha - Ústí nad Labem.259 Dne 4. května 1942 začala výstavba krematoria v bohušovické kotlině vedle místa, kde se až doposud pochovávalo.260 Od října 1943 bylo uvedeno do provozu.261 Za mnohá rozhodnutí, učiněná v této situaci, byla židovská samospráva vězni kritizována. Mnozí obviňovali její činitele z korupce a protekcionářství.262 Pro Edelsteinův štáb, kanceláře samosprávy a stráž ghetta komandatura vyčlenila Magdeburské kasárny. Stalo se tak na základě nařízení Hanse Günthera, že židovské starší a vedení tábora je třeba umístit odděleně a s nimi ubytovat i vedoucí židovské samosprávy. Zvláštní výhody pro tyto představitele ghetta (včetně toho, že po příjezdu si členové AK mohli ponechat peníze, cennosti, tabák atd., které však 1. ledna 1942 stejně museli odevzdat) vedly od samého počátku k rozkolu mezi vězni.263 Další posun k horšímu nastal, když od března 1942 začaly přijíždět manželky a rodiny vysokých funkcionářů. Ženy s sebou přivezly spoustu zavazadel a jejich muži je téměř triumfálně dopravili z nádraží přímo do připravených bytů v Magdeburských kasárnách,264 aniž by noví příchozí poznali ubohost „Schleuse“265 a tábora. Začal rodinný život vysokých pánů v jejich vlastních pokojích. Vytvořila se „lepší“ společnost, která působila jako špatný příklad, a tím začal odstup od prostých vězňů.266 Postupně Rada starších začala dostávat zvláštní příděly jídla a někdy také využívala služby Putzkolonne, úklidového oddělení, které jim drhlo podlahy, pralo šaty a nosilo uhlí ze sklepa.267 Každý člen Rady starších měl nárok na vlastní pokoj pro sebe a svoji rodinu; téměř všichni si ho zařídili luxusně. Rada starších byla chráněna 259

Se stavbou se začalo 24. srpna 1942. ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 143. 261 KRYL, Miroslav: Osud vězňů terezínského ghetta v letech 1941-1944. Brno 1999, s. 68-69. 262 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 23-24. 263 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 39-40. 264 Ačkoli místnosti byly malé a ponuré a jen spoře vybavené nábytkem, v očích vězňů, kteří žili v přelidněných místnostech oddělených dle pohlaví, to byla šlechtická sídla. Soukromá železná kamínka, elektrická plotýnka, židle, stůl s lampou, místo na obraz, samostatná postel, zrcadlo a možnost být sám – to vše byl přepych, o němž si obyčejný vězeň mohl nechat jenom zdát. 265 V době transportů vznikl nový pojem, německé slovo Schleusse. Čeští vězňové tomu říkali šlojska. Z té vzniklo ve vězeňském slangu i sloveso šlojsovat. Původně bylo tak pojmenováno shromaždiště, kam transporty přijížděly, nebo odkud odjížděly. Zde byli vězni obráni o všechen majetek, který jim zbyl. Správný překlad německého slova Schleusse byl propust. Časem se pod pojmem šlojsovat rozumělo opatřovat si věci nedovoleným způsobem. 266 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 135. 267 BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein. Praha 2001, s. 269-270. 260

62

před deportací. Pouze ten, kdo se „provinil“, odešel s transportem; tato situace trvala až do podzimu 1944, kdy byla i většina členů Rady bez „provinění“ odeslána příslušníky SS na smrt. Každý z nich měl sestavit „ochrannou listinu“ 30 osob, které neměly být deportovány.268 První židovská samospráva a Rada starších v Terezíně byly „české“. Termín „český“ pro její označení je ale velice relevantní. Někteří členové samosprávy, jako byl např. Erich Österreicher či Joseph Lichenstern, byli ze Sudet, odkud po mnichovské dohodě uprchli do českého vnitrozemí. Jiní, jako např. Fredy Hirsch, pocházeli z Německa, které opustili po Hitlerově nástupu k moci. V Radě starších a židovské samosprávě byli zároveň zastoupeni reprezentanti dvou hlavních názorových proudů - sionisté a představitelé českožidovského hnutí.269 Když do Terezína začaly v létě 1942 přijíždět transporty se Židy z Německa a Rakouska, doba „jednobarevného“ složení ghetta i samosprávy trvale skončila. Nucená koexistence deportovaných z českých zemí, Německa, Rakouska, později i z Holandska, Dánska a odjinud byla v ghettu zdrojem mnoha vnitřních napětí a sporů. Navenek se změna státního složení deportovaných odrazila v novém personálním obsazení židovské samosprávy a Rady starších.270 Podle rozkazu komandatury byla úřední řečí němčina. Zpočátku byla však interně používána téměř výhradně řeč česká. Změna nastala teprve později, když komandatura jmenovala do vězeňské samosprávy vězně z Německa a Rakouska.271 Bývá zdůrazňováno, že terezínská samospráva měla převážně sionistický charakter; zastoupeni v ní však byli i představitelé českožidovského směru (takto smýšlejících lidí byla v Terezíně většina).272 Počet členů Rady nebyl stabilní, ale byl dán momentální situací. Jejich členy navrhoval židovský starší a schvaloval velitel ghetta. Některé funkce byly obsazovány nařízením velitele. Rada byla svolávána písemně židovským starším nebo předsedou Rady, podle potřeby také na podnět alespoň tří jejích členů. Usnášeníschopná byla za přítomnosti nejméně tří pětin členů, z nichž každý měl stejné hlasovací právo. Hlasování probíhalo prostou většinou hlasů, při nerozhodném počtu rozhodoval předseda. Závěr Rady byl pro 268

ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 44. 269 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 14. 270 Tamtéž, s. 15-16. 271 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 93. 272 KRYL, Miroslav: Osud vězňů terezínského ghetta v letech 1941-1944. Brno 1999, s. 52.

63

židovského staršího pouhým doporučením, závazným se stal až po jeho souhlasu. Na poradách mohli být přítomni a přizváni členové bez hlasovacího práva, kteří podléhali mlčenlivosti stejně jako členové Rady starších.273 27. ledna 1943 informoval velitel ghetta Siegfried Seidl Jakoba Edelsteina a Ottu Zuckera, že následujícího dne do Terezína přijedou z Berlína a Vídně prominentní osobnosti. Mezi nimi měli být dr. Paul Eppstein, Philipp Kuzower a Leo Baeck, kteří patřili mezi vedoucí činitele Říšského sdružení Židů v Německu; dále předseda vídeňské obce dr. Karl Löwenherz a jeho zástupce dr. Benjamin Murmelstein. Seidl přítomným rovněž sdělil, že nové situaci v ghettu bude rovněž odpovídat složení vedení samosprávy. V jejím čele bude stát Paul Eppstein, Jakob Edelstein a Karl Löwenherz, kteří budou tvořit jakýsi triumvirát. Odpovědnost za správu ghetta měl převzít dr. Paul Eppstein. Protože Karl Löwenherz nebyl nakonec na osobní zásah Adolfa Eichmanna do Terezína deportován, nahradil jej v tomto „triumvirátu“ Benjamin Murmelstein.274 31. ledna 1943 bylo v TB č. 282 oznámeno složení nového vedení samosprávy: „Na rozkaz nadřízených orgánů byla židovská samospráva reorganizována: V čele ghetta je tříčlenné vedení: židovským starším je dr. Paul Israel Eppstein, jeho zástupci jsou Jakob Edelstein a dr. Benjamin Israel Murmelstein. Ústřední sekretariát podléhá vedení, vedení ghetta je jako dosud poradním orgánem dvanáctičlenné Rady starších“.275 Výměna židovského staršího vyvolala zmatek nejen mezi terezínskými vězni, ale i v řadách samosprávy. Velmi podrobně tuto situaci komentuje Egon Redlich ve svém deníku: 29. leden 1943: „Změna ve vedení ghetta přinesla velký zmatek. Dnes se rozhodli, že místo Löwenherze276 bude ve vedení Murmelstein, Edelstein bude druhý, Murmelstein třetí“.277 30. leden 1943: „Jako bomba přišla změna vedení. Eppstein, Löwenherz, Edelstein, dnes změna – Eppstein, Edelstein, Murmelstein. Samozřejmě vnesl tento fakt, jakož i příchod prominentů z Prahy do ghetta velký nepokoj. Nikdy nebyli Edelstein a Zucker tak populární jako dnes. Snad je v tom závist na ty, kteří žili 14 měsíců relativně v klidu, snad

273

BENEŠ, František; TOŠNEROVÁ, Patricie: Pošta v ghettu Terezín 1941 – 1945. Praha 1996, s. 49. HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 16. 275 Tamtéž, s. 292. 276 Dr. Josef Löwenherz byl vedoucím ŽNO ve Vídni. 277 REDLICH, Egon: Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1. 1. 1942 – 22. 10. 1944. K vydání připravil o úvodní studii, vysvětlivky a ediční poznámku napsal Miroslav Kryl. Brno 1995, s. 174. 274

64

uznání výkonu těch, kteří zde 14 měsíců pracovali. Jistě také Seidl není příliš vývojem situace nadšen“.278 1. únor 1943: „Němci sem poslali různé ty „vůdce“ pouze s tím úmyslem, aby vnesli do ghetta spory a zmatek. Možná, že se jim zdá vývoj bez hněvu a sporu nebezpečný“.279 V červnu byl schválen nový statut Rady starších, který upřesňoval některé otázky týkající se pravomoci židovského staršího, jeho zástupců a Rady. Rada starších se rozšířila na třináct členů.280 Rada se během času přijímáním nových členů rozrostla až na 27 osob, k čemuž ještě přistupovali někteří takzvaní „hosté Rady starších.“ Nikoliv sice ve vztahu k SS, interně si však všichni bývalí členové nabytá práva podrželi a byli nadále zváni k poradám – hovořilo se o „rozšířené Radě starších“.281 Po katastrofě, kterou znamenal podzim 1944, byla Rada starších prakticky zlikvidována. Šestnáct členů bylo deportováno, ostatní zbaveni funkce. Murmelstein řídil správu s několika pomocníky.282 V MT č. 55 ze 13. prosince 1944 bylo oficiálně oznámeno poslední personální složení židovské samosprávy a její organizační struktura. V samosprávě měli zastoupení Židé z protektorátu, Německa, Rakouska, Nizozemska a Dánska. Výrazně se změnila i její organizační struktura. Zatímco původní židovská samospráva bylo složená z pěti hlavních oddělení, ve schématu zveřejněném 13. prosince jich bylo už devět.283 Židovským starším byl oficiálně jmenován dr. Benjamin Murmelstein,284 který měl zastupovat samosprávu navenek. Jemu k ruce byla Rada starších v čele s předsedou dr. Leo Baeckem, dále dr. Max Friediger, dr. Heinrich Klang, dr. Alfred Meissner a Prof. Eduard Meijers. 285 Murmelstein sám na svou funkci rezignoval 5. května 1945. Po osvobození si vězni sami zvolili za svého staršího Ing. Jiřího Vogla, který je do doby ukončení repatriace zastupoval při 278

REDLICH, Egon: Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1. 1. 1942 – 22. 10. 1944. K vydání připravil o úvodní studii, vysvětlivky a ediční poznámku napsal Miroslav Kryl. Brno 1995, s. 174. 279 Tamtéž s. 175. 280 BENEŠ, František; TOŠNEROVÁ, Patricie: Pošta v ghettu Terezín 1941 – 1945. Praha 1996, s. 49-51. 281 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 48. 282 Tamtéž, s. 49. 283 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 17. 284 Benjamin Murmelstin pocházel z Haliče, narodil se v roce 1905. Většinu svého života z doby před druhou světovou válkou prožil ve Vídni, kde byl od roku 1931 rabínem. Po anšlusu Rakouska patřil mezi čelné představitele tamní židovské obce. Po válce byl obviněn z kolaborace, po roce a půl propuštěn z vyšetřovací vazby v Litoměřicích. Zemřel v Římě v říjnu 1989. 285 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 477-478.

65

jednáních se sovětským vojenským velitelem města a se zástupci československých úřadů.286 V den, kdy Benjamin Murmelstein rezignoval na svou funkci, žil jen málokdo z těch, kdo se v prosinci 1941 stali členy prvního vedení terezínské židovské samosprávy a Rady starších. JUDr. Leo Janowitz byl zatčen počátkem září 1943. Spolu s Fredy Hirschem byl zařazen do transportu, který 6. září odjel z Terezína do Osvětimi-Birkenau. Zemřel v tamní plynové komoře 8. března 1944. Janowitzův nástupce ve funkci vedoucího ústředního sekretariátu a současně zástupce židovského staršího Ing. Otto Zucker byl 28. září 1944 deportován do Osvětimi-Birkenau. Odjel v prvním z 11 transportů, jimiž bylo do 28. října 1944 odvezeno 18 402 lidí. O dva dny později zahynul v plynové komoře. Podzimními transporty však byli deportováni téměř všichni bývalí i současní členové Rady starších, přední členové židovské samosprávy. Byli mezi nimi nejen Egon Popper, Erich Österreicher, Erich Munk, Adolf Rudnik, Karel Schliesser, Ervín Elbert, kteří působili v Radě starších a v židovské samosprávě ghetta od jejího počátku, ale i Salo Krämer či František Weidmann, kteří byli posláni do Terezína až v roce 1943 a poté byli zapojeni do činnosti samosprávy. Všichni zahynuli v osvětimských plynových komorách.287 O těchto likvidačních transportech se ve svém deníku zmiňuje Alisah Sheková: 20. říjen 1944: „Jmenovité zařazení.288 Poslední vedoucí oddělení (Elbert, Klapp, Gonda Redlich), 80% všech lékařů, úplní mrzáci, na smrt nemocní tuberkulózou, na smrt nemocné děti bez rodičů, matky smrtelně nemocných dětí opuštěny. Je to tak hrůzné, že už ani nelze být nešťastnou“.289 27. říjen 1944: „Paní Eppsteinová,290 tři sekretářky, všechny v transportu“.291 28. říjen 1944: „Navagonování. Jmenovité zařazení – odjíždějí poslední vedoucí. Oddělení dočista prázdné. Kde bylo 100 lidí, jsou tři. Všechny kuchyně až na dvě uzavřeny. Tříletá

práce.

Bergmann,

Weidmann,

Popper,

Mandler,

Reinisch

Schliesser,

Österreicher292 atd. Všichni, kteří to všechno tady dělali s obrovským vypětím energie,

286

HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 17. 287 Tamtéž, s. 17-18. 288 Tzv. Weisung. 289 SHEKOVÁ, Alisah: Terezínský deník. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 252-274, zde s. 254. 290 Hedvika Eppsteinová, manželka druhého terezínského židovského staršího Dr. Paula Eppsteina (1902 – 1944), který byl v terezínské Malé pevnosti zavražděn již v den svého zatčení, 27. září 1944. 291 SHEKOVÁ, Alisah: Terezínský deník. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 252-274, zde s. 257. 292 Členové Rady starších dr. Rudolf Bergmann (vedoucí Finančního oddělení), dr. Erich Österreicher (vedoucí Ústřední práce), dr. Egon Popper (vedoucí Oddělení pro vnitřní správu), Karel Schliesser (vedoucí

66

v nebezpečí života při každé denní návštěvě komandatury, s nelidskou odpovědností za život a smrt tisíců – 2 038 osob, po 50 i více ve vagonu. Günther293 dal přibít na poslední malá okénka plech, takže lidé cestují bez atomu vzduchu a světla na hromadách zavazadel 24 hodin, s jediným kbelíkem pro 50 lidí“.294 V některých koncentračních táborech, jako i v Terezíně, existovala specifická skupina vězňů, označovaná nacisty za „prominenty“,295 která byla v terezínském ghettu vytvořena na podzim roku 1942. Prominenti se do jisté míry stali protiváhou židovské samosprávy a Rady starších, které měly do té doby v ghettu určující slovo. Ustanovením kategorie prominentů byla vlastně svým způsobem vytvořena nová společenská elita, kterou vždy obklopoval určitý počet vězňů ve snaze být prominenty hájen. Zároveň však, přesně v německých intencích, vznik jakékoli elitní skupiny vyvolával u ostatních terezínských vězňů závist a zášť, které vedly k mnoha rozkolům.296 Zřetelnou motivací byla i snaha zamezit intervencím důležitých osobností zvenčí ve prospěch některých vězňů. V neposlední řadě mělo svůj význam i to, že takto vybraní „prominentní“ vězni nevědomky a bez vlastního přičinění představovali pro nacisty určité alibi vůči světové veřejnosti a také výhodný obchodní artikl297 Hlavní a zásadní výhodou, kterou prominentství přinášelo, byla jistá ochrana před deportacemi na Východ. Naprostá většina z nich však v těchto transportech nakonec skončila.298 Prominenti měli také lepší ubytovací podmínky - byli ubytováni přednostně a v lepších bytech. Směli bydlet sami nebo s rodinou.299 Hospodářského oddělení) byli deportováni na podzim roku 1944 do Osvětimi a ihned po příjezdu zavražděni v plynové komoře. Stejný osud potkal dr. Františka Weidmanna, bývalého vedoucího ŽNO v Praze, dále Roberta Mandlera, obávaného organizátora deportačních transportů z Prahy (šéfa Transportního oddělení) a nenáviděného lékaře Ottu Reinische, jehož činnost při odbavování transportů na Východ z Terezína byla zvlášť hrůzná. 293 SS-Sturmbannführer Hans Günther. 294 SHEKOVÁ, Alisah: Terezínský deník. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 252-274, zde s. 257. 295 Skupina terezínských prominentů nebyla jednolitá, ale dělila se do dvou skupin – „A“ a „B“. Prominenty zařazené do skupiny „A“ (čili významnější) jmenovaly orgány SS, prominenty skupiny „B“ navrhovala Rada starších, jmenováni však mohli být až po schválení komandaturou. Mezi prominenty nebyl zařazen pouze sám „nositel prominentství“, ale i celá jeho rodina, což platilo u obou skupin. Do kategorie „A“ byli zařazováni osobnosti mezinárodního věhlasu, důstojníci, stoupenci SS, zatímco v kategorii „B“ byli zastoupeni univerzitní profesoři, významní představitelé židovských organizací atd. Terezínských prominentů (včetně jejich rodinných příslušníků) se podařilo zaznamenat na 214, z toho 137 z kategorie „A“ a 77 z kategorie „B“. 296 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 54-55. 297 Tamtéž, s. 5. 298 79 prominentů (tj. 84 % z jejich celkového počtu) se navzdory mnohdy vysokému stáří dožilo v ghettu konce války. 299 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 60-61.

67

Co se stravy týká, často se uvádí, že prominenti měli nárok na zvýšené příděly jídla. Lze se však domnívat, že se tato výhoda, tak jako omezení pracovní povinnosti, týkala pouze některých z nich.300 Na rozdíl od ostatních vězňů směly prominentní osoby odesílat i několikrát měsíčně lístky o třiceti slovech.301

5.1 DENNÍ ROZKAZY RADY STARŠÍCH A SDĚLENÍ ŽIDOVSKÉ SAMOSPRÁVY Rada starších vydávala tzv. Denní rozkazy, které vznikaly od 15. prosince 1941 do 12. dubna 1944. Za tuto dobu jich bylo vydáno 433. V rámci zkrášlování ghetta během příprav na návštěvu delegace MVČK byly od dubna 1944 Denní rozkazy Rady starších nahrazeny Sdělením židovské samosprávy (Mitteilungen der jüdischen Selbstverwaltung). TB i MT byly vydávány v němčině, která byla úředním jazykem terezínského tábora. TB byly zprvu vydávány 6x týdně, a to od neděle do pátku.302 V TB č. 19 ze 4. ledna 1942 bylo řečeno: „O sobotách nebude Rada starších vydávat denní rozkazy, o vydávání svých denních rozkazů v sobotu si mohou starší budov rozhodovat sami“.303 Pravidelnost ve vydávání Denních rozkazů, byť s menšími výkyvy, končí v prosinci 1942. Od prosince 1942 do 12. dubna 1944, kdy vyšel poslední Denní rozkaz, byly většinou vydávány třikrát týdně.304 TB byly administrativním opatřením organizačního charakteru. Především sloužily, jak již napovídal jejich název, k uveřejňování rozkazů, příkazů a dalších nařízení táborové komandatury, která rozhodovala o veškerém dění v ghettu. Terezínští vězni, jimž byly určeny, jsou v nich vždy nazýváni obyvateli – die Insassen. Oficiální statut vězně totiž náležel pouze těm, kteří se v tomto společenství provinili proti „řádu ghetta“ a byli za to odsouzeni „ke ztrátě svobody“.305 Starší budov museli s obsahem TB denně seznamovat obyvatele kasáren a dbát na dodržování nařízení. Jednotlivé body, týkající se všech obyvatel kasáren, musel každý večer starší světnic předčítat všem jejím obyvatelům.306 300

HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 62. 301 Tamtéž. 302 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 39-41. 303 Tamtéž, s. 69. 304 Tamtéž, s. 39-41. 305 Tamtéž, s. 19. 306 Tamtéž, s. 51.

68

Prostřednictvím Denních rozkazů byla uveřejňována nejen nařízení táborové komandatury, která doslova rozhodovala o životě každého vězně, což se v prvé řadě týkalo přípravy deportačních transportů na Východ, ale i ta, jež nebyla ničím jiným než projevem každodenního týrání a šikanování vězňů. Vedle nařízení táborové komandatury se v nich objevují příkazy, pokyny a informace židovské samosprávy, která odpovídala za „běžný“ chod ghetta. Setkáváme se v nich i s příkazy, které vycházely z obecně platných předpisů pro celé území protektorátu. Týkalo se to např. dodržování opatřené protiletecké obrany, zavedení letního času apod. Podnět k vydávání Denních rozkazů Rady starších nepochybně vzešel ze strany táborové komandatury, kterou mohl inspirovat způsob, jakým fungovala nacistická ghetta v okupovaném Polsku.307 V Denních rozkazech byly zveřejňovány také případy úmrtí a narození. Narození dětí je v TB uváděno pouze do 8. září 1942 (TB č. 212). Objevovaly se zde také informace o přijíždějících a odjíždějících transportech. Často se opakovaly výzvy k čistotě na ubikacích a dodržování hygienických návyků, aby nedošlo k šíření epidemií. 308 Někdy Rada starších prostřednictvím TB vyslovila poděkování za dobře vykonanou práci ve výjimečně obtížných podmínkách. Pochválila záchrannou protizáplavovou četu, která byla v pohotovosti celé dva měsíce poté, co hladina Ohře stoupla přes dva metry, a požární četu za výborně odvedenou práci při zpevňování hrází, když tající sníh zvýšil hladinu řeky a hrozily záplavy.309 Bylo pečlivě dohlíženo na to, jaké informace se do Denních rozkazů dostanou a jaké není vůbec žádoucí uveřejňovat. Funkci cenzora prokazatelně plnila táborová komandatura, která obsah Denních rozkazů Rady starších a Sdělení židovské samosprávy schvalovala. Jejich obsah je poměrně stereotypní. Je v nich věnována pozornost velmi omezenému kruhu problémů. Pokud některý z nich nabyl nežádoucí podoby, byl z textu Denních rozkazů jednoduchým administrativním opatřením odstraněn. Nejhrůznějším odrazem situace v ghettu nepochybně byly stále obsáhlejší seznamy zemřelých, které nakonec tvořily největší část denních rozkazů z léta a podzimu 1942. Sedm měsíců poté, co 1. února 1942 bylo v TB č. 40 oznámeno, že budou zveřejňovány „případy úmrtí“, bylo 19. září sděleno, že se s jejich uveřejňováním končí.310

307

HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 19-20. 308 Tamtéž. 309 Tamtéž, s. 19-20. 310 Tamtéž, s. 28.

69

Uveřejnění nařízení táborové komandatury o tom, že budou z ghetta vypraveny transporty na Východ, patřilo k okamžikům, jichž se vězni nejvíce obávali. Na bližší informace o fungování celého deportačního mechanismu jsou však Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy skoupé a vypovídají o něm velice málo. Začátkem roku 1944 od nich bylo upuštěno úplně.311 Obyvatelé ghetta pociťovali samosprávu jako vrcholek táborové hierarchie, která ukládala tresty, vydávala zákony, provozovala monstrózní byrokracii. Existoval zlý výrok o „vazbě v Terezíně“, zostřené židovskou samosprávou. Rozumní lidé uznávali však také jako ulehčení, že „tábor dostával své rozkazy prostřednictvím samosprávy, takže obyvatelé neměli stále a kvůli všem možným maličkostem co dělat přímo s SS“. Viděno zdola, zdál se být Judenältester neomezeným pánem ghetta, byl v pravidelném kontaktu s komandaturou SS, které referoval a od které přijímal rozkazy.312

5.2 RADA STARŠÍCH První TB, který vyšel deset dní po příjezdu vedení, oznamoval, že v čele ghetta stojí Jakob Edelstein, Otto Zucker jako jeho zástupce a Rada starších, jejíž členové budou oznámeni později. Slovo „starší“, Ältester, bylo odkazem na dávný středověk a dochovalo se pouze v podvrženém antisemitském spisu z 19. století, známém jako Protokoly sionských mudrců. Židé toto slovo užívali jen zřídka a ve 20. století nebylo obvyklé ani v němčině, ani v češtině. Jako termín je vybrali Němci, protože jiné označení pro postavení „vedoucího“ nebo „předsedy“, se pro „méněcennou rasu“ nehodilo.313 Členové Rady starších byli jmenováni židovským starším, který prováděl nová jmenování a změny ve složení po slyšení Rady starších. Ta se scházela k pravidelným schůzím jednou týdně, ale existovaly případy, kdy zasedala mimořádně na svolání židovského staršího, jeho zástupce nebo také na žádost nejméně 5 členů Rady starších. Radě předsedal židovský starší, v případě jeho nepřítomnosti zástupce.314

311

HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 32. 312 BENZ, Wolfgang: Terezín v historii německých Židů. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 80-86, zde 82. 313 KASPEROVÁ, Dana: Výchova a vzdělání židovských dětí v Protektorátu a v ghettu Terezín. Praha 2010, s. 108. 314 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 50.

70

Schůze se obvykle konaly v neděli dopoledne a trvaly dvě až čtyři hodiny. Většinou je zahajoval a končil židovský starší. V jejich průběhu obvykle zazněly referáty, o nichž se diskutovalo a hlasovalo.315 Rada starších byla pod vedením židovského staršího nejvyšším židovským orgánem. Židovský starší vykonával návštěvy na služebně, které byly jinak zásadně zakázány. Byl také nejvyšším židovským soudcem v Terezíně a jeho trestní pravomoci podléhali členové Rady starších, kteří byli z ostatní židovské soudní moci vyjmuti. Kromě toho židovský starší s konečnou platností rozhodoval o stížnostech vůči trestům detektivního oddělení.316 „Židovský starší se jevil být pánem ghetta s diktátorskými pravomocemi. Byl mnohem víc než starostou nebo prezidentem, byl neomezeným vládcem – pokud ho neomezili příslušníci SS. Téměř vše se v ghettu dělo jeho jménem. Jeho jménem se vykonávalo právo a dávala milost. On určoval politiku společenství a jen on se funkcionářům SS za vše zodpovídal. Táboru se teoreticky zodpovídat nemusel, svá opatření vězňům nemusel vysvětlovat“.317 Všechny jeho jménem provedené úkony nabyly právní moci díky jeho postavení. Pokud neintervenovali příslušníci SS, byl každý vězeň zodpovědný bezprostředně jemu. Jeho jménem potvrzovala „personální kancelář“ všechny důležitější zaměstnance samosprávy a také je odvolávala. Jako jedinému Židovi mu náleželo zásadní, byť omezené právo stýkat se s velitelem SS, jehož příkazy přijímal a jemuž směl přednést přání a prosby, zatímco podle předpisu žádný jiný vězeň – výjimkou bylo „nebezpečí z prodlení“ – esesmana oslovit nesměl.318 Byl-li židovský starší zaneprázdněn, zastupoval ho před představiteli SS jeho zástupce; ten je rovněž často bral na jednání s těmito funkcionáři.319 Ve funkci židovského staršího se vystřídali tři Židé: Jakob Edelstein, Paul Eppstein a Benjamin Murmelstein. Tito vrcholní představitelé terezínské židovské samosprávy měli, i přes mnohé názorové diferenciace, také společný cíl: snahu zachránit v „závodě o čas“ alespoň část židovského společenství před smrtí. Edelstein, Eppstein i Murmelstein se nacházeli v extrémní situaci terezínského ghetta, v níž převzali nesmírnou osobní

315

ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 51. 316 Tamtéž, s. 293. 317 Tamtéž, s. 39. 318 Tamtéž. 319 Tamtéž, s. 43.

71

odpovědnost za osudy tisíců terezínských vězňů. Na jejich konání musí být proto nahlíženo právě v kontextu této mezní situace.320 Tito tři muži měli zastupovat osud společenství, neboť o jeho vedení nemohlo vzhledem k jejich nedostatku moci být ani řeč. Neštěstím bylo, že nedošlo k žádné spolupráci. Každý z nich měl svůj osobní okruh věrných, který na ty druhé hleděl se střídavou nedůvěrou, nikdo z nich nepotlačil své vlastní ambice, každý se podílel na malých či velkých intrikách. Jako špičkoví funkcionáři zcela jistě rozhodujícím způsobem selhali, zatímco ze strany SS byly jejich vnitřní spory žádoucí a byly vydatným způsobem využívány. Takto šlo tábor ovládat mnohem snáz, než kdyby protihráčem SS byla jednotná vůle, o jejíž formaci se Edelstein přinejmenším snažil. Zvlášť on a Eppstein se vzájemně špatně snášeli; intrikovali navzájem, přičemž Edelstein nakonec podlehl. Eppstein dokázal svého předchůdce, jehož brzy přestal brát na ranní raport u velitele tábora, postupně vytlačit z pozic.321 Z dosavadního výzkumu je zřejmé, že se představitelé samosprávy lišili od sebe charakterem, vzděláním, názory a hlavně přístupem k nacistickým katanům. Přes své názorové diferenciace a rozpory měli Edelstein, Eppstein a Murmelstein i společné cíle a naděje, které se nám zdají s odstupem času důležité pro porozumění jejich jednání. Byla to především víra ve vítězství Spojenců a snaha zachránit alespoň část osazenstva ghetta před zničením. A co je nejdůležitější, každý svým způsobem vedl závod s časem. V této souvislosti je dlužno si také uvědomit, že téměř všichni vedoucí měli za sebou „předkapitolu“ – dlouholetou činnost v zájmu židovské pospolitosti. Šlo tedy o kontinuitu, o pokračování v jejich obecních funkcích, když se v letech 1939 – 1941 ve spolupráci se zástupci Zentralstelle ujali nových úkolů.322 Činnost a taktika představitelů židovského vedení se lišila v různých oblastech, podmíněna vnitropolitickou situací a vývojem válečné situace na frontách. Je ovšem nesporné, že v kritické fázi vyhlazovací politiky se vedoucí činitelé židovské samosprávy octli v nemožné, bezprecedentní situaci. Skutečnost, že jim bylo nařízeno aktivně se podílet na sestavování deportačních listin nebo při vyřizování reklamací, je stavěla do stálého konfliktu s osazenstvem. Strach před transporty na Východ vytvářel půdu protekcionářství a zlou krev také mezi vězni samými. Je známé, že politické a ideologické 320

KASPEROVÁ, Dana: Výchova a vzdělání židovských dětí v Protektorátu a v ghettu Terezín. Praha 2010, s. 108. 321 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 167. 322 ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Představitelé terezínské samosprávy. Názorové diferenciace. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 99-111, zde s. 103-104.

72

rozdíly se v podmínkách terezínského tábora vyostřily. Sama komandatura přispívala k osobním sporům a nesvárům všemi prostředky.323 Denně kromě neděle podával starší komandatuře zprávy. Ten ho informoval o stavu ghetta, počtu nemocných, o reakcích na předchozí nařízení, dával návrhy, vznášel žádosti a předával dopisy pro pražskou židovskou obec. Byl informován o transportech, které měly přijet i odjet. Když se vrátil do své kanceláře, zapsal stručný Aktenvermerk (spisový záznam), který byl závazný pro Židy, nikoli však pro Němce. Kopii předal Radě starších. Podle předpisů byla Rada starších oprávněná činit rozhodnutí ve všech ohledech života v ghettu, ale v případě potřeby mohl starší (či jeho zástupce) rozhodnout o čemkoli sám a Radu o tom uvědomit dodatečně. Při horečném tempu života v ghettu byl tento způsob celkem běžný. 324 Každý Judenältester a každý člen jeho Rady si byl vědom skutečnosti, že uposlechnutí příkazů moci znamenalo podílet se na klamu a ničení. Neměli jinou volbu než hrát s sebou a současně se pokusit – pokud to jen bylo možné – o ulehčení osudu svých spoluvězňů. Žádný člověk, byť by jeho charakter byl sebesilnější, nebyl by býval s to za těchto podmínek odvrátit útoky nacistického režimu.325 Představitelé terezínské samosprávy byli v podstatě rukojmí – tragické postavy. Nakonec téměř všichni zahynuli mučednickou smrtí, aniž by zanechali písemné svědectví.326 Přes veškeré úsilí se jim nepodařilo zachránit jádro ghetta. Na podzim roku 1944 velitel komandatury Rahm osobně vybíral pro likvidaci práceschopné a tvůrčí element, který ještě v ghettu zůstal. Víc než 18 000 vězňů bylo deportováno do Osvětimi před tím, než musel být zastaven provoz v plynových komorách. Přesto však zdecimovaný tábor nevyprázdnili. Měl sloužit pro Himmlerovy záměry až do konce války jako „vzorné židovské sídliště“.327 Hodnotit situaci židovského staršího je dnes obtížné. Byl bezmocný vůči nacistům vládnoucím terezínskému ghettu, na druhou stranu však vystupoval jako hlava

323

ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Představitelé terezínské samosprávy. Názorové diferenciace. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 99-111, zde s. 104. 324 BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein. Praha 2001, s. 262. 325 BENZ, Wolfgang: Terezín v historii německých Židů. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 80-86, zde 83. 326 Jediný, kdo přežil válku, byl Murmelstein, který napsal apologetickou knihu o svém konstruktivním přínosu: Terezín; il ghetto-modello di Eichmann, Bologna 1961. 327 ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Představitelé terezínské samosprávy. Názorové diferenciace. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 99-111, zde s. 106.

73

společenství. Jeho rozhodnutí a rozkazy, ať dobré či špatné, mohly sice určovat osudy, zachránit či zatratit život, přesto však neměly žádnou váhu.

5.2.1 JAKOB EDELSTEIN Prvním, kdo byl vybrán pro funkci židovského staršího v ghettu Terezín, byl Jakob Edelstein, který se narodil roku 1903 v haličském městě Horodence. Když roku 1914 vypukla první světová válka, mnoho Židů z Haliče uteklo a výjimkou nebyla ani rodina Jakoba, která našla útočiště v Brně.328 Na rozdíl od svých nástupců nedosáhl Jakob Edelstein vysokoškolského vzdělání (vystudoval brněnskou Státní obchodní akademii), i když by byl rád studoval politickou ekonomii v Brně, nedovolila mu to ale jeho finanční situace. Dal se tedy na jediné studium, které je dostupné chudým – čtení knih - , a začal otci socialismu: Marxem, Engelsem, Bobelem, Kautským apod. Vstoupil také do mládežnické sekce Německé sociálně demokratické strany v Československu.329 Po dokončení obchodní akademie se jeho útočištěm staly Teplice, kde se věnoval obchodní činnosti.330 J. Edelstein se během tří let vypracoval a stal se vlivnou osobou v sionistických institucích a hlavním ideologem československých socialistických sionistů. Byl členem organizací jako Techelet-lavan a Hechaluc.331 Po působení v Teplicích a v Ostravě byl vybrán na vedoucí místo v Palestinském úřadu v Praze, kde bylo jeho úkolem organizovat emigraci do Palestiny. Již zde se projevilo jeho úsilí o záchranu Židů v protektorátu. Jeho aktivity, které se postupně rozšiřovaly, se později propojily s opatřeními Židovské obce v Praze, rovněž usilující o záchranu co největšího počtu lidí.332 Uvědomoval si, že v zájmu záchrany Židů je třeba vyjednávat s nepřítelem. Kontakt s SS pro něj znamenal neustálý boj se strachem. Přátelé i oponenti ho kritizovali pro jeho styky s Němci, ale on odpovídal vždy stejně: „Závodíme s časem“. Byl hluboce pesimistický ohledně osudu evropských Židů, pokud válka neskončí brzy. Nedělal si iluze,

328

BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein. Praha 2001, s. 21-24. Tamtéž, s. 26-30. 330 Tamtéž, s. 32. 331 Tamtéž, s. 44. 332 SHLAINOVÁ, Margalit: Úsilí Jakoba Edelsteina o záchranu Židů z Protektorátu Čechy a Morava od května do prosince 1939. Analýza korespondence. In: Terezínské studie a dokumenty 2003. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2003, s. 135-154, zde s. 135. 329

74

že by jim svět přišel na pomoc, nebo že by Židé svobodného světa měli moc zachránit své bratry z pasti německé okupace.333 Edelstein, poznamenaný svými zkušenostmi z první světové války, kterou prožil jako uprchlické dítě, viděl jako možnost vystěhovat co největší počet židovské mládeže do Palestiny, kontrolované od konce první světové války Brity.334 Sám navštívil Palestinu, když 29. května 1939 zahájil jako vyslanec Ústřední sionistické organizace desetidenní návštěvu Tel Avivu. Cílem cesty bylo obstarat v rámci „dohody

o

vystěhovalectví“

přistěhovalecké

certifikáty

a

naplánovat

ilegální

přistěhovalectví ve velkém. Jeho žena a syn zůstali v Praze jako rukojmí, proto tam nemohl zůstat a vrátil se zpět do protektorátu.335 Šest týdnů po začátku války bylo Edelsteinovi Eichmannem přikázáno, aby doprovázel první transport do Niska nad Sanem v Lublinském distriktu v Polsku. Odtud se vrátil do Prahy v listopadu 1939.336 Nisko Edelsteina osobně poznamenalo. Byl pevně rozhodnut podniknout vše, aby zabránil deportaci česko-moravských Židů do východní Evropy. Na místě se přesvědčil o tom, že deportace na Východ by pro většinu z nich znamenala jistou smrt. Pokoušel se hledat nové cesty k vystěhování Židů z protektorátu, což bylo po 1. září 1939 skoro nemožné.337 Již na sklonku léta 1941 založila pražská židovská obec – Edelstein byl zástupcem jejího vedoucího Františka Weidmanna – nové oddělení, nazvané jednoduše „G“, které řídil Otto Zucker. Jeho funkcí bylo připravit podklady pro zřízení ghett nebo pracovních táborů v okolí velkých průmyslových aglomerací či podniků jako Škodovka nebo ocelárny v Kladně. Pracovní tábory ztělesňovaly podle Edelsteinova názoru vazbu na válečný

333

BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein – první židovský starší Terezína. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 73-79, zde s. 74. 334 Tamtéž, s. 137. 335 Tamtéž, s. 139-140. 336 V tomto období se zrodila myšlenka, že větší počet Židů bude soustředěn v ghettech, proto byli v říjnu 1939 židovští funkcionáři z Prahy vysláni do Niska nad Sanem k „přípravným rozhovorům“. Bylo tam deportováno i 1 291 mužů z moravských okresů Ostrava a Frýdek-Místek. Ukázalo se však, že v tomto stadiu je masová koncentrace Židů v odlehlých oblastech z organizačního hlediska úkol „nesnadný“; tábor Nisko byl v dubnu 1940 rozpuštěn, a ti, kteří přežili – asi 460 mužů – se mohli vrátit do svých domovů. Dva roky poté byli deportováni do Terezína. První pokus o „ghettoizaci“ Židů na Východě tedy selhal. 337 SHLAINOVÁ, Margalit: Úsilí Jakoba Edelsteina o záchranu Židů z Protektorátu Čechy a Morava od května do prosince 1939. Analýza korespondence. In: Terezínské studie a dokumenty 2003. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2003, s. 135-154, zde s. 142-143.

75

průmysl a nadějnou šanci pro mladou a střední generaci dočkat se konce války. 338 Na obci představoval údajně vůdčí osobnost. Zastupoval zde silnou sionistickou frakci.339 Ruth Bondyová Edelsteina popsala takto: „Edelstein nebyl typ neohroženého hrdiny. Stačilo se na něho podívat: židovský úředník s brýlemi, který se děsil násilí a v životě na nikoho nevztáhl ruku. Když byl někdy nečekaně volán na Gestapo, cítil, že ho přemáhá slabost, zbledl a musel jít na záchod – ani s rozbouřeným žaludkem však nikdy nedopustil, aby ho strach přemohl“.340 Zájmy ghetta spolu s O. Zuckerem zastupoval již při jednáních v Praze s budoucím velitelem tábora Seidlem a šéfem Ústředny pro židovské vystěhovalectví Güntherem. Z jejich návrhu struktury židovské samosprávy vykrystalizovala její reálná podoba, která se později modifikovala podle nastalé situace.341 Jacob Edelstein do ghetta přijel 4. prosince 1941 spolu se štábem svých blízkých spolupracovníků, zejména z pražského Palestinského úřadu. Edelsteinovým zástupcem se stal Otto Zucker a Leo Janowitz (ústřední tajemník) byl jeho pravou rukou.342 Povahově se Edelstein a Zucker doplňovali. Edelstein byl praktický politik, Zucker znamenitý technik a znalec umění. Edelstein byl konciliantní, Zucker lpěl na zásadách. Na rozdíl od svých nástupců byl Edelstein srdnatý a odvážný. Dovedl se často nacistům postavit a dosáhnout odvolání některých pro tábor zvlášť nepříznivých nařízení.343 Funkce židovského staršího se ujal 5. prosince 1941 a vykonával ji do 31. března 1943, kdy se stal zástupcem nového židovského staršího.344 V prvním terezínském TB byl 15. prosince 1941 Jakob Edelstein jmenován židovským starším a jeho zástupcem stanoven Otto Zucker.345 Především na Edelsteinovi ležela zodpovědnost za vybudování životaschopného ghetta v nejtěžším počátečním období roku 1942.346 Plán na vybudování produktivního soběstačného židovského města, s nímž do ghetta přijel, které by svou hospodářskou 338

BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein – první židovský starší Terezína. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 73-79, zde s. 74-75. 339 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 39. 340 BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein. Praha 2001, s. 151. 341 BENEŠ, František; TOŠNEROVÁ, Patricie: Pošta v ghettu Terezín 1941 – 1945. Praha 1996, s. 49. 342 KASPEROVÁ, Dana: Výchova a vzdělání židovských dětí v protektorátu a v ghettu Terezín. Praha 2010, s. 105. 343 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 102. 344 BENEŠ, František; TOŠNEROVÁ, Patricie: Pošta v ghettu Terezín 1941 – 1945. Praha 1996, s. 49. 345 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 51. 346 BENEŠ, František; TOŠNEROVÁ, Patricie: Pošta v ghettu Terezín 1941 – 1945. Praha 1996, s. 49.

76

důležitostí poskytlo svým nedobrovolným obyvatelům ochranu před transporty na Východ, padl v tomto období ghetta.347 Musel se vyrovnat nejen s vlastním zklamáním z nemožnosti uskutečnit své představy, ale i reálnými problémy chaosu, hladu, vysoké úmrtnosti vězňů, deportačními transporty a dalšími negativními okolnostmi, které v tomto roce ovlivňovaly atmosféru ghetta.348 Terezín byl nakonec jen přestupní stanicí, nikoliv útočištěm. Edelsteinovi se přesto za mimořádně obtížné situace podařilo vybudovat základy ghetta a „fungující“ židovskou samosprávu.349 Willy Mahler ve svém deníku zachytil projev Jakoba Edelsteina o budování ghetta z 2. dubna 1943: „V závěru svého projevu Jakob Edelstein vzpomíná, jak bylo pracováno ve dnech předání města do správy židovské samosprávy. Tyto dny nejintensivnější a nejnamáhavější práce vstoupily do dějin ghetta Terezín, jako vzory nejkrásnějšího lidského snažení po stránce života jednotlivce i celku i po stránce pracovní výkonnosti všech těch, kteří ghettem procházejí“.350 Zdůrazňováním

pracovní

síly

terezínských

vězňů,

využitelné

pro

model

„produktivního ghetta“ (tj. pro výrobní a obchodní činnost a tím o zásobovací a finanční soběstačnost) i pro účely válečné výroby, se Edelstein snažil zabránit jejich odtransportování z Terezína nebo alespoň tyto deportace oddalovat. Podobně vyzněla snaha zachránit děti zvýšením jejich přídělů jídla na úkor starých lidí. Téměř všechno uvedené úsilí se ukázalo marné.351 Je těžké zhodnotit Edelsteinův vliv na způsob života, který se v ghettu vyvinul jinak, než plánovali Heydrich a Eichmann v říjnu 1941. Ti si představovali, jak „si Židé připravují obydlí v podzemí“ a spí na slámě na podlaze. Edelstein, Zucker, inženýři a dělníci ghetta se zasloužili o zajištění dodávky vody, řešení systému kanalizace, kuchyní, zdravotnických služeb atd. Zároveň však připravili základ „vzorného ghetta“, který pak Eichmann uměl využít pro své záměry.352 Ačkoli Edelsteina jmenovali do funkce Němci a jako židovský starší musel předávat německé rozkazy, vězni ghetta bez ohledu na politickou příslušnost ho nikdy nepovažovali

347

KASPEROVÁ, Dana: Výchova a vzdělání židovských dětí v protektorátu a v ghettu Terezín. Praha 2010, s. 105. 348 BENEŠ, František; TOŠNEROVÁ, Patricie: Pošta v ghettu Terezín 1941 – 1945. Praha 1996, s. 49. 349 KASPEROVÁ, Dana: Výchova a vzdělání židovských dětí v protektorátu a v ghettu Terezín. Praha 2010, s. 105. 350 Deník Willyho Mahlera, APT, inv. č. A 5704. 351 KRYL, Miroslav: Osud vězňů terezínského ghetta v letech 1941-1944. Brno 1999, s. 52. 352 BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein – první židovský starší Terezína. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 73-79, zde s. 75-76.

77

za německého lokaje. Zastupoval je před Němci a existoval dostatek důkazů (dokonce i od českých četníků), že to dělal tak odvážně a moudře, jak jen bylo v lidských silách. Ruth Bondyová popsala prvního židovského staršího takto: „Jakob se nikdy nechoval panovačně, jako se stávalo různým úředníkům, kterým náhle získaná moc stoupla do hlavy. Na ulicích se zdravil s lidmi spíše rád než z pocitu povinnosti. Vždy srdečný, vždy zdvořilý, zastavil se na kus řeči se známými, i když se jim nemohl věnovat cele, protože ho tížily naléhavější záležitosti. Tak jako v minulosti i v Terezíně rád hovořil na veřejnosti, před dělníky, sionisty a mladými lidmi, a i když se u obav před německýma ušima vyhýbal zásadním problémům (hlavně při větších shromážděních), v proslovech se vždy ozýval náznak naděje. V jeho vzhledu, chování, v jeho bytě, ve způsobu života nebylo nic, co by svědčilo o tom, že by zneužíval výsadní postavení k osobnímu prospěchu – a v tomto ohledu jej oči obyvatel ghetta sledovaly opravdu ostražitě. Dveře jeho skromně zařízeného dvoupokojového bytu byly vždy otevřené. Lidé přicházeli a odcházeli v kteroukoli denní i noční hodinu“.353 S Edelsteinovým souhlasem či z jeho podnětu byl zaveden nový systém rozdělování potravin. Místo dosud platných stejných přídělů byly ustaveny tři kategorie. Pro těžce pracující bylo 500 g chleba na den, pro vězně průměrně pracující 375 g a pro nepracující 335 g. Celkem šlo o rozdíl jednoho až dvou krajíčků chleba na den, ale nejvíce tím byli postiženi staří lidé. Na druhé straně by bez pomoci práceschopných lidí nemohli stejně přežít. Poté, co bylo ghetto přeplněno bezmocnými starými lidmi z Německa a Rakouska, měli velitel tábora Seidl a Edelstein stejný cíl – udržet v ghettu více mladých a práceschopných lidí.354 9. ledna 1942 byli Edelstein a Zucker povoláni na německé velitelství, kde je Seidl informoval, že několik vězňů je odsouzeno na smrt. Židovská Rada měla do devíti hodin následujícího dne nechat postavit dvojitou šibenici na malém dvoře Ústeckých kasáren a připravit pevný provaz a dvacet pět rakví. V noci vyhloubilo nepočetné mužstvo mělké hroby ve zmrzlé zemi pod bedlivým dohledem SS a jiné mužstvo postavilo šibenici. Za úsvitu se objevil opilý Bergel a poslal pro Edelsteina: má dodat dva Židy jako popravčí nebo bude sám zastřelen. Byl vybrán jeden řezník, který pracoval v patologickém ústavu v Brně a byl pomocníkem popravčího. Radě starších byla účast na popravě přikázána.

353

BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein. Praha 2001, s. 285. BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein – první židovský starší Terezína. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 73-79, zde s. 77. 354

78

O šest týdnů později bylo za podobných událostí popraveno dalších sedm vězňů. Tentokrát Edelstein účast odmítl a předal Seidlovi rezignaci na postavení židovského staršího. Seidl rezignaci nepřijal, ale uvnitř ghetta do konce války k žádným dalším popravám nedošlo.355 V říjnu 1942 byla v ghettu zachycena zpráva ve vysílání rozhlasu BBC356 z Londýna o zabíjení Židů výfukovými plyny uvnitř nákladních aut. Sionistické podzemní skupině v ghettu, vedené Ing. Druckerem, se podařilo zachytit toto vysílání a informace předat Jakobu Edelsteinovi a jeho zástupci Ing. Otto Zuckerovi. I když se tyto pověsti nerozšířily mezi veškerým terezínským osazenstvem, ghetto se ocitlo ve stavu velké úzkosti. Edelstein cítil povinnost zjistit, co je pravdy na těchto pověstech o vraždění deportovaných. Jediný způsob, který mu zbýval, bylo obrátit se na velitele tábora Seidla a vyzkoušet, jak bude na tuto věc reagovat. Seidl se pokusil vyvrátit pověsti nebo alespoň vzbudit u Edelsteina pochybnosti o jejich opodstatnění. Poukázal na obtíže v dopravě vznikající ve spojitosti se zásobováním východní fronty a prohlásil, že kdyby měli toto v úmyslu, nebyly by transporty nutné. Mohli by přece dát do jídla jed a ušetřit tak dopravní prostředky. Seidlova odpověď ho pravděpodobně velmi znepokojila a zvětšila jeho pochybnosti, protože nikomu neprozradil podrobnosti z této rozmluvy. Navíc v polovině října 1942, když do ghetta přišlo více zpráv o jednom z transportů starých vězňů a vznikly velké obavy, Edelstein se už znovu na Seidla neobrátil, aby si je ověřil. Nové informace zřejmě potvrdily jeho podezření.357 Dne 27. ledna 1943 si Seidl pozval Edelsteina a z pověření Adolfa Eichmanna mu sdělil, že příštího dne jsou očekáváni důležití funkcionáři z Berlína a Vídně a že se proto kompetence v Terezíně nově uspořádají. Dr. Eppstein z Berlína ponese hlavní odpovědnost za samosprávu ghetta jako vedoucí triumvirátu, ke kterému bude Edelstein rovněž patřit. Neměl to pociťovat jako odstavení, vzkázal mu Eichmann; příležitostně připadala v úvahu jeho funkce vedoucího jiného ghetta podobného Terezínu. Po své čtrnáctiměsíční dřině, během níž se snažil o zvládnutí celé organizace, byl Edelstein dotčen a zklamán.358 355

BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein. Praha 2001, s. 259-260. František Weiss, povoláním elektroinženýr, měl v ghettu na starosti udržování a opravy hořáků a pecí v dílnách ghetta a dostal přidělenou malou dílnu s půdou, Tam se mu podařilo sestavit z různých součástí posbíraných po skladištích rádiový přijímač a k jeho velkému překvapení se mu hned při prvním pokusu podařilo chytit anglické vysílání BBC. 357 SCHLAINOVÁ, Margalit: Nový dokument o nacistických metodách klamu. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 149-156, zde s. 152-153. 358 BENZ, Wolfgang: Terezín v historii německých Židů. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 80-86, zde 82-83. 356

79

Dr. Eppstein, který byl při této příležitosti představen, se snažil o dohodu a – jak bylo Edelsteinem zaznamenáno – „upozornil na to, že dnešní oznámení přišlo náhle a že se ho to velice podivně dotklo, když muž, který vykonal všechnu těžkou počáteční práci, má nyní odstoupit a na jeho místo mají nyní přijít jiní“. Eppstein měl špatný start a nepříznivý ohlas v Terezíně.359 Zároveň s odchodem Edelsteina bylo v Berlíně rozhodnuto i o odchodu Seidla. Nebylo však možné odvolat oba současně, protože by to mohlo nepříjemně narušit provoz ghetta. Seidl byl v berlínské ústředně spojován s pověstí, že v Terezíně protěžuje české vězně. Sám Seidl také Edelsteinovo odvolání vnímal jako útok na svoji osobu a až do svého odchodu z ghetta v červenci 1943 (30. červenec) velmi ostře vystupoval proti Eppsteinovi. Dokonce s ním odmítal v Edelsteinově nepřítomnosti cokoli projednávat.360 Seidl měl i jiné důvody, proč se obávat změn: Edelstein a Zucker, s nimiž dospěl k určitému modu vivendi, si byli oba vědomi Seidlovy ctižádosti a pomáhali mu dělat dojem na jeho nadřízené.361 Také vztahy mezi Eppsteinem a Edelsteinem byly velmi napjaté a docházelo k ostrým střetům. Pro „českou politiku“ v Terezíně byli oba velmi důležití. Eppstein se totiž usilovně snažil posílit v ghettu německou pozici. Skryté národnostní boje se projevovaly jako spory o to, koho je v Terezíně třeba chránit. Edelstein se již od svého nástupu snažil ochraňovat mladou generaci (tedy především jednu skupinu protektorátních Židů), zatímco Eppstein staré obyvatele – naprostou většinu říšských vězňů. Mladí a pracující dostávali od Edelsteina na úkor starých a nepracujících větší příděly potravin. Naproti tomu Eppstein požadoval humánní přístup vůči starým.362 Další setrvání prvního židovského staršího v Terezíně, jehož popularita po sesazení z funkce mezi vězni z Čech naopak vzrostla, se pro německou správu stalo zřejmě nežádoucím. Zprvu mu bylo řečeno, že bude poslán na Východ, aby tam údajně vybudoval další ghetto.363

359

BENZ, Wolfgang: Terezín v historii německých Židů. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 80-86, zde s. 83. 360 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 43. 361 BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein. Praha 2001, s. 347. 362 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 43. 363 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 16.

80

Nakonec byl 9. listopadu 1943 zatčen spolu s vedoucími pracovníky evidence terezínské správy. Při zatčení uprchlých terezínských vězňů se ukázalo, že jsou stále vedeni jako by byli v ghettu. Rozdíly v evidenčním a skutečném stavu vězňů Terezína se netýkaly jen těchto uprchlíků.364 Edelstein byl učiněn zodpovědným, uvězněn nejprve v táborovém vězení a přímo odtud 15. prosince 1943 deportován spolu s transportem Dr do Osvětimi, samozřejmě přísně separovaný od ostatních. Zatímco všichni vězňové tohoto transportu – také Edelsteinova manželka Mirjam, syn Arje a tchýně Jente Olinerová – byli deportováni do rodinného tábora terezínských vězňů v Birkenau, Edelstein byl z rampy poslán do proslulého bloku II v kmenovém táboře Osvětim. Tam v jednom ze strašlivých bunkrů tohoto bloku smrti prožil celých dlouhých šest měsíců.365 Zjištění nesprávně uváděných stavů vězňů dalo podnět k jejich pověstnému sčítání dne 11. listopadu 1943 v bohušovické kotlině, jež nařídil táborový velitel Burger. Přestože sčítání bylo naprostým fiaskem, mělo se opakovat z obavy před represáliemi.366 Eichmannovi lidé se dokonale postarali, aby se Edelstein nic nedozvěděl o své rodině a aby jeho rodina nevěděla nic o něm. Jakob, Mirjam a Arje Edelsteinovi se setkali až 20. června 1944 na dvoře birkenauského krematoria. Tam byli zavražděni.367 I ti nejpřísnější kritici připouštějí, že Edesteinovi nelze vytýkat zneužití jeho pozice pro vlastní prospěch. Přesvědčením socialista, sociální svým cítěním, bez vášně pro pořádek a disciplínu, o něž se opírá každý samovládce, byl zvyklý spolupracovat, ne řídit.368

364

Edelstein kryl zfalšování hlášení o stavu vězňů, čímž byly zatajeny některé případy útěků z ghetta. V jednom případě byli pod jinými jmény zaevidováni 4 muži z brněnské ŽNO, kteří měli být z příkazu gestapa z „regulérního“ transportu odvedeni na Malou pevnost. V některých případech byly zatajeny porody v ghettu. K. Lagus a J. Polák ve své knize citovali (ovšem bez udání přesného pramene) oficiální obvinění ze strany SS, že Edelstein zatajil útěk 55 vězňů z ghetta. V ústřední evidenci bylo totiž hlášeno o 55 osob více, než kolik činil denní stav. Byla to ovšem diference rok stará, ještě z dob „Seidlovy éry“. Při přípravě posledního transportu z roku 1942 (s označením By odjel 26. 10. do Osvětimi) se zoufalí lidé deportaci bránili tím, že se před transportem ukryli. V nastalém zmatku zřejmě odjely osoby, které byly dále vedeny ve stavu ghetta. (Ukrývající se vězni byli pochytáni a uvězněni; muži byli biti 25 ranami – trest museli vykonat strážníci ghetta – a tři dny drženi o hladu.) K. Lagus a J. Polak zaznamenali tvrzení B. Murmelsteina v jeho pamětech: obvinil P. Eppsteina z toho, že začátkem listopadu 1943 oznámil komandatuře diferenci 55 osob. Nepřiklonili se však k Murmelsteinově verzi jednoznačně, a nakonec uvedli, že někdo musel věc prozradit. 365 KÁRNÝ, Miroslav: Poslední dopisy Jakoba Edelsteina. In: Terezínské studie a dokumenty 1997. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1997, s. 198-208, zde s. 200. 366 Deník Karla Löwensteina, bez inv. č., vzpomínka nabytá roku 1969 v ŽNO Západní Berlín. 367 KÁRNÝ, Miroslav: Poslední dopisy Jakoba Edelsteina. In: Terezínské studie a dokumenty 1997. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1997, s. 198-208, zde s. 201. 368 BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein – první židovský starší Terezína. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 73-79, zde s. 76.

81

5.2.2 PAUL EPPSTEIN V pořadí druhý židovský starší, Paul Eppstein, se narodil 4. března 1902 v německém městečku Ludwigshafenu.

Studoval

filozofii,

národní

hospodářství

a

sociologii

v Heildelbergu a Freiburgu. Pětadvacetiletý žák Maxe Webera, Karla Mannheima, Karla Jasperse a Alfreda Webera se habilitoval na vysoké obchodní škole v Mannheimu, kde pak jako docent setrval až do roku 1933. Zničení jeho akademické kariéry jistě vyvolalo v duši mladého Paula Eppsteina traumatické pocity. Jako přesvědčený sionista se angažoval v židovském mládežnickém hnutí, měl vůdčí pozici v Říšském výboru židovských mládežnických svazů, z čehož vyplývaly rovněž funkce v Ústředně dobročinné péče německých Židů. Od roku 1933 byl zaměstnán v Říšském sdružení Židů v Německu. Zde byl Eppstein nejprve odpovědný za úsek půjček, později za vystěhovalectví. V této funkci byl spojkou ke gestapu. Čtyři měsíce, které protrpěl v policejní věznici na Alexandrově náměstí v Berlíně v roce 1940 za údajnou sabotáž ilegálního vystěhovalectví do Palestiny, ho učinily ještě více samotářským. Důvod jeho zatčení může být také jedním z klíčů k jeho osobnosti: Postavil se na odpor gestapu, kterému záleželo jen na tom, aby dostalo Židy ze země, a to bez ohledu na britská omezení a tím i bez ohledu na osud podvedených židovských palestinských emigrantů. Eppstein údajně naléhal na řádný postup, a tím vyvolal nevoli gestapa. Pořádek a řád jsou pak i pro terezínského židovského staršího Paula Eppsteina rozhodující hodnoty, které – ač mnohými nepochopen – energicky prosazuje. I jeho přísný kritik H. G. Adler mu přiznával, že to byl vzdělaný a na mnoha krásných věcech zainteresovaný, citově založený muž.369 Paul Eppstein přijel do Terezína 29. ledna 1943. Ve stejný den byli do ghetta deportováni i ostatní nejdůležitější židovští funkcionáři z Berlína, Vídně a Prahy. Správy ghetta se ujal Eppstein, jeho první zástupce Edelstein a druhý Murmelstein. Změny ve vedení ghetta vyvolaly obavy a zmatek zejména mezi protektorátními vězni. Židovským starším se stal po sesazení Jakoba Edelsteina 27. ledna 1943.370 Eppstein usiloval o dohodu s Edelsteinem, na jehož osobu přednesl slova uznání. Zmíněnou snahu o dohodu dokumentuje společný krok obou židovských představitelů, podniknutý den poté, kdy se P. Eppstein 31. ledna 1943 oficiálně ujal své funkce.

369

BENZ, Wolfgang: Terezín v historii německých Židů. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 80-86, zde s. 84-85. 370 KASPEROVÁ, Dana: Výchova a vzdělání židovských dětí v protektorátu a v ghettu Terezín. Praha 2010, s. 105-106.

82

Dne 1. února 1943, při pravidelném denním slyšení, podali Eppstein s Edelsteinem návrh na zřízení poštovního spojení s lokalitou „Ostrowo“,371„s pracovními tábory jako Birkenau“372 atd. (Tak označili cíle, kam byly odváženy terezínské transporty). Seidl ovšem návrh odmítl, resp. vrátil, a sdělil, že „pošta s těmito tábory musí být vedená výlučně přes Berlín“. V záznamu o jednání se dále uvádí, že Seidl pokládá za možné vymoci mimořádný kontingent poštovních zásilek, k čemuž měl být připraven resp. předložen nový návrh. K takové hromadné korespondenci opravdu došlo, ale až od září 1943, v případě tzv. rodinného tábora v Birkenau.373 Po odtransportování Edelsteina na Východ se složení Rady starších změnilo: prvním zástupcem židovského staršího se namísto něj stal Otto Zucker, který byl nyní považován za hlavního mluvčího československých Židů.374 V mnoha ohledech byl Eppstein pravým opakem Edelsteina: byl odchován západní kulturou, už v pětadvaceti získal titul docenta na univerzitě. Edelstein měl rád kolem sebe lidi; Eppstein byl od přírody samotář, zdrženlivý a uzavřený. Miloval hudbu a byl dobrý pianista. Do ghetta si přivezl velké piano a nejlepší hudebníci pořádali v jeho bytě koncerty před vybraným publikem. Zatímco v Edelsteinově bytě bylo vždycky živo, Eppstein se hlučícího davu raději stranil. Edelstein projevoval odvahu a vynalézavost a neváhal padělat záznamy, tiše sabotovat německé příkazy a lhát. Eppstein byl povahou pravdomluvný, ať už proto, že jeho pruský smysl pro korektnost mu nedovolil lhát, a to ani esesákům, anebo proto, že k tomu postrádal nezbytnou odvahu. Edelstein nepřikládal žádnou váhu oblečení a jeho vzhled by na nikoho nezapůsobil. Eppstein byl vždy dokonale oblečen, vlasy pečlivě učesané a dělal příkladný dojem. Byl přesně tím správným typem člověka pro setkání s návštěvníky zvenčí, kdyby do ghetta nějací přijeli. Edelstein byl od přírody nepořádný, byl mužem improvizace. Eppstein si vše organizoval, postupně metodicky a je přirozené, že si stěžoval na korupci, nezodpovědnost a na nedostatek svědomitosti, které v práci v ghettu shledal. Ještě méně překvapující je, že si úsilím o nápravu nezískal mnoho přívrženců. Edelstein nikdy nechodil na vrchní velitelství bez svědka – Eppstein šel obvykle za táborovým velitelem raději sám. Po vězení v Berlíně u sebe Eppstein nosil stále

371

„Ostrowo“ bylo ze strany SS vydáváno za cíl transportů starých lidí z Terezína jako údajné druhé (tj. vedle Terezína) starobní ghetto. 372 Jméno Birkenau zaznamenali tehdy vedoucí židovští činitelé zřejmě vůbec poprvé. V téměř všeobecnou známost vešlo v souvislosti s deportacemi, obnovenými po delší přestávce počátkem září 1943. 373 KRYL, Miroslav: Osud vězňů terezínského ghetta v letech 1941-1944. Brno 1999, s. 72. 374 BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein. Praha 2001, s. 393.

83

dávku kyanidu a byl připraven skoncovat se životem, kdyby se Němci pokoušeli nutit ho, aby jednal pro něj nepřijatelným způsobem.375 Za Eppsteinova vedení byla v ghettu posilována pozice německých Židů. Zatímco Edelstein prosazoval zvýšenou ochranu mladé generace, která byla složena většinou z protektorátních Židů, Eppstein usiloval o ochranu starých osob – majority německých Židů. Tyto spory vnášely napětí jak do vedení, tak do ghetta samotného. Edelstein svůj postoj obhajoval tím, že bez mladých lidí, na jejichž bedrech spočíval provoz ghetta, by staří lidé nic nezmohli.376 Eppsteinova tragika spočívala v tom, že při všem, co chtěl, znal pouze metody německého, akademicky vzdělaného, měšťanského funkcionáře. Jiným se nenaučil být. Jeho dilema bylo, že i on se rozhodl pro dvojí hru: hledat pomoc pro židovské společenství tím, že se zalíbí jeho trýznitelům. V tom se však neodlišoval od jiných židovských funkcionářů a sami kritici tohoto postoje – z nutnosti to byl postoj všech židovských reprezentantů pod nacionálně socialistickým režimem – připouštějí, že alternativy jako silný odboj neexistovaly. Za Eppsteinova působení byl v souladu s jeho osobními vlastnostmi a zaměřením kladem důraz na byrokratický pořádek. Do jisté míry se zlepšilo fungování jednotlivých oddělení židovské samosprávy a zpřesnily se jejich výkony, na druhé straně to vyvolalo u vězňů vlnu nevole, částečně oprávněnou podmínkami ghetta. V době jeho působení se začal rozvíjet kulturní život a on sám se osvětové činnosti účastnil jako přednášející. Paul Eppstein byl v čele samosprávy v době okrašlovací akce, která znamenala velké pracovní nasazení vězňů a v době první návštěvy zástupce MVČK v Terezíně. V obou situacích plnil s přesností sobě vlastní veškerá nařízení velitele.377 Burger byl na rozdíl od Seidla a Rahma velkým obdivovatelem prušáctví, což vedlo k jeho poměrně dobrým vztahům s Eppsteinem, který Burgerovi v tomto směru vyhovoval. Velmi čilé Eppsteinovy styky s Moehsem, navázané již v Berlíně, pokračovaly za Moehsových návštěv v Terezíně, což se stalo nakonec pro Eppsteina osudným. Když převzal ghetto Rahm, byl o vzájemných stycích Eppsteina a Moehse velmi dobře informován a snažil se jim zamezit. Rahm i Hans Günther sdíleli společné obavy, že prostřednictvím Eppsteina je o nich velmi dobře informován Moehs a že tyto zprávy

375

BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein. Praha 2001, s. 348-349. KASPEROVÁ, Dana: Výchova a vzdělání židovských dětí v protektorátu a v ghettu Terezín. Praha 2010, s. 106. 377 BENEŠ, František; TOŠNEROVÁ, Patricie: Pošta v ghettu Terezín 1941 – 1945. Praha 1996, s. 51. 376

84

předává do Berlína, což by mohlo vést k oslabení jejich postavení. Oba proto usilovali o Eppsteinovo odstranění. Eppstein dostal z Rahma strach. Bál se s Moehsem bez Rahma stýkat. Tím ztratil pro Moehse cenu a přišel i o jeho ochranu: 27. září 1944 byl zatčen. Podnět k zatčení vyšel od Rahma, rozkaz k němu vydal Moehs, který byl také zatčení osobně přítomen.378 Podle Miroslava Kryla bylo důvodem k zatčení Eppsteina to, že se mu podařilo získat pravdivé informace o osudu deportovaných z Terezína a toto poznání sdělil 23. června 1944 mezi čtyřma očima zástupci MVČK Rosselovi, jenž toho dne pobýval v Terezíně.379 Táborová komandatura pak ještě nějakou dobu předstírala, že Eppstein žije. Jeho manželka musela několik dnů nosit do Malé pevnosti jídlo, údajně pro něj. Kamufláž vyvrcholila Eppsteinovým zařazením do listiny transportu odcházejícího z Terezína do Osvětimi, kterým formálně odjel. Oficiální legenda nacistických úřadů, že „židovský starší dr. Eppstein byl odeslán na Východ“, fungovala ještě šest měsíců po jeho zavraždění. Objevila se i ve zprávě z návštěvy delegáta MVČK Paula Dunanta v Terezíně 6. dubna 1945, kterou následujícího dne sepsal člen Dunantova týmu dr. Lehner.380 Ruth Bondyová ve své velké monografii o Jakobu Edelsteinovi uvedla jiný důvod k zatčení druhého židovského staršího. Podle ní byl Eppstein obviněn z pokusu o útěk, protože bez povolení odešel do jednoho ze skladů za branami ghetta; přitom propustky podepisoval sám Eppstein.381 Willy Mahler si do svého deníku 27. září poznamenal: „K večeru je zde nové vzrušení. Dr. Eppstein byl zatčen Dienstelle pro nedodržení daného jistého příkazu a dr. Murmelstein pověřen vypravením transportů a dalším vedením Terezína“.382 Hedvika Eppsteinová byla deportována v jednom z říjnových transportů do Osvětimi a plynem zavražděna hned po příjezdu na rampu v Birkenau.383 Paul Eppstein se nikdy nestal zrádcem, konstatoval jeden z jeho důvěrníků. Omezené možnosti vytvářely z Eppsteina tragickou postavu ve věci předem ztracené. Šlo jenom o to zachránit, co se dalo, především staré před Východem, před cestou do jisté smrti. Je

378

HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 45. 379 KRYL, Miroslav: Osud vězňů terezínského ghetta v letech 1941-1944. Brno 1999, s. 53. 380 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 16-17. 381 BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein. Praha 2001, s. 435. 382 Deník Willyho Mahlera, APT, inv. č. A 5704. 383 KÁRNÝ, Miroslav: Terezínské podzimní transporty 1944. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 10-39, zde s. 15.

85

sporné, zda by odmítnutím spolupráce se všemi důsledky pro vlastní osobu, zda by oficiální výzvou k odporu a skrývání bylo bývalo možné zachránit více lidských životů.384

5.2.3 BENJAMIN MURMELSTEIN Benjamin Murmelstein, který se narodil v roce 1905 ve Lvově, pocházel z ortodoxní židovské rodiny. Po první světové válce přišel do Vídně, kde studoval zároveň na univerzitě filozofii a na Izraelitském teologickém učilišti. Promoval roku 1927 a stal se doktorem filozofie. Od roku 1931 byl rabínem židovské náboženské obce. Mimoto jako docent přednášel na izraelitsko-teologickém učilišti. Vedle ostatních studií vědeckého judaismu pracoval na historickém pojednání o židovské historii.385 Pro Eichmanna vypracoval několik spisů o židovské historii, o židovských organizacích a o židovském náboženství.386 Jonny Moser ho popsal jako poměrně tělnatého, středně velké postavy a H. G. Adler ho dokonce nazýval Falstaffem. Byl velice inteligentní, ovládal některé jazyky Přední Asie a staré jazyky. Neovládal však ani francouzštinu, ani angličtinu. Sympaticky a přívětivě nepůsobil, jevil se spíš jako člověk nevlídný a hrubý. Povahově byl Murmelstein uzavřený, občas trpěl cholerickými záchvaty vzteku, na mnohé dělal dojem brutálního muže. Ve skutečnosti však byl bojácný a zbabělý.387 Po anšlusu Rakouska nacistickým Německem se stal rabín Benjamin Murmelstein úředníkem židovské náboženské obce, kterou vedl dr. Löwenherz. Zde vedl oddělení pro židovské vystěhovalectví,388 sestavoval statistiky náboženské obce a sepisoval zprávy o činnosti náboženské obce pro zahraniční židovské pomocné organizace. Od začátku války fakticky povýšil na Löwenherzova zástupce, kterým byl oficiálně jmenován v létě 1940.389

384

BENZ, Wolfgang: Terezín v historii německých Židů. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 80-86, zde 84. 385 Benjamin Murmelstein, Geschichte der Juden, Wien 1938. 386 MOSER, Jonny: Dr. Benjamin Murmelstein – navždy obviněným? In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 87-92, zde s. 87. 387 Tamtéž, s. 90-91. 388 BENEŠ, František; TOŠNEROVÁ, Patricie: Pošta v ghettu Terezín 1941 – 1945. Praha 1996, s. 51. 389 MOSER, Jonny: Dr. Benjamin Murmelstein – navždy obviněným? In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 87-92, zde s. 87.

86

Kvůli splnění Eichmannova požadavku co nejrychlejšího vystěhování Židů z Vídně byli Löwenherz a Murmelstein považováni za kolaboranty, za ochotné Eichmannovy pomocníky při vyhnánění Židů z jejich domovů. Lidé, kteří s ním spolupracovali a které vyučoval náboženství, na něj nedali dopustit. Respektovali ho a někteří ho dokonce uctívali. Jiní ho naopak proklínali. Všechny výpovědi, zprávy a záznamy o Murmelsteinově činnosti z let 1938 – 1942 v náboženské obci ve Vídni negativní nejsou. Murmelstein se ve Vídni zasazoval o konání pobožností a tím mnohým umožnil přes stávající omezení uspokojit jejich náboženské potřeby. Neexistuje žádný náznak toho, že by někoho vyreklamoval z deportačního transportu, ale neexistuje také žádná průkazná výpověď o tom, že by do něho nechal někoho zařadit.390 Murmelstein, považovaný Eichmannem za organizační talent, byl spolu s dalšími židovskými funkcionáři z Prahy a Moravské Ostravy odveden do Niska na pomoc výstavbě židovského rezervátu.391 Poté měli být Löwenherz a Murmelstein odvedeni do Terezína, ale nakonec tam odjel jen Murmelstein.392 Do Terezína přijel 29. ledna 1943 a stal se členem triumvirátu a Rady starších. Pro nacistické velení byl využitelným organizačním talentem, který podstatně přispěl ke „zdaru“ okrašlovací akce. Terezínské ghetto řídil v době masivních transportů na Východ, kdy hrozilo ochromení jeho chodu a ze strany SS existovaly tendence činnost ghetta ukončit, což by pro zbývající vězně znamenalo deportace na Východ. Murmelstein dokázal zajistit stabilizaci poměrů v ghettu a také zlepšení distribuce potravinové pomoci převedením jejího rozdělování pod svou kancelář.393 Židovským starším byl jmenován v okamžiku, kdy se situace v Terezíně značně změnila. Vedením židovské samosprávy byl pověřen po zavraždění jeho předchůdce v úřadě Paula Eppsteina na podzim 1944. Oficiálně byl židovským starším v Terezíně jmenován 13. prosince. V Radě starších bylo podle původu vězňů, resp. oblastí, z nichž byli deportováni, zastoupeno pět „zemí“: Německo, protektorát, Rakousko, Holandsko a Dánsko. Předsedou a zástupcem židovských starších byl Leo Baeck. Během září a října roku 1944 bylo z ghetta do Osvětimi deportováno více než 18 000 Židů. Jelikož bylo

390

MOSER, Jonny: Dr. Benjamin Murmelstein – navždy obviněným? In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 87-92, zde s. 91. 391 Tamtéž, s. 88. 392 Tamtéž, s. 90. 393 BENEŠ, František; TOŠNEROVÁ, Patricie: Pošta v ghettu Terezín 1941 – 1945. Praha 1996, s. 51.

87

nacisty rozhodnuto, že nyní mají být deportovány mladší, obranyschopné oběti, úkoly židovské administrace se výrazně změnily.394 Co do významu se řadil hned za Eppsteina a Edelsteina. Prominentem se stal zřejmě na základě Seidlova příkazu. S velitelem tábora i s esesmany mohl vycházet lehčeji, protože s nimi hovořil vídeňským dialektem a také dobře znal jejich mentalitu. Ale jako jediný z židovských starších nedostával doplňkovou stravu – v táborovém žargonu se tomu říkalo dvojitá menáž, což vždy zdůrazňoval. Také neměl žádné protekční ubytování.395 Jako muž s rozsáhlým vzděláním a velkými organizačními schopnostmi byl také extrémně ctižádostivý. Byl velice upjatý, a proto dokázal své emoce skrývat a kontrolovat. Měl encyklopedickou paměť a jeho deduktivní schopnosti byly ohromující. Němců se bál, ale věděl, že je jeho povinností se jim postavit. Nikdy jim otevřeně neprotiřečil, dokázal však předvídat průběh jejich akcí a najít v nich skulinu. Když tak činil, vystavoval se velkému morálnímu riziku: kdyby bylo některé z jeho chytře vymyšlených schémat selhalo, byl by musel nést morální odpovědnost a hanbu.396 Murmelstein své úkoly vykonával s chladem, který ostatní židovští úředníci postrádali. V jeho vystupování se do jisté míry odrážel jeho duchovní postoj, podle kterého bylo logické podrobit se teroru. Murmelstein intelektuálně akceptoval nutnost spolupracovat s nacisty. Pokud mělo být zachráněno mnoho Židů, museli se všichni řídit příkazy gestapa. Sklonil se před nacistickým systémem a neměl ani v jednotlivých případech žádné skrupule. Byl přesvědčen, že SS nesmí být poskytnuta žádná záminka k zákroku proti židovské obci. Bylo na židovské samosprávě, aby se sama postarala o disciplínu a pořádek. Murmelsteinovo oddělení zachránilo v letech 1938 až 1940 mnoha lidem život, ale jeho vystupování a jeho panovačnost mu už tenkrát, ještě před začátkem nacistického vyhlazování, zjednaly špatnou pověst.397 Kooperaci s nepřítelem chápal jako jedině možnou strategii.398 Murmelstein se v Terezíně zabýval většinou kancelářskou prací a zkrášlováním města. Když koncem září 1944 dostal od táborového velitele Rahma rozkaz k sestavení 394

RABINOVICI, Doron: Prvky a následky totální bezmoci. Modelová situace Benjamina Murmelsteina. In: Terezínské studie a dokumenty 2006. Edd. Milotová, Jaroslava; Hájková, Anna. Praha 2006, s. 117-143, zde s. 134-135. 395 MOSER, Jonny: Dr. Benjamin Murmelstein – navždy obviněným? In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 87-92, zde s. 90. 396 RABINOVICI, Doron: Prvky a následky totální bezmoci. Modelová situace Benjamina Murmelsteina. In: Terezínské studie a dokumenty 2006. Edd. Milotová, Jaroslava; Hájková, Anna. Praha 2006, s. 117-143, zde s. 132. 397 Tamtéž, s. 133. 398 Tamtéž, s. 138.

88

deportačních transportů, zdráhal se tak učinit. Když během pozdního podzimu roku 1944 SS plánovala rozpuštění Terezína, mobilizoval Murmelstein ghetto, nechal vykonat práce navíc, uvést do pořádku všechna zařízení, vyčistit ubikace a dvory. To imponovalo vedení SS, které proto na rozpuštění Terezína netrvalo, neboť mohl stále ještě sloužit jako ukázkový objekt. Skoncoval také s obchodováním s balíčky. Dal zkonfiskovat všechny dárkové balíčky deportovaných, které předtím získávali pro sebe na základě plných mocí různí chytráci, a rozděloval je těžce pracujícím, nemocným a dětem. Za jeho vedení byla zrušena večerní uzavírací hodina, nebyl proveden žádný potrat, vězeňská cela na komandatuře SS nebyla nikdy použita.399 5. května se dostavil Benjamin Murmelstein na jednání u Karla Rahma. Zápis z tohoto jednání, které se konalo krátce před osvobozením, odráží průběh denní rutiny a liší se pouze tím, že Rahm odmítl potvrdit rozsudky židovské samosprávy a přikázal propustit všechny vězně. Ještě tentýž den Rahm uprchl a Murmelstein složil svou funkci židovského staršího a nabídl svou další spolupráci. Po boku mu totiž stál pouze malý kroužek jeho přívrženců, většinou vězňů byl nenáviděn. Svému propuštění předešel tím, že sám podal demisi. 8. května 1945 dorazily první ruské tanky. Murmelstein odmítl nabídku ČK, aby několik dnů před osvobozením Rudou armádou odjel do Švýcarska.400 Leo Baeck nabídl Murmelsteinovi funkci ústředního tajemníka, což Murmelsteina rozladilo. Podle jeho názoru vůči SS nikdo nechtěl nést odpovědnost a nyní, vůči MČK, se všichni tlačí dopředu. Některé jiné výpovědi, mj. i jedna z Murmelsteinových pozdějších, však spíše naznačují, že se mu moc jediného vládce, nebo lépe iluze takové moci, zalíbila.401 Když se v ghettu objevil první případ skvrnitého tyfu, který byl do Terezína zavlečen evakuačními transporty z Polska, nařídil přísnou karanténu. Tento jeho čin byl Leo Baeckem považován za nehumánní, proto po příjezdu Rudé armády karanténu zrušil a tím se tyfus rozšířil. Tisíce lidí tak přišly o život ještě po ukončení války (více v kapitole Poslední dny války a první měsíce míru).

399

MOSER, Jonny: Dr. Benjamin Murmelstein – navždy obviněným? In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 87-92, zde s. 91. 400 RABINOVICI, Doron: Prvky a následky totální bezmoci. Modelová situace Benjamina Murmelsteina. In: Terezínské studie a dokumenty 2006. Edd. Milotová, Jaroslava; Hájková, Anna. Praha 2006, s. 117-143, zde s. 134. 401 WÖGERBAUER, Michael: „Případ Murmelstein.“ Vyšetřování Benjamina Murmelsteina pro podezření z kolaborace (1945-1955). In: Terezínské studie a dokumenty 2006. Edd. Milotová, Jaroslava; Hájková, Anna. Praha 2006, s. 144-167, zde s. 145.

89

Z tohoto ospravedlňujícího vývodu jasně vyplývá způsob myšlení židovského staršího Murmelsteina. Pokusil se především zachránit zdravé lidi v ghettu a žádná jiná alternativa než karanténa nepřipadala v úvahu.402 Murmelstein zůstal v ghettu i poté, co jej 8. května obsadila Rudá armáda. Když pak chtěl přece jen odcestovat do Paříže, bylo mu v tom zabráněno „zabavením veškerých vlastních dobropisů, rukopisů, knih a dokumentů neznámou stranou“ 3. června. Poslední terezínský Judenältester byl 4. června 1945 zatčen a následovala osmnáctiměsíční vyšetřovací vazba zdůvodněná podezřením z kolaborace a výhledem na proces před československým MLS.403 Z období mezi 1. únorem a 8. březnem 1946 se dochovalo 28 ústních a písemných výpovědí od celkem 23 osob; tyto výpovědi byly bez výjimky spíše pozitivní. Svědci vyprávějí epizody z historie ghetta, jejichž ústřední postavou je často prchlivý, avšak většinou přece jen věcný a nepřetržitě pracující Murmelstein, který je sám také obětí, se svou rodinou trpí hladem, musí dlouho čekat na to, než může předstoupit před velitelství a v kritických situacích na sebe bere vinu v očekávání, že na rozdíl od „obyčejných obyvatel“ ghetta bude exemplárně potrestán. 404 Někteří z přeživších vypovídali, že za ně Murmelstein intervenoval s nasazením vlastního života a že zachraňoval Židy před deportací a byl za to ohrožován příslušníky SS. Vilém Cantor, vedoucí transportní evidence prohlásil, že Murmelstein na rozdíl od svých předchůdců už neměl žádný vliv na sestavování transportů.405 V únoru a březnu 1947 vystoupil také jako hlavní svědek v procesu proti Karlu Rahmovi.406 V letech 1950 až 1955 následovala dvě další vyšetřování pro podezření z týrání a porušování lidské důstojnosti, která byla proti Murmelsteinovi zahájena a o něco později zastavena ve Vídni.407 Proč byl vlastně poslední židovský starší Benjamin Murmelstein považován za kolaboranta? Můžeme zde rozlišit několik motivů: na jedné straně prošli prakticky všichni 402

RABINOVICI, Doron: Prvky a následky totální bezmoci. Modelová situace Benjamina Murmelsteina. In: Terezínské studie a dokumenty 2006. Edd. Milotová, Jaroslava; Hájková, Anna. Praha 2006, s. 117-143, zde s. 133-134. 403 WÖGERBAUER, Michael: „Případ Murmelstein.“ Vyšetřování Benjamina Murmelsteina pro podezření z kolaborace (1945-1955). In: Terezínské studie a dokumenty 2006. Edd. Milotová, Jaroslava; Hájková, Anna. Praha 2006, s. 144-167, zde s. 150-151. 404 Tamtéž, s. 149. 405 RABINOVICI, Doron: Prvky a následky totální bezmoci. Modelová situace Benjamina Murmelsteina. In: Terezínské studie a dokumenty 2006. Edd. Milotová, Jaroslava; Hájková, Anna. Praha 2006, s. 117-143, zde s. 135-136. 406 WÖGERBAUER, Michael: „Případ Murmelstein.“ Vyšetřování Benjamina Murmelsteina pro podezření z kolaborace (1945-1955). In: Terezínské studie a dokumenty 2006. Edd. Milotová, Jaroslava; Hájková, Anna. Praha 2006, s. 144-167, zde s. 150. 407 Tamtéž, s. 150-151.

90

žalobci v závěrečné fázi existence ghetta osobním utrpením nebo ztratili rodinné příslušníky, kteří byli odvezeni do Osvětimi v posledních velkých deportačních vlnách v květnu na podzim 1944. Spoluodpovědnost za to v jejich očích dopadla na Murmelsteina jakožto člena Rady starších a posledního židovského staršího.408 Dalším motivem byl Murmelsteinův postoj při transportech na podzim 1944, který byl jedním z rozhodujících bodů ve vyšetřování. Mnozí bývalí terezínští vězni mu v roce 1945 vyčítali, že znal pravý cíl a pravý účel deportací. Podle názoru těch, kteří uvažovali o možnosti hromadného útěku nebo povstání, zatajil vězňům informace a odepřel jim tak možnost jednat. Vyšetřování nakonec ale dospělo k závěru, že obě varianty aktivního odporu by pravděpodobně měly ty nejstrašlivější důsledky a že se židovskému staršímu podařilo alespoň to, že z transportu vyjmul nejméně tři sta osob včetně rodinných příslušníků.409 Méně uvěřitelným motivem mohl být také fakt, že Benjamin Murmelstein přežil. Židovské oběti, které se nepodobají prototypu „oběti“ nacistického vyhlazování, však vzbuzují zvláštní odpor, a jejich existence je chápána jako skandální. Oběti je v tomto případě předhazováno, že se příliš přiblížila k pachatelům totálního zločinu.410 „Za nacistické vlády bylo obětem zakazováno žít, a po osvobození se musely ospravedlňovat za to, že přežily“.411 19. června 1947 se Murmelstein odstěhoval do Itálie. Pokusy znovu se uplatnit jako rabín ztroskotaly navzdory mnohoslibným začátkům, což zřejmě zčásti souviselo s Murmelsteinovou pověstí poškozenou jeho činností mezi lety 1939 a 1945. Na straně druhé se Murmelsteinův složitý a často cholerický charakter setkal s malým porozuměním i v jeho nové vlasti, takže se rozhořely nové konflikty. Nakonec se usadil jako obchodník s nábytkem v Římě, kde zemřel v roce 1989. Zde se pak proti Murmelsteinovi konal poslední proces: Římský vrchní rabinát chtěl tomuto neoblíbenci přiřknout na židovském hřbitově jen odlehlé místo a odepřít mu i modlitbu za mrtvé.412

408

WÖGERBAUER, Michael: „Případ Murmelstein.“ Vyšetřování Benjamina Murmelsteina pro podezření z kolaborace (1945-1955). In: Terezínské studie a dokumenty 2006. Edd. Milotová, Jaroslava; Hájková, Anna. Praha 2006, s. 144-167, zde s. 151-152. 409 Tamtéž, s. 156. 410 RABINOVICI, Doron: Prvky a následky totální bezmoci. Modelová situace Benjamina Murmelsteina. In: Terezínské studie a dokumenty 2006. Edd. Milotová, Jaroslava; Hájková, Anna. Praha 2006, s. 117-143, zde s. 121. 411 Tamtéž, s. 126-127. 412 WÖGERBAUER, Michael: „Případ Murmelstein.“ Vyšetřování Benjamina Murmelsteina pro podezření z kolaborace (1945-1955). In: Terezínské studie a dokumenty 2006. Edd. Milotová, Jaroslava; Hájková, Anna. Praha 2006, s. 144-167, zde s. 150-151.

91

Murmelstein napsal knihu Terezín – il ghetto modello di Eichmann, která vyšla v roce 1961 v Itálii a stala se jeho obhajovací řečí. Trvá zde na oprávněnosti a poctivosti svého stanoviska, proti kterému mnozí přeživší protestovali. V knize stále ještě věřil, že zachránění Židé v Terezíně vděčí za svůj život výhradně jeho strategii.413 Oba jeho předchůdci byli za svého života oblíbenější než Murmelstein, kterého řada pamětníků popisuje jako vysoce inteligentní osobu s obrovským pracovním nasazením, ale ponejvíce jako cholerického, chladného, cynického a nemilosrdného. Murmelsteinův charakter, jeho chování jako židovského staršího i jako člověka bylo a dodnes je veřejně diskutováno. Odpovědnost za deportace z Terezína nelze přiřknout žádnému židovskému funkcionáři; nicméně kdo už se jednou – a ať to bylo z jakýchkoliv důvodů – zapojil do nacionálněsocialistické mašinérie, musel zpravidla nahrazovat jednu oběť druhou. Fakt, že na aparát židovské samosprávy – a nikoliv pouze na židovského staršího – byl přenesen úkol určit, kdo jakožto „cenný lidský materiál“ smí v ghettu zůstat a kdo ne, byl navenek vnímán tak, že deportace každého jednotlivce byla rozhodnutím tohoto podřízeného systému. Jak nacistické „řešení židovské otázky“ gradovalo od hromadného vyhánění přes deportace až k vraždění, slábl vliv židovských funkcionářů na události, až klesl na pouhou iluzi. Skutečný vliv měla samospráva v Terezíně snad jen na vnitřní organizaci ghetta a spolužití vězňů; korupce, národnostní, ideologické a skupinové zájmy činily spolužití asi o něco obtížnější, než bylo nutné. Byly sice také důsledky nuceného společenství, jako takové však nebyly nevyhnutelné.414 Vyšetřování se netýkalo pouze Benjamina Murmelsteina, ale i několika dalších členů židovské samosprávy a řadových vězňů – např. byla vznesena obvinění proti Rudolfu Freibergerovi, který byl v ghettu vedoucím tzv. produkce, a proti Wilhelmu LiederKolbenovi, vedoucímu „vojensky důležitého“ štípání slídy. Kromě výslechů v těchto případech byli tázáni také svědkové ohledně kontroverzního a legendami opředeného velitele terezínské strážní služby (GW) Karla Löwensteina. Všem jmenovaným byla z různých důvodů předhazována kolaborace s SS: udávání, pohánění do práce, blízký vztah ke komandatuře SS, nápomoc při deportacích nebo zařazování nežádoucích osob do deportačních transportů.415 413

RABINOVICI, Doron: Prvky a následky totální bezmoci. Modelová situace Benjamina Murmelsteina. In: Terezínské studie a dokumenty 2006. Edd. Milotová, Jaroslava; Hájková, Anna. Praha 2006, s. 117-143, zde s. 119. 414 WÖGERBAUER, Michael: „Případ Murmelstein.“ Vyšetřování Benjamina Murmelsteina pro podezření z kolaborace (1945-1955). In: Terezínské studie a dokumenty 2006. Edd. Milotová, Jaroslava; Hájková, Anna. Praha 2006, s. 144-167, zde s. 160. 415 Tamtéž, s. 151.

92

5.2.4 OTTO ZUCKER Ing. Otto Zucker přišel do Terezína ve skupině 23 členů štábu 4. prosince 1941. Do padesátky mu chyběl necelý rok, narodil se 3. října 1892. Profesí byl vynikající architekt a stavitel, významně se angažoval v politickém životě Československé republiky, v druhé polovině 30. let byl místopředsedou Židovské strany až do jejího rozpuštění v říjnu 1938. V té době se stal členem sionistického akčního výboru a ředitelem hospodářského oddělení Palestinského úřadu. V Terezíně od samého začátku zastával funkci Edelsteinova zástupce a zůstal jím až do reorganizace terezínského vedení židovské správy, kdy byl v lednu 1943 do jejího čela postaven představitel německých Židů dr. Paul Eppstein, Jakob Edelstein a Benjamin Murmelstein se stali jeho zástupci. Po Edelsteinově uvěznění v listopadu 1943 se Zucker jako představitel protektorátních Židů fakticky opět vrátil do svého původního postavení. Jeho osud byl tragický. Když bylo koncem září 1944 rozhodnuto o vyslání deportačních transportů do Osvětimi, údajně k pracovnímu nasazení, předstírala terezínská komandatura SS, že půjde o vybudování nového pracovního tábora, do jehož čela byl pro své zásluhy a schopnosti vybrán právě Ing. Zucker. Tomu bylo dáno právo vzít s sebou své nejlepší spolupracovníky, budoucí štáb nového tábora. Stalo se. Transport s 2 500 vybranými mladými muži odjel 28. září 1944. V noci na 30. září byl přímo z příjezdové rampy v Birkenau poslán do plynové komory nejen Ing. Otto Zucker, ale i jeho štáb a s ním tisíc dalších mužů tohoto transportu.416

5.3 ODDĚLENÍ SAMOSPRÁVY Terezínská

samospráva

měla

poměrně

širokou

působnost

a

její

rozsáhlý

administrativní aparát odpovídal množství úkolů, které obstarával. Řešila problémy zásobovací, zdravotnické, technické, otázky výroby, péče o děti a staré atd. Velmi důležité bylo ovšem oddělení transportní.417 Již v prvním TB z 15. prosince 1941 bylo stanoveno, že se správa ghetta dělí na 5 oddělení: administrativní, hospodářské, finanční, technické a zdravotnické.418 Později 416

Terezínská zpráva Otto Zuckera. In. Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 97-126, zde s. 99. 417 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 36. 418 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 51.

93

přibylo ještě oddělení péče o děti a mládež a oddělení pro využití volného času. Tato oddělení se dále dělila na několik pododdělení. Jedním z nejdůležitějších bylo pododdělení ústřední evidence, kde byli všichni terezínští vězni úředně podchyceni a kde se sestavovaly různé seznamy vězňů pro komandaturu a transportní listiny.419 Každému oddělení židovské samosprávy ghetta byl přidělen z komandatury jeden referent.420 „Téměř v každém oddělení se našly osobnosti, které pracovaly do únavy, skutečně s vynaložením všech sil, často s obdivuhodným sebeobětováním. Jen s velikou úctou mohu na příklad vzpomenouti četných lékařů a sester, kteří vykonávali svou namáhavou a nebezpečnou práci až do úplného vyčerpání. Více než 60 jich zahubila ještě poslední epidemie skvrnitého tyfu, který k nám zavlekly zpět se valící zbytky transportů“.421 VEDENÍ „Vedení“ bylo možné srovnat jak s předsednictvem ministerské rady, tak i s prezidiální kanceláří. V čele stál „židovský starší“ a dva „zástupci židovského staršího“. Židovskému staršímu byla bezprostředně podřízena obecná stráž, detektivní oddělení, požární ochrana a protivzdušná ochrana a hospodářský dozorčí orgán (tato čtyři pracoviště dohromady tvořila bezpečnostní oddělení tábora), dále ústřední evidence, banka židovské samosprávy a ústřední sekretariát (vlastní prezidiální kancelář).422 V některých publikacích je uváděn místo Vedení jako samostatné oddělení samosprávy Ústřední sekretariát: ÚSTŘEDNÍ SEKRETARIÁT Ústřední sekretariát byl výkonným orgánem židovského staršího. Zde se setkávaly všechny nitky. Tady bylo ohnisko činnosti, zde se předávaly všechny psané informace staršímu nebo Radě starších a zde se rozhodovalo o Denním rozkazu, Tagesbefehlu. Do jeho pole působnosti spadala administrativní oddělení a oddělení transportů. Na místo ústředního tajemníka zvolil Edelstein Leo Janowitze, který byl jeho tajemníkem již v pražském Palestinském úřadu a převzal vedení této kanceláře, když se Edelstein začal 419

HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 36. 420 FEDOROVIČ, Tomáš: Terezínský Lagerkommandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd: Milotová, Jaroslava; Lorenzová, Eva. Institut terezínské iniciativy 2002, s. 113-144, zde s. 118. 421 UTITZ, Emil: Psychologie života v terezínském koncentračním táboře. Praha 1947, s. 28. 422 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 10.

94

věnovat záležitostem pražské ŽO. Janowitz byl v Terezíně, stejně jako v Praze, Edelsteinovou pravou rukou a nejbližším člověkem.423 Poté, co byl Janowitz deportován do Osvětimi v září 1943, stal se vedoucím Ústředního sekretariátu Ing. Otto Zucker.424 ODDĚLENÍ VNITŘNÍ SPRÁVY Toto oddělení by se dalo přirovnat k ministerstvu vnitra. Patřilo k němu vedení budov se stravovací službou, úklidová a pořádková služba, ústřední evidence s rodinnou kartotékou a statistikou, matrika narozených a zemřelých s pohřebnictvím, právní a transportní oddělení, bytové hospodářství a pošta, jakož i ústředna práce, která byla později bezprostředně podřízena Vedení.425 Podle TB 32 z 22. ledna 1942 pod vnitřní správu spadali také starší budov, kteří do něho posílali hlášení, stížnosti a žádosti.426 Dr. Egon Popper, před příchodem Edelsteina vedoucí tábora, přednosta Oddělení vnitřní správy, byl na podzim 1944 poslán na smrt.427

HOSPODÁŘSKÉ ODDĚLENÍ Hospodářské oddělení bylo oddělením nejdůležitějším. Jeho úkolem bylo uspokojovat hmotné potřeby vězňů. Mělo šest pododdělení: produkci, ústřední provianturu, ústřední správu materiálu, sklady, oddělení zemědělské a dopravní. Vedl ho Karel Schliesser, muž mimořádných organizačních schopností,428 který zemřel společně s Zuckerem v Osvětimi a jeho nástupcem se stal dr. Mezbach.429 Hospodářské oddělení se staralo o obstarání a uskladnění veškerého materiálu a potravin prostřednictvím kuchyní nebo přímým rozdělováním. Zvlášť důležitým oddělením byla „produkce“, která pracovala nejen pro vnitřní potřebu, ale pokrývala rovněž dodávky mimo ghetto.430 Produkce byla samostatným celkem, bylo to oddělení v oddělení, jak to vyžadovala rozsáhlost jeho úkolů. Úkoly byly dvojího druhu. V prvé řadě to byly dodávky pro SS, 423

BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein. Praha 2001, s. 262-263. ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 46-47. 425 Tamtéž, s. 14. 426 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 79. 427 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 46-47. 428 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 96. 429 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 46-47. 430 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 126. 424

95

Wehrmacht a různé německé firmy, kterým esesáci výrobky nebo pracovní sílu vězňů prodávali. Kromě toho se tu prováděly nutné práce pro vnitřní potřeby tábora.431 Terezínská produkce byla soustředěna v rozlehlé budově na okraji města mezi sudetskými a podmokelskými kasárnami v tzv. Bauhofu. Tam byly velké zámečnické, strojnické, nástrojářské, klempířské, truhlářské, natěračské, kartonážní a bižuterní dílny. Pracovali zde četní inženýři a mnoho set řemeslníků, kteří často měli nemožně krátkou lhůtu k dodání výrobků. Vyrábělo se tu nejen pro potřeby města, ale také pro potřeby Němců v říši. Poněvadž tamní truhlárny nestačily, byla zřízena ještě jedna truhlárna v bývalé jízdárně, ve které se zhotovovaly ponejvíce rakve, součástky baráků a primitivní postele pro starobince a nízké byty, ve kterých nemohly stát palandy.432 Pozemky, které byly spravovány a obhospořadovány pododdělením zemědělství, patřily původně evakuovaným obyvatelům Terezína, okrajových samot nebo sedlákům. Později byly nuceně postoupeny SS za náhradu z „židovského fondu“. „Zemědělství“ převzalo rovněž v Terezíně se nacházející statek s rozsáhlým stavem dobytka a vozů.433

FINANČNÍ ODDĚLENÍ Finanční oddělení bylo institucí naprosto zbytečnou. Odpovídalo nacistické potřebě hry s číslicemi. Zabývalo se bezúčelnými pracemi účetnicko-statistickými a zaměstnávalo téměř 80 vězňů.434 Představovalo především interní zúčtovací orgán, pracovalo pro „hospodářské oddělení“, „banku“ apod. a obstarávalo úkony týkající se hospodářských vztahů s vnějším světem, zprostředkovaných orgány SS.435 Bylo k němu přiřazeno několik pododdělení: vedení, ústřední účetnictví, cenový orgán, orgán odběrních poukázek, orgán poukazování peněz a fakturace.436 Vedoucím Finančního oddělení byl dr. Rudolf Bergmann, český asimilovaný Žid, který byl na podzim 1944 odeslán na smrt.437

431

LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 96-97. FEDER, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 75. 433 Vypěstovaná zelenina – pokud nebyla odváděna příslušníkům SS – šla bez výjimky do Prahy. Jen to, co bylo již zkažené nebo k odeslání neschopné, přišlo do tábora. Zde byla v prvé řadě rozdělena dětem s klamnou nadějí, že tím se upevní jejich zdraví. Sklizené ovoce bylo – když si SS-mani z toho ponechali značnou část – odesláno do Německa. Tam šlo i obilí, které bylo v táboře vymláceno. Deník Karla Löwensteina, bez inv. č., vzpomínka nabytá roku 1969 v ŽNO Západní Berlín. 434 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 100. 435 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 29. 436 Tamtéž, s. 29. 432

96

TECHNICKÉ ODDĚLENÍ Významnou složkou zabezpečování základních potřeb tábora bylo Technické oddělení. Zápasilo od samého počátku s nedostatkem materiálu. Bylo skutečně divem, že se technikům podařilo zajistit postupně dostatečný přívod vody, dobře fungující kanalizaci, příkon elektrického proudu a zařízení kuchyní.438 Technické oddělní zahrnovalo pozemní stavby, vodárnu, výrobu elektrického proudu, výstavbu železnice a silnic, instalace a tepelnou techniku, stavení policii, odvoz odpadků, technickou správu a údržbu budov.439 Stavební oddělení provádělo mnoho prací, např. výstavbu železniční vlečky z Bohušovic do Terezína, která byla započata 24. srpna 1942 a již 1. června 1943 po ní jel první vlak. Celá vlečka měřila 2,8 km a vedla až do tábora, kvůli čemuž musela být zbourána i část opevnění a valů.440 Z rozkazu SS byla přeložena hlavní silnice Praha – Lovosice mimo střed tábora. Okolní svět nesměl vědět, co se v táboře děje. Vězňové vybudovali také silnici ke krematoriu a silnici k jižním barákům, byla postavena nová transformační stanice se třemi transformátory, byly provedeny vrty tří nových pramenů, které časem podstatně zvýšily přívod vody, a bylo položeno nové vodovodní potrubí. Kanalizace se jako jediná ukázala alespoň částečně vyhovující, muselo však být provedeno 116 nových přípojek. Pro kuchyni bylo postaveno na 150 kotlů. Nakonec bylo možno dát třikrát denně vězňům alespoň teplou „kávu“ nebo polévku.441 Vedoucím Technického oddělení byl, až do svého sesazení Burgerem v létě 1943, Ing. Julius Grünberger. Zůstal ale nadále v Radě starších a na podzim 1944 byl poslán na smrt.442 Jeho následovníkem se stal Ing. Max Seve, který přijel do Terezína s AK

437

ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 46-47. 438 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 101 439 Tamtéž, s. 126. 440 Tamtéž, s. 100. 441 Tamtéž, s. 101 442 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 46-47.

97

24. listopadu 1941 a po celou dobu existence terezínského ghetta patřil k jeho vedoucím technikům.443

ODDĚLENÍ ZDRAVOTNÍ A SOCIÁLNÍ PÉČE Nejtěžší úkol připadl v Terezíně zdravotní službě – Gesundheitswesen.

Vedli ji

s obdivuhodnou energií dr. Erich Munk a dr. Karel Fleischmann, lékař, filozof, malíř a řečník. Oba pánové se znamenitě osvědčili, třebaže neměli mezi tolika lékaři, kteří byli právě v Terezíně, lehkou pozici. Zaměstnávali mnoho set lékařů, ošetřovatelů, ošetřovatelek a výpomocného personálu. Na podzim roku 1944 byli dr. Munk i dr. Fleischmann posláni na smrt, nástupcem se stal významný oční lékař docent dr. Stein.444 Toto oddělení mělo následující strukturu: vedení, administrativu, péči o nemocné, ústřední sklad léčiv, laboratoře a pomocné provozy, sanitární zařízení, ústředního lékaře a oddělení péče.445 Do Terezína přijelo mnoho lidí již nemocných, a proto museli být přímo z dráhy dopraveni do nemocnice.446 Divizní nemocnice, zvaná Vrchlabská, nestačila pojmout všechny nemocné, třebaže měla více jak sto pokojů, ve kterých stálo lůžko vedle lůžka. Ve všech kasárnách byly menší nebo větší marodky a pokoje pro ambulanční léčení. Zdravotní služba vynaložila velké úsilí, než získala dostatečné množství vhodných místností a musela je stále měnit podle toho, jak komandatura nařizovala.447 Zpočátku panoval katastrofální nedostatek léků i veškerých terapeutických a klinických pomůcek, ale situace se postupně zlepšovala a nakonec se vybavením nemocnice sotva lišila od poliklinik ve velkých městech.448 Navzdory obětavému úsilí terezínských zdravotníků zůstávala nemocnost stále vysoká především následkem neustálého hladu, psychického zatížení, pracovního vypětí i přeplnění ubytovacích prostor. Opětovně proto propukaly epidemie břišního tyfu, spály či střevního kataru, šířily se různé choroby způsobené podvýživou a nedostatkem vitamínů.

443

SEVER, Max: Technická zařízení Terezína. In: Terezínské studie a dokumenty 1999. Edd. Kárný, Miroslav; Lorencová, Eva. Praha 1999, s. 170-179, zde s.170. 444 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 46-47. 445 Tamtéž, s. 29. 446 FEDER, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 62. 447 Tamtéž, s. 64. 448 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 338.

98

Umírající lidé byli všedním jevem života v ghettu a strach z nemocí neustále provázel každého vězně.449 Na Sociální péči – Zentralfürsorge – byly kladeny velké požadavky a ona jim nemohla často ani částečně vyhovět. Do Terezína přijelo mnoho Židů, kteří neměli nic víc, než co měli na sobě. Neměli polštář, přikrývku, rezervní prádlo a obraceli se na Sociální péči o pomoc. Sociální péče disponovala velkými sklady, ve kterých bylo obyčejně všechno, co dotyčný zrovna potřeboval, ale nemohla s nimi libovolně nakládat. Musela mít rezervy pro okamžiky, kdy byli Židé posláni na takovou práci, která vyžadovala řádné oblečení. Sociální péče dohlížela i na to, aby všechny oděvy byly vyprány a spraveny. Její zásluhou dostávaly marodky dostatek peřin a přikrývek, prádla a umyvadel. V čele Sociální péče stál delší dobu ředitel Jindřich Stahl, bývalý starosta ŽNO v Berlíně, muž širokého rozhledu a velikých zásluh; po jeho smrti vykonával tuto funkci dr. Leo Baeck. „Byli to mužové bezúhonní, kteří požívali největší vážnosti a proto se nikdo ani neodvážil, aby je podezříval ze stranickosti. Vyhověli každému, kdykoliv to bylo v jejich moci“.450

PRACOVNÍ ÚSTŘEDÍ Ústředna práce byla nejprve součástí Oddělení pro vnitřní správu, časem se okruh jejího působení rozšířil a stala se samostatným oddělením. Úkolem Ústředny bylo vytvoření organizovaného aparátu sloužícího k nasazování pracovních sil, které měly plnit požadavky Němců a zároveň organizovat život v ghettu a uspokojovat existenční potřeby jeho obyvatel.451 Povinností vedení Ústředny práce bylo ovládat složitý aparát tohoto rozvětveného úřadu a zvládat téměř neřešitelný problém obstarávání a intenzivního využití pracovních sil.452 Ústředna práce měla toto schéma: vedení, evidence pracovních sil, nasazení mužů, žen a mládeže, kontrola práce, péče o dělníky, evidence pracovních výkonů, lékařská služba a orgány pro přidělení pracovního nasazení.453

449

BLODIG, Vojtěch: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“ 1941 – 1945. Praha 2003, s. 73. FEDER, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 73. 451 TARSI, Anita: Práce v pasti. Ústředna práce v prvním roce existence ghetta Terezín. In: Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 127-140, zde s. 128-129. 452 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 12. 453 Tamtéž, s. 11-12. 450

99

Ústřednu práce vedl dr. Österreicher, energický muž z Edelsteinova okruhu, jehož nástupcem se po jeho deportaci na podzim 1944 stal jeho spolupracovník dr. Weinberger.454 V ghettu Terezín platila pracovní povinnost pro všechny vězně, muže i ženy, od čtrnácti do pětašedesáti let. Přestože šlo v pravém slova smyslu o nucenou práci a každé vyhýbání se jí bylo spojeno s trestem, většina Židů v ní nespatřovala jen to negativní a vynucené. Naopak – židovskými vězni byla pojímána jako prostředek k udržování naděje na přežití a jako způsob, jak zlepšit život v ghettu.455 Vězni svou prací pokrývali všechny oblasti provozu ghetta – od kuchyně, pekárny či nemocnice přes práce na výstavbě, údržbě a úklidu až po duchovní službu a péči o slabší – o kojence a malé děti, o mládež, staré, nemocné, slepé i duševně choré.456 Ghetto se svojí prací a svým vlastním průmyslem stalo téměř úplně finančně soběstačným. Všechny skupiny Židů, které přijely do ghetta, byly postupně zařazeny do pracovního procesu. Židé prokázali svoji vysokou pracovní vyspělost, dokonalost v řemesle a velmi dobré schopnosti.457 Výroba pro válečné účely nebyla příliš významná. Její největší provoz představovalo štěpení slídy, určené pro izolaci elektrických přístrojů. V dílnách ghetta se rovněž opravovaly uniformy Wehrmachtu a pro potřeby SS byla určena část produkce dílen ghetta, soustředěných především v tzv. Bauhofu. Necelý rok probíhala také tzv. „Kprodukce“ (Kistenproduktion), což bylo označení pro výrobu beden sloužících jako ochranné obaly na zařízení, jež měla umožňovat startování motorů v zimních podmínkách. Na různých zakázkách pro německou armádu pracovaly také dvě truhlářské dílny. Poměrně rozsáhlé bylo zemědělské hospodářství ghetta, produkující především pro potřeby SS a Wehrmachtu. Zahrnovalo rovněž živočišnou výrobu. Pracovní komanda vězňů byla odesílána i mimo Terezín a nasazována v dolech, při lesních pracích, na stavbách a při výstavbě a opravách komunikací. Po určitou dobu znamenalo zařazení na některá pracovní místa ochranu před deportacemi do vyhlazovacích táborů na Východě. Tato podmíněná výhoda však definitivně zanikla na podzim 1944.458 454

ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 192. 455 TARSI, Anita: Práce v pasti. Ústředna práce v prvním roce existence ghetta Terezín. In: Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 127-140, zde s. 127-128. 456 Tamtéž, s. 128. 457 Deník Willyho Mahlera, APT, inv. č. A 5704. 458 BLODIG, Vojtěch: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“ 1941 – 1945. Praha 2003, s. 69.

100

Ústředna práce byla pověřena také odměňováním pracujících vězňů. Časem se ukázalo nezbytné odměnit těžce fyzicky pracující jídlem navíc. Přídavky jídla pro děti a mládež byly zavedeny dříve, ale pokud šlo o přídavky pro jednotlivé kategorie pracujících, bylo rozhodnutí přijato až po delší době. Pracovníci Ústředny přidělovali navíc porce jídla podle různých dalších kritérií – za nebezpečnou práci, za práci v noci a při zvláštních akcích. Ústředna se zabývala i péčí o pracující, kteří onemocněli, zlepšováním ubytovacích podmínek, hygienou, ošacením, avšak jejím nejdůležitějším a nejtěžším úkolem bylo zajistit nepostradatelným pracovníkům ochranu před transporty.459 V roce 1944 měla Ústředna práce v ghettu sedm kanceláří, které se zabývaly zaměstnáváním pracovních sil a péčí o pracující a jejich potřeby.460 ODDĚLENÍ PÉČE O DĚTI A MLÁDEŽ Oddělení péče o děti a mládež (Jugendfürsorge) se v rámci omezených terezínských možností snažilo ulehčit dětským vězňům život v ghettu a zároveň zabránit negativnímu vlivu terezínského nuceného společenství na dětskou osobnost. Rada starších viděla v dětech záruku pokračování židovského národa, židovské budoucnosti i naděje na nový svobodný život, proto mělo být učiněno vše pro jejich přežití a pro jejich ochranu před psychickým a fyzickým strádáním.461 Toto oddělení spadalo zpočátku své existence pod Oddělení zdravotnictví, později tvořilo samostatnou část samosprávy, která se starala o čtyř až šestnáctileté děti a v některých obdobích i o mládež do osmnácti let. Organizačně se oddělení dělilo do čtyř pododdělení: vedení, které kontrolovalo a spravovalo všechny organizačně-technické a personální záležitosti včetně evidence dětí a mládeže; výchovná péče, do jejíž kompetence patřilo denní zabezpečení dětí a organizování jejich volnočasových aktivit, stejně tak jako pracovní nasazení dětí v zemědělství; pododdělení sociální péče se staralo o veškeré materiální zabezpečení dětí, především o jejich dostatečnou výživu a ošacení; pododdělení péče o domovy spravovalo dětské domovy, v nichž žila většina dětí, dále domovy pro obtížně vychovatelné děti a domovy pro pracující mládež.462 Vedoucím oddělení Jugenfürsorge byl od jeho počátku Egon (Gonda) Redlich, stoupenec sionistického hnutí, které silně ovlivňovalo jeho postoj k terezínské realitě i 459

TARSI, Anita: Práce v pasti. Ústředna práce v prvním roce existence ghetta Terezín. In: Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 127-140, zde s. 130. 460 Tamtéž, s. 131. 461 KASPEROVÁ, Dana: Výchova a vzdělání židovských dětí v protektorátu a v ghettu Terezín. Praha 2010, s. 108-109. 462 Tamtéž, s. 109.

101

výchově. Redlich, který přijel do Terezína jako člen Edelsteinova štábu, si v Terezíně psal podrobný deník, ve kterém si vedl záznamy o různých aspektech života v ghettu.463 V první polovině roku 1942 přišla do vedení oddělení Jugendfürsorge i další známá osobnost „předterezínského“ sionistického mládežnického hnutí, Alfred (Fredy) Hirsch,464 který byl zcela oddán sionistické myšlence a prosazoval šíření sportovních aktivit mezi terezínskou mládeží.465 Triumvirát dotvořil Bedřich Prager jako druhý Redlichův zástupce.466 Rada starších se pod vedením Jakoba Edelsteina snažila vězněným dětem zajistit co nejlepší životní podmínky. Nebylo to snadné, protože pokud chtěla dětem něco přidat, ať už chléb nebo životní prostor, musela tyto vzácné statky někomu ubrat. Rozhodnutí přidat dětem bylo kruté vůči starým a práceschopným, ale Jakob Edelstein to chápal jako investici do budoucna. Že tato investice bude téměř zmařena, mohl tehdejší židovský starší jen tušit.467 ODDĚLENÍ PRO VYUŽITÍ VOLNÉHO ČASU V roce 1942 bylo oddělení pro organizaci volného času založeno v rámci úseku vnitřní správy. Dlouho bylo pouze trpěno, často i ohroženo, neboť jeho činnost byla z trestu několikrát zastavena. Čím více chtěli esesmani tábor „normalizovat“, tím více dovolovali. Když byla v prosinci 1942 zřízena kavárna, bylo v ní povoleno používat hudební nástroje, které pocházely z ukradeného židovského majetku v protektorátu; dokonce byl založen celý orchestr.468

463

Viz. REDLICH, Egon: Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1. 1. 1942 – 22. 10. 1944. K vydání připravil o úvodní studii, vysvětlivky a ediční poznámku napsal Miroslav Kryl. Brno 1995. KASPEROVÁ, Dana: Výchova a vzdělání židovských dětí v protektorátu a v ghettu Terezín. Praha 2010, s. 109-110. 464 Fredy Hirsch se narodil roku 1916 v německých Cáchách. Již od raného dětství byl zapáleným sportovcem a skautem, působil v židovských spolcích Makabi Hacair a Jüdischer Pfadfinderbund Deutschland (Německé židovské skautské hnutí). Roku 1935 byl nucen emigrovat do Československa. Do Terezína přijel Fredy Hirsch s AK II 4. prosince 1941 spolu s dalšími 22 pracovníky židovské obce. V Terezíně pořádal Hirsch pro stovky dětí různé sportovní hry, soutěže, táboráky a divadelní představení a šířil mezi nimi ideje kolektivnosti, zodpovědnosti a fyzické zdatnosti. V létě 1943 dorazil do Terezína transport dvanácti set židovských dětí z likvidovaného ghetta v Białystoku, které byly izolovány od ostatních Židů v Terezíně. Byl vyhlášen přísný zákaz jakékoli komunikace s nimi, Fredy Hirsch se přesto pokusil dostat se do kontaktu s jejich vychovatelem. Byl chycen a za trest zařazen do transportu, který 6. září odjel s pěti tisíci vězni do rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau. V březnu 1944 zvolil sebevraždu. 465 KASPEROVÁ, Dana: Výchova a vzdělání židovských dětí v protektorátu a v ghettu Terezín. Praha 2010, s. 111. 466 OLDŘICHOVÁ, Lucie: Příběh Fredyho Hirsche. Praha 2001, s. 57. 467 Tamtéž, s. 62. 468 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 449.

102

Zásluhou oddělení pro Organizaci volného času (spíše ústředny pro osvětu a zábavu) bylo, že umožňovalo a technicky podporovalo veřejný a soukromý kulturní život. Toto oddělení projevovalo v rámci samosprávy vůči vězňům výjimečné pochopení a podporovalo vše nebo přinejmenším připouštělo vše, co kvůli SS nebylo automaticky zakázáno. Komandatuře SS musel být hlášen oficiální program. Ta ovšem držela ochrannou ruku také nad více či méně soukromými akcemi a dávala k dispozici potřebné prostory, aniž by se dále do těchto záležitostí vměšovala. Avšak poměry dospěly do této fáze, uplynulo mnoho času; v prvních týdnech byla jakákoliv kulturní činnost dokonce zakázána. Dne 28. prosince 1941 byly na pokojích nebo na kasárenských sálech povoleny „kamarádské večery“ s pestrým programem. Vlastnit hudební nástroje bylo zakázáno, výjimky platily jen pro členy „štábu“ a stráž ghetta. Akce byly záhy přeloženy do neobývaných prostor, do kanceláře staršího budovy nebo do místnosti, kde se loupaly brambory. Brzy se nazkoušelo nějaké vystoupení, přednášky nebo kabaret. Zkoušky a představení se mohly konat pouze ve volném čase, obvykle v podvečer.469 Vrcholná doba oddělení pro organizaci volného času se shodovala se „zkrášlováním“ hrůzu chtěli představitelé SS ponořit do hudby, divadla a zábav všeho druhu. Počínaje podzimem 1942 se neobyvatelné prostory a půdy dávaly postupně k dispozici pro různé akce a často i pro účely modliteben. Některé byly zařízeny tak, že se zde dalo hrát dokonce divadlo. Na rozkaz SS se však sály musely velkoryse přebudovat pro divadelní, koncertní i přednáškové účely. Nyní fungovalo oddělení pro organizaci volného času jako samostatné a zaměstnávalo řadu lidí. Během období zkrášlování mělo toto oddělení několik pododdělení: vedení, administrativu, technickou službu, divadlo, hudbu, přednáškovou činnost, ústřední knihovnu, sportovní akce, správu zařízení a sálů, kontrolní službu a službu mimo objekty.470 Účastnit se tohoto života patřilo k dobrému tónu. Špičky samosprávy, Eppstein, Zucker a Murmelstein, kladly důraz na to, aby v rámci organizace volného času přednášely, zatímco Edelstein, který rovněž rád hovořil, raději vystupoval coby lidový řečník.471 Ředitelem byl jmenován mladý rabín Erich Weiner., který byl zodpovědný za modlitby i za Freizeitgestaltung.472

469

ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 448. 470 Tamtéž, s. 33-35. 471 Tamtéž, s. 449. 472 BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein. Praha 2001, s. 186-187.

103

6 NÁVŠTĚVA DELEGACE MVČK Terezínský tábor měl prakticky od svého vzniku hrát významnou propagandistickou roli a nacisté proto vyvíjeli značné úsilí, aby zakryli skutečné poměry v ghettu. Tak jak se zhoršovala situace Německa na frontách, sílil ze strany MVČK tlak na umožnění návštěvy terezínského ghetta, která by ověřila pravdivost nacistických tvrzení o charakteru ghetta.473 Zároveň by napomohla ověřit hrůzné zprávy o vyhlazování Židů, které postupně pronikaly z koncentračních táborů. Německé úřady nakonec rozhodly návštěvu povolit a využít ji k propagandistickému triku.474 RSHA po mnohých demarších rozhodl, že by Terezín mohl být ukázán, že však musí být předem náležitě upraven. Rahm, dosavadní zástupce vedoucího pražské Zentralstelle Günthera, měl provést okrašlovací akci. Günther si tak do Terezína dosadil svého muže.475 „Vyčlenění Terezína jako ukázky německého systému koncentračních táborů bylo důvodem, proč byl ušetřen těch nejhorších zvěrstev. Ta se odehrávala v jiných táborech, do nichž bylo později deportováno 97 procent z více než 300 000 Židů nejprve poslaných do Terezína“.476 „Budeme vzorovým ghettem, abychom kryli krev, prolévanou v ghettu na Východě, tu velkou nespravedlnost, ty mrtvé… a my, my musíme psát a volat: situace Židů v Německu není zlá, není zlá“.477 Od jara roku 1943 začali nacisté v Terezíně provádět „zkrášlování“ ghetta, což znamenalo monstrózní potěmkiádu s Terezínem jako vzorným židovským městem. To světu mělo být předvedeno jako místo, kde jde Židům umožněno v klidu žít a přečkat válku.478 Mezi prvními změnami ve zkrášlovací akci bylo nové pojmenování tábora, z ghetta se stalo „židovské sídelní území“ - Jüdisches Siedlungsgebiet Theresienstadt.479 Již v září roku 1942 bylo ohlášeno nadcházející „peněžní hospodářství“. Za den vydání interní měny 473

Dánská úřední místa a Dánský červený kříž žádaly, aby mohly do Terezína poslat komisi, která by zjistila, jak se v terezínském táboře Dánům daří a co potřebují. Tato žádost byla podporována švédskou vládou a Švédským červeným křížem. Usilovali rovněž o povolení návštěvy, a to i pro novináře. Také Mezinárodní Červený kříž ve Švýcarsku žádal o návštěvu Terezína, stejně jako žádal o návštěvu jiných táborů. 474 CHLÁDKOVÁ, Ludmila: Terezínské ghetto. Praha 2005, s. 31. 475 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 129. 476 POLLAK, Viktor A.: S Davidovou hvězdou peklem Terezína. Paměti prof. Viktora A. Pollaka 1938 – 1945. Brno 2010, s. 61. 477 REDLICH, Egon: Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1. 1. 1942 – 22. 10. 1944. K vydání připravil o úvodní studii, vysvětlivky a ediční poznámku napsal Miroslav Kryl. Brno 1995, s. 150. Záznam z 2. října 1942. 478 KRYL, Miroslav: Osud vězňů terezínského ghetta v letech 1941-1944. Brno 1999, s. 75-76. 479 Zpravodaj. Vzdělávací a informační bulletin. Vydává Památník Terezín; 2/2004.

104

„Ghettokronen“, se předpokládal 1. leden 1943; bankovky však přišly do oběhu až v květnu 1943.480 V souvislosti s tím byla zřízena fiktivní „Banka židovské samosprávy“ a se značným luxusem zařízena v budově bývalé radnice (Q 619). V srpnu 1944 si vyměnila prostory se služebnou SS, jak se v této době nazývala táborová komandatura.481 Dosavadní velitel tábora Anton Burger dostal za úkol alespoň navenek odstranit dojem, že by byl Terezín koncentračním táborem a naopak měl působit jako samosprávné město. Burger nařídil přejmenovat všechny ulice a odstranit číslování bloků a kasáren, což byl další podvod s Terezínem.482 Všechny podélné ulice (dosavadní Längsstrasse) byly povýšeny na třídy, příčné ulice zůstaly ulicemi. Vznikla tak Jezerní třída (dosud L 1), ačkoli v Terezíně nebyl ani rybník, Nádražní ulice (L 2) bez nádraží, Hlavní třída (L 4), Sadová třída (L 5), u níž nebyly sady, a Hradební třída (L 6). Ulice byly přejmenovány na Pekařskou (Q 1), Mysliveckou (Q 2), Lázeňskou (Q 3), Novou (Q 4), Věžní (Q 5), Radniční (Q 6), Horskou (Q 7), Poštovní (Q 8) a Ulici u Ohře (Q 9). Výpadové silnice nesly názvy Jižní třída a Západní ulice. Náměstí bylo přejmenováno na Trhové, vznikl Městský a Malý park. Staré označení bloků a kasáren se nesmělo používat.483 Otevřely se dokonce i obchody (se zbožím převážně zabaveným vězňům), kavárna a bylo dovoleno konání kulturních pořadů a sportovních aktivit.484 O otevření obchodů psala ve svém deníku Eva Roubíčková 7. října 1942: „Otevírají se obchody. Celý Terezín se směje. Výlohy jsou plné nejkrásnějších věcí, potravin, šatstva, obuvi, papíru, domácích potřeb, voňavek, galanterie. Vše, co bylo jiným lidem odebráno, je zde vystavováno. Doslýchalo se, že přijde německá návštěva. Za několik dní vyšlo najevo, že vystavené věci je skutečně možno koupit, a sice pracujícími, kteří dostali body. Ve skutečnosti je celý nákup hrozným podvodem. Musíte vzít, co dostanete, když někdo má protekci, dostane víc a slušné věci, když nemá, tak dostane řepnou šťávu, prášek na perník, a jiné nesmysly. Šatstvo lze dostat docela pěkné i bez protekce, vše z kradených kufrů. Např. termosky, polní lahve, suchý líh, jsou kontrabandem, který je při každém transportu

480

Jejich návrh s využitím židovských symbolů vytvořili v táboře grafici Heilbron a Kien. Bankovky, zřejmě vyrobené v Berlíně, znázorňovaly Mojžíše s deskami s Desaterem, obdařeného ale zalomeným nosem, pejzy a dalšími nevkusnými atributy, a nesly podpis Jakoba Edelsteina. V různých velikostech a různém barevném provedení byly vydány bankovky v hodnotě 1, 2, 5, 10, 20, 50 a 100 korun. 481 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 174. 482 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 118. 483 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 354-355. TB 346 (28. 7. 1943) 484 Zpravodaj. Vzdělávací a informační bulletin. Vydává Památník Terezín; 2/2004.

105

bezpodmínečně odňat, avšak ve výlohách jsou vystavovány a můžete si je koupit. Taková komedie“!485 6. března 1944 byli vězňové překvapeni další novinkou - byla zrušena povinnost zdravit esesáky a ostatní uniformované osoby. Tento rozkaz byl v platnosti od 21. prosince 1941 a jeho neuposlechnutí bylo trestáno deseti ranami holí. Byl-li vězeň osloven členem komandatury nebo jiným nositelem uniformy, musel se ihned postavit do pozoru a zachovávat nejméně jeden metr odstup. Při vstupu esesáka do místnosti musel vedoucí místnosti zvolat „Achtung!“, hlásit se příchozímu a všichni přítomní museli stát v pozoru, tak jak to vyžadovalo nařízení v Denním rozkazu z 26. ledna 1942 a celá řada pozdějších Denních rozkazů připomínáno. Zdravení esesáků bylo pro vězně tak samozřejmé a vžité, že muselo být ve zprávách samosprávy opětovně upozorňováno na to, že povinnost zdravit a hlásit se byla zrušena. Ve zprávách samosprávy v čísle 21 z 18. června 1944 bylo dokonce výslovně uvedeno, že zvolání „Achtung!“ při návštěvách, jakož i povstání z míst, není dovoleno a že návštěv esesáků nemusí být dbáno.486 Největší úpravy zaznamenalo ghetto od dubna roku 1944. Byl vylepšován vzhled řady domů a vězeňských ubikací. Náměstí do té doby oplocené a vězňům nepřístupné dostalo novou parkovou úpravu s hudebním pavilonem a lavičkami pro odpočinek. Dětem byl zpřístupněn park s houpačkami, novým pavilonem a rozmanitými hračkami. Skutečně užívat je však směly jen při generální zkoušce na návštěvu a v den návštěvy samotné. Z terezínské sokolovny se stal Společenský dům s modlitebnou, knihovnou a dvěma sály využívanými k uměleckým aktivitám vězňů.487 Vznikla také škola, na které byl ale štít s nápisem: „Prázdniny – zavřeno“. Opět další z kulis. Až do příjezdu komise nesměl nikdo do budovy vkročit. Později byla tato „škola“ opět zrušena.488 Mezitím v Terezíně „zkrášlování“ vrcholilo a jeho důsledky se projevily v mnoha směrech. Z dosavadních denních rozkazů se stala „Sdělení židovské samosprávy“, jejichž záhlaví bylo zkrášleno idylicky koncipovanou kresbou Terezína. Z táborové komandatury se stala „služebna SS“. Velká pozornost se věnovala zlepšení vnějšího vzhledu domů ve městě a zeleným plochám. „Zkrášlení“ ovšem vyžadovalo i snížení stavu vězňů. Do Osvětimi proto byli odesláni především nemocní vězni, jakož i ti, kteří vzhledově nebyli „způsobilí“ pro předvedení zahraniční delegaci. V prosinci 1943 s transporty odjelo 5 007 485

ROUBÍČKOVÁ, Eva: Terezínský deník 1941-1945. Svědectví o životě a smrti v terezínském ghettu. Praha 2009, s. 52. 486 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003. 487 Zpravodaj. Vzdělávací a informační bulletin. Vydává Památník Terezín; 2/2004. 488 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 134.

106

osob, v květnu 1944 pak dalších 7 503. Celkem bylo do „rodinného tábora terezínských vězňů“ deportováno 17 517 osob, z nichž se osvobození dožilo jen 1 168.489 „Slunce svítilo a orchestr vyhrával, malovali fasády domů – krášlení města „Stadtverschönerung,“ a tam v Berlíně někdo rozhodl: sedm tisíc pět set Židů pojede na východ, aby bylo na „Stadtverschönerung“ dost místa. (…)“490 Na jaře 1944 přípravy na příjezd zahraniční delegace vyvrcholily. Pod dohledem vysokých důstojníků SS z Berlína a Prahy byla do detailů naplánována trasa její cesty po Terezíně, nacvičeny činnosti, jež měli vězni po dobu její přítomnosti provádět, ale i odpovědi, které směli dávat na případné otázky členů delegace. Šlo zkrátka o pečlivě zinscenované divadlo, jehož nedobrovolnými herci se vězni museli stát pod pohrůžkou trestu smrti v případě neuposlechnutí.491 „Připravená okružní cesta pro inspekce je vlastně Potěmkinovou vesnicí. Strany domů a budov, podél kterých má inspekce chodit jsou čistě vymalovány a upraveny, zatímco druhé a zadní části těchto domů a budov jsou špinavé a nevzhledné. Zrovna tomu tak je uvnitř místností určených pro přehlídky. Bytové poměry zde jsou přirozeně i za změněného počtu obyvatel stísněné a špatné. Žádná masová ubikace nemůže vypadati, jako normální civilní obytný pokoj. Místnosti, do kterých jde inspekce, jsou zvlášť pečlivě pro přehlídku připravené. Počet osazenstva je zde menší, jako v jiných stejně velkých místnostech. Postele převážně pouze jednoduché. Vše vymalováno, upraveno, všude záclonky, dečky, květiny, obrazy, skříně, pohodlné židle, stoly a jiná vhodná bytová zařízení. Totéž platí pro útulky přestárlých, pro dětské domovy, pro zařízení a úřady. Všude nastrkaná pozlátka pro oko, zatímco uvnitř hlodá špína, nepořádek, nezájem, hmyz. Ale svět chce býti klamán a Němci to dovedou.“492 Dlouho připravovaná návštěva se uskutečnila 23. června 1944. Komise přijela několik minut po 12.30.493 Zúčastnili se jí delegát MVČK, švýcarský lékař Maurice Rossel, P. Frans Hvaas,494 ministerský ředitel, dr. Eigil Juel Henningsen,495 viceprezident Zdravotní služby. Z německé strany přijel šéf policie SS v protektorátu,496 šéf Služebny SS (RSHA 489

BLODIG, Vojtěch: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“ 1941 – 1945. Praha 2003, s. 34. REDLICH, Egon: Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1. 1. 1942 – 22. 10. 1944. K vydání připravil o úvodní studii, vysvětlivky a ediční poznámku napsal Miroslav Kryl. Brno 1995, s. 222. Záznam z 11. května 1944. 491 BLODIG, Vojtěch: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“ 1941 – 1945. Praha 2003, s. 35. 492 Deník Willyho Mahlera, APT, inv. č. A 5704. Dodatek k záznamu z 10. června 1944. 493 Tamtéž. Záznam z 23. června 1944. 494 Sekční šéf dánského ministerstva zahraničí. 495 Inspektor dánské Zdravotní péče. 496 Velitel bezpečnostní policie a bezpečnostní služby u říšského protektora, SS Standartenführer (poslední hodnost SS-Oberführer a plukovník policie) dr. Erwin Weinmann. 490

107

v Berlíně),497 člen Zahraničního úřadu pověřený stykem se Služebnami SS,498 zástupce Německého Červeného kříže499 a vedoucí Policie SS z ghetta.500 V Terezíně se delegace dlouho nezdržela, podle dochovaného programu měla celá prohlídka trvat 5 hodin a 40 minut.501 Delegace byla nejprve přijata na komandatuře SS, odkud odjela do sídla židovské samosprávy a tam hovořila s jejími představiteli.502 Od židovského staršího ghetta dr. Paula Eppsteina si vyslechli celkovou zprávu o vývoji a fungování tohoto židovského sídliště. Byla pochopitelně zkreslená a v mnoha údajích nepravdivá. Obdobně měli své odpovědi předem připravené i všichni ostatní, se kterými se mohli delegáti setkat.503 Eppstein v uvítacím projevu504 hovořil o výstavbě a o životních podmínkách, mluvil o kultuře, počtu kuchyní, o zdravotních zařízeních, dětských domovech atd. Eppstein zdůraznil, že „život v Terezíně ve válečné době podobá se životu na ostrově, který o válečných událostech neví“. „Jeho projev byl předem cenzurován RSHA“, uvedl Rahm před soudem. Poté na dotaz vyšetřovatele připustil, že celá Eppsteinova řeč byla vlastně nadiktována zástupci německých úřadů. Protože svůj projev nemohl číst, přizpůsobil si jej prý svým poznatkům, ale „vcelku podle nařízeného vzoru“. Komisi nesměly být předloženy žádné písemné záznamy a statistiky, nesměla padnout zmínka o úmrtnosti, pohřbívání a zpopelňování. „Komise prohlížela ghetto kritickýma očima“, tvrdil Rahm roku 1947.505 Pak se delegace vydala na prohlídku města, při které její členové oslovili některé z vězňů a vyslechli odpovědi podané podle nacvičeného scénáře. Průběh návštěvy proto

497

SS-Sturmbannführer Rolf Günther, zástupce vedoucího židovského referátu v berlínské centrále gestapa, SS-Obersturmbannführera Adolfa Eichmanna. V doprovodu delegace se nacházel také Eichmannův pobočník SS-Hauptsturmführer Ernst Moehs. 498 Eberhard von Thadden byl na ministerstvu zahraničí odpovědný za styk s RSHA, ústřednou bezpečnostní policie a bezpečnostní služby. 499 Německý Červený kříž zastupoval pracovník úřadu jeho zahraniční služby F. von Heydekampf. 500 Je míněn velitel tábora SS-Obersturmführer Karl Rahm. Přítomen byl rovněž vedoucí Ústředního úřadu pro uspořádání židovské otázky v Praze SS Sturmbannführer Hans Günther a jeho zástupce SSObersturmführer Gerhard Günnel. Zpráva Maurice Rossela o prohlídce Terezína. 23. června 1944. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 188-206, zde s. 196. 501 KÁRNÝ, Miroslav: Neobjasněné záhady jedné osudové zprávy. In: Terezínské listy 20/92. Praha 1992, s. 17. 502 BLODIG, Vojtěch: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“ 1941 – 1945. Praha 2003, s. 35. 503 Zpravodaj. Vzdělávací a informační bulletin. Vydává Památník Terezín; 2/2004. 504 Německá autorka Käthe Starke ve své knize Der Führer schenkt den Juden eine Stadt vydané v roce 1975 poprvé zveřejnila stenografický záznam předem připravovaných odpovědí, jež musel v souvislosti s očekávanou návštěvou Eppstein předložit terezínské komandatuře SS ke schválení. Svůj text diktoval stenografce Erně Goldschmidtové v noci z 21. na 22. červen 1944. Ta věznění přežila, a mohla tak zachránit svůj původní zápis, který po válce opsala a dala k dispozici. 505 KRYL, Miroslav: Osud vězňů terezínského ghetta v letech 1941-1944. Brno 1999, s. 114.

108

byl z hlediska SS velmi uspokojivý. Zpráva, kterou Rossel o jejím průběhu a získaných poznatcích vypracoval, totiž plně odpovídala jejich představám. Rossel uvěřil podvodu SS a Terezín dokonce označil za „konečný tábor“, odkud Židé již nejsou deportováni jinam. Pravdou ale bylo, že tou dobou byly již desítky tisíc bývalých terezínských vězňů zavražděny v místech vyhlazování na Východě.506 Hosté projížděli nebo procházeli ulicemi a na určených místech se krátce zastavovali. Během šesti hodin měli možnost zhlédnout prostory sídla židovské samosprávy, nově zřízenou jídelnu, baráky s opravnami a pekárnu. Na jižní straně Terezína navštívili delegáti novou dětskou ozdravovnu a baštu, kde právě probíhalo fotbalové utkání. Následovala prohlídka sokolovny, kde byla hrána dětská opera Brundibár, a pak ubikací vězňů z Dánska a prominentů v Jezerní ulici. Při návratu k náměstí mohli členové delegace sledovat výlohy obchodů, naslouchat hudbě z hudebního pavilonu, navštívit poštu, banku a soudní přelíčení. Na řadu přišly i domovy dětí a mládeže, domov starých vězňů, oddělení nemocnice a lázní, truhlárna i jedna z kuchyní.507 To vše Rahmovi nestačilo. Vynalézal a inscenoval různá režijní představení a triky, které by komisi předvedl. Po jižní silnici, právě v okamžiku, kdy tudy bude procházet návštěva, měla s hráběmi na ramenou pochodovat skupina zpívajících hezkých mladých dívek. Pekaři budou v tu dobu v bílých úborech a bílých rukavicích skládat chléb. Staří vězňové se museli naučit předem připravené odpovědi: „…Mám se dobře, jsem spokojen, zacházení je velmi dobré, nepotřebuji nic, mám tu všechno, co chci“.508 Děti byly zvlášť vycvičeny, aby Rahma na ulici objímaly a prosily ho: „Strýčku Rahme, pojď si s námi hrát“. Načež on řekl: „Dnes ne, milé děti, dnes nemám čas, ale zítra“. Pak prý vytáhl krabici sardinek a ony: „Už zase sardinky“.509 Prohlídkou dětského pavilonu v parku návštěva vzorného židovského sídliště skončila. Jak uvedl dr. Maurice Rossel ve své zprávě, dojem z návštěvy byl úžasný.510 Rahm byl spokojen a poskytl vězňům trochu oddechu. 24. června od 13 hodin a 25. června bylo pracovní volno. Vězňové nemuseli pracovat a esesáci oslavovali. Rahm dokonce povolil pro tyto dny zvýšené příděly potravin.511

506

BLODIG, Vojtěch: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“ 1941 – 1945. Praha 2003, s. 35. Zpravodaj. Vzdělávací a informační bulletin. Vydává Památník Terezín; 2/2004. 508 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 135. 509 ROUBÍČKOVÁ, Eva: Terezínský deník 1941-1945. Svědectví o životě a smrti v terezínském ghettu. Praha 2009, s. 147. Záznam z 23. června 1944. 510 Zpravodaj. Vzdělávací a informační bulletin. Vydává Památník Terezín; 2/2004. 511 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 138. 507

109

Z deníku Egona Redlicha: „Mezitím se událo mnoho věcí v tomto velikém světě. Začala invaze.512 Německá armáda ustupuje na všech frontách. A zde v ghettu (názvu ghetto je už nějakou dobu zakázáno používat) hrajeme velkou hru: stavění Potěmkinovy vesnice. Navštívila nás komise Červeného kříže. Navštívila nás a viděla nádherné domovy mládeže, nemocnice a krásnou školu. Židé se smějí a jsou se svým osudem spokojeni. Komise viděla a šla si… Je pouze otázkou: zda věřila všemu, co jí ukázali“.513 „Zkrášlený“ Terezín a jeho nedobrovolní obyvatelé se posléze stali donucenými aktéry propagandistického filmu, který měl před světem ještě dále podpořit alibi nacistů, jejich lži o humánním zacházení se Židy a zatajování skutečnosti.514 Film se natáčel v Terezíně v srpnu a září 1944. Židovští vězni byli nuceni účastnit se jeho výroby. Komandatura SS určila berlínského herce a filmového režiséra Kurta Gerrona, rovněž vězně ghetta, za vedoucího produkčního židovského týmu pro tento film. Skupina kameramanů z pražského zpravodajského filmu Aktualita přijela natáčet. Film byl střižen v Praze a dokončen v březnu 1945. Na konci války film zmizel, a přestože se jeho části a zlomky znovu nalézaly, neexistuje dnes úplná kopie. V celém světě je film znám jako Der Führer schnekt den Juden eine Stadt (Vůdce daroval Židům město); tento název byl zřejmě vymyšlen – s určitým ironickým podtónem – samotnými židovskými vězni v době, kdy se film natáčel.515 Egon Redlich se do svého deníku poznamenal: „Natáčení filmu. Židé jsou veselými, spokojenými herci. Jejich tváře jsou veselé – ve filmu, jen ve filmu“.516 Z deníku Willyho Mahlera: 28. červenec: „Dopoledne prochází městem a jednotlivými jeho podniky filmová komise pod vedením pražského Günthera a Rahma a Epsteina. – Terezín má obvyklý zjev předchozích přehlídek. – Čisté ulice, ubikace, dvory, okna. – Koncert městské hudby na náměstí. – Bašta ve znamení her mládeže. – Kopaná v H V. – Zkoušky na divadelní představení, na koncerty. – Soudní přelíčení. – Pilná výplata peněz v bance. – Pilná 512

Vylodění Spojenců v Normandii 6. června 1944 otevřelo západní, druhou frontu válečných operací v Evropě. 513 REDLICH, Egon: Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1. 1. 1942 – 22. 10. 1944. K vydání připravil o úvodní studii, vysvětlivky a ediční poznámku napsal Miroslav Kryl. Brno 1995, s. 226. Záznam z 23. června 1944. 514 POLÁK, Erik: Spravedlnost vykonaná a nevykonaná II. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 29-42, zde s. 32. 515 MARGRY, Karel: Nacistický propagandistický film o Terezíně. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 208-224, zde s. 208-210. 516 REDLICH, Egon: Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1. 1. 1942 – 22. 10. 1944. K vydání připravil o úvodní studii, vysvětlivky a ediční poznámku napsal Miroslav Kryl. Brno 1995, s. 157.

110

činnost v kancelářích v různých místních produkcích. – Velký výdej balíků na poště. – Dnešní návštěva filmařů byla přípravou na film o Terezínu, který se má po neděli započíti natáčeti“. 1. září 1944: „Dnešek je ve znamení filmování. – Ve Westg.3517 se natáčí schůze Ältestenratu a projev Judenältestra dra. Paula Eppsteina. Odpoledne v H V fotbalový zápas vítězů Ligy 1944 a Poháru 1944 Sparty s Jugendfürsorge. Zápas řídil rozhodčí Heller asi před 2 500 diváky, kteří tentokráte museli nastoupiti do H V povinně a mnozí s přinucením“. 2. září: „Na příkaz Dienstelle jsme také s Trudou komandováni k dnešnímu filmování plesu do Westg.3. Velký horní sál Sokolovny se stoly pokrytými bílými ubrusy, s výzdobou květin a v záplavě reflektorů skýtá zajímavý průběh. (…) Četné dívky mají neobyčejně pěkné šaty, což vše tvoří dobrý rámec večera. Pro film se zachycuje swing. (…) - Je to paradoxní, když si uvědomíme, že Němci v těchto dnech prohrávají bitvu za bitvou a Židé zde povinně jsou nuceni tančiti černošský swing pro filmovou kameru“.518 Pouhý týden po ukončení natáčení propagandistického filmu byli představitelé židovské samosprávy informováni komandaturou SS o tom, že vzhledem k nedostatečné výrobní kapacitě Terezína bude nutno odeslat větší počet vězňů k pracovnímu nasazení na Východ. Den před vypravením prvního z nadcházející vlny transportů byl popraven druhý židovský starší Terezína Paul Eppstein. Do transportů byli zařazeni téměř všichni členové rady starších a další představitelé židovské samosprávy i se svými rodinami. Komandatura SS tehdy cynicky ženám nabízela, že mohou odjet za svými dříve deportovanými muži. Ty se pak i s dětmi hlásily do transportů a dobrovolně odjížděly na smrt. Do Osvětimi mezi 28. zářím až 28. říjnem 1944 odjelo 18 402 osob. Z nich přežilo jen 1 574.519 Součástí alibistických plánů špiček SS byla i druhá návštěva delegace MVČK v Terezíně. Po inspekční cestě Adolfa Eichmanna do Terezína na počátku března 1945 bylo nařízeno nové „zkrášlení“ města, které trvalo celý měsíc. V jeho rámci obnovila svou činnost kavárna, konala se divadelní představení a koncerty, v hudebním pavilonu na náměstí opět hrála hudba.520 I tuto komisi Němci očekávali a zase se důkladně připravili, aby ji pořádně oklamali. Bývalá městská spořitelna byla přeměněna na reprezentační sídlo Rady starších, kde nechyběly ani perské koberce. Velkoryse byl podporován i nový rozvoj kulturního dění 517

Westgasse (Západní ulice), pozn. autora. Deník Willyho Mahlera, APT, inv. č. A 5704. 519 BLODIG, Vojtěch: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“ 1941 – 1945. Praha 2003, s. 35. 520 Tamtéž. 518

111

v ghettu.521 Němci se také dozvěděli, že členem komise bude mimo jiné i švýcarský Žid ortodoxních názorů. Aby neurazili jeho náboženské cítění, zakázali náhle všechny kremace a poručili, aby se pochovávalo do hrobů. Chtěli komisi namluvit, že se krematorium užívalo jen v mimořádných dobách k spalování lidí, kteří podlehli infekčním chorobám. Správce krematoria měl vypovídat, že v Terezíně bylo zpopelněno pouze 180 osob. Aby se komisi nezdálo, že je hrobů příliš málo, musel být židovský hřbitov rozšířen o několik řad ze sousedního ruského hřbitova a k hrobům byly dány tabulky s hebrejskými nápisy.522 Záznam z 16. března 1945 v deníku Alisah Shekové: „Zkrášlování. Porady bez konce, co s krematoriem. K čemu to? (…) Ale teď se zřizuje hřbitov – pro 600 hrobů. Staví se „starý“ plot. Jiná část starých masových hrobů se planýruje. Květiny, záhony“.523 17. březen 1945: „Na zítřek ohlášen Frank. Všechny výlohy upraveny. Chodníky omyty. Večer déšť, bláto bez konce. Záclony jsou povinné atd.“524 1. duben 1945: „Ve tři se čeká Frank, pátého komise. Broučci se denně opalují dvěma horskými slunci“.525 Delegace přijela do Terezína 6. dubna 1945. Tvořili ji dr. Otto Lehner, Paul Dunant za MVČK a švýcarský diplomat Buchmüller. Jelikož na „zkrášlování“ nebylo moc času, bylo rozhodnuto, že návštěvu bude doprovázet pouze židovský starší a prohlížené ubikace budou prázdné, neboť jejich obyvatelé jsou v práci, na léčebných procedurách či na kulturních akcích.526 I druhá delegace MVČK v Terezíně dopadla z hlediska nacistů uspokojivě. Její členové byli doprovázeni představiteli německého ministerstva zahraničí a řadou důstojníků SS, včetně Eichmanna. Je skutečně zarážející, že „potěmkiáda“, která byla tentokrát ještě průhlednější než v případě první návštěvy delegace MVČK v červnu 1944, nebyla členy delegace, aspoň soudíme-li podle Lehnerovy zprávy, prohlédnuta. Delegace 521

BLODIG, Vojtěch: Poslední fáze ve vývoji terezínského ghetta. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig. Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 182-190, zde s. 187. 522 Byly vytvořeny i imitace hrobů jednoduchým nasypáním hlíny a vytvořením rovů s hebrejskými tabulkami. Tak vytvořili asi 6 000 hrobů a referovali komisi, že právě tolik Židů umřelo v Terezíně. FEDER, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s 93 523 SHEKOVÁ, Alisah: Terezínský deník. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 252-274, zde s. 264-265. 524 Tamtéž, s. 265. 525 Broučci byl název divadelní hry, kterou Vlasta Schönová přepracovala pro jeviště podle pohádky Jana Karafiáta. Hra měla být předvedena očekávané delegaci MVČK. SHEKOVÁ, Alisah: Terezínský deník. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 252-274, zde s. 265. 526 BLODIG, Vojtěch: Poslední fáze ve vývoji terezínského ghetta. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig. Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 182-190, zde s. 187.

112

si prohlížela prázdné ubikace, byla svědkem divadelního představení a koncertu za bílého dne, zhlédla Gerronův film, u kterého shledala „mírně propagandistický tón“, ale přesto hodnotila návštěvu pozitivně. Ve zprávě se mj. hovořilo o „malém židovském státu Terezín“, který byl údajně vybudován na „kolektivistickém hospodářském principu“. Zpráva dále uváděla, že „v sociálním ohledu je Terezín určitě daleko vpředu před většinou evropských měst“. Zvláště zavádějící bylo zdůraznění pozitivních úmyslů říšské vlády, které vedly ke zřízení tohoto „židovského samosprávného sídelního území“. Lehner se nedal znepokojit ani tím, že se prokázala nepravdivost zásadní teze Rosselovy zprávy z předchozí návštěvy, kde se hovořilo o Terezínu jako o „konečném táboře“, odkud se už jinam neodcházelo. Bez podezření přijal i počty uváděné nacisty a hovořící o asi 18 000 deportovaných do „pracovních táborů“. Rozdíl tedy činil plných 70 000, nemluvě již o falešné interpretaci osudu deportovaných.527 Z deníku Alisah Shekové: 6. duben 1945: „Několik směšných příkazů z toho dnešního divadýlka. Na dotaz se nesmí o nikom prohlásit, že odjel nebo zemřel. Četníci na stráži v civilu. Všichni nosí uniformu jen uvnitř. Všichni zdejší SS v civilu. Výlohy přecpány zbožím. Invalidé a nemocní – zákaz vycházení. Šminkují babičky ve starobincích. Od 9 hodin ráno estráda. V poledne: dvojitý „karbanátek“ a brambory, hrachová polévka. Večer: salám, hrách s kroupami, jako moučník perník. Včera půl kila cukru, i předevčírem“.528 Faktem zůstává, že Terezín byl jediným koncentračním táborem, do nějž nacisté umožnili přístup zástupcům veřejnosti.529 Návštěvy delegátů MVČK, které se uskutečnily v červnu 1944 a v dubnu 1945, lepší informovanosti mezinárodní veřejnosti o dění v terezínském ghettu neposloužily. Naopak – jimi napsané zprávy vyhovovaly propagandě Hitlerova Německa. Pravdivé informace o terezínském ghettu, ale především o osudu transportů, které z něj od října 1942 přijížděly do Osvětimi, proto přinesly až zprávy vězňů, kterým se podařilo z osvětimského pekla uprchnout.530

527

BLODIG, Vojtěch: Poslední fáze ve vývoji terezínského ghetta. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig. Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 182-190, zde s. 187-188. 528 SHEKOVÁ, Alisah: Terezínský deník. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 252-274, zde s. 266. 529 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 33. 530 BLODIG, Vojtěch: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“ 1941 – 1945. Praha 2003, s. 99.

113

6.1 ZPRÁVA MAURICE ROSSELA V jejím začátku je uvedeno, že celou zprávu lze pokládat za důvěrnou a žádný z dokumentů se nesmí uveřejnit. Maurice Rossel dal ovšem už 1. července 1944 své snímky, které při návštěvě pořídil, k dispozici zástupci říšského ministerstva zahraničí, legačnímu radovi dr. Eberhardu von Thaddenovi, který je postoupil švédskému vyslanectví.531 Zpráva pokračuje popsáním příjezdu do ghetta, kde bylo opět mylně uvedeno, že není po celém obvodu města zapotřebí oplocení. Odůvodněním mělo být to, že v průběhu příprav na návštěvu delegace byly s výjimkou tzv. obchvatné komunikace odstraněny ohrady i ostnaté dráty na valech a byl na ně nově povolen přístup vězňů. Nadále však trvala ostraha hranic tábora, byla zajišťována zvláštním oddílem protektorátního četnictva, který ve zprávě vůbec není zmíněn.532 Komise byla podle zprávy přijata v jediném německém domě v Terezíně,533 kde byly ubytovány stráže. Dalším výmyslem nacistů byl počet o strážní jednotce SS, která se v terezínském ghettu nikdy nenacházela. V Terezíně byla založena strážní služba.534 Delegace MVČK poté odešla do „židovské radnice“, což bylo sídlo Rady starších v Magdeburských kasárnách, kde je židovský starší dr. Eppstein seznámil v krátkém výkladu s organizací ghetta. Paul Eppstein skončil těmito slovy: „Navštívíte normální provinční město“!535 Nadsazeným údajem byl počet obyvatel, kde Rossel uvedl počet 35 000 lidí – na konci června 1944 bylo v terezínském ghettu 27 702 vězňů. Počtu uváděného ve zprávě dosahovaly stavy v první polovině května 1944, tedy před deportací 7 500 lidí do Osvětimi v rámci „zkrášlování“.536 Další nepravdivý údaj uvedl Maurice

531

Zpráva Maurice Rossela o prohlídce Terezína. 23. června 1944. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 188-206, zde s. 196. Srovnání s: BLODIG, Vojtěch: Poznámky ke zprávě Maurice Rossela. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 207-223, zde s. 207. 532 Tamtéž, s. 197. Srovnání tamtéž. 533 K přijetí komise došlo na táborové komandatuře. Nešlo ovšem o jediný objekt, který byl k dispozici SS (jako ubytovna příslušníků SS od počátku sloužil Parkhotel, nazývaný za války „Kameradschaftsheim“, později „Victoria Haus“; od 24 července1943 byl do Sudetských a Podmokelských kasáren přestěhován archiv RSHA. S výjimkou doby návštěvy delegace MVČK byly všechny uvedené prostory, přilehlé parky a komunikace přísně odděleny od ostatního tábora. 534 Zpráva Maurice Rossela o prohlídce Terezína. 23. června 1944. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 188-206, zde s. 197. Srovnání s: BLODIG, Vojtěch: Poznámky ke zprávě Maurice Rossela. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 207-223, zde s. 208. 535 Tamtéž, s. 197. Srovnání tamtéž. 536 Tamtéž. Srovnání tamtéž.

114

Rossel o narozených dětech – ve zprávě uvedl číslo 400.537 Zfalšovány byly také informace o průměrném věku a počtech úmrtí.538 Největší lží, kterou Rossel ve své zprávě napsal, bylo: „Tábor Terezín je „Endlager“ (konečný tábor), normálně není nikdo, kdo sem jednou přišel, poslán jinam“.539 Ve skutečnosti do té doby bylo z Terezína 47 východními transporty deportováno 68 578 vězňů. Připočteme-li k nim více než 32 000 židovských vězňů, kteří v Terezíně do té doby nalezli smrt, můžeme zjistit, že v terezínském „konečném táboře“ žil už takřka jen každý pátý z těch vězňů, kteří „jednou vstoupili do ghetta“.540 Těžko pochopit, jak se Rossel mohl propůjčit k rozšiřování nacistické lži o Terezíně jako o „konečném táboře“. MVČK měl přece autentické, spolehlivé informace o terezínských deportacích do Osvětimi. Tehdy už měl k dispozici také zprávu odtud uprchlých dvou slovenských židovských vězňů, Alfréda Wetzlera a Waltera Rosenberga (Rudolfa Vrby), v níž byl osud terezínských transportů v Osvětimi podrobně popsán. De facto byla tedy Rosselova zpráva polemikou se zprávou Wetzlera a Vrby a mohla zpochybnit věrohodnost jejich odhalení.541 Vznik ghetta posunul Rossel z listopadu 1941 na červenec 1942. V jeho správě údajně ponechala policie SS „Židům volnost, aby si zorganizovali správu podle svého“. O úřadu Judenältestra napsal: „Tuto funkci zastává uspokojivě P. Eppstein, který má velice rozsáhlou pravomoc. Vlastně kontroluje veškeré organismy města. Rozhoduje s konečnou platností a odvolává se na Židovskou radu starších (Judenältestenrat) jen zřídkakdy“.542 Přitom každý svůj krok musel Eppstein činit podle příkazů komandatury, dokonce i každé slovo pronesené k zahraničním delegátům. Maurice Rossel se ve zprávě psal také o odívání a stravování vězňů, ale i také o jejich rodinném životě, který shledal v tak přelidněném ghettu obtížným. Velmi podrobná je Rosselova informace o terezínské bance a peněžním hospodářství ghetta.543

537

Adler odhaduje počet porodů v ghettu za celou dobu války na 205 až 209 porodů, připouští však, že mohl dosáhnout až 230 případů. Dále došlo k 350 umělým přerušením těhotenství. Zpráva Maurice Rossela o prohlídce Terezína. 23. června 1944. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 188-206, zde s. 198. 538 Tamtéž. 539 Tamtéž. 540 KÁRNÝ, Miroslav: Neobjasněné záhady jedné osudové zprávy. In: Terezínské listy 20/92. Praha 1992, s. 11-33, zde s. 20. 541 KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení. Genocida českých Židů v německé protektorátní politice. Praha 1991, s. 109-110. 542 Zpráva Maurice Rossela o prohlídce Terezína. 23. června 1944. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 188-206, zde s. 198. 543 Tamtéž, s. 201.

115

Sanitární a hygienické podmínky Terezína nalezly u Rossela vysokého uznání, podobně i zdravotní péče. Eppstein mu zdůraznil, že všechny potřeby kryjí medikamenty nakupované v protektorátu za peníze z terezínského konta.544 Komandatura SS nařídila poměrně brzy povinné potraty, které byly ve zprávě vydávány za dobrovolné. Ačkoli v Terezíně nepřetržitě platil zákaz vyučování, Maurice Rossel psal, že se vyučování koná ve třídách o čtyřech až pěti žácích podle nejmodernějších pedagogických metod.545 Ve zprávě je věnována jedna kapitola také policii a soudu v ghettu, přitom o popravách zde konaných není ani zmínka.546 V závěru Maurice Rossel píše: „Řekněme, že nás úžas byl obrovský, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem, očekávali jsme to horší. Řekli jsme doprovázejícím důstojníkům policie SS, že nejpřekvapivější jsou těžkosti, na které jsme narazili, abychom dostali povolení k návštěvě Terezína. Toto židovské město je skutečně obdivující. S ohledem na to, že tito Židé přišli z různých míst, hovořili různými jazyky, pocházeli z odlišných podmínek a majetkových poměrů, bylo zapotřebí vytvořit mezi nimi jednotu, jakéhosi společného ducha. Bylo to značně obtížné. Ghetto Terezín je komunistické společenství, které řídí ,stalinista´ vysoké hodnoty: EPPSTEIN“.547 Poté, kdy Rosselova zpráva (alespoň v hrubých obrysech) vešla ve známost, vznikla okamžitá a odmítavá reakce zejména na tu její pasáž, která uváděla, že Terezín je konečný tábor, že z něho není nikdo posílán dále. Prvním historikem, jemuž byl zpřístupněn text do té doby utajené zprávy M. Rossela, byl H. G. Adler. Analýzu celé zprávy spolu s rozsáhlým komentářem zveřejnil roku 1958 v díle Die verheimliche Wahrheit.548 H. G. Adler konstatoval, že v hlavních rysech se údaje v obsáhlé Rosselově zprávě shodují se zprávou delegátů Hvaase a Henningsena. Podstatně se od nich ovšem liší Rosselův tón i názory. Oba Dánové se ve svých zprávách odvolávají na Eppsteinovo sdělení, zatímco Rossel se na Eppsteina téměř neodvolává, nýbrž předkládá svá tvrzení

544

Zpráva Maurice Rossela o prohlídce Terezína. 23. června 1944. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 188-206, zde s. 203-204. 545 Tamtéž, s. 204-205. 546 Tamtéž, zde s. 206. 547 Tamtéž. 548 KRYL, Miroslav: Osud vězňů terezínského ghetta v letech 1941-1944. Brno 1999, s. 119.

116

jako výsledek vlastních zjištění. Touto metodou jeho zpráva vyznívá mnohem přesvědčivěji v kladném smyslu, tedy ve prospěch organizátorů genocidy.549 Podle H. G. Adlera měl dr. Rossel projevit méně důvěřivosti (tj. naivity), více svědomitosti a především prostudovat dosažitelné podklady k životu v Terezíně, jakož i celkové poměry. Ze zprávy delegáta cituje tu pasáž, ve které je uvedeno, že tábor v Terezíně je „Endlager“, odkud není nikdo „normálním způsobem poslán dále“. V komentáři zdůraznil, že se Rossel mohl na základě poměrně lehce dostupných zpráv přesvědčit nejen o tom, že terezínský tábor nebyl založen až v červenci 1942, ale také o tom, že z něho proběhla řada deportací do „pracovního tábora Birkenau“. Snadno mohl odhalit lživé tvrzení (jež ve své zprávě podal jako věrohodné) o svobodném poštovním styku terezínských vězňů s vnějším světem. Měl nejen možnost, ale i povinnost být kritičtější. Zejména závěr Adler označil za téměř neuvěřitelně naivní a povrchní: jím autor sotva posloužil úsilí MVČK o poznání pravdy o Terezíně. Druhou, neméně závažnou námitkou, nad níž Adler uvažuje, je Rosselův závazek či slib (vůči SS) o utajení zprávy. MVČK (až na jedinou výjimku) tuto mlčenlivost dodržoval i po válce a publikovány nebyly ani výňatky z ní. Zainteresovaným židovským kruhům byl sdělován jen celkový dojem ze zprávy. Zde je ovšem třeba podotknout, že tak tomu bylo zhruba do července 1944, jak vyplývá z jedinečného pramene, který H. G. Adler nemohl znát, totiž z depeší Jaromíra Kopeckého550 odeslaných ze Ženevy do Londýna. Podstatné skutečnosti týkající se návštěvy byly známy už za několik týdnů. M. Rossela mělo znepokojit více než roční váhání nacistů nad povolením návštěvy Terezína, soudí Adler. Měl si povšimnout toho, jak podezřelou podmínkou je slib mlčenlivosti; tím skeptičtěji měl posuzovat své zkušenosti z terezínské návštěvy. On udělal pravý opak, když doprovázejícím důstojníkům SS vyjádřil své překvapení nad tím, s jakými obtížemi bylo získáno povolení vstoupit do Terezína. Měl naopak právě v této okolnosti spatřovat indicii, že SS měly všechny důvody něco skrývat.551 Pro zhlédnutí vložím celou zprávu Maurice Rossela do příloh.

549

KRYL, Miroslav: Osud vězňů terezínského ghetta v letech 1941-1944. Brno 1999, s. 120. Jaromír Kopecký (1899-1977) byl za války významným členem československého zahraničního protinacistického odboje. Organizoval zpravodajské spojení mezi domácím odbojem a Benešovou exilovou vládou v Londýně. 551 KRYL, Miroslav: Osud vězňů terezínského ghetta v letech 1941-1944. Brno 1999, s. 122. 550

117

7 POLICEJNÍ SLOŽKY GHETTA 7.1 KARL LÖWENSTEIN Karl Löwenstein, poloviční Žid, byl za císařského Německa námořním důstojníkem a po řadu let se pohyboval v blízkosti německého korunního prince. Po válce se zúčastnil dobrovolnických bojů v Horním Slezsku a poté se stal bankéřem v Berlíně. Jako příslušník vyznavačské církve se dostal do konfliktu s gestapem, v listopadu 1941 byl zatčen a odsunut do ghetta v Minsku. Po půlročním pobytu v tomto táboře byl díky intervenci generálního komisaře pro Bělorusko Wilhelma Kubeho u nejvyšších míst v květnu 1942 odeslán do Vídně a o několik dnů později deportován do Terezína. Löwenstein sem následkem krutého zacházení, které zažil v Minsku, dorazil ve špatném zdravotním stavu a byl okamžitě poslán do vězení, kde ho střežili čeští četníci. Vedení tábora zjevně nevědělo, co s ním, bálo se jeho znalostí o dění v Minsku a očekávalo příkazy z Berlína. Mezitím bylo o Löwensteina ve vězení, kde dostával přednostní stravu, relativně dobře postaráno. 23. září 1942 byl dosazen velitelem tábora přímo z vazby na post šéfa bezpečnostního oddělení. Nyní byl Löwenstein ve svém nově vytvořeném a v jeho případě zase zrušeném úřadě vedle židovského staršího prvním mužem samosprávy.552 Sám o sobě ve svém deníku napsal, že byl „nejvlivnějším mužem Terezína“.553 Svržen byl 16. srpna 1943 po výměně německého vedení tábora.554 Egon Redlich ho popsal takto: „Nový velitel policie je velmi bojovný. Je možno říci, že je celou duší Němec. Jedná se zloději velmi ostře a energicky, ale je to velmi nebezpečný člověk – typ asimilanta – duší, krví i masem Němec.“555 V rámci nově vytvořeného oddělení mu podléhala bezpečnostní stráž, kriminální stráže, orientační služba a později též hasičský sbor, protiletecká obrana a stavební policie. Hospodářská zkušební stanice a pomocná služba pro bezmocné a nemocné byly zřízeny Löwensteinem. Podle jeho vlastních slov měla bezpečnostní služba (SW, z německého Sicherheitswesen), jakožto výkonný orgán nadřízeného úřadu a Rady starších, pečovat o udržení klidu a pořádku v ghettu a chránit obyvatele ghetta, jejich životy, zdraví a

552

ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 189190. 553 Deník Karla Löwensteina, bez inv. č., vzpomínka nabytá roku 1969 v ŽNO Západní Berlín. 554 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 189190. 555 REDLICH, Egon: Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1. 1. 1942 – 22. 10. 1944. K vydání připravil o úvodní studii, vysvětlivky a ediční poznámku napsal Miroslav Kryl. Brno 1995, s. 156. Záznam z 3. listopadu 1942.

118

majetek.556 Karl Löwenstein všem oddělením SW vládl pevnou rukou a po etapě určité zdrženlivosti si získal důvěru většiny svých podřízených. Záhy však měl i nepřátele, a to jak ve vlastních řadách, tak především v ostatních odděleních a ve vedení, kde byl každý jeho krok sledován s nedůvěrou a kde se proti němu brzy začalo bojovat prostředky ne právě čistými. Jeho poměr k Edelsteinovi byl zpočátku dobrý, pak se ale začal komplikovat.557 Ve svých pamětech se dokonce zmiňuje o vzájemné spolupráci a píše o Jakobově odvaze při jednání s Němci. Hlavní spor mezi Löwensteinem a Edelsteinem se odvíjel od jediného problému, a to přednosti mladých na úkor starých, zejména pokud šlo o stravu.558 Löwenstein měl volný přístup k veliteli tábora, jemuž svým odvážným a nenuceným vystupováním imponoval, a proto ho vedení a vysocí funkcionáři v případě obtížných intervencí rádi využívali. Trest bitím a mnoho dalších tvrdých fyzických trestů bylo zrušeno; Löwenstein pro tábor u SS prosadil mnohé. Chtěl dosáhnout disciplíny, jež se mu zdála být nutná pro vytvoření a udržování pořádku. Nespravedlnost a podvodné manýry nenáviděl, především krádeže a korupci. Když začal stále rozhodněji odkrývat nepravosti uvnitř vedení, stal se postupně natolik neoblíbeným, že se vedení rozhodlo k dobře připravenému protiútoku. Löwenstein byl mnoha intrikami zbaven funkce i postavení v „procesu“, vyznačujícím se četnými porušeními práva a jako obyčejný zločinec odsouzen ke čtyřměsíčnímu vězení. V Terezíně zůstal až do konce války a přežil většinu svých protivníků.559 K Löwensteinovu pádu se ve svém deníku vyjádřil i Willy Mahler v záznamu z 21. srpna 1943: „Mnoho hluku tento týden vzbudilo zde odstavení všemocného muže ghetta, policejního chefa dra Loewensteina. Bylo nám v zákulisí známo již dlouho dobu, že proti němu připravuje se a formuje se boj, který má vésti k jeho pozvolnému odstranění. Stal se mocným a proto nepohodlným. (…) Prohlídla v bytě dra Löwensteina z nařízení místní Dienstelle, nález kompromitujících maličkostí a od pondělí dne 16. srpna 1943 od 16 hod. ztratilo ghetto svého dosavadního policejního šéfa“.560

556

Deník Karla Löwensteina, bez inv. č., vzpomínka nabytá roku 1969 v ŽNO Západní Berlín. ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 190191. 558 BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein. Praha 2001, s. 345. 559 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 190191. 560 Deník Willyho Mahlera, APT, inv. č. A 5704. 557

119

GHETTOWACHE A ORDNERWACHE Stráž ghetta byla orgánem Rady starších, zodpovídala za pořádek, klid a bezpečnost. Neuposlechnutí jejích pokynů bylo trestáno.561 První příslušníci stráže ghetta – Ghettowache (dále GW) - byli vybráni z transportu AK II, který přijel do Terezína 4. prosince 1941. Stráž byla zřízena na příkaz H. Günthera a skládala se z velitele, jeho dvou zástupců a z dvaceti spolehlivých a tělesně zdatných mužů. Měli nosit speciální čepice a být ozbrojeni holemi. Čepice a zvláštní odznaky stráž obdržela, hole nikoli. Do ukončení činnosti první stráže ghetta (jaro 1942) se skupina rozrostla na sto padesát osob. GW vykonávala strážní službu: zamezovala neoprávněnému opuštění ghetta a vstupu do něj, udržovala klid a pořádek v kasárnách, střežila vězně, prováděla pohotovostní službu u přijíždějících a odjíždějících transportů, dohlížela na dodržování předpisů komandatury a Rady starších, zjišťovala pořádkové přestupky a zadržovala viníky, zasahovala u mimořádných událostí, jako byly požáry a nehody.562 Když se komandatura dozvěděla, že stráž ghetta udržuje prostřednictvím četníků563 kontakty s vnějším světem, byla 14. května 1942 rozpuštěna a viníci byli okamžitě deportováni na Východ.564 Místo toho bylo z jejího středu vybráno 50 mužů jako „pořádková stráž“ (Ordnerwache, OW), jež si podržela jen část výsad, kterých až dosud požívala GW. OW měla za úkol udržovat klid a pořádek v kasárnách, provádět ordonanční služby pro židovského staršího a doprovod pracovních kolon a transportů. Výbava s čepicí a opaskem byla OW odňata, a její členové nosili nyní pouze žlutou pásku na rukávu. Protože při transportech síla mužstva nestačila, byla k němu přičleněna ještě „transportní stráž“ se zelenými páskami. OW pozvolna nabývala postavení, výbavy i počtu mužů jako GW. Nakonec jí byl vrácen i původní název a jejím členům byl v říjnu 1942 propůjčen z mosazi vyřazený odznak s písmeny GW a s číslem.565 K tomu se vyjádřil sám Löwenstein ve svém deníku: „Jednotka, která byla 17. května 1942 znovu postavena, dostala z trestu název ,Pořádková stráž´. S tímto pojmenováním jsem převzal tuto stráž. Protože její příslušníci velmi o to stáli, aby starý oblíbený název byl znovu obnoven, dosáhl jsem u velitele tábora dr. Seidla svolení, aby jméno „Ghettowache“, zkrácené GW, smělo být užíváno s výslovnou připomínkou, že při 561

HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 80. TB 32 (22. 1. 1942) 562 Deník Karla Löwensteina, bez inv. č., vzpomínka nabytá roku 1969 v ŽNO Západní Berlín. 563 Strážní službu v ghettu vykonával oddíl protektorátních četníků. 564 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 47. 565 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 148.

120

sebemenším přestupku, byť i jednoho příslušníka, nastane pohroma. Když jsem nastoupil do své funkce, měla stráž 150 mužů, kteří tvořili více méně bandu podloudníků. Viděli svůj hlavní úkol v tom, aby přijíždějící transporty obrali o potraviny, cigarety, šperky a peníze. Když jsem propustil největší darebáky a zavedl tuhou kázeň, měl jsem nejen elitní jednotku, ale současně také pro celý tábor důležité podzemní hnutí“. Protože velitel tábora úkoly a povinnosti stráže ghetta stále rozšiřoval, bylo nutné početní stav zvýšit na 420 mužů. Všichni příslušníci byli Češi,566 kteří ovládali jak němčinu, tak češtinu. Většina z nich se skládala ze záložních důstojníků československé armády; bylo mezi nimi i několik bývalých aktivních důstojníků. Od samého počátku bylo Löwensteinovou snahou vychovat bezpečnostní službu tak, aby stačila na kterýkoli úkol. Tomuto cíli sloužila jím zavedená železná disciplína.567 V rámci GW byla na pokyn Löwensteina z přestárlých osob zřízena pomocná služba pojmenovaná jako „orientační“ a jejímž úkolem bylo podávat osazenstvu tábora zprávy a informace o zařízeních správy, ukazovat cestu k úřadovnám, zbloudilé dopravit do jejich domovů, řídit provoz před obchody.568 Bezpečnostní oddělení a zejména GW soustředěná v objektu L 313 jako polovojenská jednotka tvořily rovněž početně významné společenství. GW byla během výkonu služby vyškolena a na Nový rok 1943 složila během přehlídky přísahu věrnosti židovskému staršímu, který při této příležitosti pronesl řeč. Po varšavském povstání vyšší místa SS nepovažovala 420 mladých a silných mužů od GW zřejmě za zcela neškodné, a proto musel být nyní již dost oslabený Löwenstein několik týdnů před svým pádem svědkem toho, jak bylo jeho mužstvo rozprášeno a nahradilo je 150 nových mužů ve věku od 45 let výše, což byla dřívější věková hranice pro vstup do GW.569 Tímto vzniká v pořadí již třetí stráž ghetta. Navíc jí byla odňata některá privilegia.570 Eppstein a Edelstein nesli na rozbití bezpečnostního aparátu a GW bohužel značnou spoluvinu. Ve svém zaslepeném strachu z Löwensteina necouvli ani před výmysly a 566

Löwenstein toto odůvodnil tím, že se nachází na území dvojjazyčném a policista musí být schopen odpovídat každému z obyvatel v jeho mateřštině. Ve skutečnosti vycházel z jiné úvahy: pouze Čech může mít zájem na tom bránit svoji rodnou půdu. Dalším důvodem bylo i to, že při myšlence na posledních 24 hodin terezínského ghetta počítal s tím, že ustupující SS bude procházet pevností a šířit kolem sebe zkázu a ničení. Chtěl proto mít možnost se proti tomu postavit. 567 Deník Karla Löwensteina, bez inv. č., vzpomínka nabytá roku 1969 v ŽNO Západní Berlín. 568 Tamtéž. 569 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 192193. 570 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 48.

121

Eichmannovu pobočníkovi, Hauptsturmführerovi Moehsovi donesli, že je stráž ghetta nespolehlivá.571 16. srpna 1943 byla stráž rozpuštěna a všichni její členové byli přednostně zařazeni do zářijového transportu.572 Vzhledem ke své pracovní náplni byli četníci v poměrně úzkém kontaktu s internovanými, a jak vyplývá ze vzpomínek bývalých vězňů, většinou se k terezínským Židům chovali slušně. Navzdory hrozícímu nebezpečí se někteří četníci dokonce snažili vězňům pomáhat. Významnou pomocí bylo např. pašování korespondence, v níž obyvatelé ghetta mohli okolnímu světu sdělit nejen osobní zprávy, ale i necenzurované informace o realitě táborových poměrů. Dnes je známo celkem čtrnáct příslušníků četnického oddílu, kteří byli za pomoc terezínským vězňům zatčeni a souzeni a někteří poté na vlastní kůži zažili hrůzy koncentračních táborů. Bohužel i mezi četníky bylo několik jedinců, kteří se, ve snaze zalíbit se esesákům, chovali k vězňům nepřátelsky a surově. Jednalo se zejména o členy velitelského sboru četnického oddílu, kteří byli za své zločiny po skončení války potrestáni.573 Stráž ghetta byla nejprve připojena k oddělení vnitřní správy, po založení bezpečnostního oddělení se však od něj oddělila. Počínaje srpnem 1943 byla spolu se všemi ostatními decentralizovanými policejními útvary bezprostředně podřízena židovskému staršímu a vedení.574 KRIMINÁLNÍ STRÁŽ Před svým odchodem z Terezína stačil Seidl ještě potvrdit změnu pojmenování oproti dosud používaným starým názvům v bezpečnostní službě - kriminální stanice (Kriminalwache) se stala detektivním oddělením (Detektivabteilung) a kriminalista (Kriminalbeamter) byl od té doby detektivem (Detektiv).575 V lidové mluvě se však používalo i nadále „Kripo“. Místo aby tato stráž bojovala s korupcí, korupci sama

571

ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 192193. 572 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 48. 573 Zpravodaj. Vzdělávací a informační bulletin. Vydává Památník Terezín; 4/2005. 574 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 330. 575 FEDOROVIČ, Tomáš: Terezínský Lagerkommandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd: Milotová, Jaroslava; Lorenzová, Eva. Institut terezínské iniciativy 2002, s. 113-144, zde s. 120121.

122

podporovala, protože její příslušníci k ní měli sklon, včetně vedoucího kriminální stráže dr. Wesely, a pokoušeli se ze svého postavení vytěžit co nejvíce.576 Kriminální stráž prováděla zjištění nebo vypátrání přestupků, prohlídky osob a domů, pravidelnou kontrolní činnost v domech, kuchyních, skladech, razie v provozovnách, hlídala transporty, zboží, vyšetřovala osoby, zjišťovala totožnost mrtvých vězňů, prováděla správu vězení apod.577 Podobný úkol plnila i hospodářská policie (Wipo). Dohlížela hlavně na pekaře, kuchyně a řezníky.578 HASIČSKÝ SBOR A PROTILETECKÁ OBRANA Koncem září 1942 vzniká také požární a vzdušná obrana a stavební policie. Tento oddíl čítal 52 mužů. Hasičský sbor, který konal zpočátku v kasárnách s nepatrnými pomůckami požární stráž, převzal koncem května 1942 hasičský a protiletecký materiál terezínského civilního hasičstva s motorovou stříkačkou, jakož i všechny ostatní předměty výzbroje dobrovolných hasičů v Terezíně. Zasáhl asi ve dvou stech případech požárů pokojových, komínových, popelových nádrží, uhelných a pojistkových. Mnohostranná činnost hasičů byla ještě doplňována převozem nemocných a mrtvých, první pomocí při úrazech, pohmoždění, pálení infikovaného materiálu apod. Hasičský sbor v Terezíně byl organizován jako profesionální a jejich velitel Ing. Leo Holzer dokázal takovou jeho úroveň, že byl plně schopen k hašení větších požárů.579 POMOCNÍCI PRO NEMOCNÉ A PŘESTÁRLÉ Tuto organizaci vytvořil Karl Löwenstein proto, aby ustaly stížnosti nemocných a starých vězňů na zanedbávání personálem, zaměstnaného v ošetřovnách. Zaměstnal zde muže, kteří sice překročili hranici stáří, ale byli schopni práce a dokonce ochotni pracovat. Doprovázeli nosiče stravy od kuchyní až k postelím nemocných a starali se o to, aby každý dostal, co mu patří.580

576

Deník Karla Löwensteina, bez inv. č., vzpomínka nabytá roku 1969 v ŽNO Západní Berlín. Tamtéž. 578 FEDER, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 71. 579 Deník Karla Löwensteina, bez inv. č., vzpomínka nabytá roku 1969 v ŽNO Západní Berlín. 580 Tamtéž. 577

123

8 KRITICKÉ POHLEDY SPOLUPRACOVNÍKŮ SAMOSPRÁVY A DALŠÍCH OSOB V této kapitole uvádím několik příkladů kritických pohledů na Lagerkommandanty a na židovské starší. Vězni nemohli tyto názory projevit ústně (důsledky by byly zcela zřejmé), proto se v mnoha případech rozhodli zaznamenat je do svých deníků nebo poválečných výpovědí. Mezi tyto osoby patří např. Karl Löwenstein a Hans Günther Adler. Siegfried Seidl Z deníku Karla Löwensteina: „Velitel tábora SS-Obersturmführer (později Hauptsturmführer) dr. Siegfried Seidl byl dobře vypadající, štíhlý, vysoký muž s dobrým společenským vystupováním. Byl moudrý, vzdělaný, ale bezcharakterní. Připadal mi jako muž, který by byl rád kopíroval velké vzory, k čemuž mu ovšem chyběly vlohy. Miloval vojácký styl, aniž sám byl dobrým vojákem. Rád mluvil o hudbě, což byl obor, s nímž byl dobře obeznámen. Nejraději však hovořil o strategii a taktice. Když jsem mu jednou řekl, že se divím, že dal rozkaz k pověšení oněch šestnácti, odvětil mi, že tento rozkaz vyšel od SS-Sturmbannführer Günthera z Prahy a proti jeho vůli. Že však musel tento rozkaz vykonat. Že jej však vykonal nejbrutálnějším způsobem, o tom se nezmínil. Nepovažoval jsem za moudré mu to připomenout. (…) Těmi, kteří ho dokázali ovlivnit, se dal ovládat. Při tom se však muselo zabránit tomu, aby na něčem umíněně trval. V tom případě zůstal neústupný až paličatý. (…) Ve styku se Seidlem musel mít člověk buď pevnou páteř, nebo dar výmluvného přemlouvání, kterou ve velké míře oplýval starší Židů Edelstein. Když však byl Edelstein vytlačen dr. Eppsteinem, neměli jsme ve vedení nikoho, kdo by byl býval schopen vhodným způsobem jednat se Seidlem, přestože jsme v táboře měli skutečné osobnosti“.581 Anton Burger Z deníku Karla Löwensteina: „Seidlovým nástupcem byl bývalý učitel obecné školy. Jeho příchod v Terezíně vyvolal u funkcionářů židovské táborové samosprávy, pokud jej znali z dřívějška, paniku. Na Burgrovi byla brutalita patrna na první pohled. Jeho pověst největšího židofoba, jež předcházela jeho příchodu, se v Terezíně potvrdila až příliš brzy. Byl lstivý, nedůvěřivý, prchlivý, krutý a mazaný tak, jak dokonce i mezi SS byli málokteří. Každý prostředek 581

Deník Karla Löwensteina, bez inv. č., vzpomínka nabytá roku 1969 v ŽNO Západní Berlín.

124

vedoucí ke zničení Židů mu vyhovoval a používal ho. V prvním transportu, který po jeho příchodu do Terezína opustil tábor, deportoval všechny brněnské Židy, které znal z doby svého tamějšího působení a s nimiž měl kdysi konflikt. Pro transporty odcházející z tábora, vynalezl označení jako např. „RU“ = Rückkehr unerwünscht nebo „ZbB“ = zur besonderen Behandlung, jež dal namalovat na dveře vagonů. Toto opatření mělo při příjezdu transportů do osvětimského tábora smrti následek, který Burgr zamýšlel, že totiž tito deportovaní zahynuli v plynu. Při výběru pro transport, který prováděl osobně, museli i kancelářské síly židovské táborové samosprávy, kteří byli chráněni, pochodovat kolem něho v řadě a ukázat ruce, neboť Burgr si chtěl ověřit, zda skutečně „pracují“. (…)Každého českého četníka, který měl jiný postoj, než on sám jaký od svých podřízených požadoval, pronásledoval svou záští. Burger se neustále snažil, aby strašných životních podmínek v táboře využil ke svému prospěchu, tj. hleděl nejrůznějšími sliby získávat mezi vězni zrádce a špicly, kteří mu donášeli, za čež je svým způsobem odměňoval. Je samozřejmé, že za této situace se našlo mnoho ochotných nástrojů takové politiky, zvláště mezi Vídeňáky“.582 Karl Rahm Z deníku Karla Löwensteina: „Vyučený nástrojař, vystřídal Burgera 8. února 1944. Postrádal vzdělání svých obou předchůdců, měl však více životní moudrosti. Rahm uměl lépe než Seidl i Burger jednat s lidmi a halit se do pláště velkorysosti. V jádře byl však stejně brutální a vzteklý. Za Rahma proběhla v Terezíně okrašlovací akce. 27. dubna 1945 – tedy krátce před koncem - si mě dal zavolat, aby mi sdělil, že měl rozkaz ke zřízení plynových komor a že všechno osazenstvo Terezína mělo být vyhubeno plynem k 15. březnu 1945. Protože dostal pro tuto akci z Berlína jako poslední termín 15. květen 1945, on že však byl přesvědčen o brzkém konci války, nahlásil do Berlína, že do plynových komor je ještě třeba dalších dveří, aby splnění rozkazu protáhl. 30. dubna 1947 se Rahm dostal před litoměřický soud, který jej odsoudil a popravil“.583

582 583

Deník Karla Löwensteina, bez inv. č., vzpomínka nabytá roku 1969 v ŽNO Západní Berlín. Tamtéž.

125

Jakob Edelstein Z deníku Willyho Mahlera: „Jakob Edelstein je jedním z nejpovolanějších, sám Žid s nejvyššími znaky Židů, stoupenec sionismu a osvědčený a nebojácný pracovník pražské Židovské náboženské obce z doby po příchodu Němců do Českomoravského prostoru. Edelstein stojící od prvého dne ghetta na jeho půdě a řídící nekompromisně a tvrdě jeho osud a život. Bojovník vynikajících kvalit, osvědčený řečník a znamenitý pozorovatel“.584 Z Adlerovy monografie Tvář nuceného společenství: „Není snadné Edelsteina spravedlivě zhodnotit. Pocházel ze zbožné haličské rodiny a řadu let působil v Praze jako sionisticko-socialistický funkcionář ve skupině Poale Zion. Byl zbožný a i v Terezíně dohlížel na dodržování šabatu a svátků. Vystupoval jednoduše a skromně, chyběla mu však otevřenost. Jeho inteligence byla pouze průměrná, což nezakryla ani jistá vychytralost. Byť jeho názorům chyběla hloubka a potřebný rozhled, byly subjektivně čestné, ovšem dogmaticky strnulé až k předsudkům. Projevoval značný smysl pro humor a při jednáních s esesmany jak v Praze, tak v Terezíně byl vždy odvážný, často značně obratný, na své německé partnery ovšem stačil mnohem méně, než tušil. Čím déle se s nimi musel stýkat, tím větší měli převahu, a hru, kterou s ním hráli, včas neprohlédl. Před osazenstvem tábora vystupoval jako mluvčí s jistou dávkou demagogie, což je u nižších politických funkcionářů častým jevem. Jeho představy o Židovstvu byly zkresleny pohledem přes ne právě objektivní sionistické brýle. Ty bohužel nedokázal odložit zavčas v době, kdy už byly důležité zcela jiné věci než sloužit osobním, byť sebeupřímněji míněným názorům. Edelstein ztroskotal na svém úkolu, ztroskotal v Terezíně, nelze mu však upřít, že jednal mužně. Jeho tragický konec ho ctí; pokoušel se dosáhnout maxima, na své hrozné cestě musel ovšem ztroskotat, přičemž vinou vlastní slabosti někdy také klopýtl“.585 Z publikace od Richarda Federa: „Jakub Edelstein byl i se svou manželkou a se svým 14letým synem v Osvětimi zastřelen. Tak se odměnili Němci Jakubu Edelsteinovi za jeho velikou budovatelskou činnost v Terezíně. Byl to čestný muž, přímý charakter. Svou chytrostí každému imponoval, nehrbil svou šíji ani před Němci. Byl sionista, mluvil krásně novohebrejsky a měl prý

584 585

Deník Willyho Mahlera, APT, inv. č. A 5704. Záznam z 2. dubna 1943. ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 165.

126

v úmyslu odvésti po válce židovskou mládež do Palestiny. Byl velice skromný, každému přístupný, rád chodil mezi mladé dělníky a debatoval s nimi. I čeští Židé ho plně respektovali. Jeho jméno se uchovalo na židovských penězích vydaných v Terezíně. Byl znamenitý organizátor a vytrvalý pracovník. Náležel mezi nejlepší syny židovského národa. Byl bohabojný a pobožný“.586 Paul Eppstein Z Adlerovy monografie Tvář nuceného společenství: „Eppstein zvolil jinou taktiku (než jeho předchůdce Edelstein). Nepřinesl s sebou koncepci a nepokračoval v Edelsteinově odvážné, někdy až riskantní politice. Edelstein jistě nebyl žádný velikán, nicméně byl mužem natolik statečným, že ve styku s SS sledoval vždy zájmy Židů a nikdy své vlastní blaho. Eppstein byl sice ctižádostivý, ale odvaha k jeho vlastnostem nepatřila. Edelsteinův styk s velitelem Seidlem byl sehraný, Eppstein s ním však dobře nevycházel, o čemž v táboře kolovaly smutné historky. Byl pozér, muž gest, změkčilý a domýšlivý. V jeho pohledu se odrážely plaché obavy a smutek. Většinou chodíval schýlený, podobný člověku, na němž spočívá tíže úkolu, jenž je na jeho síly. Lidé měli pocit, že židovské záležitosti vůči SS zastával slabě a bez jakéhokoli odporu; přijímal rozkazy a prováděl je. Eppstein jistě nebyl krutý surovec, o čemž svědčil již jeho nenápadný vzhled, nedalo se však o něm říci, že by šířil lidské teplo nebo dobrotu. Nechutné historky o pletkách předního funkcionáře s ženami mají na společenství vždy neblahý dopad, a Eppstein, tento zlomený muž, kterého SS již v Berlíně hrozbami a vězením ponížila na pouhý nástroj, byl do podobného způsobu života bez zábran zapleten. Pochyboval o sobě i o svém poslání, chyběl mu Edelsteinův temperament, jenž se, jako tomu u východoevropských Židů začasté bývá, nakonec vždycky prodere k optimismu. Eppstein sám sebe označoval za sionistického socialistu, přitom byl ale obdivovatelem moci, dokonce i v její nacionálněsocialistické podobě. Pocházel z Mannheimu, studoval ekonomii a sociologii, byl vzdělaný, se zájmem o krásné věci, citlivý a kdysi zcela jistě býval tím, komu se říká „idealista“. V táboře působil jako slaboch, stále na útěku před hrůznou přítomností, jež ho děsila a jejíž korumpující moc ho zbavila esenciální podstaty. Pokoušel se proto ohlušit sám sebe, přičemž z cesty muže, jenž přísně ctí právo, sešel již mnohem dříve“.587

586

FEDER, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 77. ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 165166. 587

127

Z publikace Emila Utitze: „Židovský stařešina se obklopil celým dvorem. Stěží bylo možno k němu proniknout. Udělení krátké audience bylo zvláštní milostí. Jeho prorocká slova měla svou nejasností ukazovati nevyčerpatelnou hloubku ducha. Proslovy k lidu se staly slavnostními událostmi. Kolem něj se tísnily ctižádostivé a pletichářské milenky. Nebyl ovšem oblíben, úctu mu vzdával jen malý kroužek lokajsky horlivých oblíbenců; na ty se usmívaly paprsky jeho blahovůle, vůči nim se zmírňovala jeho panovačná přísnost. Přitom to byl nadaný, kultivovaný akademik, s výborným vědeckým vzděláním, se smyslem pro umění, i sám umělecky činný. Okolnosti byly silnější než on. Rozvrátila ho ješitnost, ctižádostivost, počínající velikášství – a konec: SS velení ho zatklo – a byl tak hrdý na to, jak s nimi umí jednat – odvleklo na Východ a zahubilo“.588 Z publikace od Karla Laguse a Josefa Poláka „Jako téměř všichni Židé z německé Říše byl i on vychován v poslušnosti a ve víře v neomylnost německých úřadů. Tím byl dán i jeho vztah a postoj k rozkazům komandatury. Eppstein nebyl již tak nebojácný jako Edelstein a snažil se přáním nacistů v každém směru vyhovět. Na druhé straně byl ješitný na svou moc odvozenou z blahovůle nacistů a pro své sebevědomé vystupování nebyl v táboře oblíben“.589 Benjamin Murmelstein Z Adlerovy monografie Tvář nuceného společenství: „Murmelstein, po Eppsteinovi poslední židovský starší, byl osobností odlišnou a jistě mnohem silnější než jeho dva spolupracovníci a předchůdci. Z Vídně ho nepředcházela právě dobrá pověst. Z Haliče pocházející Murmelstein studoval filozofii a stal se rabínem. Svým zevnějškem připomínal Falstaffa, byl chytrý, předvídavý, mající převahu nad svými souputníky, cynický a lstivý, co do inteligence, především ale co do vychytralosti zdaleka převyšující své kolegy. Měl ledově chladné a sebevědomé vystupování. Jeho malá, zapadlá očka jako by ani nevnímala partnera. Povahově byl nevyzpytatelný, vypočítavý člověk bez citu. Přesto podléhal velkým emocím, a byť mu kromě jeho nejbližšího okolí nikdo nedosvědčil dobré slovo nebo dobrý skutek, přece jen dokázal ve zřídkavých okamžicích podlehnout dojetí. Tento talentovaný muž následkem své povahy bohužel sotva kdy 588

Emil Utitz zde udává mylný údaj, Paul Eppstein byl ve skutečnosti zatčen a dopraven do Malé pevnosti, kde byl zabit. UTITZ, Emil: Psychologie života v terezínském koncentračním táboře. Praha 1947, s. 58. 589 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 103.

128

ustoupil; byl stejnou měrou obávaný jako i nenáviděný. Židé, za něž nesl zodpovědnost, se mu zdáli být lhostejní. Rozkazy SS plnil přesně včas, a sotva ho omlouvá, že snad doufal, že chytrou poslušností může ještě něco zachránit. K prosbám vězňů byl hluchý, studeně nebo cynicky, jindy je v cholerickém záchvatu odmítl, zatímco Edelstein a Eppstein, když už nemohli pomoci, nabídli aspoň pár útěšných slov. Murmelstein, jak se zdálo, byl proti soucitu obrněn. Pokud se ke konci války sem tam slovem o tábor zasadil, pak jen pod silným nátlakem, kdy už ostatně tento vychytralý vyjednavač riskoval podstatně méně. Osobní Murmelsteinovy názory v Terezíně známy nebyly“.590 Z publikace od Richarda Federa: „Jako takový vystupoval vůči Židům s krajní bezohledností a jednal zcela podle gestapáckých method. Sestavoval transporty a Němci se mohli na něho spolehnouti. Každý transport nastoupil včas a v plném počtu, neboť Dr. Murmelstein dal, když uznal za dobré, schytati Židy na ulici a zařaditi do transportu. Když si přáli Němci 200 perských koberců, dal jim jich 400 k disposici. Byl ovšem neobyčejně energický a dosáhl vždy, co chtěl. Když jsme čekali z jara 1945 v Terezíně mezinárodní komisi, nařídil, že musí býti chodníky v celém městě umyty jako doma podlaha. Když mu správcové domů namítali, že nemají k tomu kartáče, vzkřikl na ně: ,Chodníky budou umyty, i kdybyste je měli drhnouti kartáčky na zuby!´ Byl o všem znamenitě informován a nezachránil při osudných říjnových transportech v r. 1944 nikoho ze svých kolegů, nikoho ze slavných židovských učenců, ba, ani ne sirotky. Byl to schopný muž. Naučil se za svého terezínského pobytu velmi dobře česky. Bohužel, byl všeho schopen. Byl později Rusy zatčen a dostal prý se na Pankrác“.591 Rada starších Z deníku Egona Redlicha: „Rada starších: spolek lidí milujících vážnost, z jedné části nafoukaní a na sebe pyšní, na druhé straně staří lidé, kteří koktají o věcech, kterým nemohou rozumět“. „Diskuze: co je lepší soudit, vážné či lehké případy? Kdo je vinen a kdo je bezúhonný, kdo je nečistý a kdo čistý? Debata o právech rady starších. Nikdo nemá právo na lepší jídlo – velká fráze a ten, kdo ji vyslovuje, ví s jistotou, že mluví do větru, že „starci“ nikdy nebudou svolni vzdát se třeba kousku svých práv. Je muž, který dostává dvě porce jídla, oprávněn soudit zloděje, který dostává jen jednu porci a snaží se z kuchyně vynést ještě jednu porci“?592 590

ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 166167. 591 FEDER, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 99. 592 REDLICH, Egon: Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1. 1. 1942 – 22. 10. 1944. K vydání připravil o úvodní studii, vysvětlivky a ediční poznámku napsal Miroslav Kryl. Brno 1995, s. 205-206. Záznam z 3. listopadu 1943.

129

9 TRANSPORTY Nejhorší pocity v Terezíně vyvolával strach z neznámého, tudíž strach z transportu neznámo kam. Před nimi všechny zbývající problémy ustupovaly do pozadí.593 Představitelé samosprávy nejprve doufali, že se terezínské ghetto stane pracovním táborem, jehož produkce bude mít takový význam, aby vězněné ochránila před deportací do jiných míst a mohli zde přečkat válku. Tyto iluze však rychle vzaly za své.594 Dne 5. ledna 1942 vyšlo v TB č. 20 oznámení o nadcházejícím transportu do Rigy, který bude čítat 1 000 lidí.595 Byl to první ze šedesáti tří takových transportů, které z Terezína odjely.596 První transport byl vypraven 9. ledna 1942 a další následoval již 15. téhož měsíce. Bylo to poprvé a naposledy, kdy byl cíl transportu znám; další vlaky již odjížděly do neznáma.597 Po administrativní stránce se transporty zabývalo nejprve „vedení“ se svými pododděleními, k nimž patřilo „transportní oddělení“, „ústřední sekretariát“ a „ústřední evidence“. Praktické úkoly spadaly především do kompetence „správy transportů“, což byla sekce „oddělení vnitřní správy“.598 O svých pocitech z prvního vyhlášeného transportu do svého deníku zaznamenala Eva Robíčková 4. Ledna 1942: „Veliké rozčilení. Pojede odsud transport do Polska. Budeme v něm? Je to příšerné. Mysleli jsme, že alespoň před tím zde budeme uchráněny a nyní jsme na tom stejně jako v Praze. Odpoledne byli poslední povoláni a příští den ráno museli být připraveni“.599 Také Egon Redlich napsal o prvním transportu z Terezína: „Z Terezína pojede transport do Rigy. Debatovali jsme dlouho, jestli již nepřišel okamžik říci: ,Dost´!“600 O nadcházejících transportech byli vězni informováni skrze Denní rozkazy, ve kterých byly uveřejňovány informace o odchodu a o počtu osob. Např. v TB č. 239 z 22. října 1942: „Na rozkaz táborové komandatury odjede z ghetta další transport 2 000 lidí na 593

ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 63. 594 BLODIG, Vojtěch: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“ 1941 – 1945. Praha 2003, s. 32. 595 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 71. 596 BLODIG, Vojtěch: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“ 1941 – 1945. Praha 2003, s. 32. 597 OLDŘICHOVÁ, Lucie: Příběh Fredyho Hirsche. Praha 2001, s. 53. 598 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 63. 599 ROUBÍČKOVÁ, Eva: Terezínský deník 1941-1945. Svědectví o životě a smrti v terezínském ghettu. Praha 2009, s. 28. 600 REDLICH, Egon: Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1. 1. 1942 – 22. 10. 1944. K vydání připravil o úvodní studii, vysvětlivky a ediční poznámku napsal Miroslav Kryl. Brno 1995, s. 83. Záznam ze 4. ledna 1942.

130

východ. Předvolání se budou roznášet 23. 10. Protože výběr do tohoto transportu provádí komandatura, jsou reklamace nepřípustné. Transport, který odjede 29. 10., má stejný cíl jako minulé transporty“.601 Rozhodování o tom, kdo bude zařazen do transportu, nechávali nacisté na židovské samosprávě. Zadávali jí jen rámcové pokyny, kolik osob má odjet a z jakých věkových, národnostních či profesních skupin mají být vybírány. Německé příkazy ohledně složení transportů se čas od času lišily a někdy se změnily přes noc. Toto rozhodování znamenalo pro Radu starších těžké břemeno, zvláště když do výběru zasahovala korupce a protekce. Egon Redlich pracoval i jako člen reklamační komise, tj. komise, která rozhodovala o tom, kdo bude z transportu vyřazen a nahrazen někým jiným.602 Nejkritičtější ze všech otázek v souvislosti s deportacemi zůstává právě funkce reklamační.603 Tato činnost se stala v Terezíně ohniskem různých mravních přehmatů a přestupků.604 Na mnoha místech svého deníku se Egon Redlich zmiňuje o tom, že i pro mnohé členy samosprávy bylo obtížné a ponižující rozhodovat o zařazení jednotlivých lidí do transportu, případně někoho z transportu reklamovat a že tato skutečnost vedla k nesmírnému korumpování: 12. leden 1942: „Každý z nás váhá, zda smí vyřadit svého známého z transportu, dokonce když je tento známý velmi schopným člověkem. Každá snaha se podobá protekci“.605 7. březen 1942: „Transporty do Polska a reklamace, hrozná, zodpovědná práce. Kdo má právo být vyreklamován. Mladí? Staří? Nelze povědět. A člověku stále připadá, že něco opomenul udělat“.606 14. březen 1942: „Protekce, protekce… V závažných věcech, jako je reklamace z transportu, by neměla být. Jsou věci, které nás značně zatěžují, a nevím, jak se budeme 601

HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 151. 602 OLDŘICHOVÁ, Lucie: Příběh Fredyho Hirsche. Praha 2001, s. 59-60. 603 Bylo možné vykoupit se u funkcionářů vedení transportů, snad též i transportního oddělení. Snadné to určitě nebylo, lidé se však o to pokoušeli a jistě se to někdy podařilo. Ojediněle se mladé ženy zachránily prostitucí u členů vedení. Vykoupení tohoto druhu však pomohlo většinou pouze pro jeden transport, nikoliv pro ten další. 604 ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Představitelé terezínské samosprávy. Názorové diferenciace. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 99-111, zde s. 105. 605 REDLICH, Egon: Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1. 1. 1942 – 22. 10. 1944. K vydání připravil o úvodní studii, vysvětlivky a ediční poznámku napsal Miroslav Kryl. Brno 1995, s. 85. 606 Tamtéž, s. 101.

131

jednou zodpovídat. Posílají se staří a děti – protekčních případů je tolik, že každá listina se musí několikrát sestavovat. Máme k tomu právo či ne? Rozdíl je jen ten, že zde nejde o osobní známost. Ale přece, máme právo reklamovat“?607 13. duben 1942: „Celý tento problém je velmi závažný. Závažný proto, že nejde o teoretický problém, nýbrž že se týká otázek života a smrti“.608 Dalším, který své pocity z odcházení transportů zachytil na papír, byl Willy Mahler: „Dnes večer se konečně naše rozjitřené mysle částečně uklidňují. Transport 5 000 osob na cestě do neznáma. Židé /po kolikáté již?/ sebrali svoje poslední svršky a vydávají se na cestu za svým Osudem. Kéž jim je přízniv a kéž jejich dnešní odchod je počátkem jejich štěstí a svobody.“ (…) „V Magdeburku zasedá nepřetržitě transportní komise, celý správní aparát dává se do rušného pohybu. Zástupci lidu terezínského putují k branám Magdeburských kasáren, aby se dozvěděli podrobnosti o chystaném transportu.“ (…) „V Magdeburku pracuje transportní komise nepřetržitě po šedesát hodin. Nemocní uznaní za transportu neschopné i s rodinnými příslušníky jsou vyřazováni, místo nich jsou zařazováni lidé ze záloh a dobrovolníci“.609 Někteří lidé byli pro samosprávu či pro provoz Terezína skutečně těžko postradatelní. Jednotliví vedoucí samosprávy proto pořizovali tzv. Kvalifikationslisten (kvalifikační seznamy) lidí, kteří neměli být buď vůbec, nebo alespoň po určitou dobu zařazeni do transportů z Terezína. Mimoto existovaly ještě tzv. Schutzlisten (ochranné seznamy), které měly stejný účel – chránit před východními deportacemi.610 Vedle ochranných seznamů měly význam i seznamy zvané Sonderweisung, kterými nacistická komandatura výslovně přikazovala okamžitou deportaci určitého jednotlivce, případně jeho zařazení do nejbližšího transportu. V každém případě toto zařazení znamenalo jistou smrt. Kromě jednotlivců se tyto listiny týkaly i určitých skupin osob – podle národnosti, povolání, druhu pracovního zařazení v ghettu, stáří, státní příslušnosti,

607

REDLICH, Egon: Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1. 1. 1942 – 22. 10. 1944. K vydání připravil o úvodní studii, vysvětlivky a ediční poznámku napsal Miroslav Kryl. Brno 1995, s. 103. 608 Tamtéž, s. 111. 609 Deník Willyho Mahlera, APT, inv. č. A 5704. Záznam z 6. - 9. září 1943. 610 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 37.

132

atd.611 Určovaly, zda tyto mají být do transportu zařazeny, nebo z něho vyňaty. Pro každý transport byly podmínky zařazování měněny podle momentální situace a potřeby.612 Byl sestaven také seznam náhradníků, který byl zapotřebí kvůli provedeným „reklamacím“. Tím docházelo k objektivním i subjektivním omylům, bylo třeba brát ohledy na nemocné kvůli „nezpůsobilosti k transportu“ a na další okolnosti, čímž bylo vždy některým „reklamacím“ vyhověno. Příslušníci SS obdrželi až konečný seznam deportovaných a nezajímalo je, kdo v transportu je nebo není. Důležité bylo to, že odpovídal předepsaný počet osob.613 Židovská samospráva sestavovala složení transportů z Terezína až do konce září 1944, kdy ztratila na sestavování transportů vliv a iniciativu převzala Lagerkommandatura, představovaná Rahmem a berlínským zaměstnancem RSHA Moehsem. I v této době se však samospráva o reklamace některých osob z transportů pokoušela.614 Komandatura ghetta do podzimních transportů, tzv. likvidačních, přednostně zařadila prominenty, členy Rady starších, vyšší činovníky samosprávy i významné představitele židovských organizací včetně vynálezců a bývalých důstojníků.615 Každý z transportů do Terezína byl označen písmenem podle místa, z něhož odjížděl. Osoby, jichž se transporty týkaly, byly poslem písemně vyrozuměny a obdržely transportní číslo, které se na celou dobu jejich pobytu v Terezíně stalo součástí jejich jména a muselo být uváděno v úředním styku. Transport čítal většinou kolem tisíce osob, ale výjimkou nebyly větší ani menší. Poté, co rozsáhlé deportace v rámci protektorátu na jaře 1943 skončily, sestavovaly se malé až velmi malé transporty. Teprve deportace Židů ze „smíšených manželství“ počátkem roku 1945 měly znovu za následek transporty značného rozsahu.616 Deportace z Terezína byly označovány stejným způsobem jako do Terezína, aniž by se ale opakovala jejich kombinace písmen. Čísla všech deportovaných odpovídala transportní

611

Speciálně pro poslední transport z Terezína (28. říjen 1944) obsahoval seznam směrnici, že do transportu musejí být zařazeni všichni spolupracovníci v pořadí druhého terezínského židovského staršího Paula Eppsteina a také poslední spolupracovníci z okruhu prvního židovského staršího Jakoba Edelsteina a jeho nejbližšího spolupracovníka Otto Zuckera. 612 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 38. 613 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 87. 614 HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 37-38. 615 KASPEROVÁ, Dana: Výchova a vzdělání židovských dětí v protektorátu a v ghettu Terezín. Praha 2010, s. 104-105. 616 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 69.

133

listině spravované ústřední evidencí, kterou pak příslušníci SS předali veliteli německého strážního mužstva, jež transport doprovázelo.617 Transporty z Terezína probíhaly od 9. ledna 1942 do 28. října 1944. Až do září 1942 čítal každý z nich 1 000 obětí, kromě odsunu starých osob na podzim 1942, kdy šlo vždy zhruba o 2 000 jedinců; poté se transporty týkaly 1 000 až 2 500 osob, ale v roce 1944 už šlo jen o čtyři malé transporty o 10 až 45 osobách, v jednom případě se jednalo o duševně nemocné, kteří odjeli do Bergen-Belsenu.618 Poslední skupina opustila Terezín v době od 28. září do 28. října 1944. V jedenácti transportech bylo odvlečeno 18 404 lidí,619 kteří byli okamžitě po příjezdu do Osvětimi odsouzeni na smrt nebo na otrocké práce. Po válce se v Československu přihlásilo 1 496 zachráněných, k nimž je možné přičíst ještě 400 až 500 osob z Nizozemska, Německa a Rakouska.620 Přízrak transportů na Východ do neznáma se neustále vznášel nad veškerým terezínským životem. Nikdo nevěděl, kdy na něho dojde řada, kam, proč a s kým půjde. Transporty byly hrozivým vyvrcholením provizoria života v Terezíně, byly předzvěstí další etapy na cestě ke „konečnému řešení“ židovské otázky. V obdobích deportací, které přicházely nepravidelně podle nevyzpytatelného klíče, se život v Terezíně stával nejtíživějším. Lidé přicházeli pod jedním číslem a odjížděli pod druhým; chyběla tu možnost úplného soukromého a rodinného života, společně zde žily desítky lidí, ulice byly přeplněny, do přírody nebyl povolen přístup, nikde nemohl být člověk ani chvíli sám.621 „Nikdo v Terezíně samozřejmě nic nevěděl o cílových stanicích deportačních vlaků, nikdo neznal jména Treblinka, Majdanek, Izbica a snad ani Osvětim. Všichni si však dobře uvědomovali, že by deportací přišli o svou poměrnou terezínskou jistotu, a navíc alespoň podvědomě tušili, že ono východní Neznámo v sobě skrývá bídu, nebezpečí a možná i – smrt“.622

617

ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 70. Tamtéž, s. 83. 619 Podle dosud známých a ověřených údajů se zachránilo 1 574, tj. 8,5%. 620 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 95. 621 DIAMANT, Jiří: Poznámky k psychologii života v koncentračním táboře v Terezíně. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 43-54, zde s. 49-50. 622 BROD, Toman: Ještě že člověk neví, co ho čeká. Života běh mezi roky 1929-1989. Edice paměť. Praha 2007, s. 111. 618

134

10 PRÁVO A SOUD GHETTA Terezínské nucené společenství dalo vzniknout závazným právním normám, jež zde byly uplatňovány po celou dobu jeho trvání. „Každý obyvatel ghetta je povinen uposlechnout všech předpisů a nařízení. Přestupky proti nim budou trestány“. Tak to stanovil obecný i zvláštní táborový řád vydaný komandaturou SS již počátkem roku 1942 a následně upravený a doplňovaný židovskou samosprávou ještě v letech 1943 a 1944. Samospráva v čele s židovským starším dostala od SS moc k zajišťování veškerého chodu ghetta od administrativy a evidence přes pracovní nasazení, ubytování, stravu, údržbu, zásobování, zdravotní a sociální péči. Oddělení pro řešení právních otázek a soud spadalo do vnitřní správy samosprávy. SS velice usilovaly o to, aby „samostatná jurisdikce“ přesvědčila veřejnost a hosty zvenčí, že v Terezíně panují normální civilní poměry. V tak početném a různorodém společenství osob pochopitelně docházelo k porušování vydaných nařízení velice často. Bylo stanoveno celkem šest instancí, které rozhodovaly a trestaly: velitelství a soud ghetta, soud mládeže, starší okrsků a bloků, velitel detektivního a bezpečnostního oddělení, židovský starší a smírčí komise. Komandatura SS si po celou dobu vyhrazovala právo zasahovat do terezínského práva, měnit rozsudky a potvrzovat je. Velitel ghetta mohl využít trest nejvyšší i právo milosti. To se stalo kupř. na počátku roku 1942, kdy velitel Seidl dal příkaz k oběšení šestnácti mužů, kteří porušili některé body řádu ghetta (poslali dopisy, udržovali kontakt s osobami venku, …). Další popravy se zde nekonaly, provinilci již byli posíláni blízkými transporty na Východ nebo předáváni do věznice gestapa v Malé pevnosti. Prostory k jednání soudu ghetta (Ghettogericht) se nacházely v bývalé terezínské radnici. Soudci (tříčlenný senát) dodržovali předepsané formy řízení platné v civilním životě. Byla přítomna obhajoba, hlasovalo se o rozsudku, prováděly se zápisy, obžalovaný se mohl odvolat. Předsedou Ghettogerichtu byl po dva roky dr. Heinrich Klang, který byl do Terezína deportován z Vídně v září 1942 v šedesáti sedmi letech a byl zařazen mezi prominenty vzhledem k předválečným zásluhám v oblasti práva. Zůstal zde až do osvobození a proslul svou stavovskou ješitností a nekompromisním přístupem.623 Líčení před soudem ghetta probíhalo veřejně, někdy ale publikum kontrolovali příslušníci SS a samozřejmě nesměli přistihnout nikoho, kdo podléhal pracovní povinnosti. Výkon trestu v židovském vězení byl mírný, protiklad „svobody“ a „vězení“ byl v táboře malý, často téměř neznatelný. Izolovat odsouzené bylo takřka nemožné, zejména když se 623

Zpravodaj. Vzdělávací a informační bulletin. Vydává Památník Terezín; 2/2011.

135

jednalo o vězení po práci. Pokud se židovská věznice nacházela v sektoru H V, neodlišovala se od průměrných ubikací „svobodných“ vězňů. Uvěznění obdrželi normální táborovou stravu, a ze solidarity, jež zvláštním způsobem působila právě zde, stejně jako i ze soucitu, dostávali hodně jídla, takže nepochybně hladověli méně než mnoho ostatních obyvatel ghetta.624 V oblasti pracovní kázně bylo u soudu řešeno např. nedodržování pracovní doby, nízký pracovní výkon nebo neoprávněné přestávky v práci, za což se ukládaly tresty v podobě důtky, náhradního pracovního úkonu, odejmutí dávky chleba či zákazu vycházení po skončení pracovní doby až po dobu čtrnácti dnů. Co se týče kriminality, řešily trestní orgány v ghettu přestupky jako krádeže, urážky stráže, rvačky nebo urážky na cti. Hlavním motivem krádeží býval nedostatek jídla a v ghettu se tomuto přestupku říkalo šlojz nebo šlojzování (tím bylo rozuměno opatřit si věci ze společného nedovoleným způsobem).625 Šlojzovala se zelenina na polích, chléb či brambory z vozů při rozvozu po táboře, oděvy a jiné denní potřeby ze skladišť. Dle předpisů probíhalo trestní řízení a ukládání sankcí jako vyloučení ze zaměstnání, které nabízelo výhody lepšího stravování nebo z provozů, kde se s potravinami pracovalo; dále vyloučení z výhody lepšího bydlení, odnětí svobody na dobu určitou (vězení byla umístěna v objektech Drážďanských a Sudetských kasáren a ve sklepích komandatury SS), odnětí určitého jídla, konfiskace majetku, který propadal ve prospěch společenství a veřejné cejchování (denní rozkazy pravidelně uváděly osoby odsouzené a trestané).626 V TB č. 324 z 22. května 1943 byl velitelem Seidlem určen i peněžitý trest, který byl přijat v důsledku zavedení Ghettokronen.627 Dozor nad výkonem trestu rovněž náležel právnímu oddělení. O tzv. šlojzování píše také bývalý vězeň terezínského ghetta Emil Utitz: „Veliká skvrna však hyzdí – mimo jiné – morální bilanci: nepoctivost, obrovský počet krádeží. Toto slovo nebylo v oblibě, a proto bylo nahrazeno nevinně znějícím „schleussen“, a to ve všech řečech, což je příznačné. V Terezíně je starý mlýn se splavem. Nově příchozí byli obráni, tj. při velmi nebezpečném prohledání oloupeni o všechen svůj majetek. Uváží-li se, že jejich zavazadlo smělo mít jen 50 kg a že byli znovu obráni, možno si s trochou fantazie 624

ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003, s. 328. 625 Šlojska byl prostor, jehož název byl odvozen do německého slova Schleusse, propust. Nově příchozí zde byli podrobeni prohlídce a často zde o mnoho svých osobních věcí přišli. Takto vznikl i běžně používaný terezínský výraz šlojzovat – krást. Šlojskou transporty ghetto také opouštěly. 626 Zpravodaj. Vzdělávací a informační bulletin. Vydává Památník Terezín; 2/2011. 627 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 332-333.

136

představit, v jakém duševním stavu přicházeli nešťastníci do tábora. Začali se mstít. Když byli ve mlýně okradeni, začali sami krást, jakmile se naskytla příležitost. Byli na mizině. Pokládali tedy za své právo přisvojit si alespoň bídnou náhradu za svůj dřívější majetek“.628 Také Eva Roubíčková měla své zážitky se šlojzováním: „Další výhodou je šlojzování. Živím jím toho času celou rodinu, tj. sedm osob, a to jen ze Štábní zahrady. Jsem na to vybavena velkou podprsenkou, trenýrkami na gumu a širokou sukní, ostatní mají zase kalhoty, punčochy a gumové holínky. Tam nacpeme, co je jen možné“.629 „Šlojzování velmi nepříjemné, protože vše bylo tak špinavé. Mnohá děvčata byla tak nabalená, že mohla stěží chodit. Bylo to šílenství šlojzovat tolik, ještě nám všem uškodí. Ale vždy se najdou lidé, kteří v ničem neznají míru“.630 Z deníku Egona Redlicha: „Situace v místě, kde rozdělují zavazadla je strašná. Kradou tam všechny věci, Němci kradou, čeští četníci kradou, - velká ostuda – také Židé kradou“.631 „Všechny lidi, kteří se nedostavili do transportu, zavřeli do vězení. Je tam téměř sto osob“. „Nedali zavřeným mužům tři dny najíst. Byli biti 25 ranami“.632 „Rozsudek: Muž, který plival na ulici, byl odsouzen k 48 hodinám vězení. Je toho třeba z důvodu veřejného zdraví. Ale nemáme ani svobodu plivat na ulici“.633 „Jedna dívka ukradla salát. Její trest: pět týdnů vězení“.634 V každém koncentračním táboře platil za nejtěžší delikt pokus o útěk; v Terezíně bylo za útěk pokládáno každé neoprávněné opuštění ghetta. Roku 1941 zde byly zaznamenány tři pokusy, 1942 jedenáct, 1943 čtrnáct a 1944 devět. Každý, kdo se o toto pokusil, musel počítat s nejpřísnějším státně policejním opatřením, které se vztahovalo i na jeho rodinu v ghettu nebo mimo ně.635 Vzhledem

628

UTITZ, Emil: Psychologie života v terezínském koncentračním táboře. Praha 1947, s. 34. ROUBÍČKOVÁ, Eva: Terezínský deník 1941-1945. Svědectví o životě a smrti v terezínském ghettu. Praha 2009, s. 97. Záznam z 15. Srpna 1943. 630 Tamtéž, s. 109. Záznam ze 17. Října 1943. 631 REDLICH, Egon: Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1. 1. 1942 – 22. 10. 1944. K vydání připravil o úvodní studii, vysvětlivky a ediční poznámku napsal Miroslav Kryl. Brno 1995, s. 136. Záznam z 26. července 1942. 632 Tamtéž, s. 155. Záznam z 29. a 30. října 1942. 633 Tamtéž, s. 177. Záznam z 18. února 1943. 634 Tamtéž, s. 190. Záznam z 5. května 1943. 635 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 407. 629

137

k tomu, že se v ghettu shromažďovaly celé rodiny, nebylo těchto pokusů mnoho.636 Útěkům se snažilo předcházet také tím, že mužům byl nařízen krátký sestřih vlasů v délce 3 mm a ženám „pánský sestřih“; Rady starších a štábu se nařízení netýkalo.637 Za útěk však nebyli postihováni jen jednotlivci; často se ukládaly tresty kolektivní a platily po mnoho dní. Tak tomu bylo např. v dubnu 1943 po zjištění útěku několika osob a tresty byly následující: Ausgehsperre – zákaz vycházení z ubikací, vzdálit se z budovy směl jen ten, kdo šel do práce nebo pro jídlo. Lichtsperre – velmi tvrdý trest, kdy se nesmělo svítit ani ve společných prostorách. Zastavení Freizeitgestaltung – zákaz všech kulturních akcí. Z deníku Helgy Weissové: „Tři mladí hoši utekli. Máme za to už týden kasernensperre a lichtsperre. Chodí se jen v kolonách do práce, večer po šesté nesmí nikdo na ulici. Z práce se vracíme za tmy, ráno ještě za tmy odcházíme. Oblékáme a svlékáme se po paměti. Okna musejí být zatemněná a svítit jakýmkoliv světlem je zakázáno. Smíme svítiti svíčkami, ty nám však už na dlouho nevystačí. Zásoby z domova docházejí a nové se nefasují“.638 Po odchodu velkých transportů na podzim 1944 se terezínské zákonodárství více méně zhroutilo. To, že celá právní komedie ale ještě neskončila, dokládají další oběžníky s předpisy sekretariátu z jara 1945. Lidé i nadále museli respektovat bezpráví. Byla to unikátní situace v historii všech obdobných zařízení a koncentračních táborů.639 Soud ghetta byl také správcem pozůstalostí po zemřelých. V Terezíně platila zásada: „Co vlastní Žid, náleží ghettu, a to má právo žádati, aby mu byly odevzdány všecky kbelíky nebo všecky nástroje“. Když v Terezíně někdo zemřel, neměli proto jeho příbuzní právo na jeho hodinky, snubní prsten, polštáře a přikrývky, prádlo a šatstvo, nýbrž vše připadlo ghettu. Úmrtí muselo být oznámeno soudu a ten poslal své orgány, aby všechno po zemřelém sebraly, přinesly, roztřídily a daly k dispozici sociální péči.640 Egon Redlich psal o soudu a jeho rozsudcích ve svém deníku: „Zúčastnil jsem se jednání soudu.641 Jednání na mě učinilo velmi divný dojem. Viníkem byl malý chlapec,

636

Zpravodaj. Vzdělávací a informační bulletin. Vydává Památník Terezín; 2/2011. ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 130. 638 WEISSOVÁ, Helga: Deník 1938 – 1945. Příběh dívky, která přežila holocaust. Brno 2012, s. 78-79. 639 Zpravodaj. Vzdělávací a informační bulletin. Vydává Památník Terezín; 2/2011. 640 FEDER, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 72. 641 Šlo o soud pro mladistvé, stejně groteskní jako byl soud, jenž měl podle právních předpisů a směrnic soudit dospělé „obyvatele“ ghetta. 637

138

který ukradl nějaké sladkosti. Bránil se a řekl, že ho svedl muž starší než on, aby ty věci ukradl. Rozsudek zněl: přísná důtka“.642 V TB a posléze v MT byla uveřejňována jména potrestaných vězňů a také výše jejich trestu, pro příklad zde uvedu několik těchto sdělení: TB 6 (21. 12. 1941) „Nadřízené úřady sdělují, že Arnošt Fischer, Ignác Pollák, Robert Fassel, Karel Steiner, Evžen Mann, Pavel Roth se vzdálili od své pracovní skupiny a setkali se ženami. Tím se provinili proti táborovému řádu a jsou odsouzeni k 25 ranám holí. Dr. Jiří König se setkal s manželkou a dcerou, ale zapíral a přiznal se až po delším vyšetřování. Kromě 25 ran holí bude vzat na jeden měsíc do vazby“.643

MT 7 (29. 4. 1944) „Zdeněk Siegel a Emila Kalina každý ke 4 měsícům vězení a ke ztrátě práva zastávat zodpovědné postavení. Oba jako zaměstnanci zemědělství ukradli 117 kg sadbových brambor a asi 25 kg špenátu“.644

642

REDLICH, Egon: Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1. 1. 1942 – 22. 10. 1944. K vydání připravil o úvodní studii, vysvětlivky a ediční poznámku napsal Miroslav Kryl. Brno 1995, s. 119. Záznam z 14. května 1942. 643 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003, s. 58. 644 Tamtéž, s. 435.

139

11 POSLEDNÍ DNY VÁLKY A PRVNÍ MĚSÍCE MÍRU V dubnu 1945, v závěru druhé světové války v Evropě, se chýlila ke konci i existence terezínského tábora. Tyto dubnové dny byly v Terezíně plné vzrušení, napjatého očekávání příštích událostí, nadějí na brzké osvobození i strachu z možné hromadné likvidace vězňů v posledních dnech války. Duben však přinesl ještě jeden tragický předěl v pohnutých dějinách tábora. Stal se jím příjezd tzv. evakuačních transportů, jež do Terezína dopravovaly vězně z východních koncentračních táborů likvidovaných před blížící se frontou. Nově příchozí vězni znamenali téměř zdvojnásobení celkového stavu v táboře, jehož další fungování bylo v řadě oblastí vážně ohroženo. Zvládnutí celé řady zdravotních, zásobovacích a ubytovacích problémů, ale i problémů psychologických a sociálních, bylo vážnou zkouškou pro samosprávu i každého z vězňů v posledních dnech války, ale i v prvních měsících míru.645 Již 20. dubna přijely dva transporty s vězni z Birkenau, poslední byly registrovány 11. května, tedy několik dní po osvobození.646 Situace byla taková, že příchozí se už neregistrovali a známy jsou jen hrubé odhady počtu internovaných v ghettu, které se pohybují v rozmezí 12 000 až 14 000 osob.647 Erich Kessler648 si do svého deníku 20. dubna 1945 napsal: „Dneska přišel první transport židů, které dovezli z různých táborů v Německu zpátky do Terezína. Asi v 30 dobytčácích přijelo okolo 1 700 lidí. Další transport s 27 vagony stojí v Bohušovicích. Transport je na cestě od 9. března, tedy 6 týdnů. Ti lidé jsou v hrůzném stavu: polomrtví hladem, oblečeni v hadrech, ženy ostříhané dohola. Doposud bylo vyloženo z vagonů 70 mrtvých, kteří zemřeli v posledních dnech. Většina lidí už nemůže ani stát. (…) Je strašné 645

Vězni z evakuačních transportů představovali zcela nový fenomén ve vývoji terezínského nuceného společenství. Strašlivé útrapy je často změnily v bytosti, které jen vzdáleně připomínali lidi. Umírání, jehož byli téměř nepřetržitě svědky, týrání a nezměrný hlad v mnohých z nich ubily vše, s výjimkou touhy po jídle. Jejich tělesný i duševní stav byl tak hrozný, že během nekonečných transportů - některé byly na cestě v otevřených vagónech i po několik týdnů - docházelo dokonce i k případům kanibalismu. Pro všechny byl pak Terezín místem, které představovalo až neuvěřitelný kontrast k peklu, kterým předtím prošli. 646 BLODIG, Vojtech: Poslední dny války, první měsíce míru. Terezín v roce osvobození. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 7-28, zde s. 7-8. 647 SCHMIDTOVÁ-HARTMANNOVÁ, Eva: Ztráty československého židovského obyvatelstva 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Edd. Rothkirchenová, Livie; Schmidtová-Hartmannová, Eva; Dagan, Avigdor. Praha 1991, s. 81-116, zde s. 94-95. 648 Život Ericha Kesslera známe pouze z jím psaného deníku, který se zabývá dobou od 9. února 1945 až do prvních poválečných dnů. Z předcházející doby víme o něm pouze to, že jeho rodina pocházela z Vídně. Erich Kessler se narodil 14. června 1912. Do Terezína přijel z Prahy, kde žil v tzv. smíšeném manželství s německou árijkou. Se psaním svého deníku začal Erich Kessler ještě téhož dne na místě, kde se transport shromažďoval – večer o půl desáté dne 10. února 1945. Poslední zápis je z 11. května 1945 a je věnován hlavně dramatickému shledání s osvobozenou Prahou, s jeho ženou a dcerkou.

140

dívat se na to, jak nedůstojně se s lidmi zachází. Že si mohou vzít lidé něco takového na svědomí. (…)“649 Dopoledne 24. dubna opustil město transport, který se diametrálně odlišoval od všech dosavadních v celé historii terezínského tábora. Odcházely jím totiž především ženy a děti příslušníků SS i část personálu služebny SS.650 Z Terezína odjížděli i němečtí pracovníci archivu RSHA sídlícího v Sudetských a Podmokelských kasárnách, který sem byl v roce 1943 přestěhován z Berlína. Před odchodem spálili veškeré archivní materiály, ale dokumenty židovské samosprávy se jim úplně zničit nepodařilo.651 Vězněným bylo přísně zakázáno sbírat ohořelé zbytky listin, jež poletovaly v ulicích. Hlídky SS na motocyklech kontrolovaly dodržování tohoto zákazu a zvláštní komando vězňů sbíralo papíry do pytlů.652 Tím byly zničeny všechny záznamy o Židech, kteří do Terezína přijeli a odtud odjeli. Uloupena byla také matrika a všechny zápisy narozených, oddaných a zemřelých byly odvezeny na komandaturu. Zničeny byly také záznamy o pohřbech653 a utrpěly i dokumenty z roku 1945, které byly vedeny i v posledních týdnech nadále pedanticky, avšak již ne zcela spolehlivě. Řada dokumentů se však zachovala ilegálně, často v opisech, mnohdy náhodně, takže je možné o celé době až do konečné fáze, jakož i po ní, získat dostatečný přehled.654 O této události psala ve svém deníku Alisah Sheková 12. a 13. dubna 1945: „Spáleny všechny kartotéky a dokumenty až do konce roku 1944, ze všech komínů oblaka kouře: Hoří nenahraditelný materiál. Tyto dokumenty mají od minuty k minutě větší hodnotu“. „(…) Viděla jsem dneska tu obrovskou hranici, viděla jsem, jak lítají do plamenů tisíce dokumentů, viděla jsem čísla, cifry a data a jména, ze kterých se skládá a v nichž se obráží naše bída – jak hoří a mění se na popel. Kdo tomu může rozumět“.655 Novým faktorem a do jisté míry stabilizujícím prvkem v životě tábora se od počátku května stala přítomnost delegáta MVČK Paula Dunanta, který byl v Terezíně již s delegací MVČK 6. dubna a znovu jej navštívil 21. dubna. Tehdy se zúčastnil i zasedání Rady starších a přislíbil na něm další podporu MVČK v Terezíně. 2. května konečně obdržel 649

KESSLER, Erich: 20. duben 1945 v Terezíně a dny následující. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 275-292, zde s. 277. 650 BLODIG, Vojtech: Poslední dny války, první měsíce míru. Terezín v roce osvobození. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 7-28, zde s. 9. 651 BENEŠ, František; TOŠNEROVÁ, Patricie: Pošta v ghettu Terezín 1941 – 1945. Praha 1996, s. 43. 652 BLODIG, Vojtech: Poslední dny války, první měsíce míru. Terezín v roce osvobození. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 7-28, zde s. 9. 653 FEDER, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 91. 654 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 71. 655 SHEKOVÁ, Alisah: Terezínský deník. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 252-274, zde s. 267.

141

povolení k trvalému pobytu ve městě a týž den převzal oficiálně tábor i nedalekou policejní věznici gestapa v Malé pevnosti pod ochranu MVČK. 4. května pak bylo vydáno povolení vstupu lékařského týmu a funkcionářům České pomocné akce (ČPA) do Terezína. O návštěvě P. Dunanta 6. dubna napsala A. Sheková ve svém deníku: „Prohlídka komise. (…) Ptali se a bavili se jen s Murmelsteinem, SS zcela ignorovali. Pohled na Rahma byl za všecky prachy, chodil za nimi s čepicí v ruce – ten pes a otrokář, který se proháněl svým panstvím na koni a který na každém rohu objevil nějaký „průser“ a přiváděli lidi na smrt nebo k šílenství, ten, jehož objevení předcházela vlna umlkání a blednutí – ano, on“.656 5. května Karl Rahm jako poslední z příslušníků SS opustil tábor. Jeho odchodem definitivně skončila moc SS nad terezínskými vězni. Neskončilo však ještě ohrožení jejich životů, jež mělo trvat i v příštích dnech.657 Dosavadní Judenältester dr. Benjamin Murmelstein, jemuž vězni vyslovili nedůvěru, se musel vzdát své funkce v Radě starších. Dne 6. května bylo oznámeno vyhláškou, že P. Dunant pověřil některé dosavadní členy Rady starších vedením samosprávy (dr. Leo Baeck, dr. Alfred Meissner, dr. Heinrich Klang, dr. Eduard Meijers).658 Tato nová samospráva v prohlášení k bývalým vězňům z téhož dne zrušila všechna nařízení německé správy.659 8. května, v den kapitulace Německa, předal Paul Dunant jménem MVČK představiteli ČPA v Terezíně MUDr. Karlu Raškovi své plné moci s tím, že jeho mise již skončila. Ještě téhož dne v odpoledních hodinách ostřelovala projíždějící kolona SS nemocnici ve Vrchlabských kasárnách a zranila několik lidí. Ve večerních hodinách pak dělostřelecký granát zasáhl dům Q 704 u četnických kasáren, jednu osobu zabil a další těžce zranil. O dvě hodiny později však již po silnici projížděly první tanky Rudé armády směřující ku Praze. Do samotného města vstoupili sovětští vojáci až příští den. Osvobození vězni je vítali s nadšením a zpěvem. Zavládla obecná euforie, která na chvíli dávala zapomenout na hrůzy nedávné minulosti. Z deníku Ericha Kesslera (8. květen 1945): „(…) Najednou jsme slyšeli rachot jedoucích tanků a jásot. To byli Rusové! Utíkal jsem přes nemocniční dvůr, jak často jsem tam sedával a toužebně vyhlížel na silnici. Teď byla ohrada z prken povalená a kolony 656

SHEKOVÁ, Alisah: Terezínský deník. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 252-274, zde s. 268. 657 BLODIG, Vojtech: Poslední dny války, první měsíce míru. Terezín v roce osvobození. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 7-28, zde s. 10. 658 BENEŠOVÁ, Miroslava: Situace v Terezíně po skončení války. In: Terezínské listy 18/90. Praha 1990, s. 7-31, zde s. 14. 659 BENEŠ, František; TOŠNEROVÁ, Patricie: Pošta v ghettu Terezín 1941 – 1945. Praha 1996, s. 43.

142

vítězné Rudé armády táhly okolo nás do Prahy. Byla tma jako v pytli a jenom reflektory vozidel osvětlovaly silnici. Mávali jsme jim a všichni zpívali „Internacionálu,“ každý jak uměl. Německy, česky, polsky, maďarsky, všechno pomíchané, ale se stejným nadšením. (…) Bylo to nádherné vidět symbol německé tyranie a potupy mizet v plamenech, zatímco oddíly osvobozující Rudé armády hnaly zbytky „nepřemožitelné“ německé armády“.660 Dne 11. května Česká národní rada (ČNR) s okamžitou platností zrušila ghetto v obvodu Bohušovice-Terezín s tím, že všechny internované osoby se nadále mají řídit organizačními a zdravotnickými příkazy MUDr. Karla Rašky jako pověřence ČNR a MVČK. Raškovi se tímto nařízením ukládalo, aby určil postup likvidace ghetta a jeho samosprávy tak, aby byl zaručen nerušený chod tohoto „nemocničního města.“ 661 Převzetí kontroly nad městem sovětskými vojenskými orgány se uskutečnilo již 10. května, kdy byl velitelem Terezína jmenován major M. A. Kuzmin. Na jeho žádost již 11. května dorazila sovětská sanitní kolona a o dva dny později sanitní vlak.662 Velitelem celé pomocné akce byl jmenován náčelník zdravotní služby I. ukrajinského frontu generálmajor dr. N. P. Ustinov.663 13. května byl vydán oběžník oznamující převzetí vedení židovské samosprávy Ing. Jiřím Vogelem (se souhlasem M. A. Kuzmina). Vedle Vogela se dalšími členy vedení samosprávy stali Julius Lederer (ČSR), dr. Leo Baeck (Německo), dr. Heinrich Klang (Rakousko) a dr. Eduard Meijers (Holandsko). Vedení samosprávy mělo k dispozici ústřední sekretariát, dále byl vytvořen pracovní výbor, do něhož byli vedle členů vedení samosprávy zařazeni i vedoucí jejich jednotlivých oddělení. K ústřednímu sekretariátu byla přičleněna pořádková a strážní služba a hasiči.664 Již 24. dubna hospitalizovali věznění židovští lékaři první onemocnělé skvrnitým tyfem. Prudce rostla i celková nemocnost v táboře.665 13. května byla s okamžitou platností na celém území Terezína vyhlášena přísná a bezpodmínečná karanténa. Po dobu patnácti dnů nesměly opouštět Terezín transporty (s výjimkou jednoho slovenského), ani jednotlivci.666 Tato nepopulární opatření však byla nezbytná, protože jinak zde hrozilo 660

KESSLER, Erich: 20. duben 1945 v Terezíně a dny následující. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 275-292, zde s. 286. 661 BLODIG, Vojtech: Poslední dny války, první měsíce míru. Terezín v roce osvobození. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 7-28, zde s. 11. 662 Přivezly kompletní vybavení pro 5 polních nemocnic s příslušným technickým zázemím, ale především s potřebným zdravotním personálem. 663 BLODIG, Vojtech: Poslední dny války, první měsíce míru. Terezín v roce osvobození. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 7-28, zde s. 12. 664 Tamtéž, s. 11. 665 Tamtéž, s. 14. 666 Tamtéž, s. 15.

143

nebezpečí, že zhoubná epidemie ohrozí obyvatelstvo Československa, případně i jiných evropských států, jejichž příslušníci byli v Terezíně osvobozeni.667 Důsledná karanténní opatření vedla k zastavení epidemie v relativně krátkém čase. Za tři a půl týdne od vyhlášení karantény byla již epidemie prakticky zvládnuta.668 Po ukončení karantény 28. května bylo přikročeno k zahájení samotné repatriace. Na základě protokolu o hromadné repatriaci podepsaného 30. května, začalo v poledne tohoto dne odbavování československých státních příslušníků.669 Zpráva o činnosti repatriační komise vykázala k 13. srpnu 1945 celkem 30 300 osob, které byly repatriovány. V Terezíně k uvedenému datu zůstávalo již jen 689 osob, z nichž asi 350 mělo odjet v posledních malých transportech naplánovaných do 21. srpna. Zbývající repatrianti se jako těžce nebo nevyléčitelně nemocní převáděli do péče nemocnice v Litoměřicích. Tím byla repatriace z Terezína završena.670 Po celou dobu repatriace nadále pokračovala činnost samosprávy bývalého koncentračního tábora a práce všech provozů jí podléhajících. K zajištění péče o nemocné, zásobování obyvatelstva, ale i odvozu zemřelých a jejich spalování, bylo nutno nadále ponechávat v platnosti vyhlášku o pracovní mobilizaci a vydávat nová doplňující nařízení. Lékaři, zdravotní personál, osoby činné v zásobování či zajišťující provoz inženýrských sítí proto mohli být repatriováni až mezi posledními. Je třeba zdůraznit, že naprostá většina těchto bývalých vězňů setrvávala v Terezíně dobrovolně. K 15. srpnu 1945 byla samospráva bývalého koncentračního tábora Terezín-město zrušena. Tento akt formálně ukončil dramatické období zápasu na záchranu životů desetitisíců osvobozených vězňů. Jejich návrat do svobodného života uzavřel poslední kapitolu dějin terezínského ghetta.671 Obec Terezín byla obnovena dekretem prezidenta republiky dr. Beneše 27. října 1945 a její znovuosídlení započalo v roce 1946.672

667

BENEŠOVÁ, Miroslava: Situace v Terezíně po skončení války. In: Terezínské listy 18/90. Praha 1990, s. 7-31, zde s. 7. 668 BLODIG, Vojtech: Poslední dny války, první měsíce míru. Terezín v roce osvobození. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 7-28, zde s. 17. 669 Tamtéž, s. 18. 670 Tamtéž, s. 20. 671 Tamtéž, s. 20. 672 BENEŠ, František; TOŠNEROVÁ, Patricie: Pošta v ghettu Terezín 1941 – 1945. Praha 1996, s. 45.

144

12 ZÁVĚR Název poválečného Terezína se záhy po skončení druhé světové války stal symbolem genocidy Židů a kruté perzekuce politických odpůrců nacistického okupačního režimu. 673 I tak můžeme o Terezínu říci, že lidé, kterým se zde podařilo přečkat válku, měli mnohem větší šanci na přežití, než ve východních ghettech jako byly Varšava, Lodž a Zamość, a především v koncentračních táborech. Zde by bylo na místě uvést úryvek z pamětí Carlo Rossa: „Mnozí lidé, kteří přežívali v Terezíně, nazývali ghetto předpeklím. Odtamtud odjížděly transporty do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů, transporty do pekla“.674 Cílem mé práce nebylo udělat z židovských starších a dalších představitelů samosprávy „hrdiny“ nebo je ukázat jako morálně bezchybné charaktery, kteří nasazovali své životy ve prospěch „nuceného společenství“, jak ghetto Terezín nazývá Hans Günther Adler. Pokusila jsem se ukázat, jak sami bojovali se svým svědomím a také strachem dennodenně jednat s táborovou komandaturou, jak vnímali své „právo“ na rozhodování o tom, kdo pojede nebo nepojede na Východ vstříc vlastní smrti. O vyreklamování svých blízkých z transportů píše ve svém deníku Egon Redlich, který v ghettu zastával mimo jiné funkci v transportní komisi. Z lidského úhlu pohledu jednali členové samosprávy zcela pochopitelně. Není důvodu si myslet, že kdyby na jejich místě stály jiné osoby, jednaly by jinak. Je těžké soudit někoho v dané situaci, ve které jsme se sami nikdy neocitli. Nejtvrdším kritikem těchto osob je H. G. Adler ve svém velmi obsáhlém díle, ve kterém dává najevo svou osobní zaujatost vůči Radě starších. Adler sám se několikrát staví do role svrchovaného soudce, přičemž jeho soudy jsou velice příkré a mnohdy také předčasné. Judenältestři měli své chyby i své slabosti. Našli se mezi nimi i tací, kterým se moc nad terezínskými „masami“ zalíbila, jako například Mordechajovi Chaimu Rumkowskému, předsedovi Židovské rady v Lodži, a Benjaminu Murmelsteinovi, který jako jeden z mála přežil holokaust. Murmelstein byl pro své chování v ghettu neoblíben, možná některými i nenáviděn. Po válce byl dokonce nařčen z kolaborace s nepřítelem, což se nepodařilo nikdy prokázat. V jeho prospěch naopak vypovídalo mnoho svědků, kteří dokázali jeho snahu o záchranu ostatních vězněných.

673

BLODIG, Vojtěch: Město poznamenané tragédií. Poválečný Terezín v letech 1945 – 1946. In: Terezínské listy 24/96. Praha 1996, s. 7-18, zde s. 7. 674 ROSS, Carlo: Terezín, tři roky v předpeklí. Svědectví chlapce o letech v terezínském ghettu. Praha 2011, s. 5.

145

Záměrem této práce bylo objektivně zhodnotit činnost židovské samosprávy a jejích předních představitelů, kteří v letech 1941 - 1945 zastupovali židovské společenství v ghettu Terezín, na druhé straně souhrnně zpracovat informace o třech vládcích terezínského ghetta, kteří zastávali funkci Lagerkommanta. Na základě různých pramenů a vzpomínek pamětníků jsem se pokusila rekonstruovat jejich činy a u židovských starších také jejich možnosti jednat jinak, pokud vůbec existovaly. Ve varšavském ghettu zvolil předseda Židovské rady Adam Czerniaków sebevraždu, aby se nemusel podílet na deportacích Židů z „jeho“ ghetta. Jeho smrt však na osudu Židů z varšavského ghetta nic nezměnila. V Terezíně můžeme najít také určitou snahu vymanit se z tohoto koloběhu, a to u prvního židovského staršího Jakoba Edelsteina, který nabídl svou rezignaci, ale kterou Siegfried Seidl, první velitel tábora, nepřijal. Edelstein se ve své funkci pokusil i o určitý vzdor, pokud se to dá takto nazývat. Snažil se zatajit skutečný údaj o počtu vězňů v ústřední evidenci, což se mu nakonec stalo osudným. Členové židovské samosprávy a táborová komandatura nebyli nikdy rovnocenní partneři. Byl to vztah neomezené moci na straně jedné a vynucené podřízenosti na straně druhé. Pro nacistické vedení Judenältestři neznamenali nic. Každý z nich poznal zlovůli komandantů, když jim narušili plány nebo se jim znelíbili jako např. druhý židovský starší Paul Eppstein. I z těchto důvodů nelze mluvit o nějakém větším vzdoru ze strany starších. Židovští starší do posledních chvil věřili v záchranu „svých“ Židů a po celou dobu konali vše pro existenci terezínského ghetta; to jsme mohli zjistit nejlépe na příkladu Jakoba Edelsteina, který se co nejvíce snažil zapojit židovské obyvatele ghetta prací; platí to však pro všechny nejvyšší představitele samosprávy. Nemělo by se však zapomenout na skutečnost, že Židé byli v prvé řadě oběťmi, nikoli pachateli, a to se týká také Rady starších. Nacistická ideologie byla dána v podobě „konečného řešení židovské otázky“, což nebylo možné změnit. Židé měli být přemístěni do ghett a poté do koncentračních táborů za účelem vyhlazení, přičemž i ghetta plnila funkci decimační, jak vyplývá ze statistiky terezínského ghetta. Závěrem bych chtěla uvést, že Památník Terezín vznikl původně jako Památník národního utrpení v roce 1947 z iniciativy vlády znovu obnoveného Československa. V České republice je jedinou institucí svého druhu a jeho posláním je uchovávat památku obětí rasové a politické perzekuce v letech nacistické okupace, rozvíjet muzejní, výzkumnou a vzdělávací činnost, jakož i pečovat o místa spojená s utrpením a smrtí

146

desetitisíců obětí holokaustu.675 Každý návštěvník Terezína zde může zhlédnout také film „Vůdce daroval Židům město“, z něhož se však zachovaly pouze části. Jsem velice vděčná, že jsem se touto tematikou mohla zabývat. Všechny prameny, které mi byly dostupné v Památníku Terezín a jejich studium mi doplnily vědomosti a obohatily mě.

675

http://www.pamatnik-terezin.cz/cz/pamatnik/zakladni-informace

147

13 SEZNAM ZKRATEK AK APT CIC ČNR ČPA Edd. FAPT GW inv. č. KL

MLS MT MČK MVČK NSDAP OD OW př. č. RSHA SD SS SW TB ŽNO

676

- Aufbaukommando - komando výstavby - Archiv Památníku Terezín - Counter Inteligence Corps U.S. Army - Zpravodajská služba americké armády - Česká národní rada - Česká pomocná akce - editoři - Fotoarchiv Památníku Terezín - Ghettowache - stráž ghetta - inventární číslo - Konzentrationslager - koncentrační tábor - k běžnému označení koncentračního tábora se všeobecně používalo zkratky „KZ“.676 - Mimořádný lidový soud - Mitteilungen der jüdischen Selbstverwaltung - Sdělení židovské samosprávy - Mezinárodní Červený kříž - Mezinárodní výbor Červeného kříže - Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei - Národně socialistická německá dělnická strana - Ordnungsdienst - pořádková služba - Ordnerwache - pořádková stráž - přírůstkové číslo - Reichssicherheitshauptamt - Sicherheitsdienst - bezpečnostní služba - Schutzstaffeln - ochranné oddíly - Sicherheitswessen - bezpečnostní služba („Bezpečnost“) - Tagesbefehl - Denní rozkaz - Židovská náboženská obec

GRÜNBERG, Karol: SS Hitlerova černá garda. Praha 1981, s. 324.

148

14 PRAMENY A LITERATURA Prameny Deník Karla Löwensteina, bez inv. č., vzpomínka nabytá roku 1969 v ŽNO Západní Berlín. Deník Willyho Mahlera, APT, inv. č. A 5704. Všeobecný řád židovské samosprávy, APT, inv. č. A 1205/1. ZUCKER, Otto: Geschichte det Ghettos Theresienstadt 1941-1945. APT, inv. č. A 11653-1. Prameny publikované ARENDTOVÁ, Hannah: Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla. Praha 1995. BROD, Toman: Ještě že člověk neví, co ho čeká. Života běh mezi roky 1929-1989. Edice paměť. Praha 2007, s. 111. FEDER, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947. HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003. KESSLER, Erich: 20. duben 1945 v Terezíně a dny následující. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 275-292. POLÁK, Erik: Tři kapitoly. Praha 2006. POLLAK, Viktor A.: S Davidovou hvězdou peklem Terezína. Paměti prof. Viktora A. Pollaka 1938 – 1945. Brno 2010. REDLICH, Egon: Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1. 1. 1942 – 22. 10. 1944. K vydání připravil o úvodní studii, vysvětlivky a ediční poznámku napsal Miroslav Kryl. Brno 1995. ROSS, Carlo: Terezín, tři roky v předpeklí. Svědectví chlapce o letech v terezínském ghettu. Praha 2011. ROUBÍČKOVÁ, Eva: Terezínský deník 1941-1945. Svědectví o životě a smrti v terezínském ghettu. Praha 2009. SHEKOVÁ, Alisah: Terezínský deník. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 252-274. Terezínská zpráva Otto Zuckera. In. Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 97-126. 149

UTITZ, Emil: Psychologie života v terezínském koncentračním táboře. Praha 1947. WEISSOVÁ, Helga: Deník 1938 – 1945. Příběh dívky, která přežila holocaust. Brno 2012. Zpráva Maurice Rossela o prohlídce Terezína. 23. června 1944. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 188-206.

Literatura ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003. ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství. II. Sociologie. Brno 2003. BENEŠ, František; TOŠNEROVÁ, Patricie: Pošta v ghettu Terezín 1941 – 1945. Praha 1996. BENEŠOVÁ, Miroslava: Situace v Terezíně po skončení války. In: Terezínské listy 18/90. Praha 1990, s. 7-31. BENZ, Wolfgang: Terezín v historii německých Židů. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 80-86. BLODIG, Vojtěch: Město poznamenané tragédií. Poválečný Terezín v letech 1945 – 1946. In: Terezínské listy 24/96. Praha 1996, s. 7-18. BLODIG, Vojtěch: Poslední dny války, první měsíce míru. Terezín v roce osvobození. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 7-28. BLODIG, Vojtěch: Poslední fáze ve vývoji terezínského ghetta. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig. Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 182-190. BLODIG, Vojtěch: Poznámky ke zprávě Maurice Rossela. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 207-223. BLODIG, Vojtěch: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“ 1941 – 1945. Praha 2003. BLODIG, Vojtěch: Vznik terezínského ghetta. In: Terezínské listy 25/97. Praha 1997, s. 720. BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein – první židovský starší Terezína. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku 150

terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992. BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein. Praha 2001. BONDYOVÁ, Ruth: Mezi Terezínem a Theresienstadtem. In: Na křižovatce kultur. Historie československých Židů. Red. Natalia Bergerová. Praha 1992, s. 165-201. BONDYOVÁ, Ruth: Prominenti až do odvolání. In: Terezínské studie a dokumenty 1998. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita; Lorencová, Eva. Praha 1998, s. 187-204. DEBOLT-KRITTEROVÁ, Astrid: Pevnostní město – ghetto – vojenské město. Historický výzkum a hledání stop na místě. In: Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Kárný, Miroslav; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 250-277. DIAMANT, Jiří: Poznámky k psychologii života v koncentračním táboře v Terezíně. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 43-54. FEDOROVIČ, Tomáš: Konfidenti v ghettu Terezín. In: Terezínské listy 37/09. Praha 2009, s. 134-140. FEDOROVIČ, Tomáš: Nové poznatky o příslušnících SS v terezínském ghettu. In: Terezínské listy 33/2005. Praha 2005, s. 50-59. FEDOROVIČ, Tomáš: Terezínský Lagerkommandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd: Milotová, Jaroslava; Lorenzová, Eva. Praha 2002, s. 113-144. GRÜNBERG, Karol: SS Hitlerova černá garda. Praha 1981. HÁJKOVÁ, Alena: Evidence protektorátního židovského obyvatelstva. In: Terezínské studie a dokumenty 1997. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1997, s. 45-54. HROCH, Miroslav a kol.: Úvod do studia dějepisu. Praha 1995. HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996. CHLÁDKOVÁ, Ludmila: Terezínské ghetto. Praha 2005. JELÍNEK, Zdeněk: Richard Feder a terezínské ghetto. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 102-108. JOHNSON, Paul: Dějiny židovského národa. Praha 1995. KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení. Genocida českých Židů v německé protektorátní politice. Praha 1991. KÁRNÝ, Miroslav: Neobjasněné záhady jedné osudové zprávy. In: Terezínské listy 20/92. Praha 1992, s. 11-33. 151

KÁRNÝ, Miroslav: Poslední dopisy Jakoba Edelsteina. In: Terezínské studie a dokumenty 1997. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1997, s. 198-208. KÁRNÝ, Miroslav; PhDr. FRANKOVÁ, Anita: Perzekuce a vyhlazení Židů za 2. světové války. In: Židé. Dějiny a kultura. Židovské muzeum v Praze 1997, s. 55-82. KASPEROVÁ, Dana: Výchova a vzdělání židovských dětí v protektorátu a v ghettu Terezín. Praha 2010. KNOPP, Guido: Holokaust. Zločin proti lidstvu. Praha 2008. KOČOVÁ, Kateřina; RADVANOVSKÝ, Zdeněk; SUCHÁ, Jitka: Mimořádný lidový soud v Liberci a Litoměřicích 1945 – 1948. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně Ústí nad Labem 2001. KOPCIOWSKI, Adam: Židovská rada v Zamośći. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2002, s. 219-240. KRYL, Miroslav: Deník Egona Redlicha. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd.: Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 127130. KRYL, Miroslav: Osud vězňů terezínského ghetta v letech 1941-1944. Brno 1999. LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006. MARGRY, Karel: Nacistický propagandistický film o Terezíně. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 208-224. MILOTOVÁ, Jaroslava: Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze. Geneze a činnost do počátku roku 1940. In: Terezínské studie a dokumenty 1997. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1997, s. 10-29. MOSER, Jonny: Dr. Benjamin Murmelstein – navždy obviněným? In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 87-92. OLDŘICHOVÁ, Lucie: Příběh Fredyho Hirsche. Praha 2001. POLÁK, Erik: Spravedlnost vykonaná a nevykonaná I. In: Terezínské listy 22/94. Praha 1994, s. 7-24. POLÁK, Erik: Spravedlnost vykonaná a nevykonaná II. In: Terezínské listy 23/95. Praha 1995, s. 29-42. 152

POLÁK, Erik: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“. In: Terezínský rodinný tábor v Osvětimi-Birkenau. Sborník z mezinárodní konference ze 7. – 8. března 1944. Praha 1944, s. 15-34. RABINOVICI, Doron: Prvky a následky totální bezmoci. Modelová situace Benjamina Murmelsteina. In: Terezínské studie a dokumenty 2006. Edd. Milotová, Jaroslava; Hájková, Anna. Praha 2006, s. 117-143. ROSEMAN, Mark: Setkání ve vile u jezera. Praha 2003. ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Edd. Rothkirchenová, Livie; SchmidtováHartmannová, Eva; Dagan, Avidor. Praha 1991, s. 17-80. ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Představitelé terezínské samosprávy. Názorové diferenciace. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 99-111. SEVER, Max: Technická zařízení Terezína. In: Terezínské studie a dokumenty 1999. Edd. Kárný, Miroslav; Lorencová, Eva. Praha 1999, s. 170-179. SHLAINOVÁ, Margalit: Úsilí Jakoba Edelsteina o záchranu Židů z Protektorátu Čechy a Morava od května do prosince 1939. Analýza korespondence. In: Terezínské studie a dokumenty 2003. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2003, s. 135-154. SCHLAINOVÁ, Margalit: Nový dokument o nacistických metodách klamu. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig, Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 149-156. SCHMIDTOVÁ-HARTMANNOVÁ, Eva: Ztráty československého židovského obyvatelstva 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Edd. Rothkirchenová, Livie; Schmidtová-Hartmannová, Eva; Dagan, Avigdor. Praha 1991, s. 81-116. TARSI, Anita: Práce v pasti. Ústředna práce v prvním roce existence ghetta Terezín. In: Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 127-140. Téma: HOLOCAUST. Informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách. Pro Památník Terezín vydal Ústav pro informace ve vzdělání. Praha 2005. WÖGERBAUER, Michael: „Případ Murmelstein.“ Vyšetřování Benjamina Murmelsteina pro podezření z kolaborace (1945-1955). In: Terezínské studie a dokumenty 2006. Edd. Milotová, Jaroslava; Hájková, Anna. Praha 2006, s. 144-167.

153

Periodika Zpravodaj. Vzdělávací a informační bulletin. Vydává Památník Terezín; 2005 – 2011. Diplomové práce HRBEK, Jiří: Terezínské ghetto – postavení a činnost židovské samosprávy. Magisterská diplomová práce. FF ZČU Plzeň. Plzeň 2011. KUČEROVÁ, Michaela: Život dětí v Terezíně. Bakalářská diplomová práce. FF MU Brno. Brno 2011. Internetové zdroje http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/42709, stav k 30. 4. 2013 http://www.elholocausto.net/parte03/cam50.htm, stav k 30. 4. 2013 http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/varsava, stav k 19. 3. 2013 http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/nuremberg_laws, stav k 1. 5. 2013. http://www.pamatnik-terezin.cz/cz/pamatnik/zakladni-informace, stav k 1. 5. 2013

Fotografie - FAPT FAPT, inv. č. 10364, př. č. A 20/97 FAPT, inv. č. 11619, př. č. A 6/99 FAPT, inv. č. 1894, př. č. A 22/80 FAPT, inv. č. 1895, př. č. A 23/80 FAPT, inv. č. 1978, př. č. A 130/80 FAPT, inv. č. 4415, př. č. A 87/83 FAPT, inv. č. 4416, př. č. A 88/83 FAPT, inv. č. 4427, př. č. A 98/83 FAPT, inv. č. 5159, př. č. A 163/83 FAPT, inv. č. 6764, př. č. A 127/84 FAPT, inv. č. 7062, př. č. A 88/86 FAPT, inv. č. 806, př. č. A 39/77 FAPT, inv. č. 808, př. č. A 39/77 FAPT, inv. č. 8824, př. č. A 16/96

154

15 PŘÍLOHY I. Norimberské zákony http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/nuremberg_laws, stav k 1. 5. 2013. II. Mapa hlavních ghett, koncentračních a vyhlazovacích táborů na územích ovládaných nacistickým Německem Téma: HOLOCAUST. Informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách. Pro Památník Terezín vydal Ústav pro informace ve vzdělání. Praha 2005, s. 15. III. Plánek terezínského ghetta s vyznačením dětských domovů Převzato z Archivu Památníku Terezín. IV. Schéma řídícího aparátu říšských a protektorátních úřadů ve vztahu ke ghettu v Terezíně Převzato z Archivu Památníku Terezín. V. Ukázka transportní listiny – Transport St z 4. 12. 1941 (tzv. štáb) Převzato z Archivu Památníku Terezín. (pozn. autora: lidé, kteří jsou označeni rámečkem, přežili) VI. Schéma židovské samosprávy Převzato z Archivu Památníku Terezín. VII. Seznam členů Rady starších HYNDRÁKOVÁ, Anna; KREJČOVÁ, Helena; SVOBODOVÁ, Jana: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha 1996, s. 324-325. VIII. Všeobecný řád židovské samosprávy Všeobecný řád židovské samosprávy, APT, inv. č. A 1205/1. IX. Zpráva Maurice Rossela Zpráva Maurice Rossela o prohlídce Terezína. 23. června 1944. In: Terezínské studie a dokumenty 1996. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1996, s. 188-206.

155

X. Tabulka odsouzených Mimořádným lidovým soudem v Litoměřicích k trestu smrti za jejich působnost v ghettu Terezín KOČOVÁ, Kateřina; RADVANOVSKÝ, Zdeněk; SUCHÁ, Jitka: Mimořádný lidový soud v Liberci a Litoměřicích 1945 – 1948. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně Ústí nad Labem 2001, s. 57-58.

XI. Fotografie XI.-I. Siegfried Seidl http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/42709, stav k 30. 4. 2013 XI.-II. Anton Burger http://www.elholocausto.net/parte03/cam50.htm, stav k 30. 4. 2013 XI.-III. Karl Rahm – fotografie pořízená před popravou Téma: HOLOCAUST. Informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách. Pro Památník Terezín vydal Ústav pro informace ve vzdělání. Praha 2005, s. 37. XI.-IV. Jakob Edelstein HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003. XI.-V. Jakob Edelstein s rodinou – exteriérové foto Jakoba Edelsteina s manželkou, snímek před deportací FAPT, inv. č. 8824, př. č. A 16/96 XI.-VI. Paul Eppstein HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 – 1945. Praha 2003. XI.-VII. Benjamin Murmelstein RABINOVICI, Doron: Prvky a následky totální bezmoci. Modelová situace Benjamina Murmelsteina. In: Terezínské studie a dokumenty 2006. Edd. Milotová, Jaroslava; Hájková, Anna. Praha 2006, s. 117-143, zde s. 118. XI.-VIII. Otto Zucker Terezínská zpráva Otto Zuckera. In. Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 97-126, zde s. 98. 156

XI.-IX. Zasedání Rady starších, P. Eppstein, B. Murmelstein – Snímek pochází pravděpodobně z podvodného filmu. Ze zasedání Rady starších je zachyceno 7 mužů. U stolu stojí tehdejší Judenältester dr. P. Eppstein, vedle něho jeho zástupce dr. B. Murmelstein. FAPT, inv. č. 806, př. č. A 39/77 XI.-X. Rada zasedá (1944) – Snímek zachycuje zasedání Rady starších. Uprostřed stojí dr. Eppstein, vpravo jeho zástupce dr. Murmelstein. FAPT, inv. č. 1978, př. č. A 130/80 XI.-XI. Zasedání Rady starších – Kolem dlouhého stolu zasedá 16 mužů s listinami před sebou. Žádný z mužů není zatím identifikován. Jde zřejmě o propagační snímek. FAPT, inv. č. 808, př. č. A 39/77 XI.-XII. Hamburská kasárna FAPT, inv. č. 11619, př. č. A 6/99 XI.-XIII. Vlečka – Železniční vlečka, která vede z Bohušovic nad Ohří do Terezína FAPT, inv. č. 1894, př. č. A 22/80 XI.-XIV. Šibenice u Ústeckých kasáren – Původní fotografie zachycující šibenici, která byla údajně postavena mezi valy u Ústeckých kasáren. Byla použita při dvou popravách – 10. ledna 1942 a 26. února 1942. FAPT, inv. č. 4415, př. č. A 87/83 XI.-XV. Šibenice u Ústeckých kasáren FAPT, inv. č. 4416, př. č. A 88/83 XI.-XVI. Pohřbívání v bohušovické kotlině – Fotografie zachycuje pohřbívání do hromadných hrobů, do kterých se pohřbívalo v létě roku 1942, do doby, než bylo uvedeno do provozu krematorium. FAPT, inv. č. 4427, př. č. A 98/83 XI.-XVII. Průvod vězňů do Terezína – Fotografie zachycuje příchod vězňů z některého evakuačního transportu do Terezína. Průvod asi 20 vězňů přichází k Terezínu po silnici od Bohušovic. FAPT, inv. č. 7062, př. č. A 88/86 XI.-XVIII. Odzbrojování Němců po osvobození – Snímek z května 1945 zachytil situaci na terezínské křižovatce, kde probíhalo odzbrojování německého vojska. FAPT, inv. č. 5159, př. č. A 163/83 XI.-XIX. Kachní farma FAPT, inv. č. 1895, př. č. A 23/80 157

XI.-XX. Místo vhozu popela do Ohře – Zachyceno místo, kde byl obsah 22 tisíc vysypán do Ohře. Došlo k tomu v listopadu 1944. FAPT, inv. č. 6764, př. č. A 127/84 XI.-XXI. Příjezdová cesta do Terezína – tabule upozorňující na tyfus FAPT, inv. č. 10364, př. č. A 20/97 XII. Ukázka z deníku Willyho Mahlera Deník Willyho Mahlera, APT, inv. č. A 5704.

158