Se vší úctou k nebi, mně se líbí tady
Jednou z mnoha věcí, které jsme s mým bratrem Corriganem měli na matce rádi, bylo její muzicírování. Na klavíru značky Steinway v obývacím pokoji našeho domku v Dublinu stálo malé rádio a každou neděli odpoledne jsme točili kolečkem tak dlouho, až jsme naladili třeba Radio Éireann nebo BBC, načež ona nadzvedla lakované víko, rozprostřela si na dřevěné stoličce šaty a pokusila se dotyčnou skladbu vydolovat z paměti: jazzové riffy i irské balady, a když jsme měli při ladění šťastnou ruku, i staré skladby Hoagyho Carmichaela. Naše matka hrála s přirozeným talentem, i když doplácela na to, že měla opakovaně zlomenou ruku. Nikdy jsme se nedozvěděli, jak k těm zlomeninám přišla: bylo to něco, o čem se nemluví. Když dohrála, zlehka si promnula hřbet zápěstí. Vždycky jsem si představoval, jak jí ty noty stále trylkují v kostech, jako kdyby skrz tu zlomeninu mohly přeskočit z jedné na druhou. Stále, po všech těch letech, vysedávám v muzeu oněch odpolední a vybavuju si, jak koberec zaplavovalo světlo. Někdy nás matka oba vzala kolem ramen a vedla nám ruce, aby mohly pořádně třískat do kláves. Mám pocit, že dnes se taková úcta k matce, jakou jsme s bratrem projevovali v polovině minulého století, kdy se venku na ulici ozýval hlavně zvuk větru a lodních sirén, už nenosí. Člověk spíš hledá trhliny v brnění, jednu kratší nohu u stoličky od klavíru, smutek, který by ho od ní izoloval, ale pravdou je, že jsme si to spolu všichni tři báječně užívali, a to hlavně o nedělích, kdy Dublinský záliv bičoval šedavý déšť a do okna se opíraly ostré poryvy větru. Z našeho domu v dublinské čtvrti Sandymount byl 17
výhled na záliv. Patřila k němu i krátká příjezdová cesta zarostlá plevelem, čtvercový trávník, černý železný plot. Stačilo přejít silnici, postavit se na zahnutou přístavní hráz a zadívat se do dálky přes záliv. Na konci silnice rostl hlouček palem. Vypadaly sice menší a zakrslejší než jejich příbuzné v jiných částech světa, ale stejně exoticky, jako by se přijely na pozvání podívat na dublinský déšť. Corrigan sedával na hrázi, kopal do ní patami a díval se přes rovinatou pláž na vodu. Už tehdy jsem měl poznat, že je načichlý mořem, že dříve nebo později dojde na loučení. Když přišel příliv, voda se mu zvedla až k nohám. Po večerech bloumal silnicí kolem věžovité pobřežní pevnosti Martello Tower až k opuštěným veřejným lázním, kde vrávoral po pobřežní hrázi s rozpaženýma rukama. O víkendech ráno jsme se s matkou brouzdali po kotníky v odlivu a otáčeli se na řadu domků, pobřežní čáru a tenoulinké nitky kouře stoupající z komínů. Na východě narušovaly obzor dvě mohutné červeno-bílé elektrárenské věže, ale zbytek byla ničím nerušená křivka s poletujícími racky, poštovními čluny vyplouvajícími ze čtvrti Dun Laoghaire a oblaky honícími se na obzoru. Za odlivu zůstával pás zvlněného písku a někdy se dalo mezi osamělými kalužemi a kousky smetí, dlouhými, ostrými škeblemi nebo kusy kovového harampádí urazit i pár stovek metrů. Dublinský záliv stejně jako město, které jako koňská podkova obtékal, byl pomalý, ufuněný tvor, ale uměl se bez varování postavit na zadní. Každou chvíli přišla bouře, v níž se o hráz tříštily divoké vlny. A když už vám moře zaklepalo na dveře, nemělo se k odchodu. Okna našeho domu potáhla solná krusta. Klepadlo na dveřích zarezlo. Když se pokazilo počasí, sedávali jsme s Corriganem na schodech. Náš otec, fyzik, nás opustil už před lety. Týden co týden přilétl škvírou na dopisy šek s londýnským razítkem. Žádný dopis, jen šek vystavený v nějaké bance v Oxfordu. Než se snesl na zem, chvíli vířil vzduchem. Hned jsme s ním zaběhli za matkou. Strčila obálku pod květináč na parapetu kuchyňského okna a druhý den byla obálka pryč. Nic víc k tomu neřekla. Jediným dalším důkazem otcovy existence byla skříň plná jeho starých obleků a kalhot v matčině ložnici. Corrigan otevřel 18
dveře. Seděli jsme v té tmě zády opření o drsnou dřevěnou desku, nohy zastrčené v otcových botách, o uši se nám otíraly rukávy jeho sak a studily nás manžetové knoflíčky. Jednou odpoledne nás matka načapala nahastrošené v jeho starých šedivých oblecích s vyhrnutými rukávy a nohavicemi přichycenými gumičkou. Producírovali jsme se v jeho příliš velikých kožených střevících, když se objevila ve dveřích a zůstala jako přimrazená; v tichu, které v ložnici zavládlo, bylo slyšet tikání radiátoru. „Tak jo,“ řekla a poklekla před nás. Na tváři se jí rozlil široký úsměv, který jako by jí působil bolest. „Pojďte sem.“ Oba nás líbla na tvář a plácla po zadku. „Alou ven.“ Vyklouzli jsme z otcových starých šatů a nechali je na hromádce na zemi. Tentýž den pozdě večer jsme slyšeli řinčení ramínek, jak na ně znovu věšela obleky. Během let jsme se sice nevyhnuli klasickému období vzdoru, rozbitých nosů a šarvátek u houpacího koně a naše matka si musela poradit s klevetnými sousedkami, někdy dokonce i s dvořením místních vdovců, ale život se před námi povětšinou příjemně rozprostíral jako klidný, otevřený pás pískově šedé barvy. Bydleli jsme s Corriganem v pokojíčku, z něhož byl výhled na moře. On, o dva roky mladší, si v naprosté tichosti zabral horní palandu; vůbec si nevybavuju, jak se mu to vlastně podařilo. Usínal na břiše s výhledem do naprosté tmy a v rychlém, řízném tempu si odříkával modlitby – říkal jim uspávanky. Byly to jeho vlastní zaříkávací formule, pro mě povětšinou nesrozumitelné, prokládané zvláštním tichým chichotáním a dlouhými vzdechy. Čím víc ho přemáhal spánek, tím byly rytmičtější, něco jako jazz, i když někdy se přímo uprostřed ozvalo tiché zaklení, které je vyzdvihlo z posvátna. Sám jsem uměl katolickou hitparádu – otčenáš, zdrávas maria –, ale to bylo všechno. Byl jsem nezkušené, tiché dítě a bůh mi připadal nudný. Kopl jsem do Corriganovy postele a on se na chvíli odmlčel, ale pak spustil znovu. Někdy jsem se ráno vzbudil a on ležel vedle mě, paži ovinutou kolem mého ramene, hrudník se mu vzdouval a zase klesal, zatímco ze spánku odříkával modlitby. „Bože můj, sklapni, Corre,“ okřikl jsem ho. 19
Můj bratr měl světlou pleť, tmavé vlasy, modré oči. Přesně ten typ dítěte, na které se všichni usmívají. Stačil jeden pohled a ostych šel stranou. Uměl si lidi získat. Ženy na ulici mu cuchaly vlasy. Dělníci ho jemně štípali do ramene. Netušil, že svou přítomností dává lidem sílu, přináší jim štěstí, vytahuje z nich jejich neuvěřitelné touhy – jen si nevědomky šel dál svou cestou. Když mi bylo jedenáct, probudil mě jednou v noci závan chladivého vzduchu. Doškobrtal jsem se k oknu, ale bylo zavřené. Natáhl jsem se po vypínači a pokoj zalilo ostré žluté světlo. Uprostřed se krčila postava. „Corre?“ Byl nasáklý počasím. Měl zarudlé tváře. Ve vlasech nepatrný mlžný závoj. Táhly z něj cigarety. Položil si ukazováček na ústa a vylezl po dřevěném žebříku zpátky nahoru na postel. „Běž si lehnout,“ zašeptal shora. Ve vzduchu se nepřestával vznášet tabák. Ráno seskočil z postele, přes pyžamo měl oblečenou nepromokavou bundu a třásl se zimou. Otevřel okno a vyklepal si z bot písek do zahrady. „Kdes byl?“ „Projít se u vody,“ odpověděl. „Tys kouřil?“ Otočil hlavu a mnul si paže, aby se zahřál. „Ne.“ „Víš, že nemáš kouřit.“ „Já nekouřil,“ odsekl. Ráno nás matka doprovodila do školy, přes rameno jsme měli přehozené kožené školní brašny. Po ulicích se proháněl mrazivý vítr. U brány do školy poklekla na koleno, objala nás, upravila nám kravatu a jednoho po druhém nás políbila. Když se postavila a chystala odejít, její pohled upoutalo cosi na druhé straně cesty: u zábradlí do kostela stála tmavá postava zachumlaná do obrovské červené přikrývky. Muž zvedl ruku na pozdrav. Corrigan mu zamával. Kolem Ringsendu se motala spousta starých pobudů, ale mojí matce ten pohled podle všeho vyrazil dech, a mě na okamžik napadlo, že spolu mají nějaké tajemství. 20
„Kdo to je, mami?“ zeptal jsem se. „Utíkej,“ pobídla mě. „Řekneme si to po škole.“ Můj bratr mlčky kráčel vedle mě. „Kdo je to, Corrie?“ uhodil jsem na něj. „Kdo je to?“ Zmizel ve svojí třídě. Celý den jsem seděl v dřevěné lavici, okusoval tužku, lámal si hlavu – hlavou se mi honily neucelené představy zapomenutého strýčka nebo našeho otce, jenž se záhadným způsobem vrátil. V těch dnech nebylo nic nemožné. Vzadu ve třídě visely hodiny a nad umyvadlem bylo staré tečkované zrcadlo, a když jsem se do něj díval pod správným úhlem, viděl jsem, jak ručičky běží pozpátku. Hned jak zazvonilo, vyběhl jsem bránou ven, ale Corrigan to vzal krátkými, drobenými krůčky oklikou skrz sídliště, kolem palem, podél pobřežní hráze. Na horní palandě na něj čekal měkký balíček v hnědém papíru. Postrčil jsem ho k němu. Pokrčil rameny, přejel prstem motouz a nesměle za něj zatáhl. Uvnitř byla další přikrývka, měkká modrá deka značky Foxford. Rozbalil ji, rozložil na postel, podíval se na matku a přikývl. Hřbetem prstů mu přejela po tváři a řekla: „Víckrát už to nedělej, rozumíš?“ Tím byla celá záležitost uzavřena, aspoň dočasně, protože o dva roky později i tuhle deku věnoval dalšímu opilému bezdomovci, když zmizel po špičkách v další mrazivé noci na jedné ze svých nočních toulek ve tmě kolem kanálu. Pro něj to byla prostá rovnice – druzí potřebují tu deku víc a on je připraven nést případný trest. Tehdy mě poprvé napadlo, co z mého bratra asi bude a co později uvidím mezi vyděděnci v New Yorku – děvkami, podvodníky, zkrachovalci –, všichni se ho drželi, jako kdyby byl nějakým zářivým alelujá uprostřed těch sraček, kterých jsou na světě celé hromady. Corrigan se začal opíjet poměrně brzy – ve dvanácti nebo ve třinácti – jednou týdně v pátek po vyučování. Vyřítil se – kravatu povolenou, sako smuchlané – z bran Blackrocku k autobusové zastávce, zatímco já jsem zůstal na školním hřišti a hrál rugby. 21
Viděl jsem, jak naskakuje na linku 45 nebo 7A i to, jak se autobus dává do pohybu i s jeho siluetou postupující k zadnímu sedadlu. Corrigan měl rád místa utopená ve stínu. Přístaviště. Noclehárny. Nároží s potlučenými kočičími hlavami. Často vysedával s opilci ve Frenchman’s Lane a Spencer Row. Když u sebe měl láhev, nechal ji kolovat. Když se k němu vrátila, rozšafně se napil a otřel si ústa hřbetem ruky jako zkušený pijan. Každý poznal, že není zvyklý pít – alkohol nevyhledával a pil, jen když se mu dostal do ruky. Podle mě chtěl jen líp zapadnout. Zkušenější ožralové se mu sice posmívali, ale jemu to bylo jedno. Ovšem že ho využívali. Vždyť to byl jen další usmrkanec, co si hraje na chudáka, ale aspoň má po kapsách pár drobných a ochotně se jich vzdá. Posílali ho do obchodu s alkoholem pro lahvinku nebo do krámu na rohu pro kusovky. Někdy se vracel domů bos, bez ponožek. Jindy zas bez košile, a to rychle vyběhl nahoru po schodech, aby ho matka nenačapala. Vyčistil si zuby, opláchl obličej a sešel oblečený dolů s rozsvícenýma očima, ale ne zas tak opilý, aby to poznala. „Kdes byl?“ „Konat boží dílo.“ „Copak není dílem božím starat se o vlastní matku?“ Když se posadil k večeři, upravila mu límec na košili. Po nějakém čase začal mezi ty ztroskotance zapadat, proklouzl do pozadí, ztratil se v davu. Doprovázel je až k noclehárně na Rutland Street a sedával zády opřený o zeď. Naslouchal jejich dlouhým, jalovým historkám, které jako by tryskaly z úplně jiného Irska. Bral to jako svá učednická léta: nenápadně se zmocňoval jejich chudoby, jako by si ji chtěl přivlastnit. Pil. Kouřil. O otci nemluvil, ani se mnou, ani s nikým jiným. Ale poznal jsem, že náš nepřítomný otec je tu s námi. Corrigan ho buď utápěl v sherry nebo ho vyplivoval jako kousíček tabáku, co mu uvízl na jazyku. V týdnu, kdy oslavil čtrnácté narozeniny, mě pro něj matka poslala: celý den se neukázal a ona mu upekla dort. Dublin skrápěl večerní deštík. Kolem projel koňský povoz, světlo z jeho petrolejky probleskovalo do okolí. Díval jsem se, jak se s dusáním vzdaluje po ulici a tenký hrot světla se rozpíjí. Za takových okol22
ností jsem město nesnášel – jako by se vůbec nechtělo vymanit ze svojí šedi. Kráčel jsem dál kolem penzionů, starožitnictví, svíčkařů, dodavatelů pamětních medailí. Poznávacím znamením noclehárny byla černá železná brána opatřená ostrými hroty. Zamířil jsem dozadu, kde stály popelnice. Z prasklého okapu crčela dešťová voda. Překročil jsem hromadu bedýnek a krabic a zavolal na Corrigana. Když jsem ho našel, byl tak opilý, že se nemohl postavit. Popadl jsem ho za paži. „Ahojky,“ zamumlal s úsměvem, spadl na stěnu a pořezal si ruku. Stál a hleděl na svou dlaň. Po zápěstí mu stékala krev. Jeden z mladších ožralů – pásek v červeném tričku – na něj plivl. To bylo jedinkrát, kdy se Corrigan po někom ohnal pěstí. Sice minul, ale z ruky mu odlétla krev, a já – už když jsem sledoval její dráhu – jsem věděl, že na ten okamžik nikdy nezapomenu: Corrigan máchající naprázdno vzduchem, sprška jeho krve skrápějící zeď. „Sem pacifista,“ zabrblal opile. Odvedl jsem ho podél Liffey, kolem lodí s uhlím až do čtvrti Ringsend a na Irishtown Road jsem ho opláchl vodou ze staré ruční pumpy. Vzal do dlaní můj obličej. „Děkuju ti, děkuju.“ Když jsme dorazili na Beach Road, která vedla k našemu domu, dal se do pláče. Moře zahalila tmavá clona. Z palem podél cesty kapala dešťová voda. Odtáhl jsem ho zpátky z písku. „Šplouchá mi na maják,“ řekl, otřel si rukávem oči, zapálil si a kašlal, dokud se nevyzvracel. U branky našeho domu pozvedl oči ke světlu v matčině ložnici. „Je vzhůru?“ Po příjezdové cestě se stěží táhl, ale sotva vešel dovnitř, vyřítil se nahoru po schodech a rovnou jí padl do náruče. Ovšem že z něj musela to pití a tabák cítit, ale nic neřekla. Napustila mu vanu, zůstala sedět za dveřmi. Nejprve si mlčky natáhla nohy přes odpočívadlo, pak si opřela hlavu o zárubeň a vzdychla si: vypadala, jako by si taky hověla ve vaně a protahovala se vstříc budoucím dnům. Oblékl se, vyšel ven a ona mu vyfrotýrovala vlasy ručníkem. „Nebudeš už nikdy pít, viď že ne, broučku?“ Zavrtěl hlavou. 23
„V pátek máš zaracha. Do pěti budeš doma. Slyšíš mě?“ „Budiž.“ „Slib mi to.“ „Namouduši.“ Oči měl podlité krví. Políbila ho na vlasy a přitáhla si ho k sobě. „Máš dole dort, broučku.“ Corrigan sice dal svým pátečním eskapádám na čtrnáct dní vale, ale brzy se s těmi opilci začal znovu scházet. Nedokázal se toho rituálu vzdát. Ti ztroskotanci ho potřebovali, nebo aspoň po něm toužili – byl pro ně šíleným, neskutečným andělem. Dál s nimi popíjel, ale jen při zvláštních příležitostech. Většinou zůstával střízlivý. Měl takovou představu, že ti lidé vlastně jen hledají něco na způsob ráje a že pitím se do něj vracejí, ale když se tam dostanou, nejsou s to v něm zůstat. Nepokoušel se je přesvědčit, aby přestali. To neměl ve zvyku. Možná by pro mě bývalo bylo snadné nemít svého mladšího bratra Corrigana, který druhé probouzel k životu, v lásce, ale měl v sobě něco, co mi to znemožňovalo. Jeho filozofií bylo štěstí – co to je a co asi není, kde by ho mohl najít a kam se mohlo podít. Když nám zemřela máma, jemu bylo sedmnáct a mně devatenáct. Podlehla krátkému, rychlému boji s rakovinou ledvin. Poslední, co nám řekla, bylo, abychom nezapomínali zatahovat v obýváku závěsy, aby nevybledl koberec. První letní den ji odvezli do nemocnice sv. Vincenta. Po pneumatikách sanitky zůstaly na přímořské silnici mokré stopy. Corrigan se urputným tempem vydal na kole za ní. Uložili ji do dlouhého nemocničního pokoje plného těžce nemocných pacientů. Zařídili jsme jí vlastní pokoj a zaplnili ho květinami. Střídali jsme se u její postele, pročesávali jí vlasy, dlouhé a křehké na dotek. V kartáči jich zůstávaly celé chomáče. Poprvé jako by jí něco proklouzávalo mezi prsty: zrazovalo ji vlastní tělo. Popelník u postele se plnil vlasy. Umíněně jsem trval na tom, že když si její dlouhé šedivé prameny necháme, všechno bude jako dřív. Na nic jiného jsem se nezmohl. Žila ještě tři měsíce, pak jednoho zářijového dne, kdy všechno jako by prodchnul sluneční svit, umřela. 24
Čekali jsme v pokoji, až se objeví sestřičky a tělo odvezou. Corrigan byl právě uprostřed dlouhé modlitby, když se ve dveřích mihl nějaký stín. „Nazdar, hoši.“ Smutek našeho otce byl podbarvený anglickým přízvukem. Neviděl jsem ho od svých tří let. Dopadal na něj tenký proužek světla. Byl pobledlý a shrbený. Na hlavě mu zbývala trocha vlasů, ale oči byly stále průzračně modré. Smekl klobouk a přitiskl si ho na prsa. „Je mi to líto, hoši.“ Šel jsem mu podat ruku. Zarazilo mě, že jsem vyšší než on. Popadl mě za ramena a stiskl. Corrigan zůstal mlčky stát v rohu. „Podej mi ruku, synku,“ vyzval ho otec. „Jak ses dozvěděl, že je nemocná?“ „Pojď, podej mi ruku jako chlap.“ „Řekni mi, jak ses to dozvěděl.“ „Tak podáš mi ruku, nebo ne?“ „Kdo ti to řekl?“ Zhoupl se na patách. „Ty nevíš, jak se máš chovat ke svému otci?“ Corrigan se k němu otočil zády, políbil matku na studené čelo a bez jediného slova odešel. Dveře se s cvaknutím zavřely. Přes postel přelétl jako dveře od klece stín. Šel jsem k oknu a díval se, jak vyškubává kolo ze stojanu. Přejel přes květinové záhony a splynul s pouličním ruchem na Merrion Road, košile za ním jen vlála. Můj otec si přitáhl židli a posadil se vedle matky, hladil ji přes prostěradlo po předloktí. „Když si přestala proplácet šeky,“ řekl. „Prosím?“ „Tehdy jsem poznal, že je nemocná,“ dodal na vysvětlenou. „Když si přestala proplácet šeky.“ V hrudi mě zamrazilo. „Říkám ti pravdu,“ dodal. „Jestli se s ní neumíš vyrovnat, tak se neptej.“ Ten večer otec přišel, aby u nás přespal. V ruce držel kufřík s černým smutečním oblekem a párem vyleštěných bot. Když 25
zamířil nahoru po schodech, Corrigan ho zastavil. „Kam si myslíš, že jdeš?“ Otec se chytil zábradlí. Ruce měl poseté jaterními skvrnami a viditelně se třásl. „To není tvůj pokoj,“ dodal Corrigan. Otec zavrávoral a vystoupil o jeden stupeň výš. „Dál ani krok,“ ozval se můj bratr jasným hlasem plným sebevědomí. Otec zůstal stát jako opařený. Vyšel ještě o jeden schod, a pak se obrátil, sestoupil a zmateně se kolem sebe rozhlížel. „Moji vlastní synové,“ brblal. Ustlali jsme mu na pohovce v obývacím pokoji, ale i poté s ním Corrigan odmítal zůstat pod jednou střechou. Odkráčel směrem k centru města a já jsem byl zvědavý, do jaké vedlejší uličky asi dnes večer zabloudí, na čí pěst narazí nebo v čí flašce utopí svůj žal. Ráno v den pohřbu jsem slyšel, jak otec na Corrigana volá křestním jménem. „Johne, Johne Andrewe.“ Práskly dveře. Ještě jedny. A pak se nadlouho rozhostilo ticho. Já jsem ležel na polštáři a nechal se jím pohltit. Kroky na schodech. Vrznutí vrchního stupně. Ty zvuky byly plné tajemství. Corrigan chvíli rachotil dole v kredenci a pak práskl vstupními dveřmi. Když jsem přistoupil k oknu, viděl jsem, jak na pláži přímo před naším domem stojí řada dobře oblečených mužů. Měli na sobě otcovy staré obleky, klobouky a šály. Jeden si zastrčil do náprsní kapsy černého obleku červený kapesník. Druhý držel v ruce pár naleštěných bot. Corrigan mezi nimi procházel, tělo mírně na stranu, ruku i s flaškou vraženou hluboko do kapsy u kalhot. Neměl košili a působil zběsilým dojmem. Na hlavě vrabčí hnízdo. Paže a krk měl opálené dohněda, ale zbytek těla bílý. Zubil se od ucha k uchu a mával na otce, který stál bos ve vstupních dveřích a ohromeně se díval, jak se písčitým přílivem prochází tucet jeho kopií. Rozbláceným pískem se zas v matčiných starých letních šatech couralo pár ženských, které jsem znal z fronty na polévku před noclehárnou; oslavovaly nové oblečení. Corrigan mi jednou řekl, že pochopit Ježíše Krista je poměrně snadné. Jde vždycky tam, kam má. Zůstane tam, kde je ho třeba. 26
