OBSAH: * úvaha: rytířské ideály * Karamboly na řece I. - Fr. Stropek * V myšlení, slovech…- Zd. Navrátil * Květinový den 2013 * Malý průvodce náboženstvími * leták soutěže Stezka písmáků * minipovídka od I. S. Turgeněva * smuteční oznámení * pouť skautů ke sv. Jiří v Praze ___________________________________________________________________________________
Rytířské ideály Rytířské ideály středověku, jejichž symbolem byl svatý Jiří, znamenaly odvahu v obraně dobra a v boji se zlem, znamenaly velkodušnost v dávání a ochraně slabších, věrnost v dodržení slibů. Čest a dobrá pověst jim byla nade vše a cenili si ji víc než vlastního života (vzpomeňme slov českého krále Jana Lucemburského: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal”). Skauti jsou rytíři moderní doby, chtějí v dnešní době právě tak statečně bojovat se zlem: nejprve v sobě a potom i kolem sebe. Je potřebné, aby jejich dobré vlastnosti, jejich rytířské ctnosti zářily ostatním a povzbuzovaly ostatní k nadšenému následování. Vím, že to v dnešním světě plném různých zrádných lákadel a kompromisů s nimi není vůbec lehké. Svědomí mnohých je zcela hluché, takže páchat zlo je pro ně zcela normální, hlavně když jim to přinese výhody. S tím se nelze smířit. I když se nám však nepodaří zlo vymýtit v celé společnosti, můžeme je vymýtit alespoň v sobě a svém okolí. Čím více nás bude, tím víc to pomůže celé společnosti, naší zemi, Evropě, světu. Ať tedy obraz odvážného bojovníka svatého Jiří je pro nás v tomto zápase stálým povzbuzením. Ať se za nás u Boha přimlouvá – on i všichni, kteří ve svém životě šli vítězně před námi – abychom je dokázali svým životem věrně následovat. Mons. František Radkovský, biskup plzeňský (z dopisu kolínským skautům 2009)
1
Jednání odboru duchovní výchovy v dubnu 2013: - definitivní program 4kursu II - 2013 - zhodnocení výjezd. zasedání ODV v Brně
- dokončení odborky „Hledač Pravdy― - zahraniční aktivity ODV
KARAMBOLY NA ŘECE - 2.část F. J. Stropek – Bobr
V minulém vypravování jsem se zmínil, ţe jsme s vodáckým oddílem nejprve jezdili na pramicích a teprve později na otevřených kanoích. Náš malý diletantský pokus o voroplavbu je téměř zbytečné uvádět. Vor se nám náhle rozpadl, osádka skládající se z pěti chlapců se zřítila do vody a jednotlivé klády se rozběhly po řece. Pracně jsme je dochytávali a za pomoci přihlíţejících pak vyvalovali na břeh. Ještě ţe jich nebylo moc. Usoudili jsme, ţe napodobovat voraře je velká troufalost. Zpočátku jsme byli vodáky bez plavidel, ale brzy se nám podařilo pro tři posádky, tedy pro jedenadvacet osob, opatřit tři dřevěné pramice. V kaţdé pramici zpravidla sedí tři dvojice chlapců a na zádi kormidelník, tehdy oddílový vedoucí. Ihned se ozval návrh pojmenovat jednotlivé lodi a tím i posádky. Naše nové vodácké druţinové vlajky se lišily od druţinových vlaječek „sušáků―, které jsou zakončeny gotickým obloukem. Vodácké mají trojúhelníkovitý tvar, uprostřed pole však nechybí znaky posádek. Hoši jásali: „Teď uţ nejsme sušáci, jsme VODÁCKÁ ELITA!― Po spikleneckých poradách druţin – nyní posádek – zvítězily názvy bílí Rackové, černí Kormoráni a modří Delfíni. Vlaječky ušily maminky. Znak oddílu s novým názvem Kotva nám zadarmo vyšily dívenky z vyšívačského krouţku ve městě a na rukávy modrých košil si je všichni (spíš jejich maminky) bleskově našili. Dokud jsme se na klidné vodě učili s pramicemi manévrovat, byla radost z nich převeliká. S postupujícím časem se však začaly objevovat jejich nedostatky. Obtíţe začaly, aţ kdyţ jsme s nimi absolvovali puťáky. Uţ tak těţké pramice „nacucané― vodou ještě víc ztěţkly a při přenášení nesjízdných jezů kaţdou musel nést skoro celý oddíl. Odměňovaly se nám však svou bezpečností na vodě a hladkým proplouváním peřejí i šlajsen. Také se do nich pohodlně vešla nejen veškerá osobní bagáţ, ale i vybavení oddílu. Horší byla jejich jarní oprava. Během zimy se rozeschly, škvíry se proto za-
plňovaly těsnícím materiálem a pak zalévaly dehtem, coţ zásadně dělali vedoucí. Také se musely opravit sedačky, odloupnuté lišty atd. Prostě práce stále dost a dost. Na oddílových poradách i při táborácích na puťáku jsme my vedoucí připravovali pro posádky vodácké instruktáţe. Vodáckou praxi měl na starosti v tomto směru zkušený vedoucí Fanda – Máša a poznatky z historie vodáctví u nás jsem připravoval já. Další vedoucí Jarda – Buko byl oddílový dříč, který se neustále staral o vybavení, kuchyni, o usazení oddílu na tábořišti a o jeho hladké opuštění. Kdyţ uţ jsem se zmínil o historii vodáctví, nedá mi, abych do ní i zde trochu nezabrousil. Jestlipak víte, ţe náš vodní skauting zaloţil Josef Rössler-Ořovský, všestranný sportovní nadšenec? Jeho vodácké pokusy začaly kolem roku 1884 s jednoduchou lodičkou stlučenou z prken (nazýval ji sandolín) a k ní vyrobil pádlo se dvěma listy. Byl to tedy u nás první velmi nedokonalý eskymácký kajak – později maňásek.
Wikipedia: grónský lovec v kajaku Po delším hledání praktičtějších lodí objevil indiánské lodi – kanoe. Roku 1910 si objednal šest kanadských kanoí z Ontaria a hned se se skupinou vodáků na nich vydal projet obávané vltavské Svatojanské proudy. Byla tehdy vysoká voda, které voraři říkali záplavní a přidávali: „Pán Bůh s námi a zlý pryč.― Voda stoupla o dva metry, ale kanadské kanoe peřeje projely. 2
Jeho skupina vodáků z Českého Yacht Klubu začala v kanoích splouvat jihočeské řeky. Rössler - Ořovský na svých cestách vytvářel první mapy řek, kam zaznamenával peřeje, slapy, prahy, jezy s vorovými propustmi i údaje jak tato místa nejlépe proplout. Vodáci si vozili s sebou potřebné věci v nepromokavých lodních pytlích, stanovali, zapalovali táboráky a při nich zpívali, ale také navštěvovali historické památky při řece. Kdyţ se Rössler – Ořovský rozhodl zaloţit vodní skauty, jeho první druţina nesla název Bobři. Z ní pak vytvořil r. 1918 první oddíl vodních skautů. V dubnu 1919 byl zvolen prvním starostou Svazu junáků – skautů republiky československé. Zabýval se tehdy aktivně prakticky všemi sporty a kromě jiných sportovních klubů zaloţil téţ Svaz kanoistů království českého. Pořádal závody veslařů, lyţařské soutěţe a kdyţ čteme, co všechno vykonal pro rozvinutí a propagaci českých sportů, musíme s hlubokou úctou smeknout vodáckou čapku. Vodáctví však u nás má daleko delší historii. Různé příběhy vodáků na českých řekách se začínají psát asi od šestnáctého století. Ve starých záznamech se dočítáme, ţe prvním naším legendárním vodákem byl rytíř Zachař z Pačiněvsi, který se na svých cestách s mnichy dostal aţ do Skandinávie, kde se od Laponců naučil plout v kajaku. Po návratu si podobnou loďku postavil a jako první u nás začal pěstovat vodní sporty. Od krále si za to vyslouţil velmi neobvyklý erb s vyobrazením rytíře pádlujícího v kajaku. Zda je někde tento erb vyobrazen, to se mi bohuţel nepodařilo vypátrat. Ale není krásné, ţe jsme měli prvního rytíře - vodáka? Jeje, jeje, tak jsem se nechal natolik unést tou vodáckou historií, ţe jsem zcela odbočil od vyprávění o našich karambolech na řekách. Jenţe v bezpečných dřevěných kanoích bylo ke karambolům daleko. O jednom splutí Luţnice, kde mě ze sedadla kormidelníka srazila v prudké zatáčce do vody větev stromu, jsem uţ psal dříve. Ale ani tam se posádce, natoţ pramici zaplať Pán Bůh nic nestalo. Ať se do pramice pod šlajsnou nebo v peřejích nabrala voda sebevýš, pramice to vţdy bez úhony přestála - vţdyť byla ze dřeva a to přece plave! Pochopitelně tehdy, kdyţ se do lodi nabralo hodně vody a někteří hošani z ní dokonce vypadli, pak si také zaplavali a někdy
odplavala i bagáţ. Ale to nebylo nic katastrofického a posádky se cítily v lodích tak bezpečně, ţe to aţ podceňovaly.
Tragická příhoda, jíţ jsem byl svědkem, se nestala nám, ale partě studentů. Bylo krásné léto, a tak veselský jez na Neţárce, o němţ jsem psal minule, obléhali naháči. Tentokrát se však ponejvíce slunili, protoţe po deštích voda v řece značně stoupla. V korytě, kde jinak bývá ţivo, se nadalo plavat pro velké vlny, které vytvářela voda valící se přes korunu jezu. Pro Neţárku je typické, ţe po deštích nebo tání voda rychle stoupne, ale brzy zase začne klesat. Při pohledu na řeku nad jezem jsem spatřil blíţící se pramici. Předcházel ji daleko se rozléhající zpěv, halekání a smích studentů, kteří se v lodi veselili. Kdyţ se pramice přiblíţila, všichni zvědavě zvedali hlavy, protoţe mladí recesisti dávali o sobě stále hlasitěji vědět. Nikdo z nich nepádloval, jen jeden na zádi trochu řídil. Uţ jsme rozeznávali posádku, která polehávala v pramici, popíjela nebo se schovávala do stínu pod velkým slunečníkem vetknutým doprostřed lodi. Domníval jsem se, ţe posádka přistane s pramicí u břehu nad jezem a začne s přnášením. K tomu se však nikdo nechystal, proto lidé na posádku volali, ať nenajíţdějí na jez, ale bylo to marné. Rozchechtaná osádka pramice na nic nedbala a uţ začala najíţdět na oblou kamennou korunu jezu, tam se přehoupla a sjela do koryta, kde se pěnila voda. Při nárazu pramice na dno koryta celá posádka z lodi vylétla do bouřící vody, která při takto zvýšeném stavu víří a dělá zabaláky a vracáky. Pramice zcela zalitá vodou se zmítala ve vlnách a v pěnících se vírech se tu a tam objevila hlava některého mladíka a zase 3
zmizela pod vodou. Běţel jsem do vedlejší budovy pro jezného, aby přinesl záchranné kolo na provaze. Mezitím se mladíkům a dívkám podařilo i s pomocí lidí vylézt z koryta, někteří vyplavali usilovnými záběry sami. Za korytem v mělčí vodě u břehu se zachránění začali počítat a zjistili, ţe jeden hoch chybí. Jezný spatřil, jak se na chvíli jeho hlava objevila nad vodou v korytě, ale několikrát hozeného kruhu se tonoucí nechytil a zase zmizel pod hladinou. Spustit se do pěnících se a bouřících vln v korytě se nikdo neodváţil, přesto jezný s několika siláky přinesenými bidly prohmatávali koryto, avšak bezvýsledně.
Nářek a pláč zachráněných, který vystřídal předchozí bujaré veselí, ničemu uţ nepomohl. Přivolaná pomocná četa nenašla také nic. Teprve za několik dní našli rybáři chlapcovo tělo v zákrutu řeky za městem, kde se zachytilo v houštinách. Vyřešena byla také otázka, proč se tonoucí nezachytil hozeného záchranného kruhu. Měl totiţ rozbitou hlavu o pramici, která vířila v korytě. Dřevěná pramice je sice bezpečná, ale také posádka musí mít rozum a hlavně při vyšším stavu vody nesmí riskovat. Tam u jezu šlo o zbytečně zmařený mladý ţivot a přitom stačilo tak málo. Poslechnout varování a přistát u břehu.
____________________________________________________________ Zdeněk Navrátil: V MYŠLENÍ, VE SLOVECH I SKUTCÍCH Skauting jako inspirace i závazek 3. část Vzpomínám na dnes už nežijícího člověka, který mě poctil tím, že mi dovolil být mu přítelem. Před druhou válkou odešel do Afriky jako obchodní zástupce našich firem; jeho závazek se po Mnichovu zánikem státu přerušil. V té době už „stál na vlastních nohou” v dobře zavedeném obchodě. Přesto, ačkoliv ho k tomu nikdo nenutil, vstoupil dobrovolně do naší jednotky v Anglii a zúčastnil se s ní bojů za naše osvobození (kvůli čemuž musel krátce po únoru 1948 znovu opustit vlast). Svůj počin vysvětloval slovy – „byl jsem přece československý záloţní důstojník, této republice jsem kdysi přísahal věrnost a svou přísahu jsem musel splnit”. Nikdo ho tehdy do armády nevolal, nikdo by mu nevyčítal, kdyby zůstal „doma” ve své firmě. Hodnotové měřítko současných mladých lidí, kteří nepoznali – naštěstí – ve vší hrůze obě totality, je zcela jiné. Můžeme se tedy ptát, kdo z nich by se zachoval podobně, když nejvyšší metou této společnosti je pouze osobní úspěch a dosažený finanční efekt?
Z těchto důvodů se mi jeví jako paradoxní řešení vzájemných vztahů, jímţ je největší bolest dnešních rodin, které se z nejrůznějších, někdy i malicherných důvodů, rozpadají. Je to velký nešvar současnosti, na nějţ doplácejí na prvém místě děti z těchto svazků; současně však také celá společnost mravní devastací z toho vznikající. Manţelský slib si dávají snoubenci vzájemně; katolická církev jde v tomto směru ještě dál, kdyţ tento slib prohlásila za svátost, kterou jako jedinou ze všech sedmi si udělují snoubenci sami. Náš právní řád sice připouští rozvázání manţelského svazku, vzájemně daný slib ve světle toho, co zde bylo uţ řečeno – soudím –, zrušit nemůţe. Zamýšlí se někdo nad tím? Je vůbec naděje, ţe se to můţe změnit? Mohou ke zlepšení takového stavu přispět také skauti, kdyţ i jejich rodiny se někdy rozejdou? Někdy mi to vše připomíná legendární gordický uzel, který pro nás obvykle bývá symbolem jednoduchého a radikálního řešení všech sloţitých situací. Alexandr Makedonský ho také nedokázal rozvázat, ale rozetnul ho pouhým máchnutím meče. Tím ho zcela porušil, zničil, ale nerozpletl. Stejně tak slib nelze rozvázat, protoţe to je 4
nezrušitelné pouto dvou subjektů, dvou osob. Jako „rozetnutí” tohoto závazku lze od něho odpadnout, zradit ho, nikdy však anulovat. Tak se lehce můţe stát, ţe mravně nebo charakterově slabší lidé bez větších skrupulí a jakýchkoliv výčitek svědomí nejen skautský, ale i jiné – podobné – sliby porušují. Důleţitou náleţitostí skautského slibu jsou hned jeho první slova. Zavazují slibujícího splnit tento závazek jeho ctí. Naše čest je patrně to nejcennější, čím v ţivotě disponujeme. Chvilkové zakolísání, krátké osobní pochybení můţe tento tak vzácný atribut kaţdého člověka těţce poškodit. Jeho obnovení, opětné získání je velmi obtíţné, někdy jde dokonce o nenávratnou ztrátu. Skautským nováčkům to vzhledem k jejich věku budeme moţná obtíţně vysvětlovat, je však zaráţející, kolik našich skautských bratří se svému slibu z nejrůznějších důvodů zpronevěřilo v době, kdy uţ dosah tohoto sousloví mohli dobře chápat. „ … jak dovedu nejlépe … ” Tato slova skautského slibu jsem záměrně zvolil jako motto celé úvahy. Zavazují nás k tomu, aby snaha o splnění závazku slibu byla zcela spontánní, úplná, ze všech našich sil. Nemůţe zde tedy jít o formální naplňování „nějakého” příslibu, který jsme sloţili v docela mladém věku, kdy naše schopnost rozlišit a zváţit obsah slibovaného byla zcela mimo dosah chápání ještě nevyspělého intelektu. Také proto je tak důleţitá úloha vůdce oddílu, který pečlivě zvaţuje zralost nováčka a rozhoduje, zda je vhodné ho k tak váţnému a důleţitému obřadu vůbec připustit. Jestliţe povaţujeme osobní zdokonalování, naši sebevýchovu, za natolik závaţnou, ţe je povýšena mezi tři základní mravní principy skautingu, pak bude nejen náš vývoj v poznávání všech souvislostí, ve vědomostech, v růstu duchovního zakotvení, ale také kultivace našich vztahů ke všemu bytí mít zákonitě vzestupnou tendenci. Skautský slib zasáhne všechno naše konání. Umíme pochopit myšlenkové pochody nováčka, jemuţ slib krátce po jeho sloţení změnil pohled na vše. Je to skutečný zlom v jeho myšlení, ovlivní jeho sebevědomí a připoutá ho těsněji ke všemu, s čím se do té chvíle v našem hnutí setkal. V oddíle by ovšem měla panovat taková atmosféra, aby toto počáteční „nadšení” nezevšednělo, aby se stále prohlubovalo a napomáhalo osobnostnímu a také duchovnímu růstu všech. Aby třetí princip skautingu zasáhl i tuto nejsoukromější oblast. Aby duch slibu a jeho trvalého závazku přeţíval také u těch, kteří skládali slib uţ dříve, aby bylo znát, ţe v tomto oddíle mají všichni svoje směřování a cíl neustále na paměti. Celá naše výchova a programové zaměření má mít neustále stoupající charakter. Obvykle je ovšem vztahujeme především na oblast znalostí, dovedností a návyků. Ne vţdy si uvědomujeme, ţe stejně tak, ne-li více, platí i pro kulturní, duševní a duchovní růst jednotlivce. Metou naší výchovy není znalost skautského zákona; našeho skutečného cíle se nedosáhne „pouhým” sloţením skautského slibu. Naopak, teprve 5
teď, v okamţiku přijetí závazku, obsaţeného ve slibu, začíná vlastní vědomý rozvoj skautovy osobnosti. Ve slovech „jak dovedu nejlépe” se tato cesta k vrcholu jasně promítá. Její úroveň a „dokonalost” bude jistě jiná u nováčka, který teprve přišel ze smečky vlčat do skautského oddílu a bude nepochybně výrazně hlubší u rovera nebo oldskauta. Snaha o plnění závazku, její intenzita, by měla být u nich zcela jistě stejná, nicméně ta příslovečná nastavená „laťka” se bude právě s jejich věkem a „skautským růstem” postupně zvyšovat. To nejsou odlišná měřítka, která snad uplatňujeme u věkem se lišících jedinců, ale skutečné naplňování toho, ţe jejich schopnosti a vnímání vnějších hodnot, ale také osobní sebereflexe, zkoumání a posuzování vlastních skutků se stále vyvíjejí a rostou. Kdyţ uváděl A. B. Svojsík před první světovou válkou do našich zemí skauting, byl si velmi dobře vědom toho, jak obtíţně bude jeho první mravní princip – služba Bohu – v jeho explicitní podobě zdejší náboţensky vlaţnou a duchovně rozdělenou společností přijímán. Ţe je skautská myšlenka vybudována na křesťanství vnímal dobře také on. Svědčí o tom jeho výroky a např. také vztah ke katolickým skautským svazům, které byly autonomními členy „jeho” Svazu. Snad se domníval, ţe důsledné trvání na platnosti skautského zákona a jeho úplné přijetí v ţivotě českých skautů a především jejich vůdců bude moţnou cestou k duchovní obnově mládeţe. Přesto se taková vize – pokud ji skutečně měl – zcela nenaplnila. Panující spirituální prázdnota veřejného ţivota, která se promítala rovněţ do názorů mnoha skautských činovníků, byla bezesporu silnější, neţ zakladatelova upřímná snaha o duchovní obrodu společnosti s účastí skautingu, kterému s takovou obětavostí razil cestu do tehdy ho nepříliš dobře chápající společnosti. /pokračování příště/
____________________________________________________________ O P AK U J E M E Při sbírkové preventivní akci Český den proti rakovině ve středu 16. května 2012 získali dobrovolníci organizace Junák prodejem kytiček částku 350.777,- Kč. Vybrané prostředky budou využity na dlouhodobé programy Ligy proti rakovině Praha – nádorovou prevenci, zlepšení kvality života onkologicky nemocných, podporu výzkumu a přístrojové vybavenosti onkologických pracovišť. Květinový den roku 2013 se koná 15. května s tématem „Prevence rakoviny tlustého střeva“. ____________________________________________________________________________ Lidská činnost — zejména ta tvořivá — je odpovědí člověka na skutečnosti, které ho naléhavě oslovují: Umění je odpovědí na setkání s krásou světa, který nás obklopuje, i světa, který nalézá člověk v sobě. Ta krása ovšem můţe i bolet. Věda a technika je odpovědí na rozumem poznatelný řád světa. Filosofie je pokusem najít odpověď na otázku po původu a charakteru onoho řádu i krásy 6
světa a lidského nitra — otázku, která směřuje k nalézání toho, co je dobré. Náboţenství je konečně odpovědí na zkušenost, ţe ze samotné hlubiny a základu tohoto řádu, krásy a dobra, je člověk naprosto reálně, byť velmi tajemně, oslovován. Kým nebo čím? „Ádonaj — Svrchovaný vládce―, zašeptá na Sínajské poušti zhruba před třemi tisíci lety Mojţíš. „Je to Tao―, řekne přibliţně v téţe době Konfucius kdesi v Číně. „Nevím―, opáčí Sidharta zvaný Budha o několik století později pod vrcholky Himalájí a pak dodá: „ale je „to‘...― „Můj Otec i váš Otec―, s dráţdivou samozřejmostí pronese kolem roku 28 našeho letopočtu na břehu Jordánu Jeţíš z Nazareta. O osm set let později padne na zem Muhammad poblíţ arabské Mekky a vydechne: „Alláh...―. Ţidovství, taoismus a šintoismus, hinduismus a budhismus, křesťanství, islám. Pět hlavních náboţenství světa. Dnes začínáme s pokusem přiblíţit vám první z nich.
Římany v roce 70 n.l. aţ do dneška je moţno chápat jako čtvrtou, zatím poslední etapu vývoje ţidovského náboţenství, charakteristickou pobytem Ţidů v rozptýlení mezi ostatními národy a jejich snahou udrţet — zejména v konfrontaci s křesťanstvím — svou vlastní totoţnost. V této dlouhé epoše se vyskytuje mezi Ţidy řada výrazných duchovních osobností. Z našeho století uvádíme alespoň Martina Bubera — inspirujícího znalce Bible a chasidské tváře ţidovství i špičkového personalistického filosofa. Stručný přehled, který jsme slíbili, vyţaduje soustředit se skutečně jen na to nejpodstatnější. Oporou nám k tomu bude při charakteristice jednotlivých náboţenství pět otázek. 1. Co je hlavním zdrojem našeho poznání ţidovského náboţenství? Je to Písmo (ţidovská Bible): Učení (Tora) — Proroci — Spisy. Odpovídá to křesťanskému Starému Zákonu bez řecky psaných dodatků. Dále pak komentáře k Písmu — Talmud a Midraše. 2. Jak chápou ţidé Boha? Klíč k pochopení ţidovského chápání Boha je skryt ve „zkratce― JHVH, která je přepisem „jména―, kterým se Bůh představil Mojţíšovi na Sinaji. Toto jméno (s největší pravděpodobností vyslovované Jahve) znamená „Jsem, který jsem―, také však „Jsem tu s vámi― nebo „Budu, který budu―. Bůh je tedy nejen nejhlubším základem všeho bytí, ale je současně stále přítomným partnerem i definitivní budoucností. Boţí svrchovanost i blízkost je pak trvalým zdrojem napětí mezí ním a člověkem. Nejjasnějším vyjádřením toho je nejen známé „Slyš, Izraeli, náš Bůh Jahve je jediný. Budeš milovat Jahveho (pokus o český překlad: ―Hospodina―), svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou―, ale zejména Smlouva — Desatero. Tato Smlouva zakládá nikdy nekončící vztah mezi Bohem a jeho lidem — Izraelem. Na rozdíl od Izraele je ovšem Bůh partnerem absolutně věrným. Bůh (JHVH) je současně Stvořitelem — suverénním autorem všeho ostatního, co existuje. 3. Jak chápou ţidé člověka? Člověk je na jedné straně „prachem ze země― — tedy ničím. Na druhé je však „obrazem Boţím― určeným k nesmrtelnosti. Ţidé se přitom nezabývají podrobnými úvahami o „podstatě― samotného člověka (jak je známe
ŢIDOVSTVÍ Podle dnes dostupných zjištění se ţidovské náboţenství formuje v letech 1500 aţ 900 před naším letopočtem. Děje se tak na pozadí některých klíčových zkušeností semitských rodů, usazených původně v Zajordání (dnešní Jordánsko a Sýrie), poté přesídlených do Egypta, navracejících se kolem roku 1200 př.n.l. do Palestiny a zakládajících tam posléze království. Dominantními osobnostmi tohoto vývoje jsou Mojţíš, král David a jeho syn Šalamoun. Druhá významná fáze vývoje ţidovského náboţenství spadá do období 8. a 7. století př.n.l., kdy izraelské království politicky upadá aţ ke ztrátě samostatnosti. Kromě výrazných osobností Izajáše a J-remjáše v té době sehrála podstatnou roli jeruzalémská kněţská škola, která redakčně připravila první písemnou verzi Písma (čili ţidovské Bible). Třetí období důleţité pro utváření ţidovského náboţenství souvisí se vznikem ţidovských společenství mimo území Palestiny — zejména v egyptské Alexandrii a maloasijských osadách. Zde se ţidovství střetává s řeckou a římskou kulturou. Pod tímto vlivem vznikají řecky psané dodatky k Písmu, které předznamenávají nástup křesťanství. Období od vyplenění jeruzalémského chrámu 7
z řeckého filosofického úsilí a nové doby). To má zcela zásadní důvod: člověk je pro ţidy zajímavý jen jako Boţí společník. Tehdy se jeho důstojnost „dotýká hvězd―. Jakmile se ale svévolně od Boha odvrátí, „dezertuje― z pozice Boţího dítěte, stává se „nahým― tedy bytostně nezajištěnou, ubohou hříčkou zlých sil, za kterými stojí Boţí Odpůrce — Satan. Pak člověk zakouší, ţe je pouhým „prachem― a bezcennou „trávou―. 4. Jak chápou ţidé svět? Svět je pro Ţidy stvořením. Tedy důsledkem svobodného Boţího tvořivého činu — Boţího slova. Tento typ „tvoření― je ovšem výlučnou Boţí schopností. Nepodobá se mu ţádný druh lidské činnosti (například vyrábění — ţidům by byla naprosto cizí představa Boha jako „vesmírného hodináře―). Svět je tedy ve svém bytí na Bohu závislý, je ovšem obdařen svobodou, která se můţe vzepřít Boţí vůli. Stvoření vzešlé z Boţího záměru je zásadně dobré. Skrze svobodu, která jej činí podobným Bohu, v sobě ovšem nese riziko odmítnutí společenství se svým Tvůrcem. Ţidé tedy nesdílejí ani představu, ţe vnímatelný svět je pouhým přeludem nebo bezvládnou „hmotou― v Boţích rukách, ani představu, ţe svět a Bůh jsou ve skutečnosti totoţní. Svět je třeba brát váţně, protoţe váţně jej bere sám Bůh. Boţí respekt ke svobodě stvoření jde tak daleko, ţe ji nezničí ani tehdy, kdyţ se stvoření vlastním rozhodnutím vytrhává z jeho otcovské péče, rozbíjí společenství s Bohem — a vydává se do moci Boţího Odpůrce. Situace světa, která je naší přítomností, je tedy charakteristická falešnou duchovní orientací: „vystačím si sám―. Ta — jako naprosto bezperspektivní —, není však situací definitivní. Bůh znovu a znovu nabízí
stvoření své přátelství, které ho jediné můţe vysvobodit ze Satanova zajetí. Ţidé jsou přesvědčeni, ţe Bůh tuto svou snahu dovede prostřednictvím svého vyslance — Pomazaného (Mesiáše) — k vítěznému cíli. 5. Co je pro ţidovský pohled zvlášť důleţité? a) Důraz na společenství — předně národní, ale i rodové a rodinné. Boţím partnerem je národ, jednotlivci (králové, proroci) jej pouze zastupují. Důsledkem toho mimo jiné je jiţ připomenutá skutečnost, ţe být Ţidem národnostně a ţidem náboţensky téměř splývá. b) Důraz na Písmo a tím i na vzdělanost — zajímavým důsledkem je jistě i to, ţe počet nositelů Nobelových cen je ve vztahu na početnost národa u Ţidů bezkonkurenčně největší. c) Důraz na Boţí jednání v dějinách a tím i na význam času — dějiny jsou prostorem‚ kde se střetávají svoboda Boţí se svobodou člověka i Satana, aby z nich vznikal příběh o věrné vítězící Boţí lásce. Tuto zásadní důvěru nemohou vyvrátit ţádná dílčí vítězství zla, umoţňovaná selhávající lidskou vůlí. Pro bližší poznání židovství je nezbytně seznámit se s Bibli, Talmudem a některou další literaturou. V našich podmínkách doporučujeme knihy Claude Tresmontant „Bible a antická tradice“, Martin Buber „Chasidská vyprávění“ a Jiří Langer „Devět bran“. Poznámka: Píšeme-li „Ţid― (tj. s velkým písmenem), rozumíme tím příslušníka ţidovského národa. Pokud naopak „ţid―, pak se tím rozumí vyznavač ţidovského náboţenství. Toto rozlišení je potřebné dodrţovat, i kdyţ vyznavači ţidovského náboţenství jsou aţ na nepatrné jen příslušnici ţidovského národa. Jiří Zajíc
_________________________ Tento přetisk uvádíme jako přípravu na zprostředkování studijních zdrojů k připravované odborce „Hledač Pravdy“, na které nyní Odbor duchovní výchovy spolupracuje. V dnešní době lze také využít internetovou Wikipedii, např. na odkazu: http://cs.wikipedia.org/wiki/Judaismus .
8
Tradiční znalostní soutěž Stezka písmáků vstupuje do dalšího ročníku:
9
Vrabec Vracel jsem se z lovu a šel jsem alejí v sadě. Pes běţel přede mnou. Náhle zmírnil svůj krok a kradl se dále, jako by větřil zvěř. Podíval jsem se alejí a zpozoroval jsem mladého vrabce se ţlutým ozobím a prachem na hlavě. Vypadl z hnízda (vítr silně ohýbal břízy aleje) a seděl nehnutě; nevěda si rady ani pomoci rozprostřel po zemi sotva dorůstající křidélka. Můj pes se pomalu přibliţoval k němu, kdyţ náhle starý vrabec, na prsou černý, spustiv se z blízkého stromu, jako kámen padl právě před jeho tlamu a všecek jsa zjeţen a rozčepýřen se zoufalým a ţalostným pískotem poskočil dvakrát proti zubaté, otevřené pasti. Přispěchal na pomoc, vlastním tělem zakrýval své dítě... Ale celé malinké tělo jeho chvělo se hrůzou, hlásek zněl hrubě, chraplavě; zmíral a obětoval se! Jak ohromným netvorem se mu pes jevil! A přece nemohl vydrţet na své vysoké větvici... Síla, silnější jeho vůle, strhla ho odtamtud. Pes se zastavil, couval... Bylo zřejmo, ţe i on uznává tuto sílu. Rychle jsem zavolal zaraţeného psa a vzdálil jsem se s pocitem úcty. Ano, pocítil jsem úctu k tornu malinkatému, hrdinnému ptáčku, k výbuchu jeho lásky. „Láska, myslil jsem si, jest silnější neţ smrt a neţ strach před smrtí. Jen jí, jen láskou udrţuje a pohybuje se ţivot.” S. Turgeněv Připomeňme si: Ivan Sergejevič Turgeněv (* 9. listopadu 1818 Spasskoje u Orla † 3. září 1883 Bougival u Paříže) začínal jako jemný lyrický básník, tuto svoji ranou tvorbu však později zavrhl a začal psát prózu, silně ovlivněnou Lermontovem. Jeho 25 povídek, vycházejících původně v časopise Sovremennik, poprvé vyšlo v jedné knize s názvem „Lovcovy zápisky” v r. 1856; Turgeněv v nich poetický líčí prosté venkovské lidi i ruskou přírodu, zároveň však ostře kritizuje nevolnictví, k jehož zrušení později tato kniha významně přispěla. I. S. Turgeněv vynikal jemným, citlivým až melancholickým líčením svých témat a schopností stručně charakterizovat i velmi složité postavy. První český překlad od J. Hrubého vyšel v r. 1891 v naklad. J. Otto Praha; dnes jsou dostupné např. jako publikace nakladatelství Odeon Praha z r. 1989.
Fotograf S. L. Levickij: Skupinový portrét ruských spisovatelů okolo časopisu Современник (Současník). I. Gončarov, I. Turgeněv, L. N. Tolstoj, Dmitrij Grigorovič, Alexander Vasiljevič Druţinin a Alexander Ostrovskij.
10
Čestný Svojsíkův oddíl oznámil, že ztratil dva své členy, kteří přispívali dlouhou řadu let k „péči o duši”, které v dnešní době často není věnována patřičná pozornost: V úterý 12. března 2013 zemřel ve stáří 85 let
PaedDr. Karel Skála - Atri. Obřad posledního rozloučení se zesnulým bratrem, obnovujícím vůdcem 35. střediska „Jaroslava Rady“ v Praze v roce 1968 a vůdcem téhož střediska po obnově v r. 1989, dlouholetým pečlivým vydavatelem skautského časopisu LOKALI, členem čestného Svojsíkova oddílu a nositelem vyznamenání Stříbrného vlka, se konal v úterý 19. března 2013 v malé kapli na Ďáblickém hřbitově.
Dne 12. března 2013 si k sobě Pán života a smrti v 88. roce jeho životní pouti povolal bratra
ThDr. Václava Zemance Kilulita. Jilemničtí skauti a skautky si – zvláště při posledním rozloučení dne 21. března 2013 v chrámu sv. Vavřince v Jilemnici – připomněli, že byl věrným skautem od svého mládí a stál u zrodu jilemnického skautingu, kde od roku 1993 řadu let vedl skautský oddíl. Věnoval se také podle svých sil a možností duchovnímu rozměru skautingu a vykonával službu duchovního rádce.
11
____________________________________________________________________________
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka, v rozsahu 12 stran a v počtu 85 výtisků * * Adresa redakce: Ústředí Junáka, Senovážné náměstí 24, 116 47 Praha 1, vedoucí redaktor NDS Jiří Zajíc (e-mail:
[email protected], tel.: 723 963 939) * * Technické zázemí: Vladislav Jech (tel.: 737 537 534) a Adéla Čapková. * * Předplatné pro rok 2013 zasílejte přednostně na účet redakce u ČS, a.s., čís. 3790319/0800. * * Částky: pro dodání poštou 100,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč * * Sponzorské předplatné není omezeno. * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * * Bez jazykové korekce. *
12