UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA SOCIOLOGIE, ANDRAGOGIKY A KULTURNÍ ANTROPOLOGIE
RUSKY MLUVÍCÍ STUDENTI NA ČESKÝCH VYSOKÝCH ŠKOLÁCH BAKALÁŘSKÁ PRÁCE OBOR: KULTURNÍ ANTROPOLOGIE
VYPRACOVALA:
VEDOUCÍ PRÁCE:
Tereza Janečková
Doc. Mgr. Martina Cichá, Ph.D.
Olomouc 2014
Prohlašují, že jsem tuto práci vypracovala samostatně a uvedla jsem veškeré použité podklady, literaturu a jiné zdroje.
V Olomouci dne 27. března 2014
…………………………….
Poděkování Tyto řádky patří všem, kteří mi při psaní bakalářské práce pomohli a podpořili mě. Obrovský dík patří participantům, bez jejichž ochoty a vstřícnosti by tato práce nikdy nevznikla. Dále chci poděkovat vedoucí své práce Doc. Mgr. Martině Ciché, Ph.D. za podporu a věcné připomínky. V neposlední řadě děkuji také všem svým blízkým za trpělivost a ohleduplnost, kterou v průběhu mého studia projevovali.
ANOTACE Tato práce pojednává o identitě ruských vysokoškolských studentů v Česku. Hlavním cílem je určit, s čím a proč se mladí Rusové studující v Česku identifikují. V teoretické části práce se zabývám historií migračních pohybů z Ruska směrem do České republiky se zaměřením na imigraci za účelem studia a také současným stavem ruské národnostní menšiny a imigrační komunity. Dále je pozornost věnována vymezení pojmu identita. Empirická část práce je založena analýze dat získaných v mém vlastním kvalitativním výzkumu. Výzkum byl proveden ve dvou fázích. V první fázi byla data získávána prostřednictvím kvalitativní ankety s otevřenými otázkami a předpokladem volného vyjadřování participantů k daným tématům. Druhá fáze výzkumu je založena na dvou hloubkových narativních rozhovorech. Data z obou fází výzkumu jsou v empirické části analyzována způsobem, který se snaží odpovědět na otázku po podstatě identity mladých Rusů s ohledem na kontext jejich života.
KLÍČOVÁ SLOVA Migrace, ruská menšina, ruská komunita, vysokoškolské studium, identita, narativní analýza
ABSTRACT The bachelor thesis is concerned with the identity of Russian university students in the Czech Republic. The main objective is to determine how and why young Russians identify themselves there.In the theoretical part of the thesis I am concerned with the history of the migratory movements from Russia to the Czech Republic focused on immigration for study purposes and with the current situation of the Russian national minority and immigration community. Attention is then focused on the definition of the concept of identity.The empirical part is based on the analysis of the data from personally constructed qualitative research. The research was realized in two phases. In the first one the data was obtained via qualitative survey with open-ended questions where the participants were expected to express their opinion on the topics given. The second phase of the research is based on two in-depth interviews. The data from both researches are in the empirical part analyzed in a way that tries to anwser the question of the identity of young Russians with respect to the context of their lives.
KEY WORDS Migration, Russian minority, Russian community, university study, identity, narrative analysis
Obsah Úvod.................................................................................................................................. 7 TEORETICKÁ ČÁST ...................................................................................................... 8 1. Historie ruské migrace na naše území ....................................................................... 8 1.1. Období první republiky a druhé světové války ................................................... 8 1.2 Období vlády socialistického režimu ................................................................... 9 1.3 Období po roce 1989 ........................................................................................... 9 1.4. Česko-ruské vztahy ........................................................................................... 10 2. Právní status Rusů na území ČR ............................................................................. 11 2.1. Přehled vybraných organizací a spolků Rusů v ČR ......................................... 12 3. Vzdělání .................................................................................................................. 13 3.1 Cizinci na českých vysokých školách ................................................................. 13 3.2 Ruští studenti v ČR ............................................................................................ 14 4. Základní charakteristika ruské komunity v ČR a vybrané výzkumy zabývající se danou problematikou ................................................................................................... 15 4.1 Výzkum Dušana Drbohlava a kol., 1999 ........................................................... 16 4.2 Výzkum Natalji Volkové, 2009 ........................................................................... 17 4.3 Výzkum Karla Sládka, 2010 .............................................................................. 18 5. Vymezení pojmu identita ........................................................................................ 19 EMPRICKÁ ČÁST......................................................................................................... 23 6. Cíle výzkumu .......................................................................................................... 23 7. Cílová skupina ......................................................................................................... 23 8. Etické aspekty výzkumu ......................................................................................... 24 9. Metodologie výzkumu a výzkumné otázky ............................................................ 25 10. Výsledky výzkumu................................................................................................ 28 10.1 Analýza anket................................................................................................... 28 10.2 Narativní analýza ............................................................................................ 32 10.3 Shrnutí výsledků výzkumu ................................................................................ 56 Závěr ............................................................................................................................... 58 Seznam použitých zdrojů ................................................................................................ 59 Literatura ..................................................................................................................... 59 Internetové zdroje........................................................................................................ 61 Prameny....................................................................................................................... 62 Přílohy............................................................................................................................. 63 Verze ankety v českém jazyce .................................................................................... 63
Úvod Ve své práci se budu zabývat identitou ruských vysokoškoláků 1 v Česku. Oblíbenost
českého vysokoškolského vzdělání u cizinců v posledních letech roste, a právě Rusové jsou na českých univerzitách jednou z nejpočetnějších skupin zahraničních studentů. Pro získání podkladů k bakalářské práci jsem realizovala vlastní kvalitativní výzkum mezi ruskými studenty z různých českých univerzit. Cílem práce je určit a popsat prvky identity participantů výzkumu v širším kontextu jejich života, především se zaměřením na období života v Česku. Proto se jedna z výzkumných otázek týká jejich vztahu k České republice a Čechům. Prostřednictvím analýzy získaných dat se snažím odhalit podstatu identity svých participantů a zjistit, jakým způsobem je identita formována, a jaké faktory při jejím formování hrají roli. Práce je rozdělena na teoretickou a empirickou část. V teoretické části práce se zabývám historií ruské migrace a česko-ruských vztahů. Do práce je zařazena také kapitola o právním statusu Rusů, buďto jako příslušníků ruské národnostní menšiny s českým státním občanstvím, nebo jako tzv. občanů ze třetích zemí. Kapitola o vzdělání se zabývá situací cizinců na českých univerzitách, podmínkami studia a jejich hlavní motivací k výběru ČR se zaměřením na ruské studenty. Další kapitola se týká definice identity, respektive přehledu možných pojetí identity u různých autorů, protože, jak uvidíme, v pojímání identity není jednotný přístup. Na závěr teoretické části budou ve stručnosti prezentovány tři výzkumy o ruské menšině/cizinecké komunitě, na něž bude odkazováno v empirické části. Novodobá etapa výzkumu začala až po roce 1989. Od té doby bylo provedeno několik výzkumných projektů, které se převážně zabývaly charakteristikou ruské menšiny/cizinecké komunity jako celku. Empirická část je založena na analýze dat z vlastního kvalitativního výzkumu. Data pro výzkum byla získávána dvojím způsobem: prostřednictvím anket, které participanti vyplňovali v elektronické podobě, a dvěma hloubkovými narativními rozhovory.
Cílovou skupinou jsou pouze studenti ruské národnosti. (Na rozdíl od některých výzkumů, v nichž jsou jako Rusové označováni i obyvatelé z ostatních zemí bývalého Sovětského svazu. Jedná se o pozůstatek z dob socialismu, kdy byla zdůrazňována společná sovětská identita. Na základě historického vývoje se i dnes někteří příslušníci jiných národů bývalého SSSR ztotožňují s ruskou identitou, eventuálně je jim tato identita připisována samotnými Rusy.) 1
7
TEORETICKÁ ČÁST 1. Historie ruské migrace na naše území Migrační skupiny na území státu odrážejí historické, geografické i ekonomické podmínky a charakter předchozích migračních pohybů. V případě Ruska, či zemí bývalého Sovětského svazu obecně, roli sehrává i jazyková příbuznost.2
1.1. Období první republiky a druhé světové války První vlna ruské emigrace – emigrace meziválečná, jenž se výrazně dotkla tehdejšího Československa, začala po tzv. Velkém říjnu (bolševické revoluci v Rusku). Meziválečná emigrace se dá, až na výjimky, označit jako nucená (nedobrovolná) s převažujícími tzv. push faktory3. Praha se tehdy, společně s Berlínem, Paříží a Bělehradem, stala hlavním centrem ruské emigrace.4 Politika Československa byla jak ve vztahu k samotnému Rusku, tak i ruské emigraci v Československu, vstřícná. Praha si díky pedagogické činnosti ruské emigrace vysloužila přezdívku „ruský Oxford“, byla i významným kulturním centrem. V Československu bylo v té době nejvíc (asi okolo 3 000) ruských emigrantských studentů a Praha byla největším ruským studentským emigračním centrem, dokonce zde vznikla Ruská právnická fakulta. Mezi lety 1923 a 1926 rovněž fungoval Ruský pedagogický institut Jana Amose Komenského a od roku 1921 také Ruský institut zemědělské kooperace a Ruská národní univerzita od roku 1923.5 Podpora československé vlády byla realizována prostřednictvím programu s názvem Ruská pomocná akce. Program byl nejprve zamýšlen jako pomoc hladovějícímu Rusku, teprve později se přetransformoval do podoby pomoci studentům, vědcům, profesorům či technikům se zaměřením na možnosti jejich uplatnění. Program přispíval také k rozvoji emigrantských institucí a spolků. Koncem třicátých let minulého
Srov. např. UHEREK, Z., HORÁKOVÁ, M. a kol. Imigrace do České republiky a rodiny cizinců. In UHEREK, Z., KORECKÁ, Z. et al. Cizinecké komunity z antropologické perspektivy: vybrané případy významných imigračních skupin v České republice. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2008, s. 90. 3 Faktory, které obyvatelstvo vypuzují ven z mateřské země. Srov. např. DRBOHLAV, D. Mezinárodní migrace obyvatelstva – pohyb i pobyt (Alenky v kraji divů). In ŠIŠKOVÁ, T. Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001, s. 19. 4 SAVICKÝ, I. Praha a Rusko mimo Rusko (příspěvky k dějinám ruské emigrace 1918-1938). Praha: IDEG, 2002, s. 3. 5 Tamtéž, s. 100-137. 2
8
století let ale vztah vlády k ruským emigrantům ochladl kvůli snahám o nastolení lepších diplomatických vztahů se Sovětským svazem.6 Další nucená vlna migrace mezi Československem a SSSR, tentokrát však směrem do Sovětského svazu, probíhala za druhé světové války. Stinnou stránkou byly deportace ruských emigrantů do socialistických lágrů související s příchodem Rudé armády na naše území ke konci druhé světové války. Situace byla často doprovázena i vzájemným udáváním.7
1.2 Období vlády socialistického režimu Vzhledem ke změně režimu v roce 1948 se změnila i migrační politika Československa, kdy se dá hovořit prakticky o izolaci od zbývajícího světa, vyjma kontaktů v rámci východního bloku. Ale i tyto kontakty mezi zeměmi v rámci bloku byly omezeny a v migraci převažovala především krátkodobá imigrace učňů a dělníků z jiných socialistických zemí. Pracovní migrace byla regulovaná státem, přičemž imigranti bývali často segregováni.8 Dále se vyskytovala dobrovolná migrace z důvodu uzavření sňatku s československým občanem/občankou.9 Specifickou skupinou byli sovětští vojáci, kteří přišli na naše území na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. V různých oblastech na území dnešní ČR se tehdy etablovaly sovětské vojenské garnizony jako více méně uzavřené a ohraničené sociálně-ekonomické komunity, schopné žít vlastním nezávislým životem. Vzájemné kontakty těchto skupin s majoritou oboustranně vycházely spíše z ekonomických zájmů.10
1.3 Období po roce 1989 Změna ve vývoji migrační politiky přišla po roce 1989, kdy s nástupem Jelcinovy vlády došlo v Rusku k nové možnosti svobodně migrovat. Mezi důvody k opuštění vlasti patřila touha po vzdělání či nemožnost profesní seberealizace v Rusku. Jiní odjížděli z obav o svou bezpečnost. Často se však jednalo o řadu vzájemně SLÁDEK, K. Ruská diaspora v České republice: sociální, politická a religiózní variabilita ruských migrantů. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010, s. 26. 7 Tamtéž, s. 27-28. 8 DRBOHLAV, D. Migrace a (i)migranti v Česku: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme?. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2010, s. 25-28. 9 SLÁDEK, K. Ruská diaspora v České republice: sociální, politická a religiózní variabilita ruských migrantů. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010, s. 29. 10 MORAVCOVÁ, M., NOSKOVÁ, H. Struktura etnických menšin a imigračních skupin v České republice: Vývoj let 1918-2001. In BITTNEROVÁ, D., MORAVCOVÁ, M (eds.). Kdo jsem a kam patřím?: identita národnostních menšin a etnických komunit na území České republiky. Praha: Sofis, 2005, s. 48-49. 6
9
propojených příčin. Poslední migrační vlna je převážně dobrovolná. Větší roli při volbě migrovat hrají tzv. pull faktory, tedy příznivé a přitažlivé podmínky cílové země, kdy možný zisk z migrace je vyšší než kalkulované ztráty.11 Dalším významným mezníkem ve vývoji migračních vztahů byla příprava a samotný vstup České republiky do Evropské unie, což s sebou přineslo faktory vedoucí ke zvýšení objemu mezinárodní migrace v Česku. Česká republika se během devadesátých let dvacátého století postupně proměnila z tranzitní země se silnými migračními proudy z Východu na Západ na zemi cílovou. Konkrétně občané Ruska jsou z dlouhodobého hlediska na českém území jednou z nejsilnějších skupin. K více než dvojnásobnému nárůstu migrace došlo v polovině devadesátých let. Zároveň byl zaznamenán výrazný nárůst počtu trvalých pobytů přidělených Rusům. V roce 2008 v Česku pobývalo více než 27 000 lidí s ruským státním občanstvím. Trvalým pobytem disponovalo přes 12 000 Rusů. Mezi lety 2004 a 2008 ruští občané dominovali co do počtu žádostí o víza (v roce 2008 jich bylo přes 320 tisíc.)
12
V roce 2013 v Česku
žilo přes 33 000 lidí s ruským státním občanstvím.13
1.4. Česko-ruské vztahy Přítomnost ruských migrantů je z dlouhodobého hlediska členy majoritní společnosti nahlížena jako diskutabilní. Tzv. sovětofobie po vpádu vojsk Varšavské smlouvy byla později nahrazena rusofobií. Tímto stigmatem jsou z různých příčin některými členy majority nahlíženi i současní příslušnici ruské komunity.14 Přestože ve prospěch migrantů by měla hrát kulturní blízkost, negativní zkušenost s okupací z roku 1968 ji přebíjí. Někteří Češi také negativně vnímají migranty z Ruska kvůli obavám o narušování bezpečnosti a zvyšování míry kriminality. Tato obava pramení z faktu, že někteří migranti z Ruska, ale i jiných postsovětských zemí, provozují na českém území organizovaný zločin či jiné nezákonné aktivity. Dušan Drbohlav poukazuje také na roli médií při tvorbě těchto negativních postojů, jelikož právě
SLÁDEK, K. Ruská diaspora v České republice: sociální, politická a religiózní variabilita ruských migrantů. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010, s. 26-32. 12 DRBOHLAV, D. Migrace a (i)migranti v Česku: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme?. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2010, s. 31-40. 13 Cizinci podle typu pobytu, pohlaví a státního občanství k 31. 12. 2013. ČSÚ [online]. 2013. [cit. 201403-07]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/t/7D004589FD/$File/c01t01.pdf 14 SLÁDEK, K. Ruská diaspora v České republice: sociální, politická a religiózní variabilita ruských migrantů. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010, s. 9. 11
10
zprostředkované negativní zkušenosti jsou často zdrojem nepřátelských až xenofobních postojů k cizincům.15 Lidé přicházející z bývalého SSSR jsou proto vnímáni spíše či zcela negativně, a i když se postoje zlepšují, dochází k tomu jen velmi pozvolna. Dalším faktorem je obecný postoj české majoritní společnosti v k otázce přistěhovalectví. Většina populace by totiž prosazovala vysoký stupeň přizpůsobení. Preferovaným způsobem integrace je asimilace, splynutí ve všech oblastech s důrazem na kulturní sféru. Náboženské odlišnosti z pohledu většinové společnosti také nejsou příliš žádoucí. Z pohledu majority je tedy nejlepší možností migrantovo úplné opuštění vlastní kulturní identity.16
2. Právní status Rusů na území ČR V současné době ruští migranti na území České republiky představují kategorii tzv. cizinců ze třetích zemí. Na jejich pobyt se vztahuje vízová povinnost, nově zavedená, v souladu se standardním režimem platným v ostatních zemích EU, v roce 2000.17 Cizinci, na něž se takováto povinnost vztahuje, mohou na území ČR pobývat na základě několika typů povolení k pobytu. Jedná se o pobyt krátkodobý (s trváním do 90 dnů), s vízem nad 90 dní (maximální délka pobytu je jeden rok bez možnosti prodloužení), s povolením k dlouhodobému pobytu, které navazuje na vízum nad 90 dní, platí jeden rok a lze jej prodloužit, a možnost povolení k trvalému pobytu. Konečným stupněm integrace je pak zisk českého státního občanství.18 Rusové na území České republiky patří k těm skupinám cizinců, kteří ve vrstvě občanů ČR tvoří národnostní menšinu, a v nové vrstvě imigrantů pak cizineckou komunitu.19 Ruská menšina, stejně tak jako všechny ostatní v ČR, disponuje různými právy, a to buď individuálními, nebo kolektivními. Mezi individuální práva se řadí například právo používat mateřský jazyk v úředním styku, právo na vzdělání v mateřském jazyce, právo na přístup k médiím v rodném jazyce atd.20
DRBOHLAV, D. Migrace a (i)migranti v Česku: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme?. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2010, s. 98-159. 16 Tamtéž, s. 124-125. 17 Tamtéž, s. 75. 18 Srov. např. DRBOHLAV, D. Migrace a (i)migranti v Česku: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme?. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2010, s. 32. 19 BITTNEROVÁ, D. Smysl menšinových institucí v současné společnosti. In BITTNEORVÁ, D., MORAVCOVÁ, M. (eds.) Etnické komunity: elity - instituce – stát. Praha: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, 2009, s. 19. 20 LOUŽEK, M. Menšinová politika z pohledu teorie veřejné volby. In CHYTILEK, R., MAREŠ, M. (eds.) Reprezentace zájmů menšin v EU. Brno, 2006, s. 88. 15
11
Česká republika je v problematice národnostních menšin vázána Rámcovou úmluvou o ochraně národnostních menšin (závazek o podpoře úplné a skutečné rovnosti osob patřících k národnostním menšinám ve všech oblastech života a o podmínkách, které jim umožní vyjadřovat, uchovávat a rozvíjet svoji kulturu a identitu) a Evropskou chartou regionálních či menšinových jazyků, která byla podepsána v roce 2000, ale proces její ratifikace ještě nebyl ukončen. Ruská menšina má v ČR, jako řada dalších menšin, zřízen výbor, který příslušníkům menšiny napomáhá. Kromě toho na krajské úrovni existují výbory pro národnostní menšiny krajských zastupitelstev, v nichž polovinu členů tvoří zástupci národnostních menšin. Mimo to mohou příslušníci národnostních menšin ze zákona bez omezení zřizovat své organizace.21
2.1. Přehled vybraných organizací a spolků Rusů v ČR K nejvýznamnějším organizacím patří společnost Ruská tradice, zaregistrovaná jako občanské sdružení roku 2001 a působící s podporou Vlády ČR. Zaměřuje se jak na potomky představitelů první vlny emigrace, tak na pozdější přistěhovalce, a jejím hlavním cílem je udržování ruských kulturních tradic. Většina kmenových členů této organizace přináleží k pražské ruské menšině, avšak přístup do sdružení není determinován etnickou příslušností. Pojítkem je zájem o okruh daných kulturních tradic.22 Činnost občanského sdružení Ruská tradice je možné považovat za jeden z příkladů snahy o sjednocení Rusů žijících v Česku. K jejich aktivitám patří například vydávání časopisu Russkoje slovo, který se zabývá jak významnými činnostmi, tak všedním životem ruské menšiny v ČR. Dále funguje například spolek rusky mluvících studentů a jejich příznivců ARTEK, sdružení Oleg či Ruské středisko vědy a kultury, které spadá pod záštitu Velvyslanectví Ruské federace, a zprostředkovává kontakty mezi oběma zeměmi na úrovni vzdělávacích, kulturních a informačních styků. Význam, především pro Rusy žijící v Praze, má také kulturně-obchodní centrum ARBAT v Praze Bubenči. ARBAT funguje jako etnická zóna, která dává migrantům možnost potkat se
HARTMANN, I. Národnostně menšinová politika České republiky v Evropském kontextu. In CHYTILEK, R., MAREŠ, M. (eds.) Reprezentace zájmů menšin v EU. Brno, 2006, s. 14-18. 22 VOLKOVA, N. Identita ruské komunity na území ČR a podíl její kulturní elity na sebeuvědomění Rusů. In BITTNEROVÁ, D. MORAVCOVÁ, M. (eds.) Etnické komunity: elity - instituce – stát. Praha: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, 2009, s. 89-90. 21
12
s rodným jazykem, kulturou a tradicemi. Existují také webové stránky ruské diaspory – www.ruskadiaspora.cz.23
3. Vzdělání 3.1 Cizinci na českých vysokých školách Popularita vysokoškolského studia v Česku roste, a to nejen u studentů ze zemí bývalého SSSR. V akademických letech 1995/1996 až 1999/2000 studovalo na vysokých školách v ČR mezi 3000 – 4000 zahraničních studentů. V roce 2000/2001 se jejich počet začal prudce zvyšovat a v roce 2001/2002 už v Česku bylo 9 301 zahraničních studentů.24 V akademickém roce 2011/2012 navštěvovalo české univerzity celkem 38 942 studentů ze zahraničí.25 Podle informací Českého statistického úřadu studují cizinci především v bakalářských a magisterských studijních programech prezenční formou. Nejoblíbenějšími studentskými městy pro zahraniční studenty jsou Praha, Brno, Ostrava a Olomouc.26 Z univerzit pak cizinci nejčastěji volí Univerzitu Karlovu, Masarykovu univerzitu, Vysokou školu ekonomickou v Praze, České vysoké učení technické v Praze, Univerzitu Palackého v Olomouci, Vysoké učení technické v Brně a další.27 V souvislosti s přílivem zahraničních studentů se v Česku rozvinul trh s firmami nabízejícími studentům z ciziny pomoc při administrativních úkonech, výuku češtiny i přípravu na přijímací zkoušky. Jedna z těchto komerčních společností, Czech Open Institute, ve svém manuálu jako hlavní výhody českého vysokoškolského vzdělání pro cizince uvádí fakt, že vzdělání plně odpovídá mezinárodní normě klasifikace
SLÁDEK, K. Ruská diaspora v České republice: sociální, politická a religiózní variabilita ruských migrantů. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010, s. 64-66. 24 MORAVCOVÁ, M., NOSKOVÁ, H. Struktura etnických menšin a imigračních skupin v České republice: Vývoj let 1918-2001. In BITTNEROVÁ, D., MORAVCOVÁ, M (eds.). Kdo jsem a kam patřím?: identita národnostních menšin a etnických komunit na území České republiky. Praha: Sofis, 2005, s. 68-69. 25 Mateřské, základní a střední školy, konzervatoře, vyšší odborné a vysoké školy – studující cizinci; 2003/04-2012/13. ČSÚ [online]. [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/t/2700322E8F/$File/c06r01.pdf 26 Cizinci: Vzdělávání – Popis aktuálního vývoje. ČSÚ [online]. 2008. [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/o/ciz_vzdelavani-popis_aktualniho_vyvoje 27 DOUBRAVA, L. Cizinci na vysokých školách jsou dlouhodobou investicí. Učitelské noviny: týdeník pro učitele a přátele školy [online]. Praha: GNOSIS, 2003, č. 06 [cit. 2014-03-06]. Dostupné z: http://www.ucitelskenoviny.cz/?archiv&clanek=2991&PHPSESSID=0f25f5ca140cecb2f5e2a53fa17d088 d 23
13
vzdělání a standardům EU, a diplomy s českých univerzit jsou platné ve většině zemí světa. K dalším přednostem patří i rozsáhlý systém zahraniční výměny studentů.28
3.2 Ruští studenti v ČR Dana Bittnerová poukazuje na fakt, že si příslušníci ruské menšiny v ČR opět cíleně budují své vzdělávací instituce na všech úrovních studia.29 Mladí Rusové v Česku mohou na středním stupni vzdělávacího systému studovat například na soukromém Prvním česko-ruském gymnáziu a 1. Slovanském gymnáziu v Praze, které funguje jako Fakultní škola Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.30 Na International Prague Univerzity (původní název: Mezinárodní Pražská Univerzita) je možné absolvovat studium v ruštině a získat titul v oborech: Ekonomika a Management, Finance a účetnictví, Psychologie, Mezinárodní a Obchodní právo, Mezinárodní vztahy a mezinárodní obchod a Public Relations a Marketing.31 Rusové, kteří nejsou občany ČR, mohou studovat na českých veřejných vysokých školách bezplatně, pokud jsou schopni zvládat studium v českém jazyce. Vyřizují si povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia na zastupitelském úřadě a platí pro ně vízová povinnost. Ze zákona jsou povinni prokázat zajištění prostředků k pobytu na území ČR, stejně tak jako doklad o cestovním zdravotním pojištění po dobu pobytu. Stejné podmínky pak platí i při podávání žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia.32 Zdravotní pojištění si cizinci mohou sjednat buď v zemi původu, nebo mohou využít nabídek komerčního zdravotního pojištění v ČR.33 Pro studenty ze zemí bývalého Sovětského svazu spočívá výhoda v existenci dohod o uznávání středoškolského vzdělání ze zemí původu. Z důvodu kratšího středoškolského vzdělání v zemích původu však tito studenti mají oproti českým České vysoké školy pro zahraniční studenty. Czech Open Institute [online]. 2004, s. 3-9. [cit. 2014-0307]. Dostupné z: http://www.czechschool.com/cz/doc/info.pdf 29 MORAVCOVÁ, M., NOSKOVÁ, H. Struktura etnických menšin a imigračních skupin v České republice: Vývoj let 1918-2001. In BITTNEROVÁ, D., MORAVCOVÁ, M (eds.). Kdo jsem a kam patřím?: identita národnostních menšin a etnických komunit na území České republiky. Praha: Sofis, 2005. s. 59 30 Webové stránky Prvního česko-ruského gymnázia. [online]. [cit. 2014-03-15]. Dostupné z: http://www.gymnazium.com/; a webové stránky 1. Slovanského gymnázia. [online]. [cit. 2014-03-15]. Dostupné z: http://www.slovgym.cz/ 31 Webové stránky International Prague University. [online]. [cit. 2014-03-15]. Dostupné z: http://www.interpragueuniver.cz/. 32 Srov. Zákon č. 326/1999 Sb. [online]. [cit. 2014-03-06]. Dostupné z: file:///C:/Users/Admin/Downloads/Z_326_k_1.5.2011.pdf 33 České vysoké školy pro zahraniční studenty. Czech Open Institute [online]. 2004, s. 9. [cit. 2014-0307]. Dostupné z: http://www.czechschool.com/cz/doc/info.pdf 28
14
vrstevníkům studijní deficit. Ten je pak může znevýhodňovat při skládání přijímacích zkoušek.34 Na pomoc při odstraňování těchto studijních nedostatků je zaměřena celá řada komerčních kurzů, které nabízejí jak výuku češtiny, tak přípravu na přijímací zkoušky. Rusové patří k nejpočetnějším skupinám cizinců v Česku obecně, jsou ale také jednou z nejvíce zastoupených národnostní i mezi zahraničními studenty na českých univerzitách. Právě u ruských studentů došlo od roku 2003 k šestinásobnému nárůstu.35 V akademickém roce 2007/2008 Rusové na druhém místě za Slováky tvořili 5 % cizinců na českých vysokých školách (1 375 studentů).36 V roce 2010 pak bylo v Česku 2 545 studentů z Ruské federace (6,8 %).37 Podle Liudmily Kopecké k hlavním motivům mladých Rusů pro výběr ČR patří kulturní i geografická blízkost, bezplatné studium a prestiž evropského vzdělání. V porovnání s Ruskem je studium na vysoké škole v Česku podle autorky také ekonomicky výhodnější než v Rusku.38
4. Základní charakteristika ruské komunity v ČR a vybrané výzkumy zabývající se danou problematikou Ve vrstvě občanů tvoří Rusové v Česku národnostní menšinu, v nové vrstvě imigrantů se pak jedná o cizineckou komunitu.39 Co se týče charakteristiky Ruské imigrační komunity, vykazuje mezi cizineckými skupinami jeden z nejvyšších podílů v zastoupení žen.40 Jednou z příčin tohoto jevu může být snaha „ukrýt“ ženy a děti v bezpečnějším a jazykově příbuzném prostředí.41 Rusové se vyznačují taktéž vysokou mírou koncentrace do několika urbánních oblastí. Přibližně polovina jich žije v Praze.42 Specifickým rysem ruské komunity je její uzavřenost. Dušan Drbohlav však poukazuje České vysoké školy pro zahraniční studenty. Czech Open Institute [online]. 2004, s. 3-9. [cit. 2014-0307]. Dostupné z: http://www.czechschool.com/cz/doc/info.pdf 35 KOPECKÁ, L. Ruští studenti na českých vysokých školách. Media4us [online]. 2012 [cit. 2014-03-17]. Dostupné z: http://media4us.cz/cz/clanky/rusti-studenti-na-ceskych-vysokych-skolach 36 Cizinci: Vzdělávání – Popis aktuálního vývoje. ČSÚ [online]. 2008. [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/o/ciz_vzdelavani-popis_aktualniho_vyvoje 37 Výroční zpráva o činnosti vysokých škol za rok 2010. MŠMT [online]. 2010, s. 7. [cit. 2014-03-06]. Dostupné z: www.msmt.cz/file/18278/download/ 38 KOPECKÁ, L. Ruští studenti na českých vysokých školách. Media4us. [online]. 2012. [cit. 2014-0317]. Dostupné z: http://aa.ecn.cz/img_upload/23b87ad54f5cd99cdea7aaa84fc89434/rustistudenti.pdf. 39 BITTNEROVÁ, D. Smysl menšinových institucí v současné společnosti. BITTNEROVÁ, D. MORAVCOVÁ, M. (eds.) Etnické komunity: elity - instituce – stát. Praha: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, 2009, s. 19. 40 DRBOHLAV, D. Migrace a (i)migranti v Česku: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme?. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2010, s. 41. 41 Tamtéž, s. 113. 42 Tamtéž, s. 52-53. 34
15
na fakt, že právě ruská komunita je příkladem možné odlišnosti chování příslušníků etnické skupiny v závislosti na socioekonomickém postavení.43 Následující přehled nabídne základní informace o třech proběhlých výzkumech ruské/ruskojazyčné komunity v Česku, které budou sloužit jako materiál ke komparaci v praktické části práce. 4.1 Výzkum Dušana Drbohlava a kol., 1999 DRBOHLAV, D. Ruská komunita v České republice – výsledky dotazníkového šetření. In ŠIŠKOVÁ, T. Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001, s. 73-79.
Výzkum probíhající mezi říjnem a listopadem 1999 v Praze a Karlových Varech mapoval podmíněnost migrace, socioekonomické podmínky života Rusů v ČR, ale i v Rusku. Autoři se zabývali rovněž analýzou integračního procesu. Provedli dotazníkové šetření, které bylo doplněno hloubkovými rozhovory. Zkoumaná imigrační skupina byla tvořena převážně lidmi v mladším či středním věku s relativně vysokým vzdělanostním statusem a silnou ekonomickou aktivitou, kteří tedy neměli výraznější problémy s materiálním zajištěním svých rodin. Výzkum poukázal na tehdejší existenci silných push faktorů, kterými jsou například socioekonomická situace, zhoršující se dostupnost vzdělání či rozpad společenských vztahů ve výchozí zemi. Autoři došli k závěru, že ruská komunita je specifickou imigrační skupinou, pro níž je příznačná uzavřenost vůči majoritní společnosti. Charakter imigrace se ukazoval jako rodinný, s existencí silných sociálních vazeb. Zatímco vnější komunikace s majoritní společností byla omezená, komunikace uvnitř vlastní etnické skupiny byla naopak rozvinutá. Dušan Drbohlav představil hypotézu, že možná příčina takového dezintegračního chování může vycházet ze samotných imigrantů. Výzkumný vzorek vykazoval minimální míru participace v nejrůznějších organizacích nejen ve vztahu k majoritě, ale i k vlastnímu etniku. Drbohlav ve výzkumné správě spekuloval o krátkém čase, který uplynul od prvních porevolučních migrací, jako o příčině nezájmu k participaci. Zároveň předpokládal, že proces klasické integrace či asimilace v majoritní společnosti, který v době svého výzkumu neviděl, by mohl probíhat buď na úrovni izolovaných a početně a teritoriálně omezených jednotek imigrantů, anebo u nižších a méně majetných vrstev, kdy se jedinci například zapojením do pracovního procesu dostanou do každodenního kontaktu s majoritou, naučí se jazyk atd. Otázka jazyka, jakožto jednoho ze zásadních faktorů úspěšné adaptace, je u Rusů žijících v Česku rovněž velmi specifická. Rusové DRBOHLAV, D. Migrace a (i)migranti v Česku: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme?. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2010, s. 99-154. 43
16
totiž češtinu zvládají jen omezeně. Šetření, že spíše spoléhají na znalost ruštiny u české společnosti. Přes omezené vzájemné kontakty, způsobované mj. právě i jazykovou bariérou, většina tehdejších respondentů ohodnotila vztahy s majoritou jako uspokojivé.
4.2 Výzkum Natalji Volkové, 2009 VOLKOVA, N. Identita ruské komunity na území ČR a podíl její kulturní elity na sebeuvědomění Rusů. In BITTNEROVÁ, D. MORAVCOVÁ, M. (eds.) Etnické komunity: elity - instituce – stát. Praha: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, 2009, s. 86-93.
Autorka se při výzkumu zaměřila na široké spektrum respondentů a narazila u nich
na problém
pozitivní
sebeidentifikace
se
symboly
jakéhokoli
druhu.
Předpokládala, že zjištěný jev odpovídá procesu, jaký byl zaznamenán v ruských výzkumech z poloviny devadesátých let. Ty ukazovaly, že u Rusů došlo k zúžení repertoáru autorit a symbolů. Navíc se projevilo, že celé skupiny symbolů vyvolávají agresi a nepřijetí. Mezi citovanými výzkumy a výzkumem autorky už uplynulo přibližně deset let, došla tedy k závěru, že výraznější prvky agrese už nejsou přítomny. Většinou však byl přítomen ironický nadhled vůči všemu, co by se mohlo považovat za znak „ruskosti“. Většina jejích respondentů svou etnickou příslušnost vnímala „pokrevně“ či formálně (na základě toho, že rodiče jsou Rusové, že to mají v dokladech). Jako něco, co je všem Rusům společné a mělo by se udržovat i v zahraničí, respondenti uváděli ruský jazyk a ruskou kulturu. Autorka došla k zajímavému závěru ohledně participace respondentů na kulturním dění, neboť se nepotvrdil předchozí závěr Dušana Drbohlava, že Rusové navštěvují spíše ruské akce. Více než polovina jejích respondentů totiž uvedla, že se účastní českého kulturního dění. Ruské kulturní organizace pořádají akce určené i pro užší okruh lidí (pokud jde přímo o etnické Rusy), což podle autorky není motivováno sklonem k vlastní kulturní endogamii, ale spíše relativním nezájmem společenství o vlastní deklarované hodnoty. Na druhé straně jsou spolky otevřené i pro členy majority či lidi z jiných postsovětských států a za hlavní rys je považována znalost či ochota znát ruský jazyk a obecný kulturní rámec. Stav komunity podle autorky ukazuje na menší pocit homogenity, i přes to, že migrace většinou příslušníky etnika nutí k větší blízkosti a spojenectví z obavy o ztrátu vlastní identity. Komunita se sice hlásí ke svému formálnímu ruskému původu, ale jako spojnice uvádí spíše imaginární ruskou duši, kulturu a jazyk.
17
4.3 Výzkum Karla Sládka, 2010 SLÁDEK, Karel. Ruská diaspora v České republice: sociální, politická a religiózní variabilita ruských migrantů. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 144 s. ISBN 978-808-7378-496.
Autor prováděl výzkum ruské diaspory, za jejíž členy označuje nejen etnické Rusy, ale i ty, kteří sami sebe za Rusy považují (občané z jiných postsovětských států). Důvodem je přetrvávající identifikace těchto lidí s původní ruskou kulturou jako následek ideologického stírání národnostních rozdílů za éry Sovětského svazu. Autor vychází z definice diaspory jako rozptýlené národnostní/náboženské skupiny, která byla původně soudržná, a nyní žije rozptýleně v novém prostředí. Diaspora je ve Sládkově pojetí chápána jako důležitý fenomén v hledání vlastní identity v probíhající transnacionální migraci. Diaspory mají integrační funkci, vytvářejí jakési mosty mezi původní kulturou a tou v hostitelské zemi a v ideálním případě se právě diaspora stává novým domovem. V případě Rusů diaspora vykazuje, i přes snahy o její sjednocení, nejednotu. Organizace, sdružení a spolky jsou rozdrobeny. V této souvislosti autor poukazuje na fakt, že stejný jev byl patrný i u prvorepublikové emigrace. Vzorek tohoto výzkumu byl různorodý, tvořený potomky představitelů ruské meziválečné emigrace, lidmi ze socialistické imigrace a příslušníky z imigrace po roce 1989. Autor rozlišuje mezi pojmy emigrant a imigrant. Pojem emigrant používá pro označení lidí, kteří přišli v meziválečném období, a pro něž bylo nemožné se do země původu vrátit. Imigrant je pak chápán jako člověk usazený za éry socialismu, který se rozhodl v Československu zůstat. Terénní výzkum probíhal v Praze, Karlových Varech a Brně. I tento výzkum potvrdil fenomén, že část ruských migrantů vytváří izolované a uzavřené komunity žijící vlastní subkulturou. Stejně tak respondenti poukazovali na negativní postoje Čechů v souvislosti s událostmi roku 1968. Ve vztahu k jiným národům se projevila nespokojenost s tím, že si je lidé pletou s Ukrajinci či jinými národy ze Zakavkazské oblasti, poněvadž někteří Rusové sami sebe označili za vyšší sociální vrstvu. Ukázalo se také, že na rozdíl od ukrajinské imigrace, u Rusů v Česku prakticky neexistuje tzv. klientský systém. Ačkoli existují i ruské organizace, které za peníze nabízejí obstarávání nutných dokumentů. Srovnání zástupců různých migračních vln přineslo závěr, že mezi nimi panují názorové rozdíly, rozdíly pohledu na různé skutečnosti i v tom, jak pohlíží na krajany, kteří přišli v jiných obdobích,
18
za jiných podmínek. Někteří respondenti se vyjádřili o etnické solidaritě panující mezi Rusy ne příliš pozitivně a uvedli, že ve srovnání s ostatními národy je nízká. Na základě výzkumu autor došel k závěrům, že část ruské minority pohlíží na českou společnost kriticky a preferuje uzavřené komunity. Přesto však, podobně jako ve výzkumu Dušana Drbohlava, který byl uskutečněn o více než deset let dříve, respondenti neměli výraznější konflikty s majoritou a svůj vztah k Čechům označili jako
poměrně
kladný.
Styk
s českými
úřady
respondenti
nehodnotili
jako
bezproblémový, přesto však jako řešitelný. V oblasti religiozity se zástupci ruské menšiny různí, ale pravoslavná religiozita jakožto součást identity migranta převažuje. Pravoslavná církev je jedním z bodů migračních sítí, který přispívá k integraci ruských migrantů do české společnosti, ale vzdělanější střední vrstva se ukazuje spíše na okraji aktivit pravoslavných obcí.
5. Vymezení pojmu identita Konceptem identity se zabývá celá řada autorů, z nichž každý přináší své pojetí a vymezení pojmu. Identita může být definována jako kulturní, etnická sociální, národní, osobní atd. Přičemž někdy autoři pro stejnou/podobnou definici používají různé termíny, někdy se definice překrývají, jindy se objevují různá až protikladná pojetí. V zásadě lze vymezit dvě protichůdná pojetí: esencialistické a konstruktivistické. Esencialistické pracuje s identitami na úrovni jejich existence, lidé podle tohoto pojetí identity mají. Kdežto konstruktivistické pojetí je založeno na předpokladu, že identity jsou mnohočetné, rozčleněné a fluidní. Identitu lze chápat buď jako dynamický a interaktivní proces, nebo jako kulturou podmíněný konstrukt, tedy soubor vzájemně propojených a často spolu zdánlivě nesouvisejících kulturních jevů či postojů.44 S druhým uvedeným pojetím pracuje například Dana Bittnerová. Identita chápaná jako takový soubor jevů či postojů je sycena dalšími společně sdílenými kulturními hodnotami, nacházenými buď v každodennosti, nebo nově vytvářenými. Podle Dany Bittnerové je možné identitu pokládat za autonomní položku ve struktuře kultury, jelikož není věcí individuální, ale je jedincem přijímána a osvojována z kultury. Z tohoto pohledu identita lidem neslouží k pochopení jedné dimenze sebe sama, ale právě i k uvědomění vlastní příslušnosti k určité skupině. Autorka dále rozlišuje mezi Srov. např. KLVAČOVÁ, P. Biografie a identity cizinců usilujících o integraci do české společnosti: od "samozřejmé nerovnosti" k "nesamozřejmé rovnosti". Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2012, s. 9-11. 44
19
tzv. identitou deklarovanou a žitou. Deklarovaná identita představuje vědomé přihlášení se k určité skupině lidí společných etnických kořenů. Její koncipování zahrnuje řadu faktických i symbolických aktů, které slouží k utvrzení vlastní identity. Součástí deklarované identity je i tak zvaná etnická image, tedy vnější stylizace vedoucí k zvýraznění vlastní identity, nebo naopak směřující k postoji splynutí. Proti identitě deklarované stojí identita žitá ve smyslu každodenní zkušenosti. Autorka zmiňuje význam konfliktně prožívaných situací plynoucích z kulturní rozdílnosti. Uvědomování těchto konfliktních momentů pak vede k posílení vědomí odlišné identity.45 Střet s majoritou vede ke zjednodušování vlastní identity, jelikož cizinci často sahají po takových etnonymech, která jsou pro majoritu čitelná. Příkladem mohou být migranti z Ukrajiny rezignující za svůj původ z Podkarpatské Rusi. Dále mohou být redukovány vnější projevy identity, tedy například některé původně závažné symboly apod.46 Naproti tomu Csaba Szaló se soustřeďuje na formování identity jako na diskursivní praktiku a tvrdí, že identita sama o sobě existovat nemůže, vždy musí být vytvářena.47 Důraz je kladen právě na její měnitelnost a dynamičnost. Szaló zdůrazňuje, že identity nejsou inherentní vlastností osob, ale formami vědění o osobách. Autor rozlišuje mezi sebe-identitou a sociální identitou. Obě se řadí k prvkům utvářejícím sociální realitu a nejsou pouze odvoditelné z biologických, ekonomických či sociálních procesů.48 Sebe-identita je sebepoznáním člověka, které je vytvářeno jako mozaika různých typů sociálních identit. Sociální identita je specifická forma vědění, která popisuje osoby jako prvky kolektivit.49 Identity jako proměnlivé vědění o jiných a o nás samotných vědění jsou konstruovány v intersubjektivně založeném procesu interpretace. Žádná univerzální podstata identity, která má být objevena, neexistuje. Identity jsou soustavně produkovány v rámci strukturálních podmínek dynamické nestability a přechodné stabilizace.50 BITTNEROVÁ, D. Sebepojetí etnik v „otevřené“ české společnosti. In BITTNEROVÁ, D., MORAVCOVÁ, M. (eds.). Kdo jsem a kam patřím?: identita národnostních menšin a etnických komunit na území České republiky. Praha: Sofis, 2005, s. 8-10. 46 Tamtéž, s. 406-407. 47 SZALÓ, C. Sociologie formování identit. In NOSÁL, I., SZALÓ, C. (eds.) Mozaika v re-konstrukci: formování sociálních identit v současné střední Evropě. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2003, s. 15-16. 48 SZALÓ, S.., NOSÁL, I. (eds.) Mozaika v re-konstrukci: formování sociálních identit v současné střední Evropě. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2003, s. 8-13. 49 NOSÁL, I., SZALÓ, C. (eds.) Mozaika v re-konstrukci: formování sociálních identit v současné střední Evropě. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2003, s. 9. 50 SZALÓ, C. Sociologie formování identit. In NOSÁL, I., SZALÓ, C. (eds.) Mozaika v re-konstrukci: formování sociálních identit v současné střední Evropě. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2003, s. 17-18. 45
20
Obdobně, procesuálně, chápou identitu i Jadwiga Šanderová s Olgou Šmídovou. Identita je pro ně to, co lidé v konkrétních kontextech dělají.51 Jadwiga Šandeová uvádí, v odkazu například na Lamontovou nebo Bordieu, že konstrukce identit nemůže být libovolná, protože vždy probíhá v nějakém strukturovaném kulturním kontextu, na němž je do jisté míry závislá.52 Peter L. Bergrer s Thomasem Luckmannem pojímají identitu jako klíčový prvek subjektivní reality, přičemž mezí identitou a společností existuje dialektický vztah. Identita tedy může být chápána jako výslednice vztahu jedince a společnosti. Je utvářena během sociálních procesů, a jakmile je vytvořena, je udržována, obměňována a přebudovávána sociálními vztahy a procesy. Právě na základě oné dialektiky se autoři vymezují proti pojmu kolektivní identity a označují jej za zavádějící.53 Stejně tak Thomas Eriksen ve své monografii o etnicitě hovoří o dynamickém a mnohostranném procesu vytváření identit.54 Koncept sociální identity v jistém smyslu ztotožňuje s etnicitou, jakožto aspektem sociálního vztahu mezi osobami, které se pokládají za zásadně odlišné od členů ostatních skupin. Jde tedy o sociální identitu založenou na vztahu ke konkrétním „druhým“. Jak etnicita, tak sociální identita jsou obecně relativní a do určité míry situační.55 Eriksen chápe etnické identity jednak jako připsané, jednak jako získané. Jsou podle něj vklíčeny mezi situační volbu a vnější imperativy. Identity úzce souvisí s vnějšími podmínkami, což znamená, že identity se mohou měnit zároveň s tím, jak se mění společnost. Význam etnické identity se podle Eriksena stává rozhodujícím v momentě, kdy začne být vnímána jako ohrožená.56 Typickým případem, kdy dochází k přeformulování či oživení vlastní identity je migrace, protože skupinové identity jsou v situaci zvýšené interakce s druhými často posilovány, i když kulturní výměna s jinými skupinami (zejména majoritními) jejich světy každodenní zkušenosti mění. Eriksen rozlišuje dvě protichůdná pojetí identity: analogové a digitální, přičemž sám navrhuje hovořit o identitě jako o fenoménu
ŠANDEROVÁ, J., ŠMÍDOVÁ, O. et al. Sociální konstrukce nerovností. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2009, s. 9. 52 ŠANDEROVÁ, J. Takzvaný kulturní obrat v konceptualizaci nerovností. In ŠANDEROVÁ, J., ŠMÍDOVÁ, O. et al. Sociální konstrukce nerovností. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2009, s. 33. 53 BERGER, P. L., LUCKMANN, T. Thomas. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999, s. 170-171. 54 ERIKSEN, T., H. Etnicita a nacionalismus: antropologické perspektivy. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2012, s. 133. 55 Tamtéž, s. 33-63. 56 ERIKSEN, T., H. Etnicita a nacionalismus: antropologické perspektivy. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2012, s. 99-133. 51
21
analogovém, nikoliv digitálním. Digitální pojetí například tvrdí, že není možné občanem státu zároveň být i nebýt. Kdežto z analogové perspektivy mohou být zjišťovány stupně odlišnosti a podobnosti a lidé mohou být kouskem z toho i onoho. Přestože je identita elastická a může být vyjednávána, její manipulovatelnost není nekonečná .57 Ve své práci budu s identitou pracovat spíše v duchu konstruktivistického pojetí, jelikož se domnívám, že to, jak člověk pojímá svou identitu, se v závislosti na kulturním prostředí a podmínkách může měnit.
ERIKSEN, T., H. Etnicita a nacionalismus: antropologické perspektivy. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2012, s. 249-285. 57
22
EMPRICKÁ ČÁST 6. Cíle výzkumu Práce se zabývá identitou mladých Rusů, kteří v Česku sudují na některé z vysokých škol. Cílem je odhalit, jak pojímají sebe sama a jaký je jejich systém hodnot. Dále mě zajímá, jestli, popřípadě jak konkrétně, se jejich identita a hodnotový systém transformovaly/transformují v neruském prostředí. Mezi cíle výzkumu byly zařazeny také otázky o jejich reflexi prostředí ČR, majoritní společnosti atd. Jako dílčí cíl jsem si vytyčila také ověření předchozími výzkumy popisovaného trendu izolovanosti ruské migrační komunity. Zároveň jsem prováděním výzkumu ověřovala svůj výchozí předpoklad, že mladí Rusové, zvláště pak vysokoškolští studenti, se budou k výzkumu stavět otevřeně a vstřícně.
7. Cílová skupina Cílovou skupinu tvořili vysokoškolští studenti ruské národnosti, až na jednu výjimku také občané Ruské federace.58 Výběr probíhal náhodně, především přes sociální sítě.
Oslovila jsem své známé, kteří studují na různých univerzitách po celé ČR s dotazem, jestli nemají ve svém okolí ruského studenta/studentku, se kterým by byli schopni mi zprostředkovat kontakt. Tímto způsobem jsem dostala kontakty na čtyři dívky, které se všechny do výzkumu zapojily. Buď pouze do první fáze, kdy elektronickou cestou vyplnily anketu, nebo byly ochotné mi také poskytnout rozhovor. Všechny čtyři ochotně přijaly roli gatekeepera, jelikož šířily anketu mezi své známé a zprostředkovávaly mi další
kontakty.
Všechny
případy,
kdy
jsem
měla
možnost
potenciální
participanty/participantky59 oslovit osobně, byly úspěšné. Při osobním kontaktu byli participanti velice milí a vstřícní a ochotně přislíbili účast, i když ji třeba následně odmítli. Většinou však bylo nutné kontaktovat potenciální participanty prostřednictvím internetu či mobilního telefonu. Ať už nakonec přišla kladná či záporná odpověď, čekání na ni bylo vždy dlouhé, někdy nebyla odezva žádná. Vždy však bylo z nejrůznějších důvodů domlouvání přes sociální sítě (přes mobil jsem komunikovala v jednom případě) zdlouhavé a občas i zmatečné. Jednak z důvodu školní/pracovní
Jedna z narátorek má ruskou národnost a české občanství. Pojem participant/participantka používám pro označení tří dívek, se kterými jsem vedla krátké neformální rozhovory, a také pro všechny, kteří vyplnili anketu. Jako narátorky označuji dvě dívky, s nimiž jsem prováděla hloubkový narativní rozhovor 58 59
23
vytíženosti participantů, a pak také kvůli jazykové bariéře (má nedokonalá znalost ruštiny a jejich nedokonalá znalost češtiny). S většinou participantů, kteří vyplňovali elektronické ankety, jsem do kontaktu ani nepřišla. Vždy posílali vyplněné ankety zpět participantce, která je mezi ně rozšířila, a ta je pak přeposílala na můj e-mail. Podle svých slov dívky oslovily vždy větší množství lidí, s vyplněním jich však souhlasila pouze část. Ještě menší část z nich pak anketu skutečně vyplnila. Z vyjádření participantek jsem pochopila, že lidé, kteří patří do okruhu jejich blízkých kamarádů, (ve smyslu pravidelnějšího kontaktu a hlubších, dlouhodobějších vztahů) s vyplněním ankety neměli problém. V okruhu oslovených známých už byly pozitivní reakce řidší. Některým osloveným podle participantek vadilo, že jsou otázky příliš filozofické, a že se jim nad nimi nechce přemýšlet.
Jiní anketu považovali za ne zcela anonymní
a neměli zájem o sobě sdělovat požadované informace. Co se týče genderového zastoupení ve výzkumu, ze čtrnácti vyplněných dotazníků byly tři od zástupců mužského pohlaví. Mezi narátory nebyl zastoupen ani jeden muž. Celkem byli s prosbou o rozhovor osloveni tři ruští studenti. Jeden z nich spolupráci přislíbil, ale později si ji rozmyslel, další dva rovnou odmítli.
8. Etické aspekty výzkumu Anketa byla koncipována jako anonymní. Participanti byli pouze požádáni o vyplnění několika údajů, například věku, místa původu, délky a místa pobytu v ČR, univerzity, na níž se v Česku vzdělávají, atd. (viz příloha). Všechny ankety jsem obdržela zprostředkovaně přes čtyři participantky, s ostatními participanty jsem vůbec nepřišla do styku. Všech pět dívek, se kterými jsem si povídala osobně (ve třech případech se jednalo o jakési nezávazné krátké povídání, v dalších dvou případech pak šlo o narativní rozhovory) bylo seznámeno s tématem a cílem mé práce. Dívky také souhlasily s tím, že bude rozhovor nahráván na diktafon a následně zpracován za účelem vypracování bakalářské práce. Na otázku, jestli si přejí, aby jim byla změněna jména, většinou odpověděly, že toto rozhodnutí nechávají na mně. Ve třech případech participantky projevily zájem přečíst si výslednou práci. Nakonec budou v této bakalářské práci analyzovány pouze dva narativní rozhovory a jména v nich jsou fiktivní. Vzhledem k tomu, že se jedná o výzkum mezi ruskými studenty, byla anketa z původní české verze přeložena do ruštiny a následně po jazykové stránce zkontrolována jednou z participantek. U rozhovorů měly participantky na výběr mezi 24
ruštinou a češtinou. Pouze dvě z nich mě požádaly, aby rozhovor probíhal v ruštině. Oba narativní rozhovory probíhaly v češtině. Narátorky možnost vyprávět v ruštině zcela zavrhly. V jednom případě šlo o narátorku, která je českým jazykem okouzlená a usilovně se věnuje jeho studiu, tudíž nemá sebemenší problémy s konverzací v češtině. Druhá narátorka je bilingvní.
9. Metodologie výzkumu a výzkumné otázky Kvalitativní výzkum byl zvolen z důvodu zaměření se nikoliv na zisk množství reprezentativních dat, ale spíše na podstatu a hloubku zkoumaných jevů. Cílem takového přístupu je, aby odpovědi na výzkumné otázky směřovaly k odhalení podstaty problémů, čehož je možné dosáhnout pouze poznáním co možná nejširšího kontextu života participantů. Pro získávání dat byly zvoleny dva způsoby: ankety a hloubkové narativní rozhovory. Ankety byly vytvořeny s předpokladem volného a neomezeného vyjádření participantů. Obsahovaly sedm okruhů, přičemž v průvodním komentáři byli participanti požádáni, aby vypsali vše, co se jim v souvislosti s danými tématy vybaví (vzpomínky, asociace). Oproti očekávání však byly odpovědi ve většině případů stručné, často v rozsahu jedné až několika vět, někdy bohužel i povrchní či ne zcela odpovídající zadané otázce. Na druhé straně nutno podotknout, že přes svou stručnost mají odpovědi vypovídající hodnotu a participantům se často povedlo podstatu problému zhustit do několika řádků. Druhá část výzkumu je tvořena dvěma naracemi. Po dlouhých úvahách byla tato metoda zvolena proto, že mě jednak takový typ výzkumu zajímal, a za druhé proto, že analýza hloubkových rozhovorů může poukázat na možné intepretace problémů a zkušeností v plné šíři. Jsem si vědoma toho, že takový přístup nemá ambice na zobecňování, přesto si myslím, že hloubkové prozkoumání tématu alespoň u dvou osob může být jako doplnění k výsledkům anket přínosné. Ankety neposkytují takovou možnost odhalit hloubku vnitřních perspektiv a prožitků v celém sociálním kontextu, v různých sociálních rolích atd. A právě s ohledem na důraz ke komplexnosti zkoumaných jevů byla zvolena narativní analýza.
25
K naracím a z nich vyvozeným interpretacím je přistupováno s vědomím, že zprostředkovaný pohled je dočasný a ovlivněný momentální situací a kontextem.60 Ideálem biografického designu je rozhovor pojatý jako spolupráce mezi výzkumníkem a narátorem, proto jsem se ani nesnažila eliminovat svou subjektivitu. Rozhovory nebyly pojaty jako „výslech“, ale skutečně jako interakce mezi mnou a narátorkami.61 Navíc jsem si povídala s dívkami v mém věku, takže ani nešlo vytvořit autoritativní pozici, ze které bych mohla rozhovor vést. Díky otevřenosti obou narátorek se velmi rychle vytvořila atmosféra, jako kdyby se sešly dvě kamarádky. S oběma narátorkami jsem zůstala v kontaktu i po našem rozhovoru. Narativní rozhovor vychází z předpokladu, že pro interpretaci významů přikládaných jednotlivým zkušenostem a pro pochopení pohledu narátora na konkrétní zkoumané téma (v mém případě etapa života a studia v Česku) je nutné znát celý jeho příběh.62 Předkládané příběhy mají odpovídat představě převyprávění narátorova příběhu v rámcích, jež dávají smysl. Výzkumník se má při analýze snažit poukázat na spojnice mezi jednotlivými významy a tématy a hledat i další témata, jež z příběhu vyplývají.63 Zároveň jsem se zaměřila na odhalení tzv. kritických incidentů a jejich významu v životě svých narátorek.64 Ke zpracování narací existuje řada různých přístupů. Joanna Bornat zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat mezi dvěma prvky - životem a příběhem. Nesmí na ně však být pohlíženo izolovaně, neboť život je prostupován a tvořen příběhy.65 Při rekonstrukci příběhů jsem se částečně inspirovala metodou Rosenthalové a Rosenthala, která spojuje hermeneutické postupy a postupy textové analýzy s analýzou tematických polí. Analýza zkoumá odlišnosti vyprávění a života z hlediska aktuální řečové sebereprezentace. Při rekonstrukci hraje klíčovou roli rozlišení mezi vyprávěním a prožitým životem. Autoři navrhují postupovat od rozboru biografických údajů přes textovou analýzu a analýzu tematických polí k rekonstrukci příběhu, srovnání vytvářeného a prožitého příběhu a vytváření typů. Dále se zaměřují i na rozlišení druhů textu, jako například ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. et al. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007, s. 127-128 61 Srov. BORNAT, J. Biographical methods. [online], 2008, p. 349. [cit. 2014-02-25]. Dostupné z: http://oro.open.ac.uk/12333/1/Chapter_20.pdf s. 62 HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál, 2006. s. 176 63 CRESWLL, J. W. Qualitative inquiry research design: Choosing among five approaches. 3rd ed. Los Angeles, Calif. : SAGE, c2013, pp. 53-57 64 Srov. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. et al. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007, s. 134 65 Srov. BORNAT, J. Biographical methods. [online], 2008, p. 348. [cit. 2014-02-25]. Dostupné z: http://oro.open.ac.uk/12333/1/Chapter_20.pdf 60
26
vyprávění
s podkategoriemi
zpráva,
příběh,
epické
a
dramatické
vyprávění,
zprostředkovaný příběh, vyprávění coby důkaz, hodnocení, pohled do minulosti či do budoucna, vložené vyprávění, popis a argumentace.66 Jak už bylo uvedeno výše, cílem výzkumu je popsat aspekty identity ruských studentů českých vysokých škol. Formulovala jsem následující výzkumné otázky: -
Jak mladí Rusové vnímají svou národní identitu?
-
Jaký je jejich vztah k České republice a k Čechům?
-
Co pro ně v životě v zahraničí znamenají vazby s krajany?
FISCHER-ROSENTHAL, W. / ROSENTHAL, G. Analýza narativně-biografických rozhovorů. Biograf, 24, 34 odst. [online]. 2001. [cit. 2013-02-28]. Dostupné z: 66
27
10. Výsledky výzkumu 10.1 Analýza anket Celkem jsem dostala 14 vyplněných anket, z toho pouze v jednom případě participant odpovídal na otázky česky. Co se týče místa studia a konkrétní vysoké školy, tak nejvíce participantů bylo z Univerzity Palackého v Olomouci (5), dále z Vysoké školy báňské – Technické univerzity v Ostravě (3), z Vysokého učení technického v Brně (2). Po jednom zástupci bylo z Univerzity Karlovy, Českého vysokého učení technického a Vysoké školy ekonomické v Praze a z Mendelovy univerzity v Brně. Věk participantů se pohyboval od 19 do 29 let, přičemž nejsilněji byly zastoupeny ročníky z první poloviny devadesátých let minulého století. Délka pobytu participantů v Česku se pohybovala od jednoho do deseti let. Okruhy v anketě byly zaměřeny na témata: národní/etnická identita, životní hodnoty, vztah k ČR a Čechům, pojetí patriotismu a vztah s krajany. Téma vztahu s krajany bylo rozděleno na dvě otázky: vazby mezi etnickými Rusy a pohled na vrstevníky z jiných zemí bývalého Sovětského svazu.
Identita Co se týče chápání vlastní identity, většina participantů na prvním místě zdůraznila své ruství. Často uváděli ruskou identitu ve spojitosti s rodným ruským jazykem, v němž nejen mluví, ale i přemýšlejí, stejně tak jako jejich rodina. Rodina byla zároveň nejčastěji zmiňována jako hlavní životní hodnota. V souvislosti s ruskou identitou někteří participanti explicitně uváděli i patriotismus. Menší část participantů uvedla, že sice jsou hrdí na svůj ruský původ, ale mají ke své rodné zemi i výhrady (několikrát se například opakoval skeptičtější pohled na současnou ruskou politickou situaci). Dalšími, okrajověji zmiňovanými, hodnotami byly seberozvoj, vzdělání, svoboda, materiální zabezpečení. Pouze jeden participant uvedl, že sám neví kým/čím a je a co je pro něj důležité, hodnotil se jako neutrální. Pozoruhodná byla odpověď participantky, která uvedla, že se v Rusku v souvislosti s oblastí původu (Ural) identifikovala s konkrétnější uralskou identitou. Při pobytu v zahraničí však svou původní uralskou identitu opouští a identifikuje se se zastřešující ruskou identitou. Tři participanti uvedli jako důležitý jazyk ve svém životě také češtinu. Ne ve smyslu výčtu jazyků, kterými se domluví, ale 28
se zdůrazněním, že je to jazyk, v němž přemýšlí, nebo se o to alespoň snaží. A pouze jedna participantka jako součást podstaty svého života uvedla i ČR.
Česko a Češi Ve většině případů bylo Česko hodnoceno kladně až velmi pozitivně. Pokud participanti nezaujímali vyloženě nadšený postoj, snažili se vyjmenovat alespoň praktické výhody života v ČR. Pouze v jednom případě byla odpověď pojata jako výčet negativ – například ekonomické poměry či přílišná demokracie v ČR. Česko bylo kladně hodnoceno díky možnosti získat prestižní vzdělání. Participanti vnímají svůj pobyt v Česku především jako cennou životní zkušenost. Ojediněle někteří v souvislosti s Českem uvedli, že zde touží zůstat napořád. Několik participantů si naopak neumí představit, že by se po ukončení univerzity nevrátili zpět do Ruska. Většinou ale své plány do budoucna neuváděli. Češi byli přibližně v polovině případů hodnoceni jako přátelští, ochotní, zdvořilí či „v pohodě“. Z druhé strany jako negativa participanti nejčastěji uváděli českou konzervativnost a uzavřenost, která podle nich brání tomu, aby si mezi Čechy našli přátele. Většina participantů uvedla, že je jejich vztah k Čechům neutrální a kontakt s nimi se děje pouze na bázi nezbytnosti – nejčastěji tedy v prostředí univerzity. Mezi Čechy participanti mají, až na výjimky, pouze známé. Jako důvody byly uváděny: odlišná historie, kultura, společenský život, zvláště pak pojetí přátelství, či celkově jiná mentalita. Rusové vnímají české pojetí přátelství jako příliš formální. Pro ně je kamarád ten, se kterým člověk prožil i ty nejtěžší chvíle, a který je vždy připraven pomoct v jakékoli životní situaci. Ke kamarádovi je možné přijít kdykoli a z jakéhokoli důvodu a nikdy to nebude nevhod. Tuto představu přátelství Češi podle participantů nenaplňují.
Patriotismus Mezi definicemi patriotismu, které participanti uváděli, dominuje láska k vlasti. Dále je pro ně patriotismus hrdostí na vlast/rodný stát, úctou ke kultuře, tradicím a historii. Často se také vyskytovalo i aktivnější pojetí patriotismu. To pro participanty znamená například to, že jim není osud Ruska lhostejný. Cítí zodpovědnost za vlast, oddanost, snahu být pro Rusko užitečným, či dokonce připravenost přinést v případě potřeby pro svou vlast oběti, včetně vlastního života. Pouze pět participantů však na otázku, zda se sami za patrioty považují, odpovědělo jasně ano. Zbytek zdůrazňoval 29
lásku k rodné zemi, městu atd., na druhé straně se ale podle svých slov nemohou označit za patrioty, i když by chtěli. A to z nejrůznějších příčin: buď považují možnost se tak nazývat za zásluhu, což je spojeno s pobytem v Rusku a tím, že pro něj člověk aktivně něco dělá, nebo rozlišují mezi vztahem k vlasti a státu, popřípadě se ještě objevilo odůvodnění v souvislosti s nacionalismem. Participanti, kteří takové odůvodnění uvedli, se sami proti nacionalismu vymezili. Shodně argumentovali, že mnozí patrioti jsou ve skutečností nacionalisty, s čímž se oni ztotožnit nemohou. Nacionalismus je pro ně totiž spojen s útlakem a nenávistí. Krajané z řad etnických Rusů a ostatních zemí bývalého SSSR První otázka se týkala toho, jakou roli pro participanty při pobytu v cizí zemi hrají ostatní Rusové. Až na dva případy odpovědi poukazovaly na časté, ne-li klíčové styky s krajany. Jako důvody byly uváděny: stejný pohled na svět, vzájemná podpora a pomoc, díky níž se participantům tolik nestýská po rodné vlasti. Dva vymykající se názory byly od participantek, které i na jiných místech ankety zdůrazňovaly existenci vazeb k Česku. Buď jako důsledek dlouhého pobytu, nebo na základě významu života v Česku, českého jazyka a vztahů s Čechy pro danou participantku. V jednom případě uvedená odpověď začínala podobně jako všechny ostatní: „Člověk očekává setkání s lidmi podobného ducha, pohledu na svět….“, pokračovala však tím, že ve skutečnosti tomu tak je málokdy. Druhá participantka jako jediná uvedla minimální styky s krajany jako důsledek předchozích negativních zkušeností. Uvedla dokonce, že se nejedenkrát za své krajany styděla. Tento postoj však vyvozovala spíše od konkrétních špatných zkušeností s konkrétními lidmi než z ruství jako takového. Poslední otázka se týkala vztahu k vrstevníkům ze zemí bývalého SSSR. Opět, až na výjimky, byly odpovědi pozitivní. Participanti často zdůrazňovali, že se tito lidé od Rusů prakticky ničím neliší, že mají stejnou mentalitu, popřípadě že se jedná o stejný národ, politickými vlivy rozdělený do různých států. Historické konflikty podle nich na vzájemné vztahy nemají vliv. Další skupinka participantů představila přístup, pro který není národnost/státní příslušnost pro hodnocení lidí důležitá. Tito participanti uváděli, že důležitý je pouze charakter samotného člověka. Poslední skupinou jsou negativní hodnocení. Jedna participantka uvedla, že tady v Česku (podle jejích slov „v emigraci“) považuje lidi ze zemí bývalého SSSR za krajany, doma v Rusku jimi oporvhuje. Jiný participant uvedl, že jeho vztah ke Slovanům obecně je kladný, ne však
30
k ostatním východoslovanským národům, a to z nacionalistických důvodů. Další participant se vymezil pouze proti Ukrajincům. Z analýzy anket vyplynulo, že participanti, kteří přijeli do Česka primárně z čistě pragmatických důvodů (za prestižním vzděláním, cennými zkušenostmi ze života v cizí zemi) nemají tendenci vytvářet si k Česku silnější vazby a potvrzují spíše izolaci od majoritní společnosti. Kontakt s většinovou společností se odehrává především na úrovni nezbytnosti, ačkoli problémy či konflikty s Čechy nejsou zaznamenány. Vztahy jsou uspokojivé, navázání přátelství s Čechem však uvedlo minimum participantů. Důvody participanti vidí většinou v uzavřenosti a konzervativnosti Čechů. Na základě důrazu na vazby s krajany je možné konstatovat, že ani participanti sami nemají na vytvoření pevnějších vazeb, jež by překračovaly hranice nutných kontaktů a spolupráce se zástupci majority, zájem. V ojedinělých případech byly vykazovány vazby k českému prostředí, ať už na základě délky pobytu, okouzlení Českem jako takovým,
nebo
předchozími
negativními
31
zkušenostmi
s chováním
krajanů.
10.2 Narativní analýza Táňa Na narátorku Táňu jsem dostala kontakt od své spolužačky z univerzity. Rozhovor se uskutečnil v lednu 2014 v Olomouci. Přes internet jsme se s Táňou domluvily, že přijdu k ní na kolej, Táňa pro mě přišla k hlavnímu vchodu a než jsme došly do pokoje, vyprávění bylo v plném proudu. Kompozice vyprávění Kompozice příběhu je retrospektivní. Začíná v současnosti a následně se vrací do minulosti. Ke svému dětství a výchově se Táňa ve vyprávění vrací úplně na konci, až po prvním vypnutí diktafonu. Není to ani tak proto, že by bylo jejím úmyslem dětství z příběhu vytlačit, ale spíše proto, že se do předchozího vyprávění o zážitcích a zkušenostech spojených především se studiem natolik ponořila. Až po podrobném vyprávění o svém vzdělávacím procesu se plynule vrátila k etapě dětství. Vyprávění o dětství přitom odpovídá na důležité otázky o Tánině přístupu k životu, vztahu k ostatním lidem i o životních hodnotách a prioritách. Ve vyprávění se vyskytuje několik kritických incidentů, které jsou, stejně jako jejich důsledky, poměrně jasně vyjádřené a dobře odvoditelné. Témata vyprávění Táňa se mě na začátku ptala na podrobnosti o mém výzkumu, načež plynule přešla k etapě svého vysokoškolského studia. K jednotlivým tématům se opakovaně vracela, všechna se ale nějakým způsobem vztahovala ke vzdělání, leitmotivu příběhu. Hlavní prostor byl v Tánině vyprávění věnován tématu vzdělání. Kromě toho byla identifikována témata: rodiče, Česko a Češi, čeština, xenofobie a identita. Kapitoly s tématy jsou uvedeny v souladu se snahou o zachování posloupnosti Tánina životního příběhu.
Rodiče Táňa se narodila v roce 1989 v Permské oblasti v Rusku. Její rodiče se seznámili na univerzitě, kterou nyní dálkově studuje ona sama. O svých rodičích mluví s láskou
32
a úctou. Jak vyplývá z vyprávění, právě bez podpory a pomoci rodičů by Táňa do Česka nikdy studovat neodjela. V Česku žije už téměř tři roky. Vyprávění o dětství Táňa začíná popisem nestandardních výchovných metod svých rodičů, které sice tehdy vnímala jako projev nezájmu či lhostejnosti, z dnešního pohledu je ale oceňuje, jelikož z ní vyformovaly samostatnou a zodpovědnou bytost. Rodiče Táně od dětství dávali svobodu a vedli ji k tomu, aby poznávala realitu života na vlastní kůži. Táňa například vzpomíná, jak ji otec s sebou vzal na nějaké vykopávky, když byla ještě hodně malá. Otec měl plno práce a neměl čas se dceři věnovat, tak ji nechal jít několik kilometrů z polí, kde vykopávky probíhaly, samotnou zpět do tábora, jelikož měla hlad a na poli se nudila. Táňa vzpomíná, že tehdy přístup svých rodičů nechápala a občas jí to bylo i líto, jelikož ze svého okolí takový přístup neznala. Rodiče jejích vrstevníků se chovali jinak. Dnes o dětství Táňa mluví s úsměvem a jako o krásném období, byť jí v pohledu na rodičovský přístup částečně zůstává ta dětská, lehce ukřivděná, optika. Nicméně uznává, že z dlouhodobého hlediska měl takový přístup pozitivní efekt. Táňa vypráví, že měla několikrát chuť se rodičům za jejich „lhostejnost a nezodpovědnost“ pomstít tím, že se například vydala do neznámého lesa s cílem se ztratit. S úsměvem dodává, že jakási vnitřní intuice ji stejně vždy dovedla bezpečně zpět. Na druhé straně ale popisuje, že už v průběhu dětství začínala chápat, že jí rodiče svým přístupem projevují velkou důvěru. Ta v Táni formovala pocit zodpovědnosti. Dokládá to například příběh o tom, jak Táňa spadla ze stromu na staré prkno přesně mezi dva obrovské rezavé hřebíky. Vzhledem k tomu, že ji u toho nikdo neviděl, rozhodla se rodičům o své nehodě nic neříct, protože cítila, že by je zklamala. Rodiče také sehráli velkou roli pro Tánin postoj ke vzdělání. Po ukončení vyšší odborné školy se po vzoru rodičů přihlásila na studium historie na univerzitě ve svém rodném městě (viz kapitola o vzdělání). Ale i další rozhodnutí byla závislá na souhlasu/podpoře rodičů. Táňa například vzpomíná, jak se její matka snažila ovlivnit dceřin výběr vysoké školy. „…moje maminka například chtěla a doposud chce, abysem studovala práva. Vzhledem k úctě, kterou Táňa ke svým rodičům chová, byla připravená pokusit se jim vyhovět, i když její přání byla jiná. „Ale přesto jsem několik roků se hlásila na tě právnické obory, ale zase jenom není kvůli sobě, protože sem to přála. Já jenom můžu říct, že kvůli těm rodičům, protože sem fakt snažila se tam dostat. Jestli by to vyšlo, já by zkusila to studovat. Jestli ne, tak v pohodě. Vlastně když jsem přijela do Česka, moji rodiče chtěli, abysem hlásila na právnické obory, co sem udělala. Ale já prišla, sem udělala zkoušky a tak dál. „No tatínek: vidíš, sem složila zkoušky. 33
Moje body – sem nědostala! Jako tak, všechno. Klid.“ Ale já jsem se snažila. Já ukázala rodičům, že jsem chtěla, že jsem zkusila.“ I volba studia v jiném než rodném městě nebo v zahraničí byla plně závislá na rodičích. Nejen z hlediska finanční závislosti, ale i proto, že pro Táňu bylo a je nepředstavitelné jít proti zákazu rodičů. „…sem chtěla odjet několikrát studovat například do Moskvy nebo Petrohradu, nebo jednou do Vladivostoku. No to úplně daleko. Moji rodiče mi řekli: „Jakto? To je daleko! To nemůžeš tam!“…No prostě oni mi to nedovolovali. Pro nich to bylo jako, oni nemohli představit, abysem bydlela na kolejích, něco takového. Ale když šla otázka o vzdělání v zahraničí, to je uže byla úplně jiná otázka a oni to přijali. Řekli, že jestli sem fakt budu studovat: „Dobře, něco vymyslíme, nějak to uděláme.“ Táňa postoj svých rodičů prezentuje jako sázku na její vzdělání, i když ani „povolení“ k odjezdu do Česka nepřišlo hned. „Já jsem prostě přišla a řekla, že jedu do Česka. Oni řekli ne. Pak oni řekli: „No dobře, tak my o tom se, no…rozmyslím.“ A pak oni s tím souhlasili, ale určitě z toho pohledu, že sem budu mít to vzdělání. Jenom kvůli tomu. Jinak by na to nesouhlasili.“ Kromě oboustranného strádání z odloučení rodiče kvůli prestižnímu vzdělání své dcery na sebe vzali i značné ekonomické břemeno. Za takový postoj Táňa opakovaně vyjádřila svým rodičům vděčnost. I když si podporou pro své studijní plány do budoucna (magisterské studium) není úplně jistá, je optimistická. „Protože mám ještě kmotru, která řekla, že jestli budou moji rodiče mít nějaký problém s penězi, tak mi pomůže.“ Téma rodičů má velmi emotivní náboj. Stesk po rodném Rusku je založena na stesku po konkrétních lidech, a to především po rodičích. „…že prostě já občas chci nejčastěji se dotknout matky, otce. (…) Ale pro mě vždycky tak fajn vědět, že teďka já pilně studuju, něco na univerzitu dělám. A vím, že tam ve vedlejším pokoji sédi moje matka, dívá se na televizi. To prostě takóvy příjemny pocit. To určitě dává jenom domov a občas potom musí se stýskat, to jo.“ Vzdělání Po absolvování základní, střední a vyšší odborné školy, kterým Táňa ve vyprávění
nevěnuje
prostor,
začíná
zevrubně
popisovat
svůj
život
jako
vysokoškolačky. O studiu na univerzitě snila a připravovala se na něj celý život. Předchozí stupně vzdělání v příběhu nedostaly prostor, protože pro Táňu dnes nemají význam. „Prostě já jsem v dětství vždycky představovala, jak sem studuju na univerzitě. Jak to musí vypadat. Když sem nechtěla studovat na základce, sem hrála hru, že sem TEĎKA už na univerzitě. A tě ukoly, které dostávala na základce, to jako na tu 34
univerzitu. A to vždycky šlo trošku líp, to úplně jinak. Že sem vždycky prostě připravovala na tu univerzitu, že já jednou jijo budu mít, budu mít ji děnní, a kvůli těm hrám sem měla nějakou určitú tu předstávu.“ První pokusy o studium na univerzitě ale nebyly podle Tániných představ. Kromě toho, že do výběru zasahovali rodiče, byly tu ještě i jiné faktory, například nejlepší kamarádka. Kvůli ní si Táňa dala přihlášku na obor, o který vůbec neměla zájem. Nakonec sice skončila na studiu historie, o které zájem měla, nicméně okolnost dálkového formy studia situaci posunula jiným směrem. Při přijímacím řízení se sešla řada komplikací a administrativních nedorozumění, kvůli kterým mohla Táňa nastoupit jen dálkové studium historie. Ačkoli opakovaně žádala o přeřazení na denní formu studia a splnila všechny předepsané požadavky, nepovedlo se. „A nemá ráda studuju dálkově, to mi vůbec nevyhovuje. A já jsem měla všechny předpoklady a podmínky, aby oni mě převedli do denní skupiny, a já jsem byla souhlasna, že mi dají ten ročník pozdějí. Že nějak na všecko, já jsem fakt měla všecko, aby oni mě jako převedli. Ale studijní oddělení to nechtělo. Oni měli místo. Až několik. Takže já mohla to udělat, ale já nechápu, proč oni mi to nechtěli udělat. I jsem vlastně začala hledat tu inou možnost, jak studovat děnně, ale něgde indě.“ Táňa tehdy stále před rozhodnutím, jestli zvolit jinou univerzitu/jiný obor v Rusku a platit za něj, jelikož každé další studium je v Rusku zpoplatněno, anebo vyjet s podobnými náklady studovat do ciziny. „Vlastně kvůli nim jsem přijela do Česka, jestli můžu říct.“
Táňa bere
nemožnost studovat svůj obor v Rusku prezenční formou jako křivdu, a proto už z principu volila jinou možnost, než za vyhovující studium na ruské univerzitě platit. Rozhodla se tedy hledat vyhovující vysokoškolské vzdělání v cizině. Česko nebylo první Táninou volbou. První impuls studovat mimo Rusko Táni dala exkurze po Krakovské univerzitě v Polsku. Univerzita jí natolik nadchla, že zatoužila tam studovat. Později ale zjistila, že to pro ni není správná cesta. Táňa totiž zastává názor, že aby mohl člověk v nějaké cizí zemi žít a studovat, musí zvládat, nebo alespoň mít předpoklady ke zvládnutí jazyka dané země. A v případě polštiny cítila, že to není možné. Nedařilo se jí najít doma v Rusku vhodného učitele/kurzy, které by ji na studium v Polsku připravily. A jet do Polska bez jazykové přípravy Táňa odmítla. „Protože já nemůžu domlouvat nějaký kurzy v tom Polsku, protože neovládám tu polštinu. (…) Tak proto jsem myslela, že musím nějak to, odbočit nějakým jiným směrem. I byla jsem na výstavě mezinárodního vzdělání, tam byli tě kurzy vlastně v Praze. A to byl asi jediný kurzy jazykový, přípravy na studium v českých univerzitech.
35
Jako to, co by mi vyhovovalo. Protože jsem chtěla to zahraničí, ale nechtěla jsem úplně na Západ.“ Takovým způsobem se Táňa dostala k volbě Česka pro své další studium. Před odjezdem do Česka absolvovala Táňa v Rusku čtyři měsíce výuky češtiny, s jejíž kvalitou však nebyla zcela spokojena. Do Česka přijela se skupinkou několika dalších Rusů ze svého města, zkušenost s nimi ale nebyla dobrá. To, co uváděli jiní participanti jako základní funkci krajanů, tedy podporu, pomoc a soudržnost, Táňu minulo. Společně se svou skupinou Táňa nastoupila do přípravných kurzů pořádaných Karlovou univerzitou. S krajany se potkávala nejen ve škole, ale i na kolejích. Šlo ale o to, že se jen potkávali, hlubší vztahy mezi nimi nevznikly. „…že nejspíš nějakú pomoc dostala jsem od Čechů, Američanů nebo ještě nějakého cizincu, než od nějakého svojeho Rusa.“ Táňa se pak rozhodla opustit kolej a hledat privát, a když své známé z koleje oslovila s nabídkou společného bydlení, oni odmítli. „A já jich několikrát ptala, že nechtějí jako oni spolu něco hledat. Řekli ne. A pak najednou, oni přemysleli, že jim to taky vyhóvuje, že oni načli taky něco hledat. Ale pak nemohli najít jediného, ještě jednoho člověka, koho. I ptali mně. A já jsem uže našla pokoj a mě to všecko vyhovuje a něchce jako jít, tam všecko v pohodě.“ Toto je moment, kterým započalo Tánino postupné odlučování od společnosti svých krajanů. Do té doby se jednalo o částečnou izolovanost, která vycházela především od ruského okolí. Aktem přestěhování z koleje nastala Tánina vědomá postupná distance. Dnes jako důvody k distanci Táňa uvádí nejen tyto přechozí špatné zkušenosti, ale i to, že jí kontakt s Rusy občas překáží při studiu češtiny. První rok pobytu v Česku Táňa strávila v Praze, kde navštěvovala již zmíněné přípravné kurzy při Karlově univerzitě. Díky tomu, že pro obor, který studuje v Rusku, potřebovala třicet hodin praxe v muzeu, se Táňa dostala do prostředí Národního muzea. Práce v muzeu její život v Česku výrazně ovlivnila hned v několika směrech. Táňa mimo jiné výrazně pokročila ve studiu češtiny, především ale získala české přátele, kteří jí začali se záležitostmi v Česku pomáhat. Přátelé z muzea následně sehráli klíčovou roli při Tánině výběru univerzity v Česku. Po absolvování kurzů se Táňa přihlásila jak na Karlovu univerzitu, tak na Univerzitu Palackého. Vzhledem k tomu, že prostředí Prahy už trochu znala a měla tam alespoň nějaké známé, inklinovala k tomu, že bude studovat na Karlově univerzitě. Navíc se do Olomouce na první pokus ani nedostala, přijali ji až na odvolání, které za ni tajně napsali přátelé z Národního muzea. Ti totiž byli přesvědčeni, že v Olomouci bude Táňa šťastná. Především díky jejich iniciativě skutečně odjela studovat do Olomouce a dnes je jim za tuto pomoc velmi vděčná. „Oni 36
mě řekli pak, že: „Teďka ty máš tu vybrat, jako to záleží na tebe. Jako jestli ty tady zůstaneš, my budem rády, budem my dál spolupracovat. To jako fajn. Ale přesto bylo by lepší, aby ty jsi odjela.“ No a tak jsem moc dlouho přemýšlela a vlastně odjela a teďka nelituju toho. A naopak jsem moc ráda, že já odjela z té Prahy. Tady fakt je všecko úplně jiné než v Praze.“ Od Olomouce Táňa dostala to, po čem celý život toužila, a proto ji částečně považuje za svůj domov. Naopak období života v Praze vnímá především jako špatné a cizí. „Protože tady v Olomouce sem prostě dostala uplně VŠECKO, jak sem to představovala. A občas ještě líp. Prostě když se tě splnil nějaký sen, to jako fakt. Kvůli tomu možná asi se cítím tady jako dóma.“ Táňa se snaží maximálně plnit svůj plán a zároveň slib rodičům, že bude v Česku usilovně pracovat na své kvalifikaci, aby co nejvíce vylepšila své šance pro zisk lukrativního zaměstnání. Snaží se absolvovat co nejvíce předmětů na svém oboru, navíc v současné době dokončuje ještě další internetový kurz, aby mohla v Česku vyučovat ruský jazyk. Díky tomu, že nakonec našla jinou možnost, jak se studijně realizovat, přestala Táňa tolik řešit nevyhovující systém dálkového studia v Rusku a rozhodla se, že školu dokončí. „Oni nechtějí, abysem studovala děnní, já budu studovat dálkově.“ Dvakrát ročně, po skončení zkouškového období na české univerzitě, tak odjíždí na výukový blok zakončený zkouškami v Rusku.
Česko a Češi O výběru Česka jako cílové země, příjezdu a studiu pojednává předchozí kapitola. V této kapitole se zaměřím spíše na vývoj vztahu k Česku a zejména češtině, která je pro Táňu hlavním cílem i motivací do budoucna. Táňa zastává názor, že cizinec má povinnost zvládnout jazyk cílové země, pokud v ní chce žít. Proto od začátku, ještě i před příjezdem do Česka, přistupovala ke studiu češtiny velmi zodpovědně až perfekcionisticky. Vzhledem k tomu, že v prvních týdnech a měsících pobytu v Česku měla omezenou znalost češtiny, měla z kontaktu s Čechy strach. Ten začal opadávat až s postupným odstraňováním jazykové bariéry. Z předchozí rekonstrukce příběhu také vyplynulo, že k tomu, aby si Táňa hledala rychlejší cestu mezi Čechy, jí přinutily neuspokojivé vztahy s ruskými krajany a také povinná školní praxe v muzeu. Když se rozhodovala, do jakého muzea pošle žádost, byla připravená vybrat si jedno z menších pražských muzeí. Nakonec se rozhodla poslat dopis, napsaný špatnou češtinou, i do Národního muzea. Příchozí kladná odpověď šokovala. Nakonec Táňa 37
do muzea nastoupila a místo povinných třiceti hodin tam strávila půl roku jako dobrovolník. Nástup do muzea byl zlomovým momentem, který měl stěžejní dopady pro další Tánin život v Česku. Dostala se tam do pravidelného kontaktu s češtinou, zvykla si na ni a především se přestala bát mluvit. Zároveň se tam odehrálo několik situací, které Táně dodaly motivaci a sebevědomí. Jako nejvýraznější moment vnímá škodolibý a ne úplně povedený vtípek svých kolegů, který se nakonec změnil v jednu nejefektivnějších lekcí, které Táňa při svém procesu integrace do českého prostředí mohla dostat. Kolegové jí nabídli, že jí doporučí knihu o české historii, kterou by si určitě měla přečíst, pokud se chce naučit česky a dozvědět se něco o české kultuře a historii. A protože prý není možné začít studovat dějiny a literaturu nějaké země od poloviny, dali jí k přečetní starodávnou rozsáhlou Pověst o Brunclíkovi. Ta byla napsána starou češtinou, navíc i švabachem. Táňa však knihu přečetla, čímž své kolegy šokovala. „Ale přesto, já na nějaký okamžik jsem pochopila, že já umím číst česky.“ Táňa se přestala češtiny bát. Uvědomila si, že se chce umět česky, a toho dosáhne jen tak, že bude s češtinou pravidelném kontaktu. „Vlastně to zas záleží na tom: jestli ty chceš, tak to uděláš. No, prostě: já když jsem šla na tyhlety jako dost složitý věci, sem jako vstávala před nějakou určitou zedí, že sem mohla prostě vzít jako se otočit a prostě vykašlat na tohle. Ale přesto, že sem snažila se nějakým způsobem to zvládnout, tak sem se nejblíž seznámila s tou češtinou a mě to začalo líbit.“ Táňa si je vědoma, že legrácka kolegů byla ve své podstatě škodolibá, přesto ale situaci vnímá pozitivně. Především proto, že sama sobě i okolí dokázala, že je v jejích silách si s češtinou poradit. Kromě tohoto vtípku a jedné nepříjemné situace s kolegyní (viz kapitola o xenofobii) Táňa mluví o práci v muzeu jen pozitivně. Kromě rozhodnutí s univerzitou kolegové z muzea Táně pomáhali i při řešení „běžných“ starostí v životě cizince v Česku: „…že já například na úřadě v Praze na ministerstvu vnitřka nemohla něco řešit, tak jsem se prostě snažila si zapamatovat všecko, co oni mi říkají nebo co oni mi dávají a pak jsem šla do toho muzea vlastně k těm známým a říkala: „Vot mě dali tohle, řekli tohle. Co já s tím mám dělat?“ A přesto, že například moja vedůcí vůbec většinu mojich problémů nemohla pochopit a porozumět, protože ona jako není cizinka, ale prostě ona vždycky se snažila si prostě dojít, o co jde. Takže jako vždycky sem, nějak to bylo řešeno.“ Specifickou pozornost Táňa věnuje úředníkům, s nimiž přichází jako cizinka do styku velmi často. Ve vyprávění o úřednících je jasně vydělena opozice: dobří – špatní. Přičemž dobří jsou úředníci ministerstva vnitra z pobočky v Přerově, špatní 38
naopak ti v Praze. Pražské úředníky ministerstva Táňa popisuje jako arogantní, lhostejné a povýšené. Zároveň vysvětluje, že podle ní nejde o osobní motivovanost takového jednání, spíše o obecný přístup úředníků. S přestěhováním do Olomouce Táňa začala své záležitosti ohledně pobytu v Česku řešit na přerovské pobočce ministerstva. Tam jí úředníci svým kladným a vstřícným přístupem zpočátku šokovali. Tyto dojmy Táňa ilustruje příběhem o prodlužování víza. K tomu je totiž potřeba doložit místo bydliště v ČR, což jsou pro Táňu vysokoškolské koleje v Olomouci. Adresa, kterou udala univerzita, se však neshodovala s adresou v systému ministerstva. Táňa tuto nesrovnalost řešila přes dva měsíce a je přesvědčená, že bez vstřícného přístupu úředníků by nebylo možné jí zvládnout. „…jestli bysem to řešila v Praze, já myslím, že by mě už dávno deportovali.“ V současnosti je Táňa obklopená většinou českými přáteli a známými, popřípadě jinými cizinci. Ví, že jsou to lidé, na něž se může obrátit, když bude potřebovat. Zajímají se o ni a čekají na ni, když se vrací z Ruska. Kamarádi v Česku jsou ti, s nimiž je často v kontaktu, a kteří si na ni vždy udělají čas. Přesto je Táňa vnímá jakoby dočasně, v souvislosti s etapou studia a života v Česku, v souvislosti s „obdobím mládí“. Naopak kamarádi v Rusku představují trvalou hodnotu na celý život. V takovém vztahu není důležitá intenzita kontaktu, ale pocit sounáležitosti daný délkou přátelství a množstvím zvládnutých životních zkoušek. „To je tě skuteční kamarádi, které já vím, že já můžu s nimi němluvit spolu, já nevím, rok kvůli něčemu. Ale já vím, že když mě něco stane, já zavolám a oni první, kdo přijdou.“ V závěru Táňa přechází ke svému celkovému hodnocení Čechů. K ilustraci používá jednoho svého známého, který jí sice pomáhá, ale jen proto, že ho zajímá, „jak myslí ruský člověk“, jinak by to nedělal. A toto je podle Táni zobecnitelný model přístupu Čechů: pomáhají rádi, ale jen když v pomoci vidí i nějaký zisk či výhodu pro sebe. Navíc Táňa prezentuje názor, že Čechy často samotné od sebe nenapadne nabídnout pomoc, a že tím signálem, který v Češích vzbuzuje nutkání pomáhat, je pocit, že ten druhý je v jistém ohledu slabší. Na základě takového vnímání Čechů Táňa začala využívat strategii, kterou označuje jako „blbou cizinku“. „Já blbá cyzynka. Já míň než ty. Ty musíš prostě mně pomoct. A to je funguje. U hodně Čechů to prostě ihned to zapne….“ Dalším příznačným rysem Čechů je podle Táni to, že jsou na první pohled otevření, ale je to skutečně jen na první pohled. „A já vidím Češi, že oni vždycky takový vypadá tak otevřeně, a pak, když se začínáš trošku nějak se týkat toho člověka, tak on ihned – je distance.“ Přesto však Táňa nakonec zdůrazňuje, že své hodnocení nemyslí 39
ve zlém. Na základě svých špatných zkušeností se sama vyhýbá hodnocení lidí na základě jakýchkoli stereotypů. Výše pro ni stojí hodnota každého člověka jako individuální bytosti a jeho charakterových vlastností nezávisle na původu, vzhledu atd. Čeština Táňa věnovala češtině velkou pozornost už před příjezdem do Česka. Kurz češtiny, který absolvovala v Rusku, nenaplnil její očekávání. Táňa cítila, že úroveň výuky nesměřuje k tomu, že by se po jejím absolvování mohla v Česku domluvit. Z vyprávění o výuce češtiny na přípravném kurzu v Praze je také cítit nenaplněné očekávání. Táňa si ho uvědomila ale až zpětně. Nejde ale o kritiku kvality či organizace samotných kurzů, spíše o Tániny vyšší ambice ve studiu češtiny, které si tehdy ještě naplno neuvědomovala. Až při práci v muzeu si uvědomila, že se nechce česky jen domluvit, ale že chce češtinu ovládat a rozumět jí jako rodilý mluvčí. Táňa vyprávění o češtině začíná příběhem o tom, jak se jejich výuková skupina na přípravném kurzu bavila slovy končícími na –dlo. Slova s tímto sufixem mají v ruštině pejorativní zabarvení, proto podobně znějící česká slova připadala mladým Rusům velice vtipná. Jedná se o dobu těsně po příjezdu, kdy šlo o první seznamování s češtinou. Je zajímavé, že tady se ještě Táňa identifikuje jako plnohodnotná součást ruské skupiny. Postupně Táňa začala pociťovat, že nedokáže proniknout hlouběji do jazyka a začít ho chápat v logických souvislostech. Tento stav v Táně vyvolával pocit strachu, který zažívala pokaždé, když měla na veřejnosti mluvit česky. Táňa pro ilustraci vypráví příběh z jednoho pražského obchodu. Nedorozumění vzniklo na základě podobného znění dvou slov se zcela odlišným významem v ruštině a češtině (české uspokojit se je velmi podobné ruskému slovesu s významem uklidnit se). Táňa byla v obchodě se skupinkou svých známých a jeden z nich se začal rozčilovat. Ostatní ho rusky vyzvali, aby se uklidnil. Neznámý muž je upozornil na to, že takové jednání je na veřejnosti nevhodné. Táňa sice dnes podává historku velmi vtipným způsobem, z kontextu ale vyplývá, že na ni osobně měl zážitek daleko hlubší vliv – posílení strachu používat češtinu na veřejnosti. Zlom v Tánině vztahu k češtině započal až v Národním muzeu, kde se seznámila s češtinou jako s jazykem každodenního života, ne jen izolovaně jako na přípravných kurzech. Aby mohla v muzeu pracovat, musela Táňa češtinu používat. Postupně zjistila, že se jí jazyk líbí. „I já můžu říct, že asi za ten měsíc, který já začala tam mít tu praxi, já 40
jsem dostala z té češtiny hodně víc. Možná, na jedné straně, že to prostě kvůli tomu, že sem byla přinucena k té češtině. A na druhé straně možná to, že mě bavila. To, co bylo spojeno s toj chistorijej.“ Táňa se na chvíli zastavuje u popisu své náplně práce. Vypráví, jak pracovala s archivními materiály týkajícími se například okupace z roku 1968, a že díky nim získala jiný úhel pohledu na danou problematiku. Neztotožňuje se ani s jednou verzí výkladu události, pouze říká, že u některých pasáží měla dojem, že to, jak Rusové událost interpretují, se nezakládá na pravdě. Zvládnutí češtiny Táňa pojala jako výzvu. „To bylo složitější možná pro moje pochopení, že sem přijela: ihned historie, něco takovo. Na jedné straně to bylo složitější, na druhé straně mě to bavilo víc, než když my tam sédime a píšeme, já nevím, nějaký dialog nějakých lidí o počasí. Poslední, co jsem chtěla vědět.“ K Tánině aktivnímu přístupu k češtině přispěla i negativní zkušenost s krajany. „Sem cyzynka. Nějaký pomoci, podpóry od nějakých svých známych nedostávám a tak dál. Tak sem měla prostě velku depresi a sem chápala, že sem prostě… Já zůstala sama uprostřed společnosti.“
Táni tehdy vlastně jiná
možnost ani nezbývala. Je velmi pravděpodobné, že přístup, který k životu v Česku Táňa zaujala (otevřenost vůči majoritní společnosti, aktivní přístup k češtině), by časem vedl k podobnému výsledku, i kdyby nedošlo od odloučení od ruskojazyčného prostředí. Nepochybně by ale tento proces probíhal pomaleji a ne tak ostře. K tomu, aby se mohla Táňa alespoň pokusit plnohodnotně v českém prostředí fungovat, bylo nutné nebýt izolovaná. Na základě okolností tak vedla přímá cesta od ruských krajanů do české majoritní společnosti. Táňa vypráví, že proces jejího pozitivního vztahu k češtině se nerozběhl hned, ale až po nějaké době práce v muzeu. „To něpřišlo najednou. To je byl dost dlouhý takový jako. Na začátku to byl zvyk na nějakou češtinu, pak sem měla k tomu se přizpůsobit, protože měla s tím něco dělat, a pak sem prostě najednou pochopila, že mě to líbí a já CHCI toho víc, než mám.“ Táňa se začala češtině věnovat i svůj volný čas, zaměřila se na rozšiřování slovní zásoby. Tehdy se pod vlivem prostředí muzea orientovala především na knižní a archaickou vrstvu jazyka. Se smíchem podotýká, že jako následek tehdejší aktivity dnes používá archaické výrazy společně s novotvary a spisovná slova s nespisovnými, jelikož zatím není schopná tyto jemné rozdíly rozlišovat. Díky přečtení náročné Pověsti o Brunclíkovi Táňa zjistila, že se není čeho bát, a že i když neporozumí všem výrazům, taková činnost jí jen prospěje. Začala tedy číst české knihy a dívat se na české filmy. „Takže byla moc dlouho taková doba, že jsem se dívala JENOM na český dabing asi všecko.“ 41
Z vyprávění je cítit, že Táňa má skutečnou ambici zvládnout češtinu na takové úrovni, aby se co nejvíce přiblížila rodilým mluvčím. To má ale za následek odcizení od svého rodného jazyka – ruštiny. „Mám problém občas po skypeu mluvit se svými rodiči, protože dost často začínám davat nějaký určité slova v češtině, na který zvykla.“ Táňa tento proces sice hodnotí jako nežádoucí, nicméně je s ním smířena. I přes tyto „ztráty“ pro ni zvládnutí češtiny zůstává hlavním cílem. „Ale já prostě chápu jednu takovou věc, že pokud se něnaučím myslet česky, já nebudu umět ani psát vlastně. (…)Na druhé straně, jestli sem fakt chci, to co sem chtěla udělat: mysleť, mluvit i psát na té češtině, já to určitě sem někdy měla přijít k takové situaci. Já nemůžu říct, že já to ztrácím úplně jako všecko, to ne. Ale sem potřebuju vždycky nějaký čas a okamžik, aby nějak na tu ruštinu nějak zas narovnat. Protože pro mě taky byvá, není to jako stres. A to vždycky když prostě sem přijedu dómu, a najednou kolem mě nějaký nápisy a reklama a já tak: „Hhh, ruský písmenkáááá! Kolem ruské písmenka!“ No to je zas ta otázka vlastně. Takový toho zvyku, vlastně co vidíš kolem sebe.“ Proces „ztrácení ruštiny“ Táňa ilustruje dvěma příběhy z prostředí ruské univerzity, kdy jednou odevzdala práci plnou chyb, a podruhé měla problém rozumět výkladu své vyučující. První historku uvádí Táňa hodnocením aktuálního stavu. Podle svých slov momentálně nemá ani ruštinu, ani češtinu, ale spíš nějaký vlastní jazyk. Tak jako nechává své práce v češtině kontrolovat svými kamarády, tak i školní práce v ruském jazyce nechá vždy před odevzdáním zkontrolovat svou matkou nebo přáteli. Minulé léto musela jednu práci odevzdat krátce po návratu z Česka, a proto ji odevzdala, aniž by ji četl někdo další.“…a dokonce ten Word. Sem na něho spolihála. On nic mi tam nepodtrhnul. Když je chyba, on vždy to podtrhává. A tady nic. Jako všecko v pohodě. Sem byla překvapená: „No, sem taková chytrá!“ V práci však byla řada slov, kterým ruský vyučující neměl šanci rozumět, protože se jednalo o české výrazy napsané azbukou. Táňa vypráví, že ji vyučující nejprve podezíral z provokativního žertíku. Táňa byla nucena mu vysvětlit, že studuje i v Česku, a už se občas v ruštině ztrácí. Nakonec se i vyučující nad její prací dobře pobavil. Táňa to explicitně nezmiňuje, ale je jasné, že jejím snem je dosáhnout bilingvismu. Na několika místech ve vyprávění mluví o tom, že si chce uchránit svou identitu, kterou spojuje především s ruským jazykem. Nyní si například nedostatek rodného jazyka kompenzuje sledováním filmů a seriálů s výhradně ruským dabingem.
42
Identita Táňa sama sebe nejprve prezentuje jako člověka hlučného, komunikativního a zábavného. Později však přizná, že je to jen maska, sociální role. Táňa rozlišuje mezi dvěma typy svých současných sociálních rolí. První z nich je role šaška, jak ji sama nazývá. Je to role, kterou hraje ve škole a přijala ji, jelikož byla volná. Mluví o ní odosobněně a zdůrazňuje, že s jejím vnitřním já má tato role málo společného. V prostředí univerzity hraje postavu otevřeného a výrazného člověka, kterého mají všichni rádi. Přesto prý málokdo ví, co se skrývá pod maskou. Ve skutečnosti se Táňa považuje za uzavřeného člověka, nemoderního v tom smyslu, že jí nic neříkají způsoby trávení volného času dnešní mládeže. Přestože díky své deklarované otevřenosti a komunikativnosti má mnoho známých. Pravých přátel, kterým je ochotná se otevřít, má jen pár. Druhá role je zcela odlišná. Je to role, kterou Táňa přijala až v Česku – role cizinky. Nejedná se o to, jak ji vnímá okolí, ale jak se prezentuje sama. Tato role Táňu nutí být otevřeným, pozitivním a usměvavým člověkem. Táňa postupem času došla k přesvědčení, že právě takové chování je pro bezproblémový život v Česku nejefektivnější. Pak Táňa ještě odlišuje záměrnou strategii „hraju blbou cizinku“, kterou jsem popsala výše. Má užší význam a je využívána především v konkrétních situacích a výhradně ve vztahu k neznámým lidem. V rovině pocitů ale Táňa zdůrazňuje, že ne vždy se v Česku cítí jako cizinka. Pro Táňu ani ve vztahu k sobě samé, ani ve vztahu k ostatním lidem, není národnost nebo původ určující, základní ideou lidství obecně. A proto když podobný postoj cítí i od Čechů, přestává se cítit jako cizinka. Dokonce připodobňuje svou pozici v Česku ke Slovákům. „To je taky cizincy. Ale přesto vy vnímte ich jako, já nevím… To je vaše součást života. Já se vnímám skoro taky jako tě Slováky. Že já tady není cizinka, že to je taky nějak patří ke mně.“ Táňa v souvislosti se statusem cizince v české společnosti vypráví zprostředkovaný příběh svého řeckého známého, který bojuje pocitem osamocení a vyčlenění ze společnosti. Táňa situaci vyhodnocuje tak, že její pozice v rámci české společnosti je v porovnání s ním v podstatě bezproblémová. Táňa svou národní identitu dává do souvislosti s dobou svého narození a tvrdí, že v její identitě zůstal ještě nějaký pozůstatek „sovětského člověka“. O národní identitě mluví hlavně v souvislosti s ruským jazykem. Rusko je pro ni synonymem bezpečí a domova v tom smyslu, že jsou tam rodiče a skuteční kamarádi. Na druhé straně se 43
vymezuje proti skupině Rusů (svým vrstevníkům v Česku), protože s nimi má špatnou zkušenost. „Tak bylo to pro mě dost překvapující, i… No asi to je, skoro byla taková psychologická traumata pro mě v Praze, že mě jako má Rus…Znám hodně Rusů, s nimi komunikuju, ale jenom se mi stane, oni teďka hned dávají takovou distanciju ode mě. To je, já nevím. Já asi vot… Nebyla jsem nějaká nemocná jako, tak jako nakažlivou nemoc.“ Táňa ale není spokojena s jednáním svých ruských známých nejen vůči své osobě, ale i vůči české majoritní společnosti. Neztotožňuje se s modelem chování, který většina Rusů v Česku volí. „Protože já jsem vždycky myslela, že jestli ty bydlíš v cizí zemi, ty musíš mluvit tím jazykem.“ Tím Táňa naráží na obecný fenomén u ruské imigrační komunity – malou schopnost a spíše neochotu naučit se česky. Táňa sama sebe považuje za velmi konformního člověka, který dělá vše proto, aby se přizpůsobil. Nakonec Táňa zdůrazňuje, že nechce svůj názor a pohled zobecňovat na všechny Rusy v Česku. Uvědomuje si, že nemusí být všichni takoví. Ale díky prožitým traumatům už nechce podruhé zažít zklamání a těžko se vyhýbá negativnímu hodnocení. Navíc si předsevzala, že se nebude rozptylovat ruským jazykem při studiu češtiny. „A tě Rusy chtějí fakt mluvit rusky. A já nemůžu ihned občas nějak z té češtiny přejít na tu ruštinu.“ Táňa pak naráží na otázku zachování své vlastní identity. Nejprve řekne, že do Česka nepřijela zachraňovat svou identitu. Později ale výrok zmírní s tím, že si identitu chce uchovat, ale že si na to vystačí sama a ruskojazyčné prostředí k tomu nepotřebuje. Táňa má o cizincích představu, že ten, kdo odjíždí do jiné země, tam chce většinou zůstat. Nicméně ani ve vztahu sama k sobě si tímto mottem není jistá a prozatím se nechce otázkou o životě po ukončení univerzity zabývat. Momentálně si nedokáže představit, že by v Česku nestudovala, na druhé straně si ale neumí představit, že by tady dále žila a pracovala. Otevřené jsou ale všechny možnosti. Především proto, že Táňa předpokládá, že konečné rozhodnutí nebude na ní. Táňa o sobě mluví jako staromódním a konzervativním člověku. Na prvním místě je pro ni rodina a v souvislosti s budoucnem především ta sekundární, kterou někdy s někým založí. „…že pro mě asi ten muž bude, budoucí manžel trošku důležitější než já. A já nejspíš možná by všecko obětovala jako pro nějakou jeho práci a jeho rozhodnutí.“ Ke konci našeho setkání Táňa odhalila ještě jednu podstatnou část své identity – víru. Oporu v pravoslavné víře začala hledat až po nějaké době života v Česku, především až po přestěhování do Olomouce. Táňa navštěvuje chrám, v němž se setkávají především neruští vyznavači pravoslaví. Opět zdůrazňuje, že pro plnohodnotné uspokojení z pravoslavné víry není přítomnost jiných Rusů nezbytná. 44
Xenofobie Příběhy o projevech xenofobie či nepřátelských postojů členů majority jsou zasazeny do pražské etapy Tánina života v Česku. Dále pak už o žádných špatných zkušenostech nevyprávěla. Jedná se o tři nepropojené příběhy, které se staly během prvního roka a půl jejího života v Česku. První příběh je zároveň ten nejdramatičtější a pojednává o jednoznačně xenofobně motivovaném útoku. Táňa cestovala se svou ruskou známou v tramvaji a poměrně nahlas si rusky povídaly o filmu, který pojednával o Stalinovi a dalších vůdcích bolševického režimu. Táňa film popsala jako „…a není jako dobrý film pro těch komunistěj, ale dost takový směšný pro normální lidi.“ Postarší pán se na ně už v tramvaji nepřátelsky díval, tak dívky ztlumily hlasy, aby ho nepohoršovaly. Když chtěly vystoupit, muž Táňu za doprovodu nenávistných nadávek strčil z nástupního ostrůvku prakticky pod projíždějící auto. To stihlo zabrzdit na poslední chvíli. Táňa však situaci interpretuje tak, že to, co se jí na mužově chování nejvíc dotklo, bylo označení za komunistku. „Mě strašně vadilo prostě jiná věc: Nejsem komunistka! Jestli by já byla komunistka, já by to možno nějak jinak vnímala. Nejsem komunistka! Já nikdy jim nefandila.“ Při rozboru události Táňa projevila i jakési pochopení pro mužovo chování, pokud se mu za komunismu stalo něco bolestného. Táňa situaci popisuje jako šokující, přesto ji prezentuje jako v podstatě zábavnou historku. Ve vztahu k takto motivovaným útokům na svou osobu zvolila strategii osobní distance. „Ale zas nemohu brát tu situaci nějak osobně. Ten člověk mě fakt nezná.“ Další příběh se odehrál v muzeu. Táňa jej uvádí s tím, že se sice jednalo o narážky na její původ, jako příčinu konfliktu ale identifikuje osobní antipatii, nebo ještě lépe problematickou povahu dotyčné osoby. Táňa byla jednou ze svých kolegyň z muzea požádána o konzultaci ohledně obsahu jedné ruské knihy. Domluvily se, že si Táňa knihu přečte, a až bude mít čas, přijde se domluvit na dalším postupu. Když po týdnu za kolegyní přišla, byla osočena z lenosti a nespolehlivosti. Jako argument pro své tvrzení žena použila právě Tánin ruský původ. Táňa ale vypráví, že situaci přestála bez větších problémů. Chování kolegyně ji spíše překvapilo, než zranilo. Objektivním vysvětlením je pro ni psychický problém dané ženy. Táňa dovysvětluje, že před spoluprací s dotyčnou kolegyní byla svou vedoucí předem varována. Její nevybíravý způsob jednání s lidmi byl po muzeu známý. Táňa ale na základě svého 45
svědomí rozhodla, že nemůže ženě odmítnout pomoc, když ji potřebuje. Po incidentu zašla k vedoucí a oznámila jí, že s danou kolegyní už nechce dále spolupracovat a podobná situace už se víckrát neopakovala. Poslední příběh Táňa uvádí slovy: „…a jednou vlastně na poště jedna úřednice, já jsem se nad ní tak smála.“ Šlo o to, že Táňa tehdy studovala češtinu teprve krátce a styděla se ji používat na veřejnosti. Přesto byla nucena jít vyřídit něco na poštu. „Jsem připravila celou takovou větu. Jako sama. A většinou normální Češi, takoví trošku adekvátní, jestli ty řekneš to není správně, ale oni většinou pochopí, o co jde.“ Tímto už Táňa naznačuje, že jí od začátku bylo jasné, že nešlo o to, že by jí úřednice nerozuměla, jako spíš o to, že jí nechtěla rozumět. Situace dospěla až tak daleko, že muž stojící ve frontě za Táňou se na úřednici obořil. Pobouřeně se úřednice zeptal, čemu na Tánině větě nerozumí. Díky jeho zásahu byl Tánin požadavek nakonec vyplněn. Nakonec Táňa dodává, že se ještě nikdy nedostala do situace, která by se nedala nějak vyřešit. K vyrovnání s negativními zážitky přispělo i to, že se jednalo útoky či narážky od jedné osoby, nikoli od skupiny. O všech negativních zážitcích mluví Táňa smířlivě a bez zášti, jakoby vyjadřovala pro takové chování pochopení. Nebo spíše zastává názor, že stejně nic jiného než takové jednání snést, cizinci nezbývá. Slohové útvary Tánin příběh je vyprávěn v řadě vzájemně propojených epizod, které jsou doplněny jejími komentáři, odkazy na předešlé epizody, názory, argumenty a interpretacemi. Často se ke klíčovým situacím a tématům vrací, a to proto, aby buď zdůraznila jejich význam, nebo aby naopak nabídla jiný úhel pohledu. Převládajícím slohovým útvarem je vyprávění, které je míseno s úvahou. Specifikem celého příběhu je, že z něj vyzařuje odlehčenost a pozitivní naladění. Jediným tématem, které je v příběhu zatíženo vážností a pesimismem, jsou zážitky s krajany, s kterými Táňa do Česka přijela, a s nimiž pak studovala na přípravných kurzech v Praze. Ostatní příběhy a epizody s kritickými incidenty (incident v tramvaji, počáteční nesnáze s češtinou atd.) jsou podávány odlehčenou a vtipnou formou, která odporuje jejich závažnému a negativnímu obsahu. Jedná se zřejmě o úmysl, jak sama sobě i okolí demonstrovat, že jsou to uzavřené záležitosti, které s jejím současným životem a současným já nesouvisí. Táňa dokázala ustát napadení v pražské MHD a najít, především sama pro sebe, argument na obranu. Použila strategii osobní distance od celé události. Muž ji napadl za něco, s čímž ona nemá vůbec nic společného, tudíž se 46
nejedná o napadení, ale jen o pouhé nedorozumění. Tím pádem se mu může zasmát a jako vtipnou historku ji prezentovat i okolí. Svým nesnázím způsobeným jazykovou bariérou se už také může smát, protože dnes je v pozici člověka, který oběma jazykům rozumí a takové chyby nedělá. Těžko už se jí také stane, že jí někdo nebude rozumět. Mluví sice s přízvukem, ale srozumitelnou češtinou. Dalším možným důvodem přítomnosti smíchu ve vyprávění je vysvětlení, že se jedná o absurdní smích. Například situace na poště, kdy „neschopnost“ úřednice rozumět tomu, co Táňa říká, byla absurdní, a proto už nezbývalo nic jiného, než se smát. To, co těmto incidentům dává nárok na prvek humoru je to, že už nejsou aktuální. Naopak problém v komunikaci s krajany je nejhlubší ze všech a je svým způsobem neuzavřený. Nepřátelské postoje majoritní společnosti byly do jisté míry očekávatelné i zdůvodnitelné (i když to členy majoritní společnosti v žádném případě neomlouvá). Ale postoj krajanů byl ale zcela nečekaný a šokující, v podstatě ranou pod pás. Problém má přesah do minulosti (Rusové byli ti, kteří ji obklopovali celý život před příjezdem do Česka) i do současnosti. I když dnes Táňa prezentuje sama sebe jako postavu, která se k izolaci dobrovolně rozhodla a má k tomu pádné důvody, problém sama v sobě zatím zcela vyřešit nedokázala.
Naďa Kontakt na Naďu mi zprostředkovala spolužačka ze střední školy. Rozhovor proběhl v listopadu roku 2013 v Ostravě. Schůzku jsme si daly v Ostravě u jedné z pošt a poté jsme zamířily do kavárny, kterou vybrala Naďa. Už při cestě tramvají o sobě začala vyprávět, takže na záznamu nahraném na diktafon podstatná část chybí. V tramvaji Naďa začala tím, že mi o sobě řekla základní životopisné údaje. Dále popisovala svou současnou situaci, kdy zároveň studuje na vysoké škole a pracuje pro dvě firmy. Také se mě vyptávala na mé studium a na podrobnosti o výzkumu, který provádím. Kompozice vyprávění Kompozice Nadina vyprávění je chronologická. Po sdělení úvodních informací po cestě do kavárny Naďa začala vyprávět o okolnostech svého narození a postupně se dostala až k dospělosti. Závěrečná fáze rozhovoru byla diskusí o podmínkách života v Rusku a Česku. Naďa popisovala současnou sociální situaci v obou zemích
47
a představila také svůj pohled na věc. Také se na konci zaměřila na zhodnocení Čechů a Rusů a mj. vyjádřila názor shodující se s jednou z hypotéz Dušana Drbohlava, že chování Rusů v Česku je přímo úměrně jejich ekonomickému postavení. Bohatí Rusové se podle Nadi chovají elitářsky a snaží se izolovat, kdežto méně majetní nemají se začleněním do majoritní společnosti problém. Témata vyprávění V Nadině vyprávění jsem identifikovala témata: rodiče, škola, xenofobie, Moskva a identita. Prvním dvěma tématům je ve vyprávění věnován největší prostor, protože časově pokrývají celý dosavadní Nadin život a zároveň v sobě obsahují i prvky jiných témat. Jsou to jediná dvě samostatná témata. Téma xenofobie je vyprávěno pouze v rámci témat rodiče a škola. Poslední dvě témata - Moskva a identita jsou abstraktní a ve vyprávění se vyskytují ve formě zmínek, dovětků, vysvětlení atd. Přesto je z rozboru patrné, že mají tato témata v příběhu velký význam. Naďa pochází ze smíšeného manželství, narodila se v roce 1990 v Česku. Má české občanství, ale národnost ruskou. Do svých šesti let vyrůstala v Moskvě, pak s matkou přijela zpět do Česka, kde žije dodnes. Do Ruska se pravidelně vrací, někdy i několikrát za rok. Je bilingvní a vykazuje perfektní znalost českého i ruského prostředí. Vyprávěním o svém narození Naďa otevírá první z klíčových témat: rodiče. Rodiče Nadini rodiče se seznámili v Moskvě, odkud její matka pochází. Otec tam pracoval a po navázání známosti si odvezl matku s sebou do Česka, kde se Naďa narodila. „Takže jsem se narodila tady a posléze s maminkou jsem zase odjela potom do Moskvy, jakoby po porodu.“ Do šesti let žila v Moskvě, poté se s matkou opět přestěhovaly zpět. Údaje ze svého dětství, kdy byla závislá na rozhodnutí rodičů, Naďa uvádí výlučně jako holá fakta, zprávy. Teprve z náznaků z pozdější fáze rozhovoru je možné vyčíst, že vztah k rodičům je komplikovaný, a že takový byl i vztah samotných rodičů. Takto Naďa popisuje, jak vnímá zprostředkovanou zkušenost své matky v době před odjezdem zpět do Ruska. „Tak trápila se proto, že měla tady rodinu, takže neměla se o koho opřít dá se říct…“ Naďa situaci interpretuje tak, že matka tehdy svého muže a dítě nepovažovala za rodinu ve smyslu základního opěrného bodu v životě člověka. To se tak nabízí jako hlavní důvod jejího odjezdu s novorozenětem zpět do vlasti. Není možné odvodit jednoznačný závěr, že manžel nedokázal svou ženu v těžké situaci 48
podpořit. Mohlo jít pouze o to, že nedokázal nahradit množství silných rodinných vazeb, na něž byla Nadina matka zvyklá z Ruska. Při vyprávění o rodičích se Naďa vyhýbá popisu svých vnitřních prožitků ohledně jejich neuspořádaného vztahu. Mluví o tom, jako by se jí to týkalo jen z povzdáli. Až na tři výjimky (dvakrát přímo zmiňuje otce a jednou použije slovo rodiče) Naďa mluví výhradně o matce. Z vyprávění vyplývá, že Naďa nikdy nebyla obklopena prostředím, které přizpůsobuje vše dítěti. Pasáže o rodičích nesou minimální prvky emocionality. Hodnotí je spíše jako objektivně dané faktory svého života. Implicitně však odkazuje na to, jak velkou roli v jejím životě rodiče měli. Matka už jen svým původem. Nejostřejší negativní zážitky s projevy xenofobie Naďa vztahuje k základní škole. Popisované incidenty jsou v přímé souvislosti s matkou. „…dokonce mně i šikanovali na škole za to, že prostě mamka byla z Ruska. (…) No tak já si myslím, že na té základní škole, kam jsem chodila, tak tam to více méně šlo všechno od rodičů, se kterýma se máma znala jako dost dobře. No a vznikly tam mezi něma nějaké konflikty, takže potom asi se doma mluvilo takhle špatně, takže si myslím, že se to potom přeneslo do té školy.“ Naopak všechna zásadní rozhodnutí celoživotního rozměru (české občanství, povinná školní docházka v Česku) byla podmíněna přáním otce. Ten do příběhu nevstupuje přímo, přesto jeho rozhodnutí mají zásadní vliv. V době, kdy bylo Nadi šest let, došlo v jejím životě k zásadnímu zlomu - návratu do Česka. Tehdy se střetly dvě protichůdné síly: matčino tíhnutí k Rusku a otcova touha po kontrole nad celou situací. Nakonec se matka i s malou Naďou do Česka vrátila. „Ano, protože tatínek si přál, aby základní školu jsem začala studovat v Česku.“ Naďa „spor“ rodičů opět popisuje bez hlubšího hodnocení. Z dosavadního vyprávění lze také vyčíst, že už tehdy byl vztah rodičů z nějakých příčin nalomen natolik, že „spor“ se nevedl ani tak o osud manželky a dcery, ale pouze dcery. Jako možná interpretace následného vývoje se nabízí to, že se matka v podstatě stala rukojmím svého dítěte. Vše nasvědčuje tomu, že nebýt Nadi, tak by matka o opakovaném pokusu o založení nového života v Česku uvažovala okrajově. V následující pasáži Naďa objasňuje rodinnou situaci v době svého dětství podrobněji. „Eee, tak taťka si přál. Všechno bylo vždycky na taťkovi. Moje mamka, ona je taková, že…není až tak dominantní jako můj otec, i když je hodně dominantní. No a tatínek si prostě nějak, ne že prosadil, ale chtěl, abych měla české občanství. Asi proto, aby si pojistil mamku, aby mu nemohla třeba odjet.“ Naďa následně ve vyprávění přeskakuje do současnosti a zmiňuje, že matka už před více než rokem odjela natrvalo zpět do Ruska. Přičemž obě její děti (Naďa a mladší sestra) zůstaly v Česku. „Doma“ 49
s otcem už bydlí jen mladší sestra. Naďa byla v osmnácti letech postavena před úkol, že je načase, aby se o sebe začala starat sama. K tématu matky se Naďa vrací při vyprávění o nástupu do základní školy. „Tak mamka, když jsme byly v Rusku, tak ona mě učila už i česky číst. Ona už uměla tehdy číst česky,…“ Tato pasáž poskytuje další vodítka k možné interpretaci vztahu rodičů. Odkrývá, že se nejednalo o náhlé rozhodnutí, ale že matka s možnosti návratu do Česka počítala a činila kroky, které to jí i její dceři měly usnadnit. Dalším zajímavým a důležitým momentem v Nadině vyprávění je zařazení do výuky a adaptace. Iniciativu převzala matka. Pozoruhodné je, jakou roli měl (nebo neměl) v této situaci otec, jakožto člověk znalý českého prostředí a českého jazyka. Otec se celkově jeví jako pasivnější element, který ale podnítil několik velice závažných rozhodnutí. V konečném efektu byl tedy jeho vliv na formování Nadina života daleko zásadnější než jednotlivé kroky matky. Další možností je, že Naďa otce z celého vyprávění z nějakého závažného důvodu zcela vypustila. Pro potvrzení ani vyvrácení této domněnky Naďa nepodává ve vyprávění žádné pádnější důkazy. Po vyprávění o zážitcích ze základní školy Naďa přechází k popisu svého studia, kterému se budeme věnovat v následující kapitole. Další zajímavý příspěvek k tématu matky vyplynul z odpovědi na otázku: „A jak často jezdíš do Ruska za maminkou?“ Odpověď zněla: „Tak tento rok třeba pojedu podruhé. Já tam mám i rodinu jako babičku, strýce, takže nejenom za matkou. Matka to je až poslední bych řekla, s tou jsem se viděla hodně dlouho, takže to není až taková priorita.“ Citovaná pasáž potvrzuje slabší citové vazby k matce. Ta je zbavena výlučného postavení jedinečného bytosti v životě člověka a zařazena na roveň ostatním, vzdálenějším členům rodiny. Konkrétnější návod, kde nalézt příčiny tohoto stavu, Naďa nepodává. Nezmiňuje žádný zásadní konflikt, anebo pokud ano, tak velmi zaobalený a ponížený na rovinu obyčejných situací. Proto je možné se domnívat, že se skutečně jedná jen o odraz dlouhodobých, od začátku takto nastavených vztahů. Naďa se na vyzvání k tématu matky vrací ještě jednou ke konci rozhovoru, kdy nejprve popisuje a interpretuje matčiny obtíže s českým prostředím a „mentalitou“ (pojem požívá sama Naďa). Vyprávění zprostředkované zkušenosti lehce zmírňuje první dojem z matčina tehdejšího počínání. Naďa vstupuje do úseku, v němž poprvé a naposledy v rozhovoru projeví ve vyprávění o matce nějaké emoce. „Zase já ji na jednu stranu chápu. No a postupem času, protože tady bydlela od svých třiceti, já nevím kolika let. Třiceti. Dejme tomu, zaokrouhlíme do padesáti. Dvacet let. Ona už si tady svým způsobem i zvykla, ale nikdy. Vím, že mam… Jako měla tu přátele, ale když přijela teď do Moskvy 50
zpátky, tak zjistila, že těch přátel tam taky už nemá moc. Protože tím, jak tam dlouho nebyla, že začíná tam taky zase od znova. Takže ona si vlastně rozjela život i tam, i tady. Takže je to pro ni eště víc těžší. A teď už má zase nějaké prvky toho českého. Jo. To, té české mentality. Takže ona teďkom si zase strašně těžce zvyká zas na tu ruskou, jo. Takže to je takové, že ona dlouho si zvykala na Česko, a teď si zase zvyká na Rusko, no. Tak… Je to takové, že…. Je mi jí trochu líto, že ona sama jako neví, kam pořádně patří, víš.“ Slovní spojení „trochu líto“ opět potvrzuje, že matka stojí spíše v pozici vzdálenějšího příbuzného. Vyprávění nenasvědčuje tomu, že by matka svou úlohu po materiální stránce nějak zanedbávala. Nabízelo by se ještě vysvětlení, že Naďa matce zazlívá opuštění otce, nicméně tato možnost je vzhledem k tomu, že otci Naďa věnuje v celém vyprávění minimální pozornost, spíše nepravděpodobná. Dále Naďa ve vyprávění plynule přechází k tématu škola. Naďa se prakticky nevěnuje svým studijním úspěchům a plánům, o škole mluví především v souvislosti s procesem adaptace. Škola První zmínka o studiu přichází v souvislosti s příchodem do Česka. Pro Naďu to znamenalo přechod ze známého ruského prostředí do neznámého českého prostředí, ohrazeného nejen jinými zvyky, ale především jazykem. Zvládnutí jazyka je podle Nadi základním předpokladem úspěšně integrace. „A do dneška se s tím nesetkávám, protože to na mně není slyšet.“ Těmito slovy Naďa vyznačuje jasnou hranici mezi základní školou a dalšími stupni vzdělání. Období na základní škole Naďa spojuje se šikanou a nadávkami, které pramenily z jejího odlišného původu. Odlišnost byla patrná na první pohled právě kvůli jazykové bariéře. Během krátkého času se Naďa dokázala přizpůsobit a ještě během prvního stupně ZŠ jazykové nedostatky dohnat. Další studium (gymnázium, konzervatoř, univerzitu) už prezentuje jako bezproblémové, protože do něj vstupovala už bez „jazykového handicapu“. Když Naďa na českou základní školu nastoupila, její matka zvolila strategii, která měla být nejméně zatěžující, ale zároveň nejvíce efektivní. (O učitelce) „Ne tak ona to konzultovala s mámou a máma jí řekla, že to bude strašně, strašně rychlé. Jakože u mě, že se velmi rychle adaptuji, že jsem taková fakt, že se přizpůsobím rychle. Tak ona mě nechala a do dvou týdnů to bylo v pořádku.“ Přestože se skutečně velmi rychle adaptovala, situace nedopadla dobře a Naďa se v průběhu prvního stupně základní školy 51
setkávala s šikanou. Z celé situace ale dokáže vyzdvihnout alespoň svůj dobrý přístup. Kdyby to záleželo jen na ní, musela by situace dopadnout rychlým a bezproblémovým integrováním. Naďa totiž svůj úkol splnila na sto procent, více než maximálně rychlou adaptaci udělat nemohla. Druhá strana (spolužáci) však její snahu nebyla schopna akceptovat. Pasáže o základní škole mají vždy schéma: šikana – Nadino zvládnutí situace. „No, měla jsem právě s tím problémy. Jako šikanovali mě dost kvůli té jako ruské národnosti. Protože já mám jako národnost ruskou, takže jako nadávali mi, jo. Že tam byly i jako vulgární nadávky a ze začátku jsem to velmi těžce nesla, ale postupně to ze mě spadlo….“ Ačkoli šikana nenechala na Nadině schopnosti socializace a navazování nových kontaktů s lidmi stopy, je evidentní, že se jedná o velmi nepříjemné téma. Ke zmírnění negativního dojmu z těchto zážitků Naďa používá optimistické zakončení v podobě kladného ohodnocení sebe sama. Popsaná strategie rychlé adaptace na základní škole sice nevyšla, všechny další pokusy už byly úspěšné. V páté třídě Naďa přestoupila na gymnázium. „Tak já jsem na základní škole právě kvůli tomu, že tady byly ty rasistické nadávky jako a tak dál, a asi pátá třída pro mě byla zlomová. Jsem si dala přihlášku na gympl. Teda mí rodiče za mě rozhodli. A tam už jsem se dostala jako kdyby do prostředí, kde…..mmm. Tam bylo více lidí, kteří měli jinou národnost, byla tam jedna Angličanka, takže najednou prostě už jsem tam nebyla jako středem pozornosti a bylo to úplně něco jiného. Tam jsem se naprosto superně adaptovala…“ Když se Naďa k momentu přechodu ze základní školy vrací ještě jednou, o rodičích už se nezmiňuje. „…a proto i v té páté třídě jsem se rozhodla, že odejdu…“ Naďa tehdy byla stále ještě relativně malá, a proto je logické, že rozhodnutí opět záviselo na rodičích. Vzhledem k tomu, že matku u jiných hojně zmiňuje, je možné, že rozhodnutí učinil, nebo k němu přispěl, otec. V deváté třídě se Naďa rozhodla přestoupit na konzervatoř a toto rozhodnutí už bylo zřejmě zcela samostatné „… v deváté třídě jsem se rozhodla, že ještě bych chtěla někam jinam. Tak jsem si vlastně potom dala přihlášku na konzervatoř a začala jsem umělecky, jako na tu uměleckou dráhu.“ Naďa opakovaně v průběhu rozhovoru zdůrazňovala, že kromě základní školy se už s žádnými problémy ohledně svého původu nesetkala, přesto si však později vzpomněla na narážky ze strany jednoho učitele. „…i na střední škole jsem měla akorát problém s jedním profesorem, který byl strašně založen proti…. Jako proti ruské celkově i mentalitě, kultuře, jo. (…) To i takové ty vtipy hodně ta tu Rudou armádu a tak jako dělali ty etudy, ty herecké, tak hodně narážel na Sovětský svaz.“ V porovnání se vzpomínkami na základní školu se však tyto 52
zážitky s učitelem jeví daleko méně traumaticky. Naďa problém spíš než k sobě vztahuje k učiteli jako k jeho osobnímu problému či komplexu. Po absolvování konzervatoře Naďa nastoupila na vyšší odbornou školu. Zároveň začala studovat ruský jazyk na vysoké škole v Ostravě. Svůj výběr oboru vysvětluje takto: „Takže to pro mě bylo zase takové vracení se zpět. (…) Upřímně řečeno, neměla jsem chuť učit se na nějaké zkoušky, tak jsem prostě věděla, že tam je písemný pohovor, teda pohovor, a bude tam písemná zkouška. Tak jsem šla a udělala jsem to a věděla jsem, že jsem se tam dostala prostě.“ Naďa jako důvod uvádí snahu jít jednodušší cestou, což v žádném případě nezpochybňuji. Za tímto rozhodnutím se ale pravděpodobně skrývá ještě jeden motiv. Jedná se o Nadinu snahu hledat možnosti alespoň zprostředkovaného styku s čímkoliv ruským. (podrobněji viz kapitola o identitě) Ačkoli Naďa nemá možnost porovnání vlastní zkušenosti se studiem v Rusku, na základě zprostředkovaných zkušeností české vysokoškolské vzdělání hodnotí jako kvalitnější.
Xenofobie Epizody k tomuto tématu jsou vyprávěny v rámci přechozích dvou témat. Největší důraz je ve vyprávění kladen na zážitky ze základní školy, které mají také nejsilnější emocionální podtext. Útlak z období prvního stupně ZŠ je vnímán jako osobní, týkající se přímo Nadi nebo její matky. Naďa z vlastních zážitků dále vypráví už jen o učiteli na střední škole. Zde však vyjímá osobní podstatu nenávisti vůči své osobě (nepřipouští, že by důvod k takovému jednání nějakým způsobem zavdávala ona sama) a naopak situaci interpretuje spíše jako problém či komplex daného učitele. „Asi si myslím, že i za těch komunistů měl nějaký prostě problém i s Ruskem, ale to nevím.“ Dále pak Naďa obecně mluví o negativních postojích a předsudcích Čechů o Rusech jako skupině, ne k sobě samé. Zlomový moment v Nadině životě se nastal, když to „přestalo být slyšet.“ Příčinou důrazu na perfektní zvládnutí češtiny může být fakt, že díky jazyku má Naďa pocit kontroly nad situací. Jazyk je, lépe řečeno byla, jediná věc, která jí činila odlišnou a bránila splynutí s majoritou. Na základní škole udělala Naďa rychlý pokrok, přesto však nebyla přijata. Spolužáci si pamatovali, že když Naďa do školy přišla, neuměla česky. Jak se zdokonalovala v češtině, přestala okolí vysílat jednoznačný signál o své
53
odlišnosti. Nyní může svůj původ sdělit okolí podle vlastního uvážení. Mluví plynně česky, takže je zcela nerozpoznatelná od rodilého Čecha. Příčiny komplikovaného vztahu Čechů k Rusům Naďa vidí v historickém vývoji, počínaje začátkem vlády komunistického režimu, především pak rokem 1968. S tímto problémem byla mnohem častěji konfrontována Nadina matka: „Určitě, určitě. To mělo hodně společného vůbec s tím rozpadem a to SSSR, že prostě fakt i všichni mamce říkali taky jako: „No, vy když jste tady přijeli, ty vaše tanky.“…a takové blbosti. (…) Mě, na mě se to jako, já s tím problém nemám.“ Naopak Naďa vnímá české lpění na této konkrétní době a události jako přehnané. „A právě proto, že jsou Češi takový malý národ, tak si myslím proto, že to řeší. My jsme malí a my nemáme co omílat, jo. Ať je to sametová revoluce, ať jsou to prostě komunismus a tak. Takže my omíláme stále to, co se stalo, dokola. A mě to přijde strašně trapné. Prostě tady byl a bohužel byla to etapa nějaká a nebylo to špatné. Lidi tady prostě pracovali, měli práci, měli tady prostě možnost se taky realizovat víc než teď. Už z citované pasáže je jasné, že Naďa si od historických událostí a jakékoli vlastní spojitosti s nimi udržuje odstup. „…ale jako když se mě na to někdo zeptá, tak mu slušně odpovím, že mě je to jedno, že já jsem v té době nežila a tím to pro mě hasne.“
Moskva Toto téma nemá v příběhu své vymezené místo, táhne se celým vyprávěním. Přesto je Moskva pro příběh důležitá. Moskva je v podstatě používána jako synonymum Ruska. Naďa v Rusku jinam nejezdí a ani nechce. Otázka o Nadině identitě by spíše měla znít, jestli se Naďa více cítí jako Češka nebo Moskvanka. Naďa vypráví o Moskvě jako o svém snu, veškeré příměry z ruského prostředí vztahuje k Moskvě. „Třeba Moskva. Já budu globalizovat, že jo, na tu Moskvu.“ Moskva je jakési posvátné téma, je to ideál, podle něhož je poměřován zbytek světa. „No... já ti řeknu, kolik Ostrava by musela pokrýt jako, aby to byla Moskva. Takže když to takhle zaokrouhlíme, tak Ostrava, dejme tomu, zaokrouhlíme to, tak je tři sta kilometrů čtverečních. Moskva dva a půl tisíce. (…) Mě to přijde strašně malé, jo. Tady Ostrava tady mi přijde asi tak velká jako jedna linka metra, no. (…) A nedovedeš si představit, jaké mám úplně deprese z toho, když jedu do Orlové. (…) Ta hranice, kde fakt chcu bydlet, je opravdu ta Ostrava a už níž jako nejdu. (…) Já nevím, jinak já mám ráda město, ruch, a jsem zvyklá na město.“ Moskva je abstraktním ideálem vykonstruovaným na základě nostalgických vzpomínek a víře, že tam jsou Nadiny skutečné kořeny. Na základě takového vztahu 54
k Moskvě je pochopitelné, proč Naďa toto město opakovaně zmiňuje jako konkrétní plán do budoucna, aktuálně přiživovaný ještě i citovým vzplanutím. „…Když to řeknu fakt upřímně, tak někoho jsem tam potkala v Rusku, je to muž, a velmi si s ním jako rozumím a je to úplně něco jiného než tady.“ Identita Jedná se o velice obšírné téma, které je na tom podobně jako Moskva, vyjevuje se v rámci ostatních témat. Identita je něco pro samotnou Naďu těžko uchopitelného. Naďa sama sebe prezentuje jako přátelského a tolerantního člověka. „Určitě jsem měla i kamarády, samozřejmě. Jako nejsem člověk, který by byl jako uzavřený, introvertní. Takže si myslím, že kamarádi nikdy nebyli problém a snad nebudou teda.“ V tomto duchu se nesou i další zmínky o Nadině osobnosti, vždy formou mimochodem pronesených komentářů a dovětků při vyprávění o různých situacích. Větší pozornost Naďa věnuje úvahám své o etnické/národní identitě. Z jejího pohledu se v ní mísí ruství i češství, což je potvrzeno celkovým vyzněním jejího vyprávění. Nejednou v rozhovoru Naďa přešla z pozice „Oni“ v úvodu věty na pozici „My“ na konci, ať už šla řeč o Češích nebo Rusech. Její rozdvojenou identitu dobře ilustruje například tato pasáž: „My, já myslím, že my Češi. Nebo já nevím, jestli můžu říkat, že jsem Češka. Určitě taky svým způsobem ano.“ Na přímou otázku už ale Naďa odpovídá trochu jednoznačněji: „Tak víc už určitě jako Češka, …“ Naďa se s Čechy identifikuje proto, že tu žije a chápe jako žádoucí se s Čechy identifikovat. Přesto však neustále naráží na společenské a kulturní překážky, kvůli nimž se nemůže identifikovat plně. Na druhé straně Naďa podvědomě tíhne k ruskosti. Ačkoli ví, že se za Rusku nemůže úplně považovat, nachází řadu rysů, které jí na ruské „mentalitě“ imponují. „Takže oni to jako tak neřeší, oni si prostě na to zvykli na ten statut, že když někam přijdou… Ale to je právě to, co se mi na nich líbí, že oni to neřeší.“ Touhu po kontaktu s něčím ruským dobře ilustruje pasáž o Nadiných přátelích. Na jedné straně tvrdí, že přátel má už více českých, na druhé straně se při vyprávění o vazbách s krajany úplně rozzáří. „Jako já když vidím nějakého Rusa, nebo slyším někoho, kdo má ten přízvuk, tak já jsem úplně natěšená. (…) Jsi šťastná, že někoho máš, s kým si můžeš popovídat ve svém rodném jazyce, nebo v jazyce, který máš ráda.“ Za své krajany Naďa považuje nejen etnické Rusy, ale všechny, kdo mluví rusky. Kromě kontaktů s přáteli Naďa vyhledává i jiné způsoby, jak se obklopit něčím ruským – studuje ruštinu, věnuje se překládání atd. Na druhé straně si sama uvědomuje, že k plnohodnotné identifikaci 55
s Rusy už jí také něco chybí. „…mám taky už jinou mentalitu než pravá jako Ruska.“ Pod vlivem různých faktorů (rozvíjející se vztah v Rusku, ne úplná spokojenost s životem v Ostravě) má Naďa momentálně pocit, že by v Rusku byla šťastnější. Slohové útvary Převažujícím slohovým postupem je vyprávění. Naďa je velice dobrým vypravěčem, jednotlivé epizody jsou podávány velice poutavou formou, dokonce i s dramatickými prvky. Pasáže pojednávající o rodičích mají spíše charakter zprávy bez emocionálního zabarvení. Dokonce jakoby o rodičích občas mluvila s lehkou ironií, například při vyslovování zdrobnělin „maminka“ a „tatínek“. Vyprávění je často doplňováno komentáři a úvahami.
10.3 Shrnutí výsledků výzkumu Identita participantů je založena na obecné ideje ruství. Participanti svou identitu chápou jako něco, co je spojeno s Ruskem, jeho minulostí, současností i budoucností. Většina z nich jako samozřejmou součást svého ruství chápe odpovědnost vůči své rodné zemi. Identita je založená na uvědomění a hrdosti na historii, kulturu a tradice své země. Participanti také často dávali identitu do přímé souvislosti s ruským jazykem. Mezi konkrétnějšími symboly, s nimiž se participanti identifikovali, dominovala rodina. K Česku zaujímají spíše neutrální až neosobní vztah. Z praktického hlediska zemi pozitivně hodnotí na základě prestiže vzdělání, které zde mohou získat. Nicméně nemají vytvořeny pevnější vazby k českému prostředí, a ani to nepovažují za potřebné. Získaná data potvrzují jeden ze závěrů předcházejících výzkumů, a to relativní uzavřenost komunity a preference vztahů s krajany. Ke krajanům jsou ve většině případů bez rozdílu zařazováni i lidé z dalších postsovětských států. Participanti rovněž potvrdili dříve popsaný model vztahů Rusů s českou majoritní společnosti – vztahy jsou sice omezené, ale vnímané jako bezproblémové. Jako důvody omezeného kontaktu participanti nejčastěji uváděli odlišnost mentality, která brání navázání hlubších a trvalejších vztahů. Participanti hodnotí navazování vztahů s Čechy jako obtížné, a to proto, že Češi chápou přátelství zcela jinak než Rusové. Narativní analýza ukázala příběhy dvou dívek, které přišly do Česka v různé době a za odlišných podmínek. Přesto se i jejich příběhy v některých oblastech shodují. Jsou to především zážitky s negativními postoji Čechů, kteří kvůli historickému vývoji 56
minulého století mají s Rusy problém. Ve vztahu k těmto útokům a narážkám obě dívky zaujímají stejný postoj – osobní distanci. Dívky odmítají nést zodpovědnost za historické události, které nemohly žádným způsobem ovlivnit. Obě dvě za klíčový prvek integrace do české společnosti považují zvládnutí českého jazyka, zároveň ale potvrdily, že u svých ruskojazyčných vrstevníků vidí spíše pasivní postoj k češtině. Narátorky se shodly také v hodnocení českého vysokoškolského systému, který je podle nich v porovnání s Ruskem o mnoho kvalitnější.
57
Závěr Práce měla za cíl odhalit prvky identity ruských vysokoškoláků v Česku. Během výzkumu jsem se snažila najít odpovědi na otázky, s čím a proč se mladí Rusové identifikují, proti komu se naopak vymezují a jakou roli na jejich sebeidentifikaci má život v Česku. Tato témata jsem se snažila zkoumat v co nejširším kontextu, aby bylo možné získaná data zasadit do souvislostí, a tím poskytnout ucelený pohled na danou problematiku očima svých participantů. Snažila proniknout k podstatě tvrzení, názorů a postojů a zjistit jejich skutečný obsah. Ve své práci se věnuji tématu, které se pro vědeckou práci otevřelo nově až po roce 1989. Tato práce se však odlišuje specializací na konkrétní, věkově ohraničenou, skupinu ruské komunity v Česku. Data z kvalitativního výzkumu poskytují pohled na identitu a životní hodnoty mladých Rusů jejich vlastníma očima. Výchozí předpoklad, že právě zástupci mladé generace, zvláště z vysokoškolského prostředí, budou poměrně přístupní a vstřícní, se potvrdil. Domnívám se, že přínosnost práce lze spatřovat právě v tom, že nabízí intepretaci postojů zasazenou do širšího kontextu životních zkušeností participantů. Jedná se však o kvalitativní výzkum provedený na malém vzorku, neklade si tedy nároky na zobecňování.
58
Seznam použitých zdrojů Literatura BERGER, Peter L. a LUCKMANN, Thomas. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999. 214 s. ISBN 80-85959-46-1. BITTNEROVÁ, Dana, ed. a MORAVCOVÁ, Mirjam, ed. Etnické komunity: v kulturní a sociální různosti. Vyd. 1. Praha: FHS UK, 2010. 314 s. Agora; sv. 5. ISBN 978-8087398-08-1. BITTNEROVÁ, Dana, ed. a MORAVCOVÁ, Mirjam, ed. Etnické komunity: elity instituce - stát. Vyd. 1. Praha: FHS UK, 2009, 359 s. Agora (Univerzita Karlova), sv. 5. ISBN 978-808-7398-036. BITTNEROVÁ, Dana, ed. a MORAVCOVÁ, Mirjam, ed. Kdo jsem a kam patřím?: identita národnostních menšin a etnických komunit na území České republiky. Vyd. 1. Praha: Sofis, 2005, 144 s. Studie (Sociologické nakladatelství), sv. 66. ISBN 80-9027858-2. CRESWELL, John W a John W CRESWELL. Qualitative inquiry: choosing among five approaches. 2nd ed. Thousand Oaks: Sage Publications, xvii, 395 p. ISBN 978-1-41291607-3. DRBOHLAV, Dušan. Migrace a (i)migranti v Česku: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme?. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2010, 207 s. sv. 66. ISBN 978-807-4190-391. ERIKSEN, Thomas Hylland. Etnicita a nacionalismus: antropologické perspektivy. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2012. 352 s. Studijní texty; sv. 51. ISBN 978-80-7419-053-7. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 407 s. ISBN 80-7367-040-2. CHYTILEK, Roman, ed. a MAREŠ, Miroslav, ed. Reprezentace zájmů menšin v EU: sborník z konference Institutu pro srovnávací politologický výzkum Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, konané 28. listopadu 2005. 1. vyd. Brno: Centrum pro 59
studium demokracie a kultury (CDK), 2006. 95 s. Srovnávací politologie; sv. č. 4. ISBN 80-7325-087-X. KLVAČOVÁ, Petra. Biografie a identity cizinců usilujících o integraci do české společnosti: od "samozřejmé nerovnosti" k "nesamozřejmé rovnosti". Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2012. 85 s. Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky; 9/2012. ISBN 978-80-86729-79-4. NOSÁL, Igor, ed. a SZALÓ, Csaba, ed. Mozaika v re-konstrukci: formování sociálních identit v současné střední Evropě. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003. 235 s. Sborníky; sv. 17. ISBN 80-210-3306-1. SAVICKÝ, Ivan. Praga i zarubežnaja Rossija: očerki po istorii russkoj emigracii 19181938 gg. = Praha a Rusko mimo Rusko : (příspěvky k dějinám ruské emigrace 19181938). 1-oje izd. Praga: IDEG, 2001, 151 s. Bibliotečka Russkoj tradicii. ISBN 80-2389747-0. SLÁDEK, Karel. Ruská diaspora v České republice: sociální, politická a religiózní variabilita ruských migrantů. Vyd. 1. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010, 207 s. Studie (Sociologické nakladatelství), sv. 66. ISBN 978-808-7378-496. ŠANDEROVÁ, Jadwiga, ŠMÍDOVÁ, Olga et al. Sociální konstrukce nerovností pod kvalitativní lupou. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2009. 269 s. Knižnice Sociologické aktuality; sv. 19. ISBN 978-80-7419-015-5. ŠIŠKOVÁ, Tatjana, ed. Menšiny a migranti v České republice: [my a oni v multikulturní společnosti 21. století]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001. 188 s. ISBN 80-7178648-9. ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára et al. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007. 377 s. ISBN 978-80-7367-313-0. UHEREK, Zdeněk, KORECKÁ, Zuzana et al. Cizinecké komunity z antropologické perspektivy: vybrané případy významných imigračních skupin v České republice. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2008. 259 s. ISBN 978-80-87112-12-0.
60
Internetové zdroje BORNAT, Joanna. Biographical methods. In Alasuutari, Pertti; Bickman, Leonard and Brannen, Julia eds. The Sage Handbook of Social Research Methods. London, UK: Sage, pp. 344–356. [online]. 2008. [cit. 2014-02-25]. Dostupné z: http://oro.open.ac.uk/12333/1/Chapter_20.pdf Cizinci podle typu pobytu, pohlaví a státního občanství k 31. 12. 2013. ČSÚ [online]. 2013, poslední aktualizace 04. 04. 2013. [cit. 2014-03-07]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/t/7D004589FD/$File/c01t01.pdf Cizinci: Vzdělávání – Popis aktuálního vývoje. ČSÚ [online]. 2008, poslední aktualizace 22. 12. 2008. [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/o/ciz_vzdelavani-popis_aktualniho_vyvoje České vysoké školy pro zahraniční studenty. CZECH OPEN INSTITUTE [online]. 2004. [cit. 2014-03-07]. Dostupné z: http://www.czechschool.com/cz/doc/info.pdf DOUBRAVA, L. Cizinci na vysokých školách jsou dlouhodobou investicí. Učitelské noviny: týdeník pro učitele a přátele školy [online]. Praha: GNOSIS, 2003, č. 06 [cit. 2014-03-06]. Dostupné z: http://www.ucitelskenoviny.cz/?archiv&clanek=2991&PHPSESSID=0f25f5ca140cecb2 f5e2a53fa17d088d FISCHER-ROSENTHAL, Wolfram, ROSENTHAL, Gabriele. Analýza narativněbiografických rozhovorů. Biograf, 24, 34 odst. [online]. 2001. [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://www.biograf.org/clanky/members/clanek.php?clanek=v2402 KOPECKÁ, L. Ruští studenti na českých vysokých školách. Media4us [online]. 2012. [cit. 2014-03-17]. Dostupné z: http://media4us.cz/cz/clanky/rusti-studenti-na-ceskychvysokych-skolach Mateřské, základní a střední školy, konzervatoře, vyšší odborné a vysoké školy – studující cizinci; 2003/04-2012/13. ČSÚ [online]. [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/t/2700322E8F/$File/c06r01.pdf Výroční zpráva o činnosti vysokých škol za rok 2010. MŠMT [online]. 2010. [cit. 201403-06]. Dostupné z: www.msmt.cz/file/18278/download/
61
Webové stránky International Prague University. [online]. [cit. 2014-03-15]. Dostupné z: http://www.interpragueuniver.cz/pro-zajemce-2/fakulty-a-obory/ Webové stránky Prvního česko-ruského gymnázia. [online]. [cit. 2014-03-15]. Dostupné z: http://www.gymnazium.com Webové stránky 1. Slovanského gymnázia. [online]. [cit. 2014-03-15]. Dostupné z: http://www.slovgym.cz/ Zákon č. 326/1999 Sb. [online]. [cit. 2014-03-06]. Dostupné z: file:///C:/Users/Admin/Downloads/Z_326_k_1.5.2011.pdf
Prameny 14 anket obdržených v elektronické podobě v období ledna/února 2014. Ankety v držení autorky. Rozhovor s narátorkou Táňou uskutečněný v lednu 2014 v Olomouci. Vedla Tereza Janečková. Audionahrávka a přepis rozhovoru v držení autorky. Rozhovor s narátorkou Naďou uskutečněný v listopadu 2013 v Ostravě. Vedla Tereza Janečková. Audionahrávka a přepis rozhovoru v držení autorky. Rozhovor s participantkou K. uskutečněný v listopadu 2013 v Olomouci. Vedla Tereza Janečková. Audionahrávka a přepis rozhovoru v držení autorky. Rozhovor s participantkou K. uskutečněný v lednu 2013 v Ostravě. Vedla Tereza Janečková. Audionahrávka a přepis rozhovoru v držení autorky. Rozhovor s participantkou S. uskutečněný v listopadu 2013 v Olomouci. Vedla Tereza Janečková. Audionahrávka a přepis rozhovoru v držení autorky.
62
Přílohy Verze ankety v českém jazyce Anketa je anonymní a Vámi uvedené informace budou použity pouze za účelem napsání bakalářské práce. Napište prosím: kdy a kde jste se narodil/a: Jak dlouho žijete v ČR: Místo pobytu v ČR: Na které vysoké škole studujete: Pohlaví: K následujícím otázkám se, prosím, pokuste napsat vše, co Vás v souvislosti s nimi napadne (všechny vzpomínky, asociace,…) 1. Jak byste popsali sami sebe z pohledu své národní/etnické/kulturní identity? (např. Kdo jsem? Odkud jsem? Jak vnímám sám sebe? Jakým jazykem mluvím? Jaké hodnoty jsou pro mě v životě důležité? atd.) 2. Jak byste popsali svůj vztah k České republice? 3. Co si myslíte o Češích? Jaké s nimi máte zkušenosti? 4. Co si představíte pod pojmem patriotismus? 5. Jakou roli hraje patriotismus ve Vašem životě? Cítíte se být patriotem/patriotkou? Proč? 6. Jakou roli ve Vašem životě v Česku hrají krajané z Ruska? 7. Jak vnímáte své vrstevníky z ostatních zemí bývalého Sovětského svazu (Ukrajina, Bělorusko, Kazachstán, …)?
63