Rubriky | Giacomo Casanova
Giacomo Casanova *2. 4. 1725 Benátky, + 4. 6. 1798 Duchcov
Literární vědci i historikové se k jeho dílu neustále vracejí. Pro poznání života evropské šlechty a buržoazie v 18. století sotva existuje obsáhlejší a všestrannější literatura, než jsou dvanáctisvazkové Paměti „neúnavného diletanta se stovkami zájmů". Casanova žil naplno, a přece ztrácel čas. U žádné činnosti nevydržel dlouho. V mládí byl anarchistou, později se stal svobodným zednářem. To ještě věřil, že revoluční změny společnosti učiní svět svobodnějším. Současně se však rád pohyboval ve vysokých kruzích a nakonec zanevřel i na osvícence. Poznal, že ho chtějí připravit o rozkošný svět hedvábných punčoch, spodniček, plných měšců a zlatých tabatěrek.
Casanovy Paměti jsou satirickou parodií evropských mravů galantní doby, v nichž dychtí po životě a dobrodružství věčný romantik, kterého „lepší společnost" nikdy nepřijala do svých řad. Rozsáhlé memoáry jsou současně bohatou studnicí informací o historické a ekonomické situaci, filozofických směrech, o umění a životním stylu nejrůznějších sociálních vrstev.
Málo štěstí a hodně starostí
Giacomo měl dva otce, z nichž ten zákonný neměl nic a ten skutečný otcovství popřel. Matka Zanetta se toulala po jevištích od Londýna po Drážďany a neměla na prvorozeného syna čas. Giacomo vyrůstal u babičky Marcie a u dědečka Farusiho, který byl obuvníkem. Jeho četné sourozence - bylo jich celkem pět rodiče postupně odkládali do různých patricijských rodin. Nejdále to dotáhl bratr Francesco, stal se dvorním malířem bitevních scén v Pařiži a přijali ho dokonce do slavné Akademie.
Téměř celé dětství Giacomo prostonal. Trpěl chudokrevností a krvácivostí. Léčili ho lékaři i zaříkávači na ostrově Murano, ale marně. Nakonec pomohla změna prostředí. Giacomo se dostal z vlhké a bažinaté benátské laguny do Padovy. Zde se chlapce ujal jistý Gozzi, který prosadil jeho přijetí do církevní školy. Giacomo bydlel v bezvýznamné chorvatské rodině a trpěl hladem. Nechtěná dieta velmi prospěla jeho zdraví, celý život dával potom přednost zelenině před masem.
Doktor Gozzi byl na svou dobu velmi vzdělaným duchovním. Naučil mladého Casanovu řecky a latinsky, vysvětlil mu základy Aristotelovy logiky a hru na housle. Giacomo se ve dvanácti letech stačil ještě beznadějně zamilovat do jisté Bettiny, která se později stala první z jeho žen a dívek. Kritici budou po smrti Casanovu považovat za zvrhlíka, protože prý začal s láskou příliž brzy a podrobně popsal, jak svedl nejméně sto šestnáct milenek. Tolik nevázaných poměrů měl ovšem jako svobodný muž a starý mládenec, který cestoval z jednoho konce Evropy na druhý. Je to hodně nebo málo? V průměru vycházejí tři milenky ročně. Casanovu v této podivné početní soutěži jistě překonali mnozí z jeho bohatších současníků, které se ovšem nikdo neopovážil veřejně odsoudit.
Čas studií na padovské a benátské univerzitě Giacomo nepromarnil. Učil se nazpaměť antické verše (později bude okouzlovat posluchače dlouhými citáty), začal překládat Homérovu Iliadu, zajímal se i o Voltaira. Četl historické, matematické, astronomické i ekonomické spisy. Zatím se stále - snad příliš dlouho - rozhodoval, co bude vůbec dělat. Tisíciletá sláva Benátské republiky pomalu, ale nenávratně odplouvala
s každým odlivem. Boháči horečně hromadili jmění a chudáci stále více hladověli. Giacomo poznal dost bídy a stal by se žebravým studentem, kdyby ho farář Tosello nepřijal do církevních služeb. Nebude tedy ani lékařem, ani právníkem. V paláci senátora Malipiera ho přivítali jako klerika.
Ve veselé společnosti
Téměř všichni „casanovští" badatelé tvrdí, že Giacoma zkazil zhýralý život v Malipierově domě. Sedmdesátiletý senátor žil pod jednou střechou se dvěma mladými milenkami a nezkušený abbé byl jejich společným důvěrníkem. Casanova měl najednou dost peněz na elegantní oblečení a módě rozuměl. Jeho první kázání mělo úspěch. Mladičký kněz mluvil o světlých stránkách jinak smutného živobytí - o lásce a o přírodě. Na druhé kázání přišel opilý a byl konec. Nevíme ani, jak to dopadlo s dokončením studií v Padově. Casanova tvrdí, že složil zkoušky z civilního i kanonického práva, ale v matrice univerzity z let 1742-1747 o nich není žádný záznam. Nikdo však nechtěl vidět jeho vysvědčení, dokonce ani biskup Bernardo, který Giacoma pozval na svou diecézi do jihoitalské Kalábrie. Osmnáctiletý mladík tehdy napsal: „Tak jsem poprvé opustil místa svého dětství. Poznal jsem bohaté manželky i chudé služky. Všichni se navzájem podváděli, klamali druhé, ale nejvíce klamali sami sebe."
Již tehdy se Casanova dostal na rozcestí. Ještě se mohl stát moralistou, dobrým knězem nebo úspěšným právníkem. Rozhodl se však cestovat, neodolal svodům společnosti, která hledala východisko z vlastní krize v přetvářce zastírající mravní úpadek.
16. září 1743 přijel Casanova do Neapole a stal se tajemníkem kardinála Acquavivy. Provázela ho pověst básníka. V Benátkách trávil většinu času na ulicích a v krčmách. Ve městě pod Vesuvem ho zvali do bohatých domů, knížecích salónů i k učencům. Stejně tak i v Římě, v centru kurie. Giacomo měl velké příjmy, ale štěstí stále jenom hledal: „Musel jsem být chameleónem, velkým komediantem. Musel jsem umět všechno, vykonat všechno a všechno zatajit. Při pláči předstírat smích, při vášni zůstat chladným."
Casanova, kterého dnes skoro všichni pokládají za geniálního intrikáře, byl ve skutečnosti jiný. Za sebevědomím skrýval nejistotu, za vychloubáním pochyby o vlastní osobnosti. A navíc byl ve veselé společnosti příliš upřímný a neobratný. Když překazil kardinálovi noční schůzku s dívkou převlečenou za klerika, vyhnali ho. Dostal doporučující list a musel hodně daleko - až do Cařihradu. Cestou si stačil v Benátkách koupit důstojnický patent a stal se poručíkem gardy. Tak nadobro skončila jeho neúspěšná církevní kariéra.
Benátští důstojníci jezdili do Osmanské říše za zábavou a dvůr cařihradského efendiho Ismaila byl vyhlášeným místem radovánek. Giacomo prožívá v hernách a harémech neuvěřitelná dobrodružství. Orientalisté, kteří znají poměry v přísném islámském světě, nebudou pochybovat, že si Casanova většinu napínavých příhod v Orientu prostě vymyslel.
Na cestách
V 18. století znala většina lidí pouze svou vesnici a město. Cestování bylo zdlouhavé, nákladné a namáhavé. Giacomo Casanova projížděl Evropou vlastně z nouze. Zklamal jako klerik, zklamal jako voják. Chvíli hrál na housle v orchestru, potom zase léčil nemocné. Stále mu chyběly peníze. Casanova cestoval
nazdařbůh a jeho konečnou stanicí byla většinou zastavárna. Téměř všude se zamiloval, ale nikdy nebyl sňatkovým podvodníkem. Několikrát sliboval svým náhodným přítelkyním ze středních vrstev manželství. Bál se však budoucnosti i vlastní minulosti. Aby unikl realitě, stal se mágem kabalistické sekty. Ve věštbách a kouzlech bylo hodně podvodů, které jej nakonec přivedly až do vězení.
Giacomo se nejlépe cítil mezi umělci. Mezi tanečníky a zpěváky se nemusel stydět za svou matku, která byla spíše kurtizánou než herečkou. Herci se vždycky pohybovali na prahu velkého světa a jeho překročení museli vykupovat ústupky od vlastních zásad. Herečky mohly snadno získat slávu a bohatství povolností, muži to těžší. Giacomo se dostával do nádherných salónů svým šarmem a výřečností. Byl prý okouzlující a ženy mu samy nadbíhaly. Alespoň to sám o sobě tvrdí. Který svědek může dokázat, kdo tehdy sváděl a kdo podléhal? Giacomo se choval jako ostatní „věční milenci" ve vyšších kruzích. Snad měl jenom jednu chybu, byl příliš málo diskrétní, hodně mluvil a hodně o svých zkušenostech psal. V Paměrech se na sklonku života rozhodl skoncovat s přetvářkou. Jeho zážitky jsou plné ironie, často se faustovsky směje sám sobě. Z příběhů o ženách a dívkách, které skutečně miloval (Christina, Henrietta, Catarina a další) je zřejmé, že Casanova hledal štěstí ve spojení fyzické krásy a inteligence: „Hloupá krasavice mne nikdy neupoutala tak, jako duchaplná, průměrná hezká a všední žena."
V roce 1750 vyhrál Casanova tři tisíce dukátů během jediné karnevalové noci. Koncem jara odjel do Paříže. Měl s sebou několik rukopisů dramat, které propadly i v nenáročném divadle Comédie Italienne. Znovu stál bez prostředků na ulici jako literární diletant. Znovu zklamal. Proti Moliérovi, Voltairovci a Rousseauovi bylo příliš těžké se prosadit. Z bídy mu pomohla kurtizána Ancilla a svobodní zednáři. Zednářské lóže byly v 18. století nadnárodní sektou. Jejich kořeny jsou ovšem starší a sahají až do středověkých stavebních hutí, které přísně střežily tajemství svých znalostí. Casanova na zednářích obdivoval vzájemnou pomoc, pospolitost, protekcionářství a světoobčanství.
Literární historikové se domnívají, že Giacomo Casanova působil nejméně od roku 1760 jako agent velkých a vlivných zednářských lóží.Od té doby má dost peněz, vydává značné obnosy a nikdo neví, kdo ho platí. Zřejmě z příkazů mecenášů a zednářů projíždí Evropu křížem krážem a je ochoten odcestovat kdykoliv a kamkoliv. Dokonce i v době, kdy je zase jednou beznadějně zamilovaný.
V Pamětech jsou i velmi zajímavé a autentické postřehy o poměrech na habsburském dvoře ve Vídni. Casanova ještě v roce 1769 ve spisu Confuttazione obdivoval Marii Terezii (1743-1780). Na sklonku života ji odsoudil. Rozmařilou císařovnu prý pronásledovaly výčitky svědomí a tak bezdůvodně trestala nevěrné manželky i zamilovaná venkovská děvčata. Ani Josefa II. (1780-1790) nepovažoval za osvíceného dobrotivce, ale za nevyrovnaného egocentrika.
Poutník Casanova je v roce 1755 znovu na čas v Benátkách. Rodné město miloval, vždy se rád vracel do známého prostředí. Po skandálu s M. M. (Marií Magdalénou) a s Catarinou, krásnými řeholnicemi z Murana, zasáhla inkvizice. Giacomo se provinil hned třikrát - nemravností, urážkou církve a vyzvědačstvím pro zakázané tajné spolky. Odsoudili ho na pět let do žaláře.
Z vězení do velkého světa
Casanova v řadě dopisů i ve zvláštním spisku podrobně vylíčil, jak se mu podařilo uprchnout z pověstných „olověných střech" benátského karceru svaté inkvizice. Tento příběh je z rodu slavných útěků, mnoho spisovatelů později podobná dobrodružství zařadí do svých románů. Jedno je jisté: Casanova bude muset nyní dlouhá léta objíždět Itálii a život se nejrozličnějším způsobem.
Historici se shodují v názoru, že politický emigrant Giacomo Casanova konečně po třicítce dospěl. Dokázal využití odporu měšťáckých kruhů proti inkvizici a stal se hrdinou bohatých. Znovu byl na výsluní. Pokusil se vydávat v Paříži časopisy, neúspěšně zkoušel založit vlastní textilní továrnu. Vedl sázkovou kancelář, byl finančním poradcem francouzského dvora a tajným agentem portugalského regenta. Snažil se vyhýbat se politice, ale ovlivňoval ji více než kdokoliv jiný.
V galantní době do jisté míry rozhodovali příjemní společníci. Casanova k nim patřil, stejně jako jistá Jeanne-Antoinetta Poissonová, dcera pekaře, kterou známe spíše jako markýzu Pompadour. Ostatně oba dva se v letech 1756-1759 dobře poznali. Na panských sídlech a na vladařských dvorech našli útočiště i zázrační lékaři, mágové čarodějnických sekt i alchymisté. Šlechta si uvědomovala, že ztrácí jednu pozici za druhou ve prospěch stále dravější buržoazie. Mocní marně čekali na zázrak a zaháněli zlé předtuchy radovánkami.
Casanova trpce konstatuje, že „velký svět" je všude stejně rozvrácený, v Paříži i v Janově, v Petrohradu i v Londýně, v Drážďanech i v Amsterdamu. Byly však i výjimky, například Jean-Jacques Rousseau. Casanova napsal: „Rousseau je muž bohatý, ale prostý a skromný. Nehonosí se, chybí mu vybrané chování. Jeho filozofie nás všechny okouzluje". Giacomo se setkal nejméně dvakrát i s Voltairem, jeho dílo však nikdy nepochopil. Přesto se pod vlivem osvícenectví jako zralý muž snažil své milenky a přítelkyně vychovávat. Neměl úspěch, spíše si připadal jako špatný představený ženského kláštera. Nakonec se přizpůsobil volným mravům. Měl ještě stále výčitky svědomí. Nebyl již mladý a začínal cítit únavu. Bál se smrti a před stářím utíkal z místa na místo. Zralý muž je nyní znalcem lidí, dobrým psychologem nebo spíše psychoanalytikem. Dokáže z tváří rozpoznat povahu a touhy. Ví, že většina žen se chce líbit a čeká na pochopení. Většina „galantních" mužů je ale sobecká a bez fantazie. Casanova je jiný, rozdává na všechny strany své zkušenosti a vědomosti a nalézá věrné a oddané posluchačky. Tak prostá je podstata úspěchů, které mu mnozí záviděli.
Na cestách po Švýcarsku v roce 1760 začal Giacomo Casanova používat šlechtického titulu rytíř de Seingalt. Jakým způsobem ho získal, zůstává dodnes záhadou. Pravděpodobně se pasoval sám.
V Duchcově
Pozorný čtenář si povšimne, že jsme úmyslně vynechali celé dvacetiletí mezi 1760-1780, které Casanova nazývá v Pamětech „druhým a třetím dějstvím" svého života. Byla to dějství, kdy Casanova začíná v dopisech i spisech ironizovat osobnosti, s nimiž se stýkal. Nevynechá ani carský dvůr v Rusku, ani Sasko a Prusko. Jako agent benátské vlády podává důkladnou zprávu o politických poměrech v Polsku, píše pamflety proti Voltairovci. V lednu 1783 cestuje do Vídně. Uvědomuje si, že se do Itálie už nikdy nevrátí. Z Benátek ho znovu vypověděli pro urážky měšťanů, nesmí se objevit ani v Anglii a v Holandsku. Nemůže nikde vydávat noviny, Francouzi odmítli jeho plán říčního kanálu mezi Narbonnou a Bayonnou. Ztroskotal i projekt vzdušné pošty v balónech bratří Montgolfièrů. Casanova rozházel všechny úspory a léčí se v Teplicích. Je mu skoro šedesát, když se stává knihovníkem na duchcovském zámku se služným 1000 zlatých ročně.
Do Duchcova pozval Casanovu hrabě Valdštejn, údajně „ze staré pařížské známosti". Oba muži měli hodně společného - byli kavalíry i hráči. Valdštejn obdivoval člověka, který „protančil tucet životů v menuetu". Casanova měl teď v klidu vzpomínat a psát. Knížecí knihovník uspořádal korespondenci i zámecké sbírky a stačil ještě bavit četné návštěvníky. V Duchcově poznal Schillera i Goetha, navštívil Výmar, Drážďany, Prahu i Hamburk. Valdštejnova společnost mu příliš nevyhovovala a zdá se, že i Paměti (psal je v letech
1791-1798) nevznikaly nijak snadno: „Když nespím, tak sním. Když mne sny unaví, popisuji list za listem, ale po přečtení většinu vyhodím.".
V duchcovském archívu se dochovala řada dojemných milostných dopisů starým i novým přítelkyním z pozdních let 1795-1797. Z milovníka Casanovy je najednou nezištný rádce, moudrý učitel, ochránce a mecenáš. Jsou to osobní vlastnosti, které zřejmě celý život v sobě ukrýval a nedokázal je dříve uplatnit.
Giacomo Casanova zemřel 4. června 1798. Pochovali ho na duchcovském hřbitově. Jeho hrob zanikl. Ironický a sarkastický kronikář galantní doby zakrátko upadl v zapomenutí. Teprve když vyšly Paměti, stal se světoznámým autorem. Mnohokrát upravované dílo tohoto nepokojného Benátčana hodnotí literární historie stále ještě rozporně.
Blahoslav Hruška
