008_Hladik_roz_s22_26
30.9.2009 9:54
Stránka 22
ROZHOVORY
Rozhovor s jubilantem
Jiří Hladík: o složitém životě plném zvratů a změn ve složitých časech, roli právníka mezi kvalitáři, opomíjení právních aspektů jakosti i o mnohém jiném Zdeněk Svatoš, Perspektivy jakosti
Na tento rozhovor nikdy nezapomenu. Ne jen proto, že nebývá zvykem chodit někomu k jeho únorovým narozeninám blahopřát v polovině září, jak se to stalo v tomto případě (s hlavní příčinou odkladů, která by se dala zjednodušeně označit jako můj přílišný respekt k jubilantovi, jsem se vám již svěřil v minulém čísle Perspektiv jakosti v Minianketě), ale i pro zvláštní atmosféru, kterou jsem po celou dobu v tom dejvickém bytě ve společnosti pana doktora Hladíka a také jeho kamaráda Josefa Křepely, který mě tam doprovázel, prožíval.
Byly to téměř dvě hodiny velice příjemné a zajímavé – ale z hlediska účelu mé „novinářské“ návštěvy neuchopitelné. Velmi brzy jsem pochopil, že moje příslovečná, až obsedantní snaha dozvídat se fakta a názory a řadit je do časových a logických souvislostí v tomto případě není na místě a nemá šanci. Pětaosmdesát let života pana doktora Hladíka a jejich podoba v jeho dnešních vzpomínkách jsou příliš bohaté, pestré a plné zvratů a změn, než aby se daly vtěsnat do nějakého rámce. Za ten „věcný rámec“ jsme tedy vzali jeho odborný životopis uveřejněný v roce 2000 v dnes již neexistujícím časopise Svět jakosti, který bez výhrad odsouhlasil (viz v rámečku). A zaměřili jsme se na různé jednotlivosti jaksi navíc... Hned v úvodu tak trochu shodil mou dávno předem připravenou první otázku, jak se dostal k tak zvláštní kombinaci oborů vzdělání a titulů – strojařina, ekonomie a práva: To všechno v rámci politického dění. To byly všecko dopady... Protože když jsem absolvoval v roce 1943 strojnickou průmyslovku, dělal jsem „válečnou maturitu“, vysoké školy byly zavřené. Byl jsem totálně nasazen v Junkersu ve Vysočanech – továrna na letadla, později to byla Pragovka. Po válce jsem sloužil v Ústavu lidské práce, v Jeruzalemské ulici, a když otevřeli vysoké školy, šel jsem na práva. Posluchárnu jsme měli na Letné v tehdejším cirkusu, protože jsme se nevešli nikam jinam. Ale můžu-li to říct otevřeně, tak mě vyrazili, takže jsem to dodělával až později, musel jsem nejdřív na vojnu na dva roky a po vojně jsem se zapsal na vysokou ekonomickou. Práva jsem dodělával až později. – No, tak to bylo všechno čirá náhoda, politické dopady...
22
Pak hodnou chvíli padaly názvy řady dnes již neexistujících institucí, různých slučovaných a zase rozdělovaných ministerstev, i mně neznámá jména ministrů, jejich náměstků a dalších... Ozývá se název Úřadu pro normalizaci, EZÚ... A následuje složitá dramatická historie přípravy a přijímání známého důležitého zákona o státním zkušebnictví, přijatého pak v pohnutém roce 1968. Jména úřadů, politiků a funkcionářů té doby už mi začínají být postupně známější, ale jen trochu. Zmíněno je i jméno Borise Valenty, dnes již nežijícího čestného člena ČSJ. A zase přišla taková ta politická rotace, vždycky to se mnou zamávalo a někam jsem dopad... Pak se na mě taky obrátili, abych po vzoru státního zkušebnictví založil resortní zkušebnictví, kterému šéfovala jednotlivá resortní ministerstva... A pak jsem dělal na Úřadu pro normalizaci za doktora Jareše...
008_Hladik_roz_s22_26
30.9.2009 9:54
Stránka 23
ROZHOVORY
JUDr. Ing. Jiří Hladík se narodil 24. února 1924. Je doktorem práv a inženýrem ekonomie, když nejprve absolvoval vyšší průmyslovou školu strojnickou.
V roce 1970 vstoupil do Komitétu jakosti a spolehlivosti při Československé vědeckotechnické společnosti. Na právní stránky jakosti se zaměřoval i zde: mj. řídil vydávání řady publikací „Právo a jakost“ (správně řada „Právo a řízení jakosti“; Právo a jakost s podtitulem Úvod do problematiky byl název prvního svazku, vydaného v roce 1982, jeho spoluautorem byl s J. Hladíkem JUDr. Jaromír Jareš – pozn. red.), kterou vydával Dům techniky ČSVTS Praha, a založil a dlouhá léta vedl „Právní komisi“. Přednášel v odborných kurzech a na seminářích, inicioval a řídil celostátní odborné konference k právním otázkám jakosti. Členem ČSJ je od jejího založení v r. 1990 (je držitelem členského průkaz s číslem z první desítky). Významně se angažoval již v samých počátcích její existence, zejména při přípravě její úřední registrace a při tvorbě stanov. Členem Rady seniorů je od jejího založení. V roce 1995 byl jedním z prvních tří čestných členů Společnosti (spolu s ing. Frankem a ing. Horálkem), kteří se stali nositeli tohoto ocenění.
Foto: archiv J. Hladíka (2)
S problematikou jakosti se začal setkávat a zabývat se jí už v padesátých letech minulého století, když založil a vedl Československý lodní registr, pak jako vedoucí odboru investic v Českých loděnicích a konečně jako vedoucí odboru státního zkušebnictví na Úřadu pro normalizaci a měření. Zajímala ho především právní stránka této problematiky – byl hlavním autorem zákona č. 30/1968 o státním zkušebnictví a zpracoval také část tehdejšího stavebního zákona týkající se jakosti i další právní předpisy.
„Kolik mi tady bylo? Je to z Vršovic... Nevím přesně, odhadněte sami..."
Zdroj: Svět jakosti 2000/3, str. 28–29; autor ing. Zdeněk Janeček.
A pak přišel osmdesátý devátý a zásadní změny... Padlo státní zkušebnictví, jako státní orgány, vůbec, a doktor Jareš vymyslel ten způsob, co je nyní, bez státních zkušeben, jmenuje se to autorizované osoby, autorizované osoby – v závorce zkušebny (čísla mají stejná jako měly). Vychází to ze směrnice Evropské unie.
„Tohle je před vojnou...“
„A to Jirka taky už začal spolupracovat se statistikama. To ještě byly problémy kolem statistických přejímek a jejich právního dopadu. Tam byla velmi úzká spolupráce mezi Jirkou a náma, co jsme dělali statistiku,“ vstupuje do debaty Josef Křepela. „Protože Jirka jako právník a ekonom byl tak šikovnej a schopnej, že chápal i statistické problémy – což se o mnoha jiných říct nedalo.“
Následovala delší debata na téma Evropská unie a současná normalizace, platnost a dobrovolnost versus závaznost norem, přejímání a překlady norem atd. atp. Do debaty vstupuje i Křepela: „...leckdy v té přejímané normě ze zahraničí jsou třeba věcné chyby, ale musí se to přeložit doslova! Normy připravované tady měly naopak v mnoha oborech vysokou úroveň.“ Hodně diplomaticky řečeno, mnoho nad-
23
008_Hladik_roz_s22_26
30.9.2009 9:54
Stránka 24
ROZHOVORY
tam jsme chodili se sestrou sáňkovat a tam mně ukradli sáňky. Tam jsem dělal obecnou školu. Měl jsem takové rozhárané dětství. Táta byl za první republiky většinou nezaměstnanej, takže jsme se furt stěhovali. Vždycky když získal zaměstnání, tak jsme se tam stěhovali. Takže jsem bydlel například v Kolíně, potom otec získal zaměstnání v Blatné v jižních Čechách, tam poblíž jsem pak měl tu chalupu. – Furt někde, prakticky bez nějakých kamarádů... Nechybí vzpomínka na manželku:
Tady už víme datum přesně: 12. listopadu 2002. Při mezinárodní konferenci v Národním domě na Vinohradech s doyenem ČSJ ing. Přibyslavem Culkou.
šení pro současný stav jsem ze slov ani jednoho z těch dvou neslyšel. Suma sumárum, ...vznikl určitej čurbes. Raději od toho utečeme. Přes krátkou reminiscenci na doby vzniku Společnosti (vzpomenuto je mj. jméno ing. Bosákové) a přes mou otázku na významnou roli J. Hladíka jakožto právníka v tomto období se dostáváme k osobnějším věcem – Josef Křepela říká: „Jirka hrál v té společnosti významnou roli v podstatě vždycky, od nepaměti, ať to byl už Komitét nebo cokoliv. Na Jirku si pamatuju od vždycky, že byl nejenom vysoce erudovaný odborník, ale taky bezvadnej parťák. Okolo něj prostě nikdy nebyl smutek, ale vždycky nějaká sranda, vždycky se dělo něco, co bylo... POVZBUDIVÉ! Vždycky patřil mezi ty vzácné lidi, kteří si dovedli dělat srandu z druhejch, ale sám si taky nechal dělat srandu ze sebe.“
S manželkou jsem se seznámil v Kežmarku. Na dovolené, v bazénu. Její otec byl stavitel, který postavil tenhle barák, a tak jsem se dostal do Dejvic. V době, když jsem dělal sekretáře u ministra zahraničního obchodu, měl jsem na starosti strojírenské pézetky, takže mě chtěli poslat do ciziny. Nabízeli mi do Indie. Tchán tehdy už byl nemocný, manželka nechtěla odjet. Tak jsme nikam neodjeli, zůstali jsme tady. Josefu Křepelovi zvoní mobilní telefon a Jiří Hladík to ihned komentuje: Asi mu volá manželka. Paní učitelka Křepelová, ta vyučovala moje děti ve škole. Moje dcera teď taky učí, na té, jak se to jmenuje – waldorfské škole. Z mé strany nemůže chybět ještě otázka na jeho záliby, koníčky. Viditelně ožije: Největšího koníčka jsem měl Slávii, tý jsem fandil a fandím pořád, fotbal sleduju. Za mlada sestra chodila s nějakým redaktorem, měl lístky na Slávii zadarmo, tak jsem tam začal chodit a fandit jim a zůstalo mi to na celý život.
To jsem dostal i do posudku. Když mě vyhazovali z jednoho místa, tak jsem dostal, že mám takovou povahu, že lidi nevědí, jestli si dělám srandu, nebo jestli to myslím vážně. Tohle jsem dostal do kádrového materiálu! Před lety kritizoval opomíjení právních aspektů jakosti, právní nevědomost a neznalost mnohých manažerů, laxnost a otálení v modernizaci práva ze strany některých státních orgánů, ale i to, že se právním aspektům jakosti věnuje malá pozornost v České společnosti pro jakost. Ptám se, zda se podle jeho názoru situace do dneška zlepšila, a (přiznávám se) tak trochu anticipuji alespoň částečně kladnou odpověď. Ale není tomu tak. Nic se nezměnilo. Protože – vezměte si celou společnost! To právní povědomí u nás není. Doba našeho rozhovoru pokročila... Jako vždy se chci dozvědět také něco ze vzpomínek z osobního života. Mládí v době války bylo hodně smutné, konkrétně heydrichiáda a další události zasáhly i okruh jeho příbuzných. – Dětství? Narodil jsem se v Malešicích, ale ty jsem nepoznal. Ve dvou letech jsme se stěhovali do Vršovic, kousek od Bohemky –
24
Krátce nato 6. prosince 2002 na výroční konferenci ČSJ na Novotného lávce s ing. Jindřichem Frankem.
008_Hladik_roz_s22_26
30.9.2009 9:54
Stránka 25
Takže: fotbálek, a chalupa.
Už se ale opravdu musíme rozloučit. Josef Křepela ještě s dalšími kamarády se u Jirky objeví zase zhruba za měsíc, po nejbližším sezení „Kolena“, a já panu doktoru Hladíkovi svatosvatě slibuji, že při příštím jeho jubileu přijdu s gratulací a na rozhovor včas, jak se sluší a patří – tedy v únoru! ■
ROZHOVORY
(Následuje delší zasvěcená debata o nejčerstvějších výsledcích pohárových zápasů obou pražských „S“ z minulého večera i o plejerech Slávie z éry Pláničky a spol. I když já se netajím s tím, že jsem sparťan, k žádné rozepři nedochází...)
Tradiční obligátní otázky na jeho názor o budoucnosti našeho oboru a na současné dění v ČSJ nejsou pochopitelně příliš namístě. Já jsem z toho už vypadl. Ani účast na Radě seniorů už pro mě neexistuje, jenom dostávám zápisy. Záznam na diktafon končí, ale naše návštěva ještě dost dlouho pokračuje. Ani mě nepřekvapuje, že oba pánové hodně vzpomínají na Anežku Žaludovou. Ale také na mnohé jiné. A jako vždy se řeč stočí i na kuriózní a humorné zážitky – dnes už těžko uvěřitelné – z kdysi tak vzácných zahraničních cest... Mluví se i o „frakci Rady seniorů“, nazývané „Koleno“ – skupině přátel, kteří se pravidelně po léta scházejí na společné posezení a popovídání v jedné restauraci nad pochoutkou, kterou je pečené koleno s křenem a hořčicí a dobrým rohlíkem. Zmiňovali se už o ní v minulosti v rozhovorech na našich stránkách pánové Horálek i Křepela, dále do ní patří i trojice Chodounský, Fabian a Rosa a „členem“ je i Hladík. Ten už tam teď s nimi chodit nemůže, vždy ho pak ale někdo z nich navštíví a přinesou mu tu dobrotu domů...
Jirka vždycky byl a je především kamarád! Člověk si klade za čest, že ho může považovat za svého přítele, jakých máme málo. Josef Křepela
Pravidelná minianketa osobností
Co se mi povedlo, na co si dát pozor – a také tak trochu „kacířský“ názor Osobnosti, které jsme s tradičními otázkami naší miniankety oslovili tentokrát a které měly čas a chuť je zodpovědět, spojuje na první pohled snad jediné – spolupráce s naším časopisem: oba jsou autory odborných příspěvků v tomto čísle, a není to poprvé. Jejich jména tedy pravidelní čtenáři Perspektiv jakosti již znají. Delší dobu spolupracuje s Českou společností pro jakost i s naším časopisem Zdeněk Šenk. Jeho doménou je oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, tedy BOZP. V tomto oboru je uznávaným expertem, konzultantem, lektorem a certifikačním auditorem. Je jedním ze zakladatelů nového směru, „systémového přístupu k BOZP“, jako konzultant působí především v oblasti implementace systému řízení BOZP dle normy OHSAS. Jako lektor vedl a vede řadu kurzů zaměřených na tuto oblast se stovkami převážně spokojených absolventů. Je spoluautorem knihy Abeceda personalisty (část BOZP), autorem knihy BOZP prakticky a přehledně podle normy ČSN OHSAS 18001:2008 a publikoval řadu odborných článků, ve kterých k tradiční problematice řízení BOZP přistupuje netradičním, novátorským způsobem. Je předsedou zkušební komise pro zkoušky odborné způsobilosti v plnění úkolů v prevenci rizik při České společnosti pro jakost, působící v rámci akreditace udělené Ministerstvem práce a sociálních věcí. O své osobě a práci zdůrazňuje, že je především důsledný v osvojování nových poznatků v oblasti BOZP a pomáhá zde prosazovat zásady správné praxe
25
008_Hladik_roz_s22_26
30.9.2009 9:54
Stránka 26
ROZHOVORY
Pavel Hortlík se jako autor objevil na stránkách Perspektiv jakosti poprvé poměrně nedávno, v předcházejícím „automobilovém“ čísle, což bylo čtvrté číslo minulého ročníku. Koneckonců, velmi „mladá“ je i firma TPCA v Kolíně, ve které jako manažer kvality působí. Jako jeden z vyzvaných přednášejících pak zaujal na mezinárodní konferenci „Jak řešit dopady krize na ekonomiku podniků“, pořádané letos v červnu společně ČSJ a MSF (viz v minulém čísle PJ str. 5–7). Ve společnosti TPCA prošel funkcemi facility manager (v době dokončování výstavby závodu a jeho uvádění do provozu) a manažer řízení kvality, nyní zní jeho zařazení zastupující generální manažer. Jako zajímavost uveďme, že před více než deseti lety působil téměř dva roky jako vedoucí stavby petrochemického zařízení v Číně. A také, že ve svém CV uvádí v rubrice „stav“ vedle obvyklého „ženatý“ i údaj „nekuřák“... Na naše tři otázky tedy odpovídají Zdeněk Šenk, konzultant, lektor, certifikační auditor a zkušební komisař BOZP, a Pavel Hortlík, pověřený vedením oddělení Quality Control ve firmě TPCA Kolín.
◆ Co se mi konkrétně v práci v poslední době podařilo – a proč? Z. Š.: Největším mým pracovním úspěchem v nedávné době bylo dokončení a vydání nové knihy „BOZP prakticky a přehledně podle normy ČSN OHSAS 18001:2008“. Kniha je průkopnická ve svém pojetí i v rozsahu informací, které se snaží čtenářům sdělit, protože propojuje požadavky normy OHSAS s právními požadavky. Současně jsou tyto informace doplněny vzorovými formuláři a doporučeními, jak specifické problematiky řešit, a upozorněními na úskalí, která jsou s oblastí spojena. Zpracování knihy zabralo opravdu hodně času, ale přesto či právě proto jsem velice potěšen konečnou podobou díla. Splnil jsem si svůj dávný cíl – napsat knihu o BOZP v jiné, netradiční podobě. Proč se mi to podařilo? Cíl, kterého jsem chtěl dosáhnout, se stal prioritou. V takových případech se obvykle dílo podaří. P. H.: Přemítám-li o období posledních dvou let, určitě mezi úspěchy vyčnívá číslo „1 000 000“ – to znamená milióntý vyrobený automobil, který opustil brány TPCA začátkem prosince minulého roku. Určitě je to kolektivní úspěch všech 3 500 zaměstnanců a mnoha tisíc pracovníků dodavatelských firem a mateřských společností, kteří společně dosáhli rychlostního rekordu, že po pouhých třech a půl letech od zahájení výroby sjel z jediné instalované linky již milióntý automobil. Pro mne jako kvalitáře je tento úspěch ještě ověnčen čelným umístěním našich modelů ve statistice zákaznické spokojenosti J. D. Power na našich hlavních trzích – Německu, Francii a Velké Británii. Upřímně jsem velmi rád, že jsem mohl přispět k tomuto velkému úspěchu. Na druhou stranu je tato velmi vysoká laťka pro zaměstnance TPCA včetně mé osoby velkou výzvou a závazkem do budoucnosti vůči oběma mateřským společnostem TOYOTA a PSA Peugeot Citroën a zejména pak vůči zákazníkům, kteří našimi vozy každý den jezdí za zábavou, rodinou či do zaměstnání.
◆ Na co si dát pozor: co se mi někdy nepovedlo a proč? Z. Š.: Nedaří se mi odblokovat se od negativních informací v takovém rozsahu, jak bych si přál. Nedívat se vůbec na televizi a vůbec nečíst stupidní zprávy na internetu by byla zřejmě nejlepší volba – ale to bych se brzy stal asociálem, který se těžko začleňuje do debat s účastníky přednášek a se svými přáteli, a to prostě nejde. P. H.: Z kraje mého působení v oblasti kvality v automobilovém průmyslu jsem si naivně myslel, že kvalita ve výrobě se jednou zavede a takříkajíc je a bude navěky. S přibývajícími léty praxe mi začíná být jasné, že kvalita výrobku je veličina značně nestabilní a její udržení na vysoké úrovni vyžaduje soustavné úsilí a nekonečné budování systému. Důležité je zaměření na dodržování standardů při výrobě a zajištění kvality přímo výrobním procesem. Počínaje ocelárnou dodávající ocel na plechy až po finální montáž, odkud sjíždí hotový automobil. Pozapomeneme-li na tyto skutečnosti, zle se to vymstí.
26
◆ Tak trochu kacířský názor Z. Š.: Otázkou spíše je, co v dnešní době vlastně vůbec je kacířským názorem. Zpupnost politiků, která jim dovoluje nerespektovat zásady, které sami vytvořili, nechutnost médií (a tak by se dalo pokračovat) posunuje hranici kacířského názoru do nekonečného prostoru, ve kterém se nechci pohybovat. Zůstanu v odborné rovině, která je mně nejblíže – v oblasti bezpečnosti práce. Vždycky, když chceme v osobním životě zásadním způsobem zdůraznit vážnost situace, například při oslavě Nového roku, při gratulaci k narozeninám a nebo při narození nového člena rodiny, tak mluvíme o ZDRAVÍ. Mrzí mne, že to, co se nedá zatím koupit za žádné peníze, zůstává u řadových zaměstnanců, ale i zaměstnanců vedoucích zasunuto v pořadí priorit až na zadních místech a že na péči o svoji bezpečnost a na svoje zdraví si vzpomeneme až tehdy, když nastanou problémy. Ač nerad se zde musím vrátit k úvodu této úvahy. Přístup politiků, významných úředníků státní správy a samosprávy, soudců a dalších mediálně známých osob k respektování práva je velmi špatným signálem do „podzámčí“. Při přednáškách vysvětluji ustanovení právních předpisů pro oblast BOZP a důležitost jejich naplňování a respektování a současně ve zpětné vazbě zjišťuji určitou nechuť se právním požadavkům podrobit. Občas zaslechnu: „Proč toto všechno, co nám říkáte, máme dělat, a ti nahoře jenom kličkují mezi paragrafy a nic se jim nestane?!“ Lidé, kteří takhle přemýšlejí, si ovšem neuvědomují, že se jedná o JEJICH zdraví, případně o zdraví jejich podřízených, a přístup „těch nahoře“ k respektování práva není v tomto případě relevantní. Přesto bych se přimlouval za to, aby právní vědomí v našem státě došlo VŠEOBECNĚ vážnosti, kterou si zaslouží. P. H.: Co je to kvalita? A znamená pro každého ve výrobněspotřebním řetězci to samé? – Pro výrobce je to bezpochyby především soulad výrobku s nastavenou specifikací. Z hlediska zákazníka je to celkový dojem, komfort, spolehlivost, bezpečnost, pořizovací a provozní náklady. Z hlediska společnosti a přírody by to ovšem mělo být ještě něco navíc. Veškerý automobilový trh, potažmo vozový park každé firmy by měl být rozvíjen v harmonii s udržitelným rozvojem. Jinými slovy, aby se naše republika nestala vrakovištěm Evropy. Z tohoto hlediska je kvalitní automobil synonymem pro vozidlo bezpečné, které zatěžuje svými emisemi životní prostředí co možná nejméně. Výroba takového vozu by měla být – ze stejného důvodu – energeticky a surovinově co nejméně náročná a dosluhující automobil pokud možno bezezbytku recyklovatelný. To vše za cenu dostupnou většinové společnosti. Abychom ovšem k takovému ultimativnímu cíli mohli jako společnost směřovat, musíme tomu podrobit společenské priority… V tomto směru mne velice pozitivně překvapil již reálný záměr některých větších měst v České republice omezit ve spolupráci s ministerstvem životního prostředí vjezd ekologicky nevyhovujících motorových vozidel do svých center. Osobně toto považuji za vykročení správným směrem a doufám, že další kroky k ozdravění prostředí v okolí našich silnic a v našich městech a obcích na sebe nenechají dlouho čekat. ■