Rozhovory s náměstkem ministra obrany

5/2012

REPORT

Co hýbe v současnosti armádou? Rozhovory s náměstkem ministra obrany Michaelem Hrbatou a ředitelem sekce personální MO Vladimírem Karaffou

Den vítězství na Vítkově V Národním památníku na pražském Vítkově si účastníci oslav Dne vítězství – 8. května připomněli ukončení bojů 2. světové války v Evropě. Spolu s prezidentem republiky Václavem Klausem, předsedy obou komor Parlamentu ČR, předsedou vlády a dalšími ústavními činiteli a hosty, mezi nimiž byl i ministr obrany Alexandr Vondra a náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Vlastimil Picek, přidělenci obrany Francie, Slovenska, Ruské federace a USA, uctili památku těch, kteří pro vítězství nad fašistickými vojsky nasadili i své životy. Vedoucí představitelé za zvuků smutečního chorálu Pax fobie položili věnce k památníku a minutou ticha si připomněli mnohamilionové oběti poslední světové války. Prezident republiky Václav Klaus poté předal čtyřem velitelům a jejich útvarům bojové prapory, které jim ke Dni vítězství propůjčil. Této cti se dostalo 74. lehkému motorizovanému praporu z Bučovic, 153. ženijnímu praporu z Olomouce, 251. a 252. protiletadlovému raketovému oddílu z jihočeských Strakonic. Současný velitel 251. protiletadlového raketového oddílu podplukovník Petr Prskavec, který z rukou prezidenta prapor převzal, uvedl: „Je to pro nás určitě významný den, který si budeme dlouho pamatovat. Bude nám připomínat právě tuto slavnostní událost a prapor mne a mé vojáky bude zavazovat ke stále odpovědnějšímu plnění úkolů.“ Prezident republiky spolu s hosty poté položil kytice ke katafalku s ostatky neznámých vojínů v kolumbáriu památníku. V odpoledních hodinách položil za Ministerstvo obrany ČR smuteční věnec k památníku druhého odboje na pražském Klárově generální sekretář Jan Vylita. Text Miroslav Šindelář, foto Radko Janata

Alexandr Vondra předal vyznamenání na historickém místě

obsah HOST Sázím na otevřenou komunikaci

2

Rozhovor s náměstkem ministra obrany Michaelem Hrbatou

ZDRAVOTNICTVÍ Dva v jednom

6

PERSONALISTIKA Nová kultura řízení

8

Rozhovor s ředitelem sekce personální MO Vladimírem Karaffou

VÝCVIK Střelba u polárního kruhu Zvládnout sám sebe

12 27

TECHNIKA A VÝZBROJ Slat po česku Od alchymistů k EOD Lehké kolové obrněné vozidlo IVECO M65E 4×4 LOV Vyprošťovací tank VT-72M4 CZ Odstřelovačská puška vz. 99 FALCON

Prezident jmenoval nové generály Prezident republiky Václav Klaus jmenoval 8. května do generálských hodností tři příslušníky Armády České republiky. Jediným nově jmenovaným generálem se stal brigádní generál František Mičánek, ředitel sekce plánování sil MO. Brigádní generál Jaroslav Kocián, který je nyní ředitelem sekce logistiky a zdrojů v Mezinárodním vojenském štábu NATO v Bruselu, byl povýšen do hodnosti generálmajora. Generál Petr Pavel, zástupce náčelníka Generálního štábu – náčelník štábu, byl povýšen do hodnosti generálporučíka. „Věřím, že jste si dnešních náročných úkolů armády dobře vědomi, že jste si také vědomi sevření, které je dáno existujícím rozpočtovým omezením a jste si vědomi toho, že nějaké změny je třeba dále dělat,“ řekl generálům Václav Klaus. „Věřím, že své úkoly v těchto nových hodnostech budete úspěšně zvládat,“ uzavřel svůj proslov. Za nově jmenované generály hovořil generálporučík Petr Pavel, jenž zdůraznil, že nové hodnosti jsou pro něj a jeho kolegy nejen výjimečným oceněním práce pro příslušné složky a Českou republiku, ale zároveň i velkým závazkem do budoucna. „Mohu vás ujistit, že naším prvořadým úkolem a cílem do dalších let bude budovat armádu, která bude nejen sebevědomá a schopná, ale zároveň i všestranně připravená dostát svým závazkům a úkolům, které vyplývají z Ústavy a zákonů České republiky a jejího členství v systému kolektivní bezpečnosti.“ Generál Pa-

16 20 23 43 45

ARMÁDA A VEŘEJNOST Pomohli vyhrát ruletu života

19

MY A NATO Čech řídí námořní dopravu

30

MEDAILON Oslava v letecké rodině Žijme jako lidé

32 48

HISTORIE Dne 27. května si připomínáme 70. výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha

vel také zdůraznil, že dnes, v době ekonomických a politických turbulencí, kdy se armáda potýká s výrazným snižováním svého rozpočtu, bude jejím hlavním úkolem „s otevřeností a veškerou odpovědností nejen informovat, ale i prosazovat veškerá opatření, která povedou minimálně k zachování obranyschopnosti České republiky“. Text a foto: Olga Haladová

Poslední bitva Zbraně pro atentát

34 38

Fotoreportáž Military English Nikoho nenecháme bez pomoci

4 41 47

U příležitosti oslav Dne vítězství ministr obrany Alexandr Vondra v pražském chrámu sv. Cyrila a Metoděje udělil Kříže obrany státu a Vyznamenání Zlaté lípy šestadvaceti významným osobnostem. Plukovník ve výslužbě Milan Malý utekl z okupované vlasti do československé zahraniční armády. Bojoval u Tobrúku jako příslušník 11. pěšího praporu – Východního. Po přesunu do Anglie absolvoval letecký výcvik. Sloužil u 312. perutě. Po skončení druhé světové války se podílel na výcviku izraelských pilotů. Podobně zajímavých osudů zazněla v úterý 8. května 2012 v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici celá řada. Mezi oceněnými byl například vojenský velitel Prahy VII Holešovice během květnového povstání štábní kapitán pěchoty Jaroslav Cabicar nebo brigádní generál František Moravec, který řídil z Londýna zpravodajskou činnost a organizoval výsadky do okupované vlasti a po roce 1948 odešel do exilu. Ze současných příslušníků AČR pak velitel 43. výsadkového mechanizovaného praporu v Chrudimi podplukovník Ladislav Švejda a rotný Michal Novotný, který letos v únoru za záchranu života amerického vojáka v Afghánistánu obdržel vysoké vojenské vyznamenání USA, takzvanou Bronze Star. Slavnostního aktu se zúčastnil rovněž náměstek ministra obrany Michael Hrbata, náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Vlastimil Picek a další představitelé resortu obrany a významní hosté. „Dámy a pánové, spektrum toho, co jste dokázali, je obdivuhodné. Věci individuální i národní svobody jste zasvětili svůj dar mluveného i psaného slova, svým bojem za svobodu, ať již na barikádách či v disentu, jste obětovali své zdraví či životy. V misích Armády České republiky šíříte doma i v zahraničí dobré jméno. Jste reprezentanty vojenské vědy. V dobách, kdy bylo potřeba, jste mnozí z vás prokázali odvahu i rozhodnost, smysl pro povinnost, odpovědnost vůči vlastnímu svědomí. Zvláště to platí o příslušnících druhého a třetího odboje,“ uvedl ministr Vondra. Na závěr účastníci slavnostního shromáždění sešli do krypty pod kostelem a společnou modlitbou a minutou ticha uctili památku zde padlých vojáků. Jmenný seznam vyznamenaných najdete na www.army.cz. Text a foto: Vladimír Marek

host Podle náměstka ministra obrany Michaela Hrbaty jsou lidské zdroje základním stavebním prvkem resortu

SÁZÍM na otevřenou komunikaci Náměstek ministra obrany Michael Hrbata se ve druhé polovině dubna zúčastnil IX. zasedání ústředního výboru Českomoravského odborového svazu civilních zaměstnanců armády. Vedení odborů mimo jiné informoval o složité ekonomické situaci resortu a o tom, že ministerstvo a armáda budou mít v nadcházejících letech mnohem méně peněz jak na platy, tak i na investice. A právě při této příležitosti jsme ho požádali o následující rozhovor.

Jak moc se vám daří udržet sociální smír v resortu? Není žádným tajemstvím, že jsme společně museli zavázat 1,4 miliardy korun. A to se odborářům samozřejmě nelíbí. Ale i přesto jsme jedno z mála ministerstev, kde se nám smír daří udržet. Už od chvíle, kdy jsem nastoupil do funkce, jsem věděl, že lidské zdroje jsou naším základním stavebním prvkem. Od samého začátku usilujeme o maximálně otevřenou komunikaci. Všechny kroky, které děláme, odborářům průběžně vysvětlujeme. Neříkám, že je to jednoduché, ale díky úsilí obou stran se nám to daří.

Odboráři se mimo jiné zajímali o vývoj platů u zaměstnanců resortu. Jak to tedy s nimi vypadá? Vloni jsme projednávali novou kolektivní smlouvu. Bylo to složité, zdlouhavé a mnohdy vyčerpávající vyjednávání. Mandatorní výdaje se oproti předcházejícím letům totiž snížily, a to dost výrazně. Obě strany k jednání přistupovaly tvrdě, na druhou stranu ale konstruktivně. Všichni jsme se snažili nalézt pokud možno vyvážený kompromis. Vybrali jsme takové benefity, které příliš nezatěžují rozpočet. V kolektivní smlouvě jsme zakotvili i to, že se k ní ještě vrátíme a znovu některé věci projednáme. Vloni se platy občanských zaměstnanců snížily skoro o deset procent. Podobně to bylo i u vojáků. Těch se navíc významně dotklo i zdanění přídavku na bydlení. Odboráře jste informoval o tom, že jste od ministra obrany nedostal za úkol propouštět lidi, ale připravit společně s Radou pro plánování novou organizační strukturu jak ministerstva, tak armády. Kdy by měla vstoupit v platnost? Rád bych to ještě upřesnil. Já ani Rada pro plánování, která je orgánem právě pro tvorbu struktur, jsme od ministra skutečně nedostali za úkol teď plošně propouštět. Máme nejdřív připravit novou strukturu AČR a Ministerstva obrany a podle toho se bude postupovat dál. Proto jsem také odboráře upozornil, že vzhledem k tomu, kolik máme peněz, se v budoucnu zeštíhlení nevyhneme. Příprava, myslím tím práci Rady pro plánování, je v konečné fázi. Takže struktury Ministerstva obrany a všech jeho podvěsů jsou připraveny. Budou naplněny ve dvou etapách, k 1. lednu 2013 a 1. lednu 2014.

2

Při přípravě těchto struktur jste vycházeli ze zdrojového rámce 39 miliard na rok 2013, respektive 35 miliard pro rok 2014, které resortu hrozí? Chystáme několik variant. A to podle výhledového rámce, který v současné době představuje jedinou, vládou oficiálně schválenou částku. V minulosti se reorganizace dělaly tak, že se útvary a složky snižovaly plošně o pět či deset procent. Hodláte postupovat podobně, anebo máte vytipovány konkrétní útvary a zařízení, bez jejichž služeb se ministerstvo obejde a budou tedy zcela zrušeny? Jednoznačně bude docházet k promyšleným a plánovaným reorganizačním změnám. Nemělo by se v žádném případě jednat o plošné snižování. Až na základě toho, jak bude vypadat nová struktura minsterstva obrany a AČR, se stanoví, kolik lidí potřebujeme, abychom splnili úkoly, které máme. Zmínil jste význam lidských zdrojů pro armádu. Znamená to, že opatření připravujete tak, abyste pokud možno co nejvíce ochránil právě lidské zdroje? Jedna věc je Armáda České republiky. Máme tu ale i servisní, zabezpečovací a řídicí prvky, které jsou v civilní části resortu. Spoustu věcí musíme vykonávat ze zákona, na základě vnitřních předpisů a nařízení. Podle mého názoru je ale spousta toho, co zajišťujeme „navíc“. To je potřeba najít, specifikovat a postupně „odřezávat“. Alfou a omegou je udržet ty nejschopnější. Lidský potenciál je pro nás tou nejdůležitější věcí, prioritou, kterou chceme udržet.

Hovoří se o tom, že na Ministerstvu obrany je příliš mnoho vojáků, kteří působí i v řadě obslužných funkcí, jež by mohli vykonávat levnější občanští zaměstnanci. Uvažujete, že i tak byste mohli ušetřit? Na této myšlence samozřejmě něco je. Občanský zaměstnanec už z podstaty věci nevyžaduje tak vysoké náklady. Udělali jsme analýzu toho, které funkce musí zastávat voják. Vojáci by měli být jednoznačně tam, kde se přepokládá nasaditelnost. Zároveň je potřeba se zamyslet nad tím, zda na tzv. úřednických místech musí pracovat vojáci. Zmínil jste, že řada lidí bude muset odejít. Připravujete opatření, jak jim tuto změnu usnadnit a pomoci jim najít nové zaměstnání? Pro nás je prioritou, aby lidé neodcházeli takříkajíc na dlažbu. Proto jsme připravili projekt, který by měl pomoci nejméně patnácti stům vojáků v průběhu dvou let. Zahrnuje nejen rekvalifikační kurzy, právní i finanční poradenství, ale i lékařské a psychologické služby. Do civilního života jim tak poskytneme benefit, který jim pomůže uplatnit se na trhu práce. Jaká byla reakce odborářů, když jste je o všech těchto záležitostech informoval? Přestože jsme teď občas svědky toho, jak odboráři demonstrují v ulicích a situace mezi nimi a vládou není ideální, jsem přesvědčený, že v našem resortu nedojde k tomu, abychom stav takhle vyhrotili. Důležité je, abychom spolu nepřestali komunikovat. Text a foto: Vladimír Marek

3

rubrika

Řízenou střelou do fléry, kanonem do rukávu!

Ve dnech 15. až 20. dubna provedli příslušníci čáslavské 21. základny taktického letectva bojové střelby na vzdušné cíle. Místem nasazení se stala švédská letecká střelnice Vidsel, nacházející se v blízkosti severního polárního kruhu. Dvacítka pilotů, zařazených do aliančního systému protivzdušné obrany NATINADS a národního posilového systému, zde působila se třemi víceúčelovými bojovými letouny JAS-39C/D Gripen a třemi podzvukovými bitevníky L-159 ALCA. Jejich „soupeři“ byly hořící fléry tažené bezpilotním prostředkem a pětimetrový rukáv coby terč za vlečným letounem Learjet. K jejich zásahu byly použity protiletadlové řízené střely AIM-9M Sidewinder a munice z leteckých kanonů Mauser BK-27 a ZPL-20 Plamen. Reportáž z bojových střeleb si můžete přečíst na stránkách 12 až 15. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

4

5

zdravotnictví „Transformaci Ústřední vojenské nemocnice Praha na vojenskou fakultní nemocnici Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany považuji za efektivní a stabilizační rozhodnutí,“ říká děkan FVZ UO plk. prof. MUDr. Roman Chlíbek, Ph.D.

Dva v jednom Nemálo dotazů na jediné téma: ÚVN & FVZ UO! Únorová transformace Ústřední vojenské nemocnice Praha na fakultní nemocnici Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany vyvolala značný zájem veřejnosti. Stovky lidí, jichž se tento svazek (ne)přímo týká, řeší dilema případných přeměn. A report se obrátil na klíčové osoby této fúze, aby ji podrobněji osvětlil. Ústřední vojenská nemocnice Praha získala status fakultní nemocnice před třemi měsíci, kdy byla ministrem obrany Alexandrem Vondrou podepsána zřizovací listina Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha. Proces transformace byl završen podpisem smlouvy o vzájemné spolupráci mezi královéhradeckou Fakultou vojenského zdravotnictví Univerzity obrany (FVZ UO) a pražskou Ústřední vojenskou nemocnicí (ÚVN). K rozhodnutí o udělení statusu vojenské fakultní nemocnice došlo především v souvislosti s podepsáním veřejnoprávních smluv mezi Ministerstvem zdravotnictví a lékařskými fakultami v září 2011, jejichž klíčovým závěrem je převod specializačního vzdělávání z Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví na lékařské fakulty. Vzhledem k tomu, že odbornost vojenského lékařství má svá specifika, bylo nezbytné zajistit výuku v odpovídajícím resortním zdravotnickém zařízení. Na rozdíl od lékařů, kteří svou odbornou způsobilost získávají na civilních lékařských fakultách, musí budoucí vojenští lékaři zvládnout více profesních úskalí. Příklad? Další tři odborné státní zkoušky, a to z vojenské hygieny a epidemiologie, válečné chirurgie a válečného vnitřního lékařství. „Ústřední vojenská nemocnice Praha má špičkové odborníky, moderní vybavení

6

a výborné zázemí, čímž vytváří ideální podmínky pro zajištění specializační přípravy vojenských lékařů,“ říká ministr obrany Alexandr Vondra. Pochvalně se o transformaci ÚVN a FVZ UO vyslovuje také ředitel odboru vojenského zdravotnictví MO – náčelník Vojenské zdravotnické služby plukovník MUDr. Božetěch Jurenka. Přínos spatřuje v možnosti společných vědeckých projektů, kdy řešitelské týmy zvýší konkurenceschopnost v získávání nezbytných finančních prostředků z jiných než resortních zdrojů, a to zejména z tuzemských i zahraničních grantových agentur. „Ve finále by se měla všechna pozitiva této transformace promítnout do zkvalitnění péče o pacienta. Kromě toho posuneme vpřed kvalifikaci všech oborů, které bezprostředně participují na nasazení kontingentů Armády ČR v zahraničních operacích,“ dodává plk. Jurenka. Svým dílem přispívá do diskuze o udělení statusu vojenské fakultní nemocnice ÚVN také její ředitel plukovník prof. MUDr. Miroslav Zavoral, Ph.D.: „Jako doposud bude naše nemocnice i nadále poskytovat klinickou a praktickou výuku pro všechny tři lékařské fakulty i pro Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Významná změna nastane především v oblasti specializovaného vzdělávání, kdy současných třicet akreditovaných oborů postgraduálního

vzdělávání bude rozšířeno o další akreditované obory specializované na vojenské lékařství. Například se připravuje akreditace pro obory válečná chirurgie, dále válečná anesteziologie nebo intenzivní medicína.“

Oboustranná existenční závislost Sedm. To je počet klíčových pozitiv transformace ÚVN & FVZ UO z pohledu děkana Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany plukovníka prof. MUDr. Romana Chlíbka, Ph.D., kterému v květnovém čísle A reportu dáváme pomyslný větší prostor k vyjádření. Vzhledem k rozsahovým možnostem periodika se však zaměříme pouze na dva aspekty, a to výukovou a vědecko-výzkumnou činnost. „Transformace obou institucí umožňuje získat kvalitní základnu pro praktickou odbornou přípravu studentů, ale zejména pro lékaře ve specializační přípravě. Praktická příprava studentů a absolventů fakulty tak bude více spjata s vojenskou zdravotnickou praxí a bude probíhat dominantně v resortním zdravotnickém zařízení. Tím se mnohem více přiblíží prostředí konečného odběratele absolventů FVZ UO – Vojenské zdravotnické službě,“ říká plk. R. Chlíbek a dodává, že fúze napomůže odstranit jistou chiméru stážujících absolventů

fakulty, že jim není v „mateřském“ vojenském zdravotnickém zařízení věnována dominantní pozornost v seskupení s ostatními lékaři. Následující praxe by měla být taková, že se na takzvaná stážová místa umístí přednostně. „Pro nás je to dobrá zpráva. Vidíme v tom podání pomocné ruky, které je oboustranně prospěšné,“ konstatuje děkan FVZ UO. Naopak Fakulta vojenského zdravotnictví umožní lékařům „úvéenky“ větší zapojení do studia doktorských studijních programů, aby mohli získat nejvyšší formu vysokoškolského vzdělání na Univerzitě obrany. Absolutorium doktorského studia je podmínkou zapojení lékařského personálu ÚVN do společné vzdělávací a vědecko-výzkumné činnosti v nemocnici fakultního typu. Výše vzpomínaná smlouva o vzájemné spolupráci se záhy dostala do fáze praktické realizace. Mezi prvními kroky bylo srozumitelné vyhranění pozic královéhradeckých lékařů, kteří jsou a budou v pražské vojenské fakultní nemocnici na praxi, respektive na tzv. předatestační přípravě, a také opatření k akreditaci kurzů. „Naším společným zájmem je, aby FVZ UO získala co nejdříve možnost provádět specializační vzdělávání formou akreditovaných kurzů. V tomto směru již intenzivně pracujeme, včetně nezbytných legislativních úkonů. Od začátku příštího akademického roku, to znamená

od září 2012, bychom již chtěli zapisovat vojenské lékaře do specializační přípravy na FVZ UO. Co se počtu kurzů týká, tak bude záležet na odbornosti dotyčného lékaře. Předpokládáme, že v průběhu jeho pětileté přípravy jich může být deset až patnáct. Po jejich absolvování a odborných stážích může požádat o složení atestační zkoušky,“ vysvětluje děkan Fakulty vojenského zdravotnictví a upřesňuje, že v budoucnu, pokud budou komplexně naplňovány resortní požadavky, uvažují také o specializačním vzdělávání pro civilní lékařský personál. „Prioritou jsou pro nás samozřejmě vojenští lékaři, ale, na druhé straně, chceme být v tomto směru zcela otevření i pro širokou odbornou veřejnost.“ Není sporu o tom, že vědecká a výzkumná činnost má na královéhradecké vojenské alma mater již dlouhodobou tradici s celou řadou mimořádných výsledků. Za příklad nechť poslouží dva důkazy, o kterých čtenářská obec de facto neví. Ročně vědečtí pracovníci FVZ publikují na sto dvacet odborných statí v impaktovaných časopisech celého světa, což je dlouhodobě řadí na přední místa v rámci lékařských fakult Univerzity Karlovy. Ani ve svém mateřském regionu však nezahálejí. Vždyť za posledních deset roků je z deseti nejvíce publikujících akademiků Královéhradeckého kraje polovina autorů FVZ UO. Vědecký a výzkumný

potenciál je zde veliký a provedená transformace nepochybně přinese další impulz k progresi. „Pokud budou zahájeny v ÚVN nové vědecké projekty, o což vojenská fakultní nemocnice usiluje také proto, aby získala další zdroj financování, budeme jí moci nabídnout využití například našeho vivária pro potřeby pokusů na malých i velkých zvířatech. Tím můžeme deklarovat efektivnější využívání fakultních, respektive univerzitních laboratoří ve prospěch resortu obrany. Případné nutné opravy či rekonstrukce těchto zařízení mohou být také tímto širším užitím zdůvodněny,“ argumentuje plukovník Roman Chlíbek. To však není z vizí o společné činnosti ÚVN a FVZ UO zdaleka vše. Fakulta nabídne nemocnici určité vědecké know-how, což vzhledem k publikační aktivitě a uznání vědecké obce FVZ může zvýšit šance ÚVN na získání grantových prostředků na vědu. A opačně, užší spolupráce s více klinickými pracovišti vojenské fakultní nemocnice umožní Fakultě vojenského zdravotnictví případně získat další klinická data, která mohou být použita při tvorbě nových publikací. Vzájemná existenční závislost se jeví jako nevyhnutelná. Text: Pavel Lang Ilustrační foto: archiv Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany

7

personalistika Vladimír Karaffa: Změny jsou prostě vynucené praxí a ta je dnes už neudržitelná...

Devadesát procent připomínek se nám daří vypořádat přímo na místě. Jsou určité věci, a není jich mnoho, které je potřeba rozhodnout na nejvyšší úrovni. V současné době máme před sebou vyrovnání připomínek za Armádu České republiky a Generální štáb. Vzhledem k jejich charakteru se domnívám, že postup bude i nadále podobný.

Nová kultura ŘÍZENÍ

Jsou nějaké zásadní věci, které je nezbytné do těchto zákonů zakomponovat, které je poněkud změní? Zamýšlíme se například nad problematikou vyloučení možnosti dobrovolného snižování v hodnosti, jak to vyžaduje Bílá kniha o obraně. V principu tomu všichni rozumí. To, co se doposud dělo, nebylo normální. Dehonestovalo to systém hodností v resortu. V současné době si ale uvědomujeme, že ke změně současné praxe nelze přistoupit najednou, budeme muset po určitý čas přijmout přechodná opatření.

Připravované legislativní změny, které by měl přinést zákon o platech vojáků z povolání a nový zákon o vojácích z povolání, patří v současné době v útvarech a jednotkách nejspíš k nejvíce diskutovaným tématům. Proto jsme o podrobnější vysvětlení některých aspektů požádali ředitele sekce personální MO Vladimíra Karaffu. Jako sekce jste se podíleli na přípravě zákonů o vojácích z povolání a o platech vojáků z povolání. Proč jsou pro vás důležité právě tyto dvě legislativní normy? Systém řízení kariér, nebo kariérní řád, jak to většinou nazýváme, může fungovat jen tehdy, když se bude jednat o komplex opatření, kdy jedno doplňuje druhé. Pokud chápeme kariérní řád jako nějakou příručku, podle které se všichni budou řídit, tak to nikdy fungovat nebude, jestliže pro fungování kariérního řádu nebudou vytvořeny podmínky v těch nejdůležitějších oblastech. O jaké konkrétní oblasti se jedná? Podle mého názoru jsou čtyři. Předně to jsou samotná pravidla hry, tedy kariérní řád. Ten musí být především podepřen motivačním systémem odměňování, tedy platovým řádem. Dále únosnou sociální politikou. Vojáci jsou také lidé, kteří mají své rodiny. A čtvrtou důležitou věcí jsou stabilní organizační struktury. Bez těchto čtyř pilířů žádný systém řízení kariér nemůže fungovat. To bychom jen improvizovali. V působnosti personální sekce jsou tři z těchto základních oblastí. A to oblast služebního poměru vojáků z povolání, oblast platové politiky a oblast sociálního zabezpečení. Proto oba zákony jdou ruku v ruce. Přičemž platový zákon přináší největší změny, proto je

8

řídící. A to i z toho důvodu, že významnou překážkou, která brání zavedení kariérního řádu, je stávající systém odměňování. Jak moc byl pro vás tento legislativní proces složitý, jak dlouho jste na tom pracovali? Dělá se na tom už víc než deset let. Kariérní řád, a není to žádné tajemství, byl připraven již několikrát. Když jsem nastoupil do funkce, tak jsem po svých předchůdcích v této oblasti zdědil soubor různých dokumentů. Rozpracovaná schémata, rozpracované procesy a další věci, které stačilo jen implementovat. Všechny ty záležitosti, které rozpracovali moji předchůdci, mezitím zavedly Ozbrojené síly Slovenské republiky. U nich nějakou dobu kariérní řád, tak jak ho chápeme my, funguje, byť ho v současné době modifikují. U nás z různých objektivních, ale i subjektivních důvodů nebyl tento systém zaveden do praxe doposud. Při přípravě nových zákonů jsme však aplikovali nejen tyto rozpracované věci, ale i zkušenosti z těch nejvyspělejších armád. Samozřejmě v rámci, který v současné době vymezuje legislativa České republiky, ale i ekonomické a širší společenské podmínky. Musím ještě poznamenat, že proces tvorby zákonů neskončil a je tedy možné, že v některé fázi připomínkového nebo schvalovacího řízení může dojít ke změnám, které lze nyní jen těžko předvídat.

Všechny nové věci, které se zavádí, se většinou setkávají s určitým odporem. Jak je v tomto případě ten odpor silný, musíte překonávat zažité stereotypy? Nemyslím si, že by v současné době byl nějaký silný odpor. Ochota pro zavádění systému řízení kariér vyplynula z nutnosti řešit problémy, které v oblasti personální práce nyní existují, a zejména z nespokojenosti samotných vojáků. To jsou věci, které trápí nejen nejnižší hodnostní sbor, ale i praporčíky a důstojníky. Diskuze se tedy vede spíš kolem technické realizace. Je samozřejmé, že se někdy jen těžko vysvětluje, že zavádíme nový kariérní řád v podmínkách, kdy nám klesá zdrojový rámec, a že si v celé společnosti musíme, jak se říká, všichni utáhnout opasky. Z tohoto důvodu nemůžeme realizovat všechny požadavky, které vojáci chtějí. Pokud se však vysvětlí podstata navrhovaného řešení, která je založena na ekonomické kalkulaci a zdůvodněné filozofii, a takto vypadá i proces připomínkového řízení k těmto zákonům, většinou to lidé pochopí a jsou schopni to akceptovat. Odpor tedy není velký, spíš je žádáno vysvětlení. Vnitroresortní řízení mělo skončit koncem března, připomínek je ale poměrně hodně. Jak se tím vyrovnáváte?

Když se před časem zaváděl systém nových ch hodností, vyvolalo to určitou nevoli. Na jeddné straně došlo k výraznému snížení hodností stí na těch koncových stupních a na druhé dostali ali v některých případech hodnost plukovníka lidé dé jen s několika lety služby. Znamená to, že i tyto to záležitosti bude potřeba poněkud zkorigovat? Je těžké se vracet k tomu, co se již událo. o. Mělo to svoji logiku vynucenou okolnoststmi, které možná dnes vidíme v jiném zororném úhlu. Nebudeme se asi zabývat těmi mi excesy, které změna hodnostních struktur ur přinesla. Spíš budeme uvažovat o tom, m, že vojáci, kterým byly přiznány neúměrné né hodnosti, v nich zůstanou, pokud to bude de odpovídat zastávanému systemizovanému mu místu. Hodnost jim po určitou dobu zůstane ne i v případě, že budou při změně organizaččních struktur zařazeni na jiné funkce s nižší žší stanovenou hodností. Plat ale nebudou brát át za to, co mají „na rameni“, ale za hodnost st na zastávané funkci. Neuvažujeme o tom, m, že bychom vstupovali do nějakého hromaddného snižování hodností. Znamená to, že se nepočítá se změnou v tarifi fikaci funkcí, že by například ubylo důstojníků ků a přibylo nižších hodností? Strukturu hodnostních sborů chceme me v cílovém stavu nastavit v poměru padesát, át, třicet a dvacet. Tedy padesát procent podddůstojníků a mužstva, třicet procent prapororčíků a dvacet procent důstojníků. Ukazuje je se, že počet důstojníků je stále ještě poměrěrně vysoký. K počtu praporčíků se postupně ně přibližujeme, ale chybí nám poddůstojníci. ci. K tomu přesunu dojde jednak přirozeným m způsobem, a to v důsledku toho, že se poostupně zredukuje systém velení a řízení, jak ak to mimo jiné požaduje i Bílá kniha o obraaně. Tím pádem přirozeným způsobem ubuudou funkce vyšších důstojníků. Jsme si také ké vědomi toho, že existuje celá řada funkcí, cí, které může vykonávat střední technický ký personál. Musíme si uvědomit, že prapororčíci jsou lidé s maturitou a ti v současné né době v mnohých civilních firmách zastávaají poměrně zodpovědné funkce. Obdobné né jsou i zkušenosti z cizích armád. Na funkci, ci,

kterou dnes zastává například nadporučík nebo kapitán, může v budoucnu nastoupit praporčík nebo nadpraporčík. Platové ohodnocení, tedy tarifikace bude založena na hodnosti, která bude k danému systemizovanému místu přiřazena.

dokola. O doplňování se musí postarat nezávislý, transparentní personální systém. Neznamená to, že velitelé nemají na tento systém žádný vliv. Oni své podřízené pravidelně hodnotí a na tom je založen kariérní řád.

Nové zákony začnou platit od počátku roku 2014, máme tedy před sebou ještě téměř dvacet měsíců. Jak využijete tento čas? Bude nějaké přechodné období, kdy se velitelé začnou učit, jak pracovat v novém systému řízení kariér? Je potřeba říci, že zákon vytváří určitý právní rámec. Zároveň ale nemůže řešit všechny detaily. A právě těch, které bude potřeba doladit, je hodně. Předpokládáme, že budeme muset předělat řadu vnitřních předpisů, které jsou ve formě rozkazů ministra, výnosů, případně jiných dokumentů. Čeká nás obrovské množství práce. Musíme doladit i některé působnosti velitelů v oblasti personální práce a celou oblast systemizace. Budeme rovněž pokračovat v praxi, kterou již nyní zavádíme, a sice ve vzdělávání vzděláávání vedoucích pracovníků, aby se naučili naučilli řídit své podřízené v nových legislativních legislativvních podmínkách. V současné době například nappříklad organizujeme na Univerzitě obrany v Brně sérii kurzů řízeo ní lidí. V letošním roce máme těchto kurzů de devět. evět. Právě tento týden probíhá jeden z nich. n Podobné kurzy pro velitelé nejnižších nejnižžších stupňů jsou organizovány ve Vyškově. Vyškoově. Jsem přesvědčen, že implementace nových zákonů do praxe bude složitá a ne všechno lze předvídat. Proto chceme některá některá opatření namodelovat a jaksi nanečistoo ověřit.

No právě, ale hodnocení podle těchto názorů vyjadřuje subjektivní pohled nadřízeného, a tudíž nikdy nemůže být objektivní... To je pravda, se subjektivním faktorem je skutečně nutné předem počítat. Dosavadní praxe služební hodnocení značně zdiskreditovala. Od letošního roku je služební hodnocení každého vojáka v elektronické podobě na Informačním systému o službě a personálu (ISSP). Hodnocení, a to nejen to poslední, ale několik hodnocení za poslední léta, bude základem pro práci komisí. Konečně je někdo bude číst a pracovat s nimi. Pokud nebude voják s hodnocením

Velitel je zodpovědný za splnění úkolu, proto má právoo vybrat si osobně své podřízené. Co odpovídáte odpovídá te na tyto výhrady? Tato zásada z určitě platí ve vojenských operacích, opperacích, ne však při mívýstavbě rové vý ýýstavbě ozbrojených j Úlohou sil. Úloh hou každého velitele jee připravovat a vést svéé podřízené nejlepšímu k co ne ejlepšímu plnění úkolů. Vy c h o v á v a t a zejména zejm ména motivovat je pro jej jejich ejich odborný i osobní oso obní růst. VeliV tel se m musí smířit s tím, t že ti nejl nejleplepší mu jedj nou odejdou odejdoou a na novém novvém místě budou buudou u jiného o vvee litele za začínat ačínat znovu. Místo M nich na uvolněné funkce f přijdou nezkušení vojáci a tak je to stále

personalistika a nikdo s ním dál nepracoval. To se musí změnit. Bez toho kariérní řád nemůže fungovat. I proto jsme vydali brožuru, která vede velitele i hodnocené při zpracování a přípravě na hodnocení. I proto jsme začali jednotlivá hodnocení zanášet do ISSP, kde je možné si je ve velitelské posloupnosti prohlédnout a zjistit, jak který velitel hodnotí své podřízené. Věřím tomu, že u toho vyššího či středního velitelského managementu se to zvládne, co ale nejnižší velitelé, tam přece hodně fungují takové ty kamarádské vazby... Musí se změnit kultura řízení jako takového. Pokud začneme uvažovat tak, že jediný velitel útvaru je ten spravedlivý, který velí, a ostatní jsou pouze kamarádi, kteří si nahrávají, tak je to špatné. Takto nemohou fungovat ozbrojené síly nikde na světě. Musíme dosáhnout toho, že každý velitel má svou odpovědnost. Když velitel družstva není schopen objektivně pracovat se svými pořízenými, není to problém tohoto velitele družstva, ale jeho nadřízeného, velitele čety. Ten totiž trpí člověka, který není schopen řídit. Bude se muset změnit organizační kultura v ozbrojených silách a samozřejmě to bude vyžadovat určitý čas. Určitě by tomu měla přispět i cílená příprava nižších velitelů v kariérových kurzech nebo už ve zmíněných účelových kurzech řízení lidí ve Vyškově.

souhlasit, pak se proti němu určitě odvolá. Tu možnost má i dnes, ale v nových podmínkách pro to bude mít silnou motivaci. Na základě služebního hodnocení se bude totiž rozhodovat o jeho další existenci. I proto získá hodnocení na vážnosti, která mu náleží. Někteří lidé si ale nedovedou představit, že by systém hodnocení mohl být natolik detailní, aby komise, která toho člověka nezná, na jeho základě rozhodla o případném postupu. Jaké jsou zkušenosti v tomto směru ze zahraničí? Dá se tento proces skutečně takto zvládnout? Jak jsem již řekl, hodnocení bude i nadále obsahovat určité subjektivní prvky, tomu se nevyhneme. Tam, kde jsou lidé, bude vždycky docházet k jistým zkreslením. Pokud se týče obsahu hodnocení, vycházíme z praxe, která je i v jiných armádách. Čistě slovní hodnocení jsme nevolili především proto, že v minulosti skončilo většinou u otřepaných klišé. Je však nutno říct,

10

že bez stručného slovního zdůvodnění přidělených bodů se neobejdeme. Zda je těch otázek hodně, nebo málo, na to se názory různí. V každém případě to ale není ani tak o hodnocení samotném, jako o schopnosti velitelů pracovat s pořízenými. Nemyslím si, že zavedením kariérního řádu, případně implementací nových zákonů, budou všichni okamžitě schopni objektivně hodnotit své podřízené. To je ale problém nejen armády nebo státních organizací, ale i privátních firem. Nejobtížnější je totiž hodnotit kvality člověka jako takového. Jsme schopni vojáka změřit, oznámkovat jeho dovednosti jazykové, fyzické a já nevím ještě jaké, ale parametricky ohodnotit jeho odborné a osobní kvality jako člověka je velmi obtížné. V každém případě je pro nás hodnocení tím základem pro budoucnost daného jedince. Řekl bych, že velitelé se budou muset hodně učit, a to už jen proto, že v minulosti hodnocení nikdy moc neznamenalo. Většinou se založilo do osobního spisu

Nejvíce práce budou mít výběrové komise u útvaru. Každý rok budou vybírat desítky vojáků, kteří postoupí ve funkcích. Kdo určí složení těchto komisi? Budou mít nějakou odbornou průpravu? Určitě. Počítáme s tím, že komise nebudou složeny z personalistů. Mají je tvořit vojáci, kteří jsou hodnostně vyšší než ti, kteří budou předmětem výběru. Technickou stránku, jak budeme ustanovovat komise, musíme ještě dořešit. Mělo by to být víceméně na základě náhodného výběru, anebo určitého doporučení, a to i velitelů. Nemáme k dispozici nějaký centrální mozek lidstva, který by dokázal vybrat ty nejlepší hodnotitele. Jako příklad lze použít situaci, kdy v řadě zemí je na tomto principu založeno soudnictví. Existují zde laičtí členové soudního tribunálu. Stejně tak budou na laickém principu založeny výběrové komise. Počítáme s tím, a to jsou zkušenosti z ostatních zemí, že průpravu budou muset mít. Například na Slovensku mají tři a více dnů na to, aby si cvičně vyzkoušeli hodnocení. Nejdříve tedy „naladí noty“ a teprve potom přistoupí už k hodnocení naostro. Podmínkou pro činnost komise je rovněž to, že se personální práce dostane do určitých cyklů. V opačném případě by totiž komise musely zasedat nepřetržitě, což by nebylo reálné. Služební hodnocení se zpracovává jednou do roka a na to bude navazovat pevné období na práci komisí a potom na realizaci personálních opatření.

Seznam hodnocených i výsledky doporučení komise se zveřejní na Interním komunikačním portálu, který jsme zavedli začátkem roku na www.ikp.army.cz. Doporučení komise velitel přijmout nemusí za všech okolností. Lze ale očekávat, že to pravděpodobně bude skutečně jen v mimořádných, zdůvodněných případech, které budou pochopitelné pro celou širokou komunitu resortu obrany, proto asi nebude časté. To však bude nutné ještě upravit vnitřním předpisem. Někteří vojáci hledali určitou stabilitu v tom, že se hlásili do nejrůznějších kurzů, a nyní mají závazky přesahující rok 2020. Jak bude armáda pracovat s těmito lidmi, vůči kterým se zavázala na tak dlouho? Jak dlouhé bude případné přechodné období? To je záležitost realizace ustanovení, které máme v zákoně 221. Změna spočívá v tom, že povinnost setrvání ve služebním poměru vyplývající ze studia bude navazovat vždy na předchozí povinnost vyplývající ze studia a ne na závazek stanovený velitelem. Toto opatření bude v platnosti již od 1. června 2012 na základě novely vyhlášky 265/1999 Sb. U všech, kteří takové dlouhodobé závazky mají, dojde k přepočítání ode dne účinnosti této vyhlášky. Mnozí právě v době nižších zdrojových rámců kritizují Univerzitu obrany, že finanční náklady na vyprodukování jednoho důstojníka jsou poměrně vysoké. Podle nich by byl výhodnější anglosaský systém, kdy se nakupuje hotový vysokoškolsky připravený člověk, který za dvanáct měsíců dostane odpovídající vojenskou odbornost. Vy jste do zákona o vojácích z povolání zakomponovali poměrně vysoké částky, které by měly vojákům hradit vzdělání, jež si pořídili za vlastní prostředky. Znamená to, že do budoucna počítáte s tím, že bude v armá-

dě přibývat důstojníků, kteří budou mít civilní vysokoškolské vzdělání? Zákon s tímto modelem skutečně počítá. Jeho zavedení však nebude krátký proces. Zkušenosti, které mají Američané či Britové, jsou díky myšlení tamní společnosti trochu jiné. U nás je poněkud jiný vztah k ozbrojeným silám. Není žádným tajemstvím, že původní motivace mnohých studentů Univerzity obrany byla a je čistě ekonomická. To je realita. Až v průběhu studia jsme z nich vytvořili „srdcaře“. Právě prvek výchovy tedy považujeme za velice důležitý. Mimochodem, to je i jeden z důvodů, proč stále počítáme s vojenskou střední školou. Tento model se ale v souvislosti se zdrojovými možnostmi snažíme určitým způsobem modifikovat. Existují totiž odbornosti, které jsme schopni získat z civilního prostředí přímo. Jedná se především o ekonomické a některé technické odbornosti. Samozřejmě že následně pro ně bude nutno zorganizovat vojensko odbornou přípravu, což bude vyžadovat čas, lidi a peníze. Vedle toho jsou ale specializace, které takto nezískáme. A to především velitelské a některé technické funkce, kde daný odbor neexistuje nikde jinde než na vojenské škole. To je problém, kterým se v současné době zabýváme. Koncepce přípravy personálu, kterou implementujeme do praxe, počítá s tím, že na Univerzitě obrany budeme v rámci evropského kvalifikačního rámce zavádět nové studijní programy. A právě to nám umožní to, o čem jste mluvil, tedy soustředit se na odbornosti, které skutečně potřebujeme, a u některých specializací přejít na zmíněný anglosaský model.

negarantují nám, že funkce, na kterou připravujeme člověka dlouhodobě, bude za dva či tři roky ještě existovat, je to samozřejmě problém. Optimální je, když systém řízení kariér funguje ob funkci. Pokud je všechno, jak má, může například velitel praporu jednou velet brigádě. Mezi tím musí ale projít štábními či pedagogickými funkcemi, případně funkcí v zahraničí. Tuto praxi potřebuje k tomu, aby mohl zastávat vyšší funkci. Taková je jeho perspektiva, nikdo mu to ale nemůže slíbit na sto procent. To je problém, který řeší všechny malé armády. Stabilitu v tomto směru prostě asi nebudeme schopni do budoucna zajistit. To považuji za nejslabší místo celého systému. Neznamená to ale, že systém řízení kariér, jak si ho představujeme, nemá význam. Má význam už jen proto, že s jeho pomocí se nám podaří odstranit ty největší problémy, na které narážíme. Tedy klientelismus, malou transparentnost a pocit nespravedlnosti.

Z čeho z toho balíku opatření, která připravujete, máte největší obavy, co vám nedá spát? Je to jednoznačně čtvrtý pilíř, tedy organizační struktury. Pokud nejsou stabilní,

Text a foto: Vladimír Marek

Znamená to, že na rozdíl od generála Petra Pavla jste větší optimista a věříte, že to, co jste připravili, bude i realizováno? Pokud bych nebyl optimista, tak bych tu práci ani dělat nemohl. Jsem přesvědčen, že se nám dílo podaří. Už jen proto, že tentokrát máme podporu z nevyšších stupňů. Mám informace, že zejména poddůstojníci a praporčíci, ale i důstojníci u vojsk tento systém vítají. Když člověk ví, že má za sebou většinu ozbrojených sil, musí věřit tomu, že se mu podaří přesvědčit i těch pár jedinců, kteří v tom hledají určité problémy. Změny jsou prostě vynucené praxí a ta je dnes už neudržitelná.

Jak moc bude rozhodnutí komise pro velitele závazné?

11 11

výcvik Jedenáct z jedenácti neboli stoprocentně úspěšná bojová střelba čáslavských pilotů s protiletadlovými řízenými střelami AIM-9M Sidewinder na vzdušné cíle

Střelba u polárního kruhu „Nabíjení“ letounů vzdušných sil Armády České republiky protiletadlovými řízenými střelami krátkého dosahu AIM-9M končí. Technický personál z 211. a 212. taktické letky připravil k bojové střelbě tři víceúčelové nadzvukové stroje JAS-39C/D Gripen a dva podzvukové bitevníky L-159 ALCA. Taktické letecké cvičení Lion Effort 2012 na území Švédského království vstupuje do finální fáze. Dvacet čáslavských pilotů musí na střelnicích blízko severního polárního kruhu během necelého týdne prokázat svoje profesní mistrovství. K plnění úkolů ostrahy vzdušného prostoru především! Letiště Vidsel (Vidsel Test Range), vzdálené přes dva tisíce kilometrů na sever od České republiky, není pro příslušníky 21. základny taktického letectva zcela neznámou destinací. Před šesti roky si na této švédské testovací základně odbyli svoji premiéru v bojových střelbách na vzdušné cíle (air to air) protiletadlovými řízenými střelami AIM-9M Sidewinder a leteckými kanony Mauser BK-27 a ZPL-20 Plamen. „Z možných nabídek v Evropě jsme se opět rozhodli pro leteckou střelnici Vidsel. Kromě toho, že splňuje veškeré naše požadavky pro bojové střelby na vzdušné cíle, je zde také odpovídající logistická a technická

12

Armády ČR je třeba zabezpečit tři vlečné bezpilotní prostředky Beechcraft MQM-107B, takzvané drone, z jejichž podkřídelních schránek se na laně vypouštějí čtyři cíle – Servicing Mission SM-3B neboli takzvané fléry. Na zažehnuté trysky fléry se infraraketa Sidewinder navádí. V této souvislosti je třeba

říct, že drone startuje z pozemního stanoviště a jeho trasa letu je naprogramovaná. Po skončení nasazení, které může být až tříhodinové, se aktivuje záchranný padák, na němž bezpilotní prostředek přistane na zem. Vzdálenost mezi MQM-107B a SM-3B je při ostré střelbě zhruba padesát metrů.

Fléra není kopií nepřátelského letadla. Její rozměry jsou mnohem menší. Pro představu – lze ji přirovnat k „double“ varné konvici. Zasažení takovéhoto cíle je pro nezasvěceného přímo zázrakem. Pravdou je, že tady čáslavští letci v roce 2006 tento „div“ předvedli. Z osmi odpálených raket Sidewinder jich všech osm zasáhlo cíl, ba co víc, v šesti případech to bylo dokonce přímým kontaktem neboli „na komoru“. Druhý postulát souvisí se střelbou leteckým kanonem Mauser BK-27, jímž je vyzbrojen víceúčelový bojový letoun JAS-39C Gripen, a dvouhlavňovým kanonem ZPL-20 Plamen na podzvukových bitevnících L-159 ALCA. Vedle nich hraje prim švédský vlečný proudový letoun Learjet 60, který na bezmála kilometrovém laně táhne výrazně červený, zhruba pětimetrový rukáv coby terč pro útočící letouny. Netřeba zdůrazňovat, že se za poskytnuté služby a materiál na letecké střelnici Vidsel platí penězi. Výdaje to jsou v řádech milionů korun. Výše českých finančních prostředků koresponduje s náročností letového nasazení. Švédové mohou Čechům připravit i vyšší stupeň výcviku v bojové střelbě, například s manévrujícími drony, avšak s tím by výrazně vzrostly náklady. Parametry týdenního cvičení ve Vidselu jsou tedy jednoznačně dány. Nejenže se musí jednat

o nanejvýš efektivní krok, ale také o splnění potřebného kvalifikačního předpokladu pro létající personál základny taktického letectva, který zabezpečuje ostrahu vzdušného prostoru. „Výběr pilotů k bojovým střelbám ve Švédsku prioritně vycházel z jejich zařazení do hotovostního systému,“ konstatuje velitel 21. základny taktického letectva Čáslav plukovník generálního štábu Petr Lanči a dodává: „Pro piloty Gripenů je to alianční integrovaný systém protivzdušné obrany NATINADS, piloti stopadesátdevítek zase slouží v národním posilovém systému. Ve druhé polovině letošního roku budeme navíc v rámci mise Baltic Air Policing zajišťovat vzdušnou ostrahu Litvy, Lotyšska a Estonska. Na tyto úkoly musí být létající personál naší základny odpovídajícím způsobem připravený. Bojové střelby protiletadlovými řízenými střelami a leteckými kanony na vzdušné cíle jsou nezbytnou podmínkou k jejich nasazení.“

Oživování Sidewinderů Připravit takovéto taktické letecké cvičení s bojovou střelbou není vůbec jednoduchou záležitostí. „Vytíženost letecké střelnice Vidsel je značná. Jednotlivé sloty k bojové střelbě jsou s velkým předstihem obsazeny. My jsme se museli na konci léta loňského roku definitivně rozhodnout pro termín duben 2012,“ vysvětluje mjr. Michenka. Osobitou fází je přesun materiálu a cvičících do místa určení, tedy až na samý konec Švédského království. „Žádný detail nemůžete opomenout. Základem je precizní dohovor s protistranou, co nám poskytnou oni a co je takzvaně v naší režii. Musíte však být připraven i na neočekávané situace, případně změny, které je třeba operativně řešit,“ říká major David Kudrna, zástupce velitele 21. křídla – hlavní inženýr základny, a upřesňuje, že pozemní přepravu

podpora pro letoun JAS-39 Gripen,“ říká major Petr Michenka z olomouckého Velitelství společných sil a poukazuje na zázemí ve Vidselu a nedaleké základny Lulea, kde mají Švédové Gripeny. Také o provoz strojů L-159 není třeba mít obavy. Alky často působí ze zahraničních letišť a kvalifikovaný technický personál 212. taktické letky má z taktických cvičení bohaté zkušenosti. Při případných potížích by si vlastními silami dokázal poradit. Požadavků české strany bylo několik, ale těmi klíčovými jsou, slangově řečeno, tažené fléry a rukávy! Přeloženo do srozumitelné řeči: pro splnění úkolů kontingentu

13

výcvik z mateřské základny zabezpečila 14. brigáda logistické podpory s velitelstvím v Pardubicích a letecký koridor Kbely–Čáslav–Lulea, respektive Vidsel, a zpět zase 24. základna dopravního letectva. Dvanáct kusů PLŘS AIM-9M, 720 nábojů TP-28 pro Gripeny a 3 200 kusů nábojů TP-T pro L-159 se převezlo v kontejnerech po zemi. Finálním aktem byl poté přelet jednoho letounu JAS-39D (trupové číslo 9819), dvou strojů JAS-39C (9235 a 9234) a tří L-159 (6053, 6049 a 6065). Alky provedly z důvodu doplnění paliva mezipřistání ve Švédsku. Nejeden pozorný čtenář si klade otázku, proč se střílí pouze dvanáct Sidewinderů, když jich má AČR ve skladech mnohem více. Věřte, že jediným důvodem jsou peníze. Česká strana zaplatila tři drony a třikrát čtyři je odjakživa dvanáct. Je-li řeč o PLŘS AIM-9M, krátce se zastavme u jedné zajímavosti, a to „oživení“ řízené střely. „Po převzetí řízených střel a munice od dopravce prvotně provedeme vizuální kontrolu. U Sidewinderů je třeba

14

provést jejich kompletaci, což znamená vybavit je křídly a kormidly a poté přezkoušet funkčnost řídicí a naváděcí části. Jestliže je vše tak, jak má být, jsou uloženy do speciálních přepravních klecí a převezeny do muničního skladu,“ popisuje kapitán Marek Schönbek, vedoucí starší inženýr pro leteckou výzbroj čáslavské základny. V rámci předletové přípravy se řízená střela podvěsí na podkřídlový závěsník – u Gripenu na levé a u stopadesátdevítky na pravé straně. Proč? Ne kvůli image, nýbrž z důvodu bezpečnosti, aby pilot nevystupoval z kabiny „přes“ raketu, kdyby mu z jakéhokoliv důvodu „neodešla“. Na všechno platí striktně stanovený postup, ze kterého nelze ustoupit, včetně odjištění PLŘS před rozjezdem stroje ze stojánky. „Na závěr technik letounu sundává z rakety přední krytku, krycí pás z nekontaktního optického zapalovače a pojistku z raketového motoru,“ říká kpt. Schönbek a vysvětluje, že poté, co je přepnuto zajišťovadlo raketového motoru z polohy „safe“ do „arm“

neboli ze „zelené“ do „červené“, je ostře nabito. Vzdušné síly Armády ČR mají Sidewindery ve výzbroji deset roků. „Spolehlivost AIM-9M je zajištěna tím, že po celou dobu jejich technického života kontrolujeme stav řízené střely. Každému stupni údržby odpovídá rozsah prací. K testování používáme také speciální zařízení. Pokud je tato činnost správně prováděna, lze garantovat funkčnost systémů. Samozřejmě že máme dány postupy, kdyby došlo k závadě,“ vysvětluje velitel roje pro přípravu řízené munice kapitán Jan Kramer.

Řízenými střelami do fléry Dopolední mise začíná startem dnešního „soupeře“ čáslavských pilotů. Je jím drone se čtyřmi flérami pod křídly. Krátce poté povoluje řídící létání dvojici letounů spouštění motorů a zaujetí pozice na prahu vzletové a přistávací dráhy. V kokpitu L-159 je připraven kapitán Marian Králík, v Gripenu major Jaroslav Tomaňa. Pro oba je to premiérová střelba s AIM-9M na vzdušný cíl. Stopadesátdevítka se prudce rozjíždí a po odpoutání z ranveje stoupá pravou zatáčkou na stanovenou letovou hladinu. Klid na vidselské základně netrvá dlouho.

Za pár minut jde do akce major Tomaňa. Gripen poháněný turbodmychadlovým motorem RM12 s maximálním tahem 80,5 kN je za pomoci přídavného spalování po pár stovkách metrů ve vzduchu. Stroje se formují do dvojice a nasazují severozápadní kurz na nedalekou střelnici. Naváděcí stanoviště si přebírá L-159 a jejímu pilotovi určuje kurz a výšku letu. Tímto ho směruje ke vzdušnému cíli. Žádné jiné manévrování není povoleno. Prvotní je radarový kontakt s dronem. Ten vizuální přichází zhruba na druhé námořní míli (na vzdálenosti asi 3,6 km). Kapitán Králík pokračuje ve sledování dráhy letu „své“ fléry SM-3B. Vzdálenost mezi ním a hořícím „soupeřem“ se rychle zmenšuje. Vzápětí se mu ve sluchátkách ozývá: Clear to fire! – což je povolení k bojové střelbě. Jedna celá osm, jedna celá sedm, jedna celá šest, … – odpočítává vzdálenost návodčí, přičemž na číslovku 1,6 položí zřetelný důraz. Od tohoto okamžiku do vzdálenosti jedné míle je to na férovku mezi pilotem a flérou. V ideální pozici k odpalu Sidewindera pilot stlačí červené tlačítko na kniplu. Řádově sekundy jej podrží, aby měl svoji stoprocentní jistotu. Následuje rychlý odval

po minutě od něho slyším: Good job! Můj první odpal Sidewindera na vzdušný cíl byl úspěšný. Teprve až po skončení letu si to mohu naplno prožít. Je to velmi důležitá zkušenost,“ říká vojenský pilot, který má s JAS-39 Gripen nalétáno bezmála tisíc letových hodin a již sedmým rokem slouží v systému protivzdušné obrany NATINADS. Sotva opustí stroje vzdušný prostor střelnice, nalétávají na bojový kurz další letouny. Nejprve dvoumístná spárka JAS-39D s majorem Martinem Peldou a nadporučíkem Milanem Nykodymem v kokpitu, po nich stopadesátdevítka. Oba letouny mají na závěsníku pod křídlem po jednom „kousku“ AIM-9M Sidewinder.

o šedesát stupňů doprava. „Viděl jsem, že Sidewinder odešel z pravého křídla. S letadlem to nic zvláštního neudělalo. Zda střela trefila fléru jsem nezahlédl, protože následoval odval. Až poté, co jsem se letmo ohlédl, uviděl jsem černý oblak dýmu. Zásah cíle mi potvrdil Jarda Tomaňa, který byl asi míli za mnou,“ říká čáslavský pilot po přistání z hodinové mise a svěřuje se s pocity: „Dodržel jsem přesně to, co jsem měl. Premiéra dopadla dobře a jsem za to samozřejmě rád. Proč to nepřiznat, je to příjemný pocit.“ Bojová mise na střelnici Vidsel pokračuje. Krátce po stopadesátdevítce dostává povolení ke střelbě AIM-9M mjr. Tomaňa v Gripenu s trupovým číslem 9234. Také on provede přesný odpal a trefuje hořící fléru. „Návodčí mi neoznámil, jak to dopadlo, a tudíž jsem byl chvíli na vážkách. Konečně

Michenka a říká, že po skončení mise předává posádka vlečného letadla každému pilotovi záznam jeho efektivity střelby. Jako první startují piloti stopadesátdevítek, nadporučíci Tomáš Bruštík a Stanislav Čejka. Letouny po vzletu stoupají do výšky dvou kilometrů, zformují se do skupiny a pokračují směrem na východ, přesněji řečeno na střelnici vzdálenou necelých dvě stě kilometrů od Vidselu. V reálu se jedná o vymezený prostor sto na čtyřicet kilometrů nad Botnickým zálivem Baltského moře. Mimochodem, dnes zcela zasněženým a zamrzlým. Rukáv pro jejich zteče je již připraven! Po navedení k cíli si piloti monitorují vzdušnou situaci a kontrolují „protivníka“. Vše je tak, jak má být. Následně zachytí terč na radar a začínají provádět zteče. Každý letoun ze svojí strany a podle přesně

Zteče na rukáv Devadesát nábojů pro Gripen a dvakrát dvě stovky pro L-159 – to je palebný průměr jednoho letounu pro odpolední mise zaměřené na bojovou střelbu leteckými kanony Mauser BK-27 a ZPL-20 Plamen. Cíl? Nápadně červený pětimetrový terč neboli rukáv, který za sebou táhne nápadně žlutý letoun Learjet. „V rukávu je zabudované akustické záznamové zařízení, které přes počítač vyhodnocuje přesnost střelby. Každou dávku zvlášť,“ upřesňuje major

stanovených postupů. Zpočátku asi pětkrát cvičně, poté naostro. Alka provede zteč a na cíl pálí krátkou dávku dvaceti nábojů. Z obou podvěšených Plamenů zároveň. Následuje odval, návrat do výchozí pozice a znovu zteč. Takto se to opakuje střídavě zhruba půl hodiny. Nakonec takzvaná dávka jistoty a odlet ze střelnice. „Při bojové střelbě na protivníka se pálí z jakékoliv možné pozice. Tady je třeba striktně dodržovat bezpečnostní parametry, což znamená v žádném případě neohrozit vlečný letoun. Nesmím se dostat za něj a terč musí být vždy pode mnou. Rukáv postřelujeme z převýšení,“ dává nahlédnout do taktického scénáře npor. Bruštík a zdůrazňuje, že se tímto nikterak nesnižuje efektivita nasazení. Souhlasí s ním i jeho kolega nadporučík Čejka. „Střelbu můžeme trénovat jak na simulátoru, tak i na jiné letadlo ve vzdušném prostoru. Postupy jsou identické, symbolika zobrazení je stejná. Avšak bojová střelba na vzdušný cíl je přece jen jiná. Jsou tu jiné parametry než při standardním použití. O to více tomu musíte dát. Během pár vteřin musíte v reálu zúročit všechno, co jste se doposud naučil. Důležitá je i psychika. Někoho může svazovat. Ptáte se na rozdíl? Obecně bych to přirovnal ke střelbě

z laserové a skutečné zbraně,“ vysvětluje čáslavský pilot. Naše povídání přerušuje hřmot startujícího Gripenu. Kapitán Jiří Čermák právě startuje nad moře, aby si ověřil svoji profesní zdatnost v bojové střelbě ze sedmadvacetimilimetrového Mauseru. O hodinu později ke svojí misi říká: „Počasí ideální, mašiny držely a výsledky střelby byly výtečné, protože všechno šlo do prostoru terče. Dnešní kanon vzduch-vzduch byla moje premiéra, a vydařila se. Pocity? Spokojenost z letu,“ hodnotí. Tak jako on obstálo během taktického leteckého cvičení ve Švédsku dalších šestnáct pilotů. A aby byla statistika úplná, zbývá dodat, že z jedenácti odpálených protiletadlových řízených střel Sidewinder jich jedenáct zasáhlo vzdušný cíl! Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

15

technika a výzbroj

Pandur s českým slatem ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech při Obrněném dnu v roce 2010. V současné době je nasazen v Afghánistánu

Kumulativní hlavice má samozřejmě vedle výhod i nevýhody. Její účinek je přímo závislý na optimální vzdálenosti od pancíře při iniciaci trhaviny. Pokud je dál nebo blíž, hloubka průrazu klesá. Správná vzdálenost je zajištěna konstrukcí přední části hlavice, která při dopadu na pancíř vymezuje vzdálenost od pancíře k trhavině s kumulativní vložkou. Proto jsou mnohé hlavice protáhlé do kužele, nebo dokonce tyčového nástavce, kterému se od slova distance (vzdálenost) přezdívá distanciér. Právě uvedeného limitujícího faktoru se snažili již za druhé světové války využít nejen konstruktéři, ale i prostí tankisté při zvyšování odolnosti vozidel.

Představný pancíř

SLAT po česku Spojenečtí vojáci nasazují denně v Afghánistánu život. Jejich vozidla jsou pod palbou především pancéřovek RPG-7. Jednou z možností účinné ochrany je slat (v angličtině slovo slat označuje laťku, žaluzii, rošt). Pozemní zbraně prorážejí pancíře dvěma způsoby. Buď kinetickou energií, kdy se střela letící velkou rychlostí doslova protlačí přes materiál pancíře, nebo s využitím kumulativního efektu. Všechna ostatní řešení jsou pouze variace na daná témata.

U kumulativní hlavice působí na pancíř kombinace exploze trhavinové náplně s kuželovitým vybráním a kovové, takzvané kumulativní vložky na jeho povrchu. Výsledkem je soustředěná energie kumulativního paprsku, vytvořeného především z kovové vložky, která zjednodušeně řečeno

dokáže v případě moderní munice prorazit ocelový pancíř o tloušťce až desetinásobku vlastního průměru. Výhodou pancéřovek je obecně účinek podstatně převyšující jejich hmotnost. Dále jednoduchá obsluha, kterou zvládne i krátce zaškolený pěšák. Pancéřovky každopádně znamenaly zásadní taktickou změnu z hlediska boje pěchoty s obrněnými vozidly. Jednalo se o stejný převrat jako později za války v Afghánistánu, kdy se pěchota vyzbrojená přenosnými protileteckými komplety úspěšně postavila letectvu.

Cestou k omezení účinku kumulativních hlavic pancéřovek bylo především zesílení pancíře. Ovšem málokterý tank mohl mít po obvodu korby homogenní pancíř o tloušťce větší než 20 cm, aby odolal všem tehdy zavedeným typům pancéřovek, konkrétně Panzerfaust, Panzerschreck, Bazooka a PIAT. Kumulativní hlavice měly navíc i některé typy puškových a ručních granátů. Za další cestu bylo považováno zvětšení vzdálenosti iniciace trhaviny, přesněji čela kumulativní nálože od pancíře. Systematicky přistoupili k řešení problému Němci. Od roku 1943 vybavili svoje tanky plechovými deskami po stranách pásů, pancéřové korby a kolem věže. V některých případech použili i rámy s pletivem, které měly výhodu v tom, že neomezovaly výhled osádky. Ostatní armády používaly spíše improvizovaná řešení, mnohdy výtvory plukovních dílen. Ve všech případech se jednalo o představné pancéřování, které mělo zvětšit vzdálenost kumulativní hlavice od pancíře. V praxi to ovšem byla kombinace psychologického efektu, nižší účinnosti hlavic tehdejších pancéřovek ve srovnání se současnými a faktu, že zdaleka ne každá

hlavice dopadla na představný pancíř kolmo. Proto musela šikmo prorazit podstatně tlustší materiál základního pancíře než při kolmém dopadu. Navíc v řadě případů buď došlo k selhání, nebo naopak proražení pancíře vozidla nezpůsobilo škody uvnitř. Reálná účinnost uvedené ochrany však byla nízká. V poválečném období uvedené pancéřování na dlouhá léta zmizelo. Znovu je objevili v šedesátých letech minulého století Američané. Vybavili mřížemi boky a nástavby svých dělových člunů operujících v deltě Mekongu. Další, kdo začal používat slat (případně se pro ochranu uvedeného typu používá i označení grid, bar nebo net armour), byli Izraelci, kteří dlouhodobě sváděli boje na malou vzdálenost v obydlených aglomeracích. Jako první opatřili touto ochranou svoje obrněné buldozery. Ostatní svět slat dlouhodobě přehlížel. Tanky NATO i Varšavské smlouvy byly obvykle vybaveny plechovými nebo gumovými zástěnami, které kryly z boku pancéřovou korbu nad pojezdovými koly. Obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty se představné pancéřování netýkalo, opět s výjimkou zástěn v prostoru pásů.

Slat kam se podíváš Návratu na scénu se představný pancíř dočkal za bojů v Jugoslávii a především po vítězství nad Saddamem Husseinem. Jako vysoce účinný prostředek se ukázala pancéřovka RPG-7. Zde ovšem došlo k technologické změně z hlediska vzájemného působení kumulativní hlavice a ochrany. Při prvních setkáních v devadesátých letech minulého století se západní vojáci pancéřovkám RPG-7 ve výzbroji naší armády posmívali jako starému železu. Jejich názor se změnil na základě zkušeností v bojích v Iráku a Afghánistánu. Údajně zastaralé pancéřovky a protitankové granáty se ukázaly jako univerzální drtivý protivník,

který ničí obrněnou techniku všeho druhu, automobily, domy i vrtulníky. S tříštivými hlavicemi je RPG-7 schopna plnit úlohu účinného podpůrného protipěchotního prostředku k ničení živé síly. Úspěšně jí může konkurovat pouze současný německý Panzerfaust, který má sice provedení podstatně modernější, a samozřejmě i dražší, ale koncepčně se RPG-7 ze šedesátých let dost podobá. Především tím, že se jedná o nadkaliberní zbraň, což umožňuje používat široké spektrum různých hlavic bez ohledu na ráži hlavně pancéřovky. Obrovské výrobní série a také ilegální produkce dávají velkou pravděpodobnost, že rakety z RPG-7 budou pršet na spojenecké vojáky v Afghánistánu i nadále. Lze říci, že pokud vietnamská válka dostala neoficiální jméno „válka vrtulníků“, mohou se konflikty takzvaně nízké intenzity v Iráku a Afghánistánu nazývat „válka pancéřovek“ nebo „válka kumulativních hlavic“. Mezi ně patří v podstatě i explozí formované projektily EFP (Explosively Formed Projectile/Penetrator), které jsou nejnebezpečnější formou improvizovaných výbušných systémů IED (Improvised Explosive Device). Boje každopádně vedly k rozsáhlé změně taktiky a od ní se odvíjejícím změnám zbrojní výroby. Typickým příkladem je masová výroba tisíců kolových obrněných vozidel programu MRAP. Spojencům se nicméně podařilo vystihnout slabinu raket PG-7 pro pancéřovky RPG-7. Jedná se na svoji dobu (RPG-7 byla zavedena do výzbroje počátkem šedesátých let minulého století) o extrémně moderní, možno říci sofistikovaný elektronický zapalovač. Ten se skládá ze dvou částí. Na špici kumulativní hlavice se nalézá hlavová část, zatímco hlavní část je schována na spodku trhavinové nálože. Jejich elektrický propojovací obvod tvoří povrch kumulativní hlavice a vnitřní kužely. Ty jsou od sebe vzdáleny pouze několik milimetrů. Pokud se dotknou, dojde ke zkratu obvodu a zapalovač nefunguje. Obdobně jsou řešeny

Výstřel z RPG-7 upevněné na zkušební stolici při ostrých střelbách na český slat upevněný ke zkušebnímu stavu

Německý tank Pz IV vybavený představným bočním pancířem korby a obvodovým předsuvným pancířem věže

16

Starší verze slatu, ve které po zásahu uvízla stabilizační část rakety PG-7

Americký dělový člun opatřený slatem za války ve Vietnamu

Izraelský obrněný buldozer se slatem

17

technika a výzbroj hlavice některých dalších pancéřovek a protitankových řízených střel. Jestliže se kolem vozidla umístí mříž (slat) se správnou vzdáleností a tuhostí příček, dojde při nárazu na ni ke zdeformování a zkratování obvodu hlavic. Trhavina zkratované hlavice sice exploduje, avšak nevznikne kumulativní paprsek a pancíř vozidla je za slatem zpravidla pouze deformován. Takto se podaří eliminovat kumulativní efekt zhruba poloviny hlavic. Díky tomu je v Afghánistánu (a dříve bylo i v Iráku) opatřeno slatem kdejaké spojenecké obrněné vozidlo, které ho unese.

Česká cesta Právě poslední slovo předešlého odstavce však ukazuje na zásadní problém. Slat není obvykle zrovna nejlehčí, protože je zpravidla z oceli. U amerického osmikolového obrněného transportéru Stryker dosahuje jeho hmotnost zhruba 2 800 kg. V tom je pravděpodobně započítána i hmotnost upevňovacích konzol. Téměř tři tuny na kolovém vozidle o hmotnosti 16 až 18 tun, to není málo, především z hlediska stability. Slat je navíc z větší části nad těžištěm vozidla. Zvýšená hmotnost vozidla samozřejmě ovlivňuje jeho pohyblivost, především zrychlení a brzdění. Řidiči musí každopádně v zatáčkách ubírat, protože relativně vysoký kolový podvozek vozidlo rozhoupává a to se pak stává nestabilním. Druhý problém tvoří nárůst rozměrů zhruba o tři čtvrtě metru na šířku. Něco takového nelze přehlédnout ani na dálnici, avšak v úzké arabské uličce či na lesních cestách je problém ještě horší. Vysoká hmotnost navíc omezuje použití slatu na větší vozidla s dostatečnou únosností. Toho všeho si byli vědomi čeští vývojáři, kteří již přede dvěma léty zahájili výzkum několika verzí ochrany obrněných vozidel. Jedná se o aktivní ochranu, reaktivní ochranu a slat. Hmotnost funkčního slatu se jim podařilo snížit

armáda a veřejnost tak, že na osmikolovém obrněném transportéru Pandur II váží bez upevňovacích konzol pouze 270 kg. Vozidlo je zhruba stejně velké a těžké jako Stryker. Týmu, který reprezentují především specialisté z Vojenského technického ústavu ochrany (VTÚO) z Brna, který je divizí Vojenského opravárenského podniku VOP 026 Šternberk, a ze společnosti Explosia, se již podařilo snížit hmotnost výše uvedené verze slatu o další desítky procent, takže by bylo možno jej instalovat i na vozidla Dingo nebo LMV (Iveco), a dokonce i obrněné verze terénních automobilů. Přitom testované slaty prokazují schopnost eliminace účinku hlavic z RPG-7 ve výši až 70 % z vystřeleného počtu ve srovnání s nejlepší zahraniční konkurencí, která se pohybuje v hodnotách kolem 50 % až 60 %. Slaty i další ochranné prostředky jsou pravidelně testovány ostrými střelbami z pancéřovky RPG-7 na zkušebních stavech, umožňujích věrně simulovat různé podmínky ostřelování skutečných vozidel. Právě z takových střeleb pochází část snímků. Důležité je, že naši konstruktéři a materiáloví inženýři dokáží ve světové konkurenci s nesrovnatelně nižšími náklady vyvinout a vyrobit prostředky, jež chrání životy a zdraví nejen našich, ale i spojeneckých vojáků.

Práce i zábava Vše začalo profesionálním zájmem několika odborníků. Před více než deseti lety zaregistroval profesor Gustav Šafr z brněnské Univerzity obrany v zahraničním tisku informaci, že ruská armáda začala používat mřížové pancéřování. Pravděpodobně se jednalo o výsledek zkušeností z bojů v Čečensku. V roce 2003 je doložena obdobně řešená ochrana na amerických kolových obrněných transportérech Stryker, které operovaly v Iráku. Všichni uživatelé udávali, a to ještě před několika léty, že ke snížení účinku kumulativní hlavice rakety PG-7 dochází díky

zvětšení vzdálenosti od pancíře již o několik desítek centimetrů. Uvedené informace „popíchly“ k akci dva výzkumné specialisty, a to Stanislava Rolce z VTÚO Brno a Lubomíra Lukáče z VTÚVM Slavičín. Při ničení hlavic PG-7, kterým prošla životnost, testovali pokles účinnosti ve vztahu ke vzdálenosti od pancíře. Nejdříve odpalovali hlavice směrem dolů proti kusu pancéřového plátu na zemi. Ale ještě na vzdálenosti 2,5 m dokázala PG-7 prorazit homogenní pancíř o tloušťce 40 mm. Takovým nedisponuje žádný obrněný transportér. Patnáctimilimetrový pancíř prorážela na vzdálenost 10 m. Jednoduše řečeno, hlavice PG-7 by mohla na dálku řádově v metrech posloužit i jako improvizované nástražné zařízení. Ukázalo se, že znalost exaktních vědomostí balistiky a materiálu ve spojení s praktickými testy otřásla vytrvale přežívající legendou. Rostoucí vzdálenost od pancíře sice snižuje průraznost kumulativní hlavice, avšak velmi pomalu. A nejednalo se o nic jiného než začít samostatně myslet a využít odborných znalostí. V březnu roku 2010 získaly testy oficiální punc kontraktem VOP 026 Šternberk na vybavení čtyř Pandurů určených pro Afghánistán ochranou typu slat. Vzhledem k dosavadnímu neoficiálnímu vývoji bylo vše hotovo již v září a koncem roku proběhl přesun vozidel do zahraničí. Vojáci si je prozatím chválí. V kontextu vývoje nelze pominout techniky ze střelnice v Bzenci, která je rovněž pracovištěm VOP 026. Využití jejich speciálních stavů a praktických odborných znalostí přispělo k úspěšnému vyřešení konstrukce českého slatu. Další vývoj vedl k ještě lehčí verzi slatu a také následně k vývoji nové kvalitativně účinnější reaktivní ochrany pro všechny hmotnostní kategorie obrněných vozidel. Text: Martin Koller Foto: autor a archiv

Náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Vlastimil Picek udělil třem vojákům plaketu „Za záchranu lidského života“

POMOHLI vyhrát ruletu života „Slyšel jsem křik, někdo se topil v bazénu. Uvědomil jsem si, že nikdo z lidí stojících opodál, dokonce ani plavčík nejdou tonoucímu na pomoc. A tak jsem skočil do vody a plaval k němu. Nebylo to jednoduché, přestože tomu klukovi bylo čtrnáct let, byl to pořádný valibuk. Nakonec se mi podařilo s pomocí ostatních ho vytáhnout,“ líčil svůj zážitek nadrotmistr Petr Havelka z 24. základny dopravního letectva v Praze-Kbelích. Tento příběh, který se odehrál loni v srpnu ve slovenské Kováčové, byl jen jedním ze tří činů vojáků, které se v úterý 17. dubna 2012 rozhodl ocenit plaketou „Za záchranu lidského života“ náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Vlastimil Picek. „Jsem strašně rád, že v našich řadách jsou vojáci, kteří se nebojí zasáhnout a především si v takovýchto mezních situacích udrží chladnou hlavu a nezmatkují. Jak je vidět, zdravotnická příprava, kterou procházejí příslušníci naší armády, sklízí své ovoce. A to nejen při různých bezpečnostních akcích v zahraničních operacích, ale i při záchraně životů civilistů v České republice,“ pronesl na adresu všech tří oceněných náčelník Generálního štábu. Dalším vyznamenaným příslušníkem 24. základny dopravního letectva byl pilot letounu L-410 nadporučík Karel Brázdil. Ten loni v říjnu poskytl pomoc Jitce Unčovské z Karlových Varů, která zkolabovala v pražském metru následkem krvácení do mozku. „Jel jsem právě po eskalátoru, když jsem nadporučík Karel Brázdil

zahlédl klečící paní opřenou o zábradlí. Bylo jí evidentně špatně, a tak jsem k ní přistoupil a začal s ní komunikovat,“ vzpomínal Karel Brázdil. „Na základě toho jsem se rozhodl, že zavolám záchrannou službu. Díky tomu, že jsem v armádě absolvoval zdravotnický kurz, poskytl jsem jí první pomoc, jak se říká stylem pěti P. Dal jsem jí také svoji bundu, aby zbytečně neztrácela tělesnou teplotu. Po příjezdu záchranky jsem se ještě snažil získat kontakt na jejího syna, abych mu podal zprávu. Chtěl bych poděkovat své základně za to, že mi umožnila absolvovat kurz první pomoci.“ Nadporučík Brázdil o svém činu pomlčel. Jitce Unčovské trvalo pět měsíců, než se jí po propuštění z nemocnice přes pražskou záchrannou službu podařilo zjistit, kdo jí vlastně pomohl. „Vedoucí lékař neurochirurgické JIP Nemocnice Na Homolce mi řekl, že tak masivní krvácení do mozku, jako jsem měla já, se většinou nepřežije a že rychlý zásah byl stěžejní,“ napsala v dopise určeném veliteli kbelské základny. nadrotmistr Petr Havelka

„Karel Brázdil považoval svoji pomoc mé osobě za samozřejmou. Něco podobného si ale nemyslím. Takových nezištných lidí, jako je on, je málo.“ Svobodník Martin Bouzek ze 42. mechanizovaného praporu z Tábora se v únoru letošního roku vracel do Vyškova na kurz základní přípravy. Po vystoupení na autobusovém nádraží na něho doslova spadla žena z betonové zídky. „Na vzniklou situaci jsem reagoval tím, že jsem ze všeho nejdříve přivolal záchranku. Pak jsem ohledal tělo tak, jak nás to učili instruktoři vyškovské akademie. Já sám jsem osobně nikdy předtím nic podobného nezažil. Jednal jsem tedy instinktivně podle toho, co jsem se naučil. Po příjezdu záchranné služby jsem pomohl zraněnou naložit. Pak jsem odešel. Dodnes nevím, jak ta žena dopadla,“ líčil zážitek služebně nejmladší z oceněných vojáků Martin Bouzek. „Ocenění, které jsem dnes dostal, představuje pro mne velkou motivaci. Jsem totiž v armádě jen pár měsíců. Chtěl bych na sobě dál pracovat. Před touto událostí jsem výuku zdravotní přípravy vnímal jako něco ne tak důležitého. Voják, který nastoupí k jednotce, si chce ze všeho nejvíce zvyšovat fyzickou kondici a naučit se dobře ovládat zbraň. Zdravotní příprava je až na konci tohoto úsilí. Alespoň tak to bylo v mém případě. Po tom, co se mi stalo, jsem ale zásadním způsobem přehodnotil své priority.“ Text: Vladimír Marek Foto: Marie Křížová svobodník Martin Bouzek

Jedna z verzí českého slatu vypadá poměrně nevábně, ale je velmi účinná

Střelby kontroluje rychloběžná kamera

18

Zaměřování RPG-7 upevněné na zkušební stolici pomocí rektifikačního dalekohledu

19

technika a výzbroj

Od alchymistů k EOD Přelom osmdesátých a devadesátých let minulého století byl ve znamení zásadních změn i v oblasti armády a dalších bezpečnostních složek státu. To vše se následně promítlo do práce pyrotechniků a ženistů. S odstupem času nelze popřít, že po listopadu 1989 došlo k dočasnému poklesu morálky a vycvičenosti vojáků i bojeschopnosti armády. Na té se podepsalo i následné zkrácení prezenční služby. U mnohých vojenských odborností se snížila úroveň výcviku a některé vojáky, kteří tehdy byli povoláni „na vojnu“, již mnohdy nelze považovat ani za kvalitně připravené „záložáky“. Pyrotechnici nastěstí byli vojáci z povolání, takže nedocházelo k okamžitému razantnímu odchodu odborníků. Rovněž většina specialistů ženijního vojska neodcházela po roce prezenční služby. Zůstalo také mnoho pyrotechniků tehdejší Veřejné bezpečnosti. Díky nim se podařilo

do značné míry vyřešit i některé mediálně známé kriminální případy a potlačit pokusy o teroristickou činnost s využitím výbušnin. Připomenout lze například nálož na Staroměstském náměstí v Praze, která byla vyrobena z trubky letecké vystřelovací sedačky. Existovaly však i další, mediálně méně známé případy. Historie policejních pyrotechniků zdánlivě nemá s armádou nic společného, avšak mnozí z nich získali výcvik u armády, další přešli k Ministerstvu vnitra od Ministerstva obrany a obě složky v řadě případů efektivně spolupracovaly. Další zásadní změnou bylo rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky (ČSFR) k 1. 1. 1993. Na Slovensku zůstala škola v Martině i se slavnými pyrotechniky Sudickým a Vágnerem, významná část obranného průmyslu a specializovaná střelnice pro dělostřelecké zbraně.

Armádní specialisté Od počátku roku 1993 bylo třeba vybudovat nové výcvikové středisko pyrotechniků

dokončení pro AČR. V té době již řadu let existoval Oborový institut speciální techniky (OIST) v Poličce, který řídil muniční odborník podplukovník v záloze Bedřich Růžička. Zde probíhala školení specialistů v oboru výbušnin a munice pod kontrolou Českého báňského úřadu. Ministerstvo vnitra provádělo v té době výcvik svých pyrotechniků separátně. Existovala tedy tři školicí centra pro oblast pyrotechniky, přičemž každé mělo svoje hodnocení odbornosti. Na základě meziresortních dohovorů bylo dosaženo nového jednotného dělení pyrotechniků na dvě specializace. Absolvent pětiměsíčního kurzu měl dostávat označení pyrotechnik, zatímco výsledkem jednoměsíčního kurzu byla osoba oprávněná k provádění pyrotechnických prací. Armádní specializace pomocný a vojskový pyrotechnik byly následně zrušeny. Avšak situace v AČR zůstávala po dlouhou dobu nepřehledná z důvodu permanentních reorganizací. Vzhledem k jejich počtu je poněkud nepřehledný i následující text. V rámci Ministerstva obrany byla školením nových pyrotechniků pověřena Hlavní správa vyzbrojování a technického zabezpečení (HSVTZ), kde bylo již v roce 1991 vytvořeno oddělení munice, vedené podplukovníkem Tomášem Pultrem. Do jeho podřízenosti spadaly obory jak dělostřelecké, tak ženijní munice. V roce 1993 přechází HSVTZ z podřízenosti Správy raketového a dělostřeleckého vyzbrojování (RDV) MO do podřízenosti náčelníka Generálního štábu (NGŠ). V té době již byly řešeny úkoly spojené se zabezpečením a vyčištěním prostorů, které používala Sovětská armáda, dislokovaná na našem území v období od srpna 1968 do června 1991. Jednalo se o vytvoření asanačních odřadů pro vojenské prostory Mladá a Ralsko. Uvedené odřady řídilo oddělení řízení pyrotechnických prací, jež spadalo do podřízenosti Technické správy ženijního vojska u HSVTZ. Opět docházelo k promíchání dvou materiálově odlišných odborností, pyrotechniků a ženistů. Vzhledem

k tomu, že v rámci snižování počtů armády odcházela i řada odborníků, nedostávalo se pyrotechniků pro splnění rozsáhlých asanačních úkolů. V časovém tlaku bylo rozhodnuto, že ke školení příslušníků odřadů a později i dalších pyrotechniků bude sloužit výcviková základna RDV v Opavě, kde řadu let probíhala příprava vojáků v základní službě – specialistů v oborech zbraní a munice. Zároveň se za pomoci lektorů z Martina uskutečňovala školení a přezkušování základního odborného stupně – pomocných pyrotechniků. V průběhu několika měsíců byla vybudována nová výcviková a učební základna pro výuku teorie dělostřelecké, ženijní a letecké munice a pyrotechnického materiálu. Praktická činnost se uskutečňovala na nově vybudovaném cvičišti ve VVP Libavá. Řízením samostatné učební skupiny na výcvikové základně v Opavě byl pověřen mjr. Štěpán Brablec, který přišel z Martina. První kurz byl zahájen již v březnu 1993. Jako lektoři se na něm podíleli i příslušníci Ministerstva vnitra, vedení mjr. Václavem Bilickým. Seznamovali frekventanty nástavbového kurzu s použitím moderní detekční techniky.

Reorganizace a další vývoj výcviku pyrotechniků Již v září 1993 byla zrušena HSVTZ a jak teoretická příprava, tak odborná činnost pyrotechniků se dostaly do podřízenosti inspektora logistiky AČR, který podléhal štábu logistiky Generálního štábu (GŠ) AČR. Oddělení munice přešlo do podřízenosti odboru materiálu GŠ, podléhajícího štábu logistiky GŠ. Zato asanační odřady se dostaly do podřízenosti inspektora pozemního vojska AČR. Výcviková základna v Opavě dostala nové označení Výcviková základna logistiky. I příprava pyrotechniků byla rozdělena. Velitelsky spadala do podřízenosti velitelství logistiky ve Staré Boleslavi, zatímco metodicky do podřízenosti oddělení munice odboru řízení štábu logistiky GŠ. První kurz v nové organizační struktuře byl zahájen v březnu 1994. Díky odbornému nadšení a mnohdy mravenčímu úsilí učitelů

se dařilo zvyšovat odbornou úroveň kurzů. Zásadní podíl na tom měla spolupráce s řadou partnerů. Jednalo se o katedru 202 Vojenské akademie v Brně, úsek munice Vojenského technického ústavu výzbroje a munice (VTÚVM) ve Slavičíně, Český báňský úřad, pyrotechnický odbor ochranné služby a Kriminalistický ústav Policie ČR, společnost Synthesia Pardubice a Výzkumný ústav průmyslové chemie (VÚPCH) Pardubice. V rámci přípravy na začlenění do NATO byly provedeny změny označení materiálových tříd a novelizován předpis Děl-27-4. Na základě nařízení NGŠ AČR byl k 1. říjnu 1995 vytvořen Muniční úřad podřízený Úřadu velitelství logistiky ve Staré Boleslavi. Jeho součástí se staly základny v Jaroměři, Týništi nad Orlicí a Bohuslavicích nad Vláří a základna v Opavě, která dostala jméno Pyrotechnický úsek Muničního úřadu. Ve stejném roce vešel v platnost nový předpis Pyrotechnická činnost v AČR, Vševojsk-16-20. Připravili jej plk. Emil Kulfánek a pplk. v záloze Vladislav Chmelík. Předpis definuje obsah prací pyrotechniků, které zpravidla zahrnují vyhledávání, pyrotechnický průzkum, odstraňování a ničení výbušnin a munice všeho druhu, zabezpečování přepravy a vlastní přepravu munice nebezpečné pro manipulaci, třídění neznámé a mechanicky poškozené munice a zneškodňování nevybuchlé nebo nastražené munice. Tím vznikl určitý rozpor se základním ženijním předpisem Žen-2-6, podle kterého ženisté provádějí odminování, trhání materiálu (například staveb, dřeva, zeminy) a ničení výzbroje a techniky, včetně munice. Z organizačního hlediska došlo k meziresortní změně v počtu školicích zařízení. V podřízenosti Českého báňského úřadu pokračoval v činnosti Odborný institut speciální techniky, který realizoval tři druhy kurzů, a to základní pyrotechnický kurz v délce 120 hodin, státní pyrotechnický kurz v délce 170 hodin a doškolovací pyrotechnické kurzy. Osvědčení vydaná absolventům neměla platnost v AČR. Absolventi uvedených kurzů jsou oprávněni ničit a zneškodňovat výbušniny při jejich výrobě nebo zpracování, včetně výzkumu, vývoje a pokusné výroby. Zároveň na tomto pracovišti probíhala školení střelmistrů pro doly a lomy.

Pyrotechnický úsek Muničního úřadu vydával tato oprávnění: A – absolventům třítýdenního kurzu; B – absolventům pětiměsíčního kurzu; C – absolventům šestitýdenního nástavbového kurzu pro držitele oprávnění B. Platnost všech oprávnění byla tři roky. Poté bylo nutné provést přezkoušení. Policie ČR v té době pyrotechnický výcvik dočasně neprováděla. Z hlediska armádních pyrotechniků byla důležitá kvalita přípravy, která se již pomalu začala zaměřovat na mise. Pyrotechnický úsek proto zahájil kurzy pro nasazení specialistů EOD v rámci IFOR a SFOR. Přitom již byly využity zkušenosti ženijní odminovací čety nasazené od roku 1992 v rámci mise UNPROFOR. Zároveň došlo k rozšíření počtu a rozsahu praktických zaměstnání, a to jak lektorů, tak frekventantů kurzů. Všichni se účastnili pyrotechnického průzkumu a asanací, ničení nepotřebné a nebezpečné munice, zabezpečení pyrotechnické očisty vojenských objektů a prostorů, které armáda opouštěla, a v neposlední řadě i zpracovávání technologických postupů k pyrotechnickému ničení specifické munice. Zároveň byla organizována metodická zaměstnání, která sloužila k výměně zkušeností s příslušníky dalších českých ozbrojených složek. Již koncem roku 1995 se oddělení munice odboru materiálu GŠ stalo součástí oddělení zbraní, zbraňových systémů a munice odboru materiálu sekce logistiky GŠ. Důvodem bylo pokračující snižování počtů AČR. Roku 2000 došlo v rámci úsporných opatření k další delimitaci Pyrotechnické základny Muničního úřadu a v následujícím roce byla zrušena. Kurzy pyrotechniků zahájila v roce 2001 Výcviková základna logistiky v Opavě pod vedením plk. Jana Gašpierika. Řízením jejího úseku pyrotechniky a speciální výstroje byl pověřen pplk. Zdeněk Krpel. Závěrem nelze pominout ani katedru zbraní a munice a katedru ženijních technologií na Univerzitě obrany, které umožnily získat rozsáhlé vědomosti z konstrukce munice také některým pyrotechnikům.

Ženijní kontinuita Vývoj v ženijním vojsku byl poněkud méně překotný. Bylo to dáno především faktem, že ženisté byli na rozdíl od pyrotechniků početnější a prakticky vždy tvořili

V devadesátých letech se dostaly do výzbroje první moderní ochranné obleky Stará dělostřelecká munice nalezená při asanaci

20 20

Výcvik s protitankovou minou PT Mi-Ba III

Prezentace prototypu systému výbušného odminování SVO

21

technika a výzbroj

technika a výzbroj

Novinkou v oboru plošného odminování se stala dálkově ovládaná vozidla Božena

V devadesátých letech se do výzbroje AČR dostala z domácí konstrukce protipěchotní mina nášlapná PP Mi-Na 1, která však byla později vyřazena na základě mezinárodních dohod

Lehké kolové obrněné vozidlo

IVECO M65E 4×4 LOV samostatný subjekt v rámci armády. První výcviková základna ženijního vojska v Litoměřicích byla používána československou armádou již v době mezi světovými válkami. V období po druhé světové válce sloužila k odborné přípravě vojáků v základní službě i odborných specialistů – vojáků z povolání, důstojníků i praporčíků. V rámci delimitace počtů armády se v roce 2003 uskutečnila redislokace základny do Bechyně. Důstojníci ženijního vojska však již byli v mnoha případech absolventy vysokých škol. Jednalo se především o Vojenskou akademii v Brně, která byla zaměřena spíše vědecko-odborně, a Vysokou vojenskou velitelsko-technickou školu v Martině (dříve vojenské učiliště), jež měla spíše praktické zaměření. V Martině se rovněž nalézala vojenská střední odborná škola (VSOŠ) ženijního zaměření. Vysokoškolská i středoškolská výuka v Martině byla ukončena v roce 1980 a frekventanti ženijního oboru byli redislokováni do Vysoké školy pozemního vojska ve Vyškově. Tam výuka kontinuálně pokračovala až do devadesátých let minulého století. V Brně probíhá studium ženijní specializace dodnes. V obou školách byl součástí výuky ženistů rovněž obor konstrukce min, trhání, práce s trhavinami a ničení techniky. Vojenská akademie, později Univerzita obrany se zabývala především výukou teorie, zatímco praktická zaměstnání se uskutečňovala ve výcvikovém středisku ve Vyškově-Dědicích. Ostré trhání se provádělo rovněž ve VVP Boletice, kde se nalézá ženijní cvičiště Pražačka. Frekventanti vysokých škol se kromě uvedených oborů seznamovali s mechanickým výbušným odminovačem KTM-4 a ručním velkoplošným odminováním. To sice není náplní práce pyrotechniků nebo specialistů EOD, avšak jedná se o příbuznou činnost. Novinkou ve výzbroji ženistů se stala dálkově řízená odminovací vozidla Božena I a Božena V. Ženisté získávali po absolvování školy a úspěšném složení dvou zkoušek doživotní osvědčení. Pro absolventy armádních odborností mimo ženijní se ve Vyškově uskutečňovaly kurzy ženijních prací v délce tří týdnů. Získaná osvědčení měla platnost dva roky.

Obranný průmysl Razantní omezení rozsahu a produkce obranného průmyslu vedlo za posledních dvacet let k poklesu objemu výroby a rovněž

22

exportu o zhruba 80 %. Více bylo postiženo Slovensko, kde se nalézala především výroba obrněné techniky. Část podniků obranného průmyslu byla privatizována, ale ne vždy úspěšně. Příkladem jsou Vlárské strojírny ve Slavičíně (původně firma Kyšer), které vyráběly komponenty munice a pyrotechnický materiál. Společnost krátce po privatizaci pod jménem Exel zkrachovala. Bez ohledu na horšící se podmínky se podařilo udržet v chodu řadu firem a společností. Výrobu munice pro pěchotní zbraně zajišťuje dodnes společnost Sellier & Bellot a.s. ve Vlašimi. V průběhu devadesátých let se objevila nová malá firma Libra v Jevišovicích. Mimo vývoje a výroby munice do ručních zbraní vyvinula několik typů mikrorozbušek a kumulativních náložek pro ničení nalezené munice. Poličské strojírny a.s. v Poličce se stále zabývají vývojem a výrobou munice a jejích dílů, delaboracemi a zkušebnictvím. Výsledkem jejich práce jsou minový vrhač MV-3 KUŠ a pro něj kontejnerová raketová munice Križná, spolu s protitankovými minami PT Mi D1M, táhlé nálože a univerzální protitanková mina PT Mi-U PROMINENT. Na vývoji uvedeného materiálu se podílela rovněž slovenská společnost Konštrukta Trenčín. Ve výrobě prachů a trhavin pokračovala společnost Explosia a.s. v Pardubicích. Tamní konstruktéři se dále podíleli na vývoji modulárních prachových výmetných náplní, těžké pancéřovky Zubr a dělostřelecké munice. Uskutečnil se program obměny trhavin, včetně známého semtexu, a dlouhodobě probíhají zkoušky energetických materiálů. Dalším výrobcem pyrotechnického materiálu je Zeveta Bojkovice a.s., přesněji její divize ZEVETA Ammunition a.s., kde se zároveň realizují kurzy odpalovačů ohňostrojů v kvalifikacích: A – odpalovač ohňostrojů; B – prodloužení platnosti A před uplynutím pěti let; C – prodloužení platnosti A po uplynutí pěti let. Připravují se kvalifikace: D – zacházení s pyrotechnickými výrobky zábavní pyrotechniky kategorie 4; E – zacházení s pyrotechnickými výrobky divadelní pyrotechniky kategorie T2; F – zacházení s pyrotechnickými výrobky ostatní pyrotechniky kategorie P2. Zeveta realizovala rovněž transformaci hlavic teleskopických pancéřovek RPG-75 z kumulativních na termobarické.

Hitem ve výzbroji armád NATO i dalších států se stala kolová obrněná vozidla. Především výroba lehkých verzí některých typů dosahuje tisícových sérií. To platí především o produkci společnosti IVECO (Industrial Vehicle Corporation). Protidopravní mina protikorbová PD Mi PK

Na vývoji některých muničních systémů se podílela rovněž společnost Prototypa a.s. z Brna. K novějším společnostem patří ZVI a.s. Praha, která má však továrnu v Bojkovicích. Zabývá se vývojem, výrobou a ničením zbraní a munice. Podílela se také na vývoji leteckého automatického kanonu Plamen. Oblastí vývoje a výroby munice a dalšího materiálu se zabývají rovněž pracoviště, která jsou podřízena Ministerstvu obrany. Jedná se především o VOP 026 Šternberk. V rámci restrukturalizací obranného průmyslu tvoří zastřešující pracoviště několika vojenských podniků a výzkumných základen. Z nich je třeba zmínit především Výzkumný technický ústav výzbroje a munice (VTÚVM) ve Slavičíně. Toto pracoviště se podílelo na vývoji velkého množství muničního, pyrotechnického a ženijního materiálu, například unikátního velkokapacitního mobilního zatarasovače vz. 92 Križan, u kterého nakonec nebyla realizována sériová výroba, dále minového vrhače MV-3 nebo samohybného výbušného odminovače SVO. Na vývoji uvedených systémů se opět podílela Konštrukta Trenčín. K dalším výsledkům vývoje patří například protidopravní mina protikorbová PD Mi PK Horizont nebo munice pro 60mm minomety ANTOS. Výzkum, vývoj, delaborace, skladování a další činnost z oboru munice a pyrotechniky realizuje muniční základna v Týništi nad Orlicí a její pracoviště Nové Pleso. Nedávno tam byla uvedena do provozu speciální komora pro rizikovou delaboraci munice. Závěrem je třeba zmínit pionýrský pokus Vojenského technického ústavu pozemního vojska ve Vyškově, kde počátkem devadesátých let zkonstruovali prvního českého robota určeného pro potřeby pyrotechniků. Zůstal však pouze v prototypu, stejně jako řada jiných zajímavých výrobků českého obranného průmyslu. Misemi, odbornými pracovišti a aktuálním stavem v oboru pyrotechniky a EOD se budeme zabývat v některých z dalších čísel.

Italská armáda a obranný průmysl nejsou v naší republice příliš známé, přestože se jedná o jednu z velkých zemí Evropské unie i NATO. Italský obranný průmysl patřil vždy k nejvyspělejším na světě. Jeho konstruktéři jsou autory mnoha novinek a zajímavých technických řešení. V Itálii byl postaven první tank a byla zde vyráběna již v průběhu první světové války kolová obrněná vozidla, známá jako obrněné automobily. Několik z nich bylo vůbec první obrněnou technikou československé armády po získání samostatnosti v roce 1918. Rovněž v průběhu druhé světové války patřila italská kolová obrněná vozidla ke světové špičce. V poválečném období byla vyvinuta a vyráběna řada typů kolových obrněných vozidel, většinou lehčích kategorií. Jednalo se o produkci automobilky Fiat, dnes součásti konsorcia Iveco (nejčastěji se píše ve formě IVECO). Jako zajímavost lze uvést, že u zrodu původní firmy Iveco stála žena. V devadesátých létech se jednalo především o lehká obrněná vozidla 4×4 Terrier, využívající podvozek lehkého terénního automobilu Fiat. Tato vozidla se úspěšně zúčastnila misí v Afghánistánu a Iráku. Po nich se mise zúčastnila kolová obrněná vozidla Puma ve verzích 4×4 a 6×6, jež tvoří výzbroj italské armády a policie. Převratnou novinkou se stalo obrněné vozidlo LMV, které se stává exportním hitem konsorcia Iveco, přesněji jeho divize IVECO Defence Vehicles Division dislokované v severoitalském Bolzanu. Partnerem při vývoji a výrobě a komerční realizaci byla původně

britská firma ALVIS, v současnosti BAE Systems Land Systems.

Lehké víceúčelové vozidlo pro expediční operace Italská armáda se v devadesátých létech minulého století zúčastnila řady mírových misí a expedičních operací v různých zemích světa. Tím získala velké množství zkušeností, ze kterých vyplynuly požadavky na výzbroj a technické vybavení potřebné pro takové akce. Mezi akcentované vybavení patřila nově lehká kolová obrněná vozidla. O tuto kategorii byl v době studené války minimální zájem. Ostatně představa vozidla připomínajícího obrněný automobil v mlýnici tankových divizí Varšavské smlouvy nepotřebuje komentář. Změna geopolitické situace však přinesla změny a novou práci pro obranný průmysl. Z praxe mírových misí vyplynula potřeba lehkých kolových obrněných vozidel. Základní činností v rámci expedičních operací po obsazení území je totiž hlídková činnost. Ta mnohdy připomíná

spíše policejní než vojenskou akci. Pokud nedojde k nepřátelské reakci většího počtu obyvatel, není třeba nasazení tanků a bojových vozidel pěchoty. To se potvrdilo i v klidnějších částech Iráku přibližně do konce roku 2004. Největší nebezpečí představovaly jednoduché nástražné výbušné systémy. Ke střelbě z ručních zbraní docházelo sporadicky. Výhod lehkých kolových obrněných vozidel 4×4 oproti pásovým bojovým vozidlům pěchoty a obrněným transportérům jak pásovým, tak kolovým je řada. Především se jedná o nižší akviziční cenu, což se projeví nejen při nákupu, ale také z hlediska pojištění a zničení. Dále jsou to výrazně menší provozní náklady, protože menší a lehčí vozidlo spotřebuje méně pohonných hmot a mívá obvykle i jednodušší logistické zabezpečení. Menší rozměry a hmotnost jsou výhodou z hlediska jak strategického, tak taktického transportu. Nepřehlédnutelným problémem z hlediska hmotnosti nasazené techniky je přípustné zatížení mostů v cílové oblasti. Je třeba konstatovat, že v rámci standardní bojové operace nemohou lehká kolová obrněná vozidla 4×4 nahradit obrněné transportéry a bojová vozidla pěchoty. Dokladem jsou právě konflikty v Afghánistánu a Iráku. Po krátké bojové akci následuje delší období hlídkové a policejní činnosti. Délka nasazení lehkých kolových obrněných vozidel trvá podstatně déle ve srovnání s těžšími typy. Z tohoto důvodu dále narůstá akcent na ekonomiku činnosti. Z uvedeného vyplývá, že lehká kolová obrněná vozidla nejsou konkurentem obrněných transportérů, ale potřebnou součástí spektra obrněné techniky vhodné pro úspěšné vedení expediční operace. To vše si uvědomili včas

Text: Martin Koller Foto: autor, Oldřich Jeřábek, A-IX-II a archiv ženijního vojska

23 2 3

rubrika

IVECO M65E 4×4 LOV

24

REPORT

25

technika a výzbroj

výcvik Velitelství výcviku – Vojenská akademie ve Vyškově přichází s novým interakčním kurzem efetivního řízení lidí pro velitele družstev a čet

konstruktéři firmy IVECO a výsledkem se stalo vozidlo Lince.

VTLM/MLV/LMV/KOV Základní požadavky na nové kolové obrněné vozidlo byly při vývoji realizovaném ve druhé polovině devadesátých let následující: Strategická mobilita, daná možností přepravy transportními letouny C-130J Hercules, C-27J Spartan, C-160 Transall a vrtulníky CH-47 Chinook a CH-53. Dále vysoká taktická mobilita, daná vysokou rychlostí na komunikaci a zároveň průchodivostí v terénu. Její součástí je schopnost brodění až do hloubky 1,5 m. Zcela zásadním požadavkem se stala odolnost, fakticky hlavní bojový faktor v rámci konfliktu nízké intenzity. Jejím základem je ochrana osob přepravovaných ve vozidle proti útoku ze všech směrů. Z hlediska ohrožení protivníkem vybaveným moderními technologiemi také omezení možnosti detekce přístroji pracujícími v infračerveném pásmu spektra. Nepominutelným faktorem je rovněž možnost dlouhodobého nasazení v extrémních klimatických podmínkách. A jako u všech moderních vojenských vozidel i modulární konstrukce, umožňující výrobu více verzí určených k plnění různých úkolů a vývojový potenciál do budoucna. Dále je třeba připomenout důležitý faktor z hlediska ekonomiky výroby a využití vojenské techniky v Itálii, ale také ve Francii. Technika je obvykle využívána s malými obměnami nejen armádou, ale také policejními složkami, což zvyšuje sériovost a zároveň snižuje cenu i provozní a logistické náklady. Při ukončení vývoje roku 2001 se konstruktérům konsorcia IVECO podařilo v optimální míře realizovat uvedené požadavky. Vozidlo s firemním označením M65E19WM (4×4) má navíc elegantní italský design. Sériová výroba byla zahájena oficiálně v tomto roce. Prvním zákazníkem se staly italské ozbrojené síly. Výrobce předpokládá celkovou dodávku až 2 500 vozidel nesoucích bojové jméno Lince a označení VTLM (Veicolo Tattico Leggero Multiruolo). Oproti původním čtyřem je předpokládána výroba až 15 verzí. V materiálech konsorcia IVECO je uváděno rovněž označení LMV (Light Multirole Vehicle). Dalším zákazníkem IVECO jsou britské ozbrojené síly. Tomu pravděpodobně

26

Zvládnout sám sebe napomohl i podíl zbrojovky ALVIS. Britská armáda prováděla několik let výběrové řízení na nové vozidlo v rámci programů LATV (Light Armored Tactical Vehicle) a FCLV (Future Command and Liaison Vehicle). Vítězem se stalo právě vozidlo konsorcia IVECO nesoucí v Británii firemní označení MLV (Multirole Light Vehicle), případně MLV/CLV (Command and Liaison Vehicle) a bojové jméno a označení Panther CLV. V současné době je ve výzbroji 401 Pantherů s opcí na dalších 400 pro britské ozbrojené síly, včetně RAF, s možností dalšího navýšení. Vozidla MLV nahradí stávající zavedené pásové obrněné transportéry řady FV430, automobily Landrover v různých obrněných verzích, pásové obrněné transportéry AT105 Saxon a FV103 Spartan. V rámci bojového nasazení mají rovněž nahradit obrněné verze terénních automobilů Landrover i klasické terénní automobily. Dalším zákazníkem jsou belgické ozbrojené síly, které mají ve výzbroji 440 vozidel a 120 sad modulárního přídavného

pancéřování a opci na dalších 400 LMV. Mezi další význačné uživatele patří Španělsko se 185 a opcí na dalších 400, Norsko se 170, Rakousko se 150 a Chorvatsko s 94 LMV. Doslova strategickým partnerem se stalo Rusko, které předpokládá licenční výrobu 1 755 LMV v průběhu pěti let. Ruské firmy přitom dokázaly vyvinout špičková vozidla stejné kategorie. Příkladem je Tiger, který je však z důvodu použití americké pohonné soustavy výrazně dražší než LMV. V současnosti se v médiích objevují informace o výrobě 4 000 LMV pro čínskou armádu a policii. Z uvedeného vyplývá, že lehké kolové obrněné vozidlo Lince/Panther konsorcia IVECO je vysoce moderním bojovým prostředkem expedičních operací. Technický popis a verze používané naší armádou budou obsahem druhé části článku, která vyjde v příštím čísle A reportu. Text. Martin Koller Foto: autor a IVECO

Na Velitelství výcviku – Vojenské akademii ve Vyškově nemine měsíc, aby nezačínal, anebo nekončil nějaký kurz. Ten, který se konal druhý únorový týden letošního roku, byl ale přece jen jiný. Odbor kariérové přípravy zde po pilotní, testovací verzi uspořádal již regulérní základní kurz efektivní práce s lidmi. „Jak už název napovídá, jednalo se o kurz, který je zaměřen na nejnižší management armády, tedy na velitelský sbor AČR na úrovni družstvo a četa. Právě ten tvoří základ pyramidy velení, vedení a řízení lidí,“ říká náčelnice skupiny psychologických služeb Velitelství výcviku – Vojenské akademie kapitánka Darina Záchová. „O smyslu a náplni kurzu jsme hodně přemýšleli. Ve finále jsme jej celý postavili na základním předpokladu, že pro efektivní práci s lidmi nejsou důležité jen teoretické znalosti z oblastí managementu a leadershipu, které jsou běžnou náplní různých přednášek a velitelsko-manažerských kurzů a školení, ani pouhá opora

hierarchie velení. Rozhodující jsou především sociálně psychologické aspekty práce s lidmi v širším pojetí. Podle našeho názoru je umění jednat s lidmi, jejich účinné ovlivňování a motivování, nezbytným předpokladem kompetence vojenských velitelů, podobně jako je tomu v civilní sféře v případě manažerů.“

Zaměřeno na autentický prožitek Cílem kurzu je seznámit velitele družstev a čet se základními principy, metodami a technikami práce s podřízenými, s psychologickými aspekty velení, vedení a řízení lidí v armádě a s možnostmi rozvoje těchto tzv. měkkých dovedností. Nabízí se samozřejmě otázka, proč vlastně toto vzdělávání není součástí například kariérových kurzů, případně proč by zrovna tato příprava měla být samostatná. Podle kapitánky Záchové je potřeba hledat odpověď na tuto otázku mimo jiné v poněkud unikátní metodě

výuky: „Samozřejmě že zpočátku jsme uvažovali o tom, jak co nejvíce zatraktivnit a zefektivnit výuku, kterou ve prospěch kariérových kurzů zabezpečuje skupina psychologických služeb. Opakovaně však narážíme na časovou dotaci a některé další problémy. To, co je u kariérových kurzů zcela logické a opodstatněné, tedy kapacita a funkční nerozčleněnost dle délky praxe a zastávané funkce, je pro nás principiálně brzdou. Tím ale nechci říci, že tematika, která se v našem kurzu objevuje, se podstatou nějak významně liší od toho, co je nezbytnou součástí kariérových kurzů – tj. motivace, komunikace, týmová spolupráce, stress management a další. Diametrálně odlišná je však metoda.“ Tento kurz se od těch ostatních tedy liší především celkovým pojetím. Je koncipován jako týdenní speciální zaměstnání zaměřené především na osobní rozvoj manažerských dovedností, a to u skupiny lidí, kteří už určitou zkušenost s vedením podřízených mají. Nejde o kurz přednáškový ani

27

výcvik

o nějakou powerpointovou smršť splývající v úmorný informační monolog.

Zážitkové vzdělávání „Po řádné úvaze jsme zvolili pro armádu poněkud netradiční formu interakčního zážitkového vzdělávání, tedy pomocí cvičení, modelových situací, hraní rolí, sebetestování, diskuzí a práce v malých týmech. Tato metoda pracuje s autentickým prožitkem a počítá se schopností učit se z důsledků vlastního jednání, hledání netradičních řešení a společného překonávání úkolů a výzev,“ upozorňuje kapitánka Darina Záchová. „Být úspěšným velitelem znamená pracovat sám na sobě, nedoufat jen ve vrozený talent, ale vědomě se zlepšovat a rozvíjet. Podobný přístup je například v odborné oblasti většinou samozřejmostí. Pokud chceme uspět v práci s lidmi, ať už jako jejich velitel, šéf či spolupracovník, platí to dvojnásob. Úspěšný velitel by měl umět respektovat všechny zmíněné momenty. Pak bude daleko přirozeněji zvládat práci s lidmi a umět je motivovat, zvyšovat jejich výkonnost, hodnotit a oceňovat jejich práci, řešit konflikty a maximálně využívat potenciál svých podřízených.“ Probíraná látka je účastníkům během kurzu dávkována po částech. Přesto však v každém okamžiku v absolutním kontextu. Účastníci si sami ze zážitku vybírají pro ně důležité zkušenosti podle svých individuálních služebních a životních zkušenností a také schopností. Vše probíhá za pečlivého odborného dozoru a korekce závěrů prostřednictvím kvalifikovaného lektorského sboru. Tato metoda vykazuje velkou úspěšnost zejména tam, kde je třeba, aby došlo k aktuálnímu uvědomění si vlastních chyb, které se při práci s lidmi často objevují a jsou už zakotvenou součástí manažerského stylu jednotlivce. Specifikum této metody je do jisté míry i její nevýhodou, protože je třeba pracovat v malých skupinách, maximálně do patnácti osob. V tomto případě

28

ale klady jednoznačně převažují. Následné spojení s informacemi a nácvikem jiných, vhodnějších technik přispívá k nalezení nových, efektivnějších postupů při práci s lidmi, nabízí možnosti, způsoby a cesty pro praktickou aplikaci získaných dovedností do každodenního profesního života a služebního procesu. Otvírá rovněž prostor pro další seberozvíjení.

Nebylo to na rozkaz Shodou okolností v době, kdy ve Vyškově uzrála myšlenka vytvořit ucelený výukový produkt pro nejnižší velitele, byl ze sekce personální Ministerstva obrany vznesen požadavek na Univerzitu obrany, aby byl vytvořen kurz řízení lidí, jehož cílovou skupinou bude velitelský sbor na úrovni prapor a brigáda. I to bylo samozřejmě silnou motivací. V listopadu loňského roku byl veliteli Velitelství výcviku – Vojenské akademie předložen návrh základního kurzu efektivní práce s lidmi s kompletní učební dokumentací. Plukovník gšt. Ján Kožiak tyto materiály podepsal a odsouhlasil zařazení kurzu do věstníku vzdělávacích aktivit SP MO již na výcvikový rok 2012 s četností minimálně jednou za výcvikové čtvrtletí. Ještě v prosinci 2011 se uskutečnil pilotní běh tohoto kurzu. Zúčastnili se ho vybraní velitelé a vedoucí praporčíci 7. mechanizované brigády, 102. průzkumného praporu z Prostějova a 101. spojovacího praporu z Lipníku nad Bečvou. Na základě zpětných vazeb byl kurz doladěn do současné podoby. „Tento kurz je vlastně výsledkem několikaleté praxe vojenských psychologů a našich zkušeností z vedení obdobných zaměstnání nejen v rámci AČR. V tomto případě se nejednalo o přesně definovanou a limitovanou zakázku či nařízení. Snažíme se být vždy o nějaký ten krok napřed, abychom pokud možno vždy byli schopni včas zareagovat na potřeby týkající se péče a rozvoje personálu. Významnými podněty pro nás byly stále častěji se objevující

žádosti a požadavky na zabezpečení dílčích zaměstnání zaměřených na základy manažerských dovedností, komunikaci a řešení konfliktních situací na pracovišti a v jednotkách a mnoho dalších témat, s nimiž se na naši skupinu psychologických služeb obraceli a obracejí velitelé, kolegové psychologové a vedoucí praporčíci útvarů AČR,“ popisuje kaptánka Záchová. „Troufám si říct, že kurz vznikl na základě požadavků a potřeb vojsk AČR. Je to podobné jako s budováním konzultačního pracovište tady ve Vyškově, které psychologická služba, respektive skupina psychologických služeb spravuje a provozuje ve prospěch vojáků, občanských zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků. Realizaci tohoto projektu taky nepředcházel rozkaz nadřízených, ale naše vlastní uvědomění si této nutnosti a respektování potřeb zabezpečení tohoto servisu nejen pro stálý stav, ale i pro frekventanty jednotlivých kurzů.“

Úspěch sklízí forma výuky Zájem o základní kurz efektivní práce s lidmi podle předběžných nominací až čtyřnásobně převyšuje kapacitní možnosti. Přitom periodicita kurzu čtyřikrát do roka je také svým způsobem limitní. Vyškovským vojenským psychlogům jde totiž o to, aby udrželi určitou úroveň tohoto zaměstnání a zároveň byli schopni plnit další úkoly a závazky. „Na základě ohlasů, které jsme získali, si troufám bez nadsázky říct, že tento kurz patří mezi zdařilé produkty. Ve zpětných vazbách od účastníků je kurz hodnocen velmi dobře, a to jak po stránce zabezpečení, náplně, systematické posloupnosti, ucelenosti, tak i užitečnosti pro praxi. Úspěch sklidila i zvolená forma výuky. Přímo od účastníků již podruhé vzešel požadavek na pokračování, nástavbu kurzu nebo nějaký workshop, který bude zaměřený na praktickou aplikaci získaných poznatků do praxe,“ říká Darina Záchová. „Od začátku jsme si uvědomovali, že překročit hranici základů během jednoho

týdne je nemožné, proto se slovo základní objevilo i v názvu. Naše personální obsazení nám prozatím více nedovoluje. Znovu opakuji, že efektivně pracovat s lidmi znamená zvládnout sám sebe a svůj vztah k ostatním. A to je také hlavní myšlenka kurzu. Poznat sám sebe je základním krokem v pěstování manažerských dovedností a kompetencí. Poznat vlastní manažerský styl, jeho silné a slabé stránky, umožní vnímavému veliteli lépe předvídat, řešit a zvládat obtížné a problematické situace, kterých je v každodenní velitelské praxi a práci s lidmi nemálo. Z toho by se mohla odvíjet i případná nástavba nebo rozšíření, tak jak je navrhovali absolventi kurzů.“ Vyškovští psycholové se snaží být vždy o nějaký ten krok napřed, aby byli schopni včas zareagovat na potřeby rozvoje personálu. Pravidelně si dělají průzkum zájmu a snaží se trefit do případných mezer. „Vytváříme takto produkt pokrývající právě ty aspekty přípravy vojenských profesionálů, které jsou nejen zapotřebí, ale také vojákům usnadní jejich práci v někdy ne zcela jasně přehledné džungli mezilidských vztahů. Moc dobře si uvědomujeme, že jsme službou zejména pro výcvik a přípravu vojenských profesionálů v celé její šíři,“ vysvětluje kapitánka Záchová. „O to více chceme pomoci získávat psychosociální a psychologicko-pedagogické dovednosti hlavně instruktorům výcviku. Vždyť kdo jiný než oni musí být s vojáky bez nadsázky čtyřiadvacet hodin denně. Zvyšování jejich kompetencí v těchto oblastech by mělo přípravu vojenských profesionálů budoucích i současných nejen zefektivnit, ale také instruktorům jejich práci usnadnit. Cesta interakčního vzdělávání se nám osvědčila, a proto bychom po ní, bude-li o tento produkt zájem, rádi postupovali i v budoucnu.“ Text: Vladimír Marek Foto: autor, Ivana Vávrů, Vladimír Bezděk ml. a Pavel Kočvara

29

my a NATO Z mezinárodního prostředí nemá člověk nikdy dost zkušeností, pokud v něm naplno nepracuje.

V Řecku mě přijali velmi vstřícně, přátelsky, s plnou podporou a pomocí překonat první překážky jak v práci, tak v osobním životě z hlediska ubytování a zabezpečení životních potřeb. Samozřejmě že nemám jako Čech dostatečné zkušenosti s námořní přepravou, ale to musím dohnat samostudiem. Pro samotný styl a postupy v procesu plánování a zabezpečení přeprav to však hraje roli jen minimální, neboť ty jsou podobné v každém druhu přeprav. Pochopitelně pro mě samotného bylo velmi důležité se co nejdříve umět orientovat v tomto mezinárodním prostředí v rámci NATO a EU, protože i v tomto nemá člověk nikdy dost zkušeností, pokud v něm naplno nepracuje.

ČECH ŘÍDÍ námořní dopravu

Můžete vysvětlit, jakou práci konkrétně děláte, jaká je vaše úloha, co to obnáší? Jsem na pozici náčelníka oddělení dopravy, plánování a koordinace. Zde probíhá veškeré plánování, a to jak činnosti Centra, tak všech druhů přeprav a přesunů, ale především přeprav námořních. Sbíráme a zabezpečujeme všechny požadavky od členských armád, ale i dalších organizací, tj. NATO, EU, ambasád, humanitárních a krizových center. Následně tyto požadavky zde ve spolupráci s řeckými ministerstvy národní obrany a civilní ochrany projednáváme s Komorou námořní dopravy Řecka a Asociací majitelů námořních plavidel Řecké republiky. Děláme výběrová řízení a následně připravujeme smlouvy s námořními společnostmi na provedení těchto přeprav pro členské státy a armády, které si přepravu vyžádaly.

Podplukovník Antonín Garaj je prvním českým členem Mnohonárodnostního koordinačního centra pro zajištění námořních přeprav (Athens Multinational Sealift Coordination Center – AMSCC), které sídlí v Athénách a podílí se na zajištění strategických námořních přeprav ve prospěch vojenských operací jak Evropské unie, tak NATO. Do Athén nastoupil v listopadu loňského roku na místo náčelníka oddělení pro dopravu, plánování a koordinaci. Pane podplukovníku, co je posláním Mnohonárodnostního koordinačního centra pro námořní přepravu (AMSCC), kde ho lze hledat ve struktuře NATO? Posláním této organizace je zajišťovat strategickou námořní přepravu mnohonárodních operací, a to jak při operacích vedených NATO, tak i EU. Jedná se však o nezávislou vojenskou organizaci, která byla ustanovena řeckým ministerstvem národní obrany v roce 2004. Důvodem vzniku byla nezbytnost koordinace a potřeba pomoci a odstraňování nedostatků v námořní dopravě jak řecké armády, tak i ostatních aliančních vojsk při operacích vedených ve vodách Řecké republiky. Centrum pracuje pod záštitou generálního štábu řecké armády a ve spolupráci s Komorou námořní dopravy Řecka a Asociací majitelů námořních plavidel Řecké republiky. Postupně, a to na základě dohody pro vstup ostatních států, vstupují do této organizace další státy

30

Jakou práci jste dělal v České republice? Dlouho jsem byl ředitelem Regionálního úřadu vojenské dopravy v Plzni, které je součástí sil podpory Armády ČR. Poslední rok jsem byl na místě náčelníka oddělení ústředního dispečerského stanoviště odboru vojenské dopravy Velitelství sil podpory ve Staré Boleslavi. Takže mám poměrně dost zkušeností s plánováním, řízením a zabezpečováním všech druhů vojenských přeprav u nás, ale částečně i v zahraničí a také s používanou přepravní technikou.

S ředitelem AMSCC námořním kapitánem Ioannisem Pavlopoulosem

NATO a jejich organizace, ale i ostatní evropské státy programu PfP a dále organizace EU. AMSCC tedy není přímo ve struktuře NATO, ale je v úzké spolupráci s některými výbory a pracovními skupinami logistické a dopravní struktury NATO. Laicky stručně řečeno, AMSCC je pod velením GŠ řecké armády, ale logistika a doprava NATO s AMSCC spolupracuje v oblasti námořní dopravy, a dnes už nejen v této dopravě, ale ve všech druzích dopravy. Česká republika, respektive Armáda ČR, přistoupila k této dohodě v roce 2007 mezi prvními.

Jak tento prvek vypadá a jakou má působnost? AMSCC přijímá požadavky na mezinárodní strategické přepravy v rámci operací NATO a EU, zvláště námořní. Zabezpečuje jejich plánování, jejich realizaci, koordinaci a rovněž tyto přepravy řídí a sleduje. V čele AMSCC je ředitel s hodností námořního kapitána řeckého námořnictva (Navy Captain) a jeho zástupce – vyšší důstojník italského námořnictva. AMSCC se skládá z oddělení dopravy, plánování a koordinace, oddělení pro řízení a sledování přeprav a z oddělení podpory. Dále jsou zde zvláštní prvky,

kterými je Shipping advisor, tj. poradní orgán složený ze zástupců zmiňované Komory a Asociace, a Hellenic coast guard liaison officer, tedy styčný důstojník řecké pobřežní hlídky. V celém Centru pracuje početně více než 20 osob, především z řeckého námořnictva a řecké armády. Pro ostatní národy je z tohoto počtu určeno pět pozic. Jak vás v Řecku přijali nejen z hlediska toho, že jste příslušníkem státu, který nemá a nemůže mít mnoho zkušeností s námořní dopravou? Jací jsou vaši řečtí kolegové?

Přináší život v Athénách také nějaké problémy? Neřekl bych, že to jsou vyloženě problémy, spíš musím překonávat některé obtíže spojené se začátkem pobytu zde. Samozřejmě že bojuji s řečtinou. Ta je úplně jiná, nepoužívá skoro žádná slova se společným slovním a výrazovým základem s jinými jazyky, navíc se liší také písmem. Komunikuji jen anglicky a chvíli mi samozřejmě trvalo, než jsem se tzv. rozmluvil, a musím také trošku tlačit i na řecké kolegy, aby se „rozmluvili“. Ale když jdu třeba nakupovat, tak to už je horší, ne všichni v Řecku umí anglicky, nasˇtěstí ve většině institucí a organizací ano. Trochu bojuji i s dopravou ve městě. V některých částech města je neustálá zácpa. Není se čemu divit, Athény jsou pětimilionové město. Na několika desítkách čtverečních kilometrů tady žije „půl Řecka“

a desetitisíce turistů a tisíce obchodníků. Je třeba si na to zvyknout. Já jezdím autem denně dvacet kilometrů z pracoviště do pronajatého bytu na severním okraji Athén a v tom autě strávím téměř dvě hodiny denně. Dalším překvapením pro mě je, že spousta věcí se tu z hlediska místních zvyklostí a zákonů dělá jinak než u nás nebo ve zbytku Evropy, i když jsme všichni v EU. Takže když jsem si například vyřizoval účet v bance, požadovali po mně tzv. daňové číslo, které je každému řeckému občanovi přiděleno v 18 letech. To souvisí s registrací u místního finančního úřadu. U nás se používá rodné číslo. Takže to bylo na dlouhé lokty, podobně je to u dalších smluvních vztahů, třeba na telefon, energie a další. Je sice předčasné se na to ptát, ale přece jenom: Myslíte si, že zkušenosti nabyté v Athénách využijete při práci u nás v české armádě? Jsem přesvědčený, že každá zkušenost získaná v zahraničí a spolupráce se zahraničními kolegy má smysl a je využitelná. Zde například získávám větší přehled o práci různých struktur, dopravních orgánů a organizací v rámci NATO a EU, ale i v dopravních společnostech ve veřejném sektoru celé Evropy a zvláště pak námořních dopravních subjektů zde v Řecku. Určitě si myslím, že tyto mé zkušenosti mohou být přínosem a mohu je využít a uplatňovat v logistické podpoře naší armády. Jak vypadá soukromý život v nádherných Athénách po pracovní době? Teď je to skutečně tak, že moc nestíhám. Studuji různé materiály a dokumenty NATO, týkající se logistické podpory operací, především dopravního zabezpečení. Dále pak veškeré operační postupy a mezinárodní zákony, smlouvy a standardy v této oblasti. Často jsem také na služebních cestách, například v Bruselu nebo v Itálii, kde se pravidelně scházejí jednotlivé nejvyšší orgány NATO pro logistickou podporu a dopravní zabezpečení. V současné době, jako jediný zástupce AČR, zde v Athénách spolupracuji s naším velvyslanectvím při reprezentaci naší armády při různých příležitostech. Po večerech dodělávám administrativu pro české úřady, například účtování a inventarizaci materiálu, co mám tady, měsíční vyúčtování mé finanční zálohy, podklady pro platové náležitosti apod. Také musím zpracovávat plán činnosti, vycházející z plánu národního vojenského představitele AČR v Monsu, týdenní hlášení, dokumentární kontroly – no prostě agendu podobnou vojenskému útvaru, což k tomu samozřejmě patří. Ale jakmile budu mít více času, chystám se navštívit památky antického Řecka, kterých je tu nepočítaně, a také využiji pobytu v blízkosti moře.

Text: kapitánka Marcela Jandová, Velitelství sil podpory Foto: podplukovník Antonín Garaj a archiv

31

medailon Pětaosmdesátiny bývalého vojenského pilota, který létal jak na „mezku“, tak na „jedenadvacítce“ Takovými profesními hodnotami se může v tuzemsku pochlubit málokdo. Ze šestapadesáti roků v resortu obrany jich odsloužil třicet pět ve vojenském letectvu jako výkonný pilot, dalších šest na meziresortní komisi pro řízení letového provozu a patnáct ve výcvikově expertizní části Ústavu leteckého zdravotnictví Praha. Začínal na legendární vrtulové Avii S-199 neboli Messerschmittu Bf-109G, končil na nadzvukové stíhačce Mikojan-Gurevič MiG-21. Plukovník ve výslužbě Josef Pavlík.

Oslava v letecké rodině V kokpitech vrtulových a proudových letounů strávil plk. v. v. Josef Pavlík dva a půl tisíce letových hodin. Po začátcích ve staňkovském aeroklubu se rozhodl pokračovat s létáním v armádě. Nejprve v pardubické Škole pro důstojníky letectva v záloze (1948) a o rok později na Letecké vojenské akademii v Hradci Králové. Na konci výcviku byl vybrán jako stíhací pilot pro legendární poválečný československý stíhací letoun Avia S-199, jehož konstrukce vycházela z německého stroje Messerschmitt Bf-109G. Po vyřazení ze školy (1951) byl převelen k bojové „čtyřce“ neboli ke 4. stíhacímu leteckému pluku dislokovanému na letišti Plzeň-Bory. Tam ho s ostatními leteckými elévy mimo jiné čekalo zařazení do ostré hotovosti. „Dva měsíce, konkrétně srpen a září, roku 1952 jsme hlídali vzdušný prostor u československých hranic s Německem. Celá zóna byla rozdělena na tři části a náš pluk, vyzbrojený letouny S-199 (Me-109), měl na starosti úsek od Rozvadova po Železnou Rudu. V určených časových intervalech jsme tam museli monitorovat situaci. Předmětem tehdejšího zájmu byly zejména americké cessny, které fotily zátarasy na hranicích,“ vzpomíná J. Pavlík a dodává, že rovněž vzlétali na výzvu. „Když jsme dostali hlášení z vidových hlásek, které byly rozmístěny podél hranice, že je tam cessna, šlo se nahoru okamžitě.“ Intenzita letového nasazení byla díky hotovostem značná. Vždyť pilot Pavlík za výše uvedené dva měsíce nalétal s Me-109, přezdívaným „mezek“, přes sto hodin. Mimochodem, v kokpitu „stodevítky“ prožil krásných pět roků a v jeho zápisníku letů je

32

evidováno bezmála čtyři sta letových hodin na tomto legendárním stroji. O pár roků později jej čekalo přeškolení na „roury“, jak se tenkrát říkalo proudovým letounům MiG-15. Na „patnáctce“ má Josef Pavlík také nejvíce nalétáno, a to zhruba tisíc hodin. Poté jej čekalo studium na Vojenské technické akademii v Brně, kterou absolvoval v roce 1958. Když záhy dokončil výcvik na první třídu a stal se instruktorem létání za všech povětrnostních podmínek ve dne i v noci, čekala jej další profesní výzva – dvoumotorový stíhací letoun MiG-19S. „Devatenáctku považuji za nejlepší stroj mojí letecké kariéry. Měla skvělé letové charakteristiky. Tah motorů byl neskutečný. Na konci dráhy jsem s ní měl tisíc metrů výšku,“ konstatuje bývalý vojenský pilot. Jeho pomyslnou leteckou metu představovala „jedenadvacítka“ – nadzvukový stíhací MiG-21. V roce 1963 byl převelen na funkci inspektora techniky pilotáže přepadových letounů na oddělení stíhacího letectva velitelství 7. armády protivzdušné obrany státu v Praze. O pár měsíců později byl ustanoven velitelem přeškolovacího kurzu na první přepadovou verzi nadzvukového letounu MiG-21PF, na které pak provedl první let. Podle jím zpracované metodiky byli následně přeškolováni všichni piloti určení pro výcvik na tomto stroji. Jeho dalším typem byla verze MiG-21PFM, se kterou osobně předváděl a piloty ve výcviku učil takzvané vzlety se startovacími raketami. Přišla další změna jeho působení – velitelství letectva a PVO Ministerstva národní obrany. Tady kromě funkce náčelníka

taktické a střelecké přípravy zastával řadu let i post vedoucího skupiny leteckých inspektorů. Mimo jiné zde po dlouhou dobu organizoval bojové střelby stíhacích pilotů raketami vzduch-vzduch nad Baltickým mořem a střelbu na vzdušné cíle na letecké střelnici Kuchyňa-Záhorie. V této souvislosti vzpomíná na v loňském roce zemřelé bývalé čs. vojenské piloty z tehdejší výcvikové základny letectva u Malacek – plukovníka v. v. Ondreje Buntu, majora v. v. Jozefa Šuplatu a majora v. v. Alojza Kondela. V roce 1975 byl Josefu Pavlíkovi za dlouholetou letecko metodickou a instruktorskou činnost udělen tehdejším ministrem národní obrany titul Zasloužilý vojenský letec. „Létal jsem rád. Samozřejmě že přišly i okamžiky méně radostné. Dokonce takové, kdy mi šlo takzvaně o kejhák,“ konstatuje J. Pavlík a dává do placu příhody, kdy mu vysadil motor a nevysunul se podvozek na S-199 nebo jak musel jít v noci s C-2 Arado na vynucené přistání na neosvětlené letiště. „Nejhorší to bylo, když jsem při jednom letu vletěl na deseti kilometrech s jedenadvacítkou do mraku a zamrzla mně pitotova trubice. To mělo za následek okamžité vysazení přístrojů na palubní desce kromě umělého horizontu. Mozek vám to jaksi nebere, že máte na rychloměru nulu a de facto pod vámi je Praha. Nešlo dělat nic jiného než pomalu klesat. Byla to hrůza hrůzoucí, která trvala několik minut. Dokonce jsem začal zvažovat, zda se mám katapultovat. Avšak při představě, že letadlo může spadnout do hlavního města, jsem to okamžitě zavrhl. Nakonec se mně podařilo bez újmy vypadnout z mraku. Budíky naskočily a já

bezpečně přistál na letišti v Žatci,“ směje se plukovník ve výslužbě. Po skončení aktivní služby, v roce 1985, pokračoval Josef Pavlík jako civilní zaměstnanec v meziresortní komisi pro řízení letového provozu, kde se podílel na modernizaci systému ŘLP. Svou dlouholetou činnost ve prospěch českého vojenského letectva zakončil v roce 2005 jako výzkumný a vývojový pracovník výcvikově expertizní části Ústavu leteckého zdravotnictví v Praze. Předpokladem pro jeho působení v tomto pracovním zařazení bylo úspěšné studium tříletého postgraduálního kurzu vojenské psychologie. Své dlouholeté zkušenosti zúročil v odborných publikacích, jako je například Létání podle přístrojů. Mimo to napsal třiatřicet prací týkajících se důležitých otázek úlohy lidského činitele v bezpečnosti letového výcviku i prevence leteckých nehod. Jako jediný v České republice vypracoval metodiku výzkumu o výskytu letových iluzí u vojenských pilotů. Poznatky následně využil při vybudování informačního modelu pro piloty při zavádění pokročilého integrovaného fyziologického trenažéru GYRO IPT II (USA) v Ústavu leteckého zdravotnictví, včetně jeho zařazení do rutinního provozu.

Za zmínku rovněž stojí zpracování námětů a scénářů pro dokumentární i celovečerní filmy a inscenace – například Pod nohama nebe a Přitažlivost výšky. Na obnovovacím sjezdu Svazu letců ČSFR (1990) byl jeho prvním předsedou a tuto funkci pak vykonával šest let. V této době se významně podílel na vytvoření organizační struktury tohoto občanského sdružení, jakož i na vybudování Památníku padlým čs. letcům ve 2. světové válce na náměstí Svobody v Praze 6. Za tyto zásluhy mu byl na 2. řádném sjezdu Svazu letců ČR přiznán titul Čestný předseda Svazu letců ČR. Josef Pavlík je také čestným členem Sdružení československých zahraničních letců 1939–1945 i členem jeho výboru. I přes svůj pokročilý věk je v častém kontaktu se současnou generací vojenských pilotů vzdušných sil Armády České republiky. Svoje následovníky vidí především na čáslavské základně taktického letectva. „Jsou to profesionálové se vším všudy. Pilotní řemeslo umějí a dávají tomu maximum možného. Mají letecké srdce na správném místě,“ říká plukovník ve výslužbě Josef Pavlík, který v těchto dnech slaví pětaosmdesátiny. Všechno nejlepší a hlavně pevné zdraví mu přeje nejen redakce A reportu, ale také „jeho“ letecká rodina.

Text: Pavel Lang Foto: archiv plk. v. v. Josefa Pavlíka

33

Sedm československých parašutistů bojovalo před sedmdesáti lety v kostele Cyrila a Metoděje až do posledního náboje, zemřeli jako hrdinové

Poslední bitva

V těchto dnech si připomínáme sedmdesáté výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Stejně hrdinný jako samotný atentát byl i boj sedmi parašutistů v pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje. O této poslední bitvě byly v minulosti napsány příběhy plné nejrůznějších legend. Nejspíš zbytečně. I holá fakta totiž vzbuzují neskonalý obdiv. Gestapo se o posledním úkrytu parašutistů dozvědělo řadu hodin před tím, než ráno 18. června 1942 dalo povel k útoku. S vědomím, že se nebude jednat o právě jednoduchou záležitost, se na provedení této akce důkladně připravovalo. Bylo totiž zřejmé, že k jejímu vykonání nebudou v žádném

případě stačit policejní síly, ale budou muset být přivolány jednotky SS. Konkrétně se jednalo o 307 mužů z jednotky „D“ a 350 příslušníků SS strážního praporu „Prag“. Dohromady se i s úředníky gestapa do samotného útoku a uzávěry kolem kostela zapojilo téměř osm set osob.

historie pak z místnosti sousedící s Frankovou kanceláří vydal ve tři hodiny osm minut rozkaz podřízeným jednotkám k nástupu v tehdejší Norimberské ulici ve směru ke Staroměstskému náměstí. Zde vyslechli příslušníci SS ve tři čtvrtě na čtyři ústní rozkaz k celé akci. Podle něho měla motorová vozidla z různých míst dorazit přepadově ve čtyři hodiny deset minut k uzávěrám. Zatímco oddíl „D“ měl vytvořit místní uzávěru, prapor „Prag“ vnější. Součástí uzávěry byla i bojová vozidla a dělo ve Václavské ulici. Vše mělo být dokončeno přesně ve čtvrt na pět. Tento čas byl velice důležitý. Ve stejnou dobu měla odstartovat akce úderného komanda proti parašutistům. Organizátoři si totiž nebyli jisti, zda z kostela nevede ještě jeden zadní východ. Ve zprávě, kterou vypracoval šéf řídicí úřadovny gestapa v Praze Hans-Ulrich Geschke, se upozorňuje na to, že tento úkol nebyl ze strany SS splněn. Jednotky SS totiž dokončily uzávěru až ve čtyři hodiny dvacet pět minut. Tedy v době, kdy již parašutisté nějakou dobu vzdorovali údernému oddílu.

Sedm statečných ROTMISTR JOZEF GABČÍK se narodil 8. dubna 1912 v Poluvsie u Žiliny. V Čechách se vyučil kovářem a v Žilině strojním zámečníkem. Vojenskou základní službu absolvoval u pěšího pluku 14 v Košicích a v armádě zůstal jako délesloužící. Po tragické smrti bratra Michala ukončil v roce 1937 svůj závazek a nastoupil do zaměstnání ve vojenské chemické továrně na výrobu bojových plynů v Žilině. Při provozní havárii se zde však nadýchal škodlivých látek a musel být přeložen do skladu chemických bojových látek v Trenčíně. Po příchodu Němců odmítl vydat plány a klíče. Způsobil sabotáž a 5. května 1939 přešel hranice do Polska. Na lodi Chrobry se v červenci 1939 dostal do Francie, kde byl nucen vstoupit, podobně jako řada dalších našich vojáků, do cizinecké legie. Po vypuknutí druhé světové války byl prezentován v Agde jako zástupce velitele čety československého pěšího pluku. Zúčastnil se bojů na frontě a po porážce Francie odplul do Velké Británie. U 1. čs. smíšené brigády dělal výkonného rotmistra. Po zařazení do výcviku pro speciální úkoly absolvoval parakurz, základní úderný, sabotážní a speciální střelecký kurz. Později pak ještě zdokonalovací kurz ve střelbě a pro práci s výbušninami. Společně se svým kamarádem Janem Kubišem vytvořil skupinu Anthropoid, která byla vysazena nad protektorátem v blízkosti Nehvizd u Prahy 29. prosince 1941. ROTMISTR JAN KUBIŠ se narodil 24. června 1913

Okamžitě k Frankovi

Samotnou akci odstartoval ve dvě hodiny v noci 18. 6. 1942 Frankův telefonát veliteli zbraní SS Karlu von Treuenfeldovi, aby se k němu okamžitě dostavil. Ze zprávy SS vyplývá, že ten pro jistotu uvedl do pohotovosti všechny jednotky a o sedm minut později zaklepal na Frankovu kancelář. Zde se konala porada spojená s instruktáží. Němci se v té době domnívali, že se v kostele nachází více parašutistů, o jejich přesném počtu ale zatím neměli zřejmě tušení. Veliteli akce byli určeni komisař Wilhelm Schultze a šéf oddělení pražského gestapa Heinz Pannwitz. Velitel zbraní SS

v Dolních Vilémovicích u Třebíče. Pracoval jako zemědělský dělník. Byl členem tělovýchovné jednoty Orel. Vojenskou službu nastoupil v roce 1935 u pěšího pluku 31 v Jihlavě. V armádě zůstal i po jejím skončení jako délesloužící. Mobilizaci prodělal u 3. strážního praporu v Litultovicích u Opavy. Po okupaci pohraničí a demobilizaci pracoval v cihelně u Dolních Vilémovic. V červnu 1939 se vyzbrojil granátem a přešel ke vznikající čs. vojenské jednotce do polského Krakova a odtud později odplul do Francie. Zde se přihlásil do cizinecké legie. Po vypuknutí druhé světové války sloužil od září 1939 u 2. pěšího pluku čs. armády ve Francii. Bojů s Němci se účastnil jako velitel družstva. Společně s dalšími našimi vojáky byl evakuován do Velké Británie, kde se dobrovolně přihlásil do speciálních kurzů pro nasazení v protektorátu a byl vybrán do operace Anthropoid s úkolem provést atentát na R. Heydricha. Nad protektorátem byl vysazen 29. 12. 1941.

NADPORUČÍK ADOLF OPÁLKA se narodil 4. ledna 1915 v Rešicích u Dukovan. Učil se automechanikem. Po maturitě na obchodní akademii nastoupil vojenskou službu. Později absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a nastoupil k horskému pěšímu pluku 2 do Ružomberku. Byl všestranně nadaný, ovládal několik jazyků. Na konci května 1939 přešel s bratrancem Františkem Pospíšilem hranice do Polska a následně se dostal do Francie. Sloužil v cizinecké legii v Sidi bel Abbé a později v Oranu. V září 1939 se prezentoval v Agde. Postupně prošel všemi třemi pluky 1. čs. divize. Zúčastnil se bojů na francouzské frontě. Po příjezdu do Velké Británie sloužil u kulometné roty. Přihlásil se k plnění zvláštních úkolů a absolvoval výsadkový, útočný a sabotážní kurz. Do okupované vlasti byl vyslán 28. 3. 1942 jako velitel skupiny Out Distance, kterou kromě něho tvořil ještě rtn. Karel Čurda a čet. asp. Ivan Kolařík. Jednalo se o první skupinu vyslanou se sabotážním programem. Navázal spojení s kpt. Bartošem a poté byl vyslán do Prahy, kde se stal velitelem skupiny parašutistů. Podílel se na přípravách atentátu na R. Heydricha. 34

35

historie ROTMISTR JOSEF VALČÍK

se narodil 2. listopadu 1914 ve Smolině – Valašských Kloboukách. Vyučil se koželuhem, pracoval u Bati a navštěvoval večerní školu. V letech 1936–1938 absolvoval prezenční službu u pěšího pluku 22 a poté se vrátil k firmě Baťa. V prosinci roku 1939 odešel přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko a Sýrii do Francie, kde byl zařazen ke 2. čs. pěšímu pluku. S ním se také účastnil bojů na frontě. Ve Velké Británii konal službu jako výkonný rotmistr 1. roty 2. praporu. Přihlásil se k nasazení v týlu nepřítele a po absolvování výcviku byl ustanoven zástupcem velitele skupiny Silver A nadporučíka Alfréda Bartoše. Ta byla vysazena nad protektorátem 29. 12. 1941. Pracoval jako číšník v pardubickém hotelu Veselka. Podílel se na vybudování široce rozvětvené zpravodajské organizace. Po svém prozrazení uprchl do Prahy, kde se zúčastnil provedení atentátu na R. Heydricha.

ROTNÝ JAROSLAV ŠVARC

se narodil 11. května 1914 ve Velkém Újezdě u Hranic na Moravě. Vyučil se cukrářem a pak odešel do Prahy, kde pracoval ve svém oboru. Byl členem Sokola. V roce 1936 nastoupil vojenskou službu u pěšího pluku 23 v Trnavě. Později sloužil jako velitel družstva u nově vzniklého hraničářského pluku 4 v Hlučíně. Počátkem března 1939 byl na Podkarpatské Rusi demobilizován. V lednu 1940 odešel s kamarády Aloisem Frolichem a Bohumilem Bednaříkem cestou přes balkánské země a Střední východ do Francie. Zúčastnil se bojů na frontě a v červnu odplul do Velké Británie. Dobrovolně se přihlásil do skupiny vybrané pro speciální operace nad protektorátem a prošel výcvikem. Společně s rtn. Ludvíkem Cupalem vytvořil skupinu Tin, jejímž úkolem byla likvidace protektorátního ministra školství a národní osvěty Emanuela Moravce. Nad protektorátem byli vysazeni 29. 4. 1942.

ČETAŘ ASPIRANT JOSEF BUBLÍK se narodil 12. února 1920 v Bánově u Uherského Brodu. Rodiče si přáli, aby se stal knězem, a tak za finanční podpory kaplana Eduarda Hurníka začal studovat na Arcibiskupském reálném gymnáziu v Kroměříži. Později přestoupil na Zemské gymnázium v Uherském Brodě. Po maturitě chtěl studovat práva, nacisté však uzavřeli vysoké školy. Byl členem tělovýchovné jednoty Orel. Koncem roku 1939 odešel „jižní cestou“ do Francie. V Agde sloužil u roty doprovodných zbraní, se kterou se účastnil bojů na frontě. Po ústupu do Velké Británie absolvoval parašutistický kurz, základní sabotážní kurz a kurz průmyslové sabotáže. Společně s četařem Janem Hrubým byl začleněn do skupiny Bioscop, které velel rotmistr Bohuslav Kouba. Nad protektorátem byl vysazen měsíc před atentátem – 28. dubna 1942.

36

ČETAŘ JAN HRUBÝ se narodil 4. března 1915 v Kunovicích u Uherského Hradiště. Vyučil se číšníkem a stal se vrchním v hotelu ve Zlíně. Ovládal několik cizích jazyků. V říjnu 1937 nastoupil vojenskou základní službu u hraničářského praporu v Třebišově. V létě 1939 odcestoval za prací do Německa. Po návratu se rozhodl odejít do naší zahraniční armády. Na druhý pokus se mu podařilo přes Slovensko a Balkán dostat do Francie. Jako příslušník 1. čs. pluku se zde účastnil bojů na frontě. Po evakuaci do Velké Británie byl vybrán pro plnění zvláštních úkolů. Od srpna do listopadu 1941 absolvoval výsadkový a sabotážní kurz a kurz průmyslové sabotáže. Jako příslušník skupiny Bioscop byl společně s Bohuslavem Koubou a Josefem Bublíkem 28. dubna 1942 vysazen u statku Požáry poblíž Křivoklátu.

Kromě Geškeho zprávy vypracoval své hodnocení celé akce i Karl von Treuenfeld. Zajímavé je, že názory těchto dvou lidí na hodnocení jednotlivých fragmentů se výrazně liší. Každá ze zúčastněných složek se totiž snažila hlásit k úspěšným momentům zásahu a problematické aspekty delegovat na tu druhou.

Gestapáky vystřídalo SS Samotný zásah proti parašutistům mělo provést gestapo podporované pětadvacetičlennou skupinou vybranou z jednotek SS. Podle Treuenfeldovy zprávy byla jejím úkolem ochrana úředníků gestapa. Ti se však proti tomu ve své zprávě zásadním způsobem ohradili. Jednotka SS prý nebyla vyžádána k ochraně gestapa, ale proto, že měla k dispozici dostatek zbraní pro boj zblízka, konkrétně granáty a samopaly Bergen. Zásahové komando ze všeho nejdříve zazvonilo u bytu kostelníka Václava Ornesta. Když ten po určité prodlevě otevřel dveře, byl okamžitě gestapákem Fleischerem sražen k zemi. To už postupovala čelní skupina vedená Pannwitzem kostelem. Přivítal ji ale silný odpor parašutistů, ti vedli palbu z kůru a galerie. V nastalém zmatku byl jako první zraněn gestapák Kurt Kahlo. Skupina se musela stáhnout zpátky. Ani další útok ale nebyl o mnoho úspěšnější. Parašutisté ve složení nadporučík Adolf Opálka, rotmistr Jan Kubiš a četař aspirant Josef Bublík mistrně využívali svého výhodnějšího postavení na galerii a celkové členitosti kostela. Z palných zbraní měli k dispozici pouze britské armádní pistole Colt ráže 7,65 mm. Samopal Sten Gun, kterým byla vyzbrojena skupina Anthropoid, zůstal ležet na místě atentátu. Němcům vše komplikovala vlastní kulometná střelba z oken protější budovy obchodní školy, která bezprostředně ohrožovala jejich postup. To byla vážná taktická chyba, odpovědnost za ní si po skončení akce mezi sebou přehazovalo gestapo a SS. Nakonec tedy musela být střelba z kulometů zastavena a čelní skupina stažena. Velením nových úderných komand už nebyli pověřeni gestapáci, ale ostřílení frontoví velitelé SS-Sturmbannführer Kleniv a SS-Obersturmbannführer Sohn. Nejvíce se bojovalo o točité schodiště vedoucí na galerii. Nejdále se po něm dostal Grahlert. I jeho ale nakonec trefila kulka do ocelové přilby a z boje byl vyřazen. Nejúčinnější zbraní Němců v této fázi boje byly granáty, jejichž střepiny způsobovaly parašutistům četná zranění. I tak si ale boj vyžádal mezi příslušníky SS řadu dalších zranění.

Nikdy se nevzdáme Když konečně po více než dvou hodinách Němci galerii obsadili, našli zde těla tří mužů. Nadporučík Opálka si stejně jako četař aspirant Bublík nechal poslední kulku pro sebe. Kubišova střepinová zranění byla natolik vážná, že už neměl sílu stisknout kohoutek pistole. Ani Bublík ale ještě nebyl mrtev. Zatímco první zemřel v lazaretu SS v Podolí, druhý již při převozu do něj.

vhánět větracím okénkem z ulice do podzemí vodu a posléze i dráždivý plyn. To parašutisté narušovali střelbou a házením molotovových koktejlů ven z okénka. S pomocí žebříku také vystrkovali hadice ven. To až do okamžiku, než se podařilo hasičům žebřík zachytit hákem a vytrhnout jim ho. Němci házeli dolů do krypty také slzné bomby a granáty. Parašutisté, pokud to bylo možné, je vraceli zpět. Němci záhy přišli na to, že v kryptě kostela se nacházejí ještě další osoby. Podle velitele jednotek SS představovalo první indicii v tomto směru další mužské oblečení, které našli v kostele. Gestapo naopak tvrdilo, že se jednalo o výsledek jejich pátrací práce. V každém případě objevili v západní části kostela kamenný poklop s malým větracím prostorem. Nejdříve hodili dolů granát a pak se tam spustil jeden z dobrovolníků SS. Okamžitě ho přivítala střelba. Němci museli bezvládné tělo vytáhnout zpět nahoru. O tento otvor se vedl prakticky po celou dobu tvrdý boj, ovšem ze strany Němců bez sebemenšího úspěchu. Útočníci se snažili působit i na psychiku parašutistů. Neustále je vyzývali, ať se vzdají, že se jim nic nestane. Tímto úkolem pověřili i Karla Čurdu, který parašutisty zradil a přivedl gestapo na jejich stopu, a pravoslavného duchovního Vladimíra Petřeka. Čurdovi byla odpovědí střelba a Petřekovi následující slova: „Jsme Češi, nikdy se nevzdáme!“ V další fázi obléhání dostali za úkol přivolaní hasiči pražské protektorátní policie

Poslední náboj pro sebe Nakonec bylo od této taktiky upuštěno. Podle Karla von Treuenfelda z toho důvodu, že se kryptu podařilo naplnit vodou pouze do výšky devadesáti centimetrů. Ta se někde začala ztrácet. SS se obávala, že by parašutistům mohla ukázat případnou cestu k úniku do pražské kanalizace. Ostatně parašutisté se skutečně pokoušeli kopat v kryptě tímto směrem. Tato možnost, jak se ukázalo po válce, byla ale beznadějná. Gestapo však mělo na zvolenou taktiku jiný názor. Ve své zprávě po akci uvádělo, že by údajně nebyl problém podzemí zatopit. Stačilo by pouze přivézt další hasičské stříkačky a během hodiny a půl mohlo být vše pod vodou. SS se nakonec rozhodla zaútočit z jiného směru. Pod jedním z koberců v blízkosti oltáře objevili Němci již dříve čerstvě zazděný kamenný blok. S pomocí hasičů se ho rozhodli navrtat a umístit do něj výbušninu. I o toto řešení se po skončení celé záležitosti rozpoutal spor mezi SS a gestapem. Karl von Treuenfeld zdůvodňoval skutečnost,

že si tento vchod nevybrali k útoku okamžitě, tím, že hasiči údajně tvrdili, že odstranění desky by trvalo tři hodiny. Gestapo to ale upřesňovalo tak, že hasiči by takovýto čas potřebovali pouze při ručním odstraňování palicemi. V případě použití výbušniny měla celá záležitost trvat jen pár minut. To se nakonec potvrdilo. Mnohahodinový odpor obránců nakonec ukončilo to, že jim došly náboje. Ten poslední si každý z nich nechal pro sebe. Střelili se do pravého spánku. Kolem poledne byly jejich ostatky vyneseny k identifikaci na chodník před kostelem. Z nemocnice sem byla přivezena také mrtvá těla Kubiše a Bublíka. Na identifikaci se podíleli nejen oba zrádcové, Čurda a Gerik, ale i Aťa Moravec, Josef Svatoš, Hana Krupková a další spolupracovníci parašutistů. O tom, že výsledek celé akce musel být jak pro SS, tak gestapo zklamáním, svědčí mimo jiné i nemalé rozpory mezi těmito složkami a snaha přisvojit si veškeré zásluhy. Z Berlína přišel totiž ještě před akcí jednoznačný rozkaz dostat parašutisty za každou cenu živé. Nešlo přitom jen o to, že by se s největší pravděpodobností takto Němci dostali k dalším informacím, ale zcela určitě by se zajaté parašutisty snažili využít i propagandisticky. To jim ale překazilo hrdinství sedmi statečných. Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA a VHÚ Praha Zdroje: Jaroslav Čvančara, Někomu život, někomu smrt; Jaroslav Andrejs, Smrt boha smrti; zprávy SS a gestapa o akci

37

historie Sten Mk.II bez ramenní opěry, jak jej použil rtm. Gabčík

Dne 27. května 1942 napadli českoslovenští vojáci, rotmistři Jozef Gabčík a Jan Kubiš, zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha jedoucího ze zámku v Panenských Břežanech na Pražský hrad. Atentát byl úspěšný a stal se jednou z legend československého západního odboje. Mimo životních osudů parašutistů byly zajímavé i jejich zbraně.

Zbraně pro atentát Historie atentátu je dostatečně známá z řady knih a několika filmů. Mnohé z nich jsou kontroverzní. Dodnes nevyřešenou otázkou je však výzbroj parašutistů, její použití a další osudy. Výzbroj dvojčlenné skupiny Anthropoid (lidoop) tvořily podle oficiálního seznamu dva výsadkové kontejnery. První obsahoval dvě samonabíjecí pistole Colt Model 1903 Pocket s podpažními pouzdry, čtyři plné zásobníky pro pistole, 100 nábojů pro pistole, šest takzvaných perkusních bomb (protitankové granáty Mk. 73, nebo jejich upravená verze), dvě krabičky s rozbuškami, dva ruční granáty Mills vzor 36M Mk.I, čtyři kolejnicové tlakové rozněcovače Fog Signal Mk. 1A (původně železniční signální mlhové třaskavky), 1,8 m bleskovice Cordtex a tři pouzdra s chemickými časovými rozněcovači L-Delay. Druhý kontejner obsahoval nástražný násadkový vrhač Tree Spigot s jednou bombou, dva ruční granáty Mills vzor 36M Mk.I, 32 liber (zhruba 16 kg) plastické trhaviny P.E., samopal Sten Mk.II, 100 nábojů pro samopal, dvě roznětky (druh a typ neuveden), čtyři elektrické roznětky se 7,5 m dlouhými vodiči a baterií (pravděpodobně se jednalo o palníky, případně rozbušky, avšak v dokumentech to není upřesněno), jeden časový zpožďovač (neupřesněno), čtyři střední magnety (neupřesněno, nelze vyloučit magnetické nálože), krabici s potravinami a injekční

38

stříkačku. Je třeba uvést, že parašutisté si pro splnění úkolu mohli vybrat prakticky jakoukoli dostupnou výzbroj.

Samopal Sten Mk II Samopaly Sten (nebo STEN, přičemž i originální britské předpisy používají obojí formu označení) byly v britské armádě řazeny mezi automatické karabiny. Oficiální označení psané na služebním předpisu bylo například Carbine Machine Sten, 9mm. Mk.II. Steny se zapsaly do vojenských dějin našich národů několikrát. Patřily k výzbroji menšího počtu příslušníků Čs. samostatné obrněné brigády na Západě. Po 54 kusech samopalů Sten bylo součástí 12 shozů realizovaných 2 641. speciální skupinou amerického letectva na pomoc Květnovému povstání v Čechách a na Moravě. Kopie samopalů Sten, jež nesly označení Neumüster, byly za okupace vyráběny v závodě Elektropraga Rýnovice pro německé ozbrojené formace a 1 000 z nich se stalo koncem května 1945 prvními zbraněmi naší domácí výroby pro obnovenou československou armádu a další ozbrojené složky. Automatická karabina Sten, známá rovněž jako Sten Gun, patří k nejslavnějším zbraním vojenské historie. Je ukázkovým příkladem realizace hesla „Za málo peněz hodně muziky“. V období mezi světovými válkami byly samopaly na okraji zájmu většiny armád s výjimkou Německa

a Sovětského svazu. Důvodem byly obavy z velké spotřeby munice, tedy úspory. Těsně před vypuknutím války se Britové snažili vyřešit nedostatek automatických ručních zbraní nákupem rozměrných a těžkých amerických samopalů Thompson, které se proslavily především jako výzbroj gangsterů za neslavné prohibice (Volsteadův zákon o zákazu alkoholu 1919 až 1933). Další cestou byla výroba kopie složitého německého typu Bergmann z první světové války pod názvem Lanchester u firmy BSA od roku 1940. Tyto zbraně byly přednostně přiděleny letectvu a námořnictvu. Urychlenou konstrukcí nového samopalu byli pověřeni ředitel firmy BSA plukovník Reginald V. Shepherd a Harold J. Turpin, vývojový pracovník zbrojovky RSAF v Enfieldu. Zkratka STEN (nejčastěji psáno Sten) vznikla právě ze jmen Shepherd, Turpin a Enfield. Prototyp extrémně jednoduché zbraně, která se skládala z pouze 47 dílů, byl hotov v lednu 1941 a po provedení zkoušek 5 000 ranami došlo k jejímu zavedení do výzbroje. Sériová výroba zahájená v červnu 1941 dala do konce roku 1945 celkem 3 750 000 zbraní a 34 miliony zásobníků. Produkci, jejíž objem dosahoval v roce 1943 až 47 000 kusů měsíčně, realizovaly zbrojovky RSAF (Royal Small Arms Factory), BSA (Birmingham Small Arms) a ROF (Royal Ordnance Factory). V Kanadě probíhala výroba Stenů ve státní zbrojovce Long

B Branch. Kopie vyrábělo několik němecb kých firem, konkrétně k Mauser, Neumünster M a Walter Walt Steiner Eisenkonstructionen. Polské odbojové hnustructionnen. P tí Armija Kr Krajowa ajow vyrábělo upravené kopie Stenů pod názvy názv KIS a Blyskawica. Základní cena verzí Mk.I a Mk.II byla roku verrzí M 1941 v Británii 22,8 lib libry, zatímco Thompson stál počátkem války 50 liber (zhruba m vá 250 dolarů). Nízká Nízkká cena ce byla dána jednoduchou konstrukcí konstrukccí i vvýrobními operacemi, z nichž nejsložitější nejsložitěější bylo by soustružení a frézování dynamického dynamického zzávěru a hlavně. Ke Stenům jee třeb třeba dodat ještě několik zajímavostí. Vícee než milion jich sbor pro speciální operacee (SO (SOE) přesunul pro různé partyzánské a diver diverzní skupiny v zahraničí. Jednalo se především o francouzské přede a polské odbojáře. zbraně přitom odbojářee. Soupravu Sou tvořily tři až čtyři čtyřři plné pln zásobníky. Nejvíce kusů, zhruba dva bylo vyrobedvva miliony, m no typu Mk.II. Následujícího typu Mk.III, Násled N který vznikl zjednodušením konstrukce zjedno Mk.II u hračkářské Liner Bros, bylo hračkářskké firmy r vyrobeno přibližně kusů. Vzhledem přibližnně milion mi k masovosti výroby výrroby si nelze dělat iluze o kvalitě, především Stenů. Naši předevvším přesnosti p parašutisté však neměli nem na výběr. Mohli dostat pouze čerstvě zavedenou verzi Mk.II za samopalu Sten. Vhodnější zbraň prostě neVhodn byla po ruce. V průběhu války a po ní se samopaly Sten dostaly do výzbroje 37 zemí a řady neoficiálních ozbrojených formací. Byly nasazeny v deseti válkách mezi státy. Americké speciální jednotky je používaly ještě za války ve Vietnamu.

Základní verze Stenu podle služebního předpisu Carbines, Machine, Sten, 9mm. Mks. I, II and III. Illustrated Identification List

Verze a technický popis Do výzbroje různých armád se postupně dostaly Steny verzí Mk.I až Mk.VI. Verze Mk.I měla trubkovou pažbu, dřevěné podpažbí a na jeho předním konci jednoduchou sklopnou rukojeť. Na ústí hlavně byla nasazena kombinace tlumiče plamene a kompenzátoru. U Mk.II kanadské výroby nahradila jednoduchou ramenní opěrku rozměrnější ve tvaru pažby, vyrobená z profilované železné pásoviny. U Mk.III je šachta zásobníku bez objímky přivařena k tělu zbraně a mířidla jsou odolnější. Zkrácená verze Mk.IV má pistolovou rukojeť a otočnou ramenní opěrku. Mk.V má pevnou dřevěnou pažbu, pistolovou rukojeť za lučíkem spouště a u některých verzí ještě druhou pistolovou rukojeť vpředu. Mk.VI byl variací na předešlé verze a vycházel z Mk.V. Pistolová rukojeť se rovněž objevovala u novějších sérií verze Mk.II. Nelze vyloučit, že se původně jednalo o iniciativní vylepšení samotnými uživateli. Kanadská verze Mk.IIS se stala historicky prvním samopalem, který měl integrální tlumič hluku výstřelu. Pro tyto zbraně se rovněž vyráběla místo ramenní opěrky pistolová rukojeť z pásoviny. Základ konstrukce samopalu Sten Mk.II tvoří trubkové tělo, které lze rovněž označit jako pouzdro závěru. K němu je zdola přivařena otevřená spoušťová komora s lučíkem

Sten Mk.II rozebraný na tři části, s otočenou objímkou šachty zásobníku, jak byl přenášen v aktovce před atentátem

spouště. Uvnitř se nalézají spoušť, spoušťová páka, vypouštěcí páka, přerušovač, tlačítko přerušovače, páková pojistka a pružiny. Spoušťovou komoru uzavírá zaoblený plechový kryt. Uvnitř těla se pohybuje dynamický závěr s vybráními pro zásobník a vyhazovač nábojnic. Jeho součástmi jsou odpružený vytahovač nábojnic, pevný úderník a z boku zasunutá napínací páka. Závěr uvádí do pohybu vpřed vratná zpruha, která se vzadu opírá o západku ramenní opěrky, která prochází skrz otočný uzávěr pouzdra. Stisknutí západky umožňuje nasunutí nebo vysunutí čela ramenní opěrky a fixuje její spojení se zbraní. Vpředu uzavírá tělo přední objímka, ke které je přivařena muška. Do přední objímky těla se šroubuje válcová děrovaná ochranná objímka hlavně, do níž je zasunuta hlaveň, která je takto vystředěna vůči přední objímce. Součástí otočné objímky šachty zásobníku je odpružená záchytka zásobníku a odpružená západka objímky, která ji fixuje v bojové poloze (se šachtou zásobníku směřující vlevo od zbraně). Pružina záchytky zásobníku zároveň ovládá západku, která zajišťuje

ochrannou objímku hlavně vůči samovolnému otáčení a vyšroubování. Zevnitř je součástí objímky se šachtou zásobníku vyhazovač nábojnic. Při nabíjení a před střelbou je závěr natažen vzad a zachycen vypouštěcí pákou. Po stisknutí spouště se tlakem vratné zpruhy pohybuje vpřed, vytlačuje náboj ze zásobníku, zasune jej ho hlavně a iniciuje jeho zápalku. Tlak plynů při výstřelu žene nábojnici vzad, ta dává impulz závěru, který se rovněž pohybuje vzad. Potom nábojnice narazí dnem na vyhazovač a tah vytahovače ji zároveň uvádí do rotace a vyhazuje okénkem z pouzdra zbraně. Závěr se pohybuje setrvačností do zadní polohy, přičemž stlačuje vratnou zpruhu. Při střelbě jednotlivými ranami je zachycen vypouštěcí pákou v zadní poloze. Při střelbě dávkou se tlakem vratné zpruhy vrací vpřed a celá operace se opakuje.

Spolehlivost Stenu Kolem selhání zbraně rotmistra Gabčíka se objevilo mnoho teorií, některé doslova románové. Další dokazují, že jejich

39

historie

military english Hla takticko-technická data Hlavní samopalu Sten Mk.II: sam

Samopal Neumünster, který měl šachtu zásobníku situovanou dolů a ramenní opěrku tvaru pažby převzatou z kanadské verze Mk.II

tvůrcové vidělii Sten pravdě pravděpodobně d jen na obrázku. obrázk Předem je třeba uvést, že samopal Sten nebyl standardní výzbrojí příslušníků naší obrněné brigády. Ti měli v naprosté většině různé verze opakovaček Enfield. Výzbroj motospojek tvořily v některých případech americké samopaly Thompson. Sten se totiž pro malý dostřel a přesnost příliš nehodil pro standardní pěší boj v terénu. Byl vhodný pro speciální jednotky, výsadkáře a některé osádky vozidel, kde dominovaly požadavky na malou zbraň, případně potřeba boje v osadách a členitém terénu na menší vzdálenost. Zkušení střelci nedoporučovali držet Sten při střelbě za zásobník a služební předpis jasně stanovil, že zbraň má ležet zásobníkem na levém předloktí, přičemž střelec ji drží levou rukou za děrovanou ochrannou objímku kolem hlavně. Otočná objímka šachty zásobníku byla relativně volná. Proti otočení ji zajišťovala pouze odpružená západka. Zasunutý zásobník s ní mohl do určité míry pohybovat. Tlak na zásobník směrem vpřed by mohl, byť je to nepravděpodobné, vést ke sklouznutí závěru po povrchu prvního náboje v zásobníku, což by znemožnilo jeho zasunutí do hlavně. Střelec v takovém případě napravil chybu opakovaným natažením zbraně. Pokud střelec přitahoval zásobník k sobě, mohl se první náboj dostat do pozice, kdy se střela zasekla o obvod dna hlavně a náboj nesklouzl po vybrání do nábojové komory. Pravděpodobnost takové situace mohl zvýšit velký tlak na první náboj, který mohlo vytvářet naplnění zásobníku 32 náboji, což vedlo k silnému stlačení pružiny podavače. Výsledkem byl nedostatečný pohyb a pootočení náboje směrem do nábojové komory hlavně. V takovém případě se závěr nedostal do přední polohy. Právě někteří svědkové atentátu byli toho názoru, že napínací páka závěru odhozeného samopalu byla v zadní poloze. V současnosti to však již nelze s jistotou potvrdit. Uvedenou závadu by snad bylo možné opět napravit opakovaným natažením, ale pravděpodobně ne vždy, zvláště pokud by došlo k pootočení nebo zaseknutí částečně vysunutého prvního náboje. V takovém případě by byla zbraň opravdu zablokována. Zde mohly sehrát roli i nepřesnost při výrobě nebo zdeformování zásobníku. Není jasné, zda parašutisté ze samopalu, který tvořil výzbroj skupiny, stříleli před odletem, nebo jim byl zabalen ze skladu. Nelze vyloučit výrobní vadu zbraně ani selhání zápalky náboje, tedy selhanou. I tento problém řešilo natažení závěru, čímž by byl vadný náboj vyhozen. Zásadní otázkou je však stres střelce, který měl pouze vteřiny na zamíření a zahájení

40

palby z nemotorné zbraně. Musel sledovat cíl a je otázkou, zda měl vůbec čas na manipulaci se zbraní po jejím selhání. Řidič Heydrichova vozidla Klein jej totiž mohl vyřadit efektivněji z boje pouhým nárazem než následnou střelbou nevalné úrovně. úrovně Tvrzení, že náboje se v zásobníku slepily, protože byly namazané, je mimo realitu. Něco takového by se mohlo stát pouze v případě, že by olej v zimě zmrzl, nebo pokud by byla použita tuhá vazelína s velkým obsahem vody. Podobnou chybu by nespáchal ani velmi průměrný střelec, natož speciálně vycvičený parašutista, který musel mít mnohé úkony zautomatizovány. Chybějící ramenní opěrka funkci samopalu Sten Mk.II neovlivňuje. Rovněž možnost, že by rotmistr Gabčík nechal samopal zajištěný, je vysoce nepravděpodobná, protože tuto situaci by zjistil hmatem a vyřešil pouhým klepnutím prstu na pojistku. Otázkou je znečištění zbraně trávou, která údajně byla v aktovce z důvodu maskování. Podle dosažitelných informací Gabčík přenášel v nevelké aktovce samopal rozebraný na tři části, a to tělo, hlaveň a zásobník. Ramenní opěrka byla později nalezena u zaměstnance zbrojovky Františka Janečka, pana Frolíka, který byl po přestřelce s gestapem zajat a později popraven. Přesto se opakovaně objevují informace, že použitý samopal měl opěrku nasazenou. Při transportu na místo atentátu byla objímka šachty zásobníku pootočena o 90°, takže šachta se nacházela rovnoběžně s lučíkem spouště a vstupní i vyhazovací okénko nábojů v těle zbraně bylo zakryté. To snižovalo pravděpodobnost průniku nečistot do těla zbraně. Vycházíme-li z předpokladu, že Gabčík musel pod pláštěm, tedy bez vizuální kontroly, pootočit objímku se šachtou zásobníku a našroubovat hlaveň, nelze vyloučit proniknutí stébla trávy mezi hlaveň a tělo zbraně. V takovém případě by vzrostla vzdálenost mezi zápalníkem závěru a zápalkou náboje. Avšak lze rovněž logicky předpokládat, že hlaveň byla dotažena tvrdě, na doraz. V takovém případě by bylo stéblo stlačeno na naprosté minimum a zápalník by měl náboj iniciovat. Němci by však něco takového při následné kontrole nepřehlédli a pravděpodobně zaznamenali či mediálně využili. Jakákoli německá zpráva o technickém stavu nalezené zbraně se však nedochovala, pokud vůbec existovala. Známá Panwitzova zpráva také neobsahuje technické informace o stavu zbraně. Rovněž zásobník musel být zasunut do šachty mimo aktovku. Při kapacitě 32 nábojů se v souladu s předpisem plnil obvykle pouze 28 náboji, protože zbývající čtyři

Hm Hmotnost bez zásobníku . . .2,8 kg Délka s ramenní opěrkou . . .762 mm Délk Délka hlavně . . . . . . . . . . . . .197 mm Délk Úsťová rychlost střely . . . . . .365 m/s Úsťo Teoretická rychlost střelby . . .540 ran/min Teo Účinný dostřel . . . . . . . . . . . .180 m Účin

VII. ON THE GROUND VII.IV FIELD HOSPITAL A field hospital is a large mobile medical unit that provisionally takes care of casualties on-site prior to being safely transported to better equipped hospital facilities. Over the years, a wide tent-like shelter (at times an inflatable structure) capable of maintaining clean medical environment has replaced simple tents and can be readily set up near the source of the casualties. In an urban environment, the field hospital is often established in an easily accessible and highly visible building. Modern laws of war include prohibitions on attacking field hospital buildings and shelters displaying a Red Cross, a Red Crescent or other emblems related to the International Red Cross and Red Crescent Movement.

Řez samopalem Sten Mk.II v prostoru objímky se šachtou zásobníku: 1 – dynamický závěr, 2 – vyhazovač, 3 – šachta zásobníku, 4 – zásobník, 5 – západka objímky šachty zásobníku, 6 – západka objímky hlavně, 7 – objímka hlavně, 8 – osazení hlavně, 9 – zápalník, 10 – vytahovač, 11 – pružina vytahovače, 12 – náboj 9 mm Luger

Pohled zdola do prostoru spoušťové komory a jejího krytu

Objímka šachty zásobníku – ve výhozném okénku je vidět závěr s vytahovačem

se údajně zasekávaly. Zde by mohlo dojít k situaci popsané na začátku kapitoly. Náboj rozměru 9 mm Luger (9×19 mm) byl pro samopaly Sten zvolen záměrně, protože jej používala řada německých pistolí a samopalů, takže bylo možno se zásobovat u nepřítele. Jako subdodavatelé dílů zbraní působily i menší firmy, které nebyly navyklé na přesnou vojenskou výrobu. Pokud při manipulaci došlo k nárazu, při kterém se závěr posunul vzad, bylo riziko náhodného výstřelu vysoké. Text: Martin Koller Foto: autor a archiv autora Barevný obrázek: Richard Pedzis Analytická část článku byla vytvořena ve spolupráci s Janem Skramoušským, správcem fondu 02 VHÚ Praha

There are certain unique challenges associated with providing medical care in a field environment. Equipment must be lightweight and portable, yet reliable. Hastily assembled field hospitals might suffer from many shortcomings in equipment and personnel. Noise level of generators operating in and around the facility is an important consideration when using a soft-walled structure. Depending on the given circumstances, a field hospital is designed to employ a number of inpatient beds, including several intensive care units (ICUs). Most field hospitals are surgical facilities and therefore have one or more operating rooms with operating tables. Field units are like normal hospitals but given their focus on combat or emergency patients, the triage assessment is of crucial importance. Triage involves setting priorities among patients with conditions of various degrees of urgency, to determine the order in which care will be delivered, presuming that it will ultimately be delivered to all. Mobile field hospitals can provide safety in disaster zones all over the world. When disasters strike, vital infrastructure necessary to respond to the disaster is often damaged or destroyed. Then the employment of field and mobile hospitals becomes number one priority of the immediate disaster response. The Czech Army has its own field hospital – 6th Field Hospital. Since its establishment, it has been deployed to Albania, Turkey, Kuwait, Iraq or Afghanistan. In Afghanistan, the focus of the 6th Field Hospital was not only to provide medical assistance to all ISAF personnel, but it had to be ready for patient transport before a strategic evacuation, carrying out preventative and veterinary care as well as participation on education and training of Afghan National Army medical personnel.

Glossary „ accessible /ækˈsɛsəbəl/ – přístupný; „ assemble /əˈsɛmbəl/ – sestavit, smontovat, složit; „ casualty /ˈkæʒuəltɪ/ – oběť, zraněný; „ consideration /kənˌsɪdəˈreɪʃən/ – okolnost / kritérium (které je potřeba vzít v úvahu); „ disaster zone /dɪˈzæstər/ /zoʊn/ – zóna/ oblast pohromy/ katastrofy, postižená oblast; „ emblem /ˈɛmbləm/ – symbol, znak; „ field hospital /fild/ /ˈhɒspɪtl/ – polní nemocnice; „ field unit /fild/ /ˈjunɪt/ – polní jednotka; „ hastily /ˈheɪstɪlɪ/ – spěšně, v rychlosti; „ inflatable /ɪnˈfleɪtəbəl/ – nafukovací; „ inpatient bed /ˈɪnˌpeɪʃənt/ /bɛd/ – lůžko pro hospitalizované pacienty; „ ISAF personnel /ˈaɪ sæf/ /ˌpɜrsəˈnɛl/ – personal ISAF; „ lightweight /ˈlaɪtˌweɪt/ – lehký, odlehlečný; „ medical care /ˈmɛdɪkəl/ /kɛər/ – lékařšká/zdravotní péče; „ mobile /ˈmoʊbaɪl/ – mobilní, pojízdný; „ on-site /ˈɒnˌsaɪt/ – v místě (konfliktu, pohromy, atd.); „ operating room /ˈɒpəˌreɪtɪŋ/ /ru:m/ – operační sál; „ operating table /ˈɒpəˌreɪtɪŋ/ /ˈteɪbəl/ – operační stůl; „ preventative /prɪˈvɛntətɪv/ – preventivní; „ prohibition /ˌproʊəˈbɪʃən/ – zákaz; „ readily /ˈrɛdlɪ/ – pohotově, okamžitě; „ shortcoming /ˈʃɔrtˌkʌmɪŋ/ – nedostatek; „ soft-walled /sɔft/ /wɔld/ – mající nezpevněné stěny; „ strike /straɪk/ – udeřit; „ surgical /ˈsɜrdʒɪkəl/ – chirurgický; „ triage / triˈɑʒ/ – rychlé třídění zraněných; „ ultimately /ˈʌltəmɪtlɪ/ – nakonec; „ urban /ˈɜrbən/ – městský; „ urgency / ˈɜrdʒənsɪ/ – naléhavost; „ veterinary care /ˈvɛtərəˌnɛrɪ/ /kɛər/ – veterinární péče; „ vital /ˈvaɪtl/ – životně důležitý; „ ward /wɔrd/ – nemocniční pokoj, nemocniční sál Phonetic transcription taken from www.dictionary.com.

Phraseology and definitions Intensive care units (ICUs) – a highly specialized department of a hospital that provides intensive-care medicine , Red Crescent , Red Cross – movements founded to protect human life and health, to ensure respect for all human beings, and to prevent and alleviate human suffering, without any discrimination based on nationality, race, sex, religious beliefs, class or political opinions.

EXERCISES 1. Re-order the words to make questions. Answers are in the main text. An example has been done for you. hospital field is a what What is a field hospital? 1. 2. 3. 4. 5. 6.

3. Join expressions from the box A with ones from the box B to form expressions mentioned in the text. The expressions always contain two words. A

primary patients are who the the hospitals field in? hospitals makes the what safe field? units are deployed field usually where? can what you in the find wards hospital field? patients assessed the priority how is of? purpose what Czech did the Field serve Hospital for?

2. Read the statements and decide whether they are true or false. 1. Triage examination comprises three basic operations – examination, first aid and transportation. 2. The Czech 6th Field Hospital did not only help locals, but animals as well. 3. The previous system of field units did not guarantee the antiseptic environment. 4. Most field hospital equipment is designed to allow smooth transportability. 5. A field hospital only provides the first care before a strategic evacuation. 6. The field units are usually settled in hidden locations and low constructions so that it is hard to discover them by enemy forces. 7. Mobile intensive care units can often substitute the damaged facilities in disaster zones.

technika a výzbroj

disaster preventative patient medical Red emergency operating strategic vital urban medical noise

B

evacuation unit environment Crescent care level patients table zone infrastructure transport care

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12.

__________________________________________ __________________________________________ __________________________________________ __________________________________________ __________________________________________ __________________________________________ __________________________________________ __________________________________________ __________________________________________ __________________________________________ __________________________________________ __________________________________________

4. Match the beginnings of the sentences with their endings. 1. The field hospital can be deployed to operation worldwide providing healthcare 2. Clinically current professional provide healthcare in military environments such as 3. The military field hospital personnel have to 4. Military field hospitals are custom designed for 5. Field hospital concept was inherited from the MASH medical unit 6. Special shelters can be over-pressurized or underpressurized

Answer key to the exercises Ex. 1: 1. Who are the primary patients in the field hospitals? 2. What makes the field hospitals safe? 3. Where are field units usually deployed? 4. What wards can you find in the field hospital? 5. How is the priority of patients assessed? 6. What purpose did the Czech Field Hospital serve for? Ex. 2: 1F, 2T, 3F, 4T, 5F, 6F, 7T. Ex. 3: strategic evacuation, medical unit, urban environment, Red Crescent, medical care, noise level, emergency patients, operating table, disaster zone, vital infrastructure, patient transport, preventative care Ex. 4: 1C, 2E, 3F, 4B, 5D, 6A.

A. to accommodate a sterile environment or isolation system in the latter case. B. specific level of care, operational requirements and environment placement of the structures. C. to both soldiers and civilians during conflicts, natural disasters and humanitarian operations. D. which served as a fully functional hospital in a combat area of operations. E. specially adapted tents or constructions using simple but current equipment. F. undertake medical, military and some of them even leadership instruction training.

3

200

Zpracoval tým ÚJP Vyškov, foto: archiv redakce

Vaše případné dotazy, připomínky a náměty nám prosím posílejte na naši e-mailovou adresu: [email protected].

Vyprošťovací tank

VT-72M4 CZ Komplexní modernizace tanku T-72M4 CZ na jedné straně výrazně zvýšila jeho bojovou efektivnost v porovnání s běžným T-72M, na druhé straně přinesla zvýšení jeho hmotnosti o 6,5 t. Standardní vyprošťovací tanky VT-72B měly problémy je táhnout a také s nimi udržovat operační tempo. Proto logicky následovalo rozhodnutí upravit i vyprošťovací tanky. Z celkového původního stavu 27 strojů VT-72B upravil v roce 2006 tehdejší vojenský opravárenský podnik VOP-025 Nový Jičín celkem pět kusů na verzi VT-72B/72M4 s doplněnou výbavou pro manipulaci s modernizovanými komponenty tanků T-72M4 CZ. Zvýšením hmotnosti tohoto provedení se sice částečně zlepšily schopnosti při vlečení těžší techniky, ale v případě udržování operačního tempa s tanky T-72M4 CZ a jejich efektivního odsunu se situace nezměnila, protože VT-72M4 má stejnou pohonnou jednotku jako VT-72B s motorem o výkonu 573 kW a původními planetovými převodovkami. Proto se objevil požadavek na komplexně modernizovaný vyprošťovací tank. Při programu bojového tanku T-72M4 CZ se podařilo dosáhnout nezanedbatelné úspory v plánovaných nákladech. Uživatel – tedy Armáda České republiky – požádal tuto úsporu použít na komplexní zabezpečení bojových tanků T-72M4 CZ, v jehož rámci by se uskutečnila celková modernizace třech vyprošťovacích tanků. Zmíněný záměr schválilo Ministerstvo financí a vláda ČR, takže koncem roku 2006 uzavřelo MO smlouvu s VOP-025 na dodávku třech komplexně modernizovaných vyprošťovacích tanků VT-72M4 CZ. Nový typ nejen odstranil výše zmíněné nedostatky, ale také umožnil sjednocení logistiky s bojovým tankem T-72M4 CZ. V roce 2007 úspěšně absolvoval nejprve kontrolní a posléze

i zkrácené vojskové zkoušky. Ještě v závěru téhož roku byl zaveden do používání v AČR a uživatel také převzal všechny tři kusy.

Dynamika, ochrana, nové vybavení… Vyprošťovacím VT-72M4 CZ dnes disponuje 73. tankový prapor v Přáslavicích, který je vyzbrojen bojovými tanky T-72M4 CZ a doprovodnými bojovými vozidly pěchoty BVP-2. Škála činností VT-72M4 CZ je skutečně široká. Kromě zabezpečení útvaru při přesunech například vyprošťuje zapadnutá, převrácená nebo utopená vozidla, odsunuje (vleče) poškozené tanky či další techniku v různém terénu a poskytuje technickou pomoc osádkám poškozených vozidel. Pokud bojové

technika a výzbroj

tanky překonávají vodní toky, tvoří VT-72M4 CZ důležitou součást záchranné a vyprošťovací skupiny. Vyprošťovací VT-72M4 CZ se od nemodernizovaného typu odlišuje v několika důležitých oblastech. V prvé řadě se jedná o zabudování nové pohonné jednotky Powerpack shodné s T-72M4 CZ. Tvoří ji motor Perkins Condor CV-12-1000 TCA o výkonu 736 kW a automatická převodovka Allison XTG 411-6 se čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a dvěma pro jízdu vzad. Stejně jako v případě bojového tanku jsou upraveny koncové převody, bočnice a především zadní čelo korby včetně nového stropu motorového/převodového prostoru. Výsledkem je, že 51t modernizovaný typ má shodné dynamické vlastnosti s bojovými tanky T-72M4 CZ. Druhá přednost VT-72M4 CZ spočívá v zásadním zvýšení balistické ochrany prostoru osádky. Pancíř čela korby dostal přídavnou těžkou dynamickou ochranou s deskovými aktivními prvky a na horní části korby jsou použity kazety se čtvercovými aktivními prvky, jejichž řešení je shodné jako u T-72M4 CZ. Pancíř na horní přední části levého boku korby zesiluje přídavný pasivní vrstvený pancíř z ocelového plátu a balistických laminátových desek. Před nasazením v bojové misi lze na boční blatníky instalovat lehkou dynamickou ochranu, sahající až po úroveň osy čtvrtého pojezdového kola. Kromě zlepšené balistické ochrany prostoru osádky má VT-72M4 CZ i nové protipožární zařízení v motorovém i bojovém prostoru. K dispozici je maskovací souprava i tzv. tepelná rohož, které se shodně používají u tanku T-72M4 CZ. Stejně tak je na vnějších i vnitřních plochách aplikován shodný ochranný nátěr. Z tanku T-72M4 CZ pochází i část nového vybavení. Jedná se o ovládací ústrojí řízení tanku, upravenou přístrojovou desku řidiče nebo o modernizovaný noční pozorovací přístroj řidiče NV-3P. Ve VT-72M4 CZ je také instalovaný bojový vozidlový informační systém (BVIS) s příslušnými zobrazovacími

Základní takticko-technická data: Posádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bojová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výkon motoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Měrný výkon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Celková výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šířka včetně radlice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální rychlost na komunikaci . . . . . . . . .

2 51 t 736 kW 14 kW/t 8,42 m 2,64 m 3,66 m 60 km/h

jednotkami. Stejně jako T-72M4 CZ má vyprošťovací tank upravenou elektrickou instalaci a nový diagnostický i navigační systém. Velitel využívá modernizovaný kombinovaný pozorovací přístroj TKN-3P a přenosný noktovizní pozorovací přístroj Klára. Modernizace se nevyhnula ani spojovacím prostředkům, jež zahrnují radiostanici RF 1350, osobní radiostanici PR20 i vnitřní hovorové zařízení. Ještě jednou oblastí se VT odlišuje od nemodernizovaného provedení. Jedná se o nové televizní kamery, které umožňují osádce chráněné pancířem sledovat venkovní situaci. Kromě kamery pro jízdu pod vodou (stejné jako u T-72M4 CZ) je vozidlo vybaveno dalšími třemi barevnými kamerami. Jedna snímá výhled dozadu („couvací“), druhá pravý prostor za jeřábem a třetí je umístěna na zádi korby a sleduje tažné zařízení. Zobrazení z nich může na svém displeji sledovat jak řidič, tak i velitel. Účelové neboli pracovní zařízení VT-72M4 CZ je až na výjimky stejné jako u nemodernizovaného provedení. Jedná se především o otočný jeřáb s nosností 19 t, hlavní naviják s tažnou silou 300 kN (až 900 kN se dvěma kladkami) a příďovou 3,66 m širokou hydraulicky ovládanou radlici. V porovnání s VT-72B nemá modernizovaný typ hydraulické zvedání nákladové plošiny ve střední části horní partie korby pro převážení až čtyřtunového nákladu. S nákladovou plošinou se u VT-72M4 CZ manipuluje s využitím vlastního jeřábu nebo za pomoci jiného vnějšího zvedacího zařízení. Vedle standardního kolejového pásu z tanku T-72M4 CZ je možné použít i pásy Diehl 840i s pryžovými patkami, které zabezpečují plné využití trakčních schopností VT-72M4 CZ. S typem VT-72M4 CZ získala česká armáda skutečně moderní a výkonný specializovaný prostředek, který zabezpečuje bojovou činnost útvaru vyzbrojeného tanky T-72M4 CZ. Text: Michal Zdobinský Foto a kresby: Jiří Hokův, VOP-025 a archiv

Odstřelovačská puška vz. 99 První konstrukční návrhy odstřelovačské pušky vz. 99 FALCON vznikly ve Zbrojovce Vsetín (dnes ZVI) v polovině devadesátých let minulého století. Byla prioritně vyvíjena pro potřeby pozemních a speciálních sil AČR. V lednu 1998 se dokončily vojskové zkoušky a zároveň byla vyrobena ověřovací série. Na jaře toho samého roku došlo k zahájení standardní sériové výroby. Postupně touto puškou byly vyzbrojeny některé jednotky 4. brigády rychlého nasazení, 601. skupiny speciálních sil, chemického vojska a v poslední době i 7. mechanizované brigády. Kromě AČR mají tuto pušku ve výzbroji i Ozbrojené síly Slovenské republiky. Odstřelovačská puška FALCON je zbraň pro střelbu jednotlivými náboji, určená k ničení lehké pancéřované vojenské techniky, prostředků protivzdušné obrany a letectva, k narušování činnosti velitelských a spojovacích stanovišť, k likvidaci skladů PHM a uložené munice. Ve dne je účinná až na vzdálenost 1 600 metrů a v noci na 1 000 metrů. Nejúčinnější střelba je ovšem na vzdálenost 800 metrů. Na sto metrů dokáže projektil vypálený z této pušky prorazit pancíř o tloušťce 25 mm. Opakovačka FALCON s mauserovým uzamčeným závěrem, dvěma uzamykacími zuby typu Mauser a uspořádáním bullpup je vhodná zejména pro použití speciálními a výsadkářskými jednotkami. Má dělené válcové pouzdro závěru. Jeho první část, ve které je uložena hlaveň, tvoří díl sloužící k uložení nábojové komory závěrem. Druhá část pouzdra je součástí pažby. Tvoří ji díl, do jehož dutiny se zasouvá závěr před nabitím do nábojové komory. Obě části spojuje speciální čep. Pro zmenšení účinku zpětného rázu při výstřelu je puška vybavena úsťovou brzdou a odpruženou pažbou. Na hlavni je umístěna vyjímatelná transportní rukojeť. Spoušťový mechanismus je řešen jako dvouodporový.

FALCON

NIKOHO nenecháme BEZ POMOCI „Díky moc za všechnu starostlivost. Zdravotní peripetie skončila a já se mohu vrátit zpět ke svojí jednotce do Lógaru,“ říká příslušník českého provinčního rekonstrukčního týmu desátník David Hušek.

Součástí kompletu je sklopná, výškově nastavitelná dvojnožka, zaměřovací dalekohled (ZD 10×50) pro střelbu ve dne, pasivní noční zaměřovač (ZN 6×) pro střelbu v noci a sluneční štít. Zbraň je možné poměrně rychle rozložit na dvě části, které se při výsadku či pro přepravu na větší vzdálenost ukládají do speciálního pouzdra. Při seskoku padákem se hlaveň poutá na bok výsadkáře a zbytek zbraně se dává do pouzdra. Po otevření padáku spustí výsadkář na laně pod sebe hlaveň i pouzdro. Délka lana je od dvou do deseti metrů, podle toho, zda se jedná o padák s kulatým vrchlíkem, anebo křídlo. Při střelbě je možné používat náboje ráže 12,7×99 mm průbojné, průbojné zápalné, průbojné zápalné svítící a speciální. Kromě verze v ráži NATO 12,7×99 pod názvem OP 99 se tato zbraň vyrábí i pro náboj 12,7×107 mm používaný bývalým východním blokem pod názvem OP 96. Pokud nechceme využívat nábojovou schránku, je možné spodní část uzavřít krytkou a nabíjet jednotlivé náboje. Zaměřovací dalekohled ZD 10×50 vyrábí Meopta Přerov a je možné ho využít nejen pro střelbu za denního světla, ale s pomocí podsvíceného kříže i za zhoršených světelných podmínek. Slouží rovněž k pozorování krajiny. Tvoří ho tubus s objektivem, střední část s ovládacími prvky stranové a výškové rektifikace, nastavení vzdálenosti střelby, osvětlení kříže a nastavení intenzity osvětlení. V další části je umístěna schránka na baterie a tubus se samotným okulárem. Dalekohled je doplněn oranžovým filtrem, který za určitých světelných podmínek zlepšuje možnosti pozorování. Sluneční štít odstraňuje nejen nežádoucí sluneční paprsky od objektivu, ale rovněž ztěžuje protivníkovi možnost odhalení střelce. Pro sledování bojového terénu a především pro střelbu v noci je možné využít pasivní noční zaměřovač ZN 6×, vyráběný rovněž Meoptou Přerov. Skládá se z tubusu se zrcadlovým

8

1 5

2

7

6 3 4

Popis zbraně: 1 – hlaveň s úsťovou brzdou, 2 – pouzdro závěru, 3 – závěrový mechanismus, 4 – spušťadlo, 5 – puškový zaměřovací dalekohled, 6 – zásobník, 7 – dvojnožka, 8 – pažba s botkou

Hlavní takticko-technická data OP 99: Ráže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Délka účinné střelby . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozsah nastavení dálek hledí mechanických mířidel . . . . . . . . . . . . . . . . Hmotnost samotné zbraně . . . . . . . . . . . . Hmotnost nočního zaměřovače . . . . . . . . Hmotnost denního zaměřovače s držákem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Délka zbraně v bojové poloze . . . . . . . . . Délka hlavně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Účinnost úsťové brzdy . . . . . . . . . . . . . . . Počáteční rychlost střely . . . . . . . . . . . . . . Hmotnost střely . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

12,7 mm 1 600 m 100–1 200 m 12,2 kg 2,5 kg 1,4 kg 1 290 mm 839 mm 70 % 805 m/s 42,9–51 g

objektivem a mikrokahalovým zesilovačem jasu obrazu generace 2+. Na okulárové části jsou prvky pro horizontální a vertikální verifikaci, ovládání nastavení vzdálenosti, zapínání přístroje, rozsvícení a regulaci jasu záměrné značky. Napájení nočního zaměřovače zajišťují dva články AA 1,5 V. Okulár je vybaven gumovou očnicí. Nouzově je možné pušku použít i bez optiky, s využitím mechanických mířidel. Samozřejmě na kratší vzdálenosti. Text: Vladimír Marek Foto: autor a PUB 75 00 02

Špatný začátek, dobrý konec. To je krátká charakteristika měsíční zdravotní anomálie příslušníka 9. jednotky provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) Lógar desátníka Davida Huška. Z Afghánistánu byl repatriován do Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha. Po úspěšné léčbě se navrátil na základnu Shank, aby pokračoval v plnění operačního úkolu – zajištění bezpečnosti českých civilních expertů, kteří tam realizují rozvojové a rekonstrukční programy. Pro vojenskou profesi se David Hušek rozhodl před čtyřmi roky. Moc si přál nastoupit ke 4. brigádě rychlého nasazení a následně ke chrudimské jednotce. První tužba se mu splnila, ve druhé nebyl vyslyšen. Mateřským útvarem se mu stal 42. mechanizovaný prapor „Svatováclavský“ dislokovaný v Táboře. Z jeho příslušníků se vytvořil základ 9. jednotky provinčního rekonstrukčního týmu Armády České republiky, která je nasazena v provincii Lógar od února do srpna letošního roku. Ve struktuře PRT je zařazen také desátník David Hušek, konkrétně na pozici staršího střelce. Zhruba po měsíci působení v jeho premiérové zahraniční operaci mu nastaly zdravotní potíže. Zpočátku bolest ignoroval. Ta však den ode dne narůstala. Proto se rozhodl navštívit ošetřujícího lékaře na základně Shank a svůj stav s ním konzultovat. Jeho prvotní výrok jej zaskočil. Obdobně jako rozhodnutí o transportu (MEDEVAC – Medical Evacuation) na kábulskou základnu KAIA (Kabul International Airport) do francouzské vojenské nemocnice ke specializovanému vyšetření u příslušníků českého polního chirurgického týmu (PCHT) zdravotnické služby AČR. „Když mně sdělili diagnózu, podlomila se mi kolena. Zrovna

na specializované oddělení. Tady absolvoval doplňující vyšetření, po nichž mu byl stanoven léčebný plán a zahájena intenzivní cílená léčba. Po krátké hospitalizaci byl propuštěn do domácího léčení a vzápětí se k němu dostala zpráva, v níž celou dobu doufal – termín odletu k jednotce PRT do Afghánistánu. „Profesionálové Armády ČR, kteří slouží v zahraničních

Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Šéfredaktor: Jan Procházka Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Kresby: Jiří Král Jazyková korektura: Jiřina Švarcová

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje OKP MO – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 9. 5. 2012 Toto číslo vyšlo dne: 15. 5. 2012 Foto na titulní straně: Vladimír Marek

Kontakty do redakce Šéfredaktor

v den svých sedmadvacátých narozenin jsem dostal tak hrůzný dárek. Nevím, jak bych to ustál, kdyby mi nepomohla psycholožka z úkolového uskupení AČR ISAF kapitánka Zdeňka Košvancová,“ říká desátník Hušek. To však zdaleka nebyla jediná pomoc českému profesionálovi. Z rozhodnutí nadřízených orgánů se pro něho začal organizovat tzv. STRATEVAC (Strategic Evacuation) neboli strategický vzdušný zdravotnický odsun. O jeho urychlenou realizaci se osobně zasadil zástupce náčelníka Generálního štábu Armády ČR – ředitel Společného operačního centra MO generálmajor Aleš Opata, který v této době služebně pobýval v Afghánistánu. Výsledkem byla vzdušná evakuace desátníka Huška z Bagramu do německého Ramsteinu americkým transportním letounem C-17 Globemaster a poté z Ramsteinu do Prahy dopravní „čtyřistadesítkou“ neboli strojem L-410 Turbolet z výzbroje 24. základny dopravního letectva. Z kbelského letiště jej přepravili pozemním transferem do Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha

operacích, si mohou být jistí, že pro ně dokážeme zajistit vzdušný odsun na specializované zdravotnické zařízení do České republiky v případě jejich zranění nebo vážného zdravotního problému. Byť slouží tisíce kilometrů od domova, nikdy je nenecháme takzvaně na holičkách. Součinnost celé řady resortních organizačních složek na strategické evakuaci raněných a nemocných byla v posledním období opakovaně prověřena. Praxe ukazuje, že náš systém vzdušného odsunu z krizových oblastí je promptní a efektivní,“ konstatuje ředitel odboru vojenského zdravotnictví MO – náčelník Vojenské zdravotnické služby plukovník MUDr. Božetěch Jurenka. Pevný stisk rukou des. Huška a plk. Jurenky vypovídá o všem: „Pane plukovníku, moc vám děkuji. Ve velice krátkém čase jsem se dostal domů a byla mi poskytnuta špičková péče. V pražské vojenské nemocnici mě dali rychle dohromady. Profesionalita zdejšího personálu je příkladná,“ konstatuje desátník David Hušek. Text: Pavel Lang Foto: autor a archiv des. D. Huška

Jan Procházka telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail: [email protected] Redaktoři Martin Koller telefon: 973 215 572 mobil: 724 071 112 e-mail: [email protected] Pavel Lang telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: [email protected] Vladimír Marek telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected] Grafik Andrea Bělohlávková telefon: 973 215 786 e-mail: [email protected]

Informace pro autory Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje: „ jméno a příjmení, „ datum narození (NE rodné číslo!!!), „ údaj, zda jde o VZP, o. z., AZ anebo osobu mimo resort, „ adresu bydliště. V případě VZP, o. z. i přísl. AZ dále: „ číslo VÚ či VZ a město posádky, „ číslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort: „ číslo účtu, na který má být poslán honorář, „ název a číslo banky, „ na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.

47

medailon Válečný veterán a parašutista plukovník Jan Velík se narodil v Hodoníně v roce 1921. V řadách Rudé armády a československého armádního sboru prošel boji na východní frontě od Kurska až po osvobození naší vlasti. V loňském roce při říjnových oslavách Dne vzniku samostatného československého státu mu prezident republiky Václav Klaus propůjčil Řád Bílého lva za zvlášť vynikající zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost.

Svatební fotografie

snažili dostat zpátky na Vysočinu, šli jsme hlavně v noci. Zde jsme do května 1945 plnili úkoly s výzvědnou skupinou STAS, zpravodajskou činnost a spolupracovali s partyzánskými skupinami.

Žijme jako lidé Pane plukovníku, pokud dobře počítám, když začala 2. světová válka vám bylo 19 let. Jak to bylo s vaším odchodem do tehdejšího Sovětského svazu? Ano, v roce 1939 jsem maturoval na gymnáziu a v roce následujícím už tady byli Němci. Po maturitě jsem byl zaměstnán jako dělník v zemědělství a v cihelnách. Roku 1941 nás Němci nasadili

Jan Velík (uprostřed) s partyzány v roce 1945

48

do Hamburku na nucené práce. Stavěli jsme dřevěné baráky, dělali jsme výkopy a různé těžké práce. Bydlelo nás dvacet v jedné místnosti. Bylo to příšerné, všude byly štěnice. Jednou jsem si unavený během dne zdřímnul. Uviděl to dozorce, lagerführer, a vší silou mě kopl do kotníku. Vyskočil jsem a spontánně mu vrazil facku. Musel jsem utéct. On to okamžitě

hlásil a ve Vídni na nádraží už na mě čekalo gestapo. Zavřeli mě na tři měsíce a vyslýchali. Pak mě poslali na Slovensko ke slovenské armádě do Trnavy, kde jsem měl bojovat proti Rudé armádě na východní frontě. Absolvoval jsem výcvik ve střelbě. Spolu s jedním kamarádem jsme už zde plánovali, že odtud zběhneme. Podařilo se. Dostali jsme se do Kurska do SSSR, vstoupili do sovětské brigády, se kterou jsme bojovali až po Dněpr. Pak mi zavolal jeden ruský důstojník a informoval mě, že se v Jefremově formuje československá 2. paradesantní brigáda. V roce 1944 jsme tedy přešli k této brigádě a nastoupili výcvik výsadkářů. Cvičili jsme ale stále „na suchu“. Skákali jsme z osmimetrové výšky a trénovali parakotouly. Po třech měsících mě vybrali k rotě zvláštního určení k výcviku do týlu nepřítele. Hodně jsme trénovali sebeobranu. Následoval transport na frontu. Mě a dalších třináct kolegů posadili do letadla směr Moskva. Tam jsem se dostal ke 2. zpravodajské brigádě, absolvoval zpravodajský výcvik a řadu školení. Učili nás morseovku a různé kodexy. Dokonce nám sebrali uniformu. Po zkouškách nás převezli do nějakého tajného bytu v Moskvě, kde jsme čekali. Když pro nás přišli, letěli jsme do Lvova, kde jsme vyfasovali výstroj. Následovat měl výsadek. Jednu skupinu shodili na Ostravsku, druhou na Vyškovsku a nás měli vysadit tady na Žďársku. Letoun se dostal do těžké palby, a tak nás vysadili až u Jindřichova Hradce, což bylo asi 120 kilometrů od místa určení. Pět dnů jsme se pěšky

Co jste dělal po skončení 2. světové války? Nastoupil jsem do československé armády jako poručík. Velel jsem rotě v Milovicích, ale byl jsem i v Chrudimi a Vysokém Mýtě. V roce 1949 jsem byl označen jako politicky nespolehlivý, takže jsem musel z armády odejít. Hlídala mě StB. Ve Svratce jsem s lopatou a krumpáčem pracoval na rozvodu místního vodovodu. Později jsem byl soustružníkem, pak jsem pracoval

Výstava ke Dni válečných veteránů – zleva Oldřich Zelený, plukovník Jan Velík a plukovník Solík

u ČSAD, taky na stožárech vysokého napětí, řídil náklaďák, dělal skladníka, byl jsem také referentem odbytu domácích potřeb… Zkrátka, všechno možný. Po roce 1989 mě rehabilitovali, dostal jsem hodnost plukovníka.

Vy jste také v roce 1968 vrátil kvůli nesouhlasu s okupací naší země na sovětské velvyslanectví všechna vyznamenání SSSR za válečné hrdinství. Dokonce jste vyzval vaše spolubojovníky, aby tak také učinili. Nebylo to riskantní? Byla to provokace, poslal jsem to normálně poštou. Takových nás bylo ale málo, tady na Žďársku, myslím, čtyři. Nesetkalo se to s odezvou. Bydlíte ve Svratce, v regionu Krajského vojenského velitelství Jihlava. Co pro vás dělá tento útvar sil podpory, starají se o vás nějak? Starají, starají se dobře. Organizují pro nás různé rehabilitační aktivity, třeba plavání, taky různé zájezdy. Třikrát do roka máme setkání s ředitelem. Pořádají také setkání s jubilanty. Nám veteránům pomáhají s problémy běžného života, třeba řešit různé věci na úřadech. Zajímá vás a sledujete vývoj naší současné armády? To víte, že sleduji. A když slyším některé ty maléry, tak kolikrát taky nadávám.

Plukovník Jan Velík je nositelem mnoha vyznamenání a ocenění – například Československého válečného kříže 1939, medaile Za chrabrost, řádu Velké vlastenecké války I. a II. stupně, medaile Za zásluhy I. stupně, Záslužného kříže ministra obrany ČR nebo „Kamenné medaile“, nejvyššího vyznamenání kraje Vysočina za mimořádnou dlouhodobou činnost. Je čestným občanem města Svratky a v roce 2011 mu byl propůjčen Řád Bílého lva.

Jak vy, veterán 2. světové války, vnímáte činnost novodobých veteránů, kteří například bojují v Afghánistánu? Myslím si, že lidem v Afghánistánu se má pomáhat. Naši vojáci, kteří působí v zahraničních operacích, to nemají jednoduché. Válečníci druhé světové války zkusili strašně moc, jen na Dukle jich zemřelo 6 000. Já bych to asi vůbec nesrovnával. Dnes je doba úplně jiná. Mně se strašně líbil jeden citát od G. B. Shawa: „Teď, když jsme se naučili létat jako ptáci a potápět se jako ryby, zbývá už jen jediné – naučit se žít na zemi jako lidé.“ Buďme lidmi, žijme jako lidé. Válka je strašně špatná. Text: kpt. Marcela Jandová Foto: autorka a archiv Jana Velíka

49