KONTAKT Ročník 6 – Číslo 2 – 2004 PŮVODNÍ ČLÁNKY Sledovanie jednotlivých parametrov ako ukazovateľov trénovanosti po aplikácii kombinácií kreatín + glukóza a srvátka + glukóza Albert M. et al. ………………………………………………………………………………………………….. 70
SOUBORNÉ ČLÁNKY Neletální chemické zbraně Patočka J. et al. …………………………………………………………………………………………………. 75 Psychologický prístup a komunikácia s onkologicky chorým pacientom Gulášová I. ……………………………………………………………………………………………………… 79 Odpovědnost za lidský život Dolista J. ...………………………………………………………………………………………………………. 87 Etika policejní práce Kučera M. sr, Kučera M. jr ………………..……………………...…………………………………………….. 99
OSTATNÍ ČLÁNKY Supervízia ako prostriedok zvyšovania profesionálnej kompetencie sociálneho pracovníka Schavel M. …………………………………………………………………………………………………….. 107 K hodnocení kvality života příslušníků Policie České republiky Kučera M. sr, Kučera M. jr ………………………...…………………………..……………………………… 111
VYBRANÉ KAPITOLY Z OBORU SOCIÁLNÍ SLUŽBY Kozlová L. Sociální pomoc v České republice ………………………………………………………………...………… 114 Sociální služby a jejich klasifikace ………………………………………………………………………….. 116 Faktory ovlivňující sociální služby …………………………………………………………………………. 120 Reforma a komunitní plánování sociálních služeb v České republice …………………………………… 123 Sociální služby v zemích Evropské unie ……………………………………………………………………. 125
ZPRÁVY Prezentace katedry psychiatrie a psychologie ZSF JU v Českých Budějovicích Šemberová J. …………………………………………………………………………………………………... 129 Co se od sebe může naučit západ a východ v oblasti výzkumů týkajících se dětí Dvořáková J. ………………………………………………………………………………………………..… 130 Výsledky anketního průzkumu Bariéry a sociální služby v Týně nad Vltavou Šesták J. ………………………………………………………………………………………………………...132 Vliv lázeňské léčby na kvalitu života a spotřebu léků u pacientů s chronickým onemocněním pohybového aparátu Kalová H. et al. ……………………………………………………………………………………………..… 136 Problematika samovyšetřování prsou Kindlová M., Filausová D. ……………………………………………………………………………………. 140 Informace o některých výzkumech společnosti DEMA, a.s., v sociální oblasti Dundálková M. ……………………………………………………………………………………………….. 141
Slovo odpovědného redaktora Dnem prvního května vstoupíme do Evropské unie! Globalizovaný svět technicky přibližuje lidstvo k sobě, nikoli však personálně. Blízkost někdy vyvolává reakci po vzdálenosti, nemít s tím druhým nic společného, vždyť ideje práva a moci jsou v globalizovaném světě velmi odlišné. To přináší mnohá reálná nebezpečí. Mír, svoboda a bezpečí občanů globalizovaného světa požaduje vysoké morální hodnoty, které jsou s to zaručit společný život všech lidí. Kdo nebude akceptovat tyto univerzální etické hodnoty, měl by být jeho prostor jasně vymezen, aby takový člověk neohrožoval druhé. Globalizovaný svět vyvolává potřebu globálních etických hodnot, bez kterých nebude možný svobodný život občanů. Pokud téměř každý občan naší republiky má zkušenost s okradením, dobře ví, jak tyto činy působí na jeho psychiku. Jaká kvalita společného života může existovat bez důvěry, v neustálém strachu o život, zdraví a majetek, lze kvalitně žít ve strachu z války, terorismu, z nenávisti? Existují tedy ohrožení v globalizovaném světě, která stojí nad námi jako mraky a stín. Globalizovaný svět pak neplní svou funkci, jakou by měl. K čemu je pak svoboda pohybu, svoboda pro volbu země, možnosti pracovního trhu? Diktát strachu a teroru požaduje diktát preventivních opatření, která opět budou znepříjemňovat život a omezovat jej. Proto lze tvrdit, že bez společné etiky nebude možný společný život obyvatel této planety. Jak je vůbec možné, že v době, kdy se připravujeme na společný život v globalizovaném světě a v Evropské unii, existují lidé, kteří mluví veřejně, popř. nedávno ještě mluvili, o etnických čistkách, kteří propagovali usmrcení příslušníků národů, kteří žili nebo žijí v iluzi, že je možné i dnes podporovat diskriminaci a nenávist. Globální etické hodnoty požadují akceptaci základních lidských práv vyhlášených OSN. Nelze přijmout ideologie, které tvrdí, že svět je rozdělen na východ a na západ, sever a jih. Právě naopak! Je nutno přijmout ideu sjednocení, překonání bariér nekomunikace a nespolupráce. Tato idea však potřebuje silné a pevné jedince, kteří budou vědomě pracovat a jednat v duchu ideje smíření a jednoty. Dialog a tolerance jsou hodnotami, na kterých bude záviset osud Evropské unie a dalšího světa. Datum 11.9.2001 a ničivé činy proti nevinným španělským občanům 12.3. 2004 jsou znamením, že nelze podceňovat nebezpečí ohrožující mír a bezpečnost. Stále bude platit idea, že nemáme konat to, co nechceme, aby druzí činili nám. Ale musíme současně usilovat o další pozitivní hodnoty, jako jsou např. solidarita, tvorba právního řádu apod. Právem píše F. Fukuyama v knize Konec dějin a poslední člověk: „Kulturní relativismus (evropský vynález) připadal našemu století věrohodný, protože Evropa se poprvé vážně musela střetnout s neevropskými kulturami během kolonialismu a dekolonizace. Mnohé tendence končícího věku – úpadek morálního sebevědomí evropské civilizace, vzestup třetího světa a vznik nových ideologií – důvěru v relativismus posilovaly. Ale jestliže stále více společností s různými kulturami a dějinami vykazuje z dlouhodobého hlediska podobné rysy vývoje a jestliže pokračuje sbližování institucí, které spravují většinu vyspělých společností, pak by nám idea relativismu měla připadat méně samozřejmá, než je tomu dnes. Zjevné rozdíly mezi národními „jazyky dobra a zla“ se pak vyjeví jako produkty konkrétní fáze jejich historického vývoje.“1 Idea relativismu zasáhla kulturní a etickou dimenzi. Pokud má mít Evropu vlastní „duši“,2 pak její identitou nebude relativismus, ale něco trvalého, konstantního. Duši Evropy dlouhodobě vytvářely její křesťanské hodnoty, byla to etika, která se stala skutečně globální. Člověka tak nelze nikdy chápat jako prostředek pro účely jiných, člověka je nutno respektovat jako osobu nadanou důstojností, kterou jí nemůže nikdo odejmout. Proto napětí mezi konstantním a relativním ethosem není intelektuální spekulací, protože se v tomto napětí odráží vztah k člověku a k jeho základním lidským právům, která jsou plodem demokracie. Zejména etický relativismus podkopává základy demokracie, protože politická svoboda neodůvodňuje morální anarchii, která pak ohrožuje duchovní a kulturní základy evropské civilizace. Romano Prodi ve své knize Idea Evropy děkuje papeži Janu Pavlu II., za to, že vyzývá křesťanské církve v Evropě, aby „rozjímaly o vztahu mezi duchem Evropy a křesťanstvím“. Prodi vyznává: „Evropa zbavená svých křesťanských kořenů je nepochopitelná. Křesťanství vtisklo Evropě stopu, která stále přetrvává. V různých kulturách evropských národů, v umění, v literatuře a v různých způsobech myšlení koluje společná míza, která vyživuje jak věřící, tak nevěřící.“3 Prodi je přesvědčen, že místo kultu zbavování se odpovědnosti a odsunování etiky je zapotřebí nastolit zvýšené vědomí odpovědnosti a etiky. Je zapotřebí nastolit morální revoluci a vědomí zodpovědnosti. Ke knize Idea Evropy od R. Prodiho je zapotřebí se vracet a přemýšlet o principech jednoty Evropské unie. Poevropštění mentality našich občanů v České republice je dlouhodobou záležitostí. Jen trpělivost, skromnost, pokora, dialogičnost a komunikativnost přinesou i dobré ekonomické výsledky. Vstupem do Evropské unie nastupujeme dlouhou trať, plody této namáhavé cesty obdrží v mnohem větší míře další generace. Josef Dolista 1
Srov. F. Fukuyama, Konec dějin a poslední člověk, Rybka Publishers, Praha 2002, s. 317-318. Srov. R. Prodi, Idea Evropy, ed. Barrister & Principal, Praha 2003, s. 46-56. 3 R. Prodi, Idea Evropy, op. cit., s. 46-47. 2
M. Albert et al. - Sledovanie jednotlivých parametrov ako ukazovateľov trénovanosti ...
Kontakt 6: 70 - 143, 2004 ISSN 1212-4117
PŮVODNÍ ČLÁNKY Sledovanie jednotlivých parametrov ako ukazovateľov trénovanosti po aplikácii kombinácií kreatín + glukóza a srvátka + glukóza The examination of some parameters as indicator of training after administration of the combinations of creatine + glucose and whey protein + glucose. Albert M.1, Novotný J.1, Albert F.2
1
Trnavská univerzita, Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce, katedra klinických oborov Gym Štúdio Albert, Trnava.
2
Summary The autors studied the influence of creatine and glucose versus whey proteine and glucose versus uninfluenced persons (trainees) on muscle strength, amount of body fat, biochemical and hematological parameters and the other parameters of training. The substancies studied are absolutely safed, non addictive and they don´t disturbe human body and any laboratory parameters examined in the present study. Keywords: body activity – trainees parameters, creatine, glucose, whey protein, preparations safety. Súhrn Autori študovali vplyv kreatínu a glukózy verzus srvátka a glukóza verzus neovplyvnení jedinci na svalovú silu, obsah telového tuku, biochemické a hematologické parametre a iné ukazovatele trénovanosti u takto ovplyvnených jedincov. Dosiahnuté výsledky poukazujú na skutočnosť, že: ¾ kombináciu kreatín monohydrát s glukózou je optimálne podávať cvičencom v objemovej fáze tréningu; ¾ zatiaľ čo kombinácia srvátka s glukózou je vysoko odporúčaná pri tréningu zameranom na redukciu telového tuku, a teda na formovanie postavy; ¾ použité prípravky sú absolútne bezpečné, nenávykové a nemajú za následok poškodenie ľudského organizmu, nakoľko neovplyvnili študované laboratórne ukazovatele. Kľúčové slová: telesná aktivita – ukazovatele trénovanosti, kreatín, glukóza, srvátka, bezpečnosť prípravkov. Telesnú aktivitu v podpore zdravia definujeme ako: telesný pohyb vykonávaný svalovou silou a spojený s výdajom energie. Pravidelná fyzická aktivita zvyšuje fyzickú pracovnú kapacitu a zdatnosť, čo je schopnosť vykonávať fyzickú aktivitu na miernej až ťažkej úrovni bez nadmernej únavy a spôsobilosť udržať si takúto schopnosť počas celého života. Fyzická zdatnosť je objektívnym markerom pravidelnej činnosti. Zvýšením telesnej zdatnosti dochádza k zefektívneniu prenosu kyslíka ku tkanivám a zároveň aj k zvýšeniu svalovej výkonnosti.
ÚVOD Pravidelná fyzická aktivita je súčasťou a základným predpokladom úspešnej primárnej aj sekundárnej prevencie chorôb. Fyzická inaktivita je nezávislým rizikovým faktorom viacerých neinfekčných chorôb. Pohyb je prejavom a zároveň aj podmienkou života a zdravia. Mal by byť bežnou súčasťou každodenného života.
70
M. Albert et al. - Sledovanie jednotlivých parametrov ako ukazovateľov trénovanosti ...
Optimálna fyzická aktivita zvyšuje energetický výdaj, čím znižuje hmotnosť človeka. Fyzická inaktivita sa stala významným rizikovým faktorom obezity, kardiovaskulárnych chorôb vrátane artériovej hypertenzie, diabetu mellitu, osteoporózy a iných chorôb.
Jednou z metód je aeróbny tréning, aeróbna aktivita, ktorá sa má vykonávať počas väčšiny dní v týždni, dostatočne dlhý čas (najmenej 45 minút až 1 hodinu) v dostatočnej intenzite, čo znamená pokojová pulzová frekvencia + 40-60% rozdielu maximálnej a pokojovej pulzovej frekvencie (tab. 1).
Tab. 1. Najčastejšie aeróbne aktivity ¾ ¾ ¾ ¾ ¾
rýchla chôdza, beh na lyžiach, bicyklovanie, aerobik, plávanie.
Jedinou a najpohotovejšou formou energie, ktorú sú svalové vlákna schopné využiť, je chemická energia akumulovaná v tzv. makroergickej väzbe molekuly kyseliny adenozíntrifosforečnej (ATP). K jej
uvoľňovaniu dochádza pri odštepovaní fosfátu a premene ATP na kyselinu adenozíndifosforečnú (ADP) (obr. 1).
Obr. 1. Schéma štiepenia ATP
ATP
ATP-áza
ADP + P + ENERGIA
Najpohotovejší zdroj energie na obnovu ATP tvorí iná makroergická zlúčenina, kreatínfosfát. Jeho molekula, podobne ako ATP, obsahuje fosfát naviazaný makroergickou väzbou. Energia, ktorá sa
uvoľní pri rozštiepení, sa môže využívať na obnovu energetického potenciálu molekuly ATP.
KREATÍNFOSFÁT + ADP –› ATP + KREATÍN
účinok je veľmi podobný glykogénu. Kreatín pôsobí dvoma hlavnými mechanizmami: 1. pomáha vytvárať vyššie zásoby ATP vo svale; 2. priamo podporuje syntézu svalových bielkovín svojou signálnou funkciou a tým, že spôsobuje zväčšenie objemu (hypertrofiu) buniek. Najdôležitejšie živiny sa nazývajú BIELKOVINY - PROTEÍNY. Bielkoviny sú síce živina, ale na rozdiel od sacharidov a tuku je ich použitie ako zdroja energie veľmi zlé, pretože navodia stav proteo-katabolizmu. Cieľom kulturistiky však je navodiť stav proteo-anaboizmu, pri ktorom sa skonzumované bielkoviny použijú predovšetkým na novotvorbu telu vlastných bielkovín. Tento stav sa však nedá dosiahnuť nadmernou konzumáciou bielkovín!!! Vhodnou fyzickou aktivitou je možné zvýšiť schopnosť novotvorby svalových bielkovín, k čomu prispieva aj správny výber potravinových zdrojov a ich zodpovedajúce množstvá a v neposlednej rade i použitie tzv. anabolizujúcich potravinových doplnkov.
Zásoby kreatínfosfátu vo svalových bunkách sú síce vyššie (20 až 30 mmol.kg-1 svalovej hmoty) ako v prípade ATP, jeho množstvo by však bez účasti ďalších energetických procesov stačilo sotva na 20 sekúnd intenzívneho zaťaženia. Kreatínfosfát takto pôsobí ako určitá zásoba energie na obdobie, kým sa aktivujú účinnejšie procesy uvoľňovania energie, t.j. anaeróbna glykolýza, resp. spaľovanie cukrov a tukov. Kreatín je jedným z najvýznamnejších suplementov, je zaujímavý nielen z hľadiska okamžitého účinku pri podpore súťažného výkonu, ale i z hľadiska podpory pri dlhodobej suplementácii/aplikácii. Je to aminokyselinový derivát, ktorý sa tvorí v pečeni, obličkách a pankrease z aminokyselín arginínu, glycínu a metionínu, je však obsiahnutý aj v potravinách. Jedným z najbohatších prírodných zdrojov kreatínu je červené mäso. Avšak na získanie 4 gramov kreatínu z prírodných zdrojov by sme museli zjesť 2,5 kg mäsa. Jeho
71
M. Albert et al. - Sledovanie jednotlivých parametrov ako ukazovateľov trénovanosti ...
Srvátka tj. bielkoviny mliečneho séra. Získame ich po odstránení kazeínu. Tuhou zložkou zrazeného mlieka, býva prirovnávaná k zrazenej krvi, je kazeín. Tekutá zložka, ktorá pripomína tekutú zložku krvi (plazmu) je srvátka. Práve kvôli podobnosti s krvou sa označuje ako mliečne sérum. V súčasnosti sú srvátkové bielkoviny používané veľmi často. Upravená mliečna srvátka je zaujímavá nielen svojím aminokyselinovým spektrom, ale aj biologickým pôsobením a má pozitívny vplyv na zlepšenie imunity! Konzumácia voľných aminokyselín síce nie je až taká účinná pri stavbe svalovej hmoty, ale zato je efektná v prípadoch nedostatočnej kvalitnej základnej stravy, v regenerácii ihneď po tréningu, v ochrane svalovej hmoty, v stimulácii rastového hormónu atď. Z toho vyplýva, že špičkovú kulturisiku si bez nich nie je možné predstaviť. Uplatňujú sa však tiež v medicíne. Aminokyselinové produkty sa preto stali v poslednej dobe jedným z najmódnejších prostriedkov („hitov“), a to najmä v tekutej forme. Užívajú sa ako: 1. zmesi niekoľkých aminokyselín – sú to vysoko špecifické produkty. 2. výrobky obsahujúce jednu aminokyselinu. L-arginín – sa používa ako samostatný produkt, alebo tiež v kombináciách s inými látkami alebo aminokyselinami. Často je potrebný aj pre športovcov, o čom svedčí jeho popularita. Očakáva sa od neho predovšetkým „anabolizácia“. Ako antistresor je arginín účinný v kombinácii s kyselinou asparágovou. Na podporu vytrvalostného výkonu je možné použiť kombináciu arginínu s karnitínom, je však nutný dostatočný časový odstup pred jeho začatím. Arginín je tiež primárnou látkou na tvorbu kreatínu, ktorý sa fosforyluje z kreatínfosfátu. L-metionín – je jednou z účinných látok v zmesiach označovaných ako „spalovače tuku“, jeho cieľom je ochrana pečene pred všetkými toxickými látkami, vrátane ťažkých kovov. Kvalita prijímaných bielkovín má pre športovcov a nielen pre nich zásadný význam. Zloženie často využívaných weight gainerov a proteínových koncentrátov, aminokyselinových tabliet, tekutých aminokyselín, koncentrátov pečeňových bielkovín atď. má zásadný význam.
V prípade, že sa konzumuje viac bielkovín ako je organizmus schopný využiť na ich novotvorbu, dochádza ku dvom závažným negatívnym procesom: a) tvorba toxických produktov metabolizmu bielkovín negatívne ovplyvňuje pečeň a funkčnosť obličiek, b) z časti katabolitov sa vytvorí tuk. Spracovanie nadmerného objemu bielkovín oberá organizmus o energiu, pretože bielkoviny majú tzv. špecificko-dynamický efekt. Zloženie i obsah energie v poslednom jedle pred tréningom sú veľmi dôležité! Najlepšie výkony sú podávané v prípade, ak športovec aplikuje posledné jedlo pred tréningom ako koktail pripravený z niektorého z výrobkov majúcich charakter „objemovky“ (weight gainer). Dokonalé zásobovanie aminokyselinami je možné dosiahnuť aj použitím zmesí voľných aminokyselín. Vstrebané aminokyseliny smerujú portálnou krvou priamo do pečene. Pečeň je totiž hlavným orgánom zodpovedným za spracovanie prijatých aminokyselín, za ich prestavbu, za tvorbu odpadovej látky – močoviny a tiež za syntézu nových bielkovín. Biologická hodnota bielkovín je určená zastúpením aminokyselín a ich využiteľnosti pre človeka. Je tiež hodnotená z hľadiska schopnosti udržať tzv. pozitívnu dusíkovú bilanciu, čo znamená zabrániť katabolizmu, teda odbúravaniu bielkovín. Neprítomnosť esenciálnych aminokyselín najviac znižuje biologickú hodnotu. Stanovenie významnosti biologickej hodnoty sa robí tiež z pohľadu ich rastového efektu. Ďalším parametrom je tzv. zabudovávanie aminokyselín do tkaniva. Z poznatkov o použití bielkovín, aminokyselín a hydrolyzátov vyplýva zaujímavý záver: ak sa ktokoľvek stravuje prevažne vegetariánskym spôsobom, musí prijímať dvojnásobné množstvo bielkovín, ako je najmenšie odporúčané množstvo. Mliečnych bielkovín je široké spektrum, každá z nich však má iné funkčné vlastnosti dané primárnou, sekundárnou a tiež aj terciárnou štruktúrou (zložením aminokyseliny a následným utváraním molekuly bielkoviny). Kazeín je špecifická mliečna bielkovina, tvoriaca najvýznamnejší podiel mliečnych bielkovín. Kazeín bol pred rokmi prakticky jediným mliečnym proteínom používaným na zvýšenie príjmu bielkovín u športovcov. Vaječný bielok a mliečna srvátka sú považované za najkvalitnejšie zdroje bielkovín. Vaječný bielok je všeobecne známy a uznávaný ako vynikajúci zdroj bielkovín, resp. všetkých esenciálnych aminokyselín.
MATERIÁL A METODIKA Z uvedených dôvodov sme preto pristúpili k porovnávacej štúdii u rôznych skupín cvičencov (tab. 2) pri rovnakom usporiadaní tréningového programu (tab. 3). Použili sme pri tom substancie
72
M. Albert et al. - Sledovanie jednotlivých parametrov ako ukazovateľov trénovanosti ...
v jednej dávke za rovnakých podmienok. Uvedené usporiadanie podmienok v priebehu somatického tréningu poslúži na štúdium utilizácie uvedených látok a ich zabudovanie do jednotlivých telesných štruktúr pri študovaní biochemických ukazovateľov, ktoré poslúžia na sledovanie vzájomného vzťahu trénovanosti jedincov a úlohy sledovaných látok (kreatín + glukóza a srvátka + glukóza).
(tab. 4), ktoré nám poskytla firma FIT Plus, s.r.o., Bratislava. Jedinci trénovali v skupinách počas 45 minút. Prvá skupina cvičencov zostáva neovplyvnená a slúži ako kontrola. Druhá skupina je ovplyvená podaním 10g kreatín monohydrátu + 75g glukózy v jednej dávke, počas somatického tréningu (v priebehu 45 minút) v objeme 300ml destilovanej vody. Tretia skupina je ovplyvnená podaním 10g srvátkovej bielkoviny + 75g glukózy
Tab. 2. Rozdelenie cvičencov do skupín a ich ovplyvnenie Skupina
Počet cvičencov
Ovplyvnenie
1. skupina
5
bez ovplyvnenia
2. skupina
6
kreatín + glukóza
3. skupina
6
srvátka + glukóza
Tab. 3. Usporiadanie tréningového programu Deň
Svalová skupina
Celkový počet sérií
1.
prsia
20 – 25
2.
stehná, brucho
20 – 25
3.
chrbát
20 – 25
4.
plecia, brucho
20 – 25
5.
triceps, biceps, brucho
20 – 25
Tab. 4. Použité substancie Substancia
Obchodný názov
Kreatín monohydrát
WEIDER PURE CREATIN
Srvátková bielkovina 92%
CFM WEIDER WHEY PROTEIN
Glukóza
IVI GLUKÓZA
cvičencov po šiestich týždňoch a dosiahnuté hodnoty sú veľmi povzbudzujúce. Na základe našich výsledkov i literárnych údajov je totiž zrejmé, že zlepšenie ukazovateľov fyzickej aktivity sa najlepšie prejaví v dynamickom dlhodobejšom horizonte. V tomto ohľade kreatín, srvátka a glukóza, tri mimoriadne dôležité substancie, zohrávajú kľúčovú úlohu. Je veľmi pravdepodobné, že v priebehu trénovanosti dochádza k úbytku tukového vankúša a k nárastu svalovej hmoty práve vďaka ich pôsobeniu v organizme.
VÝSLEDKY, DISKUSIA A ZÁVER V našej práci chceme na základe dosiahnutých výsledkov poukázať na významnú úlohu telesnej aktivity v hektickej, uponáhľanej a pretechnizovanej civilizácii. Telesná aktivita a nie inaktivita, zohráva kľúčovú úlohu v prevencii civilizačných ochorení, najmä srdcovocievnych chorôb a ochorení pohybového systému. Výsledky, ktoré sme dosiahli, porovnávajú kontrolnú skupinu so skupinami ovplyvnených
73
M. Albert et al. - Sledovanie jednotlivých parametrov ako ukazovateľov trénovanosti ...
¾
Na základe nami získaných výsledkov demonštrujeme, že sme pri sledovaní výkonnosti dosiahli najlepšie výsledky v skupine, ktorá užívala kreatín monohydrát s glukózou. V tejto skupine, pri súčte maximálnych výkonov, došlo k najvýraznejšiemu nárastu sily, a pri súčte maximálnych hodnôt sme zistili najvýraznejšie zväčšenie svalových objemov. Podobne aj v skupine ovplyvnenej srvátkou s glukózou sme zistili najvýraznejšie zníženie telesnej hmotnosti pri najvýraznejšom znížení telového tuku. Súčasne sme zaznamenali najväčší úbytok obvodu pásu a priemerný najväčší nárast sily. U kontrolnej skupiny (bežný sacharidovoproteínový nápoj) sme zistili iba najväčší nárast sily jednotlivca v drepe. Na základe nami dosiahnutých výsledkov môžeme konštatovať, že: ¾ kombináciu kreatín monohydrát s glukózou je optimálne podávať cvičencom v objemovej fáze tréningu;
zatiaľ čo kombinácia srvátka s glukózou je vysoko odporúčaná pri tréningu zameranom na redukciu telového tuku, a teda na formovanie postavy.
Nami použité prípravky sú absolútne bezpečné, nenávykové a nemajú za následok poškodenie ľudského organizmu a nemenili študované laboratórne ukazovatele.
LITERATÚRA Egnerová A., Guliš G. 2001: Epidemiológia neinfekčných chorôb. SAP, 129 Fořt P. 1996: Výživa nejen pro kulturisty. Svět kulturistiky, 253 Fořt P. 1998: Výživa (hlavně) pro kulturistiku a fitness. Svět kulturistiky, 151 Hamar D., Lipková J. 1996: Fyziológia telesných cvičení. UK Bratislava, 176 Street C. 2003: Jak působí kreatin? In: Muscle&Fitness CS edition, 7/2003, 55
__________________________________________________________________________________________ Adresa: Novotný Jozef, Trnavská univerzita, Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce, katedra klinických oborov, Univerzitné námestie 1, 918 43 Trnava __________________________________________________________________________________________
74
Jiří Patočka et al. – Neletální chemické zbraně
Kontakt 6: 70 - 143, 2004 ISSN 1212-4117
SOUBORNÉ ČLÁNKY Neletální chemické zbraně Non-Lethal Chemical Weapons Jiří Patočka 1,2, Jiří Bajgar 1, Jiří Cabal 1, Josef Fusek 1, Ladislav Středa 3 1
Vojenská lékařská akademie, katedra toxikologie, Hradec Králové Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra radiologie a toxikologie 3 Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Odbor pro kontrolu zákazu chemických a biologických zbraní, Praha. 2
Summary The category of weapons, designated as"non-lethal" is of great military importance. These weapons are also classified as "less-than-lethal" or "less-lethal" by law enforcement experts. National security experts consider these weapons increasingly important in the post-Cold War era. This type of weapons is not quite new. It has been used throughout the history. Unlike conventional lethal weapons that destroy their targets principally through blast, penetration and fragmentation, non-lethal weapons have relatively reversible effects on personnel and material. The importance of these weapons is increasing and military strategists are expecting that the most of war conflicts in 21st century will be solved using non-lethal weapons. Non-lethal weapons can act on several physical, chemical and biological principles. This paper is addicted to toxic chemicals that can be used for military or terrorist purposes only. Keywords: Chemical weapons – non-lethal-weapons - calmatives – Chemical Weapons Convention Souhrn Kategorie zbraní, označovaných jako „neletální“, má velký vojenský význam. Tyto zbraně jsou některými právními experty označovány jako „méně než letální“ nebo „méně letální“. Experti na národní bezpečnost se domnívají, že jejich význam po ukončení studené války se stále zvyšuje. Neletální zbraně však nejsou zcela nové, v minulosti již byly používány. Na rozdíl od konvenčních smrtících zbraní, které ničí cíle výbuchem, průstřelem a roztrháním, mají neletální zbraně relativně reversibilní účinek na osoby i materiál. Tento typ zbraní nabývá na významu a někteří vojenští stratégové se domnívají, že většina válečných konfliktů 21. století bude řešena za pomocí neletálních zbraní. Neletální zbraně mohou fungovat na různých fyzikálních, chemických a biologických principech. Tento článek je věnován jenom toxickým chemickým látkám, které mohou být využity pro vojenské nebo teroristické účely. Klíčová slova: Chemické zbraně – neletální zbraně - kalmativa - Úmluva o zákazu chemických zbraní
Chemické zbraně, tj. zbraně způsobující ztráty na živé síle díky jejich toxickým nebo jinak fyziologicky aktivním účinkům, patří vzhledem ke své vysoké bojové účinnosti a rozsáhlým prostorovým účinkům mezi druhy zbraní hromadného ničení. Jejich rozvoj byl zahájen počátkem minulého století a na bojištích 1. světové války již byly nasazeny v masovém měřítku. Do té
doby prakticky neznámý druh zbraně přinesl nesmírné utrpení statisícům lidí a zcela nový druh válečných poranění. Vojenští lékaři byli nuceni ošetřovat zranění, se kterými se dosud nikdy nesetkali. Změnil se profil válečných ztrát. Bojiště 1. světové války se stala obrovskou zkušební laboratoří, kde pokusnými objekty byli lidé. Celkově bylo použito kolem 45 druhů různých
75
Jiří Patočka et al. – Neletální chemické zbraně
Současná mezinárodní legislativa tedy zakazuje vývoj, výrobu, hromadění a používání toxických chemických látek pro válečné účely a nařizuje likvidaci již vyrobených chemických zbraní (Úmluva o zákazu chemických zbraní, 1993), ale sama o sobě nemůže zabránit jejich zneužití, např. pro teroristické účely. Současně vzniká potřeba vývoje takových prostředků, které by umožnily vynutit nastolení práva a pořádku, aniž by došlo k porušení mezinárodně platných úmluv. Za jednu z alternativ se považují zbraně neletální (NonLethal Weapons), jejich potřebu deklaruje řada zemí (Dando, 1996; Coupland, 1997; NATO, 1999; Quille, 2001) a zdůvodňuje to nutností existence prostředků, kterými by mohlo být vymáháno právo a udržován pořádek. Nelze ovšem nevidět, že takové prostředky se snadno mohou dostat do nepovolaných rukou a obrátit se proti těm, kteří zákony neporušují. Žádná legislativní opatření nemohou takovým excesům zabránit, nehledě na to, že teroristé žádné zákony nedodržují. CWC je pokládána za vzorový příklad nové formy mezinárodní právní legislativy, kterou svět nutně potřebuje pro kontrolu celosvětového zbrojení. Otázkou zůstává, zda lze tento mezinárodní právní dokument aplikovat i na kontrolu šíření neletálních chemických zbraní a zda je pro tento druh zbraní všeobecně nezbytný. CWC čelí problematice zneužití neletálních chemických látek stejným způsobem, jako v případě chemických látek dvojího použití prostřednictvím kriteria všeobecného účelu (general purpose criterion) ustanoveného v článku II.1(a) a článku VI.2 CWC. Namísto zakazování určité chemické látky nebo skupiny chemických látek CWC zakazuje jednoznačně všechny toxické chemické látky pro válečné cíle a jednoznačně uvádí i výjimky, týkající se účelů, které nezakazuje. Ty zahrnují „průmyslové, zemědělské, výzkumné, lékařské, farmaceutické a jiné mírové účely…; účely přímo se vztahující k ochraně proti toxickým chemickým látkám…; vojenské účely, které nejsou spojeny s použitím chemických zbraní a nejsou závislé na použití toxických vlastností chemických látek jako metody vedení války….; vynucení dodržování zákonnosti včetně vnitrostátního potlačování nepokojů“. Toxická látka je definována v CWC jako jakákoliv chemická látka, která může poškodit živý organismus. Některé toxické látky, které byly uvažovány pro použití jako zneschopňující chemické látky, jsou dokonce toxičtější, než chemické látky vyvinuté pro letální účely v tom smyslu, že jejich extrémně malá množství jsou dostatečná pro vyvolání účinku. Např. derivát fentanylu, lofentanil, je mnohem toxičtější než nervově paralytické organofosfáty. Vyvolá anestezii v dávce 0,025 mikrogramů/kg tělesné hmotnosti, což je množství stokrát menší, než očekávaná letální dávka látky VX.
bojových chemických látek, z nichž 18 mělo smrtící a 27 dráždivé účinky. Nejnebezpečnějšími byly především chlór, fosgen, difosgen a yperit. Množství bojových chemických látek použitých oběma stranami dosáhlo 110 000 -120 000 tun. Zasaženo a intoxikováno bylo kolem 1 300 000 osob, z nichž skoro 100 000 zemřelo (Bajgar, 2002). Když válka skončila, válkou vyčerpané národy hledaly způsob, jak do budoucna takovým katastrofám zabránit. Výsledkem mezinárodních jednání byl tzv. Ženevský protokol, který zakazoval použití toxických látek ve válečných konfliktech, nezabránil však jejich dalšímu vývoji. Mezi dvěma světovými válkami se intenzivně vyhodnocovaly zkušenosti z dosavadního použití bojových chemických látek a současně se urychleně hledaly nové a účinnější látky. Probíhaly jak velké teoretické výzkumy, tak praktické laboratorní pokusy v největších chemických závodech. Prvenství v této oblasti drží koncern I. G. Farben, jehož chemik Gerhard Schrader popsal v roce 1935 při výzkumu nových insekticidů významné toxické účinky N, N-dimethylamido-fosforylfluoridu. Tímto objevem byla zahájena cesta k syntéze řady toxických organofosforových sloučenin, jako byly tabun, sarin, soman a později látka VX, které se staly obávanými nervově paralytickými látkami, mnohonásobně nebezpečnějšími než látky dřívější. Na bojištích 2. světové války nebyly naštěstí bojové chemické látky v masovějším měřítku použity. Nepodařilo se však zabránit, aby po jejím skončení dál pokračoval vývoj nových bojových chemických látek a výroba nových druhů chemických zbraní. Období „studené války“ tak bylo poznamenáno intenzivním studiem biologických účinků bojových chemických látek a vývojem nových chemických zbraní, ale také intenzivním mezinárodním jednáním o jejich zákazu. To bylo uzavřeno v září 1992 na Konferenci o odzbrojení v Ženevě, kde byla schválena definitivní podoba dokumentu, Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a o jejich zničení, při běžném používání známá spíše jako Úmluva o zákazu chemických zbraní (Chemical Weapons Convention - CWC). CWC byla otevřena k podpisu v lednu 1993 a v platnost vstoupila v dubnu 1997 po ratifikaci 65. smluvním státem. Autentické znění je v šesti jednacích jazycích OSN, tedy v arabštině, čínštině, angličtině, francouzštině, ruštině a španělštině uloženo u depozitáře CWC, kterým je generální tajemník OSN. CWC obsahuje preambuli, 24 článků a 3 přílohy, kterými jsou Příloha o chemických látkách (Annex on Chemicals) a Příloha o provádění a kontrole (Annex on Implementation and Verification) a Příloha o ochraně důvěrných informací (Annex on the Protection of Confidential Information).
76
Jiří Patočka et al. – Neletální chemické zbraně
jsou v současné době nejvýznamnější skupinou neletálních chemických látek (Hess et al., 2003). Za méně významné lze považovat lepící pěny, značkovače, či látky s odpudivým zápachem (Patočka a Fusek, 2004). Neletální chemické látky představují významný trend dalšího rozvoje chemických zbraní. O neletálních chemických zbraních se někdy hovoří jako o zbraních 21. století. Jinou skupinou perspektivních látek jsou tzv. bioregulátory (Patočka a Měrka, 2004), přirozeně se vyskytující substance, regulující v živých organismech všechny životní funkce (enzymy, hormony, neuromediátory apod). Vyznačují se vysokou biologickou aktivitou již v extrémně nízkých koncentracích. Pokud se zvýší jejich koncentrace ve tkáních nad fyziologickou hodnotu, čehož lze dosáhnout např. inhalováním aerosolu, může dojít k selhání fyziologických funkcí s fatálními následky (Kagan, 2001). Předmětem výzkumu jsou zejména látky peptidové povahy, jako např. endorfiny, neurokininy, cytokiny, endotheliny a další. V současné době probíhají v mnoha státech světa práce, zaměřené na rozvoj technologií a na hledání nových forem neletálních zbraní s širokým využitím v armádě, policii, ve speciálních a protiteroristických jednotkách.
Škála možných neletálních chemických zbraní, jejich principů a účinků, je značně široká a podrobná analýza překračuje obsah tohoto příspěvku. Technické a vojenské otázky je navíc nezbytné řešit v souvislosti s možnými limity, které z hlediska mezinárodního práva mohou použití těchto zbraní omezit, případně zakázat. V této oblasti existuje ale značný deficit z hlediska přijímaných mezinárodních právních nástrojů. Určitá omezení přináší pouze CWC. Pokud jsou prostředkem dočasného zneschopnění chemické látky, bývají označovány jako neletální chemické látky a zbraně či zbraňové systémy z nich vyrobené pak neletální chemické zbraně (Patočka a Cabal, 2003). V současné době jsou za chemické substance použitelné jako neletální chemické zbraně považovány zejména tyto skupiny látek (Lewer a Schofield, 1997): Slzotvorné látky (lakrimátory), označované též jako policejní plyny jsou řazeny mezi dráždivé bojové chemické látky. Účelem jejich použití je snížit bojeschopnost protivníka, případně ztížit protivníkovi používání ochranné masky. Vyznačují se charakteristickým dráždivým účinkem na oči, pokožku a sliznice dýchacího a zažívacího traktu. Některé dráždivé látky jsou běžně používány v řadě zemí k policejním a výcvikovým účelům (včetně testování těsnosti ochranných prostředků). Nejvýznamnějšími představiteli lakrimátorů jsou 2-chlorbenzalmalondinitril (látka CS) a dibenzo(b,f)-1,4-oxazepin (látka CR) a dnes zejména kapsaicin, 8-methyl-N-vanilyl-6-nonamid (látka OC).
LITERATURA Bajgar J. 2002: Historické aspekty používání chemických zbraní. Voj Zdrav Listy 71(4) 221-225 Coupland R.M. 1997: "Non-lethal" weapons: precipitating a new arms race. BMJ 315(7100), 72 Dando M. 1996: A New Form of Warfare - The Rise of Non-Lethal Weapons. BRASSEY´S, London-Washington Hess L., Schreiberová J., Fusek J. 2003: Zbraně, které nezabíjejí. Vesmír 82(3), 156-162 Jussilla J. 2001: Future police operations and nonlethal weapons. Med Confl Surviv 17(3), 248-259 Kagan E. 2001: Bioregulators as instruments of terror. Clin. Lab. Med. 21(3), 607-618 Lewer N., Schofield S. 1997: Non-Lethal Weapons: A Fatal Attraction – Military Strategie and Technologies for 21st Century Conflict. Zech Bath Ltd., Londres NATO Policy for Non-Lethal Weapons. NATO Press Statement, 13 October 1999 Patočka J., Cabal J. 2003: Chemické zbraně pro 21. století. Chem Listy 97(11), 1119-1120 Patočka J., Fusek J. 2004: Chemical agents and chemical terrorism. Centr Eur J Publ Health xx, (Suppl. 1), S74-S76 Patočka J., Měrka V. 2004: Bioregulators as agents of terrorism and warfare. Nederl Milit Geneesk T 57(1), 12-15
Psychicky zneschopňující látky vyvolávají poruchy vnímání a myšlení. Ovlivňují psychiku člověka a jsou označována také jako psychomimetika, halucinogeny, fantastika či psychedelika. Jsou též zneužívány jako drogy. Patří k nim např. kyselina d-lysergová a její deriváty, skopolamin, 3-chinuklidinylbenzilát (látka BZ) a další. Kalmativa představují chemicky nejednotnou skupinu látek s rozdílným mechanismem působení. Bývají též označovány jako znehybňující látky a jsou mezi ně řazena disociační anestetika (fencyklidin a ketamin), vyvolávající uklidnění a strnulost, benzodiazepiny (midazolam) způsobující otupělost, ospalost až spánek, opioidy (fentanyl, carfentanyl), které zvyšují práh pro bolest a navozují sedativně-hypnotický stav blaženého klidu, agonisté alfa 2-adrenergních receptorů, které tlumí bolest, snižují pozornost a navozují stav polobdění a konečně myorelaxancia (suxamethonium), u nichž dochází k znehybnění v důsledku poklesu svalového napětí. Kalmativa
77
Jiří Patočka et al. – Neletální chemické zbraně
Úmluva. Convention on the Prohibition of the Development, Production, Stockpiling and Use of Chemical Weapons and on their Destruction. OPCW, Paris, 1993
Quille G. 2001: The revolution in military affairs debate and non-lethal weapons. Med Confl Surviv 17(3), 207-220
__________________________________________________________________________________________ Adresa: Jiří Patočka, Vojenská lékařská akademie, katedra toxikologie, Třebešská 1575, 500 01 Hradec Králové; email:
[email protected] __________________________________________________________________________________________
78
Ivica Gulášová - Psychologický prístup a komunikácia sestry s onkologicky chorým pacientom
Kontakt 6: 70 - 143, 2004 ISSN 1212-4117
Psychologický prístup a komunikácia sestry s onkologicky chorým pacientom Psychological approach to and communication with oncological patients in nursing Ivica Gulášová Stredná zdravotnícka škola Petra Fouriera, Bratislava Trnavská univerzita – Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce
Summary In this paper the author discuss ways of dealing with disease in oncological patients and their psychological reactions to this kind of disease. Special attention is paid to individual stages of dealing with disease which such patients must go through. She stresses the importance and nevyhnutnosť of keeping the principles according to which information are being provide to patients, their family and relatives. In conclusion, the author gives the possibilities of utilisation psychotherapeutics methods as supportive tools in cure and nursing care about oncological patient. Keywords: Oncology – patient – disease – psychotherapy - psychological approach – reactions – processes picture of disease – communication - individual dealing with disease - information Súhrn Autorka približuje spôsoby prežívania ochorenia u onkologického pacienta a jeho psychické reakcie na onkologické ochorenie. Osobitnú pozornosť venuje jednotlivým štádiám prežívania choroby, ktorými onkologický pacient prechádza. Poukazuje na dôležitosť a nevyhnutnosť dodržiavania zásad týkajúcich sa poskytovania informácií onkologickému pacientovi a jeho rodine, príbuzným. V závere príspevku uvádza možnosti využitia psychoterapeutických metód ako podporných prostriedkov v liečbe a ošetrovateľskej starostlivosti o onkologicky chorého pacienta. Kľúčové slová: onkologický pacient - onkologické ochorenie – psychoterapeutia - psychologický prístup – komunikácia - psychické reakcie - prežívanie choroby - psychologický obraz choroby - informácie ÚVOD „Nikto nikdy nesmie snímať z nemocného zodpovednosť, nechať ju zvaliť na seba. Nesmie nikdy predkladať rozhodnutia alebo ich nemocnému priamo určovať.“ (V. E. Frankl, 1985) História onkológie i psychológie je relatívne krátka, asi koncom 80. rokov vznikol nový odbor – psychoonkológia. Je dokázaný vplyv psychosociálnych faktorov na vznik nádorového ochorenia, ale tieto faktory nemôžeme považovať za jednoznačné, iba za rizikové, či predisponujúce. Predpokladá sa, že psychické a sociálne stresory pôsobia najmä u disponovaných jedincov prostredníctvom neuroimúnnych mechanizmov, kde ovplyvňujú aktivitu hlavne NK buniek.
V súčasnosti sa kladie veľký dôraz na duševné zdravie, ktoré určite prispieva k úspešnosti liečby. Nemusí to byť len v rukách psychológa, ale aj niekoho, komu dôverujeme, či už je to kňaz, lekár, sestra alebo niekto z príbuzných, ktorého máme radi. Onkologické ochorenie je veľkým a obvykle nečakaným negatívnym zásahom do života nielen samotného pacienta, ale aj celej jeho rodiny. Celé sociálne prostredie onkologického
79
Ivica Gulášová - Psychologický prístup a komunikácia sestry s onkologicky chorým pacientom
pacienta je poznačené jeho zápasom s chorobou, spolu s ním prežíva nádej na vyliečenie i sklamania. Zvlášť pokiaľ ide o mladšieho pacienta, je toto prežívanie dramatickejšie. Bolo by teda veľkou chybou odizolovať pacienta od jeho príbuzných a priateľov; osobitne ak sa pacient nachádza v terminálnom štádiu jeho ochorenia, kedy prežíva najťažšie chvíle svojho života (Farkaš, Š. – Kulichová, M., 2003).
Tieto reakcie môžeme rozdeliť do piatich štádií: 1.1 Štádium šoku Ide o štádium, kedy sa pacient dozvie svoju diagnózu a o nevyhnutnosti – potrebe začať liečbu, ktorá môže trvať aj niekoľko mesiacov či rokov. Už v období pred touto fázou tuší – predvída nepriaznivé správy o svojom zdravotnom stave. Samotný šok sa prejavuje ako zľaknutie, panická reakcia, prežíva veľký smútok, sebaľútosť, beznádej. Bezprostredne nasleduje obranný mechanizmus poprenia (pacient si myslí, že ide o omyl) alebo potlačenia (nepripúšťa si chorobu, jedná ako by bol zdravý).
1. SPÔSOBY PREŽÍVANIA OCHORENIA U ONKOLOGICKÉHO PACIENTA A PSYCHOLOGICKÉ REAKCIE Typ psychickej reakcie onkologického pacienta a spôsob prežívania ochorenia závisí od viacerých faktorov: stavu vyššej nervovej sústavy, osobnostných vlastností a schopností, od hodnotovej orientácie, životného štýlu a spôsobu uspokojovania potrieb, sociálneho a citového zázemia, funkčnosti rodiny, zamestnania, spoločenského postavenia, veku chorého, od miery a rozsahu informovanosti o chorobe, dôvery k zdravotníkom a od fázy a spôsobu, akým malígne ochorenie prebieha. Psychologický proces akceptácie nevyliečiteľného ochorenia a blížiaceho sa konca, ktorý u dlhodobo chorých prebieha pozvoľna, onkologickí pacienti spravidla prežívajú intenzívnejšie a v kratšej dobe. Je to zapríčinené jednak náhlym nástupom choroby a jednak nižším vekovým priemerom, ako napríklad u kardiovaskulárnych alebo respiračných chronických ochorení. Sestra má poznať psychologické pochody, ktoré pacient prežíva v procese zmierenia sa so svojou diagnózou, má vedieť, aké prejavy správania sa a reakcie môže od pacienta v jednotlivých štádiách očakávať, a byť schopná adekvátne na ne reagovať. Onkologické ochorenie predstavuje pre človeka záťažovú situáciu, ktorá ho vyraďuje z každodennej činnosti a narúša jeho bežný spôsob života. Sprevádzané je telesnými ťažkosťami, subjektívnymi pocitmi choroby, obmedzením funkcií, sociálnymi dôsledkami, úzkostlivými obavami o to, ako sa bude onkologické ochorenie vyvíjať. Psychologický obraz choroby zahŕňa tri stránky: racionálne postoje – presvedčenie, predsudky, informácie o chorobe; citovo-motivačnú stránku – emócie, afekty, úzkosť, hodnotovú orientáciu, zmysel existencie; a oblasť správania – adekvátny, racionálny postoj k chorobe a neadekvátne, neprimerané správanie sa. Subjektívne prežívanie choroby je súhrn pacientových postojov, vysvetlení, túžob, želaní, emócií, ktoré vyúsťujú do konkrétnej činnosti (Kondáš, O. – Ličko, K. et al, 1973).
1.2 Štádium agresie U pacienta prevláda pocit hnevu a jeho jednanie je zamerané proti sebe alebo proti okoliu. Ústrednou sa stáva otázka: „Prečo práve ja?“, prejavuje nevľúdne, spoločensky ťažko tolerované správanie sa voči svojej rodine a zdravotníkom. Je nervózny, popudlivý, niekedy má pocit, že kvôli jeho diagnóze sú ostatní povinní akceptovať a znášať jeho správanie. Sestra má vedieť objektívne zhodnotiť situáciu pacienta. Vnútorné prijatie pravdy o sebe a o zrútení všetkých alebo aspoň mnohých plánov u pacienta vyčerpáva mnoho energie, takže často nie je schopný korigovať svoje správanie. Bolo by nerozumné karhať pacienta, vyčítať mu jeho postoj, reakcie a správanie, resp. usmerňovať ho, že má svoj osud trpezlivo prijať (Haškovcová, M., 1994). Sestra oveľa skôr dosiahne pozitívnu zmenu v správaní pacienta, keď prejaví svoje pochopenie a trpezlivosť. Toto štádium nasleduje po oboznámení sa s ochorením a zahájením liečby. 1.3 Štádium vyjednávania Je to štádium charakterizované ako zbieranie síl k cieľu. Pacient komunikuje s chorobou, s osudom, predstavami a vyjednáva, žiada čas k dokončeniu svojho poslania. Môže sa obrátiť k viere, alternatívnym metódam liečby, k ľudovým liečiteľom, intenzívne oživuje nádej. Toto štádium je rôzne, veľmi závisí od miery motivácie pacienta, ktorý zhodnocuje svoj život a stavia si nový rebríček hodnôt. 1.4 Štádium depresie Týmto štádiom prejde každý pacient so závažným, život ohrozujúcim ochorením. Veľakrát sa stáva, že pomalá liečba, nepriaznivé účinky liekov či relaps ochorenia zmaria nádeje v niekoľkých vlnách, opakovane. Rezignácia môže mať podobu apatie, depresie, pocitu zbytočnosti, nezmyselnosti bytia až suicidálnych myšlienok. Je to štádium charakterizované veľkým smútkom, pocitom beznádeje, bezmocnosti, straty, stiahnutím sa do seba, stratou záujmu.
80
Ivica Gulášová - Psychologický prístup a komunikácia sestry s onkologicky chorým pacientom
Toto štádium prebieha u pacientov rozdielne a je určované predovšetkým celkovým nasmerovaním života. Inak prežívajú skutočnosť nevyliečiteľnej choroby pacienti s pocitom naplnenosti života – ani nie tak v zmysle jeho dĺžky, ako v splnení svojho poslania na zemi, inak sa zmierujú s blízkou smrťou pacienti vnútorne nespokojní, ktorým sa fyzickou bezmocnosťou stratil akýkoľvek zmysel života. U niektorých onkologických pacientov sa prejavuje retrospektíva – vracajú sa k spomienkam, niektorí pacienti prežívajú nádej na večný život (9). Niektorí autori označujú toto štádium ako štádium rezignácie.
Poskytovanie informácií je dynamický proces, nielen jednorázový akt, ktorého cieľom je nadviazať s pacientom dôveryhodný vzťah a získať ho k spolupráci a osobnej zainteresovanosti na liečbe jeho ochorenia. Východiskom a súčasne aj jednou z najdôležitejších podmienok úspechu pri liečbe a ošetrovaní pacienta je správny prístup k pacientovi. Sebalepšia sestra nedosiahne pri ošetrovaní pacienta taký úspech, aký by chcela, ak nevie s pacientom správne komunikovať, ak má slabú alebo nesprávne rozvinutú a uplatňovanú komunikáciu vo vzťahu k pacientovi i ostatným členom ošetrovateľského tímu (Gulášová, 1996).
1.5 Štádium zmierenia Ak prejde pacient všetkými horeuvedenými štádiami, tak s pomocou odborníkov je schopný dostať sa do stavu, kedy sa prebúdza z letargie a nereálnych prianí a začína sa na svoj stav pozerať reálne. Začína si uvedomovať, že s chorobou sa dá žiť, využíva obdobia bez zdravotných problémov ku kvalitnému životu. Je tiež plne a aktívne zainteresovaný na liečbe svojej choroby. Inak prebieha toto štádium u onkologických pacientov v terminálnom štádiu ochorenia. Toto štádium predstavuje ideál, ku ktorému sa citlivým prístupom usilujeme viesť všetkých nevyliečiteľne chorých pacientov v terminálnom štádiu ochorenia. Spočíva v prijatí smrti ako integrálnej súčasti života. Aby sestra mohla prispieť k dosiahnutiu tohto štádia u pacienta, musí mať sama vytvorený zrelý postoj k životu a jeho hodnotám. Na druhej strane si sestra musí uvedomiť, že napriek akejkoľvek bohatej ošetrovateľskej praxi vždy bude stáť pred smrťou ako pred tajomstvom, ktoré je pre ňu nepreniknuteľné. Je teda múdrejšie ostať v postoji sprevádzajúceho, chápajúceho poslucháča zomierajúceho pacienta, ako dávať mu duchaplné rady.
2.1 Kedy poskytovať informácie? Akonáhle je jasná diagnóza, ktorú pacientovi oznámi ošetrujúci lekár, oboznamujeme pacienta s podstatou ochorenia a so spôsobom liečby. Obyčajne sa nepýta na presnú diagnózu, ale aká je jeho prognóza, dĺžka hospitalizácie a nežiadúce účinky. Treba sa o všetkom podrobne porozprávať, ubezpečiť pacienta, že máme prostriedky na zvládnutie vedľajších účinkov. Veľmi nepríjemné je hlavne u žien vypadávanie vlasov po chemoterapii, preto ich musíme na to dopredu upozorniť, zabezpečiť im parochňu a ubezpečiť ich, že je to len dočasne, neskôr vlasy narastú. Pri chirurgických zákrokoch je nutné zaistiť kvalitné protetické pomôcky. Častým zdrojom rozporov počas komunikácie je nielen samotný nesúlad medzi tým, čo si lekár, sestra cíti a myslí, a tým čo vyjadruje, ale tiež to, ako vyjadruje informáciu a kedy. Na deformovaní procesu komunikovania sa nepodieľa len odosielateľ, ale aj prijímateľ, napr. keď sa (lekár, sestra, pacient) zaoberá v mysli niečím iným, jednoducho keď nepočúva, čo mu hovorí partner - odosielateľ informácie. Úplne alebo čiastočne sa ponorí do vlastných myšlienok, spomienok, plánov, čím sa vlastne vylúči z prijímania aktuálne odosielaných partnerových správ (lekára, sestry) (Gulášová, 2000) . Ak lekár, sestra posúdi, že pacient momentálne nie je schopný aktívne počúvať, treba rozhovor odložiť na iný, vhodnejší čas. Nie je nevyhnutné a často ani vhodné s pacientom otvárať komunikáciu v extrémnej polohe. Každé vážne oznámenie týkajúce sa diagnózy, závažnosti zdravotného stavu, alebo programu terapie patrí do kompetencie lekára (Gulášová, 2003).
2. POSKYTOVANIE INFORMÁCIÍ ONKOLOGICKÉMU PACIENTOVI Každý z nás má svoj vlastný, osobitý postoj a prístup k chorobe tak závažnej, ako je nádorové ochorenie. Spoločenské vedomie ju vníma ako ohrozenie života, pretože verejnosť je doposiaľ málo informovaná a väčšinou vidí len negatívne výsledky (Bartošíková, I., 2000). V súčasnosti sa objavuje nový prístup k pacientovi a dochádza k zmenám informovanosti o chorobe. Úplná otvorenosť je však podmienená skôr alibizmom ako snahou pomôcť psychickej odolnosti pacienta. Pokiaľ okolie (zdravotnícki pracovníci, príbuzní, priatelia ...) neposkytne akúkoľvek nádej a nehľadajú spoločne možnosti, tak pacienta len psychicky zdeptajú.
2.2 Komu poskytovať informácie? Všetkým pacientom, ktorí musia dostať individuálne poučenie o chorobe, s výnimkou ťažkých psychopatických osôb a pacientov, ktorí si informácie neprajú, ale v prípadoch, keď je poskytnutie informácií pre sestru z dôvodu zmenenej – narušenej psychiky pacienta nielenže náročné, ale sestra na to nemusí byť vždy dobre erudovaná. Pacienti s výrazne zmenenou alebo
81
Ivica Gulášová - Psychologický prístup a komunikácia sestry s onkologicky chorým pacientom
2000). Tieto uvedené fakty - príčiny nevyslovených otázok pacientov by sestry mali poznať, uvedomiť si ich, aby im vedeli predchádzať - t.j. pomôcť pacientovi k otvoreniu sa, ku komunikácii. Je to dôležité pri uvedomovaní, zvažovaní sestry ako konkrétnemu pacientovi poskytnúť informácie. Pacient potrebuje a očakáva od sestry predovšetkým jej profesionálnu účasť. Môže mu ju poskytnúť napr. opakovanými vyjadreniami: „Rozumiem Vám, nie je to ľahké“. Nie je vhodné za každú cenu hľadať riešenie, bolo by to násilné. Sestra môže priznať, že ani ona nevie, čo by v takej situácii robila. Jej pomoc bude tým efektívnejšia, čím viacej bude dávať najavo, že pacienta rešpektuje ako zrelého dospelého človeka a že verí, že riešenie svojich problémov nakoniec nájde (Gulášová, 2003).
narušenou psychikou patria do rúk odborníkov – psychológa či psychiatra. Môže sa stať, že sestra v snahe pomôcť spôsobí pacientovi psychické iatrogénne poškodenie. Sestra je informovaná o všetkom možnom má dobrú erudíciu, vie veľa o chorobách a hlavne o ošetrovaní, učí sa chápať a realizovať ošetrovateľský proces u pacienta, ale pomerne málo vie o konkrétnom chorom človeku pacientovi. O tom, ako sa má pacient vysporiadať so svojou situáciou a ako môže začleniť svoju chorobu do svojho života, mu obyčajne, až na malé výnimky, nikto nič nepovie. Na druhej strane treba konštatovať, že sa nezmenila iba sestra, ale aj pacient (teda ten, komu sa informácie poskytujú) (Gulášová, 2000). Informácie o ošetrovateľských stratégiách na podporu kvality života treba zamerať nielen na pacienta s onkologickým ochorením, ale aj na jeho rodinu.
2.4 Desatoro zásad o spôsobe poskytovania informácií: 1. Informovať o podstate choroby všetkých chorých s malígnym ochorením, ale diferencovane čo do obsahu, tak spôsobu poskytovania informácií. 2. Plné znenie diagnózy hovorí lekár alebo psychológ v prípade priamej otázky pacienta, nikdy nie spontánne. 3. Vždy zdôrazňujeme možnosť liečiteľnosti choroby, nesľubujeme však vyliečenie. 4. S podstatou ochorenia, vyšetrovacími a terapeutickými postupmi je pacient oboznámený ešte pred prvou aplikáciou liečby. 5. Informácie získava najskôr pacient, potom rodina. 6. Pacient sám rozhoduje o tom, koho z rodiny informovať, kedy a do akej miery. 7. Informácie o ochorení a terapii je potrebné podávať opakovane, nestačí jednorázový rozhovor. 8. Nezabúdať, že pozornosť a čas treba venovať aj nepriamo avízovaným otázkam. Jednotnú informovanosť zaistíme dôsledným odovzdávaním informácií medzi personálom navzájom a zápisom do zdravotnej dokumentácie, vrátane prepúšťacej správy. 9. Zásadne nehovoríme pacientovi konkrétne časové údaje o dĺžke života či pravdepodobnom dátume smrti. 10. Pacientovi nikdy neberieme nádej.
2.3 Ako poskytovať informácie? Tak, aby im každý porozumel, opakovane a prispôsobiť ich osobnosti pacienta. Treba si získať dôveru, byť empatický, vedieť počúvať a udržiavať komunikáciu s rešpektovaním pacienta ako rovnocenného partnera. U onkologického pacienta treba dodržiavať určité pravidlá, podporovať jeho osobnú zaangažovanosť v rámci liečebného procesu, treba mu vysvetliť určité nevyhnutné zmeny jeho životného štýlu. Pacient si musí sám zvoliť osobnú stratégiu vyrovnania sa s chorobou, zodpovedá za svoj vnútorný psychický život a životný štýl. Zdravotníci môžu byť len poradcovia v snahe o zachovanie čo najlepšej kvality života. V rámci psychologickej pomoci onkologicky chorým sa musia zdravotníci naučiť správne komunikovať. Je nutné rešpektovať a tolerovať názory a priania pacientov, aj keď s nimi nesúhlasíme. Polopravdivé informácie a nezáväzné odpovede môžu síce v danej chvíli sestre uľahčiť prácu, no u pacienta môžu vyvolať strach alebo nerealistické očakávania a pacienti s onkologickým ochorením môžu upadať do pasivity a závislosti. Ak sestra poskytuje radu, musí mať istotu, že ju pacient príjme. Fakt, že vo vzťahu zdravotnícky pracovník (lekár, sestra) - pacient sú nedostatky svedčí, že existujú tzv. nevyslovené otázky pacientov, pričom oba subjekty majú na tom svoj podiel. Najčastejšie príčiny, prečo pacienti nevyslovia, netlmočia svoje otázky sestre, sú: - strach pacienta, že sestru príliš zaťažuje, - strach pacienta z obsahu otázky, - strach pacienta z odpovede, z holej pravdy, - nedostatok dôvery pacienta voči sestre. Mnohí pacienti si netrúfajú vysloviť niektoré otázky, lebo si jednoducho myslia, že ich požiadavka na sestru je neadekvátna (Gulášova,
Najväčší význam pri redukovaní strachu má okrem chápavého prístupu k pacientovi dostatočná informovanosť pacienta. V jednom z mojich prieskumov, v ktorých som zisťovala potreby, priania a obavy pacientov pripútaných na posteľ, mi pacienti uvádzali potrebu informovanosti, dostatočné poučenie pacientov zdravotníkmi o chorobe a liečbe (29 pacientov zo 77 pacientov),
82
Ivica Gulášová - Psychologický prístup a komunikácia sestry s onkologicky chorým pacientom
a zdôveria sa jej so svojím prežívaním, má ich pozorne vypočuť − k vyrovnanosti a duševnej pohode pacienta veľmi prispieva usporiadanie narušených príbuzenských alebo iných vzťahov. Pokiaľ sa pacient sestre zverí s problémami v tejto oblasti, sestra môže po starostlivom zvážení osloviť príbuzných a navrhnúť im, aby si, ak je to možné, vysporiadali vzťahy s pacientom (s ich príbuzným, resp. členom rodiny).
potreba mať sa komu zveriť so svojimi starosťami, vyrozprávať sa, poskytnutie útechy v starostiach (54 pacientov zo 77 pacientov) - tj. počúvanie (Gulášová, 1997). Ďalším momentom, ktorého sa pacient obáva, je únik informácií o jeho osobe, osobných údajoch, zdravotnom stave a nedostatok súkromia. Hneď pri prvom rozhovore s onkologickým pacientom je nevyhnutné ubezpečiť ho, že všetky informácie týkajúce sa jeho zdravotného stavu sú dôverné a nebudú nikomu poskytnuté, ak sám pacient na to nedá súhlas. Týka sa to aj poskytovania informácií príbuzným onkologického pacienta. Mimoriadne závažným faktom, ktorému treba venovať zvýšenú pozornosť od prvého okamihu kontaktu s pacientom, je bolesť. Nesmie sa zabúdať na to, že medzi psychologické faktory, ktoré zvyšujú citlivosť na bolesť, patrí hlavne strach. Strach z onkologickej diagnózy, z prognózy onkologického ochorenia, z neznámych vyšetrení, liečebných zákrokov, z hospitalizácie. Medzi strachom a bolesťou je priama závislosť. Čím väčší má pacient strach, tým je jeho znášanie bolesti ťažšie a náročnejšie. Z uvedeného aspektu by sme sa mali snažiť znížiť alebo odstrániť u pacienta neprimeraný, škodlivý, rizikový strach už pri prvom kontakte s ním. Ak pacient pochopí zmenenú situáciu a chce sa čo najskôr dostať do pôvodného zdravotného i duševného stavu, musí sa prispôsobiť (inak je to v prípade nezáujmu pacienta a jeho neprispôsobení sa). Prostredie, v ktorom sa pacient ocitol, je relatívne „ochudobnené“, nemá na blízku to, čo by si prial a tých, ktorých by si prial mať. Je pripútaný na posteľ a neustále ho priťahuje jedna téma: jeho zdravotný stav. Aktivita ľudí okolo - zdravotníkov, rodiny, blízkych a priateľov sa zameriava na jeho osobu. Aktérom činnosti a rozličného diania je neraz niekto iný, a nie sám pacient (Gulášová, 1997). A práve preto si vyžaduje zvýšenú pozornosť sestry, jej čas a ochotu komunikovať s ním, vrátane načúvania jeho ťažkostiam. Zásady, ktoré by mala dodržiavať sestra v komunikácii s príbuznými a blízkymi onkologického pacienta: − sestra má umožniť osobný, prípadne telefonický kontakt pacienta s príbuznými, prípadne s inými osobami, ktoré pozitívne vplývajú na jeho psychický stav, vždy, keď to neprekáža organizácii práce na oddelení − pokiaľ sestra vypozoruje, že návštevy negatívne vplývajú na stav pacienta, prípadne si ich pacient neželá, môže po porade s lekárom príbuzných taktne upozorniť, aby zvážili svoj postoj − sestra má dbať na to, aby návštevy pacienta nerušili nadmieru ostatných pacientov − sestra má citlivým a taktným prístupom k príbuzným pacienta prejaviť svoje spolucítenie s nimi. Pokiaľ jej prejavia dôveru
3. PSYCHOTERAPEUTICKÉ METÓDY Úlohou sestry je i jej spoluúčasť v procese psychoterapie onkologického pacienta, či už nepriamou alebo priamou formou. Z toho dôvodu sestra pracujúca na onkologickom oddelení musí poznať základné psychoterapeutické metódy, ktoré sa v liečbe onkologických pacientov používajú, poznať ich základné princípy, ich priebeh, výhody, nevýhody, aby vedela na ne pacienta spolu s lekárom dostatočne pripraviť, čím ho získa k jeho vyššej aktivite, angažovanosti, teda k lepšej spolupráci pri ich aplikácii. Cieľom psychologického pôsobenia (psychoterapie) na pacienta je pomôcť mu adaptovať sa na zmenenú situáciu, aby sa nepodal chorobe, ani sa pasívne neodovzdal do rúk lekára či osudu, ale dosiahol vedomú a aktívnu spoluprácu, vôľu a vieru v uzdravenie a v prekonanie ťažkostí (Greisinger, J. – Jobánková, M. et al, 1990). Môžeme použiť všetky metódy, ktoré nám ponúka psychoterapia. Významné pre výber metódy je rešpektovanie osobnosti a názorovej orientácie chorého. K činiteľom, ktoré sa premietajú všetkými terapeutickými metódami a prístupmi patrí predovšetkým terapeutický vzťah, špecificky kladný a chápajúci vzťah medzi terapeutom a pacientom. Ďalej má v terapeutických prístupoch a metódach značný význam neverbálna komunikácia, doplňujúca a podporujúca verbálnu komunikáciu. Neverbálna komunikácia nám môže veľa povedať o skutočných vzťahoch medzi ľuďmi, pretože nebýva pod voľnou kontrolou. Neverbálna sociálna komunikácia je odovzdávanie vzájomných vzťahov a pocitov mimorečovými prostriedkami, napr. pohľadom, postojom, mimikou, gestikuláciou, pohybom, vzdialenosťou atď. (Radimský et al., 1977). Od zdravotníckych pracovníkov sa očakáva, že budú pripravení aj v oblasti psychosociálnej, v oblasti psychologického prístupu k pacientovi, že budú dobre rozumieť neverbálnej komunikácii „budú ju vedieť čítať“, a tak lepšie porozumejú pocitom, prianiam a obavám pacientom. Psychoterapia v onkológii najčastejšie využíva metódy racionálnej a kognitívnej psychoterapie. Racionálna psychoterapia je najbežnejšia psychoterapeutická metóda na oddeleniach somatických ochorení. Má tú výhodu,
83
Ivica Gulášová - Psychologický prístup a komunikácia sestry s onkologicky chorým pacientom
2.
že je časovo úsporná, a možno ju teda v obmedzenej miere poskytnúť každému pacientovi. Apeluje na rozum a logiku pacienta formami explikácie a klarifikácie, persuázie, reorientácie a psychagogiky. Explikácia a klarifikácia znamená vysvetlenie a objasnenie charakteru choroby (v takom rozsahu, ako uznáme za vhodné), vysvetlenie a zdôvodnenie liečebných postupov a jasné vyjadrenie požiadaviek, ktoré máme na pacienta v zmysle jeho ďalšej spolupráce. Persuázia je presvedčovanie pacienta o potrebe, aby sa podriadil navrhnutým liečebným postupom, o nevyhnutnosti zľaviť zo svojich životných požiadaviek a prijať nový životný program. Reorientácia znamená zmenu pacientovej hierarchie hodnôt, upustenie od maximalistických očakávaní života bez prekážok. Psychagogika je komplexnejšie vedenie a usmeňovanie pacienta, akési doplnenie jeho doterajšieho učenia, aby totiž prijal a pochopil nové skúsenosti vyplývajúce z jeho ochorenia. V procese kognitívnej psychoterapie sa koriguje navyknutné nesprávne - chybné myslenie a predpokladá, že to zákonite povedie k odstráneniu emočnej poruchy. Využitie kognitívnej psychoterapie je vhodné pri podpornej liečbe emočných porúch (napr. v štádiu šoku, po oznámení diagnózy) predovšetkým depresie, ale i úzkosť, strach, niektoré myšlienky. Tento prístup umožňuje pacientovi, aby prestal na seba pozerať ako na bezmocného človeka. Cieľom je priviesť ho k tomu, že sa môže aktívne podieľať na svojom liečení i tým, že sa odnaučí nesprávne myslieť. Beck zaviedol do svojej terapie pojem „automatické myšlienky“. Tieto myšlienky sa podľa neho objavujú automaticky a extrémne rýchle ešte pred pocitom negatívnej emócie ako prvú a (prioritu) týchto myšlienok si vôbec neuvedomuje. Lekár ani sestra tento názov pacientovi nevyhovárajú, nenegujú, ale konfrontujú jeho premisy s realitou (Beck, 1979). Úlohou sestry je pripraviť pacienta k otvoreniu sa, pozorovať emočné reakcie a správanie sa pacienta a výsledky svojich pozorovaní hlásiť lekárovi a písomne zaznamenávať. V rámci psychologického prístupu k onkologickému pacientovi, je potrebná, neodmysliteľná empatická psychoterapia. Empatická psychoterapia je predovšetkým ochota ku kontaktu s pacientom a ochota načúvať mu. To je možné len ak rešpektujeme pacienta ako plnohodnotnú osobnosť, a pristupujeme k nemu s úctou. Neznamená to, že s ním musíme so všetkým súhlasiť, ale máme ho prijímať bez predsudkov. Lekár i sestra pri empatickej psychoterapii prejavujú tri základné úrovne vzťahu k pacientovi: 1. pozitívne hodnotenie pacienta a emočná vrelosť,
3.
vciťujúce porozumenie vnútornému svetu pacienta (dôležité je dať mu to aj najavo na verbálnej i neverbálnej úrovni), kongruencia - zhoda medzi tým, čo lekár a sestra hovorí a čo si myslí (Dostálová, 1986)
Najčastejšími psychoterapeutickými metódami sú relaxačné techniky. Cieľom je uvoľniť svalové a psychické napätie a ukľudniť reaktivitu vyššej nervovej sústavy (Skála, J. et al, 1989). Pri nácviku relaxačných techník treba rátať s tým, že väčšina ľudí nevie správne relaxovať a nevie dobre rozoznávať ani rozdiely medzi pocitmi svalového napätia a uvoľnenia. Všetky relaxačné cvičenia začínajú chvíľkou kľudu, trvajú 2-4 minúty s postupným zatváraním očí. Prvou úlohou je naučiť rozlišovať u pacienta pocit napätia a relaxáciu vo svaloch, čo sa skúša najskôr v rôznych svalových skupinách končatín. Progresívna relaxácia podľa Jacobsona síce nepracuje s kontrolou dychu, ale všíma si napätie dýchacích svalov pri vdychu a ich uvoľnenie pri výdychu. Najskôr to pacient môže skúsiť, pri hlbokom dýchaní, potom je schopný vnímať jemné zmeny i pri normálnom dýchaní. Podľa Jacobsona je nervozita vytváraná z rôznych pocitov neusporiadanej tenzie. Častou chybou pacientov začiatočníkov býva veľké úsilie, ktoré venujú relaxácii, a ktoré relaxáciu narušuje. Akonáhle sa v priebehu relaxácie objaví nepríjemný pocit, znamená to, že cvičenie nie je dobre prevádzané, že niektoré svalové napätie stále pretrváva. Ak sa nedarí dosiahnuť uvoľnenie, je lepšie cvičenie prerušiť a skúsiť to na druhý deň. Do tohoto cvičenia nepatrí vyvolávanie žiadnych nereálnych či nedefinovateľných pocitov (Rattner, 2001). Jednou z relaxačných techník vhodných v psychoterapii pacientov s onkologickým ochorením je nácvik autogénneho tréningu. Pri autogénnom tréningu sa využívajú jóginské autosugestívne prvky a niektoré poznatky z hypnózy. Prednosťou autogénneho tréningu pri pravidelnom prevádzaní je, že ovplyvňuje príznaky telesnej i duševnej tenzie a odstraňuje nekľud. Autosugestívnou cestou možno upravovať orgánové funkcie a nežiadúce psychické stavy a správanie (napr. fòbie, trému). Neodstraňuje však príčinu choroby. Predpokladom úspešného nácviku autogénneho tréningu sú dve základné požiadavky: schopnosť relaxácie a schopnosť koncentrácie. I dobrá predstavivosť napomáha rýchlejšiemu nácviku. Cvičenie sa má opakovať 3x denne asi po 10 minútach. Autogénny tréning má nižší a vyšší stupeň (Kratochvíl, 1997). Nižší stupeň autogénneho tréningu zahrňuje štandardné cvičenia, pri ktorých sa pacient sústreďuje na šesť základných telesných pocitov: pocit ťažoby, pocit tepla, kľudný dych, tep srdca, tepla v nadbrušku, chlad na čele. Zvládnutie celého
84
Ivica Gulášová - Psychologický prístup a komunikácia sestry s onkologicky chorým pacientom
Málo lekárov a sestier využíva silu sugescie v bdelom stave zámerne premyslenou prípravou, s cieľom, aby žiadúci efekt bol čo najpôsobivejší. Sugestívny moment sa uplatňuje tiež v placebo efekte - napr. viera v neobyčajné pôsobenie nejakého lieku samo osebe môže u pacienta vyvolať pocit subjektívneho zlepšenia. Aby sa tento stav u pacienta dosiahol, musia si lekár či sestra osvojiť základné oblasti komunikácie s pacientom a správania sa k pacientovi. Spôsob akým sestra pôsobí na pacienta - napr. pri podávaní lieku, injekcie má dôležitý vplyv na “uverenie efektívnosti a správnosti liečby” u daného pacienta. Pri navodzovaní hypnózy sa používajú dva postupy: • metóda uspávajúca, • metóda stupňovania náročnosti bdelých sugescií. Po ukončení hypnózy je potrebné navodený stav riadne odsugerovať a sugescie, ktoré nemajú pretrvávať, zrušiť. Na úroveň hypnability pacienta vplývajú tri faktory: • osoba hypnotizéra, • hypnotizačná technika • situácia pri hypnóze, hypnotizovaná osoba.
nižšieho stupňa autogénneho tréningu trvá asi tri mesiace. Potom sa pre pacienta vytvárajú individuálne formulky podľa jeho nedostatkov a potrieb. Formulky - vyjadrenia majú byť kladné, krátke a jasné - teda nie „ nie som unavený” , ale „som svieži, čulý“ alebo nie „nemám trému“ ale „som si istý“ apod. (Dostálová, 1987). Využitie vyššieho stupňa autogénneho tréningu predpokladá zvládnutie nižšieho stupňa. Je rozdelený do siedmich položiek: ¾ prvé cvičenie zahrňuje predstavy farieb, ¾ druhé cvičenie učí predstavám konkrétnych predmetov, ¾ v treťom cvičení pacient uvažuje o abstraktných hodnotách, ¾ štvrté cvičenie sa zaoberá tvorbou charakteru, ¾ piate a šieste cvičenie predstavuje prežívanie témy: „cesta na morské dno“ a „cesta na horský vrchol, ¾ v siedmom cvičení je možné, aby si pacient voľne vybral predstavu. Cvičí sa napätie a uvoľnenie svalov, dokiaľ to pacient nezvládne. Až keď pacient pochopí, o čo ide pri relaxácii, skúša sústredenie v kľudnej polohe na myšlienku: „Som úplne kľudný“. Je potrebné, aby tento kľud prežíval a úplne sa mu celý oddal. Až potom má význam začať s vlastným cvičením. Pozitívne mentálne predstavy je možné využiť pri odstraňovaní bolesti, strachu z návratu ochorenia. Sugestívnymi metódami, autohypnózou a heterosugesciou, môžeme dobre ovplyvniť bolesť, nevoľnosť a zvracanie. Sugescia je proces, pri ktorom sa nekriticky prijímajú myšlienky, ktoré sú podávané buď verbálne (logickými významami slov), extraverbálne (implikovanými významami slov), alebo neverbálne (gestami, výrazom tváre, postojom atď.). Podstatným faktorom, ktorý sugesciu uľahčuje, alebo jej bráni, je kladný alebo záporný postoj, ktorý k nej prijímajúci subjekt zaujíma, podľa toho, aký citový náboj pre neho má informácia. Ďalej sa na účinnosti sugescie podieľa i úroveň autority, ktorá správu vysiela. Sestry by si v tomto ohľade mali uvedomiť, že autoritatívnosť obsahu sugescie je podmienená nielen osobou sugestora, ale i formou jeho vyjadrenia a spôsobom jej podania. Sugestibilita je miera v akej sugescii podlieha (Kratochvíl, 1997). Prijatie sugescie u pacienta je ovplyvnené tiež logickou pravdepodobnosťou sugescie, ktorá podlieha hodnotiacemu súdu príjemcu. Napr. bdelá sugescia je obsiahnutá v anamnestickom rozhovore a kombinuje sa s racionálnou psychoterapiou. Je to naučená forma jednania s pacientom (prístupu k pacientovi, ktorá prebieha spontánne, bez toho že sa na to lekár nejako špeciálne vedome pripravuje) a miera, s akou ju používa závisí ako na osobnosti pacienta, tak i na osobnosti lekára. Sugescia sa podieľa na integrácii psychického stavu pacienta, čo môže priaznivo ovplyvniť i somatický stav.
Pri cytostatickej liečbe sú dobré skúsenosti s muzikoterapiou. Mentálne funkcie onkologického pacienta je možné rozvíjať a zdokonaľovať meditáciou. Podstatou meditačných techník je jemná manipulácia s ľudským vedomím, ktorou sa snažíme navodzovať lepšie využitie mentálnych rezerv, o lepšie vzájomné prepojenie funkcií vyššej nervovej činnosti. Dobré výsledky prináša jóga a čo najdlhšie zachovanie spoločenských aktivít. Vhodnou metódou navodzovania relaxácie u onkologických pacientov je jóganidra alebo jógický spánok. Cieľom jógy je integrácia osobnosti pacienta na úrovni telesnej, intelektuálnej a emočnej. Jóga umožňuje - prináša pacientovi potenciáciu ľudských schopností a odpútanie sa od konzumného životného zamerania, podporuje ľudskú vzájomnosť a verí v reálnosť pozitívneho rozvoja človeka. Pozitívne vplýva činnostná – pracovná terapia aj účasť na klubovej činnosti zameranej na jednotlivé ochorenia (Honzák, R., 1995). Vhodné je i zapojenie pacienta do rôznych typov skupín napr.: rehabilitačné krúžky, podporné skupiny. ZÁVER Každé závažné ochorenie vyvoláva u človeka psychickú odozvu rôznej intenzity a rôzneho charakteru. Choroba prináša pre pacienta – zvlášť s onkologickým ochorením – neraz výrazné zmeny
85
Ivica Gulášová - Psychologický prístup a komunikácia sestry s onkologicky chorým pacientom
veľakrát mu to pomôže, ale treba sa snažiť upriamiť jeho myseľ aj na iné veci, zapájať ho do rôznych aktivít v rodine, ale aj mimo nej. Ak sa pacient dostane do fázy ochorenia, kedy nie je možné vyliečenie, umožniť mu čo najkratší pobyt v nemocnici a dôstojné dožitie v kruhu rodiny. Psychologický prístup je nevyhnutný nielen u pacienta, ale aj u príbuzných. Treba im citlivo vysvetliť, čo ich čaká, ako môžu správne pomôcť, prípadne na koho sa môžu obrátiť. Verím, že veľa pomôže i viera v Boha, ktorá dá ich utrpeniu vyšší zmysel
i v sociálnej oblasti jeho života. Prináša zmenu kvality života. Tieto zmeny sa prenášajú aj do psychických vzťahov medzi ním a okolím. Najvýraznejším zásahom do psychiky sú okolnosti, keď pred chorobou zastával význačné miesto v spoločnosti, najmä u dominantných mužov. Každý zdravý človek by si mal uvedomiť, že sám sa raz môže ocitnúť v takejto situácii, a podľa toho musí aj konať. Pacient s onkologickým ochorením potrebuje predovšetkým podporu svojej rodiny, citlivý a chápavý prístup bez známok sentimentality a predimenzovanej ľútosti. Netreba sa vyhýbať rozhovorom o chorobe, A môžeme svojou láskou stále svedčiť, že láska je stále prítomná. Svojím otvoreným srdcom môžem pripomínať, že sa oplatí žiť, žiť i keď to prežívanie bude veľmi náročné (Vanier, J., 2002). LITERATÚRA
Gulášová I. 2000: Komunikácia v ošetrovateľstve. Revue ošetrovateľstva a laboratórnych metodík. roč. VI., č. 2/2000, 69-72 Gulášová I. 2003: Psychologický prístup a zásady komunikácie s umierajúcim pacientom. Revue ošetrovateľstva a laboratórnych metodík. roč. IX., č 3, 71-72 Haškovcová H. 1994: Lékařská etika, Praha, Galéna Honzák R. 1995: Strach, tréma, úzkost a jak je zvládat, Praha, Maxdorf Kondáš O., Ličko, L. et al. 1973: Psychológia pri ošetrovaní chorých, Martin, Osveta Kratochvíl S. 1997: Základy psychoterapie. Praha. Portál Radimský M. et al. 1997: Psychoterapie I., Brno, IPVZ Rattner J. 2001: Základy holistickej liečby. Bratislava. Eugenika Skála J. et al. 1989: Psychoterapie v medicínské praxi, Praha, Avicenum Vanier J. 2002: Prijať svoju ľudskosť, Bratislava, Serafín http://hospice.cz/index.shtm.top
Bartošíková I. 2000: Kapitoly z psychologie pro zdravotnické pracovníky, Brno, IPV PZ Beck A. T. 1979: Cognitive therapy and the emotional disorders. New York, New American Liberary Dostálová O. 1986: Psychoterapeutické přístupy k onkologickým chorým. Praha. Avicenum Farkaš Š., Kulichová M. 2003: Terminálna starostlivosť, ACHB PKL, Martin Frankl V. E. 1983: Der Mensch auf der Suche nach Sinn. Freiburg, Breisgau, Herder Greisinger J., Jobánková M. et al. 1990: Základy psychológie pre SZP, Martin, Osveta Gulášová I. 1996: Rozvoj komunikačných a sociálnych schopností na hodinách psychológie na Strednej zdravotníckej škole MUDr. I. Hálka. Revue ošetrovateľstva a laboratórnych metodík, roč. II, č. 1/1996, 25-28 Gulášová I. 1977: Potreby, priania a obavy pacientov pripútaných na posteľ. Revue ošetrovateľstva a laboratórnych metodík, roč. III., č. 1/1977, 10-11 Gulášová I. 2000: Nevyslovené otázky pacientov. Revue ošetrovateľstva a laboratórnych metodík. roč. VI., č. 4/2000, 139-142
__________________________________________________________________________________________ Adresa: Ivica Gulášová, Narcisová 40, 821 01 Bratislava, tel 0903/139645, e-mail:
[email protected] __________________________________________________________________________________________
86
Josef Dolista – Odpovědnost za lidský život
Kontakt 6: 70 - 143, 2004 ISSN 1212-4117
Odpovědnost za lidský život Responsibility for human life Josef Dolista Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta
Summary The author is trying to realize human life from the philosophical and ethical points of view as a value, which rests the right on dignified treatment with the man since his conception until the end. Respect to lives of the others means an obvious challenge to mutuality and co-living. The author makes a reference to discussed problems that relate to giving the human life, its varid ways, and interruption. At the end of the article, the author deals with moral assessment of a suicide and murder. Keywords: Value of human life – giving life – origin of genotype – abortion – actions against human life Souhrn Autor se pokouší z filosofického a etického pohledu pochopit lidský život jako hodnotu, která zakládá právo na důstojné zacházení s člověkem od jeho početí až po jeho konec. Úcta k životu druhých je zřejmou výzvou pro vzájemnost a spolužití. Autor poukazuje na diskutovanou problematiku, která se týká předávání lidského života, jeho různých způsobů, a interupce. Závěrem článku se dotýká mravního hodnocení sebevraždy a vraždy. Klíčová slova: Hodnota lidského života – předávání života – původ genotypu - potrat – činy proti lidskému životu války. Proto odpovědnost za zdraví a život se stává záležitostí biologů, ekologů, také politiků, ale nakonec všech lidí. Filosofická etika a bioetika si má proto všímat co nejširších souvislostí a hledat odpovědi na otázky, které se ukrývají u kořenů lidského života, musí hledat odpovědi po smyslu lidské existence, po hierarchii hodnot, po vztahu jedince a společnosti, důstojnosti osoby a jejích základních právech. Rozvoj a ochrana života, zdraví a uzdravování, smrt a umírání jsou témata, která podněcují společenskou odpovědnost. Bioetika je ve všech svých částech výzvou pro všechny lidi, aby spolupůsobili k vytváření zdravějšího a lidštějšího světa. Objevit smysl zdraví a života a pracovat v jeho prospěch, to vyjadřuje hlubokou souvis1ost s náboženským myšlením, ale také se stavem hospodářsko-sociálního vývoje, se silou a zdravím celkové kultury a také s uznáváním autorit. Pokrok lidského života jde ruku v ruce s rozvíjením tvořivé věrnosti a svobody. Jako
ÚVOD Etika se v současnosti stala předmětem silného zájmu zvláště v medicíně. Stala se odpovědí na reálné ohrožení lidstva, na reálnou možnost rozpadu mravního řádu. V současné době není etika monopolem náboženství ani v teorii, ani v praxi. Filosofie hledá odpovědi na etické problémy se všemi, kdo jsou s to přispět k objasnění mravní problematiky - často spolu s lékaři a dalšími vědci jednotlivých existujících oborů. Současně však vzrůstá vážnost filosofické etiky, protože její vliv na praktický život je nesporný. Bioetika není jen nový název pro lékařskou etiku. Nepojednává jen o osobní odpovědnosti lékaře za zdraví a život pacienta. Technika nebývalou měrou pomáhá medicíně, ale také nastoluje nebývalé etické problémy. Kromě toho se technika stala nástrojem poškozování zdraví a ohrožuje globálně život, a to nejen v podobě
87
Josef Dolista – Odpovědnost za lidský život
se o skutečně 1idský život, vyznačující se dynamikou sebetranscendence, jež předchází lidskému zrání. Fi1osofie i teologie minulých dob mluvily o počátku individuálního lidského bytí jako o „oduševnění“. Mnozí se přitom domnívali, že duše přistupuje k tělesnému substrátu zvenčí, samozřejmě shůry. Oduševněním se myslel okamžik božské intervence. Albert Ve1iký byl jedním z prvních myslitelů, kdo předpokládal, že toto oduševnění spadá do okamžiku početí. Tehdy ještě nebyl znám proces splynutí gamet. Jeho velký žák Tomáš Akvinský se naproti tomu přidržel starší tradice, jež předpokládala proces postupného oduševňování, přičemž by počínající lidské individuum muselo procházet fází pouhého vegetativního života s vegetativní duší a animální fází s „duší“ společnou živočišnému světu, dokud by oduševněním nesmrtelnou duší nedosáhlo vlastní lidské fáze. Sdílel Aristotelovo mínění, že tohoto okamžiku dosáhne mužské embryo za 40 dní po početí, ženské embryo po 80 dnech. Tento názor nespočíval na vědeckých poznatcích, ale na pověrečném mínění, že žena je více než muž poznamenána živočišnou fází. Pozitivním rysem Albertova pojetí bylo zdůraznění podivuhodného vývojového procesu sebetranscendence, jež se stupňuje do jedinečné syntézy tělesné skutečnosti a nejvnitřnějšího životního principu. Jeho názor měl mocné přívržence mezi biology a teology tehdejší doby. Teprve když v r. 1827 Ernst von Baer dokázal existenci ovula a když Oskar Hertwig r. 1875 popsal a vysvětlil celý proces oplození, prosadilo se mezi filosofy a teology pojetí simultánního oduševnění v okamžiku početí. Početí je jistě počátkem individuálního lidského života. V současné době vedlo přesnější poznání embryonálního vývoje mnoho biologů a nakonec i filosofů a teologů k určité nejistotě o okamžiku, kdy lze s jistotou mluvit o lidském zárodku jako o lidské osobě, která má nárok na všechna práva lidské osoby. Nelze vyloučit, že trend ke schvalování potratu vykonal i určitý vliv na vytváření nových pojetí a teorií. Ale stojíme přece také před vědeckými fakty, které nabádají právě rozhodné obránce lidského života k opatrnosti, aby netvrdili více, než se dá vědecky doložit.
přemýšliví lidé víme, že plné realizace života dosáhne člověk a společnost jen na základě velkého úsilí a mravnosti. Věrné úsilí o kvalitu a ochranu života a zdraví, a také pokus o vysvětlování smyslu smrti a umírání je podstatná část filosofické etiky a bioetiky. Filosofické pojetí osoby nás vede logicky k tomu, abychom věnovali zvláštní pozornost mezilidským vztahům. Přitom také získáme důležitá kritéria pro základní rozhodnutí, jež se týkají zdraví a života, vyrovnání se se smrtí a umíráním. Zde se nabízí oblast, v níž se významně prověří spoluodpovědnost v tvořivé svobodě. 1. SMYSL A HODNOTA LIDSKÉHO ŽIVOTA Lidský život je neopakovatelný, proto jej lze označit posvátným. Neobjevíme a neuchováme existenciálně pravou důstojnost našeho vlastního života a svědomí bez úcty a odpovědnosti k životu a svědomí druhého. Smysl našeho života se ukazuje ve vztahu ke službě druhým lidem. Nejsme nezávislými pány vlastního života, ale spíše jeho správci. Přijmout odpovědnost za vlastní život a spoluodpovědnost za život druhých, to je nejpůvodnější význam hledání odpovědi po smyslu vlastního života. Počátek lidského života je z mnoha hledisek velkým tajemstvím. Současní vědci se shodují v názoru, že lidský život je výsledkem velkolepého vývoje. Život se vyvíjel z nejjednodušších forem ke stále větší komplexitě a ke stále novým formám. Po miliardy let se střídaly stále novější a vyšší formy života. Ale ve srovnání se zázračným světem rostlin a zvířat se objevením člověka vynořuje něco skutečně nového: osoba, která může obdivovat sama sebe a smát se, vědomě a svobodně se rozhodovat, žít ve vztazích lásky a usilovat o stále komplexnější sociální vazby. Člověk uprostřed kosmu je jedinou bytostí schopnou transcendence, může vést ostatní ke spravedlnosti a lásce. K dimenzi transcendence patří i úsilí po vyšších formách lidské existence, po plnějším a dokonalejším lidském společenství. Vývoj člověka jako jednotlivce není pouhým výtvorem dlouhodobého procesu hominizace, ale také podivuhodné dynamiky sebetranscendence, růstu a úsilí po větší životní plnosti. Vajíčka, která měsíc co měsíc dozrávají ve vaječníku ženy, a stovky milionů spermatozoí, jež měsíčně produkuje mužský organismus, nejsou při všem bohatství svých informací ještě individuálním lidským životem. Teprve jejich splynutí v okamžiku oplození přináší něco nového, něco, co zde dosud nebylo, a co už nikdy nebude možno opakovat. Tento okamžik lze označit jako začátek jedinečného a neopakovatelného individua. Jedná
2. PŮVOD GENOTYPU Oplozením vajíčka je definitivně určen genotyp. Máme před sebou novou živou bytost, patřící k lidskému druhu, geneticky rozdílnou od otce i od matky. Neopakovatelně jedinečným způsobem v molekulárně zakódovaném vzorci obsahuje dědičnou hmotu (deoxyribonukleovou kyselinu — DNA). Při prvních buněčných děleních sice ještě mladé embryo čerpá z matčiných dědičných
88
Josef Dolista – Odpovědnost za lidský život
přesto přerušení přirozeného procesu vývoje člověka vážnou morální otázkou. Nelze je však nazývat potratem ve stejném smyslu jako v takové fázi těhotenství, kdy musíme počítat s jistotou, že stojíme před lidskou individualitou, jíž náleží osobní důstojnost. Především bychom se měli vyvarovat toho, abychom ty, kdo zastávají první názor a z vážných důvodů se rozhodli k přerušení těhotenství, obviňovali ze zabití, i když jejich chování striktně odmítáme a sami ho ve svědomí za zabití považujeme. Nové výzkumy o „mozkové smrti“ jako neodvolatelném konci životní dráhy se staly podnětem pro obdobné výzkumy týkající se začátku specifického a nezvratného lidského bytí. Otázkou je, zda je vývoj typicky mozkové kůry rozhodujícím fenoménem v ontogenezi lidské osoby. O vývoji základní struktury velkého mozku se rozhoduje mezi patnáctým a pětadvacátým, nejpozději čtyřicátým dnem po oplození. Už brzy potom, co kolem čtrnáctého dne nastává proces diferenciace, začínají se v mladém zárodku oddělovat ty skupiny buněk, z nichž se postupně vyvíjí centrální nervový systém, mozek a mícha. Asi po osmi týdnech od početí lze zjistit elektrické proudy v mozku. Okolo šestnáctého týdne se rýsuje více méně kompletní struktura velkého mozku, nicméně ještě bez typických závitů. Snad lze předpokládat, že pak už nenastává žádný kvalitativní skok, ale že se už daná mozková struktura rozvíjí jen kvantitativně. Je také vhodné vědět, že pokud v prvních týdnech nebo i později nevhodné podmínky zabrání vývoji specificky lidského mozku a má-li to za následek, že embryo je anencefalické, rovná se to mozkové smrti, pokud anencefalii klademe na roveň smrti těch částí mozku, bez nichž není možný žádný specificky lidský životní projev. To se obvykle sdružuje s dalšími malformacemi a mateřský organismus zpravidla takové embryo vypudí spontánně. Utváření lidského mozku, počínající zhruba čtrnáctým dnem, nelze nicméně srovnávat s odpovídajícími diferenciačními stádii fylogeneticky příbuzných živočichů. Ve fylogenezi živých bytostí existuje vývojový skok od organizační roviny vyšších savců k duchovnímu stupni člověka (hominizace) něco zcela neobvyklého, ohromující událost v dlouhém procesu evoluce. V ontogenezi jednotlivého člověka směřuje všechno od počátku k vývoji specificky lidského mozku a tím duchovních schopností lidského individua. V každé oplodněné vaječné buňce (zygotě) je jako základní plán současně dán tento obdivuhodný skok sebetranscendence. Jen nepříznivé životní podmínky mateřského prostředí, jako např. otrava nikotinem nebo škodlivé drogy, mohou vést k malformaci, která však nemusí bezpodmínečně postihnout jen specificky lidské znaky. Bez
informací a chybí mu ještě vlastní ribonuekleová kyselina (RNA), „opsaná“ od DNA, která by určovala jeho vlastní a individuální diferenciaci. Teprve asi po 72 hodinách rozvíjí blastocysta postupně svou vlastní životní dynamiku. Po řadě buněčných dělení, trvajících asi 5 až 7 dní, najde mladý zárodek svou cestu do dělohy, aby mohl plnit svou vlastní úlohu: zahnízdit se a dále se vyvíjet. Už před nidací vysílá své vlastní hormonální informace mateřskému organismu jako pozvání, aby se matka připravila na nastávajících devět měsíců společného života. Tak se už na biologické rovině odráží dialogický princip života. Začíná zázračná, stále rostoucí komunikace mezi matkou a embryem. Na základě těchto daností můžeme potvrdit, že už v první fázi vzniku života se vytvářejí podmínky pro rozvoj plně hodnotného lidského života. V první fázi po oplození se rychle za sebou opakují buněčná dělení. Dělící se buňky mají úplně stejné vlastnosti a stavební materiál, jsou stejné. Tím se vysvětluje fenomén jednovaječných dvojčat. Každá z prvních např. 8-10 buněk, jež jsou nositeli prvních životních procesů, se může oddělit, aby se za vhodných životních podmínek vyvinula v samostatné individuum. Tato skutečnost klade naléhavou otázku, zda zárodek po oplození v nejranější fázi (morula) - o jejíž délce se diskutuje - má už status lidské osoby, když se jedná o nediferencovaný shluk stejných buněk, z nichž každá má potenciální schopnost vyvinout se v individuum. V tradiční filosofii se osoba definovala s Boethiem jako „nedílná podstata rozumové přirozenosti“. Přitom neexistuje osobní bytí bez individuality, které neznamená jen dědičnou substanci, ale i nedělitelnost a neopakovatelnost. Franz Böckle vychází z teze, že individualita neboli svébytnost duchovního jsoucna bezpodmínečně předpokládá, že toto jsoucno musí být chápáno jako jedinečné a v sobě nedělitelné. Ale současně moudře varuje před falešnými vývody: „Ve skutečnosti je to kontinuální proces stanovený specificky pro lidský druh. To, co se zde vyvíjí, je od samého počátku hodno ochrany. O tom není třeba diskutovat. Diskutovat je třeba jen o tom, které hodnotě je v konkurenčním případě třeba dát přednost.“ Je zapotřebí se chránit od lehkomyslného zasahování do tohoto autonomního procesu. Nabízejí se nyní tři otázky: 1. Jsme si morálně jisti, že v této první fázi života nemáme co činit s lidskou osobou jako takovou? 2. Nebo máme naopak morální jistotu, že už dosáhla sebetranscendence k osobnímu bytí? 3. Nebo je zde pochybnost ve striktním smyslu slova? Zatím musíme vzít na vědomí, že všechna tři mínění mají učené ctihodné zastánce. Došel-li někdo k čestnému a jistému přesvědčení, že morula, v níž jsou jen stejnorodé buňky, nedosáhla individuality a tím ani personálního bytí, zůstává
89
Josef Dolista – Odpovědnost za lidský život
Počátek lidského života není jen biologickou daností, ale také personální a má vlastní charakter tajemství. Nově vzniklý život je výzvou ke spoluodpovědnosti, a to především ve vztahu k těm nejslabším členům lidského pokolení.
substrátu specificky lidského mozku není možné specificky lidské vědomí, jež člověka podstatně vyzvedá nad zvířecí říši; není myslitelný ani nejmenší projev specificky lidských atributů. Přes podstatné rozdíly mezi fylogenezí a ontogenezí smíme tedy, byť s velkou opatrností, souhlasit s teorií Karla Rahnera: „Vycházíme-li z předpokladů středověké nauky, která se dnes opět začíná prosazovat, že totiž duchovní duše vstupuje do existence teprve v pozdějším stádiu embryonálního vývoje a ne již při zplození, že tedy mezi oplozeným vajíčkem a duchovně oduševnělým organismem leží více stupňů, které ještě nejsou člověkem, lze klidně tvrdit, že takto pojatá ontogeneze odpovídá lidské fylogenezi.“ Přirozeně zde Rahner člověkem míní „osobu“. Nepopírá, že embryo je biologicky plně člověkem. Máme-li na zřeteli Rahnerovo nuancováni jistých paralel mezi ontogenezí a fylogenezí a pochopení slova člověk v plném smyslu slova, nebudeme vůbec šokováni další výpovědí: „V obou případech směřuje ještě ne-lidský organismus ke stavu, v němž je přítomen dostatečný biologický substrát pro vznik duchovní duše.“ Lze to vyjádřit i jinak: Ještě před vývojem specificky lidského velkého mozku a i tehdy, dokud je takový vývoj spojen s riziky, mluvme raději o lidském organismu, i když nezralém, který přirozeně ještě není plným biologickým substrátem duchovní duše. Pak ovšem musíme brát vážně názor těch, kteří říkají: I když tento organismus ještě není substrátem pro specificky lidskou činnost duchovní duše, neplyne z toho ještě, že by duchovní duše nebyla v organismu přítomna jako onen životní princip, jimž je celý vývoj řízen. Pak by nezdařený vývoj mozku takového embrya byl skutečně mozkovou smrtí a neznamenal by tedy, že takový člověk vůbec nezačal existovat. Pokud se jedná o filosoficko-etické důsledky této diskuse, pak můžeme dále formulovat: Teorie, pro něž je vývoj specificky lidského mozku předpokladem existence duchovní duše, tyto teorie neposkytují takovou jistotu, že tu nemáme co činit s duchovně oduševnělým lidským individuem, abychom z toho mohli vyvozovat důsledky pro otázky přerušení těhotenství. Skupina francouzských vědců a některých filosofů zastává názor, že fétus, dokud ho matka nepřijme, je sice lidským životem, ale není humanizován v tom smyslu, aby se dalo mluvit o osobě a osobních právech. Zdráhání rodičů přijmout život, který sami zplodili, je neodpovědné jednání, neměli by usmrtit tento život na základě tzv. svobodného rozhodnutí, protože i tento nenarozený život má právo na svou lidskou důstojnost. Právě filosofický personalismus potvrzuje důstojnost lidské osoby i před narozením a zachovávání lidských práv se má týkat i nenarozených bytostí. Základní právo je právo narodit se.
3. PŘEDÁVÁNÍ LIDSKÉHO ŽIVOTA Vděčnost za život je vyjádřena v odpovědném předávání lidského života a v péči o něj. Radost z tvůrčí síly a její smysluplné užívání je projevem vyspělé lidské osobnosti, která našla svou identitu, zralost a schopnost k lásce. Toto tvrzení nechce říci, že každý zralý člověk je povinen biologicky předávat život. Ale každý člověk má projevovat společnou odpovědnost za budoucí generaci. Všichni lidé mohou kolem sebe vytvářet prostředí lásky a spravedlnosti, tvůrčí svobody a věrnosti, a tak vytvářet více příznivé prostředí pro odpovědné rodičovství. Přivádět na svět děti a vychovávat je byl v průběhu dějin vždy jeden z nejvznešenějších úkolů lidské osoby. V dnešním světě, zdá se, je rozšířená mentalita, která nepřeje rodičovskému poslání. Občanská společnost pociťuje odpovědnost za zdraví dítěte v mateřském lůně a po porodu. Lidský plod je nezřídka vystavován mnoha nebezpečím a poškozováním při nadměrném požívání alkoholu, nikotinu, drog, nezdravého ovzduší i nevhodných léků. Malé děti jsou někdy poškozovány na celý život tím, že jsou stále vystavovány vzduchu otrávenému kuřáky. Nelze zapomínat ani na to, jak může být duchovní i tělesné zdraví dítěte trvale poškozeno neodpovědným necitlivým a hrubým chováním matky nebo obou rodičů. K nejpalčivějším otázkám dnešní sociální etiky patří problémy přelidnění současného světa. Je třeba říci, že neexistuje jen jeden populační problém; těchto problémů je více a jsou různého druhu. Na jedné straně máme co činit s poměrně rychlým nárůstem populace především v chudších částech světa. Současně v bohatých částech světa existuje dynamický populační úbytek v jednotlivých státech, který narušuje ekonomickou rovnováhu mezi generacemi, vyvolává masově přistěhovalectví a sociální napětí. Zatímco úbytek populace ohrožuje sociální mír a zdravé vztahy mezi lidmi tím, že může dojít k takovému nepoměru mezi počtem pracujících a penzistů (nelze s nimi zacházet jako s pouhým břemenem), vynořují se z jiných důvodů zvýšená nebezpečí sociálního napětí tam, kde dochází k přelidnění. Řešení populačních problémů je velkým úkol pro politiky, etiky a vědce. Populační problémy a plánování rodiny mají mnoho společného. Velkým problémem, když odhlédneme od mezního případu absolutního přelidnění, nezpůsobují rodiče s velkým počtem dětí, ale zdrojem největších
90
Josef Dolista – Odpovědnost za lidský život
počtu porodů. Proto je nutno překonat analfabetismus, zrovnoprávnit pohlaví vzhledem k možnostem vzdělání, péči o zdravotnictví, vyučování, racionální výživu, věcné informace o metodách omezení početí, intenzivní metody rozvoje, především v zemědělství, sociální jistoty pro starší lidi. Zájmy jednotlivců a rodin na jedné straně a požadavky společnosti na druhé straně, je možno uvést v soulad jen tehdy, bude-li dosaženo určitého stupně sociální spravedlnosti, všeobecného vzdělání a celkové výchovy ke spoluodpovědnosti. Technokratická kultura razila pojem „lidská reprodukce“. V pozadí je duchovní postoj, jenž může vést k tomu, že se na lidskou „reprodukci“ přenášejí zákony a možnosti technické reprodukce. Samozřejmě nechceme tvrdit, že všechno, co je umělé a technické, odporuje životu a jeho důstojnému předávání. Jedná se spíše o to, aby byla technika podřízena vyšším hodnotám a nestala se svrchovaným pojmem. Lidským životem lze v jeho ontogenezi manipulovat od oplození až do porodu. Různé druhy technických zásahů se dnes provádí: umělé oplození, transplantace vajíčka, oplození in vitro, pěstování embryí v laboratořích, výměna buněčného jádra vajíčka, vývoj neoplozeného vajíčka (parthenogeneze).
populačních problémů je velký počet špatně vychovaných, odborně nevzdělaných a sociálně nezodpovědných občanů. Bude-li Země naplněna schopnými a moudrými lidmi, pak bude k dispozici i dost moudrosti a schopnosti k řešení populačních problémů. Sociální etika vyžaduje vysokou míru realismu. Řešení populačních otázek se ani zdaleka nezakládá jen na racionálních a mravních úvahách, spíše závisí na hospodářských, sociálních a kulturních podmínkách. Proto kladou populační problémy velké nároky na politiku, hospodářství a jeho plánování a na všechny, kteří mohou vhodně podněcovat nutné kulturní a společenské změny. Společnost má před sebou důležitý úkol. Populační politika jednotlivých států může předvídat, plánovat, vytvářet předpoklady pro zdravý vývoj pro rodinné mentality a může čelit zjevně nebezpečným trendům. Jedná se o důležité úkoly národní i mezinárodni politiky. Týká se to např. sociálního a rodinného zákonodárství, stěhování venkovského obyvatelstva do měst, informací o stavu a potřebách státu. Na různých návrzích řešení jmenovaných problémů se často projevují zcela rozdílné představy o cíli tohoto úsilí a jeho hodnotách. Rozhodnutí politiků může mít dalekosáhlé následky pro celkové spolužití, popř. pro přežití lidstva nebo pojetí pravé lidskosti. Trendy, které vidí ostře a snad i příliš pesimisticky již stávající nebo možnou ekologickou krizi, líčí dramaticky ohrožení hladem, vyčerpání důležitých a nenahraditelných zdrojů, znečištění vzduchu a vody a zničení celkového životního prostředí. Protože jsou mnozí z nich přesvědčeni, že přírůstek obyvatelstva, potrvá-li současný rytmus, může ohrozit přežití lidského druhu, proto žádají drastická opatření ve formě manipulace a nátlaku na své občany (srov. Čína). Současně je nutné uznat, že neomezený růst, především při dnešních nárocích občanů v industrializovaných zemích, může způsobit vážnou ekologickou krizi. Pokud jde o současnost, nespočívá hlavní problém ani tak v růstu obyvatelstva, ale v neospravedlnitelném plýtvání zdroji. Mnozí z těch, kteří dnes bijí na poplach, navrhují všechny možné metody a zasahují do intimní sféry lidí, současně si nedovedou si představit radikální proměnu našeho nekulturního plýtvání životodárnými zdroji. Tito lidé pocházejí hlavně z bohatých rodin a z bohatých států. Podle nich regulace porodnosti je záležitostí distribuce antikoncepčních prostředků a propagace potratů. Jak se zdá, jsou slepí ke skutečnosti, že lidská plodnost je integrovaná do celku společenských životních podmínek a do systému etických hodnot obyvatelstva. Jiný směr vidí řešení v podpoře rozvoje, která jde ruku v ruce s přerozdělením majetku. K zastáncům tohoto směru patří vedoucí představitelé církví, ale i marxisté. Vycházejí z přesvědčení, že určité zlepšení hospodářských a sociálních podmínek vede téměř k jistě k nižšímu
a) Homologní a heterologní oplození Umělé oplození semenem manžela se stalo v případě nemožnosti přirozeného oplodnění ženy normální záležitostí. Předpokládá se samozřejmě svobodné rozhodnutí manželů k tomuto úkonu. V době odmítavého postoje k dětem, kdy je i obtížné dostat dítě do adopce, musíme touhu a přání manželů mít potomstvo, vzniklé ze splynutí dědičného materiálu obou manželů, hodnotit pozitivně. Zcela jiným problémem je problém heterologního oplození, tj. umělého oplození, při němž se použije spermatu neznámého dárce. Existují sperma - banky, které jsou pod kontrolou odborných pracovišť. Oplození semenem dárce se sociálně schvaluje jen v omezené míře a slouží jen u vzácných poruch plodnosti. Tato procedura léčby plodnosti ženy podněcuje etické výhrady, případně mravní nedovolenost. Tato metoda vytváří prostor anonymnímu příbuzenství vytváří nebezpečí nevědomého sourozenectví. Můžeme i položit otázku, jak bude jednou reagovat dospívající člověk, dozví-li se jednoho dne, že jeho biologickým otcem je někdo zcela jiný než jeho „otec“ a že jeho biologický otec dal život možná rozptýlenému potomstvu, kterému nemohl dát své jméno. Není anonymní dárcovství spermatu pro účely plození neodpovědným činem? Některé ženy se pokouší z důvodu neplodnosti svého manžela vynutit si souhlas manžela k tomuto činu. Existuje zde riziko, že matka dá svému manželovi později svým chováním najevo, že je pro dítě cizincem.
91
Josef Dolista – Odpovědnost za lidský život
určité faktory, jako např. rozsah a schopnost paměti nebo odolnost proti nemocem. Pokud se jedná opravdu pouze o zlepšení lidského genotypu a jeho vývoje, platí i zde jako hlavní kritérium, poměr mezi rizikem a nadějí na odpovídající službu lidskému zdraví, a to s ohledem na lidi, kteří se takovým pokusům dobrovolně podrobují. Jednotlivec nesmí být nikdy obětován plánovanému zlepšení lidského druhu jako pokusný králík. Všem snům a plánům na to, jak změnit lidský druh kombinací lidské dědičné výbavy a jiných genových vzorů, je třeba jasně odporovat. Určité hranice nelze překračovat, aniž bychom přeskočili etické hranice vůči respektování lidské důstojnosti.
Často jsou už před provedením takového oplození vztahy mezi manžely narušeny, nebo se u ženy projevují vlastnosti, které jsou harmonické výchově na překážku. Jsou také známé případy, kdy se manžel z lásky k ženě, která toužila po mateřství, sám ujal iniciativy. Žena však potřebovala trpělivou terapii, aby překonala komplex viny, který u ní vznikl během těhotenství. b) Oplození in vitro Oplození „ve zkumavce“ je zvláštním případem umělého oplození, o kterém jsme se už zmínili. I zde je třeba rozlišovat mezi oplozením spermatem manžela, nebo někoho jiného. Z etického hlediska je důležité rozlišování jednání, které vede k rodičovství, nebo se jedná o experiment s úmyslem proces v určitém stadiu přerušit nebo nechat selhat, přičemž se vzniklý lidský život odhodí do odpadu. Podle Overhaga nechali ruští badatelé vyrůst ve zkumavce asi 250 embryí po dobu nejméně dvou měsíců. Jeden z plodů zůstal naživu skoro šest měsíců a dosáhl váhy půl kilogramu. Snaha ospravedlnit tyto pokusy odůvodněním, že slibují velké pokroky v embryologii, a tím že slouží budoucímu životu, není nijak eticky přesvědčivá. Zdravotnická povolání jsou službou lidstvu, ale jsou také podstatně závislá na úctě k lidskému životu. Takové pokusy, kde se vyvíjející život pokládá za materiál určený ke zničení, pohřbívají úctu k životu. Oplození in vitro spermatem manžela — v příkrém protikladu k oplození spermatem cizího dárce - není nutno předem odmítat. Ale dosud malé šance na přežití oplozeného vajíčka a neodhadnutelná případná rizika nabádají ke zdrženlivosti. Navzdory zdravě narozeným dětem, jež byly zplozeny mimo mateřský organismus, se etikové neodvažují hodnotit tento způsob oplodnění za jednoznačně pozitivní.
e) Nepohlavní rozmnožování (klonování) Klonování je odstranění buněčného jádra z vajíčka a jeho nahrazení jádrem s diploidní chromozomovou výbavou, vyňatou z ženského, nebo mužského organismu, podle toho, je-li plánováno zplození ženského, nebo mužského individua. U ovcí a dalších živočichů se to již podařilo. Na klonování lidí některé laboratoře ve světě pracují. Chtěli bychom doufat, že se to nikdy nepodaří. Kromě rizik biologického rázu musíme myslet na dítě, které má být zrozeno. Lidské individuum je vázáno na rodičovskou lásku a péči. Každé dítě má právo vědět, že má otce a matku, že tedy pochází ze dvou rodičovských částí. U klonování je potomek pouhým opakováním jednoho člověka, toho, z jehož buněčného jádra byl vzat. S klonováním člověka etici nesouhlasí a některé státy klonování člověka zakázaly. 4. POTRAT Morální problém potratu nacházíme u všech národů. Všude se objevila snaha ochrany nenarozenému životu. V evropských dějinách byl zákaz potratu motivován přikázáním „nezabiješ“. Dnešní situace je z mnoha pohledů nová. Nejenže se rozvinuly potratové techniky natolik, že veřejná kontrola je sotva možná, ale došlo i k proměně veřejného povědomí. Mnoho zemí pokládá přerušení těhotenství do třetího měsíce za beztrestné, odňaly vznikajícímu životu v mateřském lůně prakticky všechnu ochranu, dokonce vyžadují, aby daňový poplatník přispíval na náklady potratu. Právo na potrat v dimenzi svobody rozhodnutí ženy rozhodovat o svém těhotenství se vehementně zdůrazňuje. V podstatě se jedná o problematiku nejen individuální, ale i sociální a politické etiky. Lidské právo na život nelze privatizovat. Normálně vyvinutému svědomí je jasné, že se nestačí jen potratu vyhnout. Etikům se nejedná o křik ze střech, že i nenarození mají právo na život, ale zdůrazňují potřebu solidárně vykonat vše proto, aby se podle možnosti odstranily příčiny rozhodnutí pro
c) Genová terapie Genová terapie je záležitostí biologického inženýrství. Odlišuje se od tradiční eugeniky a léčebné praxe, která geneticky podmíněné nemoci léčila symptomaticky, aniž by vymazala chybnou genetickou informaci. Genová terapie chce chybnou informaci v dědičné výbavě nebo mutaci potlačit vložením zdravého genu do organismu. Vyhlídky a plánované techniky jsou podle druhů chybných genetických informací v procesu vývoje. Proti genové terapii jako takové nelze nic namítat. Mohla by být pro další generace vynikajícím prostředkem k získání zdraví. Podobně jako v tradiční medicíně je třeba posuzovat její rizika z hlediska vztahu mezi očekávaným prospěchem a nebezpečím, jemuž by se patrně nebylo možno vyhnout. d) Řízená změna člověka? Rychlý pokrok genetiky dovoluje snít o ovládnutí struktury dědičnosti tak, aby bylo možno zlepšit
92
Josef Dolista – Odpovědnost za lidský život
vlastního, jako celek. Vyhlásí-li státní moc potrat jako občanské právo, pak to implikuje také uznání práva na neodpovědné sexuálního chování a sexuálního konzumu. Opakované potraty způsobují mnoha manželům velké utrpení. Pro fetologii to znamená úkol vědecky objasňovat příčiny spontánního potratu, především v prvních měsících těhotenství. Manželé by se měli dozvědět příčiny spontánního potratu. Někdy může být příčinou spontánního potratu více nebo méně vědomé přání zbavit se těhotenství, možná pod vlivem okolí, které není dětem nakloněno. Nezřídka je vina na straně manžela nebo dalších lidí, kteří s nastávající matkou nakládají hrubě. Zákonodárství a hospodářská opatření by měla pečovat o to, aby budoucí matka našla vlídné zázemí. Vědomý a uvážený postoj k předávání života dovedl určitou část našich současníků k odpovědnému rodičovství; je to projev jejich duchovní zralosti, U jiných lidí zůstává postoj k dítěti věcí utilitárních ekonomických kalkulů, které se nevztahují jen na žádoucí počet dětí, ale i na kvality dítěte. Rodiče pak jsou ochotni tento problém řešit selektivním potratem. Adolf Hitler usmrtil miliony lidí, protože v jeho chápání to byli lidé méněcenní. Můžeme rozhodovat o životní hodnotě nenarozeného dítěte? Můžeme nevyhovující nenarozené dítě usmrtit? Genetičtí poradci v USA zcela běžně používají výraz „selektive abortion“. Je to produkt utilitaristické kultury. Amniocentéza a překvapivý pokrok humánní genetiky umožňují buď přímo zjištění dědičně poškozeného plodu, nebo přibližný výpočet rizika. Amniocentézu jako takovou nelze jednoduše odmítnout. Může vést k odpovídající léčbě plodu před porodem nebo bezprostředně po něm. V jiných případech může vysvobodit rodiče od strachu a pokušení k potratu, jež by mohly vzniknout při neznámém riziku. Ale často se jedná genetické poradně o to, aby umožnila přerušení těhotenství, když si to rodiče přejí. Mnozí genetičtí poradci dokonce navrhuji selektivní přerušení těhotenství, zjistí-li se mužské pohlaví plodu spojené s určitým rizikem postižení hemofilií. Jiní jdou ještě dále a radí k potratu při určitém stupni rizika dědičné choroby. Genetičtí poradci zdůrazňují věcnost svých informací a navrhovaných alternativních řešení včetně interupcí, ale tu neklasifikují jako morální problém a jeví se jim jako jediné řešení. Nechceme upírat vědeckou kompetenci těchto odborníků, ale je zřejmé, že tito odborníci si nekladou etické otázky. Setkáváme se s etickým relativismem, to znamená, že morální systémy jsou naprosto zcela subjektivní, svévolné a proměn1ivé v toku času. Takové rozšířené názorové proudy ozřejmují, jak lékařská etika souvisí se sociálními a kulturními problémy. Naše stanovisko nepodléhá
potraty. Potrat je především otázkou svědomí. Stát musí dovolit, aby byl energicky vznesen dotaz, jak chápe své podstatné úkoly, když vyhlašuje potrat za soukromou záležitost, ba dokonce za soukromé právo. Ale úkolem státu je ochrana nejslabších. Rozhodne-li se někdo v složité životní situaci pro přerušení těhotenství, je to tragická událost v jeho osobním životě. Ale zakalkulovat potrat do vlastního životního plánu a spojovat se s jinými, aby bylo právo na potrat začleněno do základního plánu společenského a politického života není možné, protože mění veškeré mezilidské vztahy, smysl lékařského povolání a základní politické představy o lidské společnosti. Nejprve je třeba si objasnit, jak se tím mění vztah muže a ženy. Žena emancipovaná potratem se postupně stává objektem sexuálního vykořisťování. Manželství, v němž se od samého počátku počítá s potratem jako s možností, nemůže mít radostný a uspokojivý charakter. Nejen sexuální vztahy, ale i jádro lidskosti a vzájemnosti manželů je hluboce zasaženo jejich společným rozhodnutím „přerušit“ neplánované těhotenství potratem. Jak to otřese myšlením a citem člověka, když se dozví, že i jeho rodiče nežádoucí život odstraňovali potratem a že se nemusel narodit? Nezeptá se takový člověk jednou svých rodičů: „Proč jste neodstranili také mě?“ Jsou vztahy rodičů, kteří přijali potrat do svých životních plánů, vůči dítěti tytéž jako u rodičů, pro něž je jednou probuzený život úctyhodný a posvátný? K podobně závažné proměně dochází i ve způsobu, jak chápou sama sebe léčebná povolání, jak se mění 1idský vztah k jejich zástupcům, pokud jsou ochotni pojmout do svého tzv. léčebného plánu potrat za finanční úhradu. Lékařský stav se pak nutně štěpí na dvě protik1adné skupiny: na ty, kdo život chrání a pečují o něj, a na ty, kteří se hlásí k potratářské profesi. Konečně se také musí změnit od základu vztah občana ke státu, vidí-li, že jeho zákonodárci a političtí vůdci se zdráhají chránit nezrozený život a podniknout ta opatření, která by odstranila příčiny této praxe. Může být zachována základní důvěra ve státní správu, když zanedbává ochranu slabých a není garantem uchování pravé lidskosti za spravedlivých hospodářských, kulturních a právních podmínek? Potrat nemůže být nikdy pouze soukromou věcí. Kromě plodu se jedná o dvě osoby, které tento život zrodily. Obě jsou tím činem postiženy, i když chce potrat provést jen jedna z nich. Pokus o popření sociální dimenze takového rozhodnutí má stejný význam jako popření sociální dimenze lidské osoby jako takové. Stane-li se používání sexuality a násilné popírání odpovědnosti za její následky soukromou věcí, pak přesáhne toto porušení řádu oblast sexu a přímých osobních vztahů. A kdo je zásadně rozhodnut odstranit lidský život až do určité ho časového limitu z utilitárních důvodů, ten degraduje lidský život, včetně
93
Josef Dolista – Odpovědnost za lidský život
strádání milionů lidi, kterým nechtějí pomoci, ačkoli k tomu mají materiální zázemí. Společnost, která vydává velké částky za prostředky k požitku, ale není ochotna poskytovat odpovídající částky pro charitativní účely, je spoluvina na mnohé bídě a smrti, které by se dalo zabránit. Přitom nejde jen o anonymní kolektivní vinu, ale o vinu všech a každého jednotlivce, který přes dané možnosti nedělá nic pro to, aby se situace změnila. Etika a zákonodárství rozlišují pečlivě mezi úmyslnou vraždou a neúmyslným zabitím, popř. usmrcením z nedbalosti. Mnoho dělníků, zvláště horníků, by nebylo zahynulo na pracovišti, kdyby byla uskutečněna účinná bezpečnostní a preventivní opatření. Ve vyspělých společnostech se dbá na prevenci úrazů. Je to nutnost, která je vyvolána odpovědností za život druhých. Řídit bezohledně auto nebo si sednout za volant po požití alkoholu znamená jednat proti vlastnímu životu i proti životu druhých, i když se v konkrétním případě nic nestane. Nemravní jednání nevzniká teprve nehodou, neštěstím, ale již z neodpovědného jednání. Člověk má dar života rozvíjet a dovádět k plnému smyslu. Odhodit život jako neužitečný nebo z protestu je projevem velké lidské nouze. Sebevražda bývá výrazem zoufalství. V komplikované realitě života tento čin nebývá uvážený a podstatně zlý. Slyšíme-li o sebevraždě přátel a známých, které jsme znali jako velmi dobré lidi, můžeme předpokládat, že čin sebevraždy nastal v procesu psychologického zkratu, nelze tvrdit, že to byl svobodný a odpovědný lidský čin. Často bývá vina na společnosti nebo blízkém okolí, které stísněnému a trpícímu člověku nenabídne pocit lásky a užitečnosti. Někdy jsou staří nebo postižení lidé natolik odstrkováni, že to chápou skoro jako požadavek, aby opustili životní cestu. Sebevražedný pokus je často posledním zoufalým voláním o cit, blízkost a lásku. Pokud se setkáme se sebevražedným pokusem, snažíme se ze všech sil zachránit život. Neměli bychom se přitom ptát sami sebe, zda nezasahujeme neoprávněně do svobody druhého, ale předpokládejme, že tento pokus o sebevraždu nebyl aktem uvážené svobody, ale spíše projevem jisté formy zoufalství a bezradnosti. Sebevraždu nelze objektivně ospravedlňovat jako nenásilný odpor proti nelidskému útlaku. Vzít si život je totiž násilné jednání. Přesto může podle subjektivního názoru takový akt získat smysl jako rozhodné „ne“ vůči násilí, jako prohlášení (příklad Jana Palacha). Je to někdy apel na lidskost. Jan Palach dal vlastní život za svobodu druhých. Existují tedy mezní případy, kdy se v tomto posledním smyslu jedná o nesobecké odevzdání života, i když je vnějším výrazem „sebevražda“. Pomysleme na příklad na takového člověka, u něhož mají být krutými
utilitarismu, který popírá hodnotu lidského života. Manželé, kteří vědí o riziku dědičného zatížení, potřebují vedle genetické informace také smysluplnou informaci o různých způsobech antikoncepce. S ohledem na trend k selektivnímu potratu je třeba znova uvážit otázku sterilizace, kde nelze odpovědně připustit další těhotenství, a kde je sterilizace nepochybně menším zlem ve srovnání se selektivním potratem z terapeutických důvodů. Při tomto utilitaristickém postoji našeho okolí nemůžeme očekávat, že se matky, jimž se proti jejich vůli potrat odepře, probojují k plně kladnému přijetí dítěte. Při vitálních konfliktech mezi životem matky a nenarozeného plodu dáváme přednost životu matky. Záchrana života matky je přijatelným důvodem pro povolení potratu. Z lékařského hlediska se rozlišuje mezi přerušením těhotenství z vitální indikace, k záchraně života, přičemž se jedná o záchranu života matky. Zdůvodnění je terapeutické. Většina etiků dochází při porovnávání hodnot k závěru, že v raném stadiu těhotenství, je-li zřejmé nebezpečí těžkého a trvalého poškození zdraví matky, je potrat indikován a eticky únosný. Je otázkou, zda usmrcení lze nazývat terapií. Nicméně terapeutický potrat v popsaném smyslu je něco zcela jiného, než tak zvaná genetická indikace, protože zde není pacientem matka, ale plod. Ještě jiná situace nastane, když je plod malformovaný a jistě života neschopný. Jedná-li se o anencefalický plod, kterému chybí typicky lidský velký mozek, který se nikdy neprobudí k vědomí a po porodu nemůže přežít, je odstranění takového plodu, určeného ke smrti, výslovně terapeutické i v případě, že nejde o bezprostřední nebezpečí života pro matku. Je třeba uvážit, že se zde plodu žádné bezpráví neděje a že zkrácení života takového plodu, pokud už sám neodumřel, chrání matku před těžkým poškozením. Nemůžeme žádat na matce, aby se obětovala a vzala na sebe takové poškození, když tato oběť nikomu neslouží. Tradiční morálka zde mluví o tzv. „nepřímé interupci“. 5. ČINY PROTI LIDSKÉMU ŽIVOTU Činy proti lidskému životu jsou patrné především ve válce. Vedle této tragédie v dějinách spolužití lidského společenství chceme pojednat o dalších projevech lidského jednání, které je zaměřeno proti lidskému životu. Jedná se hlavně o nedostatečnou odpovědnost za lidský život. Řidič se proviňuje vůči životu člověka, který leží bezmocně zraněn na silnici při autonehodě a nepomůže mu, to znamená, že mu neprokáže nutnou solidaritu. Takové činy se dějí často. Podobně bohaté státy plýtvající svými prostředky jsou spoluviny na hladomoru a dlouhém
94
Josef Dolista – Odpovědnost za lidský život
lze smysluplně nastolit otázku po trestu smrti. Jinak by se trest smrti stal únikem před vlastní odpovědností.
metodami vypáčeny důležité výpovědi, které by stály život mnoho jiných lidí. I když použijeme slovo, „sebevražda“, ocitáme se před zcela jiným fenoménem, který je třeba pozitivně mravně zhodnotit. Vražda je úmyslné a nespravedlivé zabití druhého člověka. Dojde-li při přiměřené obraně vlastního života nebo jiných vysokých hodnot ke smrti nespravedlivého útočníka, nejde o zlovolnou vraždu nebo zabití. Tyrani a diktátoři, napadení těmi, kteří si chtějí násilím vynutit jen svá nezadatelná práva, nemají právo reagovat násilím. Zabíjejí-li v boji pro nespravedlivou věc, je to vražda, resp. hromadná vražda. Všichni, kteří k takovému násilí sáhnou, jsou spoluviníky na hromadné vraždě lidí, kteří byli dlouhodobým útiskem dohnáni k použití násilí. Otázka práva na použití násilí při povstání proti křiklavé nespravedlnosti a útisku je předmětem politické etiky. Nyní jen poznamenejme, že zabití tyrana a jeho pomocníků v boji za nezadatelnou svobodu a lidskou důstojnost, i když je politováníhodné, nemá etický význam vraždy, jako je tomu u činu násilného vládce, který brání zjevně nespravedlivou věc. Vraždící teroristé a únosci, kteří používají nevinné lidi jako prostředek v boji, jsou podle intencí i smyslu svého jednání vrazi, i když si myslí, že slouží spravedlivé věci. Sahají-li k takovým prostředkům, ukazují, že pohrdají člověkem jako takovým. Kdyby se takoví lidé později dostali k moci, zcela jistě by používali i zneužívali lidi jako pouhý prostředek. Dějiny dobyvačných válek a nezřídka i tak zvaných válek obranných, při nichž se hájily neoprávněné nebo zcela nepřiměřené nároky, jsou neblahými dějinami masových vražd. Vedle vládců a vlivných vojenských osobností jsou na nich spoluvinni rozličným způsobem i jiní lidé činem nebo zanedbáním povinnosti. Odstranění trestu smrti patří do politické etiky. Na otázce, zda je trest smrti vůbec oprávněný, se ve společnosti tříbí duchové. Pohled na dějiny trestu smrti až do nedávných dnů v Evropě by mohl být nejsilnějším argumentem proti němu. Příliš často byli na smrt vydáni nevinní a nezřídka bylo jen vyhověno pudu po pomstě. Činy nebezpečných teroristů a jiných vrahů, kteří opakovaně ohrožují životy nevinných, však vedou i rozvážné lidi k požadavku omezeného zachování nebo znovuzavedení trestu smrti. Hlavním argumentem je život nevinného, ten má přece přednost před životem obecně nebezpečného zločince. To je pravda. Je třeba udělat vše, aby byli chráněni nevinní lidé. Ale dlouhodobě viděno, preventivní péče vůči zachování života, zdraví a majetku by měla přispívat k respektování života všech občanů. Teprve když stát udělal vše možné v prevenci zločinu, především lepší výchovou a snahou o spravedlivé a zdravé životní podmínky,
LITERATURA Adamová L., Dudák V., Ventura V. 2001: Základy filosofie a etiky, Fortuna, Praha AnzenbacherA. 1994: Úvod do etiky, Zvon, Praha Haškovcová H. 1994: Lékařská etika, Galén, Praha Jankovský J. 2003: Etika pro pomáhající profese, Triton, Praha Jonas H. 1997: Princip odpovědnosti. Pokus o etiku pro technologickou civilizaci, Oikumené, Praha Mieth D. 2002: Was wollen wir können? Ethik im Zeitalter der Bioethik, Herder, Freiburg i. Br. Ondok J. P. 1999: Bioetika, Trinitas Overhage 1974: Die Evolution zum Menschen hin, in: J. Hasenbügel (vyd.), Gott, Mensch, Universum, Graz-Köln, 403. Ricken F. 1995: Obecná etika, Praha Rotter H. 1999: Osoba a etika, Brno Rotter H. 1999: Důstojnost lidského života, Praha Slabý A. 1991: Pastorální medicina a zdravotní etika, KU, Praha Šimek J., Špalek V. 2003: Filozofické základy lékařské etiky, Grada Publishing, Praha Podpora z grantové činnosti: "www.visegradfund.org", Název projektu:Ecumenical Theology in the meaning of RomanCatholic and of Czechoslovak Hussite Churches. Ethics in biotechnology and biomedicine; číslo projektu: 09306
DOPORUČENÁ LITERATURA KE STUDIU BIOETIKY
K mozkové smrti a anencefalii: Schlotzhauer AV, Liang BA. Definitions and implications of death. Hematol Oncol Clin North Am. 2002 Dec;16(6):1397-413. Health Law & Policy Institute, University of Houston Law Center, 100 Law Center, Houston, TX 77204-6060, USA. Understanding the legal definition of whole-brain death is imperative for hematologists and oncologists who deal with end-of-life patients on a regular basis. At present, only whole-brain death in which there is no function of the upper brain or brain stem is legally recognized as legal death. Those advocating expansion of the current definition of death to encompass patients with higher brain death and brain-absent anencephalic infants cite increasing the organ pool and decreasing unnecessary treatment and costs as benefits. Those advocating a more narrow
95
Josef Dolista – Odpovědnost za lidský život
question. It is then argued that such an Aristotelian concept can be useful to express the dynamic structure of the person, as it must be understood according to contemporary phenomenological personalism. In the light of this philosophical tradition, the embryo can be viewed as a being already possessing the human nature and actively developing its potential for personhood: it also follows that human nature must not be understood as a static and predetermined essence, but rather as the principle of becoming and movement toward further achievements.
definition of death typically fear being misdiagnosed or prefer the traditional cardiopulmonary definition for personal and religious reasons. As medical technology advances, offering new hope to both the critically injured patients who might be potential donors and to those patients in need of donated organs, the definition of death will continue to be a topic of passionate debate. Poznámka - je etické, aby anencefalické dítě se stalo dárcem tkání?
K otázkám přelidnění:
Walters JW.Anencephalic infants as organ sources. Bioethics. 1991 Oct;5(4):326-41.
Mackey T.An ethical assessment of anti-aging medicine. J Anti Aging Med. 2003;6(3):187-204. Georgetown University Law Center, Washington, D.C.
Liveborn anencephalic infants cannot be used legally as sources for vital organs in the United States and Canada. Understandably, knowledgeable physicians and bioethicists are divided over the ethics of such use and hold various views on whether the legal status of anencephalic newborns should ever be changed. Even if anencephalic newborns could be utilized as organ sources, at best a few hundred infants needing transplant organs would be saved each year. Primarily, this is because the number of anencephalic newborns is likely to diminish due to prenatal diagnosis resulting in abortions. However, the case of anencephalic infants and their treatment is paradigmatic in raising questions far beyond mere organ transplantation....This analytical report is given against the backdrop of a burgeoning medical technology which can sustain human life far beyond that generally regarded as a meaningful, functional life. The report has three sections: first, a description of the approaches to the use of anencephalic infants in North America over the last five years; second, a summary of the results of a survey of informed clinicians and ethicists; and third, an indication of the leading ethical issues raised by human individuals at the border of life.
This assessment presents and evaluates various ethical arguments for and against anti-aging medicine. After briefly defining human aging and how it could be viewed as a medical problem, the paper reviews scientific evidence that indicates that medical intervention could substantially change the rate of human aging in the foreseeable future. This evidence includes research in biochemistry, cell, and molecular biology (including research on mitochondrial DNA and oxidative stress as well as research on cellular and molecular replacement interventions), non-human animal studies, and human studies. The following six ethical arguments against anti-aging medicine are presented and evaluated: 1) inequity: the poor die young by the millions, while the rich refuse to age; 2) denying aging's immutability; 3) dominating nature, altering and commodifying ourselves; 4) overpopulation: carrying capacity concerns and the rights of future people to be born; 5) ennui: with no natural deadline, life itself outlives its value; 6) ageism: prejudice against the old and the young. The paper then evaluates four ethical arguments in favor of anti-aging medicine: 1) beneficence: duties to maintain health and prevent disease and death; 2) efficiency: slowing down aging would reduce the rates for all of the most common causes of death in developed societies; 3) limited autonomy: freedom to purchase anti-aging medicines that may or may not work, so long as they are not harmful; 4) improved quality of life: more active, healthier, and wiser (two propositions supporting this argument that anti-aging medicine would allow for a longer, more active, healthier, and fuller life and that wisdom comes from experience, not senescence are also presented and evaluated). The arguments in favor of anti-aging medicine are found to be more compelling than the arguments against it. The paper concludes with the recommendation that anti-aging
K otázce humanizace lidského embrya: Reichlin M.The argument from potential: a reappraisal. Bioethics. 1997 Jan;11(1):1-23. Several criticisms of the argument from potential are reported. It is noted that such criticisms are inspired by two similarly wrong interpretations of potentiality, one confusing it with possibility and another with probability. A brief analysis of the original Aristotelian context in which the concept emerged shows that potentiality cannot be thought of as indicating the provision of some empirical facts in the future, but must rather be referred to the inherent ontological structure of the being in
96
Josef Dolista – Odpovědnost za lidský život
K etice genové terapie:
medicine should be funded and regulated in ways that facilitate its potential both to reduce the incidence and prevalence of many diseases and to allow for longer, fuller, and more meaningful lives.
Scully JL, Rippberger C, Rehmann-Sutter C.Non-professionals' evaluations of gene therapy ethics. Soc Sci Med. 2004 Apr;58(7):1415-25. Arbeitsstelle fur Ethik in den Biowissenschaften, Institut fur Geschichte und Epistemologie der Medizin, Universitat Basel, Schonbeinstrasse 20, 4056 Basel, Switzerland.
K ekologické krizi a přelidnění: Feeny D, Berkes F, Mccay BJ, Acheson JM.The tragedy of the commons: twenty-two years later. Hum Ecol. 1990 Mar;18(1):1-19.
Although the moral responsibilities of clinicians and researchers in the new genetics are exhaustively reflected upon, much less attention has been paid to the factors affecting the moral reasoning of non-professionals when they reflect on genetic issues. In this paper, we compare the moral evaluations of somatic gene therapy (SGT) made by some of its potential consumers (patients) and its providers (medical professionals). The results highlight significant differences between professional opinion and non-professional evaluations. Medical professionals shared a moral evaluation of SGT that (a) based its acceptability on a strong therapeutic imperative, (b) grounded this in an unproblematic separation of identity and disability/illness, and (c) generally did not see SGT as ethically different from other medical interventions. Prospective patients (a) often questioned the effectiveness of "therapeutic" interventions, (b) could derive a strong sense of identity from disability/illness, and (c) sometimes saw genetic interventions as changing a person's identity, either directly (through the genes) or indirectly (through altered life experience). We discuss the implications of these differences for the professional and public debate on the ethics of gene therapy. Our results highlight the need to take into account non-professionals' views of SGT.
The authors take up the hypothesis originally proposed by Garrett Hardin that resources held in common, such as oceans, rivers, air, and parklands, are bound to be subject to massive degradation. Specifically, they "examine the accumulated evidence pertaining to common-property resource management and provide a critique of the conventional theory expounded by Hardin." They conclude that recent evidence suggests that users of such resources are able to restrict access to them and establish rules among themselves for their sustainable use. Excerpt K otázkám technokratické společnosti: Rafnsdottir GL, Gudmundsdottir ML.New technology and its impact on well being. Work. 2004;22(1):31-9 Department of Research and Occupational Health, Administration of Occupational Safety and Health, and Faculty of Social Science, University of Iceland, Reykjavic, Iceland.
[email protected] Great changes have come about in the last decade regarding the organization of work. High technology and the steadily increasing ideology of technocracy has produced a profound effect on the organization of work in some workplaces. This effect has made the psychosocial and physical working environment tougher, especially for women. The results we are presenting here show that when dividing fishing factories into three technological stages; low technology, middle technology and high technology, the job strain was highest and the decision authority by the employee was lowest in the high technological factories. This even had an impact on health and on the atmosphere at the workplace, where the employees in the high technological factories were more likely to complain about several health problems as well as about low degrees of cheerfulness at the workplace and tiresome jobs. However, these same people were the most positive towards the implementation of the high technology and the new way of organizing their job that the technology introduced.
K etice potratů: Hwang AC, Stewart FH.Family planning in the balance. Am J Public Health. 2004 Jan;94(1):15-8. Center for Reproductive Health Research and Policy, University of California, San Francisco, 94143, USA. Family planning has long been acknowledged as an effective public health intervention. In recent years, however, family planning has come under increased scrutiny from conservative politicians and constituents. National US policies instituted since 2001 are resulting in cutbacks in family planning programs worldwide. In the long run, these conservative initiatives may set back several decades of progress in reproductive health and reproductive rights. In promoting an ideologically driven approach to sexual and reproductive health, the recent policy developments threaten to subvert
97
Josef Dolista – Odpovědnost za lidský život
interfere with the exercise of the right. And this might have important implications for public policy insofar as public policy ought to track what is morally right. But is there a moral duty to die? If so, under what conditions, if any, ought one to have such a duty, and why? In this paper, I distinguish between different moral grounds for the putative moral duty to die: deontological, intuitionist, and contractarian. Subsequently, I argue in support of Paul Menzel's theory of health care distribution. More precisely, I concur with his claim that there is a moral duty to die inexpensively in health care contexts. Then I provide and defend a philosophical analysis of the conditions in which such a duty could exist.
ethical standards of medical care and the principle of evidence-based policy. K etice trestu smrti: Corlett JA.Is there a moral duty to die? Health Care Anal. 2001;9(1):41-63 Department of Philosophy, San Diego State University, 5500 Companile Drive, San Diego, CA 92182-8142, USA.
[email protected] In recent years, there has been a great deal of philosophical discussion about the alleged moral right to die. If there is such a moral right, then it would seem to imply a moral duty of others to not
__________________________________________________________________________________________ Adresa: Josef Dolista, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta,
[email protected] __________________________________________________________________________________________
98
Milan Kučera sr a Milan Kučera jr – Etika policejní práce
Kontakt 6: 70 – 143, 2004 ISSN 1212-4117
Etika policejní práce (k vymezení některých právních a morálních otázek problematiky etiky policejní práce) Ethic of the Police Work Kučera M. sr; Kučera M. jr Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta Summary The authors aspire about definition of some legal and moral guestions of ethic problems of the police work. Keywords:ethic of the police work Souhrn Autoři usilují o vymezení některých právních a morálních otázek problematiky etiky policejní práce. Klíčová slova: etika - policejní práce závěr, že s rostoucí složitostí a významem dané činnosti roste i formalizace, váha a rozsah vyjádření jejích etických pravidel. Jejich pojetí může být podle individuálních názorů posuzovatelů v závislosti na jejich přístupu v široké škále počínající strohým striktním vyhraněním, přes všeobecné standardní pojetí až po téměř vše zahrnující rozsah. Zvolená problematika je odborné i laické veřejnosti dostatečně známa, není třeba ji v této souvislosti blíže definovat a vymezovat. Vzhledem k její rozsáhlosti a složitosti to není pro účely tohoto článku ani dostatečně možné. Lze ji shrnout jako zkoumání otázek týkajících se výkonu povolání příslušníka policejního sboru podle společensky všeobecně stanovených a akceptovaných pravidel. Tématem je popis a stanovení těchto normativů chování v právní i neprávní podobě a zkoumání společenských podmínek, ve kterých jsou aplikovány. Cílem článku je vyjádřit pohled autorů na podobu a obsah norem práva a všeobecné morálky regulujících etiku policejní práce s přihlédnutím k věcným podmínkám policejní práce a konkrétním okolnostem současné společenské praxe. Zkoumání jejich vlastního dodržování a konkrétní vyjádření konfliktů vyplývajících z jejich nerespektování nejsou v článku předmětem pozornosti pro jedinečnou specifičnost takové kasuistiky. Článek je úvahou na dané téma a je rozdělen do dvou hlavních obsahových částí. V první je popisována a analyzována právní úprava
Existují standardní a polemická témata tvůrčích úvah. Zabýváme–li se etikou policejní práce, musíme konstatovat, že jde o tematiku jednoznačně kontroverzní. K tomuto tvrzení nás vede složitost a vnitřní rozporuplnost této pracovní činnosti. Mezi obory lidské práce ve společenské praxi lze ztěží nalézt tak komplikované, náročné a protichůdné poslání, jako je práce policisty. Příslušnost k represivní složce státního aparátu je zásadní specifickou zátěží ovlivňující osobní život, společenské postavení a pracovní postupy každého příslušníka policejního sboru. Je věcí každého z nich, jak se s touto životní rolí spočívající v profesním působení s charakterem společenského poslání vyrovná. To, co je všeobecně chápáno jako ochrana společnosti a jejích zájmů, je konkrétním jedincem mnohdy individuálně vnímáno jako omezování jeho osobních práv a svobod. V tom tkví základní dilema působení policistů. Úvodem je nutné zmínit fakt, že svoji profesní etiku má každá stavovsky specifická činnost lidí, která je sociálně významná. Podoba těchto korekčních a regulačních pravidel může být rozmanitá. Mnoho záleží na historické tradici dané společnosti, na její orientaci a hodnotových zásadách, na společenském významu dané práce, na jejích konkrétních dopadech v životě společnosti a na názorech a ohlasech veřejného mínění. Forma etických pravidel může být od tradované, kusé a velmi volné podoby až po písemnou, rozsáhlou a rigidní úpravu. Záleží na tom, kterým normativům přisoudíme morální obsah a prohlásíme je za etické postuláty. Lze přijmout
99
Milan Kučera sr. a Milan Kučera jr – Etika policejní práce
nevymezená. To vyplývá z komplikovanosti mezilidských vztahů a je upravujících sociálních systémů. Je známou skutečností, že tato uspořádání obsahují pravidla lidského chování velmi různorodé povahy. Z oblasti práva přecházíme do sféry morálky, filosofie, pravidel lidského chování, do sféry humanitních názorů, diskuzí a úvah, které jsou obtížně všeobecně vyjádřitelné a normovatelné a které nesou výrazný a nesmazatelný skupinový i individuální prvek. Společnost se vnitřně výrazně diferencuje a člení, to, co některé její skupiny zcela nebo zčásti přijímají, její jiné komunity mnohdy odmítají akceptovat. Policisté v takových situacích stojí mimo, nebo spíše nad společností a jejími roztříštěnými názory se všemi důsledky z takové schizofrenie vyplývajícími. Proto se také značně liší pohledy na vlastní rozsah i obsah pravidel tvořících etiku policejní práce, podle individuálního či skupinového zařazení se bude lišit i názor na jejich aplikaci spočívající v přesvědčení subjektů o jejich dodržování nebo porušování policisty. Chceme–li v konkrétních případech činit příslušné závěry, musíme v rámci zachování objektivity našich zjištění provést i posouzení role hodnotitele v dané věci nebo skupině událostí s cílem vyloučení případné podjatosti. Zaměříme–li se na obsahovou stránku etických pravidel zavazujících při výkonu jejich povolání policisty, přichází podle výše uvedeného v úvahu dva způsoby jejich vyjádření a zkoumání.
předmětné oblasti společenských vztahů, ve druhé jsou vymezovány a formulovány morální zásady a pravidla potřebná pro etický výkon povolání policisty všeobecně tradované veřejností. Autory citovaná právní úprava a jimi definované morální principy jsou východiskem myšlenkových postupů a vyvozovaných závěrů. Tyto závěry jsou vázány na aktuální stav české společnosti a její policie, neboť stav společnosti odráží i situaci v každé její institucionální složce, koresponduje s jejími přednostmi, problémy i vývojovými trendy. Mezi oběma kategoriemi norem je úzká vzájemná souvislost. Je zcela nepochybné, že činnost policie, provádění policejních zákroků, úkonů a opatření vyplývá z právního řádu. Způsob jejich provedení je však otázkou nejen právní, ale i etickou. Etiku je možné vnímat jako nadstavbu, širší rámec provedení zákona, jako aplikaci zásad pochopení, lidskosti a slušnosti. Lze konstatovat, že dodržování práva a etiky při výkonu policejní praxe vyplývají z důsledného dodržování právního řádu, z úcty k důstojnosti lidské bytosti a z dodržování a ochrany lidských práv. Z výše uvedeného lze dovodit, že v akademickém pojetí etické zahrnuje právní, v praktickém pojetí však právní nemusí vždy zahrnovat všechny aspekty etiky a její dodržování je nutné sledovat a vyžadovat. Co je etické má být i právní, protože součástí etiky v pojetí autorů je i odbornost a profesionalita nositelů působnosti a pravomoci. Co je právní nemusí být vždy plně etické, protože při respektování všech okolností aplikace práva nemusela být striktně dodržena všechna pravidla profesní morálky zcela vyčerpávajícím způsobem. Názor autorů tohoto pojednání spočívá v pojetí vycházejícím, s přihlédnutím k povaze činnosti, z podoby platného právního řádu, které lze označit za juristický nebo legislativní pohled. Filozofií tohoto přístupu je v první řadě studium právního oboru regulujícího dané odvětví vztahů, především pak odborné postupy, pracovní procedury, práva, povinnosti a odpovědnost jednotlivých pracovníků v dané hierarchii funkčních vztahů. To je východiskem pro zevrubnou analýzu předmětné problematiky, pochopení klíčových zásad oboru a formulaci pravidel, která budou prohlášena za potřebná, žádoucí a nedotknutelná pro nezávislý, objektivní a čestný výkon povolání. Stanou se kritérii posuzování a hodnocení pracovních úkonů a činností jednotlivých subjektů a jejich respektování a dodržování se stane vyžadovanou nutností a nezbytností. Zaměstnavatelé, nadřízení, stavovské orgány, občané, politická sféra, veřejnost a další instituce budou vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování, pracovníci budou nuceni je respektovat a aplikovat. K samotným ustanovením právní úpravy pak nutně přistupují i další společenská pravidla neprávní povahy, více nebo méně zřetelná a formulovaná a kogentně
PRÁVNÍ ASPEKTY ETIKY POLICEJNÍ PRÁCE Prvním způsobem je analýza existujících právních norem majících vztah k morálním pravidlům vykonávaného povolání. Zde jde zejména o text přísahy policisty, který je stanoven v ust. § 6 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Policista zde přísahá, že bude čestným, statečným a ukázněným příslušníkem policejního sboru, který vynaloží svoje síly a schopnosti ve prospěch společnosti tak, aby chránil práva občanů, veřejný pořádek a bezpečnost a ústavní zřízení České republiky, a to i s nasazením vlastního života. Policista dále slibuje, že se při plnění služebních povinností bude vždy řídit ústavou a zákony a v souladu s nimi i rozkazy a pokyny jeho nadřízených. Výklad obecně známých a dostatečně frekventovaných pojmů čest, statečnost a ukázněnost nemůže činit problém, ukázněnost je bezpochyby vyžadována z důvodu potřeby osobní disciplíny vázané na nezbytnou nutnost jednotného a operativního řízení jednotlivců, různě rozsáhlých a navzájem spolupracujících pracovních kolektivů a bezpochyby i celého policejního sboru jako institucionálního sociálního celku. Slib osobní
100
Milan Kučera sr. a Milan Kučera jr – Etika policejní práce
nebudou ochotni přijímat svoji případnou trestněprávní odpovědnost, která by splněním takového rozkazu vznikla, zvláště za situace, kdy je zákon pro tyto případy konkrétně zavazuje zákazem jednání a současně je i teoreticky a prakticky chrání. Zmiňovaná hlava druhá citovaného zákona ukládá základní povinnosti nejen všem policistům obecně, ale rovněž i nadřízeným jako specifické skupině policistů – vedoucích pracovníků. Tím zvýrazňuje váhu jejich služebního postavení a míru jejich odpovědnosti za organizaci práce jim podřízených policistů a za zajištění řádného fungování jednotlivých policejních pracovišť i celé státní instituce. Dochází zde i k vymezení vzájemných oprávnění a povinností vedoucích a podřízených. Jestliže totiž zákon ukládá vedoucímu povinnost řídit, kontrolovat a hodnotit výkon služby svých podřízených, podřízenému tím stanoví konkludentní povinnost podrobit se takovým postupům jemu nadřízeného. Nadřízený je dále povinen zabezpečovat, aby policisté byli pro výkon služby náležitě vycvičeni a vyškoleni, musí vytvářet příznivé podmínky pro výkon služby, musí oceňovat záslužné činy a příkladné plnění služebních povinností a musí vyvozovat důsledky z porušování služebních povinností. Z právě uvedeného lze dovozovat i existenci specifických etických pravidel chování pro interní skupiny služební hierarchie dané úrovní služebního postavení. Existuje tedy nejen obecná etika policejní práce postihující chování celé stavovské skupiny všech policistů, ale existují i dílčí pravidla korektního chování jednotlivých skupin uvnitř policejního sboru jako podřízených a různých služebních úrovní nadřízených. V této souvislosti lze připustit i jisté specifické prvky etiky chování pracovníků jednotlivých služeb policejního sboru vyplývajících z charakteru jejich zaměření a činnosti. V tomto případě jde o drobné nuance pracovních postupů a vystupování složek policie, jako jsou například služba kriminální policie a vyšetřování, pořádková policie, dopravní policie, pyrotechnická služba, služba ochrany ústavních činitelů atd. Kázeňská pravomoc služebních funkcionářů vykonávaná nad podřízenými policisty je zvláštní oblastí vztahů v policejním sboru úzce související s etikou policejní práce. Služební funkcionáři udělují v rozsahu své pravomoci kázeňské odměny a kázeňské tresty. Odměňují tak policisty za příkladné plnění povinností a trestají je za spáchání kázeňských přestupků a za jednání policistů, která mají znaky přestupků podle zvláštních předpisů. Tím je motivují ke svědomitému a odpovědnému plnění pracovních úkolů a vzornému výkonu služební činnosti, ve druhé skupině případů je pak odrazují od nevhodného jednání a pokud k němu již dojde, pak je za ně sankcionují. Kázeňskými odměnami jsou
angažovanosti a nasazení v práci pro společnost při naplňování společenského poslání policie, tj. při ochraně bezpečnosti osob a majetku, veřejného pořádku, právního řádu a ústavních pravidel je přirozeným požadavkem na vyjádření ztotožnění se policisty s daným společenským řádem a jeho sociální podobou. Závazek nasadit v případě potřeby svůj život souvisí s represivním složkou poslání dané organizační složky státu a s riziky činností, které z toho pro její příslušníky vyplývají. Jde o mandát používat v souladu s právní úpravou při ochraně společenských zájmů zbraně a další donucovací prostředky a o povinnost podstupovat a snášet nebezpečí napadení a s ním spojené ohrožení osobního života a zdraví při výkonu služby. Loajalita ústavě, právu a pokynům nadřízených je pak nutně odvozována z konstrukce striktně právního pojetí poslání a fungování policejního sboru v právním státě a v občanské společnosti. Zákonným vyjádřením stěžejních zásad etiky policejních postupů je úprava služební kázně příslušníků Policie České republiky provedená v ust. § 28 až 39 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky v platném znění. Jsou zde stanoveny základní povinnosti policisty, které jsou prvotními elementy jeho působení v policejním profesním sboru. Policista je povinen plnit svědomitě a řádně úkoly uložené mu zákony a dalšími obecně závaznými právními předpisy, plnit svědomitě a řádně úkoly uložené mu rozkazy a pokyny služebních orgánů a nadřízených. Službu je povinen vykonávat svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností. Závady a nedostatky, které ohrožují nebo ztěžují výkon služby, musí ohlásit nadřízenému. Při výkonu služby je povinen dodržovat pravidla zdvořilosti. Z právního hlediska je významné ustanovení pamatující na případy, kdy se policista domnívá, že rozkaz jeho nadřízeného je v rozporu s obecně závazným právním předpisem. V takovém případě je policista povinen upozornit nadřízeného na tuto skutečnost. Trvá-li nadřízený na splnění rozkazu, je policista povinen jej splnit. K jiné situaci by došlo, kdyby policista splněním rozkazu nadřízeného měl spáchat trestný čin. Splnění takového rozkazu je policista povinen odepřít, tuto skutečnost policista ohlásí bez zbytečného odkladu vyššímu nadřízenému. V popsaném postupu je nutné spatřovat významnou právní garanci zamezení hypotetické možnosti zneužití postavení vedoucího pracovníka využívajícího jako svůj výkonný nástroj podřízeného. Vzhledem k oprávněně očekávané i reálně existující úrovni právního vědomí policistů, fundovaných vzhledem ke své pracovní edukaci i praxi v oblasti práva výrazně výše, než je tomu u běžné populace, existuje důvodný předpoklad ochrany demokratické společnosti před takovými excesy, neboť jednotliví podřízení policisté
101
Milan Kučera sr. a Milan Kučera jr – Etika policejní práce
České republiky (Nařízení Ministerstva vnitra č. 36). Mají svoji nespornou váhu, neboť prezentují společenskou úroveň příslušníků policejního sboru na veřejnosti. Jde současně i o úroveň vzájemných vztahů mezi policisty. Policisté jsou podle tohoto nařízení, mimo jiné, povinni chovat se zdvořile a ohleduplně a vystupovat důstojně a taktně. Při styku s občany nesmí jednat familiárně, musí dbát na důstojnost a vážnost svého jednání a vystupování. Jsou povinni dbát na svoji pověst a bezúhonnost. Jejich osobní problémy a pocity nesmí ovlivňovat jejich úřední jednání ani rozhodování. Jsou spoluodpovědní za svůj profesionální výkon, musí se vzdělávat a profesně zdokonalovat. Jsou povinni dbát na svůj vzhled, úpravu a oblečení. V souvislosti s výkonem služby nesmí požívat alkoholické nápoje ani jiné návykové látky. Nesmí přijímat dary nebo jiná zvýhodnění, které by je v souvislosti s výkonem služby preferovaly oproti ostatním občanům nebo by je mohly ovlivnit při plnění služebních povinností nebo zpochybnit nestrannost a nepodjatost jich samotných či jejich úřadu. V daném nařízení jsou, jak je výše uvedeno, vzhledem k významu vztahů subordinace detailně upraveny i zásady vzájemného zdravení a pravidel jednání mezi policisty. V právních předpisech tedy existuje řada ustanovení, která souvisejí se zásadami etického jednání policistů při výkonu služby. Jsou průběžně naplňována a využívána v rámci každodenní policejní praxe. Souhrnná monitorovací zpráva Evropské komise o připravenosti České republiky na členství v Evropské unii za rok 2003 v kapitole soudnictví a vnitro ovšem konstatuje: „Parlamentem byl přijat Zákon o statutu členů bezpečnostních sil. Na přijetí však stále čeká Etický kodex policie. Absence formálního přijetí Etického kodexu vzbuzuje vážné obavy. Správní schopnost řešit korupci v policejních silách zůstává na slabé úrovni, další úsilí je třeba věnovat vyšetřování zločinů spáchaných policejními úředníky“ (Ekonom 2003). Autoři článku nejsou zcela přesvědčeni o oprávněnosti tohoto kategorického tvrzení. Výše popsaná právní úprava zajištění dodržování pravidel etiky policejní práce podle jejich názoru z větší části zpochybňuje plnou legitimitu citované části zprávy. Přijetí požadovaného Etického kodexu policie bezpochyby zvýší vážnost etiky policejní práce, nelze však tvrdit významnější absenci právní úpravy této problematiky ani cílevědomého a systematického úsilí o její naplňování v praxi. Faktické postupy v rámci daného právního řádu mohou mít větší význam než formální zákonné proklamace. Právní pravidla etiky policejní práce můžeme nalézt i v mezinárodních dokumentech. Tím je zejména Kodex jednání příslušníků orgánů prosazování zákona (Code of Conduct for Law Enforcement Officials, CCLEO), který je
písemná pochvala, peněžitý nebo jiný dar, mimořádné povýšení do vyšší důstojnické hodnosti nebo jmenování do důstojnické hodnosti. Kázeňským přestupkem je zaviněné porušení základních povinností policisty, pokud nejde o trestný čin; jako kázeňský přestupek se vyřizuje i jednání policisty, které má znaky přestupku, pokud to stanoví zvláštní předpis. Kázeňskými tresty jsou písemná důtka, snížení funkčního platu až o 15 % na dobu nejvýše tří měsíců, snížení hodnosti o jeden stupeň až na dobu jednoho roku, zákaz činnosti a propadnutí věci. Postačí–li k nápravě policisty a k obnovení služební kázně vytknutí méně závažného jednání, které má znaky kázeňského přestupku nebo přestupku obecně, kázeňský trest se neuloží, má se při tom za to, že už samotné projednání věci a vyslovení výtky vede přestupce k nápravě. K celkovému tlaku na bezpodmínečné dodržování služební kázně a etiky policejní práce subsidiárně slouží i řada dalších pracovněprávních institutů, kterými může být pozastaven či přerušen služební postup nebo ukončen služební poměr policisty. Jde především o služební hodnocení, které je podkladem pro rozhodování ve věcech služebního poměru a které spočívá v posouzení plnění služebních povinností, odborné a zdravotní způsobilosti policisty pro další výkon funkce nebo služby. Dále se jedná o zproštění výkonu služby, aplikované pokud se policista stane důvodně podezřelým, že porušil služební povinnost zvlášť závažným způsobem, nebo že se dopustil trestného činu, a jeho další ponechání ve výkonu služby by ohrožovalo důležitý zájem služby nebo průběh vyšetřování činu. V těchto souvislostech jde především o případy, kdy policista může být na základě špatných pracovních výsledků nebo na základě svého deliktního jednání propuštěn ze služebního poměru. V takových kauzách mají pracovní nedostatky nebo porušení pravidel profesní etiky významné existenční následky. Policista může být propuštěn, jestliže je podle závěrů služebního hodnocení nezpůsobilý vykonávat jakoukoliv funkci v policii, jestliže porušil služební přísahu nebo služební povinnost zvlášť závažným způsobem nebo jestliže byl pravomocně odsouzen pro trestný čin k nepodmíněnému odnětí svobody. Do kategorie případně možných negativních opatření namířených proti chybně postupujícím policistům subsidiárně spadá i ustanovení o odpovědnosti policisty za škodu, kterou způsobil policii zaviněným porušením svých povinností při plnění služebních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním; v takových případech se sleduje ochrana majetkových zájmů, zprostředkovaně se tak vyvíjí i tlak na prevenci takových pochybení policistů. Jednou ze stránek etického chování policistů jsou i pravidla chování a zdravení, která jsou upravena interním aktem řízení ministra vnitra
102
Milan Kučera sr. a Milan Kučera jr – Etika policejní práce
nebo nečinnost, mají zákaz zakročovat vůči osobám z důvodu jejich rasy, náboženského vyznání nebo politického přesvědčení. Etické otázky policejní činnosti řeší i Základní zásady používání síly a střelných zbraní přijaté na VIII. kongresu Organizace spojených národů o prevenci zločinnosti a zacházení s pachateli trestných činů v Havaně. Vlády i orgány prosazování zákona zde jsou vyzývány, aby soustavně sledovaly etickou stránku používání síly a zbraní. Příslušníci prosazování zákona mají mít potřebné morální, psychické a fyzické předpoklady, mají být odpovědně vybíráni, mají být nepřetržitě vzděláváni, jejich způsobilost k výkonu jejich funkce má být průběžně prověřována. Při jejich školení má být věnována zvláštní pozornost problematice etiky prosazování zákona a lidských práv, alternativám postupu proti použití síly a zbraní, způsobům mírového urovnávání konfliktů, znalostem chování davu a metodám přesvědčování, vyjednávání a zprostředkování s cílem omezit používání síly a zbraní. Etické záležitosti policejních postupů lze nalézt v řadě dalších mezinárodních dokumentů, jejich analýza je však nad rámec možností tohoto článku.
instrumentem, ukládajícím vládám autoritativní pokyny v oblasti lidských práv a trestního řízení. Funkce prosazování zákona je vnímána jako veřejná služba ustanovená zákonem, která odpovídá za udržování a prosazování zákona, udržování veřejného pořádku a za poskytování pomoci v mimořádných (nouzových) situacích. Jde o nepřetržité řešení nestandardní problematiky cestou striktního dodržování právního řádu s adekvátním využíváním pravomocí delegovaných právem. Právní stav nelze zajišťovat protiprávním, nehumánním nebo svévolným způsobem. Výkon oprávnění při prosazování zákona bezpodmínečně vyžaduje důvěru veřejnosti, tato činnost je proto nutně spojena s dodržováním úředně stanovených i veřejností obecně tradovaných morálních pravidel, kodexu profesionální etiky, tj. standardy jednání příslušníků této profese. Příslušníkem orgánu prosazování zákona je ten, kdo vykonává policejní pravomoci, zvláště pravomoc zatýkat a zadržovat osoby. Takový příslušník musí v každou dobu plnit povinnosti, které mu stanoví zákon. Při výkonu svého povolání musí respektovat a chránit lidskou důstojnost, zachovávat a ctít lidská práva všech osob. Příslušník orgánu prosazování zákona smí používat represe pouze tam, kde je to nezbytně nutné a pouze v rozsahu určeném výkonem jeho povinností. Důvěrné informace získané v souvislosti s výkonem povolání je povinen uchovat v tajnosti, pokud to dovoluje potřeba služby nebo justice. Je zakázáno mučení i jiné kruté, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Příslušník je povinen chránit zdraví osob zbavených svobody a zajistit jim lékařskou péči vždy, když ji potřebují. Příslušníkům se zakazuje jakékoli podoba korupčního jednání a ukládá se jim, aby každému takovému konání důrazně čelili a bránili se mu. Příslušníci jsou zavázáni k respektování zákona i tohoto kodexu, k předcházení a zamezování jejich porušování. V případech přestoupení kodexu mají povinnost ohlásit věc nadřízenému k vyšetření a zjednání nápravy. Dalším mezinárodním dokumentem spjatým s etikou policejní práce je Deklarace o policii, která je přílohou rezoluce č. 690 přijaté Parlamentním shromážděním Rady Evropy. Etikou se zabývá její část A. Instrument se vztahuje na všechny jednotlivce a orgány, včetně tajných služeb, vojenských policejních sil, ozbrojených sil nebo milicí vykonávajících policejní činnosti, jež jsou pověřeny úkolem prosazovat zákon, vyšetřovat trestnou činnost a udržovat veřejný pořádek a bezpečnost státu. Dokument je regionálně zaměřený, dostatečně rozsáhlý a podrobný. Je v něm zahrnut i příkaz nedbat protiprávních pokynů, rozkazů k mučení a hromadným popravám, zákaz nehumánního nebo ponižujícího zacházení nebo trestání. Příslušníci orgánů prosazování zákona jsou osobně odpovědni za nezákonné akce
MORÁLNÍ ASPEKTY ETIKY POLICEJNÍ PRÁCE Druhý způsob zjišťování etických pravidel je orientován na vyjádření obecného kodexu zásad pro výkon pravomocí příslušníka policejního sboru. Jde o vytvoření souhrnu abstraktních pravidel, která musí být naplňována proto, aby nedošlo k pochybnostem o serióznosti postupu policejních úředníků a obavám z možnosti zneužití jejich služebních oprávnění. Kontrola správnosti a zákonnosti postupu policistů probíhá po linii interní kontroly ze strany nadřízených vedoucích pracovníků a specializovaných orgánů rezortní kontroly. Správnost postupu je garantována i řadou zajišťovacích institutů, jakými jsou například oprávnění účastníků vlastních řízení činit ve věci právní úkony a využívat opravných prostředků, právo na vyžádání právní pomoci včetně případů ustanovení obhájce z moci úřední (ex offo) a členěním řízení do etap s dělbou postavení a rolí mezi orgány participujícími na jeho průběhu. To jsou způsoby kvalifikované právní a odborné kontroly. Roli laické veřejné kontroly pak plní veřejné mínění, které se zaměřuje na hodnocení dodržování všeobecně platných etických pravidel vázaných na výkon povolání policisty. Součástí takové kontroly je i medializace případů ve sdělovacích prostředcích. Z některých konkrétních věcí je však, žel, zřejmé, že řada žurnalistů se sama potýká s dodržováním etiky jejich práce a o vlastní objektivitě informování veřejnosti často panují
103
Milan Kučera sr. a Milan Kučera jr – Etika policejní práce
v noci, o sobotách, nedělích a ve svátek, obtíže s plánováním a uskutečňováním pracovního volna a dovolených, výkon služby v terénu pod vlivem povětrnostních podmínek v chladu, dešti, za tmy, bez patřičného a náležitého zabezpečení a zázemí, u některých policistů povinnost nosit uniformu, dodržovat ústrojovou kázeň a být předmětem neustálé pozornosti veřejnosti. Střety při prosazování zákonů, obtíže, napětí a problémy spojené s těmito konflikty přinášejí i komplikované interpersonální vztahy uvnitř jednotlivých sociálních skupin i celkového sociálního prostředí, které se týkají nejen samotných policistů, nýbrž i osob jim blízkých a jejich rodinných příslušníků. Stranou pozornosti nemůže zůstat ani zvýšené nebezpečí nemocí z povolání a škod na zdraví spojených s výkonem práce a vyplývajících z charakteru prováděné činnosti. Podstoupení a respektování všech těchto reálných rizik, nebezpečí a omezení je rovněž obligatorní náležitostí plného nasazení ve výkonu policejní práce a úzce souvisí s morálním profilem policisty a etikou jeho práce. Zcela zvláštním požadavkem svého druhu je nutnost nestrannosti. Mluvíme–li o požadavku čestnosti, chápeme jím věrnost právu a legalitě (viz výše). Sama čestnost zahrnuje jako svoji integrální součást i neúplatnost. Nestrannost vnímáme jako odolnost nepodléhat situačním, místním a osobním vlivům, které na policisty jako na aktivní prvky sociálního systému působí, a odmítat všechny druhy nátlaku na svoji nezávislost, nestrannost a objektivitu; odmítat i všechny druhy možných výhod, které jim za to mohou být potenciálně nabízeny. Policisté si musí v takových situacích chránit a zachovávat absolutně autonomní postavení, které hraničí až s jistou podobou významného odstupu a izolace, které jsou srovnatelné s jejich, v úvodu zmiňovanou, nezávislostí v rámci postavení sociálních skupin celé společnosti. Daný odstup pak není vyjádřením autoritativnosti a výlučnosti dané profesní skupiny, jejího pohrdání jinými složkami společenské hierarchie a akcentací jejího sociálního postavení, nýbrž nutnou ochranou před ovlivňováním jejich postupu uplatňováním a prosazováním individuálních zájmů na úkor spravedlnosti. Pro dodržování etických norem policejní práce je důležitá i otázka společenského postavení a sociální odezvy takové činnosti. Za situace, kdy si společnost v rámci daného sociálního systému váží práce policejního sboru a jeho příslušníků, automaticky vytváří prostředí motivující policisty k dodržování etického kodexu jejich pracovních postupů. Příslušníci sboru vnímají prestiž svého povolání, vycházejí z projevované podpory majoritní části společnosti, nemají pochybnosti o nutnosti a správnosti svého poslání a konají jej jako službu veřejnosti. Takové pojetí policejní práce samo o sobě zahrnuje i striktní
značné pochybnosti. Je to patrné zvláště u bulvárně zaměřených médií, která mají mnohdy vliv na značnou část veřejnosti. Diskuzi na zvolené téma je nutné zahájit rozpravou o tom, co se od veřejných činitelů tohoto určení očekává. Autoři zastávají názor, že majoritní konsenzuální představa veřejného mínění u policistů předpokládá a požaduje plnou odbornost, značný potenciál intelektuální úrovně, morálně volní vlastnosti adekvátní povaze a charakteru vykonávané profese, empatii a asertivitu jednání spojenou s nekompromisností postupu proti přestupcům a pachatelům, příkladnost životních postojů a osobního života dokumentovanou respektováním všech závazných i doporučených pravidel společenského chování všeobecně akceptovaných v sociálním životě. Souhrn uvedených znaků, vlastností, projevů a chování příslušníků policejního sboru vytváří u občanů dojem, že jsou zárukou dodržovaní a ochrany všech jejich sociálních práv a svobod. Pro případ, že dojde k jejich ohrožení či zkrácení věří, že jim policisté poskytnou pomoc a podporu k jejich obnovení a naplnění. Nejde tedy pouze o důvěru ve stavu již existující nouze, ale i pro hypotetickou možnost jejího vzniku, což je, z hlediska vztahu občanů k danému sociálnímu systému a jejich ztotožnění se s ním, mimořádně důležité. Občan, který je plně ztotožněn se svou společností, spontánně a dobrovolně respektuje její pravidla a tím přirozenou cestou přispívá k jejímu optimálnímu fungování. V takovém případě lze odkázat i na patrnou, přirozenou a nenásilnou zpětnou vazbu oboustranné symbiózy a vzájemného servisu občana a jeho pospolitosti. Pokusíme-li se formulovat hlavní morální zásady potřebné pro důvěryhodný výkon policejní činnosti, můžeme uvést, že jde zejména o čestnost, kterou je nutné vnímat jako věrnost ústavnímu pořádku, právnímu řádu, kodexům pravidel mezilidských vztahů a daným slibům; pravdivost, jež vychází z objektivně zjištěného skutkového stavu; pracovitost, která je vyjádřením osobního nasazení při plnění služebních povinností; důslednost, jež je cestou k objasnění a uzavření případů; takt a ohleduplnost, které vycházejí z pochopení problémů a potíží v situacích, v nichž se nacházejí účastníci administrativního, správního či trestního řízení; flexibilita, která je vyjádřením pozornosti o věci a záležitosti veřejného zájmu. Dále lze uvést odvahu a statečnost; ochotu přijímat rizika; úděl řešit konfliktní situace (vytýkat lidem nevhodnost a nesprávnost řady jednání, omezovat v souladu s právními normami práva a svobody občanů, ukládat sankce, být přítomen lidskému neštěstí a utrpení). Jde rovněž i o ochotu omezovat a plně podřizovat svůj osobní život potřebám nepřetržitě probíhajícího výkonu služby; snášet obtíže a nároky tohoto specifického povolání, jako jsou např. služba
104
Milan Kučera sr. a Milan Kučera jr – Etika policejní práce
stránce činnosti policejního sboru je v české společnosti věnována potřebná pozornost. V článku je dokumentováno, že se tak děje v kontextu evropského a světového vývoje. Autoři jsou přesvědčeni, že česká společnost a česká policie dostatečně akceptují mezinárodní vývojové trendy v této oblasti. Úsilí o neustálé zlepšování úrovně etiky je otevřena především sama policie, která v něm spatřuje jednu z hlavních priorit svojí činnosti. Policie jednoznačně deklaruje, že důsledné dodržování a rozvoj etických zásad policejní práce je jedním z hlavních faktorů pro získání důvěry a podpory veřejnosti. Policie vyvíjí rozsáhlé aktivity ke kvalitativnímu zlepšování stavu věci a dosažení úrovně plně srovnatelné s předními policejními sbory v zahraničí. Posledním příkladem takového směřování je uskutečnění mezinárodní konference „Úcta ke všem – poslání policie“, konané ve dnech 8. – 9. března 2004 v Praze, na které byl problematice policejní etiky přiřazen mimořádný význam. Proces vymezení pravidel etiky policejní práce a jejich bezpodmínečného naplňování není omezen na pouhé interní rezortní působení, ale zahrnuje i podstatné úsilí nevládních organizací a značný zájem veřejnosti. Tyto sociální instituce tak iniciují soustavný tlak na kontrolu dodržování etických zásad policejní práce a na jejich neustálý rozvoj v souladu s rozvojem celospolečenským. To, že přitom dochází k myšlenkovým střetům, není na závadu, je to polemické prostředí, ve kterém se tříbí a objektivizují názory, které je nutné podpořit, prosadit a obhájit argumenty. Důležitá je skutečnost, že probíhá trvalá, rozsáhlá a strukturovaná diskuze, která přináší svoje výsledky v podobě majoritně vnímaných konsenzů. Těžiště rozdílů nespočívá ani tak v odlišnostech cílů, nýbrž v rozdílných přístupech k problémům. Občanská společnost a její organizační platformy jsou nutně poznamenány laickým a platonickým přístupem k problematice vnímané z vnějšího prostředí. Nenesou odpovědnost za konkrétní naplňování policejní doktríny a plnění zákonného poslání úřadu, což je může naplňovat jistou iluzorností a radikalizmem požadavků. Mohou být vedeny idealizmem, dílčím zaujetím a jednostranností, kterou mohou označovat za univerzálnost. Policie může být na druhé straně zatížena účelovostí, pragmatičností, konzervatizmem a zátěží kriminálního prostředí, pro kterou jí mohou unikat některé obecné filosofické a demokratické souvislosti. Oba proudy pak, jak je patrné, spojuje vůle ke vzájemné komunikaci, oprávnění veřejnosti projevovat svoje vize a povinnost policie respektovat legislativní podobu takto vyjádřené společenské zakázky. Společným výsledkem je konečná podoba všeobecně vnímaných pravidel etiky policejní práce ve formě právních i společenských norem, úroveň jejich dodržování a rozvoje.
dodržování morálních pravidel a zásad vykonávané profese. Policisté jsou hrdí na svoje postavení a na svoji práci a dbají, aby jejich pověst neutrpěla případnými kázeňskými poklesky nebo profesionálními selháními. Jejich kredit je vysoký a oni jej sami aktivně vytvářejí a hájí. Problémy mohou nastat, když policisté nemají dostatečnou společenskou podporu a kladný ohlas veřejnosti. Pociťují, že jsou odstrčeni, ignorováni a izolováni a konají pod tlakem nedůvěry v pro ně ne příliš příznivé sociální atmosféře. Pokud nejsou respektováni a uznáváni, nemusí se vždy cítit plně odpovědní za všechny stránky svojí činnosti. Lze se obávat, že v některých případech mohou konat i účelově, s cílem zajistit výsledky svojí činnosti i za cenu případných etických poklesků. Popsaný stav je nepřijatelná situace, kterou by společnost neměla připustit, a dojde-li k ní, měla by ji naléhavě řešit. Současný stav důvěry veřejnosti v práci policie je ve srovnání s minulostí vcelku velmi uspokojivý s vývojovou tendencí k dalšímu zlepšování (Kučera 2002). Materiální zabezpečení policistů vykazuje řadu významných nedostatků, které jsou zvláště patrné zejména ve srovnání s příjmy policistů sousedních i jiných zejména evropských zemí. Řešením by měla být aplikace nového zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, který by měl zlepšit společenské postavení policistů a částečně napravit i nevyhovující stav jejich odměňování a jejich sociálního zabezpečení. Předmětný zákon č. 361/2003 Sb., jenž byl po dramatické a mnohdy demagogii připomínající rozpravě přijat, by měl nabýt účinnosti dne 1. ledna 2005. Limitujícím faktorem je stávající dluh veřejných financí a jejich plánovaná reforma, pokud konečně dojde ke zlepšení stavu, půjde pouze o kompromis a o částečné řešení problému. Zde je opět nutné zmínit nevyrovnanost příjmů jednotlivých profesních skupin společnosti. Zmíníme–li statisticky doložitelný fakt, že řadě mladých policistů s rodinami s malými dětmi je poskytována sociální podpora, je nutné porovnat jejich příjmy například s oblastí pracovníků bankovnictví, tedy s odvětvím, které podle názoru expertů paralyzovalo v posledních letech státní rozpočet, či s příjmy vojáků, kteří jsou nadstandardně finančně a sociálně zabezpečováni. Úvaha o zpětné výplatě dalších platů soudcům obecných soudů v roce 2003 podle nálezu Ústavního soudu je také tématem etickým, zde však není na místě, protože by dále vyhrotila již tak dosti vypjatou situaci. Má–li z důvodu zajištění nezávislosti nárok na odpovídající materiální zabezpečení soudce, musí mít z důvodu zajištění objektivity a nestrannosti nárok na odpovídající materiální zabezpečení i každý policista a státní úředník. Rozsáhlá polemika zaměřená na otázky etiky policejní práce ukazuje, že této významné
105
Milan Kučera sr. a Milan Kučera jr – Etika policejní práce
Rover C. 2002: Sloužit a chránit. Lidská práva a humanitární právo pro policejní a bezpečnostní síly. Praha: Ministerstvo vnitra ČR, odbor vzdělávání a správy policejního školství (přeloženo z anglického originálu To Protect and to Serve, Ženeva, 1998, International Committe of Red Gross 0698/113T R/2002 600) Schwindt F. 2004: Etické problémy běžného služebního dne z pohledu vedoucího pracovníka. Hlásí se policie. Magazín pro otázky bezpečnosti, Mita press Praha, Vol VIII, Iss 2, 14-15
LITERATURA Baroch P.; Otto P. 2003: Jiří Kolář, policejní prezident … říká: Připadám si jako v roli národního otloukánka. Hospodářské noviny, Vol. XLVII, Iss. 158, 1,4. Bartoška L.; Košťák J.; Kučera M.; Kučerová B. 2003: Program prevence kardiovaskulárních chorob u vedoucích pracovníků Policie ČR Správy Jihočeského kraje v letech 2001 – 2002, Kontakt, Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Vol V, Iss 4, 268-275 Bílek P 2004:. Policie a lidská práva v České republice. Hlásí se policie. Magazín pro otázky bezpečnosti, Mita press Praha, Vol VIII, Iss 2, 8-9 Dolista J. 2003: Filozofická antropologie jako předpoklad pochopení sociální etiky. In: Sociální práce, Triton Praha, 11-20, Jankovský J. 2003: Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton, 223 Kahoun V. et. al. 2003: Sociální práce. Praha: Triton, 336, ISBN 80-7254-138-2 Kučera M. 2002: Analýza některých aktuálních protispolečenských jevů jako sociálně patologických skutečností. Dizertační práce, Trnava: Fakulta zdravotnictví a sociální práce Trnavské univerzity Kučera M. sr; Kučera M. jr 2004: K hodnocení kvality života příslušníků Policie České republiky připraveno pro vydání v Kontaktu v roce 2004 Kramer A. 2003: Policie stárne – nový zákon nutně potřebuje. Prezident Policie ČR Jiří Kolář řekl Právu: ... Právo, Vol. 13, Iss. 184, 1, 8 Petr P., Veselý M., Dolista J., Kalová H. 2003: Kvalita života příslušníků PČR v Jihočeském kraji. Kontakt, Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Vol V, Iss 4, 216-223
PRÁVNÍ PŘEDPISY VÁZANÉ NA DANÉ TÉMA
Deklarace o policii přijatá Parlamentním shromážděním Rady Evropy v příloze k rezoluci č. 690 (1979) dne 8. 5. 1979 Kodex jednání příslušníků orgánů prosazování zákona (Code of Conduct for Law Enforcement Officials, CCLEO), který přijalo Valné shromáždění OSN v příloze k rezoluci 34/169 ze dne 17. 12. 1979 Nařízení Ministerstva vnitra č. 36 ze dne 6. května 1999, kterým se upravují pravidla chování a zdravení v Policii České republiky Souhrnná monitorovací zpráva o připravenosti České republiky na členství v Evropské unii (úplné znění posudku Evropské komise za rok 2003). Ekonom 2003, Vol. XLVII, Iss. 47, Příloha pp 124, p 21. Základní zásady používání síly a střelných zbraní (Basic Principles on the Use of Force and Firearms, BPUFF) přijaté na VIII. kongresu OSN o prevenci zločinnosti a zacházení s pachateli trestných činů v Havaně ve dnech 27.8. – 7.9. 1990 Zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, v platném znění Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů
__________________________________________________________________________________________ Adresa: Milan Kučera, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra právních oborů, řízení a ekonomiky, Jírovcova 24, 370 04 České Budějovice,
[email protected] __________________________________________________________________________________________
106
Ostatní články
Kontakt 6: 70 - 143, 2004 ISSN 1212-4117
OSTATNÍ ČLÁNKY Supervízia ako prostriedok zvyšovania profesionálnej kompetencie sociálneho pracovníka Milan Schavel Trnavská univerzita, Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce
ÚVOD
SUPERVÍZIA V SOCIÁLNEJ PRÁCI
Sociálna práca na Slovensku sa v poslednom období profiluje ako samostatná spoločensko – vedná disciplína. Jej opodstatnenie potvrdzuje nárast sociálnych problémov obyvateľstva, ako aj neustále sa zvyšujúci priestor pre riešenie niektorých sociálnych situácií, ktoré v minulosti, najmä pred rokom 1989, neboli prezentované (napr. bezdomovectvo, nezamestnanosť atď.), prípadne boli prehliadané alebo sa im zo strany štátu nevenovala dostatočná pozornosť. Ide najmä o sociálne problémy, ako sú: týranie jedinca, hospicová alebo paliatívna starostlivosť a podobne. Štát pristupoval k riešeniu sociálnych problémov paternalisticky, jednotlivé inštitúcie obmedzovali prácu konkrétnych zamestnancov len na administratívne a byrokratické úkony. Zmena spoločensko – ekonomických pomerov si vyžiadala aj zmenu v prístupe ku klientovi a v spôsobe riešenia jeho problémov. Slovo „starostlivosť“ bolo nahradené slovom „pomoc“. Pomoc je zameraná na motiváciu klienta a jeho angažovanosť pri riešení svojich problémov. Sociálny pracovník sa na rozdiel od minulosti dostáva do pozície, kedy preberá vo vzťahu sociálny pracovník – klient takmer rovnoprávne postavenie, jeho úlohou je klientovi pomáhať, podporovať ho a sprevádzať. Táto interakcia si vyžaduje nevyhnutné vedomosti a zručnosti, ktoré získa sociálny pracovník prostredníctvom inštitucionálnej prípravy formou univerzitného vzdelávania, alebo prostredníctvom ďalšieho vzdelávania ako aj vlastnými skúsenosťami z odbornej praxe. Jednou z možností ako zvyšovať profesionálnu kompetenciu pri práci s klientom je aj supervízna skúsenosť.
Systematická práca v sociálnej oblasti predikuje nevyhnutnosť budovania paralelného supervízneho systému, ktoré sa začalo na Slovensku v roku 1998 prvým výcvikom supervízorov v sociálnej práci. Podľa Scherpnera (1999) supervízia zaručuje zvyšovanie profesionálnej kompetencie sociálnych pracovníkov, chráni klienta pred nekompetentnými intervenciami poradcu, vedie k rozširovaniu možností a alternatív pri riešení problémov klienta a ku korigovaniu neefektívnych postupov. Je súčasne prevenciou syndrómu vypálenia, ktorý sa u sociálnych pracovníkov prejavuje menšou citlivosťou ku klientom, formálnym prístupom, nezáujmom, snahou čo najskôr ukončiť prípad. Supervidovanie práce sociálneho pracovníka by malo byť neoddeliteľnou súčasťou jeho výcviku a vzdelávania a neskôr jedným zo základných stavebných kameňov sociálneho poradenského systému. Supervízia vytvára priestor pre rozvíjanie vzťahu ku klientom tým, že rozširuje vedomosti zamestnanca, ktorý touto cestou zvyšuje vlastné profesionálne schopnosti a zručnosti, pričom prehlbuje vlastné sebapoznanie. Vo všetkých pomáhajúcich profesiách sa stretávame s potrebou supervízie. Na druhej strane je pravdou, že zďaleka nie vždy a všade tomu tak v skutočnosti aj je. Pre vysvetlenie podstaty supervízie v sociálnej práci je možné požiť porovnanie supervízie v sociálnej práci a psychoterapii tak, ako to uvádza Kopřiva (1997). Na základe komparácie môžeme jasne demonštrovať nielen ich vzájomnú odlišnosť, ale i súvislosť a konkretizovať podstatu supervízie v sociálnej práci. Pojem supervízia bol prevzatý z anglického jazyka, kde sa nachádza vo
107
Ostatní články
organizácie a legitímne nároky klientov, kolegov i ostatných zainteresovaných osôb a inštitúcií, - sprostredkujúcu – uplatňovanie tejto funkcie je zriedkavejšie. Supervízor tu vystupuje ako mediátor pri riešení konfliktov v rámci organizácie i medzi organizáciou a jej okolím. Pomáha riešiť rôzne sťažnosti a nezhody, podporuje organizačné zmeny, pomáha pri formulácii cieľov organizácie, pomáha pri vytváraní „image“ organizácie atď. Všetky z uvedených funkcií sú dôležitou súčasťou zvyšovania profesionálnej kompetencie sociálnych pracovníkov. Scherpner (1999) charakterizuje supervíziu aj v súvislosti so sledovaním konkrétnych cieľov, ako sú: - spracovávanie konfliktných situácií na pracovisku, najmä v oblasti komunikácie a kooperácie medzi spolupracovníkmi, klientmi a nadriadenými, - plnenie zadaných úloh podľa stanovených cieľov, - profesionálna kvalifikácia pracovníkov a vedúcich pracovníkov v zmysle ďalšieho vzdelávania. Uvedené tvrdenia len potvrdzujú naše presvedčenie o potrebe využívať supervíziu ako prostriedok zvyšovania profesionálnej kompetencie sociálnych pracovníkov. Supervízia podľa toho istého autora podnecuje, podporuje a využíva sebareflexívne schopnosti jednotlivcov, skupín, tímov a organizácií. Pomáha pri rozhodovaní, nikdy však nesmie rozhodovanie nahrádzať. Supervízia má umožňujúcu a podporujúcu, nie však rozhodujúcu funkciu.
význame riadenie, dohľad, kontrola alebo dozor nad niekým. V psychoterapii je jej význam zásadne odlišný a s kontrolou a riadením nemá nič spoločného. Podstata spočíva v reflexii toho, čo sa deje medzi terapeutom a klientom. V psychoterapii je supervízia nutnou súčasťou dosahovania kvalifikácie. Po absolvovaní výcviku býva stanovený presný počet hodín, ktoré je potrebné odpracovať pod supervíznym vedením. Takáto forma sa nazýva kvalifikačnou supervíziou. Po získaní kvalifikácie sa uplatňuje tzv. priebežná supervízia, ktorá má viacero podôb. Spomenieme napríklad Bálintovskú skupinu, ktorá má široké uplatnenie aj medzi sociálnymi pracovníkmi pre svoju univerzálnosť a jednoduchosť. Inak je ponímaná supervízia v sociálnej práci, kde môže byť práve riadenie, kontrola a hodnotenie supervízorom na rozdiel od psychoterapie legitímnym prvkom. Účelom zostáva pomoc pracovníkovi sprehľadňovať situácie, vzťahy a prežívanie súvisiace s výkonom práce, no základným zmyslom je spoločné hľadanie a nachádzanie správneho postupu. Supervízia v sociálnej práci je zameraná viac na vonkajšie podmienky a môžeme preto konštatovať, že z pohľadu prežívania je „povrchnejšia“ ako supervízia v psychoterapii, čo však chápeme ako prirodzený dôsledok intenzity vzájomnej interakcie, ktorá je v každej z nich iná. Sociálna práca ako praktická odborná činnosť si totiž nerobí nárok a nie je to ani jej primárnym poslaním prenikať hlboko do osobnostných štruktúr klienta. Ak sa pracovník stretne s potrebou obdobnej intervencie, má možnosť distribuovať klienta ku kompetentnému odborníkovi alebo inštitúcii, alebo sám vstúpi do vyššej roviny spolupráce s klientom za predpokladu, že spĺňa potrebné kvalifikačné predpoklady. Podľa Matouška (2001) vo svete využívané formy supervízie v sociálnej práci majú podľa väčšiny teoretikov prinajmenšom nasledujúce funkcie: - vzdelávaciu – supervízia vytvára pre supervidovaného možnosť rozšíriť si repertoár profesionálnych zručností, rozširuje vlastné sebapoznanie, identifikuje prekážky pri učení, stanovuje si osobné vzdelávacie ciele a zisťuje si zdroje informácií a skúseností, presahujúce kapacitu supervízora i vlastnej organizácie, - podpornú – pre toho, kto prechádza supervíziou, znamená spôsob zbavovania stresu, ktorý pramení z jeho práce. Pracovníkovi je potvrdzovaná jeho hodnota, pričom má možnosť voľne vyjadrovať všetky pocity, ktoré v ňom jeho práca vyvoláva, - riadiacu – supervízor usmerňuje supervidovaného vo výkone jeho profesionálnej role s ohľadom na právne normy, predpisy a príslušné dokumenty
VZDELÁVANIE SUPERVÍZOROV V SOCIÁLNEJ PRÁCI Supervízia na Slovensku má len krátkodobú tradíciu. Prvý výcvik v supervízii pre sociálnych pracovníkov sa začal realizovať v roku 1998 za finančnej podpory Spolkového ministerstva pre rodinu, seniorov, ženy a mládež SRN. Základným cieľom projektu bol výcvik v supervízii so zámerom skvalitniť prácu sociálnych pracovníkov v rámci svojich profesionálnych kompetencií a konkrétnym cieľom projektu bolo zabezpečiť účastníkom základné vedomosti, zručnosti a predpoklady pre supervíznu prax. Odborná príprava supervízorov bola v svojom obsahu zameraná na zvládnutie niekoľkých okruhov problémov, ako napr.: - mapovanie odborných praktických a teoretických vedomostí sociálnych pracovníkov podľa špecifických oblastí, v ktorých pôsobia alebo budú pôsobiť sociálni pracovníci ako budúci supervízori,
108
Ostatní články
zmysluplnejšie) pomoc orientovanú k svojpomoci, no na druhej strane neustále hrozí, že klient môže byť sociálnym pracovníkom stigmatizovaný alebo zbavovaný „svojprávnosti“ alebo môže sociálny pracovník v svojej práci skĺznuť k rutinným administratívnym postupom. Sociálny pracovník musí taktiež reflektovať každodennú realitu spojenú s jeho subjektívnymi interpretáciami a záujmami. Výsledky tejto reflexie s prihliadnutím na vonkajšie podmienky potom premieta do procesu práce s klientom. Práca sociálneho pracovníka si vyžaduje obzvlášť špecifickú prácu s ľuďmi, ktorí majú ťažkosti a ocitli sa v kríze. Je to profesia, kde relevantným pracovným nástrojom je komunikácia. V porovnaní s inými tzv. „vecnými“ profesiami nepracuje sociálny pracovník so substanciálnym materiálom, ale centrom jeho záujmu sú vzťahy, názory, postoje, emócie, správanie, konanie, pozorovanie, vnímanie človeka. Sociálny pracovník i jeho klient sú autentické indivíduá, ktoré majú rôzne osobnostné charakteristiky a životné zážitky. Kompetentnosť pri riešení daných problémov sa nedá získať len vzdelávaním na univerzite. Po ukončení štúdia by mala nasledovať celoživotná – kontinuálna príprava v praxi, ktorej neoddeliteľnou súčasťou by mala byť aj supervízia. Supervízia pomáha sociálnemu pracovníkovi pri hľadaní alternetívnych riešení klientovho problému, je prostriedkom skvalitňovania práce s klientom. Tieto predpoklady potvrdzuje aj Levická (2002), ktorá kladie supervíziu v práci sociálneho pracovníka za nevyhnutnú súčasť udržateľnosti kompetencie pre prácu s klientom. Supervízia zároveň podľa nej podporuje osobnostný a odborný rast sociálneho pracovníka. Na dôležitosť supervízie v súvislosti s prevenciou syndrómu vypálenia v práci dobrovoľníkov poukazuje aj Porubčanová (2003) keď tvrdí, že supervízia je nevyhnutná konkrétne v paliatívnej starostlivosti, kde členom hospicového tímu je potrebné poskytovať systematickú supervíznu starostlivosť s cieľom zvládnuť náročné situácie pri práci s nevyliečiteľne chorými ako aj pri hľadaní odpovedí a spoločných riešení niektorých zásadných problémov. Potrebu supervízie podmieňuje aj prítomnosť a prezentácia profesionálnych stereotypov v práci s ľuďmi. Zavedenie supervízie do sociálnej praxe ovplyvňuje niekoľko problémov. Supervízna činnosť je sprevádzaná obavami nadriadených – vedúcich pracovných tímov z mentorovania, usmerňovania, ba priam poukazovania na nesprávne postupy pri riešení konkrétnych sociálnych problémov klientov alebo činnosti jednotlivých pracovných tímov alebo aj samotných organizácií. Tieto obavy sú neopodstatnené a vyskytujú sa najmä u vedúcich zamestnancov štátnej správy, a to najmä na odboroch sociálnych vecí príslušných okresných úradov (od 1.1.2004 na Úradoch práce, sociálnych vecí a rodiny). Tento
-
problematika vzťahu medzi supervízorom a zamestnancom v rámci procesu supervízie, - supervízia ako proces učenia, zvládnutie komponentov, ktoré ho určujú: výcvik, poradenstvo, vedenie, - proces supervízie a s tým spojené faktory ovplyvňujúce samotný proces supervízie ako sú napr.: strach, moc, poriadok, čas apod. - didaktické roviny sociálneho učenia a učenia sa, - prípadová práca - písomné záznamy, ústne referovanie, nahrávky audio-video, priama supervízia pri práci s klientom, - kraetívne intervenčné prostriedky v uvádzaní do praxe. Cieľovú skupinu tohto supervízneho výcviku tvorilo 23 odborníkov z praxe, zamestnancov štátnej správy, zariadení sociálnych služieb a neštátnych subjektov, ktorí majú dlhodobé skúsenosti v práci so sociálnym klientom. Podmienky účasti boli stanovené nasledovne: - vysokoškolské vzdelanie v odbore sociálna práca alebo psychológia, pedagogika, sociológia, - absolvovanie sociálno – psychologického výcviku, - odborná prax v sociuálnej oblasti zameraná na prácu s klientom minimálne 5 rokov, - osobnostné predpoklady, angažovanosť v práci, komunikačné zručnosti, záujem o prácu supervízora. Odborným garantom a hlavnými lektormi výcviku boli Martin Scherpner (psychológ – supervízor zo SRN) a Ján Gabura, vedúci katedry sociálnej práce pri PdF UK v Bratislave. Účastníci výcviku absolvovali 5 stretnutí s celkovým rozsahom 160 hodín. Výcvik supervízorov bol ukončený nadstavbovým seminárom v rozsahu 40 hodín, ktorý bol zameraný na supersupervíziu, teda poskytovanie supervízie vlastným kolegom pri supervidovaní práce s klientom. Výcvik v supervízii je akreditovaný na Ministerstve školstva SR ako vzdelávací program pre ďalšie vzdelávanie. Prvý výcvik supervízorov bol ukončený v roku 2000, úspešne ho absolvovalo 16 účastníkov. V roku 2002 uskutočnila už Asociácia supervízorov a sociálnych poradcov ako občianske združenie ďalší výcvik v supervízii za podpory Ministerstva práce sociálnych vecí a rodiny SR. Tento výcvik absolvovalo 19 účastníkov s celkovým rozsahom 240 hodín. SUPERVÍZIA A PROFESIONÁLNY RAST SOCIÁLNEHO PRACOVNÍKA Sociálny pracovník má v procese riešenia sociálnych problémov klientov významné postavenie. Na jednej strane by mal klientovi poskytnúť pomoc, prípadne (čo je ešte
109
Ostatní články
-
odborník s dlhoročnou praxou bez vysokoškolského vzdelania (12%) - iné – pedagóg, právnik, ekonóm (11%). Vysoké percento akceptovaných supervízorov so zameraním odbornosti psychológ súvisí pravdepodobne so spájaním práce psychológov v poradenskom systéme pedagogicko – psychologických poradní a centier poradensko – psychologických služieb.
postoj okrem iného pretrváva najmä u vedúcich zamestnancov s technickým alebo iným ako humanitným vzdelaním, alebo u vedúcich zamestnancov, ktorí sa obávajú nových prístupov v riešení sociálnych problémov a majú navyše tendenciu prezentovať činnosť pracovného tímu ako bezproblémovú. V takomto prípade ide často aj politické rozhodnutie s cieľom stabilizovať svoju vedúcu pracovnú pozíciu. Paradoxne potom vyznievajú výsledky prieskumu, ktorý sa uskutočnil v roku 2001 medzi zamestnancami štátnej správy na vzorke 571 náhodne vybraných respondentov (sociálnych pracovníkov odborov sociálnych vecí), z ktorých by až 63,7 % jednoznačne prijalo potrebu supervidovania svojej práce, 24,2 % respondentov sa vyjadrilo formou „skôr áno“, 12,1% - by supervíziu odmietlo, nepovažuje ju za dôležitú. Pri prieskume ostatných sledovaných subjektov, konkrétne sociálnych pracovníkov v zariadeniach sociálnych služieb (ďalej len ZSS), neštátnych zariadeniach sociálnych služieb (ďalej len NZSS) a ostatných neštátnych sociálnych subjektoch (ďalej len NS), by o supervidovanie svojej práce bol nasledovný záujem: • ZSS: 76,6 % - áno, 22,2% - skôr áno, 1,4% - nie • NZSS: 91,7% - áno, 8,3% - skôr áno • NS: 67,3% - áno, 32,7% - skôr áno. Z uvedených údajov vyplýva, že sociálni pracovníci by v absolútnej väčšine prijali supervíziu. Zaujímavý bol aj údaj, ktorý potvrdil potrebu supervízie nezávisle od veku respondentov. Obdobný prieskum sa uskutočnil aj v roku 2002 medzi zamestnancami štátnej správy (sociálni pracovníci odborov sociálnych vecí) na pomerne nízkej vzorke respondentov (171). Tento prieskum potvrdil opäť potrebu supervízie, keď sa takmer 75 % respondentov vyjadrilo, že supervíziu by privítali. Respondenti predpokladali, že supervízia im zabezpečí najmä: - poskytnutie nových spôsobov v riešení problémov klientov (44%) - zvýši ich profesionálna kompetencie (36%) - zabezpečí duševnú hygienu – psychoprofilaxiu (16%) - iné (4%). Pri zavádzaní supervízie do praxe očakávajú sociálni pracovníci problémy, ktoré súvisia najmä s nasledovnými problémami: - nedostatočná informovanosť a nezáujem o supervíziu (46%) - nedostatok financií (28%) - nedostatok odborníkov (26%) Ďalšie zistenia súviseli s požiadavkou na zameranie odbornosti supervízorov. Sociálni pracovníci predpokladajú, že supervíziu bude vykonávať najmä: - sociálny pracovník – magister sociálnej práce (45%) - psychológ (32%)
ZÁVER Supervízia na Slovensku bola do roku 1998 chápaná v činnostiach sociálnej práce len v teoretickej rovine. Je dôležité, aby sa myšlienka zavedenia supervízie neustále rozvíjala formou zvýšenej informovanosti vedúcich zamestnancov, ale aj samotných sociálnych pracovníkov. Poskytovanie supervízie je nevyhnutné aj z dôvodu nedostatočnej odbornosti zamestnancov najmä štátnej správy. Súčasné právne predpisy (zákon č. 311/2001 o štátnej službe a zákon 312/2001 o verejnej službe) umožňujú pracovať so sociálnym klientom a riešiť jeho sociálne problémy aj zamestnancom bez odbornej kvalifikácie, často s technickým alebo všeobecným vzdelaním. Supervízia môže viesť k profesionalizácii sociálneho pracovníka a zároveň klienta chráni pred jeho poškodením. Práca supervízora môže v budúcnosti veľmi výrazne ovplyvniť okrem supervidovania samotnej práce s klientom aj riešenie niektorých problémov v pracovných tímoch, v ktorých sú prítomné deficity v komunikácii a kooperácii, konflikty medzi jednotlivcami a pracovnými tímami, čo nie je možné riešiť len bežnými odbornými zásahmi. Na Slovensku nie je doposiaľ systém poskytovania supervízie jasne formulovaný. Nie sú stanovené kompetencie supervízora v súvislosti s jeho supervíznou činnosťou. Zvedenie supervízie si vyžaduje koordináciu postupov všetkých zainteresovaných subjektov (zamestnávatelia, vzdelávatelia, občianske združenia) v prospech skvalitňovania výkonu sociálnej práce a zvyšovania kompetencií sociálneho pracovníka. Je pravdepodobné, že tento proces môže iniciovať najmä Asociácia supervízorov a sociálnych poradcov, ktorá združuje vyškolených supervízorov a iniciuje niektoré zásadné zmeny v prospech skvalitnenia vonkajších podmienok a zvyšovania požiadaviek na odbornosť a profesionalitu sociálnych pracovníkov najmä v práci so sociálnym klientom. LITERATÚRA Kopřiva K. 1997: Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál
110
Ostatní články
štýl. Konferencia katedry dobrovoľníctva FzaSP, Trnava, 16.5. 2003. Scherpner M. a kol. 1999: Sprevádzanie v praxi (vedenie), poradenstvo a učenie: princípy sociálnej práce. Dolný Kubín
Levická J. 2002: Teória sociálnej práce. Trnava Matoušek O. 2001: Supervize v sociální práci. In: Sociální politika, roč. XXVII, č. 1. Porubčanová P. 2003: Dobrovoľníci v hospici – vzájomné očakávania. Dobrovoľníctvo ako životný
__________________________________________________________________________________________ Adresa: Milan Schavel,Trnavská univerzita, Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce, katedra aplikovanej sociálnej práce, Univerzitné nám. 1, 917 00 Trnava; e.mail :
[email protected] __________________________________________________________________________________________
K hodnocení kvality života příslušníků Policie České republiky Kučera M. sr - Kučera M. jr Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta a přirozeně se angažují při jejím působení a rozvoji. Taková společnost reaguje na nové vývojové trendy a na základě inovačních podnětů se zdárně a kontinuálně rozvíjí. Zde lze postihnut i vzájemnou vazbu mezi potřebou fungování státní instituce a požadavky, které klade na své pracovníky, s cílem průběžného naplňování jejího společenského poslání. Tyto požadavky pak kategoricky určují a ovlivňují osobnostní, profesionální a výkonnostní kritéria fungování dané výsadní profesní skupiny a pojmově determinují její pracovní nasazení v sociální praxi, životní styl, kvalitu života, zdravotní stav a další životní hodnotové kategorie. Autoři této úvahy chtějí v podmínkách Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity navázat na dnes již četné studie úrovně kvality života podle obecně akceptovaných mezinárodních standardů, mimo jiné i na práci kolektivu autorů fakulty „Kvalita života příslušníků PČR v Jihočeském kraji“ (Petr P. et al. 2003). Problematika kvality života je v současné době frekventovanou otázkou moderních sociálních výzkumů. Lze ji obecně vyjádřit jako spokojenost respondentů s dosaženou úrovní jednotlivých prvků jejich života. Kvalita života má bezesporu svůj nezastupitelný medicínský aspekt, který je, u prací typu kvalita života podmíněná zdravím, významným a klíčovým předmětem posuzování. Z něj jsou náležitým způsobem vyvozovány i vyplývající principiální společenské souvislosti, které jsou nedílnou, rovnocennou, navazující a vypovídající složkou zkoumání. Zdravotnické a sociální segmenty analyzovaného systému mají rovnocenné, související a navzájem nezastupitelné postavení, jsou na sebe vzájemně podmíněně vázány.
Posuzujeme-li životní styl, kvalitu života, jejich souvislost se zdravotním stavem a profesionálním nasazením členů specifické složky státní správy – příslušníků Policejního sboru, musíme vycházet jak z obecně platných souvislostí společenského života, tak i z konkrétních podmínek reálné sociální praxe. Teprve komplexní souhrn uvedených globálních a jedinečných faktorů společenského prostředí umožňuje postihnout a vysvětlit rámec, zákonitosti i projevy tohoto sociálního fenoménu. Význam zkoumaného jevu vyplývá ze značného počtu takto zařazených zaměstnanců (např. Policie České republiky má podle veřejně publikovaných údajů přibližně čtyřicet sedm tisíc příslušníků – údaje MV ČR, policejní sbory jiných států jsou s ohledem na počet obyvatel těchto zemí ještě početnější), ze závažnosti pravomocí, kterými při výkonu své působnosti policisté disponují (zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky v platném znění) a z jejich bezprostředního vlivu na stav a fungování daného sociálního modelu společenských vztahů. Lze konstatovat, že účinné a úspěšné působení policie jako nástroje ochrany celé společnosti, jako veřejné služby státu občanské společnosti, jejím fyzickým a právnickým osobám, založené na striktním dodržování přijatých ústavních a ostatních právních předpisů i obecně akceptovaných morálních principů, je jedním ze základních východisek bezporuchového průběhu společenského života, optimalizace jeho fungování a řešení střetů, které z existence lidské společnosti objektivně vyplývají. Pouze společnost, která je s to zajistit realizaci a ochranu přiznaných práv, přirozených potřeb a oprávněných zájmů občanů, získává žádoucí sociální odezvu, lidé se s ní osobně ztotožňují, považují ji za vlastní a spontánně
111
Ostatní články
příslušníky policie České republiky, jí dává jistý charakter jedinečnosti a originality. Nic na tom nemění ani skutečnost, že výzkumy kvality života podmíněné zdravím jsou nesporně poznamenány subjektivizmem a individualitou vnímaní vlastního zdravotního stavu respondentů výzkumu a osobní prezentace stavu jejich zdraví a nejsou konfrontovány se zjištěními registrujících a závodních lékařů vyjádřenými ve služební zdravotní dokumentaci. Potencionální nesoulad medicínské části výzkumu vyjádřený více nebo méně možným rozporem vnímaného a reálného zdravotního stavu je však plně kompenzován a převážen vlastním vyjádřením sociální části výzkumu, tj. hodnocením svého sociálního poslání a uplatnění při jeho naplňování. Proto je možné vyslovit názor, že spíše než o kvalitu života jako jednoznačně definovaný kriteriální ukazatel jde o vyjádření spokojenosti jedince s průběhem jeho vlastního života, přirozeně v závislosti na možnostech vyplývajících z individuálního zdravotního stavu. Teprve ve statistickém souhrnu výsledků a vztahů obou složek zkoumání lze přikročit k vyjádření zobecňujících závěrů, které již mohou mít význam vypovídajících zdravotních a sociálních kategorií. Zde je nutné odkázat na studii zdravotního stavu policejního managementu (Bartoška L. et al. 2003), která upozorňuje na zdravotní rizika tohoto druhu povolání a která konstatuje, že zdraví takto služebně zatížených vedoucích pracovníků je výrazně horší, než je tomu u běžné populace. Na zátěž výkonu profese násobenou zastáváním vedoucí funkce lze jednoznačně usuzovat proto, že při přijímání do služebního poměru byla tato skupina obyvatelstva podrobena náročnému testování zdravotní způsobilosti a k přijetí byli doporučeni pouze uchazeči s velmi dobrým stavem zdraví. Přestože součástí komplexní sociální politiky o zaměstnance resortu jsou i pravidelná služební tělesná příprava a pracovní a lázeňská rehabilitace, dochází v průběhu doby výkonu zaměstnání ke značnému zhoršení zdraví a četnému výskytu chorob. Přirozeným cílem celospolečenského úsilí o vybudování odborně fundovaného policejního sboru, který bude zárukou ochrany ústavního zřízení, právního řádu, veřejného pořádku, zdraví občanů a majetku, je kvalita této instituce tvořená úrovní všech jejích členů obecně a zvláště pak jejího velitelského sboru. Nemůže být pochybností o tom, že policisté nesporně konají službu spojenou s mimořádným psychickým a často i fyzickým zatížením. Jde o setrvalý stav negativně ovlivňující jejich zdravotní stav a úroveň jejich života. Pokud ze závěrů předmětného výzkumu (Petr P. et al. 2003) lze dovodit, že se policisté se stresujícími faktory a obtížemi jejich práce dokáží psychicky a sociálně vyrovnat, rizika přiměřeně eliminovat a prožívat společensky plnohodnotný život, lze
Kolektiv autorů výše uvedené práce (Petr P. et al. 2003) zvolil téma aktuální a společensky významné. Daná profesní skupina je výjimečnou sociální zaměstnaneckou kategorií sui generis. Ve studii je představována dvěma dostatečně početnými skupinami respondentů jednoho regionálního organizačního celku republikového policejního sboru. Jedinci předmětné komunity nesou zátěž svého povolání a jeho negativní stránky citelně vnímají ve svém osobním životě. Následky charakteru práce a organizace služby, trvalých rizik i odpovědnosti vyplývající z povahy jejich činnosti se negativně odrážejí v jejich celkovém fungování i ve zdravotním stavu. Aby úspěšně obstáli, musí, vzhledem k extrémnímu zatížení, splňovat vyšší osobnostní, fyzická a zdravotní kritéria, než jaká odpovídají běžnému průměru populace. Ze strany služebních orgánů představujících jejich zaměstnavatele jim musí být věnována náležitá systémová i individuální pozornost a péče spočívající ve vytvoření adekvátních podmínek pro regeneraci pracovní síly a pro pocit smysluplnosti a užitečnosti jejich nasazení. Jde o rozsáhlý komplex opatření zahrnující speciální závodní zdravotní péči, psychologickou podporu a pomoc, služební přípravu a vzdělávání, rehabilitační a rekondiční péči, hodnocení pracovní činnosti spojené s motivací a kariérním růstem. Jestliže úsilí autorů zkoumajících kvalitu života příslušníků jedné z institucí udržování práva a pořádku (law and order enforcement professions) směřuje ke konkrétním sociálním závěrům a doporučením daného druhu, jde o činnost přínosnou a užitečnou, s pozitivním sociálním aspektem. Konkrétně se jedná o příslušníky orgánu prosazování zákona (law enforcement officials), jimiž se podle Kodexu jednání příslušníků orgánů prosazování zákona (Code of Conduct for Law Enforcement Officials, CCLEO), který přijalo Valné shromáždění OSN v příloze k rezoluci 34/169 ze dne 17. 12. 1979, rozumí všichni příslušníci zákona, ať již jmenovaní nebo volení, kteří vykonávají policejní pravomoci, zvláště pravomoc zatýkat a zadržovat osoby (Rover 1998). Tento článek je nutné vnímat jako součást systémového úsilí pracovní skupiny expertů fakulty postihnout v širším kontextu problematiku kvality života podmíněnou zdravotním stavem. Studie zaměřené na zkoumání kvality života jsou frekventovanými otázkami současných vědeckých zkoumání renomovaných odborníků a uznávaných pracovišť a mají vzhledem k charakteru výuky na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity a jejímu teoretickému i praktickému poslání své nezpochybnitelné místo i ve výzkumné činnosti na této vysoké škole. Zaměření práce na tak sociálně významnou a početně rozsáhlou specifickou profesionální skupinu společenského profesního spektra, na
112
Ostatní články
Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, , Vol V, Iss 4, 268-275 Jankovský J. 2003: Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton, 223 Kahoun V. et al. 2003: Sociální práce. Praha: Triton, 336 Moller P. et al. 2001: Health related Quality of Life: A comparison between Czech and South African police on active duty. Kontakt, Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Vol. III, Iss. 4, 206-219 Petr P. 2000: Dotazník SF-36 o kvalitě života podmíněné zdravím (The SF-36 Questionnaire of the Health Related Quality od Life). Kontakt, Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Vol. II, Iss 1, 26-29 Petr P. et al. 2003: Hodnocení výsledků balneoterapie pomocí indexu HRQOL (Health Related Quality of Life – Kvalita života podmíněná zdravotním stavem). Kontakt, Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Vol. V, Iss. I, 4-12 Petr P. 2001: Kvalita života u příslušníků Policie České republiky (Health Related Quality of Life in Members od Czech Police Corps). Klinickopatologické semináře Nemocnice České Budějovice, 19. 9. 13 Petr P. et al. 2003: Kvalita života příslušníků PČR v Jihočeském kraji, Kontakt, Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Vol V, Iss 4, 216-223 Petr P. et al. 2001: Regionální standard Kvality života podmíněné zdravím (The Regional Standard of Health Related Quality of Life). Kontakt, Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Vol. III, Iss. 3, 146-150 Rover C. 1998: Sloužit a chránit. Lidská práva a humanitární právo pro policejní a bezpečnostní síly. Praha: Ministerstvo vnitra ČR, odbor vzdělávání a správy policejního školství, 2002 (přeloženo z anglického originálu To Protect and to Serve, Ženeva, 1998, International Committe of Red Gross 0698/113T R/2002 600) Vurm V. et al. 2003: Kvalita života u chronických onemocnění ve světle novějších modelů zdraví a nemoci. Kontakt, Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Vol. V, Iss. 1, 19-24 Údaje Ministerstva vnitra České republiky
usuzovat na jejich nadstandardní osobnostní úroveň a na jejich ztotožnění se s posláním jejich povolání, což je všeobecně žádoucí příznivé zjištění potvrzující jejich osobní nasazení a entuziasmus. Na daném závěru nic nemění ani skutečnost, že zkoumané skupiny respondentů citovaného výzkumu (Petr P. et al. 2003) mají pouze jihočeský regionální charakter. Vzhledem k obecně shodným podmínkám výkonu služby u Policie České republiky ve všech místech státu a též vzhledem ke stejným podmínkám přijímacího řízení v rámci celé instituce lze důvodně předpokládat dosažení analogických výsledků i v jiných územních celcích České republiky. Ani konkrétní zařazení jednotlivých policistů v rámci organizačního uspořádání podle jednotlivých linií služební činnosti a podle hierarchie článků řízení policie by ze stejných, výše uvedených důvodů nemělo vést k jiným zjištěním. Závěrečný návrh autorů citovaného článku (Petr P. et al. 2003) na využití metody hodnocení kvality života podmíněné zdravotním stavem v jednotlivých sektorech personální práce daného bezpečnostního sboru by bylo nutné detailně posoudit v rámci smíšené komise odborníků s většinovým zastoupením zástupců Policie České republiky a Ministerstva vnitra České republiky. K posuzování celé záležitosti by bylo možné přizvat i představitele dalších bezpečnostních sborů, kterými jsou např. Hasičský záchranný sbor České republiky, Celní správa České republiky a Vězeňská služba České republiky. Takové rozhodnutí však spadá do působnosti vedoucích představitelů jmenovaných institucí. Využití popisovaných výzkumů v činnosti jmenovaných právních subjektů by skutečně mohlo přispět ke zlepšení výběru, nasazování a využívání jejich lidských zdrojů, rehabilitaci jejich pracovní síly a ochraně jejich zdraví. Vedle těchto obecných pozitiv by mohlo přinést i konkrétní zlepšení individuálního průběhu života jejich příslušníků. LITERATURA Bartoška L. et al. 2003: Program prevence kardiovaskulárních chorob u vedoucích pracovníků Policie ČR Správy Jihočeského kraje v letech 2001 – 2002, Kontakt, Zdravotně sociální fakulta
__________________________________________________________________________________________ Adresa: Milan Kučera, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra právních oborů, řízení a ekonomiky, Jírovcova 24, 370 04 České Budějovice,
[email protected] __________________________________________________________________________________________
113
Lucie Kozlová – Vybrané kapitoly z oboru sociální služby
Kontakt 6: 70 - 143, 2004 ISSN 1212-4117
VYBRANÉ KAPITOLY Z OBORU SOCIÁLNÍ SLUŽBY Lucie Kozlová SOCIÁLNÍ POMOC V ČESKÉ REPUBLICE potřeb, přičemž pojem sociální péče je vývojově starší než pojem sociální pomoc. Sociální pomocí jsou chápány státem organizované, garantované či poskytované formy sociální péče. Návrh zákona o sociální pomoci používá výraz sociální pomoc, který lépe vystihuje účel a cíl zamýšlených změn. Občan má právo na pomoc k překonání obtížné životní situace. Pojem sociální péče vymezuje spíše osobní péči v ústavu, v pečovatelské službě apod. Český systém sociální péče1, jak uvádí Tomeš I. - Koldinská K. (2002), měl a z velké části ještě má povahu sociálního zabezpečení. Dnes se však teorie kloní k pojetí sociální ochrany. Vyjadřuje to věcný posun od «pečovatelství» k «aktivní» reintegrační politice. Podle Konopáska Z. – Tutterové J. (1990) by měl být v oblasti sociální pomoci kladen větší důraz na aktivní úlohu adresáta této pomoci a jeho odpovědnost za sebe a svou rodinu. Této odpovědnosti není zbaven, i když se dostal do stavu nouze, který není schopen vlastními silami překonat, a jiné nástroje systému sociálního zabezpečení (sociální pojištění, státní sociální podporu) nelze použít, ať již proto, že nejsou splněny podmínky nároku na ně, anebo samy o sobě tyto nástroje nestačí k překonání negativní sociální situace. Systém sociální pomoci, jak uvádí Průša L. (1997), tedy řeší situace hmotné nouze, tj. nedostatku příjmů, a sociální nouze, tj. neschopnosti zabezpečovat základní životní potřeby. Tento systém musí být koncipován tak, aby mohl řešit individuální problémy lidí a aby mohl řešit důsledky vyplývající z neopakovatelných lidských osudů. Autoři Průša L. – Víšek P. (1998) konstatují, že systém sociální pomoci se bude aktivovat v zásadě ve čtyřech situacích, a to
Zabezpečení občanů v nepříznivých sociálních situacích způsobených sociálními událostmi, jako jsou např. nemoc, úraz, invalidita, stáří, je problémem každé společnosti a každá společnost se jím musí zabývat a řešit jej. Jak uvádí Troster P. (2000) forma a úroveň tohoto řešení jsou však značně rozdílné a závisí především na stupni rozvoje společnosti. Každý stát má dnes svou sociální politiku, pro jejíž fungování vytváří právní předpisy, sociální instituce a určuje rozsah finančních prostředků na její zajištění dle svých možností a potřeb. Nastane-li situace, kdy je sociální suverenita a bezpečnost konkrétních lidí aktuálně či potenciálně ohrožena, je zapotřebí vytvářet systémy sociální pomoci. To znamená systémy právních norem a institucí, přímo specializovaných na řešení sociálně tíživých situací. Nové pojetí sociální pomoci, jak jej předpokládá návrh zákona o sociální pomoci, se dotýká nejen změn role státu v této oblasti, ale vůbec celkového kvalitativně nového pojetí a postavení instituce sociální pomoci. Záměrem předkladatele návrhu věcného záměru zákona o sociální pomoci, jak uvádí Veselá J. (2000) je snaha vytvořit moderní systém, odpovídající podmínkám a potřebám demokratického státu s tržní ekonomikou, v němž má občan povinnost a také reálnou možnost zabezpečit se pro široký okruh sociálních situací jednak vlastními silami a jednak s pomocí rodiny. Až do přijetí nové úpravy Parlamentem ČR je však nutné pracovat se starou právní úpravou sociální péče, jak ji v mnohém zakotvily ještě komunistické zákony, která představuje spíše nesystematický shluk právních předpisů, v nichž se zorientovat není zrovna lehké. Loucká K. (1999) k tomuto ještě dodává, že základní koncepce sociální péče zaměřená na jednotlivé sociální skupiny příjemců sociální péče se jeví zastaralá, pro současné podmínky nevyhovující. Tento stav je vyjádřen i tím, že se souběžně používá termínů sociální péče a sociální pomoc. Levická J. (2002) vysvětluje, že oba dva pojmy se používají pro vyjádření souboru činností aktivně směřujících k pomoci jednotlivci anebo skupině občanů, při zabezpečování jejich životních
1
Sociální péče je historický pojem, který se zpočátku používal k označení všech činností v sociální oblasti, v podobném smyslu jako Angličané používají pojmu social welfare. Zákonodárci u nás jeho význam zúžili (zákon o sociálním zabezpečení) na sociální pomoc a sociální služby.
114
Lucie Kozlová – Vybrané kapitoly z oboru sociální služby
kromě výše uvedených dvou (situace hmotné nouze a sociální nouze) ještě v situaci, kdy jsou ohrožena práva občana a v situaci, kdy občanovi tyto uvedené tři situace hrozí. Podle Tomeše I. - Koldinské K. (2002) má moderní sociální politika mnoho nástrojů, kterými v harmonii dosahuje svých cílů. Nelze dnes postupovat jen náhodnými, často populistickými změnami jednotlivostí v systému nástrojů. Každá
změna v jednom nástroji se projeví v ostatních nástrojích (např. zvýšení důchodového věku sice sníží počet starobních důchodců, ale zvýší počet invalidních důchodců atd.). Když sociální politika takový účinný systém nevytvoří, vznikne prostor pro sociální vyloučenost. Ta pak ohrožuje sociální soudržnost a následně i sociální smír. Tyto mechanismy lze ilustrovat na schématu 1.
Schéma 1: Systém moderní sociální ochrany
Politika zaměstnanosti
Sociální zabezpečení sociální politika státu, kraje, obce
SOCIÁLNÍ OCHRANA VE SPOLEČNOSTI
Sociální zaopatření
SOCIÁLNÍ SOUDRŽNOST A SOCIÁLNÍ SMÍR
Sociální pomoc
Sociální služby
Zdroj: Tomeš, I. – Koldinská, K.
a vytváření optimální rovnováhy mezi veřejným, kolektivním a osobním, soukromým úsilím. V této souvislosti je nutné zmínit, že pro podmínky naší země byl skupinou odborníků navržen dlouhodobě orientující se dokument, nazvaný Sociální doktrína České republiky, který by se měl stát východiskem koncepčního řešení sociální politiky pro ČR v budoucím období. Podle Potůčka M. dokument nabízí přijatelná základní hodnotová východiska a principy sociální politiky a rozvádí je do podoby konkrétnějších politických doporučení, a tak navazuje na dlouhou tradici sociálního myšlení jak u nás, tak i v Evropě. Sociální doktrína představuje základní orientaci pro tvorbu takové sociální politiky, která bude garantovat základní občanská a lidská práva, současně však bude i sociálně integrujícím prvkem, prvkem aktivujícím a dynamizujícím. Česká sociální doktrína se bude dále vyvíjet, a to
Budoucí vývoj české sociální politiky podle Žižkové J. (2003) není zcela jednoznačný a při jeho formulování lze vycházet z dosavadního průběhu transformace, skutečného vývoje a pravděpodobných vývojových trendů. Pravděpodobné trendy sociální politiky jsou spojeny se sociálními pohyby, demografickou situací a populačním vývojem (zejména stárnutí populace a zajištění přijatelných podmínek mladých rodin). Je třeba brát v úvahu i chování a postoje značného počtu lidí k řešení sociálních problémů, které se stále vyznačují přemírou „spoléhání se“ na stát, a které se nijak převratně neproměnily. V neposlední řadě však bude nutné respektovat fakt, že sociální politika je limitována ekonomickými zdroji a že musí být založena tak, aby netlumila budoucí ekonomický vývoj. Atributem budoucí sociální politiky musí být pluralita jejích subjektů, aktivní kooperace
115
Lucie Kozlová – Vybrané kapitoly z oboru sociální služby
Potůček M. 1995: Sociální politika. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství Potůček M. 2002: Sociální stát – vývojové trendy, ohrožení a rozvojové příležitosti do roku 2015. In: Sociální politika. Praha: MPSV ČR, roč. 28, č. 1, 4-6 Průša L. 1997: Sociální politika v sídlech a regionech: vybrané otázky. 1.vyd. Praha: VŠE Průša L., Víšek P. 1998: Sociálně demografická analýza obce jako základní nástroj rozvoje sociálních služeb v jednotlivých obcích. In: Sociální politika. Praha: MPSV ČR, únor, roč. 24, č. 2, s.I-VIII (příloha). Tomeš I., Koldinská K. 2002: Iniciace legislativních změn v systému zdravotnictví a sociální péče, ve smyslu zamezení zvyšování pobírání nemocenských dávek a dávek sociálního zabezpečení. Studie k projektu Jihočeského kraje. Praha: Národní centrum sociálních studií, o.p.s. Tomeš I. 1996: Sociální politika: teorie a mezinárodní zkušenost. 1.vyd. Praha: Socioklub Troster P. et al. 2000: Právo sociálního zabezpečení. 1.vyd. Praha: C.H.Beck Veselá J. 2000: Sociální služby ve světle připravovaných reforem: III. díl. Poslední aktualizace 19.12.2000 (cit. 2002-1-15). Dostupné z: < http:// www.vupsv.cz./zprávy.htm > Víšek P. 1998: Několik poznámek k východiskům tvorby věcného záměru zákona o sociální pomoci. In: Sociální politika. Praha: MPSV ČR, březen, roč. 24, č.3, 4-6. Žižková J. 2003: Perspektivy české sociální politiky. In: Národní pojištění. Praha: ČSSZ, 2003, roč. 34, č. 2, 5-6 Návrh věcného záměru zákona o sociálních službách. Poslední aktualizace 13.11.2002 (cit. 200212-22).Dostupné z:
Obce, města, regiony a sociální služby. Průša, L. (editor). 1.vyd. Praha: Socioklub, 1997
v souvislosti s poznáním, společenským vývojem a získáváním zkušeností. Od roku 1995 je v České republice postupně zaváděn systém sociálního zabezpečení se 3 pilíři: sociální pojištění (důchodové pojištění, nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti), státní sociální podpora, sociální pomoc. V obecné rovině je možno konstatovat, že sociální pomoc se soustřeďuje na: dlouhodobě nezaměstnané občany, staré občany, zdravotně postižené občany, standardní i rozvrácené rodiny, sociálně dezintegrované občany. Troster P. (2000) uvádí, že sociální pomoc se vyznačuje následujícími charakteristikami: vysokou mírou individualizace, a to jak při posuzování existence nároku na plnění, tak při plnění samotném, subsidiaritou, na sociální pomoc se nepřispívá zvlášť a předem a některé formy sociální pomoci jsou poskytovány za plnou či částečnou úhradu, vysokou mírou sociální solidarity zejména solidarity bohatých s chudými a zdravých s nemocnými. Sociální pomoc se realizuje prostřednictvím poskytování dávek a/nebo sociálních služeb fyzickým osobám, případně skupinám osob v nepříznivé sociální situaci. POUŽITÉ ZDROJE Konopásek Z., Tutterová J. 1990: Sociální politika, sociální pomoc a sociální příjmy. Praha: VÚSRP Levická J. 2002: Teoretické aspekty sociálnej práce. Trnava: FZ a SP TU Loucká K. 1999: Sociální péče: současná právní úprava a její úskalí. In: Právo a zaměstnání. Praha: ORAC, květen-červen, roč. 5, č.5-6, 37-45
SOCIÁLNÍ SLUŽBY A JEJICH KLASIFIKACE nejsou významné proto, že je potřebuje mnoho lidí, ale proto, že bez jejich působení by se nikoliv významná část občanů nemohla podílet na všech stránkách života společnosti, bylo by tak znemožněno uplatnění jejich lidských a občanských práv a docházelo by k jejich sociálnímu vyloučení. Sociální služby jsou poskytovány občanům, kteří je potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo věku a kteří bez pomoci společnosti nemohou
Celý systém sociálních služeb prošel v uplynulém desetiletí změnami, došlo ke kvantitativnímu nárůstu objemu do té doby poskytovaných služeb, vznikly nové metody a formy práce s klienty a nové typy zařízení. Průša L. (1999) definuje sociální služby jako mimořádně významnou část aktivit státu, samosprávy a nestátních subjektů, která řeší problémy jednotlivců, rodin a skupin občanů a tím pozitivně ovlivňuje sociální klima celé společnosti. Sociální služby
116
Lucie Kozlová – Vybrané kapitoly z oboru sociální služby
k nestátním, a to jak k obcím, tak k nestátním neziskovým organizacím. Zejména tyto organizace nabízejí kromě klasické pečovatelské služby i některé nové typy sociálních služeb, přinesly určité oživení pestrosti jejich nabídky a v některých regionech napomáhají vytvářet i konkurenční prostředí. Údaje uvedené v tab. 1, týkající se pečovatelské služby, potvrzuje ve svém článku Vojnar V. (2000) a konstatuje, že výdaje na pečovatelskou službu se zvýšily ze 193 mil. Kč v roce 1990 na téměř 1,6 mld. Kč v roce 2001. Bez zajímavosti není ani vývoj počtu zaměstnanců a ačkoliv se počet klientů stále zvyšuje, počet pracovníků se za posledních 10 let naopak o více než třetinu snížil. Hlavní důvod vidí autor článku v profesionalizaci pečovatelské služby, kdy rapidně ubývá dobrovolných pečovatelek a narůstá počet bytů v domech s pečovatelskou službou (racionalizace služby). Participace klientů na hrazení výdajů na pečovatelskou službu se v průměru desetinásobně zvýšila. Příčinou je jednak snížení počtu úkonů pečovatelské služby poskytovaných zdarma na minimum (nyní dva), rozšíření sortimentu nabízených služeb, zvýšení sazeb za jednotlivé úkony.
překonat tíživou sociální situaci nebo nepříznivé poměry, a to zejména: rodinám s dětmi, osobám těžce zdravotně postiženým a seniorům, osobám společensky nepřizpůsobeným. Nejčastěji užívají sociálních služeb staří občané a lidé se zdravotním postižením, kteří vyžadují pomoc při zajišťování základních životních potřeb. Takové služby jsou poskytovány různými formami terénních sociálních služeb nebo formou služeb spojených s bydlením či ubytováním, zejména v ústavech sociální péče a dalších zařízeních. Nejrozšířenější formou terénních sociálních služeb je pečovatelská služba poskytovaná občanům v jejich domácnostech nebo domech s pečovatelskou službou, ve střediscích osobní hygieny, domovinkách a jídelnách pro důchodce. Tato služba spočívá především v osobní péči a v pomoci klientům udržovat jejich domácnost. Z nabízených služeb je zájem zejména o výrobu a dovoz jídla, zajištění nákupu, služby osobní hygieny a asistenční služby. Z hlediska poskytovatelů terénních sociálních služeb nastal během uplynulých deseti let zcela evidentní posun od státních zařízení Tab. 1: Pečovatelská služba Rok Výdaje na službu celkem v mil. Kč 193 1990 274 1991 674 1992 1 041 1993 1 897 1994 2 526 1995 1 799 1996 1 215 1997 1 493 1998 1 331 1999 1 540 2000 1 588 2001
Počet příjemců služby 67 043 71 831 80 409 83 396 85 533 86 201 89 673 91 030 90 897 106 825 113 528 114 203
Počet pracovníků 8 405 7 959 7 759 7 164 6 656 6 372 5 660 5 761 5 569 5 885 5 760 5 659
Průměrná roční úhrada od 1 příjemce služby v Kč 112,96 114,44 142,93 201,24 330,01 483,17 755,18 985,19 1183,97 1210,98 1316,34 1472,96
Zdroj: MPSV ČR, Vojnar, V.
Stále narůstá i počet uživatelů sociálních služeb poskytovaných v různých typech zařízení sociální péče. Jak vyplývá z publikace Ministerstva práce a sociálních věcí ČR bylo v České republice k 31.12.2002 v provozu celkem 998 zařízení sociální péče. Dle § 61 vyhl. MPSV ČR č. 182/1991 Sb., v platném znění, jsou v rámci ústavní sociální péče starým občanům poskytovány služby v zásadě ve dvou typech zařízení, a to v domovech důchodců, kde je zajištěna komplexní péče, a v domovech – penzionech pro důchodce, kde jsou poskytovány jen služby v závislosti na zdravotním stavu obyvatel.
Ústavy sociální péče pro dospělé se dělí podle druhu postižení na ústavy pro tělesně postižené, tělesně postižené s přidruženými vadami, smyslově postižené, mentálně postižené, pro chronické alkoholiky a toxikomany a pro psychotiky a psychopaty, obdobně se dělí ústavy sociální péče pro děti a mládež. Zařízení typu „ostatní“ pak zahrnují dětské vesničky SOS, zvláštní zařízení pro výkon pěstounské péče, azylové domy pro matky s dětmi, pro nepřizpůsobené a bezdomovce a zařízení smíšených typů. Vojnar V. (2000) uvádí, že k rozvoji ústavní sociální péče došlo nejen po stránce kvantitativní, ale
117
Lucie Kozlová – Vybrané kapitoly z oboru sociální služby
subjekty. Přehled o počtu ústavů sociální péče a počtu míst, ze kterých je patrný každoroční nárůst v obou ukazatelích, dokládá tabulka 2 s konkrétními údaji.
i kvalitativní (zlepšení kvality péče, bydlení, vybavenosti apod.). Vznikla celá řada nových typů zařízení poskytujících různé sociální služby, která jsou provozována převážně obcemi a nestátními
Tab. 2: Přehled o počtu ústavů sociální péče a počtu míst v letech 1990 - 2000 Druh zařízení 1990 1995 1998 Domovy důchodců : Zařízení 254 290 320 Místa 32 310 32 305 35 218 Domovy penziony : Zařízení 51 124 150 Místa 5 432 11 549 12 593 ÚSP pro dospělé : Zařízení 57 76 75 Místa 5 333 6 448 6 585 ÚSP pro mládež : Zařízení 133 176 181 Místa 11 758 12 651 12 470
2000 338 36 163 153 12 628 81 7 021 185 13 119
Zdroj : MPSV ČR
Základními službami se v návrhu zákona rozumí hygiena, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při prosazování práv a zájmů, pomoc při zajištění chodu domácnosti, poskytnutí informace, stravování, terapie, ubytování a výchovné, vzdělávací a aktivizační služby. Komplexy sociálních služeb je míněno zejména azylové bydlení, bydlení na půli cesty, denní centra, denní stacionáře, domovy pro seniory a občany s fyzickým, mentálním a smyslovým znevýhodněním, chráněné bydlení, chráněné dílny, komunitní centra, kontaktní práce, krizová pomoc, noclehárny, osobní asistence, pečovatelská služba, penziony, poradenství, raná péče, respitní péče, stacionáře, tísňové volání, terapeutické komunity a zájmové kluby. Z tohoto výčtu je patrné, jak rozmanité a kvantitativně obsáhlé jsou, nebo spíše mohou být služby v rámci systému sociální pomoci. Rozdělit sociální služby je možné z řady hledisek, jak uvádí Scháněl, M. v Analýze sociální situace a sociálních služeb Královéhradeckého kraje, nejčastěji používaná hlediska jsou podle povahy jejich činnosti, délky trvání a místa poskytování. Podle charakteru činnosti mohou být služby členěny na služby sociální péče, sociální intervence a služby sociálních aktivit. Cílem služeb sociální péče je vyrovnání příležitostí umožňující zapojení do života společnosti lidem, kteří jsou v důsledku zdravotního nebo sociálního stavu znevýhodněni. Jedná se především o domovy pro seniory a občany s fyzickým, mentálním a smyslovým znevýhodněním, chráněné bydlení, chráněné dílny, osobní asistence, penziony, respitní péče a jedná se zpravidla o služby profesionální, které jsou poskytovány převážně dlouhodobě. Pojem „péče“ je zde podle Průši, L. (1999) použit v přesném významu tohoto slova, neboť jde o péči o člověka.
Po roce 1990 se poskytovateli sociálních služeb kromě státu, měst, obcí a okresních úřadů staly i církve, občanská sdružení, další nestátní neziskové organizace i fyzické osoby. V určité míře dochází k marketizaci a komercializaci sociálních služeb, vytváří se různé dobrovolné a dobročinné organizace, dochází k oživení činnosti církví v sociální oblasti, což je ve svých důsledcích procesem žádoucím. Sociální služby se neobyčejně rozšířily, od zajištění základních životních potřeb až po specializované odborné služby pro malé skupiny zdravotně postižených, a své tradiční role v této oblasti, jak uvádí Jabůrková, M. – Mátl, O. – Syslová, D. (2000), se chopil i občanský sektor, zejména profesionálové v sociální oblasti, kteří využili možnosti založit nestátní subjekt, jehož prostřednictvím mohli okamžitě začít poskytovat sociální služby – služby moderní. Přesto není jejich rozvoj příliš harmonizovaný a strukturovaný. Základní rozdělení sociálních služeb, podle Návrhu věcného záměru zákona o sociálních službách a podle autorů Jabůrková, M. – Mátl, O. – Syslová (2000), D., Průša (1999), L., Veselá, J. (2000) do této problematiky zainteresovaných, je na základě vymezení základních služeb a komplexů služeb. Základní služby představují výchozí prvky systému – komponenty neboli součásti dále nedělitelné, které v kontextu se situací (nepříznivá sociální situace, kterou je třeba řešit) uživatele vytvářejí komplexy služeb. Vymezení základních sociálních služeb dává potenciálním uživatelům přehled a konkrétní představu o tom, co bude obsahem pomoci resp. služby nabízené poskytovatelem. Zároveň umožňuje definovat, jaké činnosti musí poskytovatel zabezpečit, aby mohl označit nabízené služby konkrétním názvem (např. jako noclehárny - tento komplex je povinně tvořen těmito základními prvky: ubytování, hygiena a poradenství).
118
Lucie Kozlová – Vybrané kapitoly z oboru sociální služby
naplnění svých potřeb a zájmů, souvisejících s řešením nebo zmírněním nepříznivé sociální situace (denní centra, komunitní centra, krizová pomoc, noclehárny, poradenství). Služby spojené s návštěvou uživatele jsou vytvářené a poskytované v přirozeném prostředí, na které jsou uživatelé svým dosavadním způsobem života vázaní a jsou na ně zvyklí (osobní asistence, pečovatelská služba, tísňové volání).
Cílem služeb sociální intervence je zmírnění nebo úplná změna nepříznivé sociální situace způsobené vztahovou krizí, konfliktním způsobem života nebo rizikovým prostředím, kde se osoba nebo skupina nachází. Jedná se především o azylové bydlení, denní centra, denní stacionáře, noclehárny, krizovou pomoc, terapeutické komunity. Tyto služby jsou profesionální a zpravidla se poskytují v omezené délce trvání. Cílem služeb sociálních aktivit je podpora volnočasových a jiných programů, které přispívají k rozvoji komunity a místních společenství za aktivní účasti jejich obyvatel. Posilují soudržnost a soužití obyvatel, jako jsou například zájmové kluby a komunitní centra, které jsou profesionální i svépomocné s různou délkou trvání. Podle délky trvání jsou sociální služby členěny na dlouhodobé, střednědobé a krátkodobé. Dlouhodobými službami se rozumí takové služby, jejichž cíle a záměry jsou uskutečňovány v průběhu časového období, jehož horní hranice není předem limitována. Jedná se zejména o následující služby: domovy pro seniory a občany s fyzickým, mentálním či smyslovým znevýhodněním, chráněné bydlení, osobní asistence, pečovatelská služba, penziony a tísňová volání. Střednědobými službami se rozumí takové služby, jejichž cíle a záměry jsou uskutečňovány v průběhu předem stanoveného časového období s horní hranicí zpravidla 1 rok. Jedná se zejména o azylové bydlení, bydlení na půl cesty, chráněné dílny, komunitní centra, respitní péči, stacionáře a terapeutické komunity. Krátkodobými službami se rozumí takové služby, jejichž cíle a záměry jsou uskutečňovány okamžitě a zpravidla netrvají déle než 1 měsíc, jako je například denní centrum, kontaktní práce, krizová pomoc, noclehárny a poradenství. Podle místa poskytování jsou sociální služby členěny na služby spojené s bydlením v zařízení (alternativně pobytové), služby spojené s návštěvou zařízení (alternativně ambulantní) a služby spojené s návštěvou uživatele (alternativně terénní). Služby spojené s bydlením v zařízení k naplnění svých záměrů a cílů umožňují uživateli žít v instituci po sjednanou dobu (např. azylové bydlení, bydlení na půli cesty, penziony apod.). Služby spojené s návštěvou zařízení jsou takové služby, kam uživatelé docházejí za účelem
POUŽITÉ ZDROJE Jabůrková, M. - Mátl, O. - Syslová, D. 2000: Návrh systému sociálních služeb. In: Sociální politika. Praha: MPSV ČR, únor 2000, roč.26, č.2, 6-7. Průša, L. 1999: Očekávané změny ve vývoji hlavních typů a forem sociálních služeb. In: PSK-Personální a sociálně právní kartotéka. Praha: VÚPSV, 1999, roč.2, č.6, B 33-35 Scháněl, M.: Analýza sociální situace a sociálních služeb Královehradeckého kraje. Koncepce sociální práce a sociálních služeb Královehradeckého kraje. Veselá, J. 1999: Postoje seniorů k sociální pomoci. In Sociální politika. Praha: MPSV ČR, říjen 1999, roč.25, č.10, 6-7 Veselá J. 2000: Sociální služby ve světle připravovaných reforem: III. díl. Poslední aktualizace 19.12.2000 (cit. 2002-1-15). Dostupné z: < http:// www.vupsv.cz./zprávy.htm > Vojnar, V. 2000: K problematice výdajů na provoz ústavů sociální péče a k jejich vykazování. In: Sociální politika. Praha: MPSV ČR, leden 2000, roč.26, č.1, 7-8 Vojnar, V. 2001: Deset let rozvoje služeb sociální péče. Poslední aktualizace 26.12.2001 (cit. 25.2.2003). Dostupné z : Návrh věcného záměru zákona o sociálních službách. Poslední aktualizace 13.11.2002 (cit. 200212-22). Dostupné z: Obce, města, regiony a sociální služby. Průša, L. (editor). 1.vyd. Praha: Socioklub, 1997 Základní ukazatele z oblasti práce a sociálního zabezpečení v České republice: ve vývojových řadách a grafech: Praha: MPSV ČR, 2002. 38-1.
FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ SOCIÁLNÍ SLUŽBY historickými aspekty (např. osidlováním pohraničí po skončení druhé světové války a z toho vyplývajícím porušením „homogenní“ struktury obyvatelstva) je příčinou výrazných diferencí ve vybavenosti regionů,
Vybavenost jednotlivých regionů sociálními službami je v rozhodující míře ovlivněna demografickým vývojem. Právě charakter demografického vývoje a jeho regionální diference, způsobené především
119
Lucie Kozlová – Vybrané kapitoly z oboru sociální služby
by mohl počet obyvatel České republiky klesnout pod 10 milionů. Současné obyvatelstvo České republiky, podle názoru Kokty J. (1999) je nutno definovat jako populaci regresního typu vyznačující se navíc značnou převahou žen ve vyšším věku. Věková struktura a stáří obyvatel má společně se zdravotním stavem obyvatelstva význam především pro realizaci sociálních opatření, zejména sociálních služeb z pohledu středně dlouhodobých plánů. Porodnost, kojenecká a celková úmrtnost stojí v popředí pozornosti zejména z pohledu úrovně poskytované zdravotní péče. Tabulka 1 uvádí některé z demografických ukazatelů České republiky v roce 2002.
pokud jde o sociální služby, jak konstatuje ve své práci Kozlová L. (2001). Jedním z důležitých faktorů ovlivňující jak charakter sociální politiky, tak i konkrétní podobu sociálních služeb je demografický vývoj a některé demografické ukazatele (porodnost, kojenecká a celková úmrtnost, počet obyvatel a jeho vývoj, střední délka života a věková struktura). Z hlediska demografického vývoje je nutné dodat alarmující skutečnost, která výrazně ovlivní oblast sociálních služeb, a to, že v devadesátých letech se výrazně urychlilo stárnutí obyvatelstva způsobené poklesem počtu a podílu dětí. Tento pokles se projevil na celkovém poklesu počtu obyvatel a kolem roku 2015 Tab. 1: Česká republika v roce 2002 Rozloha (km2) Počet obyvatel (tis.osob) Hustota obyvatel na 1 km2 Osoby ekonomicky aktivní (tis. osob)
78 866 10 270 130 5 171
Osoby v poproduktivním věku 60 + (tis. osob) Střední délka dalšího života (roky) při narození : Muži Ženy Živě narození : absolutně : na 1000 obyvatel Zemřelí celkem : absolutně : na 1000 obyvatel Přirozený přírůstek obyvatelstva : absolutně : na 1000 obyvatel Migrační saldo : absolutně : na 1000 obyvatel Celkový přírůstek obyvatelstva : absolutně : na 1000 obyvatel Počet sňatků : : absolutně : na 1000 obyvatel Počet rozvodů : absolutně : na 1000 obyvatel
1 912 72,1 78,5 90 715 8,8 107 755 10,5 -17 040 -1,7 -8 551 -0,8 -25 591 -2,5 52 374 5,1 31 586 3,1
Zdroj: MPSV ČR, ČSÚ
Jak uvádí Zvoníková A. (2002) mezi základní rysy demografického vývoje v České republice od devadesátých let patří: Česká republika prochází obdobím hluboké poklesu porodnosti, od roku 1994 počet zemřelých převažuje počet narozených, úhrnná plodnost žen dosahuje velmi nízkých hodnot, dochází k stále častějšímu odkládání vstupu do manželství, zvyšuje se věk při vstupu do manželství na 26 let u žen a 28 let u mužů, pozitivním rysem populačního vývoje je pokles potratů, od roku 1990 klesá úmrtnost, zejména osob středního a vyššího věku, střední délka života
120
v dlouhodobém vývoji roste a dosahuje při narození mužů 70,5 let, u žen 77,5 let, průměrný věk obyvatel v ČR dosáhl v roce 1998 svého dosavadního maxima 38 let, u mužů 36,4 a u žen 39,6 let, roste index stáří, přičemž se jeho hodnota zvýšila z 83,7 v roce 1990 na 106,4 v roce 1998, od roku 1996 počet a podíl poproduktivní složky populace v ČR přesahuje počet a podíl předproduktivní složky, z regionálního hlediska je v ČR nejstarší populace hlavního města Prahy, pak v plzeňské aglomeraci, v severovýchodních Čechách a v Brně,
Lucie Kozlová – Vybrané kapitoly z oboru sociální služby
zvyšovat a předpokládá se, že do roku 2020 podíl těchto osob vzroste na 27 %. KALVACH, Z. uvádí, že v roce 2050 bude podíl seniorů starších 60-ti let v populaci České republiky zastoupen hodnotou 41 %, což by představovalo první až třetí místo na světovém žebříčku v podílu seniorů v populaci. Tato změna věkové struktury proběhne na úkor podílu dětí do 15 let, který klesl v letech 1992-1997 z 20 % na 17,9 % a pro rok 2020 je odhadován na 14,4 %. Graf. 1 znázorňuje vývoj věkové struktury obyvatelstva ČR od roku 1950. Roky označené symbolem jsou prognózou Českého statistického úřadu z roku 1997.
závažným důsledkem populační stagnace je postupné stárnutí populace, které bude v budoucnu největším populačním problémem v České republice. Podle projekce obyvatelstva v ČR do roku 2020 bude obyvatelstvo ČR dále výrazně stárnout. Průměrný věk obyvatel se zvýší, osob ve věku 60 let a více bude již trvale více než dětí ve věku 0-14 let a jejich podíl se bude zvyšovat. Dojde však i k dlouhodobému poklesu podílu věkové skupiny 1559 let a mělo by dojít k výraznému nárůstu podílu osob ve věku nad 60 let (v roce 2020 na 27 %). Počet a podíl osob starších 60 let se zatím nachází na úrovni 18 %, ale v nejbližší době se bude
Graf 1: Vývoj a prognóza věkové struktury obyvatelstva ČR v letech 1950 - 2020 % 70
60
0-14 15-59 60 a více
50
40
30
20
10
0 1950
1961
1970
1980
1991
1993
1995
1998
2000*
2010*
2020*
Zdroj: Stav populace a rozvoje České republiky
života a zdraví v důsledku další technizace života)2 obecně vede ke zvyšování požadavků na zdravotní a sociální péči. Vysokajová M. (2000) konstatuje, že v současné době tvoří přibližně dvě třetiny z celkového počtu zdravotně postižených osob právě senioři. Tento fakt uvádí i publikace Obce, města, regiony a sociální služby, podle níž více než polovinu osob ve skupině, která byla vymezena jako zdravotně postižení občané, představují osoby v důchodovém věku. Z tohoto důvodu lze předpokládat i zvýšenou
Dynamické proměny, které proběhly v ČR v devadesátých letech jsou některými odborníky označovány za průvodní jev negativních dopadů transformace ekonomického a politického systému v těchto letech. Prosazuje se nový model reprodukčního chování, který je charakterizovaný odkladem prvních sňatků a narození dětí do vyššího věku z důvodu nedostatečné bytové výstavby a finanční nedostupnosti nových bytů pro mladá manželství. Negativní vliv na demografickou situaci má i rostoucí nezaměstnanost mladých lidí, kteří v případě jakékoli nejistoty narození dítěte oddálí, nebo vůbec neplánují. Stárnutí populace a s tím spojena i invalidizace osob (ta souvisí s neustále se zhoršujícím životním prostředím, rostoucí závislostí lidí na škodlivých látkách a rostoucím ohrožením
2
Stárnutím populace dochází k nárůstu počtu osob vyššího věku s chronickými nemocemi a zdravotními postiženími. Podle současných výzkumů v populaci nad 70 let trpí více než 70% osob alespoň jednou chronickou nemocí a celá jedna třetina populace je v důsledku těchto chorob invalidní. Blíže k tomuto Kalvach, Z.
121
Lucie Kozlová – Vybrané kapitoly z oboru sociální služby
především z odlišných hodnot vybavenosti jednotlivých území příslušnými službami, přičemž existuje přímá úměra: čím vyšší vybavenost, tím zpravidla vyšší počet neuspokojených žadatelů. Žádosti se podávají předčasně, s vědomím dlouhé čekací doby, a jak ukázala některá šetření, zhruba polovina žádostí není vůbec aktuální. při hodnocení vybavenosti územních celků službami sociální péče pro zdravotně postižené je nutné mít na zřeteli, že více než polovinu osob v této skupině představují osoby v důchodovém věku. Sociální služby pro staré občany tak kryjí významným podílem potřeby zdravotně postižených. Zjištěné rozdíly naznačují, že nelze při hodnocení vybavenosti jednotlivých regionů sociálními službami uplatňovat stejná hlediska. Autoři Kozlová (2001), L. a Průša, L. konstatují, že je potřeba jinak hodnotit vybavenost zemědělských oblastí, městských aglomerací a velkých měst. Zároveň zjištěné číselné údaje je potřeba hodnotit v širších souvislostech, neboť odráží i celkovou pozornost a zájem, s nímž příslušné úřady přistupují k zabezpečení potřeb svých občanů sociálními službami.
potřebu sociálních služeb a je nutné si uvědomit, že sociální služby pro staré občany současně kryjí významný podíl potřeb osob označených za zdravotně postižené. Z hlediska vybavenosti jednotlivých územních celků (obce – město – kraj) sociálními službami existují rozdíly. K hodnocení těchto rozdílů je potřeba, podle Průši L. přistupovat diferencovaně, neboť jejich určitá objektivní podmíněnost vyplývá zejména : z míry urbanizace, z věkové, kvalifikační, profesní a sociální struktury obyvatelstva v daném území, ze struktury osídlení jednotlivých územních celků, z velikosti obcí, z míry realizace tradičních funkcí rodiny v péči o staré občany, z nejrůznějších sociologických změn probíhajících ve společnosti, zejména rozpadu vícegeneračního soužití rodin. Na základě výše uvedených zjištění vyslovili autoři Baumbruková P. – Benešová L. – Burcin B. (1997) závěry týkající se úrovně vybavenosti jednotlivých územních celků sociálními službami, ze kterých lze citovat například : dosavadní způsob financování konzervuje zpravidla existující rozdíly ve vybavenosti – dotuje se existující služba, např. lůžko, nikoliv její potřeba a tím se nevytváří dynamizující konkurenční prostředí, stávající struktura forem sociálních služeb v jednotlivých okresech je výsledkem živelného vývoje, nikoli výsledkem promítnutí koncepcí do praktického života, přestože ve vybavenosti jednotlivých územních celků regionů existují určité rozdíly objektivního či subjektivního charakteru, lze konstatovat, že vyšších hodnot vybavenosti dosahují zpravidla okresy, kde je narušena původní struktura osídlení a v důsledku toho zde neexistují úzké rodinné a příbuzenské svazky, zatímco nízké hodnoty vybavenosti jsou dosahovány zpravidla v okresech s vysokou mírou vzájemné rodinné solidarity a sounáležitosti a v magistrátních městech, zejména v Praze, v Brně. Dále ze současné situace vyplývá, že intenzivní celodenní péče není v dostatečném rozsahu zabezpečována pečovatelskou službou, což vytváří tlak na ústavní péči. V České republice dosud převažuje trend, kdy je péče o potřebného občana ve vlastní domácnosti nahrazována ústavní péčí. Ústavní péče substituuje také řešení v oblasti bytové. V rámci vybavenosti jednotlivých územních celků ústavními sociálními službami lze vyvodit tyto závěry : počet neuspokojených žadatelů o umístění do jednotlivých typů zařízení sociální péče vyplývá
POUŽITÉ ZDROJE Baumruková, P. – Benešová, L. – Burcin, B. 1997: K hodnocení vybavenosti územních celků službami sociální péče. In: Obce, města, regiony a sociální služby. Průša, L. (editor). 1.vyd. Praha: Socioklub, Kalvach, Z. 2000: K potřebě nového pojetí seniorské problematiky v ČR. In: Sociální politika. Praha: MPSV ČR, listopad 2000, roč.26, č.11, 4-7 Kokta, J. 1999: Aktuální demografická situace v České republice. In: Sociální politika. Praha: MPSV ČR, červenec-srpen 1999, roč.25, č.7-8, I-VIII (příloha) Kozlová, L. 2001: Možnosti řešení nezaměstnanosti v systému řízení sociálních služeb. Disertační práce Kareš, J. (školitel). České Budějovice: ZF JU Průša, L. 1998: Analýza vývoje systému sociální pomoci v 1. polovině 90. let. In: Acta Oeconomica Pragensia. Praha: VŠE, 61-83 Průša, L 1997:. Sociální politika v sídlech a regionech: vybrané otázky. 1.vyd. Praha: VŠE Vysokajová, M. 2000: Hospodářská, sociální, kulturní práva a zdravotně postižení. 1.vyd. Praha: Karolinum Zvoníková, A. 2002: Demografická situace v České republice. In: Sociální politika. Praha: MPSV ČR, roč. 28, č. 3, 7-9
122
Lucie Kozlová – Vybrané kapitoly z oboru sociální služby
Obce, města, regiony a sociální služby 1997: Průša, L. (editor). 1.vyd. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-9 Stav populace a rozvoje České republiky:Dostupné z:
http://www.mpsv.cz/scripts/1socprob/populace/zprav a.asp>
REFORMA A KOMUNITNÍ PLÁNOVÁNÍ SOCIÁLNÍCH SLUŽEB V ČESKÉ REPUBLICE prostředků k oprávněným osobám. Nový systém sociálních služeb by měl včasným rozpoznáním potřeb obcí, měst a regionů v oblasti sociálních služeb a jejich flexibilním zabezpečením předcházet sociálnímu vyloučení jednotlivých osob nebo skupin. Navrátil, P. (2000) ve svém článku upozorňuje na skutečnost, že v evropských zemích a také ve Spojených státech je běžnou praxí časté provádění výzkumného hodnocení potřeb (needs assessment) určitých cílových skupin obyvatelstva. Smyslem takového hodnocení je maximalizace efektivity existujících sociálních služeb či identifikace těch potřeb, které nejsou v dané lokalitě obslouženy. Charakteristickým rysem celé oblasti sociálních služeb je trvalé rozšiřování jejich nabídky a vytváření nových typů a forem, jak uvádí Tomeš I. (1996) Celkově lze konstatovat odklon od ústavní péče a příklon k péči neinsitucionalizované, osobní, v domácím prostředí občanů. K této problematice se vyjadřuje Zamykalová L. (2002) ve svém příspěvku, kde uvádí, že populace stárne a roste počet potencionálních klientů a stejně tak různorodost nabízených služeb. Mění se chápání klienta od pouhého pasivního příjemce k aktivnímu aktérovi, posouvají se preference od ústavní péče k péči v menší komunitě či rodině. Od oddělování sociální a zdravotní složky péče se postupně přechází ke komplexní a alternativní organizaci služeb. Autorka Koldinská K. (2002) konstatuje, že v současné době je třeba zohlednit důležité faktory ovlivňující rozvoj sociálních služeb a reagovat na ně. Stále roste potřeba vytvořit novou koncepci sociálních služeb a přizpůsobit ji soudobým podmínkám. V neposlední řadě i zvýšit míru decentralizace a posílit roli samosprávných celků. V této oblasti se hovoří o nové koncepci financování sociálních služeb tzv. smíšené ekonomice (mixed ekonomy). Tato koncepce se odklání od absolutního monopolu financování státu, ale i ponechání financování zcela na principu volného trhu, kdy k účasti na financování jsou motivováni samotní příjemci služeb, jejich rodiny, dobrovolníci, obecně prospěšné společnosti atd. Jak uvádějí autorky Jabůrková, M – Medlínová, I., plánování sociálních služeb ještě nevychází ze skutečných potřeb občanů v konkrétní lokalitě a občan má jen malou možnost účasti na
Reforma sociálních služeb, na které se intenzivně pracuje, by měla vytvořit takový systém sociálních služeb, v němž by byla zaručena dostupnost služeb pro všechny osoby, které se ocitnou v nepříznivé sociální situaci, přičemž je nutné garantovat kvalitu služeb, zavést jejich účinnou kontrolu, vytvořit způsob plánování služeb a v neposlední řadě vymezit požadavky na profesionalitu pracovníků v sociálních službách. Sociální služby musí být v souladu s principem rovných příležitostí k dispozici každému, kdo pomoc potřebuje, musí umožnit řešení situace konkrétního uživatele v jeho přirozeném prostředí, při zachování co nejvyšší míry samostatnosti a způsobem, který by byl v souladu s jeho zájmy a potřebami. Autorka Loucká, K. (1999) se shoduje s Návrhem věcného záměru zákona o sociálních službách a konstatuje, že právě sociálním službám v ČR je poskytován nejmenší prostor 3, i když světový trend je zcela opačný, tzn. směřuje ke značné podpoře sociálních služeb, a je třeba na tomto poli přijmout zásadní změny. Tuto skutečnost konstatují rovněž autoři Jabůrková, M. – Mátl, O. – Syslová, D. (2000), kteří upozorňují na situaci, že v celé České republice nebyla dosud oblast sociálních služeb řešena koncepčně a komplexně, a to jak z hlediska financování, odborného vedení, vývoje metod práce s klienty, tak zejména z hlediska potřeby deinstitucionalizace péče o klienty. Prvním důstojným pokusem o komplexní řešení problematiky sociálních služeb je právě výše zmiňovaný zákon o sociálních službách, který znamená zásadní reformu pohledu státu na oblast sociálních služeb. Cílem reformy sociálních služeb je vytvoření a postupné zavedení takového systému sociálních služeb, který bude respektovat důstojnost uživatelů a podporovat jejich nezávislost, zvýší společenskou a ekonomickou spoluúčast uživatelů, a to zejména upřednostněním individuálních potřeb oprávněného jedince a přímým adresným směrováním finančních 3
Například jednotlivé oblasti nejsou sociálními službami vybaveny podle potřeby (rozmanitostí i kapacitou) a liší se výrazně ve schopnosti uspokojit poptávku, a to je jeden z důvodů pro změnu systému, jak ho uvádí předkládací zpráva pro návrh věcného záměru zákona o sociálních službách.
123
Lucie Kozlová – Vybrané kapitoly z oboru sociální služby
kterém participují tři základní zúčastněné strany: zadavatelé, poskytovatelé a uživatelé sociálních služeb. Tyto strany v procesu komunitního plánování společně vyjednávají a spolupracují na řešení sociální situace komunity a tvoří pracovní „triádu“, jak tuto skupinu nazývá Šesták J. (2003) Komunitní plánování vysvětluje Žežula O. jako proces, jehož se účastní všichni, jichž se sociální služby týkají. Probíhá v prostředí tzv. „komunitního trianglu“, který lze znázornit jako rovnostranný trojúhelník, jehož vrcholy tvoří zadavatel, poskytovatel a uživatel. V České republice probíhá ověřování této metody formou pilotního česko-britského projektu MOLSA v regionu Písecka, který byl zahájen v říjnu 2000. Principy britské reformy i způsoby jejího zavádění do praxe a zkušenosti s problémy a pozitivy, které tento proces přináší, jsou bezpochyby přínosem pro přípravu reformy sociálních služeb v České republice. Jabůrková M. (2000)dodává, že spolupráce Ministerstva práce a sociálních věcí ČR a Department for international Development zajišťuje této studii odbornou pomoc tak, že je zařazena jako Modul 1 projektu „Podpora MPSV při reformě sociálních služeb“. Úlehla I. (2001) konstatuje, že úkolem komunitního plánování je zmapování současné nabídky provozovaných sociálních služeb, zpracování studie potřeb v této oblasti v regionu, zlepšení spolupráce mezi poskytovateli a zadavateli sociálních služeb a stanovení komunitního plánu. Tato metoda by do budoucna měla být využívána převážně na úrovni obcí nebo krajů, jak upozorňují autoři Vasková V. - Žežula O. (2002), a postupně by tato forma plánování měla být zaváděna do praxe. V některých regionech České republiky byla zpracována analýza stávajících sociálních služeb a jejich plánování, které vychází z principu komunitního plánování, které je zakotveno v Návrhu věcného záměru zákona o sociálních službách, ovšem bez metodického postupu. V rámci Královéhradeckého kraje byla tato analýza s další koncepcí již provedena a její zpracovatel Scháněl, M. uvádí, že tato metoda je nedílnou podmínkou pro stanovení priorit a potřebnosti jednotlivých území, na jejichž základě bude možné určit skutečné priority kraje, druhy služeb, které bude podporovat, případně přímo poskytovat. V roce 2003 se předpokládá realizace komunitního plánu na území Jihočeského kraje. Získané údaje by měly vést k určité normalizaci vybavení sociálními službami v Jihočeském kraji tak, aby se nepřelévala potřeba z oblastí, kde takové služby nejsou poskytovány do oblastí kde poskytovány jsou. Plánování sociálních služeb v České republice navržené ve věcném záměru zákona
rozhodování o druhu, místě a způsobu poskytování služby. Stále existuje nerovný přístup poskytovatelů k finančním prostředkům. Takto nastavené finanční mechanismy působí proti rozvoji sociálních služeb co do kapacity, kvality i dostupnosti. Stát prozatím nemá nástroj, kterým by mohl ovlivnit kvalitu služeb a neumí ochránit občana před poskytováním nekvalitní služby. Kokta J. (1999) popisuje fakt, že kromě radikálních změn počtu dětí, které ovlivní nejdříve sektor školství a později i trh pracovních sil, podstatně vzroste počet osob ve vyšším věku. Finanční prostředky na starobní důchody a sociální požitky se zatím čerpaly téměř výhradně z daní odváděných ekonomicky aktivní částí populace. Systém se financoval průběžně bez vytváření rezerv pro budoucnost. Úspory, které lze očekávat ve výdajích na vzdělání a rodinné přídavky v důsledku dětské složky nebudou však schopny vyrovnat zvyšující se náklady na penzijní systém. Negativní důsledky očekávaných změn můžeme tak pouze minimalizovat. Je zřejmé, že změny se budou týkat zejména těchto oblastí: vzroste význam sociální politiky zaměřené na pomoc lidem ve stáří, vyvstane problém nadbytku školních kapacit, který vzhledem k regionální diferenciaci populačního vývoje bude mít regionální rozměr, na aktuálnosti získává otázka koncepce aktivní migrační politiky státu, potřeba nutnosti důchodové reformy. Z Programového prohlášení Vlády ČR vyplývá, že na oblast sociální péče je kladen mimořádný důraz a nově budovaný systém musí být racionální, zvýšit koordinaci na horizontální úrovni a využívat moderní technologie či manažerské metody řízení. Stát usiluje o vytvoření takového systému, kde sociální služby jsou co nejblíže občanovi, odpovídají potřebám uživatelů i místních společenství, jsou nástrojem zvýšení nezávislosti jejich uživatelů, působí proti sociálnímu vyloučení, pomáhají svým uživatelům využívat příležitostí, které společnost nabízí. Hlavními aktivitami při reformě sociálních služeb, na které je kladen důraz, jsou: komunitní plánování, změna financování sociálních služeb, zajištění kvality a inspekce poskytovaných služeb, vzdělávání pracovníků, kteří ve službách pracují. Komunitní plánování sociálních služeb je metoda v zahraničí užívaná jako způsob plánování a rozvoje sociálních služeb s cílem zefektivnění poskytování těchto služeb. Autoři Vasková V. – Úlehla I. – Kovář M. (2001) ve svém příspěvku charakterizují komunitní plánování sociálních služeb jako konsenzuální metodu, která je nejúčinnější v prostředí, kde existuje trh sociálních služeb, na
124
Lucie Kozlová – Vybrané kapitoly z oboru sociální služby
Navrátil, P. 2000: Sociální služby a jejich hodnocení. In: Sociální politika. Praha: MPSV ČR, říjen 2000, roč.26, č.10, 12 Scháněl, M.: Analýza sociální situace a sociálních služeb Královehradeckého kraje. Koncepce sociální práce a sociálních služeb Královehradeckého kraje. Šesták, J. 2003: První zkušenosti z komunitního plánování sociálních služeb: Týn nad Vltavou. In: Sociální politika. Praha: MPSV ČR, roč.29, č.7-8, 6-7 Tomeš, I. 1996: Sociální politika: teorie a mezinárodní zkušenost. 1.vyd. Praha: Socioklub Úlehla, I. 2001: Nesnadné prvky komunitního plánování. In: Sociální politika. Praha: MPSV ČR, 2001, roč. 27, č. 12, 8-9 Vasková, V. – Úlehla, I. – Kovář, M. 2001: Komunitní plánování jako součást reformy sociálních služeb. In: Sociální politika. Praha: MPSV ČR, roč. 27, č. 11, 8-9 Vasková, V. – Žežula, O. 2002: Komunitní plánování – věc veřejná. 1.vyd. Praha: MPSV ČR Zamykalová, L. 2002: Vliv sociálních služeb a jejich rozvoje na trh práce. In: Sociální politika. Praha: MPSV ČR, 2002, roč. 28, č. 2, 16-19 Žežula, O. 2003: Podpora komunitního plánování sociálních služeb. In: Sociální politika. Praha: MPSV ČR, 2003, roč. 29, č. 6, 10 Návrh věcného záměru zákona o sociálních službách. Dostupné z:
o sociálních službách vycházející z principu komunitního plánování sociálních služeb je srovnatelné s prováděným hodnocením potřeb ve vyspělých státech. POUŽITÉ ZDROJE Jabůrková M. 2000: Britský systém sociálních služeb a jeho modernizace. In: Sociální politika. Praha: MPSV ČR, září 2000, roč.26, č.9, 7 Jabůrková, M. - Mátl, O. - Syslová, D. 2000: Návrh systému sociálních služeb. In: Sociální politika. Praha: MPSV ČR, únor 2000, roč.26, č.2, 6-7 Jabůrková, M. - Mátl, O. - Syslová, D., et al. 2000: Principy a východiska systému. In: Sociální politika. Praha: MPSV ČR, leden 2000, roč.26, č.1 Jabůrková, M. – Medlínová, I.: Aktivity MPSV v oblasti sociálních služeb. Dostupné z: http://mpsv.cz/script/tisk.asp?id=2817 Kokta, J. 1999: Aktuální demografická situace v České republice. In: Sociální politika. Praha: MPSV ČR, červenec-srpen 1999, roč.25, č.7-8, .I-VIII (příloha) Koldinská, K. 2002: Role sociálních služeb v úsilí o udržitelný sociální rozvoj. In: Sociální politika. Praha: MPSV ČR, 2002, roč. 28, č. 4, 8-10 Loucká, K. 1999: Sociální péče: současná právní úprava a její úskalí. In: Právo a zaměstnání. Praha: ORAC, květen-červen 1999, roč.5, č.5-6, 37-45
SOCIÁLNÍ SLUŽBY V ZEMÍCH EVROPSKÉ UNIE sociálních služeb u vybrané země dále popsán samostatně vyjma zemí jihoevropského modelu.
V zemích Evropské unie a nejen v těchto zemích, ale na celém světě neexistuje jednotnost používané terminologie v oblasti sociální péče (pomoci). Ve většině evropských zemích je vnímán termín sociální služby velice široce a často splývá s pojmem sociální péče. Jak uvádějí autoři Bjalkovski, Ch. – Frühbauer, O. je v zemích EU obecně celý systém označován jako „sociální ochrana – social protection“ a zahrnuje jak sociální služby – social services, tak sociální pomoc – social assistance v podobě finanční pomoci na základě specifické potřebnosti. Munday, B. – Ely, P. (1996) konstatují, že pojmenování samotných příjemců služeb je u některých sociálních skupin nevyhovující, například pojmy jako mentálně postižení, staří atd. by měly být nahrazovány pojmy osoby s poruchami učení, senioři. Lze identifikovat sice určité rysy v oblasti sociálních služeb, které jsou společné vždy pro skupinu zemí, ale každá země má také určitá specifika vzhledem k realizaci sociální politiky v daném státě a právě z tohoto důvodu je systém
Belgie Sociální politika v Belgii je rozložena mezi různé úrovně státní správy včetně místní. Hlavním článkem poskytování sociální pomoci jsou střediska sociální pomoci (OCMW/CPAS), která se nacházejí na místní úrovni. Všichni občané v Belgii mají nárok na sociální služby a tento nárok jim legislativně vymezuje zákon o sociální ochraně. Služby mohou být poskytovány formou materiální, sociální, lékařské nebo psychologické pomoci. CPAS provozují nemocnice, domovy důchodců, pečovatelské služby, stacionáře a centra pomoci seniorům, dětem a postiženým lidem, ubytovny pro bezdomovce apod. Služby jsou financovány smíšenou formou grantů, platbami od obecních zastupitelstev, od nadřízených orgánů (ze státního rozpočtu) nebo přímými platbami klientů. Odpovědnost za poskytování sociálních služeb a vyplácení finančních dávek sociální podpory nesou regionální státní úřady. V roce 1974 byl
125
Lucie Kozlová – Vybrané kapitoly z oboru sociální služby
Specifický systém pomoci seniorům je ve Francii založen na finanční spoluúčasti příbuzných seniorů, tak aby příbuzní do určité výše uhradili náklady spojené s pobytem seniora v zařízení ústavní péče, pokud senior není schopen tyto náklady hradit vzhledem k svému příjmu. Autoři Lucas, V. – Tonnellier, F. (1996) uvádějí, že služby určené k ubytování osob nemajících svou autonomii života (životní samostatnost) se řadí do služeb dlouhého pobytu (services de long séjour) 7 a nacházejí se v blízkosti potencionálních uživatelů v podobě malých jednotek. Oblasti, jako jsou izolovaný venkov a venkov pod slabým vlivem města, nabízejí dokonce větší počet zařízení pro příjem starších osob, než je národní průměr.
zaveden program zaručeného minimálního příjmu, na nějž mají nárok všechny osoby, jejichž příjmy jsou nedostatečné. V roce 1993 činily federální výdaje na tento program asi 50 mld. BEF, z čehož 68 % připadalo na tělesně postižené osoby, 19 % na starší osoby, 12 % na Minimex 4 a 1 % na rodiny. Dánsko Rozsáhlá nabídka sociálních služeb v Dánsku je možná z důvodu vysokého daňového zatížení příjmu, kdy lidé s nejvyššími příjmy jsou zatíženi až 70 % daní, a nízké míry nezaměstnanosti. Na úrovni místní samosprávy – obce, městské části jsou sociální služby zajištěny v rámci sociální a zdravotní péče. Obec, městská část spravuje některé služby a odpovídá za vyplácení státní podpory. Důraz je kladen především na poskytování služeb pro děti a mládež (zřejmě pro vysokou zaměstnanost žen) 5, lidi s handicapem a seniory a v této oblasti může být Dánsko, podle ALBERA, J., vzorem pro ostatní země nejen EU. Většina služeb je poskytována veřejnými nebo veřejně financovanými institucemi. Vzhledem k výborné kvalitě a širokému spektru sociálních služeb patří Dánsko v této oblasti na nejvyšší stupeň žebříčku EU.
Irsko Poskytování sociálních služeb v Irsku je založeno na principu subsidiarity8 a omezená role státu je kompenzována rolí náboženských a dobrovolnických organizací. Role a činnost nevládních organizací nebyla až do počátku devadesátých let legislativně vymezena, teprve v posledních letech byla přijata nová legislativní úprava péče o děti podle britského modelu. Sociální služby v Irsku se rozvíjejí v rámci resortu zdravotnictví a spravovány jsou 8 regionálními zdravotními výbory, které organizačně zajišťují programy péče ve veřejných nemocnicích, speciálních nemocničních zařízeních a komunitní péči. Komplexně lze charakterizovat systém sociálních služeb v Irsku jako relativně málo rozvinutý. V současnosti prochází tato země sociálněekonomickým rozvojem, čímž by se do budoucna mohlo Irsko vyčlenit z chudších zemí EU, které potřebují financování sociální péče z fondů EU.
Francie Ve Francii tvoří státní správa čtyři úrovně: celostátní, regionální, oblastní a obecní (communes). Francie vytvořila jednotný informační systém – MINITEL, který poskytuje základní informace o sociálních službách jak pro veřejnost, tak pro profesionály, tento systém je neustále rozvíjen. Na místní úrovni zajišťují přístup k sociálním službám, obdobně jako v Belgii, střediska sociální pomoci (centres communaux d´action sociale), která poskytují základní informace a sociální poradenství. Tato střediska jsou financována oblastmi (département), do kterých byla v roce 1980 přesunuta odpovědnost za řízení a poskytování sociálních služeb přímo na předsedu „Generální rady“ (odpovídá za dotace přímo určené poskytovatelům sociálních služeb v regionu, podporuje projekty v rámci programu opatření RMI 6 ). Stát zodpovídá za poskytované zdravotní služby, které koordinuje a má nad nimi dohled.
Itálie, Španělsko, Řecko a Portugalsko Tyto země je možné zařadit do systému jihoevropského modelu, kde je nabídka služeb sociální péče značně omezena, není příliš rozvinuta a je většinou plně závislá na poskytování sociálních francouzské sociální ochrany a zahrnuje programy pro dlouhodobě nezaměstnané mladé lidi a mladé rodiny s malými dětmi. Přiděluje se pod podmínkou příjmu a věku. Blíže k tomuto publikace Les campagnes et leurs villes. 7 Pro Českou republiku mohou být srovnatelným ekvivalentem těchto služeb služby dlouhodobé, jak je dělí podle délky trvání Návrh zákona o sociálních službách. 8 Tento systém funguje na bázi, kdy stát nenaplňuje funkce, které mohou individuálně zajišťovat občané sami v rámci místních komunit.
4
Minimex je stanovená výše životního minima. Dánsko má nejvyšší podíl pracujících žen v zemích EU – přes 50 %. Je také jedinou zemí, která poskytuje státem hrazenou mateřskou dovolenou ve výši 90 % příjmu, a to 14 týdnů pro matku a dva týdny pro otce, blíže k tomuto autoři Bjalkovski, Ch. – Frühbauer, O. 6 RMI-le revenu minimum d´insertion = minimální příjem zapojení, který je platný od 1.12.1988 a představuje poslední řetězec systému 5
126
Lucie Kozlová – Vybrané kapitoly z oboru sociální služby
služeb nezávislým sektorem. Služby mají neformální charakter a větší část péče je zajišťována rodinami a nestátními organizacemi. Stát se angažuje až v situacích, kdy rodina „selhává“ a není schopna zajištění sociální péče. Nejbohatší vrstvy obyvatel využívají soukromé komerční služby.
Švédsko Švédsko převyšuje ostatní země EU tím, že klade v oblasti sociálních služeb důraz na lokální sektor a tento fakt vytváří situaci, že na úrovni obcí fungují individuální sociální služby, které jsou financovány z daní. Náklady místních úřadů na sociální služby tvoří jednu třetinu všech výdajů při preferenci poskytování péče seniorům (49 % celkových výdajů), péče o děti (32 %), individuálních a rodinných služeb (18 %), což je v současné době neúnosné z důvodu snížení subvencí místním úřadům vládou a z důvodu zvýšení nezaměstnanosti, která měla vliv na snížení příjmu místních úřadů z daní. Vysoké náklady v oblasti péče o seniory jsou Thorslundem, M. – Bergmarkem, A. – Parkerem, M. (1997) vysvětlovány vysoce institucionalizovanou formou péče způsobenou poskytováním grantů od státu na zřizování domovů pro seniory od počátku padesátých let. V současnosti je nutné tuto péči nahrazovat „levnějšími“ službami domácí péče z důvodu stárnutí populace a nedostatku finančních zdrojů. Bergmark, A. – Thorslund, M. – Lindberg, E. (2000) spatřují možnost snížení výdajů na sociální služby ve zrušení nebo v redukci některých typů služeb, ve snížení či radikální změně kvality poskytovaných služeb, ve zvýšení efektivity systému sociální péče. Další alternativou řešení při zachování současného stavu fungování sociálních služeb by bylo zvýšení příjmů obecních rozpočtů, což předpokládá snížení míry nezaměstnanosti a ekonomický růst na celostátní úrovni. Bergmark, A. (1997) se v péči o dítě přiklání ke strategii poskytování pomoci stejnému počtu nebo části populace v kombinaci se snížením či změnou kvality poskytovaných služeb a v péči o staré lidi upřednostňuje adresnost, kde podmínky nároku jsou definovány přísněji.
Německo Základním principem vycházející z německé tradice a historie je princip subsidiarity, který klade hlavní důraz na vzájemnou solidaritu a odpovědnost občanů za sebe i za svoji rodinu. Sociální pomoc zahrnuje také zdravotní pomoc a zvlášť vymezenou sociální a zdravotní péči o děti a mladistvé, na kterou je kladen velký důraz. Státní správa funguje v Německu na třech úrovních – celostátní, zemské a lokální (kraje, okresy). Je poskytována na základě potřebnosti a financována z místních daní. Veřejná sociální pomoc je legislativně vymezena na úrovni celé federace, existují však rozdíly ve způsobech a možnostech financování poskytovaných dávek a sociálních služeb mezi jednotlivými zeměmi. Od 1. ledna 1995 bylo v Německu zavedeno pojištění na péči – pro případ potřeby péče (potřebou péče se rozumí potřeba pomoci při pravidelně se opakujících nutných úkonech každodenního života), které zajišťuje ochranu při potřebě péče pro cca 81 miliónů lidí. Pojištění na péči je souběžné s nemocenským pojištěním, kdo je pojištěn v systému zákonného nemocenského pojištění účastní se systému pojištění na péči. Koncem června roku 2000, jak uvádí VÍŠEK, P., zaznamenal systém pojištění na péči příjmový přebytek ve výši 8,63 miliard marek. Tento systém má za cíl finančně odlehčit systému sociální pomoci. Nestátní sektor je v Německu velmi rozvinutý a zahrnuje celé spektrum organizací. Šest organizací působí celostátně a funguje jako koordinační centra v oblasti sociálních služeb a jsou financovány ze státního rozpočtu, mají placené zaměstnance a síť dobrovolníků. Pokud uživatelé preferují služby poskytované nezávislou organizací (např. organizací působící pouze na lokální úrovni), pak tyto služby platí stát. Zastřešující organizací pro nestátní sektor je Federální asociace nevládních organizací v oblasti sociální péče. Pokud uživatelé preferují služby poskytované nezávislou organizací, pak tyto služby platí stát. Vzorem pro Českou republiku může být Německo v tom, že státní a soukromý sektor se zde vzájemně respektují, spolupracují a poskytují možnost volby každé osobě.
Současný trend v oblasti sociálních služeb v zemích EU Z těchto několika vybraných příkladů z oblasti poskytování sociálních služeb v zemích Evropské unie je zřejmé, že evropským trendem je ústup od paternalistické státní péče k posilování neformálního sektoru komunit, rodin a nezávislých organizací (neziskových i komerčních), což představuje i přenesení odpovědnosti za své závislé členy přímo na rodiny. Financování sociálních služeb je založeno na participaci více subjektů (přispívají občan, rodina, stát, obec, provozovatel, zdravotní pojišťovna, vlastní pojištění) v souvislosti s trendem poklesu státních výdajů na sociální služby. Dochází tedy, jak uvádí Zamykalová, J. (2002), k decentralizaci sociálních služeb – v posunu od centra k lokalitám a regionům v otázce koordinace, financování, monitoringu, poskytování a evaluace služeb. Dále, jak uvádí publikace Obce,
127
Lucie Kozlová – Vybrané kapitoly z oboru sociální služby
města, regiony a sociální služby, probíhá proces deinstitucionalizace v oblasti sociálních a zdravotních služeb především o staré občany, který je doprovázen stíráním resortních rozdílů mezi službami sociálního a zdravotního charakteru, což představuje snahu o komplexní zdravotně sociální servis – služby obojího typu jsou poskytovány zpravidla jednou agenturou. Autoři Bjalkovski, Ch. – Frühbauer, O. konstatují, že se změnami v oblasti sociální péče dochází i ke změnám pracovních příležitostí pro sociální pracovníky, kteří mají nové možnosti v rámci nevládního sektoru.
Dostupné z: < http:// www.vupsv.cz./zprávy.htm > Lucas, V. – Tonnellier, F. 1996: Géographie de l´offre de soins: tendances et inégalités. Paris: INSEE Munday, B. – Ely, P. 1996: Social Care in Europe. Hemel Hempstead: Prentice Hall Thorslund, M. – Bergmark, A. – Parker, M. G. 1997: Difficult decisions on care and services for elderly people: the dilemma of setting priorities in the welfare state. In: Scandinavian Journal of Social Welfare, roč.6, č.3, 197-206 Zamykalová, L. 2002: Vliv sociálních služeb a jejich rozvoje na trh práce. In Sociální politika. Praha: MPSV ČR, roč. 28, č. 2, 16-19 Combattre l´exclusion: L´aide sociale en Belgique, en Norvége, aux Pays-Bas et en République Tchéque. 1998: Paris: OECD Les campagnes et leurs villes. Champsaur, P. (editor) 1998: Paris: INSEE Návrh věcného záměru zákona o sociálních službách. Dostupné z: Obce, města, regiony a sociální služby. 1997: Průša, L. (editor). 1.vyd. Praha: Socioklub Předpokládaný vliv změny způsobu financování sociálních služeb na úroveň nezaměstnanosti: výzkumná studie. 2000: Víšek, P. (řešitel) Praha: Socioklub
POUŽITÉ ZDROJE
Alber, J. 1995: A framework for the comparative study of social services. In Journal of European Social Policy, roč.5, č.2, 131-149 Bergmark, A. 1997: From reforms to rationing? Current allocative trends in social services in Sweden. In: Scandinavian Journal of Social Welfare, roč.6, č.2, 74-81 Bergmark, A. – Thorslund, M. – Lindberg, E. 2000: Beyond benevolence-solidarity and welfare state transition in Sweden. In Scandinavian Journal of Social Welfare, roč.9, č.4, 238-249 Bjalkovski, Ch. – Frühbauer, O.: Sociální služby v zemích Evropské unie.
______________________________________________________________________________________________ Adresa: Lucie Kozlová, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, [email protected] ______________________________________________________________________________________________
128
Zprávy
Kontakt 6: 70 - 143, 2004 ISSN 1212-4117
ZPRÁVY Prezentace katedry psychiatrie a psychologie ZSF JU v Českých Budějovicích vedoucí katedry: Doc. PhDr. Jana Šemberová, CSc. zástupce vedoucí katedry: MUDr. Vladimír Chodura, CSc. sekretářka katedry: Zdeňka Elišková Psychiatrie a psychologie jsou na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích pěstovány na společné katedře, obsahově i výzkumně orientované na studium specifik práce se zdravými, duševně i tělesně nemocnými dětmi, dospělými a starými lidmi a těmi, kteří se ocitají v sociálně tíživých situacích. Důraz je kladen na to, aby akademická psychologie a psychiatrie zajišťovala požadovanou a s ostatními pracovišti srovnatelnou úroveň připravenosti absolventů studia v základních disciplínách. Ta pak umožňuje ve druhé fázi pregraduálního studia volbu profilující specializace, případně prohloubení způsobilosti v postgraduální fázi přípravy. Katedra psychiatrie a psychologie garantuje výuku psychologických a psychiatrických disciplín v oborech Rehabilitační psychosociální péče o postižené děti, dospělé a staré osoby (bakalářské, magisterské, navazující magisterské studium). Výukově zabezpečuje téměř všechny psychologické a psychiatrické kurzy realizované na fakultě, vstupuje do výuky oborů Prevence a rehabilitace sociální patologie, Všeobecná sestra a Porodní asistentka, Ochrana veřejného zdraví, oborů Radiologický asistent, Aplikovaná radiologie a toxikologie a Krizová radiobiologie a toxikologie. Psychologická a psychiatrická příprava v oboru Speciální pedagogika má již tradičně výrazné zastoupení. Témata základních psychologických kurzů jsou rozšířena o variabilitu a patopsychologii psychického vývoje, o základy psychologické diagnostiky a diagnostiky ve speciální pedagogice. Specifická profilace řady pracovníků katedry psychiatrie a psychologie a jejich úzká vazba na obor Speciální pedagogiky, vzorová klinická pracoviště ucelené rehabilitace (DC ARPIDA, Domov sv. Anežky v Týně nad Vltavou), u jejichž zrodu Zdravotně sociální fakulta JU a její katedra psychiatrie a psychologie stála, ukazuje nové možnosti směřování a rozvoje integrativní speciální pedagogiky. Skutečný rozsah výuky psychologie a psychiatrie (2 489 hodin v akademickém roce 2003/2004) dokládá skutečnost, že téměř všichni studenti v průběhu studia katedrou procházejí, absolvují předepsané psychologické a psychiatrické kurzy zakončené zápočty, kolokvii a zkouškami, a mnozí z nich zde zpracovávají ročníkové, bakalářské, magisterské a doktorské kvalifikační práce. Katedra je místem, v němž se sbíhají aktivity a kontakty psychologů a psychiatrů, pedagogů a speciálních pedagogů, odborníků na filozofii a etiku, sociologii a sociální práci. Katedra psychiatrie a psychologie garantuje v rámci programu celoživotního vzdělávání univerzitu třetího věku na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Na Zdravotně sociální fakultě realizuje ucelený zdravotně sociální obor Péče o člověka ve zdraví, nemoci a tísni a vytváří prostor k neformálním aktivitám. Otevírá vzdělávání výběrovým skupinám starších lidí, kteří jsou schopni a otevřeni učení, chtějí komunikovat, klást otázky, nově se projevovat a využívat vlastní zkušenosti. Na katedře pracuje v současné době 11 pracovníků (2 docenti, 1 odborný asistent v probíhajícím habilitačním řízení, 6 odborných asistentů, z toho 2 s Ph.D. a CSc., 2 odborní asistenti v doktorském studiu, a 2 asistenti. 10 pracovníků splňuje kvalifikační a specializační předpoklady (atestace) v oborech, které vyučují a pěstují, 1 odborný asistent s pedagogickým úvazkem 0,4 (pracovník oddělení vědy a výzkumu) má kvalifikaci v příbuzném vědním oboru. Vedle pedagogické a vědecko-výzkumné činnosti vykazují účast v národních a evropských projektech. Grantové projekty představují podstatnou složku výzkumu na katedře psychiatrie a psychologie. Jsou pro ni prostředkem ideové orientace a integrace badatelské práce a také mírou kreditu této práce u odborné veřejnosti. V posledním období (v letech 2000-2004) patří problematika zdravého stárnutí a stáří k prioritním grantovým tématům. Evropský projekt SoLiLL (Self-organised Learning in Later Life. Adult Education and other of Education Autonomous Learning Group in Europe, Socrates-Grundtvig 2000-2002), rozvojové a transformační projekty MŠMT ČR 2003 a 2004-2006 na podporu rozvoje univerzit třetího věku jako specifické formy vzdělávání seniorů na vysokých školách a četné projekty Fondu rozvoje vysokých škol s účastí
129
Zprávy
talentovaných studentů na jejich řešení (Rozšíření koncepce vzdělávání seniorů JU o informační a komunikační technologie s partnery evropských vysokých škol, FRVŠ 2000; Specifická praxe studentů Zdravotně sociální fakulty JU v Českých Budějovicích se seniory, FRVŠ 2001; Venkovské domovy stáří, FRVŠ 2001; Kvalita života seniorů v institucionálním zařízení, FRVŠ 2003) tuto skutečnost dokládají. Zapojování studentů prezenční a kombinované formy studia do vědecko-výzkumné činnosti katedry má již tradici. Individuální a společné výstupy z grantů, účast na konferencích a workshopech (Ulm, Praha, České Budějovice), prezentace výsledků mezigeneračních výzkumů (SoLiLL, Gerontologické dny Praha a Ostrava) a publikační činnost studentů jsou vedeny snahou katedry rozvíjet u nich schopnost osvojit si psychologické myšlení cestou výzkumných aktivit a intervencí a také reflexí vlastních nebo zprostředkovaných sociálních a edukačních zkušeností. Aktuální zahraniční spolupráce s partnerskými pracovišti se odvíjí od úkolů, které katedra psychiatrie a psychologie v projektových aktivitách řeší. V rámci vzdělávání seniorských skupin komunikuje prostřednictvím sítě LiLL s pěti univerzitními pracovišti (ZAWiW-Zentrum für Allgemeine Wissenschaftliche Weiterbildung der Universität Ulm, Germany; Universitè Tous Ages, Universitè Lumière Lyon 2, France; Univesità Adulti/Anziani di Vicenza, Italy; UTA Volksuniversiteit Arnhem, Arnhem, The Netherlands, Aula permanente de Formación Abierta, Universidad de Granada, Spain), účastní se konferencí a seminářů, podílí se organizačně na jejich přípravě a realizaci. Jana Šemberová
Co se vzájemně může od sebe naučit západ a východ v oblasti výzkumů týkajících se dětí Childwatch international research network (CWI); Bratislava 15. – 17. 11. 2002 1. ÚVOD Ve dnech 15., 16. a 17. listopadu 2002 byla bratislavským Mezinárodním centrem pro rodinné studie (Bratislava International Centre for Family Studies) uspořádána mezinárodní vědecká konference. Jejím hlavním cílem bylo posílit výzkumy týkající se dětství ve střední a východní Evropě. K tomuto tématu se sešlo 50 účastníků z řad vědců, sociálních pracovníků a právníků z 11 různých zemí, z nichž někteří prezentovali proběhlé a dosud probíhající výzkumy týkající se dětí v západní a východní Evropě. Setkání pramenilo ze spolupráce s CWI (Child Watch International, Institutem rodinného a sousedského života (IFNL) v Clemson University (Jižní Karolína, USA) a Centrem pro rodinu a prostředí v Praze.
2. PREZENTACE VÝZKUMŮ NA ZÁPADĚ A VÝCHODĚ První část konference umožnila prezentaci těchto výzkumů: 1. Krátké prezentace výzkumných tradic a budoucího výzkumného směřování České a Slovenské republiky, Estonska, Maďarska a Slovinska 2. Výzkumy týkající se dětského blaha (Child -Welfare Research) - Larry Aber (USA) 3. Indikátory dětského blaha (Indicators of Child Well-Being) - Asher Ben-Arieh (Izrael) 4. Vrůstání do demokracie (Growing into Democracy) - G. Melton, S. Limber Slovensko: Výzkum dětí a dětství na Slovensku PhDr. Ivan Lukšík z Ústavu pro výzkum vývoje dítěte Pedagogické fakulty Univerzity Palackého se v rámci svého příspěvku snažil seznámit posluchače s poměrně rozsáhlým výzkumem dětí na Slovensku, který se zaměřuje a zaměřoval na tyto oblasti: 1. Od vývinu ke „kontextu“ Cílem je snaha o vytvoření standardu ve vývinu a osobní zralosti, zkoumá sociální mikrokultury dětí a mládeže. 2. Od determinismu k interakci Výzkum sociální blízkosti u dětí – byl proveden na konci 60. let a opakován v 90. letech. 3.Od objektivního k subjektivnímu V tomto kontextu byl zmiňován výzkum životního stylu chlapců v Bratislavě. 4. Od psychologického k sociálnímu Dětství pojímáno v generační struktuře společnosti, byl proveden výzkum, který se týkal profilu osobnosti delikventního adolescenta. 5. Od hromadění poznatků k rekonstrukci poznatků Cílem je porovnávání zjištění v 60. a 90. letech, snaha o rekonstrukci mezigeneračních vztahů mládeže.
130
Zprávy
6. Od patologie jinakosti k toleranci jinakosti 7. Od naplnění společenské objednávky k obhajobě dětí a mládeže Výzkumy týkající se jednotlivce v souhlasu s normami společnosti. To, co se děje ve vývinu, děje se současně ve společnosti. Výše uvedené výzkumy byly uvedeny pouze jako nastínění daných výzkumných oblastí, na něž se výzkum dítěte a dětství na Slovensku zaměřuje. Pro hlubší porozumění doporučuji kontaktovat PhDr. Ivana Lukšíka. Ožehavé otázky, kterými se výzkumní pracovníci aktuálně zabývají (a v nichž je PhDr. I. Lukšík zainteresován) jsou následující: Mezigenerační komunikace a její role v socializace dětí AIDS: sociální reprezentace, risk a prevence na Slovensku Sexuální chování mladých lidí: Risk a zdraví. Význam pohlavního dospívání - sexuální zdraví Estonsko Prof. Anu Toots, Prof. Mati Heidmets, Pedagogická univerzita v Talinu Tito dva výzkumní pracovníci prezentovali současnou situaci v Estonsku v oblasti výzkumu dětství a dítěte. V Estonsku je v současnosti situace dvou společností – ruské a estonské, v roce 1996 byl v rámci této problematiky započat integrační program, který zasahuje do oblasti politické i výzkumné. (Cílem je posílit občanskou společnost; integrace se děje např. pomocí prázdninových výměn dětí mezi ruskými a estonskými rodinami.) Aktuální výzkumy jsou následující: Vztahy minorit a majority v transformujících se společnostech Modely a faktory sociální udržitelnosti Maďarsko Dr. Maria Herzog, PhD., Národní kriminologický ústav Dr. Maria Herzog v rámci této konference zcela oprávněně zmiňovala rozdílný kontext výzkumů na západě a východě – na západě neproběhlo tolik historických změn jako na východě, to se samozřejmě promítá i do způsobu provádění výzkumů (nejsou k dispozici data, která by mohla být srovnávána s jinými zeměmi). Dalším problémem výzkumné práce je finanční zajištění, které přímo ovlivňuje výzkum jako celek. Aktuální výzkumy se týkají poznávání sociálních problémů v souvislosti s – dětmi, rodinami a jejich zodpovědností (chudoba, násilí, zneužívání, krize rodiny atd.) Mezinárodní výzkum: Children in Public Care Slovinsko Zoran Pavlovič, PhD., Educational Research Institute Zoran Pavlovič zmínil již v úvodu to, co bylo dobré na socialismu – systém sociální péče, zdravotnictví, školství (systémy, které nemají některé západní země jako např. USA) a dále se věnoval mezinárodnímu výzkumu dětských práv, který citlivě postihuje rozdíly mezi požadovanými a existujícími podmínkami pro uplatňování práv dítěte, je vhodný pro mezinárodní porovnání (citlivě přistupuje k rozdílům mezi národy) a je využitelný v praxi v rámci monitorování a zlepšování podmínek pro uplatňování Úmluvy o právech dítěte. Aktuální slovinské výzkumy jsou tedy následující: Mezinárodní výzkum dětských práv Dětské týrání a zneužívání Mezinárodní výzkum týkající se obětí zločinu Izrael Asher Ben-Arieh, PhD., Národní rada pro dítě Asher Ben-Arieh přednesl svůj příspěvek, který se týkal mnohonárodnostní studie, která znovu definuje dětské blaho. Jedná se o pokus o měření, monitorování a srovnání sociálního zajištění kvality života rodin s dětmi v New Yorku a Tel Avivu. 3. DRUHÁ ČÁST KONFERENCE: ROZDĚLENÍ ÚČASTNÍKŮ DO TŘÍ VÝZKUMNÝCH SKUPIN V druhé části této mezinárodní konference jsme byli rozděleni do tří diskusních skupin a uvažovali o námětech k dalším potřebným výzkumům. Skupiny a jejich tematika byly následující: 1. Výzkum dětského blaha pod vedením Larryho Abera (USA) a Marie Herzog (Maďarsko) 2. Indikátory dětského blaha – vedeno Asherem Ben-Ariehem (Izrael) a Jiřím Kovaříkem (ČR)
131
Zprávy
3.
Vrůstání do demokracie – vedeno Garym Meltonem (USA), Sue Limber (USA) Anu Toots (Estonsko)
Já jsem byla participantem třetí výzkumné skupiny. Zabývali jsme se tématem Vrůstání do demokracie. Závěry a náměty, které vzešly z práce této skupiny, jsou následující: dětské porozumění právům (mezinárodní studie uskutečňovaná v mnohých zemích) participace dětí v rodinách, školách a komunitách násilí a agrese dětí a dospívajících co se může Východ naučit od Západu výhody ze zpoždění (v rámci transformujících se společností) dobrá praxe – adaptace (nutnost adaptovat výzkumy na interní podmínky států) význam role nestátních organizací problematika hodnocení výsledků spolupráce základní otázky jsou stejné (dětství má mnoho společných bodů, které jsou mezinárodní) žádné zázraky a magie (nesmíme očekávat nějaká převratná zjištění, která by měla ovlivňovat mezinárodní dění) ne vše je vhodné pro všechny (problém implementace) zjistit, jaká je optimální rychlost k zajištění nejlepšího zájmu dítěte 4. ZÁVĚR Cílem mezinárodní konference, samozřejmě vedle prezentování současných výzkumů, byla snaha CWI (Child Watch International) umožnit globální studie týkající se dětí, mobilizovat jednotlivé skupiny vědců, aby vytvářely nové přístupy k jednotlivým problematikám. Dále podpořit spolupráci s mezinárodními organizacemi a snažit se naplnit vědecké záměry konference, které korelují s ustanovenými třemi výzkumnými skupinami: indikátory dětského blaha, oblast péče o dítě a problematika vrůstání do demokracie (growing into democracy). Setkání vědeckých pracovníků na této úrovni samozřejmě umožňuje navázat osobní a následně i institucionální spolupráci. Závěrem snad mohu jen poznamenat, že mě konference velmi obohatila a ukázala mi možnosti, které skýtá mezinárodní výzkum. Jitka Dvořáková [email protected]
„Výsledky anketního průzkumu Bariéry a sociální služby v Týně nad Vltavou“ Komunitní plánování sociálních služeb je novým nástrojem sociální politiky, jak do procesu plánování sociálních služeb a zjišťování jejich kvality a potřebnosti zapojit zadavatele služeb, jejich poskytovatele i uživatele a umožnit těmto třem zájmovým skupinám společné vyjednávání o jejich podobě. V současné době je tento nový způsob s podporou Ministerstva práce a sociálních věcí v rámci pilotních projektů zaváděn v několika obcích v České republice. V Týně nad Vltavou proběhl v roce 2003 první projekt zaměřený na využití komunitního plánování při řešení problematiky odstraňování bariér ve městě. Součástí projektu byl i anketní průzkum mezi obyvateli města a uživateli služeb, jehož výsledky předkládá tento článek. Zapojení města Týn nad Vltavou do programu komunitního plánování sociálních služeb V létě 2002 se zástupci Domova sv. Anežky, o.p.s., dozvěděli o připravovaném programu MPSV ČR zavádění komunitního plánování sociálních služeb (dále jen KP). Představitelé Domova sv. Anežky, o.p.s., jako iniciátoři KP v Týně nad Vltavou projednali případnou účast města v připravovaném výcviku. Z jednání vyplynula podpora aktivit zapojujících obyvatele do plánování sociálních služeb. Na základě výzvy ministerstva byla podána přihláška do výcviku v KP a město bylo vybráno mezi šest pilotních měst. Výcviku se, se souhlasem Rady města, zúčastnila „triáda“ v tomto složení: Mgr. Jana Kučerová, zástupce zadavatele, pracovnice Informačního centra mikroregionu; Jan Šesták, zástupce poskytovatelů, ředitel obecně prospěšné společnosti Domov sv. Anežky; Božena Poláčková, důchodkyně, zástupce uživatelů. Výcvik MPSV byl v lednu 2003 zakončen zkouškou. Opět se souhlasem rady a zastupitelstva města byl zpracován návrh aktivit pro rok 2003 ve formě projektu „Komunitní plán 2003 – Odstraňování bariér v Týně nad Vltavou“. Součástí aktivit bylo i provedení anketního průzkumu na téma „Bariéry a sociální služby v Týně nad Vltavou“.
132
Zprávy
Charakteristika Týna nad Vltavou Město Týn nad Vltavou je od ledna 2003 pověřenou obcí III. stupně se správní oblastí čítající 13,5 tisíce obyvatel. Území Vltavotýnska je charakteristické venkovským prostředím, malými obcemi s centrálním městem Týnem nad Vltavou. Leží v severní části bývalého okresu České Budějovice na hranicích s okresy Písek a Tábor uprostřed Jihočeského kraje. Samotný Týn nad Vltavou a jeho 6 přidružených obcí má 8,5 tisíce obyvatel, z toho 1780 v předproduktivním věku, 1125 v poproduktivním věku. Průměrný věk obyvatelstva je 34,2 let. Národnostní menšiny (Romové, Slováci, Ukrajinci) tvoří 1,5 % z celkového počtu obyvatel. Míra nezaměstnanosti se na Vltavotýnsku pohybuje okolo 5 %, tradičně je však vysoká nezaměstnanost osob se ZPS. Ve městě jsou 3 domy s pečovatelskou službou, městská poliklinika, 3 mateřské školy, 2 základní školy s integrovanými speciálními třídami (bývalá zvláštní a pomocná škola), základní škola a zvláštní škola pro žáky s vadami řeči, gymnázium, městský dům dětí a mládeže, v nedalekých Hněvkovicích se nachází integrovaná střední škola a střední odborné učiliště. V Týně nad Vltavou vyvíjí svoji činnost obecně prospěšná společnost Domov sv. Anežky (sociální služby lidem s postižením, provoz chráněných dílen), katolická charita (pomoc seniorům, lidem v sociální nouzi), Stanice pomoc přírodě a několik spolků a občanských sdružení. Transformované technické služby města zřídily chráněnou dílnu na likvidaci televizorů. Terénní pečovatelská služba je provozována okresním úřadem, respektive Jihočeským krajem. V blízkosti města se nachází JE Temelín (7 km), která významně ovlivňuje především trh práce a složení obyvatelstva. Město je členem sdružení měst a obcí Vltava, pro tento mikroregion byl v roce 2001 zpracován Strategický rozvojový plán. Internetové stránky města najdete na adrese http://www.tnv.cz a stránky sdružení Vltava na adrese www.municipal.cz/vltava. ZPRACOVÁNÍ, DISTRIBUCE A SBĚR ANKETNÍCH LISTŮ Anketní průzkum proběhl v měsících květnu a červnu 2003 prostřednictvím anketních listů. Ty byly vypracovány pracovní skupinou projektu (Mgr. Jana Kučerová, Jan Šesták, Božena Poláčková) ve spolupráci s Centrem pro komunitní práci jižní Čechy (CpKP - Bc. Daniel Rosecký, Josef Maxa). Anketní lístky byly distribuovány jako příloha regionálního měsíčníku Vltavín. K dispozici byla i její kopie pro jednotlivé cílové skupiny (důchodci, zdravotně postižení), které jsme oslovili prostřednictvím jejich lídrů – klíčových lidí. Dalšími distribučními místy byly Informační centrum města a Domov svaté Anežky v Čihovicích. K dispozici byla také možnost vyplnit anketu prostřednictvím formuláře na internetu na adrese http://www.cpckp.cz/anketatyn. Celkem bylo distribuováno 3000 ks anketních listů. Sběr vyplněných anketních listů probíhal prostřednictvím předem oznámených 9 sběrných míst ve městě Týn nad Vltavou, prostřednictvím e-mailu a s pomocí výše zmíněných lídrů – klíčových lidí cílových skupin. ZAMĚŘENÍ ANKETY A ZPŮSOB ZPRACOVÁNÍ Anketa byla rozdělena do dvou částí Část 1.: Sociální služby ve městě Hlavním cílem této části bylo zjistit, jaká je informovanost o poskytovaných službách, které služby občanům chybí, spokojenost s využitím služeb a podněty ke zlepšení současné situace. Část 2.: Bariéry ve městě Týn nad Vltavou Ve druhé části ankety respondenti odpovídali na otázku, co považují za největší bariéru ve městě. Nejednalo se ale jen o bariéry fyzické (architektonické), ale například i o bariéry ve vztazích mezi lidmi. Zároveň byli respondenti vedeni k tomu, aby u každé bariéry uvedli, kde se ve městě nachází. Konkrétní seznam bariér najde uplatnění na Městském úřadě v Týně nad Vltavou, který se zavázal respektovat výsledky projektu a dále s nimi pracovat. Výsledky ankety byly tříděny podle toho zda respondent je: • Sám uživatelem některé ze sociálních služeb • Uživatelem je někdo z rodiny • Tyto služby nevyužívá Dále bylo využito třídění podle věkových kategorií: • Do 20 let • 21 – 35 let • 36 – 50 let • 51 – 65 let • nad 65 let
133
Zprávy
Souhrnné údaje o respondentech Anketu zodpovědělo celkem 171 respondentů, z toho 69% přímo z Týna nad Vltavou, 26% respondentů z vltavotýnského regionu a 5% bydlících mimo region. Ve vzorku respondentů bylo 68% žen a 32% mužů. Věkové rozvrstvení respondentů: 54% respondentů z věkové skupiny do 20 let, 22% 21-35 let, 9% 3650 let, 5% 51-65 let a 10% nad 65 let. Uživatelem nějaké sociální služby je 15% respondentů, u 12% respondentů je uživatelem někdo z rodiny a 73% uvedlo, že žádnou ze sociálních služeb nevyužívá. OTÁZKA NEDOSTATEČNÝCH NEBO CHYBĚJÍCÍCH SOCIÁLNÍCH SLUŽEB VE MĚSTĚ TÝN NAD VLTAVOU Pro přehlednost uvádíme jen tři nejdůležitější služby. Nejprve roztříděné podle věkových kategorií a potom i podle typu uživatele sociálních služeb. Souhrnná čísla Nejvíce postrádanou sociální službou ve městě je kontaktní centrum pro uživatele návykových látek (12% respondentů), druhou chybějící službou je azylový dům (pro matky s dětmi, osoby v sociální tísni, osoby bez přístřeší) – 10% respondentů, na třetím místě jsou současně terapeutické služby, dopravní služby pro imobilní a poradenské služby (9% respondentů). Poměrně vysoká preference služeb kontaktního centra je způsobena převahou respondentů do 20 let (54%). Ve věkové skupině do 20 let je považována za nejdůležitější chybějící službu absence kontaktního centra pro uživatele návykových látek (16%) – problematika drogové závislosti je ostatně v centru pozornosti této skupiny. Na druhém místě jsou dvě služby terapeutické služby a azylový dům (pro matky s dětmi, osoby v sociální tísni, osoby bez přístřeší) s 11%. Na třetím místě jsou opět dvě služby poradenství (v oblasti vhodnosti a získání sociálních služeb, možnosti získání prostředků sociální podpory, sociálních poplatků, jednorázových příspěvků, poradenství a zprostředkování vyšetření, odborného posouzení, odborné lékařské pomoci) a průvodcovská a tlumočnická služba (pro neslyšící nebo nevidomé) - obě služby po 10%. Věková skupina od 21 do 35 let nejvíce postrádá dopravní služby pro imobilní (11%), poté azylový dům (pro matky s dětmi, osoby v sociální tísni, osoby bez přístřeší) – 10% respondentů, na třetí pozici důležitosti jsou současně terapeutické služby, chráněné bydlení, kontaktní centrum pro uživatele návykových látek a poradenské služby s 9%. Věkové skupině od 36 do 50 let nejvíce chybí služba osobní asistence (12%), na dalším místě azylový dům, denní služby pro děti, mládež a dospělé osoby s postižením, dopravní služba pro imobilní a kontaktní centrum pro uživatele návykových látek (vše po 10%), jako třetími nejvíce postrádanými službami byly terapeutické služby, chráněné bydlení, dům napůl cesty a poradenské služby (8%). Věková skupina od 51 do 65 let pociťuje nejhůře absenci domova důchodců ve městě Týn nad Vltavou a okolí (15%), dalšími chybějícími službami jsou osobní asistence, dopravní služby pro imobilní, a poradenské služby (12%), třetí nejvíce postrádanou službou byly současně denní služby pro děti, mládež a dospělé osoby s postižením, chráněné bydlení a dům napůl cesty (8%). Pro respondenty nad 65 let je službou, která jim nejvíce, chybí osobní asistence a domov důchodců (12%), na druhém místě jsou to dopravní služby pro imobilní a průvodcovská a tlumočnická služba pro neslyšící a nevidomé (10%), třetí postrádanou službou je překvapivě centrum pro uživatele návykových látek (9%). Respondentům užívajícím některou sociální službu nejvíce chybí chráněné dílny (10%), na druhém místě současně osobní asistence, domov důchodců, azylový dům, terapeutické služby, chráněné bydlení a poradenské služby (po 9%), jako třetí nejvíce postrádané služby označili dopravní služby pro imobilní, průvodcovskou a tlumočnickou službu pro neslyšící a nevidomé a kontaktní centrum pro uživatele návykových látek (7%). Pro respondent,y u nichž je uživatelem sociální služby někdo z rodiny, jsou nejdůležitější chybějící službou terapeutické služby (14%), kontaktní centrum pro uživatele návykových látek (12%) a osobní asistence (11%).
134
Zprávy
Respondenti, kteří nevyužívají žádnou sociální službu, označili za nejvíce postrádanou službu kontaktní centrum pro uživatele návykových látek (14%), azylový dům, poradenské služby (11%) a dopravní služby pro imobilní spolu s průvodcovskou a tlumočnickou službou pro neslyšící a nevidomé (10%). VYUŽÍVANÉ SLUŽBY A SPOKOJENOST S JEJICH FUNGOVÁNÍM Hlavní využívanou službou je DSPS v Týně nad Vltavou a denní stacionář sv. Anežky v Čihovicích u Týna nad Vltavou. Převládá spokojenost s těmito službami spokojeno – 49%, spíše spokojeno 44% respondentů, nespokojeno 7%. Podněty ke zlepšení těchto služeb se týkaly většinou dostupnosti služeb (lékařská pohotovost, dostupnost pro lidi z okolí města, péče o víkendech), chování zaměstnávaného personálu (ohleduplnost, osobní přístup) a kvality péče i technického vybavení. SLUŽBY, KTERÉ POVAŽUJÍ RESPONDENTI ZA NEJDŮLEŽITĚJŠÍ Uvádíme vždy tři nejfrekventovanější odpovědi u každé ze tří služeb, pokud je to možné. Souhrnná čísla 1. nejdůležitější služba Kontaktní centrum pro uživatele návykových látek (14%), pečovatelská služba (13%), (7%). 2. nejdůležitější služba poradenské služby (19%), pečovatelská služba (13%), kontaktní centrum pro uživatele návykových látek a terapeutické služby (po 10%). 3. nejdůležitější služba Kontaktní centrum pro uživatele návykových látek a poradenské služby (po 12%), dopravní služby pro imobilní a azylový dům (po 9%), domov důchodců, denní služba pro děti, mládež a dospělé osoby s postižením, chráněné dílny (po 8%). NEJPALČIVĚJŠÍ SOCIÁLNÍ PROBLÉM VE MĚSTĚ Uvádíme tři nejfrekventovanější odpovědi. Souhrnná čísla Drogy, alkohol, chybějící kontaktní centrum pro uživatele návykových látek, chybějící streetworker (23%), nezaměstnanost (8%), sociálně nepřizpůsobiví občané, hluk v nočních hodinách, nedostatek míst, kde trávit volný čas, asociální chování, architektonické bariéry (po 6%). Věková skupina do 20 let Drogy, alkohol, chybějící kontaktní centrum pro uživatele návykových látek (34%), nedostatek míst, kde trávit volný čas (např. krytý bazén) (8%), sociálně nepřizpůsobiví občané, kriminalita (po 6%). Věková skupina od 21 do 35 let Sociálně nepřizpůsobiví občané, nezaměstnanost, asociální chování, šikana, vandalismus, rasová intolerance, povrch komunikací (po 9%), hluk v nočních hodinách, bydlení, chodníky jako bariéra, drogy, alkohol, chybějící kontaktní centrum pro uživatele návykových látek, streetworker (po 6%), nedostatek míst, kde trávit volný čas (např. krytý bazén), začlenění sídliště Hlinky do města, azylový dům, bariéry v mezilidských vztazích, architektonické bariéry, nájezdy pro kočárky, rozbitá hřiště – sídliště Hlinky, psí výkaly – sídliště Hlinky, stárnutí populace, nedostatek parkovacích míst, péče o seniory, osobní asistence, problémy s teenagery, domov důchodců (po 3%). Věková skupina od 36 do 50 let Nezaměstnanost, drogy, alkohol, chybějící kontaktní centrum pro uživatele návykových látek (po 33%), sociálně nepřizpůsobiví občané, začlenění sídliště Hlinky do města, bydlení, asociální chování, šikana, vandalismus, rasová intolerance (po 8%). Věková skupina od 51 do 65 let Péče o seniory, nedostatek míst, kde trávit volný čas, začlenění sídliště Hlinky do města, majitelé psů, veřejné WC, městský rozhlas (po 17%).
135
Zprávy
Věková skupina nad 65 let Hluk v nočních hodinách, lékařská pohotovost (po 15%), nezaměstnanost zdravotně postižených, péče o seniory, drogy, alkohol, chybějící kontaktní centrum pro uživatele návykových látek, majitelé psů, veřejné WC, městský rozhlas, zajištění péče v době nemoci ošetřovatele, chodníky, non stop herny (po 8%). BARIÉRY VE MĚSTĚ Souhrnná čísla Bariéry na komunikacích a veřejných plochách (30%), Bariéry ve vnitřních prostorách veřejných budov (18%), Problém je samotná doprava (20%), Bariéry ve vztazích mezi lidmi (20%), Jiné bariéry (5%), Nevím o žádných bariérách (7%). Součástí části ankety o bariérách ve městě byla možnost konkretizovat jednotlivá místa a způsoby bariér či překážek. Úplný soupis ankety, do kterého byly zahrnuty také zřejmé bariéry z dětské literární a výtvarné soutěže „Bariéry“, poznatky z Akce vozíčkář a písemné připomínky občanů města, je součástí závěrečné zprávy projektu, která byla v lednu 2004 vytištěna v počtu 200 ks pro potřeby města a je k dispozici na internetové adrese http://web.telecom.cz/domovsvateanezky, stejně jako přehled dalších aktivit projektu a plán projektů vedoucích k odstraňování zjištěných bariér. Poznámka: Realizátorem projektu je Domov sv. Anežky, o.p.s., prostřednictvím níže uvedené koordinační pracovní skupiny, jejíž členové absolvovali v roce 2002 výcvik MPSV ČR k podpoře zahájení komunitního plánování sociálních služeb na místní úrovni. Smluvním partnerem realizátora je podle usnesení rady a zastupitelstva také Město Týn nad Vltavou.
Členové koordinační pracovní skupiny: Jan Šesták, Domov sv. Anežky, o.p.s., tel. 385 724 007, email: [email protected] Mgr. Jana Kučerová, Informační centrum, tel.385 721 121, email: [email protected] Božena Poláčková, zástupce uživatelů Partneři projektu: CpKP jižní Čechy (Bc. Daniel Rosecký, Josef Maxa) Dům dětí a mládeže v Týně nad Vltavou MPSV ČR (Mgr. Ondřej Žežula, PhDr. Vladana Vasková) Zdroj: Publikace „Odstraňování bariér v Týně nad Vltavou – KP 2003“, vydal Domov sv. Anežky, o.p.s., IČO: 26018888, leden 2004
Jan Šesták
Vliv lázeňské léčby na kvalitu života a spotřebu léků u pacientů s chronickým onemocněním pohybového aparátu. Zkušenosti z lázeňského zařízení Bertiny lázně Třeboň Autoři prokazují na souboru 265 pacientů s chronickými onemocněními pohybového aparátu příznivý vliv lázeňské léčby v Bertiných lázních Třeboň na kvalitu života podmíněnou zdravím. Kvalita života byla stanovována a hodnocena v konceptu HRQoL-Health Related Quality of Life, s použitím dotazníku SF-36. Ve všech 8 hodnocených doménách je kvalita života hodnocená za 3 měsíce po skončení balneace vyšší než před lázeňským pobytem. Spotřeba léků ze skupin analgetika, analgetika-antipyretika a nesteroidní antirevmatika vyjádřená jako Definované Denní Dávky- DDD/ osobu a den poklesly v této skupině o 51 %. Od 15. srpna 2003 probíhá řešení výzkumného projektu ZSF JU 91-19/ 03. Jeho podstatou je vyšetřit/stanovit kvalitu života klientů Bertiných lázní, nositelů chronických onemocnění pohybového aparátu, kvalitu života před balneací a 3 měsíce po jejím skončení. Výsledky kvantifikovat a prokázat příznivý vliv balneace/lázeňské léčby na kvalitu života.
136
Zprávy
PROBANDI V době od 15.8. do 15.12. 2003 jsme shromáždili údaje od 265 osob léčených v Bertiných lázních Třeboň pro chronická onemocnění pohybového aparátu. Jde o 95 mužů a 165 žen, průměrný věk 60,8 a 58 let. METODA Všichni probandi byli vyšetřeni s použitím dotazníkového nástroje SF-36, v metodice HRQOL postihující 8 domén, a sice - Fyzické funkce, Fyzické omezení rolí, Emoční omezení rolí, Fyzické a emoční omezení sociálních funkcí, Bolest, Duševní/mentální zdraví, Vitalita a Všeobecné vnímání vlastního zdraví. Probandi byli vyšetřeni před balneací, tj. bezprostředně po nástupu do Bertiných lázní Třeboň, a poté 3 měsíce po skončení balneace, metodou „postal survey“, tj. bez asistence odborného personálu, jako nekorigované, neinspirované a dotazy nepodněcované vlastní posouzení probanda. Údaje z dotazníků byly konvertovány do elektronické podoby pořizovačem dat SF-36 a poté vyhodnocena průměrná skóre pro jednotlivých 8 domén. Výsledky před a po balneaci byly porovnány s evropskými standardy a poté mezi sebou. Byly vyjádřeny procentuálně, a to tak, že stav po byl vyjádřen jako procenta stavu před balneací. Statistická významnost shledaných jevů byla hodnocena na 5% hladině významnosti. Výsledky in extenso podáváme v tabulce. VÝSLEDKY Tab. 1. Synoptický přehled výsledků průměrných individuálních skóre kvality života n=265 Doména
Před
Po
%
u
Fyzické funkce
58,6
64,1
110
1,65
Fyzické omezení rolí
32,4
49,0
151
2,93
Emoční omezení rolí
59,4
66,3
112
1,17
Fyzické a emoční omezení soc. funkcí
58,3
67,0
115
2,51
Bolest
42,4
51,3
121
2,88
Mentální zdraví
62,6
64,4
103
0,70
Vitalita
44,8
48,8
109
1,57
Všeobecné vnímání vlastního zdraví
42,6
45,2
106
1,08
u-kritická = 1,64. Pokud u je větší nežli 1,64, platí, že rozdíl je významný na 5% hladině významnosti.
137
Zprávy
Grafické znázornění shledaných skutečností podává obr. 1.
160
151
140 121
120
110
112
115 109 103
106
100
%
80 před 60
po
40
20
0 Fyzické funkce
Fyzické Emoční omezení rolí omezení rolí
Fyzické a emoční omezení soc. fcí
Bolest
Mentální zdraví
Vitalita
Všeobecné vnímání vla. Zdraví
domény
Jako další parametr jsme sledovali vliv balneace v Bertiných lázních Třeboň na spotřebu léků ze skupiny nesteroidních antirevmatik, analgetik-antipyretik a analgetik. Denní spotřebu těchto léků jsme vyjádřili v DDD (definovaná denní dávka) podle normativních údajů obsažených v AISLP (Automatizovaný informační systém léčivých přípravků). Průměrnou spotřebu na jednoho klienta jsme kalkulovali podle výrazu:
Σ (DDD / d) : n Kde: DDD = definovaná denní dávka spotřeby léku d = den n = počet pacientů Průměrná hodnota tohoto indexu před balneací v Bertiných lázních činí 0,51 DDD/d/osobu. Průměrná hodnota tohoto indexu 3 měsíce po balneaci v Bertiných lázních činí 0,25 DDD/den/osobu, což je 49% výchozího stavu. Získané údaje uvádíme v přehledné tabulce č. 2 a grafické znázornění je patrno na obr. 2. Tab. 2. Změna spotřeby léků ze skupiny nesteroidních antirevmati, analgetik-antipyretik a analgetik po balneaci měření:
průměrná hodnota indexu spotřeby léků:
v%
Před balneací
0,51
100
3 měsíce po balneaci
0,25
49
138
Zprávy
Obr. 2. Vliv balneace v Bertiných lázních Třeboň na spotřebu léků ze skupiny nesteroidních antirevmatik, analgetik-antipyretik a analgetik
100 90 80 70 60
100
% 50
spotřeba léků v %
40
49
30 20 10 0 před
po čas
ZÁVĚR Na souboru 265 probandů, klientů Bertiných lázních Třeboň, nositelů chronických onemocnění pohybového aparátu, prokazujeme: ¾
lázeňská léčba v Bertiných lázních Třeboň vede prokazatelně ke zlepšení kvality života
¾
toto zlepšení je patrno ve všech osmi hodnocených doménách kvality života
¾
nejvýznamnější zlepšení je dosahováno ve fyzických funkcích, fyzickém omezení rolí, v sociálních funkcích a v úlevě od bolesti
¾
prokazovaná zlepšení v těchto doménách se pohybují od 10 do 51 procent stavu před pobytem v Bertiných lázních Třeboň a jsou statisticky významná na 5% hladině významnosti
¾
spotřeba nesteroidních antirevmatik, analgetik-antipyretik a analgetik klesla o 51 % stavu před léčbou v Bertiných lázních Třeboň.
LITERATURA Jankovský J. 2000: Crohnova nemoc a ulcerosní kolitida, Informace pro dětské pacienty a jejich blízké. Část 1., Publikováno v: Petr Petr, Jankovský Jiří: Crohnova nemoc a ulcerosní kolitida. Část 1. a 2., 48, Zdravotně sociální fakulta JU, České Budějovice Kontakt 1/2003: ročník 5, číslo 1, 2003, celé číslo (Kvalita života v balneologii.) Petr P., Podlipná K., Ferebauerová M., Pokorná J., Kalová H., Soukupová A., Vondrouš P. 2002: Hodnocení kvality života jako nástroj k posouzení účinnosti balneotherapie. Nemocniční zpravodaj Nemocnice Č. Budějovice, Ročník 13, č. 2, červen 2002, 10-13 Petr P., Vurm V., Soukupová A., Vondrouš P. 2002: Czech version of the SF – 36 questionnaire, Kontakt, Supplementum č. 1, vol. IV, 10 – 15 Petr P., Záškodný P., Vondrouš P., Soukupová A., Kalová H. 2001: Regionální standard „Kvality života podmíněné zdravím“ („HRQOL“), Kontakt 3: 146-150
139
Zprávy
Vurm V., Petr P., Kalová H., Soukupová A., Vondrouš P. 2002: Kvalita života u chronických onemocnění ve světle novějších modelů zdraví a nemoci, Kontakt , 2-3, vol IV, 89-94. Kalová Hana, Bican Jaroslav, Sukdolová Markéta, Faltusová Kamila, Petr Petr
Problematika samovyšetřování prsou Samovyšetřování prsou má významný podíl na včasné diagnostice karcinomu prsu. Projekt HOPE organizuje k této problematice školení školitelů. Karcinom prsu je nejčastějším nádorovým onemocněním u žen, jehož výskyt neustále stoupá. Přitom až 90 % klientek, u nichž je nádor odhalen včas, může být současnými terapeutickými postupy vyléčeno. Základem prevence je dodržování vhodné životosprávy a k včasnému odhalení a úspěšnému vyléčení velmi významně přispívá technika samovyšetřování prsou a pravidelné preventivní prohlídky. Nejjednodušší metodou včasného záchytu karcinomu prsu je samovyšetřování, které má i nadále nezastupitelné místo mezi ostatními diagnostickými metodami. Mělo by být součástí osobní hygieny každé ženy. Vyšetřování si žena provádí sama pravidelně každý měsíc. Opakovaným vyšetřením se žena naučí dokonale poznat svá prsa a může tak velmi brzy zjistit jakoukoliv chorobnou odchylku od předchozího stavu. Je však důležité vědět, že samovyšetření nenahrazuje pravidelné vyšetření prsu lékařem v rámci preventivních onkologických prohlídek. Samovyšetřování prsou vyžaduje určitý cvik, není však složité se ho naučit. V současné době existuje množství instruktážních letáčků i odborné literatury zabývající se tímto tématem. Také každý odborný lékař by měl znát základní postupy samovyšetřování a každé ženě v této problematice poradit. Mezi zdravotnickou veřejností se dnes také začínají specializovat školitelé, zaměřující se na techniku samovyšetřování, především z řad lékařů, sester, zdravotnických pedagogů a pracovníků státních zdravotních ústavů nebo jiných zdravotněedukačních center. Za účelem školení stávajících nebo budoucích školitelů v problematice samovyšetřování prsů byl v Praze ve dnech 28. – 29. 11. 2003 pod záštitou obecně prospěšné společnosti Project HOPE uspořádán seminář Nádorové onemocnění prsu – školení školitelů. Pojem HOPE znamená nejen naději, ale je též akronymem Health Opportunities for People Everywhere – šance pro zdraví pro lidi na celém světě. V České republice působí Project HOPE od roku 1991; svoji činnost zaměřuje na organizování vzdělávacích programů pro pracovníky ve zdravotnictví a na humanitární pomoc z darů určených pro zdravotnická zařízení v České republice. Všechny vzdělávací programy jsou koncipovány s cílem vyškolit budoucí školitele, kteří budou nejprve pod vedením lektorů Project HOPE a později samostatně předávat získané vědomosti a zkušenosti. Seminář Nádorové onemocnění prsu byl určen pedagogům středních a vyšších zdravotnických škol, bakalářského studia ošetřovatelství a pracovníkům krajských zdravotních ústavů. První – teoretická část školení byla věnována problematice nádorového onemocnění prsu, epidemiologii, radiodiagnostice, onkologii, chirurgii, výchově ke zdraví a psychosociální problematice karcinomu prsu. Zazněly zde např. přednášky s tematikou rizikové faktory a individuální prevence nádorových onemocnění, radiodiagnostika karcinomu prsu a onkologický pohled na karcinom prsu a dále konkrétní preventivní program rakoviny prsu v primární zdravotní péči. V samostatné přednášce byly uvedeny možnosti chirurgického řešení karcinomu prsu a prevence lymfedemu. Na závěr teoretického bloku byla přednesena problematika psychosociálních aspektů onemocnění karcinomem prsu a význam role klientských organizací žen s tímto onemocněním. Následná praktická část semináře se zabývala konkrétní technikou samovyšetřování prsou, která je nedílnou součástí komplexního přístupu k prevenci nádorového onemocnění prsu. Pro nácvik samovyšetření prsu pohmatem byly použity prsní modely. Na závěr semináře byly předány dary – didaktické modely (prsní vesty) každému absolventu školení. S jejich pomocí budou školitelé předávat nabyté dovednosti a znalosti dále ve svých organizacích. Katedra ošetřovatelství Zdravotně sociální fakulty JU, která také získala tyto didaktické pomůcky k samovyšetřování prsou, vytváří ve spolupráci se studenty studijního programu Ošetřovatelství edukační program zaměřený na problematiku samovyšetřování prsou a možnosti prevence nádorového onemocnění prsu. Tento program bude nabízen různým společenským i odborným zdravotnickým organizacím, jejichž prostřednictvím mohou být osloveny ženy všech věkových skupin. Zdroj: www.projecthope.cz
Marta Kindlová, [email protected] Drahomíra Filausová, [email protected] Katedra ošetřovatelství
140
Zprávy
Informace o některých výzkumech společnosti DEMA, a.s., v sociální oblasti V současné době se stále více pozornosti věnuje zdravotně sociálním aspektům běžného života zdravotně postižených spoluobčanů. Vytvářejí se rozvojové programy, které prostřednictvím tematicky orientovaných výzkumů stanovují podklady pro následné využití zjištěných dat v oblasti dobrovolnické práce, funkce sociálního poradce a vládní podpory pro zdravotně postižené. V rámci programů rozvoje Jihočeského kraje byl akciovou společností DEMA, která se profesionálně zabývá sociologickým výzkumem, v roce 2003 proveden průzkum zaměřený na ZMAPOVÁNÍ A ANALÝZU POTŘEBNOSTI DOBROVOLNICKÉ PRÁCE V ZAŘÍZENÍCH ZDRAVOTNÍ A SOCIÁLNÍ PÉČE V JIHOČESKÉM KRAJI. K této tematice se prostřednictvím dotazníku vyjádřili zástupci několika desítek dalších organizací ve všech okresech jihočeského regionu. Zadavatelem výzkumu je Jihočeský kraj, pro který DEMA, jako nezávislá agentura, provádí sběr dat a na základě vyplněných dotazníků vytváří odpovídající databázi organizací přijímajících dobrovolníky. Tímto způsobem bude vytvořena ucelená a přehledná databáze za Jihočeský kraj, jednoduše přístupná na webových stránkách jihočeského krajského úřadu, která usnadní orientaci a vyhledávání kontaktů na firmy spolupracující s dobrovolníky. V případě zájmu dobrovolníka o práci v některém z dotazovaných zařízení mu bude prostřednictvím vytvořené databáze zprostředkován kontakt na tuto organizaci. Databáze poslouží i všem dalším jednotlivcům a organizacím, které se orientují na zdravotně sociální oblast. DEMA, a. s., již dříve zpracovala podobné výzkumy cílené právě na problematiku zdravotně postižených občanů. Několik dat z tematicky orientovaných výzkumů „Sociální poradce rodin se zdravotně postiženým dítětem“ a „Priority a účinnost vládní podpory“ uvádím zde: SOCIÁLNÍ PORADCE RODIN SE ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÝM DÍTĚTEM (1) Účel a cíl kurzu Mnoho rodin, kterým se narodilo zdravotně postižené dítě, prožívá velmi obtížné období života, protože musí bez předchozí přípravy řešit velmi složité psychologické i sociální problémy. S těžce zdravotně postiženým dítětem většinou musí zůstat jeden z rodičů doma. Tím se rodina ocitá v nepříznivé sociální situaci. Péče o toto dítě je velmi náročná jak fyzicky, tak i psychicky. Zdravotně postižené dítě potřebuje nejrůznější pomůcky, těžce tělesně postižené dítě v mnoha případech i nákladné stavební úpravy bytu. Důležité je i začlenění zdravotně postiženého dítěte do dětského kolektivu a vytvoření podmínek pro jeho aktivní život. Jedním z reálných řešení je příprava kvalitních odborníků připravených pomáhat rodinám se zdravotně postiženým dítětem přímo z řad rodičů. Tomu napomáhá v současné době i ta skutečnost, že z iniciativy Asociace byla Parlamentem ČR schválena novela zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Citovaná novela, uvedená ve Sbírce zákonů jako zákon č. 213/2002, umožňuje občanu pečujícímu osobně, celodenně a řádně o dítě starší jednoho roku, které je podle zvláštního předpisu dlouhodobě těžce zdravotně postižené, vyžadující mimořádnou péči, vykonávat výdělečnou činnost, která zakládá účast na nemocenském pojištění, jestliže příjem z této činnosti nepřesáhne v kalendářním měsíci po odpočtu daně z příjmů fyzických osob, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění 1,5 násobek částky na osobní potřeby občana stanovené zákonem o životním minimu. Tento předpis nabyl účinnosti od 1.7. 2002. Rekvalifikační kurz s akreditací MŠMT ČR „Sociální poradce rodin se zdravotně postiženým dítětem“ je určen pro rodiče (případně další osoby), kteří pobírají příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu. Účelem a cílem kurzu je připravit absolventy pro profesionální práci poradce v oblasti sociální problematiky se zaměřením především na výklad otázek sociálního práva, vzdělávání a dalších specifických potřeb pro rodiny se zdravotně postiženým dítětem. Absolventi kurzu mohou poradenství vykonávat přímo v klubech Asociace, nebo v jiných nestátních organizacích zabývajících se prací se zdravotně postiženými dětmi a jejich rodinami, získaná kvalifikace je opravňuje i k výkonu odborných prací na sociálním úseku územních orgánů státní správy či samosprávy apod. (2) Výzkum Součástí výše popsaného projektu je série průzkumů, které si vytkly za cíl kontinuálně sledovat názory účastníků kurzu a z jejich pohledu zachytit celý průběh rekvalifikace.
141
Zprávy
Monitorování bylo rozděleno do čtyř etap: 1. průzkum se uskutečnil před zahájením kurzu. Byl zaměřen na profil účastníků z hlediska demografického i odborného, zkušeností a osobní zainteresovanosti do problematiky zdravotně postižených dětí a na očekávání, která do rekvalifikace vkládají. 2. průzkum se zabýval hodnocením náplně i organizace kurzu po jeho ukončení. 3. průzkum byl realizován poté, co frekventanti absolvovali povinnou praxi v terénu. Přinesl poznatky o uplatnitelnosti kvalifikace, pozitivních i negativních zkušenostech práce poradce. 4. průzkum byl uskutečněn v květnu 2003. Jeho záměrem bylo zjistit odezvu na kurz v delším časovém odstupu, včetně návrhů a doporučení pro organizování rekvalifikací podobného typu. (3) 1. průzkum před zahájením kurzu Přesvědčení o tom, že státní podpora rodin, které se starají o zdravotně postižené dítě, má značné rezervy, je dominantní. Krajně negativní odpověď uvedl každý druhý účastník kurzu. Dostatečnost státní podpory: - rozhodně ne 54 % - spíše ano 9 % - spíše ne 37 % Každý druhý vstupoval do kurzu s tím, že si chce prohloubit teoretické znalosti. Každý třetí chtěl získat akreditaci pro práci poradce. Ostatní měli zájem o praktické dovednosti. Cíl účasti v kurzu: - rozšířit si teoretické znalosti 52 % - mít osvědčení pro práci poradce 31 % - rozšířit si praktické dovednosti 17 % Pozn.: součet všech sloupců grafu = 100 % 2. průzkum po ukončení kurzu Spokojenost frekventantů kurzu je evidentní. Všichni prohlašují, že kurz splnil jejich očekávání buď zcela, nebo téměř zcela. Negativní hodnocení se neobjevilo ani jednou. Splnil kurz očekávání? - rozhodně ano 36 % - spíše ano 64 % - spíše ne 0 % - rozhodně ne 0 % Pozn.: součet všech sloupců grafu = 100 % 3. průzkum po absolvování praxe Kladné hodnocení kurzu se promítlo i do deklarovaných referencí. V případě, že by se na absolventy kurzu obrátil někdo, kdo by měl zájem účastnit se obdobné akce, naprostá většina by mu toto rozhodnutí jednoznačně doporučila. Ochota poskytnout kladné reference: - spíše ano 22 % - spíše ne 9 % - rozhodně ano 69 % Informace byla zpracována jako součást aktivit DEMA, a. s., v rámci Měsíce Internetu 2003.
142
Zprávy
PRIORITY A ÚČINNOST VLÁDNÍ PODPORY (4) Podpora vlády: pracovní uplatnění zdravotně postižených občanů Podporuje vláda dostatečně a účinně pracovní uplatnění zdravotně postižených občanů? Mínění převažující části široké veřejnosti ČR zní: podpora zaměstnanosti a pracovního uplatnění zdravotně postižených občanů ze strany vlády je nedostatečná. S tímto názorem se ztotožňuje každý druhý občan ČR starší 18 let (53 %). Každý čtvrtý se domnívá, že vládní podpora v tomto směru je dostatečná (24 %). Čtvrtina populace neví (23 %). Čím je vzdělání občanů vyšší, tím je jejich přesvědčení o vládní pomoci častější. Mínění o nedostatečné účinnosti podpory ze strany vlády je však u všech kategorií převažující. - nižší vzdělání: 20 % ano, 28 % nevím, 52 % ne. - maturita: 26 % ano, 19 % nevím, 55 % ne. - vysokoškolské vzdělání: 30 % ano, 17 % nevím, 53 % ne. Struktura odpovědí uživatelů internetu je téměř totožná s názory vysokoškolsky vzdělané části populace. - uživatelé internetu: 30 % ano, 18 % neví, 52 % ne. Věk názorovou strukturu diferencuje, nikoliv však diametrálně. Platí: čím jsou občané starší, tím častěji jsou přesvědčeni o tom, že pomoc ze strany vlády je nedostatečná. Opačné, tj. kladné vyjádření, uvedla čtvrtina dotázaných všech věkových kategorií, vyjma důchodové nad 55 let (zde se podíl kladných odpovědí ustálil na jedné pětině). podle věku: - 18 – 24 let: 24 % ano, 29 % neví, 47 % ne. - 25 – 34 let: 26 % ano, 22 % neví, 52 % ne. - 35 – 44 let: 26 % ano, 20 % neví, 54 % ne. - 45 – 54 let: 25 % ano, 21 % neví, 54 % ne. - 55 a více let: 20 % ano, 23 % neví, 57 % ne. Také u podnikatelů více než dvojnásobně převažuje negativní náhled (55 %) nad pozitivním (22 %), pokud jde o dostatečnost a účinnost vládní podpory zaměstnanosti zdravotně handicapovaných občanů. - podnikatelé: 22 % ano, 23 % neví, 55 % ne. Velikost místa bydliště nediferencuje, tzn. že odpovědi občanů bydlících na venkově, v malých, středních i velkých městech jsou si velmi podobné. Kritika vládní podpory nejčastěji zaznívá z kraje Olomouckého (66 % „ne“) a z Vysočiny (64 % „ne“), kladné hodnocení je nejčastější v kraji Brněnském (41 % „ano“) a Královéhradeckém (33 % „ano“). Zdroj dat: zpráva DEMA, a. s., „Priority a účinnosti vládní podpory“, leden 2002. POZNÁMKY (1) Alfa human service, DEMA, a. s., TISKOVÁ ZPRÁVA 2003/03, Téma: Rekvalifikace, Zdroj dat: DEMA, a. s., Vydáno 22. 3. 2003 (2) Za Asociaci rodičů a přátel zdravotně postižených dětí ČR a sdružení Alfa Human Service Mgr. Martina Chmelová, kontaktní telefon 603 317 999, e-mail: [email protected]. (3) Výzkumné práce (vyjma statistického zpracování dat) poskytuje DEMA, a. s., ve vlastní režii. První část zprávy byla sdružení Alfa Human Service předána v průběhu měsíce dubna 2003, zbývající část v červnu 2003. Za DEMA, a. s., PhDr. Bohumíra Jozífková, kontaktní telefon 224 225 659, e-mail: [email protected] (4) DEMA, a. s., Reprezentativní výzkum v ČR, 1 008 dotázaných 18+ let, Sběr dat leden 2002 Použitý zdroj pro článek: DEMA, a. s., Michalská 12, Dům „U zlatého melounu“, 110 00 Praha 1.
Markéta Dundálková, [email protected].
143
KONTAKT _________________________________________________________________________________________________________________
INSTRUKCE AUTORŮM Autor má plnou odpovědnost za původnost práce, za její věcnou i formální správnost. Zaslaný rukopis nesmí být poskytnut k otištění jinému časopisu. V časopise jsou zveřejňovány: A. přehledné referáty, původní práce a krátká sdělení, B. diskusní příspěvky, recenze nových knih, krátké zprávy. Všechny příspěvky procházejí recenzním řízením, příspěvky ve skupině A nejméně dvěma recenzenty, příspěvky skupiny B jedním recenzentem. Redakce přijímá příspěvky psané anglicky, česky nebo slovensky. Společně s rukopisem musí být zaslán dopis, který je podepsán všemi autory. Rukopisy je možné zasílat na adresu: Kontakt - redakce Zdravotně sociální fakulta JU U Výstaviště 26 370 05 České Budějovice email: [email protected] tel. +420 385 102 912 Úprava rukopisů. Rukopisy s maximálním rozsahem 50 tisíc písmen a mezer (přehledné a původní práce)) nebo max. pět tisíc písmen (ostatní příspěvky) se zasílají na jedné zformátované disketě typu PC 3,5" nebo na CD a ve dvou vytištěných exemplářích na adresu redakce časopisu Kontakt. Přijímají se texty psané ve Wordu (formát *.rtf), řádkování jednoduché, okraje 2,5 cm, zarovnané do bloku. Texty nesmí obsahovat tiskové efekty, písmena musí být velikosti 10pt, nesmí se používat tučná, podtržená či barevná písmena. Stránky v elektronické podobě nečíslujte, ve vytištěné formě na papíře je číslujte pouze tužkou nahoře. Název by neměl přesahovat devět slov. Křestní nebo rodné jméno uveďte v plném znění, jména autorů se uvádějí bez titulů. U příspěvků skupiny A musí být souhrn; ten by měl být úměrný délce (maximálně půl stránky) a obsahovat hlavní výsledky práce. U příspěvků skupiny A zasílá autor jako součást rukopisu též anglický název článku, vedle českého/slovenského souhrnu a českých/slovenských klíčových slov i jejich anglickou verzi. Maximální počet klíčových slov je
pět a je třeba je oddělit pomlčkou. Texty musí být jazykově správné, bez gramatických chyb. Krátká sdělení mají obsahovat nejnovější výsledky autorů, obsahují nejvýše pět tisíc písmen včetně mezer, maximálně jeden obrázek a maximálně jednu tabulku; anglický souhrn se doporučuje na přibližně třech řádcích u česky/slovensky psaného krátkého sdělení, český/slovenský souhrn se u česky psaných krátkých sdělení nepíše; u anglicky psaného krátkého sdělení se naopak nepíše anglický souhrn, ale píše se český/slovenský. Obrázky se přijímají ve formátu *.tif na disketě a dvojmo vytištěné na papíře. Nezačleňujte obrázky do textu v textovém editoru, ukládejte je na disketu odděleně. O plochu obrázku se snižuje přípustný maximální rozsah rukopisu. Je třeba dbát, aby čáry na obrázcích byly dostatečně tlusté a aby se při zmenšení na formát A6 neztrácely. Popis obrázku pište laskavě podle následujícího vzoru: „Obr. 1., Název obrázku atd.“ (za číslovkou je tečka). Případně vysvětlivky uvádějte pod obrázek. Seznam popisů obrázků uveďte na konci rukopisu. Na všechny obrázky musí být v textu odvolávka (obr. 1). Fotografie musí být dostatečně kontrastní a ostré, na bílém papíru. Xerokopie fotografií nejsou přípustné. Fotografie mohou být též ve formě souboru formátu *.tif. Tabulky s nadpisem nad tabulkou uveďte rovněž až na závěr rukopisu. Vodorovnými linkami se odděluje pouze záhlaví a konec tabulky, nikdy (!) řádky uvnitř tabulky. Sloupce se linkami neoddělují. Vysvětlivky pište pod tabulku. Tabulka musí být srozumitelná bez odkazů do textu. Na všechny tabulky musí být v textu odvolávka (tab. 1). Citace. Autoři se uvádějí v abecedním pořádku na konci textu. Názvy časopisů se s výjimkou jednoslovných titulů zkracují podle mezinárodních zvyklostí. Za názvem časopisu následuje ročník, dvojtečka, stránka, číslo v ročníku se neuvádí. Například: Záškodná H. 2001: Percepce sociálních vztahů u konzumentů návykových látek. Kontakt 3: 77-79. Fučíková T. 1997: Klinická imunologie v praxi. Galén, Praha.
Druckmuller M. 2001: Adaptive image processing in biology. In J. Berger (ed.): Cells III, Kopp Publ., České Budějovice, 71-79. V textu odkazujte uvedením příjmení autora a rokem vydání; u více než dvou autorů použijte zkratku „et al.“. Například: (Neumann et al. 1978), (Pilman a Blackson 1999), (Záškodná 2001). Všechny odkazované prameny musí být citovány na závěr rukopisu a naopak v tomto seznamu nesmí být citace práce, na které není v textu poukazováno. Zkratky se používají jenom ze soustavy jednotek SI a ty, které jsou všeobecně rozšířené. Na úplný závěr textu autor uvádí plnou adresu včetně poštovního směrovacího čísla; důležité je .
uvádět svou e-mailovou adresu, na kterou mohou čtenáři posílat své případné dotazy přímo autorovi. Rukopisy, jejichž úprava nesplní výše uvedené požadavky nebo budou v rozporu s etickými zásadami pro publikování, nebudou redakcí přijaty. Přijaté rukopisy budou otištěny bez poplatku s výjimkou barevných fotografií; jejich vytištění hradí autor rukopisu po předchozí dohodě s redakcí. Hlavní autor (není-li specifikován, pak první autor) přehledného referátu, původní práce nebo krátkého sdělení, obdrží zdarma jeden výtisk čísla časopisu, ve kterém vyšel jeho příspěvek. Anotace článků jsou dostupné na internetu na adrese http://www.zsf.jcu.cz/kontakt