ROHYPNOL 1. Vývoj filosofie -
původně souhrn nerozrůzněného vědení vývoj poznání – diferenciace (př. Pythagoras – rozdělit F na: etiku, logiku, fysiku – nauka o přírodě) Aristoteles: 1. filosofie – metafyzika (za fyzikou) renesance: další diferenciace – vyčleňování přírod. věd (astronomie, mat, fyz) 19. stol.: vyčlenění humanitních věd (psychologie, sociologie) dnes: opět unifikace – jednotný závěr o světě, univerzální pohled, sledování nejobecnějších zákonitostí trojí pohled na F: autonomní samostatná věda, nadstavba věd, metoda tázání
-
2. Východiska a zdroje filosofie -
3 zdroje: údiv, pochybování, nejistota každodenní život + stavy vytržení
3. Západní filosofie a orientální moudrost a)
Řecko volný čas scholé rozvoj občanských svobod, prostor pro teoretický život úspěšné zemědělství → rozvoj obchodu, řemesla (více času) volnější, demokratická společnost člověk důležitý jako jedinec racionalita, důraz na techniku, příroda k uspokojování potřeb b) Egypt - zemědělství: pevně dané cykly - člověk: část celku společnosti (no time) - pevná organizace, neměnný řád - podoba orientální moudrosti: více důraz na člověka, život... -
4. Obory filosofie a)
teoretické ontologie (nauka o bytí) gnoseologie (nauka o poznání) filosofická antropologie (o člověku) dějiny filosofie b) praktické - poietika (o lidské tvořivosti – estetika, filosofie techniky) c) hraniční - filosofie práva, náboženství, přírod. věd... -
5. Metody filosofie -
dialektická: o vývoji (zkoumá jevy z hlediska vývoje) metafyzická: popírá vývoj, svět je neměnný, zkoumá jevy bez návaznosti a souvislosti
6. Ontologie
-
otázka priority, hmoty, ideje (podstata bytí) “základní filosofická otázka” a) materialismus - naivní (5-6. stol. BC) – pozorování, vnímání (Thales: podstata světa – voda) - mechanický – struktura hmoty – Démokritos, ale hlavně Newton (17. stol.) - vulgární – vulgarizace (19. stol.) - dialektický – platí mechanické zákony, živá příroda má ale další specifické zákony (sociální...) b) idealismus - objetivní – podstatou světa – idea nezávislá na člověku (Platón) - subjektivní – idea závislá na člověku G. Barkeley “Esse este percici” – existovat znamená vnímat c)
řešení otázky počtu principů (kvantitativní vymezení) monismus – v základu světa – jediný princip (meterialistický, idealistický viz výše), Hegel (absolutní idea), Thales dualismus – základ světa tvořen dvěma principy (Aristoteles: látka, forma), (R. Descartes: psychofyzický dualismus) pluralismus – Platón: svět idejí, Démokritos: atomy
d)
průběh dějů ve světě determinismus – absolutní: neexistuje náhoda, částečný: některé děje – náhodné indeterminismus – vše náhoda teleologie – vše má svůj účel, daný cíl)
e)
bytí imanentní transcendentní (překračuje svět)
-
-
-
7. Gnoseologie -
nauka o poznání noetika (myšlení, poznání) poznání vědecké (epistemologie) věda logika (nauka o správném usuzování) subjekt a objekt poznání (vzájemné předávání expů) poznání smyslové (konkrétní věci) a rozumové (racionální – obecné pojmy) 3 druhy poznání a) empirismus – ze zkušenosti (J. Locke) b) racionalismus – z rozumu (Descartes) c) senzualismus – užší zaměření empirismu – pouze na smysly - možnosti, schopnosti poznání světa: a) naivní materialismus – věci jsou takové, jak je vidíme b) skepticismus – pochybování, prověřování schopností pznávat c) agnosticismus – objektivní poznání není možné d) kritický realismus – zkoumání zákonitostí poznání, korigování omylů našich smyslů, vyvarování chybným úsudkům - otázky pravdy (co je pravda?) – Aristoteles: shoda poznatků se skutečností - otázka: Je pravda vždy dobrá?
-
pravda – absolutní: konečný cíl poznání – ideál, relativní: částečná, neúplná – k danému stavu (vývoji) společnosti
8. Slovníček -
quaestio: otázka (zákl. quest – rytířské hledání, výprava za nečím) filein: milovat sofia: moudrost telos: účel theoriá: diváctví praxis: činnost ontos: jsoucí monos: jeden
-
skepsis: zkoumání
ROHYPNOL 2 1. Filosofická antropologie -
zabývá se člověkem celkově (biologické a filosofické vymezení) postihnutí jeho zákl. charakteristiky (co činí člověka člověkem) člověk – něco co zvířatům chybí – schopnost přetvářet přírodu, uvědomění sám sebe, racionální chování – etické svět přírody a kultury vztah jednotlivce a lidí (filosofický problém)
2. Dějiny filosofie -
Aristoteles – zamýšlel se nad dějinami (zárodky dějin) – encyklopedické shrnutí dějin filosofie Hegel – zakladatel dějin
PŘEHLED DĚJIN FILOSOFIE
ANTICKÁ FILOSOFIE 3 období: Předsókratovská filosofie (6. – 4. stol. př. n. l.) Filosofie klasického období (5. – konec 4. stol. n. l.) Doba helénismu (konec 4. stol – 529 n. l.)
1. Předsókratovská filosofie -
vyčlenění filosofie jako samostatného myšlení z mýtu vytvoření pojmového aparátu formulace zákl. filosofických otázek hl. zájem: svět (kosmos) – hledání základu (pralátky) – materialisté
a) Milétská škola - přístav Milétos - materiální podmínky → duchovní život
-
-
otázky pralátky (arché) – aktivní pohyb – obsahuje princip života látka (hýlé), život (zoé) → hýloismus Tháles: pralátka – H2O – kontinenty plavou na vodě (racionální vysvětlení zemětřesení), geometrické pomůcky Anaximandros: vymezení vody – příliš určité, proto: apeiron (podstata světa): neurčitý, ale hmotný základ Anaximenes: apeiron aer – neurčitý vzduch také se zabývali fyzikálními problémy
b) -
Herakleitos z Efesu ontologie, dialektika, gnoseologie oheň – pralátka zakladatel dialektiky uznává pohyb, vývoj změna – absolutní, stálost – relativní panta rhei – vše plyne zabývá se: příčinami vývoje – zdroje: protiklady – vzájemně se střetávají gnoseologie – kritický realismus (logos – řád, zákony) moudrost X mnohoučenost – mluvit pravdu, naslouchání přírodě v souladu s ní pesimistický filosof – z vyšší vrstvy, pohrdá davem
c) -
-
Elejská škola Eleaté polemika s Herakleitem → popírají pohyb – nedůvěra ve smyslové poznání ( smysly nás klamou) věří v rozumové poznání Parmenidés (zakladatel): existuje bytí, neexistuje nebytí (prázdný prostor – bytí se nemá v čem pohybovat (WTF? HOLLY SHIT!) Zénon z Eleje: aporie – bezradnosti, rozpaky, logické paradoxy (letící šíp – nic nemůže být na dvou místech zároveň) Xenofanés: kritik náboženství – antropomorfní náboženství (bohové – lidská podoba) považován za jednoho z prvních ateistů
d) -
Pythagoras a jeho škola z ostrova Sam ontologie – každé jsoucno je vytvarováno, co nemá tvar neexistuje peras (X apeiron) – tvarové vymezení omezuící princip – číslo (aritmos) – kvantitativní vymezení jsoucna 1: bod, 2: přímka, 3: rovina, 4: prostor ∑ = 10 – jedna planeta scházela – vytvoření protizemě (vyvažování) přisuzování čísel vztahům: 10 – přátelství, 3 – manželství na rozhraní materialismu a idealismu orfismus – věří v nesmrtelnost duše – převtělování zabývali se také akustikou, hudbou (délka struny, výška tónu) léčba hudbou, numerologie – věda o číslech – mystika
-
-
e) Atomisté - Leukippos: zakladatel - Démokritos: žák – učení o atomech (ontologie – materialisté)
-
f) -
kompromis mezi Eleáty a Herakleitem atomy: véčné, neměnné, dále nedělitelné, absolutní vlastnost pohybu, uznávají prázdný prostor, liší se tvarem, velikostí, uspořádáním v prostoru shlukování, rozpady (háčky) gnoseologie: rozlišují smyslové rozumové poznání smyslové – eidola: předávání hmoty během smyslového vnímání rozumové – ananké (řád): vše mu podléhá, determinismus absolutní Démokritos – zastánce demokracie, kritika dosazování lidí do funkcí podle majetku Empedoklés a Anaxagoras E: nepatrné částečky tzv. kořenů všeho, čtyři kořeny: oheň, vzduch, voda, země – jejich míšením vzniká vše A: tzv. semena věcí částice – nejsou již nadány vlastním pohybem (životem), pohybovány vnější silou (nejde o hýloismus) u E: láska a svár – sjednocování, zpětný rozpad (chytrej pán) u A: kosmický duch Nús
2. Filosofie klasického období -
orientace na člověka a jeho život v polis (ve společnosti) odklon od zkoumání přírody zájem o veřejný život
a) -
Sofisté „učitelé moudrosti“ šíří osvětu – vysvětlují problémy (společenské) učili občany mluvit, myslet, jednat (za úplatu) → patřili k bohatým vyučovali gramatice, rétorice, psychologie, logice čerpali z různých názorů relativizovali pravdu – subjektivní, neexistuje objektivní pravda Protágoras: proměnlivost pravdy, objektivní poznání nelze Gorgias: noetická skepse – nedůvěra v možnost poznání (nihilismus – nic není,kdyby bylo, nemůže být poznáno, kdyby mohlo být poznáno, nemohlo by být sděleno) sofistika (hanlivé): chytráctví (umění klamat), řečnické triky, slovní hříčky – sofismata
-
b) -
Sókratés athénský filosof žákem: Platón jedna z nejvýznamnějších postav evrop. filosofie – začal se zabývat člověkem, společností studoval astronomii, geometrii, ve válce těžkooděnec etika z jeho učení vycházejí 4 školy stoupencem aristokracie zavedl si nového boha: hlas nitra (daimonion) – něco jako svědomí ↔ za to také odsouzen k smrti, ale zabil se sám patřil mezi sofisty, ale odpoutal se a kritizoval je
-
nejvíce o Sokratovi se dovídáme od Platóna (Platónovy dialogy) Sokrates: lidový filosof (tržiště, promluvy k davu) 1. fáze: ironie – snažil se přivést diskutující do pochyb, aby samy našli pravdu 2. fáze: porodní (babické) umění – náročné rození pravdy – nemají přebírat hotové pravdy, ale zamýšlet se nad problémem, samy nalézt 3. fáze: indukce – zobecnění – propojení gnoseologie a etiky předpokladem morálky – vědění (jestliže znám morálku, tak se podle ní chovám – neplatí) = morální intelektualismus „Vím, že nic nevím.“ said Sokrates
