Rizikový profil banky - hlavní rizika a možnosti jejich eliminace

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra finančnictví a ekonomických disciplín

Rizikový profil banky - hlavní rizika a možnosti jejich eliminace Diplomová práce

Autor:

Bc. Coletta Rittichová Finance

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Vanda Hadrabová

Duben, 2013

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Teplicích, 30. 04. 2013

Bc. Coletta Rittichová

Poděkování Ráda bych poděkovala své rodině za finanční i psychickou podporu během mého studia na vysoké škole i mimo něj a také bych ráda poděkovala všem přednášejícím na vysoké škole Bankovního institutu v Teplicích, zvláště pak paní Ing. Vandě Hadrabové za vedení mé diplomové práce.

Anotace Tato diplomová práce má název "Rizikový profil banky" a zabývá se problematikou bankovních rizik a jejich vlivu na banku. Banka je vystavena vlivu celé řadě rizik, které je nutné identifikovat, řídit a eliminovat negativní dopady do hospodaření a stability banky. Diplomová práce se zaměřuje na hlavní druhy rizik, které banku ohroţují, zvláště pak na úvěrové riziko a moţnosti jeho eliminace. Praktická část pojednává o řízení úvěrového rizika v České spořitelně. Cílem diplomové práce je analýza bankovních rizik se zaměřením na úvěrové riziko. Charakteristika řízení úvěrového rizika a následně návrh alternativ jeho eliminace. Na základě popisu bezpečnostních mechanismů a vnitřního řídícího a kontrolního systému uplatňovaného v České spořitelně můţeme povaţovat banku ve svém podnikání spíše za konzervativní vůči riziku a stabilní ve své pozici na českém trhu. Klíčová slova: bankovní rizika, úvěrové riziko, BASEL, regulace úvěrového rizika, proces řízení úvěrového rizika, zajišťovací instrumenty.

Annotation This diploma work is titled as "The risk profile of the bank" and deals with the issue of banking risks and their impact on the bank. The bank is exposed to whole series of risks that need to identify, manage and eliminate the negative impact to the economy and stability of the bank. This thesis focuses on the main types of risks that threaten the bank, especially for credit risk and the possibility of elimination. Practical part focuses on credit risk management in the bank Česká spořitelna. The aim of this thesis is the analysis of bank risk, focusing on credit risk. Characteristics of the management of credit risks and the proposal to eliminate alternatives. Based on the description of security mechanisms and internal control system applied in the Česká spořitelna can be considered a bank in their business rather conservative to risk and stable in its position on the Czech market. Key words: banking risks, credit risk, BASEL, regulation of credit risk, management process of credit risk, hedging.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 8 1

Bankovní rizika ............................................................................................................... 9

1.1

Pojem riziko, nejistota ................................................................................................ 9

1.2

Vztah rizika a výnosnosti ......................................................................................... 10

1.3

Druhy bankovních rizik ............................................................................................ 12

1.4

Banka a trţní riziko .................................................................................................. 13

1.5

Banka a riziko likvidity ............................................................................................ 15

1.6

Banka a operační (provozní) riziko .......................................................................... 18

1.7

Banka a strategické riziko......................................................................................... 20

1.8

Banka a reputační riziko ........................................................................................... 20

2

Úvěrové riziko ............................................................................................................... 21

2.1

Peněţní a kapitálové investiční obchody .................................................................. 21

2.2

Charakteristika úvěrového rizika .............................................................................. 22

2.3

Kvantifikace úvěrového rizika.................................................................................. 24

2.4

Úvěrové postupy ....................................................................................................... 25

2.5

Regulace úvěrového rizika ....................................................................................... 27

2.5.1

Vývoj regulace finančních rizik ............................................................................... 27

2.5.1.1

BASEL I ................................................................................................................... 28

2.5.1.2

BASEL II ................................................................................................................. 28

2.5.1.3

BASEL III ................................................................................................................ 32

2.5.2

Regulace úvěrového rizika ....................................................................................... 36

2.5.2.1

Limity úvěrové angaţovanosti ................................................................................. 36

2.5.2.2

Zásady pro klasifikaci pohledávek z úvěrů a pravidla pro tvorbu rezerv ................ 37 a opravných poloţek ................................................................................................ 37 5

2.5.2.3

Kapitálové poţadavky potřebné na pokrytí úvěrového rizika ................................. 38

2.5.2.3.1 Význam kapitálové přiměřenosti ............................................................................. 38 2.5.2.3.2 Kapitálová přiměřenost v českém prostředí. ............................................................ 39 2.5.2.3.3 Metody výpočtu kapitálových poţadavků ............................................................... 41 3

Řízení úvěrového rizika ................................................................................................ 44

3.1

Úvěrová strategie a úvěrová politika banky ............................................................. 44

3.1.1

Organizace úvěrového úseku ................................................................................... 45

3.1.2

Stanovení úvěrových limitů ..................................................................................... 46

3.1.3

Hodnocení úvěrových návrhů .................................................................................. 48

3.1.4

Stanovení ceny úvěru ............................................................................................... 49

3.1.5

Schvalování úvěrů .................................................................................................... 51

3.1.6

Sledování úvěru........................................................................................................ 52

3.1.7

Vymáhání úvěrů ....................................................................................................... 54

4

Zajištění proti riziku ..................................................................................................... 56

4.1

Zajišťovací instrumenty úvěrových obchodů ........................................................... 59

4.1.1

Zástavní právo .......................................................................................................... 59

4.1.1.1

Zástavní právo k nemovitým věcem ........................................................................ 61

4.1.1.2

Zástavní právo k movitým věcem ............................................................................ 62

4.1.1.3

Zástavní právo k cenným papírům ........................................................................... 62

4.1.1.4

Zástavní právo k pohledávkám ................................................................................ 63

4.1.1.5

Zástavní právo k peněţním prostředkům na bankovním účtu ................................. 63

4.1.1.6

Zástavní právo k obchodnímu podílu v obchodní společnosti ................................. 64

4.1.1.7

Zajišťovací převod práva ......................................................................................... 64

4.1.2

Ručení ...................................................................................................................... 64

4.1.3

Postoupení (cese) pohledávek .................................................................................. 66

4.1.4

Bankovní záruka ...................................................................................................... 66 6

4.1.5

Dokumentární akreditiv ........................................................................................... 68

4.1.6

Zajišťovací směnka .................................................................................................. 69

4.1.7

Jiné formy zajištění .................................................................................................. 70

4.2

Realizace věcných zajišťovacích instrumentů .......................................................... 72

4.2.1

Dobrovolná realizace zajišťovacích instrumentů ..................................................... 72

4.2.2

Nedobrovolná realizace zajišťovacích instrumentů ................................................. 73

4.3

Řízení a eliminace úvěrového rizika v praxi - Česká spořitelna .............................. 75

4.3.1

Profil České spořitelny ............................................................................................. 75

4.3.2

Česká spořitelna v číslech ........................................................................................ 76

4.3.3

Základní ekonomické ukazatele České spořitelny ................................................... 78

4.3.4

Řízení úvěrového rizika v České spořitelně............................................................. 79

4.3.5

Úvěrové portfolio České spořitelny (ČS)................................................................. 82

4.3.6

Hodnocení České spořitelny indikátory z oblasti úvěrového rizika ........................ 86

4.4

Prevence úvěrového rizika ....................................................................................... 88

4.4.1

Centrální registr úvěrů ............................................................................................. 88

4.4.2

Bankovní registr klientských informací ................................................................... 89

Závěr ........................................................................................................................................ 90 Seznam použité literatury ...................................................................................................... 93 Seznam použitých obrázků, tabulek, grafů .......................................................................... 95 Seznam příloh ......................................................................................................................... 96

7

Úvod Bankovní instituce se při výkonu své podnikatelské činnosti vystavují vlivu mnoha rizikům. Je to z toho důvodu, ţe prostředí, ve kterém banka podniká, je nestabilní a vyznačuje se hlavně svou nejistotou o budoucím vývoji. Nejistota způsobuje to, ţe bankou naplánované prognózy se totiţ mohou od skutečnosti lišit a to i významným způsobem. Veškeré výkyvy mohou mít v konečném důsledku negativní dopad do hospodaření banky a zde uţ hovoříme o riziku. Banka je vystavena vlivu různých typům rizik, přičemţ nejvýznamnější pro banku jsou rizika obchodů na aktivní straně bilance. Velmi významným rizikovým zdrojem jsou operace bank na peněţních a kapitálových trzích prováděné z vlastní iniciativy na vlastní účet a úvěrové obchody. Oblast obchodů na kapitálových a peněţních trzích, prováděných na vlastní účet banky je v této diplomové práci zmíněna jen okrajově z důvodu omezeného rozsahu práce. Podcenění úvěrového rizika můţe mít závaţné důsledky nejen pro banku samotnou, ale představuje hrozbu i pro bankovní klienty, kteří bance svěřili své úspory. Pro banku je klíčové toto riziko identifikovat, eliminovat ho, zmírnit negativní dopady a patřičně se proti němu zajistit. Cílem této diplomové práce je deskripce bankovních rizik a analýza vlivů působících na jiţ zmíněné úvěrové riziko. První kapitola obsahuje přehled rizik s jejich stručnou charakteristikou. Druhá kapitola pojednává o úvěrovém riziku. Nejprve je uvedena charakteristika úvěrového rizika a v následujících podkapitolách se přechází k měření daného rizika a jeho regulaci na domácí i mezinárodní úrovni. Ve třetí kapitole je popsána kategorie řízení úvěrového rizika, ve které je představena bankovní úvěrová politika a celkový úvěrový proces. Na závěr teoretické části diplomové práce je vylíčena oblast zajištění rizika s podrobnou charakteristikou jednotlivých zajišťovacích instrumentů. Praktická část diplomové práce je věnována konkrétní bance, kterou se pro účely této diplomové práce stala Česká spořitelna. V této části se nachází analýza úvěrového portfolia a proces řízení úvěrového rizika v České spořitelně. Na základě popisu bezpečnostních mechanismů bude následně moţné posoudit míru její stability na českém bankovním trhu.

8

1 Bankovní rizika 1.1 Pojem riziko, nejistota Veškeré činnosti, dalo by se říci i ţivot samotný, jsou spojené s nejistou a rizikem. Nedokáţeme přesně určit, co se stane za hodinu, zítra, za rok. Banka ve své podnikatelské činnosti je také vystavena určitému riziku. Přijímá rozhodnutí, jejichţ důsledky jsou ovlivněny předem neznámými skutečnostmi. Rozhodování je vlastně proces, ve kterém vybíráme nejlepší moţnost ze všech moţných variant moţností. Z hlediska informovanosti můţeme rozhodování rozdělit na rozhodování za jistoty, nejistoty a rizika. Máme zde tedy tři pojmy, které by bylo dobré nejprve vysvětlit. Rozhodování za jistoty Rozhodování za jistoty je takové rozhodování, kdy subjekt má k dispozici všechny potřebné informace a ví s jistotou, která situace nastane i s jejími důsledky. Rozhodování za nejistoty Rozhodování za nejistoty nastává tehdy, kdy subjekt nemá k dispozici všechny dostupné informace. Jsou mu ovšem známy všechny budoucí situace, které mohou nastat i s jejich důsledky. Subjektu při rozhodování není známa pravděpodobnost, s jakou daná situace nastane. Rozlišovány jsou dva typy nejistot:1 Náhodná nejistota - vzniká z čisté náhody Poznávací nejistota - vyplývá z problémové situace způsobené např. nedostatkem času na řešení problému, mnoţství či kvalitou dostupných informací apod. Poznávací nejistota je mnohem významnější pro finanční rizika podnikání.

Rozhodování za rizika Subjekt rozhoduje za rizika tehdy, pokud zná všechny moţné situace a skutečnosti, které mohou nastat, umí dokonce i odhadnout pravděpodobnost vzniku takových situací, ale neví s určitostí, která skutečnost doopravdy nastane.

1

POLOUČEK, Stanislav. Finanční rizika podnikání. 1. vyd. Ostrava: UNION, 2008. ISBN 978-80-86764-99-3

9

Riziko je tedy vţdy spojeno s určitou aktivitou s nejistými výsledky, přičemţ tyto výsledky ovlivňují stav daného podniku. Oproti tomu nejistota je spojena s neschopností spolehlivého odhadu budoucího vývoje určitých faktorů ovlivňujících výsledky aktivit podniku. Stanovení budoucích hodnot faktorů rizika ovlivňuje:2 Nedostatek informací a nedostatečné poznání procesů mající vliv na faktory rizika Pouţití nevhodných, neověřených či nespolehlivých zdrojů informací Uplatnění nevhodných metod odhadu budoucího vývoje faktorů rizika Náhodných charakter procesů mající vliv na hodnoty rizikových faktorů

1.2 Vztah rizika a výnosnosti Obecně vzato pod pojmem riziko rozumíme nebezpečí vzniku ztráty, škody, poškození či zničení. Banka při kaţdé své obchodní transakci je vystavena vzniku potenciální ztráty. Je všeobecně vţito, ţe riziková situace je povaţována za negativní jev a dělat chyby bývá dost drahé. Nicméně na druhou stranu platí, ţe vyuţití takovéto rizikové situace např. finanční investice, koupě či prodej, můţe znamenat i výhodu. Výhodu zejména v tom případě, kdy konkurence rizikovou situaci nevyuţije. Pokud podnikatelský subjekt jde do rizika, je vystaven vzniku ztráty, ale také moţnosti zisku. Pokud se podnik riziku vyhne, nic také nezíská. Podnikatelský subjekt, který získá konkurenční výhodu, ji musí také účinně vyuţít Na druhou stranu, pokud se mu to nepodaří, je nutné eliminovat negativní dopady na podnik. Riziku jako takovému se ale nelze nikdy jednoznačně vyhnout. Některé druhy rizik je moţné sníţit nebo přenést na jiný subjekt. Rizika je tedy moţné, a také se doporučuje, i řídit. Problematika bankovních rizik a jejich řízení se dostává do čela zájmu managementu banky. Efektivnost výsledků banky totiţ nezávisí pouze na řízení banky jako takové, ale téţ na tom, jak banka dovede předvídat určité jevy ovlivňující výnosy. Tyto předpovědi poté vyuţít pro vytvoření strategické a taktické strategie v rámci řízení bankovních obchodů jak z dlouhodobého, tak krátkodobého hlediska. Mnoho rizikových faktorů, které na banku působí, se mění v závislosti se změnami bankovních aktivit, organizační struktury banky i jejích dceřiných společností. Banky se v dnešní době daleko více zaměřují na aktivity, které se neprojevují v její bilanci, jako je např. vydávání bankovních záruk, obchody na derivátových trzích apod. Rozvoj bankovnictví sebou přináší stále nová a nová rizika.

2

HNILICA, Jiří a Jiří FOTR. Aplikovaná analýza rizika ve finančním managementu a investičním rozhodování. 1. vyd. Praha: GRADA Publishing, 2009. ISBN 978-80-247-2560-4

10

Na druhou stranu se také rozšiřují moţnosti bank, jak se proti riziku a případným ztrátám zajistit. Sniţování vlivu rizika na přijatelnou úroveň je jednou ze zásadních úkolů managementu podniku. K tomu, abychom mohli rizika minimalizovat, je zapotřebí nejprve kvalitní analýza rizik. Součástí analýzy rizik je jejich identifikace, posouzení významu a velikosti a jejich následné zhodnocení. Riziko jako takové můţeme klasifikovat z mnoha aspektů. Základní způsoby třídění rizik:3 Podnikatelské x čisté riziko Podnikatelské riziko v sobě zahrnuje jak pozitivní tak negativní vliv na podnik, ovšem riziko čisté představuje pouze negativní jev. Systematické x nesystematické riziko Systematické riziko postihuje všechny hospodářské subjekty, přičemţ riziko nesystematické (téţ označováno i jako riziko jedinečné, specifické) je riziko typické pouze pro daný podnikatelský subjekt. Vnitřní x vnější riziko Vnitřní riziko, jak uţ nám název napovídá, se vztahuje pouze k faktorům uvnitř podniku, kdeţto riziko vnější se vztahuje k okolí podniku, tj. k prostředí, ve kterém firma podniká. Ovlivnitelné x neovlivnitelné riziko Riziko ovlivnitelné můţeme ovlivnit (eliminovat pravděpodobnost jeho vzniku). U rizika neovlivnitelného toto nelze. Můţeme pouze zaujmout určitá opatření sniţující jejich nepříznivé důsledky. Primární x sekundární riziko Tato dvě rizika na sebe navazují, neboť sekundární riziko je vyvoláno přijetím určitých opatření k eliminaci rizika primárního. Riziko ve fázi přípravy a realizace projektu x riziko ve fázi provozu První riziko v sobě zahrnuje všechny druhy rizik spojené s daným podnikatelským projektem a riziko ve fázi provozu představuje všechny rizikové faktory mající vliv na hospodářské výsledky fungování projektu. Pro úzkou specifikaci rizik této diplomové práce si nyní představíme rizika v podnikání banky. 3

HNILICA, Jiří a Jiří FOTR. Aplikovaná analýza rizika ve finančním managementu a investičním rozhodování. 1. vyd. Praha: GRADA Publishing, 2009. ISBN 978-80-247-2560-4

11

1.3 Druhy bankovních rizik Tabulka 1 - Rizika v podnikání banky ÚVĚROVÉ RIZIKO -

Členění dle faktorů,

Systematické

kterými je vyvoláno

Nesystematické  Přímé úvěrové riziko  Riziko neposkytnutého plnění

-

Inherentní

 Platební riziko

riziko

 Riziko náhradního obchodu

produktu

 Riziko zajištění  Riziko nevrácení poskytnutých

Členění dle řízení

záloh

úvěrového rizika

 Riziko výstavce

Riziko nesplnění závazku druhou stranou

 Riziko protistrany  Riziko země  Riziko transferu  Riziko koncentrace

Akciové riziko TRŽNÍ RIZIKA

Měnové riziko Úrokové riziko Komoditní riziko Riziko ztráty schopnosti dostát aktuálně splatným

RIZIKO LIKVIDITY

závazkům Riziko trţní likvidity Riziko procesu Riziko lidského faktoru

OPERAČNÍ RIZIKO

Riziko systémů Riziko vnější události Riziko právní Riziko strategické

OSTATNÍ RIZIKA

Riziko reputační Veškerá další rizika, která banka podstupuje nebo je jimi vystavena

Zdroj: Ivan Babouček a kolektiv "Regulace činnosti bank" 12

1.4 Banka a tržní riziko Pod pojmem trţní riziko si můţeme představit riziko vzniku ztráty vyplývající ze změn trţních cen. Riziko spočívá v nejistotě o tom, jak se ceny na finančních trzích budou vyvíjet. Zejména představuje riziko, ţe dojde ke sníţení cen aktiv v daném portfoliu banky či dojde ke zvýšení hodnoty závazků banky. Význam trţního rizika pro firmy i banky se v posledních letech dostává do popředí zájmu, proto jsou trţní rizika dlouhodobě sledována a hlavně řízena. V posledních letech můţeme v této oblasti zaznamenat dynamické změny ve způsobech měření a řízení rizik. Z vyhlášky České národní banky také vyplývá, ţe i banka musí mít patřičnou strategii řízení trţních rizik.4 V bankovním sektoru důraz na měření a řízení trţních rizik klade i Basilejský výbor pro bankovní dohled, coţ se odrazilo i v pravidlech Basel II. Neţ si vysvětlíme poţadavky na řízení trţních rizik stanovené Českou národní bankou, uvedeme si výčet jednotlivých druhů trţních rizik. Akciové riziko U akciového rizika rozlišujeme specifické akciové riziko a systémové akciové riziko. Specifické akciové riziko spočívá v nejistotě o vývoji cen jednotlivých akcií. Toto riziko lze sníţit diversifikací. Na rozdíl od toho systémové riziko se týká vývojového trendu akciového trhu a spočívá v nejistotě ohledně trendů na akciových trzích. Systémové riziko oproti specifickému akciovému riziku sníţit diversifikací nelze. Banka můţe své podnikatelské aktivity diversifikovat portfoliem akcií mezi různé akciové trhy. To má však v globálním měřítku své meze, neboť vývojové trendy na akciových trzích jsou výrazně korelovány. Akciové riziko nelze podceňovat, jelikoţ obecně platí, ţe akcie jsou jedním z nejnebezpečnějších druhů aktiv, protoţe pohyby cen akcií mohou být velmi prudké. Měnové riziko Měnové riziko spočívá v nejistotě o vývoji kurzů měn, ve kterých jsou denominovány rozvahová aktiva a pasiva banky i podrozvahové pohledávky a závazky banky. Měnový (devizový) kurz je poměr, ve kterém se uskutečňuje směna domácí měny za měnu zahraniční. Měnové riziko je bezprostředně spojeno se změnami měnových (devizových) kurzů, coţ je ekonomická veličina velice volatilní a má tedy dopad hospodaření banky. Volatilita devizového kurzu je dále ovlivněna tím, zda je reţim devizového kurzu pevný či plovoucí. Toto riziko je spojeno s takovými bankovně-úvěrovými operacemi, kdy bankovní zdroje pro poskytování úvěrů byly získány v jedné měně a dále jsou úvěry poskytovány v měně druhé, 4

Dostupné z: http://www.cnb.cz

13

anebo obráceně. Je zde tedy riziko odchylky aktuálního devizového kurzu od kurzu pořízení finančního zdroje či poskytnutí úvěru. Aktuálním devizovým kurzem rozumíme cenu zahraniční měny v aktuálním čase. Pohyb kurzů měn pak vede k dopadům do zisku banky, a to příznivě i nepříznivě. Měnové riziko lze řešit takovým způsobem, ţe banka riziko plně přenese na dluţníka. To můţeme zajistit minimálně ve dvou formách. Buď se banka s klientem ve smlouvě dohodne, ţe poskytnutý úvěr bude dluţník splácet v aktuálním kurzu, nebo rovnou přestoupí k dohodě, ţe úvěr banka poskytne v dané měně a v ní také bude úvěr splácen dluţníkem. Klient se můţe měnovému riziku vyhnout v případě, kdy v zemi, kde úvěr přijal, má moţnost i prodávat své zboţí a sluţby. Při řízení měnového rizika banky či firmy vychází ze skutečnosti, do jaké míry jsou měnovému riziku vystaveny a jaká je jejich devizová expozice. Devizovou expozicí se rozumí citlivost reálné hodnoty aktiv, pasiv a peněţních toků vyjádřených v domácí měně na neočekávané změny kurzu. Měnové riziko se měří rozdílem mezi termínovým a očekávaným budoucím promptním měnovým kurzem v době splatnosti termínového kontraktu, nebo je také moţné pouţít regresní analýzu. Eliminovat toto riziko můţeme termínovanými kontrakty. Úrokové riziko Úrokové riziko spočívá v nejistotě o vývoji úrokových sazeb. Přesněji řečeno se jedná o riziko negativních dopadů změn a relací mezi výnosovými a nákladovými úroky do hospodářského výsledku banky spolu s negativním dopadem do tvorby opravných poloţek a rezerv k problémovým úvěrům vyplývající především z nevyváţeného vztahu mezi výnosovými a nevýnosovými aktivy a nákladovými a nenákladovými pasivy. Dále pak z nevyváţeného vztahu mezi úrokově citlivými a úrokově necitlivými aktivy a pasivy. Je to dáno tím, ţe úročená aktiva a pasiva jsou úročena sazbou, která se váţe na nějakou referenční sazbu. Jako příklad si můţeme uvést úvěry, jejichţ úroková sazba je odvozena od sazby na mezibankovním trhu, která je mimo kontrolu dané banky. Změní-li se referenční sazba, změní se také úrokový výnos z takového úvěru. Úrokové riziko se týká jak věřitele, tak dluţníka, protoţe pokud se změní trţní úroková sazba, tak to ovlivní úrokové platby dluţníka za poskytnutý úvěr, stejně jako úrokové výnosy banky. V případě úrokového rizika rozlišujeme specifické úrokové riziko a obecné úrokové riziko. Specifické úrokové riziko představuje riziko ztráty způsobené změnou finanční situace výstavce finančního dokumentu generujícího úrokové platby. Obecné úrokové riziko vyjadřuje riziko ztráty způsobené změnami úrokových sazeb a jejich dopadů na finanční dokumenty citlivé na úrokové sazby nebo nesoulad splatností, tj. dob přeceňování aktiv a pasiv. 14

Metody ke sledování a měření úrokového rizika:5 GAP analýza - rozdíl ve výši aktiv a pasiv citlivých na změny úrokových sazeb Analýza durace - rozdíl průměrné doby splatnosti (durace) aktiv a pasiv Simulace - vyhodnocení různých variant pravděpodobnostního vývoje ekonomických ukazatelů při různém vývoji úrokových sazeb VaR (určení hodnoty v riziku) - podstupované riziko jako max. ztráta při nepříznivém vývoji trţních podmínek Čistá úroková marže - podíl čistého úrokového výnosu na celkových aktivech, které přinášejí úroky Toto riziko lze eliminovat vyuţitím speciálních zajišťovacích operací, jakými jsou hedgingové operace, úrokové forwardy, úrokové futures, úrokové opce a v neposlední řadě úrokové swapy. Úrokové riziko lze také sníţit odpovídající úrokovou politikou banky, kalkulací rizikové úrokové sloţky, ale i zvýšením poplatků na celkových výnosech banky. Banka k řízení úrokového rizika přizpůsobuje strukturu aktiv a pasiv takovým způsobem, aby jejich úroková citlivost na změnu trţních úrokových sazeb byla přiměřeně stejná. Komoditní riziko. Jak uţ dokáţeme odhadnout, komoditní riziko spočívá v nejistotě o cenách komodit. Banky se mimo jiné zaměřují i na obchodování se standardizovanými komoditnímu deriváty.

1.5 Banka a riziko likvidity Riziko likvidity spočívá v hrozbě ztráty, vyvolanou nedostatkem finančních prostředků k pokrytí aktuálně splatných závazků banky. Trvalé udrţování likvidity patří k základním podmínkám činnosti banky. Klienti si u banky ukládají i depozita, která jsou nejen krátkodobá, ale také vysoce likvidní, a mohou je tedy kdykoliv vypovědět. Vysoce likvidními aktivy rozumíme aktiva, která je moţno rychle a bez velkých ztrát proměnit na hotové peníze. Úvěr poskytnutý bankou je naopak spíše dlouhodobého charakteru a je také obtíţně vypověditelný. Úvěr má likviditu omezenou. Riziku likvidity jsou z tohoto důvodu vystaveny především banky. 5

POLOUČEK, Stanislav. Finanční rizika podnikání. 1. vyd. Ostrava: UNION, 2008. ISBN 978-80-86764-99-3

15

Riziko likvidity můţeme rozdělit na dvě části: Riziko financování -

představuje riziko ztráty v případě momentální platební neschopnosti. Spočívá v nejistotě o tom, zda má banka dostatek volných likvidních prostředků, nebo zda si je na mezibankovním trhu opatří k pokrytí svých aktuálně splatných závazků. Riziko tržní likvidity

-

riziko trţní likvidity je riziko ztráty v případě malé likvidity trhu s finančními instrumenty. Především je spojeno s veřejně obchodovatelnými cennými papíry, které banka má ve svém portfoliu. Riziko spočívá v nejistotě o likviditě těchto cenných papírů, tzn. Jejich rychlé zpeněţitelnosti s co nejmenšími náklady. O vysoké likviditě veřejně obchodovatelného cenného papíru hovoříme tehdy, je-li na trhu daný cenný papír obchodován pravidelně a ve větších objemech.

Pravidla pro řízení likvidity závisí na bilanci jednotlivé banky. Management banky toto riziko řídí spolu s úrokovým rizikem, protoţe pokud podnikne kroky v rámci řízení jednoho rizika, ovlivní to i riziko druhé. Likvidita banky je také úzce spojena s její rentabilitou (výnosností) a rizikem. Vedení banky musí nalézt mezi nimi optimální vztah, jelikoţ vysoká likvidita znamená nízký výnos z málo rizikových aktiv a naopak. Optimálního vztahu těchto faktorů banka dosáhne tehdy, podstupuje-li takové riziko, které umoţní dosáhnout odpovídajícího výnosu. Krach banky můţe zapříčinit nejen trvalá ztrátovost, ale i ztráta likvidity, jak uţ si podrobněji vysvětlíme v následujícím odstavci. Tyto dvě věci od sebe ale oddělit nemůţeme, protoţe trvalá ztrátovost vede nutně i ke ztrátě likvidity.

16

V zásadě existují dva způsoby, kdy banka není schopná dostát svým aktuálně splatným závazkům: Splatnost pasiv je podstatně kratší než splatnost aktiv Banka totiţ spoléhá na to, ţe vklady, které jsou splatné, se jí podaří znovu obnovit. Dále pak banka spoléhá na to, ţe ne všichni klienti si půjdou všechny své peníze do banky vybrat naráz. Pokud se bance nepodaří znovu obnovit svěřené prostředky a nebude je tak moci svým klientům vrátit, hrozí ji bankrot, i kdyţ ţádné peníze neprodělala. Tento případ můţe nastat v tom okamţiku, kdy někdo roznese informace, ať uţ jsou ty informace zaloţené na pravdě či jsou zklamné, ţe daná banka se nachází ve špatné finanční situaci. Trvalá ztrátovost Trvalá ztrátovost nastává v tom okamţiku, kdy hodnota aktiv klesne pod hodnotu pasiv. Při prodeji nebo splacení všech aktiv banky není moţné, aby banka splatila všechny svá pasiva (závazky banky). Ukazatele slouţící k posouzení likvidity:6 -

Gap analýza - výsledkem gap analýzy je přebytek či nedostatek zdrojů (pasiv) v rámci daného časového pásma. Ukazatele v této analýze porovnávají dobu splatnosti aktiv a pasiv. Nevýhodou této metody můţe být špatné zařazení některých poloţek do jednotlivých časových pásem. Při pochybnosti o správném zařazení je dobré poloţku aktiva zařadit do nejvzdálenějšího časového období a poloţku pasiva do nejbliţšího.

-

Poměrové ukazatele o Podíl rychle likvidních aktiv (tj. krátkodobé investice) na celkových aktivech o Podíl rychle likvidních aktiv na krátkodobých pasivech o Podíl úvěrů na aktivech o Podíl úvěrů na klíčových depozitech o Podíl krátkodobých investic na aktivech o Ukazatel FCR (ukazatel podílu volného kapitálu)

ŘÍZENÍ RIZIKA LIKVIDITY Proces řízení rizika likvidity vychází z výkazu cash flow (peněţního toku za určité časové období) včetně analýzy faktorů, která mají vliv na likviditu a v neposlední řadě vychází také z analýzy zdrojů likvidity (aktiv a pasiv). 6

POLOUČEK, Stanislav. Finanční rizika podnikání. 1. vyd. Ostrava: UNION, 2008. ISBN 978-80-86764-99-3

17

Jelikoţ máme dva zdroje likvidity, máme tedy dva způsoby řízení rizika likvidity. O jaký způsob řízení tohoto rizika se bude jednat, nám udává velikost firmy. Velké firmy apelují při zajišťování likvidity spíše na stranu pasiv (na stranu obstarávání zdrojů), kdeţto malé firmy zabezpečují svou likviditu spíše udrţováním dostatečného mnoţství likvidních aktiv. V případě bank je ještě nezbytnou součástí řízení likvidity také analýza chování vkladatelů, díky které banky zkoumají průměrnou dobu splatnosti vkladů na viděnou, důvody předčasné dispozice s termínovými vklady a vliv podrozvahových poloţek na likviditu banky. Celkově však základním přístupem pro řízení likvidity je minimalizace gapu vyrovnáním hotovostních toků, tj. vyrovnat dobu splatnosti jednotlivých poloţek aktiv a pasiv, coţ je stav v praxi zcela výjimečný.

1.6 Banka a operační (provozní) riziko "Operační riziko je riziko ztráty vyplývající z nedostatků či selhání interních procesů, lidského faktoru či systémů, nebo z vnějších událostí, včetně rizika právního."7 Pod pojmem riziko ztráty si v tomto případě představíme sníţení příjmů nebo zvýšení nákladů související se skutečností týkající se operačního rizika, např. odpisy aktiv, sankce a pokuty, náklady z rozsudků, kompenzace či vypořádání, různé náhrady a jiné poplatky. Jak uţ nám název napovídá, operační riziko tedy úzce souvisí s provozem podnikatelského subjektu. Zdroje operačního rizika: Nedostatek či selhání interních procesů -

Neúmyslné i nedbalostní nedostatky ve výkonu činností zahrnující i pracovněprávní spory, nedostatky v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, události diskriminačního charakteru a nesmíme také opomenout na neúmyslné či nedbalostní selhání smluvní protistrany. Lidské selhání

-

Záměrné obejití zákona či vnitřního předpisu, krádeţ, zpronevěra, či jiná forma podvodu, ale i příprava na toto jednání. Předchozí skutečnosti se týkají jak osob pocházejících z řad vlastních zaměstnanců, tak i osob z vnějšího prostředí. Samozřejmostí je i kombinace obou předchozích.

7

BABOUČEK, Ivan a kol. Regulace činnosti bank. 1. vyd. Praha: Bankovní institut, a.s., 2005. ISBN 80-7265071-8, s. 97-99

18

Nedostatek či selhání systémů -

Nedostatky či poruchy technologických systémů a další závady v činnosti technologií a aplikací, rovněţ i selhání či výpadky infrastruktury. Vnější událost

-

Přírodní katastrofa, extrémní sociální událost (př. povstání, válečný konflikt, terorismus nebo vandalství) Právní riziko

-

Neúplná či chybná dokumentace nebo procedura. Právní riziko se rovněţ týká i právní způsobilosti subjektů sjednávající kontrakty a legality a vymahatelnosti kontraktů.

Metody sniţování pravděpodobnosti realizace operačního rizika: -

Oddělení rozhodovacích a výkonných procesů

-

Správa přístupu k informacím, přístup do systémů

-

Zabezpečení majetku a jeho ochrana před napodobením či paděláním

-

Ověřování způsobilosti pro výkon určitých profesí

-

Pojištění a zajištění, vytváření vlastních finančních rezerv

Operační riziko je oproti ostatním výše představeným rizikům specifické například v tom, ţe je obtíţně měřitelné. Je zde velice obtíţné ztrátu vyčíslit, neboť operační riziko zahrnuje jak ztrátu přímo, která je dána účetními náklady banky, tak i ztrátu nepřímou, která bývá často ve větším rozsahu neţ přímá ztráta a kterou vyčíslíme jako současnou hodnotu budoucích příjmů, o něţ banka přišla v důsledku ztráty klienta. Operační riziko nevykazuje ţádnou korelaci (vztah) s trţním nebo úvěrovým rizikem. Negativní dopady operačního rizika jsou poměrně závaţné, obtíţně předvídatelné a obecně platí, ţe čím je daná firma větší, tím větší bude i operační riziko. Systém řízení operačního rizika: Vymezení operačního rizika Cíle a zásady jeho řízení Postupy pro řízení rizika Pravomoci, odpovědnosti na všech řídících úrovních Informace o událostech a ztrátách souvisejících s operačním rizikem Tolerance banky Způsob vyvedení operačního rizika mimo banku 19

Oblasti pro řízení operačního rizika: Monitorování rizika Kontrola rizika, regulace a dohled Vypracování procesu realizace transakcí Vytvoření vhodné infrastruktury informačních technologií Plánování neznámého

1.7 Banka a strategické riziko Pod tímto názvem si můţeme také představit riziko obchodní nebo také riziko podnikatelské, coţ je riziko vyplývající z nesprávného obchodního záměru, chybného rozhodnutí, apod. Nemůţeme ho však zaměňovat s rizikem bonity klienta, které je téţ někdy označováno jako riziko obchodní. Strategické riziko spočívá v nejistotě o tom, zda podnikatelský záměr a obchodní plán odpovídají celkové situaci na trhu a zda podnikatelský subjekt podchytil rozvoj a nezačal zaostávat za konkurencí. Úspěch či neúspěch v řízení tohoto rizika můţeme vyjádřit i podílem subjektu na trhu.

1.8 Banka a reputační riziko Reputační riziko představuje riziko ztráty dobrého jména. Spočívá v nejistotě o tom, zda nastane taková skutečnost či událost, která by mohla poškodit pověst, dobré jméno a důvěryhodnost podnikatelského subjektu (zejména citlivé je toto riziko v oblasti bankovnictví) v očích veřejnosti a následný dopad na finanční situaci subjektu nebo podílu na trhu.

20

2 Úvěrové riziko 2.1 Peněžní a kapitálové investiční obchody Velmi významnou oblastí bankovních obchodů citlivých na riziko jsou peněţní a kapitálové investiční obchody, které banka provádí z vlastní iniciativy vlastním jménem a na vlastní účet a slouţí k investování kapitálu banky za účelem zvýšení ziskovosti. Peněžní investiční obchody Peněţní investiční obchody se provádí na peněţních trzích a slouţí k vyrovnání likvidity v rámci bankovního systému. Jedná se o peněţní investiční obchody prováděné na mezibankovním trhu, kde obchodují banky mezi sebou a kde převod prostředků probíhá přes účty v clearingovém centru České národní banky. Mezi peněţní investiční obchody také patří obchody ČNB na volném trhu (nákup/prodej cenných papírů). Instrumenty obchodu na volném trhu jsou především státní pokladniční poukázky, státní dluhopisy a krátkodobé cenné papíry emitované ČNB aj. Peněţní investiční obchody se povaţují za málo rizikové, avšak je nutné připomenout aktuální události se znehodnocením řeckých státních obligací, coţ mělo negativní dopad na ziskovost bank, které do nich investovaly. Kapitálové investiční obchody Mezi kapitálové investiční obchody bank řadíme nákup dluhových cenných papírů, dividendových hodnot, akcií, podílových listů a kapitálových účastí. Výnos z kapitálových investičních obchodů můţe být relativně vysoký, zároveň však roste i rizikovost. Jako příklad rizikovosti kapitálových investičních obchodů poslouţí případ banky ČSOB (Československé obchodní banky) z roku 2000.8 Dva dealeři ČSOB, kteří obchodovali za banku se zahraničními dluhopisy, utrpěli bance ztrátu za nejméně miliardu korun. V tomto případě jednak došlo k překročení limitů obchodování pro dealery a porušení vnitřních předpisů, tak i k nedostatečné kontrole ze strany nadřízeného. Bankovní obchody jsou vţdy rizikové, ať uţ se jedná o obchody na peněţních a kapitálových trzích, nebo jde o obchod úvěrový. Čím je bankovní obchod rizikovější, tím vyšší je potenciální výnos, ale i hrozba vyšší ztráty pro banku. Současný trend akcionářů však tlačí na bankovní management, aby vytvořili co nejvyšší zisk. Tím se vytváří i tlak podstupovat stále rizikovější obchody. 8

Dostupné z: http://novinky.cz, http://ekonomika.idnes.cz

21

Banka však obchoduje především s klientskými vklady, tedy cizími zdroji, proto je nutná důsledná regulace rizikovosti bankovních obchodů a vybudovaný kvalitní řídící a kontrolní systém k eliminaci negativních dopadů rizikových obchodů. Analýza rizik těchto obchodů by byla velmi obsáhlá. Tato diplomová práce je však zaměřená na analýzu úvěrového rizika, a proto jsou tyto obchody pouze rámcově zmíněny.

2.2 Charakteristika úvěrového rizika "Úvěrové riziko je rizikem ztráty ze selhání partnera (dlužníka) tím, že nedostojí svým závazkům podle podmínek kontraktu, a tím způsobí držiteli pohledávky (věřiteli) ztrátu."9 Úvěrové riziko se datuje od počátku úvěrování, neboť spočívá v tom, ţe klient nedodrţí smluvené podmínky a věřiteli (bance) tím vznikne ztráta. V bankovní sféře představuje právě úvěrové riziko, riziko základní ohroţující banku jako finanční instituci. Příčiny vzniku úvěrového rizika můţe být dvojího charakteru, a to interního či externího původu. Interní příčina - jedná se o úvěrové riziko vyplývající ze špatného rozhodnutí managementu banky o alokaci aktiv dané banky Externí příčina - mezi takové příčiny zahrnujeme celkový vývoj ekonomiky, vliv politické situace aj.

Úvěrové riziko má dvě sloţky, kterými jsou riziko nesplnění závazku druhou stranou (kvalitativní sloţka rizika) a inherentní riziko produktu (kvantitativní sloţka).

RIZIKO NESPLNĚNÍ ZÁVAZKU DRUHOU STRANOU. o Riziko zákazníka - neochota či neschopnost dostát svým závazkům vůči věřiteli o Riziko země - převáţná většina subjektů v dané zemi není schopná dostát svým závazkům v zahraničí o Riziko transferu - stát není schopen či ochoten dostát svým mezinárodně splatným finančním závazkům z důvodu nedostatku devizových prostředků. o Riziko z koncentrace - nedostatečná diverzifikace úvěrového portfolia

9

JÍLEK, Josef. Finanční rizika. 1. vyd. Praha: GRADA Publishing, 2000. ISBN 80-7169-579-3, s. 15

22

INHERENTNÍ RIZIKO PRODUKTU o Riziko jistiny a úroků - riziko, ţe v době splatnosti nedostane věřitel zpět jistinu včetně úroků včas a v plné výši o Riziko náhradního obchodu - riziko změny sazeb v takové rovině, ţe banka bude nucena zaplatit rozdíl oproti původně sjednanému obchodu o Riziko zajištění - neschopnost obhájení svých nároků ze zajištění či hodnota zajištění poklesne a tím vznikne věřiteli ztráta

Kategorie úvěrového rizika Přímé úvěrové riziko Přímé úvěrové riziko patří mezi nejzákladnější finanční rizika a jedná se především o riziko vzniku ztráty v případě selhání dluţníka u rozvahových poloţek, kterými jsou úvěry a půjčky, dluhopisy, vklady, směnky aj. Selháním se zde rozumí například vynechání splátky či více splátek u úvěrů, jakékoliv porušení úvěrové smlouvy nebo jiné selhání dluţníka z ekonomických důvodů. V rámci přímého úvěrového rizika můţeme vyčlenit tzv. suverénní riziko, jeţ představuje selhání zahraniční vlády v plné víře a úvěru, coţ znamená ručení vládou za platbu jistiny a úroků z dluhopisu. Riziko úvěrových ekvivalentů Toto riziko se také týká selhání dluţníka, ovšem s tím rozdílem, ţe se v tomto případě jedná o riziko související s podrozvahovými poloţkami, kterými jsou zejména poskytnuté přísliby k úvěrům, poskytnuté záruky, dokumentární akreditivy apod. Vypořádací riziko Vypořádací riziko se týká selhání transakce v situaci například technických problémů, kdy hodnota transakce jiţ byla dodána, ale není u partnera ještě k dispozici. Vypořádací riziko se týká zejména měnových obchodů a obchodů s cennými papíry. Riziko úvěrové angažovanosti Pod jiným názvem také riziko koncentrace portfolia je riziko ztráty z úvěrové angaţovanosti vzhledem k jednotlivým partnerům či skupinám partnerů a spřízněným osobám, týká se také obchodních partnerů v jednotlivých zemích, ekonomických sektorů a jednotlivých obchodů.

23

Toto riziko vyplývá z nejistoty o budoucí výši úvěrové angaţovanosti (expozice), která závisí především na tom, o jaký druh pohledávek se jedná (uzavřený úvěrový systém či otevřený). Uzavřený úvěrový systém znamená, ţe známe veškeré faktory, tj. úroková sazba, doba splatnosti, výše jednotlivých splátek. U uzavřeného úvěrového systém je výše rizika téměř nulová. Pokud se jedná o otevřený úvěrový systém, tak nemůţeme zcela určit budoucí výši úvěrové angaţovanosti z důvodu pohyblivé úrokové sazby nebo konkrétních typů úvěrů např. kontokorentních apod. V tomto případě je riziko úvěrové angaţovanosti vysoké.

2.3 Kvantifikace úvěrového rizika Smyslem kvantifikace nebo také měření úvěrového rizika je určit pravděpodobnou výši ztráty z úvěrových obchodů. Existují dva přístupy k měření úvěrového rizika, a to metoda zaloţená na absolutní pozici v úvěrovém riziku, která statisticky vyčísluje celkový objem aktiva vystaveného úvěrovému riziku. Druhým přístupem je metoda zaloţená na očekávané míře nesplacení pohledávky z úvěru, která pojednává o odhadované výši ztráty v případě nesplnění závazku, jeţ se ještě vynásobí pravděpodobností, se kterou můţe nastat. Přístupy k modelování úvěrového rizika Makroekonomický model Tento model se vyuţívá pro vyhodnocení finanční stability v dané ekonomice a zejména pro odhad úvěrového rizika na agregátní úrovni. Empirický model - empirický vztah mezi kvalitou úvěrového portfolia a klíčovými makroekonomickými ukazateli. Strukturální model - pokročilejší model individuálního úvěrového rizika opírající se o mikroekonomické důvody. Redukovaný model - vývoj trţních cen cenných papírů, zejména dluhopisů a akcií. Model individuálního úvěrového rizika Pomocí tohoto modelu se banky snaţí odhadnout rizikový profil svých klientů. Klasický model - fundamentální analýza vycházející z účetních dat, analýza výkazů vypovídající o hospodaření daného subjektu (rozvaha, výkaz zisku a ztrát)), analýza očekávaného hospodaření subjektu v budoucnu. Údaje získané z analýz se porovnávají s hodnotami průmyslového odvětví. Klasický model je vyuţíván ratingovými agenturami. 24

Analýza historických dat Modely vyuţívající trţní data o Strukturální model - analyzuje úpadek dluţníka v závislosti na kapitálové struktuře, kterou dluţník disponuje. o Redukovaný model - analyzuje úpadek dluţníka jako náhodný jev Poissonovského typu, který rozšiřuje model výnosových křivek o úvěrové riziko.

2.4 Úvěrové postupy Úvěrové postupy pro řízení úvěrového rizika se člení do jednotlivých kroků: Identifikace úvěrového rizika Měření úvěrového rizika Zajištění úvěrového rizika Sledování a monitorování úvěrového rizika Identifikace úvěrového rizika Proces identifikace spočívá v nalezení úvěrového rizika a jeho odlišení od ostatních bankovních rizik, dále ve zjištění, s jakými bankovními produkty a bankovními aktivitami se pojí. Určit přesně kde úvěrové riziko vzniká a jakým způsobem. Jako příklad můţeme uvést riziko klienta, kde klient bude vystaven takové nepříznivé ekonomické situaci, ţe nebude schopen dostát svým závazkům vůči bance. Měření úvěrového rizika Účelem měření úvěrové rizika je kvantifikace rizika, aby banka mohla určit pravděpodobnou ztrátu z úvěrového obchodu. Banka následně provádí rozhodnutí, zda úvěrový obchod zrealizuje, rozhoduje o výši úrokové sazby, způsobu zajištění, případné tvorby rezerv a opravných poloţek aj. výsledkem procesu měření úvěrového rizika je stanovení úvěrové bonity klienta a zařazení do příslušné ratingové kategorie. Bonita představuje kvalitu právních, finančních a ekonomických charakteristik klienta pro jeho schopnost či ochotu dostát svým závazkům vůči bance. Rating je samotný proces určení bonity klienta. Pro srovnání bonity jednotlivých klientů se pouţívá tzv. ratingová stupnice.

25

Existují dvě formy ratingu: -

Externí rating - určuje externí (vnější) ratingová agentura, př. Standard & Poor's

-

Interní rating - určuje si banka sama

Zajištění úvěrového rizika Základním smyslem zajištění je vykompenzování moţné ztráty v případě selhání klienta či aktivity jiných osob. Zajištěním se také rozumí tvorba vlastních zdrojů banky na krytí ztrát. Účelem zajištění úvěrového obchodu je sníţit úvěrové riziko, které z něho plyne, vyuţitím aktiv klienta nebo třetí osoby. Zajištění se člení dle povahy: -

Osobní - jedná se o formu ručení, kdy bance ručí za pohledávku mimo příjemce ještě třetí osoba.

-

Věcné - představuje právo banky na určité majetkové hodnoty, které jsou předmětem zajištění (movitá věc, nemovitost)

Dle svázanosti se zajišťovanou pohledávku se zajištění člení: -

Abstraktní - právo nezávislé od zajišťované pohledávky, neboť s uspokojením pohledávky toto právo nezaniká. Zajišťující subjekt má právo na jeho vrácení. Jedná se např. o depozitní směnku dluţníka aj.

-

Akcesorické - zajištění je nerozlučně svázáno se zajišťovanou pohledávkou a zánikem pohledávky zaniká i zajištění (př. ručení nebankovního subjektu).

Zajištěním nemůţe být však cokoli. K tomu aby banka přijala zajištění pro určitý úvěrový obchod, musí daná kritéria, kterými jsou bezesporu soudní vymahatelnost, patřičná likvidita zástavy, ocenění zástavy, stabilita její hodnota a moţnost kontrolovat stav zástavy.

Sledování úvěrového rizika Úvěrové riziko se sleduje z toho důvodu, aby bylo moţné určit změny a nastávající trendy ve vývoji rizikovosti úvěrových pohledávek a bankovního portfolia a změny v makroekonomickém a mikroekonomickém vývoji dané země či odvětví, jeţ mohou ovlivnit rizikovost úvěrové pohledávky.

26

Při sledování by měla banky dodrţovat určité zásady: -

Podřídit frekvenci, způsob a formy monitorování úvěrové pohledávky

-

Sledovat vývoj rizika v širším kontextu (tj. z makroekonomického i mikroekonomického prostředí)

-

Vyhodnocovat včasnost a úplnost pokladů předkládaných klientem

-

Vyhodnocovat změny ve vývoji finančních toků klienta

-

Sledovat dodrţování splátkového kalendáře

-

Sledovat změny hodnoty zástavy

-

Vyhodnocovat dopad ţádostí o nové úvěry na riziko stávajících úvěrů

-

Sledovat vývoj makroekonomických faktorů a vliv na platební schopnost dluţníka

Obecná zásada pro sledování úvěrového rizika je, ţe čím vyšší je úvěrové riziko pohledávky, tím častější a komplexnější by mělo být jeho monitorování.

2.5 Regulace úvěrového rizika Nejen úvěrové riziko, ale finanční rizika obecně, způsobují nestabilitu na finančních trzích, coţ je důvodem, proč se některá rizika regulují. Pro správné řízení a regulaci bankovních rizik je nutné vytvořit komplexní systém řízení rizik, jeţ mají finanční instituce v České republice povinnost ze zákona zavést dle příslušné vyhlášky.10 Cílem regulace bankovních rizik je především zabránit tomu, aby finanční instituce, jeţ jsou regulovány, selhaly a zajistit tím pádem ochranu klientů těchto finančních institucí. Ochranu zde chápeme jako ochranu klientských vkladů apod. dále je zapotřebí zajistit důvěru ve finanční systém v očích široké veřejnosti, zdravý a bezpečný chod bankovního systému, mimo jiné také podpořit finanční systém a měnovou stabilitu.

2.5.1 Vývoj regulace finančních rizik Do poloviny 70. let 20. století byla regulace finančních institucí výlučně v rukou regulátorů daného státu. Rozšíření mezinárodního obchodu i v oblasti bankovnictví přimělo jednotlivé regulátory ke vzájemné spolupráci a porovnání bankovních systémů jednotlivých zemí.

10

Vyhláška č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních druţstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění pozdějších předpisů. Dostupné z: www.cnb.cz

27

V roce 1974 byl guvernéry centrálních bank zemí G1011 vytvořen Basilejský výbor pro bankovní dohled (BCBS), který působí v Bance pro mezinárodní platby (BIS)v Basileji. Dohody a dokumenty zveřejňované BCBS mají charakter doporučení a nejsou právně závazné. Mají pouze podpořit společné metody a vytvořit shodné konkurenční podmínky pro banky působící v mezinárodním měřítku. To ovšem neznamená, ţe se jimi banky nebudou řídit. Předpokládá se totiţ, ţe se tyto vzniklé dohody a dokumenty zapracují do zákonných norem a právních předpisů jednotlivých zemí. Pro členské země Evropské unie jsou dokonce nepřímo závazné.

2.5.1.1 BASEL I Vznikem BASEL I se datuje roku 1988, kdy basilejský výbor vydal regulační směrnici, která směřovala k harmonizaci celosvětových bankovních dohledů a která zavedla standard minimální kapitálové přiměřenosti a minimální kapitálový poţadavek k úvěrovému riziku, později, roku 1996, byl zahrnut poţadavek i k trţnímu riziku. BASEL I byl obsaţen do legislativy zemí G10 v průběhu roku 1997.

2.5.1.2 BASEL II Postupem času se ukázalo, ţe oblast bankovnictví je sloţitějšího rázu a rámec BASEL I není vyhovující, neboť neobsahuje rizika plynoucí z derivátových obchodů a nezahrnuje ani operační riziko, které na banku má vliv, a není ani vyhovující pro nově vzniklá rizika. Nová pravidla začala vznikat uţ v roce 1999, ovšem sloţitost problematiky byla natolik rozsáhlá, ţe nová pravidla BASEL II byla schválena aţ dne 26. 6. 2004.

Cílem Basel II je: Zvýšit bezpečnost a stabilitu finančních systémů Zavést přesnější pravidla pro oblast řízení rizik Sblíţení kapitálových poţadavků s měřením bankovních rizik Zveřejňovat rizikové expozice bank

11

Belgie, Kanada, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, Nizozemí, Švédsko, Švýcarsko, Švýcarsko, Velká Británie a USA

28

Obrázek 1 - Struktura BASEL II

BASEL II

První pilíř

Druhý pilíř

Třetí pilíř

Kapitálové poţadavky

Proces dozoru

Trţní disciplína

Kapitálové poţadavky k

Dostatečnost kapitálu

úvěrovému, trţnímu a

Vnitřní kontrola

Pravidelné zveřejňování

Corporate Governance

relevantních informací

operačnímu riziku Metody měření rizik

Zpětné testování

Zdroj: VALOVÁ, Ivana. Řízení rizik podle BASEL II se specifickým zaměřením na interní rating v rámci úvěrového rizika.

Základní charakteristika BASEL II

1. pilíř - Minimální kapitálové požadavky Basel II umoţňuje bankám nové postupy (metody) měření úvěrového rizika. Banky mohou pro výpočet kapitálových poţadavků k úvěrovému riziku pouţít standardizované metody a metody interních ratingů. Více o této problematice se budeme zabývat v podkapitole "Kapitálové poţadavky potřebné na pokrytí úvěrové rizika". Metody měření trţního rizika zachovávají stávající postupy: -

Standardizovaná metoda

-

Metoda vnitřních modelů

29

Zcela nový je přístup k měření operačního rizika: -

Zjednodušená metoda, tzv. metoda základního ukazatele - Kapitálový poţadavek k operačnímu riziku se stanoví jako pevné procento z určitého ukazatele výnosu, pomocí tzv. koeficientu alfa ve výši 15%.

-

Standardizovaná metoda - Veškeré bankovní aktivity jsou v tomto případě rozčleněny do 8 obchodních linií a kapitálový poţadavek se stanoví z ukazatele výnosu jednotlivých obchodních linií a vynásobí se koeficientem beta ve výši 12, 15 či 18%. Celkový kapitálový poţadavek k operačnímu riziku je poté jeho celkovým součtem za jednotlivé obchodní linie.

-

Pokročilý přístup, tzv. AMA přístup - Pro stanovení kapitálové poţadavku k operačnímu riziku si banky stanoví vlastní interní metody, pokud dodrţí kvalifikační podmínky a tyto metody budou schválené regulátorem.

2. pilíř - Proces dohledu Druhý pilíř konceptu pravidel BASEL II se zabývá výkonem bankovního dohledu a následným vymáháním ustanovených pravidel a poţadavků. Druhý pilíř dále stanovuje rizikový profil banky a individuální kapitálovou přiměřenost, upravuje kontrolu kvalitativní alokace kapitálu v jednotlivých bankách a v neposlední řadě také kontroluje soulad se stanovenými standardy. Bankovní dohled bude posuzovat proces ohodnocování bankovních rizik a hodnocení kapitálového poţadavku v poměru k postupovaným rizikům. Druhý pilíř klade důraz na vlastní zodpovědnost managementu banky. Bankovní dohled bude pouze kontrolovat postupy jednotlivých bank a v případě nedostatků určí opatření k jejich nápravám. 3. Pilíř - Tržní disciplína Třetí pilíř se věnuje transparentnosti a procesu zveřejňování informací bankami. Informace by měly zveřejňovat pouze takového charakteru týkající se vztahů mezi společnostmi konsolidačního celku, kapitálu a kapitálové přiměřenosti, rizikových expozicích banky a jejich ohodnocení.

30

Rozdíly mezi BASEL I a BASEL II:12 Bankovní dohled o BASEL I se zaměřuje pouze na kapitálovou přiměřenost o BASEL II zahrnuje jednak kapitálové poţadavky, dále pak proces bankovního dozoru a trţní disciplíny Kapitálové požadavky o BASEL I - stanovuje kapitálové poţadavky jen k úvěrovému a trţnímu riziku o BASEL II - zahrnuje spolu s předchozími i operační riziko Určení kapitálových požadavků o BASEL I - jednotné určení o BASEL II - více metod Riziková váha o BASEL I - závisí na typu klienta o BASEL II - závisí na rizikovosti klienta stanovené ratingem Zajištění o BASEL I - minimální rozsah o BASEL II ho rozšiřuje Uplatnění vlastních modelů o BASEL I - u trţního rizika o BASEL II - u trţního, úvěrového a operačního rizika Motivace pro řízení rizika o BASEL I - malá o BASEL II - motivace pro lepší řízení rizik, neboť banky mohou dosáhnout niţších minimálních kapitálových poţadavků Administrativní náklady o BASEL I - nízké o BASEL II – administrativní náklady jsou podstatně vyšší neţ u BASEL I.

12

VALOVÁ, Ivana. Řízení rizik podle Basel II se specifickým zaměřením na interní rating v rámci úvěrového rizika. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5410-3

31

2.5.1.3 BASEL III Basilejský výbor pro bankovní dohled reagoval na nedávnou krizi ve finančním sektoru a vydal nová regulatorní opatření s názvem BASEL III. Impulsem vzniku nových opatření byl záměr posílit odolnost bankovního sektoru, sníţit pravděpodobnost vzniku dalších krizí, posílit spolehlivost bankovního sektoru v očích klientů Opatření BASEL III v návrzích Evropské komise se týkají: Poţadavku na vyšší kvalitu kapitálu s akcentem na vlastní kapitál, který bude schopný absorbovat riziko a nebude jen jeho přenašečem Vytvořit kapitálové rezervy v dobrých časem pro krizová období – zavést tzv. kapitálové polštáře Opatření apeluje na lepší pokrytí rizik, zvláště trţních a protistrany Určení minimálních standardů pro řízení krátkodobé i dlouhodobé likvidity Zamezení nadměrného růstu bilance a podrozvahových transakcí - tzv. pákový poměr Celkově zlepšit bankovní dohled, Corporate Governance, oblast řízení rizik a zveřejňování informací Kapitál Poţadavek na výši kapitálových zdrojů ke krytí rizik bude postupně navyšován. V současné době je tento poţadavek stanoven na minimálně 8%. V roce 2019 uţ bude minimálním kapitálovým poţadavkem na krytí rizik 10,5%, přičemţ rozdíl 2,5% bude tvořit tzv. kapitálový polštář za účelem vytvoření kapitálové rezervy nad rámec daného rizika a dále můţe být navýšen o tzv. proticyklický polštář, který bude reagovat na průběh hospodářského cyklu a bude absorbovat ztráty v rizikovém čase. Maximálně to však můţe být 13%. Likvidita BASEL III zavádí dva nové ukazatele v oblasti řízení likvidity bankovního subjektu: Ukazatel krytí likvidity - objem vysoce kvalitních likvidních aktiv musí převyšovat nestabilní zdroje, kterými se rozumí odhadovaný čistý odliv peněţní hotovosti po dobu 30 dnů. Drţba likvidních aktiv můţe vést bankovní subjekty k tomu, aby omezily poskytování úvěrů. Ukazatel by měl být zaveden od 01. 01. 2015, ale sledovat se začne uţ od roku 2011.

32

Ukazatel čistého stabilního financování - poměr mezi pouţitelnými a poţadovanými stabilními dlouhodobými zdroji pro potřeby krytí nelikvidních aktiv a podmíněných závazků do jednoho roku. Stabilní zdroje zde musí převýšit likvidně váţená aktiva. Tento ukazatel bude zaveden od roku 2018, jeho monitorování začne uţ v roce 2012. Pákový poměr Pákový poměr se zavádí proto, aby zamezil velkému nárůstu bilance a podrozvahových poloţek. Jedná se o alternativu ke kapitálové přiměřenosti, která by měla zamezit tomu, aby banky takzvaně doháněly výnosy vysoce rizikovými aktivy. Pákový poměr představuje podíl mezi kapitálem banky a součtu rozvahových a podrozvahových aktiv. Hodnota poměru by měla být alespoň 3%. Tento ukazatel se plánuje zavést od 01. 01. 2018 a sledovat se bude od roku 2011. Kvalitativní řízení bank V současné době jsou posuzovány jako nedostatečné znalosti rizik u managementu, jeho řízení a celková úroveň řídících a kontrolních systémů. Basilejský výbor pro bankovní dohled spolu s Komisí evropských supervizorů vydaly nová pravidla pro oblast řízení rizik, řízení likvidity, zátěţového testování, řízení rizika koncentrace a nová pravidla pro oblast odměňování. Nové principy měly být zavedeny do legislativy od 01. 01. 2011. Regulace odměňování Základní principy regulace odměňování nesmí podněcovat k tomu, aby bankovní instituce podstupovaly nadměrné riziko, a zároveň nesmí ohrozit schopnost dané instituce posílit svůj kapitál. V případě pohyblivé sloţky odměny by byly nastaveny kvantitativní i kvalitativní kritéria výkonnosti jednotlivých pracovníků, útvarů i celé banky a pro vybrané skupiny zaměstnanců, kteří mají materiální vliv na rizikový profil banky, bude nastaven princip proporcionality, kde alespoň 40% variabilní odměny by bylo oddáleno nejméně na 3 roky a zároveň 50% výplaty bude muset být v nepeněţní formě ukotvené v nástrojích, jeţ jsou plně provázané s úvěrovou kvalitou banky a jeţ jsou zadrţeny alespoň 2 roky za účelem posílení kapitálových zdrojů. Hodnocení výkonnosti pak bude probíhat ex-ante po skončení určujícího období a ex-post v období následném pro odloţené částky s vyhodnocením rizik a kapitálové přiměřenosti.

33

Dopad BASEL III do bankovnictví Jaké změny přinese nová koncepce bankovní regulace BASEL III a proč je vůbec zaváděna? Obecně dochází ke změnám v bankovní regulaci z toho důvodu, ţe stávající úprava je pro aktuální stav v bankovnictví nevyhovující a proto je zapotřebí zavést určité inovace pro zajištění stability bankovního sektoru. Jak uţ to většinou bývá, změna nemusí nutně vést k lepšímu a nemusí nutně přinést jen pozitivní efekty. Pozitivním efektem nové koncepce bankovní regulace je reakce na vznik světové finanční krize, jejíţ příčinou byla nedostatečná regulace rizika v závislosti na financování prostřednictvím finančních trhů a zcela omezené poţadavky na regulatorní kapitál. BASEL III vychází z myšlenky, ţe základem trvale udrţitelného ekonomického růstu je pouze silný a odolný systém bankovního sektoru. Důsledky zavedení nové bankovní regulace nelze v dnešní době s jistotou určit ani kvantifikovat. Můţeme ovšem odhadnout, ţe náročnější poţadavky, které budou kladeny na banky, se přenesou i na bankovní klienty spíše v negativním charakteru. Očekávají se dva efekty, kterými jsou zpřísnění podmínek pro přístup k úvěrovým zdrojům pro stávající a potenciální bankovní klienty a rostoucí náklady na tyto zdroje. Snaha o minimalizaci rizika likvidity tím, ţe banka bude drţet dostatečné mnoţství likvidních aktiv, aby byla schopná krýt závazky i v krizových nečekaných situacích, je pozitivním efektem pro stabilní bankovnictví. Vede to však ke zvýšení nákladů banky s narůstající poptávkou na zajištění likvidity z mezibankovního financování. Tlak na zvýšení kvality úvěrového portfolia vede k větší obezřetnosti bankovních institucí při poskytování úvěrů a můţe znamenat i pokles celkového úvěrování a nepříznivý efekt to můţe mít i pro hospodářský výstup dané země. V oblasti kapitálové přiměřenosti se zpřísní poţadavky na kvalitu i kvantitu vlastního kapitálu banky. Navyšování vlastního kapitálu ovšem povede k niţší výnosnosti vloţených prostředků. Pokud si banky budou chtít alespoň udrţet současný výnos, budou nuceny přistoupit k jiným moţnostem, coţ ve finálním stádiu můţe vést aţ ke zdraţení úvěrů. S ohledem na dopady nové koncepce bankovní regulace lze do jisté míry také očekávat i změny ve financování podnikatelských subjektů, jeţ budou nuceni se obrátit na alternativní zdroje financování podniku.

34

Jak se banky připravují na novou bankovní regulaci? Nová bankovní pravidla jsou odpovědí na finanční krizi z období 2007-2009 mají zajistit, aby banky měly dostatečnou kapitálovou rezervu pro krytí případných ztrát a aby záchranu bankovních institucí nemuseli obstarávat vlády jednotlivých zemí. Směrnice by tak měla působit jako prevence před vznikem další finanční krize a měla by zabránit tzv. domino efektu (tj. pád velkých bank, který by způsobil krach i menších bankovních ústavů). Jiţ by nemělo být automatické, ţe je daná banka příliš velká na to, aby padla a ţe ji vláda vţdy zachrání jen proto, aby se nezhroutil celý bankovní systém. Myšlenkou je, ţe bankovní domy by měly vůči krizím samy dostatečně odolné. Český bankovní sektor se z finanční krize vzpamatoval velmi dobře a rychle. Tuzemský bankovní sektor totiţ patří k nejlépe kapitálově vybaveným v Evropě a většina bank v České republice jiţ nyní splňuje zvýšený poţadavek na kapitálovou přiměřenost daným novou bankovní regulací BASEL III. Dopad těchto pravidel na náš bankovní trh by tedy měl být minimální. Důvod proč tomu tak je můţeme přisuzovat tomu, ţe se české banky obecně chovají velmi konzervativně a Česká národní banka coby regulátor přísně dbá na dodrţování stanovených pravidel. Některé z poţadavků BASEL III plní český bankovní sektor jiţ delší dobu. Co se týče bankovního sektoru na evropské úrovni, tak je situace jiný. Evropské banky ţádaly Evropskou komisi o odklad zavedení přísnějších pravidel kapitálové přiměřenosti o rok později, tj. na rok 2014. Evropské banky si stěţovaly hlavně na to, ţe nejsou schopné zajistit podmínky vyšší likvidity ke stanovenému datu - k lednu 2015. K velkému překvapení všech bankovních institucí Basilejský výbor pro bankovní dohled vyhověl těmto poţadavkům a prodlouţil termín splnění podmínek vyšší likvidity o čtyři roky, a to na leden 2019. Banky tak nyní mají příleţitost podpořit částí svých peněz ekonomický růst (HDP) v zemích, které bojují s recesí. Otázkou však zůstává dopad nové regulace na mateřské banky českých bankovních ústavů v zahraničí a následný vliv na bankovní sektor v České republice kvůli skupinovému řízení kapitálu, likvidity a propojeného řízení rizik. Dopad nové regulace z důvodu vzájemné propojenosti s mateřskými bankami v zahraničí je tak jen těţké odhadnout.

35

2.5.2 Regulace úvěrového rizika V rámci regulace úvěrového rizika jsou stanoveny: Limity úvěrové angaţovanosti Zásady pro klasifikaci pohledávek z úvěrů a pravidla pro tvorbu rezerv a opravných poloţek Kapitálové poţadavky potřebné na pokrytí úvěrového rizika Zásady managementu úvěrového rizika

2.5.2.1 Limity úvěrové angažovanosti Předmětem regulace je mimo jiné i úvěrová angaţovanost banky. Potřeba limitů úvěrové angaţovanosti vyplývá ze skutečnosti, ţe banka není schopna rozhodovat o kaţdém úvěrovém obchodu zvlášť, proto limity mají vytvořit jakýsi mantinel v rozhodování o úvěrovém obchodu. Cílem je limitovat maximální objemy úvěrových aktiv banky ve vztahu k jednomu klientovi či skupině klientů a tím omezit výši případné ztráty v případě selhání klienta nebo skupiny klientů. Banky mají povinnost dodrţovat stanovená pravidla úvěrové angaţovanosti na individuálním i konsolidovaném základě. Rozhodující je pro banky čistá úvěrová angaţovanost bankovního portfolia. Čistá angaţovanost banky (resp. konsolidovaného celku) vůči dané osobě se stanoví tak, ţe od hrubé angaţovanosti bankovního portfolia se odečte hodnota zajištění. Hrubou angaţovaností banky vůči dané osobě se rozumí veškerá aktiva vůči této osobě, která jsou zahrnuta do bankovního portfolia. Čistá úvěrová angaţovanost banky se stanovuje vůči jedné osobě nebo ekonomicky spjaté skupině osob (tzn. dvě nebo více osob, které jsou navzájem propojeny tím, ţe jedna osoba má kontrolu nad jinou osobou. Můţe to být i v případě, kdy jejich vzájemné vztahy jsou takového charakteru, ţe finanční záleţitosti jedné z osob ovlivňují platební schopnost ostatních osob, např. při majetkové účasti, propojenosti zárukami či úvěry. Limity čisté úvěrové angaţovanosti jsou definovány ve vztahu ke kapitálu banky a nesmí překročit: 25% kapitálu banky vůči jedné osobě nebo ekonomicky spjaté skupině osob 20% kapitálu banky vůči osobě, která má k bance zvláštní vztah Úhrn čistých úvěrových angaţovaností vůči osobám nebo ekonomicky spjatým osobám převyšující 10% nesmí přesáhnout 800% kapitálu banky. 36

2.5.2.2 Zásady pro klasifikaci pohledávek z úvěrů a pravidla pro tvorbu rezerv a opravných položek Banka jednotlivé pohledávky posuzuje a zařazuje je do následujících kategorií: Standardní pohledávka - není důvod pochybovat o úplném splacení pohledávky. Splátky jistiny a úroků jsou hrazeny řádně a ţádná není po splatnosti déle neţ 30 dní. V posledních dvou letech nebyla jakákoli pohledávka dluţníka restrukturalizována. Za standardní pohledávku povaţujeme i takovou pohledávku, která není po splatnosti déle neţ 540, pokud je zajištěna vysoce kvalitním zajištěním. Ke standardní pohledávce není potřeba vytvářet opravné poloţky Sledovaná pohledávka - u sledované pohledávek je pravděpodobné její úplné splacení. Splátky jistiny a úroků jsou hrazeny pouze s dílčími problémy a ţádná z nich není po splatnosti déle neţ 90 dní. Ţádná z pohledávek nebyla restrukturalizovaná během posledních šesti měsíců. Sledovaná je i pohledávka s vysoce kvalitním zajištěním, pokud alespoň jedna její splátka byla po splatnosti déle neţ 540 dnů. U sledované pohledávky uţ se opravná poloţka vytváří a to tak, rozdíl mezi jistinou navýšenou o naběhlé příslušenství a zajištěním se násobí koeficientem 0,01. Nestandardní pohledávka - je nejisté úplné splacení jistiny a úroků. Vysoce pravděpodobné je ovšem alespoň částečné splacení pohledávky. Splátky jistiny a úroků jsou hrazeny s určitými problémy. Ţádná splátka není po splatnosti déle neţ 180 dní. Opravná poloţka se vytváří tak, ţe rozdíl mezi jistinou zvýšenou o naběhlé příslušenství a bankou zohledněným zajištěním se vynásobí koeficientem 0,20. Pochybná pohledávka - úplné splacení pohledávky je vysoce nepravděpodobné. Splacení částečné je ovšem moţné i dokonce pravděpodobné. Splátky jsou hrazeny s problémy. Splátky nejsou po splatnosti déle neţ 360 dní. Opravná poloţka se vytváří tím, ţe rozdíl mezi jistinou zvýšenou o naběhlé příslušenství a bankou zohledněným zajištěním se vynásobí koeficientem 0,50. Ztrátová pohledávka - úplné splacení je nemoţné. Pokud by byla splacena, tak jen ve velmi malé výši. Splátky jsou po splatnosti déle neţ 360 dní. Ztrátová je i pohledávka za dluţníka, který je ve vyrovnávacím řízení, nebo na jeho majetek byl vyhlášen konkurz. Opravná poloţka se vytváří tím, ţe rozdíl mezi jistinou zvýšenou o naběhlé příslušenství a bankou zohledněným zajištěním se vynásobí koeficientem 1,00. 37

2.5.2.3 Kapitálové požadavky potřebné na pokrytí úvěrového rizika 2.5.2.3.1 Význam kapitálové přiměřenosti Kapitálová přiměřenost patří mezi základní nástroje bankovní regulace. Kapitálové riziko představuje riziko, ţe banka nebude mít dostatek kapitálu na krytí veškerých ztrát způsobených vlivem nejrůznějších rizik. Kapitálové riziko bude tedy tím niţší, čím vyšší bude mít banka k dispozici kapitál, coţ je jedním z důvodů, proč banky musí udrţovat určitou míru kapitálové přiměřenosti. Kapitálová přiměřenost představuje minimální výši kapitálu, kterou banka musí udrţovat vzhledem k objemu a rizikovosti svých obchodů. Hlavním úkolem regulátora je chránit zájmy všech bankovních klientů, aby akcionáři banky neuplatňovali svá práva na jejich úkor. Čím má banka více kapitálu, tím větší obnos prostředků do banky akcionáři investovali a tím větší mají zájem na správném chodu banky a maximálním zhodnocení vloţených prostředků. "Zájem regulátorů a akcionářů na hodnotě kapitálové přiměřenosti je protichůdný. Regulátora zajímá kapitálová přiměřenost, akcionáře zajímá kapitálová efektivita."13 I zájem vkladatelů a akcionářů je protichůdný, neboť čím menší je kapitál banky, tím vyšší rentability kapitálu akcionáři dosahují a naopak čím je menší, tak tím větší je riziko, ţe se banka dostane do úpadku. Akcionáři preferují menší kapitál oproti vkladatelům, pro které je bezpečnější, kdyţ je kapitál na vyšší úrovni. Úkolem regulátora je sloučit tyto dva zájmy Cílem kapitálové přiměřenosti je především změřit veškerá bankovní rizika, určit optimální výši kapitálu, zajistit maximální zájem akcionářů na dobrém řízení bankovní instituce a mimo jiné také zabezpečit ochranu zájmů vkladatelů dané banky. Hlavní myšlenkou tedy je, aby kapitál pokryl veškeré potenciální ztráty, vzniklé v budoucnu jako důsledek současných rizik, a aby do hospodářského výsledku banky (tj. i kapitálu) byly promítnuty jiţ existující ztráty. Případné ztráty by tak pocítili jen akcionáři a nikoliv vkladatelé, kteří mají jen omezené moţnosti posoudit rizikovost dané banky a většina k tomu nemají ani patřičné odborné znalosti. Koncept kapitálové přiměřenosti však není stoprocentním pojistkou k tomu, aby se banka nedostala do platebních problémů. Zaprvé nemusí zahrnovat veškerá rizika, která banka podstupuje, dále mohou samotné bankovní instituce kapitálovou přiměřenost obcházet a ani poţadovaná úroveň 8% nemusí být dostatečnou zárukou. I přes kritiku se však tento koncept vyuţívá jako ukazatel situace banky ve vyspělých ekonomikách i rozvojových zemí. 13

VALOVÁ, Ivana. Řízení rizik podle Basel II se specifickým zaměřením na interní rating v rámci úvěrového rizika. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5410-3, s. 24

38

2.5.2.3.2 Kapitálová přiměřenost v českém prostředí. O konceptu kapitálové přiměřenosti se pojednává v novelizovaném zákoně o bankách14 a ve vyhlášce o kapitálové přiměřenosti.15 V obecném pojetí je však náplň jednotlivých sloţek kapitálu shodná ve všech zemí a konkrétnější vymezení a záleţitostí kaţdé země zvlášť. V České republice je vymezen kapitál na individuálním a konsolidovaném základě. Existuje rozdíl mezi kapitálem, který vstupuje do výpočtu kapitálové přiměřenosti (tzv. regulatorní kapitál) a vlastním kapitálem, který je účetně vykazovaný. Účetní hodnota vlastního kapitálu zahrnuje upsaný základní kapitál, kapitálové fondy, rezervní fondy, zisk běţného období a nerozdělený zisk. Vlastní kapitál neodráţí moţný negativní dopad v hospodaření banky v budoucnu, vyjadřuje pouze momentální stav. Regulatorní kapitál zahrnuje Tier 1, Tier 2 + rezervy + podřízený dluh A a Tier 3 + podřízený dluh B. Regulatorní kapitál má za cíl zajistit finanční stabilitu banky a slouţí ke krytí ztrát. Do regulatorního kapitálu nespadají opravné poloţky, které jsou vytvářené na potenciální ztráty z úvěrů a rezervy, které jsou vytvářené za účelem krytí jiţ existujících ztrát. Kapitál zahrnuje: Původní kapitál (Tier 1) Dodatkový kapitál sníţený o odčitatelné poloţky (Tier 2) Kapitál na krytí trţního rizika (Vyuţitelný Tier 3) Součet předchozích poloţek sníţené o odečitatelné poloţky viz níţe. Tier 1 je část kapitálu, která zahrnuje součet následujících poloţek: -

Splacený základní kapitál zapsaný v obchodním rejstříku a splacené emisní áţio

-

Povinné rezervní fondy a ostatní rezervní fondy vytvořené ze zisku po zdanění s výjimkou rezervních fondů účelově vytvořených

-

Nerozdělený zisk z předchozích období po zdanění a mezitímní zisk běţného období

Odčitatelné položky -

Neuhrazená ztráta z předchozích let

-

Ztráta běţného období

-

Nehmotný majetek vč. goodwillu

-

Nabyté vlastní akcie a podíly

14

Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Dostupné z: www.cnb.cz Vyhláška č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních druţstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění pozdějších předpisů. Dostupné z: www.cnb.cz 15

39

Tier 2 je tvořen následujícími poloţkami: -

Rezervy aţ do výše 1,25% rizikově váţených aktiv bankovního portfolia

-

Podřízený dluh A (tj. podřízený dluhopis emitovaný bankou, úvěr, půjčka a bankou přijatý vklad, jeţ se postupně sniţují o 20% ročně během posledních pěti let před datem splatnosti) - lze ho započítat maximálně do výše 50% Tier 1

Tier 3 je tvořen podřízeným dluhem B, který je tvořen emitovaným dluhopisem, úvěrem, půjčkou či vkladem, který banka přijala. Obojí má pevnou lhůtu splatnosti nejméně dva roky. "Využitelný Tier 3 se rozumí tier 3omezený následujícími podmínkami: součet tier 2 a tier 3 nemůže převýšit tier 1. Tier 3 nesmí převýšit 250% kapitálu banky sníženého o kapitálový požadavek A. využitým tier 3 se rozumí 0,714 násobek kapitálového požadavku B nejvýše však do výše využitelného tier 3."16 Kapitálový požadavek je hodnota v českých korunách propočtená podle regulátorem stanovených pravidel, která odpovídá poţadavku kapitálového krytí rizik. Kapitálový poţadavek A - kapitálový poţadavek k úvěrovému riziku bankovního portfolia Kapitálový poţadavek B- kapitálový poţadavek k trţnímu riziku, tj. k úvěrovému riziku obchodního portfolia banky, k riziku angaţovanosti obchodního portfolia, k obecnému úrokovému a akciovému riziku, k měnovému a komoditnímu riziku. Bankovní portfolio představuje nástroje, u nichţ má banka zájem drţet je do jejich splatnosti, tj. úvěry, podílové listy, půjčky, vklady a zajišťovací deriváty. Obchodním portfoliem se rozumí nástroje drţené za účelem obchodování a dosaţení zisku v časovém horizontu jednoho roku. VZOREC KAPITÁLOVÉ PŘIMĚŘENOSTI

Kapitál * 0,08 =8% Kapitálový poţadavek A + Kapitálový poţadavek B

16

BABOUČEK, Ivan a kol. Regulace činnosti bank. 1. vyd. Praha: Bankovní institut, a.s., 2005. ISBN 80-7265071-8, s. 145

40

2.5.2.3.3 Metody výpočtu kapitálových požadavků Tabulka 2 - Přehled metod měření rizik pro výpočet kapitálových požadavků Typ rizika Úvěrové riziko

Metody výpočtu kapitálových požadavků 1. Standardizovaný přístup (STA) 2. Přístup zaloţený na interním ratingu (IRB) a. Základní metoda zaloţená na interním ratingu (FIRB) b. Pokročilá metoda zaloţená na interním ratingu (AIRB)

Tržní riziko

1. Standardní přístup 2. Přístupy zaloţené na interních modelech

Operační riziko

1. Základní metoda (BIA) 2. Standardizovaná metoda (TSA) 3. Pokročilé metody (AMA) a. Vnitřní měření (IMA) b. Rozdělení ztrát (LDA) c. Systémy ukazatelů (SCA)

Zdroj: VALOVÁ, Ivana. Řízení rizik podle BASEL II se specifickým zaměřením na interní rating v rámci úvěrového rizika. Metody výpočtu kapitálových požadavků k úvěrovému riziku STANDARDIZOVANÝ PŘÍSTUP (STA) Standardizovaná metoda je nejjednodušší metodou pro výpočet kapitálového poţadavku k úvěrovému riziku. Standardizovaná metoda je zaloţena na rizikových vahách. Rizikové váhy se odvíjí od ratingů, které banka buď můţe převzít od externích ratingových agentur, nebo můţe vyuţít svých vlastních interních ratingů. V případě standardizované metody se vyuţívají ratingy expozic, které provádí externí ratingové agentury a exportní agentury. "Hodnota rizikově vážené expozice se stanovuje u expozic zařazených do jednotlivých kategorií, s výjimkou odčitatelných položek od kapitálu, u kterých se tato hodnota nestanovuje."17 17

VALOVÁ, Ivana. Řízení rizik podle Basel II se specifickým zaměřením na interní rating v rámci úvěrového rizika. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5410-3, s. 51

41

Postup pro výpočet kapitálového poţadavku k úvěrovému riziku za pouţití standardizované metody (STA): Expozice se rozdělí do jednotlivých kategorií (vůči státům, bankám, podnikům aj.) Následuje rozřazení do rizikových tříd na základě ratingu K rizikovým třídám se přiřadí riziková váha Vypočte se rizikově váţená aktiva (tj. součet násobků objemu expozic v rizikových třídách a k nim přiřazených rizikových vah) Konečným výpočtem je kapitálový poţadavek k úvěrovému riziku (tj. násobek koeficientu 0,08 a rizikově váţených aktiv) PŘÍSTUPY ZALOŢENÉ NA INTERNÍM RATINGU (IRB) Jedná se o vnitřní model řízení úvěrového rizika, který banka můţe pouţívat aţ po udělení souhlasu příslušného regulatorního orgánu. IRP přístupem se rozumí interní metody a postupy přiřazování interního ratingu, jeţ je statistickým modelem ohodnocujícím bonitu klienta a úvěrové transakce, které zahrnuje i proces kontroly, shromaţďování dat a informační systém pro celkové ohodnocení bankou podstupovaného rizika. Bance to umoţňuje pouţít vlastní ocenění úvěrového rizika, coţ představuje zásadní rozdíl oproti standardizované metodě. Při pouţívání IRB přístupu je banka povinna třídit aktiva do pěti tříd: pohledávky za bankami, pohledávky za státy, pohledávky za drobnou klientelou, pohledávky za podniky a investice do akcií, přičemţ u kaţdé třídy je třeba odlišit klíčové prvky: -

Rizikové komponenty - odhad rizikových charakteristik (pravděpodobnost selhání, expozice při selhání, míra ztráty při selhání a doba splatnosti) bankou či regulátorem

-

Funkce rizikových vah - způsob, jakým jsou sloţky bankovního rizika transformovány na rizikově váţená aktiva a kapitálové poţadavky

-

Minimální poţadavky - poţadavky, které musí banka splnit, aby mohla pouţívat IRB metody pro dané třídy aktiv.

Podstata IRB metody Expozice

Interní stupeň ratingu

Funkce rizikové váhy pro danou expozici

Pravděpodobnost selhání Kapitálový poţadavek

42

Základní metoda interních ratingů Základní metoda interních ratingů je zaloţena na moţnosti vyuţít vlastních bankou prováděných ratingů svých klientů, přičemţ vlastní odhady banka pouţije pro stanovení pravděpodobnosti selhání klienta. Regulátor poté stanoví ostatní rizikové charakteristiky, kterými jsou míra ztrátovosti ze selhání, hodnota expozice a doba splatnosti). Pokročilá metoda interních ratingů Pokročilá metoda interních ratingů je rovněţ zaloţena na vyuţití vlastních bankou prováděných interních ratingů svých klientů. Banka sama odhadne veškeré prvky rozhodující pro stanovení rizikových vah. Srovnání standardizované metody a základní a pokročilé metody interních ratingů Tabulka 3 - Komparace STA, FIRB a AIRB Metoda

STA

Pravděpodobnost

Míra ztrátovosti Doba splatnosti

Hodnota

selhání

ze selhání

expozice

Externí rating

Stanovené

Stanovené

Stanovené

Basilejským Basilejským (externí či exportní Basilejským výborem pro výborem pro výborem pro agentura) bankovní dohled

bankovní dohled bankovní dohled

FIRB

Interní rating

Stanovené

Stanovené

Stanovené

(vlastní odhad banky)

Basilejským

Basilejským

Basilejským

výborem

pro výborem

bankovní dohled

pro výborem

bankovní

pro

bankovní

dohled,

příp. dohled

regulátorem AIRB

Interní rating

Vlastní

(vlastní odhad banky)

banky

odhad Vlastní banky

odhad Vlastní

odhad

banky

Zdroj: VALOVÁ, Ivana. Řízení rizik podle BASEL II se specifickým zaměřením na interní rating v rámci úvěrového rizika.

43

3 Řízení úvěrového rizika 3.1 Úvěrová strategie a úvěrová politika banky Banky mají ve svém čele představenstvo, jejichţ členy jsou volení akcionáři, kteří dohlíţí na řízení banky. Odpovědnost představenstva je v oblasti bankovnictví vysoká, neboť převáţná většina bankovních zdrojů jsou majetkem třetích osob z široké veřejnosti, neţ zdroje pocházející od akcionářů. Úkolem představenstva je dohlíţet na činnost banky, sledovat obchodní rizika a vyhodnocovat jejich vliv, stanovit a přehodnocovat cíle a obchodní plány banky, jmenovat vedení banky, delegovat na něj zodpovědnost a následně sledovat jeho působení, vyuţít určené metody a postupy a mimo jiné také zabezpečit přiměřenost mechanismů vnitřní kontroly. Pro stanovení úvěrové strategie a formulování úvěrové politiky nese hlavní odpovědnost právě představenstvo dané banky. V praxi se většinou setkáváme s tím, ţe vrcholové vedení banky stanoví a doporučí strategii a úvěrovou politiku banky a představenstvo je jen schvaluje. Fáze realizace a kontroly úvěrové politiky je na straně úvěrového výboru. Při určení úvěrové strategie by vedení banky mělo brát v potaz omezení orgánů regulace bankovního dohledu v oblasti úvěrové činnosti. Úvěrová strategie Bankovní strategie by se měla orientovat na takové trhy, produkty, zákazníky, odvětví a oblasti, aby dokázala být vůči ostatním bankám na trhu neustále konkurenceschopná. Úvěrová politika Oblasti úvěrové politiky zahrnují: Organizace úvěrového úseku Stanovení úvěrových limitů Hodnocení úvěrových návrhů Stanovení ceny úvěru Schvalování úvěrů Sledování úvěrového rizika Vymáhání úvěrů 44

3.1.1 Organizace úvěrového úseku V bankovnictví nelze říci, ţe existuje jediná standardizovaná organizační struktura, která je vhodná v rámci organizaci úvěrové činnosti banky. Úkoly úvěrového úseku: -

Stanovení úvěrových limitů

-

Analýza ţádostí o úvěr

-

Proces schvalování úvěrů a jeho následného sledování

-

Výkazy úvěrové angaţovanosti

-

Stav portfolia, Úvěrová činnost v obchodních jednotkách

-

Zabezpečení ziskovosti úvěrů a řízení těch problémových

-

Doporučení poţadovaných úrokových marţí a rezerv

-

Řízení globální úvěrové angaţovanosti

-

Zpracování veškerých dokumentů týkajících se úvěrové politiky

-

Spolupráce s úseky finančními a ekonomickými a výborem pro aktiva a pasiva banky

-

Vzdělávání pracovníků banky

Faktory ovlivňující volbu vhodné organizační struktury úvěrového úseku Mezi hlavní faktory mající vliv na organizační strukturu úvěrového úseku můţeme zařadit zejména produkty a sluţby nabízené bankou a jejich rizikovost, velikost dané banky a oblast jejího působení, podřízenost úvěrového úseku, strukturu úvěrového portfolia, kulturu řízení banky a centralizace či decentralizace řízení a v neposlední řadě také informační systémy řízení úvěrového rizika. Základní organizační členění V převáţné většině bank existuje následující organizační stupně: -

Ústředí banky (Hlavní odpovědnost za provádění úvěrových obchodů) o Hlavní úvěrový výbor (Nejvyšší schvalovací orgán pro úvěrovou činnost, který rovněţ rozhoduje o změnách úvěrových pravomocí, limitů angaţovanosti a úvěrových postupů) o Svodný útvar (Má za úkol hlídat, zda pobočky banky dodávají včas veškeré výkazy. Získané informace následně zpracovává do souhrnných zpráv. Útvar plní i monitorovací funkci, jeţ zahrnuje sledování aktuálního stavu poskytnutých úvěrů. 45

o Úvěrový audit (Kontrola úvěrových obchodů v souladu s úvěrovou politikou) o Sledování skupinové angažovanosti (Sledování angaţovanosti v mezinárodním měřítku) o Vymáhání pohledávek o Právní agenda (Odpovědnost za přípravu smluv a zajišťovacích dokumentů) o Agenda zákonem požadovaných výkazů (Zajištění informací pro orgány bankovní regulace a dohledu) -

Regionální pobočky (Sleduje a řídí činnost jednotek na niţší úrovni a v mnoha případech zabezpečuje úlohu ústřední banky na niţší úrovni) o Regionální úvěrový výbor (Nejvyšší rozhodovací pravomoc pro daný region) o Regionální úvěrový útvar (Administrativní a analytická podpora RÚV)

-

Pobočky (Základní hodnocení ţádostí o úvěr) o Ředitel pobočky (Odpovědnost za vedení pobočky. Má nejvyšší schvalovací limit pro úvěry v rámci pobočky. Rozděluje povinnosti a zodpovídá za vyhodnocování výsledků pracovníků pobočky. o Úvěrový pracovník (Styk s klienty, projednávání úvěrových podmínek, příprava dokumentů k podpisu) o Administrativní pracovník (Zanesení údajů do počítačového systému a parametrů pro výkaz překročených čerpání úvěrů) o Specialista pro zajišťování úvěrového rizika (Ocenění zajišťovacích předmětů, zabezpečit právo banky na drţení předmětu jistoty, vhodné umístění zajišťovacích předmětů, záleţitosti týkající se zrušení zajištění a vydání správné osobě a pojištění předmětu jistoty)

3.1.2 Stanovení úvěrových limitů Jednotlivé typy limitů: Limity pro země Limity pro odvětví Limity pro klienty Limity důleţité pro banku o Limity splatnosti o Limity zajištění o Měnové limity 46

Limity pro země Riziko země vzniká v případě přesunu prostředků přes státní hranice. Riziko země představuje nejistotu o tom, ţe obchodní partner, kterého máme v zahraničí, nesplatí své závazky z makroekonomických důvodů. Riziko země zahrnuje v sobě dvě sloţky, kterými jsou riziko transferu a riziko klienta. Riziko transferu můţe nastat i v případě, kdy obchodní partner je solventní, avšak cizí země není schopna či ochotna uhradit své závazky. Příčinou můţe být globální nedostatek devizových prostředků. Riziko klienta uţ se týká obchodního partnera samotného, tj. podniky, banky, vládní organizace. Limity pro odvětví "Subjekty podnikající v určitém odvětví podléhají obdobným vlivů, především hospodářskému cyklu daného odvětví."18 Banky musí při hodnocení klienta vzít v úvahu i faktory specifické pro dané odvětví a vedení banky by mimo jiné mělo rozhodnout o míře úvěrové angaţovanosti v rámci kaţdého odvětví.

Faktory při stanovení limitů úvěrové angažovanosti pro jednotlivá odvětví: -

Aktuální stav daného odvětví Čím je dané odvětví ţivotaschopnější, tím je niţší úvěrové riziko.

-

Očekávaný vývoj odvětví do budoucna

-

Citlivost daného odvětví vůči hospodářskému cyklu Čím je dané odvětví citlivější na výkyvy hospodářského cyklu, tím vyšší je i rizikovost odvětví.

-

Konkurence - Odvětví s vysokou konkurencí má i vyšší úvěrové riziko.

-

Citlivost na technologické změny

-

Nákladová struktura daného odvětví

-

Analýza ukazatelů a růstové trendy- ziskovost, cash flow, kapitálová struktura

-

Diverzifikace - Vysoce diverzifikované odvětví představuje také niţší úvěrové riziko.

-

Bariéry vstupu do odvětví

-

Důsledky státní regulace (privatizace, liberalizace, zdanění či dotace)

-

Devizové kurzy

18

WATERHOUSE, Price. Úvod do řízení úvěrového rizika. 1. vyd. Praha: Management Press, 1994. ISBN 8085603-49-7, s. 75

47

Limity pro klienty - Faktory mající vliv na stanovení limitů pro klienty: -

Výše kapitálu ve vztahu ke klientovi

-

Aktiva klienta, finanční síla a stabilita

-

Kvalita klientského managementu, perspektiva vývoje

-

Vzájemný vztah mezi bankou a klientem

-

Klientská segmentace, stav ekonomiky, limity ze strany orgánu regulace a dohledu

3.1.3 Hodnocení úvěrových návrhů Úvěrové analýzy u podnikové klientely Obrázek 2 - Fáze úvěrových analýz u podnikové klientely neuspokojivé Minulost klienta, úvěrová evidence

Dosavadní zkušenosti banky s klientem

Analýza odvětví, ratingové agentury, odborný tisk, interview klienta pro média, ţivotopisy představitelů vedení apod.

Předběţné hodnocení klienta, odvětví, managementu

Úvěrový návrh: - Typ facility - Částka - Zajištění - Lhůta atd. Úvěrové limity banky

Zevrubná analýza úvěrového návrhu a kvantifikace navrhované úvěrové angaţovanosti

Auditované účetní výkazy, výkazy manaţerského účetnictví, finanční plány klienta, úvěrový návrh

Zevrubná finanční analýza klienta: cash flow, platební schopnost, likvidita, gearing a prověrka zajištění

nevyhovující

Rozhodnutí vedení banky o případném zvýšení limitů V případě překročení dosavadních úvěrových limitů

V rámci limitů pro zemi, odvětví, klienta

Nevyhovující

Stanovení ceny úvěru

Zdroj: WATERHOUSE, Price. Úvod do řízení úvěrového rizika. 48

ne

Stanovení ceny úvěru

Zhodnocení úvěrové bonity podnikatelského subjektu zahrnuje jednak analýzu finančního rizika, ale i obchodního rizika, jeţ můţe mít na podnik mnohdy větší vliv neţ je tomu tak u rizika finančního. U obchodního rizika nás zajímají faktory, jakými jsou vnější prostředí, kvalita vedení, vztah mezi bankou a subjektem a záleţitosti týkající se úvěrového návrhu (stanovení ceny úvěru, moţnosti zajištění apod.) Při analýze finančního rizika nás zase budou zajímat finanční výkazy a analýza ukazatelů, zvláště ziskovosti, cash flow a kapitálové vybavenosti. Hodnocení úvěrů fyzickým osobám Při hodnocení ţádosti fyzické osoby o úvěr si musíme ověřit všechno dostupné zdroje informací, tj. dosavadní chování klienta a jeho úspěšnost, úvěrové registry, poznatky od jiných věřitelů a informace, které nám klient poskytl v souvislosti s ţádostí o úvěr.

3.1.4 Stanovení ceny úvěru Vztah mezi cenou úvěru a mírou úvěrového rizika je závislý na řadě otázek: V prvé řadě na poţadavcích stanovených orgány bankovního dohledu Celosvětový růst konkurence na finančních trzích (a nejen na nich) Zvýšení nákladů bank na finanční zdroje Rozšíření portfolia bankovních produktů Vznik a vývoj stále nových technologií Kalkulace reţijních a jiných nákladů Nesmíme opomenout ani odměnu za podstoupení rizika Metody použité při určení ceny úvěru: a) Metoda zaloţená na úvěruschopnosti klienta na základě úvěrové klasifikace b) Metoda zhodnocující dopad nesplacení závazku na základě minulých zkušeností a aplikace poţadavků na výnosnost kapitálu c) Metoda zaloţená na výnosnosti kapitálu upraveného o riziko, jeţ na něj působí Při stanovení ceny úvěru působí na bankovní subjekt řada faktorů, které musí být v úvahu a na základě kterých stanoví výši odměny. Důleţitým faktorem je charakter samotné transakce a sloţitost obchodu, dále nás budou zajímat současné podmínky na trhu, chování konkurenčních subjektů, obchodní strategie a neméně důleţitý vztah mezi bankou a klientem. 49

Obrázek 3- Postup při stanovení ceny úvěru Proces hodnocení úvěrových návrhů

Mimorozvahové obchody

Obchody vykazované v rozvaze Stanovení typu úvěrové angaţovanosti

Trţní cena

Úsek peněţních obchodů

Stanovení ceny podle trhu

Kalkulace nákladů (re)financování a reţijních nákladů

Modifikace ceny v závislosti na bonitě klienta, výši obchodu atd.

Stanovení marţe v závislosti na úvěrovém riziku

Stanovení základní ceny

Analýza ostatních faktorů

Ostatní faktory: - Vztah banky a klienta - Obchodní strategie - Podmínky konkurence atd.

Stanovení konečné ceny

Proces schvalování

Zdroj: WATERHOUSE, Price. Úvod do řízení úvěrového rizika.

50

3.1.5 Schvalování úvěrů Obrázek 4- Průběh schvalovacího procesu Stanovení ceny úvěru

Přijatelný úvěrový návrh V rámci jiţ schválených limitů (obvykle u mimorozvahových transakcí)

překračuje schválené limity

Limitu Odmítnutí návrhu

Vztahuje se na ţádost jiţ existující limit?

ANO

NE

Dealer nebo pracovník příslušný pro daného klienta zajistí, aby úvěrový návrh nepřekročil schválené limity.

Vyţaduje nové schválení (obvykle stanovení limitů pro nového klienta nebo schválení nového úvěru)

Dokumentace k úvěrovému návrhu postoupena úvěrovému výboru nebo úvěrovému pracovníkovi.

V rámci limitu

nevyhovující

Vyhovující Odmítnutí návrhu Realizace čerpání úvěru nebo směny peněţních prostředků

Sledování úvěru

Zdroj: WATERHOUSE, Price. Úvod do řízení úvěrového rizika. Základním smyslem procesu schvalování úvěrů je zajištění vysoké kvality úvěrů a skutečnosti, ţe cena úvěru bude odpovídat podstoupenému riziku. Fáze schvalování usnadňuje komunikaci v bance. Existují 3 základní způsoby schvalování. Moţná je i jejich vzájemná kombinace. Individuální pravomoc - úvěr schvaluje jediná osoba. Společná pravomoc - jedná se o kombinace individuálních pravomocí (např. je zapotřebí schválení 2 úvěrových pracovníků apod.) Pravomoc výboru - schvalování úvěrů Úvěrovým výborem. Obvykle se pouţívá společně se systémem individuálních nebo společných pravomocí. 51

Při určování úrovně pravomocí potřebných pro schvalování úvěrů banky uplatňují několik omezení, např. pravomoc omezí v případě, kdy doba splatnosti úvěru překračuje určitou hranici, nebo interní klasifikace rizikovosti úvěru je na určitém, bankou stanoveném, stupni, nebo v neposlední řadě ovlivňuje úroveň pravomoci i sloţitý charakter úvěrového obchodu. Jestliţe nastane některý z předchozích omezujících faktorů v rámci schvalovací pravomoci, vyţaduje se, aby daný úvěr schválila osoba s vyšší úrovní schvalovací pravomoci. Systém schvalování úvěru by měl zajistit kontrolu nad způsobem, jakým byl daný úvěr schválen, rovněţ by měl být tento systém pruţný a včas reagovat na potřeby klienta a měl by být téţ efektivní, tj. v rámci banky by proces schvalování úvěrů měl být delegován na nejniţší moţnou úroveň.

3.1.6 Sledování úvěru Obrázek 5 - Jednotlivé fáze procesu sledování úvěru Proces schvalování úvěru

Obdrţela banka všechny poţadované informace od klienta včas?

Ne

Ano Průběţné sledování

Ne Je úvěr správně řízen?

Ano Změnila se hodnota jištění nebo záruky?

Ne

Ano Podrobná prověrka

Jsou výsledky podrobné "monitorovací prověrky" uspokojivé?

Podrobná prověrka - Kvality úvěru - Dodrţování podmínek Ano úvěru - Jištění Vypracování zprávy o - Ziskovost

výsledku kontroly a aktualizace úvěrové evidence.

Zdroj: WATERHOUSE, Price. Úvod do řízení úvěrového rizika. 52

Ne

Příjmy odpovídající opatření banky

Cílem sledování průběhu úvěru po jeho schválení je zjištění, zda se úvěr řádně vyuţívá a splácí, neboť za ţivota úvěru se mění podmínky, tj. finanční situace klienta, situace na trhu a v odvětví. Jinými slovy sleduje se činnost a úvěruschopnost klienta po celou dobu trvání daného úvěru a mimo jiné i dostatečné zajištění úvěru. Kromě sledování jednotlivých úvěrů, která banka kdy poskytla, musí také kontrolovat i skutečný stav celkového úvěrového bankovního portfolia, aby omezila riziko vzniklé kombinací jednotlivě poskytnutých úvěrů a aby zachovala vyváţené úvěrové portfolio v souladu se strategickými bankovními cíli. V praxi existují dvě fáze procesu sledování úvěru: Průběžné sledování- obvykle dva nezávislý úvěrový pracovníci na odlišných stupních o Monitorování splátek jistiny a úroku a úhrady potřebných poplatků o Návštěvy u klienta o Vyhodnocování dopadů ţádostí o nové úvěry na úvěry stávající o Získávání a shromaţďování finančních informací přímo od klienta o Aktualizace informací o předmětu zajištění úvěru o Monitorování hospodářských, průmyslových a politických vlivů o Úvěrová evidence (finanční výkazy, schválení úvěru, úvěrový dotazník, záznamy pořízené z návštěvy u klienta, korespondence, právní dokumentace, mediální zprávy aj.) Podrobné prověrky- jen u některých úvěrů přesahující stanovený limit výše úvěrů Dva základní postupy monitorování úvěru: Návštěva u klienta o Informace ohledně řízení podniku o Úroveň vedení a četnost změn ve vedoucích pozicích o Kvalita produktů a sluţeb poskytovaných klientem o Pohyb zásob a charakter podnikových činností o Správa podnikatelského subjektu a administrativa Podrobná revize úvěru o Kvalita úvěru a aktuální finanční situace klienta o Plnění úvěrových podmínek úvěru o Změna faktorů ovlivňující zajištění úvěru o Ziskovost 53

Sledování celkového úvěrového portfolia Banka při monitorování úvěrového portfolia si klade za cíl zajistit, aby souhrnná částka úvěrů nepřekročila stanovené limity pro poskytování úvěrů a aby limity stanovené bankou v rámci jednotlivých kritérií minimalizovali úvěrového riziko a maximalizovaly výnosy. Sledováním portfolia banka také sleduje aktuální trendy v úvěrových portfoliích, kterými jsou např. nedobytná aktiva či úvěry, klasifikace rizika, trendy ke koncentraci dle odvětví a geografického rozloţení, technické trendy, marketingové údaje a ziskovost regionálního, pobočkového či globálního portfolia. REZERVY Výsledným procesem sledování úvěru je informace o tom, zda banka docílí či nedocílí očekávaných peněţních toků v celkové výši. Výši pohledávky sniţujeme o částku, jinými slovy rezervy, a sníţit ji na takovou úroveň, jejíţ splacení se jeví jako reálné. Klasifikace rezerv: -

Účelové rezervy - jedná se o oceňovací rezervu, která se vytváří u jednotlivých úvěrů v rámci rizikové klasifikace.

-

Všeobecná rezerva - jedná se o rezervu vůči celkovému úvěrovému portfoliu

-

Sektorové rezervy - jedná se o druh rezerv, jenţ se vytváří vůči části úvěrového portfolia, např. rezervy vůči úvěrům méně rozvinutým zemím.

ODEPSÁNÍ ÚVĚRU Odepsání úvěru nastává v případě, kdy uţ není ţádná další moţnost či způsob získat od klienta bankou vymáhanou částku a jednání mezi samotným klientem a útvar pro oblast vymáhání nepokračuje a skončila. Odepsání znamená odstranění účtu klienta společně s rezervou a nesplacenými úroky z účetnictví dané banky.

3.1.7 Vymáhání úvěrů Vymáhání úvěru je poslední fází v úvěrovém procesu a v některých případech je nevyhnutelná, neboť i ta nejlépe řízená banka s nejlépe stanoveným systém řízení úvěrového rizika můţe narazit na problém s poskytnutými úvěry. Takovýmto úvěrům se odborně říká "problémové úvěry" a jedná se o typ úvěru, kdy klient přestal jednat s bankou plně v souladu s dohodnutými úvěrovými podmínkami nebo kde bance hrozí vznik ztráty v jakékoli výši. 54

Příznaky problémového úvěry - varovné signály Pozorování klienta o Fyzické pozorování - Informace můţeme získat při jednání s klientem nebo během návštěvy u klienta. Varovným signálem můţe být například nákladné vybavení podniku, přehlíţení ţádostí o poskytnutí určitých informací pro banku, nevyváţená organizační struktura, zastaralé výrobky či výrobní proces samotný a mnoho jiných zjevných či skrytých varovných signálů. o Změny v odvětví- klientem (podnikatelský subjekt) by měl být schopen předpovídat změny na trhu a vhodným způsobem na ně reagovat. o Změny stylu řízení o Změna vztahu mezi bankou a klientem Analýza finančních údajů o Základní ukazatele ziskovosti, cash flow a kapitálové vybavenosti a struktury o Vývojové trendy ukazatelů o Porovnání hodnoty zajištění s dluţnou částkou o Porušení smluvních podmínek o Překročení povolených limitů Strategie vymáhání úvěrů V první fázi procesu vymáhání úvěru je potřeba objektivně zhodnotit důsledky celkové finanční situace klienta na návratnost úvěru. Úvěr se převádí na útvar vymáhání pohledávek v případě, kdy má klient hlubší problémy s likviditou a byly jiţ vyuţity všechny způsoby konsolidace úvěru. Zde je nutné učinit kroky k minimalizaci potencionální ztráty. Po zhodnocení finanční situace klienta se přechází na oblast zajištění úvěru. Dalším krokem je určení míry pravděpodobnosti návratnosti úvěru v případě, kdy budeme v úvěrovém obchodu nadále pokračovat, kdy úvěr na nějaký zmrazíme, dojde k refinancování jiným finančním ústavem, dluh restrukturalizujeme nebo v případě, kdy se učiní odklad placení úroků. Postup při platební neschopnosti a úpadku Konkurzní řízení Likvidace Nucená správa (nucené vyrovnání) Úpadek - spíše u fyzických neţ u právnických osob

55

4 Zajištění proti riziku Pod pojmem zajištění úvěrového rizika si představíme veškerá bankou prováděná opatření k minimalizaci rizika spojeného s úvěrovým produktem. Opatření zahrnují analýzu bonitu klienta, limity u úvěrových produktů, kontrolu úvěrového subjektu a úvěrového zajištění. Bance to umoţňuje uspokojit své pohledávky ze záruk v případě, ţe dluţník jiţ není schopný či ochotný dostát svým závazkům vůči bankovnímu subjektu. Zásady zajištění: -

Zajištění musí být v dostatečné výši

-

U zajištění musí být snadno převod vlastnictví

-

Předmět zajištění musí být soudně vymahatelný

-

Předmět zajištění musí být objektivně oceněn příslušným odborníkem - ocenění se týká těchto oblastí: o Vhodnost druhu zajištění o Odborné ocenění hodnoty zajištění a jeho pravosti o Odborné stanovení likvidační hodnoty o Odhad nákladů spojených s realizací zajištění u nuceného prodeje

-

Likvidita se odvíjí od charakteru zajištění a vyjadřuje, jak snadno je moţné předmět zajištění zpeněţit

-

Banka by měla brát v úvahu i stabilitu hodnoty zajištění - u zajištění, které je cenově významně nestabilní, by banka měla poţadovat vyšší marţi

-

Zajištění umoţňuje kontrolu prostřednictvím dokumentace a bezpečného uloţení předmětu zajištění

Podstata zajištění spočívá v tom, ţe realizací daného zajištění, pokud splňuje předchozí kritéria, si banka můţe výrazně omezit vzniklé ztráty z úvěrových produktů. V praxi existují dva pohledy na vzájemný vztah mezi úvěrovým rizikem a zajištěného či nezajištěného úvěru. První pohled povaţuje zajištěný úvěr jako prvek nízkého úvěrového rizika, neboť vychází z předpokladu, ţe dluţník s nízkým úvěrovým rizikem plánuje splatit úvěr včas a v plné výši, proto se nebojí nabídnout bance kvalitnější zajištění, protoţe předpokládá, ţe o něj s vysokou pravděpodobností nepřijde. Tím, ţe bance nabídne kvalitnější zajištění i doufá, ţe od banky dostane úvěr s výhodnější úrokovou sazbou. Pro typ dluţníka, který nemá v úmyslu úvěr splatit včas a v plné výši, není ani důleţitá úroková sazba, proto ani není ochotný nabídnout bance zajištění. 56

Takový klient představuje pro banku vysoké úvěrové riziko. Mezi bankéři je však pohled na zajištění opačný, neboť zajištění úvěru povaţují za prvek vysokého úvěrového rizika. Zde platí přímá úměra, tj. čím větší zajištění úvěru, tím větší představuje úvěrové riziko. Je to hlavně z důvodu, ţe pokud je banka chráněna zajištěním, tak zpravidla sniţuje intenzitu monitorování dluţníka. Dalším důvodem můţe být zavádějící myšlenka většiny bankéřů, která říká, ţe ti nejlepší dluţníci nejsou povinni nabízet ţádné zajištění. Paradoxem je, ţe přijetím zajištění se sice můţe eliminovat úvěrové riziko, avšak na druhé straně roste expozice banky vůči jiným rizikům, např. operačnímu a trţnímu riziku. Základní druhy zajišťovacích instrumentů: Věcné

X

Osobní

Akcesorické

X

Abstraktní

Podmíněné

X

Nepodmíněné

Smluvní

X

Oktrojované (vnucené)

Typickým znakem věcného zajištění je, ţe úhrada pohledávky z úvěru je zajištěna trţbou z prodeje předmětu zajištění. Do věcného zajištění zahrnujeme zástavní právo, zajišťovací převod práva, vinkulace aj. Na základě osobního zajištění je úhrada pohledávky zajišťována příjmy nebo majetkem dané osoby, jeţ se v úvěrovém obchodě zavázala, ţe pokud dojde k selhání dluţníka, převezme za něho plnění. Do této kategorie můţeme zařadit ručení, přistoupení k dluhu spoludluţníkem, aval směnky nebo zajištění podnikatelským společníkem dluţníka, který by ručil osobním majetkem. Akcesorické zajištění je moţné zřídit jen u existující pohledávky a zaniká okamţikem zániku zajištěné pohledávky. Co se týče abstraktního zajištění, tak o jeho plnění můţe poţádat věřitel bez vazby na zajištěnou pohledávku. Realizace podmíněného zajištění úvěrového obchodu je vázáno na předem domluvené podmínky. Oproti tomu realizace nepodmíněného zajištění je vyţadována věřitelem i bez nutnosti naplnění určitých podmínek. Sem řadíme abstraktní bankovní záruku nebo zajištění směnkou. Smluvní zajištění vzniká na základě smlouvy mezi věřitelem a majitelem zástavy resp. poskytovatelem osobního ručení, kdeţto oktrojované vzniká na základě rozhodnutí soudu nebo oprávněných orgánů státní správy. 57

Tabulka 4 - Přehled základních forem zajištění úvěru Druh zajištění

Osobní

Věcné

Akcesorické

Ručení

Zástava movitých věcí

Akcesorická bankovní záruka

a práv

Převzetí dluhu a přistoupení k závazku

Akcesorická zástava

Smluvní pokuta

nemovitostí

Dohoda o sráţkách ze mzdy Abstraktní

Abstraktní bankovní záruka

Abstraktní zástava

Depotní směnka

nemovitostí

Pozitivní a negativní prohlášení

Postoupení pohledávek a práv

Zdroj: VODOVÁ, Pavla. Řízení finančních rizik. Jiný zdroj uvádí 3 formy věcného zajištění úvěrů, a to zástavní právo, zajišťovací převod práva a vinkulace. Ve stručnosti si jednotlivé formy představíme. V případě zástavního práva zůstává předmět dále ve vlastnictví dluţníka. U zajišťovacího převodu práva přechází předmět zástavy do vlastnictví věřitele na dobu určitou, která končí splněním zajištěného závazku. Po dohodě s věřitelem můţe dluţník nadále uţívat předmět zajištění. Při vinkulaci se na základě dohody věřitele a dluţníka omezí dluţníkovo právo k předmětu zajištění. Tabulka 5 - Vlastnosti jednotlivých forem věcného zajištění úvěrů Způsob krytí

Dlužník

Věřitel a jeho pohledávka

Zástavní právo

Zůstává majitelem i uţivatelem

Není znám věřitel ani pohledávka

Zůstává majitelem i uţivatelem

Je znám věřitel i konkrétní

abstraktní Zástavní právo

pohledávka

konkrétní Zajišťovací převod

Zůstává jen uţivatelem

Stává se majitelem

Je majitelem s omezenou

Je znám, můţe uspokojit svou

moţností vyuţití práva

pohledávku přímo z realizace práva

práva Vinkulace

Zdroj: PAVELKA, F., D. BARDOVÁ a R. OPLTOVÁ. Úvěrové obchody.

58

4.1 Zajišťovací instrumenty úvěrových obchodů 4.1.1 Zástavní právo Zástavní právo je dnes jiţ nejrozšířenějším a prakticky univerzálním způsobem pouţívající se pro zajištění pohledávek. Specifická charakteristika zástavního práva spočívá v tom, ţe předmět zůstává nadále ve vlastnictví dluţníka, který ho můţe také pouţívat. Typickým znakem je fakt, ţe zástavní právo se váţe na věci a není tedy omezeno pouze na osobu, se kterou banka zástavní právo sjednala, ale na kaţdého dalšího vlastníka daného předmětu zástavy. Předmětem zástavy můţe být nemovitost, movitá věc, pohledávka či jiná forma majetkového práva, cenný papír, předmět průmyslového vlastnictví, soubor věcí apod. tím, ţe předmět zástavy zůstává i nadále ve vlastnictví i pouţívání dluţníka, nám vzniká hrozba vzniku dalšího rizika, tj. nedbalé zacházení s předmětem zástavy ze strany dluţníka a následné znehodnocení. Toto riziko můţeme eliminovat zajišťovacím převodem práva, úschova předmětu zajištění u věřitele zejména u movitých věcí nebo omezením práva převodu věci na jinou osobu. K jednomu předmětu zajištění můţe být vícero zástavních práv. Pokud jsme nuceni přistoupit k realizaci zajištění, pak se pohledávky uspokojují v časovém pořadí dle vzniku zástavního práva. Zástavní právo ve své podstatě plní dvě funkce. Bezesporu je to jiţ zmiňovaná zajišťovací funkce pohledávky, ale nesmíme opomenout také funkci uhrazovací. Pokud není pohledávka, jeţ je zajištěna zástavním právem, uhrazena řádně a včas, zástavní věřitel má posléze nárok na uspokojení z výtěţku zpeněţení předmětu zástavy i pokud je taková pohledávka jiţ promlčena. Zástavní právo může vzniknout na základě několik skutečností, kterými jsou: Vznik na základě písemné zástavní smlouvy mezi věřitelem a dluţníkem, která musí obsahovat konkrétní označení zástavy a zajišťované pohledávky. Samotný okamţik vzniku zástavního práva pak závisí na daném druhu zástavy: o Movitá věc - zástavní právo vzniká odevzdáním movité věci do úschovy věřiteli či jiné smluvně dané osobě nebo její odevzdání ke skladování. o Nemovitost - u nemovité věci vzniká zástavního práva do katastru nemovitostí o Soubor movitých věcí - zástavní právo vzniká zápisem do Rejstříku zástav, který je veden Notářskou komorou ČR o Pohledávka - vzniká uzavřením smlouvy, pokud není uvedeno jinak 59

Výkon zástavního práva Věřitel (banka) má právo uspokojit svou pohledávku zajištěnou zástavním právem v případě, ţe dluţník svůj závazku nesplní včas nebo v dostatečné výši. K uspokojení dochází na základě výtěţku ze zpeněţení předmětu zástavy. Zástava lze zpeněţit dvojím způsobem: -

Prodej předmětu zástavy ve veřejné dražbě - buď dobrovolně (na podmět vlastníka zástavy) nebo nedobrovolně (na návrh zástavního věřitele - banky)

-

Soudní prodej zástavy na základě soudního rozhodnutí v draţbě

U výkonu zástavního práva při konkurzním řízení mají věřitelé nárok na oddělené uspokojení svých pohledávek, které jsou samozřejmě zástavním právem zajištěné. Princip je jednoduchý a spočívá v tom, ţe výtěţek plynoucí ze zpeněţení předmětu zajištění prodejem je přednostně uspokojena pohledávka zástavního věřitele. Pokud je výtěţek z prodeje vyšší neţ pohledávka, tak se zbývající část rozdělí mezi věřitele a pokud je niţší, tak nepokrytá část pohledávky se přihlásí automaticky do konkurzu. Poté se postupuje v rámci rozvrhu výtěţku konkurzní podstaty. Účastníci zástavního práva U zajištění úvěrových obchodů zástavním právem se mění dluţník z úvěru na zástavního dluţníka a věřitel z úvěru pak logicky zástavním věřitelem. Zajímavostí je, ţe zástavního věřitele nezajímá, kdo je vlastníkem předmětu zástavy, protoţe vlastníkem můţe být odlišná osoba od úvěrového dluţníka. Zánik zástavního práva Zánik zajišťované pohledávky - jedná se o nejčastější způsob zániku zástavního práva. V případě úvěrových produktů pohledávka zaniká jejím úplným splacením. Zánik zástavy Sloţení ceny zastavené věci ze strany zástavce zástavnímu věřiteli Vzdání se zástavního práva zástavním věřitelem - formou notářského zápisu Uplynutím doby, na kterou bylo zástavní právo sjednáno Zpeněţením předmětu zástavy v konkurzu nebo soudní exekuci Splynutím osoby zástavního dluţníka a zástavního věřitele Provádí se výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí, popř. z Rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou, ke dni zániku zástavního práva. 60

4.1.1.1 Zástavní právo k nemovitým věcem "Nemovitostí se rozumí pozemek a vše, co je sním pevně spojeno, tj. včetně staveb a budov pevně základy spojených s pozemkem včetně trvalých porostů."19 V České republice platí ovšem specifická zásada, ţe stavba není součástí pozemku, tudíţ i vlastníci pozemku a budov stojících na tomto pozemku, mohou být odlišné osoby. Co se týče trvalých porostů, tak ty spadají do vlastnictví vlastníka pozemku. Zástavní právo bývá nejčastěji sjednáváno právě k nemovitostem zejména pro zajištění střednědobých a dlouhodobých úvěrů. Tento typ zajištění není ale vhodný pro nízké částky úvěru nebo pro krátkodobé závazky. Proces zástavního práva k nemovitosti totiţ patří ke sloţitějším, časově náročným a finanční nároky s ním spojené jsou přeci jen vyšší. Pro evidenci zástavního práva k nemovitostem se pouţívají speciální registry (katastry nemovitostí, pozemkové knihy a jiné), po jehoţ zaregistrování (vkladu do katastru nemovitostí) se zástavní právo k nemovitosti stává platné a účinné. Jako doklad pak slouţí zástavní smlouva opatřená razítkem katastrálního úřadu. Jak uţ bylo uvedeno, existují dvě formy zástavy nemovitostí: Akcesorická zástava nemovitosti (akcesorická hypotéka) - neoddělitelné spojení se zajišťovanou pohledávkou, proto je typická pro hypoteční úvěry. Abstraktní zástava nemovitosti- není spojena s jednou pohledávkou, ale můţe jím být zajištěno vícero pohledávek. Typické například pro americkou hypotéku, kdy dluţník můţe peníze získané z úvěru pouţít na cokoliv. Zásady zástavy nemovitostí -

Pro banku je důleţité, aby byla prvním zástavním věřitelem v pořadí všech zástavních věřitelů u klienta

-

Na zastavované nemovitosti by neměla váznout věcná břemena

-

Jasně dané, ţe zástavce bude vlastníkem nemovitosti

-

Zastavená nemovitost musí být vţdy pojištěna

-

Nemovitost musí oceněna znaleckým posudkem, ne však starší neţ 6 měsíců.

Tyto informace si banka ověří ze znaleckého posudku, dokladu o pojištění a především z výpisu z katastru nemovitostí (listu vlastnictví). 19

PAVELKA, F., D. BARDOVÁ a R. OPLTOVÁ. Úvěrové obchody. 1. vyd. Praha: Bankovní institut, a.s. 2001. ISBN 80-7265-037-8, s. 179

61

4.1.1.2 Zástavní právo k movitým věcem "Movitou věcí rozumíme každou věc, která je materializovaná, uchopitelná a která není spojena se zemí pevným základem."20 Zástavní právo k věcem movitým vzniká na základě písemné zástavní smlouvy s viditelným a neodstranitelným označením zástavního práva na movité věci. Je nutné, aby zástava byla v úschově zástavního věřitele nebo třetí osoby, nebo aby byla předána ke skladování. V praxi tato forma zajištění není hojně vyuţívána a v České republice dokonce není připravován rejstřík, ve kterém by se evidovala veškerá zástavní práva k věcem movitým. Požadavky kladené na movitou věc přijímané do zástavy: -

Relativně stabilní hodnota movité věci

-

Jednoznačná specifikace (např. výrobní číslo)

-

Je zde moţné fyzické předání movité věci zástavnímu věřiteli či jiné osobě

-

Snadno zpeněţitelná movitá věc

Na základě poţadavků, které jsou kladeny na zastavovanou movitou věc, přichází v úvahu převáţně suroviny a plodiny obchodovatelné na burzách. Tímto instrumentem se zajišťují zvláště krátkodobé úvěry do výše 50-60% trţní hodnoty zástavy. U drahých kovů je toto procento vyšší, a to 80-90%. Pojištění je v tomto případě také poţadováno. U zástavního práva k movité věci se vyuţívají dokumenty osvědčující vlastnictví k movité věci, jeţ mají formu cenného papíru. Tyto dokumenty specifikují moţnost nakládání s movitou věcí (např. zemědělský skladní list aj.).

4.1.1.3 Zástavní právo k cenným papírům Kvalita zástavního práva k cenným papírům je dána právě kvalitou daného cenného papíru, zejména jeho likviditou, převoditelností a snadného ocenění. Zástavní právo k cenným papírům vzniká na základě písemné zástavní smlouvy a další náleţitostí, která je odlišná dle typu cenného papíru. U dematerializovaných cenných papírů vzniká zástavní právo k cenným papírům zápisem do příslušného registru, kterým je v České republice Středisko cenných papírů. Listinné cenné papíry musí být předány do úschovy zástavnímu věřiteli nebo jiné osobě. Pokud jsou listinné papíry převoditelné rubopisem, musejí být i zástavním rubopisem označeny.

20

PAVELKA, F., D. BARDOVÁ a R. OPLTOVÁ. Úvěrové obchody. 1. vyd. Praha: Bankovní institut, a.s. 2001. ISBN 80-7265-037-8, s. 180

62

Banky přijímají do zástavy pouze takové cenné papíry, které splňují následující kritéria: -

Akcie musí být kótované na hlavním burzovním trhu. Výše úvěru, který je zajištěn zástavním právem k akciím, je 50-70% hodnoty trţního ocenění zastavovaných akcií

-

Dluhopisy musí být rovněţ kótované na burze. Výše úvěru, který je zajištěn zástavním právem k dluhopisům, se pohybuje v rozmezí 50-90% trţního ceny daného dluhopisu

-

Směnky musí být eskontovatelné

-

Banky jsou také ochotni přijmout dispoziční cenné papíry, které dávají majiteli právo nakládat s určitým zboţím

4.1.1.4 Zástavní právo k pohledávkám Kvalita zástavního práva k pohledávkám je určena kvalitou pohledávky. Kvalita pohledávky se posuzuje dle důvěryhodnosti dané osoby, která má pohledávku uhradit, jeho bonitou, vymahatelností dané pohledávky apod. Zajištění úvěru tímto instrumenty je vhodné pro krátkodobé, popř. střednědobé úvěry. Zástavní právo k pohledávkám vzniká na základě písemné zástavní smlouvy a nabývá účinnosti dne, kdy poddluţníkovi (tj. dluţníkovi zástavního dluţníka) byl písemně oznámen v libovolném čase vznik zástavního práva, který samozřejmě bude poddluţníkem podepsán. V praxi existují dva typy zástavního práva k pohledávkám: -

Skryté zástavní právo k pohledávce - věřitel prokazuje vznik zástavního právo k pohledávce aţ tehdy, pokud úvěr není splácen nebo jsou porušeny smluvní podmínky k úvěru.

-

Otevřené zástavní právo k pohledávce - zástavní právo k pohledávce je poddluţníkovi oznámeno neprodleně po sjednání zástavní smlouvy.

4.1.1.5 Zástavní právo k peněžním prostředkům na bankovním účtu Zástavní právo k peněţním prostředkům na bankovním účtu představuje vysoce kvalitní zajištění. Má však své úskalí v podobě exekuce na bankovní účet klienta ve prospěch jiného věřitele, zejména státu. Zástavní právo k prostředkům na účtu vzniká písemnou zástavní smlouvou mezi zástavním věřitelem a majitelem bankovního účtu (zástavcem). Poddluţníkem je zde banka, která vede účet dluţníka. Zástavní právo je účinné okamţikem, kdy je poddluţníkovi (tj. bance, která vede účet dluţníka) zástavní právo oznámeno a ten je pak povinen vyplatit peněţní prostředky na bankovním účtu zástavnímu věřiteli. 63

4.1.1.6 Zástavní právo k obchodnímu podílu v obchodní společnosti "Obchodní podíl představuje účast společníka na společnosti a z této účasti plynoucí práva a povinnosti."21 Pokud společenská smlouva toto pravidlo neupravuje jinak, tak výše podílu je určena poměrem vloţeného vkladu společníka k celkovému základnímu kapitálu dané společnosti. Vznik zástavního práva k obchodnímu podílu v obchodní společnosti je dán písemnou zástavní smlouvou a zápisem do obchodního rejstříku.

4.1.1.7 Zajišťovací převod práva Zajišťovací převod práva sice v bankovní praxi existuje, není ovšem ve větší míře vyuţíván. Tento typ zajištění slouţí k zajištění pohledávky tím, ţe do doby splacení pohledávky je na věřitele převedeno vlastnické právo dluţníka a po jejím splacení je zas převedeno zpět na dluţníka. Věřitel uspokojí svou pohledávku z převedeného práva jen tehdy, nedodrţí-li dluţník svůj závazek a úvěr nesplatí. Toto je rozdíl oproti zástavnímu právu, neboť u zástavního práva např. k nemovitosti zůstává vlastnické právo dluţníkovi. Jako v předešlých případech i zde je nutné ke vzniku uzavřít písemnou smlouvu o zajišťovacím převodu práva.

4.1.2 Ručení "Ručení vzniká na základě jednostranného písemného prohlášení ručitele (fyzické či právnické osoby), že uspokojí určitou pohledávku banky v případě, že tak neučiní dlužník."22 Z prohlášení, které musí mít písemnou formu, musí být také jednoznačně specifikováno, za které závazky se ručitel zavazuje za dluţníka. Toto prohlášení musí být rovněţ podepsané ručitelem a podpis úředně ověřen. Ručitelů můţe být i více. Kaţdý z ručitelů pak ručí za výši závazků uvedené v prohlášení. Formou ručení se tedy můţe zajistit celý závazek dluţníka nebo jen část. Tímto zajišťovacím instrumentem je moţné zajistit většinu typů úvěrových obchodů zpravidla krátkodobých úvěrů menšího objemu. Při zajištění ručením si tak věřitel ověřuje nejen dluţníka, ale i věřitele. Ručení se zúčastňují minimálně tři osoby, tj. dluţník (osoba povinná), věřitel (oprávněná osoba v úvěrovém obchodě) a ručitel popř. více ručitelů.

21

PAVELKA, F., D. BARDOVÁ a R. OPLTOVÁ. Úvěrové obchody. 1. vyd. Praha: Bankovní institut, a.s. 2001. ISBN 80-7265-037-8, s. 189 22 VODOVÁ, Pavla. Řízení finančních rizik. 1. vyd. Opava: Slezská univerzita, 2006. ISBN 80-7248-349-8, s. 106

64

Formy ručení v případě ručení za jeden závazek více ručiteli: -

Spoluručení - kaţdý z ručitelů ručí za celý závazek, přičemţ věřitel je oprávněn vymáhat pohledávku po kterémkoli z nich.

-

Částečné ručení - kaţdý ručitel ručí pouze za určitou část, která je smluvně vymezená.

-

Následné ručení - v tomto případě existuje hlavní ručitel a tzv. následný ručitel, který ručí bance za hlavního ručitele.

-

Zpětné ručení - vedle hlavního ručitele existuje i tzv. zpětný ručitel, který ručí za dluţníka. Hlavní ručitel můţe poţadovat náhradu na dluţníkovi, popř. na zpětném ručiteli.

Vznik ručení: Smluvní - na základě mandátní smlouvy (smlouvy o zastoupení) mezi dluţníkem a ručitelem a na základě tzv. písemného ručitelského prohlášení Zákonné - povinnost vyplývá ze zákona např. u některých typů obchodních společností, společenství vlastníků bytových jednotek atd. Zánik ručení: Zánik závazku - uspokojením pohledávky Dohodou - písemná dohoda mezi ručitelem a věřitelem Uplynutím doby platnosti ručení uvedené v ručitelském prohlášení Specifika ručitelství Ručení má na rozdíl od jiných typů zajišťovacích instrumentů určité specifické zvláštnosti: -

Oznamovací povinnost věřitele - věřitel v úvěrovém obchodě zajištěného ručení má vůči ručiteli tzv. oznamovací povinnost, která ukládá věřiteli povinnost informovat ručitele o výši zajištěné pohledávky, pokud si tuto informaci ručitel vyţádá.

-

Uplatnění dluţníkových námitek ručitelem

-

Postih ručitele vůči dluţníkovi - pokud dluţník nedostojí svým závazkům vůči věřiteli a ručitel vykoná svůj ručitelské závazek a uhradí pohledávku, nabývá ručitel vůči dluţníkovi veškerá práva věřitele. To znamená, ţe bude oprávněn k nabytí veškerých podkladů od věřitele pro uplatnění nároku vůči dluţníkovi.

-

Tzv. moţnost věřitel "hojit se" z celého majetku ručitele, pokud není v ručitelském prohlášení uvedeno jinak.

65

4.1.3 Postoupení (cese) pohledávek Postoupení pohledávek, jinými slovy cese pohledávek, je abstraktní forma zajištění úvěrových obchodů, kdy dochází k převedení pohledávky na nového věřitele. Pohledávka banky za klientem (dluţníkem) z poskytnutého úvěru existuje nezávisle na pohledávkách klienta. Z hlediska informovanosti o postoupení pohledávky existuje cese veřejná a tichá. Za veřejnou cesi povaţujeme takové postoupení pohledávky, kdy dluţník postupitele (postupitelem je klient banky, tj. dluţník bankovního věřitele) je předem obeznámen se skutečností, ţe došlo k postoupení (cesi) pohledávky. Tichá cese je pak naopak taková, o které se neví. Je to moţné z toho důvodu, ţe postupitel má vícero bankovních účtu vedených u více bankovních institucí. Některé pohledávky tak mohou být hrazeny na některý z bankovních účtů, který je vedený v jiné bance. K eliminaci proto banka můţe přistoupit s poţadavkem, aby byl bankovní účet zřízen právě u ní. Způsob a rozsah postoupení pohledávek: -

Individuální cese - postoupení jedné pohledávky na vyšší částku

-

Krycí cese - postoupení přesně určeného počtu pohledávek se splatností niţší neţ u bankovního úvěru. Aktuální stav postoupených pohledávek bude stále dosahovat poţadované výše.

-

Globální cese - postoupení všech, tj. i budoucích pohledávek vůči přesně určeným obchodním partnerům

4.1.4 Bankovní záruka "Bankovní záruka je zvláštním typem ručení, kdy na straně ručitele vystupuje banka. Vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže dlužník nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině."23 Bankovní záruku povaţujeme za nejkvalitnější způsob zajištění úvěrových obchodů. Čím kvalitnější bankovní instituce, tím kvalitnější je tento zajišťovací instrument. Tím, ţe daný úvěr zajišťuje banka, představuje pro věřitele jistotu okamţitého plnění. Tradičně se takto zajišťují úvěrové obchody se zahraničním subjektem. V rámci tuzemského obchodu poskytuje bankovní záruky pouze Českomoravská záruční a rozvojová banka. 23

PAVELKA, F., D. BARDOVÁ a R. OPLTOVÁ. Úvěrové obchody. 1. vyd. Praha: Bankovní institut, a.s. 2001. ISBN 80-7265-037-8, s. 184

66

Základní druhy bankovních záruk Dle typu ručení o Akcesorická bankovní záruka - váţe se na hlavní zaručený závazek v praxi obvykle na úvěrové nebo kupní smlouvy. Ručící bance náleţí stejné námitky proti uplatnění bankovní záruky, jeţ by z kupní smlouvy mohl uplatnit příkazce (dluţník), a proto můţe plnění z bankovní záruky odmítnout. Námitky však musí obstát u soudu. 

Subsidiární (podpůrné) - ručící banka je povinna plnit aţ po předchozím vyzvání věřitele k plnění dluţníkem, přičemţ dluţník (příkazce) závazek nesplnil.



Solidární - věřitel můţe plnění poţadovat přímo po ručící bance bez nutnosti předchozí výzvy k plnění dluţníkem.

o Abstraktní bankovní záruka - neváţe se na hlavní závazek. Věřitel má právo vyinkasovat prostředky i tehdy, kdyţ nesplnil podmínky uvedené v úvěrové smlouvě. Povinnost záruční banky plnit je dána v záruční listině a není nikterak vázaná na úvěrovou smlouvu. Abstraktní bankovní záruka zní obvykle na první výzvu a bez námitek. 

Podmínečné - plnění je vázáno na splnění určitých podmínek uvedených v záruční listině např. předloţení dokumentů atd.



Bezpodmínečné - plnění není vázáno na splnění určitých specifických podmínek

Dle předmětu závazku o Platební bankovní záruka - záruční banka ručí za splnění platebního závazku, kterým můţe být např. splátka úvěru, proplacení obchodní faktury aj. o Neplatební bankovní záruka - záruční banka v tomto případě ručí za jiný typ závazku. Například ručí za splnění určitých podmínek kontraktu či smlouvy. Nejčastějšími typy neplatební bankovní záruky jsou záruka za vádium (za platnost nabídky), záruka za dobré provedení kontraktu, kauční záruka aj. Dle míry zajištění závazku o Kryté - banka, která vystavuje záruku, ţádá o krytí vázáním určité finanční částky na bankovním účtu u banky vystavující protizáruku (nepřímou záruku) o Nekryté - banka vystavující záruku se spokojí s pouhým prohlášením banky dluţníka, ţe vyrovná náklady spojené s protizárukou. 67

Zánik bankovní záruky: -

Splacení zajištěného závazku

-

Uplynutí doby

-

Plněním z bankovní záruky

4.1.5 Dokumentární akreditiv Dokumentární akreditiv plní více funkcí. Za prvé je to jeden z nejkvalitnějších zajišťovacích instrumentů pro úvěrové obchody, za druhé plní i funkci platební a úvěrovou. Jedná se o prostředek k zajištění platby v mezinárodním obchodě. V případě zajištění úvěrové obchodu dluţník zajistí úvěr u banky, která mu poskytla úvěr, dokumentárním akreditivem vystaveným jiným bankovním ústavem. Dokumentární akreditiv je rovněţ jako bankovní záruka nezávislý na zajišťovaném vztahu. Banka vystavující akreditiv má za povinnost plnit ihned po splnění podmínek daných akreditivem, např. po předloţení dokumentů apod. Formy dokumentárního akreditivu: Dle stupně závazku o Odvolatelný o Neodvolatelný Dle právní závaznosti o Potvrzený o Avizovaný Dle způsobu zpracování o Revolvingový o Převoditelný o Back-to-back o Remboursní o S červenou nebo zelenou doloţkou Dle platebních podmínek o Na viděnou o Dokumentární akreditiv s odloţenou platbou o Dokumentární akreditiv s negociací a další V praxi se nejčastěji pouţívá neodvolatelný dokumentární akreditiv, který můţe být změněn jen se souhlasem příkazce akreditivu a oprávněného v úvěrovém vztahu. 68

Vznik dokumentárního akreditivu Dokumentární akreditiv vzniká na základě písemné smlouvy mezi dluţníkem a bankou vystavující akreditiv. Ve smlouvě se vystavující banka zavazuje plnit na účet dluţníka ve věřitelské bance určitou plnění aţ po předloţení věřitelem předem stanovených dokumentů. Zánik dokumentárního akreditivu -

Vyčerpáním akreditivní částky

-

Uplynutím doby platnosti dokumentárního akreditivu

-

Ţádost o zrušení dokumentárního akreditivu

4.1.6 Zajišťovací směnka "Směnka je cenný papír, na jehož základě má jeho majitel právo žádat v den splatnosti v platebním místě uhrazení směnečné sumy směnečně zavázaným dlužníkem oproti vydání směnky."24 Rozlišujeme směnku vlastní a směnku cizí. Rozdíl je v tom, ţe směnka vlastní obsahuje závazek dluţníka zaplatit a u směnky cizí je příkaz jiné osobě, aby daná směnka byla uhrazena. Zjednodušeně řečeno u směnky vlastní je slovo "zaplatím" a u směnky cizí "zaplaťte". V praxi se můţeme také často setkat s tzv. bianko směnkou, coţ je druh směnky, u které nejsou záměně vyplněné určité údaje, např. výše směnečné sumy aj. je to z toho důvodu, ţe celkovou výši směnečné sumy v době vystavení směnky ještě neznáme. K takovéto směnce však musí ještě existovat písemná dohoda o způsobu doplnění bianko směnky mezi výstavcem a směnečným majitelem. K tomu, aby byla směnka ze zákona platná, musí obsahovat veškeré podstatné náleţitosti dané zákonem. Podstatné náležitosti u směnky vlastní: -

Označení, ţe jde o směnku

-

Bezpodmínečný slib zaplacení určité peněţní částky

-

Datum nebo údaj, kdy má být částka splacená

-

Jméno toho, komu má být placeno

-

Datum a místo vystavení dané směnky

-

Podpis výstavce

24

PAVELKA, F., D. BARDOVÁ a R. OPLTOVÁ. Úvěrové obchody. 1. vyd. Praha: Bankovní institut, a.s. 2001. ISBN 80-7265-037-8, s. 186

69

Podstatné náležitosti u směnky cizí: -

Označení, ţe jde o směnku

-

Bezpodmínečný příkaz zaplacení určité peněţní částky

-

Jméno toho, kdo má platit

-

Jméno toho, komu má být placeno

-

Datum nebo údaj, kdy má být částka splacena a místo placení

-

Datum a místo vystavení dané směnky

-

Podpis výstavce

Přesná forma směnky není stanovena. To znamená, ţe můţe být směnka vystavena na toaletní papír i tácek od piva, pokud bude mít veškeré podstatné náleţitosti.

4.1.7 Jiné formy zajištění Převzetí dluhu K převzetí dluhu můţe dojít na základě dohody uzavřené mezi dluţníkem a třetí osobou. Třetí osoba tak přejímá dluh a nastupuje na místo dluţníka, pokud je touto skutečností věřitel obeznámen a souhlasí s ní. K převzetí dluhu můţe dojít i bez dohody s dluţníkem. K převzetí dluhu dochází na základě dohody věřitele a třetí osoby s tím, se třetí osoba stává spoludluţníkem úvěrového obchodu. Přistoupení k závazku Přistoupit k závazku můţeme také na základě dohody a opět je dohoda dvojího typu. Přistoupit k závazku můţeme na základě dohody dluţníka s třetí osobou. Třetí osoba se v ní zavazuje splnit závazek dluţníka vůči věřiteli. Věřitel však nemůţe chtít po třetí osobě plnění přímo. Tato povinnost se vztahuje jen vůči dluţníkovi. Dalším typem je přistoupení k závazku na základě dohody věřitele a třetí osoby. Třetí osoba se v ní zavazuje, ţe věřiteli uhradí za dluţníka jeho úvěrový závazek. Smluvní pokuta Smluvní pokuta slouţí jako donucovací prostředek k uhrazení peněţitého závazku vůči věřiteli. Musí mít písemnou podobu a musí v ní být uvedena výše pokuty nebo způsob, jakým bude vypočtena. V případě prodlení a zaplacení pokuty však nezaniká povinnost dluţníka uhradit celý závazek. 70

Prohlášení dlužníka Prohlášení dluţníka můţe být dvojího charakteru, tj. pozitivní nebo negativní prohlášení. Pozitivní prohlášení dluţníka spočívá v tom, ţe dluţník dodá na první výzvu věřitele předem domluvené zajištění k úvěrovému obchodu. Negativní prohlášení pojednává o skutečnosti, ţe dluţník nebude prodávat či zastavovat majetek ani poskytovat záruky třetím osobám bez vědomí věřitele za dobu trvání úvěrového vztahu. Zvláštním typem je patronátní prohlášení, kdy se mateřská společnost zaručí za svou dceřinou společnost, která ţádá o úvěr. Vinkulace "Vinkulace čili vinkulování znamená jakési zamčení, omezení dispozičního práva např. u vkladů, úvěrů, pojistného plnění nebo u cenných papírů. Disponování s nimi může být vázáno na heslo, souhlas třetí osoby, omezeno jen pro určitý účel a podobně."25 Pro zajištění úvěrových obchodů se pouţívá vinkulace z pojistného plnění ve prospěch věřitele. Níţe jsou jednotlivé typy vinkulací z pojistného plnění. Vinkulace pojistného plnění z pojištění nemovitosti Standardní podmínkou pro zajištění úvěru zástavním právem k nemovitosti je pojištění této nemovitosti a vinkulace ve prospěch věřitele. Vinkulace pojistného plnění ze životního pojištění Pokud je dluţník v úvěrovém vztahu fyzická osoba, pouţívá se pro zajištění úvěru vinkulace pojistného plnění ze ţivotního pojištění dluţníka. Tato vinkulace slouţí nejen jako zajištění úvěru, ale i jako uhrazení úvěru v případě vzniku pojistné události a následného plnění z ţivotního pojištění. V praxi je vhodné, aby bylo ţivotní pojištění ještě doplněno o pojištění úrazové. Minimální částka pojištění by měla být výši úvěrové pohledávky. Vinkulace pojistného plnění z pojištění úvěru Úvěr můţe být rovněţ zajištěn i úvěrovým pojištěním v případě vzniku specifických pojistných události, např. úmrtí dluţníka, úraz či ztráta zaměstnání. Výše pojištění a pojistného se mění v závislosti na výši nesplacené úvěrové pohledávky.

25

Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Vinkulace

71

Dohoda o srážkách ze mzdy Dohoda o sráţkách ze mzdy představuje způsob, jakým si věřitel zajistí, ţe splácení úvěru bude probíhat z příjmu dluţníka. Dohoda musí být písemná a musí obsahovat určité náleţitosti, jakými jsou označení věřitele, dluţníka a zaměstnavatele resp. plátce mzdy, výše úvěrového závazku, souhlas dluţníka o sráţkách ze mzdy a souhlas s výší jednotlivých sráţek.

4.2 Realizace věcných zajišťovacích instrumentů Realizace věcných zajišťovacích instrumentů se provádí zejména jejich prodejem, který můţe být dvojího charakteru, a to dobrovolný a nedobrovolný. Tabulka 6 - Realizace věcných zajišťovacích instrumentů

Dobrovolný prodej

Nedobrovolný prodej

-

Přímý prodej

-

Zprostředkovaný prodej

-

Prodej formou dobrovolné veřejné

-

Konkurz, vyhlášení úpadku dluţníka

draţby

-

Mimosoudní veřejné nedobrovolné

-

-

Prodej na základě soudního výkonu rozhodnutí (exekuce, draţba)

Prodej změnou v osobě dluţníka

draţby

Zdroj: PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. Úprava vlastní

4.2.1 Dobrovolná realizace zajišťovacích instrumentů Dobrovolný prodej zajišťovacích instrumentů se uskutečňuje vţdy na základě smluvní dohody mezi vlastníkem zástavy a věřitelem. Touto je moţné dosáhnout vyšších výnosů, coţ je výhodné pro obě strany úvěrového obchodu. Přímý prodej Přímým prodejem se zástava prodává kupci na základě smluvní dohody s dluţníkem. Kupcem můţe být osoba, kterou zvolí sám dluţník, nebo jím můţe být banka, jeţ poskytla dluţníkovi úvěr, nebo jiná osoba. Tento způsob je ze všech nejjednodušší, nemusí být veřejně vyhlašován, a proto můţe být i méně stresující. 72

Zprostředkovatelský (nepřímý) prodej V případě dobrovolného zprostředkovatelského (nepřímého) prodeje provádí prodej zástavy třetí osoba pověřená dluţníkem. Většinou je třetí osobou hlavně realitní kancelář, avšak není vzácností, ţe bankovní domy si vytváří své vlastní dceřiné společnosti specializující se na realizaci zajišťovacích instrumentů. K samotnému prodeji je zapotřebí majitelova plná moc s označením zástavy, určením kupní ceny, způsobu prodeje, minimální cenu prodeje a jiné náleţitosti, na kterých se dohodnou dluţník s věřitelem. Dobrovolná veřejná dražba Ve veřejné dobrovolné draţbě můţe soukromá osoba (dluţník) prodat zástavu s výjimkou cenných papírů za vyšší cenu neţ pokud by zástavu prodala konkrétnímu zájemci. Je to z toho důvodu, ţe draţby se můţe zúčastnit více zájemců najednou. V případě realizace zástavy vyšších hodnot je vhodné vyuţít veřejnou obchodní soutěţ. Změna v osobě dlužníka Tímto způsobem se kupující zastavované nemovitosti stává jejím majitelem a tím pádem převezme závazek z úvěrové smlouvy a stává se tak hlavním dluţníkem. Výhodou je to, ţe kupující hradí pouze rozdíl mezi dosud neuhrazenou částkou úvěru a kupní ceny dané nemovitosti. Původní úvěrová a zástavní smlouva zůstává i nadále v platnosti i všechny výhody (např. státní podpora) s ní spojené.

4.2.2 Nedobrovolná realizace zajišťovacích instrumentů Jak uţ název napovídá, nedobrovolná realizace zajišťovacích instrumentů se uskutečňuje proti vůli vlastníka zástavy. Tento způsob prodeje nabývá podoby vyvlastňování a je proto upraven zákonem. Jedná se o proces velmi zdlouhavý s nízkou prodejní cenou dané zástavy. S realizací tohoto typu prodeje jsou také spojené příslušné náklady jako například soudní náklady či náklady draţebníka. Většinou se na zástavu váţe celá řada pohledávek. Prodej na základě soudního výkonu rozhodnutí Soudní prodej zástavy představuje v praxi nejběţnější způsob nedobrovolné realizace zajišťovacích instrumentů a můţe být dvojího charakteru: Prodej věcí v draţbě (exekuce) Prodej celého podniku v soudní draţbě

73

Prodej v rámci konkurzního řízení "Konkurz je vyhlášením úpadku dlužníka, potvrzením jeho platební neschopnosti. Jeho cílem je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku."26 Konkurz je řešení pro dluţníka, který má závazky vůči více věřitelům a přestává být schopný je plnit včas a v plné výši. Dluţník se tak dostává do úpadku. O úpadku hovoříme i tehdy, pokud má dluţník více věřitelů a celkový závazek převyšuje majetek dluţníka. Konkurzní řízení zahrnuje všechny věřitele, kteří se do něj přihlásí, a všechen majetek dluţníka současný i ten budoucí. Konkurz uspokojí věřitele rovnoměrně v pořadí, jeţ určí zákon. Pokud konkurzní řízení skončí, mají věřitelé i tehdy nárok svou pohledávku, pokud tak neučinili.

Prodej zástavy mimosoudní nedobrovolnou veřejnou dražbou V praxi se většinou setkáváme s velkou vytíţeností soudů. Soudní exekuce tak představuje pro všechny zúčastněné zdlouhavý a náročný proces. Z tohoto důvodu se přistupuje i na další moţnost nedobrovolné realizace zajišťovacích instrumentů, a to zapojení soukromého sektoru do procesu realizace. Můţeme jít cestou veřejné draţby nebo vyuţít sluţeb tzv. soukromých soudních exekutorů. Soukromý exekutor má zájem o rychlý prodej zástavy, neboť pracuje na podnikatelském základě. Proces je obdobný jako při soudním prodeji, avšak s tím rozdílem, ţe zástavu neprodává soud, ale soukromá osoba soudem pověřená.

U nedobrovolné veřejné draţby je podmínkou návrh věřitele, u kterého je pohledávka přiznána výkonem soudního rozhodnutí, vykonatelným rozhodčím nálezem nebo notářským zápisem. Věřitel uzavírá s draţebníkem písemnou smlouvu ohledně podmínek nedobrovolné veřejné draţby a odměny náleţící draţebníkovi. Do draţby spadají nejen věci movité a nemovité, ale i právo s majetkovou hodnotou nebo celý podnik.

26

PAVELKA, F., D. BARDOVÁ a R. OPLTOVÁ. Úvěrové obchody. 1. vyd. Praha: Bankovní institut, a.s. 2001. ISBN 80-7265-037-8, s. 218

74

4.3 Řízení a eliminace úvěrového rizika v praxi - Česká spořitelna 4.3.1 Profil České spořitelny Historické kořeny České spořitelny spadají aţ do roku 1825. Téhoţ roku zahájila svou činnost Spořitelna česká, která byla předchůdcem dnešní České spořitelny. Česká spořitelna vznikla jako akciová společnost v roce 1992 a působí aţ do dodnes, coţ svědčí nejen o důvěryhodnosti dané banky, ale i o jejím pevném postavení na českém trhu. Od roku 2000 se Česká spořitelna stala členem skupiny Erste Bank, jenţ patří mezi jednoho z největších poskytovatelů finančních sluţeb v osmi zemích střední a východní Evropy. Orientace České spořitelny je zvláště na drobné klienty, malé a střední podniky, obce a města, ovšem nezastupitelnou roli má také ve financování velkých korporací a poskytování sluţeb na finančních trzích. V současnosti je Česká spořitelna největší bankou na českém trhu s počtem klientů 5,2 milionů a s nejhustší sítí poboček a bankomatů v České republice. Česká spořitelna se mimo jiné podílí i na rozvoji české společnosti jako celku. V roce 2002 zřídila Nadaci České spořitelny na podporu kultury, vzděláváním, vědy, veřejných a sociálních záleţitostí, zdravotní péče, charity, komunálních aktivit, sportu a ochrany ţivotního prostředí. Ocenění Česká spořitelna získala v soutěţi Fincentrum jiţ po několikáté řadu ocenění. V roce 2012 obhájila jiţ podeváté v řadě titul Nejdůvěryhodnější banka roku. Pavel Kysilka, předseda představenstva a generální ředitel České spořitelny, se stal podruhé za sebou Bankéřem roku. Veřejnosti a odborné porotě zaujala i Hypotéka Česká spořitelny, která získala titul Hypotéka roku 2012. Pozornosti neunikly ani výborné hospodářské výsledky dosaţené v roce 2011 a z toho důvodu získala Česká spořitelna prvenství mezinárodního ocenění Banka roku v České republice vyhlašované časopisem The Bankers, jenţ je členem mediální skupiny Financial Times. Magazín Euromoney také učinil z České spořitelny nejlepší banku v České republice pro rok 2012 a udělil ji ocenění Euromoney Best Bank in Czech Republic 2012. V neposlední řadě se musíme zmínit i o hodnosti Nejbezpečnější banka regionu střední a východní Evropy, kterou České spořitelně udělil americký časopis Global Finance.

75

4.3.2 Česká spořitelna v číslech Tabulka 7 - Stav České spořitelny k datu 30. 09. 2012 Aktiva celkem

915,0 mld. Kč

Počet klientů České spořitelny

5 178 592

Počet aktivních klientů přímého bankovnictví SERVIS 24

1 455 513

a BUSINESS 24 Počet poboček

657

Průměrný počet zaměstnanců Finanční skupiny České spořitelny

10 677

Počet karet

3 135 231

Počet bankomatů a platbomatů

1 455

Zdroj: www.csas.cz

Za 188 let působení na českém trhu si Česká spořitelna získala pozici přední banky na trhu a svou důvěru jí svěřilo jiţ více neţ 5 milionů klientů. Klienti České spořitelny ocení zejména stabilitu banky a jistotu toho, ţe jsou jejich peníze uloţené v bezpečí. Velkou výhodou pro klienty můţe být také široká síť poboček, kdy si klienti mohou vybrat z 657 poboček po celé České republice a rovněţ i obsáhlý počet bankomatů kterých je v současnosti kolem 1 500. Přibývají i klienti, kteří si oblíbili novodobou komunikaci s bankou a se svým bankovním účtem prostřednictvím internetového bankovnictví. V roce 2012 Česká spořitelna zaznamenala stále rostoucí počet aktivních klientů internetového bankovnictví a celkový počet aktivních uţivatelů internetového bankovnictví uţ se blíţí 1,5 milionu. Standardem se v dnešní moderní době stala také platební karta k bankovnímu účtu. Celkový souhrn karet vydaných Českou spořitelnou přesáhl v roce 2012 počet 3 miliony a nové karty se stále vydávají. Současným trendem je tzv. bezkontaktní karta. Tento typ karet začala Česká spořitelna uvádět na trh od října 2011. Bezkontaktní karta umoţňuje klientům platit rychleji a pohodlněji nákupy do výše 500 Kč bez nutnosti zadávat PIN kód. Vyšší transakce se standardně ověřují PINem. Klienti České spořitelny si bezkontaktní technologii velice oblíbili, coţ dosvědčuje fakt, ţe od října 2011 uţ proběhlo téměř 3 miliony bezkontaktních transakcí v objemu peněţních prostředků přesahující 1 miliardu korun. 76

Česká spořitelna má rovněţ prvenství v České republice v zasílání PIN kódu k platebním kartám prostřednictvím SMS zprávy na mobilní telefon. Tento způsob je jednak bezpečný, ale i jednoznačně rychlejší oproti klasickému doručování poštou. Od února 2012 mohou dokonce klienti České spořitelny, jenţ vlastní mobilní telefon iPhone, spravovat a kontrolovat svůj účet a své finance přes mobilní bankovnictví ve svém telefonu. Tato aplikace se těší velkému zájmu ze strany klientských uţivatelů, neboť si ji za první pololetí stáhlo jiţ 26 000 zájemců. Ke konci roku 2012 vstoupí do oběhu aplikace pro operační systém Android. Rok 2012 byl pro Českou spořitelnu významný i v tom, ţe zvítězila v obchodní soutěţi o zabezpečení administrace výplaty sociálních dávek a provoz karty sociálních systémů tzv. sKarty. Za tímto účelem spustila v květnu 2012, ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí, informační portál www.skontakt.cz, kde příjemci těchto dávek získají veškeré podrobné informace. Nově si také mohou stávající i potenciální klienti České spořitelny sjednat schůzku s bankovním poradcem na konkrétní pobočce a konkrétní čas a datum prostřednictvím internetových stránek www.csas.cz. V roce 2011 banka vůbec jako první uvedla v České republice pojízdnou tzv. mobilní pobočku, kde si klienti mohou vyřídit základní bezhotovostní i limitované hotovostní sluţby v případě, kdy kamenná pobočka je právě v rekonstrukci nebo se v místě bydliště obyvatelů určitých obcí vůbec nevyskytuje. Na přítomnost a otevírací dobu takovéto pobočky pak upozorňují zvukové znělky. Strategie a plány do budoucna Do roku 2014 se Česká spořitelna chce stát vedoucí bankou v šesti hlavních segmentech trhu, tj. drobní klienti, movitá klientela, nejbonitnější klientela, veřejný a neziskový sektor, malé a střední podniky a nakonec velké národní firmy. Dále má banka ambice stát se jednou z klíčových bank pro podnikatele, malé firmy a velké nadnárodní podniky. Těchto strategických cílů chce banka dosáhnout sledováním 3 směrů: Uţitek, který banka poskytuje svým klientům. Nalezená řešení jsou pro klienty uţitečná Záţitek z poskytované sluţby. Pro klienta je sluţba snadná a příjemná Vztah klientů k bance. Důvěra a uznání k bance ze strany klientů.

77

4.3.3 Základní ekonomické ukazatele České spořitelny Česká spořitelna dosáhla v roce 2011 nejlepších hospodářských výsledků po celou dobu své existence na českém bankovním trhu. Celkově se dá říci, ţe banka je silně kapitálově vybavena. Díky tomuto základu můţe Česká spořitelna i nadále financovat bezpečný rozvoj svých bankovních klientů. Tabulka 8 - Ukazatele z výkazu zisku a ztrát v letech 2007-2011 (mil. Kč) mil. Kč Čistý úrokový výnos Čistý neúrokový výnos (příjem z poplatků a provizí) Provozní výnosy Provozní náklady Provozní zisk Čistý zisk vlastníků banky

2011 31 244 12 381

2010 30 250 12 167

2009 30 892 11 402

2008 30 239 11 020

2007 24 727 9 639

44 073 -18 424 25 649 13 638

45 421 -18 677 26 744 12 052

45 658 -19 268 26 390 12 640

42 712 -19 541 23 171 15 813

36 075 -18 349 17 726 12 148

Zdroj: Výroční zprávy České spořitelny 2007-2011 (www.csas.cz). Úprava vlastní Čistý zisk (tj. zisk po zdanění) se oproti roku 2010 zvýšil a to na 13,6 mld. Kč. Příčinou tohoto pozitivního výsledku bylo navýšení úrokových výnosů, pokles tvorby opravných poloţek na úvěry a pohledávky a pokračujícím klesajícím trendem u nákladů banky. Provozní zisk, který získáme rozdílem provozních výnosů a provozních nákladů, se oproti letům 2010 a 2009 sníţil vlivem růstu čistého úrokového výnosu, poklesu provozních nákladů a horšími finančními výsledky z obchodních operací, jeţ sníţil provozní výnos, který je sloţen z čistého úrokového výnosu a čistého neúrokového výnosu, tedy příjmu z poplatků a z provizí. Sníţení celkových provozních nákladů bylo dosaţeno důsledným řízení nákladů a zvýšení efektivity v bankovním podnikání. Tabulka 9 - Základní poměrové ukazatele v letech 2007-2011 (%) ROE ROA Kapitálová přiměřenost

2011 18,2% 1,5% 13,1%

2010 18,2% 1,3% 13,9%

2009 20,3% 1,4% 12,3%

2008 26,3% 1,8% 10,3%

2007 23,8% 1,5% 9,6%

Zdroj: Výroční zprávy České spořitelny 2007-2011 (www.csas.cz). Úprava vlastní Ukazatel návratnosti vlastního kapitálu (ROE), který je dán poměrem zisku po zdanění a vlastního kapitálu, zůstal na stejné úrovni jako v roce 2010. Ukazatel výnosnosti aktiv (ROA), který získáme podílem zisku po zdanění a celkovými aktivy, se oproti roku 2010 zvýšil. Ukazatel kapitálové přiměřenosti zůstává stále nad hladinou poţadovaných 8%. 78

4.3.4 Řízení úvěrového rizika v České spořitelně Česká spořitelna při řízení úvěrového rizika pouţívá jednotnou metodiku, která zahrnuje pravidla obezřetného úvěrového procesu, pravidla pro předcházení praní špinavých peněz a podvodných jednání, pravidla přijatelnosti zákaznických segmentů, systém hodnocení klientů (rating), systém limitů a struktury schvalovacích úrovní, pravidla zajištění úvěrů a metodiku výpočtu opravných poloţek a rizikové váţených aktiv. Sběr informací Při řízení úvěrového rizika vychází Česká spořitelna nejen z informací interního charakteru, ale i z externích informačních zdrojů. Banka posuzuje klienta na základě interního ratingu vlastního portfolia či portfolia členů Finanční skupiny České spořitelny. Externím informačním zdrojem jsou pro banku registry Bankovní registr klientských informací (Credit Bureau) a Centrální registr úvěrů nebo vyuţívá externích ratingů renomovaných ratingových agentur, např. Standard & Poor's. Získaná data jsou základem pro modelování úvěrového rizika a slouţí i jako podpora při eventuálním vymáhání či oceňování pohledávek nebo kalkulaci ztrát. Interní rating Interní rating je povaţován za jeden z významných nástrojů řízení úvěrového rizika. Odráţí schopnost protistrany dostát svým finančním závazkům a pravděpodobnost selhání dluţníka v následujících 12 měsících. Rating představuje systém hodnocení dluţníka a je součástí kaţdého schvalování úvěru či změn v úvěrových podmínkách stávajícího úvěru. Hodnocení klientů se zakládá na posouzení finančních i nefinančních faktorů. U korporátních klientů se analyzují silné a slabé stránky a u retailových klientů v zásadě demografické a behaviorální faktory. Souhrnně banka své klienty rozděluje na klienty "v selhání" a "bez selhání". Následně pak své klienty, fyzické osoby nepodnikající, rozdělí do osmistupňové ratingové stupnice a ostatní klienty do třináctistupňové ratingové soustavy. Klienty v selhání banka označuje ratingovým stupněm "R". Revize stanovení interního ratingu se provádí minimálně jednou ročně. Interní rating se sestavuje na základě analýzy historických dat s vyuţitím statických modelů. Kromě interního ratingu Česká spořitelna rovněţ vyuţívá 5 skupin rizikovosti dle vyhlášky ČNB č. 123/2007. Tyto skupiny se nazývají standardní, sledované, nestandardní, pochybné a ztrátové pohledávky.

79

Limity angažovanosti Limity angaţovanosti se stanovují jako maximální moţná výše úvěrové angaţovanosti banky vůči jednotlivému klientovi či ekonomicky spjaté skupině osob při daném interním ratingu a kvalitě zajištění. Limity chrání bankovní kapitál a výnosy před rizikem koncentrace. Struktura schvalovacích pravomocí Systém schvalovacích pravomocí je postaven na významnosti dopadu a rizikovosti potenciální ztráty z poskytnutého úvěru do finančního hospodaření České spořitelny. Nejvyšší schvalovací pravomoc má úvěrový výbor představenstva. Dále jsou pravomoci odstupňovány podle seniority pracovníků úvaru řízení úvěrového rizika. Stanovení rizikových parametrů Rizikovými parametry máme na mysli: Pravděpodobnost selhání dluţníka (PD) Ztráta z úvěrů v selhání (LGD) Úvěrové konverzní faktory - koeficienty pro převod podrozvahových poloţek na rozvahové (CCF) Česká spořitelna pouţívá pro určení těchto rizikových parametrů vlastní interní modely v souladu s poţadavky BASEL II. Banka pouţívá rizikové parametry v managementu proto, aby získala informace o citlivosti segmentů trhů na vnitřní a vnější změny. Monitoring těchto parametrů je základem pro kvantitativní řízení úvěrového rizika. Vlastní interní modely jsou zpětně testovány a to minimálně jednou za rok a jsou validovány interními odborníky, kteří nejsou nikterak závislý na útvaru řízení rizik. Opravné položky Opravné poloţky banka vytváří na úvěrové ztráty v souladu s mezinárodními účetními standardy IFRS, IAS 39. Výše úvěrové ztráty se určí v závislosti na rizikových parametrech či historické zkušenosti banky a samozřejmě dle pravidel BASEL II a počítají se pro všechny znehodnocené pohledávky. Opravné poloţky všech pohledávek se přehodnocují jedenkrát za měsíc. Zajištění Česká spořitelna povaţuje zajištění za prevenci a ochrany postavení banky coby věřitele a tvoří druhotný zdroj pro splácení úvěrových závazků. 80

Skladba zajištění a volba zajišťovacích instrumentů je v závislosti na typu úvěrového produktu,

poţadavcích

managementu

banky

a

odborném

posouzení

odpovědným

pracovníkem. Předmět zajištění se cení trţní cenou. V některých případech musí být cena zajišťovacího instrumentu zjištěna na základě posudku smluvního znalce či interního odhadce, který nesmí být starší neţ 6 měsíců ode dne uzavření smlouvy a musí být vţdy přezkoumatelný. Credit risk pricing Jedná se o určení rizikových přiráţek pro různé typy smluvních partnerů a obchodů. Vychází se z historických hodnot rizikových parametrů. Dále jsou brány v úvahu změny makroekonomického prostředí a změny v bankovním úvěrovém procesu. To vše můţe mít vliv na celkovou rizikovost bankovního úvěrového portfolia. Obecně můţeme konstatovat, ţe klienti dostanou lepší rating a tím i menší rizikovou přiráţku, pokud: Nemají problém se splácením bankovních i jiných finančních závazků (např. u mobilních operátorů apod.) Jsou schopni řídit si svou míru zadluţení a mají po uhrazení splátek dostatečnou finanční rezervu Prokazují konzistentní chování na bankovním účtu Credit risk pricing se však v praxi nevyuţívá u všech typů bankovních produktů. Stresové testování Stresové testování se provádí pravidelně a zaměřuje se na citlivost bankovního portfolia vůči zhoršení kvality úvěrových pohledávek. Analyzují se změny rizikových parametrů a modeluje se dopad nepříznivého vývoje makroekonomických veličin na kvalitu úvěrového portfolia. Výsledky stresových scénářů se porovnávají s kapitálovým poţadavkem na krytí rizik. Kapitálová přiměřenost Kapitálová přiměřenost České spořitelny v roce 2011 převýšila poţadovanou úroveň 8%. Tento převyšující trend banka drţí uţ mnoho let.

81

4.3.5 Úvěrové portfolio České spořitelny (ČS) Struktura aktiv a pasiv ČS Úvěrové obchody patří mezi nejvýznamnější poloţku aktivních bankovních obchodů, která generuje největší část provozních výnosů. Základním zdrojem pro financování aktivních obchodů jsou klientské vklady. Tabulka 10 - Struktura aktiv a pasiv ČS v letech 2007-2011 (mld. Kč) STRUKTURA AKTIV (mld. Kč) 2011

2010

2009

2008

2007

Čisté pohledávky za klienty

465,6

440,8

454,5

452,5

411,6

Pohledávky za klienty

483,6

460,1

469,2

461,4

418,4

Pohledávky za bankami

77,4

174,9

126,5

93,3

65,7

Portfolio cenných papírů

254,8

177,1

177,4

209,9

226,8

Hmotný a nehmotný majetek

18,4

19,1

18,6

19,2

19,8

Ostatní aktiva

76,4

69,7

78,1

87,4

90,2

Aktiva celkem

892,6

881,6

855,1

862,3

814,1

STRUKTURA PASIV (mld. Kč) 2011

2010

2009

2008

2007

Závazky vůči klientům vč. 672,3 závazků vůči klientům v reálné hodnotě

670,3

634,4

642,5

588,5

Závazky ke klientům

658,0

661,5

643,4

642,5

588,5

Závazky vůči bankám

52,9

52,2

47,4

57,6

58,5

Vlastní kapitál akcionářů banky

79,8

70,8

63,2

64,8

55,6

Emitované dluhopisy a podřízený 49,5 dluh vč. emitovaných dluhopisů v reálné hodnotě

59,3

56,5

43,4

52,9

Ostatní pasiva

38,1

29,0

44,6

54,0

58,7

Pasiva celkem

892,6

881,6

855,1

862,3

814,1

Zdroj: Výroční zprávy České spořitelny 2007-2011 (www.csas.cz). Úprava vlastní

82

Vývoj úvěrového portfolia za klienty Graf 1 - Čisté úvěrové pohledávky za klienty (mld. Kč) 470 460 450 440 430 420 410 400 390 380

Čisté úvěrové pohledávky za klienty

2007

2008

2009

2010

2011

Zdroj: Vlastní úprava dle výročních zpráv České spořitelny Celkový objem klientských vkladů má v průběhu let dlouhodobý růstový trend, který utvrzuje stabilní důvěru klientů v Českou spořitelnu jako úloţnu svých finančních prostředků. Růstový trend zaznamenává i objem poskytnutých bankovních úvěrů. Struktura vývoje je však rozporuplná. Za posledních pět let výrazně vzrostl objem poskytnutých hypotečních úvěrů, avšak na druhé straně objem portfolia spotřebitelských úvěrů zaznamenává od roku 2009 klesající trend. Jednou z příčin tohoto nepříznivého vývoje můţe být i fakt, ţe v České republice stále přetrvává vysoká nezaměstnanost, coţ můţe být příčinou nízké poptávky po spotřebitelských úvěrech. Graf 2 - Podíl klientských úvěrů ke klientským vkladům v letech 2007-2011 (mld. Kč)

800 600

588,5 418,4

642,5 461,4

643,4 469,2

661,5 460,1

658 483,6

400 200

Závazky vůči klientům Pohledávky za klienty

0 2007

2008

2009

2010

Pohledávky za klienty

2011

Závazky vůči klientům

Zdroj: Vlastní úprava dle výročních zpráv České spořitelny

83

Z grafu 2 je patrné, ţe Česká spořitelna se ve své úvěrové činnosti chová velmi konzervativně. I přes růstový trend klientských úvěrů jejich podíl nepřevyšuje objem klientských vkladů. V roce 2011 činil podíl klientských úvěrů ke klientským vkladům 73,5%. Tento podíl, byť zaznamenává mírné zvyšování, se drţí stále na podobné hladině, coţ z České spořitelny dělá banku stabilní a konzervativní v podnikatelské činnosti vůči svým klientům. Kvalita úvěrového portfolia ČS Pro přehlednost existuje jednotné členění úvěrů tzv. kategorizace pohledávek. Pohledávky se třídí dle kvality především podle počtu dnů po splatnosti dané pohledávky na 5 kategorií. Pohledávka se nejprve člení na dvě základní oblasti: Pohledávka bez selhání Pohledávka se selháním Kategorizace pohledávek dle ČNB:27 Pohledávka bez selhání o Standardní - splátka jistiny a úroků méně neţ 30 dnů po splatnosti. Za poslední 2 roky bez restrukturalizace. o Sledovaná - splátka jistiny a úroků méně neţ 90 dnů po splatnosti. Za posledních 6 měsíců bez restrukturalizace. Pohledávka se selháním o Nestandardní - splátka jistiny a úroků méně neţ 180 dnů po splatnosti. o Pochybná- splátka jistiny a úroků méně neţ 360 dnů po splatnosti. o Ztrátová- splátka jistiny a úroků více neţ 360 dnů po splatnosti nebo je klient v konkurzu.

Na základě informací kaţdoročně zveřejňovaných ve výročních zprávách na svých internetových stránkách se podíváme na celkový přehled úvěrového portfolia za jinými osobami, neţ jsou úvěrové instituce, tedy na portfolio pohledávek za klienty. Tuto informační povinnost udělila České spořitelně, a nejenom ji, Česká národní banka dle vyhlášky č.123/2007 Sb. Zde se dozvíme podrobnou strukturu pohledávek a jejich objem dle kategorizace pohledávek ČNB.

27

Vyhláška ČNB 123/2007, §195-198. Dostupné z: www.cnb.cz

84

Tabulka 11 - Pohledávky z finančních činností za klienty v letech 2007-2011 (mld. Kč) 2011 386,7 Standardní pohledávky 27,4 Sledované pohledávky Nestandardní pohledávky 9,5 3,5 Pochybné pohledávky 14,5 Ztrátové pohledávky

2010 352,5 34,3 11,9 3,9 14,1

2009 363,8 33,9 11,8 4,9 8,1

2008 381,4 17,5 5,3 3,1 5,4

2007 356,6 10,8 3,9 1,6 3,9

Zdroj: Povinné informace v souladu s vyhláškou ČNB (www.csas.cz). Úprava vlastní Na základě vlastních výpočtů dle dat získaných z výročních zpráv České spořitelny rozebereme kvalitu úvěrového portfolia z hlediska struktury klasifikovaných úvěrů. Nově poskytnutý úvěr je vţdy kategorizován jako standardní, protoţe se od něj očekává, ţe bude s největší pravděpodobností splacen. Dle situace klienta však můţe banka daný úvěr reklasifikovat na jiný stupeň. Za klasifikované úvěry povaţujeme úvěry sledované, nestandardní, pochybné a ztrátové. Uţší skupinou úvěrů jsou pak tzv. úvěry v selhání (tj. nestandardní, pochybné a ztrátové pohledávky). Jejich charakteristiky jsme si jiţ uvedli v předešlém odstavci. Důleţitým prvkem pro kvalitní bankovní úvěrové portfolio je podíl standardních pohledávek na celkovém portfoliu všech pohledávek. Tento poměr by měl být samozřejmě co nejvyšší, aby banka úspěšně eliminovala úvěrové riziko. Z grafu 3 je patrné, ţe procento standardních úvěrů vůči celkovým úvěrům od roku 2007 výrazně klesá, avšak od roku 2010 máme vyhlídku jeho opětovného zvýšení. Podíl klasifikovaných úvěrů také vzrostl. Nejmarkantněji je to vidět u sledovaných a ztrátových úvěrů. I přes propad dosahoval v roce 2011 podíl standardních úvěrů 87,6% a to je z hlediska kvalita portfolia stále solidní úroveň. Graf 3 - Pohledávky z finančních činností za klienty v letech 2007-2011 (%) 100%

Ztrátové pohledávky 95%

Pochybné pohledávky 90%

Nestandardní pohledávky

85%

Sledované pohledávky

80%

Standardní pohledávky

75% 2011

2010

2009

2008

2007

Zdroj: Vlastní úprava dle informační povinnosti České spořitelny dané vyhláškou ČNB 85

4.3.6 Hodnocení České spořitelny indikátory z oblasti úvěrového rizika Tradičně se banky hodnotí dle výnosnosti vlastního kapitálu. Tento ukazatel má však řadu nedostatků, které se projeví hlavně v krizovém období, protoţe se nezohledňuje situace banky v dlouhodobém horizontu, kvalita aktiv banky a riziko, jeţ banka podstupuje. Z těchto důvodů vznikly nové ukazatele hodnocení bank, které sledují kvalitu aktiv a tím i podstupované riziko, a to indikátory kreditního rizika. Mezi nejpouţívanější indikátory kreditního rizika patří: non-performing loans ratio (NPL), provisioning rate (PR) a coverage ratio (CR). Non-performing loans ratio (NPL) Ukazatel vyjadřuje míru úvěru v selhání a zapisuje se vzorcem: NPLt =

∑ BLt ∑ Lt

BLt ....... výše úvěru v selhání k časovému období Lt ..........výše hrubých úvěrů k časovému období

Provisioning rate (PR) PR vyjadřuje míru znehodnocení úvěrového portfolia za určité časové období, tj. nákladovost úvěrů v selhání za určité časové období. IL PR = AL

IL ........ ztráta ze znehodnocení úvěrů za období (tvorba opravných položek - rozpuštěné opravné položky) AL .......výše hrubých úvěrů za období

Coverage ratio (CR) CR představuje schopnost krytí úvěrů v selhání (tzv. špatných úvěrů) bankou. CRt =

OPt NPLt

OPt ...... výše opravných položek k časovému období NPLt .....výše úvěrů v selhání

Pro dostatečné krytí ztrát z úvěrů v selhání by ukazatel Coverage ratio měl dosahovat hodnot alespoň na úrovni ukazatele LGD tj. loss given default, který znamená ztrátovost při selhání úvěrových produktů a vyjadřuje, jaké procento ze zbytkové hodnoty úvěru v selhání se nepodaří klientovi splatit nebo bance získat zpět.

86

Pro provedení vlastních výpočtů z dat získaných ve výročních zprávách České spořitelny se podíváme na přehled výše uvedených ukazatelů aplikovaných na Českou spořitelnu v letech 2007-2011. Tabulka 12 - Hodnocení kvality úvěrového portfolia (%) 2011

2010

2009

2008

2007

NPLst

5,4

6,1

4,9

3,3

2,6

PR

1,2

2,1

1,8

0,8

0,5

CRt

69,1

68,3

62,8

57,8

62,4

Na základě vypočtených indikátorů úvěrového rizika provedeme stručné hodnocení dané banky. Jelikoţ vycházíme pouze z omezených informací publikovaných ve výročních zprávách, jsou proto výsledky pouze orientační a zaokrouhlené, ale pro účely diplomové práce nám postačí. Pokud se podíváme do kolonky poměru úvěrů v selhání k hrubým úvěrům (NPLs), můţeme vypozorovat růstovou tendenci s tím, ţe se pohybuje v intervalu od 2,6% aţ po 6,1%. V roce 2011 se poměr opět začíná sniţovat, a to na 5,4%. Za příčinu růstu Non-performing loans ratio (NPLs) můţeme povaţovat dopady celosvětové finanční krize a komplexně ke zhoršujícímu se výkonu domácí ekonomiky, coţ se pak negativně projevilo na splácení úvěrových závazcích vůči bance. Míra znehodnocení úvěrového portfolia (provisioning rate) také zaznamenávala růstový potenciál, avšak od roku 2010 se rovněţ sníţila, a to na hodnotu 1,2%. Pokles hodnoty ukazatele PR je zapříčiněn poklesem nově vytvořených opravných poloţek na tzv. špatné úvěry. I přes růstový trend dosahoval tento ukazatel stále velmi nízkých hodnot. Poslední ze tří ukazatelů (coverage ratio) se ve sledovaném období pohyboval v rozmezí od 57,8% do 69,1%. I tento indikátor je charakteristický svým růstovým vývojem. Ukazatel coverage ratio a jeho vývoj nám říká, do jaké míry jsou úvěry v selhání kryty opravnými poloţkami. Pokud se pozorně podíváme na hodnoty za posledních pět let zpátky, tak si všimneme, ţe banka má hodnoty coverage ratio vţdy vyšší neţ 50% a to znamená, ţe Česká spořitelna má vytvořený dostatečný kapitál tzv. kapitálový polštář pro úvěry v selhání. Souhrnně vzato je kvalita úvěrového portfolia České spořitelny na velmi vysoké úrovni a banku můţeme povaţovat za stabilní a bezpečnou.

87

4.4 Prevence úvěrového rizika Velice důleţitou součástí celého systému řízení úvěrového riziko je uţ samotná jeho prevence. K eliminaci úvěrového rizika můţe slouţit Centrální registr úvěrů nebo Bankovní registr klientských informací. Z těchto systémů mohou banky čerpat informace jako podkladové aktivum pro jejich rozhodnutí, zda úvěr ţadatelům poskytnout či nikoliv.

4.4.1 Centrální registr úvěrů Centrální registr úvěrů (dále jen "CRÚ") je informační systém, jeţ soustřeďuje veškeré informace o současných i potenciálních úvěrových závazcích fyzických podnikatelských subjektů i právnických osob s výjimkou bank a poboček zahraničních bank bez ohledu na to, zda z hlediska podnikatelských aktivit prováděné v České republice jde o daňového rezidenta nebo nerezidenta. Databáze CRÚ neobsahuje záznamy o spotřebitelských úvěrech fyzických osob, hypotečních úvěrech, ručitelských závazcích ani informace o depozitních účtech bankovních klientů. Účastníkem CRÚ jsou především banky a pobočky zahraničních, které působí na území České republiky. Účastníci CRÚ mají za povinnost provádět kaţdý měsíc aktualizaci databáze. Garantem Centrálního registru úvěrů a dalšího rozvoje systému je Česká národní banka za úzké spolupráce s Bankovní asociací. Úvěrové pohledávky účastníků Centrálního registru úvěrů bez ohledu na jejich výši: -

Čerpané úvěry včetně tzv. kontokorentních úvěrů

-

Debetní zůstatky na běţných účtech (zde registrace nad 2.000 Kč)

-

Nečerpané úvěrové rámce a úvěrové přísliby

-

Poskytnuté záruky a ručení

-

Úvěrové ekvivalenty dalších vybraných podrozvahových pohledávek

-

Úvěrové závazky právnických osob vůči věřitelům v zemích EU (registrace nad 25.000 Euro)

Databáze CRÚ obsahuje rovněţ identifikační údaje klienta (tj. IČO, evidenční číslo zahraničního subjektu, právní formu, obchodní název, adresu a zemi sídla apod.).

88

Dále zahrnuje údaje o celkové hodnotě pohledávky a podrobnými informacemi o datu jejího vzniku, měně, typu zajištění, údaje o splatnosti atd. V neposlední řadě je zde i údaj o zemi registrace klientského závazku. Centrální registr úvěrů poskytuje informace nejenom o aktuálním stavu úvěrových závazků klienta, ale také o desetileté historii daného klienta. Kaţdý klient má právo v souladu se zákonem o bankách poţádat o pořízení výpisu z registru CRÚ. Na závěr je nutno říci, ţe veškeré informace, jeţ registr obsahuje, podléhají bankovnímu tajemství a jako takové je potřeba chránit, avšak údaje poskytnuté zákonným účastníkům CRÚ bankovní tajemství neporušuje.

4.4.2 Bankovní registr klientských informací Ke sdílení klientských informací v mezibankovním sektoru slouţí Bankovní registr klientských informací, jehoţ provozovatelem je společnost CBCB - Czech Banking Credit Bureau, a.s. Fungování tohoto registru bylo odsouhlaseno Českou národní bankou i Úřadem pro ochranu osobních údajů. Provoz Bankovního registru klientských informací (dále jen BRKI) je zaloţen na principu uzavřené privátní sítě, ve které mohou být jejími uţivateli veškeré bankovní instituce a pobočky zahraničních bank. Musí však mít s CBCB uzavřenou smlouvu o zpracování údajů. Databáze obsahuje všechny potřebné informace, pozitivní i negativní, o úvěrových vztazích, jeţ vypovídají bonitě a důvěryhodnosti bankovních klientů. BRKI je rovněţ jako CRÚ měsíčně aktualizovaný a poskytuje informace nejen o současném stavu úvěrového zatíţení klienta, ale poskytuje také pohled zpět na úvěrovou historii. Informace o úvěrovém vztahu mez bankou a klientem se uchovávají po celou dobu trvání úvěrového obchodu a po dobu dalších 4 let po jeho ukončení. Kaţdá fyzická osoba, která je plnoletá a způsobilá k právním úkonům, můţe osobně, poštou či elektronicky zaţádat za poplatek o výpis informací z Bankovního registru klientských informací. Pokud klient zjistí, ţe informace v BRKI jsou nepřesné či nepravdivé, můţe samozřejmě zaţádat o jejich opravu. Bankovní registr klientských informací je pro banky výborným nástrojem, jak identifikovat tzv. dobrého klienta, který své závazky hradí včas a v plné výši, od klienta neznámého nebo dokonce špatného, který pro banku představuje potenciální riziko budoucích ztrát z nesplácení úvěrového produktu.

89

Závěr Banka je finanční instituce, jejíţ hlavní podnikatelskou činností je přijímání vkladů a poskytování úvěrů. Banka je při své činnosti vystavena vlivu celé řadě rizik, mezi něţ patří rizik trţní, likvidní, operační aj. Pokud se týká rizik konkrétních typů obchodů, pak nejvýznamnější rizika se dotýkají obchodů na aktivní straně bilance. Významným rizikem jsou pro banku obchody na peněţních a kapitálových trzích, které banka provádí vlastním jménem a na vlastní účet. Podcenění vlivu těchto rizik můţe mít fatální dopad do hospodaření banky a můţe mít výrazný dopad na stabilitu a bezpečnost bankovního podnikání i bankovního sektoru jako celku. Pro banku je nezbytné, aby vytvořila kvalitní řídící a kontrolní systém, který riziko včas rozpozná, identifikuje ho, změří jeho dopad a patřičně se proti němu zajistí. Dalším výrazným rizikem jsou úvěrové obchody banky, a proto stále více nabývá na významu řízení tohoto rizika. Řízení úvěrového rizika zahrnuje celou řadu mechanismů, metod, postupů a pravidel, jak riziko eliminovat a sníţit jeho negativní dopady. Oblastí úvěrového rizika a analýzou jeho vlivu na bankovní instituce se rovněţ zabývá i tato diplomová práce. První kapitola charakterizuje jednotlivá bankovní rizika a objasňuje, v čem je podstata rizika. Riziko provází veškerou lidskou i podnikatelskou činnost. Vše, co děláme, je spojené s určitou mírou rizika, ţe věci nedopadnou podle našich představ či prognóz. Bez přítomnosti rizika by banky, a nejenom ony, vůbec nemohly existovat, neboť obchodují za účelem dosaţení zisku, tedy obchodují s rizikem. Riziko a výnosnost však působí v přímé úměře, tudíţ čím většího chceme dosáhnout zisku, tím více se musíme podrobit vlivu riziku. Druhá kapitola je věnována úvěrovému riziku, je zde však věnována část popisu obchodů banky na peněţních a kapitálových trzích na vlastní účet. Následuje charakteristika úvěrového rizika, následně se přechází na oblast kvantifikace rizika s vysvětlením jednotlivých metod, jak lze úvěrové riziko změřit a kvantifikovat jeho velikost. Velikostí úvěrového rizika se nezabývají pouze banky, jeţ se přímo týká. Svůj zájem na něm má Česká národní banky, coby regulátor českého bankovního trhu, a orgány mezinárodního bankovního dohledu. Bankovní podnikání je tak ovlivněno celou řadou různých pravidel a postupů, které stanovily právě tyto instituce, aby zabezpečily zdravý vývoj bankovního trhu. Na základě nedávno prodělané celosvětové finanční krizi můţeme s jistotou říci, ţe se dá očekávat další zpřísnění regulatorních pravidel v bankovním sektoru. 90

Ve třetí kapitole je uveden proces řízení úvěrového rizika a úvěrový proces od začátku do konce. Banka je schopna eliminovat hrozbu úvěrového rizika jiţ na samém počátku úvěrového obchodu při tzv. identifikaci klienta. Zde je pro banku důleţitý termín: „Poznej svého klienta“. Prioritou je získat co nejvíce relevantních a pravdivých informací, které budou hrát podstatnou roli při posuzování úvěrové ţádosti. Pokud je klientem fyzická osoba, banka zjišťuje mimo jiné celkové příjmy a výdaje ţadatele o úvěr, jeho platební morálku a výši dosavadních závazků. Je-li klientem právnická osoba, tak se banka zajímá nejen o finanční situaci podniku, ale i celkového stavu odvětví, ve kterém klient podniká. Při obchodování s novým klientem je podstatné správně posoudit bonitu klienta. Banka u potenciálních i stávajících klientů můţe vyuţít další dostupné informace, a to z bankovních i nebankovních registrů. Pokud je úvěr klientovi schválen, začíná fáze monitorování úvěru, aby bylo moţné včas odhalit varovné signály ve finanční situaci klienta, jeho schopnosti úvěr dál včas a řádně splácet, jeho neochotě s bankou spolupracovat, nebo zhoršující se klientovo dodavatelsko-odběratelské vztahy. Banka sleduje rovněţ situaci na trhu, hospodářské, průmyslové a politické vlivy. Nutná je i revize úvěru, coţ představuje zejména dodrţování smluvených podmínek a účelovosti úvěru. Pokud se úvěrová pohledávka stala pro banku rizikovou, je nutné postupovat tak, aby negativní dopad z rizikové pohledávky byl pro banku co nejmenší. Při sníţení negativních dopadů hraje důleţitou roli zajištění. Čtvrtá kapitola pojednává o moţnostech zajištění úvěrových obchodů. Smyslem zajištění je vyuţití aktiv či třetí osoby v případě selhání úvěrového dluţníka. Pokud dojde k situaci, kdy je jasné, ţe dluţník svůj závazek uţ není schopný či ochotný uhradit, banka přechází do poslední fáze, kterou je realizace zajišťovacích instrumentů. Banka tak eliminuje v maximální moţné míře vzniklou ztrátu z pohledávky. Pro banku je však v rámci eliminace úvěrového rizika rovněţ podstatné, aby své zdroje ukládala především do kvalitních aktiv, u kterých bude hrozba úvěrového riziko co nejmenší. Dále bych doporučila, aby banka co nejvíce diverzifikovala svá aktiva jak v oblasti sektorů, tak i jednotlivých odvětví, a aby vytvořila co nejúčinnější vnitřní řídící a kontrolní systém.

91

Závěrečná část diplomové práce obsahuje praktickou část, ve které je vylíčeno, jak se řídí úvěrové riziko v praxi. Pro modelaci jsem si zvolila jednu z největších bank na českém trhu, a to Českou spořitelnu. Na počátku jsem Českou spořitelnu představila slovem i číslem a poté jsem přešla do jiţ zmiňované oblasti řízení úvěrového rizika. Představila jsem jednotnou metodiku, kterou banka vyuţívá. Uvedla jsem strukturu aktiv a pasiv banky za posledních pět let a prozkoumala kvalitu úvěrového portfolia. Výsledkem této analýzy bylo zjištění, ţe Česká spořitelna se ve svém bankovním podnikání chová velmi konzervativně a pro své klienty i trh představuje banku bezpečnou a stabilní jiţ po řadu let a opětovně dosahuje svého prvenství na českém finančním trhu.

92

Seznam použité literatury KNIŽNÍ PUBLIKACE 1. BABOUČEK, Ivan a kol. Regulace činnosti bank. 1. vyd. Praha: Bankovní institut, a.s., 2005. ISBN 80-7265-071-8 2. HNILICA, Jiří a Jiří FOTR. Aplikovaná analýza rizik ve finančním managementu a investičním rozhodování. 1. vyd. Praha:GRADA Publishing, 2009. ISBN 978-80-2472560-4 3. JÍLEK, Josef. Finanční rizika. 1. vyd. Praha: GRADA Publishing, 2000. ISBN 80-7169579-3 4. KAŠPAROVSKÁ, Vlasta. Řízení obchodních bank. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. ISBN 80-7179-381-7 5. KOLEKTIV AUTORŮ. Bankovnictví. 6. vyd. Praha: Bankovní institut, a.s., 2006. ISBN 978-80-7265-099-6. 6. PAVELKA, F., D. BARDOVÁ a R. OPLTOVÁ. Úvěrové obchody. 1. vyd. Praha: Bankovní institut, a.s. 2001. ISBN 80-7265-037-8 7. POLOUČEK, Stanislav a kol. Bankovnictví. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. ISBN 807179-462-7 8. POLOUČEK, Stanislav. Finanční rizika podnikání. 1. vyd. Ostrava: UNION, 2008. ISBN 978-80-86764-99-3 9. SEKERKA, Bohuslav. Řízení bankovních rizik. 1. vyd. Praha: Profess Consulting, 1998. ISBN 80-85235-56-0 10. SCHLOSSBERGER, Otakar a Marcela SOLDÁNOVÁ, Platební styk. 3.vyd. Praha: Bankovní institut, a.s., 2005. ISBN 80-7265-072-6. 11. VALOVÁ, Ivana. Řízení rizik podle Basel II se specifickým zaměřením na interní rating v rámci úvěrového rizika. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-2105410-3 12. VODOVÁ, Pavla. Řízení finančních rizik. 1. vyd. Opava: Slezská univerzita, 2006. ISBN 80-7248-349-8 13. WATERHOUSE, Price. Úvod do řízení úvěrového rizika. 1. vyd. Praha: Management Press, 1994. ISBN 80-85603-49-7 14. ZIEGLER, K., L. ŢALMAN, J. ŠPERL, J. MRKVA, L. ČERNÝ, V. LUKÁŠ a T. NIDETZKÝ. Finanční řízení bank. 1. vyd. Praha: Bankovní institut, a.s., 2005. ISBN 807265-078-5 93

INTERNETOVÉ ZDROJE 15. http://www.bankovnictvi.ihned.cz 16. http://www.cnb.cz 17. http://www.csas.cz 18. http://www.ekf.vsb.cz 19. http://www.ekonomika.idnes.cz 20. http://www.investicniklub.cz 21. http://www.mesec.cz 22. http://www.novinky.cz 23. http://www.patria.cz 24. http://www.risk-management.cz 25. http://www.cs.wikipedia.org

ZÁKONY 26. ČESKO. Vyhláška č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních druţstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění pozdějších předpisů. Dostupný také z: http://www.cnb.cz 27. ČESKO. Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Dostupný také z: http://www.cnb.cz

PŘÍSPĚVEK VE SBORNÍKU 28. NOVOTNÝ, Josef. Nové indikátory hodnocení bank. 5. Mezinárodní konference Řízení a modelování finančních rizik 2010. Ostrava: Vysoká škola báňská, Technická univerzita, Ekonomická fakulta. Dostupné také z: http://www.ekf.vsb.cz 29. FRAIT, Jan a Adam GERŠL. Metodický seminář pro zástupce médií při příležitosti vydání nové Zprávy o finanční stabilitě 2009/2010. Samostatný odbor ekonomického výzkumu a finanční stability. Dostupné také z: http://www.cnb.cz

94

Seznam použitých obrázků, tabulek, grafů SEZNAM POUŽITÝCH OBRÁZKŮ Obrázek 1 - Struktura BASEL II .............................................................................................. 29 Obrázek 2 - Fáze úvěrových analýz u podnikové klientely...................................................... 48 Obrázek 3 - Postup při stanovení ceny úvěru ........................................................................... 50 Obrázek 4- Průběh schvalovacího procesu............................................................................... 51 Obrázek 5 - Jednotlivé fáze procesu sledování úvěru .............................................................. 52

SEZNAM POUŽITÝCH TABULEK Tabulka 1 - Rizika v podnikání banky ..................................................................................... 12 Tabulka 2 - Přehled metod měření rizik pro výpočet kapitálových poţadavků ....................... 41 Tabulka 3 - Komparace STA, FIRB a AIRB ........................................................................... 43 Tabulka 4 - Přehled základních forem zajištění úvěru ............................................................. 58 Tabulka 5 - Vlastnosti jednotlivých forem věcného zajištění úvěrů ........................................ 58 Tabulka 6 - Realizace věcných zajišťovacích instrumentů ...................................................... 72 Tabulka 7 - Stav České spořitelny k datu 30. 09. 2012 ............................................................ 76 Tabulka 8 - Ukazatele z výkazu zisku a ztrát v letech 2007-2011 (mil. Kč)............................ 78 Tabulka 9 - Základní poměrové ukazatele v letech 2007-2011 (%)......................................... 78 Tabulka 10 - Struktura aktiv a pasiv ČS v letech 2007-2011 (mld. Kč) .................................. 82 Tabulka 11 - Pohledávky z finančních činností za klienty v letech 2007-2011 (mld. Kč) ...... 85 Tabulka 12 - Hodnocení kvality úvěrového portfolia (%) ....................................................... 87

SEZNAM POUŽITÝCH GRAFŮ Graf 1 - Čisté úvěrové pohledávky za klienty (mld. Kč).......................................................... 83 Graf 2 - Podíl klientských úvěrů ke klientským vkladům v letech 2007-2011 (mld. Kč)........ 83 Graf 3 - Pohledávky z finančních činností za klienty v letech 2007-2011 (%) ........................ 85 95

Seznam příloh Příloha 1 – Fáze úvěrového cyklu ............................................................................................ 97 Příloha 2 – Kategorizace pohledávek ČS podle ČNB .............................................................. 98 Příloha 3 – Řazení úvěrů ČS podle kvality .............................................................................. 99 Příloha 4 – Basel III – Poţadavky na kapitál a kapitálovou přiměřenost ............................... 100 Příloha 5 – Basel III – Dopady pro Českou republiku ........................................................... 101 Příloha 6 – Ţádost o úvěr – Česká spořitelna ......................................................................... 102 Příloha 7 – Potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu............................................ 103 Příloha 8 – Souhlas se zpracováním osobních údajů.............................................................. 104 Příloha 9 – Vlastní výpočty .................................................................................................... 105

96

Příloha 1 Fáze úvěrového cyklu - Česká spořitelna, a.s.

Příloha 2 Kategorizace pohledávek České spořitelny podle ČNB

Příloha 3 Řazení úvěrů České spořitelny podle kvality

Příloha 4 Basel III - Požadavky na kapitál a kapitálovou přiměřenost

Příloha 5 Basel III - Dopady pro Českou republiku

Příloha 6 Žádost o úvěr - Česká spořitelna

Příloha 7 Potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu

Příloha 8 Souhlas se zpracováním osobních údajů

Příloha 9 Vlastní výpočty

2011 NPLs

=

25,9/483,6

=

0,05355

=

5,4%

PR

=

5,6/483,6

=

0,01157

=

1,2%

CR

=

17,9/25,9

=

0,69111

=

69,1%

NPLs

=

28,1/460,1

=

0,06107

=

6,1%

PR

=

9,6/460,1

=

0,02086

=

2,1%

CR

=

19,2/28,1

=

0,68327

=

68,3%

NPLs

=

23,4/469,2

=

0,04987

=

4,9%

PR

=

8,5/469,2

=

0,01811

=

1,8%

CR

=

14,7/23,4

=

0,62820

=

62,8%

NPLs

=

15,4/461,4

=

0,03337

=

3,3%

PR

=

3,6/461,4

=

0,00780

=

0,8%

CR

=

8,9/15,4

=

0,57792

=

57,8%

NPLs

=

10,9/418,4

=

0,02605

=

2,6%

PR

=

2,3/418,4

=

0,00549

=

0,5%

CR

=

6,8/10,9

=

0,62385

=

62,4%

2010

2009

2008

2007