Resumé | Rozhovory | Martin Amis o politice, smrti a klimbání před snookerem
Martin Amis o politice, smrti a klimbání před snookerem Martin Amis se pravidelně dostává do zpráv o literatuře od vydání svého prvního románu Věnováno Ráchel. Po velmi dobře přijatých memoárech Zkušenost se Amis soustředil na stalinovské Rusko. Koba Hrozný: smích a těch dvacet milionů je svědectvím sovětské reality. Kniha je katalogem Stalinových zločinů. Následuje je otevřený dopis Christopheru Hitchensovi. Ten je Amisovým blízkým přítelem a někdejším trockistou. Nakonec se Amis zabývá sestřinou smrtí a pokouší se vyrovnat s její smrtí i smrtí miliónů. Ze Stalina pak se stává pouhý „statista“. Observer: Kdy jste se rozhodl tuto knihu napsat?
Martin Amis: No, já jsem se nikdy vlastně nerozhodoval. „Rozhodování“ je ve světě psaní skoro vždycky zavádějící slovo, protože rozhodnutí padnou už dřív – tam někde vzadu v páteři. Vše se děje postupně. Prostě jsem o těchto věcech chtěl něco napsat. Začal jsem a říkal jsem si, to bude dlouhá kniha. Pak jsem myslel, že to bude pamflet, pak možná knížečka. Nakonec se z toho vyklubala kniha průměrné délky. Ale moje nejdelší kniha Londýnská pole začala jako novela. Takže, jak můžeme věci vědět dopředu?
Tušil jste, že vyrešeršovaný materiál zarámujete do osobních vzpomínek?
Netušil jsem, že moje sestra zemře. Všechno ostatní jsem dělal už předtím. Pak jsem se dostal k samotnému Stalinovi a byl jsem z poloviny hotový, když zemřela. Kdyby to byl román, nikdy bych neměl odvahu ho takhle ukončit. Nepřemýšlíte, jestli to bude fungovat. Spíš Vás napadá, je tam tematické spojení? I já psal o své vlastní rodině a pak o smrti. Najednou se vše spojilo. Můj respekt vůči smrti se najedou začal obrovskou rychlostí zvětšovat.
Respekt? Proč ne strach nebo něco jiného?
To taky. Respekt na mě doléhá nejvíc. Je silnější a komplexnější. Definice mládí počítá s vírou ve vlastní nesmrtelnost; ve chvíli kdy mládí zmizí, začnete se sakra hodně snažit dívat jinam. Od napsání knihy navíc začínám podezřívat lidstvo, že dramaticky prodlužuje délku života. Možná brzy budeme nesmrtelní. Je to totiž smrt ostatních, která vás zabíjí. Značně Vás vycucá. Smrt otce je něco jiného než smrt sourozence. Navíc mladšího sourozence. Na Vás pak je, abyste taky zažili malou smrt. Vaše tělo si to nacvičuje. Cítíte, že umíráte. Nechcete tak silné pocity zažívat. Není to ani zdravé. Je to jedna z těch zkušeností, kterou prožijete a pak si říkáte, kristepane, proč mě literatura nevarovala? Samozřejmě, že Vás literatura varovala, ale vy jste neposlouchal.
O to se snažíte – varovat?
Je velmi povzbuzující, když vidíte ve vlastním psaní věcí, které jste předtím nikde jinde nenašel. Možná tam někde jsou, možná jsou v Shakespearovi, možná jste je ještě nezachytil. Pokud jste ale schopný vidět na smrti jednu jedinou novou věc, pak je to velmi vzrušující.
Předpokládám, že pro Vás. Co ale ostatní čtenáři?
Pro ně taky.
Na konci Koby je otevřený dopis adresovaný Christopheru Hitchensovi. Podobá se cestovateli, kterého oslovujete v knize. To je on?
Tak bych mu neříkal. Rád bych, aby bylo jasno – on neměl na Stalina čas. Jeho přísaha Trockému a obdiv Lenina je v něm natolik zabudovaný, že by bez něj nebyl sám sebou. Nechápu ale, jak to může racionálně obhájit.
Myslíte, že si budete muset jednou pořádně popovídat?
To už jsme udělali. Pořád to děláme.
30 let dlouhý rozhovor.
V oněch dnech když jsem pracoval s Hitchem v časopisu New Statesman, byl jsem něco jako občan druhé kategorie. Nejsem ani plný nevole, ani plný vzteku. Nemyslím, že jeho prudký radikální postoj, tento levičácký intelektuální triumfalismus levice byl nějakou místní hříčkou.
Jeden americký kritik řekl, že v knize cítil hodně vzteku.
Nebyl jsem naštvaný. Dnes jsem si znovu četl Roberta Conquesta. To jak píše o asymetrické zálibě levice v nepřátelství. Je to obrovský fenomén. Týká se nejen intelektuálů jako Jean-Paul Sartra, ale i byznysmenů, vědců, akademiků a všech možných umělců.
Byl to druh idealismu?
Nemyslím. Myslím, že zoufalství a nenávist jsou právě těmi emocemi, které se vyskytují v utopických myšlenkách. Politická víra mě udivuje. Je odsouzená k násilí, protože lidský materiál po tom prostě touží.
Změnil se Váš pohled v 70. letech, když jste pracoval pro New Statesman.?
Jsem jen ve svém ne-militantním přesvědčení o trochu víc militantní. Tehdy se mi to nelíbilo, nelíbilo se mi to stádo rádoby poctivců. Nešlo nevidět, po čem opravdu šli. Chtěli násilí a práva najedou. To je podle mě nespojitelné. To jsou dvě naprosto nespojitelné věci.
Proč jste chtěl psát o Stalinovi?
Chtít ještě víc démonizovat historickou osobnost je velmi těžký úkol. Nečetl jsem kritiky. Mám ale pocit, že kdybych psal o Hitlerovi, panovala by úplně jiná atmosféra.
Proto jste ale tu knihu napsal?
Jo.
Někteří čtenáři si stěžují na „smích“ v názvu.
Je to paradoxní myšlenka.
To je. Knížka jí ale úplně neřeší.
Mluvil jsem s jedním člověkem, o kterém jsem si myslel, že ji pečlivě přečetl. Prý mu často přišla směšná i ta část o Stalinovi. Skutečnost byla naprosto směšná. Jak píšu na konci – ten vtip je namířený proti lidské povaze. Jak rychle se všechno může zvrtnout v noční můru.
Párkrát se zmiňujete o jedné věci. Když dáte dohromady dva lidi a jednomu z nich přidělíte absolutní moc, mučení se rychle dostaví.
Ano, pomyšlení na mučení bude více méně automatické, řekl bych.
Jak moc se na vás podepsal případ Freda Westa ze Zkušenosti?
Velice. Nikdy jsem si ani na minutu nepomyslel, že by fikce byla triviální; je to velmi promyšlený proces, ale já prostě nemohl…necítil jsem se dost hravě. Musíte si chtít hrát, když chcete psát fikci.
Znamená to, že jste vyhlásil na fikci moratorium?
Jen opatrně nad tím přemýšlím. Zajisté neřeknete, příští dvě knížky takhle psát nebudu!
Dokonce i Noční vlak byl svým způsobem únikem ze známého prostředí. Je vaše psaní poháněné strachem z předvídání?
Tažení za novotu? Nemyslím, že se něco takového může stát. Román, který teď píšu má v sobě postavu se jménem Clint Smoker. Je mi tolik podobný, cítím se, jako bych procházel svojí vlastní formou.
Jak velké to bude?
Nebude to moc dlouhé a tolik zábavně jsem už dlouho nepsal.
Vracíte se zpátky k Věnováno Ráchel?
Spíš víc k Penězům. Dávám prostor různým postavám a myšlenkám, ale nebude to dlouhý román. Můžete říct o Grahamu Greenovi, že psal o stejných věcech, ale on jen zestárnul. Perspektiva se podobá stínu, který se pohybuje po trávě.
Co je měnící se perspektiva?
Čas. Věk. Smrtelnost. To všechno vás může rozhodit. Potkává nás strašlivý druh vrtkavé, senilní hravosti. Můžu říct, že se o něco podobného pokouším v nové knize, kterou teď píšu. Je to těžké víte, že se o něco pokoušíte. Snažíte se vycucat jazyk na maximum.
Jak se ten román jmenuje?
Ještě jsem mu jméno nedal. Možná se bude jmenovat Mocní muži. Jednou z hlavních postav je anglický král Henry IX.
Teď?
Ano, ale je to jiný vesmír. Jeho otec byl Richard IX, jeho dědeček Jan II. V číselných souvislostech je Henry IX hned čtvrtým nejhorším králem. Je to takový tripartitický román, stojí totiž na třech postavách. V polovině se ale změní. Soudím, že si čtenář bude říkat, jak jsou tyto tři postavy propojené? Jeden z nich se jmenuje Clint Smoker. Pracuje pro noviny, které mají ještě horší zájmy a strategii než The Sun.
Sport?
Sport je sám o sobě krásná věc a jen těžko se mu dá vysmívat. Sport se vlastně vysmívá sám sobě. Třetí postavou je herec, který trošku píše. Pak dostane přes prsty. Zaútočí na něj úmyslně. Kvůli něčemu, co udělal. Je to všechno propojené.
Jak jste s románem daleko?
Mám napsaných nahrubo asi sto stránek. Něco jako druhá verze rukopisu. V hlavě mám dalších padesát stran. Nemělo by to ale přesáhnout 250 stránek.
Jak píšete?
Píšu hodně rukou. Myslím, že když se snažíte napsat román tak se vlastně snažíte ten román pochopit. Něco o něm zjistit. Když rok nebo dva píšete rukou a pak se vrátíte na začátek, tak vás překvapí, jak málo toho o románu víte. Něco vás napadne. Třeba věta, situace a pak za pár let zjistíte o svém románu mnohem víc.
Kolik toho denně napíšete?
Někdy píšu tak rychle, že to skoro nestíhám. Jindy ze sebe sotva vymáčknu pár vět – nejsem ani schopný napsat instruktážní text na krabičku prášků.
Nevytlačíte ze sebe 1000 slov za den?
Ne. Obdivuju spisovatele, kteří to dokážou. V mém případě je to víc o tápání. Když cítím, že ten určitý den nenapíšu ani slovo, tak si ke stolu nesedám a zbytečně necivím. Čtu si a jsem sám. Čtení, čekání, být o samotě, to jsou věci, které s psaním velmi souvisí.
Pracujete v určité hodiny?
Ne, na to vstávám příliš pozdě. Musíte doma všechny přesvědčit, že taťka pracuje pořád. Dokonce, i když spí, nebo když hraje snooker. Starám se o své myšlenky.
Rozvrh práce na Kobě musel být náročný, když jste pracoval se zdrojovými materiály a musel jste si určitě pomáhat věcmi, jako jsou kartotéční lístky a podobně…
Ani ne. Jsem na to příliš chaotický. Ale máte pravdu v tom, že když se člověk zabývá skutečnými událostmi, hodně věcí už je hotovo. Nemusíte si je vymýšlet. Psaní Koby pro mě představovalo šťastnou událost.
Historie Vás pořád láká?
Už jsem román o nacismu napsal. Cítím ale, že mám s Hitlerem ještě nevyřízené účty.
přeložil: Tomáš Rákos Na otázky se ptal: Jonathan Heawood Guardian/The Observer foto: David Levenson, CC
