OBSAH 1.
Abstrakt…....………………………………………………………………………..4
2.
Klíčová slova…....…………………………………………………………………..4
4.
Historický kontext……………....…………………………………………………..7
3.
Úvod……………............…………………………………………………………...5
4.1. Geografické podmínky a původní obyvatelstvo…………………………...…...7 4.2. Civilizace údolí Indu…………………………………………………………...8
4.3. Árjové……………………………………………………………......................9 4.4. Vývoj indické společnosti.................................................................................10 5.
4.5. Boj za indickou nezávislost...............................................................................11 Náboženské systémy a filosofie...............................................................................13
5.1. Současné náboženské zastoupení......................................................................13
5.2. Náboženství Harappanů.....................................................................................14 5.3. Védské náboženství...........................................................................................14 5.4. „Lesní filosofie“................................................................................................15
5.4.1. Džinismus...............................................................................................16
5.4.2. Buddhismus............................................................................................16
5.5. Hinduismus.......................................................................................................17 5.5.1. Vznik a rozšíření.....................................................................................17
5.5.2. Filosofické školy.....................................................................................18
5.5.3. Literatura a tradice..................................................................................19
5.5.4. Společnost...............................................................................................20
5.5.4.1. Kasty........................................................................................21
5.5.4.2. Životní stupně..........................................................................22
5.5.5. Neohinduismus.......................................................................................23
5.6. Islám.................................................................................................................23 5.7. Sikhismus.........................................................................................................25
6.
5.8. Pársismus..........................................................................................................26
Hinduistická tanatologie...........................................................................................27
6.1. Tělo a duch........................................................................................................27 1
6.2. Mytologie..........................................................................................................28 6.2.1. Božstva života a smrti............................................................................28
6.2.2. Mýty o původu smrti..............................................................................31
6.3. Posmrtný život..................................................................................................34
6.3.1. Koloběh životů.......................................................................................34
6.3.2. Cesty k vysvobození z koloběhu............................................................37 6.3.2.1. Ortodoxní směry......................................................................37 6.3.2.2. Neortodoxní směry..................................................................40
6.3.3. Eschatologické představy.......................................................................40 6.3.3.1. Kolektivní eschatologie...........................................................41
6.3.3.2. Individuální eschatologie.........................................................42
6.3.3.2.1. Nebe, země a podsvětí..............................................43
6.3.3.2.2. Pekla.........................................................................44
6.4. Pohřební ritus....................................................................................................45 6.4.1. První doklady pohřbívání.......................................................................45
6.4.1.1. Kostrová pohřebiště Harappanů..............................................45 6.4.1.2. Dolmeny...................................................................................47
6.4.2. Hinduistický pohřeb...............................................................................48
6.4.2.1. Správné umírání.......................................................................48 6.4.2.2. Kremace...................................................................................49 6.4.2.2.1. Kremační místo........................................................50
6.4.2.2.2. Rituály před kremací................................................50
6.4.2.2.3. Rituály při kremaci...................................................52
6.4.2.2.4. Rituály po kremaci...................................................52
6.4.2.2.5. Problémy s kremací..................................................56
6.4.2.3. Kult předků..............................................................................57
6.5. Genderové fenomény.......................................................................................58
6.5.1. Úděl vdov...............................................................................................58
6.5.2. Satí..........................................................................................................59 6.5.3. Sebevraždy.............................................................................................62
7.
6.5.4. Infanticida a potraty...............................................................................63
Tanatologie menšinových náboženství......................................................................64
7.1. Islám..................................................................................................................64
7.2. Buddhismus.......................................................................................................65 2
7.3. Džinismus..........................................................................................................67 7.4. Sikhismus..........................................................................................................69
8.
9.
10.
11.
12.
13.
7.5. Pársismus...........................................................................................................70
Závěr...........................................................................................................................71
O autorce....................................................................................................................73
Slovník důležitých jmen a pojmů..............................................................................74
Rejstřík.......................................................................................................................80
Seznam použité literatury a jiných pramenů..............................................................82
12.1. Literatura...........................................................................................................82
12.2. Webové stránky.................................................................................................84 Přílohy........................................................................................................................85
13.1. Seznam vyobrazení............................................................................................85 13.2. Obrazové přílohy...............................................................................................89
3
1. Abstrakt Smrt je v hinduistické společnosti pojímána jako součást koloběhu životů, a
každý člověk nutně projde nesčetnými cykly tohoto procesu znovuzrozování. Počet a kvalita těchto zrození jsou dány činy a vírou člověka, které ovlivní jeho posmrtný život. Hinduisté totiž věří, že trvalá duše přežívá i po smrti, spočívá po různě dlouhou
dobu v jiné sféře, a poté se spojuje s novým tělem. Odraz těchto představ je možné
spatřovat v obřadech zaručujících příznivý osud zemřelých předků, a ve způsobu pohřbívání, jímž je kremace spojená s celou řadou složitých rituálů.
Práce sleduje tato témata v rámci vývoje hinduismu, během něhož se
vyvinul v složitou nábožensko-společenskou instituci zahrnující množství názorů a směrů.
Okrajově se též věnuje tématům, která se týkají smrti v pojetí menšinových
náboženství dnešní Indie.
2. Klíčová slova
Eschatologie, hinduismus, Indie, kremace, náboženství, pohřeb, rituál, smrt,
život posmrtný.
4
3. Úvod Indie je co se týče náboženství a zvyků neobyčejně pestrou zemí. V této práci je téma
zaostřeno na hlavní indické náboženství hinduismus a jeho nazírání na smrt, posmrtný
život a s ním související pohřební rituály. Život každého hinduisty je pevně spoután
tradicemi a zvyky, které striktně vymezují jeho povinnosti a veškeré rituály, včetně
pohřebních.
Se
svým
neodmyslitelným
kastovním
systémem
je
spíše
nábožensko-společenskou organizací většiny indického obyvatelstva a v praktickém životě klade větší důraz na vztahy mezi jednotlivými vrstvami společnosti a rituální složku
náboženského života, než na jeho věroučné základy. To, co souhrnně můžeme nazvat „správným chováním“, hinduistovi zaručí příznivý osud jeho duše po smrti. Pro nastínění tohoto tématu je v práci zahrnuta poměrně rozsáhlá kapitola zabývající se základními koncepty hinduismu.
Posmrtný život je v hinduismu spjat s řadou eschatologických představ, které se
odrážejí v celoživotních obřadech, zejména ve složitých pohřebních rituálech, jejichž
důležitost a komplexnost vypovídá o rozsáhlé koncepci posmrtného života. Oslavují završení životní etapy, v tomto případě konec života v jednom těle. Očišťují odstraněním
nečistot a odevzdáním celého těla popelu nebo zemi. Zároveň povznáší, jelikož duše se
osvobozuje pro další zrození, k němuž dříve či později dojde. S těmito obřady souvisí také silný kult předků, který se v hinduistické společnosti zachoval z dob árijské společnosti.
Hinduistické tvrzení, že smrt je dílčí zkušenost v dlouhém směřování k vysvobození a duše
v tomto procesu zůstává nezničitelná, vyzdvihuje způsob pohřbívání zemřelých. V centrální a trvalou společenskou instituci se v indické kultuře vyvinula kremace. K obřadnímu zničení těla po smrti však v Indii slouží žeh i pohřeb do země. Oba způsoby jsou známy od dob nejstarších véd (vznikaly již od poloviny 2. tisíciletí př. n. l.) a oba dva
se v současném hinduismu praktikují (i když vyšší společenské skupiny nebožtíky obvykle spalují a nižší provádí kostrový pohřeb).
Podle hinduistů lidská existence není ukončena v rámci jednoho pozemského života,
čímž klesá důležitost těla zemřelého, které není jedinečné; je pouze nepodstatnou
5
schránkou. To je také důvodem, proč se v indickém kulturním světě setkáváme jen s malým zájmem o pohřební architekturu.
S hinduistickým pohřbíváním se pojí určitá specifika, jako je například satí,
v minulosti praktikovaný zvyk „věrné“ vdovy zemřít na pohřební hranici společně se zesnulým manželem.
Za účelem zasazení této práce do kulturního rámce celé indické společnosti je
závěrečná část věnovaná menšinovým náboženstvím v Indii. V ní je stručně popsáno pojetí témat dotýkajících se otázky smrti v těchto jednotlivých náboženstvích a jsou naznačeny rozdíly s pojetím hinduistickým.
6
4. Historický kontext Indie je zemí se složitou historií a nalezneme zde množství regionů, které mají svá
kulturní, etnická a jazyková specifika a jejichž utváření bylo kromě konkrétních přírodních podmínek podmíněno i vlastním historickým vývojem. Je tedy obtížné mluvit o dějinách
Indie jako jednoho konkrétního státního útvaru, kráčejícího dějinami od starověku až po současnost. Je však možné Indií rozumět spíše civilizační okruh, který je vymezen určitými geografickými a kulturně-historickými charakteristikami. Jasně kulturní či
kulturně-náboženské je naproti tomu vymezení, jež nacházíme v klasické indické tradici.
Země se zde ovšem nenazývá Indie, ale Bháratavarša, dědičné sídlo rodu Bharatovců, vystupujícího již v textech védských sbírek. O mnoho pozdější Višnupurána podává její
vymezení takto: „Země, která leží severně od oceánu a jižně od Sněžných hor, se nazývá Bhárata, neboť v ní žijí potomci Bharatovi. Má rozsah devíti tisíc jódžan a je zemí činů (karmabhúmi), díky nimž lidé dosahují buď nebe, nebo konečného vysvobození
z koloběhu existencí“ (Filipský 2000b, s. 11).
Tato definice spolu s dalšími výrazy představuje jakýsi společný pojmový a
světonázorový základ, který je rozvíjen v nepřeberném množství variant a směrů od starověku až po nejnovější dobu. K takto obecně definovanému základu „indickosti“ se může přihlásit jak Nepál, tak i buddhistický Bhután a Šrí Lanka. Během vzájemné interakce tento dynamicky se vyvíjející indický systém vstřebával vnější vlivy a impulsy a
přetvářel je v pozoruhodnou syntézu, v níž neztratil svou vlastní identitu, a přitom umožňoval zachování a další rozvoj řady tendencí (Filipský 2000b, s. 13).
4.1. Geografické podmínky a původní obyvatelstvo Území, na němž se Indie rozkládá, vzniklo nárazem původně samostatné indické
litosférické desky do euroasijské pevniny. Při této události se zformovaly tři výrazné geomorfologické celky: poloostrov Přední Indie oddělený soustavou indoganžských nížin
od hradby horského systému Himaláje. Díky této konfiguraci Indie odedávna byla, a do určité míry stále je, jakýmsi pevninským ostrovem, oblastí poměrně izolovanou od svého 7
okolí mořem a vysokými horstvy. Specifická zeměpisná poloha se odráží například v klimatických poměrech a zákonitě se musela projevit i na osobitém vývoji indické společnosti (Šust, s. 5).
Íránská náhorní plošina, přeťatá strmými horskými hřbety a příkře spadající do
přilehlých údolí řek Eufratu, Tigridu a Indu, byla ve 4. a 3. tisíciletí př. n. l. domovem
mnoha různých skupin obyvatel. Příslušníci těchto skupin se živili chovem dobytka a také zemědělstvím (obr. 1). I když musíme předpokládat, že do určité míry kočovali, jako je
tomu u podobných společenství dodnes, přece máme hmatatelné důkazy o tom, že většina
žila usedlým životem. Jejich vesnice totiž stály a byly obnovovány na stejném místě, takže z jejich základů nakupených na sebe v mnoha vrstvách se časem utvořily telly čili sídlištní
pahorky, které jsou dnes pro nás důležitým zdrojem informací (Wheeler, s. 11, 12).
4.2. Civilizace údolí Indu Historický počátek indických národů a národností je všeobecně spojován se vznikem
a rozvojem kultury ve 3. tisíciletí př. n. l. Nížina řeky Indu byla už kolem roku 2500 př. n. l. domovem svébytné a vzkvétající civilizace, jež se vyznačovala rozvinutým sociálním a politickým systémem a měla svůj vlastní panteon bohů. Předměty pocházející
ze sídel této civilizace byly nalezeny daleko na jihu až poblíž Bombaje, avšak o moci a
vlivu této kultury nejvíce vypovídají velká města Mohendžo-daro a Harappa. Tato dvě místa leží u řeky Indu protékající pláněmi Pákistánu. Ty jsou dnes vyprahlé, tehdy ale o
vodu nouzi neměly. Městskou civilizaci, která tam po jistou dobu vzkvétala, nazýváme „civilizací údolí Indu“ či „Harappskou civilizací“. Byla současnicí kultur Mezopotámie a
Egypta, avšak navzdory četným archeologickým objevům o ní nemáme žádné písemné záznamy. Písmo zaznamenané na hliněných tabulkách, kterých se dochovalo asi 3000
kusů, nebylo dosud rozluštěno. To, že Mohendžo-daro a Harappa jsou dílem téže kultury,
badatelé usuzují z pravidelného rozvržení ulic a z architektury budov, studní a stok. Artefakty náležející k této kultuře byly při vykopávkách nalezeny na sedmdesáti různých místech v Pákistánu, ale i v Gudžarátu a Radžasthánu. Území, které tyto lokality vymezují, je rozlehlejší než dnešní Pákistán a můžeme přepokládat, že na něm vznikala rozsáhlá říše
nebo jakási konfederace. Existují archeologické důkazy o jejích obchodních stycích s Mezopotámií (Waterstone s. 8, 10, Wolf s. 115).
8
Civilizace údolí Indu ovládala koncem 3. tisíciletí př. n. l. rozsáhlé území, táhnoucí
se podél západoindického pobřeží od Makránu na severu až ke Khambátskému zálivu a
pak ústím řek Narmady a Kimu daleko na jihu. Tohoto velkého územního rozšíření dosáhla
buď spontánní expanzí, nebo působením různých obchodních či jiných zájmů a tlaků, které zatím nemůžeme přesně určit. Ale již dlouho před polovinou 2. tisíciletí (přibližně kolem
roku 1470 př. n. l.) se v ní začal projevovat vnitřní úpadek. Ten byl vyvolán snad
geomorfologickými změnami a občasnými povodněmi. Pokud můžeme soudit podle Mohendžo-dara, připravil cestu k jejímu násilnému konci, způsobenému vpádem cizích nájezdníků. Zatím nelze prokázat, zda těmito nájezdníky skutečně byli kočovní Árjové, jejichž vpády do Paňdžábu se odrážejí ve védských hymnech (Wheeler, s. 91).
4.3. Árjové Obraz, který skýtá Rgvéd, se v obecnějším smyslu shoduje se situací, jaká asi
provázela zánik civilizace v samotném údolí Indu. Vpád Árjů do „Země pěti řek“ - do
Paňdžábu a okolí - se ve védských hymnech ustavičně objevuje jako útok na opevněná
města původních obyvatel (obr. 2). Pro tato města se užívá termínu pur (hradba, pevnost,
hradiště). Indra, árijský bůh války, vystupuje jako puramdara (ničitel pevností). Boří
„devadesát pevností“, či „pustoší pevnosti, tak jako věk stravuje šat“. Časové údaje o árijských vpádech do severozápadní Indie jsou z větší části jen pouhými dohady. S dostatečnou jistotou lze předpokládat jen to, že k nim došlo asi v polovině 2. tisíciletí př. n. l. (Wheeler, s. 51, 53).
Příchod árjovských válečníků se stal počátkem nové fáze ve vývoji indické kultury a
náboženství. Někdejší velká města kultury povodí Indu již ležela v troskách, a proto se Árjové střetávali při svém postupu na východ jen s rozptýlenými populacemi lovců a zemědělců. Vítězství Árjů v severní Indii nebylo jen důsledkem vojenské převahy, ale bylo i projevem životaschopnosti nové kultury, kterou ze své pravlasti ve střední Asii přinesli.
Odkud Árjové přišli mnoho nevíme. Velmi málo je známo i o prvním tisíci let jejich
pobytu v Indii. O příčinách, které je přiměly k odchodu z původní vlasti, se můžeme jen dohadovat. Snad bylo jejich stěhování odněkud ze stepí mezi Kaspickým a Aralským
mořem vyvoláno přelidněním, snad byli náhle vytlačeni jinými kmeny usilujícími o rozšíření pastvin pro svá stáda. Árjové byli kočovníky a jejich předkové patrně po mnohá
tisíciletí lovili na pláních Eurasie. Neznali železo a nestavěli z kamene. Představu o 9
prvních staletích jejich života v Indii mohou proto archeologové sestavovat jen z úlomků keramiky a téměř zcela setřených stop hospodářské činnosti (Watertone, s. 8, 12, 13).
4.4. Vývoj indické společnosti Indooárijské etnické skupiny se rozšířily do západní, severní a střední Indie, zatímco
jižní část poloostrova zůstala osídlena původními Drávidy, nejtmavšími europoidními
etniky vůbec. Mezi oběma těmito velkými národnostními celky přežívaly mnohé další,
většinou malé etnické skupiny tibetočínského, austroasijského a negritského původu, z nichž většina byla asimilována do větších národnostních, národních a státních celků za vlády dynastie Maurjů, Guptovců, Mughalů aj.
Rozkvět indických společností byl několikrát narušen cizími vpády na Indický
poloostrov. V období 519-518 př. n. l. vpádem Peršanů do západní Indie, později v období 327-325 př. n. l. vítězným tažením Alexandra Velikého (Wolf, s. 115). Tento vývoj vyvrcholil vznikem Maurjské říše, jakýmsi nástupnickým státem perského imperia
a
Maurjové zdědili a současně přetvořili achajmenovské politické i kulturní ideje a dokázali dobře využít nadání nezaměstnaných perských řemeslníků a umělců. Nejpozoruhodnějším
příkladem tohoto procesu bylo přejímání perských stavitelských forem, které pak ovlivňovaly indickou náboženskou architekturu daleko do středověku (Waterstone s. 7, Wheeler, s. 91). Nejslavnějším panovníkem Maurjské dynastie byl Ašóka (vládl 272-242
př. n. l.), o němž se mnohé dozvídáme z jeho vlastních nápisů, které dal tesat do sloupů a skal po celé své rozsáhlé říši. Sám oficiálně přestoupil k buddhismu, stal se jeho patronem
a šířil jej do Kašmíru, Gandháry, Baktrie, jihoindických království a na Cejlon. Ašóka patří bezesporu k největším postavám indické historie. Poprvé sjednotil pod svou osvícenou vládou většinu indického kontinentu a zajistil svému rozsáhlému impériu celá desetiletí míru a pokojného vývoje. Poměrně dlouhá vláda této slavné dynastie končí rokem 184 př. n. l. zavražděním posledního Maurje Brhadrathy a začíná další historická etapa cizích
vpádů a invazí.
Nesmírně závažné jsou změny, jimiž v tomto období cizích nadvlád a domácích
dynastií prochází jak indická společnost, tak i její náboženská ideologie; v této době se formuje hinduismus, komplex nábožensko-sociálních institucí. Ve 3. století n. l. je celý
indický subkontinent rozdroben na drobná království a knížectví. Teprve když se na politické scéně objevují příslušníci mocné guptovské dynastie, aby vrátili alespoň větší 10
části indického území někdejší sjednocenost a spořádanost, historický vývoj se opět ujasňuje (Knipe, s. 205, Zbavitel 1985, s. 102, 107, 113, 114, 129, 161).
Guptovské období (přibližně 340-540 n. l.) bývá nazýváno „indickým klasickým
věkem“, neboť právě tehdy se zformovaly významné výtvarné slohy, literární žánry a filosofické směry, z jejichž odkazu Indie dodnes čerpá (Waterstone, s. 7). Oslabení a
nakonec pád guptovské moci poskytly různým ambiciózním menším vladařům jak
v sousedních oblastech severní Indie, tak i na území vlastní Guptovské říše příležitost zcela
se osamostatnit. Příznačným rysem tohoto období je nejen vznik řady drobných státečků, ale i vzájemné boje mezi silnějšími vladaři o rozšíření panství na úkor slabších sousedů a pokusy o válečná tažení ve větším rozsahu než dříve (Zbavitel 1985, s. 199).
Počátkem 8. století začaly vpády muslimů do západní Indie a pronikání islámu bylo
zpočátku provázeno ničením svatyní a násilným obracením na novou víru. Prvními muslimy, kteří dorazili do Indie, byli arabští kupci, kteří už v 8. století obchodovali
s hinduistickými vládci Sindhu a Paňdžábu. Obchod tu ale posléze vystřídalo drancování:
ve 12. století sultánové tureckého a afghánského původu vysílali do severní Indie takřka každý rok loupežné výpravy. Počátkem 13. století vznikl Dillíský sultanát. Jeho moc se
pak rychle šířila a v polovině 14. století sahala i do Dakšinu a na malabárské pobřeží. V 15. století vzdoroval na jihu další expanzi islámu hinduistický Vidžajanagar, zatímco na
jihozápadě jí stáli v cestě Rádžpútové. Prolomit tuto hráz se podařilo teprve Mughalům, jejichž první císař Bábur se v Indii chopil moci v roce 1526. Příznačným rysem
mughalského období bylo prolínání hinduistických a islámských prvků v architektuře, umění, myšlení i denním životě (Waterstone, s. 144). Nadvláda islámu přesto nikdy neobsáhla celý Indický subkontinent. Zejména oblasti jižní Indie zůstaly trvale mimo
dosah jeho přímého působení, a i ty oblasti, jež se dříve či později dostaly pod nadvládu muslimských dynastií, byly islámem ovlivněny velmi nestejnou měrou (Filipský 2000b, s. 15).
4.5. Boj za indickou nezávislost Boj indických národů za nezávislost začal intenzívně teprve v 18. století, kdy roku
1757 zahájili Britové koloniální expanzi; pak následovaly války s Východoindickou společností a nakonec obsazení celé Indie Brity roku 1857 (Wolf, s. 115).
11
V létě roku 1947 Velká Británie rozhodla o ukončení své nadvlády nad Indickým
subkontinentem a poté byla největší a nejbohatší britská kolonie rozdělena podle
náboženského hlediska na Indickou unii a muslimský Pákistán. Podle odhadů tehdy odešlo z Pákistánu do Indie asi deset milionů hinduistů a opačným směrem se vydalo okolo sedm milionů muslimů; minimálně půl milionu osob divoký exodus nepřežilo (Šust, s. 5).
Národní boj Indů byl dovršen 26. 1. 1950 vyhlášením Indické republiky s ústřední
vládou v Dillí. Ta spravuje 28 svazových států, na jejichž území nalezneme 18 jazykových etnik.
Dnes představuje Indie (podle rozlohy 7. největší země) světovou velmoc
s obrovským lidským potenciálem, materiálními zdroji, rychlým ekonomickým růstem a nezanedbatelnou vojenskou silou. Úměrně tomu roste její politický význam. Indie je největší asijskou demokracií s nepřetržitým demokratickým vývojem (Filipský, s. 891, Knížková, s. 6, Wolf, s. 115)
Klíčovým problémem současné Indie je populační růst. Od roku 1951, kdy v zemi
žilo 360 milionů lidí, se jejich počet ztrojnásobil, momentálně již přesahuje miliardu, což znamená, že každý šestý obyvatel planety je Ind. Podle demografických odhadů by se
v následujících padesáti letech měla Indie dostat k číslu 1,5 miliardy, a stát se tak nejlidnatějším státem světa (Šust, s. 6).
12
5. Náboženské systémy a filosofie Relativně krátká epocha zrodu první indické filosofie a velkých náboženských
soustav se rozpadá se na dvě navzájem výrazně odlišné etapy. V té první, ještě před
polovinou 1. tisíciletí př. n. l., tu vznikají nejstarší védské upanišady, ve druhé jsou pak
založena dvě velká náboženství, buddhismus a džinismus, a začíná se formovat hinduismus. Základem následného vývoje jsou jednoznačně upanišady. Není vůbec
nadsázkou, řekneme-li, že předznamenaly a poznamenaly všechen další duchovní a
kulturní život Indie a prostřednictvím buddhismu, který na ně bezprostředně navázal, silně ovlivnily i jiné rozsáhlé oblasti asijského kontinentu (Zbavitel 1993, s. 5).
Přímým pokračováním védských upanišad jsou tedy tři velké náboženské systémy:
buddhismus, džinismus a hinduismus. Představitelé těchto náboženství považují půdu Indie
za posvátnou. V zemi „330 miliónů bohů a bohyní“ mohou božství dosáhnout i lidské bytosti. Mnohost bohů a věr je projevem indického eklekticismu a tolerance. Indická
náboženství snad proto, že nejsou monoteistická, a že uznávají mnoho bohů, nepovažují příslušníky jiných národů za nepřátele víry; naopak se spíše snaží obsáhnout každé lidské úsilí o poznání a uctívání boha. Základem indické filosofie je přesvědčení, že tento svět je
plný strastí a klamů, za nimiž se skrývá nepojmenovatelná skutečnost transcendentního božstva. Tento názor, jakož i uznávání autority védů spojuje rozmanité náboženské proudy
světa hinduismu (Zbavitel 1993, s. 6, Waterstone, s. 7).
5.1. Současné náboženské zastoupení Dnešní moderní Indie je sekulární stát, v jehož životě má náboženství hinduismu
nadále velmi důležitou úlohu. Mají zde nemalý význam i jiné víry. Žijí zde muslimové
(11,2 %), křesťané (2,6 %), Sikhové (1,9 %), buddhisté (0,7 %), džinisté (0,5 %), Pársové (0,01 %), několik tisíc vyznavačů židovské víry a starobylá kmenová náboženství (Filipský 2000b, s. 392, Waterstone, s. 6, Aharon, [online]).
13
5.2. Náboženství Harappanů Jak naznačuje mnoho okolností, v životě lidu civilizace údolí Indu hrálo náboženství
významnou, ne-li základní roli. Z této doby již pravděpodobně pocházejí sošky „Matky“,
bohyně plodnosti, zřejmě uctívané i v domácnostech. Na pečetidlech se objevuje také řada motivů, které značně připomínají některé rysy pozdějšího hinduismu. Jsou tu například
zobrazeny patrně posvátné stromy jako banyán, dodnes považovaný pravověrnými
hinduisty za nejposvátnějšího příslušníka celé rostlinné říše. Podivné vyobrazení figury na
jiném pečetidle bylo označeno za jakéhosi „protošivu“ (obr. 3), předchůdce jednoho
z dvojice hlavních hinduistických bohů, s nímž má několik společných znaků. Také kult ohně se zdá být doložen v harappských nálezech dosti přesvědčivě (Zbavitel 1985, s. 37).
5.3. Védské náboženství Ve 2. tisíciletí př. n. l. s sebou Árjové ze střední Asie do Indie přinesli nové
náboženské představy. Jádro védského náboženství Árjů sestávalo z rituálu oběti a z přesvědčení, že vesmír musí být neustále znovu vytvářen. Oběť byla vždy zápalná, jelikož
právě oheň odnášel v podobě dýmu vzhůru k nebi obětiny těm bohům, jimž byly určeny. Vykonavatelé těchto védských obětí byly bráhmanští kněží - bráhmani; díky jejich
jedinečné úloze bývá védské náboženství nazýváno bráhmanismus (Waterstone, s. 6, 26, Zbavitel 1985, s. 50).
Nejdůležitější součást védského rituálu tvořila tzv. sómová oběť, obřadné
lisování, čištění a úlitba opojné šťávy neznámé rostliny ztotožňované na základě popisu
jejího vzhledu a halucinogenních účinků s muchomůrkou červenou. V souladu s tím se
rovněž bůh Sóma, ztělesňující posvátnou rostlinu a její výtažek, stal jednou z ústředních
postav védského panteonu.
Sóma jako personifikace těchto blahodárných účinků byl slaven jako otec bohů,
dárce života a nesmrtelnosti. Byl spojencem pravdy, nesmiřitelným odpůrcem zla a
nesmlouvavě trestal hříšníky. Zároveň však propůjčoval věčný život duším zemřelých, spolu s nimiž prodléval v třetím nebi, v rajské říši Jamově. V mladší védské literatuře začal
být Sóma ztotožňován s Měsícem jakožto nebeským pohárem nápoje nesmrtelnosti. Z něho
pijí bohové spolu s mány a třebaže jeho obsah časem ubývá, nikdy zcela nevysychá,
protože se vzápětí opět doplňuje (Zbavitel 1986, s. 96).
14
Další z důležitých bohů byl Agni, bůh obětního ohně a domácího ohniště. Varuna a
Indra byli válečníci, kteří svým jasem prozářili pro Árje chaotickou temnotu
předárjovských říší démonů a vnesli do nich védský řád a pravdu. Snad nejzajímavější
postavou védského panteonu je právě Varuna, strážce věčného řádu rta, který panuje
všude, v přírodě i v lidské společnosti, a ovládá veškeré dění ve světě (Waterstone s. 8, Zbavitel 1985, s. 51).
Ústřední božstva Árjů byla spojována spíše se Sluncem než s Měsícem a jejich mýty
v sobě nesly příslib svobody a vítězství. Panteon jejich bohů byl zdrojem inspirace básníků
a proroků, kteří během tisíce let nadvlády Árjů dali vzniknout védům. Jazykem těchto
posvátných textů je sanskrt, jeden z nejstarších známých indoevropských jazyků (Waterstone, s. 12).
5.4. „Lesní filosofie“ V první polovině 1. tisíciletí př. n. l. měli bráhmani v severní Indii téměř úplný
monopol na rozhodování v otázkách víry a rituálu. Obětní obřady tehdy ne každého nábožensky uspokojovaly, ať už byl bráhmanem, či nikoli, a postupně přibývalo těch, kteří
se přikláněli k odmítnutí světa a ke zříkavému životu. Putování (pravradžja) bylo těmto
lidem životní zásadou, setrvávali v něm, aby se jim konkrétní místa v lesích nestala domovem, a zastavovali se, jen když jim další cestu znemožnily monzunové deště.
Základními pojmy jejich tzv. lesní filosofie byly sansára (koloběh reinkarnací)
(obr. 4) a karma (přesvědčení, že minulé činy ovlivňují budoucí životy jednotlivce) a
hlavním cílem těchto poutníků bylo dosažení mókši, čili „vysvobození“ z pout materiálního
světa a přerušení nekonečného cyklu opětovných zrození a smrtí. Ve snaze dosažení
tohoto cíle podstupovali někteří z nich velmi tvrdé odříkání, hladověli a ž k smrti a
vystavovali se extrémnímu horku i chladu. Tito asketové již nectili obětní oheň a místo toho v sobě hladověním a meditací zapalovali „žár“ vnitřní (tapas). V tomto prostředí našli
své žáky i zakladatelé buddhismu a džinismu, Buddha a Džina, kteří sami byli askety, a to
askety vyhlášenými (Waterstone, s. 26, 28)
15
5.4.1. Džinismus Kolem roku 540 př. n. l. se narodil Vardhamána Mahávíra, který ve věku 30 let
opustil domov a stal se potulným asketou. Po dvanáct let putoval zcela neoděn Indií a živil
se almužnou. Pak prý pochopil tajemství života a stal se Džinou, tj. „Vítězem“, zakladatelem džinismu. Podle džinistické tradice se stal vševědoucím a rozuměl všem, znal podmínky světa bohů, lidí i démonů, znal podmínky všech živých bytostí v celém světě.
Mahávíra získal záhy množství žáků a stoupenců. Zemřel dobrovolnou smrtí hladem
kolem roku 468 př. n. l. Později, ve 4. století př. n. l. donutil hladomor značnou část džinistů odejít na jih Indie, kde vzniklo další džinistické centrum. Tito jihoindičtí džinisté
se nazývali digambarové, tj. „vzduchem odění“, neboť chodili nazí. Dnes je počet
stoupenců tohoto směru zanedbatelný na rozdíl od švétámbarů, tj. „bíle oděných“, kteří
zůstali žít v povodí Gangy a získali v průběhu tisíciletí stoupence v mnoha dalších oblastech Indie. Základy učení byly u obou sekt stejné. Rozšiřovalo se dlouho ústním podáním a v 5. století n. l. bylo utříděno v džinistický kánon (Marková 1996, s. 9, 11).
Džinismus vidí vesmír jako materiální a stálý, což je v silném kontrastu
s buddhistickým názorem, že všechno je klamné a pomíjivé, a že nirvana či mókša znamená splynutí nebo zánik individuality v nedefinovatelném konečném stavu (Kastenbaum, s. 491).
5.4.2. Buddhismus Buddha, tj. „Probuzený“, vlastním jménem Siddhártha Gautama, se narodil v roce
563 př. n. l. V pětatřiceti letech přišel do Bódhgaje, kde usedl pod strom Bódhi, v němž buddhisté spatřují strom života, a slíbil si, že nevstane, dokud nedojde osvícení. Po
devětačtyřiceti dnech meditací dosáhl nirvány, stavu neproměnnosti uprostřed neustálých proměn každodenního života (obr. 5). Buddha, který pojímal svět jako zdroj utrpení,
dospěl ke kompromisu mezi asketismem (obr. 6) a materialismem (příklonem k hmotnému světu).
Buddhismus prošel v Indii obdobím velkého rozkvětu za dynastie Maurjů. Když se
však říše Maurjů zhroutila, zeslábl i vliv jejího náboženství. Buddhovi následovníci museli
od 1. tisíciletí n. l. čelit neustálému tlaku ze strany bráhmanů a ze západních částí
16
subkontinentu je ve 12. století začali vytěsňovat muslimové. Buddhismus se proto v Indii udržel hlavně v obtížněji dostupných podhůřích Himaláje (Waterstone, s. 7, 26, 30).
V původním učení byl Buddha jen hlasatelem pravdy a ukazovatelem cesty ke spáse.
Už jeho přímí žáci však položili základy k jeho zbožštění formulí o „třech klenotech“: „Uchyluji se k Buddhovi, uchyluji se k nauce, uchyluji se k řádu.“ Tradice brzy prohlásila
Gautamu za jednoho z dlouhé řady buddhů, tj. lidí, kteří vlastním úsilím dosáhli osvícení a
poučovali pak o cestě k jeho dosažení také ostatní lidi. Z tohoto nového pojetí vzniklo
rozsáhlé odvětví buddhistické mytologie. Nejcharakterističtějším rysem tohoto nového pojetí je soucit s ostatními živými tvory a činnost zaměřená k tomu, aby všichni lidé
dosáhli nirvány. A to se stává novým cílem stoupenců tzv. mahájánového buddhismu (Zbavitel 1985, s. 81).
5.5. Hinduismus Hinduismus je velmi složitý společensko-náboženský systém, ke kterému se hlásí
více než 82 procent z 800 milionů indického obyvatelstva. Jeho síla spočívá nejen v tom,
že nepředstavuje jen náboženskou víru, ale také organizaci společnosti hluboko zakořeněnou v tradici, ve které platí přísné předpisy o chování a vzájemných vztazích mezi
jejími členy. Základem společenské organizace hinduismu je velkorodina a kasta
(Knížková, s. 6, Rácová, s. 106).
Pátráme-li po tom, co je pro hinduismus nejcharakterističtější, zjišťujeme na jedné
straně velikou světonázorovou volnost a tolerantnost, jaká nemá v jiných náboženstvích světa obdoby, a na druhé naopak snahu o přísné a s pokračujícím vývojem až puntičkářsky
rigorózní podrobení společenských vztahů a individuálního chování každého jedince
společným normám vytyčeným s pomocí rozsáhlé sítě příkazů a předpisů. Tedy naprostou svobodu myšlení a víry, vyváženou co nejpřísnější spoutaností projevů člověka v jeho soukromém, rodinném a veřejném životě (Zbavitel 1993, s. 8).
5.5.1. Vznik a rozšíření Hinduismus nemá žádného zakladatele a dokonce ani není možno zjistit, kdy přesně
vznikl. Vyvinul se někdy v průběhu druhé poloviny 1. tisíciletí př. n. l. ze staršího védského náboženství bráhmanismu, a ani domácí tradice nepřisuzuje jeho vznik žádné 17
historické nebo alespoň mytické osobnosti. Nemá dokonce ani svůj vlastní autochtonní název (Zbavitel 1993, s. 6).
Termín „hinduismus“ je neindického původu. Vytvořili jej Evropané ze starého slova
„Hindu“, užívaného muslimskými dobyvateli pro ty obyvatele Indie, kteří nepřijali islám a zůstali tedy pouhými „Indy“. Evropští misionáři pravděpodobně jako první oddělili
označení „Indie, Ind“ pro oblast zeměpisnou a národnostní od „hinduismus, hinduista“ pro oblast náboženskou. Dnešní termín „hinduismus“, užívaný už i samotnými Indy, v sobě
podržel celou původní pojmovou změť náboženských představ, které mají sice mnoho společného, ale daleko více nesourodého (Preinhaelterová 2001, s. 161).
Hinduisté zjevně po dlouhá staletí nepociťovali potřebu označovat svou víru
nějakým zvláštním jménem. Nanejvýš se hovořilo o „odvěkém řádu“ (sanátanadharma)
tam, kde šlo o zdůraznění rozdílů mezi nimi a vyznavači jiných indických věr, jako byl buddhismus a džinismus (Zbavitel 1993, s. 7).
V jižní části Indie hinduismus do 8. století n. l. vystřídal buddhismus, zatímco na
jejím západě vznikly křesťanské a židovské kolonie.
V současné podobě je hinduismus výsledkem několikatisíciletého vývoje, kterým
prošel v Indii, odkud se rozšířil i do jihovýchodní Asie a dnešní Indonésie. Hinduistické
chrámy, mytologie a literární památky v sanskrtu jsou toho v mnoha zemích této oblasti dodnes důkazem. V průběhu historie zde byl postupně převrstven buddhismem a islámem a posléze vytlačen. Hinduistické komunity a známky působení hinduismu dnes nalézáme zejména na Šrí Lance, v části Malajsie a na indonéském ostrově Bali. Hlásí se k němu
ovšem i indické menšiny ve světě všude tam, kde se usadily - v Africe, Asii, Tichomoří i Americe. Podle propočtů růstu obyvatelstva se bude v roce 2025 k indické civilizaci
založené na hinduismu hlásit 16,9 procent obyvatel světové populace, a tak si udrží své třetí místo po čínské a islámské civilizaci (Waterstone, s. 7, Knížková, s. 6).
5.5.2. Filosofické školy Dnes existuje množství odnoží hinduismu s odlišnou posvátnou literaturou, vírou i
praktikami. Na rozdíl od většiny religiózních systémů nevedou kořeny hinduismu k jediné
historické postavě; po staletí přispívali k jeho rozvoji nespočetní dávní i současní proroci,
mystici a filozofové. Existuje mnoho akceptovaných systémů hinduistické filozofie, ale většina hinduistů vyznává jednu ze šesti tradičních filosofií. Mezi tři nejpopulárnější patří
sánkhja - dualistický názor, který považuje hmotu a ducha za věčně oddělené skutečnosti, 18
odmítá existenci boha (tvůrce), a je tak ateistickou filosofií; jóga-názory tohoto systému
týkající se hmoty a ducha jsou podobné jako u sánkhji, ale jóga učí o existenci boha
stvořitele, a je tedy filosofií teistickou; védánta - nejrozšířenější systém, v rámci něhož
existují tři rozdílné názory. „Nedualisté“ věří, že nejvyšší podstatou je brahman. Brahman
je považován za jedinou opravdovou existenci. Pro ty, kteří věří ve „zdrženlivý
nedualismus“, je brahman neosobní, transcendentní a nepopsatelný a je podstatou čistého
vědomí. „Dualisté“ vidí v brahmanovi boha, který je stvořitelem všeho, stvořený svět považují za opravdový, od brahmana odloučený.
Výše uvedené definice naznačují skutečnost rozvoje hinduismu, tak jak na sebe
přibíral překvapující názorovou rozmanitost a mezi jeho stoupenci vznikaly názorové neshody. Společné jim je uznávání posvátnosti níže uvedených spisů (Ma'súmiánová, s. 13, 15).
5.5.3. Literatura a tradice Tradice je tím, co po celou dlouhou dobu existence hinduismu spojuje jeho
příslušníky v jediný celek, jenž je navzdory věroučné rozmanitosti i etnickým rozdílům,
regionálním zvláštnostem a sociálním propastem až pozoruhodně jednolitý a výrazně celoindický (Zbavitel 1993, s. 9).
Tuto tradici, která spojuje hinduisty z nejjižnějšího pobřeží Indie s obyvateli
Himálaje, vytváří dvě složky. Té první se říká šruti („to, co bylo slyšeno“), a je to posvátná
védská literatura, která je uctívána jako zjevení. Doslovný význam pojmu véd je „posvátná
znalost“. V širším slova smyslu jde o celý soubor hinduistických posvátných spisů známých jako védy. V užším slova smyslu odkazuje tento termín ke čtyřem konkrétním
knihám. Hlavní místo mezi nimi zaujímá Rgvéd, antologie náboženské poezie opěvující
různá hinduistická božstva, o nichž se přepokládá, že sídlí na zemi, ve vzduchu a na nebesích. Rgvéd se skládá z deseti knih obsahujících 1028 hymnů, jež byly sebrány
v rozmezí 600 let, přibližně mezi roky 1500-900 př. n. l. Patří tak mezi nejstarobylejší
dochované náboženské rukopisy. Bráhmany tvoří řadu prozaických komentářů k védům,
napsaných různými hinduistickými mudrci mezi lety 850-500 př. n. l. Tyto komentáře zdůrazňují moc védských rituálů a obětí pro ovládání bohů, přírody a lidstva. Upanišady
(„sezení poblíž učitele“), jsou skupinou spekulativních pojednání sepsaných védskými mudrci. Tyto spisy rozvíjejí filosofické významy védů a jsou psány formou dialogu. 19
Upanišady vznikly v časovém rozmezí tří až čtyř set let, počínaje přibližně rokem 300
př. n. l.
Druhou složkou tradice je tzv. smrti („to, co bylo zapamatováno“). Je to posvátná
nevédská literatura, která obsahuje množství různých spisů na rozličná témata, sahající od
gramatiky a etymologie až k medicíně a hygieně, filosofii i sektářským vyznáním. Do této kategorie také patří oblíbená díla jako purány (osmnáct knih a náboženských básní) i dva
největší indické eposy Rámájana a Mahábhárata. Mahábhárata je nejrozsáhlejším eposem
na světě, skládá se z 220.000 veršů a její součástí je i nejmilovanější náboženská kniha
Indie Bhagavadgíta („Píseň požehnaného pána“). Náleží mezi nejpopulárnější hinduistické
rukopisy. Je to jedno z nejvýznamnějších klasických děl náboženské literatury, které ovlivnilo hinduistické myšlení na více než 2000 let, zvláště pak v posledních sto letech.
Bhagavadgíta potvrzuje jednotu bytí a znovuzrození představenou upanišadami a
předkládá tři různé cesty k vysvobození (Ma'súmiánová, s. 15, 16, 23). Na
počátku
našeho
letopočtu
se
objevil
tzv.
„Manuův
zákoník“
(Mánavadharmašástra) obsahující stručný výklad hinduismu. Tento spis se stal závazným
textem klasického indického práva. Původně sanskrtský text sestavil mudrc Manu jako
jeden z několika přehledů pojednávajících o náboženství, právu, správném konání, tedy o všem, co zahrnuje sanskrtské slovo dharma. Podle Manua se člověk smí plně soustředit na
vysvobození ze světa neustálých znovuzrození až poté, co splatí tři dluhy. Manu tak
podává vhodnou pracovní definici hinduismu, neboť vystihuje základní momenty tradice, v níž stojí (Zbavitel 1985, s. 20).
V období let 500-700 n. l. se vytvořila ještě jedna sanskrtská textová tradice, která
spojovala „starý“ materiál s novou formou. Tyto tajné texty, tantry, propagující osvobození
radikální vírou a radikálními postupy, vytvářely buddhistické i hinduistické školy. (Knipe, s. 74).
5.5.4. Společnost Ústředním bodem a rozhodujícím činitelem v životě každého jedince je dharma.
Tento pojem je jakýmsi souhrnem základních práv, úkolů a povinností každého člověka, a to v souladu s jeho věkem, pohlavím a hlavně společenským zařazením. Základem, na
němž je tato koncepce vybudována, je takzvaná varnášramadharma, tj. „dharma stavů a
životních stupňů“ (Knížková, s. 11,12).
20
5.5.4.1. Kasty Už ve vývojové fázi předcházející vzniku hinduismu, ve védském náboženství, je
společenství jeho vyznavačů pojímáno jako kolektiv stvořený stvořitelem Brahmou a od
počátku a natrvalo rozdělený do čtyř stavů zvaných varny. Nejvyšší postavení v něm
zaujímali kněží bráhmani, jejichž údělem bylo přinášet za sebe i za celou společnost oběti
bohům a vzdělávat sebe i jiné. Druhý stav tvořili bojovníci kšatrijové, ochránci životů a majetků celé obce, a třetí vaišjové, kteří živili všechny zemědělstvím, chovem dobytka, řemesly a obchodem. Nejnižší postavení připadlo pak šúdrům, sluhům a nádeníkům.
V průběhu staletí byl védský bráhmanismus vystřídán hinduismem a starý systém
stavů nahradila nová kastovní soustava. Historikové se stále víc kloní k názoru, že kasty se
nevyvinuly přímo z védských varn, nýbrž že vznikly spíše na základě kmenových, rodových a regionálních tradic a profesionálního rozlišení, ale podřídily se předpisům
týkajícím se dharmy různých stavů a aplikovaly je na sebe. Především pak zachovaly a
ještě víc utužily tradici dědičného povolání a vzájemné separovanosti jednotlivých kast, projevující se odporem ke kastovně smíšeným manželstvím a složitými předpisy o vzájemných stycích kast a zejména jejich společném stolování (Knížková, s. 12).
Sám indický termín pro kastu, džáti (zrození), vypovídá o tom, že kastovní
příslušnost je dána jednou provždy přímo rodovým původem a je po celou dobu jedincova
života nezaměnitelná. Znamená to mimo jiné, že plnoprávným příslušníkem hinduistické
komunity může být jen potomek indických rodičů. Narozdíl od védského bráhmanismu, u kterého máme dochovány spolehlivé popisy obřadů, jejichž prostřednictvím se mohli i
cizí dobyvatelé, například Řekové nebo Skýthové, stát hinduisty, ba dokonce i příslušníky
druhého nejvyššího stavu kšatrijů, neexistuje žádná konverze k hinduismu v pravém slova
smyslu. Neboť ani sebenadšenější souhlas s některou z nesčetných variant jeho učení a
bezvýhradná ochota podrobit se jeho zvyklostem nemůže nahradit to nejpodstatnější, totiž
zrození v rámci některé kasty; do žádné z nich není možno zvenčí proniknout. A tak nacházíme mimo hranice Indie hinduisty v tom pravém slova smyslu jenom v koloniích
indických vystěhovalců, například v některých zemích Jihovýchodní Asie, v Africe či na
ostrovech v Karibském moři; jedinou výjimku tvoří obyvatelé indonéského ostrova Bali, kteří se již po staletí hlásí k hinduismu, což ovšem neznamená, že se také indický hinduismus hlásí k nim.
Důraz na „indickost“ hinduismu je zcela jednoznačný. Už před půldruhým stoletím
uvedl H. H. Wilson, jeden z prvních evropských znalců hinduismu, tento výčet všeho, co 21
hinduismus prostřednictvím svého kastovního systému reguluje: kasta dává pokyny pro uznání, přijetí, zasvěcení a posvátné předurčení lidské bytosti hned od jejího příchodu na svět. Pro dětství, jinošství i dospělý věk nařizuje, jak sát, pít, jíst a vyprazdňovat se, jak se
mýt, prát, pomazávat se a špinit, jak se oblékat a zdobit, jak sedět, vstávat, a uklánět se, jak
se pohybovat, navštěvovat a cestovat, mluvit, číst, poslouchat a recitovat, meditovat, zpívat, pracovat, hrát si a bojovat. Má své zákony o společenských a náboženských právech, výsadách a zaměstnáních, o výcviku, školení a výchově, o závazcích,
povinnostech a praktické činnosti, o božském poznání a obřadech, o omylech, přestupcích a hříších, o mezikastovních stycích a čeho se tu vyvarovat, o vyhnání z kasty, o znečištění
a očistě, o pokutách, výstrahách, uvěznění, zmrzačení, vyhnanství a hrdelním trestu. Vysvětluje různé způsoby, jak se páchá to, čemu se říká hřích, jak se hříchy hromadí a jak
se jich zbavit, vysvětluje způsoby získávání zásluh, udílení zásluh a ztrátu zásluh, zabývá se dědictvím, předáváním, vlastnictvím a vyvlastněním, půjčkami, zisky, ztrátami a
hospodářským úpadkem. Rozhoduje v otázkách úmrtí, pohřbu a žehu a v otázkách posmrtné památky, pomoci a ublížení duši zemřelého. Zasahuje zkrátka do všech životních
vztahů a událostí a do všeho, co životu předchází a co po něm následuje. Tento výčet výmluvně vystihuje co nejdůkladnější spoutanost soukromého, rodinného i veřejného života hinduisty v pravověrné společnosti, která zvláště na indickém venkově dodnes výrazně převládá (Zbavitel 1993, s. 7-9, 12).
Jedním z neblahých důsledků vzniku kastovního systému bylo vytvoření početné
vrstvy hinduistického obyvatelstva, které není zařazeno do žádné z kast a zaujímá
postavení na samém dně této soustavy. Jsou to tzv. „nedotknutelní“, pocházející většinou
z neárijských složek populace indického subkontinentu a vykonávající povolání, která ortodoxní hinduistická tradice považuje za rituálně trvale „znečišťující“. Mezi ně patří odklízení mrtvol a odpadků, práce s kůží a řada dalších činností. Za jejich emancipaci a
zařazení mezi plnoprávné příslušníky hinduistické komunity zatím jen s omezeným úspěchem bojovalo mnoho významných osobností novodobých indických dějin, jako Mahátma Gándhí (Knížková, s. 12). 5.5.4.2. Životní stupně V průběhu života se náplň pojmu dharma především u bráhmanů dost podstatně
mění. Ideálně má každý z nich projít čtyřmi životními stupni zvanými ášramy. Jako
chlapec, respektive mladík je brahmačárinem, učněm a žákem v domě svého učitele, a 22
mezi jeho povinnosti patří absolutní poslušnost a služba guruovi, žákovská píle, ale i péče
o domácí obětní oheň a naprostá pohlavní zdrženlivost. Ve druhém stadiu, po návratu z učitelova domu, se stává grhsthou čili hospodářem; musí se oženit, založit rodinu, živit ji
výkonem povolání, jež mu vymezuje jeho stav a starat se o to, aby měl alespoň jednoho
mužského potomka a udržovatele rodu. Poté, když je rodina existenčně zajištěna, má zanechat výdělečné činnosti a jako sannjásin, neboli „ten, kdo všechno odhodil“, se
v bezdomoví připravovat na příští znovuzrození, nebo usilovat o vysvobození z koloběhu životů. Je přirozené, že náplň dharmy je pro každý z těchto čtyř stupňů odlišná a někdy i
přímo protikladná (Zbavitel 1993, s. 33).
5.5.5. Neohinduismus I když se zejména v posledních desetiletích ozývají hlasy volající po uchování všech
starých tradic, převážná většina moderních bráhmanů, hlavních ideologů hinduistické
společnosti, podporuje jak její demokratizaci, tak rozvoj a co nejširší uplatňování těch nejcennějších hodnot, které nacházíme ve staroindickém duchovním odkazu. Už po téměř
dvě staletí vznikají v Indii proudy a směry, souhrnným názvem označované jako „neohinduismus“, které se snaží uvést prastaré ideové a etické tradice v soulad s požadavky a potřebami moderního života. Osobnosti typy Rámmohana Ráje, Dajánanda
Sarasvatího, Rámakrišny, Vivékánandy nebo Mahátmy Gándhího se staly symboly tohoto úsilí, jež vyvedlo hinduistickou společnost ze středověké stagnace.
Poslední desetiletí, která uplynula od vymanění Indie z koloniální závislosti,
poznamenal pak výrazně nový jev, který se v minulosti objevoval jen ojediněle. Je to šíření
hinduistických idejí mimo hranice Indie. Je třeba zdůraznit, že nejde o nějakou misionářskou činnost, jejímž cílem by bylo získávání nových příslušníků pro hinduismus
jako náboženský systém. Propagátoři těchto rozmanitých škol a směrů chtějí jen
obohacovat duchovní život ostatního světa tím nejcennějším, k čemu dospělo indické myšlení v duchovní oblasti za dlouhá tisíciletí svého vývoje (Zbavitel 1986, s. 100).
5.6. Islám Vyznavači islámu pokládají své náboženství za přirozenou monoteistickou víru a řád
daný Bohem již prvnímu člověku, Adamovi. Samo slovo islám znamená „odevzdání se (do 23
vůle Boží)“. Muslimové věří, že tuto Boží vůli zvěstovali lidem proroci. Nicméně až do vystoupení posledního a největšího z nich, Muhammada, zůstává úroveň poznání nízká, a tuto dobu proto označují za věk džáhilíje, „nevědomosti“ (Kropáček, s. 9).
Původ islámu se tedy datuje do počátku 7. století, kdy Prorok Muhammad začal šířit
po dnešním Arabském poloostrově svou víru, ústně předával korán, který mu Alláh zjevil prostřednictvím archanděla Gabriela. V něm je popsána kosmologie, teologie a
komplikovaná eschatologie (Kastenbaum, s. 484).
Od 8. století až do 15. století vstupovaly na Indický subkontinent vlny etnických
muslimů - Arabové, Turci, Afghánci, Peršané, Mongolové. Islám, systém závazných
článků víry, představoval zrcadlový protiklad hinduismu: přísný monoteismus se svatou knihou, slovem Alláhovým v arabském koránu, jediná obec s jediným zákonem a
představou vlasti islámu (dár´ul-islám), ve které náboženství splývá se státním zřízením, nauka o jednotě Boha, ve které není místa pro ikonografii a už vůbec ne pro mýty, symboly
a obřady oslavující mnohost božství. Tato silná nová víra byla uplatňována srozumitelně a
rázně. Výsledkem příchodu islámu, který se odehrával téměř po celé středověké období, byl ten, že hinduisté, kteří nepřestoupili na novou víru, museli platit více či méně zatěžující
daň z hlavy, tzv. džizju, ale vcelku žili jako dříve. Hinduismus zjevně nezaujal žádný
z šesti islámských článků vyznání víry ani pět denních úkonů, což jsou srozumitelné doktrinální prvky, které ze sunnitského islámu činí ve vnějším výrazu nejjednoznačnější
náboženství vůbec. Na druhou stranu v islámu došlo k přizpůsobení jihoasijským
podmínkám. Patří mezi ně dodržování podrobných žebříčků výsad a omezení podobných kastovním, které plynule přecházejí od národů považovaných za čisté nebo neposkvrněné, po národy považované za poskvrněné či nečisté, dále prokazování úcty učitelům s velkou
duchovní mocí, kteří připomínají guru, a potulným mnichům podobným jóginům či sádhuům, jisté projevy v modlitbách a pobožnostech, meditační techniky odkazující
k tantrickým nebo jógickým, obřady životního cyklu podobné hinduistickým, účast na
místních nebo celoindických poutích a slavnostech a především pobožnosti v hrobkách
světců a spoléhání na moc světců v osobních záležitostech, jako je narození dítěte,
uzdravení, osvobození od démonů atd. I přes přítomnost jednoho nebo několika těchto zvláštních rysů jihoasijského islámu platí, že průměrný muslim nadále vyznával většinu předepsaných článků víry a úkonů sunnitské tradice (Knipe, s. 90, 91).
24
5.7. Sikhismus Sikhismus vznikl na přelomu 15. a 16. století n. l. v severovýchodním Paňdžábu
v Indii jako reformační hnutí, pokoušející se o smír hinduismu s islámem, který pronikal
do Indie už po několik století a projevoval se stále výrazněji. V Paňdžábu začala jeho interakce s hinduismem. Zakladatel sikhismu Nának (1469-1539), později nazvaný Guru,
měl v úmyslu postavit se proti vzájemnému nepřátelství hinduistů a muslimů vytvořením
nového monoteistického náboženství, které zdůrazňovalo výlučnosti všudypřítomného „Pravého stvořitele“, jehož je možno uctívat jen vnitřní meditací, bez vnějších projevů.
Nánakova původně mírumilovná a čistě náboženská sekta Sikhů, tj. „Učedníků“, se
postupně formovala v jednu z nejdisciplinovanějších komunit na severozápadě Indie.
Tomu napomáhal požadavek úplného podřízení Sikhů duchovnímu učiteli guruovi jakožto
prostředníkovi mezi nimi a Bohem a mluvčímu boha na zemi.
Původní sikhismus hlásal zásadu naprosté rovnosti lidí, kterou přejal z islámu.
Odsuzoval hinduistické kastovní přehrady. Tím se stával přitažlivým pro nejnižší kasty a
jejich přílivem se sikhská obec rychle početně rozrůstala. Princip úplné rovnosti se v sikhské obci nezachoval. Vliv hinduistického kastovního systému byl vždy tak silný, že
se kasty zformovaly i v jiných náboženských obcích včetně sikhské. Z principu rovnosti zůstalo zachováno lepší postavení ženy, než bylo v jiných komunitách. Vnějším symbolem
zásady rovnosti bylo zřízení společných vegerariánských jídelen, zatímco ortodoxní hinduismus přísně zakazoval společné stolování členů různých kast.
Z těchto jídelen se časem vyvinuly sikhské chrámy zvané gurudvára. Nesloužily jen
k duchovním účelům, ale i jako ošetřovny nemocných a útulky pro ty, kteří potřebovali
ochranu. Staly se postupně nejvýznamnějšími společenskými institucemi sikhismu a tento význam mají i dnes. Navenek se gurudváry vyznačují tím, že se z nich dnem i nocí ozývá
nepřetržitá recitace z Ádigranthu, což je dodatečně sestavená sbírka nároků Nánakových a
posvátná kniha Sikhů. Prostor před vstupem do gurudváry je neustále omýván a nesmí se na něj šlápnou obutou nohou. Větší gurudváry mívají kupoli zlatavé barvy. Sikhismus zavrhl hinduistické uctívání, odmítl askezi i půsty (Marková 1996, s. 3, 4).
25
5.8. Pársismus Pársismus
je
vlastně původní
víra staroperského náboženského myslitele
Zarathuštry, kterého v Evropě známe pod řeckým jménem Zoroaster. Odsud proto také označení „zarathuštrismus“ nebo „zoroastrismus“. Slovo pársí znamená „perský“ nebo „Peršan“ a označují se jím uctívači ohně íránského původu, kteří byli po ovládnutí Íránu
muslimy pronásledováni a rozhodli se hromadně opustit vlast. Není přesně známo, kdy
přišli do Indie, ale bylo to nejpozději v 10. století n. l. Po strastiplné cestě přistávali na západoindickém pobřeží, v Gudžarátu, kde jim místní vladař dovolil usadit se za stanovených podmínek. Museli přijmout místní jazyk, zachovávat místní zvyklosti ohledně uzavírání sňatků a nesměli nosit zbraně. Žádná z podmínek nezasahovala do jejich
náboženství, dokonce byly shledány určité paralely mezi jejich vírou a hinduismem (například úcta ke krávě).
Počátkem 19. století se dostávali na klíčové pozice v obchodu a stáli v čele
rozvíjejícího se textilního průmyslu. Kolem roku 1850 bylo čtyřicet procent míst
v bombajském školství obsazeno Pársy, ačkoli tvořili jen šest procent bombajského obyvatelstva. Ochotně a pohotově přejímali evropské zvyklosti všedního života, ale pečlivě si střežili a dodnes střeží svou náboženskou tradici.
Zarathuštra, který žil v 7. - 6. století př. n. l., hlásal spravedlnost a věrnost
moudrému pánu nazývaném Ahura Mazda. Věřil však i v různé dobré zlé duchy, zvlášť ve
zlého Angru Mainu, jemuž přisuzoval stejné postavení jako Ahura Mazdovi. Oba jsou
věční a to je důvod, proč je náboženství Pársů často považováno za dualistické. Zarathuštra ale věřil, že hmota není špatná ve své podstatě, a učil, že síly dobra nakonec
nad zlem zvítězí. Proto lze pársismus považovat za náboženství monoteistické, věřící v jediného všemocného Boha.
Hlavním centrem Pársů je Bombaj, ale párské menšiny žijí i v Gudžarátu a malé
skupinky ve velkých městech - Dillí, Kalkatě a Madrásu. Pársové tvoří náboženskou menšinu také v Pákistánu, hlavně v Karáčí, a malý počet žije na Šrí Lance (Marková 1996, s. 12, 13, 15).
26
6. Hinduistická tanatologie 6.1. Tělo a duch Lidské tělo bylo ve starověké Indii považováno za obraz vesmíru v miniatuře, za
mikrokosmos. Zrovna jako vesmír, makrokosmos, i lidské tělo se skládá z pěti základních
kosmických praprvků, totiž z Éteru (látky vyplňující prostor), Větru (vzduchu), Ohně, Vody a Země. Tyto základní praprvky jsou v těle různě kombinovány a projevují se různě v jednotlivých tělesných orgánech, v nichž převládají, a jejichž funkce zajišťují. Vzhledem
k tomu, že za příčinu a původ nemocí je považováno porušení rovnováhy těchto základních tělesných látek, jejich funkcí, rozbouření jejich normální činnosti, říká se jim souhrnně a s posunem významu dóša („zlo, vada, porucha“) (Miltner, s. 87).
V Rámanundžůově komentáři k Bhagavadgítě se dočítáme: „...Ó synu Kuntí, vždyť
doteky s hmotným světem vyvolávající horko a chlad, blaho a strast, přicházejí a odcházejí, jsou nestálé. Snášej je trpělivě, Bharatovče. Zvuk, dotek, tvar, chuť a pach spolu
se smyslovými ústrojími se nazývají hmotnými esencemi (mátrás), neboť jsou důsledkem
základních elementů (tanmátrás). Doteky sluchu a ostatních smyslů s nimi působí strast a blaho v podobě chladu a tepla, měkkosti a tvrdosti. Snášej je trpělivě, dokud nebudou
dovršeny činy předepsané šástrami, jako například boj. Jelikož je v povaze těchto doteků, že přicházejí a odcházejí, je třeba, aby je vytrvalí snášeli. A jsou také nestálé; to znamená, že ztrácejí i tuto svou vlastnost (vznikat a zanikat), jakmile je zničeno zlo, které je příčinou
pouta. Praví se, že tato těla vtěleného, který je trvalý, nezničitelný a nezměřitelný, jsou konečná. Proto bojuj, ó Bharatovče....“ (Filipský 2000a, s. 105).
„...Slovo dih znamená narůstat, přibývat, a tato těla (déha) stále přibývající, jsou
konečná, tj. povahou zničitelná. Vždyť spatřujeme, že džbány a jiné předměty, jimž je
vlastní přibývání a ubývání, jsou konečné. A poněvadž těla, tvořená shlukem prvků a podle
šáster “ctnostná a z ctnostného (činu vzešlá)“,...slouží trvalému vtělenému (duchu)
k požívání plodů činů, zanikají, jakmile je karman vyčerpán. Avšak átman je nezničitelný. Proč? Protože je nezměřitelný. Neboť átmana nelze chápat jako změřitelné, vymezené, nýbrž jako vymezující,...tak se praví: Toho, kdo je zná, nazývají lidé vědoucí znalcem 27
pole. Átmana nelze chápat jako něco, co existuje v mnoha podobách nebo čemu je vlastní přibývání a ubývání. Jestliže někdo řekne: “Já zde v těle toto znám,“ pak ten, kdo toto zná,
je od těla odlišný, poněvadž vymezuje. A má jedinou formu, neboť nepozorujeme, že by
vymezujcí (subjekt) měl v odlišných částech těla formu odlišnou, jako ji má tělo. Átman je tedy trvalý, poněvadž má jedinou formu, není mu vlastní přibývání a ubývání, je vymezující (subjekt) a prostupuje tělo. Naproti tomu tělo zaniká, poněvadž je mu vlastní přibývání a ubývání, slouží vtělenému duchu k požívání plodů činů, má mnohé formy a je
prostoupeno (duchem). Jelikož tedy v povaze těla je zanikat a naopak átman je svou
povahou trvalý, není v žádném z nich zármutku. Proto, snášeje odhodlaně nevyhnutelné údery zbraní a ostatní hrubé doteky uštědřované tobě i jiným, bez ohledu na plody začni toto dílo, totiž boj, abys dosáhl nesmrtelnosti...“ (Filipský 2000a, s. 105, 106).
„...Podobně jako v tomhle těle duch prožívá mládí, dospělost a stáří, stejně tak
nabývá i jiného těla. Tím se moudrý nedá mást. Jako se moudrý člověk netrápí představou, že by átman zahynul, tak se netrápí ani tím, že duch po tomto těle nabývá jiného těla. Je
totiž přesvědčen, že vtělený duch, který opustil stav mládí, prožívá v témž těle stav
dospělosti a další stavy, je trvalý. A protože jsou átmani trvalí, není v nich zármutku. Můžeme říci, že díky (vládě) karmanu, který nemá počátek, byli trvalí átmani stvořeni
spolu s těly vhodnými pro příslušné činy; a aby zrušili své pouto, konají pak pomocí těchto těl činy předepsané kastou a šástrami, jako je například boj, bez zřetele k plodům. Tím
dochází k nevyhnutelným dotekům jejich smyslů se smyslovými předměty, a to vede
k pocitům blaha a strasti, jež jsou spojeny s protiklady chladu a horka atd. Ty je nutno snášet, dokud se nenaplní činy předepsané šástrami...“ (Filipský 2000a, s. 104, 105).
6.2 Mytologie 6.2.1 Božstva života a smrti Bohyně Matka
Dávný kult mateřského božstva v Indii přetrval věky a v různých podobách se tam
udržel do našich dnů. Indická „Bohyně Matka“ dává i bere. Je lůnem z něhož se rodí rozmanitý život džungle. Na druhou stranu je ale i „onou, jež je tmavá“: má dlouhý
červený jazyk, nosí věnec z lebek a nemilosrdně maří životy, které předtím darovala svým smrtelným potomkům. Tento obraz zůstal uchován přes mnohé proměny hinduismu a dnes 28
můžeme rysy starobylé mateřské bohyně rozpoznat u Kálí a Durgy, nemilosrdných ničitelek klamu, jakož i u laskavější Párvatí, božské choti Šivovy. Uctívání „Bohyně
Matky“ vyvěrá z vegetačních a lunárních představ o životě, smrti a věčných návratech. Tak jako starý měsíc pokaždé zmírá, aby se na obloze mohl objevit měsíc nový, tak se i rostliny
a zvířata v džungli rodí do krátkých životů plných nebezpečí a žijí ze smrti jiných, dokud
samy nemusí zemřít. Tento cyklus, při němž probíhá neustálé omlazování všeho právě
živého, vystihuje bájný příběh o božské mužské bytosti, jež byla zavražděna a rozsekána a
kousky jejího těla pak byly zasety v mytickém háji, kde vzrostla potrava pro náš svět. Zmíněnou vraždu, jakož i požívání jídla, mýtus uvádí do souvislosti s utvořením
pohlavních orgánů. Vznikl tím sexus, došlo k rozdělení na ženu a muže. A dvě stránky mateřského božstva, sexus a smrt, jsou zároveň dvěma základními silami, jež ustavičně
roztáčejí kolo života. Ústředním rituálem, který se pojil s uctíváním „Bohyně Matky“, byla oběť. I dnes bývá při kálíghátských slavnostech v Kalkatě zabito až 800 kůzlat, jejichž
hlavy jsou pak vršeny před obrazem Kálí. Aby byla ukojena nesmírná lačnost této bohyně,
jsou jí nadále obětována zvířata prakticky po celém indickém venkově. Až do doby
poměrně nedávné se v Indii vyskytovaly i oběti lidské, zakázané teprve v roce 1835. Několik zpráv z doby před tímto datem popisuje vesnická společenství, v nichž byl tento zvyk skutečně rozšířen.
Na různých místech Indie byly nalezeny terakotové sošky žen s čnějícími ňadry a
širokými boky (obr. 7), které pocházejí ze 3. a 2. tisíciletí př. n. l. Velmi složité pokrývky
hlavy a šperky, jimiž jsou ozdobeny, nasvědčují, že byly kultovními postavami a že snad
byly i uctívány jako bohyně. Lze v nich proto spatřovat předchůdkyně mocných symbolů ženství, s nimiž se setkáváme v dnešní Indii (Watertone, s. 20). Trimúrti
Hlavními hinduistickými bohy jsou bůh Šiva, Višnu a Brahma, kteří společně tvoří
trojici, tzv. trimúrti.
Šiva je ztělesněním tamasu, jedné ze tří gun, jež jsou podle filosofického učení
sánkhji navzájem se doplňujícími základními vlastnostmi neboli „tendencemi“ všech věcí.
Tamas („temnota“), představovaný Šivou, se projevuje jako expanzivní a odstředivá síla,
která způsobuje vznikání a zanikání vesmíru a rození a umírání všech bytostí (Waterstone, s. 134). Na konci každého vesmírného cyklu provádí děsivý tanec, otvírá své hrozivé třetí
oko a ničí celý vesmír. Tomuto bohu je prokazována úcta ve formě falického kamenného sloupu, lingamu (Kastenbaum, s. 336).
29
Sattva představovaná udržovatelem Višnuem, navozuje klid a mír a je gunou, díky
níž atomy všech věcí drží pohromadě. Mezi těmito dvěma protichůdnými „tendencemi“, odstředivou a dostředivou, vzniká tření, jež rozechvívá svět a vytváří tíži udržující atomy
u země. Projevuje se tak třetí guna, a to radžas představovaný bohem Brahmou. Šiva ničí,
Višnu zachovává, Brahma udržuje rovnováhu. Společně řídí vesmír (Waterstone, s. 134,
135, Kastenbaum, s. 336). Jama
Jama (obr. 8) je ochránce jižní světové strany, která je jednou z celkově osmi
světových stran a mezistran. Je obávaným bohem smrti a vládcem jemu vyhrazené říše. Ta
leží také podle většiny mytologických pramenů kdesi na jihu, za velkým oceánem, a do ní
jsou odváděny po smrti duše všech zemřelých tvorů, aby předstoupily před Jamovu
soudnou stolici. Jama sám, který je synem boha Slunce, bývá zobrazován v zelené barvě
s rudým rouchem. Jeho nosným zvířetem je buvol a v rukou třímá kromě zmíněné smyčky
také kyj. Protože je zcela nestranným a nanejvýš spravedlivým soudcem, byl často ztotožňován se samým řádem dharmou a nejednou nazýván Dharmarádža, tj. „Král
dharmy“. Jindy ho zase charakterizují jména jako Krtánta, „Ukončovatel“, Bhímašásana,
„Pán strašných výnosů“ nebo Prétarádža, „Král zemřelých“ (Zbavitel 1986, s. 204-206).
Jiné představy o Jamovi nalezneme v dřívější védské mytologii. Jako první
člověk prý položil počátek lidského pokolení, jako první obětoval bohům a také jako první
ze smrtelníků zemřel a objevil tak cestu z tohoto světa bohů. Za odměnu mu byla svěřena
vláda nad říší mrtvých; sídlí v nejvyšším, třetím nebi, které obsáhne Višnu svým posledním
krokem, v nejvnitřnějším lůně oblohy, kde panuje radost a veselí, kde je uspokojena každá potřeba a všechna přání dojdou svého naplnění. Zde Jama přiděluje každému zesnulému
trvalé místo k odpočinku, pečuje o jejich blaho a sdílí s nimi nápoj nesmrtelnosti. Jamovými posly a společníky jsou dva čtyřocí, tuponosí, žlutohnědě žíhaní psi, kteří hlídají
cestu do nebe, zvěstují smrtelníkům, že nadešla jejich hodina, a provázejí duše na poslední
pouti k nebesům. Teprve v pozdější mytologii se Jama stal bohem smrti a ztělesněním
jejích hrůz; panuje v podsvětí a je soudcem lidských vin (Zbavitel 1986, s. 72, 73).
30
6.2.2. Mýty o původu smrti Příslušníci indických kmenových pospolitostí, které obývali Indii před příchodem
Árjů, se nedostali do styku s árijskými podmaniteli jen v prvním přímém střetu, kdy s nimi
bojovali o své životy, domovy a půdu. Jejich styky, ať už chtěli nebo nechtěli, byly trvalejšího rázu, byly dlouhodobé.
Představy domorodců byly v pozdějších dobách záměrně přejímány hinduistickými
kněžími. Sledovali tím cestu k snazšímu proniknutí do domorodé společnosti a k jejímu
začlenění do svého sociálního řádu. Tato asimilace nebyla však jednostranná. Lidé nejrůznějších společenských skupin se setkávali na trzích, při pracovních příležitostech a
na různých slavnostech, sdělovali si své názory a vyprávěli různé příběhy. Tak vstřebávali příslušníci kmenů védské a později hinduistické motivy a mísili je se svými původními mýty. Bylo tomu tak v minulosti a je tomu tak dodnes.
U některých kmenů se vyskytují mýty o původu větru a vody, jednotlivých zvířatech
a nerostech. U všech jsou však časté mýty týkající se skutečnosti všem společné a trvale
v životě přítomné jako neustálá hrozba - mýty o nemoci a smrti. Nemoc je tu většinou připisována působení nadpřirozených sil a bytostí. Často bývá způsobena neuspokojeným
nebožtíkem, nebo hněvem či žárlivostí bohů a démonů. Bohové někdy pociťují, že lidé jim
nevěnují dost pozornosti, a proto jim přivodí nemoc, aby se jim připomněli. Běžná je také představa, že bozi, duchové a mrtví hladoví, a aby vylákali na lidech potravu, způsobí, že
onemocní. Pak se živí oběťmi, které lidé přinášejí, aby byla od nich nemoc odvrácena.
Nemoc může vzniknout také porušením některého tabu, nebo je následkem špatných snů, ale nejčastěji ji způsobují zlí duchové.
S nemocí bývá spojována smrt a jejím vznikem se zabývá mnoho legend. Běžná je
představa, že smrt přišla, aby ulehčila tísni množícího se lidstva. Lidé byli totiž předurčení k tomu, aby žili stále, a jak stárli, byl život pro ně stále nesnesitelnější. Pak poslal bůh ze soucitu na zem smrt. Jednou to byl soucit s lidmi, jindy však i s jinými tvory.
Vančuové se například domnívají, že první lidé neumírali, ale měnili se tak, jak to
dělá housenka nebo bourec morušový. Svět byl plný lidí, kteří působili mnoho potíží ptákům a zvířatům. Smrt pak přišla na svět ne ze soucitu s lidmi, ale se zvířaty a ptáky.
Jindy prosili boha o smrt sami lidé. Tak to aspoň tvrdí vypravěči z kmene Muria: Za
starých dnů Muriové neumírali, ale nemohli si ani udržet mládí. Sedávali na dvorcích
svých domů podepřeni kusy dřeva a nebyli schopni používat rukou ani nohou. Kaši jim
museli dávat do úst jejich příbuzní. Nakonec šli za Mahápurubem a žádali ho, aby jim dal 31
dar smrti. „Chcete smrt pro každého nebo jenom pro sebe?“ zeptal se. „Pro každého,“ odpověděli. Od toho dne umírají jak staří tak mladí.
Mnoho kmenů má také teorii o dočasné smrti. Birhorové například říkají, že
duchové, kteří odnímají lidem duše, to někdy dělají jen proto, že po nich chtějí nějakou
práci. Když proto zemře Birhor v lese za bouře, je naděje, že se zase vzchopí k životu. Velký vítr, blesky a déšť jsou totiž známkou toho, že tudy jdou duchové ve svatebním
průvodu. Když pak uvidí v džungli člověka, připojí jeho duši ke svému průvodu jak nosiče
pochodně. V takovém případě pošlou na zpáteční cestě duši člověka zpátky do těla a on oživne. Za starých dnů byla smrt jen přechodným oddělením duše od těla a trvalou se stala teprve zásluhou stonožky, která si s jedním Birhorem pěkně zahrála. Birhor, který zemřel, zase ožil, vykoupal se v potoku a vracel se domů. Tu potkal stonožku. To prohnané stvoření mu zastoupilo cestu a řeklo: „Spočítej mi nohy, potom můžeš jít domů!“ Muž je
začal počítat, ale než skončil, udělala několik kroků vpřed a muž musel začít znovu. Když
byl podruhé už skoro u konce, stonožka udělala pár kroků dozadu a muž musel opět počítat znovu. Tak se to stále opakovalo, takže muž nikdy nemohl splnit svůj úkol a vrátit se domů. Od té doby se mrtví do života nevracejí.
Nemoci a smrt jdou spolu ruku v ruce. Jsou nanejvýš nepříjemné a každá se jich chce
zbavit. Ale kam s nimi? Nejlepší je hodit je na jiného. Tento motiv se objevuje v mýtu
Gadabů: V horním světě žil Bhíma Maháprabhu se synkem. Když byl svět stvořen znovu a narodili se lidé, zrodili se i bohové. Pak putovala Thákuraní sem a tam a hledala něco
k snědku. Uviděla Bhímova syna a dostala na něj chuť. Šla k Bhímovi a řekla: „Mám hlad.
Dej mi svého syna, ať ho sním.“ Bhíma řekl: „Hoch odešel navštívit dědečka a babičku.
Vrátí se za dva tři dny. Až přijde, dám ti ho.“ Thákuraní odešla a Bhíma se ženou honem
strčili hocha do bedýnky a ukryli ji mimo dům. Třetího dne přišla opět Thákuraní a
domáhala se dítěte. Bhíma řekl: „Ještě nepřišel, až se vrátí, sám ti ho přivedu.“ Thákuraní
byla velice mrzutá a při odchodu Bhímu i syna proklela. Když pak Bhíma otevřel bedýnku, našel hocha pokrytého vředy, velké rány na hlavě měl plné červů a oči mu plavaly v hnisu.
Když to Bhíma se ženou uviděli, padli na zem a hořce plakali. Vzali pět koz a pytel plný kokosových ořechů a zanesli je Thákuraní. A ona přišla a hocha vyléčila. „Ale kam dáme
ty nemoci?“ staral se Bhíma. „Shodíme je dolů na lidi,“ řekla jeho žena. Shodili je dolů, a tak přišly na svět nemoci a smrt.
V mýtu Hanvarů se zase nechtělo umírat hadům, a proto se stali přímými původci
smrti lidí: Původně byli lidé nesmrtelní. Kdykoli přišel posel smrti, svlékli si kůži a dali
mu ji místo duše. Posel ji vzal do podsvětí, pověsil ji tam ve skladišti a nechal uschnout. 32
Když šel jednou posel s kůží po cestě, uviděl dvanáctiletou dcerku jednoho hada. Dcerka si
tam hrála, posel se do ní zamiloval, odvedl si ji domů a oženil se sní. Za nějakou dobu po svatbě řekl své hadí tchýni: „Musím jít pro nějaké kůže.“ Nablízku žil bratr jeho hadí ženy.
Jmenoval se Džaddu. Ten řekl poslovi: „Vezmi si místo lidské kůže moji!“ Posel si vzal
kůži Džaddua a řekl králi smrti: „Pane, oženil jsem se s dcerou z hadího rodu. Dovol,
abych ti nosil jejich kůže místo lidských, a oni budou žít a lidé umírat.“ Král smrti s tím souhlasil a od té doby svlékají svou kůži hadi a lidé umírají.
S příchodem smrti je někdy spojován také začátek nějakého jiného jevu, dovednosti
nebo zvyklosti. Podle Džuangů přišel zároveň se smrtí na svět spánek: Nejdříve nikdo
neumíral. Tehdy počítal jeden starý muž celou noc hořčičná semínka. Za oněch dob nebylo
totiž spánku. Starý muž strávil počítáním semínek celou noc a celý den. Zapomněl přitom i
jíst. Pak poslal Mahápurub Ravatina prodávat jogurt. V jogurtu byl uspávací prostředek.
Starý muž si jogurt koupil, smíchal si jej s rýží, a když jej snědl, přišel k němu spánek a muž zemřel.
Džériové spojují smrt s pliváním: Než přišla na svět smrt, lidé neplivali. To byla
doba, kdy lidé a bozi spolu válčili. Maháprabhu poslal bohy na svět, ale lidé je bili a
zaháněli. Maháprahbu svolal tedy radu, na kterou pozval obě strany. Do jedné dýně dal
vodu nesmrtelnosti, do druhé vodu smrti. Mezi lidmi, kteří přišli na radu, byl jeden stařík, který neměl uši. Klopýtal kolem dýní a sebral tu s vodou nesmrtelnosti. Usrkl z ní, ale než
mohl vodu spolknout, Maháprabhu mu vrazil do úst koňský ocas a on ji vyplivl. Maháprabhu pak dal vodu nesmrtelnosti bohům a vodu smrti lidem. Tak se lidé naučili
plivat, ale zároveň začali i umírat.
Džuangové zdůvodňují mýtem spojeným se smrtí, proč mrtvé spalují: Za starých dob
lidé umírali, ale pak se opět vraceli k životu. Když lidé vzali mrtvolu a pohřbili ji, vstal
člověk z hrobu a sedl si vedle něho. Tehdy žil jeden stařec a jeho žena a ti neměli děti. Když stařec zemřel, vdova nemohla vykopat hrob, a tak odtáhla tělo do džungle a tam je pohodila. Mahápurub si pomyslel: „Potomci své mrtvé pohřbívají, ostatní je jenom
vyhazují.“ Sestoupil proto na svět a řekl lidem: „Když mrtvé pohřbíte, vrátí se k životu. Když je vyhodíte, stanou se nebezpečnými duchy a spolknou vás.“ Lidé se polekali a nasbírali mnoho dřeva. Když se potom stařec vracel, jak se to obyčejně stávalo, mysleli, že je to duch. Chytili ho, dali na hranici a spálili. Proto spalujeme mrtvé. Bojíme se, že by mohli oživnout a znepokojovat nás.
Starší než smrt je však láska. Ta může být někdy příčinou mnoha slastí a velkého
štěstí, ale někdy, když se nevyvede podle přestav a přání, dovede způsobit mnoho zlého. 33
Kondové ji v romantickém příběhu viní z toho, že na svět přišla smrt: V Sakrígarhu vládl
rádža Atalsingh. Měl sedm dcer, všechny byly panny nebo alespoň neprovdané. Nikdo si
o ně nepřišel říct. Za oněch dnů bylo na světě málo mužů, ale rádžův ministr měl syna a
rádžova dcera ho milovala. Avšak navzdory jejich velké lásce se hoch musel oženit s jinou. Ze zoufalství šla rádžova dcera k rádžovi Bhímovi a tančila před ním na jeho dvoře. Rádžu
Bhíma to potěšilo a řekl jí, aby zemřeli, a potom se narodili znovu.“ Rádža Bhím dal dívce nádobu s mrtvou vodou a řekl: „Zakopej ji někde a lidé začnou umírat.“ A poslal s ní dva
své sluhy. Dívka šla domů a řekla sluhům: „Vezměte si nejprve snachu ministra!“ Pak zakopala nádobu pod práh ministrova domu. Snacha rázem onemocněla a zemřela. Dívka se pak provdala za ministrova syna. Ale na svět přišla smrt a nakonec zemřeli i milenci.
Poněkud filosofické ladění má příběh Minjongů: Ninur-botte vytvořil hliněnou
nádobu, a když byla hotova, zvedl ji a prohlížel si ji. Ale nádoba mu upadla a rozbila se na kusy. Dělal všechno možné, aby ji dal zase dohromady, ale nebylo to nic platné. Divil se: „Proč ji nemohu spravit? Dala mi tolik práce!“ Doini-pollo řekl: „Udělal jsi dobře, že jsi ji
udělal, udělal jsi zle, že jsi ji rozbil.“ Ninur-botte řekl: „Jak to, že jsem udělal zle?“ Doinipollo odvětil: „Protože od dnešního dne budou lidé umírat.“ Proto lidé umírají. Kdyby bylo
možné dát dohromady, co se rozbilo, lidé by žili věčně.
Všechny tyto a mnohé jiné příběhy běžné v moderní době mezi domorodými kmeny
Indie dokládají, jak byl lidový folklór přejímán hinduistickou tradicí, a zároveň jak
hinduistické prvky ovlivňovaly místní folklór. Jsou i svědectvím bohaté fantazie kmenových vypravěčů, kteří se na jedné straně snaží vysvětlit různé jevy a životně důležité
skutečnosti ovládající život kmene, a na druhé straně se snaží své posluchače pobavit (Zbavitel 1986, s. 363, 364, 367, 368, 390-393 ).
6.3. Posmrtný život 6.3.1. Koloběh životů Na základě filosofie „vesmírného slučování“, která byla vyslovena mimo
hinduismus, není jiskra života ničena smrtí. Protože nikdy nebyla opravdovým soukromým
vlastnictvím jednotlivce, nezůstává ani po smrti. Spíše je každý člověk kapkou vody, která se vrací do oceánu stvoření, aby se stala navazující, ale přeměněnou součástí univerzálního
34
proudu. Filosofii vesmírného slučování, ačkoliv ne takto pojmenovanou, nalézáme i v hinduistických myšlenkách. Život a smrt jsou odlišné aspekty stejné reality.
Upanišadové učení védského bráhmanismu tvoří základ víry v reinkarnaci,
v existenci nesmrtelné duše, jež po smrti fyzického těla přechází v nepřetržitém koloběhu
životů zvaném sansára do jiné tělesné schránky. Tato víra má prastaré kořeny a setkáváme se s ní už v nejstarších upanišadách. Podle učení upanišad existuje v našem neustále se
měnícím a vyvíjejícím vesmíru jen jediná neproměnná a věčná realita, „Nejvyšší duch“,
která se zcela vymyká omezeným schopnostem lidského chápání a představ a přece je
základem všech existujících živých bytostí. Tento duch, nazývaný nejčastěji brahma nebo
paramátman, prostupuje vším na světě a v podobě individuální duše čili átmana je
přítomen i v každém člověku a jiných živých tvorech. Na rozdíl od fyzického těla a jeho
psychického vybavení nikdy nezanikl a po smrti svého nositele přechází do další existence, která je přímým pokračováním předchozího života.
Charakter a podoba tohoto dalšího života nejsou ovšem náhodné. Podmiňuje a určuje
je chování člověka v předchozí existenci, souhrn dobrých i špatných skutků, karmanů,
kterých se za celý život dopustil. Převaha dobrých, kladných činů způsobí, že se člověk
narodí znovu v příznivějších podmínkách, a každé zlo, které kdy spáchal, je naopak
potrestáno nešťastnými okolnostmi dalšího zrození nebo nedobrým průběhem příštího života. Koloběh životů nemusí být nezbytně údělem lidského átmana navždy, je možné jej
ukončit a vysvobodit duši z nutnosti neustále se přerozovat. Už v upanišadách se
dočítáme, že pozná-li člověk beze zbytku pravdu o sobě, o „Nejvyšším duchu“ a o životě, může tím ukončit nežádoucí cyklus neustálých reinkarnací a dosáhnout toho, že se jeho
átman vrátí do svého božského nekonečného zdroje (Knížková, s. 9, 10).
Rabíndranáth Thákur do své obsáhlé sbírky promluv ke svým žákům, zvané
Šántiniketan, zařadil stať z Kénópanišadu pojednávající o brahma: „...Byl-li zde poznán,
pak byla poznána pravda, nebyl-li poznán, je to zhouba. Ti moudří, kteří ho poznali v každičké bytosti, odejdou z tohoto světa jako nesmrtelní...“ (Zbavitel 1993, s. 129, 135).
Doktrína reinkarnace zahrnuje víru, že duše mohou zajít kvůli jedinečné ráně osudu
nebo útoku, a všechny duše mohou zajít když se nebesa a hory rozpustí. Hinduisté však věří, že trvalá duše přežívá i po smrti, spočívá po různě dlouhou dobu v jiné sféře (říši), a
poté se spojuje s novým tělem. Znovuzrození do opačného pohlaví, nebo do jiných
poměrů, do nelidské živočišné formy je považováno za možné. Hinduismus obsahuje
koncept karmy, představy, že podmínky, do kterých se jedinec narodí jsou předem určeny
jeho chováním v předchozích životech. Život na Zemi je považován za nežádoucí, a 35
jedinec by se měl zabývat náboženskými praktikami v každém životě až do té doby, než
dosáhne uvolnění z cyklu znovuzrození, ztrátu individuality, a dosažení jednoty s „Nejvyšším duchem“ (obr. 9) (Kastenbaum, s. 457, 705).
Rámanundžuův komentář k Bhagavadgítě nám osvětluje tuto hinduistickou
myšlenku reinkarnace: „... Vždyť kdo se narodil, zcela jistě zemře, a kdo zemřel, zcela
jistě se narodí. Proto bys neměl želet toho, co je nevyhnutelné. Jak to, že to, co zaniklo,
může znovu vznikat? Poněvadž jen to, co existuje, může vznikat, a co neexistuje, vznikat nemůže: což je pravda. Říká se přece, že vznik, zánik apod. jsou pouze zvláštními stavy substance: například nitě a podobné věci, které jsou substancemi, se nazývají kusem látky,
jsou-li zvláštním způsobem zpracovány. To připouští i ten, kdo zastává názor, že účinek neexistuje v příčině. Vždyť je-li niť v odlišném zvláštním stavu (látce), nespatřujeme v ní jinou substanci. Ani jestliže se liší co do zpracování, jména a tím, že může být vlastněna
nebo prodávána, nelze se domnívat, že by šlo o jinou substanci. Proto vznik, zánik atd. jsou zvláštními stavy existující substance. Jestliže substance, jež je ve stavu, který se nazývá
vznikem, dosáhne jiného stavu, který je tomuto stavu opačný, nazývá se to zánikem.
Postupné proměny proměnlivé substance jsou nevyhnutelné, jako u substance zvané hlna,
jež se stává hroudou, hrncem, džbánem či prachem. Zánik tedy nastane, jestliže substance,
jež byla v prvním stavu, dosáhne druhého stavu. A zánik je zároveň vznikem onoho
dalšího stavu. Proto netruchli nad tím, že řada proměn proměnlivé substance, které se nazývají vznikem a zánikem, je nevyhnutelná...“ (Filipský 2000a, s. 106).
Smrt bývá v Indii často přirovnávána k nočnímu spánku. Když se ráno probudíme,
jsme týmiž osobami, jež večer uléhaly, třebaže jsme v noci nebyli při vědomí. A stejně tak
se nemění duše, jestliže opustí jedno tělo a vstoupí do jiného, zatímco vědomí spí. Umírá
jen dočasná tělesná schránka a její elementy se při kremaci navracejí tam, odkud vzešly: „Oko slunci, dech větru.“
V Kathópanišadu se objevuje mýtus o mladém bráhmanovi, kterého jeho popudlivý
otec vyslal na onen svět a který se stal prvním člověkem, jenž kdy vstoupil do říše boha
Jamy. Bůh byl ale velice zaneprázdněn, a svému návštěvníkovi se proto zpočátku nijak nevěnoval. Aby svou nezdvořilost odčinil, nabídl se potom, že mu splní tři přání. A mladík
jej mimo jiné požádal o odhalení tajemství smrti. Jama mu na to odpověděl, že smrt je
přeludem pramenícím z nevědomosti o svém individuální já. Stejné poučení nalezneme i
v Bhagavadgítě, podle níž duše „není zabíjena, když je zabíjeno tělo“. Mnozí sádhuové (obr. 10) proto během iniciačních obřadů rituálně předvádějí svou smrt, aby tak naznačili
36
zánik svého já a odpoutání se od svého ega. Uvedená nauka o duši klade na jedince nemalé psychické nároky a není snadné jí porozumět (Waterstone, s. 127).
Je zajímavé, že o transmigraci (stěhování duší) nebo nauce o karmě nenajdeme
žádnou zmínku v nejstarobylejších posvátných hinduistických rukopisech. Tyto doktríny se objevují až v upanišadách. Ve skutečnosti obsahují védy množství odkazů na jediný
pozemský život, po němž má nastoupit nekonečná existence lidské duše v jiné, nehmotné rovině bytí.
Následující pasáž z Rgvédu například nepřímo poukazuje na existenci jediného nebe
jako království, kde se věřící těší ze života věčného: „...Do království nevyčerpatelného světla, odkud zář slunce pochází, do toho království mne přenes věčného nesmrtelného...“ (Ma'súmiánová, s. 18).
6.3.2. Cesty k vysvobození z koloběhu A protože duše každého živého tvora je odsouzena k neustálým přerodům
v nepřetržitém cyklu reinkarnací, nabývá tím větší naléhavosti otázka, zda a jak je možné ji vysvobodit z tohoto koloběhu životů, aby byla další strastiplné existence ušetřena.
Většina hinduistických škol pojímá vysvobození, mókšu či mukti, za něco reálně
dosažitelného a liší se jen v metodách, kterými je možno ho dosáhnout (Zbavitel 1993, s. 13).
6.3.2.1. Ortodoxní směry V jednoznačném protikladu k sociální svázanosti hinduistů stojí bezbřehá a prakticky
žádnými dogmaty nespoutaná věroučná volnost, projevující se širokou škálou
světonázorových principů a jim odpovídajících náboženských projevů. Existují tři klasické „cesty“ k vysvobození: védská karmamárga, „cesta činu“, tj. oběti, upanišadová
džňánamárga, „cesta poznání“, a povédská bhaktimárga, „cesta oddanosti“ (Zbavitel 1993,
s. 6, 9).
Karmamárga
Bhagavadgíta stvrzuje platnost této cesty „nezištného činu“ jako prostředku
k osvobození od znovuzrozování. Tato cesta vyžaduje konání náboženských a kastovních povinností bez zájmu o odměnu: „...Máš právo vykonávat své předepsané povinnosti, 37
nemáš však nárok na užívání plodů svých činů. Nikdy se nepovažuj za příčinu svých činů a
nevaž se na nečinnost. Konej své předepsané povinnosti, neboť čin je lepší než nečinnost. Bez činu bys nemohl udržet při životě ani své tělo. Člověk by měl jednat z povinnosti a bez lpění na plodech činů, neboť konáním činů bez
(Ma'súmiánová, s. 24).
ulpívání dosáhne “Nejvyššího“...“
Džňánamárga - jóga
Cestou vysvobození ze sansáry může být poznání pravdy o nejhlubším tajemství
života, a protože naše duše, náš átman je totožný s brahma, tedy poznání pravdy o sobě
samém. Hned tu je však třeba zdůraznit, že tu nejde o týž druh poznání, kterým se seznamujeme s věcmi tohoto světa, o rozumové či logické poznání, jež lze posílit, oslabit, dokázat či vyvrátit argumenty s reálnými fakty. Jde o přímé poznání, intuitivní a
mimosmyslové. Naše smysly a rozum, které jsou složkami našeho fyzického bytí,
nemohou dosáhnout mimo rámec svého vlastního, tedy smyslového a rozumového světa. Za jeho hranice může proniknout meditativní cestou jedině intuitivní poznání, a toho je
člověk schopen až po důkladné průpravě, na níž se velkou měrou podílí duchovní učitel (guru). Tuto průpravu nejstarší upanišadové texty ještě blíže neprecizují, ale už ony ji
občas shrnují pod ještě poněkud vágní pojem jóga (doslova „spojení“); a už o nemnoho mladší Švétášvatarópanišad ji rozvádí do kategorií ovládání dechu, pozic a soustředění,
které jsou dobře známy z pozdějšího rozpracování v jógickém systému (Zbavitel 1993,
s. 10).
Dechová cvičení pránajámy (čtvrtý stupeň rádžajógy) mají tři fáze: vdech,
zadržování dechu a výdech nosními dírkami. Ty jsou přitom považovány za součásti energetických „kanálů“ (nadí), kterými je po těle rozváděna prána. Levou nosní dírkou
prochází kanál idá, který je spojován s ženským principem, měsícem, červenou barvou a
smrtí. Ovlivňuje levou část těla a myšlení a je označován za kanál ochlazující. Pravou nosní dírkou vede kanál pingalá spojovaný s mužským principem, bílou barvou, sluncem
a životem. Ovlivňuje pravou část těla, reguluje proudění energie šakti v celém těle a je označován za kanál ohřívající. Smyslem pránájámy je vytvářet mezi oběma těmito kanály
rovnováhu, jež je považována za nezbytný předpoklad duchovního osvícení a za zdroj zdraví, síly a dlouhověkosti (Waterstone, s. 92).
Upanišady se znovu a znovu vracejí ke konkrétnímu způsobu vysvobození átmana
z koloběhu reinkarnací. Kdo dosáhl osvobozujícího poznání, buď žije dál jako
džívanmukta (osvobozený zaživa), nebo naposledy odhazuje své fyzické tělo, aby se spojil 38
s brahma. Tuto poslední cestu duše líčí jednotlivé upanišady rozdílně. Například
Čhándógjópanišad hovoří o tom, že átman prochází jednou ze sto a jedné tepny srdce do
vrcholku hlavy a odtud štěrbinou v lebce vzhůru do Slunce; jiné texty uvádějí zase jako bezprostřední cíl vysvobozené duše Měsíc nebo vítr. Všechny tyto zmínky mají celkem
pochopitelně jen charakter náznaků a jejich možnými interpretacemi a výklady se zabývají spíše pozdější komentátoři než texty samy.
Lidé, kteří dosáhli „osvobození zaživa“, pokračují v životě až do své normální
fyzické smrti jako dokonalí jedinci - bez tužeb, bez lpění na hmotných statcích - a často pomáhají jako učitelé dalším, aby také dospěli k osvobozujícímu poznání. Jejich nejcharakterističtějším rysem je, že se vymanili z područí karmanového zákona, tj. že jejich duši už nezatěžují následky jejich skutků (Zbavitel 1993, s. 22). Bhaktimárga
Jiná cesta - snazší a i nejširším masám srozumitelnější - je „cesta oddanosti“, která se
stala základem religiozity podstatné většiny pravověrných vyznavačů hinduismu a zůstala jím dodnes. Zrod vlastního hinduismu je nerozlučně spjat se vznikem jeho dvou dodnes
daleko nejmohutnějších sekt - šivaismu a višnuismu. Jejich vyznavači povyšují boha Šivu,
respektive Višnua na hlavního boha, k němuž se především obracejí projevy bezvýhradné
oddanosti, aby dosáhli jednak po smrti spásy, jednak již v tomto zrození všestranného blahobytu a splnění konkrétních tužeb (Knížková, s. 10, Zbavitel 1986, s. 100).
Základní podmínkou jakéhokoli duchovního úspěchu je podle této cesty
bezvýhradná a naprostá oddanost a láska člověka k božské bytosti, která je tu považována
za nejúčinnějšího pomocníka, milostivě nakloněného svým uctívačům a odměňujícího jejich službu i ctnosti. Nezáleží pak na tom, zda si za objekt své oddanosti a uctívání
vybere člověk Višnua, Šivu nebo třeba i jinou postavu z rozsáhlého panteonu božských
bytostí. Neboť jak zdůrazňuje například největší filosof indického starověku Šankara,
„Nejvyšší duch“ je jenom jeden, ať už mu dáváme jakékoli jméno a uctíváme ho v jakékoli podobě (Knížková, s. 10).
Podle Bhagavadgíty je cesta oddanosti nejsnazším způsobem, jak se osvobodit od
následných znovuzrození: „...Vždy na Mě mysli, staň se Mým oddaným, uctívej Mne a pouze Mně se klaň. Takto plně pohroužen ve Mně, určitě ke Mně dojdeš...“ (Ma'súmiánová, s. 25).
Se vzrůstem sektářského zaujetí a snah o vyzdvižení nejuctívanějšího boha,
konkrétně Višnua, se později objevují tendence k omezení moci boha smrti Jamy. Legenda 39
o Sávitrí a Satjavantovi je ve starší vrstvě sanskrtské literatury jediným případem, kdy někdo unikl z moci boha smrti. Tak například Višnupurána tvrdí, že ten, jehož duch
neustále lpí na Višnuovi, je mimo dosah moci Jamy, jeho služebníků i útrap (Zbavitel 1993,
s. 211).
6.3.2.2. Neortodoxní směry Siddhimárga
Vedle tří klasických cest k vysvobození se zde objevuje jakási čtvrtá cesta, kterou
bychom mohli souhrnně nazvat siddhimárga. Slovo siddhi tu dost přesně vyjadřuje nejen „úspěch“ a „dosažení cíle“, což je původní význam tohoto sanskrtského termínu, ale také
význam druhotný, kterým je schopnost převyšující normální lidské možnosti, „nadpřirozená schopnost“ (obr. 11). Neboť jakýmsi společným jmenovatelem mnoha
těchto směrů je právě přesvědčení o možnosti dosáhnout takového rozvoje lidské osobnosti - ve směru fyzickém, psychickém i duchovním - jaký je pro převážnou většinu smrtelníků naprosto nedosažitelný (Zbavitel 1993, s. 56).
Konečným cílem siddhů bylo dosažení stavu šivovství získáním nesmrtelnosti a
prostředkem k jeho dosažení byla hlavně hathajóga. Osvobození znamenalo pro ně
nesmrtelnost napřed v dokonalém těle (siddhadéha) a pak v božském těle (divjadéha), a to
byla siddhi čili dokonalost, o kterou siddhové usilovali. Jejich konečným cílem bylo
zmíněné džívanmukti (vysvobození zaživa) (Zbavitel 1986, s. 270). Tantrismus
Hinduistický
tantrismus
se stal
významným
experimentálnějšího křídla hinduistické tradice.
prvkem provokativnějšího
a
Vyvinula se pozoruhodná duchovní
disciplína soustřeďující se na mystické ztotožnění s mužskou božskou silou (šiva), za účelem spojení s ženskou vesmírnou energií (šakti) a osvobození skrze tuto energii (Knipe, s. 74).
6.3.3. Eschatologické představy Individuální eschatologie se týká okamžitého osudu spravedlivých i nespravedlivých
duší po smrti a podmínek ovlivňujících tyto dvě kategorie duší v období mezi smrtí a vzkříšením člověka. Kolektivní eschatologie se naproti tomu zabývá konečným osudem 40
celého lidstva, zvláště pak událostmi posledních dnů, tj. všeobecným vzkříšením a
posledním soudem. Hinduismus se zajímá především o individuální eschatologii (Ma'súmiánová, s. 16).
6.3.3.1. Kolektivní eschatologie Hinduismus má zcela vyhraněnou představu o vývoji světa a všeho živého tvorstva.
Svět a všechny jeho obyvatele považuje za výtvory božské inteligence. Všechno, co má
svůj počátek, musí mít logicky i svůj konec; vývoj jde tedy cestou nezadržitelného směřování k tomuto konci, k zániku, tedy cestou směrem dolů, od lepšího k horšímu. Staří
mudrci dokonce vypočítali, kdy byl svět stvořen a kdy zanikne, a to na základě astronomie, které už od védských dob přikládali velký význam a věnovali velkou pozornost.
Mytologie líčí tento proces takto: Vesmírný duch (brahma) spočíval na počátku
v nehybném stavu, jako by spal; po celou dobu jeho „spánku“ neexistovalo kromě něho ve vesmíru nic. Když se brahma „probudil“, stvořil svou meditací světy, které existují i se
svými obyvateli - bohy, lidmi, zvířaty a démony - až do doby, kdy znovu „usne“; současně
s tím všechno zase zanikne, aby po opětném „procitnutí“ začal celý tento proces znovu od počátku. Za dobu existence jednoho světa se vystřídá čtrnáct manuů, jakýchsi „praotců lidstva“. Celá tato doba nazývaná kalpa se dělí na tisíc „velevěků“ (mahájuga), z nichž
každá má čtyři etapy, jugy, neboli věky. První z nich je jakýsi „zlatý věk“ (krtajuga či satjajuga), kdy je řád všemi plně dodržován - podle obrazného vyjádření mýtů „stojí na
všech čtyřech nohách“ - a lidé jsou spravedliví, ctnostní, a proto blažení a dlouhověcí. V dalších dvou etapách (dváparajuga a trétajuga), z nichž každá je o čtvrtinu kratší než
předchozí, se spravedlnost postupně ze světa vytrácí, upadá morálka i právo - řád „stojí na
třech“, respektive „na dvou nohách“. Bezpráví a zkaženost lidí pak zcela převládá ve čtvrtém věku zvaném kalijuga (obr. 12), ve kterém žijeme momentálně i my, a kdy už řád
jenom vratce kolísá na jedné noze. Ve světě vítězí stále víc bezpráví nad právem a zlo nad
dobrem; země se přelidňuje, takže je stále méně schopna uživit své obyvatele, a všechno spěje k neodvratné katastrofě, která ukončí tento špatný věk a spolu s ním zahubí i všechno, co žije na této planetě, včetně bohů a jiných nebeských bytostí.
Staroindičtí astronomové a astrologové přidali k tomuto mýtu i přesné výpočty. Naše
Země byla stvořena jako jedna ze sedmi planet (Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn a Měsíc), a to tak, že v okamžiku svého zrodu stály všechny tyto planety v zákrytu, v jediné přímce vůči Slunci. K velkém zániku pak dojde v okamžiku, kdy opět zaujmou na 41
ekliptice totéž postavení. Doba, která musí uplynout mezi stvořením a zánikem světa, je
tedy násobkem siderických oběhů těchto sedmi nebeských těles, což činí 4.320.000.000 siderických roků. Naše současná kalijuga má tedy trvání 432 tisíc let, a má-li pravdu
tradice, podle které začala teprve asi před čtyřmi tisíciletími, má nynější lidstvo před sebou ještě hodně dlouhou dobu existence (Zbavitel 1993, s. 12, 13). 6.3.3.2 Individuální eschatologie Při úvahách o smrti a posmrtném životě musíme mít na zřeteli, tak jako u kteréhokoli
jiného aspektu hinduismu, vyznání různých sekt. Názory na to, co se stane, když umřeme,
se u různých hinduistických filosofií liší, ale dvě doktríny, karma a sansára, jsou středem
eschatologické víry většiny Indů (Ma'súmiánová, s. 16).
Většina hinduistů se dočká obvyklého pohřbu žehem, což jim zajistí, že jejich duše
poté přichází před soud boha smrti Jamy, který na základě souhrnu jejich skutků vynáší
rozsudek o jejich dalším osudu. Písař boha smrti Čitragupta vyhledá ve své účetní knize
všechny dobré i zlé skutky, kterých se člověk za živa dopustil, a Jama vynese rozsudek
nejen o příštím znovuzrození zemřelého, ale případně také o délce jeho pobytu v pekle či
v nebi. Je to samozřejmě jenom dočasný pobyt, po němž následuje opět znovuzrození v dalším smrtelném těle. Duše zemřelých přivádí do Jamovy říše některý z jeho
pomocníků, zvaných jamadútové, čili Jamovi poslové. Přivádějí je spoutané smyčkou, která je odznakem těch, kdo přinášejí smrt (Zbavitel 1986, s. 41).
Odměnou za dobré skutky je pobyt v nebi, nebo v některém z mnoha nebí a trestem
ze špatné pobyt v jednom z ještě četnějších pekel. Obojí, zřejmě ve většině případů ve
vzájemné kombinaci, protože nikdo se v životě nedopustil jenom dobrých nebo výlučně zlých činů, se chápe jen jako kratší či delší vyplnění dob mezi jedním a druhým zrodem
duše. Teprve po tomto trestajícím nebo odměňujícím intermezzu pokračuje duše
v pozemském životě, ovšem pokud se jen dočasně nepřevtělila do polobožské nebo naopak démonské bytosti. Tato tradice zná i možnost, jak ovlivnit své příští zrození, především v případě ženy, která zemře společně s milovaným manželem a v okamžiku smrti si
soustředěně přeje, aby byla jeho životní družkou i v následujícím zrození. Ale přání stát se po smrti tím, či oním, se podle tradice může splnit také jiným osobám jako plod jejich velkého duchovního úsilí a svatosti.
Na své předchozí existence se, jak známo, nepamatujeme. Podle purán na ně člověk
zapomíná teprve v okamžiku dalšího porodu. Svatým životem a duchovním úsilím může 42
však získat schopnost rozpomenout se, čím byl v minulých zrozeních; písma nazývají takového člověka džátismara, tj. „ten, kdo si pamatuje (své) zrody“. Ale to je ovšem
schopnost v našem světě zcela výjimečná (Zbavitel 1993, s. 41).
V Márkandéjapuráně se dočítáme: „...Někdy (člověk) dosáhne nebe, někdy zase
pekla a někdy, když zemře, získá jak nebe, tak peklo. Někdy se narodí opět zde na zemi a
užívá si tu svých karmanů, někdy zemře, spořebovav své karmany, a odchází ze života
s málem. Někdy se narodí s malým počtem zásluh či záporných karmanů, neboť je
spotřeboval pobytem v nebi či v pekle. Velkým žalem těch, kdo spadnou do pekla, je že
vidí, kterak se radují obyvatelé nebe. I v nebi způsobuje však už od vstupu tam velký žal
pomyšlení, že bude nutné z něho opět spadnout; neboť kdo se tam dostane, je ve dne v noci trápen velkým zármutkem při pohledu na pekelníky. Velkou strastí je pobyt v lůně i zrození z lůna, strastí je stav dětství i stáří. Strastné je také mládí, spoutané touhami, závistí
a hněvem, strastné je stáří a největší strastí je smrt. Na toho, koho poslové boha smrti odvlékají do pekel, čeká opět početí, zrození, smrt a zase další peklo. Takto jako v lisu na olej točí se tvorové v tomto koloběhu životů a znovu a znovu jsou poutáni pouty své hmotné přirozenosti...“ (Zbavitel 1993, s. 107). 6.3.3.2.1. Nebe, země a podsvětí Nebe a podsvětí od sebe odděluje země, jež je zároveň nejnižší oblastí nebeských
sfér. Se zemí je těchto oblastí sedm a pod zemí je zase sedm spodních oblastí; proto se také někdy mluví o čtrnácti světech.
Uprostřed země se tyčí jako jeho osa hora Méru, kolem níž se na nebi otáčejí planety.
Hned nad pozemskou sférou zvanou bhúrlóka je obloha bhuvarlóka, nad ní svarlóka. Tyto tři světy podléhají zániku na konci každé kalpy; Další vyšší svět není zničen, jeho obyvatelé se na konci kalpy uchylují do oblasti nad ním, zvané maharlóka. Dalšími
oblastmi jsou džanalóka, tapólóka a nad ní nejvyšší sedmá satjalóka nebo brahmalóka,
sahající až ke skořápce vesmírného vejce; obyvatelé tohoto nebe nikdy nepoznají smrt (Zbavitel 1986, s. 64, 66).
Rgvéd uvádí, že cesta k nebi je nesnadná, a než k němu věřící dojdou, budou muset
čelit mnoha nebezpečím, mezi něž patří démoni, připravení je pohltit, když zbloudí ze
správné stezky. Nebe je odměnou za ctnosti, jako je odříkání, obdarovávání knězů, život podle svatého zákona nebo smrt na bojišti. Nebeské radosti a rozkoše jsou posuzovány
velmi konkrétně: duchové jsou například zobrazováni, jak užívají blaženého života ve 43
světě věčného světla, pijí sóma, mléko, med, mléčný nápoj ghee a naslouchají zpěvu a
flétnám. Jsou zde také krávy, které plní všechna přání. Obyvatelům nebe dělají společnost jejich zesnulí předkové a různí hinduističtí bohové, mezi nimi prapředek lidstva Jama
(Ma'súmiánová, s. 18, 19).
Pod světem lidí a zvířat se nachází sedmero podsvětí (obr. 13), podle posledního
podzemního světa souhrnně nazývaných pátála (Zbavitel 1986, s. 66). 6.3.3.2.2. Pekla
Ke dvěma základním složkám světa, nebesům a podsvětím, byla přidána pekla,
nazývaná naraka. Jsou umístěná někde v nejnižší části vesmíru, pod pátálou. Někteří je
umisťují nad vody, jiní pod vody, jež obklopují vesmír (Zbavitel 1986, s. 66).
Zatímco pozdější hinduistické texty rozeznávají více pekel, védy se zmiňují pouze o
jediném. Je to hluboká, temná, bezedná díra, do které bůh Indra a Sóma vhazují zlé a
hříšné lidi (obr. 14), démony, čaroděje a spiklence (Ma'súmiánová, s. 22).
V hinduistické eschatologii se tradičně uvádí sedm pekel, některé autority jich však
vyčíslují až padesát a podle Višnupurány je jich ještě mnohem víc. Čteme tam: „...Tato pekla a tisíce jiných jsou místy, kde hříšníci platí za své hříchy. Tak jak jsou četné
přestupky, jichž se lidé dopouštějí, tak mnohá jsou pekla, v nichž jsou trestáni; a všichni, kdo se odchýlili od povinností uložených jim kastou nebo stavem, ať už v myšlenkách, slovech nebo skutcích jsou odsouzeni do oblastí zavržených....“ (Zbavitel 1986, s. 66).
Pekla charakterizují již jejich jména. Je například peklo raurava – „děsné“, kam se
dostane ten, kdo křivě svědčí nebo lže. Vrah bráhmana, zloděj bráhmanova zlata nebo
piják vína jde do pekla šúkara - „sviňského“. Do taptakumbhy, pekla „žhavých kotlů“, přijde ten, kdo spáchal incest se sestrou nebo zavraždil vyslance. Kdo spáchá incest se snachou nebo dcerou, je uvržen do pekla „velkého plamene“. Lavana čili „slané peklo“ je
zase pro ty, kdo se spojují se ženami, které nepatří do jejich společenského okruhu, kdo
nerespektují svého duchovního učitele, kdo spílají védám nebo jim učí za odměnu. Do menších pekel pak posílá Jama ty, kdo zemřou, aniž po sobě zanechali mužského potomka,
a ty, kteří čekají na znovuzrození na zemi a musí vytrpět očistu ohněm, aby odpykali
některé hříchy. Nejhorší a nejnižší ze všech je talátala, bezedná díra, místo nepopsatelných
muk. Mučiteli jsou tam rauravové, démoničtí průvodci Rurua, děsivého aspektu boha Šivy. Trvalou smolně černou noc v talátale osvětluje jen temný kouřící oheň, hořící jáma, v níž
pečou rauravové hříšníky a píchají je měděnými bodci kopí. Bolesti, které přitom hříšníci 44
prožívají, jsou nepředstavitelné, neboť všechny smysly trpitele jsou uzpůsobeny tak, aby i
nejslabší bolest pociťovali co nejsilněji. V mučení jsou rauravové vynalézaví, každou část těla týrají jiným způsobem. Když trpitelé žízní, dají jim napít krve a zahnívající špíny
z řeky Vaitaraní, která protéká peklem. Jiná řeka vyživuje takzvaný „mečový“ strom, na
jehož trny a jedovaté větve démoni nabodávají oběti. Některé provinilce zvolna opékají na
pánvi, jiné vaří v oleji nebo je trhají na kusy kleštěmi rozžhavenými do ruda. Hrůzu, která tu vládne, zvyšuje ještě neustálé sténání a křik mučených. Do talátaly jsou odsouzeni
největší hříšníci a ti, kdo jsou nenapravitelní, tam zůstávají podle filosofa Madhvy a
některých jiných indických myslitelů až do konce trvání vesmíru, dokud Brahmu a všechny světy nepostihne velké rozpuštění (Zbavitel 1986, s. 66, 67).
6.4. Pohřební ritus 6.4.1. První doklady pohřbívání 6.4.1.1. Kostrová pohřebiště Harappanů Pohřebiště z doby Harappské civilizace svědčí o tom, že se těla zemřelých buď
pohřbívala do země, nebo spalovala kremačním obřadem (Zbavitel 1985, s. 37).
Asi 160 km na jihovýchod od Harappy objevili indičtí archeologové v roce 1965
další velké sídliště Kálíbangan. Viditelné stopy po osídlení tu představují dva pahorky. Na
jihozápad od obou pahorků bylo odkryto pohřebiště s typickými harappskými hroby, do nichž byli zemřelí ukládáni v poloze od severu k jihu (s hlavou k severu) a vybavováni hojnými hrobovými nádobami.
Je podivné, že v prostředí této civilizace se zatím nenalezla žádná královská hrobka.
Ale v Harappě bylo odkryto alespoň pohřebiště zřejmě určené pro řadové příslušníky
společnosti. Archeologové na něm našli asi šedesát koster. Ležely jako obvykle s hlavou
k severu a u každé z nich se v průměru našlo patnáct až dvacet nádob, reprezentujících vyspělou kulturu údolí Indu. Jeden z hrobů měl obdélníkové obložení z nepálených cihel (obr. 15). V jiném hrobě spočívalo tělo v rakvi, jejíž boční stěny byly zhotoveny z místního
vonného růžového dřeva a víko z himalajského cedru, bezpochyby připlaveného z hor (obr. 16). Antropologové, kteří tyto kostry zkoumali, na základě dosavadních poznatků tvrdí, že
etnický typ obyvatelstva v údolí Indu se od harappského období až dodnes podstatně 45
nezměnil. To znamená, že lidé, kteří v posledních čtyřech tisíciletích do těchto krajů čas od
času vpadali jako nájezdníci, museli patřit k podobným etnickým typům. Ale může to také znamenat, že jejich vpády měly tak nepatrný rozsah, že nemohly vyvolat ve fyzických znacích obyvatelstva žádné podstatnější změny. Mezi nalezenými kostrami převládá dlouholebý čili dolichocefální typ, který je srovnatelný s tzv. protoaustraoidním čili
kavkazským typem. Jiné kostry prozrazují slabší tělesnou konstrukci tehdejších obyvatel a
připomínají konvenční středozemní, indoevropský či kaspický typ. Výška dospělých
jedinců, kteří tu byli pohřbeni, se pohybovala od 165 do 175 centimetrů. Zajímavé je, že většinou umírali ve věku mezi dvaceti až čtyřiceti lety, přičemž se nejčastěji dožívali
přibližně třiceti let. Tyto propočty vedou k trochu překvapivému závěru, že tehdejší obyvatelé údolí Indu měli i přes své výstavné domy a přes svou vzornou kanalizaci jen malou naději na to, že se dožijí vysokého věku (Wheeler, s. 22-24)
V Lothalu, asi 720 km na jihovýchod od Mohendžo-dara, bylo objeveno malé město.
Vysoko na severozápadním okraji sídliště zde bylo odkryto sedmnáct hrobů, které zřejmě patří do pozdní fáze civilizace údolí Indu. Většina koster ležela stejně jako v Harappě v poloze od severu k jihu. Některé hroby byly ohraničeny nepálenými cihlami. Do tří
z nich byli zároveň uloženy vždy dva mrtví najednou, snad muž a žena. Ale z tohoto faktu
ještě nelze vyvozovat, že tu šlo o počátky hinduistického zvyku obětovat vdovy. Lebky
z těchto lothalských pohřbů jsou podle výsledků zkoumání v průměru krátkolebé čili brachycefální. Liší se tak sice od průměru zjištěného v Harappě, ale zato se shodují
s průměrem stanoveným u nynějších obyvatel Gudžarátu. Projevují se tu i znatelné náznaky kontinuity co se týče pohřebiště v Kálíbanganu (Wheeler, s. 23, 25).
Ve svrchních vrstvách Mohendžo-dara (sindhsky „Návrší mrtvých“) bylo objeveno 6
skupin koster, z nichž některé zcela jistě svědčí o posledních chvílích města. Dvě kostry ležely v nejvyšší vrstvě napříč přes schody, vedoucí dolů ke studni, a dvě další venku na
ulici (obr. 17). Mezi dvěma domy byla objevena skupina šesti koster s různě nataženými údy; jedna z nich byla dětská. Archeologové se z jejich uložení domýšleli, že jsou pozdějšího data, než sousední objekty. A domy v uličce, kde se kostry našly, určitě stály
ještě v poslední fázi vývoje města ať už byly postaveny kdykoliv. V jiném prostoru bylo
nalezeno 14 koster mužů, žen a jedno dítě. Některé z nich měly na sobě ozdoby patřící ke
kultuře z údolí Indu. Ležely v poloze, která naznačuje jejich společnou násilnou smrt. Na dvou lebkách byly patrné rány sekerou nebo mečem. Na fotografii (obr. 18) je vidět
skupinu koster, ležící na podkladu, který působí dojmem nejvyšší vrstvy. Méně
pochybností vzbuzuje jiná skupina pěti koster, mezi nimiž byla jedna žena a dítě. Zdá se, 46
že tito lidé se ukrývali na útěku za rohovým výstupkem uličky, ale byli svými
pronásledovateli dopadeni a pobiti (obr. 19). Další skupinu tvoří 9 jedinců, mezi nimiž
bylo pět koster dětských. Jedna kostra měla náramek patřící do kultury z údolí Indu.
Všechny byly nakupeny přes sebe a ležely v podivně zkroucených polohách. Zdá se, že
mrtvá těla byla volně naházena do nějaké prohlubně. Ta byla některými badateli považována za narychlo vykopanou jámu, přestože nemá rozpoznatelné stěny a nejeví ani
žádné stopy po kopání. U této skupiny se našly dva sloní kly; její objevitel Mackay se tedy
domnívá, že kostry jsou pozůstatky rodiny, jejíž někteří členové byli řezbáři slonoviny. Snad se v době vpádu pokoušeli uniknout nebezpečí i se svým majetkem, ale útočníci je
dostihli a pobili. Mrtvoly byly ve spoustě trosek spěšně zakryty bez pohřebního obřadu. U této poslední skupiny překvapuje jedna důležitá okolnost: je to jediná skupina, o níž se
soudí, že byla záměrně - třeba jen zběžně - zasypána krátce po smrti. Na východě, kde se tělo za vyšších teplot rychleji rozkládá, obyčejně nenechávali nebožtíky ležet mezi
obydlenými domy. Proto můžeme z těchto přibližně třiceti mrtvol, volně zanechaných
v Mohendžo-daru, vyvodit obecný závěr, že město nebylo od jejich smrti obýváno. Skutečnost, že na citadele nebyly dosud nalezeny lidské kostry, by mohla v tomto smyslu znamenat, že nájezdníci obsadili tento klíčový opěrný bod a vyklidili jej pro svou vlastní
krátkodobou potřebu. Ohně, planoucí tu a tam ve vypleněném městě, chránily snad těla zabitých před dravou zvěří (Wheeler, s. 12, 51-53). 6.4.1.2. Dolmeny Na úpatí velehor rozdělujících Asii a Evropu se objevují při černomořském pobřeží
dolmeny - jednoduché čtyřboké komory desek, někdy s okrouhlým otvorem (obr. 20). Hledala se spojitost s Evropou, s „nordickým okruhem“, s tažením Árjů přes Kavkaz.
Dolmenový pás pokračuje dál a tak jako v okolí Oděsy či na Krymu, najdeme ojedinělé spojovací články i v opačném směru do Íránu, údolí řeky Kábul a dále do Indie. Tamní
dolmeny se staly známými protějšky evropských díky zájmu Angličanů už krátce po
napoleonských válkách. Jejich domovem je hlavně jižní Indie, surovinou pískovec, ale
tvarem jsou shodné - až na to, že se do nich otvorem (nebo jednou vynechanou stěnou) ukládal popel zemřelých; tady se totiž pohřbívalo žehem. Britský důstojník Meadows Taylor uveřejnil už v polovině 19. století výsledek svého sčítání v jediném okrese na náhorních plošinách Dekkanu: 2129 dolmenů, z toho 1100 s okrouhlým otvorem. Kolem
Gangy a Indu je nenajdeme, zato ale už v poříčí Godavari a Krišny jsou jich tisíce a odtud 47
jdou až na Šrí Lanku (Cejlon). Nová doba přináší úvahy o počátcích dolmenů ve 2. tisíciletí př. n. l. a někteří badatelé je připisují předkům jihoindických Drávidů. Nemenší
zájem než dolmeny samy, vzbudil ve světě objev kmene, který dosud obdobné dolmeny
buduje a vztyčuje menhiry. Jsou to Khásiové v hornatém jižním Ásámu při Bengálském
zálivu, prostý pastevecký lid. Každoročně v období sucha zde roste dolmen – pohřebiště rodiny či rodu. Jedna z teorií uvádí, že snad jde o pozůstatky pohřebních zvyklostí z konce doby kamenné, které přenesli do Indie přistěhovalci z jihovýchodní Asie, jiní zase hledají původ indických dolmenů v Přední Asii nebo v Tibetu. Dolmenový pás vede z Indie dále
do hor severní Barmy, Thajska, do jižního Vietnamu, na Filipíny, do Koreje a Japonska.
Francouz Henri Martin dokazoval, že neznámým národem megalitů byli první
Árjové, jiní přisuzovali dolmeny Keltům. Archeologicky i chronologicky byla ovšem tato teorie neudržitelná a brzy vzala za své. Antropolog Quatrefages našel příslušníky dvou různých „ras“ v jednom a témž dolmenu. G. De Mortillet na světovém kongresu ve
Stockholmu roku 1874 zdůraznil, že v megalitech jsou zastoupeny různé kulturní celky a
že to tedy bude spíše jen myšlenka megalitického pohřbívání, která pronikala Evropou od jednoho kmene k druhému (Sklenář, s. 36, 37, 174).
6.4.2. Hinduistický pohřeb 6.4.2.1. Správné umírání Pro každého hinduistu je žádoucí, aby zemřel v těsném spojení s „Matkou Gangou“.
Ona je živoucím spojením světa lidí se světem bohů. Pramení v nebi u Višnuových nohou,
plyne po obloze jako Mléčná dráha, padá na zem změtí Šivových vlasů, které ji zbavují
ničivosti, a pak teče napříč Indií, dávajíc lidem úrodu pro tento život a smývajíc jejich hříchy pro život posmrtný (Preinhaelterová 1997, s. 117) .
Když se hinduista blíží smrti, je obklopen náboženskými rituály a ceremoniemi, které
podporují umírajícího jedince. Ještě předtím, než zemře, jeho nejstarší syn a příbuzní dají
vodu, pokud je to možné z řeky Gangy, do úst umírajícího. V tento moment zpívá rodina a
přátelé zbožné modlitby a opakují védské mantry (posvátné zvuky). Více než slova, která
jim samotným poskytují úlevu, spíše tón společného zpěvu konejší umírajícího člověka a uklidňuje příbuzné v čase stresu a zármutku (Kastenbaum, s. 413).
V novějších textech se objevují zmínky o tom, že umřít na břehu Gangy je nejenom
prospěšné, ale že je to přímo nevyhnutelné, pokud se má duše dostat rychle do nebe. 48
Nevíme, kdy se objevil tento zvyk vystavovat umírajícího na břehu řeky, ale v nejstarších
textech se o něm nemluví. Tam se vzpomíná pouze to, že vody Gangy, která se považuje za svatou bytost, dokáží z člověka smýt všechny hříchy, a proto do ní pravověrní hinduisté chodí vykonávat rituálně očistnou koupel (Rácová, s. 107).
Preihaelterová líčí, jak dříve vypadalo „správné umírání“. Mohl-li, sám umírající
opakoval mantry po těch, kteří s ním trávili jeho poslední hodinku. Nebyla-li Ganga
v blízkosti, umírající býval alespoň vynesen z místnosti na čerstvý vzduch pod posvátnou bazalku tulsí. I přesvědčení hinduisté ovšem občas přiznávají, že v pozadí této nábožné
péče byl pověrečný strach, že duch zemřelého zůstane v místnosti, kde došlo k úmrtí.
Uzdravil-li se dříve umírající hinduista na čerstvém říčním vzduchu a chtěl se vrátit domů, byla to tragédie hrozící zvrátit Řád a přivolat neštěstí na celý rod. Jen obzvláště vzpurní jedinci dopravili ozdraveného rodiče zpět, uložili jej však většinou
mimo dům: pod
přístřešek pro drtič rýže či pro krávu, avšak oni i celá vesnice se třásli obavami, že se tu děje něco nepatřičného. Nehrál tu roli jenom strach o sebe samé. Byla tu i nejistota, zda uzdravení příbuzného není přechodné a zda by ho dopravením zpět domů nepřipravili
o nejvyšší milost, jaká mu může být na konci života poskytnuta. Všechno kolem, panující
víra i sám všehomír, tak jak ho vnímali, je přesvědčovalo o tom, že jednají správně (Preinhaelterová 1997, s. 114).
V dnešní době je umírajícím v Indii poskytována odborná péče. Od roku 1986 zde
funguje hospicový program; byl zahájen v Bombaji a od této doby byly postupně zřízeny i
v Goa a Dillí. Díky spolupráci s lékaři byl těmto programům zajištěn přístup k morfiu (Kastenbaum, s. 435).
6.4.2.2. Kremace Přestože od dob Rgvédu jsou známy žeh i pohřeb do země a oba způsoby se
v současném hindusmu praktikují, v indické kultuře ovlivněné buddhismem a sikhismem
se v centrální a trvalou společenskou instituci vyvinula kremace. K pohřbívání do země dochází převážně u nižších kastovních skupin (Kastenbaum, s. 189, Knipe, s. 170).
Kremace se stala náležitým nástrojem k vyjádření pomíjivosti tělesného života a
nekonečnosti duchovního života. Pro tradiční hinduisty se začleňuje do schématu osudu. V symbolické rovině je lidské embryo výsledkem kombinace mužského semene, které formuje kosti, a ženské krve poskytující maso a kůži. Na konci života žár pohřební hranice
odděluje maso od kostí a rituál rozbíjení lebky osvobozuje duši na její pokračující cestě, 49
která je ovlivněna karmou, či nastřádanými zásluhami v průběhu života. Oheň sám je
medium, prostřednictvím kterého je tělo nabídnuto bohům jako způsob poslední oběti, a
také prostředek, který duši přenese do nového těla (Kastenbaum, s. 189, Waterstone, s. 128).
Hinduismus vyžaduje kremace tak rychle, jak jen je to možné (pokud není zesnulý
mladší než tři roky; v tomto případě jsou chlapec či děvče pohřbeni). Jen v Novém Dillí se odhaduje, že je ročně spáleno 50.000 těl (Kastenbaum, s. 413). 6.4.2.2.1. Kremační místo Na přípravu pohřební hranice se používá 300 - 400 kg dřeva (obr. 21). Jeho druh
závisí na majetnosti rodiny. Chudý člověk má hranici z obyčejného dřeva, bohatý ze
santalového. Do hranice se přidává asi 5 kg hořlavého materiálu. Takováto hranice je zpravidla umístěna na břeh řeky nebo rybníka. Hinduisté totiž věří, že když člověk zemře
blízko svaté řeky, a jeho tělo není spáleno na jejím břehu, nebo alespoň někde blízko vody, která svatou řeku reprezentuje, a část popela a kostí do ní není vhozeno, duše bude bloudit v utrpení a nedočká se spásy, i kdyby člověk vedl jakkoli bohabojný život (Preinhaelterová, s. 118, Rácová s. 108).
Na kremačních místech královských rodin kmene Radžputu (hinduistických
válečníků, usídleného na území dnešního Radžasthánu) byly ve 12. století stavěny tzv. čátrí (kolonádové pavilony zastřešené kupolí). Bylo to pravděpodobně pod vlivem
příchodu muslimských útočníků, kteří začali se stavbou mauzoleí. Do této doby věnoval kulturní svět Indie jen málo zájmu pohřební architektuře. Nezájem o stavbu byl zapříčiněn vírou, že lidská existence není ukončena v rámci jednoho pozemského života, čímž klesá
důležitost těla zemřelého, které není jedinečné; je pouze nepodstatnou schránkou (Kadlecová, s. 211).
6.4.2.2.2. Rituály před kremací Příprava na kremaci začínala podle hinduistické víry hned po skonání člověka.
Považuje se to za nevyhnutelné pro spásu jeho duše. Kremace se tradičně nekoná po západu slunce. Když člověk zemře večer nebo v noci, u mrtvého těla se zapálí lampička a
vonné tyčinky a pozůstalí při něm v modlitbách a odříkávání svatých textů probdí celou noc (Rácová, s. 107).
50
Někdo z příbuzných nebo jiný příslušník jeho kasty se musí neustále dotýkat buď
jeho samotného, nebo úmrtní rohože či már, aby bránil v přístupu zlým duchům. Doteku člověka z nižší kasty se naopak muselo zabránit, aby kasta zemřelého zůstala neposkvrněna až do jeho proměny v popel (Preinhaelterová 1997, s. 118).
Po obvyklých očisťujících obřadech jako je například barvení nehtů, holení apod., se
tělo umyje studenou vodou, na čelo se udělá posvátné znamení a syn na zesnulého nasype rýži a betel (obr. 22). Potom se mrtvé tělo zahalí do nové plachty nebo oděvu, jeho barva
se liší například podle věku, pohlaví a postavení. Mrtvou ženu odějí do jejího obyčejného každodenního šatu a podle možností rodiny ji pomažou santalovou pastou, bílou hlínou z Gangy, jasmínovým olejem smíchaným se šafránem nebo růžovou esencí. V průběhu všech těchto úkonů se odříkávájí mantry. Zesnulého naloží na nosítka, které nesou na prsou čtyři nosiči (obr. 23). V čele průvodu jdou hudebníci troubící na lastury, za nimi
nejbližší příbuzní a za nosítkami ostatní přátelé a známí (Rácová, s. 107).
Všichni provází zesnulého bosí, s obnaženými hlavami a cestou volají „Jeho jméno
je pravé“. Cesta od domu na místo spalování se rozdělí na čtyři části. Na konci každé se
provede zastávka, kde synové a příbuzní chodí okolo těla a znovu odříkávají mantry. Na
cestu kladou trochu vařené rýže, oběť cestě, pro naklonění zlých duchů.
Odnesení těla na spalovací ghát (obr. 24) je povinností synů. Mají je nést hlavou
směrem k řece a vzývat přitom boží jména. Před márami zasloužilých osobností kráčívají ještě zpěváci hinduistických litanií, sankírtanů (Preinhaelterová 1997, s. 118).
Když pohřební průvod přijde na určené místo, hranice se pokropí vodou a hodí se na
ni drobný peníz, který symbolizuje koupě místa na spálení. Na spalovacím ghátu je tělo
podrobeno symbolické koupeli tím, že je polito vodou z Gangy, a zabaleno do pruhu nové nesešívané látky (obr. 25). Pak je položeno na hranici hlavou k severu. Hranice je ozdobena věnci květů. Nejbližší příbuzný, nejstarší syn, nejmladší bratr nebo manžel, vloží
do očí, nozder, uší a úst rozpuštěné máslo, na tělo položí usušený kravský trus s neloupanou rýží. Pozůstalí potom uchopí do ruky svazek hořících proutků a sedmkrát obejdou hranici. Pak přijde vrcholný okamžik obřadu. nejstarší syn se hořícím svazkem
třikrát dotkne úst zemřelého. Plamen boha Ohně ho tím očistí na závěr jeho pozemské pouti. Pak už je zažehnuta hranice. Dovysoka šlehající plameny divoce tancují kolem
mrvtého těla a pukot dřeva připomíná pozůstalým zvuk Šivova bubínku při tanci smrti a zkázy (obr. 26) (Preinhaelterová 1997, s. 118, Rácová, s. 108).
51
6.4.2.2.3. Rituály při kremaci Příbuzní sedí na zemi tváří k východu, nadrobno rozdrtí posvátnou a očistnou
durbovou trávu a hodí ji do vzduchu. Po celou dobu opakují, taženě a co nejhlasitěji, hlavně pokud je zemřelým vážený starý muž, příslušné védské verše.
Nejstarší syn uprostřed spalování rozbije palicí nebožtíkovu lebku, čímž manifestuje
odchod duše z těla. Ve chvíli, kdy hranice dohořívá, má do ní každý z pozůstalých hodit ještě posledních sedm kousků dřeva. To, co po kremaci zbylo, odnese pak nejstarší syn
v hliněné nádobě ke Ganze a vše ponoří do jejích vln. Místo kremace pak rituálně omyje
vodou z Gangy, přinesenou v nové hliněné nádobě. Tu potom na místě rozbije. Stejně jsou
zničeny všechny věci, jichž se použilo k upravení mrtvého. Spalovači mrtvých nakonec
místo zametou a připraví pro další kremaci (obr. 27). Potom se pozůstalí pokropí vodou, přejdou okolo svazku durbové trávy a větviček fíkovníku, které drží v rukách kněz
(purohita) a na okamžik vzhlédnou k slunci. Nato se znovu pokropí vodou a odejdou do
řeky nebo rybníka vykonat očistnou koupel. Musejí se při ní do posvátných vod ponořit celí, včetně hlavy. Synové a vdova potom oblečou bílé oděvy. Pro ně i pro ostatní rodinu
nastává údobí smutku, čas krutého odříkání v jídle i v tělesném pohodlí (Preinhaelterová 1997, s. 118, Rácová, s. 109).
6.4.2.2.4 Rituály po kremaci Smuteční shromáždění se rozejde a po několik následujících dní se schází v domě
zesnulého. Vdova od této chvíle chodí bez svatebního náhrdelníku, má oholenou hlavu a nosí bílé sárí (obr. 28) (Rácová, s. 109).
Pokremační obřady vede obětník pohřebního ritu, zvaný mahábráhman. Vzdor
svému jménu (mahá znamená „velký“) zaujímá mezi ostatními bráhmanskými kněžími
nejnižší postavení. Je to pochopitelné. Je obřadníkem nečistého životního období.
Reprezentuje préta, přijímá za něj obětiny, dary i peněžité odměny (Preinhaelterová 2001,
s. 156).
Nejdůležitější obětinou posmrtných obřadů jsou pindy (obr. 29). Na rozdíl od
ostatních obětin a nástrojů, užívaných současně s nimi (například květiny, ovoce, lampičky, lastury), se používají pouze při obětech za zemřelé, tedy nikoliv při
blahodárných obřadech, týkajících se například těhotenství či svatby. Základní význam
slova pinda je hrudka (něčeho), kulička, slepenina (potravinových) ingrediencí, odtud pak 52
obětina, potrava pro zemřelé předky a také „tělo jakožto složená substance“. Hlavní
ingrediencí je rýže speciálně připravená jako nábožensky čistý pokrm. Ta se neloupe
strojově po předchozím povaření, jak se činí s běžnou konzumní rýží, ale pouze se suší na
slunci a pak se zbavuje slupky na ručních loupačích. Tato rýže, pro vyšší kasty vařená, pro nižší syrová, se smíchá s měkkými banány do tvaru kuliček. Některé příručky udávají, že
banány pro tyto účely musí být nejhoršího druhu, nikoliv nejkvalitnější, které jsou určeny pro obřady blahodárné. Dalšími ingrediencemi bývají určité mléčné produkty, speciální
druh luštěniny, milý bohu smrti Jamovi, či sezamová zrna, potrava prétů, a některé další
přísady, jak to vyžaduje ten který obřad nebo kastovní či krajová zvyklost (Preinhaelterová 2001, s. 155).
Poslání pind, byť označeno jako „posmrtná obětina“, je různorodé. První z nich
bývají darovány ještě před kremací zlým duchům, aby nevstoupili do těla mrtvého, dalšími
se někdy očišťuje vyhořelá pohřební hranice před vhozením popela do vody. Avšak hlavní
úloha pind je sloužit jako potrava zemřelému. V pokremačním stádiu to znamená, že se
jimi vytváří jeho mimozemské tělo, v němž vstoupí do tzv. „nebe otců“. Jde tu o přeměnu potenciálně škodlivého préta v blahodárného pitra (Preinhaelterová 2001, s. 156).
Časově se toto období kryje s obdobím ašauč, obdobím smutku. Ašauč doslovně
znamená „rituálně nečistý“. Nečistotu či nezpůsobilost pozůstalých k provádění
blahodárných obřadů způsobuje zemřelý, který se v očistném ohni pohřební hranice zbavil svého mrtvého těla, ale bez tělesné schránky zůstává mimo rodové společenství a mimo koloběh znovuzrozování, který je mikroformou makrokosmického kolotání věků.
Způsobuje tak v jistém smyslu narušení vesmírného řádu, neboť podle něho vše včetně každého jednotlivce musí podléhat cyklickému vývoji. Pokremační obřady mají tedy
zemřelému usnadnit cestu do nebe otců a vybavit ho pro úlohu blahodárného předka novou, nesvětskou formou těla, vnímavého k radostem a strastem posmrtné existence a znovu se začleňujícího do reinkarnačního řetězce (Preinhaelterová 2001, s. 154, 155).
Údobí mezi kremacemi a konečná proměna préta v pitra se v určitém smyslu podobá
prenatálnímu vývoji, jejž zemřelý absolvoval před vstupem na tento svět, a rituál období
ašauč jej také v mnohém simuluje. Deset dní, v nichž se odehrávají hlavní obřady,
připomíná deset lunárních měsíců lidského těhotenství a některé obětnické příručky jasně mluví o tom, které části těla během těchto deseti dnů (těhotenských měsíců) vznikají: v prvním dni hlava; v druhém dni oči, nos a uši; dále (středníkem jsou odděleny jednotlivé dny = měsíce) krk, paže a hruď; pupek, pohlavní a vyměšovací orgány; nohy; plíce, srdce a
53
mozek; krevní systém; nehty, zuby a ochlupení; sperma; pocit hladu a žízně (Preinhaelterová 2001, s. 155).
Moderní doba kompenzuje pokremační obřady do pouhých několika dnů. I ti
nejpravověrnější pozůstalí by v dnešní době těžko zachovávali tvrdá pravidla nečistého období delší dobu. Kromě synovské účasti při obětech - všechny se jako nečisté odehrávají mimo dům - je tu množství zákazů a příkazů pro všechny rodinné příslušníky. Je přesně stanoveno, kdo a jak je musí zachovávat - jde především o půst či různá omezení v jídle, spánku, hygieně, koupání, odpočinku, odívání, obouvání atd.
Z původních celoročních restrikcí rodinného života se i v méně nábožensky
založených rodinách dodržuje zákaz svateb, zejména u synů. Výjimky se připouštějí u dospělých dcer, naskytne-li se vhodná příležitost k jejich vyvdání. Celý rok se v rodině
nekoná ani žádný jiný obřad životního cyklu, jako je například iniciace hochů, a neslaví se
žádný výroční svátek bohů. Dokonce i pomoc při přípravě takových slavností v jiných domácnostech, třeba jen krájení zeleniny k hostině, je nepřípustná. Celé dílo by se tím znečistilo (Preinhaelterová 2001, s.156).
V poslední den období ašauč přichází rodinný lazebník, aby ostříhal a upravil
přerostlé vlasy, vousy a nehty rodinných příslušníků. Ti se slavnostně vykoupou a oblečou
nové oděvy. Nové, ale vyprané. A nesešívané, to znamená pro muže dhótí a pro ženy sárí. Hinduista nesmí na sebe při obřadech vzít nesepranou či sešívanou látku.
Nejdůležitější obřad období ašauč se nazývá šráddha a je to první posmrtný obřad
konaný v domě zemřelého. Slaví se tu vlastně jeho návrat do rodiny v nové, blahodárné
podobě. I tentokrát je mu nabízeno pohoštění v podobě pind, ne už však prostřednictvím
mahábráhmana, ale prostřednictvím „čistého“ rodinného bráhmanského kněze purohita.
Rituální ztotožnění kněze se zemřelým jde v některých krajích tak daleko, že kněz je
oblečen do oděvu po mrtvém, posazen na jeho postel a přijímá pocty, které patří hlavě rodiny při návratu z cesty, včetně masírování lýtek a šlapek. Někdy přitom obdrží zásoby
potravy na cestu do nebe otců, tedy tolik rýže, aby mu stačila na celý zbytek roku. Při obřadu šráddha ovšem nejsou pindy jediným pohoštěním a purohit nebývá jediným
konzumentem. Čím větší počet bráhmanů je uctěn hostinou a dary, tím více vlastně
obdržel zemřelý, tím snadnější je jeho vstup do nebe otců a tím vyšší bude postavení, které tam zaujme. Na šráddhu v bohatých rádžovských domech bývaly v minulosti zvány
zástupy bráhmanů a další zástupy přicházely nezvány. Patřilo k náboženské povinnosti hlavního dědice i k jeho společenské prestiži, aby se každý z nich nasytil do přejedení pokrmy
vybranými,
třebaže
přísně
vegetariánskými. 54
Pamětníci,
obzvláště
ti
z nebráhmanských kast, tvrdí se sarkasmem, že jedna bráhmanská porce obnášela tolik
jídla, kolik stačí k nasycení půl tuctu „obyčejných strávníků“. Nikdo z bráhmanů také neodcházel bez výslužky a darů. Jejich rodiny doma netrpělivě čekávaly na návrat živitele, přinášejícího v uzlíku obligátní luči - placičky z jemné mouky vysmažené na másle,
zeleninové kari, mléčné dahí a tvarohové cukrovinky sandeš, vykrajované drobnými
formičkami do půvabných tvarů, těšících vedle jazyka i oko. Měl-li bráhman velkou reputaci a byla-li i jeho obětnická funkce vysoká, byla v uzlíku i vyšší peněžitá odměna, a
přicházel-li od mohovitých pozůstalých, nenesl uzlík, ale uzel a v něm hedvábné sárí pro
manželku, dhótí pro sebe, zdobené šály a koberečky na sezení a kousky stříbra z obětních
nádob, užitých při obřadu a rozsekaných v jeho závěru na kousky pro odměny obětníkům. Obětoval-li za vdanou ženu, dostával i šperky. Pro drobný penízek a pohoštění si přicházeli
i nesčíslní prosebníci, žebráci a ti odvážnější z nich i několikrát za sebou. Rozvážliví
pozůstalí pak museli činit rozličná obranná opatření, jako například značkování žebrajících
rukou, aby se v nekonečných almužnách nerozplynulo jejich dědictví (Preinhaelterová 2001, s. 156, 157).
Obřady jsou někdy doprovázeny hudbou a zpěvem. V Bengálsku bývaly najímány
ženy ke zpěvu písní oslavujících lásku boha Kršny a jeho milenky Rádhy. Nevzýval se tu
bůh zániku Šiva, ale vtělení Višnua, pána obnoveného života (Preinhaelterová 2001,
s. 158).
Definitivní ukončení doby smutku i po stránce společenské se koná až druhý den po
obřadu šráddha. Je to záležitost civilní a její hlavní částí je hostina pro pozvané příbuzné a
přátele (obr. 30). Při ní se už mohou podávat i ryby a maso. Také zde ovšem platí, že
konzumovanou potravou se uspokojuje rovněž duch zemřelého. Proto bývá součástí
příprav i vzpomínání, které jídlo měl nebožtík rád, a to se pak zařazuje na jídelníček. I tato hostina a právě ona, posiluje společenskou prestiž, a proto bývá opulentní až rozmařilá,
tradičně dokonce větší než pověstná hostina svatební. Není divu, že někteří chudí
ortodoxní hinduisté se jí vyhýbají tím, že odjedou uspořádat celé posmrtné obřady do Váránasí.
Zakončením období ašauč však obřady za zemřelého zdaleka nekončí. Nejbližším
pozůstalým v pravidelných periodách vyplňují prakticky celý život. Synové po celý rok po
úmrtí rodiče zachovávají půst jedenáctého dne v každé měsíční fázi, tedy zhruba jednou za dva týdny. Je to ono pověstné kádaší, což doslova znamená „jedenáctý“.
Během prvního roku by se měla konat menší šráddha každý měsíc a v některých
komunitách se opravdu koná, i s pohoštěním kněze. V mnohých rodinách se dnes ovšem 55
dvanáct měsíčních obětí nahrazuje jednou velkou výroční šráddhou, skládající se
z dvanácti částí. Každý další rok se potom šráddha i s pohoštěním kněze opakuje ten den,
ve kterém podle lunárního kalendáře rodič zemřel. Tak jako je u nás v rámci církevního
roku věnován jeden den památce zemřelých, tak je i v hinduistickém kalendáři věnována celá jedna měsíční fáze obětem za předky. Je to první, tmavá polovina podzimního měsíce
ášvin. Tento měsíc je zvlášť v severovýchodní Indii přeplněn náboženským vřením od začátku až do konce. Jeho světlá polovina, tedy od novoluní do úplňku, se nazývá „fáze bohyň“ a je ve svých prvních deseti dnech zasvěcena vládkyni východoindického hinduistického panteonu Matce Durze. Hned poté se při úplňku slaví svátek neméně
důležitý, totiž svátek Lakšmí, patronky rodinného štěstí a prosperity (Preinhaelterová 2001, s. 158).
Světlé fázi ovšem předchází tmavá, v měsíci ášvinu zvaná „fází otců“, a ta je, jak již
bylo řečeno, vyhrazena obětem za zemřelé. Vyhrazena v plném smyslu toho slova. Žádné
blahodárné obřady se během ní konat nesmějí, zejména ne obřady životního cyklu. I narození v této době bývalo považováno za neblahé.
Obřady „fáze otců“ jsou zhruba dvojího druhu. V celém jejím období se obětuje ze
jednotlivé předky v ten den lunární fáze, ve kterém zemřeli. V závěru pak, tedy při
novoluní, se koná hromadná oběť za všechny předky. Obětující, pokud možno nejstarší syn, musí abstinovat od pohlavního styku, jíst jen jedno vařené jídlo za den (před obětí vůbec nic) a neměl by se, tak jako v období ašauč, holit, stříhat a užívat mýdlo a olej.
Moderní hinduisté sice některá z těchto omezení nedodržují, přesto je fáze otců prociťována jako čas památky zemřelých ve veškerém hinduistickém světě, a to nejen v Indii, ale mezi všemi hinduisty, rozesetými dnes v milionech po celém světě.
Poutě do Váránasí, celoindické metropole posmrtných obřadů, a závěrečné oběti
v Gáje mají předkům zajistit konečné vymanění z koloběhu životů.
Je třeba poznamenat, že zmíněné rituály zdaleka nejsou vyčerpávajícím popisem
složitých obřadů, různících se podle místa času, kasty i rodiny (Preinhaelterová 2001, s. 158, 159).
6.4.2.2.5. Problémy s kremací Dnešní Indie čelí několika problémům. Veletok Gangy je dnes znečištěn nad
únosnou míru až vysoko nad posvátným městem Varánásí. Páchnoucí kalné vlny, duhové
naftovými skvrnami, nesou kromě plastikových láhví a kusů polystyrenu i výkaly a 56
množství jiné nečistoty. Za druhé je dřevo čím dál dražší všude na světě a v Indii obzvlášť.
Na kremace hinduistů je ročně spotřebováno přes 40 milionů stromů, což vede
k zničení 1.500 - 2.000 čtverečních kilometrů lesa. Teoreticky je potřeba ke spálení těla 22
kg dřeva, prakticky je však využito mnohonásobné množství. Je těžké změnit dlouhodobou tradici a při pokusech zavést nový systém čelí nevládní organizace silné opozici. Často je
možné vidět, jak chudí Indové sbírají zbytky dřeva po kremacích, aby mohli spálit své
příbuzné. Někdy tělo není spáleno úplně, pak je vydáno vodám místí řeky (Dhar, [online]). Koupit si takové množství dřeva, které by nebožtíka spálilo úplně, je věc finančně velice
náročná. Lidé zcela bez prostředků jsou spalováni v elektrických pecích, rychle a tedy
levně, na útraty města. Stále však platí, že podle množství dřeva, které příbuzní přinesou, se pozná, o jak zámožnou rodinu se jedná, a nikdo nechce být zahanben.
A za třetí v Indii existuje jiné pojetí estetiky a hygieny než u nás. Spalovací ghát
nikdo nekrášlí, neudržuje, ba ani nechrání před potulnými zvířaty. Mezi zbytky már, střepy džbánů, které obsahovaly posvátnou vodu, neidentifikovatelnými cáry a odpadky zde
bloumají vyhublí psi a kozy, poletují havrani a supi (obr. 31). Na těch obzvláště posvátných žárovištích ještě pobývají umolousaní asketi, ostentativně pomazaní popelem a třímající lebky (Preinhaelterová 1997, s. 119, 121) 6.4.2.3. Kult předků V hinduismu
je
posmrtná
existence
svázána
s pozemským
světem
tak
mnohoznačnými pouty, že by se téměř dalo říci, že smrtí pozemský život nekončí. Jak pro zemřelého, tak pro pozůstalé. Jejich vzájemné vztahy se nepřeruší, jen se promění, a aby
mohly zůstat blahodárné pro obě strany, je třeba složitých a opakovaných obřadů, vykonávaných dětmi, vnuky a i pravnuky. Po tři generace totiž trvá sepětí zemřelých
s potomky, po tři generace zemřelí plní roli žehnajících předků a tři generace jim za to a pro to přinášejí oběti a prokazují úctu. V souladu se zákonitostmi hinduistické velkorodiny tu však nejde jen o jednoduchý vertikální vztah dětí rodiče - prarodiče. Oběti se přinášejí
všem příslušníkům rodu i po linii horizontální, tedy i sourozencům děda a praděda. Ti
všichni i po smrti zůstávají tím, čím byli za života: „staršími“ v legendárním významu toho slova. Úctyhodní, moudří, schopní zasahovat trestem i odměnou do osudů těch, kteří jsou
jim povinni poslušností. Zemřelí předkové zůstávají v hinduistických domácnostech ve své předsmrtné podobě na očích všem. Jejich fotografie najdeme ve výklenku na čelní stěně obývací místnosti, obtočené věnečky z aksamitníků. 57
Předkům se dostává hojných projevů úcty hlavně od žen. Ty považují za svoji
povinnost po dopolední koupeli spolu s obětí rodinnému božstvu přijít se až k zemi
poklonit „otcům“ na fotografiích, případně před nimi zapálit obětní tyčinku. V dřívější
době byl praktikován ranní rituál novomanželek: napřed se sklonit k nohám manžela, poté tchána a tchyně a pak stejně poníženě pozdravit i zemřelé předky.
Pro otce - předka, jako předmět uctívání, existuje v novoindických jazycích termín
převzatý ze sanskrtu – pitr. V hovorové mluvě se ale otec označuje zcela jiným slovem,
například v bengálštině bábá, v hindštině báp. Toto uctívání je spojeno nejen s pocity
ztráty či lítostivou vzpomínkou, ale hlavně s řadou zcela konkrétních povinností spjatých
se zcela konkrétními eschatologickými představami. Tak například: pitrlok - oblast Měsíce,
kde pobývají duše otců, lunární nebe; pitrdžán - dráha, po níž se ubírají duše zemřelých
otců do lunárního nebe nebo do oblasti Měsíce, aby se tam usadily; pitrrišti - umístění
znamení zvěrokruhu, v němž zemřel otec, do horoskopu syna, říká vlastně, že otcova smrt nesmazatelně poznamenává veškerý příští osud synův (Preinhaelterová 2001, s. 152, 153).
Již v životě árijské společnosti odrážel kult předků klíčové postavení hospodáře a
stařešiny rodu; jako svrchovaný pán nad všemi členy klanu se těšil úctě a bázni i po smrti
jako „božský praotec“ (dive pitá), ochranný duch, který bděl nad osudy pozůstalých, pečoval o rozmnožení rodu a jeho blahobyt (Zbavitel 1986, s. 74).
6.5. Genderové fenomény 6.5.1. Úděl vdov Vdovám bylo v minulosti zakázáno znovu se provdávat. Nejednalo se jen o vdovy,
které již žily se svým manželem, nýbrž i o mladé ženy, sice zákonitě provdané, ve
skutečnosti však jen zasnoubené, jejichž muž zemřel, dokud ještě žily u svých rodičů (Ganguliová, s. 116).
Ačkoliv zákon povolující znovuprovdávání vdov byl vydán už v roce 1856 (obr. 32),
v konzervativní hinduistické společnosti tato dívka, „ovdovělá“ v dětství, neměla šanci, že
někdy pozná muže. Protože nestačila dát svému manželovi syna, vrátila ji patrně jeho rodina hned po jeho smrti do její rodiny původní, byla-li kdy vůbec do rodiny svého tchána uvedena. V rodině svého otce musí až do své smrti jíst chléb z milosti, vlastně nemaštěnou rýži, samozřejmě vegetariánsky upravenou, bez masa, bez vajec, bez koření a pouze jednou 58
za den. I tuto rýži a veškeré jídlo a pití si dvakrát do měsíce odpustí - o pověstném kádaší, jedenáctém dni dorůstajícího i ubývajícího měsíce. Vařit i jíst, obojí ve zvláštních
nádobách, musí stranou od příbuzných, společně s ostatními rodinnými vdovami. Stranou se drží všechny a neustále. Podle starého zvyku je vdova vylučována ze společenských styků a nesmí se zúčastnit ani rodinných slavností (Ganguliová, s. 116, Preinhaelterová 1997, s. 101-103).
Vdova přináší neštěstí. Nesmí nosit žádné ozdoby, ani dlouhé vlasy a barevná sárí.
Převyšovat ostatní bude jen ve dvou věcech: v odříkání a ve svatosti. Posty, koupele
v Ganze (obr. 33) a meditace jí budou povoleny do sytosti. Pohrdání, jímž společnost vdovu stíhá, má svůj hinduisticky logický podklad. Ona si své neštěstí totiž přivodila sama
svými hříchy v předchozím zrození. Jen proto, že nějakým způsobem porušovala Řád, není jí nyní dopřáno štěstí manželského života, případně štěstí mateřství. Indické jazyky na
to mají řadu obratů, které Evropana zaskočí. V oblasti ovdovění je to výraz „pozřít“. Místo „zemřel jí muž“ se říká „pozřela svého muže“. V lidové řeči je to obrat natolik běžný, že
ani nemá emotivní náboj. Nevyjadřuje zděšení mluvčího, prostě konstatuje. I o vdovci se
říká „pozřel svoji ženu“. Pro něho to ovšem nemá tak fatální následky. Od něho se nevyžaduje následný celibát či jiná omezení (Preinhaelterová 1997, s. 103).
6.5.2. Satí Nejstarší historické svědectví o upálení vdovy pochází z roku 510 n. l. v podobě
nápisu na kamenném sloupku v okrese Ságar ve střední Indii. Praví se zde: „Vstoupila na nebesa a jako věrná, oddaná, milovaná a krásná choť ho následovala na pohřební hranici“ (Marková 1998, s. 64).
Satí bylo zakázáno zákonem britských kolonizátorů v období mezi roky 1829-1830 a
přežilo v domorodých indických státech do pozdních 80. let 19. století, kdy bylo efektivně
vymýceno, ačkoliv extrémně vzácné případy perzistují do raných let 20. století. Od získání
nezávislosti v roce 1947 - či přesněji od roku 1943 - došlo k obnovení tohoto fenoménu ve čtyřech severních indických státech: Bihár, Uttarpradéš, Madhjapradéš, a zejména
v Radžasthánu, dřívější baště satí. Počet žen, které od tohoto data spáchaly satí,
pravděpodobně převýšil číslo čtyřicet (třicet jen v Radžastánu), což mělo značný sociální a
politický dopad. Zlomovou událostí pro možnost trestního stíhání za čin satí, se stal případ
z 4. září 1987 v radžasthánské vesnici Déorále. Obětí bylo osmnáctileté děvče - mladá žena
a novomanželka Rúp. Mladá vdova nezemřela dobrovolně, neobětovala se, ale byla násilně 59
obětována rodinou jejího zesnulého muže. Celonárodní trauma, které následovalo po tomto incidentu, a mediální zpravodajství vedlo federální vládu k podniknutí určitých legislativních opatření. Nyní se napomáhání obřadu satí trestá smrtí, glorifikace obřadu odnětím svobody v délce šesti měsíců (podle původního návrhu zákona to mělo být dokonce až do pěti let).
Poslední zveřejněný případ satí se odehrál v srpnu 2002 ve státě Madhjapradéš, kde
vdova Kuttu Bai dobrovolně vstoupila na hranici svého manžela. Trestně bylo stíháno
patnáct lidí, kteří její čin podporovali (obr. 34) (Outrage over India ritual burning, [online]).
Satí nebylo nikdy v Indii všeobecnou praktikou, i když nejstarší statistiky
zaznamenané britskými úředníky na konci 18. století a začátku 19. století (obr. 35) dnes
stojí za povšimnutí. Tak vysoká čísla v určitých obdobích a oblastech subkontinentu objasňuje několik faktů. Například kombinace vnějších vlivů, jako je epidemie cholery a
místních zvyků (například polygynie) v těchto oblastech, mohla zapříčinit 8.134 případů zaznamenaných jen bengálskými úřady mezi lety 1815-1828.
Původní sanskrtský význam slova satí bylo jednoduše „věrná manželka“; později pak
byl pojem použit specificky pro ženu, která obětovala sama sebe. V každém případě nikdy
neodkazoval na rituální zvyk upalování vdov. V souladu se systémem hinduistické víry
tímto způsobem žena umírala, vyhýbajíc se prokletému, neblahému, a nečistému stavu
vdovství. Společná kremace manžela a manželky pro přihlížející vytvářela dojem
znovuztvárnění jejich manželského obřadu. Satí zachovávalo tělesnou a duševní jednotu
manželů, dovolující hinduistické svátosti manželství jeho poslední a nejpravdivější vyjádření (Kastenbaum, s. 929, Marková 1998, s. 211-214).
Od okamžiku, kdy se vdova odhodlala zemřít na hranici - a mohla to být
sahamarana, čili společná smrt okamžitě po ovdovění, nebo anumarana, dobrovolná smrt
kdykoli později - byla uctívána jako světice a těšila se nejvyššímu obdivu. Pohřební
průvod, který v takovém případě doprovázel jak mrtvého, tak jeho vdovu, se podobal svatebnímu průvodu. Nechyběla ryčná hudba a doprovod nadšeného zástupu v čele
s bráhmanskými knězi a příbuznými zesnulého. Vdova třikrát až sedmkrát slavnostně obešla pohřební hranici, která byla zpravidla vztyčena poblíž řeky a poté na ni vstoupila. Detaily se různily od místa k místu; mrtvý býval položen napříč přes živou, jinde usedla
s jeho hlavou v klíně. Někde bývala hranice postavena na jakémsi lešení, které se dalo
snadno podtrhnout, takže se hořící polena záhy zřítila na mrtvého a jeho ještě živou manželku a ukrátila její utrpení. Vdova měla sama dát znamení k zapálení hranice. V Uríse 60
a na Kórómandalském pobřeží byl mrtvý naopak spalován v hluboké jámě, do níž se vdova vrhla, když už byl žár dostatečný a plameny šlehaly vysoko (Marková 1998, s. 64, 65).
V širším kontextu je upalování vdov jen jednou z mnoha škál typů pohřebního
obřadu, nacházejících se v mnoha částech světa, které vyžadují záměrnou smrt v určitých
skupinách pozůstalých. Tito lidé se obětují (jednotlivě nebo v masách) v průběhu pohřebního obřadu výše postaveného člověka - panovníka, mistra, nebo manžela. Víra spojená s tělem, na kterém byly provedeny sebevražedné praktiky je ta, že zesnulý bude
požívat stejných výhod a služeb na druhé straně jako za svého pozemského života. Bude potřebovat svou horu a zbraně k vedení války, jídlo k utišení hladu, a šperky k podtrhnutí své krásy a slávy. Bude také potřebovat doprovod svých služebníků, poradců a nakonec jeho žen.
Podle některých autorů mohl být tento zvyk zaveden do Indie, když Skýthové
přemohli části jejího území v 1. století př. n. l. Poté mohl být exportován z Indie do Jihovýchodní Asie - hlavně na Jávu, Lombok, a Bali, kde se hinduismus stal státním náboženstvím v průběhu prvních staletí n. l. Původ satí může být připisován i Árjům.
Tento zvyk se však podobně jako pohřbívání do země po příchodů do Indie změnil. Ve védách se už vůbec nevzpomíná.
Jiná teorie tvrdí, že upalování vdov bylo v Indii původní, ale náleželo stejným
předárijským divokým klanům a kmenům, jako byli ti, kteří zavedli lidskou oběť
k usmíření krvežíznivých božstev, a také jiné podobné rituály, do hinduistického kánonu praxe (Kastenbaum, s. 929).
Mytologický výklad původu satí je spjat s bohem Šivou. Jeho první chotí byla Satí,
dcera boha Dakši. Provdala se za Šivu k velké nelibosti svého otce, jemuž se na zeti
nelíbilo vůbec nic; jednou to, že tráví dny na pohřebišti, kde zabrán do askeze sedí
ozdoben lebkami a kostmi, jindy zase, že svému tchánovi neprokazuje patřičnou úctu, a že se vůbec nechová, jak se sluší na řádného boha. Proto také nezval Dakša Šivu společně s ostatními bohy k obětem, které pořádal, a Satí musela sdílet manželův osud. Takto o tom
vypráví Vájupurána: Dakša měl devět dcer; ty nechal přivést z jejich domu do svého a uctil je a ony jím uctěny pobývaly v otcovskému příbytku. Nejstarší z těchto dcer byla Satí,
která byla manželkou Šivovou, a tuto svou dceru Dakša nepozval, neboť Šivu nenáviděl.
Šiva se kdysi nepoklonil Dakšovi jako zeť tchánovi, jsa svou přirozeností nanejvýš zářivý.
Když se Satí dozvěděla, že všechny její sestry jsou v otcově domě, šla do onoho domu
nepozvána i ona. Roznícena hněvem otci řekla: „Zneuctil jsi opovržením svou nejstarší dceru před mladšími, když jsi ji neprokázal poctu. Vždyť já jsem nejstarší a nejlepší. 61
Neměl bys tak jednat“. Dakša jí na ta slova odvětil se zrudlýma očima: „Ty jsi sice moje
nejlepší, první a úctyhodná dcera, ale já chovám ve velké úctě ty, kdo jsou manžely tvých sester. Nejzbožnější, nejasketičtější, velcí jóginové, nanejvýš spravedliví, vynikající
ctnostmi
a chvályhodní
jsou ty všichni, Satí, a jsou víc než Šiva“. Bohyně se nad
otcovými slovy rozhněvala a pravila: „Plísníš mne, ačkoli jsem se neprovinila slovy,
myšlením ani skutky, a proto opustím toto své tělo zrozené z tebe, otče.“ Potom Satí, roznícena žalem nad touto potupou, pozdravila „Velikého pána“ Šivu a řekla mu: „Kdekoli
se znovu se zářícím tělem narodím, vždy budu neomylně a podle řádu opět tvou chotí.“ Posadila se pak na onom místě, plně se soustředila a ponořila se do „ohňové meditace“. A ze všech údů jí vytryskl oheň rozdmýchaný větrem a proměnil ji v popel.
V jiných verzích mýtu je zase bezprostřední příčinou sebevraždy Satí skutečnost, že
její otec nepozve Šivu jako jediného boha k velké oběti, ke které shromáždí všechny
ostatní. V každém případě však umírá tato bohyně dobrovolně v plamenech pro svého manžela, a proto byla později přídomkem Satí označena každá věrná žena, která po smrti
svého chotě vstoupila dobrovolně s jeho mrtvolou na pohřební hranici a nechala se zaživa upálit.
Jak se dozvídáme z různých pramenů a ve velmi rozmanitých obměnách, reagoval
Šiva na smrt své choti prudkým výbuchem hněvu a bezmezným zármutkem. Zdá se, že
patrně zachránil mrtvé tělo své božské manželky z plamenů, neboť některé mýty vyprávějí, že je vzal do náručí (obr. 36) a tančil s ním divoký, ničivý tanec tándava, který hrozil
zahubit všechny tři světy. Podle višnuistických zdrojů přišel tehdy na pomoc ohroženým
světům Višnu, který mrtvolu Satí Šivovi odebral, rozřezal ji na mnoho kousků a rozhodil je
po celé Indii. Všude, kde některý z nich dopadl, vzniklo svaté poutní místo (Zbavitel 1986,
s. 107).
6.5.3. Sebevraždy V některých případech náboženství promíjí tzv. „posvěcené“ sebevraždy, zatímco
tento způsob odchodu ze života odsuzuje u obyčejných lidí. Náboženství hinduistů je toho dobrým příkladem. V roce 1998 antropoložka Karin Andriolo popsala určitý druh sebevraždy, který je v hinduistické společnosti považován za prospěšný, pokud jej provede
jedinec, který dosáhl stavu dokonalosti. Upendra Thákur dokumentuje mnoho osobností
vysokého i nízkého původu, kteří spáchali sebevraždu během odříkávání náboženských
62
textů. V moderní době je sebevražda považována za ostudnou záležitost, zejména pro rodinu zemřelého (Kastenbaum, s. 813).
V Bangalore v Indii jsou ženy často obviňovány z toho, že jsou příčinami sebevražd.
Když sebevraždu spáchají ženy, říká se o nich, že porušily zákon; když sebevraždu spáchají muži, smýšlí se o nich jako o oběti nějaké formy zneužití v rukou ženy.
V Číně a Indii, kde je podíl sebevražd žen a mužů velice podobný, se ženy po svatbě
stěhují k příbuzným manželovy strany. Jedno pravděpodobné vysvětlení ženských sebevražd je to, že když dochází k opakovaným konfliktům, není to jen ostudné, ale v některých případech je pro ženy nemožné vrátit se ke svým rodinám a jsou nařčeny ze zanedbání výchovy vlastních dětí (Kastenbaum, s. 467).
6.5.4. Infanticida a potraty V Indii je usmrcení novorozeněte ženského pohlaví téměř všudypřítomné. Narození
dcery je považováno jako přítěž. Pouze synové jsou oprávněni k provádění pohřebních
rituálů u pohřební hranice zemřelého otce. Vražda ženského novorozence je tak častá, že má speciální název, kuzhippa, čili „dítě určené pro pohřbení“. Výběrový potrat je také
běžnou praxí. V roce 1998 Milner zaznamenal, že na Bombajské klinice bylo provedeno 8.000 potratů, z toho 7.999 na ženských plodech (Kastenbaum, s. 467).
63
7. Tanatologie menšinových náboženství 7. 1. Islám Smrt je otázkou konečné obavy každé bytosti, a islám má velmi pronikavé ztvárnění
stavů smrti a těch po smrti následujících. V islámu je smrt přirovnávána ke spánku; je
zajímavé, že spánek je v arabštině nazýván „malý bratr smrti“. Sám Prorok o smrti často promlouval, a korán je plný varování před nebezpečím opomíjení lidské smrtelnosti a nepřipravování se na smrt před tím, než je pozdě.
Dočteme se v něm: „Při jakémkoli shromáždění učiň zmínku o smrti, aby se věci
udrželi ve všech úhlech pohledu.“ Muslimové překvapivě akceptují smrt, smířeni s tím, co je nazýváno „vyměřený čas“ (ajal), který je nevyhnutelný a předurčený. Když muslim
přežije zážitek blízký smrti, jako je vážná autonehoda, operace, nebo nemoc, jistě se zmíní: „Můj vyměřený čas ještě nepřišel.“
Myšlenka zmiňování smrti a uvědomování si smrti, je velice důležitá v každodenním
životě muslima, a zúčastňování se jakéhokoli pohřbu je velice příznivé; pro svou přítomnost na pohřbu je jedinec Alláhem bohatě odměněn. Muhammad radil: „Chval více ničitele požitků“, jímž je smrt (Kastenbaum, s. 486).
Když muslim zemře, pozůstalí musí připravit jeho tělo tím, že ho omyjí, navoní a
oblečou do rubáše. Poté se modlí a zesnulý je pohřben na hřbitově, bez rakve, jednoduše položen do země a zakryt. Poté jedna osoba, obvykle příbuzný, seznámí zesnulého s tím, co právě probíhá, jelikož muslimové věří, že je zesnulý může slyšet. Sděluje mu tedy, že
zemřel, že je pohřbíván do hrobu, a že dva andělé Munkar a Nakir brzy přijdou k jeho
hrobu, aby mu položily tři otázky: „Kdo je tvůj bůh?“ a zesnulý odpoví „Alláh“. Na otázku „Kdo je tvůj prorok?“ by měl odpovědět „Muhammad“, a správná odpověď na třetí otázku „Jakou vyznáváš víru?“ je „islám“. Jestliže jedinec projde touto první posmrtnou fází, je mu umožněno krátce zahlédnout požitky ráje. Pokud však neprojde touto fází, potom je mu hrob prvním údobím trestu.
Duše poté upadne do spánku a neprocitne dokud nezazní na příkaz Alláha zatroubení
anděla. Toto troubení signalizuje konec světa a zabíjí všechny dosud živé duše na zemi. 64
Následuje druhé zatroubení, které způsobí, že jsou všechny duše vzkříšeny. V tento
moment se objeví lidé a shromáždí se na planině. Nakonec všichni předstoupí před proroka Muhammada, který se za ně přimluví v „Den Soudu“ a požádá o zahájení „Soudu“. Každá
duše je před ním souzena podle své víry a skutků, které jsou váženy na vahách božské
spravedlnosti. Pokud tímto soudem jedinec projde, dostane do pravé ruky knihu, pokud ne,
dostane knihu do levé ruky a je odsouzen do pekla. V den, kdy je soud u konce, se lidstvo dostane k mostu zvanému sirat, který přemosťuje peklo. Muslimové vnímají smrt jako
přechod na druhou stranu. Islám je prostředkem, který tam člověka bezpečně dovede. Jen
v ráji věřící nachází definitivní mír a štěstí (Kastenbaum, s. 487).
Monumentálními počiny posmrtné památky světa muslimské Indie se staly funerální
stavby - hrobky. Obrovská mauzolea jako Tádž Mahal v Ágře (obr. 37) nebo Akbarova hrobka v Sikandře patří k nejkrásnějším. Tádž Mahal nechal pro svou milovanou choť
Ardžumand Bánú Bégam, zvanou také Mumtáz Mahal („perla paláce“), vybudovat
mughalský císař Šáhdžahán. Stavba celého komplexu trvala více než dvacet let a pracovalo na ní přes 20 000 dělníků. Tato hrobka a její krásné zahrady mohou reprezentovat nebe na zemi, sjednocující tento život s životem po smrti. Je dokladem toho, že duchovní a
náboženská přesvědčení mohou silně ovlivnit vzhled hrobky. Na jedné straně může náboženství usilovat o kontrolu a zjednodušovat, prohlašovat trvalé monumentální stavby
za nevhodné a na druhé straně může podnítit významnou funerální architekturu a hrát základní roli ve vzhledu, podobě a umístění hrobek (Waterstone, s. 144, 145).
7. 2. Buddhismus Již od svého založení buddhismus zdůrazňoval důležitost smrti. Neohroženost před
smrtí je to, co Buddhu pobízelo k pochopení definitivní zbytečnosti světských záležitostí a
požitků (Kastenbaum, s. 74). V Indii panoval před vystoupením Buddhy pocit, že člověk
zůstává ve věčném koloběhu zrození a smrti. Taková představa je pro vědomého jedince nesnesitelná. A tak je vysvobození, které Buddha slibuje, vysvobozením zároveň od smrti i
od narození a od znovuzrození, které podmiňuje smrt. Buddhismus je popřením života pro skutečnost smrti (Landsberg, s. 125, 126).
Buddhismus sdílí některá pojetí s hinduismem, ale také má některé odlišnosti.
Zejména v theravádském buddhismu, který nalezneme v jižních částech Asie, v doktríně
zvané anátman (neduše), se zdůrazňuje, že zde není trvalá entita, která přetrvává z jednoho 65
života do dalšího. V okamžik smrti člověka totiž nová vstupuje do bytosti, jako plamen pohasínající svíčky může posloužit k zažehnutí plamene jiné svíčky. Když jeden člověk
zemře, nový je zrozen, obvykle do nepozemské sféry existence, po níž později následuje nová pozemská bytost.
Stejně jako v hinduismu, karma určuje poměry dalších životů, a proto zde existuje
spojení mezi bytostmi, ne však zachování identity. Z tohoto důvodu theravádští buddhisté dávají přednost termínu znovuzrození před reinkarnací. Zákon karmy je v buddhismu
nazírán jako přirozený, podobný zákonům fyziky. Proto poměry znovuzrození nejsou
odměnou či trestem, který uděluje Bůh, ale jsou jednoduše přirozeným důsledkem různých
dobrých a špatných skutků. Cyklus znovuzrození vyžaduje mnoho životů po mnoho věků, obsahující životy v obou pohlavích, ve zvířecí podobě, a jiných sférách. Nevyhnutelně
vyžaduje utrpení a pokračuje do té doby, než jsou všechny touhy ztraceny a je dosaženo nirvány (Kastenbaum, s. 705).
Současní buddhisté praktikují kremaci i kostrový pohřeb, ale preferovaným
způsobem je stejně jako v hinduistické tradici kremace. Tento způsob je posilován faktem,
že samotné Buddhovo tělo bylo spáleno (Kastenbaum, s. 189). Buddha zemřel podle tradičního podání v Kušínagaru (obr. 38) a byl tam i zpopelněn. Tradice říkají, že pohřební
hranice se samovznítila, ale až poté přišlo mnoho jeho následovníků, aby složilo úctu jeho tělu. Když plameny ustaly, nezbyl žádný popel - pouze kosti. Tyto ostatky byly rozděleny
do osmi částí a byly zastavěny do osmi stúp v různých oblastech Indie. Kremace tedy
umožňovala větší škálu připomínání smrti, než umožňoval kostrový pohřeb (Waterstone,
s. 166).
Zmíněné buddhistické stúpy vznikaly patrně už ve 2. století př. n. l. Původně strohé
kupolovité stavby, jež byly později často zdobeny různými skulpturními motivy, jsou vlastně mohylami, které skrývají tělesné ostatky buddhistických světců a snad i Buddhy samotného. Bývají považovány za symboly cesty ke spáse a v Indii dominovaly buddhistickému umění přibližně do 8. století n. l., dokud tam buddhismus nezačal být na ústupu a dokud se tam náboženstvím většiny vládnoucích dynastií nestal hinduismus (Waterstone, s. 36). Jako relikviář měla stúpa mnoho symbolických významů. „Velká
stúpa“ v Sánčí je nejúplnějším a nejreprezentativnějším příkladem stavby tohoto typu. Její
kupole má kruhovitý tvar, který vystihuje cyklickou podstatu bytí (obr. 39). Menší
sousedící stúpa je místem uložení ostatků nejméně 3 generací proslulých buddhistických
mistrů. V okolí Sánčí se nachází velké množství stúp v různém stupni zachovalosti, které jsou čtvercového nebo kruhovitého půdorysu, zbudované z cihel nebo kamene. Pokud mají 66
stěny štuk a malbu, je to důkaz proměny funkce stúpy z pohřební na oslavnou (Kadlecová, s. 212, 215, 216).
Příprava na kremaci je u theravádských buddhistů doprovázena zpěvem knězů, jenž
má pomoci uvolnit pozitivní energie ztrácející se ze zemřelého. Kněží přicházejí na pohřeb
společně s rodinou, a jsou obdarováni jídlem a svíčkami. Jimi si získávají důvěru, která napomáhá ještě prodlévající duši zemřelého (Buddhist: Buddhist funeral, [online]).
7. 3. Džinismus První zásadou džinistické teologie je dualismus duše (džíva) a těla. Živou duši mají
podle něho nejen lidé a zvířata, ale i rostliny a dokonce i objekty jako hory a vody.
Pojítkem těla a duše je metafyzický pojem karman, jemná hmota, výslednice činů. Karman je velice jemné, ale přece hmotné pouto, které ulpívá na duších původně jasných a
vševědoucích v průběhu jejich existence, zatemní je a zbaví pravého vidění. Čím je skutek horší a sobečtější, tím horší karman duši zatíží a povede k horšímu znovuzrození. „Sušší“,
nevzrušené duše nejsou tak snadno znečistitelné negativní karmou, zatímco karmická
substance je snadněji přitahována k duším, které jsou „vlhké“ díky touhám, které mohou porušit pět přísah. Karman se dá zničit askezí, po níž duše dosáhne vysvobození, vznese
se nad pozemský svět a zůstane ve stavu blažené nevědoucnosti - nirváně. Tohoto cíle dosáhnou pouze mniši, kteří se vzdají všeho majetku, postí se, týrají tělo, meditují a zcela
důsledně dodržují ahinsu, předpis o neubližování živým tvorům (Kastenbaum, s. 491,
Marková 1996, s. 9, 11)
Vrcholným a konečným projevem mnišského zřeknutí se světa, asketického
neulpívání, je sanlékhaná - dobrovolná smrt hladem. Džinisté se totiž domnívají, že
rituální sebevražda vylepší stav duše v jejím příštím zrození a přiblíží ji ke konečnému
odpoutání od hmoty (Waterstone, s. 45).
V džinistické tradici to není považováno za akt sebevraždy (ta vyžaduje touhu a
násilí a je tedy nenáviděnou záležitostí) a je doporučována jen pro nemnoho duševně
zdatných jedinců pod přísným vedením, obvykle na veřejném fóru, se souhlasem rodinných a duchovních nadřízených. Tato smrt se nazývá „rozumná
smrt“
(pandita-marana). Praktikovány jsou i odlišné formy odchodu ze života. Jsou to smrt skrze
odříkání (sannyasna marana) a smrt skrze meditaci (samaadhi marana) (Kastenbaum, s. 492).
67
Dočíst se o nich můžeme například ve známém vylíčení smrti Mahávírova učedníka
Skandhaly, který se vzdal jídla, pití a péče o tělo a poté, co šedesákrát odmítl potravu, zemřel, jsa pohroužen v hlubokou meditaci.
Podle digambarské tradice je velice vhodným místem pro vykonání tohoto
vrcholného a konečného asketického počinu „Malý vrch“, ležící v jihoindickém státě Karnátaka. Nachází se v hlavním poutním místě džinistické sekty digambarů, kterým je
Šrávana Belgola („Bílé jezero asketů“) a sousedí s tamějším „Velkým vrchem“. Zdejší
dominantou je osmnáct metrů vysoká socha Gommatéšvary (obr. 40), který byl údajně prvním člověkem, jenž došel vysvobození (Waterstone, s. 128, 167).
Proces osvobození duše může trvat několik cyklů smrtí a znovuzrození.
Charakteristickými aspekty džinistické tradice jsou víra v nekončící cykly a „půlcykly“
času a také života a smrti. Vysvobození duše z koloběhu životů není džinisty považováno v nynějších špatných poměrech světa za možné; tento skeptický názor sdílejí i některé hinduistické školy a směry. V těchto případech se pozornost soustřeďuje plně na to, jak má
člověk žít, aby si zajistil alespoň co nepříznivější znovuzrození po smrti svého nynějšího těla (Kastenbaum, s. 491, Zbavitel 1993, s. 13).
Džinisté věří, že se v určitých údobích rodí tzv. tírthankarové, kteří mají být lidstvu
vůdci na cestě ke spáse. V džinistických představách svět sestává z podsvětí, středního
světa a říše nebeské. Tu obývají bohové čtyř různých řádů, v čele každého stojí Indra.
Obyvatelé podsvětí jsou bytosti, které následkem zlého karmanu v předchozích životech
byly tak vázány na hmotu, že se zrodily v podsvětí. Nejsou to bytosti odsouzené k pekelným mukám a jsou schopny zdokonalení (Marková, 1996, s. 11).
U džinistické smrtelné postele jsou recitovány posvátné mantry odevzdání se,
poklony a úcty pěti nejvyšším bytostem (Navakara Mantra) a zpívají se oslavné písně.
Stejné mantry jsou odříkávány po smrti, zpívají se chvalozpěvy a recitovány jsou další
modlitby. Tělo je obvykle spáleno v průběhu dvaceti čtyř hodin po smrti. Ještě předtím, než je spáleno v kremační peci, probíhá období meditace pro mír v duši, kázání o současné
podstatě světského života a rady pozůstalým, aby nepociťovali zármutek nad odchodem
duše, která se zrodí v novém těle. Na indickém subkontinentu je popel zemřelého rozptýlen v blízké posvátné řece, nebo v případě, že zde není vhodná řeka, je uložen do jámy. Odchod duše v okamžik smrti je součást džinistického nazírání na svět, ve kterém je pojetí
duše myšlenkou, která existuje ve všech lidských bytostech, zvířatech, hmyzu, a rostlinstvu, a dokonce i v zemi, kameni, ohni a vzduchu (Kastenbaum, s. 492).
68
7. 4. Sikhismus „Jsme předurčeni ke smrti, jako je smrt nezbytnou součástí životního cyklu.“ Těmito
slovy Guru Tegh Bahadur (vládnoucí 1664-1675), devátý z deseti indických guruů, kteří
se stali zakladately sikhismu, reprezentoval přístup Sikhů ke smrti. Smrt je pro toto
náboženství dvaceti milionů stoupenců nutnou stezkou cesty života a není třeba se jí bát. Smrt je následována znovuzrozením skrze transmigrace - stěhování duší, přechodem duše člověka nebo zvířete po smrti do nového těla stejného, či jiného druhu, ledaže je zemřelý
jedinec, skrze víru a božskou náklonnost, obdařen vědomím Boha (Brahm Gyaní) a je
uvolněn z cyklu života, smrti a znovuzrození. Přesto, podle Guru Nanaka jsou „vzácní ti
lidé na světě, jimž po té, co je zkoušel, Bůh shromáždil své poklady“ (Kastenbaum, s. 765).
U smrtelné postele Sikhů příbuzní a přátelé utěšují sebe a odplouvající duši čtením
náboženských písní guruů (Gurbaní), zejména Sukhmani („Žal Míru“), napsaný pátým
guru - Arjanem. Poté co nadejde smrt, nejsou povoleny žádné hlasité nářky. Sikhové věří,
že když člověk umírá, obrací se jeho pozornost k „Nejvyššímu“, a není tedy důvod
narušovat odchod z tohoto světa přehnaným hořekováním. Místo toho Sikhové zpívají
„Chvála Guruovi“, či „Skvělý Bože“. Mrtvé tělo je omyto a oděno do nových šatů. V
případě, že je to muž, jsou doplněny pěti symboly khalsy - těla „zasvěcených Sikhů“. Poté je tělo odvezeno na márách k místu kremace. Procesí začíná po modlitbě, s účastníky
zpívajícími po cestě písně ze sikhských posvátných textů (Berndorffová, s. 23, Kastenbaum, s. 765)
Všichni zemřelí, ať jsou to děti či dospělí, jsou zpopelněni, v Indii obvykle do
dvaceti čtyř hodin, ale v jiných zemích, kde může být tělo snadněji uchováno k tomu může
dojít o několik dní později. Kde není možná kremace, je povoleno vhození mrtvého těla do moře či řeky. Na místě kremace je tělo umístěno na pohřební hranici, a nejbližší příbuzný
(nejčastěji nejstarší muž) zapálí hranici. Když je celá hranice v plamenech, čte se Sohila a modlitby pro užitek mrtvého. Lidé poté odchází a opouští příbuzné mrtvého, kteří jim u
dveří děkují. Členové rodiny poté čtou posvátné texty pro klid jejich vlastních duší a mír
odcházející duše; děje se tak v jejich vlastním domě, nebo v sousedícím chrámu (gurudváře). Přátelé a příbuzní se také účastní. Po přibližně týdnu se opět sejdou a čtení je
ukončeno. Přednesena je obvyklá modlitba a nabízí se posvátné jídlo nebo svátost. Zuhelnatělé kosti mrtvého jsou dohromady s popelem vyzvednuty z kremačního místa tři 69
nebo čtyři dny poté. Pokud je to povoleno, jsou vhozeny do nejbližší řeky. Památníky na tělesné pozůstatky Sikhové nebudují (Kastenbaum, s. 765).
7. 5. Pársismus V pársismu je smrt ve všech svých podobách zbraní zla, jíž se zlo snaží zničit vše
dobré, co stvořil Bůh. Největším vítězstvím zla je smrt člověka. Zlo je přítomno také v každé nečistotě - v rituálním i fyzickém smyslu slova. Protože lidské tělo je dílo Boží, je
nutno jej uchovávat v čistotě. Všechno, co jakkoliv souvisí se smrtí nebo je považováno za odumřelé, je nečisté, a tedy nebezpečné. Například vytrysklá krev nebo odstřižené vlasy.
Pársové věří, že člověk má svobodnou volbu mezi dobrem a zlem. Svou volbou ovlivní
pak svůj osud po smrti. Převládá-li v jeho skutcích, slovech i úmyslech dobro, přijde do ráje, jinak do pekla. Jednotlivec je tedy sám za sebe zodpovědný. (Marková 1996, s. 13).
S tímto pojetím čistoty a nečistoty souvisí párský pohřební rituál. Zpravidla hned po
smrti je zesnulý dopraven na pohřebiště a nosiči mrtvých jej odnesou do „veže mlčení“.
Pohřebnímu průvodu bývá přítomen pes, který je v Zarathuštrově tradici spojencem
člověka schopným vidět smrt a střežit ho před ní. „Věž mlčení“ bývá vysoká asi deset
metrů. Nahoru vede vnější schodiště s jedinými dveřmi ústícími vysoko do prostoru obehnaného ještě zdí. Tam je mrtvý uložen tak, aby na něj nebylo odnikud vidět. Nosiči jej
přenechají supům a hned odejdou. Zatímco supi konají asi dvacet minut své dílo, pozůstalí
se modlí v blízkosti věže. Po čase, když kosti zbělí sluncem, jsou sebrány a uloženy do společného hrobu.
Stejné pocity odporu, jaké má křesťan nebo muslim při představě supů požírajících
mrtvého, má vyznavač pársismu při představě toho, co se děje s tělem pod zemí, kde je
přenecháno červům. Země, oheň a voda jsou posvátným dílem božím, které podle Pársů
nelze znečistit mrtvolou. Bůh nestvořil nic nadarmo, a úkolem supů je vypořádat se se vším, co by jinak působilo rituální i faktickou nečistotu. V moderní době označují Pársové svůj pohřební rituál za ekologicky nejlepší (Marková 1996, s. 14).
70
8. Závěr Hlavním cílem předložené práce bylo nastínit hinduistické představy o smrti a
posmrtném životě. Soubor pohřebních rituálů, které patří k nejdůležitějším projevům
těchto představ má řadu obměn, ale do tradičního průběhu obřadu vždy patří příprava těla doma nebo přímo před domem, průvod na žároviště nebo pohřebiště, které se obvykle nachází na břehu řeky nebo ihned za vesnicí či městem, obřadní zapálení hranice nebo uložení těla do hrobu, obcházení hranice či hrobu hlavním pozůstalým, obvykle nejstarším žijícím synem, který je „obětníkem“ těla svého otce, rituální koupel pozůstalých, a další
nezbytné rituály. Více či méně složité přípravy, podle finanční situace a rituálního
postavení pozůstalých, okamžitě začínají nebožtíka uvádět na novou cestu. Posmrtné
obřady šráddhy tvoří svébytný rituální rámec, a též důležitý rozměr hinduistického života a
myšlení.
Ve všech těchto obřadech lze nalézt silné spojitosti s nejstaršími vrstvami hinduismu.
Možná právě v zádušních obřadech si Indie nejlépe pamatuje starověký védský odkaz. Ukázalo se, že jsou všeindickou šablonou, jednotícím vzorem, který odolal oblastním odchylkám a lidovým vylepšením, které se nevyhnutelně na subkontinentu objevily. Ne
všichni Indové dnes provádějí celý soubor těchto obřadů, nicméně pravověrný hinduista
systém zná, účastní se jeho nejdůležitějších prvků a pro svého nejstaršího syna se snaží
uspořádat obřadů co nejvíce, byť jsou třeba zkrácené anebo jich koná několik najednou. Zde se dozvídáme o rituální nezbytnosti pokračování rodu, článku v živoucí přítomnosti, který by spojil předky s těmi, kdo se ještě nenarodili, článku, jímž by měl být podle dlouhé
tradice muž, dárce semene. V těchto obřadech tkví vlastní duchovní základ hinduistického pojetí člověka.
Na hinduistické tanatologii může zarazit několik nesrovnalostí. Především je to
rozpornost eschatologických představ. Systém přerozování, v němž kvalita života příštího
závisí pouze a výhradně na chování v životě současném je zde v kontrastu zejména s posmrtnými obřady a se všemi ideami, které se k nim váží. Hinduistické představy jsou natolik různorodé, že se zde vynořuje hned několik otázek. V co vlastně věří řadový
hinduista? Přerodí se po smrti, nebo odchází do „nebe otců“, případně do Jamova 71
podsvětí? Stane-li se zemřelý na tři generace „předkem“, jak to, že se rodí ve svém
vnukovi, jak mnozí v Indii věří a svými obřady dokazují? Nač jsou oběti potomků, když za osud ve svém příštím zrození odpovídá výhradně každý sám? Proč se hinduista snaží
vylepšit svůj posmrtný úděl skonem či kremací na břehu Gangy a poutěmi pozůstalých do Váránasí a Gáje? Společnou odpovědí na tyto otázky může být fakt, že hinduismus opravdu není systém, a už vůbec ne jednotný.
Další zvláštností je střet starobylé duchovnosti s dnešní profánností. Hinduistické
obřady se často odehrávají na smetišti našeho znečištěného světa, a to zejména obřady
posmrtné, neboť ty jsou jako „nečisté“ vykázány mimo dům a konají se na místech tradičně sice posvátných, dnes však používaných k nejrůznějším jiným účelům a tedy
skutečně nečistých ve všech neduchovních významech toho slova. Zvláštností hinduistických obřadů konaných na veřejných místech ale je, jak málo obětníkům vadí
neutěšenost prostředí, v němž provádějí své posvátné dílo, ani to, že svým činěním ono prostředí ještě více znečišťují. Má to své historické odůvodnění. Hinduistický rituál je
prastarý, vznikl před tisíci let a je založen na komunikaci s přírodou v její neporušené
podobě. Tato příroda svou majestátností nejen představovala sílu hodnou zbožštění a uctívání, ale byla rovněž schopna vstřebat do sebe vše, co v ní člověk svými obřady zanechával, právě tak jako zahlazovala stopy po životě všech svých ostatních tvorů.
72
9. O autorce Kozárková Tereza (*17.5.1984)
je od roku 2003 studentkou Přírodovědecké fakulty MU, oboru antropologie. V letech
1995-2002 absolvovala gymnázium v Telči, poté rok studia na Biologické fakultě Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích. Tuto bakalářskou práci si zvolila kvůli
jejímu širokému pojetí, které umožňuje sledovat téma smrti z mnoha hledisek, a
proniknout hlouběji do filosofií, jejichž kolébkou je Indie. Právě šíře a rozmanitost studia antropologie ji motivuje věnovat se tomuto oboru.
73
10. Slovník důležitých jmen a pojmů Agni, védský bůh ohně.
ahinsá, princip nenásilí.
Alláh, muslimský bůh. V islámu je Alláh jediný absolutní Bůh, který stvořil svět a je jediným soudcem.
anátman, buddhistický pojem pro „nejá“.
Árjové, kočovný národ, který v 2. tisíciletí př. n. l. vpadl do Indie; přinesl s sebou védské
náboženství.
ašauč, období smutku. Slovo ašauč doslovně znamená „rituálně nečistý“. Jedná se o údobí
mezi kremacemi a konečnou proměnou préta v pitra.
Ašóka, mocný a slavný vládce Indie z dynastie Maurjů, v 3. století př. n. l. vládl celému
jejímu území, přijal zásady buddhismu.
ášram, pojem, odvozený od ášramy (místo pobytu), označuje čtyři duchovní stupně,
kterými prochází hinduista během svého života. átman, „pravé já“, duch, individuální duše.
banyán, Ficus bengalensis, posvátný strom hinduistů.
betel, endosperm arekového ořechu zabalený do listu pepřovníku betelového potřeného vápnem; narkotikum, užíván i jako obětina.
Bhagavadgíta, „Píseň vznešeného“, tj. Kršny; „bible hinduismu“; součást Mahabharáty.
bhakti, bezvýhradná oddanost Bohu.
Bódhi, strom, pod nímž Buddha došel osvícení; „probuzení“.
Bohyně Matka, dávný kult mateřského božstva, v různých podobách se v Indii udržel dodnes.
Brahma, jedno z hinduistických božstev trimúrti; „Stvořitel světa“, nejstarší z bohů.
brahma, nejvyšší jsoucno, vesmírný duch, „Absolutno“. bráhmani, nejvyšší kasta; kněžský stav.
bráhmanismus, náboženství nejstaršího védského období hinduismu; nositelé byli Árjové,
kteří se přistěhovali kolem roku 1500 př. n. l. přes Írán do Indie.
bráhmany, rituální texty, výklady a popisy obětí; součást védské literatury. 74
Buddha, „Probuzený“, narodil se roku 563 př. n. l.; vlastním jménem Siddhárta Gautama, zakladatel buddhismu.
buddha, ten, kdo dosáhne buddhovství.
buddhismus, asijské světové náboženství, pojmenováno podle svého zakladatele Buddhy Siddhárty Gautamy. Buddhismus pramenil ze spirituálního protihnutí vůči bráhmanismu probíhající v 6. století př. n. l. Základem je učení o sansáře a karmě.
dharma, kosmický zákon, obecný řád, spravedlnost, pravda, náboženství. digambarové, džinistický řád „nahých mnichů“.
dolmen, typická forma megalitických staveb, pochází většinou z mladší až pozdní doby
kamenné.
Drávidové, původní kočovné zemědělské kmeny Indii. Od počátku indické kultury obývali
spíše jih indického subkontinentu, na severu se usídlili Indoevropané - Árjové.
Durgá, původně uctívána jako ztělesnění prapůvodní síly, později ztělesnění šakti,
neosobního absolutna, ženského protějšku velkého mužského božstva, manželka Šivy.
Džina, „Vítěz“, narozen 540 př. n. l.; vlastním jménem Vardhamána Mahávíra, zakladatel džinismu; poslední tírthankara.
džinismus, náboženství založené v 6. století př. n. l. Mahávírou. Obsahuje prvky
buddhismu i hinduismu. V současnosti existují dva základní směry džinismu: švetámbarové a digambarové.
džíva, džinistický pojem pro duši, prvek životný. džňána, cesta poznání.
eschatologie, nauka o posledních věcech se vztahuje k představě víry, týkající se
konečného osudu dějinné existence jednotlivce nebo celého světa.
ghát, dlážděné schody zajišťující přístup k řece. Každý hinduista si přeje být spálen na tzv. spalovacích ghátech na březích posvátné Gangy, aby jeho popel mohl spočinout právě
v ní.
Guptovci, indická dynastie; guptovské období (přibližně 340-540) bývá nazýváno indickým „klasickým věkem“, neboť právě tehdy se zformovaly významné výtvarné slohy, literární žánry a filozofické směry, z jejichž odkazu Indie dodnes čerpá.
guru, "ctihodný", v hinduismu osobní duchovní učitel, kromě toho je guru titul prvních
deseti světců Sikhů. Svému guruovi člověk prokazuje odedávna stejnou úctu jako bohům. gurudvára, původně společné vegetariánské jídelny Sikhů, později chrámy.
hinduismus, indické náboženství, literatura, umění, životní styl v četně ekonomických a
sociálních aspektů, vyvinul se v heterogenní konglomerát, který zahrnuje nejrůznější, 75
zčásti rozporné doktríny a kulty. Jeho počátky sahají až do védských dob (2. tisíciletí př. n. l.).
Indra, védský král bohů. Postupně odstranil Varunu z jeho nejvyššího místa ve védském
panteonu.
islám, nejmladší z monoteistických světových náboženství založil svým zjevením
Muhammad (570-632). Islám pochází ze západního pobřeží Arabského poloostrova, z měst
Mekky a Medíny. Slovo „islám“ znamená „odevzdání se Bohu“.
Jama, podle védských představ vládce zemřelých, v pozdější mytologii se Jama stal
bohem smrti a ztělesněním jejích hrůz; panuje v podsvětí a je soudcem lidských vin.
jóga, cesta k dokonalosti a spáse, systematická duchovní disciplína rozvedená do kategorií
ovládání dechu, pozic a soustředění. Hinduismus uznává nejméně čtyři hlavní cesty (Karmajóga, Bhahtijóga, Džňánajóga, Rádžajóga).Též jedna ze šesti tradičních škol
hinduistické filosofie.
jógin, člověk, který se systematicky věnuje józe a dosáhl duchovní ukázněnosti.
juga, světový věk indické kosmologie.
kalijuga, současný věk úpadku a nevědomosti. Kálí, černá děsivá podoba bohyně Párvatí.
karma, karman, souhrn skutků, jejichž morální důsledky jedinec nese ve svých příštích
životech.
kasty, čtyři tradiční společenské vrstvy hinduistické společnosti.
korán, v arabštině al-Kur'án, společně se sunnou základ islámu; je chápán jako sepsaná vůle Boží, pro věřícího muslima je jedinou autoritou, která určuje život ve všech oblastech.
Kršna, v sanskrtu „černý“, nebo také „nejpřitažlivější“, osmá nejvýznamnější inkarnace
boha Višnu.
kšatrijové, kasta válečníků.
Lakšmí, božská choť Šivova, bohyně lotosového květu, je ztělesněním věčné plodnosti,
rozkvětu, blahobytu a všech věcí, jež jsou potřebné ke světskému úspěchu. lingam, symbol falu, mužského principu a boha Šivy.
Mahábhárata, velký staroindický epos, nejrozsáhlejší epos na světě. Skládá se z 220.000
veršů; součástí je i nejmilovanější náboženská kniha Indie, Bhagavadgíta.
Mahábráhman, obětník pohřebního ritu, vede pokremační obřady. Reprezentuje préta,
přijímá za něj obětiny, dary i peněžité odměny.
mantra, posvátná slabika nebo magická rituální průpověď.
Manu, Praotec lidstva, podle purán má každé období vesmírného času svého Manua. 76
Méru, mytická hora, jež je osou a středem vesmíru. mókša, vysvobození ducha z řetězce sansáry.
Mughalové, příslušníci muslimské dynastie; byly přivedeni do Indie Báburem. Baburovo
vítězství v Panipatu v roce 1526 n. l. položilo základ Mughalské říši a ukončilo vládu Dillíského sultanátu.
Muhammad, (570-632), zakladatel islámského náboženství. Muslimové Muhammada
přijímají jen jako prostředníka Božího poselství, což se považuje za jeho jediný zázrak.
Nának, (1469-1539), zakladatel sikhismu, později nazvaný Guru, měl v úmyslu postavit se
proti vzájemnému nepřátelství hinduistů a muslimů vytvořením nového monoteistického náboženství.
nirvána, „vyvanutí“; v buddhismu plné osvícení a vysvobození.
pársismus, původně víra staroperského náboženského myslitele Zarathuštry. Zarathuštra
věřil, že hmota není špatná ve své podstatě, a učil, že síly „Dobra“ nakonec nad „Zlem“
zvítězí. Proto lze pársismus považovat za náboženství monoteistické, věřící v jediného
všemocného Boha. Po zániku posledního zarathuštrovského státu perské říše Sásánovců (3.-7. století) se podle íránské provincie Fárs, která byla důležitým místem nauky Ahura Mazdy, nazývají také Pársy.
Párvatí, božská „dcera hor“, ctnostná manželka a vášnivá milenka boha Šivy.
pindy, nejdůležitější obětina posmrtných obřadů. Základní význam je hrudka (něčeho),
kulička, slepenina (potravinových) ingrediencí, odtud pak obětina, potrava pro zemřelé předky a také „tělo jakožto složená substance“.
pitr, „otec“, zemřelý předek, může jím být muž i žena. Dostává oběti jídla, vody a manter.
prána, dech, „dech života“, životní síla. pránájáma, jógická dechová cvičení.
prét, v sanskrtu „hladový duch“; stále hladová bytost s velkým břichem a malými ústy;
desinkarnovaná duše.
purány, sbírky legend a rituálních naučení; součást védské literatury.
purohita, domácí kněz, většinou jeho roli zastával hospodář, hlava rodiny. Rámájana, staroindický epos, příběh Rámův.
reinkarnace, „znovuvtělování“, podle indické představy osud duše, následující po smrti,
při její pouti v koloběhu existencí (sansára).
Rgvéd, nejstarší a nejposvátnější véd, vznikal v období 1500-900 př. n. l.
rta, vesmírný řád.
sádhuové, „svatí muži“, asketové bez domova. 77
sannjásin, potulný asketa, který vstoupil do čtvrté fáze života a odešel do bezdomoví.
sansára, nekonečný řetězec smrtí a opětovných zrození.
sanskrt, nejužívanější jazyk staroindické literatury a vědy. Patří do indoevropské jazykové
rodiny, pravidla zformuloval v 5. století př. n. l. gramatik Panini.
Satí, první choť Šivova; zemřela v obětních plamenech.
satí, rituální upalování vdov.
siddha, mistr jógických umění.
siddhi, „úspěchy, tj. nadpřirozené schopnosti jóginů.
sikhismus, indické náboženské společenství založené koncem 15. století n. l. Nánakem.
Sikhové uctívají boha jako jedinou a poslední realitu. Opakování jména nebo jmen božích, zpěv náboženských hymnů a meditace pod vedením mistra slouží ke sjednocení s bohem. smrti, nevédská tradice; „to co bylo zapamatováno“. sóma, opojný nápoj, védská obětina.
stúpa, kupolovité svatyně s ostatky Buddhy a jeho prvních žáků, které po celé říši budoval
král Ašóka (3. století př. n. l.). Nejreprezentativnější stúpou tohoto období je „Velká stúpa“
v Sánčí.
šakti, ženský vesmírný princip, personifikovaný v bohyni Šakti. šástry, sanskrtské texty; naučná a didaktická pojednání.
Šiva, jedno z božstev trimúrti; „Ničitel světa“; je uctíván ve formě falického kamenného
sloupu, lingamu. Pán jógy.
šiva, mužský vesmírný princip, personifikovaný v boha Šivu.
šráddha, důležité obřady konané na počest předků, napomáhají odcházejícím duším dosáhnout mókši.
šruti, posvátná védská literatura, která je uctívána jako zjevení.; „to, co bylo slyšeno“.
šúdrové, nejnižší kasta, lid dělný.
švétambarové, „bíle odění“, hlavní džinistická sekta. tanatologie, nauka o smrti i o okolnostech okolo ní.
tantra, též tantrismus; cesta k vysvobození, duchovní směr uznávající autoritu tanter. tantry, náboženské spisy nastiňující esoterickou cestu k vysvobození ducha. tapas, „vnitřní žár“, asketický zápal.
théraváda, „staré učení“ či „malá cesta“, jinak nazývaná hínajána; „velkou cestou“ se
nazývá mahájána, ta představuje většinový směr buddhismu.
tírthankara, „tvůrce brodu“ do místa absolutní spásy, džinistický svatý.
78
trimúrti, hinduistická božská trojice. V klasické plastice Trimúrti je zobrazena
následovně: z jednoho krku vystupují tři hlavy, přičemž každá hledí jiným směrem. Stvořitel Brahma se dívá doleva, Udržovatel Višnu dopředu a Ničitel Šiva doprava.
upanišady, „sezení poblíž učitele“; jsou skupinou spekulativních pojednání sepsaných védskými mudrci. Tyto spisy rozvíjejí filosofické významy védů a jsou psány formou dialogu. Upanišady vznikly v časovém rozmezí tří až čtyř set let, počínaje přibližně rokem 300 př. n. l.
vaišjové, kasta zemědělců a řemeslníků.
varny, „barvy“; čtyři tradiční sociální skupiny společnosti védského období (bráhmani,
kšatrijové, vaišjové, šúdrové).
Varuna, védský bůh nebes. Je strážcem řádu rta.
védy, posvátná védská literatura, véd znamená „posvátná znalost“. V širším slova smyslu
jde o celý soubor hinduistických posvátných spisů. Do nejstarších patří Rgvéd, Jadžurvéd,
Sámavéd a Atharvavéd, vznikly mezi lety 1500-900 př. n. l.; mladší spisy se nazývají
bráhmany, áranjaky, upanišady a obřadní sútry, vzniklé kolem roku 200 př. n. l.
Višnu, jedno z božstev trimúrti; „Udržovatel světa“; existuje deset hlavních inkarnací
(avatárů) Višnua, kteří se postupně objevili na zemi, resp. se ještě objeví.
Zarathuštra, prorok a reformátor staroíránského náboženství, žil v 7. - 6. století př. n. l.,
hlásal spravedlnost a věrnost „Moudrému Pánu“ nazývanému Ahura Mazda. Věřil však i v různé dobré zlé duchy, zvlášť ve zlého Angru Mainu.
79
11. Rejstřík G
A
ghát, 51, 57, 75 Guptovci, 75 guru, 24, 38, 69, 75 gurudvára, 25, 75
Agni, 15, 74 ahinsa, 74 Alláh, 24, 64, 74 anátman, 66, 74 ašauč, 53, 54, 55, 56, 74 Ašóka, 10, 74, 78 ášram, 74 átman, 27, 28, 35, 38, 39, 74
H
hinduismus, 4, 5, 10, 13, 17, 18, 21, 22, 23, 25, 34, 61, 66, 72, 75
B
I
Bhagavadgíta, 20, 37, 74, 77 bhakti, 74 Bohyně Matka, 28, 74 brahma, 35, 38, 39, 41, 74 Brahma, 29, 30, 74, 79 bráhmani, 14, 15, 21, 74, 79 bráhmanismus, 14, 21, 74 bráhmany, 74, 79 buddha, 75 Buddha, 15, 16, 17, 65, 66, 74, 75 buddhismus, 13, 18, 65, 66, 75
Indra, 9, 15, 44, 68, 76 islám, 18, 23, 24, 64, 76 J
Jama, 30, 36, 42, 44, 76 jóga, 19, 38, 76 jógin, 76 juga, 76 K
D
Kálí, 29, 76 kalijuga, 41, 42, 76 kasta, 17, 22, 51, 76, 78 korán, 24, 64, 76 kostrový pohřeb, 5, 66 kremace, 4, 5, 49, 50, 52, 57, 60, 66, 69, 81 Kršna, 76 kšatrijové, 21, 76, 79
dharma, 20, 22, 75 digambarové, 16, 75 dolmen, 48, 75 Drávidové, 75 Durgá, 75 Džina, 15, 75 džinismus, 13, 18, 75 džíva, 67, 75 džňána, 75
L
E
lingam, 76
eschatologie, 2, 24, 40, 41, 42, 75
80
sansára, 15, 35, 42, 78 sanskrt, 15, 78 satí, 6, 59, 60, 61, 78 Satí, 2, 59, 60, 61, 62, 78 siddha, 78 siddhi,, 78 sikhismus, 25, 78 smrt, sóma, 44, 78 stúpa, 66, 78
M
Mahábhárata, 20, 77 Mahábráhman, 77 mantra, 77 Manu, 20, 77 Méru, 43, 77 Mughalové, 77 Muhammad, 24, 64, 76, 77 N
Š
Nának, 25, 77 nirvána, 77
šakti, 38, 40, 75, 78 šástry, 78 šiva, 40, 78 Šiva, 29, 30, 55, 61, 62, 78, 79 šruti, 19, 78 šúdrové, 78, 79 švétambarové, 78
O
období smutku, 74, 81 oběť, 14, 29, 51, 56, 61, 81 P
T
pársismus, 26, 77 Párvatí, 29, 76, 77 pindy, 52, 54, 77 pitr, 58, 77 pohřeb, 2, 4, 5, 48, 49, 66, 67, 81 prána, 38, 77 pránájáma, 77 prét, 77 purány, 20, 77 purohita, 52, 77
tanatologie, 1, 27, 78 tantra, 78 tantry, 20, 79 théraváda, 79 tírthankara, 75, 79 trimúrti, 29, 74, 78, 79 U
upanišady, 13, 39, 79
R
V
Rámájana, 20, 78 reinkarnace, 35, 36, 78 Rgvéd, 9, 19, 43, 78, 79 rituál, 4, 50, 53, 58, 70, 72, 81 ritus, 2, 45, 81, 82 rta, 15, 78, 79
vaišjové, 21, 79 varny, 21, 79 Varuna, 15, 79 vdova, 33, 52, 59, 60, 81 védy, 19, 37, 44, 79 Višnu, 29, 30, 62, 76, 79
S
Z
sádhuové, 36, 78 sannjásin, 23, 78
Zarathuštra, 26, 77, 79
81
12. Seznam použité literatury a jiných pramenů: 12. 1. Literatura Albanese, Marilia: Stúpa v Sánčí v Madhjapradéši. In: Kadlecová, Ivana. ed.: Příbytky věčnosti: Hroby, chrámy, pohřebiště. Čestlice: Rebo productions.
Berndorffová, Kamila (2005): Sikhové a Zlatý chrám v Amritsaru. Země světa, č. 9,
s. 20-23.
Filipský, Jan - Vacek, Jaroslav (2000a): Bhagavadgíta. Praha: Votobia.
Filipský, Jan - Holman, Jaroslav - Vavroušková, Stanislava - Strnad, Jaroslav (2000b): Dějiny Indie. Praha: Lidové noviny.
Ganguliová, Milada (1963): Obrázky z bengálska. Praha: Orbis.
Kastenbaum, Robert, ed. (2003): Encyclopedia of Death and Dying. Vol. 1. Jainism. New York: Macmillan, s. 491, 492.
Kastenbaum, Robert, ed. (2003): Encyclopedia of Death and Dying. Vol. 1. Islam. New York: Macmillan, s. 484-488.
Kastenbaum, Robert, ed. (2003): Encyclopedia of Death and Dying. Vol. 1. Gods and goddesses of life and death. New York: Macmillan, s. 334-337.
Kastenbaum, Robert, ed. (2003): Encyclopedia of Death and Dying. Vol. 1. Immortality. New York: Macmillan, s. 457.
Kastenbaum, Robert, ed. (2003): Encyclopedia of Death and Dying. Vol. 1. Hinduism. New York: Macmillan, s. 410-413.
Kastenbaum, Robert, ed. (2003): Encyclopedia of Death and Dying. Vol. 1. Hospice around the world. New York: Macmillan, s. 435.
Kastenbaum, Robert, ed. (2003): Encyclopedia of Death and Dying. Vol. 1. Cremation. New York: Macmillan, s. 189.
Kastenbaum, Robert, ed. (2003): Encyclopedia of Death and Dying. Vol. 2. Widow-burning. New York: Macmillan, s. 929-933.
Kastenbaum, Robert, ed. (2003): Encyclopedia of Death and Dying. Vol. 2. Suicide influences and factors: Culture. New York: Macmillan, s. 811-815. 82
Kastenbaum, Robert, ed. (2003): Encyclopedia of Death and Dying. Vol. 1. Infanticide. New York: Macmillan, s. 467.
Kastenbaum, Robert, ed. (2003): Encyclopedia of Death and Dying. Vol. 1. Buddhism. New York: Macmillan, s. 74-79.
Kastenbaum, Robert, ed. (2003): Encyclopedia of Death and Dying. Vol. 2. Reincarnation. New York: Macmillan, s. 705-709.
Kastenbaum, Robert, ed. (2003): Encyclopedia of Death and Dying. Vol. 2. Sikhism. New York: Macmillan, s. 765.
Knipe, David M.(1997): Hinduismus: Experimenty s posvátnem. Praha: Prostor.
Knížková, Hana (1997): Indie: Bohové a Lidé. Brno: Moravské zemské muzeum,
nakladatelství SVAN.
Kropáček, Luboš (1993): Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad.
Landsberg, Paul Ludwig (1990): Zkušenost smrti. Praha: Vyšehrad.
Marková, Dagmar (1996): Sikhismus, Džinismus, Pársismus. Ostrava: Atelier Milata. Marková, Dagmar (1998): Hrdinky Kámásútry: Historie indické ženy. Praha: Dar Ibn Rushd.
Ma´súmiánová, Farnáz (1996): Život po smrti v učení světových náboženství. Brno: Jota. Miltner, Vladimír (1990): Lékařství Staré Indie. Praha: Avicenum.
Preinhaelterová, Hana (1997): Hinduista od zrození do zrození, Praha: Vyšehrad.
Preinhaelterová, Hana (2001): Hinduistické obřady za zemřelé. In: Obuchová, L´ubica, ed.: Svět živých a svět mrtvých. Praha: Česká orientalistická společnost.
Rácová, Anna (1993): Pohrebný ritus v hinduistickej spoločnosti. In: Krekovič, Eduard, ed.: Kultové a sociálne aspekty pohrebného rítu od najstarších čias po súčasnost.
Bratislava: Slovenská archeologická spoločnosť.
Sklenář, Karel(1996): Tanec obrů. Praha: Academia.
Šust, Pavel (2005): Indie na počátku nového tisíciletí. Země světa, č. 9, s. 3-7.
Waterstone, Richard (1996): Duchovní svět Indie. Praha: Knižní Klub.
Wheeler, Mortimer (1973): Dávná civilizace v údolí Indu. Praha: Mladá Fronta. Zbavitel, Dušan (1985): Starověká Indie. Praha: Panorama.
Zbavitel, Dušan - Merhautová, Eliška - Filipský, Jan - Knížková, Hana (1986): Bohové s lotosovýma očima: Hinduistické mýty v indické kultuře tří tisíciletí. Praha: Vyšehrad. Zbavitel, Dušan (1993): Hinduismus a jeho cesty k dokonalosti. Praha: DharmaGaia. Wolf, Josef (1984): Abeceda národů. Praha: Horizont.
83
12.2. Webové stránky: www.buddhanet.net
- Buddhism: Buddhist Funeral Rites.
http://www.hindu.com/2005/05/15/stories/2005051504721000.htm - Making funeral pyres eco-friendly (Dhar, Aarti).
http://news.bbc.co.uk/1/hi/world/south_asia/2180380.stm - Outrage over India ritual burning.
http://adaniel.tripod.com/religions.htm - Religions in India (Aharon, Daniel).
84
13. Přílohy 13.1. Seznam vyobrazení Obr. 1. První zemědělci a pastevci (3000-2500 př. n. l.) (Knipe 1997, s. 36).
Obr. 2. Válečný vůz Árjů. Při postupu na východ pomáhaly Árjům k vítězstvím v bitvách válečné vozy tažené koňskými dvojspřežími, jež vyvolávali zmatek v řadách hůře vyzbrojených protivníků (Waterstone 1996, s. 12).
Obr. 3. Kolo sansáry, které ve svých spárech drží bůh smrti Jama, (http://www.nichiren-etudes.net).
Obr. 4. „Jógin“ z kultury poříčí Indu, v odborných publikacích tzv. „protošiva“, (http://www.tantrajoga.cz/hlavniokno.php?rub=zaklady_6_2).
Obr. 5. Osvícený Buddha pod stromem Bódhi, pro dnešní buddhisty je tento strom symbol
míru, Buddhova osvícení a potenciálu, který má každý člověk, (http://www.agt-gems.com/bodhi-tree-samadi.jpg).
Obr. 6. „Asketický Buddha“, socha Buddhy po asketických postech,
(http://www.dzogchen.org/library/photos/gallery.htm#buddhas).
Obr. 7. Terakotová soška. Tyto sošky bohatě zdobených žen byly nalezeny v oblasti řeky Indu. Pocházejí z doby kolem roku 2000 př. n. l. a patrně představují mateřské božstvo (Waterstone 1996, s. 20).
Obr. 8. Jama, bůh smrti a ochránce jihu. Jeho pojetí odpovídá na bengálském svitku
z 19. století spíše védské představě o spravedlivém a důstojném vládci nad říší mrtvých, než pozdější koncepci, v níž Jama vystupuje jako božstvo ztělesňující podsvětní hrůzy.
Přestože je oblečen do dobového oděvu a namísto psů ho doprovázejí dva poslové smrti v antropomorfní podobě, charakterizuje ho jednoznačně kyj, který je jeho klasickým
atributem. Detail ze svitku věnovaného podsvětní říši zvané Jamapat. Malba na papíře. Bengálsko, 19. století (Zbavitel 1986, s. 205).
Obr. 9. Dva púdžáriové (kněží) konají při západu slunce rituální koupel v řece Narmadě v Madhjapradéši. Věří, že tak očistí svou duši a zbaví se negativních účinků karmy,
(Waterstone, s. 124, 125, foto Patricio Goycoolea). 85
Obr. 10. „Svatý muž“ - sádhu. Sádhuové dosáhli posledního ášramu. Vzdali se majetku, straní se ostatních lidí, životbytí si zabezpečují žebráním. Praktikují asketické rituály a mezi jejich povinnosti patří cvičení jógy,
(www.ichtys.sk/view.php?cisloclanku=2005051801).
Obr. 11. Levitace; siddhi znamená v sanskrtu „úspěch“, siddhové dosahují abnormálních
schopností v umění jógy,
(http://americanswami.typepad.com/yogalife/images/levitation.jpg).
Obr. 12. „Život“ brahmy- kosmický kalendář zobrazující 4 jugy,
(http://www.atributetohinduism.com/Glimpses_XII.htm).
Obr. 13. Podsvětí, jak je viděl ve snu šaman z kmene Saorů. Mrtví v něm bydlí v domcích pokrytých doškovými střechami (čtyřúhelníkovitý útvar ve středu obrazu), ve všedních dnech pracují, o slavnostech tančí, jsou obklopeni zvířaty a rostlinstvem a svítí na ně
Slunce a Měsíc (soustředné kruhy kolem středového bodu a útvar podobný banánu při horním okraji obrazu). Nástěnná malba. Urísa, Kóráput (Zbavitel 1986, s. 393).
Obr. 14. Nevěrné ženy v pekle (naraka). Detail bengálského svitku znázorňuje, jak jsou
nelítostně trestány. Je to jeden z oblíbených výjevů z podsvětní říše boha smrti Jamy. Tyto
výjevy bývají někdy náplní samostatného svitku zvaného Jamapat, zpravidla však tvoří
závěrečnou část dlouhého svitku, pojednávajícího o jiném mytologickém nebo světském námětu. Malba na papíře. 19. století (Zbavitel 1986, s. 67).
Obr. 15. Způsob pohřbívání na pohřebišti R 37 v Harappě: mrtvý byl uložen do obdélníkového hrobu obloženého nepálenými cihlami (Wheeler 1973, obr. 41).
Obr. 16. Způsob pohřbívání na pohřebišti R 37 v Harappě: mrtvý byl uložen do dřevěné
rakve, jejíž stopy můžeme pozorovat jako slabý obrys kolem kostry. Vybavení obou hrobů četnými nádobami je typické pro civilizaci údolí Indu (Wheeler 1973, obr. 42).
Obr. č. 17. - Dvě kostry vyobrazené nahoře vlevo byly nalezeny v prostoru DK v
Mohendžo-daru na ulici, kde prchající obyvatelé padli a zahynuli na útěku (Wheeler 1973, obr. 79).
Obr. č. 18. - Mnohé nálezy v nejvyšších vrstvách Mohendžo-dara nasvědčují tomu, že
obyvatelé zahynuli náhlou a násilnou smrtí. Dobře to znázorňuje horní vertikální fotografie koster, roztroušených v jedné místnosti prostoru HR (místnost 74, dům V) (Wheeler 1973, obr. 80).
Obr. 19. Skupina pěti koster, které v roce 1964 objevil George F. Dales v prostoru HR v
Mohenžu-daru, ležela za rohovým výstupkem uličky, kde tito lidé patrně hledali útočiště
86
před nájezdníky, ale byli dopadeni a pobiti. Cihlové zdi uličky i nalezené předměty patří k nejmladší fázi osídlení (Wheeler 1973, obr. 82).
Obr. 20. Typický deskový dolmen s otvorem v průčelní desce z Indie (Sklenář 1996, s. 37). Obr. 21. Dřevo na kremaci, Váránásí 2006,
(http://www.galenfrysinger.com/varanasi_india.htm, foto Galen R. Frysinger). Obr. 22. Oříšky rostliny Areca catechu, jejich endosperm je součástí betelu,
(http://www.drugscope.org.uk/druginfo/..%5Cwip/11/IMAGES/betelnut.jpg). Obr. 23. Pohřební průvod, Ahmedabád,
(http://signs-of-the-times.org/signs/signs20040806.htm).
Obr. 24. Spalovací gháty na břehu řeky Gangy ve Váranásí,
(http://www.galenfrysinger.com/varanasi_india.htm, foto Galen R. Frysinger).
Obr. 25. Pohřeb dospělého muže v malé tamilské vesnici,
(http://members.chello.se/harryperonius/dod/indien/india1.html). Obr. 26. - Pohřební hranice, břeh Gangy,
(http://seattlepi.nwsource.com/photos/photo.asp?PhotoID=32316, foto Mike Urban, 2003).
Obr. 27. Odklízení odpadků a příprava ghátu na další kremaci,
(http://www.galenfrysinger.com/varanasi_india.htm,foto Galen R. Frysinger).
Obr. 28. Vdova oblečená do bílého sárí (www.cbmphoto.co.uk/ saris/phsariMP.html, foto Chantal Boulanger).
Obr. 29. Příprava pind, které budou nabídnuty Bohu a odcházející duši,
(http://hinduism.iskcon.com/practice/604.htm).
Obr. 30. Úmrtní oznámení; zve k hostině na ukončení doby smutku a přináší i program
všech posmrtných obřadů. Výmluvné je slovo zdobící jejich záhlaví - Ganga, (Preinhaelterová 1997, s. 121).
Obr. 31. Kozy nabarvené růžovou barvou pojídají zbytky pohřebních obětin.Varánásí,
2005 (http://www.exploitz.com/pictures/5205/index.php?pix=30, foto Gyan Fernando). Obr. 32. Znovuprovdaná vdova.Hinduistická společnost má k zavedení zákona o znovuprovdávání vdov z roku 1856 mnoho výhrad,
(http://www.chanda.freeserve.co.uk/brahmoso.htm, autor Sumit Chanda). Obr. 33. Žena provádějící očistnou koupel v řece Ganze,
(http://gei.aerobatics.ws/india_people.html, foto Günther Eichhorn).
87
Obr. 34. Na fotografii policie rozhání vesničany při incidentu, kdy došlo k upálení indické vdovy Kuttu Bai na pohřební hranici jejího muže ve státě Madhapradéš, (http://news.bbc.co.uk/1/hi/world/south_asia/2180380.stm).
Obr. 35 Obřad upálení hinduistické vdovy společně s tělem jejího zemřelého manžela,
(http://en.wikipedia.org/wiki/Image:Burning_of_a_Widow.jpg, zdroj: Pictorial History of China and India, 1851).
Obr. 36. Mýtus o Šivovi a jeho první manželce Satí byl také zpracován jedním z
kálíghátských malířů. Podle jeho verze nelehlo tělo Satí popelem, jak se vypráví ve
Vájupuráně, ale Šiva ji z plamenů, do nichž Satí dobrovolně vstoupila, zachránil a nese je
na ramenou. Autor kolorované kresby se zaměřil na postavu Šivy. Zpodobil ho jako asketu
s rozevlátými vlasy a vousy a s ohnivým třetím okem na čele. Je oblečen v tygří kůži a v
ruce drží mohutný trojzubec. Výjimečný smysl kálíghátských umělců pro psychologické ztvárnění námětů se tu projevil ve výrazu Šivových očí jakoby zastřených smutkem.
Bengálsko, druhá polovina 19. století (Zbavitel 1986, s. 108).
Obr. 37. Obrázek „Příchod do Ágry“, autor Hiroshi Yoshida, 1932, (http://www.logoi.com/pastimages/taj_mahal.html).
Obr. 38. Skulptura ve skalních chrámech z 5. století n. l. v Adžantě zpodobňuje Buddhu
právě zesnulého (Waterstone 1996, s. 37). Obr. 39. Velká Stúpa v Sánčí,
(http://www.ecesty.cz/cestopisy/1998cks/obrazky/indie/in_sanci_stupa.jpg, foto David Kučera).
Obr. 40. socha Gommatéšvary, Šrávana Belgola, Karnátaka,
(http://en.wikipedia.org/wiki/Digambar).
88
13.1. Obrazová příloha Obr. 1
První zemědělci a pastevci.
89
Obr. 2
Válečný vůz Árjů.
Obr. 3 Kruh sansáry.
90
Obr. 4 „Protošiva“.
Obr. 5 „Osvícený“ Buddha.
91
Obr. 6 „Asketický“ Buddha.
Obr. 7
Terakotová soška
Bohyně Matky.
92
Obr. 8 Jama.
Obr. 9
Očistná koupel v řece Narmadě.
93
Obr. 10 Sádhu.
Obr. 11
Levitace.
.
94
Obr. 12
Kosmický kalendář.
Obr. 13
Podsvětí podle Saorů.
95
Obr. 14
Nevěrné ženy v pekle.
96
Obr. 15
Harappský hrob.
Obr. 16
Harappský hrob.
97
Obr. 17
Dvě kostry z Mohendžo-dara.
Obr. 18
Skupina koster z Mohendžo-dara.
98
Obr. 19
Skupina pěti koster z Mohenžo-dara.
99
Obr. 20
Deskový dolmen.
100
Obr. 21
Dřevo na kremaci.
Obr. 22
Oříšky rostliny Areca catechu.
101
Obr. 23
Pohřební průvod.
Obr. 24
Gháty na břehu Gangy ve Varánásí.
102
Obr. 25
Pohřeb dospělého muže v malé tamilské vesnici.
Obr. 26
Pohřební hranice, břeh Gangy.
103
Obr. 27
Úklid po kremaci.
Obr. 28
Vdova v bílém sárí.
104
Obr. 29
Příprava pind.
105
Obr. 30
Úmrtní oznámení.
106
Obr. 31
Kozy pojídají zbytky pohřebních obětin.
.
107
Obr. 32
Znovuprovdaná vdova.
Obr. 33
Očistná koupel.
108
Obr. 34
Novodobé satí.
Obr. 35
Satí, obrázek z roku 1851.
109
Obr. 36
Šiva a Satí.
110
Obr. 37
Tádž Mahal.
Obr. 38
Skulptura zesnulého Buddhy v Adžantě.
111
Obr. 39
„Velká stúpa“ v Sánčí.
112
Obr. 40
Socha Gommatéšvary.
113
114
115
