Martin Ehl Třetí dekáda Oživotě, politice alidech mezi Bruselem aGazpromem
– – 1989 – – – – 2000 – – – – 2010 – – – – 2020 – – – – 2030 – –
Když vidím pod článkem jméno Martin Ehl, vím, že mám přestat listovat novinami azačít číst. VČesku nenajdeme mnoho novinářů, kteří dokážou věcně azasvěceně psát ostřední avýchodní Evropě. Tím spíše jsem uvítal informaci, že vychází Ehlova kniha věnující se prostoru, který trefně popsal jako místo mezi Bruselem aGazpromem. Martin Ehl vknize využívá své bohaté zkušenosti ze zahraničních cest, přináší fakta, statistiky či osobní postřehy, které nám přibližují střední Evropu, Balkán nebo Pobaltí. Stěmito oblastmi jsme propojeni krevním oběhem amnohdy nám nedochází, že události třeba vEstonsku jsou pro nás důležitější než mnohé tolik rozebírané momenty veSpojených státech. Ekonomická krize urychlila řadu nepříjemných jevů, jako jsou například nárůst nacionalismu, xenofobie či větší ambice Ruska. To vše bude ovlivňovat celý náš region aje nutné se nato připravit. Kniha Martina Ehla nám vorientaci rozhodně může pomoci, ato itehdy, když se jeho názory nepotkají stěmi čtenářovými.
Erik Tabery šéfredaktor týdeníku Respekt
Kniha Martina Ehla nabízí zájemcům odění vestřední Evropě podobně intenzivní ahluboký vhled, jaký svého času nabídl Ryszard Kapuscinski zájemcům oSovětský svaz vesvém Impériu. Neinformovaní dostanou možnost zjistit, co, proč ajak utvářelo současnou podobu střední Evropy, informovaní mohou své poznatky rozšířit ořadu zajímavých aoriginálních detailů. Při čtení této knihy se nebudete nudit amáte šanci získat 3D obraz střední Evropy!
Michal Romancov politolog, Metropolitní univerzita Praha
Martin Ehl Třetí dekáda
Martin Ehl Třetí dekáda Oživotě, politice alidech mezi Bruselem aGazpromem
NAKLADATELSTVÍ 65. POLE
© Martin Ehl, 2010 © 65. pole, 2010 ISBN 978-80-903944-8-3
Obsah Třetí dekáda (prolog) 9 1. Mezi Bruselem a Gazpromem 17 2. Vesnice v horách 41 3. Putin v nás 45 4. Legenda 64 5. Návrat k půdě 67 6. Balkán 76 7. Olga Evropanka 83 8. Národy sobě! 85 9. Pasulj a válka 100 10. Malá dobrá čokoláda 103 11. Hodný a zlý policajt 108 12. Rudý miliardář aneb O dvou kohoutech 113 13. Východní hranice 119 14. Dvě města 122 15. V deltě 139 16. Café Moskva 141 17. Albánský prach, polská omítka a příliš mnoho rozporů 144 18. Rabotovi 162 19. Mlha nad řekou San 169 20. Na mostě 175 21. Černá díra Evropy 178 22. Střed Evropy 188 23. Zapomenutí Kašubové a ti další 191 24. Poslední zhasne světla 197 25. Raymond Rehnicer 205 26. Úloha osobnosti v dějinách 208 27. O civilizačním skoku 213 28. Estonský konsenzus 219 Tajemství jablečného závinu (epilog) 228
Kláře
Třetí dekáda I. K sarkofágu prezidenta Lecha Kaczyńského a jeho ženy Marie vede cesta přes malou branku vedle hlavního vchodu wawelské katedrály v Krakově. Dlouhou frontu, skrývající se ve stínu katedrály před ostrým ranním letním sluncem, ihned po otevření nečekaně rychle a snadno pohltí schody do betonové díry, která vede do krypty. Žvatlání fronty postupně umlká a její had se kroutí asi třicet metrů podzemím kolem ocelové rakve s maršálkem Józefem Pilsudským k mramorovému hranatému sarkofágu prezidentského páru. U něj se lidé snaží alespoň na chvíli zpomalit, pohladit ho. Někteří ho i políbí. Fotografování je zakázáno. „Krakov má další atrakci,“ slyším venku hlas jednoho z návštěvníků. Je členem organizované skupiny z města Bialystok na východě Polska. Skupinu vede vysoký mladý kněz, který poznámku buď přeslechl, nebo dělá, že ji neslyšel. Volební rok 2010 měl být v zemích mezi Bruselem a Gazpromem napínavý a zajímavý i bez leteckého neštěstí, při němž v dubnu zahynula část polské politické reprezentace včetně prezidenta Lecha Kaczyńského a jeho ženy. Krutou ironií osudu se tak stalo cestou na vzpomínkovou slavnost do Katyně, kde byla Sověty zavražděna předválečná polská elita. Polské prezidentské volby se tak konaly dříve, těsně po volbách parlamentních v Česku a na Slovensku a jen dva měsíce po volbách v Maďarsku. Původně jsem si myslel, že určujícími fenomény voleb roku 2010 budou populismus a nacionalismus. Jenže se k nim přidaly ještě dopady finanční krize a odstrašující role 11
Řecka. A také mladí voliči, facebooková generace lidí narozených už po pádu socialismu, kteří vyrostli bez mindráků a měli možnost poprvé jít volit. Výsledek byl úplně jiný, než se čekalo. Rok 2010 byl a je v mnohém jiný, vlastně srovnatelný s rokem 1989, i když se neodehrává žádná viditelná revoluce. Tedy vlastně právě proto. Historie v zemích mezi Baltem a Jadranem zpomalila své tempo, které bylo po roce 1989 téměř sprinterské. Proč je rok 2010 historický a přelomový? Demokracií a volným trhem unavení Maďaři si zvolili poprvé od roku 1989 vládu jedné strany – konzervativců, slibujících silnou roli státu a nevraživých vůči cizímu kapitálu. Slováci poslali do politického důchodu tvůrce jejich nezávislého státu Vladimíra Mečiara a zároveň odmítli vládu populistů a nacionalistů. Lotyši přečkali drastické dopady krize, aniž by svrhli vládu, která sebrala státním zaměstnancům třetinu mzdy. Do maďarského parlamentu se nedostala ani jedna z liberálních stran, které byly hnacím motorem změn v roce 1989 a krátce po něm. Estonci přes dopady ekonomické krize splnili kritéria pro zavedení eura a začali celonárodní debatu o tom, co bude dalším strategickým cílem země. Poláci odmítli zvolit prezidentem národního konzervativce Jaroslawa Kaczyńského a zvolili jím liberálního konzervativce Bronislawa Komorowského. Srbové mohou opět cestovat téměř po celé Evropě bez složitých procedur. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu potvrdil, že vyhlášení nezávislosti Kosova se neprotiví mezinárodnímu právu. Českým premiérem se stal do skandálů nenamočený suchar, vicepremiérem zejména u mladých dívek oblíbený a všemi respektovaný starý kníže. 12
V Polsku proběhla Europride, první evropský pochod gayů a lesbiček v postkomunistické zemi. Postkomunistická levice nevládne v žádné zemi od Estonska po Bulharsko. Litva má první prezidentku, Slovensko první premiérku. Zmizeli velcí vůdci, kteří by dokázali načrtnout velké cíle budoucnosti. Začalo třetí desetiletí, třetí dekáda rozvoje nepřerušeného válkou, intervencí, okupací, rozpadem stávajícího řádu. Lidé mezi Baltem a Jadranem prožívají nikdy nepoznanou nudu demokracie, stability a prosperity. Rok 2010 je ve střední Evropě rokem tiché revoluce.
II. Seděli jsme v malé kanceláři přeplněné knihami, časopisy a potištěnými papíry. Bylo to ve městě, kde se u hradu čerstvě vzpínal kamenný kůň, jemuž byly zespodu vidět pouze pohlavní orgány, a na štítu jezdce byl zobrazen znak fašistické Hlinkovy gardy z dob druhé světové války. Čerstvě se tu domlouvala vláda pod vedením sympatické blondýny. V jiném městě na severozápad odsud se formovala koalice rozpočtové odpovědnosti. A v dalším hlavním městě, na jihovýchod odsud, se staronový premiér, disponující dvoutřetinovou většinou v parlamentu, vciťoval do role monarchy, kterou mu volební výsledek nabídl. Slovenský sociolog Martin Bútora se snažil najít odpověď na moji otázku, co se v našem regionu bude dít dál. „Vždyť my vlastně jdeme do třetího desetiletí s relativně zabezpečeným gruntem. To je zajímavá šance, která se teď začne plně projevovat, protože už nebudou spory o základní pra13
vidla,“ říká a oběma nám je jasné, že volební vlna ve čtyřech zemích Visegrádské čtyřky, která se přehnala spolu s povodněmi během jara a časného léta střední Evropou, je svým způsobem skrytou revolucí. Nikdy v moderní historii totiž státy střední Evropy, ať byly jejich tvar, rozloha a národnostní složení jakékoli, neměly více než dvacet let na to, aby se dokázaly rozvinout, aby dokázaly něco vybudovat, aby dokázaly přesvědčit své obyvatele, že jsou jejich. Vždy je někdo nebo něco smetlo – a nejde jen o magické československé osmičky. Maďarský sociolog Attila Melegh mi nad pivem v budapešťské restauraci vysvětloval své pojetí toho, proč vlastně Maďarsko nemůže nikdy dosáhnout ekonomické prosperity. „Vždycky, když se trochu vzmohlo, přišla nějaká dějinná katastrofa, která ho zadlužila. Ono pak muselo splácet dluhy, reparace, škody. Začalo se vzmáhat, zbohatlo, a bum, přišlo to znova,“ říká Attila Melegh a odkazuje na rozpad Rakousko-Uherska, kdy Uhersko přišlo trianonským mírem o dvě třetiny území a třetinu obyvatel, potom na účast ve druhé světové válce na špatné straně, na kádárovský gulášový komunismus, růst v šedesátých letech a zadlužení později, potom opět změna režimu a teď nejnověji na populistickou hospodářskou politiku, která vedla k zadlužení státu i domácností. „Nejdůležitější číslo, které je potřeba v Maďarsku sledovat, je výše dluhu jako podíl HDP,“ říká Melegh a oči se mu za tlustými skly smějí a mává u toho rukou. Říká to trochu s nadsázkou, ale myslí to úplně vážně. V tomto názoru, kterým se maďarští levicoví liberálové snaží vysvětlit svůj neúspěch posledních dvaceti let, Attilu Melegha podporuje i Tamás Bauer, bývalý politik a nyní profesor na univerzitě v německém Frankfurtu. „Maďaři prožívají veliké zklamání z ekonomické svobody a kapitalistické ekonomiky. Ono je přítomno všude v postkomunistických zemích, ale v Maďarsku je největší,“ pravil Bauer dva měsíce 14
po maďarských volbách při debatě o liberalismu, která se odehrávala v Bratislavě. „Nejhorší je, že to vyúsťuje ve zklamání z demokracie jako takové.“ Co to je za řeči? Dvacet let po změně režimu? Ale možná je maďarský případ opravdu extrémní a ukazuje, že třetí dekáda tady bude spíš opět první dekádou. Volby na jaře a v létě 2010 byly sice v mnohém přelomové, ale v zásadě byly standardní. Měly jasná pravidla. Nikdo je nezpochybňoval. V Polsku byly prezidentské volby poznamenané leteckou tragédií, předvolební kampaň byla suchá až nudná. Neměla znaky mobilizace jako parlamentní volby v roce 2007, které byly ve znamení „my, nebo oni“, čili bratři Kaczyńští versus zbytek světa. To, že vyhrál Bronislaw Komorowski, vcelku normální, nudný chlapík v šedivém obleku, který nevzbuzoval ani pozitivní, ani negativní emoce, je znakem toho, že nejen polská, ale celá postkomunistická společnost ušla nějakou cestu a některé záležitosti prostě nepovažuje – na rozdíl od situace před dvaceti lety – za nutné řešit. Nemělo by to vyznít pateticky, ale věci jako svoboda vyjadřování nebo férové volby a otevřená politická soutěž nám nepřijdou jako problém, ale jako samozřejmost. V minulém století to ale rozhodně nebyl normální stav. Tento pocit výjimečné obyčejnosti se mi znovu vybavil, když jeden z mých estonských přátel začal vzpomínat na rozpad Sovětského svazu. Popisoval mi, jak v osmdesátých letech minulého století pracoval v jedné estonské státní instituci a jak se Estonci začali chystat na nezávislost. Neměli třeba ministerstvo obrany nebo zahraničí, ale bylo třeba se připravit. A tak na sklonku existence SSSR jezdili pod záminkami nejrůznějších stáží a školení do zahraničí, sbírali zkušenosti a budovali kontakty. Estonská cesta k obnovení nezávislosti byla pozvolná, ale jistá až do 20. srpna roku 1991, kdy stalinisté v Moskvě provedli puč proti Gorbačovovi. „Dnes víme, že už do Tallinnu mířily vlaky, které 15
nás měly deportovat na Sibiř. Z hlediska Sovětského svazu jsme dělali nelegální činnost. Bylo to buď, anebo. S deportacemi jsme v zásadě počítali,“ říká tento nenápadný revolucionář v horkém letním pražském slunci u sklenice dobře vychlazeného piva. Jde o vzpomínky staré jen devatenáct let, ale v létě roku 2010 se jeví jako vyprávění z třetihor. Můj estonský přítel pracuje ve vysoké funkci ve státní správě a je spokojený v nudě demokracie bez ohledu na to, že mu kvůli krizi už dva roky po sobě klesá plat. Kamarád Christopher Walker je Američan žijící v New Yorku. Mluví docela obstojně česky, protože v Praze strávil několik let. Je ředitelem studií nevládní organizace Freedom House, která v zemích označovaných jako „v přechodu“ zkoumá svobodu slova a stav demokracie. Po našich končinách dost cestuje a je velmi dobře informovaný. Když jsem mu jednoho parného červencového odpoledne na zahrádce v centru Prahy popisoval, co se ve střední Evropě po volbách děje a že hlavní proklamovanou prioritou nových vlád je boj proti korupci, zarazil mě svou úvahou. „Vždyť máte svobodná média, o skandálech se píše a novináři za to – na rozdíl od bývalého Sovětského svazu – nejsou nijak postihováni. Tak co je tady kolem té korupce špatně?“ ptal se mě. Nelehká otázka, a tak jsem svedl řeč na chronický problém s přetíženou justicí. A připomněl jeden případ své ženy-advokátky, který se táhl už pět let jen proto, že soudkyně se chystala do důchodu a prostě už se jím nechtěla zabývat. Nebo jeden český případ podezření z politické korupce, který se dostal k soudu po deseti letech. Upadal jsem do pesimismu, ale Chris ne. „Všechno záleží na historické perspektivě, s jakou problém posuzuješ. Z hlediska toho, co dělám já, je za posledních třicet let ve světě v šíření demokracie a svobody obrovský pokrok,“ říkal. „Devadesátá léta jsou už dávno zapomenuta, a když vidíš 16
posledních deset let třeba na Balkáně, tak to je obrovský skok dopředu,“ říkal a mával štůskem papírů obsahujícím poslední zprávu jeho organizace. Tak jsem ho seznámil s teorií třetí dekády a s tím, že mě znepokojuje fakt, že nyní nemáme žádný dlouhodobý cíl a nikoho, žádné politiky a myslitele, kdo by takové cíle načrtli a představili je voličům a získali pro ně podporu. „Snad jen v Estonsku, kde teď zavádějí euro a už přemýšlejí, co podniknou dál. Tam je vidět opravdovou snahu něco změnit, i v krizi,“ popisoval jsem svoji nedávnou zkušenost. Chris se usmál. „Tak vidíš, že to jde vidět optimisticky.“
III. Minulost je v Maďarsku tématem současnosti. Ale neplatí to všeobecně. Facebooková stránka „Maďaři a Slováci, kteří k sobě necítí nenávist“ měla po dubnových volbách během tří týdnů více příznivců než stránky několika maďarských médií. Platí to ale pro vládu. V den 90. výročí podpisu Trianonské smlouvy maďarský parlament schvaloval deklaraci o dni maďarské sounáležitosti, zároveň ale kvůli stupidním výrokům dvou představitelů nové vlády padaly maďarské cenné papíry a forint. Vláda strany Fidesz, která se přes rok chystala na převzetí moci, neměla žádný ekonomický program, který by představila. A to je země závislá na zahraniční půjčce. Své severní sousedy, Slováky, používají maďarští nacionalisté jako vhodného fackovacího panáka. Tendence hledat společného nepřítele jsou ale v maďarské společnosti mnohem nebezpečnější a netýkají se jen Slováků. Mladá socioložka Ágnes u piva v restauraci Černá díra (na místě, 17
kde v centru Budapešti mělo stát národní divadlo, ale zbylo po něm právě jen toto) pravila: „V maďarské veřejné debatě jsou Slováci až někde dole. Na vrcholku jsou Romové, pak Židé, pak Trianon a pak možná Slováci.“ Noviny tou dobou propíraly případ Maďara z východní části země, který několik let bránil svůj majetek (zejména plody své zahradnické a zelinářské píle) před romskými sousedy. Až to nevydržel, došel si k nim do domu a začal křičet na jedinou přítomnou členku rodiny. Snad padla i facka. Rodina se mezitím seběhla a utloukla ho k smrti. Témat pro třetí desetiletí je hodně. Romská menšina. Soudnictví. Boj proti korupci. Budování znalostní ekonomiky. Reforma penzijních systémů. Jsou to dostatečně „velká témata“? Dají se na nich vystavět „velké ideály“? Tak velké jako ty, které poháněly změny po roce 1989, jež země mezi Baltem a Jadranem natlačily do Evropské unie a NATO, jež způsobily, že volby jsou opravdovou politickou soutěží a že ekonomiku pohání trh, a nikoli stát? „Realitou života se stala určitá ‚šedivost demokracie‘ – žádná revoluce na obzoru, opatrnost a skepse v tom, čeho se dá skutečně dosáhnout. A realitou je – určitě nejen u nás – nepřítomnost velkých lídrů,“ píše Martin Bútora ve skvělé knize Kdo jsme? Mentální mapy Slovenska. Ale není právě tento stav přesně to, čeho jsme chtěli dosáhnout? Není debata o reformě penzí, stavu justice či romská otázka luxus, který si nemohli dovolit naši rodiče a prarodiče, protože až příliš často řešili otázku fyzického přežití, emigrace nebo existence státu, v němž žijí? Z velké části je tato kniha o překotném vývoji, kterým jsme k této nudě došli.
18
Mezi Bruselem aGazpromem
I. Z kyjevského letiště vyjela 9. ledna 2009 podivná kolona. Směřovala do centra města a podle limuzín se dalo usuzovat, že jde minimálně o prezidenta. Ano, opravdu, uprostřed té kolony seděl za volantem jednoho z vozů prezident Viktor Juščenko, na sedadle spolujezdce tehdejší český premiér a předseda Evropské rady Mirek Topolánek a na zadním sedadle premiérka Julie Tymošenková. Přítomní bodyguardi i diplomaté se shodli, že nikdy nejela prezidentská či premiérská kolona tak pomalu. Ukrajincům šlo o hodně – o pověst solidního partnera a možnost získat peníze z Bruselu. Bylo to uprostřed nejvážnější krize v dodávkách ruského plynu přes Ukrajinu, uprostřed studené zimy, kdy ve střední Evropě několik zemí opravdu pociťovalo nedostatek topiva, na Slovensku se zastavovala výroba, v Bulharsku nechodily děti do školy a v nemocnicích zahřívali miminka elektřinou. Bylo to v situaci, kdy Evropská unie hrozila slovy směrem ke Kyjevu a Moskvě, kdy byla v sázce důvěra vůči Ukrajině 19
a tamním věčně rozhádaným politikům. Nepřátelé na život a na smrt a zároveň spojenci Viktor Juščenko a Julie Tymošenková chtěli ukázat vyjednavači Mirku Topolánkovi, jak jsou jednotní a jak odpovědně krizi řeší. Česká delegace už byla svědkem potyčky ochranek jednotlivých ukrajinských státníků na letišti, kde se Ukrajinci hádali, kdo tehdy úřadujícího šéfa Evropské unie přivítá. Když potom česká předsednická delegace zasedla k uzavřenému jednání, na kterém – slovy českého vyjednavače a velvyslance pro energetickou bezpečnost Václava Bartušky – „kdyby pohledy vraždily, tak jsem dávno mrtvý“, vypadávala premiérka Tymošenková stále častěji z role, kterou před většinou evropských politiků hraje díky svým holčičím copům. Jak později potvrdilo několik svědků nezávisle na sobě, vždy suverénní premiérka se během jednání proměňovala. „Vy máte ale dobré informace,“ pravila asi po půl hodině jednání. „Vy tedy máte velmi dobré informace,“ divila se po hodině. Po dvou hodinách: „Vy máte vynikající informace!“ Šlo o to, kdo vlastní jaké podíly v přepravních společnostech a kdo, kde a jak určuje ceny a opravdu ovlivňuje tok plynu – a kdo koho utahováním kohoutků vydírá. Plyn sice nezačal téct druhý den, ale všeobecně je vyjednávací mise Mirka Topolánka do Kyjeva a do Moskvy hodnocena jako jeden z nejsvětlejších bodů českého předsednictví – pravda, za vydatné pomoci německé kancléřky Angely Merkelové, které Vladimir Putin zvedne telefon vždy. Europrezidentura ale nedlouho po oné ukrajinské noci skončila neslavně mezinárodní ostudou pro celé Česko. Jaké plyne z oné noci a udivené copaté premiérky poučení? Především to, že v prostoru mezi Bruselem a Gazpromem, mezi Moskvou na jedné a Berlínem a Paříží na druhé straně nám nezbývá nic jiného než právě ony informace, aby nás někdo bral vážně. 20
Ale proč by nás vlastně někdo měl brát vážně, když v Česku máme politiky, kteří jsou schopni kvůli osobní zášti svrhnout vládu uprostřed unijního předsednictví a když umíněnost jednoho z nich dokáže proti demokratické vůli obyvatel na čas paralyzovat celou unii? Jak může volené zástupce v postkomunistické Evropě brát někdo vážně, když třeba v Polsku musí ústavní soud rozhodovat spor prezidenta a premiéra o to, kdo má zemi zastupovat na unijních summitech, když na Slovensku po čtyři roky vládl populismus propletený s nacionalismem a v Maďarsku se postkomunističtí svazáčtí miliardáři pokusili téměř dvacet let po změně režimu prosadit liberální reformy a neuspěli kvůli populismu konzervativní protikomunistické opozice, která následně drtivě vyhrála volby? Máme pupeční šňůry na obě strany. V Bruselu se rozhoduje osmdesát procent zákonů, které ovlivňují život obyvatel nových členských zemí Evropské unie i těch, které by do unie teprve rády vstoupily. Přicházejí obrovské peníze z unijních fondů, ale v době nejhorší finanční krize od konce druhé světové války noví členové unie pociťují nedostatek solidarity. Obyvatelé nejhůře postižených zemí, Lotyšska a Maďarska, podle průzkumů v druhé polovině roku 2009 vůči unii zahořkli, protože jejich politici neuspěli s návrhy, aby se zmírnila kritéria pro zavedení eura, které by vytvořilo určitou bariéru před dalšími dopady krize. A přitom řada starých členských zemí také maastrichtská kritéria neplní. Členství v unii je pořád chápáno jako civilizační skok, unijní instituce mají v postkomunistických členských zemích mnohdy větší důvěru než ty domácí, ale zároveň nastává rozčarování, kocovina z rozšíření, z transformace – a s ní se veze nárůst populismu a nacionalismu. A východní úhel pohledu? Česká republika dostává osmdesát procent své spotřeby plynu z Ruska (u ropy je to lepší, 21
ropovod z německého Ingolstadtu je schopen plně pokrýt českou spotřebu). Celá Evropská unie odebírá čtvrtinu své spotřeby plynu z Ruska a třicet procent ropy. Slovensko je na ruském plynu závislé stoprocentně, Maďarsko z osmdesáti procent. Ruské firmy ve střední Evropě budují zásobníky na plyn, kupují koncové uživatele. Palivo do jaderných elektráren dovážejí ruské firmy. A to je jenom energetika, už podstatně méně se hovoří o napojení v dalších odvětvích, o závislosti na ruském potravinářském trhu či na vývozu automobilů. A ještě méně se hovoří o mentálním dědictví nadvlády Sovětského svazu, o neochotě lidí k větší aktivitě, k tomu, aby převzali víc svůj osud do vlastních rukou, o silném pocitu, že stát za nás všechno vyřeší. To je hodně silná pupeční šňůra – s Ruskem jako dědicem sovětského impéria a sovětského myšlení. A jen v náznacích se píše o stále těsném vztahu postkomunistických stran s ruskými kolegy, o snaze Rusů vytvořit si nové vazby na levicové a sociálně orientované strany, jimž Moskva nabízí svoji vlídnější tvář – a s jejichž pomocí si chce pojistit své ekonomické zájmy. Střední Evropa je závislá na Bruselu i Moskvě, ale přitom se zdejší politici tváří, jak jsou nezávislí oni i státy, které zastupují. Poláci si hrají na velmoc, ale přitom třeba nemají ani vlastní letadla pro politiky (stav v polovině roku 2009), nejsou schopni investovat do propojení několika ropovodů a plynovodů a postavit terminál pro zkapalněný plyn. Slováci až v lednu 2009 v průběhu krize pochopili, jak moc jsou na Rusku závislí. Někteří slovenští politici se přesto tvářili, že to nechápou, nebo to naopak uvítali – ale nikoli veřejně, aby nepoškodili obchodní zájmy své nebo svých přátel. Plynová krize ledna 2009 ukázala v dosud největší míře od rozšíření Evropské unie, jak křehké je žít mezi Bruselem a Gazpromem. Z jedné strany je slyšet řeči o solidaritě, 22
ale žádná pomoc nebyla a není v dohledu. Společné energetické strategie EU jsou jen na papíře a každý si raději kontrakty s Moskvou dojednává sám. Z druhé strany jsou slyšet řeči o obchodním partnerství, ale dohody nejsou. Hlavní je otázka, komu a do jaké míry věřit. Nebo spíš nevěřit. Profesora Jacquese Rupnika určitě nelze podezírat z podjatosti, když glosuje i politologicky analyzuje dění v zemích mezi Bruselem a Gazpromem. Pohled autora knihy Jiná Evropa, která mnohým před dvaceti lety otevřela oči v tom, jak je celý region zaostalý za Západem, je poučný i nyní. „Evropská unie jako nástroj modernizace je funkčním ekvivalentem Rakousko-Uherska: vyrovnává vztahy mezi malými národy na jedné straně a němectvím na druhé straně a neutralizuje nesváry mezi Středoevropany navzájem,“ popisoval v jedné ze svých přednášek na jaře 2009. Svým způsobem je to návrat do historie, ale nyní třeba Slováci a Maďaři svůj odvěký spor mohou a musí řešit jinak než před sto padesáti lety. Minimálně proto, že Slováci mají suverénní národní stát. Jen je potom na stole otázka, zda a jak jeho existence umějí využít ve prospěch vlastních obyvatel – ať už hovoříme o vztahu k Maďarům nebo k Rusku. Evropská unie dodává acquis communitaire čili společné zákony a instituce neboli rámec, formu. Jak ji kdo naplní, to už záleží na každém státu samotném – tedy hlavně na místních politicích. Instrumenty, a hlavně peníze z Bruselu, to je jedna věc, ale druhá věc je kocovina, která se dostavila pár let po vstupu do Evropské unie. Začalo to volební výhrou bratří Kaczyńských v Polsku v roce 2005, pokračovalo volebním vítězstvím Směru Roberta Fica v roce 2006. Součástí této kocoviny je i prohloubení tradičního příkopu v maďarské společnosti a totální propad maďarského premiéra Ference Gyurcsánye, který se i jako levicový liberál pokusil prosadit některé reformy. A bolehlavem v té kocovině je hluboká 23
ekonomická krize, do níž se dostaly pobaltské státy, vystavené poryvům globálních trhů. Nejvíce bolí Lotyše, kteří si pod vedením nezodpovědných politiků nejsnadněji ze všech zvykli žít na dluh. Jeden z mých maďarských přátel, kdysi docela vysoce postavený muž v levicových médiích, mě v únoru 2009 ohromil větou, že Maďarsko potřebuje nejméně osm let, čili dvě volební období, vlády Viktora Orbána, který si ovšem nese nálepku konzervativce a populisty v jednom. „Všechno je potřeba vyčistit a změnit,“ pravil muž, který mi kdysi ukazoval v jedné luxusní restauraci uprostřed Pešti stůl, kde se konaly pravidelné večeře vedení socialistické strany se stranickými novináři. Maďarská kocovina má navíc opačná ideologická znaménka: konzervativci prosazují státní dirigistické zásahy a slibují nesplnitelné, postkomunistická levice s podporou slábnoucí liberální strany naopak marně prosazovala – pravda, pod zahraničním tlakem, protože sama také dříve rozdávala plnými hrstmi, až dovedla zemi málem k bankrotu – reformy a škrty. Ta společenská kocovina je spojena se zklamáním, které spoustě lidí přinesli politici. Patrné to bylo například v Polsku v souvislosti s dvacátým výročím pádu železné opony v roce 2009. Vláda raději přenesla hlavní oslavy z Gdaňsku do Krakova, než by se vystavila nebezpečí, že protest tradičně drsných odborářů naruší pietu chvíle. A zároveň se bojí uzavřít prodělečnou Gdaňskou loděnici, protože je to symbol změn nastartovaných v roce 1980. A další symbol těchto změn, Lech Walesa, nejenže čelí novým obviněním ze spolupráce se státní bezpečností, ale zároveň jezdí za peníze přednášet na kongresy antievropského hnutí Libertas. Komu potom mají lidé, voliči věřit? Na jedné novinářské konferenci na jaře roku 2008 v polské Vratislavi při debatě o dodávkách plynu jsem se veřejně pohádal s jedním rakouským kolegou, když jsem naznačil, 24
že rakouská firma OMV jedná v ruském zájmu a umožňuje ruským firmám pronikat na západní trhy. „Tyhle spiklenecké teorie, na to vás užije,“ hulákal na mě a nechtěl debatovat o tom, jaké asi dohody uzavřel při své návštěvě Vídně tehdejší ruský prezident Vladimir Putin. Rakušané, které Rusové neokupují od roku 1956, nechápou českou paranoiu z Ruska zhruba stejně, jako Češi nechápou rakouskou paranoiu z jaderné energie. Rakušanům nevadí velký vliv Rusů v jejich vlastní zemi, který stvrdil například nečekaný prodej 21 procent akcií maďarské ropné firmy MOL z rukou OMV do rukou ruské firmy Surgutněftěgas blízké Kremlu. Rakouské banky až do plného propuknutí světové finanční krize dost vydělávaly na Východě – ostatně i české firmy expandovaly tímto směrem. Česká vláda, kterou svrhla v dubnu 2009 shoda okolností a vzájemná osobní nevraživost několika českých političek a politiků, se snažila v prostoru mezi Bruselem a Gazpromem bruslit alespoň v energetice tak, aby něco pro celý region, a hlavně pro Česko získala. Chtěla poněkud zúžit ony pupeční šňůry do Bruselu i do Moskvy, chtěla americkou protiraketovou základnu. V tom se shodovala, i když jen do jisté míry, s vládami polskými – více s tou konzervativní bratrů Kaczyńských než s tou liberální Donalda Tuska. Prostě několik lidí mělo pocit, že je třeba vymanit střední Evropu z onoho rakousko-uherského modelu, o němž mluvil Jacques Rupnik, a chtěli dosáhnout něčeho víc – ať už zvláštní vztahy se Spojenými státy americkými znamenají cokoli. Americká základna na českém a polském území by po vstupu do Evropské unie a do Severoatlantické aliance donutila politiky v regionu myslet v poněkud širších souvislostech. Ale nestalo se tak. Důvody jsou jak domácí, tak americké. České elity nedokázaly prosadit ratifikaci a zpackaly komunikační kampaň, polské elity se až příliš spoléhaly na ve25
likost a zásluhy svého státu. Všechny dohromady převezl nový americký prezident a jeho lidé. Sen se rozplynul, zbyl nám zase jen Brusel a Gazprom. Evropu – a nejen tu střední – při posledních válečných katastrofách zachraňovali právě Američané, a to i v případě studené války. Jenže Obamova Amerika svoji pozornost od Evropy odvrací, západ Evropy propadl kouzlu prezidenta – slibotechny, Severoatlantická aliance bojuje o svoje přežití v Afghánistánu a pramálo ji vzrušilo rusko-běloruské vojenské cvičení na podzim roku 2009, simulující odražení útoku z Polska a Pobaltí včetně povstání polské menšiny v Bělorusku. Ve stejné době daly státy kolem Baltského moře, které nezažily komunismus a ruskou okupaci, zelenou původně jen rusko-německému projektu plynovodu Nord Stream, který obchází střední Evropu a činí ji zranitelnější vůči vydírání z Kremlu. Evropská unie nemá žádnou strategii energetické bezpečnosti, ekonomická krize posílila ekonomický nacionalismus, takže každý stát boxuje sám za sebe, chrání své šampiony i malé firmy – i na úkor ostatních. Když jde do tuhého, ideály evropského sjednocení tak zůstávají na papíře. Pro příklad zůstaňme u energetiky. Po ruském plynu se Česko možná stane ještě závislejší na Rusku, protože ruské firmy možná budou stavět další jaderné bloky. Litva a Bulharsko musí kvůli požadavkům z Bruselu na bezpečnost starých sovětských elektráren odstavit své hlavní zdroje elektrické energie a nezbývá jim než se stát závislejšími na Rusku, přinejmenším do doby, než postaví elektrárny nové. Takové stavby normálně trvají deset a více let. Mezitím se kvůli krizi a většímu zadlužení ještě prohloubí hospodářské problémy těchto zemí. Kdyby se ruské firmy chovaly jako běžné soukromé či státní společnosti, které jsou řízeny tržními zájmy svých vlastníků, nikdo by asi nic nenamítal. Ale jsou to většinou 26
kolosy mlhavě napojené na stát, který rozhodně není demokratický a který už dokázal v „blízkém zahraničí“ energetiku jako politickou zbraň použít. Například po vstupu Lotyšska a Litvy do NATO a EU a po privatizaci tamních rafinerií do rukou západních firem odpojil tamní větve ropovodu Družba – oficiálně ovšem z technických důvodů. „Stalo se to v sobotu 29. července 2006. Firma Transněfť, operátor všech ruských ropovodů, informovala, že z technických důvodů se zavřela severní část ropovodu Družba…, která vede do Mažeikiu. Podle Rusů byla roura tak děravá, že se nedala použít. Zavřeli to v sobotu, před koncem měsíce, tedy krátce před dohodou o dalších grafikonech dodávek různých dodavatelů různým odběratelům. Tak nějak elegantně se jim to složilo dohromady. Zřejmě v sobotu jsou jejich technické služby ostražitější a vidí podstatně lépe tisíce děr v potrubí, které nemohly vidět léta během pracovních dní,“ popisují s notnou dávkou ironie ve své knize Rusko, ropa, politika bývalí šéfové polské ropné firmy PKN Orlen Igor Chalupec a Cezary Filipowicz jeden z okamžiků, kdy Rusko použilo dodávky energetických surovin jako způsob politického nátlaku. Litva totiž svoji největší rafinerii privatizovala do polských, nikoli do ruských rukou v době, kdy se navíc stala členem NATO a Evropské unie. Ropa touto trubkou do Litvy netekla ani v roce 2010, Rusko ji směruje do nových terminálů na svém pobřeží Baltského moře. Střední Evropa je potom v sevření bruselských pravidel, která chce dodržovat, ale která neměří všem stejným metrem. Dnes už je známo, že Řecko mohlo vstoupit do eurozóny jen díky kreativnímu účetnictví, že prostě neplnilo maastrichtská kritéria. A když v létě 2009 kvůli krizi a státním zásahům rostl daleko přes nastavené mantinely deficit největších euroekonomik, Německa a Francie, vyzvala v rozhovoru pro německý list Financial Times Deutschland francouzská ministryně financí Christine Lagardeová dokonce 27
k tomu, aby se na kritérium deficitu nehledělo tak přísně. Přitom o tři měsíce předtím země eurozóny tvrdě odmítly byť i jen diskutovat o maďarském návrhu na zmírnění podmínek pro vstup do eurozóny pro postkomunistické členské státy, kterým by zavedení eura mohlo pomoci mnohem lépe se vypořádat s tvrdými dopady krize. Litvě uniklo zavedení eura po čistě politickém rozhodnutí z Bruselu v roce 2006, kdy na jaře nesplnila inflační kritérium o tři setiny procenta. Zůstala po něm v Pobaltí hořkost, kterou jen částečně smylo rozhodnutí přijmout do eurozóny Estonsko od 1. ledna 2011. Z druhé strany pak region svírá ruská neoimperiální politika, kde rozhodující roli nehrají ani tak počty tanků (i když pochybnosti většiny středoevropských pozorovatelů v tomto směru jsou po rusko-běloruském cvičení ze září a října 2009 rozptýleny), ale především snaha ruských energetických firem ovládnout koncovou distribuci svých surovin v Evropě – a v jejím středu to je kvůli nestabilní politické scéně a ekonomické krizi nejsnazší. Podle průzkumu polského Centra pro výzkum veřejného mínění (CBOS) z léta roku 2009 si 60 procent Poláků myslí, že Rusko se v blízké budoucnosti pokusí ve střední Evropě obnovit svoji imperiální roli. Podle několika dalších průzkumů z roku 2009, kdy se slavilo 20. výročí pádu komunismu, zůstává pro Středoevropany Rusko a Rusové velkou hrozbou. Na druhé straně ani evropská identita není silná. Podle amerického průzkumu Pew Survey jen na Slovensku přesáhl deset procent podpory názor, že nejprve se člověk cítí Evropanem, až potom příslušníkem „svého“ národa – to si myslí třináct procent Slováků. Je to nejvíce z postkomunistických členských států unie. Identifikace s Evropou a integračním projektem tak není nejsilnější, což potvrdil i průzkum Eurobarometru z podzimu 2009, kdy v postkomunistických 28
státech obecně o několik procent klesla podpora názoru, že členství v EU je prospěšné. Naopak, důvěra v evropské instituce paradoxně stoupá s tím, jak klesá důvěra ve schopnost národních vlád a parlamentů řešit dopady světové krize a celkovou krizi jednotlivých zemí. V diskusi o nové roli Německa na konferenci absolventů programů americké nevládní organizace German Marshall Fund v Berlíně na konci října roku 2009 v jedné nacpané místnosti berlínské radnice, kde se setkání odehrávalo, padla i tato myšlenka: v Německu roste pocit, že je vlastně na stejném kontinentu s Ruskem, že je možná na obzoru nové německo-ruské spojenectví, podobné tomu, jaké k překvapení zbytku Evropy uzavřely dva mezinárodním společenstvím izolované státy – výmarské Německo a sovětské Rusko – v roce 1922 v italském Rapallu. Jedna z panelistek, expertka na zahraniční politiku Evropské unie, popsala názory generace svého syna, která se na Rusko rozhodně nedívá prizmatem druhé světové války a zároveň nemá pocit, že Německo se musí donekonečna omlouvat za hrůzy způsobené nacismem. Někdo jiný zmínil vynikající hospodářskou spolupráci. Nastalo mírné zděšení účastníků z Polska, Slovenska či Česka, kteří se mezi sebou i nahlas ptali, co si pod novým německo-ruským spojenectvím vlastně mají představit a jak velká hrozba to je. Pak se v diskusi rozebíralo, že naprosto selhala jakákoli solidarita uvnitř EU s krizí těžce postiženými státy, jako jsou Lotyšsko nebo Maďarsko. A že je to vlastně hlavně chyba Německa, které se při obhajobě vlastních zájmů ukázalo jako naprosto neevropské – čili nesolidární s novými členy v potížích. Tohle odkývali hlavami i přítomní Němci. Jenže zcela sebekriticky si obyvatelé Česka, Slovenska, Polska, Pobaltí či Maďarska musí položit otázku, čím k unijní solidaritě přispěli oni sami. Euroskeptickými prezidenty Václavem Klausem a Lechem Kaczyńským? Debatou 29
o převádění pravomocí mezi Bruselem a národními státy v čase, kdy si velké státy stejně berou, kdykoli cokoli chtějí? Konceptem energetické bezpečnosti, na který ve Francii, Británii, Španělsku, a vlastně i v Německu tamní političtí vůdci kašlou, protože si dělají vlastní dohody s Ruskem? Levnou pracovní silou pro Británii, Irsko nebo Španělsko? Nebo trhem pro západní investory? Či pro banky, které vnitřní síla polského trhu a stabilita českého podržely, zatímco měly problémy samy doma, jak o tom svědčí případy belgické KBC nebo rakouské Erste? Komu tedy věřit? Tuhle otázku jsem si položil po oné vyhrocené debatě v Berlíně. Odpověď se nabízí tak trochu sama. Středoevropané musí věřit především sami sobě a neobviňovat okolí. Síla přežití závisí především na síle jednotlivců přizpůsobit se krizové situaci, v níž političtí vůdci selhali. V tom by mohli rozdávat lekce Pobalťané, které historie tvrdě zkouší v posledním století zhruba každých dvacet let. Potom mohou – či spíše chtějí, jak napovídají průzkumy – věřit evropským institucím. To je historicky nová situace, která umožňuje se opřít alespoň o jednu berličku. A až nakonec mohou věřit domácím voleným politikům. Je to tristní závěr. Nebo se nabízí lepší?
II. Dlažba na ulicích je poněkud neudržovaná a sem tam zeje díra. Papírové ubrousky na stolech restaurací nesají a v některých hotelových pokojích je nábytek otlučený, stejně jako řada domů. Polské lázeňské město Krynica sází na svoji minerálku a na čistý vzduch uzavřeného horského údolí. Přesto i dvacet let po pádu komunismu ze všeho nejvíce připomíná místo hromadných odborářských rekreací – s je30
dinou výjimkou: několika dní na počátku září. To se tu koná tradiční Ekonomické fórum, kterému kdysi novináři přiřkli přízvisko „Východní Davos“ a organizátoři se ho zuby nehty drží. Krynické ekonomické fórum, to je koncentrovaný stav mezi Bruselem a Gazpromem. Polský byznys se tu prezentuje opulentními večírky a překrásnými hosteskami, na promenádě lze jen tak potkat generálního ředitele největší polské banky stejně jako řadu bývalých, současných a budoucích ministrů. Debaty se vedou o ekonomice, byznysu, politice, kultuře i společnosti. A právě při těchto debatách si člověk uvědomí paradox středoevropského dilematu: Poláci i další by strašně rádi dělali byznys směrem na východ. Chtějí posunout onu mentální hranici Západu co nejdál, berou mezi sebe Ukrajince, Bělorusy, Gruzínce. Ale zároveň jsou neuvěřitelně ostražití, aby si nezadali a aby pokud možno Kreml neprovokovali. Poláci mají nedůvěřivost vůči Rusům (ale i Němcům) tak nějak v krvi a spoustu věcí řeší emocionálně. Jenže tahle snaha posunout hranici Západu na východ se nesetkává s pochopením nejen v Kremlu, ale ani v Bruselu, který si nechce po poslední nepříliš úspěšné vlně rozšíření o Rumunsko a Bulharsko špinit ruce někým dalším. Poláci mají na Východě zájmy a vědí, že se musí nejen vymezovat, ale svého protivníka také dobře znát. Obchodují s ním, a zároveň ho podezírají ze všeho možného – vzhledem k historické zkušenosti právem. Češi, a hlavně Maďaři jsou vedle toho oportunisté a pragmatici, což Čechům Poláci obzvláště rádi připomínají. „Energetická bezpečnost je hezká věc, ale já musím vědět, čím budeme zítra topit,“ řekl mi maďarský premiér Ferenc Gyurcsány po první velké plynové krizi v roce 2007. Jeho nástupce Gordon Bajnai o dva roky později zopakoval takřka totéž, jen hlavním tématem byl nepřátelský nákup akcií 31
maďarského ropného koncernu MOL ruskou firmou. „Maďarsko je součástí hodnotového prostoru EU a NATO, ale máme velmi silné a dlouhodobé vztahy s ostatními zeměmi. Rusko je velký hospodářský partner Maďarska,“ konstatoval Bajnai. Slováci, poté, co se jim podařilo stáhnout zpoždění způsobené Mečiarovou vládou, ztratili opět tempo. Robert Fico sice nezrušil všechna ekonomická opatření předchozích vlád, ale trojčlenná koalice Fico – Mečiar – Slota si rozparcelovala vliv ve státě. Ficovo pokukování na východ, symbolizované například návštěvou Moskvy v předvečer 20. výročí sametové revoluce, svědčí o tom, že na lince mezi Bruselem a Gazpromem se ne všichni cítí být uprostřed. Nebo jinak: Slováci prostě nejsou takoví pragmatici jako Češi a Maďaři, což může vyvrátit vláda premiérky Ivety Radičové, která ukázala zuby vůči Bruselu, když zamítla půjčku Řecku. O jejím postoji vůči Moskvě se ale můžeme jen dohadovat. Jinou ilustrací stavu mezi Bruselem a Gazpromem je to, jak vlády zacházejí s tajnými službami, které by měly chránit bezpečnost a ekonomické zájmy jednotlivých zemí. Je ale podivuhodné, jak dramaticky podobné až stejné jsou postupy politiků po vyhraných volbách v Polsku, Česku, Maďarsku a na Slovensku, když okamžitě chtějí ovládnout příslušné agentury a služby a využít je proti svým politickým oponentům. Nejviditelnější to bylo asi po roce 2005 v Polsku, kde konzervativní vláda rozmetala údajně komunisty prolezlé vojenské tajné služby WSI, které měly vysoký kredit u zahraničních spojenců, a po zveřejnění některých jmen ohrozila například polský vojenský kontingent v Afghánistánu. Zároveň vytvořila novou domácí protikorupční službu, kterou používala k boji proti svým politickým oponentům. České skandály typu Kubiceho zpráva krátce před volbami v roce 2006 zaostávají jen o chlup. Domácí politikaření, to ano, ale 32
chránit vlastní země a jejich občany, hledět pozorně na východ i na západ, to ne. Stačí se podívat, jak vypadají ruská velvyslanectví v jednotlivých hlavních městech, kolik desítek ruských diplomatů je tam akreditováno, a člověku je jasné, kam by se měl zájem politiků i jimi ovládaných služeb napřít. Ruské ambasády jsou dědictvím impéria, které se pár let cítilo pokořeno, aby opět začalo nabírat sílu a začalo se tvářit jako velmoc, i když na hliněných nohou. Jenže nelze ze všeho vinit někoho jiného. Právě v Krynici jsem si tohle uvědomil nejsilněji. Stalo se to na počátku září 2009 ve stanu, který byl exkluzivním salonkem města Krakova. Modelky v bílých šatech a šedivých čepičkách vojenského střihu na hlavě se houpaly před vchodem na extravagantních křesílkách a zvaly kolemjdoucí delegáty konference k posezení. Seděl jsem u stolku s Rafalem Antczakem, ekonomickým žákem reformátora Leszka Balcerowicze, polskou mediální hvězdou a zřejmě budoucím odvážným politikem, který se v té době finančně zabezpečoval jako viceprezident polské pobočky poradenské firmy Deloitte. Hovořili jsme o potřebě reforem ve střední Evropě, odmítli sličnou hostesku, nabízející sponzorský jogurtový nápoj, a došli k závěru, že dvacet let po pádu komunismu je třeba udělat další revoluci. „V Polsku i v Česku panuje strukturální i intelektuální nezpůsobilost provádět reformy,“ vysvětloval Rafal Antczak. „Ta strukturální, to je ústava, základ každého státu. Pokud se považujeme za právní státy, tak máme problém, protože ústavy jako základní zákon blokují vznik většinových vlád, které by prosadily reformy a stály si za nimi.“ Antczak se napil minerálky a pokračoval. „Zdůrazňuji reformy, nikoli politické bitvy kolem těchto reforem. To je případ Česka i Polska. Máme permanentní konflikt mezi vládou a prezidentem a nezáleží na tom, kdo je prezident 33
a kdo tvoří vládu. Teď bychom se měli rozhodnout, zda chceme prezidentský, nebo parlamentní systém. A proč? Protože politici potřebují dostat šanci udělat rozhodnutí a ukázat, že měli pravdu. A když tuto šanci mít nebudou – budou se účastnit čistě politické války, tak do toho rizika při zavádění reforem nepůjdou.“ Jinými slovy: politici potřebují dostat odpovědnost a prostor, čili řešením by bylo změnit volební systémy. Podle Antczaka už jsme vyzrálými demokraciemi, takže není třeba za každou cenu udržovat stav úzkostlivého hledání konsenzu, který byl hlavním znakem při tvorbě politických pravidel na počátku 90. let minulého století. Zmizel strach z návratu vlády jedné strany. Naopak, při prosazování razantních reforem by politici měli dostat silný a jednoznačný mandát a s ním i odpovědnost. V tomto ohledu bude zajímavé, co bude dělat v Maďarsku Fidesz, který na jaře roku 2010 získal ve volbách ústavní většinu. Na konci roku 2009 prosakovaly zprávy o zavedení prezidentského systému. Politici by se měli chovat odvážněji. Ale stav a dlouhodobá tendence politických systémů, respektive volebních systémů jde přesně opačným směrem, jak ve svých studiích dokládá český politolog Jakub Šedo: tendence od počátku 90. let směřuje od dvoukolových většinových systémů přes smíšené k proporčním, založeným na stranických kandidátkách. Výrazným rysem je eliminace malých stran a osobností, vše se podřizuje stranické mašinérii. A v řadě zemí se navíc volební zákony upravují takřka před každými volbami, jak to právě vyhovuje vládnoucím stranám. Ale ještě není vše ztraceno. Partaje a jejich krátkodobý výhled ohraničený jedním volebním obdobím neovládají úplně všechno. Šance na rozvoj se dá využít, když je schopný vůdce, který nabídne vizi a zaručí se za ni svou kariérou, i když třeba základní rozhodnutí činí v době, kdy rozhodně není jasné, zda je úspěch zaručen. Antczakův 34
argument ve střední Evropě funguje, když má politik odvahu, možnost a plán – i když ho mohu doložit pouze na úrovni obce. Zatím.
III. Ryszard Pacholik a Jozef Konkoly jako by byli bratry, i když je od sebe vzdušnou čarou dělí více než 400 kilometrů a nikdy se nepotkali. Pacholik je starostou střediskové obce Kobierzyce na jih od Vratislavi. Kobierzyce mají to štěstí, že leží na dálniční křižovatce a v blízkosti města, kde je spousta vysokých škol a průmyslu. Takových obcí je samozřejmě hodně, ale ne každý starosta má vizi, a především odvahu svoji vizi prosadit jako Ryszard Pacholik. Sešel jsem se s ním několikrát a naposledy v létě 2009 mě uprostřed zuřící světové finanční krize ujišťoval, jak jeho obec vzkvétá, protože je schopna pořídit stavbu kanalizace za polovinu ceny, protože přitáhla další investory, protože na pozemcích obce, která má i s dalšími vesničkami patnáct tisíc obyvatel, stojí nejen tři továrny na výrobu plochých obrazovek, ale také továrna na čokoládu a televizní ateliéry. „Nesmíme být závislí na jednom odvětví,“ říkal starosta a na mapě ukazoval, kde chce co postavit a jak chce zajistit, aby se obyvatelům dobře žilo. „Budeme tu mít takový malý Hollywood,“ chlubil se jen napůl ironicky nad plány obřích filmových a televizních ateliérů. Měl za sebou dvě a půl volebního období a tvrdil, že pro definitivní zajištění budoucnosti obce, v níž se narodil a kterou miluje, potřebuje prý ještě jedno. S Jozefem Konkolym, který podobně myslí na budoucnost obce Kechnec jižně od Košic, má Pacholik řadu společných rysů: spoléhá se na jasnou podporu místních lidí, 35
netrpí doma opozici a zároveň odmítá byť i jen myšlenku na to, že by svoji úspěšnou místní kariéru chtěl povýšit na regionální nebo celostátní úroveň. „Kdybych byl ministrem, tak by úředníci po prvních dvou týdnech litovali, že na tom úřadě pracují,“ je věta, kterou jsem od obou v jisté obměně slyšel hned po ujištění, že je ovšem celostátní politická kariéra neláká. Ano, námitka může znít, že jak Kobierzyce, tak Kechnec těží z blízkosti velké městské aglomerace či ze strategické polohy. Kobierzyce mohly na svých pozemcích dál rozvíjet zemědělství a nechat stavět továrny a nákupní centra o kousek dál, na dálnici spojující jih Polska s Německem. Kechnec do svého rozvoje na počátku vložil peníze doslova vytřískané z Východoslovenských železáren jako odškodné za znečištění potoka – ačkoli ty peníze se daly také krásně projíst, prošustrovat. Ale protože starostové měli nápady a sílu uvést je v život, mají se obyvatelé těchto vesnic jinak než jejich sousedé. Zatímco Kobierzyce vzkvétají, jedna ze sousedních obcí, která se spoléhala pouze na prodej půdy, před časem musela vyhlásit bankrot. Pro obě obce a pro oba starosty je také typické, že zřízení průmyslových zón pojali jen jako první krok k rozvoji. „Teď už je průmyslová zóna pro nás jen jakýsi doplňkový sport,“ ujišťoval mě v roce 2006 Jozef Konkoly nad plány rozvoje obce. Co tím chci vlastně říci? Že ne všichni propadají onomu pochmurnému dilematu mezi Bruselem a Gazpromem, mezi závislostí na institucích, nařízeních a penězích Evropské unie a závislostí na schematickém, pohodlném a stranickém řízení, zděděném ze sovětských dob. Pro obě vesnice je typické, že tam nefungují velké strany. Starostové jsou svým způsobem autoritářští vládci. Každé čtyři roky ale podstupují hlasování o důvěře obyvatel ve volbách – a vítězí, protože se nebojí dělat odvážná rozhodnutí a nést 36
rizika s tím spojená. Brát odpovědnost za budoucnost tisícové obce (Kechnec) či patnáctitisícové střediskové obce (Kobierzyce) je přece stejné jako za pěti-, deseti- či třicetimilionový stát: lidské životy nebo hrozba trestu nezvolení do veřejné funkce či vězení za zpronevěru veřejných peněz je stejná. Problém bude jen v rozměru – a v partajničení politických stran, které si činí nárok na monopol vykonávat „vůli lidu“ prostřednictvím celostátních voleb, stranických kandidátek a sítě takto vytvořené loajality. Kdyby se volilo pomocí většinového systému, obraz politické odpovědnosti a zároveň i odvahy něco dělat by byl zřejmě jiný, jak napovídá úspěch polské a slovenské vesnice. Ještě jedna – a podle mě klíčová – věc je pro oba starosty typická a pro řešení dilematu, které nastínil Rafal Antczak, nezbytná. Byť jsou starosty malých obcí, mají ve svých kancelářích vlajky států, z nichž jsou firmy působící v jejich obci. Nebojí se mezinárodních kontaktů, ba sami je vyhledávají. Umějí jednat s ministry i generálními řediteli velkých koncernů. Mají svoji vlastní „zahraniční politiku“, kterou jim umožňuje svoboda a členství v Evropské unii. Jsou sebevědomí, hrdí na své dílo. Provinčnost je jim – na rozdíl od politiků na celostátní úrovni – cizí.
IV. Sedíme nad sklenkami zažloutlé slivovice uprostřed ovocného sadu. Nápoj pronikavě voní a Miomir Pljakić vypráví, jak jeho otec před třiadvaceti lety zakládal tuhle firmu. Nese poetický název Žlutá vosa a do celého světa vyváží pálenky ze Šumadije, kraje ležícího v úplném středu Srbska, a vlastně i ve středu celého Balkánu. „Byli jsme prvními soukromníky ve výrobě alkoholu, bylo to těžké, ale teď se 37
daří,“ říká Miomir. „Přes všechnu izolaci v době Miloševiče, přes všechny polovičaté reformy po něm jsme se dostali na západní trhy, do Ameriky, do Austrálie. Pro Srbsko je jen jedna cesta – do Evropské unie, a ať nikdo netvrdí, že jsou nějaké jiné možnosti,“ říká Miomir s narážkou na tvrzení srbských nacionalistů, že v ekonomice může Srbsko volit mezi EU na jedné straně a spoluprací s Ruskem a státy jako Čína, Vietnam nebo Bělorusko na straně druhé. Můj kamarád, novinář Branko Vučković a šéf místní pobočky státního rozhlasu, se skleničkou v ruce přikyvuje. Je květen roku 2008, Srbsko čekají rozhodující volby – mezi proevropským táborem a nacionalisty – a tady, v Šumadiji kolem Kragujevace, je jasno. Místní automobilku Zastava, kdysi chloubu titovské Jugoslávie, později zbrojovku vybombardovanou Američany, zachrání italský Fiat. Díky tomu budou lidé volit pro Evropu. A výsledky voleb o pár dní později to potvrzují. Co všechno se změnilo v celé střední a východní Evropě a na Balkáně od doby, kdy Miomirův otec založil svoji soukromou firmu a Žlutá vosa na lahvích poprvé vyrazila do světa? Pro Srby se svět obrátil naruby. V roce 1988 mohli cestovat, kam chtěli, mohli studovat, kde chtěli, mohli vydělávat kapitalistické peníze se socialistickou pracovní morálkou. Jenže zadlužená Jugoslávie se nezadržitelně blížila ke krachu. Pro Čechy, Poláky, Slováky, Litevce, Lotyše, Estonce, Maďary a další národy a národnosti se po roce 1989 svět také obrátil naruby – ale jinak než pro Srby nebo Chorvaty. V roce 1989 nebyla slovenská koruna, v roce 2009 už zase není. V roce 1989 byl Radovan Karadžić psychiatrem a básníkem koketujícím s politikou, v roce 2009 je z něj vězeň s rukama od krve. V roce 1989 ilegální paralelní stát kosovských Albánců uznala pouze Albánie, v roce 2009 nezávislé Kosovo uznalo šedesát států. V roce 1989 měli čeští vojáci pověst dutých zelených mozků, v roce 2008 za boj proti 38
islamistům v Afghánistánu dostalo několik z nich vyznamenání. V roce 1989 měly polské odbory Solidarita deset milionů členů a diktovaly, kdo bude sedět ve vládě, o dvacet let později jsou jen menším odborovým svazem, který protestuje proti vládě, v jejímž čele stojí bývalý studentský vůdce téže Solidarity. V roce 1989 slovenští strojaři montovali hlavně obrněné transportéry, v roce 2009 poslední modely volkswagenů a peugeotů. V roce 1989 bylo v pásu mezi Finským zálivem na severu a Jaderským mořem na jihu, mezi Odrou na západě a Dněprem na východě devět států. V roce 2009 jich je dvacet. Některé z nich zničila válka, jiné se staly příkladem úspěchu ekonomické transformace. Britský historik a znalec střední Evropy Timothy Garton Ash popsal rok 1989 jako „rok zázraků“, v němž se postavil na hlavu čtyřicetiletý „rozvoj“ socialismu. Jeho francouzský kolega Jacques Rupnik v seriálu a knize Jiná Evropa pro ty na Západě i pro nás na Východě odkryl řadu souvislostí a popsal, jak daleko a hluboko zaostáváme za vyspělým světem. Rupnik třeba předpověděl výbuch nacionalismu, který v Jugoslávii nahradil komunismus, nebo hluboké potíže ekonomické transformace. Před dvaceti lety si kosovští Albánci založili „paralelní stát“, na Kosově poli k milionu Srbů promluvil Slobodan Milošević, Lech Walesa se ještě přátelil s bratry Kaczyńskými a doslova za kulatým stolem dojednával první svobodné volby. Litevci, Lotyši a Estonci na svých festivalech sborového zpěvu volali po svobodě a v srpnu 1989 se dva miliony Pobalťanů propojily v lidském řetězu mezi Tallinnem, Rigou a Vilniusem, aby protestovali proti tehdy půl století starému paktu Molotov-Ribbentrop, jenž jim svobodu vzal. Ztěžka odkrývaný nános historického bahna se mísil s nadějí na lepší budoucnost, osudy jednotlivců se měnily v symboly. V předposlední den roku 1989 zvolil českoslo39
venský komunistický parlament disidenta Václav Havla prezidentem. Autor těchto řádek se v té době poprvé dozvěděl, že jeho dědeček pomáhal za války západní odbojové skupině, a proto ho jen o vlásek minuly uranové doly – o čemž rodiče a prarodiče předtím v obavách z problémů v rodině taktně mlčeli. A Miomir Pljakić tehdy začínal pomáhat otci v nově založené firmě. Politolog Jacques Rupnik si k vykreslení osudu postkomunistických zemí vypůjčil poutavý citát Milana Kundery, podle kterého „střední Evropa leží zeměpisně ve středu, kulturně na Západě a politicky na Východě“. „Poprvé za padesát let existuje naděje, že by se zeměpis, politika a kultura mohly sejít,“ dodává Rupnik. Ještě v roce 1995 Timothy Garton Ash odhadoval, že rozšíření Evropské unie na východ může trvat i dvacet let. Jenže běh dějin předběhl uvažování i tohoto optimisty. O dvacet let později Češi unii předsedají, letadla NATO hlídkují nad Pobaltím a polští dělníci i inženýři se vracejí z Londýna a Dublinu, protože doma je víc práce. O členství v EU vyjednávají Srbsko, Bosna nebo Makedonie – země, které v roce, kdy Timothy Garton Ash psal svoji prognózu, byly ještě hluboko ponořené do války nebo v nich konflikty teprve doutnaly. Členy Severoatlantické aliance jsou Chorvatsko a Albánie. Rakušan Gerald Knaus a jím vedená nevládní organizace European Stability Initiative dali v letech 2006 až 2008 dohromady televizní seriál, který připomíná Rupnikovu Jinou Evropu. Ten nový seriál ukazuje balkánské země nikoli přes tradiční schémata chudoba / organizovaný zločin / nacionalismus, ale vyzdvihuje, jak dlouhou a úspěšnou cestu balkánské národy od války urazily a čeho všeho se podařilo dosáhnout. Já sám jsem si tohle uvědomil na semináři s novináři a diplomaty z Balkánu měsíc před začátkem českého předsednictví v Evropské unii. Na přetřes přišla otázka zpravodajství z Balkánu v českých médiích a já si 40
vzpomněl na konstatování jednoho Američana, který někdy v roce 1995 téměř s odporem opouštěl Česko se slovy: „Jste další nudná buržoazní země.“ Balkán, který – řečeno slovy Winstona Churchilla – vyráběl více historie, než dokázal unést, je najednou politicky v podstatě nezajímavá oblast, kde se zahraniční investoři perou o poslední možnosti privatizací v Evropě. „Buďte rádi, že se o vás nepíše a nevysílají každý den v televizi reportáže,“ říkal jsem jim, ale na druhou stranu jsme debatovali o tom, jak překonat ony válečně nacionalistické stereotypy. Výsledek to samozřejmě nemělo žádný, vyjma toho, že jsem si uvědomil, jak jsem při svých cestách po Polsku, Maďarsku, Slovensku, Pobaltí nebo Balkánu často slepý a nevidím ty rozdíly. Nebo je považuji jen za vnější fasádu starých problémů. Například srbský Kragujevac, abychom zůstali v kraji Žluté vosy. Kdysi díky automobilce a zbrojovce Zastava průmyslové centrum Jugoslávie a hlavní stan její tajné služby. Za Slobodana Miloševiče „hladové údolí“, jak říkali sami místní, protože najednou nebylo co, za co a pro koho vyrábět. Ještě v roce 2000 jsem tu slyšel od místních nářky, že nejlépe jsou na tom ti, kdo mají příbuzné na venkově, a že nadějí pro celý region Šumadija, kde Kragujevac leží, je možná ekologické zemědělství. O osm let později tu byla nálada úplně jiná. V centru města se otevíral nový obchodní dům, opravovaly se obytné domy a průměrný plat se mezitím zdvojnásobil. Při převzetí Zastavy italským Fiatem možná šlo spíš o gesto proevropských sil než o striktně racionální obchodní zájmy, každopádně na místní tento krok zapůsobil. „Tady je to teď úplně jiné, peníze jsou vidět,“ říkal mi Branko Vučković. V lidech jako by se probudilo něco úplně jiného, než čím žili od roku 1989. Uzavřenost, nacionalismus, letitý spor o nezávislost Kosova, to všechno bylo potlačeno novým nadechnutím, které bylo cítit a vidět v kavárnách ve sta41
robylém středu Kragujevace, v oblečení místních krásek i v naleštěnosti aut. Jen proslulý restaurant „Vuk“ si ponechal voňavost svých čevapů a socialistickou (ne)útulnost nádražní haly. Ano, nákupní centra jsou symbolem pokroku. Ať už jsou to monumentální prosklené Zlaté terasy v centru Varšavy (hned vedle postsocialistického hlavního nádraží s jeho špinavými stánky), ať už jsou to hnusné šedivé krabice na okrajích českých měst, nebo lákavě zrekonstruované centrum v Lodži, kde se ze souboru rozpadajících se textilek z červených cihel stal shopping mall, kino, muzeum a park v jednom, ať už je to sice původně socialistický, ale lidmi narvaný malý obchodní dům ve východolotyšském Rezekne. Naproti vyrostl nový hotel. Ještě v roce 2004 odsud lidé odcházeli za prací do Rigy nebo do zahraničí. O čtyři roky později se vraceli, utráceli peníze, rozjížděli nové továrny, za závistivého přihlížení Rusů, kteří žijí třicet kilometrů odsud za hranicí, jež se po vstupu Lotyšska do EU stala pro ně podstatně hůře překonatelnou. Definovat střední Evropu by hned v úvodu mohlo náročného čtenáře odradit, neb definic je v podstatě nekonečné množství – ale o tom později. Lidé žijící mezi Finským zálivem na severu a Jaderským mořem na jihu, mezi Odrou na západě a Dněprem na východě prožívají skok, který nemá v historii obdoby. Je lehké napsat, že tento pruh půdy, lesů, hor, strání, jezer zažil v uplynulých dvaceti letech civilizační skok, těžko srovnatelný s něčím předchozím v historii. Je zároveň hrozně těžké přesně shrnout, co se stalo a co se ještě stále děje. Jisté je jedno: v předchozích sto letech se na tento region a jeho obyvatele sneslo víc historie, než by jim bylo milé. A oni se z toho teď konečně mají šanci vzpamatovat, i když se nad nimi vznáší stín obrů z Bruselu a Gazpromu.
42
Vesnice vhorách
Vyběhli jsme z putyky a už od dveří křičeli: „Rychle startuj, musíme pryč!“ Nechápal. „Mám tady rozepsanou reportáž, musím to odvysílat,“ díval se na nás jako na zjevení. „Uděláš to támhle na kopci, musíme pryč.“ Ještě chvíli se dohadoval, ale když ze dveří vyhlédli dva chlápci s vyholenými hlavami, v černých bundách a s pistolemi za pasem, už se nebránil. Nastartoval felicii a zastavil až na kopci nad vesnicí. „Co je?“ podíval se na nás, když jsme vylezli z auta. Ostrý horský vzduch se nám v hlavě smísil s výpary slivovice a málem nás porazil. „No, poslední tři panáky nám trvalo vyjednat, že můžeme odjet. Říkali, že tady máme zůstat, že volby neprošvihnem, že zabijou ovci a bude opékání, že máme zůstat tak dva týdny.“ Rozhlasový zpravodaj Petr, který byl naším překvapeným řidičem, se raději dál neptal a vrátil se 43
ke svému bloku a minidisku, kde si připravoval reportáž z parlamentních voleb, které jsme tu všichni čtyři nějakým způsobem sledovali. Byli jsme tři novináři a jeden student. Ani já, ani Petr jsme neměli v této zemi tak dobré kontakty jako ti druzí dva. Na jejich popud jsme hledali vesnici, kde před pár lety tihle dva pár dní žili u kamarádů. Vesnice to byla typicky černohorská, ztracená vysoko v horách, silnice tam sice vedla téměř asfaltová, ale v zimě se sem určitě jen tak někdo nedostane. I proto se někteří z místních ani neobtěžují narukovat do armády. Tady je nikdo honit nebude. Sledovali jsme pastevce, jak společně s malým stádem ovcí mizí a zase se objevuje na úbočí jedné z hor, která se nám, Středoevropanům, zdála naprosto neschůdná. Slivovice nám rozvázala jazyky, mluvili jsme překotně jeden přes druhého a nahlas přemýšleli, co se nám mohlo stát. Naši hostitelé dole ve vesnici nám objednávali jednu rundu za druhou a sami už jich měli pět šest. V jejich očích jsme byli zbabělci, kteří s nimi nechtějí vypít, mohli vytáhnout pistole a donutit nás zůstat, jak dlouho by se jim zachtělo. Zašlým sálům se stoly s umakartem a výčepem se tu říká kavárna. Než jsme se zastavili v té jejich na levé straně cesty, museli jsme jít do té druhé na straně pravé. Tam chodili jejich političtí i životní oponenti, kavárna byla o poznání chudší, ale slivovici do nás lili také. Člověk by se divil, proč má vesnice o několika stech obyvatelích dvě hospody, kde se, pravda, nalévá jen alkohol a nic jiného, ale vysvětlení je prosté: při zdejší nesnášenlivosti dvou klanů by prostě v jedné hospodě vzájemné sváry končily tragicky, a proto musí být hospody dvě. V té první se tehdy, v roce 2001, v době klíčových voleb, kdy se rozhodovalo o samostatnosti Černé Hory, scházeli příznivci tehdejšího prezidenta Mila Djukanoviče, který tenkrát ještě podporoval společný stát se Srby. V té druhé vysedávali nacionalisté, stoupenci nezá44
vislosti. A nutno dodat, že jich v celé vesnici se 155 registrovanými voliči byla většina. Protože naši dva průvodci tušili, co nás čeká, odbyli jsme si zpravodajskou povinnost úplně na začátku a navštívili místní školu, kde se volilo. „Bez problémů, lidé chodí, ano, ano,“ říkal předseda volební komise ochotně do mikrofonu rozhlasového kolegy. Při volbách v Černé Hoře, Makedonii, Kosovu, Bosně po válkách v devadesátých letech patřily návštěvy podivných cizinců k celkem pravidelnému koloritu i v odlehlých vesničkách, jako byla tato. Různí pozorovatelé, novináři nebo politici se chtěli na vlastní oči přesvědčit, že všechno probíhá podle pravidel. Místní i v takové vesnici, jakou bylo právě Trešnjevo v srdci historické Černé Hory, byli na cizince zvyklí, i když příliš nechtěli, aby jim někdo strkal nos do jejich záležitostí. O Černohorcích kolují na území bývalé Jugoslávie ty nejdrsnější vtipy, poukazující na jejich pomalost, lenost, ale i schopnost vychytrale podnikat a vetřít se do přízně vládců. Jedna z nejmírnějších historek zmiňuje černohorského krále Nikolu, který zemi dovedl ze zapadlého knížectví ke krátké nezávislosti a posléze ke svazku se Srbskem. „Nás a Rusů je sto milionů,“ prohlásil prý kníže a pozdější král Nikola na konci devatenáctého století, když malé černohorské knížectví, za pět set let vlády Osmanů nikdy úplně neporobené, bojovalo o svoji nezávislost. Nikola měl dvanáct dětí a vytvořil si dynastické vazby na královské rody po celé Evropě, především na Rusko, které považoval za svého hlavního spojence. Rusové také Černohorce pilně podporovali. Jedna z Nikolových dcer byla provdána v Petrohradě za carova bratrance. Všechny tyto stereotypy jako bychom dýchali se svěžím horským vzduchem prosyceným kořalkou. „Jděte kousek dál, musím to odvysílat,“ zavřel se Petr v autě a my jsme poodešli, aby měl klid. Za pár minut otevřel. „Tak jedeme dál?“ 45
Naše volební reportážní cesta pokračovala, Černá Hora je malá země a dá se autem projet za chvíli. Chtěli jsme vidět ještě další místa, kde se chystali na vyhlášení nezávislosti. Její příznivci, nacionalisté z hor, tehdy sice volby vyhráli, ale kvůli politickému hašteření nebyli schopni vládnout. A myšlenku nezávislosti jim vlastně ukradl Milo Djukanović a jeho se státem srostlá postkomunistická strana. Referendum o odtržení Černé Hory od Srbska se konalo až na jaře 2006. Stoupenci samostatnosti vyhráli.
46
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
