Cena zlata: O dolech a lidech

Cena zlata: O dolech a lidech Jak se žije v arménských dolech a jejich bezprostředním okolí?

Martin Ocknecht

Cena zlata: O dolech a lidech Podle Arménské rozvojové agentury je v zemi na 670 dolů a těžebních vrtů. Více než 30 z nich pak obsahuje drahé kovy. Nerostné bohatství Arménie a s ním spojená těžba tvoří významnou složku národního hospodářství. Na druhou stranu je s tímto druhem lidské činnosti spojena řada negativních dopadů, zejména v oblasti životního prostředí. Jak se tedy vlastně žije v arménských dolech a v jejich bezprostředním okolí? Tma. Prach. Téměř nesnesitelný hluk. Všudypřítomná vlhkost nám neustále zamlžuje ochranné brýle. Kvůli vedru raději odkládáme kabáty. Špatně se nám dýchá. Bez použití ochranné masky se dál nepohneme. Úzký svit baterky osvětluje nekonečně dlouhé chodby. Voda nám místy sahá do půli lýtek… Pro většinu z nás místo, kterému je lepší se vyhnout. Pro Ašgoda už šestatřicet let každodenní pracovní rutina. Nacházíme se ve zlatých dolech ve městě Kapan, asi 320 kilometrů jihovýchodně od Jerevanu a spolu s tímto zkušeným horníkem-razičem míříme podzemní šachtou na devátou etáž, naše dnešní pracoviště. Třebaže je dnes tento otec čtyř dětí s místními doly neodmyslitelně spjat, nechybělo málo a Ašgod mohl místo těžké sbíječky svírat volant nákladního KAMAZu. „Můj otec pracoval celý život jako řidič, nechtěl, abych se stal horníkem. Zdálo se mu to příliš nebezpečné. Když jsem ale přinesl první výplatu, tak začal názor měnit.“

2

CENA ZLATA: O DOLECH A LIDECH

Bez nehod i alkoholu Právě vysoké platové ohodnocení a společenské postavení dělaly profesi horníka v dobách Sovětského svazu velmi lákavou. Ašgod si ovšem po mnoha letech vybavuje i četná negativa tehdejší havířiny. „Dnes je obrovský rozdíl v bezpečnosti práce. U nás nemáme smrtelný úraz třeba několik let. Naposledy tu došlo k úmrtí v důsledku infarktu,takže to přímo nesouviselo s prací. Za času Sovětského svazu docházelo k nebezpečným nehodám snad každý týden. Já sám jsem dostal někdy v osmdesátém šestém nabídku jít fárat za větší peníze do uhelných dolů ve Sverdlovsku (dnešní Jekatěrinburg: pozn. autora), ale odmítl jsem. Sverdlovsk měl v té době hroznou pověst – závaly, metan, časté nehody. Měl jsem už rodinu a nechtěl jsem riskovat jenom kvůli penězům.“ Další, dnes už bývalý havíř Šťopa, kterého potkáváme u televizního vysílače nad městem, připomíná jiný nechvalně proslulý fenomén tehdejšího hornictví a vlastně celé sovětské společnosti – tedy alkohol. „Tenkrát nebyl problém vzít si na šachtu láhev vodky a během směny popíjet. Nikdo to příliš nekontroloval. Důležité bylo plnit normy. Jasně, že pod jeho vlivem docházelo k celé řadě nehod. Ale tenkrát jsme prostě pili snad všichni a přišlo nám to jako normální součást života…“ Právě z tohoto důvodu se vedení kanadské společnosti vlastnící důl rozhodlo sáhnout k řadě bezpečnostních opatření.

Každý, kdo dnes vstupuje do areálu těžebního závodu v Kapanu známém jako Kombinat, musí kontrolně dýchnout do alkohol-testeru. Nezáleží, zda jste začínající havíř, nebo samotný ředitel závodu. Ochranka u vstupu je nekompromisní. Stačí jakékoliv zjistitelné množství alkoholu a jste okamžitě vykázáni pryč. O následujícím postihu pak nemůže být pochyb. Pohrobci Sovětského člověka V tehdejším SSSR i v jeho satelitech byl pod vlivem marx-leninské filozofie oslavován člověk práce. Těžce pracující horník pak byl ideálním prototypem takového hrdiny. Právě on se mohl stát oním legendárním Sovětským člověkem, který díky svému úsilí a těžké dřině posouvá milovanou vlast mílovými kroky vstříc vysněné komunistické společnosti. Toto mimořádné postavení s sebou samozřejmě neslo řadu výhod, na které dnes může Ašgod už jen nostalgicky vzpomínat: „Tehdy jsem bral velké peníze, srovnatelné s tím, co měl místní tajemník komunistické partaje. Když někdo potřeboval auto, napsal se v pořadníku na moje jméno, protože věděl, že ho jako havíř snáz dostanu. Kromě toho jsme měli povoleny pobyty u moře, mohl jsem si dovolit to nejluxusnější zboží. Ale neřekl bych, že to bylo něco špatného. Když jste někde řekli, že pracujete na šachtě, ostatní věděli, jaká strašná dřina za tím stojí a vážili si vás,“ ohlíží se Ašgod do daleké minulosti.

Byť se postavení horníků od sovětských dob dost proměnilo, zkušený razič si nijak nestěžuje. Dokázal sebe i svoji početnou rodinu zajistit, v arménském kontextu stále vydělává nadprůměrné částky a v Kombinátě si ho váží. V roce 2014 byl dokonce vyhlášen zaměstnancem roku. „Já jsem rád, že mám práci, řada lidí v tomto věku sedí na úřadech práce a já můžu pracovat. To je vlastně v dnešní Arménii tak trochu zázrak,“ podotýká během krátké pracovní pauzy Ašgod. Až vyrostu, budu razičem Rozhovor přerušuje příchod Grigorije. Ten nastoupil na šachtu teprve před třemi měsíci. Původně pracoval v ostraze závodu. Práce na povrchu mu však přišla nezajímavá, navíc potřeboval pomoci své sestře uhradit dluhy z podnikání. I proto se tento 26 mladý muž vydal pod zem a od srpna působí jako Ašgodův asistent a učedník. Grigorij má o své budoucnosti poměrně jasnou představu. „Chtěl bych jednou dělat burčika (raziče) jako Ašgod. Třeba se dostanu i mezi specialisty, kteří nastupují, když je potřeba vyřešit nějaký problém a vydělávají pěkné peníze. Pak pomůžu sestře uhradit její dluhy, najdu si ženu, postavíme dům…“ Krátký rozhovor opět přerušuje zvuk automatické sbíječky v Ašgodových rukách. Centimetr po centimetru se probíjí místní tvrdou horninou. Den co den. Směnu co směnu. Už šestatřicet let. Kolik kilometrů chodeb za ty roky vyvrtal? To neví ani sám Ašgod… Když má po vyfárání vyslovit své největší přání, oči tohoto úderníka a mimo jiné veterána bojů

3


Horníci z Kapanu

v Karabachu se na chvilku zalesknou: „Snad dá Bůh, aby se Grigorij, ale i ostatní mladí dočkali práce, která je zabezpečí, naučili se dělat svoje řemeslo poctivě a s radostí a snad je nikdy nepotká válka jako nás.“ Jak víme, Ašgoda se jeho otec snažil od nebezpečné práce havíře odradit. Marně. Ovšem podobně neúspěšný byl v případě vlastního potomka i samotný Ašgod. Při vyfárání se potkáváme s noční směnou a mezi raziči si svoji výstroj připravuje Ašgodův syn. Havířina se tak v tomto případě, i přes četná úskalí, stala doslova rodinnou záležitostí…

Bohatství v hlubinách Arménie Průmyslová těžba těžba kovů sahá v Arménii až do 19. století. Tehdy byly otevřeny první měděné doly v Alaverdi na severu a v Kapanu na jihu země. K prudkému rozvoji dobývání drahých kovů dochází po nástupu bolševiků a jejich důrazu na těžký průmysl a tolik potřebné suroviny. Země potřebovala obrovské množství kovů a Arménie se brzy ukázala jako jejich pilný distributor. Kromě nových dolů vznikají i přidružené metalurgické závody a kavkazská republika se i přes svou malou rozlohu stala důležitým technologickým centrem sovětského

impéria. Po získání nezávislosti došlo v Arménii, stejně jako v řadě dalších států Sovětskému vztahu, k postupnému odstátňování průmyslu. V současné době jsou všechny arménské doly v soukromých rukou. V minulosti čelili někteří arménští politici obviněním, že prostřednictvím řady nastrčených firem ovládají výhodně zprivatizované důlní společnosti. Kupříkladu roce 2010 tak arménskou veřejností rezonovala zpráva o tom, že společnost Paramount Gold Mining založená vlivným arménským politikem (v té době předsedou parlamentu, v současnosti premiérem) Hovikem Abhramyanem získala licenci na těžbu v zlatém dolu v Meghradzoru v provincii Kotayk. A to za velmi výhodných podmínek na dobu 25 let. Většina dolů je však v rukou zahraničních investorů, a to jak ze Západu, tak z Ruska nebo Číny. Aménie má poměrně bohatá naleziště kovů: v současnosti je v zemi 7 měděných a molybdenových dolů, 4 čistě měděné, 14 zlatých, 2 železné, 2 polymetalické a 1 aluminiový důl. Ten, kdo drží klíče od města Pokud míří návštěvník do Kapanu směrem od Kajaranu, může si kousek před městem všimnout zajímavého monumentu. Vysoko na skále stojí socha medvěda držícího klíče od města. Ve skutečnosti drží klíč od Kapanu tento muž. Ashot Hayrapetyan působí jako starosta města už několik let. Plně si uvědomuje, co Kapan znamená v arménském kontextu. „Když se řekne Kapan, každý si v Arménii vybaví doly. Kapan

4


Geologická mapa Arménie

Starosta Kapanu Ashot Hayrapetyan

je v podstatě synonymem pro těžbu. Ta rozvoj a podobu města, ale i život jeho obyvatel vždy zásadně ovlivňovala, to musíme mít stále na paměti. Byl bych ovšem rád, aby se zde rozvíjela i další odvětví. V současnosti pracuje v hornictví a profesích navazujících na havířinu asi 15 % místních obyvatel. Stále je ale symbolem města a jedním z hnacích motorů jeho ekonomiky.“ Platy v Kapanu patří v Aménii k těm nejvyšším, město se však potýká i s vysokou nezaměstnaností. Ta je ostatně pro starostu hlavní výzvou. „Snažíme se ve spolupráci s vládou vytvářet pro případné investory co nejvýhodnější podmínky.

Tak, aby pro ně bylo výhodné do města přijet, nastartovat zde byznys a tím i nabídnout zaměstnání našim občanům. Ve spolupráci s Evropskou unií se nám snad podaří v příštích letech rozjet program zpracovávající odpad z dolu. Vzniknout by mohlo až 500 nových pracovních míst.“ Místní zásoby drahých kovů ovšem nejsou bezedné a tak i Kapan se bude muset jednou připravit na budoucnost bez těžby. „Samozřejmě si uvědomujeme, že není možné soustředit se pouze na těžký průmysl a těžbu, nechceme dopadnout jako americký Detroit, to je v současnosti v podstatě mrtvé město. Je velmi těžké předvídat, jak

bude vypadat budoucnost za patnáct dvacet let. Je možné, že budou objevena další naleziště, ale taky se může stát, že Kapan bude jednou zcela bez hornictví. Vím, že nás to nesmí zaskočit, ale myslím, že máme co nabídnout i v jiných oblastech. Je zde nádherná příroda, mělo by dojít k rozvoji služeb, ekoturismu, můžeme ukázat i  další tváře města. V souvislosti s těžbou se zejména ze strany aktivistů objevila výtka, že je voda používaná ve městě ze zdravotních důvodů nepitelná. Pan Hayarapetyan místo odpovědi odchází ke kohoutku a natáčí dvě plné sklenice… Kapan – město dolů? Čtyřicetitisícový Kapan v dávné minulosti proslul jako jedno z útočišt legendárního arménského hrdiny a bojovníka za svobodu Davida Beka. Od konce 19. století je však město neodmyslitelně spjato zejména s těžbou nerostů. Už v roce 1890 zde byly ve spolupráci s francouzskými důlními experty budována první důlní zařízení. Teprve s nástupem nové bolševické vlády a silným důrazem na těžký průmysl a pro něj tolik potřebné suroviny nastal rozvoj zdejších dolů a tím i na těžbu vázaného Kapanu. Byla zbudována železniční dráha, postaveny nové silnice, sídliště pro pracovníky Kombinatu a dokonce malé letiště. Díky svému strategickému významu, ale i specifické geografické poloze na samém jihu Sovětské svazu, získalo město svébytné postavení. Podle vzpomínek Armena Kazaryana, který v Kapanu vyrostl, mělo město mnohem blíž do samotné moskvy, než do Jerevanu. Důlní prů-

5


mysl byl tehdy jedním ze strategických odvětví sovětské ekonomiky. Jako takový byl řízen přímo moskevskými odborníky. Dále se ve městě pohybovala celá řada specialistů snad z celého Sovětského svazu, bylo tu dost Rusů, Ukrajinců apod. Město mělo hodně multietnický charakter. Podle údajů těžební společnosti Dundee Precious metals bylo v Kapanu do dnešních dnů vyvrtáno na 35 km chodeb. V minulém roce pak její zaměstnanci vytěžili 29,935 uncí zlata, 998 tun mědi a 5488 tun zinku. Arturovy výtky Z prvotního vyprávění havířů, ale i z rozhovoru se starostou Kapanu by se mohlo zdát, že je v souvislosti s těžbou vše v naprostém pořádku. Ovšem ozývají se i kritické hlasy. Ty zmiňují zejména negativní dopady na životní prostředí. Výrazným reprezentantem tohoto názorového proudu bezesporu zůstává Artur Grigoryan. Právník a spolupracovník neziskových organizací vyjmenovává hlavní rizika těžby: „Těch problémů, které zde jsou, je celá řada. Po těžbě kupříkladu zůstává rozlehlé odkaliště, ale nikdo neřekl, jak celkově bude jednou velké. Podle plánů společnosti může být hráz až o 40 metrů vyšší, než v současnosti. Přibližuje se tak nedaleké vesnici Geghanush. Podle mých informací neexistuje žádná studie sledující dopady odkaliště na život ve vesnici. Kladu si otázku: jak to může korespondovat se všemi platnými normami a zejména se společenskou odpovědností, kterou se těžební společnost Dundee Precious

Metal tak často prezentuje?“ Dalším problémem je podle zkušeného advokáta i znečištění podzemních vod. Ty pak při vzestupu hladiny negativně ovlivňují kvalitu vody v řece Voghji, protékající městem. Zmíněné výtky jsou hozenou rukavicí pro zástupce důlní společnosti, a proto míříme přímo za nimi. Vedoucí výroby a PR manažerka společnosti Dundee Precious Metal mi v kanceláři závodu Kombinat ochotně odpovídají na všechny otázky. Vyřčenou kritiku ze strany Artura Grigoryana ovšem rezolutně odmítají. Tvrdí, že standardy dolu jsou stanovené vysoko nad standardy definovanými zákonem o hornictví a  používanými v arménské praxi. Alternativa – Ark Armenia Kapan se jednou bude muset připravit na dobu, kdy jeho zásoby nerostných surovin dojdou. Jaká ovšem bude budoucnost tradičních hornických měst, ke kterým se právě Kapan s takovou hrdostí hlásí? Jistou alternativu nabízí sdružení ARK Armenia. Tým nadšenců okolo Armena Kazaryana a jeho ženy Siranush rozjíždí ve městě a jeho okolí projekt na podporu ekoturismu. Duchovní otec ARKu pan Armen popisuje, co je jedním z hlavních cílů jeho organizace. „Problém je, že většina obyvatel Kapanu se nezajímá o své okolí. Jdou do práce, večer přijdou, dívají se na televizi a to je všechno. Mladí lidé, kteří jsou jinde motorem občanské společnosti, odsud odcházejí buď do Jerevanu, nebo do zahraničí. Není to ani tak kvůli penězům. Tady můžete vydělat slušné peníze – pokud najdete práci. Spíše

jim nepřijde město tolik atraktivní. To ale není pravda. Chceme jim ukázat, že zde můžou prožít velice zajímavý život. Jsem přesvědčen, že i Kapan nabízí řadu příležitostí. Je to krásné a zajímavé místo k životu. Kromě ekoturismu tak chceme podpořit zájem místních o jejich vlastní město. Až uvidí, že sem míří turisti z celého světa, možná i oni pochopí, jaké bohatství Kapan nabízí.“ Sám Armen je příkladem takového návratu „ztraceného syna“. Od svých šestnácti let žil v Rusku, kde vystudoval ekonomii a prošel celou řadou povolání. Kvůli genetické oční vadě musel opustit kancelářskou práci, aby se se nakonec živil jako masér v Soči. Před dvěma lety se spolu se svou ženou rozhodl vrátit zpět do rodného města. Svého návratu podle svých slov nikdy nelitoval. Armen cestou na nově vybudované tábořiště pro turisty nastiňuje svoji filozofii: „Prostě nastal čas vrátit se a něco vytvořit. V současnosti je všechno o konzumu. O spotřebě. Podle mě je ale nutné hodnoty taky vytvářet. Proto jsem se rozhodl vrátit zpátky do Kapanu pomoci jeho rozvoji, podpořit místní komunitu a zároveň ukázat, o jak krásné místo se jedná. Máme největší les v Arménii, máme velice zajímavou krajinu, skály, hory, útesy – pro turisty učiněný ráj. Je to místo jako stvořené pro ekoturismus. Pokud cestujete ze západní Evropy dál na východ do Íránu apod., budete projíždět Kapanem. A naším úkolem je přesvědčit turisty, aby se na pár dní zastavili a zůstali v této nádherné oblasti.“ Ke splnění této vize organizaci ARK Armenia slouží i nový projekt nazvaný Ark

6


Armen Kazaryan chce podpořit zájem místních o hornické město a pomoci Kapanu k dalšímu rozvoji.

bridge. Jeho cílem je napojit Kapan na další důležité turistické cíle v jižní Arménii, zejména legendární klášterní komplex v Tatevu. V plánu je kromě stávajícího tábořiště v Kapanu vybudovat další dvě a poskytnout tak turistům zázemí pro poznávání tohoto cípu Arménie, vše samozřejmě v intencích šetrnosti k místní přírodě. Armenova manželka Siranush zároveň zdůrazňuje, čím se jejich organizace odlišuje od řady dalších „neziskovek“. „Řada neziskových organizací vnímá těžbu a podobné činnosti jako zlo, které zásadně odmítá. Podle nás, ale není možné zastávat takovéto černobílé postoje. Jenom ano nebo jenom ne. Těžba je pro město důležitá, za-

městnává stovky lidí, na druhou stranu chceme nabídnout i další alternativu. Využíváme staré materiály z dolů v souladu s filozofií udržitelného rozvoje. Chceme ale ukázat, že Kapan není jen o těžbě, ale že může nabídnout mnohem víc.“ Dále stoupáme do kopce na okraji města. Vtom nám cestu zkříží dva cyklisté. Mladý belgický pár právě opouští nově zbudované tábořiště nad městem. Právě tito dobrodruzi jsou živou ukázkou, že jiná alternativní podoba Kapanu je možná. „Jsme na cestě už tři měsíce, vyrazili jsme z Antverp. Naším cílem je Írán a pak pojedeme zase zpátky. Přestože je teď v táboře trochu zima, je to určitě výborný nápad, který

můžeme všem doporučit. Nádherná příroda, lidé, hory,“ sděluje své pocity belgický mladík, zatímco jeho přítelkyně děkuje Armenovi za pohostinnost a ubytování… Konečně dorážíme do tábořiště. Skromné, ale účelné chatky, jednoduchý přístřešek jako kuchyň, nově vysázené ovocné stromy. Hotel Marriott to sice není, ale možná právě proto místo na návštěvníka zapůsobí zvláštní romantikou a půvabem… Případ jménem Amulsar Jestliže Kapan představuje historii a současnost arménského hornictví, Almusaru by se měla zračit zářná budoucnost v podobě plánovaného zlatého dolu. Tedy alespoň podle představ britské těžební společnosti Lydian, která projekt iniciovala. Případná těžba v Amulsaru na sebe strhla obrovskou pozornost a to zejména pro rozhodnutí těžit jen několik kilometrů od světoznámého lázeňského městečka Jermuk. Bývalý ekonom, pan Makedon Aleksanyan, bydlí jen několik desítek metrů od centra Jermuku. Když má vyjmenovat, co mu na plánovaném dolu vadí, je téměř k nezastavení: „Není to tak, že bych byl proti těžbě obecně, uvědomuju si, že je pro naše hospodářství důležitá. Nedovedu se ale smířit s metodou, která při tom má být využívána. Povrchový důl (open mine), má podle mě nedozírně větší dopad na životní prostředí. Kupříkladu prach, který se zvíří při těžbě přímo nad město, zasáhne všechny ovocné stromy, které zde pěstujeme. Už v době Sovětského svazu se zde prováděl průzkum podloží, ale protože si tehdej-

7


ší představitelé uvědomovali význam Jermuku a dopad těžby na město, tak se nikdo neodvážil projekt realizovat,“ tvrdí Makedon. Pan Aleksanyan dokonce za pomocí právního zástupce Artura Grigoryana podal žalobu k soudu. Byť dosavadní průběh řízení dopadl v jeho neprospěch, odmítá se i tak vzdát a je připraven obrátit se na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Artur Grigoryan pak zmiňuje rozhodnutí nezávislé expertní komise při arménské akademii věd. Ta konstatovala, že rozhodnutí o povolení těžby udělené ministerstvem životního prostředí bylo v rozporu se zákonem. Samozřejmě se pokoušíme získat potřebné informace i přímo od zástupců společnosti Lydian. Nejprve je nám pracovníky závodu přislíbena návštěva Amulsaru. Když v osm ráno přicházíme na místo plánovaného srazu, je nám návštěva dolu zakázána. Údajně z důvodu špatného počasí. Ten den svítí slunce a teploty jsou na onen listopadový den nadprůměrné. Prostřednictvím PR manažerky jsme alespoň odkázáni do informačního centra. Tady dostáváme řadu vysvětlujících brožur, kde se kromě jiného můžeme dočíst, že „Společnost Lydian se bude snažit dodržovat všechny stanovené standardy a případně kompenzovat vzniklé škody.“ Na otázku pana Aleksanyana, proč bude v Amulsaru používána zrovna technika otevřeného dolu, odpovídá manažer společnosti Lydian, pan Armen Stepanyan prostřednictvím emailu: „K rozhodnutí použít otevřenou formu těžby vedla řada ekonomických, ale i geologických faktorů. Vzhledem ke složení rud v oblasti

Amulsaru je otevřená forma těžby nejvhodnějším a také nejšetrnějším možným řešením. Není tomu tak, že by otevřený důl znamenal mnohem větší zátěž pro životní prostředí než důl hlubinný. Každá metoda má své klady a zápory. Připravovaný projekt v Amulsaru plně odpovídá všem stanoveným pravidlům a požadavkům jak na státní, tak mezinárodní úrovni.“ Na závěr našeho setkání se ptám Makedona, jestli by byl ochoten Jermuk opustit. Vitální penzista odpovídá celkem rezolutně: „Tady jsem se narodil, zamiloval se, vychoval děti, prožil celý život, a tady i umřu, ať se stane cokoliv…“ Jermuk – tam, kde teče horký pramen O významu města leccos napoví už jeho název. Jermuk, nebo také jermook znamená v arménštině teplý minerální pramen. A těch je v okolí této oblíbené lázeňské destinace, zhruba 170 km jihovýchodně od Jerevanu, vskutku hodně. První sanatorium zde bylo založeno v roce 1940. Po skončení druhé světové války pak začal vznikat jeden lázeňský objekt za druhým a Jermuk se stal místem odpočinku pracujících z celého Sovětského svazu. Svého vrcholu dosáhlo město v osmdesátých letech, kdy v něm žilo na 10 000 stálých obyvatel. Ti byli většinou zaměstnáni ve zdejším lázeňském komplexu, nebo v blízké sodovkárně. Dnes je toto číslo sotva poloviční. Po rozpadu Sovětského svazu skončila řada štědře dotovaných zaměstnaneckých pobytů a řada pavilónů a léčebných resortů musela být z ekonomických důvodů zavřena.

Mladí lidé odcházejí za prací, buď do Jerevanu, nebo za hranice země. Jermuk pomalu, ale jistě vymírá. To by se však mělo brzy změnit. Společnost Lydian International Ltd zpracovává projekt zlatého a stříbrného dolu v Amulsaru od roku 2006. Do roku 2016 by pak ráda dokončila výstavbu potřebného zázemí a začala s těžbou. V  blízkosti plánovaného povrchového dolu se nacházejí tři vesnice: Saravan, Gndevaz a Goray. Všechny leží do vzdálenosti 7 km od Amulsaru. Nejbližším městěm je právě 14 km vzdálený Jermuk. Projekt od počátku vzbuzoval v řadách veřejnosti právě kvůli svému umístění v blízkosti klidného lázeňského městečka řadu kontroverzí. Mezi hlavní výtky pak bezesporu patří: — hluk Podle odpůrců výstavby dolu řada těžkých nákladních vozů a zejména intenzivní důlní činnost s řadou odstřelů bude mít výrazný dopad na hluk v okolní oblasti. To by mělo negativně ovlivnit jak život obyvatel blízkých vesnic, tak zvěře. Důlní společnost oponuje, že se snaží svoji činnost plánovat tak, aby došlo k narušení hlukem co nejméně, přímo Jermuku by se neměl údajně téměř dotknout. — ohrožení místní fauny a flory Samotná těžba, ale i množství doprovodných činností ovlivní život řady zástupců místní fauny a flory včetně těch chráněných. Mezi ně patří například medvěd hnědý nebo vzácná horská rostlina Potentilla porphyrantha, která je dokonce zařazena v arménské Červené knize přísně

8


chráněných živočichů a rostlin. Lydian International přiznává, že těžba skutečně život těchto ohrožených druhů může ovlivnit. Proto plánuje přesunutí ohrožených druhů mimo zónu dopadu těžby a řadu podpůrných programů pro jejich záchranu. — znečištění vody a půdy Voda je to, co Jermuk proslavilo po celém světě. Obava ze znečištění jejích zdrojů, ale i blízkost ochranné zóny jezera Sevan je jednou z nejčastějších výtek směrem k plánované těžbě. Důlní společnost poukazuje na fakt, že důl splňuje všechny národní i mezinárodní standardy a riziko ohrožení vodních zdrojů je tak zcela minimální. — dopad na turismus Chtělo by se vám trávit odpočinek v blízkosti dolu, kde se denně odstřeluje skála, jezdí nákladní kamazy a šíří se všudypřítomný prach? Tak by se dal shrnout častý argument aktivistů v souvislosti s dopadem těžby na turismus v  Jermuku. Společnost Lydian International kontruje zejména poukázáním na vzdálenost dolu od města, ale i na výsadbu množství stromů (do dnešních dnů na 4000 tisíce), které by měly zmírnit vizuální dopad těžby. V rukou ombudsmana Výtky na projekt těžby v Amulsaru se dostaly na stůl kanceláře ombudsmana Mezinárodní finanční korporace (IFC) spadající do skupiny Světové banky. Stížnosti oficiálně zastupuje 148 nespokojených občanů obce Gndevaz z bezpro-

střední blízkosti důlního díla. Obyvatelé ve své žádosti kromě výše zmíněných problémů zmiňují i nedostatek informací, které se jim ze strany důlní společnosti Lydian International Ltd dostává. Vzhledem k náročnosti celého problému se kancelář ombudsmana rozhodla sloučit tuto stížnost s další spojenou žádostí o prošetření. Na konečné rozhodnutí si tak budeme muset ještě počkat. Varování náčelníka Seattla Hornictví a těžba k Arméni neodmyslitelně patří. Pro Ašgoda a tisíce jeho kolegů jsou zárukou obživy pro ně i jejich rodiny. Tak jako řada dalších lidských činností ovšem ani těžba nenese samá pozitiva. O tom ví své právě Makedon Aleksanyan i řada dalších obyvatel z oblasti plánovaného dolu v Amulsaru. Život ovšem není černobílý. V současných podmínkách není možné těžbu jednoduše zakázat a získávat zdroje pouze alternativně. Na druhou stranu neomezená důlní činnost by nám mohla jednou připomenout slova legendárního indiánského náčelníka Seattla. Ten už v roce 1852 řekl, že „Až zemře poslední strom, poslední řeka bude otrávena a poslední ryba chycena, tehdy poznáme, že peněz se nenajíme.“ Nejen v Arménii tak platí, že těžba a hornictví je především nikdy nekončící dialog mezi člověkem a přírodou. Dialog o současné potřebě a budoucí podobě světa, který zanecháme našim dětem…

Cena zlata: O dolech a lidech

Recommend Documents