Regenerace mládeže v krasobruslení

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra podpory zdraví

Regenerace mládeže v krasobruslení Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

MUDr. Kateřina Kapounková

Lenka Hubáčková, DiS. 3.ročník RVS

Brno 2010

Prohlašuji, že bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně. Všechny zdroje, prameny a literatura, ze kterých jsem čerpala, jsou v práci řádně uvedeny.

V Prostějově dne 12.4.2010 …..............................................………. Lenka Hubáčková

Na tomto místě bych ráda poděkovala MUDr. Kateřině Kapounkové za odborné konzultace a vedení mé bakalářské práce a také paní Martě Havlové za dlouholeté profesionální poznatky z oblasti krasobruslení.

Obsah Úvod........................................................................................................................ 6 Cíl............................................................................................................................ 7 1. Krasobruslení jako sportovní disciplína ......................................................... 8 1.1. Charakteristika krasobruslení ....................................................................... 8 1.2. Fyziologie krasobruslení .............................................................................. 9 1.2.1. Kineziologická analýza ......................................................................... 9 1.2.2. Funkční a metabolická charakteristika sportovního výkonu ............... 10 1.2.3. Morfofunkční charakteristika sportovce ..............................................11 1.2.4. Fyziologické zásady tréninku, testování výkonnosti .......................... 12 2. Charakteristika mládežnického věku............................................................ 13 2.1. Předškolní věk ............................................................................................ 13 2.2. Mladší školní věk ....................................................................................... 14 2.3. Starší školní věk ......................................................................................... 15 2.4. Biologický věk ........................................................................................... 16 2.5. Senzitivní období a problém rané specializace .......................................... 16 3. Únava a regenerace ......................................................................................... 19 3.1. Fyziologická únava .................................................................................... 20 3.2. Patologická únava ...................................................................................... 20 3.3. Formy regenerace ....................................................................................... 21 3.4. Aktivní a pasivní odpočinek ....................................................................... 21 3.5. Druhy regenerace ....................................................................................... 21 4. Prostředky regenerace .................................................................................... 23 4.1. Pedagogické prostředky ............................................................................. 23 4.2. Psychologické prostředky .......................................................................... 24 4.3. Biologické prostředky ................................................................................ 24 4.3.1. Regenerace pohybem .......................................................................... 25 4.3.2. Fyzikální prostředky ........................................................................... 32 4.3.3. Výživa a pitný režim ........................................................................... 39 5. Nejčastější úrazy a onemocnění v krasobruslení.......................................... 41 6. Stavba sportovního tréninku mládeže v krasobruslení ............................... 42 6.1. Roční tréninkový cyklus ............................................................................ 42

6.2. Tréninková jednotka ................................................................................... 46 6.3. Současně užívané regenerační prostředky mládeže v krasobruslení.......... 48 7. Nejvhodnější regenerační prostředky v krasobruslení ................................ 50 7.1. Kompenzační cvičení ................................................................................. 50 7.2. Doplňkové sporty ....................................................................................... 52 7.3. Fyzikální prostředky .................................................................................. 52 8. Návrh měsíčního regeneračního plánu pro mládež v krasobruslení .......... 55 Závěr .................................................................................................................... 61 Seznam použité literatury .................................................................................. 63 Přílohy .................................................................................................................. 65 Resumé ................................................................................................................. 69

Úvod Pojem krasobruslení představuje pro laickou veřejnost pouze krásné bruslení na ledě a neobjektivní způsob hodnocení krasobruslařů. Zasvěcenější člověk by mohl psát stránky a stránky o tom, co je na této sportovní disciplíně tak fascinující a odrazující zároveň. Měla jsem štěstí nahlédnout tomuto sportu pod kůži díky sestře, která se krasobruslení věnuje už sedmým rokem. Absolvovala jsem s ní spoustu tréninků a soustředění a měla tak možnost seznámit se s tréninkovými náplněmi jednotlivých věkových kategorií. Trendem ve světě vrcholového sportu, a nejen krasobruslení, je dosáhnout co nejlepšího výsledku co nejrychleji. To lze pouze v případě perfektního zdravotního stavu. Avšak způsob přípravy mladých krasobruslařů často zapomíná na důležitý faktor – zdraví. Díky rané specializaci a zanedbáváním všeobecné tělesné přípravy vznikají u mnoha krasobruslařů různé zdravotní komplikace, které mnohdy donutí mladého závodníka ukončit předčasně sportovní kariéru. Zásadní problém vidím v nerespektování základních regeneračních procesů a také vlivem nadměrných tréninkových dávek. V případě talentovaného jedince mohou tréninkové dávky zůstat zachovány, ale je nezbytné dohlédnout na správnou regeneraci, která by měla být zapojena do tréninkového procesu. Současná situace v českém krasobruslení není ideální, ať už z finančního hlediska nebo z hlediska vybavení klubů. Proto jsou sportovci odkázáni na své znalosti, které však bývají minimální a nedostatečné. Přitom nároky na kvalitní regenerační proces nejsou velké. Patří k nim hlavně znalosti z oblasti regenerace, které by měl ovládat každý trenér a časový prostor k danému úkonu. Profesionální vrcholový sportovec má regeneraci kompletně zajištěnou díky realizačnímu týmu odborníků. Ale ne každé sportující dítě se stane profesionálem. Ale právě děti je důležité vést k regeneraci již od útlého věku tak, aby se stala nedílnou součástí tréninkového procesu a ony se mohly vybranému sportu věnovat naplno, aniž by je limitovaly případné zdravotní komplikace.

6

Cíl Cílem mé práce bylo navrhnout optimální plán regenerace mládeže v krasobruslení pro sportovní klub HC RI Okna Zlín a tím přispět k větší důslednosti a systematičnosti vedení sportovních klubů při přípravě mladých závodníků a také pomoci zlepšit současnou situaci českého krasobruslení právě v této oblasti. Je známo, že přetížený organismus není schopen plné výkonnosti, a proto by cílený regenerační plán zařazený do tréninkového procesu jistě přispěl k lepším výsledkům nejen reprezentantům, ale i závodníkům na nižších výkonnostních úrovních a upevnil by tak jejich zdraví.

7

1. Krasobruslení jako sportovní disciplína 1.1. Charakteristika krasobruslení Krasobruslaři za doprovodu hudby předvádějí svou jízdu plnou různých figur a obtížných skoků. Sportovní odvětví krasobruslení je rozděleno na tyto disciplíny: krasobruslení jednotlivců, sportovních dvojic, tance na ledě a skupiny synchronizovaného bruslení. Hodnotí se technika, choreografie, interpretace, originalita hudby a kvalita provedení. Program jednotlivců a sportovních dvojic je rozdělen na krátký program (KP) a volnou jízdu (VJ). V krátkém programu jsou předepsané prvky, které závodník musí splnit. Například u žen je to jedna kroková sekvence, tři různé piruety, spirálová sekvence, dvojitý axel, dvojitý nebo trojitý skok a kombinace trojitých nebo dvojitých skoků. Ve volné jízdě následně závodník plní veškerý repertoár skokových prvků, včetně spirálové sekvence, krokové sekvence a různých druhů piruet [21]. Délka programů se liší podle věkové kategorie a podle pohlaví. Chlapci a muži mívají zpravidla delší programy než stejně staré dívky a ženy. Nejmladší závodníci začínají na jedné minutě volné jízdy. Krátký program se začíná jezdit až v kategorii žačky a žáci mladší (tzn. věk 10-12 let) a vždy je kratší než volná jízda, např. žačky mladší: KP max. 2:15 min, VJ 2:30 +- 10 s. S každou další kategorií délka programů narůstá a vrcholí v kategorii senioři/seniorky (4:30 min/4:00 min +- 10 s) [11]. Hodnocení soutěží Celková známka se sčítá ze dvou hodnocení: technická hodnota a hodnota za předvedení. V technické hodnotě se bodují předvedené skoky, piruety, krokové pasáže nebo váhové sekvence. Druhá známka obsahuje umění bruslení, tzv. skluz, dále choreografie, spojovací prvky, výběr hudby, sladění kostýmu a v neposlední řadě také interpretace bruslaře [11]. 8

V tzv. šestkovém hodnocení rozhodčí měli k dispozici číselnou škálu od 0 do 6,0 jak v technické hodnotě, tak i v předvedení. Poté se známky u každého rozhodčího zprůměrňovaly a následně sečetly. Nyní se toto hodnocení užívá pouze v závodech Českého poháru u nejmladších kategorií. U starších krasobruslařů a především na evropských či světových soutěžích se užívá nové ISU hodnocení, které umožňuje spravedlivější hodnocení závodníků, i když pouze v té první známce za techniku, protože každý skok, každá pirueta nebo kroková pasáž má svoji výchozí bodovou hodnotu. Rozhodčí pak mají možnost udělit plus nebo mínus body. Dále je stanovena srážka mínus jeden bod za pád, či překročení délky programu. Výsledný bodový zisk je součet těchto dvou částí a jasný číselný výsledek [21]. Repertoár skoků: Axel Salchow

hranové skoky

Rittberger Toeloop Flip

odpíchnuté skoky

Lutz

1.2. Fyziologie krasobruslení 1.2.1. Kineziologická analýza Co se týče charakteru zatížení, jde o intervalový systém, kdy se střídá rychlé a pomalé bruslení. Po fyziologické stránce jde o pohyb acyklický, jehož základem je však často pohyb cyklický. Při skocích se na výkonu podílejí odrazové svaly dolních končetin včetně svalu hýžďového (uplatňují se i při 9

rotačních pohybech) a trojhlavý sval lýtkový, avšak svalstvo se kontrahuje i při dopadu (zabezpečuje se tak postavení končetiny při dopadu), kdy hlavní úlohu plní svaly zádové. Ze sledování odrazových schopností elitních krasobruslařů vyplynuly následující údaje: průměrná délka letové fáze výskoků mužů činí 0,74 s, žen 0,62 s (pro trojité skoky je nejméně 0,7 s), doba odrazu z plantární flexe je kolem 0,08 s, doba jednoho obratu při skoku se pohybuje kolem 0,25 s (pro trojitý skok činí jen 0,22 s) [8].

1.2.2. Funkční a metabolická charakteristika sportovního výkonu Krasobruslení není energeticky tak náročné jako rychlobruslení. Přitom klade důraz jak na vytrvalostní komponentu zdatnosti, tak na silové i rychlostní schopnosti v případě skoků, krokových variací či piruet. Energetický výdej zjišťovaný pomocí spotřeby kyslíku a telemetrie se liší v závislosti na krasobruslařském výkonu. U většiny prvků tvořících program volné jízdy se pohybuje řádově v hodnotách kolem 600 % nál. bazálního metabolizmu (BM), ale u některých pohybově náročných prvků dosahuje i hodnot kolem 2500 % nál. BM. Například při trojitém skoku dosahují hodnoty srdeční frekvence (SF) až 170 tepů za minutu [8]. Volná jízda, trvající 4 - 4,5 min (seniorky/senioři), probíhá v intenzitě odpovídající 75-80 % hodnot maximálního aerobního výkonu (VO2max), hladina kyseliny mléčné (LA) v krvi se blíží 12 mmol na litr, dochází k výraznému poklesu hodnot pH v krvi (při krátkém programu na 7,162 – 7,216, po volné jízdě na 7,119 – 7,176) a SF dosahuje téměř maximálních hodnot (198 tepů za minutu) několikrát v průběhu jízdy. SF po volné jízdě dosahuje v průměru 187 tepů/min, hodnoty krevního tlaku 23/6 kPa. Ukazuje se také, že dynamika změn SF závisí i na faktorech emočních, nepravidelném zadržování dechu a aktuálním svalovém tonu [8]. Volná jízda vyžaduje anaerobní i aerobní způsob krytí energetického výdeje. Jde relativně o namáhavý výkon, při kterém jsou i vysoké požadavky na svalovou sílu, nutnou pro skoky či akceleraci. 10

1.2.3. Morfofunkční charakteristika sportovce Krasobruslaři jsou vesměs menších, štíhlých postav, ale patří však mezi svalové typy. Ze sledování antropometrických charakteristik vyplývá, že tělesná hmotnost dospělých krasobruslařů se pohybuje kolem 60 kg, krasobruslařek 50 kg. Bylo také prokázáno, že tělesné složení u bruslařů je dosti uniformní (malé interindividuální rozdíly). Udávané hodnoty somatotypů jsou – u krasobruslařů (1.7 – 5 – 2.9) a krasobruslařek (2.6 – 3.8 – 3). Tzn., že muže hodnotíme jako mezomorfní a ženy jako ektomorfní typy [8]. Pohybový aparát hraje velmi důležitou roli. Jednou z nejvýznamnějších součástí vyšetření závodníka je posouzení páteře, která je vystavena při povinných prvcích zejména při volné jízdě značné zátěži v rozsahu všech segmentů, tj. krčního, hrudního, bederního i křížového. Je nutné, aby byl dokonale vyvinut svalový aparát, který při zátěži fixuje páteřní segmenty [2]. Z fyziologického hlediska je pro krasobruslení primárně nutná dynamická („výbušná“) svalová síla dolních končetin, dostatečná anaerobní i aerobní pracovní kapacita, respektive výkon a výtečná flexibilita a pohyblivost vůbec. Je známo, že při soutěžích bývá výkon zřetelně limitován fyzickou zdatností organismu jedince. Hodnoty VO2max jsou vyšší u mužů než u žen a u elitních bruslařů jsou také vyšší než u nesportující populace. Adaptaci organismu na aerobní metabolismus odráží i hladina cholesterolu v krvi, která se blíží spodní hranici normy stejného věku (u 13-ti letých dívek činí 3,5 mmol na litr). Hodnoty týkající se koncentrace laktátu (LA) při testu do vita maxima dosahují pro muže 13 mmol na litr a pro ženy 13,6 mmol na litr [8]. Nadprůměrné jsou u krasobruslařů silové ukazatele dolních končetin zejména odrazové schopnosti, tzv. výbušná síla (např. výška vertikálního výskoku u žen kolísá od 35 do 40 cm), což znamená, že krasobruslaři mají v kosterních svalech zřejmě více rychlých svalových vláken (až 70 %). Nároky na činnost analyzátorů jsou u krasobruslení rovněž velmi vysoké. Zvláště výrazně je ovlivňováno statokinetické čití a důležité jsou také vzájemné vztahy mezi proprioreceptivním, taktilním, zrakovým a vestibulárním aferentním systémem 11

vzhledem k artistickým výkonům. Je totiž nutná naprostá souhra mezi pohyby končetin, trupu a hlavy pro držení rovnováhy zvláště při skocích, piruetách apod. Důležitou úlohu přitom hraje i posturální svalstvo. Pro krasobruslení je charakteristický obrovský počet tvarově nejrůznějších pohybů. Přitom, např. při vyloučení centrálního vidění, se celkem nepozorují velké odchylky v zakřivení oblouků, avšak při vyloučení periferního vidění se občas poruší i osa kreslené figury. Při vyloučení periferního vidění se ztrácí také orientace na ledové ploše a schopnost udržet rovnováhu při piruetách. Sluchové vjemy přispívají také k tzv. „pocitu ledu“. V tomto smyslu má význam i hudba pro zdokonalování rytmu. Co se týče činnosti svalových, šlachových a kloubních proprioreceptorů, i ty hrají podstatnou roli při udržování polohy těla při pohybu. Z tohoto hlediska má speciální význam správná poloha hlavy, a proto fixace šíje má negativní vliv na kvalitu prováděných prvků [8].

1.2.4. Fyziologické zásady tréninku, testování výkonnosti Trénink zahrnuje velkou praxi na ledě (elitní krasobruslaři 3 – 5 hod/den). Při tréninku na ledě se zaměřujeme na rozvoj vytrvalosti, ale hlavně na rozvoj techniky jízdy (skoky, piruety, krokové variace) [8]. Mimo led dále trénujeme hlavně tanec a flexibilitu a běháním nebo cyklistikou rovněž zvyšujeme aerobní i anaerobní pracovní kapacitu. Trénovat musíme i svalovou sílu. Nutný je vysoký stupeň artistiky. V krasobruslení vzhledem k nácviku nervosvalové koordinace je nutná dlouhá nácviková fáze, která je vcelku monotónní. Limitujícím faktorem současné výkonnosti v krasobruslení jsou skoky. Vyžadují jak dobré pohybové schopnosti silové i rychlostně-vytrvalostní tak i určitou tělesnou dispozici [11]. K testování fyzické zdatnosti krasobruslařů používáme klasických laboratorních testů do vita maxima, pomocí elektromyografie resp. měření výšky vertikálního výskoku testujeme odrazové schopnosti bruslaře, které jsou velmi důležité pro jeho sportovní výkon [8]. 12

2. Charakteristika mládežnického věku Mládežnický věk (dětství) můžeme dle Periče (2008) rozdělit na dvě hlavní období – mladší školní věk (6-11 let) a starší školní věk (12-15 let). Přechod mezi nimi není ostrý, nýbrž pozvolný. Avšak sportovní disciplíně krasobruslení se začínají děti věnovat ještě mnohem dříve, v předškolním věku (3 – 6 let).

2.1. Předškolní věk Předškolní věk je typický tím, že se v něm nejen neopakovatelně rozvíjí schopnost člověka, ale i sám jedinec začíná svými pochody fyzickými i psychickými ovlivňovat svůj vlastní vývoj. Dítě objevuje, odhaluje stále něco nového, nepoznaného až kouzelného. Předškolní dítě je velmi pohyblivé, přijímá mnoho nových impulzů a vjemů z okolí. Nejvýraznějším vývojem prochází pohybový aparát. Kosti předškolního dítěte jsou měkké, elastické, méně lomivé, postupně se mineralizují. Svalstvo zvyšuje svoji hmotnost, stejně tak i srdeční sval a plíce se zvětšují, a tím i výkonnost obou orgánů. Je to také období zdokonalování jemné motoriky, dítě se učí i delšímu soustředění na určitý úkol. Začíná spolupracovat i s ostatními dětmi a je schopné podřizovat se vedení učitele, případně trenéra. Většina dětí nastupuje do mateřských škol, kde má možnost uplatnit se v kolektivu [19]. S bruslením lze začínat již ve věku kolem čtyř let, ale je potřeba vycházet z toho, že dítě má dostatečně zpevněný kotník. Chráníme dětské klouby před nefyziologickým uvolňováním a zatěžováním. Boty na bruslení musejí dětské kotníky dostatečně zpevňovat, pokud noha není dostatečně pevná a v botě se viklá kotníkem dovnitř a ven, může být chyba ve vybavení nebo v samotném kotníku, který ještě nemá zpevněné vazy a svaly. Pokud se jedná o nestabilitu kotníku, s bruslením ještě raději počkejme [6].

13

2.2. Mladší školní věk Mladší školní věk je období charakteristické pro zájem o vše konkrétní, tedy i o sport. Z hlediska biologických charakteristik je pro toto období typický nárůst celkové odolnosti organismu a plynule se měnící orgány s rovnoměrným zvyšováním hmotnosti a výšky těla. Pozornost by měla být věnována správnému držení těla, neboť stále není ukončen vývoj kostry a zejména páteř a velké klouby nesmí být vystaveny nadměrnému zatěžování. Dítě v tomto období absolvuje svoje první krasobruslařské závody, proto je nezbytné podporovat jeho důvěru sebe sama a případné neúspěchy umět pozitivně vyřešit [11]. Mozek, jako hlavní orgán centrální nervové soustavy, má vývoj v podstatě ukončen již před začátkem tohoto období. I když nervové struktury, zejména v mozkové kůře, dále dozrávají, nastávají příznivé podmínky pro vznik nových podmíněných reflexů a po šestém roce je nervový systém dostatečně zralý i pro složitější koordinačně náročné pohyby. Schopnost učit se novým pohybům se tedy formuje již na začátku tohoto období (kolem šesti let). Značná plasticita nervového systému (tj. předpoklady pro vytváření nových nervových struktur) a pohyblivost nervových procesů (schopnost rychle střídat podráždění a útlum nervových center) vytváří už v dětském věku příznivé podmínky pro rozvoj koordinačních a rychlostních schopností [18]. V tréninku dětí tohoto věku by měl dominovat především herní princip, přičemž je důležitý prožitek, pestrost činnosti a radostnost. Děti se dokáží podřídit autoritě a snadno přejímají názory druhých. Z tohoto důvodu je velmi důležitý příklad trenéra. Zejména by z něj měl vyřazovat optimismus, elán a zájem. Trenér by měl rovněž učit děti správným návykům a určitým pravidlům denního řádu, životosprávy a hygieny [11]. Z hlediska pohybového vývoje je tato věková kategorie charakterizována vysokou a spontánní pohybovou aktivitou. Nové pohybové dovednosti jsou rychle a lehce zvládány, ale mohou mít malou trvalost, při méně častém opakování jsou opět rychle zapomenuty. V učení novým pohybovým dovednostem se uplatňují zkušenosti dětí z přirozené motoriky. Rozvoj rovnováhy a rozlišování rytmu 14

v pohybu umožňuje efektivnější nácvik pohybových dovedností, z počátku ještě herní formou s využitím učení nápodobou, tzv. imitačního učení – zlatý věk motoriky, který je charakteristický právě rychlým učením novým pohybům [18].

2.3. Starší školní věk Věkové období mezi jedenáctým a patnáctým rokem života dítěte je charakteristické nerovnoměrným vývojem biologických a psychických aspektů, které ovlivňují přechod dítěte k dospělosti. Z hlediska tělesných charakteristik se u dítěte výrazně mění výška a váha, rozvíjí se žlázy s vnitřní sekrecí a zasahují nejrůznější fyziologické pochody. V důsledku rychlého růstu končetin dochází k pohybové diskoordinaci a špatnému držení těla. Pro děti v tomto věku je již mnohem obtížnější zvládnutí složitých pohybových cviků. Jasně viditelná je diferenciace podle pohlaví [11]. Toto období patří mezi klíčové ve vývoji psychiky. Hormonální aktivita ovlivňuje emotivní vztahy a projevy dětí k sobě samým, k druhému pohlaví, ke svému okolí a může působit (pozitivně i negativně) na jejich chování ve sportovní činnosti i v dalších oblastech lidského působení. Po stránce rozumové se dále rozšiřují obzory, objevují se znaky logického i abstraktního chápání, rozvíjí se paměť. Mají již vysoké předpoklady vyvíjet značnou duševní aktivitu, soustředění vydrží delší dobu. Tento rozvoj mění postupy a chování dětí v tréninkových situacích. Zvyšuje se rychlost učení a snižuje se počet potřebných opakování. V této fázi vývoje někdy vznikají hluboké zájmy, které bývají základem příští volby povolání. Formuje se vztah ke sportu jako k činnosti, která může přinést silné uspokojení, jíž je však nutno věnovat plné úsilí a kterou nelze chápat jen jako nezávaznou hru [18]. Přístup trenéra ke svým svěřencům by měl být taktní a diskrétní. Měl by se jim stát starším a zkušenějším přítelem, otevřeným a chápajícím jejich každodenní problémy. Při práci s dětmi by neměl být podceňován význam kolektivu, v němž dochází k rozvoji vědomí odpovědnosti k ostatním členům [11]. 15

2.4. Biologický věk Je třeba si uvědomit, že biologický věk nemusí vždy souhlasit s tzv. kalendářním věkem. Biologický věk je dán skutečným stupněm biologického vývoje organismu, zatím co věk kalendářní je dán datem narození. Znalost biologického věku je důležitá pro trénink dětí, protože na jeho základě je možné využít princip přiměřenosti. Hlavními metodami, jak stanovit biologický věk dítěte, jsou: porovnání výšky a hmotnosti těla stupeň osifikace kostí – kostní věk stupeň rozvoje sekundárních pohlavních znaků – pohlavní věk stupeň prořezávání druhých zubů – zubní věk [18].

2.5. Senzitivní období a problém rané specializace Krasobruslení je sport, ve kterém je zapotřebí téměř všech pohybových schopností a dovedností. Od výbušné síly, koordinace, vytrvalosti po rovnováhu či pohyblivost. Proto je důležité dodržovat jednotlivé fáze senzitivního období, aby se výkonnost mohla přirozeně zvyšovat. Senzitivní období jsou definována jako vývojové časové etapy, které jsou zvláště vhodné pro trénink určitých sportovních aktivit spojených s rozvojem pohybových schopností a dovedností. Existují tedy optimální věková období pro rozvoj a fixaci pohybových schopností a dovedností. U dětí se v těchto vývojových etapách dosahuje nejvyšších přírůstků rozvoje dané schopnosti, nevyužití těchto období může vést k jejímu pomalému či nekvalitnímu projevování. Rozvoj konkrétních pohybových schopností a dovedností by měl být prováděn právě během příznivého vývojového období – tj. v období senzitivním [18]. Ve sportu vždy půjde o specializaci, už slovo specializace naznačuje, že jde o soustředění činnosti na jeden obor či oblast. Specializované zatěžování je vždycky více či méně jednostranné. Pracují stále stejné svalové skupiny, na ně je 16

obvykle zaměřeno posílení, což vede nutně k oslabení svalů, které nejsou přímo potřeba. V důsledku toho hrozí nebezpečí svalové nerovnováhy a různých poškození [5]. V následující tabulce č. 1 jsou dle Periče (2008) znázorněné jednotlivé pohybové schopnosti a dovednosti s odpovídajícím věkem jejich největšího rozvoje. Tabulka č. 1: Rozvoj pohybový schopností a dovedností v závislosti na věk. Základní koordinace pohybů

6-8 let

Kombinace pohybů

7-10 let

Frekvence pohybů (rychlostní schopnosti)

7-10 let

Rovnováha

8-13 let

Pohyblivost

10-13 let

Komplikovaná motorika

10-13 let

Přesnost pohybů

10-13 let

Správné a rychlé reakce

7-11 let

Rychlá a výbušná síla

10-15 let

Základní silový rozvoj

10-13 let

Vytrvalost

11-14 let

K dosažení určitého sportovního výkonu vedou dvě odlišné cesty dlouhodobé koncepce sportovního tréninku – cesta rané specializace a trénink odpovídající vývoji. Cílem rané specializace a jeho plánovitého tréninku je co nejčasnější dosažení vysokého výkonu (krasobruslení, sportovní i moderní gymnastika aj.). Trénink je velmi úzce zaměřen na specializaci a vede k jednostrannosti. Zatížení sportovců je neúměrné jejich vývoji, často až na hranici únosnosti. V rámci druhé koncepce je hlavním cílem dosažení výkonnosti odpovídající věku sportovce a jako perspektivní cíl je chápán nejvyšší výkon. 17

Dětství a mládí je tudíž jen přípravnou etapou k jeho splnění. Takto zaměřený trénink se snaží rozvíjet všestrannost. Zároveň je brán zřetel na stupeň individuálního vývoje. Nároky na sportovce jsou stupňovány pozvolně a odpovídají mentalitě věku. Optimální věk pro zahájení základního bruslařského výcviku je mezi čtvrtým a pátým rokem věku dítěte [11]. Ano, bylo by hezké, kdyby se každý trenér řídil individuálním vývojem, ale trenér je tlačen současným vývojem sportu ve světě, kdy se sportovec žene pouze za výsledkem. Tím pádem všestrannost bývá velmi rychle utlačena právě ranou specializací a spolu s nedostatečnou regenerací může mít dítě celoživotní zdravotní problémy.

18

3. Únava a regenerace Únava je komplex dějů, při kterém nastává snížená odpověď různých tkání buď na podměty stejné intenzity, či použití vyšší intenzity podnětu při získání odpovědi stejné. Neboli tělesnou aktivitou (sportovním výkonem) dochází k fyziologickému obrannému mechanismu. Tento stav je reversibilní. Podle časového nástupu únavy můžeme únavu rozdělit na: pomalu vznikající – aerobní rychle vznikající – anaerobní [7]. Únavu dále můžeme rozdělit podle následující tabulky č. 2. Tabulka č. 2: Dělení únavy. celková místní fyziologická aerobní anaerobní ÚNAVA celková místní patologická akutní

lehký stupeň (přepětí) těžký stupeň (schvácení až smrt)

chronická (přetrénování) K odstranění únavového stavu slouží právě regenerace. Regenerace je veškerá činnost, která vede k plnému a rychlému zotavení všech tělesných i duševních procesů, jejichž klidová rovnováha byla nějakou předcházející činností narušena a posunuta do určitého stupně únavy [12]. 19

3.1. Fyziologická únava Projevem fyziologické únavy může být z objektivního hlediska pokles výkonu. Po subjektivní stránce může jít zejména o nechuť pokračovat dál v práci, celková slabost, nouze o dech, píchání v boku, bolesti ve svalech nebo zhoršené vnímání [7]. Fyziologická únava – místní: je charakteristická pro malé svalové skupiny, nejčastěji se jedná o snížení síly nebo svalovou bolest. Fyziologická únava – celková: na rozdíl od únavy místní je častější, je typická sníženou schopností koordinace, svalovou bolestí, sníženou kvalitou pohybových návyků

a

dynamických

stereotypů

či

snížením

kvality

dostředivých

a odstředivých vzruchů.

3.2. Patologická únava Patologickou únavu akutní dělíme na lehčí stupeň – přetížení a těžký stupeň – schvácení až smrt. Příznaky přetížení jsou v podstatě jen prohloubením fyziologické únavy a nemusí být často registrovány jako stav únavy. Jedná se o křeče, nauzea, bledost, rychlý a mělký tep, rychlý a mělký dech, pocení aj. [7]. Chronická únava má také dva stupně. Lehčí stupeň je charakteristický poklesem výkonu, snížením hmotnosti, snížením obranyschopnosti, poruchami trávení, nechutenstvím, poruchami spánku či podrážděním nebo apatií. Opět může být zaměněn např. se začínajícím onemocněním. Těžší stupeň, přetrénování, je poněkud vážnější stav. Vzniká při dlouhodobém nerespektování regeneračních procesů v organismu. Základním projevem je trvalý pokles výkonnosti a vede zpravidla k ukončení sportovní kariéry. Další příznaky jsou stejné jako u lehčího stupně, navíc může dojít i k morfologickým patologickým změnám pohybového aparátu (např. atrofie svalových vláken) [12].

20

3.3. Formy regenerace Formou regenerace chápeme, jakým způsobem dojde k vyrovnání přechodných změn způsobených únavou. Buď se jedná o činnost organismu samotného během zátěže a po ní, kdy se vychýlená rovnováha všech fyziologických funkcí vrací na úroveň výchozích hodnot, eventuelně nastane superkompenzace. V tomto případě hovoříme o pasivní regeneraci, která zahrnuje likvidaci metabolické acidózy, obnova energetického substrátu, přesuny iontů, vyrovnání teplotních změn, likvidaci katabolitů, reparaci poškozených buněk, vyrovnání elektrických potenciálů v nervové soustavě, zintenzivnění činností trávicího a vylučovacího ústrojí atd. [12]. V případě aktivní regenerace chápeme všechny způsoby, které se aplikují vnějšími zásahy, metodami, procedurami užitými plánovitě a cíleně k urychlení celého pochodu pasivní regenerace. Ať už jsou to různé druhy masáží, hydroterapie, elektroterapie, fototerapie nebo celé fyzikální léčby.

3.4. Aktivní a pasivní odpočinek Zotavení může probíhat buď vyloučením fyzické aktivity zotavovaného, tzv. pasivním odpočinkem, anebo s využitím pohybové aktivity, kdy dochází k zachování průtoku krve ve svalech a tím dojde k rychlejšímu odstranění metabolitů. V tom případě hovoříme o aktivním odpočinku, který je vhodný k odstranění rychle vznikající únavy. Pasivní odpočinek by měl převládat u aerobní, tedy u pomalu vznikající únavy, kdy je zapotřebí zvýšený příjem cukrů [12].

3.5. Druhy regenerace Regeneraci můžeme také rozdělit podle toho, ve kterém ročním tréninkovém cyklu se vyskytujeme a regeneraci využíváme – regenerace časná a pozdní. 21

Časná regenerace je součástí každodenního režimu, prolíná tréninkovým procesem nebo na něj navazuje. Hlavním cílem je rychle odstranit akutní únavu. Má dvě fáze: První začíná ukončením zátěže a trvá zhruba 1-1,5 hod. Druhá fáze zahrnuje konec první fáze až začátek dalšího zatížení [12]. Pozdní regenerace (rekondice) se uplatňuje především v přechodném období, kdy se jedná o celkové psychické i fyzické zotavení. Prostředky rekondice jsou různé typy aktivní formy. Hlavním cílem je udržet výkonnost na určitém stupni, zotavit se z předcházející celoroční náročné fyzické činnosti a v neposlední řadě si odpočinout po psychické stránce [7].

22

4. Prostředky regenerace Pedagogické prostředky Psychologické prostředky Biologické prostředky: Regenerace pohybem Fyzikální prostředky Výživa a pitný režim Farmakologické prostředky

4.1. Pedagogické prostředky Trenér v průběhu sportovní přípravy své svěřence vychovává a vzdělává zároveň. Během tohoto výchovně-vzdělávacího procesu uplatňuje tradiční pedagogické zásady (názornost, soustavnost, přiměřenost, trvalost) a využívá nejrůznější

pedagogické

metody

(metoda

příkladu,

kladení

požadavků,

přesvědčování a metoda odměny a trestu). Záleží pouze na trenérovi, jakým způsobem využije svého pedagogického citu a ve vlastní trenérské praxi tvořivě uplatní výše uvedené zásady a metody. Při vedení sportovního tréninku je rovněž nezbytné, aby trenér respektoval věkové zvláštnosti svých svěřenců dané vývojovými zákonitostmi a vzhledem k nim volil odpovídající tréninkové formy, metody a prostředky. Jedná se zejména o specifika v oblasti tělesného rozvoje (vývoj kostry a svalstva, funkční možnosti vyvíjejícího se organismu) a zvláštnosti v oblasti lidské psychiky. Nerespektuje-li trenér tyto biologickopsychologické charakteristiky, může vážně poškodit organismus sportovce [11]. Mezi základní pedagogické prostředky patří: stanovení přesných cílů (metodika tréninku) individualizace tréninku variabilita zatížení různorodost podmínek a trénikového prostředí 23

tréninkový plán interpersonální vztahy a vztahy k celému kolektivu správná vazba tréninkových cyklů na biorytmy výchova sportovce k dennímu režimu, aj. [12].

4.2. Psychologické prostředky Psychologické prostředky regenerace jsou úzce spojené s prostředky pedagogickými. Zvláště v krasobruslení je psychický stav velmi důležitý, proto je nezbytné, aby trenér nepodceňoval tuto problematiku. Není také zvláštností, když krasobruslaři spolupracují se sportovními psychology. Obecně je doporučováno dle Jirky dbát na následující stavy sportovce: emoční a psychické napětí, hospodaření s časem, duševní rovnováha, aktivace a psychická odolnost, redukce vnitřních konfliktů, mezilidské vztahy v kolektivu, depresivní syndrom, aj. [11]. Níže uvádím nejčastější psychologické prostředky, které nejvíce ovlivňují nejen mladé sportovce: hospodaření s časem (nedostatek času) emoční a psychické napětí duševní rovnováha vliv prostředí aktivace a psychická odolnost mezilidské vztahy (např. v kolektivu) redukce vnitřních konfliktů depresivní syndrom [12].

4.3. Biologické prostředky Do biologických prostředků regenerace řadíme regeneraci pohybem, fyzikální prostředky, výživu a pitný režim [12]. 24

4.3.1. Regenerace pohybem Přiměřená fyzická aktivita podporuje zdravý růst kostí, zpevnění šlach, vazů a kloubů a v neposlední řadě je důležitou prevencí proti vzniku civilizačních chorob. Nepřiměřená, dlouhodobá a vysoká intenzita (vrcholový sport) způsobuje ve většině případů zdravotní komplikace (svalové dysbalance = jednostranné zatížení, poškození kloubů, záněty šlach nebo pokles kostní denzity = osteoporóza). Mezi základní pohybové prostředky patří kompenzační cvičení, strečink a doplňkový sport. Doplňkový sport volíme tak, aby zatěžoval jiné svalové skupiny, než je tomu u hlavní sportovní disciplíny. U acyklických sportovních disciplín se doporučují cyklické a naopak. Mezi optimální doplňkový sport pro většinu sportů řadíme plavání, avšak dbáme na správné provedení plaveckých stylů nebo cvičení. Cvičení ve vodě je jednou z velmi dobrých možností regenerace, vede ke zlepšení pohyblivosti, koordinace, kondice, k relaxaci a urychlení celkového zotavení organismu [12]. 4.3.1.1. Kompenzační cvičení Množství i kvalita pohybu je stále silněji ovlivňována sociálním prostředím, ve kterém je pohyb usměrňován, nebo dokonce nahrazován jinými podněty jako televize, či počítače. Setkáváme se pak na jedné straně s nedostatkem pohybové aktivity a na straně druhé jednostranným sportovním zatížením až přetížením u sportovně talentované mládeže a vrcholových sportovců. Tato neadekvátní pohybová aktivita je jedním ze spouštěcích faktorů vedoucích k nevyhnutelnému poškození organismu a způsobujících poruchy tělesného a duševního zdraví. Ke vzniku funkčních a později strukturálních vad hybného systému s bolestivými následky (vertebrogenní potíže, kloubní bolesti, svalové dysbalance) mohou přispět i nevhodně zvolené či nesprávně prováděné cviky [3]. Kompenzační cvičení označujeme jako variabilní (proměnlivý) soubor jednoduchých cviků v jednotlivých cvičebních polohách, které můžeme účelně 25

modifikovat s využitím různého náčiní a nářadí. Výběr však musí být individuálně zacílený, tj. měl by vycházet z funkčního stavu hybného systému jedince. Jedině při optimální volbě cviků a jejich správném provedení mohou kompenzační cvičení

předcházet

(či

částečně

eliminovat)

vytváření

nefyziologických

adaptačních změn v organismu, které vznikají jako reakce na nedostatečnou nebo nevhodnou pohybovou stimulaci. Při dodržování didaktických zásad se mohou stát nejspolehlivější možností prevence a současně nejúčinnějším prostředkem, jak odstranit případnou již vzniklou funkční poruchu hybného systému. Jsou jediným

tělesným

cvičením,

které

nejefektivnějším

způsobem

koriguje

fyziologické zapojování odpovídajících svalových skupin v pohybových řetězcích. Při jejich pravidelném cvičení se každý stává zodpovědným za kvalitu držení těla, hybných stereotypů a tonické vyváženosti posturálního svalstva [3]. Podle specifického zaměření a převládajícího fyziologického účinku na pohybový aparát dělí Bursová (2005) kompenzační cvičení na: kompenzační cvičení uvolňovací kompenzační cvičení protahovací kompenzační cvičení posilovací Udržování harmonického rozvoje hybné soustavy a individuálně optimálního držení těla vyžaduje zaměření především na posilování svalových skupin s fázickou převahou a na protahování svalových skupin s tonickou úlohou. V žádném případě bychom ale neměli určité svalové skupiny pouze protahovat či posilovat.

Podmínkou

efektivního

výsledku

je

dodržování

posloupnosti

jednotlivých cvičení, kdy na prvním místě zařazujeme cvičení protahovací po důsledném uvolnění a teprve na místě druhém posilování svalových skupin s opačnou funkcí (antagonistů) [3]. Vlastní cvičení provádíme pomalu a přesně. Žádné rychlé pohyby či švihy, pokud nemáme perfektně naučený pohybový stereotyp. Negativního účinku můžeme vyvolat nesprávným výběrem jednotlivých cviků, proto nesmíme zapomenout na individuální přístup. Počet opakování, které se většinou považuje za dostatečné, se pohybuje okolo 8 – 10 cviků uvolňovacích, 5 – 6 u cviků 26

protahovacích a 10 – 12 u cviků posilovacích. Významnou roli v konečném výsledku cvičení sehrává i klidné, nerušené prostředí s využitím pestrého cvičebního náčiní (např. gymnastický míč – fitball, overball či theraband – posilovací guma) [3]. Didaktické zásady kompenzačních cvičení protahovacích: protahujeme po důsledném zahřátí a následném uvolnění kloubních struktur protahujeme v teple cvičení provádíme pomalu a ve stabilních polohách (v lehu, sedu) protahování nesmí být nikdy bolestivé cviky doprovázíme správným dýcháním nejkvalitnější protahování je s použitím postizometrické relaxace cvičíme pravidelně volíme různé varianty protahovacích cviků nikdy v krajních pozicích nehmitáme [3]. Didaktické zásady kompenzačních cvičení posilovacích: před vlastním cvičením zpevníme pánevní oblast a osový (hluboký stabilizační) systém vyšší intenzitou posilujeme vždy po uvolnění kloubních struktur a kvalitním protažení antagonisty obtížnost posilovacích cviků, velikost odporu a počet opakování volíme individuálně dbáme na přesnost provedení jednotlivých cviků břišní svaly posilujeme nejlépe až v závěru posilovacího bloku posilovací účinek zkvalitňujeme optimálním dýcháním (stimulovat aktivaci s výdechem) [3]. 27

Prioritním předpokladem dosahování vysokých sportovních výkonů je optimální funkční stav hybného systému s fyziologickým tvarem páteře. Kompenzační cvičení prováděné všemi sportovci bez rozdílu kalendářního věku a stupně trénovanosti jsou proto nutnou složkou každého kvalitního tréninkového procesu. Významně napomáhají nejen zvyšovat sportovní výkon, ale i předcházet negativním důsledkům jednostranného přetěžování organismu. Aktuálnost dané problematiky se výrazně zvyšuje ranou specializací a náročností fyzické zátěže. Jejich hlavním úkolem je korigovat případnou svalovou nerovnováhu nebo předcházet jejímu vzniku, a tak zabraňovat nefyziologickým změnám v hybných stereotypech a v kombinačním zapojováním jednotlivých svalových skupin [3]. V

případě

nerespektování

kompenzační

péče

sportovce

dochází

k opakovaným zraněním, neekonomickým pohybům, poklesu výkonnosti, až po předčasné ukončení sportovní kariéry. 4.3.1.2. Strečink Řádným a pravidelným strečinkem dochází k prodlužování vazivových tkání, svalů a dalších tkání, a tím ke zvýšení pohyblivosti. Pohyblivost se naopak snižuje, jestliže nejsou tyto tkáně po určitou dobu protahovány nebo nedochází k jejich dostatečné činnosti. Dalšími důvody proč provádět strečink jsou: snížení svalového napětí, snížení nebezpečí úrazu (např. natažení svalu), snížení svalové bolestivosti, či snížení pravděpodobnosti onemocnění páteře. Strečink je však přínosem pouze tehdy, je-li vykonáván správnou technikou. K tomu, aby se dostavily výsledky, musí sportovci zařadit strečink jako pravidelnou součást svého tréninkového programu. Je nezbytné, aby se strečink prováděl pozvolna, pomalu a správnou technikou, čímž se předchází poranění v průběhu samotného protahování [1]. Rozeznáváme pět základních technik strečinku: statický, dynamický, pasivní, aktivní a proprioreceptivní.

28

Statický strečink – znamená protažení svalů do krajní polohy a její udržení (např. rozštěp). Metoda je jednoduchá z hlediska učení a provádění, nevyžaduje velké vynaložení energie, poskytuje dostatek času k „posunutí“ hranice napínacího reflexu, dovoluje dočasnou změnu délky svalu [1]. Není vhodné zařazovat pouze statický strečink, ale kombinovat jej s jinými typy, především s dynamickým strečinkem. Přikláním se k názoru Kurze (1994), že statický strečink je vhodnější zařazovat zejména po dokončení hlavní části tréninku. Dynamický strečink – zahrnuje skoky, odrazy, nekoordinované a rytmické pohyby. Při tomto typu strečinku je hnací silou pohybu těla nebo končetiny jejich pohybová energie, vedoucí ke zvýšení rozsahu pohybu. Na druhé straně tato technika bývá spojená s nejvyšším výskytem bolestivosti svalů a poranění. Další nevýhody spočívají v tom, že neposkytuje tkáním dostatek času k přizpůsobení na strečinkovou polohu a spouští napínací reflex, což je základní funkce nervového systému, která udržuje svalové napětí (tonus) a předchází úrazům a poraněním. Je to reakce svalu na jeho náhlé, neočekávané protažení, dochází k prodloužení svalových vláken a svalových vřetének a následnému spuštění napínacího reflexu a následkem toho se sval stáhne a zkrátí, což vede ke zvýšení svalového napětí a ztěžuje protahování vazivových tkání. Dynamický strečink provádíme vždy před tréninkem po důkladném protažení, abychom zabránili případnému vzniku svalového či vazivového traumatu [1]. Pasivní strečink – je technika s využitím vnější síly. Pasivnímu strečinku je dávána přednost tehdy, kdy pružnost svalů a vazivových tkání omezuje pohyblivost. Druhou oblastí použití jsou svaly nebo tkáně v období jejich rehabilitace. Výhody pasivního strečinku: je účinný tehdy, je-li agonista (vykonavatel pohybu) příliš slabý k provedení protažení jsou-li pokusy uvolnit ztuhlé svaly neúspěšné je mu dávána přednost tehdy, omezuje-li elasticita svalů celkovou pohyblivost 29

umožňuje strečink přesahující aktivní rozsah pohybu sportovce je rezervou pro zvýšení aktivní pohyblivosti kloubů při použití modernějších přístrojů a prostředků fyzikální terapie v rámci rehabilitace je možno měřit směr, trvání a intenzitu pohybů může prohloubit přátelství v týmu při provádění strečinku s partnerem[1]. Sportovci si musí uvědomit také několik nevýhod pasivního strečinku. Zde je především větší riziko rozvoje bolesti a vzniku poranění, zejména tehdy, když partner aplikuje vnější sílu nesprávným způsobem. Pasivní strečink může navíc spustit napínací reflex, a sice tehdy, je-li natažení provedeno příliš rychle. Další důležitou nevýhodou je, že se při větších rozdílech mezi rozsahem aktivní a pasivní pohyblivosti zvyšuje pravděpodobnost vzniku poranění [1]. Aktivní strečink – provádí se zapojením svalů bez dopomoci (působení vnější síly). Je možné ho rozdělit na dvě hlavní skupiny: volný aktivní a proti odporu. O volný aktivní strečinkový cvik se jedná tehdy, když svaly nejsou při pohybu omezovány vnějším odporem (např. vzpřímený stoj a pomalé přednožování dolní končetiny do úhlu 100°). Při odporových aktivních cvicích používá sportovec volní svalové kontrakce k pohybu proti odporu (možno použít odpor ruky druhé osoby, případně závaží). Aktivnímu strečinku dáváme přednost, omezuje-li pohyblivost slabost svalů vykonávajících pohyb. Aktivní strečink je pro sportovce důležitý pro rozvoj aktivní (případně také dynamické) pohyblivosti, která ovlivňuje sportovní výkonnost více než pasivní pohyblivost. Výhodou je také to, že není potřeba dopomoci druhé osoby [1]. Strečink patří mezi základní složky tréninkového procesu. Na poli sportu představuje trénink obecně komplexní proces s cílem ovlivnit vývoj sportovce a dosáhnout požadované úrovně přípravy. Strečinkové cviky představují pouze jeden nezbytný předpoklad v rámci komplexní přípravy sportovce.

30

Rozcvičení a zahřátí (warm-up) Podstatnou součástí dobrého programu přípravy sportovce je rozcvičení. Cílem rozcvičení je zrychlení krevního oběhu a zvýšení srdeční frekvence. Rozcvičení má za cíl zlepšení výkonnosti a snížení výskytu poranění tím, že sportovce připravují po psychické a fyzické stránce na sportovní výkon. Z fyziologického hlediska vede rozcvičení ke zvýšení tělesné teploty a prokrvení. Strečink je často nesprávně zaměňován za rozcvičení, protože k jeho provádění běžně dochází v průběhu rozcvičovací části tréninkového programu. Navíc je známo, že pasivní a statické strečinkové cviky nemají prakticky žádný vliv na zvýšení teploty tělesného jádra nebo periferie a na prokrvení tkání. Z toho důvodu nemůžou techniky strečinku sloužit jako rozcvičení. Strečinku by mělo vždy předcházet rozcvičení, protože zvýšená teplota tkání podporuje funkčnost vazivové a svalové tkáně, a tím snižuje riziko vzniku poranění při strečinku[1]. Přednosti správného rozcvičení dle Altera (1998): zvýšení teploty těla a tkání zvýšení prokrvení v aktivních svalech zvýšení srdeční frekvence, které slouží jako příprava kardiovaskulárního systému na zátěž zvýšení rychlosti uvolňování energie v organismu (zrychlení látkové výměny) zvýšení uvolňování kyslíku zrychlení vedení vzruchu nervy, což podporuje pohyblivost organismu zvýšení účinnosti reciproční inervace (umožňující rychlejší a účinnější svalovou kontrakci a relaxaci) pokles svalového napětí větší schopnost prodloužení vazivové tkáně zlepšení psychiky sportovce Při celkovém rozcvičení se nejdříve používají různé pohyby, které nemají přímou souvislost s pohyby samotné sportovní činnosti. Především se jedná o rotace v kloubech, na ty obvykle navazuje několik lehčích gymnastických cviků, 31

skákání přes švihadlo s cílem zvýšení krevního průtoku svalovou tkání a tělesné teploty. Následuje specifické rozcvičení, které zahrnuje napodobování pohybů v tréninkové jednotce, avšak prováděné menší intenzitou. Intenzita a trvání rozcvičení musí být přizpůsobeny tělesným schopnostem sportovce a je třeba je upravit podle aktuálních podmínek. Obecně je možno říct, že rozcvičení by mělo být dostatečně intenzivní, aby došlo ke zvýšení tělesné teploty a vedlo k mírnému pocení, ale ne tak, aby vedlo k únavě. Při chladném počasí by rozcvičení mělo být intenzivnější [1]. Alter (1998) doporučuje dvě až tři opakování každého cviku s výdrží v protažení po dobu 10 vteřin, nebo jedno opakování každého cviku s 20 až 30 vteřinovou výdrží. Příčinou nedostatečné pohyblivosti je především vazivová tkáň, jejíž trvalá nebo plastická deformace je nejvíce podporována déletrvajícím strečinkem prováděným s vynaložením malé síly. Není-li při pravidelných trénincích dostatek času, musí si sportovec naplánovat provádění strečinku ve svém volném čase.

4.3.2. Fyzikální prostředky Fyzikální léčba představuje léčebné postupy využívající fyzikální energii. Používají se metody z oblasti rehabilitace. V této kategorii regeneračních prostředků je nezbytná spolupráce s lékařem, jelikož některé metody může předepsat pouze on. Pozor na přehnané užívání fyzikální léčby, protože v regeneraci by měly převažovat pohybové prostředky. Fyzikální léčba se dělí podle druhu energie na elektroterapii, magnetoterapii, fototerapii, mechanoterapii, hydroterapii a kombinovanou léčbu [13]. Blíže popíši pouze hydroterapii a masáže, které se v oblasti krasobruslení budou nejvíce vyskytovat. 4.3.2.1. Hydroterapie Hlavním činitelem vodních procedur je teplo, které buď přivádíme – pozitivní termoterapie nebo odvádíme – negativní termoterapie. Kombinovaná 32

terapie je střídání pozitivní a negativní termoterapie. Při vodních procedurách se využívá teploty vody nebo též rychlosti teplotních změn (tepelný účinek), proudění vody, tlaku a vztlaku vody (mechanický účinek), chemického složení (např. mořská voda), případně přísad do koupelí. Teplota vody okolo 35°C je indiferentní a nevyvolává prakticky žádnou reakci organismu. Čím více se teplota od této hodnoty liší, tím je reakce organismu výraznější. Vyšší teploty mají sedativní, nižší dráždivý účinek [14]. Procedury: perličková koupel vířivá koupel uhličitá koupel otírání, polevy, zábaly, obklady skotské střiky parní lázeň sauna 4.3.2.2. Mechanoterapie Mechanoterapie představuje použití statických a dynamických sil k léčebným účelům. Z historického hlediska lze pokládat masáže spolu s vodoléčbou za nejstarší formy fyzikální terapie. Mechanoterapii dělíme na ruční a přístrojovou. Do procedur mechanoterapie především řadíme trakce, extenze, manipulace, mobilizace, masáže, polohování kloubů, techniku měkkých tkání [12]. Masáže můžeme charakterizovat jako působení mechanických podnětů na lidské tělo buď za účelem léčebným, kdy se příznivě ovlivňují poruchy a chorobné změny tkání místně nebo celkově, nebo za účelem regeneračním, kdy se vylaďují tkáně změněné únavou. Sportovní masáž má obvykle připravit sportovce k podání určitého výkonu, urychlit nebo zdokonalit zotavení po sportovním výkonu nebo v průběhu tréninku a využívá se rovněž k doléčení některých zranění. Obecně slouží k upevnění tělesného a duševního zdraví a k posílení organismu [10]. 33

Masáž dle Hoškové (2000) pozitivně ovlivňuje: prokrvení (hyperémie), zlepší se jím přívod kyslíku a potřebných výživových látek ke tkáním odstranění únavových látek a zplodin látkové výměny svalové napětí centrální nervový systém psychické napětí kloubní pohyblivosti Jinými slovy masáž vyvolává komplexní proces s mechanickými, biochemickými a reflexními účinky, kdy místní působení je bezprostředně spjato s působením celkovým. Účinnost masáže závisí na výběru masážních hmatů, jejich intenzitě, směru a rychlosti provedení. Vhodnou masáží ve vhodnou dobu lze zkvalitnit regeneraci po jakékoliv fyzické zátěži, a to nejen po sportovním výkonu [10]. Sportovní masáž aplikovaná ve výkonnostním sportu musí mít jasně stanovený cíl. Při jeho stanovení se přihlíží ke stádiu tréninkového nebo závodního či odpočinkového období. Cíle sportovní masáže dle Hoškové (2000): příprava na sportovní výkon (trénink, soutěž) pomoc při rozcvičování i během déletrvající (více kolové) soutěže specifická pomoc při strečinku podpora zotavovacích procesů po zátěži (tréninkové, soutěžní) navození pocitu pohody a relaxace specifická pomoc při doléčování zranění po schválení příslušným lékařem Masážní hmaty ve sportovní masáži dělíme podle způsobu provedení do šesti základních skupin: tření hnětení roztírání tepání 34

chvění pohyby v kloubech Druhy sportovní masáže dle Hoškové (2000): Kondiční masáž Pohotovostní masáž Masáž v přestávkách mezi výkony Masáž odstraňující únavu Masáž po cestování Sportovně léčebná masáž Kondiční masáž Uplatňuje se v kondičně náročném tréninkovém cyklu před hlavním závodním obdobím, podporuje rychlé zotavení po intenzivním tréninku. Je neocenitelnou součástí regenerace. V přípravném období můžeme masáž poskytovat denně. Kondiční masáž se převážně provádí jako masáž celého těla a má být velmi vydatná. Masírování celého těla trvá 60 - 70 minut, v případě poloviny těla masáž trvá asi 30 minut. Cíle kondiční masáže: podpořit

rychlejší

zotavení

po

intenzivním

tréninku

vzhledem

k předpokládané únavě, svalovým bolestem a pocitu tíhy v končetinách zrychlit krevní a mízní oběh, při částečné masáži zrychlit odtok tekutin v masírované oblasti podpořit odplavení únavových látek (metabolitů) zlepšit pohyblivost a ohebnost v kloubech (je-li příprava zaměřena na zvyšování síly, vytrvalosti a celkové odolnosti) zabránit opožděné svalové bolesti (velké tréninkové dávky mají za následek zvýšenou bolestivost svalů, měkkých tkání, bolest se může objevit až druhý den po sportovní aktivitě) psychologický efekt: příjemný dotek navodí celkové psychické uvolnění. 35

Pohotovostní masáž Tuto masáž před výkonem považuje mnoho sportovců za součást přípravy na sportovní výkon. Svým charakterem uvádí organismus do stavu pohotovosti. Poskytuje se s ohledem na start a dobu rozcvičení. Pohotovostní masáž dále dělíme na: dráždivou – pro sportovce, u kterých před soutěží převládá útlum, svým charakterem je tvrdá a rychlá uklidňující – pro sportovce s převahou podráždění a netrpělivé, masáž je jemná, rytmus hmatů je plynulý a pravidelný zkrácenou pohotovostní masáž – používá se při nedostatku času Cíle pohotovostní masáže: připravit svaly na aktivitu a námahu, zvýšit cirkulaci ve všech částech těla, zejména ve svalech, které budou nejvíce zatíženy posílit účinky rozcvičení podpořit možnost plného protažení optimálně vyladit i psychiku, duševně připravit na výkon. Pokud

sportovec

nebyl

dosud

nikdy

masírován,

nemasírujeme.

Nemasírujeme také problematická místa, pokud neznáme příčinu bolesti a diagnózu. Masáž v přestávkách mezi výkony Tento typ masáže provádíme v případech více kolových soutěží (kvalifikace, čtvrtfinále apod.). Mezi jednotlivými soutěžními koly jsou přestávky, během nichž může být masáž velmi potřebná a užitečná. Zkušený masér musí odhadnout, jaký postup při aplikaci masážních technik zvolí, aby vystihl poměr mezi odstraněním únavy a připraveností k dalšímu výkonu. Cíle masáže v přestávkách mezi výkony: podpořit zotavení z předešlého sportovního výkonu umožnit cirkulaci a odstranění metabolitů osvěžit sportovce 36

umožnit návrat svalových struktur do stavu před výkonem odhalit zranění nebo poškození předejít svalovým křečím a opožděné svalové bolesti psychologický účinek: udržet motivaci pro další část soutěže, odstranit napětí, eventuelně stres, ujistit sportovce, že nemusí jít o zranění. Masáž odstraňující únavu Tuto masáž provádíme po skončení sportovního výkonu, ať tréninku nebo závodu. Využíváme masážní hmaty a techniky v postatě v celém rozsahu a převážně na celém těle. Hošková doporučuje, aby sportovec přišel na masáž hned po sportovním výkonu osprchovaný teplou vodou, neboť prohřátím se zvyšuje účinek masáže. Doba trvání celkové masáže záleží na časové dispozici maséra a sportovce. Částečná masáž trvá zhruba 15 – 30 minut. Cíle masáže odstraňující únavu: podpořit odplavení odpadních látek ze svalů podpořit zotavení navrátit srdečně cévní systém do stavu před výkonem předcházet opožděné svalové bolesti odstranit nebo zmírnit nepříznivé stavy sportovce ošetřit zdravotní problémy po výkonu. Masáž po cestování Na místo sportovního utkání musejí sportovci velmi často dlouhé hodiny cestovat. Také časté střídání sportovišť hraje velkou roli v udržení optimální kondice. Čas strávený v dopravním prostředku může také negativně ovlivnit psychiku a v souvislosti s tím i stav připravenosti na sportovní výkon. Doba trvání masáže závisí na tom, jak velká oblast bude masírovaná. U dolních končetin lze doporučit dobu cca 30 minut, při masáži celého těla musíme počítat přibližně s hodinou. Po zjevných otocích nelze přesně dobu limitovat, rozhodující je odeznění zhoršeného stavu. Nejčastější příčiny vyhledání této masáže jsou: pocity celkové ztuhlosti, pocity nezájmu a únavy, bolesti v oblasti beder a šíje nebo otoky dolních končetin. 37

Cíle masáže po cestování: urychlit žilní a mízní oběh, odstranit otoky a ztuhlost odstranit bolest a zvýšit pružnost tkání obnovit normální rovnováhu tělesných funkcí navodit pocit pohody. Sportovně léčebná masáž Tato masáž pomáhá doléčovat následky poranění a zkracuje dobu rekonvalescence. Její použití určuje pouze lékař. Například sportovní zranění doprovázená krvácením nebo otoky mohou být ošetřena masáží až po dvou dnech od úrazu. Krevní výrony lze masírovat až po čtyřech dnech. Jizvy nebo vazivové srůsty pak nejdříve tři dny po sportovní zátěži. Naopak lze masáží přispět k odstranění svalových křečí. Sportovně léčebná masáž může trvat 10 – 30 minut, je závislá na stavu a citlivosti masírovaného místa. Cíle sportovně léčebné masáže: podpořit žilní a lymfatický oběh, odstranit nadměrné množství tkáňových tekutin v okolí poškození podpořit zotavení po zranění, čím lepší je krevní zásobení v poškozené oblasti, tím rychleji dojde k regeneraci poškozené tkáně rozvolnit zjizvené měkké tkáně a vazivové srůsty, které mohou být zdrojem dalších traumat podpořit celkovou pružnost, podpořit žádoucí rozsah pohybu v poraněné oblasti, udržovat maximálně žádoucí potenciál protažení svalových struktur obnovit rozsah pohybu v kloubech do optimálního stavu informujeme-li sportovce o zlepšování poúrazového stavu, sám si začne uvědomovat zlepšení pohyblivosti, což má značný psychologický účinek.

38

4.3.3. Výživa a pitný režim Sportovní výživa a pitný režim je další složkou regenerace. Dochází k obnovování energetických zdrojů, a tím k procesu regenerace. Správná výživa a pitný režim by měly být součástí tréninkového procesu. Tato podkapitola je v rámci správného návyku stravování a pitného režimu mnohem důležitější právě u dětí a mládeže než u dospělých. „Sportujícím dětem musíme zaručit dostatečný energetický příjem odpovídající kvality nejen z důvodů tréninkové náročnosti, ale také z důvodů tělesného růstu a rozvoje“ (Jirka, 1990, str. 98). Je známo, že dnešní mládež vyrůstá na různých polotovarech či rychlém občerstvení, jež představují mnohem větší riziko zdravotních důsledků nesprávného poměru hlavních živin a také riziko vzniku civilizačních onemocnění. Na základě výzkumu na základní škole Dr. Horáka v Prostějově bylo zjištěno, že v jídelníčku převažují sladkosti a nevhodné tekutiny (např. Coca cola, kofola, energetické nápoje, aj.) užívané především jako školní svačiny. Na druhé straně nedostatečnou složkou v denní stravě jsou ovoce a zelenina (důležité pro vitamíny a minerální látky) a také absence přísunu vhodných tekutin. Základem je optimální poměr hlavních živin: bílkoviny, tuky, sacharidy (1:3:6). Sacharidy představují nejobjemnější část potravy (60% energetického krytí organismu), jsou uloženy v játrech (jaterní glykogen), ve svalech (svalový glykogen) a v krvi. Jsou nejrychlejším zdrojem energie. Tuky především dodávají energii při dlouhodobých výkonech, avšak nejsou využitelné ihned po podání. Důležité je doplňovat tzv. esenciální tuky, které si organismus nedokáže sám vytvořit. Tuky jsou uloženy v tukové tkáni, ve svalech a v krvi. Konkrétně u krasobruslení je nezbytné udržovat nízkou hladinu tuku. Bílkoviny přijímají ve větší míře převážně siloví sportovci (1,4 – 1,8 g/kg) na rozdíl od normální populace (0,8 g/kg). Celková energetická potřeba je nutná pro bazální metabolismus, tělesnou a duševní zátěž, trávení a vyrovnávání tepelných vztahů. Je třeba, abychom organismus udrželi ve stavu dynamické rovnováhy, tzv. energetické bilanci tak, aby nedocházelo ke katabolismu (převažuje výdej energie nad příjmem – dochází k poklesu hmotnosti, poklesu výkonu, přetížení, 39

přetrénování, aj.) nebo k anabolismu (příjem energie je vyšší než její výdej – dochází ke zvyšování tělesné hmotnosti, tvorby zásob, svalové hmoty, organismus není schopen maximálního výkonu) [4]. Problematika pitného režimu je především v jeho nedostatečném příjmu a užívání nevhodných tekutin. Vedle výše zmíněné coca coly a kofoly jsou oblíbené sycené slazené nápoje (tzv. limonády) s vysokým obsahem cukrů a oxidu uhličitého. Také pravidelné pití minerálních vod není zcela správné. Dochází k nadměrnému zatěžování ledvin. Denní ztráta tekutin představuje přibližně 2,5 l vody (pot, dýchání, moč, stolice) a spolu s tím dochází k poklesu minerálních látek v organismu, především NaCl (chlorid sodný) a K (draslík). Proto je nezbytné u sportující populace doplňovat tyto látky hlavně ve formě iontových nápojů. Pozor na koncentraci nápoje během výkonu, v tomto případě používáme více ředěné, tzv. hypotonické nápoje. Mezi nejvhodnější tekutiny obecně patří pitná a stolní voda, ovocné čaje nebo vodou ředěné džusy [15].

40

5. Nejčastější úrazy a onemocnění v krasobruslení Úrazovost v krasobruslení je poměrně nízká, jak to ukazuje Moster, Mosterová (2007) viz. příloha č. 1 a 2. Nejčastějšími úrazy jsou tržné rány na bradě, případně drobné řezné rány prstů ruky při povinných prvcích jako jsou piruety či váhové sekvence, distorze v kloubech dolních končetin nebo svalové ruptury při nedostatečném předehřátí či strečinku a výjimkou také nejsou otřesy mozku. Z chronického onemocnění vyzdvihnu zejména zánět Achillovy šlachy, bolest v bederní oblasti páteře (způsobená hypertrofii hýžďových svalů a zkrácením čtyřhranného bederního svalu) a dále různé oděrky, otlaky, výrůstky a puchýře z pevných bruslařských bot. Držení těla při povinných cvicích vyvolává hyperlordózu, je tedy třeba dbát na dobrý vývin břišní svaloviny, která má za úkol vadné držení korigovat. U dětí ve věku 6 – 9 let je třeba rozlišit vadné držení páteře, způsobené ne dobře vyvinutým svalstvem a vznikající skoliosu [2]. Dětský organismus bývá přetěžován díky rané specializaci, i jednostranně, v mnohých případech trenéři nevedou své svěřence k řádné organizaci strečinkových cvičení a už vůbec k nějaké relaxaci či regeneraci. Není neobvyklé, že tito mladí sportovci končí např. s únavovými zlomeninami (bérce, lýtkové kosti nebo kyčle) nebo tzv. skokanským kolenem. Velmi často se objevují svalové dysbalance v oblasti ramenního pletence nebo svalů dolních končetin. Proto je velmi důležité obohacovat cvičební jednotku o důkladné kompenzační cvičení a vyváženou regeneraci. V nevytápěných halách dochází k velkým ztrátám tepla, a to zvláště při nečinnosti, k prochlazení cest dýchacích i močových. V halách dbáme také na správnou intenzitu osvětlení [8].

41

6. Stavba sportovního tréninku mládeže v krasobruslení Pravidelná sportovní aktivita nemá pravděpodobně významný efekt na růst, sexuální, kosterní a somatický vývoj. Intenzivní trénink však v kombinaci s jinými faktory, jako např. nízký energetický příjem může ovlivnit sexuální zrání některých dívek. Na druhou stranu trénink je významným faktorem regulujícím tělesnou hmotnost, tělesné složení a funkční efektivnost kosterních svalů. Trénink je také významným faktorem rozvoje motorických dovedností, svalové síly, maximálního aerobního výkonu, maximální aerobní kapacity, které mohou být důležité

pro

dosažení

úspěchu

v dané

sportovní

činnosti,

především

v dospělosti [8]. Rozplánování tréninkového procesu je jedním z nejdůležitějších momentů celé sportovní přípravy. „Sportovní trénink je proces, který by neměl postrádat promyšlenou kontinuitu. Tím lze omezit na minimum nahodilost ve výběru a posloupnosti tréninkového působení (cíle a zaměření tréninku, prostředky, metody a přístupy). Organizačně se to řeší důsledným uplatňováním různě dlouhých tréninkových cyklů“ (Dovalil, 2002, str. 255).

6.1. Roční tréninkový cyklus Roční tréninkový cyklus je rozdělen na čtyři základní tréninková období, tzv. makrocykly: přípravné období (květen - září) předzávodní období (říjen) hlavní (závodní) období (listopad - březen) přechodné období (duben)

42

Tato období se mohou dále dělit na dvou až čtyřtýdenní etapy (mezocykly) nebo ještě menší jednotky, tzv. mikrocykly. Nejmenší formou tréninkového procesu je tréninková jednotka, viz. kapitola 6.2. Tréninková jednotka [11]. Přípravné období 1. etapa (květen - červen) Hlavním úkolem první etapy přípravného období závodníka je vytváření předpokladů pro růst sportovní formy. V této fázi tréninkového procesu jsou vhodné podmínky k rozvoji jednotlivých pohybových schopností, zejména rychlosti, odrazové výbušnosti, vytrvalosti a síly. Tréninkové dávky mohou být značně vysoké a vyvolávající zvýšené adaptační změny v organismu. Tělesná příprava všeobecného zaměření tvoří v této etapě většinu sportovní přípravy krasobruslaře a zahrnuje atletickou, baletní a gymnastickou složku, pohybové hry, plavání, cyklistiku či aerobik. Přípravu je vhodné doplnit nácvikem techniky vybraných krasobruslařských prvků na suchu, a tím lze kompenzovat nedostatek či úplnou absenci tréninků na ledě [11]. 2. etapa (červenec) Hlavní náplň druhé etapy přípravného období podle Hrázské (2006) tvoří zejména všeobecná tělesná příprava, která může být koncipována podobným způsobem jako u předcházející etapy. Je vhodné, vypracuje-li trenér svému svěřenci na toto období individuální tréninkový plán, podle něhož by se měl prostřednictvím vybraných cvičení udržet v dobré fyzické kondici i v době letních prázdnin. Během této etapy by neměl závodník zapomenout také na dostatečnou regeneraci jak duševního, tak i fyzického stavu a načerpat nové síly. 3. etapa (srpen) Cílem třetí etapy je získání odpovídající sportovní formy. Závodníci se v tomto období často zúčastňují různých soustředění a tréninkových stáží v zahraničí. Objem všeobecné přípravy je snížen přibližně na 40 % a dochází k nárůstu objemu speciální přípravy (60 %). Ve spolupráci s choreografem se 43

závodníci věnují nácviku nových programů, včetně nácviku nově zařazených prvků. V rámci všeobecné tělesné přípravy mimo led zařazují závodníci kondiční trénink, baletní a gymnastickou průpravu a další vhodné sportovní aktivity [11]. 4. etapa (září) Poslední etapa přípravného období, jak píše Hrázská (2006) ve své publikaci, se svou náplní často prolíná s přípravou předzávodního období. Podíl speciální tréninkové přípravy se zvyšuje přibližně na 70 %. Soutěžní programy je vhodné i nadále nacvičovat intervalovou metodou, přičemž jednominutový interval nácviku jízdy je střídán s odpočinkem v délce 60 – 90 sekund. Rozsah všeobecné tělesné přípravy mimo led (obsahující již zmíněné formy) klesá vzhledem k celkovému tréninkovému času sportovní přípravy. Předzávodní období Předzávodní období navazuje svým obsahem, intenzitou a vybranými metodami na poslední etapu přípravného období. Objem speciální přípravy vzrůstá na 80 % a dochází ke zvýšení intenzity tréninku na ledě. Tento poměr trvá téměř po celé následující hlavní období. Těžištěm všeobecné přípravy je vhodně sestavený kondiční trénink, baletní průprava či gymnastika [11]. Hlavní (závodní) období Úkolem tohoto období je udržení získané sportovní formy pro všechny důležité závody. Celkový objem tréninkové práce je přizpůsoben harmonogramu hlavních krasobruslařských soutěží. Při nácviku programů je možné využívat dvou intervalových metod. Při první typu se interval rovná délce celého programu, který může být opakován 1-2 krát. Druhý typ, tzv. kratší intervaly, se používá k nácviku zvlášť obtížných prvků, přičemž interval zatížení a délka odpočinku je 60 sekund. Všeobecná tělesná příprava je zaměřena zejména na přizpůsobený kondiční trénink, který udržuje všeobecnou připravenost závodníka. Před závody je vhodné objem tréninku podle psychické a kondiční připravenosti 44

krasobruslaře lehce snížit. Během hlavního období je možné do tréninkové přípravy zařadit dvoutýdenní mezocyklus, jehož cílem je zvýšení fyzické zdatnosti [11]. Příklad týdenního tréninkového cyklu mládeže v závodním období zlínského klubu znázorňuje tabulka č. 5. Tabulka č.5: Týdenní tréninkový cyklus zlínského klubu (závodní období).

45

Přechodné období V přechodném období se po uplynulé sezóně střídá aktivní a pasivní odpočinek. Hrázská (2006) také zdůrazňuje, aby během tohoto období závodníci vynechali speciální přípravu a věnovali se pouze přípravě všeobecné, organizované zejména u mladších dětí formou nejrůznějších her a soutěží. Prostřednictvím plavání, strečinku a dalších aktivit dochází k regeneraci sil a uvolnění organismu po fyzicky i psychicky náročných obdobích. Trenér by měl po analýze výsledků a výkonností uplynulé sezóny připravit nové tréninkové plány ročního cyklu sportovní přípravy.

6.2. Tréninková jednotka Tréninkovou jednotku obvykle označujeme jako hlavní organizační formu tréninku v délce přibližně 45 – 60 minut. Tréninková jednotka může být zaměřena na speciální nebo všestrannou přípravu, případně jejich kombinace. V rámci speciální přípravy, která zahrnuje zejména přípravu na ledě, je trénink zaměřen na nácvik soutěžních programů, techniky krasobruslařských prvků jako jsou skoky, piruety, krokové pasáže. Dále je zaměřen na choreografii a nácvik uměleckého vyjádření prostřednictvím pohybu po ledě. Všeobecná příprava zahrnující veškerou přípravu mimo ledovou plochu spolu s tréninkem skluzu na ledě, je věnována především všestrannému tělesnému rozvoji prostřednictvím kondičního tréninku, atletiky, baletu, gymnastiky a dalších sportovních aktivit nebo je věnována v rámci přípravy na ledě bruslařskému skluzu [11]. Tréninková jednotka by měla být rozdělena na tři základní části – úvodní, hlavní a závěrečnou. V úvodní (přípravné) části se závodník prostřednictvím rozcvičení a rozehřátí organismu připraví na hlavní část tréninku. Stěžejní tréninková část je zaměřena na nácvik nejrůznějších prvků a cvičení rozvíjejících pohybové schopnosti a dovednosti. Tréninková jednotka může mít jeden nebo více úkolů. Zpočátku by měl být zařazen trénink vyžadující zvýšenou koordinaci či trénink rychlostního typu, teprve poté trénink zaměřený na sílu a vytrvalost. V závěrečné fázi tréninkové jednotky dochází k uvolnění svalů i nervového napětí 46

a především k doznívání změn v kardio-respiračním systému. Do této fáze se v současnosti velmi často zařazují i strečinková cvičení. Velikost a podíl jednotlivých komponentů zatížení jsou závislé na hlavním úkolu tréninkové jednotky. Trénink může probíhat hromadnou, skupinovou či individuální formou [11]. V následující tabulce č. 6 znázorňuji příklad rozvržení tréninkové jednotky mladých závodníků ve zlínském klubu během hlavního závodního období. Délka tréninkové jednotky na ledě je dána sedmdesáti pěti minutami. V tabulce není časově znázorněno dvaceti minutové rozcvičení na suchu, které je však pravidelnou součástí každé tréninkové jednotky na ledě. Tabulka č. 6: Příklad tréninkové jednotky na ledě zlínského klubu.

47

6.3. Současně užívané regenerační prostředky mládeže v krasobruslení V této kapitole bych ráda přiblížila problematiku chybějící formy regenerace v tréninkovém procesu mládeže v krasobruslení. Jak jsem se již zmínila, regenerace přispívá ke zvyšování výkonnosti sportovce a je jedním z hlavních preventivních opatření vzniku akutního nebo chronického poškození organismu. Výsledky dotazování vybraných mladých krasobruslařů České Republiky (viz. příloha č. 3) nebyly ničím překvapivé. Potvrdily se mé předpoklady, že mladí sportovci nejsou dostatečně informovaní o možnostech regeneračních prostředků vhodných pro jejich sportovní zátěž. Zdůraznila bych, že se jedná o doporučení, ne-li povinnost, trenéra zasvětit své svěřence do procesu regenerace tak, aby se stala nedílnou součástí tréninkového procesu. Jako zásadní problém vidím nerespektování vyhrazeného času pro rozcvičení před vlastní tréninkovou jednotkou. Časově jsou tréninky vypisovány v době školního vyučování, proto většina rodičů přivádí své děti těsně před tréninkovou jednotkou a bez řádného rozcvičení jsou vpuštěny na ledovou plochu. Tím více hrozí akutní poškození ve formě natažení svalu (vazu), svalových (vazivových) mikrotraumat či dokonce přetržení svalu (vazu). Po tréninkových jednotkách je to obdobné. Většina dotazovaných se jde po tréninku podle možností vyběhat, což je správné, avšak pouze na krátkou dobu. Poté by měl následovat strečink, který slouží k protažení zkrácených svalů a ovlivňuje také výrazně zvýšení kloubní pohyblivosti. Setkala jsem se i s odpovědí, že se krasobruslaři protahují pouze v případě, že je něco bolí. Je to dáno tím, že po tréninkové jednotce na ledě již nejsou v péči trenérů, a tudíž profesionální dohled nad strečinkem zde chybí. Ve výjimečných případech jsem se setkala s užíváním hydroterapie, ať už ve formě plavání, sauny či perličkové vany. Je to nesmírná škoda, protože jak bylo zmíněno v kapitole 4.3.2. Fyzikální prostředky, hydroterapie má blahodárný účinek jak na fyzický, tak i psychický stav. Masáže oslovení krasobruslaři využívají nepravidelně, v malém množství a převážně 48

pouze v případě nějaké svalové bolestivosti. Z výše uvedeného vyplývá, že problematika regenerace mládeže v současných krasobruslařských klubech je nedostatečná. Nemohou za ni ani krasobruslaři, ani jejich rodiče, ale nekompletní, v horším případě nekompetentní trenérská péče, která se soustřeďuje pouze na prostor kolem ledové plochy.

49

7. Nejvhodnější regenerační prostředky v krasobruslení Tato podkapitola by měla ukázat nejvhodnější regenerační prostředky, které jsou určené pro mladé krasobruslaře. Vzhledem

k charakteru

zatížení krasobruslařů

se

jedná

především

o fyziologickou únavu kombinovaného typu. To znamená, že se bude vyskytovat jak aerobní (pomalu vznikající), tak i anaerobní (rychle vznikající) únava. Proto je možné zahrnout do regeneračního plánu aktivní i pasivní odpočinek (viz. kapitola 3. Únava a regenerace). V případě krasobruslení doporučuji využívat především regeneraci pohybem (kompenzační cvičení, doplňkový sport), která slouží nejen k odstranění únavy, ale také jako preventivní opatření vzniku například svalových dysbalancí. Strečink či vyklusání po tréninkové jednotce umožní rychlejší odstranění únavy (aktivní odpočinek – dochází k rychlejšímu odplavení laktátu z organismu tím, že se zachovává průtok krve ve svalech).

7.1. Kompenzační cvičení Kompenzační cvičení je jedním z nejdůležitějších a nejefektivnějších regeneračních prostředků, které může sportovec využít. Tento způsob regenerace by měl být vyhledáván nejvíce a ne se spoléhat pouze na zásah druhé osoby či další fyzikální síly formou fyzioterapie nebo rehabilitace. Jak jsem se již několikrát zmínila, krasobruslení patří mezi sporty s vysokou tělesnou zátěží. Vlivem charakteristického způsobu zátěže se velmi často vyskytují svalové dysbalance. Je to způsobeno především jednostranným přetěžováním svalů hýžďových a svalů bederní oblasti v typické tzv. výjezdové pozici (bederní hyperlordóza). „Pravidelné provádění individuálně zaměřeného kompenzačního programu by mělo vést k udržení svalové rovnováhy či jejímu znovuzískání“ (Bursová, 2005, str. 41). V naprosté většině případů bývá hypertrofická jedna strana hýžďového svalu. Naopak oslabenými svaly v krasobruslení bývají svaly 50

břišní, svaly mezilopatkové a dolní fixátory lopatek, dále pak svaly klenby nožní, což má za následek typickou plochou nohu pro všechny krasobruslaře. Obecně lze říci, že nepostradatelnou oblastí kompenzačního cvičení je oblast pánevního zkříženého syndromu (dolní zkřížený syndrom). Jeho součástí jsou zejména: ohybače (flexory) kyčelního kloubu - z nichž nejdůležitější jsou bedrokyčlostehenní sval, přímý sval stehenní a napínač povázky stehenní natahovač (extenzor) kyčelního kloubu – velký sval hýžďový svaly v oblasti beder - vzpřimovače trupu a čtyřhranný sval bederní břišní svaly – přímý sval břišní, vnější a vnitřní šikmé svaly břišní a příčný břišní sval odtahovače (abduktory) kyčelního kloubu – střední a malý sval hýžďový ohybače (flexory) kolenního kloubu – dvojhlavý sval stehenní, poloblanitý a pološlašitý sval (extenze kyčelního kloubu, flexe kolenního kloubu), trojhlavý sval lýtkový V tabulce č. 7 uvádím přehled svalů s tendencí ke zkrácení (tzv. posturální svalstvo) a svalů s tendencí k oslabení (tzv. fázické svalstvo), na které je třeba se v kompenzačním cvičení krasobruslařů zaměřit. Příklady cvičení již nejsou předmětem této práce. Tabulka č. 7: Přehled fázických a posturálních svalů v krasobruslení.

51

7.2. Doplňkové sporty Při výběru doplňkového sportu je důležité myslet na to, aby se zapojovaly jiné svalové skupiny, než je tomu u hlavní sportovní disciplíny. Nejvhodnějšími sporty pro acyklické disciplíny jsou cyklické a naopak. Tedy pro krasobruslení zmíním například běh, cyklistiku, plavání, spinning, aj. Dalších vhodné doplňkové sporty pro krasobruslení jsou jóga, aerobic, jízda na kolečkových bruslích, lehká atletika, gymnastika, či sportovní hry apod. Nesmíme zapomenout také na důležitou taneční a baletní průpravu. Výhodami regenerace pohybem jsou zejména finanční a časová dostupnost. Krasobruslení je po finanční stránce velmi náročný sport a většinu výdajů si hradí sportovec sám. Bohužel u nás krasobruslařské sportovní kluby nenabízejí či nezprostředkovávají jiné formy regenerace v rámci tréninkového procesu, proto regenerace pohybem je levnou, ale optimální variantou řešení tohoto problému. Dalšími výhodami jsou například nezávislost na druhé osobě, či změna tréninkového prostředí. Mladí sportovci tráví na zimních stadiónech i šest hodin denně, proto jakákoliv změna prostředí je pro ně přínosem a zároveň prevencí vzniku únavy ze stálého a jednotvárného prostředí.

7.3. Fyzikální prostředky Z fyzikálních prostředků regenerace pro mládež v krasobruslení bych vyzdvihla

zejména

masáže

a

hydroterapii,

avšak

pouze

na

doplnění

kompenzačních cvičení a doplňkového sportu, které by měly tvořit převážnou část celé regenerace. Téměř většina mladých sportovců si myslí, že masáže jsou tu od toho, aby jim pomohly odstranit případné bolestivé stavy pohybového aparátu. Nevnímají je jako psychickou relaxaci, která je v tomto sportu nesmírně důležitá. Vhledem k tomu, že mladí krasobruslaři a krasobruslařky tráví na zimních stadionech spoustu času a pohybují se stále ve stejném prostředí, je masáž ideálním 52

odpočinkem nejen pro svaly, ale hlavně pro mysl. V tomto případě doporučuji mládeži celkové masáže odstraňující únavu aplikovat minimálně jedenkrát měsíčně v rámci regenerace celého organismu. Od kategorie mladší žačky a žáci, kteří v rámci závodu jedou krátký program i volnou jízdu převážně v jeden den, je vhodné zapojovat i masáže v přestávkách mezi výkony, případně masáže pohotovostní, aby došlo k co nejrychlejší regeneraci a k co nejrychlejšímu odstranění únavy. K psychické relaxaci slouží také různé formy hydroterapie. Léčebné účinky teplé vody jsou známé už několik století. Jak již bylo v kapitole 4.3.2. Fyzikální prostředky zmíněno, voda je velmi vzácný a univerzální nástroj, který při správném užívání má bohatý a výjimečný vliv na lidský organismus. Od pradávných časů až po současnost je hydroterapie užívá k léčbě artritidy, odbourávání stresu, svalové a kloubní terapii, povzbuzení i uvolnění a stejně tak i k léčbě nespavosti. Vhledem k dlouhodobému vystavení organismu chladnému prostředí zimních stadionů, tepelné procedury jsou ideální doplňkovou formou regenerace krasobruslařů. Zejména vířivé či hydromasážní vany jsou vcelku dostupnou záležitostí na současném trhu. Vířivka, jinými slovy také whirlpool, či vířivá vana, je zcela unifikovaný relaxační koncept určený pro odbourávání stresu kombinací správné teploty vody, vztlakové síly, tlakových vodních a vzduchových trysek. Po dodržení těchto optimálně nastavených faktorů dochází při koupeli ve vířivce k rozšíření žil a cévních periférií, k lepšímu prokrvení končetin a usnadnění srdci ke snadnějšímu rozvádění okysličené krve a zrychlené látkové výměně v organismu. Dalším podstatným faktorem je aktivování kožních receptorů, odvádění škodlivin z těla a následnému uvolnění svalové a kloubní ztuhlosti. Společná povaha těchto všech faktorů má za následek léčebný, relaxační i regenerační účinek [23]. Perličková koupel používá indiferentní teplotu, případně něco málo teplejší. Z roštu na dně vany vycházejí pod tlakem bublinky vzduchu, které působí dráždivě na povrch kůže a nervová zakončení a tonizují kapilární systém kůže a podkoží. Perličková koupel má výrazný kladný efekt při velké celkové únavě až vyčerpání, pomáhá při nespavosti a tlumí neurotické projevy a nejrůznější formy 53

depresivních stavů, s nimiž se u sportovců setkáváme poměrně často, ale věnujeme jim bohužel málo pozornosti [12]. K dispozici nejsou pouze jen vířivky nebo hydromasážní vany či perličkové koupele, ale v tomto typu hydroterapie vidím optimální způsob regenerace v krasobruslení, už jen z hlediska rozdílného prostředí a myorelaxačního účinku vody.

54

8. Návrh měsíčního regeneračního plánu pro mládež v krasobruslení Navrhnout ideální plán regenerace pro všechny sportovce je zcela nemožné. Každý krasobruslařský klub má jiné časové rozložení tréninkového procesu a odlišné možnosti regenerace. Proto se budu snažit vytvořit regenerační plán na příkladu krasobruslařského klubu HC RI Okna Zlín, který budou moci sportovci individuálně využívat, aniž by se museli podřizovat samotnému klubu, protože, jak již bylo řečeno, v současné době sportovní kluby, zvláště v krasobruslení, nedisponují časovými ani finančními možnostmi na zajištění adekvátní regenerace mládeže. Vhledem k tomu, že závodní období je rozloženo v zimních měsících roku, je pochopitelné, že běh a cyklistiku v přírodě budeme provozovat převážně v přípravném, předzávodním a přechodním období. Proto ani cyklistika nebude zahrnuta v následujícím plánu. Forma běhu bude představovat asi dvacetiminutové vyběhání po tréninkové jednotce na ledě v prostorách zimního stadionu, pokud možno na gumovém podkladu, aby se šetřil kloubní systém organismu. Ideálně doporučuji 15 - 20 minut běhu lehké intenzity maximálně 65-70% tepové frekvence. Doporučení platí pro děti starší deseti let. Mladší děti spalují laktát daleko rychleji a navíc by bylo obtížné je udržet v optimální intenzitě běhu. Nesmíme také zapomenout na adaptabilitu organismu nejen na regenerační procesy. Jak praví Jirka (1990), víme, že opakuje-li se v pravidelných intervalech stejný podnět a navíc často i stejné intenzity, každý organismus se na tento podnět adaptuje a postupně na něj přestává reagovat. Z toho vyplývá, že při delším používání stejné metodiky nebo stejných regeneračních procedur se uplatní tento návykový efekt a účinnost používané metody se začne snižovat. Tuto sníženou reaktibilitu je nutno včas rozpoznat a jednotlivé metody v určitých časových odstupech střídat. Měsíční plán regenerace, tabulky č. 8, 9, 10, 11, jsem rozložila do čtyř týdenních cyklů s tím, že navrhovaná forma regenerace je znázorněna červenou 55

barvou. Jednou za 14 dní jsou brány v potaz závody bez tréninkové jednotky. Rozcvičení před každou tréninkovou jednotkou a stejně tak i strečink po tréninkové jednotce by měly být samozřejmostí, ale i tak jsem je uvedla do celkového plánu regenerace. Rozcvičení v tělocvičně představuje celkové zahřátí organismu a příprava na tréninkovou jednotku na ledě (kloubní pohyblivost, protažení svalových skupin zejména svaly dolních končetin a svaly trupu, příprava na skokové prvky, tzv. rotace, aj.) Běh (vyběhání) je soustředěn ihned po tréninkové jednotce na ledě. Strečink (statický) by se měl zaměřovat převážně na svalové skupiny dolních končetin a hýžďové svaly v délce alespoň dvaceti minut. Kompenzační cvičení předpokládá minimálně 30 – 60 minutové cvičení v případě vícefázových tréninků v tělocvičně na zimním stadiónu nebo ve volném čase doma. Hydroterapie (vířivka, hydromasážní vana) se počítá na maximálně 15 minut dané kúry, kterou střídá stejně dlouhý odpočinek. Dříve, než podstoupíme masáž, je dobré předehřát svalový aparát v sauně (10 – 15 minut) pokud to místní vybavení dovolí. Tím by se zvýšily účinky masáže, avšak sauna není nezbytná a doporučuji ji podstupovat až od staršího školního věku. Během týdne jsem se snažila kombinovat pohybové regenerační prostředky, hydroterapii i masáže tak, aby splňovaly náležité normy (např. že tréninková jednotka nebude navazovat na terapii saunou, apod.). Kompenzační cvičení jsou základem, proto by měly být nejvíce zastoupeny v regeneračním plánu. Kompenzační cvičení jsou navržena dvakrát až třikrát týdně a stejně tak vyklusání po tréninkové jednotce v prostorách zimního stadionu (pokud není umožněno na jiném místě). Jak již bylo zmíněno, strečink je zařazen po každé tréninkové jednotce. Hydroterapie je plánována jednou až dvakrát týdně. Masáže jsou převážně situovány po závodech na konci týdne.

56

Tabulka č. 8: Návrh regenerace 1. týden.

Vysvětlivky: Rozcvička - dynamický strečink v tělocvičně, warm-up (viz. kapitola 4.3.1.2. Strečink). Led – praktický trénink na ledě, příklad viz. kapitola 6.2. Tréninková jednotka. Speciální příprava na suchu – probíhá v tělocvičně, náplň: povinné prvky, rotace, posilování. Závodní programy – trénink na ledě na způsob kontrolního závodu včetně hudby a závodních dresů. Shrnutí: Počet hodin zátěže bez rozcvičení za týden: 12 hod 30 min. Počet hodin regenerace za týden: 6 hod 45 min.

57

Tabulka č. 9: Návrh regenerace 2. týden.

Vysvětlivky: Rozcvička - dynamický strečink v tělocvičně, warm-up (viz. kapitola 4.3.1.2. Strečink). Led – praktický trénink na ledě, příklad viz. kapitola 6.2. Tréninková jednotka. Speciální příprava na suchu – probíhá v tělocvičně, náplň: povinné prvky, rotace, posilování. Závodní programy – trénink na ledě na způsob kontrolního závodu včetně hudby a závodních dresů. Závody – od kategorie žačky/žáci mladší zaberou téměř celý den. Shrnutí: Počet hodin zátěže bez rozcvičení za týden: 12 hod 50 min (bez závodů). Počet hodin regenerace za týden: 5 hod 25 min.

58

Tabulka č. 10: Návrh regenerace 3. týden.

Vysvětlivky: Rozcvička - dynamický strečink v tělocvičně, warm-up (viz. kapitola 4.3.1.2. Strečink). Led – praktický trénink na ledě, příklad viz. kapitola 6.2. Tréninková jednotka. Speciální příprava na suchu – probíhá v tělocvičně, náplň: povinné prvky, rotace, posilování. Závodní programy – trénink na ledě na způsob kontrolního závodu včetně hudby a závodních dresů. Shrnutí: Počet hodin zátěže bez rozcvičení za týden: 12 hod 50 min. Počet hodin regenerace za týden: 6 hod 5 min.

59

Tabulka č. 11: Návrh regenerace 4. týden.

Vysvětlivky: Rozcvička - dynamický strečink v tělocvičně, warm-up (viz. kapitola 4.3.1.2. Strečink). Led – praktický trénink na ledě, příklad viz. kapitola 6.2. Tréninková jednotka. Speciální příprava na suchu – probíhá v tělocvičně, náplň: povinné prvky, rotace, posilování. Závodní programy – trénink na ledě na způsob kontrolního závodu včetně hudby a závodních dresů. Závody – od kategorie žačky/žáci mladší zaberou téměř celý den. Shrnutí: Počet hodin zátěže bez rozcvičení za týden: 9 hod 30 min (bez závodů). Počet hodin regenerace za týden: 5 hod 40 min.

60

Závěr Sport v dnešní době, který je orientovaný více na úspěch, než-li na samotný sportovní výkon, ovlivňuje i situace z běžného života. Ambice sportovců, nejen těch dospělých, a jejich zvýšená touha po vítězství vedou v mnoha případech k abnormálnímu přetěžování organismu vysokými tréninkovými dávkami a přináší s sebou riziko trvalého poškození. Jedinou možností, jak se vyhnout tomuto riziku, je správně zvolený regenerační plán tak, aby co nejefektivněji odstranil příznaky únavy a pomohl tak k bezproblémovému chodu tréninkového procesu. V kapitolách 1 – 4 popisuji obecné poznatky charakteristiky krasobruslení a mládežnického věku, typy a formy únavy a následné možnosti regenerace. Vzhledem k tomu, že biologické prostředky by měly být základním kamenem komplexní regenerace, věnovala jsem jim větší pozornost. V následující kapitole, tj. Nejčastější úrazy a onemocnění v krasobruslení, je popsán souhrn úrazů a onemocnění, které se v krasobruslení nejčastěji vyskytují. Nejedná se o sport s vysokou úrazovostí, ale v případě zanedbání procesu regenerace může dojít k předčasnému ukončení sportovní kariéry z důsledků přetížení pohybového aparátu. Kapitola číslo 6 přibližuje stavbu sportovního tréninku mládeže v současném krasobruslení v závislosti na ročním tréninkovém cyklu. Zároveň tato kapitola nabízí náhled do současně užívaných regeneračních prostředků mládeže v tuzemských klubech. V kapitolách 7 a 8 jsem se snažila vyzdvihnout optimální způsob regenerace a zařadit jej do tréninkové náplně zlínských krasobruslařů. Je pochopitelné, že navržený plán regenerace může být časově náročný, ale vzhledem k náročné náplni současného krasobruslení je nezbytný. Musíme si uvědomit, že smyslem není dnešní sportující mládež vyčerpat vysokými tréninkovými dávkami, ale naopak zpříjemnit jim čas věnovaný vybranému sportu a myslet tak na kvalitu zdraví v dospělosti. 61

Cílem práce nebylo podat úplný přehled všech regeneračních postupů ve zvoleném sportovním odvětví. Předložená studie vycházející z analýzy současné reálné situace v krasobruslení na základě osobního výzkumu a porovnání praktických zkušeností s teoretickými informacemi, by měla být návodem nejen trenérům, ale i samotným sportovcům k dosažení ideálního stavu, kdy je stránka zatížení i regenerace vyvážena.

62

Seznam použité literatury 1. Alter, M. J. Strečink. 2. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 228 s. ISBN 80-7169-763-X 2. Blecha, V., Buřilová, A., Kotek, V. Program sportovní přípravy v tréninkových střediscích mládeže – krasobruslení. Praha: Metodické oddělení Českého ústředního výboru ČSTV, 1979. 66 s. 3. Bursová, M. Kompenzační cvičení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2005. 195 s. ISBN 80-247-0948-1 4. Clarková, N. Sportovní výživa. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2000. 272 s. ISBN 80-247-9047-5 5. Dovalil, J. A kol. Výkon a trénink ve sportu. 1. vyd. Praha: Olympia, 2002. 336 s. ISBN 80-7033-760-5 6. Dvořáková, H. Sportujeme s nejmenšími dětmi. 2.vyd. Velké Bílovice: TeMi CZ, 2009 124 s. ISBN 978-80-87156-26-1 7. Havlíčková, L. a kol. Fyziologie tělesné zátěže I. Obecná část. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2004. 203 s. ISBN 80-7184-875-1 8. Havlíčková, L. a kol. Fyziologie tělesné zátěže II. Speciální část-1. díl. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1993. 238 s. ISBN 80-7066-815-6 9. Heller, J. a kol. Fyziologie tělesné zátěže II. Speciální část – 3. díl. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1996. 223 s. ISBN 80-7184-225-7 10. Hošková, B. Masáž ve sportu. 1. vyd. Praha: Olympia, 2000. 128 s. ISBN 80-7033-093-7 11. Hrázská, G. Krasobruslení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006. 108 s. ISBN 80-247-0984-8 12. Jirka, Z. Regenerace a sport. 1. vyd. Praha: Olympia, 1990. 254 s. ISBN 80-7033-052-X 13. Krauss, H. Fyzioterapie pro každého. 1. vyd. Praha: Avicenum, 1990. 272 s. ISBN 80-201-0069-5

63

14. Kvapilík, J. Sportovní masáž pro každého. 3. vyd. Praha: Olympia, 1991. 147 s. ISBN 80-7033-120-8 15. Mandelová, L., Hrnčiříková, I. Základy výživy ve sportu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 72 s. ISBN 978-80-210-4281-0 16. Moster, R., Mosterová, Z. Sportovní traumatologie. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 105 s. ISBN 978-80-210-4312-1 17. Novotný, J., Sebera, M., Hrazdira, L., Novotná, M., Chaloupecká, A. Kapitoly sportovní medicíny. Elportál, Brno : Masarykova univerzita, 2006. ISBN 1802-128X 18. Perič, T. Sportovní příprava dětí. 2. doplněné vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 192 s. ISBN 978-80-247-2643-4 19. Třesohlavá, Z., Černá, M., Kňourková, M. Dříve než půjde do školy. 1. vyd. Praha: Avicenum, 1990. 128 s. ISBN 80-201-0015-6

Internetové odkazy: 20. http://studio-balance.cz/co-je-fyzioterapie/ 21. http://www.czechskating.org/index.php?menu=hodnoceni 22. http://www.lekari-online.cz/ortopedie/novinky/fyzioterapie-a-rehabilitace 23. http://www.spa-studio.cz/clanky/hydroterapie 24.http://www.zdravnet.cz/alternativni_medicina/terapeuticke_metody/terapie_vo dou/vodolecba/info.html

64

Přílohy

65

Příloha č. 1: Sportovní úrazy v ČSTV (1977 – 1083)

66

Příloha č. 2: Sportovní úrazovost ČSTV (1977 – 1983)

Vysvětlivky: Sportovní úrazovost = počet úrazů na 100 sportovců

67

Příloha č. 3: Přehled užívané regenerace u vybraných krasobruslařek ve věku 6 - 14 let.

68

Resumé Bakalářská práce se zabývá problematikou regenerace mládeže v krasobruslení. Seznamuje s charakterem sportu a jeho zatížením, s riziky poškození organismu při vysokém tréninkovém zatížení a nedostatečnou kompenzací a hledá řešení, jak těmto stavům předcházet. Cílem práce bylo navrhnout optimální plán regenerace na příkladu zlínského krasobruslařského klubu

v závodním

období.

Porovnáním

zjištěných

současně

užívaných

regeneračních prostředků s teoretickými a praktickými znalostmi v oboru, vzešel měsíční návrh regenerace, rozložen na čtyři týdenní cykly podle tréninkových jednotek. Ráda bych přispěla k tomu, aby problematika regenerace mládeže v krasobruslení nebyla nepodceňována, ale naopak aby se propagovala jako správný a nezbytný způsob, jak dosáhnout kvalitního výkonu.

Resume The work deals with regeneration of youth in figure skating. It introduces the nature of the sport and its workload, risks of potential damages on body during heavy training workloads and insufficient compensation, and it seeks solutions to avoid these risks. Goal of the work is to propose an optimal plan using an example of the Zlin figure skating club during the competition season. A comparison of the currently used regeneration practices with theory resulted in a monthly regeneration plan, devided into 4 week cycles based on training units. I would like to emphasize that rest and regeneration time are essential to the successful performance in figure skating and therefore should not be underestimated.

69

70