Reemigrace volyňských Čechů. Život Antonína Toločka a jeho rodiny

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA HISTORICKÝ ÚSTAV

Reemigrace volyňských Čechů. Život Antonína Toločka a jeho rodiny. bakalářská diplomová práce

Dominika Ševčíková

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D. Brno 2015

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a uvedla jsem veškerou pouţitou literaturu a prameny. V Brně dne 14. 5. 2015

…..…………………… Podpis

Poděkování Na tomto místě bych v prvé řadě chtěla poděkovat Mgr. Tomáši Dvořákovi,Ph.D. za vedení této práce a za čas, který práci věnoval. Poděkování patří také Antonínu Toločkovi za jeho vyprávění a za to, ţe mi umoţnil přístup do svého soukromého archivu. Mé díky patří také rodině a přátelům, kteří mě po dobu psaní této práce podporovali.

Obsah 1

Úvod ................................................................................................................................... 5

2

Reemigrant Antonín Toločko a události na Volyni od příchodu Čechů po jejich

reemigraci ................................................................................................................................... 9 3

4

Reemigrace ....................................................................................................................... 13 3.1

Co předcházelo reemigraci ........................................................................................ 13

3.2

Motivace pro reemigraci ............................................................................................ 18

3.3

Transport .................................................................................................................... 19

3.4

Shromaţďovací střediska a cesta k novému domovu ................................................ 21

3.5

Ukončení reemigrace ................................................................................................. 26

3.6

Nutnost finančního vyrovnání za majetek zanechaný na Volyni .............................. 26

Asimilace .......................................................................................................................... 29 4.1

Vztahy mezi reemigranty, seznamování se zákony, zvyky a s obyvatelstvem ......... 30

4.2

Reakce na politickou situaci ...................................................................................... 35

4.3

Po únoru 1948 ............................................................................................................ 36

4.4

Vztah k Volyni........................................................................................................... 37

5

Závěr................................................................................................................................. 38

6

Seznam pramenů a literatury ............................................................................................ 42

7

8

6.1

Soukromý fond Antonína Toločka ............................................................................ 42

6.2

Literatura ................................................................................................................... 42

6.3

Studie a články v časopisech a sbornících ................................................................. 43

6.4

Elektronické zdroje .................................................................................................... 43

Seznam příloh ................................................................................................................... 44 7.1

Přílohy na CD ............................................................................................................ 44

7.2

Přílohy v dokumentu ................................................................................................. 44

Přílohy .............................................................................................................................. 45

1

ÚVOD V knihách odborné literatury a ani v učebnicích dějepisu nenalezneme ţádné informace

o osobě, jakou je Antonín Toločko. Nejedná se totiţ o „velkou osobnost“ „velkých dějin“. Antonín Toločko není sice „velkou osobností“, ale i přesto je součástí našich dějin. Je volyňským reemigrantem a na tuto skutečnost je patřičně hrdý. Ve své práci pracuji s konkrétním ţivotním příběhem a s odbornou literaturou. Dvěma hlavními cíli mého bádání budou historické procesy označované jako reemigrace a asimilace, přičemţ se v případě těchto procesů zaměřím na reemigranta z Volyně, který se do vlasti „navrátil“ po 2. světové válce. V bakalářské práci budu porovnávat, jak jsou tyto procesy vnímány autory odborných publikací a současníkem, a budu se snaţit najít podobnosti či rozdíly mezi relativně objektivní odbornou literaturou a subjektivní svědeckou výpovědí Antonína Toločka. Ve své práci bych chtěla nalézt odpovědi na otázky týkající se toho, v jakých podmínkách ţili Češi na Volyni před reemigrací, jaké podmínky byly kladeny k reemigraci a zda byly dodrţeny. Dále bych se chtěla věnovat tomu, jaká byla motivace pro reemigraci, a to jak ze strany československé vlády, tak reemigrantů. Další otázky se týkají pocitů, které reemigranti měli při transportu do Československa, a také pocitu křivdy z majetkového

vyrovnání. Dále se

budu

zabývat otázkou,

jak byli

reemigranti

v Československu přijati, jak se vypořádali s československými zákony a co od „návratu“ do Československa očekávali a zda se jejich očekávání naplnilo, a nakonec také jak reagovali na komunistický reţim v Československu. V práci se pokusím najít rozdíly mezi „malou“ a „velkou historií“, tedy mezi skutečnostmi uvedenými v publikacích a mezi zkušenostmi uvedenými ve vyprávění volyňského Čecha. Pramen v podobě vyprávění Antonína Toločka je zaznamenán na přiloţené audio nahrávce. Čerpala jsem také z dokumentů, které mi Antonín poskytl. Ty jsou přiloţeny na konci práce. Dosavadní výzkum tématu reemigrace volyňských Čechů zahrnuje práce Jaroslava Vaculíka, ve kterých autor čerpá z archivních materiálů uchovaných v českých, ukrajinských a ruských archivech. Tyto práce se zaměřují pouze na interpretaci archivních materiálů. Práce Jany Noskové se zabývá procesy reemigrace a usídlování volyňských Čechů z pohledu jak odborné literatury, tak samotných aktérů. Oba tyto pohledy autorka porovnává a hledá v nich moţné rozdíly. Na rozdíl od prací Jaroslava Vaculíka autorka ve své práci pracuje také s aktéry reemigrace, coţ do problematiky volyňských Čechů přináší nový pohled. Práce Matěje Spurného, ze které ve své práci čerpám, se věnuje postavení tří menšin (Němců,

5

kteří zůstali v Československu, Romů a volyňských Čechů) v českém pohraničí v patnácti poválečných letech, dále pak vývoji postojů většinové společnosti vůči nim a jejich roli v rámci politiky československého státu předtím i poté, co splynula s politikou Komunistické strany Československa. Dále nám problematiku volyňských Čechů a reemigrace přibliţují studie Vladimíra Hostičky a Csaby Szalá. Ty se věnují perzekucím volyňských Čechů v Sovětském svazu a procesu kulturní asimilace a konstrukci identity „přistěhovalců“. Dále jsem čerpala například z článku Zděňka R. Nešpora, který se zabývá českými migracemi v 19. a 20 století. Samotné vyprávění Antonína je jeho ţivotním příběhem, který má svou individuální stránku. Přináší nám osobní vzpomínky, které jsou ovlivněny autorovými celoţivotními zkušenostmi. Musíme však brát ohled na to, ţe vzpomínky zahrnují především události, které Antonín zaţil jako dítě, tudíţ mohou být v mnoha případech tímto faktorem ovlivněny, a také na to, ţe Antonín je součástí určité společnosti, pro kterou je typická kolektivní paměť. Ta se upevňuje, manifestuje a předává dále nejen v ţivotních příbězích jednotlivých členů skupiny, ale i v jiných „příbězích“ či textech, které o sobě tato skupina produkuje, tzn. v její literatuře, publikacích, ale také i v jednání a chování. Volyňští Češi mají také své organizace, jakou je například Společenství volyňských Čechů a jejich přátel. Ve vyprávění je tedy přítomna i stránka sociální, která narátora mohla ne málo ovlivnit. Ve své práci pracuji se dvěma metodami, a to s metodou biografickou a metodou orální historie. Samotná biografie je minulost konkrétního individua, tedy ţivotní příběh jedince, který můţe být ve formě psané nebo vyprávěné. Jedná se o subjektivní představu informátora o dílčím aspektu minulosti. Smyslem biografického přístupu není na základě narativ určit co se stalo v minulosti, ale odhalit konkrétní interpretaci vztahující se ke konkrétnímu individuu. Důraz musíme klást na to, ţe informace podané narátorem nelze pokládat za objektivní. Jsou poznamenány procesem vědomé i nevědomé selekce, interpretace a zkreslení, přičemţ dochází k jejich sociálnímu formování. Je nutné tedy poznat celou společnost, ke které daný jedinec patří, a kterou je ovlivňován.1 Bakalářská práce je zpracována také pomocí metody orální historie. Definici orální historie nám poskytuje publikace Pavla Mückeho, Hany Pelikánové a Miroslava Vaňka Naslouchat hlasům paměti. „Jedná se o řadu propracovaných, avšak stále se vyvíjejících a dotvářejících postupů, jejichţ prostřednictvím se badatel v oblasti humanitních a společenských věd dobírá nových poznatků, a to události, procesu nebo doby, které badatel zkoumá, či osob, jejichţ individuální 1

Biografická metoda. Online dostupné na http://antropologie.zcu.cz/biograficka-metoda-v-antropologii. Stahováno dne 27. 4. 2015.

6

proţitky, postoje a názory mohou obohatit badatelovo poznání jich samých, případně o zkoumaném problému obecně.“2 Metoda se zabývá vzpomínkami a vyprávěním účastníků. Informace získané touto metodou mohou dále poslouţit k analýze historických faktů. Jejich samotné získávání však není hlavní prioritou orální historie. Tou je samotný subjekt rozhovoru a jeho individuální sdělení, osobní proţitky, rozhodování ve sloţitých i kaţdodenních situacích, osobní motivace a jiné.3 Rozhovor však vychází z minulých proţitků jednotlivce. Je ovlivňován několika faktory – časovým odstupem, prostředím, ve kterém vzniká a závisí také na osobních motivech dotazovaného. Díky těmto faktorům jsou údaje obsaţené v rozhovorech v porovnání s jinými prameny bytostně subjektivní. To však pro badatele není nevýhodné, ba naopak je to nezbytné.4 Materiál, které jsem pouţila ve své práci, jsem získala během osobního setkání s Antonínem. Vyprávění, které mi poskytl je ovlivněno vnitřními i vnějšími faktory. Mezi vnitřní faktory patří osobnost narátora, jeho záměr a také osobnost tazatele. K vnějším faktorům pak patří místo, čas a technické prostředky. Přístup k narátorovi jsem měla ulehčený, a to díky příbuzenskému vztahu. Poprosila jsem tedy Antonína o poskytnutí rozhovoru a materiálů ke své bakalářské práci. Dohodli jsme se, ţe svůj ţivotní příběh bude vyprávět sám a chronologicky, čehoţ nebylo úplně dodrţeno. Dále jsme se také dohodli na zaznamenání vyprávění na mobilní telefon, s čímţ Antonín neměl ţádný problém. Osobní setkání bylo ovlivněno vnitřními a vnějšími faktory. Rozhovor jsem prováděla v narátorově domě. Díky tomu jsem získala přístup k materiálům, které měl Antonín pečlivě uschovány, a které tvoří přílohy mé práce. Dále mi Antonín poskytl hned na počátku našeho setkání knihu Historie českého Boratína, přičemţ mě upozornil, ţe značná část informací, které si pamatuje, se s touto knihou shoduje. Časově má návštěva u Antonína nebyla nijak omezena, ale po dvou hodinách začal být narátor jiţ unavený. Do rozhovoru několikrát zasáhla i moje babička, která se snaţila Antonínovi pomoc tak, ţe mu napovídala, co má ještě povědět, coţ Antonína nijak moc neovlivnilo. Nahrávku tvoří pouze samotné vyprávění. Jak jsem jiţ zmínila, mezi mnou a Antonínem je příbuzenský vztah, tudíţ byl rozhovor dle mého názoru pro oba velmi příjemný, byl naplněn vzájemnou důvěrou a ochotou z obou stran.

2

VANĚK, M. a kol.: Naslouchat hlasům paměti. Teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha 2007, s. 11. 3 Orální historie. Online dostupné na http://www.coh.usd.cas.cz/cs/oralni-historie . Stahováno dne 11.5.2014. 4 VANĚK, M. a kol.: Naslouchat hlasům paměti. Teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha 2007, s. 20-21.

7

Bakalářská práce se skládá z osmi kapitol. První kapitolou je úvod, ve kterém čtenáře seznamuji s tématem mé práce, pouţitými metodami a také s prameny a literaturou, kterou jsem pouţila. Druhá kapitola obsahuje informace týkající se samotného reemigranta a popisuje začátky Čechů na Volyni. V třetí kapitole se věnuji reemigraci – co jí předcházelo, motivaci, transportu, shromaţďovacím střediskům, novým domovům a jejímu ukončení. Ve čtvrté kapitole se věnuji asimilaci. Jsou zde zahrnuty informace o vztazích mezi reemigranty,

o

seznamování

reemigrantů

s československými

zákony,

zvyky

a s obyvatelstvem. Dále pak je v této kapitole rozebrána problematika týkající se politiky. Pátou kapitolu práce tvoří závěr, šestou seznamy pramenů, sedmou seznam příloh a v osmé kapitole jsou přílohy obsaţeny. Práce je strukturována chronologicky. Jednotlivé události, kterými se v práci zabývám, na sebe navazují, coţ je přínosné pro přehlednost v dané problematice. Důleţitou součástí práce je audio nahrávka Antonínova vyprávění, která je přiloţena na CD nosiči.

8

2

REEMIGRANT ANTONÍN TOLOČKO A UDÁLOSTI NA VOLYNI OD PŘÍCHODU ČECHŮ PO JEJICH REEMIGRACI

Antonín Toločko se narodil v Lípě na Ukrajině v roce 1940 jako druhé dítě svých rodičů. Jeho matka se jmenovala Marie a její rodné příjmení bylo Šimonová. Pocházela z české rodiny ţijící na Volyni, kde se v roce 1914 narodila. Marie zemřela v roce 2003 v Čechách. Matka Antonína byla druhou manţelkou Antonínova otce Františka, narozeného v roce 1895 také na Volyni. František pocházel z polské rodiny. Zemřel v Čechách v roce 1964. Rozhovor s Antonínem proběhl 23. 11. 2013 v jeho domě v Křiţanech. Narátora jsem nejdříve seznámila se svým cílem, tedy s tím, ţe bych chtěla získat informace o reemigraci tak, jak si ji pamatuje. Antonín nejprve začal vyprávět o své rodině. Hned na počátku vyzdvihoval českou národnost poukazováním na fakt, ţe se jeho otec dvakrát oţenil s volyňskou Češkou právě proto, ţe mu připadaly šikovné. Antonín pravděpodobně dospěl k závěru o šikovnosti Češek díky všude přítomnému mýtu o úspěchu Čechů na Volyni. „Otec byl podruhý ţenatý s (…) mojí matkou, protoţe mu první manţelka zemřela, byla to taky Češka, otec byl Polák, a protoţe byl velice spokojený s Češkou, tak hledal znova Češku, aby si vzal za manţelku (…).“ 5 Antonín dále hovoří o zaostalosti techniky na Volyni. V publikaci Jaroslava Vaculíka se můţeme dočíst, ţe volyňská půda byla v době příchodu Čechů obhospodařována trojpolním systémem. Nástroje, které zemědělci pouţívali, byly nemoderní a jejich uţití představovalo značnou a zbytečnou dávku úsilí a námahy. Vyuţití dobytku a starání se o něj bylo zastaralé, stejně tak, jako hospodářské budovy. Čechům z počátku trvalo, neţ dali potřebné věci do pořádku a upravili je na úroveň, na kterou byli zvyklí. Odborná literatura nám poskytuje pohled, ve kterém připisuje technologický pokrok na Volyni právě jim. V literatuře je psáno také o tom, ţe Ukrajinci později začali po vzoru Čechů pouţívat lehké zemědělské nářadí, způsob obdělávání půdy, pouţívání hnoje, mimo jiné také setí krmné řepy, pěstování chmele a postupně přecházeli od trojpolního hospodářství k střídavému.6 Proti tomu se nedá určitě nic namítnout, ale nelze jim také připisovat veškeré zásluhy. Antonínův otec byl Polák ţijící na Ukrajině, a díky návštěvě USA se seznámil s novými technologiemi, které na Volyni zuţitkoval, a přispěl tím také k modernizaci. 5 6

Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. VACULÍK, J.: Dějiny volyňských Čechů I. (1868-1914). Praha 1997, s. 17-25.

9

„Otec říkal - já jsem uţ vůbec nepotřeboval dělat na poli, protoţe ti lidé, kteří to neměli, tam byly jen ţentoury a cepy, mlátili buď ručně nebo poháněli jenom takovou mlátičku, která, do který se dávalo obilí, a to ţentourem, a to plavaly plevy a všecko na zem a sláma se musela odhrnovat. (…). Von měl výhodu tu, ţe měl nějakej přehled, jak to bylo někde jinde, a ty Češi měli taky tuhle výhodu, protoţe doopravdy tam nehnojili ty pozemky, neměli čím vorat. (…) a tady Češi si přivezli plouţek, to je pluh, tam se tomu říkalo plouţek a prakticky voral.“7 Antonín v rozhovoru zmiňuje také data narození sebe a svých sourozenců. Upozorňuje na fakt, ţe děti byly v Československu omlazeny, ale v této fázi vyprávění se tomu nechtěl věnovat. Antonín měl podle mého názoru předem připravenou osnovu, kterou se chtěl ve vyprávění řídit. Proto se také o omlazování zmínil aţ v okamţiku, kdy o něm mluvil jako o důsledku poválečného politického vývoje v Československu. „Potom se narodil první syn, jmenoval se František Toločko,(…) v roce údajně třicet devět, ale domníváme se, ţe to bylo v roce třicet osm. Všichni jsme byli o rok jako uděláni mladší, a to aţ v Čechách. Protoţe, to bysme se dostali aţ pozděj. Pak jsem se narodil já v roce úředně 1941, ve skutečnosti 1940 (…)“ 8 Dalším sourozencem byl bratr Josef, který se narodil roku 1942. Doposud zmíněné Toločkovy děti se narodily na Ukrajině v Lípě, která spadala do území Polské Volyně. Ovšem věk těchto dětí je doprovázen určitou zvláštností, kterou přiblíţím ve čtvrté kapitole. Poslední dva sourozenci se narodili v českých Křiţanech. Sestra Marie roku 1948 a bratr Mirek roku 1950. Antonín vzpomíná na vyprávění svých rodičů, kteří mu objasňovali příchod Čechů na Volyň, konkrétně se zmiňoval o odkupování půdy. Půda na Volyni byla pro přistěhovalce finančně výhodná, a dle Antonína na jejím odkupování někteří z Čechů i vydělávali. Pozemky byly zakoupeny za niţší částku, která pak byla při prodeji konečnému majiteli navýšena. „No byly místa, ţe teda byla tam někde i zem špatná, kdyţ třeba, protoţe ty Češi dávali, třeba posílali peníze dopředu, aby jim tam někde koupili pozemek. Ten kdo to měl na starosti ten pozemek, tak tomu to bylo jedno. Tak jestli tam byla mokřina, tak já to koupím dole někde pro Frantu, aby zbohatnul (…).“9 Navzdory tomu, jak Antonín v celém svém vyprávění upozorňuje na to, jak při sobě volyňští Češi po celou dobu pobytu na Ukrajině, a většina z nich také po „návratu“ do vlasti,

7

Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. Tamtéţ. 9 Tamtéţ. 8

10

drţeli, nepotlačil v sobě tuto vzpomínku, která vypovídá o tom, ţe vztahy mezi volyňskými Čechy nemusely být na počátku tak idylické, jak tomu ve většině případů bylo v následujících letech. Tématiku přistěhovalectví Čechů na Volyň nám přibliţuje například Jaroslav Vaculík. Ve Volyňské gubernii na západní Ukrajině se vytvořily velmi příznivé imigrační podmínky. V roce 1861 zde bylo zrušeno nevolnictví a po nezdařeném povstání konaném v lednu 1863 začali polští velkostatkáři levně prodávat velké mnoţství půdy. Nejobsáhlejší sloţku české emigrace představovala především mladší a střední generace, která měla větší předpoklady k přizpůsobení se novému prostředí. Emigranti museli zaplatit drahou cestu a také potřebovali finanční prostředky, za které si na novém území mohli zakoupit půdu, která byla na Ukrajině desetkrát levnější neţ v Čechách, a další nezbytné věci.10 V březnu roku 1921 byla západní část Volyňské gubernie připojena podle polsko-ruské mírové smlouvy k Polsku. Sovětské Ukrajině připadla v březnu 1921 druhá část Volyně.11 Polská část Volyně, ve které ţila Antonínova rodina, byla připojena k SSSR v roce 1939. Na připojeném území nastalo zrušení soukromého vlastnictví půdy a následná kolektivizace zemědělství. Češi západní Volyně odmítali společná hospodářství, protoţe byli informování o špatných poměrech, které panovaly na východní Volyni. Stejně jako ve východní části se Rusku podařilo donutit západní obyvatelstvo ke vstoupení do kolchozů, a to díky nátlaku a výhruţkám. Díky státnímu teroru, který měl vytvořit vhodné podmínky pro sovětizaci západní Volyně, došlo k zatýkání, které trvalo aţ do konce června 1941.12 Změny, které nastaly po připojení západní Volyně k SSSR, postihly také Antonínovu rodinu, nejvíce jeho otce. Období těchto změn, které zná Antonín z vyprávění, je uchováno v jeho paměti a dá se říci, ţe tvoří nejrozsáhlejší část vyprávění týkající se pobytu rodiny na Volyni. Pro matku i děti byl velký šok, kdyţ přišli o své hospodářství, museli přebývat v rodině známých, a také přišli o otce, který utekl před reţimem a před banderovci do Polska. Později rodina bydlela u rodiny Josefa Švorce. „Co si pamatuji, tak z vyprávění rodičů, tak otec měl velké hospodářství (…) tak prakticky otec byl nazván jako kulak. Otci veškerý majetek sebrali, dá se říct, ţe budovy se zničili hospodářské, zůstala jen budova na bydlení, kde musela matka s dětmi vystěhovat a bydleli jsme v Novosílkách u strýce Josefa Lišky. V té době bylo, dá se říct, byl hon 10

VACULÍK, J.: Dějiny volyňských Čechů I. (1868-1914). Praha 1997, s. 6. Tamtéţ, s. 24-58. 12 VACULÍK, J.: Dějiny volyňských Čechů II. (1914-1945). Praha 1998, s. 67-68. 11

11

na Poláky a mého otce se snaţili, dá se říct zavraţdit. Zprvu byl uvězněn prakticky, kdyţ nastoupili Sověti, byl uvězněn a podařilo se mu utéct a překročit hranice do Polska.“13 „Byl problém ten, ţe si pamatuju, ţe kdyţ večer přišli a nás varovat, ţe budou vraţdit všechny Poláky, tak maminka nás vzala a vodnesla nás, dá se říct, do brambor a poloţila do řádků. Protoţe stále hledali otce. Oni stále hledali otce, protoţe tam byl majetek a aby se toho majetku mohli zmocnit.“14 Volyňské obyvatele neohroţovali pouze Rusové. Další nebezpečí pro ně představovali banderovci neboli Ukrajinská povstalecká armáda. Při postupu německé armády do sovětské země se na okupovaném území rodilo partyzánské hnutí. Partyzáni se ukrývali v lesích, kde bojovali jak proti bolševikům, tak proti Němcům.

Za nepřítele byli však označeni

i Poláci, protoţe okupovali ukrajinské území, a protoţe polská nacionalistická armáda chtěla toto území udrţet jako polské. Podle polských údajů bylo za období 1943-1944 Ukrajinci zlikvidováno 60-80 000 polských muţů, ţen a dětí.15 „No tak prakticky dá se říct, v té době z vypravování vím, ţe prostě byli tam banderovci, kteří prostě zabíjeli nebo prostě chtěli svobodnou Ukrajinu, takţe bojovali proti Polákům, i proti Rusům bojovali.“16 „Matka zůstala sama a bylo to těţký, protoţe měla pouze jednu krávu, otec s námi nebyl a musela se starat o všechny a mezi jinýmu tak vařila vodku a jezdila ji prodávat.“17 „Švorcovi, byli to Češi a tam ty Češi prakticky to byla taková jakoby jedna rodina. Ty si skutečně navzájem pomáhali, nebylo problém jako jít k jinýmu.“18

13

Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013 Tamtéţ. 15 SYRUČEK, M.: Banderovci – hrdinové, nebo bandité?. Praha 2008, s. 76-78. 16 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 17 Tamtéţ. 18 Tamtéţ. 14

12

3

REEMIGRACE Historická věda se o problematiku poválečné reemigrace začala zajímat aţ na konci

70. let 20. století. Seriózní historické studium reemigrační problematiky nebylo před rokem 1968 moţné ze dvou důvodů. Chyběla pro něj institucionální základna a dále mu odporovalo předmětné i metodické vymezení tehdejšího českého dějepisectví.19 Pokud se badatelé z hlediska vědy, chtějí zabývat reemigrací, musí vycházet z prací vzniklých s ne malým časovým odstupem od samotné reemigrace. Prací z doby těsně po reemigraci je velmi malé mnoţství, stejně tak jako badatelů, kteří se danou problematikou zabývají. Tito badatelé většinou vychází z téměř shodných pramenů nebo přebírají informace z publikací jiných badatelů. Tudíţ se od sebe skutečnosti uvedené v publikacích téměř neliší. 3.1

Co předcházelo reemigraci Po vytvoření samostatného československého státu v roce 1918 přišla první myšlenka

na reemigraci zahraničních Čechů a Slováků.20 K masové reemigraci však dochází aţ po druhé světové válce. Z Československa byla odsunuta naprostá většina obyvatel německé národnosti, odešla část obyvatel maďarské národnosti a ztráta Podkarpatské Rusi si vyţádala další přesun obyvatelstva.21 Po odsunu Němců zůstalo naše pohraničí prázdné a díky „návratu“ vlastenců mohlo dojít k poslovanštění českého pohraničí.22 Síla, kterou měli představovat zahraniční Češi, byla však přeceňována. Oficiálně se hovořilo aţ o dvou milionech Čechů. Ti se měli podílet na posílení národního státu, a také na posílení slovanského ţivlu uvnitř československých hranic, které zůstaly po nuceném vysídlení Němců prázdné. Proč byli právě volyňští Češi vhodní pro osídlení pohraničí? Protoţe právě oni si dokázali v dobách nátlaku jiných národností uchovat svou identitu, a také k tomu přispěl fakt, ţe se účastnili osvobozování Československa, coţ jim poskytlo zkušenost s bojem a také protiněmecké naladění. Při reemigraci však nešlo pouze o posílení demografické. Nacionálně nejuvědomělejší reemigranti, kterými byli právě volyňští Češi, měli být také posilou mravní. Bylo zdůrazňováno, ţe volyňští Češi si uchovali

19

NEŠPOR, Z. R.: České migrace 19. a 20. století a jejich dosavadní studium. Soudobé dějiny XII/2 2005, s. 272. 20 VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 71. 21 NOSKOVÁ, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno 2007, s. 73. 22 SPURNÝ, M.: Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960). Praha 2011, s. 288.

13

jakési autentické slovanství s „východními“ vlastnostmi – byli upřímní a srdeční.23 Vladimír Hostička ve své práci vysvětluje slovanství volyňských Čechů jako výsledek pobytu tří aţ čtyř generací na území s Ukrajinci, Poláky a Rusy, tedy se slovanskými národnostmi reprezentujícími slovanskou většinu.24 V červnu roku 1945 bylo zahájeno oficiální jednání se SSSR. Československá delegace předloţila náměstkovi lidového komisaře zahraničních věcí SSSR Andreji Januareviči Vyšinskému výtah, který zahrnoval podmínky týkající se přesídlení volyňských Čechů. Otázka přesídlování se musela začít řešit i z důvodu tzv. černých transportů. Ty organizovali rodinní příslušníci vojáků z Volyně. K prvním transportům došlo jiţ v květnu a červnu 1945, byly však sovětskými pohraničními orgány zadrţeny. Zahraniční krajany se Československá vláda rozhodla vyzvat k „návratu“ do vlasti 31. července 1945. Vláda zároveň pověřila potřebná ministerstva, aby učinila opatření a kroky potřebné k přípravě a zrealizování reemigrace.25 Reemigrantům bylo přislíbeno, ţe po „návratu“ do Československa budou moci vykonávat svá dosavadní zaměstnání. Vláda však vycházela z předpokladu, ţe po odsunu Němců z pohraničí zde budou volná pracovní místa, která se však ihned po osvobození začala plnit lidmi z vnitrozemí.26 Historická literatura nám poskytuje fakta, o kterých se Antonín ve svém rozhovoru nezmiňuje. O reemigraci hovoří jako o něčem, co přišlo v okamţiku, kdy jim matka oznámila, ţe se budou stěhovat. Jako dítě si neuvědomoval, jaké důvody k samotné reemigraci vedou, a proto pravděpodobně nejsou obsaţeny ani v jeho vzpomínkách. Vnímá ji jako událost, která mu přerušila navštěvování první třídy. Antonín se nezmiňuje o tehdejší nové politické situaci v Československu a o mezistátních jednáních, které reemigraci předcházely. „Já jsem začal chodit do školy v roce 1946, do ruské školy, můj bratr chodil do druhé třídy a já jsem začal chodit do prvé třídy. Bohuţel jsem to nedochodil, protoţe bylo vystěhování naplánováno, vystěhování do Čech, a tudíţ jsme se stěhovali někdy v květnu, jsme odjíţděli, takţe jsem nemohl ukončit ani první třídu.“27

23

SPURNÝ, M.: Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960). Praha 2011, s. 289-291. HOSTIČKA, V.: Volyňští Češi a jejich perzekuce v Sovětském svazu. In: Kapitoly z dějin volyňských Čechů. Sborník historických soudobých vědeckých a memoárových prací. Praha 1997, s. 109. 25 VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 71. 26 NOSKOVÁ, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno 2007, s. 73. 27 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 24

14

V prvé řadě se jednalo o reemigraci volyňských Čechů, kteří byli z rodin vojáků I. Československého armádního sboru v SSSR.28 K reemigraci se vojáci poprvé přihlásili v roce 1943, pak znovu v dubnu 1945. V Československu byl v květnu 1945 ustanoven Prozatímní volyňský akční výbor pečující o zájmy Čechů na Volyni. Hmotnou podporu jim zajišťoval Kruh přátel volyňských Čechů, který také informoval veřejnost o české minoritě na Volyni.29 „Nejdřív prakticky skoro byly ty první transporty, protoţe prakticky ty kluci, který byli na vojně u Svobodovy armády, tak prakticky ty uţ tady zůstali, a uţ některý měli připravený pro rodiče, ty na tom byli nejlepší. (…) Zůstala tam spousta, (…) který tam měli uţ zajištěno, kdyţ jeli, uţ věděli, kde budou bydlet.“30 Přednostní právo na reemigraci pro členy rodin vojáků z I. Československého armádního sboru v SSSR si Antonín uvědomuje. Ve vyprávění to uvádí v souvislosti s faktem,

ţe

tito

reemigranti

měli

například

od

jeho

rodiny

výhodu

v tom,

ţe na ně v Československu jiţ někdo čekal, a to i s připraveným zázemím. Antonín tuto skutečnost však nevypráví se záští nebo se závistí, jak by tomu z hlediska ne zvýhodněného člena reemigrace mohlo být. Lze tedy usuzovat, ţe si je vědom toho, ţe i díky těmto vojákům byla jemu a jeho rodině umoţněna moţnost „návratu“. Ministr národní obrany Ludvík Svoboda před koncem roku 1945 informoval o příznivém vývoji chystané reemigrace a oznámil také své přesvědčení o tom, ţe reemigrace se uskuteční jiţ na začátku roku 1946.31 Právo opce občanům českého a slovenského původu, kteří ţili na Volyni, Sovětská vláda přidělila v prosinci 1945. Díky neochotě Sovětského svazu proplatit reemigrantům půdu, lesy, vinice a zahrady však nastaly problémy, které bránily v pokračování dalších jednání. Tyto poloţky reemigrantům nikdy proplaceny nebyly.32 Reemigrační smlouva byla uzavřena v Moskvě 10. července 1946. Podepsal ji československý vyslanec dr. Jiří Horák a Solomon Abramovič Lozovskij zastupující sovětskou vládu. Dohoda mezi vládou ČSR a SSSR o právu opce a vzájemného přesídlení občanů poukazovala na to, ţe oboustranný přechod do druhého občanství a přesídlení na území druhého státu je zcela dobrovolné. K realizaci dohody byla zřízena Smíšená 28

VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 71. NOSKOVÁ, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno 2007, s. 73 30 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 31 VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 72. 32 NOSKOVÁ, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno 2007, s. 75 29

15

československo-sovětská komise v Moskvě.33 Čeští úředníci, kteří měli jet na Volyň, aby celou reemigrační akci zařizovali, však dostali víza aţ 9. listopadu 1946.34 Písemnou ţádost k reemigraci měli uchazeči podat do 15. září 1946. Reemigranti si s sebou mohli vzít svůj majetek. Ten, který na Volyni zanechali, měl být později vyúčtován stejně jako náklady na dopravu reemigrantů, a to podle zvláštní smlouvy. Přesídlení mělo být uskutečněno nejpozději do 15. listopadu 1946. Zástupci Osídlovacího úřadu přiřazovali volyňské Čechy do jednotlivých skupin. První skupinu tvořily rodiny vojáků, kteří jiţ byli v ČSR, druhou skupinu tvořili zemědělci a třetí ţivnostníci, dělníci a ostatní. Nejnáročnějším úkolem byla však přeprava reemigrantů. Prvotní varianta transportu přes Polsko byla zamítnuta a zvolila se trasa přes Mukačevo a Čop. Reemigranti si s sebou mohli vzít určitou částku peněz. Dohoda z 10. července 1946 stanovovala částku ve výši 1000 rublů na osobu. S tím však měla díky nestabilitě sovětské měny problém Národní banka československá, která se obávala, ţe nastane nemoţnost likvidace nabytých sovětských platidel. Na základě dobrovolného rozhodnutí mohli s ţadatelem přesídlit i další členové společné domácnosti. Zejména se to týkalo manţelek, dětí, rodičů a vnuků.35 Samotná registrace optantů začala v prosinci 1946 a doprovázely ji nepříznivé klimatické a bezpečnostní podmínky, které vycházely především z činnosti banderovců. Volyňští Češi, kteří se k opci přihlásili, museli podepsat revers, ve kterém svým podpisem stvrzovali, ţe jsou seznámeni s tím, ţe po „návratu“ do Československa nemají právní nárok na přidělení ţivnosti nebo zemědělské usedlosti. Také museli souhlasit s tím, ţe náhrada za majetek, který na Volyni zanechali, jim bude vyplacena dodatečně, a to podle smlouvy, která se bude teprve uzavírat. Reemigranti tedy museli počítat s faktem, ţe nemají v těchto záleţitostech ţádné záruky.36 Seznamy s reemigranty byly předkládány ministerstvu vnitra, které udělovalo souhlas s opcí a s přesídlením. Po obdrţení souhlasu byly osobám v seznamu vydány potřebné doklady k přesídlení. Osoby starší osmnácti let obdrţely opční osvědčení a kaţdá rodina obdrţela listy o přesídlení. Povinností bylo také sepsat v přítomnosti vlastníka a zástupce místního sovětu majetek, který vlastník na Volyni zanechává, a to včetně potvrzení o majetkových

poměrech,

záznamu

ze

skutečné

prohlídky

a poměření

staveb.

Podařilo se podchytit téměř všechny volyňské Čechy, kteří měli zájem o reemigraci. Ţadatelů 33

VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 73. NOSKOVÁ, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno 2007, s. 75. 35 VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 74-75 36 NOSKOVÁ, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno 2007, s. 75-77. 34

16

o československé státní občanství a přesídlení bylo tedy 34 122, coţ tvořilo 10 527 rodin. Rodiny národnostně smíšené se do ČSR mohly přemístit pouze v případě, ţe otec byl československé národnosti. Vyloučené byly tedy jen osoby, jejichţ otec nebyl československé národnosti nebo ty, u kterých sovětské orgány upozornily na spolupráci s Němci nebo banderovci během okupace.37 Jak jiţ bylo zmíněno, Antonín o dění, které se týkalo myšlenek reemigrace a o událostech, které jí bezprostředně předcházely, téměř nemluvil. Neopomenul však fakt, ţe při reemigraci jeho rodiny došlo k porušení pravidel. Odborná literatura uvádí, ţe se do Československa mohli vrátit pouze rodiny, ve kterých měl otec československou národnost. U Toločků tomu bylo jinak a rodina se do Československa dostala i přes to, ţe otec byl polské národnosti. „Potom si pamatuju, ţe najednou matka nám řekla, ţe se budeme stěhovat. No, a protoţe při stěhování bylo nutné, aby to byli oba Češi. Kdyţ to bylo manţelství, kde byl Ukrajinec, tak prakticky se to jako nesmělo vystěhovat a můj otec byl Polák, tak matka by se taky nemohla vystěhovat, tak matka uváděla, ţe otec je nezvěstný. Přestoţe věděla jako částečně kde je (…).“38 Československé ministerstvo sociální péče tuto situaci podcenilo a nevyjednávalo o reemigraci smíšených manţelství nebo například lidí, kteří byli uvězněni pro nejrůznější delikty. Sovětská strana zase selhala v případě ţelezničního personálu, který vymáhal úplatky. Volyňští Češi mu tak často byli nuceni platit dávky, jak peněţní, tak naturální, a to i ve sto procentní výši.39 Antonín hovoří o tom, ţe v případě komplikace spojené s národností otce, která nebyla československá, se komise úplatkům nebránila, a tudíţ se do Československa mohly dostat i rodiny, ve kterých byl otcem například Polák nebo Ukrajinec. „I kdyţ nesměli třeba Ukrajinci třeba ze smíšenýho manţelství, tak pokud něco zaplatil, i to šlo udělat, ţe ty se dostali. Ţe dali jako úplatek a pak to šlo. (…)“40 Opce a přesídlení tedy bylo povoleno Československou přesídlovací komisí 10 502 rodinám s 34 010 osoby, které pozbyly sovětské státní občanství, a po vstupu na československé území se staly jeho občany.41

37

VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 75-84. Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 39 NOSKOVÁ, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno 2007, s. 76. 40 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 41 VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 85. 38

17

3.2

Motivace pro reemigraci

Jana Nosková ve své práci uvádí, ţe na straně československého státu stojí dva základní motivy pro reemigraci. Prvním z nich byly ekonomické důvody. Reemigranti se měli stát pracovní silou podporující zdar Budovatelského programu třetí vlády Národní fronty. Očekávalo se, ţe přijedou s vlastním kapitálem a spoléhalo se na jejich zkušenosti v zemědělství. Jako druhý motiv autorka uvádí národní cítění. Cílem reemigrace měl být „návrat“ všech národnostně uvědomělých a politicky spolehlivých Čechů a Slováků, kteří byli vhodní pro osídlení pohraničí.42 Na druhé straně stojí samotní reemigranti s jejich motivy. Odborná literatura předkládá informace, ţe v období před první světovou válkou se reemigrantům na Volyni dařilo velmi dobře. Jejich ekonomické a sociální postavení bylo na vysoké úrovni. Češi na Volyni pěstovali průmyslové plodiny, coţ vedlo ke koncentraci volného finančního kapitálu, který vytvořil předpoklad pro vznik průmyslových odvětví. Jednalo se o pivovary, mlýny a konzervárny, které se zabývaly zpracovatelským průmyslem. Dále to byly továrny na výrobu zemědělských strojů.43 Situace se však postupem času, příčinou válek a stalinistického reţimu vyvíjela negativně. Hospodářská a finanční situace volyňských Čechů zeslábla jiţ za první světové války. Poslední kapkou pro reemigranty byla kolektivizace ze strany SSSR. Obyvatelé Volyně kolektivizaci nechtěli tolerovat a postavili se jí na odpor. To jim však nebylo nijak platné. Věděli, ţe politický systém byl brutální, bezohledný a asociální. Nemohli proti němu nijak bojovat. Kolektivizace v podstatě rozhodla o vztahu mezi volyňskými Čechy a sovětskou vládou. Kdyţ po válce nastala moţnost „navrátit“ se do vlasti, téměř většina volyňských Čechů ji přijala s nadšením. Toto rozhodnutí lze povaţovat za dlouho očekávanou moţnost postavení se Sovětskému svazu. Volyňští Češi viděli

v reemigraci

a také před reţimem.

moţnost

uprchnout

nesnesitelným

poměrům

v kolchozech,

44

Antonín nezmiňuje ve vyprávění konkrétní důvody, proč jeho matka chtěla opustit Volyni. Dle mého názoru a dle Antonínovy celkové výpovědi usuzuji, ţe se však jednalo především o to, ţe matka chtěla uprchnout před reţimem, který na Ukrajině panoval.45

42

NOSKOVÁ, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno 2007, s. 82. 43 VACULÍK, J.: Dějiny volyňských Čechů I. (1868-1914). Praha 1997, s. 25. 44 DUFEK, V.: Kapitoly z dějiny volyňských Čechů: Sborník historických souborných, vědeckých a memoárových prací. Praha 1997, s. 108. 45 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013.

18

Byl to totiţ právě reţim, který sebral rodině hospodářství, domov a hlavně otce. Matka tak zřejmě viděla „návrat“ do Československa jako moţnost uprchnout od reţimu, stejně tak, jako většina ostatních reemigrantů. 3.3

Transport K přemístění reemigrantů slouţily ţelezniční vagony, které byly před odjezdem

vymývány a dezinfikovány. Kaţdý transport byl opatřen potvrzením o dobrém zdravotním stavu kaţdého účastníka, a to včetně dobytku, který podléhal veterinárnímu vyšetření. První transport vyjel za vedení dr. Emila Doleţala 30. ledna 1947 z Dubna a vezl 373 osob.46 První

reemigranti

překročili

hranici

4.

února

1947.

V Mukačevě

přesedli

do Československých vagonů.47 Na prvním slovenském nádraţí bylo kaţdému dospělému reemigrantovi vtisknuto prohlášení obsahující vřelá slova ke krajanům vracejícím se do vlasti, které vytisklo ministerstvo sociální péče. Reemigranti v něm byli ujišťováni, ţe se okamţitě stávají československými občany. Dále pak byly v letáčku uvedeny praktické pokyny k osídlení. Matěj Spurný ve své práci Nejsou jako my. označuje tento leták za patos, který slouţil k vítání „ztracených synů“ „navracejících“ se do své staré vlasti.48 Oficiální uvítání proběhlo v Košicích, ve kterých obdrţeli všichni volyňští Češi reemigrační průkazy vydané ministerstvem sociální péče. Dále pak obdrţeli finanční jednorázovou podporu činící 500 Kčs pro osoby starší 16 let a 300 Kčs pro osoby mladší. Od února to pak bylo 300 Kčs na osobu bez ohledu na věk. Do Ţatce přijel transport 8. února 1947. Poslední transport s volyňskými Čechy vyjel ze SSSR 10. května 1947. Přesun volyňských Čechů do Československa probíhal po dopravní stránce velmi dobře. Reemigranti byli převezeni v rekordně krátké době. Do Ţatce dojel poslední transport 19. května 1947. Koncem května a počátkem června mohla shromaţďovací střediska a jejich pobočky ukončit svou činnost. Prošlo jimi celkem 30 580 osob. Výdaje sovětské strany spojené s dopravou volyňských Čechů činily 2 523 200 rublů.49 Antonín ve svém vyprávění uvádí, ţe se domnívá, ţe jeho rodina odjela z Ukrajiny posledním transportem. V předchozím odstavci je uvedeno, ţe poslední transport vyjel 46

VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 87-88. NOSKOVÁ, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno 2007, s. 76. 48 SPURNÝ, M.: Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960). Praha 2011, s. 286-287. 49 VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 87-95. 47

19

ze SSSR 10. května 1947. Na reemigračním průkazu Antonínova bratra je však datum 10. května 1947 uvedeno jako datum usídlení v Křiţanech.50 Dle tohoto průkazu Toločkovi překročili hranice ČSR 17. dubna 1947, z čehoţ vyplývá, ţe do vlasti posledním transportem necestovali. Je moţné, ţe si reemigrant spojil datum usídlení v Křiţanech s datem odjezdu posledního transportu ze SSSR. Antonín se díky tomu nejspíš spletl i v měsících. Dny příjezdu, které Antonín uvádí, sedí s reemigračním průkazem, ale měsíc tomu neodpovídá. „Fakticky potom jsme se stěhovali, dá se říct, byly transporty, myslím, ţe jsme byli aţ v tom posledním transportu, který vyjíţděl z Ruska. Takţe jsme se dostali sem aţ v květnu, někde 17. května, tam je taky doklad (…), 17. května jsme byli v Pričope a v Košicích 18. května jsme se dostali. A odvezli nás, aţ tady dá se říct do Čech do Rychnova nad Nisou, kde byl sběrný tábor takovej, a tam celej ten transport zůstal, prostě vyloţili nás a byli jsme v lágru, který pouţívali kdysi Němci.“51 Ţe se jednalo, jak říká Antonín „o lágr“, je moţné potvrdit z práce Tábory na Jablonecku 1945-1947 Petry Havlíčkové. V jabloneckém okrese byly v letech 1945-1947 čtyři tábory, které plnily funkci internační, sběrnou a pracovní. Byly to tábory v Rychnově, Rýnovicích, Proseči a v Albrechticích. V roce 1947 byly tábory v Rychnově a v Rýnovicích vyuţity k dočasnému pobytu reemigrantů.52 Ve vyprávění nechybí ani pocity, které reemigranty při odjezdu ze SSSR a po cestě do nové vlasti doprovázely. Byl to hlavně strach z nejistoty, obava z budoucnosti a také strach z přepadení transportu. Antonín popisuje také pocity starších reemigrantů, kteří měli obavy z krajiny, kterou po cestě viděli. Je třeba si uvědomit, ţe jeli do neznáma s myšlenkami na lepší ţivot, a proto se nejspíš strachovali z kaţdého negativního podnětu, který jim vstoupil do cesty. Reemigrant uvádí, ţe po překročení hranic opadly pocity strachu z přepadení transportu. Vzpomíná, ţe v Československu čekala na příjezd reemigrantů delegace, coţ bylo jistě příjemným prvním setkáním s Čechy a Slováky. „Kdyţ jsme byli ještě v tom Rusku, tak pořád strach, kde kdo zastaví, kdo nás přepadne, jestli nás vokradou nebo ne, ale jakmile jsme překročili hranice, dá se říct, tak pamatuju, ţe v česku byla nějaká delegace.“53

50

Příloha 1. Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 52 Havlíčková, P.: Tábory na Jablonecku 1945-1947. Brno 2006, s. 13. 53 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 51

20

„No pro nás bylo, jako pro ty lidi volyňský to bylo, pamatuju, kdyţ jsme jeli přes Slovensko, tam ty starý lidi některý brečely kam to jedem, protoţe kdyţ viděli ty hory, skály, vedle kterejch sme jeli, co to bude za zem. Teprve kdyţ jsme se dostali do rovin, jsme se uklidnili, ale spousta lidí bylo uplně zoufalejch z toho.“54 Co si mohli reemigranti vzít s sebou? Především záleţelo na tom, kolik mohli zaplatit za transport. Podle toho jim bylo přiděleno místo ve vagonu. Někteří cestovali v jednom vagonu s jinou rodinou, někteří sami. Ve vagonech byla s reemigranty i zvířata, takţe cesta musela být velmi náročná. „No někdo si vzal krávu, ne všecko si vzít nemohli, protoţe mělas určitý místo v tom vagonu, jo? A vagon třeba byl pro dvě rodiny. A já vím, ţe my co jsme jeli, tak protoţe jsme měli jednu krávu, tak doslova v tom vagoně byla kráva a ty druhý myslím, ţe neměli vůbec ani krávu sebou, jo ţe jsme byli dvě rodiny, určitě dvě rodiny jsme byli v tom dobytčáku. A ty co měli jako víc, tak prakticky měli třeba jako tyhle Noskovi ,tak ještě s jednyma měli dva vagony. (...) Pravděpodobně víc zaplatili.“55 Antonín si pamatuje na okamţik, kdy nastal problém týkající se přímo jeho rodiny, konkrétně bratra. Nejednalo se však o nic závaţného, jelikoţ to Antonín vypráví s úsměvem. To však můţe být zapříčiněno časovým odstupem, protoţe v situaci, kdy se vám mění ţivot, mohla tato klukovina vyvolat obavy a velké komplikace. „Kdyţ jsme překročili hranice, tak můj bráška ještě s kamarádama (…) odtrhávali blomby z vagonů a strkali je do kapsy, protoţe to bylo výborný do praků. A teď pamatuju, jak najednou, kde máte syna? On je někde venku no a za chvíli ho chytli ještě s dalšíma no a blomby měli v kapse, takţe to byl takovej problém, protoţe snad to bylo jenom vyhroţování - ţe kluci my vás zastřelíme, to není moţný.“56 3.4

Shromažďovací střediska a cesta k novému domovu Pro reemigranty z Volyně byla zřízena tři shromaţďovací střediska, a to v Ţatci

s pobočkou v Podbořanech a v Mostě, dále v Třemošné u Plzně a v Šumperku. Reemigranti měli být nejdříve shromáţděni ve střediscích a odtud pak následně odesílání do jednotlivých

54

Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. Tamtéţ. 56 Tamtéţ. 55

21

okresů.57 Ve střediscích měli být reemigranti pouze po dobu, která byla nezbytně nutná, počítalo se zhruba se sedmi dny.58 Antonín ve vyprávění sděluje, ţe ve shromaţďovacím středisku byli asi čtrnáct dní. Tuto informaci si však přesně nepamatuje, coţ můţe být příčinou velkého časového odstupu, který byl mezi pobytem dítěte ve středisku a listopadem 2013. Ţádné dokumenty o pobytu ve středisku se mi a Antonínovi nepodařilo najít a není tak moţné posoudit, jak dlouho rodina ve středisku opravdu pobývala. Na středisko Antonín vzpomíná jako na místo, kde bylo mnoho reemigrantů, a tomu také odpovídaly podmínky. V paměti na středisko mu zůstal především pach, který pocházel z kuchyně, ve které se vařilo. Dále si pamatuje na své první záţitky s hračkami, které na Ukrajině nebyly a s elektřinou, kterou neznali. „Tam jsme asi člověče dlouho nebyli, asi to bylo čtrnáct dní, nebo do čtrnácti dnů. V tom lágru celkem někteří lidé nebyli zvyklí na takový ty salámy (…) to bylo cejtit takový pach tý vohromný kuchyně, všude okolo.“59 „No a my jako kluci pitomí, tak jsme, byly tam vopuštěný baráky, tak taky jsme něco hledali, jestli najdem. A já mezi jedněma velkejma, taky jsem vlezl do jednoho baráku, ţe jo, po Němcích, a šláp jsem na koberec a ono to udělala ueeeee, protoţe tam byla ta nafukovací myš, ţe jo. My jsme s hrůzou utekli. To jsme neznali, ţe jo. My jsme neznaly elektriku, ţe jo. Protoţe kdyţ jsme byli v tom Rychnově ubytovaný, tak přišel kluk Lišků, to byl náš příbuznej, a ukazoval nám, ţe kdyţ strčí dvě péra, který byly normálně dříve na inkoust, do zásuvky a dá je k sobě, tak vyletí jiskra.“60 Zkonfiskovaný zemědělský majetek, se kterým se počítalo pro Volyňské reemigranty, musel být z důvodu časového zpoţdění z části přidělen českému obyvatelstvu, které bylo ve vlasti, a to z důvodů, ţe statky nemohly zůstat neosídlené, bylo třeba obhospodařovat půdu i dobytek. Ministerstvo zemědělství tak vydalo pro reemigranty leták s nezbytnými informacemi o moţném osídlení. Příliv reemigrantů z Volyně byl rychlejší, neţ proces jejich usídlování. Proto bylo ministerstvo sociální péče nuceno vybudovat další shromaţďovací střediska, kterých bylo po jejich zprovoznění celkem dvanáct. Reemigranti po příchodu do střediska odevzdali reemigrační průkazy a obdrţeli stravovací lístky a poukázky na odběr krmiva. Reemigranti zde měli být k dispozici po dobu 2-3 dnů, během kterých mělo dojít k jejich evidenci a k přidělení místa osídlení. Proces byl však znovu zdrţen díky nedostatku 57

VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 79. NOSKOVÁ, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno 2007, s. 76. 59 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 60 Tamtéţ. 58

22

vagonů, takţe se pobyt mohl prodlouţit o další dva dny, někdy i o více dnů. V průběhu dubna 1947 se situace ve střediscích zhoršovala. Mohlo za to pomalé usídlovaní reemigrantů a naplňování středisek nově příchozími reemigranty. Opět přicházely problémy s místy pro reemigranty, které byly řešeny dalším otevíráním nových poboček, kterými byly např. Jesenice na Podbořensku, Dolní Jiřetín u Mostu, Suché Vrbno u Českých Budějovic a Bochov u Ţlutic. Vzniklo také nové středisko v Rýnovicích u Jablonce nad Nisou a jeho pobočka Rychnov u Jablonce nad Nisou, odkud byli od počátku dubna 1947 vysíláni reemigranti do obvodů Broumov, Dubá, Česká Lípa, Dvůr Králové nad Labem, Frýdlant, Liberec, Trutnov a Vrchlabí.61 Hledání usedlosti probíhalo dle Antonína stejně, jak je tomu psáno v odborných publikacích. Matka společně s ostatními reemigranty obdrţela seznam volných usedlostí a vybrala si dům v Křiţanech.

Ne všichni však ve vybraných usedlostech zůstali tak,

jako Toločkovi. Našli se i tací, kteří chtěli po „návratu“ do Čech zlepšit svůj ţivot natolik, ţe si bez uvědomování následků pořizovali domy a hospodářství tak velké, ţe díky nedostatku zkušeností je později museli opustit. „A tam, dostali všichni za úkol, aby prostě si našli v okolí bydlení. Jo tak matka vţdycky odjela, ještě tady s paní Telichtorovou která tam byla (...) a hledali, kde by se jako usadily. Dostala takovej seznam obcí, kam by ty lidi mohli jet, takţe matka s paní Telichtorou, s panem Maurem, potom ještě s Noskovejma se dostala sem do Křiţan. Matka si tady našla domek (…), paní Telichtorvá, přestoţe na Volyni neměli ţádný zkušenosti s hospodářstvím, tak si vzala velké hospodářství v Křiţanech (…) později ho opustila, protoţe nevěděla, jak se na tom hospodaří.“62 Jak bylo jiţ zmíněno, jednalo se o osídlování pohraničí, kde byly volné usedlosti po Němcích. V Křiţanech si takovou usedlost vybrala i Marie Toločková. Jelikoţ však z Ukrajiny rodina nevezla nábytek a domy byly z naprosté většiny vybydlené, musela matka sehnat alespoň to nejdůleţitější. V tom ji pomohl tamní výbor. „Matka našla teda domek a ten byl, dá se říct úplně vybrán (…). A tudíţ šla na výbor, jestli by nemohla někde koupit nebo někde, tak ji dali jako postele, kolik nás bylo, si mohla tam vybrat, protoţe to bylo někde sloţený po těch Němcích, (…) sepsali to, a pak to matce jako ţe to musí zaplatit.“63

61

VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 82-94 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 63 Tamtéţ. 62

23

Volyňští Češi se opět dostali do situace, kdy museli začít hospodařit tak říkajíc od nuly. Neměli finanční prostředky, inventář, krmivo a ani samozásobitelské dávky. Jak bylo uvedeno, všichni volyňští Češi se nevěnovali pouze zemědělství. O ty, kteří se neţivili zemědělstvím,

se

postaral

Osídlovací

úřad

a

okresní

úřady

ochrany

práce.

Důleţitost zaměstnání reemigrantů hrála velkou roli při přidělování rodinných domů. Ministerstvo průmyslu provedlo pomocí obchodních a ţivnostenských komor průzkum o volných ţivnostech pro reemigranty. Výsledkem bylo zjištění, ţe na Moravě a ve Slezsku bylo volných 1200 ţivností. Dne 18. února 1947 vláda udělila volyňským Čechům výjimku ze zákazů přijímání do státních sluţeb. Tím také vznikla moţnost volyňských Čechů získat nové zaměstnání. Úředníci byli přijati pro oceňování konfiskovaného majetku v pohraničí. Do pracovního procesu byli volyňští Češi začleňováni úspěšně, coţ dokazuje to, ţe k 1. červnu 1947 bylo přijato 3 118 nových pracovních sil, které tvořili volyňští reemigranti.64 Další problém nastal v okamţiku, kdy došlo k samotnému usídlování, které nebylo zpočátku, na rozdíl od dopravního úkolu, nijak zákonně ošetřeno. Týkalo se to například přidělování konfiskovaného zemědělského majetku. Podle dekretů 12/1945 a 28/1945 měli na tento majetek nárok upřednostňované skupiny uchazečů, mezi které však reemigranti nebyli zařazeni. Změna nastala dekretem 108/1945 Sb., který zahrnoval nárok krajanů vracejících se do vlasti na přednostní přidělování nezemědělského zkonfiskovaného majetku. Tento dekret nastartoval další vlnu nových norem, které uţ s reemigranty počítaly. Zákon č. 31/1947 Sb. stanovil, ţe reemigranti mají přednostní právo při osídlování před všemi ostatními uchazeči kromě účastníků národně osvobozeneckého boje, politických vězňů a obětí války, kteří měli větší přednostní práva. 65 Za přidělené usedlosti museli reemigranti řádně zaplatit. U zemědělské půdy byla výše úhrady vypočítána na základě výnosu, plochy, odlehlosti a stavu půdy a pohybovala se mezi částkou, která by odpovídala 1-2 roční úrodě. U budov odpovídala cena zhruba 1-3 ročnímu nájemnému. Leták vydaný ministerstvem zemědělství informoval reemigranty o náhradě za přidělenou usedlost, kterou mohli splácet po dobu patnácti let. Deset procent úhrady však mělo být splaceno ihned po převzetí usedlosti. Pro reemigranty, kteří neměli finance k zaplacení, bylo moţné odloţit první splátku o tři roky. 66

64

VACULÍK, J.: Začleňování reemigrantů do hospodářského ţivota v letech 1945-1950. Praha 2001, s. 35-36. VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 99-101. 66 Tamtéţ, s. 101-105. 65

24

Z vyprávění Antonína není jasné, jestli matka zaplatila zmíněných deset procent úhrady při převzetí usedlosti. Nicméně je jasné, ţe rodina tyto pokyny nedodrţela. Reemigranti měli strach z moţného návratu Němců. Obávali se moţnosti vypuknutí války a oni by byli ti, kteří by byli nepříteli nejblíţe, čímţ by byli postihnuti. Strach z války a z návratu Němců nebyl jediným důvodem, proč Toločkovi nechtěli zaplatit za dům a hospodářství. Dalším byl také politický vývoj v Československu, který se orientoval na SSSR. „Jako tady říkali, vrátí se Němci? To teda věřil, ţe se můţou vrátit, pokud bude ta válka. Proto nechtěl nikdy ten dům tady zaplatit. Ani ho nezaplatili. Aţ zemřel. Aţ teda 64. No takţe při dědickém tom, tak potom matka to splatila.“67 „Ale ten Kozák taky hospodářství to neplatil, protoţe říkal, to seberou, to s otcem věděli, ten to viděl stejně tak, ţe to seberou.“68 Zohledňovány byly rodinné a majetkové poměry reemigranta ţádajícího o přidělení usedlosti. V březnu 1947 ministerstvo sociální péče usoudilo, ţe zemědělské usedlosti nejsou připraveny v potřebné míře ani kvalitě. Část reemigrantů nebyla spokojena s jejich umístěním, a tak se do středisek často vracela. To způsobilo, ţe se střediska začala opět zaplňovat, a také se prodluţovala i doba pobytu ve střediscích. S tím bylo spojené i zvyšování nákladů. Svaz Čechů z Volyně ţádal, aby byly zemědělské usedlosti nejdříve pořádně prověřeny a následně pak teprve obydlovány. Volyňští Češi celou situaci zhoršovali i tím, ţe trvali na umístění v blízkosti svých příbuzných a v nejúrodnějších oblastech. To jiţ nebylo moţné z důvodu neexistence volných usedlostí v těchto místech.69 Usídlovaní volyňských Čechů v zemědělství bylo ukončeno 6. října 1948. Reemigranti nebyli

usídleni

kompaktně,

jak

si

přáli,

ale

byli

usídleni

po

celém

českém

a moravskoslezském pohraničí. Po ukončení osídlovaní přišel další bod reemigrace, který bylo nutno vyřešit, a to náhrada za majetek zanechaný na Volyni. Aby však mohlo dojít k vyrovnání, musela být ukončena činnost Smíšené československo-sovětské komise pro opci a přesídlení, a také musely být podepsány dohody o způsobu vzájemného vyrovnání majetku. Dokud nebylo vše ukončeno, nemohli se reemigranti odvolávat na to, ţe na Volyni zanechali majetek v nějaké výši, a ţe nezaplatí majetek, který jim byl přidělen zde. Mohli pouze poţádat o odloţení první splátky a o určité úlevy.70

67

Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. Tamtéţ. 69 VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 104-105. 70 Tamtéţ, s. 115-117. 68

25

3.5

Ukončení reemigrace Personál Československé republiky, který byl po dobu reemigrační akce na Volyni,

ukončil svou činnost v polovině června 1947, a to schválením závěrečných zpráv. Zároveň byla také ukončena činnost úřadů v Lucku, které byly následně zlikvidovány. Zbývalo tedy jen vyřešit otázky týkající se výše výdajů za dopravu, finanční výše osevů pro sklizeň, která byla na Volyni v roce 1947 zanechána, a také finančních prostředků, které byly odevzdány na nesprávnou kvitaci na hranicích v Čopu – reemigranti měli odevzdat peníze nejpozději v Mukačevu.71 Hodnota zanechaných osevů byla vypočítána na 2 087 894 rublů. Celková suma, která představovala hodnotu majetku zanechaného na Volyni, byla ve výši 96 465 684 rublů a byly v ní započítány i peníze z jiţ zmiňované nesprávné kvitace. Peníze, které měli reemigranti uloţené v bankách, jim byly vyplaceny postupně. Nejdříve získali zálohy, a to na základě ujednání s Národní bankou Československou, které určilo, ţe na 1 rubl připadnou 3 Kčs, tedy 3000 Kčs na osobu.72 3.6

Nutnost finančního vyrovnání za majetek zanechaný na Volyni Týkalo se to především odkladu splátek Národnímu pozemkovému fondu,

a to na základě nevyřešených náhrad za majetek zanechaný na Volyni, a také nevyplacení záloh na ruble sloţených při odjezdu, které nebyly ještě části reemigrantů vyplaceny. Ministerstvo zahraničních věcí v dopise informovalo o tom, ţe jednání o vyřešení těchto otázek úspěšně pokračuje a smíšená československá komise jiţ dospěla ke konečné výši úhrady za zanechaný majetek. 14. září 1949 byl podepsán závěrečný protokol, který měl být podkladem pro závěrečné jednání, které mělo uzavřít dohodu o vzájemném vyúčtování majetku, jehoţ celková výše činila 96 mil rublů tedy v přepočtu 960 mil korun. Na volyňskou rodinu připadla částka devadesát aţ sto tisíc Kčs, která měla pokrýt částku za přidělenou usedlost. Tato částka k tomu však nestačila a ministerstvo zemědělství proto poţádalo o urychlený odhad přidělených usedlostí, aby mohla být vypočítána konečná dluţná částka, která měla být rozvrţena do splátek na období patnácti let. V mnoha případech se stalo, ţe reemigranti ţádný majetek na Volyni nezanechali nebo jeho hodnotu navyšovali. Situace týkající se majetkoprávního vyrovnání však byla jiţ tak vyhrocená, ţe se předseda vlády 71 72

VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 95. Tamtéţ, s. 95-96.

26

Antonín Zápotocký rozhodl přistoupit k řešení vnitrostátnímu, které mělo být nezávislé na jednání se SSSR. Dne 31. 10. 1951 byla podepsána Československo-sovětská dohoda o vzájemné úhradě majetku z opce. Mohlo tedy dojít k definitivnímu majetkoprávnímu vyrovnání volyňských Čechů, jehoţ návrh byl předloţen v polovině roku 1952. V druhé polovině roku 1952 obdrţeli volyňští reemigranti dotazníky, které byly podkladem pro vyrovnání. Výsledkem tedy bylo přiznání náhrad za majetek a ruble a jejich následné vyuţití na pokrytí dluţné částky za zemědělské usedlosti, rodinné domy, nábytek a zápůjčky. V průběhu roku 1953 se však celá akce přesunula pod záštitu ministerstva financí, které vybudovalo nový návrh, který vláda schválila 12. května 1954. Od pohledávek na Volyni byly odečteny všechny závazky vůči státu. V případě, ţe reemigrantům něco zbylo, převedla se částka na vkladní kníţku. To však pouze do částky 5 000 starých korun a za poměru 5:1. Část reemigrantů byla s vyrovnáním spokojena, druhá část však poukazovala na nespravedlnost, která nastala při vyplácení rozdílu těm, kteří neobdrţeli ţádný příděl. Zkrátka přišli i reemigranti, kteří jiţ na Volyni vstoupili do kolchozů, a jejich majetek tedy nebyl vůbec započítán.73 Pět set rublů, které Toločkovi odevzdali na kvitaci na Antonínovo jméno, jim bylo vyplaceno

postupně.

Nejdříve

byla

vyplacena

záloha

ve

výši

1500

Kčs.

Ke konečnému finančnímu vyrovnání došlo aţ v únoru 1958.74 Marie se obrátila na Likvidační komisi Svazu Čechů z Volyně, která se vyúčtováním rublů sloţených při kvitaci zabývala. Likvidační komise zaslala všem členům rodiny formulář pro čestné prohlášení, které jim měli s ověřeným podpisem zaslat zpět. V dopise byl také obsaţen obraz daného vyúčtování a následné pokyny, které bylo třeba dodrţet k jeho zrealizování.75 Antonínova matka postupovala podle pokynů, které ji udělila Likvidační komise a zaslala jim čestná prohlášení všech členů rodiny společně se jmény a adresy kmotrů, které byly potřebné pro správné vyúčtování finančního obnosu připadajícího dětem.76 Konečné vyúčtování přišlo rodině v únoru 1958. V Antonínově vyúčtování můţeme vidět, ţe na jeho osobu bylo při kvitaci vloţeno 500 rublů a dle směrnic ministerstva financí odpovídaly tyto rubly hodnotě 5 150 starých korun, na které měl Antonín nárok. Zároveň musely být ale vyřešeny pohledávky, které zahrnovaly zálohu poskytnutou Státní bankou československou. Ta činila 1 500 starých korun. Antonín měl tedy nárok na 3 650 starých

73

VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 149-151. Viz příloha 11. 75 Viz příloha 8. 76 Viz příloha 9 a 10. 74

27

korun.77 Podle návrhu ministerstva financí, který byl schválen v květnu roku 1954, muselo tedy dojít na přepočet starých korun na nové. Antonínova výplata hotovosti činila 730 nových korun.78 Částka, kterou měli Toločkovi doplatit za přidělenou usedlost, byla odhadnuta na 10 000 Kčs. Otec se však nechtěl smířit s tím, ţe by tuto částku měl platit. Antonínovi rodiče se odvolávali na to, ţe na Volyni zanechali mnohem větší majetek, neţ jim byl přidělen v Československu. Roli hrálo také to, ţe dům byl po Němcích, a jak jiţ bylo zmíněno, mohl dle nich nastat problém, kdyby se Němci vrátili nazpět. Rodina dům zaplatila aţ po sedmnácti letech. „Ten dům náš s tím materiálem byl s těma zařízením, byl odhadnutej tuším na deset tisíc korun, který kdyţ otec přišel, odmítl platit, protoţe jsme nechali podstatně větší hospodářství s větším majetkem, nechali jsme na Volyni a tudíţ tady ţe nic nedáme, a ţe kdyţ bude chtít, tak nechce po Němcích dům, ale ţe chce koupit v kraji.79

77

Viz příloha 11. Viz příloha 12. 79 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 78

28

4

ASIMILACE Po náročném procesu reemigrace přichází na řadu další část, a to asimilace.

V tomto procesu figuruje několik subjektů – jednak jsou to volyňští Češi, jednak česká majorita. Asimilace je proces stěhování se jednotlivců a skupin za výchozí teritoriální, sociální a kulturní hranice. Jedná se o pohyb přes hranice. Úkolem analýzy vyprávění subjektů, kteří procházejí procesem asimilace, je zmapování symptomů a podmínek tohoto pohybu. Biografickou rovinu procesu asimilace můţeme pozorovat z hlediska procesu učení se například novému myšlení a jednání, coţ se prolíná s procesem změn identity subjektu asimilace. Pohyb přes hranice přináší také vzájemné působení kultur a sociálních skupin.80 Volyňští Češi byli na rozdíl od německé a romské menšiny ţijící v Československu vnímáni jako integrální součást a ţádoucí posila českého národa. Přesto všechno však byli cizorodým prvkem, na který si československý lid musel zvyknout.81 Díky jiţ zmíněnému rozptylu reemigrantů po celém území Československa došlo k tomu, ţe se mezi přistěhovalci narušily jejich vzájemné vztahy. Volyňští Češi si mysleli, ţe budou i v Československu nadále ţít blízko svých příbuzných a známých. To však nebylo moţné. Dále na reemigranty působil také fakt, ţe ztratili své postavení. Na Volyni byli totiţ vnímáni jako ti ekonomicky silnější, kdeţto v Československu je lidé brali pouze jako přistěhovalce ohroţující jejich materiální zájmy. Reemigranti si také všimli toho, ţe reálný ţivot v Československu je jiný, neţ byl jejich sen o ţivotě ve staré vlasti na Volyni. Nicméně i přesto si uvědomovali, ţe Československo můţe nabídnout lepší podmínky pro jejich mladou generaci. Lidé na příchod reemigrantů reagovali různě. Část se jim snaţila podat pomocnou

ruku

v

náročném

období,

druhá

část

se

zachovala

velmi

sobecky, čehoţ si reemigranti velmi brzo všimli. Postoj části československého obyvatelstva však nebyl jedinou věcí, která volyňské Čechy trápila. Museli se také vyrovnat s existenčními problémy. Neměli k dispozici zemědělské stroje ani taţný a chovný dobytek.82

80

SZALÓ, C.: Proces kulturní asimilace a konstrukce identity „přistěhovalců“. In: SIROVÁTKA, T. (ed.): Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno 2002, s. 179-181. 81 SPURNÝ, M.: Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960). Praha 2011, s. 288. 82 VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945- 1948. Brno 1984, s. 125-126.

29

4.1

Vztahy mezi reemigranty, seznamování se zákony, zvyky a s obyvatelstvem Vztahy reemigrantů se nenarušovaly pouze jejich rozptýlením. Některé spory, které mezi

sebou po příjezdu do Československa měli, byly způsobeny díky událostem, které měly svůj původ jiţ na Volyni. Bylo tomu tak i mezi Antonínovou matkou a její tetou. Situace, kterou Antonín popisuje, způsobila ztrátu kontaktu mezi rodinami. Nebylo to však pravidlem. Některé vztahy zůstaly nenarušeny. Reemigranti, kteří od sebe ţili daleko, komunikovali prostřednictvím dopisů, ve kterých si popisovali například nová hospodářství. Jeden z dopisů, který poslal rodinný přítel Josef Kozák, měl Antonín schovaný.83 „Matka měla dost zlata (…) a tam se dost prodávalo, jako prsteny, řetízky a takový. U Čmuchálků, uţ jsem si vzpomněl, tak vona ti byla její teta. No a k nám chodili furt ty banderovci, kdyby se něco stalo, tak ţe jim dala, ať to schová to zlato. Něco zakopala přímo, říkala před barákem u prahu, aby to našla, kdyby to, ale pak se tam uţ nedostali, otec uţ nebyl doma, tak ona se tam uţ nedostala, jo a takţe nechala si jen náušnice, měla zlatý řetízek jeden a prsten měla svůj a ostatní nechala u tý Čmuchálkový, a kdyţ překročili hranice, tak chtěla matka, aby jí to vrátila. No a ta ji řekla, ţe prostě to ztratila, a ţe nic nemá. Jo, takţe tam se nepohodli, tak pak ani matka neměla zájem prostě k ní jít, jo.“84 O reemigranty se i nadále staral Svaz Čechů z Volyně, do jehoţ kanceláře chodily neustále dotazy týkající se osídlování, materiálního zabezpečení sociálně slabých, rekompenzace za majetek zanechaný na Volyni, ocenění neodhadnutého majetku, slev na přidělený majetek, zaopatření vdov a sirotků a vystavování potřebných dokladů. Bylo tedy třeba zaloţit několik poboček, které měly slouţit k vyřešení těchto ţádostí v co nejkratší moţné době. Činnosti svazu napomáhal také jeho týdeník Věrná stráţ, který odebírala polovina volyňských rodin. Volyňští krajané se v Československu hromadně setkali při příleţitosti čtvrtého výročí vypálení Českého Malína na Volyni. Jednalo se o I. Celostátní sjezd volyňské mládeţe v Ţatci, který se konal 12. - 13. července 1947. Bylo zde vysloveno poděkování vládám ČSR a SSSR za uskutečnění reemigrace. Vyvrcholením oslav byl slib věrnosti volyňských Čechů republice. V souvislosti se čtvrtým výročím vypálení Českého Malína na Volyni se ministerstvo vnitra rozhodlo přejmenovat obec Frankštát v okrese Šumperk na Nový Malín, čímţ chtěli uctít památku českomalínských mučedníků.85

83

Viz příloha 4. Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 85 VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945- 1948. Brno 1984, s. 129-131. 84

30

Volyňští reemigranti nebyli na rozdíl od romské menšiny povaţováni za zloděje a povaleče a navíc byli také vzdělaní. Mohli tedy přispět k obnově a budování státu.86 Část Volyňských Čechů měla problém s češtinou. To však nebyl jediný důvod, který byl příčinou konfliktů mezi reemigranty a domácím obyvatelstvem. Mezi jeden z hlavních důvodů konfliktu patřil fakt, ţe volyňští Češi měli velkou válečnou zkušenost. Vojáci, kteří představovali hlavní sloţku reemigrantů v letech 1945-1947, byli na frontě v kaţdodenním

kontaktu

se smrtí,

ztrátou

kamarádů

a

bratrů.

Proto

připadalo

československým občanům, ţe jsou sebevědomí, vyzývaví a drzí, čímţ vzbuzovali strach.87 Po „návratu“ do Československa však v reemigrantech stále panoval strach. Strach z toho, ţe by mohla znovu přijít válka. Znali moc dobře poměry, které panovaly na Ukrajině, a znali také politiku SSSR. To byly důvody, které Antonínovu rodinu přiměly k omlazování dětí. „Tady kdyţ jsem přišel, tak jsem nastoupil do prvé třídy. (…) Proč nás omlazovali? No protoţe kdyţ přišel otec tak se domníval, ţe tohle nezůstane, ţe tady je demokracie, ţe do diktatury těţko, ţe Češi se nedoţenou, ţe tady nebude ţádný diktátor, a ţe kromě toho Amerika to nenechá tak, aby to Československo padlo do rukou sovětu. A domnívali se, ţe bude třetí světová válka, a to se nedomníval jenom on, ale i spousta jinech lidí. A abychom nešli do války brzo jako mladý, tak ţe nás o rok nebo o dva roky kluci všechny, ale nebyli jsme sami, spousta rodin takto chlapce dávali mladší. Dovezli jsme si rodné listy, ale ty se schválně zničili, a ţe nemáme. Prakticky museli být dva svědkové, který prostě svědčili, ţe jsem se narodil v té době. V tom emigračním průkazu já osobně, teď ho nemám, ale vím, ţe jsem se narodil 18. prosince, tam je Pepík jenom, (…) a von tam je kdy, ţe se narodil? (…) čtyřicet jedna, jo? No vidíš a já jsem tedkom narozenej taky čtyřicet jedna, jo? Takţe on byl v jednačtyřicátým narozený, tak prakticky je mladší, tak musel být narozenej bud čtyřicet dva nebo tři, ale myslím, ţe teďkom je čtyřicet. (…) teda čtyřicet tři, ţe je narozenej. (…). Já moh se narodit v roce buď 1940, nebo 1939. Protoţe brácha má, ţe se narodil třicet devět, ale taky tam má v tom emigračním ţe myslím, třicet osm ţe. Jo to bylo udělaný proto, ţe kdyby vznikla další světová válka, tak abychom nemuseli narukovat. Nepřineslo nám to prakticky nic, akorát tu nastal problém ten, ţe kdyţ jsme šli do důchodu, tak jsme museli o dva roky déle pracovat.“88

86

SPURNÝ, M.: Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960). Praha 2011, s. 288. Tamtéţ, s. 310. 88 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 87

31

Důkazem toho je reemigrační průkaz Antonínova bratra Josefa. Josefovo datum narození, které je na průkazu uvedeno, je 22. 3. 1941, a přitom podle nového rodného listu je jeho starší bratr Antonín narozen v roce 1941 (skutečně je narozen nejspíš roku 1940). Zfalšování věku chlapců můţeme vidět na dokladech uvedených v přílohách. Na reemigračním průkazu z roku 1947 je Josefovo datum narození 22. 3. 1941, kdeţto na osvědčení o československém státním občanství z roku 1950 je datum narození 24. 2. 1943.89 Kdyţ jsem se Antonína zeptala, jak je lidé přijali, tak mi řekl, ţe to nebylo jednoduché. To, ţe byli omlazeni, jim v určitém slova smyslu pomohlo. Antonín si pamatuje potyčky mezi domácími, a jak říká on přistěhovalci, pouze v souvislosti s dětmi. Buď se jednalo o hádky konkrétně mezi dětmi, nebo mezi dospělými, kteří se hádali kvůli dětem. O takové hádky se jednalo především mezi Antonínem, jeho otcem a rodinou Dlaskovou. „Jak nás tady vzali? No tak většinou to bylo tak, nebylo to jednoduchý pro nás, my jsme byli nějaký přivandrovalci, ţe jo. Nebylo to lehký, ale snad proto, ţe ve škole ve skutečnosti jsem byl starší, neţ jsem byl napsanej a všicky ty kluci. Tak jsme chodili třeba o dvě třídy jako níţ, tak nebyl problém se ubránit.“90 „Mladšího bráchu tady nějakej, jmenoval se Dlask, prostě mu nadával, ţe prostě z Volyně a to, a nakonec mu nařezal, protoţe byl starší. No a já zase jsem ho chytil. Vidím Pepa brečí, jsem ho chytil a takovej sem mu jich pár lupnul. (…) No a já jsem otevřel domovní dveře a tady jsem dostal šutrem, právě od něj. (…) No a otec šel se mnou k těm Dlaskům. No a ten Dlask mu otcovi řekl, táhni si na tu tvoji Ukrajinu. No a otec byl udělanej, tak ho chytil a já myslel, ţe ho tam zabije. Tam s ním praštil a říká - ještě jednou mi to řekneš, zabiju tě.“91 Konflikt, který takto mezi rodinou vznikl, měl pokračování, kdyţ Antonín vyrazil mladému Dlaskovi zub o řídítka od kola. Ptala jsem se Antonína také na to, jestli byly mezi dospělými také spory, které by byly zapříčiněny jejich původem. Odpověď byla překvapující a nesouhlasí s fakty uvedenými v odborné literatuře.92 Je moţné, ţe narátor si je buď nepamatuje, nebo je jako dítě nevnímal.

89

Viz příloha 1 a 7. Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 91 Tamtéţ. 92 Viz s. 35-36. 90

32

„(…) no a tendlenten dlask přišel s klukem, ţe jsem mu vyrazil zub. Otec říkal - co? Já kdyţ jsem k tobě přišel, ţe kluk mu rozrazil hlavu, tak cos mi řek, ţe jsem kurva volyňská a ať táhnu na Volyň, jo tak vypadni, dostal za tu hlavu aspoň.“93 „Ne, tak nějak snad ne, to nepamatuju, ale docela spoustu lidí, třeba paní Vorlíčková se snaţili matce pomoc, kdyţ byla jako sama, ze začátku ji radili, protoţe byl tu jinej reţim (…).“94 Antonín ve vyprávění zmiňuje, ţe se matce snaţilo hodně lidí pomáhat. Otec byl stále v Polsku, a tak byla matka na všechno sama. Uţ na Ukrajině si přivydělávala pálením vodky. V Československu to však bylo zakázáno a tak došlo k rozporu se zákonem. To však byla jedna z věcí, kterou Antonínova matka nevěděla. Reemigranti se z počátku často setkávali s věcmi, které mezi Československem a Ukrajinou byly odlišné. Nejednalo se pouze o zákony, ale také o nejběţnější věci, jakým bylo třeba zabití a opečení prasete a přístup k sousedním dětem. Bohuţel tyto rozdíly byly často příčinou posměšků ze strany majoritní společnosti. Na Volyni bylo zvykem, ţe kdyţ si děti hráli u někoho na dvoře, tak se tam o ně postarali – dali jim jídlo. To v Československu nejspíš probíhalo jinak. Sousedé nebyli navzájem tolik semknutí a tento volyňský zvyk v nich vyvolal údiv. „Tam jako pálení vodky asik nebylo zakázáno, protoţe matka pálila hodně. A tady potom taky začala pálit. A protoţe Nosek jako takovej věděl, ţe matka to pálila tam, a nejen on (…), doktor zvěrolékař, kdyţ přišel no tak dostal frťana a pamatuju tak, ţe kaţdopádně kdyţ k nám někdo přišel, tak musela být vodka na stole.“95 „Tady to taky prodávala, jenţe tady to bylo zakázaný. A to jednou takhle přišel tady Kosina, (...) přišel a votevřel ten, jak se jde do chodby, tam stál vařák, vodka kapala a smrdělo to. No tak to je špatný Toločková, já vás zavřu, vy pálíte vodku. No a matka nevěděla, protoţe tam to mohla. Matka je vzala do kuchyně, otec byl v práci, ţe jo, a hned tam něco špek nakrájela a ochutnejte, tak je dobrá, je. Tak tam ji vysvětlili, ţe to musí přestat, ţe to nesmí, a ţe prostě napsali, ţe nic nepálí, ţe při kontrole zjistili, ţe to ne to. Ale pak chodili vţdycky na frťana.96

93

Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. Tamtéţ. 95 Tamtéţ. 96 Tamtéţ. 94

33

„Tak kdyţ jsme poprvé zabíjeli prase, tak dá se říct, to spousta lidí koukalo, jak to děláme, ţe my pečem celý prase. (…) Lidi stáli, všicky na to koukali - jeţiš oni jsou jak cikáni, oni to budou opíkat.“97 „Tam nebyl problém, kdyţ jsem šel ke kamarádům do jinýho baráku, tak kdyţ jsme si hráli, kluci pojďte na oběd, a bez problémů jestli je to Toločko (...), kdyţ jsme byli třeba ze třech rodin, tak jsme tam dostali najíst. Bez problému jo. A to se tady strašně divila naše sousedka, paní Telichtrová, kdyţ jsme se nastěhovali, i kdyţ matka byla sama, (...) jsme byli na dvorku no a pojďte se najíst.“98 Volyňský původ však nepůsobil dětem jen problémy. Prospěch jim to přineslo například ve škole, ve které se začal vyučovat ruský jazyk. Ten děti uměly a díky tomu nebyly napřed jen před československými dětmi, ale například také před učitelkami. Polský původ otce a fakt, ţe rodina ţila před sjednocením na území západní – polské Volyně způsobil, ţe děti uměly dobře nejen rusky, ale také polsky. Českým jazykem mezi sebou rodiny ve staré vlasti běţně komunikovaly, coţ bylo důsledkem toho, ţe mluvit českou řečí pro ně po „návratu“ nebyl aţ takový problém. „My jsme mluvili česky, ale dá se říct, ţe starší, jako Alena uměla perfektně polsky, protoţe chodila do polský školy, ale my jsme chodili uţ s bráchou uţ do ruský, to bylo po válce, takţe jsme chodili do ruský školy. Takţe kdyţ tady začala se učit ruština, paní učitelka, brácha byl v tý době v druhé třídě, já v první, v květnu, a vím, ţe paní učitelka přišla a Frantíku, jak se řekne rusky tohle a jak se řekne tohle jo.99 Velká změna nastala po návratu otce k rodině. Pro Antonína, a určitě ne jen pro něj, to byl jeden z nejsilnějších záţitku, který se v tomto období plném změn stal. Příchod otce znamenal příchod hlavy rodiny. Otec do Křiţan přišel v červnu roku 1947 a za necelý rok se Antonínovi narodila sestra Marie. František obdrţel prozatímní potvrzení totoţnosti 13. března 1948. Vystavil mu jej Okresní národní výbor v Jablonném v Podještědí. V průkazu je uvedeno jméno a příjmení ţadatele o československé státní občanství, datum a místo narození, současné místo pobytu, popis osoby, platnost potvrzení, fotografie a datum vystavení potvrzení.100 Československé státní občanství František obdrţel k čtrnáctému prosinci 1948.101

97

Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. Tamtéţ. 99 Tamtéţ. 100 Viz příloha 2. 101 Viz příloha 3. 98

34

„Potom, kdyţ se otec vrátil, nebo našel, někde v červnu tuším to bylo – já jsem byl jako na silnici a viděl jsem zarostlýho chlapa, jak jde. Přišel k nám a říká polsky, jestli nevíme, kde tu bydlí paní Toločková. No já jsem říkal, no já jsem Toločko, no a on mě zvednul a začal brečet.“102 „No a to uţ vím i z Polska jak jsem tam byl, kdyţ dostal ten dopis, tak ţe ten den prakticky, ţe sebral prostě pytel, nabral si, co potřeboval, a ten den co dostal dopis, šel pěšky aţ sem do Čech.“103 4.2

Reakce na politickou situaci Komunistická strana Československa upozorňovala na to, ţe je potřeba reemigrantům

věnovat velkou pozornost a snaţit se jim co nejvíce vycházet vstříc. Národní výbory měly reemigrantům ukázat, ţe právě KSČ stojí na jejich straně a pomůţe jim při prosazování jejich poţadavků. Volyňští Češi si váţili pomoci, kterou jim KSČ poskytovala. Přidat se k politické straně znamenalo pro reemigranty další krok k tomu, aby se mohli dovolávat svých práv a chránit je. Reemigranti se však hned po „návratu“ do vlasti snaţili získat na svou stranu nekomunistické politické strany, protoţe tam, odkud pocházeli, komunismus znali.104 Postupem času však část volyňských Čechů přestoupila z národně socialistické strany do KSČ. Část si však udrţovala své antikomunistické a antisovětské pozice.105 KSČ se však nespoléhala pouze na to, ţe vše půjde po dobrém a pověřila bezpečnostní orgány, aby sledovaly nepřátele SSSR a další nebezpečné ţivly mezi volyňskými Čechy. Nutno však podotknout, ţe nešlo pouze o iniciativu KSČ. Ministr vnitra potřeboval sledováním a dalšími náleţitostmi očisty dostat pod kontrolu například bývalé vojáky, kteří nechtěli odevzdat své zbraně a ohroţovali jimi své okolí.106 Únor 1948 byl znamením změn. Volyňští Češi se přiklonili na stranu budování a upevňování cesty k socializující lidové republice a hromadně začali vstupovat do KSČ.107 Volyňští reemigranti se po únoru 1948 dali rozdělit na dvě skupiny. První skupinu tvořili ti, kteří se přizpůsobili novému reţimu, druhou skupinu tvořili reemigranti, kteří se přizpůsobit nechtěli nebo nemohli, protoţe byli neustále hlídáni StB.108 102

Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. Tamtéţ. 104 VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 131-133. 105 Tamtéţ, s. 134-138. 106 SPURNÝ, M.: Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960). Praha 2011, s. 317. 107 VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 134-138. 108 SPURNÝ, M.: Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960). Praha 2011, s. 326. 103

35

4.3

Po únoru 1948

V tomto roce nastalo období, kdy na řadu přišel přechod ke kolektivním formám zemědělství. To se však části reemigrantů nelíbilo díky zkušenostem ze sovětských kolchozů na Volyni. Svaz Čechů z Volyně společně s Věrnou stráţí však reemigranty uklidňoval a ukazoval jim příklad toho, kde vzájemná výpomoc zemědělců dosáhla velmi kladných výsledků. K připojení se reemigrantů přispěl také fakt, ţe neměli zrovna výhodné podmínky pro samostatné hospodaření. Jak bylo zmíněno, chyběla jim pracovní síla, mechanizace, dobytek, krmivo a v některých případek se museli potýkat i se špatným stavem hospodářských budov. Volyňští Češi však nepatřili k průkopníkům socializace vesnic, byli spíše těmi, kteří se postupně přizpůsobili momentální politicko-ekonomické situaci.109 V některých případech zakládali volyňští Češi vlastní JZD a sami se ujali jeho vedení. Stalo se tak např. v Litoměřickém okrese. Druţstvo díky zkušenostem reemigrantů prosperovalo, a tak byly spokojeny obě strany - reemigranti i místní a okresní funkcionáři.110 Kolektivizace vesnice urychlila průběh asimilace. Projevila se dobrá morálka a odborné zkušenosti volyňských Čechů, které byly vítány.111 Antonínova rodina spolu s ostatními měla na komunismus negativní pohled. Jak bylo zmíněno v kapitole Asimilace, rodina z počátku nevěřila, ţe v Československu zavládne diktatura. Postupem času si ale otec uvědomoval, ţe situace, kdy se Československo dostane do vleku SSSR, se nezadrţitelně blíţí. Události, které rodina pod ruským reţimem zaţila na Ukrajině, ji přiměly učinit určitá opatření, jakým bylo například odmítnutí velkého hospodářství v Křiţanech. Antonín si pamatuje také ukrajinské heslo „NI KAROVY NI SVINI TOĽKO STALIN NA STINI“112, které jeho otec často provolával, a kterým chtěl upozornit ostatní na to, jaká situace v Československu můţe nastat. Otec Antonína začal pracovat jako dělník. Okresní úřad ochrany práce v České Lípě mu 1. července 1948 udělil příspěvek na opatření pracovní výstroje ve výši 1000 Kčs.113 Tento úřad poskytl Františkovi dne 23. září 1948 poukaz na plášť a na duši na kolo.114 „Tady kdyţ přišel otec, tak tady z obecního úřadu mu tehdá starosta nabízel velké hospodářství v Křiţanech pod kostelem. Otec to odmít, ţe bude dělník, protoţe tady bude

109

VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 141-145. SPURNÝ, M.: Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960). Praha 2011, s. 325. 111 VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 152. 112 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 113 Viz příloha 5. 114 Viz příloha 6. 110

36

dělnická třída vládnout a tudíţ řek, ţe by ho vzali do kolchozu a to on nechce. (…) Do kolchozu, ţe nepude. Dá se říct tím pádem, byl jako jeden z lidí, který nevstoupili do JZD. To tady byli snad jenom tři (…).“115 Reemigrantům, kteří do JZD vstoupili, byly uděleny nejrůznější výhody. Byl jim například prominut zbytek přídělové ceny, kterou měli státu doplatit, a nezapočítávala se jim půda přidělená v Československu 116 „Tady bude vládnout dělnická třída, a tady to dopadne tak, ни коровы ни свиньи только Сталин на стини (NI KAROVY NI SVINI TOĽKO STALIN NA STINI), nemám krávu ani prase, ale Stalina na zdi mám. Takţe takhle prostě byly ty hesla tam na tý Ukrajině. Ty Ukrajinci potom kdyţ se dostali Rusáci, tak ty co měli velký pole, jim dělali kolchozi z toho. Takţe otec říkal, kdyţ to tak je a tady jsou Rusové, tak tady to bude to samý. Lidi tomu nevěřili vůbec.“117 4.4

Vztah k Volyni Antonína jsem se také ptala, jestli na Ukrajině někdo z rodiny zůstal, a jestli se byl

na Ukrajině někdo po reemigraci podívat. Vzpomíná, ţe z Volyně odešli z jejich rodiny snad všichni. Z otcovy strany odešla rodina do Polska, coţ přisuzuji jejich polskému původu, matčina strana s českým původem se vrátila do Československa. Reemigranti neměli ţádný důvod k návštěvě Volyně, a to z toho důvodu, ţe situace, které tam zaţili, nebyly šťastné. Stěhovali se sem za vidinou lepšího ţivota a neměli důvod se vracet do podmínek, které tam panovaly. „No tak z matčiny strany asi ne, to ne, to se snaţili ta rodina celá přijet sem, a dá se říct, všicki se tam dostali.“118 „Vod otce taky dá se říct asi taky ne, protoţe všichni se vrátili, opustili to, protoţe věděli, jak v Rusku se ţije, a tady v Polsku taky byli nějaký Němci, byli vystěhovaný, tak se hledalo nějaký hospodářství po Němcích zase tady v Polsku.“119 „Otec ani netouţil, protoţe, vono netouţil, jako někdo říká, ţe se vrátit – co tam hledat. Kdyţ to vemeš, byl to diktátorskej takovej reţim. Tam ten lidskej ţivot neměl cenu. (…)“120

115

Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 149-151. 117 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 118 Tamtéţ. 119 Tamtéţ. 120 Tamtéţ. 116

37

5

ZÁVĚR Bakalářská práce se zabývá tématikou volyňských Čechů, především pak procesů

reemigrace a asimilace. Tyto procesy jsem porovnávala z hlediska toho, jak jsou vnímány autory odborných publikací a jak jejich současníkem. Odborná literatura se ve většině případů shoduje s výpovědí Antonína. Objevují se v ní samozřejmě také fakta, o kterých Antonín ve svém vyprávění nehovoří, ale jak jsem jiţ zmiňovala, můţe to být způsobeno nízkým věkem reemigranta. V některých výpovědích nám Antonín sděluje i poznatky nové. V okamţiku, kdy se reemigrantova výpověď neshodovala s odbornou literaturou, jsem situaci prozkoumala a došla k závěru, ţe se Antonín v některých částech vyprávění plete nebo má zkreslené informace. V bakalářské práci jsem hledala odpovědi na otázky uvedené v úvodu práce. Ty se pokusím na závěr práce shrnout. Jiţ na samotném začátku práce se projevily jevy velmi často se vyskytující v souvislostech s menšinou volyňských Čechů. Byla jimi hrdost na svůj původ a také na úspěch, ke kterému se reemigranti na Volyni dopracovali. V pracích Jaroslava Vaculíka se můţeme dočíst o pokroku v hospodářství, který Češi na Volyň přinesli.121 Tuto skutečnost nám ve svém vyprávění sděluje také reemigrant. Ten však uvádí, ţe se o pokrok nezaslouţili pouze Češi, ale vlastně kdokoli, kdo měl zkušenosti s pokrokem stejně jako Antonínův otec.122 Dále Antonín vypráví o událostech, které předcházely reemigraci.

Tyto

události

si

Antonín

kvůli

nízkému

věku

nemůţe

pamatovat,

a proto upozorňuje na to, ţe o nich ví především z vyprávění jeho rodičů a příbuzných. Ve svém vyprávění se nejvíce věnuje událostem, které nastaly po roku 1939, kdy došlo k připojení západní – polské části Volyně k SSSR, coţ způsobilo změny, které ovlivnily ţivoty Čechů ţijících na Volyni.123 Antonín, stejně jako odborné publikace, vypráví o změnách v hospodářství, ale také například o banderovcích, kteří situaci na Ukrajině ještě více zhoršovali.124 Právě tyto změny byly příčinou útěku Antonínova otce do Polska, a tudíţ hrají v reemigrantově ţivotě velkou roli.125 Co od reemigrantů očekávala československá vláda a co očekávali samotní reemigranti? Vláda očekávala především posílení národního státu a slovanského ţivlu uvnitř

121

VACULÍK, J.: Dějiny volyňských Čechů I. (1868-1914). Praha 1997, s. 17-25. Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 123 Viz s. 13-14. 124 Viz s. 14-15. 125 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 122

38

Československých hranic.126 Vláda Národní fronty dále očekávala, ţe příliv reemigrantů bude prospěšný také z ekonomického hlediska.127 Samotní reemigranti od „návratu“ do vlasti očekávali zlepšení dosavadního ţivota. Především chtěli uprchnout od podmínek, které na Volyni panovaly.128 Tomu, zda se jejich očekávání naplnila, se budu věnovat níţe. Co předcházelo samotné reemigraci, není v Antonínově vyprávění obsaţeno. Dle mého názoru je to způsobeno tím, ţe reemigrant byl v době, kdy probíhala samotná reemigrace, příliš malý na to, aby vnímal všechna opatření, kterými bylo nutno před reemigrací projít. Co se týče problematiky reemigrace, tak Antonín hovoří o tom, ţe mezi prvními reemigrovaly rodiny vojáků. Ty měly dle něj značnou výhodu v tom, ţe v Československu měly jiţ přichystané zázemí.129 Další vyprávění Antonína o podmínkách reemigrace se týkalo moţnosti reemigrace smíšených manţelství. Národnostně smíšené rodiny se mohly zúčastnit reemigrace pouze za podmínky, ţe otec byl československé národnosti.130 To však Antonínův otec nebyl, a tak došlo k porušení pravidel reemigrace ze strany Antonínovy rodiny.131 Nepochybně důleţitou částí reemigrace byl transport, který doprovázela řada obav.132 Našla jsem nesrovnalost v podobě Antonínovy mylné představy o tom, ţe do Československa rodina putovala posledním transportem. Antonín uvádí 18. květen jako datum příjezdu do Československa, avšak podle reemigračního průkazu bratra, který je obsaţen v příloze 1, rodina překročila hranice Československa 17. dubna 1947.133 Jaroslav Vaculík ve své práci uvádí, ţe poslední transport vyjel ze SSSR 10. května 1947 a do Československa dorazil 19. května 1947.134 K prvnímu setkání reemigrantů s Čechy a Slováky došlo na vlakovém nádraţí, na kterém je čekala delegace, která jim mimo jiné poskytovala letáčky s informacemi a pokyny.135 Antonín si ve svém vyprávění na delegaci vzpomíná. Dále pak Antonín vypráví o pocitech při transportu. Zajímavé je, ţe podle něj se reemigranti obávali například i hornatého povrchu krajiny.136 Dále jsem se ve své práci věnovala problematice shromaţďovacích středisek a přidělování nových domovů. Z Antonínova vyprávění vyplývá, ţe právě střediska byla tím 126

SPURNÝ, M.: Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960). Praha 2011, s. 289291. 127 NOSKOVÁ, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno 2007, s. 82. 128 Viz s. 22. 129 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 130 VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 75-84. 131 Viz s 19-20. 132 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 133 Tamtéţ. 134 VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 87-95 135 SPURNÝ, M.: Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960). Praha 2011, s. 286-287. 136 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013.

39

místem, kde se reemigranti poprvé střetávali s věcmi, které doposud neznali.137 Informace, které se píší v odborné literatuře ohledně osídlování, souhlasí s výpovědí Antonína. K vyrovnání kvitací, které rodina sloţila na Ukrajině, došlo aţ v roce 1958.138 Antonín uvedl, ţe peníze dostali po příjezdu do Československa.139 To však není pravda. Podle odborné literatury po příjezdu reemigranti obdrţeli pouze finanční jednorázovou podporu činící 500 Kčs pro osoby starší šestnácti let a 300 Kčs pro osoby mladší.140 V okamţiku, kdy se reemigranti usídlili, přišla na řadu další etapa, která zahrnovala asimilaci. Jak zmiňuje ve studii Csaba Szaló, reemigranti byli v Československu navzdory okolnostem cizorodým prvkem, na který si lid musel zvyknout.141 Dle Antonína byla většina sporů vyvolána mezi dětmi domácích obyvatel a mezi dětmi reemigrantů.142 Odborná literatura se však zmiňuje i o sporech mezi dospělými. Konflikty vyvolával fakt, ţe volyňští Češi měli velkou válečnou zkušenost. Vojáci, kteří představovali hlavní sloţku reemigrantů v letech 1945-1947, byli na frontě v kaţdodenním kontaktu se smrtí, ztrátou kamarádů a bratrů. Proto připadalo československým občanům, ţe jsou sebevědomí, vyzývaví a drzí, čímţ vzbuzovali strach.143 Dle mého názoru je tato Antonínova výpověď ovlivněna opět jeho věkem. Rodiče nejspíš před dětmi neřešili problémy týkající se sporů mezi dospělými. Na druhé straně však Antonín zmiňuje, ţe se našli i tací, kteří chtěli rodině po „návratu“ do Československa pomoc. Antonín dále uvádí, ţe spory se neodehrávaly pouze mezi domácími a reemigranty, ale také mezi reemigranty samotnými, coţ ukazuje na příkladu své matky a tety. Mezi mnoha rodinami zůstal kontakt navázán, a to alespoň pomocí korespondence.144 Antonín se ve svém rozhovoru zmiňuje také o otcově neochotě zaplatit za dům, do kterého se rodina po příjezdu do Československa nastěhovala. Odborná literatura nás seznámila s faktem, ţe hodnota majetku zanechaného na Volyni nestačila na splacení přidělené usedlosti.145 Antonínova rodina s tím však nesouhlasila. Otec trval na tom, ţe majetek zanechaný na Volyni měl mnohem větší cenu neţ ten, co jim byl přidělen

137

Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. Příloha 11. 139 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 140 VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 87-95. 141 SZALÓ, C.: Proces kulturní asimilace a konstrukce identity „přistěhovalců“. In: SIROVÁTKA, T. (ed.): Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno 2002, s. 179-181. 142 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 143 SPURNÝ, M.: Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960). Praha 2011, s. 310. 144 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 145 VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 149-151. 138

40

v Československu. Proto rodina odmítla zaplatit zbývající dluţnou částku. Ta byla uhrazena aţ po otcově smrti.146 Dále bych se chtěla dostat k jiţ zmíněnému naplnění očekávání, které reemigranti po „návratu“ do Československa měli. Jedním z důvodů, proč reemigranti opustili Volyň, byla moţnost uprchnout nesnesitelným poměrům v kolchozech, a také před reţimem.147 Antonínova rodina z počátku doufala, ţe zde nenastoupí stejná politika jako na Ukrajině. A kdyţ viděli, ţe se Československo dostává do vleku SSSR, doufali, ţe ostatní státy zasáhnou a pomohou tuto situaci zastavit. Očekávali, ţe kvůli tomu vypukne třetí světová válka. Proto se odhodlali k omlazování svých dětí.148 Co se týká politické situace v Československu, Komunistická strana Československa se snaţila vystupovat tak, ţe chce reemigrantům za kaţdou cenu pomáhat. Reakce volyňských Čechů na stranu byly však různé. Z Ukrajiny si velmi dobře pamatovali, co komunismus lidem přinesl. Tak vznikly dvě skupiny – první z nich se přizpůsobila novému reţimu, druhá se mu přizpůsobit odmítla.149 Únor 1948 byl obdobím, kdy začali volyňští Češi hromadně vstupovat do KSČ.150 Antonínův otec společně se známým Josefem Kozákem patřili k těm, kteří komunismus odmítali. Otec odmítl hospodářství, které mu nabídl starosta Křiţan, a to proto, ţe si byl vědom, ţe stejně jako na Ukrajině budou zavedeny kolchozy, do kterých by musel vstoupit, a to nechtěl.151 Po únoru 1948 došlo k tomu, co Antonínův otec očekával, tedy přišel přechod ke kolektivním formám zemědělství. Antonínův otec byl jedním z mála volyňských Čechů, kteří se kolektivizaci vyhnuli. Poslední otázkou, které se v bakalářské práci věnuji, je vztah reemigranta k Volyni. Vzhledem k tomu, ţe se celá rodina „navrátila“ do Čech nebo Polska a vzhledem ke vzpomínkám, které Antonín měl nebo znal z vyprávění, se on a ani jeho rodina nikdy netouţili na Volyň podívat.152

146

Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. DUFEK, V.: Kapitoly z dějiny volyňských Čechů: Sborník historických souborných, vědeckých a memoárových prací. Praha 1997, s. 108. 148 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 149 SPURNÝ, M.: Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960). Praha 2011, s. 317-326. 150 VACULÍK, J.: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984, s. 134-138. 151 Rozhovor s panem Antonínem Toločkem, Křiţany 2013. 152 Tamtéţ. 147

41

6

SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY

6.1

Soukromý fond Antonína Toločka

Audio nahrávka Dokumentace 6.2

Literatura

Dufek, Vladimír: Kapitoly z dějin volyňských Čechů: Sborník historických souborných, vědeckých a memoárových prací. Praha, 1997. Havlíčková, Petra: Tábory na Jablonecku 1945-1947. Brno 2006. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta, Historický ústav. Mücke, Pavel; Pelikánová, Hana; Vaněk, Miroslav: Naslouchat hlasům paměti. Teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha 2007. Nosková, Jana: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno 2007. Spurný, Matěj: Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960). Praha 2011. Syruček, Milan: Banderovci – hrdinové, nebo bandité?. Praha 2008. Vaculík, Jaroslav: Dějiny volyňských Čechů I. (1868-1914). Praha 1997. Vaculík, Jaroslav: Dějiny volyňských Čechů II. (1914-1945). Praha 1998. Vaculík, Jaroslav: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. Brno 1984.

42

Vaculík, Jaroslav: Začleňování reemigrantů do hospodářského ţivota v letech 1945-1950. Praha 2001.

6.3

Studie a články v časopisech a sbornících

Hostička, Vladimír: Volyňští Češi a jejich perzekuce v Sovětském svazu. In: Dufek, Vladimír (ed.): Kapitoly z dějin volyňských Čechů. Sborník historických soudobých vědeckých a memoárových prací. Praha 1997. Nešpor, Zdeněk R.: České migrace 19. a 20. století a jejich dosavadní studium. Soudobé dějiny XII/2, 2005. Szaló, Csaba: Proces kulturní asimilace a konstrukce identity „přistěhovalců“. In: Sirovátka, Tomáš (ed.): Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno 2002.

6.4

Elektronické zdroje

Orální historie. Online dostupné na http://www.coh.usd.cas.cz/cs/oralni-historie . Stahováno dne 11.5.2014. Biografická metoda. Online dostupné na http://antropologie.zcu.cz/biograficka-metoda-vantropologii . Stahováno dne 27. 4. 2015.

43

7 7.1

SEZNAM PŘÍLOH Přílohy na CD

Příloha 1: Vyprávění Antonína Toločka 7.2

Přílohy v dokumentu

Příloha 1: Reemigrační průkaz Josefa Toločka (Soukromý archiv Antonína Toločka) Příloha 2: Prozatímní potvrzení totoţnosti Františka Toločka (Soukromý archiv Antonína Toločka) Příloha 3: Listina o udělení československého státního občanství Františku Toločkovi (Soukromý archiv Antonína Toločka) Příloha 4: Dopis popisující nové hospodářství zaslaný Josefem Kozákem (Soukromý archiv Antonína Toločka) Příloha 5: Příspěvek na pracovní vybavení Františka Toločka (Soukromý archiv Antonína Toločka) Příloha 6: Dokument o přidělení poukazu na plášť a duši (Soukromý archiv Antonína Toločka) Příloha 7: Osvědčení o československém státním občanství Marie a dětí (Soukromý archiv Antonína Toločka) Příloha 8: Dokument s instrukcemi potřebnými pro vyplacení kvitace (Soukromý archiv Antonína Toločka) Příloha 9: Čestné prohlášení Antonína Toločka (Soukromý archiv Antonína Toločka) Příloha 10: Dopis pro Likvidační komisi (Soukromý archiv Antonína Toločka) Příloha 11: Vyúčtování Antonína Toločka část 1. (Soukromý archiv Antonína Toločka) Příloha 12: Vyúčtování Antonína Toločka část 2. (Soukromý archiv Antonína Toločka)

44

8

PŘÍLOHY

Příloha 1: Reemigrační průkaz Josefa Toločka (Soukromý fond Antonína Toločka)

45

Příloha 2: Prozatímní potvrzení totoţnosti Františka Toločka (Soukromý fond Antonína Toločka)

46

47

Příloha 3: Listina o udělení československého státního občanství Františku Toločkovi (Soukromý fond Antonína Toločka)

48

Příloha 4: Dopis popisující nové hospodářství zaslaný Josefem Kozákem (Soukromý fond Antonína Toločka)

49

Příloha 5: Příspěvek na pracovní vybavení Františka Toločka (Soukromý fond Antonína Toločka)

50

Příloha 6: Dokument o přidělení poukazu na plášť a duši (Soukromý fond Antonína Toločka)

51

Příloha 7: Osvědčení o československém státním občanství Marie a dětí (Soukromý fond Antonína Toločka)

52

Příloha 8: Dokument s instrukcemi potřebnými pro vyplacení kvitace (Soukromý fond Antonína Toločka)

53

Příloha 9: Čestné prohlášení Antonína Toločka (Soukromý fond Antonína Toločka)

54

Příloha 10: Dopis pro Likvidační komisi (Soukromý fond Antonína Toločka)

55

Příloha 11: Vyúčtování Antonína Toločka část 1. (Soukromý fond Antonína Toločka)

56

Příloha 12: Vyúčtování Antonína Toločka část 2. (Soukromý fond Antonína Toločka)

57