Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Ústav české literatury a knihovnictví
Lenka Teichmannová
Putování Kryštofa Haranta očima Karla Jaromíra Erbena a Františka Kožíka
Bakalářská diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: Mgr. Kateřina Dvořáková, doc. PhDr. Michaela Soleiman pour Hashemi, CSc.
Brno 2007
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla umístěna v Ústřední knihovně MU a používána ke studijním účelům.
V Brně 26. 4. 2007
Podpis: ……………………………………....
Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Kateřině Dvořákové za odborné vedení práce, vstřícný přístup, ochotu, cenné rady a připomínky.
OBSAH
I. Úvod……………………………………………………………………………………....6 II. Cestopis jako žánr, jeho vznik a vývoj…………………………………………………..9 III. Život a dílo Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic…………………………………...13 IV. Karel Jaromír Erben a jeho práce na Harantově cestopise…………………………….22 V. František Kožík a jeho práce na Harantově cestopise …………………………………24 VI. Srovnání jednotlivých zpracování……………………………………………………..26 Kompozice díla…………….…………………………………………………….26 Jazyk……………………………….…………………………………………….29 Tématika…………………….…………………………………………………...31 VII. Závěr………………………………………………………………………………….41 VIII. Použitá literatura…………………………………………………………………..…43 IX. Přílohy………………………………………………………………………………....46
„Nejistota lidského života a nestálost světového dění vede k tomu, že všem lidem, zejména výše postaveným, je užitečné znát, co se kde stalo v minulosti, ať už jde o příklady dobré nebo varovné. Kdyby nebylo paměti, nebylo by zkušenosti; a tak od předků můžeme získat mnohé poučení. Sem patří také poznání, které se získá cestováním, jak potvrzují Aristoteles i Platón. Na cestách se seznámíme s cizími obyčeji, řády i mravy, poznáme umění, zvyky v oblasti obchodu i v péči o chudé, způsoby jednání mezi městy a zeměmi. Proto podnikli takové pouti mnozí muži bez ohledu na náklady i nebezpečí. Homér a jiní putovali za poučením do Egypta, Hérodot a Strabón nám popsali cizí země, Anarchiasis dospěl ze země tatarské za Solónem až do Řecka, Lykurgos se poučil o různých řádech ve více zemích, Solón a Platón prozkoumali Asii, Hippokrates pátral po lékařských objevech. Také Římané rozesílali své legáty do dalekých zemí a ti museli pak podávat podrobné zprávy. Ptolemaios, král egyptský, požádal biskupa Eleazara, aby mu poslal muže zběhlé v Písmu. Mitridates, král pontský, se na cestách naučil dvaceti řečem. Královna ze Sáby putovala za Šalamounem do Jeruzaléma z nejzazší Arábie. Kryštof Kolumbus objevil Nový svět a po něm mnozí jiní našli a popsali dosud neznámé země. Ale i my u nás máme dobré příklady. Už v roce 1130 putovala naše knížata Vladimír a Jindřich do Asie a Afriky. Zdeněk Popel z Lobkovic projel Itálii a Hispánii a byl za to povýšen na nejvyššího kancléře, v kteréžto hodnosti dosud trvá. Také Vilém Slavata z Chlumu pobyl v několika zemích a stal se pak purkrabím na Karlštejně a místodržícím. Po jejich příkladu jsem si vybral pouť, která sice byla i životu nebezpečná, ale chtěl jsem jít po stopách Kristových. Protože mezi naším císařem a tureckým tyranem zuří válka, vydával jsem se raději za Benátčana nebo za Poláka. Mnozí už o takové cestě psali: Martin Kabátník z Litomyšle a Oldřich Prefát z Vlkanova (1546). Proto jsem nechtěl cestopisy rozmnožovat, ale moji přátelé na mne nepřestávali naléhat, až jsem ustoupil a pustil se do práce. Kabátník popsal své cestování dost jalově, Prefát prošel jen polovinu mé cesty; od jejich doby došlo k mnohým změnám: tehdy vládli v zemi egyptští žoldáci, dnes Turci. Kraje tam zpustly. Jméno ‚Turca‘ znamená v latině tolik jako ‚zhoubce‘. Snad má kniha přispěje i k tomu, aby křesťané stáli pevně vůči tomuto škůdci a jednou nad ním zvítězili. Končím tedy svůj úvod starým příslovím: ‚Není tak zlé a ničemné knihy, aby v ní nebylo něco dobrého‘.“
Z předmluvy Kryštofa Haranta
I.
ÚVOD
Na sklonku 16. a 17. století, v předbělohorském období, došlo k velkým změnám v české společnosti a v celé struktuře českého státu. Politické a náboženské myšlenkové proudy vedly k stavovskému povstání, k dramatické události na Bílé hoře a tragickému vyvrcholení třicetiletou válkou, která změnila celkovou tvář Evropy. Praha se stala jedním z nejvýznamnějších středisek tehdejšího pozdně renesančního a raně barokního umění. Renesance pronikala do Čech velice pozvolna. Teprve intenzivnější kontakty českých vzdělanců se zahraniční kulturou - především italskou a německou - otevřely tomuto slohu v 16. století dveře do českých zemí. Na konci 16. století a v prvních desetiletích století 17. je renesanční éra vystřídána novou epochou, a to barokem. Výraznou a jednou z nejpozoruhodnějších osobností této doby z hlediska společenského, kulturního, politického i uměleckého byl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Byl jedním z všestranně, polyhistoricky, humanisticky, intelektuálně a světonázorově vzdělaných Čechů, kteří se řadili k tehdejším typickým postavám evropské vzdělanosti, které utvářely charakteristiku své doby. A právě také Harantovo životní umělecké dílo Putování aneb Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a svaté panny Kateřiny v pusté Arábii ležící, na dva díly rozdělená a od urozeného pána, pana Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce etc., římského císaře Jeho Milosti rady a komorníka léta 1598 šťastně vykonaná i také pěknými figůrami ozdobená je přesvědčivým dokladem tehdejší společnosti. Tato velkolepá kniha vyšla v roce 1608 ve dvou dílech ve veleslavínské knihtiskárně. V době národního obrození se vydávání staročeských textů stalo oblibou, neboť byla snaha zpřístupnit tehdejšímu čtenáři již zapomenutá díla minulosti. Opětovného vydání se dočkala pouze ta díla, jež byla politicky nezávadná nebo napsána z katolických pozic. Pro svou tradici byly tyto texty velice ceněny a čtenáři vyhledávané. Proto se v roce 1854 setkáváme s Harantovým putováním znovu díky K. J. Erbenovi, který nad vydáním tohoto textu edičně dohlížel a vydal jako Cestu z království Českého do Benátek, a odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Výbor z druhého dílu tohoto vydání pořídil roku 1926 Karel Hrdina v Cestě po Egyptě. V roce 1932 vychází třicetistránkové kuriózní převyprávění Adolfa Weniga Cesty pana Haranta, jež je upravené pro děti a mládež. Dalšího zpracování Harantova cestopisu se chopil znamenitý autor životopisných románů František Kožík, který vydal mimo jiné také -6-
Harantův životopisný medailon. Jeho převyprávění vychází roku 1988 pod názvem Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Roku 2002 vychází v Klasické knihovničce Albatrosu 2. vydání této knihy. Díky zjištění, tedy že byl původní Harantův spis opětovně vydáván, můžeme usuzovat, že dílo jako takové doposud nezemřelo, zájem o něj vždy byl, je - a také se domníváme, že neustále bude. Harantovu životopisu byl v české literatuře věnován poměrně velký prostor, avšak srovnání jednotlivých vydání tohoto cestopisu nebylo doposud podrobněji zpracováno. Proto se předmětem našeho literárněvědného rozboru stala právě tři různá vydání jednoho díla. Nebudeme se zabývat publikací pro děti Adolfa Weniga, jelikož se nám nejeví jako reprezentativní forma spisu, který by se dal srovnávat s ostatními, dále výborem Karla Hrdiny z toho důvodu, že zpracoval pouze druhý díl, a nakonec také 2. vydáním Kožíkova převyprávění, poněvadž v něm byly provedeny jen nepatrné jazykové změny oproti vydání prvnímu. Úkolem naší práce je charakterizovat a porovnat mezi sebou zejména z hlediska kompozičního a obsahového text Kryštofa Haranta, Karla Jaromíra Erbena a Františka Kožíka. Mezi těmito spisy je rozdíl v řádu staletí. Původní dílo spadá do počátku století 17., Erben jej znovu vydává v 19. století a z konce 20. století je převyprávění Kožíkovo. Je tedy pravděpodobné, že se budou lišit zejména po stránce jazykové. Jedním z cílů je proto zjistit, zda se v jednotlivých textech odráží také období, ve kterých díla vznikla. Budeme sledovat způsob, jakým byly dané texty vytvořeny, svou pozornost zaměříme na to, čím se jednotlivá zpracování od sebe liší a co mají společného, jaké informace autor zamlčuje a které naopak staví do popředí. Vše tak učiníme na základě vlastního čtení a vnímání. Nejprve se zaměříme na kompozici a strukturu děl, budeme se zabývat jazykem, jakým byla jednotlivá zpracování napsána a poté přestoupíme k samotné komparaci. Pokusíme se text rozdělit na tematické okruhy, v jejichž rámci se budeme snažit jednotlivé spisy porovnat. V úvodní části, za pomoci sekundární literatury, rovněž neopomeneme představit samotného autora původního spisu - Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, stejně jako literáty, jež se na dalších vydáních tohoto textu výrazně podíleli - K. J. Erbena a Františka Kožíka. Seznámíme čtenáře s žánrem cestopisu a vývojem od jeho počátků. Těmto oddílům se budeme věnovat zejména proto, aby se čtenář sžil s dobou, kdy původní cestopis vznikl, dokázal si dílo žánrově zařadit, aby poznal samotného autora, porozuměl -7-
jeho úmyslu, proč se k napsání takového díla přiměl, a také autory, kteří se ono dílo rozhodli přepracovat a znovu vydat. Osoba Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic zaujme každého již na první pohled. V dnešní době bychom marně hledali tak vzdělaného a ve všech směrech nadaného jedince, jakým byl právě tento kavalír a zároveň dobrodruh tělem i duší. Obecně platí, že cestopisný žánr je velice oblíbený a lidem blízký, také proto se stal předmětem našeho zkoumání pohled na Harantovo životní dílo.
-8-
II.
CESTOPIS JAKO ŽÁNR, JEHO VZNIK A VÝVOJ
Cestopisy představují žánr oblíbený všemi generacemi všech staletí. Je tomu tak především proto, že téměř každý člověk jeví zájem o poznávání cizích zemí. Cestopis jako literární dílo popisuje něčí cestu, podává čtenáři soubor věcných a systematicky uspořádaných informací, zachycuje autorovy zážitky a zprávy o tom, jak cestu prožíval, porovnává domov s neobvyklými poměry v cizích zemích. Cestopisný žánr má mezi literárními druhy výjimečné postavení. Stojí někde na pomezí literatury zábavné, vědecké a literatury umělecké. V cestopise se mísí jak fakta, tak autorovo umělecké zpracování, které by v něm měly být dostatečně vyrovnané. Jde o typický žánr starší české literatury, kde se hranice mezi literaturou odbornou a uměleckou přísně neoddělují, ale splývají. Autor musí dbát na to, aby jeho subjektivní pocity a zážitky z cestování neodsunuly do pozadí faktografii a dokumentární hodnotu díla, ale zároveň musí být toto potlačení velice citlivé, aby nebyla snížena literární kvalita díla. Z kompozičního hlediska může být cestopis organizován dvěma způsoby. Má buď osu prostorovou, tedy názvy kapitol či oddílů, nebo osu časovou, to znamená, že cestopis je napsán deníkovou formou. Samozřejmostí je, že mohou být oba tyto způsoby zkombinovány. Důvody pro psaní cestopisů byly různé. Nejprve se Češi vydávali na cesty politické a správní, pokoušeli se získat spojence v jiných zemích a představit své království jako kultivovaný a významný stát. Jelikož touhou téměř většiny tehdejších cestovatelů křesťanů - bylo navštívit Svatou zemi, a seznámit se tak s prostředím prvotního křesťanství, psaly se cestopisy z důvodů náboženských. Velkou roli v cestování sehrály také životní potřeby, lidé navazovali obchodní styky s cizími zeměmi jako např. s Byzancí, Itálií, Německem, Francií, Nizozemím, vydávali se tak na cesty obchodní. Existovaly však i cesty rytířské, neboli kulturně propagační, kdy muži chtěli ukázat svou rytířskou zdatnost v klání. Častým důvodem k cestování byla také, stejně jako dnes, touha po vzdělání. Čeští žáci studovali na vysokých školách v Bologni, Padově, Paříži, Oxfordu, Krakově, na německých univerzitách apod.1 Méně častým důvodem pro vycestování z vlasti byla samotná touha po cestovních zkušenostech, po poznání neznámého, po dobrodružství. Bohužel se v tomto období objevují i cesty poměrně neklidné, lidé se účastní válečných putování či křížových výprav. 1
Tichá, Zdeňka. Jak staří Čechové poznávali svět: Výbor ze starších českých cestopisů 14. – 17. století. Praha 1986, s. 9-10.
-9-
Jak jsme již naznačili, do zahraničí se vydávají lidé, kteří cestovat nejen chtějí, ale také musí. Jde především o studenty a učitele, vojáky, obchodníky, zemědělce, řemeslníky, členy diplomatických poselství, misionáře. Vývoj tohoto literárního žánru je dlouhý, jeho počátky můžeme sledovat již v antice, v české literatuře se však objevuje ve formě překladu až ve 14. století a od této doby prochází celým vývojem nejen starší české literatury. Pro naši práci je však důležitý cestopis především 16. a počátku 17. století, podívejme se, jak se tomuto žánru od jeho zrodu vedlo, především v období starší české literatury, v Čechách. Půdu pro četbu cestopisů nám připravily eposy a romány, v nichž vystupují biblické postavy a které líčí dobrodružství Alexandra Velikého, dobývání Tróje a podobně. Snad právě proto v počátcích naší cestopisné prózy zaujímají přední místo popisy východních zemí, jak je vidět na dvou nejoblíbenějších středověkých cestopisech - Milionu Marka Pola a Cestopisu tzv. Johna Mandevilla, jež byly ve 14. století přeloženy do češtiny. V obou převládá zájem o Dálný Východ. Jde o díla velice různorodá, představují totiž dvě odlišné cesty ve vývoji tohoto žánru. Liší se navzájem převážně mírou fakt a vybájených příhod. Na jedné straně stojí kniha Marka Pola, usilující o poctivé, reálné informování, o které ale v této době nebyl až tak velký zájem, na straně druhé cestopis tzv. Mandevilla, jenž můžeme považovat za jakéhosi předchůdce literatury science-fiction, plný nesmyslné fantastičnosti, která ale vyhovovala tehdejšímu vkusu. Právě z těchto důvodů plnilo toto dílo funkci populární literatury, a stalo se tak živou knihou lidové četby, kdežto Milionu Marka Pola se takové obliby nedostalo. Cestopisná próza se ale vyvíjí a nad fikcí, fantazií a fabulovaným příběhem vyhrává přímé pozorování všedního života. Popularita cestopisu nadále stoupá a lidé začínají poznávat cizí země vlastníma očima. Z 15. století pocházejí první česky psané cestopisy, jež se týkají diplomatických cest do západních zemí. Deník panoše Jaroslava zachycuje cestu české delegace do Francie, záznamy z dlouhé a obtížné trasy po evropských zemích sepisuje ve svých Pamětech Václav Šašek z Bířkova. Ještě v tomto století se setkáváme s těmi, kteří cestují do zemí východních. Své zážitky z cest sepsali Martin Křivoústý v Cestě do Jeruzaléma, Martin Kabátník v Cestě z Čech do Jeruzaléma a Egypta a Jan Hasištejnský z Lobkovic v Putování léta Páně 1493 k svatému hrobu vykonané. Konec 15. století obrací pozornost všech do zatím neznámých oblastí naší zeměkoule. Po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem roku 1492 začínají vycházet cestopisy líčící zámořské objevy. Čeští čtenáři získávají alespoň překlady děl Ameriga - 10 -
Vespucciho Spis o nových zemích a o Novém světě či Jeana de Léryho Historie o plavení se do Ameriky. Nejproduktivnějším typem cestopisu 16. a počátku 17. století se stal cestopis humanistický, který dnes označujeme jako literaturu faktu.2 Díla mají dokumentární cenu, zaměřují se na věcné sdělení, usilují o maximální přesnost popisů. Ani v této době však neustávají putování do Svaté země. Velice svědomitě nám je líčí Oldřich Prefát z Vlkanova ve své Cestě z Prahy do Benátek a odtud po moři až do Palestiny a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic v Cestě z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii, tvořící přechod mezi typem cestopisu renesančně humanistického a barokního. Jelikož byla střední Evropa v tomto období nebezpečně ohrožována Tureckem, objevili se zde autoři, kteří se snažili této zemi co nejvíce přiblížit. Tureckou tématikou se ve svých Příhodách zabýval Václav Vratislav z Mitrovic. Na samém konci vývojové řady českého renesančního cestopisu stojí podle Antonína Grunda dílo evropského cestovatele Bedřicha z Donína, který zachycuje čtyři různé cesty. Rozvíjí se cestopis barokní, který oproti cestopisu renesančnímu neztrácí na svém významu. Liší se pouze tím, že se z literatury psané česky přesouvá do literatury v jazyce latinském, avšak psané lidmi z Čech. Pro baroko byly typické především cestopisy ze zámořských misií. V této době samozřejmě vývoj cestopisného žánru nekončí, ba naopak, prostupuje českou literaturou až do současnosti. V 19. století například vynikal svými cestopisnými obrázky Jan Neruda, ve 20. století své zážitky z cest zpracovali Karel Čapek, Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, Emil Holub, Jan Eskymo Welzl či Miloslav Stingl. Starší českou literaturou prochází cestopis ve dvou směrech. Stojí vedle sebe linie reálná a linie fantastická. Pro tuto dobu je také typické, že autoři kolísají ve svém vypravování mezi oblastí naučnou a beletristickou. Fakta a informace mísí s vlastními názory a úvahami. Ještě v dnešní době nacházíme ve staročeských cestopisech mnoho cenných informací a údajů zeměpisných, kulturních, historických apod., nicméně nás překvapuje, že si autoři ve svých cestách více nevšímají přírody. Také nám může na mysl přijít otázka, proč jsou první česky psané cestopisy z až tak pozdní doby - z konce 15. století. Zdeňka Tichá se domnívá, že existuje ona možnost, že se starší cestopisná díla nedochovala. Je ale pravděpodobnější, že například Kosmas, jenž psal kroniku Čech a Čechů, nepokládal za nutné zmiňovat se o cestách za hranice své vlasti.
2
Petrů, Eduard. Vzdálené hlasy: Studie o starší české literatuře. Olomouc 1996, s. 242.
- 11 -
Stejně jako Karel IV., který se ve své autobiografii cestopisnými popisy vůbec nezabývá. Nejvhodnější vysvětlení bude asi takové, že středověk nepřál objektivnímu poznávání tohoto světa, nedůvěřoval všemu reálnému, za jediný svět byl považován svět nadpozemský. „Středověk nechtěl zachytit svět v jeho individuálních rysech, ale v rysech věčných, neměnných“.3 To, že toto období cestopisnému žánru nepřálo, je tedy logické. Změna přichází až v renesanci, jež klade důraz na individualitu, na reálný svět a aktuální dění, cestopisné literatuře jsou tak dveře otevřeny dokořán. Vladimír Novotný pokládá další otázku, a to, zda v případě díla Kryštofa Haranta šlo skutečně o tradiční cestopis. Usuzuje tak především z názvu původního Harantova díla, jež vlastně nazval „Putováním“ a až poté v názvu zmiňuje „cestu“. Dokonce i František Kožík hovoří o „knize o cestě do Svaté země“ nebo o „poutnickém dobrodružství“. Harantovo vyprávění můžeme také nazvat „poutí“, neboť jak sám tvrdí: „Chtěl jsem jít po stopách Kristových“.4
3
Tichá, Zdeňka. Jak staří Čechové poznávali svět: Výbor ze starších českých cestopisů 14. – 17. století. Praha 1986, s. 11. 4 Kožík, František. Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce: z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Praha 1988, s. 13.
- 12 -
III.
ŽIVOT A DÍLO KRYŠTOFA HARANTA Z POLŽIC A BEZDRUŽIC
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic byl jednou z nejpozoruhodnějších a nejvýraznějších postav předbělohorské společnosti. Byl jak hudebním skladatelem, dobrodružným rytířem, tak významným politikem, patřil také k vůdčím představitelům českého stavovského odboje. Byl mužem velmi statečným, ctižádostivým a tělesně zdatným. Kryštof Harant byl postavou typickou pro svou dobu, v jeho osobnosti jsou zosobněny nejen vlastnosti pozdně renesančního, ale také raně barokního kavalíra. Narodil se roku 1564 - přesné datum narození se doposud nepodařilo určit - na hradě Klenová nedaleko Nýrska a Janovic nad Úhlavou v jižních Čechách. Téhož roku se pro zajímavost narodil také William Shakespeare či Galileo Galilei. Jeho jméno se odvozuje od staré české vladycké rodiny, která pocházela ze vsi Polžic u Bezdružic v plzeňském kraji. Svým erbem, jenž tvoří bílý kohout na červeném štítě, patří rodina Harantů k rozrodu Kořenských z Terešova a vladyk ze Žernovníka, Lužan, Pernatic, Opálky a z Němčic.5 Počátky cestovatelské vášně Kryštofa Haranta je možno hledat u jeho otce Jiřího Haranta, který se jako panoš zúčastnil výprav císaře Karla V.6 do Alžíru. Kryštof Harant pocházel - spolu se svými bratry Adamem a Janem Jiřím a sestrami Evou, Majdalenou, Žofií a Juditou - ze čtvrtého manželství Jiřího Haranta7 s Marjanou Annou z Janovic.8 Kryštofův otec starostlivě pečoval o vzdělání svých dětí. Dostalo se mu tak pečlivého vychování nejen u domácího učitele, ale i na škole v Plzni. Po svém otci získal touhu po vědění a evropský rozhled, ale také „odvážné a dobrodružné srdce“.9 Nelze prokazatelně doložit, zda se již ve svém rodném sídle naučil čtyřem jazykům - latině, řečtině, italštině a němčině a zda již ovládal historii, zeměpis, hudbu, státovědu, politiku, teologii, matematiku a ostatní přírodní vědy. Karel Jaromír Erben sice tvrdí, že toto vzdělání už v cizině - v Innsbrucku - pouze doplnil, bohužel se dnes tato informace nedá prověřit. Roku 1576, tedy ve 12 letech, odchází Kryštof Harant na přání svého otce do Innsbrucku, přesněji na zámek Ambras, jenž leží 3,5 km východně od zmíněného města,
5
Racek, Jan. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba. 2. díl. Brno 1972, s. 13. Karel V. (1500 - 1558) byl králem španělským, císařem římským, vévodou burgundským a arcivévodou rakouským. 7 Narozen 1522, syn Jindřicha Haranta, vlastnil panství na hradě Klenová a na tvrzi Týnec u Klatov. 8 Narozena 1543 na Klatovsku, pocházela ze staročeského panského a vladyckého rodu Janovských z Janovic. 9 Racek, Jan. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba. 2. díl. Brno 1972, s. 14.
6
- 13 -
kde se stává pážetem ve službách arciknížete Ferdinanda II. Tyrolského.10 Tato funkce mu byla přidělena zejména pro jeho urostlou, pěkně stavěnou postavu a také pro Harantovo nevšední nadání. V tomto společensky rušném a kulturně bohatém prostředí se Kryštof naučil společenskému vystupování, rozvíjel své nadání a znalosti jak krásné literatury a výtvarného umění, tak dějin či politických věd. Zdokonalil se také v tělesné zdatnosti výborně šermoval, ovládal zbraně, plaval, jezdil na koni, lovil. Byl pozoruhodným sportovcem a splňoval tak všechny požadavky, jež byly v 16. století na renesančního šlechtice a dvořana kladeny. Kryštof Harant se tedy vyvinul v ideál všestranně a univerzálně vzdělaného šlechtice.11 Společenský ruch, styky se zahraničními hosty a také provázení Ferdinanda roku 1579 na cestě do Benátek přispěly ke Kryštofově cestovatelské vášni. V roce 1584, po osmiletém pobytu v Innsbrucku, se vrací zpět do vlasti a ujímá se správy rodinných statků. Důvodem návratu byla patrně otcova smrt. Roku 1587 mu umírá také matka. Nedlouho po její smrti se Kryštof oženil s Evou Kateřinou Černínovou z Chudenic.12 Narodily se mu dvě děti - Lidmila Kateřina (nar. 1589) a Vilém Humprecht (nar. 1592) - ty ale záhy, údajně kolem roku 1599, zemřely. V roce 1594 opouští Harant podruhé svou vlast a účastní se protitureckého válečného tažení jako velitel jednoho oddílu českého vojska. Mohl zde uplatnit své vojenské schopnosti a prokázat tak také věrnost císaři. Po skončení války, pravděpodobně v roce 1597, se vrací zpět do Čech a dozvídá se o nepříjemné události, kterou nesl velmi těžce, a to o smrti své manželky. Necítil se dobře v prostředí, v němž žila, vše mu její osobu připomínalo. Rozhodl se zapomenout na svůj žal uskutečněním poutnické cesty do Svaté země. Je možné, že byl pro toto rozhodnutí ovlivněn také dobovou módou, jež si libovala v cestování a poznávání neznámých a tajemných zemí. Jiným motivem mohlo být také Harantovo hluboké náboženské založení. Cílem té doby byla totiž snaha poznat země obývané Turky, jelikož byli považováni za nebezpečné nepřítele křesťanského světa. Kryštof Harant se na svou cestu důkladně připravil. Byl seznámen se všemi českými i zahraničními cestopisnými díly těch, kteří putovali do Svaté země před ním. Nastudoval nejen tehdejší informace o východních zemích, válečných událostech či zámořských 10
Ferdinand II. Tyrolský (1529 - 1595) byl synem habsburského císaře Ferdinanda I., místodržitelem v Praze, arcivévodou Tyrolským. 11 Racek, Jan. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba. 2. díl. Brno 1972, s. 20. 12 Pocházela ze starobylého a nezámožného českého venkovského rytířského rodu, Kryštof Harant s ní vyženil sídlo v Touškově nade Mží.
- 14 -
objevech, ale snažil se zjistit také vše o přírodním bohatství oblastí, jež měl navštívit, a jejich dějinách. Dne 2. dubna 1598 opouští, doprovázen mladým rytířem Heřmanem Černínem z Chudenic a jedním služebníkem, svou vlast. Harantovo osmiměsíční putování je jedinou částí jeho života, kterou můžeme sledovat krok za krokem. Nejprve se pánové vydali do Bavor, projeli Neukirchenem a Landshutem na Iseře a přes Rosenheim se dostali do Tyrol. V cestě pokračovali dále přes Hall, Innsbruck, kde se Kryštofovi vybavilo mnoho vzpomínek na mládí u dvora arciknížete Ferdinanda, a Brixen až do Itálie. Přes Trident a Mestre se 19. dubna 1598 dostávají do Benátek. Podle Harantových výpočtů vykonali tuto trasu, měřila téměř 100 českých mil,13 za 17 dní. Zůstávají zde přibližně tři měsíce, navštěvují také nedalekou Padovu. Z Benátek vyjíždějí na lodi jménem Silvestra 12. července a plují podél dalmatských a řeckých ostrovů až na ostrov Zante (dnešní Zakynthos) a Kandii (dnešní Krétu). 14. srpna Krétu opouštějí a vyplouvají směrem na Kypr, kde mění dosavadní loď Silvestru za malou a chatrnou loď s názvem Caramusala, jež s nimi 31. srpna, padesátý první den cesty z Benátek, přistává u břehu Svaté země. Na oslech se vydávají na únavnou a nebezpečnou pouť pouští a skalami do Jeruzaléma, kam se dostávají už 3. září. Konečně tedy byli u cíle své cesty. Harant spočítal, že až sem urazili z Čech 582 českých mil. Navštívili zde všechny jeruzalémské památky a posvátná místa, především Boží hrob. Během dalších dní se vydávají na četná památná místa biblických příběhů. Procházejí údolím Josafat, vystupují na horu Olivetskou, dostávají se k Jerichu, řece Jordánu, z níž si Harant nabírá do pocínované láhve vodu, kterou poté v Čechách křtí své nově narozené děti, a Mrtvému moři. 12. září se poutníci vydávají do Betléma, odkud se vracejí zpět do Jeruzaléma. Tam jsou kvardiánem františkánského kláštera pasováni na rytíře Božího hrobu. 19. září opouštějí Palestinu a na nevelké turecké lodi se vydávají do Egypta. Do prvního egyptského přístavu se dostávají 28. září, plaví se proti proudu Nilu a 4. října vstupují do Caira (dnešní Káhiry). Zde je přijal konzul francouzského krále za hosty, dokonce obdivoval jejich odvahu, že se odvážili navštívit nepřátelskou zemi, kde jim neustále hrozilo, že se dostanou do tureckého zajetí. S karavanou, čítající téměř tři sta velbloudů, se vydali na cestu k Suezu, Rudému moři, až dorazili ke klášteru sv. Kateřiny. Vystoupili na vrch Oreb, na Sinaj a horu sv. Kateřiny. Při zpáteční cestě do Káhiry byli přepadeni a okradeni loupeživými Araby. Po návratu si chtěli prohlédnout také pyramidy, ale pro záplavy řeky Nilu se k nim nebylo možné dostat. Vydali se tedy přes arabskou 13
Česká míle je staročeská jednotka, která byla zavedena Přemyslem Otakarem II. Její hodnota byla v různých dobách a na různých místech rozdílná. 1 česká míle = cca 7529,76m.
- 15 -
poušť a Alexandrii na zpáteční cestu do vlasti. Na lodi s názvem Balbiana onemocněl Kryštof Harant tak těžkou zimnicí, až se jeho druhové obávali, že se domů nevrátí živý. 26. prosince však šťastně přistáli v Benátkách, kde se ubytovali ve známém hostinci „U bílého lva“.14 Zde se Harant uzdravuje ze své vážné a dlouhotrvající nemoci a loučí se se svým přítelem Heřmanem Černínem z Chudenic, jenž využívá příležitosti k cestě do Španěl. Harant se tak na zpáteční cestu vydává sám. Navštěvuje ještě Innsbruck, aby znovu spatřil místa, v nichž jako mladý pobýval. Do Čech dorazil patrně v polovině roku 1599. Po návratu do vlasti pobýval Harant střídavě na tvrzi Bělá a v Plzni, kde se osobně seznámil s císařem Rudolfem II. Habsburským,15 jemuž tehdy podrobně popisoval své zážitky z cest do Svaté země a nejen jemu slíbil, že je co nejdříve zpracuje v cestopis. V této době byl Harant, zároveň se svým přítelem Heřmanem Černínem, jmenován císařským komorníkem nad stříbrem. Dále byl díky svým znalostem a schopnostem jmenován tajným radou a v roce 1603 byl dokonce povýšen do panského stavu, a dostal se tak do vznešené pražské a české šlechtické společnosti. Nedlouho potom, co se mu dostalo takového uznání, se podruhé oženil, a to 12. května 1603, s paní Barborou Miřkovskou z Trpčic.16 Vyženil s ní také polovinu hradu Pecky. 28. září 1604 se jim narodila dcera Rozina Alžběta, kterou nechal pokřtít dovezenou vodou z Jordánu. V tichém a venkovském prostředí na zámku Pecce se soustavně věnoval studiu pramenů, seřazování výpisků a sepisování svého cestopisu. Rukopis knihy vznikal pravděpodobně v letech 1604 až 1607. Teprve v dubnu roku 1608, tedy téměř 10 let po návratu ze Svaté země, vyšel cestopis ve dvou dílech tiskem ve veleslavínské knihtiskárně v Praze pod názvem Putování aneb Cesta z království Českého do města Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii.17 Údajně ale už v roce 1607 podal Kryštof Harant císaři žádost o právo k vydání svého cestopisu v království Českém a v zemích svaté Říše. Harant původně zamýšlel vydat své dílo jak česky, tak i německy. Od tohoto úmyslu později ustupuje a vydává svůj cestopis pouze v češtině. Do němčiny dílo překládá až v roce 1638 jeho bratr Jan Jiří Harant pod názvem Der christliche Ulysses oder Weit - versuchte Cavallier, Fuergestellt in der 14
Racek, Jan. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba. 2. díl. Brno 1972, s. 24. Rudolf II. Habsburský (1552 - 1612) byl římským císařem, králem českým a uherským. Syn císaře Maxmiliána II. 16 Vdova po rytíři Karlu Škopkovi z Bílých Otradovic a na Pecce, rozená Miřkovská ze Stropčic. 17 V sekundární literatuře se můžeme setkat také s názvem Cesta z království Českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, země Judské a dále do Egypta a do velikého města Kaira, potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii ležící. 15
- 16 -
Denckwuerdigen Bereisung etc.18 Tento rukopis je cenný především tím, že obsahuje jednu kapitolu, jež později nebyla otištěna. Jan Jiří v ní popisuje životní osudy svého bratra, pravděpodobně z politických důvodů však zamlčuje Kryštofovu účast na stavovském povstání a následnou popravu roku 1621. Tiskem kniha vyšla v Norimberku až roku 1678. Harantovo rozsáhlé cestopisné dílo vzniklo na základě jeho dobrodružných příhod a pod vlivem cestopisné četby. Znal tehdy velice dobře české cestopisy svých předchůdců, především Cestu z Čech do Jeruzaléma a Egypta (1539) Martina Kabátníka a Cestu z Prahy do Benátek a odtud po moři do Palestiny (1563) Oldřicha Prefáta z Vlkanova. V předmluvě svého díla Harant uvádí, že nechtěl cestopisy dále rozmnožovat a opakovat údaje již dostatečně známé, neboť mnozí už o takových cestách psali. Chtěl přinést informace nové, s nimiž se čtenář jeho doby doposud nesetkal. Podle Kryštofových slov popsal Martin Kabátník svou cestu „dost jalově“19 a Oldřich Prefát z Vlkanova prošel jen polovinu jeho cesty. A od té doby se již mnoho změnilo, proto se Harant pustil do náročné literární práce. O to větší potěšení mu přinesla chvíle, kdy držel v rukou první výtisk své knihy, jenž obsahoval nejen obrázek velbloudí karavany, znak císařského orla či autorův portrét od královského rytce Aegidia Sadelera, ale také znak harantovského kohouta a císařův zákaz patisku knihy.20 V Harantově díle se prokázala jeho velká inteligence, vzdělání a sečtělost. Projevuje se to zejména četnými citáty - často užívá výroků antických, italských, španělských a německých spisovatelů - a také jazykovými znalostmi, díky kterým mohl při studiu i sepisování využít cizojazyčné literatury. Pro svou knihu použil téměř 600 domácích i zahraničních spisů, většinu z těchto knih vlastnil ve své rozsáhlé knihovně na Pecce, a doložil ji seznamem 563 autorů, z jejichž děl čerpal své znalosti.21 Harant ve svém cestopise usiluje o podání souhrnu tehdejších znalostí. Při popisu zemí se zajímá obzvláště o botaniku, zoologii, klimatické poměry, vodstvo i horstvo. Všímá si životního stylu jednotlivých národů, kulturních a lidových zvyků, náboženství, lidové hudby i způsobu obživy. Věnuje pozornost také vojenství, státnímu zřízení, politice a hospodářství. O přírodní úkazy a dojmové prožitky Harant neprojevuje až takový zájem jako například Oldřich Prefát z Vlkanova, ukazuje se zde jeho encyklopedické a 18
Forst, Vladimír a kol. Lexikon české literatury 2/I H-L. Praha 1993, s. 79. Lze přeložit jako Křesťanský Odysseus neboli kavalírská postava v zapamatováníhodném cestopise. 19 Kožík, František. Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce: z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii.Praha 1988, s. 13. 20 Kožík, František. Kryštof Harant: Historický medailón. Havlíčkův Brod 1964, s. 166. 21 Racek, Jan. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba. 3. díl. Brno 1973, s. 42.
- 17 -
polyhistorické vzdělání, čímž dílo získává převážně naučný a didaktický charakter. Důsledkem jeho polyglotismu se v díle objevuje mnoho cizích jazykových prvků, jež nalezneme například v syntaxi, lexiku, ale i ve větné stavbě. V podstatě je cestopis napsán dobrou a jadrnou češtinou, i s básnickou dovedností, což nám dokazují častá přísloví a rčení. Právě zde se prokazuje Harantův nepostrádající smysl pro humor, ironii i sarkasmus. Pro názornější osvětlení psaného textu vyzdobil sám Kryštof Harant svou knihu četnými obrázky, mapami a plány měst, provedenými v dřevorytu, jimiž pověřil zkušeného rytce a kreslíře Jana Willenberga. Ten vycházel při práci z Kryštofových mimořádně důkladných vlastnoručních nákresů. Během zapisování svých zážitků z cest Harantovi neočekávaně zemřela, téměř po čtyřletém manželství, při porodu i s dítětem jeho druhá žena. Již v listopadu roku 1609 se ale žení potřetí, a to s Annou Salomenou Hradištskou z Hořovic a na Vildštejně,22 s níž má tři syny a jednu dceru: Jana Viléma (nar. 1610), Leopolda Jiřího, Václava Rudolfa (nar. 1616) a Sybilu. Byla to žena velmi zámožná, energická a pyšná, ujala se vedení statku na Pecce a dále rozšiřovala společné panství. Podle Jana Racka nebylo toto Harantovo manželství nejšťastnější. Anna Salomena byla ženou nadmíru sobeckou, chladnokrevně smýšlející, k poddaným se chovala velice hrubě. V dubnu roku 1611 se rozhodlo o likvidaci vlády Rudolfa II., docházelo ke střetům mezi českými stavy, císařem a jeho vyslanci. Císař byl nucen podepsat svou abdikaci a korunovat svého nástupce Matyáše.23 I po smrti Rudolfa II. působil Kryštof Harant krátce ve službách nového českého krále, Matyáš si Haranta také oblíbil, ponechal mu jeho funkci dvorního komorníka, a co víc, povýšil ho dokonce na svého dvorního radu. Roku 1614 posílá Haranta za novým dobrodružstvím do Španělska, aby odevzdal tamějšímu králi Filipu III.24 zlaté rouno z pozůstalosti Rudolfa II. O cestě do Německa, Nizozemí, Francie a Španělska si vedl podrobné záznamy, chystal se je zpracovat německy v dalším připravovaném cestopise, jeho rukopis se ale bohužel nedochoval. Ani po návratu se Harantovi nedostává těch post a životní kariéry, kterou celou dobu od Habsburků očekává, Matyáš ho navíc propouští ze služby, a tak Harant po dlouhých dvanácti letech ukřivděně opouští pražský císařský dvůr a trvale se přesunuje na hrad Pecku, kterou upravuje a přestavuje na pohodlné sídlo.
22
Dcera císařského rady Jana Hradištského z Hořovic, na Hradišti u Blovic, Vildštejně a Žďáru. Matyáš Habsburský (1557 - 1619) byl císařem římským, králem českým a arcivévodou rakouským. 24 Filip III. Španělský (1578 - 1621) z dynastie rodu Habsburků byl králem španělským a portugalským. 23
- 18 -
Hrad Pecka se rozprostírá na pískovcovém skalním útesu nad obcí stejného názvu v samém středu Podkrkonoší. První písemná zmínka o tomto hradu pochází z roku 1322, kdy jej vlastnil Budivoj z Pecky. Hrad původně sloužil k ochraně zemské hranice, byl vybudován jako hrad gotický a později renesančně přestavěn. Název hradu Pecka zatím nebyl etymologicky vyložen. Racek uvádí, že pochází buď od pecí, jež zde byly založeny na počátku 12. století, nebo od peckovitého a oválného tvaru vrchu, na kterém byl hrad vystavěn, a připomíná tak tvarem švestkovou pecku. Však i František Kožík se o názvu Pecka zmiňuje: „Hrad jako pecka malý, ale také tak tvrdý“.25 Roku 1603 se majitelem Pecky stává Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, a ta tak dosahuje největšího rozkvětu. Již od 15. století se majitelé hradu snažili o rozšiřování jeho obytných částí, jež dokončil na počátku 17. století právě Harant. A jeho jméno také nese jedno z hradních křídel. V tomto krásném kraji prožil nejplodnější chvíle svého života. Věnoval se zde nejen literatuře, ale především také své oblíbené hudbě. Již za pobytu v otcově domě na hradě Klenová se mu dostalo základního hudebního vzdělání, které rozšířil a obohatil za pobytu v Innsbrucku. Na Pecce si Harant dokonce vytvořil hudební knihovnu a vlastnil i několik hudebních nástrojů, například violu, housle, basu, pozoun, šalmaje, klavichord nebo bubny.26 V prvních dvou desetiletích 17. století si zde dokonce sestavil zámeckou kapelu, ve své době snad největší vůbec. Zajímavostí je, že každé dva roky, od roku 1993, probíhají na Pecce tzv. Harantovské slavnosti historického zpěvu, jež jsou zaměřené na českou renesanční hudbu.27 Kryštof Harant byl nejen výjimečným hudebníkem, ale také výrazným skladatelem evropské úrovně. Z jeho hudební tvorby se dochovala šestidílná katolická mše Missa quinis vocibus, šestihlasé moteto Qui confidunt in Domino a pětihlasé moteto Maria Kron. Ještě dnes jsou Harantovy skladby hrány, pravidelně bývají na programech staré hudby. Dokonce i v hudebních dějinách má Harant významné místo. Je ceněn jako vyspělý hudební skladatel v duchu pozdní frankovlámské školy s italskými vlivy.28 O Harantovu hudebním nadšení nám svědčí také heslo, vyjadřující jeho přesvědčení o nutnosti harmonie světa, které vepsal pod svůj portrét. Jedná se o zápis latinské věty Virtus ut sol micat!29 vyjádřenou hudebními slabikami - ut, sol, mi. Na Harantově oblíbeném sídle byly také bohatě oslaveny jeho padesáté narozeniny. K tomuto výročí 25
Kožík, František. Kryštof Harant: Historický medailón. Havlíčkův Brod 1964, s. 21. Racek, Jan. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba. 3. díl. Brno 1973, s. 37. 27 http://www.hradpecka.cz/modules.php?name=Harant 28 Tichá, Zdeňka. Cesta starší české literatury. Praha 1984, s. 215. 29 Lze přeložit jako: Ctnost jako slunce září! Grafickou podobu uvádíme v Příloze na s. IV.
26
- 19 -
nechal ulít zvon pro kostel na Pecce a dal na něm vyrýt nápis: ANNO 1614. VIDIT DEUS OMNIA, QUAE FACERAT, ET FUERAT VALDE BONA. H. H. CHRISTOF HARANT AUF PECKA ETC. JOANNES STEINBERGER, PFARRHERR.30 Jednou z nejtemnějších a nejméně osvětlených kapitol Harantova života je otázka jeho náboženské příslušnosti. V roce 1618 totiž z nejasných důvodů přestupuje k víře podobojí, do té doby avšak působí jako přesvědčený katolík. Erben se domnívá, že příčinou jeho náboženské konverze může být Harantova neukojená ctižádostivost, ješitnost a touha po další kariéře.31 Definitivně se rozchází se svým přítelem Heřmanem Černínem z Chudenic, a to pro jeho katolictví a oddanost Habsburkům. Na zámku Pecce pravděpodobně také vzklíčila Harantova myšlenka zúčastnit se aktivně stavovského odboje. V květnu 1619 se díky svým válečnickým zkušenostem a vojenským znalostem, získaným především za tureckých válek, zúčastňuje obležení Vídně českými vojsky. Jako velitel dělostřelby dává rozkaz ostřelovat vídeňský císařský hrad, za což je později odsouzen k smrti. Po korunovaci Friedricha Falckého32 českým králem začíná Harant opět vykovávat různé funkce u dvora, a to především díky své předchozí záslužné úřední a politické činnosti. 13. listopadu 1619 je jmenován královským dvorním a komorním soudním radou, později dokonce prezidentem České komory. Právě v této době zažívá Harant vrcholný okamžik svého života. Pro vyjádření obrovské radosti nechává razit pamětní mince, zlaté dukáty a měděné žetony s nápisem okolo své podoby, jenž zní: „Krysstof Harrant z Polczicz na Pecce, president komory české“.33 Konec jeho vzestupné kariéry ale učinila pobělohorská situace, kdy byl počátkem března roku 1621 na svém sídle na Pecce zatčen, převezen do Prahy a spolu s dalšími účastníky odboje na rozkaz Ferdinanda II. uvězněn na Pražském hradě. Harant zatčení neočekával, musel se rozloučit se svými dětmi, zanechat rozpracovaných skladeb a opustit milovanou Pecku. Vypráví se, že se při odjezdu ze zámku na padací most strhl silný vítr, který mu vzal z hlavy klobouk. Harant předvídal svůj konec, proto se ještě pokusil zažertovat: „Kdybych byl Římanem, vrátil bych se a nešel bych dnes z domu ani na krok“.34
30
Lze přeložit jako: Bůh shlédl vše, co vykonal, a bylo to velmi dobré. Racek, Jan. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba. 2. díl. Brno 1972, s. 48. 32 Friedrich Falcký (1596 - 1632) byl vévodou a kurfiřtem falckým, králem českým. Pro svou krátkou vládu v Čechách přezdíván Zimní král. 33 Kožík, František. Kryštof Harant: Historický medailón. Havlíčkův Brod 1964, s. 218. 34 Tamtéž, s. 235.
31
- 20 -
Při vyšetřování mu bylo dáno za vinu, že táhl na Vídeň a dal střílet do císařského hradu, že porušil přísahu a věrnost císaři Ferdinandovi a volil za krále Friedricha Falckého, od kterého navíc přijal úřady. 19. června 1621 byl odsouzen k smrti mečem, avšak tak, aby jeho hlava byla ponechána při mrtvém těle a jeho veškeré jmění připadlo císaři. Na smrt ho v žaláři připravoval farář Jan Rosacius Hořovský, jemuž Harant neustále opakoval, že je nevinen a že byl nespravedlivě odsouzen. V posledních chvílích se u něj měnily pocity zoufalství, sklíčenosti, ukřivděnosti a otázky, proč musí zemřít, s projevy mužné hrdosti a rytířské odvahy. 21. června 1621 v 5 hodin ráno se všichni odsouzení sešli na Staroměstském náměstí. Na popraviště byl Kryštof Harant povolán jako třetí. Prosil kněze, aby připomenul jeho manželce Anně Salomeně především stálost v náboženství, děti ať dá vychovat podobojí a se svými poddanými ať nakládá mírně a lidsky. Několik málo chvil před tím, než vstoupil Kryštof Harant na popravní lešení, sdělil ještě knězi Janu Rosaciovi Hořovskému tato pamětní slova: „Ach, můj milý Bože, jaké země jsem projel, v jakých nebezpečenstvích býval, za kolik dnův chleba nevídaje, pískem jsem se jednou zasypal, a ze všeho mi můj milý p. Bůh pomohl; a nyní v své milé vlasti nevinně umříti musím. Odpustiž, pane Bože, mým nepřátelům“!35 Kat Jan Mydlář ještě čekal, až Harant dokončí modlitbu a poté ťal. Zemřel ve věku 57 let. Jeho tělo i s hlavou bylo dáno do truhly a předáno manželce, která jej převezla na Pecku a pochovala po boku Kryštofovy druhé manželky Barbory. Anna Salomena nerespektovala manželovu prosbu, nevyplnila jediné jeho přání. Poddaným se stala postrachem, děti dokonce nechala vychovat v katolické víře a vdala se za Harantova nepřítele Heřmana Černína z Chudenic. Takto nešťastně skončil životní osud neobyčejně vzdělaného intelektuála a jedné z nejvýraznějších postav české společnosti na přelomu 16. a 17. století.
35
Racek, Jan. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba. 2. díl. Brno 1972, s. 68.
- 21 -
IV.
KAREL JAROMÍR ERBEN A JEHO PRÁCE NA HARANTOVĚ CESTOPISE
Jen málokdo z významných osobností českých dějin se může pochlubit takovou šíří zájmů jako Karel Jaromír Erben. Byl nejen básníkem, historikem a jazykovědcem, folkloristou, publicistou, politikem, překladatelem prózy a poezie, ale také sběratelem a vydavatelem českých národních písní. Pracoval mimo jiné jako sekretář Českého muzea a archivář města Prahy. Zasloužil se o zevrubnější poznání české středověké a humanistické literatury, a to především edicemi významných literárních památek, kronik, legend, cestopisů a dopisů. Patří k zakladatelům české folkloristiky a etnografie a k předním editorům staročeské literatury. Narodil se 7. listopadu 1811 v podkrkonošském Miletíně, gymnázium navštěvoval v Hradci Králové. Filozofii a práva vystudoval v Praze, kde se seznámil s Františkem Palackým, jenž poté trvale ovlivňoval jeho práci i zaměstnání.36 Živil se jako úředník různých vědeckých institucí a až roku 1851, tedy ve svých 40 letech, získal první zaměstnání, které ho existenčně zajistilo. Byl zvolen archivářem města Prahy. Vedle tohoto náročného zaměstnání se věnoval také vědecké tvorbě, byl členem redakčního kruhu Riegrova Slovníku naučného, stýkal se s ruskými a polskými učenci, byl považován za předního představitele evropské slavistiky. V roce 1870 se Erbenův zdravotní stav, především kvůli obrovskému pracovnímu vytížení, prudce zhoršuje a 21. listopadu téhož roku umírá. Erbenova umělecká tvorba vznikala souběžně s jeho prací vědeckou. Od 30. let 19. století se věnuje zapisování českých pohádek, písní, zvyků a obyčejů, dává si za úkol napsat tzv. systematický obraz českého národa. Vše souvisí s rozvojem studia lidové slovesnosti a děje se v duchu teorie bratří Grimmů, kteří sledují starobylý mýtus jako básnický projev lidové slovesnosti. Výsledkem jeho sběratelské činnosti je třísvazková sbírka Písně národní v Čechách (1842 - 1845), jež obsahuje písně lyrické i epické. V roce 1864 vyšla rozšířená verze výše zmíněné sbírky pod názvem Prostonárodní české písně a říkadla. Erben, jakožto významný sběratel lidových pohádek, vydal roku 1865 výbor pohádek slovanských národů ve sbírce Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních.
36
Forst, Vladimír a kol. Lexikon české literatury 1. Praha 1993, s. 667. V Praze se stýkal nejen s českou, ale i německou mladou inteligencí, např. s K. H. Máchou, J. K. Tylem nebo U. Hornem.
- 22 -
Lidová slovesnost stála i u zrodu životního Erbenova básnického díla Kytice z pověstí národních (1853, 1861 rozšířena o cyklus Písní). Karel Jaromír Erben byl nejen pilný editor a překladatel prózy i poezie, vydával také památky staré české literatury, jimž se soustavně věnoval od 50. let 19. století. Podle Antonína Grunda bylo tehdy vydávání staročeských textů naléhavou povinností literární kritiky, neboť usilovala o včlenění děl téměř zapomenutých nebo v rukopisech nepřístupných do české literatury.37 Matice česká tehdy začala vydávat knižnici Staročeská bibliotheka. Erben se v ní pustil s velkou energií do editorství těchto spisů, údajně prý proto, že kolem sebe nenašel dost schopných pracovníků, kteří by lépe využili znalostí starého jazyka a historických zkušeností jako on sám. V poměrně krátkém časovém úseku patnácti let tedy vydává devět děl staré literatury. Jsou to Bartošova Kronika, Knížky šestery Tomáše Štítného, Legenda o sv. Kateřině, Komenského Labyrint světa, tři svazky Sebraných spisů Jana Husa, Ranné lékařství Rhazesovo a Salicetovo, druhý díl Výboru z literatury české a především také Cesta do země Svaté Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.38 Karel Jaromír Erben chtěl obohatit Staročeskou bibliotheku o zábavné čtení, proto usiloval o vydání Harantovy dvojdílné Cesty z království Českého do Benátek, a odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Že se Erben rozhodl právě pro toto dílo, nebylo náhodou. Učaroval mu životopis ušlechtilého českého kavalíra, který byl po právu považován za renesančního šlechtice, „muže přímého a srdce nad míru dobrého“,39 hudebníka, básníka. Erbenovi se vybavily vzpomínky z dětství, kdy se díval na trosky Harantova hradu Pecka, začal sbírat materiály o tehdejším majiteli hradu, studoval v archivech a seznámil se s osudy Harantova rodu. Erben tak zpracoval Harantův životopis velmi pečlivě a svědomitě, dodnes je brán jako jedna z jeho nejpodrobnějších biografií. Své vydání, podle originálu z roku 1608, zpřístupnil každému čtenáři převážně tím, že vynechal latinské a řecké části textu a cizí slova nahradil slovy českými.
37
Kromě K. J. Erbena se hojným vydáváním staročeských děl věnoval také František Faustin Procházka, jež se zabýval zejména kronikami. 38 Grund, Antonín. Karel Jaromír Erben. Praha 1935, s. 119. 39 Tamtéž, s. 121.
- 23 -
V.
FRANTIŠEK KOŽÍK A JEHO PRÁCE NA HARANTOVĚ CESTOPISE
František Kožík patří k nejplodnějším a nejvšestrannějším autorům 20. století. Do literatury vstoupil jako básník, psal rozhlasové hry, ale také filmové a televizní scénáře. Jeho doménou se však staly životopisné romány, především o významných uměleckých osobnostech minulosti. Narodil se 16. května 1909 v Uherském Brodě, záhy se ale s rodinou stěhuje do Kroměříže, poté do Uherského Hradiště, kde začíná se svými prvními literárními pokusy. Roku 1924 odchází do Brna, studuje na starobrněnském reálném gymnáziu. Zde je jeho učitelem češtiny Bedřich Václavek, který poznává Kožíkův zájem o literaturu a upozorňuje ho na tehdejší progresivní spisovatele. Právě v této době začíná Kožík časopisecky tisknout své první básně. Po maturitě studuje, zřejmě podle rodinné tradice, na právnické fakultě, ale srdce ho táhne jinam, proto navštěvuje přednášky na filozofické fakultě a současně také dramaturgii na konzervatoři. Po dokončení studií pracuje v brněnském a pražském rozhlase. V roce 1951 se stává spisovatelem z povolání a od roku 1956 až do odchodu do důchodu působí jako dramaturg Československého filmu.40 Kožíkova tvorba je zpočátku převážně lyrická. Jak v poezii, tak i v počáteční próze navazuje na Antonína Sovu a Fráňu Šrámka.41 Jak už jsem zmínila, jeho nejvlastnějším žánrem se stal životopisný román, zaměřený na umělecké osobnosti. Mimořádný čtenářský úspěch měla jeho první románová biografie o francouzském mimovi českého původu Deburaovi Největší z pierotů (1939). Po něm sepsal ještě poutavější osudy portugalského básníka Luíse de Camões do knihy Básník neumírá (1940). Některé Kožíkovy knihy se blížily ke klasické historické próze, např. Blázny živí bůh (1943) či Hejtman Šárovec (1971). Podobu biografické kroniky získává kniha Josef Mánes (1955). Pozdější životopisné romány jako Po zarostlém chodníčku (1967), Na křídle větrného mlýna (1977) či Fanfáry pro krále (1983), které jsou založeny na dobových dokumentech, korespondenci a novinových materiálech, se přiklánějí k literatuře faktu. Kožík je autorem také několika filmových scénářů, televizních her, operních i operetních libret, cestopisů a průvodců, věnoval se dokonce i sportovní tématice, na které byla založena jeho tvorba pro děti a mládež. František Kožík byl aktivním překladatelem z francouzštiny, bulharštiny a holandštiny. 5. dubna roku 1997 umírá.
40 41
Hrabák, Josef. František Kožík. Praha 1984, s. 217. Forst, Vladimír a kol. Lexikon české literatury 2/II K-L. Praha 1993, s. 905.
- 24 -
Ve svých životopisných románech se věnoval nejen J. A. Komenskému, Josefu Mánesovi, Leoši Janáčkovi, J. K. Tylovi či Karlu IV., ale také Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic. Bylo mu 79 let, když vyšlo jeho převyprávění dobrodružné knihy tohoto šlechtice. Sám Kožík
v předmluvě
konstatuje, že chtěl složit hold
českému
humanistickému vzdělanci. Už v roce 1964, prý na výzvu přátel z městečka Pecky, však věnoval Harantovu osudu životopisný medailon. Kožík své převyprávění pořídil podle dvoudílného vydání z let 1854 a 1855, nad kterým edičně dohlížel Karel Jaromír Erben. Nazval ho Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce a k tomuto pojmenování připojil podtitul - z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii.
- 25 -
VI.
SROVNÁNÍ JEDNOTLIVÝCH ZPRACOVÁNÍ
KOMPOZICE DÍLA
Mimořádné postavení v české cestopisné literatuře má Harantův cestopis již svým rozsahem. Čítá celkem 75 kapitol, jež jsou rozvrženy do dvou dílů. Kompozičně se dělí do šesti částí, z nichž první tři jsou obsaženy v prvním díle, tři zbývající tvoří díl druhý. V tom prvním autor popisuje průběh cesty do Palestiny, poznává Jeruzalém a jeho okolí. K těmto částem přidává výklad o náboženství, politice a místopisu Svaté země. Druhý díl zachycuje autorovu zpáteční cestu, popisuje Kairo (dnešní Káhiru), podává zprávy o islámských zemích a o cestě z Alexandrie do Benátek, města, v němž byla cesta započata. Podstatným odlišením od jiných cestopisů bylo Harantovo výrazné zdůraznění informací, zjištěných při zpáteční cestě. Cestopisci všeobecně tehdy nepřipisovali cestě zpět až takovou pozornost, byla jí věnována jen nepatrná část díla, zatímco Kryštof Harant se jí zabývá ve více než jedné třetině. Důvodem mohlo být především to, že se do vlasti vracel jinou trasou a prošel jinými oblastmi než při cestě do Palestiny. Zvláštností Harantovy knihy, která není blízká jiným cestopisům, je to, že autor nevolí jedno určité místo, z něhož pak hvězdicovitě42 prozkoumává okolí. Vybírá si totiž hned tři body z různých částí svého díla. Při popisu do Svaté Země jsou to Benátky, v části o Svaté zemi líčí Jeruzalém a při cestě zpáteční Káhiru. Rozdíly mezi našimi porovnávanými vydáními nalezneme například v kompozici. Zatímco obsah sdělení zůstává téměř nezměněn, počty kapitol jednotlivých zpracování se liší. Harantův originál čítá 75 kapitol, stejně jako vydání Erbenovo, František Kožík převyprávění rozčlenil na 26 kapitol. Důvod, proč je Kožíkův text rozdělen do méně kapitol než spisy předchozí, je ten, že slučuje ty kapitoly, které se tematicky shodují. Krásně je to například vidět na Kožíkově kapitole číslo 25 s názvem O zemi Egyptské. Do tohoto oddílu vměstnává čtyři kapitoly Erbenovy: a to kap. 22. Stručné vypsání vší země Egyptské, kap. 23. O putování mahumetánův do Mecchy a Mediny, měst v Arabii ležících, k hrobu Mahumetovu, kap. 24. O náboženství egyptském a jich sousedův Arabův, anobrž úhrnkem o tureckém, a kap. 25. Stručné vypsání země Mouřeninské, jináč Abyssinské. Je zde také patrno Kožíkovo zkracování jednotlivých názvů kapitol. Jestliže se Harant s Erbenem snaží o důkladné označení tak, aby vystihlo vše, co je v kapitole 42
Cestopisec si vybírá určité místo, z něhož se postupně vydává na všechny světové strany a prozkoumá tak celé jeho okolí. Vrací se vždy zpět do daného bodu.
- 26 -
popsáno, Kožík zůstává věrný své stručnosti, jasnosti a přehlednosti. Jako příklad uvádíme Erbenovu třináctou kapitolu z druhého dílu „O navrácení se našem z poutě hory Sinai a svaté panny Kateřiny do města Cairu“.43 Kožíkův název je takovýto: „Zpáteční cesta do Kaira“.44 Ve všech případech se setkáváme s rozvržením cestopisu do dvou dílů. Harantův cestopis je nám představen na 750 stranách, Erbenův čítá stran 590 a František Kožík převyprávění zkracuje na 194 stran. Každé z vydání obsahuje Harantův portrét, autorovo heslo, úvodní slova, předmluvu ke čtenáři, první díl s názvem Cesta z království Českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, země Judské a dále až do Egypta, potom na horu Sinai, Oreb a sv. panny Kateřiny, ležící v pusté Arábii, kterou jsem s pomocí pána boha všemohoucího já, Kryštof Harant z Polžic a z Bezdružic, na Pecce atd., římského císaře Jeho Milosti rada a komorník, šťastně vykonal a díl druhý, v němž se vypisuje cesta z Jeruzaléma do Egypta a velikého města Kaira; odtud dále do Arábie pusté, k moři Rudému, k hoře Sinai, Oreb a svaté Panny Kateřiny; a naposledy rozličných národů obyčejové, zlí i dobří, i také krajiny jejich mnohé, v nichž bydlejí. Erbenovo vydání zahrnuje ještě znak autorova rodu, původní Harantův text navíc císařského orla a zákaz patisku knihy. Praktickým řešením Harantova zpracování je vepisování glos s konkrétními tématy na okraje stran a užívání iniciál pro počáteční písmena jednotlivých kapitol. Na konci druhého dílu obou výtisků se setkáme s výpisem spisovatelů, z nichž autor čerpal a se kterými srovnával nabyté informace, a jmenný a věcný abecední rejstřík. Kožík tyto soupisy bohužel neuvádí. Kryštof Harant navíc na konci svého textu vypisuje přehled mylně vytištěných slov, která vzápětí uvádí správně.45 Harantův cestopis lze považovat za typ odborné dokumentace, kterou můžeme připodobnit k vědecké nebo populárně-vědecké práci, jak ji známe dnes. Snaží se přesně zdokumentovat vše, o čem vypravuje, shromažďuje a ověřuje veškerá fakta. Pracuje s tehdejšími materiály zeměpisnými i historickými, v jeho díle nacházíme citace historiků, cestopisců, odvolává se na antické autory, na biblické texty. Do svého díla přímo otiskuje důležité dokumenty, podává tak soubor přesných a ověřených informací. Jedná se tedy o 43
HARANT, Kryštof. Kristofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Díl 2. Praha 1855, s. 90. 44 KOŽÍK, František. Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce: z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Praha 1988, s. 139. 45 Například: strana 5; řádek 2; vytištěno: pánwic; má býti: pánwi.
- 27 -
metody blížící se dobovému pojetí literatury faktu. Eduard Petrů uvádí, že jde o typ „divadla světa“.46 Kryštof Harant, podle odborníků, svůj spis přehlcuje shromážďováním faktů, snaží se ho ale oživovat drobnými příhodami, jež buď sám zažil nebo o nich na cestě slyšel. A to především proto, aby dílo plnilo nejen informační funkci, ale aby bylo pro čtenáře dostatečně přitažlivým.
46
PETRŮ, Eduard. Vzrušující skutečnost: Fakta a fantazie ve středověké a humanistické literatuře. Ostrava 1984, s. 94. Lat. Theatrum universitatis rerum.
- 28 -
JAZYK
Jazyk prochází už od svého počátku neustálým vývojem, a tak by pro čtenáře 21. století mohlo být původní Harantovo barvité líčení nesrozumitelné. Mohlo by se také stát, že je jazyk tehdejší doby od četby odradí. Z tohoto důvodu se nakladatelé neustále věnují opětovnému jazykovému přepracovávání starších děl, která tak čtenáři zpřístupní. Tento problém se snažil vyřešit již Karel Jaromír Erben v 19. století, který o jazyce Harantova cestopisu tvrdil, že jej v žádném případě nemůžeme považovat za vzor správnosti a dokonalosti. V tehdejší době, tedy v 16. století a na počátku století 17. byl podle něj spisovný jazyk český velmi nekvalitní, i když mu bylo věnováno několik mluvnic. V nich se autoři snažili sjednotit a ustálit zejména roviny pravopisu, fonologie a tvarosloví, jež byly značně nejednotné. Erben nechtěl do původního spisu příliš zasahovat, proto poupravil jen hrubé přestupky, jichž se ale podle M. Rypla dopouštěli téměř všichni vrstevníci Kryštofa Haranta.47 Menší chyby jako např. užívání ženského příčestí –íc místo mužského –e ponechal (př. v textu uvádí výraz „radujíc“ místo správného „raduje“). Erben Harantovu textu vytýká nedůsledné užívání záporového genitivu (př. místo spojení „zanechati něco“ by měl užít správného „zanechati něčeho“) nebo nesprávné užívání osobních zájmen v instrumentálu bez předložky (př. špatně použité zájmeno ve spojení „aby ním nescházelo“ místo správného „aby jím nescházelo“). Naopak ale vyzdvihuje Harantův pravopis, pozastavuje se pouze nad nesprávným psaním složených přídavných jmen (př. dvoustraný místo vhodnějšího dvoustranný). Se západoevropskou vzdělaností vnikaly do českého jazyka dvě řeči – latina a němčina. Také v Harantově cestopise se objevují cizojazyčná slova a sousloví – především latinská a řecká. Ta méně podstatná, jako zpěvy, modlitby a různé listiny, která navíc uvádí i v českém jazyce, Erben ve svém zpracování vynechává, snaží se ale, aby to spisu výrazně neuškodilo. Jelikož Harant ve svém textu hojně užívá slov cizích, nahrazuje je Erben vhodnými výrazy českými, a to tak, že původní cizí slovo zaznamená v poznámce pod čarou. Do těchto úprav se pouští zejména proto, že slova cizí jsou podle něj pro sluch
47
RYPL, M. Úvaha o cestopisu Harantově. Listy filologické a paedagogické, 1886, roč. 13, s. 277.
- 29 -
českých lidí neobyčejná a hlavně urážející.48 Jedná tak zajisté pod vlivem své doby, jež se vyznačovala obranou českého jazyka. Zásluhou Františka Kožíka se můžeme s přepisem Harantova cestopisu setkat opět na konci 20. století. Snaží se v něm zachovat styl autorova myšlení, drží se jeho přímých zážitků a dojmů. Kapitoly napsané podle cizích pramenů bere v úvahu jen tehdy, týkají-li se přímo jeho poutnického dobrodružství a prozrazují-li čtenáři stav tehdejších vědomostí a smýšlení. Co se jazyka týče, napomáhá čtenáři k lepšímu porozumění například tím, že přizpůsobuje text tehdejšímu úzu. Sjednocuje interpunkci, v genitivu dává přednost předložce -z- (sesedli z koňů), užívá velkého písmena všude tam, kde jde o projev náboženské úcty (Bůh, Kristus Pán). Pro zachování autenticity původního textu nemění Kožík slova archaická nebo ta, která se různí pravopisem, jelikož předpokládá, že čtenář nebude mít s porozuměním potíže. Jedná se o místopisná pojmenování (Cyprus, Inspruk) či slova dnes již nepoužívaná (trucelman, pražský loket).
48
HARANT, Kryštof. Kristofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Díl 1. Praha 1854, s. XX.
- 30 -
KOMPARACE
Jak už jsme zmínili výše, rozdíl mezi zpracováním Erbenovým a Harantovým je především v tom, že Erben vynechává části textu, jež jsou napsány v cizím jazyce, pokud v cestopise samotný Harant uvádí zároveň i jejich český překlad. Jestliže narazí na slovo cizí, nahrazuje ho výrazem domácím. Zásadní odlišností je, že Erben ve svém díle neuvádí žádný z téměř sto padesáti Harantových obrázků či dřevorytů, které jsou nedílnou a neodmyslitelnou součástí původního díla. V zásadě se ale tyto spisy od sebe výrazně neliší. Mnoho rozdílů však najdeme při srovnávání Erbenova zpracování s převyprávěním Františka Kožíka. Nejsou to jen odlišnosti charakteru kompozičního či jazykového, o kterých jsme se již rozepsali výše. Jedná se zejména o množství informací, jež jednotliví autoři čtenářům předkládají. Zatímco se K. J. Erben drží původního spisu a dopodrobna uvádí vše, o čem psal také Kryštof Harant, František Kožík své vyprávění uchopil po svém a snaží se čtenáře nezahrnovat množstvím, mnohdy až nadbytečných, informací. Obecně lze říci, že je vypouští, ale ty skutečnosti, jež v textu ponechává, popisuje střídmým způsobem, které jsou vždy jasné, výstižné, čtenáři žádná informace nechybí, vše podstatné je v díle řečeno. V Kožíkově spise se navíc objevuje několik obrázků z Harantovy cesty, jež Erben vynechal. Dovolili jsme si pro přehlednost cestopis rozdělit na několik tematických okruhů a s těmi dále při pozorování a komparaci jednotlivých vydání pracovat. Jelikož se zpracování Kryštofa Haranta a K. J. Erbena z obsahového hlediska výrazně neliší, zaměříme se na srovnání spisu Františka Kožíka na straně jedné se spisy Haranta a Erbena na straně druhé.
Tematika zeměpisná a národopisná Při popisu určitých zemí si autoři našich zpracování všímají všeho, co může zajímat nejen obyčejného čtenáře, ale také geografy. Řídí se při tom stále stejným postupem. Nejprve čtenáři představí jméno země v různých jazycích, mnohdy i v jazyce daného státu, ale především v latině, němčině a češtině, snaží se vylíčit etymologii jeho názvu. František Kožík pro zjednodušení a přehlednost uvádí pouze názvy české a samotnou etymologií se téměř vůbec nezabývá. Dále se Harant s Erbenem detailně zmiňují o poloze země a okolních státech, zabývají se horstvem, vodstvem i podnebím. Kožík tyto informace sděluje pouze několika slovy. Neopomenou se zmínit o obyvatelstvu a národu jako takovém, o zvláštnostech krajiny či zevrubné historii země i jednotlivých měst. Při popisech měst kladou za nejdůležitější uvést jeho polohu v zemi, počet obyvatel - 31 -
v minulosti a nyní, důležitá posvátná místa a památky, významné budovy a stavby. I zde převládá Kožíkova stručnost. Vždyť na příklad dějiny Jeruzaléma popisuje pouze na dvou stranách, kdežto Erben jim věnuje stran patnáct. Popisy těch míst, která Harant spatřil na vlastní oči, jsou popsány velmi objektivně a vesměs reálně, naopak ty země a objekty, o kterých pouze slyšel nebo jen četl, nemůžeme považovat za pravdivé. Objevují se zde totiž mnohdy mylné informace - jako to, že čínských „obyvatelův pak do 70 milionů jest, kterýžto počet sotva by se ve vší Evropě shledati mohl“.49 Líčení takto nespatřených míst se objevuje zejména ve druhém díle cestopisu, kde se čtenáři snaží představit egyptské pyramidy nebo Indii a Čínu, jež chtěl zmínit kvůli faktu, že s těmito zeměmi Egypt nejvíce obchodoval. Autor neustále čtenáři předkládá - pro lepší představivost - přibližné vzdálenosti z jednoho místa do druhého. Kožík v těchto informacích není příliš důsledný, kdežto Erben s Harantem zaznamenávají každou míli. Díky tomu se například dozvíme, že z Čech až do Benátek ušli 94 českých mil, z Benátek až na ostrov Kypr je to 2100 mil vlašských a českých mil 420. Celkově se Erben s Harantem čísly zabývají velmi často a uvádí je s nečekanou přesností. Kožík je téměř vždy zaokrouhluje na dobře zapamatovatelnou cifru. Dobře viditelné je to na tomto příkladu. Erben uvádí, že město Padova má do čtyř tisíc domů, ale před 97 lety jich mělo do tří tisíc.50 Kožík z tohoto čísla dělá průměr, dozvíme se tedy, že Padova má tři tisíce domů.51 Výjimkou je pouze popis Jeruzaléma a jeho okolí, kdy všichni autoři precizně uvádějí, kolik kroků ušli z jednoho místa do druhého. Vyměřili tak například cestu, jež musel ujít Kristus. Trasu rozdělili na dvě části, kdy tzv. cesta zajetí měřila 4605 kroků a tzv. cesta bolestná kroků 818.52 Velmi zdařilá část cestopisu je věnována charakteristice jednotlivých národů. Bedlivě se zkoumá, odkud občané daného území vzešli, a pozorují se především jejich zvyky. Například o obyvatelích Benátek Erben hovoří takto: „Národ Benátský, latině Veneti, jakž Sabellicus historia Veneta píše, pošel z národu francouzského z jedné provincie Britannia řečené, od Venetis, o nichž Caesar comm. de bellis nejednou zmínku
49
HARANT, Kryštof. Kristofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Díl 2. Praha 1855, s. 129. Cituje z díla Odoarda Barbosy. 50 HARANT, Kryštof. Kristofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Díl 1. Praha 1854, s. 39. 51 KOŽÍK, František. Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce: z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Praha 1988, s. 25. 52 Tamtéž, s. 79.
- 32 -
činí“.53 Avšak Kožík uvádí: „Benátčané odvozují svůj původ z kmene Venetů z francouzské Bretaně; mluví o nich Caesar i Livius“.54 Harant s Erbenem těmto popisům věnují samostatné kapitoly, kdežto Kožík národopisnými částmi pouze své kapitoly obohacuje. Z díla se například dozvíme, že Kryštof Harant neměl příliš v lásce dva národy, a to Turky a Židy. Vysvětluje to tím, že Turky nenávidí, jelikož prý neustále nemilosrdně utiskují křesťany, a Židy proto, že bez svědomí utrápili Krista a křesťany ustavičně podvádějí. Kožík ve svém textu uvádí pouze ty národy, o nichž se domnívá, že je pro čtenáře nezbytné, aby o nich věděl. Zamlčuje tak například charakteristiku národů Georgiánů či Armeniánů, kterým se Harant s Erbenem věnují důkladně. Pokud se zaměříme na národnost samotného Haranta, musel ji kvůli nepřátelství s Turky všude zatajovat. Vydával se tak za Francouze, Benátčana nebo Poláka. Převážné téma celého díla tvoří otázka náboženství, jež je zmiňována téměř v každé kapitole. Autoři popisují zejména náboženské zvyky, obřady, rituály, s obrovským nadšením se všech také účastní. Zde si nemůžeme nevšimnout nemalé účasti Františka Kožíka, který díky tomuto tématu vybočuje ze svého způsobu převyprávění a s nadšením se také věnuje důkladnému popisu. Nezamlčuje žádnou událost, žádnou zmínku, jež napsal Harant nebo Erben, jak je tomu v ostatních případech. Jestliže se Kožík snaží samotný text odlehčit a čtenáři zpříjemnit, jsou tyto oblasti vyprávěny s velikou důkladností a vážností. S elánem a obrovskou chutí popisují autoři téměř každý kámen, každou památku, které byly svědkem nějakého biblického příběhu. Erben s Harantem se také široce zmiňují o jiných náboženstvích, např. Nestoriánů, Syriánů, Jakobitů apod. Z četby pasáže, kdy se Harant dostal k cíli své cesty, tedy do Svaté země, čiší neskonalá radost. Stejně tak pyšně popisují událost, kdy byl Harant pasován na rytíře Božího hrobu, k čemuž dostal osvědčení. Harant s Erbenem této události nejen věnují samostatnou kapitolu, ale přidávají také popis způsobu a řádu, jakým se pasuje na rytíře Božího hrobu, zmiňují se o původu rytířů. Věnují také rozsáhlou kapitolu popisu pouti z Mekky do Mediny, představují nám jednotlivá města či kázání a obřady poutníků. František Kožík však tuto událost vměstnal do jedné kapitoly spolu s vypravováním o zemi Egyptské, Mohamedovi a Etiopii.
53
HARANT, Kryštof. Kristofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Díl 1. Praha 1854, s. 13. 54 KOŽÍK, František. Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce: z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Praha 1988, s. 18.
- 33 -
S náboženstvím úzce souvisí také názvy jednotlivých dnů, kterých Harant s Erbenem při svém vypravování užívají. Když zmiňují určité datum, uvádějí u něj den v týdnu a jméno světce, mučedníka či významné osobnosti (přesně podle křesťanského kalendáře), jež je na onen den určeno. Takovéto označování každého dne jménem, později dokonce jmény několika, bylo totiž křesťanskou zvyklostí.55 Tak se v textu setkáme např. s pojmenováním „v pondělí den sv. Bartoloměje, to jest 24. dne měsíce Srpna“56 nebo „dne jedenáctého měsíce Listopadu, ve středu na den svatého Martina“.57 František Kožík uvádí přesné datum jen orientačně, navíc vynechává jméno, které na daný den připadá. Setkáme se tedy pouze se strohým „9. října“.58 Zajímavějším dělá text Harantova myšlenka přirovnat popisy měst či budov k objektům v naší vlasti. Charakteristika je tak názornější, neboť se předpokládá, že čtenáři jsou tyto věci známy, vše tak lépe pochopí a udělá si o objektu jasný obrázek. Tak například klenuté stropy františkánského kláštera v Kandii mu připomněly věže sv. Jiří na Pražském hradě, kostel Božího hrobu přirovnává k chrámu sv. Víta, tvrdí, že v městě Rámě je řeka Nil tak široká, jako je Labe u Litoměřic, na Prahu vzpomíná také v Kairu, kde se zmiňuje, že i ta nejmenší ulice je tam tak lidnatá jako pražský most, neboť přes něj chodí přes den nejvíce lidí. Sám Heřman Černín se divil, proč chce Harant znovu důkladně vylíčit jeruzalémský chrám, když už jej popsal Oldřich Prefát ve své knize o putování do Svaté země. Harantovým úmyslem ale nebylo kostel pouze popsat, ale především porovnat jej s chrámem sv. Víta, jelikož si jsou v mnoha věcech podobné. „Do jeruzalémského chrámu vedou jediné dveře - zrovna jako do Svatovítského chrámu. Kaple sv. Šebestiána se sakristií, to je kaple Panny Marie zde“.59 Rozdíly mezi zpracováním Erbenovým a Kožíkovým v těchto místech nenajdeme, oba se o těch částech, jež se týkají přirovnání k naší vlasti, zmiňují často a důkladně.
55
BAUEROVÁ, Anna. Tisíc jmen v kalendáři. Praha 1992, s. 5-6. HARANT, Kryštof. Kristofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Díl 1. Praha 1854, s. 87. 57 HARANT, Kryštof. Kristofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Díl 2. Praha 1855, s. 255. 58 KOŽÍK, František. Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce: z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Praha 1988, s. 125. 59 Tamtéž, s. 65. 56
- 34 -
Tematika dějepisná a politická Veškeré dějepisné zprávy Harant sepsal díky spolehlivým pramenům, z nichž veškeré informace čerpal. Tak se čtenáři detailně dozví o historii zemí, měst, národů nebo jednotlivých panovníků a vladařů. Z textu také zjistíme informace jak o historii důležitých a především křesťanských památek, tak o jejich tehdejším stavu. Podle M. Rypla je Harant lepším vypravěčem jednotlivin než celků,60 proto se nám zdá lépe vylíčená historie jednotlivých měst než dějiny celé země. Autor se snaží veškeré své výroky potvrdit a doložit, cituje proto často texty z různých listin a nápisů. Setkáme se tak s opisem listiny, na které se píše, že byl pasován na rytíře Božího hrobu či o nápise na hrobě Gottfrieda z Bouillonu a podobně. Těmto pasážím Kožík nepřikládá důležitost, proto je v textu vynechává nebo zmíní pouze na několika řádcích. Nejen při popisu historie, ale také fauny, flory či geografických částí se autor odvolává na spisovatele, kterým byla v té době přisuzována nemalá autorita. Velice často cituje antické autory, např. Plinia, Livia, Cicerona nebo Sabellica. V textu se tak můžeme setkat s větou „Také jmenoval ty vrchy, jeden Lissa, druhý Meloessa; pokládají se za ostrůvky, na nichž i lidé, a to na větším díle Řekové, bydlejí, lapáním těch ryb se živíce, o nichž Plinius lib. 3. cap. 9. et ult. zmínku činí“.61 Kompletní seznam autorů, z nichž při sepisování cestopisu spisovatel vycházel, najdeme na konci 2. dílu Erbenova a Harantova spisu. František Kožík bohužel tento rejstřík neuvádí, dokonce i odkazy na samotné antické autory v jeho textu najdeme jen zřídka a i v tomto případě nejsou tak důkladně provedeny jako u Erbena či Haranta. Harantovo politické vzdělání se odráží v podrobném líčení státních zřízení či právnických zvyků jednotlivých zemí, jež navštívil. S láskou nám podává zprávy o ústavách, právnických záležitostech, vládách, vojenských zřízeních, dozvídáme se například také o způsobu ražení mincí. Často se zabývá otázkou trestů, jež se v této době ale nepovažovaly za nic výjimečného. Konaly se pro ochranu společnosti od nesprávného, protiprávního a pravidlům odporujícího chování jedinců téměř denně. Těch na své cestě spatřil hned několik. V Benátkách se například seznámil s trestem zvaným strappacorda, jež „jest trestání milostivé, jako u nás na planýř aneb do obojku postaviti“,62 na jiných místech 60
RYPL, M. Úvaha o cestopisu Harantově. Listy filologické a paedagogické, 1886, roč. 13, s. 268. HARANT, Kryštof. Kristofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Díl 1. Praha 1854, s. 51. 62 Tamtéž, s. 18. 61
- 35 -
popisuje tresty za cizoložství či loupeže. Těmito oddíly se autoři zabývají téměř stejnou mírou, Kožíkovo vyprávění je samozřejmě strožejší, žádné informace nám však nezatajuje.
Tematika přírodní Přírodním úkazům začali lidé věnovat pozornost až v 15. století, kdy se cestovatelé snažili srovnávat přírodniny cizí s těmi domácími. Lékařská potřeba vedla ke zkoumání rostlin a k následnému sestavování herbářů. Právě díky nim nám Kryštof Harant představuje rostliny, které při své cestě spatřil. Poprvé se o floře zmiňuje v Padově, kde ho zaujala botanická zahrada, na ostrovech Krétě a Kypru ho okouzlila zvláštní květena a neznámé ovoce. Důkladně se věnuje popisu rostliny s názvem aloe, které je zapotřebí k lékařským účelům a balzamování těl. Uchvácen je také spanilým stromem palma, jehož všestranný užitek zapáleně popisuje na dvou stranách svého textu. „Jest strom spanilý a obyčejně do dvacíti loket vysoký, roste nahoru v jednom toliko pařezu, kůru má šupinatou a tvrdou (…) ovoce nese v hromadě, sotva čtyry nebo šest chomáčů na jednom stromě“.63 I zde platí pravidlo, že se František Kožík o rostlině pouze zmíní nebo jen uvede její zvláštnost. Kryštof Harant s K. J. Erbenem se navíc zabývají názvem rostliny, její vůní, barvou a stavbou nebo cenou, za kterou se prodává a jaký je její užitek. Při popisu každé země se autoři zmíní o její úrodnosti. Nechybí tedy zprávy o tom, jak se pěstují a na jakém místě se vyskytují obilniny, rýže, ovoce, cukrová třtina, réva vinná či citronové, pomerančové, fíkové nebo granátové stromy. S nerosty se setkáme velmi zřídka, a to pouze v díle Harantově a Erbenově. Většinou jde o citace z děl různých autorů. Zmiňují se jen o křišťálech a krásných zkamenělinách. Výjimkou je popis chrámu sv. Marka v Benátkách, kde barvitě líčí, kolik druhů kamenů zde nalezneme. „Na oltáři stojí tabule z stříbra a zlata slité, mnohými drahými kameny a perlami vysazené“.64 Tyto informace nám celistvě podává také František Kožík. Velkou zálibu má autor v popisu dosud nespatřených zvířat. Po podrobné charakteristice zevnějšku se zabývá jejich životem, zvyky, místem výskytu, popřípadě jejich užitku pro člověka. Seznamuje čtenáře s rybami, jež mají křídla, s jedovatým zvířetem tyrus, s mořskými kočkami (morčaty), s rajskými ptáky a mnoha dalšími. Do 63
HARANT, Kryštof. Kristofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Díl 2. Praha 1855, s. 36. 64 HARANT, Kryštof. Kristofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Díl 1. Praha 1854, s. 17.
- 36 -
podrobného popisu se pouští u zvířat jako jsou delfíni, hroši, pštrosi, nosorožci, žirafy či chameleoni. Vypráví o nich vtipné historky a příběhy, jež četl nebo slyšel. O pštrosovi se například zmiňuje jako o zvířeti, které „má nohy holé a tlusté co holemé pachole v patnácti letech, na krku také peří nemá a pod břichem skoro nic, (…) tělo má tlusté, peří na křídlách a na ocase pěkně kadeřavé“.65 Faunou se autoři zabývají více méně ve stejné míře, Kožík opět nepodává úplné informace, snaží se při popisu o jednoduchost a přehlednost.
Tematika zábavná a kratochvilná Cestopis není přesycen pouze částmi poučnými, setkáme se v něm také s několika celky zábavnými a žertovnými, což je důkazem Harantova smyslu pro humor a ironii. Pomocí satiry velice barvitě popisuje dokonce i ne příliš šťastné a nepokojné příhody, při nichž se čtenář málokdy neusměje. Zábavně vypravuje o rozmanitých historkách, jež se mu přihodily na souši i na moři, ze kterých vybíráme oloupení Haranta pod horou Sinai nebo přepadení lodi Silvestra. Za zmínku rozhodně stojí událost, kdy Harant spolu se společníkem Heřmanem Černínem z Chudenic a jejich sluhou nastupují na loď do Benátek a tamější úředník chce vidět jejich osvědčení. Na listině stál nápis „Signor Hermano Czernin de Chudenic col uno servitore…Tedy jeden pán a jeden sluha“.66 Harantovo jméno totiž úředník v Tridentu zapomněl na osvědčení napsat. Aby se nemuseli vracet, snažil se Harant dostat z této situace s úsměvem a začal vysvětlovat: „To potvrzení je správné. Toto je pan Herman Czernin, ukázal jsem na přítele. – Mé jméno je de Chudenic. A zde – ukázal jsem na sluhu – je náš servitore.“67 Jelikož není v tamní zemi zvykem, aby měl někdo více jmen, doplněná navíc názvem panství, úředník Harantovi uvěřil. V jiné historce se nám představuje autorův spolucestovatel Donato. Při jízdě na oslech v dálce spatřili Turky. Je zvykem, že když křesťan potká Turka, musí ze zvířete sestoupit a stát, dokud ho Turek nemine. Donato tomu ale špatně porozuměl a hrdě seděl stále na oslovi. Když spatřil rozzuřeného Turka, strachem z osla spadl. V díle se ale neobjevuje velké množství takto obveselujících zpráv, pokud je čtenář v textu najde a zamyslí se nad nimi, utkví mu v paměti na velmi dlouhou dobu. 65
HARANT, Kryštof. Kristofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Díl 2. Praha 1855, s. 103. 66 KOŽÍK, František. Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce: z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Praha 1988, s. 16. 67 Tamtéž, s. 17.
- 37 -
Zábavným se nám jeví čtení spisu Haranta a Erbena, je ale určitě na škodu, že František Kožík těmto oddílům nevěnuje tolik humorných složek. Žertovné historky ze svého textu nevynechává, těmi velmi legračními se zabývá dosyta, ale ty ostatní, zejména proto, že jsou různě zkráceny a přeformulovány, ztrácejí na úsměvnosti. Zábavné celky tvoří kontrast k částem informativním, vzájemně se ale neruší, dokonale se doplňují, a tvoří tak jediný celek. Kryštof Harant nám podává informace také o zvycích, obyčejích a oslavách lidí, s nimiž se během své cesty seznámil. Upoutal ho způsob, jakým si turečtí ženiši vybírají své nevěsty a jak probíhá samotná svatba nebo slavnost v Benátkách, jež nese název „Zasnubování s mořem“. Kníže jednou ročně vyplouvá na moře, do něhož hází prsten a tím si moře zavazuje, aby mu zachovalo poslušnost. Kožík se méně často zabývá samotnými zvyky tamějších obyvatel, zatímco Erben s Harantem se jim věnují podrobně. Dozvíme se díky tomu o krojích jednotlivých národů či marnotratných ženách, které se nevěnují ničemu jinému než opiu, hrám a smíchu. V textu, a obzvláště pak v druhém díle, se ve velkém množství objevují naše i cizí přísloví a pořekadla. Harant to vysvětluje tím, že se je snaží často citovat, protože „se jimi stručně řekne mnohé“.68 Dozvíme se díky nim také o autorově nesmírné vášni ve veršování, neboť se je snaží uvádět v rýmovaných verších. S touto formou se ale nesetkáme u Kožíka, ten bohužel neuvádí přísloví v plném znění - jako je tomu u Erbena či Haranta. Ti navíc zmiňují některá přísloví v několika jazycích, zejména v tom, z něhož přísloví pochází, to zřídka uvádí i v latině a vždy jej překládají do češtiny. Tak nám Kožík podává tuto informaci: „Připomínal jsem si španělské úsloví ‚Neříkej o nepříteli, co si o něm myslíš, zvláště v jeho zemi‘.“69 U Erbena se však setkáváme s těmito slovy: „Španělové moudře říkají: Del enimigo no fabler as mal, mas piensa lo, ‚aby o nepříteli toho, co myslí, nemluvil‘.“70 Smyslem života byla pro Kryštofa Haranta hudba. Je proto samozřejmostí, že se objevila také v jeho cestopise. Pokládá za nutné sdělit čtenáři, kde a za jakých podmínek se s hudbou při svém cestování setkal. Poprvé se o ní obšírně zmínil při plavbě na lodi Silvestra, kde se denně věnovali zpěvu různých litanií, modliteb a všichni společně 68
KOŽÍK, František. Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce: z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Praha 1988, s. 111. 69 Tamtéž, s. 160. 70 HARANT, Kryštof. Kristofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Díl 2. Praha 1855, s. 164.
- 38 -
zakončovali skladbou Ave Maria. Při každém zakotvení na pevnině po dlouhém pobytu na moři zpívali litanie na poděkování za šťastný příjezd. Podrobně se zpěvu litanií, hymnů a různých nápěvů zabývá při popisech klášterů a kaplí ve Svaté zemi a Jeruzalémě. Při každém vstupu a výstupu z těchto staveb uvádí názvy skladeb, jež zpívali. Tak například od Kožíka zjistíme, že v kapli Panny Marie v Jeruzalémě zpívali hymnus „Eia fratres carissimi (Vzhůru, bratři nejdražší)“.71 Harant s Erbenem čtenáři navíc podávají úryvky zpívaných hymnů ve verších: „Eia fratres charissimi, Christi mortis mysteria Canamus etc“.72 Nevynechávají také informace o hudbách jednotlivých národů. Harantovi se nezamlouvala příliš hudba Turků, posoudil ji „jako by svině pískala a osel bubnoval“.73 Odlišnosti mezi těmito výtisky nalezneme také ve sféře dialogů. Zatímco u vydání ze 17. a 19. století nenarazíme téměř na žádný, Kožík s nimi pracuje, i když také velmi málo. Pokud chce Erben užít přímé řeči, využije klasických znamének („Otče můj, jest-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento!“).74 František Kožík volí odlišný způsob, kdy uvozovky nahrazuje pomlčkou na začátku řádku. „– Kdo tu vlastně vládne? – Místodržícím císaře tureckého je baše. – Viděli jsme ho, když odjížděl“.75 Mezi velice zajímavé části cestopisu patří také zmínky o tom, jaké předměty a zejména z jakých míst si Kryštof Harant na památku odváží zpět do vlasti. Při prohlídce Jeruzaléma například sbírá kamínky, ležící na cestách, aby je mohl věnovat příbuzným a známým, z řeky Jordánu si nabírá vodu, aby jí poté mohl křtít své děti, jelikož věří, že je posvátná. V klášteře sv. Kateřiny zase dostávají kousek bavlny, kterou údajně byla 71
KOŽÍK, František. Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce: z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Praha 1988, s. 59. 72 HARANT, Kryštof. Kristofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Díl 1. Praha 1854, s. 116. 73 KOŽÍK, František. Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce: z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Praha 1988, s. 120. 74 HARANT, Kryštof. Kristofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Díl 1. Praha 1854, s. 156. 75 KOŽÍK, František. Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce: z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Praha 1988, s. 161.
- 39 -
obmotána hlava samotné sv. Kateřiny. Na rozdíl od dnešních cestovatelů, kteří si v upomínku na podniknuté cesty dovážejí různé suvenýry, Kryštof Harant se na své pouti zajímá pouze o ty předměty, jež pro něj mají religiózní hodnotu. Přestože prošel mnoha pozoruhodnými místy, z nichž si mohl odnést zajímavé dárky, vybírá si podle tehdejšího zvyku jen to, co souvisí s křesťanstvím.
- 40 -
VII.
ZÁVĚR
Cestopis patří mezi literární žánr velice populární. V průběhu času se mění podle potřeb čtenáře a možností cestovatelů. Cestopisy se své oblibě těšily zejména v dobách, kdy lidé neměli možnost vycestovat do cizí země a díky této literatuře se tak dostali za pomyslné hranice své vlasti nebo si dokonce splnili své sny. Ani dnes se ale zájem o ně nevytrácí, na knižním trhu jsou cestopisná díla stále žádaná. Pokud se vrátíme do minulosti, i tam nalezneme kvalitní díla cestopisného žánru, mezi nimiž rozhodně nechybí cestopis Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. A právě toto dílo se stalo stěžejním pilířem naší práce. Za cíl bádání jsme si vytyčili zjistit, zda a v jaké míře se od sebe liší tři různá zpracování jednoho díla. Jedná se o text Kryštofa Haranta, jenž vyšel v roce 1608, o spis Karla Jaromíra Erbena z roku 1854 a o převyprávění pořízené Františkem Kožíkem v roce 1988. Pro názornější pochopení tématu jsme se zabývali cestopisným žánrem, do něhož předmětově naše dílo spadá, jeho vznikem a vývojem, představili jsme si osobnost autora původního spisu Kryštofa Haranta, jeho cestu životem a práci na pozoruhodném díle. Dobrali jsme se k závěru, proč se na cestu vůbec vydal a co ho vedlo k sepsání zážitků do tak pozoruhodné knihy. Abychom zjistili, proč se K. J. Erben a F. Kožík rozhodli přepracovat a vydat Harantův text, představili jsme krátce i jejich životy a zájmy vynaložené na znovuvydání cestopisu. V hlavní části práce jsme přistoupili k samotné komparaci již zmíněných děl. Zabývali jsme se jejich strukturou, rozvržením a také jazykem, ve kterém byly napsány. Text jsme podle motivů rozdělili na tematické okruhy, se kterými jsme dále pracovali. Pod jednotlivá témata jsme zařadili nalezené motivy a na jejich základě jsme porovnávali, s jakými informacemi autoři pracují a v čem se liší. Zásadní rozdíly mezi spisy jsme našli v množství předkládaných informací. I když se Erben snaží do Harantova textu příliš nezasahovat a podle dobového zvyku pozměňuje pouze cizí slova za česká a vynechává Harantovy dřevoryty, cestopis tak získává úplně jinou podobu, jež ale na hodnotě díla nic nemění. František Kožík s daty pracuje velmi opatrně, snaží se jimi čtenáře nezahlcovat a podat čtivou, přístupnou formou. Kvůli tomuto faktu je ale čtenář ochuzen o mnohdy velice zajímavé části původního textu. Na dílčí závěry jsme se již soustředili na konci každého tematického okruhu, pro shrnutí ovšem uvádíme, že se spisy výrazně liší zejména tím, jak k samotnému textu přistupuje autor, zda
- 41 -
se jej snaží změnit jen nepatrně, aby zachoval jeho původní záměr, nebo ho přepracovává tak, aby na čtenáře působil moderně a především čtivě, čímž se od původního textu mnohdy i výrazně odchyluje. S tím ostatně souvisí i kompoziční rozdíly. Zatímco Harantův spis je velice rozsáhlý, což ale v jeho době nebylo nikterak zvláštní, další zpracování se počty stran snaží zkracovat, stejně jako se například omezuje délka názvů kapitol. Jediným společným pojítkem je to, že se všechna zpracování rozčleňují do dvou dílů. Odlišnosti po stránce jazykové jsou nemalé. Erben Harantovo dílo přepracovává pod dobovým tlakem, odstraňuje veškerá cizí slova a mění je za česká. Aby ale zásah nebyl příliš razantní, původní slova cizí uvádí v poznámce pod čarou. Kožík upravuje svůj text zejména po stránce pravopisné, archaická slova, jež ale nejsou dnešním čtenářům příliš neznámá, pro autenticitu ponechává. Na otázku, zda se v textech odráží doba, v níž vznikly, určitě odpovíme kladně. Z hlediska jazykového byl Karel Jaromír Erben ovlivněn dobovou obranou českého jazyka, František Kožík se pouze snažil dílo zpřístupnit modernímu čtenáři pravopisnými úpravami podle tehdejšího úzu. Politická a společenská situace, stejně jako povaha a zájmy samotného autora, měla na vznik spisů také nemalý vliv, jak je tomu ostatně u každého literárního díla. Pravdu o tom, že inspirace a sběr materiálů pro sepsání literárního díla má svá úskalí, nám dokazuje samotný Kryštof Harant, jenž tvrdí: „Mám-li být upřímný, neradím nikomu, aby se do těch zemí a strastí pouštěl; člověk se tam setká častěji se stýskalem než s výskalem. Podruhé už bych tam nejel. Italské přísloví mluví pravdu, když říká: ‚I kdybych tam jedno své oko zapomněl, těžko bych se tam pro ně vracel.‘ Odkazuji takové podniky mladším. A nepřestávám děkovat nebi, že mi dovolilo vrátit se do mé vlasti“.76
76
KOŽÍK, František. Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce: z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Praha 1988, s. 184.
- 42 -
VIII.
POUŽITÁ LITERATURA
Primární literatura:
HARANT, Kryštof. Kristofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Díl 1. Ed. K. J. Erben. Praha: V kommissí u Františka Řivnáče, 1854.
HARANT, Kryštof. Kristofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Díl 2. Ed. K. J. Erben. Praha: V kommisí u Františka Řivnáče, 1855.
HARANT, Kryštof. Putowánj, aneb Cesta z Králowstwj Cžeského do Města Benátek: Odtud po Moři do země Swaté: země Jůdské, a dále do Egypta a welikého města Kairu: Potom na Horu Oreb, Synai a swaté Panny Kateřiny, w pusté Arábij ležící. Wytištěno w Starém Městě Pražském, 1608.
KOŽÍK, František. Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce: z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Praha: Panorama, 1988.
Sekundární literatura:
BAUEROVÁ, Anna. Tisíc jmen v kalendáři. Praha: Šulc a spol., 1992.
BINKOVÁ, Simona – POLIŠENSKÝ, Josef. Česká touha cestovatelská: Cestopisy, deníky a listy ze 17. století. Praha: Odeon, 1989.
CUŘÍN,
František.
Vývoj
spisovné
češtiny.
Praha:
Státní
pedagogické
nakladatelství, 1985.
FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. 2/I HL. Praha: Academia, 1993.
FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. 2/II KL. Praha: Academia, 1993.
FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. 1 A-G. Praha: Academia, 1985.
GALÍK, Josef. Panorama české literatury: literární dějiny od počátků do současnosti. Olomouc: Rubico, 1994. - 43 -
GRUND, Antonín. Karel Jaromír Erben. Praha: Melantrich, 1935.
HAVRÁNEK, Bohuslav – HRABÁK, Josef. Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha: Academia, 1957.
HRABÁK, Josef – JEŘÁBEK, Dušan – TICHÁ, Zdeňka. Průvodce po dějinách české literatury. Praha: Orbis, 1976.
HRABÁK, Josef. František Kožík. Praha: Československý spisovatel, 1984.
HRABÁK, Josef. Průvodce po dějinách české literatury. Praha: Panorama, 1984.
CHALOUPKA, Otakar. Příruční slovník české literatury od počátků do současnosti: významní autoři a jejich tvorba, díla neznámých tvůrců staré literatury, nejčastější literární termíny, hlavní literární skupiny a směry, historická období. Brno: Centa, 2005.
JAKUBEC, Jan. Dějiny literatury české I.: Od nejstarších dob do probuzení politického. Praha: Nákladem Jana Laichtera, 1929.
KALISTA, Zdeněk. České baroko: studie, texty, poznámky. Praha: Evropský literární klub, 1941.
KOLDINSKÁ, Marie. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Cesta intelektuála k popravišti. Praha a Litomyšl: Paseka, 2004.
KOPECKÝ, Milan. Úvod do studia staročeských rukopisů a tisků. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978.
KOŽÍK, František. Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce: Z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Praha: Albatros, 2002.
KOŽÍK, František. Kryštof Harant: Historický medailón. Havlíčkův Brod: Východočeské nakladatelství, 1964.
KUNA, Milan. Osobnosti české hudby. Havlíčkův Brod: Fragment, 2001.
PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000.
PETRŮ, Eduard. Vzdálené hlasy: Studie o starší české literatuře. Olomouc: Votobia, 1996.
PETRŮ, Eduard. Vzrušující skutečnost: Fakta a fantazie ve středověké a humanistické literatuře. Ostrava: Profil, 1984.
RACEK, Jan. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba. I. díl Doba, prostředí a situace. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1970.
- 44 -
RACEK, Jan. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba. II. díl Život. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1972.
RACEK, Jan. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba. III. díl Dílo literární a hudební. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1973.
RYPL, M. Úvaha o cestopisu Harantově. Listy filologické a paedagogické, 1886, roč. 13, s. 257 - 280.
ŠEJNOVÁ, Lenka. Odraz tureckého nebezpečí v české literatuře 16. a poč. 17. století. Brno 2001. (diplomová práce)
TICHÁ, Zdeňka. Cesta starší české literatury. Praha: Panorama, 1984.
TICHÁ, Zdeňka. Jak staří Čechové poznávali svět: Výbor ze starších českých cestopisů 14. – 17. století. Praha: Vyšehrad, 1986.
VOISINE-JECHOVÁ, Hana. Dějiny české literatury. Jinočany: H&H, 2005.
WENIG, Adolf. Cesta pana Haranta. Praha: Josef Hokr, 1932.
Elektronické zdroje:
[cit. 2007-21-01]
[cit. 2007-21-01]
- 45 -
IX.
PŘÍLOHY
Portrét Kryštofa Haranta – mědiryt Aegidia Sadelera……..…………….………………….I Pohlednice Kryštofa Haranta z cyklu Počátkové třicetileté války…………………….……II Titulní list Harantova cestopisu z roku 1608………………………………………………III Frontispice Harantova cestopisu…………………………………………………………..IV Harantovo heslo…………………………………………………………………………...IV Tiráž Harantova cestopisu z roku 1608…………...………………………………………..V Poslední stránka Harantova cestopisu……………………………………………………..VI Erb Harantů z Polžic a Bezdružic………………………………………………………...VII Harantovo moteto Maria Kron z roku 1604……………………………………………..VIII Harantovo moteto Qui confidunt in Domino z roku 1608………………………………VIII Hrad Klenová, kde se Kryštof Harant narodil……………………………………………..IX Zámek Ambras……………………………………………………………………………..X Město Innsbruck……………………………………………………………………………X Mapka k cestopisu Kryštofa Haranta……………………………………………………...XI Trasa Harantovy cesty……………………………………………………………………..XI Benátky…………………………………………………………………………………...XII Jeruzalém…………………………………………………………………………………XII Mapa východního Středomoří z Harantova cestopisu…………………………………...XIII Hory Oreb, Sinaj a sv. panny Kateřiny…………………………………………………..XIII Město Kairo (Káhira) v Egyptě………………………………………………………….XIV Egyptské pyramidy………………………………………………………………………XIV Obrázek banánovníku podle náčrtu Kryštofa Haranta………………………………...…XV Pečeť potvrzující pasování Haranta na rytíře Božího hrobu……………………………..XV
- 46 -
Žirafa, která podle Haranta musela vzniknout zkřížením velblouda a leoparda………...XVI Obrázek chameleona podle náčrtu Kryštofa Haranta……………………………………XVI
- 47 -
