Puták 2010 - Po stopách mistrů skla
Den první
Den druhý
O SKLE Počátky sklářství na našem území Skleněné výrobky ve formě šperků se na českém území začaly objevovat už v době bronzové. Tyto výrobky sem byly pouze dováženy. Až v době železné se na našem území rozvíjela keltská sklářská výroba, a to díky tomu, že skláři přicházeli se svým importem a usazovali se na nových územích. Byly zde zakládány první sklárny a vyráběny nejrůznější šperky, nádobí a talismany. Po zániku říše Římské začala v celé Evropě stagnovat sklářská produkce. A až velkomoravské dílny obnovily sklářskou výrobu a navázaly přitom na keltské tradice. Ovšem první souvislá výroba na českém území spadá až do 13. století. Sklárny v Novohradských horách Novohradské hory leží na jihovýchodě Čech. Z větší části se nacházejí na rakouském území, kde se nazývají Freiwald. Na rakouské straně je sklářská výroba doložena již ve 14. století. Přesně nevíme, jestli na českou stranu hor přišlo sklářství právě z Rakouska, avšak je to velmi pravděpodobné, poněvadž ve Freiwaldu bylo mnohem více skláren než na Novohradsku. Jako první začal s výrobou skla na území Novohradských hor jihočeský šlechtický rod Rožmberků, a to díky vhodným surovinovým podmínkám. Byl tu dostatek dřeva na výtop pecí a výrobu potaše a dále křemík a vápník, nezbytné suroviny pro výrobu skla. Také se předpokládá, že dalším účelem budování skláren ve středověku bylo odlesňování půdy pro příchozí zemědělce, kolonizující neobydlená území. Po smrti Viléma z Rožmberka (1592) zdědil veškerý majetek jeho bratr Petr Vok. Zadluženost ho donutila rozprodávat postupně všechen majetek, ale panství Nové hrady mu zůstalo v držení až do jeho smrti. S Petrem Vokem vymřel rožmberský rod a jeho majetek připadl podle platných závětí Švamberkům. Rok 1619 znamenal příchod generála Karla Bonaventury Buquoye, jeho vítězství nad stavovskou armádou a obsazení švamberského panství v Novohradských horách. Díky jeho finanční i
vojenské podpoře mu císař Ferdinand II. přidělil zmiňované švamberské panství jako zkonfiskovaný majetek habsburských odpůrců. V roce 1738 zdědil buquoyský majetek hrabě František Leopold Buquoy (1703-1767). Ten se snažil zlepšit nejen finanční a hospodářskou situaci svého panství, ale také zahájil osidlování horských částí Novohradska. Po smrti Františka Leopolda převzal panství jeho syn, významný reformátor Jan Nepomuk Buquoy (1741-1803). Za doby jeho působení sklářství zažilo největší rozkvět. Byly založeny nové sklářské hutě Skelné Hutě (Bonaventura), Terezina Huť (Theresienhütte) či Stříbrný Vrch (Silberberg). Mezi nově postavené hutě patří i Terezina Huť (zvaná též Terčí Huť) založená v letech 1728 až 1784. Sklo, které se zde vyrábělo, bylo tabulové a duté s modrým až nazelenalým odstínem. Sklárna zanikla pro nedostatek dřeva v roce 1798. Úpadek a zánik skláren Sklárny na Novohradsku byly v 19. století převážně orientované na export. Byly zřetelně závislé na zahraničním obchodu a jakékoliv jeho výkyvy ohrožovaly obchodníky i skláře. V letech 18481849 následkem revolučních poměrů v Evropě se vývoz skla zmenšil o třetinu. V roce 1852 přišla druhá krize díky snížení cla na dovážené sklo a třetí krize nastala v roce 1880, kdy poklesla zahraniční poptávka. K tomu přisla krize v roce1848, protože revoluční situace zapříčinila konec feudálního systému. Tím pádem se změnily i vztahy mezi sklárnou a majiteli lesních pozemků. Na tyto lesy se začalo pohlížet jako na obchodní surovinu, a tak se těžba zdražila. Rozvoj industrializace znamenal pro tradiční sklárny snížení odbytu. V továrnách dělané sklo bylo levnější a tradiční luxusní sklo začalo být pomalu vytlačováno z trhu. Podoba a provoz skláren v minulosti Sklárnu tvořil komplex budov. Byla to nejen sklářská huť, ale také obytné domy pro skláře a jejich rodiny, dům huťmistra, draslárna a často mlýn či pila. „Označení sklárny – sklářská „huť“, převzala čeština z německého „Hütte“ nebo „Glashütte“, což původně znamenalo dřevěnou chýši, nebo boudu. Z ekonomického hlediska bylo pro sklárny významné, zda sklářská huť část lesa vlastnila či ho měla v pronájmu. Pakliže šlo o pronájem, těžba byla omezena cenou, kvalitou a dostupností. Problém dostupnosti spočíval především v tom, že cesty ke sklárnám nebyly kvalitní a nacházely se v náročném terénu. Oba tyto aspekty cestu prodlužovaly a zdražovaly. Přepravu dřeva obvykle zajišťovali hospodáři z přilehlé vesnice. Protože skláři měli obrovskou spotřebu dřeva, les v okolí skláren obvykle trpěl. Proto vrchnost nařizovala sklárnám „…zpracovávat pouze dříví polomové, nahnilé, dále pak sukaté vršky a pařezy (ty byly ceněny pro svoji výhřevnost, ale velmi těžko se dobývaly)“. Sklárny těžbou dřeva měnily charakter krajiny. Nejprve se začaly vytvářet malé výseky, které se postupně paprskovitě rozrůstaly stále dál až vytvořily rozlehlé mýtiny propojené průseky. Dodržování pravidel těžby a ochranu zvířat zajišťovali panští hajní. Poté, co byly stromy pokáceny a oklestěny, dosmýkaly se na hlavní cestu, kde byly naloženy na sáně tažené volským či koňským potahem. Dále se dřevo přivezlo k huti a bylo srovnáno na místo zvané „šajplac“. Poté ho odtamtud topiči narovnali okolo vozovny a nad ni, kde se dále vysoušelo a následně se jím topilo.
V Čechách se proslavilo především sklo křišťálové. Ke značnému rozmachu také došlo v oblasti výroby tabulového skla, a konečně i ve výrobě perel a nepravých drahokamů, u níž se lze zmínit kupříkladu o rubínovém skle, zlatem barvenou imitaci drahokamů, z konce 17. století. Čechy si udržely primát na světovém trhu až do konce 18. století, ale jeho sláva nepominula ani ve století následujícím. Sklo se zpracovávalo foukáním, sléváním a lisováním. Foukané neboli duté sklo se vyrábělo pomocí sklářské píšťaly. Výchozím materiálem pro tabulové sklo bylo také foukané sklo, které se potom zpracovalo v narovnávací peci pomocí válce a železného prutu a následně se chladilo. Litím se vyráběly velké tabule skla. Sklovina se nalila na ocelovou desku na pohyblivém stole, který se pak přisunoval ke chladicí peci. Lisování se používalo na výrobu sklenic, misek, slánek a podobného sortimentu. Polotekuté sklo se nalilo do mosazných forem, které se pak umístily do lisu. Po zchlazení se sklo zpracovávalo broušením, malováním, rytím či leptáním.
SKELNÁ HUŤ (BONAVENTURA) Poslední sklárnu, která vznikla za dob Jana Nepomuka Buquoye, postavil Josef Meyr (1794) a zpočátku byla nazývána „…auf den Neuhütten či bei der Neuhütten, (tj. u nové huti)…“Až později dostala huť jméno Bonaventura (český název byl Skelné Hutě) podle prvního majitele novohradského panství Karla Bonaventury Buquoye. Bonaventura byla už od počátku svého provozu pobočným závodem Stříbrných Hutí. Jiří František Buquoy nařídil v roce 1824 úsporné opatření týkající se snížení mezd tovaryšů. To vyvolalo velikou nevoli a Jiří Weber, sklář z Bonaventury, vyhlásil stávku s dalšími sklářskými závody, například Paulinou a Janovými Hutěmi. Povstání bylo potlačeno a Weber byl odsouzen „…ke třem dnům vězení, šesti ranám holí a na jeden rok nuceného pobytu mimo území Českého království“. Provoz sklárny byl zastaven ve stejném roce jako v nedaleké sklárně Stříbrný Vrch v roce 1881. V osadě bylo 10 domů, ve kterých žilo 84 obyvatel. V 50. letech 20. století byla osada zlikvidována.
STŘÍBRNÉ HUŤĚ (SILBERBERG) Kdysi dávno, byť tato informace není ověřena, se údajně v těchto místech těžilo stříbro. Díky tomu dostal nedaleký kopec název Stříbrný vrch (Silberberg), jenž v pozdější době převzala celá nově vznikající osada. Počátky tohoto místa spadají do roku 1782, kdy se Josef Meyr rozhodl, že tu s laskavým povolením vrchnosti a za její finanční účasti zřídí skelnou huť. Na Lužnici skutečně téhož roku postavil sklárnu, kterou mu hrabě ponechal v nájmu. U ní vzniklo i několik dělnických obydlí. Sklárna, k níž roku 1794 přibyla sousední Bonaventura jako rozšířený provoz, pod vedením zkušené sklářské rodiny Meyrů vzkvétala. V obou uvedených hutích se mimo jiné vyráběl nejlepší křišťál v Čechách, který svou čirostí a kvalitou brusu konkuroval i anglickému olovnatému křišťálu. Kromě něj vyráběla sklárna rubínové sklo, jež se vyváželo do přístavních měst u Baltského a Severního moře. V roce 1794 vypukl ve sklárně na Stříbrném vrchu požár, při němž shořela stáj a stodola, hostinec, ale samotný závod naštěstí utrpěl jen nevelké škody. Brzy bylo vše opraveno a byl znovu obnoven hostinec. Huť byla za správy Meyrů nejvýznamnější výrobnou broušeného skla v jižních Čechách, pro Meyra pracovali nejlepší brusiči. V roce 1812 ovšem převzal hrabě Jiří Buquoy sklárnu do vlastní režie a zručný Meyr, než aby dělal pouhého správce, raději Stříbrné Hutě nadobro opustil a přesídlil do Vimperka (později se mu přezdívalo „sklářský král Šumavy"). Spolu s Meyrem odešla i řada odborníků. Sklárna i pod vrchnostenskou správou dál pokračovala především ve výrobě luxusního skla, křišťálového a křídového, nikdy odtud nevzešlo tabulové nebo obyčejné duté. Od roku 1820 se zavedla pokusná výroba hyalitu. Sklo ze Stříbrných Hutí nacházelo dostatek odběratelů ve Vídni, Terstu, ve Francii, Německu a Rusku. Získalo ocenění na světové výstavbě konané v Paříži roku 1855. Huť se těšila výborné pověsti, byla rozšířena o nové brusírny - Ferdinandovu a Karlovu. Celkem tu bylo zaměstnáno 50 brusičů. Postupně se však začal se stále větší intenzitou projevovat úpadek. Nejprve se snižoval počet pecí a nakonec musely být hutě 17. srpna 1881 natrvalo uzavřeny, což způsobilo i pokles významu přilehlé osady. Skláři, nenacházejíce zde více uplatnění, odcházeli, místo nich přicházeli dřevorubci, rozmohla se domácí výroba knoflíků. Stříbrné Hutě měly 19 domů, bydlelo tu 81 Němců a 50 Čechů. Ve dvacátých letech zde byly 2 hostince, kovář, výčep piva, obchodník smíšeným zbožím, 2 trafiky, finanční stráž měla při kapličce kasárna. Osada byla přiškolena do Pohoří, v roce 1806 se vyučovalo po domech, roku 1831 byla v místě otevřena filiální škola o jedné třídě, již navštěvovala navíc dítka ze Skleněných Hutí a Joachimsthalu. V roce 1886 se škola ve Stříbrných Hutích přemístila do jiné budovy. Za zmínku ještě stojí tzv. Herrenhaus z roku 1830, v němž bydlel buquoyský hajný. Stříbrné Hutě se mohou pochlubit návštěvou císaře Františka I. roku 1810. Nejkrásnější chvíle dětství tu strávil u svého strýce, zámožného skláře, Robert Hammerling (1830-1889), pozdější nacionalisticky orientovaný básník a přítel českého básníka Jaroslava Vrchlického. Po válce byly Stříbrné Hutě srovnány se zemí, takže teď nás uvítá pouze úchvatné údolí, protékající Lužnice a nepatrné zbytky kdysi slavné sklárny.
ŽOFÍNSKÝ PRALES (NPR) Národní přírodní rezervace Žofínský prales spolu s nedalekým pralesem Hojná Voda jsou nejstaršími rezervacemi u nás i ve střední Evropě. Ochrana obou pralesů byla prohlášena majitelem panství Nové Hrady, hrabětem Jiřím Františkem Augustem Buquoyem, jeho nařízením ze dne 28. srpna 1838 "... rozhodl jsem se zachovat zmíněnou lesní část jako památník dávno minulých dob názornému požitku přátel přírody a vzdáti se v ní veškerého hospodářského těžení..." Chráněné území leží na mírných severních svazích Stříbrného vrchu, jihovýchodně od osady Žofín v nadmořské výšce 735 - 825 m. Povrch rezervace je členěn roklinami několika drobných potůčků, které sbírají vodu v četných plošných prameništích. Na větší části plochy pralesa je doložen nepřetržitý přirozený vývoj pralesa od přelomu 18. a 19. století až do dnešní doby bez lesnických zásahů. Je ale jisté, že se člověk svými zásahy na budoucím pralese přece jen podepsal - především těžbou, zpracováním souší a vývratů. V době obou světových válek se tu těžily takzvané loďařské výřezy. Konečně i likvidace kůrovce v padesátých letech tu zanechala svůj podíl. Ve stromovém patru dnes převažuje buk (81 %), přimíšen je smrk (14 %) a jedle (4 %). Nejstaršími dřevinami jsou mohutné dožívající jedle a smrky, 300 - 400 let staré a 40 - 50 m vysoké, které většinou značně přečnívají nad úroveň převládajícího bukového porostu. Největší strom pralesa, tzv. Žofínská královna jedlí, která se zlomila při prudkém větru v lednu 1975, měřila 51 metrů a byla stará 425 let. Žofínský prales je významným biotopem pro ohroženou ptačí faunu. V letech 1989 - 90 zde bylo zjištěno celkem 44 druhů ptáků. K nejvýznamnějším patří čáp černý, datlík tříprstý, holub doupňák, lejsek malý, kulíšek nejmenší a datel černý. V roce 1997 byl proveden rovněž podrobný výzkum brouků. Celkem bylo zjištěno 163 druhů, z nichž značná část indikuje svou přítomností reliktnost a ralativní nedotčenost přírodního prostředí pralesa. Prales je od roku 1991 oplocen proti nežádoucímu vlivu jelení zvěře. Z důvodu zajištění nerušeného vývoje pralesního ekosystému je nepřístupný pro veřejnost. Prohlédnout si jej však můžete, ať už pěšky nebo na kole, aspoň z kolem něj vedoucí cyklostezky.
ZLATÁ KTIŠ Největší z osmi plavebních klauz v oblasti Novohradských hor. Založena byla rodem Buquoyů na konci 18. století na říčce Švarcavě (dnes Černá) v nadmořské výšce 766 metrů. Pro plavbu dřeva dokázala zadržet až 100.000 metrů krychlových vody na ploše 5,24 ha. Stavba nádrže probíhala v letech v letech 1789 - 1796. Přibližně ve stejné době, v roce 1791 na tomto místě vznikla osada zvaná Goldentisch. Měla 11 domů ve kterých žilo až 130 dřevorubců a vorařů převážně německé národnosti. Při povodni v roce 1794 se hráz klauzy protrhla a hned o rok později byla nahrazena novou, ještě mohutnější. Ta vydržela až do tisícileté vody v srpnu 2002, kdy se protrhla podruhé. Naštěstí byla i tentokrát, v roce 2005 obnovena a zdokonalena novým, bezpečnějším přepadem. Osada však nebyla po odsunu německých obyvatel po roce 1945 dosídlena a zanikla. Do dnešních dob se z ní zachoval pouze litěný kríž umístěný mezi dvěma kaštany na hrázi, pár ovocných stromů a trsy zlatožlutých narcisů, které každé jaro vykvétají na stejných místech jako kdysi.
TERČÍ HUŤ (THERESIENHUTTE) Sklárnu v Terčí Huti založil hrabě Johann Buquoy a pojmenoval ji po své ženě Therese. Nájemcem se stal huťmistr Josef Schreiner. Od roku 1784 se stal nájemcem Wenzl Fürlinger a podle něj byla nazývána Fürlingerhütte a přilehlá osada Fürlingerhäuseln. dalším nájemcem se stal Wenzl Schreiner a v roce 1798 byla huť uzavřena. Skláře v domcích postupně nahradili dřevorubci. V roce 1900 měla osada čtyři domy, ve kterých bydlelo 43 obyvatel. Za 2. světové války zde byl zajatecký tábor. Do dnešní doby se z osady zachovala pouze boží muka a několik rozvalených zdí. V blízkosti osady byl v roce 1784 na Jitronickém potoce vybudován Huťský rybník (Gereuther Teich). Voda v něm zadržená sloužila k plavení dřeva.
Mapa rok 1850 – Terčí, Skelná a Stříbrná Huť
Reference Novohradské hory [online]. 2005, 2010 [cit. 2010-07-27]. Dostupné z WWW:
. Zaniklé obce [online]. 2005, 2009 [cit. 2010-07-27]. Dostupné z WWW: . PAŘEZ, Jan. Po stopách tří zaniklých skláren v Novohradských horách [online]. Praha : ., 2008. 42 s. Semestrální práce. Gymnázium Jana Palacha Praha 1. Dostupné z WWW: .
