Psychologie a komunikace pro 2.ročník oboru ZA

Psychologie a komunikace pro 2.ročník oboru ZA

Obsah Úvod do psychologie Psychologie jako věda Systém psychologických disciplín Determinace psychiky Funkce psychiky

Strana 3 4 6 8

Psychické jevy Třídění psychických jevů Čití, vnímání Pozornost Představy a fantazie Myšlení a řeč Myšlenkové operace Paměť Učení Emoce Vůle Poruchy psychických jevů

9 10 11 16 19 21 23 25 27 30 32

Psychologie osobnosti Komplexní pojetí osobnosti Vlivy utvářející osobnost Psychická struktura osobnosti Motivace Rysy osobnosti Charakter Temperament Sebepoznávání Schopnosti Inteligence Poznávání osobnosti Osobnost zdravotníka Teorie osobnosti

33 34 35 36 41 43 45 49 51 53 55 59 61

Základy sociální psychologie Úvod do sociální psychologie Sociální podstata osobnosti Socializace Sociální učení Sociální vnímání Sociální skupiny Sociální vztahy Partnerské vztahy Týmová práce

62 63 65 67 69 70 74 76 78

2

Téma: Psychologie jako věda Psychologie je jednou z věd o člověku, předmětem jejího zkoumání je psychika člověka. Novodobá psychologie je věda, která zkoumá prožívání a chování živých bytostí. Prožívání a chování jsou dvěma stránkami lidské psychiky. Psychika (neboli duševno) je nejvyšším stupněm schopnosti živé hmoty reagovat na podráždění. Je vázána na přenos informace (signálu). Lidské vědomí je tedy složitou signální soustavou. Lidská psychika je určena: a) dědičností (biologickým stupněm vývoje) b) společenskými podmínkami (sociálním stupněm vývoje) PROŽÍVÁNÍ je vnitřní život člověka, který není přímo přístupný druhým lidem. Je příznačné jen pro člověka. Nezahrnuje celý duševní život člověka. Uvědomujeme si jen to, co je teď v našem vědomí a ne např. najednou všechny vědomosti a vlastnosti, které máme. Prožívání je bohatší než chování (nelze je chováním a jednáním celé vyjádřit) a nedá se ani vždy celé vyjádřit řečí (ačkoliv se navenek vyjadřuje zejména řečí).I když se prožívání člověka navenek projevuje v jeho chování, není to výraz prožívání celého. Obsah svého prožívání člověk nedokáže zcela sdělit ani řečí. Obsah lidského prožívání se psychologii obyčejně rozděluje do tří základních druhů psychických jevů: 1. Psychické procesy: prostřednictvím nich člověk odráží (poznává) objektivní vnější a vlastní vnitřní svět. Jsou to tzv. poznávací procesy. Výsledkem jejich činnosti jsou ve vědomí počitky a vjemy (zrakové, sluchové, pohybové), představy (vzpomínkové, fantazijní) a myšlenky zachycené v pojmech a vyjádřené v řeči. 2. Psychické stavy: celkové duševní rozpoložení, únava, roztržitost, neklid… 3. Psychické vlastnosti: charakterové a temperamentové vlastnosti CHOVÁNÍ je vnější projev duševního života člověka. Je to aktivita jedince, kterou může pozorovat druhá osoba nebo ji mohou registrovat laboratorní přístroje. Chování je vnějším projevem psychiky, lze jej vidět, zjistit, změřit. Rozlišujeme chování : Instinktivní – vrozené, má biologický význam, např. sex, uspokojování potřeby jídla, mateřský instinkt. Zautomatizované chování – konáme je bezděčně, bez úsilí, jde o činnosti mnohokrát opakované, např. chůze, jízda na kole, mytí rukou po WC, hygiena, pozdrav. Rozumné chování – činnost, která se děje v souladu s okolními podmínkami, posouzení situace, zhodnocení, cílené jednání. Mezi projevy chování patří: 1) jednání – tedy všechna uvědoměle vykonávaná činnost 2) vnější výraz – změny tváře, gestikulace, vegetativní změny 3) řeč – verbální chování (co a jak člověk říká) Chování bývá: - expresivní: je bezprostředním výrazem prožívání (např. skákání radostí) - adaptivní: je v rozporu se skutečných prožíváním je však přizpůsobeno okolnostem (např. potlačení hněvu, zklamání z daru, potlačení smutku hranou veselostí). Něco málo z historie: První psychologické poznatky se objevují ve filosofii už ve starověku. Psychologie je chápána jako věda o duši. Starověcí filosofové kladou velký důraz na život v souladu s přírodou, jejíž zákonitosti umožňuje duše pochopit. Ve středověku je názor na duši ovlivněn církví, která lidský rozum považuje za nedokonalý ve srovnání s božským. S příchodem novověku pojem duše ustupuje do pozadí a vede se spíše spor o důležitost rozumu, či smyslů pro poznání skutečnosti. René Descartes /dekárt/ větou: “Myslím, tedy jsem!“ dokázal svou vlastní existenci. K odhalení pravd o světě je podle něj tedy vždy potřeba využít rozum. John Locke /lok/ zase považuje za

3

důležitější smyslové poznání. Podle něj se člověk rodí jako nepopsaná deska – tabula rasa, kterou až naše smysly po celý život popisují. Psychologie vzniká jako samostatná věda v roce 1879, když Wilhelm Wundt založil v Lipsku první psychologickou laboratoř. Psychologie se orientuje na zkoumání duševních pochodů, vnímání a paměti. Na počátku 20. století se rozpadá na jednotlivé psychologické směry: Úkol pro tebe: PROŽÍVÁNÍ A CHOVÁNÍ (podtrhněte a označte správnými čísly části textu odpovídající definici pojmů) Shafer vycouval z příjezdové cesty a rozjel se po Tracy Place. O blok dál směrem k Dvacáté čtvrté ulici už měl na tachometru osmdesát. Že by čas pro další sebevražednou jízdu? Napadlo ho. Ve vedlejší ulici zablikalo červené světlo. K němu si to pomalu šinulo policejní auto. K čertu! Zastavil u chodníku a čekal. Hlava mu hořela.“Kreténi! Hnusný, otravný kreténi! A ty jseš taky kretén!“ šeptal nahlas. „Ovládej se, Geoffe. Dej se dohromady. Hned!“ Jeden z nich pomalu vystoupil z auta a došel k jeho jaguáru. Naparoval se při to jak polda ve filmu. Shafer ho chtěl zabít. Věděl, že by to dokázal. Pod sedadlem měl nabitou pistoli. Dotkl se pažby a vychutnával ten pocit. „Řidičský průkaz a doklady o vozidle, pane“, nařídil policista nafoukaně. Hlas v Sheferově hlavě ječel?“ Zastřel ho! Když zabiješ dalšího poldu, budou všichni zírat jako blázni.“ Podal mu ale požadované doklady a podařilo se mu připitoměle usmát. „Došly nám doma pampers, tak jsem vyrazil nějaké sehnat. Vím, že jsem jel moc rychle, ale znáte to. Máte doma děti, strážníku?“ (James Patterson: Tanec smrti) Pojmy k přiřazení: 1 – prožívání 2 – jednání 3 – vnější výraz 4 - řeč 2, 3, 4 = chování

?

Kontrolní otázky: 1. Ze kterých slov vznikl název „psychologie“? 2. Jaký je podle tvého názoru význam psychologie jako vědy? 3. Definujte pojem psychika. 4. Jaký je rozdíl mezi prožíváním a chováním člověka?

Téma: Systém psychologických disciplín Z psychologie se v průběhu 20.století stala rozvinutá věda, která se začala členit na řadu odvětví: Základní - teoretické Mají nejobecnější charakter, jsou teoretické. dějiny psychologie - vývoj psychologického myšlení během času od nejstarších dob sociální psychologie – zabývá se psychikou člověka ve vztahu k sociálnímu prostředí psychopatologie – zkoumá chorobné změny psychických jevů psychologie osobnosti – studuje strukturu, vývoj a dynamiku osobnosti

4

vývojová psychologie - studuje fylogenetický (dějiny lidstva) i ontogenetický (život jednotlivce) vývoj lidské psychiky, sleduje změny psychiky od početí do smrti obecná psychologie- přináší obecné poznatky o psychice člověka, studuje chování i prožívání, význam při zpracování základních teoretických otázek Speciální Mají specifický předmět zkoumání, odvozují se od základních a aplikovaných disciplín. psychometrie- zabývá se konstrukcí testů, měření mentálních schopností, testy inteligence farmakopsychologie - sleduje účinky chemických látek, drog, léků, atd. na psychiku zoopsychologie - zabývá se psychikou zvířat různého stupně vývoje biopsychologie - shromažďuje poznatky o biologicko-fyziologické determinaci psychiky Aplikované - užité Zkoumají psychické jevy, které se projevují v souvislosti s určitou praxí, podávají však jen obecnější poučky, které je nutno užít (aplikovat). Oborů aplikované psychologie je velké množství, dalo by se říci, že na skoro každý obor lidské činnosti by šla použít aplikovaná psychologie. Zde jsou jen některé. forenzní psychologie - zkoumá chování a prožívání lidí v situacích regulovaných právem (např.znásilnění) poradenská psychologie - pomáhá lepší orientaci v složitějším životě, vychází z lepšího poznání sebe sama, usiluje o optimalizování rozvoje lidské osobnosti klinická psychologie - stará se o diagnózu, terapii i prevenci duševních poruch a chorob, zabývá se vztahem lékaře a pacienta, i pacienta k nemocnici pedagogická psychologie - zkoumá psychologické základy, činitele a zákonitosti výchovy, vzdělávání a vyučování vojenská psychologie - zabývá se podmínkami výcviku vojáků, interpersonálními vztahy v armádě, zkoumá odolnost vůči zátěži v podmínkách válečných konfliktů, potažmo chování celých vojsk (armád) na bitevním poli. Matení nepřítele, diverze a jejich psychologické dopady na civilní obyvatelstvo psychologie reklamy - efektivita jednotlivých druhů reklam. Užití barev, log a značek a jejich působení na koncového uživatele (zákazníka) psychologie sportu - zabývá se tréninkem, výkonností sportovce, osobností trenéra zdravotnická psychologie – zkoumá osobnost měnící se nemocí, vztahy mezi zdravotníky a pacienty, atd. Které ze psychologických disciplín mají uplatnění ve zdravotnictví?

Přiřaď k sobě správné dvojice: 1. psychologická metodologie A zkoumá psychologické základy, činitele a zákonitosti výchovy, vyučování a vzdělávání 2. psychometrie B zkoumá psychiku zvířat na různých stupních vývoje 3. forenzní psychologie

C zkoumá vzájemné vztahy mezi myšlením a řečí

4. poradenská psychologie

D zkoumá strukturu, dynamiku a vývoj osobnosti

5. klinická psychologie

E sleduje účinky chemických látek, léků, drog atd. na psychiku

6. biopsychologie

F

7. dějiny psychologie

G zkoumá vývoj psychologického myšlení od nejstarších dob

8. sociální psychologie

H

9. farmakopsychologie

zkoumá utváření a projevy psychických jevů v sociální interakci (vzájemné působení)

řeší problémy úzce související s pochopením metodologických přístupů nebo výzkumných projektů, teorií apod., a jejich užití v psychologii CH orientuje se na konstrukci testů

5

10. psychopatologie

I

11. psycholingvistika

J

12. psychologie osobnosti

K

13. zoopsychologie

L

14. pedagogická psychologie

M

15. inženýrská psychologie

N

16. vývojová psychologie

O

17. obecná psychologie

P

18. psychologie práce

R

?

zabývá se chováním a prožíváním lidí v situacích regulovaných právem pomáhá jedinci efektivněji se orientovat ve stále složitějším životě, vycházet z lepšího poznání sebe sama, a tak optimalizovat rozvoj lidské osobnosti řeší otázky diagnostiky, terapie (léčení) i prevence duševních poruch i chorob, vztahů lékaře k pacientovi, pacienta k nemoci zabývá se chorobnými změnami psychických jevů, vycházejících z nejrůznějších příčin neurologických , endokrinologických či společenských zpracovává základní teoretické otázky a přináší obecné poznatky o psychice člověka – zahrnuje tedy studium chování a prožívání studuje jak fylogenetický (dějiny lidstva) tak ontogenetický (život jednotlivce) vývoj lidské psychiky, zabývá se změnami v psychice člověka v průběhu jeho vývoje od početí do smrti zabývá se konstrukcí strojů a strojních zařízení ve vztahu k psychologickému založení člověka, který má stroj obsluhovat shromažďuje poznatky o biologicko-fyziologické determinaci psychiky studuje vliv pracovního prostředí na pracovní výkon, otázky bezpečnosti práce, mezilidské vztahy na pracovišti

Kontrolní otázky: 1. Vysvětlete rozdíl mezi skupinou základních, aplikovaných (užitých) a speciálních disciplín. 2. Čím se zabývá obecná psychologie? 3. Čím se zabývá sociální psychologie? 4. Čím se zabývá vývojová psychologie? 5. Co zkoumá psychologie osobnosti? 6. Čím se zabývá psychopatologie? 7. Co zkoumají dějiny psychologie? 8. Uveďte příklad jedné aplikované disciplíny. Čím se zabývá? 9. Uveďte příklad jedné speciální disciplíny, čím se zabývá?

Téma: Determinace psychiky 1. Pojem determinace znamená podmíněnost, závislost věcí a jevů. Princip determinace platí také v oblasti duševního života. Faktory, které ovlivňují psychiku člověka jsou velmi rozmanité, složité, jak do kvality , tak i míry působení. Pokus se formulovat, které vlivy působí na naši psychiku.

2. Schéma determinace psychiky: Nervová soustava

Žlázy endokrinní

Společenské zvyky

Mravní zvyklosti

Biologické determinanty Růst Momentální organismu tělesný stav Psychika člověka Zákony Společenská tabu

Biologické potřeby a pudy

Dědičnost, vrozenost

Výtvory lidí

Sociální skupiny

Sociální determinanty Vzhledem ke značné komplikovanosti celé psychiky je působení vlivů velmi individuální, tzn. že prochází individuálním lomem.

6

U jednotlivého člověka může ta či ona determinace působit různou měrou. Např. u mentálně zaostalého člověka má rozhodující úlohu determinace biologické, zatímco sociální vlivy mají na formování psychiky vliv mnohdy zanedbatelný. Obecně platí, že biologičtí činitelé mají výraznější vliv v raném dětství, s postupem věku ustupují vlivům sociálním. Ve stáří pak mohou opět převládat vlivy biologické. Vyber z tabulky ty vlivy, které se podílejí na chování a prožívání 6měsíčního kojence

Nyní se pokus vybrat ty vlivy, které momentálně motivují tvé chování a prožívání.

3. Vztah biologické a sociální stránky determinace. Dvojí základní determinanty mohou působit v souladu nebo protikladu. O souladu hovoříme tehdy, když jedny vlivy podporují druhé. O protikladu tehdy, jestliže jedny působí opačně či naprosto protichůdně. Např. nemůže-li jedinec jednat podle svých biologických potřeb. V psychice zdravého člověka tak vzniká často mnoho rozporů mezi biologickou a sociální stránkou.

?

Kontrolní otázky: 1. Vysvětlete pojem determinace, determinace psychiky. 2. Najdi rozdíl mezi pojmy dědičnost a vrozenost. 3. Popiš hlavní determinanty psychiky člověka. 4. Najděte příklady souladu a protikladu v působení hlavních determinačních činitelů na psychiku člověka. 5. Doplň tabulku: Co se v naší společnosti sluší? Např. při jídle. Co se naopak nesluší? Co je u nás morální ve vztahu k rodičům? Co je nemorální? Co je v naší společnosti přípustné ve vztahu k cizímu majetku? Co je nepřípustné a co se trestá? Co je v naší společnosti tabu? Co naopak tabu není?

7

Téma: Funkce psychiky 1. Prohlédněte si učebnu a řekněte 10 věcí, které ji charakterizují. 2. Podle čeho poznáme, že má člověk velkou radost? 3. Podle čeho poznáme hudební nadání člověka? Ve všech úlohách jsou přítomny některé psychické jevy. Ke splnění úloh jsme zapojili vlastní psychické procesy – vnímání, myšlení, řeč, paměť. Psychické jevy jsou nezbytné pro život, pro jeho činnost a vlastní existenci.. Jsou nezbytné proto, že: - Dávají člověku informaci, co se děje v jeho těle, či v okolí, umožňují se mu orientovat v prostředí a situaci. Mají tedy funkci informační a orientační. - Umožňují mu správně řídit, regulovat své pohyby, svou činnost, mají tedy funkci regulační. - Umožňují člověku se přizpůsobit, adaptovat se na situaci, vyrovnat se s měnícími se podmínkami, mají tedy funkci adaptační. Doplň tabulku a napiš konkrétní příklady, které dokazují hlavní funkce psychiky: Funkce informační a Funkce regulační Funkce adaptační orientační Cítím vůni jablka Vezmu si peníze a zajdu si Uskladním si jablka ve sklepě, jablko koupit. abych je měla, když budu mít chuť.

Aktivita k opakování. Diskutujte na následující témata: - Psychika je funkcí mozku. - Psychika je determinována . - Psychika jsou psychické jevy – prožívání a chování. - Psychiku zkoumají psychologické disciplíny. - Psychologii (moderní) založil W. Wundt. - Psychologie se vyvíjela od starověku. - Význam psychologie v životě člověka ( pro jedince a jeho osobní život, pro profesní život). Od počátku existence života na zemi se začala vyvíjet nervová soustava a na jejím základě potom psychika.. Fylogeneze je historický vývoj živých bytostí od jednodušších ke složitějším, fylogenezí psychiky rozumíme historický vývoj psychiky od jednoduchých živočichů po člověka. Ontogeneze psychiky znamená rozvoj psychiky od početí po zánik organismu.Zabývá se jím vývojová psychologie.

8

Téma : Třídění psychických jevů

Dílčí psychické předpoklady

Psychické vlastnosti

Psychické stavy

Psychické procesy

Přehled hlavních psychických jevů. Skupina psychických jevů Název Charakteristika Děj, část průběhu činnosti, má jen krátké trvání.

Stav, charakteristika člověka po určitou dobu.

Předpoklad k většímu počtu činností, méně proměnlivý než dílčí psychický předpoklad.

Předpoklad k jedné nebo několika málo činnostem, proměnlivější než psychická vlastnost.

Podskupina psychický jevů

Příklady

-

poznávací procesy: vnímání, představy a fantazie, myšlení a řeč

-

vnímání krajiny, poslech hudby, zraková kontrola při psaní, představa budovy naší školy, představa obyvatele jiné planety, myšlení při slohové nebo matematické úloze;

-

procesy paměti: zapamatování, uchování, vybavení

-

zapamatování a vybavení básně, slov cizího jazyka, matematického vzorce;

-

motivační procesy: citové a volní

-

-

stavy pozornosti

-

radost, smutek, strach, tréma, hněv, obdiv, soucit, rozhodování mezi dvěma programy ve volném čase, úsilí o překonání překážek na cestě k cíli soustředěnost nebo rozptýlenost

-

citové stavy

-

radostná nebo smutná nálada

-

schopnosti

-

matematické, hudební

-

rysy osobnosti

-

aktivnost, plachost

-

temperament

-

klidný, výbušný

-

charakter

-

odpovědnost, vytrvalost

-

vědomosti

-

-

dovednosti

-

-

návyky

-

poznatky z jednotlivých učebních předmětů; kreslení, jízda na kole, dovednost vcítit se; kouření, čištění zubů;

-

zájmy

-

o sport, hudbu, přírodu;

-

postoje

- k učení, práci.

Lidé se liší jeden od druhého nejen svých vzhledem a vlastnostmi osobnosti, ale i způsobem vnímání a myšlení, řečí, představami, citovými prožitky, tím, co a jak dlouho si pamatují, jak rychle dokáží dospět k vytýčenému cíli. Psychický jev je jedním ze základních pojmů psychologie. 1. Psychické procesy: části lidské činnosti, výseky složitého lidského fungování. Dělíme je na poznávací, paměťové a motivační (citové a volní). Od psychických stavů a vlastností se liší tím, že procesy mají kratší trvání. Jednotlivý psychický proces proběhne třeba ve zlomku sekundy a je vystřídán jiným psychickým procesem. Např. při poslechu oblíbené hudby se střídají sluchové vjemy, vybavují se zrakové představy, prožíváme city radosti.

9

2. Psychické stavy: mohou mít delší trvání a působení (hodiny, dny i déle). Např. příjemný zážitek z poslechu oblíbené hudby v nás může vyvolat radostnou náladu, může nás povzbuzovat hodiny, den i déle. Také smutná nálada po neúspěchu nebo po smutné události může mít dlouhé trvání. 3. Psychické vlastnosti: charakterizují jedince ve více či méně trvalých znacích, působí ještě déle než psychické stavy. 4. Dílčí psychické předpoklady: jsou proměnlivější než vlastnosti, jsou získané a upevněné v učení, při vykonávání různých činností.

Při řešení následujících úloh se pokuste najít jednotlivé druhy psychických procesů a stavů. 1. Zadívejte se po třídě nebo oknem ven a napište, co všechno vidíte, slyšíte či jinak vnímáte. ……………………………………………………………………………………………………..... ………………………………………………………………………………………………………. ………………………………………………………………………………………………………. ………………………………………………………………………………………………………. 2. Podle představy popište vašeho sourozence (rodiče). ………………………………………………………………………………………………………. ………………………………………………………………………………………………………. ………………………………………………………………………………………………………. 3. Zkuste si představit, co budete dělat nejbližší neděli odpoledne. ………………………………………………………………………………………………………. ………………………………………………………………………………………………………. 4. Vzpomeňte si na nějakou říkanku nebo básničku, kterou jste se učili v mateřské nebo základní škole a pokuste se ji přednést. ………………………………………………………………………………………………………. 5. Co můžete pozorovat v chování člověka, který má velkou radost, a v chování člověka, který je rozzloben? (Každého z nich charakterizujte nejméně pěti slovy). ………………………………………………………………………………………………………. ………………………………………………………………………………………………………. ………………………………………………………………………………………………………. 6. Co můžete sledovat v chování člověka, který se soustředěnou pozorností sleduje televizní pořad? ………………………………………………………………………………………………………. ………………………………………………………………………………………………………. ……………………………………………………………………………………………………….

Téma: Čití a vnímání  ZÁKLADNÍ POJMY PODNĚTY - zprávy, které přicházejí ze zevního i vnitřního prostředí POČITEK - výsledný efekt činnosti analyzátorů. Je to odraz jedné vlastnosti předmětů nebo jevů, které působí na analyzátory člověka (např. počitek červené barvy, nakyslé chuti, počitek tepla, počitek chladu). ČITÍ - je projevem citlivosti, důležité biologické vlastnosti živé hmoty, je první formou psychického spojení organismu s prostředím.

10

VNÍMÁNÍ - smyslový odraz vnějšího světa, uskutečňuje se prostřednictvím součinnosti analyzátorů, výsledkem procesu vnímání jsou vjemy (např. vjem jablka – tvar, barva, vůně, chuť). VJEM - odraz předmětů a jevů jako celku. I když je vjem většinou výsledkem součinností několika analyzátorů (např. vjem jablka vzniká součinností zrakového, hmatového, případně čichového analyzátoru), může vzniknout i v oblasti jediného analyzátoru, a to spojením více počitků, resp. syntézou několika odražených jednotlivých vlastností. Např. vjem knihy vzniká pouze v zrakovém analyzátoru syntézou odrazu jejího tvaru, velikosti, listů, obalu atd. Vjemy, stejně jako počitky, vznikají pouze přímým působením předmětů a jevů na receptory. Dominující postavení při vnímání má u člověka zrakové vnímání.  ANALYZÁTORY Vnímání se uskutečňuje pomocí orgánů, které se nazývají analyzátory (receptory, smyslové orgány). Za základní smyslové orgány lze považovat orgány zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu. K nim lze přičíst dojmy rovnováhy, pohybu (kinestezie) a tzv. kožní čití (teplo, chlad, bolest a vibrace). O stavu vnitřních orgánů nás informují citlivé buňky uložené v jejich stěnách. Analyzátory dělíme na: 1.vnější analyzátory (exteroanalyzátory) • dálkové – zrakový, sluchový, čichový, bolesti • dotykové – chuťový, hmatový, tepelný, bolesti 2. vnitřní analyzátory (interoanalyzátory) • pohyby, rovnováha, polohy • vnitřní – trávení, dýchání, krevní oběh, vylučování, sexuální, bolest

 Zrakové vnímání – umožňuje poznávat předměty i na značnou vzdálenost, s velkou přesností. Při mnoha činnostech (např. psaní) závisí kontrola a regulace pohybů z velké části právě na zraku. Sluchové vnímání – poskytuje nám informace také o předmětech značně vzdálených a má také výstražnou funkci. Velký význam má sluch pro vnímání řeči (poruchy sluchu ztěžují osvojení řeči). Čichové a chuťové vnímání – mají význam v odlišování potravy od látek nevhodných nebo životu nebezpečných. Pohybový analyzátor – umožňuje vnímat polohu těla a kontrolovat pohyby. Kožní analyzátor – vnímáme např. bolest, chlad nebo teplo. Tyto kožní smysly slouží k ochraně před nebezpečím. Hmat – vnímání, které slučuje informace kožního a pohybového analyzátoru při ohmatávání předmětů.

 Vnímání času: Při vnímání času se mnohdy skutečný fyzikální čas liší od času vnímaného. Je to tím, že každý z nás prožívá čas subjektivně, podle toho, co v daném okamžiku dělá, prožívá, očekává atd. „Jedny hodiny jsou na čekání, druhé na loučení. Ty na čekání se vždycky zpožďují.“ Alejandro Casona Čas vnímáme zrakem (na hodinách, podle světla v právě probíhající denní a roční době), ale také vnitřními pochody (uvědomujeme si, že uplynula určitá dob od posledního jídla atd.). V mládí se zdá, že čas utíká pomalu, ale čím je člověk starší, tím se mu zdají dny, týdny, měsíce, roky kratší. Jinak plyne čas vyplněný zajímavou činností a čas provázený silnými citovými zážitky, jinak čas strávený jednotvárnou činností, čekáním, prací, která nás nezajímá. Vnímání prostoru: Pro poznávání okolního světa a pro praktickou činnost je důležité vnímání prostoru – jaký tvar mají jednotlivé věci, jak jsou velké, jak daleko jsou od nás vzdáleny. Prostor vnímáme především zrakem, ale také sluchem, hmatem, pohybem. (Dosáhnu tam?, Kolik kroků udělám, než tam dojdu?) Kvalita vjemu záleží na souhře různých receptorů (zraku, sluchu, hmatu i čichu), na souhře párových orgánů (obou očí, uší, rukou) i na souhře pravé a levé hemisféry mozku. Poškození některé části mozku nebo nedostatky ve vývoji mohou vést k obtížím ve vnímání prostoru. Sociální vnímání: Člověk nevnímá jen věci a jevy, ale i lidi, s nimiž se stýká. Učí se rozlišovat, vytváří si k nim určitý vztah. Počátky sociálního vnímání se objevují již u kojenců. Všimněte si, jak kojenec vítá úsměvem a „celým tělem“ známého člověka a jak se odtahuje od člověka, kterého nezná.

11

 PODNĚTOVÉ PRAHY Jestliže má vzniknout počitek, musí mít podnět určitou intenzitu (sílu). - Dolní podnětový (počitkový) práh – nejmenší intenzita podnětu, která už vyvolává počitek. - Horní podnětový (počitkový) práh – nejvyšší intenzita podnětu, která ještě vyvolává příslušný počitek. - Podprahové podněty – podněty nižší intenzity, které již nepociťujeme. - Nadprahové podněty – podněty vyšší intenzity, které nepociťujeme příslušným receptorem nebo které již pociťujeme jako bolest (např. chvění vzduchu vzniklé při jiskření, oslepující světlo apod.) - Rozdílový podnětový (počitkový) práh – nejmenší rozdíl mezi dvěma podněty téhož druhu, který ještě umožňuje postřehnout rozdíl mezi počitky. Mezi dvěma podněty téhož druhu (např. světla, tlaku) nerozeznáváme rozdíl, jestliže se od sebe liší pouze nepatrně. Například těžko rozlišíme hmotnost dvou předmětů, když jeden váží 100 kg a druhý 101 kg. Podněty rozlišujeme až tehdy, když rozdíl v intenzitě dosáhl určité velikosti.



 SMYSLOVÁ ADAPTACE Analyzátory se přizpůsobují, adaptují se podnětům, které na ně právě působí. Např. při přechodu z osvětlené místnosti do tmavé (při vstupu do kina během promítání) vidíme zpočátku velmi špatně, postupně však stále lépe. Malá adaptace je k podnětům sluchovým a nepatrná k podnětům bolestivým.  ZÁKON KONTRASTU Vyjadřuje se jím skutečnost, že při náhlé změně intenzity podnětu se nám zpočátku intenzita nového podnětu zdá větší nebo menší, než jaká je ve skutečnosti. Např. jestliže přemístíme ruku ze studené vody do teplé, zdá se nám zpočátku teplá voda daleko teplejší než skutečně je. Zákon kontrastu se uplatňuje při tepelném, světelném, čichovém a chuťovém čití.  VLASTNOSTI VNÍMÁNÍ 1. Výběrovost vnímání – schopnost vybrat z mnoha podnětů, které na nás působí ty, které jsou pro nás důležité. Význam spočívá v tom, že umožňuje člověku plně se soustředit na vnímání takto vyčleněného objektu, čímž se zvyšuje jeho přesnost. Výběrovost vnímání je podmíněna zejména vlastnostmi vnímajícího člověka (např. zájmy, potřeby apod.) a jeho citovým vztahem k tomu, co vnímá. Např. netrpělivě vyhlížíme autobus a přehlédneme známého, který kolem nás prochází. 2. Zaměřenost vnímání – schopnost odlišit vnímaný objekt (tzv. figuru) od pozadí, na kterém se nachází. 3. Apercepce - závislost vjemu na zkušenosti člověka. Čím větší zkušenosti má člověk o objektech, které vnímá, tím přesnější a bohatší je obsah jeho vjemů. Např. o příznacích nemoci, které udává nemocný, se lépe orientuje lékař než zdravotní sestra a ta zase lépe než laik, automechanik dokáže určit poruchu motoru podle jeho zvuku, laik nikoli. Minulá zkušenost také koriguje nepřesnost vjemů. Např. hůl ponořenou do vody vnímáme jako nalomenou, vědomosti nám však tento vjem korigují. Podobně vzdálené předměty vnímáme jako malé, avšak v důsledku minulé zkušenosti umíme správně odhadnout jejich velikost. 4. Pregnantnost vnímání – dotváření vjemu (tj. doplnění chybějících částí celku na úplný celek). 5. Konstantnost vnímaných objektů – schopnost zachytit podnět jako identický vjem i v jiné poloze (půdorys, nárys, bokorys) 6. Transpozice vnímání – schopnost vnímat vjem, který se jeví v jiné podobě, ale zachovává si strukturu. Např. auto po havárii. 

SMYSLOVÉ KLAMY Smysly nás mohou někdy klamat a dát o podnětu poněkud jinou informaci. Smyslové klamy vznikají zejména tak, že jsme z praxe zvyklí vnímat věci a události jako celky, doplňovat si neúplné a nezřetelně zachycené části, vnímat podle toho, co o věci víme. Mnoho smyslových klamů vzniká také pod vlivem citů. Tak např. za šera můžeme na neznámém místě mylně vnímat pokřivený strom jako shrbenou postavu. Člověk je zpravidla schopen a ochoten opravit svůj klamný vjem, pokud ho může překontrolovat a srovnat s jinými údaji.  OVLIVNĚNÍ VNÍMÁNÍ Kvalitu vnímání – tj. jeho správnost, přesnost a zřetelnost mohou ovlivnit tyto okolnosti: 1. stav analyzátorů Úplné nebo částečné poškození některého analyzátoru má za následek úplný výpadek příslušných vjemů nebo snížení jejich kvality. Při poškození analyzátoru se objevuje tzv. jev kompenzace. To znamená, že chybějící nebo méně kvalitní čití poškozeného analyzátoru částečně nahrazuje činnost ostatních analyzátorů.

12

2. stav CNS Lidé s poruchami mozku vnímají neúplně nebo nevnímají vůbec. 3. změny stavy organismu Odpočatý organismus – vnímáme zřetelně i podrobnosti. Při velké únavě, při horečce, pod vlivem alkoholu, drog – vjemy jsou neúplné, nepřesné.  PORUCHY VNÍMÁNÍ 1. kvalitativní a) iluze - zkreslené deformované vjemy skutečných podnětů, doprovázené subjektivním přesvědčením o objektivním vnímání (např. nemocný slyší v úderech kladiva střelbu nebo v malbě na stěně vnímá znetvořené tváře) - jsou podmíněny chorobným stavem organismu (tělesným nebo duševním) - mohou se projevit v činnosti kteréhokoliv analyzátoru (iluze zrakové, sluchové…) b) halucinace - vjemy bez současného vnějšího podnětu - jde o chorobnou záměnu představy za vjem - vyskytují se zejména u duševně chorých - např. známou halucinací v deliriu tremens je vidění lezoucích myší, slyšení různých hlasů apod. 2. kvantitativní - snížená vnímavost způsobená nemocí, únavou, depresivními stavy, drogami apod. - vjemy ztrácejí přesnost, intenzitu, trvanlivost - zvýšenou vnímavost mohou dočasně vyvolat drogy nebo psychofarmaka

A: Symboly smyslových orgánů

B: Vjemy modré nebe šumící les pach tlejícího listí melodie písně zvuk letadla vůně rozkvetlých růží kyselost citrónu chladný povrch sklenice

13

Kompenzace vnímání: „…Většinou se říká, že slepota zostřuje schopnost sluchu. Nemyslím, že to je pravda. Mé uši neslyšely lépe než předtím, nýbrž já jich dokázal lépe využít. Byl jsem odkázán na to, poslouchat a znovu poslouchat. Nechal jsem zvonit zvonky, vrážel jsem prstem do všech stěn, zkoumal jsem jak znějí dveře, nábytek, kmeny stromů, zpíval jsem v prázdných místnostech, odhazoval jsem na pláni daleko od sebe oblázky, abych uslyšel, jak zasviští ve vzduchu a dopadnou. Nechal jsem své kamarády opakovat nejrůznější slova a přitom jsem je zvolna, velmi zvolna obcházel…“ J. Lusseyran: Nalezené světlo Obr. 1: Optické klamy ( dokresli )

Téma: Pozornost Člověk žije v prostředí, které se vyznačuje menší nebo větší proměnlivostí. Liší se množstvím a intenzitou podnětů. POZORNOST - psychický stav, který zajišťuje po určitou dobu soustředění člověka na jeden jev nebo jednu činnost. Zaměřenost vědomí: člověk ve svém vědomí neodráží všechny podněty, které na něho v určitém okamžiku působí, ale vybírá si pouze některé. Ty se pak dostávají do centra našeho vědomí, v něm se odrážejí přesněji a úplněji. Ostatní podněty, které v dané chvíli také působí na naše receptory, zůstávají jakoby na okraji našeho vědomí. Podněty, na které se naše vědomí zaměřuje nazýváme předměty pozornosti. Předmětem pozornosti se mohou stát: - jevy vnějšího světa (např. přednáška, obraz) - podněty z vlastního organismu (např. bolest) - vlastní prožívání (obsah vzpomínek, citů). Pozornost člověka se tedy může zaměřit navenek i dovnitř. Soustředěnost vědomí: je stupeň aktivity naší psychické činnosti. Tato "stupnice" aktivity má rozpětí od naprosté nesoustředěnosti až po cílené soustředění.  DRUHY POZORNOSTI 1. Neúmyslná (mimovolní) pozornost: - udržují ji vnější podněty - označuje se jako prvotní forma pozornosti (např. výstřední model šatů, hrom, výstřel, napínavý děj filmu, románu, kontrast - vysoký muž x malá žena) 2. Úmyslná (záměrná) pozornost: - udržuje ji vlastní vůle - je to proces vědomého soustředění na určitý předmět - vyskytuje se často při takových činnostech, které nás "samy o sobě" nezajímají, ale musíme je vykonávat - její rozvoj souvisí s rozvojem vůle, myšlení a charakteru - v ontogenezi se objevuje později - u jednotlivých lidí zjišťujeme zřetelně větší rozdíly v její úrovni než u mimovolní pozornosti

14

 VLASTNOSTI POZORNOSTI Intenzita pozornosti: stupeň aktivity naší psychické činnosti (např. když očima "kloužeme" po řádcích učebnice, ale neuvědomujeme si, co čteme x při čtení napínavé detektivky nevnímáme, co se děje kolem nás). Stálost (koncentrovanost): délka soustředění pozornosti na určitý předmět, zvyšuje se volním úsilím nebo motivací. Rozsah pozornosti: je dán počtem jevů, které najednou obsáhneme (dospělé osoby mohou postřehnout najednou nejvýše 6 – 7 prvků) Rozdělování pozornosti: schopnost věnovat najednou pozornost dvěma nebo více předmětům. Přenášení pozornosti: schopnost rychle přenášet pozornost z jednoho předmětu na druhý  ČINITELÉ OVLIVŇUJÍCÍ POZORNOST Činitelé zvyšující pozornost a) zájem b) pozitivní motivace k činnosti c) psychické stavy (veselost, svěžest, a kladné city v přiměřené míře) d) vůle e) drogy (káva, čaj) Činitelé snižující pozornost a) únava b) špatný zdravotní stav c) nedostatek odpočinku, spánku d) alkohol, některé léky  PORUCHY POZORNOSTI ROZTRŽITOST: neschopnost soustředit se ROZPTÝLENOST: neschopnost přeladit pozornost UMÍTE SE PLNĚ SOUSTŘEDIT? 1. Nejdelší slovo přeškrtněte a nejkratší zakroužkujte: olovo, velbloud, ano, kravata, fyzika, kombajn 2. Ze slov, která mají lichý počet písmen, přeškrtněte ta, která mají méně písmen než čtyři: mozoly, rak, osoba, lep, jaro 3. Napište první písmeno dne, který následuje po úterku a poslední písmeno dne předcházejícího sobotu: 4. Přeškrtněte všechna slova začínající písmenem z, l, pokud mají méně písmen než pět: laso, hovorna, zrcadlo, velitel, brak, zrak, vrch, kozel, losos 5. Přeškrtněte všechna čísla menší než 18 a větší než 8: 5, 23, 15, 14, 26, 16, 11, 21, 18, 17, 4, 7, 12 6. Ve třech ze čtyř slov se vyskytuje stejné písmeno. Podtrhněte slovo, kde se nevyskytuje: stěna, mravenec, vzor, pruh 7. Podtrhněte všechna slova, která představují řemeslníka: učitel, kovář, spisovatel, horník, truhlář, sekretářka, sklář, řidič, dispečer, prodavačka 8. Napište pátou číslici od konce před druhé písmeno od konce a za první číslo zleva napište prostřední písmeno: k, l, o, c, q, r, h 8, 4, 2, 1, 3, 5 9. Přeškrtněte všechny násobky šesti, pokud jsou menší než 50: 6, 23, 30, 24, 54, 40, 12, 28, 60, 36, 42 10. Podtrhněte čísla menší než 45, ale jen ta, která jsou o tři větší, než liché násobky devíti: 48, 17, 56, 12, 39, 18, 30, 22, 25, 40

15

? 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Kontrolní otázky: Vysvětlete co je pozornost. Jaké rozlišujeme druhy pozornosti? Kdy hovoříme o neúmyslné pozornosti? Kdy mluvíme o přenášení pozornosti? Na příkladu vysvětli, co znamená zaměřenost. Uveď, co pozornost zhoršuje a co ji zlepšuje? Co znamená, když se o někom říká, že je roztržitý?

Téma: Představy a fantazie PŘEDSTAVA (vzpomínková představa) je odraz předmětu nebo jevu, který v přítomném okamžiku nepůsobí na naše smyslové orgány. Vjemy zanechávají v naší psychice stopy, jejichž obsah si můžeme vybavit po určité době bez přítomnosti původních působících podnětů. Představy však bývají méně úplné, méně živé a méně přesné než vjemy. Vjemy mají periferní vznik, zprostředkovaný receptory, zatímco představy vznikají v mozkovém centru. Vybavování představ je provázeno změnami fyziologických funkcí, které se podobají těm, jež nastávají při skutečné situaci, např. představa zkoušky může vyvolat bušení srdce a pocení, představa citrónu vede ke stažení svalů obličeje. Existují značné rozdíly mezi lidmi v živosti představ (děti a umělci mají velmi živé představy).

Druhy představ: 1. Jedinečné představy: představy celkem určitého předmětu jevu, osoby (např. vlastní matky, šatů, bytu). 2. Obecné představy: schematické obrazy předmětů, jevů, atd. jistého druhu (např. představa psa jako takového, domu…). Tvoří přechod k pojmovému (abstraktnímu) myšlení (savec - pes, kočka, lev, kůň…). Typy představivosti: Dovedeme si představit to, co jsme vnímali zrakem, ale také hudební skladbu, vůni a chuť ovoce, složitou soustavu pohybů gymnastické sestavy aj. Podle druhů analyzátorů a podle forem vnímání rozlišujeme představy zrakové, sluchové, pohybové, čichové atd. 1. Zrakový: lidé zrakového (vizuálního) typu si lehce vytvářejí zrakové představy, které zpravidla dominují nad ostatními druhy představ (tváře, vzhled předmětů, oblečení). Za výrazné představitele se pokládají malíři. 2. Sluchový: u lidí sluchového (auditivního) typu se lehce vytvářejí a vybavují zvukové představy, např. melodie, zvuk hlasu známých lidí. Výraznými představiteli jsou hudebníci. 3. Pohybový: u lidí pohybového (motorického) typu se lehce vytvářejí a vybavují pohybové představy (např. pracovní, taneční, sportovní pohyby). Výraznými představiteli jsou tanečníci a sportovci. Lidé se velmi liší ve schopnosti vybavovat si představy co do obsahu (např. pohyb, zvuky, tváře apod.). Vyhraněné typy se vyskytují výjimečně, většina lidí je smíšeného typu. ASOCIACE PŘEDSTAV - spojení představ nebo jiných psychických jevů. Např. strom, zelený, mech, šumí. Jedna představa vyvolá druhou, ta pak třetí, někdy je jich celý řetěz. Říkáme, že jsou představy spojeny asociací.  Asociace podle dotyku v prostoru a čase: spojeny jsou představy věcí (osob, událostí), které vnikly do našeho vědomí na témže místě nebo v témže čase. Např. při opakované návštěvě kina si vzpomeneme na některý film, který jsme v něm už viděli. Vzpomínka na špatnou známku vybavuje vzpomínku na zákrok rodičů, který po ní následovat.  Asociace podle podobnosti: např. při setkání se neznámým člověkem si vybavíme představu našeho známého, který je mu podobný. Různí lidé mají spojeny se stejným slovem různé představy a city (to se ukázalo i v naší úloze). Toho se využívá v některých psychologických metodách k poznání (k diagnóze) individuálních rozdílů mezi lidmi.

16

FANTAZIE (fantazijní představa) je odrazem předmětů a jevů, které jsme v dané podobě nikdy nevnímali (např. vodníka, tornádo, vlastní budoucnost). Druhy fantazie: 1. Neúmyslná fantazie: neúmyslné fantazijní představy vznikají ve snech, ale i v bdělém stavu pod vlivem emocí. 2. Úmyslná fantazie: chce-li člověk vytvořit fantazijní představu. a) rekonstrukční: její činnost utvářejí představy předmětů a jevů na základě jejich slovního popisu, grafického nebo symbolického zobrazení. Např. při četně knihy nebo při poslechu vyprávění si představujeme jednající osoby, podle střihu a technického výkresu si dovedeme představit budoucí výrobek. b) tvůrčí (konstrukční): její činností se utvářejí nové, originální názorné obrazy, které dosud neexistovaly. Tvořivá fantazie je součástí tvořivého procesu a svým výsledkem často přináší originální, pro společnost významné materiální a duchovní hodnoty (vynález nového stroje, návrhář navrhne nové šaty). c) bdělé snění: je vytváření představ o vlastní budoucnosti, kterou si člověk přeje (snění o cestování po všech světadílech, o velké lásce, o tom, že je člověk všemi obdivován a ctěn). Takové snění přináší hezké chvíle a může obsahovat zárodek zajímavého nápadu, ale měli bychom vědět, že žádnou situaci nevyřešíme pouhým sněním, bez jednání. Někdy je bdělé snění vytváření neskutečného světa, do kterého člověk utíká a v němž jsou vyřešeny jeho problémy, jsou tam splněna jeho přání. SNĚNÍ VE SPÁNKU Podobá se snění v bdělém stavu, bývá však často ještě více iracionální (nerozumné). To proto, že ve spánku je pravděpodobně většina nejvyšších částí ústředního nervstva v útlumu, chybí vědomí kontrola psychické činnosti. Sny se zdají každému člověku, a to několikrát za noc. Vyprávět je ale umí jen tehdy, když se mu zdály krátce před probuzením. I my můžeme poměrně dobře prozkoumat svoje sny. Víme, že sny se nám zdají v REM fázi spánku. Ta se objevuje přibližně každých 90 minut po usnutí, proto se můžeme nechat probudit v okamžiku, ve kterém právě sníme. Pravděpodobnost, že si vybavíme sen i se všemi podrobnostmi, je pak nejvyšší. Lidé vždy přemýšleli o tom, odkud sny přicházejí a k čemu jsou. Formulace jako "sen je sen, probudíš se, je den" zdůrazňují jejich náhodnost a nesmyslnost. Většinou byly ale sny považovány za významné, dokonce za život určující. Nejlepším příkladem je prorocký sen, tedy takový sen, jehož obsah se později uskuteční. Výkladem snů se zabýval Sigmund Freud. Podle něj jsou zdrojem snů na jedné straně dětské vzpomínky, tělesné podněty a prožitky působící na spícího a přání z uplynulého dne ("zbytky dne"). HALUCINACE (přeludy) – neskutečné představy jsou prožívány jako skutečné vjemy, vznikají při nezvyklých stavech organismu (např. při horečce, otravě alkoholem, při duševní poruše)

?

Kontrolní otázky: 1. Vysvětli rozdíl mezi vjemem a představou. 2. Slovo AUTO může vyvolat představu obecnou i jedinečnou. Objasni tuto skutečnost. 3. Je důležité , aby dítě umělo vyvolávat představy? Jak tuto činnost můžeme podpořit? 4. Jaký je rozdíl mezi fantazijní a pamětní představou? 5. Jsou pro člověka důležité fantazijní představy? Pokud ano, tak proč?

17

Pětilístek – na prvním řádku je napsáno slovo les, na druhý řádek doplňte dvě slova (přídavná jména), která vyjádří, jaký les může být. Na třetí řádek doplňte tři slova (slovesa), která budou popisovat, co les může činit, jak se může projevovat. Na čtvrtý řádek vyjádřete čtyřmi slovy svůj vztah k lesu (různé slovní druhy) a na pátý řádek napište synonymum, které vás v souvislosti se slovem les napadne.

Les ……………………… ……………………… ……………………… ……………………… ……………………… ……………………… ……………………… ……………………… ……………………… ……………………… Příběh: Pozoruhodná příhoda Dnes ráno, když jsem za sebou zavírala domovní dveře, náhle…

Můj víkend Představa

?

Skutečnost

Kontrolní otázky: 1. Jaký je rozdíl mezi představou a vjemem? 2. Čím se od sebe liší vzpomínkové a fantazijní představy? 3. Co znamená asociace představ. Uveď příklady dvou základních druhů asociací. 4. Který druh fantazie potřebuje ke své činnosti: spisovatel, inženýr architekt, kuchař, posluchač rozhlasu? 5. Vysvětli pojem bdělé snění. 6. Uveďte příklady rekonstrukční fantazie. 7. Na příkladech vysvětlete tvůrčí fantazii.

18

Téma: Myšlení a řeč ÚVODNÍ AKTIVITA: Myslíte logicky? Váš úkol je jednoduchý – ze čtveřice pojmů vybrat ten, který do ní logicky nepatří. 1. a) vlak b) automobil c) parník d) autobus 2. a) učitel b) hasič c) lékař d) poslanec 3. a) kočka b) pes c) šakal d) hyena

4. a) meč b) sekera c) mušketa d) kopí 5. a) Jan b) Matouš c) Lukáš d) Jiří 6. a) Kozoroh b) Mečoun c) Labuť d) Kočka

7. a) kmín b) cukr c) pepř d) skořice 8. a) meruňka b) švestka c) hruška d) broskev 9. a) koule b) čtverec c) kruh d) trojúhelník

1. MYŠLENÍ Všechny vlastnosti věcí kolem nás a všechny jevy nemůžeme poznat prostřednictvím našich smyslů. (Nemůžeme změřit vzdálenost Země od Marsu, vidět pohyb elektronů či proces látkové výměny). Přesto je můžeme poznat, a to zprostředkovaně – myšlením. Myšlení je poznávací proces, kterým získáme zprostředkované a zobecňující poznání skutečnosti, postihneme její podstatné znaky. Pomocí myšlení řešíme problémy (úlohy) novým, originálním způsobem. FORMY MYŠLENÍ Slovní podoba, do které člověk zachycuje a v níž vyjadřuje výsledky svého myšlení, ke kterým dospěl myšlenkovými operacemi. 1. Pojem - vystižení obecných a podstatných znaků jevů. Pojem se označuje slovem. Vymezuje se (definuje) větou. Věta, která stručně vymezuje pojem se nazývá definice pojmu. 2. Soud - je to vyjádření vztahu mezi dvěma pojmy (např. velryba není ryba, Jan je smělý). Soudy obyčejně něco tvrdíme nebo popíráme. 3. Úsudek - je vyjádřením vztahu mezi dvěma nebo více soudy. Soudy ze kterých vycházíme se nazývají premisy, vyvozený soud je závěr. Úsudkem je tedy vyvození závěru „ovoce obsahuje vitamíny“ z premis: „jablka obsahují vitamíny, hrušky obsahují vitamíny atd.“ ZÁKLADNÍ DRUHY MYŠLENÍ: Podle abstraktnosti nebo konkrétnosti: 1. praktické – uplatňuje se tehdy, když úlohu, resp. problém řešíme bezprostředně praktickou činností (tzv.metodou omylů a pokusů), opírá se o fakta ze zkušenosti (oprava stolní lampy); 2. konkrétně-názorné – problém řešíme využíváním názorných představ (jak nejlépe docestovat na určité místo); 3. abstraktní – pracuje převážně s abstraktním materiálem (abstraktní pojmy, symboly). Uplatňuje se zejména při teoretické činnosti, vyžaduje vyšší stupeň myšlení (vědecká teoretická činnost). Podle toho, k jakému řešení problému směřuje: 1. konvergentní (sbíhavé) – uplatňuje se u úloh, které mají jen jediné možné řešení (např. při řešení matematických úloh), cílem je najít toto řešení. Jsou typická a snadno pochopitelná. 2. divergentní (rozbíhavé) – při řešení úloh, které mohou mít více řešení, hledá všechna možná řešení a vybírá z nich ta nejvhodnější. Jsou kreativní, alternativní, často překvapivé, kuriózní. Brainstorming (mozková bouře): je to metoda dobře použitelná pro řešení nějakého problému ve skupině. V první fázi jsou členové skupiny vedeni k tomu, aby navrhovali pokud možno neobvyklé, dokonce groteskní řešení. Tato instrukce a vliv příkladů jednotlivých členů skupiny na ostatní členy povzbuzuje kreativitu. Přitom platí pravidlo, že nesmí být řečena žádná kritická poznámka a nikdo se nesmí vyjadřovat negativně k jakémukoli

19

návrhu. Toto pravidlo má velký význam! Ve druhé fázi jsou vyřazeny všechny nepoužitelné návrhy. Vždycky je překvapivé, kolik dobrých návrhů nakonec zůstane! Schéma: Znázornění vztahů nadřazenosti, podřazenosti a souřadnosti pojmů

živočich

savec

pes

německý ovčák

komisař Rex

ŘEŠENÍ PROBLÉMU V kterémkoli povolání, v každodenním životě vznikají rozmanité problémové situace. Řešení problému má různé podoby, např.: 1. Využití předchozí zkušenosti: nejjednodušší případ řešení problému je ten, kdy je nám hned jasné, že jde o úlohu, kterou jsme již řešili, pro kterou známe postup. Je chybou nevyužít zkušeností tam, kde jde o problém téhož druhu. Je však také chybou, řešit podle známého schématu takovou úlohu, která se shoduje se známou úlohou jen v něčem nepodstatném, tam je nutno upravit schéma řešení, nebo najít schéma jiné. 2. Metoda pokusu a omylu: zkoušení různých způsobů, když jeden nevede k výsledku, zkoušíme další. Někdy je to postup značně nahodilý a neuspořádaný. Metoda pokusu a omylu je zdlouhavý postup. Člověk s rozvinutým myšlením – na rozdíl od zvířat – užívá této metody zpravidla jen v některých situacích: když si neví rady, když mu je problém zcela nejasný (tehdy to může být užitečné), popř. když je v silně vzrušeném stavu (např. ve spěchu hledáme klíč, když ztratíme orientaci v lese apod.). 3. Podrobný rozbor problémové situace: při tomto způsobu řešení problémů užíváme myšlenkových operací. Nejdříve si ujasním, o jakou úlohu jde – analyzujeme, vyčleňujeme jednotlivé znaky úlohy a podmínky řešení. Z paměti si vybavujeme, zda jsme již řešili nějakou úlohu, která má stejné znaky. Srovnáváme novou úlohu s jinými úlohami, které jsme již řešili. Ptáme se: „Řešili jsme již někdy něco podobného? Kterého zákona, vzorce, schématu apod. bychom mohli užít“ Tím se usnadňuje a zkvalitňuje řešení úloh či problémů. 4. Tvořivost (kreativita): někdy musíme řešit problém, který je pro nás docela nový. Neznáme schéma jeho řešení a nedaří se ani rozložení problému na několik známých částí. Potřebujeme najít nový způsob řešení, a to vyžaduje tvořivost, tvůrčí myšlení a fantazii.

2. ŘEČ Jedině člověk dokáže vytvářet pojmy a třídit je do smysluplného systému. Využívá k tomu řeč, která u něj není jen prostředkem komunikace (vzájemné dorozumívání – sociální, společenská stránka řeči), ale i nástrojem myšlení. Řeč a myšlení není totéž. Myšlenky někdy napadají člověka ve zkratce a rychleji, než je stačí vyjádřit. A nakonec - často v afektu (rozrušení) řekneme něco, co bychom s rozmyslem neřekli. Komunikaci dělíme na verbální (slovní – mluvenou a psanou) a nonverbální (mimoslovní – sem patří zejména: mimika – pohyb obličejových svalů, gestika – pohyb rukou a kinezika – postoje).

20

OBSAH A FORMA ŘEČI 1. obsah řeči (obsahová stránka) – co říkáme. 2. forma řeči (formální stránka) – jak to říkáme. Formou řeči se projevují hlavně city toho, kdo mluví: vyjadřujeme je zabarvením hlasu, jeho silou a rychlostí, ale také ještě výrazem tváře, pohybem ruky apod. Obsahová a formální stránka řeči se nemusejí vždy shodovat. DRUHY ŘEČI 1. Vnitřní řeč: je řeč "pro sebe", kterou si myslíme. Člověk prostřednictvím vnitřní řeči formuluje své myšlenky. Vnitřní řeč je stručná a zkrácená. Často v ní mnoho chybí, protože pro sebe člověk nemusí všechno vyslovit. Tím se stává, že má někdy potíže, když chce přenést myšlenky z vnitřní řeči do vnější. Častější příčinou těchto potíží však bývá, že člověk někdy nemá myšlenky dost ujasněné ani ve vnitřní řeči. 2. Vnější řeč: je sdělovací systém, kterým člověk vyjadřuje své myšlenky navenek, ať už ve zvukové (mluvená řeč) nebo v písemné podobě (psaná řeč). Psychologický rozdíl mezi mluvenou a psanou řečí spočívá především v tom, že mluvená řeč má své doprovodné projevy, které ji doplňují, a tím pomáhají mluvícímu přesněji vyjádřit, co prožívá, resp. chce povědět. Naslouchajícímu zase tyto projevy pomáhají řeč lépe vnímat. Psané řeči tyto doprovodné jevy chybějí, proto psaná řeč vyžaduje přesnější stylizaci myšlenek, aby je čtenář nechápal zkresleně. Psaná řeč je proto psychologicky náročnější jak pro pisatele, tak pro čtenáře. PORUCHY ŘEČI AFÁZIE: ztráta řeči v důsledku poškození mozku (úrazu, krvácení apod.) a) motorická afázie (expresivní): neschopnost řeči při dobré schopnosti rozumět mluvenému, b) senzorická afázie (percepční): neschopnost rozumět mluvené řeči se ztrátou kontroly nad vlastní mluvou.

?

Kontrolní otázky: 1. Srovnej myšlení s vnímáním a představami. 2. Vysvětli pojmy: pojem, soud, úsudek a uveď příklad. 3. Jak probíhá řešení problémů? Objasni na příkladu. 4. Co je to kreativita? 5. Čemu slouží řeč? 6. Shoduje se vždy obsahová a formální stránka řeči? Uveď příklad. 7. Srovnej řeč vnější a vnitřní. 8. Srovnej řeč mluvenou a psanou. 9. Vysvětli pojem afázie.

Téma: Myšlenkové operace Myšlenkové operace slouží ke zpracování pojmů při myšlení. Jsou to: 1. Řazení: již batolata řadí kostky od největší k nejmenší a v dalším vývoji se v řazení předmětů podle velikosti zdokonalují. Jedinec dojde k pochopení vztahu v řadě (jestliže A je větší než B a jestliže B je větší než C, pak také A je větší než C). Tyto a další zkušenosti z řazení a příbuzných operací jsou základem pro pochopení číselné řady, matematických a logických operací. 2. Třídění: seskupování předmětů podle velikosti, barev, tvaru, podle druhu apod. 3. Analýza: myšlenkové rozdělení celku na části nebo rozlišení jeho jednotlivých vlastností. 4. Syntéza: je opakem analýzy. Jde o sloučení, opětovnou skladbu částí do celku, ale již s poznáním jeho zákonitostí. Analýza a syntéza se vzájemně doplňují. Např. při vyšetřování nemocného provádíme nejen jednotlivá vyšetření, ale tato vyšetření pak hodnotíme, dáváme je do souvislosti a pomocí této syntézy můžeme stanovit diagnózu nemocného. 5. Srovnávání: myšlenková operace, kterou se zjišťuje podobnost a odlišnost mezi více předměty nebo jevy.

21

6. Abstrakce - myšlenková operace, jíž vyčleňujeme podstatné a obecné vlastnosti předmětů a jevů a nevšímáme si ostatních (nepodstatných). Abstrakcí docházíme k obecným pojmům (např. hledáme podstatné znaky, na základě nichž poznáme, které živočichy zařadit mezi psovité šelmy). 7. Konkretizace - je to opačná operace než abstrakce. Je to aplikace podstatných a obecných vlastností předmětů a jevů určité třídy na konkrétní předmět nebo jev patřící do této skupiny předmětů a jevů. Když jsme vyzýváni, abychom uvedli příklady na obecné pojmy (např. savec, jehličnan, román, vnitřní orgán), je to výzva ke konkretizaci. Konkretizací přecházíme od velmi obecných pojmů k pojmům, které jsou jim podřazené, až k jednotlivým jevům a k jejich názorným představám (např. živý organismus – obratlovec – savec – šelma – pes). 8. Zobecňování - myšlenkové zjišťování a spojování společných vlastností jednotlivých předmětů a jevů určité skupiny, určování společných zákonitostí, které se vztahují na předměty a jevy určité skupiny (např. při posuzování různých druhů ovoce zjišťujeme, že je možno je jíst, že jsou to plody stromů atd. Spojením těchto znaků vytváříme pojem „ovoce“). 9. Indukce – je vyvozování obecného závěru z jednotlivých faktů (železo, měď jsou vodivé, z toho vyplývá, že kovy jsou vodivé). 10. Dedukce - je opakem indukce. Aplikace obecného poznatku na konkrétní případ. 11. Analogie – vyvozování poznatků o nějakém předmětu a jevu na základě jeho podobnosti s jinými předměty nebo jevy. Např. usuzování o existenci života na Marsu na základě podobnosti některých podmínek na povrchu Marsu s podmínkami na povrchu Země. Indukci, dedukci a analogii nazýváme také úsudky. Obecně platí, že se jednotlivé myšlenkové operace navzájem kombinují a prolínají, jedna navazuje na druhou. Zvlášť důležité je to, že analýza a syntéza, abstrakce a konkretizace (ale také početní operace sčítání a odčítání, násobení a dělení apod.) tvoří dvojice, které se navzájem doplňují. Když přejdeme od jedné z nich ke druhé, vrátíme se tím k původnímu začátku – jsou to operace vratné.

? Kontrolní otázky: 1. Na příkladech objasněte tyto myšlenkové operace: a) analýzu a syntézu b) srovnávání a třídění c) abstrakci a konkretizaci

Myšlenkové operace Druh myšlenkové operace

Řazení Třídění Analýza Syntéza Srovnávání Abstrakce Konkretizace Zobecnění Indukce Dedukce Analogie

Příklad 1

Příklad 2

Promyšlení postupu práce při pečení bábovky. Rozdělování psychologických disciplín na základní a aplikované. Z jakých částí se skládá počítač. Stanovení diagnózy. Charakteristika . Porovnání 2 jevů, např. vnímání a představ. Shrnutí děje knihy. Uvádění příkladů, např. které léky ovlivňují bolest. Uvedení definice, vysvětlení pojmu, např. psychologie. K odběru biolog. materiálu potřebuji rukavice, protože moč, krev, výtěry, stolici odebírám v rukavicích. Studenti SZŠ Karviná jsou inteligentní. Studenti 2.ZA jsou tedy taky inteligentní. Umím připravit desinfekční roztok chloraminu, umím tedy připravit i roztoky jiné.

22

Téma : Paměť PAMĚŤ - psychický proces, který odráží minulé prožívání a chování ve vědomí člověka. Paměť je nezbytnou podmínkou učení a duševního vývoje jedince, rozvoje jeho poznání a cílevědomého konání. Paměť funguje spolu s ostatními psychickými procesy, spoluvytváří je. Je nevyhnutelným předpokladem myšlení. Paměť je plně vyvinuta ve věku osmi let. O vztahu paměti a inteligence probíhá mezi vědci debata. Někteří zastávají názor, že jsou na sobě nezávislé. Bez vnímání se paměť nemůže uplatnit. Všechno tedy začíná vnímáním. Po podnětu zachyceném některým ze smyslových receptorů se informace po krátkou dobu udržuje v příslušném smyslovém registru: hmatovém, zrakovém, sluchovém, chuťovém nebo čichovém. V další fázi může, ale nemusí přejít do krátkodobé paměti. Ke vtištění to paměti nejsou určeny informace příliš banální, stále se opakující nebo nezajímavé. Jinak je tomu, soustředíme-li na informaci pozornost. Zapíše se do krátkodobé paměti a její část se díky opakování přenese z krátkodobé paměti do paměti dlouhodobé.  1. 2.

DRUHY PAMĚTI podle toho, zda zapamatování a vybavování je mimovolné nebo záměrné neúmyslná: do vědomí se dostávají zážitky, které jsme neměli v úmyslu si zapamatovat (např. z výletu) úmyslná: určíme si cíl něco si zapamatovat a vynakládáme na to volní úsilí (naučení učiva)

- podle toho, jakým způsobem se myšlenkové operace účastní na zapamatování a vybavování 1. mechanická paměť: zapamatování si bez uvědomování významných, logických souvislostí 2. logická paměť: zapamatováváme si logické souvislosti - podle délky trvání zapamatování, resp. rychlosti zapamatování 1. bezprostřední paměť(operační): zapamatování exponovaných podnětů trvá několik vteřin, potom dochází k zapomenutí nebo některé prvky exponovaných podnětů přecházejí do dlouhodobé paměti (např. zapamatování telefonního čísla, které po vytočení můžeme zapomenout) 2. krátkodobá paměť: informace drží asi minutu. Má omezenou kapacitu ( asi 7 objektů). Informace zaznamenané v krátkodobé paměti podléhají většinou zapomínání. Jen málo z nich přechází do dlouhodobé paměti. 3. dlouhodobá paměť: pokud si podněty zapamatujeme po delší dobu (obyčejně po vícenásobném opakování)  TYPY PAMĚTI 1. názorný: výrazně se uplatňuje první signální soustava (představy), jedinci s tímto typem paměti si rychleji a lépe zapamatuje a vybavují názorné předměty. a) zrakový b) sluchový c) pohybový 2. slovně-logický: výrazněji se uplatňuje druhá signální soustava (slova), jedinci s tímto typem paměti se rychleji a lépe zapamatují pojmy, soudy, úsudky - tedy myšlenky vůbec 3. citový (emocionální): projevuje se lehčím a rychlejším zapamatováním citů a citově silně zabarvených zážitků  FÁZE PAMĚTI 1. Zapamatování (vštípení do paměti): Podstatou je vytvoření stop a dočasných spojů v mozkové kůže působením vnějších nebo vnitřních podnětů. 2. Pamatování (podržení v paměti a zapomínání): Zahrnuje čas, který uplyne od zapamatování až do vybavení. Pro tuto etapu je charakteristické především to, že minulé zážitky nebo alespoň část zapamatovaného, setrvávají v naší psychice, aniž by po celou dobu trvání této etapy existovaly v našem vědomí.

23

Pro tuto etapu je rovněž příznačný proces zapomínání. Jeho podstatou je jednak to, že povaha zapamatovaného se v této etapě mění, jednak to, že se mění i náš vnitřní vztah k zapamatovanému. Zpravidla hodně zapomínáme to, co nás nezajímá, čemu jsme dobře neporozuměli, co jsme si dostatečně nezopakovali a co nevyužíváme v praxi. Naopak to, co je pro nás zajímavé, co jsme logicky zpracovali a co alespoň občas užíváme, si dokážeme zapamatovat dlouho. Zapomínání má pro člověka kladný i záporný význam (zapomínání tragických zážitků, nežádoucí je pokud se týká potřebných vědomostí). Některé skutečnosti nasvědčují tomu, že úplné zapomenutí nenastává nikdy. Zkušenosti, které považujeme za dávno zapomenuté, se nečekaně vybavují, např. při vysokém stupni vzrušení, při ohrožení života aj. Podstatou procesu zapomínání je atrofie mozkových stop, které jsou fyziologickým základem paměti. 3. Vybavování: Aktivizace minulé zkušenosti, je to uvědomování si toho, že přítomné prožívání, nebo aspoň část tohoto prožívání není ve vědomí nové. Může mít podobu pouze znovupoznání, kdy si sami nedokážeme věc vybavit, ale bezpečně ji umíme vybrat z nabízeného souboru. Také jako vzpomínání – k vybavení potřebujeme pomocné podněty (např, otázky). Reprodukce pak znamená shodu mezi zapamatovaným a vybaveným. Křivka zapomínání ( dokresli):

70 % informací zapomeneme během prvních 24 hodin po učení. Paměť se rozvíjí, zdokonaluje činností, cvičením.  PODMÍNKY ÚSPĚŠNÉHO VYBAVOVÁNÍ a) okamžitý tělesný a psychický stav: vybavování je podmíněno tělesným zdravím, svěžestí a dobrou psychickou pohodou, je ztíženo únavou, nemocí, neuspokojením základních biologických potřeb(např. hladu), trémou, strachem b) kvalita osvojení: podporuje ji využívání logické paměti a myšlení, opakování, aplikace osvojených poznatků v praxi, osvojování učiva "natrvalo" (tj. ne pouze na zkoušku) c) využívání individuálních zvláštností poznávacích procesů: zejména představivosti (sluchový, zrakový, pohybový typ), vlastní paměti (názorný, slovně logický, emocionální typ) a zvláštnosti myšlení

?

Kontrolní otázky: 1. Jak se definuje paměť? 2. Jaký je vztah vnímání a paměti? 3. Jakým způsobem se přenáší informace z krátkodobé do dlouhodobé paměti? 4. Jak souvisí učení s pamětí? 5. Jaké rozlišujeme fáze paměti? 6. Které faktory ovlivňují paměť? 7. Charakterizuj jednotlivé fáze paměti. 8. Vysvětli na příkladu rozdíl mezi vybavením a znovupoznáním 9. Jaké druhy paměti rozeznáváme? 10. Jaké typy paměti rozeznáváme? 11. Kdy mluvíme o mechanické paměti a k čemu ji potřebujeme? 12. Které přednosti má logická paměť? 13. Co je to amnézie?

24

Test vizuální paměti:

Test mechanické paměti:

Hodnotící normy testů: 16 a více slov (předmětů) 10 – 15 slov (předmětů) 9 a méně slov (předmětů)

nadprůměr průměr podprůměr

Tato norma je nornou jen hrubou a orientační. Je spočítána pro dospělé ve věku 20 – 30 let. Po třiceti letech života začíná paměť slábnout, zpočátku velmi pomalu, později rychleji. Množství zapamatovaného materiálu záleží na celkové úrovni vzdělání a druhu zaměstnání. Učení zanechává dlouhodobější paměťové stopy, které se nejefektivněji upevňují opakováním v určitých, předem daných časových intervalech. Opakování v určitých časových intervalech pomáhá osvěžit znalosti a bojovat proti zapomínání.

Téma: Učení Učením rozumíme aktivitu jedince, kterou získává, osvojuje si a rozšiřuje svoji individuální zkušenost.  Učení v širším slova smyslu chápeme jako obohacování jedince dovednostmi, poznatky, změnami chování. Je záměrné i nezáměrné. (rodina, okolí, společnost, média)  Učení v užším slova smyslu je cílevědomé získávání vědomostí, dovedností a návyků ve výchovně vzdělávacích institucích Druhy učení: Druh učení Podmiňováním Pokusem a omylem Senzomotorické

Charakteristika Vytváření podmíněných reflexů ; schopnost reagovat emocionálně (radost, strach) a vegetativně Pozitivní chování je odměňováno úspěchem Učíme se úkony založené na

25

Příklad Projevy strachu před zkouškou Práce s PC Jízda na kole

Verbální Pojmové učení Vhledem Nápodobou a pozorováním

vnímání a pohybu. Všechny pohybové činnosti. Učíme se slovům,řeči; nejen řeč užívat, ale také ji rozumět. Je základem myšlení, učíme se rozumět a používat pojmy Učení přemýšlením, na základě pochopení souvislostí Na základě pozorování druhých osob

Výuka cizího jazyka, rozvoj slovní zásoby Užívání pojmů – sloučenina, živočich, savec, studium Řešení nových problému Způsoby chování, hygienické návyky

Obsahem učení ( výsledky učení) jsou tedy: 1. kognitivní obsahy (vědomosti, znalosti) např. ………………………………………………. 2. senzomotorické činnosti …………………………………………………………………….. 3. emocionální postoje …………………………………………………………………………. 4. sociální chování ……………………………………………………………………………… PRAXE UČENÍ – JAK TRÉNOVAT SÁM SEBE Zde nabízíme stručný návod, pro ty, kteří si chtějí nebo musí vylepšit své učení. Rozpoznejte vlastní problém – vyplňte níže uložený dotazník a pokuste se formulovat své chyby, r rezervy, či příčiny neúspěchu. Plánování – než se začnete učit, musíte přesně vědět co se máte naučit, do kdy a jak si rozdělíte práci. Tipy pro vás: Ujasněte si tyto okolnosti: učí se vám lépe ráno nebo večer, lépe o samotě nebo v přítomnosti jiných, v tichu nebo se zvukovou kulisou Na stěnu si pověste plakát s týdenními úkoly. Pracujte soustředěně – 30 -50 min bez přerušení, pokud to nezvládnete, nezbývá, než začít s vědomým tréninkem. Nejpozději po 50 min učení si udělejte malou přestávku ( zacvičte si, něco snězte, zatancujte) Učení musí mít výsledky! Zapoj vědomě motivy učení: To musím zvládnout, protože ….; To potřebuji umět pro …..; Zažít úspěch – úspěch jsou nejen dobré známky, ale i imponovat druhým či vážit si sám sebe ( např. krok po kroku dosahovat dílčích cílů, využívat sebekontrolu ale i kontrolu druhých třeba tím, že jim látku vysvětlím), i za malý úspěch se odměnit ( dle možností každého – pro někoho kino, pro druhého 1 hod her na PC) Techniky a triky : - strukturované učení (získat přehled o látce – kolik toho je, kde to najdu; seřazení a členění látky – podtrhávání, označení; vštípení jednotlivých úseků – max. po půl stránce přečíst, vybrat důležité a vše rekapitulovat). To, co si nepamatujete, označit jinou barvou. - učení zpaměti ( mnemotechnické pomůcky, kartičky s hesly, využívání typů učení vizuální, akustický, motorický) - správné opakování: opakovat co nejdříve – do hodiny od učení; opakování rozvrhnout – jedenkrát denně po 3 dny; opakovat diferencovaně – ne vše od začátku až do konce, ale obtížné části opakovat častěji) Cílená příprava na zkoušku – tato představa nás mobilizuje a vytváří tlak, trému prožíváme i doma. - Zažít látku i doma ( neučit se jen těsně předem, látka není zažitá) - Simulovat situaci zkoušky - Nenechávat si trému pro sebe – mluvit o ní, dělat si z ní legraci, popř. vyhledat odbornou pomoc

26

Dotazník k učení: 1. Učím se : denně nepravidelně podle potřeby ani moc ne 2. Nejlépe se mi učí: ráno odpoledne večer v noci 3. Nejčastěji se učím: ráno odpoledne večer v noci 4. Mám zažitý návyk se učit: ano ne 5. Vím, proč se učím a studuji : ano ne 6. Mám zájem studovat : ano ne 7. Mám nějaký systém v učení: ano ne 8. Jsem spokojen – a s výsledky svého studia : ano ne 9. Chtěl-a bych zkusit jiný systém učení, i za cenu větší námahy: ano ne 10. Pokud se učím, snažím se vyhledávat souvislost: ano ne 11.Vedu si nějakou dokumentaci o svém učení (plán, kartotéku): ano ne 12.Ověřuji si sám, zda-li látku ovládám : ano ne 13.Mám studijního partnera, se kterým se učím, diskutuji : ano ne 14.Vím přesně, co mám umět a v jakém rozsahu: ano ne 15. Při neúspěchu vidím vinu : v sobě v učiteli jinde neřeším to 16. Záleží mi na tom, jak studuji : ano ne ani nevím 17. Učím se: pro sebe známky rodiče odměnu z donucení chci maturitu

Závěr z dotazníku ………………………………………………………………………………. ………………………………………………………………………………………………….. K zamyšlení nabízíme jednu z doporučených učebních strategií ( možná stojí za to, si ji vyzkoušet): Systém POČPOS 1. P – prozkoumej, propátrej ( rychlá orientace v textu, kolik, na kdy, kde najdu učební látku) 2. O – otázky ( co už o tématu víme, ve kterých předmětech jsme se již o podobné látce učili) 3. Č – čti (pročítání textu s poznámkami, grafické zvýrazňování textu, členění do odstavců) 4. P – přemýšlej ( co je nejdůležitější, co je problém, to si v textu zvýrazni jinou barvou) 5. O – opakuj si ( opakuj vlastními slovy, po částech, hlavní myšlenky, pojmy) 6. S – shrň ( udělej si přehled o celém textu, výstižné shrnutí, řekni v několika větách třeba sourozenci, kamarádovi nebo někomu, koho máš vedle sebe o čem ses učil)) K opakování 1. Umět znamená dobře si pamatovat. Jaký je vztah mezi učením a pamětí? Co víme o křivce zapomínání? 2. Výzkumem se zjistilo, že součinnost ve dvojicích značně zvyšuje efektivitu učení. V příští hodině si vyzkoušíme jeden z tzv. kooperativních scénářů. /najdeme jej v Psychologii od Z. Heluse (1999) str. 82/ 3. Vysvětli rozdíl mezi učením v užším a širším slova smyslu. 4. Do tabulky o druzích učení doplň další konkrétní příklady.

Téma : Emoce MOTTO Stará japonská pověst vypráví o válčícím samuraji, jenž jednoho dne vyzval zenového mistra, aby mu objasnil myšlenku nebe a pekla. Avšak mnich odpověděl s posměškem. „Nejsi nic než hrubec, nemám chuť plýtvat časem na tvoje otázky!“ Samuraj se cítil uražen ve své důstojnosti. Rozzuřil se, vytasil meč z pochvy a vykřikl: „Mohl bych tě za tvoji neomalenost zabít!“ – „Tohle“, odpověděl klidně mnich, „je peklo“. Samuraj s překvapením uzřel pravdu v tom, co mu mistr objasnil o zuřivosti, jež ho měla ve své moci. Uklidnil se, zastrčil svůj meč zpět do pochvy, uklonil se a poděkoval mnichovi za jeho vysvětlení. „A tohle“, řekl mnich, „je nebe“. CITY (EMOCE) (ex = ven, movere = pohybovat): psychické jevy ( především procesy), které hodnotí to, co poznáváme a co děláme. Hodnocení se přitom řídí našimi potřebami a cíli.

27

V definici citů jsme záměrně uvedli výraz "psychické jevy". City jsou především procesy, ale jsou to také stavy (např. veselá nálada) a citové vlastnosti (např. láska k dětem, k přírodě).  VLASTNOSTI CITŮ 1. Polarita (protikladnost) citů: Většina citů má svůj protikladný cit (láska – nenávist, radost – smutek, nadšení – apatie). Prožíváme: příjemné – nepříjemné, libé – nelibé, vzrušení - uklidnění apod. Libé je to, co uspokojuje naše potřeby, nelibé je naopak v rozporu s nimi. Příjemné city nazýváme stenickými, nepříjemné city astenickými. 2. Ambivalence (smíšenost) citů: Většina citů je výsledkem "smíšení" různých příjemných a nepříjemných (stenických a astenických) citů. Tzv. "čisté city" se vyskytují jen zřídka. Např. cit lásky v sobě zahrnuje příjemné city radosti, estetické city apod., ale také obavy o milovanou osobu, žárlivost apod. Velmi mladá matka může milovat své dítě a přitom k němu zároveň může mít záporný vztah, protože narození dítěte ji zabránilo dokončit studium. 3. Aktuálnost citů: Znamená neopakovatelnost jednou prožitého citu v téže podobě. Zatímco např. určitý vjem nebo myšlenku je možno znovu ve stejné podobě vybavit ve vědomí, city prožité s příslušným obsahem se mění. 4. Stereotypnost citových reakcí: Znamená setrvačnost citů. Určitá citová reakce může přetrvat i tehdy, když se význam těchto podnětů pro daného člověka změní. Např. když učitel znepříjemní žákovi nějaký předmět, může se prožívání nepříjemných citů objevovat ve vyučovacích hodinách tohoto předmětu ještě dlouho potom, kdy se už osoba vyučujícího vyměnila. 5. Citová adaptace: Při opakování podnětu se mění intenzita citu, který tento podnět vyvolává. Opakující se podněty někdy přestávají vyvolávat tak intenzívní city, jaké vyvolaly na začátku působení ("zlhostejnění" k nim), jindy se naopak může intenzita citů působením stále stejných podnětů stupňovat (opakovaná návštěva lékaře může při jeho nesprávném počínání nebo bolestivém zákroku vyvolávat stále větší strach).  DRUHY CITŮ - podle úrovně: 1. Nižší (tělesné) city: Jsou podmíněny biologickými potřebami. Podnětem pro jejich vznik je stav nebo poruchy organismu (únava, bolest), uspokojení nebo neuspokojení biologických potřeb (hlad, žízeň) a narušení dynamických stereotypů spojených s činností organismu (narušení doby spánku). Základní kategorie tělesných citů jsou: příjemnost – nepříjemnost, spokojenost – nespokojenost, napětí – uvolnění, vzrušení - uklidnění. 2. Vyšší city (city společenského vědomí): Vznikají v procesu socializace člověka. a) intelektuální city Člověk je prožívá v poznávací činnosti (cit zvídavosti, přesvědčení a pochybování o správnosti poznání, radost z poznání) b) estetické city Člověk je prožívá při hodnocení krásy působících podnětů, při setkání s uměleckými díly atd. (cit krásna, odporného, ošklivého, směšného, komického) c) etické city Člověk je prožívá při dodržování nebo porušování mravních principů u sebe nebo u druhých lidí (cit viny, neviny, spravedlnosti, křivdy, cit spojený s výčitkami svědomí d) sociální city Stavy, které prožíváme ve styku s druhými lidmi nebo společenskými skupinami (cit lidské důstojnosti, bratrské city, cit kolegiality, cit nedůvěry, citová lhostejnost vůči neštěstí druhých)

28

- podle průběhu: 1. Citové reakce: City, které prožíváme při náhlém narušení rovnováhy organismu s prostředím. Podnětem pro jejich vznik jsou zejména změny v prostředí. a) útočné: hněv b) obranné: strach, údiv, odpor a pláč c) sociální: city závislosti, nadvlády, ochrany a péče SMÍCH – univerzální projev citů, podle jeho povahy ho lze rozdělit do všech kategorií. Jednou z typických charakteristik citových reakcí je jejich intenzita.Velmi intenzivní citové reakce nazýváme afekty. Afekty – bouřlivě probíhající, ale poměrně krátce trvající emocionální vzplanutí, člověku při něm často uniká kontrola chování, nemůžeme je ovládat (např. afekt zlosti, úleku, strachu, pláče, zahanbení aj.). Afekty doprovázejí prudké změny: -

ve stavu vnitřních orgánů (např. zrychlení nebo zpomalení činnosti srdce, plic atd.) v průběhu psychických procesů (např. neschopnost střízlivě uvažovat - matka z úleku při poranění dítěte pláče, pobíhá sem a tam, což jí znemožňuje poskytnout dítěti účelnou první pomoc), správně se rozhodnout, zapamatovat si, co se dělo v afektu apod.) ve vnějším výrazu (např. zblednutí, zčervenání, zatínání pěstí, křik, pláč).

Po afektu obyčejně nastává celkové vyčerpání, citová apatie.Člověk se v afektu dopouští nerozvážných činů. Protože afekty nelze kontrolovat a protože afektivní jednání je neúčelné, je třeba zabránit jejich vzniku tím, že se jim předchází. Na druhé straně dlouhodobé potlačování afektů (když člověk drží všechen neklid v sobě a nijak ho neprojeví navenek) může mít nepříznivé následky pro duševní i tělesné zdraví. Napětí můžeme uvolnit nejen tím, že se afektu nechá volný průběh, ale také tělesnou prací, sportem. 2. Citové stavy: Déletrvající a ne příliš intenzívní prožívání vlastního subjektivního stavu. Citový stav se běžně označuje slovem nálada (dobrá, veselá, smutná, podrážděná, klidná, lehkomyslná). Nálada může trvat nejen minuty, ale i hodiny až dny. Závisí na událostech a podnětech z prostředí, na citových projevech a náladě blízkých lidí, na našem zdravotním stavu, na tom, jak se nám daří nebo nedaří činnost. Nálada může zlepšit nebo zhoršit průběh naší činnosti a její výsledky, ovlivňují i náš zdravotní stav, působí také na náladu blízkých lidí „citovou nákazou“. 3. Citové vztahy: Prožívání subjektivního vztahu k předmětům zvláštní hodnoty nebo k sobě samému, povaha prožívaného vztahu má často dlouhodobější charakter. Na rozdíl od ostatních druhů citů se utvářejí pouze k těm podnětům, které mají pro člověka zvláštní hodnotu, ať už kladnou nebo zápornou. Ze všech citů trvají nejdéle. Velmi intenzívní citový vztah se nazývá vášeň (vášnivý sběratel, vášnivý kuřák atd.). Mezi základní druhy citových vztahů patří: sympatie – antipatie, láska – nenávist, přátelství – nepřátelství, obdiv – pohrdání, pýcha – pokora.  CITY A FYZIOLOGICKÉ ZMĚNY V ORGANISMU Většina citů vyvolává výrazné změny v činnosti vegetativní nervové soustavy. Tyto změny se projevují v dýchání (zrychlení nebo zpomalení), v činnosti srdce a v krevním oběhu (zvýšení krevního tlaku, změny hladiny cukru v krvi, návaly krve do obličeje, blednutí apod.)., v činnosti potních žláz, ledvin aj. Toto výrazné spojení citů s fyziologickou činností organismu mívá i záporné důsledky (např. poruchy zažívání ze strachu před zkouškou, nechutenství při žalu). Důsledkem sepětí citů s činností vegetativní nervové soustavy jsou také výrazné vnější projevy při prožívání některých citů (červenání, blednutí, chvění hlasu, pocení, chvění rukou aj.).

29

 VÝZNAM CITŮ City, které jsou "stále přítomné", významně ovlivňují průběh poznávacích procesů. Stenické city mírné intenzity ovlivňují činnost poznávacích procesů pozitivně, silně stenické city (např. velká radost) a astenické city vůbec (zejména afektivního rázu) působí na jejich činnost negativně: zkreslují vnímání (strach vyvolává pseudoiluze), znemožňují soustředění, pozornost, ztěžují vybavování (např. tréma při zkoušce), narušují naše rozvážné myšlení, které se stává nekritickým.

?

Kontrolní otázky: 1. Jak jsou definovány city? 2. Uveďte příklad citových protikladů a ambivalence citů. 3. Podle čeho poznáte na člověku citové prožitky? 4. Co je afekt a jaké jsou jeho projevy? 5. Jak vzniká nálada? 6. Na co všechno může nálada působit? 7. Které city řadíme mezi citové vztahy? 8. Které city patří k vývojově nižším citům a které k vývojově vyšším citům? 9. Je totéž cit a pocit?

Téma: Vůle MOTTO Nepřekonatelné překážky si někdy jen vymýšlíme, abychom nějak omluvili, že nám chybí vůle. La Rochefoucauld O některých lidech se říká, že mají silnou, pevnou vůli. Jsou to lidé, kteří se vyznačují především tím, že v životě (v práci, ve sportu apod.) mají jasný cíl a snaží se ho dosáhnout, i když to vyžaduje značné úsilí a překonávání překážek. Dobře si rozmyslí, který cíl zvolit a kterou cestou z několika možných k němu jít, ale pak neváhají, nekolísají, jednají. Naopak lidé se slabou vůlí si ani žádný náročnější cíl nevytyčují nebo kolísají mezi několika cíli, popřípadě si cíl vytyčili, ale nedokáží ho uskutečnit. Dají se odradit lidmi, kteří je pobízejí k pohodlnějšímu způsobu života, nezvládnou překážky. V psychologii vyjadřujeme tyto skutečnosti termínem vůle. Na vůli závisí, jak člověk dokáže využít svých předpokladů, jak si dokáže uspořádat vlastní život. VŮLE: psychický proces, kterým člověk řídí svou činnost k dosažení vědomě vytyčených cílů a k překonávání překážek. Slovo "vůle" = volba (volíme mezi činností a nečinností, volíme mezi různými cestami k cíli) = velet (rozkázat si, donutit se, nebát se překážek)  ČINITELÉ VOLNÍHO JEDNÁNÍ: Vůli každého z nás ovlivňují: a) Charakterové vlastnosti: svědomitost, samostatnost, rozhodnost, vytrvalost, sebeovládání, sebekázeň, sebediscipína, zásadovost, iniciativnost, houževnatost, samostatnost, zásadovost, odpovědnost. b) Temperamentové vlastnosti: kontrola temperamentu - rychlost, pomalost rozhodování, reakce na překážky c) City: především afekty, ale i nálady - reakce na překážky  PRŮBĚH VOLNÍHO JEDNÁNÍ (VOLNÍ PROCES) 1. MOTIV: přání, touha, chtění aneb Stačí chtít? Uvědomění si toho, že je třeba vykonat nějakou činnost. Impulsy k volnímu jednání si uvědomujeme různě. Někdy nás podněcují k aktivní činnosti (budu pravidelně cvičit), jindy nás nabádají k tomu, abychom určitou činnost nekonali (nebudu kouřit) anebo abychom ji přerušili. Motiv může být vnější nebo vnitřní. 2. VOLBA CÍLE 3. ROZHODNUTÍ PRO CÍL A CESTU Plánování způsobu, jak cíle dosáhnout.

30

4. KONTROLA PRŮBĚHU Příprava volního jednání a rozhodnutí neznamená ještě nic, jestliže se rozhodnutí neuskuteční, nepromění v čin.Při realizaci obvykle naráží na překážky. Tyto překážky mohou být vnější nebo vnitřní. a) Vnější překážky: mohou být aktivní (odpor jiných lidí, např. policista znemožní hladovému přístup k místu, kde může najít potravinu) nebo pasivní (nedostatek finančních prostředků). b) Vnitřní překážky: jsou v člověku samém a znemožňují nebo ztěžují mu dosažení cíle (únava, nemoc, zbabělost…). 5. ZAKONČENÍ CÍLE Dosažení cíle je obyčejně spojeno s pocitem radosti (ale i únavy), nedosažení cíle může přinést dočasné nebo trvalejší zklamání. Může dojít k opakovanému jednání nebo k rezignaci. 6. DALŠÍ CÍL Schéma: Průběh volního jednání 1. 2. MOTIV VOLBA CÍLE

a) vnější: pobídky, cíle b) vnitřní: potřeby, zájmy, city, hodnoty, návyky

3. VOLBA CESTY

4. KONTROLA PRŮBĚHU

a) rozhodnutí mezi několika cíli b) rozhodnutí mezi cílem a nečinností

5. ZAKONČENÍ ČINNOSTI

Překonávání překážek.

Co a jak udělám pro splnění cíle.

a) -

vnější překážky nedostatek času nedostatek peněz nepochopení okolí výsměch

Pokud dosáhnu cíle pocit uspokojení.

Mohu si stanovit další cíl.

b) vnitřní překážky - osobnostní vlastnosti - zbabělost - lenivost - stud - ostýchavost Příklad - NADVÁHA 1. Motiv: a) vnitřní - vlastní pocit, cítím se "tlustá" b) vnější - líbí se mi šaty, kritika okolí 2. Cíl: Zhubnu a koupím si šaty. 3. Rozhodnutí: Zhubnu 5 kg, bez sladkostí, cvičit 20 minut denně, od 17. hodiny nebudu jíst, jen ovoce 4. Kontrola průběhu: Průběžně se vážím, hodnotím své činy, překonávám překážky (zítra znamená nikdy), výčitky svědomí. 5. Zakončení cíle: Pokud dosáhnu cíle pocit uspokojení 6. Další cíl: Udržím si váhu. VÝZNAM VŮLE Vůle výrazně charakterizuje člověka. Znamená na kolik dokáže člověk využít své předpoklady jakým je či bude pracovníkem jak si uspořádá svůj osobní život. Je základem seberegulace, ovládání a překonávání překážek. - Člověk sám sebe řídí, nespoléhá na osud. - Vůle mobilizuje člověka k lepším výkonům, činům. - Člověk může vytvářet hodnoty materiální i duchovní.

31

?

Kontrolní otázky: 1. Co je manipulace? 2. Vysvětlete volní proces. 3. Uveďte příklady volních vlastností osobnosti. 4. Definujte vůli. 5. Jaký je význam vůle v životě člověka?

Téma: Poruchy psychických procesů a stavů Již dříve jsme se seznámili s přehledem psychických procesů a stavů. Každý z těchto psychických jevů se může projevovat poruchou své funkce – tzn., že se jeho činnost odlišuje od dané normy. Doplňte následující tabulku ( část již znáte, s částí vám pomůže učitel nebo využijte informační zdroje): Psychický jev Typ poruchy Vysvětlení poruchy Vnímání

Amnézie Hypomnézie Hypermnézie Představy a fantazie

Obsedantní představy

Roztržitost Rozptýlenost

Myšlení

Bradypsychismus Myšlenkový trysk Zabíhavé myšlení Ulpívavé myšlení Nevýpravné myšlení Bludy

Nevývratné přesvědčení, chorobné, které nelze vyvrátit, nem. podle nich jedná

Afázie

Emoce

Citová plochost Patický afekt Poruchy nálad Abulie Hypobulie Hyperbulie

Ztráta volního jednání Snížená schopnost vůle, nerozhodnost Snadné rozhodování, ale bez uskutečnění, další nápad ….

32

?

Kontrolní otázky: 1. Které psychické procesy se zapojují při učení do školy? 2. Poruchu kterých psychických jevů bude mít pravděpodobně masový vrah? 3. Který věk nejčastěji doprovázejí poruchy myšlení? 4. Čím může být zapříčiněna roztržitost v běžném životě?

Téma: Komplexní pojetí osobnosti

Úkoly: 1. Využijte metodu pětilístku a doplňte:

-

OSOBNOST …………… …………… …………… …………… …………… …………… …………… …………… …………… …………… na druhý řádek doplňte 2 přídavná jména na třetí řádek doplňte 3 slovesa na čtvrtý řádek doplňte 4 slova, která charakterizují slovo na prvním řádku na pátý řádek napište synonymum, které vás v souvislosti se slovem osobnost napadne

2. Přemýšlejte, v jakých různých významech se používá pojem „osobnost“. Najděte výstižné příklady. - „On je vlastně taky osobnost.“ - „Významné osobnosti se také zúčastnily.“ - „Zdá se mi, že je to rozpolcená osobnost.“ VYMEZENÍ POJMU OSOBNOST V běžných mezilidských vztazích, na každém kroku narážíme na různé odlišnosti mezi dětmi, dospívajícími i dospělými. Lidé se v mnoha oblastech mezi sebou liší, každý člověk, jedinec je určitou individualitou, osobností. V běžné řeči se často užívá výrazu osobnost k označení jen některých lidí, těch, kteří mají určité společenské postavení, kteří se proslavili apod. Naproti tomu v psychologii označujeme jako osobnost kteréhokoli člověka. Osobnost - všední, průměrný člověk, bez ohledu na jeho vlastnosti, skutky, či vztah k lidem. Definice osobnosti: osobnost je každý člověk se všemi svými psychickými, biologickými a sociálními znaky. Osobnost člověka Biologické znaky Charakteristika psychiky Sociální znaky

Jednotlivé vlastnosti jsou navzájem spojeny a uspořádány určitým způsobem a navzájem na sebe působí (celek osobnosti). Psychické vlastnosti osobnosti jsou nedílně spjaty s jejími vlastnostmi biologickými a společenskými ROZDÍLY MEZI LIDMI Osobnost se vyznačuje mnoha vlastnostmi. Tyto vlastnosti se však u každé konkrétní osobnosti spojují zvláštním způsobem. Jedna osobnost se může vyznačovat např. výraznými intelektovými vlastnosti, druhá osobnost volními, citovými, charakterovými vlastnostmi atd. Z tohoto hlediska se v psychologii konstatuje, že každá osobnost je jedinečná, neopakovatelná, je individuum. Rozdíly mezi lidmi: 1. individuální rozdíly: ty, kterými se liší jeden člověk od ostatních lidí (např. v kolektivu třídy se může některý žák nápadně lišit od spolužáků výškou postavy, jiný mimořádně dobrým výkonem v tělesné výchově, další se odlišuje např. velmi pomalým pracovním tempem), 2. typologické rozdíly: ty, kterými se od sebe liší skupiny lidí (nebezpečí zneužití, předsudky).

33

Po prostudování tématu byste měli být schopni: charakterizovat osobnost uvědomit si rozdíly mezi lidmi a nebezpečí jejich zneužití.

Ano Ano

Ne Ne

? Kontrolní otázky: 1. Jaký význam má termín osobnost v psychologii? 2. Jaké jsou rozdíly mezi lidmi?

Téma: Vlivy utvářející osobnost Máme kolem sebe spoustu lidí. Lidé jsou si v mnohém podobní, ale též se od sebe zásadně liší. Jak je možné, že i když jsme z podobného prostředí, ze stejné země, ze stejné školy, je každý z nás jiný? Odborníci se odedávna přou o to, co hraje ve vývoji člověka větší roli – zda-li dědičnost nebo společnost a její vliv. Nejdůležitější jsou samozřejmě geny, říkají biologové, člověk je podle nich dopředu naprogramován jaký bude a vliv společnosti je jen malý. Sociologové zase tvrdí, že člověk je jako hardware bez softwaru – ten dodává až konkrétní společnost, ve které jedinec žije.

 Vytvořte seznam 5 věcí, které jsou pro Vás v životě nejdůležitější. Zamyslete se nad tím, zda je některá z nich možná bez společnosti.

Osobnost člověka Vlivy vnitřní  Dědičné vlivy – dispozice  Procesy zrání  Vlivy vrozené (působící v průběhu gestace a porodu)

Vlivy vnější

Vlastní činnost člověka

Přírodní prostředí

Sociální prostředí

 Hra

 Životní

 Rodina

 Práce

 Soc. skupiny

 Učení

 Stát

 Zájmy, záliby

prostředí  Klimatické podmínky

 Společ. zřízení

 Podnebí

 Instituce, škola

 Ovzduší  Vodní zdroje Biologická podstata člověka předurčuje, jaký by mohl být. Společnost a také jedinec sám se z biologického základu více či méně vědomě utváří (srovnej s tématem determinace psychiky).

1. Na internetu vyhledej obrázky nebo fotky člověka trpícího mentální anorexií a člověka trpícího hladomorem. Který z těchto lidí je vystaven vlivu přírodních podmínek a který vlivu společnosti na lidské tělo. Diskutujte o tomto problému.

34

2. Roztřiďte následující skutečnosti podle toho, zda patří spíše do světa přírody nebo ke společnosti a kultuře: Smrt, rasismus, beran, souhvězdí, symboly, rasa, park, prales, hvězdy, pohřeb, gravitace, krev, obětní beránek, darování krve.

příroda

společnost/ kultura

Po prostudování tématu byste měli být schopni: uvést vlivy formující osobnost vysvětlit vztah mezi těmito vlivy

?

Ano Ano

Ne Ne

Kontrolní otázky:

Rozhodněte, zda jsou daná tvrzení pravdivá. Všechno, co nás naučí rodiče, nazýváme dědičností. Autorem teorie evoluce je Charles Darwin. Modernímu člověku se zcela podařilo oprostit se od přírody. Součástí kultury je umění. Mezi kulturu řadíme i řeč a písmo. Příroda pro člověka ve všech dobách znamená to stejné. Mezi důležité přírodní vlivy patří klimatické podmínky Škola patří mezi sociální vlivy nezáměrné.

Téma: Psychická struktura osobnosti

Úkol: Co všechno zahrnuje pojem osobnost? Uveďte na příkladu, jak postupujete, když se snažíte charakterizovat určitého člověka (když chcete přátelům přiblížit zajímavého člověka, se kterým jste se setkali, nebo když vypracováváte charakteristiku v úloze z českého jazyka).

POJETÍ OSOBNOSTI 1. Biologické znaky - tj. jak člověk vypadá, - zatím nejsou jednoznačně vyřešeny vztahy mezi biologickými faktory organismu (celkovou tělesnou stavbou, rysy tváře, nosu, úst) a vznikem určitých psychických vlastností. Někteří autoři zde vidí přímou souvislost, jiní ji popírají.

35

2. Společenské charakteristiky - povolání, vzdělání, do které třídy chodí - kde bydlí, jaká je jeho rodina, kamarádi. 3. Psychická struktura osobnosti - strukturou osobnosti rozumíme uspořádání vlastností osobnosti do diferencovaného celku, - tento celek vytváří pro osobnosti typické podmínky psychického reagování. a) Aktivačně-motivační vlastnosti - Vyjadřují, co pohání osobnost k činnosti, o co usiluje. - Charakterizují určitou zaměřenost osobnosti. - Patří sem: potřeby, zájmy, záliby, sklony, cíle, aspirace, životní plány. b) Vztahově-postojové vlastnosti - Představují systém hodnot, kterými se osobnost řídí ve svém jednání a chování. - Patří sem: charakter, postoje, ideály, citové vztahy. c) Výkonové vlastnosti - Určují možnosti osobnosti. - Jsou měřítkem toho, co osobnost dokáže, co je možno od ní očekávat. - Patří sem: vlohy, schopnosti, vědomosti, dovednosti, návyky. d) Seberegulační vlastnosti - Vyjadřují, nakolik osobnost umí řídit a kontrolovat své prožívání. - Projevuje se v nich postoj k sobě samému. - Patří sem: sebeuvědomění, sebehodnocení, sebekritika, svědomí, volní vlastnosti. e) Dynamické vlastnosti - Charakterizují intenzitu a dynamiku prožívání a chování. - Patří sem: temperament PROMĚNLIVOST A STÁLOST OSOBNOSTI Proměnlivost osobnosti – osobnost je dynamická, neustále se mění v souvislosti s vlastním vývojem, se získáváním nových zkušeností (vím, co se mi osvědčilo), působením nových podnětů, neustálou změnou životních podmínek. Osobnost se utváří po celý život. Stálost osobnosti – osobnost je relativně stálá. Zachovává systémy a hierarchii vlastností, které jsou pro ni typické. Tato relativní stálost struktury osobnosti nám umožňuje předvídat její chování a jednání v určitých situacích (např. kdo byl zákeřný v mládí, je většinou i po letech). Po prostudování tématu byste měli být schopni: charakterizovat strukturu osobnosti, popsat psychickou strukturu osobnosti vysvětlit na příkladech stálost a proměnlivost osobnosti. vysvětlit, jak chápeme osobnost jako biopsychosociální jednotku

?

Ano

Ne

Ano Ano

Ne Ne

Kontrolní otázky: 1. Podrobněji charakterizujte osobnost. 2. Co rozumíme strukturou osobnosti? 3. Zopakujte si, které determinanty působí při utváření psychiky.

Téma: Motivace MOTIVACE: vyjadřuje souhrn všech skutečností, které podporují nebo tlumí jedince, aby něco konal nebo nekonal (lat. movere = hýbat, pohybovat) Je to souhrn činitelů, který jedince podněcuje, podporuje, aktivizuje, nebo naopak utlumuje a brzdí. MOTIVY: hybné síly jednání a chování člověka. Všechno, co podněcuje člověka k tělesné nebo psychické aktivitě: a) impulsy: vycházejí z nitra člověka (rozhodnutí nedívat se na televizi, uspokojit potřebu žízně). Patří zde

36

potřeby, návyky, zájmy, postoje, citové vztahy, hodnoty. b) incentivy: motivy vycházející z vnějšího prostředí člověka (např. úkoly, které máme plnit). Patří zde pobídky (věcné, slovní) a cíle (blízké, střední, dlouhodobé, životní).

Úkol: Vyplňte křížovku: . . . . . . .

1. 2. 3. 4. 5. 6.

vystihuje obecné a podstatné znaky jevů, označuje se slovem psychický stav, který zajišťuje po určitou dobu soustředění člověka na jeden jev nebo jednu činnost odraz jedné dané vlastnosti daného předmětu odraz předmětu nebo jevu, který v přítomném okamžiku nepůsobí na naše smyslové orgány mluva rukou myšlenková operace, jíž vyčleňujeme podstatné a obecné vlastnosti předmětů a jevů a nevšímáme si ostatních (nepodstatných) 7. částečná nebo úplná ztráta paměti POTŘEBY – vnitřní činitelé motivace Jsou základní motivační síly. Potřeba = stav nedostatku nebo nadbytku něčeho, tj. stav jedince odchylující se od jeho životního optima. Hlavním znakem potřeby je tedy nedostatek nebo přebytek (máme-li hlad nebo žízeň, máme potřebu se najíst nebo napít, jestliže jsme se přejedli, máme potřebu nejíst nebo dokonce pocítíme k jídlu odpor). Potřeba je stav organismu, který pobízí k vyhledání určité podmínky nutné k životu. Potřeby dělíme na: 1. primární (nižší, vrozené, biologické) – jsou zakotveny v biologickém základu člověka, např. potřeba spánku. 2. sekundární (vyšší, naučené, sociální) – jsou spjaty se společenským začleněním jedince, např. poznávací potřeby,sociální potřeby, potřeby aktivity, potřeby dosahování určitých výkonů, potřeby smyslu života. Nesaturovaná (neuspokojená) potřeba se projeví negativním pocitem a také v psychice člověka (pozornost, myšlení, emoce).Lidské potřeby se vyvíjejí a kultivuje se jejich uspokojování. Žádoucí způsoby uspokojování potřeb - neškodí ani nám, ani jiným, jsou ve shodě se sociálně-kulturními hodnotami individua a jsou uspokojovány v mezích zákona. Nežádoucí způsoby uspokojování potřeb - mají jednu nebo více z těchto charakteristik: mohou škodit dané osobě nebo jiným, nejsou ve shodě se sociálně-kulturními hodnotami nebo přesahují meze zákona. Existuje řada hierarchií potřeb. Jednou z nejčastěji uváděných je hierarchie Abrahama Maslowa. Která jako základ uvádí potřeby biologické a na nich se stavějí potřeby vyšší. 1. Potřeby fyziologické: - potřeba pohybu, čistoty, výživy, vyprazdňování, spánku, kyslíku, sexuální potřeba. Objevují se při porušení homeostázy a vyjadřují tak potřeby organismu, slouží k přežití. Jedinec dělá většinou všechno proto, aby uspokojil fyziologické potřeby, dříve než se stanou aktuálními - dodržováním denního rytmu v uspokojování výživy, pohybu, spánku apod. V situaci, kdy jsou fyziologické potřeby aktuální, stávají se dominantními a ovlivní celkové chování a jednání člověka. 2. Potřeba jistoty, bezpečí: - potřeba vyvarovat se nebezpečí, ohrožení, vyjadřuje touhu po důvěře, spolehlivosti, stabilitě, intimitě Výrazně se projevuje ve chvílích, kdy se člověk cítí ohrožen, ocitá se v nepřehledných situacích nepříznivě působících na jeho jistotu fyzické existence (zdraví) nebo ohrožujících jeho psychosociální jistoty (emoční atmosféra v rodině, začlenění do skupiny vrstevníků, vztah k partnerovi).

37

3. Potřeba lásky a sounáležitosti: - potřeba milovat a být milován, potřeba náklonnosti, sounáležitosti, potřeba být sociálně integrován Člověk potřebuje společnost členů rodiny, kamarádů, přátel, spolupracovníků. Vystupuje v situacích osamocení a opuštění. 4. Potřeba uznání, sebeúcty: - potřeba sebeúcty, sebekoncepce, potřeba uznání Vede člověka k dosahování dobrých výsledů v učení, práci i zájmech. Jejím prostřednictvím získáváme uznání od ostatních a společenskou prestiž. Tato potřeba může být otřesena, dojde-li k vážnému úrazu nebo nemoci, která způsobí, že nemocný nebude nadále schopen vykonávat dosavadní zaměstnání. 5. Potřeby seberealizace: - realizovat vlastní potenciál Potřeba uskutečnit v životě nějaký cíl, ať už krátkodobý (charakteristický pro dětství), anebo vzdálenější, souvisí s přáními, záměry, životními perspektivami a cíli. Je vyjádřením seberealizačních snah jedince (stát se lékařem, vynikajícím sportovcem, dobrým rodičem). To už je složitější potřeba, která musí spolupracovat i s volním úsilím jedince, s jeho charakterově volními rysy. Nakreslete si pyramidu potřeb podle Maslowa:

Po prostudování tématu byste měli být schopni: charakterizovat pojmy motivace, motivy, potřeby objasnit Maslowovu hierarchii potřeb

Ano Ano

? Kontrolní otázky: 1. 2. 3. 4. 5.

Vysvětlete pojem motivace a zamyslete se nad tím, jaké motivy nás vedou k jednání. Definujte potřebu. Proveďte dělení potřeb. Uveďte, jaký mají význam potřeby v životě člověka v souvislostí s motivací. Nakreslete a vysvětlete Maslowovu pyramidu potřeb

Téma. Vnitřní činitelé motivace

Úkol: Co nás v životě motivuje? Proč se připravujete (nebo nepřipravujete) na pololetní opakování z češtiny, matematiky, psychologie, anglického jazyka…? Stručně odpovězte.

38

Ne Ne

Činitel motivace Zájmy

Postoje

Hodnoty

Charakteristika Zájem je trvalé úsilí člověka zabývat se činnostmi, které jsou pro něj poutavé. Zájem se projevuje soustředěností pozornosti na předmět nebo činnost, které člověk připisuje zvláštní význam. Zájem je silným motivačním činitelem. Vyhraněný, hlavní zájem = záliba.

1. Materiální zájmy (snaha získávat materiální hodnoty). 2. Společenské zájmy (kino, koncerty). 3. Kulturní zájmy (četba, hra na nástroj). 4. Sběratelství, sport. U zájmů posuzujeme: - Bohatství (šíři) - Hloubku zájmu - Stálost zájmu

Postoj vyjadřuje vztah jedince k určité skutečnosti. Vytváří se v průběhu života na základě zkušeností. Postoj zahrnuje: a) složku rozumovou (poznání skutečnosti) b) složku citovou (citové zhodnocení skutečnosti) c) složka nevědomou (iracionální) Hodnota je vyjádření postoje k základním skutečnostem a okolnostem života. Postoj jednotlivce k těmto hodnotám = hodnotová orientace.

Přesvědčení - postoj, ve kterém převládá rozumová složka. Vytváří se vždy vědomě. Předsudky - postoje, ve kterých převládá iracionální složka. Bývá zaměřen proti někomu nebo něčemu bez přesvědčivých argumentů.

Význam pro život Podporují rozvoj osobnosti, zdokonalují a obohacují člověka. Poskytují relaxaci a odpočinek Usnadňují prožívání nemoci, důchodu. Ovlivňují volbu povolání. Umožňují aktivně prožívat volný čas. Rozšiřují možnosti osobnosti. Silně motivují chování a jednání člověka jak v pozitivním, tak i negativním směru. Naplňují spirituální potřeby jedince. Často jsou základem nesnášenlivosti mezi lidmi.

Víra - iracionální složka, je navíc podbarvena emocionálně.

- Sociální hodnoty ( vztahy v rodině, k přátelům, ke kolektivu). - Morální hodnoty ( čestnost, upřímnost, pravdomluvnost, poctivost). - Ideové hodnoty ( mír, láska k vlasti, svoboda). - Ekonomické, materiální (peníze, mobil, auto, oblečení). - Individuální (zdraví, štěstí, pohoda).

Jsou činitelem, který spojuje nebo naopak rozděluje lidi. Dávají směr všem aktivitám jedince, ovlivňují zásadně jeho život a priority. Velmi úzce souvisejí s postoji.

- Návyk je získaný, naučený způsob reagování či chování v určité situaci. - Je to činnost neuvědomělá, bezděčná. - Jsou to zautomatizované činnosti - mytí rukou, pozdrav, ukládání pomůcek na místo. - Navyklé způsoby chování - svádět vinu na druhého, unikat trestu, vyhýbat se překážkám.

Umožňují rychle řešit aktuální situaci. Návyky jsou naučené způsoby chování, utvářejí se tedy časem. Velký význam má výchova v rodině

Lidé mají k hodnotám různý postoj, někdo preferuje rodinu, jiný práci, další zábavu říkáme že si lidé vytváří svůj vlastní žebříček hodnot. Návyky

Druhy, dělení

39

Po prostudování kapitoly byste měli být schopni: uvědomit si význam zájmů pro člověka definovat postoje a vědět, jak se projevují, zamyslet se nad vlastním žebříčkem hodnot na příkladech uvést vhodné a nevhodné návyky diskutovat o příčinách vzniku různých předsudků a o možnostech vedoucích k jejich překonávání.

Ano Ano Ano Ano Ano

Ne Ne Ne Ne Ne

? Kontrolní otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Vyjmenuj vnitřní činitele motivace. Jaký význam mají zájmy pro člověka? Definuj postoje. Vysvětli pojmy přesvědčení, předsudek, víra. Vysvětli pojem hodnota a žebříček hodnot. Co jsou to návyky?

Téma: Vnější činitelé motivace 1. POBÍDKY - Vnější pobídky jsou podněty nebo události, které mohou u člověka vyvolat určité jednání. - Přicházejí z okolí člověka a jsou silně motivující. Rozlišujeme pobídky věcné a slovní: a) pobídky věcné: zboží ve výloze, reklamy, fotografie, letáky, nabídky zboží, katalogy cestovních kanceláří. b) pobídky slovní – jsou doprovázeny gesty, mimikou: vyslovení požadavku, příkaz, výzva, slib, žádost, přesvědčování, vyhrožování. 2. CÍLE, PERSPEKTIVY - Cíle jsou určité hodnoty, výsledky, mety, kterých člověk touží dosáhnout pro své uspokojení. - Každá činnost člověka vede k určitému cíli. - Cíle se dělí podle délky doby potřebné k jejich dosažení. - Dosažení cíle přináší člověku radost, nezdar způsobuje zklamání a bolest. Druhy cílů: a) Blízké cíle - úspěch při zkoušení ve škole, obstarání potravy. b) Střednědobé cíle - dobrý prospěch na SZŠ, příprava na maturitu, schopnost se domluvit v cizím jazyce. c) Dlouhodobé cíle - založit rodinu, získat zaměstnání, vychovat své děti. 3. VZORY A ANTIVZORY - Každý vzor v okolí člověka a zvláště mladého má silný motivující vliv. Stejně jako vzor, který je vnímán negativně působí tak, že jedinec se rozhodně nechce s takovýmto chováním identifikovat – působí tedy též motivačně. Kdo z tvého okolí je pro tebe vzorem? Kdo naopak antivzorem?

40

Chtěl(a) bych: 1. dnes: 2. letos: 3. vůbec v životě

ASPIRACE (snaha po sebeuplatnění) - Jsou osobními aktivizačními činiteli. - Znamenají jisté hodnoty, kterých člověk dosahuje ve svých cílech a plánech. - Náročnost cílů a plánů určuje aspirační úroveň jedince. Aspirační úroveň = každý má jinou představu o tom, čeho v životě dosáhne. a) přiměřená – stanovujeme si reálné cíle, vycházíme z vlastních schopností a dovednosti (udělat maturitu, ukončit školu…) b) nepřiměřená - má 2 podoby : podceňování a přeceňování Po prostudování tématu byste měli být schopni: popsat vnější činitelé motivace objasnit pojmy této kapitoly na konkrétních příkladech.

Ano Ano

Ne Ne

? Kontrolní otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Vyjmenujte vnější činitele motivace. Vysvětlete pojem pobídky. Jaké druhy pobídek rozlišujeme? Co jsou to cíle? Jaké druhy cílů znáte? Uveďte příklady. Vysvětlete pojem aspirační úroveň a uveďte příklady přiměřené a nepřiměřené aspirační úrovně.

Téma: Rysy osobnosti

Úkol: K uvedeným výrokům doplň, zda jsou správné či chybné. Osobnost je pouze člověk, který v životě něco dokázal. Osobnost člověka je určena pouze dědičností. Osobnost člověka ovlivňuje mimo jiné hra, učení a práce. Mezi potřeby seberealizace patří potřeba sebeúcty, sebekoncepce a potřeba uznání. V Maslowově pyramidě potřeb jsou potřeby uspořádány vzestupně od jednoduchých, fyziologických až po duchovní potřeby. Nesaturovaná potřeba ovlivňuje psychiku člověka. Způsob uspokojování potřeb se v průběhu života nemění. Incentivy vycházejí z vnějšího prostředí člověka. Chování člověka není motivováno, je zcela nahodilé. Postoj, ve kterém převládá rozumová složka se nazývá přesvědčení. Předsudek je postoj, ve kterém převládá emocionální složka. Postoj je vrozený.

41

ANO ANO ANO ANO ANO

NE NE NE NE NE

ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO

NE NE NE NE NE NE NE

Mezi věcné pobídky patří např. zboží ve výloze, vyhrožování, reklamy, letáky. Vnitřní činitelé motivace jsou zájmy, postoje, hodnoty, návyky.

ANO ANO

NE NE

Rys osobnosti je psychická vlastnost, která se projevuje určitým způsobem jednání, chování, prožívání. Rys osobnosti je příznačný pouze pro určitého člověka (odlišuje ho od druhých). Hovorově rysy osobnosti označujeme jako povahové vlastnosti.

K označení rysů osobnosti a rozdílů mezi lidmi se od starověku užívalo výrazů temperament a charakter. Temperament označuje v osobnosti to, co je dáno převážně biologicky a projevuje se ve způsobu reagování, zejména citového. Charakter označuje v osobnosti to, co je ovlivněno převážně společensky a má morální význam.

 Úkol:

Zaznamenej křížkem do následující tabulky, jak sám hodnotíš míru svých rysů osobnosti. Využij škálování na stupnici 1-5. Výsledky pak spoj do křivky a vyhledej spolužáka s podobnou křivkou a také s křivkou zcela odlišnou.

 1

2

3

uzavřenost podřizování se labilita nevytrvalost nepřátelství netaktnost nezodpovědnost podceňování se neovládání se city malé intenzity nasazení do školní práce malé

4

5 družnost vedení stabilita vytrvalost přátelství taktnost svědomitost sebedůvěra ovládání se city intenzivní nasazení do školní práce vysoké

 Úkol: Vyplň křížovku: . . . . . . . .

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Hudebníci mají (doplň) typ představivosti. Souhrn všech skutečností, které podporují nebo tlumí jedince, aby něco konal nebo nekonal. Nižší potřeby se cizím slovem označují (doplň). Když si při setkání s neznámým člověkem vybavíme představu našeho známého, který je mu podobný, jedná se o (doplň). Vnější podnět nebo událost, které u člověka mohou vyvolat určité jednání. Vztah člověka k určité skutečnosti, který se vytváří v průběhu života na základě zkušenosti. Trvalé úsilí člověka zabývat se činnostmi, které jsou pro něj poutavé. Maslow uspořádal potřeby do (doplň).

42

Téma: Charakter

Úkol: Jak rozumíš tvrzení: Ona má velmi špatný charakter? To je bezcharakterní člověk. Tento herec hraje především charakterní role. Charakter člověka se pozná v mezních situacích. Vymezení pojmu charakter: - Termínem charakter označujeme tu část osobnosti, která umožňuje řídit jednání člověka podle společenských, zejména morálních požadavků. - Charakter se projevuje v mravní stránce jednání člověka.

-

Pojem charakter zahrnuje všechny mravní vlastnosti člověka, tj. kladné i záporné.

-

Charakter je těsně spjat se všemi složkami osobnosti, zejména s temperamentem.

Formování charakteru: - Charakter se formuje především působením výchovy, především v rodině. - Rodina má nezastupitelný význam při formování charakteru. - Výchovný vliv na jedince mají i výchovné instituce - mateřská škola, škola, kroužky. - Kromě výchovy se na formování charakteru podílí i další společenské vlivy. - Jde především o širší společenské prostředí (kamarádi, bydliště, region). - Dále o příklady z okolí, uznání jedince ostatními, hodnocení jedince druhými. Struktura charakteru: Nejde o jednolitou vlastnost, ale o složitý celek, v němž lze rozlišit zejména tyto složky: 1. Mravní charakterové vlastnosti – projevuje se v nich vztah člověka k morálce. 2. Pracovní charakterové vlastnosti – projevuje se v nich vztah člověka k práci. 3. Společenské charakterové vlastnosti – vystihují mravní vztah člověka k jiným lidem, kde společnosti. 4. Vlastnosti vztahu k sobě – jsou projevem vztahu člověka k sobě samému. 5. Postoj k zátěžím. Jednotlivé složky charakteru jsou navzájem propojeny. Význam charakteru: - Nejvyšší kontrola a regulace jednání. - Kontrola a řízení citových projevů člověka. - Vnitřní sebekontrola a sebehodnocení – svědomí člověka. - Člověk s rozvinutým charakterem jedná soustavně a důsledně podle určitých zásad. - Je na něj spolehnutí, můžeme se o něj opřít.

 Po prostudování tématu byste měli být schopni: vymezit pojem charakter, popsat strukturu charakteru vysvětlit na příkladech význam charakteru popsat konkrétního člověka z hlediska jeho charakteru

Ano Ano Ano

 ? Kontrolní otázky:

 1. 2. 3. 4.

Vysvětlete pojem charakter a řekněte, čím a kdy je formován. Které vlastnosti (rysy) osobnosti vyjadřují kladný vztah člověka k druhým lidem? V čem spočívá význam charakteru? Co je to svědomí a jak se formuje?



43

Ne Ne Ne

Úkol: Doplňte do tabulek chybějící kladné či záporné vlastnosti. Pište tužkou, perem až po společné kontrole.

1. Mravní charakterové vlastnosti Kladné vlastnosti

Záporné vlastnosti

• mravnost



………………………………

• čestnost



………………………………

• statečnost



………………………………

• upřímnost



………………………………

• pravdomluvnost



………………………………

• zásadovost



………………………………



………………………………

• pevnost charakteru

2. Pracovní charakterové vlastnosti Kladné vlastnosti Záporné vlastnosti 

………………………………

• lenost



………………………………

• nedbalost



………………………………

• nezodpovědnost



………………………………

• nesvědomitost



………………………………

• nedochvilnost



………………………………

• nepořádnost



………………………………

• odbíhání od úkolů

3. Společenské charakterové vlastnosti Kladné vlastnosti Záporné vlastnosti

• kladný vztah (afiliace)

• ………………………………

• ………………………………

• samotářství

• ohleduplnost

• ………………………………

• ……………………………….

• závist

• přejícnost

• ………………………………

• ………………………………

• agresivita

• obětavost

• ……………………………… 44

• ……………………………….

• pomlouvání

• tolerance

• ………………………………

4. Vlastnosti vztahu k sobě Kladné vlastnosti

Záporné vlastnosti

• sebedůvěra

• ………………………………

• sebeúcta

• ………………………………

• hrdost

• ………………………………

• ………………………………

• nadutost

• ………………………………

• samolibost

• ………………………………

• marnivost, chlubivost

5. Postoj k zátěžím Kladné vlastnosti • odolnost (stabilita)

Záporné vlastnosti • ………………………………

• statečnost

• ………………………………

• překonávání překážek

• ………………………………

Téma: Temperament Temperament je soubor psychických vlastností, které určují dynamiku a intenzitu celého prožívání a chování jedince. Dynamikou rozumíme tempo průběhu a střídání jednotlivých psychických procesů. Intenzitou pak jejich sílu, hloubku prožívání - Temperament ovlivňuje celý duševní život člověka, především však citový život a motoriku. - Temperament poznáme na mimice, pohyblivosti, rychlosti řeči, myšlení. - Temperament je vrozená charakteristika, ale lze ji do jisté míry ovlivnit výchovou a sebevýchovou. - V průběhu dějin vznikla řada teorií o jeho příčinách. - Současná věda vysvětluje rozdíly v temperamentových vlastnostech vlastnostmi nervových procesů. ANTICKÁ TEORIE TEMPERAMENTU  Nejstarší teorii temperamentu vypracoval řecký lékař Hippokrates (asi 5. stol. př.n.l. – lékaři dodnes skládají tzv. Hippokratovu přísahu) a později ji upravil lékař Galénos (2. stol. př.n.l. – K. Čapek podle něj pojmenoval Dr. Galéna v Bílé nemoci). Podle nich temperament určuje převaha určité tělesné tekutiny a existují čtyři základní typy temperamentu.

45

1. Sangvinik (sanguis = krev) – …………………………………………………………………. - čilý, společenský, veselý, nestálý, rychlý, má rád změnu, dobře se ovládá a přizpůsobuje, rychlá soustředěnost, zaměřený navenek – záleží mu na tom, co si kdo o něm myslí (v dějinách např. Přemysl Otakar II., Galileo Galilei, J.W.Goethe). Kladné vlastnosti: …………………………………………………………………………………. Záporné vlastnosti:………………………………………………………………………………… 2. Cholerik (cholé = žluč) – …………………………………………………………………….. - dráždivý, vzteklý, netrpělivý, prudce vzplane, ale rychle se uklidní, těžko se ovládá, též zaměřený navenek (např. Dante Alighieri, Jan Žižka, Petr Veliký). Kladné vlastnosti: …………………………………………………………………………………. Záporné vlastnosti:………………………………………………………………………………… 3. Flegmatik (flegma = hlen) – ………………………………………………………………….. - klidný až netečný, pomalý, ale spolehlivý, vytrvalý, důsledný, trpělivý, cílevědomý, nepružný (Pokuste se nalézt flegmatika, který se v dějinách proslavil!) Kladné vlastnosti: …………………………………………………………………………………. Záporné vlastnosti:………………………………………………………………………………… 4. Melancholik (melaina cholé = černá žluč) – …………………………………………………. - pesimistický, uzavřený, vážný, nevyrovnaný, plachý, unavitelný, city má hluboké a trvalé, plachý, nespolečenský, zaměřený dovnitř (např. Jan Hus, K. H. Mácha). Kladné vlastnosti: …………………………………………………………………………………. Záporné vlastnosti:…………………………………………………………………………………

  Úkol: 1. Doplňte na řádek vedle názvu temperamentu označení, které se podle Vás k danému temperamentu nejlépe hodí: poustevník, pomalý rak, krocan, racek chechtavý. 2. K jednotlivým typům temperamentů doplňte kladné a záporné vlastnosti.

NERVOVÁ TEORIE TEMPERAMENTU - I. P. Pavlov Zakladatel teorie o vyšší nervové činnosti I. P. Pavlov si při laboratorních pokusech se zvířaty všiml rozdílu v jejich reakcích na stejné podněty. Základem jeho teorie jsou vlastnosti základních nervových procesů – vzruchu a útlumu. Rozlišil tři základní vlastnosti nervových procesů: - síla podráždění a útlumu (udává, jak silný podnět je nutný k tomu, aby vznikl vzruch), - vzájemnou vyrovnanost nervových procesů (posuzuje se podle toho, na kolik útlum dokáže vyvážit vzruch), - pohyblivost (udává, jak rychle dovede vzruch vystřídat útlum). Jedinec se silnými nervovými procesy je odolný, správně a bez obtíží reaguje i na velmi silné podněty. Také mu nevadí silnější podněty, např. hluk, hlasitý rozhovor ho neruší při práci, dovede se soustředit na vykonávanou činnost. Naproti tomu jedinec se slabými nervovými procesy jsou silně podněty nepříjemnou zátěží, k soustředění pozornosti potřebuje klidné prostředí. I. P. Pavlov rozdělil lidi do 4 typů, a to 3 silné typy a 1 slabý typ.

46

živý …………… …………… vyrovnaný

silný

nevyrovnaný …………

Typ vyšší nervové činnosti

klidný až netečný ……………. …………….

……………. .. slabý ………… ………… …

1. Stejný vzruch i útlum, je dobře pohyblivý - typ……………………………………………………………………………………………. = ……………………………………………………………………………………………….. 2. Silný útlum, klidný, vyrovnaný, nepohyblivý (pomalé střídání vzruchu a útlumu) - typ …………………………………………………………………………………………. = ……………………………………………………………………………………………... 3. Silný vzruch i útlum, převažuje vzruch nad útlumem (silné podráždění, útlum nedostatečný) - typ …………………………………………………………………………………………. = ……………………………………………………………………………………………... 4. Slabý vzruch i útlum, nesnáší silné podněty, zranitelný, citlivý, rychle se vyčerpá - typ………………………………………………………………………………………….. = ……………………………………………………………………………………………...   Úkol: Do tabulky doplň, zda je výrok správný – ANO, či nikoli – NE. Rozeznáváme 3 základní typy temperamentu – cholerik, flegmatik a melancholik. Jung v popisu osobnosti využívá pojmu extrovert a introvert. Temperament je určován typem vyšší nervové činnosti, který je vrozený. Hippokrates je zakladatel nervové teorie temperamentu. Melancholik je člověk veselý, optimista, ale roztržitý a nepořádný. Typ silný, nevyrovnaný je cholerik. Cholé znamená krev. Flegmatik je typ silný, vyrovnaný a živý. Pavlovova teorie temperamentu vychází ze sledování síly, vyrovnanosti a pohyblivosti nervových procesů. Extrovert je družný, společenský, impulzivní, má sklon k agresivitě.

47

JUNGOVA TYPOLOGIE Carl Gustav Jung rozdělil lidi podle celkového vztahu a zaměření na vnější svět a vlastní osobu. 1. Extrovert (obrácený ven) – člověk družný, společenský, má rád vzrušení, riskuje, je impulsivní, má rád legraci, změnu. Brzy ztrácí náladu, trpělivost, má sklon být agresivní. Není na něj vždy spolehnutí, nekontroluje příliš své city. 2. Introvert (obrácený dovnitř) – je tichý, uzavřený, má jen úzký okruh přátel, nebývá agresivní ani náladový, je trpělivý, spolehlivý, se sklonem k pesimismu, jedná spíše plánovitě, ne impulsivně, tzv. „dvakrát měří, jednou řeže“. EYSENCKOVA SOUSTAVA TEMPERAMENTOVÝCH VLASTNOSTÍ Hans Jurgen Eysenck [ajzenk] se pokusil o spojení dosavadních pojetí a přístupů v oblasti temperamentu. Navázal na předchozí rozdělení a v popisu temperamentu využil rozpětí extroverze – introverze a stabilita – labilita. labilita melancholik cholerik introvert

extrovert flegmatik

sangvinik stabilita

Většinu lidí nelze zařadit do určitého typu temperamentu (sangvinik, cholerik, flegmatik, melancholik), spíše se snažíme zjistit, v jakém stupni se u nich vyskytují základní vlastnosti daných typů a jak se vzájemně kombinují. U většiny lisí se setkáváme se střední mírou temperamentových vlastností. Krajně vyhraněných typů se vyskytuje ve společnosti málo. Každý typ má kladné i záporné vlastnosti. Temperament je převážně vrozený. Vlivem působení společenských podmínek, zejména výchovy a sebevýchovy může dojít ke změnám v projevech temperamentu (např. rodiče, učitelé, vychovatelé ovlivňují chování dětí, jejich bouřlivé reakce, citové projevy aj.). Projevy temperamentu mohou být ovlivněny: - poškozením dítěte v těhotenství či při porodu (tyto děti jsou často neklidné, impulzivní), - nevhodnou výhovou (např. nedostatkem citu – dítě může na sebe poutat pozornost a zlobí, je nadměrně živé, nebo naopak apatické, lhostejné), - sociálním prostředím (špatný příklad), - nedostatkem motivace k činnosti. V praxi má zkoumání vyšší nervové činnosti a temperamentu značný význam. Zejména v psychologii práce při výběru pracovníků do náročných profesí - pilot, policista, vedoucí pracovník. Známe-li svůj temperament, můžeme využívat jeho kladů, zmírňovat jeho nedostatky a tak lépe zvládat náročnější životní situace. Po prostudování tématu byste měli být schopni: definovat pojem temperament,

Ano

Ne

dokázat sami sebe zařadit k odpovídajícímu typu temperamentu,

Ano

Ne

dokázat sami sebe zařadit k odpovídajícímu typu temperamentu, pochopit, k čemu je dobré svůj temperament znát a ovládat jeho projevy

Ano

Ne

? Kontrolní otázky: 1. Definujte pojem temperament a vyjmenujte jeho čtyři základní typy podle Hippokrata a Galéna. 2. Podle Eysenckovy soustavy temperamentových vlastností se pokuste zařadit sami sebe. 3. Srovnejte povahové vlastnosti cholerika a flegmatika. 4. V čem spočívá hlavní posun v chápání temperamentu u I.P. Pavlova proti Hippokratovi? 5. Porovnejte výhody a nevýhody projevů temperamentu extroverta a introverta a navrhněte pro oba typy vhodná zaměstnání

48

Téma:

Sebepoznání, sebepojetí

Úkol: Něco málo o sobě - jak se znám? Doplňte co nejupřímněji (bez zbytečného sebepodceňování či přílišného sebevědomí), sami pro sebe, tyto nedokončené věty: 1. Dobře znám a ovládám ……………………………………………………………………….. 2. V současnosti jsem lepší než ostatní v mém věku v ………………………………………….. 3. Horší jsem naopak v ……………………… a souvisí to ……………………………………... 4. Nejméně umím v oblasti …………………. a domnívám se, že ……………………………… 5. Z toho, čím se zabývám rád(a), bych mohl(a) vyniknout v ………………………………….., protože…………………………………………………………………………………………. 6. Mám předpoklady ještě pro …………………………………………………………………… 7. Mohl(a) bych se však změnit v ………………………………………………………………... Je dobré se občas zamyslet sám nad sebou. Jen tak, sám pro sebe. Ujasnit si, "kde v tuto chvíli jsem". Můžete se k doplněným větám někdy později (třeba až za rok) vrátit a porovnat je s odpověďmi, které doplníte potom. SEBEPOZNÁNÍ je proces poznávání sebe sama v různých situacích. Poznáváme se pohledem do zrcadla, diskutujeme s kamarády, řešíme různé situace, apod. pokud jsou tyto informace v souladu s tím, jak sami sebe vnímáme, nenarušují naši představu o sobě, tedy naše sebepojetí. Mezi základní metody sebepoznávání patří sebereflexe. Jsou to naše úvahy nad vlastním chováním, které nás vedou k analýze příčin chování nebo jeho důsledků. Výsledkem sebereflexe má být nejen náprava chybného chování, ale také změna postojů a hodnot.  Úkol: Co může znamenat přemíra sebereflexe (tzv. hyperreflexe)? Vyberte z následujících možností nejvhodnější dokončení věty: Sebereflexe škodí tehdy, když: a) nemáme v této činnosti odborné školení b) se zaměřujeme pouze na negativní myšlenky c) máme prázdniny a měli bychom si užívat volna d) máme o sobě příliš vysoké mínění POJEM SEBEKONCEPCE, SEBEPOJETÍ Sebekoncepce (sebepojetí) = Je to představa o tom, kdo jsme. Je to vnímání sama sebe, uvědomění si vlastních silných i slabých stránek, vlastních schopností i jejich hranic, postoj ke svému tělu, ke svým schopnostem. Máme-li rádi sami sebe, jsme schopni mít kladný vztah k druhým lidem a vytvářet s nimi dobré interpersonální vztahy. SLOŽKY SEBEKONCEPCE 1. Obraz vlastního těla – vnímání tělesního já, jak vypadám, líbím se sám sobě? Tento aspekt je však ovlivněn společnosti. 2. Výkon role – jak zvládám svou sociální roli (student, dcera, sestra, kamarádka, zdravotnický pracovník). 3. Osobní identita – pocit individuality a jedinečnosti. 4. Sebeúcta – vyjadřuje se sebevědomím jedince.

49

Pohled druhých Jak mě vidí osoby pro mě významné?

Sociální srovnání Jaký jsem ve srovnání se sobě rovnými?

Pohled na sama sebe

Vaše hodnocení Jak hodnotím své vlastní názory a chování?

Kulturní vlivy Jak se řídím učením kultury, ke které patřím?

Faktory, které ovlivňují naše sebehodnocení ( viz. schéma výše): a) Pohled druhých: V dětském věku se díváme na své rodiče a potom na učitele v základní škole. Jako dospělí sledujeme reakce našich přátel, partnerů v lásce nebo svých dětí. Jestliže tyto významné osoby mají o nás příznivé mínění, uvidíme svůj pozitivní obraz odrážející se v jejich chování a naopak, pokud jejich mínění není příznivé, uvidíme svůj obraz negativní. b) Srovnání s druhými: Chceme-li získat dobrý obraz o tom, kdo jsme a jak jsme zdatní nebo schopní, měříme se se sobě rovnými. Například po nějaké zkoušce budeme chtít vědět, jak jsme si vedli ve srovnání s ostatními studenty ze třídy. Tak získáme jasnější obraz o svém výkonu. c) Vliv kultury: Prostřednictvím rodičů, učitelů, médií nám naše kultura vštěpuje celou řadu názorů, hodnot a postojů. Toto učení nám poskytuje srovnávací ukazatele, podle nichž můžeme hodnotit sami sebe. Dosáhneme-li zdárně něčeho, co naše kultura definuje jako úspěch, přispěje to k pozitivními pohledu na sama sebe. Nesplníme-li něco, co kultura vyžaduje (například se do věku třiceti let nevdáme nebo neoženíme), může to přispět ke vzniku nebo posílení negativního pohledu na sama sebe. d) Hodnocení vlastní osoby: Věříme, že lhát není správné. Když budeme lhát, pravděpodobně budeme hodnotit své chování ze stanoviska tohoto vžitého přesvědčení a na své chování budeme reagovat negativně. Můžeme pociťovat vinu jako důsledek svého chování, které je v rozporu s naším přesvědčením. Když s velkým osobním rizikem někoho vytáhneme z hořícího domu budeme toto chování hodnotit pozitivně a budeme mít dobrý názor na sama sebe.   Úkol: Zamyslete se nad tím, jak vás uvedené čtyři faktory ovlivňovaly v průběhu života. -

Který měl největší vliv do vašich dvanácti let? Který na vás nejvíce působí právě teď? Který vás bude ovlivňovat za dvacet pět nebo třicet let?

50

Sebekoncepce znázorňují tzv. okna Johari, symbolického rozdělení JÁ do čtyř oblastí. Tento diagram se běžně používá pro zjišťování, co o sobě víme a co ne.

OBLAST OTEVŘENOSTI

OBLAST SLEPOTY

(co vím já i ostatní)

(co vědí ostatní, ale já ne)

OBLAST SKRÝVÁNÍ

OBLAST NEZNÁMÉHO

(co vím já, ale ostatní ne)

(co nevím ani já, ani ostatní)

a) Oblast otevřenosti: Představuje všechny informace, chování, postoje a názory, které o sobě víme. Mohou to být jméno, barva kůže, pohlaví, věk, náboženství, politické přesvědčení aj. Velikost oblasti se mění v závislosti na naší osobnosti a na lidech, se kterými komunikujeme. Jsme sdílní výběrově (o některých věcech), ale ne o všech, sdílní vůči některým lidem, ale ne vůči všem. b) Oblast slepoty: Představuje vědomosti, které o nás mají druzí a které my nemáme. Například náš zvyk kousnout se do rtů, když uděláme chybu nebo skákat druhým do řeči. Velká oblast slepoty znamená nízké vědomí o sobě samém. Je důležité zmenšovat svou oblast slepoty a zjišťovat, co druzí o nás vědí. c) Oblast neznámého: Představuje ty části našeho já, které neznáme ani my, ani nikdo jiný. Jsou to informace uschované v našem podvědomí, které nějakým způsobem unikají našemu uvědomění. Do oblasti neznámého lze nahlédnout prostřednictvím hypnózy, snu, psychologického testu nebo psychoterapie. d) Oblast skrývání (nebo též oblast přetvářky): Obsahuje všechno, co o sobě víme, ale skrýváme před ostatními. Skrývaná tajemství, trapné zážitky, názory, přesvědčení nebo hodnoty, za které bychom se možná mohli stydět. Určité věci tajíme jen před některými lidmi a před jinými ne. Po prostudování tématu byste měli být schopni: definovat pojem sebekoncepce (sebepojetí) vyjmenovat složky sebekoncepce uvést faktory, které ovlivňují sebehodnocení charakterizovat Johari okna posoudit vlastní sebevědomí

Ano Ano Ano Ano Ano

Ne Ne Ne Ne Ne

Téma : Schopnosti, kreativita Každý z nás má pro určitou činnost větší či menší předpoklady, vlohy, schopnosti, nadání (např. žák ve škole pro určitý předmět). VLOHY Vrozené, anatomicko-fyziologické zvláštnosti člověka, na jejichž základě se vyvíjejí schopnosti. Jsou-li vytvořeny příznivé podmínky v životě člověka, vytvářejí se na podkladě vrozených předpokladů schopnosti. Při velmi nepříznivých podmínkách, zejména v dětství (např. málo podnětů v okolí, primitivní rodinné prostředí, zdravotní poškození dítěte), nedochází k rozvinutí schopností, dítě v určité oblasti přechodně či trvale zaostává v rozvoji schopností za vrstevníky.

51

SCHOPNOSTI Psychické vlastnosti, které umožňují člověku naučit se určitým činnostem a dobře je vykonávat. Nejsou vrozené, vyvíjejí se na základě vrozených vloh. Záleží především na společenském prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, na množství a druhu podnětů, se kterými se od začátku svého života setkává, na vztahu dospělých k dítěti. Významnou roli má i způsob výchovy v rodině, ve škole i v mimoškolní činnosti. 1. STUPEŇ ROZVOJE SCHOPNOSTÍ a) Nadání - vyniká-li člověk mezi ostatními lidmi v některých oblastech, říkáme o něm, že je nadaný. Nadání = souhrn schopností určitého druhu, který umožňuje pozoruhodné, nadprůměrné výkony v dané oblasti činnosti (např. herecké nadání). b) Talent - mimořádně rozvinutý souhrn schopností. Umožňuje člověku, aby ve svém oboru dosáhl vynikajících výkonů. K vynikajícímu výkonu ale pouze talent nestačí, kromě talentu je k výbornému výkonu třeba i celá řada jiných vlastností osobnosti, např. zájem, vytrvalost, píle, ale i příznivé podmínky v prostředí. c) Genialita - mimořádně rozvinutý talent, který umožňuje vytvořit vrcholná díla. 2. DRUHY SCHOPNOSTÍ a) Intelektové (rozumové) = inteligence, soubor schopností k myšlení, k řešení problémů. Intelektové schopnosti mají u každého jedince odlišnou strukturu. Některý člověk podává v určitých oblastech lepší, jiných horší výkon (např. někdo lépe pracuje s čísly, jiný pohotověji vysvětluje význam slov, další si lépe poradí s řešením logických problémů). Inteligence je složitá dispozice (předpoklad) k řešení problému. Dodnes neexistuje jednotná definice, ale obecně lze říci, že jde o všeobecnou rozumovou výkonnost. b) Umělecké: setkáváme se s nimi u tvůrců a interpretů uměleckých děl (malířů, sochařů, hudebních skladatelů, zpěváků, herců, architektů apod.). c) Senzomotorické: umožňují dosahovat mimořádných výkonů ve sportu a v některých pracovních činnostech (gymnasti, artisti, psaní na stroji, pletení) DOVEDNOSTI Dispozice k vykonávání určité praktické činnosti. Kolik je činností a jejich druhé, tolik je dovedností. Schopností je méně (např. dovednost stříhat nůžkami, psát perem, navlékat korálky – projev senzomotorické schopnosti). KREATIVITA (TVOŘIVOST) Zvláštní soubor schopností, které se projevují v hledání a nacházení správného a přitom originálního, neobvyklého, původního řešení. Znamená originalitu, neotřelost, zajímavý postup, neobvyklost. Tvůrčí schopnosti potřebují při své činnosti zejména architekti, spisovatelé, malíři a organizátoři. Základem tvořivosti jsou: - naše schopnosti, především intelektové (schopnost se rozhodnout, vidět detaily, předvídat, organizační schopnosti), - motivace – ať vnitřní (zájem, potřeba) nebo vnější (pochvala, splnění cíle) - rysy osobnosti – rozhodnost, stabilita, pracovitost, důslednost Mezi bariéry tvořivosti patří : -

naše zkušenosti, zkušenosti jiných, stereotypy při činnostech direktivní vedení, netolerantní okolí, výsměch za dílčí neúspěch, autoritativní výchova v rodině i ve škole.

 Úkol: Pokuste se vymyslet co nejvíce činností, které lze dělat ve výtahu. K čemu všemu může sloužit klíč?

52

Po prostudování tématu byste měli být schopni: definovat pojmy vlohy, schopnosti, nadání, talent, genialitu uvést rozdíl mezi vlohou a schopností diskutovat o tom, které schopnosti jsou důležité pro práci zdravotnického pracovníka posoudit vlastní schopnosti

Ano Ano Ano Ano

Ne Ne Ne Ne

? Kontrolní otázky: 1. Jaký je vztah mezi vlohami a schopnostmi? 2. Vyjmenuj stupeň rozvoje schopností. 3. Jaké druhy schopností znáš? 4. Definuj inteligenci. 5. Co je to kreativita? 6. Jaká by měla být výchova vzhledem k rozvoji schopností?

Téma: Inteligence

Úkol k opakování učiva: Typologické rozdíly odlišují jedince od ostatních. Svědomí je součástí temperamentu. Psychická struktura je buď stálá nebo dynamicky se měnící. Na utváření osobnosti se podílí jen sociální prostředí. Cíle a hodnoty patří k vnitřním činitelům motivace Návyk je zautomatizovaná činnost. Povaha člověka je totéž co jeho charakter. Charakter člověka se projeví jen v mezních situacích. Svědomí je vrozená vlastnost osobnosti. Mezi složky sebekoncepce patří i to, jaká jsi studentka. To, jak mě vidí ostatní, ovlivňuje mé sebehodnocení vždy negativně.

Ano - Ne Ano - Ne Ano - Ne Ano - Ne Ano - Ne Ano - Ne Ano - Ne Ano - Ne Ano - Ne Ano - Ne Ano – Ne

Pojem inteligence: Inteligence je všeobecná rozumová schopnost. Je to složitá dispozice, která nám umožňuje řešit problémy, nové situace. Člověk řeší situace, přizpůsobuje se novým podmínkám na základě rozumového rozboru a nachází správné cesty k řešení problémů. Inteligence má složku vrozenou ( až 80%) a složku získanou – učením, vzděláváním, získáváním zkušeností. Měření inteligence. Aby bylo možné zjišťovat rozumové schopnosti, bylo třeba stanovit normy vyjádřené bodovou hodnotou nazývanou inteligenční kvocient (IQ). Tento postup „měření inteligence“ poprvé stanovili v roce 1904 Francouzi Alfred Binet a Jules Simon. Pro určitou věkovou skupinu dětí vypracovali sérii úkolů. Tu pak vyzkoušeli na velkém počtu dětí tohoto věku. Úkoly, které dokázala vyřešit většina šestiletých dětí, se pak stala normou pro věk šesti let atd. Vyšli z faktu, že zatímco v dospělosti se inteligence mění poměrně málo, v dětství a dospívání je třeba vytvořit odlišné normy pro každý rok. Spojení inteligence a věku vedlo k pojmu mentálního věku (MV). Uvádí stupeň vývoje, jehož člověk v daném věku dosáhl. Srovnání mezi chronologickým věkem (CV – skutečný věk) a mentálním věkem (stupeň vývoje, vyspělosti) ukazuje, zda má náš vývoj vzhledem k normě předstih nebo zpoždění. Němec Wiliam Stern pak zavedl procentní vyjádření – inteligenční kvocient, který lze spočítat takto:

MV IQ = -------- . 100 CV Intelektové schopnosti mají u každého člověka poněkud jinou strukturu, obecně hovoříme o verbální a neverbální složce. a) Verbální složka inteligence se posuzuje z úkolů jako: - Co mají společného: slon a fialka, nebo skříň a aktovka. - Přeškrtněte slovo, které nepatří do uvedené řady: plést, háčkovat, vyšívat, zašívat židle, pohovka, stůl, křeslo

53

b) Neverbální složka inteligence pak z podobných úkolů jako: -

Doplňte vždy dvě nejbližší čísla do číselné řady: 2-5-8-3-6-9-.-.Pokračujte v započaté řadě: Xxxx - xXxx - xxXx –

Tabulka norem IQ: IQ nad 120 110 - 119 90 - 109 80 - 89 70 - 79 50 - 70 25 - 50 pod 25

nadprůměr lehký nadprůměr NORMA průměr lehký podprůměr slaboduchost SLABOMYSLNOST (OLIGOFRENIE) debilita imbecilita idiocie

IQ nad 130 umožňuje členství v Mense - prestižní společnosti inteligentních lidí na světě. Schopnosti lze posuzovat jednak na základě rozboru činností zkoumané osoby, jednak na základě testování. Nejznámější jsou testy rozumových schopností – inteligence. To je velmi složitá vlastnost osobnosti, zčásti vrozená, zčásti získaná. a) vrozenou složku (schopnost myšlení, poznávání) posuzuje neverbální test - Ravenovy progresivní matice. Principem je doplňování chybějícího obrázku geometrických tvarů za časový úsek. Úspěšnost při tomto testu není ovlivněna vzděláním.

b) vrozenou i získanou složku inteligence (schopnost chápání, porozumění, vědomosti) zkoumá např. Wais – R test. Tento test je rozdělen na část vědomostní (kultura, politika, historie), část s porozuměním ( např. našla si dopis s adresou – co uděláš?), opakování číselných řad, matematický úsudek – logické slovní úlohy, slovní zásoba ( vyjmenuj psovité šelmy). Úspěšnost v tomto testu se odvíjí od vědomostí a zkušeností jedince. Některé druhy inteligence: 1. Řečová inteligence – schopnost užívat různých forem jazyka a rozumět pojmům. Úkol: vysvětli, jak upéct koláč; sestav křížovku; slož básničku 2. Zraková inteligence – schopnost vnímat, zpracovávat a hodnotit vizuální stránku světa. Úkol: nakresli mapku školy, navrhni model šatů do tanečních 3. Logicko- matematická inteligence – schopnost vnímat logické vztahy mezi jevy. Úkol: naplánuj cenu nákupu na nedělní oběd, odhadni počet kroků, kterým projdeš třídu. 4. Fyzická inteligence – schopnost užívat své tělo, vykonávat a koordinovat pohyby těla. Úkoly: slož hlavolam, vymysli a nauč ostatní tanec, zašij si díru na ponožce.

54

5. Hudební inteligence – schopnost vnímat, zpracovávat, reprodukovat a tvořit melodii a rytmus. Úkoly: vytleskej rytmus písně, poznej píseň podle ukázky, slož text písně na téma hmyz. 6. Sociální inteligence – schopnost chápat a rozumět druhým. Úkol: pomož spolužačce s jejím problémem, ve skupině připrav proslov na téma láska. 7. Emoční inteligence – schopnost rozumět sobě samému a tak správně regulovat své chování ke druhým. Úkol: ve vypjaté situaci se ovládni, pokus se dohodnout s druhým při hádce.

Po prostudování tématu byste měli být schopni: zhodnotit vlastní rozumové schopnosti, ve kterých jsou vaše silné stránky definovat pojem inteligence vysvětlit, co znamená IQ, jaké jsou normy této hodnoty vyhledat informace o měření IQ a o společnosti Mensa

Ano Ano Ano Ano

Ne Ne Ne Ne

? Kontrolní otázky: 1. 2. 3. 4.

Co je to rozumová schopnost, co je inteligence? Jak lze objektivně posoudit úroveň inteligence? Jaké druhy inteligence využíváte ve vašem životě? Lze změřit inteligenci i zcela nevzdělanému člověku?

Téma: Poznávání osobnosti, faktory zkreslující poznávání osobnosti

Úkol k opakování učiva: Kreativita znamená tvořivost a originalitu. Nalezneme-li neobvyklé řešení problému, které ale nelze realizovat, jsme kreativní. Mezi bariéry tvořivosti patří naše návyky, autority ve výchově, nedirektivní vedení. Mezi vrozené vlastnosti osobnosti patří vlohy a temperament. Cholerik je člověk společenský, originální, vznětlivý. Hippokrates dělil temperament podle tělesných orgánů. I.P. Pavlov je zakladatel moderní fyziologie. Vzruch a útlum jsou základem schopností. Temperament člověka nelze ovlivnit, je vrozený. S. Freud byl původem Němec. Flegmatik je stabilní introvert. (Eysenck) Pojem ego zavedl K.G.Jung.

ano - ne ano - ne ano - ne ano - ne ano - ne ano - ne ano - ne ano - ne ano - ne ano - ne ano - ne ano - ne

V úvodních hodinách psychologie na počátku školního roku jsme se seznámili s některými metodami , které využívají psychologové při poznávání psychiky člověka. Na které si nyní bez přípravy a opakování vzpomenete?

55

Projektivní testy

Podstatou těchto testů je, že se zkoumané osobě předkládá materiál, který má mnoho významů. Pokusná osoba má přesně uvést, jaké myšlenky, představy, a pocity se v ní objevují při pozorování daného materiálu. Do svých výpovědí pak promítá své vlastní prožívání ( obavy, agrese, přání, potřeby). TAT - test tématické apercepce. Test se skládá ze série obrázků, které představují jednotlivé osoby v nejasných situacích. Zkoumaná osoba má u každého obrázku vyprávět svůj vlastní příběh. Scénotest - užívá se u dětí. Dítě skládá z figurek své nejbližší okolí. Test je zaměřen především na narušení kontaktů v rodině. Rorschachův test inkoustových skvrn - stanovení neuróz, psychopatií

Frustrační testy

Rosenzweigův test - série obrázků, na kterých zúčastněné osoby prožívají nějakou nepříjemnost. Úkolem zkoumané osoby je doplnit, co v dané situaci osoba řekne, jak reaguje na nepříjemnost

Dotazníky

Poměrně jednoduchá, rychlá metoda, ke zjišťování osobnostních charakteristik. Využívají dotazníky postojové, zájmové, profesní. Eyseneckův osobní dotazník introverze - extraverze. MMPI (minesotský osobnostní dotazník) - obsahuje 550 otázek, osoba odpovídá ano - ne - nevím ( nevím smí použít max. 100x)

Rozhovor interwiev

Mnoho psychologických poznatků (o postojích, prožívání, názorech, citových stavech, zálibách, dosavadním životě) se získává metodou rozhovoru. Příkladem je zjišťování anamnézy vyšetřované osoby, kdy jde nejen o přesný obsah a stylizaci otázek, ale i vytvoření ovzduší důvěry . V rámci rozhovoru se uplatňuje i pozorování.

Posuzovací škály

Existují způsoby chování, které jsou obtížně přístupné psychologickému pozorování. V těchto případech je možné přimět zkoumanou osobu, aby na škále posoudila sama sebe nebo požádat o toto posouzení nějakou osobu z jejího blízkého okolí. Např. profil osobnosti (agresivita, citlivost, ovládání se, spolehlivost, tolerance).

Studium podmínek života

Osobnost se utváří v interakci s prostředím, proto poznání a pochopení vlivů, které působily od narození na osobnost, je při diagnostice poruch osobnosti důležité. Pozornost se věnuje zejména: •

materiálním podmínkám života

•

stavu rodinného prostředí

•

vliv širšího okolí - škola, kamarádi, parta ...

Většina lidí si během svého života vyvinula vlastní systém, s jehož pomocí dokáže hodnotit sama a jiné lidi. Pro každého z nás je životně důležité rozlišovat mezi přáteli a nepřáteli, rozeznat nepřátele, konkurenty, odhadnout silné a slabé stránky člověka, se kterým jednáme. Při hodnocení a posuzování lidí kolem sebe často postupujeme naivně. Při poznávání člověka člověkem v denním styku se uplatňují činitelé, které si pozorovatel víceméně neuvědomuje, ale mohou výrazně zkreslit objektivní poznání jiného člověka. Proto je důležité se s nimi seznámit a při poznávání druhých je minimalizovat.

56

Úkol: Označte vlastnosti v závorkách, které se podle vás nejlépe hodí k dokončení následujících vět.

-

Jan je energický, horlivý a (inteligentní, neinteligentní).

-

Marie je odvážná, vyzývavá a (extrovertní, introvertní).

-

Josef je bystrý, živý a (hubený, tlustý).

-

Jana je atraktivní, inteligentní a (sympatická, nesympatická).

-

Zuzana je veselá, pozitivní a (atraktivní, neatraktivní).

-

Jakub je hezký, vysoký a (zajímavý, nudný).

Na závěr: Některé volby se zdají být správné, některé chybné. To, co vás vede k dojmu "správnosti" je vaše soukromá teorie osobnosti, systém pravidel, jež určují, které vlastnosti se k sobě hodí nebo se spolu obvykle vyskytují. Vžitá pravidla říkají většině lidí, že ten, kdo je energický a horlivý, je také inteligentní. Samozřejmě neexistuje žádný logický důvod, proč by neinteligentní člověk nemohl být energický a horlivý. Faktory zkreslující poznávání osobnosti 1. Soukromá teorie osobnosti - Je to osobní teorie, že má-li jedna osoba vlastnosti x, musí nutně mít i vlastnost y. - Např. je-li někdo movitý, musí to být podvodník. - Podstatou této teorie je to, že určité vlastnosti se vyskytují vždy společně. - Lidem tedy přisuzujeme vlastnosti, aniž bychom se přesvědčili o jejich existenci. 2. První dojem (pořadí informací – „zaškatulkování“) - První dojem výrazně ovlivňuje náš další vztah ke druhému. - První dojem je vlastně připisování určitých vlastností člověku podle svých předcházejících zkušeností. - Pokud v nás někdo vyvolá pozitivní první dojem, máme pak tendenci ho tak vidět i později, odhlížíme od negativních vlastností. - Při prvním nepříznivém dojmu je tomu naopak. 3. Haló-efekt - Tendence řídit se při posuzování jiného člověka všeobecným dojmem, jaký udělal na posuzovatele. - Např. nápadně špatná vlastnost může vyvolat jednostranný negativná úsudek o celém člověku. - Žák s výborným prospěchem je hodnocen posuzovatelem ze všech stránek nadměrně kladně. 4. Autoprojekce (podle sebe soudím tebe) - Je to tendence posuzovat druhé podle sebe, a to zejména připisovat mu ve zvýšené míře vlastní záporné vlastnosti. - Zjistilo se, že podlézaví lidé označili své známé za ještě podlézavější. - Tímto přístupem si člověk vlastně udržuje vlastní duševní rovnováhu, ale zkresluje objektivní poznání („Jiní jsou horší než já.“) 5. Figura a pozadí („vrána k vráně sedá“) - Tendence posuzovat jiného člověka na pozadí lidí, mezi nimiž žije a k nimž patří a připisovat mu tejné vlastnosti, které připisujeme těmto lidem.

57

6. Pygmalion efekt - Tendence vidět člověka takového, jakého ho vidět chceme. - Naše vnímání je závislé na našem očekávání. - Pokus: Učitelům byl dán seznam velmi nadaných žáků (byli průměrní a vybráni náhodně). Učitelé vlivem svých očekávání hodnotili vybrané žáky zřetelně lépe, než zbytek třídy. Úkol: Jak si představujete: -

typickou učitelku?..........................................................................................................

-

typického homosexuála?................................................................................................

-

typického bezdomovce?.................................................................................................

-

typického maminčina mazánka?....................................................................................

Jak dochází k takovému označkování?

7. Stereotyp, předsudek -

Člověku jsou přisuzovány charakterové vlastnosti, které obecně předpokládáme u většiny členů dané skupiny. Většinou jsou to vnější shody v oblékání, zvláštnosti postavy, rysy v obličeji, způsob komunikace. Stereotypy nám brání vidět individualitu jedince. Např. jestliže potkáte nějakého bezdomovce, budete asi mít po ruce řadu vlastností, obecné pro bezdomovce charakteristických, které budete ochotni na něj vztahovat. Na chování můžete dokonce vidět různé vlastnosti, které byste neviděli, kdybyste nevěděli, že je bezdomovec.

8. Aktuální psychický stav posuzovatele - Při dobré a optimistické náladě se objevuje tendence vidět jiné v kladném světle, při špatné náladě je tomu naopak. - Zejména afekty (hněv, zlost apod.) ztěžují objektivní poznávání jiných.

? Kontrolní otázky: 1. 2. 3. 4.

Jakých chyb se můžeme dopouštět při posuzování osobnosti? Proč jsou předsudky nebezpečné? S jakými předsudky se běžně setkáváte? Proč je lidé mají? Jakými metodami lze poznávat osobnost?

58

Téma: Osobnost zdravotnického pracovníka Motto: ,,Dobré vlastnosti se těžce nabývají, ale snadno se s nimi žije. Špatné se snadno získávají, ale život s nimi je obtížný.“ Zdravotnické povolání patří svým zaměřením a obsahem k nejnáročnějším profesím. Od zdravotníka se očekává, že bude odborně vzdělán, bude vykonávat fyzicky náročnou práci v nepřetržitém provozu, bude se vyrovnávat s vysokou psychickou zátěží, bude aktivně pracovat v týmu, bude mít kladný vztah k nemocným, apod. Pro úspěšný výkon zdravotnického povolání jsou důležité: a) předpoklady pro výkon profese – jsou to určité dispozice, kterými je některý člověk vybaven, jiný ne. Poznání a správné odhalení těchto dispozic by mělo nastat před výběrem studia na SZŠ nebo před výkonem zdravotnické profese. Tedy ve fázi PREGRADUÁLNÍ.



Doplňte do tabulky konkrétní příklady k předpokladům k výkonu profese

Dobrá fyzická kondice Dobrý psychický stav Senzomotorické předpoklady Hygienické návyky Úprava zevnějšku Optimální životospráva Schopnost a chuť stále se učit Umění relaxovat b) charakterové vlastnosti – jsou to některé rysy osobnosti, které jsou nutné a žádoucí pro výkon profese. Charakter je soubor vlastností člověka, které řídí jeho chování z hlediska společenského a zejména morálního hlediska. Utváření těchto vlastností probíhá od útlého věku prostřednictvím socializace, ale dále pokračuje zejména při studiu na SZŠ, VŠ i dále při vlastním výkonu profese. Jde tedy o fázi KONTINUÁLNÍ.

  V následující tabulce proveďte vlastní sebehodnocení vlastností a rysů osobnosti Duševní vyrovnanost a sebeovládání Schopnost rychlého rozhodnutí a logického úsudku Čestnost a pravdomluvnost Pořádkumilovnost, šetrné zacházení s věcmi Kladný vztah k lidem Empatie Umění jednat s lidmi bez ohledu na jejich odlišnosti Schopnost řešit problémy

ANO - NE

c) profesionální vlastnosti – vlastnosti, které jsou bezprostředně spojeny s výkonem profese. Jedná se tedy o vlastnosti PROFESNÍHO RŮSTU.

59

 Přiřaďte následující vlastnosti do tabulky pod přehledem: odborné vědomosti, schopnost rychlého a správného rozhodnutí, dobrá pozornost, sebeovládání, schopnost navázat kontakt, kvalitní vnímání, dovednost provádět odborné výkony, sebezapření, schopnost analyzovat situace, mlčenlivost, odolnost k fyzické zátěži, komunikační dovednosti, schopnost přijmout oprávněnou kritiku, rychlost, pracovní nasazení, dokázat vyslechnout druhého, schopnost týmové spolupráce Intelektové

?

Senzomotorické

Autoregulační

Sociální

Kontrolní otázky: 1. Jaká očekávání má společnosti k profesi zdravotníků? 2. Které jsou nejdůležitější předpoklady pro výkon zdravotnické profese? 3. V čem vidíte fyzickou a psychickou náročnost zdravotnického povolání? 4. Vysvětlete pojem profesionální deformace. Vyhledejte informace o tomto jevu. 5. Které z profesionálních vlastností pro Vás budou v praxi pravděpodobně nejobtížněji zvládnutelné?

60

Téma: Teorie osobnosti

referáty

Teorie osobnosti podle Sigmunda Freuda

Teorie osobnosti podle Ernsta Kretschmera

61

Téma : Úvod do sociální psychologie Cíle kapitoly: charakterizovat sociální psychologii , zařadit do systému psychologických disciplín ukázat význam sociální psychologie pro zdravotníky

1.Předmět sociální psychologie (socius – z lat. druh, společník) Psychologie se zabývá zkoumáním prožívání a chování člověka. Sociální psychologie zkoumá tu část prožívání,chování a jednání člověka, které vzniká v důsledku podnětů ze sociálního prostředí. Vztahy jedince a sociálního prostředí se realizují v několika rovinách: a) intrapersonální rovina ( pod vlivem sociálních vztahů se mění vlastnosti a chování jedince, např. výkonnost, psychické vlastnosti) b) interpersonální rovina ( vztahy mezi jedinci navzájem , JÁ – TY) c) rovina společenských vztahů ( vztahy jedinec a sociální skupina,společnost) Vztahy jedince a sociálního prostředí se uskutečňují prostřednictvím sociálního styku, který v sobě obsahuje 3 základní složky, a to: sociální percepci, sociální interakci a sociální komunikaci. O všech těchto složkách budou pojednávat následující kapitoly. Sociální psychologie tedy zkoumá :  jak se člověk utváří vlivem sociálních vztahů – socializuje se  jak člověk utváří vztahy mezi lidmi  jaký je charakter těchto vztahů  jak se vlivem společenského života mění psychické procesy, vlastnosti, výkonnost  jak člověk sám svým chováním působí na ostatní lidi i sám na sebe. 2. Základní pojmy sociální psychologie Jedinec, skupina, sociální interakce, sociální komunikace, socializace, sociální učení, altruismus, egoismus, hostilita, afiliace, sociální adaptace, atd. (Tyto a další pojmy budou probírány v následujících tématech.) 3. Význam sociální psychologie pro zdravotníky Sociální psychologie umožňuje zdravotníkům: Lépe pochopit chování a jednání člověka. Poznávat život ve skupině a kolektivu. Poznávat faktory utvářející osobnost člověka. Rozumět chování člověka v různých situacích. Seznámit se se způsoby komunikace s nemocnými. Zjistit, jak působíme na druhé lidi.

Příklady situací ze zdrav. prostředí



62

Odpovězte na daná tvrzení: Sociální psychologie patří mezi základní psychologické disciplíny. Intrapersonální změna se odehrává mezi lidmi. Sociální psychologie zkoumá prožívání a chování jedince. Sociální prostředí je nezbytné pro sociální styk. Sociální psychologie se zabývá také socializací jedince. Socializace je základní potřeba člověka. Znalost sociální psychologie je nezbytná při práci s lidmi. ,, Socius “ znamená člověk. Sociální styk se realizuje v ekonomickém prostředí. Vlivem společnosti se mění některé vlastnosti člověka.

Ano - Ne

Úkoly: 1. 2. 3. 4.

Čím se zabývá sociální psychologie? Zařaďte tuto psychologickou disciplínu do systému psychologických věd ? Doplňte do tabulky příklady konkrétního využití sociální psychologie ve zdravotnické praxi. Jaké vlastnosti jedince může změnit skupina, ve které jedinec žije?Uveďte pozitivní i negativní příklady. 5. Lidé kterých profesí by rozhodně měli mít znalosti ze sociální psychologie?

Téma : Sociální podstata osobnosti Cíle kapitoly: popsat vlivy působící na rozvoj osobnosti definovat hlavní sociální potřeby jedince vysvětli specifiku sociálních podnětů, sociálního rázu osobnosti

1.Vlivy působící na rozvoj osobnosti Na jedince působí celá řada vlivů, které se podílejí na utváření jeho osobnosti: a) vrozené předpoklady – temperament, vlohy, zákonitosti vyšší nervové soustavy, předpoklady ke schopnostem, atd.. b) přírodní prostředí – klima, životní prostředí,atd. c) sociální prostředí – vlivy výchovy, kultura, rodina, společnost, tradice. Sociálním prostředím rozumíme všechny podněty a vlivy od lidí. Sociální prostředí si můžeme představit jako síto, přes které procházejí všechny ostatní vlivy než se dostanou k jedinci. Filtrují je, mohou některé potlačovat nebo naopak využívat a zesilovat. Osobnost je zásadně ovlivňována sociálním prostředím. Duševní život se totiž odehrává ve společenských podmínkách, mezi lidmi, se kterými člověk žije. Sociální prostředí dělíme na mikrosociální ( komunikace tváří v tvář) a makrosociální ( studenti univerzity, obyvatelé města, regionu, státu) 2. Hlavní sociální potřeby jedince Pro zdravý sociální vývoj má velký vliv uspokojování sociálních potřeb, zejména v dětství: Významné sociální potřeby: potřeba kladných citových vazeb k matce nebo jiné blízké osobě potřeba podnětů, které vedou k činnostem potřeba řádu a pořádku potřeba uznání a kladného hodnocení potřeba životní perspektivy

Způsob uspokojování potřeby:

63

Nejsou-li tyto potřeby saturovány, jedinec se špatně zařazuje do společnosti, je nepřizpůsobivý, chování bývá asociální. Trvalý nedostatek vhodných podnětů vede k deprivaci. Co již víte o deprivaci? Zopakujte si . 3. Specifika sociálních podnětů Specifické sociální podněty: a) slovo – jedinec reaguje nejen na obsah slova, ale také na formu, jak bylo proneseno, tak i na jeho nositele. b) jedinec nepřichází do kontaktu jen s izolovanými jedinci, ale vždy s lidskou společností ( s poměry, vztahy, zákony, zvyky, pravidly dané společnosti), významný vliv sociálního kontaktu má i sociální kontext ( podmínky a společenská situace, ve které ke kontaktu došlo). Např. věta : ,,Dnes ti to sluší“ má jiný význam, když nám ji říká přítel, naše babička, nebo pacient v nemocnici. 4. Projevy sociálního rázu osobnosti a) Člověk se socializuje v uspokojování biologických potřeb. b) Vznikají specificky lidské potřeby – p. uznání, kontaktu, seberealizace, lásky, společnosti, kladných citových vazeb, apod. c) Člověk se aktivně adaptuje, tzn. nejen se přizpůsobuje okolí, ale i sám působí na okolí. d) Obsah lidského prožívání je závislý na prostředí, ve kterém jedinec žije. To, jak myslím, cítím, jednám, závisí na tom, jak jsem se to naučil ve ,,svém“ sociálním prostředí.



Odpovězte na daná tvrzení: Na utváření osobnosti se podílejí genetické dispozice člověka. Osobnost není příliš ovlivňována sociálním prostředím. Komunikujeme-li v rodině, jedná se o makrosociální prostředí. Mezi sociální vlivy patří výchova, vlohy a tradice. Potřeba nových podnětů patří mezi primární potřeby jedince. Deprivace je ovlivněna geneticky. Mezi základní sociální podněty patří slovo. Nejdříve se člověk socializuje v oblasti biologických potřeb. Deprivací rozumíme trvalý nedostatek vhodných podnětů. Mít životní plány, cíle a perspektivy patří k sociálním potřebám člověka.

Úkoly: 1. 2. 3. 4.

Ano – Ne

Jaké projevy mohou mít jedinci s neuspokojenými sociálními potřebami? Doplňte do tabulky v bodě č.2 způsob uspokojování jednotlivých potřeb. Jsou některé vlivy, které na vás působí negativně?Např. masmédia- TV Vysvětlete na vašem konkrétním příkladu specifiku sociálních podnětů ( slovo, kontext).

64

Téma: Socializace osobnosti Cíle kapitoly: charakterizovat socializační proces popsat etapy socializace vysvětlit na příkladech výsledky socializace uvést příklady poruch socializace

1.Socializační proces Člověk se rodí jako bytost biologická, osobností se stává v průběhu svého života, v určité kultuře , ve které žije. Člověk se vlivem společnosti rozvíjí, přizpůsobuje se podmínkám společnosti, své potřeby uspokojuje tak, jak se to naučil od svého okolí. Přeměna biologického jedince v kulturní bytost je nazývána socializací. ( Př. vlčí děti). Proces socializace zahrnuje všechny stránky duševní činnosti: Stránku poznávání ( vidím- li člověka, nevnímám jen jeho vzhled, ale i dojem, jakým působí, situaci, kde k vnímání dochází, vnímám vztah k danému člověku. Veškeré naše vnímání se děje přes clonu sociálního prostředí a situace.). Stránku emotivní – citovou ( vztahy, náklonnost, obětavost, empatie, zákeřnost – specificky lidské city získané socializací; bohužel i negativní). Stránku volní (rozhodnost, stanovování cílů, plánování, sebevýchova). 2. Etapy socializace Socializace je procesem permanentním, probíhá neustále, po celý život jedince. Má však etapovitý charakter: 1. etapa – je charakterizována jako působení matky a rodiny na jedince, základní poznávání světa, manipulace s předměty. Dítě se učí citovým vztahům, řeči, chápání svého místa mezi jinými. Konečnou fází této etapy je oddělení „já od ne- já“ ( 2,5 až 3,5 roků). 2. etapa – hlavní činností je hra, kde se formují vztahy dítě – dospělý, jiné dítě, hračka. Dochází k objevení společenských rolí ( kdo je táta, učitelka, kamarád). Svět je rozdělen na 2 složky MY (děti ) + ONI (dospělí). Dochází ke jevu porovnávání se s jinými (MŠ), význam vliv skupiny vrstevníků, péče jinou osobou než matkou, pobyt mimo domov, osamostatňování se. 3. etapa – hlavní činností se stává učení, kdy se diferencuje role žáka, učí se poznávat svět očima jiných lidí,vzrůstá význam vůle, postoje k práci, postoje k různým skupinám lidí ( učitelé, spolužáci, starší spolužáci, mladší spolužáci, party, skupiny). 4. etapa – role dospělého, odpovědnost sám za sebe, později i za druhé. Zakládání rodiny, pocity odpovědnosti, altruismus, nové role - manžela, manželky, matky, otce.Vstup do pracovního kolektivu a jeho vliv na jedince jako nováčka.

3. Druhy socializace Primární socializace – probíhá v raném dětství, v 1. -3. etapě socializace. Probíhá v primárních sociálních skupinách (rodina, dětské herní skupiny a sousedství). Člověk získává základní sociální zkušenosti a výchozí hodnotový systém a morálku.

Záměrná primární socializace – záměrné úsilí zejména rodičů vychovávat, vyučovat a ovlivňovat dítě. Nezáměrná primární socializace – probíhá v každodenním životě v neformálních situacích, kdy dítě pozoruje své sociální vzory

Sekundární socializace – probíhá po zbytek života a souvisí s rozvíjením schopností žít s lidmi a mezi lidmi. Probíhá v sekundárních sociálních skupinách (škola, pracovní kolektiv, zájmové organizace, polit. strany,etnické skupiny, třídy a vrstvy) Terciální socializace (resocializace) – týká se dospělých osob, kdy během života zásadně mění životní způsob nebo zvyklosti. Např. po výkonu trestu, při zařazení do jiné společenské vrstvy.

65

4. Výsledky socializace Výsledkem socializace je všestranně rozvinutá osobnost. Sociálně zralá osobnost se vyznačuje těmito atributy ( znaky): Sebehodnocení ano – ne - nevím adekvátní vnímání reality schopnost správného sebehodnocení a sebepoznání schopnost sebeovládání sebeúcta schopnost seberealizace autonomie – nezávislost na autoritách, samostatnost integrace – schopnost včlenění se do sociál. skupin odolnost vůči stresu aktivní přizpůsobení se a činorodost schopnost nést odpovědnost za sebe i druhé pocit identity – vlastní jedinečnosti 5. Poruchy socializace Znamenají porušování sociálních norem. Sociální normy představují žádoucí model chování lidí v dané společnosti. Sociální normy jsou určeny : a) morálními normami – tj. společenskou morálkou, tzn. nepsanými celospolečenskými zvyklostmi b) právními normami – tj. zákony, které v dané společnosti platí a jsou závazné, jejich porušování je trestné Můžeme se setkat s těmito druhy poruch chování: 1. disociální chování – nejmírnější porucha, jde o nepřizpůsobivé a nepřiměřené chování, bez výraznější agrese. Zde řadíme i dočasné výkyvy chování dané věkem – vzdorovitost, neposlušnost, lhavost, negativizmus. 2. asociální chování – je v rozporu se společenskou morálkou, ale nemá ráz trestné činnosti. Jedinec se projevuje záškoláctvím, šikanou, diskriminací, alkoholismem, drogovou závislostí. Výzkumy potvrdily, že příčiny asociálního chování souvisejí s místem bydliště jedince ( některá sídliště, kumulace obyvatel s nízkými příjmy), méně pak s konkrétním rodinným prostředím. 3. antisociální chování – protispolečenské, je zaměřeno nejen proti společenské morálce, ale proti zákonům dané společnosti. Jde o činnost právně postižitelnou a trestnou. Vyznačuje se destrukcí, agresivitou, delikvencí ( rasismus, kriminalita)

 Odpovězte na daná tvrzení: Člověk se rodí jako bytost společenská. Socializace je vázána na lidskou společnost. Socializací se utváří osobnost člověka. Socializace je jednorázový proces. Náklonnost, obětavost jsou specificky lidské vlastnosti. Rodina, přátelé a spolupracovníci mají zásadní vliv na socializaci jedince. Sebeúcta je reálná představa o sobě. Výsledkem socializace je vzdělaný člověk. Autonomie znamená schopnost včlenit se do společnosti. Gambling je poruchou socializace.

66

Ano - Ne

Úkoly: 1. 2. 3. 4. 5.

Jak se rozvíjí osobnost dítěte v MŠ?( využijte své vědomosti o psychické struktuře osobnosti). V čem vidíte konkrétní výsledky socializace v 1. etapě socializace? Připravte na příští hodinu konkrétní příklady poruch socializace ( noviny, net, zkušenosti, rodiče). Zhodnoťte vlastní sociální zralost v tabulce bodu č.4. Jak se podílí na socializaci osobnosti studium na SZŠ?

Téma : Sociální učení Cíle kapitoly: popsat druhy a význam sociálního učení objasnit výsledky sociálního učení

1. Charakteristika sociálního učení Člověk se socializuje zejména prostřednictvím zvláštního typu učení – sociálního učení. Jde o osvojování si komplexních způsobů jednání a chování přiměřených určité sociální situaci. Jedinec si osvojuje specificky lidské způsoby chování a reagování (uspokojování základních potřeb), specificky lidské vlastnosti ( charakter, zájmy, vůli). 2. Formy sociálního učení 1. Sociální posilování - určité chování je odměněno podnětem sociální povahy, projevem sociální akceptace ( přijímání). Projev akceptace má posilující účinek, protože je významnou sociální potřebou člověka. Druhy : pochvala, úsměv, ochota ke kontaktu ( pojď ke mně, budeme si hrát, povídat), pohlazení, ocenění snahy, povzbuzení, veřejná pochvala. Za nevhodné chování následuje sociální trest ( odmítnutí být s někým – nebudu si s tebou hrát; mračení, křik, nadávky, kritika, zesměšnění). Příznivé chování nebo chování , které se k němu blíží by mělo být vždycky posilováno. Prožití si pocitu akceptace by mělo vést k přirozenému útlumu chybného chování. Především tedy hledejme to, za co je možno druhého pochválit! 2. Imitace - nápodoba . Jde o přijímání způsobů chování druhého člověka. Mnohdy jde o proces neuvědomělý, který je založený především na empatii s pozorovanou osobou. Výzkumy ukázaly, že děti častěji napodobují model, který v dané sociální situaci vykazuje větší moc. Význam zde hraje i citový vztah k vzoru nápodoby. Imitací se učíme úsměvu, řeči, hyg. návykům, kulturnímu stolování, zdvořilosti, apod. 3. Identifikace – jedná se o volbu vzoru pro chování a jednání, jeho převzetí a ztotožnění se s ním. Podobnost s imitací je pouze povrchní, protože identifikace je založena na jiné motivaci jedince. Při identifikaci není vnímán a přebírán jen určitý model chování ( jako u imitace), ale objekt identifikace je přejímán jako celek ( někdy i s částmi, kterým dítě nerozumí např.cizí slova). Identifikace je založena na silném citovém vztahu k modelu, jde o fiktivní se ztotožnění se vzorem na základě hlubokého citového vztahu. (Př. syn a jeho otec; dívka a roková zpěvačka – být jako ona!) 4. Přebírání úloh – každý člověk se snaží chovat podle sociální role, kterou zastává. Společnost od jedince takovéto chování očekává,pokud očekávání splňuje, je akceptován. V případě chování jiného, je společností odsouzen, zavržen, není akceptován. Pokuste se charakterizovat sociální roli: 1. studenta SZŠ 2. nemocného

67

5. Citová nákaza – přebírání citových stavů jiných lidí, se kterými jsme v bezprostředním kontaktu. 6. Sugesce – nekritické přebírání názorů, postojů, bez logického či jiného zdůvodnění. Jde o podléhání vnějšímu podnětu. Souvisí se sugestibilitou jedince ( osobnostní rys – připravenost podléhat vnějším vlivům). Sugesce pozitivně ovlivňuje učení vůbec, nejen sociální. Sugesce lze využít k záporným vlivům ( drogy) nebo k manipulaci (reklama).

3. Produkty, výsledky sociálního učení:

1. 2. 3. 4.

 kulturní uspokojování biologických potřeb  plnění sociální role – žádoucího způsobu jednání a chování  pravidla společenského chování  řešení náročných situací  sociální dovednosti : interakční – navázat, prohlubovat, ovlivňovat sociální vztahy percepční – vnímat, posuzovat a hodnotit vnější i vnitřní svět komunikační – přijímat, zpracovávat a vysílat informace organizační – řídit aktivity, vytvářet plány , taktiky soc. chování



Odpovězte na daná tvrzení: Sociální učení je zvláštním typem učení. Pochvala je formou sociálního učení. Imitace znamená podobnost. Ztotožnění je totéž co nápodoba. Chování podle sociální role se musí člověk během života učit. Objevení společenských rolí je výsledek smyslového vnímání. Hodnotíme-li správně vnější svět, jedná se o sociální dovednost. Při výchově je účinnější trestat. Člověk , který nosí vyholenou hlavu, je skinhead. Sugesce je vždy negativní jev. Úkoly: 1. Uveďte příklady nápodoby v nemocničním prostředí. 2. Jak působí sociální odměny? Kdy a kým jste nejčastěji odměňováni? 3. Proč je lepší ve výchově chválit než trestat? 4. Vyberte lepší reakci na nežádoucí chování a zdůvodněte: a) Chováš se ke kamarádovi nemožně, jsi zlý kluk. b) Nelíbí se mi, jak se chováš ke kamarádovi.

68

Ano - Ne

Téma : Sociální vnímání Cíle kapitoly: vysvětlit pojem sociální vnímání rozlišit smyslové a sociální vnímání zopakovat probírané druhy percepčních stereotypů vysvětlit sociální pojetí JÁ

1. Sociální vnímání ( soc. percepce, kognice) je vnímání a posuzování druhého člověka a sebesama. Nejedná se tedy pouze o vjem druhého pomocí analyzátorů, ale také o hodnocení prostřednictvím sociální situace. Sociální vnímání v sobě zahrnuje : 1. fyzickou stránku druhého – vzhled, výška, krása, verbální projevy, oblečení, vlasy, motoriku, neverbální aspekty komunikace 2. psychologickou charakteristiku určenou zejména těmito bipolárními vlastnostmi : sociálně dobrý – špatný; inteligentní – neinteligentní; silný – slabý; aktivní – pasivní; vřelý – chladný 3. projekce (promítnutí ) vlastních pocitů z druhého - úsudek o druhém, posuzování druhého, dojem z druhého, vnímání příčin chování druhého, kontext sociální situace. 2. Percepční stereotypy (chyby ve vnímání) byly probírány v psychologii osobnosti, zopakujte si toto téma a doplňte tabulku vysvětlení První dojem Haló efekt Autoprojekce Soukromá teorie osobnosti Pygmalion efekt Figura a pozadí 3. Sociální pojetí JÁ Pojem „ JÁ“ je vědomí sebe samého. Podstatným znakem je vyčlenění se z okolního světa, uvědomění si a odlišení „JÁ od ne-JÁ“. Vzniká kolem 2 a ½ roku života (1.období vzdoru). „JÁ“je integrovaný celek, který se skládá z : 1. vědomí já – sebeuvědomění 2. regulace chování vlastní vůlí 3. stálosti v chování a jednání ( charakter a temperament, rysy osobnosti) 4. svědomí 5. systému hodnot a ideálů Vytvoření „JÁ“ je dáno vztahem k sobě samému a dále tím, jak nás interpretuje sociální okolí. Rozlišujeme tak:  reálné JÁ ( objektivní)  vnímané JÁ ( subjektivní)  ideální JÁ( ideální pojetí sama sebe). Tím je dána aspirační úroveň jedince; vyjadřuje to, v co jedinec doufá, že uskuteční. Výše aspirační úrovně je dána sebevědomím.



69

Odpovězte na daná tvrzení: Smyslové vnímání znamená totéž, co sociální vnímání. Při sociálním vnímání jsou zapojeny analyzátory. To, že ve mně druhý vyvolává určitý dojem, je výsledek sociálního vnímání. Sociální vnímání, percepce a kognice jsou synonyma. K sociálnímu vnímání nepatří hodnocení vzhledu druhého člověka. Vliv našeho očekávání při vnímání označujeme jako Pygmalion efekt. Autoprojekce je posuzování podle prvního dojmu. Uvědomění si sama sebe přichází v kojeneckém věku. Reálné ,, JÁ“ je vždy subjektivní. Aspirační úroveň jedince je určitý ideální cíl, kterého chce jedinec dosáhnout. Úkoly: 1. 2. 3. 4.

Ano - Ne

Setkali jste se v praxi s nějakým percepčním stereotypem? Vysvětlete rozdíl mezi smyslovým a sociálním vnímáním. Vyberte si ze svého okolí osobu a pokuste se popsat, jak ji vnímáte sociálně. Čím jsou percepční stereotypy nebezpečné v práci zdravotníků?

Téma : Sociální skupiny Cíle kapitoly: charakterizovat sociální skupinu a její základní znaky vysvětlit význam sociální skupiny pro jednotlivce popsat jednotlivé druhy sociálních skupin objasnit pojmy společenská pozice, status, společenská role uvést znaky, které určují atmosféru skupiny

1. Vymezení pojmu Sociální skupina je seskupení 2 nebo více osob, u kterých vzniká pocit sounáležitosti. K přesnému vymezení pojmu sociální skupina, je důležitá přítomnost těchto základních znaků:  interakce mezi členy ( vzájemné působení, ovlivňování)  komunikace mezi členy ať přímá nebo zprostředkovaná ( TV, tisk)  soudržnost a sounáležitost ( ne JÁ, ale MY)  organizovanost ( vztahy jsou uspořádané do pozic a rolí)  společné hodnoty a normy  společný cíl ( pro který skupina existuje)  častost soc. kontaktů  vzájemná závislost mezi členy Vyberte sociální skupinu, které jste členem a prokažte přítomnost základních znaků soc. skupiny:

2. Význam sociální skupiny pro jednotlivce:  prostřednictvím skupin působí na jedince společenské prostředí  formují se sociální rysy osobnosti  ovlivňuje se individuální výkonnost  uspokojují se sociální potřeby : být s lidmi; být akceptován; získat uznání; seberealizovat se.

70

Dále sociální skupina : emocionálně podporuje jedince, je empatická, dává zpětnou vazbu, pomáhá, konfrontuje, dává emocionální zkušenosti, pomáhá vytvářet sociální dovednosti, vede k získávání nových informací. 3. Druhy sociálních skupin Sociální skupiny dělíme : a) podle velikosti: MALÉ – menší počet lidí, vzájemně se znají, jsou v častém bezprostředním kontaktu, mají blízké cíle, hodnoty, očekávání, komunikují tváří v tvář, existují emocionální vazby, představují nejbližší sociální prostředí jedince, probíhá sociální učení. Příkladem je: VELKÉ – velký počet členů, vzájemně se neznají, nekomunikují přímo a často, mají společnou strukturu, organizaci, členy spojují zájmy, názory, původ, pobyt. Společným znakem je jednota názorů na základní otázky – veřejné mínění. Velké skupiny mají často delší trvání, pevnou a rozvětvenou organizaci, vnější formy příslušnosti ke skupině ( stejnokroj, odznaky, symboly, zvyky, obřady). Příkladem je: b) podle charakteru vzniku FORMÁLNÍ – vznikají zvnějšku, administrativní cestou, jsou vytvářeny za určitým účelem ( studijní, pracovní, vojenská, ). Primárně se očekává splnění účelu, proč vznikla. Každý člen formální skupiny má své předem stanovené místo, má své povinnosti, odpovědnost, práva. Vedoucí skupiny je určován přesně danými pravidly. Příkladem je: NEFORMÁLNÍ – vznikají zpravidla zevnitř, na základě osobních sympatií, přátelských vazeb, cíl, normy, strukturu si vytváří skupina sama. Rozhodující vliv mají osobní vztahy, vůdce je vyčleněn skupinou. Nejsou vědomě organizovány, spíše spontánně.Mohou užívat symboly, slang. Příkladem je: c) podle intimity vztahů PRIMÁRNÍ - má zásadní vliv na socializaci jedince, interakce tváří v tvář, stálý kontakt, relativní stálost skupiny, sympatie, pocit sounáležitosti ( MY), malý počet členů, zásadní vliv na utváření osobnosti jedince. Uspokojuje psychické a sociální potřeby jedince. Příkladem je: SEKUNDÁRNÍ – každá další skupina, do které jedinec za života vstupuje, nepůsobí již tak komplexně na jedince jako primární skupina, ale spíše selektivně podle účelu dané skupiny ( škola – výchova; přátelé – vztahy ; práce – dovednosti, komunikace). V sekundární skupině se neangažuje celá osobnost, ale jen její část – zájem o politiku, náboženství, koníčky, majetek, apod. Příkladem je: Masa – neorganizované shromáždění za nějakým účelem ( fanoušci fotbalu). Dav – náhodné shromáždění , bez vnějších ani vnitřních vazeb ( lidé v obchodním domě, na ulici).

Agregát – sdružení lidí založené na jednoduchém prostorovém principu ( obyvatelé obce) d) podle vztahu ke skupině INTERAKČNÍ ( členská)– je skupina, v níž je jedinec zařazen, v níž působí. REFERENČNÍ – skupina, po které jedinec touží, a není jejím členem. Rád by jím byl, protože se mu jeví přitažlivější, přínosnější. Často může ovlivňovat jedince stejně jako skupina členská, protože se snaží připodobnit členům referenční.

71

4. Společenská pozice, status, společenská role Společenská pozice – je místo, které zaujímá jedinec v sociální skupině a určuje jeho postavení ve vztahu k ostatním. Společenské pozice tvoří systém společenských vztahů ve skupině. Každá pozice má svou zvláštní funkci, která je nutná pro dosažení cílů skupiny ( vedoucí skupiny, pomocník, podřízený, apod.) Rozlišujeme tyto typické struktury skupinových pozic: a) podle přitažlivosti pro skupinu : osoby populární, oblíbené, akceptované, trpěné, mimo stojící b) podle moci nebo prestiže : vůdcové, aktivní pomocníci, podřízení, pasivní, periferní osoby Postavení konkrétního jedince je vždy výslednicí skupinového posuzování chování a projevů daného jedince. Společenský status – je chápán jako společenské postavení jedince ve skupině. Statusem je vyjádřena společenská prestiž jedince. Status je spojován se symboly ( ředitel – služební auto; sestra-odznak, hodnosti u vojáků). Společenský status zaujímá významné místo při sociálním vnímání druhého. Např. univerzitní profesor má jistou prestiž ve všech skupinách, ve kterých je členem. Jeho status vždy ovlivní jeho pozici ve skupině ( škola, politická strana, kroužek přátel) Změna statusu znamená i změnu společenské prestiže ( dívka se stane matkou - mění se její status; ředitel je propuštěn; učitel je zvolen ministrem). Vysoký společenský status je výrazným soc. motivem. Ztráta statusu je vnímána negativně. Lidé s nižším společenským statusem se často kompenzují aktivním členstvím v klubech, zájmových skupinách, společenských organizacích. I ve výchově je vysoký status vzorem i ideálem pro děti. ( „Ty budeš paní doktorka, že?“) Boj o status existuje nejen v ekonomické oblasti, ale i ve sportovní, ve škole, v rodině. Často zabarvuje mezilidské vztahy, a to tak, že se lidé snaží druhým ukázat, že jsou nejlepší, že vše umí a vědí nejlíp. Společenská role – předpisuje, jak se má daná osoba v dané pozici chovat. Je to soubor očekávání společnosti, jak se chovat v určité společenské pozici – chování podle role. Každý člověk plní v životě řadu rolí, tudíž každá role sebou nese určitý vzorec chování, pokud jedinec toto nerespektuje, skupina může uplatnit sankce, odmítání, postavení na okraj skupiny, vyčlenění. Konflikt rolí vzniká, jestli.že je realizace více rolí najednou obtížná. ( matka x ředitelka). Při konfliktu rolí se obvykle přikláníme k roli důležitější. 5. Skupinový konformismus Je to tlak skupiny na jedince, aby se choval podle uznávaných skupinových norem. Má především sjednocovací funkci . Za konformní chování je jedinec odměněn ( uznání, přátelství); za chování nekonformní je naopak sankcionován ( posměšky, izolace, fyzické napadení). To, že je konformita významnou skupinovou charakteristikou, ukáže následující úkol, kdy se pokuste doplnit následující věty: Kdo pracuje méně než většina jedinců ve skupině je označován jako ....................................... Kdo pracuje více než většina jedinců ve skupině je označován jako ........................................ Kdo poškodí spolupracovníka tím, že jej kritizuje před nadřízeným ( byť oprávněně) je označován jako ............................................................................................................................................ 6. Atmosféra skupiny Skupinová atmosféra je velmi důležitou charakteristikou skupiny. Jde o relativně stálé a emocionální naladění skupiny, ve kterém se projevují nálady lidí, vztahy mezi členy navzájem, vztahy k práci, k událostem.Atmosféra skupiny je dána především stylem vedení skupiny. Celkovou atmosféru skupiny můžeme charakterizovat podle bipolárních kategorií:

72

      

svoboda projevu podpora volnost přijetí empatie důvěra přátelství

x x x x x x x

konformismus ( nutnost podřizovat se) ztížení sebeprosazení omezování vzájemných vztahů odmítání individuálních aktivit citový chlad nedůvěra k aktivitám jedince nepřátelství

Porovnejte podle výše uvedených charakteristik atmosféru sociálních skupin vaše rodina vaše třída 6. Vliv skupiny na jednotlivce Příznivý vliv - ovlivňuje vlastnosti jedince, působí na kvalitnější výkon jedince, vede k osvojování vědomostí, dovedností, zkušeností, dodržování norem a pravidel, preferuje a odměňuje vhodné chování, učí nás reagovat proti většině, stát v opozici. Nepříznivý vliv – nekritické přejímání názorů – být za každou cenu konformní, asociální skupiny a podléhání jejich vlivů, agresivita, náboženské sekty – vymývání mozků, šikana Míra sociálního vlivu závisí na 3 faktorech – síle, počtu a blízkosti sociálních faktorů. Pro vysvětlení poslouží následující příklad: ,, Představte si třeba hrnek, který je vidět jen díky tomu, že na něj svítí žárovka. To, jak je vidět, závisí na síle žárovky, počtu žárovek a na blízkosti hrnku od světelného zdroje. Stejně tak funguje i míra vlivu skupiny na jedince. Závisí tedy na. 1. síle soc. působení, tzn. jak je skupina pro jedince důležitá 2. počtu, velikosti skupiny, tzn. čím více členů vykonává tlak na jedince, tím větší má skupina vliv 3. blízkosti, jednak na fyzické, jednak i na frekvenci kontaktů; více jsme ovlivněni těmi, se kterými jsme v častějším a přímém kontaktu.

Odpovězte na daná tvrzení: Sociální skupinu tvoří 2 lidé na zastávce autobusu. Rodina je primární sociální skupinou. Pocit sounáležitosti ve skupině vyjadřujeme v řeči jako ,,MY“. Prostřednictvím sociální skupiny působí na jedince společenské prostředí. Školní třída je malou sociální skupinou. Veřejné mínění vyjadřuje názor malé sociální skupiny. Rozdíl mezi primární a sekundární skupinou je v počtu členů. Skupina, jíž jsem členem, je pro mě referenční. Společenský status vyjadřuje společenskou prestiž jedince. Ten, kdo se chová podobně jako ostatní, je označován za konformního. Úkoly: a) b) c) d) e)

Ano - Ne

Jaké osoby nejčastěji podléhají delikventním partám? V jakých skupinách jste členem? Jak může skupina zvyšovat nebo snižovat výkon jedince? Uveďte konkrétní příklady. Proč lidé podléhají sektám? Co je to sociometrie? Umíte připravit sociometrický test?

73

Téma : Sociální vztahy Cíle kapitoly: rozlišit pro a protisociální vztahy objasnit pojmy altruismus, empatie, afiliace, hostilita, agresivita, egoismus, šikana porovnat formální a neformální sociální vztahy

Sociální vztahy můžeme rozdělit jednak podle zaměření na jedince a jednak podle charakteru vzniku. a) Sociální vztahy podle zaměření na jedince: 1.Prosociální vztahy. Altruismus – člověk dělá určité činy ve prospěch druhých, aniž očekává odměnu. Jde o nezištnou pomoc, kterou člověk poskytuje bez vyzvání. ( malý dárek, charit. dar, projev sympatie, porozumění, pomoc v nesnázi, spolupráce). Altruista klade potřeby druhých před své. Empatie – schopnost vcítění a porozumění, nejde tedy o soucit! Jde o to, že se snažíme být v kůži druhého a pochopit jej. Afiliace – potřeba navazování kladných vztahů,sounáležitosti, přátelství ( projevy : spolupráce, souhlas, přispívání, rada, vedení, zasvěcování do problematiky). 2.Antisociální vztahy - nepřátelské chování. Hostilita – negativní postoj k druhým, nejde přímo o ubližování, ale o nepřátelství k lidem. Jedinec nemá rád lidi, nemluví o nich kladně, nepřeje jim úspěch, není ochotný, empatický. Hostilní člověk má potřebu škodit lidem, kteří mu nijak nebrání v dosahování cílů. ( na rozdíl od agresivního jedince). Agresivita – záměrné poškozování druhé osoby. Týká se jak fyzické stránky, tak i psychické ( ponižování, zesměšňování, urážení, vydírání, zastrašování). Agrese má dědičný základ, pro její vznik má však význam sociální učení, kdy agresor na základě své agrese dosáhne cíle a naučí se tímto způsobem reagovat. Jedná se o způsob prosazování svého. Agrese je zaměřena proti lidem, kteří mohou nějakým způsobem ovlivnit dosažení agresorova cíle. Egoismus – člověk své chování zaměřuje ve svůj prospěch, bez ohledu na druhé.Příčinou je většinou deprivace v rodině, nevhodné modely výchovy . Podíl má i sledování akčních filmů, PC her, kdy je dítě samo a nemá prostor svůj přirozený egoismus tlumit. Šikana – jde o prokazatelné psychické nebo fyzické ubližování. Má opakovaný ráz, kdy agresor je v převaze nad obětí. Oběťmi jsou nejčastěji děti fyzicky slabší, bojácné, uzavřené, se sníženým sebevědomím, nebo fyzicky odlišné ( brýle, nadváha, barva pleti, handicap, děti samotářské). Útočníky jsou děti silné, energické, prosazující se, které hledají uspokojení v trápení druhých. Zpravidla si tak kompenzují své vlastní neúspěchy a prohry. Následky šikany: zhoršení prospěchu, strach ze školy, únik, sebevraždy, v dospělosti pak nejistota, strach z autorit. ŠIKANU NEMŮŽEME KRÝT ! Oběť se neumí bránit sama, situaci sama nezvládne, potřebuje pomoc, dokud není pozdě. Pamatujme na to, že i my budeme mít své děti, které se mohou stát obětí šikany a co když jim nikdo nepomůže? Oznámení šikany není udání, je to projev lidskosti a čestnosti. V následujících příbězích jsou pospány určité sociální vztahy. Poznáte je? Matka požádala dceru, aby umyla nádobí. Dcera umyla jen svůj talíř a příbor s tím, že ostatní nádobí neušpinila. Sestra pečuje o nemocnou před operací. Vidí, že má z operace velké obavy, proto si k ní přisedne a povídá si o jejich starostech. V panel domě bydlí starý muž, který neustále okřikuje hrající si děti před domem. Také občas zamyká dům, aby děti stále neběhaly po schodech.

74

Na letním táboře dvojice starších chlapců opakovaně nutila mladšího chlapce k úklidu jejich pokoje s tím, že starším se má sloužit. Dívka spěchala na schůzku do kina. Na ulici však uviděla starší ženu, která upadla. Dívka jí pomohla a doprovodila domů, protože žena krvácela z nohy. Do kina přišla pozdě. b) Sociální vztahy dle charakteru vzniku: Podle charakteru vzniku dělíme vztahy na : 1. Neformální – vznikají na základě osobního výběru jedince, spontánně, mají vysokou emoční hodnotu, uspokojují řadu psychických i sociálních potřeb jedince. Vznikají na základě vzájemných sympatií, náklonnosti. Ve skupině, kde převládají neformální vztahy je klidné prostředí, vlídná atmosféra, řeší se konflikty, je otevřenost, upřímnost. I ve formálních skupinách mohou vznikat neformální vztahy. ( prezidenti na neformálním setkání). 2. Formální – vznikají zpravidla podněty zvnějšku, administrativní cestou, meziosobní vztahy nehrají roli, nebo jsou až druhořadé. Najdeme je v pracovních kolektivech, kde jsou lidé jen za účelem zaměstnání, nejsou to přátelé, jsou to kolegové. Formální vztahy nejsou nepřátelské, jsou mimo emocionální rovinu. Lidé jsou sdruženi na základě předpisů, norem, nikoliv dle osobních preferencí. Pro pracovní vztahy je však dobré, je-li v rámci formálních vztahů i část osob, ke kterým máme vztah i neformální. Vytváří příznivější atmosféru na pracovišti.



Odpovězte na daná tvrzení: Člověk, který jedná nezištně pro druhé, je označován jako altruista. Empatie znamená soucit. Projevy afiliace jsou pozitivními znaky chování. Hostilně jednající člověk většinou hájí jen svá práva. Agresivita znamená záměrné poškozování druhého. Egoismus je opakem altruismu. Šikanováni jsou většinou lidé schopní, zdraví, ale nekonformní. Šikana, mobbing a bossing jsou negativními jevy ve skupinách. Mezi důležité intrapersonální dovednosti zdravotníka patří i empatie. Altruista očekává ocenění druhými. Úkoly: 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Znáte altruistické osoby z historie nebo současnosti? Můžeme děti vychovávat k empatii? Jak? Co poradíte rodičům, kteří mají agresivní dítě? Jak můžeme omezit sobecké projevy u dítěte? Setkali jste se někdy s projevy šikany? Máte se komu svěřit? Vysvětlete pojmy mobbing, bossing

75

Ano - Ne

Téma: Partnerské vztahy Mezilidské vztahy jsou téměř vždy komplikované, ale daleko složitější jsou partnerské vztahy. Partnerské vztahy jsou komplikovanější zejména díky základním rozdílům mezi muži a ženami. Díky těmto rozdílům dochází k magické přitažlivosti - nazývané láska. Zde se tímto pojmem vyjadřuje silné citové zaujetí k jiné osobě, spojené se šťastnými pocity v přítomnosti milované osoby.

Rozdíly mezi muži a ženami Doplňte do následující tabulky vlastnosti a znaky typické pro ženy a vlastnost a znaky charakterizující muže. Současně je rozdělte na pozitivní a negativní. Vycházejte ze své zkušenosti. Pracujte ve dvojicích.

MUŽI

+

ŽENY

-

+

-

Můžete použít i následující nápovědu: intuitivní myšlení, tvořivost, vizuální vnímání, nápady, představivost, komplexní chápání, prostorové vnímání, vnímání několika procesů současně, logické myšlení, verbální schopnosti, fakta, dedukce, analýza, praktické činnosti, řád. Člověk je předurčen pro partnerský život, každý člověk dříve nebo později zatouží po vztahu s druhou osobou, vztahu založeném na lásce a přátelství. Co od svých budoucích partnerů očekáváme? Jejich poznání je důležité pro náš další život. Očekávání nám pomáhá orientovat se ve vztazích, a také pomáhá při výběru správného partnera. V následující tabulce je škála možných očekávání. bude se mnou plánovat, bude mě milovat, dokáže se se mnou bavit, bude mít pochopení pro moje slabosti, bude mě chválit, zastane se mě, často mi řekne něco hezkého, dá mi najevo, že mě má rád, bude mi pomáhat s domácími pracemi, bude umět prát, vařit, uklízet, bude se mnou chodit na procházky, bude se zajímat o to samé, o co se zajímám já, bude se zajímat o to, co mě trápí, bude se zajímat o to, co mě těší, bude mi pomáhat, bude mít dostatek peněz na náš společný život, bude dělat jen to, co chci já, dá mi potřebnou radu

 Vyberte z nich ta, která jsou pro vás velmi důležitá a která méně. VELMI DŮLEŽITÁ

MÉNĚ DŮLEŽITÁ

76

V současné době mnoho partnerských vztahů končí rozchodem. V následující tabulce jsou časté partnerské problémy, pokuste se najít příčinu problémů a též jejich řešení či prevenci PARTNERSKÝ PROBLÉM Partnerka partnerovi sdělí, že jde cvičit, a místo toho jde s kamarádkou do kina. Partnerka zakazuje partnerovi jít na fotbal, on ji zase zazlívá chození za kamarádkou. Partneři celý večer sledují mlčky televizi nebo si každý dělá svoje, nemluví spolu. Partner prohlíží partnerce zprávy v mobilu. On tráví volný čas sběrem známek, ona veškerý volný čas věnuje sportu. Když jsou spolu, neví, co mají dělat. Po příchodu z práce žena uklízí, vaří, pere, učí se s dětmi, pak si s nimi hraje. Partner surfuje na internetu. Partner dává partnerce 200 Kč na denní nákup, ostatní finance si nechává pro sebe. Žena si upravuje vlasy jen, když jde z domu. Pokud nevychází, zcela o sebe nedbá. Muž za dobu manželství 3 let přibral 30 kg. Partneři mají po 6letém vztahu mají rozdílné sexuální touhy.

PŘÍČINA

ŘEŠENÍ



Odpovězte na daná tvrzení: Partnerský vztah je důležitý pro uspokojování biopsychosociálních potřeb člověka. Muži i ženy mají stejné vlastnosti. Ženy jsou více ovlivněny svou emocionalitou. Kvalitní partnerský vztah je založen jen na hluboké lásce. Životní překážky a svízelné situace vždy oslabují partnerský vztah. Ženy jsou častější obětí domácího násilí než muži. Věk partnerů je rozhodující faktor kvality vztahu. Nevěra patří mezi neetické jevy v partnerském vztahu. Nevěra je trestný čin. Nepřiznaná nevěra utužuje partnerský vztah.

Ano – Ne

Úkoly: 1. 2. 3. 4.

Co je v partnerském vztahu posuzováno jak nemorální chování? Vysvětli pojmy: homosexuál, bisexuál ,metrosexuál. Víte, co znamená termín domácí násilí? Kdo je zodpovědný ve vztahu za výchovu dětí? Jakou úlohu plní žena, jakou muž?

77

Téma : Týmová práce Cíle kapitoly: vysvětlit podstatu týmové práce uvést výhody a nevýhody týmové práce stanovit kritéria pro vhodného člena pracovního týmu

1. Charakteristika týmové práce Týmová práce je společné pracovní úsilí, zaměřené na řešení náročného problému nebo společné pracovní úsilí vynakládané skupinou zaměstnanců ( i různých profesí či pracovních zařazení) s cílem zvládnutí společných pracovních úkolů. Pracovní tým je skupina lidí, kteří uznávají společný cíl a usilují o jeho dosažení. Pracovní činnosti a dovednosti všech členů na sebe vzájemně účelně navazují. Smyslem týmové práce je dosáhnout rychlejšího a účelnějšího plnění pracovních úkolů než by to dokázal jednotlivec nebo neorganizovaná skupina lidí. 2. Výhody a nevýhody týmové práce VÝHODY  Větší rozsah vědomostí a zkušeností  Vzájemná podpora  Zvyšující vliv na individuální výkonnost  Bezprostřední komunikace  Osobní růst a rozvoj  Vzájemná pomoc a inspirace  Předávání zkušeností  Rychlejší adaptace nových pracovníků.

 

 

NEVÝHODY Různorodost názorů a povah. Nesoulad osobních cílů s týmovými ( záporné vlastnosti jedince x styl práce týmu; nerozhodná a pomalá sestra na chir JIP). Rivalita, kdo z koho. Vznik konfliktů.

Na kvalitu pracovního týmu má velký vliv styl jeho řízení, tedy velmi záleží, kteří lidé jsou v čele týmu a jakým způsobem jej řídí. Tým může být řízen autokraticky nebo demokraticky, popř. kombinací obou stylů. Autokraticky vedený tým

Demokraticky vedený tým

vysoké napětí, projevy nepřátelství

uvolněná přátelská atmosféra

podřídivé, poslušné chování skupiny

vyšší soudržnost, menší fluktuace

vyšší produktivita práce

vyšší zájem o úkol

při nepřítomnosti vedoucího je práce přerušována

při nepřítomnosti vedoucího se v práci pokračuje

nízká kreativita

vyšší kreativita

3. Základní požadavky na členy týmu Mezi základní požadavky na člena týmu patří: 1. odbornost – kvalifikace, zkušenosti… 2. sociální způsobilost – schopnost komunikace, kolektivní charakter práce, schopnost spolupracovat, být autonomní, vést podřízené … 3. morální vlastnosti – upřímnost, otevřenost, pravdomluvnost, čestnost, uznalost… 4. schopnosti, dovednosti – závisí na charakteru práce ...

78

Rozšiřte základní požadavky na člena pracovního týmu o další konkrétní vlastnosti s ohledem na zdravotnické povolání. Dopište je do tabulky.

4. Potíže v týmové práci Potíže v týmové práci vznikají nejčastěji kvůli nevhodnému nebo nadměrnému pracovnímu vytížení, chybnému výběru týmových pracovníků či nesprávnému řízení – významný podíl nadřízeného pracovníka. a) Pokles motivace – z důvodu nadměrných pracovních úkolů, nedostatečného ocenění ( psychické i materiální), nedostatkem pracovního zaujetí pracovníků nebo vedení ( syndrom vyhoření). b) Konflikty – z názorových neshod, osobní dominance, osobní nespokojenost s podmínkami práce, ohodnocením, vedením, nestejnorodým přístupem ke všem pracovníkům ze strany vedení, vznik podskupin v rámci týmu, osobní neshody.

Odpovězte na daná tvrzení: Tým je každá skupina lidí. V pracovním týmu by měla převažovat kooperace. Jakákoliv skupina je vždy výkonnější než jedinec. Mezi výhody týmové práce patří: více vědomostí, pomoc, různost povah. Autokrat znamená samovládce. V demokraticky vedených týmech je nízká pracovní kreativita. Ideální člen pracovního týmu nemusí být příliš komunikativní. V týmu vedeném autokratem je práce při jeho odchodu často přerušována. Atmosféra v týmu není příliš ovlivněna vedením či vedoucím skupiny. Častým hlavním problémem v týmové práci bývá nesprávné řízení (vedoucí).

Ano - Ne

Úkoly: 1. Jaký je hlavní cíl práce zdravotnického týmu? 2. Jaký typ člověka není vhodný pro týmovou práci? Charakterizujte jeho vlastnosti . 3. Vašim úkolem je sestavit pracovní tým z vašich spolužáků. Máte zajistit činnost kroužku PP na základní škole. Vy jste vedoucí týmu. Vyberte j sobě ještě 4 spolupracovníky. Konkrétní výběr zdůvodněte. Pokuste se také přidělit jednotlivé úkoly svým podřízeným. 4. Které základní formy součinnosti jsou nutné pro efektivní týmovou práci? Které ji naopak ruší? 5. Vysvětlete pojmy: autokrat, demokrat,motivace, adaptace, kreativita, produktivita práce.



79

80

81