Základy sociální psychologie. pro 3.ročník oboru ZL

Základy sociální psychologie pro 3.ročník oboru ZL

strana

Obsah

3

Úvod do sociální psychologie

4

Sociální podstata osobnosti

5

Socializace

7

Sociální učení

9

Sociální vnímání

10

Sociální skupiny

14

Sociální vztahy

15

Sociometrie

17

Sociální komunikace

19

Neverbální komunikace

22

Komunikační styly

24

Asertivita

27

Náročné životní situace

30

Obranné frustrační mechanismy

32

Duševní hygiena

-2-

TÉMA : ÚVOD DO SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE Cíle kapitoly: charakterizovat sociální psychologii , zařadit do systému psychologických disciplín vysvětlit význam studia sociální psychologie

1.Předmět sociální psychologie (socius – z lat. druh, společník) Psychologie se zabývá zkoumáním prožívání a chování člověka. Sociální psychologie zkoumá tu část prožívání,chování a jednání člověka, které vzniká v důsledku podnětů ze sociálního prostředí. Vztahy jedince a sociálního prostředí se realizují v několika rovinách: a) intrapersonální rovina ( pod vlivem sociálních vztahů se mění vlastnosti a chování jedince, např. výkonnost, psychické vlastnosti) b) interpersonální rovina ( vztahy mezi jedinci navzájem , vztah JÁ – TY) c) rovina společenských vztahů ( vztahy mezi jedincem a sociální skupinou, společností) Vztahy jedince a sociálního prostředí se uskutečňují prostřednictvím sociálního styku, který v sobě obsahuje 3 základní složky, a to: sociální percepci, sociální interakci a sociální komunikaci. O všech těchto složkách budou pojednávat následující kapitoly. Sociální psychologie tedy zkoumá :  jak se člověk utváří vlivem sociálních vztahů – jak se socializuje  jak člověk utváří vztahy mezi lidmi  jaký je charakter těchto vztahů  jak se vlivem společenského života mění psychické procesy, vlastnosti, výkonnost  jak člověk sám svým chováním působí na ostatní lidi i sám na sebe.



Odpovězte na daná tvrzení: Sociální psychologie patří mezi základní psychologické disciplíny. Intrapersonální změna se odehrává mezi lidmi. Sociální psychologie zkoumá prožívání a chování jedince. Sociální prostředí je nezbytné pro sociální styk. Sociální psychologie se zabývá také socializací jedince. Socializace je základní potřeba člověka. Znalost sociální psychologie je nezbytná při práci s lidmi. ,, Socius “ znamená člověk. Sociální styk se realizuje v ekonomickém prostředí. Vlivem společnosti se mění některé vlastnosti člověka.

ano - ne

Úkoly: 1. Čím se zabývá sociální psychologie? 2. Zařaďte tuto psychologickou disciplínu do systému psychologických věd ? 3. Jaké vlastnosti jedince může změnit skupina, ve které jedinec žije?Uveďte pozitivní i negativní příklady. 4. Lidé kterých profesí by rozhodně měli mít znalosti ze sociální psychologie?

-3-

TÉMA : SOCIÁLNÍ PODSTATA OSOBNOSTI Cíle kapitoly: popsat vlivy působící na rozvoj osobnosti definovat hlavní sociální potřeby jedince vysvětli specifiku sociálních podnětů, sociálního rázu osobnosti

1.Vlivy působící na rozvoj osobnosti Na jedince působí celá řada vlivů, které se podílejí na utváření jeho osobnosti: a) vrozené a dědičné předpoklady – temperament, vlohy, zákonitosti vyšší nervové soustavy, předpoklady ke schopnostem, atd.. b) přírodní prostředí – klima, životní prostředí,atd. c) sociální prostředí – vlivy výchovy, kultura, rodina, společnost, tradice. Sociálním prostředím rozumíme všechny podněty a vlivy od lidí. Sociální prostředí si můžeme představit jako síto, přes které procházejí všechny ostatní vlivy než se dostanou k jedinci. Filtrují je, mohou některé potlačovat nebo naopak využívat a zesilovat. Osobnost je zásadně ovlivňována sociálním prostředím. Duševní život se totiž odehrává ve společenských podmínkách, mezi lidmi, se kterými člověk žije. d) sebevýchova – vlastní záměrný vliv jedince na sebe sama Sociální prostředí dělíme na mikrosociální ( komunikace tváří v tvář) a makrosociální ( studenti univerzity, obyvatelé města, regionu, státu) 2. Hlavní sociální potřeby jedince Pro zdravý sociální vývoj má velký vliv uspokojování sociálních potřeb, zejména v dětství: Významné sociální potřeby: potřeba kladných citových vazeb k matce nebo jiné blízké osobě potřeba podnětů, které vedou k činnostem potřeba řádu a pořádku potřeba uznání a kladného hodnocení potřeba životní perspektivy

Způsob uspokojování potřeby:

Nejsou-li tyto potřeby saturovány, jedinec se špatně zařazuje do společnosti, je nepřizpůsobivý, chování bývá asociální. Trvalý nedostatek vhodných podnětů vede k deprivaci. Co již o tomto pojmu víte?

3. Specifika sociálních podnětů Specifické sociální podněty: a) slovo – jedinec reaguje nejen na obsah slova, ale také na formu, jak bylo proneseno, tak i na jeho nositele. b) jedinec nepřichází do kontaktu jen s izolovanými jedinci, ale vždy s lidskou společností ( s poměry, vztahy, zákony, zvyky, pravidly dané společnosti), významný vliv sociálního kontaktu má i sociální kontext ( podmínky a společenská situace, ve které ke kontaktu došlo). Např. věta : ,,Dnes ti to sluší“ má jiný význam, když nám ji říká přítel, naše babička, nebo pacient v nemocnici.

4. Projevy sociálního rázu osobnosti a) Člověk se socializuje v uspokojování biologických potřeb. b) Vznikají specificky lidské potřeby – potřeba uznání, kontaktu, seberealizace, lásky, společnosti, kladných citových vazeb, apod. c) Člověk se aktivně adaptuje, tzn. nejen se přizpůsobuje okolí, ale i sám působí na okolí. d) Obsah lidského prožívání je závislý na prostředí, ve kterém jedinec žije. To, jak myslíme, cítíme, jednáme, závisí na tom, jak jsme se to naučili ve ,,svém“ sociálním prostředí

-4-

Odpovězte na daná tvrzení: Na utváření osobnosti se podílejí pouze genetické dispozice člověka. Osobnost není ovlivňována sociálním prostředím. Komunikujeme-li v rodině, jedná se o makrosociální prostředí. Mezi sociální vlivy patří výchova, vlohy a tradice. Potřeba nových podnětů patří mezi primární potřeby jedince. Deprivace je ovlivněna geneticky. Mezi základní sociální podněty patří slovo. Nejdříve se člověk socializuje v oblasti biologických potřeb. Deprivací rozumíme trvalý nedostatek vhodných podnětů. Mít životní plány, cíle a perspektivy patří k sociálním potřebám člověka. Úkoly: 1. 2. 3. 4.

Ano – Ne

Jaké projevy mohou mít jedinci s neuspokojenými sociálními potřebami? Doplňte do tabulky v bodě č.2 způsob uspokojování jednotlivých potřeb. Jsou některé vlivy, které na vás působí negativně?Např. masmédia- TV. Vysvětlete na vašem konkrétním příkladu specifiku sociálních podnětů ( slovo, kontext).

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TÉMA: SOCIALIZACE OSOBNOSTI Cíle kapitoly: charakterizovat socializační proces popsat etapy socializace vysvětlit na příkladech výsledky socializace uvést příklady poruch socializace

1.Socializační proces Člověk se rodí jako bytost biologická, osobností se stává v průběhu svého života, v určité kultuře , ve které žije. Člověk se vlivem společnosti rozvíjí, přizpůsobuje se podmínkám společnosti, své potřeby uspokojuje tak, jak se to naučil od svého okolí. Přeměna biologického jedince v kulturní bytost je nazývána socializací. ( Př. tzv.vlčí děti). Proces socializace zahrnuje všechny stránky duševní činnosti: Stránku poznávání ( vidím- li člověka, nevnímám jen jeho vzhled, ale i dojem, jakým působí, situaci, kde k vnímání dochází, vnímám vztah k danému člověku. Veškeré naše vnímání se děje přes clonu sociálního prostředí a situace.). Stránku emotivní – citovou ( vztahy, náklonnost, obětavost, empatie, zákeřnost – specificky lidské city získané socializací; bohužel i negativní). Stránku volní (rozhodnost, stanovování cílů, plánování, sebevýchova). 2. Etapy socializace Socializace je procesem permanentním, probíhá neustále, po celý život jedince. Má však etapovitý charakter: 1. etapa – je charakterizována jako působení matky a rodiny na jedince, základní poznávání světa, manipulace s předměty. Dítě se učí citovým vztahům, řeči, chápání svého místa mezi jinými. Konečnou fází této etapy je oddělení „já od ne- já“ ( 2,5 až 3,5 roků). 2. etapa – hlavní činností je hra, kde se formují vztahy dítě – dospělý, jiné dítě, hračka. Dochází k objevení společenských rolí ( kdo je táta, učitelka, kamarád). Svět je rozdělen na 2 složky MY (děti) + ONI (dospělí). Dochází ke jevu porovnávání se s jinými (MŠ), význam vliv skupiny vrstevníků, péče jinou osobou než matkou, pobyt mimo domov, osamostatňování se. 3. etapa – hlavní činností se stává učení, kdy se diferencuje role žáka, učí se poznávat svět očima jiných lidí, vzrůstá význam vůle, postoje k práci, postoje k různým skupinám lidí (učitelé, spolužáci, starší spolužáci, mladší spolužáci, party, skupiny).

-5-

4. etapa – role dospělého, odpovědnost sám za sebe, později i za druhé. Zakládání rodiny, pocity odpovědnosti, altruismus, jedinec plní nové role - manžela, manželky, matky, otce. Vstup do pracovního kolektivu a jeho vliv na jedince jako nováčka. 3. Druhy socializace Primární socializace – probíhá v raném dětství, v 1. -3. etapě socializace. Probíhá v primárních sociálních skupinách (rodina, dětské herní skupiny a sousedství). Člověk získává základní sociální zkušenosti a výchozí hodnotový systém a morálku.

Záměrná primární socializace – záměrné úsilí zejména rodičů vychovávat, vyučovat a ovlivňovat dítě. Nezáměrná primární socializace – probíhá v každodenním životě v neformálních situacích, kdy dítě pozoruje své sociální vzory

Sekundární socializace – probíhá po zbytek života a souvisí s rozvíjením schopností žít s lidmi a mezi lidmi. Probíhá v sekundárních sociálních skupinách (škola, pracovní kolektiv, zájmové organizace, polit. strany,etnické skupiny, třídy a vrstvy) Terciální socializace (resocializace) – týká se dospělých osob, kdy během života zásadně mění životní způsob nebo zvyklosti. Např. po výkonu trestu, při zařazení do jiné společenské vrstvy. 4. Výsledky socializace Výsledkem socializace je všestranně rozvinutá osobnost. Sociálně zralá osobnost se vyznačuje těmito atributy ( znaky): Sebehodnocení ano – ne - nevím adekvátní vnímání reality schopnost správného sebehodnocení a sebepoznání schopnost sebeovládání sebeúcta schopnost seberealizace autonomie – nezávislost na autoritách, samostatnost integrace – schopnost včlenění se do sociál. skupin odolnost vůči stresu aktivní přizpůsobení se a činorodost schopnost nést odpovědnost za sebe i druhé pocit identity – vlastní jedinečnosti 5. Poruchy socializace Znamenají porušování sociálních norem. Sociální normy představují žádoucí model chování lidí v dané společnosti. Sociální normy jsou určeny : a) morálními normami – tj. společenskou morálkou, tzn. nepsanými celospolečenskými zvyklostmi b) právními normami – tj. zákony, které v dané společnosti platí a jsou závazné, jejich porušování je trestné Můžeme se setkat s těmito druhy poruch chování: 1. disociální chování – nejmírnější porucha, jde o nepřizpůsobivé a nepřiměřené chování, bez výraznější agrese. Zde řadíme i dočasné výkyvy chování dané věkem – vzdorovitost, neposlušnost, lhavost, negativizmus. 2. asociální chování – je v rozporu se společenskou morálkou, ale nemá ráz trestné činnosti. Jedinec se projevuje záškoláctvím, šikanou, diskriminací, alkoholismem, drogovou závislostí. Výzkumy potvrdily, že příčiny asociálního chování souvisejí s místem bydliště jedince ( některá sídliště, kumulace obyvatel s nízkými příjmy), méně pak s konkrétním rodinným prostředím. 3. antisociální chování – protispolečenské, je zaměřeno nejen proti společenské morálce, ale proti zákonům dané společnosti. Jde o činnost právně postižitelnou a trestnou. Vyznačuje se destrukcí, agresivitou, delikvencí ( rasismus, kriminalita)

-6-

Odpovězte na daná tvrzení: Člověk se rodí jako bytost společenská. Socializace je vázána na lidskou společnost. Socializací se utváří osobnost člověka. Socializace je jednorázový proces. Náklonnost, obětavost jsou specificky lidské vlastnosti. Rodina, přátelé a spolupracovníci mají zásadní vliv na socializaci jedince. Sebeúcta je reálná představa o sobě. Výsledkem socializace je vzdělaný člověk. Autonomie znamená schopnost včlenit se do společnosti. Gambling je poruchou socializace.

Ano - Ne



------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TÉMA : SOCIÁLNÍ UČENÍ Cíle kapitoly: popsat druhy a význam sociálního učení objasnit výsledky sociálního učení

1. Charakteristika sociálního učení Člověk se socializuje zejména prostřednictvím zvláštního typu učení – sociálního učení. Jde o osvojování si komplexních způsobů jednání a chování přiměřených určité sociální situaci. Jedinec si osvojuje specificky lidské způsoby chování a reagování (uspokojování základních potřeb), specificky lidské vlastnosti ( charakter, zájmy, vůli).

2. Formy sociálního učení 1. Sociální posilování - určité chování je odměněno podnětem sociální povahy, projevem sociální akceptace (přijímání). Projev akceptace má posilující účinek, protože je významnou sociální potřebou člověka. Druhy: pochvala, úsměv, ochota ke kontaktu („pojď ke mně, budeme si hrát, povídat“), pohlazení, ocenění snahy, povzbuzení, veřejná pochvala. Za nevhodné chování následuje sociální trest (odmítnutí být s někým – „nebudu si s tebou hrát“; mračení, křik, nadávky, kritika, zesměšnění). Příznivé chování nebo chování, které se k němu blíží by mělo být vždycky posilováno. Prožití si pocitu akceptace by mělo vést k přirozenému útlumu chybného chování. Především tedy hledejme to, za co je možno druhého pochválit! 2. Imitace - nápodoba . Jde o přijímání způsobů chování druhého člověka. Mnohdy jde o proces neuvědomělý, který je založený především na empatii s pozorovanou osobou. Výzkumy ukázaly, že děti častěji napodobují model, který v dané sociální situaci vykazuje větší moc. Význam zde hraje i citový vztah ke vzoru nápodoby. Imitací se učíme úsměvu, řeči, hyg. návykům, gestům, kulturnímu stolování, zdvořilosti, apod.

-7-

3. Identifikace – jedná se o volbu vzoru pro chování a jednání, jeho převzetí a ztotožnění se s ním. Podobnost s imitací je pouze povrchní, protože identifikace je založena na jiné motivaci jedince. Při identifikaci není vnímán a přebírán jen určitý model chování tzn. vnější znaky vzoru ( jako u imitace), ale objekt identifikace je přejímán jako celek ( někdy i s částmi, kterým dítě nerozumí). Identifikace je založena na silném citovém vztahu k modelu, jde o fiktivní se ztotožnění se vzorem na základě hlubokého citového vztahu. (Př. syn a jeho otec; dívka a populární osobnost ) 4. Přebírání úloh – každý člověk se snaží chovat podle sociální role, kterou zastává. Společnost od jedince takovéto chování očekává, pokud očekávání splňuje, je akceptován. V případě chování jiného, je společností odsouzen, zavržen, není akceptován. Pokuste se charakterizovat sociální roli:

1. studenta SZŠ 2. lékaře 5. Citová nákaza – přebírání citových stavů jiných lidí, se kterými jsme v bezprostředním kontaktu. 6. Sugesce – nekritické přebírání názorů, postojů, bez logického či jiného zdůvodnění. Jde o podléhání vnějšímu podnětu. Souvisí se sugestibilitou jedince ( osobnostní rys – připravenost podléhat vnějším vlivům). Sugesce pozitivně ovlivňuje učení vůbec, nejen sociální. Sugesce lze využít k záporným vlivům ( drogy) nebo k manipulaci (reklama). 3. Produkty, výsledky sociálního učení: 1. Personalizace – proces utváření vlastního JÁ, utváří se jedinečná, vyzrálá samostatná osobnost, která je schopna začlenit se do společnosti . 2. Enkulturace – proces osvojování si hodnot a norem společnosti. Utváří se životní styl, etické a estetické cítění. 3. Profesionalizace – osvojování si profesních i osobních sociálních rolí.

Odpovězte na daná tvrzení: Sociální učení je zvláštním typem učení. Pochvala je formou sociálního učení. Imitace znamená podobnost. Ztotožnění je totéž co nápodoba. Chování podle sociální role se musí člověk během života učit. Objevení společenských rolí je výsledek smyslového vnímání. Hodnotíme-li správně vnější svět, jedná se o sociální dovednost. Při výchově je účinnější trestat. Každý člověk, který nosí vyholenou hlavu, je členem hnutí skinhead. Sugesce je vždy negativní jev. Úkoly: 1. Uveďte příklady nápodoby v nemocničním prostředí. 2. Jak působí sociální odměny? Kdy a kým jste nejčastěji odměňováni? 3. Proč je lepší ve výchově chválit než trestat? 4. Vyberte lepší reakci na nežádoucí chování a zdůvodněte: a) Chováš se ke kamarádovi nemožně, jsi zlý kluk. b) Nelíbí se mi, jak se chováš ke kamarádovi.

-8-

Ano - Ne



------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TÉMA : SOCIÁLNÍ VNÍMÁNÍ Cíle kapitoly: vysvětlit pojem sociální vnímání rozlišit smyslové a sociální vnímání zopakovat probírané druhy percepčních stereotypů vysvětlit sociální pojetí JÁ

1. Sociální vnímání ( soc. percepce, kognice) je vnímání a posuzování druhého člověka a sebesama. Nejedná se tedy pouze o vjem druhého pomocí analyzátorů, ale také o hodnocení prostřednictvím sociální situace. Sociální vnímání v sobě zahrnuje : 1. fyzickou stránku druhého – vzhled, výška, krása, verbální projevy, oblečení, vlasy, motoriku, neverbální aspekty komunikace 2. psychologickou charakteristiku určenou zejména těmito bipolárními vlastnostmi : sociálně dobrý – špatný; inteligentní – neinteligentní; silný – slabý; aktivní – pasivní; vřelý – chladný 3. projekci (promítnutí ) vlastních pocitů z druhého - úsudek o druhém, posuzování druhého, dojem z druhého, vnímání příčin chování druhého, kontext sociální situace.

2. Percepční stereotypy (chyby ve vnímání) byly probírány v psychologii osobnosti, zopakujte si toto téma a doplňte tabulku vysvětlení První dojem Haló efekt Autoprojekce Soukromá teorie osobnosti Pygmalion efekt Figura a pozadí 3. Sociální pojetí JÁ Pojem „ JÁ“ je vědomí sebe samého. Podstatným znakem je vyčlenění se z okolního světa, uvědomění si a odlišení „JÁ od ne-JÁ“. Vzniká kolem 2 a ½ roku života (1.období vzdoru). „JÁ“je integrovaný celek, který se skládá z : 1. vědomí já – sebeuvědomění 2. regulace chování vlastní vůlí 3. stálosti v chování a jednání ( charakter a temperament, rysy osobnosti) 4. svědomí 5. systému hodnot a ideálů Vytvoření „JÁ“ je dáno vztahem k sobě samému a dále tím, jak nás interpretuje sociální okolí. Rozlišujeme tak:  reálné JÁ ( objektivní)  vnímané JÁ ( subjektivní)  ideální JÁ( ideální pojetí sama sebe). Tím je dána aspirační úroveň jedince; vyjadřuje to, v co jedinec doufá, že uskuteční. Výše aspirační úrovně je dána sebevědomím.

-9-

 Teorie atribuce

Odpovězte na daná tvrzení: Smyslové vnímání znamená totéž, co sociální vnímání. Při sociálním vnímání jsou zapojeny analyzátory. To, že ve mně druhý vyvolává určitý dojem, je výsledek sociálního vnímání. Sociální vnímání, percepce a kognice jsou synonyma. K sociálnímu vnímání nepatří hodnocení vzhledu druhého člověka. Vliv našeho očekávání při vnímání označujeme jako Pygmalion efekt. Autoprojekce je posuzování podle prvního dojmu. Uvědomění si sama sebe přichází v kojeneckém věku. Reálné ,, JÁ“ je vždy subjektivní. Aspirační úroveň jedince je určitý ideální cíl, kterého chce jedinec dosáhnout. Úkoly: 1. 2. 3. 4.

Ano - Ne

Setkali jste se v praxi s nějakým percepčním stereotypem? Vysvětlete rozdíl mezi smyslovým a sociálním vnímáním. Vyberte si ze svého okolí osobu a pokuste se popsat, jak ji vnímáte sociálně. Čím jsou percepční stereotypy nebezpečné v práci zdravotníků?

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TÉMA : SOCIÁLNÍ SKUPINY Cíle kapitoly: charakterizovat sociální skupinu a její základní zn popsat jednotlivé druhy sociálních skupin objasnit pojmy společenská pozice, status, společenská role uvést znaky, které určují atmosféru skupiny

1. Vymezení pojmu Sociální skupina je seskupení 2 nebo více osob, u kterých vzniká pocit sounáležitosti. K přesnému vymezení pojmu sociální skupina, je důležitá přítomnost těchto základních znaků:  interakce mezi členy ( vzájemné působení, ovlivňování)  komunikace mezi členy ať přímá nebo zprostředkovaná ( TV, tisk)  soudržnost a sounáležitost ( ne JÁ, ale MY)  organizovanost ( vztahy jsou uspořádané do pozic a rolí)  společné hodnoty a normy  společný cíl ( pro který skupina existuje)  častost soc. kontaktů  vzájemná závislost mezi členy Vyberte sociální skupinu, které jste členem a prokažte přítomnost základních znaků soc. skupiny:

- 10 -

2. Druhy sociálních skupin Sociální skupiny dělíme : a) podle velikosti: MALÉ – menší počet lidí, vzájemně se znají, jsou v častém bezprostředním kontaktu, mají blízké cíle, hodnoty, očekávání, komunikují tváří v tvář, existují emocionální vazby, představují nejbližší sociální prostředí jedince, probíhá sociální učení. Příkladem je: VELKÉ – velký počet členů, vzájemně se neznají, nekomunikují přímo a často, mají společnou strukturu, organizaci, členy spojují zájmy, názory, původ, pobyt. Společným znakem je jednota názorů na základní otázky – veřejné mínění. Velké skupiny mají často delší trvání, pevnou a rozvětvenou organizaci, vnější formy příslušnosti ke skupině ( stejnokroj, odznaky, symboly, zvyky, obřady). Příkladem je: b) podle charakteru vzniku FORMÁLNÍ – vznikají zvnějšku, administrativní cestou, jsou vytvářeny za určitým účelem ( studijní, pracovní, vojenská, ). Primárně se očekává splnění účelu, proč vznikla. Každý člen formální skupiny má své předem stanovené místo, má své povinnosti, odpovědnost, práva. Vedoucí skupiny je určován přesně danými pravidly. Příkladem je: NEFORMÁLNÍ – vznikají zpravidla zevnitř, na základě osobních sympatií, přátelských vazeb, cíl, normy, strukturu si vytváří skupina sama. Rozhodující vliv mají osobní vztahy, vůdce je vyčleněn skupinou. Nejsou vědomě organizovány, spíše spontánně.Mohou užívat symboly, slang. Příkladem je: c) podle intimity vztahů PRIMÁRNÍ - má zásadní vliv na socializaci jedince, interakce tváří v tvář, stálý kontakt, relativní stálost skupiny, sympatie, pocit sounáležitosti ( MY), malý počet členů, zásadní vliv na utváření osobnosti jedince. Uspokojuje psychické a sociální potřeby jedince. Příkladem je: SEKUNDÁRNÍ – každá další skupina, do které jedinec za života vstupuje, nepůsobí již tak komplexně na jedince jako primární skupina, ale spíše selektivně podle účelu dané skupiny ( škola – výchova; přátelé – vztahy ; práce – dovednosti, komunikace). V sekundární skupině se neangažuje celá osobnost, ale jen její část – zájem o politiku, náboženství, koníčky, majetek, apod. Příkladem je: Masa – neorganizované shromáždění za nějakým účelem ( fanoušci fotbalu). Dav – náhodné shromáždění , bez vnějších ani vnitřních vazeb ( lidé v obchodním domě, na ulici). Agregát – sdružení lidí založené na jednoduchém prostorovém principu ( obyvatelé obce). d) podle vztahu ke skupině INTERAKČNÍ ( členská)– je skupina, v níž je jedinec zařazen, v níž působí. REFERENČNÍ – skupina, po které jedinec touží, nemusí být jejím členem. Rád by jím byl, protože se mu jeví přitažlivější, přínosnější. Často může ovlivňovat jedince stejně nebo i více než skupina členská, protože se jedinec snaží přiblížit ke členům skupiny referenční. Referenční skupina může být otevřená (kdokoliv může vstoupit i vystoupit) nebo uzavřená (za opuštění skupiny následují sankce – sekty, gangy) 3. Společenská pozice, status, společenská role Společenská pozice – je místo, které zaujímá jedinec v sociální skupině a určuje jeho postavení ve vztahu k ostatním. Každá pozice má svou zvláštní funkci, která je nutná pro dosažení cílů skupiny ( ředitel, učitel, uklízečka, školnice, kuchařka, kantýnská). Rozlišujeme tyto typické struktury skupinových pozic: a) podle přitažlivosti pro skupinu : osoby populární, oblíbené, akceptované, trpěné, mimo stojící b) podle moci nebo prestiže : vůdcové, aktivní pomocníci, podřízení, pasivní, periferní osoby Postavení konkrétního jedince je vždy výslednicí skupinového posuzování a projevů daného jedince.

- 11 -

Společenský status – je sociální pozice člověka nebo jiného tvora ve společnosti; je vyjádřen mírou prestiže, kterou člověk získává od svého okolí. Vymezuje práva a povinnosti jedince ve vztahu k ostatním jedincům, a zároveň také formuje očekávání, která může okolí mít od držitele statusu v určitých situacích; Mezi ukazatele společenského statusu patří: objektivní charakteristika profese – prestiž této profese; dosažená kvalifikace; dosažený stupeň vzdělání;vliv, moc, kterou člověk disponuje; příjmy, kterých dosahuje; životní způsob, který vykazuje. Druhy sociálních statusů: Vrozený – připsaný (askriptivní); • souvisí s vlastnostmi, které si nemůžeme vybírat; • může se stát překážkou sociální mobility; • pohlaví; • rasa; • věk; Získaný • můžeme na něm aktivně pracovat; • zaměstnání; • dosažené vzdělání. Základním ukazatelem společenského statusu je společenská prestiž jedince. Je to reputace jedince či skupiny společnosti, spojená s úctou a vlivem. Status je často spojován se symboly (ředitel – služební auto; sestra-odznak, hodnosti u vojáků). Společenský status zaujímá významné místo při sociálním vnímání druhého. Např. univerzitní profesor má jistou prestiž ve všech skupinách, ve kterých je členem. Jeho status vždy ovlivní jeho pozici ve skupině (škola, politická strana, kroužek přátel) Změna statusu znamená i změnu společenské prestiže (dívka se stane matkou - mění se její status; ředitel je propuštěn; učitel je zvolen ministrem). Vysoký společenský status je výrazným soc. motivem. Ztráta statusu je vnímána negativně. Lidé s nižším společenským statusem se často kompenzují aktivním členstvím v klubech, zájmových skupinách, společenských organizacích. I ve výchově je vysoký status vzorem i ideálem pro děti. („Ty budeš paní doktorka, že?“) Boj o status existuje nejen v ekonomické oblasti, ale i ve sportovní, ve škole, v rodině. Často zabarvuje mezilidské vztahy, a to tak, že se lidé snaží druhým ukázat, že jsou nejlepší, že vše umí a vědí nejlíp. Sociální mobilita je pojem vyjadřující možnost změny sociálního statusu, přesun z jedné společenské vrstvy do druhé. Umožňují ji tzv. mobilitní kanály – zejména vzdělání a profese vertikální mobilita – například vzdělání umožňuje pohyb vzhůru; horizontální mobilita – beze změny statusu; Společenská role – předpisuje, jak se má daná osoba v dané pozici chovat. Je to soubor očekávání společnosti, jak se chovat v určité společenské pozici – chování podle role. Každý člověk plní v životě řadu rolí, tudíž každá role sebou nese určitý vzorec chování, pokud jedinec toto nerespektuje, skupina může uplatnit sankce, odmítání, postavení na okraj skupiny, vyčlenění. Konflikt rolí vzniká, jestliže je realizace více rolí najednou obtížná. ( matka x ředitelka). Při konfliktu rolí se obvykle přikláníme k roli důležitější. 4. Skupinový konformismus Je to tlak skupiny na jedince, aby se choval podle uznávaných skupinových norem. Má především sjednocovací funkci. Za konformní chování je jedinec odměněn ( uznání, přátelství); za chování nekonformní je naopak sankcionován (posměšky, izolace, fyzické napadení). Konformita – poslušnost ke skupině, je vlastnost zásadně ovlivněná výchovou, zpravidla platí, že jedinci vychovávaní autoritativně, mají větší míru poslušnosti. To, že je konformita významnou skupinovou charakteristikou, ukáže následující úkol, kdy se pokuste doplnit následující věty: Kdo pracuje méně než většina jedinců ve skupině je označován jako ....................................... Kdo pracuje více než většina jedinců ve skupině je označován jako ........................................ Kdo poškodí spolupracovníka tím, že jej kritizuje před nadřízeným ( byť oprávněně) je označován jako ............................................................................................................................................

- 12 -

5. Atmosféra skupiny Skupinová atmosféra je velmi důležitou charakteristikou skupiny. Jde o relativně stálé a emocionální naladění skupiny, ve kterém se projevují nálady lidí, vztahy mezi členy navzájem, vztahy k práci, k událostem. Atmosféra skupiny je dána především stylem vedení skupiny. Celkovou atmosféru skupiny můžeme charakterizovat podle bipolárních kategorií:  svoboda projevu x konformismus ( nutnost podřizovat se)  podpora x ztížení sebeprosazení  volnost x omezování vzájemných vztahů  přijetí x odmítání individuálních aktivit  empatie x citový chlad  důvěra x nedůvěra k aktivitám jedince  přátelství x nepřátelství Porovnejte podle výše uvedených charakteristik atmosféru sociálních skupin vaše rodina vaše třída

6. Vliv skupiny na jednotlivce Příznivý vliv - ovlivňuje vlastnosti jedince, působí na kvalitnější výkon jedince, vede k osvojování vědomostí, dovedností, zkušeností, dodržování norem a pravidel, preferuje a odměňuje vhodné chování, učí nás reagovat proti většině, stát v opozici. Nepříznivý vliv – nekritické přejímání názorů – být za každou cenu konformní, asociální skupiny a podléhání jejich vlivů, agresivita, náboženské sekty – vymývání mozků, šikana. Míra sociálního vlivu závisí na 3 faktorech – síle, počtu a blízkosti sociálních faktorů. Pro vysvětlení poslouží následující příklad: ,, Představte si třeba hrnek, který je vidět jen díky tomu, že na něj svítí žárovka. To, jak je vidět, závisí na síle žárovky, počtu žárovek a na blízkosti hrnku od světelného zdroje. Stejně tak funguje i míra vlivu skupiny na jedince. Závisí tedy na. 1. síle soc. působení, tzn. jak je skupina pro jedince důležitá 2. počtu, velikosti skupiny, tzn. čím více členů vykonává tlak na jedince, tím větší má skupina vliv 3. blízkosti, jednak na fyzické, jednak i na frekvenci kontaktů; více jsme ovlivněni těmi, se kterými jsme v častějším a přímém kontaktu.

Odpovězte na daná tvrzení: Sociální skupinu tvoří 2 lidé na zastávce autobusu. Rodina je primární sociální skupinou. Pocit sounáležitosti ve skupině vyjadřujeme v řeči jako ,,MY“. Prostřednictvím sociální skupiny působí na jedince společenské prostředí. Školní třída je malou sociální skupinou. Veřejné mínění vyjadřuje názor malé sociální skupiny. Rozdíl mezi primární a sekundární skupinou je v počtu členů. Skupina, jíž jsem členem, je pro mě referenční. Společenský status vyjadřuje společenskou prestiž jedince. Ten, kdo se chová podobně jako ostatní, je označován za konformního. Úkoly: 1.Jaké osoby nejčastěji podléhají delikventním partám? 2 .V jakých skupinách jste členem? 3. Jak může skupina zvyšovat nebo snižovat výkon jedince? Uveďte konkrétní příklady. 4. Proč lidé podléhají sektám?



- 13 -

Ano - Ne

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TÉMA : SOCIÁLNÍ VZTAHY Cíle kapitoly: rozlišit pro a protisociální vztahy objasnit pojmy altruismus, empatie, afiliace, hostilita, agresivita, egoismus, šikana porovnat formální a neformální sociální vztahy

a) Sociální vztahy podle zaměření na jedince: 1.Prosociální vztahy. Altruismus – člověk dělá určité činy ve prospěch druhých, aniž očekává odměnu. Jde o nezištnou pomoc, kterou člověk poskytuje bez vyzvání. ( malý dárek, charit. dar, projev sympatie, porozumění, pomoc v nesnázi, spolupráce). Altruista klade potřeby druhých před své. Empatie – schopnost vcítění a porozumění, nejde tedy o soucit! Jde o to, že se snažím být v kůži druhého a pochopit jej. Afiliace – sounáležitost, přátelství (projevy: spolupráce, souhlas, přispívání, rada, vedení, zasvěcování do problematiky). 2.Antisociální vztahy - nepřátelské chování. 1. Hostilita – negativní postoj k druhým, nejde přímo o ubližování, ale o nepřátelství k lidem. Jedinec nemá rád lidi, nemluví o nich kladně, nepřeje jim úspěch, není ochotný, empatický. Hostilní člověk má potřebu škodit lidem, kteří mu nijak nebrání v dosahování cílů. 2. Agresivita – záměrné poškozování druhé osoby. Týká se jak fyzické stránky, tak i psychické . ( ponižování, zesměšňování, urážení, vydírání, zastrašování). Agrese má dědičný základ, pro její vznik má však význam sociální učení, kdy agresor na základě své agrese dosáhne cíle a naučí se tímto způsobem reagovat. Jedná se o způsob prosazování svého. Agrese je zaměřena proti lidem, kteří mohou nějakým způsobem ovlivnit dosažení agresorova cíle. 3. Egoismus – člověk své chování zaměřuje ve svůj prospěch, bez ohledu na druhé. Příčinou je většinou deprivace v rodině, nevhodné modely výchovy. Podíl má i sledování akčních filmů, PC her, kdy je dítě samo a nemá prostor svůj přirozený egoismus tlumit. 4. Šikana – jde o prokazatelné psychické nebo fyzické ubližování. Má opakovaný ráz, kdy agresor je v převaze nad obětí. Oběťmi jsou nejčastěji děti fyzicky slabší, bojácné, uzavřené, se sníženým sebevědomím, nebo fyzicky odlišné (brýle, nadváha, barva pleti, handicap, děti samotářské). Útočníky jsou děti silné, energické, prosazující se, které hledají uspokojení v trápení druhých. Zpravidla si tak kompenzují své vlastní neúspěchy a prohry. Následky šikany: zhoršení prospěchu, strach ze školy, únik, sebevraždy, v dospělosti pak nejistota, strach z autorit. ŠIKANU NEMŮŽEME KRÝT ! Oběť se neumí bránit sama, situaci sama nezvládne, potřebuje pomoc, dokud není pozdě. b) Sociální vztahy dle charakteru vzniku: Podle charakteru vzniku dělíme vztahy na : 1. Neformální – vznikají na základě osobního výběru jedince, spontánně, mají vysokou emoční hodnotu, uspokojují řadu psychických i sociálních potřeb jedince. Vznikají na základě vzájemných sympatií, náklonnosti. Ve skupině, kde převládají neformální vztahy je klidné prostředí, vlídná atmosféra, řeší se konflikty, je otevřenost, upřímnost. I ve formálních skupinách mohou vznikat neformální vztahy. ( prezidenti na neformálním setkání). 2. Formální – vznikají zpravidla podněty zvnějšku, administrativní cestou, mezi osobní vztahy nehrají roli, nebo jsou až druhořadé. Najdeme je v pracovních kolektivech, kde jsou lidé jen za účelem zaměstnání, nejsou to přátelé, jsou to kolegové. Formální vztahy nejsou nepřátelské, jsou mimo emocionální rovinu. Lidé jsou sdruženi na základě předpisů, norem, nikoliv dle osobních preferencí. Pro pracovní vztahy je však dobré, je-li v rámci formálních vztahů i část osob, ke kterým máme vztah i neformální. Vytváří příznivější atmosféru na pracovišti.

- 14 -

V následujících příbězích jsou popsány určité sociální vztahy. Poznáte je? Matka požádala dceru, aby umyla nádobí. Dcera umyla jen svůj talíř a příbor s tím, že ostatní nádobí neušpinila. Sestra pečuje o nemocnou před operací. Vidí, že má z operace velké obavy, proto si k ní přisedne a povídá si o jejich starostech. V panel domě bydlí starý muž, který neustále okřikuje hrající si děti před domem. Také občas zamyká dům, aby děti stále neběhaly po schodech. Na letním táboře dvojice starších chlapců opakovaně nutila mladšího chlapce k úklidu jejich pokoje s tím, že starším se má sloužit. Dívka spěchala na schůzku do kina. Na ulici však uviděla starší ženu, která upadla. Dívka jí pomohla a doprovodila domů, protože žena krvácela z nohy. Do kina přišla pozdě.

Odpovězte na daná tvrzení: Člověk, který jedná nezištně pro druhé, je označován jako altruista. Empatie znamená soucit. Projevy afiliace jsou pozitivními znaky chování. Hostilně jednající člověk většinou hájí jen svá práva. Agresivita znamená záměrné poškozování druhého. Egoismus je opakem altruismu. Šikanováni jsou většinou lidé schopní, zdraví, ale nekonformní. Šikana, mobbing a bossing jsou negativními jevy ve skupinách. Mezi důležité intrapersonální dovednosti zdravotníka patří i empatie. Altruista očekává ocenění druhými. Úkoly: 1. 2. 3. 4. 5.

Ano - Ne

Znáte altruistické osoby z historie nebo současnosti? Můžeme děti vychovávat k empatii? Jak? Jak můžeme omezit sobecké projevy u dítěte? Setkali jste se někdy s projevy šikany? Máte se komu svěřit? Vysvětlete pojmy mobbing, bossing.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TÉMA: SOCIOMETRIE Cíle kapitoly: vysvětlit, čím se zabývá sociometrie zkonstruovat sociometrický dotazník a vyvodit z něj závěry

Pokud je třeba zjistit vztahy v malé sociální skupině, využívají se sociometrické metody (americký psychiatr Jakob Levy Moreno). Moreno chápal sociometrii nejen jako výzkumnou metodu, ale jako všemocnou metodu, která má zbavit svět sociálních obtíží a problémů. Sociometrie se zabývá zjišťováním neformálních vztahů ve skupině (vztahy na základě sympatií, antipatií, společných zájmů, atd.) Co zjišťují sociometrické metody? - míru popularity jedince - oblíbenost ve skupině - izolaci osob ve skupině - nositele přirozené autority ve skupině Využívají se v malých sociálních skupinách (třída, zájmový kroužek, patra přátel, učitelský sbor, apod.) Sociometrický test – zjišťuje jednak pozitivní volby ve skupině (sympatie, zajímavost, preferenci), jednak negativní volby (odmítání, izolaci, odpor). Sociometrický test obsahuje jednu nebo více otázek (u malých dětí lze místo otázek užívat fotografie členů skupiny).

- 15 -

Příklady otázek v sociometrickém testu: Kladné volby S kým ze skupiny bys chtěl jet k moři? S kým bys chtěl být ubytován na pokoji? S kým bys chtěl sedět ve školní lavici?

Záporné volby S kým nechceš sedět ve školní lavici? S kým rozhodně nechceš trávit prázdniny? Koho bys nepožádal o pomoc?

Všem členům skupiny se předloží test, oni odpovídají tak, že ke každé otázce napíšou 2-3 osoby, z nichž mohou 1 podtrhnout jako preferenční hlas. Výsledky se dále zpracují do sociometrické matice a graficky se vytvoří sociogram – mapa neformálních vztahů ve skupině.

Zjednodušený výsledek sociometrického testu (sociogram):

Jan

Petr Jiří

Eva

Marie

Sociometrie vychází ze subjektivních odhadů členů skupiny, nejčastěji na základě těchto kritérií:  Stupnice skupinové účasti – udává efektivnost účasti na životě a činnosti skupiny.  Preferenční záznam ve skupině – každý člen skupiny dostane seznam ostatních a má každého ohodnotit na škále s krajními body sympatie – antipatie. Není tak pominut žádný člen a spíš obdržíme i negativní výběry (antipatie), vhodné pro skupiny do 10 osob.  Odhady času – respondent má uvést, kolik času by chtěl strávit interakcí se zbývajícími členy skupiny buď podle nějakého určitého kriteria nebo při stanoveném časovém omezení.  „Hádej, kdo“ - slouží k určení, jak se jedinec jeví ostatním. Předložíme popis chování nebo soubor psychologických, fyzických, charakterových, morálních či jiných vlastností a necháme respondenty odhadnout, na koho se nejvíce hodí. Odpovězte na daná tvrzení

ano - ne

Sociometrie zkoumá formální vztahy na pracovišti. Neformální vztah je založen na sympatiích, zájmech, atd. - 16 -

Sociometrie odhalí i tzv. izolované jedince. Sociometrie odhalí nejvlivnější jedince ve skupině. Socius znamená člověk. (z lat.) Sociometrický test zjišťuje vědomosti jedince o sociologii. Sociometrický test zjišťuje názory jedince na společnost, státní instituce, apod. U 5letých dětí nelze sociometrické metody uplatnit. Sociometrie vychází z objektivních dat. Sociometrické metody se užívají ve velkých sociálních skupinách. Otázky a úkoly: 1. Jak zjišťujeme vztahy v malých sociálních skupinách? 2. Kdo to byl Jakob Levy Moreno?

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TÉMA : SOCIÁLNÍ KOMUNIKACE Cíle kapitoly: definovat sociální komunikaci vysvětlit na konkrétním příkladu prvky komunikačního procesu rozdělit komunikaci na verbální a neverbální se znalostí základních pojmů

1. Komunikační proces Sociální komunikace je základním prvkem mezilidské interakce. Komunikací si lidé přímo či nepřímo sdělují a navzájem předávají myšlenky, informace, poznatky, emoce, obsahy svého prožívání, postoje. Prvky komunikačního procesu tvoří: 1. mluvčí – komunikátor (kdo říká) 2. informace – zpráva (co říká) 3. způsob komunikace (jaký volí způsob podání informace) 4. příjemce informace (komu to říká) 5. zpětná vazba (jaký je efekt, působení informace) 6. kontext komunikačního procesu (jak, kde a za jakých podmínek komunikace probíhá) Popište konkrétní příklad komunikačního procesu:

2. Druhy komunikace Podle toho, jaké komunikační prostředky člověk volí, dělíme komunikace na neverbální a verbální. Neverbální haptika mimika gestika proxemika pantomimika paralingvistika

Verbální přímá - řeč mluvená nepřímá - řeč psaná

komunikační symboly

3. Podstata efektivní komunikace Každá komunikace probíhá správně tehdy, jestliže se záměr (= co chci sdělit) shoduje s účinkem (= co druhý slyší, jak tomu rozumí). Okolnosti, v jejichž důsledku se to nemusí podařit: – sdělující nesdělí svůj názor jasně (srozumitelně) – nejasnost projevu, menší chápavost adresáta, pod stejnými slovy „čtou“ / rozumí každý něco jiného – adresát není momentálně „na příjmu“ – zaujatý sám sebou / svými problémy, přemýšlí nad něčím jiným, je unavený, „nechce slyšet“ – oběma účastníky je rozdílně a neslučitelně zpracován kontext (vztahový i situační)

- 17 -

Podmínky správné komunikace  vznik a vytvoření obsahu informace v myšlení oznamovatele  vyjádření obsahu informace ve vhodných informačních symbolech (např. slovy)  přenos informace od oznamovatele k příjemci  přijetí informace příjemcem  jakost, pravdivost informací  přesné, podrobné, stručné,srozumitelné - ne dvojsmyslné, mnohovýznamové, neurčité  rychlost přenosu informace, vhodnými informačními kanály  srozumitelnost informace pro příjemce, její přizpůsobení duševní úrovni příjemce  zpětná vazba tj. ověření si, zda byla informace včas přijata a správně pochopena (2 základní informace: 1) chápu / nechápu, 2) souhlasím / nesouhlasím /nemám názor) Pokuste se, na základě vašich dosavadních vědomostí, co nejpřesněji charakterizovat ideálního mluvčího a ideálního posluchače.

Ideální mluvčí

Ideální posluchač

4.Komunikační bariéry Komunikační bariéry (překážky v komunikaci) ovlivňují komunikační proces tak zásadně, že je jejich přítomnost nejen nutno odhalovat, ale dělat vše pro to, abychom je odstraňovali. 1. komunikační bariéry fyzické (mohou být objektivní i subjektivní) Patří zde :  teplota okolí, hluk  nedostatek intimity  časový stres, odbíhání  tělesné nepohodlí; bolest, hlad, únava, pocení, nevolnost  zkreslený příjem informací: poruchy smyslů,  narušené uchování informací: poruchy paměti  fatické poruchy: expresivní, senzorické  neznámá řeč 2. komunikační bariéry psychosociální  maladaptivní projevy chování: agresivita, negativismus, izolace, rezignace, regrese  nezájem: pocit druhého, že o něj nemáme opravdový zájem  necitlivost člověka k verbálním nebo neverbálním projevům  neochota naslouchat, porozumět, akceptovat  Přenos: sympatie – antipatie  Identifikace: soucit, který brání v efektivní profesionální komunikaci  snížené sebevědomí jedince  patogenní komplexy: citlivá místa jedince (nadváha, komplexy)  neslučitelné životní styly a systémy hodnot (bezdomovci, ortodoxní církve, diskriminační postoje)

Komunikační bariéry jsou ovlivnitelné a neovlivnitelné. Rozhodně bychom měli odstranit to, co lze. Bariéry neovlivnitelné je ale třeba pojmenovat a pokusit se je alespoň obejít nebo zmírnit.

- 18 -

Odpovězte na daná tvrzení: Ano - Ne Empatie je totéž co soucit Slyšet a naslouchat není totéž. Antipatie narušuje komunikaci Předsudky člověka mají negativní vliv na komunikaci. Užíváme-li cizí slova, lidé si nás více váží a lépe nám rozumí. Lidé si rozumí, užívají-li stejná slova. Věta přesně vyjadřuje myšlenku. Pokud spolu lidé při setkání nemluví, znamená to, že vůbec nekomunikují. Pro efektivní komunikaci musí být aktivní obě strany, mluvčí i posluchač. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TÉMA: NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE Cíle kapitoly: objasnit význam neverbální komunikace vyjmenovat jednotlivé druhy neverbální komunikace a stručně je charakterizovat

1. Charakteristika neverbální komunikace Když mluvíme, soustředíme se většinou na to, co říkáme a zapomínáme, že naše pohyby, držení těla a výrazy mluví také za nás (až 70% informací si sdělujeme neverbálně.) Přes ně můžeme lépe pochopit naše chování. Neverbální komunikace: - je nedílnou součástí dorozumívání; - využívá neřečové prostředky; - sděluje převážně naše prožívání - city (láska, úzkost, náklonnost, hněv), postoje (sympatie, dojetí, rozladění, ponížení, zahanbení); - může zdůrazňovat to, co říkáme; - může být v rozporu s verbálním sdělením; - je více autentická (opravdovější) Haptika je předávání a přijímání informací prostřednictvím přímého doteku druhého člověka. Během sociální interakce užíváme různé druhy doteků. Dotek bývá interpretován jako projev přátelství (pohlazení) či nepřátelství (pohlavek). Haptiku používají častěji děti a ženy. Více se dotýkají lidé, kteří mají k sobě přátelský vztah. Je-li člověk zbaven možnosti někoho se dotýkat a být dotýkán, mluvíme o taktilní senzorické deprivaci. Nedostatkem dotyku jsou nejvíce ohroženi staří lidé a děti, ale i dospělí mohou hladovět po přátelském doteku a láskyplném pohlazení. Je-li člověk delší dobu zbaven možnosti styku s jinými lidmi, je vystaven sociální deprivaci. Nejčastějším druhem doteku mezi lidmi je podání ruky. Umíte správně podat ruku?(Popište a předveďte správné podání ruky). Jaké jsou nejčastější prohřešky při podávání ruky? (dopište) Mimika je základním zdrojem informací o člověku v mezilidské komunikaci. Jde o komunikaci prostřednictvím výrazu obličeje. Odhaluje naše prožívání, náš aktuální emoční stav. Často je neuvědomělá, proto je její poznání důležité při práci s lidmi. Nejvýmluvnější částí obličeje jsou oči. Na očích nás při komunikaci muže zaujmout: 1. Velikost zornic – je úměrná emocionálnímu vzrušení člověka. Čím vetší vzrušení, tím širší zornice. Platí to o pozitivních i negativních emocích, hlavně v počátcích emočního stavu. 2. Četnost pohledů (objem, frekvence) – obecně lze hodnotit pohled z očí do očí jako znak zájmu, pozornosti. Při rozhovoru věnujeme pohledům do očí asi ⅔ času, pokud jen nasloucháme, je tato doba výrazně delší. Pokud je to výrazně méně, působíme nevěrohodně, neupřímně, ale může to být i známka plachosti nebo strachu. 3. Jiné dimenze spojené s očima: a) zírání – upřené zírání způsobuje rozpaky, neklid, nejistotu, muže být i signálem nadřazenosti a převahy, vždy působí negativně,

- 19 -

b) přivření – může znamenat vztek, snahu o vzpomínání, ale i smyslnou vášeň, c) zavírání očí – delší než běžné mrkání (mrkáme asi 6 až 8krát/min) je projevem ztráty zájmu, nudy, nadřazenosti, d) pohled zpod sklopených řas – znamená skromnost, plachost, flirt, sexuální výzvu, e) mrknutí jedním okem (vědomý signál) - projev spojenectví, spiklenectví, sexuální gesto. Mimika má značné výrazové možnosti díky členitosti obličeje, jeho vybavení svaly a jeho nastavování partnerovi v sociálním styku. Mimicky nejen sdělujeme emocionální stav, ale máme i velmi dobrou schopnost odečítat tyto stavy z obličeje druhého. S velkou mírou jistoty jsme schopni spolehlivě odlišit 7 druhů emocí: štěstí, překvapení, strach, zlobu, smutek, spokojenost, zájem. Které mimické projevy vnímáme negativně?(dopište)

Gestika je řeč našich rukou. Gesta, posunky jsou kulturně vázané pohyby. Gesta dělíme na: 1. ilustrační: doprovázejí řeč, zdůrazňují tvrzení (tak velké, tak malé) 2. sémantická: významová, dobře přeložitelná do řeči, přímo tlumočí slova nebo fráze (ano, ne, pojď sem…) 3. akustická: nemusíme je vidět, protože informace je přenášena zvukově (potlesk, lusknutí prsty) 4. adaptéry: uspokojují nějakou osobní potřebu (škrábání ve vlasech, hraní si s tužkou…) Gesta: - mají tvořivou sílu, která slovům chybí, - odrážejí sociální dění, - zvyšují názornost řečeného, - mohou popírat řečené, - předávají se generačně nebo skupinově (dospívající lidé, určité profese, např. zdravotní sestry na ARO, JIP, sportovci,…), - pomáhají lidem s poruchou komunikace. (znaková řeč) Proxemika je komunikace prostřednictvím vzdáleností mezi lidmi. Vyjadřuje oddálení jednoho člověka od druhého. Zóny mezilidské vzdálenosti - můžeme si je představit jako bubliny kolem člověka. 1. Intimní zóna (do 30 cm): umožňuje bezprostřední osobní kontakt (třeba jen haptický), styk matky a dítěte, milenců apod. 2. Osobní zóna (od 45 – 75 cm do 120 cm): je to hranice, kterou dodržujeme při setkání s neznámým člověkem, umožňuje ještě dotyk rukou. 3. Sociální zóna (od 1,5 do 3,5 m): umožňuje formální styk s lidmi, např. pracovní jednání, „kobercová“ vzdálenost při pokárání. 4. Veřejná zóna (dolní hranice je 5 až 8 m): udržujeme ji mezi cizími lidmi, např. herec na jevišti, politik, přednášející… Velikost jednotlivých zón je individuální. Závisí na: - pohlaví: narušení osobní zóny muže mužem lze chápat jako útok, vniknutí muže do osobní zóny ženy lze chápat jako dvoření nebo obtěžování; - věku: děti mohou beztrestně porušovat osobní zóny dospělých; - osobnosti: introverti mají potřebu vetší intimní zóny než extroverti; - kultuře, etniku, náboženství: jižní národy mají intimní zónu menší než severní; - zalidněnosti kraje, v němž člověk žije: lidé na vesnici mají vetší osobní zónu než lidé ve městě. Víte, co v proxemice znamená? (dopište) a) proxemický tanec b) odhlížení c) bariérová znamení

- 20 -

Pantomimika určuje celkový obraz fyzického postoje, držení těla i jeho pohybu. Dělí se na: 1. Posturologii - řeč držení těla. Je to způsob komunikace fyzickým postojem (např.natočením těla, odvrácením, odkloněním hlavy, nakročením). Postoj člověka se mění s ohledem na sociální interakci. Závisí na tom, zda je člověk sám nebo ve společnosti druhého člověka. Postojem můžeme vyjadřovat zájem o druhého, sexuální přitažlivost (dvoření, koketování, svádění) či nezájem a pasivitu. 2. Kineziku - řeč pohybů těla. Patří sem pohyby těla a končetin jiného druhu než gesta. Velká pozornost je věnována pohybům hlavy a krku. Některé kinezické signály: - strnulost vyjadřuje vysoké napětí. - sklonění hlavy vyjadřuje úzkost, nejistotu, strach, sociální odpor. - interakční postoj vyjadřuje sociální aktivitu (zvednutá hlava natočená k druhému, souhlasné pokyvování hlavou, naklonění k druhému). Synchronizace pohybů při komunikaci znamená,že ………… Paralingvistika – aspekty řeči, které se nevážou přímo na obsah slova. V písemném záznamu nelze paralingvistické charakteristiky rozpoznat. Co lze z paralingvistiky rozpoznat? Představte si, že posloucháte rozhlasovou stanici třeba z Iráku (předpokládám, že arabsky neumíte). Co můžete o mluvčím říct?

Paralingvistické aspekty řeči: 1. Rychlost – příliš rychlá i příliš pomalá řeč znesnadňují poslech. Změna v tempu řeči je však dobrou charakteristikou, protože bojuje proti monotónnosti. 2. Hlasitost řeči – hovořící muže tento aspekt ovládat. Vždy je třeba mít na paměti velikost prostoru, ve kterém se mluví, a také kvalitu sluchu posluchače. Známkou kvality řeči však není hlasitost, ale spíše přesná a pečlivá artikulace a smysluplné frázování (členění vet). Tichá řeč je znakem úzkosti, nejistoty, nedostatku sebedůvěry. 3. Tónová výška – má velký emocionální vliv, vysoké tóny posluchače iritují, hluboké spíše uklidňují. 4. Barva hlasu – je vrozenou, neovlivnitelnou charakteristikou. 5. Intonace – melodie věty. Umožňuje posluchači odlišit větu oznamovací, tázací, rozkaz, přání, varování. Velký význam má pro emocionální atmosféru rozhovoru. 6. Přízvuk – může znesnadnit porozumění, např. při kladení přízvuku na předložky. 7. Důraz – umožňuje vytyčení významných části vět nebo sdělení 8. Přestávky v řeči – mlčení či přestávky v řeči mohou signalizovat hledání vhodných slov, vzpomínání, obtížné téma či téma nevhodné a nepříjemné. Někdy jsou vhodné, jsou situace, kdy je lepší mlčet než cokoliv mluvit. 9. Chyby v řeči a) nefunkční zvuky (ehm, ééé) - jejich příčinou muže být tréma, nedostatečná příprava, pomalejší osobní tempo, b) parazitická slova (tedy, tak, jaksi, no, prosím vás, ano, jó, chápete). 10. Modulace řeči – v slovním projevu je možno záměrně měnit téměř všechny uvedené aspekty řeči. Přirozenost modulace je normou kultivované řeči. Otázky a úkoly: 1. Který druh komunikace převládá při běžném sociálním styku? 2. Co rozumíme termínem neverbální komunikace? 3. Které druhy neverbální komunikace znáte? 4. Jaké druhy haptického kontaktu znáte, jakou mohou nést informaci? 5. Co je jednodušší ovlivnit – verbální nebo neverbální stránku komunikace a proč? 6. Lidé, kterých povolání musí být připravováni po stránce paralingvistiky?

- 21 -

Odpovězte na daná tvrzení: V komunikaci mají největší význam slova. Polibek je projev proxemiky Haptický kontakt není pro člověka nijak významný. Ten, kdo mlčí, nemá už co říct. Upřímnější je mimika než slova. Detektor lži odhaluje rozdíly mezi verbální a neverbální komunikací. Kdo má dobrou slovní zásobu, je vždy dobrý řečník Podání ruky umožňuje kobercová proxemická zóna. Znaková řeč svým obsahem patří ke kinezice. Narušování intimní zóny může způsobovat nadměrnou zátěž organismu.

ano - ne



------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TÉMA: KOMUNIKAČNÍ STYLY Cíle kapitoly: charakterizovat hlavní komunikační styly rozpoznat projevy manipulace vysvětlit možné důsledky pasivního a agresivního chování

Pasivní styl: -snaží se vyhnout konfliktům, nedokáže se rozhodovat a snaží se vždy každému ve všem vyhovět -respektuje práva druhých, ale opomíjí svá vlastní -je nejistý, stále se omlouvá, vyhýbá se výměně názorů -obviňuje okolí z agresivity -má pocit, že ho druzí využívají (často je využíván) -někdy si vybije vztek na někom ještě slabším Manipulativní styl: -je agresivní nepřímo, snaží se druhé ovládat skrytě -používá emoční vydírání a nenápadně porušuje práva druhých -snaží se dostat druhého do takového vnitřního rozpoložení, na kterém manipulaci podlehne -pláče, křičí, vyčítá, předstírá bezmocnost

Agresivní styl: -chová se hrubě a násilně, nebere ohledy na druhé -prosazuje sebe na úkor druhých, vždy se snaží vyhrát -nedbá na práva ostatních lidí, ponižuje je -myslí se, že má pravdu jen on -rád druhým káže, vyčítá nebo moralizuje -neumí si přiznat vlastní chybu -zaměňuje upřímnost s útočností -často si svou agresivitou kompenzuje své komplexy Asertivní styl: -uznává vlastní nedostatky a přednosti, respektuje své osobní potřeby -nese odpovědnost za své jednání -vždy bere ohled na práva druhých -sděluje přímo své pocity a o co mu jde -nepovyšuje se a zásadně se neponižuje -umí naslouchat druhému -dokáže přiznat chybu, -chce s druhými spolupracovat, ne vyhrávat

Agresivní jednání: Agresivně jednající člověk se chová hrubě a násilně, nebere ohledy na druhé. Prosazuje sebe na úkor druhých, vždy se snaží vyhrát. Nedbá na práva ostatních lidí, ponižuje je a myslí si, že má pravdu jen on. Rád druhým káže, vyčítá nebo moralizuje. Neumí si přiznat vlastní chybu.

- 22 -

Zaměňuje upřímnost s útočností. Často si svou agresivitou kompenzuje své komplexy. Ponižuje a sráží sebedůvěru ostatních. Výsledek agresivního chování:

Pasivní jednání: Pasivně jednající člověk neumí jasně sdělit svá přání a potřeby. Snaží se vyhnout konfliktům, nedokáže se rozhodovat a snaží se vždy každému ve všem vyhovět. Respektuje práva druhých, ale opomíjí svá vlastní práva. Vyhýbá se výměně názorů. Obviňuje okolí z agresivity a má pocit, že ho druzí využívají. Někdy si vybije vztek na někom ještě slabším. Neodolá manipulativním trikům. Stačí, aby v projevu druhé strany byla špetka kritiky, a místo toho, aby trval na svém, začne se omlouvat, vysvětlovat, vymlouvat. Výsledek pasivního chování:

Manipulativní jednání: Manipulativní chování je protipólem asertivity. Je agresivní nepřímo, snaží se druhé ovládat skrytě. Používá emoční vydírání a nenápadně porušuje práva druhých. Snaží se dostat druhého do takového vnitřního rozpoložení, ve kterém manipulaci podlehne pláče, křičí, vydírá, předstírá bezmocnost, lichotí… Jedním ze základních úloh asertivity je manipulativní chování rozpoznat a zastavit, což ovšem není vůbec jednoduché. Styl manipulace souvisí úzce s typem osobnosti. 9 charakteristických manipulačních postupů: 1. Diktátor: bývá to autoritativní šéf nebo tatínek, jehož ,, ŘEKL JSEM“ má váhu. Obvykle se odvolává na autority, tradici, odkaz předků. Díky vhodně voleným citacím prosazuje vždy svou . 2. Chudáček: rád by učinil to nebo ono, ale nedostává se mu sil. Zdůrazňuje své handicapy, prezentuje se jako člověk, jehož pocity méněcennosti nejsou zdaleka neoprávněné. Nepříjemné úkoly ,, neslyší“, ,,zapomene“. 3. Počtář: rychle, snadno a úspěšně si spočítá, co je pro něj v dané situaci nejvýhodnější. Tu volí taktiku biče nebo zase raději zapomene. Rád by se zúčastnil brigády, ale jeho zdraví mu to nedovolilo….Co ovšem chce a co je použitelné pro jeho cíle , to si pamatuje velice dobře. 4. Břečťan: podobně jako ,,chudáček“ manipuluje druhými lidmi svojí předstíranou naprostou závislostí na nich. Jde mu o to, aby se o něj ostatní silnější jedinci starali a aby na nich mohl do značné míry parazitovat. I tomuto typu je blízká hypochondrie (zdůrazňování svých potíží i těžkého osudu) 5. Drsňák: své okolí prostě ,,ukřičí“. Manipuluje hrubostí s nehoráznou jistotu, že je to právě on sám, kdo má patent na rozum. Lidé mu ustoupí především proto, že je jim nepříjemné přihlížet jeho řádění. 6. Obětavec: nejhodnější a nejlaskavější: tento typ dobře vystihuje výrok: „Nejhorší jsou nejhodnější lidé“. Udělá pro vás první a poslední, samou obětavostí a láskou by se rozkrájel. Tento typ, u něhož máme dojem, že by nás mohl hladit až do úplného vyhlazení, je poměrně často zastoupen v manipulacích v rodině. Nikdy nestaví na první místo váš názor, ale vždycky jen svůj. Obětuje se, ale zároveň vybírá daň. 7. Poslední spravedlivý: základní formou manipulace je neustálá kontrola, kritika. Ve svém okolí vyvolává pocity viny, dojem, že jsou špatní, málo charakterní, ledacos zanedbali atd. sám se podobně jako „diktátor“ považuje za člověka bez chyb. 8. „Táta - máma“: ty, které si zvolil, chrání před jakýmikoliv vlivy běžného života. Stará se o ně, ale v návalu řady povinností se jich často opomene zeptat, zda to či ono chtějí nebo ne. Prostě sám ví, co je nejlepší a to také udělá, pro sebe i pro své blízké okolí. Že by se mohl mýlit, to nepřipustí. 9. Mafián: jeho manipulativní východiska s jistou nadsázkou připomínají báji o Faustovi a ďáblu. Jeho ideologie vychází z postoje: „ Jsem tvá ochrana, záštita, pomocník, udělám pro tebe dost, ale musíš mi sloužit nebo přinejmenším nesmíš dělat nic, s čím bych nesouhlasil. Nic, co by mi vadilo. Pokud se názorně nebo dokonce svými činy postavíš na vlastní nohy, smetu tě.”

- 23 -

Otázky a úkoly: 1. Které komunikační styly znáte? 2. Co je charakteristickým rysem pasivního chování? 3. Jaké mohou být důsledky agresivního chování pro mezilidské vztahy? 4. Lze manipulativní jednání odhalit?

Odpovězte na daná tvrzení: Vždy záleží jen na nás, pro jaký komunikační styl se rozhodneme. Pasivní člověk je vnitřně se sebou spokojen. Agresor je ochoten přiznat svou chybu. Člověk by během života neměl měnit své názory, jinak je slaboch. Na řeči můžeme rozpoznat styl komunikace. Manipulace je ihned rozpoznatelná. Manipulovat lze se všemi lidmi, pokud to jedinec umí. Citový nátlak je projevem lásky. Každá pochvala je kladné ohodnocení člověka. Pasivně jednající člověk může jednat i agresivně, hlavně vůči slabšímu.

ano - ne

 Napište krátký příběh s prvky manipulativního jednání a napište jej:

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TÉMA : ASERTIVITA Cíle kapitoly: charakterizovat asertivní chování rozpoznávat projevy asertivního chování ovládat některé asertivní techniky rozpoznávat projevy manipulace a dokázat na ně adekvátně reagovat

Asertivita = zdravé sebeprosazení, dovednost plného sebevyjádření Asertivita znamená důležitou komunikační dovednost - stát si za svými vlastními zákonnými právy, aniž by se poškodila práva druhých. Patří k základním komunikačním stylům. Autorem metody asertivního tréninku je Američan Andrew Salter. Své žáky učil spontánním reakcím, přiměřenému projevu emocí a umění stát si za svým. Cílem je mimo jiné rozpoznat a zastavit manipulativní chování.  Co již víte o asertivitě?

- 24 -

Dovednost 3P – to je základ pochopení asertivního jednání: P – poznání, rozeznání pocitů v sobě P – projevení, vyjádření toho, co cítím, jaký mám názor P – prosazení svých požadavků, nároku, a to přiměřenými prostředky Asertivní jednání: Asertivně jednající člověk dokáže přesně a jasně definovat, o co mu jde, jak situaci vidí, a co si o ní myslí a jak ji prožívá. Má pozitivní postoj k druhým lidem i přiměřené sebevědomí. Chová se přiměřeně sebejistě, umí naslouchat druhým a přistoupit na kompromis. Umí požádat druhé o laskavost nebo ji poskytnout. Mluva je přiměřeně hlasitá, srozumitelná, tempo řeči rovnoměrné. Oční kontakt je ,,přímý“. Asertivně jednající člověk vytváří kolem sebe pohodu. Vždy bere odpovědnost za své jednání a bere ohled na práva druhých. Umí přistoupit na kompromisy a dokáže přiznat svoji chybu. Uznává vlastní nedostatky a přednosti, respektuje své osobní potřeby. Sděluje přímo své pocity a o co mu jde. Nepovyšuje se nad ostatními a zásadně je neponižuje. Chce s druhými spolupracovat, ne vyhrávat Umí rozpoznat a ubránit se manipulaci. Výhody asertivního jednání: - odoláváme manipulaci (nejčastější manipulací je kritika) - jsme schopni jednat podle toho, jak to cítíme - omezujeme si stresové situace v životě - ušetříme si hodně času (jednat asertivně, znamená jednat narovinu) - rozvíjíme komunikaci a korektní vztahy mezi lidmi - učíme se ovládat - budujeme si u druhých přirozený respekt Asertivní práva: 1. Máme právo sami posuzovat své myšlenky a emoce a nést za ně i za jejich důsledky zodpovědnost. ( pověra: neměl bys nezávisle posuzovat sám sebe, musíš být posuzován vnější autoritou, která je moudřejší a větší…) 2. Máme právo nenabízet žádné výmluvy či omluvy ospravedlňující naše chování. (pověra: za své chování jsi odpovědný druhým, vše jim musíš vysvětlovat a zdůvodňovat) 3. Máme právo sami posoudit, zda a nakolik jsme odpovědni za problémy druhých lidí. (pověra: vůči lidem máš větší závazky než vůči sobě, měl bys obětovat vlastní hodnoty, abys udržel věci v chodu …) 4. Máme právo změnit svůj názor. (pověra: názory nelze měnit, kdo je, mění je nezodpovědný, kdo se zmýlil, mýlí se opakovaně …) 5. Máme právo dělat chyby a být za ně odpovědní. (pověra: nesmíš chybovat, jinak jsi nesamostatný a druzí tě budou stále kontrolovat.) 6. Máme právo říct ,,já nevím“ (pověra: na všechno musíš mít nějaký názor, měl bys umět odpovědět na všechny dotazy.) 7. Máme právo být nezávislí na dobré vůli ostatních. ( pověra: pro život potřebuješ druhé lidí, je důležité, aby tě všichni měli rádi..) 8. Máme právo dělat nelogická rozhodnutí. ( pověra: vše, co děláš, musí mít pro druhé logiku a vysvětlení, jinak jsi nespolehlivý …) 9. Máme právo říct ,,já ti nerozumím“. ( pověra: musíš být citlivý a umět předvídat potřeby jiných lidí, aniž ti přesně řeknou, co potřebují …) 10. Máme právo říct ,,je mi to jedno“. (pověra: musíš se snažit být stále lepší, dokud nebudeš perfektní. Když ti někdo naznačí, v čem se máš polepšit, máš povinnost to udělat …)

- 25 -

11. Máme právo se sami rozhodnout, budeme-li jednat asertivně nebo ne. (pověra: když už víš, co to asertivita je, tak musíš za všech okolností jednat asertivně.) Některé asertivní techniky: a) při prosazování svého požadavku

technika Poškrábaná gramodeska

příklad

Požádání o laskavost Sebeotevření Umění odmítnutí b) jsme-li kritizováni

technika Souhlas s oprávněnou kritikou

příklad

Dotazování na negativa Otevřené dveře Selektivní ignorování Přijatelný kompromis Eskalující asertivita

Otázky a úkoly: 1. Definujte pojem asertivita. 2. Jaké jsou hlavní cíle asertivního jednání? 3. Jak vnímá okolí jedince, který jedná asertivně? 4. Jaké asertivní techniky znáte? 5. Dokážete k uvedeným technikám asertivity uvést konkrétní situace, kdy je možno dané techniky užít? 6. Víte, jak zareagujete v případě, že Vás někdo ostře napadne a verbálně arogantně osočuje? 7. Pokuste se vytvořit simulované situace a nacvičujte asertivní techniky.



- 26 -

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TÉMA: NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE (NŽS) Cíle kapitoly: Charakterizovat náročné životní situace Definovat pojmy stres, frustrace, deprivace, konflikt Vysvětlit, jak lze reagovat na náročné situace Objasňovat způsoby řešení konfliktů

Charakteristika NŽS Obecně lze říci, že se jedná o takové situace, kdy nevystačíme s běžným způsobem chování a kdy musíme vynaložit zvýšené úsilí nebo snahu, abychom tyto situace zvládli Podle intenzity rozlišujeme zátěžové situace na: - Prosté, vyžadují sice zvýšené úsilí, ale člověk se s nimi bez větších problémů vyrovnává - Frustrující, člověk se s nimi vyrovnává, ale prožívá velmi negativní projevy a stavy jako stres, konflikt, frustraci - Patogenní, které vedou k neurózám, psychosomatózám, zásadně narušují harmonii a zdraví jedince Psychologická literatura třídí NŽS nejčastěji na konflikt, deprivaci, frustraci a stres 1. Frustrace Frustrace - název pochází z latinského slova frustra, což znamená marně. Ve slovníku cizích slov můžeme najít význam, že slovo frustrace znamená zklamání po nesplněné touze nebo přání. Když nám v dosažení určitého cíle brání překážka, kterou není v našich silách odstranit. Překážka se může skrývat uvnitř nás, stejně tak i v okolním prostředí. Může nás frustrovat fronta na poště, zavřený obchod, čekání na výsledek výběrového řízení či přijímacích zkoušek. Odolnost k zátěžovým situacím se označuje jako frustrační tolerance. Je to schopnost vyrovnávat se s náročnými situacemi, schopnost vynakládat úsilí k překonávání překážek, dostatečná sebedůvěra ve své schopnosti. Příklady: 1. Fanoušek, který stál dlouhou frontu, aby si zakoupil lístky na koncert své oblíbené skupiny. Než se dostal na řadu, lístky byly vyprodány. 2. Pracovník, který pracuje nadstandardně, je oceňován stejně nebo i méně, než ti, kteří vycházejí dobře s nadřízeným.



Jakou frustrační toleranci mají tyto osoby: vysoká

nízká

Pavla si byla jistá, že se líbí Jarkovi. Její očekávání se však nenaplnila, namísto toho ji Jarek požádal, aby mu domluvila rande s její kamarádkou Boženou. Zdrcená Pavla utekla domů, vzteky vyhodila svou kosmetiku, s tím, že to stejně nemá cenu, aby vypadala dobře. Otevřela si velkou čokoládu a celou ji snědla. Paní Jana zrovna vytřela podlahu, v tom přišel její manžel a přešel po ni ve špinavých botách. Paní Jana zařvala, připodobnila manžela ke zvířeti a ještě ho přetáhla mokrým hadrem. Mladá maminka se chystá se svou 2letou dcerou na rodinnou oslavu, když vyjdou ven z bytu, dcerka venku upadne do kaluže a celá se umaže. Maminka se několikrát zhluboka nadechne, vrátí se domů, dcerku umyje a převlékne. Objedná si TAXI a na oslavu dojedou včas. 2. Stres (z angl. napětí, zátěž) chápeme z fyziologického hlediska jako rušivou okolnost působící na organismus, která znesnadňuje uspokojování potřeb, plnění úkolů a dosahování cílů. Z psychologického hlediska stres chápeme jako stav nadměrného zatížení či ohrožení. Charakteristické znaky stresových situací: - neovlivnitelnost situace, - nepředvídatelnost vzniku situace,

- situace klade nadměrné nároky na jedince - životní změna; situace, vyžadující přizpůsobení

- 27 -

-

Fyzické bušení srdce (palpitace) sevření za hrudní kostí nechutenství a plynatost bolesti břicha a průjem časté nucení k močení sexuální impotence, změny menstruačního cyklu bodavé, řezavé a palčivé pocity v pažích a v nohách svalové napětí v krční oblasti úporné bolesti hlavy exantém pocit „knedlíku v krku“

-

-

-

PŘÍZNAKY STRESU Psychické prudké a výrazně rychlé změny nálady nadměrné trápení se s nedůležitými věcmi citová labilita neschopnost projevit emocionální náklonnost, sympatizování (spolucítění) s druhými lidmi zvýšená podrážděnost (iritabilita) a úzkostnost (anxiozita), strach a obavy pesimismus

-

-

Behaviorální nerozhodnost zvýšená nemocnost zhoršená kvalita práce kouření, alkohol, léky, drogy ztráta chuti k jídlu nebo naopak přejídání agresivita při jednání s druhými lidmi špatné držení těla (shrbená ramena, založené ruce, zvýrazněný předklon hlavy výraz tváře (sevřené rty, vrásky, stisknuté čelisti atd.); třes rukou a prstů, studené a zpocené dlaně

Druhy stresu: HYPERSTRES

 Hyperstres - stres překračující hranice adaptability,

velký

schopnosti vyrovnat se se stresem.

 Hypostres – stres, který ještě nedosáhl obvyklých DISTRES

EUSTRES

malý HYPOSTRES

tolerancí (např. u ministresorů, plíživých negativních vlivů monotónnosti, nudy, frustrace)  Distres - stres negativní (obavy, vztek, úzkost apod.)  Eustres - kladně působící stres, například je-li člověk v očekávání něčeho příjemného, např. příchod milované osoby.

Reakce na dlouhodobý stres: Na dlouhodobý stres jedinec komplexně reaguje v několika po sobě následujících fázích : 1. 2. 3. 4. 5. 6.

fáze poplachové reakce – specifické prožívání a interpretace situace jako stresové. fáze psychických obranných mechanismů ( viz. níže) fáze aktivizace fyziologických reakcí ( katecholaminy působí hypertenzi, tachykardii, kortikoidy aktivizují energetické zdroje organismu) fáze zvládání – copingu ( hledání možností a postupů, jak problém vyřešit nebo jak zmírnit jeho prožívání, pokud je problém těžko zvladatelný) fáze prvních chorobných příznaků ( uvědomění si obtíží – hypertenze, vředové choroby gastroduodena) fáze rozvinutého psychosomatického onemocnění

Stresory Jsou negativně působící vlivy a okolnosti. Podle povahy je můžeme rozlišovat na: a) biologické – úrazy, hormonální nerovnováha, narušení biorytmů, b) fyzikální – radiace, nedostatek kyslíku, otřesy, hluk, teplota, c) psychické – životní události, denní běžné vlivy - čas, osobnostní vlivy – netrpělivost, nesnášenlivost d) sociální – konflikty, osamění, přelidnění, nedostatek soukromí Američtí psychologové Holmes a Rahe sestavili tabulku životních událostí, kde každé významné události přiřadili určitou bodovou hodnotu na šále od 1 do 100. Hodnotu 100 má např. smrt partnera. Stres působí na organismus prostřednictvím emocí, a psychika ty pak na vegetativní NS. Provázanost psychiky a tělesné stránky dává vznik dvou dějů –psychosomatika a somatopsychika. Psychosomatické choroby: somatopsychika psychosomatika Hypertenze, astma bronchiale, ekzémy, ICHS, vředová choroba žaludku, migrény, dráždivý tračník





fyziologická činnost

- 28 -

Deprivace je stav, kdy není uspokojována významná biologická nebo psychická potřeba, a to dlouhodobě, anebo uspokojena je, ale v nedostatečné míře. Patogenní význam deprivace je závislý na období, kdy k němu došlo. Nejcitlivější jsou děti v raném věku. Člověk může strádat v oblasti: - biologické (nedostatek jídla, spánku, pohybu) - senzorické (nedostatek smyslových podnětů) - vývojové (nedostatek podnětů k rozvoji, učení) - citové (nedostatek vztahů, lásky) - sociální (nedostatek kontaktů, sociální izolace, generační osamocení u seniorů) ☺K jednotlivým příkladům z praxe dopište, jakým druhem deprivace zmínění jedinci asi trpí: Týrané dítě bylo několik měsíců samo zavřené v jediné místnosti, matka přicházela jen jedenkrát denně. Neslyšící žena. Imobilní nemocný ležící v jediném pokoji již 3 roky.

Konflikt (konfliktem můžeme rozumět také rozpor, střet, nedorozumění, spor, odlišný postoj). Konflikt je náročná životní situace, je považována za specifickou variantu frustrace. Je to situace, kdy se na cestě k cíli střetávají přibližně stejné síly. Konfliktní situace má tyto znaky: - střet působení několika sil na cestě k cíli - nezbytnost v životě (nelze žít ve skleníkovém prostředí; konflikty provázejí život) - získávání osobní zkušenosti ( tím, že člověk prochází různými konflikty, je obohacován, učí se ) - prožívání konfliktů vyvolává pocity jako rozčilení, napětí, úzkost, strach, zlost, pocit viny a křivdy, bezmoc, agrese, ale i uvolnění, uspokojení, aktivizace sil, radost (emoční prožívání je intenzivní a často znesnadňuje řešení konfliktů) Příčiny konfliktů: a) vnější – záporné vlastnosti lidí, záměr druhých škodit, nadměrné požadavky, chyby ve výchově, nedostatek času, peněz, materiálu, …. b) vnitřní – tělesné a povahové vlastnosti jedince, rysy jeho osobnosti, aktuální psychický stav, individuální zkušenosti, apod. Druhy konfliktů: a) podle zdrojů konfliktu 1. Konflikt vnější (interpersonální) - dochází ke střetu mezi dvěma či více vnějšími činiteli 2. Konflikt vnitřní (intrapersonální) - střet mezi dvěma či více vnitřními činiteli 3. Konflikt vnějšně – vnitřní b) podle varianty konfliktu 1. apetence – apetence +x+ - rozhoduje se mezi 2 kladnými činiteli - vnější konflikt: řízek nebo kuře - vždy to má příjemný dopad → nejmenší zátěž pro jedince 3. apetence – averze + x - příjemné X nepříjemné - děti většinou volí + - dospělí: volí často pod vlivem rozumu – - je také značnou zátěží pro jedince

2. averze – averze - x - mezi 2 zápornými činiteli - volíme tzv. menší zlo - představuje velkou zátěž - mohou se objevovat pocity nesprávného rozhodnutí 4. dvojnásobný konflikt apetence – averze - x + - každý činitel má něco, co mě přitahuje, ale zároveň i něco co mě odpuzuje - nejčastěji vybíráme variantu představující menší zlo - obrovská zátěž při rozhodování - (maturita, dovolená X cesta letadlem → strach)

Apetence = přitažlivost; averze = odpor

- 29 -

Příklady konfliktů: a) vnějších – kolize – lidé si navzájem brání v činnosti (jedno parkovací místo – 2 auta); neslučitelnost rolí (já chodím spát brzy, on pozdě); konfuze – zmatení (není přesně stanoveno, kdo co udělá, takže vlastně nikdo neví, co se od něj čeká a co už ne) b) vnitřních – konflikty rolí, rozhodování o budoucnosti, výběr řešení situací Možnosti řešení konfliktů: V konfliktní situaci využívají lidé různé postupy, které ve vzájemném srovnání působí rozdílně. Většina konfliktů však probíhá podle jistých pravidel, která se dají zobecnit. Vyrovnání se s konfliktní situací může být různé: 1. Konfrontace, útok - agresivní a nekooperativní chování, snaha o prosazení svých zájmů ( prosazuje se fyzickou hrozbou, formální autoritou, manipulací). Vítězství jedné strany vede k hromadění konfliktu ( touha po pomstě ). 2. Kooperace, dohoda - asertivní snaha prosadit se, respektující však i snahy protistrany. 3. Vyhýbání se, popření konfliktu - neasertivní, nerespektování zájmů svých ani zájmů jiných. 4. Ústup, útěk - neasertivní, zřetel jen na zájmy protistrany, odhlížení od zájmů svých. 5. Kompromis- každá strana něco získá i něco ztratí. Zcela zásadním prvkem, který prostupuje všemi metodami řešení konfliktu je komunikace. Konfliktní situace je vyřešena, když jsou s následným stavem obě strany spokojeny. Je-li jedné straně řešení konfliktu vnuceno, konflikt je odsunut a pravděpodobně se projeví později. Cílem řešení konfliktů totiž není jen vyřešení problémové situace, ale také změna konfliktní situace na nekonfliktní ( aktivním řešením situace, adaptací na situaci, změnou vnímání dané situace).

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TÉMA: OBRANNÉ FRUSTRAČNÍ MECHANISMY Cíle kapitoly: popisovat, jaké jsou fylogeneticky ustálené reakce na NŽS definovat a vystětlovat jednotlivé typy obranných mechanismů

1. Základní reakce na frustraci Jedná se o reakce, kterými člověk obvykle řeší frustrační situace. A protože je jejich cílem ochrana vlastního duševního i tělesného zdraví, jsou v literatuře často označovány jako obranné frustrační mechanismy. Jedinci mají přispět k obnovení narušené vnitřní rovnováhy, případně k zvýšení vlastní sebeúcty. Mezi základní reakce patří útok a únik. Jsou fylogeneticky nejstaršími reakcemi na stres, můžeme je pozorovat i u zvířat. 2. Útočné - agresivní reakce: Autoagrese – útok proti sobě - verbální - neverbální

Agrese vnější - verbální, neverbální - proti lidem - proti věcem, zvířatům

Agrese skrytá - ironie - sarkasmus

Přenesené agresivní reakce - projekce je neuvědomované přenášení vlastních motivů, přání a pocitů na jiné osoby (např.: přesouvání vlastní viny na druhého, když nepřipravený student tvrdí, že za jeho špatnou známku ze zkoušení může učitel, protože neměl dobrou náladu), - introjekce je protikladem projekce a znamená přisuzování si vlastností, které jedinci evidentně schází (chová se jako kdyby již cíle dosáhl), - šikana, při které obvykle frustrovaný jedinec přesouvá vybití své agrese z jedné osoby (na kterou si netroufá) na jinou (tzv. obětní beránek), - egocentrismus je krajní forma individualismu, sobectví, kdy se jedinec maximálně snaží upoutávat pozornost pouze k vlastní osobě (často jde skrytě o potřeby zvýšit svou sebeúctu).

- 30 -

3. Únikové reakce Únik - fyzický, útěk - ústup ze situace

Přenesené formy úniku - regrese je únik k vývojově nižšímu způsobu chování - transgrese je opačným jev a znamená „útěk dopředu - sublimace znamená uvolnění psychického napětí únikem k vyšším či nižším principům v myšlení (např. denní snění, četba, alkohol, drogy) - racionalizace je rozumové zdůvodňování a ospravedlňování neúspěchu (nedosažení cíle) dodatečně vymyšlenými důvody, hledáním tzv. „objektivních příčin“ (ty hrozny, co jsou vysoko, jsou stejně příliš kyselé). - potlačování, vytěsnění je vědomá snaha zapomenout na cíl (neuspokojenou potřebu), vytlačit jej z vědomí na jeho okraj. - somatizace jinak řečeno únik do nemoci - který vede ke vzniku psychosomatických, civilizačních poruch - izolace představuje omezení či ztrátu sociálního kontaktu, stažení se do samoty, odloučení se, osamocení. - identifikace je ztotožnění se s osobou (skupinou lidí, organizací), která daného cíle již dosáhla (což může být románový hrdina, herec, zpěvák, sportovec atd.).

4. Další možné reakce na frustraci Obejití překážky třeba i delší cestou s vynaložením velkého úsilí bývá často jediným řešením frustrace v případě, kdy cíle musí být za každou cenu dosaženo. Souhlasit ale není možno s obcházením překážky, které je morálně nepřijatelné (např. využití protekce, úplatků, vydírání apod.). Volba náhradního cíle (kompenzace) patří mezi „nejracionálnější“ obranné frustrační mechanismy. Tento náhradní cíl bývá obvykle nepříliš žádoucí, méně lákavý, ale dosažitelný. Příkladem tohoto řešení může být vybití energie do společensky neškodného chování, které taktéž poskytuje bezprostřední uspokojení (např. emotivní stav vzteku možno vybít při sportu či štípání dříví),

 Doplňte druhy obranných mechanismů v následujícím cvičení: Jiří se již podruhé nedostal na vysokou školu, a tak : a) si každý večer otevře láhev vína a vypije ji b) začal se opět pilně připravovat na další přijímací zkoušky c) si řekl, že středoškolák může vydělat i více než vysokoškolák d) vyhýbá se kamarádům i známým, zůstává doma sám e) roztrhal a vyhodil všechny učebnice, ze kterých se připravoval f) všem říká, že ten den, kdy byl na zkouškách, byly mnohem těžší testy než jindy



- 31 -

obranný mechanismus

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TÉMA : DUŠEVNÍ HYGIENA Cíle kapitoly: popisovat význam duševní hygieny uvést příklady, jak pečovat o své duševní zdraví

Zdravotník – asistent, sestra jsou nemocným ze všech zdravotníků nejblíže. Jsou to právě oni, kteří s nemocným sdílejí celý jeho pobyt v nemocnici, znají jeho strachy, starosti, vidí změnu zdravotního stavu, vývoj pacientovy nemoci. Nemocný se jim svěřuje, očekává pochopení, jejich čas a pomoc. Tyto okolnosti mají vliv na psychiku zdravotníka, který by měl dbát nejen na své zdraví fyzické, ale i na zdraví psychické. Duševní hygiena je definována jako soubor poznatků, pravidel a preventivních opatření, jejichž cílem je ochrana a udržení psychického zdraví. Péčí o duševní zdraví rozumíme péči o to, co si myslíme, jaké máme představy, jaký máme postoj k věcem, lidem, událostem, co prožíváme (emoce, pocity), jaké jsou naše cíle a smysl života. ☺Někdo z vašich blízkých se ocitl v léčebně dlouhodobě nemocných. Jaké 3 vlastnosti sester, které o něj pečují, považujete za nejdůležitější?

Psychohygiena ale nespočívá pouze v prevenci; je zaměřena na stálý aktivní přístup k sobě samému a ke svému prostředí a je vedena snahou o šťastné prožívání života, je snahou o jediné - žít šťastně nebo alespoň šťastněji. Rozhodně to ale neznamená, že si nepříjemných věcí v životě nebudeme všímat, že se stačí soustředit jen na ty příjemné. Představme si sadaře, který má na posbírání jablek ve svém sadě jeden den, a tak je sbírá všechna, nemá čas je příliš třídit. Dává tedy do koše jablka nazobaná ptáky, spadaná i trhaná, natlučená, mírně i více nahnilá i zdravá, snad jen ta nejshnilejší má čas vyhazovat přímo na kompost (tedy i ona se dají upotřebit). Stejně tak i my za celý den sbíráme informace a zážitky - zdravé, nazobané, potlučené i nahnilé a shnilé. Pokud by ale sadař nechal všechna jablka v koši, nahnilá by brzy shnila docela a hniloba z nich by napadla i ta zdravá a za nějaký čas by mu zbyl jen koš k vyhození. Člověk často vnímá hlavně nepříjemné a negativní zážitky; při intenzivním zkoumání však nalezne i události příjemné, šťastné a mnohdy se ptá sám sebe: „Jak je možné, že jsem na tohle zapomněl?“ Zjednodušená odpověď zní: „Nepodařilo se mi oddělit šťastné chvíle od nešťastných, příjemné od nepříjemných, radostné od smutných - nevšímal jsem si dostatečně rozdílů mezi vlastními prožitky.“ Shnilá jablka napadla ta krásná a zdravá. ☺Napište do tabulky, jak se projeví nedostatečná tělesná a duševní hygiena. Zanedbaná tělesná hygiena Zanedbaná duševní hygiena

- 32 -

ZÁSADY PÉČE O DUŠEVNÍ ZDRAVÍ 1. Vztah k životu. Pozitivní pohled na svět. Pro ilustraci této zásady poslouží následující příklady: a) V noci po dešti šli cestou dva muži. Před nimi se náhle objevila velká kaluž. První muž říká: „Bláto, to je hrůza!“ Druhý muž na to:„ Hvězdy, to je krása!“ V louži se totiž odrážely hvězdy. Každý muž viděl stejnou situaci jinak. I v na první pohled negativních zážitcích hledejme něco pozitivního. b) Máme-li žízeň, vezmeme si sklenici vody, ze které jedním douškem vypijeme půlku. Nyní si můžeme říct: „ Škoda, mám už jen půlku sklenice. Ale také: „ To je dobře, mám ještě půlku sklenice. 2. Péče o tělo. Člověk je jednotkou duševní, sociální a tělesnou. To, co se děje v našem těle, má vliv na naše prožívání a naopak. Tělesná a duševní stránka člověka tvoří nedělitelnou jednotu. Dbáme proto o racionální stravu, dostatečný a pravidelný spánek, odpočinek, tělesnou aktivitu, osobní hygienu, apod. 3. Ujasnění si smyslu života. Jde o základní zaměření našeho života. To se často ve skutečnosti projeví v tom, jak jednáme s druhým člověkem. Zvláště tehdy, jednáme-li s lidmi, kteří jsou společensky nebo jinak „nad námi nebo hodně pod námi.“Tehdy na sebe prozradíme, kdo jsme a o co nám v životě jde. Jde-li nám jen o vlastní prospěch nebo myslíme-li i na druhé. V životě se kladný vztah projeví jako úcta, respekt, akceptace druhého, odpuštění druhému, péče o druhé. 4. Relaxace a odpočinek. K tomu nám slouží jednak relaxační činnosti (poslech hudby, výtvarné činnosti, tanec, kulturní zážitky, návštěvy přátel, sport, jóga, koníčky, apod.). Jednak relaxační techniky (autogenní trénink, hypnóza, arteterapie, muzikoterapie, relaxace dýchání, koncentrační cvičení, apod.). 5. Reálné sebepojetí. Mezi naším ideálním a reálným „já“ bývá často velký rozdíl. Člověk se většinou snaží o to, aby byl druhými hodnocen spíše jako lepší než ve skutečnosti je. To ale člověka vyčerpává, a tak pro zachování duševního zdraví je důležitá pokora, nedělat ze sebe to, co nejsme. 6. Hledání zdrojů životní radosti. Nemusí jít o žádné zásadní úspěchy, ale i malé radosti z toho, co se nám povedlo, co děláme rádi, z obyčejných „darů“ života (dobré rodiny, přátel, koníčků, dílčích pracovních úspěchů, přírody, slunce, apod.) 7. Podpora přátelství. Schopnost hledat a vážit si opravdových přátel. Setkávat se s nimi. Užívat si přátelství. 8. Stanovení si životních priorit. Člověk nikdy nezvládne vše, co by chtěl. Proto je rozumné stanovit si žebříček naléhavosti svých úkolů, nezapomínat však v nich na odpočinek a volný čas. ☺Otázky a úkoly: 1. V psychologii se setkáváme s pojmy reflexe a relaxace. Vysvětlete oba pojmy v souvislosti s duševním zdravím. 2. Vysvětlete tvrzení:„Přítel je člověk, před kterým můžeme myslet nahlas.“ 3. Jaký význam má evalvace a devalvace osobnosti pro duševní zdraví. 4. Jakým způsobem relaxuje současná mladá generace? Jak relaxují starší lidé?

- 33 -