Psychologie marketingové komunikace Vnímání, pozornost, učení
Učení
Učení je proces získávání a předávání zkušeností, návyků, dovedností, znalostí, hodnot a podobně. Učením se u lidí i u živočichů rozvíjejí a proměňují vrozené schopnosti a vzorce chování, takže může vzniknout i předávaná (tradovaná) kultura, odlišná v různých společnostech. Učení je tak na jedné straně součástí individuálního dospívání, výchovy a vzdělávání, na druhé straně reprodukce kultury.
Učení
Vše, co člověk zná a umí, je buď vrozené nebo naučené Vrozené: kašlání, vylučování, orientačně-pátrací reflex Naučené: umění chodit, mluvit, objednat jídlo v restauraci + znalosti ve škole…. Jednotkou naučeného je zkušenost. Důsledkem je určitá více či méně přetrvávající změna chování (oheň pálí – už nesáhnu). Učení úzce souvisí s pamětí, která nabyté zkušenosti ukládá, uchovává a umožňuje vybavit.
Typy učení
Učení jako činnost lze rozlišit na: • spontánní získávání vlastních zkušeností, učení se; • neformální předávání zvyklostí, dovedností a hodnot v rodině a ve společnosti; • formalizované učení a vzdělávání v institucích (učitel, škola). • Samovolné učení (se) jako nabývání zkušeností se vyskytuje i u mnoha živočichů, u některých i učení jako předávání zvyklostí a zkušeností.
Způsoby učení
V rámci učení bývá rozlišováno několik způsobů učení se. • Habituace - navykání si na okolní jevy • Senzibilizace (zcitlivění) narůstání intenzity reakce na podnět, rychlejší reakce • Podmiňování - nejjednodušší forma učení běžná u zvířat, dětí a v určité míře i u dospělých • Pojmové učení - učení poznatkům - osvojování znalostí • Senzomotorické učení (smyslově pohybové) - rozvíjí se senzomotorické schopnosti a procesy názorného poznávání (dítě se učí chodit, manipulovat s hračkami, apod.) • Verbální učení • Učení intelektových činností - rozvíjí se myšlenkové procesy, intelektové dovednosti a schopnosti k řešení složitých problémů • Sociální učení - učení sociální komunikaci, interakci a percepci, osvojují se sociální dovednosti, formují motivy a charakter (jak žít mezi lidmi).
Způsoby učení
• Imprintace, imprinting (vtiskování) – učení, které má genetický základ a probíhá v raných vývojových fázích, housata krátce po narození zafixují obraz matky a ten pak následují. Pokud se housata v experimentech naučila následovat míč/botu, na svoji matku už reagovat nebudou.
• PRIMING – (podprahové vnímání) např. při sledování reklamy
Způsoby učení
Habituace • Nejjednodušší druh učení • Je nutné k tomu, abychom ignorovali podnět, který se nám stal známým a který nemá vážné následky - naučíme se např. ignorovat tikot svých hodinek. • Tento mechanismus učení má nesmírně důležitou funkci při selektování pozornosti, kdy jsme nuceni se soustředit na důležité podněty a nedůležité musíme ignorovat. • Reklama – marketing • Habituace znamená úbytek reakce na opakování téhož podnětu, ale ne na odlišný podnět.
Způsoby učení
Habituace • Příklad: Krokodýl Dundee – zpočátku se leká aut/eskalátorů, pak tyto podněty přestane vnímat jako nebezpečné…
• Senzibilizace (zcitlivění) narůstání intenzity reakce na podnět, rychlejší reakce (opak habituace) • Pří: negativní zkušenost s do té doby ignorovaným podnětem (člověk spolkne mouchu) – příště vyvolá silnější reakci (fobie)
Způsoby učení
Podmiňování • Klasické podmiňování - I.P. Pavlov - pasivní subjekt
Klasické podmiňování - experimenty Ivana P. Pavlova Pavlov byl ruský fyziolog a původně zkoumal zažívací orgány. Jenže si všiml zajímavých efektů a začátkem 20. století se už intenzivně věnoval studiu změn chování. Jeho klasický experiment byl aranžován takto: Máme normálního, zdravého psa, který, když spatří jídlo, začne slinit. Pak se týden děje něco relativně nenápadného a poté tento normální, zdravý pes sliní, když zazvoní zvonek. Podívejme se, jak nastala tato změna. Pes tedy přirozeně sliní kvůli jídlu. Dostává jídlo a společně s jídlem vždycky zacinká zvonek v jeho kleci. Po pár dnech zacinká zvonek, ale jídlo nikde – a pes sliní! Zvonek se stal pro psa signálem – ten zvuk se mu spojil s jídlem. A teď pojmy, které se mnoha z nás rády pletou: Slinění na jídlo je přirozená, nepodmíněná reakce. Jídlo je nepodmíněný podnět. Zvonek je podmíněný podnět. Slinění na zvonek je podmíněná reakce. Pes byl tedy napodmiňován slinit při zaslechnutí zvuku zvonku.
Klasické podmiňování Člověk má přirozeně strach z bolesti a tudíž i strach ze zubaře. 1. Návštěva v ordinaci – bolestivý podnět 2. Příště se dítě rozpláče jen vidí zubaře, aniž na něj lékař sáhne 3. Podmiňování druhého a třetího řádu: dům, kde sídlí zubař, bude mít žlutou fasádu, dítě si spojí žlutou fasádu se zubařem, který znamená bolest a bude plakat i když uvidí dům se žlutou fasádou (generalizace)
Způsoby učení
Podmiňování • Operantní podmiňování – B.F. Skinner - aktivní subjekt
Operantní podmiňování Klasické podmiňování není jediný způsob, jak se učíme. Operantní podmiňování je další možnost. Typický Skinnerův pokus vypadal takto: krysa je v kleci opatřené páčkou. Krysa si chodí po kleci od ničeho k ničemu a přitom náhodně přejde i přes onu páčku. A ejhle – do klece se jí nasype trochu jídla. Krysa to po pár náhodných sešlápnutích pochopí a pak již mačká páčku zcela plánovitě. Operantní chování je aktivní a v tom je také základní rozdíl mezi operantním a klasickým podmiňováním, protože v případě klasického podmiňování je subjekt pasivní, jen reaguje. U operantního chování si sám navozuje situace, které chce. Aby chování bylo naučeno, musí být zpevněno – a zpevňování je další důležitý pojem. V popsaném pokusu bylo zpevněním jídlo spadnuvší do klece. Nezpevňovaná reakce vyhasíná – takže když jídlo přestane padat, krysa páčku po nějaké době přestane mačkat.
2 základní druhy zpevnění: Odměna = všechno, co je dotyčnému příjemné, trest = je všechno, co je mu nepříjemné (staletý koňak nabídnutý přesvědčenému abstinentovi).
Zpevnění: •
Kontinuální – odměna přichází po každé adekvátní reakci (každé balení produktu, které opakovaně kupujeme, obsahuje kupon nebo dárek)
•
Občasné posílení - odměna neobjevuje pokaždé (sezónní výprodej)
Maximálně účinné: co nejdříve po akci, nepravidelně…. I tento poznatek našel široké využití: Např. když zaměstnanec ví, že se u něho vedoucí na kontrole objeví vždycky v 11 a pak ve 15 hodin, bude jeho pracovní výkon nejvyšší okolo těchto časů. Když ale bude vědět, že vedoucí se dvakrát až třikrát denně zjeví neznámo kdy, bude jeho pracovní výkon vyšší celou dobu.
• •
Když se dítěti správně podaří vyslovit slovo , je za to odměněno úsměvem matky, pohlazením Posílením je např. pozornost, kterou dospělí věnují mluvícímu a tázajícímu se dítěti; pozorné odpovědi dospělých upevňují zájem dítěte o řeč a slovní komunikaci s jinými osobami
• •
Člověk zvýší své pracovní úsilí, ví-li, že za větší množství odvedené práce dostane více peněz.
Edward L. Thorndike - 2 důležité zákony
Zákon cvičení: opakováním se učení posiluje
Zákon efektu/účinku: co vede k příjemným důsledkům, opakujeme (a naopak co vede k negativním důsledkům, opouštíme). Na první pohled to nevypadá nijak objevně, ale zejména druhý zmíněný zákon dává odpovědi na mnoho behaviorálních aktů (chování) s "nejasnou motivací". Když člověk nějaké jednání opakuje, dělá to proto, že z toho má užitek. Ať jsou to zcela pochopitelné jevy typu zamykání dveří či chození do práce, nebo i méně pochopitelné pravidelné hádky s partnerem či "zlobení" dítěte – z toho všeho má ten, kdo to dělá, nějaký prospěch. Pro porozumění sobě i druhým je zákon efektu neopominutelný.
Edward Lee Thorndike americký psycholog, průkopník behaviorismu, 9. nejcitovanější psycholog ve 20. století. Věnoval se především problematice učení (tzv. zákon účinku), při jeho zkoumání prováděl hodně testů se zvířaty, díky čemuž se stal průkopníkem etologie - jeho kniha Animal Intelligence z roku 1911 byla první prací v psychologii, jejímž předmětem nebyl člověk. Svou teorii fungování mysli, zejména ve vztahu k učení, nazýval konekcionismus. Zavedl pojmy sociální inteligence či haló efekt. Byl propagátorem eugeniky (sociálně-filosofický směr zaměřený na studium metod, které povedou k dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka.
Sociální učení Albert Bandura přenesl behaviorismus do sociálních (společenských) podmínek a popsal učení pozorováním neboli observační učení. Klasikou jsou jeho experimenty s panenkou Bobo. Děti pozorovaly televizní záznam, na němž dospělá osoba (model) mlátila do panenky. Potom, aniž by byly k čemukoli naváděny, chovaly se tyto děti mnohem agresivněji než skupina dětí, která viděla záznam, na němž si dospělý s panenkou normálně hrál. Na obrázcích vidíte nahoře chování modelu a následné věrné napodobování dětmi:
Pokud byl násilnický dospělý ve filmu za své chování nějak odměněn, agresivitu u dětí to stupňovalo; pokud byl potrestán, agresivita se snížila. Zpevnění, které se dostalo modelu, převzaly pozorující děti na sebe – jde o tzv. zástupné zpevnění. Důležitost druhých jakožto objektů k napodobování – matka u televize. Přejímání nových vzorů chování u lidí: nákupní chování
Pojmové učení
• Procesy vytváření pojmů a osvojování pojmů. Osvojování si společné odpovědi na odlišné podněty, které zároveň vykazují jisté společné rysy. • Pojmové učení probíhá i u vás v této chvíli. • Osvojujete si pojem učení. Zjišťujete, co všechno tento pojem zahrnuje. Už víte, že tam patří podmiňování, senzomotorické učení, verbální učení, pojmové učení atd.
Pojmové učení • Fakta, která během života získáváme, se ukládají do paměti organizováním do kategorií, skupin. • Když nějakou informaci „hledáme“, toto třídění nám to usnadňuje (př. skříň s mnoha šuplíky, v každém šuplíku uspořádány jen věci určitého druhu). • Pojmy = vyjádřením obecných a podstatných znaků určité skupiny jevů. Znaky, jimiž se vyznačují všechny jevy, které do dané skupiny náleží. • Každý pojem – vztah k dalším termínům, tvoří s nimi pojmově výkladový celek, zahrnující vztahy nadřazenosti a podřazenosti. Teprve vypracování systému pojmů - pojmového základu dovoluje plně pochopit nové pojmy.
Pojmové učení • Při tvoření pojmů jsou nejdůležitějšími proces analýzy a syntézy. Nejdříve se uplatňuje primární generalizace (zobecňování), kdy převládá syntéza a chybí proces analýzy. Malé děti generalizují jevy na základě vnějších znaků, které nemusí být vždy pro danou skupinu předmětů podstatné (např. motýla považují spíše za ptáka než za hmyz). • Pak následuje diferenciace (rozlišování), kdy dominuje proces analýzy. Dochází k odlišování jednotlivých znaků a vlastností předmětů a jevů. Na základě tohoto procesu pochopí dítě, že motýl i pták sice mají oba křídla, ale že existuje mnoho jiných znaků, ve kterých se liší.
Pojmové učení
• Tvoření pojmů - důležitá abstrakce – myšlenkový proces, z předmětu nebo jevu se vynechávají nepodstatné znaky a vlastnosti a dominantního postavení nabývají znaky a vlastnosti typické. • Na základě tohoto procesu je dítě schopno zařadit motýla k hmyzu a ne k ptákům. Na závěr dochází ještě k zevšeobecňování (sekundární generalizace), které vede k myšlenkovému sjednocení objektů na základě abstrahovaných společných znaků
Oblasti osvojování V každém okamžiku života se člověk musí něčemu učit, nemá-li ustrnout.
Osvojování dovedností Dovednost – učením získaná dispozice ke správnému vykonávání určité činnosti (pletení, řízení auta) Osvojování vědomostí Vědomost – učením osvojené poznatky a pojmy - pamětní mentální předpoklady výkonu. Osvojování chování Exempla trahunt - observační učení Schopnost adaptace Nejobsáhlejší oblast osvojování. Adaptace – vrozená i získaná (kosmonauti, potápěči – čas na přivyknutí novým podmínkám)
Senzomotorické učení • Učení se manuálním zručnostem, návykům, dovednostem a motorickým operacím • při učení se např. řízení motorového vozidla, při zvládání různých druhů sportu, při nácviku psaní, chůze, tance • Opakováním se zvětšuje kapacita vodivého kanálu a snižuje se možnost chyb v přenosu a provedení. • Klíčové postavení v poznávacím procesu má zpětná aferentace (zpětná vazba, posilování) • Podstatou je osvojování pohybových struktur založených na vzájemné koordinaci pohybů a koordinaci pohybů se senzorickými dojmy. Výsledkem jsou motorické návyky, které spočívají na obratnosti (pohyby svého těla) a zručnosti (manuální činnosti), uplatňují se zde i kognitivní procesy (příkladem je tenis, který vyžaduje kromě pohybové obratnosti i osvojení určitých taktických postupů).
Senzomotorické učení
Hlavní úlohu v psychické regulaci motorické činnosti mají ty mechanismy, které se vytvářejí učením. V tomto smyslu lze v učení spatřovat základní regulační princip – pokud ovšem nejde o chování vrozené. Učící se jedinec řídí a mění své pohyby na základě výsledků dosažených svou vlastní činností. Získaná zkušenost se stává součástí jeho nové činnosti a podílí se na řízení nových forem pohybů. Senzomotorické učení je tedy specifický druh učení obecného. Při působení člověka na okolní svět a při jeho přetváření je pohyb prostředkem (nástrojem) k dosažení vytyčených cílů. Toto je základní funkce motorické činnosti. Uchopovacími pohyby člověk dosahuje toho, co potřebuje, a únikovými pohyby se vyhýbá tomu, co je mu nepříjemné. Pracovními pohyby ruky přetváří předměty a vyrábí produkty podle plánovaného cíle. V těchto procesech vznikají nové formy aktivního chování a sociálně podmíněné činnosti.
Senzomotorické učení
Imitační učení Jedná se o cvičení napodobením daného (většinou obrazového) vzoru. Imitační učení patří k nejvíce vyskytovaným druhům, které se při nácviku dovedností využívají především u začátečníků a u cvičení, která vyžadují přesnost. Velké opodstatnění má i u složitých cvičení náročných na abstraktní myšlení. Představa pohybu se vytváří výhradně přes zrakový analyzátor, proto je velmi důležité správné předvedení ukázky. Mnohonásobným procvičováním (opakováním) se uskutečňuje fixace dovedností. Imitační učení vyplývá z principu nápodoby, dítě se učí od rodičů – jejich chování i názory. Průběhem se zpevňované reakce rozvíjejí, zatímco nezpevňované zanikají.
Senzomotorické učení
Instrukční cvičení
Jedná se o cvičení podle slovního návodu. Představa a smyšlení pohybu je dána pomocí slovních pokynů – instrukcí. Před prvními pokusy musí jedinec obsah instrukce řádně analyzovat a zpracovat. Nezbytná je znalost jednotlivých poznatků a nácviků, která dopomůže jedinci činnost vykonávat. Toto cvičení se aplikuje především při nácviku obtížnějších pohybových struktur u dětí s již částečně rozvinutým abstraktním učením (probíhá mezi 10–11 rokem a výše).
Senzomotorické učení
Problémové učení Cvičení probíhající na základě řešení úkolu. Problémové učení patří k velice náročným a složitým druhům učení. Nezbytnou složkou je samostatnost a tvořivost. Každému praktickému výskytu pokusu předchází myšlenková analýza vzniklé problémové situace, završená formulováním hypotézy – což má za příčinu předpoklad jejího možného řešení. Myšlenková analýza je následně v praktické činnosti kontrolovaná a podle povahy průběžného (nebo i finálního) výsledku je buď přijata nebo zamítnuta.
Senzomotorické učení
Zpětnovazební učení Cvičení probíhající na základě poučení se z vlastních chyb. Po absolvování zpětnovazebního myšlení se jedinec dozví nezbytné informace o provedené dovednosti (pokus a omyl). Nositel zpětné informace je většinou učící osoba popřípadě vlastní výsledek činnosti (dosažený čas…). Zpětné informace rozlišujeme na: • intrizitivní, vnitřní-proprioceptivní (zrak, sluch, „pocity pohybu“); • extrinzitivní, vnější-exteroceptivní (informace poskytnutá navíc nad informace z vlastního pohybu). Nejčastěji používaným zpětnovazebním prostředkem je např. video.
Senzomotorické učení
Ideomotorické učení
Učení se pohybu i ve svých představách. Teoretická podstata učení vyplývá z efektu, že kinestetické buňky v centrálním nervovém systému mohou být drážděny nejen periferně (aktivním pohybem), ale i centrálně (představou pohybu). Centrální podráždění vyplývá především evokováním slova, vyslovením pojmu (vysloveným učitelem), případně si ho můžeme vybavit tím, že promýšlíme a představujeme nacvičovaný pohyb (pohybovou dovednost). Náročnost ideometrického (... nebo ideomotorické) učení má za následek abstraktní myšlení a přiměřenou koncentraci. Praktické cvičení nemůže plně nahradit cvičení v představách, ale může být vhodným doplňkem
Senzomotorické učení - průběh
• 1. fáze převážně kognitivní – orientace v úkolu, požadavcích, činnosti. Vytvoření obrazu a plánu příslušné činnosti. Názorná ukázka, její napodobování, slovní vysvětlení a první pokusy o realizaci aktivity. • 2. počáteční vykonávání činnosti s detailní vědomou kontrolou – osvojení základů metody dané činnosti, práce s chybami, autoregulace s využitím zpětné vazby. Klíčovým moment - osvojení si přesné sebekontroly příslušné činnosti - co nejrychlejší a nejpřesnější zjišťování chyb. Vyžaduje zdokonalující se vnímání, koncentraci pozornosti, motivaci, vytrvalost. • 3. další opakování, zdokonalování až do případné automatizace –dovednost již do jisté míry osvojena, učící se osamostatňuje, zmenšuje se podíl vědomé kontroly činnosti. Části aktivity se automatizují, vědomá kontrola se soustřeďuje na obtížné momenty
Transfer a interference při SM učení
• Při osvojování nové senzomotorické dovednosti využíváme podobné dovednosti osvojené dřív = transfer. Při zvládání např. nových druhů sportovních činností výhoda – minulá bohatá zkušenost s pohybovými aktivitami různého druhu • Interference -při učení dovednosti podobné dříve osvojeným – chyby • Příklad jízda na lyžích a na snowboardu (některé prvky, které jsou žádoucí při lyžování, mohou na snowboardu vést k chybám; tenissquash
Verbální učení
• Nejrozšířenější druh lidského učení(osvojování básní, definicí, cizojazyčných slov…)
• Vzniká v dětství na podkladě první signální soustavy (oblast mozkové kůry, kde se soustřeďují všechny podněty působící na smyslové orgány), na níž se vytvářejí podmíněné signály. • Podněty se spojují s názvy a jejich soubor tvoří druhou signální soustavu. Dochází k přebírání informací a osvojování pravidel řeči, v dětství především formou zvukovou, později prostřednictvím písma.
Verbální učení
•
slova = symboly předmětů, dějů, vztahů. Slovo vyvolává význam, představu předmětu. Podstatou je utváření mezislovních asociativních spojů. K tomu dochází na základě styčnosti – slova se dostala do styku současně nebo v bezprostřední časové následnosti. •
Např. cizí jazyk - slovíčka, musíme si ihned po cizojazyčném výrazu říci český ekvivalent, jinak nedojde ke spojení (k vytvoření asociace) u obou slov. Síla asociativního spojení je dána zákonem častosti a novosti - čím méně času uběhlo od doby, kdy jsme se slovíčka učili a čím více jsme si je opakovali, tím lépe si je vybavujeme.
Učení restrukturací W. Kohler - 1. sv. válka – zajetí na Tenerife Pokusy na šimpanzech • • •
Trs banánů vysoko Nástroje k dispozici Hraní - způsob dosažení
Učení vhledem •
Klasické-operantní – kognitivní podmiňování nevysvětlí vše.
•
Okamžik vhledu – „aha moment“ – nelze vysvětlit
Při hledání problému se v procesu učení objeví mezera, která poukazuje na událost, se kterou prožitek řešení přichází. Učení vhledem znamená pochopení souvislostí – namísto metody pokusu a omylu nastupuje nápad, který pomůže problém vyřešit. Spontánní a náhlé pochopení situace – jedinec v určitém okamžiku celou situaci vidí jako komplex a chápe logiku.
Druhy učení Učení náhodné – zkusmo, naslepo • Učení metodou pokusu a omylu • Tento výraz zavedl Thorndike a naznačil jím základní princip: pokusy naslepo většinou vedou k neuspokojivým výsledkům, ale může se stát i opak. Pro tento příklad zformulovat zákon efektu. Akumulační učení – postupné, nárůstové • Při učení jde často o zlepšování, stupňování výkonu. • Skok do výšky: postupné zvyšování laťky • Zvyšování výkonu neprobíhá nepřetržitě (závislost na kondici, motivaci, situaci při tréninku) -+ příležitostné útlumy /plató/ • Záplava faktů, mnohdy špatná orientace, nepřehledné Koncepční • Learning by concept • Nejde o hromadění učební látky jako u akumulačního učení, ale o vzájemné propojení více způsobů pohledu a jednání • Dítě- pohled na strom (pohled na známé stromy – z toho koncept stromu) • Koncepční učení u sportovce – aby skákal stále více, nestačí jen více trénovat (akumulační učení), ale i změnit tréninkové metody (koncepční)
Vnímání
• poznávací proces, jehož výsledkem je vjem. Vnímáme je zprostředkovaně smyslovými orgány a v mozku utváříme komplexní obraz bezprostředně působících předmětů a jevů ve vnějším světě ale i svého vlastního těla. • V prostředí, v němž se pohybujeme, vnímáme především pomocí smyslů okolí a sebe. • Zdrojem vjemů jsou podněty, které musí být větší než práh našeho vnímání. • Smysly jsou: zrak, sluch, chuť, čich a hmat. Jsou však i jiné způsoby vnímání: vnímání prostoru, času, čití, pocity tělové a orgánové. .
Vnímání Zrak: Lidský zrak je nedokonalý a s mnoha vadami. Dokonce někteří živočichové jsou na tom o mnoho lépe. Tyto vady ovšem využíváme při pracovních i odpočinkových činnostech (sledování televize, kina, apod.). Zrakem jsme schopni vnímat světlo, tmu, barvy, formy, prostor, pohyb, jeho rychlost a směr. Sluch: Svůj hlas slyšíme jinak, než jej slyší ostatní, slyšíme jej vyšší. Náš skutečný hlas je hlubší. Když jej slyšíme z rádia nebo magnetofonu, nepoznáváme jej. Sluchem se hůř orientujeme, odkud zvuk přichází, jak je zdroj zvuku vzdálen. Čich: Čich je smysl, který je u člověka velmi nedokonalý. Nedá se srovnávat s čichem psa nebo jiných zvířat. Těžko určíme zdroj zápachu, snadno otupí-jsmeli déle v zápachu, přestaneme jej vnímat. Spíše platí estetika čichu, která nám říká, co je příjemné a co je odporné. Chuť: Chuť je zásadně spojena s čichem, proto když si ucpeme nos, chutnají určitá jídla stejně. Hmat: Jeden z nejdůležitějších lidských smyslů. Pomáhá nám při zjišťování stavu (teploty, skupenství,...) předmětů. Také vnímáme dotek, který slouží jako prostředek neverbální komunikace.
Vnímání Smysl tělový: Tímto smyslem vnímáme polohu těla, jeho pohyb, rotaci apod. Vnímání prostoru: Vnímáme tři směry – nahoru, dolů, dopředu – dozadu, doprava – doleva. Prostor vnímáme hlavně zrakem, tělovým smyslem a nepatrně sluchem. Prostor a pohyb v něm si dovedeme dobře představit. Vnímání času: Máme časový smysl, dokážeme odhadnout čas, někteří se dokáží vzbudit v určitou hodinu. Hodnocení času je relativní. Období bez zvláštních událostí se zdá dlouhé a když skončí, tak se zpětně zdá krátké. Čití: Rozeznáváme čití kožní a hluboké. Vnímáme teplo, studeno, dotek, tlak, vpich, šťípnutí, pálení, velký tlak, vibrace, elektrický proud, vynakládanou sílu, polohu a pohyb. Patří sem také fantomové bolesti. Pocity tělové a orgánové: Hlavně horko, zimu a bolest vnímáme nejen místně, ale i celkově (např. při nemocech nebo určitých stavech).
Pozornost Je psychický stav, charakterizovaný zaměřeností a soustředěností vědomí na předmět poznávání a činnosti. Důležitou vlastností pozornosti je selektivita, která spočívá ve volbě objektů, které se stanou předmětem pozornosti. Selektivita je úzce spjata s potřebami, zájmy, emocemi, vůlí člověka a také vnějšími okolnostmi. Pozornost je součástí vědomí, je podmíněna vědomím. Bez vědomí není pozornost, přitom však kvalitu vědomí ovlivňuje (Lidé budou náchylnější k omdlévání, když budou dlouho stát za horkého dne. Když však upoutáme jejich pozornost, omdlí jich méně.) Pozornost hlídá naše myšlení, aby neodbočovalo, ale sledovalo určený cíl. Při učení musí být pozornost. Čím pozornější člověk je, tím lépe si uvědomuje. Při pozornosti obrácené jinam, nejsou vnímány celé úseky současného „zorného“ pole vědomí člověka. Nepozornost vlastně neexistuje, pozornost je odvrácena jinam. „Nepozorný“ žák pozorně sleduje nové příspěvky na FB a nikoliv přednášejícího učitele.
Pozornost • Kapacita pozornosti – kolik je člověk schopen v určitém časovém úseku postřehnout. • Koncentrace – je soustředění určitým směrem, jen na poměrně malý rozsah vstupních vjemů (korektorská práce) • Tenacita - je schopnost udržet pozornost při určitém dění (student). • Vigilita - je naopak schopnost odpoutat pozornost od jednoho jevu a připoutat na jiný (řidič). • Selektivní pozornost – je zaměřena na určité zvuky, obrazce, předměty, chyby atd. • Distribuce pozornosti – schopnost věnovat pozornost několika věcem najednou. • Pozornost lze navodit úmyslně při dívání se na televizi nebo bezděčně, když nás zaujme hluk na ulici.
Vlastnosti pozornosti Vlastnosti pozornosti • Rozsah, šířka – Extenzita, znamená to množství podnětů, které je člověk schopen vnímat najednou (dítě 2-3, dospělí 4-5) • Hloubka – Intenzita, stupeň soustředění. Vyjadřuje na kolik jasně a zřetelně člověk zpracovává přicházející podněty. Čím větší extenzita, tím nižší intenzita (čím více podnětů, tím méně se na ně soustředíme). • Stálost – Délka soustředění pozornosti na stejný podnět. Proti: jednotvárnost, únava… • Oscilace – Přesouvání pozornosti z objektu na objekt • Rozdělení – Věnování se najednou dvěma či více předmětům v daném směru. Jde to jen tehdy, pokud je jedna činnost zautomatizovaná.
Vlastnosti pozornosti Získání pozornosti – úkol marketingu 4 metody, jak získat pozornost • Manupilace s materiálním podněty (působení na smysly, zejména zrak a sluch) • Poskytování informací • Vzbuzování emocí (podněcování citových vzruchů • Nabídka hodnoty (nabídka uspokojení potřeb)
