Působení INGOs v oblasti prosazování ochrany lidských práv

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy

Působení INGOs v oblasti prosazování ochrany lidských práv

Bakalářská práce

Veronika Ullmannová

Vedoucí práce: PhDr. Pavel Pšeja, Ph.D. UČO: 144549 Obor: MVZ - ENS Imatrikulační ročník: 2004 Brno, 2007

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila při tom pouze zdrojů uvedených v seznamu literatury. V Brně, 3. května 2007

Poděkování Chtěla bych tímto poděkovat PhDr. Pavlu Pšejovi, PhD. za odborné vedení této práce a trpělivost. Poděkování rovněž patří Mgr. et Mgr. Ľubomíru Majerčíkovi, LL.M. a Mgr. Hubertu Smekalovi, M.A. za poskytnutí cenných informací.

3

Obsah Bakalářská práce...................................................................................................................... 1 1

Úvod................................................................................................................................... 5

2

Mezinárodní nevládní organizace................................................................................... 7

2.1 Nevládní organizace obecně ........................................................................................ 7 2.2 Vzrůstající počet INGOs ............................................................................................ 10 2.3 Vztah IGOs a NGOs................................................................................................... 13 2.4 Globalizace, interdependence .................................................................................... 16 2.5 Občanská společnost .................................................................................................. 18 3 Působení INGOs v oblasti lidskoprávních norem ....................................................... 19 3.1 Jak INGOs přispívají k dodržování mezinárodně uznávaných norem? ..................... 21 3.2 Působení INGOs v procesu socializace LP norem..................................................... 23 3.3 Mezinárodní právní instrumenty ................................................................................ 25 4 Amnesty International ................................................................................................... 28 4.1 Mandát AI .................................................................................................................. 29 4.2 Informační politika AI................................................................................................ 29 4.3 Členství v AI .............................................................................................................. 30 4.4 AI a OSN.................................................................................................................... 31 5 Kampaň AI proti mučení............................................................................................... 34 5.1 Průběh kampaně ......................................................................................................... 34 5.2 Vyhodnocení .............................................................................................................. 41 6 Závěr................................................................................................................................ 43 7

Seznam použitých zkratek............................................................................................. 45

8

Použitá literatura............................................................................................................ 47

8.1 Primární zdroje:.......................................................................................................... 47 8.2 Sekundární zdroje: ..................................................................................................... 47 9 Seznam obrázků a tabulek ............................................................................................ 51

4

1 Úvod Pod vlivem změn, které nastaly v průběhu 20. století, se postavení státu v rámci mezinárodního systému proměnilo a díky extenzi mezinárodních politických vazeb se přestalo nahlížet na systém vzájemných interakcí mezi aktéry v aréně mezinárodních vztahů jako na prostor strukturovaný státními hranicemi. Během posledního čtvrtstoletí jsme svědky fenoménu, jenž čím dál více formuje prostředí mezinárodního systému a vazby v něm. Jedná se o působení nevládních aktérů ve světové politice. V této

práci se zaměříme na činnost

jednoho typu nestátního aktéra, jenž ve svém působením přesahuje hranice států - na mezinárodní nevládní organizace (INGOs). Ačkoliv není historie INGOs nikterak dlouhá, tito aktéři si do konce 20. století vydobyli pevné postavení v rámci mezinárodního společenství a o jejich vlivu v mnoha oblastech fungování globální společnosti dnes již není pochyb. K oblastem, ve kterých jsou změny vlivem působení nevládních organizací významné, nepochybně patří oblast lidských práv. Postihnout podmínky, které vedou ke splnění cíle v oblasti lidských práv je složitější než kupříkladu u organizací zabývajících se rozvojovou pomocí. Implementace lidských práv není plně kontrolovatelnou veličinu, což znesnadňuje práci na vytváření hodnocení podmínek, za kterých k ní dochází. Co tedy tvoří podmínky, za kterých je činnost lidskoprávně zaměřených INGOs úspěšná? Cílem této práce je pokusit se identifikovat podmínky, za kterých může být prosazování lidskoprávních norem a ochrany lidských práv ze strany INGOs úspěšné. Předpokládáme, že existují podmínky, za jakých mohou INGOs nejlépe dosáhnout svých cílů v oblasti prosazování lidských práv. Hypotéza zní: „ Za jakých podmínek mohou INGOs nejlépe dosáhnout svých cílů v oblasti prosazování ochrany lidských práv?“ Při verifikaci této hypotézy budeme postupovat následovně. V úvodní části práce se nejdříve soustředíme na obecné vymezení pojmu INGOs. Budeme sledovat procesy, které ovlivnily jejich rychlý vývoj v druhé polovině 20. století a které INGOs ovlivňují při prosazování jejich cílů. V další části se soustředíme na působení INGOs v oblasti lidskoprávních norem, jejichž vznik je často přímo realizován INGOs. Ač se práce přímo nezabývá průběhem socializace lidskoprávních norem, bude přínosné zjistit, jak a za jakých podmínek INGOs v této oblasti působí. Protože je rozsah bakalářské práce poněkud omezený, zaměříme se na činnost konkrétní INGO, působící na poli lidských práv, Amnesty International. Tu stručně

5

představíme ve třetí části práce s ohledem na zdůraznění určitých aspektů, které mohou vést k úspěchům této organizace v oblasti ochrany lidských práv a při vytváření lidskoprávních norem. Pro snazší uchopení problému budeme sledovat vztah Amnesty International a Organizace Spojených národů (ačkoliv je Amnesty International aktivní organizací i v rámci Evropské unie například), který významně ovlivňuje podmínky úspěšného působení AI. Náplní závěrečné části práce bude zpracování průběhu kampaně AI proti mučení, která je dodnes mnohými odborníky na nevládní organizace považována za jednu z nejúspěšnějších akcí, vedenou mezinárodní nevládní organizací, v oblasti lidských práv. Z průběhu kampaně se pokusíme zjistit, jaké byly podmínky této kampaně, které vedly k tomu, že byla vyhodnocena jako úspěšná. Ucelený přehled podmínek, za kterých jsou lidskoprávní INGOs úspěšné, nemůže být relevantně zpracován v rozsahu přidělenému bakalářské práci. Cílem této práce je zvážit některé obecné podmínky, které jsou spojeny se vznikem INGOs a poté se s pomocí analýzy konkrétní kampaně, vedené vybranou INGO, pokusit dokázat, že tyto podmínky při dosahování úspěchu v oblasti ochrany a rozvoje lidských práv, existují.

6

2 Mezinárodní nevládní organizace

Jedním z fenoménů, který zasáhl prostředí mezinárodního systému (MS) bezprostředně po skončení druhé světové války a stal se jedním z jeho hlavních a určujících rysů, je rozvoj a nárůst počtu mezinárodních organizací (dále jen IOs) jako vlivných aktérů ve světové politice. Masivní proliferace nevládních organizací, NGOs, jako důležitého aktéra mezinárodního systému, se dá označit za jeden z určujících rysů současných mezinárodních vztahů. Existuje mnoho typů dělení aktérů MS, základním dělením je rozlišení aktérů na státní a nestátní aktéry mezinárodního systému: do první skupiny bychom mohli zařadit národní státy a mezivládní organizace (IGOs). Mezivládní organizace (IGOs), tedy seskupení alespoň tří států, které se podepsáním formálního mezivládního dokumentu zavazují ke spolupráci, artikulaci a prosazování společných cílů, dle dohodnutého zaměření IGO.

2.1 Nevládní organizace obecně Mezi nestátní aktéry patří nevládní organizace obecně (NGO)s1, z nichž se ve své práci budu nejvíce zabývat těmi, které vytvářejí sít svých poboček v různých zemích a mohou tak působit mezinárodně, transnacionálně2 – tzv. mezinárodní NGOs = INGOs3. Jak lze charakterizovat NGOs? Základní odlišností NGOs od IGOs je , že členy nejsou v NGOs nevládní (nestátní) aktéři. NGO lze charakterizovat jako organizaci, která je formována na základě soukromé skupiny, jejíž členové sdílejí totožné hodnoty a zájmy, a to na regionální nebo globální bázi (Pearson, Rochester 1998: 61). NGO jako soukromá

1

V literatuře se můžeme často setkat s pojmovou nejednotností, co se výrazů NGOs a INGOs týče. V této práci bude NGOs vyjadřovat nevládní organizace obecně a INGOs v případě, kdy chci zdůraznit mezinárodní přesah v rámci působení NGOs. 2 Autoři se často neshodují v používání výrazů: transnational a international. Např. A. Iryie používá termín international s totožným významem jako je termín transnational uveden v citacích T. Risse-Kappen- tedy mezinárodní s důrazem na přesah národního státu. (např. international civil society, transnational civil society). Transnacionální vztahy jsou definovány jako: „ ..pravidelné interakce napříč národními hranicemi , kde alespoň jeden z aktérů je nestátní povahy , anebo neoperuje jménem vládní, či mezivládní organizace (Risse- Kappen 1995: 3). Internacionalismus ve smyslu kooperace napříč státy a napříč vládami, tedy poněkud široce uvedený pojem (Iriye 2002: 10). 3 Další kategorie skupin organizací zahrnutých pod obecný pojem NGOs (nejedná se o úplný výčet variací NGOs): například CSOs (občanské společnosti), CBOs (community-based org.), PVO (soukromé dobrovolné org.), GRO (grassroots org.), QUANGOs (quasi - NGOs), GONGOs (government organised NGOs), BINGOs (business and industry NGOs), DONGOs (donor organised NGOs) a DNGDOs (domestic nongovernmental development org.) (Alston, Steiner: 939). V Beijingu roku 1995 identifikovala Amnesty International několik typů NGOs, které neodpovídají modelu liberální nezávislosti: MANGOs: male-controlled NGOs, BINGOs: business-controlled NGOs, RINGOs: reactionary NGOs, GINGOs: government-controlled NGOs a TINGOs: „tribal“ NGOs (Halliday 2001: 23).

7

nezávislá organizace, jejímiž členy jsou jednotlivci nebo sdružení, kteří se spojili, aby dosáhli společného cíle (Karns, Mingst 2004: 10). NGO je nezisková4 autonomní nevládní organizace založená na dobrovolné participaci občanů, která využívá omezených zdrojů k vytváření pravidel a standardů a propagující principy a hodnoty vis-á-vis státům a jiným aktérům na domácí i mezinárodní úrovni (Waissová 2003: 90). Neznamená to tedy, že NGO musí nutně být vnímány jako opozice mezivládnímu systému. Výsledky práce NGOs se totiž velice často shodují se zájmy států či mezivládních organizací.5 Existuje nepřeberné množství definic vymezující NGOs, nejčastěji dle základních tří kritérií (která mohou být aplikovatelná i pro IGOs): NGOs 1.) dle členství 2.) dle územního rozsahu 3.) dle oblasti, ve které působí (Pearson 1998: 367-8) Dle rozsahu členství můžeme klasifikovat NGOs s limitovaným (intenzivním) členstvím (např. Human Rights Watch) a nelimitovaným (extenzivním) členstvím (např. Amnesty International) (Waisová, 2002: 99). Dle územního rozsahu, ve kterém NGOs působí, jsou základní jednotkou tzv. grassroots (oblastní) nevládní organizace, které mohou , ale nemusí navazovat spolupráci na regionální NGOs, a ty dále na

NGO působící v rámci

státu - celostátní NGOs, až

k mezinárodním NGOs = INGOs. Skupiny na národní bázi jsou často označovány jako zájmové či nátlakové skupiny a mnoho z nich je přímo, či nepřímo napojeno na skupiny v dalších zemích skrze transnacionální sítě nebo federace(Karns, Mingst 2004: 11).6 3.) Dle oblastí, ve kterých se angažují, mohou být NGOs spolu s IGOs nejjednodušeji rozděleny do tří kategorií dle Harolda Jacobsona:

NGOs, které jsou

odpovědné za: 1.) bezpečnost a mír 2.) obchod a další ekonomické záležitosti 3.) sociální blaho a lidská práva (Iriye 2002 :3) 4

Často jsou do obecného pojmu NGOs zahrnována také výdělečná uskupení mající transnacionální charakter jako TNC (transnational corporations) - BINGO, MNC(multinational corporations) (Rittberger 1999: 9). Ve této práci budou pod pojem NGOs zařazeny jen nevýdělečné (non-profit) organizace. 5 Typickým příkladem v oblasti spolupráce stát - NGOs je např. poskytování rozvojové pomoci, či pomoci v krizových oblastech za významného finančního přispění státu. 6 K INGOs , které vytvářejí transnacionální federace, které zahrnují národní skupiny uvnitř států, patří Amnesty International i Human Rights Watch. Příkladem INGO, která není federací skládající se z národních článků, je Greenpeace mající několik milionů členů po celém světě.

8

Často se můžeme setkat s rozlišením NGOs dle geografické působnosti na NNGOs (severní - northern NGOs) a SNGOs (jižní - southern NGOs).7 NGOs svým vznikem reagovaly na skutečnost, že existují problémy, které svou komplexností a závažností překračují kompetence jednotlivých států nebo mezinárodních vládních organizací (IGOs).

Zároveň dávají NGOs občanům států možnost svobodně

participovat na řešení těchto problémů a nést tak spoluodpovědnost za věci veřejné. Ačkoli fenomén mezinárodních nevládních organizací sahá až do 19. století, pojem INGO byl vytvořen až ve druhé polovině století dvacátého. Pravděpodobně nejstarší INGO byla Britská zahraniční společnost proti otroctví založená v roce 1839. (Waissová: 90)8. Příčiny vzniku NGOs jako nových aktérů schopných ovlivňovat mezinárodní systém lze shrnout do šesti základních skupin podle oblasti, na které NGOs svou činností reagují: 1.) válka a politika moci 2.) industriální expanze 3.) světová ekonomická krize 4.) porušování lidských práv 5.) rozdíly ve stupni rozvoje zemí 6.) zhoršování stavu životního prostředí Dlouhou dobu však byla problematika nestátních aktérů, mezinárodních organizací, opomíjena ze strany odborníků mezinárodních vztahů. V popředí odborného zájmu a badatelských snah stál po dlouhou dobu stát, který si svou neotřesitelnou pozici hlavního a nejvlivnějšího aktéra mezinárodního systému udržel především v rámci převládajícího klasického realistického paradigmatu až do 70. let minulého století. Od 70.let9 začala být pozornost vědců věnována i nestátním aktérům, zejména NGOs, které se stávaly neoddiskutovanou součástí mezinárodního systému. Od konce II. světové války rostou počty

7

Vztahy mezi severními a jižními NGOs se zabývá kniha Ann C. Huddock: NGOs and civil society: democracy by proxy? 8 Alexis deTocqevile poznamenal již v roce 1830, že jednou z principiálních charakteristik US demokracie byla existence „privátních asociací“ (associations civiles) (Mayer 1969: 513-14), které mohou být považovány za předchůdce NGOs jak je známe dnes (Iryie 2000: 422). 9 Časové vymezení klasického/moderního realismu (1939- cca 1979) prácemi E.H. Carra (1939) The Twenty Years´ Crisis 1919- 1939 a K.N. Waltze (1979) Theory of International Politics (Müller 2005: 26).

9

nestátních aktérů exponenciální řadou a často je velice problematické zjistit kvůli tomuto rychlému nárůstu jejich přesné číslo (více kap. 2.2). Avšak i nadále zůstává klíčovým aktérem mezinárodního systému stát, který má stále určující pozici v procesu utváření mezinárodní politiky a je primární formou politické organizace uchovávající si monopol na zbrojení a válku 10. Viděno prizmatem lidských práv, stát dále zůstává jejich významným ochráncem, či jejich porušitelem a také primárním cílem ke kterému, anebo proti kterému je činnost většiny NGOs směrována. Dostáváme se k tzv. triangulárnímu vztahu, který funguje v mezinárodním systému od poloviny 20. století na bázi spolupráce a vzájemného ovlivňování mezi státem - IGOs a jejich institucemi – NGOs (Josselin, Wallace 2001: 7). Nahlížení na mezinárodní systém jako sumu komplexně propojených vztahů:

Mezinárodní systém jako suma komplexně propojených vztahů IGO

Vláda

NGO

Vláda

TNC

NGO

TNC

Čisté INGO a hybridní INGO

Obr. 1 (Zdroj: Waisová 2003: 115)

2.2 Vzrůstající počet INGOs Zvláštní úlohu hraje při vytváření definic mezinárodních organizací, ale především při sběru statických údajů v oblasti mezinárodních organizací, Unie mezinárodních asociací (UIA - Union of International Assotiations), která byla založena v roce 1910 v Bruselu jako

10

V ideálním případě, bohužel jsou zde nestátní aktéři, kteří vlastní zbraně použitelné k násilným akcím (teroristické a jiné ozbrojené skupiny) (Iriye 2004: 2), ale i státy na jejichž území dochází. k nekontrolovatelnému konvenčnímu i nukleárnímu zbrojením ohrožující stabilitu mezinárodního systému, tzv. rough states, neboli darebné státy.

10

nezávislá instituce pro výzkum mezinárodních organizací11. Postihnout přesně počátky vytváření NGOs je poměrně složité, přesto se odhaduje, že první NGO s národním přesahem - tedy INGO, byla již výše zmíněná Britská zahraniční společnost proti otroctví založená v roce 1839. V průběhu zbytku 19. století se počet pomalu zvyšoval (zde je nutno zmínit vznik Mezinárodního výboru Červeného kříže – ICRC - roku 1863, i když se jednalo více o mezivládní než nevládní organizaci, neboť členy jsou jak vlády (státy), tak nestátní aktéři. Důležitý je v tomto případě mezinárodní přesah ve věci humanitární pomoci). Odhaduje se, že v roce 1910, tedy před první světovou válkou, existovalo na světě 135 INGOs, jejichž počet vzrostl do roku 1930 na 37512 (Iryie 2002 : 425-6). Hlavním znakem INGOs v počátcích jejich vzniku bylo odborné (tematické) zaměření a limitované členství (tzv. profesní NGOs). INGOs sdružovaly převážně vědce a odborníky z mnoha oblastí vědy a výzkumu.

1.) První vlna strmého růstu počtu INGOs nastala po druhé světové válce. Výzkum UIA uvádí, že pokud v roce 1909 bylo v mezinárodním systému identifikováno 127 INGOs, v roce 1956 pak tato asociace rozpoznala 973 INGOs. Do roku 1968 se počet INGOs více jak zdvojnásobil na 1,899. V roce 1981 stoupl na 4, 265 a do roku 1988 překročil hranici 4500. V roce 1996 vzrostl počet INGOs na 5,471( Welch 2001: 1). Poslední čísla ukazují, že na světě existuje přes 6,500 INGOs (Karnst 2004:11)13. Pokud bychom se pokusili odhadnout počet NGOs, tedy všech nevládních organizací působících vně i uvnitř států, NGOs všech úrovní – od grass-roots organizací až po INGOs, pak bychom se odhady dostali až k několika miliónům takových organizací po celém světě - je však prakticky nemožné určit přesný počet. Od poloviny 20. století vzrůstá počet INGOs, čímž se rozšiřují i oblasti, ve kterých působí a na které zaměřují svou činnost. Vedle „tradičních“ tematicky odborně zaměřených INGOs vznikají

mezinárodní nevládní organizace zaměřující se např. na monitoring

dodržování lidských práv ve světě, poskytování humanitární pomoci ve válkou zničených oblastech, organizace zajišťující rozvojovou pomoc a pomoc oblastech postižených přírodní 11

Skrze výzkumnou činnost spolupracovala UIA se Společností národů, za jejíž vznik také lobbovala a které později poskytovala své informace a dokumentaci. Po skončení II.světové války získala rezolucí OSN roku 1953 konzultativní status u Organizace Spojených národů, a to díky pravidelné publikaci Ročenky mezinárodních organizací (The Yearbook of International Organizations) (http://www.uia.org/uia/profilen.php#history) 12 Významnou roli v aktivní podpoře NGOs a INGOs hrály v tomto období také USA, které tím, že nebyly členem Společnosti Národů (League of Nations) se angažovaly v mezinárodním nestátním sektoru. (Iriye 2002: 428). 13 Paralelně se vnikajícími INGOs je nutné brát v potaz také tzv. DINGOs- Dying International NGOs (Hulme, Edwards 1997: xi).

11

katastrofou, INGOs zaměřující se na témata životního prostředí a další.

14

Nejjednodušší

klasifikací může být rozdělení INGOs na: 1.) profesní INGOs (CEPSA, ISA) 2.) humanitární INGOs (ke kterým náleží i INGOs působící v oblasti ochrany LP jako AI) 3.) rozvojové INGOs (Oxfam) 4.) environmentální INGOs (Greenpeace) 5.) protestní (mezinárodní hnutí) INGOs.

1990

Politika

Armáda

Náboženství

Právo

Ekonomika a infrastruktura

Ekologie

Sociální služby

Výzkum

Vzdělávání

Kultura a rekreace

Zdravotnicktví

Růst INGO dle oborů

10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0

2000

Obr. 2 (Zdroj: Waisová, 2003: 96) 2.) Druhá vlna růstu INGO byla podmíněna změnou bipolárního mezinárodního systému v roce 1989. Pro INGOs se v roce 1990 otevřelo široké pole působnosti - do střední a východní Evropy začaly pronikat INGOs, které zde podporovaly vznik a rozvoj občanské společnosti a demokratických hodnot a institucí. Důvody takového prudkého rozšíření a nárůstu počtu nevládních organizací jsou různé a nelze tuto problematiku zkoumat zvlášť.Jedná se o komplex mnoha jevů, které společně vytvořily příhodné podmínky pro to, 14

Nutno dodat, že trend prudkého rozvoje INGOs se týkal pouze tzv. „západních zemí“ tehdejšího bipolárně rozděleného světa. INGOs ve východním bloku byly podřízeny ideologickému diktátu a sovětské kontrole. Skutečné NGOs vznikaly pouze v rámci disidentských hnutí (Charta 77, Helsinská skupina lidských práv) a byly tematicky zaměřeny do politické oblasti a do oblasti ochrany a dodržování lidských práv (Waisová, 2003: 64).

12

aby se občanská společnost (civil society) tvořící základ pro existenci fungující

NGO

vyvíjela . Dle K. D. Reimann (2006) je možné zkoumat celosvětový nárůst počtu NGOs pomocí dvojího přístupu: 1.) Vysvětlení zdola nahoru (bottom - up explanation), nejčastěji diskutovaný přístup, kladoucí

důraz na socio-ekonomické faktory. Nová informační revoluce a/nebo

úpadek státu (převážně ve smyslu stírání hranic mezi státy) díky revoluci v informačních a komunikačních technologiích. V počátcích studia transnacionálních vztahů se politologové shodovali, že demokracie, ekonomický rozvoj a integrace globální ekonomie byly klíčovými faktory mající za následek nárůst počtu NGOs 2.) Vysvětlení shora dolů (top - down explanation), což je strukturální přístup v protikladu k obecné představě, že sociální síly zdola vedly k oslabení role státu a to bylo hlavním impulsem pro prudký nárůst NGOs. Naopak druhý přístup vysvětlující rozvoj NGOs odmítá nahlížet na tuto explozi v počtech NGOs, aniž by bral v potaz roli státu, mezinárodních organizací a jiných struktur v podpoře vzniku NGOs . Chápe tedy rozvoj NGOs velkou měrou jako část procesu politické globalizace (tzn. globalizace politických struktur, institucí a západních liberálních demokratických hodnot, nárůst IGOs a změna politik západních států ), která nabídla NGOs nové politické příležitosti. 15 Pro komplexnější uchopení problematiky prudkého nárůstu NGOs je možné vnímat růst NGOs

i v podobě syntézy obou přístupů popsaných výše. Tato syntéza poskytuje

vyvážený pohled zahrnující působení sil vedených shora i zdola.

2.3 Vztah IGOs a NGOs Podle ročenky UIA The Yearbook of International Organizations z let 2003/4 bylo na světě rozpoznáno 238 IGOs (Karns, Mingst 2004: 7), zatímco v roce 1988 identifikovaly statistiky OSN 309 IGOs. Jak je patrné z grafu, počty IGOs zaznamenaly po II. Světové válce

15

Tyto příležitosti mohou být děleny do 2 základních skupin: 1.) přístup k novým formám prostředků jako granty, kontrakty a další typy institucionální podpory 2.) politický přístup k orgánům s rozhodovací pravomocí a k místům, kde jsou nastolována témata (Reimann 2006: 48).

13

výrazný nárůst, stejně jako počty NGOs, poté však počet rozpoznaných IGOs klesal a nyní je ve fázi stagnace.16 Od počátku 20. století převládají počty INGOs nad IGOs. V roce 1909 byl vzájemný poměr INGOs a IGOs 5:1, v roce 1951 7:1 a v roce 1988 již 14:1 (Risse- Kappen 1999: 11).

Počet organizací

Nárůst počtu IGOs a INGOs (1891-2004)

Zdroj: Ročenka mezinárodních organizací 1985-1986, 1992-1993, 1998-1999, 2003-2004 (Brusel: Unie mezinárodních asociací)

Obr. 3 (Zdroj: Karns, Mingst 2004: 11) Pokud bychom zkoumali funkční vztah mezi IGOs a INGOs, můžeme určit několik hlavních oblastí činnosti obou typů organizací, ve kterých se jejich aktivity prolínají: jedná se především o oblast politické, sociální, kulturní a ekonomické činnosti. IGOs s INGOs často navzájem spolupracují při distribuci informací, odborných posudků (což může vést k rozšíření působnosti, či agendy stávající IGO) a v některých oblastech zastupují INGOs státní aktéry téměř výhradně (humanitární činnost).

Příkladem spolupráce mezi IGO a INGO je udělování konzultativního, poradenského a přidruženého statutu INGO v rámci IGO. IGOs odhalily potenciál, který v sobě skýtá možnost spolupráce s NGOs. Mezi klíčové formy spolupráce patří kooperace mezi Hospodářskou a sociální radou OSN (ECOSOC) a INGOs. Tato spolupráce se zakládá na článku 71 Charty 16

Výrazně negativně ovlivňovala počet IGOs (oproti INGOs) bipolární konfrontace a nárůst státních aktérů. Průběh 50. a 60. léta 20. století ovlivnilo období dekolonizace Asie a Afriky a vlna nacionalistických hnutí usilující o změnu uspořádání států a změny hranic.

14

OSN.17 ECOSOC může udělit mezinárodním nevládním organizacím18 na základě rezoluce Valného shromáždění číslo 1296 z června 1968 tzv. konzultativní status19 a vést s nimi konzultace o otázkách, jimiž se Rada zabývá. INGOs s konzultativním statusem mohou posílat pozorovatele na veřejná zasedání Rady a jejích pomocných orgánů a předkládat písemná vyjádření o práci Rady. V otázkách společného zájmu mohou také konzultovat Sekretariát OSN. INGOs disponují praktickou zkušeností a technickou odborností, která je opravňují k tomu, aby vyjádřily své stanovisko na půdě OSN. Vedle možnosti získat konzultativní status mají NGOs (nejen mezinárodní, ale i národní) možnost získat tzv. přidružený status u oddělení pro veřejné informace OSN (UN – DPI). OSN k nevládním organizacím stále více přistupuje jako k partnerům, které konzultuje v otázkách postupů a programů a jejichž prostřednictvím získává důležitou návaznost na občanskou společnost. Stále větší počet nevládních organizací na celém světě každodenně spolupracuje se společenstvím Spojených národů a přispívá tak k dosažení cílů vytyčených Chartou OSN.20 Další formou spolupráce mezi IGOs a INGOs je zastoupení nevládních organizací přímo na světových konferencích IGOs nebo účast na paralelně pořádaných konferencích 21, neboť mezinárodní konference a summity jsou považovány za jednu z příležitostí pro transnacionální aktivismus. Tato možnost působení nestátních aktérů v rámci setkání mezinárodních aktérů, patřím do prvního typu tzv. transnacionálních příležitostí pro mobilizaci a organizaci, jež se nazývá: 1.) mezinárodní příležitostí. Mezi mezinárodní příležitosti, které vedou k aktivitě 17

Hospodářská a sociální rada může učinit vhodná opatření pro poradní styk s nevládními organizacemi, které se zabývají věcmi spadajícími pod jejich působnost. Taková opatření může dohodnout i s mezinárodními organizacemi, a kde je to vhodné i s organizacemi vnitrostátními po poradě s členem Organizace Spojených národů, o kterého jde (Waisová 2003:92). 18 ECOSOC definovala mezinárodní nevládní organizaci ve své rezoluci číslo 288 z roku 1950. Podle ní má mezinárodní nevládní organizace nevládní charakter, pokud není vytvořena na základě mezivládních dohod (Waisová 2003:92). 19 V současné době má tzv. konzultativní status u ECOSOC více než 1500 nevládních organizací, zatímco v roce 1948 jich bylo pouze 41 (http://mpv.juristic.cz/62081/pojem, http://www.obcinst.cz/clanek.asp?id=603). 20

INGOs vytvořily postupně Konferenci nevládních organizací (CONGO- Conference of NGO), která se jako zástupce řady INGOs snaží působit jako odborný poradce a konzultant pro mnohé orgány a agentury OSN. (Waisová 2003: 92). 21 Nejznámějším příkladem tohoto typu summitů jsou Světová sociální fóra (WSF), která jsou od roku 2001 každoročně pořádána v brazilském Porto Alegre, v roce 2004 proběhlo WSF v indické Bombaji (Císař 2004: 43). Další forum, kterého se účastní pravidelně např. AI je Evropské a Asijské sociální forum.

15

INGOs patří např. konference OSN, kde mohou INGOs předkládat své vypracované zprávy a navrhovat tak nová témata k projednávání Dalšími typy jsou 2.) iniciativy spojeneckých států (stát je nejen cílem kampaní nestátních aktérů, v našem příkladě INGOs, ale také jejich propagátorem)22 a třetím způsobem mezinárodní příležitosti jsou IGOs (např. OSN), které mohou působit jako 3.) korálové útesy a jsou nejpravděpodobnějšími arénami, v nichž se aktivismus INGOs může profilovat vůči státům (rozdělení dle Císař 2003: 42- 44). V tomto smyslu dosahují IGOs paradoxních výsledků - vynikají, aby primárně hájily zájmy států a zároveň vhodně slouží pro artikulaci protestů vůči nim.

2.4 Globalizace, interdependence Zkoumáme- li důvody, díky kterým docházelo a stále dochází v posledních dekádách k tak významnému rozvoji NGOs obecně, nemůžeme opomenout několik důležitých aspektů této problematiky, které tento vývoj přímo, či nepřímo ovlivnily a podpořily. Často diskutovaným podnětem pro rozvoj nestátních aktérů je proces globalizace a narůstající interdependence23(události a akce, které se odehrávají v jedné jednotce mezinárodního systému ovlivňují i ty další) mezi aktéry MS24 a překotný rozvoj transnacionálních vztahů25. Globalizace jde dále než interdependence - globalizace je vnímána jako proces přeměny mezinárodního systému směrem k jednomu integrovanému celku - globální společnosti.26 Ačkoliv je například pojem globalizace příliš široký, nelze jej při zkoumání důvodů rozvoje nestátních aktérů opomenout. „NGOs dávají smysl obsahu pojmu globalizace, bez nich by byl proces globalizace často jen prostor pro trhy a války...“ (Attali 2005: 67) Globalizace je podporována změnami, které byly nastartovány v průběhu 20.

22

Příkladem by mohla být role Kanady, kterou hrála v úspěšném kampani za přijetí konvence proti používání nášlapných min (tzv. Otavský proces) (tamtéž). 23 Teorie vzájemné interdependence je popsána v publikaci Keohane, Robert, Joseph, Nye (1977) : Power and Interdependence. Rozšiřování a prohlubování oblastí vzájemné závislosti v mezinárodních vztazích bylo definitivně potvrzeno v první polovině 70. let 20. století v důsledku celosvětového dopadu zvýšení cen ropy. 24 Liberálové Robert Keohane a Joseph Nye, tvůrci teorie vzájemné závislosti, odlišují globalizaci od vzájemné závislosti. Závislost je diagnózou stavu, globalizace neimplikuje stav, ale nárůst. Proto zavádějí pojem globalismus, který definují jako „stav světa, který zahrnuje sítě vzájemné závislosti na multikontinentální vzdálenosti propojené skrz toky a vlivy kapitálu a zboží, informací a myšlenek, lidí a moci, stejně jako environmentálně a biologicky relevantních látek…“ (Císař 2004: 31). 25 Tj. vztahů skrze národní hranice, když nejméně jeden aktér je nestátní subjekt nebo neoperuje ve jménu nějaké národní vlády nebo mezivládní organizace (Risse- Kappen 1995: 3). 26 Více o globální občanské společnosti ( global civil society) : např. Colás, Alejandro (2002): International Civil Society: social movements in world politics , Keane, John (2003): Global Civil Society?, Gordon, Laxer, Halperin, Sandra (2003): Global Civil Society and its limits

16

století. Ačkoliv nelze prokázat přímý vztah mezi globalizací a růstem počtu a vlivu INGO, stejně tak nelze popřít, že většina z nich z povahy své činnosti do určité míry globalizační trendy posiluje. INGOs zaujímají směrem ke globalizaci tzv. reformistický postoj. Akceptují sice rozvoj globálního kapitalismu a rostoucí propojenost jako daný fakt, ale snaží se globalizaci „civilizovat“ s tím, že usilují o změnu současného stavu směrem ke sociální spravedlnosti (Císař 2003: 17). Na rozvoj a práci NGOs měl výrazný pozitivní vliv rozvoj informačních a komunikačních technologií,

umožňujících přenos informací nezávisle na vzdálenosti

(internetové spojení) a usnadňujících monitoring světového dění. Na poli informovanosti a stavu lidských práv je tento pokrok zřejmý. Revoluce v počítačových a komunikačních technologiích zlomila vládní (státní) monopol na jejich přenos a umožnila jejich takřka svobodnou výměnu.27 Technický pokrok umožnil INGOs aktivovat své členy po celém světě, zpracovávat zprávy o aktuálním dění a to vše v minimálním časovém prostoru.28 „ Hlavní výzvu, které nyní čelíme a kterou je třeba zajistit je, aby se globalizace stala pozitivní silou a mocí pro všechny části světa (Annan 2000: 6) . Příkladem, jak INGOs tyto technické prostředky k usnadnění a zefektivnění své práce používají, je např. využívání e- mailu (nejčastěji formou mailing – listu, rozesílání hromadných mailů, které umožňují komunikaci s velkým množstvím lidí, za minimálních nákladů, pouze

zasláním jedné zprávy)29. INGOs získaly díky světové elektronické síti

přístup k mnoha dokumentům, za nimiž již nemusí jejich zástupci cestovat (např. INGOs s formálním statutem u OSN získaly volný přístup k dokumentům a hodnotícím zprávám této organizace, což jim velice usnadnilo práci). Pokud je nutná neodkladná akce např. ve formě urgentních apelů AI, dobrovolníci po celém světě jsou na to upozorněni e-mailem a během několika dní mohou poslat tisíce dopisů, faxů, e-mailů, anebo podpisů pod petice. Například během roku 2005 iniciovala AI 330 takových urgentních apelů ve prospěch jednotlivců, kteří 27

Takřka, neboť i nadále existují státy, které kontrolují obsah on-line dostupných informací. V této souvislosti zmíníme např. publikovanou zprávu AI: Čínská lidová republika: státní kontrola internetu v Číně, v níž AI uváděla případy nejméně 33 lidí, kteří byli zadrženi nebo uvězněni za přečiny spojené s používáním internetu. 28 O tom, že INGOs technických možností usnadňující jejich činnost intenzivně využívají, svědčí fakt, že Amnesty International vyhrála v roce 2001 - tzv. The Revolution Award, udělenou za nejlepší využití elektronické pošty v rámci kampaně pro zákaz mučení (www.stoptorture.org) (http://web.amnesty.org/flash/40th/flashmovie.html). 29 Např. v roce 1993, v průběhu Světové konference pro LP ve Vídni, byl zástupcům NGOs nabídnut tréninkový program pro využití e-mailu. O dva roky později na konferenci v Pekingu bylo už možné si nechat vytvořit emailový účet a dostávat tak veškeré materiály elektronickou cestou. Roku 1996 nastartoval efekt sněhové koule a během dvou let měla většina lidskoprávních NGOs vytvořeny své webové stránky, anebo minimálně e-mailové adresy (Welch 2001: 240 – 242).

17

byli v nebezpečí nebo už jejich lidská práva byla porušena. Z celkového počtu 344 urgentních apelů v roce 2004 došlo ve 166 případech ke zlepšení, úspěšnost urgentních akcí v roce 2005 byla 52%. Tyto apely jsou nejčastěji zasílány na oficiální místa jako ministerstva a určené konkrétním osobám (ministr spravedlnosti, premiér). 30

2.5 Občanská společnost Proces globalizace ovlivnil i další skutečnosti, jež měly určující význam pro rozvoj NGOs. Z pohledu úrovně analýzy pak dalším významným faktorem byl a stále je rozvoj občanské společnosti, neboť lidskoprávní NGOs jsou s občanskou společností ve vzájemně se ovlivňujícím vztahu – občanská společnost je podporována a stimulována činností NGOs a zároveň NGOs ze zdravé občanské společnosti vycházejí a dávají příležitost k jejímu posilování a rozvoji. Spolupráce na poli LP je typicky intenzivně podpořena domácí občanskou společností, která je velice často aktivována a podporována lidskoprávními INGOs jako AI a Human Rights Watch (Rittberger, Zangl, Staisch 2006: 194).

Totéž se dá aplikovat v otázce geografické oblasti. Funkční NGOs nejčastěji vznikají v západních demokratických státech a svou činností demokracii podporují a jsou přímým důsledkem jejího správného fungování. Zdravá občanská společnost je znakem dobře fungujícího demokratického státu, ne jeho příčinou. Z toho důvodu většina NGOs a zejména INGOs byla založena a dodnes má své centrum v západních demokratických státech a teprve z nich zakládají přesouvají svou činnost a zakládají své členské pobočky v méně vyspělých oblastech a tam podporují rozvoj domácí občanské společnosti, či přímo podporují činnost místních NGOs. Občanská společnost může být chápána jako proces, skrze který jedinci artikulují, vyjednávají a prosazují své zájmy, souhlasí, či projevují nesouhlas vůči sobě navzájem, nebo vůči politickým a ekonomickým autoritám (Kaldor 2004: 585). Pro občanskou společnost je důležitá určitá forma autonomie a možnost sebe organizace. Za takových podmínek může zdravě fungovat a vytvářet pro jedince podmínky umožňující jednat veřejně skrze občanská 30

Konkrétním příkladem úspěšné akce na osvobození vězně svědomí je propuštění jemenského lidskoprávního aktivisty Aliho al Dalájmí dne 5. 11. 2006. Dalájmí byl zadržen poté, co hodlal odletět do Dánska na konferenci nevládních organizací. Sekce AI začaly psát svým členům urgentní apely zasílané na nejvyšší státní úřady ihned po jeho zatčení 9.10.2006 a ty byly impulsem pro jeho propuštění (http://www.amnesty.cz/info.php?sec=13&art=273).

18

hnutí, sdružení, nevládní organizace a jiná uskupení, která mají svůj původ právě v občanské společnosti.

3 Působení INGOs v oblasti lidskoprávních norem Termín lidská práva (LP) – human rights, se začal objevovat v platné terminologii mezinárodního systému teprve až po skončení II. světové války. Do té doby byla práva jednotlivce definována jako tzv. přirozená práva nebo práva občana. Základním dokumentem, který pojal lidská práva a jejich ochranu za svůj hlavní princip, byla Charta OSN. Ta byla podepsána 26. června 1945 a 24. října téhož roku ratifikována.

31

Zároveň článek 71 Charty

OSN ustanovil možnost spolupráce Hospodářské a sociální rady OSN (ECOSOC) s NGOs, které v oblasti dodržování a ochrany LP již působily

32

. Lidská práva jsou zanesena

v uceleném souboru mezinárodních právních norem, na které se mohou INGOs v rámci svého působení odvolávat. Činnost INGOs působících v oblasti LP je úzce vázána na existenci mezinárodních norem a institucí, které je hájí a podporují státy, které konkrétní normy dodržují. Nejpatrnějším příkladem významu globálních norem jsou lidská práva, která se v průběhu druhé poloviny 20. století ustavila jako mocný normativní diskurz. Normou se rozumí všeobecně závazné pravidlo chování, které vzniklo všeobecným konsensem. INGOs jednak pomáhají při přijímání a prosazování těchto norem a jednak uvádějí tyto normy do praxe tím, že zaměřují svou aktivitu na ty aktéry, kteří je porušují. Jejich funkce je proto nejvýznamnější ve fázi nastolování problému na mezinárodní úrovni (agenda setting) a poté, kdy byla norma státy přijata, tj. ve fázi její implementace. Ve fázi implementace pak možnost odkázat se k mezinárodně uznávané normě INGOs vybavuje dodatečnou legitimitou (Risse 2003: 265). NGOs svou činností významně přispívají ke tvorbě mezinárodních norem týkajících se lidských práv tím, že je ať přímo, či nepřímo prosazují, implementují a posléze brání a ochraňují.(Alston, Steiner: 938). V současné době je mezinárodní spolupráce na poli lidských práv je typicky intenzivně podpořena domácí občanskou společností, která je velmi často podporována NGOs s mezinárodním působením jako Amnesty International a Human Rights Watch. 31

Původně nebyla integrace ochrany lidských práv do dokumentu nijak plánována. Přípravné dokumenty pro podpis Charty tento pojem téměř vynechávaly a skutečnost, že se LP a jejich ochrana staly základní součástí Charty OSN, byla výsledkem intenzivního lobbyingu mnoha amerických NGOs (Kore 1999: 153). 32 Hospodářská a sociální rada může učinit vhodná opatření pro poradní styk s nevládními organizacemi, které se zabývají věcmi patřícími do jejich působnosti (http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizacespojenych-narodu-a-statut-mezinarodniho-soudniho-dvora.pdf).

19

Mezinárodní normy motivují INGOs k soustředěné akci za jejich ustavení, či prohloubení a pokud se tak stane, pak dávají požadavkům INGOs legitimitu. Normy vytyčují hřiště, na němž se hraje, ale také formují identity jednotlivých účastníků. Fakt, že dochází ke globálnímu vzmachu LP, ještě neznamená, že budou uznávána všemi státy. Normy uznávané mezinárodním společenstvím a zakotvené v mnoha mezinárodních dohodách jsou totožné s identitou tzv. liberálních

demokratických států. Lidskoprávní normy mají konstitutivní

efekt, neboť správné dodržování lidských práv je pro ostatní rozhodujícím znamením, že se jedná o člena komunity liberálních států ( Risse, Cop, Sikkink 1999: 8). Pokud stát aspiruje na to, aby byl členem tohoto „klubu“, z čehož by mu mohly plynout ekonomické a další výhody, pak se ze strategických důvodů zaváže k jejich plnění. Ke zlepšení podmínek v oblasti lidských práv a dočasnému přijetí mezinárodních norem může ze strany některých států docházet kupříkladu pouze v situaci, kdy má stát zájem o zahraniční pomoc a materiální výhody, které mohou obdržet pouze za podmínky, že dodržují lidskoprávní normy. Normy také poskytují aktérům (státům i INGOs) příležitost k tomu, aby na jejich základě stát, který je jejich porušitelem, buď přesvědčili o správnosti dané normy nebo jej s pomocí mobilizace sítě vlivných aktérů k poslušnosti přinutili33. Nevládní organizace - NGOs, ať už domácí s omezeným působením, či mezinárodní (INGOs) zabývající se LP, se postupně staly neoddiskutovatelnou součástí mezinárodního systému a nyní už jsou vitální součástí vládního systému zaměřeného na lidská práva. Za poslední tři desetiletí, kdy došlo k výraznému nárůstu počtu NGOs zabývajících se lidskými právy, se tyto organizace se staly samozřejmou součástí vládního systému v západních zemích, jakýmsi mezičlánkem artikulujícím, prosazujícím a ochraňujícím zájmy občanů. V roce 1996 bylo v mezinárodním systému identifikováno 295 skupin zabývajících se problematikou lidských práv, přičemž téměř polovina formací z tohoto počtu vznikla až po roce 1979 (Ron a kol. 2005: 558). Rostoucí počet takto tematicky zaměřených skupin vypovídá o zájmu občanské společnosti v liberálně demokratických státech o lidská práva, jejíž identita vychází ze sdílených norem, hodnot a lidskoprávních symbolů (např. Všeobecná deklarace lidských práv a svobod, ze které vychází i činnost AI).

33

S tím je také spojena kritika LP INGOs, že se zasazují o implementaci pouze tzv. západních norem, které vycházejí z kulturních a jiných tradic pouze tzv. západních států a nedbají při jejich prosazování na kulturní diferenciaci norem. Kritici často poukazují které nemají místo v tradičních společnostech a tudíž nemůže být jejich absence považována za jejich nedodržování.

20

3.1 Jak INGOs přispívají k dodržování mezinárodně uznávaných norem? Působení INGOs v oblasti prosazování LP norem a monitoringu jejich dodržování bychom mohli shrnout do tří základních oblastí: 1.)

INGOs informují o konkrétním porušování norem konkrétními státy, vydávají tzv. „zahanbující zprávy“ (ashaming reports), které postavení států v mezinárodním prostředí silně devalvují a takové státy jsou pak označeny za ty, které nepatří do komunity civilizovaných národů.34

2.)

Posilují a legitimují požadavky skupin domácí opozice, se kterou velice často spolupracují. Zároveň mají INGOs schopnost pomoci mobilizovat domácí opozici k zahájení vlastních protestních aktivit.35

3.)

INGOs mohou díky své transnacionání struktuře tlačit na normy porušující státy ze dvou směrů: zdola (viz.ad 2) a shora (díky vlastnímu napojení na mezinárodní instituce). Důležité je tlak co nejdéle udržet a působit dále na konkrétní stát dokud neproběhla tzv. socializace norem, neboť často se státy vrací k používání represivních praktik ihned, co tlak ze strany INGOs a států opadne. 36

34

Zde bychom mohli uvést příklad pozitivních změn v oblasti LP vyvolaných dlouhodobým působením transnacionálních lidsko právních sítí (v průběhu 70., 80. i 90.let) v Maroku na počátku 90.let. Král Hassan II zmírnil své politické jednání a praktiky v oblasti porušování LP zejména na déle přetrvávající nátlak mezinárodních LP sítí (včetně AI) a čelil vážnému poškození pověsti Maroka v mezinárodním prostředí a také tím byla otřesena jeho pozice osvíceného panovníka v domácím prostředí. Více o tomto tématu v Risse, Ropp, Sikkink (1999). 35

Často je problematické i pro zavedené INGOs ( jako AI) řádně spolupracovat s domácími skupinami, nebot ty mohou být zmanipulovány protizápadní, či anti - koloniální rétorikou svých vlád, která si takto zvyšuje svou domácí legitimitu. Taková situace nastala např. v v Keni, kde prezident Daniel arap Moi (v úřadě 1978 – 2002) využíval silné protikoloniální rétoriky, aby zastřel obvinění o porušování LP v Keni, ze strany AI (tamtéž). 36

Zajímavý je příklad Tuniska, kde prezident Ben Ali v roce 1987 (do té doby byl premiérem) přešel z fáze přímého porušování LP do fáze zlepšování své mezinárodní reputace: tzv. taktického přijetí norem (viz. níže z fáze 1 do fáze 3). Současně marginalizoval význam domácích skupin, tedy odlišné bylo chování směrem navenek a uvnitř, a ihned co pozornost ze strany Západu oslabila – díky jeho LP podporující rétorice- pokračoval v represích vůči domácí opozici a k žádným opravdovým změnám tak v případě Tunisu nedošlo (tamtéž).

21

Bumerangový efekt

GLOBÁLNÍ POLITIKA V OBLASTI LIDSKÝCH PRÁV Mezinárodní lidsko -právní režimy Lidsko -právní INGOs

Západní mocnosti

Stát X Vláda

Domácí opoziční NGO

Obr. 4 - Bumerangový efekt (Zdroj: Risse, Ropp, Sikkink 1999: 19)

Graf znázorňuje bumerangový efekt vzájemného působení aktérů mezinárodního systému v oblasti lidských práv, díky němuž se viník dostává do tlaku ze strany nevládních organizací, mezinárodních organizací a zainteresovaných státních aktérů. Tento bumerang domácím aktérům poskytuje příležitost pro tlak na stát, který s nimi odmítá komunikovat nebo je perzekuuje. Transnacionální vazba zmobilizuje organizace v jiných zemích, které tlakem na své vlády a mezivládní organizace činí zprostředkovaný nátlak na stát, který porušuje LP normy.37 Velmi důležitá pro nastartování úspěšné kampaně za změnu v oblasti dodržování LP je pro INGOs přímá vazba na domácí aktéry, kteří se v této oblasti angažují. Totéž platí i naopak, bez vazby na transnacionálního aktéra, v němž nachází potřebnou podporu a odezvu na svou činnost, jsou pro domácí aktéry šance na nastartování změn v oblasti změn lidskoprávních norem a jejich dodržování téměř nulové.

37

Tlak ze strany mezinárodního společenství může vést až ke změně režimu ve státě. Příkladem může být tzv. Helsinský efekt, který označuje projevy bumerangového efektu v případě působení transnacionálních sítí protikomunistických aktivistů, kteří mohli vyvíjet efektivní nátlak zejména díky tomu, že se komunistické režimy deklaratorně přihlásili k tzv. Závěrečnému aktu KBSE v roce 1975, což je nutilo k jejich dodržování (Císař 2004: 67).

22

3.2

Působení INGOs v procesu socializace LP norem Pokud INGOs zaměřují svou aktivitu na proměnu situace v oblasti dodržování LP na

konkrétní stát, ocitají se v situaci, kdy musí zvažovat, v jaké fázi procesu socializace jsou normy LP v tom kterém státě přítomny. Typologii fází, ve kterých se stát ocitá v závislosti na stupni socializace norem provedli autoři Risse, Ropp, Sikkink (1999)a čerpat z ní budeme i v této práci. Dle výše zmíněných autorů můžeme státy rozdělit do pěti fází spojených se socializací lidskoprávních norem: 1. Fáze represí - domácí opozice je příliš slabá na to, aby mohla sama vést nátlak, stupeň represí koresponduje s možností INGOs dostat se k informacím o lidsko právních podmínkách v dané zemi. Pouze v případě, že INGOs obdrží dostatečně vypovídající informace o stavu dění uvnitř státu, který porušuje LP normy, jsou schopné o dění v konkrétním státě informovat mezinárodní společenství. 2. Fáze odmítání - stát popírá platnost mezinárodně uznávaných LP norem jako subjektu mezinárodní jurisdikce. Díky informacím z domácích zdrojů zprostředkovaným mezinárodnímu společenství skrz INGOs

je

normy

porušující

stát

již

předmětem

agendy

transnacionálních aktérů. Proto by se tato fáze dala označit také za počáteční fázi mobilizace aktérů mezinárodního systému. 3. Fáze taktického povolení lidskoprávních norem - na nátlak mezinárodního společenství stát lidskoprávní normy přijímá, i když často pouze dočasně, a vysílá tím pozitivní signály o svých záměrech směrem k mezinárodnímu společenství, i když odmítání kritiky přetrvává, dochází k tzv. „kontrolované liberalizaci“ – začíná docházet k domácí implementaci norem, důležitou roli v této fázi sehrává schopnost domácích skupin jednat. 4. Fáze normativního statusu - stát věnuje pozornost kritice, na kterou reaguje, dochází ke vzájemnému dialogu, stát podepisuje mezinárodní konvence o lidských právech včetně opčních protokolů, normy začínají být institucionalizovány v domácím právu a objevují se také první

23

institucionalizované mechanismy na ochranu dodržování LP a místa, kde si mohou občané na jejich porušování stěžovat. 5. fáze normativně konzistentního chováním (lidskoprávní normy jsou kodifikovány a státem dodržovány, došlo k jejich socializaci, již není potřeba dalších akcí ze strany INGOs.) Nyní se pokusíme význam jednotlivých fází aplikovat na činnost INGOs podle toho, za jakých podmínek mohou v jednotlivých fázích zvyšovat možnosti na úspěch: První fáze socializace lidskoprávních norem je významově nejdůležitější fází pro činnost INGOs, neboť za podmínek, kdy domácí opozice je schopna spolupracovat s INGOs jednajícími v lidskoprávní oblasti a naopak INGO je schopná získat dostatek informací z relevantních domácích zdrojů, mohou INGO lépe dosahovat svých cílů. Pomoci může např. členská základna INGO, která domácí opozici přímo tvoří, či ji podporuje (v tomto bodě bychom mohli spatřovat výhody principu otevřeného členství, který dává možnost oslovit co nejvíce osob a poskytuje přímou vazbu na domácí zdroje, ať už v podobě členů, či od nich získaných informací. Další podmínkou je schopnost INGO tyto informace relevantně zpracovat a použít tak, aby vzbudily u veřejnosti zájem o problematiku porušování LP. Ve druhé fázi mají INGOs vhodnou příležitost uplatnit svůj vliv v rámci svého působení v IGOs, či mobilizovat veřejný zájem zahájením kampaní, psaní apelů, petic atd. Tedy možnost dosáhnout svých cílů je pro INGOs vázána na: příslušnost k IGO, v níž může zastávat formální status (příkladem může být konzultativní status AI v ECOSOC), možnost efektivně působit na veřejné mínění (pokud je INGO dobře známá, těší se důvěře ze strany veřejnosti občanské společnosti, je veřejností vnímána jako tzv. „zavedená značka“). Třetí fáze implementace lidskoprávních norem je velmi ošidná. V případě úspěchu vede k trvalým změnám v oblasti dodržování LP, ale velice často se vrací do fáze předchozí. Státy se snaží zmírnit mezinárodní izolovanost, do které je dostalo odhalení represí probíhajících na jeho území a záleží na míře toho, jak si stát cení příslušnosti ke komunitě liberálních států, aby alespoň zčásti napravil svou reputaci, z čehož mu plynou i motivující materiální výhody. INGOs nesmí polevit ve své aktivitě a naléhání na stát porušující LP, proto je na místě zdůraznit význam dlouhotrvajících kampaní, opakovaného psaní apelů, petic (např. úspěšnost urgentních apelů AI je více než 50%). Zároveň v této fázi čelí INGOs výzvě podpořit domácí skupiny a pomoci jim k jejich vlastní akceschopnosti, pokud se tak nestane a 24

stát pouze naoko přijme lidskoprávní normy, aniž by posílil domácí hnutí – k žádným pozitivním změnám nedojde (viz. pozn. pod čarou 33). Ve čtvrté fázi se činnost INGO zaměřuje na provádění monitoringu, zda-li stát dostál svým nově přijatým závazkům a vydává zprávy o stavu dodržování LP v dané zemi. V páté fázi již není potřeba žádných akcí ze strany INGOs. Z výše uvedeného vyplývá, že INGOs jsou v průběhu socializace lidskoprávních norem a ochraně LP přítomny především v rámci prvních tří fází procesu socializace lidskoprávních norem, která se zaměřuje na artikulaci problému, vzbuzení zájmu o problematiku u mezinárodním veřejnosti a na aktivaci domácích opozičních skupin, pokud existují.V dalších fázích se předpokládá, že stát přistoupil na přijetí lidskoprávních norem a většina vyjednávání probíhá již na mezivládní úrovni a INGOs působí jako monitorovací mechanismus pro sledování plnění nově přijatých závazků.

3.3 Mezinárodní právní instrumenty Pokud má INGO v rámci své kritiky vůči konkrétního státu možnost odvolat se na právní nástroj ujednávající pravidla dodržování norem v různých oblastech LP, který daný stát ratifikoval, je to pro ni obrovskou výhodou, neboť jsou tím její snahy přímo legitimizovány a právně podpořeny. Možnost odvolávat se k mezinárodně platnému dokumentu tvoří jednu ze základních podmínek pro INGOs, aby uspěla ve svých snahách. Z obr. 5 je patrné, že počet mezinárodních dohod vytvořených v oblasti LP v průběhu 20.století prudce vzrostl . Mezinárodní lidskoprávní instrumenty 10 9 8 7

Konvence Deklarace Konvenční protokoly Poradní principy

6 5 4 3 2

25

1975-1984

1965-1974

1955-1964

1945-1954

1935-1944

1925-1934

0

1985-1994

1

Obr. 5 – Mezinárodní lidsko-právní instrumenty (Zdroj: Clark 2001: 25)

Ne ve všech regionech světa probíhala adopce základních lidskoprávních smluv stejně a nedosáhla tak stejného ratifikačního skóre, viz. obr. 6. Ratifikační skóre určuje, do jaké fáze přijetí smlouvy se aktér při vyjednávání dostal. Hodnota 0 na obrázku znamená, že smlouva týkající se lidskoprávní oblasti nebyla v dané zemi podepsána, hodnota 1 vypovídá o podpisu lidskoprávní smlouvy v daném regionu, hodnota 2 vypovídá o konečné ratifikaci. Teoreticky lze tedy předpokládat, že pokud INGOs své kampaně zaměří například na region Latinské Ameriky – bude mít větší šanci odvolávat se na ratifikované lidskoprávní smlouvy uvedené na obrázku, než například v regionu jižní Asie, a tím se její možnost vyvíjet tlak s odvoláním na platnou právní normu zvyšuje. Jedná se však pouze o teoretický návrh možné strategie pro dosažení případného úspěchu. V průběhu vlastní činnosti musí INGOs sledovat prioritně právní instrumenty závazné pro konkrétní stát, vůči kterému jednají.

2

Průměrné ratifikační… skére skóre

1,8 1,6 1,4 1,2 1

0,8 0,6 0,4

Východní Asie a Pacifik

Jižní Asie

Střední východ a Severní Afrika

Subsaharská Afrika

Latinská Amerika

Západní Evropa

Postkoministická Evropa

0

Severní Amerika

0,2

ICCPR (1966)

ICESCR (1966)

OPTIONALP1 (1976)

OPTIONALP2 (1989)

CERD (1966)

CEDAW (1979)

CAT (1984)

CRC (1989)

Obr. 6 – Průměrné ratifikační skóre hlavních lidsko-právních smluv dle regionů (Zdroj: Landman 2006: 15)

26

Tab. 1 uvádí základní smlouvy upravující dodržování lidských práv. Pokud bychom zkoumali, jaké mezinárodní právní instrumenty, týkající se této oblasti, z níže uvedených, mají nejvyšší počet signatářů, pak např. Úmluvu o právech dítěte podepsalo do června 2004 na 192 států (99%), zatímco Druhý opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, který zakazuje uplatňování trestu smrti ve všech členských státech, má účast participujících států nejnižší – 60 států (26%). Lze se teoreticky domnívat, že bude–li INGO působit v oblasti LP, která je ošetřena mezinárodní smlouvou s vysokým počtem participujících států, bude mít větší možnost navázat spolupráci s aliancí států sdílejících totožný cíl, které ji v jejích snahách mohou významně pomoci. A tím se připraví vhodné podmínky pro dosažení cíle INGO. Pokud se tedy INGO např. rozhodne hájit práva dítěte, lze se domnívat, že s odvoláním na právní dokument s hodnotou 99% podílu participace se jí podaří dosáhnout vytyčeného cíle snadněji než například ve snahách zrušit trestu smrti.38

Rok otevření Počet států k podpisu (podíl)

Název Mezinárodní pakt o občanských a lidských právech (ICCPR)

1966

152 (78%)

Mezinárodní pakt o ekonomických, sociálních a kulturních právech (ICESCR)

1966

149 (77%)

Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech (OPT1)

1976

104 (54%)

Druhý opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech (OPT2)

1989

50 (26%)

Mezinárodní úmluva za odstranění všech forem rasové diskriminace (CERD)

1966

169 (87%)

Úmluva o zrušení všech forem diskriminace žen (CEDAW)

1979

177 (91%)

Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či trestání (CAT)

1984

136 (70%)

Úmluva o právech dítěte (CRC)

1989

192 (99%)

Tab. 1 – Mezinárodní lidskoprávní režimy: instrumenty, datum a členství (Převzato: Landman 2006: 15, Zdroj: UNHCR, www.unhcr.ch/pdf/report.pdf) 38

Podle statistik AI bylo v roce 2006 89 zemí, které trest smrti již nemají ve svých trestních řádech a popravy nevykonávají, nicméně 69 států dnes trest smrti stále vykonává. V roce 2006 bylo za 91% vykonaných trestů smrti zodpovědná tato šestice zemí: Irán, Irák, Pákistán, USA a Čína. V USA pokračuje kampaň AI za zrušení trestu smrti již několik let, zatím však neúspěšně (http://web.amnesty.org/pages/deathpenalty-facts-eng).

27

4

Amnesty International Mezinárodně působící organizace AI byla založena britským právníkem Peterem

Bensonem v roce 196139 a je jednou z nejstarších lidskoprávních INGOs vůbec. Vznikla v době, kdy principy dodržování lidských práv ustavených ve Všeobecné deklaraci lidských práv, k jejíž zásadám se AI ve své činnosti hlásí, neměly žádnou právní sílu, a neexistoval mezinárodní režim LP.

Podle posledního sčítání má AI 2,2 milionů členů, příznivců a

podporovatelů

více

ve

než

150

zemích

a

státních

územích

(http://web.amnesty.org/pages/aboutai-index-eng -17.4.2007). Nárůst je intenzivní, neboť v roce 1969 měla AI 15000 členů, o deset let později již 200 000. Dnes je AI zavedenou značkou („brand trust“) mezi INGOs a těší se důvěře ze strany veřejnosti v mnoha zemích. K největším dosaženým úspěchům, které dokladují vliv a úspěch působení AI na poli LP, patří udělení Nobelovy ceny míru v roce 1977 za úspěšný monitoring porušování LP v Argentině (AI zde monitorovala zmizení a smrt mnoha odpůrců tehdejšího režimu). Ve způsobu své organizace kombinuje AI

princip centralizace (ústředím je

Mezinárodní sekretariát v Londýně)40 i decentralizace ( místní skupiny a národní sekce). V posledních letech se struktura AI mění ve směru decentralizace, která je řízená z centra v Londýně. Mezinárodní sekretariát, který provádí výzkumnou práci ve všech částech světa, postupně přesouvá část své práce na jednotlivé národní pobočky (tzv. sekce, které jsou zástupci AI v jednotlivých zemích, dosahující vysokého stupně autonomie). Sekce AI se v dané zemi skládá z jednotlivých skupin, které obvykle mívají 5- 20 členů. Za nejdůležitější ze svých principů považuje AI nestrannost a nezávislost na kterékoliv vládě, politickém systému, či náboženském vyznání. AI nepodporuje žádný režim a žádnému také neodporuje. Brání nespravedlivě stíhané nebo vězněné, nehájí jejich politické názory. Tímto principem se zvyšuje pozitivní vnímání AI ze strany veřejnosti jako nezávislé a nestranné organizace. A na podpoře veřejnosti je činnost AI založena.

39

Paul Bensona zaujala v listopadu 1960 novinová zpráva o dvou portugalských studentech, kteří byli zatčeni a odsouzeni na sedm let za to, že si za Salazarovy diktatury připili na svobodu. Přemýšlel, jakým způsobem by bylo možné přinutit na vlády a jejich instituce k propuštění tzv. vězňů svědomí ( za vězně svědomí považuje AI lidi vězněné pro jejich přesvědčení, vyznání, etnický původ, barvu pleti, pohlaví a další podobné důvody http://www.amnesty.cz/info.php?sec=5&art=54). Později Benensona napadlo, že místo jedné kampaně týkající se jedné země by bylo vhodné uspořádat celoroční kampaň, která by přitáhla pozornost veřejnosti k postavení politických a náboženských vězňů všude ve světě. 40 Mezinárodními řídícími orgány jsou: 1.) Mezinárodní rada 2.) Mezinárodní výkonný výbor 3.) Mezinárodní sekretariát 4.) Generální tajemník. Pravomocí těchto orgánů je například rozhodovat o vysílání delegací na jednání s mezinárodními organizacemi (Chocholáčová, 2005: 59).

28

4.1 Mandát AI Svou činnost zaměřovala AI dlouho po svém založení prioritně na obranu občanských a politických práv jednotlivce a své kampaně směřovala především na: 1. propuštění vězňů svědomí41 (kampaně za lidská práva, či kampaně za jednotlivce – tzv. vězně svědomí, za jehož propuštění, či zlepšení podmínek ve vězení AI usiluje) 2. spravedlivé a rychlé procesy s politickými vězni 3. zrušení trestu smrti, mimosoudních vražd a všech forem mučení Díky rostoucí členské základně, technickým možnostem a stále větší možnosti přístupu INGOs do mezinárodní arény se rozšiřují oblasti, ve kterých INGOs působí – a nejinak je tomu u AI. Prvních dvacet let byla činnost AI zaměřená na propouštění vězňů svědomí, zejména pomocí dopisových urgentních akcí (jak již bylo zmíněno, průměrná úspěšnost akcí na propuštění nespravedlivě zadržených je přes 50%). V průběhu 80. let se mandát postupně rozšiřoval a od 90. let začala AI jednat proti vážnému porušování práv na svobodu projevu, na ochranu před diskriminací a na ochranu fyzické a psychické nedotknutelnosti člověka. I přes další postupné změny se však ukázalo, že mandát už nestačí pojmout veškerou aktuální lidskoprávní problematiku. Proto

mandát AI zaznamenává

v současnosti velké změny. Od roku 2001 se rozšiřuje mandát z obhajování občanských a politických práv (která jsou tradičně prioritně podporována v tzv. západních zemích) i do oblasti práv ekonomických, sociálních (která byla v době bipolární konfrontace podporována komunistickým blokem) a kulturních práv, kde dosud měly výsadní postavení humanitární organizace ( Chocholáčová 2004: 52 – 53)42.

4.2 Informační politika AI AI je uznávanou INGO především díky pravidelnému vydávání zpráv ( každoroční zpráva o stavu lidských práv ve světě, posudků, prohlášení k jednotlivým případům porušování LP, tiskových zpráv apod. AI svými dokumenty veřejnost o jednotlivých

41

Vězni svědomí se rozumí lidé zadržení na základě svých politických názorů, náboženského vyznání, přesvědčení, barvy pleti a pohlaví (www.amnesty.cz). 42 Oficiálně bylo rozšíření mandátu AI odsouhlaseno na zasedání Mezinárodní rady v Dakaru v srpnu roku 2001. AI zde vznesla požadavek např. na právo na zdraví (od roku 1998 o totéž usiluje také Světová zdravotnická organizace), či potravu.

29

případech porušování LP informuje a zároveň se jedná se o účinnou metodu, jak vzbudit zájem o konkrétní příklady porušování LP nejen u veřejnosti, ale i v případě států a IGOs.

Počet publikací

Zprávy určené odborníkům Tiskové zprávy

Obr. 7 – Publikace AI 1986-2000 (Zdroj: Ron, Ramos, Rodgers 2005: 561) Z uvedeného grafu vyplývá, že se AI čím dál více profiluje skrze tiskové zprávy určené širší veřejnosti, i když je jejich počet téměř totožný s počtem zpráv určených pro odborníky v oblasti LP a IGOs. Cílem tiskových zpráv je ovlivnit agendu médií, navýšit zájem veřejnosti o nastolená témata a především udržet činnost INGOs v pozornosti médií43, „…neboť bez té se dá jejich činnost označit za poloviční a s minimální šancí na úspěch…“ ( Ron, Ramos, Rodgers 2005: 574). Tyto snahy INGOs zviditelnit se a spolu s tím zviditelnit problematiku, o které informují, se nazývají informační politikou a tvoří jednu ze základních podmínek úspěchu INGOs dosáhnout svého cíle.

4.3 Členství v AI AI

je typickým příkladem INGOs

mající

otevřený, nelimitovaný princip

mezinárodního členství, což jí zajišťuje výsadní postavení mezi LP INGOs. Členem se tedy

43

Na druhou stranu si ovšem média vybírají zprávy, které čtenáře či posluchače zaujmou nejvíc – pro média jsou atraktivnější příklady porušování LP ze strany tzv. „severních států“ ( z nichž většina je signatáři mnoha LP smluv, konvencí.), než států třetího světa. Příkladem může být poměrně dobře vedená mediální kampaň AI proti americkému vězení Guantánamo na Kubě, která se těší zájmu veřejnosti. Zatímco pokud by AI chtěla takto intenzivně informovat například o situaci v oblasti dodržování LP v Mauritánii, těžko by uspěla stejně. Ačkoliv silné státy nastavují pravidla dodržování LP a jejich porušování z jejich strany musí být sledováno, silné zaměření na jejich prohřešky může marginalizovat porušování LP v menších a méně vlivných zemích.

30

může stát každý občan mající zájem o dobrovolnou participaci a jedinou podmínkou členství je úhrada členského příspěvku. Skutečnost, že členem se může stát prakticky kdokoliv, zajišťuje větší transparentnost a veřejnost technik užívaných k dosahování vytyčených cílů a k vytvoření pozitivní zpětné vazby z občanské společnosti, ze které vychází její členstvo. A zároveň je AI ukázkou toho, že čím více členů, tím větší lidský kapitál potřebný k pokrytí široké škály aktivit. Přímá vazba mezi efektivitou činnosti a strukturou členské základny by byla zajímavým námětem k odlišnému zkoumání než jaké máme v této práci, lze však konstatovat, že v případě AI je otevřený princip členství pro tuto organizaci výhodou, neboť nabízí přímou vazbu na občanskou společnost a dává možnost přímého monitoringu v terénu za využití relevantních domácích zdrojů, ke kterým by bylo jinak obtížnější se dostat. Princip široké mezinárodní neprofesionální členské základny nabízí AI možnost přímo oslovovat další potenciální zájemce o dění na poli LP a dále tak rozšiřovat řady svých členů. Výhody takové členské základny se uplatní zejména při aktivaci co největšího počtu lidí v rámci psaní urgentních apelů či petic. Lze také říci, že čím širší členská základna je, tím větší je možnost pro INGO být viděna a rozpoznána ostatními aktéry mezinárodního systému a mít větší možnost tyto aktéry ovlivnit . Pokud je INGO veřejnosti a vládám dobře známá a je jimi vnímána jako zavedená značka, existuje větší šance na zisk podpory ze strany veřejnosti i států a státy nemohou dění v občanské společnosti ignorovat. Princip otevřeného členství však neznamená, že by organizace nedisponovala odborníky na problematiku. AI má vytvořenou tzv. síť odborníků, kteří se specializují na určitá témata a vedou na ně zaměřené kampaně: mezinárodní síť právníků (podpora právníků, kteří jsou kvůli své práci ohroženi), síť zdravotníků, ženská síť ( protest proti násilí na ženách, či uplatňování islámského práva šaríja).

4.4 AI a OSN Vztah k OSN hrál vždy klíčovou roli pro AI. Deklarace a dohody adoptované OSN představují základ pro činnost AI. Skrze spolupráci s OSN se AI může pokoušet prosazovat rozvoj mezinárodních standardů odvozených z Charty OSN a zároveň monitorovat dodržování těchto norem uvnitř států. V srpnu 1964 získalo AI konzultativní status v rámci ECOSOC, čímž získalo formální zakotvení v rámci globálně působící OSN. V lednu 1969 získalo AI konzultativní status i v rámci UNESCO. AI působí na činnost OSN odlišnými

31

metodami, které vyžadují svá specifika, než je tomu například v případě kampaní určených pro širší veřejnost. Na půdě OSN působí AI širokou paletou metod a strategií (Martens, 2004: 1054): v rozsahu od raději formálních metod působení “…od pravidelného čtení prohlášení na setkání OSN, širokou distribuci dokumentů, ad hoc lobbying směrem k diplomatické komunitě, vystupování na schůzkách OSN a formální zastoupení oprávněných zástupců AI v permanentní misích v rámci OSN ..“44 po neformální metody působení jako osobní verbální kontakt mezi reprezentanty AI a úředníky OSN (který AI umožňuje získat a distribuovat informace, ke kterým by jinak neměla přístup a zároveň zintenzivnit vztahy se zástupci OSN) nebo dopisy cílené ke konkrétním expertům. S vlivnou podporou OSN se AI může snažit tlačit na státy, aby podepsaly, či přistoupily na mezinárodní dohody o LP a inkorporovat tak lidskoprávní standardy do národních legislativ a praxe. Bez

formální

zakotvenosti v rámci globálně působící organizace, jakou OSN je, by byly možnosti působení AI na státní aktéry významně omezeny. A naopak výběr témat, která AI vnáší do diskuse na poli OSN, či se v jejich rámci aktivuje, musí být adekvátní mandátu AI v rámci OSN, proto výběr témat prezentovaných na půdě OSN odráží kompromis mezi prioritami AI a OSN. Fóra OSN představují výbornou možnost, aby zde byly řešeny aktuální otázky týkající se lidských práv a AI této možnosti významně využívá. Na počátku 80.let začalo AI pravidelně poskytovat data a informace týkající se porušování lidských práv ve světě. Patřilo tak k prvním lidskoprávním INGOs , která začaly poskytovat své informace o stavu lidských práv v jednotlivých zemích Komisi pro lidská práva ještě před nebo v průběhu vydávání vlastních posudků – každoročních zpráv (Annual report). V průběhu následujících let neměla AI zvolenu ucelenou taktiku vůči OSN, avšak lze říci, že v počátcích spolupráce s OSN byla aktivita AI převážně normotvorného charakteru (viz. Kampaň proti mučení v kap.5) a uskutečňována na nejvyšší úrovni organizace. Dodnes je informační výměna mezi OSN a AI významnou součástí práce AI. Až donedávna se zaměřovalo působení AI na „klasické“ lidskoprávní mechanismy45 mající jasné postavení v agendě OSN (Komise pro lidská práva, užší Komise pro rozvoj a ochranu lidských práv aj.).

44

Interview s Mariette Grange z 29.května 2002, zastupující AI v Ženevě v letech 1988-1992 (Martens, 2004: 1055). 45 Mechanismy na ochranu LP na půdě OSN jsou: tělesa vytvořená v rámci Charty OSN: 1.) Rada pro LP 2.) Komise pro LP (CHR) 3.) Subkomise pro podporu a ochranu LP, a tělesa vytvořená v rámci mezinárodních lidsko právních smluv: 1.) Výbor pro LP (HRC) 2.) Výbor pro ekonomická, sociální a kulturní práva (CESCR) 3.) Výbor pro odstranění rasové diskriminace (CERD) 4.) Výbor proti mučení (CAT) 5.) Výbor pro práva dítěte (CRC) 6.) Výbor pro migrující pracovníky (CMW) (http://www.ohchr.org/english/bodies/index.htm).

32

Od 90.let AI začalo měnit svou strategii od spíše neutrálního postoje v rámci Komise pro lidská práva směrem k aktivnímu ovlivňování její agendy. Před každoročním shromážděním Komise pro LP Amnesty International například vybralo 5 zemí, ve kterých dle organizace docházelo k porušování LP, a snažilo se, aby byly prioritně součástí projednávání.46 Nejen AI, ale i další NGOs kladou na půdě OSN požadavky na silnější aplikaci lidskoprávních mechanismů a děje se tak převážně formou stížností na porušování LP, které jsou směřovány k posouzení a řešení na půdě OSN. V roce 1985 bylo OSN předloženo ze strany NGOs 25000 stížností týkajících se konkrétních případů porušování LP, o deset let později, v roce 1995, bylo stížností již 300 000 a „..mnoho z těchto předložených stížností bylo totožných s kampaněmi založených na formě psaní dopisů a stížností skupinami s širokým a aktivním členstvím..“ (Alston, Steiner 1995: 380). Přesto je v průběhu 90. let znatelný posun v aktivitách AI mířených k OSN: od formální metody psaní prohlášení určených pro každoroční schůzi Komise pro LP ke zintenzivnění poskytování informací Výborům OSN (viz. poznámka 28 dole). 47Od roku 1997 je AI na půdě OSN aktivní i skrze tzv. Arrieho formuli48, která umožňuje pravidelné setkávání členů Rady bezpečnosti s reprezentanty NGOs.

46

Například v roce 1996 byla mezi „vybranými“ zeměmi Čína, Kolumbije, Indonesie/Východní Timor, Nigérie a Turecko. O rok později byl vybrán Alžír, Kolumbie, Indonesie/Východní Timor, Nigérie a Turecko a AI pracovalo na vytvoření posudků o dodržování LP v těchto zemích 6 měsíců před konáním shromáždění (Martens 2004: 1057). 47 Příkladem vzájemného působení mezi AI a Výborem OSN mohou být uvedeny snahy AI společně s Výborem proti mučení (CAT) v 1996, kdy AI vydala zprávy o stavu LP v Rusku a požádala ruské NGOs o další potřebné materiály určené i pro CAT a rozběhla se třístranná spolupráce zaměřená na monitoring stavu LP v Rusku. Když se pak pracovníci AI setkali s ruskou delegací, aby vyjádřili své znepokojení o situaci v Rusku, bylo na ruské delegaci zřejmé překvapení z tak rozsáhlého využití nevládních materiálů a nelibost s vydáním kritických zpráv (Martens 2004: 1059). 48 Tato možnost spolupráce vznikla na popud Venezuelského velvyslance u OSN Diega Arria v březnu 1992 v průběhu války v bývalé Jugoslávii. Původně představovala neformální setkávání nečlenů Rady Bezpečnosti (RB)s jejími členy, cca od roku 1999 se byla Arrieho formule rozšířena na vzájemné setkávání členů RB se zástupci NGOs. 12.dubna 2000 bylo zahájeno jejich pravidelné setkávání v rámci tzv. Arrieho tiskové konference (více na : http://www.globalpolicy.org/security/mtgsetc/arria.htm).

33

5 Kampaň AI proti mučení Již od svého založení usilovala AI o pomoc a propuštění tzv. vězňů svědomí a spolu s tímto cílem sledovala i podmínky, ve kterých jsou tito lidé zadržováni. Četnost případů mučení, se kterým se AI v jednotlivých případech setkávala, byla znepokojující. Mučení je dle OSN definováno jako úmyslné způsobení kruté fyzické nebo psychické bolesti nebo utrpení za účelem získání informací nebo přiznání, potrestání, zastrašení, či donucení49. AI se proto rozhodla usilovat nejen o propuštění nespravedlivě zadržovaných, ale také o vytvoření mezinárodní lidskoprávní normy zakazující mučení ze strany států. Na této kampani,.. která je dodnes považována za jednu z nejúspěšnějších iniciativ v oblasti utváření lidsk-právních norem v historii lidsko právních INGOs ..( Martens 2004: 1061) se pokusíme analyzovat, jaké byly podmínky, které vedly k úspěchu AI ve vytváření mezinárodních norem týkajících se zákazu mučení. Protože snahy AI o změnu v problematice mučení trvají již čtyřicet let, je vhodné rozdělit iniciativu této INGO do několika základních fází.

5.1 Průběh kampaně V době mezi přijetím Všeobecné deklarace lidských práv (VDLP) v roce 1948 a založením AI roku 1961 nespadaly případy mučení pod žádný mechanismus mezinárodní kontroly a neexistovaly žádné prostředky, jak kontroly vynutit. Článek 5 VDLP, který zakazoval mučení a další formy nelidského zacházení50 neobsahoval žádný vynutitelný mechanismus a státy, které VDLP roku 1948 podepisovaly, neuvažovaly o tomto dokumentu jako o zakazujícím, ale vnímaly jej spíše jako symbolickou artikulaci základních principů a jako základ pro pozdější domluvu mezinárodního společenství v této oblasti. Nelze tedy říci, že by žádný právní dokument v této oblasti neexistoval51. Ačkoliv mučení bylo vnímáno mnoha státy jako připomenutí hrůz II. světové války a nebylo zapotřebí morální úroveň této praktiky teprve objevovat, stále neexistovala možnost stíhat konkrétní případy mučení skrze 49

Zdroj : http://www.osn.cz/zpravodajstvi/casopis/soubory/unbulletin-12-05.pdf Článek 5 VDLP: Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/vseobecna-deklarace-lidskych-prav.pdf). 51 Do 70. let 20. století se AI mohla odvolávat krom článku 5 VDLP také na další lidskoprávní závazky, které však byly definovány pouze jako obecné principy úcty k LP: článek 55 Charty OSN (1945) (http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statut-mezinarodnihosoudniho-dvora.pdf), anebo zákaz mučení bez dalšího právního ošetření: článek 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (1966 podepsán, 1976 v platnost) (http://juristic.zcu.cz/dostal/docs/mpopp_cz.htm). 50

34

mezinárodní právní normy (mimo situace ozbrojeného konfliktu, v jejichž případě upravovala zacházení se zajatci Ženevská konvence z roku 1949). Mezinárodní společenství odsuzovalo mučení pouze v obecných termínech, nikoliv jako aktuální problém konkrétní země, mezinárodní právo zakazovalo mučení pouze slovem a obecně, nikoliv s odvoláním na konkrétní příklady jeho výskytu (Clark 2001: 38). Proto bylo hlavním cílem AI přesvědčit mezinárodní společenství, že je zapotřebí dát vzniknout právně závazným mezinárodním normám zakazující mučení a paralelně s tím vytvořit funkční kontrolní mechanismus. AI sledovalo případy mučení nejprve pouze v souvislosti s jednotlivými zadržovanými vězni svědomí, v roce 1968 však svůj mandát rozšířila a začala se zabývat mučením obecně, bez ohledu kdo je objektem, na kterém je pácháno.

I. fáze kampaně AI proti mučení Prvním velkým případem, do kterého se AI zapojila, a který zaujal mezinárodní pozornost, byl výskyt případů mučení politických vězňů během a po politickém převratu v Řecku v roce 1967. Řecko jako člen Rady Evropy bylo vystaveno kritice ze strany členských států (formální obvinění Řecka z mučení politických vězňů bylo vzneseno ze strany Švédska, Norska, Dánska a Nizozemska). Řecko však veškerá obvinění odmítalo. AI vyslalo do Řecka zvláštní skupinu, aby zde prováděla přímý monitoring a sbírala potřebná fakta a

informace z oficiálních i neoficiálních zdrojů (vyjádření příbuzných

postiženého, či přímo bývalých vězňů, v navázání kontaktu s nimi významně pomáhala řecká skupina dobrovolníků). 27. ledna 1968 vydalo AI první Zprávu o situaci v Řecku, která byla odeslána Radě Evropy, kde díky novým relevantním faktům získaných zkoumáním AI, mohly skandinávské státy pokračovat v kritice namířené proti Řecku. Důležité je zmínit, že spolu s AI vypracovávali zprávy z nezávislého pozorování v Řecku také Mezinárodní komise právníků (ICJ) a Mezinárodní výbor červeného kříže (ICRC), s nimiž se AI navzájem o získaných faktech informovala. Později vydala Evropská Komise pro lidská práva výsledky vlastního zkoumání, které potvrdilo a rozšířilo výsledky zkoumání AI. V prosinci 1969 Řecko dobrovolně vystoupilo z Rady Evropy kvůli hrozbě z vyloučení a zbavilo se tím odpovědnosti za předešlá obvinění. AI směřovalo svou kritiku také na půdu OSN, v roce 1968 předložila Komisi pro LP OSN svou zprávu. OSN ( v tomto případě ECOSOC) se však v té době koncentrovala na dění v Jihoafrické republice a z její strany nedošlo k žádným akcím, jako reakce na zprávy o situaci v Řecku.

35

Analýza I.fáze kampaně AI Ačkoliv nedošlo v průběhu I. fáze kampaně proti mučení k výraznému posunu v oblasti vytváření právních instrumentů v této oblasti, AI na sebe dokumentováním situace v Řecku výrazně upozornila a vzbudila veřejný zájem o tuto problematiku. Díky vypracování zpráv vypovídajících o situaci v Řecku, které byly čerpány především z neoficiálních zdrojů, ke kterým jako nevládní aktér s vazbou na občanskou společnost měla přístup a které byly jako relevantní poskytnuty IGOs, aby s nimi dále pracovaly, odhalila AI potenciál, který má a který bude později využit na půdě OSN. Možnost být na místě jako nezávislý pozorovatel a využívat kontakty na neformální bázi byly podmínkami, které AI pomáhaly ve vypracování hodnotících zpráv (narozdíl od ICRC, který měl možnost vysílat své pozorovatele až po dohodě s vládou a ICJ neměl narozdíl od AI kvůli profesionálnímu členstvu napojení na veřejnost). Dalším faktem, který velmi pozitivně ovlivnil profilaci AI v průběhu Řeckého případu, byla skutečnost, že AI měla možnost spolupracovat se

státními aktéry, kteří

sledovali totožný cíl a skrze které mohla AI působit např. v rámci IGO (skandinávské státy, kterým dávala AI k dispozici své materiály a s těmi pak působili v rámci Rady Evropy). První fáze kampaně AI za zákaz mučení jasně dokazuje, že ačkoliv bylo mučení v této době obecně považované za odsouzeníhodné, neexistoval v této oblasti žádný dohled a co je důležitější – neexistovaly žádné závazné a vynutitelné lidskoprávní normy, které by mučení mohly zabránit, anebo jej alespoň řešit jako porušení konkrétní normy. II. fáze kampaně V listopadu 1972 zahájila

AI první celosvětovou kampaň proti mučení (CAT).

Důvodem bylo nejen zvýšit povědomí veřejnosti o této problematice (AI zahájila informační kampaň o tomto problému) a přesvědčení o potřebě silnějších mezinárodních norem. Zprávy zabývající se celosvětovým výskytem mučení měly veřejnost nejen vzdělávat, ale také u ní vytvářet potřebnou podporu k dalším akcím. AI se tak snažila využít toho, že má možnost skrze své národní skupiny lobovat u vlád jednotlivých zemí, což by např. pro ICJ, anebo ICRC bylo nepřípustné. V roce 1973 publikovala AI zprávu o mučení (Report on Torture), která navzdory výzkumným překážkám (v některých zemích nešla potvrdit podezření o případech mučení, ačkoliv bylo víc než pravděpodobné, že k němu docházelo) byla geograficky vyrovnaná a zachycovala případy mučení v šedesáti zemích světa. Aby zapojila do své kampaně i experty

36

z oblastí, které s problematikou mučení souvisely, začala AI pořádat odborné konference52, na které byli zváni zástupci dalších NGOs, UNESCO, ECOSOC, ICJ, ICRC. Hlavním projektem určeným pro členy AI byla veřejná kampaň za rezoluci OSN, která mohla být prvním oficiálním krokem v artikulování globálního zájmu o dění v oblasti mučení. Petici určenou generálnímu tajemníkovi OSN podepsal milion lidí z 85 zemí světa, které zaktivovaly národní skupiny AI. Ke konci roku 1973 participovaly v CAT všechny sekce AI, národní sekce radily členům, jak postupovat v lobby směrem k jejich vládám. Aby AI pomohla svým členům v mobilizaci a zároveň zefektivnila vlastní práci, neboť technika psaní dopisů sama o sobě již nestačila (především z časových důvodů, neboť k mučení docházelo nejčastěji v prvních dnech zadržení). AI v roce 1974 vytvořila síť členů pro tzv. urgentní akce. V případě, že by AI dostala zprávu o člověku, kterému hrozí mučení – byl by urgentní apel zaslán participujícím členům a ti by ihned kontaktovali členy další a podepsali apel telegraficky, či formou expresní pošty. Dalším konkrétním případem používání mučících praktik, o kterém AI začala intenzivně informovat a provádět o něm dokumentaci ( stejně jako v případě Řecka), byl výskyt případů mučení v Chile v průběhu politického převratu vedeného generálem Augustem Pinochetem v říjnu 1973, během kterého byl zavražděn prezident Allende. Ačkoliv byly do Chile téměř okamžitě vyslány delegace ICRC, Vysokého Komisaře pro uprchlíky OSN, AI a ICJ iniciovaly, stejně jako v Řecku, vyslání vlastního nezávislého výzkumného týmu. AI zde začalo ihned kooperovat s místní chilskou ekumenickou skupinou COPACHI, která AI poskytovala informace o dění přímo z místních nezávislých zdrojů. Souběh událostí v Chile a průběh globální kampaně AI proti mučení urychlily zájem mezinárodního společenství o tuto problematiku na půdě OSN. Mnozí pozorovatelé tehdejšího vyjednávání mezi AI, vládami států a OSN potvrzují, že kampaň AI založená na kvalitní dokumentaci konkrétních příkladů mučení, byla stimulem pro nastolení tohoto problému na Valném shromáždění (VS) OSN, kde jej prezentovaly státy sdílející totožný názor na problematiku mučení jako AI (Švédsko, Rakousko, Nizozemsko, Costa Rica a Trinidad a Tobago). Tytéž státy přednesly VS OSN výchozí rezoluci na téma mučení ještě před událostmi v Chile. Valné shromáždění, v důsledku chilských událostí, přijalo 2. listopadu 1973 první rezoluci OSN o mučení, ve které přímo poukazovalo na svůj negativní postoj vůči převratu v Chile a znovu zdůraznilo odmítnutí mučení vyjádřené v článku 5 VDLP a nezavazovala OSN k monitoringu situace (Clark 2001:

52

Belgická skupina AI například zorganizovala konferenci o socioekonomických a politických aspektech mučení, v Norsku byly odborníky z oblasti diskutovány fyzické a psychické aspekty mučení (Clark 2001: 45).

37

53). Přesto bylo přijetí rezoluce pro AI velkým úspěchem, neboť dokladovalo, že OSN o problému ví, jedná o něm a bude se jím zřejmě zabývat i v budoucnosti.

Analýza II. fáze Amnesty International v průběhu své kampaně CAT nejen informovala o konkrétních případech mučení a dalších aspektech této problematiky, ale zároveň prezentovala informace v souvislosti s veřejným požadavkem na normativní změnu. AI v této kampani využila svého potenciálu v podobě nelimitovaného členství a národních skupin, jejichž úkolem bylo tlačit na své vlády, aby začali v problematice mučení jednat. V této fázi se zřetelně prokázalo, jaké výhody přináší přímá návaznost na občanskou společnost, která je schopná při vyvíjení tlaku na vlády států výrazně pomoci. Mezinárodní zájem o problematiku, na kterou AI intenzivně a dlouhodobě upozorňovala, vzrůstal. A přímá spolupráce s domácími skupinami ( v případě Chile s COPACHI) umožnila AI využít neformálních vazeb v domácím prostředí, díky kterým mohla získat informace i z neformálních zdrojů.

III. fáze kampaně Po přijetí rezoluce o mučení VS OSN v roce 1973 AI soustředila své snahy na spolupráci s OSN, kde chtěla přispět ke vzniku a přijetí právně závazných instrumentů proti mučení. Proto bylo prioritním cílem AI navýšit interakce s OSN a působit přímo na jejích jednáních. V roce 1974 AI předložila Komisi pro LP svou zprávu vypracovanou delegací v Chile. Na podzim 1974 přijalo VS OSN druhou rezoluci odmítající mučení a artikulující potřebu normativní nápravy v této problematice vzhledem ke vzrůstajícím případům mučení (Chile nebylo jmenováno), která byla vypracována a předložena Nizozemskem (jehož vláda byla ve velmi úzkém kontaktu s AI ohledně záležitostí týkající se mučení) a Švédskem. Tato rezoluce otevírala možnost k rozvoji mezinárodních zákonných standardů. AI začala velmi intenzivně spolupracovat s nizozemskou vládou, která její snahy prosadit normu o mučení na půdě OSN sdílela. Organizovala konference pro odborníky na tuto problematiku (např. pátý Crime Congress), některé za přispění

nizozemské vlády. Zároveň se spojila s ICJ, aby

společně vypracovali draft etického řádu pro právníky . V roce 1975 AI vydala doporučení zahrnující návrh určený Valnému shromáždění OSN, aby prohlásilo mučení za zločin spadající do kompetence mezinárodního práva. Toto doporučení rozeslalo AI vládám padesáti států a zároveň požádalo vedení AI své národní 38

sekce, aby tlačily na své vlády, aby se staly propagátory tohoto návrhu v rámci jejich působení v OSN a pomohly dát vzniknout závazné deklaraci OSN proti mučení, o kterou AI usilovalo. Na půdě OSN vznikla pracovní skupina, složená ze zástupců států, ale i relevantních NGOs s konzultativním statusem u OSN (které se za normálních podmínek mohli účastnit jednání pouze jako pozorovatelé, nikoliv jako aktivní členové), jejímž úkolem bylo vypracování návrhu deklarace proti mučení. Tento návrh byl základem pro diskusi na toto téma a AI se těchto jednání intenzivně účastnila a významným spojencem v jejích snahách jí byla politicky neutrální švédská vláda. ,,...švédská vláda vzala na sebe závazek a iniciovala proces tvorby návrhu a my (AI) jsme do tohoto procesu přispívali texty, vlastními ideami a vše za fungování zpětné vazby mezi jednajícími…s jejich ohodnocením a pomocí pro nás bylo možné pokračovat..“53 Deklarace by sice po technické stránce neznamenala právní zákaz, ale byla by podnětem k dalšímu jednání v této problematice, neboť deklarace bývají často předstupněm právně závazné a vymahatelné konvence či smlouvy (tamtéž: 59). AI zorganizovala na podporu návrhu deklarace kampaně organizované národními sekcemi AI a za tímto účelem navázala spolupráci s dalšími NGOs majícími konzultativní status u OSN, zatímco čelní představitelé AI přímo lobovali v New Yorku. 9. listopadu 1975 byla Deklarace přijata VS OSN.54 Poprvé došlo k přímé definici mučení obsažené v právním nástroji, kde sice nebylo mučení klasifikováno jako mezinárodní zločin, o což AI usilovala, přesto byl posun v této oblasti zřetelný a znamenal obrovský úspěch pro všechny zúčastněné.

Analýza III. fáze Spolupráce s politicky neutrálním Švédskem a Nizozemskem, ve kterých AI získala vlivné spojence a kteří sledovali stejný cíl ve svých aktivitách na poli ochrany LP v rámci kampaně proti mučení, měla pro AI podstatný význam a znamenala jednu ze základních podmínek pro úspěšné pokračování kampaně AI. AI získala v těchto státech neutrální spojence, takže tato spolupráce nemohla podnítit ke kritice o apolitičnosti AI. Švédsko a Nizozemí mohli jako státní aktéři využít svých pravomocí a uplatnit svůj vliv jako člen OSN. Další podmínkou, která ovlivnila možnost AI působit na půdě OSN při tvorbě deklarace, byla možnost disponovat konzultativním statusem v rámci OSN. To AI umožnilo mít poradenský styk se zástupci států, spolupracovat na tvorbě dokumentů. Avšak důležitější byla skutečnost,

53

Rozhovor s Dickem Oostingem, ředitelem pobočky AI při EU v Bruselu (Clark 2001: 59). Deklarace o ochraně všech osob před mučením a jiným krutým nelidským, či ponižujícím zacházením nebo trestáním přijata 9. prosince 1975 (http://www.osn.cz/zpravodajstvi/casopis/soubory/unbulletin-12-05.pdf). 54

39

že AI mohla své vypracované dokumenty poskytovat členům OSN a upozorňovat tak na problematiku, dle AI prioritní, a působit tak na strukturu agendy IGO. Konzultativní status zároveň AI umožnil aktivně se podílet na jednáních a vznášet požadavky. I když byly pravomoci AI jako

nevládního aktéra na poli OSN v 70. letech značně omezené, tuto

nevýhodu se snažila AI neutralizovat právě intenzivní spoluprací se stejně smýšlejícími státy, které mohly dění v OSN ovlivňovat podstatně významněji a pozice státního aktéra jim umožňovala vyvíjet vyšší tlak na vlády jiných států, než tomu bylo v případě INGO. Na základě výměny informací iniciovaly tyto „spřízněné státy“ přípravu návrhů určených k podepsání právních nástrojů upravující problém mučení a to ve formě podobné návrhu AI.

IV. fáze V průběhu vytváření návrhů deklarace OSN byly zároveň vytvářeny i první návrhy pro přípravu mezinárodní úmluvy, která by již praktikování mučení přímo zakazovala. Bylo vytvořeno několik návrhů úmluvy proti mučení. Prvním z nich byl draft vytvořený švédskou delegací v OSN, další draft byl vypracován Švýcarským výborem proti mučení. Samostatný návrh vytvářela i AI, která při této příležitosti začala spolupracovat na tvorbě návrhu s ICJ a Mezinárodní asociací pro trestní právo. Ke konečnému jednání o návrhu úmluvy postoupil návrh vytvořený Švédskem, doplněný o části návrhů vypracované AI spolu s dalšími NGOs, které se dalších jednání intenzivně účastnily, který byl přijat Komisí pro lidská práva v březnu 1984. V dubnu 1984 začala AI svou druhou celosvětovou kampaň proti mučení. Při té příležitosti vydala shrnující dokument o případech mučení, které byly monitorovány v průběhu první poloviny 80. let (Torture in the Eighties). V této publikaci kritizovala AI přijatý návrh úmluvy zejména kvůli absenci implementačních mechanismů. O vytvoření monitorovacího mechanismu, který by sledoval dodržování závazků plynoucích z úmluvy usilovala i švédská a nizozemská delegace při OSN, se kterou AI v této otázce opět spolupracovala. Zamýšleno bylo vytvoření postu speciálního zpravodaje pro mučení v rámci OSN, jehož post byl nakonec vytvořen v květnu 1985 Komisí pro LP.55

55

Za své snahy při podpoře vytvoření postu zvláštního zpravodaje byli AI a nizozemská delegace „symbolicky“ odměněni. Prvním zvláštním zpravodajem byl v roce 1985 jmenován nizozemský právník a druhým roku 1993 bývalý právní poradce AI (Clark 2001: 66- 7).

40

Aktivita v oblasti zákazu mučení ze strany AI56 i OSN pokračovala i nadále. Pro tuto práci však relevantní část kampaně skončila vytvořením postu zvláštního zpravodaje. Další jednání už byla především v kompetenci OSN a jejích členů57 a dá se říci, že do jejich průběhu AI už nezasahovala tak intenzivně jako doposud.

5.2 Vyhodnocení Dlouhodobá kampaň AI za zákaz mučení dokladuje, že ačkoliv bylo zkoumání vlivu nestátních aktérů dlouho opomíjeno, jedná se o významného aktéra mezinárodním systému, který je schopen ovlivnit názor veřejnosti i působení státních aktérů. V začátku kampaně se mohla AI odvolávat na článek 5 VDLP. Základním předpokladem pro

úspěšnost této

kampaně byla schopnost AI oslovit širokou veřejnost, získat v ní potřebnou podporu (viz. milion podpisů v petici určené OSN) a nastolit témata, která

do té doby nebyla

v mezinárodním systému ostatními aktéry příliš reflektována. AI na problém upozornila a oslovila mezinárodní společenství s tím, že je potřeba změn v normativním vnímání problému mučení a ,,..byla

počáteční silou, která dala vznik celému procesu zvažování této

problematiky na úrovni OSN..“ (Clark 2001: 68). K tomu sloužily pravidelné příspěvky a kvalitně vypracované zprávy, v nichž AI poukazovala na konkrétní případy mučení ve světě. Tyto zprávy byly určeny nejen ke vzdělávání veřejnosti, ale i odborníkům a vládám. Kampaň AI proti mučení měla dle Theo Van Bovena

58

(1990) významný dopad na

média, veřejné mínění a také na vnímavost vlád. Díky své struktuře měla AI možnost navázat neformální vztahy na nejnižší úrovni a to formou spolupráce s domácími nevládními skupinami a přímým monitoringem v daných oblastech, čímž získala znalosti o problematice relevantní pro další INGOs, ale i státy a IGO (OSN). Spolupráce s dalšími INGOs (ICJ, ICRC) byla další podmínkou, která zvýšila šance na úspěch této kampaně. AI sice nebyla oprávněna účastnit se vládních vyjednávání v rámci Valného shromáždění OSN, ale svůj vliv uplatňovala skrze debatu vyvolanou tlakem na mezinárodní veřejnost pomocí vydávaných dokumentů a působení národních skupin uvnitř států. Konzultativní status při OSN umožnil AI být v úzkém kontaktu se členy této organizace a účastnit se jednání a přímo tak ovlivnit agendu mezivládní organizace, což bylo hlavním cílem AI od začátku kampaně. 56

AI dodnes průběžně pokračuje v kampaních proti mučení, nyní jsou však kampaně zaměřené na konkrétní příklady porušování LP a AI se v nich může odvolávat na lidskoprávní normu, o kterou AI úspěšně usilovala. 57 V roce 2002 byl přijat Valným Shromážděním OSN Opční protokol k úmluvě o mučení a 23.června 2006 vstoupil v platnost. 58 Theo Van Boven, zvláštní zpravodaj proti mučení OSN od prosince 2001.

41

Zásadní podmínku úspěchu kampaně AI lze však spatřovat ve spolupráci se stejně zainteresovanými státy, v tomto případě konkrétně se Švédskem a Nizozemím. Vliv AI byl značný při počáteční fázi ovlivňování

agendy OSN vydanými zprávami a hodnotícími

dokumenty ( k čemuž jako INGO disponující konzultativním statusem v rámci OSN měla AI vhodné podmínky), ale v konečné fázi rozhodování o přijetí, či nepřijetí právně závazných smluv, která probíhají na mezivládní úrovni, byly zájmy AI hájeny nepřímo skrze státy, se kterými spolupracovala a které byly oprávněny učinit finální rozhodnutí. Stát zůstal jediným aktérem, který má ve fázi implementace lidskoprávních norem hlavní roli, a je tím, kdo rozhoduje v konečné fázi vzniku přijetí lidskoprávních norem. Pokud má INGO možnost spolupracovat se státními aktéry, kteří sledují totožný cíl, pak je splněna základní podmínka pro možnosti na dosažení cílů v oblasti ochrany LP. Důvody, které stát ke spolupráci v lidskoprávní oblasti vedou (tlak občanské společnosti, zlepšení mezinárodní reputace aj.) mohou být rozličného charakteru a jistě by byly zajímavým námětem k dalšímu zkoumání.

42

6 Závěr Zkoumat podmínky, za kterých mohou lidskoprávní INGOs nejlépe prosazovat své cíle, bylo hlavním záměrem této práce. Postihnout podmínky, které vedou ke splnění cíle v oblasti lidských práv je složitější než kupříkladu u organizací zabývajících se rozvojovou pomocí. Implementace lidských práv není plně kontrolovatelnou veličinu, což znesnadňuje práci na vytváření hodnocení podmínek, za kterých k ní dochází. Přesto lze tvrdit, že existují podmínky, za kterých se zvyšuje možnost pro INGOs dosáhnout úspěšně svého cíle. V první části práce jsme diskutovali o obecném vymezení INGOs a prostředí, které umožnilo jejich prudký rozvoj. Existují obecné podmínky, který tento vývoj ovlivnily jako proces globalizace, růst interdependence a rozvoj občanské společnosti. A i správné využití těchto obecných podmínek může vést ke zvýšení efektivity INGO (využití technických možností atd.). Vztah INGO k občanské společnosti je zásadní především při vedení kampaní, ve kterých záleží na počtu členů (zmínili jsme psaní apelů) či v získávání informací z neoficiálních domácích zdrojů, které INGO zpracovávají a zveřejňují. Příkladem nám byla Amnesty Internationl, která disponuje nelimitovaným členstvím a je proto vhodnou ukázkou, jak návaznost na občanskou společnost v průběhu činnosti INGO funguje. Mezinárodní nevládní organizace stejně jako všichni političtí aktéři jednají v určitém institucionálním a vztahovém rámci a vstupují do politicky relevantních interakcí s aktéry a institucemi na transnacionální úrovni. Základní součástí působení INGO v oblasti ochrany LP je artikulace a zavádění mezinárodních lidskoprávních norem, které bylo teoreticky zkoumáno v kapitole třetí. Pokud prosazuje INGOs své požadavky, které jsou v souladu s mezinárodně uznávanými normami a s agendou významných mezinárodních organizací (IGOs), pravděpodobnost jejího úspěchu dramaticky vzroste. IGOs totiž poskytují INGOs příležitosti pro překonáváním překážek v daném mezinárodním i domácím prostředí. INGO se však prostřednictvím své informační politiky může pokusit agendu IGO sama ovlivnit, pokud v rámci IGO zastává formální status. Při zkoumání konkrétní kampaně, vedené vybranou INGO (v našem případě Amnesty International), jsme dospěli k vymezení následujících podmínek, za kterých úspěšná implementace lidskoprávní normy může nastat: INGO využije návaznosti na občanskou společnost (podpořenou širokým členstvím) a přímo spolupracuje s domácími skupinami v dané zemi. Díky tomu může vypracovávat kvalitní materiály podávající relevantní

43

informace o stavu LP. Tyto materiály jsou později jakousi vstupenkou na jednání v rámci IGO zároveň zveřejněním těchto materiálů zvyšuje INGO povědomí veřejnosti o problémech týkající se LP a může tak působit na veřejné svědomí. INGO podpoří svou činnost, když začne spolupracovat i s dalšími INGOs sledující totožný cíl. Podmínkou, která se nám však jeví jako jedna z nejzásadnějších je přítomnost státního aktéra, který spolu s INGO sleduje totožné cíle v oblasti LP a napomáhá jejich implementaci. I když význam a vliv INGOs neustále stoupá, je to nakonec stát, kdo jedná o konečném rozhodnutí v oblasti lidských práv. INGO s podporou veřejnosti uplatňují při ovlivňování rozhodnutí svůj vliv, dále však jejich kompetence přímo rozhodovat nesahají. INGO mohou prosazovat své cíle v oblasti lidských práv, nikoliv nutit k jejich plnění. Tato role spadá do kompetence států a IGO, pokud u nich nalezne INGO podporu ke svému jednání, je splněna podmínka, za které je konečný úspěch velmi pravděpodobný.

44

7 Seznam použitých zkratek AI

- Amnesty International

CAT

-Úmluva proti mučení a dalšímu krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či trestání

CEDAW

- Úmluva o odstranění všech forem diskriminace na ženách

CERD

- Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace

CRC

- Úmluva o právech détěte

COPACHI

- Komise kooperace pro mír v Chile

ECOSOC

- Hospodářská a sociální rada OSN

HRW

- Human Rights Watch

ICCPR

- Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

ICESCR

- Mezinárodní pakt o ekonomických, sociálních a kulturních právech

ICJ

- Mezinárodní komiseprávníků

ICRC

- Mezinárodní výbor červeného kříže

IGOs

- mezivládní organizace

INGOs

- mezinárodní nevládní organizace

LP

- lidská práva

LP INGOs

- lidskoprávní mezinárodní nevládní organizace

MS

- mezinárodní systém

NGOs

- nevládní organizace

OPTIONALP1- Opční protokol k Mezinárodní úmluvě o občanských a politických právech

45

OPTIONALP2- Druhý opční protokol k Mezinárodní úmluvě o občanských a politických právech OSN

- Organizace spojených národů

UNESCO

- Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu

VDLP

- Všeobecná deklarace lidských práv

VS OSN

- Valné shromáždění OSN

46

8 Použitá literatura 8.1 Primární zdroje: Clark, Anne Marie (2001): Diplomacy of Conscience: Amnesty International and changing Human Rights Norms. Princeton : Princeton University Press. Karns, Margareth P., Mingst, Karen (2004): International Organizations: The Politics and Processes of Global Governance. Boulder : Lynne Rienner Publishers. Risse, Thomas, Stephen Ropp, Sikkink Kathryn, eds. (1999): The Power of Human Rights: International Norms and Domestic Change. Cambridge: Cambridge University Press.

8.2 Sekundární zdroje: Knihy: Alston Philip, Steiner Henry C. (1995): International Human Rights in Context, Oxford: Oxford Clarendon. Císař, Ondřej (2004): Transnacionální politické sítě : jak mezinárodní instituce ovlivňují činnost nevládních organizací. Brno: Masarykova univerzita- MPU. Císař, Ondřej, Fiala, Petr (eds., 2004): Obhajoba zájmů a transnacionální vztahy, Brno: Masarykova univerzita, MPU. Císař, Ondřej, Fiala, Petr (eds., 2004): Obhajoba zájmů a transnacionální vztahy: úvod do studia in: Císař, Ondřej, Fiala, Petr (eds., 2004): Obhajoba zájmů a transnacionální vztahy. Brno: Masarykova univerzita, MPU, pp. 9 - 26. Hudock, Ann, C. (1999): NGOs and Civil society: Democracy by proxy?. Cambridge: Polity Press. Hulme, David, Edwards, Michael (1997): NGOs, States and Donours: too close for comfort?. Basingstoke: Macmillan Press.

47

Chocholáčová, Jana (2004): Amnesty International in: Císař, Ondřej, Fiala, Petr

(eds.,

2004): Obhajoba zájmů a transnacionální vztahy. Brno: Masarykova univerzita, MPU, pp 51 – 76. Iriye, Akira (2002): Global Community: The role of International organizations in the making of the contemporary world. Berkeley and Los Angeles: University of California Press. Josselin, Daphne, Wallace, William (2001): Non-state actors in world politics. Basingstoke: Palgrave. Landman, Todd (2006): Studying Human Rights. New York, NY: Routledge. Müller, David (2005): Realismus. In: Pšeja, Pavel (ed) et al. (2005): Přehled teorií mezinárodních vztahů. Brno: Masarykova univerzita - MPU. Pearson, F.S., Rochester, J.M.(1998): International Relations: The global conditions for the twenty-first century. 4th ed., New York: McGraw-Hill. Risse, Thomas (2003): Transnational Actors in World Politics: in Handbook of International Relations. Eds. Walter Carlsnaes, Thomas Risse a Beth A. Simmons. London: Sage Publications, pp. 255-274. Risse, Thomas (1995): Bringing Transnational Relations Back In. New York:

Cambridge

University Press, pp. 3-33. Volker Rittberger, Bernard Zangl a Matthias Staisch (2006): International organization : polity, politics and policies. Basingstoke : Palgrave Macmillan. Waisová, Šárka (2003): Mezinárodní organizace a režimy ve středovýchodní Evropě. Praha: Eurolex Bohemia. Waisová, Šárka (2002): Úvod do studia mezinárodních vztahů. Dobrá Voda u Pelhřimova: Vydavatelství Aleš Čeněk. Welch, Claude E. Jr. (2001): NGOs and human rights : Philadelphia : University of Pennsylvania Press.

48

promise and performance.

Články a odborné stati: Attali, Jacques (2005): For a UN of NGOs. In: New Perspectives Quarterly, Volume 22, No. 1, pp. 65-68. Belloni, R. (2006): Civil Society in War-to – Democrasy Transitions, podklad pro přednášku na konferenci International Studies Association, San Diego, 22-25. března 2006 vypracovaný z knihy: Belloni, R.(2006): War-to-Democracy Transitions: Dilemmas of Democratization and Peace-building in War-Torn Societies. Befast: Queen’s University Belfast. Císař, Ondřej (2003): Vzniká globální občanská společnost? Nestátní aktéři ve světové politic. In: Mezinárodní vztahy, ročník 38, číslo 1, s. 5 – 23. Iryie, Akira (2002): A Century of NGOs. In: Diplomatic History, Vol. 23, No. 23 (2002), pp. 421-435. Kaldor, Mary (2003): The Idea of global civil society. In: International Affairs, Vol. 79, No. 3, pp. 583- 593. Korey, William (1999 ): Human Rights NGOs: The Power of Persuasion. In: Ethics and International Affairs, Vol. 13, No. 1 (December 1999), pp. 151- 174. Martens, Kerstin (2004): An Appraisal of Amnesty International´s Work at the United Nations: Established Areas of Activities and Shifting Priorities since the 1990s. In: Human Rights Quaterly, Vol. 26, No. 4 (November 2004), pp. 1050–1070. Reimann, Kim, D. (2006): A View from the Top: International Politics, Norms and the Worldwide Growth of NGOs. In: International Studies Quarterly Vol. 50, No.1, pp. 45–68. Ron, James; Ramos, Howard; Rogers, Kathleen (2005): Transnational Information Politics: NGOs Human Rights Reporting: 1986- 2000. In: International Studies Quaterly, Vol. 49, pp. 557- 587. Van Boven, Theo (1990): The Role of Non-Governmental Organizations in International Human Rights Standard – Setting: A Prerequisite of Democrasy. In California Western International Law Journal, Vol. 20, pp. 207 – 25.

49

Internetové odkazy:

(http://www.amnesty.cz) (http://www.amnesty.org) http://www.globalpolicy.org http://www.ohchr.org http://www.osn.cz http://www.un.org http://www.uia.org Dokumenty přístupné na internetu: Charta OSN (http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statutmezinarodniho-soudniho-dvora.pdf) Všeobecná deklarace lidských práv (http://www.unhchr.ch/udhr/lang/czc.htm)

50

9 Seznam obrázků a tabulek

Obrázky

Obr. 1 Mezinárodní systém jako suma komplexně propojených vztahů ……………………10 Obr. 2 Růst INGO dle oborů………………………………………………………………….12 Obr. 3 Nárůst počtu IGOs a INGOs (1891 – 2004) ……………………………………….....14 Obr. 4 Bumerangový efekt ………………………………………………………..………….22 Obr. 5 Mezinárodní lidskoprávní instrumenty …………………………………………….....25 Obr. 6 Průměrné ratifikační skóre hlavních lidskoprávních smluv dle regionů …………...…26 Obr. 7 Publikace Amnesty International (1986 – 2000) …………………………………..…30

Tabulky

Tab. 1 Mezinárodní lidskoprávní režimy: instrumenty, datum a členství ………………..…27

51