Distr. BEZ OMEZENÍ HCR/GIP/03/03 10. února 2003 Originál: angličtina
DOPORUČENÍ V OBLASTI POSKYTOVÁNÍ MEZINÁRODNÍ OCHRANY Cesace postavení uprchlíka podle článku 1C(5) a (6) Úmluvy o postavení uprchlíků z roku 1951 (Klauzule „pominuvších okolností“) UNHCR vydává toho doporučení na základě svého mandátu stanoveného Statutem Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z roku 1950 a článku 35 Úmluvy o postavení uprchlíků z roku 1951 a článku II jejího Protokolu z roku 1967. Tato doporučení doplňují Příručku postupů a kritérií UNHCR pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o postavení uprchlíků z roku 1951 a jejího Protokolu z roku 1967 (nové vydání, Ženeva, leden 1992). Tyto směrnice shrnují Poznámku o aplikaci vylučujících klauzulí: Článek 1F Úmluvy o postavení uprchlíků z roku 1951 (4. září 2003), která je nedílnou součástí stanoviska UNHCR k této otázce. Nahrazují dokument UNHCR Cesační klauzule: Směrnice pro jejich použití (Ženeva, duben 1999) v rozsahu týkajícím se klauzulí „pominuvších okolností“ a jsou výsledkem, kromě jiného, druhého kola Globálních konzultací o mezinárodní ochraně, procesu, který se této otázce věnoval na svém odborném setkání v portugalském Lisabonu v květnu 2001. Tato doporučení mají nabídnout vedení vládám, právním poradcům, osobám rozhodujícím v azylovém řízení a soudcům i pracovníkům UNHCR posuzujícím azylové žádosti.
1
Cesace postavení uprchlíka podle článku 1C(5) a (6) Úmluvy o postavení uprchlíků z roku 1951 (Klauzule „pominuvších okolností“) I. ÚVOD 1. Úmluva o postavení uprchlíků z roku 1951 (dále jen „Úmluva z roku 1951“) uznává, že status uprchlíka pozbývá platnosti za určitých jasně definovaných podmínek. To znamená, že po rozhodnutí o přiznání postavení uprchlíka žadateli zůstává uprchlický status v platnosti do doby, než uprchlík splňuje podmínky pro cesasi tohoto statusu nebo než je jeho status zrušen či revokován.1 Podle článku 1C Úmluvy z roku 1951 může být platnost statusu uprchlíka ukončena buď na základě činů uprchlíka samotného (pododstavce 1-4; například opětovné usazení se v zemi původu2) nebo na základě hluboké změny objektivní situace v zemi původu uprchlíka (pododstavce 5 a 6). Druhé uvedené okolnosti jsou obecně označovány jako „pominuvší okolnosti“ nebo klauzule „obecné cesace“. Tyto směrnice se zabývají pouze těmito druhými okolnostmi. 2. Článek 1C(5) a (6) stanovuje, že Úmluva z roku 1951 přestává platit pro každou osobu splňující podmínky článku 1(A) pokud: (5) nemůže již nadále odmítat ochranu země své státní příslušnosti, protože okolnosti, na základě kterých byla tato osoba uznána jako uprchlík, přestaly existovat; za podmínky, že se tento odstavec nebude vztahovat na uprchlíka podle odstavce A(1) tohoto článku, který může uvést závažné důvody vyplývající z bývalého pronásledování jako vysvětlení pro odmítnutí opětovného využití ochrany země své státní příslušnosti; (6) jako osoba bez státní příslušnosti se může navrátit do země svého bývalého pobytu, jelikož okolnosti na základě kterých byl uznán jako uprchlík přestaly existovat; za podmínky, že tento odstavec se nebude vztahovat na uprchlíka podle odstavce A(1) tohoto článku, který může uvést závažné důvody vyplývající z bývalého pronásledování jako vysvětlení pro odmítnutí opětovného využití ochrany země svého bývalého pobytu. 3. UNHCR nebo státy mohou formálně vyhlásit obecnou cesaci statusu uprchlíka pro určitou skupinu uprchlíků.3 Tato kompetence náleží UNHCR podle článku 6A Statutu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky spolu s článkem 1C Úmluvy z roku 1951. Jelikož většina uprchlíků se vrací do vlasti dobrovolně bez oficiálního prohlášení, že podmínky v dané zemi již dále neospravedlňují přiznání mezinárodní ochrany, jsou tato prohlášení vydávána jen málokdy. Mnohé země, které přistoupily k Úmluvě z roku 1951, vydávají uprchlíkům žijícím na jejich území po několika letech povolení k trvalému pobytu vedoucí nakonec následně k integraci a naturalizaci. Rozhodnutí o cesaci v individuálních případech a periodické přehodnocování situace je také vzácné, neboť je uznávána „potřeba respektovat základní stabilitu uprchlíků.“4 1
Viz publikace UNHCR: Příručka postupů a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka (dále jen „Příručka UNHCR“) (Ženeva, nové vydání, leden 1992), odstavec 112. Rozdíl mezi cesací a zrušením/revokací statusu viz níže uvedený odstavec 4. 2 V těchto směrnicích označuje výraz „země původu“ zemi státní příslušnosti i zemi bývalého trvalého pobytu (to v případě uprchlíků, kteří jsou osobami bez státní příslušnosti). Podrobnější informace o článku 1C(1-4) viz dokument UNHCR „Cesační klauzule: Směrnice pro jejich aplikaci“ z dubna 1999. 3 Viz například formální vyhlášení obecné cesace UNHCR: „Aplikovatelnost cesačních klauzulí na uprchlíky z Polska, Československa a Maďarska“, 15. listopadu 1991, „Aplikovatelnost cesačních klauzulí na uprchlíky z Chile“, 28. března 1994, „Aplikovatelnost cesačních klauzulí na uprchlíky z Bulharska a Rumunska“, 1. října 1997, „Aplikovatelnost podmínka cesace: Cesační klauzule pro uprchlíky z Etiopie, kteří odešli před rokem 1991“, 23. září 1999 a „Deklarace cesace – Východní Timor“, 20. prosince 2002. 4 „Summary Conclusions on Cessation of Refugee Status, Global Consulations on International Protection, Lisbon Expert Roundtable“, květen 2001, č. B (17). Viz také Příručka UNHCR, odstavec 135.
2
4. Důvody pro cesaci uvedené v Úmluvě z roku 1951 jsou vyčerpávající; tj. žádné další důvody nemohou ospravedlnit závěr, že poskytování mezinárodní ochrany již není nutné.5 Platnost cesačních klauzulí by také měla být odlišena od jiných rozhodnutí ukončujících platnost statusu uprchlíka. Cesace je něco jiného než zrušení statusu uprchlíka. Zrušení statusu je založeno na rozhodnutí, že dotyčné osobě nemělo být postavení uprchlíka vůbec přiznáno. Tak je tomu například v případech kdy vyjde najevo, že došlo ke zkreslení zásadních skutečností na jejichž základě bylo o přiznání postavení uprchlíka rozhodnuto, nebo když se ukáže, že pokud by byly známy veškeré relevantní skutečnosti, vstoupily by v platnost vylučující klauzule. Cesace se také liší od revokace, ke které může dojít pokud se uprchlík následně zapojí do aktivit spadajících pod článek 1F(a) nebo 1F(c). II. ANALÝZA PODSTATY PŘÍPADU 5. Následující systém analýzy podstaty případu je založen na podmínkách článku 1C(5) a 1C(6) Úmluvy z roku 1951 a zohledňuje také Závěr Výkonného výboru UNHCR č. 69, následný legislativní vývoj i praxi států. A. OBECNÉ ÚVAHY 6. Při interpretaci cesačních klauzulí je důležité mít na paměti cíl a účel těchto klauzulí, kterým je hledání trvalých řešení v oblasti ochrany uprchlíků. Řada závěrů Výkonného výboru UNHCR potvrzuje, že cílem Úmluvy z roku 1951 a principů ochrany uprchlíků je hledat uprchlíky trvalá řešení.6 I praxe v oblasti cesace by se tedy měla vyvíjet způsobem odpovídajícím tomuto cíli. Cesace by tedy neměla vést k situaci, kdy by status osob žijících v hostitelském státě byl nejistý. Neměla by znamenat ani povinnost osob vrátit se do nestabilní oblasti, jelikož to by podkopalo životaschopnost trvalých řešení, mohlo by to znamenat další nestabilitu v jinak lepšící se situaci a vést k dalším uprchlickým pohybům. Zohlednění těchto aspektů zajišťuje, že uprchlíci nebudou nuceni čelit nedobrovolnému návratu do situace, která by mohla vést k opětovnému útěku a potřebě mezinárodní ochrany. Je tím podpořena zásada, že podmínky v zemi původu se musí změnit zásadním a trvalým způsobem před tím, než je možné vyhlásit rozhodnutí o cesaci. 7. Cesace podle článku 1C(5) a 1C(6) nevyžaduje souhlas nebo nějaký dobrovolný čin uprchlíka. Cesací statusu uprchlíka končí platnost práv svázaných s tímto statusem. To může znamenat návrat osoby do země původu a narušení rodinných svazků, sociální sítě a pracovního postavení v komunitě, ve které se uprchlík usadil. Proto může mít předčasná nebo nedostatečně odůvodněná aplikace klauzulí „pominuvších okolností“ závažné důsledky. Je proto nutné interpretovat tyto klauzule striktně a zajistit, aby postup přijetí rozhodnutí o obecné cesaci byl spravedlivý, jasný a průhledný. B. POSOUZENÍ ZMĚNY OKOLNOSTÍ V ZEMI PŮVODU 8. Článek 1C(5) a (6) předpokládá cesaci statusu uprchlíka v případě, že „okolnosti, pro které byla osoba uznána uprchlíkem, tam přestaly platit“. Jako pomůcku při posuzování, jak a nakolik se podmínky v zemi původu musí změnit před tím, než je možné aplikovat klauzule „pominuvších okolností“, připravil Výkonný výbor UNHCR dokument ve formě Závěru Výkonného výboru č. 69 (XLIII) (1992), jehož jedna část zní:
5
Viz, kromě jiného, Příručka UNHCR, odstavec 116. Viz například Závěr Výkonného výboru č. 29 (XXXIV) (1983), č. 50 (XXXIX) (1998), č. 58 (XL) (1989), č. 79 (XLVII) (1996), č. 81 (XLVIII) (1997), č. 85 (XLIX) (1998), č. 87 (L) (1999), č. 89 (L) (2000) a č. 90 (LII) (2001). 6
3
Při každém rozhodování o aplikaci cesačních klauzulí na základě „pominuvších okolností“ musí státy pečlivě posoudit zásadní charakter změn v zemi státní příslušnosti nebo zemi původu, včetně situace v oblasti lidských práv a konkrétního důvodu pro obavu z pronásledování tak, aby bylo objektivním a ověřitelným způsobem zjištěno, že okolnosti, na základě kterých byl uprchlický status přiznán, přestaly existovat. … Důležitou součástí takového posouzení je zásadní, stabilní a trvalý charakter změn, při kterém by státy měly využít odpovídající informační zdroje včetně, kromě jiného, informací specializovaných agentur a zejména UNHCR. 9. V dalších odstavcích jsou uvedeny klíčové prvky relevantní při posuzování rozsahu a trvalosti změn, které musí proběhnout než je možné říci, že okolnosti, na základě kterých byl status uprchlíka přiznán, přestaly existovat. Zásadní charakter změn 10. Aby bylo možné cesační klauzule vyhlásit, musí být změny v zemi původu zásadní, takové, že uprchlík „nemůže nadále odmítat ochranu země své státní příslušnosti“ (článek 1C(5) nebo, jedná-li se o osobu bez státní příslušnosti, „je …schopen vrátit se do země svého bývalého pobytu“ (článek 1C(6)). Cesace na základě „pominuvších okolností“ tedy vstupuje na scénu až po proběhnutí změn, které odstraní základní příčiny útěku vedoucí k přiznání postavení uprchlíka. 11. Byla-li identifikována „konkrétní příčina obavy z pronásledování“7, potom je eliminace této specifické příčiny významnější než změna jiných faktorů. Často však spolu podmínky v dané zemi navzájem souvisí, ať už se jedná o ozbrojené konflikty, závažná porušování lidských práv, závažnou diskriminaci menšinových skupin či špatnou vládu, a vyřešení jednoho problému může vést ke zlepšení i v dalších oblastech. Je třeba proto vzít v úvahu veškeré relevantní faktory. Konec nepřátelských bojových akcí, úplná politická změna a návrat k míru a stabilitě jsou nejtypičtějšími situacemi, kdy je možné použít klauzule 1C(5) nebo (6). 12. Rozsáhlá repatriace uprchlíků může být indikátorem změn, které pravděpodobně nastanou nebo které v zemi původu již proběhly. Pokud by však návrat bývalých uprchlíků mohl vést k novému napětí v zemi původu, znamená tato skutečnost sama o sobě nedostatek účinných a zásadních změn. Podobně platí, že pokud se konkrétní okolnosti vedoucí k útěku se změnily pouze tak, že je nahradily jiné okolnosti, které mohou také ospravedlňovat žádost o přiznání postavení uprchlíka, nemůže být článek 1C(5) nebo (6) aplikován. Trvalý charakter změn 13. Událostem, které se zdají svědčit o závažných a hlubokých změnách, by měl být dán dostatečný časový prostor ke konsolidaci před tím, než je přijato rozhodnutí o cesaci. Někdy je možné posoudit, zda je charakter změn k nimž došlo zásadní a trvalý již po relativně krátké době. Tak je tomu například v situacích, kdy změny proběhly mírovou cestou v rámci ústavního procesu, kdy proběhly svobodné a spravedlivé volby vedoucí ke skutečné změně vlády respektující základní lidská práva a panuje-li v zemi relativní politická a ekonomická stabilita. 14. Delšího časového intervalu je zapotřebí v případě, že změny proběhly násilným způsobem, například státním převratem. Za těchto okolností je nutné zvláště pečlivě posoudit situaci v oblasti lidských práv. Proces národního smíření musí dostat dostatečný časový prostor pro 7
Viz Závěr Výkonného výboru č. 69 (XLIII) (1992), odstavec a).
4
své upevnění a všechny mírové dohody s opozičními militantními skupinami musí být pečlivě monitorovány. To je zvláště důležité v případě konfliktů různých etnických skupin, jelikož pokrok směrem ke skutečnému smíření je v takových případech často obtížný. Není-li proces národního usmíření pevně zakotven a není-li nastolen skutečný mír, nemohou se ustálit ani politické změny, ke kterým došlo. Obnovení ochrany 15. Při rozhodování, zda došlo k takovým změnám, které ospravedlňují vyhlášení cesace podle článku 1C(5) nebo (6), je další zásadní otázkou skutečnost, zda uprchlík může znovu efektivně využít ochrany své země původu.8 Taková ochrana musí být efektivní a dostupná. Efektivní a dostupná ochrana znamená víc, než pouhá fyzická bezpečnost. Je třeba, aby existovala fungující vláda a základní administrativní struktury, například fungující systém práva a justice a odpovídající infrastruktura umožňující občanům výkon jejich práva na zajištění základního živobytí. 16. Důležitým faktorem v této souvislosti je obecná situace v oblasti lidských práv. Zvláště významné jsou v tomto ohledu faktory jako úroveň demokratického rozvoje země (včetně konání svobodných a spravedlivých voleb), dodržování úmluv z oblasti mezinárodních lidských práv a neomezená možnost nezávislých národních a mezinárodních organizací ověřit respektování lidských práv. Neexistuje požadavek, že by dodržování standardů v oblasti lidských práv muselo být příkladné. Důležité je, aby došlo k výraznému zlepšení situace ilustrovanému minimálně respektováním práva na život a zákazem mučení, výraznému pokroku v oblasti budování nezávislého soudnictví a přístupu k soudům a aby byla chráněna, kromě jiného, základní práva jako svoboda shromažďování, sdružování a svoboda vyznání. K důležitým a specifickým indikátorům v této oblasti patří vyhlášení amnestie, zrušení nespravedlivých zákonů a rozpuštění bývalých bezpečnostních služeb. C. ČÁSTEČNÁ CESACE 17. Úmluva z roku 1951 nevylučuje vyhlášení cesace pro jasně definované podskupiny obecné uprchlické populace z konkrétní země, například pro uprchlíky prchající před konkrétním režimem, avšak ne pro ty, kteří utekli po pádu tohoto režimu.9 Naopak, změny v zemi původu uprchlíka ovlivňující život pouze v jedné části území by obecně neměly vést k cesaci postavení uprchlíka. Platnost statusu uprchlíka může být ukončena pouze tehdy, pokud důvody pro obavy z pronásledování pominou bez toho, že by se uprchlík musel vrátit jen do jedné konkrétní části země, aby se pronásledování vyhnul. Platí také, že není-li možné se v zemi původu svobodně pohybovat nebo usazovat, ukazuje to, že změny které v zemi proběhly nejsou zásadní. D. INDIVIDUÁLNÍ CESACE 18. Striktní interpretace článku 1C(5) a (6) umožňuje aplikaci těchto ustanovení i v individuálních případech. Tato ustanovení znějí: „Tato Úmluva pozbývá platnosti pro jakoukoliv osobu spadající pod odstavec A, jestliže … nemůže dále odmítat ochranu země své státní příslušnosti, poněvadž okolnosti, pro které byla uznána uprchlíkem, tam přestaly existovat“ (zvýraznění doplněno). Články 1C(5) a (6) jsou však v individuálních případech uplatňovány 8 Viz článek 12(4) Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech, kde se uvádí: „Nikomu nebude svévolně odepřeno právo vstoupit do své vlastní země“, a dokument Human Rights Committee, General Comment No. 27. článek 12 (svoboda pohybu), 1999. 9 Toto stanovisko zaujalo UNHCR v jednom případě.
5
jen zřídka. Státy většinou neprovádějí periodické přehodnocování individuálních případů na základě zásadních změn v zemi původu. Tato praxe potvrzuje zásadu, že uprchlíkův pocit stability by měl být v co největší míře zachován. To odpovídá také článku 34 Úmluvy z roku 1951, který zavazuje státy „co nejvíce usnadňovat uprchlíkům asimilaci a udělení státního občanství“. Jsou-li cesační klauzule aplikovány individuálně, nemělo by tak být činěno za účelem opětovného slyšení de novo. E. VÝJIMKY Z CESACE Pokračující potřeba mezinárodní ochrany 19. I když dojde k obecné změně podmínek v takovém rozsahu, že postavení uprchlíka již není zapotřebí, mohou stále existovat specifické okolnosti vyžadující pokračování poskytování mezinárodní ochrany. Obecnou zásadou tedy je, že všichni uprchlíci, jichž se obecná cesace týká, musí mít možnost požádat o přezkum svého individuálního případu z důvodů potřeby mezinárodní ochrany.10 „Závažné důvody“ 20. Článek 1C(5) i 1C(6) obsahují výjimku z ustanovení o cesaci umožňující uprchlíkovi odvolat se na „naléhavé důvody vyplývající z jeho předchozího pronásledování“ při odmítnutí opětovného využití ochrany země svého původu. Tato výjimka pamatuje na případy, kdy uprchlíci (nebo jejich rodinní příslušníci) byli postiženi zvláště brutální formou pronásledování a proto se od nich nedá očekávat návrat do země původu nebo do země bývalého pobytu.11 To může být například případ „bývalých vězňů nebo osob zadržovaných v táborech, osob, které přežily nebo byly svědky násilí spáchaného na jejich rodinných příslušnících včetně sexuálního násilí, a osoby závažně traumatizované“. Předpokládá se, že tyto osoby trpěly krutým pronásledováním také ze strany místního obyvatelstva a není tedy rozumné od nich očekávat návrat do těchto podmínek.“12 V tomto kontextu by měla být pozornost věnována i případům dětí, jelikož i ony se mohou při odmítnutí návratu do jejich země původu často odvolat na „závažné důvody“. 21. Platnost výjimky „závažných důvodů“ je chápána jako přesahující doslovnou formulaci ustanovení podle článku 1A(2). To odráží obecný humanitární princip, který je nyní již hluboce zakotven ve státní praxi.13 Dlouhodobí obyvatelé 22. Výkonný výbor UNHCR ve svém Závěru č. 69 doporučuje, aby státy zvážily přijetí „odpovídajících opatření“ pro osoby, „od kterých není možné očekávat odchod z azylové země kvůli jejich dlouhodobému pobytu v této zemi, během kterého si vybudovaly silné rodinné, sociální a ekonomické vazby“. V takových případech jsou azylové země žádány (a často tak skutečně činí), aby těmto osobám poskytly alternativní povolení k pobytu, které zachová jejich dříve získaná práva i pokud je v některých případech status uprchlíka odejmut. Takový přístup ve vztahu k dlouhodobě usazeným uprchlíkům nevyžaduje Úmluva z roku 10
Výkonný výbor UNHCR, Závěr č. 69 (XLIII) (1992), odstavec d). Viz, kromě jiného, také Příručku UNHCR, odstavec 136. 12 Viz studie UNHCR a UNHCHR, „Daunting Prospects Minority Women: Obstacles to their Return and Integration“, Sarajevo, Bosna a Hercegovina, duben 2000. 13 Viz obecně J. Fitzpatrick a R. Bonoan, „Cessation of Refugee Protection“ v publikaci Refugee Protection in International Law: UNHCR´s Global Consulations on International Protection, editoři E. Feller, V. Turk a F. Nicholson (Cambridge University Press, publikace ohlášená v roce 2003). 11
6
1951 jako taková, avšak odpovídá to jejímu širokému humanitárnímu zaměření a respektu ke dříve získaným právům tak, jak uvádí dříve zmiňovaný Závěr Výkonného výboru UNHCR č. 69 a mezinárodní standardy v oblasti v oblasti lidských práv.14 F. CESACE A MASOVÝ PŘÍLIV UPRCHLÍKŮ Přiznání statusu uprchlíka prima facie skupinám osob podle Úmluvy z roku 1951 23. V situacích masového přílivu uprchlíků jsou jako uprchlíci často uznány skupiny osob na základě zjevných a objektivních důvodů a okolností panujících v jejich zemi původu, které vedou k jejich odchodu. Nepraktičnost individuální azylového řízení v takové situaci vedla ke vzniku možnosti přiznání statusu uprchlíka prima facie nebo přijetí celé skupiny.15 V případě takových skupin platí výše uvedené obecné principy cesace. Dočasná ochrana v situacích masového přílivu poskytovaná osobám spadajícím pod Úmluvu z roku 1951 24. Některé státy vypracovaly systémy poskytování „dočasné ochrany“16, v rámci kterých je ochrana proti refoulement rozšířena na celou určitou skupinu bez rozhodování o statusu uprchlíka prima facie a bez individuálního azylového řízení v případě jednotlivých příslušníků této skupiny. Přestože zde se cesační doktrína formálně ke slovu nedostává, je tato forma ochrany vybudována na základě rámce stanoveného Úmluvou z roku 1951 a členy této skupiny mohou velmi dobře být i uprchlíci ve smyslu Úmluvy. Rozhodnutí států o ukončení poskytování dočasné ochrany by tedy mělo předcházet pečlivé posouzení změn v zemi původu. Toto rozhodnutí by mělo umožnit přístup k azylovému řízení osobám, které se vrátit nechtějí a které chtějí požádat o mezinárodní ochranu. V tomto kontextu je také vhodné, aby státy poskytly výjimku jedincům majícím „závažné důvody“ vyplývající z jejich předchozího pronásledování. III. PROCEDURÁLNÍ OTÁZKY 25. Jak již bylo uvedeno dříve, vyhlášení cesačních klauzulí má potenciálně závažné dopady na osoby s přiznaným postavením uprchlíka. Znamená ztrátu postavení uprchlíka a práv s tímto statusem spojených a může vést k návratu těchto osob do jejich země původu. Je proto nutné respektovat následující procedurální aspekty: Obecné ohledy (i)
(ii)
Při posuzování situace v zemi původu musí státy i UNHCR „objektivním a ověřitelným způsobem zjistit, že situace, která v minulosti ospravedlnila přiznání postavení uprchlíka, přestala existovat.“17 Jak již bylo řečeno výše, toto posouzení situace by mělo zohledňovat řadu faktorů, včetně obecné situace v oblasti lidských práv. Břemeno ukázat, že došlo k zásadní, stabilní a trvalé změně v zemi původu a že je vhodné aplikovat článek 1C(5) či (6), leží na azylové zemi. Mohou nastat případy,
14
Viz například výše uvedená poznámka pod čarou č. 8. Viz dokument „Protection of Refugees in Mass Influx Situations: Overall Protection Framework, Global Consultations on International Protection“, EC/GC/01/4, 19. února 2001. 16 Viz například Nařízení Evropské unie o dočasné ochraně, 2001/55/EC, 20. července 2001. 17 Tento standard je uveden v Závěru Výkonného výboru UHCR č. 69 (XLIII) (1992), odstavec a). 15
7
(iii)
(iv) (v) (vi)
(vii)
(viii)
kdy z aplikace obecné cesace mohou být vyloučeny určité konkrétní skupiny kvůli tomu, že přetrvává riziko jejich pronásledování. Je důležité, aby jak proces deklarace, tak realizace rozhodnutí byly transparentní a aby se těchto procesů účastnilo na základě své dohlížecí úlohy zejména UNHCR18. Je dobré podporovat průzkumné návštěvy v zemi původu zkoumající podmínky v zemi původu a hodnotící situaci uprchlíků, kteří se již dobrovolně vrátili. Informace o aplikaci obecné cesace by měly být publikovány veřejně. Pro úspěšnou realizaci rozhodnutí o obecné cesaci je zásadně důležité poskytnout uprchlíkům poradenství, informace a, je-li to nutné, také pomoc při návratu. Procedura aplikace rozhodnutí o cesaci musí být realizována flexibilně a postupně, zejména v rozvojových zemích hostících velký počet uprchlíků. Mezi momentem vyhlášení cesace a momentem realizace rozhodnutí musí uplynout určitý časový úsek umožňující přípravu na návrat a přijetí opatření na ochranu práv osob dlouhodobě žijících v zemi. Kvůli možnému dopadu vyhlášení obecné cesace na uprchlíky a jejich rodiny by tito měli mít možnost požádat o individuální přezkoumání své situace tak, aby bylo možné rozhodnout, zda v jejich případě neplatí výjimka z cesace.19 V takových případech však nemohou být podniknuty kroky odebírající uprchlíkům jejich práva až do doby vydání pravomocného rozhodnutí o této žádosti. UNHCR nadále poskytuje pomoc při návratu osob, na které se vztahuje vyhlášení cesace, nebo při integraci těch, kterým je povoleno zůstat, jelikož spadají pod mandát UNHCR.
Azylové žádosti podané po vyhlášení cesace (ix)
Vyhlášení obecné cesace nemůže fungovat jako automatická překážka podání azylové žádosti, ať ve chvíli vyhlášení obecné cesace či po ní. I v případě, že ve vztahu k určité zemi byla vyhlášena obecná cesace, nebrání to jednotlivým osobám odcházejícím z této země podat žádost o přiznání postavení uprchlíka. Například i když v určité zemi došlo k zásadním změnám, členové určité identifikovatelné skupiny (například etnické, náboženské, rasové nebo politické) mohou být stále nuceni čelit situacím opravňujícím přiznání statusu uprchlíka. Osoby mohou mít také opodstatněnou obavu z pronásledování soukromými osobami nebo skupinami, které vláda nemůže nebo není schopna kontrolovat (například pronásledování na základě genderové charakteristiky).
18
Viz například odstavec 8(a) Statutu UNHCR, článek 35 Úmluvy z roku 1951 a článek II Protokolu z roku 1967 i druhý odstavec preambule Závěru Výkonného výboru č. 69 (XLIII) (1992). 19 Viz odstavec 19-22 těchto směrnic a Závěr Výkonného výboru UNHCR č. 69 (XLIII) (1992).
8
