PRVNÍ KAPITOLA Je to jen ošklivý sen. Až se probudíš, bude pryč.
Pondělí 1. května 2000 okolo půlnoci
Ty děsivé výkřiky rozčísly ticho jako blesk temné nebe. A znamenaly zlom. James, veselý a hravý klouček, ztělesnění radosti a štěstí manželů Leiningerových, zakoušel tři týdny po svých druhých narozeninách skutečná muka. Trhavě sebou házel v postýlce a naplňoval dům, stojící na okraji města Lafayette v pobřežním rovinatém pásu jižní Louisiany, ohlušujícím křikem. Andrea, jeho matka, vyběhla z ložnice a uháněla dlouhou chodbou k pokoji svého prvního a zatím jediného dítěte. V jeho dveřích se zastavila a udýchaně hleděla na Jamese, lapeného do sítě ošklivého nočního děsu. Chtěla ho okamžitě vzbudit, pak si ale vzpomněla na obsáhlou knihu o výchově dítěte, která jí i manželovi byla dobrým vodítkem a jež v takové situaci nedoporučovala dítě vytrhávat ze spánku. Zůstala tedy stát na prahu pokoje a s úzkostí pozorovala Jamesův boj se snovými přízraky. Záhy však strach zapudila. Coby racionálně uvažující matka, obeznámená
20
Most času
s nejmodernějšími výchovnými metodami, přece viděla, že synovi se nic strašlivého nedělo. Neležel pod spadlým prknem, nevězel v jámě, nekrvácel. Měl pouze mimořádně zlý sen, který se, jak vidno, nevyhnul ani tak malému dítěti. Leč stále jen sen. Jakkoli jí mateřský pud velel Jamese rychle vzbudit, uchlácholit ho a opět nechat usnout, udržela se – bezpochyby také díky železné vůli, kterou si vypěstovala během dlouhé kariéry profesionální baletky. Ač s obtížemi, ignorovala synův přerývaný křik a střízlivě vyhodnocovala situaci, hledala racionální vysvětlení příčiny synova nočního děsu. Nakonec usoudila, že za ni mohlo nové, a pro Jamese dosud nevlídné prostředí dvaasedmdesát let starého domu, do něhož se nastěhovali před dvěma měsíci. Jamesův pokoj se svými vybledlými, starosvětsky růžovými tapetami a dřevěnými okenicemi, které těsnily jako těžká náhrobní deska, se dětským příliš nazývat nemohl. Neútulnost místnosti navíc umocňovaly neznámé podivné zvuky, přicházející z okolních mokřin. Strašidelné šustění větru v závojích španělského mechu, hlasité štěbetání ptáků v korunách starých dubů, jakož i ustavičné narážení hmyzu do okenic, jež z předchozího domova na předměstí Dallasu rodina vůbec neznala, byly věru dobrým přivolávačem nočních děsů a můr. Uklidněna tím zjištěním pomalu přistoupila k postýlce a opatrně zvedla syna do náruče. „Spinkej, spinkej tiše, moje děťátko,“ šeptala k němu. „Nic to není, jen se ti něco ošklivého zdá. Jakmile ráno otevřeš očka, strašidlo bude pryč.“ V láskyplném objetí matky se James postupně zklidňoval. Křik a záškuby ustupovaly, nahrazeny tichým kňouráním a smutnými mumlavými vzlyky. I ony nakonec ustaly a synek opět klidně spal.
Sen
21
Jak Andrea později vzpomínala, v onu noc ještě nevěnovala pozornost tomu, co James vlastně ze spánku křičel. V trhaných shlucích nesrozumitelných slov zprvu nezaznamenala nic, co by dávalo smysl. Vnímala je spíše jako srdceryvný zvukový doprovod synova urputného, naštěstí pouze imaginárního boje o vlastní mladičký život. Jakkoli však nepřítel, s nímž James bojoval, pocházel ze světa snů, notně jeho matku vystrašil. Nezbývalo než se s tím rychle vypořádat, zvlášť když péče o syna byla její doménou. Na tom se také s Brucem, svým druhým a o dvanáct let starším manželem, před svatbou dohodla. U obou se jednalo o již druhý manželský svazek, do něhož Bruce vstupoval se závazkem čtyř dětí z předchozího vztahu, jenž v případě Andrey zůstal bezdětný. Bylo tedy nasnadě, že Andrea chtěla v novém svazku ztrátu dohnat. James byl zkrátka její vymodlené dítě.
Výkřiky doléhající z Jamesova pokoje vzbudily i Bruce. Vědom si toho, jak jsou role rozděleny, překulil se k Andree a rozespale zamumlal: „Podíváš se na něho?“ Dlužno říci, že dělba rolí v jejich manželství byla stanovena vcelku spravedlivě, přiměřeně tomu, co do něj každý z páru přinášel. Sňatkem s Andreou Bruce získal krásnou plavovlasou a energickou balerínu, ona na oplátku stejně pohledného, silného muže a později nádavkem syna. Ovšem jak už to v životě bývá, neběželo vše v ideální stopě. Bruce se musel velmi snažit, aby zvládl zabezpečit obě své rodiny. Navíc v onom kritickém údobí nesnadného zabydlování se v Lafayette očividně procházel krizí, která souvisela s novým zaměstnáním. Musel si je stůj co stůj udržet, když to předchozí – velmi dobře placené – ztratil kvůli neshodám s vedením. Náhlá ztráta práce pro něho
22
Most času
nebyla právě příjemná zkušenost. On, vždy vysoce motivovaný manažer, ukázkový příklad vyrovnanosti, sebekázně a pevné vůle, zvyklý se pohybovat na špici firemní hierarchie i své společenské třídy, najednou musel čelit strachu z nezaměstnanosti a potažmo jejím následkům, jejž nezmírnilo ani nadmíru štědré odstupné. Stěhování a přechod do nového zaměstnání nepředstavovaly pro něho nic jednoduchého. Bruceovou profesní specializací bylo řízení lidských zdrojů, tedy post jakéhosi firemního „hasiče“. Kdekoli v rámci podniku vzplanuly potíže v personální rovině, musel je co nejrychleji uhasit. Ač šlo o práci náročnou, vyžadující častý pohyb v terénu, zpočátku na soužití bezdětného páru příliš vliv neměla. Vše se změnilo, jakmile přišel na svět James. Během čtyř let byl Bruce nucen se třikrát stěhovat. Poprvé se s novou manželkou přesouval do San Franciska, do krásného domu na pacifickém pobřeží. „Mezi námi a Japonskem není nic než oceán!“ radovala se tehdy nadšená Andrea. A v tomto kouzelném, vpravdě romantickém mezičase se narodil James. Za necelé dva roky šel Bruce za lepší pracovní nabídkou do Dallasu, Andreina rodiště. Zde měl možnost blíže poznat její rodinu – matku a sestry, k nimž Andreu vázalo silné pouto. Idyla skončila poté, co zpochybnil jistá rozhodnutí svého nadřízeného a musel si hledat nové místo. Naštěstí je brzy našel a následovalo třetí stěhování, tentokrát na jihovýchod do Louisiany. Navzdory těmto nástrahám osudu si Bruce nestěžoval, jen se cítil neskonale vyčerpaný. Stejně tak jako Andrea, jíž se kočovný život začal zajídat. Nemohl se jí tedy ani trochu divit, když mu lakonicky oznámila, že Lafayette je pro ni konečná stanice, město, kde se hodlá natrvalo usadit. Pokud si ovšem myslel, že teď konečně dostane šanci si trochu vydechnout, mýlil se. Jamesův nervy drásající křik,
Sen
23
jenž zčistajasna protnul noční ticho, znamenal, že měl naopak o starost víc. Vskutku velice špatné načasování, pomyslel si Bruce. Ačkoli coby zkušený otec věděl, že nešlo o nic víc než pouhý těžký sen, jaký mnohokrát potrápil i každé z jeho čtyř dětí z předchozího manželství, pozbýval v danou chvíli dostatek síly se s ním vypořádat. Zamumlal tedy k Andree svou prosbu, obrátil se na bok a znovu tvrdě usnul. Vůbec přitom netušil, že se nejednalo o obyčejný noční děs a že počínaje touto nocí měla rodina co do činění s jevem těžko vysvětlitelným, s něčím, co bylo nad rámec představitelného.
Už samotný komplikovaný Jamesův příchod na tento svět jako by ohlašoval budoucí události výjimečné povahy. Andrea porodila syna ve svých šestatřiceti. Jakkoli vypadala díky své bývalé profesi stále skvěle, biologické hodiny nemilosrdně ukazovaly za pět minut dvanáct. Dalo se proto očekávat, že těhotenství rozhodně nebude procházka růžovou zahradou. A obavy se potvrdily. U Andrey se vyskytla preeklampsie, nebezpečný stav, jehož hlavním projevem je vysoký krevní tlak spojený s únikem bílkovin do moči, otoky končetin a silnými bolestmi hlavy. Ba co víc, v druhé polovině těhotenství lékaři zjistili, že plod přestal růst. Podle sonografu se hmotnost nenarozeného Jamese zastavila na jednom a půl kilogramu. Zkušení porodníci jen kroutili hlavou a pochybovali, že se dítě dožije termínu porodu. Když se pochybnosti nenaplnily a termín se přiblížil, přispěchali s varováním, že James přijde na svět s těžkým postižením – Downovým syndromem, autismem nebo jiným fyzickým či mentálním handicapem. Bruce se však varováním lékařů nenechal zviklat. „Hlou-
24
Most času
post, James bude v pořádku!“ prohlásil s nezdolným optimismem. A v žádném případě to nebyl projev nesoudnosti a nezodpovědnosti. Naopak. Jak on, tak Andrea chápali rodičovství jako dar a současně i coby komplexní závazek, který oba přijali zcela dobrovolně a ve vzájemné shodě. Na svého potomka se těšili, připravovali se na jeho příchod opravdu důkladně. Již volbou jména počínaje. Kombinace křestního a druhého jména James Madison rozhodně nebyla vybrána náhodně. Andrea zapátrala v rodokmenu a zjistila, že její prapradědeček James Madison Scoggin sloužil za občanské války v armádě Konfederace. Volba tedy vyjadřovala nejen návaznost na tradici statečných předků, ale zejména odhodlání rodičů nevzdat se nenarozeného syna, byť o jeho právu na život skeptičtí lékaři smýšleli všelijak. James se také nevzdal a na Velký pátek 10. dubna 1998, šest týdnů před plánovaným termínem, ho porodníci, kteří měli obavu ze selhání životních funkcí, císařským řezem přivedli na svět. Znamení? Bruce byl v tu chvíli na sále, a jakmile spatřil maličké novorozeně, vzal je za ručku. Klouček mimoděk sevřel jeho prst, čímž jasně stvrdil pevné pouto mezi rodičem a dítětem. Teprve po porodu se Bruce a Andrea dozvěděli, co bylo příčinou zastavení vývoje plodu v děloze. Kvůli anatomické poruše placenta ustrnula ve velikosti mezi grapefruitem a malým melounem. V takovém případě – s výrazně omezeným přísunem živin – se dalo považovat za zázrak, že plod přežil. Možná právě toto prenatální trauma se stalo zdrojem podivných nočních děsů, jejichž série začala u Jamese právě propukat. Dostavila se snad jakási opožděná vzpomínka na smrtelný strach z těsného prostoru v matčině lůně, v němž doslova bojoval o život? Ještě však nepředbíhejme…
Sen
25
Ač byl porod úspěšný, strávil maličký James Madison pro jistotu nějaký čas v inkubátoru. K úlevě novopečené matky se brzy ukázalo, že dítě netrpí žádným fyzickým či mentálním postižením. James rostl a svým šťastným rodičům dělal jen radost. Plakal velmi málo, křičel a zlobil sporadicky. Opakované stěhování a změny prostředí snášel bez jediného protestu. Choval se zkrátka jako rozumná bytost – až to bylo Bruceovi i Andree podezřelé. O to větší šok zažili, když se dostavila první z hrozných nočních můr. S ohledem na Bruceovo nové zaměstnání, jež ho drželo od rodiny po celý den, musela Andrea upravit denní rozvrh. Namísto obvyklé osmé hodiny večerní dávala spát nyní dvouletého Jamese o dvě hodiny později. Důvod byl nasnadě: chtěla, aby si manžel po návratu z práce užil alespoň chvilku se svým synem, kterého od časného rána neviděl. Poté, co ho v deset uložili do postele, dopřáli si manželé sklenku vína, při němž probrali novinky, jež přinesl den, a pak rovněž ulehli ke spánku. Dva dny po zmíněné první noční můře se nervy drásající křik domem rozlehl nanovo. Bylo to krátce po půlnoci, kdy se spánek obou manželů zrovna přehoupl do velmi důležité REM fáze. Prudce probuzená Andrea automaticky vyskočila z postele a okamžitě běžela za svým synem, aby ho ukonejšila. Ráno se snažila Bruceovi popsat průběh Jamesova nočního děsu. Ačkoli vylíčené detaily byly znepokojivé, její muž trval na tom, že nešlo o nic závažného. Andrea se však nedala umlčet. Znovu a znovu mu popisovala synovy divoké projevy: trhavé záškuby, zuřivé kopání kolem sebe a nesrozumitelné výkřiky. Ale Bruce, již ponořený do problémů souvisejících s prací pro svého nového chlebodárce, jen znovu mávl rukou. Na rozdíl od toho, co jej čekalo
26
Most času
v zaměstnání, byl pro něho Jamesův noční boj s přízrakem zatím pouze bezvýznamnou lapálií. Bruce se upsal Oil Field Services Corporation of America (OSCA), ropné společnosti, která se specializovala na správu a údržbu vrtných plošin v Mexickém zálivu. Firma se v tu dobu chystala vstoupit na akciový trh a jemu coby odborníkovi na personální problematiku připadl úkol vypracovat systém zdravotního pojištění a mezd, odpovídající federálním předpisům, jenž byl jednou z podmínek vstupu. Pro firemního nováčka, neznalého poměrů, představovalo sladění zájmu společnosti a požadavků zaměstnanců věru tvrdý křest ohněm. Když výše uvedenou skutečnost Andree klidně připomněl, stáhla se a smířlivě řekla: „Já tě chápu. Asi máš pravdu, je to starý rozvrzaný dům, který by nahnal strach každému dítěti. Až si tu James trochu zvykne, přejde to.“ Jenže půlnoční běsy, přepadající synův spánek, nepřešly. Následující noci se objevily zase. A přicházely takřka noc co noc, obyčejně pětkrát do týdne. Jejich pravidelnost a intenzita přirozeně vzbuzovala u obou rodičů vzrůstající hrůzu. Ať se Andrea snažila, jak chtěla, nedařilo se jí Jamesovy záchvaty brzdit. Vzhledem k předčasnému narození a s tím spojenou podváhou si navykla hlídat jeho zdravotní stav víc, než bylo žádoucí u normálně donošených dětí. Brzy po přibytí do Lafayette se zapsala u mladého pediatra doktora Douga Gonzalese, který měl ordinaci o ulici dál. Ten Jamese prohlédl a v souladu se svými předchůdci konstatoval, že je naprosto v pořádku. Jakmile začala série nočních děsů, Andrea mu zavolala, aby se poradila. Doktor ji podobně jako Bruce uklidnil a ujistil, že nejde o nic mimořádného a že děsy pozvolna samy od sebe vymizí. Neopomněl přitom dodat, co Andrea už věděla z rodičovské
Sen
27
příručky, a sice aby nechala špatný sen odeznít a nepokoušela se z něj syna vytrhnout. Když ji i lékař utvrdil v tom, že nemůže nic dělat, přesunula se alespoň blíž k Jamesovu pokoji. Měla lehký spánek a probouzela se s prvním náznakem naříkavého křiku. Během řady nocí vypozorovala, že James i přes zuřivé tělesné a hlasové projevy tvrdě spal. Zřejmě by ho nevzbudila, i kdyby chtěla. Ztišit ho mohlo jen pevné objetí, a to až po několika dlouhých minutách. Jednou to Bruce už nevydržel a pokusil se svému synovi domluvit. Vzal jej do náruče a pověděl mu: „Poslouchej, musíš s tím přestat. Ať tě straší, co chce, nesmíš se toho bát.“ Leč marná snaha, dvouletý James nebyl ani v nejmenším schopen nad přízrakem zvítězit, jakkoli to jeho otce už pomalu dohánělo k šílenství.
I po dvou měsících zůstávalo vše při stejném, naděje na zlepšení veškerá žádná. Vysílená Andrea si v zoufalé snaze odhalit příčinu synova trápení začala víc všímat toho, co James ze spánku křičel. Záhy rozpoznala, že na první dojem neartikulované shluky hlásek obsahovaly také srozumitelná slova. Jakmile jedné noci dešifrovala několik z nich, úžasem zkoprněla. Vrátila dítě do postýlky a hnala se do ložnice ke spícímu manželovi. „Probuď se, to musíš slyšet!“ třásla s ním celá rozrušená. „A co, prosím tě?“ ozval se rozmrzele Andrein muž. „Co říká James!“ Bruce neochotně spustil nohy z postele a vstal. „Proboha, vždyť to je k zbláznění,“ mumlal otráveně. Když však stanul na prahu Jamesova pokoje a zaposlouchal se do synova naříkavého křiku, jeho rozmrzelost rázem vystřídal údiv. Později na to vzpomínal následovně:
28
Most času
James ležel na zádech, kopal kolem sebe a křečovitě se chytal prsty prostěradla. Jako kdyby byl zavřený v rakvi a chtěl se dostat ven. V tu chvíli jsem si myslel, že se dívám na živé provedení Vymítače ďábla. Čekal jsem, že každým okamžikem se Jamesova hlava začne otáčet dokola kolem své osy – stejně jako u té dívenky ve filmu. Snad proto mě nejdřív napadlo okamžitě zavolat nějakého kněze. Dal jsem ale na manželku a snažil se vnímat, co syn křičí. „Letadlo hoří! Padá dolů! Človíček je uvnitř a nemůže ven!“ zachytil jsem zcela jasně. Dvouletý klouček prudce kýval hlavou vpřed a vzad a stále opakoval to samé: „Letadlo hoří! Padá dolů! Človíček je uvnitř a nemůže ven! Letadlo hoří! Človíček nemůže ven!“ Byl to šok slyšet z úst tak malého dítěte, které se teprve učilo mluvit a chápat význam slov, souvislé věty, mající přesný a nezaměnitelný význam. Bruce Leininger, pro něhož žádný problém nikdy nebyl dostatečně velký, aby jej neuměl vyřešit, najednou nevěděl, co má dělat. Stál mlčky ve dveřích, ohromený a současně zděšený. Jedno však pochopil okamžitě, a sice že ony zoufalé výkřiky, ono volání o pomoc, jež nepříslušelo dítěti, se v jeho synovi rozhodně nemohlo vzít jen tak. Tím si byl zcela jist.
