5
PROLOG
Zázračný únik V brzkých ranních hodinách 24. května roku 1940 Lev Trockij tvrdě spal ve své vile v Coyoacánu, malém městečku na jižním okraji Mexico City. Dům byl přísně střežen. Pět mexických policistů obývalo cihlový domek v ulici přímo za vysokými zdmi, které obklopovaly pozemek, uvnitř pak měl Trockij celkem pět soukromých osobních strážců, z nichž čtyři byli mladí Američané. Jeden z nich, pětadvacetiletý Newyorčan Robert Sheldon Harte, nastoupil směnu v 1:00 ráno na pozici za zamřížovanými vraty do garáže, které byly jediným vchodem do domu. Jeho druzi spali v řadě přístavků vyrovnaných podél jedné z vnitřních zdí nepříliš pravidelného obdélníkového nádvoří. Trockij strávil většinu předchozího dne diktováním manifestu k válce v Evropě, jež protáhl do pozdního večera. Své hlavní rozpracované dílo, životopis Josifa Stalina, který si objednalo newyorské nakladatelství Harper & Brothers, měl odevzdat již před půldruhým rokem. Válka ho teď notně rozptylovala, mimo jiné i kvůli hořce rozvratným debatám, které roznítila mezi jeho stoupenci ve Spojených státech, domově nejvýraznějších trockistických frakcí na světě. Kdysi ve světě nejproslulejší vůdce Sovětského svazu nyní působil jako spisovatel na volné noze. Obratný stylista známý svým cynickým humorem proslul na Západě panoramatickými dějinami ruské revoluce, jež byly knižně vydány na počátku třicátých let, poté co Stalin Trockého donutil emigrovat. K sepsání životopisu svého úhlavního nepřítele se autor uvolil pouze proto, že potřeboval z něčeho žít a platit bezpečnostní opatření v Mexiku. Velkorysou zálohu od amerického nakladatelství
6
P R O LO G
dávno vyčerpal, ale kniha zdaleka nebyla u konce a stala se mu obrovskou přítěží. Často říkával své ženě Natalje, že je knihou znechucen a toužebně si přeje vrátit se k životopisu Lenina. Ani newyorští vydavatelé nebyli s dokončenými kapitolami nijak spokojeni. Byl omyl od Trockého očekávat, že napíše objektivní biografii muže, jenž mu zničil politickou kariéru, rozprášil jeho příznivce, vyhladil jeho rodinu a neohroženého hrdinu bolševické revoluce proměnil v očích obyvatel Sovětského svazu v jejího Jidáše Iškariotského. Jméno Trockij se objevovalo pokaždé, hledal-li se viník jakéhokoliv neštěstí či neúspěchu v Sovětském svazu, od vykolejení vlaku přes výbuch v továrně až po nesplněnou výrobní normu. Spisovatelovo nezaměnitelné vzezření divadelního herce – pronikavý pohled umocněný tlustými skly kulatých brýlí, hustá kštice neupravených vlasů a zašpičatělá kozí bradka – i sklon zaujímat teatrální pózy se staly vodou na mlýn sovětským karikaturistům. Často ho zobrazovali jako různá hospodářská zvířata, včetně prasete ocejchovaného hákovým křížem a krmeného z koryta fašismu, nad nímž se skvěl titulek, který využíval dalšího oblíbeného motivu: „Malý Napoleon v řadách gestapa“. Nijak tedy nepřekvapovalo, že Stalinův životopis se stal úmornou lopotou a že druhá světová válka poskytla Trockému skvělou výmluvu, aby psaní odkládal. Válka mu také umožnila získat tolik potřebný příjem díky článkům do amerických časopisů o nejnovějších diplomatických i armádních manévrech. Trockého autorita jako analytika mezinárodních vztahů vrcholila v srpnu 1939, kdy svět ohromeně sledoval vyhlášení sovětsko-německého paktu o neútočení – tenhle obrat ve vývoji totiž předpověděl. Co tím ten nevyzpytatelný Gruzínec s dýmkou, diktátor z Kremlu, vlastně sledoval, když podepsal dohodu o přátelství se svým ideologickým protivníkem Adolfem Hitlerem? Trockého požádali, aby posoudil pakt a následně i jeho krvavou dohru, když Wehrmacht společně s Rudou armádou pohltily Polsko, zatímco Kreml cele ovládl Lotyšsko, Litvu a Estonsko a poté se rozhodl vpadnout do Finska. Hitlerovi dělaly největší starosti Francie a Velká Británie, avšak bylo jen otázkou času, před-
ZÁZRAČNÝ ÚNIK
7
Trockij na nádvoří své „pevnosti“, zima na přelomu let 1939 a 1940
vídal Trockij sebevědomě, než Führer obrátí svá vojska na východ a zaútočí na Sovětský svaz. Stalinův pakt s Hitlerem donutil sovětské karikaturisty vymazat z antitrockistické propagandy hákové kříže i vysoké holínky. Jejich příkladu musely následovat komunistické strany věrné Moskvě, mezi jinými i komunisté v Mexiku, kteří se neúnavně snažili zkompromitovat Trockého azyl tím, že spisovatele obviňovali ze zasahování do mexické politiky. Roztrubovali tyto názory od chvíle, kdy v lednu 1937 překročil mexické hranice, přesto byla kampaň proti Trockému zahájená v zimě na přelomu let 1939 a 1940 zdaleka nejnásilnější a nejintenzivnější ze všech. Jejím heslem bylo otevřené: „Smrt Trockému!“ Ještě před Prvním májem, kdy se účastníci pochodu unisono dožadovali vyhnání ruského zrádce, svolal Trockij své strážce, aby je upozornil, že jeho nepřátelé vytvářejí ideální atmosféru pro ozbrojený útok na vilu. Tyto výhrůžky poznamenaly Trockého nervy i zdraví. Bylo mu šedesát let a kromě jiných neduhů trpěl vysokým krevním tlakem a nespa-
8
P R O LO G
vostí. Nejlepším lékem mu byla svižná fyzická aktivita na čerstvém vzduchu. Miloval lov a rybaření, jenže v Mexiku měl kvůli obavám o svou bezpečnost velmi omezené možnosti. Jen uspořádat piknik vyžadovalo přítomnost několika ozbrojených strážců a jednotky mexické policie. Stařík, jak Trockého s láskou oslovovali jeho stoupenci, se přizpůsobil omezením stávajícího prostředí a začal sbírat různé druhy kaktusů, které byly přesazovány na nádvoří v Coyoacánu. Vyčerpávající výpravy do volné přírody se pořádaly každých pár týdnů. V dané době se spisovatelova denní aktivita točila kolem jeho nové záliby – péče o králíky a slepice, které choval v kotci a oploceném výběhu na nádvoří. Je to jako ve vězení, říkával Trockij často, a jeho zaměstnanci to vnímali úplně stejně. Tahle okleštěná svoboda spisovatele rozčilovala, toužil po prostoru, kde by mohl vybít nahromaděnou energii. Podle svého zvyku si i 23. května před spaním naordinoval sedativa.
« Kolem čtvrté hodiny ranní proťala noční klid dávka ze samopalu. V dozvucích hlubokého spánku si Trockij v první chvíli myslel, že je to ohňostroj, že Mexičané oslavují další ze svých fiest. Když se konečně probral, uvědomil si, že „exploze jsou příliš blízko, přímo v pokoji, všude kolem mě. Pach střelného prachu byl čím dál tím štiplavější a pronikavější. Bylo jasné, že se děje to, čeho jsme se vždycky obávali: někdo na nás útočí.“ Natalja zareagovala rychleji. Strhla Trockého z postele na podlahu, sama se skulila na něj a pak se odplížili do kouta. Střelba přicházela ze tří stran – od dvojích dveří v protilehlých stěnách pokoje a od francouzského okna přímo nad manžely. Natalja ležela ochranářsky na mužově těle, dokud ji šeptem a gesty nepřiměl, aby se svezla vedle něj. Kulky se odrážely od stěn a stropu, střepy skla a omítka létaly ve tmě všemi směry. „Kde je policie?“ přemítal Trockij a hlavou mu vířily různé možnosti. „A kde jsou strážci? Svázali je? Unesli? Zabili?“ A co se stalo se Sevou? Jejich čtrnáctiletému vnukovi patřil pokoj, z něhož také přicházela střelba.
ZÁZRAČNÝ ÚNIK
9
Palba trvala několik minut. Pak na chvilku vše utichlo a vzápětí se ozvala dunivá exploze. Dveře Sevova pokoje se rozletěly a za nimi probleskla ohnivá záře. Natalja neznatelně pozvedla hlavu a před plameny spatřila obrys muže v uniformě. Stál na prahu místnosti a „jeho helma, pokřivený obličej i kovové knoflíky na zimníku plály rudým jasem“, jak později vypověděla. Vetřelec podle všeho zkoumal, zda v ložnici neobjeví nějaké známky života. Přestože žádné neviděl, pozvedl pistoli a vpálil několik ran do lůžka. Pak zmizel. Místnost náhle proťal ječivý výkřik: „Děduška!“ volal Seva rusky. Zčásti chtěl prarodiče varovat před nebezpečím, zčásti bylo zvolání naléhavou prosbou o pomoc. Tenhle okamžik byl pro Trocké ze všeho nejděsivější. Oba vyskočili a přeběhli do vnukova pokoje. Byl prázdný. Na podlaze pod dřevěnou šatní skříní s praskáním poskakovaly plamínky ohně. „Vzali ho s sebou,“ hlesl Trockij. Zaplavila ho vlna strachu, že jeho američtí přátelé i všichni ostatní obyvatelé domu byli povražděni. Z nádvoří k nim stále doléhaly sporadické výstřely. Zatímco Natalja popadla přikrývky a předložku a snažila se udusit oheň, Trockij se natáhl pro zbraň. Americké strážce držel v přístavcích útočník v policejní uniformě vyzbrojený samopalem Thompson. Když muži uslyšeli mohutnou palbu z domu, představovali si totální masakr. Jakmile střelba polevila, vyhlédl šéf hlídky Harold Robins ze dveří a v osvětleném vstupu do kuchyně spatřil Sevu, jenž mezi vzlyky drmolil jakési nesmysly. Křikl na něj, ať jde za ním do pokoje, a jednomu ze strážců přikázal zhasnout. Pak namířil samopal na ustupující agresory, jenže když chtěl vystřelit, zbraň se zasekla. Další hlídač, Jake Cooper, zacílil na muže utíkajícího přes garáž k východu, ale při pohledu na policejní uniformu se nedokázal přinutit zmáčknout spoušť. Charles Cornell, další ze strážců, nazdařbůh vystřelil po „policistovi“ couvajícím ke garáži. To byly jediné rány, které strážní vypálili. Trockij mezitím přešel do koupelny a odtud mžoural přes nádvoří k domkům hlídačů. V polotmě zahlédl pohybující se postavu a zvolal: „Kdo je tam?“ Cizinec odvětil příliš tiše a Trockij mu nerozuměl. Vystře-
10
P R O LO G
lil, avšak cíl – mužovu hlavu – minul. Naštěstí. Oním „cizincem“, jehož spisovatel pokládal za jednoho z útočníků, byl totiž Jake Cooper. Natalja udusila plameny v Sevově pokoji a vrátila se do ložnice. Skrze díry po kulkách ve dveřích manželovy pracovny spatřila poklidný výjev: „Papíry a knihy v tlumeném světle lampy se stínidlem, jež stála na pracovním stole, vypadaly naprosto netknutě.“ Zkusila vzít za kliku, ale střely poškodily zámek a dveře se nedaly otevřít. V ten okamžik k ní odkudsi z nádvoří dolehl Sevův hlas – tentokrát radostně volal na přátele, kteří pobývali v domě. Manžele zalila vlna úlevy: k nejhoršímu tedy nakonec nedošlo. Začali bouchat na dveře. Po chvíli do pracovny vstoupili tři strážní a dveře vedoucí do ložnice vyrazili. Navzdory očekávání našli Trockého i Natalju bez vážnějších zranění.
« Členové domácnosti se sešli na nádvoří a spočítali se. Kromě Boba Harta nikdo nechyběl. Seva utrpěl lehké zranění chodidla; jakmile uslyšel řinčení kulek, skočil pod postel, neunikl však kulce, jež se po chvíli zavrtala do jeho matrace. Bylo to ale jen škrábnutí. Natalja si z boje s ohněm odnesla pár menších popálenin a Trockij měl na obličeji několik odřenin od střepů a úlomků. Jinak nebyl nikdo zraněn. Ze střechy strážní uviděli, že pět policistů v malém domku za zdí bylo spoutáno. Trockij přikázal mužům, aby šli ven a rozvázali je, ale hlídači se zdráhali. V dálce se stále ozývalo štěkání zbraní a strážní se obávali přepadení z nedalekého kukuřičného pole. Trockij tvrdošíjně prohlašoval, že útok již skončil, a že pokud muži policisty okamžitě nerozvážou, udělá to sám. Osvobození muži zákona vylíčili, jak je dvacítka mužů v policejních a armádních uniformách překvapila. Přemohla je bez jediného výstřelu. Bránu na pozemek otevřel útočníkům Harte, jenž si zřejmě nebyl vědom žádného nebezpečí – ačkoliv se to nedalo tvrdit s jistotou. Policisté si nebyli jistí ani tím, zda byl nakonec unesen, nebo se rozhodl s agresory odejít z vlastní vůle. Zmizely oba automobily a vrata do ga-
ZÁZRAČNÝ ÚNIK
11
ráže zůstala dokořán. Poplašné zařízení bylo vypnuto, telefonní dráty přestřižené. Bylo jasné, že jakmile se nezvaní hosté dostali na nádvoří, věděli přesně, kde se nachází jejich cíl. Stovky střel udělaly z Trockého ložnice řešeto; jen ve dveřích, zdech a oknech se napočítalo přes sedmdesát děr po kulkách. Několik z nich projelo polštáři, podhlavníkem i čelem matrace. Na nádvoří se našly tři nevybuchlé, podomácku vyrobené zápalné bomby. Čtvrtá zažehla oheň v Sevově pokoji. „Sami jsme žasli, že jsme to přežili,“ konstatovala později Natalja, i když všeobecnou úlevu trochu kazila starost o Harta. „To, že jsme vyvázli se zdravou kůží, je holý zázrak.“ K „zázračnému úniku“ Trockému v následujících dnech gratulovalo bezpočet příznivců široko daleko. On sám však celou záležitost vnímal realističtěji. „Ten pokus o vraždu nevyšel, protože se stala náhoda, která je nedílnou součástí každé války.“ Přežili s Nataljou jen díky tomu, že zůstali bez hnutí ležet a předstírali, že jsou mrtví, namísto aby volali o pomoc či použili zbraně. Ozbrojený útok Trockého vyděsil, ale nepřekvapil. Už dlouhou dobu se mu mexičtí komunisté vysmívali, že to se starostí o vlastní bezpečnost trochu přehání. A teď se konečně ukázalo, že jeho obavy jsou oprávněné. Anebo nejsou? Mexičtí detektivové, kteří se na místo činu vzápětí dostavili, nevypadali přesvědčeně. Vyšetřování vedl šéf mexické tajné policie, plukovník Leandro Sánchez Salazar. Připadalo mu zvláštní, jak jsou Trockij, Natalja i ostatní obyvatelé domu za daných okolností klidní. Jeho podezření ještě vzrostlo, když mu Trockij oznámil, že útok zosnoval sám Josif Stalin s pomocí NKVD, tajné policie, kterou spisovatel zásadně označoval dřívější zkratkou GPU. Když plukovník spočítal díry po kulkách ve zdech ložnice a uvážil podivuhodnou neschopnost útočníků, nabyl silného přesvědčení, že Trockého únik nebyl ve skutečnosti žádný zázrak, ale podvod, kterým si chtěl spisovatel zajistit sympatie a zdiskreditovat své nepřátele. Co se týká pohřešovaného amerického strážného, dospěl plukovník Salazar k rychlému závěru: Harte byl s útočníky tajně domluven, pustil je dovnitř a pak s nimi z vlastní vůle odešel. Trockij, jenž odmítal při-
12
P R O LO G
pustit, že by GPU mohla proniknout až do jeho domu, neústupně tvrdil, že Harte je obětí, nikoliv spojencem útočníků. Nic netušícího hlídače oklamali, prohlašoval neoblomně. Nějaký povědomý hlas přiměl Harta otevřít útočníkům vrata, ti ho přemohli a zajali. Otázka zněla: Kdo zradil Harta?
« Úlevu v domě brzy vystřídal pocit naléhavosti. Všichni předpokládali, že Stalin se před ničím nezastaví, dokud Trockij nebude zlikvidován. Byl to koneckonců jeho poslední žijící politický rival. V revolučním roce 1917, kdy byl diktátor již oddaným, ale dosud nepříliš známým bolševikem, Trockij v Petrohradě oslňoval davy dělníků, vojáků a námořníků svým úchvatným řečnickým uměním. Přestože do strany vstoupil teprve nedávno, ukázal se poté, co se bolševici v říjnu chopili moci, jako Leninův nejdůležitější spojenec. Když se revoluční hnutí v roce 1918 ocitlo v ohrožení, vytvořil Trockij Rudou armádu a vybudoval z ní disciplinovanou ozbrojenou sílu, kterou v boji s bělogvardějci v ostře odsuzované občanské válce dovedl k vítězství. Po Leninově smrti v roce 1924 byl právě Trockij právoplatným dědicem moci. Přesto nad ním Stalin snadno vyzrál. Roku 1927 jej vyloučil z komunistické strany, o rok později ho poslal do vyhnanství ve Střední Asii a v roce 1929 jej přinutil odejít ze Sovětského svazu úplně. Později sice litoval, že si nechal Trockého proklouznout mezi prsty, jenže na konci dvacátých let ještě nebylo přípustné, aby sovětský vůdce, byť generální tajemník strany, nechal komunistického soudruha zatknout a zastřelit. Trockij byl vyhnán do exilu v Turecku. Odtud žádal o povolení ke vstupu do mnoha evropských zemí (Německa, Rakouska, Francie, Španělska, Itálie, Československa, Norska, Nizozemska a Velké Británie), avšak žádná z vlád mu – v několika případech po vyhrocené debatě – nakonec vízum neudělila. V tureckém exilu Trockij napsal paměti a dějiny ruské revoluce a neustále chrlil pamflety a články. Mnoho z těchto prací se
ZÁZRAČNÝ ÚNIK
13
objevilo v Trockého politickém věstníku Bulletin Opozice, který působil jako hlásná trouba trockistického hnutí, jež se do nástupu nacistů k moci soustředilo v Berlíně a poté v Paříži. Trockij žil v Turecku čtyři roky, když dostal povolení ke vstupu do Francie. Zde strávil dva nejisté roky inkognito. Proměnlivý vítr ve francouzské politice jej posléze znovu přinutil k odchodu, tentokrát do Norska. Tam ho zastihl první ze strhujících moskevských demonstračních procesů, jenž se konal v srpnu 1936. Na lavici obžalovaných stanulo mezi jinými několik význačných vůdců bolševické revoluce, jmenovitě dva dlouholetí členové politbyra Grigorij Zinovjev a Lev Kameněv. Až na jednoho se všichni veřejně přiznali k účasti na spiknutí, které údajně organizoval ze zahraničí sám Trockij a jehož cílem mělo být zavraždění Stalina a dalších vrcholných představitelů Sovětského svazu a převzetí moci. Všichni byli shledáni vinnými a za své zločiny popraveni. V souvislosti s moskevským procesem Kreml zesílil tlak na norskou socialistickou vládu, aby Trockého vypověděla ze země. A protože žádný jiný evropský stát nechtěl spisovatele přijmout, existovalo reálné nebezpečí, že skončí v rukou sovětských činitelů. Zatímco Trockij naslouchal hrozivému hlasu z moskevského rádia, jenž hřímal proti nepřátelům lidu, jeho druhové mu horečně hledali bezpečný úkryt. Na začátku září jej i s Nataljou převezli do prostorného domu asi třicet kilometrů na jih od Osla, kde se skrývali celý podzim. Vysvobození přišlo v polovině prosince, kdy Trockij obdržel překvapivou zprávu: Azyl mu nečekaně poskytlo Mexiko, a to zejména díky úsilí muralisty a zaníceného trockisty Diega Rivery, který se za něj přimluvil přímo u prezidenta Lázara Cárdenase. Trockij se tak vyhnul osudu staré gardy bolševiků, vyvražděné v období Stalinova Velkého teroru. Přesto i v Mexiku se nad ním jako Damoklův meč neustále vznášel rozsudek smrti. V Moskvě se v následujících letech konaly další dva demonstrační procesy a v obou byl Trockij označen v nepřítomnosti za hlavního obžalovaného. Velký teror smetl jeho přátele i rodinné příslušníky, kteří mizeli ve vězeních a lágrech.
14
P R O LO G
Trockij věděl, že Stalin mu nikdy neodpustí, jak jej otevřeně zesměšnil před komunistickou elitou, když jej označil za průměrného člověka, a na jednom zasedání politbyra ho dokonce pohrdlivě nazval „hrobařem revoluce“. Uvědomoval si také, že Stalin si nemůže dovolit nechat údajnou vůdčí osobnost zločinných spiknutí, odhalených při procesech v rámci čistky, utéct bez trestu. Domníval se ovšem, že za Stalinovou touhou sprovodit jej ze světa stojí víc než jen přání vyrovnat staré účty či vykonat rozsudek vynesený při moskevském procesu. Věřil, že jej Stalin vnímá stejně, jako on vnímá sám sebe: jako politickou sílu, s níž se musí počítat. Jak prohlásil nedlouho po útoku, Stalin „chce zničit svého nepřítele číslo jedna“. Trockij předpovídal, že světová válka rozpoutá mezinárodní vzpouru proletariátu, která zasadí smrtící ránu kapitalismu, jenž už tak vrávorá pod tíhou dopadů světové hospodářské krize. Revoluční vlna se poté přelije do Sovětského svazu, kde se spojí masy pracujících a svrhnou stalinskou byrokracii, která první socialistickou zemi již dlouho svazuje. Pak budou Trockij a jeho následovníci, sjednocení ve jménu Čtvrté internacionály – opozičního hnutí proti moskevské Komunistické internacionále, tj. Kominterně –, povoláni, aby se postavili do čela boje za obnovení dělnické demokracie v Sovětském svazu. Pokud označovali skeptikové toto prohlášení za příliš troufalé, Trockij jim připomněl, že pohromy první světové války vytvořily podmínky, které umožnily nevýznamné bolševické straně chopit se moci v celém Rusku. Každý marxista-leninista hodný svého označení chápe, že revoluční otřesy provázející druhou světovou válku budou nevyhnutelně mnohem ničivější. Tak pravil Trockij, jenž předpokládal, že právě takového scénáře se Stalin obává, a proto nemůže dopustit, aby jeho protivník zůstal na svobodě. Ať už si Stalin o Trockého vyhlídkách na politické scéně myslel cokoliv, měl dostatečnou motivaci svého předního kritika umlčet. A tak se stalo, že země, která nabídla Trockému azyl, nedlouho předtím přivítala i osoby, jež mohly pomoci vyplnit Stalinovo přání. Když Sovětský svaz přispěchal na pomoc Španělské republice v boji proti invazním falangis-
ZÁZRAČNÝ ÚNIK
15
tickým vojskům generála Francisca Franca za občanské války, jež vypukla v roce 1936, udělala si Moskva ze Španělska mezinárodní půdu pro získávání a výcvik adeptů NKVD. Poté co roku 1939 republika padla, stovky branců a bojovníků Interbrigády, tj. mezinárodní brigády utvořené Kominternou, prchly do Mexika, nejoddanějšího spojence Madridu na západní polokouli. Trockij varoval před rostoucím nebezpečím. Američtí trockisté, jejichž sídlo se nacházelo v New Yorku, vyslali na obranu proti tomuto nebezpečí do domu v Coyoacánu spolehlivé soudruhy, kteří měli sloužit jako osobní strážci. Prostředky a dobrovolníky získávali především díky odborové organizaci Teamsters, trockistické baště v Minneapolisu. Nejpřednější byla Staříkova bezpečnost, avšak strážní si dělali starost i o spisovatelův osobní archiv, který si směl s sebou do exilu v roce 1929 odvézt. S pomocí těchto obsáhlých dokumentů Trockij dokázal, že moskevské procesy jsou podvrh, a nadále jich využíval při psaní Stalinova životopisu. Zdálo se zcela zřejmé, že cílem přepadového komanda dne 24. května nebylo jen vraždit, ale také založit velký požár: kulky byly určeny pro Trockého, zápalné bomby jeho listinám. Vypukl závod s časem. Aby byl dům na další útok dobře připraven, musí se proměnit v pevnost. Nad obvodovými zdmi musí být vztyčeny střelecké věže, dřevěná vrata do garáže musí být nahrazena dvojitou železnou branou, okna musí chránit ocelové okenice, je zapotřebí natáhnout drátěné pletivo pro zachycení bomb a oplocení z ostnatého drátu. Když opevnění začalo nabývat reálné podoby, uchýlila se NKVD k záložnímu plánu. Úkol zlikvidovat nepřítele číslo jedna byl přiřazen osamělému agentovi, jemuž se podařilo proniknout do těsné blízkosti spisovatele. Smrtelná rána byla výsledkem spletitého vývoje, který započal před více než třemi lety, ještě když se Trockij plavil do Mexika.
