PROLOG JANOVA EVANGELIA (Jn 1,1-18) 1. Poznámky v.1: Na počátku: paralela k Gn 1,1; počátku: kvalitativní a nikoli časové označení; bylo Slovo: 3x „bylo“ (existence, vztah, predikát), Slovo bylo = Já jsem; u Boha: 1) s Bohem = společenství, 2) k Bohu = vztah (v.18); Boha: = Otce (2Kor 13,13; Jn 1,18); bylo Bůh: (inkluze s 20,28; Jn odpověď na 10,35; 5,18). v.3: Všechno povstalo skrze ně: stvoření, „všechno“ = víc neţ „svět“; bez něho: kauzalita i přítomnost. v.3b-4: problematika interpunkce: „to, co v něm mělo počátek, byl ţivot; v.4a: 5 problémů! ţivot byl světlo lidí: Gn 1. v.5: nepohltila: Gn 3; 4 tendence překladu slovesa „katalambanein“ (my: nezvítězila). v.6: Jan je tvor (viz ř. slovesa). v.7: všichni: od „všechno“ ke „všichni“ = Jan je více Svědek neţ Křtitel. v.8: nebyl tím světlem: srv. 5,35 svícen – 3,19;8,12;9,5 světlo. v.10: nepoznal: pro Jn je hlavním hříchem neznat Jeţíše a nevěřit v něho. v.11: do svého vlastního: 19,27 (ve v.11 „dědictví Izraele“); jeho vlastní: srv. Ex 19,5. v.12: Boţími dětmi: 11,52; 1Jn 3,2 („Syn“ pouze o Jeţíšovi); 12a = 12c, kde 12c je rozšíření hymnu pro zdůraznění, ţe nejen počáteční přijetí Jeţíše (aorist 12a), ale i víra v něj (prezent 12c) dává právo stát se dítětem Boţím; věří v: „eis“ – typicky Jn formulace, stejně tak v jeho jméno (2,23; 3,18; 1Jn 5,13). v.14: tělem: = celý člověk; přebývalo: postavilo stan; mezi námi: srv Zj 21,3; námi: nejedná se o obecné „my“, ale o apoštolské svědky (srv. prolog 1Jn); spatřili: srv. 1Jn 1,1; sláva; jako: ne „jakoby“, ale výraz kvality; jednorozený: „monos“ + „genos“ = jediného druhu, slovo tedy vyjadřuje Jeţíšovu jedinečnost (nikoliv vystupování z Otce, jak později řekne trinitární teologie a jak překládal Jeroným: „unigenitus“ proti ariánům), hebr. „jachíd“ (Gn 22,2.12.16; srv. Ţd 11,17); od Otce: od Otce přichází „sláva“ (5,44; 17,22), anebo „Syn“ (6,46; 7,29; 9,16; 16,27; 3,15-17) – v tom případě se nejedná o „Nejsvětější Trojici“, ale o Synovo poslání; milosti a pravdy: „chesed we emet“ (milosrdenství + věrnost smlouvě; Ex 34,6; Ţl 25,20; 61,7; 86,15; Př 20,28; srv také Zj 19,11-13 jako jiný překlad této dvojice pojmů). v.15: vsuvka. v.16: začíná slovem „hoti“ = neboť = důkaz toho, ţe slovo bylo skutečně plné lásky a milosti; plnosti: srv. 1Kol 1,19; „anti“ (3 moţné překlady: lásku místo lásky, milost za milostí, milost místo milosti). v.17: vysvětlení verše 16: proti Zákonu (jako příkladu „emet we chesed) je postavena „emet we chesed“ Jeţíšova. v.18: který je v náruči Otcově: vitalita vztahu. 2. Komentář 2.1 Problematika vztahu Prolog – evangelium Jak dokazuje srovnání s jinými NZ hymny, Prolog byl napsán Janovou školou a doplněn k evangeliu ve druhé fázi, a měl pravděpodobně tento proces formace: původní hymnus: 1. sloka: vv.1-2 Slovo u Boha 2. sloka: vv.3-5 Slovo a stvoření 3. sloka: vv.10-12b Slovo ve světě 4. sloka: vv.14-16 Účast komunity na Slově 1. rozšíření (vysvětlení některých řádků): vv.12c-13 (- jak se člověk stává dítětem Boţím); vv.17-18 (vysvětlení chesed we emet“) 2. rozšíření – materiál ohledně Jana Křtitele: vv.6-9 a v.15.
2.2 První sloka. Slovo u Boha (1,1-2) Srv. 5,24; 15,3 – Posel sám je Slovem; paralela ke Gn 1,1 => Jn 1,1 je začátek toho, co Bůh řekl a udělal v nové ekonomii spásy. Nejedná se zde o pozdější metafysické spekulace o Trojici! „Slovo“ implikuje zjevení; neříká se nic o tom, jak Slovo bylo, ale ţe bylo, důraz je na to, co Slovo činí (kdyby se Bůh zabýval sám sebou, nebylo by stvoření).1 Slovo je Bůh? – chybí člen před „theos“ => 1) proti nebezpečí polytheismu; 2) pokora (srv. Fil 2,6-7). Tato zdrţenlivost je patrná i v Mk 10,18; Jn 20,17; Ef 4,5-6. Jeţíšovo boţství je raději popisováno prostřednictvím toho, co činí (Jn 5,17.21; 10,28-29). V.2 (inkluze) znovu zdůrazňuje pozici Slova proti moţnému polytheistickému chápání. 2.3 Druhá sloka. Slovo a stvoření (1,3-5) v.3: „egeneto“: srv. Kol 1,16 a Jn 15,5. Stvoření skrze Slovo => zjevení (srv. Moudr 13,1; Řm 1,19-20) => Jeţíš má nade vším právo (srv. Řm 11,36; 1Kor 8,6; Kol 1,16) => příčinnost: účinná + vzor => proti gnózi (zde ne Bůh, ale demiurg tvoří všechno) vv.4-5: říkají v podstatě totéţ, co v.3, ve smyslu paralely k počátečním kapitolám Geneze: světlo a temnota (Gn 1,3), ţivot (Gn 1,11.20.24, atd.), ţivot věčný (Gn 2,9; 3,22; srv. Zj 22,2; v samotném evangeliu pak Jn 6 – chléb ţivota) = hlavní význam slova „ţivot“ ve v.4; tento ţivot „světlem“ lidí (strom ţivota spojován se stromem poznání dobra a zla). „Temnota“ = hřích (Gn 3,15 srv. Zj 12). 2.4 Závorka: svědectví Janovo o světle (1,6-9) 2. sloka vypráví o tvoření slova a jeho daru ţivota a světla, a o pokusu temnoty zvítězit nad světlem; 3. sloka bude tedy vyprávět o příchodu slova na svět zvítězit nad temnotou. Mezi slokami je závorka o příchodu Jana Křtitele, který má lidi připravit na příchod Slova a světla. vv.6-7: tyto verše tvořily pravděpodobně začátek evangelia, před tím, neţ byl vloţen prolog. v.8: Jeden z důvodů napsání evangelia bylo odmítnutí přehnaných nároků Janových učedníků. Tento verš tedy podřizuje Jana Jeţíšovi. v.9: slouţí k uzpůsobení vv.6-8 do prologu: „světlo“ navazuje na to, co předchází, „příchod“ na to, co následuje (v.10). Obraz světla, osvěcujícího lidi: Iz 9,2; 42,6; 60,1-2 (podobně srv. Mt 4,6 a Iz 9,2). 2.5 Třetí sloka: Slovo ve světě (1,10-12b) Třetí sloka pojednává o vtěleném Slově v Jeţíšově sluţbě. v.10a: „Slovo bylo ve světě“ – 3,19 a 12,46; 9,5; často doprovázeno tématem, ţe Jeţíš je světlo. v.10b-c: Slovo je odmítáno, protoţe je svět nezná – 3,19; 14,7; 16,3; 1Jn 3,1. v.11: 4,44; 12,37; vv.11-12 jsou krátkými sumáři obou hlavních částí evangelia (kniha znamení, kniha slávy). „Stát se Boţími dětmi“: 3,3.5 (pokud by toto dokázal uţ SZ, celá konverzace s Nikodémem by neměla smysl). Podobný přechod (Slovo u Boha – Slovo ve světě, viz Fil 2,6-11; Kol 1,15-20). (vv.12c-13: komentář redaktora k verši 12) 2.6 Čtvrtá sloka: Účast komunity na Slově, které se stalo tělem (1,14 a 16) Poslední sloka uvádí do hymnu komunitu, a dává poetický výraz tomu, co pro ţivot komunity znamenala pozemská sluţba Slova. v.14a: „tělo“ (srv. Řm 1,3; 8,3; 1Tm 3,16) – podle některých podobně jako kenosis v Fil 2,7. Avšak paralelismus 14a/14b napovídá, ţe skandál spočívá spíše v přítomnosti Boha mez lidmi neţ ve skutečnosti, ţe se Slovo stalo tělem. V pojmu „tělo“ je polemický záměr proti helénistickým filosofiím, gnózi a docetismu (srv. Jn 6,51-59; 19,34-35; 1Jn 4,2-3). „Slovo se stalo tělem“: nepřestává být Slovem = zjevením, vtělenou Moudrostí; Stvořitelem uprostřed svého stvoření, přináší světlo, ţivot, lásku a vzkříšení (většina Jn evangelia je obsaţena v Mt horském kázání). v.14b a další: třebaţe se Slovo stalo tělem, nepřestává být Bohem, jak vyjadřuje např. „skenoun“ (Ex 25,8-9; Jl 4,17; Zach 2,14; Ez 43,7) – Jeţíš je náhradou chrámu (Jn 2,19-22; srv Zj 7,15; 21,3; srv. také Sir 24,8). Další aspekt: příbuznost skn (ř.) a škn (hebr.), srv. rabínská „šekina“. 1
Jedná se o myšlenku specificky křesťanskou. Ţádný helénistický filosof by neviděl vrchol v inkarnaci, ani ţádný gnostik by neprohlásil, ţe se Slovo stalo tělem.
v.14cd: „sláva“ Ex 24,15-16, 40,34; 1Král 8,10-11; Ez 11,23; 44,4; („viděli jsme jeho slávu“ = zvláštní zjevení slávy?: srv. např. 2Pt 1,16-18 a Lk 9,32 – moţná). vv.14e a 16: „chesed we emet“ je tedy logickým vyvrcholením toho, co bylo dosud řečeno. 2.7 Závorka: Jan Křtitel vydává svědectví o Ježíšově preexistenci (1,15) Autor, který připojil vv.6-9 připojil i tento verš, aby potvrdil v.14 Jeţíšovu preexistenci. vv.17-18: v.17 kopíruje to, co bylo řečeno ve v.16: 2 příleţitosti, při nichţ se ukazuje láska Boha smlouvy (dar Zákona na Sinaji, dar Krista), v.18 upřesňuje nadřazenost Krista (srv. Ex 33,18; Iz 6,5) a vytváří inkluzi s v.1.
1. sloka: Slovo u Boha v.1: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. v.2: To bylo na počátku u Boha. 2. sloka: Slovo a stvoření v.3: Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. v.4: V něm byl ţivot a ţivot byl světlo lidí. v.5: To světlo ve tmě svítí a tma jej nepohltila. 2. rozšíření (materiál o Janu Křtiteli) v.6: Od Boha byl poslán člověk jménem Jan. v.7: Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. v.8: Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. v.9: Bylo tu pravé světlo které osvěcuje kaţdého člověka; to přicházelo do světa. 3. sloka: Slovo ve světě v.10: Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. v.11: Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. v.12ab: Těm pak, kteří ho přijali dal moc stát se Boţími dětmi. 1. rozšíření (vysvětlení, jak se člověk stává Božím dítětem) v.12c: Ti, kdo věří v jeho jméno v.13: se nenarodili z krve ani z vůle těla ani z vůle muţe nýbrţ se narodili z Boha. 4. sloka: Účast komunity na Slově v.14: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jako má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. 2. rozšíření (materiál o Janu Křtiteli) v.15: Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o němţ jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protoţe tu byl dříve neţ já. v.16:
Z jeho milosti jsme vyli obdarováni my všichni milost za milostí. 1. rozšíření (vysvětlení spojení „milosti“ a „pravdy“) v.17: Neboť Zákon byl dán skrze Mojţíše, milost a pravda se stala skrze Jeţíše Krista. v.18: Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově nám o něm řekl.
I. PROMĚNĚNÍ VODY VE VÍNO (Jn 2,1-11) 1. Úvod Proměnění vody ve víno je prvním z Jeţíšových znamerní. Patří do první části Janova evangelia (1,19-12,50), do tzv. „Knihy znamení“, kdy Jeţíš se zjevuje jako Mesiáš, poslaný od Otce. Znamení je celkem 7 (proměnění vody ve víno, 2,1-11; uzdravení syna královského sluţebníka, 4,46-54; uzdravení nemocného u Bethesdy, 5,1-15; rozmnoţení chlebů, 6,1-15; Jeţíš kráčí po moři, 6,16-21; uzdravení slepého od narození, 9,1-41; vzkříšení Lazara, 11,1-44). 2. Poznámky k jednotlivým veršům v.1: Třetího dne. O který den se jedná? Srv. 1,29.35.43; 2,1! Teodor z Mopsuestie počítá tento den jako třetí od Jeţíšova křtu, 1,29-34, kdy prvním dnem je 1,35 a druhým 1,43. Podle jiných je prvním dnem myšlen aţ den povolání Filipa a Natanaele, a kdy další den ztrávili všichni na cestě do Kány. Svatba. Slavení trvalo 7 dní (Soud 14,12; Tob 11,19), začínalo se ve středu. Jeţíšova matka. Jan ji nikdy nejmenuje Maria. V arabštině je výraz „matka xy“ dodnes čestným titulem. Byla tam. Maria byla podle tradice ţenichova teta, ţenichem byl Jan, syn Zebedeův a jeho matka byla Salome. Jeţíš a Jan by tedy byli bratranci. Je však také moţné, ţe Jeţíše pozval na svatbu Natanael, který byl z Kány. v.2: Jeho učedníci. Jan je nikdy nejmenuje „apoštoly“ - v době Janově se jedná jiţ o archaický název. v.3: Uţ nemají víno. Maria ţádá zázrak? Ve SZ poisu Mesiáše se nikdy od něj zázrak neţádá, a Jeţíš před Kánou ani ţádný neudělal. Mohlo by se spíš předpokládat, ţe Jeţíš je srovnáván s Prorokem jako Mojţíš nebo Eliáš. Z jeţíšovy reakce se však přesto dá předpokládat, ţe Maria ho o něco ţádá. v.4: Ţeno (v Ekumenickém překladu - EP - z neznámých důvodů vypuštěno). V tomto oslovení se nejedná o Jeţíšovu „neslušnost“ (srv. 19,26). Pro Jeţíše je to normální oslovení ţeny (Mt 15,28; Lk 13,12; Jn 4,21; 8,10; 20,13), stejně jako jinde v řecké literatuře. Ze strany syna je to ovšem zvláštní, Maria je pak vţdy popisována jako „Jeţíšova matka“. Slovo „ţena“ má zde tedy teologický význam. Co ode mne ţádáš. EP překládá nepřesně řecké „co je mezi tebou a mnou“. Jedná se o semitismus, který prozrazuje (A) nepřátelský postoj = co jsem ti udělal ţe ty mi děláš to a to? (Soud 11,12), (B) prozrazuje nezájem = to je tvoje věc, mně se to netýká (2Král 3,13) Zde se jedná spíše o druhý případ. Ještě nepřišla má hodina. Podobně v 7,30 a 8,20, jedná se o negatívní postoj, který odpovídá slovům „co ode mně ţádáš“. Hodina. Janův terminus technicus, který se vztahuje na Jeţíšovo utrpení, smrt, vzkříšení a nanebevstoupení. Je chybou si myslet, ţe na Mariin popud Jeţíš svou „hodinu“ uspíšuje, protoţe ta není pod jeho kontrolou, ale pod kontrolou Otce (12,27). v.5: Udělejte, cokoli vám nařídí (v ř. „řekne“). Srv Gn 41,55. Zdá se, ţe Maria nemá pochyb, ţe Jeţíš zasáhne, jenom neví jak. v.6: Šest kamenných nádob. Číselný symbolismus? Kámen: srv. očišťovací řády Lev 11,29-38, keramické nádoby by se mohly snadněji znečistit, podle Mišny se kámenné nádoby znečistit nemohly. Dvě aţ tři vědra. 1 vědro = 35-40 litrů. Jedná se tedy celkem o 400-700 litrů vody! v.10: Kaţdý člověk podává nejprve dobré víno. V literatuře se tato zvyklost nevyskytuje, je to spíš slušné chování vyplývající z přirozenosti hostitele. v.11: Zjevil svou slávu. Srv. 12,23 a 17,24. Jeţíšova pravá sláva se zjevuje jedině v jeho „hodině“, srv. téţ 7,39. Zde se jedná tedy o zjevení slávy částečně, pro učedníky, jako předobraz toho, co teprve přijde. 3. Komentář
3.1 Rekonstrukce příběhu Rekonstrukce příběhu je velice těţká, protoţe příběh je „zaplaven“ teologickými tématy. Kromě toho, tato událost nemá paralely v synoptických evangeliích (na rozdíl od ostatních 6 znamení). Svým charakterem se nejvíce přibliţuje SZ tradicím o Eliášovi a Elizeovi a rozmnoţení chlebů (srv. 2Král 4,42-44; 1Král 7,1-16; 2Král 4,1-7). Vţdy se jedná o zázrak k uspokojení biologické potřeby, které není moţné přirozenými prostředky. Je moţné, ţe víno chybělo proto, ţe přišel Jeţíš s učedníky, a ţe sami ţádné víno nepřinesli (jak bylo zvykem). Rozhovor mezi Marií a Jeţíšem je těţké interpretovat. Maria upozorní Jeţíše na problém (srv. analogické situace, lidsky neřešitelné, 5,5-7; 6,5.9; 11,21). Zdá se, ţe očekává od Jeţíše reakci, i kdyţ nenví jakou (moţná ho upozornila i na to, ţe jako hosté měli sebou donést víno). Negatívní Jeţíšova odpověď je v souladu se synoptiky, kde se mluví o Mariině vztahu k Jeţíšově poslání (Lk 2,49; Mk 3,33-35; Lk 11,27-28): příbuzenské vztahy se do jeho poslání nesmějí plést, protoţe on dělá dílo Otcovo. Třebaţe se stal tělem, nemůţe být vázán svazky těla a krve (srv. Jn 1,13!). Odmítnutí je na místě, srv. Lk 2,49. Jeţíš ji neodmítá jako matku, odmítá jenom úlohu, kterou se mu ona snaţí přisoudit. Stejný postoj vyţaduje od učedníků (Mt 19,29). Proto to, ţe se Maria nedá odradit, vyvolává exegetický problém. Opravdu Jeţíš nechtěl reagovat na Mariinu pobídku? (Stejná situace je i v Mt 15,25-27 a v Jn 4,47-50, kdy se zdá, ţe je Jeţíš nakonec k reakci donucen). A tak Mariina se naléhavost nakonec stává příleţitostí prvního Jeţíšova znamení. Mariologové dávají tomuto faktu velkou důleţitost, přesto je ale zřejmé, ţe evangelista nijak Mariinu přímluvu nezdůrazňuje. Synoptikové v takovém případě ukazují Jeţíšovu reakci jako odpověď na vytrvalou víru osoby, která ho o zázrak ţádá. I poslední Mariina slova „udělejte ckoli vám řekne“ poukazují spíše na Jeţíšovu suverenitu a nikoliv na její přímluvu. Právě spíše tento postoj podřídit se Jeţíšově autoritě je cestou k zázraku. Nebo Jeţíš v tomto okamţiku dostává příkaz od Otce? To z textu není zřejmé. Je tedy vidět, ţe vyprávění má spíše teologickou tonalitu. 3.2 Teologické motivy přítomné ve vyprávění Charakteristickým rysem Janova stylu je to, ţe se v jeho příbězích a symbolech překrývají různé teologické roviny. V 2,1-11 je jich aţ moc... Základní význam je však definován ve 2,11: Jedná se o první z Jeţíšových zázraků. Jeho účinkem je zjevení Jeţíšovy slávy a víra učedníků. První znamení má tedy stejný význam jako další: zjevení Jeţíšovy osoby. Prvotní důraz evangelisty tedy nespočívá (jak myslí někteří exegeté) na výměně vody pro ţidovské očišťování, ani na proměně vody ve víno, ani na Mariině přímluvě, ani na jejím naléhání, ani na reakci správce hostiny. To, co je zdůrazněno, je Jeţíš poslaný Otcem přinést spásu světu. Září zde tedy jeho sláva a víra učedníků. Zůstává však otázka: jakým způsobem proměna vody ve víno nechala učedníkům zazářit Jeţíšově slávě? A pro čtenáře evangelia, jak se příběh váţe ke svému kontestu v evangeliu? 3.2.1 V jakém smyslu Kána zjevuje Ježíšovu slávu? Jedná se o „počátek znamení“, Kána tedy patří do knihy znamení. Jedno z témat kap. 2-4 je změna ţidovských institucí a náboţenských představ, a kap. 5-10 tedy obsahují Jeţíšovy skutky a slova u příleţitosti různých ţidovských svátků: - Jeţíš je pravým Chrámem (2,19-21) - Duch, kterého on pošle, nahradí nutnost kultu v Jeruzalémě (1,51; 4,23-24) - jeho učení, Tělo a Krev dají ţivot - coţ nemohla dát Mojţíšova mana spojená s Exodem z Egypta (6,32) - o slavnosti Stánků, není to náboţenský obřad, který dává déšť, ale Jeţíš sám je vodou ţivou (7,37, srv 4,14) - nikoli osvětlení chrámového nádvoří, ale Jeţíš sám je pravým světlem (8,12) - o slavnosti pověcení jeruzalémského chrámu nikoliv jeho oltář, ale Jeţíš sám je Posvěcený Boţí (10,22-39). Zde se zařazuje i událost v Káně: ve změně vody ve víno evangelista zamýšlí upozornit na záměnu vody předepsanou k očišťování ve výborné víno. Coţ je znamením toho, kdo je Jeţíš: poslán od Otce, je nyní jedinou cestou k Němu. Všechny dosavadní instituce, zvyky a náboţenské svátky
ztrácejí v jeho přítomnosti význam. To však víme my. Jak ale toto mohli pochopit učedníci uţ na začátku evangelia? Na základě jim velice dobře známé symbologie. (1) Vše se událo na svatbě. Ta je ve SZ symbolem mesiášské doby (Iz 54,4-8; 62,4-5), stejně tak i v evangeliích (Mt 8,11; 22,1-14; Lk 22,16-18) a ve Zj 19,9. (2) Nahraţení vody vínem, lepším neţ to, které svatebčané pili. Srv. Mk 2,19, kdy - stejně jako v Jn - tento příběh se udál na počátku Jeţíšovy sluţby. Tak slova správce hostiny („ty jsi však uchoval...“) mohou být chápány jako proklamace příchodu mesiášské doby. Ve světle tohoto tématu se Mariina slova „uţ nemají víno“ stávají palčivou reflexí o sterilitě ţidovského očišťování (asi jako Mk 7,1-23). Tak můţeme lépe chápat mnoţství vína: 400-700 litrů! Totiţ jeden ze SZ obrazů pro vyjádření mesiášské doby je nadbytek vína (Am 9,13-14; Oz 14,7; Jer 31,12).2 Zjevení slávy Boţí (Jn 2,11) bylo rovněţ znakem mesiášské doby, srv. Šalomounovy ţalmy 17,32 (Mesiáš ukáţe všem na zemi slávu Páně; Henoch 49,2 mluví o slávě Vyvoleného (srv. Jn 1,34), Syna Člověka; Ţl 102,16; 97,6; Iz 60,1-2; atd.). 3.2.2 Jakým způsobem událost v Káně dokonala povolání učedníků? Autor spojuje událost v Káně s tím, co předchází, tedy s povoláním učedníků (kap. 1), a to prostřednictvím časového určení a zdůrazněním víry učedníků. Víra je vrcholem následování v 1,37. To, co učedníci vidí v Káni je naplněním zaslíbení 1,50-51. V důsledku častého uvádění dní v kap. 1 a v 2,1 se někteří autoři domnívají, ţe Jan chce popsat 7 dní nového stvoření a dokonce spojují s tímto úsekem Gn 1-2,3. Podle této hypotézy, svědectví Jana Křtitele se odehrálo ve středu prvního dne - Jeţíš došel do Kány po 7 dnech (úterý večer-středa ráno), čímţ zahájil zároveň 8. den (mystika 8. dne). Tato interpretace je moţná. Dalším tématem, které spojuje Kánu s kap. 1 je téma Moudrosti (srv. 1,35-39 a Moudr 6,1213.16), viz Přísl 9,5 (Moudrost dá pít svoje víno na hostině!) a Iz 55,1-3, Sir 15,3 a 24,19.21, kde se lidé ţiví a pijí z moudrosti. To, ţe někdo jí a pije ze stolu Moudrosti je symbolem přijetí jejího poselství. Tento motiv je i v Jn 6, kde Jeţíš je Chléb ţivota který ţiví lidi svou naukou, děje se tak před velikonocemi, stejně jako v Káně (srv. 2,13). I zde Jeţíš dává pít víno v hojnosti, coţ přivádí učedníky k víře. V Sirachovcovi Moudrost představuje Zákon: v Jn není chléb a víno Zákona, které ţiví člověka, ale Jeţíš sám, vtělená Moudrost. Je snad odraz Moudrosti i v 2,9, kdyţ správce svatby neví, odkud přichází víno? Neznalost člověka který neví odkud pochází Moudrost je vyjádřena v Job 28,12-20 či v Baruch 3,14-15. 3.2.3 Symbolismus Ježíšovy matky, „ženy“, v Káni Jn 2,4 je přehnaně komentován katolíky a naopak převáţně přehlíţen protestanty. Ve Zj 12 jako centrální figura dramatu dějin spásy je tajemná postava „ţeny“., křesťanská interpretace dramatu v Gn 3,15. Ţena ve Zjevení rodí Mesiáše (12,5; Ţl 2,9) který je unesen do nebe. Drak je v 12,5 identifikován s hadem v Gn. Ten se tedy obrací k ţeně a jejímu potomstvu (12,17). Tato ţena ve Zj je symbolem Boţího lidu. I ve SZ je Israel zobrazován jako ţena (Iz 26,17-18; 66,7), NT popisuje církev jako nevěstu. Drama ţeny, Boţího lidu, prochází tedy oběma Zákony: jako Israel rodí Mesiáše, který nemůţe být poraţen hadem; jako církev zůstává po Jeţíšově nanebevstoupení na zemi, je pronásledována, ale chrání své děti. Tyto kolektivní osobnosti jsou často v Bibli zobrazovány jako historické postavy. Jelikoţ je ţena popisována jako matka Mesiáše, mnozí exegeté zde vidí Marii, Novou Evu, protoţe postava Evy v Gn 3,15 je pozadím pro Zj 12. V Janovi stojí Jeţíšova matka pod kříţem a dostává učedníka, kterého Jeţíš miloval jako syna (19,25-27). Mezi těmito epizodami v Jn a Zj 12 existuje mnoho paralelismů: (1) Ve Zj 12 se mluví o „ţeně“, stejně jako Jeţíš nazývá svou matku „ţeno“. (2) Zj 12 má jako pozadí Gn 3, stejně jako Jn 1-2 má pozadí v Gn 3.3 Stejně tak 19,25-27: Jeţíšova smrt je obraze velkého boje proti Satanovi předpovězeném v Gn 3. Porodní bolesti Gn 3,16 a Zj 12,2 můţeme přiřadit k Jeţíšově smrti, Jn 16,22-21. 2
Srv. 2Baruch 29,5, ţidovský apokryf téměř současný s Janovým evangeliem: země vyplodí svoje plody deset tisíc krát více, kaţdá réva bude mít 1000 výhonků, kaţdý výhonek 1000 hroznů, kaţdý hrozen 1000 kuliček, kaţdá kulička asi 460 litrů vína!
(3) Zj 12,17 zmiňuje zbytek potomstva, proti němuţ drak válčí (Gn 3,15). Maria je v Jn na obou místech zmiňována spolu s učedníky. Maria je tedy ţenou, matkou Mesiáše, symbolem církve. Vraťme se nyní do Kány. Jestliţe v Káni Jeţíš Marii odmítá, protoţe ona se nesmí vtírat do jeho sluţby, dostává však svou úlohu při „hodině Jeţíšova oslavení“ pod kříţem (umučení, smrt, vzkříšení, nanebevstoupení). Jan chápe Marii na pozadí Gn 3: ona je matkou Mesiáše; její úloha spočívá v boji proti satanskému hadovi, a tento boj dosahuje svého vrcholu v Jeţíšově hodině. Tehdy se Maria objevuje pod kříţem, protoţe jí je svěřeno potomstvo, které bude muset chránit v neustálém boji mezi Satanem a Mesiášovými následovníky. Maria je Nová Eva, symbol církve. Církev se před Jeţíšovou hodinou neúčastní jeho poslání, ale aţ po ní, tj. po jeho vzkříšení a nanebevstoupení.4 3.2.4 Dobré víno v Káni a Eucharistie Eucharistická interpretace vína jako víno mše sv. je moţná, ale v epizodě zcela podřadná. Evangelium naznačuje spojitost mezi epizodou v Káni a Jeţíšovou „hodinou“, která formálně začíná při poslední večeři (srv. Jn 13,1). Kromě toho, časové umístění epizody v Káni, rozmnoţení chlebů (6,4) a polední večeře do doby před velikonocemi všechny 3 události spojuje jako symbolické předznamenání eucharistického chleba a vína.
3 4
Např. i „tma je nepohltila“ v Jn 1,5 se vztahuje na hřích Gn 3. Teprve pozdější teologie dala důleţitost Marii jako osobě, Jan ještě ne.
POSLEDNÍ VEČEŘE V JANOVĚ EVANGELIU: UMÝVÁNÍ NOHOU (13,1-20) 1. Kontext (viz příloha) 2. Struktura (viz příloha) 3. Exegeze 3.1 Poznámky k některým veršům v.1: časové umístění je teologické, ne chronologické (neznáme datum Paschy); „miloval své“ = komplexní aorist = celá doba veřejného působení; „kteří jsou ve světě“ – viz 17,15; „prokázal svou lásku“ – aorist = rozhodný čin; „aţ do konce“ = úplně, aţ do smrti (srv. 19,30) v.4: „odloţil“ – stejné sloveso pro 10,11.15.17.18 = oběť ţivota, v paralele s „oblékl“ (13,12 – viz 10,17.18): vyjádření vztahu mezi umýváním nohou a smrti Pána v.5: „nohy“ – Jeţíš obchází po vnějším okruhu osoby leţící na levém boku; pozice není normální, ale je pouţívána při velikonoční večeři (Jeremias) v.11: „kdo ho zradí“: part. pres. = zrada jiţ probíhá v.17: „blaze vám“: blahoslavenství v NZ odráţí posouzení eschatologické situace, která byla umoţněna ohlášením království Boţího v.18: „zvedl proti mně patu“ – v Orientu je to znamením pohrdání 3.2 Všeobecný komentář Povaha a datum Poslední večeře Viz předešlá přednáška. Podle R.E.Browna je pravděpodobnější Janova chronologie, protoţe je nepravděpodobné, ţe by se Jeţíšovo odsouzení a umučení mohlo udát ve sváteční velikonoční den bez toho, aby byl porušen ţidovský zákon. Podle Browna Jeţíš jedl 14. nisanu jídlo, které mělo pouze velikonoční charakter. Srovnání Janova a synoptického vyprávění a) podrobnosti společné všem: předpověď zrady (Mk 14,17-21; Mt 26,20-25; Lk 22,22-23); předpověď Petrova zapření (Lk 22,31-34; Mk 14,29-31; Mt 26,33); poznámka o plodu vinné révy (Jn 15,1-6 - Mk 14,25 a paralely); téma smlouvy (je implicitní u Jn 13,14; 15,12.17 a explicitní u synoptiků Mk 14,24 a paralely); b) podrobnosti společné u Jn a Mk/Mt: předpověď toho, ţe se učedníci rozutekou (Jn 16,32; Mk 14,27; Mt 26,31); c) podrobnosti společné Jn a Lk: lekce učedníkům o pokoře (Jn 13,12-17; Lk 22,24-27); poznámka o budoucnosti učedníků v království (Jn 14,2-3; Lk 22,30). Přes všechny podobnosti se zdá, ţe Jn sleduje na synopticích nezávislou tradici. Význam Umývání nohou Na první pohled by se zdálo, ţe vv. 14-17 význam definují jasně. Některé církve slova berou doslovně, některé imitují ducha Jeţíšova gesta. V minulosti bylo často toto gesto viděno pouze jako příklad Jeţíšovy pokory (uţ Jan Zlatoústý nebo Teodor z Mopsuestie). Ale co vv. 6-10? Bez umytí nohou učedníci nemohou mít s Jeţíšem podíl (v.8) a toto gesto je evidentně očišťuje od hříchu (v.10). Jedná se tedy o víc, neţ o příklad pokory; navíc, v.7 neladí s vv.12 a17. Tyto těţkosti vedly k hledání dalších symbolismů, jako např. křtu; pokud ale křtu, pak nejprve symbolem Jeţíšovy smrti!? Otázka literární celistvosti epizody Janovo evangelium je evangelium sakramentální. Názvuky svátostí však byly většinou provedeny aţ ve druhé redakční vrstvě evangelia. Tak je tomu i zde: odkaz na křest vv.6-10 je ze sekundární vrstvy (podobně jako odkaz na eucharistii 6,35-50), zatímco v první redakční vrstvě je umývání nohou prorockým symbolickým gestem Jeţíšova umučení a smrti (podobně jako 12,1-8 symbolem pohřbu). Ještě jednou ve zkratce struktura perikopy: v.1: úvod ke Knize slávy
vv.2-11: úvod epizody – vyprávění – interpretace (prorocký symbol Jeţíšovy smrti, do níţ je sekundárně zařazen symbolismus křtu); 2-20a první redakce, 10b-11 jsou přídavkem korespondujícím s vv.18-19, zařazeny zároveň s přidáním vv.12-20. vv.12-20: další interpretace Umývání jako příklad pokory; verše byly přidány ve druhé redakci spolu s kap.15-16 (srv. 16,20). 3.3 Podrobný komentář Úvod ke Knize slávy (13,1) „Hodina“: hodina Jeţíšovy smrti jako skutku lásky = jeho vítězství, protoţe se navrátí k Otci, srv. Lk 9,51. Spojení lásky k učedníkům a návratu k Otci jsou leit-motivem Knihy slávy. Jn podtrhuje, ţe Jeţíš všechno věděl: v.3 a 18,4; 19,28 (srv. také 10,38). Úvod k Umývání nohou (13,2-3) v.2: poznámka o zradě – aby si čtenář spojil Umývání nohou s Jeţíšovou smrtí; Jeţíš začíná toto symbolické gesto jedině poté, co byly uvedeny do pohybu síly, které ho dovedou aţ k ukřiţování. v.3: „Otec mu dal všechno do rukou“ (3,3ř; 6,39; 10,29): Jeţíš ví, ţe má moc spasit druhé, a ţe má moc udělat obětí vlastního ţivota; „ţe od Boha vyšel a k Bohu odchází“ = další odkaz na Jeţíšovu smrt; zdůraznění toho, ţe je Syn boţí podrobující se smrti, vyostřuje prvek Jeţíšova pokoření viditelný v umývání nohou a smrti, který toto symbolizuje. Umývání nohou (13,4-5) Jedná se o zvyklost při pohostinnosti, ţe hostitel měl nabídnout hostu vodu k umytí nohou. Midraš k Ex 21,2 říká, ţe nebylo moţné vyţadovat po otrokovi, aby ţidovský otrok myl svému pánovi nohy. Přesto však, jako znamení úcty, učedník umýval občas nohy svému rabbimu (srv. vv. 13-14).5 Interpretace Umývání nohou (1. dialog, 13,6-11) Klíčem k symbolismu gesta je rozhovor mezi Petrem a Jeţíšem. v.6-7: přes všechny teologické akcenty, je moţné, ţe Petr byl v rozpacích; jedná se o víc, neţ o lekci pokory – vše bude moţno pochopit teprve po tom, co „hodina“ přejde (2,22; 12,16). v.8: hluboký význam Umývání: bez něj je učedník bez podílu. NB: „Jestliţe JÁ tě neumyji“ (nikoliv „jestliţe se nenecháš umýt“) = spásonosné gesto, nikoliv jen příklad k následování (kontrast k v.17 = hodnota gesta pro učedníky, aby pro ně mělo účinek). „Podíl“: Nm 18,20; Dt 12,12; 14,27 (heleq = Boţí dar, dědictví Izraele) = meros (Zj 20,6; 21,8; 22,19) = ţivot věčný (srv. Lk 22,30; 23,43). Tzn., ţe Umývání je něco, co umoţňuje učedníkům získat ţivot věčný = symbol Jeţíšovy smrti (+ sekundární křestní symbolismus, srv. 1Pt 1,3-4; Tt 3,7). v.9: pokračování typického janovského neporozumění (lit. prostředek) – Jn kombinuje typickou Petrovu prchlivost („čím víc, tím líp“) s touto technikou. v.10a: Jeţíš tedy vysvětluje, ţe spásonosným není fyzické gesto jako takové, ale to, co ono symbolizuje. Pokud se tedy „vykoupán“ vztahuje na Umývání, Petr nepochopil to, co je podstatné. Jen umytí nohou je podstatné, protoţe ono je symbolem Jeţíšovy smrti. Sloveso „koupat se“ pouţité pro mytí nohou je základním důkazem pro sekundární – křestní interpretaci epizody (louien Sk 22,16; Tt 3,5; 1Kor 6,11; Ef 5,26; Ţd 10,22). Interpretace Umývání nohou (2. dialog, 13,12-20) Druhá interpretace – příklad k následování: rabbi vykonal gesto, které jen příleţitostně mohl vykonat rabbimu velkorysý učedník (viz také 1Tm 5,10). J.A.T. Robinson v této souvislosti uvádí Mk 10,32-45, kde jsou obsaţeny oba prvky Janova Umývání (je zajímavé, ţe paralela k Mk v Lk 22,24-26 je zařazena právě do Poslední večeře; uţ pak bylo uvedeno, ţe Lk 22,27 je podobné s tématem Umývání, stejně jako Lk 22,28-29 s tématem dědictví v Jn 13,8. Je moţné, ţe Lk 22,24-29 je smíšeninou synoptické a janovské tradice.). Třebaţe se Jn 13,12-20 pokládá za příklad pokory, přesto neztrácí propojení s Jeţíšovou smrtí. Jn 15,12-13 je krásným komentářem k Jn 13,15. 5
Kdyţ v ţidovském díle, vzniklém v Alexandrii v r. 100 př.Kr.-100 po Kr., Josef a Asenath, Josefova nevěsta Asenath se nabídne, ţe mu umyje nohy, Josef protestuje, ţe by to mohla udělat sluţebnice. Tu Asenath zvolá: „Tvoje nohy jsou moje nohy… nikdo jiný nebude umývat tvoje nohy!“
v.16: pravděpodobně nebyl původně součástí této interpretace, srv. Mk 10,24-25 a Lk 6,40. Výrok koloval v různých formách a byl pak nezávisle zpracován různými evangelisty. Jn v tomto směru ukazuje početné paralely s Mt 10 (Jn 12,25 = Mt 10,39; Jn 12,26 = Mt 10,38; Jn 12,44 = Mt 10,40; Jn 13,16 = Mt 10,24-25; Jn 13,20 = Mt 10,40; Jn 15,18 – 16,4a = Mt 10,17-25). v.17: poslední přímý odkaz na Umývání, jehoţ vysvětlování začalo v.12. Jn blahoslavenství moţno porovnat s Lk 11,28 (srv. Jn 12,47) a Mt 24,46. Obě interpretace (6-10 a 12-17) jsou zakončeny výjimkou ohledně toho, pro koho Umývání neplatí (vv. 18-19 jsou však také přechodem k 21-30 o Jidášově zradě). vv. 11 a 18: Jeţíš si byl vědom Jidášova postoje, ale v.18 ukazuje, proč Jeţíš tuto zradu přijímá: aby se naplnilo Písmo (srv. 12,38 pro ţidovský národ). Předpověď zrady, kterou začíná proces smrti a vzkříšení, přispěje učedníkům k víře v Kristovo vzkříšení: v.19 srv. s Ez 24,24 a Iz 43,10. v.20: se zde jakoby nehodí. Nejpřijatelnějším se jeví vysvětlení, ţe v.20, který má paralelu v Mt 10,40, byl jednou spojen s v.16 (coţ je paralelní s Mt 10,24-25). Kdyţ byl v.16 přenesen do svého současného kontextu, totéţ se událo pro v.20. Pokud je tato téze správná, tak zatímco v.16 se do svého kontextu hodí, v.20 méně. Oba verše jednají o poslání a začínají stejně.
