MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy
Proliferace jaderných zbraní na Blízkém východě ve stínu vize světa bez jaderných zbraní Magisterská práce
Bc. Petr Sovička
Vedoucí práce: PhDr. Pavel Pšeja, Ph.D. UČO: 333354 Obor: Mezinárodní vztahy Imatrikulační ročník: 2008
Brno, 2014
Prohlášení Prohlašuji, že jsem svou magisterskou práci vypracoval samostatně, výhradně s použitím zdrojů uvedených v seznamu pramenů na konci práce.
___________________________________ V Brně dne 9. 5. 2014
Poděkování Na tomto místě bych rád vyjádřil díky všem, bez nichž by tato práce možná nevznikla, hlavně těm, jež mne podporovali nejen během tvorby této práce, nýbrž po celou dobu mých studií, tedy zejména rodičům a prarodičům, ale také všem přátelům, kolegům a známým, a v neposlední řadě též PhDr. Pavlu Pšejovi, Ph.D za trpělivé, odborné vedení této práce, věnovaný čas a za poskytnutí cenných zkušností formou rad, doporučení a inspirace. Za tyto jsem dále vděčen PhDr. Petru Suchému, Ph.D., vedoucímu Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií, a Mgr. et Mgr. Petru Vilímkovi, Ph.D., vedoucímu mé bakalářské práce, z níž jsem si odnesl mnoho hodnotných ponaučení, z kterých jsem následně mohl čerpat rovněž zde.
Obsah 1
2
3
Úvod ................................................................................................................................... 3 1.1
Uvedení do celkového kontextu zkoumané problenatiky............................................ 3
1.2
Návrh výzkumu a jeho operacionalizace ..................................................................... 6
Geopolitika Blízkého východu na přelomu let 2013 a 2014 .............................................. 9 2.1
Oslabení hegemonického postavení Spojených států ................................................ 11
2.2
Arabské jaro, mocenský vzestup Íránu a Syrská občanská válka .............................. 14
Situace a pozice Izraele na Blízkém východě .................................................................. 17 3.1
3.1.1
Geopolitická a strategická pozice Izraele v Levantě .......................................... 21
3.1.2
Vzdálenější perimetr – Írán, Saúdská Arábie a Turecko .................................... 23
3.2
Izraelský vojenský jaderný program.......................................................................... 26
3.2.1
Vznik a vývoj ..................................................................................................... 26
3.2.2
Analýza a hodnocení .......................................................................................... 32
3.3
4
Širší geopolitická a strategická pozice Izraele ........................................................... 17
Izraelská strategická kultura ...................................................................................... 41
3.3.1
Charakter izraelského státu a jeho bezpečnostní strategické kultury ................. 41
3.3.2
Subkultury v izraelské strategické kultuře ......................................................... 47
Situace a pozice Íránu na Blízkém východě..................................................................... 49 4.1
Širší geopolitická a strategická pozice Íránu ............................................................. 49
4.1.1
Geopolitická a strategická pozice Íránu mimo Blízký východ........................... 53
4.1.2
Geopolitická a strategická pozice Íránu v Sýrii a Perském zálivu ..................... 55
4.1.3
Geopolitická a strategická pozice Íránu v Levantě ............................................ 58
4.2
Íránský (vojenský) jaderný program.......................................................................... 60
4.2.1
Vznik a vývoj ..................................................................................................... 60
4.2.2
Stav strategických sil a jaderného programu na přelomu let 2013/14 ............... 64
4.2.3
Motivace k vývoji jaderné zbraně ...................................................................... 69
4.3
Íránská strategická kultura ......................................................................................... 80 1
4.3.1
Politický systém a charakter Islámské republiky ............................................... 80
4.3.2
Subkultury, projevy a kořeny íránské strategické kultury.................................. 85
5
Závěr ................................................................................................................................. 91
6
Seznam použité literatury ............................................................................................... 101 6.1
Primární zdroje ........................................................................................................ 101
6.2
Sekundární zdroje .................................................................................................... 103
Příloha č. 1: Seznam použitých, relevantních zkratek............................................................ 119 Příloha č. 2: Klasifikace balistických střel použitá v textu .................................................... 121
Tabulka 1: Klasifikace balistických střel ............................................................................... 121
2
1 Úvod 1.1 Uvedení do celkového kontextu zkoumané problenatiky Ihned po svém zrodu jaderné zbraně výrazně ovlivnily charakter mezinárodního systému 1 díky svému, do té doby nevídanému, masivnímu destruktivnímu potenciálu a z něj plynoucích psychologických účinků, působících již při pouhém vědomí existence těchto zbraní. Hmatatelně tak poznamenaly způsob vedení sporů, vnímání bezpečnosti a velmocenského statutu mezi státy a dalšími aktéry mezinárodních vztahů i uvnitř států samotných. Získání jaderné zbraně představovalo, a pro některé státy stále představuje, nejvyšší dosažitelnou úroveň bezpečnosti, mocenského postavení a prestiže, jelikož tyto prostředky neutralizují konvenční převahu protivníka 2. Na úrovni mezinárodního systému rozvoj nukleární éry pravděpodobně přispěl k vymizení otevřeného, celoplošného ozbrojeného konfliktu mezi nejvýznamnějšími mocnostmi prostřednictvím vzájemného odstrašování založeného na schopnosti odvetného úderu za cenu tzv. „Stability-Instability“ paradoxu Glenna Snydera, tj. vyšší četnosti výskytu násilných střetů menší intenzity v oblastech okrajového zájmu nukleárních mocností 3. Robert Jervis označil tento jev přímo za „nukleární revoluci 4.“ Ve vnímání jednotlivců nicméně, nehledě na jejich nepoužití od konce Druhé světové války, vyvolávaly jaderné zbraně přirozeně značné obavy, zpočátku zejména ve spojení s možností globální jaderné války mezi supervelmocemi, později s představou jejich neautorizovaného či náhodného odpálení nebo zneužití „darebáckými státy“ a teroristy5. Od počátku jejich existence jsou proto jaderné zbraně doprovázené vizemi a úsilím o jejich eliminaci nebo alespoň mezinárodní kontrolu. Stěží lze také nalézt amerického prezidenta, jenž by si nepřál zbavit se břemene odpovědnosti, které s sebou jaderný arzenál nevyhnutelně
1 2
V obecném smyslu povahy mezinárodních vztahů. Blíže např. Jervis, R. The meaning of the nuclear revolution. s. 1-45, Quester, G. H. In Baylis, J. a R. J. O'Neill.
Alternative nuclear futures: the role of nuclear weapons in the post-cold war world. s. 31-44 a Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. 2013. Na strategické úrovni, dle Questera, fungovaly jaderné zbraně jako „great equalizer“ kompenzující geopolitickou převahu SSSR v Eurasii, viz Quester, G. H. In Baylis, J. a R. J. O'Neill. Alternative nuclear futures: the role of nuclear weapons in the postcold war world. s. 31. 3
Viz Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 144 a 170.
4
Blíže Jervis, R. The meaning of the nuclear revolution. 1989.
5
Viz Boyd, D. Unconventional thinking. s. 46-49.
3
nesl 6. I tak byl ovšem nástup jaderného věku do konce 50. let spojen s určitou dávkou úžasu a ohromení, jež vyprchalo s technologickým pokrokem vyvolaným strachem z masivního rozšíření jaderných zbraní v následujícím desetiletí7. Výsledkem byla řada uzavřených mezinárodních multilaterálních smluv omezujících a kontrolujících jaderné zbrojení včetně Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) v roce 1968, která nabyla účinnosti o dva roky později. Mezi veřejností vznikla celá řada odzbrojovacích hnutí, jež byly nicméně během Studené války často diskreditovány účastí komunistů. Po jejím skončení se do čela obnoveného úsilí za jaderné odzbrojení nabitého novou energií, pramenící z přesvědčení o zastaralosti a nepotřebnosti těchto prostředků v nové historické epoše, začali stavět, zpravidla bývalí, političtí představitelé 8. Novou naději na zbavení se pociťovaných nebezpeční, pramenících z nukleárních arzenálů, dodal všem abolicionistům pražský projev Baracka Obamy z 5. dubna 2009, ve kterém prezident Spojených států světu představil svou vizi světa bez jaderných zbraní 9, za niž byl následně oceněn Nobelovou cenou míru. Uzavření smlouvy New START s Ruskou federací (RF), redukující strategické arzenály těchto států na nová minima, zesílení neproliferačního režimu NPT, výhledová ratifikace Smlouvy všeobecně zakazující jaderné testování (CTBT), prosazování sestavení smlouvy 6
Viz Iklé, F. C. Nuclear Abolition, A Reverie. s. 4. Svěřit jaderné zbraně pod mezinárodní kontrolu
doporučovala již Frankova zpráva z června 1945. Viz Wittner, L. S. The struggle against the bomb. s. 25. O totéž se včetně inkorporování verifikačních mechanismů pokoušel též Baruchův plán. Viz The AchesonLilienthal & Baruch Plans. Office of the Historian: U.S. Department of State [online]. Ačkoli atomová bomba bránila Rusům v obsazení Evropy, jak sám prezident Truman uvedl, nejraději by hodil americký, atomový arzenál do moře. Prezident Eisenhower dokonce pronesl, že „[…] jediná věc horší než prohrát globální [jadernou] válku je ji vyhrát“. Viz Jervis, R. The meaning of the nuclear revolution: statecraft and the prospect of Armageddon. s. 2 a 4. A bez oh led u na eventu áln í d ů sled ky jad erného od zbrojen í plynou cí z přetrvávající sovětské konvenční převahy v Evropě, vyslovil odhodlání jej prosazovat. Obdobně se vyjadřovali také protagonisté Summitu v Reykjavíku v roce 1986. Viz tamtéž s. 1-4. Blíže Suchý, P. Reagan a říše zla. s. 203219. 7
Viz Ogilvie-White, T. Is there a theory of nuclear proliferation? An analysis of the contemporary debate. s. 44
a 45. Tyto obavy vycházely ze slavné předpovědi prezidenta Kennedyho z roku 1962, předpokládající výskyt 15 až 25 nukleárních mocností ve světě 70. let, postavené na mylné logice technologického determinismu. Viz tamtéž s. 44. 8
Např. Henry Kissinger, Robert McNamara, Sam Nunn, William Perry, George Shultz a The Canberra
Commission on the Elimination of Nuclear Weapons Viz McNamara, R. S. In Baylis, J. a R. J. O'Neill. Alternative nuclear futures: the role of nuclear weapons in the post-cold War world. s. 167-182. a Perkovich, G. a J. M. Acton. Abolishing Nuclear Weapons: A Debate. s. 13, 25 a 99-100. 9
Viz Obama Prague Speech On Nuclear Weapons. In: Huffington Post: Politics [online].
4
zakazující výrobu štěpného materiálu ke zbrojním účelům (FMCT) a eventuální unilaterální redukce amerického strategického arzenálu, reprezentují první stanovené a realizované cíle na cestě k jejímu naplnění10. Aby však mohla být beze zbytku realizována, bude muset dojít, dříve či později, k ustavení bezjaderného režimu i na Blízkém východě, ať již formou Zóny bez jaderných zbraní (NWFZ) 11 nebo jiným, obdobným způsobem. Nejvýznamnějšími výzvami vůči takovému postupu byly na přelomu let 2013 a 2014 íránský, potenciálně vojenský, jaderný program a nedeklarovaný izraelský nukleární arzenál, zneklidňující hlavně Arabské a muslimské státy. Cílem této práce nebude prostá komparace jaderných programů ani posouzení užitečnosti Obamovy vize nebo určení míry realizovatelnosti projektu typu Zóny bez jaderných zbraní na Blízkém východě (MENWFZ), nýbrž analýzou motivací Izraele a Íránu k vývoji a držbě jaderných zbraní přispět k objasnění překážek, stojících v cestě této ambiciózní vize v jednom z nejdůležitějších a zároveň nejméně klidných světových regionů, sužovaným IzraelskoPalestinským a Izraelsko-Arabským konfliktem se zapojením Íránu do obou z nich. Jak totiž výstižně prohlásil Stephen Meyer: „Jaderné zbraně se nevytvářejí spontánně ze zásob štěpného materiálu12“.
10
Viz The White House. National Security Strategy 2010. s. 4 a 23 a Barack Obama's Berlin speech – full text.
In: The Guardian [online]. Blíže Morley, J. a D. G. Kimball. Obama Calls for Deeper Nuclear Cuts. [online]. 11
NWFZ je standardním nástrojem NPT zakotveným článkem VII. Myšlenka Zóny bez jaderných zbraní na
Blízkém východě (MENWFZ) byla diskutována již od 60. let. Volání k jejímu založení bylo zaneseno do rezoluce Valného shromáždění OSN č. 3236 z 9. prosince 1974. Náznak možnosti jejího vzniku poskytl blízkovýchodní mírový proces v 90. letech skrze založení Pracovní skupiny pro kontrolu zbrojení a regionální bezpečnost (ARCS) na Madridské konferenci v roce 1991. K vyjednání MENWFZ vyzývaly také rezoluce a dokumenty přijaté na Revidujících konferencích NPT v letech 1995 a 2010 sponzorované USA, RF a Británií. Plán přijatý na té poslední stanovil dokonce termín svolání konference za tímto účelem na rok 2012. Ta se však nakonec neuskutečnila především z důvodů nejisté regionální, bezpečností situace vlivem událostí Arabského jara a izraelských bezpečnostních obav, vyjádřených požadavkem na současné vyřešení Izraelsko-Arabského konfliktu. Viz 2010 Review Conference of the Parties to the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons. Final Document. s. 16, 18 a 29-31, International Atomic Energy Agency. Treaty on Non-Proliferation of Nuclear Weapons. s. 4, Gobbi, F. P. Library of the European Parliament. Is a nuclear-weapon-free Middle East possible?. 2013, Diplomats: Mideast nuke talks called off. In: USA TODAY [online] a Middle East NuclearWeapon-Free Zone. In: Federation of American Scientists: Nuclear Information Project [online]. 12
Viz Ogilvie-White, T. Is there a theory of nuclear proliferation? An analysis of the contemporary debate. s.
50.
5
1.2 Návrh výzkumu a jeho operacionalizace Primární výzkumná otázka, na níž bude tato práce hledat odpovědi, proto zní: Jaké jsou (hlavní) izraelské a íránské proliferační motivy konstruující zábrany uplatnění vize světa bez jaderných zbraní na Blízkém východě? Zároveň z této perspektivy bude možné adresovat míru závažnosti nejvýznamnějších rizik povstávajících z vývoje jaderných programů obou zemí. Mezi uvažovaná rizika bezesporu patřila hrozba jaderného konfliktu mezi Izraelem a Íránem, nebezpečí spuštění „kaskády nukleární proliferace“ – rychlého rozšíření jaderných zbraní v regionu mezi Saúdskou Arábii, Egyptem a Tureckem – a s tím spojené vážné narušení dosavadního neproliferačního režimu založeného okolo NPT významným, negativním precedentem. Sekundární výzkumnou otázku tak můžeme položit následovně: Jak velké potenciální ohrožení regionální (a mezinárodní) bezpečnosti a stability představovaly izraelské a íránské nukleární programy z hlediska jejich motivací a vývoje? Pro důkladné pochopení těchto motivací a rizik je bude nezbytné nejdříve zasadit do kontextu soudobé geopolitické a strategické pozice obou zemí, včetně vývoje a stavu jejich jaderných programů a strategických sil, a posléze podrobit srovnání se strategickou kulturou, interagující se všemi výše vyjmenovanými aspekty. Navzdory víceméně čtyři desetiletí trvajícímu vymizení termínu geopolitika z veřejně života po Druhé světové válce z důvodu spojení předválečné německé geopolitické školy s nacismem, bylo geopolitické smýšlení propojující geografický prostor s politickou teorií i praxí neustále přítomno v uvažování politických představitelů i analytiků, což bylo patrné kupříkladu ve formě určitých „kódů“ v jejich vyjadřování 13. V tomto duchu bude v textu aplikováno neoklasické geopolitické myšlení, jehož nedostatky vyplývající z přílišného determinismu následně vyváží použití (teorie) strategické kultury, definované zakladatelem tohoto přístupu Jackem Snyderem v roce 1977 jako „sady obecných přesvědčení, postojů a vzorců chování ve vztahu k jaderné strategii, které dosáhly téměř trvalého stavu, jenž je umisťuje na úroveň kulturní spíše než na úroveň pouhé politiky 14“. S ohledem na povahu výzkumu však bude v této práci použito širší, Rosenovy definice z roku 1995 rozvíjející původní Snyderův koncept, která bude popsána níže v první příslušné kapitole věnující se tématu strategické kultury. V případě nejednotnosti dané národní strategické kultury budou
13
Viz Dodds, K. Geopolitics: a very short introduction. s. 11-12 a 17. Blíže Dodds, K. Geopolitics: a very short
introduction. 2007 a např. Toal, G, S. Dalby a P. Routledge. The geopolitics reader. 1998. 14
Viz Lantis, J. S.; Howlett, D. In: Baylis, J.; Wirtz, J.; Gray, C. S.: Strategy in the Contemporary World. s. 88.
6
podrobeny zkoumání její jednotlivé proudy, subkultury či doktríny a identifikovány jejich političtí zástupci – tzv. „nositelé“ strategické kultury 15. Vlastní analýza jednotlivých izraelských a íránských motivací k vývoji, akvizici a držbě jaderné zbraně pak bude probíhat prizmatem tří Saganových proliferačních modelů: bezpečnostního, vnitropolitického a symbolického; doplněných o čtvrtý, Grayův ofenzivní model uplatnění „bomby“ za účelem zisku na úkor jiného aktéra. Bezpečnostní model se orientoval na ochranu před vnějšími hrozbami národní bezpečnosti odstrašováním, vnitropolitický počítal s variantou využití procesu nuklearizace jednotlivými hráči a skupinami v domácí politice k prosazování vlastních partikulárních zájmů a v symbolickém modelu přikládaly politické elity či národní vůdci jaderným zbraním, popřípadě jejich technologii, určitý prestižní význam postavený často na dalších specifických symbolických idejích činících z těchto prostředků odznaky mocenského statusu 16. Napříč prací budou, mimo jiné, v neposlední řadě také uplatněny argumenty z nejvýznamnější proliferační debaty mezi Scottem Saganem a Kennethem Waltzem kvůli neexistenci obecné proliferační teorie, efektivně řešící problémy existence nejméně tří rozlišitelných analytických rovin 17 a vztahu aktéra a struktury v rámci nich 18. Sagan v této debatě vystupoval z pozic Organizační teorie, která se soustředí na zájmy a nedostatky dílčích organizačních celků v rámci větších byrokratických aparátů a na jejich výsledný vliv na celek. V oblasti šíření jaderných zbraní tedy Sagan odmítal, s poukazem na neblahé vlivy dílčích zájmů, organizačních rutin, nedbalostí a špatného úsudku jednotlivých státních struktur operujících v prostředí omezené racionality, pozitivní dopady jaderného odstrašování Waltzova
15
Viz tamtéž s. 89-92 a 96-97.
16
Viz Gray, C. S. The second nuclear age. s. 61-68 a Sagan, S. D. Why Do States Build Nuclear Weapons?. s.
57-85. Příkladem prvního modelu byly, dle Sagana, USA a Čínská lidová republika (ČLR), druhý model vysvětloval vývoj indického a jihoafrického programu, zatímco poslední model reprezentovala Francie a obráceným způsobem také Ukrajina, která se svých jaderných zbraní zřekla převážně z normativních důvodů v listopadu 1994. Viz Sagan, S. D. Why Do States Build Nuclear Weapons?. s. 58-59, 65-71 a 76-82. 17
Mezi tři základní analytické roviny patří: systémová (strukturální), jednotková a individuální rovina.
V mezinárodních vztazích jsou tyto reprezentovány mezinárodním systémem, národními státy a dalšími aktéry mezinárodních vztahů a vlivnými jednotlivci, kupříkladu předními politickými představiteli. Další uvažovanou rovinou bývá rovina dílčích organizací, popř. byrokratického aparátu. 18
Viz Hymans, J. E. C. THEORIES OF NUCLEAR PROLIFERATION. 2006, Ogilvie-White, T. Is there a theory
of nuclear proliferation? An analysis of the contemporary debate. 1996 a Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 3-134.
7
strukturálního obranného (Neo-)Realismu, prokládaného politickou psychologií, na vztahy mezi aktéry v anarchickém mezinárodním systému. Waltz argumentoval dosud údajně prokázanou stabilitou vzájemného odstrašování dvou či více aktérů, snadno schopných odvetného úderu, založenou na racionalitě vycházející ze zájmu o vlastní přežití v dominantně svépomocném systému, na nejistotě a averzi ke ztrátám a na strachu z eventuální masivní zkázy, přičemž podotýkal, že zdaleka ne všechny státy jsou schopné vyvinout jaderné zbraně a zdaleka ne všechny, které tuto schopnost mají, čelí takovým bezpečnostním hrozbám, aby je nakonec skutečně vyrobily pro svou ochranu. Odkazem na absenci velmocenské války po roce 1945 tak Waltz obhajoval přínos postupného šíření jaderných zbraní, zatímco Sagan varoval před riziky vedoucími relativně snadno ke katastrofě, jejíž pravděpodobnost úměrně stoupá s tempem horizontální, nukleární proliferace19. Poznatky získané výzkumem by měly posloužit také jako vodítka pro další práce v analyzovaných oblastech, ať už aplikujícími jednotlivé, specifické proliferační teorie 20 anebo podrobněji zkoumající šance na úspěšné uskutečnění procesů kontroly zbrojení a odzbrojení na Blízkém východě. K realizaci výše předestřeného výzkumného postupu však bude nejdříve zapotřebí obeznámit se s hlavními geopolitickými reáliemi a trendy přítomnými na Blízkém východě na přelomu let 2013 a 2014.
19
Vertikální proliferací se míní navyšování množství zbraní v jednotlivém arzenálu. Horizontální proliferace/
šíření jaderných zbraní označuje nárůst počtu vojensky nukleárních států (aktérů) ve světě. 20
Např. Neorealismus, Liberální institucionalismus, Organizační (a byrokratické) teorie aj.
8
2 Geopolitika Blízkého východu na přelomu let 2013 a 2014 Obvykle bývá termínem Blízký východ popisováno území od Íránu po Egypt ohraničené na jihu Arabským poloostrovem a Tureckem na severu, přičemž to zde někdy bývá zahrnováno také a jindy nikoliv 21. V tomto textu bude nicméně, kvůli jeho perifernímu vztahu k výzkumnému problému, zařazeno spolu s Pákistánem mezi státy s tímto regionem sousedící. Regionální geopolitickou realitu počátkem roku 2014 výrazně ovlivňovaly tři následující trendy ohrožující přetrvávající, Post-Ottomanské, regionální, do značné míry uměle nacionalistické, státní uspořádání převážně vzešlé ze Sykes-Picotovy dohody z roku 1916. Prvním trendem bylo postupné, avšak významné, oslabování hegemonického postavení Spojených států v oblasti potvrzené jejich stažením z Iráku na konci roku 2011. Obecný vzestup Islamismu v regionu, způsobený vývojem událostí Arabského jara, představoval druhý trend. Relativní mocenský vzestup Íránu, symbolizovaný jeho postupujícím jaderným programem, se stal posledním, třetím závažným místním vývojem 22. Islámská republika se ocitla, přes mezinárodní sankce a svou strategickou izolaci, před šancí na získání potenciálně výhodné geopolitické pozice předurčující ji hypoteticky až k pozici regionálního hegemona. K tomu George Friedmen s Robertem Kaplanem ještě předpovídali posun od americké hegemonie k vzájemnému mocenskému vyvažování Izraele, Saúdské Arábie a Íránu Spojenými státy 23. Státy nejlépe situovanými k přečkání těchto výzev byli, dle Kaplana, právě Izrael, který se přes nesčetné, větší či menší, výzvy nakonec nacházel v historicky ideálním geopolitickém postavení, a Írán 24. Blízkovýchodní geopolitické klima tak procházelo proměnou od pan-arabismu, nacionalismu, sekularismu a hegemonie směrem k islamismu, regionalismu a sektářství, což nevěštilo pro domov Abrahámovských náboženství klidnou
21
Viz Čejka, M. Izrael a Palestina. s. 12. Ke geopolitické pozici Turecka blíže Robins, P. Turkey’s ‘double
gravity’ predicament. 2013. 22
Viz Čejka, M. Who are the Islamists in the Arab Spring?. [online], Friedman, G. Syria, Iran and the Balance
of Power in the Middle East. [online], Heydemann, S. FRIDE working papers: Syria's Uprising. s. 1-5, Kaplan, R. D. Anarchy and Hegemony. [online] a Shams-uz-Zaman. Implications of a Nuclear-Armed Iran on the Middle East and Pakistan. s. 171-172. 23
Viz Friedman, G. Israel's New Strategic Position. [online], Friedman, G. Israelis, Saudis and the Iranian
Agreement. [online], Friedman, G. Syria, Iran and the Balance of Power in the Middle East. [online] a Kaplan, R. D. Anarchy and Hegemony. [online]. 24
Viz Kaplan, R. D. Israel's Insightful Cynicism. [online].
9
budoucnost, protože to znamenalo méně hierarchie a více anarchie v této oblasti25. Následující řádky přednesou hlediska objasňující tato tvrzení.
25
Viz Friedman, G. Egypt, Israel and a Strategic Reconsideration. [online], Kaplan, R. D. Anarchy and
Hegemony. [online] a Heydemann, S. FRIDE working papers: Syria's Uprising. s. 1-5.
10
2.1 Oslabení hegemonického postavení Spojených států Regionální hegemonická pozice USA na Blízkém východě trvala od konce Studené války. V souvislosti s tím stojí za připomenutí fakt, že nejpozději od vyhlášení tzv. „Carterovy doktríny“, reagující na sovětskou invazi Afghánistánu, byla tato oblast pro USA sférou vitálního zájmu 26. To bylo dáno nejen bezesporu strategickou polohou Blízkého východu, ale zejména však ohromnými zásobami ropy v Perském zálivu, z nichž nezanedbatelná část putovala ke svým odběratelům Hormuzskou úžinou. Závislost USA na blízkovýchodní ropě však již naplno odhalil první ropný šok po Izraelsko-Arabské válce v roce 1973 27. Prozatímní dohoda šesti mocností s Íránem ze závěru roku 2013 nebyla jen tou dobou nejméně nákladnou a rizikovou šancí na kontrolu znepokojivého íránského jaderného programu, nýbrž ilustrovala rovněž trend stahování amerických sil z oblasti, Afghánistán nevyjímaje 28. USA též, dle své Národně bezpečnostní strategie z roku 2010 (NSS 2010), díky inovacím v energetickém sektoru, rychle snižovali svou celkovou energetickou závislost, tedy i závislost na blízkovýchodní ropě. Mezinárodní energetická agentura (IEA) již ve svém výhledu z roku 2012 predikovala dosažení energetické soběstačnosti USA do roku 2030 29. I když americké alianční vazby s Izraelem a Saúdskou Arábií zůstaly zachovány, vzájemné vztahy USA s těmito státy se ochladily. Netanjahuovu administrativu viditelně znepokojovaly vyhlídky na možné americko-íránské smíření a mírně rozladěna byla také z amerického
26
Viz The State of the Union Address Delivered Before a Joint Session of the Congress. January 23, 1980. In:
The American Presidency Project [online] a Kaplan, R. D. Anarchy and Hegemony. [online]. Dle Davida C. Kanga je hegemonie nerovným, hierarchickým řádem spoléhajícím kromě vojenské a/nebo ekonomické převahy též na legitimitě a konsenzu ohledně vedoucí úlohy hegemona, což ji odlišuje od pouhého prvenství (primacy) založeného výhradně na pvně zmíněných atrubutech. Viz Kaplan, R. D. Anarchy and Hegemony. [online]. 27
Viz Čejka, M. Proč se Saudové přátelí s Američany?!. [online].
28
Viz Friedman, G. Israel's New Strategic Position. [online] a Friedman, G. Israelis, Saudis and the Iranian
Agreement. [online]. Po odmítnutí afghánského prezidenta Karzaje podepsat v listopadu 2013 sjednanou bilaterální dohodu s USA upravující status amerických ozbrojených sil operujících v zemi, Prezident Obama požádal Pentagon o vypracování plánů pro případný úplný odchod amerických jednotek z Afghánistánu, viz US planning full Afghan pullout, Obama tells Karzai. In: BBC News: US & Canada [online]. 29
Viz The White House. National Security Strategy 2010. s. 2 a 30. USA byly v tomto směru výjimkou, protože
většina ostatních zemí, včetně ČLR, Japonska, Indie nebo Jižní Koreje, se naopak stávala více závislými na energetických zdrojích z regionu. Viz International Energy Agency. World Energy Outlook 2012. s. 23, 26- 27 a 74-80 a Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 69 a 70.
11
postoje řešení otázky nezávislého Palestinského státu 30. Znatelně vyšší nelibost však dávalo najevo Saúdské království. Vědomi si možných nástrah, Saúdové již v roce 2003 nesli nelibě svržení Husajnova režimu v Iráku. A od této doby pronikaly na veřejnost zprávy o zvažovaném „pořízení“ jaderné zbraně Saúdy z Pákistánu, na financování jehož programu se znatelně podíleli. Další variantou bylo pozvání pákistánských, nukleárně vyzbrojených, jednotek do země po vzoru sdílení ochrany v Severoatlantické alianci (NATO). Zvýšená publicita věnovaná saúdským strategickým silám domácími médii od roku 2007 a koupě moderních mobilních balistických střel středního dosahu (MRBM) DF-21 (v kódu NATO CSS-5), nazvaných Shaheen II, z Čínské lidové republiky (ČLR) a Pákistánu tyto spekulace, míněné z části jako nátlak na USA, samozřejmě přiživily. Po uzavření prozatímní dohody s Íránem Saudové otevřeně pohrozili opatřením si vlastních jaderných zbraní. Tomu předcházelo odmítnutí vytouženého křesla v RB OSN vyjadřující silnou nespokojenost vedení země s americkou blízkovýchodní politikou, obzvláště vůči americkému (ne)řešení IzraelskoPalestinského konfliktu, Syrské občanské války a situace v Egyptě a také kvůli již zmíněné snaze administrativy o dohodu s Íránem. Pákistánu dali Saudové najevo svou připravenost finančně zemi kompenzovat náklady plynoucí ze sankcí za případný transfer jaderných zbraní, jež by s velkou pravděpodobností rozlítil USA 31. Pokud by tedy USA uzavřenou dohodou úspěšně eliminovaly íránský, potenciálně vojenský, nukleární program, splnily by tím své bezpečnostní závazky ke svým partnerům v Izraeli a Saúdské Arábii a sami by si „uvolnily ruce“ k navázání deideologizovaných, pragmatických styků s Íránem po vzoru Nixonova usmíření s ČLR, z čehož by mohly vytěžit nezanedbatelný ekonomický prospěch. Z geopolitického hlediska navíc neexistovaly k takovému postupu 30
Viz Friedman, G. Israel's New Strategic Position. [online], Friedman, G. Israelis, Saudis and the Iranian
Agreement. [online], Kaplan, R. D. Anarchy and Hegemony. [online], In Arab Spring, Disagreement Blossoms Between Israel, U.S. Geopolitical Diary: Stratfor. 2011, May, s. 14 a Israeli and Palestinian peace talks resume in Washington. In: BBC News: Middle East [online]. 31
Ke zvažované nuklearizaci, související strategii a nespokojenosti s politikou USA, viz Baker, A. Saudi Arabia
Considers Nuclear Weapons After Iran’s Geneva Deal. [online], Friedman, G. Israelis, Saudis and the Iranian Agreement. [online], Gladstone, R. Saudi Arabia Officially Rejects U.N. Security Council Seat. [online]. a Urban, M. Saudi nuclear weapons 'on order' from Pakistan. [online]. Pro akvizici balistických střel viz Elleman, M. Containing Iran's Missile Threat. s. 124-125, Stein, J. Exclusive: CIA Helped Saudis in Secret Chinese Missile Deal. [online] a A Project of the George C. Marshall and Claremont Institutes. Missile Threat: http-missilethreat.com- [online]. Tyto střely výrazně zvýšily kapacity saúdských strategických sil, do té doby sestavených výhradně z několika zastaralých, taktéž původem čínských, střel DF-3(IRBM; CSS-2), získaných roku 1988.
12
větší zábrany. USA by tak ve výsledku stáhly svou angažovanost pouze na existenciální hrozby, jež by jejich strategičtí partneři nebyli schopni vyřešit sami, a intervenovali by jen v případě, kdyby izraelská a saúdská řešení selhala anebo šla proti americkým zájmům, kupříkladu v otázce řešení židovských osad a Izraelsko-Palestinského konfliktu. Neochota Obamovy administrativy zakročit proti Bašáru Asadovi v Sýrii poté, co s velkou mírou jistoty překročil administrativou vytyčenou hranici pro donucující intervenci mezinárodního společenství použitím chemických bojových látek proti opozičním skupinám a civilistům, změnu americké strategie potvrzovala 32.
32
Viz Friedman, G. Israel's New Strategic Position. [online], Friedman, G. Israelis, Saudis and the Iranian
Agreement. [online] a Heydemann, S. FRIDE working papers: Syria's Uprising. s. 4.
13
2.2 Arabské jaro, mocenský vzestup Íránu a Syrská občanská válka Události tzv. Arabského jara otřásly Blízkým východem a výrazně proměnily jeho tvář. Vysoké ceny základních potravin na přelomu let 2010 a 2011 se staly roznětkou protestů mladé,
nepokojné
generace
frustrované
nezaměstnaností,
nefunkčností
místních
autokratických režimů a celkovou absencí perspektivy budoucího uplatnění. Nepokoje se projevily v různých zemích různým způsobem 33, přičemž v Libyi vypuklo ozbrojené povstání a Sýrie dezintegrovala do stavu občanské války. Protestující však byli obecně ve všech zemích chabě politicky organizovaní, což poskytlo šanci k mocenskému nástupu lépe zorganizovaným islamistickým hnutím, státotvorným i radikálním 34, zoceleným dlouhodobou opozicí a represemi, v některých případech dlouhodobě suplujícím na mnoha místech nefunkční veřejné, sociální služby. O několik let předtím došlo v Turecku k poltickému vzestupu islamistické Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), jejíž zahraniční politika se začala po zklamání z vyjednávání s Evropskou unií více orientovat na Blízký východ. Mezi porevolučními režimy chtělo Turecko posílit svůj vliv příkladem úspěšného skloubení islamismu a demokracie. Mezi islamistickými proudy se však v Arabském jaru prosadili nejvýrazněji salafisté a wahhábisté podporovaní ze stále diplomaticky vlivnějších arabských monarchií Perského zálivu v čele se Saúdskou Arábií a Katarem. Tento vývoj zřejmě urychlil přesun moci ve prospěch těchto států, jež převzaly hlavní roli mezi zeměmi arabského světa. Odstranění Íránu nepřátelských režimů v Iráku a Afghánistánu z této periferní země Blízkého východu učinilo, po odchodu amerických jednotek, kandidáta na regionálního hegemona. Konsolidace etnické politiky v nestabilitou stále zmítaném, většinově šíitském Iráku umožnila Íránu teoreticky projektovat moc v územním pásu sahajícím od východního Afghánistánu po břehy Středozemního moře, jež by se tak mohl stát jeho sférou vlivu. Růst politického vlivu Hizballáhu v Libanonu tomu napomáhal. Zde si však Sýrie i po svém vynuceném stažení ze země, vyvolaném vraždou premiéra Rafíka Harírího v roce 2005, chtěla uchovat silný vliv, a proto, ač byla spojencem Teheránu, rostoucí vliv tohoto šíitského militantního hnutí brzdila.
33
Blíže Werrell, C. E. a F. Femia. The Arab Spring and Climate Change: A Climate and Security Correlations
Series. 2013. V Tunisku, kde protesty začaly upálením Mohameda Bouaziziho, došlo k výměně vlády. Maročtí a jordánští monarchové předešli významným násilnostem umírněnými reformami. V Egyptě proběhla revoluce, po které se moci ujalo tamní Muslimské bratrstvo následně svržené armádním pučem. Stabilitu Bahrajnské monarchie zabezpečila vnější, vojenská intervence atp. Vlna protestů zasáhla i perský Írán. 34
Viz Čejka, M. Who are the Islamists in the Arab Spring?. [online] a Kaplan, R. D. Anarchy and Hegemony.
[online].
14
Asad totiž držel v rukou dostatek moci na to, aby v alianci jednal jako rovnoprávný partner35. Nepokoje Arabského jara, jež začaly v březnu 2011, a které následně přerostly do občanské války po neúspěšném režimní snaze potlačit protesty zostřenými represemi, toto změnily. V případě vítězství Asadova režimu v tomto konfliktu si lze stěží představit, že by se lehce vymanil ze závislosti na Íránu a Hizballáhu, do níž jej uvrhla nastalá situace, a obnovil své původní mocenské postavení, obzvláště využíval-li sám cynicky sektářský apel 36. Válka v Sýrii ovšem nebyla zdaleka jedinou překážkou, kterou by musela Islámská republika na cestě za eventuální regionální hegemonií překonat. Prvořadou íránskou starostí byla starost o stabilitu režimu v prostředí prohlubující se mezinárodní, ekonomické, domácí a celkové strategické izolace zapříčiněné uvalením intenzivnějších hospodářských a finančních sankcí, oslabením legitimity režimu Islámské republiky a komplikovanými vztahy se sousedy a státy v regionu. Manifestací současného působení všech tří představených geopolitických trendů se stala Syrská občanská válka kvůli ústřední strategické poloze této země v regionu. Neochota Západu rychle intervenovat na straně opozice jako v libyjském případě podnítila snahu aktérů konfliktu hledat podporu podle náboženské nebo etnické příslušnosti v rámci Blízkého východu. Bašár Asad nalezl podporu u Íránu a Hizballáhu. Kurdové dostávali pomoc hlavně od svých iráckých příbuzných z autonomního regionu. O vliv nad sunitskými skupinami se přetahovalo Turecko se Saúdskou Arábií, státy Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC) a Jordánskem společně s USA a Západem rozdělujícím zpočátku nevojenskou pomoc a později i zbraně, pořízené arabskými zeměmi Perského zálivu, umírněným skupinám prostřednictvím opoziční Nejvyšší vojenské rady. Jednotlivé frakce a skupiny v rámci opozice tak, čas od času, bojovaly i mezi sebou. Kupříkladu Turecko bylo znepokojeno kurdskými vyhlídkami na rozšíření autonomie až po možný vznik nezávislého státu a to bylo příčinou jeho podpory zákrokům sunitských, džihádistických milicí proti Kurdům. Státy GCC byly zase přirozeně 35
Viz tamtéž a, Friedman, G. Israelis, Saudis and the Iranian Agreement. [online], Friedman, G. Syria, Iran and
the Balance of Power in the Middle East. [online], Heydemann, S. FRIDE working papers: Syria's Uprising. s. 3 a 7-11, Wahhabi. In: GlobalSecurity.org [online]. Více a podrobněji také Commins, D. D. The Wahhabi mission and Saudi Arabia. 2006, Harling, P. The new normal in Baghdad. [online], Idrees, M. Turkey and Iran Rivalry on Syria. 2011, Lang, P. Wahhabism and Jihad. [online] a Robins, P. Turkey’s ‘double gravity’ predicament. 2013. 36
Viz Friedman, G. Syria, Iran and the Balance of Power in the Middle East. [online], Heydemann, S. FRIDE
working papers: Syria's Uprising. s. 17 a Mohns, E. a André B. Syrian Revolt Fallout: End of the Resistance Axis?. 2012.
15
motivovány hrozbou íránské regionální převahy po nárůstu íránského vlivu v Iráku. Bohužel velmi limitované angažmá Západu vedené s myšlenkou zacílené, proporční podpory vybraným skupinám přiživené strachem z extrémistických formací, jakou byla např. Fronta an-Nusrá napojená na Al-Káidu a označená Spojenými státy jako teroristická organizace, v podstatě umocňovalo sektářský a regionalistický charakter tohoto ozbrojeného střetnutí. Bašáru Asadovi rovněž velmi pomohlo diplomatické krytí RF a ČLR a ruské dodávky zbraní 37. Na jaře 2013 proto Steven Heydemann varoval před Balkanizací Sýrie, tj. rozpadem státu na menší soupeřící celky, a před možnou polarizací křehké situace v sousedním Libanonu, rozděleném podle obdobných etno-sektářských linií jako Sýrie, a také v sousedním, Šíity, Sunity a Kurdy obývaném, Iráku, žijícím stále v napětí a strachu z možných sektářských násilností, majícím v paměti extrémní násilí z let 2006 a 2007 38. Negativní vývoj tímto směrem by hrozil rozpoutáním dalších krvavých konfliktů, což by znamenalo, kromě humanitární
katastrofy
kolosálních
rozměrů,
ohrožení
stability
všech
okolních
blízkovýchodních zemí a faktický kolaps dosavadního Post-Ottomanského regionálního pořádku s dalekosáhlými konsekvencemi pro zbytek světa.
37
Viz Friedman, G. Israelis, Saudis and the Iranian Agreement. [online], Friedman, G. Syria, Iran and the
Balance of Power in the Middle East. [online] a Heydemann, S. FRIDE working papers: Syria's Uprising. s. 1-5, 12-17. Heydemann západní strategii originálně označil slovním obratem „Goldilocks strategy“, viz Heydemann, S. FRIDE working papers: Syria's Uprising. s. 17. 38
Viz Bowen, J. Iraq's civil war nightmare. [online], Heydemann, S. FRIDE working papers: Syria's Uprising.
s. 2, 3, 5-7 a 15-17 a BBC NEWS. Iraq war in figures [online]. Balkanizací rozumí Heydemann dezintegraci unitárního státního útvaru do několika samostatně fungujících, vzájemně soupeřících, oddělených a de facto nezávislých celků. Nejde tedy o synonymum pro selhání státu (failing state) znamenající totální rozpad vládnutí. Viz Heydemann, S. FRIDE working papers: Syria's Uprising. s. 6. [Pro ilustraci kritéria prvního by mohla volně splňovat Bosna a Hercegovina zatímco nejznámějším příkladem nefunkčního státu bylo Somálsko – Pozn. P.S.]
16
3 Situace a pozice Izraele na Blízkém východě ‘Israel can fight many wars with Egypt and win. It need lose only one.’ George Friedman 39
3.1 Širší geopolitická a strategická pozice Izraele Izrael v důsledku své centrální polohy v Levantě zaujímá centrální strategickou pozici v regionu, která je nicméně rovněž zdrojem jeho vyšší zranitelnosti vůči vnějším útokům. Na přelomu let 2013 a 2014 se Izrael nacházel v nejbezpečnější a nejvýhodnější pozici ve své historii 40, což se může na první pohled jevit poněkud paradoxní s přihlédnutím k událostem Arabského jara, které začalo v Tunisku během prosince 2010 a v letech 2011 a 2012 výrazným způsobem změnilo nebo alespoň ovlivnilo politické klima od Maroka po Írán a Turecko. Výsledný nástup islamistických hnutí ve společnosti, např. salafismu, i v politice, kupříkladu Hizb an-Nahda v Tunisku, marocké PJD, jordánského a především egyptského Muslimského bratrstva, vyvolal přirozeně v Izraeli značné obavy a řada autorů začala používat pro situaci Izraele kontrastní označení „Studená zima“ 41. Hlavním pilířem izraelské bezpečnosti však byla stále, od jejího uzavření roku 1979, mírová smlouva z Camp Davidu s Egyptem, nejlidnatější arabskou zemí s vůdčí ambicí v arabském světě, třebaže z geografického hlediska je Izrael nejzranitelnější od východu, odkud je klíčový trojúhelník Tel Aviv, Haifa a Jeruzalém nejblíže. Egyptské muslimské bratrstvo, jehož revoluce vynesla postupně do čela státu v podobě osoby prezidenta Mohameda Mursího, bylo totiž historicky známé svým protiizraelským postojem majícím v době jeho počátků značně radikální podobu. I přes umírnění tohoto hnutí a jeho nově nabytý státotvorný charakter, jej mnoho Izraelců považovalo za vážnou hrozbu, protože se domnívali, že hodlá pozvolným vyprazdňováním a hledáním záminek nakonec zrušit mírovou smlouvu. Dvojaká vystoupení jeho předních představitelů a jeho praktické politické kroky je v jejich mínění utvrzovaly. Pro 39
„Izrael může bojovat mnoho válek s Egyptem a vyhrát. Stačí [však] prohrát jen jedinou.“ Viz Friedman, G.
Egypt, Israel and a Strategic Reconsideration. [online]. 40
Izraelské výdaje na obranu klesly až z 28% HDP v 70. letech na 6-8%. Viz Kaplan, R. D. Israel's Insightful
Cynicism. [online]. Na druhou stranu ani Izraeli se nevyhnuly socioekonomické problémy, když jej v roce 2011 zachvátila vlna nepokojů. Viz Klein, M. Is the Arab Spring Israel's Winter?. s. 28-29, 32-33. 41
Viz Klein, M. Is the Arab Spring Israel's Winter?. s. 26-33, Morton, J. S. a N. Shortt. The Arab Spring:
Implications for Israeli Security. s. 34-51 a Panayiotides, N. Is the "Arab spring" Israel's winter?: Strategic instability in the Middle East. s. 21-40.
17
ilustraci se jedná o přerušení dodávek plynu, snahu o otevření hraničního přechodu do pásma Gazy v Rafáhu, narušující izraelskou blokádu, a nezabránění obsazení izraelského velvyslanectví demonstranty v Káhiře v září 2011 včetně jeho následného schvalování Saadem
al-Katatnim 42.
Přinejmenším
ideologická
podpora
Hamásu
–
radikálního
islamistického hnutí, vnímaného USA jako teroristická organizace, považujícího se za odnož Muslimského bratrstva, musela být také zneklidňujícím prvkem 43. I když by nepřátelský Egypt, kvůli momentální ekonomické slabosti a hlavně závislosti své armády na americké technice a finanční asistenci, nepředstavoval akutní ohrožení, v budoucnosti s jiným, případným dodavatelem zbraní a novým spojencem by se situace mohla změnit. Proto si stratégové v Izraeli jistě oddechli poté, co bylo egyptské Muslimské bratrstvo svrženo armádním pučem, když během své krátké vlády nedokázalo nastolit modus vivendi s egyptskou armádou mající v zemi zvláštní, privilegované postavení 44. Tento vnitřní rozpor dále potenciální hrozbu islamistického Egypta snižoval. A tak ani černý scénář vzniku osy Egypt – Írán nezískal prostor k možné realizaci. Zjednodušeně řečeno: Izrael na přelomu let 2013 a 2014 nestál před žádnou existenciální hrozbou včetně íránského vojenského, jaderného programu, jehož výstup se stále odkládal, avšak i kdyby byl náhle vyprodukován, od jaderné nálože vede k funkční zbrani ještě dlouhá cesta, kterou lze utajovat ještě hůře a tím se vystavit možné reakci 45. Ze svých arabských sousedů měl Izrael toho času se dvěma platné mírové smlouvy a další dva byli do značné míry neutralizováni. Jeho vojenské kapacity byli nejmodernější v regionu a vlastnil též, s pravděpodobností hraničící s jistotou, funkční jadernou triádu (viz níže). Hrozbu vitálním zájmům nepředstavovali už ani palestinské útoky nejen díky efektivním izraelským zásahům
42
Viz Čejka, M. Who are the Islamists in the Arab Spring?. [online] a Porat, L. The Muslim Brotherhood and
Egypt-Israel Peace. s. 9, 13-18, 29-30 a 32. 43
Viz tamtéž. s. 14-28 a 36-39.
44
Viz Porat, L. The Muslim Brotherhood and Egypt-Israel Peace. 2014, Friedman, G. Israel's New Strategic
Position. [online], Friedman, G. Egypt, Israel and a Strategic Reconsideration. [online] a Hauslohner, A. Brotherhood rising. s. 24-29. 45
Viz Friedman, G. Israel's New Strategic Position. [online] a Friedman, G. Israelis, Saudis and the Iranian
Agreement. [online]. Tato logika připomínná teorii Kennetha N. Waltze, viz Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 3-40. Jadernou náloží je rozuměno pouze výbušné zařízení, fungující v experimentálních podmínkách, zatímco jaderná zbraň je spolehlivým celkem, složeným z nosiče a jemu uzpůsobené nálože, schopným bojového nasazení.
18
a opatřením, protiraketovým systémům Iron Dome a David’s Sling a separační bariéře46, ale rovněž kvůli rozkolu mezi Hamásem a Hizballáhem nad občanskou válkou v Sýrii, kde Hizballáh podporoval ze strategických a náboženských důvodů režim Bašára Asada zatímco Hamás navzdory íránskému tlaku tento režim podpořit odmítl 47. Více znepokojující proto mohly být pro Izrael spíše palestinské snahy o jeho mezinárodní delegitimizaci, označované jako „Soft war“, kvůli jeho ochabující soft power 48 tj. vlivu a reputaci v rámci mezinárodního společenství. Přesto bylo v této době stěží představitelné dosažení úplné mezinárodní izolace „židovského státu“ třebaže EU přistoupila k parciálnímu finančnímu bojkotu Izraele týkajícího se území za „Zelenou linií“ příměří z roku 1949, tedy zejména tzv. osad 49. Fakt, že se Izrael nalézal v relativně bezpečném prostřední, ovšem neznamená absenci jakýchkoli strategických výzev. Předně, jak bude více patrno níže, jisté hrozby vystřídalo nejisté a relativní bezpečí. Oslabení hegemonického postavení Spojených států a změna jejich regionální politiky symbolizovaná dohodou s Íránem, jak jsem uvedl výše, znamenala částečnou ztrátu téměř absolutní americké podpory izraelské politice. Nicméně neoficiální závazek ochrany existence izraelského státu USA neopustily, ačkoli oponovali např. osadnické politice Netanjahuovy administrativy a izraelskému negativnímu stanovisku k dohodě s Íránem, jelikož izraelské (a saúdskoarabské) námitky k mezinárodní dohodě pěti mocností a Německa (P5+1 50) s Teheránem, živené obavami z jejího nerespektování íránskou 46
Viz Friedman, G. Israel's New Strategic Position. [online] a Kaplan, R. D. Israel's Insightful Cynicism.
[online]. 47
Viz Mohns, E. a A. Bank. Syrian Revolt Fallout: End of the Resistance Axis?. s. 25-35 a Manfreda, P. Why
Hezbollah Supports Syrian Regime: Alliance Between Hezbollah, Iran and Syria. [online]. 48
„Soft war“ a soft power lze překládat jako „Měkká válka“ a měkká síla příp. moc. Blíže o tomto tématu a
problematice (ne)zaujatosti OSN z pohledu Izraele, viz Bayefsky, A. The United Nations Agenda and Israel. December 17. 2003. Ke vnímané snaze o delegitimizaci Izraele obecně viz Landman, L.. Winning the Battle of the Narrative: Herzliya Report. January 31 - February 3. 2010 a Michlin, V. Winning the Battle of the Narrative: A Working Paper for the 2010 Herzliya Conference. January 31 - February 3. 2010. Pro shrnutí a obecný přehled problematiky Soft power z izraelského pohledu viz Navon, E. Soft Powerlessness: Arab Propaganda and the Erosion of Israel's International Standing: Submitted for the Herzliya Conference, January 21-24, 2006 [Working Paper]. January 21-24. 2006. A k akademickému bojkotu Izraele britskou asociací vysokoškolských učitelů z května 2005 viz tamtéž. s. 54-55. 49
Viz Guidelines on the eligibility of Israeli entities and their activities in the territories occupied by Israel since
June 1967 for grants, prizes and financial instruments funded by the EU from 2014 onwards. In: 2013/C 205/05. 2013 a Curtis, M. The EU's "covert" boycott of Israel starts to kick in. [online]. 50
Jednalo se o pět stálých členů RB OSN: ČLR, Francii, Ruskou federaci, Spojené království a USA. O něco
méně se používalo označení EU3+3 reflektující členství vyjednávajících v EU.
19
stranou, nebyly vyslyšeny 51. To jestli Írán použije tuto smlouvu obdobně jako ujednání z roku 2005 a využije ji jen jako oddechový čas a úlevu pro svou ekonomiku, sužovanou mezinárodními sankcemi, a bude nadále orientovat svůj jaderný program, ať již pozastavený či nikoliv, utajovaným, netransparentním směrem nicméně ukáže až další vývoj.
51
Viz Friedman, G. Israel's New Strategic Position. [online], Friedman, G. Israelis, Saudis and the Iranian
Agreement. [online], Vick, K. Israel Remains Suspicious As Iran Nuclear Talks Stall. Time. 2013, 11/12. a In Arab Spring, Disagreement Blossoms Between Israel, U.S. Geopolitical Diary: Stratfor. 2011, May, s. 14.
20
3.1.1 Geopolitická a strategická pozice Izraele v Levantě Strategická mírová smlouva Izraele s Egyptem tedy nakonec zůstala v platnosti a se Sinajským poloostrovem jako nárazníkovým pásmem zabezpečovala izraelskou hranici na jihu. Klíčovým faktorem v tomto směru bude stabilita případného nového vojenského režimu v Egyptě, jeho ochota a/nebo schopnost odolávat protiizraelskému veřejnému mínění a míra izraelské ochoty mu v tomto napomáhat např. umírněnou politikou vůči Palestincům 52. Na severovýchodě Jordánský král Abdalláh II včas zareagoval na události Arabského jara a uzmul, prozatím úspěšně, reformní iniciativu ve svůj prospěch. Navzdory sílícímu vlivu umírněných islamistů z jordánského Muslimského bratrstva a salafistů a, po započtení uprchlíků, většinově palestinské populaci se Hášimovské království neislamizovalo 53 a nestal se z něj ani skutečný Palestinský stát i přes dřívější výrok Ariela Šarona 54. Ani dezintegrovaná Sýrie ve stavu občanské války nemohla představovat přímé ohrožení. Izrael zachovával k tomuto konfliktu pragmatický postoj, jelikož žádná ze stran k němu nechovala sebemenší sympatie. Kaplan však předpokládal, že Izraeli přece jen více vyhovoval Asadovský baasistický režim, protože to byl „ďábel, kterého znal“, s kterým panoval nevyhlášený mír a existovalo jisté implicitní porozumění ohledně „červených linií“ v podobě nevhodnosti dodávek nežádoucích zbraní Hizballáhu, vojenského jaderného programu Sýrie a společných soků obou států: Organizace osvobození Palestiny Jásira Arafata a Muslimského bratrstva v Sýrii. Kaplan si dokonce dovedl představit Izraelem podporovaný Asadovský nárazníkový stát na západě země v případě vítězství islámských extrémistů v konfliktu. V takovém případě by alespoň zanikl i zbytek fronty vzdoru proti Izraeli 55.
52
Viz Friedman, G. Egypt, Israel and a Strategic Reconsideration. [online].
53
Viz Friedman, G. Israel's New Strategic Position. [online] a Al-Fodeilat, M. a S. Ghoussoub. How Jordan's
Islamists Came to Dominate Society: An Evolution. [online]. 54
Před čtyřmi desetiletími dospěl Šaron k závěru, že skutečným Palestinským státem bylo Jordánsko. Viz
Kaplan, R. D. Israel's Insightful Cynicism. [online]. 55
Viz tamtéž, Čejka, M.. Izraelské útoky v Sýrii a širší souvislosti vztahů Izraele a Sýrie. [online], Dhanani, G.
Israeli Withdrawal from Sinai. s. 821-822, Heydemann, S. FRIDE working papers: Syria's Uprising. s. 4 a Friedman, G. Syria, Iran and the Balance of Power in the Middle East. [online]. V září 2007 Izrael pravděpodobně preventivně bombardoval domnělé syrské jaderné zařízení, blíže The IAEA's dilemma with Syria's Al Kibar nuclear site. In: Bulletin of the Atomic Scientists [online]. Frontu vzdoru tvořily Írán, Sýrie a Hizballáh a Hamás, viz Mohns, E. a André B. Syrian Revolt Fallout: End of the Resistance Axis?..s. 26. Blíže tamtéž. s. 25-35. Za nežádoucí pokládal Izrael např. dodávky vyspělých, střel země-vzduch.
21
Politická situace v Libanonu byla stále křehká a stále značně rozštěpená dle etnonáboženských linií. Vzhledem k vazbám tohoto státu na Sýrii se pravděpodobně spíše prohloubí a nelze vyloučit radikalizaci a vypuknutí násilností. Hizballáh, radikální šíitské hnutí, bylo pro Izrael také známým protivníkem, avšak spíše trvalou nepříjemností než vážnou hrozbou. A díky výše uvedeným, vyspělým protiraketovým systémům a zapojení milic hnutí do občanské války v Sýrii se nebezpečnost tohoto „známého ďábla“ ještě snížila. Riziko ze strany palestinského terorismu bylo obdobné. Hamás byl v pásmu Gazy oslaben trvající izraelskou blokádou a Operací Pilíř obrany, jež skončila v listopadu 2012 příměřím zprostředkovaným egyptským prezidentem Mursím. Z americké iniciativy vedené ministrem zahraničí Johnem Kerrym se také povedlo v červenci 2013 znovuobnovit mírové rozhovory mezi Palestinci a Izraelem na bázi hranic před Šestidenní válkou 56 s výměnami území třebaže byla většina pozorovatelů i samotná Netanjahuova administrativa k jejich naději na úspěch skeptická, zvláště ve světle rozvoje izraelských osad na Západním břehu 57. K ukončení Izraelsko-Palestinského konfliktu se stavělo rovněž výrazně skepticky obyvatelstvo na obou stranách, podezřívající druhou stranu z nepřátelských úmyslů 58.
56
V Šestidenní válce Izrael získal Sinaj, Pásmo Gazy, Západní břeh a Golandské výšiny.
57
Viz Israeli and Palestinian peace talks resume in Washington. In: BBC News: Middle East [online].
58
Demonstranté protestující v roce 2011 proti vysokým životním nákladům v Izraeli, tj. za zlepšení
socioekonomických podmínek, se proto snažili důsledně distancovat jejich projevy od souběžného Arabského jara. Viz Klein, M. Is the Arab Spring Israel's Winter?. s. 28-29, 32-33.
22
3.1.2 Vzdálenější perimetr – Írán, Saúdská Arábie a Turecko Z významných periferních regionálních mocností Blízkého východu měl Izrael bezesporu nejlepší vztahy s Tureckem. Ty měly v 90. letech a na začátku 21. století podobu strategického partnerství. Tyto vztahy se začaly zhoršovat po izraelském zásahu v Gaze v roce 2008 a vyhrotily se po incidentu na lodi Mavi Marmara v květnu 2010, jež se pokusila proniknout blokádou do pásma Gazy a byla zastavena izraelským komandem, což se neobešlo beze ztrát. Důsledkem bylo částečné přerušení diplomatických vztahů mezi zeměmi, konec spolupráce a vypjatá rétorika z turecké strany. V březnu 2013 bylo, díky zprostředkování Baracka Obamy, dosaženo přinejmenším usmíření tureckým přijetí izraelské omluvy s příslibem plného obnovení diplomatických vztahů a odškodnění pozůstalých. Do listopadu 2013 nicméně nebylo dosaženo shody na výši odškodnění, turecká strana zpochybňovala upřímnost izraelské omluvy a premiér Erdogan obvinil „izraelskou lobby“ z podněcování domácích nepokojů. Na druhé straně v Izraeli na začátku roku 2012 rezonovalo odhalení Davida Ignatiuse z Washington Post o vyzrazení 10 íránských spolupracovníků Mosadu tureckou zpravodajskou službou, kteří byli posléze zatčeni v Íránu, načež byla aféra v Izraeli označena za „Tureckou zradu“ 59. Zmírnění napětí v izraelsko-tureckých vztazích, tak lze chápat především jako vyhovění americkému přání, podpořené ekonomickými výhodami s výhledem na pragmatickou kooperaci v budoucnosti domácí politice navzdory 60. I když opětovné sblížení prozatím neslibovalo obnovení předchozího partnerství, přineslo i tak zlepšení Izraelské pozice také s přihlédnutím k předchozí Turecké podpoře vlády Muslimského bratrstva v Egyptě a obviňování Izraele z přípravy vojenského puče, jež ji sesadil. Saúdská Arábie přetrvávala ve svém odmítání legitimity Izraele a obecně byla zdrojem financí pro sunitské extrémisty nejen v Sýrii. Nicméně tento stav nebyl překážkou ke vzájemné koordinaci kroků ke zmaření mezinárodní dohody o íránském jaderném programu 59
Viz Arbell. D. Turbulence in Turkey–Israel Relations Raises Doubts Over Reconciliation Process. [online]. K
zásahu na lodi Mavi Marmara blíže Q&A: Israeli deadly raid on aid flotilla. In: BBC News: Middle East [online]. 60
Jedná se o spolupráci v oblasti zemního plynu, turismus, umožnění účasti Izraele na aktivitách a cvičeních
NATO, eventuální obnovenou vzájemnou zpravodajskou spolupráci, např. ohledně konfliktu v Sýrii, obecné zmírnění protiizraelských nálad a zlepšení vztahu Turecka s USA. Viz tamtéž. Tyto společně zájmy nepochybně hrály roli ve zlepšení vzájemných vztahů. Viz. Al-Labbad, M. Arab Spring, Syria Were Key in Turkish-Israeli Rapprochement. [online] a Cook, S. A. What does Israel-Turkey reconciliation mean for the Middle East?. [online].
23
na sklonku roku 2013, kdy se setkal ředitel saúdskoarabské rozvědky princ Bandar bin Sultán s izraelským premiérem a francouzským prezidentem 61. Výhledová pragmatická a tichá spolupráce obou státu proti Islámské republice proto nemůže být zcela vyloučena, ačkoli Saúdská Arábie hájila zájmy Palestinců v jejich sporu s Izraelem. Po dohodách s Osla z roku 1993 Izrael navázal, mimo jiné, též diplomatické styky s některými státy Perského zálivu, např. Katarem a Ománem. Navázání styků i s Rijádem se ovšem neuskutečnilo. Přestože Izrael zpočátku skrytě podporoval Írán v jeho válce s Irákem, nakonec zaujal pragmatické stanovisko k tomuto konfliktu, podobající se jeho současnému postoji k Sýrii, vzhledem k rostoucí anti-izraelské až antisemitské rétorice Chomejního revolučního režimu. Bez ohledu na vojenský jaderný program by silný Írán v případě vlády Izraeli nepřátelsky naladěného režimu představoval hrozbu i kvůli existenci jemu příznivě nakloněného Iráku ovládaného vládou šíitské většiny. Ilustrativní je v tomto íránská podpora Hizballáhu, přes který tak Írán dosud vedl s Izraelem nepřímou válku. Samotný post-baasistický Irák sice nemusí být přátelsky nakloněn Izraeli, avšak nemusí být ani jeho zarytým nepřítelem 62. Po neúspěchu smířlivě vystupující Chátamího vlády, hledající cestu k nastolení trvale nekonfliktních vztahů se Západem, se prezidentského úřadu v Íránu chopil v roce 2005 Mahmúd Ahmadínežád, který vystupňoval protiizraelskou rétoriku a vyzýval k „vymazání Izraele ze stránek historie“ 63. Za jeho vlády vzrostl významně vliv Íránských revolučních gard (IRGC, Armáda strážců Islámské revoluce – Pásdárán) v zemi. IRGC působily jako elitní, paralelní ozbrojená sila k regulérní íránské armádě (arteš) a zároveň byly podnikatelským subjektem s nejrůznějšími aktivitami napříč ekonomikou podílející se i na strategických projektech. IRGC měly značný politický vliv a byly nositelem étosu Islámské revoluce z roku 1979. Nicméně se nezdálo, že by v létě 2013 nastupující prezident Hasan Ruhání byl přímo „kandidátem gard.“ Je však nutné podotknout, že v tehdejším íránském politickém systému se prezident dělil o moc s nejvyšším duchovním vůdcem Ájatolláhem Chámeneím, kterému byl formálně podřízen. Přesto, a zejména z důvodu uvedeného na počátku kapitoly, Netanjahuova administrativa nevěřila íránským úmyslům a označovala íránský jaderný
61
Viz Friedman, G. Israelis, Saudis and the Iranian Agreement. [online] a Prince Bandar attends anti-Iran
meeting in Israel. In: Strategic Culture Foundation [online]. 62
Viz Bahgat, G. Israel and Nuclear Proliferation in the Middle East. s. 119-125. Friedman, G. Syria, Iran and
the Balance of Power in the Middle East. [online]. 63
Viz Giles, G. F. Continuity and Change in Israel’s Strategic Culture. s. 26-27.
24
program za potenciálně existenciální ohrožení, přestože byl Írán tvrdě postižen mezinárodními ekonomickými sankcemi, jež ho přiměly vyjednávat 64.
64
Viz Alfoneh, Ali. The militarisation of Iran’s politics. s. 10-11, Friedman, G. Israelis, Saudis and the Iranian
Agreement. [online] a Zakaria, F. The Strategist. s. 16-18. Hospodářský záběr IRGC sahal prakticky do všech součástí íránské ekonomiky„od laserové oční chirurgie a stavebnictví, po automobilový průmysl a obchod s nemovitostmi.” Viz Ahmadi, R. Tensions in Tehran. s. 38.
25
3.2 Izraelský vojenský jaderný program 3.2.1 Vznik a vývoj Izraelský vojenský jaderný program se začal rodit po válce z roku 1956 v utajené francouzské spolupráci v zařízení Dimona v Negevské poušti. Obě strany spojil zájem na oslabení Násirova Egypta podporujícího alžírské povstalce a vzájemně výhodná vědecko-technická spolupráce65. Primární vysvětlení motivu jeho vzniku bylo bezpečnostní, třebaže již pro jeho založení nepanovala výrazná shoda. Zastánci jaderného programu byli David Ben-Gurion (premiér), Ernst David Bergmann (první ředitel Izraelské atomové komise), Moše Dajan (ministr zemědělství, bývalý náčelník generálního štábu) a Šimon Perés. Jeho odpůrci byli Abba Eban, Jigal Allon, Israel Gallili (všichni ministři izraelské vlády), Zvi Zur (náčelník generálního štábu), Jitzak Rabin, Golda Meirová a minimálně z části také Ariel Šaron66. Již v roce 1948 však Izrael založil v rámci svých ozbrojených sil vědecké oddělení, které se podílelo poté též na vývoji izraelských balistických střel a biologických a chemických zbraní, chápaných jako provizorní řešení 67. Zastánci jaderného programu argumentovali existenciální hrozbou masivního, konvenčního, koordinovaného útoku spojených arabských armád, kterému by mohl Izrael podlehnout, zejména válkou na více frontech a početní převahou, ač velikost egyptské i syrské armády byla v době izraelského rozhodování, dle Maoze, omezená 68. Důsledek porážky by mohl být podobný Holocaustu a to se, slovy Ernsta Bergmanna, nemělo stát „nikdy více“ 69. Hlavním cílem tedy bylo odstrašení nepřátel, případně omezení jejich operačního plánování a jako „poslední možnost“ i bojové nasazení k odvrácení porážky anebo provedení odplaty po zničujícím úderu vůči Izraeli (tzv. Samsonova volba) např. zbraněmi hromadného ničení (ZHN). Později, s rozvojem vojenských kapacit arabských států v oblastech balistických střel, 65
Viz Bahgat, G. Israel and Nuclear Proliferation in the Middle East. s. 116-117.
66
Viz tamtéž. s. 115-116, Dowty, A. Nuclear Proliferation: The Israeli Case. s. 85 a Maoz, Z. The Mixed
Blessings of Israel's Nuclear Policy. s. 46. 67
Viz Bahgat, G. Israel and Nuclear Proliferation in the Middle East. s. 115.
68
Maoz uvádí, že v roce 1957 měla egyptská armáda přibližně 95 tisíc mužů a syrská 60 tisíc, což po porovnání
s tehdejší velikostí populace daných zemí autor nepokládal za mobilizaci představující existenciální ohrožení. Autor s obdobným vyhodnocením také zanalyzoval výdaje na zbrojení těchto států. Viz Maoz, Z. The Mixed Blessings of Israel's Nuclear Policy. s. 51. 69
Ilustrativním příkladem této mentality je osobní dopis E. D. Bergmanna, viz Giles, G. F. Continuity and
Change in Israel’s Strategic Culture. s. 21.
26
biologických a chemických zbraní, měl izraelský jaderný deterrent odstrašovat od jejich užití i od vývoje vlastní, Arabské/muslimské jaderné zbraně v regionu, zejména Egyptem, Irákem nebo Sýrií a později pochopitelně rovněž Íránem. Kvůli malé strategické hloubce (územní rozloze) by k ochromení Izraele stačilo jen několik zásahů. Izrael měl rovněž v této souvislosti na zřeteli potenciální jaderné nebezpečí z Pákistánu70. Nicméně již Dowty ve svém článku z roku 1978 zavrhuje hrozbu arabské jaderné zbraně jako hledisko odůvodňující izraelský, vojenský, jaderný program z důvodu mizivého pokroku Arabů, jmenovitě Egypťanů, na tomto poli za 15 let od odhalení existence komplexu v Dimoně 71. Nemožnost zničení Izraele důsledkem jeho jaderného programu nakonec měla přimět izraelské protivníky vyrovnat se s existencí Izraele a přistoupit na mírová jednání. Slovy Šimona Perése: „neusilovali jsme o další Hirošimu, nýbrž o Oslo“ 72. V odůvodnění zastánců programu tedy v momentu rozhodování nehrály zahraničněpolitické, prestižní, útočné 73 ani vnitropolitické důvody významnější roli, byli-li vůbec přítomny, s čímž začali později někteří kritičtí autoři polemizovat. O vnitropolitickém motivu, souvisejícím se strategickou kulturou, např. uvažovali Barak se Shefferem (viz níže). Odpůrci vývoje jaderné zbraně poukazovali na dostatečnou izraelskou konveční, kvalitativní převahu, nebezpečnost programu jako pobídky nepřátelům Izraele k opatření si vlastních ZHN nebo jako pozvánky rozmístění sovětských jaderných sil na arabském území a vyvolání regionálních závodů v nekonvenčním zbrojení, v nichž by byl Izrael v důsledku malé strategické hloubky znevýhodněn. V neposlední řadě byli rovněž znepokojeni nebezpečím odčerpání většího množství zdrojů od konvenčních sil, v jejich očích klíčových pro zajištění izraelské bezpečnosti. Na počátku 60. let byl izraelský program odhalen Američany a Kennedyho administrativa jej považovala za hrozbu své neproliferační politice74, a proto se jej pokusila dostat pod kontrolu. Nebyla však úspěšná. I když Izrael pod nátlakem souhlasil s „návštěvami“ svého zařízení 70
Viz tamtéž. s. 25.
71
Viz Dowty, A. Nuclear Proliferation: The Israeli Case. s. 88.
72
Viz Bahgat, G. Israel and Nuclear Proliferation in the Middle East. s. 113.
73
Využití jaderných zbraní k dosažení zahraničněpolitických, prestižních, popřípadě útočných cílů by bylo
v logickém rozporu s aplikovanou izraelskou jadernou strategií, blíže popsanou dále v textu, protože by vyžadovalo veřejnou demonstraci těchto kapacit. 74
Kennedyho administrativa se obávala zejména rizika výhledově možné, supervelmocenské, jaderné
konfrontace se Sovětským svazem po eskalaci některé z příštích blízkovýchodních válek mezi Izraelem a arabskými státy. Viz např. Cohen, A. a M. Miller. Bringing Israel's Bomb Out of the Basement., s. 30-44.
27
v Dimoně, roční frekvence inspekcí a jejich omezený a kontrolovaný průběh nepostavily Izraelce před nepřekonatelnou překážku. Většina autorů se shoduje, že Izrael získal první jaderné zbraně do roku 1967. První jaderný test měl přitom provést 2. listopadu 1966 v zařízení Al Nakab v Negevské poušti 75. Po zavraždění prezidenta Kennedyho americký tlak polevil a v roce 1969 došlo k tajné dohodě mezi prezidentem Nixonem a premiérkou Meirovou, která byla od té doby představiteli obou stran respektována. Izrael se zavázal, že veřejně nevyhlásí vlastnictví jaderných zbraní ani neprovede jaderný test a Spojené státy se smířily s izraelským jaderným arzenálem, přestaly Izrael nutit k podpisu NPT, jež neobsahovala pro Izrael dostatečné (pozitivní) bezpečnostní garance, a rovněž ukončily pravidelné kontroly v Dimoně. Spekuluje se i tak, že Izrael své jaderné zbraně otestoval, kupříkladu v září 1979 jižně od jihoafrických břehů76. Kromě Francie, jež svou podporu stáhla v roce 1967 kvůli Šestidenní válce, která nevyhovovala obecné změně francouzské politiky vyplývající z dekolonizace a výsledného balancování mezi Izraelem a arabskými státy, se na vývoji programu významně ještě podílela Jihoafrická republika. Dohoda s USA byla v souladu s Izraelskou jadernou doktrínou dvojznačnosti (amimut), kterou vystihuje formulace Šimona Perése, užitá v roce 1962 při rozhovoru s prezidentem Kennedym a zopakovaná v roce 1964 Lévim Eškolem v Knesetu, že „Izrael nebude první, kdo zavede jaderné zbraně na Blízký východ.“ Oficiální, variantní verze této doktríny dále výstražně stanovovala, že Izrael nebude v tomto ani druhý77. Jádrem tohoto přístupu tedy bylo nepřiznání vlastnictví těchto prostředků a s tím spojené utajení, které v kritické fázi vývoje bylo, dalo by se říci, maximální. O programu věděla jen velmi úzká politicko-vojenskovědecká elita v čele s premiérem Ben-Gurionem a dalšími výše uvedenými osobami. Program nebyl oficiálně financován ze státního rozpočtu a byl zahájen bez vědomí vlády 78. Aby však izraelské jaderné kapacity plnily svou odstrašovací funkci, bylo nutné zajistit, kromě kredibility, také komunikaci hrozby protivníkům. Ta probíhala fyzickými akcemi, nepřímými narážkami v projevech izraelských představitelů, různými signály a méně specifickými 75
Viz Martinů, J. Izrael. In: Rojčík, O. a L. Hoder. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. s. 29.
76
Viz tamtéž s. 30-31, Bahgat, G. Israel and Nuclear Proliferation in the Middle East. s. 118 a 129, Cohen, A. a
M. Miller. Bringing Israel's Bomb Out of the Basement., s. 30-44 a Dowty, A. Nuclear Proliferation: The Israeli Case. s.84. Dle Martinů byli Izraelci rovněž přítomni prvnímu francouzskému jadernému testu v roce 1960, viz Martinů, J. Izrael. In: Rojčík, O. a L. Hoder. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. s. 29. 77
Viz např. Cohen, A. a M. Miller. Bringing Israel's Bomb Out of the Basement., s. 30-44 a Dowty, A. Nuclear
Proliferation: The Israeli Case. s. 83. 78
Viz Giles, G. F. Continuity and Change in Israel’s Strategic Culture. s. 21.
28
pohrůžkami. Jako příklad může posloužit uvedení jaderných sil do stavu pohotovosti během války v roce 1973 anebo komunikace směrem k Saddámu Husajnovi během První americké války v Zálivu generála letectva Avihu Ben-Nuna ve sdělovacích prostředcích 79. Od této doby také Izrael, ve spolupráci s USA, začal výrazně investovat do (strategické) protiraketové obrany (BMD). Výsledkem byl systém Arrow, který tvořil její páteř a pokrýval prakticky celé území Izraele, což z něj činilo stát s prvním národním protiraketovým štítem na světě 80. Nepostradatelnou součástí strategie dvojznačnosti byla vysoká míra utajení, cenzury a sebecenzury médií i akademické obce. Velký rozruch v takovém prostředí způsobila kniha předního izraelského badatele Avnera Cohena Israel and the Bomb, a to přestože její autor čerpal z veřejných zdrojů. Cohen byl nakonec na popud ozbrojených složek dokonce vyšetřován policií81! Je proto logické, že i obecnější veřejná prohlášení o programu probíhaly v Izraeli jen výjimečně. Prvně premiér Ben-Gurion informoval Kneset o mírovém návrhu a účelu reaktoru Dimona v prosinci 1960. První veřejná debata se uskutečnila v letech 1975 a 1976 po otištění Dowtyho a Aronsonových článků v předních izraelských denících. Nejpodrobnější debata začala v roce 1986 ve Velké Británii v listu London Sunday Times vyzrazením jaderného programu Mordechajem Vanunu, vědcem z Dimony, odsouzeným, po jeho unesení zpět do Izraele, za zradu na 18. let. V únoru 2000 pak poslanci Knesetu obecně projednávali jadernou otázku 82. Strategická dvojznačnost předchozím incidentem údajně kupodivu nebyla kompromitována a to přes potvrzení pravosti předložených dokladů renomovaným jaderným vědcem Frankem Barnabym 83. Odhlédneme-li od standardních důvodů proliferačního rozhodnutí, jistou, i když jen podpůrnou roli mohl hrát v případě Izraele i axiom kybernetiky84. Vyrobit jadernou zbraň jeho logikou bylo nezbytné, protože to jednoduše bylo technicky možné a věrohodné odůvodnění k tomuto kroku šlo vytvořit.
79
Viz tamtéž. s. 23-24.
80
Viz Bahgat, G. Israel and Nuclear Proliferation in the Middle East. s. 128.
81
Viz Martinů, J. Izrael. In: Rojčík, O. a L. Hoder. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. s. 37.
82
Viz Bahgat, G. Israel and Nuclear Proliferation in the Middle East. s. 126 a Dowty, A. Nuclear Proliferation:
The Israeli Case. s. 84-87. 83 84
Viz Martinů, J. Izrael. In: Rojčík, O. a L. Hoder. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. s 31. Tento argument zmiňoval F. B. Skinner v rámci své Neobehavioristické teorie na příkladech rozhodnutí
vedoucích k výrobě první atomové bomby, viz Fromm, E. Anatomie lidské destruktivity: můžeme ovlivnit její podstatu a následky?. s. 49.
29
Co se týče struktury strategických sil, v roce 2013 Izrael odhadem disponoval 80 jadernými hlavicemi/bombami. Jako nosiče mohly být použity letouny F-16 ve více modifikacích a F15I pro úder na větší vzdálenosti, případně balistické střely Jericho 1 – 385 krátkého (SRBM), středního
až
delšího
středního
(MRBM/IRBM)
až
interkontinentálního
dosahu
(IRBM/ICBM), spalující odpočátku tuhé palivo, vyvíjené od roku 1963 a ve službě od roku 1973, přičemž střely Jericho 1 byly pravděpodobně již staženy a nahrazeny modernějšími verzemi, schopnými odpalu jak ze sil, tak z mobilních transportních zařízení (TELs), v minimálním odhadovaném počtu 90 kusů. Přesnost izraelských střel nebyla známa vyjma prvního typu, u nějž zdroje udávali hodnotu kruhové odchylky zásahu (CEP) maximálně 1 km. Odborníci rovněž zastávali názor, že by Izrael mohl, v případě potřeby, konvertovat nosič Šavit, používaný od roku 1988 k vynášení satelitů Ofek na orbit, na interkontinentální balistickou střelu (ICBM). Izraelskou jadernou triádu a schopnost sekundárního, odvetného úderu dotvářelo pět dieselelektrických ponorek německé provenience třídy Dolphin 86, pravděpodobně vybavených modifikovanými, původně protilodními, střelami s plochou dráhou letu (SLCM) Harpoon. Izrael také pravděpodobně disponoval taktickými jadernými zbraněmi včetně dělostřeleckých granátů a min87. Co se týče povahy jaderného arzenálu, měl mít Izrael v držení zbraně s posíleným štěpením i termonukleární zbraně a měl vlastnit kapacity k produkci zbraní neutronových 88. Vlastní síť satelitů (Ofek), poskytujících Izraeli
85
U typu Jericho 3 se předpokládala možnost osazení jednotlivou hlavicí nebo vícečetnou hlavicí až se třemi
menšími, nezávisle naváděnými hlavicemi (MIRVs). Viz A Project of the George C. Marshall and Claremont Institutes. Missile Threat: http--missilethreat.com- [online]. Počáteční nespolehlivost náváděcího systému střel Jericho 1 překlenul Izrael otevřenými (neutajovanými) dodávkami střel Lance (SRBM) z USA od poloviny 70. let. Viz Bahgat, G. Israel and Nuclear Proliferation in the Middle East. s. 127 a Dowty, A. Nuclear Proliferation: The Israeli Case. s. 82. Výhody střel využívajících tuhé palivo jsou vysvětleny na případu íránských strategických sil. 86
Viz Bahgat, G. Israel and Nuclear Proliferation in the Middle East. s. 125. V nejbližší době se očekávalo
dodání již šesté, oproti předchozím verzím mírně vylepšené, ponorky, viz Sixth Submarine: “The Contract Continues”. In: Israel Defense [online]. 87
Viz tamtéž s. 126-128, Kristensen, H. M. Federation of American Scientists. Status of World Nuclear Forces
[online], Martinů, J. Izrael. In: Rojčík, O. a L. Hoder. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. s 32-34 a Norris, R. S., W. M. Arkin, H. M. Kristensen a J. Handler. Israeli nuclear forces. s. 73-75. 88
Viz Giles, G. F. Continuity and Change in Israel’s Strategic Culture. s. 23 a Martinů, J. Izrael. In: Rojčík, O. a
L. Hoder. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. s 31.
30
nezávislost v rekognoskačních kapacitách, byla další strategickou výhodou nad ostatními státy regionu.
31
3.2.2 Analýza a hodnocení
3.2.2.1 Ocenění strategie jaderné dvojznačnosti Většina autorů považuje jadernou politiku dvojznačnosti za nejúspěšnější politiku Izraele. Jedná se kupříkladu o Cohena, Millera, Karpina a Dowtyho. Tito autoři zpravidla tvrdí, že dvojznačnost umožnila Izraeli veškeré benefity jaderného odstrašování a splnila vizi a cíl propagátorů programu (viz výše) bez nežádoucích mezinárodních konsekvencí a optikou Šimona Perése zvyšovala efektivitu odstrašování 89. Dowty vyjmenoval veškeré představitelné nežádoucí důsledky otevřeného jaderného statusu, jenž by mohl zapříčinit neutralizaci izraelského arzenálu rozmístěním sovětských jaderných sil na podporu arabských států, případně transferem těchto zbraní pod jejich kontrolu nebo případným vývojem vlastních arabských jaderných sil, jednoznačnou záminku ke sjednocení postoje arabských států, enormní politické náklady včetně ohrožení spojenecké vazby s USA, znevěrohodnění izraelského odstrašování proti omezenějším akcím a teroristickým útokům v prostředí vzájemné [vojenské – pozn. P.S.] nuklearizace [kapacit], konstantní nutkání k preemptivnímu útoku na obou stranách za stejné situace, nevýhodné postavení v případné jaderné válce a oslabení izraelského odstrašování obecně kvůli jeho nevýhodné strategické pozici – vysoké koncentraci obyvatel na malém území – za této konstelace. Nejlepším výsledkem pro Izrael by v takovém konfliktu byla patová situace za cenu obrovských lidských a materiálních ztrát 90. Zpět ale k úspěšnosti odstrašování v prostředí strategické dvojznačnosti. Zastánci úspěšnosti této politiky udávají tři historické události jako potvrzení její správnosti: Válku začínající Dnem smíření v roce 1973, irácké ostřelování Izraele v roce 1991 a irácké neostřelování Izraele v roce 2003. Důkazem úspěšnosti jaderného deterrentu Izraele v Yom Kippurské válce mělo být omezené plánování arabských států, jejichž cíle měly být ve válce limitovány pod vědomím existence izraelských jaderných sil a jejich uvedení do pohotovosti. Cílem Egypta a Sýrie údajně z tohoto důvodu nebylo úplné zničení státu Izrael. Nevybavení iráckých Scudů odpalovaných na Izrael během První americké války v Zálivu chemickými zbraněmi mělo svědčit ve prospěch fungujícího jaderného odstrašení a nefungujícího zastrašování konvenčního a absence jakéhokoliv útoku za Druhé americké války v Zálivu prý dokládá celkový úspěch izraelské deterrence včetně té nukleární. Dle Karpina historie potvrzuje toto 89
Viz Dowty, A. Nuclear Proliferation: The Israeli Case. s. 83.
90
Viz tamtéž. s. 99-100.
32
harmonické působení izraelského odstrašování dvojznačností a cena v podobě vysokého utajení byla při srovnání s výsledky bagatelní, s čímž nesouhlasili Avner Cohen a Marvin Miller spolu s Orenem Barakem a Gabrielem Shefferem91. A v případě celého jaderného programu Izraele a nejen strategické doktríny má hodně zajímavých námitek Zeev Maoz i Yezid Sayigh. Žádný z autorů snad ale nezpochybnil pozitivní vliv vlastnictví jaderných zbraní Izraelem na rychlost a množství amerických dodávek zbraní během krizové situace po překvapivém, koordinovaném útoku arabských států v říjnu 1973.
3.2.2.2 Kritika jaderného programu a strategie jaderné dvojznačnosti Maoz
zpochybňuje
celkový
pozitivní
přínos
izraelského
jaderného
arzenálu
na
obranyschopnost státu. Tvrdí, že efekt jaderného programu na bezpečnost země nebyl významný natož rozhodující. Hlavním obranným a zastrašujícím prostředkem Izraele oporti tomu měla být kvalitativní nadřazenost konvenčních sil. Dále zastává názor, že nehledě na dvojznačnost, pokud taková strategie může vůbec v praxi existovat, izraelský jaderný program podnítil arabské státy k nekonvečním závodům ve zbrojení s Izraelem skrze rozvoj chemických a biologických bojových prostředků a možná též přispěl k ochotě SSSR poskytnout jeho arabským spojencům nejmodernější konvenční systémy. Maoz rovněž poměrně přesvědčivě zpochybňuje všechny tři výše zmíněné případy úspěchu izraelské jaderné deterrence poukazem na jiné příčiny výskytu žádoucího jednání protivníků Izraele. Jinak tomu není ani co se týče příčin Šestidenní války, uzavření mírových smluv s Egyptem a Jordánskem a vzniku mírového procesu jako takového. Sayigh se s Maoze shoduje v argumentu zavinění nekonvenčních regionálních závodů ve zbrojení, když tvrdí, že tato situace nastala již v 50. letech a eskalovala začátkem 70. let. Vliv SSSR na tuto zbrojní dynamiku dokládá na akvizici systému SS-21 (Točka; SRBM) Sýrií v 80. letech 92. Izrael samozřejmě nemohl předpokládat, že by jeho limitovaný nekonvenční arzenál odradil přímou intervenci Sovětského svazu, kupříkladu během krize v roce 1973, jak dokládá Bahgat i
91
Srovnej Karpin, M. Deep in the Basement: Israel’s Harmonious Nuclear Ambiguity. s. 31-40. a Cohen, A. a
M. Miller. Bringing Israel's Bomb Out of the Basement., s. 30-44, Barak, O. a G. Sheffer. Israel's "Security Network" and Its Impact: An Exploration of a New Approach. s. 255. 92
Viz Sayigh, Y. Reversing the Middle East Nuclear Race: Arms Race or Arms Control in the Middle East?. s.
14-18 a A Project of the George C. Marshall and Claremont Institutes. Missile Threat: http--missilethreat.com[online].
33
Dowty 93. Teoreticky měl tento arzenál se strategií dvojznačnosti alespoň odradit sověty od dodávek vyspělého vybavení arabským státům, asistence s vývojem jejich nekonvenčních kapacit či dokonce transferu jaderných zbraní na jejich území anebo přímo do jejich rukou, avšak dle kritiků měl v realitě efekt spíše opačný, jelikož posledně zmiňované možnosti představují extrémní řešení a vyspělé konvenční systémy SSSR svým arabským spojencům skrytě anebo otevřeně dodával od roku 1955, kdy Egypt ohlásil masivní nákup zbraní z Československa, a tuto svou politiku v následujících desetiletích neopustil a svou pomoc naopak navyšoval, zejména od 70. let 94. V případě překvapivého arabského útoku roku 1973, dle Maoze, sehrála hlavní roli v limitaci operačního plánování izraelských protivníků izraelská konvenční nadřazenost, zejména pak vzdušná převaha. Navíc vůbec nelze ověřit, zdali Arabové nějakým způsobem reflektovali pohotovost izraelských jaderných sil a jestli o ní vůbec věděli, např. informováním od SSSR. Zmíněnou pohotovost totiž rychle následovala diplomatická intervence supervelmocí. Rozhodujícím byl ovšem původní egyptský plán, počítající v prvé řadě pouze s postupem dvou armád přes Suezský průplav a s vytvořením předmostí krytého střelami země-vzduch sovětské provenience z opačného břehu, přičemž postup invazních armád se měl zastavit v dosahu této protivzdušné obrany 95. Waltz zašel sice s obecným tvrzením o od počátku, hlavně arabskými, aktéry omezené povaze izraelsko-arabských válek ještě dále, avšak více jej nerozvedl ani nijak blíže nedoložil96. V roce 1991 Saddám Husajn nezvolil chemické zbraně pravděpodobně ze strategického důvodu. Jeho cílem totiž bylo rozbití mezinárodní koalice odstoupením jejich arabských členů izraelskou intervencí. Tím by pak byla irácká okupace Kuvajtu zastíněna Izraelsko-Arabským konfliktem. Proto potřeboval způsobit Izraeli, co možná nejvyšší ztráty a k tomu se primitivní irácké chemické zbraně, především plyn sarin, nehodily, jelikož jim bylo možno účinně čelit standardními opatřeními civilní obrany 97. Volba konvenčních, výbušných hlavic byla pro
93
Viz Bahgat, G. Israel and Nuclear Proliferation in the Middle East. s. 118 a Dowty, A. Nuclear Proliferation:
The Israeli Case. s. 90-97. 94
Viz tamtéž a Sayigh, Y. Reversing the Middle East Nuclear Race: Arms Race or Arms Control in the Middle
East?. s. 14-18. 95
Viz Maoz, Z. The Mixed Blessings of Israel's Nuclear Policy. s. 59-61.
96
Viz Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 14.
97
Např. utěsněním místnosti. Viz Maoz, Z. The Mixed Blessings of Israel's Nuclear Policy. s. 55-59 a 61-64.
34
tento účel racionálnější a Saddám Husajn, ač byl často portrétován v médiích jako šílenec, jednal ve skutečnosti na základě kalkulů vyvozených z jemu dostupných informací 98. Nicméně naštěstí pro Izraelce a mezinárodní koalici rakety Scud obecně nevynikaly velkou přesností a způsobili minimální oběti na životech, ačkoli nebylo známo, že by si Izraelci stanovili nějakou hranici již neakceptovatelných ztát. Izrael se zdržel odvety nikoliv z důvodu nízkých ztrát nebo efektivní ochrany, kterou americký systém Patriot stejně neposkytoval, ale čistě z pragmatického důvodu, protože věděl, že jeho nečinnost pravděpodobně způsobí porážku Iráku 99. Není důvodu se domnívat, že jaderná deterrence uspěla a konvenční odstrašování selhalo, protože izraelské vedení (veřejně) nestanovilo Iráku žádné hranice, po jejichž překročení by následovala příslušná odpověď, ať již konvenční či nekonvenční. V případě, že bychom předpokládali úspěch odstrašení, nemohli bychom spolehlivě určit jeho zdroj mezi konvenčními a nekonvenčními prostředky, Izraelem a USA 100.
Maoz též
vydedukoval, že izraelští představitelé jadernému zastrašování sami v této situaci nedůvěřovali. Do Iráku signalizovali možnost masivní izraelské odvety za jakýkoli nespecifikovaný irácký útok, přesto založili domácí velitelství ozbrojených sil a nařídili přípravu vzduchotěsných úkrytů pro obyvatelstvo 101. V důsledku útoků iráckých Scudů pak začal Izrael urychleně v kooperaci s USA vyvíjet protiraketový systém Arrow. Během Druhé americké války v Zálivu reagoval Izrael obdobně, avšak Irák již nezaútočil. Irák, jak známo, nasadil chemické zbraně v První válce v Zálivu proti Íráncům i Kurdům. Dříve byly chemické zbraně nasazeny Egyptem v Jemenu a Egyptem a Libyí v Čadu. Navzdory tomu Izrael od poloviny 70. let, kdy jeho potenciální protivníci začali mít k dispozici adekvátní nosiče (balistické střely) pro své nekonvenční prostředky, nečinil žádná obdobná protiopatření jako v souvislosti s Válkou v zálivu v letech 1990-1 102. Lze tak maximálně opět usuzovat na to, že Izraelci příliš nesázeli na nukleární deterrenci. Mimo to, většina analytiků se shodovala na tom, že chemické zbraně nepředstavovaly existenciální
98
Viz Harvey, F. P a P. James. In: Paul, T, P. M Morgan a J. J Wirtz. Complex deterrence: strategy in the global
age. s. 222-256. 99
Viz Bahgat, G. Israel and Nuclear Proliferation in the Middle East. s. 120-122 a Maoz, Z. The Mixed
Blessings of Israel's Nuclear Policy. s. 55-59 a 61-64. 100
Viz Maoz, Z. The Mixed Blessings of Israel's Nuclear Policy. s. 55-59 a 61-64.
101
Viz tamtéž.
102
Viz Maoz, Z. The Mixed Blessings of Israel's Nuclear Policy. s. 58 a Sayigh, Y. Reversing the Middle East
Nuclear Race: Arms Race or Arms Control in the Middle East?. s. 14-18.
35
ohrožení spadající do rámce „poslední možnosti“ a obdobný názor vyjádřili i někteří izraelští političtí představitelé 103. Nejdůležitějším předpokladem, na kterém byla založena logika permanentní existenciální hrozby vůči „židovskému státu“ dávající opodstatnění jadernému vyzbrojení byla bezesporu arabská jednota. Její existenci však Maoz přesvědčivě rozporuje přinejmenším od konce 60. let, kdy se začal utvářet neoficiální mír mezi Izraelem a Jordánskem. Ještě dříve Jemenská občanská válka proti sobě postavila Egypt a Saúdskou Arábii a předznamenala „Arabskou studenou válku“. Vlády Sýrie a Jordánska rovněž příliš nepomohly Egyptu proti Izraelcům v roce 1967. Navíc už v polovině 60. let měli Násir a jeho spolupracovník Heikal pohlížet skepticky na možnost shromáždění přesily konvenčních sil politicky sjednocených, arabských zemí proti mezinárodně izolovanému Izraeli 104, i když sami v letech 1965-7 Izraeli opakovaně hrozily preventivním útokem na jeho jaderná zařízení v přechodném období končicího výzkumu a začínající produkce prvních jaderných zbraní105. Vypadá to tedy, že tehdy též rozhodla v kalkulacích arabských vůdců izraelská konvenční síla a nikoliv jaderné zbraně, které měl v té době mít Izrael v počtu minimálně dvou kusů k dispozici, jelikož přes vyhrocenou protiizraelskou rétoriku, egyptské jednotky na Sinaji nebyly ofenzivně rozmístěny, o čemž izraelské vojenské velení vědělo 106. Z toho plyne, že Maoz neuvažuje o následující válce jako o čistě preemptivní. I kdyby tomu tak nebylo a Násir by bral do úvahy jaderný deterrent svého oponenta, proklamovaná nutnost izraelského preemptivního úderu by znamenala totální selhání jaderného odstrašování. Maozův postoj, explicitně zahrnující izraelskou odstrašovací komunikaci, byl tedy v rozporu s běžně rozšířeným stanoviskem 103
Viz Maoz, Z. The Mixed Blessings of Israel's Nuclear Policy. s. 57 a Bahgat, G. Israel and Nuclear
Proliferation in the Middle East. s. 115. 104
Viz Maoz, Z. The Mixed Blessings of Israel's Nuclear Policy. s. 50-52 a 66-67 a Kramer, M. Arab
Nationalism: Mistaken Identity. [online]. Jediný seriózní, a poté již neopakovaný, pokus o vytvoření trvalé arabské jednoty představoval pan-arabský projekt Sjednocené arabské republiky, existující mezi léty 1958 a 61, který však ztroskotal na vnitřních sporech o moc a faktickém nevytvoření (funkčního) ústavně-politického systému a správního uspořádání. Blíže tamtéž. 105
Viz Bahgat, G. Israel and Nuclear Proliferation in the Middle East. s. 118 a
Dowty, A. Nuclear
Proliferation: The Israeli Case. s. 86. 106
Násirovy motivy a jejich (i)racionalita jdou již nad rámec této práce, ať již budeme uvažovat o např. vyvinutí
tlaku na Izrael a vtažení supervelmocí do konfliktu, vnitropolitických důvodech anebo postavení v rámci arabského světa. Blíže Dowty, A. Nuclear Proliferation: The Israeli Case. s. 102, Maoz, Z. The Mixed Blessings of Israel's Nuclear Policy. s. 53-54 a Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 18.
36
selhání konvenční deterrence 107. Dowtyho překvapivé zjištění o nízké pozornosti věnované tématu izraelského jaderného programu v arabských zemích v 70. letech s výše uvedeným koresponduje. Shrnuto dohromady: zastánci vojenského, jaderného programu měli hrozbu od arabských států záměrně zveličit, protože začátkem 60. let disponoval Izrael dostatečnou vojenskou převahou zajištěnou od poloviny 50. let francouzskými zbrojními dodávkami, včetně nejmodernějšího soudobého vybavení, realizovanými nehledě na předchozí zbrojní embargo. Ty byly po jejich ukončení následkem embarga zavedeného Francií po Šestidenní válce plynule nahrazeny americkou pomocí 108. V případě příčin vedoucích k mírovému procesu nenacházel Maoz pro jaderný program ani dvojznačnost významné místo, v čemž ho v případě Egypta podporuje i George Friedman. Ten usuzuje, že si Sádát, i v důsledku izraelské vojenské převahy během Izraelsko-Arabských válek, uvědomil strategickou nedůležitost nepřátelství s Izraelem a spojenectví se SSSR pro Egypt ve prospěch příklonu k USA a po znovunastolení národní reputace po válce v roce 1973 realizoval tuto politickou změnu 109. Svou roli musely sehrát též velmi vysoké ztráty egyptských a syrských vojsk 110. Dle obou autorů tak byla nejdůležitější izraelská konvenční síla. Maoz k tomu dodává, že úlohu rovněž sehrálo nalomení izraelského vojenského sebevědomí po překvapivém útoku na Den smíření a následné adoptování přístupu „land for peace formula 111“ izraelskými politiky zastávajícími tvrdou linii, jenž do té doby odmítali a znemožňovali mírová jednání s Araby už od roku 1949. K nim Maoz zařadil i Ben-Guriona a Dajana. Mezi umírněné izraelské politiky nezavrhující arabské návrhy přiřadil např. ministra obrany a premiéra Moše Šareta 112. V případě jednání s Palestinci měla Izraelce velmi zaskočit předchozí Intifáda 113, probíhající od roku 1987, kterou nedokázali zcela potlačovat 114.
107
Srovnej Bahgat, G. Israel and Nuclear Proliferation in the Middle East. s. 118 a Maoz, Z. The Mixed
Blessings of Israel's Nuclear Policy. s. 53-54. 108
Viz Dowty, A. Nuclear Proliferation: The Israeli Case. s. 85 a Maoz, Z. The Mixed Blessings of Israel's
Nuclear Policy. s. 52 a 75. 109
Viz Friedman, G. Egypt, Israel and a Strategic Reconsideration. [online] a Maoz, Z. The Mixed Blessings of
Israel's Nuclear Policy. s 60-69. 110
Společně měly obě armády přijít přibližně o 13 tisíc mužů, 2500 tanků a 500 letadel. Viz Maoz, Z. The Mixed
Blessings of Israel's Nuclear Policy. s 68. 111
V překladu formule území za mír.
112
Viz tamtéž s. 65-66 a 67, blíže tamtéž. s. 60-69 a Giles, G. F. Continuity and Change in Israel’s Strategic
Culture. s. 8-10. 113
V překladu povstání, vzpoura.
37
Cohen a Miller nebyli k izraelské jaderné dvojznačnosti tolik kritičtí. Nicméně byli však toho mínění, že tato strategie již splnila svůj účel během válek a konfliktů s Araby a tím zvýšila bezpečnost země a šance na mír a v proměněném bezpečnostním prostředí po pádu Saddáma Husajna, ve kterém hráli prim nepřímé hrozby od nestátních aktérů a Írán s jeho jaderným programem, působila kontraproduktivně. Demokratický Izrael se totiž jejich pohledem již dávno stal vyspělým jaderným státem, který by měl zvládnout otevřený jaderný status. Rozkrytím svého arzenálu by se mohl veřejně zavázat k transparentnosti, neproliferaci, protiproliferaci např. přistoupením ke CTBT, kompletně zakazující nukleární testy, a výhledovému definitivnímu jadernému odzbrojení po přistoupení k NPT jako jaderný stát 115. Odlišil by se tak od [polo- – pozn. P.S.] autokratického režimu v Teheránu, jež své aktivity utajoval, přestože NPT podepsal, a od jihoafrického režimu apartheidu, ke kterému býval často přirovnáván. Ve střednědobém horizontu by se proto mezinárodní pověst, legitimita a tím i bezpečnost Izraele zvýšily, jelikož v perspektivě autorů se politická legitimita a nukleární záležitosti propojily v pozměněném bezpečnostním prostředí a „události na Západním břehu mohly ovlivňovat záležitosti související s Dimonou“ a obráceně 116. Otevřený jaderný status by navíc dle některých názorů posílil izraelskou deterrenci vůči islámské bombě a to nejen z Íránu, ale rovněž potenciálně z Pákistánu, jelikož efektivní odstrašování by dle některých mínění mělo být odvislé od jistoty zkázy 117. Izraelská odborná i laická veřejnost by se navíc konečně mohla dozvědět nejzávažnější prvky izraelské jaderné doktríny ohledně důvodů nasazení jaderných zbraní a posoudit tak, minimálně alespoň z části, soulad disponibilních prostředků s takovými dokumenty. Protože pokud by např. izraelské jaderné zbraně měly čistě strategický charakter s „poslední možností“ jako politikou užití, pak by vlastnění taktických jaderných kapacit nemuselo být v souladu s takovouto hypotetickou doktrínou118.
114
Viz Giles, G. F. Continuity and Change in Israel’s Strategic Culture. s. 8-10.
115
Viz Cohen, A. a M. Miller. Bringing Israel's Bomb Out of the Basement., s. 30-44. Ze stejných důvodů
navrhovali autoři přistoupení ke smlouvám o zákazu a likvidaci chemických a biologických zbraní (CWC a BTWC), blíže tamtéž. 116
Viz tamtéž.
117
S tímto tvrzením by jistě nesouhlasil Kenneth N. Waltz oceňující perfektnost odstrašování dvojznačností.
Srovnej Bahgat, G. Israel and Nuclear Proliferation in the Middle East. s. 126 a Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 3-40 a 198-199. 118
Viz. Cohen, A. a M. Miller. Bringing Israel's Bomb Out of the Basement., s. 30-44 a Maoz, Z. The Mixed
Blessings of Israel's Nuclear Policy. s. 72-73.
38
Cohen a Miller tedy považovali dvojznačnost za něco více než pouhou strategii a vnímali ji jako odraz širší bezpečnostně-politické mentality a kultury nesoucí s sebou také např. environmentální rizika. Obdobné stanovisko zaujali i Maoz a Barak a Shefferem 119. Poslední dva zmínění ještě deklarují, že utajování posilovalo nedemokratické praktiky vojenskoprůmyslového komplexu a neformální „Sítě“ armádních a bývalých armádních představitelů působících v izraelské veřejné a soukromé sféře (viz níže), jež měly mít zájem na existenci slabé, ovládané a militarizované občanské společnosti. Izraelská jaderná politika, nepodléhající žádnému civilnímu dozoru, měla představovat nejviditelnější případ tohoto počínání, jež Maoz vnímal jako „fait accompli“120. Barak a Sheffer tak možná de facto objevili další motiv, jenž bránil Izraeli zbavit se jaderných zbraní. Nicméně o váze těchto vnitropolitických důvodů během proliferačního rozhodnutí lze zřejmě prozatím pouze spekulovat, jelikož „Síť“ se navzdory Gilesovu přesvědčení nezformovala v předstátním období Izraele díky protibritským a protiarabským odbojovým skupinám 121, operujícím z utajení, nýbrž až v v období těsně před vznikem státu, ačkoli v roce 1967 již měla určovat směr izraelské politiky. Sayigh se také domníval, že jaderný arzenál záštitou posiloval izraelský sklon k preventivním akcím, respektive že tak bude činit v budoucnu, v kombinaci s americkým partnerstvím a vyspělými, taktickými BMD systémy 122. Kvůli rozsáhle evidenci dokazující existenci izraelských jaderných sil proto Bahgat a Maoz posuzovali Izrael jako nedeklarovanou jadernou mocnost a nikoliv jako nejednoznačný stát 123. Na závěr Maoz upozorňil na proměnu jaderného programu po jeho uznání z přítěže na politické aktivum, vhodné k výměně jeho omezením či zrušením, v rozhodující fázi mírového procesu na Blízkém východě. Ten by tak na závěr paradoxně splnil kladnou funkci i v jeho prizmatu 124. Odlišné stanovisko hájil Kenneth Waltz napadající nelogickou vojenskou 119
Viz tamtéž a Barak, O. a G. Sheffer. Israel's "Security Network" and Its Impact: An Exploration of a New
Approach. s. 255. 120 121
Viz tamtéž. Srovnej Barak, O. a G. Sheffer. Israel's "Security Network" and Its Impact: An Exploration of a New
Approach. s. 238 a 242-247 a Giles, G. F. Continuity and Change in Israel’s Strategic Culture. s. 3. Nejvýznamnější židovské milice a odbojové skupiny během Mandátu Palestina byli sionistické Hagana a Palmach, revizionistický Irgun a radikálně revizionistické Lechi. Blíže Čejka, M. Izrael a Palestina. s. 40-83. 122
Viz Sayigh, Y. Reversing the Middle East Nuclear Race: Arms Race or Arms Control in the Middle East?. s.
17. 123
Viz Maoz, Z. The Mixed Blessings of Israel's Nuclear Policy. s. 69 a Bahgat, G. Israel and Nuclear
Proliferation in the Middle East. s. 128. 124
Viz Maoz, Z. The Mixed Blessings of Israel's Nuclear Policy. s. 77.
39
politiku země odvíjející se od štědrých amerických „dotací“ bránící nepotřebná, sporná území na úkor efektivního, jaderného odstrašování 125.
125
Viz Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 32.
40
3.3 Izraelská strategická kultura 3.3.1 Charakter izraelského státu a jeho bezpečnostní strategické kultury Když k definování strategické kultury použijeme širší Rosenovy definice, která charakterizuje strategickou kulturu jako teoretický konstrukt „složený z postojů a předpokladů, jež utvářejí… volby mezinárodního vojenského chování, zejména takového zahrnujícího rozhodnutí o vstupu do války, předpokladech pro útočné, expanzionistické nebo obranné formy války, a množství válečných ztrát, které by byly akceptovatelné“ 126, bude nezbytné si nejdříve připomenout základní charakter Izraelského státu. Ten vystihuje nejlépe prohlášení Davida Ben-Guriona rezolutně oznamující, že „Izrael nikdy nebude levantským státem“ 127. Izraelský stát byl proto téměř výhradně formován Aškenázskou 128 správou a kulturou. Oficiálně a většinově i ve skutečnosti byl Izrael pluralitní demokracií, na Blízkém východě jedinou. V jeho jádru však stále byly přítomny náboženské prvky především kvůli absenci oficiální psané ústavy, jež byla suplována tzv. Základními zákony a tzv. „Statem quo“ mezi světskými a náboženskými autoritami z dob zakládání státu a předstátního období 129. Významná část občanského práva a některé vzdělávací instituce se proto nalézaly v kompetenci religiózních autorit. Během posledních zhruba dvou desetiletí též viditelně rostl vliv tzv. náboženských politických stan, např. Jahadut Ha-Tora, Šas a Židovský domov, disponujících „vyděračským potenciálem“ tj. rozhodujícími hlasy při formování vládních koalic. V rámci tohoto trendu rostl i vliv osadnických hnutí a osadnické lobby z tzv. 126
Viz Lantis, J. S.; Howlett, D. In: Baylis, J.; Wirtz, J.; Gray, C. S.: Strategy in the Contemporary World. s. 88.
127
Viz Čejka, Marek. Judaismus a politika v Izraeli. s. 82.
128
Aškenázští židé převážně pocházeli ze Severovýchodní Evropy a Severní i Jižní Ameriky. Konkrétně
nejčastěji z anglosaských zemí, Maďarska, Pobaltí, Polska, Rumunska, Ruska a Ukrajiny. Séfardé měli své kořeny v Jihovýchodní Evropě, Středomoří, Orientu a ve Střední Asii a byli více tradicionalističtí, protože nebyli (v takové míře) ovlivněni osvícenstvím. („Aškenaz“ v hebrejštině znamená Německo, „Sfarad“ Španělsko.) Viz tamtéž s. 81. 129
Zjednodušeně šlo o sérii kompromisů, stvrzených na přelomu 40. a 50. let, mezi sekulárními sionisty, posléze
formujícími vedení nového státu, tradičními, religiózními starousedlíky (tzv. „ultraortodoxními židy“), např. zastoupenými organizací Agudat Jisrael, a náboženskými sionisty, protože religiózní strany pře odporovaly zavedení světské ústavy z náboženských důvodů. Za jediný, nejvyšší zákon totiž považovali Tóru, a proto též dbaly na (striktní) dodržování náboženských pravidel ve společnosti, kupříkladu ve stravování (kašrut) či v otázce dodržování Šabatu, a na svou autonomii v oblasti vzdělávání a kultury a trvaly na dalších výsadách v občanskoprávní oblasti. Viz tamtéž s.19-44 a Giles, G. F. Continuity and Change in Israel’s Strategic Culture. s. 17.
41
„okupovaných území“, hlavně Západního břehu 130. V izraelské politice existovalo i v poslední době velké množství konfliktních linií, mezi nimiž dominovala linie sekulární-religiózní, v radikálnější poloze interpretovaná jako linie demokracie-teokracie, týkající se podstaty státu, před linií Izraelsko-Palestinského/Arabského konfliktu 131. Výsledkem popsaného rozštěpení byla fragmentovaná a relativně slabá občanská společnost. Dominantní bezpečnostní strategická kultura (viz níže) proto splývala s izraelskou národní identitou132, již utvářela a pravděpodobně se stále bude pokoušet utvářet 133. Hlavním nositelem bezpečnostní kultury byla armáda (Izraelské obranné síly – IDF; Cahal) a hlavní, standardní, politické strany Likud a Strana práce, dohromady ohraničující střed politického spektra. Bezpečnost státu a primát státní, sekulární autority byly v bezpečnostní kultuře nadřazeny nad vše ostatní 134. Barak a Sheffer, tvrdí, že tyto skupiny reálně tvořily společně s dalšími elementy, např. z konfliktní subkultury (viz níže), tzv. „Síť“. Nejednalo se přitom o žádný druh spiknutí, ale o nehierarchizovanou, málo homogenní, avšak rozsáhlou strukturu neformálních, klientelistických vazeb mezi IDF, obranným průmyslem, politickou, akademickou a mediální sférou i privátními subjekty a průmyslem vytvořenou převážně sloužícími a vysloužilými armádními důstojníky, jejímž cílem bylo přirozeně uchovávat vliv v izraelské politice a společnosti sekuritizovaným diskursem pocitu ohrožení a nutnosti ochrany před vnějšími (Arabové a Írán) i vnitřními hrozbami (Palestinci, izraelští Arabové). Šlo tedy o jakýsi širší bezpečnostní establishment mající výhodné výchozí podmínky: všeobecnou brannou povinnost, značný vliv ve vzdělávacím systému a médiích, vysoký patriotismus ortodoxních a sekulárních židů, zdrženlivost médií ve vojenských záležitostech, nízký věk odchodu důstojníků do penze (45 let) a relativně vysoké penzijní zabezpečení důstojníků, kteří potom lehce budují „druhé kariéry“ v nichž jsou loajální IDF a „Síti.“ Do 70. a 80. let se navíc IDF těšily z neotřesitelné pověsti ve společnosti. Ta ovšem vážně utrpěla počáteční, překvapivou porážkou z roku 1973 o to více, o kolik vítězství v roce 1967 posílilo obecné izraelské vnímání sebe jako vyvoleného národa. Intervence v Libanonu, především od roku 1982, nevnímaná jako „nutná“ a První palestinská intráda z konce 80. let 130
Viz Čejka, Marek. Judaismus a politika v Izraeli. s. 125-170.
131
K dalším liniím patří kupříkladu tradiční rozdělení levice-pravice, náboženské dělení Aškenázové-Séfardé,
sionisté-nesionisté a noví přistěhovalci-starousedlíci, viz Čejka, Marek. Judaismus a politika v Izraeli. s. 70-71. 132
Viz Giles, G. F. Continuity and Change in Israel’s Strategic Culture. s. 16.
133
Viz tamtéž. s. 3-5 a Barak, O. a G. Sheffer. Israel's "Security Network" and Its Impact: An Exploration of a
New Approach. s. 237-240. 134
Viz Giles, G. F. Continuity and Change in Israel’s Strategic Culture. s. 3-8.
42
obrazu IDF též neprospěly. Bezpečnostní „Síť“ to ale údajně neohrozilo, protože její postavení bylo již natolik silné, že byla schopna často dominovat veřejné diskuzi a politické konflikty se tak odehrávali v rámci ní, tj. mezi členy/subjekty „Sítě“, a nikoliv ve vojenskocivilní rovině 135. Aby dodali své argumentaci na vážnosti, přinesly Barak se Shefferem celou řadu názorných příkladů, z nichž mezi nejviditelnější patřil výrazný nátlak vedení IDF na civilní politické vedení v předvečer Šestidenní války mající téměř charakter parciálního armádního puče. Dále autoři jmenovali provázanost IDF se stavebními firmami, např. při stavbě (zbytečné) BarLevovy linie u Suezského průplavu, nadmíru prodlužovanou přítomnost IDF v Jižním Libanonu až do roku 2000 a vytvoření de facto správního režimu na tomto území, řízeného výhradně obranným establishmentem dominantně klientelistickým způsobem 136, podporu proosadnické politiky a osadníků, která vedla, mimo jiné též k Masakru v Jeskyni patriarchů v Hebronu, spáchaném Baruchem Goldsteinem poloautomatickou zbraní legálně získanou od IDF, na čemž se autoři shodovali i s Gilesem 137, a nakonec, přes ekonomické škrty prakticky ve všech oblastech v důsledku krize v polovině 21. století jejich žádnou nebo jen marginální aplikaci v obranném rozpočtu, jehož výše byla spíše pod vlivem IDF než ministerstva financí138. V době vzniku a raného formování státu Izrael a izraelského národa však mělo, vzhledem k okolnostem (válečné konflikty, heterogenní politické skupiny a milice, vlivné náboženské instituce), vytvoření tehdy ještě nepříliš rozsáhlé a omezeně působící, neformální „Sítě“ své opodstatnění v logice „otců zakladatelů“ Izraele139. Izraelskou strategickou kulturu tedy tvořila již uvedená bezpečnostní kultura s konfliktní a mírovou subkulturou, vzniknuvší v reakci na Říjnovou válku, posilující pod vlivem obtíží IDF s potlačováním Palestinských intifád a v důsledku přílivu přistěhovalců ze zemí bývalého SSSR po jeho rozpadu 140. Nehledě na toto rozdělení většina Izraelců, dle Gilese, napříč těmito 135
Srovnej Barak, O. a G. Sheffer. Israel's "Security Network" and Its Impact: An Exploration of a New
Approach. s. 235-261 a Giles, G. F. Continuity and Change in Israel’s Strategic Culture. s. 13-20. 136
Viz Barak, O. a G. Sheffer. Israel's "Security Network" and Its Impact: An Exploration of a New Approach. s.
244-247 a 250-255. 137
Viz Giles, G. F. Continuity and Change in Israel’s Strategic Culture. s 16-17 a také Čejka, Marek. Judaismus
a politika v Izraeli. s. 244-245. 138
Viz. Barak, O. a G. Sheffer. Israel's "Security Network" and Its Impact: An Exploration of a New Approach.
s. 251-253. 139
Viz tamtéž.. s. 238 a 242-244 a Čejka, Marek. Judaismus a politika v Izraeli. s. 24-31.
140
Viz Giles, G. F. Continuity and Change in Israel’s Strategic Culture. s. 8-11.
43
kulturami uznávala potenciální existenci ohrožení státu, potřebu zachovávat vojenskou převahu, nezbytnost existence jaderného programu a vyloučení izraelských Arabů ze státních a vojenských záležitostí 141. Pocit ohrožení pramenil z moderní i starověké židovské historie. Mezi prameny kultury tak patřil bezesporu i Starý zákon (Tóra). Z historických události se jednalo hlavně o Babylonské zajetí židů ze 6. století př. n. l., dobytí Jeruzaléma Římany v 1. století n. l. a zejména Holocaust, jemuž předcházela strastiplná zkušenost s antisemitismem a občasnými pogromy z diaspory, jako např. ve Východní Evropě počátku 19. století. Z toho pramenila snaha nedopustit vznik okolností, které by podobné utrpení a oběti umožnily znovu, kupříkladu obklíčením a dobytím území Izraele arabskými armádami ve válce (viz výše). Jako vitální se v tomto světle jevilo nedopustit úplnou mezinárodní izolaci státu, nespoléhat na vnější vazby a bezpečností záruky a usilovat o nejvyšší možnou soběstačnost země ve vojenských kapacitách a technologiích, přičemž (úplná) izolace Izraeli reálně hrozila jen do půlky 50. let 142. Nicméně ještě Dowty, ve svém článku z roku 1978, zmiňuje nezanedbatelnou skupinu autorů označujících Izrael nejen za problémového aktéra, ale řadících jej vysloveně do skupiny mezinárodních vyvrhelů, jakými byli v té době např. Jižní Afrika, Jižní Korea a Taiwan143. Přetrvávající existenci vzájemně propojených mentalit obležení a strachu z izolace v současné izraelské společnosti asi nejlépe vystihoval národní mýtus vzdoru v pevnosti Masada, jenž pronikl i do populární kultury 144. Toto v kombinaci s geografickými a demografickými faktory (malá územní hloubka, znatelně menší populace oproti arabskému/muslimskému obyvatelstvu na Blízkém východě) vytvářelo vypjatou atmosféru snahy nedopustit porážku za každou cenu, jelikož „[…] by možná stačilo prohrát jen jednou 145“. Ekonomické vyčerpání země v důsledku enormního populačního vytížení se též stalo hrozbou a to nejvíce v letech 1969-70, kdy Izrael vedl s Egyptem tzv. Opotřebovávací válku. Vyústěním tohoto smýšlení byla snaha kontrolovat vývoj dění, udržovat iniciativu a v případě potřeby jednat preemptivně nebo preventivně. Příkladem posledního byl anglo-francouzsko-izraelský útok na Egypt v roce 1956 anebo dobře známý 141
Viz tamtéž. s. 7.
142
Na partnerství s Francií mělo po Šestidenní válce téměř plynule navázat porozumění s USA, viz Maoz, Z. The
Mixed Blessings of Israel's Nuclear Policy. s. 52. 143
Dowty jmenuje např. Questera a Harkavyho, viz Dowty, A. Nuclear Proliferation: The Israeli Case. s. 115.
144
Roku 73 n. l. poslední skupina protiřímských povstalců tzv. Zélótů, fanaticky oddaných svému boji, raději
spáchala hromadnou sebevraždu než, aby se vzdala. Viz Čejka, M. Izrael a Palestina. s. 17 a Giles, G. F. Continuity and Change in Israel’s Strategic Culture. s. 2-3. 145
Viz Friedman, G. Egypt, Israel and a Strategic Reconsideration. [online].
44
nálet na budovaný Irácký jaderný reaktor v Osiraku v roce 1981 146, v němž se reálně zrcadlí Beginova doktrína, jejímž cílem bylo nedopustit získání jaderných zbraní nepřáteli Izraele. Vzorem preemptivní války byla pak Válka šestidenní z roku 1967. Dalším důsledkem ještě bylo pochopitelné, trvalé úsilí o kvalitativní vojenskou převahu nad nepřítelem na zemi i ve vzduchu. Dominantní bezpečnostní strategická kultura proto stavěla státní (sekulární) zájem nad vše ostatní, což obnášelo i používání utajování, (auto)cenzury a propagaci patriotismu do společnosti pomocí branné povinnosti, médií, vzdělávání, populární kultury atd. a vyžadování určité míry sebeobětování při obraně konstantně ohrožené domoviny před útokem muslimských nepřátel, hlavně Arabů a Íránců. Přesto tato kultura připouštěla možnost mírového řešení Izraelsko-Arabského a Izraelsko-Palestinského konfliktu, protože jej považovala za materiální spor (o území). Izraelský jaderný program, a jeho utajovaný charakter, byl názornou ukázkou tohoto smýšlení v praxi a jeho opodstatnění bylo v tomto duchu zřejmé. Na druhé straně Izraelci měli zachovávat při plnění své povinnosti „čistotu zbraní“ – úctu k civilistům a zajatcům a používat sílu jen proporčně a při obraně národního zájmu, což vychází ze židovské tradice spravedlivé války 147. Stoupenci bezpečnostní kultury zaujímali pro mírová vyjednávání postoj „peace for peace“ a snažili se vyhýbat územním ústupkům 148. V neposlední řadě nedílnou součástí bezpečnostní kultury byl také odvetný princip „oko za oko, zub za zub“, používaný zpravidla jen v extrémních okolnostech jako např. v Operaci Boží hněv, jejímž cílem bylo po masakru izraelských sportovců na Mnichovské olympiádě v roce 1972 dostihnout a zlikvidovat členy odpovědné teroristické skupiny Černé září 149. Na strategické úrovni byl tento princip reprezentován tzv. Samsonovou volbou, nevyloučeným odvetným strategickým (jaderným) útokem za devastující ztráty způsobené Izraeli, např. po masivním útoku ZHN. Bohužel nechvalně známým se staly odvetné akce komanda 101, pod velením Ariela Šarona, na počátku 50. let, zřejmě cílené na nepřátelské civilisty. Tyto (a obdobné) akce byly spornou součástí izraelských dějin150.
146
Přes vzájemný antagonismus na operaci spolupracovali Izraelci s Íránci, blíže např. Cooper, T. a F. Bishop.
TARGET: SADDAM'S REACTOR: ISRAELI AND IRANIAN OPERATIONS AGAINST IRAQI PLANS TO DEVELOP NUCLEAR WEAPONS. [online]. 147
Viz Giles, G. F. Continuity and Change in Israel’s Strategic Culture. s. 5 a13-16.
148
V překladu mír za mír. Viz Maoz, Z. The Mixed Blessings of Israel's Nuclear Policy. s. 76-77.
149
Viz Giles, G. F. Continuity and Change in Israel’s Strategic Culture. s. 19-20.
150
Viz tamtéž. s. 15 a Viz Maoz, Z. The Mixed Blessings of Israel's Nuclear Policy. s. 65-66.
45
Bezesporu extrémním projevem izraelské, bezpečnostní subkultury byla epizoda z roku 2010, jež posléze posloužila jako námět televizního dokumentu, odvysílaného v roce 2012 po obdržení souhlasu vojenskou cenzurou. Premiér Netanjahu s ministrem obrany Ehudem Barakem chtěli, dle interpretace bezpečnostního analytika Josiho Melmana, nařízením pohotovosti a příprav armádě k vojenskému úderu na íránská jaderná a vojenská zařízení vyprovokovat íránskou [preventivní – pozn. P.S.], ozbrojenou reakci proti izraelským a americkým cílům v regionu. Zamýšleným vtažením USA do uměle vyvolaného ozbrojeného konfliktu hodlali dosáhnout efektivní neutralizace íránského jaderného programu a vybraných, vojenských kapacit země. Nicméně náčelník generálního štábu Gabi Aškenazy a ředitel zpravodajské služby Mosad Meir Dagan odmítli tento rozkaz splnit, odvolávaje se na armádní nepřipravenost, nevyzpytatelný výsledek a chybějící souhlas celé vlády. Dagan se později navíc nechal slyšet, že „bombardovat Írán byla nejpitomější myšlenka, jakou kdy slyšel“, protože „íránský režim byl velmi racionální 151“. Ironicky by se tím dalo dokumentovat skvělé zafungování izraelské, bezpečností kontroly politického vedení země 152. Fakt, že většina izraelských bezpečnostních špiček upřednostňovala mezinárodní sankce a diskrétní akce tajných služeb vypovídal pár zásadních věcí. Předně íránská existenciální, nukleární hrozba Izraeli prozatím ještě asi nebyla v mínění vojenského vedení země bezprostřední. A dále pak byl osamocený izraelský letecký útok na Írán patrně vyhodnocen jako příliš nákladný a riskantní a/nebo nedostatečný, ať již z vojenského či politického hlediska, případně kvůli, distancí Obamovy administrativy evokovaného, nejistého zapojení USA 153. Rovněž nemohlo být opomenuto a vyloučeno uznání efektivity protiíránského sankčního režimu čelnými izraelskými představiteli prostým pozorováním jejich působení 154.
151
Viz Tureček, B. Labyrintem Íránu. s. 64.
152
Viz tamtéž s. 62-64.
153
Viz tamtéž a Friedman, G. Israel's New Strategic Position. [online], Friedman, G. Israelis, Saudis and the
Iranian Agreement. [online] a Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 214. Aškenazyho a Dagana posléze podpořil i bývalý ředitel kontrarozvědky Šin Bet Juval Diskin, osočením Netanjahua a Braka z „mesiášských sklonů”, po svém odchodu z funkce na jaře 2012. Viz Tureček, B. Labyrintem Íránu. s. 63. O problematice preventivního úderu na Írán blíže v kapitolách bezpečnostních a vnitropolitických motivací Íránu k vývoji jaderné zbraně. 154
Sám Netanjahu nakonec 14. ledna 2012 prohlásil, že Írán „kolísá“ pod tlakem těsného zadžování, které by
mohlo přece jen zafungovat. Viz Zakaria, F. The Strategist. s. 18.
46
3.3.2 Subkultury v izraelské strategické kultuře Jak již bylo řečeno, hlavní izraelskou bezpečnostní strategickou kulturu doplňovaly již zmíněné konfliktní a mírové subkultury. Konfliktní subkultura, jejíž vliv ve společnosti od 80. let markantně narůstal, nevěřila v mírové soužití a izraelský konflikt s okolím interpretovala na bázi boje s antisemitismem. Jako ideál viděla stát založený na tradičním židovském právu (Halacha) a veškerému izraelskému území včetně toho získaného ve válkách připisovala božský rozměr. Vítězství v Šestidenní válce bylo v tomto duchu interpretováno jako boží znamení a požehnání. Morální povinností židů bylo pak toto území bránit a nepřenechat je nepříteli, jako v případě evakuace osad z Pásma Gazy v roce 2005. Do této subkultury patřili osadníci, většinou ortodoxní nacionalisté, kteří byli reprezentováni hlavně Národní náboženskou stranou (Mafdal) až do doby jejího pohlcení stranou Židovský domov a dále pak např. přistěhovalci ze zemí bývalého Sovětského svazu. Typická militantnost těchto skupin přispěla k jejich významnému zastoupení v IDF, především u elitních jednotek. Nicméně zvýšené zastoupení těchto skupin v armádě bylo příčinou občasných incidentů a excesů odporujících konceptu „čistoty zbraní“. Někteří zastánci Mírového procesu na bází principu „land for peace“ se z tohoto důvodu domnívají, že fenomén osadnictví „okupovaných území“ a spojení politiky, náboženství a armády, respektive zbraní, má negativní vliv na izraelskou demokracii, společnost a bezpečnost 155. Protipólem konfliktní subkultury byla subkultura mírová hájící mírový koncept „land for peace“ a věřící tak v materiální podstatu Izraelsko-Arabského a Izraelsko-Palestinského konfliktu a v možnost jeho vyřešení ke spokojenosti obou stran. Její nositelé existenci izraelského státu často podmiňovali jeho funkčností, představovanou kvalitou demokracie a života v něm. Izrael by jejich pohledem neměl připomínat teokracii. Mezi nositele této subkultury se řadila vyšší střední třída izraelské společnosti, převážně aškenázského původu, politická strana Meretz a deník Haaretz 156. Pokud budeme uvažovat tímto způsobem, vzbudí jistě pozornost slova Roberta Kaplana, který označil Izrael za jeden ze dvou funkčních států
155
Viz Giles, G. F. Continuity and Change in Israel’s Strategic Culture. s. 5 a 13-20, Maoz, Z. The Mixed
Blessings of Israel's Nuclear Policy. s. 76-77 a Israel Political Parties. In: Jewish Virtual Library [online]. 156
Viz Giles, G. F. Continuity and Change in Israel’s Strategic Culture. s. 6.
47
na celém Blízkém východě, když opomineme, že tím druhým myslel Írán, což výsledný dojem z jeho argumentace posunulo směrem ke hrozbě z tamějšího islámského režimu 157.
157
Viz Kaplan, R. D. Israel's Insightful Cynicism. [online]. Blíže Kaplan, R. D. The Revenge of Geography. s.
96-105.
48
4 Situace a pozice Íránu na Blízkém východě ‘The [1979 Islamic] revolution was not about the “price of watermelon.”’ Ayatollah Khomeini 158
4.1 Širší geopolitická a strategická pozice Íránu I když bezprostřední nebezpečí silové změny režimu vůči Teheránu s postupnou eskalací konfliktů v Iráku a Afghánistánu ztrácelo na důvěryhodnosti, což podtrhla Americko-Irácká smlouva o statusu sil v Iráku z listopadu 2008, neumožňující USA z iráckého území podnikat zahraniční intervence a určující stažení amerických jednotek do 31. prosince 2011159, nacházel se režim Islámské republiky v období přelomu let 2013 a 2014 ve vnitropolitické a ekonomické krizi i mezinárodní strategické izolaci. Nic na tom prozatím nezměnila ani čerstvě uzavřená šestiměsíční, ženevská dohoda mezi Íránem a šesti mocnostmi z 24. listopadu 2013, mající představovat počátek definitivního řešení íránské jaderné krize omezením vybraných aktivit íránského jaderného programu pod zvýšeným dohledem Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE/IAEA) výměnou za uvolnění některých sankcí a zadržovaných finančních aktiv. Konkrétně šlo především o zředění poloviny zásob uranu obohaceného na 20%, pozastavení obohacování uranu nad 5% a zmrazení činnosti v zařízeních ve Fordou a Araku 160. Rovněž Obamův projev o stavu unie z ledna 2014, v němž americký prezident pohrozil vetovat veškeré pokusy o nové sankce proti Íránu, v Teheránu nemohl vyvolat velkou úlevu 161. Stávající ekonomické a finanční sankce 162 totiž postavily režim na hranici udržitelnosti každodenního chodu státu. Během let 2011 a 158
„[Islámská] Revoluce [z roku 1979] se netýkala ceny melounu.“ Tímto proslaveným výrokem chtěl ajatolláh
Chomejní poznamenat, že tato revoluce nevypukla vlivem ekonomických těžkostí, viz Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 69. 159
Viz Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 99.
160
Viz Joint Plan of Action: Full text of Iran-5+1 agreement in Geneva. In: GlobalSecurity.org [online]. Tento
vývoj situace přibližně odpovídal doporučením Bahgata i Perthese a Perthesovu scénáři „Duálního détente” zamezujícímu dysfunkci íránského režimu. Viz Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 74-76 a Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 102-111. 161
Viz President Barack Obama's State of the Union Address. In: The White House [online].
162
Jednalo se např, o Rezoluce RB OSN 1737, 1747, 1803 a 1929, celou řadu zákonů a výkonných nařízení
vlády USA, odvozovaných zejména od Iran Sanctions Act a sankce EU. Blíže Vaez, A. Iran’s Nuclear Program And the Sanctions Siege. s. 8-14 a Iran Sanctions. In: U.S. Department of State [online]. Pro přehledné shrnutí viz International Crisis Group. Spider Web: The Making and Unmaking of Iran Sanctions [online].
49
2013 klesla hodnota riálu o čtyři pětiny, produkce a vývoz ropy o třetinu, přičemž toto odvětví zabezpečovalo 50-60% příjmů íránského státu, a bankovní a finanční omezení znemožnila, zejména odepřením přístupu do transakčního systému SWIFT, Íránu mezinárodní obchod natolik, že se musel uchýlit až k barterové směně 163. A to do tohoto výsledku ještě nebyl započten efekt nejnověji zavedených amerických sankcí z června 2013! Nicméně na nastalou zlou hospodářskou situaci musel reagovat vůdce Chámeneí v polovině února 2014 vyhlášením ekonomického džihádu, mobilizujícím Íránce hlavně k energetickým úsporám, a omezení dovozu spotřebního zboží 164. Samozřejmě že se takto intenzivní sankce výrazně projevily na životní úrovni Íránců. Stát přestával být schopen dotovat zboží denní spotřeby, jak bylo zvykem a dostupnost léčiv se výrazně zhoršila, protože nebylo možno obstarat surovinové importy k jejich výrobě. Islámská republika, přivyklá od svého vzniku na různá sankční omezení, byla tentokráte jejich důsledky značně postižena. Ahmadínežádova vláda se neúspěšně pokusila přisoudit vinu za zhoršené ekonomické podmínky Spojeným státům, avšak už tak nevalnou legitimitu konzervativcům nezachránila a v červnu 2013 vyhrál prezidentské volby, tentokráte nezmanipulované, umírněný klerik Hasan Rúhání, jenž nastoupil cestu ke zlepšování vztahů s USA a Západem obecně 165. Strategická izolace země se také prohloubila. Asadovská Sýrie, de facto jediný spojenec Teheránu kromě nestátních aktérů typu Hizballáhu, zabředla do vleklé občanské války, z níž by, bez asistence Íránu a Hizballáhu a rovněž kvůli ní, mohl vzejít vůči Teheránu značně nepřátelsky orientovaný stát nedaleko vlastních hranic. Idrees takový vývoj obrazně přirovnal ke „svržení bomby na Teherán“ 166. Spojenectví s Hamásem bylo tímto konfliktem taktéž minimálně velmi narušeno167. Zhoršily se také vztahy Íránu s Tureckem a sunitskými araby 163
Viz Monshipouri, M. a M. Dorraj. Iran’s Foreign Policy. s. 135-136.
164
Výzva k opatřením tohoto druhu v zemi bohaté na ropu a zemní plyn podtrhuje závažnost íránských potíží.
Viz Bozorgmehr, N. Ayatollah Khamenei calls for ‘economic jihad’ in Iran. [online]. 165
Viz Ahmadi, R. Tensions in Tehran. s. 38-40 a Monshipouri, M. a M. Dorraj. Iran’s Foreign Policy. s. 135-
136. 166
Viz Idrees, M. Turkey and Iran Rivalry on Syria. s. 89. Zástupce velitele IRGC Hasan Taeb dokonce
prohlásil, že „po ztrátě Sýrie nebude moci udržet Teherán“, viz Heydemann, S. FRIDE working papers: Syria's Uprising. s. 6. A dle asistenta íránského vůdce představovala hrozba Asadova sesazení „červenou linii” pro Írán. Viz tamtéž s. 8. 167
Dle informací Mohnse a Banka Írán přestal financovat Hamás anebo přinejmenším výrazně omezil svou
podporu v reakci na zdržení se vyjádření podpory Asadovu režimu v Damašku představiteli hnutí na počátku
50
podporujícími opozici. V neposlední řadě RF zmrazila dodávky těch zbraní do Íránu, na které se vztahoval sankční režim 168. Po poprvé v historii země evidentně zmanipulovaných prezidentských volbách v roce 2009, ve kterých Mahmúd Ahmadínežád oficiálně porazil proreformního opozičního kandidáta Míra Hosejna Musávího propukly v zemi poměrně velké nepokoje známé jako „Zelená revoluce“. Vůdce Chámeneí výsledky uznal v obavách o stabilitu režimu a protesty byly razantně, efektivně, ale nepříliš krvavě potlačeny i za použití brutálního násilí prorežimních gangů 169, a i proto neeskalovaly do otevřené revoluce. Režim ovšem zaplatil velkou cenu ztrátou populární a legální legitimity 170. V době tzv. Arabského jara se významné protesty nevyhnuly ani Íránu. Skončily ale obdobným způsobem jako ty předchozí a to opět legitimitě vlády/režimu uškodilo. Negativní dopady těchto událostí se v tomto případě projevily i v zahraniční politice země, jelikož Írán, obecně interpretující protesty Arabského jara jako protizápadní a antiimperialistické „Islámské probuzení“ odrážející pokračující, nezvratný úpadek Západu, je sám potlačil 171. V některých dílčích oblastech se však postavení Islámské republiky zlepšilo. V Libanonu upevnilo politické křídlo hnutí Hizballáh svou pozici vstupem do vlády. Poté, co USA odstranily na vlastní náklady dvě íránské regionální hrozby, Tálibán a Saddáma Husajna, se Irák po obnovení suverenity v roce 2005 začal, přes jisté vzájemné spory, pod vedením šíitské vlády, oproti předpokladům Bushovy administrativy, sbližovat s Íránem a hlasoval proti
potlačování protirežimních nepokojů. Svou úlohu v rozhodnutí Hamásu, palestinské odnože Muslimského bratrstva, odehrála též podstatná participace syrského Muslimského bratrstva v opozici proti Asadovu režimu. Viz Mohns, E. a A. Bank. Syrian Revolt Fallout: End of the Resistance Axis?. s. 31-32. 168
Blíže Idrees, M. Turkey and Iran Rivalry on Syria. s. 87-98 a Robins, P. Turkey’s ‘double gravity’
predicament. s. 392-394. Také Íránu tradině příznivě nakloněné státy BRICS umožnily vznik tehdejšího sankčního režimu a v souladu s ním RF zadržela kupříkladu dodání vyspělých střel země-vzduch, viz Long, A. a W. Luers. The Iran Project. Weighing Benefits and Costs of Military Action Against Iran. s. 37. 169
Vyhlášeným režimním gangem byl např. Ansar-e Hizballah, k terý sehrál d ůležitou roli p ři potlačování
nepokojů v letech 1999 a 2009. Oblíbeným nástrojem režimu bylo domácí vězení, jež bylo uvaleno na vůdce „Zeleného hnutí“ Musávího a Karrúbího. Dříve postihlo také sesazeného nástupce ajatolláha Chomejního ajatolláha Montazerího. Viz Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 8-9. 170
Viz Abulof, U. Nuclear Diversion Theory and Legitimacy Crisis: The Case of Iran. s. 692-693 a 705-706.
171
Viz Abulof, U. Nuclear Diversion Theory and Legitimacy Crisis: The Case of Iran. s. 705-706 a Ganji, A.
Who Is Ali Khamenei? The Worldview of Iran's Supreme Leader. Foreign Affairs. 2013.
51
rezoluci Arabské ligy uvalující sankce na Sýrii 172, i když Monshipouri a Dorraj tvrdili, že na vlně nacionalismu po parlamentních volbách v roce 2010 došlo, pod vlivem potlačování syrských nepokojů, mezi Irákem a Íránem v otázce Sýrie k rozkolu 173. Než syrská občanská válka naplno vypukla, tak neměl Írán žádnou překážku v projekci vlivu do oblasti Středozemí a v podpoře Hizballáhu, Hamásu a jiných spřízněných nestátních (teroristických) aktérů v regionu. Také jaderný program a vývoj balistických střel navzdory vysoké ceně a veškerým níže a výše zmíněným obtížím postoupil kupředu 174 a, jak již bylo naznačeno, „americké obklíčení Íránu“ mírně povolilo. Z geopolitického hlediska byl Irán vybaven solidně velkou populací175, přirozenými hranicemi a nejen díky své rozloze dobrou strategickou hloubkou. Jeho centrální plošina s hlavním městem byla totiž chráněna téměř ze všech stran vysokými horami. Země zaujímala strategickou polohu mezi Perským zálivem s Hormuzskou úžinou, Kaspickým mořem, zbytkem Blízkého východu a Jižní Asií a byla obdařena bohatými ložisky ropy a zemního plynu 176.
172
Viz Heydemann, S. FRIDE working papers: Syria's Uprising. s. 8, Iran's Grip on Iraq. Stratfor: Geopolitical
Diary. 2013, č. 6 a Idrees, M. Turkey and Iran Rivalry on Syria. s. 95. 173
Viz Monshipouri, M. a M. Dorraj. Iran’s Foreign Policy. s. 144.
174
Viz Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 67, Chipman J., M. Fitzpatrick a M. Elleman. Iran's ballistic missile
capabilities: a net assessment. 2010, Elleman, M. In: Wright, R. B. The Iran primer: power, politics, and U.S. policy [online]. a Salisbury, D. a D. Lowrie. Targeted: A case study in Iranian illicit missile procurement. s. 2329. 175
Dle odhadů z července 2013 žilo v Íránu skoro 80 miliónů obyvatel. Viz The World Factbook: Middle East ::
Iran. In: CIA Web Site — Central Intelligence Agency [online]. 176
Viz Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s. 319 a 326, Kaplan, R. D. The Revenge
of Geography. s. 105 a Kaplan, R. D. Israel's Insightful Cynicism. [online].
52
4.1.1 Geopolitická a strategická pozice Íránu mimo Blízký východ Se státy v regionech Kavkazu a Střední Asie neměl Írán výraznější spory kromě trvalé pře o vymezení vod Kaspického moře a latentních obav z potenciální ázerbájdžánské snahy o připojení ke svému národnímu státu a ani zde žádnou ambiciózní politiku podpory místních protivládních menšin s ohledem na stabilitu a vztahy s RF a ČLR, přátelštěji nakloněnými mocnostmi, neprosazoval 177. S Pákistánem měl Írán po Islámské revoluci chladné a místy napjaté vztahy kvůli podpoře šáhova režimu a vzájemné strategické spolupráci proti Indii, posléze z důvodů jeho podpory Tálibánu před rokem 2001 a spojenectví s USA a Saúdskou Arábií poté, třebaže mezi oběma státy neexistovaly žádné závažné permanentní spory. Napjaté vztahy umocňovalo občasné sektářské násilí páchané na pákistánských šíitech a povstalecké aktivity vzpurných, sunitských Balúčů, obývajících obě strany hranice, údajně sponzorované americkými a izraelskými zpravodajskými službami – CIA a Mosadem – a Saúdskou Arábií 178. Na druhou stranu Pakistán nepřímo asistoval při vývoji íránského jaderného programu přes stínovou proliferační síť Abdula Kádira Chána, jaderného vědce pákistánského původu 179. Írán též spolupracoval s Pákistánem v energetické oblasti, ilustrativní budiž stavba příhraničního plynovodu potenciálně vedoucího až do Indie 180 a v Afghánistánu si vytvořil a udržoval překvapivě dobré vztahy s Karzajího vládou a silný ekonomický vliv, zvláště v jemu blízkých regionech jakým byl např. Herát. Společným zájmem Íránu a USA a NATO byla stabilita v Pákistánu i Afghánistánu, zabráněním jejich „Talibanizace“, zničení místního vlivu AlKáidy a Tálibánu a zamezení pašování narkotik z těchto oblastí181.
177
Viz Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s. 326 a Perthes, V. Ambition and Fear:
Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 98. 178
Viz Milani, M. M. Tehran’s Take : Understanding Iran's U.S. Policy. s. 46-62. Monshipouri, M. a M. Dorraj.
Iran’s Foreign Policy. s. 143, Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 97 a Shams-uz-Zaman. Implications of a Nuclear-Armed Iran on the Middle East and Pakistan. s. 181-182. 179
Viz Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s. 313-314, Betts, R. K. Incentives for
Nuclear Weapons: India, Pakistan, Iran . s. 1063-1064, Hod er, L. In: Rojčík , O. a L. Hod er. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. s. 96 a Shams-uz-Zaman. Implications of a Nuclear-Armed Iran on the Middle East and Pakistan. s. 169-170. 180
Viz Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s. 313 a Eisenstadt, M. The Strategic
Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 5. 181
Irán věnoval Pákistánu přes 300 mil. $ na dárcovské konferenci v Tokiu v dubnu 2009 a v lednu 2002, také
v Tokiu, poukázal 560 mil. $ Afghánistánu, k nimž přidal dalších 100 mil. $ o čtyři roky později v Londýně. Viz
53
Vzhledem k Turecku došlo s nástupem vlády strany AKP a zahájením zahraniční politiky nulových problémů se sousedy ministra zahraničí Ahmeta Davutogla ke zlepšení vzájemných vztahů oproti předchozím Kemalistickým vládám. Zhoršování turecko-izraelských vztahů od roku 2008 ústící v roztržku po incidentu z roku 2010 tomuto nahrávalo. Vrcholem započatého trendu, jenž však neměl mít dlouhého trvání, se stala společná iniciativa s Brazílií ze 17. května téhož roku mající ambici vyřešit problém íránského jaderného programu kuriózní výměnou lehce obohaceného uranu za uran středně obohacený 182. Obrat k horšímu nastal po souhlasu Turecka s umístěním radarové základny NATO po summitu v Lisabonu a zejména s příchodem Arabského jara do Sýrie a s jeho přerodem v občanskou válku, ve které se Turecko, nehledě na princip „žádných problémů“, modelově a energicky postavilo na stranu Svobodné syrské armády a sunitské opozice. Írán toto přirozeně negativně reflektoval náznakem
eventuální
podpory
Kurdským
separatistům
ze
Strany
kurdských
pracujících (PKK). Jistou dobu bylo Turecko vnímáno jako přítel a spojenec Teheránu, třeba když po volbách v roce 2009 neprojevovalo halasnou kritiku 183. Takto o něm přemýšlel kupříkladu Uriel Abulof 184. Značná energetická závislost země na Íránu, hlavně na zemním plynu, a nechuť vázat se více energeticky k RF tento dojem umocňovaly185. Přesto Turecko roli prostředníka mezi Íránem a Západem nakonec nesehrálo.
Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 96-99, Milani, M. M. Tehran’s Take : Understanding Iran's U.S. Policy. s. 46-62 a Tureček, B. Labyrintem Íránu . s. 26. 182
Viz Idrees, M. Turkey and Iran Rivalry on Syria. s. 88-89. K iniciativě Turecka a Brazílie blíže Gürzel, A.
Turkey's Role in Defusing the Iranian Nuclear Issue. s. 141-152. 183
Viz Idrees, M. Turkey and Iran Rivalry on Syria. s. 96-97 a Robins, P. Turkey’s ‘double gravity’ predicament.
s. 392-394. Více Idrees, M. Turkey and Iran Rivalry on Syria. 2011. O neúspěšné politice propagace Tureckého modelu usmíření demokracie s islámem, lépe řečeno islamismem blíže Robins, P. Turkey’s ‘double gravity’ predicament. 2013. Idrees naopak pokládal tento model za atraktivní i funkční zároveň (a přitažlivější než íránský). Srovnej Idrees, M. Turkey and Iran Rivalry on Syria. s. 93 a 97-98. 184
Viz Abulof, U. Nuclear Diversion Theory and Legitimacy Crisis: The Case of Iran. s. 705.
185
K červenci 2012 pokrývalo Turecko 40% své spotřeby ropných produktů dovozem z Íránu. Viz Robins, P.
Turkey’s ‘double gravity’ predicament. s. 393.
54
4.1.2 Geopolitická a strategická pozice Íránu v Sýrii a Perském zálivu Přes stažení amerických sil z Iráku a stahování z Afghánistánu udržovaly USA v Zálivu stále nezanedbatelnou přítomnost, jak na moři, tak na vojenských základnách v oblasti od Turecka přes Ázerbájdžán a Saúdskou Arábii až po Bahrajn 186. Jediným otevřeným spojencem Íránu byl tak, vzpouře a revoluci čelící, režim Bašára Asada. Tato aliance byla více strategickým a pragmatickým zájmem dvou izolovanějších režimů než aliancí založenou na společných hodnotách. Sekulární, baasistická diktatura potlačující Muslimské bratrstvo v Sýrii, třebaže kontrolovaná šíity příbuznou alávitskou menšinou, nemohla mít zájem na importu revolučních islámských myšlenek. V iráckých prosincových volbách 2010 navíc oba režimy podpořily odlišné strany: Írán Nurího Málikího a Sýrie Ajáda Alávího 187. Přátelské vztahy se Írán snažil rovněž budovat s Irákem, kde od voleb 2005 jeho vliv rostl. Do roku 2008, během značné přítomnosti amerických jednotek v zemi a přetrvávající rétoriky změny režimu, Írán podporoval střídavě prakticky všechny povstalecké síly v jejich útocích proti koaličním jednotkám. Kromě trvalejší podpory šiítských povstalců; Muktady Sadra a jeho Mahdího armády, milicí Badr a Asaib Ahl al-Haqq, (iráckého) Kataib Hizballáhu a dalších, tak dočasně podporoval, i proti iráckým Kurdům, své úhlavní nepřátele z Al-Káidy v Iráku, Ansar al-Islám a dalších sunitských džihádistických formací. Po uzavření dohody o statusu sil Írán svou angažovanost snížil, ale neutlumil úplně, jelikož nestabilita Iráku nadále pokračovala 188. Toto však byl pouze jeden způsob projekce íránského vlivu v Iráku. Islámslá republika ještě podporovala spřátelené, šíitské politiky, jejž následně zformovali novou iráckou vládu. Dále se snažila o vytvoření vzájemné ekonomické interdependence dodávkami zemědělských výrobků, subvencovaného spotřebního zboží a elektřiny. Tato praxe se ovšem stala terčem kritiky kvůli vlivu na domácí produkci a údajné politické manipulaci dodávek elektřiny.
186
Viz Monshipouri, M. a M. Dorraj. Iran’s Foreign Policy. s. 145, Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s
Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 97 a Zakaria, F. The Strategist. s. 19. Blíže Sadri, H. A. Surrounded: Seeing the World from Iran's Point of View. 2007. 187
Viz Idrees, M. Turkey and Iran Rivalry on Syria. s. 89 a 93 a Mohns, E. a A. Bank. Syrian Revolt Fallout:
End of the Resistance Axis?. s. 26-27. 188
Viz Arango, T. a D. Adnan. Car Bombings in Baghdad Follow a Familiar Pattern. [online], Eisenstadt, M.
The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 7 a 9, Harling, P. The new normal in Baghdad. [online], Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 99 a Iran's Grip on Iraq. Stratfor: Geopolitical Diary. 2013, č. 6.
55
Společně s nedomyšlenými a špatně koordinovanými íránskými akcemi, jejichž příkladem mohlo být íránské obsazení sporného ropného vrtu v prosinci 2009, tak íránská politika v Iráku produkovala smíšené výsledky. Takový výstup často podporovaly protivládní akce některých Íránem podporovaných milicí a/nebo jejich boj mezi sebou. To vše následně umocnilo tradiční arabskou nedůvěrou vůči Íránu, irácké šíity nevyjímaje 189. V rámci monarchií arabského poloostrova byla bezesporu klíčovým státem Saúdská Arábie. Ačkoli nová Rúháního vláda usilovala se svým skoro sousedem o snižování napětí a spolupráci, hlavně ekonomickou, nemohlo k výraznému zlepšení vztahů dojít z důvodu naprosto odlišných geopolitických pozic obou zemí. Ostatně ani účast jeho předchůdce jako hosta summitu GCC v roce 2007 v Kataru na tom nic nezměnila. Umírněně Wahhábističtí Saúdové mající obavy z rostoucího šíitského vlivu ve svém okolí, zapříčiněné též relativně početnou šíitskou menšinou ve vlastní zemi a velkou populací této skupiny i v jiných zemích poloostrova, podporovali sunitské milice v Iráku a Sýrii. Dále vojensky intervenovali během povstání šíitských Hutiů v Jemenu v roce 2009, při protestech Arabského jara v Bahrajnu 190 a značná část financí radikálních, sunitských džihádistických organizací měla původ v této zemi 191. Saúdská Arábie, jak již bylo zmíněno, oponovala dohodě šesti mocností s Íránem a měla také údajně nabídnout svůj vzdušný prostor Izraeli k případnému útoku na íránská jaderná zařízení192. Írán pro ni rovněž představoval potenciální ekonomickou konkurenci. Saúdská Arábie stála v 80. letech po boku Saddáma Husajna a od vzniku Islámské republiky byla jejím hlavním geopolitickým rivalem bez ohledu na existenci eventuálního společného
189
Viz Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 5, 7-9 a 13 a Shams-uz-Zaman.
Implications of a Nuclear-Armed Iran on the Middle East and Pakistan. s. 175-176. 190
Viz Friedman, G. Israelis, Saudis and the Iranian Agreement. [online], Monshipouri, M. a M. Dorraj. Iran’s
Foreign Policy. s. 142-145 a Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 96. 191
Na vzedmutí íránského radikalismu po Islámské revoluci a začátkem 80. let reagovali Saúdové zaujetím
striktně religiózní pozice a podporou transnacionálního džihádismu a sunitského radikalismu obecně.
Viz
Oberschall, A. Explaining Terrorism. s. 31-33. 192
Viz Friedman, G. Israelis, Saudis and the Iranian Agreement. [online]. Prince Bandar attends anti-Iran
meeting in Israel. In: Strategic Culture Foundation [online] a Sunday Times: Israel, Saudi Arabia cooperating to plan possible Iran attack. In: Haaretz [online].
56
zájmu k vytvoření a podpoře stabilního Iráku po svržení Saddámova režimu, protože oba státy si stabilizovaný Irák pravděpodobně představovaly docela odlišně 193.
193
Viz Monshipouri, M. a M. Dorraj. Iran’s Foreign Policy. s. 142-143. Teheránu přátelsky nakloněnou, šíitskou
iráckou vládu vnímali Saúdové jako existenciální hrozbu. Viz. Friedman, G. Israelis, Saudis and the Iranian Agreement. [online]. Přítomnost sunitských extrémistů v Iráku znamenala pro Írán, oficiálně zdůrazňující stabilitu a dobré vztahy se všemi „konstitutivními skupinami“, totéž. Viz. Friedman, G. Israel's New Strategic Position. [online] a Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 98. Dle odhadu bývalého ředitele CIA Saúdská Arábie do roku 2005 vyčlenila celkem 90 mld. $ na podporu Wahhábismu ve světě. Viz. Ghoshal, B. Arabization: The Changing Face of Islam in Asia. s. 75.
57
4.1.3 Geopolitická a strategická pozice Íránu v Levantě Ve středozemním regionu byly z íránského pohledu klíčové dva státy, s kterými měl (velmi) nepříznivé vztahy: Izrael a Egypt. Robert Kaplan považoval Izrael a Írán za jediné fungující státy celého Blízkého východu obdařené, na rozdíl od arabských států vzešlých z bývalých mandátních území, přirozenými geopolitickými hranicemi194. Izrael byl hlavní ideologickým arcinepřítelm Íránu, „sionistickým režimem“ a „Malým satanem“ okupujícím právoplatně muslimské území, a proto by měl, dle bývalého prezidenta Ahmadínežáda, zmizet z mapy historie. Kromě této radikální konzervativní rétoriky neexistovali mezi oběma státy územní spory a ani zde nehořela geopolitická rivalita 195. Izrael byl pro Írán vzdálenou záležitostí, civilizační výzvou, ztělesněním západního imperialismu, arogance, dvojího metru a jaderného apartheidu a zároveň prostředkem, jak posilovat svůj vliv v, k Íránu, odtažitém arabském světě. Nejednalo se ani o náboženský spor, protože v Íránu žila druhá nejpočetnější židovská komunita v regionu, která nebyla perzekvována více než řadové obyvatelstvo 196. Nicméně to neznamenalo, že by propojení uvedené rétoriky a pokroku íránského jaderného programu nekonstituovalo, nejen v očích Netanjahuovy administrativy, potenciálně existenciální hrozbu Izraeli. Írán podporoval ideologicky spřízněný Hizballáh a pragmaticky též Hamás a některé palestinské teroristické organizace, jako např. Palestinský islámský džihád, avšak syrský konflikt tuto alianci a kapacity jejich nestátních členů vůči Izraeli velmi oslabil (viz výše). Hizballáh navíc ztratil během války s Izraelem velkou část svých raket dlouhého doletu 197. Írán také přes veřejná vyjádření nakonec nevyslal svou „humanitární“ námořní flotilu do Gazy v roce 2010 198. I tak však izraelská válka s Hizballáhem z roku 2006
194
Viz Kaplan, R. D. The Revenge of Geography. s. 103-105 a Kaplan, R. D. Israel's Insightful Cynicism.
[online]. 195
Naopak z geopolitického hlediska si byli Izrael a Írán poměrně blízcí partneři jako nearabské státy na
opačných okrajích regionu s přirozenými hranicemi a jistou, v případě Izraele znatelně vyšší, mírou demokracie. Toto potvrzovalo, i přes absenci posledního zmíněného prvku, neoficiální strategické partnerství obou států z dob šáhovy vlády. Viz Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s. 315-316 a 323, Ganji, A.. Who Is Ali Khamenei? The Worldview of Iran's Supreme Leader. 2013 a Hoder, L. In: Rojčík, O. a L. Hoder. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. s. 101. 196
Viz Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s. 315 a 323 a Ganji, A.. Who Is Ali
Khamenei? The Worldview of Iran's Supreme Leader. 2013. Blíže Elling, R. Ch. Minorities in Iran: nationalism and ethnicity after Khomeini. 2013. 197
Viz Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 8.
198
Viz tamtéž s. 2.
58
a závislost politicky izolovaného Hamásu v Gaze na Teheránu jasně demonstrovaly íránský vliv v oblasti, vliv, který musely akceptovat jak arabské státy, tak Izrael jakkoli jim nebyl po chuti 199. Události arabského jara částečně normalizovaly vztahy Íránu s Egyptem zamrznuté v důsledku uzavření egyptské mírové dohody s Izraelem a po přejmenování ulice egyptského zastupitelství na počest vraha prezidenta Sádáta. Jejich intenzita dosáhla maxima počátkem roku 2012 po vítězství Muslimského bratrstva v parlamentních volbách, následovaným úspěchem Mohameda Mursího v prezidentském klání. V této době parlamentní rezoluce označila Izrael za prvořadého nepřítele arabského národa, Egypt vyjádřil sympatie k Hamásu, když obvinil Izrael z iniciace násilností v Gaze v březnu 2012, a představitelé bratrstva začali veřejně zpochybňovat platnost vzájemné mírové smlouvy200. Bohužel pro Írán závislost egyptské armády a upadající, porevoluční egyptské ekonomiky na americké finanční pomoci a velkorysá finanční pomoc Saúdské Arábie a dalších arabských států Zálivu, sdružených v GCC, ve výši 12 miliard USD 201, převážily v neprospěch vzájemné regionální ekonomické, energetické
a
politické
spolupráce.
Jakýkoli
ropný
kontrakt
se
sankcemi
ostrakizovaným Íránem, zoufale hledajícím kupce pro svou ropu, by, mimo jiné, ohrozil i odpuštění egyptského dluhu ve výši miliardy dolarů Spojenými státy. Egypt v tomto období také přirozeně sympatizoval se syrskou opozicí. Po armádním převratu revolucí 30. června 2013, tolerovaném Obamovou administrativou, sice zůstaly vztahy zachovány na úrovni vzájemných diplomatických misí 202, avšak spíše bez výhledu na další eventuální zlepšování v blízké budoucnosti pokud by se situace v zemi ustálila na obnoveném vojenském režimu podporovaném USA a státy GCC.
199 200
Viz Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 96. Viz Esfandiary, D. Iran and Egypt: a complicated tango?. [online] a Tehran seeks close 'regional
cooperation' with Egypt: Iranian official. In: Ahram Online [online]. 201
Nejvíce přispěly vlády Saúdské Arábie (4 mld. $), Spojených arabských emirátů (3 mld. $) a Kuvajtu. Viz
Esfandiary, D. Iran and Egypt: a complicated tango?. [online] a Monshipouri, M. a M. Dorraj. Iran’s Foreign Policy. s. 141. Dále viz Friedman, G. Egypt, Israel and a Strategic Reconsideration. [online] a Hauslohner, A. Brotherhood rising. s. 24-29. 202
Viz Tehran seeks close 'regional cooperation' with Egypt: Iranian official. In: Ahram Online [online].
Obamova administrativa zpočátku nebyla ochotna označit svržení vlády Muslimského bratrstva jako puč, což nechávalo egyptské armádě otevřený přístup ke každoroční pomoci čítající přibližně 1,5 mld. $. Viz Monshipouri, M. a M. Dorraj. Iran’s Foreign Policy. s. 141.
59
4.2 Íránský (vojenský) jaderný program 4.2.1 Vznik a vývoj Íránský jaderný program započal za vlády šáha Rezy Pahlavího v rámci programu MAAE Atomy pro mír v roce 1957. Za svou existenci byl poháněn snad všemi existujícími motivacemi k zisku jaderných zbraní, ačkoli jejich intenzita, přítomnost a provázanost se v čase přirozeně měnily (viz níže). Nicméně založen byl pro mírové účely vědeckého výzkumu a modernizace země. Technickou podporu poskytly USA, Spolková republika Německo, Francie a Jižní Afrika. Tyto státy rovněž šáha k tomuto kroku vybízely203. Írán se zařadil mezi první signatáře NPT, když tuto smlouvu podepsal v roce 1968 a o dva roky později ratifikoval. Nicméně přesto šáh pravděpodobně v 70. letech uvažoval o vývoji jaderné zbraně v rozporu s vlastní výzvou na ustavení MENWFZ z roku 1974. Chaos Islámské revoluce program pozastavil a Ajatolláh Chomejní jej zanedlouho zcela zastavil kvůli nezájmu o tyto kapacity a z důvodu neslučitelnosti programu s islámem 204. Použití chemických zbraní Irákem v První válce v Zálivu (1980-88) bez adekvátní reakce i hlasitější odezvy mezinárodního společenství a mezinárodní izolace jej však mohly donutit toto stanovisko v polovině 80. let přehodnotit. Od té doby byl Írán konstantně mezinárodním společenstvím podezříván z vývoje „bomby“, třebaže byl stále členem NPT. V této a následující fázi Íránu asistovali především ČLR, Pákistán, hlavně prostřednictvím organizace A. K. Chána, a RF. Od odhalení nedeklarovaných zařízení v Natanzu a Araku íránskou opoziční Národní radou odporu v Íránu, sídlící v Iráku, v roce 2002 se íránský jaderný program dostal do trvalé pozornosti mezinárodního společenství, USA a Západu především 205. V listopadu 2003 ze strachu z případné americké invaze Írán, dle dokumentu 2007 National Intelligence Estimate, svůj program dočasně přerušil a o rok poté souhlasil Teherán po 203
Viz Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 69 a 76, Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran.
s. 308-309, Cohen, A. a M. Miller. Bringing Israel's Bomb Out of the Basement., s. 30-44, Hoder, L. In: Rojčík, O. a L. Hoder. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. s. 94-95 a Iran: Nuclear. In: Nuclear Threat Initiative: Iran Country Profiles NTI [online]. 204
Viz Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 68-69, Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran.
s. 309 a Betts, R. K. Incentives for Nuclear Weapons: India, Pakistan, Iran. s. 1065. 205
Viz Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 73, Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s.
307, 310-311, a 314 a Hoder, L. In: Rojčík, O. a L. Hoder. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. s.94-98.
60
jednáních s EU, reprezentovanou Francií, Británií a Německem, v tzv. Pařížské dohodě s dobrovolným pozastavením obohacování uranu 206. V čele íránských vyjednavačů tehdy stanul nynější prezident Rúhání, přičemž Abulof prezentoval názor, že byl odpočátku pověřen Chámeneím vyjednat dohodu jen za účelem poklidné kompletace související technologie 207. Po zvolení Mahmúda Ahmadínežáda prezidentem v roce 2005, reflektující selhání předchozí Chátamího reformní politiky zaměřené na vylepšení vztahů se Západem, a vzestupu konzervativců, „nové pravice“ a revolučních gard v íránské politice, došlo k obnovení obohacování i mezinárodní krize. MAAE referovala Írán RB OSN pro neplnění svých závazků vyplývajících z NPT a ta koncem roku 2006 schválila první přísné sankce 208. Následující vyjednávání až do uzavření dohody z konce roku 2013 žádné výsledky nepřinesla i když schůzka Íránu se státy P5+1 v Ženevě v říjnu 2009 byla dosažení konsenzu velmi blízko. Ten se nakonec nematerializoval v důsledku vnitropolitické situace v Íránu 209. Co se týče charakteru vyjednávání USA se, zejména zpočátku, držely stranou, spíše zdůrazňujíce eventualitu (silové) změny režimu a efektivitu sankčního režimu, zatímco EU během svého „kritického dialogu“ s Teheránem akcentovala různé ekonomické pobídky metodou „cukru a biče“ 210. V neposlední řádě stojí za zmínku dvojnásobné odsouzení jaderných zbraní z náboženských důvodů jako neislámských (harám) vůdcem Chámeneím dvěma náboženskými výnosy majícími závaznou platnost (fatwa) v duchu předchozího
206
Viz Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 73, Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s.
319-320, Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 2, Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 100 a The Director of National Intelligence. Iran: Nuclear Intentions and Capabilities: National Intelligence Estimate. 2007. 207
Srovnej Abulof, U. Nuclear Diversion Theory and Legitimacy Crisis: The Case of Iran. s. 706 a 712. a
Monshipouri, M. a M. Dorraj. Iran’s Foreign Policy. s. 137. Sám Rúhání nespatřoval konflikt mezi poklidným dokonením technologií mírového jaderného programu a dobrovolným omezením obohacování uranu. Viz Thaler, D. E. Mullahs, Guards, and Bonyads: an exploration of Iranian leadership dynamics. s. 94. 208
V prosinci 2006 odsouhlasila RB OSN rezoluci 1737 a v březnu následujícího roku rezoluci 1747. Viz
Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 74. Blíže tamtéž a Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 101. 209
Viz Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 99-103.
210
USA však alespoň podporovaly evropské úsilí nepřímo, např. když během kritických fází jednání v březnu
2005 přestaly blokovat íránskou přihlášku do Světové obchodní organizace (WTO). Rozhovory Íránu s WTO nicméně dosud výrazněji nepokročily. Viz Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 69-74,
Bahgat, G. Nuclear
Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s. 320-321 a WTO Accession status Iran. In: World Trade Organization [online].
61
Chomejního rozhodnutí. Poprvé se tak stalo v roce 1995, dále pak, nábožensky a právně silnějšími dekrety v letech 2004 a 2012 211. Írán svůj jaderný program obecně legitimizoval ostentativními odkazy k článku IV NPT umožňujícímu nediskriminační, mírové, využití jaderné energie, občas poukazoval na neplnění závazků z článku VI této smlouvy, vyzývající deklarované jaderné signatáře ke kompletnímu jadernému odzbrojení, a upozorňoval na nesoulad rezolucí a sankcí RB OSN s právy vyplývajícími z NPT. Dle Bahgata Írán interpretoval své závazky mnohem úžeji, než jak je vnímaly USA a Západ a tvrdil, že jakákoliv činnost, jež nebyla explicitně zakázána, spadala do mírového využití, tedy i obohacování uranu na vyšší úroveň než je potřebná pro výrobu paliva nebo ve větším množství než by bylo obvyklé pro medicínské, popř. vědeckovýzkumné využití vzhledem k jeho kapacitám v těchto oblastech. Odpovědí na tuto výtku pak bývá odkaz na národní technologický pokrok a pokrytectví Západu ztělesněné dvojitými standardy, které umožnily Izraeli, Indii a Pákistánu vyvinout jadernou zbraň za západního přihlížení anebo s jeho přímou pomocí zcela mimo rámec NPT 212. Hlavním uvažovaným nosičem íránských jaderných zbraní byly balistické střely. Iránské vzdušné síly byly sice poměrně početné, avšak generačně zastaralé za letectvy států GCC, Izraele a amerického námořnictva. Relativně slabé íránské námořnictvo, rozdělené mezi konvenční námořnictvo a IRGC, bylo téměř výhradně koncentrováno v Zálivu a uzpůsobeno tamějším podmínkám 213. Program balistických střel byl založen také za šáhovy vlády, v roce 1978, ironicky s izraelskou pomocí v Projektu květina, do něhož vložil Írán své finanční zdroje ve formě ropy výměnou za know-how a technockou asistenci po americkém zamítnutí dodávek střel Lance (SRBM). Všeobecně Izrael skrytě podporoval Írán až do poloviny 80. let
211
Od Islámské revoluce odsoudila jaderné zbraně celá řada íránských duchovních autorit včetně velkých
ajatolláhů. Viz Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 69. Dále viz tamtéž a Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s. 324 a Long, A. a W. Luers. The Iran Project. Weighing Benefits and Costs of Military Action Against Iran. s. 47. 212
Viz např. Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 68-69 a Long, A. a W. Luers. The Iran Project. Weighing Benefits
and Costs of Military Action Against Iran. s. 45. 213
Vojenské letectvo islámské republiky bylo vyzbrojeno zastaralými stroji F4, F5, F14, SU-24 a SU-25.
Hlavním úkolem námořnictva bylo případné uzavření přístupu do oblasti Zálivu guerillovou taktikou (AntiAccess/Area-Denial ). Blíže Asad. Military Strike Against Iran by USA - Israel Caolition: Options and Consequences. s. 66, Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 4 a 6, Long, A. a W. Luers. The Iran Project. Weighing Benefits and Costs of Military Action Against Iran. s. 11 a 35 a The Iranian Navy. In: Stratfor: Analysis [online].
62
navzdory sílící protiizraelské rétorice v naději na obnovení strategických vazeb ze šáhovy éry v případném porevolučním, post-Chomejníjském režimu a kvůli neutralizaci vůdcovských ambicí Saddáma Husajna v arabském světě po delegitimizaci Egypta mírovou smlouvou s Izraelem. Dle Bahgata se ovšem tato skrytá podpora již netýkala projektu balistických střel, který byl přerušen a Írán byl odkázán najít si na tomto poli nové partnery214. Zahraniční technickou asistenci Islámské republice tak poskytli ČLR, Severní Korea (KLDR) a RF. První střely typu Scud-B (SRBM) sovětské výroby začal Írán dostávat z Libye, KLDR a Sýrie kolem poloviny 80. let. Ty následně nasadil proti iráckým městům.
214
Viz Bahgat, G. Israel and Nuclear Proliferation in the Middle East. s. 119-120, Bahgat, G. Nuclear
Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s. 312 a Chipman J., M. Fitzpatrick a M. Elleman. Iran's ballistic missile capabilities: a net assessment. 2010 a Elleman, M. In: Wright, R. B. The Iran primer: power, politics, and U.S. policy [online].
63
4.2.2 Stav strategických sil a jaderného programu na přelomu let 2013/14 Na přelomu let 2013 a 2014 pocházela hlavní část íránských strategických raketových sil z rodiny střel Šaháb (Meteor). Střely krátkého dosahu Šaháb-1 a 2 (SRBM) byly založeny na sovětských modelech Scud-B a C a v polovině roku 2010 jich měl mít Írán v držení 200 až 300 kusů. Střely kratšího a delšího středního doletu Šaháb-3 a 4 (MRBM/IRBM) vycházely ze severokorejského typu No Dong a ruské SS-4 Sandal, avšak existence a nasazení posledně uvedené nebyla spolehlivě doložena. Spekulace amerických zpravodajských služeb o možné existenci dalších, vyspělejších typech střel Šaháb-5 a 6, íránské obdobě severokorejských Taepo Dong I a II s delším středním až interkontinentálním dosahem (IRBM/ICBM), se také nepotvrdily. Střely Šaháb však ještě používaly tekuté palivo a proto byly zranitelné z důvodu relativně dlouhé přípravy na odpálení. Modifikovaná střela kratšího až delšího středního doletu Šaháb-3 s menší hlavicí, ale s prodlouženým doletem, kombinující tekuté a tuhé palivo, pak byla přejmenována na Ghadr-1. Nejnovější technologický počin íránského programu balistických střel reprezentovala střela kratšího středního doletu Sajjil-2 (MRBM), s dosahem okolo 2200 km, spalující pouze tuhé palivo. Novou generaci íránských SRBM představovaly již rozmístěné střely Fateh-110 používající také výhradně tuhé palivo. Zavedení prvních střel Sajjil-2 do výzbroje se očekávalo v nejbližší době. Programy Sajjil a Fateh byly s vysokou pravděpodobností vyvíjeny s čínskou pomocí. Při vývoji IRBM a ICBM na této bázi však bude muset Írán vyvinout mnohem výkonnější raketové motory. Ještě v roce 2010 nejoptimističtější odhady zmiňovaly eventuální vyvinutí prvního typu v roce 2016 a druhého roku 2020, přičemž nebylo prokázáno, že by se Írán intenzivněji zabýval touto činností. Mohl by ovšem upravit typ Sajjil na třístupňovou střelu dosahující hranice IRBM, což by zvládl asi do roku 2015 215. Celkový počet íránských střel MRBM v operačním režimu byl předpokládán mezi dvěma tucty až více než stovkou kusů 216. Velkou slabinou snad všech íránských strategických střel byla nicméně jejich velmi nízká přesnost (velká CEP) neumožňující jejich efektivní nasazení 215
Viz Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s. 312, Chipman J., M. Fitzpatrick a M.
Elleman. Iran's ballistic missile capabilities: a net assessment. 2010, Elleman, M. In: Wright, R. B. The Iran primer: power, politics, and U.S. policy [on lin e], Hod er, L. In: Rojčík , O. a L. Hod er. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. s. 98-100, National Air and Space Intelligence Center. 2013 Ballistic and Cruise Missile Threat assessment. 2013, a A Project of the George C. Marshall and Claremont Institutes. Missile Threat: http--missilethreat.com- [online]. 216
Viz Long, A. a W. Luers. The Iran Project. Weighing Benefits and Costs of Military Action Against Iran. s.
33.
64
k eliminaci vojenských cílů (counterforce) protivníka a snižující jejich ničivý dopad při vybavení pouze konvenční, explozivní hlavicí (HE). Z čistě vojenského pohledu se proto teoreticky nabízelo dosazení biologických, chemických a výhledově jaderných hlavic ke zmenšení této nevýhody 217. V tomto kontextu byl pozoruhodný fakt vyvinutí balistických střel na tuhé palivo před jadernými zbraněmi, v čemž se stal Írán zřejmě prvním státem na světě. Pýchou íránských konstruktérů pak byl vesmírný program, užívající nosiče Safir (Vyslanec) a Simorgh, jehož prvním úspěchem bylo vynesení prvního, primitivního satelitu na orbit v roce 2009. Tento program by se mohl doplňovat s vývojem střel IRBM a ICBM a v dohledné budoucnosti by měl mít potenciál poskytnout Íránu vlastní, efektivní rekognoskační kapacity. Dle zprávy Národního leteckého a vesmírného zpravodajského centra z roku 2013 dokonce hrozilo otestování íránské ICBM na bázi těchto vesmírných nosičů již do roku 2015 218. Nehledě na sankční režim a exportní kontroly tak Islámská republika učinila na poli balistických střel významný pokrok, ač jimi byl pravděpodobně zpomalen. Zahraniční technická asistence sehrála určitě také důležitou roli. Írán se ovšem neomezil na pouhé přejímání cizích technologií a evidentně vytvořil na jejich základě poměrně kvalitní domácí výzkumné i produkční zázemí, jak dokládal výše zmíněný arzenál, nejpočetnější a nejrozmanitější na Blízkém východě 219. Mimo něj Írán navíc oznámil vývoj víceúčelové střely s plochou dráhou letu Meškat o plánovaném dosahu kolem 2000 km 220. Sabotáže, jejímž nejznámějším příkladem byl útok počítačového viru Stuxnet, ani vraždy íránských jaderných vědců připisované CIA a Mosadu proto nemohly tento stav zcela zvrátit. Bezesporu 217
Kupříkladu CEP střel Šaháb 3 byla odhadována mezi 2,5 a 3 km a u střel Šaháb 1 a 2 pak kolem 1 km. Viz
Hod er, L. In: Rojčík , O. a L. Hod er. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. s. 99, A Project of the George C. Marshall and Claremont Institutes. Missile Threat: http--missilethreat.com- [online]. Bezpečné zničení nějakého vojenského cíle, např. letiště, by tudíž vyžadovalo vypálit několik salv střel, což by bylo takticky a logisticky náročné a strategicky neefektivní. Viz Asad. Military Strike Against Iran by USA - Israel Caolition: Options and Consequences. s. 65-66. Írán ovšem již v roce 1997 přistoupil k CWC, viz Udum, Ş. Weapons of Mass Destruction Basics and the Issue of Proliferation in the Middle East. s. 47 218
Viz Chipman J., M. Fitzpatrick a M. Elleman. Iran's ballistic missile capabilities: a net assessment. 2010,
Elleman, M. In: Wright, R. B. The Iran primer: power, politics, and U.S. policy [online] a National Air and Space Intelligence Center. 2013 Ballistic and Cruise Missile Threat assessment. 3 a 19. 219
Viz Chipman J., M. Fitzpatrick a M. Elleman. Iran's ballistic missile capabilities: a net assessment. 2010,
Elleman, M. In: Wright, R. B. The Iran primer: power, politics, and U.S. policy [online] a Long, A. a W. Luers. The Iran Project. Weighing Benefits and Costs of Military Action Against Iran. s. 33. 220
Viz National Air and Space Intelligence Center. 2013 Ballistic and Cruise Missile Threat assessment. s. 28.
65
ale mohly napáchat značné škody a realizované projekty zbrzdit. To si však nepřipouštěl Scott D. Sagan uchovávající si naději v úplné zamezení popsaného vývoje 221. Íránský jaderný program se ubíral obdobným vývojem. Bahgat jeho technologickou vyspělost zařadil těsně za program KLDR, avšak daleko před ukončený libyjský program. Íránský jaderný program, na rozdíl od omezenějších programů Iráku a např. Sýrie, vybudoval v průběhu svého vývoje se zmíněnou zahraniční pomocí vlastní rozsáhlé vědeckovýzkumné kapacity a know-how podpořené sítí jaderných zařízení rozprostřených po celém území země. Z pohledu potenciálního vývoje jaderné zbraně obohacováním uranu byly nejvýznamnější zařízení v Teheránu, Isfahánu, Natanzu, Fordou, Párčínu a Búšehru. Zařízení v Teheránu a Isfahánu sloužila ke konverzi uranu na jeho hexafluorid (UF6), přičemž druhé jmenované disponovalo mnohem vyšší produkční kapacitou. Následující podzemní, zpevněné komplexy v Natanzu a Fordou uran obohacovaly. První uvedené bylo rozsáhlejší a v této činnosti rychlejší, druhé, situované více v podzemí, však disponovalo vyšší odolností 222. Nedokončený těžkovodní reaktor v Araku mohl být potenciálně využit k výrobě plutonia, s nímž by bylo také možné vyrobit zbraň, třebaže odlišným způsobem. Vojenský komplex v Párčínu byl podezřelý z vývoje designu (hlavice) potenciální jaderné zbraně a MAAE byl do něj přístup odepřen. V Búšehru se pak nalézala jaderná elektrárna dokončená s pomocí RF223.
221
Srovnej Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 214 a Bahgat, G.
Dealing With Iran. s. 67, Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s. 308 a Shams-uzZaman. Implications of a Nuclear-Armed Iran on the Middle East and Pakistan. s. 172. 222
Zničení zařízení ve Fordou by vyžadovalo nasazení speciální munice proti opevněným cílům (massive
ordnance penetrator – MOP) a z tohoto důvodu by jej případný izraelský útok nemohl závažně poškodit. Viz Asad. Military Strike Against Iran by USA - Israel Caolition: Options and Consequences. s. 63 a Long, A. a W. Luers. The Iran Project. Weighing Benefits and Costs of Military Action Against Iran. s. 25. 223
Lehkovodní reaktor Búšehru, dokončený v roce 2004 ve spolupráci s RF, poskytl Íráncům zejména nepřímé
výhody ve formě nových poznatků, zkušeností a know-how. Jeho stavba započala však již během šáhova režimu pod vedením firem Siemens a Kraftwerke Union. Ty svou práci zastavily po svržení šáha a další západní firmy aspirující získat zakázku na dokončení stavby byly odrazeny nátlakem USA. Viz Asad. Military Strike Against Iran by USA - Israel Caolition: Options and Consequences. s. 64, Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s. 309-310 a Hod er, L. In: Rojčík , O. a L. Hod er. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. s. 94-97. Pro ostatní viz Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s. 311 a 316-317, Hoder, L. In: Rojčík, O. a L. Hoder. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. s. 94-98, Long, A. a W. Luers. The Iran Project. Weighing Benefits and Costs of Military Action Against Iran. s. 18-19 a 44-45 a The IAEA's dilemma with Syria's Al Kibar nuclear site. In: Bulletin of the Atomic Scientists [online].
66
Přes alarmující volání Karla Vicka, vycházejícího ze studie ISIS, a dalších, upozorňující na možné získání jaderné zbraně Islámskou republikou prakticky každým okamžikem, ve Vickově případě „do měsíce“, se většina odborné veřejnosti domnívala, kupříkladu v The Iran Report nebo ve Stratforu ústy George Friedmana, že by se Íránu mohlo podařit získat jadernou nálož, maximálně nespolehlivou bombu, nejdříve za rok. Írán tudíž mohl stěží prozatímní,
šestiměsíční
dohodu dramaticky zneužít 224
a
dle
zdrojů
amerických
zpravodajských služeb z roku 2012 íránský nejvyšší vůdce povel ke konstrukci jaderné zbraně zatím nedal225. Precizace bomby a případná miniaturizace získaného zařízení do hlavice použitelné balistickou střelou by ještě zabrala minimálně dalších dvanáct měsíců s tím, že nezbytné testování by nemohlo uniknout pozornosti mezinárodního společenství 226. Obdobný názor vyjádřil i Kenneth Waltz. Protože íránské letectvo nedisponovalo spolehlivými stroji s potřebným doletem, debatovány byly samozřejmě též alternativní způsoby „doručení“ bomby k cíli, např. lodí nebo kontejnerovou zásilkou, popř. tzv. „kufříkovou bombou“. První metoda by byla obtížná svou pomalostí, nejistou anonymitou a snadnou detekcí zatímco druhá by vyžadovala znalosti přesahující úroveň miniaturizace nutné k designu jaderné hlavice a neeliminovala by přitom úplně rizika spojená s primitivnějšími metodami typu oslí karavana 227. Na konci roku 2013 Írán vlastnil přibližně 196 kg středně obohaceného uranu (MEU; do 20%) a odhadem skoro asi sedm tun uranu lehce obohaceného (LEU; do 5%). Tyto zásoby považovali signatáři zprávy The Iran Report za střídmé, avšak např. bývalého experta MAAE Olliho Heinonena vážně znepokojovaly 228. Rozhodující kontrola nad programem ležela 224
Srovnej Vick, K. Israel Remains Suspicious As Iran Nuclear Talks Stall. Time. 2013, 11/12 a Viz Friedman,
G. Israel's New Strategic Position. [online], Friedman, G. Israelis, Saudis and the Iranian Agreement. [online] a Long, A. a W. Luers. The Iran Project. Weighing Benefits and Costs of Military Action Against Iran. s. 18-19, 22 a 45-47. 225
Viz Long, A. a W. Luers. The Iran Project. Weighing Benefits and Costs of Military Action Against Iran. s.
47. 226
Friedman ještě tvrdil, že na konci roku 2013 Írán ani neměl dostatek paliva na výrobu nukleární nálože. Viz
Friedman, G. Israel's New Strategic Position. [online]. 227
Viz Friedman, G. Israel's New Strategic Position. [online], Friedman, G. Israelis, Saudis and the Iranian
Agreement. [online] a Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 3-40. 228
Heinonen, se domníval, že získáním MEU Írán vykonal 90% práce potřebné k získání vysoce obohaceného,
minimálně devadesátiprocentního, uranu pro zbraňové účely (HEU/WGU) a v případě LEU měla míra dosaženého pokroku představovat 60% celkového úsilí. Srovnej Vick, K. Israel Remains Suspicious As Iran Nuclear Talks Stall. Time. 2013, 11/12 a International Atomic Energy Agency. Implementation of the NPT
67
dominantně v kompetenci vůdce a Nejvyšší rady národní bezpečnosti složené z aktuálních nejvyšších politických představitelů 229 a, nehledě na momentálně převažující motivy v pozadí programu, Írán, přinejmenším od začátku mezinárodní krize ohledně jeho jaderného programu v roce 2002, používal, dle Abulofa a Bahgata, strategii „jaderného kličkování“ (nuclear hedging“) s předpokládaným cílem dosáhnout kapacit k výrobě jaderné zbraně230.
Safeguards Agreement and the relevant provisions of Security Council resolutions in the Islamic Republic of Iran. s. 1. a Long, A. a W. Luers. The Iran Project. Weighing Benefits and Costs of Military Action Against Iran. s. 18-19. 229 230
Viz Thaler, D. E. Mullahs, Guards, and Bonyads: an exploration of Iranian leadership dynamics. s. 46. Tato strategie kombinovala spolupráci s MAAE a mezinárodním společenstvím s oportunistickým
využíváním příležitostí vznikajících v oblastech neupravených mezinárodními závazky a z vlastního, doslovného výkladu dohod, jimiž byl Teherán vázán. Viz Abulof, U. Nuclear Diversion Theory and Legitimacy Crisis: The Case of Iran. s. 702 a 712 a Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s. 314-315. Jasným příkladem těchto praktik budiž nahlášení nově budovaných nukleárních zařízení v Natanzu a Araku a komplexu ve Fordou u Kommu MAAE v srpnu 2002, respektive září 2009, na poslední chvíli až po (hrozícím) úniku informací o jejich existenci na veřejnost. Ač nastíněný postup, přinejmenším v prvním případě, neporušoval regule MAAE, v té době stanovující ohlašovací povinnost nejpozději na dobu šesti měsíců před zavezením závodu jaderným palivem, minimálně odporoval převládajícímu úzu a způsobu chování. Viz Tureček, B. Labyrintem Íránu. s. 44-46.
68
4.2.3 Motivace k vývoji jaderné zbraně Jak již bylo předestřeno, Irán měl ve své nedávné historii celou řadu motivů, které ho v různých obdobích v různé míře pobízely k akvizici jaderné zbraně a až na první změnu jeden motiv zpravidla plynule nevystřídal druhý, nýbrž se více motivů spíše doplňovalo s tím, že často nebylo možné s větší mírou přesnosti určit dominanci určitého motivu v určitém období. Maje na zřeteli tento „motivační komplex“231, rozhodl jsem se na následujících řádcích popsat nejčastěji uvažované důvody jednotlivě, aby bylo ve výsledku snadnější posoudit jejich relevanci.
4.2.3.1 Zahraničněpolitické a prestižní důvody Richard Betts na sklonku 70. let zmínil Írán jako typický příklad státu, jenž by mohl usilovat o vyvinutí jaderné zbraně z čistě symbolických důvodů. Šáhem řízená íránská říše se těšila z bezpečnostních garancí USA, přátelským vztahům s Pákistánem a SSSR, by sama, jako Izrael, pravděpodobně stejně neodstrašila od naplnění jeho snu o teplém, jižním přístavu, rozhodl by se jej realizovat. Naopak ambiciózní imperátorově politice orientované na modernizaci a „westernizaci“ (pozápadnění) země, aspirující na statut regionální mocnosti v Perském zálivu, by vstup do exkluzivního klubu velmocí jistě prospěl, přinejmenším v očích šáha 232. Zrušení jaderného programu po Islámské revoluci Chomejním z důvodu neužitečnosti tedy touto optikou nebylo překvapivé 233. Íránské prestižní motivy nicméně nezůstaly zcela opuštěny. Zpod povrchu začaly vycházet opět od 90. let jak se válkou s Irákem oslabená a zpustošená země pustila do obnovy se snahou o modernizaci, hospodářský růst a technologický rozvoj nezávislý na vyspělých zemích argumentujíce z pozic podrozvoje a závislosti (underdevelopment and dependency) zastávaných Hnutím nezúčastněných (NAM). Regionální ambice Islámská republika taktéž zcela neopustila a s přihlédnutím k jejím relativně slabým konvenčním kapacitám by jaderné zbraně skýtaly poměrně levný, a svými kvalitami nadřazený, prostředek, jak dosáhnout kýženého velmocenského postavení v
231
Viz Abulof, U. Nuclear Diversion Theory and Legitimacy Crisis: The Case of Iran. s. 691-692 a 702-703.
Pro vývoj íránské motivace během vlád Rafsandžáního, Chátamího a Ahmadínežáda viz Lindsay, J. M. a Takeyh, R. After Iran gets the bomb: Containment and its complications, s. 30. 232
Viz Betts, R. K. Incentives for Nuclear Weapons: India, Pakistan, Iran . s. 1063-1066.
233
Viz tamtéž s. 1065.
69
oblasti 234. Obě tyto hlediska navíc přirozeně rezonovaly s mnoha aspekty poměrně unikátní íránské strategické kultury, analyzované v další kapitole, ačkoli šíitské náboženství, na kterém stála státní ideologie, tvořilo velmi podstatnou výjimku.
4.2.3.2 Bezpečnost Fakt, že Saddám Husajn nasadil během války s Íránem chemické zbraně, jež Íráncům způsobily citelné ztráty a markantně zvýšili jejich válečná utrpení a psychologické trauma, bez silnější negativní odezvy ze strany mezinárodního společenství, dal Islámské republice rozhodující impulz i ospravedlnění k obnovení jaderného výzkumu pro vojenské účely. Kouřová clona vytvářená Saddámem kolem jeho arzenálu ZHN a jeho záměrné předstírání vlastnictví těchto kapacit neposkytovaly, až do svržení baasistického režimu v Iráku Operací Irácká svoboda, Íránu podněty k jinému postupu 235. Nicméně už před revolucí signalizoval šáhův Írán svou ochotu intervenovat proti Indii na pomoc Pákistánu, jež íránský panovník chápal jako nárazníkový stát. Proto „indický útok“ v roce 1965 označil za akt agrese a svému sousedovi poskytl materiální pomoc formou ropy. Následně, o šest let později varoval Indii, že dalšímu dělení Pákistánu bude ochoten bránit íránskou intervencí. Režim Islámské republiky v novém tisíciletí však už indický jaderný arzenál jako hrozbu nevnímal 236. Spojené státy sice eliminovaly íránské regionální rivaly v Iráku i Afghánistánu, nahradily je však vlastní posílenou vojenskou regionální přítomností. Ta společně s rétorikou „Osy zla“, volající po „změně režimu“, do níž Bushova administrativa umístila Írán po bok Iráku a KLDR navzdory snaze Chátamího vlády o normalizaci vzájemných vztahů, nabídce pomoci Spojeným státům po teroristických útocích z 11. září 2001 a aktivní podpoře protitalibanské Severní aliance v Afgánistánu, dala Íránu nejen dostatečný důvod k obavám z invaze na své území, ale také přispěla k diskreditaci liberálních, reformních politiků v Íránu a vzestupu
234
Viz Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 68-69, Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran.
s. 323, Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 4 a 6 a Ganji, A. Who Is Ali Khamenei? The Worldview of Iran's Supreme Leader. Foreign Affairs. 2013. 235
Viz Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 184.
236
Viz Betts, R. K. Incentives for Nuclear Weapons: India, Pakistan, Iran . s. 1064, Perthes, V. Ambition and
Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 97 a Shams-uz-Zaman. Implications of a NuclearArmed Iran on the Middle East and Pakistan. s. 169-170.
70
konzervativců, principialistů a gard v čele s Mahmúdem Ahmadínežádem237. Islámská republika tak byla reálně obklíčena238. Jen počet nasazených amerických jednotek v regionu Blízkého východu v roce 2003 překročil počet dvou set tisíc 239. V samotném Iráku měly USA v prvních přibližně pěti letech od invaze rozmístěno průměrně 141 373 jednotek, přičemž početní stavy amerických jednotek dosáhly vrcholu v listopadu 2007 s 170 300 nasazenými jednotkami 240. Íránské politické vedení, inspirováno příklady Iráku, Libye, KLDR a pravděpodobně také přízrakem svržení Bašára Asada, si z vývoje v regionu i ve světě v necelých prvních dvou desetiletích 21. století vzalo jasné ponaučení: Vlastnictví jaderných zbraní zaručuje přežití, otevřenost a spolupráce se Západem nikoliv 241. Perthes vypozoroval, že zahraniční a jaderná politika Íránu se nejpozději od smrti ajatolláha Chomejního odprostila od vývozu revoluční ideologie a nebyla hnána snahou o export revoluce, revolučním zápalem ani perským imperialismem nýbrž ambicemi a strachem, projevujícími se ve směsi pragmatismu, racionalismu a oportunismu včetně vykalkulovaného použití přiměřené síly 242. Pozastavení obohacování uranu v roce 2003 toto potvrzovalo. Na druhou stranu úsilí zabezpečit přežití režimu nukleárním deterrentem mohlo Írán přivést před hrozbu americké invaze – tedy do té situace, již se chtěl tak usilovně vyhnout, jak se domníval Bahgat. Vyhýbaní a kličkování za účelem získání latentní jaderné kapacity k 237
Viz President Delivers State of the Union Address. In: The White House: President George W. Bush [online]
2002, Ahmadi, R. Tensions in Tehran. s. 38, Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s. 313 a Monshipouri, M. a M. Dorraj. Iran’s Foreign Policy. s. 136-137. 238
Viz Sadri, H. A. Surrounded: Seeing the World from Iran's Point of View. s. 13-15 a Zakaria, F. The
Strategist. s. 19. Blíže Kagan, R. Hoover Institution. The return of history and the end of dreams [online] 2008 a Sadri, H. A. Surrounded: Seeing the World from Iran's Point of View. 2007. 239
Viz Kane, T. Global U.S. Troop Deployment, 1950-2003. [online] a Kane, T., L. Olivera a J. Casale. Troop
Deployment Dataset, 1950-2003. [online]. 240
V Afghánistánu měly USA během ledna 2002 a září 2008 průměrně 17 724 jednotek, přičemž nejvyšších
počtů dosáhla americká přítomnost v květnu 2008 s 35 600 jednotkami. Viz Belasco, A. Congressional Research Service. Troop Levels in the Afghan and Iraq Wars. s. 62-66. 241
Viz Abulof, U. Nuclear Diversion Theory and Legitimacy Crisis: The Case of Iran. s. 706 a 712, Ganji, A.
Who Is Ali Khamenei? The Worldview of Iran's Supreme Leader. Foreign Affairs. 2013, Joseph, R. G. Countering WMD: the Libyan experience. s. 97-101 a Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 192. 242
Viz Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 8-9 a Perthes, V. Ambition and
Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 96.
71
produkci „bomby“ v případě potřeby, vzdáleně přirovnatelné např. k možnostem Japonska, se v tomto světle jevilo logické, stejně jako uzavření nedávné dohody se Západem, protože bezprostřední ohrožení (režimu) země pominulo a rýsující se zlepšení vztahů se Západem i USA by jej dále mírnilo 243. Otázku míry vlivu sankcí na íránské rozhodnutí nebylo možné přesně určit, avšak také nešlo podceňovat íránskou přizpůsobivost a vzdorovitost čelící různým sankcím postupně od vzniku Islámské republiky. Pravděpodobné postoje aktérů shrnul asi nejlépe George Friedman: „Jaderný program nebyl pro Írán fundamentálním zájmem, obdobně jako nebylo zničení íránské ekonomiky americkým národním zájmem v případě absence íránského [vojenského – pozn. P.S.] jaderného programu“
244
. Waltz byl
nicméně jiného názoru, jelikož viděl v Íránu klasický příklad státu typu statu-quo, tj. bez významných expanzionistických ambicí, hledajícího bezpečí v akvizici jaderných zbraní 245. Dle Perthese, ignorujícího výpomoc od Chánovy sítě, měl ovšem Írán nejlepší možné důvody překročit jaderný práh v obavách o svou bezpečnost, svou lokací mezi dvěma jadernými, regionálními rivaly, Izraelem a Pákistánem, počínaje. Opačný postoj, co se Pákistánu týče, pro změnu hájil Shams-uz-Zaman spekulujíce o prospektu rozšíření pákistánské strategické [územní – pozn. P.S.] hloubky nukleárními kapacitami vybaveným Íránem během potenciálně válečné situace s Indií za předpokladu souznění ekonomických a strategických zájmů obou států. Na druhou stranu možnost vzniku vážné krize mezi Íránem a Pákistánem bagatelizoval a pokládal ji za „krajně nepravděpodobnou“ 246. Snad jedině přímý, preventivní americký a/nebo izraelský útok proti Íránu, jeho vojenským a nukleárním zařízením či celému režimu jako takovému, případně
243
Viz Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s. 324. Po Rúháního prezidentském
volebním vítězství došlo k historické, vzájemné výměně dopisů s prezidentem Obamou následované přímým telefonátem 27. září 2013, jemuž předcházelo setkání ministrů zahraničních věcí Zarífa a Kerryho. Rúhání měl navíc obdržet pověření k vyjednávání od vůdce Chámeního. Viz Monshipouri, M. a M. Dorraj. Iran’s Foreign Policy. s. 133 a 137. 244
Viz Friedman, G. Israelis, Saudis and the Iranian Agreement. [online]. Nejen podle Friedmana bylo hlavním
cílem Íránců zachování režimu. Tento názor zaujímali ještě např. Bahgat a Dorraj s Monshipourim. Viz Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 76, Monshipouri, M. a M. Dorraj. Iran’s Foreign Policy. s. 137. 245
Viz Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 193.
246
Srovnej Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 97 a Shams-uz-
Zaman. Implications of a Nuclear-Armed Iran on the Middle East and Pakistan. s. 182-183.
72
pokus o něj, by učinil veškerá rizika svázaná s otevřenou akvizicí jaderné zbraně irelevantními a zároveň převážil náboženské výhrady i propagandistické hledisko 247.
4.2.3.3 Ofenzivní snaha o zisk na úkor jiných aktérů Protože není v lidských silách přesně předpovědět možnou budoucnost, nešlo ani agresivní motiv zaměřený na územní expanzi v eventuální snaze íránského vedení získat „bombu“ zcela vyloučit. Přesto se tato varianta jevila krajně nepravděpodobnou hned z několika důvodů: Lindsay, Takeyh a Waltz upozorňovali na diametrální odlišnost mezi jaderným odstrašováním a projekcí síly pomocí nukleárního arzenálu, kdy prvně jmenované mělo být relativně snadné díky kvalitativní povaze jaderných zbraní, zatímco posledně uvedené, ve smyslu podpory konvenčních sil či vydíráním, značně problematické a nedůvěryhodné, jak si povšiml též Robert Keohane, když poukázal na neschopnost USA porazit Severní Vietnam a Vietkong. Kenneth Waltz tento rozdíl popisoval na těžkopádném efektu amerického jaderného vydírání v Korejské válce vedoucího nakonec jen k uzavření příměří 248. Bahgat a Perthes zase poukazovali na dosavadní pragmatickou a racionální zahraničněpolitickou praxi Teheránu a o
247
S přihlédnutím ke geografickým hlediskům a k charakteru íránského jaderného programu (množství zařízení a
jejich rozprostřené rozmístění, významné vlastní vědecké kapacity, umístění částí zařízení v podzemí a blízkost civilních lokalit u jiných) by byl letecký úder velmi obtížný a za příznivých okolností by pouze opozdil vývoj programu, dle odhadu zprávy expertů z The Iran Report, o dva až čtyři roky. Viz Long, A. a W. Luers. The Iran Project. Weighing Benefits and Costs of Military Action Against Iran. s. 9-11, 23-25 a 29-31. Paralela s izraelskými nálety na irácký reaktor v Osiraku nebo syrský u Dajr az-Zaur proto nebyla na místě. A ačkoli Izrael svým útokem na Osirak irácký jaderný program na delší dobu efektivně neutralizoval, zcela jej nezastavil a naopak zvýšil irácké nasazení a odhodlání během jeho obnovy a pokračování. Irácké programy ZHN úspěšně eliminovaly až mezinárodní, vojenské intervence v letech 1991 a 2003 a jejich důsledky. Viz tamtéž s. 9, 31 a 34, Asad. Military Strike Against Iran by USA - Israel Caolition: Options and Consequences. s. 64 a 65, Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s. 316-318 a Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 201 a 209. Na rozdíl od Iráku a Sýrie disponoval Irán navíc velkou paletou odvetných možností a nebyl vázán v ozbrojeném konfliktu s jiným protivníkem. Eventuální environmentální dopady zvažovaných ozbrojených akcí rovněž nebyly bagatelní. Blíže např. Asad. Military Strike Against Iran by USA - Israel Caolition: Options and Consequences. 2013 a Long, A. a W. Luers. The Iran Project. Weighing Benefits and Costs of Military Action Against Iran. s. 11-13 a 33-42. Více k íránským retaliačním kapacitám a schopnostem, íránské odhodlání nevyjímaje, též v kapitolách věnujících se stavu íránských strategických sil a íránské strategické kultuře. 248
Viz Betts, R. K. Conflict after the Cold War: arguments on causes of war and peace. s. 164, Lindsay, J. M.;
Takeyh, R. After Iran gets the bomb: Containment and its complications. s. 30 a Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 3-40, 101-109 a 193.
73
dominantně expanzionistických motivech k proliferačnímu rozhodnutí se nezmínil ani Abulof, jenž kalkuloval s agresivní íránskou zahraniční politikou, podpořenou jadernou hrozbou, ve vztahu ke stabilitě tamního režimu 249. Myšlenka jaderného expanzionismu byla rovněž ze značné části v rozporu s převažující íránskou strategickou kulturou akcentující „soft power“ a nepřímé, asymetrické způsoby konfrontace, nejlépe skrze prostředníky jakým byl kupříkladu libanonský Hizballáh, popřípadě utajenými akcemi jednotek Quds – jedné ze složek IRGC. V neposlední řadě bychom neměli opomíjet ani náboženský aspekt. I když by byly výše zmíněné náboženské výnosy anulovány, což je v krajních případech teoreticky možné, použití jaderných zbraní v regionu by bezpochyby padlo za oběť nemalé množství šíitského obyvatelstva ať již by byl cílem kdokoliv, Izrael či Saúdská Arábie, případně kdokoliv jiný. Jako nejpravděpodobnější agresivní scénář tak nakonec zůstávalo zvýšení podpory spřáteleným nestátním aktérům vedoucí k vyššímu počtu přepadových akcí a teroristických útoků nejen na Blízkém východě, ale i ve zbytku světa, v důsledku nově nabytého sebevědomí Islámské republiky po jejím vstupu do jaderného klubu 250. Zastánci jaderného programu také argumentovali faktem, že
249
Viz Abulof, U. Nuclear Diversion Theory and Legitimacy Crisis: The Case of Iran. 2013, Bahgat, G. Nuclear
Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s. 316 a Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 97-99. 250
Viz Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 70, Friedman, G. Israel's New Strategic Position. [online], Long, A. a W.
Luers. The Iran Project. Weighing Benefits and Costs of Military Action Against Iran. s. 47 a Shams-uz-Zaman. Implications of a Nuclear-Armed Iran on the Middle East and Pakistan. s. 170-172. Existuje dostatek příkladů významných teroristických akcí íránských prostředníků, např. akce Libanonského Hizballáhu: masivní sebevražedný útok v Bejrútu v roce 1983, útoky na izraelské velvyslanectví a židovské komunitní centrum v Buenos Aires v letech 1992, respektive 1994. Viz Simon, K. Hezbollah: Terror in Context. [online] a Šnaidauf, J. Libanonský Hizbulláh: vznik a transformace hnutí 1982-2000. [online]. Poslední akcí připisovanou hnutí byl bombový útok na Burgaském letišti 18. července 2012. Viz Greenwood, P. Hizbollah linked to Bulgarian bombing. [online]. Společnou akcí Hizballáhu a jednotek Quds byl pokus replikovat „úspěch“ z Bejrútu v Dahránu v Saúdské Arábii v roce 1996. Viz Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 8. Za povšimnutí stály také akce spojené s bizardním pokusem o atentát na saúdského velvyslance v USA prostřednictvím drogového kartelu Los Zetas, za nimiž měli stát členové jednotek Quds, ačkoli se mohlo též jednat o oficiálně neschválenou operaci, blíže Savage, Ch. a Scott S. Iranians Accused of a Plot to Kill Saudis’ U.S. Envoy. [online]. Většina těchto akcí představovala údajné odvety za předchozí agrese Izraele nebo USA. Více o teroristických, vojenských, poltických a sociálních činnostech Hizballáhu Šnaidauf, J. Libanonský Hizbulláh: vznik a transformace hnutí 1982-2000. [online].
74
Írán nevyvolal v uplynulých dvou a půl stoletích žádnou válku ani ozbrojený konflikt 251. Zisk nukleárního deterrentu rovněž příliš nemodifikoval dlouhodobé chování a postoj KLDR 252.
4.2.3.4 Vnitropolitické motivy: politický boj a „Nukleární diverze“ Jak dokládal průzkum RAND Corporation a Bahgatova analýza, íránský jaderný program se těšil drtivé podpoře veřejnosti ještě během prosince 2009, když 98% populace podporovalo využití jaderné energie pro mírové účely a 39% obyvatel dokonce schvalovalo vývoj jaderné zbraně, což bylo více než v lednu 2008, kdy bylo 58% veřejnosti proti takovému postupu. V této době též, překvapivě, polovina Íránců nepociťovala žádné negativní dopady ekonomických sankcí. Jaderný program se stal téměř součástí národní identity 253 a prakticky všichni íránští političtí představitelé, opozici nevyjímaje, jej podporovali a rovněž využívali proti sobě navzájem v domácích politických střetnutích. Za Ahmadínežádovy vlády establishment a IRGC spojovaly íránské výsadní regionální postavení s rozvinutým jaderným programem. Avšak přesto byl prezident ochoten na přelomu září a října 2009 ke kompromisní dohodě se státy P5+1, motivován příležitostí zvýšit svou domácí politickou legitimitu 254. Navržená smlouva by pravděpodobně byla uzavřena nebýt narčení v červnových volbách poraženého vůdce opozičního Zeleného hnutí Míra Hosejna Músávího z opuštění národního zájmu podpořeného vyjádřením předsedy parlamentu Alího Larídžáního osočujícího RF a Francii, které měli realizovat praktickou náplň dohody konverzí/výměnou íránského LEU na/za palivové tyče pro Teheránský reaktor, z nedůvěryhodnosti, implikujíc výhledové zabavení íránských zásob LEU. Po této politické přestřelce z podpory dohody vycouval i Chámeneí 255. Další zpřísňování sankčního režimu ale již tvrdě dopadlo na íránské obyvatelstvo. Dle průzkumů společnosti Gallup z let 2012 a 2013 polovina Íránců uvedla, že
251
Názor, že Írán nikdy proti nikomu nezahájil válku a zajímal se jen o odstrašování zastával např. předseda
Nejvyšší rady národní bezpečnosti Rúháního vlády a bývalý ministr obrany za Chátamího Alí Šamchání. Viz Rouhani Cabinet: Profiles. In: United States Institute of Peace: The Iran Primer [online]. 252
Srovnej fakta předkládaná Saganem a Waltzem na toto téma, jež se od sebe až tolik neliší: Sagan, S. D. a K.
N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 184-191 a tamtéž s. 204-209. 253
Viz Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran. s. 324 a Elson, S. B. a A. Nader. Rand.
What Do Iranians Think?. s. 7 a 12-13. 254
Viz Abulof, U. Nuclear Diversion Theory and Legitimacy Crisis: The Case of Iran. s. 709-711 a Perthes, V.
Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 99-101. 255
Viz tamtéž s. 102 a 103.
75
jim schází prostředky na zajištění stravy a adekvátního bydlení a tento vývoj se měl razantně projevit na snížení podpory mírového využití jaderné energie na 56% a 34% v otázce vybudování vojenských nukleárních kapacit v navazujícím dotazníku 256. Ahmadínežádovi se tak nepovedlo dodržet slib přenesení íránských ropných peněz na talíře Íránců 257. Ekonomické sankce, znemožňující vládě plně poskytovat tradiční sociální charitu formou levného, subvencovaného spotřebního zboží a potravin chudším společenským vrstvám, představovaly ovšem pouze polovinu problému íránského politického vedení. Zřetelně zfalšované a rozporované prezidentské volby v červnu 2009, následované vlnou masivních protestů ve velkých městech, způsobily výrazný otřes legitimity vlády i celého režimu Islámské republiky výslednou ztrátou legální i populární Weberiánské legitimity, jenž zmíněná ztráta legitimity účelové (materiální) posléze již pouze umocnila, což vydedukoval Uriel Abulof. Krizi legitimity režimu ještě znásobily nepokoje během Arabského jara, ačkoli se Írán nepříliš úspěšně pokusil zvrátit běh událostí ve svůj prospěch pomocí zahraničněpolitické reinterpretace dění v arabských ulicích jako „Islámského probuzení“. Rúháního volební vítězství, signalizující předpokládaný významný odklon od dosavadní konzervativně-nacionalistické linie, autorovu teorii potvrzovalo, a jelikož režim ztratil téměř veškerou charizmatickou legitimitu již po Chomejního smrti, měla mu zůstat v květnu 2013 pouze legitimita patrimonalistického sultanismu založená na převedení ozbrojených složek a administrativy do rukou vůdce jako jeho osobních mocenských nástrojů díky jeho déle trvající, tradiční dominanci, v případě Íránu plynoucí ze zdání náboženské tradice 258. Evokujíce předislámský perský koncept boží přízně (farrah) z 11. století, v němž legitimita panovníka spočívá výhradně na jeho autoritě, úspěchu, držbě trůnu a moci, předpokládal Abulof u íránského vedení ještě vyšší úroveň nejistoty svého přežití. Tento koncept byl výchozím bodem aplikace, jím zkonstruované, Teorie nukleární diverze na Írán. Ta se domnívá, že politické vedení země, pokud nabude přesvědčení o vhodnosti takového kroku nehledě na jeho reálnou efektivitu, bude zahraničněpoliticky využívat populární jaderný program jako jisté formy „civilního náboženství“ za účelem shromáždění veřejné podpory za
256
Viz Crabtree, S. Half of Iranians Lack Adequate Money for Food, Shelter. [online] a Younis, M. Iranians
Mixed on Nuclear Capabilities. [online]. 257
Viz Elson, S. B. a A. Nader. Rand. What Do Iranians Think?. s. 8 a Monshipouri, M. a M. Dorraj. Iran’s
Foreign Policy. s. 134-136. 258
Viz Abulof, U. Nuclear Diversion Theory and Legitimacy Crisis: The Case of Iran. s. 690-698 a 704-708 a
Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 101 a 102.
76
režimní vlajkou (rally round the nuclear flag) a vytvoření „domácí rovnováhy hrozeb“ k pokoření protirežimní opozice anebo k jejímu konečnému podrobení259. Agresivita íránského režimu navenek by tedy měla být nepřímo úměrná jeho domácí autoritě, obdobně jako v případě KLDR 260. Pokud by tomu tak skutečně bylo, tak Bushovy i Obamovy administrativy učinily chybu, když svou politiku zaměřovaly na tu íránskou namísto stability íránského režimu. Koncept nukleárního odvádění pozornosti má navíc oproti běžné, „konvenční“ variantě této strategie řadu výhod. Je jednodušší tím, že neodvádí pozornost silových struktur represivního aparátu od domácích hrozeb. Z pozic opozice je zneužití jaderného programu k politické manipulaci mnohem hůře napadnutelné, protože jde často o ztělesnění národního zájmu a národní důstojnosti (ezzat-e melli). Rovněž zahraniční cíl diverze má daleko větší motivaci zareagovat na nukleární podnět než v běžném případě. Nukleární diverze také není protikladem klasické, kterou spíše doplňuje, a k jejímu provádění v počátečních stádiích není nutné disponovat jadernou zbraní. Nakonec lze jadernou diverzi též zkombinovat se „vševyvažováním“ (omnibalancing), spočívajícím ve vytváření aliancí s externími aktéry, nejlépe světovými mocnostmi, k pacifikaci domácí opozice 261. Abulof také vypracováním (eskalačních) diverzích strategií spojil motiv k získání „bomby“ s jejím následným uplatněním, což, jak sám podotkl, nebývalo zvykem. U ostatních motivů se totiž jaderné doktríny formulovaly až při zavádění příslušných kapacit do výzbroje a mohly tak „post-hoc“ ospravedlňovat vyvinutí jaderné zbraně k původně jinému účelu 262. V základní fázi diverze by tedy ochabující režim mohl postupně přistoupit k vyvolávání mezinárodních krizí, útoku na některé sousední, vojensky nejaderné, státy a k vyprovokování preemptivního útoku vůči sobě, což se může jevit po případném nabytí kapacit druhého úderu (Íránem) těžce proveditelné. Bylo by dobré si uvědomit, že pouze k aplikaci prostřední varianty by Írán de 259
Viz tamtéž s. 690, 692, 694, 699, 700, 707-709 a 711 a tamtéž s. 102.
260
Viz Abulof, U. Nuclear Diversion Theory and Legitimacy Crisis: The Case of Iran. s. 693-695 a 700.
261
Blíže tamtéž s. 690-696, 698-700, 707 a 713. Např. Bašár Asad „vševyvažoval“ syrskou opozici, Západ a
Turecko spojenectvím s RF, ČLR, Íránem a Hizballáhem. Viz tamtéž s. 694. Poslední dva aktéři dodávali, kromě základního zásobování, rovněž bojové jednotky, zatímco RF a ČLR poskytovaly sofistikovanější výzbroj a diplomatické krytí odkazem na princip státní suverenity. Vytvořila se tím jistá, „výhodná dělba práce“, viz Heydemann, S. FRIDE working papers: Syria's Uprising. s. 5. 262
Viz tamtéž s. 698 a 701-702. Jako klasický příklad „post-hoc“ doktríny by mohl sloužit Izrael, pokud by
platilo tvrzení Avnera Cohena, že jeho nejužší politické vedení dalo pokyn k vývoji nekonvenčních kapacit ovlivněné strachem a úzkostí z nevýhodné strategické pozice země. Viz Kutsch, T. Nuclear weapons are Israel's 'worst-kept secret,' says Israeli historian [online].
77
facto potřeboval demonstrovat vlastnictví jaderné zbraně a ke zbylým dvěma taktikám by mu zcela postačovala latentní kapacita a strategie „jaderného kličkování“ doprovázená vyhýbáním plnění svých závazků. Posledním, „ultimátním aktem nukleární diverze“ by pak byl jaderný úder, nejlépe „inkognito“. S přihlédnutím k pravděpodobné, dalekosáhlé reakci mezinárodního společenství a k relegitimizačnímu účelu jakékoli poltické diverze, však Abulof podobný hazard ke vzkříšení pokládal za extrémní a nepravděpodobný scénář. O mnoho reálnější volbou by však tento akt byl v situaci tzv. „Samsonovy volby“, ve které by skomírající režim mohl snadno podlehnout pokušení stáhnout s sebou do pekel co nejvíce nepřátel 263. Nicméně nejvíce znepokojující vlastností celé nukleární diverze byla její absolutní nezávislost na jakémkoli vnějším odstrašování či zadržování, s čímž se částečně podobala perspektivě Saganovy Organizační teorie k proliferaci jaderných zbraní264. Zvýšenou pravděpodobnost existence tohoto motivu za íránským jaderným programem vyvozoval Abulof z tvrzení, že krize legitimity režimu postihují daleko častěji autoritativní režimy než demokracie, jež trpí v drtivé většině pouze vládními krizemi265, avšak Írán nebyl, jak bude blíže specifikováno v další kapitole, klasickým příkladem diktátorského režimu. Dále Abulofově (a Saganově) argumentaci nahrávaly obavy z kontroly íránského jaderného programu vlivnými revolučními gardami, ozbrojenými složkami oddanými revoluční ideologii Islámské republiky, provozujícími rozsáhlé ekonomické aktivity, jež produkují zdroje zaručující významnou politickou autonomii, a považovanými USA za teroristickou organizaci. Nebezpečí z této strany ale zavrhl Waltz, dle jehož mínění by si téměř kdokoli vlastnící jaderné zbraně uvědomil, že jejich použitím by pouze ztratil a to výrazně. Waltz rovněž vyloučil praktickou proveditelnost anonymního jaderného útoku odvolávaje se na vyspělé detekční systémy a „nevyhnutelné zanechání stop pachateli“266. Rúháního zvolení může bezpochyby svědčit o pokrčující krizi legitimity íránského režimu, avšak zároveň
263
Viz Abulof, U. Nuclear Diversion Theory and Legitimacy Crisis: The Case of Iran. s. 695, 698-700, 702,
706-713. 264
O vlivu organizačních struktur na jaderné zbraně a jejich proliferaci viz Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The
spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 77-81. Více tamtéž s. 41-76. 265
Viz Abulof, U. Nuclear Diversion Theory and Legitimacy Crisis: The Case of Iran. s. 697-698 a 704.
266
Viz U.S. Department of State. Country Reports on Terrorism 2008. s. 10. Blíže Sagan, S. D. a K. N. Waltz.
The spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 3-40 a 82-111. Friedman zaujal obdobný pohled na věc. Viz Friedman, G. Israelis, Saudis and the Iranian Agreement. [online]. Ve Waltzově perspektivě byli nihilističtí “Superteroristé”, jejichž jedniný cíl představovala zkáza samotná, jednající bez ohledu na vlastní životy a přežití organizační struktury své organizace, jedinou nukleárně neodstašitelnou skupinou na světě. Viz tamtéž s. 85-87.
78
vypovídá o jeho snaze získat svou autoritu zpět jinými prostředky než jadernou diverzí, jelikož skoro bezprostředně poté signalizoval čerstvě zvolený prezident svou otevřenost k nastolení lepších vztahů se Západem, normalizaci vztahů s USA nevyjímaje 267. Prohlášením o neodmítání vyjednávání svůj dosud odmítavý postoj v této věci opatrně upravil i vůdce Chámeneí, do té doby přesvědčený o západním zneužívání jaderného programu země coby záminky ke „změně režimu“268. Složení Rúháního vlády bylo jasným důkazem úsilí omezit rozsáhlý politický vliv konzervativních nacionalistů a IRGC redukcí jim přidělených a jimi kontrolovaných finančních prostředků z veřejných zdrojů a ministerských funkcí zastávaných jejich nominanty. Tomuto vývoji předcházely, mimo jiné, i četné politické výpady vůdce Chámeneího vůči předchozímu Ahmadínežádově kabinetu v posledních letech jeho úřadování 269. Závěrem této kapitoly by bylo vhodné ještě připomenout historický fakt, že na konci své existence si s myšlenkou jaderného vzkříšení nepohrával ani SSSR, ani režim apartheidu v Jihoafrické republice270. Můžeme tak snad trochu optimisticky předpokládat, že „Íránci také milují své děti.271“
267
Viz podkapitola Bezpečnost v kapitole Motivace k vývoji jaderné zbraně v íránské sekci a Abulof, U. Nuclear
Diversion Theory and Legitimacy Crisis: The Case of Iran. s. 693 a 705 a Iran eager to end hostility with US and reopen embassy in Tehran. In: Middle East Monitor [online]. 268
Viz Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 69, 74 a 76 a Ganji, A. Who Is Ali Khamenei? The Worldview of Iran's
Supreme Leader. Foreign Affairs. 2013. 269
Viz Ahmadi, R. Tensions in Tehran. s. 39, Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of
Iran. s. 3, Ganji, A. Who Is Ali Khamenei? The Worldview of Iran's Supreme Leader. Foreign Affairs. 2013, Rubin, M. Where goes the IRGC’s economic wing under Rouhani?. [online] a Rouhani Cabinet: Profiles. In: United States Institute of Peace: The Iran Primer [online]. 270
Jihoafrická republika své jaderné zbraně raději zničila buď z důvodu absence vážné bezpečnostní hrozby a
strachu z mezinárodní izolace ze strany Západu anebo kvůli ztrátě vnitropolitické podpory jaderného programu, případně z obav před jejich eventuálním padnutím do rukou černé většiny či bílých extrémistů. Viz OgilvieWhite, T. Is there a theory of nuclear proliferation? An analysis of the contemporary debate. s. 49 a 54, Rojčík, O. In: Rojčík, O. a L. Hoder. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. s. 21, Sagan, S. D. Why Do States Build Nuclear Weapons?. s. 60-61 a 69-71 a Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 132 a 159. 271
Jde o parafrází Abulofova výroku, viz Abulof, U. Nuclear Diversion Theory and Legitimacy Crisis: The Case
of Iran. s. 713.
79
4.3
Íránská strategická kultura
Strategickou kulturu Íránské islámské republiky tvořila kombinace vyspělé perské kultury, íránského nacionalismu, socialismu, pragmatismu, revolučního islamismu a specifické školy dvanáctníků šíitského islámu (Twelvers; isná ašaríja). Nebylo tedy překvapivé, že tyto prvky si skoro častěji rozporovaly, než aby se navzájem doplňovaly a byly příčinou nemála paradoxů. K analýze strategické kultury Íránu Rosenovu definici jako v případě Izraele, však bude nezbytné, alespoň na pár řádcích, přiblížit to nejdůležitější z unikátního íránského politického systému, který bychom mohli zjednodušeně charakterizovat jako velmi složitý a nepřehledný. Kvůli těmto dvěma unikátním kvalitám strategické kultury proto většina věcí v Íránu nebyla ani jednoduchá ani ve skutečnosti taková, jakou se zdála být na první pohled. Plnohodnotný rozbor íránského politického zřízení a povahy íránského státu by nepochybně vydal na samostatnou práci, a proto se zde zaměřím jen na jeho nejdůležitější aspekty 272.
4.3.1 Politický systém a charakter Islámské republiky Islámská republika byla postavena na politicko-náboženské doktríně vlády znalce [islámského – pozn. P.S.] práva (Velayat-e faqih). Vyzývaje k vybudování islámského státu, odmítla tato doktrína tradiční, dlouholetou, pasivní až fatalistickou formu vzdoru šíitského kléru vůči neuznanému vládci (např. šáhovi) založenou na politické abstenci, duchovnímu odporu a čekání na příchod ztraceného dvanáctého imáma (Mahdího) předznamenávající povstání nové, spravedlivé společnosti (tj. de facto soudný den) 273. V čele státu tedy stál nejvyšší duchovní vůdce (ráhbar), který byl podle ústavy jako jediný obdařen požadovanými schopnostmi znalce. Od smrti jeho předchůdce (velkého) ajatolláha Chomejního roku 1989 jím byl velký ajatolláh Alí Husejní Chámeneí 274. Správní struktura a dělba moci byla v
272
Blíže k íránskému politickému systému např. Thaler, D. E. Mullahs, Guards, and Bonyads: an exploration of
Iranian leadership dynamics. s. 21-35. 273
Běžné šíitské obyvatelstvo se chránilo před pronásledováním zapíráním a utajováním své víry (ketmán a
takkíje). Viz Tureček, B. Labyrintem Íránu. s. 25-28. 274
Ajatolláh je náboženská hodnost šíitského islámu a jako titul nemá nic společného s politickou funkcí.
(V překladu výraz znamená „znamení boží“, v případě velkého ajatolláha s autoritou mardža taklíd, opravňující dotyčného vydávat zákony v rámci islámského práva šaría, pak „příklad k napodobení“.) Původně byla pro post vůdce Islámské republiky potřebná autorita velkého ajatolláha, avšak poté co se Chomejní zklamal ve svém zvažovaném nástupci Montazerím, vypuštěním přesného kritéria změnil ústavu, což otevřelo cestu Chámeneímu, který v té době nedisponoval duchovním vzděláním potřebné úrovně. Viz např. Thaler, D. E. Mullahs, Guards, and Bonyads: an exploration of Iranian leadership dynamics. s. 44-45.
80
podstatě sekulární až do nejvyšší, konstituční, úrovně, která teprve inkorporovala islámské právo šaría. Institucionální rámec ovšem vynikal svou složitostí a komplexností. Zjednodušeně řečeno, státní instituce byly zdvojené a doplněné zcela specifickými, speciálními tělesy a daly by se rozdělit na volené a nevolené. Mezi těmi panovalo pochopitelně jisté napětí. V Íránu proto vedle prezidenta, jež plnil spíše funkci předsedy vlády, případně nejvyššího státního tajemníka, existoval úřad vůdce a oproti vládě a parlamentu stály Smírčí rada účelnosti, Shromáždění znalců a Rada dohlížitelů, posuzující soulad veškeré legislativy a všech kandidátů do ústavních funkcí s islámem. Z hlediska státního zřízení byl Írán neliberální demokracií, popř. zde panoval hybridní systém sui genesis. Tento stav byl rovněž popisován jako „sekulární teokracie“, „islámská“ nebo „náboženská demokracie“275. Írán byl, podobně jako Izrael, multikonfesním a multietnickýcm státem, v němž se oficiálně uznávané náboženské a národnostní menšiny – židé, křesťané, zoroastrovci a Arméni – „těšily“ zaručené svobodě vyznání a garantovanému zastoupení v parlamentu a nebyly tedy cíleně perzekvovány kvůli svému vyznání, respektive původu, třebaže se na ně vztahovala jistá omezení např. v oblasti aktivního volebního práva a dědictví. Naprosto opačné, systematické, zacházení ale zakoušely minority neuznané, zejména baháísté, a represe se nevyhýbaly ani
Idea islámského státu ovšem nepocházela původem z Íránu ani ze šíitského prostředí, nýbrž z Egypta a Pákistánu. V první polovině 20. století začalo tuto myšlenku prosazovat, od svého založení roku 1928, sunitské, egyptské Muslimské bratrstvo, k jehož nejvýznamnějším ideologům patřili jeho zakladatel Hassan Al-Banná a později též Sajjíd Kutb. To byla také jedna z příčin, proč Teherán spatřoval v porevoluční egyptské vládě vedené Muslimským bratrstvem příležitost k posílení svého regionálního vlivu spoluprácí s potenciálně ideologicky blízkým partnerem. Konceptualizace ideje islámského státu byla ale připisována mysliteli Abú Alá AlMaudúdímu původem z Pákistánu. Viz Čejka, M. The Metamorphoses of the Egyptian Muslim Brotherhood. [online] a Nasr, S. V. R. Mawdudi and the Making of Islamic Revivalism. s. 69-106. 275
Viz Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 3 a Ganji, A. Who Is Ali
Khamenei? The Worldview of Iran's Supreme Leader. Foreign Affairs. 2013.
81
„vzpurným“ Balúčům a Kurdům 276. Většinové perské obyvatelstvo tvořilo „pouze“ 61% populace277. Formální politické meziinstitucionální mechanismy byly kvůli své vysoké složitosti neefektivní, to však nebylo příliš podstatné, protože formální politický systém sloužil spíše jen jako hřiště či kulisa pro střety hlavních politických frakcí, nezřídka realizované přes, více či méně, cenzurovaná média278. Přes ně byla mimo jiné též revoltujícím duchovním Mehdím Hášemím vyzrazena v listopadu 1986 kauza Irangate 279. Neformální politický systém fungoval do poloviny první dekády 21. století na bázi rovnováhy moci, skrze kterou vůdce uplatňoval svou moc. Nezávislé a relativně svobodné volby byly klíčovým determinantem systému. Pokud se v určité zahraničněpolitické otázce nedospělo ke konsenzu, íránští představitelé jednoduše reagovali „nicneděláním“. Zpočátku, do konce 80. let, mezi sebou soupeřilo hlavně levicové a pravicové duchovenstvo. Levicové duchovenstvo se do začátku 90. let zdiskreditovalo koncepcí státem řízené ekonomiky a uvolnilo místo pragmatickým, „podnikatelským“ konzervativcům v čele s Akbarem Hášemím Rafsandžáním, což vyvolalo reakci ze strany IRGC a části bývalých levicových kleriků, jež se přetvořili na liberální reformisty pod vedením Chátamího. Gardisté postupně sabotovali prozápadní vládní politiku Chátamího, když vedli kampaň zahraničních atentátů proti exulantům a odpůrcům režimu, skrytě získávali vliv obsazováním vybraných klíčových, především kontrolních a silových postů, a po spojení s Ahmadínežádovou nacionalisticko-konzervativní „novou pravicí“ 280 získali postupně od roku 2005 dominatní 276
V Íránu též žila druhá největší židovská komunita na Blízkém východě. Mezi časté represivní metody patřila
kupříkladu nucená konverze a narčení z kolaborace s nepřítelem (např. Irákem Saddáma Husajna, případně Izraelem). Blíže např. Axworthy, M. Dějiny Íránu: říše ducha - od Zarathuštry po současnost. 2009 a/nebo Elling, R. Ch. Minorities in Iran: nationalism and ethnicity after Khomeini. 2013. 277
Druhou nejpočetnější etnickou skupinu tvořilo azerské obyvatelstvo turkického původu čítající zhruba 16%
populace. Viz The World Factbook: Middle East :: Iran. In: CIA Web Site — Central Intelligence Agency [online]. 278
Cenzura médií závisela na rozložení sil mezi jednotlivými frakcemi a jejich zastoupením a vlivem
v příslušných státních úřadech a orgánech a tak např. Chátamího reformisté povolovali častější vznik nových médií, zatimco konzervativnci, nacionalisté a gardisté kontrolující v téže době vybrané, důležité orgány pověřené cenzurou je prakticky ve stejný okamžik zakazovali a rušili. Blíže např. Tureček, B. Labyrintem Íránu. s. 20-24. 279
Viz tamtéž s. 22-23.
280
Viz Ahmadi, R. Tensions in Tehran. s. 35-39. Ahmadínežádova minoritní frakce byla take označována za
principilisty, popř. mahdisty (mesianisty) díky prosazování unikátní íránské školy islámu jako jediné správné, což bylo v kontrastu s islámským universalismem tradičních konzervativců, k nimž se řadil i Chámeneí, jenž
82
vliv, čímž rozbili základní politický mechanismus země a ohrozili mocenskou pozici samotného vůdce. Využitím obav tradičního konzervativce Chámeneího z „měkké“, prozápadní revoluce a vzniku tzv. duální suverenity 281 získali jeho svižné posvěcení zmanipulovaných prezidentských voleb v roce 2009. Vůdce si ovšem byl tohoto nežádoucího stavu vědom a nejdříve v tajnosti, a pak i veřejně vystupovat proti této koalici. Do karet mu hrála neutěšená ekonomická a poltická situace země a možná i proto se mu povedlo před volbami v roce 2013, které se již následně odehrály opět bez nepokrytého falšování, uzavřít s protivníky zákulisní dohodu, díky níž jejich vliv vzápětí minimálně parciálně poklesl 282. Z uvedeného popisu fungování politiky v Íránu vyplývala centrální úloha vůdce, kterým byl na přelomu let 2013 a 2014 ajatolláh Chámeneí. Chámeneí ještě patřil k mizející první generaci tradičních konzervativců, ovlivněných šáhovými represemi, revolucí a válkou s Irákem, nesmírně podezřívavým k úmyslům USA a Západu obecně. Z tohoto hlediska nepodporoval jednostranná vstřícná gesta, jakým bylo i dobrovolné pozastavení obohacování uranu v letech 2003 až 2005. Těžkosti zapříčiněné ekonomickými sankcemi přirozeně připisoval výhradně na vrub Západu a kvůli vnímané šikaně a nerovným podmínkám dlouho odmítal jakákoliv jednání, jelikož byl přesvědčen, že protistrana nenabízela nic na oplátku a jejím skrytým záměrem byla kapitulace režimu. Obhajoval též Chomejního argument na podporu obsazení velvyslanectví USA během Islámské revoluce založený na myšlence zpřetrhání vazeb mezi kolonizátorem a bývalou kolonií, aby Islámská republika nešla cestou závislých států třetího světa. Analogickou funkci tedy mohl v jeho očích hypoteticky plnit jaderný program, který Chámeneí velmi podporoval, třebaže k tomu mohl mít spoustu dalších motivů. Ačkoli obdivoval západní kulturu, kupříkladu Victora Huga, pracovitost, vynálezce a materiální a technologickou vyspělost, byl hluboce přesvědčen o neodvratitelném úpadku tento postoj později veřejně zpochybnil. Viz Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 3, Ganji, A. Who Is Ali Khamenei? The Worldview of Iran's Supreme Leader. Foreign Affairs. 2013, Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 101 a Thaler, D. E. Mullahs, Guards, and Bonyads: an exploration of Iranian leadership dynamics. s. 70-73. 281
Viz Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 5 a 10, Ganji, A. Who Is Ali
Khamenei? The Worldview of Iran's Supreme Leader. Foreign Affairs. 2013 a Monshipouri, M. a M. Dorraj. Iran’s Foreign Policy. s. 134 a 136-137. 282
Naznačená politická dohoda spočívala ve znemožnění kandidatury gardami nenáviděného „politického
podnikatele“ Rafsandžáního výměnou za návrat nezávislých voleb a umožnění kandidatury, středového, nezdiskreditovaného kandidáta Hasana Rúháního. „Pikantní“ na ní byl fakt, že Rafsandžání „prolobboval“ u Chomejního Chámeneího nástupnictví na postu vůdce koncem 80. let. Viz Ahmadi, R. Tensions in Tehran. s. 35-36 a 39-40.
83
západní civilizace, urychlitelným islámským povstáním, a započatým hnutím Occupy Wall Street a Arabským jarem, kvůli jejím nedostatečným spirituálním kvalitám 283.
283
Viz Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 69, 74 a 76 a Ganji, A. Who Is Ali Khamenei? The Worldview of Iran's
Supreme Leader. Foreign Affairs. 2013. Kupříkladu pro jmenování USA užíval Chámeneí eufemismu „Arogance“. Íránský vůdce také pozoroval po pádu komunistického bloku nárůst namyšlenosti USA, které využily islamismu k porážce komunismu, aniž by si uvědomily, že islamismus byl ve svém jádru identicky protiimperialistický jako protikomunistický. Blíže Ganji, A. Who Is Ali Khamenei? The Worldview of Iran's Supreme Leader. Foreign Affairs. 2013.
84
4.3.2 Subkultury, projevy a kořeny íránské strategické kultury V Íránské strategické kultuře byly přítomny dvě, navzájem se prolínající, subkultury/doktríny: subkultura/doktrína vzdoru (moqavemat) a subkultura/doktrína zájmu režimu (maslahat). První převažovala po Islámské revoluci a v 80. letech, druhá se začala hmatatelněji prosazovat od konce let osmdesátých a odsunula předchozí kulturu „do popředí“, hlavně do oblasti rétoriky a politické kultury284. Doktrína vzdoru akcentovala odpor vůči USA a Izraeli a orientovala se hlavně na vybojování „obrazu vítězství“ demoralizací protivníků psychologickými dopady vykonaných operací, odepřením vítězství nepříteli přepadovými akcemi a teroristickými útoky na jeho slabá místa včetně civilistů. Odvolávaje se na historické křivdy (viz níže) a vzývaje kulturu vzdoru, mučednictví a džihádu, nehleděla tato doktrína na lidské oběti a materiální výsledky, ale pouze na výsledný efekt a v souladu s šíitskou filozofií slibovala osvobození od nespravedlnosti všem utlačovaným a nejen muslimům, což v praxi paradoxně obvykle míru užité síly omezovalo na dosažení „obrazového“ efektu. Vojenská porážka nevylučovala dosažení politického triumfu a konflikt, ve kterém se nacházela, vnímala jako hru s nulovým součtem. Důraz na propagandu, informační operace a budování vlivu prostřednictvím (pro)šíitských komunit v zahraničí typicky charakterizovaly tuto subkulturu 285. Zveličování vlastních, íránských úspěchů a silácká rétorika proto nebyly této doktríně cizí. Příkladů bylo mnoho; od svérázné íránské jaderné dvojznačnosti ilustrované od roku 2006 opakovanými Ahmadínežádovými výroky o tom, že Írán byl „nukleární mocností“, přes prohlášení Chámeneího zdůrazňující „benevolenci“ Íránu, který kdyby chtěl, tak by jej od získání jaderné zbraně nic nedokázalo zastavit, po různá výhrůžná vyjádření vůči obvyklým nepřátelům. Poslední příklad ilustrovalo vyhlášení bývalého prezidenta Rafsandžáního 284
Viz Baer, R. Jak naložit s ďáblem: íránská velmoc na vzestupu. 7-36, Bahgat, G. Nuclear Proliferation: The
Islamic Republic of Iran. s. 316, Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 2-3 a 1112 a Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 97-99. 285
Viz Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 4, 5, 7, 8-13. S íránským
„obrazem vítězství“ kupříkladu korespondovalo stažení izraelské armády z Jižního Libanonu v roce 2000, odkud se Izrael poprvé „stahoval pod palbou“. Viz Baer, R. Jak naložit s ďáblem: íránská velmoc na vzestupu. s. 19 . Celkový dojem z izraelské letní války s Hizballáhem z roku 2006 byl podobný – Izrael prohrál. Viz tamtéž s. 1011, 64 a 290. Úplně prvním velkým úspěchem IRGC stvořeného (Libanonského) Hizballáhu byl však sebevražedný útok na Bejrútská kasárna americké námořní pěchoty z října 1983, který si vyžádal 241 ztrát na životech a vyústil ve stažení jednotek USA z Libanonu. Viz např. Šnaidauf, J. Libanonský Hizbulláh: vznik a transformace hnutí 1982-2000. [online].
85
z prosince 2001 portrétující Izrael jako stát, k jehož zničení by stačila jen jediná bomba 286. Bohužel pro íránské představitele, konfrontace s realitou (vojenské slabosti) činila podobné výroky nezřídka nevěrohodnými, pomineme-li možné pozitivní ohlasy u částí domácího a regionálního publika. V obdobném kontextu byl pro Írán vyžadován status mocnosti se vším respektem a reciprocitou z něj plynoucí. Íránští politici a vyjednavači na tomto principu odmítali apriorně stanovené americké a západní podmínky, termíny a cíle vzájemných rozhovorů a vyzývali západní mocnosti, požadující íránské, jaderné odzbrojení, aby šly příkladem 287. Z historických příkladů by do kultury vzdoru zapadal mučednický vzdor Imáma Husajna u Karbalá roku 680 (ášúrá) anebo hrdinské válečné skutky Imáma Alího, jenž bojoval téměř ve všech bitvách raného islámu. Z moderní íránské historie pak nešlo opominout rozhodnutí pokračovat ve válce s Irákem v roce 1982 nehledě na utrpěné vážné ztráty odmítnutím irácké nabídky smíru. Mezi zástupce první subkultury bez pochyb patřily IRGC a režimní ideologové indoktrinující (ostatní) bezpečnostní a ozbrojené složky étosem vzdoru a (revolučního) islamismu288. Zastánci této kultury, přesvědčeni o nevyhnutelném úpadku Západu, obvykle rovněž uplatňovali strategii trpělivosti, s níž jim k triumfu teoreticky postačovalo přežití režimu a vyčkávání (s napadáním slábnoucího protivníka). Ostatně i arabští dobyvatelé Persie nakonec přejali její zvyky a kulturu 289. Strategická kultura zájmu režimu, rodící se koncem 80. let, zdůrazňovala docela odlišné hodnoty. S vědomím, že na přežití Islámské republiky závisí osud celé komunity muslimských věřících (umma), kladla na první místo v žebříčku priorit státní zájem (raison d‘ etat) před striktním dodržováním principů islámu. Takto vzešlý pragmatismus demonstrovalo konečné rozhodnutí uzavřít poměrně nevýhodný mír s Irákem v roce 1988, politika zahrnování sousedních států do vazeb ekonomické interdependence a pragmatismus 286
Viz Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 5 a 11-12, Ganji, A. Who Is Ali
Khamenei? The Worldview of Iran's Supreme Leader. Foreign Affairs. 2013, Giles, G. F. Continuity and Change in Israel’s Strategic Culture. s. 25 a Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 103. Ostré výpady proti USA a Izraeli nebyli jen Ahmadínežádovou výsadou, nýbrž převážně obecnějším, rétorickým koloritem íránské politiky, v němž tvořila částečnou výjimku prozatím jen Chátamího éra, jelikož na celkové ohodnocení Rúháního vlády bylo ještě příliš brzy. 287
Viz Baer, R. Jak naložit s ďáblem: íránská velmoc na vzestupu. 7-36, Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 68-69,
Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 4 a 6, Ganji, A. Who Is Ali Khamenei? The Worldview of Iran's Supreme Leader. Foreign Affairs. 2013 a Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 100 288
Viz Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 10-13.
289
Viz tamtéž s. 12.
86
upřednostňující tyto bilaterální ekonomické a politické vztahy na úkor podpory šíitů a spřízněných menšin, nejvíce patrný kupříkladu směrem na Kavkaz a do Střední Asie, ale též u Pákistánu a Afghánistánu, u nichž Teherán ignoroval občasné, extrémní projevy sektářského násilí a jimž daroval štědré příspěvky (viz výše), a dokonce i u států GCC, kde se Írán nepokoušel (příliš intenzivně a veřejně) podporovat dominantně šíitské protestující během Arabského jara 290. Příčinou této politiky mohla být také opatrnost a zdrženlivost Teheránu vzešlá z promyšlených racionálních kalkulací, viditelná také ve striktním vyhýbání se přímé konfrontace s vnímanými protivníky, kteří byli fyzicky napadáni pouze organizacemi či skupinami považovanými za íránské agenty či prostředníky. Jediným čistým představitelem této subkultury byla Smírčí rada účelnosti rozsuzující spory parlamentu s Radou dohlížitelů. Co se týče jednotlivých poltických frakci a jejich zástupců, ti zpravidla zaujímali stanoviska na základě momentální výhodnosti a pohybovali se na pomezí těchto doktrín, ačkoli bylo zřejmé, že pragmatičtí konzervativci a reformisté přirozeně inklinovali směrem od kultury vzdoru 291. Osvojení si západního “odstrašovacího jazyka“ některými íránskými představiteli, mezi které patřil též ministr obrany Alí Šamchání, jenž byl sebevědomě přesvědčen o schopnosti země absorbovat první úder a odpovědět na něj protiúderem, rovněž plně souznělo s touto realistickou doktrínou292. Obě popsané subkultury se společnou historií se skloubily ve vojenské strategii, která spoléhala na deterrent ve formě „nekonvenční triády“ obsahující schopnost zablokovat přísun ropy z oblasti Zálivu (Hormuzským průlivem – Anti-Access/Area-Denial), schopnost destabilizovat region asymetrickými akcemi prostředníků s podporou spřízněných skupin obyvatel s eventuální možností páchání odvetných (teroristických) akcí po celém světě a schopnost odvetného, strategického úderu balistickými střelami a mohutnými, za to však opomíjenými, raketovými (neřízenými) střelami na blízké cíle 293. V případě americké invaze byl Írán připraven vést asymetrickou, guerillovou a všelidovou válku organizovanou a 290
Viz Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 2-3 a 6-7, Monshipouri, M. a M.
Dorraj. Iran’s Foreign Policy. s. 142-145 a Shams-uz-Zaman. Implications of a Nuclear-Armed Iran on the Middle East and Pakistan. s. 175-176. Pravdou však bylo, že významná část protestujících v Bahrajnu aktivně odmítala jak vměšování Saúdské Arábie (a Emirátů), tak potenciální íránské angažmá a orientovala se dominantně na irácké šíitské duchovní autority. Viz. Monshipouri, M. a M. Dorraj. Iran’s Foreign Policy. s. 144. 291
Viz Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 2-3, 6 a 8.
292
Viz tamtéž s. 3.
293
Viz tamtéž s. 4-5 a Long, A. a W. Luers. The Iran Project. Weighing Benefits and Costs of Military Action
Against Iran. s. 33-37.
87
vedenou IRGC s využitím početných polovojenských režimních milicí (Basídž). Tento přístup nevyplynul jen z vojenského, strategického uvažování a plánování. Odrazil se v něm íránský důraz na asymetrické prostředky a instrumenty „měkké moci“ (soft power). Pouze s ním bylo možné vysvětlit relativní početní marginalizaci íránských konvenčních sil a neobvykle horší technickou vybavenost elitních jednotek (IRGC) v porovnání s běžnou armádou. V segmentu vedení války stála tedy íránská strategická kultura v markantním protikladu ke kultuře americké, soustředící se na udržení iniciativy a rychlé získání rozhodující taktické výhody v konvenční bitvě, bojované symetrickým způsobem dvěma konvenčními armádami v krátkém časovém úseku, odděleně od politických motivů a cílů294. Nelze se proto divit, že Američané, cenící si nejvíce instrumentů „tvrdé moci“ (hard power), nejlépe v podobě nejmodernějších bitevních a informačních systémů, odlišnou íránskou kulturu těžce vstřebávali 295. Ačkoli si Persie a Írán po většinu své historie uchovávaly formální svrchovanost, nalézaly se nezřídka pod nadvládou vnějších velmocí a stávaly se, čas od času, oběťmi jejich zájmů. „Velká hra“ 19. století mezi Británií a Ruskem, permanentně uplatňujícími svůj vliv na zemi nacházející se v jejím středu, se Íráncům připomenula britsko-sovětskou okupací během Druhé světové války. Víra ve spravedlivou záštitu neutrálních USA byla trpce zklamána CIA organizovaným pučem, který sesadil demokraticky zvoleného předsedu vlády Mosaddeka v roce 1953. Prakticky celosvětová izolace země po Islámské revoluci v krvavé válce s Irákem dotvořila obecnou íránskou přecitlivělost na národní nezávislost země 296. Přestože Írán nebyl de facto nikdy kolonií, jeho představitelé opakovaně prosazovali nejvyšší dosažitelnou soběstačnost z obav před nastolením „dvojí suverenity“ a ze strachu ze zrady
294
Viz Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 5-12 a Baer, R. Jak naložit s
ďáblem: íránská velmoc na vzestupu. 7-36. 295
Viz Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 7 a 13-14 a Lantis, J. S.; Howlett,
D. In: Baylis, J.; Wirtz, J.; Gray, C. S.: Strategy in the Contemporary World. s. 93. Názornou ukázkou americké strategické kultury byl její přístup k tzv. Revoluci ve vojenských záležitostech (RMA), viz Bernard, S. The Revolution in Military Affairs. s. 57-59 a Knox, M. a W. Murray. The dynamics of military revolution, 13002050. s. 175-194. 296
K uvedeným událostem 20. století bychom mohli připočítat ještě další převraty a revoluce. Např. Konstituční
revoluci v letech 1905-11 a šáhovu Bílou revoluci, směřující k modernizaci země její „westernizací“, zahájenou rokem 1963.
88
zahraničních partnerů, o čemž se již přesvědčil šáh se svou zmařenou investicí do společnosti Eurodif v 70. letech, když neobdržel smluvní podíl obohaceného uranu 297. Etnická, kulturní a náboženská exkluzivita vyčleňovala Írán z arabského světa a centra blízkovýchodního dění obdobně jako (Kemalistické nebo Erdoganovo) Turecko 298 a konzervativní Saúdskou Arábii propagující Wahhábismus, jenž byla však nejméně znevýhodněna a disponovala obrovskými finančními zdroji na to, aby přetvořila arabský a muslimský svět minimálně parciálně k obrazu svému. Unikátní a vyspělá perská kultura utvrzovala íránskou národní hrdost, propůjčovala Íráncům pocit výjimečnosti až kulturní nadřazenosti a právo, nebo alespoň další důvod, považovat se za regionální mocnost ekvivalentní USA. Mocnost pro jejíž zájmy mají bojovat nejlépe druzí. Těmi byli nejčastěji arabští spojenci a prostředníci. Celková exkluzivita Íránu tak sublimovala do prerekvizity strategické izolace jakéhokoliv íránského státu. Mohsen Milani napsal, že „íránská zahraniční politika byla stejně zacentrovaná na USA, jako byla před revolucí 1979299.“ Tento výrok dává na závěr, po uvědomění si všeho výše zmíněného, pronikavý smysl. Kategorické soudy Shams-uz-Zamana, že „Post-Chomejníjovský Írán není příliš rozdílný od jakéhokoliv demokratického státu s politikou ani Západ ani Východ“, a Abulofa, implicitně označujícího Islámskou republiku za typickou autokracii severokorejského střihu, bylo proto nutné odmítnout 300. V Íránu totiž proti sobě nestály dvě jasně vymezené frakce reformistů a konzervativců jak si mnozí, trochu naivně, představovali, protože politicky relevantní elita státu byla mnohem pestřejší. Budoucí vývoj země nestál před zcela zřetelným rozcestím mezi otevřením se Západu nebo režimním shromažďováním domácí politické podpory zahraničněpolitickým odváděním pozornosti (rally-’round-the-flag effect); (nukleární) diverzí, jak správně konstatoval Volker Perthes. Nakonec, Írán mohl být téměř vším možným, nejméně
297
Ke kauze Eurodif viz Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 69. Ke „dvojí suverenitě“ viz Ganji, A. Who Is Ali
Khamenei? The Worldview of Iran's Supreme Leader. Foreign Affairs. 2013. Tento termín použil také Sajíd Hajjarian, přední architekt íránských reforem Chátamího éry, k popisu obsahu navrhovaných opatření, za což se ho konzervativní odpůrci změn pokusili v březnu 1999 zavraždit, protože si pod tímto pojmem představovali politické uspořádání meziválečných, blízkovýchodních mandátních území, v nichž byli místní vládci pouhými loutkami. Viz tamtéž. 298
Blíže Robins, P. Turkey’s ‘double gravity’ predicament. 2013.
299
Viz Milani, M. M. Tehran’s Take : Understanding Iran's U.S. Policy. s. 46-62.
300
Srovnej Abulof, U. Nuclear Diversion Theory and Legitimacy Crisis: The Case of Iran. 2013 a Shams-uz-
Zaman. Implications of a Nuclear-Armed Iran on the Middle East and Pakistan. s. 174.
89
pravděpodobně však Chomejního „národem mučedníků“301. Bahgat tedy prozíravě vyzýval k tomu, aby jeho jaderný program byl chápán na Západě v širším kontextu, zaměřeném hlavně na íránské (bezpečnostní) obavy (režimu), než jen jako bezpečnostní hrozba mezinárodnímu společenství a výzva dosavadnímu neproliferačnímu režimu302.
301
Viz Eisenstadt, M. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran. s. 1-3, Perthes, V. Ambition and
Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 102-111 a Thaler, D. E. Mullahs, Guards, and Bonyads: an exploration of Iranian leadership dynamics. s. 37-74. 302
Viz Bahgat, G. Dealing With Iran. s. 69-72 a 74-76.
90
5 Závěr Z provedené výzkumné analýzy izraelského a íránského, jaderného programu prostřednictvím tří Saganových proliferačních modelů, doplněných o Grayův ofenzivní, motivační model, můžeme, závěrem, po aplikaci pohledu strategické kultury, (neoklasické) geopolitiky a argumentů z debaty Sagan – Waltz vzhledem k cílům práce, reprezentovaným v úvodu položenými výzkumnými otázkámi, syntetizovat následující poznatky: Co se týká motivací izraelského programu, drtivá většina autorů uváděla pouze bezpečnostní hlediska. Ty dávaly po pohledu na soudobou geopolitickou konstelaci při zahájení jeho vývoje nepochybně smysl. Po prozkoumání kritiky izraelské doktríny nejednoznačnosti, strategické kultury a především její bezpečností subkultury však bude nezbytné zvážit rovněž vnitropolitické okolnosti, jak naznačili Maoz a Barak se Shefferem. Na tomto poli se tak otevřel prostor pro další výzkum, avšak díky unikátní proměně izraelské geopolitické pozice během posledních let, směrem od tradičních, konvenčních, symetrických, „tvrdých“ a předvídatelných hrozeb majících často existenciální podtext ve prospěch nejistých, asymetrických či nekonvenčních ohrožení a „měkkých“ útoků na legitimitu existence státu Izrael a povahu jeho politik, se nabídla jednodušší metoda, přinejmenším částečné, falzifikace teorie vlivu domácí politiky na izraelské proliferační rozhodnutí a držbu nukleárního arzenálu. Vezmeme-li v úvahu tamní dynamický vývoj, nemusela by se tato změna týkat Egypta, což ale nebude mít na navrženou, falsifikační metodu výrazný dopad stejně jako eventuelní hrozba ze strany íránského, jaderného programu, která na přelomu let 2013 a 2014 nebyla ani zdaleka eminentní. Ve strategickém postavení vůči Egyptu a Íránu totiž držel Izrael téměř všechny trumfy ve svých rukou. Jedině dění v arabském světě po Arabském jaru mohl stěží korigovat. Výrazná vojensko-technologická převaha, podpořená bezpečnostním závazkem USA, vlastním nukleárním deterrentem s vyspělou celoplošnou BMD a neutralizovaným Sinajským poloostrovem a okolím země obecně, by měla poskytnout Izraeli dostatečný pocit bezpečnosti a sebevědomí vyvažující jeho nedostatek strategické (územní) hloubky. Pokud tedy v izraelském postupu hráli a hrají nejdůležitější roli vnější bezpečnostní motivy, měli by jeho současní političtí představitelé opustit nukleární doktrínu nejednoznačnosti a přijmout nový, transparentní přístup, přistoupením se statusem jaderně vyzbrojeného státu k NPT, CTBT, smlouvám o zákazu a likvidaci chemických a biologických zbraní (CWC a BTWC), a zbavit se taktických jaderných prostředků nebo jejich zařazení v arzenálu přesvědčivě zdůvodnit v nové, vojenské doktríně. Část izraelské veřejnosti více akcentující 91
mírová jednání s Palestinci a arabskými sousedy by otevřený přístup k informacím zajisté ocenila. Nejednoznačnost byla ideální pro éru americké hegemonie jako pojistka. Izrael by již neriskoval, kromě krátkodobé, negativní mediální publicity, prohloubení sovětského angažování v oblasti a omezení americké pomoci porušením dohody Nixon-Meirová také z důvodu změny regionální politiky USA k rovnováze moci vyvažováním s očekávanou akomodací Íránu do regionální bezpečnostní architektury. Administrativa, realizující tuto strategickou změnu by, po odeznění dočasných negativních ohlasů, vyslala jasný signál připravenosti transparentního, demokratického, izraelského státu usilovat o mírové urovnání regionálních sporů, kontrolu zbrojení a odzbrojení. Zároveň by však dávala jasně najevo, že dosažení tohoto cíle nebude v žádném případě na úkor vlastní národní bezpečnosti. Do jisté míry by též redukovala závislost země na USA, kde ztratila část ještě donedávna poměrně prominentního vlivu. Deligitimizační útoky na Izrael usilující o portrétování země jako neprůhledného, agresivního, „sionistického režimu“, židovského „quasi-apartheidu“ by tím obdržely citelnou ránu alespoň dle mínění Cohena a Millera303. Již Dowty ve svém článku publikovaném v roce 1978 pokládal přistoupení Izraele k NPT za „představitelné“, změnily by se okolní podmínky 304. Navíc by mohl během mírových vyjednávání jaderný statut pro Izrael sehrát pozitivní roli dodatečné diplomatické devízy. Jestliže ovšem Izrael, dříve či později vlivem byrokratické setrvačnosti a resistence, nebude reflektovat výše popsanou změnu blízkovýchodního, bezpečnostního klimatu přizpůsobením své jaderné politiky, potvrdí tím významnou úlohu vnitropolitických důvodů v nukleárních otázkách a relevantnost důkladnějšího výzkumu v této sféře, který by se mohl odrazit od charakteru civilně-vojenských vztahů v Izraeli, vlivu místního vojensko-průmyslového komplexu a z něj vedoucí neformální „Sítě“, síly lokálních strategických subkultur bezpečnosti a konfliktu ve společnosti a jejich vzájemného poměru a vztahu k mírové subkultuře,
nežidovským
obyvatelům
země
a
sionistickému,
revizionistickému,
náboženskému radikalismu. Izraelské vnitřní poměry by tak představovaly vážnou překážku jakýmkoli odzbrojovacím snahám na Blízkém východě, protože hodnotový a ofenzivní model akvizice jaderné zbraně nenašel v provedené analýze sebemenší opodstatnění. Ty by tím minimálně doplnily obrannou motivaci před vnějšími bezpečnostními riziky. Povaha vnitropolitických hledisek ale bývá spletitější, méně čitelná a mnohem nezávislejší na
303
Viz Cohen, A. a M. Miller. Bringing Israel's Bomb Out of the Basement., s. 30-44.
304
Viz Dowty, A. Nuclear Proliferation: The Israeli Case. s. 106.
92
vnějších faktorech, výhrůžkách či pobídkách, a proto by izraelská domácí politika pravděpodobně představovala, oproti národní bezpečnosti, větší komplikaci. Převratné ideologické změny se mnohem jednodušeji prováděly v zahraniční politice, jak dosvědčovala např. Nixonova cesty do ČLR. Zpětně by též teoreticky šlo lépe určit míru bezpečnostních ohledů v kritickém období proliferační volby a dodat váhu argumentaci Zeeva Maoze. Ta, mimo jiné, řadila zahraničněpolitické, diplomatické výhody ve vztahu k USA nad protagonisty vojenské nuklearizace záměrně zveličené vnější hrozby. S tímto problémem související, destabilizační efekty izraelské vojenské nuklearizace, jež ji připisoval zejména Yezid Sayigh, mohly působit na izraelské národní, taktické a strategické úrovni, avšak v regionálním kontextu nekonvečního zbrojení (ZHN) byly, přinejmenším, silně diskutabilní. Na rozdíl od izraelských pohnutek byl proliferační „motivační komplex“ Islámské republiky o poznání složitější skládankou obsahující silné vnější, vnitřní i symbolické důvody k akvizici nukleárních kapacit. Z hlediska klasického, regulérního překročení „jaderného prahu“ úspěšnou zkouškou nálože měl Írán také nemálo pádných důvodů tak neučinit. Mezi nimi potenciální hrozbu americké invaze, případně preventivního/preemptivního útoku USA a/nebo Izraele, ačkoli ten by mohl rovněž využít k posílení slabé režimní legitimity. K posilování podpory zřízení Islámské republiky a rozbíjení opoziční jednoty zahraničněpolitickým odváděním pozornosti (rally-’round-the-flag) ovšem zdaleka nebylo nezbytné vlastnit (spolehlivě) funkční „bombu“, od níž byl Írán v letech 2012 a 2013 vzdálen zhruba dva roky intenzivní, relativně snadno detekovatelné činnosti, třebaže taktika „jaderného kličkování“ k danému účelu ve značné míře postačovala díky významné, ačkoli v posledních letech erodující, celospolečenské podpoře jaderného programu, která by i osamoceně byla nezanedbatelnou komplikací kontrole zbrojení a výhledovému odzbrojení. Každopádně s ohledem na dominující pragmatický trend v íránské strategické kultuře (a zahraniční politice), ač místy sklouzávající k oportunismu, íránský program patrně vycházel hlavně z pohnutek zohledňujících národní bezpečnost a stabilitu režimu, protože symbolismu odporovalo šíitské náboženství, i když by se ve velké míře vzájemně podporoval s kulturou vzdoru. Ta se však již téměř výhradně odsunula do oblasti státní ideologie. Výzkumu se bohužel nepodařilo určit významnější z těchto dvou hlavních motivů, a proto zde zůstal volný prostor k návaznému bádání. Události počátku roku 2014 však přinejmenším korespondovaly s tímto výsledkem.
93
Přibližně měsíc po vstupu prozatímní dohody o íránském jaderném programu v účinnost totiž Írán šokoval západní média úspěšnými testy dvou nových balistických střel „delšího“ doletu. O den dříve, 8. února, oznámil admirál Haddad vyslání dvou válečných lodí k americkým vodám, aby USA dostaly ochutnat vlastní medicíny. Na 18. února byl přitom naplánován začátek pokračování rozhovorů Íránu se šesti mocnostmi ve Vídni. Tyto navenek provokativně vyhlížející činy305 ale nebyly určeny primárně očím zahraničních pozorovatelů a novinářů, nýbrž íránskému domácímu publiku, obzvláště konzervativcům, nacionalistům, členům IRGC a všem „zastáncům tvrdé linie“. Viděno bezpečnostní optikou se jednalo v případě testování střel o jasnou demonstraci odstrašovacích kapacit, měla-li jednání ztroskotat a posílení vlastní diplomatické pozice před jejich začátkem, třebaže mohlo jít o porušení rezoluce RB OSN 1929 zakazující Teheránu vyvíjet raketové technologie schopné nést jadernou zbraň, což pochopitelně nešlo verifikovat. Samotné balistické střely, nejběžnější nosiče jaderných zbraní, totiž žádné smlouvy ani sankce, kromě výše uvedené, Íránu neodpíraly. Vyslání plavidel pak bylo symbolickým aktem nanejvýš upozorňujícím na íránskou odhodlanost, jelikož jediným místem na planetě, kde mohlo íránské námořnictvo napáchat Spojeným státům a jejich spojencům vážné škody, byla Hormuzská úžina. Nehledě na primát jednoho ze dvou hlavních předpokládaných íránských motivů, oběma by bezkonkurenčně nejvíce vyhovovalo získání jisté, latentní, nukleární kapacity. Írán by přitom ani nebyl nucen opustit dosavadní „kličkování“ a „vyhýbání“ v nukleárních otázkách. V případě, že skutečně zvolí tuto variantu, bude se moci spokojit pouze s pořízenou technologií, s níž by nukleární zbraň mohl vyrobit, popř. by mohl pokračovat ve vývoji dál, někam „do půl cesty“, aby byl schopen v nutnosti disponovat odstrašujícím prostředkem v krátkém čase. Na této úrovni, přes netestovanou zbraň až po nejednoznačný jaderný arzenál již problematika držení zbraně spadá do definiční roviny, což zdůraznil George H. Quester 306. Efektivita
íránské
obdoby izraelské
strategie
nejednoznačnosti
v době
vyspělých
informačních a výzvědných technologií, ve kterých patřily USA a Izrael ke světovým lídrům, by ovšem byla pochybná a riskovala by eventuální preemptivní úder.
305
Viz Panda, A. Iran Tests Long-Range Ballistic Missiles. [online] a The Iranian Navy. In: Stratfor: Analysis
[online]. 306
Viz Dowty, A. Nuclear Proliferation: The Israeli Case. s. 104.
94
Pragmatická politika Teheránu by proto měla zvolit první volbu, čímž by nenarušila světový neproliferační režim takovým způsobem jako KLDR 307 a ani by příliš nepodnítila Turecko, Egypt a zejména Saúdskou Arábii k proliferačnímu rozhodnutí. Ta by se vlivem své geografické blízkosti, početné šíitské menšiny a silné, vzájemné rivality cítila nejvíce ohrožena. To Turecko by se samozřejmě mohlo spolehnout na „jaderný deštník“ NATO, takže jeho motivace pro vlastní „bombu“ by jím byla mírněna. Egypt procházel bouřlivým obdobím protestů, revolucí a převratů. Potýkal se s hospodářskými problémy a se zmrazením americké finanční a vojenské pomoci. V krátko až střednědobém horizontu by proto neměl být schopen založit a úspěšně rozvíjet tak komplexní a ambiciózní projekt, jakým by vlastní vojenský, jaderný program bezesporu byl. Nicméně masivní nákup ruských zbraní Egyptem, pod dozorem ministra obrany a prezidentského kandidáta, maršála Abd al-Fattáha as-Sísího, ohlášený v únoru 2014 a financovaný převážně Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty 308, ilustroval jednak nastoupený odklon „pouštního království“ od USA a ve střednědobém horizontu možnost opětovného obnovení nejhoršího nebezpečí pro Izrael v inovované podobě saúdsko-egyptské aliance pod ruským patronátem vyvažující také případnou íránskou geopolitickou dominanci na Blízkém východě. Egyptská armáda se totiž během posledních více než třiceti let stala převážně obranně orientovanou silou. Vyhlídka „proliferační kaskády“ valící se regionem proto nebyla zdaleka nevyhnutelná, vezmeme-li ještě v potaz zdůrazňované odhodlání každé americké administrativy nedopustit nukleárně vyzbrojený Írán „se všemi možnostmi na stole“ 309. Co se Saúdů týká, jejich absolutní monarchie byla svým charakterem minimálně obdobně exkluzivním režimem jako Islámská republika a proto geopolitické vzdalování se Washingtonu a Rijádu zvyšovalo riziko eventuality transferu jaderných zbraní z Pákistánu, ještě dříve než by jimi plně disponoval Írán, a to nejen z bezpečnostních důvodů. Saúdové aspirující na vůdčí roli v arabském světě by mohli zvažovat akvizici souběžně též symbolickým prizmatem a rovněž s ohledem na případný otevřený izraelský jaderný status. Izrael by však nic z toho, s přihlédnutím k charakteru výzev, jimž čelil, od transparentní 307
Při naplňování nejhoršího
scénáře získání zbraně Islámskou republikou by škody světovému,
neproliferačnímu režimu mohly být mírně umenšeny íránským napodobením severokorejského vystoupení z NPT dle článku X této smlouvy. 308
Viz Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. 196-197 a Russia,
Egypt Reach Initial $3 Bln Arms Deal – Report. In: RIA Novosti: Russia [online]. 309
Viz např. Long, A. a W. Luers. The Iran Project. Weighing Benefits and Costs of Military Action Against
Iran. s. 7 a 15.
95
nukleární politiky nemělo odradit. Přes veškeré vzájemné neshody ve 21. století totiž žádné relevantní důvody ani plnohodnotné alternativy k úplnému opuštění saúdsko-amerických, natož americko-izraelských, bezpečnostních vazeb prozatím neexistovaly. Z celkového pohledu na geopolitickou mapu regionu bylo patrné, že se, přes všechny nesnáze, fyzická, vnější bezpečnost Izraele i Iránu zvýšila. U Izraele se nenaplnily pesimistické předpovědi týkající se Arabského jara, íránská jaderná hrozba nebyla zdaleka bezprostřední a americké, vojenské, obklíčení Íránu redukcí regionální přítomnosti USA polevilo. Přesto byl Blízký východ, slovy Kaye z roku 2004, na jejichž platnosti se za deset let prakticky nic nezměnilo, stále jednou z částí světa, která frustrovala odborníky na procesy kontroly zbrojení a odzbrojení 310. Kromě známého faktu absence uznání nároku na existenci Izraele Saúdy a Íránem analýza strategické kultury, jak v případu Izraele, tak u Islámské republiky, nejen potvrdila vysokou míru vzájemné nedůvěry ke svým sousedům, ale upozornila i na přetrvávající, hluboce zakořeněnou, všeobecnou a silnou nedůvěru k mezinárodním smlouvám, garancím a úmyslům zbytku světa obecně, přítomnou u většiny nositelů jednotlivých subkultur či strategických doktrín v celkových strategických kulturách dotyčných států a projevující se na jedné straně zvýšenou citlivostí na externí a interní hrozby, respektive pocitem nespravedlnosti a výjmečnosti až osamělosti a obležení, a vysokou mírou racionálního pragmatismu a oportunismu na straně druhé. Vnímání zahraniční politiky coby hry s nulovým součtem, tak bylo u jednotlivých, místních politických představitelů obvyklé. Toto mohlo vyvolávat daleko větší komplikace než přítomnost jaderných zbraní na území předpokládané NWFZ poprvé v historii před jejím vyhlášením. Nepřítomnost ofenzivních předpokladů při vývoji, vzniku a v průběhu nukleárních programů obou států, snad kromě extrémního, teoretického pokusu jaderného vzkříšení íránského islámského režimu před jeho zánikem zmíněného Abulofem, spadajícího ovšem již do oblasti domácích motivů, a Sayighem domnělé vyšší náchylnosti Izraele k realizaci agresivnějších zahraničích politik a vojenských akcí, mohla být pro celý svět uklidňující. Vypuknutí izraelsko-íránské jaderné války tedy zůstávalo na motivační rovině krajně nepravděpodobné a téměř úplně vyloučené. Prospekty a šance na rychlé nastartování jakýchkoliv procesů kontroly zbrojení a odzbrojení na Blízkém východě byly ale bohužel v rozporu s íránskou, geopolitickou pozicí a strategickou kulturou i většinou strategické kultury izraelské a příliš nakloněno jim nebylo ani celkové, regionální, geopolitické a bezpečnostní klima, třebaže se
310
Viz Kaye, D. D. Time for Arms Talks? Iran, Israel, and Middle East Arms Control. [online].
96
vlivem změny izraelské strategické pozice a svízelné íránské strategické situace otevřelo malé okénko příležitosti. Jeho využití ale bude stěží možné prostřednictvím zahájení rozsáhlé oblastní iniciativy propojující problematiku nevyřešených lokálních konfliktů a kontroly zbrojení a odzbrojení. Naopak začátek podstatnějších změn by mohl být spuštěn uzavřením sérií, málo významných, dílčích dohod. Elleman kupříkladu navrhoval smluvní zákaz či eliminaci střel IRBM s doletem převyšujícím 3000 km a náloží těžší půl metrické tuny311. Hlavní regionální rivalové by si tedy ponechali kapacity vzájemného odstrašování, i když by se setkali u vyjednávacího stolu a odstranili prostředky ohrožující státy za blízkovýchodní hranicí. Tomu by mohlo následovat jednání o přistoupení všech států v regionu k Dodatečnému protokolu NPT, zefektivňujícímu dohled a inspekční mechanismy, CTBT, CWC a BTWC doprovázené ujišťující diplomacií USA především k Saúdské Arábii. Elleman a Perthes např. prosazovali nasazení námořní BMD USA v Zálivu 312. V úvahu padal i eventuální, kompletní zákaz balistických střel v oblasti, jelikož jak Izrael, tak Írán disponovali několika dalšími odstrašujícími nástroji. Ratifikace FMCT by naopak byla problematická a stěží přijatelná pro většinu regionálních aktérů, protože by legitimizovala izraelský nukleární monopol v očích Arabů a Íránců a souběžně podkopala (dlouhodobou) izraelskou jadernou strategii 313. S ohledem na geopolitickou konstelaci by však byla zřejmě mnohem účinnější multilaterální spolupráce, s USA a RF v čele, na mírnění těchto obav u všech aktérů: Egypta, států GCC, Izraele i Íránu. Na tomto místě by byla nicméně vhodná jistá obezřetnost plynoucí z Grayova, byť realistického, racionalistického, redukcionistického a mírně tendenčního, paradoxu kontroly zbrojení, který, mimo jiné, tvrdí, že pokud je záměrem těchto mechanismů prevence války budováním míru na bázi strategické stability, postavené na důvěře mezi aktéry, vyžadují samotné tyto procesy zpočátku určitou, vlastní, nezanedbatelnou elementární úroveň důvěry a porozumění, a proto je jejich reálná užitečnost omezená a škodlivě zveličována na úkor národní obrany a regionální bezpečnosti 314.
311
Viz Elleman, M. Containing Iran's Missile Threat. s. 123-125.
312
Viz tamtéž a Viz Perthes, V. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. s. 111.
313
Viz Cohen, A. a M. Miller. Bringing Israel's Bomb Out of the Basement., s. 30-44.
314
Co se týče dohod o kontrole zbrojení a odzbrojení Gray souhrnně zastával stanovisko, že tyto úmluvy byly
buď vyjednáváním nedosažitelné, popř. po uzavření nefunkční kvůli obcházení a nerespektování dohodnutých limitů anebo nedůležité, jelikož víceméně pouze stvrzovaly již před nimi panující, významnou úroveň vzájemné důvěry. Viz Gray, C. S. House of cards: why arms control must fail. s. 1-87 a 179-213. Tento pohled odmítal
97
Zastánce Organizační teorie musel bezesporu znepokojovat politický vzestup nositelů konfliktní subkultury v Izraeli a rozsah nastíněných neformálních přesahů vojenských činitelů do politického rozhodování. V Íránu pak vyvolával obavy, po několik let skoro dominantní, vliv IRGC. V tomto případě se však objevil záblesk změny k lepšímu, bezpečnějšímu a vyváženějšímu
prostředí
nástupem
Rúháního
administrativy
podporované
vůdcem
Chámeneím, mající tendenci oklešťovat moc gardistů. Reflexe proměny bezpečnostního klimatu v izraelské nukleární strategii by rozvířila obdobné obavy panující též u něj, ačkoli ty byly již zadržovány nesrovnatelně svobodnějším charakterem „židovského státu“. V neorealistickém Waltzově náhledu vysvětlené izraelské a íránské motivace spíše hovoří pro stabilitu budoucího, hypotetického vzájemného odstrašování, získala-li by Islámské republika, navzdory protichůdným hlediskům a snaze USA a Izraele tomu zabránit, funkční jadernou zbraň, již by rychle doplnila schopností odvetného úderu. Posouzení míry stability takového odstrašování, zejména poté přidala by se k těmto aktérům i Saúdská Arábie, popř. další aktéři, bylo již nad možnosti této práce a vyžadovalo by podrobnější výzkum. I ten by ovšem čelil nelehkému údělu, jelikož i stabilita studenoválečného odstrašování vzájemně zaručeným zničením (MAD) byla ještě v nedávné době zpochybňována kupříkladu Williamem C. Wolforthem, který na tuto bipolární konfrontaci nahlížel jako na permanentní, cyklickou mocenskou soutěž projevující se snahou SSSR dosáhnout ekvivalentního postavení s USA, jež mu aktivně oponovaly, a případně je dokonce překonat 315. V neposlední řadě by v důsledku nuklearizace Blízkého východu došlo zřejmě k propojení nově vzniklého blízkovýchodního bezpečnostního (odstrašovacího) komplexu s komplexem jihoasijským a nepřímo také východoasijským. Takový vývoj po rozšíření vojensky jaderných států v regionu předvídali Sayigh a Zaman, přesvědčený o pozitivním, stabilizačním efektu nukleárního Íránu na Blízkém východě díky smazání izraelského monopolu nastolením rovnováhy 316. Ovšem jestli by aplikace vzájemného jaderného odstrašování malými arzenály v potenciálně multipolárním prostředí byla stabilnější či nikoli, by ukázala až budoucnost, nicméně defenzivní neorealisté by asi poukázali na relativní stabilnost vztahů USA, SSSR a
Stuart Croft pojímající kontrolu zbrojení v širší, neutrální perspektivě „vzorce chování“ [tedy svého druhu instituce – pozn. P.S.]. Srovnej tamtéž a Croft, S. Strategies of arms control: a history and typology. s. 4-11. 315
Viz Rose, G. Neoclassical Realism and Theories of Foreign Policy. s. 159-161. Pro debatu o stabilitě teorie
MAD v 60. a 70. letech viz Dowty, A. Nuclear Proliferation: The Israeli Case. s. 100-102. 316
Viz Sayigh, Y. Reversing the Middle East Nuclear Race: Arms Race or Arms Control in the Middle East?. s.
15 a Shams-uz-Zaman. Implications of a Nuclear-Armed Iran on the Middle East and Pakistan. s. 179-185.
98
ČLR ve Studené válce a na nebezpečnost pošetile obrovských nukleárních zásob supervelmocí 317. Kvůli „Stability-Instability“ paradoxu by ovšem neodstranila střety mezi aktéry o periferní oblasti. Na Blízkém východě by šlo zejména o Irák, Sýrii, Libanon a možná též o Jordánsko. Izraelský a íránský jaderný program a programy balistických střel se úspěšně vyvinuli ve složitých dobách konfliktů, zbrojního embarga, popřípadě hospodářských a finančních sankcí a relativní mezinárodní izolace se zahraniční technickou asistencí318 do stavu poměrně nezávislé, domácí technologické základny. Znalosti, jak známo, lze odstranit jen velmi obtížně, je-li to vůbec možné. Proto by s největší pravděpodobností nepomohlo šíření uvedených technologií znemožnit ani v NSS 2010 toužené globální rozšíření protiproliferační iniciativy Proliferation Security Initiative (PSI) 319, např. jejím včleněním do rámce OSN, pokud by nebylo doprovázeno fundamentální změnou charakteru mezinárodního společenství a systému. Příklady z Izraele a Íránu ukázaly, že odhodlaný stát je schopen 317
Viz Sagan, S. D. a K. N. Waltz. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. s. 10-11 a 28-32. Waltz,
oceňující brzkou „nukleární dospělost“ Indie a Pákistánu a „extrémní uměřenost čínských nukleárních programů“, nabyl při svém pozorování dojmu, že USA vstupují politikou administrativy G. W. Bushe, prosazující BMD, do svého „druhého dětství“. Viz tamtéž s. 101-109 a 169-170. (K výroku o„druhém dětství“ viz tamtéž s. 170) 318
Např. RF rozsáhlou technickou pomocí íránskému program balistických střel porušila Kontrolní režim
raketových technologií (MTCR), ke kterému přistoupila roku 1995. Viz Hoder, L. In: Rojčík, O. a L. Hoder. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. s. 100. 319
Viz The White House. National Security Strategy 2010. s. 24. Prezident Obama tento záměr avizoval již ve
svém pražském projevu, viz Obama Prague Speech On Nuclear Weapons. In: Huffington Post: Politics [online]. Tento krok doporučovala i zpráva Mezinárodní komise pro nukleární ne-proliferaci a odzbrojení (ICNND), viz Eliminating nuclear threats: a practical agenda for global policymakers. Editor G. J. Evans, Y. Kawaguchi. s. 96-97. PSI spustila administrativa G. W. Bushe v květnu 2003 jako proti-proliferační projekt sdružující státy, které se dobrovolně zavázaly k aktivnímu zadržování námořních, pozemních nebo vzdušných zásilek, podezřelých z obsahu komponentů použitelných k výrobě ZHN a jejich nosičů, směřujících do oblastí náchylných k proliferaci. Blíže Proliferation Security Initiative. In: U.S. Department of State [online]. K 20. listopadu 2012 se PSI účastnilo 100 států, viz tamtéž. Nejznámějším úspěchem připisovaným PSI se stalo zachycení velké zásilky centrifug na obohacování uranu pro Libyii v říjnu 2003, avšak dle představitelů administrativy USA se jednalo o součást zvláštní operace ke zničení proliferační sítě A. K. Chána, srovnej Joseph, R. G. Countering WMD: the Libyan experience. s. 40-41 a Nikitin, M. B. Congressional Research Service. Proliferation Security Initiative (PSI). s. 5. PSI byla kritizována za omezený počet participujících účastníků, z nichž někteří byli součástí iniciativy spíše pouze formálně, negativním komentářům neunikla ani vedoucí úloha USA v tomto projektu a pochynosti vzbuzovala rovněž otázka legality jejího působení z pohledu mezinárodního a námořního práva.
99
překonat nesčetné nesnáze a přitom používat různé inovativní způsoby. Izraelské laserové obohacování uranu 320 a íránská zpevněná, podzemní jaderná zařízení budiž jasnými příklady. Ačkoli výzkum motivací dvou nejvýznamnějších regionálních aktérů k získání jaderné zbraně prizmatem geopolitiky a strategické kultury odhalil velmi silné důvody u obou aktérů tvořící současně velké překážky vizi světa bez jaderných zbraní, zároveň ovšem upozornil na to, že tato idea není na Blízkém východě zcela beznadějná, především pak v kontextu vývoje v roce 2013 a počátkem roku 2014. Dále z analýzy vyplynula téměř nulová pravděpodobnost regionální nukleární války mezi Izraelem a Íránem a ani riziko narušení globálního neproliferačního režimu, postaveného hlavně na NPT, řetězovým rozšíření jaderných zbraní v oblasti nebylo eminentní.
320
Viz Dowty, A. Nuclear Proliferation: The Israeli Case. s. 81-82 a 109.
100
6 Seznam použité literatury 6.1 Primární zdroje •
2010 Review Conference of the Parties to the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons. Final Document. In: NPT/CONF.2010/50. New York, 2010, Vol. I, 18
June.
Dostupné
z:
http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=NPT/CONF.2010/50 (VOL.I) •
Barack Obama's Berlin speech – full text. In: The Guardian [online]. 19 June. 2013 [cit.
2014-03-12].
Dostupné
z:
http://www.theguardian.com/world/2013/jun/19/barack-obama-berlin-speech-fulltext/print •
International Atomic Energy Agency. Implementation of the NPT Safeguards Agreement and the relevant provisions of Security Council resolutions in the Islamic Republic of Iran: Report by the Director General. In: GOV/2013/56. Board of Governors,
2013,
14
November.
Dostupné
z:
http://www.iaea.org/Publications/Documents/Board/2013/gov2013-56.pdf •
International Atomic Energy Agency. Treaty on Non-Proliferation of Nuclear Weapons.
In:
INFCIRC/140.
1970,
22
April.
Dostupné
z:
http://www.iaea.org/Publications/Documents/Infcircs/Others/infcirc140.pdf •
INTERNATIONAL ENERGY AGENCY. World Energy Outlook 2012. 2012 ed. Paris, France: International Energy Agency, 2012. ISBN 978-926-4180-840.
•
NATIONAL AIR AND SPACE INTELLIGENCE CENTER. 2013 Ballistic and Cruise Missile Threat assessment. 7/11. Wright Patterson Air Force Base, Ohio, 2013, 32 s. Dostupné z: http://www.afisr.af.mil/shared/media/document/AFD-130710054.pdf
•
Obama Prague Speech On Nuclear Weapons: FULL TEXT. In: Huffington Post: Politics
[online].
05/25.
2011
[cit.
2014-03-12].
Dostupné
z:
http://www.huffingtonpost.com/2009/04/05/obama-prague-speech-onnu_n_183219.html •
THE DIRECTOR OF NATIONAL INTELLIGENCE. Iran: Nuclear Intentions and Capabilities:
National
Intelligence
Estimate.
2007,
8
s.
Dostupné
z:
http://www.dni.gov/files/documents/Newsroom/Reports%20and%20Pubs/20071203_r elease.pdf 101
•
U.S. DEPARTMENT OF STATE. Country Reports on Terrorism 2008. Released April 2009. Office of the Coordinator for Counterterrorism: United States Department of
State
Publication,
2009,
351
s.
Dostupné
z:
http://www.state.gov/documents/organization/122599.pdf •
WTO Accession status Iran. In: World Trade Organization [online]. 2014 [cit. 201402-09]. Dostupné z: http://www.wto.org/english/thewto_e/acc_e/a1_iran_e.htm
•
Guidelines on the eligibility of Israeli entities and their activities in the territories occupied by Israel since June 1967 for grants, prizes and financial instruments funded by the EU from 2014 onwards. In: 2013/C 205/05. 2013.
•
Iran Sanctions. In: U.S. Department of State [online]. 2014 [cit. 2014-02-12]. Dostupné z: http://www.state.gov/e/eb/tfs/spi/iran/index.htm
•
Joint Plan of Action: Full text of Iran-5+1 agreement in Geneva. In: GlobalSecurity.org [online]. 24 November. 2013 [cit. 2014-02-09]. Dostupné z: http://www.globalsecurity.org/wmd/library/policy/int/iran-5-1-genevaagreement_2013.htm
•
President Barack Obama's State of the Union Address. In: The White House [online]. January 28. 2014 [cit. 2014-02-09]. Dostupné z: http://www.whitehouse.gov/thepress-office/2014/01/28/president-barack-obamas-state-union-address
•
President Delivers State of the Union Address. In: The White House: President George W. Bush [online]. January 29. The United States Capitol Washington, D.C., 2002
[cit.
2014-02-12].
Dostupné
z:
http://georgewbush-
whitehouse.archives.gov/news/releases/2002/01/20020129-11.html •
Proliferation Security Initiative. In: U.S. Department of State: Bureau of International Security and Nonproliferation [online]. 2013 [cit. 2014-03-12]. Dostupné z: http://www.state.gov/t/isn/c10390.htm
•
The State of the Union Address Delivered Before a Joint Session of the Congress. January 23, 1980. In: The American Presidency Project [online]. 1999-2014 [cit. 2014-03-17]. Dostupné z: http://www.presidency.ucsb.edu/ws/?pid=33079
•
THE WHITE HOUSE. National Security Strategy 2010. May. Washington: National Security
Strategy
Archive,
2010,
52
s.
Dostupné
z:
http://nssarchive.us/NSSR/2010.pdf
102
6.2 Sekundární zdroje •
ABULOF, Uriel. Nuclear Diversion Theory and Legitimacy Crisis: The Case of Iran. Politics. 2013, vol. 41, issue 5, s. 690-722. DOI: 10.1111/polp.12035. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1111/polp.12035
•
AHMADI, Ramin. Tensions in Tehran. World Affairs [online]. 20130901, vol. 176, issue 3, s. 35-40 [cit. 2014-02-11].
•
ALFONEH, Ali. The militarisation of Iran’s politics. Islamic affairs analyst. August 2008, 8, s. 10-11.
•
AL-FODEILAT, Mohammad a Sahar GHOUSSOUB. How Jordan's Islamists Came to Dominate Society: An Evolution. In: Al-Monitor [online]. September 10. 2012 [cit. 201401-27]. Dostupné z: http://www.al-monitor.com/pulse/culture/2012/09/jordan-muslimbrotherhood-islamists-salafists-sufis.html#
•
AL-LABBAD, Mustafa. Arab Spring, Syria Were Key in Turkish-Israeli Rapprochement. In: Al-Monitor [online]. سرام31. 2013 [cit. 2014-01-25]. Dostupné z: http://www.almonitor.com/pulse/ar/contents/articles/politics/2013/03/turkey-israel-rapprochement-arabspring.html#
•
ARANGO, Tim a Duraid ADNAN. Car Bombings in Baghdad Follow a Familiar Pattern. In: The New York Times: Middle East [online]. September 3, 2013 [cit. 2014-02-25]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2013/09/04/world/middleeast/car-bomb-epidemicis-the-new-normal-in-iraq.html
•
ARBELL,
Dan.
Turbulence
in Turkey–Israel
Relations Raises Doubts Over
Reconciliation Process. In: Brookings Institution [online]. November 1. 2013 [cit. 201401-25]. Dostupné z: http://www.brookings.edu/blogs/up-front/posts/2013/11/01-turkeyisrael-reconciliation-arbell •
ASAD. Military Strike Against Iran by USA - Israel Caolition: Options and Consequences. Defence Journal, 02, 2013, vol. 16, no. 7. s. 63-67. ISSN 02572141.
•
AXWORTHY, Michael. Dějiny Íránu :říše ducha - od Zarathuštry po současnost. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2009. 319 s
•
BAER, Robert. Jak naložit s ďáblem: íránská velmoc na vzestupu. Vyd. 1. Překlad Vít Mlejnek. Praha: Volvox Globator, 2010, 317 s. ISBN 978-807-2077-557.
•
BAHGAT, Gawdat. Dealing With Iran: The Iranian Nuclear Crisis: An Assessment. Parameters. 2013, roč. 43, č. 2, s. 67-76.
103
•
BAHGAT, Gawdat. Israel and Nuclear Proliferation in the Middle East. Middle East Policy. 2006, Vol. XIII, No. 2, s. 113-133.
•
BAHGAT, Gawdat. Nuclear Proliferation: The Islamic Republic of Iran. Iranian Studies. September 2006, Vol. 39, No. 3, s. 307-327.
•
BAKER, Aryn. Saudi Arabia Considers Nuclear Weapons After Iran’s Geneva Deal. In: TIME.com:
World
[online].
Nov.
26.
2013
[cit.
2014-03-17].
Dostupné
z:
http://world.time.com/2013/11/26/saudi-arabia-considers-nuclear-weapons-after-iransgeneva-deal/ •
BARAK, Oren a Gabriel SHEFFER. Israel's "Security Network" and Its Impact: An Exploration of a New Approach. International Journal of Middle East Studies. 2006, Vol. 38, No. 2, s. 235-261. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/3879972
•
BAYEFSKY, Ann. LAUDER SCHOOL OF GOVERNMENT, DIPLOMACY AND STRATEGY, INSTITUTE FOR POLICY AND STRATEGY, Fourth Annual Herzliya Conference: The Balance of Israel’s National Security. The United Nations Agenda and Israel. December 17. 2003.
•
BBC NEWS. Iraq war in figures [online]. 2011, 14 December 2011 [cit. 2013-03-12]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-11107739
•
BELASCO, Amy. CONGRESSIONAL RESEARCH SERVICE. Troop Levels in the Afghan and Iraq Wars, FY2001-FY2012: Cost and Other Potential Issues. July 2. CRS Report
for
Congress,
2009,
67
s.
7-5700.
Dostupné
z:
http://www.fas.org/sgp/crs/natsec/R40682.pdf •
BERNARD, Simon. The Revolution in Military Affairs: Approach with Caution. The Army Doctrine and Training Bulletin: Canada’s Professional Journal on Army Issues. 2000,
Vol.
3/Vol.
4,
No.
4/No.
1,
s.
54-62.
Dostupné
z:
http://publications.gc.ca/collections/Collection/D12-9-3-4E.pdf •
BETTS, Richard K. Conflict after the Cold War: arguments on causes of war and peace. 3rd ed. New York: Pearson Longman, c2008, xi, 654 p. ISBN 02-055-8352-0.
•
BETTS, Richard K. Incentives for Nuclear Weapons: India, Pakistan, Iran. Asian Survey. 1979, Vol. 19, No. 11, s. 1053-1072. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2643954
•
BOWEN, Jeremy. Iraq's civil war nightmare. In: BBC NEWS: Middle East [online]. 23 February,
2006
[cit.
2013-03-12].
Dostupné
z:
http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/4741616.stm
104
•
BOYD, Dallas. Unconventional thinking: Why conventional disarmament must precede nuclear abolition. Bulletin of the Atomic Scientists. 2010-3-1, roč. 66, č. 2, s. 46-60. ISSN 0096-3402.
DOI:
10.2968/066002006.
Dostupné
z:
http://thebulletin.metapress.com/openurl.asp?genre=article •
BOZORGMEHR, Najmeh. Ayatollah Khamenei calls for ‘economic jihad’ in Iran. In: Financial Times– FT.com: Middle East & North Africa [online]. February 19. Tehran, 2014 [cit. 2014-03-10]. Dostupné z: http://www.ft.com/cms/s/0/b29fb1b8-996f-11e391cd-00144feab7de.html#axzz2vXxBYHSS
•
COHEN, Avner a Martin MILLER. Bringing Israel's Bomb Out of the Basement. Foreign Affairs. 2010, Vol. 89, Issue 5, s. 30-44.
•
COMMINS, David Dean. The Wahhabi mission and Saudi Arabia. New York: I.B. Tauris, 2006, xi, 276 p. ISBN 18-451-1080-3.
•
COOK, Steven A. What does Israel-Turkey reconciliation mean for the Middle East?. In: Council on Foreign Relations [online]. 2013 [cit. 2014-01-25]. Dostupné z: http://www.cfr.org/middle-east-and-north-africa/does-israel-turkey-reconciliation-meanmiddle-east/p30629
•
COOPER, Tom a Farzad BISHOP. TARGET: SADDAM'S REACTOR: ISRAELI AND IRANIAN OPERATIONS AGAINST IRAQI PLANS TO DEVELOP NUCLEAR WEAPONS. AIR ENTHUSIAST [online]. 2004, Issue 110 [cit. 2014-02-06]. Dostupné z: http://www.angelfire.com/art2/narod/opera/
•
CRABTREE, Steve. Half of Iranians Lack Adequate Money for Food, Shelter: Majorities say they feel worry, sadness, anger during much of the day. In: Gallup: World [online]. July 1. 2013 [cit. 2014-02-17]. Dostupné z: http://www.gallup.com/poll/163295/halfiranians-lack-adequate-money-food-shelter.aspx
•
CROFT, Stuart. Strategies of arms control: a history and typology. 1st pub. Manchester: Manchester University Press, 1996, xv, 224 s. ISBN 0719048788.
•
CURTIS, Michael. The EU's "covert" boycott of Israel starts to kick in. In: The Commentator
[online].
January
11.
2014
[cit.
2014-01-25].
Dostupné
z:
http://www.thecommentator.com/article/4591/the_eu_s_covert_boycott_of_israel_starts_t o_kick_in •
ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií, 2005, 305 s. ISBN 80-903-3339-7.
105
•
ČEJKA, Marek. Izraelské útoky v Sýrii a širší souvislosti vztahů Izraele a Sýrie. In: Blízkovýchodní stránky Marka Čejky: Marek Cejka's Middle Eastern Pages [online]. středa
8.
května.
2013
[cit.
2014-01-28].
Dostupné
z:
http://blizky-
vychod.blogspot.cz/2013/05/izrael-syrie.html •
ČEJKA, Marek. Judaismus a politika v Izraeli. Vyd. 3., rozš. Brno: Společnost pro odbornou literaturu - Barrister, 2009. ISBN 978-808-7029-398.
•
ČEJKA, Marek. Proč se Saudové přátelí s Američany?!. In: Infoservis společnosti Člověk v tísni při České televizi, o.p.s.: Blízký a Střední Východ [online]. 02.06. 2003 [cit. 201402-22]. Dostupné z: http://www.infoservis.net/art.php?id=1054560288
•
ČEJKA, Marek. The Metamorphoses of the Egyptian Muslim Brotherhood. In: The North Africa
Post
[online].
September
26.
2012
[cit.
2014-02-19].
Dostupné
z:
http://northafricapost.com/497-the-metamorphoses-of-the-egyptian-muslimbrotherhood.html •
ČEJKA, Marek. Ultraortodoxní Židé v současném Izraeli. Infoservis společnosti Člověk v tísni při České televizi, o.p.s.: Blízký a Střední Východ [online]. 2002, 16. 7. [cit. 2013-0918]. Dostupné z: http://www.infoservis.net/art.php?id=1026836753
•
ČEJKA, Marek. Who are the Islamists in the Arab Spring?: Lecture at Conference "From Arab Spring to Democracy", 25. 1. 2013, The Diplomatic Academy of Vienna. In: Blízkovýchodní stránky Marka Čejky: Marek Cejka's Middle Eastern Pages [online]. pondělí
11.
února.
2013
[cit.
2014-01-25].
Dostupné
z:
http://blizky-
vychod.blogspot.cz/2013/02/who-are-islamists-in-arab-spring.html •
DAVENPORT, Kelsey. Worldwide Ballistic Missile Inventories. In: Arms Control Association
[online].
January.
2012
[cit.
2014-03-12].
Dostupné
z:
http://www.armscontrol.org/factsheets/missiles •
DHANANI, Gulshan. Israeli Withdrawal from Sinai. Economic and Political Weekly. 1982, Vol. 17, No. 20, s. 821-822. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/4370919
•
DODDS, Klaus. Geopolitics: a very short introduction. New York: Oxford University Press, 2007, 182 p. ISBN 01-992-0658-9.
•
DOWTY, Alan. Nuclear Proliferation: The Israeli Case. International Studies Quarterly. 1978, Vol. 22, No. 1, s. 79-120. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2600111
•
EISENSTADT, Michael. The Strategic Culture of the Islamic Republic of Iran: Operational and Policy Implications. Middle East Studies at Marine Corps University
106
Monograph
Series.
2011,
August,
s.
1-19.
Dostupné
z:
http://www.washingtoninstitute.org/uploads/Documents/opeds/4e60ff471079a.pdf •
ELLEMAN, Michael. Containing Iran's Missile Threat. Survival. 2012, vol. 54, issue 1, s. 119-126.
DOI:
10.1080/00396338.2012.657541.
Dostupné
z:
http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/00396338.2012.657541 •
ELLEMAN, Michael. Iran's Ballistic Missile Program. In: WRIGHT, Robin B. The Iran primer: power, politics, and U.S. policy [online]. United States Institute of Peace; Washington, D.C.: USIP Press Books; Published in collaboration with Woodrow Wilson International Center for Scholars, 2010 [cit. 2014-02-24]. ISBN 9781601270849. Dostupné z: http://iranprimer.usip.org/resource/irans-ballistic-missile-program
•
ELLING, Rasmus Christian. Minorities in Iran: nationalism and ethnicity after Khomeini. 1st ed. New York: Palgrave Macmillan, c2013, 267 p. ISBN 978-023-0115-842.
•
ELSON, Sara Beth a Alireza NADER. RAND. What Do Iranians Think?: A Survey of Attitudes on the United States, the Nuclear Program, and the Economy [online]. 2011, 123 s. [cit. 11. 2. 2014]. RAND Corporation technical report series. Dostupné z: http://www.rand.org/content/dam/rand/pubs/technical_reports/2011/RAND_TR910.pdf
•
ESFANDIARY, Dina. Iran and Egypt: a complicated tango?. In: EUISS: Das Institut der Europäischen Union für Sicherheitsstudien [online]. 18 Oktober. 2012 [cit. 2014-02-09]. Dostupné
z:
http://www.iss.europa.eu/de/publikationen/detail/article/iran-and-egypt-a-
complicated-tango/ •
Eliminating nuclear threats: a practical agenda for global policymakers. Editor Gareth J Evans, Yoriko Kawaguchi. Canberra: International Commission on Nuclear Nonproliferation and Disarmament, c2009, xxxiv, 294 s. ISBN 978-192-1612-145. Dostupné z: www.icnnd.org
•
FRIEDMAN, George. Egypt, Israel and a Strategic Reconsideration. Geopolitical Weekly: Stratfor
[online].
2011,
February
8
[cit.
2014-01-25].
Dostupné
z:
http://www.stratfor.com/weekly/20110207-egypt-israel-and-strategic-reconsideration •
FRIEDMAN, George. Israel's New Strategic Position. Geopolitical Weekly: Stratfor [online].
2013,
December
3
[cit.
2014-01-25].
Dostupné
z:
http://www.stratfor.com/weekly/israels-new-strategic-position?utm_source=freelistf&utm_medium=email&utm_campaign=20131203&utm_term=Gweekly&utm_content=r eadmore
107
•
FRIEDMAN, George. Israelis, Saudis and the Iranian Agreement. Geopolitical Weekly: Stratfor
[online].
2013,
November
26
[cit.
2014-01-25].
Dostupné
z:
http://www.stratfor.com/weekly/israelis-saudis-and-iranianagreement?utm_source=freelistf&utm_medium=email&utm_campaign=20131126&utm_term=Gweekly&utm_content=r eadmore •
FRIEDMAN, George. Syria, Iran and the Balance of Power in the Middle East. Geopolitical Weekly: Stratfor [online]. 2011, November 22 [cit. 2014-01-28]. Dostupné z: http://www.stratfor.com/weekly/20111121-syria-iran-and-balance-power-middle-east
•
FROMM, Erich. Anatomie lidské destruktivity: můžeme ovlivnit její podstatu a následky?. Překlad Bedřich Placák. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1997, 520 s. ISBN 80-710-6232-4.
•
GANJI, Akbar. Who Is Ali Khamenei? The Worldview of Iran's Supreme Leader. Foreign Affairs. 2013, vol. 92, no. 5, 24-VII.
•
GHOSHAL, B. Arabization: The Changing Face of Islam in Asia. India Quarterly: A Journal of International Affairs. 2010-07-19, vol. 66, issue 1, s. 69-89. DOI: 10.1177/097492841006600105.
Dostupné
z:
http://iqq.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/097492841006600105 •
GILES, Gregory F. SAIC. Continuity and Change in Israel’s Strategic Culture. Comparative Strategic Cultures Curriculum. 2006.
•
GLADSTONE, Rick. Saudi Arabia Officially Rejects U.N. Security Council Seat. In: NYTimes.com
[online].
November
13.
2013
[cit.
2014-01-25].
Dostupné
z:
http://www.nytimes.com/2013/11/14/world/saudi-arabia-officially-rejects-securitycouncil-seat.html?_r=1& •
GOBBI, Francesco Pontiroli. LIBRARY OF THE EUROPEAN PARLIAMENT. Is a nuclear-weapon-free Middle East possible?: Library Briefing. 05/07. 2013, 5 s. Dostupné z: http://www.europarl.europa.eu/RegData/bibliotheque/briefing/2013/130511/LDM_BRI(2 013)130511_REV1_EN.pdf
•
GRAY, Colin S. House of cards: why arms control must fail. Ithaca: Cornell University Press, 1992, s. 1-87, 179-213. ISBN 0801427037.
•
GRAY, Colin S. The second nuclear age. Boulder, Colo.: Lynne Rienner Publishers, c1999. ISBN 1555873316. 108
•
GREENWOOD, Phoebe. Hizbollah linked to Bulgarian bombing. In: Telegraph [online]. 05
Feb.
2013
[cit.
2014-02-20].
Dostupné
z:
http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/europe/bulgaria/9850397/Hizbollah-linkedto-Bulgarian-bombing.html •
GÜRZEL, Aylin. Turkey's Role in Defusing the Iranian Nuclear Issue. The Washington Quarterly. 2012, vol. 35, issue 3, s. 141-152. DOI: 10.1080/0163660X.2012.706576. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/0163660X.2012.706576
•
HARLING, Peter. The new normal in Baghdad: Iraq ten years on. In: Le Monde diplomatique - English edition [online]. March, 2013 [cit. 2014-02-25]. Dostupné z: http://mondediplo.com/2013/03/02iraq
•
HARVEY, Frank P a Patrick JAMES. Deterrence and Compellence in Iraq, 1991-2003: Lessons for a Complex Paradigm. In: PAUL, T, Patrick M MORGAN a James J WIRTZ. Complex deterrence: strategy in the global age. Chicago: University of Chicago Press, 2009, s. 222-256. ISBN 0226650030.
•
HAUSLOHNER, Abigail. Brotherhood rising. Time. 2012, January 30, s. 24-29.
•
HEYDEMANN, Steven. FRIDE working papers: Syria's Uprising: sectarianism, regionalisation, and state order in the Levant [online]. 2013, No.119 [cit. 2014-03-03]. ISSN
2172-5837.
Dostupné
z:
http://www.fride.org/download/WP_119_Syria_Uprising.pdf •
HODER, Lukáš. Írán. In: ROJČÍK, Ondřej a Lukáš HODER. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2006, s. 94-110. Studie (Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav), sv. č. 40. ISBN 8021041196.
•
HYMANS, Jacques E. C. THEORIES OF NUCLEAR PROLIFERATION. The Nonproliferation Review [online]. 2006, vol. 13, issue 3, s. 455-465 [cit. 2014-03-12]. DOI:
10.1080/10736700601071397.
Dostupné
z:
http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/10736700601071397 •
[DIRECTOR-GENERAL AND CHIEF EXECUTIVE, John Chipman, Mark Fitzpatrick EDITOR a Michael Elleman CONTRIBUTING EDITOR]. Iran's ballistic missile capabilities: a net assessment. London: International Institute for Strategic Studies, 2010. ISBN 978-086-0792-055.
•
IDREES, Mohammed. Turkey and Iran Rivalry on Syria. Alternatives: Turkish Journal of International Relations. 2011, Vol. 10, No. 2-3, s. 87-99. 109
•
IKLÉ, Fred C. Nuclear Abolition, A Reverie. National Interest: The Realist. 2009, September/October.
•
INTERNATIONAL CRISIS GROUP. Spider Web: The Making and Unmaking of Iran Sanctions
[online].
March.
2013
[cit.
2014-02-09].
Dostupné
z:
http://crisisgroup.be/interactives/iran/sanctions/spider-web.html •
JERVIS, Robert. The meaning of the nuclear revolution: statecraft and the prospect of Armageddon. Ithaca: Cornell University Press, 1989. ISBN 0801495652.
•
JOSEPH, Robert G. Countering WMD: the Libyan experience. Fairfax, VA: National Institute Press, 2009. ISBN 978-097-7622-191.
•
KANE, Tim. Global U.S. Troop Deployment, 1950-2003. In: The Heritage Foundation [online]. October 27. Center for Data Analysis Report #04-11 on National Security and Defense,
2004
[cit.
2014-02-16].
Dostupné
z:
http://www.heritage.org/research/reports/2004/10/global-us-troop-deployment-1950-2003 •
KANE, Tim, Lucia OLIVERA a Jon CASALE. Troop Deployment Dataset, 1950-2003. In: The Heritage Foundation: Center for Data Analysis [online]. October. 2004 [cit. 201402-16]. Dostupné z: www.heritage.org/Research/NationalSecurity/troopsdb.cfm
•
KAGAN, Robert. HOOVER INSTITUTION. The return of history and the end of dreams [online]. 1st ed. New York: Knopf, 2008, 115, [1] p. [cit. 2014-02-16]. ISBN 03-0726923-X. Dostupné z: http://www.hoover.org/publications/policy-review/article/6136
•
KAPLAN, Robert D. Anarchy and Hegemony. Stratfor [online]. 2013, April 17, [cit. 2013-05-04].
Dostupné
z:
http://www.stratfor.com/weekly/anarchy-and-
hegemony?utm_source=freelistf&utm_medium=email&utm_campaign=20130425&utm_term=Kweekly&utm_content=r eadmore&elq=b4c030a7de4749daa908ad055dc95997 •
KAPLAN, Rober D. Israel's Insightful Cynicism. Global Affairs: Stratfor [online]. 2013, March 27 [cit. 2014-01-25]. Dostupné z: http://www.stratfor.com/weekly/israelsinsightful-cynicism?utm_source=freelistf&utm_medium=email&utm_campaign=20130328&utm_term=Kweekly&utm_content=r eadmore&elq=21de710204d9430f8a937b9b00050e02
•
KAPLAN, Robert D. The Revenge of Geography. Foreign Policy. 2009, May/June, s. 96105.
•
KARPIN, Michael. Deep in the Basement: Israel’s Harmonious Nuclear Ambiguity. World Policy Journal. 2009, Fall, s. 31-40. 110
•
KAYE, Dalia Dassa. Time for Arms Talks? Iran, Israel, and Middle East Arms Control. Arms Control Today [online]. 2004, November [cit. 2014-03-12]. Dostupné z: http://www.armscontrol.org/act/2004_11/Kaye
•
KLEIN, Menachem. Is the Arab Spring Israel's Winter?. Palastine-Israel Journal. 2012, Vol. 18, No. 1, s. 26-33. Dostupné z: http://www.pij.org/details.php?id=1408
•
KNOX, MacGregor a Williamson MURRAY. The dynamics of military revolution, 13002050. New York: Cambridge University Press, 2001, xiv, 203 p. ISBN 05-218-0079-X.
•
KOLESÁR, Peter. Vývoj a výsledky procesů kontroly zbrojení a odzbrojování: marnost nad marnost?. 1. vyd. Editor Petra Kuchyňková, Petr Suchý. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2005, 235 s. ISBN 80-210-3881-0.
•
KRAMER, Martin. Arab Nationalism: Mistaken Identity. Daedalus [online]. 1993, Summer,
s.
171-206
[cit.
2014-01-27].
Dostupné
z:
http://www.geocities.com/martinkramerorg/ArabNationalism.htm •
KRISTENSEN, Hans M. FEDERATION OF AMERICAN SCIENTISTS. Status of World Nuclear
Forces
[online].
2013
[cit.
2014-01-25].
Dostupné
z:
http://www.fas.org/programs/ssp/nukes/nuclearweapons/nukestatus.html •
KUTSCH, Tom. Nuclear weapons are Israel's 'worst-kept secret,' says Israeli historian: Q&A: Prof. Avner Cohen tells Al Jazeera about the birth of Israel’s program and how its policy of opacity looks at home. In: Al Jazeera America [online]. October 18. 2013 [cit. 2014-02-26].
Dostupné
z:
http://america.aljazeera.com/articles/2013/10/18/nuclear-
weapons-areisraelsworstkeptsecretsaysisraelihistorian.html •
LANDMAN, Lea. INSTITUTE FOR POLICY AND STRATEGY (IPS), LAUDER SCHOOL OF GOVERNMENT, INTERDISCIPLINARY CENTER (IDC) HERZLIYA. Winning the Battle of the Narrative: Herzliya Report. January 31 - February 3. 2010.
•
LANG, Patrick. Wahhabism and Jihad. America Magazine: The national Catholic review [online]. 2003, Vol. 188, No. 8, Whole No. 4602 [cit. 2014-03-12]. Dostupné z: http://americamagazine.org/issue/425/article/wahhabism-and-jihad
•
LANTIS, Jeffrey S.; HOWLETT, Darryl. Land Warfare: Strategic Culture. In: Baylis, J.; Wirtz, J.; Gray, C. S.: Strategy in the Contemporary World. OUP 2010, s. 84-103.
•
LINDSAY, James M.; TAKEYH, Ray. After Iran gets the bomb: Containment and its complications. Foreign Affairs. 2010, March/April, s. 29-34.
•
LONG, Austin a William LUERS. THE IRAN PROJECT. Weighing Benefits and Costs of Military Action Against Iran. 2012. 111
•
MANFREDA, Primoz. Why Hezbollah Supports Syrian Regime: Alliance Between Hezbollah, Iran and Syria. In: About.com: Middle East Issues [online]. 2013 [cit. 2014-0125]. Dostupné z: http://middleeast.about.com/od/lebanon/tp/Why-Hezbollah-SupportsSyrian-Regime.htm
•
MAOZ, Zeev. The Mixed Blessings of Israel's Nuclear Policy. International Security. 2003, Vol. 28, No. 2.
•
MARTINŮ, Jiří. Izrael. In: ROJČÍK, Ondřej a Lukáš HODER. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2006, s. 26-41. Studie (Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav), sv. č. 40. ISBN 8021041196
•
McNAMARA, Robert S. In BAYLIS, John a Robert John O'NEILL. Alternative nuclear futures: the role of nuclear weapons in the post-cold war world. New York: OUP, 2000, s. 167-182
•
MICHLIN, Vera. INTERDISCIPLINARY CENTER HERZLIYA, LAUDER SCHOOL OF GOVERNMENT, DIPLOMACY AND STRATEGY, INSTITUTE FOR POLICY AND STRATEGY. Winning the Battle of the Narrative: A Working Paper for the 2010 Herzliya Conference. January 31 - February 3. 2010.
•
MILANI, Mohsen M. Tehran’s Take : Understanding Iran's U.S. Policy. Foreign Affairs. Jul/Aug2009, Vol. 88, Issue 4, s. 46-62.
•
MOHNS, Erik a André BANK. Syrian Revolt Fallout: End of the Resistance Axis?. Middle East Policy. 2012, vol. 19, issue 3, s. 25-35. DOI: 10.1111/j.14754967.2012.00545.x. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1111/j.1475-4967.2012.00545.x
•
MONSHIPOURI, Mahmood a Manochehr DORRAJ. Iran’s Foreign Policy: A Shifting Strategic Landscape. Middle East Policy. 2013, Vol. XX, No. 4, s. 133-147.
•
MORLEY, Jefferson a Daryl G. KIMBALL. Obama Calls for Deeper Nuclear Cuts. Arms Control
Today
[online].
2013,
July/August
[cit.
2014-03-12].
Dostupné
z:
https://www.armscontrol.org/act/2013_0708/Obama-Calls-for-Deeper-Nuclear-Cuts •
MORTON, J. S. a N. SHORTT. The Arab Spring: Implications for Israeli Security. Mediterranean Quarterly. 2012-08-09, vol. 23, issue 3, s. 34-51. DOI: 10.1215/104745521703444. Dostupné z: http://mq.dukejournals.org/cgi/doi/10.1215/10474552-1703444
•
NAVON, Emmanuel. LAUDER SCHOOL OF GOVERNMENT, DIPLOMACY AND STRATEGY, INSTITUTE FOR POLICY AND STRATEGY. Soft Powerlessness: Arab Propaganda and the Erosion of Israel's International Standing: Submitted for the 112
Herzliya Conference, January 21-24, 2006 [Working Paper]. January 21-24. 2006 [cit. 26. 1. 2014]. •
NASR, Seyyed Vali Reza. Mawdudi and the Making of Islamic Revivalism. New York: Oxford University Press, 1996. ISBN 9780195357110.
•
NIKITIN, Mary Beth. CONGRESSIONAL RESEARCH SERVICE. Proliferation Security Initiative (PSI). June 15. CRS Report for Congress, 2012, 13 s. 7-5700: RL34327. Dostupné z: https://www.fas.org/sgp/crs/nuke/RL34327.pdf
•
NORRIS, Robert S., William M. ARKIN, Hans M. KRISTENSEN a Joshua HANDLER. Israeli nuclear forces, 2002. Bulletin of the Atomic Scientists. 2002-9-1, vol. 58, issue 5, s. 73-75.
DOI:
10.2968/058005020.
Dostupné
z:
http://thebulletin.metapress.com/openurl.asp?genre=article •
OBERSCHALL, Anthony. Explaining Terrorism: The Contribution of Collective Action Theory. Sociological Theory: Theories of Terrorism: A Symposium. 2004, Vol. 22, No. 1, s. 26-37. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/3648957
•
OGILVIE-WHITE, Tanya. Is there a theory of nuclear proliferation? An analysis of the contemporary debate. The Nonproliferation Review. 1996, Fall, s. 43-60.
•
PANAYIOTIDES, Nicos. Is the "Arab spring" Israel's winter?: Strategic instability in the Middle East. IInternational Journal on World Peace. 2012, Vol. XXIX, No. 1, s. 21-40.
•
PANDA, Ankit. Iran Tests Long-Range Ballistic Missiles. In: The Diplomat Magazine: Flashpoints
[online].
February
14.
2014
[cit.
2014-03-12].
Dostupné
z:
http://thediplomat.com/2014/02/iran-tests-long-range-ballistic-missiles/ •
PERKOVICH, George a James M. ACTON. Abolishing Nuclear Weapons: A Debate. Adelphi Paper 396. Washington: Carnegie Endowment for International Peace, 2009, 342 p.
•
PERTHES, Volker. Ambition and Fear: Iran’s Foreign Policy and Nuclear Programme. Survival. 2010, vol. 52, issue 3, s. 95-114. DOI: 10.1080/00396338.2010.494879. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/00396338.2010.494879
•
PORAT, Liad. The Muslim Brotherhood and Egypt-Israel Peace. January. Ramat Gan: The Begin-Sadat Center for Strategic Studies, 2014. ISSN 0793-1042. Dostupné z: http://besacenter.org/mideast-security-and-policy-studies/the-muslim-brotherhood-andegypt-israel-peace/
113
•
A PROJECT OF THE GEORGE C. MARSHALL AND CLAREMONT INSTITUTES. Missile Threat: http--missilethreat.com- [online]. 2012 [cit. 2014-01-25]. Dostupné z: http://missilethreat.com/
•
QUESTER, George H. In BAYLIS, John a Robert John O'NEILL. Alternative nuclear futures: the role of nuclear weapons in the post-cold war world. New York: OUP, 2000, s. 31-44.
•
ROBINS, Philip. Turkey’s ‘double gravity’ predicament: the foreign policy of a newly activist power. International Affairs. 2013, roč. 89, č. 2, 381–397.
•
ROJČÍK, Ondřej. Jaké motivy vedou státy k získání jaderných zbraní. In: ROJČÍK, Ondřej a Lukáš HODER. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2006, s. 10-25. Studie (Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav), sv. č. 40. ISBN 8021041196.
•
ROJČÍK, Ondřej a Lukáš HODER. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. 1. vyd. Editor Petr Vilímek. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2006, 120 s. Studie (Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav), sv. č. 40. ISBN 80-210-4119-6.
•
ROSE, Gideon. Neoclassical Realism and Theories of Foreign Policy. World Politics. Oct., 1998, roč. 51, č. 1, s. 144-172.
•
RUBIN, Michael. Where goes the IRGC’s economic wing under Rouhani?: Operational Environment Watch. In: AEI: Foreign and Defense Policy [online]. October 15. 2013 [cit. 2014-02-11].
Dostupné
z:
http://www.aei.org/article/foreign-and-defense-
policy/regional/middle-east-and-north-africa/where-goes-the-irgcs-economic-wing-underrouhani/ •
SADRI, Houman A. Surrounded: Seeing the World from Iran's Point of View. Military Review. July-August 2007, s. 12-31.
•
SAGAN, Scott D. Why Do States Build Nuclear Weapons?: Three Models in Search of a Bomb. International Security. 1996, vol. 21, issue 3, s. 54-86. DOI: 10.2307/2539273. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2539273?origin=crossref
•
SAGAN, Scott Douglas a Kenneth N WALTZ. The spread of nuclear weapons: an enduring debate. 3rd ed. New York: W.W. Norton, c2013, xi, 270 p. ISBN 978-039-3920109.
•
SALISBURY, D. a D. LOWRIE. Targeted: A case study in Iranian illicit missile procurement. Bulletin of the Atomic Scientists. 2013-05-01, vol. 69, issue 3, s. 23-30. 114
DOI:
10.1177/0096340213485948.
Dostupné
z:
http://bos.sagepub.com/lookup/doi/10.1177/0096340213485948 •
SAVAGE, Charlie a Scott SHANE. Iranians Accused of a Plot to Kill Saudis’ U.S. Envoy. In: The New York Times: U.S. [online]. October 11, 2011 [cit. 2014-02-27]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2011/10/12/us/us-accuses-iranians-of-plotting-tokill-saudi-envoy.html?pagewanted=all&_r=0
•
SAYIGH, Yezid. Reversing the Middle East Nuclear Race: Arms Race or Arms Control in the Middle East?. Middle East Report: Middle East Research and Information Project (MERIP). 1992, No. 177, 14-19+42. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/3012827
•
SHAMS-UZ-ZAMAN. Implications of a Nuclear-Armed Iran on the Middle East and Pakistan. Strategic Studies, Mar 31, 2012, vol. XXXI - XXXII, no. 4-1. ISSN 10290990.
•
SIMON, Kevin. Hezbollah: Terror in Context. In: 2012 AHS Capstone Projects: Franklin W. Olin College of Engineering [online]. Spring. 2012 [cit. 2014-02-20]. Dostupné z: http://digitalcommons.olin.edu/ahs_capstone_2012/18/
•
STEIN, Jeff. Exclusive: CIA Helped Saudis in Secret Chinese Missile Deal. In: Newsweek:
World
[online].
1/30.
2014
[cit.
2014-03-12].
Dostupné
z:
http://www.newsweek.com/exclusive-cia-helped-saudis-chinese-missile-deal-227283 •
SUCHÝ, Petr. Reagan a říše zla: vývoj americké zahraniční politiky a vztahů mezi supervelmocemi v letech 1981-1989. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2004, 283 s., 4 s. barev. obr. příl. ISBN 8073250462.
•
ŠNAIDAUF, Jan. Libanonský Hizbulláh: vznik a transformace hnutí 1982-2000. In: Asociace pro mezinárodní otázky [online]. 29.09. 2002 [cit. 2014-02-19]. Dostupné z: http://www.amo.cz/publikace/libanonsky-hizbullahbrvznik-a-transformace-hnuti-19822000.html
•
THALER, David E. Mullahs, Guards, and Bonyads: an exploration of Iranian leadership dynamics. Santa Monica, CA: RAND, 2010, xxiii, 144 p. ISBN 978-083-3047-731.
•
TOAL, Gerard, Simon DALBY a Paul ROUTLEDGE. The geopolitics reader. New York: Routledge, 1998, x, 327 p. ISBN 0-203-44493-0.
•
TUREČEK, Břetislav. Labyrintem Íránu: cesta do nitra jaderné říše a k pramenům jejího vzdoru. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013, 278 s., [48] s. obr. příl. ISBN 978-80-242-39385.
•
UDUM, Şebnem. Weapons of Mass Destruction Basics and the Issue of Proliferation in the Middle East. Middle Eastern Analysis / Ortadogu Analiz [online]. 20131001, vol. 5, 115
issue
58,
s.
44-50
[cit.
2014-03-23].
Dostupné
z:
http://eds.b.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?sid=5cdc38d4-6cb5-4c12-94927531e39f9a13%40sessionmgr112&vid=4&hid=109 •
URBAN, Mark. Saudi nuclear weapons 'on order' from Pakistan. In: BBC News: Middle East
[online].
6
November.
2013
[cit.
2014-03-17].
Dostupné
z:
http://www.bbc.com/news/world-middle-east-24823846 •
VAEZ, Ali. Iran’s Nuclear Program And the Sanctions Siege. Arms control today. 2013, May, s. 8-14.
•
VICK, Karl. Israel Remains Suspicious As Iran Nuclear Talks Stall. Time. 2013, 11/12.
•
In Arab Spring, Disagreement Blossoms Between Israel, U.S. Geopolitical Diary: Stratfor. 2011, May, s. 14.
•
WERRELL, Caitlin E. a Francesco FEMIA. The Arab Spring and Climate Change: A Climate and Security Correlations Series. February. Washington: Center for American Progress, Stimson, The Center for Climate and Security, 2013. Dostupné z: http://www.americanprogress.org/issues/security/report/2013/02/28/54579/the-arabspring-and-climate-change/
•
WITTNER, Lawrence S. The struggle against the bomb. Stanford, Calif.: Stanford University Press, 1993-2003. ISBN 0-8047-2141-6.
•
WOHLFORTH, William C. Realism and foreign policy. In SMITH, Steve; DUNNE, Timothy; HADFIELD, Amelia. Foreign policy : theories, actors, cases. Oxford : OUP, 2008. s. 31-48.
•
YOUNIS, Mohamed. Iranians Mixed on Nuclear Capabilities: One-third approve of nuclear program for military use. In: Gallup: World [online]. October 14. 2013 [cit. 201402-11].
Dostupné
z:
http://www.gallup.com/poll/165413/iranians-mixed-nuclear-
capabilities.aspx •
ZAKARIA, Fareed. The Strategist. Time. 2012, January 30, s. 14-23.
•
Diplomats: Mideast nuke talks called off. In: USA TODAY [online]. November 11. The Associated
Press,
2012
[cit.
2014-03-12].
Dostupné
z:
http://www.usatoday.com/story/news/world/2012/11/11/mideast-nuke-talks-npt/1697215/ •
Iran: Nuclear. In: Nuclear Threat Initiative: Iran Country Profiles NTI [online]. November. James Martin Center for Nonproliferation Studies at the Monterey Institute of International Studies, 2013 [cit. 2014-02-25]. Dostupné z: http://www.nti.org/countryprofiles/iran/nuclear/ 116
•
Iran eager to end hostility with US and reopen embassy in Tehran. In: Middle East Monitor [online]. Thursday, 23 January. 2014 [cit. 2014-02-09]. Dostupné z: https://www.middleeastmonitor.com/news/middle-east/9401-iran-eager-to-end-hostilitywith-us-and-reopen-embassy-in-tehran
•
Iran's Grip on Iraq. Stratfor: Geopolitical Diary. 2013, č. 6.
•
Israel Political Parties: The Jewish Home. In: Jewish Virtual Library [online]. A Project of the American-Israeli Cooperative Enterprise, 2014 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: https://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Politics/JewishHome.html
•
Israeli and Palestinian peace talks resume in Washington. In: BBC News: Middle East [online]. July 30. 2013 [cit. 2014-01-25]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/news/worldmiddle-east-23486045
•
Middle East Nuclear-Weapon-Free Zone. In: Federation of American Scientists: Nuclear Information
Project
[online].
2013
[cit.
2014-03-12].
Dostupné
z:
http://www.fas.org/programs/ssp/nukes/ArmsControl_NEW/nonproliferation/NFZ/NPNFZ-ME.html •
Prince Bandar attends anti-Iran meeting in Israel. In: Strategic Culture Foundation [online].
24.
11.
2013
[cit.
2014-01-25].
Dostupné
z:
http://www.strategic-
culture.org/news/2013/11/24/prince-bandar-attends-anti-iran-meeting-in-israel.html •
Q&A: Israeli deadly raid on aid flotilla. In: BBC News: Middle East [online]. 22 March. 2013 [cit. 2014-01-25]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/news/10203726
•
Rouhani Cabinet: Profiles. In: United States Institute of Peace: The Iran Primer [online]. September
10.
2013
[cit.
2014-02-11].
Dostupné
z:
http://iranprimer.usip.org/blog/2013/sep/10/rouhani-cabinet-profiles •
Russia, Egypt Reach Initial $3 Bln Arms Deal – Report. In: RIA Novosti: Russia [online]. 14/02.
2014
[cit.
2014-02-18].
Dostupné
z:
http://en.ria.ru/russia/20140214/187524953/Russia-Egypt-Reach-Initial-3-Bln-ArmsDeal--Report.html •
Sixth Submarine: “The Contract Continues”. In: Israel Defense [online]. 31/10. 2011 [cit. Dostupné
2014-02-08].
z:
http://www.israeldefense.com/?CategoryID=426&ArticleID=663 •
Sunday Times: Israel, Saudi Arabia cooperating to plan possible Iran attack. In: Haaretz [online].
Nov.
17.
2013
[cit.
2014-02-13].
Dostupné
z:
http://www.haaretz.com/news/diplomacy-defense/1.558512 117
•
Tehran seeks close 'regional cooperation' with Egypt: Iranian official. In: Ahram Online [online].
Thursday
12
Dec.
2013
[cit.
2014-02-09].
Dostupné
z:
http://english.ahram.org.eg/NewsContent/2/8/88929/World/Region/Tehran-seeks-closeregional-cooperation-with-Egypt.aspx •
The Acheson-Lilienthal & Baruch Plans. Office of the Historian: U.S. Department of State [online]. ? [cit. 2014-03-13]. Dostupné z: http://history.state.gov/milestones/19451952/BaruchPlans
•
The IAEA's dilemma with Syria's Al Kibar nuclear site. In: Bulletin of the Atomic Scientists [online]. 6 May. 2008 [cit. 2014-02-02]. Dostupné z: http://thebulletin.org/iaeasdilemma-syrias-al-kibar-nuclear-site
•
The Iranian Navy: A Symbolic Show of Force in the Atlantic. In: Stratfor: Analysis [online].
February
11.
2014
[cit.
2014-03-10].
Dostupné
z:
http://www.stratfor.com/analysis/iranian-navy-symbolic-show-forceatlantic?utm_source=freelistf&utm_medium=email&utm_campaign=20140213&utm_term=FreeReport&utm_content =readmore •
The World Factbook: Middle East :: Iran. In: CIA Web Site — Central Intelligence Agency [online].
February
11.
2014
[cit.
2014-02-22].
Dostupné
z:
https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ir.html •
US planning full Afghan pullout, Obama tells Karzai. In: BBC News: US & Canada [online].
25
February.
2014
[cit.
2014-03-12].
Dostupné
z:
http://www.bbc.com/news/world-us-canada-26346115 •
Wahhabi. In: GlobalSecurity.org [online]. 22-08. 2013 [cit. 2014-03-12]. Dostupné z: http://www.globalsecurity.org/military/world/gulf/wahhabi.htm
118
Příloha č. 1: Seznam použitých, relevantních zkratek321 •
AKP, PJD – Strana spravedlnosti a rozvoje (turecká, resp. marocká, politická strana)
•
BMD (Ballistic Missile Defense) – protiraketová obrana (proti balistickým střelám)
•
BRICS (Brazil, Russia, India, China and South Africa) – asociace velkých, rychle rostoucích ekonomik Brazílie, RF, Indie, ČLR a Jižní Afriky
•
BTWC (Convention on the Prohibition of the Development, Production and Stockpiling of Bacteriological (Biological) and Toxin Weapons and on their Destruction) – Úmluva o zákazu vývoje, výroby a hromadění zásob bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní a o jejich zničení
•
CEP (Circular Error Probable) – kruhová odchylka zásahu (balistické střely)
•
CIA (Central Intelligence Agency) – Ústřední zpravodajská služba (Spojených států)
•
CTBT (Comprehensive Test Ban Treaty) – Smlouva o všeobecném zákazu jaderných testů
•
CWC (Convention on the Prohibition of the Development, Production, Stockpiling and Use of Chemical Weapons and on their Destruction) – Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění a použití chemických zbraní a o jejich zničení
•
FMCT (Fissile Material Cutoff Treaty) – Smlouva zakazující výrobu štěpného materiálu ke zbrojním účelům
•
GCC (Gulf Cooperation Council) – Rada pro spolupráci v Zálivu (mezinárodní organizace)
•
IAEA – viz MAAE
•
ICBM – kategorie balistických střel, viz příloha č. 2
•
IDF (Israel Defense Forces, Cahal) – Izraelské obranné síly
•
IRBM – kategorie balistických střel, viz příloha č. 2
•
IRGC (The Army of the Guardians of the Islamic Revolution/ Iran's Revolutionary Guard Corps, Pásdárán) – Armáda strážců Islámské revoluce/Íránské revoluční gardy
•
MAAE – Mezinárodní agentura pro atomovou energii (International Atomic Energy Agency)
•
MENWFZ (Middle East Nuclear-Weapon-Free Zone) – Zóna bez jaderných zbraní na Blízkém východě
• 321
MRBM – kategorie balistických střel, viz příloha č. 2
Viz Kolesár, P. Vývoj a výsledky procesů kontroly zbrojení a odzbrojování: marnost nad marnost?. 2005.
119
•
NPT (The Treaty on Non-Proliferation of Nuclear Weapons) – Smlouva o nešíření jaderných zbraní
•
NSS (National Security Strategy) – Národně bezpečnostní strategie (Spojených států amerických)
•
NWFZ (Nuclear-Weapon-Free Zone) – Zóna bez jaderných zbraní
•
P5+1 – pět stálých členů RB OSN (ČLR, Francie, RF, Spojené království a USA) a Spolková republika Německo
•
PJD – viz AKP
•
RB OSN – Rada bezpečnosti Organizace spojených národů (United Nations Security Council)
•
RF – Ruská federace
•
SRBM – kategorie balistických střel, viz příloha č. 2
•
ZHN – zbraně hromadného ničení (Weapons of Mass Destruction)
120
Příloha č. 2: Klasifikace balistických střel použitá v textu 322 Tabulka 1: Klasifikace balistických střel
zkratka dané kategorie
anglický název
český překlad
SRBM
Short-range ballistic missile
MRBM
Medium-range ballistic missile
IRBM
Intermediaterange ballistic missile
ICBM
Intercontinental ballistic missile
Balistická střela krátkého doletu Balistická střela kratšího, středního doletu/ středního doletu Balistická střela delšího, středního doletu/ dlouhého doletu Interkontinentální/ Mezikontinentální balistická střela
322
dolet v kilometrech
dolet v mílích
< 1000 km
< cca 620 mil
1000 – 3000 km
cca 620 – 1860 mil
3000 – 5500 km
cca 1860 – 3410 mil
5500 km <
cca 3410 mil <
V práci bylo užito americké (západní) klasifikace balistických střel, viz Davenport, K. Worldwide Ballistic
Missile Inventories. [online].
121