1
agent John Francis Ková 13
PROKLETÍ LEGENDY DÁMSKÁ HRA
Miroslav Žamboch PRVNÍ RYZE ESKÁ SCI-FI / FANTASY SÉRIE!!! 2
Copyright © Miroslav Žamboch, Jaroslav A. Polák, 2007 Cover Art © Marek Hlavatý, 2007 Design © Jan Doležálek, 2007 Illustrations © Petr Vyoral, 2007 Edition © 2007 All rights are reserved ISBN 978-80-7387-047-8
3
Od: KILLERa Kvantový Inteligentní Interrealitní Retranslátor EF báze HUMAN IV tech Komu: GODovi – Centrální Nad-inteligenci EF Subjekt: Agent John F. Ková Vyhrazení: Materiál nep ístupný lidem Agent John F. Ková : Statut: ve vyhnanství Rekapitulace: Agent JFK byl za svou ú ast v incidentu nazývaném Podhoubí smrti odsouzen do vyhnanství. Jeho nep átelé (ilegální klika v adách Agentury) zmanipulovali cílové koordináty sv ta, kde si m l odpykat sv j trest, a pokusili se ho poslat na místo, kde by prakticky okamžit zem el. Bytewská a její tým však pokus o vraždu Ková e odhalili a zajistili, aby byl vyslán jinam, do supertechnického sv ta, z n hož p išla zpráva od dávno mrtvého agenturního experta. Zpráva nazna ovala existenci objevu nedozírné ceny a nebezpe í – takzvanou možnost negace Maurbyho efektu. JFK svým neoficiálním vyšet ování toto podez ení vyvrátil, sou asn však zjistil, že n kdo, s nejvyšší pravd podobností X-Hawk, záhadným zp sobem prom nil celý sv t v gigantický zbrojní komplex p ipravující se na válku s neexistujícími mimozemskými nep áteli – viz archivní záznam pod kódovým jménem Stín legendy. Spole enská analýza týmu Bytewské okolo JFK na požadavek Centrální Nad-inteligence GODa: V agentu e existuje silná klika podporující nep ítele. Kdo ji tvo í, není stále známo. Stup ují se pokusy o rozložení odd lení Bytewské, snaha o odstran ní JFK bude s nejvyšší pravd podobností pokra ovat. Je nutné v novat zvýšenou pozornost konání majora Wolfganga a – senior agentky Villefortové.
4
Speciální požadavek: Jakým zp sobem X-Hawk pozm nil realitu? Vyšet it, záležitost nejvyšší priority KILLER Poznámka: materiál není ur en do lidských rukou, mohl by ovlivnit deformace kauzality.
5
KLAMÁNÍ T LEM Andrea de Villefort si p isunula skleni ku a krátkým pohledem zkontrolovala sv j vzhled v lešt né ocelové desce, tvo ící zadní st nu baru. Orientální lí ení zajímav podtrhlo její anglosaské rysy, zjemn né keltskými p edky, které by ale odhalil jen velmi dobrý antropolog s pat i nou specializací. Vlasy vy esané do drdolu sepnutého dv ma jehlicemi, jednou bronzovou, posázenou diskrétními diamanty a druhou ocelovou s extravagantními rubíny, jen zvýraz ovaly prominentní linie obli eje a krku. Šaty s vysokým rozparkem dávaly vyniknout nohám, které muži, pokud dosp li až k stadiu osobních kompliment , ozna ovali za nohy tane nice. Zádový dekolt vystavoval na odiv ramena vášnivé hrá ky squashe i zanícené návšt vnice wellness centra. Andrea tenis a squash hrála pouze v rámci pln ní pracovních povinností, což našt stí nebylo nijak asto, jinak by už dávno dala výpov . D ležité bylo, že vypadala skv le, sexy, neodolateln . V d la to, ale neškodilo se o tom as od asu p esv d it. Ženevský bar, v n mž si práv objednala drink, pat il k dražším, ale práv módním podnik m. Zde se scházeli ti, co sami sebe považovali za mladé, agresivní, neodolatelné a všeobecn in. Nad posledním výrazem se Andrea na moment zamyslela. Existoval v mnoha jazycích, mnoha sv tech, epochách i kulturách, ale nikde nedokázala p esn pojmenovat, co to in vlastn znamená. Její telefon distingovan zazvonil, žádnou populární píse , ale elegantní melodii, která lov ka chytla za srdce, a byl smutný i veselý – pokaždé jinak. Poprvé ji slyšela od skotského dudáka kdesi na zachmu eném v esovišti. Mnohem pozd ji ji p ezpívala skladateli, který náp v p etvo il v krátkou skladbu a tu jí v noval. Andrea hovor p ijala, ale naslouchala sotva p t sekund. „Nerada na muže ekám, nejsem na to zvyklá. Jist , že m žeš zavolat, ale n kdy jindy,“ sko ila volajícímu do e i a bez dalšího otálení zav sila. Pak s požitkem upila ze sklenice, briliantové náušnice p itom zacinkaly. Ten zvuk slyšela jen ona, ale odlesky vrhané drahými 6
kameny zaregistrovali i mnozí jiní. Milovníci šperk i milovníci žen. „Mohu vás pozvat na drink?“ oslovil ji muž sedící ob jednu barovou židli. Už n jakou dobu ji pozoroval. Pom rn nenápadn , ale samoz ejm si toho všimla. „Myslela jsem, že tohle je podnik, kde si samotná žena m že dát drink, aniž by ji kdokoliv obt žoval,“ odpov d la a sjela ho hodnotícím pohledem. T iat icet let, postava udržovaná pravidelnými návšt vami fitness centra a dokonale st ižený oblek. Johan Strass, z právní divize agentury, nyní pracující jako asistent Petera Henniga. „To jist ,“ nenechal se zahnat do úzkých. „Jen jsem vás cht l pozvat na drink, vypadáte, ekn me, nespokojen ,“ zvolil neutrální výraz. Dob e v d la, že slyšel její telefonní rozhovor. M l ho slyšet. „Konec konc , pro ne,“ použila povzbudivý úsm v. Byl pátek, singles vyráželi na lov. Andrea byla singl a v d la, že Strass také. „Odsko ím si. Pokud uhodnete, co piji, beru.“ V novala barmanovi bezvýrazný pohled, on jí odpov d l stejn . Práv se mu postarala o p íjemný p ivýd lek. Johan Strass mu bude muset n co nabídnout, aby získal tuhle informaci. Požitká sky, až smysln tém vyprázdnila svou sklenici, ješt jednou se na Johana Strasse usmála a zamí ila ke dve ím decentn ukrytým mezi kv tinami. Když se vrátila, Strass vypadal zamyšlen . „Dala jste mi t žký úkol, mohu si aspo p ivon t?“ P isunula k Strassovi skleni ku, barman nezú astn n leštil nádobí na druhém konci baru. Strass zakroužil zbytkem nápoje, jako by šlo o ochutnávku vína, dlouze si p ivon l a pak zkoumal viskozitu. „Citrón,“ za al, „nebo spíš limetka,“ opravil se, „st ik angostury a rum.“ Do svého p edstavení vložil veškerý chlapecký šarm, který vlastnil, a Andrea musela uznat, že ho nebylo málo. 7
„Havanský,“ dokon il šou. Um l to, nezkazil to tím, že by uhádl všechno, ocenila. „Havana club a Captain Morgan,“ doplnila, „v pom ru jedna k jedné. Ale máte bod.“ Strass si suverénn p isedl, kývl na barmana a sám si objednal whisky. P i zdvo ilém pozvednutí k p ípitku zaregistrovala, jak jeho pohled sklouzl ke kolen m a zastavil se až u konce rozparku, který odhaloval zna nou ást jejího stehna. Zna nou, ale ne p ílišnou. Na to byla háklivá. Poté, co zjistil, že zblízka je látka šat áste n pr svitná a ne zcela zakrývá jemnou strukturu podprsenky a obrysy ader, chvíli hledal, kam zam it sv j pohled. Pomohla mu skleni ka. P eklopil do sebe p l drinku a poté se jí, již s v tším sebeovládáním, podíval do o í. „Je to dobrý podnik, rád sem chodím, hlavn v pátek ve er.“ „Jsem tu poprvé,“ prozradila mu. „Pracujete n kde v okolí?“ naklonila se k n mu. Její p edstíraný zájem mu zajistil hlubší pohled do výst ihu a také informaci, jaký parfém používá. „Berke a spol., právník,“ jmenoval jednu z menších, ale zavedených firem s dobrou pov stí. Vzhledem k tomu, že mu Agentura zajistila reálné krytí, byl považován za perspektivního. „To musí být nuda,“ provokovala ho, posunkem pod kovala barmanovi a napila se. Strass si objednal dalšího panáka. „No, není to vždy vzrušující, ale n ím se lov k živit musí. Ob as však cestuji za klienty do velmi zajímavých míst.“ „Opravdu?“ zamávala asami a nasadila výraz udivené mrkací panny. Strass si poposedl a za al vykládat upravenou historku, opírající se o jednu z agenturních misí, jíž se doopravdy zú astnil. Materiály, na jejichž základ pak obvinili jednoho agenta z nepovoleného využívání technologie pro vlastní ú ely, získal, ale zaplatil za to velmi nep íjemným typem malárie, tyfem a spoustou 8
vnit ních parazit . Následné vyšet ování, které m lo za úkol odhalit nedostatky v p íprav celé akce, nakonec zjistilo p í inu jeho obtíží – p íliš šet il. Návšt va laciného nev stince se mu prost nevyplatila. Od té doby uplatnil veškerý sv j vliv, aby pro Agenturu pracoval jen v Ženev , nebo alespo v civilizovaných zemích – ty pro n j kon ily hranicemi starého jádra Evropské unie. „No to je úžasné,“ zacvrlikala Andrea a položila Strassovi dla na ruku. „Nikdy bych ne ekla, že právník m že mít tak dobrodružné zam stnání. A lva už jste n kdy st elil?“ Náhodou se dotkla kolenem o koleno. Registrovala, jak váhá; v d la, že chce navrhnout, aby tohle probrali n kde jinde, ale správn usoudil, že ješt nenadešel ten pravý as. „Lva ne, ale o nosorožci vám povím, až se vrátím. Platí?“ „Nemohu se do kat, ale sp chejte, nerada ekám.“ „To už jsem slyšel,“ zasmál se. „Ješt jednou,“ poru il si. „A vy?“ „Samoz ejm ,“ ujistila ho. Jakmile zamí il k toalet , spolkla kapsli s enzymy rozkládajícími alkohol hned v žaludku, a to bez jedovatých meziprodukt . Kv li p ípravku bude muset další dva dny dodržovat speciální dietu, ale stálo jí to za to. Barman poslušn p ipravil další dva drinky, Andrea de Villefort p isunula sklenice blíž k sob , jako by porovnávala barvu nápoj . P itom si nenápadn sto ila prsten do dlan , pak sta il jediný pohyb a t ináct zrnek p írodní látky, známé pralesním indián m jako látka istého života, opustilo svou schránku. V prstenu se skrývaly ješt t i další schránky s obsahem, který již tak poetické názvy nem l. Strass se vrátil, napil se, Andrea si p ehodila nohu p es nohu, aby mu d v rné položení ruky na koleno usnadnila. „S tím hrochem,“ za al. Neopravila ho. „To byl nejlepší lov mého života.“ 9
Znala tu historku. Stala se jednomu z mála veterán , který byl vzhledem k vysokému v ku zprošt n inné služby a pouze vyu oval. V realit , která znala pouze zbran odpovídající konci osmnáctého století, celé skupin p i dešti zvlhly veškeré zásoby st elného prachu a agent musel za každou cenu uchránit životy místního vládce, jenž byl d ležitý pro p irozený vývoj dané oblasti. Inkriminovaný liják byl jen náhodou korunující snahu nep átel o zavražd ní budoucího sjednotitele íše zakázanými prost edky. Agent pak pomocí luku a šíp , které si sám vyrobil, provedl karavanu divo inou a zabil p itom n kolik lv , nosorožc a krokodýl . Historku p íliš neposlouchala, i když ji Strass vtipn upravil pro své pot eby. P emýšlela nad n ím úpln jiným. „Nechceš mi ji dopov d t n kde jinde?“ navrhla, když jeho prsty poprvé zabloudily pod lem šat . „Dobrý nápad,“ zajásal. „Mám tu v z, ukážu ti sv j byt. Je z n j skv lá vyhlídka na m sto.“ „Navrhuji taxík,“ zarazila ho. Necht la riskovat jízdu s idi em, vznášejícím se na vln alkoholu zkombinované se slušnou dávkou testosteronu. Byl tak spokojený vývojem ve era, že neodporoval. V taxíku se rad ji chopila iniciativy a tém ho p idusila polibkem. Necht la, aby taxíká Strasse obvinil z pokusu o znásiln ní – až tak hladové byly jeho ruce i o i. Kone n dorazili až ke klasicistní vile, umíst né ve svahu nad Ženevou mezi importovanými oleandry. Spole n stoupali po schodech až ke dve ím, u nich ji Strass p itiskl ke st n a za al z ní strhávat šaty. „Nikdo tu není, služebná má volno.“ Každý pátek, usoudila Andrea. „Nemáš u sebe pouta? Mám to ráda s pouty,“ zašeptala mu do ucha a na okamžik mu zadržela ruce. „Jasn že jo, skv lý nápad,“ odpov d l chraptiv . Fotobu ka rozsvítila, sotva odemkl, Andrea se mrkla na hodinky. Pokud si Strass nenechal na erno upravit trávící 10
soustavu, už by mu nem lo být tak dob e, jako když se vezl na alkoholové špi ce. „Odsko ím si, ud lej si zatím pohodlí,“ navrhl jí a zamí il pod schody. „Jist , ale posp š, nerada ekám,“ zaševelila za ním. Sotva za ním zapadly dve e, vyrazila do druhého patra. V d la, že pracovnu má v nejv tší místnosti s výhledem na Ženevu a práv ten jí údajn cht l ukázat. Nep edpokládala, že by si nosil dom p ísn tajné dokumenty, sta ily jí i ty p ípravné. Nehledala d kazy pro soud, ale stopy pro sebe. Kdo stál za obvin ním Johna Francise Ková e? Kdo se ho snažil zbavit legálním zp sobem? Kdo se ho snažil zabít? V pracovn objevila dva po íta e a k tomu p ekvapiv n kolik složek dokument . Strass byl našt stí konzervativní a metodický – což sed lo s jeho psychologickým profilem. Nic si nevzala, pouze si oblékla chirurgické rukavice a pak dv hodiny soust ed n pracovala s fotoaparátem. Byl to oby ejný, komer ní model. P inesla si ho v kabelce a pro její ú ely naprosto posta oval. Jen ob as ji z práce vyrušilo zasténání zdola. Elixír istého života nebyl práv jemný, to v d la. Když skon ila, ulila trochu whisky z karafy do d ezu, zašpinila jednu sklenici a na zrcadlo napsala rt nkou: Ty buzíku, když na to nemáš, nevo si ženský dom . To by ho m lo odradit, aby po ní pátral. Pak spíš náhodou než zám rn objevila d íve zmi ovaná pouta. Ocelová, ale potažená sametem. P icvakla kliku toalety ke klice vedlejší místn stky a odešla. Strass práv vstupoval do dalšího stupn zasv cení istému životu. Strassova tvr pat ila k t m nejluxusn jším, to znamenalo i nejklidn jším. Villefortová se zachv la zimou – teplota o pár stup spadla v porovnání s tím, když vycházeli z baru. V koktailových šatech a na vysokém podpatku to nevypadalo na p íliš p íjemnou procházku. Sáhla do kabelky pro telefon, pak ho do ní s neslyšnou kletbou vrátila. Ta pitomá technika, nikdy nefunguje, když ji lov k zrovna pot ebuje, zaklela v duchu. Nebo 11
to také m že být tím, že už týden nenabila baterky, p ipustila po chvíli. N kolik set metr rázovala ulicí m kce osv tlenou zá í sodíkových výbojek, umíst ných na litinových sloupech v secesním stylu. Ve chvíli, kdy se rozhodla, že se zbaví lodi ek a p jde rad ji bosky, ji zezadu olízla zá e reflektor . Ustoupila dál od vozovky, zády k nízkému plotu, který by v p ípad pot eby dokázala p esko it. V z se pomalu blížil, p íliš pomalu na b žnou jízdu. Otev ela kabelku, držela ji p ed sebou jako rukávník, prsty pravé ruky obemkla okolo chladivého zdrsn ného kovu rukojeti dýky. Vlastn šlo o vrhací n ž a dýku v jednom – pro toho, kdo um l s takovou zbraní dob e zacházet. Andrea de Villefort si uv domila, že te , v nadcházejících asech, nadcházejících temných asech, se spoléhá na prost edky a zbran d v rné známé z minulosti, z po átku jejího života i kariéry. Dve e cvakly, podrážka hlasit klepla o asfalt, jak muž vystupoval. Potom se narovnal, plochou epici uniformy rozeznala d íve, než ležérn zasalutoval. „P ihodilo se vám n co, madam?“ Pohyblivý reflektor umíst ný na st eše vozu se rozsvítil a ozá il beton kousek od jejích nohou. V d la, že te ji v rozptýleném sv tle dokonale vidí a ona je nikoliv. Opravdu to je policejní hlídka, usoudila. Nep átelé, a to slovo znamenalo cokoliv, by nebyli tak zdvo ilí a namí ili by jí sv tlomet rovnou do o í. „Ne, nic vážného, strážníku. Jen ekn me, že ne každá sch zka se vyvine podle o ekávání,“ odpov d la s rezignovaným pokr ením ramen. Vid la, jak si ji prohlíží a zkoumá, co ji mohlo dohnat k tomu, aby se takto oble ená potulovala v noci po ulicích. „Chcete podat na n koho trestní oznámení?“ zeptal se nakonec. „Ne, to ur it ne,“ pronesla s p edstíranou nervozitou. „Ale nemohli byste mi zavolat prosím taxík? Došly mi baterky v telefonu.“ P edvedla sv j mrtvý p ístroj. 12
„Jist , madam, rádi.“ Naklonil se do vozu a chvíli mluvil do mikrofonu. „Bude tu za chvíli.“ „D kuji, pánové,“ usmála se unaven . Únavu p edstírat nemusela. M la toho za celý den dost. Po kali, dokud pro ni nep ijel žlutý volkswagen a neodvezl ji. Byla ráda, že ji nelegitimovali. To prakticky znemožnilo Strassovi jakékoliv pozd jší pátrání – pokud by se do n j pustil. Ale pochybovala o tom. Sbalit ženu na jednu noc a pak se p ed ní zav ít na záchod , na takový zážitek ur it nebude vzpomínat rád.
13
KÁVOVÝ DÝCHÁNEK Vrátila se do svého hotelu a cítila se p íliš unavená na to, aby za ala zkoumat ko ist. Skopla lodi ky, rozpustila si ú es, vyklouzla ze šat a s vyp tím všech sil se odlí ila. Pak sebou praštila do postele. Na hedvábnou no ní košili s rafinovanou krajkou, kterou si ráno koupila v rámci zastírání stop, si ani nevzpomn la. Ráno se probudila bd lá a ostražitá, p ipravená na boj – tak jako kdysi. Nebyla to práce nerv , ale skute nost, p ipomn la si tvrd . Válka byla v plném proudu. Johna se pokusili zabít, podivný tlak na celé jejich odd lení kritických záležitostí Divize pro potla ování interrealitního pašování se stup oval. Bytewská ze svých lidí vytvo ila maximáln sob sta ný tým, který vykazoval skv lé výsledky, ale jinak si od úst edí, a už zemského, nebo centrálního, nenechala do ni eho mluvit. A tato nepr st elnost, blackboxovitost, se n komu p estávala líbit. Ve sprše uvažovala, zda to, co se chystá ud lat, podniká kv li Agentu e a poslání, k n muž se zavázala, nebo jen kv li samotnému JFK. Nechala myšlenky ví it mezi proudy vody a když nakonec konturovací tužkou obtahovala rty, m la odpov p ed o ima. Bylo to jako vždy. Zkontrolovala se v zrcadle. Výsledek byl víc než uspokojivý, jen zkušený pozorovatel by v ní odhalil ženu ze v erejška. V tšina muž by spíš obdivovala klasickou krásu obli eje, z n hož jako zázrakem zmizely všechny exotické rysy. O i by je možná znervóznily, p i bližším zkoumání prozrazovaly houževnatost chromniklové oceli a tvrdost diamantu. Od o í ale m l obrátit pozornost št drý dekolt. Mrkla se na hodinky, do velké kabely bez ladu a skladu naházela všechny své v ci a zamí ila k výtahu. Ješt stále bylo dostate n brzo na to, aby se vyhnula m stské ranní špi ce. Za t i hodiny mohla být v Praze, její Porsche pot ebovalo jen volnou cestu a t žší nohu na plynovém pedálu. Zatímco sjížd la dol , p emýšlela nad další akcí nep ítele. Tipovala ji na lehké škrábnutí, které se pozd ji projeví jako otrávené. 14
Dve e svého bytu otevírala o t i hodiny a dvacet minut pozd ji, a to jen kv li jedné pokut a jednomu vážnému pohovoru. Poprvé ji bohužel za rychlou jízdu zastavila žena a její ú et byl tím pádem o tisícovku chudší. Poru ík dopravní hlídky se spokojil s domluvou. Zb žn zkontrolovala poprašek, viditelný jen v UV sv tle, a spolu s ním i další nástrahy informující o p ítomnosti nezvaných návšt vník . Tentokrát se tu nikdo nerozhlížel – nebo byl dokonalý profesionál. Hodila tašku na k eslo, p evlékla se do kimona, naplnila kávovar balí kem, který si p ivezla s sebou, a p ipojila fotoaparát k laptopu. Hned vedle pracovního stolu m la postavenou bílou tabuli s vypsanými dv ma sloupci jmen. Levý byl delší než pravý a ást jmen v n m byla p eškrtnutá. Tímto sm rem zatím pátrat neza ala, pouze se p ipravovala. Posadila se s šálkem kávy k pracovnímu stolu, vzáp tí zazn l zvonek. Okamžik p emítala, kolik lidí tuhle adresu zná. Mnoho jich nebylo. Tón se zopakoval, bez p emýšlení sáhla pro pistoli p ipevn nou zespodu k desce stolu a p esunula se k domácímu telefonu. Probudila obrazovku, po nezbytných p ti sekundách spat ila u vstupních dve í známou tvá Kristýny Rustové, zam stnankyn Agentury, v deckého odd lení. Andrea de Villefort zaváhala. Možná nebyly p ítelkyn , ale dobré známé ur it . Co ji sem p ivád lo? Dlouho se nevid ly. Stiskla tla ítko otevírající zámek. „Poj nahoru, tvrté patro,“ promluvila do mikrofonu. Kamery Kristýnu Rustovou sledovaly až na schodišt . Výtahu si ani nevšimla. Andrea de Villefort si zastr ila pistoli za pásek a skryla ji záhybem svého od vu. Mimo jiné i proto jí kimono tak vyhovovalo. Postavila na st l další hrní ek a nalila do n j kávu. „Ahoj,“ oto ila se, když Kristýna Rustová se zaklepáním vstoupila. Krátká nabíraná sukn , tmavé pun ochy dokonale zakrývající p ípadné škrábance, elegantní rukavi ky pravd podobn zvolené za stejným ú elem, vlasy hlásající celému sv tu, že ješt nedávno byly v pé i renomovaného kade níka, sn hobílá bl za se sexy stojá kem, bronzové etno náušnice, u kterých by se vsadila, že 15
nepocházejí z této reality. Všechno na junior agentce Kristýn Rustové hlásalo, že se velmi nedávno vrátila z mise. To bylo pro agentky typické: z ím primitivn jšího a drsn jšího sv ta se vrátily, tím víc si užívaly výdobytk civilizace a prost edk , které je mohly ud lat krásn jší. Andrea nebyla jiná. „Kávu?“ „Dobrou vždy.“ „Jinou nepodávám.“ Chvíli se pozorovaly p es páru stoupající ze šálk . Villefortová vycítila jen zv davost a kupodivu úlevu, žádné nep átelství nebo nejistotu. Možná nervozitu. „Kdy ses vrátila?“ pokra ovala v nezávazné konverzaci. „V era ráno. Ješt nemám napsané hlášení, ale ekla jsem si, že se zastavím,“ p iznala Rustová, ale nezeptala se, jak to na ní poznala. Andrea de Villefort svou návšt vnici vy kávav pozorovala. Vztahy mezi lidmi asto závisí na drobných rozhodnutích, na k ižovatkách, které na první pohled ani jako k ižovatky nevypadají. Tuhle zkušenost si osvojila už dávno a za nemalou cenu. „Opravdu dobrá káva,“ ocenila Rustová. Andrea jen p ikývla. „Vlastn jsem tu, protože m o to požádala tvá šéfka, Bytewská,“ vyšla junior agentka po chvíli váhání s pravdou ven. Bod pro ni, p ipsala jí Andrea skóre. „Prý jsem se s tebou sta ila seznámit lépe než v tšina lidí v Agentu e za celá léta.“ Villefortová souhlasn p ikývla. „Budeme stát u kávy?“ nadhodila a ob ženy se posadily. „Zapomn la jsem ti nabídnout cukr a smetanu,“ vzpomn la si Andrea. „Smetanu bych ráda. Zhubla jsem n jaké to kilo, mohu si ji dovolit.“ „Lžeš, m žeš si ji dovolit vždy,“ zasmála se starší žena, p ešla k lednici, otev ela ji a chvíli v ní pátrala. 16
„Šampa ské, vodka, džus,“ vypo ítávala Kristýna, co jí vid la p es rameno. „A smetana,“ doplnila Andrea a podala jí láhev. „Prost všechno, co moderní žena k životu pot ebuje. A seznámila ses se mnou lépe než v tšina lidí?“ vrátila se k tématu. „Nevím, spíš ne. Prost Bytewská m požádala, abych ti rozmluvila soukromé pátrání a vendetu po tom, kdo má na sv domí Ková ovo vyhnanství.“ „Ach tak,“ p ikývla Andrea de Villefort a z jejího hlasu se náhle vytratila lidskost, z stal jen chlad kovu. „Taky má na sv domí pokus o vraždu.“ „Prý se to snaží vy ešit po svém,“ dodala ješt Rustová a pak, když vid la výraz ve tvá i své hostitelky, rad ji se odml ela. „Pokud to vy eší jemnou cestou, budu ráda. Pokud ne, podívám se jim na zoubek po svém,“ pronesla po delší pauze Andrea de Villefort klidn . „Co ekneš mé šéfové?“ Kristýna Rustová obrátila o i v sloup, zamrkala a nasadila nechápavý výraz. „No co by, že jsem ti to ekla a tys na to odpov d la, že bereš na v domí.“ „Vlastn ani nebudeš lhát,“ zhodnotila Andrea. „Beru to na v domí.“ Kávu dopily sou asn . „Ješt šálek?“ nabídla. Rustová pozvedla sv j hrne ek a pak její pozornost upoutala tabule s napsanými jmény. „Co to je? Seznam chlap na odst el?“ pronesla, když si jména prohlédla. Villefortová chvíli váhala a m ila si svou návšt vu odhadujícím pohledem. „Nic ne íkej, pokud nechceš,“ zvedla Rustová ruce v obranném gestu. „Rad ji mi nalij tu kávu.“ „Jeden ze sm r , kterým se p i svém pátrání vydám,“ p iznala nakonec Andrea a natáhla se pro konvici s kávou. Pak o kousek posunula své k eslo a stejn jako Kristýna pozorovala tabuli. 17
„ ekla jsem si, že pokus o zabití JFK možná nesouvisí ani tak s Johnovými nep áteli nebo p ípadnou infiltrací Agentury, ale jen se mnou samotnou.“ „Nechápu,“ p iznala Kristýna. „To je seznam mých bývalých p átel, myslím milenc ,“ doplnila Andrea. „T eba za tím stojí n který z nich.“ Kristýna Rustová se na svou spole nici p ekvapen podívala. „Co se divíš, jsem starší, než vypadám. Tedy jen o trošku,“ tém se zapý ila. „Život v Agentu e je ob as až p íliš vzrušující. Když se lov k ocitne blízko smrti, chce si pak p ipomenout, že opravdu žije.“ „Ale že by n kdo z nich kv li žárlivosti zosnoval zabití, nebo vlastn vraždu?“ zapochybovala Kristýna. „Už se to stalo. A ne jednou,“ p iznala Andrea de Villefort. „To také vyplývá z toho, že až p íliš asto zacházíme se smrtí. Pro n které z nás se z toho stane zvyk, n co samoz ejmého.“ „To zní d siv ,“ zhodnotila Kristýna. „To je d sivé.“ „A pro je tolik t ch jmen p eškrtnutých?“ „Ti už jsou mrtví. Zjiš ovala jsem si to.“ „A jaký je rozdíl mezi t mi v levém a pravém sloupci?“ „S t mi v levém jsem se nerozešla práv v dobrém.“ „Ach tak,“ p ikývla chápav . „N kdy je to pak s t ma chlapama opravdu vopruz.“ Pohlédly na sebe s porozum ním. „Ud lala bys pro m n co?“ napadlo Andreu najednou, nebo to tak alespo vypadalo. „Jist , ráda.“ „Nejsi sice p ímo u nás, ale máte kancelá e hned vedle. Podrž mi o ko na Bytewské a našich lidech. Kdyby se cokoliv d lo, zavolej, pošli maila nebo nechej vzkaz ve schránce.“ „Kde?“ nechápala Kristýna. „V mrtvé schránce. Hydrant na zadních dve ích domu nebo telefonní budka tady na ulici. Mezi p ístrojem a st nou je mezera, m žeš tam zasunout vzkaz.“ 18
„Ráda se díváš na historické filmy?“ zasmála se Rustová. „To je skoro jako by to napsal Alexandr Dumas nebo sir Walter Scott.“ „P esn tak, ráda.“ „Domluveno.“ „Domluveno.“ „Už musím,“ odložila Kristýna Rustová hrní ek. „Dnes odpoledne mám odevzdat to zatracené hlášení a profesor Karmuder je na to p íšerný punti ká . Zatím!“ mávla na rozlou enou. „Nenechal ti náhodou Frank pro m n jaký vzkaz? Myslím Frank Boorman,“ zastavila se ješt ve dve ích. Andrea de Villefort vid la, že si mladá žena p eje, aby ekla ano, ale místo toho musela záporn zavrt t hlavou. „Mizerný slaboch,“ zatvrdila se Rustová a naštvan pohodila hlavou. Villefortová v d la, že ti dva se k sob zpo átku m li, až o nich za aly po pražské pobo ce Agentury kolovat vtipy. Pak však okolo sebe za ali chodit jako po vejcích, podrobnosti jejich rozchodu jí nikdo neprozradil. Ale muselo to být ošklivé, protože Boormana to docela vzalo. Natolik dob e ho znala.
19
ÚTOK HADA Andrea de Villefort ze zkušenosti v d la, že na la ný žaludek klidn zvládne i t etí šálek kávy. Nalila si ho, posadila se k po íta i a po chvíli váhání si z nelegáln získaných p ístupových ú t vybrala jeden, pod nímž se p ihlásila k agenturní síti. Pak se soust edila na obsah pam ti svého fotoaparátu. Za dv hodiny, které strávila ve Strasseho byt , sta ila ofotografovat víc než dv stovky list a te musela prostudovat jeden za druhým. Zevrubn procházela obsah, a pokud se jí zdál zajímavý, snažila se dohledat kompletní složku daného p ípadu v agenturním archivu. Pro p ipojení používala identitu agenta seniora Chotovského, který už zem el, ale díky administrativnímu opominutí o tom systém nev d l. Už vícekrát se jí tento postup osv d il. Hned p i t etím pokusu byly informace pro oby ejného agenta nep ístupné. Váhala jen chvíli. Šlo o hodn , d íve nebo pozd ji bude muset vytáhnout všechny zbran . Spoustu bojovník stálo váhání život. Zalogovala se ješt jednou, ne pod jménem Chotovský nebo Villefortová, ale pod jménem komtesa Andrea de Villefort. Jméno neznámé, zablikalo výstražné hlášení, pak se op t objevilo obvyklé rozhraní, ale s erným lemem oznamujícím, že p ihlášený má maximální p ístupová práva. Znovu se dala do studia a za dv hodiny získala p ehled, na kterých p ípadech Johan Strass pracoval. V rámci objektivity panoval v Agentu e nepsaný zákon, že právníci p icházející p ímo do styku s vyšet ovanými agenty nesbírali data, která sloužila k obvin ní. Veškerou agendu obvykle zpracovával lov k v pozadí, jehož jméno z stávalo utajeno. Podle dokument , které te m la k dispozici, to však vypadalo, že Ková ovo obvin ní nezpracovával sám Strass, jak p vodn soudila. Pouze vypracovával n které díl í analýzy provin ní, zejména proti legislativ platné v cílových sv tech misí. Znechucen zavrt la hlavou. Dávno zapomn la, že tahle pitomá pravidla ješt platí. Odpoledne m la jména t í lidí, pro n ž Strass tyhle expertízy na Ková e vypracovával. To nic neznamenalo, protože práce vyšet ovatel se asto p ekrývaly a oblasti jejich zájmu n kdy vyty oval i sám KILLER. lov k pak 20
nemohl zdánliv najít žádné logické vazby. Horší bylo, že Villefortové ani jedno jméno, k nimž se tak pracn dostala, nic ne íkalo. Gregor Hanson, Orlando Witorocky, Dimitriev Fergusson. Všichni z Divize vnit ních záležitostí. Možná by m la p ece jen sledovat druhou linii, pohlédla na tabuli se seznamem muž . Bude to jednodušší. Odhodlan sáhla po telefonu a okamžik uvažovala, kým za ít. „Oswald Keller,“ napadlo ji. „Byl vášnivý a sou asn buldo í povahy. Párkrát ji p ed ním varovali, že nikdy nikomu nez stává nic dlužný. Uvažovala, kolik mu dnes bude let. Hodn p es padesát, tak na p l cesty k šedesátce, vzpomenula si. A m l opravdu originální smysl pro humor, vzpomínka byla tak ne ekan živá, až se usmála. V primárním agenturním seznamu íslo nenašla, musela ho hledat déle – Keller už nebyl v aktivní služb , m l statut spícího agenta, a to na vlastní žádost. Poslouchala vyzván cí tón a snažila se odhadnout, kam se vlastn dovolá. „Prosím?“ ozvalo se, hlas doprovodilo šplouchání vody a smích odn kud z povzdálí. „Villefortová,“ p edstavila se Andrea. „Mohu mluvit s panem Kellerem?“ „Prosím, kdo volá?“ V d la, že mluvila z eteln , spíš to vypadalo, že tazatelka nev í vlastním uším. „Villefortová,“ zopakovala. „Oswalde! Holky! Volá nejlepší milenka na sv t !“ „Prosím?“ tentokrát nechápala Andrea. „P ijedete? Ud lali bychom s vámi speciální íslo!“ Andrea se v jejím švito ení ztrácela, naprosto netušila, o co se jedná. „Oswald Keller. Jsi to opravdu ty, Andrei?“ Tenhle hlas poznala okamžit . Cítila v n m množství vykou ených doutník , pár kilogram navíc a o n co k eh í žíly a tepny. 21
„Jo, jsem to já. Co znamenalo, to Volá nejlepší milenka na sv t ?“ Oswald se zasmál. „Potom, co jsme se rozešli, jsem si uv domil, že m to harcování po sv t nebaví, že už ho mám fakt plné zuby. Cht l jsem se usadit. Jenomže v d l jsem, že jen tak sed t na zadku dlouho nevydržím. Rozhodl jsem se proto otev ít klub. No a u klubu, zvláš tady v Kalifornii, je název zatracen d ležitý. Nakonec jsem se rozhodl pro jméno Andrea de Villefort – nejlepší milenka. Skv lé, ne?“ „A p itáhlo to lidi?“ zeptala se suše Andrea. „Si piš. První, co p išli, cht li v d t, co ten divný název znamená. A te už jsem zavedený, mám tu spoustu krásných holek, pár slušných jevištních ísel. A každý rok bandu zv davých turist , kte í se p ijdou zeptat, co ten podivný název znamená. Mám tady o tob i takovou informa ní brožurku –“ „To sta í,“ zarazila ho. Dokonale si dokázala p edstavit, jak se Oswald baví. To byl celý on. Na pointu vtipu dokázal ekat celé roky. „Nep edpokládám tedy, že by ses mi cht l jakýmkoliv zp sobem mstít,“ zkonstatovala. „P ije , jsi zvána! Vem s sebou i n jakýho svýho kámoše!“ zareagoval se smíchem. „Pokud se bude dob e jmenovat –“ „Já vím, otev eš si t eba ješt jeden klub,“ ekla rychle, „m j se, ahoj,“ a zav sila. Na další vtípky už opravdu nem la náladu. Tak tohle nevyšlo, vzpamatovala se po chvíli a za ala shán t ísla na vyšet ovatele z vnit ního. Najednou se jí to zdálo jako ta snazší cesta. Do ve era stihla rozhovor s Dimitrijem Fergussonem, Witorockim a dv ma bývalými starými známými k tomu. Fergusson s ní zpo átku v bec necht l mluvit, ale nakonec se rozhodl jinak a sd lil jí, že podle jeho soudu byl celý proces zbyte ný a p íliš mnoho lidí vynaložilo p emršt né úsilí kv li ni emu. Witorocky jí p ipadal jako naprostý studený umák, pro kterého je optimalizace chodu Equilibrii Ferrarius vším. 22
Podez ení, že procesu s JFK v noval n jakou speciální pozornost, ho tém urazilo – v tom smyslu, že by se pak nemohl zabývat d ležit jšími záležitostmi. Oba její bývalé milence její zavolání jednozna n p ekvapilo, p íjemn p ekvapilo, a u všech vycítila, že by nebyli proti p ípadnému obnovení jejich známosti. „To by mi tak scházelo,“ povzdechla si, když zni en vstávala od stolu. Celý den prosed la, nepostoupila nikam – nebo tém nikam – a celkov z toho všeho m la mizernou náladu. Zazvonil telefon, íslo pat ilo Agentu e. „Kristýna, nezajdeme si na ve e i?“ Nešlo o ve e i, ale o informace. To bylo jasné. „Mám t n kde vyzvednout?“ „P jdu si ješt zaplavat. Sejdeme se U mafiána?“ Kristýna bez ptaní nadiktovala adresu. „V šest, domluveno.“ Hovor byl stru ný. Nikdo se rád nevybavoval o soukromých v cech, když si myslel, že je odposlouchávaný. Andrea de Villefort se zarazila. Opravdu nepodléhala paranoie? Spíš ne, usoudila. Šlo o život. O životy. Nakonec si také zašla zacvi it. Nejprve se proh ála a pak se hodinu soust ed n v novala protahování. S uvoln ním svalstva p išlo i uvoln ní mysli, z meditativního stavu ji vytrhl až vjem cizí soust ed né pozornosti. Zjistila, že zatímco stojí se zav enýma o ima na jedné noze a druhou má vytaženou tém kolmo vzh ru, pozoruje ji velký chlap ov šený svaly od hlavy až po paty. „K emu to je?“ zeptal se posm šn . N co jí na n m vadilo, ale nedokázala rozpoznat co. Možná jen nebyla zvyklá v t locvi nách na takový p ístup. Lidé si v tšinou hled li svého. Pomalu nohu sklopila dol a m kce na ni došlápla. „A k emu je tohle?“ ukázala na rýpalovy obludn mohutné ruce a zamí ila do šatny.
23
S Kristýnou se náhodou setkala už na parkovišti kousek od adresy restaurace. Její Porsche se proti velkému Landroveru vyjímalo jako trpaslík proti obrovi. Junior agentka práv vystupovala, spíš seskakovala. „Když z toho slézáš, sukn se ti vyhrne hodn nahoru a poskytuješ náramnou podívanou. A zdarma,“ ekla Andrea na uvítanou. Ob vzbudily zna nou pozornost muž okolo, ale nikdo z p ítomných nevypadal, že by je sledoval z jiného než ryze soukromého zájmu. „Alespo n co pozitivního tenhle den,“ povzdechla si Kristýna. „O tob ale platí úpln to samé, když se soukáš do té své nízké potvory,“ vrátila jí to. „A nevšimla jsem si, že bys vybírala vstupné.“ „Máš pravdu,“ nep ela se Villefortová. „Je to jeden z d vod , pro jsem si tenhle spor ák po ídila.“ „Bytewskou odvezli,“ p ešla mladší agentka k tématu, jakmile se úzkými uli kami za aly proplétat k restauraci. „Zav eli ji?“ zd sila se Andrea. „Ne, ekla bych, že k výslechu nebo pohovoru. Chovali se zdvo ile.“ „Vnit ní jsou vždy zdvo ilí,“ zavr ela Villefortová. „Kdo tam byl? Dokážeš je popsat? Každý hlavní vyšet ovatel má sv j tým, n které znám. Pomohlo by, kdybych zjistila, kdo se do nás naváží.“ Zatímco spolu hovo ily, dorazily až k restauraci U mafiána. „Dokážu,“ p itakala Kristýna, „byli t i, velel jim menší chlap s hn dými vlasy, lehce vlnitými, m l úzce posazené o i…“ „Prosím u stolu, budu si d lat poznámky,“ zarazila ji Villefortová. Sotva íšník zahlédl Kristýnu, bez ptaní je zavedl k rezervovanému stolu v jednom z malých salónk . „Vidím, že jsi tu známá,“ usoudila Villefortová. „Dobrá pizza, vynikající saláty a neodolatelné presso. To se po ítá,“ vysv tlila Rustová. 24
Sotva se usadily a objednaly si, vrátila se bez vybízení k popisování agent vnit ního, Andrea jí soust ed n naslouchala a ob as si n co poznamenala. „Máš skv lý pozorovací talent,“ zhodnotila nakonec informace, které dostala. „Ne. U ili nás to v agentském kurzu,“ mávla rukou Rustová. „Dalo mi to spoustu práce – prý to ale má být užite né. Á – myslím, že naše jídlo práv p ichází.“ Prvních n kolik soust absolvovaly v tichu. „Kdy se objeví Frank?“ p erušila ml ení Rustová se sklenkou erveného v ruce. Hlas m la najednou o trochu upjat jší. „Nevím. Snaží se nás rozd lit, zaplavují odd lení množstvím nejr zn jší práce, abychom nikdy nebyli po ádn spolu. Ale zeptám se von Wondera a dám ti v d t,“ probrala se Villefortová z vlastních myšlenek. Mladší žena o svém problému mluvit cht la, jinak by o n m neza ínala. „Pro jste se vlastn rozešli?“ zeptala se proto p ímo. „Protože je kyborg,“ vypadlo z Rustové. „A tob to vadí?“ zarazilo Villefortovou. P i hovoru nenápadn pozorovala dva muže, stojící u záv su zakrývajícího vchod na toalety. Už d íve si všimla, že ji s Kristýnou pozorují a p itom se o n em domlouvají. Když zaregistrovali její pohled, okamžit se vytratili. „Ne. Nejprve jsem si myslela, že ano, ale pak jsem si sama uv domila, že je mi to fuk. Vadí mi, že mi to ne ekl, že jsem se to dozv d la od n koho jiného!“ „Ach tak,“ došlo Villefortové. „On si snad myslel, že kv li tomu s ním p estanu chodit! Že se ho za nu štítit!“ vybuchla mladší agentka. Kristýna Rustová te trochu odporovala sama sob , ale Villefortová ji nechala p i tom. „ ekl by ti to, jen na to pot eboval trochu víc asu. Psychika kyborg je…, prost Frank Boorman je až ne ekan citlivý a…“ 25
„… a jemný muž,“ doplnila ji Kristýna Rustová a povzdechla si. „Jo. Nechala jsem mu vzkaz, vyskytovala jsem se na místech, kde bych se s ním mohla potkat. Ani uk. Zmizel, neozval se, nic. Sakra, on by se mi m l omluvit, ne já jemu. Nebo aspo dát o sob v d t… Mám o n ho strach.“ Villefortová ml ela a trp liv naslouchala. Už dávno se nau ila, že n kdy je to to nejlepší, co m že jeden lov k pro druhého ud lat. „Víno dopito, jídlo dojedeno, je as jít,“ ekla najednou p ekvapen mladší agentka. „F ukala jsem s takovým nadšením, že mi to n jak uteklo,“ zatvá ila se trochu rozpa it . Komtesa Andrea de Villefort zvedla ruce v hraném gestu rezignace. „Alespo m li ti chlápci, co na nás naho e ekají, dlouhou chvíli. T eba je to p estalo bavit.“ Rustová si svou spole nici pozorn p em ila, Villefortová p ímo vnímala, jak p epíná do ostražitého módu chování. „Nikoho nevidím,“ ekla mladší žena. „Jsou venku, myslím, že na nás budou ekat na ulici k parkovišti. Touhle dobou,“ podívala se na hodinky, „už je šero a panuje relativní klid. Máš zbra ?“ Rustová zavrt la hlavou. „Bohužel ne. Netušila jsem, že ji budu pot ebovat i mimo službu.“ „P ichází t žké asy,“ poznamenala suše Villefortová. „Poj me, jsou jenom dva. Uvidíme, co jsou za . Zkusíme projít jinudy nebo utéct.“ S pozdním ve erem žár letního dne ustoupil, ale beton dál sálal naakumulovaným teplem. Sotva vyšly ven, odlepily se od st ny ulice dva stíny a blokovaly jim ústupovou cestu, ve dve ích restaurace se objevil velký tlustý muž. Ten se z ejm m l postarat o to, aby p ípadný odcházející host nic nevid l. Z uli ky vyšli další ty i, Villefortová mezi nimi poznala kulturistu z posilovny. Takže šli po ní. „Nejlepší bude utéct tamtudy, každou stranu hlídá jen jeden,“ navrhla šeptem Kristýna Rustová. 26
Senior agentka s uspokojením zkonstatovala, že mladá žena se sice bojí, ale má sv j strach pod kontrolou. Tak to bylo správné. tve ice se pomalu blížila, na obli ejích masky sebev domí a pohrdání. Villefortová si uv domila, že takových už vid la spousty. Na r zných místech, v r zných asech. Nájemní bijci jsou prost všude stejní. Jistým zp sobem primitivní, s duševním handikepem, který z nich d lá brutální automaty na ubližování. „Tvé rozhodnutí utéct je ur it správné, ale já bych se ráda zeptala, kdo je poslal. Vezmi si toho vlevo,“ pronesla polohlasem a ukázala na nejmenšího z úto ník s malým d ev ným obuškem v ruce. „A ty?“ nechápala stále plán Rustová. „Já si vezmu ty zbylé,“ odpov d la komtesa Andrea de Villefort a ud lala první uvoln ný krok vst íc svým nep átel m. Mladší žena jen polkla. Její spole nice m la víc tvá í než jednu a ona te zahlédla ást osobnosti, kterou obvykle skrývala pod povrchem. Bála se, ale nemohla dopustit, aby se Andree dostal n kdo do zad jen proto, že neud lala sv j díl práce. Muž s dlouhými vlasy staženými do ohonu p i pohledu na Andreu pohrdliv mávl et zem a p edešel své kumpány, aby byl první. Rustová ustoupila trochu stranou. Co te , sakra. Jak má za ít rva ku? Vždy byla p ipravena se jen bránit. ást nejistoty se jí odrazila ve tvá i; chlap, k n muž se p iblížila, po ní sáhl, aby si ji p itáhl blíž. Zdvojeným úderem ho praštila do loketní jamky, pak do ramenního kloubu. Na okamžik ztuhl, obli ej zk ivený bolestí. Rustová odsko ila, sou asn si uv domila, že m la pokra ovat, využít okamžiku, kdy ji protivník podcenil, a dorazit ho. Te to bude horší, došlo jí, když se na ni vy ítil plnou silou, pohán ný vztekem a ponížením z ran, které mu zasadila. Andrea de Villefort vyškubla úto níkovi et z d ív, než se sta il o cokoliv pokusit, muž jen nechápav pozoroval svou prázdnou ruku. Nechala ho být jeho meditaci, bleskov ustoupila a hlavice teleskopické kobry jí prosvišt la kolem hlavy, sou asn zachytila ruku a bleskovým potáhnutím donutila úto níka, aby ud lal ješt jeden krok dop edu – tím jí nastavil celý pravý bok. 27
Bez velkého sp chu ho s rozmyslem bodla do stehna. Noha se pod ním prolomila, klesl k zemi jako bitevní lo , která dostane zásah pod áru ponoru. Kristýna Rustová dokázala vzdorovat náporu jen okamžik, žádná z jejích ran nebyla tak silná a p esná, aby nep ítele zastavila. Už ji m l u sebe a využíval své v tší fyzické síly. P stí se ho pokusila praštit zespodu do brady, pak do volných žeber, jak jí to vtloukali do hlavy, ale bez ú inku. Byl siln jší a odoln jší, než zpo átku vypadal. „ ubko, to t bude mrzet,“ zasíp l a pokoušel se jí zkroutit ruku, aby ji dostal pod kontrolu. „Ta d vka má n ž! Bodla m !“ na íkal muž na podlaze. Známý z posilovny vykro il vp ed. Postupoval opatrn , ruce v obranném postoji, nohy posunoval t sn nad zemí. Villefortová ze zkušenosti v d la, že velcí silní muži rádi spoléhají práv na své fyzické dispozice. Tenhle se nože nebál a o ividn v d l, co d lá. „Zaho ten n ž. S ním to pro tebe bude mnohem horší, slibuju,“ zavr el. Frajer s et zem se rozhodl, že Villefortovou nechá šéfovi, a vyrazil na pomoc svému kumpánovi, který se potýkal s druhou ženou. Komtesa zdánliv jen netrp liv mávla rukou; n ž, který ješt p ed okamžikem držela v prstech, zmizel, aby se v dalším okamžiku objevil v levé hýždi et zomilce. Kristýna Rustová zoufale bojovala, aby se dostala z klin e. V d la, že pokud se jí to nepoda í, je to její konec. Z bezprost ední blízkosti ji tloukl vztekle do hlavy, rány sklouzávaly a odíraly jí tvá . Každá zatracen bolela. Kone n se jí poda ilo na okamžik uvolnit jednu ruku sev enou mezi jejich t ly, sáhla mu do rozkroku a stiskla. Za val a vytrhl se jí. Málo stiskla, proklela se, m l ležet bez sebe na zemi. Tvá rudá vzteky, p st rozmazaná rychlostí. N jak se rán vyhnula, najednou držela ruku v loketním zámku. Podv dom nasadila páku, muž ztuhl a poddával se jejímu tlaku. Nem žu mu p ece jen tak zlomit ruku, lekla se, pak si p ipomn la p edchozí okamžiky, krev stékající jí po obli eji a bolest. Dokon ila, co za ala, zaprašt ní kloubu s ní 28
29
ot áslo do morku kostí. Muž padl k zemi, asi sténal, ale neslyšela ho, nap l v šoku se oto ila ke své spole nici. Dvoumetrový kolos vyrazil v okamžiku, kdy Villefortová hodila n ž. Rychle a ultimativn . Komtesa se odrazila do výšky, muž pozvedl kryt, ale nárt její pravé nohy prosvišt l kus p ed ním. Úto ník pokra oval v pohybu, výskok komtesy však nekon il, dostala se výš, než se zdálo možné. Trup v rotaci p edstihl zbytek t la, pak se vzduchem mihla její druhá noha, pata obešla kryt a k ísla o spánek, hnaná silou dokonale koordinovaných dvaašedesáti kilogram trénovaného t la. Svalovec padl na míst a z stal ležet jako mrtvý. Kristýna Rustová zírala na sténající chlapy na zemi okolo nich. Jeden se snažil odplazit, druhý se držel za nohu, t etí ležel v bezv domí. Jejich kumpáni dávno moud e vyklidili pozice. „Nikdo se ani nehne,“ pronesla suše Villefortová. „Nebudu to íkat dvakrát.“ Kristýna Rustová pohlédla na muže svíjejícího se bolestí u jejích nohou, spat ila ruku zvrácenou v nep irozeném úhlu a uv domila si, co mu provedla. V dalším okamžiku už hluboce p edklon ná zvracela. Andrea Villefortová k ní p istoupila a podala jí kapesník. „Poprvé je to vždycky takové, to p ejde.“ „Sakra, sakra, sakra,“ klela mladší agentka stále v p edklonu, p ed o ima zbytky ve e e. „Sakra, zašpinila jsem si lodi ky,“ dokon ila. „To je lepší p ístup,“ potvrdila Villefortová. „Mám ješt jeden kapesní ek. T ch bot by bylo škoda. Tady je.“ Pak se p esunula k muži, kterého trefila nožem do zadku. Bez skrupulí vytáhla epel z rány a ot ela si ji do bundy. Muž ležící na b iše se k ní vystrašen otá el, ale zvednout se neodvážil. Tém konejšiv mu položila dla na zátylek. „Kdo vás najal?“ zeptala se klidn . Pak bez výstrahy trhla rukou a ude ila jeho obli ejem o asfalt. Nos to nevydržel a zm nil se v krvavou bambuli. 30
„To p ece nem žeš,“ vyhrkla šokované Kristýna Rustová. Andrea de Villefort se na ni vážn podívala. „Jak si myslíš, že by se vedlo nám? Možná nedostali rozkaz nás zabít. T eba jen ztlouct, abychom z staly pár m síc v nemocnici. Taky by se z nás mohly stát slintající trosky s poškozeným mozkem. A jsem si jistá, že bychom musely vyhledat vaginálního chirurga a navštívit venerologa. Když se tak na n dívám.“ Znovu ude ila tvá í o asfalt. „Kdo vás najal?“ Rustová se podívala na muže, kterému zlomila ruku. Zdravou rukou si kryl hlavu a celý se t ásl. „Já nevím, nevím,“ rozplakal se. „Kšeft za ídil Fí a.“ Rustová se podívala na zkušen jší kolegyni, ta jen nepost ehnuteln p ikývla. Mladší agentka si d epla ke zran nému a položila mu dla na zátylek. „Fí a je kdo?“ zeptala se klidn . „Fí a leží tam,“ blekotal vystrašený muž a pohlédl sm rem k obrovi, který se práv probíral z bezv domí. „Máme št stí,“ zhodnotila skoro nespokojen Villefortová. „Myslela jsem, že je mrtvý.“ P istoupila ke svalovci. „Tak, Fí o – p kn hloupé jméno na n koho, kdo vypadá jako ty, nemáš náhodou problémy se ženskýma? Kdo t najal?“ Rustová si p ála, aby muž promluvil. Toužebn si to p ála, protože necht la, aby jí komtesa ukázala ješt víc ze skryté ásti své osobnosti. Z jedné strany její postup chápala, z druhé se ho d sila.
31
NO NÍ ROZHOVOR O hodinu pozd ji spolu sed ly v byt Kristýny Rustové, mladší žena ob ma chystala drink. „Mám tu pouze džin, pivo a tonik,“ zkonstatovala p i pohledu do ledni ky. Villefortová se pohodln usadila v k esle a nohy si dala na st l. „Netipovala bych t na milovnici piva. Nechám to ale na tob .“ „Z stalo tu po Frankovi.“ „Ach tak.“ O chvíli pozd ji p inesla Rustová na tácku pro každou jednu vysokou sklenici na long dring spolu s širokou na whisky, napln nou na dva palce bezbarvou tekutinou. Obli ej m la od ený, starší agentka v d la, že za dva t i dny se prom ní v nesouvislou mapu mod in a strup po spáleninách, které budou vypadat naprosto p íšern . „Džin a tonik?“ odhadla Villefortová a studovala svou patu. Zasáhla toho smrada p esn a nem la díky tomu ani mod inu. V kotníkových koza kách na polovysokém podpatku to už n co znamenalo. Málokdo si uv domoval, jak je obtížné skloubit vzhled obuvi s funk ností, i když málokdo asi požadoval po botách tolik co ona. „Ne, džin a džin s tonikem, pot ebuji toho panáka navrch, abych se dala dohromady. Ješt se mi t esou ruce.“ Andrea se napila nejprve longdrinku a usoudila, že pokud tohle Kristýna vypije, nebudou se jí zdát v bec žádné sny, nemluv o t esu rukou. Nic však ne ekla. Mladší agentka se s úlevou posadila a upila destilátu. Za chvíli znovu. Nesp chala, ale také se nijak neupejpala. Villefortová odhadovala, že takovou rychlostí skoncuje s panákem do p ti minut. Dop ávala jí as a mezitím se nenápadn rozhlížela. Dvoupokojový prostorný byt byl o ividn za ízen teprve nedávno, ale p esto se jeho majitelce již poda ilo vtisknout místnostem pe e své osobnosti a prom nit je v domov. Ú eln a pohodln za ízený, na ženu možná až p íliš stroze, jen pár drobností 32
prozrazovalo jemn jší stránku osobnosti. Je to její domov, za izuje se zde natrvalo, rozhodla Villefortová v duchu. Tuhle schopnost už v pr b hu služby ztratila, možná proto, že se musela tolikrát st hovat z místa na místo, že musela tolikrát opustit domov. „Ten kop,“ promluvila kone n Rustová a odložila prázdnou sklenici, „nikdy jsem nic podobného nevid la. Jak se jmenuje?“ Villefortová se zamyslela. „Asi nejvýstižn jší jméno by bylo Uro-mawaši, ale není to p esné. Prost takový m j slepenec z nejr zn jších technik.“ „Kara Undset nás zrazovala od kop do výšky,“ pokra ovala Rustová v odleh ujícím tématu. „Doporu ila jsem jí to, když jsem jí pomáhala navrhovat bojový styl, který se v Agentu e vyu uje. Vysoké techniky nohou jsou nebezpe né, pokud je nemáš zvládnuté do posledního detailu. Pro p íležitostného bojovníka jsou ruce spolu s prací t la mnohem efektivn jší.“ Kristýna jen p ikývla, najednou utopená ve vlastních vzpomínkách. Andrea vid la, že alkohol trochu otupil ost í prožitému násilí, ale stále to nesta ilo. „Víš, jakou jsi ud lala chybu?“ zeptala se proto. „Ud lala jsem hodn chyb,“ zamumlala Rustová. „Ne, jen jednu,“ nesouhlasila rázn Villefortová. „Nebyla jsi d sledná, nedovedla jsi sv j první útok do konce. Dala jsi mu šanci, aby ti ublížil. Promi , málem jsem zapomn la –“ zarazila se. Sáhla po kabelce a podala kolegyni tubu a n kolik pilulek zatavených v pr svitném celofánu. „Nat i si tím tvá a všechna místa, kde jsi potlu ená. Ráno a ve er jednu tabletku. Je to enzymatický koktejl stimulující hojení a napomáhající obnov tkání. Za dva dny na sob nebudeš mít škrábnutí.“ „Díky. Je to legální?“ „Není. Dovezená technologie, ale v rámci tolerance Maurbyho efektu, takže nedegraduje o nic rychleji, než se kazí místní prášky.“ 33
Rustová si bez pobízení vzala tabletku, do dlan si vytla ila dva centimetry krému a za ala si ho vtírat do pokožky obli eje. „Ale vra me se k v ci,“ p ešla Villefortová op t k ráznému projevu. „Sakumprásk vážíš nejvýš dvaašedesát kilogram , stejn jako já. P i stejné váze máme o t etinu mén sval než stejn t žký obdobn trénovaný muž. Ti grázlíci, co nás napadli, byli všichni nejmén o t icet kilogram t žší, p ipraveni tlouct, lámat kosti, ubližovat. Uv domuješ si, že všechny výhody byly na jejich stran ?“ „Asi ano. Ano, máš pravdu.“ „Když bojuješ, bojuj tak, abys zabila, bez milosti. Rozumíš? Pokud máš n ž, bodni, pokud st elnou zbra , st el. Zabij. Nešet i je.“ „Je to t žké,“ bránila se Rustová. „Je,“ potvrdila Villefortová, i když to už dávno cítila jinak, „ale nezapome , na í stran jsou všechny výhody.“ „Tys je ale také nezabila,“ protestovala mladší agentka. „Pot ebovala jsem je vyslechnout, abych m la další vodítka pro pátrání. To byl jediný d vod. Ale neváhala jsem použít zbra . I p i bodnutí do stehna m že lov k vykrvácet, pokud epel poruší velkou žílu. Prost když budeš muset bojovat, bojuj, abys zabila. Pokud budeš pot ebovat n koho zmlátit, požádej Vegu, Ková e nebo Boormana. Rádi to pro tebe ud lají. Proti v tšin soupe mají takovou p evahu, že si mohou dovolit nebýt smrtonosní.“ Druhý d vod, pro Andrea de Villefort omezila svou bojovou efektivitu, byla skute nost, že dob e v d la, jak to p sobí na nová ka, kterým Kristýna Rustová stále ješt byla. „Máš pravdu. Po ertech to bolí a zp tn se bojím, jak by to se mnou dopadlo, kdybys mi nepomohla,“ p itakala po ml ení p edstavujícím t etinu džintoniku Rustová. „Ne, zvládla jsi ho sama, p esn podle dohody,“ odmítla vd nost Villefortová. „Prozradíš mi, o co tady vlastn jde?“ zeptala se nakonec mladší agentka a p ešla tak od nezávazné, i když zajímavé konverzace k podstat v ci. 34
„Ano,“ odpov d la Andrea de Villefort klidn a Kristýna se na ni p ekvapen podívala. „Tipovala jsem spíše strohé ne.“ „Je to na tob . Už tak jsem t do všeho zatáhla až moc a p ílišná informovanost ti m že p inést jen potíže. Z tvé strany by bylo rozumné co nejrychleji vycouvat a p edstírat, že jsi m potkala náhodou, neznáš m , nemáš m ráda a podobn . Jenomže já pot ebuji pomoc od n koho, komu mohu d v ovat. Ale jak íkám – je to na tob .“ Ob ženy chvíli sed ly ml ky, Kristýna nevypadala, že nad nabídkou p emýšlí, spíš jen odpo ívala. „Sem s tím,“ ekla nakonec. „Jedna z mých špatných vlastností je, že jsem velmi zv davá.“ Pokusila se usmát, ale vzhledem k potlu enému obli eji z toho vyšel jen úšklebek. Villefortová p ikývla. „N kdo má na Johna spadeno. Tak spadeno, že pomocí zákulisních machinací dosáhl jeho obvin ní a prokázání viny.“ „JFK používá nestandardní metody – to jsem slyšela,“ ekla Kristýna tém omluvn . „Souhlasím,“ mávla rukou Villefortová. „Záleží na p ístupu lidí z vnit ního. Kdyby si ho sem tam vzali na kobere ek, ob as ho postavili mimo službu, šikanovali ho n jakým tím psychologickým vyšet ením, kdy se kontroluje, zda se z agent nestávají psychopati, ne ekla bych ani popel. Sama dob e vím, že je d ležité kontrolovat, zda se z nás nestávají šílenci, zda nekloužeme po ost í na tu špatnou stranu.“ Poslední replika zazn la v šeru pokoje tém d siv a Villefortová tíživou atmosféru rad ji sama rychle narušila. „Jenomže vyhnanství je naprosto neodpovídající trest.“ „Podle tebe?“ cht la v d t Rustová. „Podle m , celého našeho odd lení a spousty dalších lidí. Navíc to není poprvé, co se ho snažili odklidit. Tentokrát jim to však vyšlo. Navíc na n j ušili podraz a navzdory rozsudku ho cht li poslat do sv ta, kde by b hem pár minut um el. Udusil by 35
se, spálilo by ho tvrdé rentgenové zá ení. Byl to pokus o vraždu. Pokus o vraždu s využitím agenturní mašinérie.“ „Snažím si ud lat kompletní obraz. Vím, že k n mu máš blízko,“ dál se tém omlouvala mladší agentka. „Samoz ejm , rozumím,“ uklidnila ji Villefortová. Naopak, obez etný p ístup její spole nice jí vyhovoval. V budoucnu jí bude moci o to víc v it, protože bulíky na nos jí n kdo mohl v šet jen obtížn . „Jak jste ho zachránili?“ zeptala se Rustová. „Myslím p ed tím rentgenovým zá ením a tak.“ „Stejn jako se ho pokoušeli zabít – nelegáln jsme zm nili koordináty. Do rozumn jšího sv ta, kde pro nás, tím myslím Agenturu, mohl navíc i n co užite ného ud lat.“ „A zastavili jste už toho… vraha, nebo ty vrahy?“ položila Kristýna po chvíli další otázku. „Ne, nevíme, proti komu hrajeme. Komu JFK stoupl na ku í oko. I když – ono jich bude p kn dlouhá ada, možná menší armáda. Ilegální zm na koordinát není nic jednoduchého.“ „Rozumím, to ale znamená, že také nejste žádná o ezávátka,“ ocenila Rustová. Džin jí vehnal do tvá e erve , šok z boje definitivn odezn l. „Nejsme,“ p ikývla Andrea. „Jenomže to bohužel není všechno. Myslíme si, že nep átelé infiltrovali Agenturu a protla ili své lidi na hodn vysoká místa.“ Poprvé za celou dobu vypadala Kristýna Rustová p ekvapen , tém vyd šen . „Je to možné?“ Villefortová jen p ikývla. Spousta agent pracujících pro Ková e za celou službu nikdy nemusela ešit takové dilema. Equilibrii Ferrarius pro n byla n co jako pevný bod, okolo kterého rotoval celý vesmír. Stálejší a pevn jší než víra. Jenomže as od asu se kv li ní umíralo víc a krut ji než kv li ví e. „Je, nezapome , že Agentura obhospoda uje biliardy sv t a své základny má na desetitisících z nich. A p estože nám ve spolupráci pomáhají po íta e, um lé inteligence – GODovi a KILLERovi sourozenci –, neustále dochází ke konflikt m, 36
st et m koncepcí; ob as se n kdo na vysokém míst zblázní, jindy se nechá korumpovat. V utajených archivech bys našla záznamy o interrealitních válkách, které rozpoutaly pobo ky Agentury. Je to už dávno, ale – prost nežijeme ve stálém sv t , nic není nem nné, na nic se nem žeš stoprocentn spolehnout.“ „To je strašné,“ zašeptala Kristýna. „Je. Ale je to to nejlepší, co my lidé dokážeme ud lat, aby existovala jakás takás rovnováha.“ „Sv j sv t si musíme zasloužit?“ nadhodila Rustová. „P esn tak,“ p ikývla starší agentka. „Takže JFK m že, t eba nev domky, stát v cest n komu, kdo úto í na samotnou Agenturu. Nebo jde o soukromou vendetu. P ípadn se n kdo m že snažit pomstít mn skrze n ho. Možností je spousta.“ „A co si myslíš po dnešním útoku?“ cht la v d t Rustová. „Soukromá záležitost,“ odpov d la p esv d en Villefortová. „Ta banda byla banda amatér . Pí a, i jak mu to vlastn íkali, nelhal. M li m ztlouct, dostat do nemocnice, ale ne zabít. To byl velmi d ležitý bod v zakázce, kterou dostal. Cht l to ud lat sám, ale jeho zákazník si p ál, aby s sebou m l minimáln ty i další lidi.“ „A z toho soudíš, že jde o soukromou vendetu, v níž jsi n jak zapletená ty?“ nechápala Rustová. „Ano. Možná hraju roli odm ny pro vít ze. Kdo ví. Kdyby za tím stáli vn jší nep átelé, kte í cht jí rozložit Agenturu zevnit , vyrukovali by rovnou s v tším kanónem a nezkoušeli by amatéry. Znají m . Za léta, co sloužím, jsem si sta ila ud lat pár opravdu zdatných nep átel.“ „Nemám pocit, že bych ti to závid la,“ pousmála se Kristýna Rustová. „Tvoje síla musí r st se silou tvých nep átel,“ pokr ila rameny Villefortová. „Jinak skon íš poražena. „Co pro tebe mohu ud lat?“ p ešla k dalšímu tématu mladší agentka. „To co p edtím. Budeš mýma o ima, ale tentokrát bych pot ebovala, abys to už nenechala náhod . idla, odposlechy. Nic 37
v hlídaných prostorách. Pot ebuji jen znát cvrkot, kdo se zajímá, kdo pro koho pracuje a podobn . Hardware ti dodám.“ „Žádný problém. Jen si zítra zajedu na Vyso inu, ale do ob da jsem zp t.“ Villefortová se nezeptala, pouze v náznaku otázky nadzdvihla obo í. „Zajedu k Frankovi a nechám mu tam vzkaz, a zavolá, až se vrátí. Zítra m žeme být jeden nebo druhý mrtvý a nemá cenu otravovat si život malými problémy.“ Komtesa Andrea de Villefort souhlasn p ikývla. Ona si tuhle zjevnou, p esto spoustou lidí opomíjenou pravdu osvojila až za mnohem delší dobu. Vid la, že její spole nice je práv tak zralá pro postel, sama toho za celý den m la také dost. Vzájemn si pop ály dobrou noc a pak odešla. Když potichu sbíhala schody do p ízemí, napadlo ji, že Rustová, stejn jako ona, bude dnes spát samotná. To byl osud bojovník , ve špatných dobách z stávali osamoceni. Venku ji p ivítal chladný no ní vzduch, chvíli nemohla na parkovišti nízké Porsche najít, protože se mezi ostatními automobily ztrácelo. Práv se chystala nasednout, když na trávníku po pravé stran vycítila pohyb. Oto ila se, u patníku stál n kdo vysoký, podle siluety až vyzáblý, v dlouhém plášti. Dnes už na další poš uchování opravdu nem la náladu. Z pouzdra p ímo v aloun ní dve í vytáhla krátký wakizaši me , v druhé ruce už dávno držela n ž. Neznámý se p iblížil a rozsvítil baterku. Žlutá zá e se odrazila od obnažené epele, cizinec zaváhal, ale síla zvyku ho donutila gesto dokon it. Najednou stál p ed Villefortovou s rozpaženýma rukama a rozev eným kabátem, pod nímž byl nahý. Komtesa se podívala na muže, jeho pofidérní chloubu a pak na hr zou zkamen lý obli ej. „Kastraci si po ítám draho. Pochybuji, že u sebe máte dostate ný obnos.“ P itom mávla epelí v krátkém oblouku. To byla poslední kapka, exhibicionista se s je ením rozb hl p es pruh trávy pry . „Den blbec,“ zavr ela Villefortová a nasedla do vozu. 38
Okamžik uvažovala, kde dnes p espí, a nakonec zvolila byt íslo t i. Byla unavená a v d la, že únava p ivolává staré nep íjemné vzpomínky. Doma – ne doma, správn v úkrytu íslo t i – padla do postele a plánování nechala na zít ek.
39
NÁVRAT RÓNINA Zdálo se jí o šedivém Atlantiku, píse ných plážích tmavého písku a lesu kopí postupn se vyno ujících zpoza zvln ných pahork . Sen chutnal ho ce, chu krve smíšená se slaností vln, ale existovaly i horší, mnohem horší. Že drží telefon si uv domila, až když se p edstavila. „Mohla byste se u m dnes zastavit?“ slyšela hlas Ljuby Bytewské. P ed deseti sekundami m la Andrea de Villefort ješt p lnoc, ale te už jí mozek jel na plné obrátky. Šéfová v d la, že má dovolenou, tušila, k emu ji využívá a bez pádného d vodu by ji k sob do kancelá e nezvala. „Ano, v era jsem ale trochu flámovala, musím se dát dohromady. D íve než za dv hodiny to nestihnu. To víte, bez makeupu m nikdo neuvidí. Ne pokud n kdo nevyhlásil Armageddon. Pak bych to za p lhodinku mohla stihnout.“ „V poledne to bude ideální, díky.“ Andrea vyklouzla z postele a nahá p eb hla rovnou do koupelny. Pak s ješt husí k ží na celém t le po záplav ledové vody vtan ila do pokoje a zapnula televizi kv li p edpov di po así. Studená fronta p inesla výrazné ochlazení, alespo v tomhle jí št stí p álo. Tmavé spodní prádlo, tmavé pun ochy, aby pochva me e barevn splývala – zastavila se a pozorovala inkriminované kusy od vu. Její podv domí rozhodlo za ni, p ipravovala se na boj. Na válku bez slitování. Možná práv tohle p edstavoval ten sen. Pohodila hlavou, ješt neu esané vlasy se jí rozlétly po šíji. Pro ne, ale zabíjení m že ješt chvíli po kat. Tyhle luxusní pun ochy Cervin ješt nem la na sob . Milovala pocit, když si n jaký opravdu hezký kousek oble ení oblékala poprvé. Bez sp chu vychutnávala dotek pružné látky a reliéf krajky. S podvazkovým pásem m la o n co víc práce, musel sed t naprosto dokonale, aby dva miniaturní nože ukryté v podvazcích nerušily linii. Vínový rolák z tenké pleteniny, erná skládaná minisukn s rozparkem – ten byl už za hranicí toho, co považovala za košer, ale nepo ítala s tím, že by chodila bez 40
plášt , proto si ho mohla dovolit. Pokud by však pot ebovala n komu ukopnout hlavu a netoužila po tom, aby p ítomným kompletn p edvedla tvar svých bok a zna ku spodního prádla, byl rozparek sukn naprosto neocenitelný. Nakonec sv tle béžový pláš . Na rozdíl od ostatních kus od vu na n m bude vid t krev, ale tenhle ústupek mód prost ud lat musela. Dooblékla se, s rychlostí danou lety zkušeností vykouzlila ze svých erných hustých vlas zdánliv komplikovaný ú es a sepnula ho dv ma jehlicemi. Trochu extravagantní, ale ty jehlice se mohly hodit. Pak, s nechutí jako vždy, ale doba si žádala své, si p ipnula podpažní pouzdro s Glockem, a úpln nakonec se zkontrolovala v zrcadle. Boty si vzala stejné jako v era, na práci v tomhle byt lepší nem la. Než dorazí do kancelá í Agentury k Bytewské, hodlala ješt vykonat jednu návšt vu a absolvovat pár telefonních hovor . Na ty však m la as v aut . Když zastavovala p ed nenápadným secesním domem v centru, vyb hl k ní ode dve í muž v dokonalém obleku s nenápadným reproduktorem v uchu a mikrofonem na hrtanu. „Promi te, madam, tohle místo je vyhrazeno jen pro klienty,“ ekl zdvo ile a neubránil se tomu, aby pohledem net kal od vozu k Andree. Nebylo jasné, co víc p itahuje jeho pozornost. Jinak bylo jeho vystupování naprosto korektní. „Já jsem klient,“ odpov d la mu suše agentka. Muž zaváhal, vid la, jak zvažuje, zda nemá kontaktovat své nad ízené nebo požadovat n jakou identifikaci. „Pokud jste Klientka,“ velké K bylo v e i dokonale znatelné, „je všechno v po ádku. P eji vám hezký den.“ „Díky,“ odpov d la mu, i když to p vodn nem la v úmyslu. M l lepší odhad, než se zdálo, a na takové místo ho byla škoda. Ud lala si mentální poznámku, aby na n j pozd ji upozornila psychologické odd lení – pokud n jaké pozd ji samoz ejm bude. Vešla do domu. Uvnit nic nep ipomínalo stavbu z p edminulého století, ocitla se v ultramoderní bance švýcarského 41
stylu, švýcaršt jší než bankovní domy na území konfederace. Šlo o jeden ze t í posledních pen žních ústav na celém sv t , kde se nikdo neptal na p vod pen z, diamant i jakéhokoliv jiného ob živa používaného k obchodním transakcím. Jistým zp sobem se o to na po átku postarala samotná Agentura, další fungování podniku však zajistilo obez etné vedení, které poskytovalo své služby všem diskrétním zájemc m – od pobo ek americké zpravodajské služby p es bojovníky za svobodu po pr myslové koncerny, které si osobovaly státní moc. „Budete si p át?“ oslovil ji starší muž p ipomínající svým vzhledem Karla Marxe. Ironie Andreu pobavila, ale z stala vážná. „Budu,“ ukázala mu klí od bezpe nostní schránky. „Tradi ní Klient,“ pronesl muž s úctou. „Je mi ctí vám pomoci. Zavolám editele.“ Villefortová netušila, co v terminologii tohoto nap l ilegálního bankovního domu znamená ozna ení tradi ní klient, ale bylo jí to jedno. Zjevn jí to neškodilo. I p es veškerou prokazovanou úctu netrvalo dlouho a osam la v osmém podzemním podlaží p ed pancé ovými dve mi do trezoru. Nejprve p išly na adu supermoderní bezpe nostní prvky, od sejmutí papilárních linií prst p es snímek o ního pozadí po analýzu pravosti podpisu. Pak teprve m la možnost použít klí . Zasunula ho do zámku a na okamžik se zamyslela. Opravdu to chce? Je rozhodnuta jít p es mrtvoly, pálit za sebou mosty, vydat se na cestu bez návratu? Usmála se a v povrchu dve í z lešt né oceli uvid la sv j lehce zdeformovaný odraz. Rozhodla se už dávno, p ed pár lety. Kdy? Když prohodila s Johnem F. Ková em prvních pár v t? Když s ním šla na drink nebo když s ním snídala? i když jí doktorka Lavassi vypráv la, jak ji vynesl z k ížové palby nep átel? Nev d la, každopádn rozhodla se už dávno. Te jen napl ovala svou v li. Oto ila klí em a po nezbytné pauze, v pr b hu které se probudil složitý mechanismus, se dve e otev ely a z krypty neslyšn vyjel malý kuf ík. Dotkla se prsty hladkého 42
43
koženého povrchu, okamžik vnímala texturu materiálu, pak bez dalšího otálení ob ma rukama sou asn stiskla tla ítka zámk . Mechanismus cvakl a víko se pomalu odklopilo, sterilní sv tlo zaplavující celou kóji se op elo do temného povrchu sametového aloun ní a kapitulovalo p ed jeho ernotou. Až po chvíli, když se zrak p izp sobil, odhalil v aloun ní t i prohlubn . Sáhla do první a na kovovou plochu stolu položila pochvu z erného lakovaného d eva. Povrchová úprava materiálu byla tak dokonalá, že se zdálo, že d evo zá í vlastním erným sv tlem. Pak opatrn ze sametu vyprostila opletený jílec s oválnou tsubou a kusem epele ne delším než ší ka lidské dlan . Ocel se bezchybn leskla, pravidelné zakon ení nevypadalo jako lom, ale spíš jako zám r me í e, který z b hvíjakého d vodu vyrobil torzo zbran . Druhou rukou opatrn ze t etí schránky vyprostila zbytek epele. Držela ho položený v dlani, v místech, kde se ost í tém dotýkalo k že, cítila mraven ení. Pak epel sev ela; jen lehce, p esto to sta ilo, aby b it pro al k ži a ocel skropila jasn rudá krev. Nepovolila, dokud rudá stopa nepoznamenala epel po celé její délce. Pak beze sp chu, s jistotou lov ka, který dob e ví, co d lá, p iložila ob ásti me e k sob . Neozval se žádný zvuk, jen krvavá stopa zmizela a najednou v ruce držela dokonalou zbra . Andrea stála jako socha a prohlížela si ji, jako by ji v ruce držela poprvé, i když to nebyla pravda. Nejvíc se podobala japonskému ta i me i z pozdní éry Namboku o, i když se n ím t žko definovatelným odlišovala. Pocházela z jiné reality, jejíž sou adnice v pam ti um lých inteligencí sloužících Agentu e chyb ly. Ješt okamžik si epel podržela sv j ocelový vzhled, potom však zrcadlový lesk pominul a kov se zdánliv rozplynul ve vzduchu – byl to optický klam, materiál te na sebe p ebíral barvu a texturu okolí a smrtící ocelový list tak byl prakticky neviditelný – me se jmenoval Chameleon. Andrea de Villefort ho ukryla v pochv a zav sila si ho na levý bok. Aby ho mohla nosit pod plášt m skryt , musela ho p eto it do polohy jílcem dol , ost í sm ovalo kolmo vzh ru podél jejího t la. Vyzkoušela tasení – nebylo tak bleskové, jak by m lo, ale po ád by sta ila rozseknout chlapa, než by z pouzdra vydoloval 44
pistoli. Pak zav ela kuf ík, vrátila ho do trezoru a zazvonila na obsluhu. „Všechno v po ádku, madam?“ zeptal se jí editel. „Samoz ejm . Náklady na provoz trezoru jsou uhrazeny na dostate nou dobu dop edu?“ zeptala se, zatímco vyjížd li z podzemí nahoru. „Ano, madam. Po celou dobu trvání našeho skromného bankovního domu.“ Villefortová na jeho odpov jen nep ítomn p ikývla, myšlenkami už byla u Ljuby Bytewské a dalších poch zek, které ji o ekávaly. Fí a jí nakonec po chvíli vyptávání dal jméno, které vypadalo slibn . N kde ho už zaslechla, odhadovala, že pat í do skupiny grázlík , na n ž byl relativní spoleh a které Agentura ob as používala k ošemetn jším záležitostem. Dopravní ruch m l jednu ze svých sv tlejších chvilek, krokem poskakovala jen chvíli. Když zaparkovala na svém obvyklém míst , zaregistrovala Moni in džíp na jedné z nejvýhodn jších pozic – to znamenalo, že p ijela hodn brzo. Villefortová zatím bojovala sama a pokud jí mladší agentka pom že, získá proti svým protivník m alespo malou výhodu. Prošla bezpe nostním rámem sm rem k recepci – po sérii atentát nedávno instalovaném opat ení. Mladý technik, agenturní specialista, jí mávl na pozdrav a zakroutil ned v iv hlavou. „Nemáte t ch nož n jak mnoho, madam?“ Zamí ila k n mu, naklonila se do okna. Ukázal jí na obrazovku. S uspokojením zjistila, že pistoli Glock neobjevil. U me e o tom nepochybovala, Chameleon byl neviditelný nejen v optické ásti spektra. „Nemáte všechny, m l byste si tu mašinku lépe se ídit,“ doporu ila mu s hranou lítostí. Tuhle hru spolu hráli už delší dobu. „To není možné, lakujete mn , vsadil bych se, že vidím všechny.“ Sklonila se a z kotníkové koza ky vytáhla úzký vrhací n ž. „Co tenhle?“ 45
„To asi není ocel, že?“ odpov d l zachmu en . „Ne, supertvrdý plast namíchaný s ochuzeným uranem kv li váze.“ Vid la, že ho dostala. „Madam, vás porazit není jednoduché,“ sebral se nakonec. „Budu z toho muset vydolovat ješt lepší rozlišení.“ „Jestli potkám n jaké své kolující nahé fotky, vím, za kým p jdu jako první,“ ukázala na obrazovku p edstíran výhružným tónem. „Vsadím se, že p i použití jiného nastavení byste m vid l, jak m pánb h stvo il.“ „P ece si nebudu kazit p ípadnou premiéru v reálu,“ zasmál se a zavrt l hlavou. „Tak to abyste se za al snažit, a to rozhodn víc, než s tou vaší mašinkou,“ mrkla na n ho a pokra ovala k výtah m. Pokud ji n kdo sledoval, a ona to nevylu ovala, vid l senior agentku v dobré nálad vtipkující s mladým technikem jako každý druhý den. „Andreo, máš tu vzkaz!“ zabrzdilo ji zavolání. Známý recep ní položil na st l obálku a pak hned odsp chal k terminálu, kde m l práci. Obálka nebyla zalepená ani zape et ná. Poznala známý rozmáchlý rukopis profesora von Wondera. „Ten problém jsem ješt nevy ešil. Úloha je komplikovan jší, než se zdá, ale p vodní p edpoklady ešení platí.“ Vrátila vzkaz do obálky a chvíli si s ní ukala do zub . Profesor p edpokládal, že každý má tak vysokou inteligenci jako on sám. Tohle byla o ividn šifrovaná zpráva, které m la porozum t jen ona. P ehrála si p ed o ima své poslední rozhovory s ním. Vesm s se týkaly mailu, jehož odesílatel m l být už dávno mrtvý – profesor Maurby. Tudíž i tenhle vzkaz se týkal stejného problému, který se John Ková v pr b hu svého vyhnanství snažil vy ešit. Byl to problém s velkým P – mohl mít katastrofální d sledky pro všechny. Šlo o pop ení platnosti Maurbyho efektu, úhelného kamenu interrealitního univerza zaru ujícího, že p edm ty založené na technologiích vyšší úrovn , než odpovídalo realit , v níž se nacházely, rychle degradovaly. Všichni, kte í byli až dosud do v ci zasv ceni, doufali, že se jedná jen o kachnu, 46
špatný vtip, nebo nejvýš n jaký úskok. Nanešt stí von Wonder v vzkaz nazna oval, že John zatím nic takového nepotvrdil. M ly útoky na jeho, a te i její, osobu n jakou souvislost práv s Maurbyho efektem? Jenomže k pokus m o Johnovo odstran ní došlo už d íve. Ledaže by n kdo použil službu v šteckého orákula – zarazila se a p estala konstruovat své šílené teorie. Musela postupovat od t ch nejjednodušších variant ke složit jším, jinak se zblázní. Cestou se zastavila ve své kancelá i a spíš ze zvyku, než že by to považovala za nutné, vzkaz spálila. Teprve poté zamí ila do pracovny Ljuby Bytewské. Šéfka jí jako obvykle otev ela, ješt než sta ila zaklepat. Villefortová nikdy nep išla na to, jak to d lá. Kameru p ede dve mi nem la, už n kolikrát ji hledala. „Jsem ráda, že jste si našla chvíli, Andreo,“ p ivítala ji Bytewská a ustoupila, aby mohla vstoupit. Tím jí nazna ila, že respektuje její statut dovolenká e a nem la na vybranou, když ji sem pozvala, okamžit zanalyzovala její gesto Villefortová. „ eká tady na vás plukovník Gadski a také major Wolfgang, který byl tak laskav a doprovodil ho k nám. Snad doufají, že spole n vás p esv d í. Kávu?“ p edstavila p ítomné Bytewská dokonale neutrálním hlasem. Stopu ironie by v n m neobjevil ani ten sebevyt íben jší sluch. Villefortová p ikývla a p itom si prohlížela plukovníka Gadskiho. V život ho nevid la; podle obleku, vzdálen majícího n co spole ného s uniformou, pat il k voják m. Wolfganga znala. Sama mu p íliš ned v ovala, ale Bytewská je p esv d ila, aby ho zasv tili do problému s Maurbyho efektem. Wolfgang to považoval za nesmyslnou záležitost, ale stejn rozb hl vlastní nezávislé vyšet ování a zatím o n m neuv domil své nad ízené. Alespo pokud v d la. To bylo víc, než od n j ekala. A prov ení jeho vlastní infiltrace dopadlo negativn . S pod kováním p ijala šálek i miniaturní drink bourbonu, který jí Bytewská bez ptaní ke káv p idala. Wolfgang se zatvá il 47
nesouhlasn , Gadski její skleni ku jen provázel o ima. Ani jeden z nich z ejm pití ke káv nedostal, dovtípila se Villefortová. Op ela se o zárubn dve í, zamíchala kávu, osv žila se její v ní a pak do ní p ilila destilát. Uv domovala si, že oba muži si ji pozorn prohlížejí, ale nesp chala. Ml et jí nikdy nevadilo. P emítala, co jí na Gadskim nesedí. Padesátník, ale ve form , bez unce zbyte ného tuku, vrás itá tvá ošlehaná v trem. Pokerový výraz, až p íliš dokonalý, udržovaný bez jakékoliv snahy silou zvyku. Plukovník byl starší než padesát let, mnohem starší, za adila si ho. „Neposadíte se?“ zeptal se jí. S me em u pasu t žko, pomyslela si Villefortová. „Ne, v této kancelá i sedím, jen když jsem kárána za špatné výsledky své práce. A te jsem na dovolené.“ Výmluvu použila k tomu, aby Bytewské sd lila, že pochopila její vzkaz s uvedením do místnosti a bourbonem. „Vlastn jsme tu proto, abychom vás p esv d ili, zda byste se ze své dovolené p ed asn nevrátila,“ za al Gadski. „Narazil jsem na jistý problém, který asi není snadno ešitelný prost edky, jimiž b žn operujeme. Uvítal bych vaši pomoc.“ „Vojenská divize trpí nedostatkem personálu?“ podivila se Villefortová na oko, upila kávu a op ela se pohodln ji. Dlouhý pláš se p itom rozev el a odhalil tak pohled na linii nohy, ješt umocn nou krátkou sukní. Gadskimu sklouzly o i. „Vojenská divize má samoz ejm lidí dost,“ navázal Wolfgang, „ale ne žen specialist , kvalifikovaných pro diplomatické mise v aristokratickém prost edí.“ Villefortová pochopila, která bije. Snažili se ji odlákat, dostat n kam jinam. Jen proto jí p edložili bonbónek, který by jindy neodmítla. „Jedná se o krátkou záležitost s plným zajišt ním,“ popotahoval za návnadu tentokrát Gadski. „Velice byste nám pomohla a my na ty, kte í nám pomohli, nezapomínáme.“ Villefortová se podívala na Bytewskou. Jako vždy byla dokonale upravená, p esto pod makeupem rozeznávala únavu, 48
jindy decentní vrásky náhle vystupovaly z eteln ji. Její nad ízená byla pod tlakem. Zna ným tlakem. „Lituji, pánové. P išli jste v nevhodné chvíli. Jsem unavená. Práce byla v poslední dob obzvláš náro ná, vlastn jsem na dovolené i na léka ské doporu ení,“ odmítla. Léka i jí doporu ovali dovolenou neustále, ale te to zn lo dob e. Gadski se ješt snažil a chvíli mu trvalo, než pochopil, že její ne znamená opravdu ne. Kone n se stroze rozlou il a humpolácky se o ni ot el ramenem, když zamí il ke dve ím. Wolfgang se za ním o pár krok zdržel. „Žádné partyzánské akce, rozumíte?“ prohlásil sm rem k Villefortové, ale ona si dob e uv domovala, že mluví k ob ma. „Jinak všechna má námaha vyjde vnive a hlavn kv li tob ,“ podíval se na Bytewskou, „se dostanu do opravdu velkých problém .“ „Nebylo by to poprvé, Wolfgangu,“ odpov d la mu Bytewská unaven . „A te rad ji utíkej za tím svým vojenským jest ábem, nebo nám tady n koho uklove k smrti.“ „P ekvapila jste m ,“ prohlásila Andrea, sotva osam ly. „Odhadovala bych, že se m také budete snažit odklidit, abych n co neprovedla.“ „Jste na dovolené,“ dovolila si Bytewská lehký úsm v. „Já vám pouze nabídla kávu a n co ost ejšího na povzbuzení. Nejste ve služb , m žete si to dovolit. To je vše.“ „Rozumím,“ odpov d la Villefortová a sou asn se zamyslela. Bytewská jí nazna ila, že bude lepší, když t m dv ma nevyhoví. A fakt, že ani jednou sama nezd raznila, že se nemá do ni eho poušt t, znamenal, že situace je horší, než se zdá. Možná se rozjelo pátrání, jak je možné, že se John ocitl ve zcela jiném sv t , než kde m l podle rozsudku být. V ila, že vyšet ování bude neúsp šné. Interrealitní p esun zmanipulovali podle pokyn von Wondera, a ten v tom byl mistr. „N co se d je a já tomu nerozumím,“ pronesla Bytewská spíš pro sebe. 49
„P jdu. Budu na telefonu, kdybyste m rozlou ila se Andrea.
pot ebovala,“
U svého stolu pak studovala z ásti ilegáln získané soubory týkající se posudk , které na JFK vypracovávali vyšet ovatelé z vnit ního. Orlando Witorocky sice požadoval informace o Ková i, ale pouze proto, že vypracovával posudek na Vincenta Vegu a práv JFK s ním asto spolupracoval. Navíc, Witorocky byl ve svém posudku až podivuhodn benevolentní. Napsal, že Vegovy metody jdou sice asto za hranici toho, co povolují agenturní regule, ale sou asn že vždy slouží dobré v ci Ková rovnováhy a Vincent Vega nikdy neporušuje sv j etický kodex. Villefortová se pousmála. Sv j kodex, nikoliv agenturní etický kodex. Zn lo to dob e, Witorocky nelhal a Vegovi tenhle posudek ušet il spoustu trabl . Tahle stopa nikam nevedla. Zbývalo jí poslední jméno – Gregor Hanson. Znovu se pono ila do studia dokument . Hanson se Ková em zabýval hloubkov , vypadalo to, že práv na jeho práci byla postavena obžaloba. Dokumenty byly vypracovány pe liv , psány strohým právnickým jazykem, na první pohled na nich nebylo nic špatného. Až na to, že poskytovaly o Johnu Francisovi Ková ovi úpln jinou p edstavu, než jak ho znala Villefortová. Násilník, egoista neschopný spolupráce, potencionáln korumpovatelný, zbyte n riskující životy svých koleg . Za etla se do spis podrobn ji a za ala u misí, kterých se s Ková em sama ú astnila. Zm ny, odchylky od skute nosti tam opravdu byly; drobné, na první pohled minoritní, tak umn zapracované, potvrzené nep ímými sv dectvími a expertízami, že odhalit je mohl jen ten, kdo se sám událostí ú astnil. Všechny úpravy stav ly JFK do horšího sv tla, jak osobnostn , tak profesionáln . Hanson pak z informací vyvozoval pat i né záv ry. Tam, kde mohl být tolerantní, byl p ísný až rigidní, a kdykoliv mu to agenturní p edpisy jen trochu dovolily, vyvozoval pro Ková e to nejhorší možné hodnocení a požadoval jeho obžalování z mnohem v tšího množství provin ní, než k jakému nakonec došlo. 50
Takže za spiknutím proti JFK stál Gregor Hanson, tajný vyšet ovatel vnit ního, definitivn usoudila Villefortová. A op el se do toho po ádn . Pad lal zprávy, hlášení, analýzy a pak na základ falsifikovaných dokument vyhotovil prvot ídní obžalobu. Pro ? Na tuhle otázku odpov nenašla. Zatím. Podívala se na hodinky – ukazovaly ty i hodiny. Ani si neuv domila, že jí studium zabralo tolik asu. To už by mohla mít kontakt na Hansona. Už v era zadala požadavek spojovatelské služb . Vyzvedla si poštu a opravdu, v e-mailu m la dv ísla. Jedno služební, druhé soukromé. Okamžik uvažovala, zda za p ítomnost soukromého ísla vd ila své hodnosti senior agenta, ale spíš šlo o laskavost n koho, kdo ji osobn znal. N co takového se nestávalo p íliš asto, ale ne zase úpln z ídka a Andreu to pokaždé nesmírn p ekvapilo. Od lidí o ekávala v tšinou to horší. Nejd íve zavolala do práce a pokusila se získat co nejvíc informací od Hansonovy sekretá ky, teprve potom vyto ila soukromé íslo. „Prosím,“ ozval se neznámý hlas. Zralý, sebev domý. „Agent senior Villefortová,“ ohlásila se. „Pot ebuji mluvit s vyšet ovatelem Gregorem Hansonem.“ Pauza byla p íliš dlouhá, p íliš dlouhá na n koho, kdo m l obvykle v ci pod kontrolou. „U telefonu, co si p ejete, agentko?“ P edchozí sebejistota zmizela a nahradilo ji n co, co nedokázala rozpoznat. Hanson se každopádn ovládal h e, než by u vysoce postaveného hlavního vyšet ovatele o ekávala. „Vypracovával jste obžalobu na samostatného agenta Ková e,“ p ešla rovnou k v ci, protože nem la žádné jiné karty, se kterými by mohla hrát. „To je pravda. Jak jste se k této informaci dostala?“ Pomalu nabýval na jistot . Jestliže mí ila do erného, p išlo jí to zvláštní. „ ekn me, že váš posudek je neobvykle p ísný. Na vyšet ovatele s vašimi zkušenostmi.“ 51
„P ísný, to ano. Nemyslím si, že lidé jako Ková jsou pro naši organizaci p ínosem.“ Už mluvil jako suverénní muž, který v ruce asto držel osudy jiných. „Nejde ani tak o to, zda vaše interpretace fakt byla správná i nikoliv. Pro vaše nad ízené bude bezpochyby d ležit jší fakt, že jste zmanipuloval velké množství agenturních dokument , abyste mohl Ková e o ernit a postavit p ed soud,“ použila Andrea rovnou nejt žší kalibr. Odpov d lo jí n kolik sekund ticha. Litovala, že nemají video spojení a nevidí, jak se muž na druhé stran tvá í. „To je nesmysl,“ zareagoval nakonec. „Navrhuji osobní sch zku,“ ekla. „Možná se jedná o nedorozum ní.“ „E – myslím, že to bude nutné,“ najednou mluvil stejn nervózn jako na po átku hovoru. „Kdy a kde? Situace je choulostivá, život agenta Ková e je ohrožen. Každý odklad budu považovat za snahu ho zni it a podle toho se zachovám.“ „Zítra jsem pracovn ve Frankfurtu,“ navrhl. „Není problém,“ zareagovala okamžit Andrea. „Hotel Hilton, vyhovuje vám to v šest hodin ve er?“ „Ehm, ano, agentko,“ vzchopil se k odpov di a tém se zakoktal. „Domluveno.“ P erušila spojení d íve než on. Andrea Villefortová se zaklonila v k esle a ješt jednou si celý rozhovor p ehrála. P ipadalo jí, že Hanson nebyl nervózní z p ípadného obvin ní z falšování a zneužívání své funkce, ale spíš z ní samotné, ale mohla se mýlit. Telefonní hovor nebyl dostate ný k tomu, aby dokázala odhadnout, zda n kdo lže nebo mluví pravdu. Po jedné stop sice postoupila o zna ný kus, ale nemínila kv li tomu opustit druhý sm r pátrání. Zvedla se, oblékla si pláš a s me em pod paží vyrazila za Janem Podbránským, kterého najatý bijec ozna il jako lov ka, 52
od n hož dostal zakázku. Andrea Villefortová byla rozhodnuta propracovávat se potravním et zcem bez ohledu na to, kolik predátor v ad za sebou v n m najde. A jak strmá pyramida moci bude. Po t i tvrt hodin v zácpách zu ila. Klasická pražská špi ka se zm nila v dopravní katastrofu, všude jen auta, auta, nehody, houkající klaksony a blikající majáky policie. „Tohle m l vid t Dante,“ ucedila, když jí cestu zablokoval kamion p evážející nestv rn velký kontejner. Takový ješt nevid la. „Jestli si od u lak, zaplatí mi JFK nový,“ zavr ela, šlápla na plyn a protáhla se za poslední nápravou taha e a p ed první nápravou vlastního náv su. idi Audi, p ed které se za adila, byl tak šokovaný, že vjel na chodník a zaparkoval mezi dv ma kontejnery s odpadky. „Popelnice k popelnici,“ v novala mu Andrea poznámku na rozlou enou. Pražská dopravní špi ka v ní probouzela její horší já. P es všechny úskoky a porušení pravidel silni ního provozu se p ed d m Jana Podbránského dostala až za tém hodinu a p l. Zaparkovat musela o dv ulice dál, i tady byly chodníky lemovány vozy z obou stran, jen oproti lukrativn jším oblastem m sta p evládaly starší vozy. Podbránský bydlel v inžovním dom z t icátých let, vrátný nebo jiná domovní služba zde neexistovala a dve e byly zam ené. Villefortová se op ela o n kolik zvonk sou asn , bzu ák signalizující otev ení se ozval okamžit . Výtah vynechala, vyb hla do tvrtého patra a zastavila se p ed zašlými dve mi s cedulkou Podbránský. Zatím vše šlo normáln , tedy až na tu zácpu. Krátce zazvonila, nic se ned lo. Znovu stiskla zvonek, tentokrát na dobrých dvacet sekund, a pak dv minuty po kala. P išla chvíle pro agenturní paklí ovou sadu. Zámek byl p ekvapiv dobrý, vyšší bezpe nostní t ída, trvalo jí p t minut, než se dostala dovnit . 53
Sta il jediný nádech a v d la, že se práv definitivn navezla do n eho moc ošklivého. V byt n kdo nedávno um el – odér smrti znala dokonale. V d la, že by m la okamžit vypadnout, jenomže sou asn pot ebovala informace. S dýkou v ruce opatrn postupovala podél st n. Luxus bytu ji p ekvapil. Na nábytku a vybavení nikdo nešet il, interiér zjevn navrhoval specializovaný architekt, který dokonale využil vysoké stropy staré cihlové zástavby. Podbránský si žil hodn nad obvyklé pom ry, spolupráce s Agenturou a možná i další kšefty se mu vyplácely. Až dosud. Villefortová o n m automaticky p emýšlela v minulém ase – a oprávn n . Ve velkém obývacím pokoji s krbem našla pod stolem ležet malého muže s hlavou rozt ískanou na kousky. Sv tle béžové st ny pokrývaly krvavé skvrny, cákance jednozna n ukazovaly, kde p esn k vražd došlo. Z obli eje a celé lebky muže nezbylo mnoho, doklady však zn ly na správné jméno, sed l i popis, který dostala od svalovce. Nem la pro si myslet, že to není Podbránský. N kdo si nep ál, aby s ním mluvila. Ale jak v d l, že se sem chystá? Spojil se Fí a s n kým dalším? V tom p ípad ho odhadla špatn a v d l mnohem víc. Na tuhle i další otázky však nemohla najít odpov tady. D ležité bylo nepozorovan zmizet. Pootev eným oknem dolehl do pokoje zvuk rychlého zabržd ní – n kolikanásobného rychlého zabržd ní. Villefortová sev ela rty. V téhle h e tahala stále za tu kratší slámku. Vyhlédla ven, ze t í nenápadných tmav zelených sedan vystupovali muži v helmách a nepr st elných vestách s nápisy policie. To nebyla náhoda. První už poklusem vcházel do domu, ješt sta ila identifikovat jeho zbra – automat MP5 s podv sným granátometem. Ocitla se v pasti, tyhle domy požární schodišt nem ly. B hem pár sekund, co jí zbývaly, se do jiného zam eného bytu nedostane. Jílec Chameleona se jakoby náhodou dotkl jejího p edloktí. Ne, zabíjet nebude, ješt ne. Tihle chlápci jen konají svou práci a cht jí ji pouze chytit. Koupelna, kuchy a pak p esun do obývacího pokoje, jenž jí poskytoval nejvíc úkryt a manévrovacího prostoru. 54
Už je cítila za dve mi, p estože se pohybovali opravdu potichu. Prásk, vyrážecí brokovnice zadun la, zbytky zámku s t eskotem zarachotily na prot jší st n vstupní chodby. Zatajila dech, granát zarachotil na podlaze. Bez použití jakékoliv mantry se zklidnila, mozkové vlny se propadly z výšin stavu alfa do medita ního stavu delta, tonus sval povolil, tepová frekvence se snížila na pouhých šestnáct tep za minutu. Další granát, prostor bytu beze zbytku vypl oval slzotvorný plyn, sekundy ubíhaly jedna za druhou. „Vyjd te s rukama nad hlavou, vyjd te s rukama nad hlavou!“ M la potíže, aby úse n rozkazujícímu hlasu v bec rozum la. Minuta. „Nikdo tam kurva není, falešný poplach.“ Šeptané zvuky vnímala lépe. „Jdeme.“ Pokoj už se za al zapl ovat erným dýmem z ho ícího obložení v kuchyni. „Sakra, ho í!“ zaregistroval n kdo. To už se ve dve ích objevila neforemná postava muže v zásahovém obleku, místo helmy m l plynovou masku, hlavní kontroloval v tší ást místnosti a te jí pohyboval sm rem k Villefortové. P echod z meditace do absolutní zát že, nervy i svaly zatížené na sto padesát procent maxima. Pohla prstem a dotkla se tla ítka ovlada e, špi ková hifi aparatura explodovala stovkami watt hudebního výkonu, muž nedokon il pohyb a oto il se po zvuku. Jeho partner se práv kolem n j protahoval do místnosti, aby dokon il zajišt ní. Chameleon vylet l z pochvy sm rem zespodu vzh ru, ocel za in ela a p e atá hlave automatu dopadla na zem, bleskové p eto ení me e, úder koncem jílce do spánku. Muž zmatený zvukem se teprve te za al obracet zpátky k ní. Loktem od sebe odtla ila hlave a jediným škubnutím policistovi servala masku. Exploze. Vzduch se zatm l plameny a následn erným dýmem. Spreje v mikrovlnné troub vybuchly práv v as. P ehnala se chodbou p es policisty kryjící se na zemi p ed výbuchem; než sta ili zareagovat, stála na zábradlí schodišt . „St jte!“ za val nejrychlejší, svou zbraní však stále mí il n kam do zdi. V novala mu letmý pohled a pak bez dívání sko ila 55
dol . Ne až dol , kde by se o ty i patra níž rozt íštila o betonovou podlahu, ale p es volný prostor na prot jší zábradlí nižšího patra. Dopadla do hlubokého pod epu. „Ho í!“ vyk ikla. „Ho í! Utíkejte!“ Další skok p es hlubinu, p i dopadu na opot ebovaný plast zábradlí jí uklouzla noha, okamžik balancovala na druhé. „Ho í!“ K ik rezonoval vnit ními prostory domu, slyšela rachocení otevíraných dve í, shora ji sledoval muž v plynové masce, sou asn zazn lo mnohonásobné kašlání. Slzotvorný plyn se už sta il rozší it po celém dom . Villefortová si uv domila, že musí za ít dýchat, jinak omdlí. Další skok, tentokrát až do p ízemí. Tady byl vzduch ješt relativn istý. P itom prolet la okolo dalších dvou policist sp chajících vzh ru. „Co se d je, co se d je?“ Než sta ili cokoliv podniknout, obklopili je vyd šení obyvatelé vybíhající na chodbu. Andrea schovala me , stáhla se do koutu a po kala, až masa lidí prodírající se k východu dosp je až k ní. K všeobecnému chaosu p ispívalo i dun ní rockové muziky, který neuml ela ani exploze. Z domu se dostala uprost ed vyd šeného chumlu lidí, s uspokojením vid la, jak zajiš ovací tým venku naprosto nezvládá situaci a vzhledem ke zvukové kulise a ohlušení vlastních lidí nedokáže ani vzájemn komunikovat. „Z sta te tady,“ snažil se policista zadržet rozprchávající se lidi. „Vy taky!“ obrátil se na Andreu. „Ale já tam nebydlím!“ ukázala k okn m, z nichž se valil dým. „Jen tudy procházím!“ „To vás hlídka nezastavila?“ zeptal se podez ívav policista. „Jaká hlídka? Když to vybuchlo, všichni se seb hli sem ke vchodu.“ V noval jí jediný pohled, a když vid l, jak vypadá, mávl jen rukou. „Jd te prosím.“ Andrea už se dál nezdržovala a pokra ovala stejn rychlým, ale nijak podez elým tempem. Pak, ješt n kolik metr p ed 56
k ižovatkou znamenající bezpe í, zaregistrovala rozší eným vnímáním bojového tranzu v zátylku pohled. Pohled n koho, kdo se jí v dalším okamžiku chystal zabít. Bez v domé snahy sladila krok s myšlenkami st elce. P esn ji s úmysly st elce, s jeho blížícím se rozhodnutím stisknout spouš . Nikdy nep emýšlela nad tím, jak je možné, že to dokáže – celou v c by zkazila a jediným výsledkem takového p ístupu by byla její smrt. Te . Prst potla il na chladný kov spoušt , ona sama nedošlápla, ale posunula nohu t sn nad zemí, jako by jí uklouzla, a kotoulem p es rameno šla k zemi, me ukrytý pod plášt m se stal osou, okolo které obto ila t lo. Uši jí olízlo charakteristické zadrn ení kulky, výst el neslyšela, musel mít tlumi . Následným dlouhým kotoulem dostala mezi sebe a zabijáka sloup pouli ní lampy, stále t sn u zem pokra ovala nízkým skokem plavmo vp ed, dvojité kovové zazvon ní prozradilo, že další kulky se rozt íštily o lampu. To už byla na rohu a sta il metr, aby zmizela st elci z dohledu. Málem se srazila se sp chajícím mladíkem v džínové bund . „Upadla jsem,“ oznámila mu a v novala mu strohý pohled. Ustoupil o krok, její vzhled ho vyvedl z míry. „Ale já do vás nevrazil, madam!“ „Tak to máte št stí, p eji hezký den,“ pop ála mu a sp chala dál. Po p estálém nebezpe í necítila šok ani strach, jen vztek na sebe samotnou, že se tak snadno nechala vlákat do pasti. Ten ubožák s pistolí s tlumi em byl jen poslední kapka. Ten už nepat il k policii, spíš celý p epad za ídil a te se snažil jen zachránit to, co jeho hošani na špinavou prácí zpackali. Zato ila do prvního pr chodu, v ruce telefon, jediným stisknutím namá kla íslo na GODa. Práce v domácím terénu m la své výhody – samoz ejm , pokud ji Gregor Hanson už nesta il postavit mimo zákon. Tak vysoko však jeho konexe snad nesahaly. „Co pro vás mohu ud lat?“ ozval se známý neutrální hlas simulovaného hlasového výstupu um lé inteligence. 57
„Má tenhle pr chod další východ? Ne na tu ulici, ze které jsem práv vyšla.“ „Stojíte kousek od ní?“ „Ano.“ „Má, mohu vás navigovat p es telefon.“ „Fajn, díky.“ Villefortová p ístroj vypnula a vhodila do kapsy plášt – nepot ebovala navigovat, sta ilo jí v d t, že existuje druhý východ. Pak zvedla kámen a p esným hodem rozbila zá ivku oza ující jinak temný pr chod. Poté se vmá kla mezi dv popelnice. Mezera byla velká, dosp lý muž by se do ní nevešel, ale ona, se svými šedesáti kilogramy váhy a metrem t iasedmdesát výšky, snadno. Popelnice našt stí ješt svítily novotou, doufala, že pláš , který n jakým zázrakem všechno p estál tém bez úhony, zvládne i tohle. Po krátké úvaze vym nila zásobník pistole za rezervní oversize. Už je slyšela, udýchané, nervózní. Byli t i. Okamžik p ešlapovali na ulici, jako by na n co ekali, pak zamí ili sm rem k ní. Prokletá sm la, doufala, že se jim ztratí. Pronásledovaní obvykle utíkali a neschovávali se blízko místa, kde málem p išli o život. Nedívala se na n , nepot ebovala to. Zvuky byly dostate n informa n obsažné na to, aby v d la, co práv d lají. A pachy. Jeden se siln potil, cítila jeho nervozitu a nejistotu. Ti druzí dva byli mnohem mén itelní. Jako bonus rozeznala odér strojního oleje. Dv r zné v n . Zbran drželi v pohotovosti. Nedýchala, ze zvyku, lepší protivníci by ji dokázali odhalit i podle šelestu vzduchu nabíraného do plic. A i tihle se zastavili – našt stí až kus za její úrovní. P epnula pistoli do režimu automatické palby a vystoupila ze svého úkrytu. Už se otá eli. Jeden m l siluetu zbytn lou nepr st elnou vestou, na které chyb l nápis POLICIE, ale byl to ten správný typ. Druzí dva vypadali oby ejn , až na pistole s tlumi i v rukou. Palbu zahájila od boku, držela spouš a na každého z nich mí ila dost dlouho na to, aby dostal nejmén p t kulek. Neud lala chybu za áte ník a vystresovaných lidí, 58
kte í pohybují hlavní zleva doprava v rozmáchlých obloucích a doufají, že zasáhnou všechno. Nejdéle z stal na nohou muž v nepr st elné vest . Až nakonec, když už m lo obvyklých sedmnáct náboj dávno dojít, se na jeho tvá i objevil p ekvapený výraz a pomalu a neochotn padl k zemi. Bezohledná palba netrvala víc než deset sekund, zdálo se, že ozv na rezonující mezi betonovými st nami pr chodu má delší život. Andrea vyhodila oversize zásobník se t iceti st elami ráže.40 a založila nový, klasický. Na víku popelnice vlevo ležel svazek novin. Sebrala ho, p iblížila se k muž m ležícím v tratolišti krve. Nejbližší vypadal mrtvý, ale agenturní léka i dokázali zázraky. P ikryla mu tvá novinami a dvakrát ho st elila do obli eje. Pak p istoupila k druhému. Ten žil, pr st ely vestou mu však musely zp sobit spoustu vnit ních zran ní. „Je mi to líto, nem l jsem na to kývnout,“ zachrapt l. „Nem l,“ potvrdila mu Andrea, zakryla tvá a vpálila ránu z milosti. T etí také žil, i když potrhaný od v prozrazoval, že inkasoval nejmén ty i zásahy. Ani krve z n j nevyteklo p íliš mnoho. Musí mít n jaký zatracený biologický upgrade, odhadla Villefortová. O ividn pat il k Agentu e, pravd podobn ke speciálním jednotkám voják . Ti si na podobná vylepšení potrp li. „Nezvládneš se mi p itom dívat do o í?“ zachrchlal, sou asn se snažil dosáhnout na zbra ležící jen kousek od jeho ruky. „Na tvých o ích mi nezáleží,“ odpov d la mu. „Nechci, aby mi kusy tvého idiotského mozku zast íkaly oble ení.“ P išlápla pistoli, kterou už tém držel, noviny zašelestily a p ikryly mu tvá , vzáp tí je rozcupovala krátká dávka. Andrea v d la, že nemá moc asu, p esto však každého z mrtvých p ipravila o pár vlas . Pak už jen sp chala dál. Prvním dv ma lidem, které potkala, st íkla do o í dávku spreje ovliv ujícího krátkodobou pam . To jí muselo sta it, aby se dokázala schovat alespo p ed vyšet ujícími orgány eské republiky. S lidmi pracujícími pro Gregora Hansona to bude mít horší, tím si byla jistá. 59
ZVOLIT SPRÁVNOU STRANU Kristýna Rustová pot etí pro etla své hlášení a už skute n nenašla nic, co by ješt mohla vylepšit. Okamžik ješt váhala, pak pokr ila rameny a poslala ho profesoru Karmuderovi. Pokud se mu nebude líbit, jeho problém. Lépe to nesvede. Odsunula židli od stolu a s požitkem si položila nohy na st l. Najednou se dve e kancelá e otev ely, bez vyzvání vešel lov k s kamennou maskou místo obli eje, doprovázený extrémn hubeným a vrás itým mužem v obleku – na n m ji n co od prvního pohledu siln znepokojovalo. Poslední byl tuctov vyhlížející chlapík v tvídových kalhotách a saku barvy písku. Písek byl bodygárd, osobní strážce, zabiják, za adila si ho s jistotou, aniž v d la pro . Ješt nikdy si svým odhadem jiného lov ka nebyla tak jistá. Mohl za to strach? Ano, bála se, k ertu, t ásla se strachy, ale za žádnou cenu to necht la dát najevo. P inutila se nechat nohy na stole. „Neumíte klepat?“ ekla otráven . Lidé, kte í ji znali, by poznali, že není ve své k ži. Tihle ji však vid li poprvé. Alespo v to doufala. Hube our v obleku se bez p í iny pohrdav zasmál. Už v d la, co jí na n m vadí, alespo na jeho zevn jšku. Sako m l zapnuté až ke krku, ale límec košile chyb l. Nosil triko? „Plukovník Gadski,“ promluvil kamenná maska. Všichni t i byli svým zp sobem d siví, ale tenhle muž nejvíce. „Neumíte klepat?“ zopakovala, protože ji nenapadlo nic lepšího. „Jsem zde kv li senior agentce Villefortové.“ Vypadalo to, jako by ne ekla nic. Tak dokonale její otázku p ešel. Bezlímec ji dál pobaven pozoroval. Na oplátku se na n j soust edila. Byl divný, opravdu hodn divný. Extrémn hluboké vrásky se podivnou náhodou proplétaly do obrazc , které ji b hvípro znepokojovaly. „Znáte ji?“ promluvil znovu Gadski. 60
Odpov d la mu pouze pohledem, ale nijak ho to nevyvedlo z míry. „Senior agentka Villefortová má až p íliš d v rný vztah se samostatným agentem Johnem F. Ková em, do kterého si projektuje spoustu svých nenapln ných p edstav. Z toho d vodu není schopna p ijmout skute nost a to ji p ivedlo ke zkratovitému jednání. Po letech v poli to není tak z ídkavá psychologická úchylka, jak se vám možná zdá,“ rozhovo il se Gadski svým odtažitým stylem. N jakým zp sobem se mu do projevu poda ilo vložit špetku sympatií, takže to celkov vypadalo, že mu na senior agentce Villefortové opravdu záleží. Kristýna si uv domila, že práv tohle je jedna z jeho zbraní. Když cht l, dokázal se zbavit výrazu pokerového hrá e a ostatní mu za to podv dom byli vd ní. „Snažil jsem se ji od tohoto konfliktu uchránit, ale bohužel se mi to nepovedlo. Ve zkratu zabila p íslušníka policie eské republiky a dva náhodné kolemjdoucí.“ Položil na st l barevné velkoformátové fotografie t í t l ležících v kalužích krve na rozpraskaném betonu. Kristýna si je s hranou lhostejností p itáhla a pak se neubránila zachv ní. Nejvíc na ni zap sobily vst ely v obli eji. Uprost ed ela, kousek nad okem… Gadski jí dop ál dost asu ke studiu. „Je to vaše p ítelkyn ?“ položil nakonec otázku. „Spíš známá. Kolegyn , která mi pomohla. Neznáme se natolik, aby ji považovala za svou p ítelkyni.“ „Agent JFK vás doporu il k naverbování Agenturou. Je to pravda?“ Kristýna znala p edpisy týkající se verbování, tentokrát Gadskiho strategii odhalila snadno a to jí poskytlo sebejistotu, o kterou ji trojice svým vpádem p ipravila. „Je to možné. Potkala jsem se s ním ješt p ed tím, než jsem za ala pracovat pro Ková e rovnováhy.“ „Jaký je váš vztah k n mu?“ „Abych to tak vyjád ila – on m l zájem o bližší vztahy se mnou,“ usmála se. „Mám pocit, že práv kv li tomu si m 61
Villefortová ekn me hlídá. Ale co je vám vlastn do toho?“ zaúto ila s p edstíranou ostrostí. „Nic ve zlém, agentko. Jen si snažíme ud lat názor na celou tuhle nep íjemnou záležitost a sou asn se vás snažíme uchránit potíží.“ Bez p í iny Kristýna p enesla svou pozornost na Bezlímce, okamžit si to uv domil a trhl sebou, jako by ho p istihla u n eho nekalého. Pro se lekl, když nic ned lal? Pocit ohrožení p i jeho prvním spat ení se jí vrátil. „Ráda bych pokra ovala ve své práci, pánové,“ vzmohla se na repliku. „Samoz ejm . Kdyby se s vámi senior agentka Villefortová zkontaktovala, uv domte m prosím,“ požádal Gadski tém zdvo ile. „Je to hlavn v jejím zájmu a my samoz ejm vaši pomoc oceníme.“ „Rozumím, majore,“ p ikývla Kristýna. Bezlímec jí v noval zvláštní pohled a pak všichni t i odešli. Najednou se jí rozklepala kolena, lýtka položená p es hranu stolu ji rozbolela. Co to všechno sakra znamená? Pak, aniž by jí byly jasné d vody, pro to d lá, vysko ila z k esla, p eb hla ke dve ím, pootev ela je a vyhlédla na chodbu. Gadski se svým osobním strážcem mí il jedním sm rem, Bezlímec stál u výtah . Zahlédla, že stiskl tla ítko patra, ve kterém m la kancelá Bytewská a její lidé. Vytáhla ze zámku klí e a vyrazila za ním d ív, než si vše promyslela. Ud lala to, protože v d la, že pak by to nezvládla, pak by ji ochromil strach. Ten podivný muž ji d sil. Sledovala ho práv proto? Netušila, ale krá ela k vedlejšímu výtahu a vyjela do stejného patra. Ze záv sného plexisklového pouzdra vytáhla složku bezpe nostních pokyn pro p ípad požáru, zem t esení a zablokování výtahu a p ehnula ji rubem, aby nikdo na první pohled nepoznal, co vlastn nese. Zdviž zastavila, zhluboka se nadechla a vystoupila na chodbu. Bezlímce nikde nevid la, ale bez váhání zamí ila sm rem ke kancelá ím Bytewské. Recep ní a bezpe ák v jednom jí ze své prosklené kukan v noval zb žný pohled. Odd lení Bytewské nem lo speciální bezpe nostní status, tudíž bylo p ístupné všem, 62
kte í prošli vstupní kontrolou hlavního vchodu do budovy. Navíc ji od vid ní znal. V zákrut chodby se minula s Nikitou Bernstein. Asistentka profesora von Wondera v pr b hu posledních týdn ztratila ást svého p vabu, nebo spíš v tšinu své okázalé atraktivnosti. I na letmý pohled vypadala smutn . Rustová, i když ji znala jen zb žn a m la k ní dvojaké pocity, ji litovala. P i šílené invazi hub do jedné z realit p išla o svého p ítele, navíc pak byla vyšet ována vnit ním. P edpokládala, že i za tohle klade Nikita vinu Ková i. Dv ženy na sebe pohlédly a minuly se, jako by se neznaly. Opravdu byla smutná, hodn smutná. Kristýna prošla dalšími sklen nými dve mi a otev el se jí pohled na záda Bezlímce. Vycpávky saka jen zd raz ovaly jeho celkovou hubenost. Te se oto í, d sila se junior agentka, a co? Zast elí ji? Za aruje? Pro se ho tak bojí? Vždy jen jde s d ležitou zprávou stejným sm rem jako on, namlouvala si, ale v hloubi duše si byla jistá, že by Bezlímec její lest ur it prohlédl. Zastavil u dve í do Ková ovy kancelá e a zblízka si je prohlížel. Rustová zvolnila a sou asn se snažila nevydat ani hlásku, aby podivného muže nevyrušila z jeho soust ed ní. Ne, on si ty dve e neprohlížel, on je snad o ichával. Jinak jeho chování nedokázala popsat. Už stála u vstupu do kancelá e Bytewské. Neklepala, prost vešla a st etla se s p ekvapeným pohledem Bytewské a majora Wolfganga. Na stole p ed nimi ležet velkoobjemový data disk s kódovaným záznamem, v d la, že takové se používají k nahrávání hlášení interrealitními komunika ními kanály, které byly už z podstaty zatíženy obrovským množstvím šumu. Všechno se však pro jistotu archivovalo. P es st edovou etiketu bylo rukou fixem na rtnuto JFK, dnešní datum a as t ináct padesát dva. „Klepala jsem,“ pronesla samoz ejm . Bytewská vid la, že n co není v po ádku, a nijak její vpád nekomentovala. Major se tvá il znechucen . Kristýna zahlédla v okn s nastaveným polariza ním filtrem sv j odraz – každý funebrák by ji hned vzal do rakve, tak byla bílá. 63
„Tady je zpráva, kterou jste cht la po profesorovi. M la jsem cestu kolem, donesla jsem ji tedy osobn .“ „D kuji, agentko,“ p ikývla Bytewská a vzala si podávané papíry. „Když už jsem vás náhodou potkal,“ promluvil major Wolfgang, „netušíte, kde se vyskytuje komtesa de Villefort?“ Kristýna Rustová vykouzlila udivený pohled. „Vid ly jsme se v era. Práv se chystala na dovolenou.“ „A nevíte kam?“ „Tvrdila, že se rozhodne až ráno. Andrea je takový impulsivní typ.“ „Myslím, že jste použila správn jší termín, než si sama uv domujete,“ Wolfgang v hlas se snížil o oktávu. „Možná byste se ráda podívala na tyhle obrázky,“ oto il t i rubem položené fotografie ležící na stole. Rustové okamžit došlo, co v dalším okamžiku uvidí. Nehnula ani brvou, pouze zaregistrovala, že se jedná o kopie fotek, které nedávno sama vid la. Bytewská mezitím nahlédla do papír , které dostala. Pokud ji p ekvapilo, že jí junior agentka donesla složku s bezpe nostními pokyny, nedala to nijak najevo. „Ošklivé,“ zhodnotila Rustová obrazy mrtvol. „Vid la jsem je u plukovníka Gadskiho, ukazoval je Nikit Bernstein, ale co o nich íkal, jsem neslyšela,“ oto ila se na Bytewskou. „Gadski,“ zopakoval zamyšlen Wolfgang. S vyslovením Gadskiho jména hladina nap tí v pracovn skokem narostla. Odhadla, že uplynula dostate n dlouhá doba na to, aby Bezlímec už na chodb nebyl. „Pot ebujete m ješt k n emu?“ Bytewská zavrt la hlavou. „Pokud byste Andreu náhodou potkala,“ Wolfgang slovo náhodou pat i n zd raznil, „vy i te jí, aby m kontaktovala.“ „A m samoz ejm také,“ doplnila Bytewská tónem prozrazujícím opak. „Samoz ejm , ráda jí vaše vzkazy p edám,“ p ikývla Kristýna a bez dalšího otálení opustila kancelá . 64
Vzduch na chodb byl už istý – obrazn n m rozeznávala cizí ko en nou p íchu .
e eno, protože v
Zamyšlená opustila budovu a zamí ila ke svému vozu. Usedla za volant a uv domila si, že není sama. „To jsi ty?“ zeptala se, aniž by se otá ela. „Poznala jsi m podle parfému?“ odpov d l jí známý hlas. „Nevím, asi ano.“ Kristýna zav ela dve e a nastartovala. „Pot ebuji pomoc. Nevím jak si stojím, a nep átelé jsou velmi rychlí a pohotoví. Ale m že to být nebezpe né. P esn ji – ur it je nebezpe né mi pomáhat. Pokusili se m zabít.“ Rustová už vyjížd la z parkovišt . „Nechceš si p esednout ke mn ? Ráda vidím na toho, s kým se bavím,“ ekla klidn ji, než se sama cítila. „Zvlášt , když je to psanec na út ku. Kam pojedeme nejd íve?“ Andrea Villefortová se s ko i í obratností protáhla na sedadlo spolujezdce. Kristýna zareagovala, že má tmavý, nep íliš dob e st ižený pláš , který se k jejímu oble ení nehodil, jinak však vypadala dokonale. „Pot ebuji zjistit, zda už jsem na agenturní erné listin , vy ídit pár telefonních hovor , koupit si n jaké nové oble ení. Vzhledem k tomu, jak m p ekvapili, se mi nechce do žádného ze svých byt . P edpokládám, že tam budou íhat. P jdu na hotel.“ „M žeš z stat u m ,“ nabídla Kristýna. „Prov í si t ,“ namítla Villefortová. „Už se stalo. Navrhuji najíst se, pak za ít s prací a –“ Kristýna v tu usekla, protože se na oranžovou protáhla k ižovatkou, pak šlápla na plyn, ty ap llitrový motor katapultoval t žký džíp kup edu, myškou objela nablýskanou limuzínu a další k ižovatkou prosvišt la s posledním zábleskem zelené. „No, myslím, že nás opravdu nikdo nesleduje,“ zhodnotila Villefortová, „ale na tyhle kousky je mé Porsche lepší.“ Vážnost mladší ženy nakrátko ustoupila. 65
„Uvidíme na polní cest , nebo až budeš pot ebovat p ejet p es patník.“ „Uvidíme,“ souhlasila Villefortová. „Tady je slušný podnik, zabo ,“ ukázala zastr enou uli ku do kopce. Zastavili p ed výv sním štítem s nápisem Salat house. „Držíš štíhlou linii?“ nadhodila p ekvapen Rustová. „Ani ne, d lají tady dobré steaky a já na jeden hodn velký a nep íliš prope ený mám práv te zatracenou chu . „Ten kabát je nic moc,“ pochopila komtesa nesouhlasný pohled své spole nice, když p echázely z vozu do restaurace, „ale sv j jsem musela dát do istírny a lepší jsem narychlo nesehnala.“ „I bez n ho by to bylo lepší,“ nezískal si kus od vu Kristýninu p íze . „Nebylo. Nemohla bych chodit s me em u pasu,“ poklepala si Villefortová na bok. Poté, co íšník odsp chal s objednávkami a osam ly každá s lahví Bonaquy, zeptala se Kristýna Rustová na to, co ji tížilo a zajímalo nejvíce. „Zabila jsi ty t i? Vid la jsem fotky.“ Komtesa Andrea de Villefort se napila a n kolik dlouhých sekund svou spole nici pozorovala. Pokud ji cht la udržet na své stran , m la lhát, nebo mluvit pravdu? „Ano, zabila jsem je,“ rozhodla se nakonec pro svou oblíbenou variantu. „Nedala jsem jim nejmenší šanci. Vyprázdnila jsem do nich celý zásobník a pak ješt dala každému ránu jistoty. Víc ran jistoty.“ Její hlas zn l náhle tvrd , postrádal stopu ženskosti i smyslné sexuality, která v n m byla obvykle permanentn p ítomná. Mladší agentka sed la bez hnutí se sklenicí minerálky v ruce. „Snažili se m zabít – pokusili se m zabít zezadu a pak m pronásledovali, každý pistoli s tlumi em v ruce. Vlastn ne, jeden m l automatickou pušku,“ pokra ovala dál Villefortová stále stejným tónem. „Bylo to bu já, nebo oni.“ 66
„A musela jsi je –“ Kristýna chvíli pátrala po vhodném slovu, „dorazit?“ našla to správné. „Ano. Bu já, nebo oni. Nevím, zda jsi v ící nebo ne, ale zapome na bibli, na odpoušt ní. V našem sv t nep átelé neodpoušt jí. Když na tebe n kdo n kdy vytáhne, pušku, pistoli, n ž, et z, prost jakoukoliv zbra , zabij ho jak nejrychleji a nejefektivn ji dokážeš. Je to vlastn jen pokra ování p edchozího hovoru, který jsme spolu vedly. A pokud on bude mít pistoli, ud láš dob e, budeš-li sed t v tanku.“ „Uv domuji si to,“ p ikývla Rustová. „Jen ty fotografie – byly strašné.“ „M ly být takové, aby na tebe zap sobily.“ íšník p inesl objednané jídlo a Andrea se hladov pustila do bifteku, p i každém doteku nože z n j prýštila krví zbarvená š áva. „Vím, že to psychologicky není vhodná volba jídla,“ mumlala s plnými ústy, „ale vydala jsem hodn síly i energie a po každé akci, kdy mi šlo o krk, mám chu na n co takového. Musím si p ipomenout, jak chutná život.“ Kristýna se ve svých t stovinách jen š ourala, i když jindy jí apetit ned lal problémy. Pravd podobn za to mohly hodiny strávené v kancelá i a hlavn setkání s podivným Bezlímcem, ten jí stále d lal starosti. „Co se vlastn d je?“ obrátila své myšlenky k problém m Villefortové. „Jde po m Gregor Hanson z vnit ního. Asi velký hlavoun, jejich hierarchie je nepr hledná, ale p ípady, jako byl JFK, které budí všeobecný zájem, dostávají na starost v tší šarže. Zjistila jsem, že Hanson manipuloval fakty a vykonstruoval tak podklady pro celé obvin ní.“ Rustová ústy nazna ila hvízdnutí. „A reaguje velmi pohotov . Sotva jsem mu prozradila, že na n j n co mám, už m l p ipravenou past. Jen nechápu, jak to dokázal tak dokonale na asovat. Mohla jsem za prost edníkem, co najal ty grázly, kte í se nás pokusili sejmout, jít klidn až zítra ráno…“ 67
„A potvrzení na infiltraci zven í?“ cht la v d t mladší agentka. „Nic, ani stopa. Nemohu to samoz ejm vyvrátit, ale zatím všechno ukazuje na vnit ní záležitost Agentury.“ Villefortová nabodla na vidli ku kus masa a chvíli si ho zamyšlen prohlížela. „Jen mi nedává smysl, pro Hanson celou záležitost tak eskaloval. Mohl ji zprovodit ze sv ta potichu. Zamést fakta pod st l, p inejhorším to zahrát na profesionální pochybení. Místo toho za al hrát silov a to už nezatušuje. Nebo alespo ne tak snadno,“ uvažovala nahlas. „Dávalo by to smysl, kdyby cht l za každou cenu pokra ovat ve snaze Johna zabít,“ pronesla Kristýna a definitivn od sebe odstr ila svou porci. „John poslal další hlášení. Wolfgang ho probíral s Bytewskou.“ „Takže se k n mu dostal Wolfgang jako první,“ vydechla Villefortová a spolkla poslední sousto. „A otázkou je, co z Johnova hlášení pustil dál.“ Rustová m la pocit, že najednou sedí v restauraci sama, starší agentka se myšlenkami ocitla úpln n kde jinde. Villefortové p ed o ima defiloval mail mrtvého profesora Maurbyho, který spustil celou lavinu událostí. Mail týkající se negace Maurbyho efektu. Pokud opravdu existoval zp sob, jak Maurbyho efekt eliminovat, vysv tlovalo by to všechno, co se zatím odehrálo. Majitel takové technologie m l všechny p edpoklady k tomu, aby se stal vládcem celého metauniversa. „A co budeš d lat?“ vrátila ji mladší žena z myšlenek zp t na zem. „Promluvím s Hansonem, za každou cenu. Vím p íliš málo na to, abych p i tanci nerozbila moc vajec a nezapíchla si sko ápky mezi prsty. A také pot ebuji kontaktovat pár p átel, p ipravit si únikové cesty; musím zjistit, zda stále ješt nejsem na agenturní erné listin . To by nasv d ovalo, že nep átelé nemají všechno zvládnuté a po ád v tom jedou soukrom bez mašinérie Agentury. Za nu ú adovat rovnou odsud – mají tu pevnou linku. Pak se 68
p est hujeme…“ tázav se podívala na Rustovou a ta p ikývla, „… p est hujeme n kam dál.“ O n kolik hodin pozd ji, ob unavené z v ného p esunování a neustálých vým n telefon a telefonních karet, kterých spot ebovaly skoro tucet, se usídlily v byt Rustové. Kristýna se osprchovala jako první a te sed la v k esle zabalená v županu s koleny skr enými pod bradou. Nebyla schopná nad ni ím dalším uvažovat, jen unaven pozorovala komínek oble ení, které m la Villefortová nachystané na zít ek. Vedle ležela erná hranatá pistole se dv ma zásobníky, jedním kratším a druhým delším. V pr b hu poch zek se stavily v obchod a Villefortová koupila dv krabice náboj . K tomu, na pr kaz, který vzala b hvíkde, p idala malý revolver S&W s krátkou jeden a t i tvrt palce dlouhou hlavní. Ten Rustové vnutila pod pohr žkou, že pokud si ho nevezme, jede okamžit p espat do hotelu. Kristýna necht la z stat sama, ne te , když se toho v prost edí, kde se stále ješt cítila jako nová ek, tolik d lo. Dál vedle komínku od vu ležel jeden úto ný, jeden vrhací a dva miniaturní nože, sbírku zbraní dokreslovala dýka tanto. Me si Andrea vzala s sebou do koupelny. Kone n se vyno ila, zabalená do obrovského hu atého županu, který byl o ividn ur en na n koho mnohem v tšího, pravd podobn pat ícího do kategorie medv d kodiak . „Ten asi bude pro Franka?“ odhadla Villefortová a usedla do k esla. V ohromném množství látky se ztrácela. „Ano. P vodn jsem ho cht la odnést Armád spásy, ale pak jsem si ho nechala,“ odpov d la nep ítomn mladší žena. „A pov sila zp t do koupelny?“ „Jo,“ odsekla tém vzdorovit . „N jak si poslední dobou p ipadám ztracená. N co k pití?“ „Cokoliv.“ Kristýna se zvedla a ob ma namíchala oblíbený džin tonik s plátkem limetky. Než usedla zp t do k esla, ztlumila sv tlo a místnost se pono ila do p íše í. 69
„Ráda se sexy oblékám, ale pro honi ku, kterou jsi dnes absolvovala, mi tohle,“ ukázala na složené oble ení, „p ijde p ece jen extrémní.“ Villefortová si dop ála lok, do prostoru se rozší ila aromatická v n limety. „Je to jeden ze zp sob , jak se ujistit, že jsem stále žena a ne agenturní hitman, agent senior, speciální vyšet ovatel, prost cokoliv, co práv d lám. Ob as mi to leze na mozek. A taky, když vypadáš jako já, nebo ty, normálního muže to napoprvé vždy zpomalí, když t má praštit nebo zast elit. A na ty nenormální si musíš dát obzvláš velký pozor.“ „Takže tak chlapy vlastn t ídíš,“ usoudila Kristýna. „A ty ne?“ „Nep emýšlela jsem o tom. Jak ses vlastn dala dohromady s Johnem?“ zeptala se mladší žena, nap l pono ená do vlastních úvah. „Taky jsi ho potkala. Jak jsi ho vid la ty?“ odpov d la Andrea otázkou. „Trochu klukovský, hodn nebezpe ný, pohledný tím zvláštním zp sobem ostrých chlapík , kte í to ale nijak nedávají najevo. Zdvo ilý, vtipný… prost kombinace, kterou asto nepotkáš.“ „Vtipný?“ vzhlédla Villefortová ke své hostitelce. „Se mnou v tšinou ml í jako za ezaný a když kolem nás proletí meteor, ekne meteor!“ Ob se zasmály. „Ale jo, ob as je i vtipný,“ souhlasila nakonec Andrea po chvíli p emýšlení. „Každopádn je na n j spoleh a v jeho spole nosti mám pocit, že se sv t beze m nezbo í, že se chvíli nemusím o nic starat. O chlápky, kte í se t snaží sbalit, o místo na parkování, prost o nic. Nechávám to na n m.“ „Jo, p esn tak n jak to je,“ potvrdila Rustová. „Poj me spát, zítra nás eká perný den.“ Dopily, zbylé kostky ledu tiše zacinkaly ve sklenicích a pak ve tm tiše roztávaly. 70
Ráno se Kristýna Rustová probudila v byt sama. Po Andree Villefortové z stal jen stru ný vzkaz. Dávej na sebe pozor. N jakou dobu te budu mimo dohled, ale asem se ozvu. Kdyby se n co zajímavého d lo, zavolej na tohle íslo. A nezapome na nic z toho, co jsme probíraly. Kdybys pot ebovala n koho zmlátit, ned lej to sama – Vincent to pro tebe rád ud lá. Následovalo telefonní íslo s poznámkou soukromé. Oproti strohému rukopisu byl podpis tém vyum lkovaný a Kristýn p ipomn l zp sob, jakým v minulosti signovali listiny francouzští šlechtici.
71
DOPROVOD PRO KOMTESU Komtesa Andrea de Villefort vyb hla z istírny s kabátem p es ruku, v níž sou asn držela rozm rný tubus potišt ný firemní zna kou architektonického studia Marble. Ob v ci uložila na místo spolujezdce, nasoukala se za volant, nasadila na telefon hlasový emulátor a vyto ila íslo sekretá ky Gregora Hansona. Pokud to nevyjde, p edchozí hodina strávená p ípravami byla zbyte ná. „Dobrý den, omlouvám se, že volám tak asn , u telefonu Gavasconiová,“ p edstavila se jménem ženy, s níž Hanson podle dokument asto spolupracoval. „Už jsme spolu v era mluvily,“ švito ila. „Domluvila jsem si na dnešek s panem Hansonem sch zku u nás ve Frankfurtu, ale nebyl si zcela jistý, zda stihne letadlo. Slíbil, že to potvrdí nebo zruší, ale neozval se. Nevíte prosím, zda odlet l?“ „Moment, podívám se,“ zazn la odpov . Andrea jen našpulila rty. „M li jsme se setkat ve Steigenbergeru, abych mu ušet ila p ejížd ní z hotelu do hotelu,“ dodala ješt . „Jeho letadlo odlet lo p ed t iceti minutami, žádné další zprávy od n j nemám. Vlastn po kejte, rezervaci má v hotelu Savatti. Ne ekl mi, že chce ubytovat ve Steigenbergeru.“ „To v bec nevadí. Mockrát vám d kuji. Nashledanou.“ Zav sila a za okamžik m la na obrazovce data všech let z Madridu okolo 8:30. Opravdu sm oval do Frankfurtu. P ekvapilo ji, že p edtím nelhal. Z ejm tam skute n m l naplánovanou další sch zku a p edpokládal, že ji jeho lidé vy ídí rovnou v Praze. Ne íkej hop, dokud jsi bezpe n nedopadl, napadlo Villefortovou, za adila a vyst elila od obrubníku. P itom zavolala prodejní kancelá letecké spole nosti a po chvíli dohadování si rezervovala lístek. Jen sebou musela hodit, do odletu jí zbývala práv hodina. P i zvýšených bezpe nostních opat eních posledních let to nemuselo sta it. Auto nechala stát na zákazu zastavení a smí ila se s tím, že ho odtáhnou. Policistu, který na ni zu iv mával, úsp šn p ehlédla, a 72
než ji v hale vypátral, procházela pasovou kontrolou. Ve front k bezpe nostnímu odbavení se snažila dovolat na mobil von Wonderovi. Poda ilo se jí to až po deseti minutách. „Whitacker,“ ozval se rozespalý hlas. „Co sakra d láte u profesorova telefonu?“ sjela vztekle mladého asistenta. Moc d v ry v n j nem la, i když se už na n kolika misích osv d il. „Profesor je mimo, p esm roval všechny hovory na m . Netušil jsem, že vy agenti vstáváte tak brzo.“ Villefortová obrátila o i v sloup, prosebným pohledem se dovolila noblesn oble eného muže v klobouku a p edb hla ho. „Fajn, co se dá d lat, budu se muset spolehnout na vás.“ „To nezní práv nadšen .“ „Nejsem nadšená. Pot ebuji, abyste se p esunul do hlavního transportního velínu.“ „Jsem tady.“ „Vy spíte ve velín ?“ ujiš ovala se Villefortová nev ícn . „To víte, dlouhý mejdan, než lov k uspokojí všechny žádostivé holky okolo, je docela vy ízenej. Ani se mi necht lo dom .“ Na Whitackerovo postpuber ácké žertování nem la náladu ani as. „Fajn. Tak se po ádn proberte, a nic nezvoráte. Chci, abyste na m zakotvil pohyblivý portál.“ „Cože?!“ Slyšela, jak Whitacker povysko il a k eslo pod jeho váhou zask íp lo. „To je nelegální a vlastn na to nemám ani pot ebný software. Je b žn nep ístupný.“ „Nelegalita vám d lá problém?“ zeptala se úse n . „Ned lá,“ chytil se a v jeho hlase se objevila stopa zájmu. Bez dalšího zdržování mu nadiktovala postup, jak se proboxuje k von Wonderovým soukromým rutinám. „Už jsem tam,“ p ekvapil ji. Rychlý byl, to se mu muselo nechat. 73
„Chcete sko it na koordináty, které jsou p iložené v souboru Komtesa?“ orientoval se Whitacker v profesorových datech stále jist ji. Od bezpe nostní prohlídky už d lilo Villefortovou jen pár lidí, od odletu letadla patnáct minut. „Ano.“ „Musíte mít dost velkou kinetickou energii,“ zamumlal Whitacker, „zhruba odpovídající rychlosti sto dvacet kilometr za hodinu. Rozumíte?“ „Ano. V cíli ale pot ebuji mít energii nulovou, je vám to jasné?“ Potvrzení neslyšela, protože musela p erušit hovor a položit svou tašku na odbavovací pás. Za ní poslala tubus architektonické firmy. Prošla bránou, detek ní mechanismus ani nepípl, p esto k ní policista p istoupil s ru ní hleda kou. „T lesná prohlídka?“ zasmála se na n j a rozev ela pláš . Pohledem ji sjel od hlavy až k patám a pak se vrátil k spodnímu okraji sukn a výst ihu. „Nezdá se, že byste n co ukrývala, madam,“ ležérn mávl p ístrojem. Usmála se o kousek v eleji, sebrala své v ci z pásu a vyrazila stíhat letadlo. Že neodhalí pistoli ve spoluzavazadle a me v tubusu, tím si byla jistá. Stejn tak p edpokládala, že detek ním rámem bez problém pronese dýku a speciáln upravené náboje. Citliv jší ru ní p ístroj už mohl d lat problémy. Ale vyšlo to. Se št stím dorazila k letadlu v as a s úlevou se zabo ila do pohodlného sedadla byznys t ídy. Kupodivu neodrolovali ihned, jak o ekávala, ale bez vysv tlení ekali ješt deset minut – na posledního pasažéra. Sta il letmý pohled a pochopila, že se jí n jak zase dostali na stopu. Mohutný, dva metry vysoký, vypadal jako profesionální zápasník a p íliš ostentativn ji ignoroval. Posadil se ob jednu adu za ní p es chodbi ku a pokud ho pomocí odrazu v brýlích zahlédla, sed l na svém míst s nete ností kamene. 74
Že by dokázali tak rychle zareagovat na její rozhovor s Hansonovou sekretá kou? Ud lala všechno proto, aby ji neodhalili. N co jí unikalo. Má ji jen sledovat, nebo se pokusit o likvidaci rovnou v letadle? Nedokázala to odhadnout, ale jeho p ítomnost za zády ji znervóz ovala. Místo, aby si b hem hodiny letu odpo inula, musela se po celou dobu koncentrovat na sebemenší hnutí muže za sebou. Když od letušky p ebíral drink, zahlédla jeho ruce. Velké, otlu ené, se zrohovat lými mozoly na kloubech ruky i prst . Specialista na zabíjení holýma rukama. Cht li, aby to vypadalo jako nehoda. Z letadla pak vycházela jako první a sv j sp ch nemaskovala. Do p íletu Hansonova stroje zbývala hodina, dost asu na to, aby vše zvládla a dostala se do hotelu p ed ním. Jen se nesm la nikde zbyte n zdržet. Zabo ila hned na první toaletu, za ní n kolik dalších žen. Pak si beze sp chu upravila nalí ení, vrátila se do kabinky a ekala. Zast elit by ho bylo nejjednodušší, ale bohužel nem la tlumi . Nepot ebovala ani kaluž krve, která by vystrašila další návšt vnici toalety. Dve e cvakly, kroky mechových podrážek neslyšela, šust ní látky kalhot však ano. Nejprve zkontroloval výklenek s p ebalovacím pultem pro matky s d tmi, potom za al s kabinkami. Zavrzání pant využila k tomu, aby se vyšvihla do výšky a z stala tam vzep ená rozkro enýma nohama o st ny. Sáhla do ú esu a sev ela mezi prsty keramickou jehlici. Beze sp chu otev el, první uvid l její tašku položenou na zav ené toaletní míse. To už padala dol , léta tréninku i praxe vložila do jediného švihnutí rukou. V d la, že druhou šanci mít nebude. Ostrý hrot prorazil lebku a zarazil se do mozku pod ní. Jeho paže p esto vyst elily a sev ely ji jako dva ocelové sv ráky. Ruce jí odum ely bolestí. Kopla ho do hrudi, jen temn vydechl, ješt chvíli a rozdrtí jí rameno. Druhé kopnutí, zoufalejší než první; zasáhla ohryzek, ale sta il nohu áste n zablokovat bradou. Brutální silou ji p irazil na prot jší st nu a ve stup ujícím se stisku se k ní naklonil. Sv tlo vyst ídala temnota, naposledy ude ila a sou asn zasténala bolestí. Nevid la, jak kolos zvlá n l 75
a sesul se k zemi, ona sama bezvládn sklouzla po st n na své zavazadlo. Z ruky, kterou zarazila jehlici do lebky až po konec, jí cr ela krev. Kone n se rozednilo, p istihla se, že zhluboka oddechuje a zatíná zuby bolestí. „Ty jsi m l zatracen malý mozek,“ poda ilo se jí nakonec íct. Jakmile to zvládla, dostrkala rozm rné t lo do kabinky, zevnit ji zav ela, zajistila a pak p ešplhala na druhou stranu. Se stále se podlamujícími koleny bez dalších problém opustila letišt . V taxíku si uv domovala, že ji ten krátký souboj p ipravil o spoustu sil. Ocitla se smrti tak blízko, jako už dlouho ne. Ten zabiják byl extra t ída. Náhoda, nebo si o ní zjistili první a poslední a v d li, eho je schopná? Pistolníci v Praze byli proti tomuhle jen slabou p edehrou. Pot ásla hlavou, aby se zbavila poraženeckých myšlenek. Svých pronásledovatel se zbavila. Další letadlo z Prahy p istávalo až odpoledne a ani autem zde nebudou o moc d íve. Otázkou bylo, zda p ed ní Hansona nebudou varovat. Nep edpokládala to, protože to neu inili už d ív. Asi se necht li blamovat svými neúsp chy.
76
PROPICHOVA Kristýna Rustová zamí ila do patra pat ícího odd lení Ljuby Bytewské a pak rovnou do kancelá e Andrey Villefortové, i když v d la, že tam samoz ejm nikoho nenajde. Byla to jen záminka, aby mohla do chodby umístit t i jednoduché kamery. B žn dostupné, i když drahé, specializované obchody je poskytovaly šmírování milujícím lidem jako top hardware. Záznam se spoušt l, jen když idlo zaregistrovalo pohyb, a video se nahrávalo na holografický disk, poskytující dostate nou kapacitu pro n kolik desítek hodin záznamu. Víc práce než obstarání kamer jí dal výb r pat i ného zevn jšku, u kterého by nikoho nep ekvapilo, že na za átku podzimu nosí rukavice. Za žádnou cenu na kamerách necht la nechat své otisky prst . Nakonec se inspirovala modely filmových hv zd šedesátých let minulého století. Poslední móda jí našt stí p ála, sta ilo sou asný trend jen dovést do d sledk . P esto se v extrémn krátké sukni cítila lehce nesvá. To Andrea by byla ve svém živlu, napadlo ji s mírnou závistí, když bez problém umís ovala kousek nad podlahou na zárube prosklených dve í t etí kameru. Vedle ruky si položila složku papír , které práv rozsypala a sbírala. Zorné pole kamery zkalibrovala pomocí zabudovaného laserového ukazovátka a pak se s uleh ením zvedla. Tu nejt žší v c m la za sebou. Rukavice pro jistotu spálí a pak už ani v p ípad , že kamery objeví, nebude nikdo schopen spojit je s ní samotnou. I když, zni it tak krásné a drahé rukavice, které shán la dob e p l dne, se jí opravdu necht lo. Utajení si bohužel žádalo své ob ti. Pro p ípadného pozorovatele zaklepala na dve e kancelá e Villefortové, chvíli po kala, pak zkusila kliku a pokra ovala dál sm rem k toaletám. U dve í do Ková ovy kancelá e ucítila onu nezvyklou v ni, které si v era všimla u Bezlímce. Musel tady být, a to nedávno. Tak p ed hodinou. Jistota, s jakou ur ila dobu, ji samotnou p ekvapila. Co sakra ten divnej chlap cht l v kancelá i, o níž ur it v d l, že je prázdná? Zastavila se a bez uvažování vylovila z kabelky svazek vlastních klí a planžetu, kterou tam nosila od doby výcviku. Nepoda í se mi to, uklid ovala se s 77
jistotou. Zámek však cvakl d ív, než se doopravdy za ala snažit. P išlo jí sm šné, že v organizaci, která své zam stnance trénuje v dovednosti, jak otvírat i bezpe nostní zámky, se používají ty nejjednodušší. Rozhlédla se, chodba stále z stávala prázdná. O polední p estávce žádný div, a i když jí p ipadalo, že se tady motá až p íliš dlouho, nebyla zde déle než t i minuty. Vklouzla dovnit a tiše za sebou zav ela. Ková ova kancelá vypadala nezabydlen , co víc, p sobila, jako by v ní nikdy nikdo nebyl. P i druhém pohledu však zjistila, že to není tak docela pravda. Na ledni ce stály dv oto ené sklenky, když k nim p i ichla, ucítila nezam nitelnou v ni whisky. Inkriminovanou láhev našla v lednici. Dál objevila balí ek nekvalitní kávy, kterou prodávali v kiosku p ed budovou, a ve sk í ce úpln na dn základní toaletní pot eby, které si asem lov k p inese do práce jako nouzovku pro upravení se do provozuschopného stavu po probd lé noci. Nejvíc Kristýnu zarazilo, že holící strojek byl naprosto istý, bez jakékoliv stopy po vousech. A podobn h eben – nenašla na n m ani vlas, i když Ková si se svým super krátkým sest ihem asi na esání moc nepotrp l. Nic to samoz ejm neznamenalo, jen to v ní probudilo jakýsi vnit ní výstražný zvonek. Vyto ila íslo na Vincenta Vegu, které dostala od Villefortové. „Vega,“ ozvalo se ve sluchátku ospalé zachr ení, až se Kristýna podívala na hodinky, zda je opravdu krátce po poledni. „Tady Kristýna Rustová, dostala jsem na vás tohle íslo od agentky Villefortové,“ ekla rychle, aby nezav sil. „Nazdar, kot ,“ ospalost zmizela a Kristýna Rustová m la intenzivní pocit, že ten velký muž, kterého znala jen od vid ní, se na druhém konci spojení zubí. Od jiného by ji oslovení kot urazilo, od n ho však ne. Netušila pro a nem la as nad tím p emýšlet. „Znáte adresu soukromého bytu Johna Ková e?“ „Jist , kot . Znamená to, že se tam chceš podívat?“ Vega m l najednou naprosto istý hlas, tém mohla slyšet, jak mu kole ka v hlav šumí a posílají myšlenky hned na jednu a hned na druhou stranu. Jen p edstíral, že ho vzbudila po pitce, 78
nebo byl opravdu schopen dostat se do stavu absolutní pohotovosti b hem pár sekund? Netušila, z doslechu v d la jen, že rád vyspává do ob da. „P esn tak,“ odpov d la po pravd . „John má vždycky nehoráznou kliku,“ zavr el. „Krásný holky za ním chodí, aniž by se namáhal. To je proti p írod , samci by se m li vždy zatracen snažit,“ povzdechl si Vega na oko a vzáp tí jí nadiktoval adresu. „Ale musím t zklamat, kot . Chlápek, o jehož p íze tak usiluješ, je mimo, nedostupný. Nesta il bych ti já?“ „N kdo prohledal Johnovu kancelá . Totáln ji vybílil, nenechal tu ani chlup a já z toho mám nep íjemný pocit. Myslím, že vím, kdo to ud lal. Chci v d t, zda byl i u Johna doma,“ prozradila, pro vlastn telefonuje. „Rozumím, kot .“ Vegovo kot zn lo najednou tém zdvo ile. „U dve í do Johnova bytu je kv tiná , klí najdeš v hlín . Docela hluboko, budeš se muset ušpinit.“ „A když tam nebude?“ zeptala se ješt . „Tak vykopni dve e,“ poradil jí Vega a najednou p esn vid la jeho pobavený úsm v. „Rozumím… kocoure,“ dodala a zav sila. M la pocit, že samotné sluchátko se ot ásá smíchy ješt na vidlici p ístroje. Podívala se na hodinky. Bude to znamenat, že dnes se v práci ani neukáže a studijní úkoly, kterými ji profesor zásoboval, aby si zvýšila kvalifikaci, se jí nakupí neskute ným zp sobem. Na druhou stranu, tohle se jí odkládat necht lo. Z odd lení Bytewské zamí ila rovnou ven k autu. Adresa, kterou jí Vega dal, pat ila k jednomu z mála nov vystav ných obytných komplex na území p vodního m sta. Bu m l Ková okolo sebe rád lidi, nebo to byl jen jeden z jeho byt , podobn jako u Villefortové. Nebo to bylo úpln jinak. K minisídlišti pat ily i podzemní garáže, na p ilehlém parkovišti našla díky tomu místo. Sice menší, ale p esto se tam se svým Landroverem nakonec vešla. Po celou dobu ve zp tném 79
80
zrcátku pozorovala muže vy kávajícího na chodníku. Tvá il se, že ho víc a víc bolí zuby. P i vystupování se musela snažit, aby se úzkou mezerou protáhla, dve mi se p itom dotkla vedlejšího kombíku. „Dávejte pozor, to je moje auto!“ št kl okamžit muž. „Ach tak, já myslela, že zuby,“ podotkla s pochopením. „Zuby?“ nechápal. Dál si ho nevšímala a zamí ila ke vchodu ty i. Už z dálky jí došlo, že rozm rné, ocelov vyhlížející dve e budou ur it zam ené. Kousek dál stály dva obrovské kv tiná e s živo ícími stromy. M ly z ejm zkrášlovat okolí, místo toho jen podtrhovaly masu betonu a zástavby okolo. Nikdo nikde. Zkusila to a napodruhé z pravého kv tiná e vylovila klí , který se hodil do zámku. Okamžik p emýšlela, potom se vrátila a ješt jednou se prohrabovala hlínou. Objevila i druhý klí . Pak vyjela do nejvyššího, pátého patra s jediným bytem, na parapetu okna zápasil se strohostí st n truhlík s kv tinami. Živo ily stejn jako jejich v tší druhové venku. D m ješt stále von l novotou, erstvými omítkami a teprve nedávno zaschlými barvami. Opatrn oto ila klí em v zámku a otev ela, sou asn však zaváhala. Jedna v c bylo prohledávat kancelá , druhá lézt n komu do niterného soukromí. Cítila se jako voyer. Nakonec však vstoupila a zaklapla za sebou dve e. Na bílé st n chodby visela ernobílá fotka chlapce ve spole nosti muže v letecké kukle, pozadí tvo ila obstarožní Dakota. Hoch i pilot m li spole né rysy, odhadovala, že vidí JFK s jeho otcem. Protiváhu obrazu tvo ila perokresba v japonském stylu, znázor ující samuraje u vodopádu. Tohle si Ková nepo ídil sám a ona tušila, od koho obraz dostal. Necht lo se jí slídit v cizím byt , opravdu ne. Už se otá ela k odchodu, když si uv domila, že je náhle ostražitá, ve st ehu. Až po chvíli zjistila pro – už n jakou dobu rozeznávala ve vzduchu zvláštní ko enitou v ni, tak jemnou, že si to mozek odmítal p ipustit. Bezlímec tady nedávno byl. Nebo tady ješt je? Sáhla pro revolver. Sama nev d la pro , ale nechala si ten, který dostala od Villefortové. Služební z stal v kancelá i. 81
Necht la v Agentu e vysv tlovat, pro se najednou necítí bezpe n a chodí ozbrojená. Možná by se jí ale nikdo neptal. Po špi kách se p esunula až k proskleným dve ím do velkého, z ejm obývacího pokoje. Byly pootev ené, mezerou vid la knihovnu. Neobsahovala žádnou beletrii, pouze historické a technické knihy a publikace o strategii. V tšina svazk se týkala války a všeho, co s ní souviselo, zahlédla i n kolik populárn nau ných publikací z oblasti biologie a geologie. Ková zjevn nebral tení jako zábavu, ale spíš jako práci. Potla ila do dve í a vzniklou mezerou se protáhla do pokoje. Dv k esla, malý stolek, velká prosklená sk í plná zbraní, na st n proti oknu deska z lakovaného d eva, na ní dýka a pod ní železem vyvedený nápis Who dares, wins. Odhadovala, že jde o heslo n jaké vojenské jednotky, ale netušila jaké. Pach Bezlímce zesílil. Z ejm se tady zdržel delší dobu, usoudila a hledala jiné stopy jeho p ítomnosti. Posunovala se kousek po kousku s revolverem drženým ob ma rukama p ed sebou, p itom pohledem fixovala dve e do další místnosti. Z nich se snad mohl ješt n kdo vyno it. Necht la se nechat p ekvapit. Op t ji d ív varoval ich. Pistoli i pohled p esunula sou asn a za k eslem, které obcházela, spat ila šklebícího se Bezlímce. Tentokrát byl nejen bez límce, ale i bez saka a košile. Tu pravd podobn nenosil nikdy. Celé t lo m l potetované symboly nep ipomínajícími nic, co kdy vid la; n které ásti kreseb byly zvýrazn ny jizvami. Sed l se zk íženýma nohama, p ed sebou ho ící sví ku a voskového paná ka. Kousek dál ležela pletací jehlice. Nemusela se ptát, aby pochopila, koho figurka p edstavuje. „Dejte ruce za hlavu a postavte se,“ rozkázala mu tiše. Stále se na ni šklebil, ve tvá i se mu nepohnul ani sval. Napadlo ji, zda náhodou p i svém podivném arování neupadl do tranzu. Nebo jí nerozum l? „A pro ?“ zeptal se. „Protože držím v ruce zbra , mí ím s ní na vás a mohu vás zast elit,“ odpov d la. 82
„Jsem arod j, nebál bych se vaší zbran , ani kdybyste dokázala stisknout spouš .“ Posunula hlave tak, aby p es mí idla vid la ko en Bezlímcova nosu. „V téhle realit kouzla nefungují, to jste si neuv domil?“ Jeho škleb se ješt víc rozší il. Zuby m l žluté, ale podivuhodn pravidelné a velké, až se zdálo, že se mu nemohou vejít do úst. „Opravdu si to myslíte?“ nadhodil tém žoviáln . „Ruce za hlavu,“ p ipomn la mu. Nonšalantn ušt d il vzduchu p ed sebou polí ek, n co jí vyrazilo zbra z rukou. Na okamžik ztuhla, pak se však bleskov natáhla po revolveru to ícím se na podlaze jako ká a. „Nechte toho,“ zarazil ji. Kristýna si uv domila, že její p evaha se rozplývá jako sníh na slunci, vlastn už úpln roztála. „Máte pravdu, tohle je sv t nep ív tivý magii, prakticky se zde nedá arovat. A ze stejného d vodu tu arod jové nep ežívají p íliš dlouho, tahle realita je zahubí. Jenomže jsou takoví, jako nap íklad rabbi Löw,“ Bezlímec jméno vyplivl jako nejsprostší urážku, „kte í jsou tak mocní, že zde n jakou dobu vydrží. Ale stejn jako zdejší realita ovliv uje je, oni ovliv ují ji. Vytvá ejí v p edivu metauniverza drobounké, rychle se zacelující praskliny, škvíry. A já je umím najít a využívat. Navíc tohle,“ ukázal na figurku, „není magie v pravém slova smyslu a je používána i u vás.“ Kristýna Rustová mu v ila a ím víc mu v ila, tím jasn jší jí bylo, že revolver je jediná nad je. Pokud by po n m sko ila a šikovn ho nahmátla, vyst elila by tém okamžit . P i troše št stí by na metr a p l trefila i bez mí ení. „Ale i tak je to t žké. Myslím zabít n koho, kdo se v metauniverzu nachází tak daleko jako John Ková ,“ pokra oval Bezlímec P estal se šklebit a najednou se tvá il vážn . „A práv proto jsem tady já. Kdyby byl v Buenos Aires, sta il by jediný jeho vlas a m l bych jeho srdce ve svých rukou,“ ukázal 83
na figurku. „Takhle jsem musel prosmý it každý kout, abych nasbíral dost pojítek. I tak je to úkol hodný mistra,“ dodal s uspokojením. „To umístit jednoduché sledovací kouzlo na kabát vaší p ítelkyn bylo naprosto triviální.“ Kristýna sko ila, vyšlo jí to dokonale, už držela revolver v ruce, prst nad lu íkem spoušt . Pak neznámá síla zbra oto ila a vyk ikla bolestí. Odnesl to její ukazovák – m la ho zlomený. „Varoval jsem vás,“ ekl pobaven , zvedl figurku a dlouho si ji prohlížel. Kristýna netušila, co má d lat. Do t etice všeho dobrého a zlého? Prst jí okamžit za al natékat. Bezlímec p idal k figurce špetku tvárné hmoty z kelímku a pak odn kud vy aroval injek ní st íka ku napln nou ervenou tekutinou. „Ková ova krev,“ vysv tlil spokojen , zabodl jehlu do paná ka a v tšinu obsahu st íka ky do n j vst íkl. „Dalo mi zabrat ji získat.“ Kristýna m la pocit, že ve figurce na okamžik rozeznává sí tepen a velkých žil, k tomu uprost ed hrudníku miniaturní, ale bijící srdce. „Dokonáno jest,“ zhodnotil spokojen Bezlímec. Doutník, Kristýna najednou ucítila kou doutníku. „ ek bych, že ne,“ zazn l hluboký zast ený hlas, zn jící nap l jako vr ení tygra a nap l jako p edení nastartovaného Harleye. „Propichova e bych tady ne ekal,“ ekl Vega a pokra oval sm rem k Bezlímci. Byl celý v khaki, opásaný nábojovými pásy. Pistoli kupodivu nechal v pouzd e. „Jsem nejlepší z propichova ,“ pronesl Bezlímec, zachmu il se a najednou ude il do vzduchu zav enou p stí. Vega sykl a lehce se p edklonil, p esto zvládl další krok. Bezlímec mávl rukou zleva doprava a zp t, Vegova hlava sebou škubla, pak následoval neviditelný úder do tvá e, oko velkého muže zrudlo a zalilo se krví. Další dva kroky.
84
Stínový box Bezlímce zintenzivn l, Vega se ot ásal pod záplavou úder , proti nimž se nem l jak bránit, od arod je ho d lil poslední krok. Bezlímec se rozp áhl tém jako ke skute né rán a ude il. Vega zasténal, šel do kolen, sou asn však dokázal zachytit p st, která se zastavila kus p ed ním, a p itáhnout ji k sob i s celou paží a t lem, které k ní náleželo. Bezlímec zaúp l a poddal se tlaku pá eného záp stí, sou asn ho Vega praštil dlaní do hrudníku a vzáp tí hranou ruky pod bradu. Bezvládný arod j se zhroutil jako hadrová loutka a v pádu se ješt praštil o hranu stolu. „Tak to bychom m li,“ zachr el Vega, opatrn se postavil a otíral si krev z tvá e. Vypadal jako po dlouhém boxerském souboji. Kristýna se teprve te vzpamatovala a vrhla se k bezv domému Bezlímci. „Žije,“ ekla a podívala se vzh ru na Vegu. Ruku, kterou kontrolovala puls, držela od sebe, protože si ji umazala od krve. S Vegou se dosud osobn nesetkala, jen o n m slyšela. Ve velkém sn dém muži s mexikánskými rysy se skrývalo n co živo išného. Jako by všechno, co d lal, d lal s maximálním pot šením, jako by tady celý sv t byl pro n j. „Tak to je škoda, kot , protože s tím budeme muset n co ud lat. Je p íliš nebezpe ný,“ zabru el a d epl si, aby si Bezlímce sám prohlédl. K že jeho vojenských bot zavrzala, v n tabáku zesílila. Kristýna zaregistrovala, že má v náprsní kapse t i doutníky, áste n slisované po úderech, které inkasoval. „Opravdu žije a za chvíli se probere,“ zhodnotil Vega. „Pokud se s n kým takovým ješt n kdy potkáš, pamatuj si, že s ním nesmíš bojovat pomocí zbraní. Nepoužívají magii, ale sílu v le a ty proti nim musíš nap ít svou vlastní. Pokud ji nap eš k použití zbran , skrze zbra ti ublíží. Je to n co podobného, jako když ernoši v džungli každé ráno p ijdou ke stromu, vynadají mu a on do m síce uschne. Rozumíš?“ 85
„Snad,“ odpov d la Kristýna a nep ítomn p itom hn tla hmotu, kterou si s sebou Bezlímec p inesl na vyráb ní figurky. „Musíme se ho zbavit,“ postavil se znovu Vega a zamí il ke dve ím. „Jen si n co p inesu.“ „Nem žete ho prost jen tak zabít,“ zaprotestovala. Na n co takového nebyla p ipravena. Vega se zastavil a obrátil se zp t k ní. „A co s ním ud láme? Je to propichova . A zatracen dobrý, pokud dokáže zasáhnout srdce skrze dimenze. Pro bych ho nem l zabít?“ „Protože byste se mi už tolik nezamlouval,“ odpov d la pravdu. Žádné jiné zd vodn ní ji nenapadlo. Vega m l vlastn pravdu, pochopila zp tn . „Propásli jste svou šanci,“ promluvil najednou Bezlímec. Kristýna s Vegou se oto ili stejn rychle, ale oba dva z stali na míst . Tohle nemohli stihnout. arod j držel v ruce pletací jehlici a na n jakoby zapomn l, cele se soust edil na r žovou figurku p ed sebou. „Zem i!“ vyk ikl a jistým pohybem probodl loutce srdce. Vega zesinal, Bezlímec vyk ikl, Kristýna sev ela rty. „Ty, ty…“ pokusil se Bezlímec ješt íct, v noval Rustové poslední nenávistný pohled, pak se chytil za hrudník a zvrátil se dozadu. Vegovi se do obli eje pomalu vracela barva. „Jsi tvrdší, než vypadáš, kot ,“ v noval Rustové oce ující pohled. „Ty jsi mu podstr ila jinou woodoo figurku.“ „Ano,“ p iznala. „Pot enou jeho vlastní krví. Ale ty jsi zase m k í, než vypadáš. Na p átelích ti záleží – kocoure.“ Vega nev ícn a sou asn uznale zakroutil hlavou, ticho ustoupilo periodickému šumu. „Ale nikomu to ne íkej, kot ,“ zazubil se. „Pro tebe všechno, kocoure,“ odpov d la mu s p imhou ením oka a oto ila se za zvukem. Na betonové parkovišt klesala obrovská vojenská helikoptéra. 86
„M j taxík,“ zkonstatoval Vega. „Musím let t, stavil jsem se jen na skok, kdybys náhodou pot ebovala helfnout.“ Zatímco mluvil, vyšel p ed dve e a p inesl velkou tašku v barv khaki. „Je užite ná na p enášení objemných a t žkých b emen,“ vysv tlil a bez jakýchkoliv rozpak do ní vložil Bezlímce. „Je fakt lehkej,“ zkonstatoval, když zavazadlo s t lem zvedal. „Sakra,“ uv domila si Rustová, „ten parchant na Andreu vložil sledovací kouzlo, musím jí to íct!“ Okamžit z kapsy vylovila mobil, Vega jí bez dalšího lou ení zamával a zmizel na chodb .
87
A ZE SCHOD
KAPALA KREV
Andrea de Villefort stála u baru a dop ávala si druhé espreso. Stejn jako všechno ostatní i to bylo v hotelu Savatti prvot ídní. „Mohu vám pomoci se zavazadly?“ zeptal se jí další hotelový poslí ek. Ten první byl p ekvapený, když mu sd lila, že žádné nemá. „Díky, už jsou na pokoji,“ odbyla jeho kolegu. „Rád posloužím,“ tém se uklonil a vzdálil se za dalším hostem, aby mu dokázal, že služby hotelu jsou opravdu na úrovni. Pípla zpráva. Villefortová sáhla levou rukou po telefonu. Prava ku si rezervovala pro Chameleona a pistoli. Únava jako vždy zp sobovala, že byla až p íliš podez ívavá, lepší termín byl paranoidní. Odesílatelem byl Whitacker. Tém neochotn zprávu otev ela. P íliš se na mladého snaživého asistenta nespoléhala, nedokázala si p edstavit, že by dokázal zvládnout, co po n m požadovala. Litovala, že nem že spolupracovat s von Wonderem. Whitacker jí poslal ernobílou fotku zhruba ty icetiletého muže s jemným obli ejem, zamyšlenýma o ima a eckým nosem. Byl to vý ez, z ejm ze skupinové momentky, a podle všeho už pár let starý. P esto jí ta tvá p ipadala vzdálen pov domá. Ur it se s ním potkala, a to ne úpln letmo. Popiska zn la stru n : Gregor Hanson. V duchu se Whitackerovi omluvila. Tohle jí skute n pomohlo. Dosud pe liv zkoumala každého návšt vníka, a pokud to byl osam lý muž správného v ku, musela se p emístit k recepci a zjistit, pod jakým jménem se zapisuje. Nep edpokládala, že by Hanson používal falešné jméno. Agentura dbala na to, aby lidé, kte í ji zastupovali na ve ejnosti, byli p ed zákony naprosto istí. Te m la tuhle námahu ušet enou. „Ješt jednou presso?“ zeptal se zdvo ile barman. „Sodu, prosím, s kapkou vína, asi tolik,“ ukázala palcem a ukazovákem. „S radostí, madam.“ 88
Zam stnanci hotelu Savatti jí dokonalostí svých služeb pomalu ale jist za ínali jít na nervy. Možná to ale bylo tím, že p ed pár hodinami málem um ela. Vstoupil muž st edního v ku v šedém plášti s taškou na kole kách. Už nebyl bledý, pár kilo navíc potla ilo gracilní ženskost tvá e, p esto ho poznala – Gregor Hanson práv dorazil. Rozhodla se, že ho nechá ubytovat se a pak ho navštíví v soukromí. Pro jejich debatu to bude mnohem p íhodn jší. Sledovala jeho krátkou diskusi s recep ním, poda ilo se jí z úst odez ít i íslo pokoje. P t set padesát t i. Savatti si hrál na hotel ve starém stylu, jediné, co prost nemohli nijak zamaskovat, byla výška budovy. Desetipatrové hotely se p ed stoletím p íliš asto nevyskytovaly. Telefon znovu zazvonil, melodie, divoká latina, pat ila Rustové. „V dí, kde se práv nacházíš! Máš na plášti št nici! Magickou!“ Jen díky zkušenostem a vrozené chladnokrevnosti potla ila Andrea nutkání za ít se okamžit rozhlížet z jedné strany na druhou. Místo toho se op ela o pult a stále s telefonem u ucha, jako by si užívala pohodový rozhovor o ned ležitých v cech, pomalu t kala pohledem po hale. Nikoho podez elého nevid la. Zatím. „Rozumím, plášt se zbavím. Ješt n co, co bych m la v d t?“ Rustová ji informovala o dalším pokusu o likvidaci Ková e. „Jdou za tím tvrdohlav a stále drsn ji,“ okomentovala to Villefortová. „Došlo od n j mimo ádné hlášení, ale první se k n mu dostal major Wolfgang. N co d ležitého, Bytewská vypadala nespokojen .“ „Díky za informaci,“ pod kovala Rustové. „Až budu moci, ozvu se.“ Uv domila si, že kon í až p íliš stroze, jako by hovo ila s opera ním d stojníkem. „Opravdu moc d kuji, Kristýno,“ dodala ješt a zav sila. 89
Hanson stále n co ešil u recepce, vypadalo to, že dostal n jaké vzkazy. Pot ebovala se zbavit toho plášt , ale sou asn si to nemohla dovolit, protože bez n j by byla vid t pistole i me . Tohle byl jeden z p ípad , kdy bylo lepší být velkým stokilovým chlapem, který by zbran snadno schoval pod svetr nebo jen trochu voln jší košili. Tentokrát ji její vypasované oble ení zradilo. Napila se slabého st iku a lín se rozhlédla po sále. Nikdo ji nepozoroval, ale to nic neznamenalo. Sklonila se k tašce a vytáhla z ní pás se t emi vrhacími trojb itými noži a spoustou dalších kapes. elem k baru si ho zapnula, do malých pouzder p idala i miniaturní dýmové granáty. To bylo všechno, co m la k dispozici. Mezitím Gregor Hanson u recepce skon il a zamí il k výtah m, Andrea vyrazila takovým tempem, aby se s ním setkala práv p ed dve mi zdviže. Vzduch vpravo se zatetelil, uslyšela charakteristické jemné plop rázové vlny vzniklé materializací rozm rného hmotného objektu v prostoru. Interrealitní pr nik? Co to m lo sakra znamenat? Další vícenásobné plop, nikdo v sále stále nereagoval. Vet elci z stávali neviditelní, lov k se musel soust edit, aby zaregistroval nejasné obrysy siluet, jen ob as zviditeln né pozadím, které nebylo ve fázi s okolím. Mají holografické maskovací uniformy, došlo jí okamžit , sou asnou agenturní toptechniku! Nezm nila tempo, od výtahu a Hansona ji d lily poslední metry. Pokud byla akce v jeho režii, byl podivuhodn chladnokrevný, musela ho ocenit. Spíš instinktem, než že by n co zahlédla, vycítila, že muž, který se v prostoru hotelu zhmotnil jako první, se na ni dívá – vzáp tí se dostala do centra pozornosti ostatních st ží identifikovatelných úto ník . P isko ila k Hansonovi, nap l ho strhla p ed sebe, nap l se schovala za n j, do dlan jí vklouzl Glock. Dvojvýst el se slil do jednoho t esknutí, zásah vyst ihl z nicoty hroutící se postavu, ješt okamžik p ekreslenou pozadím fontány s tryskající vodou, a pak už zbyl jen bojový oblek vojenské p epadové jednotky Agentury. 90
91
Druhý dvojvýst el, další muž šel k zemi. Nep edpokládala, že by je skrze jejich nepr st elné komplety zabila, zásah je pouze ochromil, podobn jako tvrdý spodní hák boxera. Vrhla se i s Hansonem do výtahu a zmá kla nejvyšší patro, krátká dávka s ohlušujícím zadun ním perforovala st nu kabiny „Nest ílejte, má rukojmí! Nikdo ho nesmí ohrozit!“ št kl rozkaz. Takže živý Hanson je pro n d ležitý, ona nikoliv. To bylo dobré v d t. Výtah zastavil bohužel už ve t etím pat e, p ivolala si ho starší dáma v kožichu. „S váma si to vy ídím pozd ji, Hansone,“ sykla Villefortová a našlápnutím na lýtko ho donutila padnout k zemi. Te se musela za každou cenu ztratit. Plop, na chodb vlevo od ní. Zatracený pláš ! Kde sbalili tak dokonalou technologii hyperprostorového p emis ování v rámci jedné reality?“ Plop. Vyb hla z kabiny a ocitla se mezi dv ma muži, každý s automatem v ruce. Oba ztuhli se zbraní v pohotovosti, ale nest íleli – chyba v na asování zp sobila, že by palbou ohrozili jeden druhého. Odrazila se vp ed a sou asn za ala st ílet, ne do trupu, ale do helmy. Štít pr zoru se okamžit pokryl sítí prasklin, muž se instinktivn vrhl stranou. P istála ukázkovým pádem na b icho, sou asn nad ní zarachotila dávka. Jen se p ekulila na záda a z stala ležet, pistoli uchopila ob ma rukama. Prásk, prásk, prásk, T etí zásah chráni kolena nevydržel a druhý st elec se s k ikem zhroutil. Muži s poškozenou helmou prost elila stehno, jediným pohybem shodila z ramen pláš a nechala ho ležet na zemi. Te rychle pry . Dun ní p ibližujících se krok jí prozradilo, že byla p íliš pomalá, dostihla ji skupina b žící po schodech. Poloprázdný zásobník za oversize, palbu spustila z pokleku, sotva se dve e vedoucí z chodby na schodišt pootev ely. N kdo za val, sklo dve í se vysypalo v jediném okamžiku, ze okolo ní explodovala odvetnou palbou. Poslední náboj, odhodila pistoli a v sekund 92
klidu, kdy její dlouhá dávka p ibila nep átele k zemi, p eb hla exponovaný prostor. Plop. Tenhle už maskování nem l, z ejm pat il do druhé zajiš ovací vlny. Než se zorientoval, že práv ona je protivník, stála krok p ed ním. Chameleon se mihl, epel zdánliv bez odporu prošla kompozitovým nárameníkem a zakousla se do masa, automat dopadl na koberec. Nezpomalovala, jen snížila t žišt , odhodila bolestí zkamen lého muže stranou a sama pokra ovala dál. Pot ebovala se dostat výš, pokud možno do posledního patra hotelu. Chodba byla ale dlouhá, p íliš dlouhá. Série výst el naporcovala podhledy kousek p ed ní, pak ji málem oslepila omítka kulkami cupované st ny. Kone n okamžik bezpe í za rohem. Už byla u dalšího schodišt , tentokrát to ivého, vedeného rozm rným tubusem, zvn jšku vypadajícím jako v ž. Zespodu ji op t dostihl rychlý a úporný dusot nohou – stále se jim nedokázala vzdálit. I kdyby ji nedohonili, spat ili by ji stoupat po schodech a pak by s ní m li tolik práce jako s asfaltovým holubem na st elnici. Nep emýšlela, jednala, pot ebovala trochu asu. Dob hla ke schodišti, skokem se vyhoupla na zábradlí, t i muži v hlubokém p edklonu sprintovali vzh ru, zatím se nacházeli o pár metr níž a jeden a p l otá ky schodišt pozadu. Oto ila prstencem t sn u záštity me e, epel zmizela. Odrazila se a sko ila p ímo za muže. Bleskový sek shora dol p es záda, jeho symetrické dvoj e z druhé strany, ukázková reakce t etího chlapa v po adí, dávce z bezprost ední blízkosti unikla hlubokým pod epem, okamžit p ešla do výpadu, ost í Chameleona prošlo vnit ní stranou stehna, stále to ale nevzdával. Okamžik zírala do erné hlavn . Vší silou, které byla schopna, potáhla sm rem vzh ru, schodišt zaplavila krev a st eva. tvrtý nebyl tak pohotový a odolný. Sta il pouze pozvednout zbra , jako by se jí cht l krýt, Villefortová ale bleskov postoupila, pozvednutý me p ipravený k dalšímu seku. Ost í neomyln nalezlo tenkou mezeru mezi pláty kinetického pancé ování, muž klesl na kolena s pro atým trapézovým svalem a klí ní kostí.
93
Uv domila si, že jednou nohou stojí v otev ené b išní dutin mrtvého, druhá jí klouže v krvi a všude okolo se vznáší pach smrti tak jako kdysi. Tak jako vždycky. Nebyl as na vzpomínky a na d s. Sebrala automat a vyrazila vzh ru po schodech. V pátém pat e se jí do cesty postavila další dvojice, vypadalo to, že už obsadili celou budovu. Palbu zahájila d íve, ale p esto najednou ležela na zemi s rychle se rozptylující temnotou p ed o ima. Dostali ji? Sáhla si na spánek. Jen povrchová krvavá ára. Skoro ji dostali. Op t sprint vzh ru, me v jedné, nap l prázdný automat v druhé ruce. N kde p ed sebou je zase tušila. ekali na ni. To ité schodišt tady už bylo užší a prostor mezi jednotlivými patry nevypl ovala prázdnota, ale tubus dalšího výtahu spojujícího vyšší patra. Sáhla k opasku, palcem aktivovala granát a bez p emýšlení ho mrštila p ed sebe, odrazil se od st ny a zmizel jí z dohledu. Puf. Automat položila na zem a v hlubokém d epu se vno ila do neprostupné st ny dýmu. „Ta d vka je n kde tady!“ za val n kdo. Nevid la je, ozv ny se p ekrývaly jedna p es druhou, ale díky vnit nímu zraku bojovníka m la dokonalou p edstavu, kde jsou. Poprvé sekla nízko p i zemi, pak, než zazn ly první výk iky, se vymrštila a jako bambusovou džunglí se prosekávála vp ed, p e até automaty stejn jako kon etiny kon ily na podlaze, kulky chaoticky k ižovaly prostor. Už nebyl as na kalkulace, odhady. Musela se probít, nebo zem e. Bu a nebo. Pronikla st nou stále ješt ne ídnoucího dýmu, ohlédla se a zjistila, že za sebou zanechává krvavé stopy. Trochu jí tuhly nohy, ale žádného zran ní si nebyla v doma. Až když si cht la ot ít dla o sukni, zjistila, že má celý bok nasáklý krví. Moc asu jí nezbývalo. „Nikdy bych ne ekl, že n co takového je možné,“ ozvalo se z chodby. Ani si neuv domila, že dál stoupá vzh ru, už jen jedno patro. Nakrátko ost íhaný muž ji držel na mušce. Nem l automat, pouze pistoli, na hlav helmu s komunika ním nástavcem. Vykro ila k n mu. Jeho hlas nezn l profesionáln , skrývalo se v n m n co osobního. 94
„Docela rád se s tebou za t chto okolností setkávám. Sice tady tomu nevelím, ale když t sejmu práv já, pom že to mé karié e.“ „Nast ílela jsem n kdy víc než ty? Nebo jsem t jako instruktorka výcviku moc bila? Nebo jsem t nepustila do své postele?“ Rysy muže ztuhly. „Ješt krok a máš kulku mezi o ima, to nerozdýcháš ani ty, drs a ko.“ Jak adrenalin ustupoval, za ínaly se Andree podlamovat nohy. „A t eba i rám dál než ty, že?“ ekla. „Sklapni!“ vyšt kl a vyst elil. Do zem , protože z místa, kde se krk napojuje na hrudník, mu n ly dva b ity vrhacího nože, t etí v zel hluboko v t le. „Frajírek, vždycky sis n co vymyslel, aby ses odlišil od ostatních,“ vybavila si. „A te jsi kv li tomu um el,“ ukázala na jeho nedopnutý kr ní pancí . Zezdola op t slyšela p ibližující se zvuky. Do výtahu už necht la, musela poslední patro zvládnout po svých. Šlo to t žce, velmi t žce. Nakonec se ale dostala až p ed dve e na st ešní vyhlídkovou terasu. Kulhavými a postupn víc a víc se zkracujícími kroky k nim zamí ila, dve e výtahu se otev ely a do cesty se jí postavil – postavilo n co. M lo to zhruba humanoidní rysy vysokého a sou asn velmi robustního muže. S detaily si nikdo hlavu nelámal, obli ej prozrazoval, že se jedná o um lý výtvor využívající sofistikované biotechnologie. Tvor v jedné ruce držel p ta ty icítku a ve druhé automatickou opakovací brokovnici s nesmysln velkým bubnovým zásobníkem. Vzhledem k jeho rozm r m se ob zbran zdály tém tit rné. Villefortová zaklela jazykem, který už nepoužila mnoho let. „Tohle má být jako co? Ze kterého pekla jsi vylezl?“ ucedila. Nereagoval. „Tak st ílej,“ doporu ila mu a sou asn vrhla n ž a hned druhý. První se biostroji zabo il do hrudi, druhý srazil hlavní pistole. Musel mít neskute né reflexy. 95
Pozvedl brokovnici, ale pak ji zase sv sil. Villefortová za sebou uslyšela n jaký zvuk a oto ila se – ze salónku se vyno ila skupina lidí. Nikdo z nich jí zatím nev noval pozornost. Tvor z ejm nest ílel, aby je neohrozil. To znamenalo, že jeho základní hodnotový systém pochází z agenturních laborato í. Okamžik zvažovala, zda se nemá prodrat skrze lidi, do bezpe í, ale zahlédla mezi nimi i d ti. B hví jak by se její nep ítel rozhodl. Místo toho mu vyrazila vst íc. Až v posledním kroku zm nila rytmus, ob její nohy ude ily o podlahu tém sou asn , Chameleon zasy el – a cestu mu zablokovala kalená ocel p ta ty icítky. Villefortová se nezastavovala, využila bloku k odrazu, prosmýkla se okolo monstra v prudké oto ce a sekla ho p es záda, sou asn však dostala pažbou brokovnice zásah, který ji odmrštil až ke dve ím. Tvor už stál elem k ní a blížil se. Vyplivla krev a couvala. Už byla venku, nep ítel však zrychloval, poškozenou p ta ty icítku zasunul do pouzdra a brokovnici, kterou zatím držel jako kyj, pomalu p etá el, aby ji mohl použít podle p vodního zám ru výrobce. Poslední sekunda. Dlouhý p edkrok, bleskový p echod do výpadu, me se mihl, monstrum zareagovalo nelidskou rychlostí a ustoupilo o krok. Rukou sou asn odstr ilo epel ve sm ru p vodního pohybu stranou. Villefortová, jako by to ekala, se odrazila do vysoké piruety, ješt umocn né dodate nou kinetickou energií, výskok ji dostal tém až nad úrove bojového obra. Chameleon zviditeln ný prolitou krví se mihl v jediném rozmazaném záblesku, zakousl se do krku a uvízl v páte i. Náraz Villefortovou zbavil dynamické rovnováhy, skon ila na zádech z vyraženým dechem. Bolestiv vydechovala a vyplivovala krev, jen kousek vedle ní ležel bojový biobot. Probraly ji až polekané výk iky, to se na terasu p išli podívat zv davci z chodby. Zvedla se na kolena a snažila se z t la vytáhnout me . Šlo to t žce, neskute n t žce. Kone n se jí to poda ilo. „Ustupte! Ustupte! Je to nebezpe né teroristka!“ 96
Známí muži v bojových od vech odtla ovali civilisty stranou, dva z nich ji drželi nep etržit na mušce. Rozhlédla se, všude okolo hotelu se rozkládalo velké m sto, sem a tam proložené plochami zelen . „Vzdejte se!“ ekl muž víc vpravo, pak na n j z ejm komunikátorem promluvil velitel, protože si dal ruku na ucho, aby lépe slyšel. Komtesa Andrea de Villefort se vrávorav postavila a pak se rozb hla pry od svých nep átel, sm rem k okraji st echy. Zazn l jediný výst el, ale ten ji minul. Z posledních sil se odrazila, p enesla se p es dob e metr a p l vysoké zábradlí a pak už jen let la vst íc zemi pod sebou.
97
BALANCOVÁNÍ NA HRAN Kristýnu Rustovou probudil pocit, že není v byt sama. Sáhla sm rem k no nímu stolu, kde v šuplíku p echovávala revolver, který dostala od Villefortové. M la ho tam ne protože by se n eho obávala, ale prost pro zbra nenašla lepší místo. „Tu zbra rad ji nechte na pokoji,“ ozvalo se ze tmy. Než ruku stáhla, rozsvítila lampi ku. V její ložnici se ma kali t i muži v nepr st elných vestách s helmami a obli eji ukrytými za nepr hlednými štíty. „Jsme z Agentury, speciální jednotka vnit ního odd lení. Máme vás p edvést k výslechu.“ Muž s ní mluvil p es hlasový modulátor, p ilba m la po stranách žebrování vzduchového filtru. Nachystali se na ni po ádn , pochopila. „Pro ?“ zeptala se a z stala v posteli. Tohle je sakra eská republika. Než se sem kv li práci p est hovala, docela dost si o ní p e etla. V pr vodcích psali, že je to normální zem Evropské unie, kde platí zákony podobné jako jinde, jen se tam pije neobvykle mnoho piva. „Nemáme oprávn ní vám to íct. Jen vás p edvést k výslechu, dobrovoln nebo nedobrovoln , záleží na vás. Víc se dozvíte od vyšet ovatele.“ Dívala se na t i anonymn vyhlížející ozbrojené muže a uv domila si, že by se m la bát. Místo strachu však cítila jen vztek. Narušili její soukromí, intimní prostor, a bylo jim to úpln fuk. „Se mám p evlékat p ed vámi?“ prohodila pohrdav . Neodpov d l jí ani jeden, ústí hlavní byla erná stejn jako noc za oknem. „No, zdá se, že se nem žete do kat. Peep show ale není zase tak drahá, abyste si ji nemohli as od asu dovolit,“ ušklíbla se, vyklouzla z postele a jen v bílé saténové košili p ešla k šatní sk íni. Jeden z muž stál najednou u ní. „Otev u ji sám, podám vám, co budete pot ebovat.“ „Fajn,“ pokr ila rameny a odstoupila o krok. 98
„Tamty erné kalhotky, podprsenku,“ ukazovala si a muž jí poslušn podával jmenované. Po celou dobu, kdy se oblékala, nikdo nepromluvil ani se nepohnul. „Myslím, že m žeme jít,“ zhodnotila sv j zevn jšek, ale ješt si nalí ila rty a obtáhla je konturovací tužkou. Když ji usazovali na zadní sedadlo velké tmavé limuzíny, napadlo ji, že t eba v bec nejsou z Agentury. Ve skute nosti to ale bylo jedno, protože proti nim stejn nem la šanci. Ani o dv hodiny pozd ji ji po n kolika kolech stále stejných otázek od vyšet ovatele, kterého nevid la, vztek nep ešel. Zm nil se v n co zavilého, co se usídlilo hluboko v ní. Z otázek, z nichž se v tšina týkala starší agentky Villefortové, pochopila, že Agentura, nebo alespo lidé, kte í ji v noci vytáhli z postele, po Andree pátrají. Každopádn se jim to však zatím moc neda ilo, protože se z ní snažili vypá it sebemenší informaci týkající se toho, kde se m že ukrývat. „Nespolupracujete,“ zkonstatoval hlas, který jí dosud kladl otázky. „Post eh, vy z vnit ního jste ur it vybíráni kv li inteligenci.“ „Možná by vás m l n kdo informovat o jistých aspektech vašeho postavení. A metodách výslechu, které m žeme za jistých okolností používat.“ „Nepochybuji, že by se vám to líbilo,“ odsekla. „Prozatím m žete jít, služba vás odvede k plukovníkovi Gadskimu, který celé vyšet ování ídí.“ „Vyšet ování eho, sakra?“ vyk ikla, ale nikdo jí už neodpov d l, místo toho se do výslechové cely, kde v matném obložení vid la jen odraz sama sebe, otev ely dve e. Službu už nem l nikdo v bojovém kompletu, ale oby ejná nevyspalá žena, kterou zjevn také n kdo vytáhl z postele. V plukovníkov pracovn už na ni ekala Bytewská, Wolfgang a sám Gadski. „Projevila jste podivuhodn nep átelský postoj, agentko,“ ekl jí.
99
„Únos z vlastního bytu ve dv v noci nikoho nenaladí p átelsky. Zvlášt když stále nevím, o co tu jde,“ odsekla a p estože jí nenabídl místo, posadila se do k esla. „Možná bude lepší, když vám vaši situaci vysv tlí major Bytewská. Není to sice vaše nad ízená, ale jí se tato záležitost týká víc než jiných.“ „Agentko Rustová,“ promluvila Bytewská stroze. „Podle mn dostupných informací se agentka Villefortová pokusila zabít jednoho z hlavních vyšet ovatel Divize pro vnit ní záležitosti, Gregora Hansona. Vzhledem k tomuto inu a pravd podobnosti, že se pokusí o další násilný in, byla senior agent Villefortová zapsána na ernou listinu.“ Bytewská se odml ela a pak neochotn pokra ovala: „To znamená, že každý pracovník Agentury je povinen spolupracovat p i jejím dopadení, nebo ji v rámci svých možností sám dopadnout i zneškodnit.“ „Zneškodnit?“ zopakovala nev ícn Kristýna Rustová. „P edstavuje riziko pro celou Agenturu. Rad ji bychom ji živou, ale…“ Gadski pokr il rameny. Wolfgang po n m st elil pohledem, ale ne ekl nic. „To je nesmysl, pro by zabíjela Hansona?“ ekla Rustová a p itom hore n p emýšlela, Andrea se s ním cht la sejít, to ano. Mohla se od n j dozv d t n co, co by ji p inutilo ho zabít? Nedokázala si to p edstavit. Nebo to bylo úpln jinak? T eba m l Gadski n co spole ného s lidmi, kte í se JFK snažili zlikvidovat… P ála by si, aby ano, protože ho od pohledu nesnášela, ale zatím proti n mu nesv d ilo nic krom toho, že byl z vnit ního. „A ten vyšet ovatel,“ p edstírala Rustová, že si nem že vzpomenout na jméno, „stalo se mu n co?“ „Sledovali jsme Villefortovou kv li jiné záležitosti,“ odpov d l Gadski. „Kv li krádeži prototypu bojového robota. Díky tomu jsme zasáhli v as.“ „A máte opravdu d kaz, že cht la Hansona zabít?“ promluvil poprvé Wolfgang. „Podle toho, co o Villefortové vím, by už m l být mrtvý – pokud to m la doopravdy v úmyslu.“ 100
„Ubezpe uji vás, majore, že d kaz mám víc než dost,“ odpov d l tvrd plukovník. „Opravdu se snažila a ve spolupráci s robotem zabila a poranila n kolik mých lidí. Za tohle p jde p ed soud. A taky každý, kdo ji bude krýt nebo jinak ma it vyšet ování,“ podíval se tvrd na Bytewskou a Rustovou. „Požaduji oficiální dokumentaci k celému p ípadu. Vzhledem k tomu, že jste obvinil mého lov ka, mám na ni nárok,“ nenechala se Bytewská zastrašit. Gadski p ed ni p isunul datadisk. „Nevedete si dob e, majore. Jeden lov k ve vyhnanství, druhý na erné listin , Vega to má nahnuté permanentn . Myslím, že se existence vašeho speciálního odd lení blíží ke konci. To všechno je d sledek elitá ského vyd lování ze struktur Agentury.“ Bytewská si vzala datadisk, hologram právního odd lení se signaturou prozrazoval, že se jedná o oficiální dokument. „Myslím, že p edbíháte realitu, pane,“ odpov d la stroze. „Pokud už nemáte nic faktického, vzdálím se, abych se seznámila se spisem.“ Zvedla se a zasalutovala, Rustová také vstala z k esla. Gadski cht l protestovat, ale p edešla ho. „Nejsem zat ená, nejste m j šéf, vlastn vás v bec neznám.“ Nap l ekala, že se ji pokusí zastavit nebo ji na chodb odchytí n kdo z jeho goril, ale ekala na ni pouze Bytewská. „Dávejte si pozor, agentko. Nevím, co to všechno znamená, ale pokud je Villefortová opravdu na erné listin , a já tomu neuv ím, dokud si to nep e tu na vlastním po íta i, je i pouhé zadržování informací o ní trestným inem proti kodexu Agentury. K jeho respektování jste se zavázala p i nástupu.“ Rustová šéfku odd lení z Divize pro potírání interrealitního pašování pozorovala. V poslední dob toho o ividn moc nenaspala, kruhy pod o ima už nezamaskoval ani prvot ídní mejkap, na levém p edloktí si všimla otisku, které zanechávaly dermální náplasti. Bytewská se pravd podobn dopovala povzbuzujícími prost edky, aby záplav událostí odolala. Její pohled byl vážný a zachmu ený. 101
„Takže a jsou vaše vztahy se senior agentkou Villefortovou jakkoliv p átelské, uv domte si, že poskytnete-li jí i nejmenší pomoc, p ekra ujete zákon a vystavujete se riziku velmi p ísného potrestání.“ „Rozumím,“ p ikývla Kristýna. „No, myslím, že p jdu. Do rána není daleko a mám toho spoustu na práci,“ zm nila tón Bytewská. Najednou zn la unaven , tém vy erpan . „ ím se budete zabývat?“ zeptala se Kristýna, i když jí do toho vlastn nic nebylo. „Zjistím, co pro Andreu mohu ud lat v rámci oficiálního postupu. Obávám se, že toho moc nebude,“ povzdechla si šéfka odd lení kritických záležitostí Divize pro potírání interrealitního pašování a mávla jí na rozlou enou. Dom se Kristýna nevrátila, místo toho si v kancelá i uva ila kávu a pak s nohama na stole pozorovala pomalé svítání probouzejícího se velkom sta. Nev d la, co si o tom všem myslet, a co bylo horší, netušila, jak Villefortové pomoct. I když ji její nep átelé nedokázali zabít, zbavili se jí jiným zp sobem. Pokud tedy ješt byla naživu. Podle posledních agenturních zpráv vyhlášené pátrání stále trvalo. Brzy po ránu, kdy v tšina kancelá í ješt zela prázdnotou, si uv domila, že nedávno v chodbách u Bytewské umístila kamery a odposlouchávací za ízení. Až se vyšet ování rozb hne naplno, ur it všechno pe liv prohledají a nikomu, Andree ani jí, by nepomohlo, kdyby je objevili. Vyst elila z kancelá e, musela si dávat pozor, aby se nekradla jako zlod j, ale pohybovala se sebev dom a bez obav jako d ív. Když se vracela s ko istí v kapse, na páte i jí chladl pot a cítila se jako po testu fyzické zdatnosti, kterými je mo ili p i výcviku. Dop ála si sprchu, p evlékla se do rezervního prádla, které si v kancelá i pro jistotu schovávala, a pak zamyšlen pozorovala miniaturní p ístroje. Možná n který z nich nahrál n co zajímavého. Chvíli jí trvalo, než p išla na to, jak stáhnout data do po íta e, a pak za ala sledovat ernobílé rozmazané záznamy z kamery. 102
V kancelá i Bytewské se v pr b hu dne vyst ídala spousta lidí: Gadski, Wolfgang, specialisté z laborato e, dvojice chlapík v oblecích. Ti se p i vstupu ani neobt žovali klepáním a zavíráním dve í. Video se zastavilo, ale mikrofon nahrával dál. Po p lhodin hraní si s eqalizérem a šumovými filtry získala srozumitelný záznam. „Víte vy v bec, kdo je Villefortová?“ ozval se ezavý hlas. Velké ego, velké fáro, velké prachy, malý pták a malá výdrž, vybavilo se Rustové r ení jedné kamarádky. Na ten hlas to sed lo p esn . „Senior agent mého odd lení. Specializace na diplomacii, nejlepší koeficient úsp šnosti ze všech mých lidí. Na vlastní žádost stále v poli. S jejím záznamem by mi m la už dávno velet. A pravd podobn i vám.“ Hlas Bytewské byl strohý, ízný, nikdo by z n j nepoznal, jak moc je unavená a kolik sil ji stojí boj za své lidi proti p esile. „Pominula jste jiné ásti její kvalifikace. Profesionální zabiják, specialista na chladné zbran .“ „V tšina mých lidí jsou specialisté ve více oborech,“ odpov d la Bytewská studen . „Jsme malé odd lení, musíme být, abychom dokázali být dostate n rychlí a nechodili jako vy s k ížkem po funuse.“ Zdálo se, že Velké ego urážku v bec nezaregistroval. „A také jste pominula, že rodina Villefortové je ve službách Agentury už po n kolik generací. Od praprabáby až po dnešní Villefortovou. Ješt že ona nemá d ti, jinak by tu snad lidé s jejím problémovým genetickým fondem páchali nep íjemnosti další stovku let!“ „Vám se agentka Villefortová sv uje se svým soukromým životem? Zajímavé.“ „Uvítal bych, kdybyste situaci posuzovala s vážností, která jí p ísluší,“ ozval se jiný hlas. Ten si Rustová pojmenovala Rád tahám ko ky za ocas. „Známe tyhle rodinné klany agent . Mají konexe v desítkách realit, budují si utajené identity. Jediní provinilci, kte í kdy unikli spravedlnosti Agentury, byli práv p íslušníci takových sme ek.“ 103
„To je váš problém, pánové.“ Kristýna musela obdivovat odtažitý a dokonale neutrální hlas Bytewské. Z dalšího sledování ji vyrušilo zaklepání na dve e. „Dále,“ ekla a stopla záznam. Oni, a už oni znamenalo cokoliv, by neklepali. Objevila se rozcuchaná tvá asistenta profesora von Wondera Whitackera. Obtloustlého mladíka s obli ejem poznamenaným uhry znala jen od vid ní. Vyhovovalo jí to, v zásad ani o žádné bližší vztahy s ním nestála. Te kupodivu nechroupal žádnou ze svých oblíbených pizz, i když jeho košile nesla stopy jejich konzumace. „M žu s váma mluvit?“ Nechápala, co na n m Ková vidí. Napsal Whitackerovi to nejlepší doporu ení a p i oslav narozenin Patrika Bezd cha, agenturního zbrojí e a jednoho z mála Ková ových p átel, kde se Whitacker díky pouhým t em panák m džinu upravil pod obraz, ho odvezl dom a p edtím ješt pom rn drsn zpacifikoval jednoho z nejv tších posm vá k . „Když to jinak nejde,“ odpov d la s povzdechem. Whitacker se protáhl dovnit a opatrn za sebou zav el dve e. „Pracuju te krátkodob pro Bytewskou, dokud se profesor nevrátí.“ Slovo profesor pronesl s obdivem a úctou, Rustové okamžit došlo, že mluví o von Wonderovi. „A pro jste p išel za mnou?“ Ješt p ed chvílí vypadal vystrašen , ale poté, co zav el dve e, se mu o ividn ulevilo a Kristýna s nechutí registrovala jeho mlsné pohledy, kterými ji doslova a do písmene olizoval. „Pot ebuju, abyste se mi podívala na pár film a ekla, co si o nich myslíte.“ „Porno není m j koní ek,“ ucedila. „Hahahaha,“ zasmál se, „to bylo dobrý. Tak jdeme na to, ne?“ nenechal se odradit. Nechápala, jak to ud lal, ale najednou jí na monitoru po íta e nab hl nový obraz. Whitacker se posadil na st l vedle ní. 104
„Sledujte,“ ekl stroze. ekala, že se o ni pokusí ot ít nebo se jí jinak dotknout, ale už byl pln zaujatý obrazem. „Uvidíte n kolik pohybujících se siluet,“ sou asn se na monitoru objevila erná postava, trochu p ipomínající nindžu z bé kových film , rozb hla se po obrazovce, pak sko ila p es p íkop, vyšvihla se na hrazdu, me em zabila stínového protivníka, který se vyno il z nicoty. „Je to moc malé,“ zavr el Whitacker. Aniž by n co ud lal, najednou se rozb hl metrový panel nást nné televize. Te byla animace dokonalá, vid la každý detail pohybu. Sotva záznam skon il, za al se opakovat s další postavou. „Z lidí, kterým se dá v it a jsou dostupní, znáte Andreu Villefortovou nejlépe,“ zabru el Whitacker. „Která z nich,“ ukázal na obrazovku, „je ona?“ Ub hla p lhodina, Kristýna si neuv domila, jak moc se soust edila, Whitacker jako by tam v bec nebyl. Neochotn mu p ipsala bod. Byl slizký, nadržený, s ženskýma to neum l, ale byl profesionál. „Trojka, trojka se pohybuje jako Villefortová.“ „Kurva,“ zaklel a najednou vypadal naprosto zdrcen . „Co se stalo?“ „Dostal jsem za úkol zanalyzovat záznam masakru v hotelu Savatti. Bytewská cht la, abych zjistil, zda ho n jak neupravili, zda je na n m opravdu Villefortová. Zfalšovat se ale dá všechno. Tak jsem prost analyzoval pohybový vzorec, podle n j rozpohyboval 3D postavu a mezi falešnými kandidáty vám ji p edvedl. Poznala jste ji, myslím Villefortovou. Na záznamu je asi opravdu ona. Mrkn te se na originál.“ Dokonalou po íta ovou animaci vyst ídal ernobílý záznam. Rustová pochopila, že se z ejm jedná o materiál sest íhaný z kamer muž v akci, prost ídaný s videem z bezpe nostních systém hotelu. Polkla. Mnoho z t ch, kte í poskytli materiál pro krátký film, na míst zem eli. Andreu poznala, tvá zdeformovanou úsilím, 105
nelidským vyp tím a naprostou koncentrací do masky démona požírajícího lidská srdce, obli ej pokrytý nánosem krve, erná epel míhající se tak rychle, že ji kamery zaregistrovaly trhaným zp sobem. Brutální. Krvavé. Kruté. Uv domila si, že zrychlen dýchá a kouše se do rtu. Zabíjení v p ímém p enosu – stoprocentní snuff. „Te se dívejte,“ vyrušil ji Whitacker. Obraz náhle zbarevn l a získal perspektivu, z ejm šlo o kameru, kterou hotel využíval pro komer ní ú ely. Štíhlá postava s vlajícím pramenem vlas uvoln ným z ú esu, zd raz ujícím rychlost, protan ila mezi t emi skvrnami plivajícími ohe , až se zpožd ním si Kristýna uv domila, že šlo o st elce z automat . Najednou už nest íleli, pouze bezvládn leželi na zemi. Pak se kamera vym nila, matný stín se p enesl p es propast do skupiny b žících muž , zaregistrovala jen mnohonásobné zasvišt ní, obrazovka zrudla, lidé se ztratili ze zorného pole, ze schod do prostoru odkapávala erná tekutina. „Práv kv li tomu konci jsem se vydal cestou analýzy pohybového vzorce,“ umožnil jí odpoutat se od násilí Whitacker. „Rychlost a dynamika subjektu na obrazovce je zvlášt v záv ru naprosto mimo lidské schopnosti. Na sto procent, využil jsem n kolik r zných medicínských program . Myslel jsem, že Gadskiho lidé ud lali chybu – vnesli do záznamu imaginárního šermí e a natáhli na n j obraz Villefortové, ale trochu moc se dívali na kungfu filmy a p ehnali to s jejími schopnostmi. Cht l jsem je odhalit. Ale, prost , ten zabiják je po ád Villefortová. Stále zp es uji analýzu a shoda nar stá. I když poukážeme na to, že se Villefortová pohybuje nadlidskou rychlostí a jde o podvrh, budou tvrdit, že jede na drogách, nebo je agent mutant. Je mi líto, nep išel jsem v bec na nic, tohle je k ni emu.“ Whitacker skute n vypadal sklesle. „Pro jí pomáháte? Nebo snažíte se pomáhat?“ zeptala se Kristýna. 106
„Poj te na pizzu,“ sklouzl Whitacker do svého obecného žargonu. Její zaváhání si vyložil p esn . „Hele, vypadáte jako Bond girl a já mám racionáln uvažující mozek. Na vás bych neplýtval námahou. Teda ne že bych vás necht l sbalit, ale prost jsem bez šance. Poj te na pizzu, platím. Hm?“ Musela mu p ipsat bod. Jistým zp sobem byl frajer, i když – velmi specifickým. „Pro jí pomáháte?“ zopakovala otázku, když je íšník zanechal na chvíli o samot . Nešli daleko, jen do pizzerie ve vedlejší ulici. Bylo to blízko a moc lidí z Agentury sem nechodilo kv li jukeboxu, který omladina udržovala tém permanentn v provozu. Whitacker si mazal nakrájenou housku tu nou vrstvou bylinkového másla. „No, protože jsem jí za ídil transport z naší reality.“ „Ale za to t m žou potrestat!“ vyhrkla, než si uv domila nediplomati nost své repliky. „Tehdy ješt nebyla na listin ,“ ohradil se d razn . „Navíc je senior agent a já pouze specialista a výkonný technik. Jen jsem poslechl rozkaz. Otázka je, zda by se na to p i p ípadném vyšet ování dívali taky tak.“ „Takže ty víš, kde je,“ vrátila se k jeho p ekvapivému prohlášení. „Jo, znám koordináty sv ta, kam sko ila. Musela už tam n kdy být, protože u sebe m la p edm t, na který jsem ukotvil pohyblivou bránu. Pocházel odtamtud.“ „A m že se vrátit zpátky?“ „Jo, v pokynech, co jsem dostal, je popis upravené návratové procedury pro danou realitu a dokonce i zp sob, jak otev ít jednoduchý komunika ní kanál.“ „Jenomže už je na erné listin ,“ pochopila Whitacker v problém. „A za pomoc psanci pohybovat se mezi realitami je ur it p kná pálka.“ 107
„Jo, tipuju tak dvacet p t let vyhnanství bez možnosti zkrácení trestu. A vsadím se, že ti nevyberou žádnou idylku,“ ušklíbl se, spolkl kus housky a hned si za al mazat druhou. „Proto se ji snažím o istit,“ pokra oval. „Protože – chci jí pomoct, ale sou asn se bojím. Agentura je kolos a když se dostanete mezi ozubená kola… rozumíte mi? Nejrad ji bych, aby se prokázalo, že je v tom nevinn .“ Dívala se na n ho, slizáka, jak o n m ješt p ed nedávnem uvažovala. N kde pod vrstvou tuku vybudovanou nes etnými pizzami a nekone ným tokem sladké Coca Coly, n kde za vypouklýma o ima unavenýma hled ním do obrazovek po íta , se skrýval muž. M la pocit, že by Villefortové pomohl, i kdyby to bylo úpln jinak. N co z jejích myšlenek se jí muselo odrazit ve tvá i, protože Whitacker se za ervenal. „Rozumím,“ odpov d la. „Asi jsem na to šel blb , když mi vychází, že t ch t ináct nebo kolik chlap rozsekala me em práv ona.“ Anebo ne, doplnila v duchu sama pro sebe. Zabila je všechny, protože m la pro – bránila se. „Mohl byste dokázat manipulaci s p vodním záznamem?“ zeptala se. Whitacker jen zavrt l hlavou. „U amatér ur it , ale lidi v Agentu e,“ pokr il rameny, „jsou docela chyt í. Zatím jsem žádné stopy manipulace neobjevil.“ Pochopila, že to bylo maximální ocen ní kvalit nep átel, které mohla od Whitackera slyšet. „Musíme jí n jak pomoct,“ ekla nahlas. „Tohle všechno je komplot nep átel a není d ležité, jestli jde o soukromou záležitost nebo n co v tšího,“ slyšela se íkat s v tším p esv d ením, než cítila. „Všechno to za alo snahou o likvidaci JFK. Nep átelé svou snahu stup ovali a Villefortová se rozhodla to vyšet it po svém. Nejprve se ji pokusili zastrašit, pak zabít a te ji navezli do krvavého masakru.“ Stru n Whitackera seznámila se vším, co se až dosud stalo. Kupodivu ho to nezastrašilo. 108
„Gadski hledá n jakého Wraceslava. Prý specialista se zvláštním pov ením. To bude asi ten váš propichova , co ho uklidil Vega,“ zkonstatoval. „Nedokážu si p edstavit, jak to jeho voodoo interrealitn funguje. A ty e i o prasklinách v realit , to zní velmi zajímav . Mohl bych –“ Whitacker v mozek se rozjížd l na plné obrátky, cítila, jak se jeho pozornost p esunuje k jinému problému. „Dosta te z videozáznamu cokoliv, co by nasv d ovalo, že není istý, dalo by to Bytewské do ruky alespo n co,“ vrátila ho Kristýna zp t. „Já se pokusím zjistit, kde je vlastn Hanson. Andrea s ním cht la mluvit a myslím, že se jí to nepoda ilo.“ „Tak jo,“ souhlasil Whitacker, položil na st l t i stokoruny a na cestu si vzal poslední klínek pizzy. „Zatím,“ zahuhlal s plnými ústy. „Jdu na to, n co m napadlo. Zkusím se mrknout na toho robota, co ho Andrea ukradla. Na jeho videu se mi n co nezdá,“ ekl místo pozdravu na rozlou enou.
109
CHYBA ZKLAMANÉHO MUŽE Kristýna Rustová nezamí ila zp t do kancelá e, ale dom . Pot ebovala p ijít alespo trochu na jiné myšlenky. P ed Whitackerem p edstírala mnohem víc optimismu, než ve skute nosti cítila. A cílev domosti. Naprosto netušila, jak se s Hansonem setkat a co by to p ípadn p ineslo. Gadski ho ur it držel n kde stranou v bezpe í. Kdo za tím vším vlastn stojí? Práv Hanson, kterého se údajn Andrea pokusila zabít? Nebo Gadski? T eba plukovník nebyl pouhým vyšet ovatelem nasazeným na JFK a posléze na Villefortovou. Pro by jinak s sebou p ivedl arod je, který cht l zabít Ková e? Nebo za nitky tahal n kdo další z pozadí? Wolfgang? Všechno bylo možné. Po schodech vystoupala ke dve ím svého bytu. Okamžit zaregistrovala muže sedícího u zdi na konci chodby. Tvá il se jako n kdo, kdo by rad ji ani nebyl. Zbra nem la, z stala v no ním stolku. Instinktivn se ohlédla, ale ústupová cesta z stávala volná. „Co chcete?“ zeptala se stroze, v p sti schovala svazek klí , jeden z nich nechala mezi prost edníkem a ukazovákem tr et ven. Pokud m lo dojít k násilí, nemínila brát žádné ohledy. Uv domila si, že šarvátka, které se p ed pár dny zú astnila, ji pou ila. N které rány ješt stále cítila, zvlášt potlu ený hrudník. „Nep išel jsem vám ublížit,“ ekl muž. Víc než informa ní obsah sd lení ji uklidnil tón. Rezignovaný, vy erpaný. „Pot ebuji pomoc. Jmenuji se Gregor Hanson.“ Gregor Hanson, kterého Gadski schovával p ede všemi? Kterého Andrea málem zabila? Okamžit se jí vrátily p edešlé myšlenky. Nová lé ka, úskok nep átel? „Poj te dál,“ ekla, odemkla a pak ustoupila stranou. Záda mu ukázat nemínila. Váhav vstoupil, jeho d íve elegantní pláš byl poma kaný, poznamenaný hn dými skvrnami, kravatu m l uvázanou nak ivo. „Kávu?“ nabídla. 110
Vd n p ikývl, sundal si klobouk a svezl se do židle. Nalila vodu do kávovaru a ze zvyku pustila po íta . Nahrazoval jí televizi i rádio, m la tak pocit, že je stále v kontaktu se sv tem. „Pro si myslíte, že vám mohu pomoci práv já?“ zeptala se, zatímco voda tiše bublala a místnost zaplnilo aroma p ipravované kávy. „Jste p ítelkyn Andrey Villefortové,“ odpov d l unaven . „Pokusila se vás zabít?“ zeptala se p ímo. „Ne, tedy zpo átku jsem si to myslel, ale ne. To oni se ji snažili zabít,“ odpov d l trochu zmaten . „Nechcete to vzít od za átku? Ušet í nám to spoustu tápání. Andrea už zjistila, že jste zmanipuloval fakta a za ídil Ková ovo nespravedlivé odsouzení,“ prozradila mu, aby vše urychlila. Gregor Hanson si povzdechl. „Nezmanipuloval.“ Zdálo se, že se propadl do letargie a uzav el do sebe. Když však p ed n j postavila šálek, trochu se probral, napil se a znovu za al mluvit. „Jako hlavní vyšet ovatel pracuji na t ch nejcitliv jších p ípadech a Ková mezi n pat il vzhledem ke své minulosti, reputaci a skute nosti, že se osobn setkal s nep ítelem Agentury íslo jedna, lordem X-Hawkem. P ísahám, že jsem nepozm nil ani písmeno v materiálech, které jsem na Ková e obdržel, a p i zvažování jeho p e in jsem se držel litery Kodexu, p iznávám, že jsem ho vykládal p ísn ji než obvykle, ale jsem schopen to obhájit!“ Na okamžik se mu do o í vrátil vzdor. Když však zjistil, že Kristýna jen naslouchá a nemá snahu protestovat, uklidnil se a op t se od l do hávu rezignace. „Mou hlavní chybou bylo, že jsem si p edkládané informace neov oval, nehledal jsem poleh ující okolnosti, nehledal jsem rozpory ve faktech. Nem l jsem pro , podklady ke mn p icházely stejným zp sobem, stejnými kanály jako obvykle, podepsáni pod nimi byli lidé, které jsem dob e znal.“
111
Kristýna Rustová Hansona pozorovala. Cítila, že ješt ne ekl všechno, z jeho slov išela vina. Byl na dn a pot eboval se n komu vyzpovídat, aby m l alespo šanci, že se dokáže odrazit. „Nem l jsem ani stín podez ení. Tedy do doby, než mi agentka Villefortová zatelefonovala a obvinila m ze stejného skutku jako p ed chvílí vy.“ Na zp sobu, jakým íkal Andreino jméno, bylo n co zvláštního, ale Kristýna nemohla p ijít na to co. V tom byl klí . Emailový klient cinkl, podle tónu šifrovaná zpráva. Takové dostávala jen z Agentury. O chvíli pozd ji pípl telefon. Na nic nezareagovala, pouze dál pozorovala Hansona. „A v jiných p ípadech jste si podklady, které jste dostával pro vypracování obžalob, ov oval?“ zeptala se, když usoudila, že p išel správný okamžik. „Ano, byl jsem v tom velice pe livý. Nikdy jsem necht l zni it kariéru jinému lov ku bez vážného, dokonale prokázaného d vodu. Agenturní kodex je na provinilce p ísný,“ p ipustil zni en . „A pro jste tedy v p ípad Johna Ková e nepostupoval stejn ?“ Hanson vzhlédl od šálku a podíval se jí do o í. „Protože jsem komtesu Andreu de Villefort miloval. P ed lety jsem jí to cht l íct, ale nedovolila mi to. Pochopil jsem, že to byla odpov , zdvo ilé ne.“ Kristýna Rustová se nepohnula, jen svým uvoln ným posedem vyjad ovala ú astný zájem. „Nestal jsem se jí posedlý, jak si te možná myslíte,“ pokra oval Hanson. „Ob as se ale naše cesty protnuly, spíš z profesionálního než osobního hlediska, a já si uv domoval, že as mi p íliš nepomáhá. M l jsem ji p íliš hluboko v sob . Respektoval jsem však, že má sv j život, své p átele, muže po svém boku. Jenomže pak se objevil Ková .“ Vy kl to jméno studen a bez emocí. Odhadovala, zda je to d kaz jeho dobrého sebeovládání nebo únavy a rezignace.
112
„Nejprve jsem jen zaslechl, že se ti dva dali dohromady. Takových už bylo,“ pokr il rameny. „Pak jsem ale slyšel další e i; o n m, o ní a nakonec jsem je oba vid l.“ Ne ekl potkal, ale vid l, uv domila si Kristýna. Hansonovy o i se zaleskly smutnou závistí. „Chovala se k n mu jako k žádnému jinému muži p edtím, chovala se k n mu, jak jsem si p ál, aby se chovala ke mn , rozumíte mi? Ona ho milovala, byl pro ni d ležitý, obdivovala ho. Nenávid l jsem ho. Dokážete si p edstavit, jak moc jsem ho nenávid l?“ Na okamžik vid la p vodního Hansona zmítaného city, pak hlavní vyšet ovatel op t sv sil ramena. „A proto jsem p ivítal jako splátku osudu možnost pracovat na Ková ov obžalob . Nenapadlo m , že dostávám p ekroucená fakta. Neov oval jsem je, p ál jsem si, aby jich bylo víc a všechny v jeho neprosp ch. Krásn mi hrály do ruky, doufal jsem, že se Ková e zbavím. P ál jsem si, aby ho odsoudili na co nejdelší dobu, aby ho už nikdy nevid la.“ Zavrt l hlavou a schoval si na chvíli hlavu do dlaní. „A te je Andrea na erné listin a má kariéra v troskách,“ dokon il. „A John Francis Ková ve vyhnanství,“ doplnila suše Rustová. „Máte pravdu. Ale nemám ho rád a nikdy mít nebudu.“ p ipsala mu v duchu bod za pravdomluvnost. Tohle sed lo. „Když jste vid l Andreu s Ková em, p i jaké to bylo p íležitosti?“ vrátila se k jeho d ív jší replice. „P i sledování záznamu, který sloužil pro zcela jiné vyšet ování. Nakonec z toho nic nebylo.“ „Víte, já si myslím, že n kdo vaši posedlost…“ „Nejsem jí posedlý!“ zaprotestoval. Kristýna souhlasn p ikývla. „…váš zájem o komtesu de Villefort zpozoroval. Spo ítal si dv a dv , zanalyzoval váš psychologický profil a pak vás vedl na provázku jako loutku, abyste p esn podle jeho zám r zlikvidoval JFK,“ dokon ila myšlenku. „Gadski?“ nadhodila. 113
„Ten je výkonný initel. P íprava d kaz a vyšet ování je v rukou jiných lidí. Ale je to možné, je velmi schopný, dosáhne dál, než by podle oficiálního postavení m l.“ Kristýna jim ob ma dolila a p itom se mrkla na displej, na zprávu z Agentury. „ ekla bych, že v tomhle už máme jistotu – práv oznámil, že vás agentka Villefortová zabila, když jste se svévoln zbavil ochrany, kterou vám jeho lidé poskytovali. „Konec,“ zašeptal Hanson. „Vlastn jsem už mrtvý.“. Na to Kristýna Rustová ne ekla nic, protože si práv do etla záv r emailu: V zájmu rychlého vy ízení celé záležitosti a urovnání pom r v pražské pobo ce Agentury dostal od úst edí plukovník Gadski speciální pravomoci a p ebírá velení nad celou sekcí. Gregor Hanson m l možná pravdu. „Vyhlásí vojenský režim,“ zareagoval Hanson, když mu to p e etla. „To ješt víc upevní jeho autoritu, všichni budou pod ízeni jemu a jeho lidem.“ „Hlavní zbrojnice pobo ky zape et na na žádost major Bytewské,“ p icházely další zprávy jedna za druhou. Kristýna si dokázala p edstavit, jaký chaos a sou asn sp ch te v Agentu e panuje. „To kv li tomu bojovému biobotovi, kterého m li s sebou,“ odhadl Hanson. „Asi chce zjistit, jak se vlastn dostal ven. Jenomže te , když bude mít Gadski totální kontrolu, jí ani tohle nepom že.“ „Jak se vlastn dostala Andrea na ernou listinu?“ napadlo náhle Kristýnu. „To p ece není tak jednoduché, musí o tom rozhodnout n kolik lidí, ne? Vysoce postavených lidí. „Hlavní vyšet ovatel se speciální kvalifikací, velitel odd lení, kde doty ný nepracuje, a d stojník z vnit ního odd lení,“ odpov d l. „Po tom útoku v hotelu jsem byl nap l v šoku. Spousta mrtvých, krve. ekli mi, že se m pokusila zabít, a já jim uv il. Podepsal jsem papíry a až pozd ji jsem si uv domil, že to byl nesmysl. Cht la se mnou mluvit, nic jiného. A oni jí v tom zabránili.“ 114
„Podepsal papíry?“ necht la uv it Rustová tomu, co práv slyšela. „Ano, já jsem ten hlavní vyšet ovatel se speciální kvalifikací, díky kterému je Andrea de Villefort na erné listin . Mohla by se vzdát a pak by možná…“ „Zabili by ji, stejn jako zabijí vás, pokud vás najdou,“ odpov d la mu tvrd . Neodporoval. Malá hra na odstran ní Ková e se zvrtla v n co mnohem v tšího, kde spoust lidí šlo o existenci a hrálo se o mocenské posty v Agentu e. A možná i o n co víc.
115
P ÍCHU STARÝCH
AS
vacht. Voda se rozlétla na všechny strany, najednou bylo všude bahno. „ íkala jsem mu: žádnou zbytkovou kinetickou energii,“ zamumlala, ale ve skute nosti d kovala boh m za to, že transport vyšel. Když se ítila dol ze st echy hotelu vst íc betonové ploše pod sebou, p ipravovala se na smrt. Ve h e bylo p íliš mnoho kdyby. Sta ilo, aby hotel nebyl dostate n vysoký a ona nenabrala požadovanou rychlost t iceti t í a jedné t etiny metr za sekundu. Poslední záblesk z domovské reality p edstavovala rozmazaná šmouha splývajících oken hotelu a detail parkovišt dole. Voda se pomalu vracela do prohlubn , kterou svým t lem v blát vytvo ila. Chameleon ležel o kus dál, na okraji rozsáhlé m lké louže. Zbytk adrenalinu a euforie z toho, že p ežila, využila k tomu, aby se doplazila až k n mu, obemkla prsty okolo jílce a pak jen ležela na zádech, pozorovala hv zdnatou oblohu a ekala, až srdce uklidní sv j b h, pomine bolest ve svalech a ona bude moci rozumn uvažovat. Zaržání koní ve stáji, dým ze spalovaného d eva ve vzduchu, žádné pouli ní osv tlení, jasmíny. Ty tady von ly tém celý rok, protože v horách okolo m ste ka vykvétaly v r znou dobu a s ve erem klesala jejich v n sem, dol do údolí. Nakonec usoudila, že se jí vrátilo dost sil, a opatrn se zvedla. Šlo to až p ekvapiv dob e. Okamžik váhala, pak si vybrala sm r a opatrn postupovala nocí vysokou trávou vp ed. Po pár krocích narazila na cestu. Ocitla se p esn tam, kde m la být, jen netušila, kolik let zde uplynulo. Nepamatovala si koeficient asové disproporce. Sv t , které navštívila, bylo p íliš mnoho. Te už se zorientovala mnohem rychleji a vykro ila sm rem od m ste ka kousek níž. Nevid la ho, jen tušila. Její bývalý d m stál o samot za linií v tšiny polí, rozkládajících se v údolí. Její d m. Jak snadno jí ta slova vklouzla na mysl. K žádnému z byt , v nichž žila b hem posledních let, takový majetnický postoj nem la. A vlastn to ani nebyl d m, ale opevn né sídlo hodné 116
postavení, které tu kdysi zastávala. Možná bylo srovnáno se zemí, aby nebylo potencionáln nebezpe né novému vládci krajiny. Cesta stoupala, jasmíny cítila siln ji. Bolelo ji celé t lo, šaty se na ní vzhledem k postupujícímu ú inku Maurbyho efektu každým krokem rozpadaly a keramické nože vyrobené t mi nejmodern jšími technologiemi to už m ly za sebou. P esto všechno se cítila jistým zp sobem rozja ená, sv ží, jako by z ní spadla tíha let. Cítila se mladší. Realisticky si uv domovala, že pravd podobn stráví zbytek noci n kde pod stromem t esoucí se zimou, ale nevadilo jí to. Zatím. Poslední prudší stoupání. Te by se p ed ní m l otev ít výhled do m lké prolákliny ve svahu, a pokud by d m ješt stál, uvid la by ho, p esn ji e eno uvid la by plamen sví ky ho ící v malé domácí svatyni. Byla tam. Mihotající se jiskra uprost ed temnoty. Komtesa de Villefort se rozesmála. Pravd podobn shoda okolností, ale alespo požádá o p íst eší. Rolák se rozpadl na dv ásti, ta menší jí z stala na ramenou. Bez t žkostí došla až k vn jší zdi usedlosti. Kdysi bývala t i a p l metru vysoká, s ochozem a strážní v ží v každém rohu. Po pam ti našla bránu, klepadlo bylo stejné. Pamatovala si bronzovou lví hlavu ohlazenou v ky používání. Šlo o vále nou ko ist, kterou tam dala na po est jednoho ze svých vít zství. Údery kovu o kov ost e zazn ly tichou nocí. Sta ily první t i a zaslechla tiché šoupání nohou. Pomalé, opatrné, ten, kdo se blížil, se už s asem kamarádil mnoho desítek let. Pak si ji n kdo prohlížel shora z ochozu. Neslyšela ho, ale v d la, že tam je. Netušila, co v temnot uvidí, a nap l ekala rozsvícení lampy a zavrzání natahované t tivy. Kupodivu mu to ale sta ilo, protože po chvíli zask íp la odsunovaná závora. Otevíral jen malou branku ve velké brán . Postupn nar stající škvírou se zevnit prodralo žluté sv tlo, po dlouhé dob v temnot jí p ipadalo nesnesiteln intenzivní. „Vítáme vás, paní,“ ozval se pov domý hlas.
117
Dlouho studovala obli ej ukrytý ve stínech. Objevila známé rysy p ekryté dlouhými lety, spíš desetiletími, a postupn se jí vybavilo jméno. „Bu zdráv, Ari. Jak dlouho jsem zde nebyla?“ zeptala se. Aniž by nad tím p emýšlela, p ešla automaticky do místního jazyka. „Dvacet ty i let, p t m síc a t i dny, paní.“ Muž se hluboce uklonil. „Poj te prosím dál, Kowi už chystá láze .“ „A celou tu dobu se staráte o m j d m?“ zeptala se, protože n co takového nep edpokládala. „Ano, nechala jste nám dost pen z a Kowi vždy tvrdila, že se jednou vrátíte. Jsme zde sami dva, jen na obtížn jší práce si najímáme emeslníky. Jinak by nám zlato po tak dlouhou dobu nesta ilo.“ Komtesa Andrea de Villefort vstoupila, po kala, až za ní starý majordomus zav e a zajistí dve e závorou. Byla na n j t žká a dalo mu to dost práce. Nepomohla mu, v d la, že by ho tím urazila. Tohle byla jeho povinnost. Její povinnosti, povinnosti svobodné bojové paní z Mielcru, zase úpln jiné. „Podle eho jsi m poznal? Je tma,“ zeptala se. „Klepala jste jen t ikrát a pak jste trp liv ekala. Potm , bez hnutí. A jste cítit parfémem, i když jiným než kdysi. Parfémem a smrtí. Tak jako mnohokrát. V d l jsem, že jste to vy. A krom toho všeho, eklo mi to i mé srdce.“ „Byla jsem jen zv davá, nijak jsem necht la brát v potaz tvé schopnosti odhalit cizince.“ „Já vím, paní.“ Muž se ve tm usmíval. Láze byla skv lá. Villefortová si užila každý okamžik a potom i masáž, kterou jí dop ála Kowi. Zpo átku jí bylo nep íjemné, že stará žena kv li ní pracuje v noci ve t i ráno, ale tohle byl jiný sv t a platila zde jiná pravidla. Když pak usínala na futónu, poslední v c, kterou registrovala, byla v n na slunci b lených prost radel a chladivý dotek 118
hedvábí. V noci ji nenavštívil jediný sen, jediná no ní m ra, kterou by si zapamatovala, a ráno se probudila podivuhodn sv ží. V erejší boj se stal jen vzdálenou vzpomínkou, a když pak po dlouhé dob provedla celou ranní katu, cítila se v dokonalé form . Komtesa Andrea de Villefort, nebo svobodná bojová paní z Mielcru, sama si nebyla jista, stála na strážní v ži a dívala se do krajiny. Nic se nezm nilo, jako by uplynulé tvrtstoletí v tomto sv t v bec neub hlo. Snad jen linie hustého jehli natého lesa se p iblížila k hranicím jejích pozemk a polí okolo m ste ka dole v údolí ubylo. Ari uctiv stál za ní a ekal, až se vynadívá. Vítr byl studený, ale až pod hedvábné spodní prádlo se nedostal. P es kimono si oblékla st íbrem zdobené kamischimo a místo kalhot m la hakamu s lemem prakticky všitým ke kotník m. Cítila se pohodln . Skv le a pohodln . Tmav modrá s fialovou jí slušely a navíc na nich nebude vid t krev – pokud by byla prolita. Nev domky položila dla na jílec Chameleona, majordomus za ní p ešlápl, uv domila si své gesto i skute nost, že ho zaregistroval. P ipravovala se na boj. Na další boj, stejn jako v minulosti, dnes i ve dnech p íštích. „M li bychom oznámit vládci Mitsewagu, že jste se vrátila,“ pronesl Ari rozpa it . Poryv v tru byl studen jší, než by m l být, uv domila si nespokojen . „Kdy bývají svátky Prvních jasmín ?“ zeptala se. „O týden až dva pozd ji než za vašich as ,“ odpov d l poslušn Ari. První dojem nelhal – v tomto sv t docházelo k lokálnímu ochlazení. Z klimatologického hlediska mohlo jít o pár desítek o málo chladn jších let, ale pro místní to bude znamenat boj o potraviny, teplo, o p ežití. Komtesa Andrea de Villefort byla daleka toho, aby zatracovala výdobytky v dy a techniky, i když se ve sv tech, jako byl tento, cítila vlastn nejlépe. 119
„Tvá žena bude m j velvyslanec,“ oznámila Arimu. „Oznámí Goshimu, že se bojová paní z Mielcru vrátila a že ho navštíví.“ „Vále nému lordovi Goshimu,“ zamumlal tiše Ari, jakoby sám pro sebe. Komtesa se sama pro sebe usmála. Byl ambiciózní, to o n m v d la. Titul vále ného lorda už n co znamenal, sou asn však n co znamenal i fakt, že její starý spojenec sídlil i nadále tady, v podhorském údolí. „Ano, vále nému lordovi Goshimu,“ souhlasila. „A se Kowitza vystrojí jako velvyslanec bojové dámy, a ne bojové paní.“ Chvíli sv j rozkaz ješt zvažovala. To bylo to pravé a nazna í Goshimu, že ona dob e ví, kdo je komu zavázán, že nezapomn la na staré asy. „Ehm, paní, nemáme tolik zlata na obstarání tak nákladného od vu, najmutí lidí a všeho dalšího, co je nutné pro velvyslance. Taky to bude chvíli trvat,“ pronesl nervózn Ari. Sp chala, protože as, který pot ebovala ze všeho nejvíc, tady plynul rychleji. Než se však pustí do další akce, musí se dozv d t, co všechno se v Agentu e odehrálo. Whitacker byl její jediný spojovací lánek. Neznala ho tak dob e jako John, ale i tak m la pocit, že se na n j m že spolehnout. Do jisté míry, protože každý má svá slabá místa. Jeden problém už má za sebou, p ipomn la si. „P ines mi rý a motyku.“ O pár minut pozd ji v doprovodu starého muže a jeho ženy krá ela k zlomenému jilmu. U n j kon ila cesta vyzna ená koly voz , dál pokra ovala jen p šina. Manželský pár ji nesouhlasn pozoroval, když se chopila ná adí, ale protestovat se neodvážili. Villefortová sice ctila tradice sv ta a byla zvyklá na luxus, p ece jen však nep enesla p es srdce, aby p ihlížela fyzickému zruinování se dvou tém osmdesátník . Navíc je pot ebovala, protože v tomhle sv t p edstavovali jediné lidi, na n ž se mohla obrátit. Co by si po ala, kdyby je sklátil infarkt? Ušklíbla se své cynické myšlence. N kdy sama nev d la, která ást jejího já je skute ná a kterou jen používá jako záštitu a 120
obránce sebe sama. Po chvíli si sundala kamischimo a dál se rozhán la motykou. „Myslím, že byste se m la posunout kousek vedle, paní,“ poznamenal po chvíli se zdvo ile sklon nou hlavou Ari. „Vid l jsem vás, když jste tu p ed svým odchodem n co zakopávala.“ „A pro ses b hem t ch let nepodíval?“ zeptala se. „Zakopala jste to, aby o tom nikdo nev d l, nep íslušelo mi se ptát.“ „Myslím, že jsi práv slovu est nastavil novou la ku, Ari,“ ekla francouzsky sama pro sebe a poslechla. Po p lhodin plné práce narazila na víko truhly a po další ho odkryla natolik, že ho dokázala otev ít, aniž by obsah zasypala hlína. Oválné zlaté mince se i po letech leskly stejn jako tehdy. Vybavila si, že strávila celou noc kopáním a nošením zlata do skrýše. Bylo ho ur it víc než metrák. „Budeme muset jít na n kolikrát,“ zkonstatovala, pomocí dvou uzl vytvo ila z kamischima malý rane ek a naplnila ho n kolika hrstmi mincí. Pak dv zase ubrala. Zlato bylo vždy t žší, než lov k ekal, a v poslední dob si zvykla spíš na kreditní karty. Oba její spole níci ml eli. Chvíli zkoušela, zda v jejich výrazech najde stopu po chamtivosti, oba se tvá ili spíš zamyšlen . „P ipravím láze , paní,“ ekla prost Kowitza. „A myslím, že budete pot ebovat istou hakamu. Druhou už pro vás nemám, nechám ji ušít ve m st .“ „Já p ivezu traka , s ním to bude rychlejší. A potom zajdeme spole n s Kowitzou do Mitsewagu za ídit pot ebné,“ doplnil Ari s úsm vem. Vystrojit svou ženu jako velvyslankyni bojové dámy se mu o ividn zamlouvalo. Villefortová je nechala jít p ed sebou a sama klopýtala s t žkým nákladem zlata. Zachmu en p itom p emýšlela, jaké kolo osudu zde svým p íchodem rozto ila. Ti dva dosud žili tak spokojen a klidn , jak pozná jen málo smrtelník , a ve své skromnosti zde byli š astni. P ála si, aby to tak i z stalo, až odsud bude odcházet. Pokud odsud dokáže odejít. To bude 121
záviset i na následujícím rozhovoru s Whitackerem, p esko ily jí myšlenky jinam. Podle pokyn , k nimž m l te z von Wonderova po íta e p ístup, se práv blížila doba prvního komunika ního okna. Doufala, že se nespokojí s posláním papíru a tužky, pomocí kterých si budou zu iv psát, ale napadne ho použít alespo diktafon. Sed la v pokoji s výhledem do r žové zahrady, jak se kdysi tato komnata nazývala. R že p ed zásuvnými okny rostly stále, zbytek zahrady však byl neupraven. Kowitza s Arim nem li dost sil, aby se postarali o všechno. Také d m za tvrtstoletí zestárl, bylo patrné, že zde dlouhou dobu nikdo nebydlel. Polední slunce zahnalo chlad, okolo ervených kv t se motaly poletující v ely. Klid a mír. Komtesa se zhluboka nadechla a aniž si to uv domila, usmívala se. Jen tak, pro nikoho, usmívala se kouzlu okamžiku. Objeví se portál nebo neobjeví, nemohla to ovlivnit. Pokud se neobjeví, bude odsouzena k nekone nému vyhnanství v tomto sv t . Pro ne, smí ila se s tím, že se jí n co takového m že p ihodit. A tohle nebyl zase tak špatný sv t. Z líných myšlenek ji vytrhlo zamrazení a ježící se chloupky na k ži, typické pro kontakt s rozptýlenou energií ší ící se z otev eného interdimenzionálního kanálu. Ve sv tle plného dne byla jeho namodralá zá e tém neviditelná. Najednou z nicoty vylet la krabi ka. Než sta ila dopadnout, obratn ji chytila – byl to jednoduchý model walkie-talkie vysíla ky, kterou si lidé kupují na hraní. Kanál t i, stálo na papírku p ilepeném na reproduktoru. Bez otálení ho naladila. „Villefortová na p íjmu, kdo je na druhé stran ? P epínám.“ „Whitacker a Rustová. Jak jsi na tom? P epínám,“ ozvalo se z druhé strany po kratší odmlce. Spojení nebylo nic moc, až p íliš asto bylo p erušované praskotem a rušením neznámého p vodu. P esto byl Whitacker hlavi ka, vysíla ky využívající otev eného kanálu k p enosu radiových vln vše urychlily. To, že se dal dohromady s Kristýnou, bylo další pozitivum. 122
Jsem v po ádku, máte pro m n jaké zprávy? P epínám.“ Jako na dokázání hesla, že rovnováha musí být, následovala záplava špatných zpráv. Gadskiho do asné velení nad pobo kou, její za azení na ernou listinu. „Jak je na tom Ljuba Bytewská?“ zeptala se Villefortová, když na ni op t p išla ada s replikou. „Je vyšet ována, do asn zbavena pravomocí. Poslední v c, co provedla z titulu své funkce do vyšet ení celé záležitosti, je totální zablokování pražské zbrojnice. JFK z ní prý n co ukradl, p epínám.“ „Zabila jsem to, šlo to po mn ,“ odpov d la Villefortová a hore nat uvažovala. „Ješt n jaké další zvláštní kroky speciálního vyšet ovatele plukovníka Gadskiho? P epínám.“ Samotnou ji p ekvapilo, kolik ironie a sarkasmu vložila do ozna ení funkcí Gadskiho. Asi protože se mu ji poda ilo málem zabít. Podcenila ho. Z ejm proto, že on zpo átku podcenil ji. „Jen to, že si vyhradil monopol na všechna Ková ova hlášení a celkov p sobí totální chaos. A taky d lal šílený rozruch kolem zape et ní zbrojnice a cht l po Bytewské, a ho odvolá, že to ohrožuje práci všech ostatních.“ „Hlášení JFK k vyšet ování nepot ebuje,“ zamumlala Villefortová, ani by p epnula na vysílání. „Možná to má co d lat se záležitostí Maurby,“ zmá kla kone n tla ítko. „Poslední hlášení JFK bylo, že šlo o podvrh, fintu, jak tam dostat n koho z nás,“ p ipomn l Whitacker. „Pokud je ve h e cokoliv spojeného s Maurbym, jsou všichni ve st ehu,“ zavrt la hlavou komtesa a uvažovala, zda práv tohle není p í inou eskalace celé hry. „A n jaké další zm ny? Cokoliv zvláštního?“ „Ehm,“ zaváhal Whitacker. „Byl jsem vyšet ován. Neformáln , vzhledem k tomu, že jsem spolupracoval s Ková em p i misi Kalibr.45. Ale dopadlo to dob e. Taky se n kdo od zpravodajc vyptával na mé p edchozí výzkumy.“ „Nabídnou ti místo jinde, v jiném odd lení nebo i divizi,“ odhadla Villefortová. 123
Dob e znala taktiku agenturního boje o moc, pravomoci i pracovní síly. Supové se slétali na ko ist a budou se pokoušet odd lení Bytewské doslova a do písmene rozložit na prvo initele tak, aby pozd ji bylo vytvo ené nové, s novými lidmi. Podobné v ci už se staly. „To je v pohod , nemám zájem p esunout se jinam.“ „Vezmi to,“ ekla tém vojenským stylem. „Bude to pro tvou kariéru výhodn jší a pokud bych tady uvízla, budeš mít mnohem v tší možnosti dostat m pozd ji zpátky. Navíc se tím, že nabídku p ijmeš, zbavíš podez ení, že jsi se mnou nebo s n kým jiným spol en.“ „Ale tím ochromím celé odd lení! Wonder je vyšet ován a pokud mu n co prokážou, jen tak ho ke stroj m nepustí!“ protestoval Whitacker. „Nikita Bernstein má plnou kvalifikaci a rutinní innost d íve zvládala bez problém . Jen po záležitosti s Bertramem se na vlastní p ání stáhla do pozadí,“ poukázala stroze na von Wonderovu asistentku. Reproduktor zašustil. „Moc jí nev ím,“ promluvila tentokrát Kristýna Rustová. „Já také ne,“ souhlasila komtesa, „ale tahle varianta je pro nás nejvýhodn jší. „Za jak dlouho Gadski protestoval proti zape et ní zbrojnice?“ vrátila se k jedné z Whitackerových informací. „N kdo si u n j st žoval?“ „Netuším,“ odpov d l po krátkém váhání. „Fajn, zjisti mi to. Další relace za dvacet ty i hodin p esn . Jestliže se neozvu, pak stejn tak po následující t i dny. A pak znovu už jen jedenkrát týdn . Opatrujte se, kon ím. A nezapome zase p inést vysíla ku, tahle už se – rozpadá.“ S posledním slovem plastický kryt p ístroje p ímo v ruce popraskal a vnit nosti se rozsypaly po zemi, b hem další minuty z nich zbyla jen neidentifikovatelná hmota. Maurbyho efekt v praxi. „To bylo rychlé,“ zkonstatovala. Odpo ívala až do pozdního odpoledne, kdy se vrátila Kowitza s Arimem. Nep išli sami, doprovázel je houf lidí, které najali jako 124
služebnictvo. Vyšla ven, aby si je prohlédla. O muže, kte í m li dát dohromady zahradu a d m, se Andrea nezajímala, pe liv však zkontrolovala ženy – spíše dívky –, které m ly sloužit jí osobn . Vybrala si t i a Kowitza jí o každé prozradila, z jaké rodiny pochází. V tšinou šlo o dcery emeslník a menších obchodník , jejichž rodi e si mohli dovolit dop át jím jisté formální vzd lání, ale které ješt byly p íliš mladé na vdávání. „U žádné z vás nechci vid t jakékoliv ná adí – nože, motyky, nebo dokonce zbran . Ú esy budete mít jednoduché, bez jehlic, kovových spon a h eben . Za jakékoliv sebemenší provin ní proti tomuhle pravidlu je jediný trest – zmrskání a vyhazov,“ vklouzla Andrea okamžit do role p ísné paní z Mielcru. Jedna z p ítomných si sáhla do vlas , vytáhla z ú esu dv krátké d ev né jehlice nat ené namodro a tém vyd šen je hodila na zem. Villefortová d lala, že to nevidí. „Až vás ze svých služeb propustím, dostanete každá –,“ podívala se na Kowitzu, „kolik je dnes slušné v no?“ „Pro dívku jejich p vodu deset, dvanáct zlatých mincí.“ „Patnáct zlatých mincí. Služba nebude dlouhá.“ Jestliže se dívky ješt p ed okamžikem bály, te zá ily št stím. „ aj, dala bych si aj,“ pronesla. „A vyv trejte d m, dokud ješt svítí slunce,“ ud lila jim první rozkazy. Kowitza se zatvá ila ublížen . „Má milá,“ obrátila se k ní komtesa. „Ty se do zít ka budeš muset stát mou vyslankyní, takže t chhle p t,“ ukázala na další vy len nou skupinku žen, „na tob za ne pracovat hned te .“ Stará dáma m la dlouhé šedivé vlasy a už jen vytvo it ú es vhodný pro danou p íležitost zabere n kolik hodin. „Arito, muže pošli na noc dom a zd razni jim, že do mého domu,“ ukázala na stavbu v centru celého dvorce, kterou m la sama pro sebe k dispozici, „nemají p ístup.“ Tím se zhostila panovnických povinností a zanechala ostatní jejich práci. Dop ála si koupel a pak se odebrala do západního pokoje, kde se nechala znovu namasírovat. T lo stále ješt nenabralo zp t veškerou energii, kterou vydala v boji o život v 125
hotelu Savatti. Zkušenost ji nau ila, že n kdy to trvá celé týdny. Tady to ale bylo jiné, lepší. Dva t i dny relaxace a bude v pohod , libovala si, když jen tak odpo ívala na l žku, pozorovala slunce zapadající za pás hor a poslouchala ptáky, kte í se s blížícím se ve erem rozezpívali. Když jí pak dívka, která se jmenovala Kaomi, naservírovala aj s až ne ekanou obratností a k n mu pak p idala její oblíbené sušenky – to musela být Ariho práce –, cítila se jako na dovolené a ne na úniku p ed Agenturou. Z klímání v prout ném k esle ji vyrušilo zaje ení a dupot. Vstala. Do pokoje vtrhla jedna z jejích služebných s mužem v patách. Byl to až nep irozen velký silný chlap, hodn p es dva metry, svaly na ramenou prozrazovaly, že se živí t žkou fyzickou prací, pravd podobn byl najat na išt ní p íkopu okolo zdí. Villefortová z proporcí jeho kostry usoudila, že trpí leh í formou akromegalie. P i spat ení Villefortové se zarazil, dívka mu díky tomu unikla a postavila se t sn ke komtese, jako by ji ta mohla p ed pronásledovatelem ochránit. Muž chvíli stál na míst , zamra en je pozoroval a n kolikrát se rozhlédl, zda neuvidí ješt n koho dalšího. Jeho onemocn ní ho z ejm postihlo i psychicky, protože to opakoval n kolikrát a zmaten p itom t ásl hlavou. Villefortová v d la, že hledá stráže nebo jiné muže, kte í by se m li starat o její bezpe nost, a udivovalo ho, že je nevidí. Nakonec se široce usmál a vstoupil do pokoje. „Dv ženský jsou lep í než jedna.“ Dívka za ala k i et. Poslední krok ho komtesa nenechala ud lat. Neviditelná epel Chameleona zasvišt la, celé p edloktí dopadlo na zem, muž se nechápav podíval na amputovanou kon etinu, ve tvá i výraz p ekvapení. P itom p edklonil hlavu a dalším sekem už na ni Villefortová dosáhla. V oknech se objevily vyd šené obli eje muž pracujících venku. „Neuposlechl mého p íkazu, vešel dovnit ,“ oznámila jim suše, ot ela epel do rukávu a zasunula ji zp t do pochvy. Muži se polekan odtáhli od oken. 126
„Ty a ty, vyneste ho ven za zdi,“ vybrala si dva. „A ty sem pošli n koho, a to uklidí,“ p ikázala vyd šené dívce, která horliv p ikyvovala a s úlevou vyb hla ven. Mohla to být náhoda, ale nemusela. Ten muž byl tak tupý a neovladatelný, že ho t žko n kdo mohl použít jako vražednou zbra , spíš šlo o zkoušku, zda je to opravdu ona, zda se opravdu vrátila bojová paní z Mielcru. A n kdo se práv dozv d l, že ano. Ve er pak sed la na futónu v centrálním pokoji, který byl nejbezpe n jší a zvn jšku nejh e p ístupnou místností, nechala však pootev ené dve e na st ešní verandu, takže vid la kus no ní oblohy a cítila, jak vzduch chladne. Sed la v seize, o i zav ené, obnaženého Chameleona se zviditeln nou epelí položeného na podlaze p ed sebou. Celou místnost osv tlovala jen jediná malá sví ka. Cítila její teplo a i skrze zav ená ví ka vnímala sv tlo. Andrea Villefortová nesp chala. V tomhle sv t bylo správné na asování to nejd ležit jší. Zvenku p icházelo ob asné zašum ní v tru, šelest ní listí, cvrkot hmyzu. Sví ka zhasla, as pomalu plynul dál. Zvuky noci zeslábly, ticho získávalo tém hmatatelnou podstatu. Jedovaté zasy ení epele. Najednou už nesed la, ale ležela na boku o kus vedle, nohy pod sebou, me v ruce. Ticho, tma a pach krve ve vzduchu. M la pocit, že slyší n koho t žce dýchat, ale nebyla si jistá. Pak ji ovanul závan vzduchu a n co se tém nepostihnuteln dotklo jejích vlas – jen jako by o n n kdo zezadu zavadil. Vymrštila se do oto ky a obouru vodorovn sekla p lkruhem. Až tém na konci dráhy epel našla cíl, zvuk pro atých žeber, žuchnuti t la dopadajícího na zem. Andrea stála a ekala, pod nohama se jí rozlévalo n co lepkavého. Až po dlouhé dob se odvážila pohnout a rozsvítit jednu ze sví ek, p ipravenou na stolku v rohu. Muž v tmav erveném overalu, s obli ejem ukrytým pod hedvábným šátkem, ležel ve velké, již se nerozši ující temné kaluži p esn tam, kde p edpokládala, že by m l být. Krev se zastavila u useknutého pramene vlas . Jejích vlas . O kus dál, víc ve st edu místnosti, ležel ješt jeden zabiják, dvojník toho 127
prvního. I on vykrvácel, rána mu otev ela b icho, musel umírat n jakou dobu. P esto dokázal um ít potichu, aby svému partnerovi neznemožnil dokon it práci. „Gashi,“ vyslovila jméno dávného spojence, „alespo vím, co od tebe ekat,“ dodala tiše. Vždy si potrp l na tyhle tiché stíny noci, m la pocit, že sám k nim také pat il.
128
PROTI PROUDU Kristýna Rustová stála u dve í a kontrolovala chodbu, Whitacker práv konfiguroval komunika ní kanál, aby mohli znovu navázat spojení s Andreou. Nenacházeli se pod Macochou, ale p ipojili se k transportnímu sálu rovnou z Prahy z von Wonderovy myslivny, jak se p ezdívalo jeho po íta ové laborato i. Bylo to proti p edpis m, ale mezi v cmi, kterých se už dopustili, se to docela ztratilo. Takhle nevzbudili pozornost Gadskiho lidí, kte í se ochomýtali všude okolo. Kristýna se rozhlédla okolo sebe. Ono už jen samotné vybavení laborato e ur it bylo proti p edpis m. K emu nap íklad byla pomalu rotující koule, vznášející se ve vzduchu? Vypadala jako globus neznámé planety i s prom ující se obla ností. Po íta s kabelem vytaženým ze zásuvky, na jehož monitor se neustále vypisovaly nápisy v cizím jazyce proložené kabalistickými znaky a chaotickými nákresy, m l také n co do sebe. A to v d la, že pár v cí už odsud n kdo odnesl, aby nevzbudily nežádoucí pozornost vyšet ovatel . „Už to budu mít,“ zafun l Whitacker. Kanál v era nezrušil, pouze ho p ekotvil a vyladil na nejnižší možný výkon, který ješt zaru oval, že se št rbina mezi sv ty nezav e. Její rozší ení pak bylo snazší než znovuvytvo ení. V místnosti se rozzá ilo namodralé oko komunika ního portálu. „Doufám, že tam je, p ece jen to n co stojí,“ zabru el Whitacker a opatrn do oka hodil malou vysíla ku. „Jsem na míst , p epínám,“ ozval se vzáp tí hlas Villefortové z komunikátoru. „Kdo tedy Gadskiho upozornil, že je zbrojnice zape et ná? P epínám,“ okamžit se vrátila ke své otázce z p edchozího dne. Whitacker hodil vysíla ku Rustové. „Je to zvláštní. Hovo ila jsem se všemi možnými lidmi, kte í by ve zbrojnici mohli n co hledat, prošla stížnosti vedení a nic. Zdá se, jako by na to p išel sám.“ 129
„Myslela jsem si to,“ zareagovala Villefortová a Monice Rustové se zdálo, že její hlas zní najednou ustaran . Zatímco mluvila, p estala v novat pozornost chodb a te se n kdo blížil rázným krokem, který byl v poslední dob vlastní hlavn plukovníkovým lidem. „Sakra,“ zaklela a posunula se tak, aby p ed p íchozím zastínila t lem otev ený portál. Vešel jeden z Gadskiho hlídacích ps , jak v duchu ozna ovala ozbrojené muže potulující se po chodbách ve špatn padnoucích sakách s více i mén ukrytými zbran mi v pouzdrech. „Co tu d láte?“ zm il si ji podezírav . Rustová nev d la, co íct, ona oprávn ní ke vstupu do laborato e nem la a Whitacker se snažil zrušit portál. „Spíš bych se m la zeptat já vás, co tady hledáte,“ ozval se z jednoho z box zapln ných v žemi holografických záznamových disk strohý hlas. Rustová ztuhla, jen st ží se jí poda ilo zachovat neutrální výraz. V laborato i po celou dobu byl n kdo t etí – a když zjistila kdo, nedokázala potla it polohlasné zaklení. Našt stí se strážný nedíval na ni, ale v noval svou pozornost Nikit Bernstein. V kostýmku s decentní sukní po kolena, v lodi kách na vysokém podpatku a halence s výst ihem, který se trochu, ale jen trochu pral s její celkov umírn nou stylizací, vypadala jako zosobn ní sexy manažerky z reklamy. Up ela na muže tázavý pohled a lehce zvlnila rty. To celkový dojem dokonale korunovalo, musela uznat Rustová. Gadskiho lov k najednou vypadal nervózn , o ividn nev d l, co odpov d t. „Jsem šéfka transportní sekce odd lení kritických záležitostí Divize pro potírání interrealitního pašování a tohle je moje pracovišt ,“ ekla, když muž otev el ústa k odpov di. Rustová si všimla, že mu d lá problém odtrhnout pohled od výst ihu Bernsteinové. „Když už jste tady, pomozte mi prosím, je to docela t žké,“ otupila Nikita ost í své p edchozí otázky, p istoupila k muži a podala mu n kolik pouzder s holografickými disky. 130
P i slov prosím se lehce, jen na zlomek sekundy pousmála a pak strážného odm nila krátkým pohledem do výst ihu. „M žeme jít. Odneseme to ke mn do kancelá e,“ zavelela. „Skon ete to tady co nejrychleji,“ prohodila p es rameno k Whitackerovi, Kristýnu ignorovala. „Tak to bylo o fous. Pomohla nám,“ vydechl, když osam li. „Nechápu pro !“ „Možná by se jí naše odhalení tady v laborato i nehodilo v další karié e,“ p emýšlela Rustová nahlas a zapnula vysíla ku. „M li jsme tady menší mezihru, ale už je to v po ádku. P epínám.“ „Rozumím. Pot ebuji, abyste pro m ud lali tohle,“ za ala Villefortová okamžit a pokra ovala celou adou požadavk . Rustové z toho tém nic nedávalo smysl. Pochopila jen, že Andrea rozjíždí svou vlastní hru. „Vy jste se zbláznila,“ nevydržel to nakonec Whitacker. „Jste na erné listin . Víte, jaký je trest za napomáhání n komu takovému v cestování mezi realitami?“ „Vím,“ odpov d la stroze. „Jaký vlastn ?“ zarazil se Whitacker. „Tak dvacet let vyhnanství, ne?“ „Je to jeden z mála in proti kodexu, za který je trest smrti.“ Whitacker zbledl a Rustová m la pocit, že Andrea na druhé stran spojení se tím n jakým zp sobem baví. „Uv domuji si, kolik riskujete. Mohu vám jen slíbit, že pokud to za ídíte, já pro vás na oplátku ud lám, cokoliv budete chtít.“ „Cokoliv?“ zopakoval zmaten vyhlížející Whitacker. „P esn tak, cokoliv si budete p át.“ Whitacker se za ervenal a Rustová v sob dusila smích. Tohle snad není možné, napadlo ji, ale navenek se jí poda ilo z stat vážnou. „Kristýno, od tebe bych pot ebovala, abys sledovala Johnova hlášení. Pokud se nedostaneš k obsahu, nevadí. Jen musíme v d t, že od n j n co p išlo. A pak pot ebuji, abys byla schopna se na m j rozkaz p emístit do výcvikové báze. Samoz ejm i s hlavním vyšet ovatelem Hansonem. Ten je pro nás te hodn d ležitý. 131
Nem l by to být problém, protože je do toho sv ta otev en stabilní pr chod. „Vím,“ p ikývla Kristýna. „S Frankem jsme ho jednou použili na erno.“ Výcvik ve sv t , nacházejícím se n kde v období odpovídajícím pozemskému triasu, m la stále ješt v živé pam ti. „Co máš v plánu?“ „Nachází se tam další zbrojnice. Krom nás slouží ty em dalším agenturním pobo kám. To, co Gadski nezískal u nás, se pokusí vyhrabat ze skladu tam.“ „A co to je?“ „Netuším,“ odpov d la Andrea. „Zabijáka, kterého poštval na m ? Jiné monstrum, které vyšle za Johnem, aby ho zni ilo?“ „Pro jsi si tak jistá, že to ud lá?“ „Nejsem, hraji vabank. Ale moc ho roz ílilo, když Bytewská zape etila p ístup.“ Rustová m la za to, že si Andrea tento krok d kladn promyslela, ale dál se nevyptávala – komtesa de Villefort nikdy nehrála se všemi kartami odkrytými.
132
BOJOVÁ PANÍ Z MIELCRU Pr vod bojové paní z Mielcru se pomalu ubíral k m stu. Celkem ho tvo ilo padesát narychlo najatých lidí, z nichž t icet bylo ozbrojeno. Z výhružn se tvá ící t icítky bylo osm muž v plné zbroji. Villefortová si však ned lala iluze, že by jí v p ípad otev eného konfliktu pomohli. Rozutekli by se jako hejno vrabc . Její doprovod však p edstavoval zna ný po et sv dk , které by Gashiho lidé museli pozabíjet, pokud by se jí cht l zbavit ješt p ed oficiálním p ijetím. Poté, co zlikvidovala jeho zabijáky, nepochybovala, že ud lá všechno proto, aby nemusel dodržet sliby, ke kterým se kdysi zavázal. Dnes mu bude p tapadesát, p emýšlela v duchu, zatímco pohledem podv dom kontrolovala okolí a hledala možné nep átele. Má ty i dcery a ví, že nikdy nebude mít syna. To byla jedna ze zvláštností tohoto sv ta, která zp sobovala množství dalších sociálních spole enských odlišností od bazální Zem . Všechny spermie konkrétního muže, které se v jeho varlatech v pr b hu jeho života vytvo í, nesou genetickou sadu chromozóm pouze pro jedno pohlaví. Velký Gashi má dcery a podle informací, které sta ila sesbírat, je té nejstarší t iadvacet. Podle zažitých zvyklostí by ji m l provdat za nejlepšího ze svých muž , který by pak p ijal jméno Gashi, aby rod pokra oval. Jenomže to znamenalo i p edat moc, což Gashi z ejm nedokázal. Za jeden rok Kuiko, jak se mladá žena jmenovala, vyprší v k vhodný pro vdávání. Už nebude vhodná jako pokra ovatelka rodu. Jenomže Gashi m l ty i dcery a té nejmladší bylo šestnáct. To mu dávalo ješt trochu asu. Zatímco Villefortová p emítala nad informacemi, které jí obstarali Kowitza s Arim, a hledala p ípadné spojence, nebo aspo lidi, kte í jí budou p átelsky naklon ní, vstoupili mezi první domy. Nep ipadalo jí, že by se m sto za tvrtstoletí p íliš rozrostlo, každopádn byl na ulicích v tší nepo ádek. Všude se shromaž ovali lidé, zpráva o jejím p íchodu se ší ila jako požár za silného v tru. 133
P ed hradem místního vládce ji p ivítalo sto dvacet voják , všichni v prvot ídních zbrojích, zbran vylešt né. Takoví bojovníci museli stát hodn pen z a jejich výstroj ješt víc. V hlav se jí automaticky spustila dlouho nepoužívaná kalkula ka p evád jící výnosy z p dy na ceny zbraní a muž . Sem tedy šla naprostá v tšina z vládcových p íjm , zhodnotila. Velící d stojník jí vysekl ceremoniální poklonu, vzhledem k jeho vále nému od ní proti n mu vypadala ješt menší a k eh í než ve skute nosti. „Lord Gashi je poct n vaší návšt vou a na d kaz nehynoucího p átelství, které ho k vám poutá, si m žete do jeho domu vzít osm muž osobního doprovodu.“ Potla ila ušklíbnutí. Za hradbou hlin ného valu, zpevn ného d ev nými trámy, m l ur it další dv stovky muž . Na rty jí bez jejího p i in ní p iplula pat i n kv tnatá odpov . S ob adnou d stojností odložila dlouhý me na stojan. I když p ítel, do domu jiného vále ného pána m l každý bojovník povolen vstup jen s krátkou zbraní. Villefortová si dob e uv domovala zv davé pohledy, které na sebe me p itahoval. P edpokládala, že ješt stále o n m kolují legendy. D stojník st ežící vstup do domu si ji pozorn prohlédl, klouzal pohledem po jejím od vu, dlouho zkoumal ú es, zda v n m nejsou ukryty n jaké záke né zbran . Pak pohledem setrval na výrazn ervené pochv krátkého me e. Byla lakovaná tolika vrstvami, že na slunci vrhala odlesky a p itahovala pozornost. Její pobo ní zbra byla dostate n krátká na to, aby nikdo nemohl mít sebemenší výhrady. Tím si byla jistá. „Vstupte, prosím, paní,“ ekl s úklonou nakonec. Poslechla a v doprovodu osmi muž , kte í byli pravd podobn víc herci než vojáci, vstoupila do jámy lvové. Pokud se n kdo z jejího doprovodu skute n živil ostrou ocelí, pak pracovali pro Gashiho, pomyslela si cynicky. Jediný lov k, na kterého krom sebe samotné spoléhala, byla stará Kowitza. Bez etiketou p edepsaného nalí ení, oficiálního komplikovaného ú esu a slavnostního bohatého šatu nikdo 134
nepoznal, že práv ji v era pán hradu p ijal s maximální zdvo ilostí p íslušící velvyslankyni mocné bojové dámy. Te hrála Kowitza roli osobní služky a hlavn vyjednava ky. Villefortová si dávala dobrý pozor, aby se ani jednou nedotkla podlahy mimo koberce, který byl položený speciáln ku p íležitosti její návšt vy. Krom toho, že jí vyzna oval cestu, sou asn i vymezoval prostor, po kterém se m la jako host právo pohybovat a v n mž m la zaru ené bezpe í a bezpe ný odchod. Po spletité cest , která ji provedla v tšinou reprezentativních komnat a m la demonstrovat majetek a moc vládce hradu, dorazila do velkého sálu obloženého vykládaným d evem. Na vyvýšeném stupni sed l Gashi, koberec ji vedl na ervený futón p ed ním. P ibližovala se pomalu, s náznakem úsm vu na tvá ích. Po stranách piedestalu vále ného lorda postávaly jeho ty i dcery, vždy dv a dv , vládce a jeho d ti obklopovali bojovníci. Napo ítala jich dvacet, p t nebo šest tvá í jí p ipadalo pov domých, u jedné si byla jistá. Te však musela v novat pozornost hlavn svému prot jšku, dávnému spojenci. tvrt století boje o moc se na n m viditeln podepsalo. Už tehdy byl ramenatý a mohutný, sou asn však pružný a velmi rychlý. S v kem ješt víc zmohutn l, ale v tšinu váhy si nesl kolem pasu, p ibyla mu jedna brada, nep irozená barva pleti nazna ovala problémy s trávením a játry. St ídmost nebyla jeho silnou stránkou ani tehdy, pomyslela si. P i usedání do seizy v novala dlouhý pohled; takový, aby si ho byla v doma, jeho nejstarší dce i. Nebyla krásná, na to po svém otci zd dila p íliš výraznou bradu, ale o i – v nich se skrývala síla. Andrea de Villefort po kala, až dva pr vodci s truhli kami za ní pokleknou, a pak teprve formáln pozdravila. Zvolila pozdrav, jakým vítá rovný rovného, i když Gashi si te nárokoval vyšší titul než ona. „ íkala jsi, že už se tady nikdy neukážeš,“ p esko il neurvale všechny zdvo ilosti. „Nebyla jsem zde dvacet p t let,“ p ipustila, „ale prožila jsem zde mnohé. Vrátila jsem se, protože pot ebuji pomoc a jsou zde 135
lidé, kte í jsou mi zavázáni a p ísahali, že ud lají všechno proto, aby své dluhy mohli n kdy splatit.“ Dob e si uv domovala, jak razantní její prohlášení je – dovolávala se vyrovnání starých dluh . To nemohl nikdo odmítnout – pouze za cenu vlastní cti i jména. Šestici, která jí p ipadala pov domá, se tvá e zm nily v strohé masky. Ostatní muži nezareagovali, oni u toho tehdy nebyli. Matsamuro, vybavila si jméno jediného muže, kterého s jistotou poznala, vrhl na svého pána opatrný pohled. Gashi a jeho sedm vále ník byli vázáni stejnou, tvrt století starou p ísahou. Ticho sílilo, až vyplnilo každý kout místnosti a vznášelo se nad všemi jako tlustá dusivá deka. Jí nevadilo, nechala ho sklouznout po ramenech a vyrovnan ekala. Matsamuro. Tehdy mu bylo mu sotva dvacet, ve svém mládí oplýval odvahou, se zbraní byl stejn dobrý jako jeho pán a možná i lepší, kdyby se rozhodl to dát najevo. Um l skládat básn a pokusil se ji svést. Nic z jejích myšlenek se jí neodrazilo ve tvá i, socha by proti ní byla neposedná. „Silná slova od n koho, kdo sem p išel jako ty,“ odpov d l kone n Gashi a odsekával slova jako epelí. Sklonila hlavu, jako by si rozmýšlela další odpov , a dovolila si krátký úsm v. Matsamura odmítla, protože sám Gashi tehdy toužil po bojové paní z Mielcru a doufal, že tak snadn ji získá postavení. Svého bojovníka by za úsp ch tam, kde byl sám poražen, nechal bez milosti zabít. „P icházím a dovolávám se starých slib . Nežádám mnoho, jen n kolik tvých bojovník , kte í mi budou p ísahat v rnost a p jdou tam, kam je povedu. Pokud zvít zíme, odm ním se jim,“ odpov d la klidn na další Gashiho nezdvo ilost. Okamžik studovala jeho tvá . Nedalo se mu v it, dnes už ne, zhodnotila nakonec. Vztek v n m doutnal, pouhou její p ítomnost cítil jako umenšení vlastní velikosti. „Vidím, že tvá domácnost vzkvétá,“ zm nila téma. „ ty i krásné dcery p ipravené p ivést na stolec rodu Gashi nového vále ného pána, osud t št d e odm nil.“ 136
Její slova ala do živého, Gashi se vymrštil do stoje, nikdo z p ítomných nevydal žádný v domý zvuk, ale šust ní látky, jak se všichni ošili, slyšela z eteln . Matsamuro na okamžik p iv el o i. Tehdy se mu smála, že ho jednou kv li tomu zabijí, protože neuvidí své nep átele, ale on tvrdil, že se mu tak lépe p emýšlí. „Co si o sob myslíš, bojová paní,“ vyrážel ze sebe Gashi a p echázel po svém stupni sem a tam. „Generace lidí se narodila a dosp la, generace um ela, a po tu celou dobu jsi pry . Najednou se ukážeš a dovoláváš se starých, dávno zapomenutých záležitostí?“ „Nep išla jsem si pro p du, kterou jsem tob a tvým d tem prop j ila. Je tvého rodu na v ky v k – dokud jméno Gashi bude existovat,“ p ilévala olej do ohn . Gashi zasup l. „Držím slovo, ne jako jiní,“ zatla ila ješt víc na pilu. Vále ný lord zastavil p ímo p ed ní, musela zaklán t hlavu, aby mu vid la do obli eje. „A vále ník je jen tak silný, jak silné je jeho slovo,“ doplnila další kamínek do budované stavby. Te už se st ží ovládal, cítila, jak v sále stoupá nap tí. Nejstarší dcera se snažila vypadat nete n , ale ruce m la sev ené v p st. „Vidím však, že u tebe se takových ctností nedovolám, proto alespo p ijmi dary, které jsem p inesla,“ kývla na vyd šené sluhy za sebou. Ti p esn podle instrukcí postr ili bedýnky, které nesli, dop edu p ed Villefortovou a otev eli jejích víka. Nejmladší dcera vyk ikla a vzáp tí si p itiskla ústa dlaní. Jeden z mladých zabiják jí asi nebyl lhostejný a znala ho lépe, než její otec tušil, odhadla Villefortová. Zvedla jednu z hlav tak, aby ji vid li i ostatní. „Zbavila jsem t t ch budižkni em , kte í m p es veškerý výcvik, jenž jsi jim poskytl, nedokázali zabít. Zbyte n jsi je krmil.“ Gashi už m l ruku položenou na jílci, zvuk tasení splynul s dopadem hlavy na zem. Sta il mu jediný bleskový krok, dlouhá 137
epel zamí ila k hrdlu sedící komtesy v lesknoucím se oblouku – a zastavila se na ší ku dlan p ed nechrán ným krkem. Gashi strnul, sklopil hlavu a díval se, jak mu z t la vypadávají vnit nosti a z postupn se rozevírající rány lezou konce roz atých žeber. Záplava krve zviditelnila epel Chameleona, te hrotem spo ívající ze strany na krku umírajícího vále ného lorda. Sesul se na míst a pak ízením osudu sklouzl ze svého piedestalu k nohám komtesy Andrey de Villefort. Po n kolika sekundách šokovaného ticha se muži, kte í m li chránit svého pána, dali váhav do pohybu, na všech stranách se zaleskla ocel. „Ne!“ p edb hl je Matsamuro, doprovázen ješt dv ma veterány. „Gashi porušil zákon pohostinství a jen díky jeho smrti je est rodu zachována. My musíme sloužit naší paní Kuiko!“ poklekl vedle nejstarší Gashiho dcery. Villefortová doufala, že Kuiko sama p evezme iniciativu do svých rukou, p esn tak, jak jí to navrhovala v pe liv formulovaném dopise, v n mž se sice nepsalo nic o smrti jejího otce, ale který spekuloval s možností, že se brzy stane vále nou paní. S pomocí Matsamura se nové vládkyni poda ilo vzpamatovat a se stup ující rozhodností p ešla na uprázdn né místo, kde d íve sedával její otec. „Je to tak. est rodu je nadevše. M j otec setrval na svém míst déle, než m l, a zlá nemoc ho sežrala zaživa, uloupila jeho rozum a vále nické schopnosti. Jen proto se provinil proti dávným zákon m. Poh bíme ho se ctí, jak se na vále ného lorda sluší,“ pronesla Kuiko sv j první vlada ský projev. „Stane se, jak pravíš, paní,“ odpov d la Villefortová a vsed se hluboce uklonila. Pak sv j vlastní me o istila a zasunula zp t do upravené pochvy pro krátký me . Musela být stále velmi opatrná, aby sebe nebo n koho jiného nepo ezala o dv t etiny neviditelné a nechrán né epele. Poté o istila Gashiho me a ob adn ho podala jeho d di ce. Ta ho beze slov p ijala. 138
Matsamuro, poté, co svým jednáním zklidnil ostatní muže, se te spolu se dv ma spole níky držel neustále t sn u Andrey jako stráž. Byla mu za to vd ná. V každém okamžiku se mohl najít n kdo, kdo by se ji pokusil zabít. Možná byla na vážkách i nejstarší dcera, ale ím víc asu od incidentu uplynulo, tím víc se smi ovala s novou situací. „Zanechám t tvému smutku a p ípravám ob adu,“ rozlou ila se proto co nejrychleji, zvedla se a po koberci, na n jž stále nikdo jiný nevstoupil, odešla pry . Její vystrašený doprovod se držel t sn za ní. „Až budeš moci, zastav se u m , jsi vítán,“ sd lila Matsamurovi nenápadn , když se naposledy klan la domu hostitelky. Dorazil ve er na koni, kterého si sám obstaral. Z ejm byl dob e informován a v d l, že tady není nikdo, kdo by v d l, jak zacházet s kon m s vále ným výcvikem. Pozorovala ho otev enými okny západního pokoje, sama ukrytá v p ítmí. Ostražitý, opatrný a sou asn sebev domý. Kolik v n m zbylo z toho mladíka, kterého znala? V it mu mohla, to ano. Postavil se na její stranu, když to nejvíc pot ebovala. Bude on tím, jenž se stane novým vále ným lordem? Bylo to možné, záleželo na tom, jaké muže d di ka up ednost ovala a jaké politické cíle m la. Matsamura by nikdo neozna il za pohledného, na to m l v sob jeho obli ej p íliš orlích rys . lov k se musel dívat do o í, aby v jeho tvá i našel n co p ív tivého. A to jen ve správné chvíli. Kowitza ho nechala p ed domem stát tak dlouho, než služebné p inesly Villefortové ob erstvení, horkou vodu a ajovou soupravu. ekal uvoln n , beze sp chu, prohlížel si zahradu, na jejíž obnov se za alo nedávno pracovat. „Dnes už máte volno,“ oznámila dívce rozmís ující nádobí na stole. „Nebudu vás pot ebovat.“ Její špatn zamaskovaný v doucí úsm v Villefortovou pobavil. ajové lístky zalila v okamžiku, kdy se Matsamuro objevil ve dve ích. 139
140
„Vstup,“ pobídla ho. „Díky. Poslední lov k, který sem vstoupil bez vyzvání, neodešel v jednom kuse.“ „Nic se neutají,“ zabru ela a sledovala, kdy se první lístky za nou snášet ke dnu. Na ob adnost si potrp la, jen když to bylo nutné z diplomatických d vod , ale u aje se vyplatilo být p esný Chvíli sed li a ve spokojeném tichu usrkávali aj. „N co jsem p inesl, k pití,“ poznamenal a ze záhybu kameschimi vytáhl keramickou láhev. „Ne, rýžové víno ne,“ zaprotestovala. „Ve volném ase ho pít nehodlám, ješt te je mi špatn z pomyšlení, kolik jsem ho tehdy musela s vámi vypít na oslavu vít zství.“ Usmál se, tverácké o i a krutý nos k sob na okamžik nepat ily. „Není z rýže. V Gashiho službách jsem jezdil na západní hranici a tohle jsem si odtamtud p ivezl. Myslím, že ti bude chutnat.“ Chopil se koflík a sám do nich nalil. „Je to z hrozn ,“ zkonstatovala Villefortová p ekvapen . „A p kn silné. Trochu mi to p ipomíná Madeirské, ale je to siln jší a sladší sou asn . Jo, to si dám líbit. Máš rodinu?“ zeptala se. „M l jsem. ty i syny. Jeden um el malý, t i jsou bojovníky ve službách pána z Akugi. Dobrá služba, jsou dob í bojovníci. Musel jsem je poslat pry , protože Gashi by nesnesl, že mám n co, co mu bylo odep eno.“ „Moudré rozhodnutí.“ „Žena mi utekla. Nehledal jsem ji, co s mužem, který není nikdy doma.“ „Moudré rozhodnutí.“ „Ti dva, co jsi zabila. Byli to jeho oblíbenci. Chystal se je adoptovat,“ ekl po chvíli ticha. „Domýšlela jsem se n co takového, m li vynikající vybavení. Takové normální assasini obvykle nemívají.“ Hovo ili s dlouhými pauzami a oba p itom pozorovali prodlužující se stíny. 141
„Cvi il jsem je. Potom, co jsem se vrátil z hranice, jsem se stal Gashiho hlavním šermí em. Um ní tichého zabíjení je cvi il on sám. Jací byli?“ „Profesionální zájem?“ nadhodila a p imhou ila o i. „P esn tak,“ p ikývl. „Dob í, velmi dob í, málem m dostali.“ Podržela koflík a nechala si dolít. „Jen ješt nem li, nevím, jak se tomu u vás íká –“ „Vnit ní hlas vále níka?“ „Ano, p esn to.“ „Byli na to p íliš mladí.“ „A já díky tomu p ežila. Zm nil ses a sou asn nezm nil. Co p inesla léta, kdy jsem tu nebyla?“ Sledovala, jak se protáhl, zakroužil rameny a sám si dolil. „Ob as už mi tuhnou svaly, nejsem nejmladší,“ prohodil. „Po ád ve služb , v sedle, p šky. Ješt dvakrát se objevili ti podivní bojovníci, co jsme s nimi vál ili pod tvým vedením. Bylo jich jen pár, ale dalo nám práci je všechny zni it. Pak následovaly války s jinými vále nými pány. Ty byly krvavé, p išel jsem o v tšinu svých p átel. Abych se zbavil vzpomínek, ujal jsem se vedení výzkumné výpravy, na níž se podílelo n kolik lord . Vydali jsme se za hranice íše, p ešli jsme hory, pouš . Protože jsme p inesli zlato a spoustu uloupených tajemství a já výpravu vedl, považoval se od té doby Gashi za vále ného lorda. V okolí nebyl nikdo, kdo by proti tomu protestoval, a lidé si zvykli,“ rozvykládal se. Sou asn využil toho, že drží prázdnou íšku, a dolil jí. Villefortová cítila, jak z ní postupn opadá nap tí p edchozích dn . Matsamurovo vypráv ní, i když p evážn o smutných v cech, se dob e poslouchalo. Zp sob, jakým sv j život rekapituloval, byl vyrovnaný, klidný. Sledovala, jak se usadil zp t na své místo. Už tehdy se jí líbilo, jak dokázal p ejít z absolutního klidu do precizního pohybu a opa n . as ho zatím o nic nep ipravil, spíš jen vycizeloval to, co už tehdy bylo tém dokonalé. 142
„Hodn jsem toho vid l, slyšel. Vid l jsem v ci, o nichž jsem myslel, že nejsou možné,“ zavrt l hlavou, jako by ho to samotného udivovalo. To byla další v c, kterou ji p ekvapoval. Dokázal se nemilosrdn vrhnout do nejprudší v avy, pak zachránit sirotka, jednoho z mnoha odsouzených k smrti v kotli vále ného b sn ní, a nakonec p emýšlet nad hv zdami na no ní obloze. „A cht l bych poznat víc.“ S t mi slovy ji uchopil za ruku a vtiskl jí do dlan polibek. V pr b hu jejich hovoru se setm lo. Než p ijel, dop ál si láze a isté oble ení, krom parfému a jeho vlastní v n cítila ješt kon . Nechala svou ruku v jeho dlani, nevzdorovala mu. Miniaturní stolek s ajem a silným vínem mezi nimi nenechával moc prostoru, ale p ekvapilo ji, když ji zvedl do náru e rovnou z místa, kde sed l. Byl siln jší, než vypadal. Nechala se políbit. Nesp chal, byl opatrný, dával jí as. To se jí líbilo. Netušila, kdy se to zm nilo, váhavost byla pry , registrovala trhání hedvábí, ale mnohem víc vnímala jeho dech, horké drsné dlan a jazyk. Uv domila si, že k i í, a bylo jí to jedno. Podruhé už jen p edla a nakonec jen ležela na boku a nechala se zah ívat teplem jeho t la. Natáhl ruku a ob ma nalil další koflík silného vína. „Na muže tvého postavení moc asto se ženami neobcuješ,“ ekla a samotnou ji p ekvapilo, že to víc než lidská e zní jako p edení. „Tak n jak se to vyvinulo ízením osudu.“ Oba dopili až do dna. Ml ela a oddávala se okamžiku klidu, vytrženému z krvavého b hu sv ta. „Paní Gashi zpovídala své vojáky, zda jsou ochotni vést proti tob útok,“ zm nil téma, jako by jí necht l dop át odpo inek. „Je chytrá, možná dokonce moudrá,“ zareagovala ospale, jako by se jí to ani netýkalo „A co jí odpov d li její bojovníci?“ „Odpov d li jí ne. ekli, že d íve nebo pozd ji odejdeš a bude pro všechny lepší, když z tohoto setkání vyjdou se ctí.“ „Odpov d li jí moud e,“ zavrn la. „ ekla bych, že jim n kdo napov d l.“ 143
„Postaral jsem se, aby neud lali chybu.“ Andrea se usmála a až zp tn si uv domila, jak moc se usmívá. Ano, Matsamuro se um l postarat, to si všimla už tehdy. A nikdy se nikdo nedov d l, co ho to postarání se stálo. „M j boj je krvavý. Mnoho lidí um e. Vyber mi muže, kterým stojí za to um ít, aby se postarali o ty, na kterých jim záleží,“ ekla tiše a dál se kolébala na rozhraní bd ní a spánku. Už dlouho se necítila tak p íjemn unavená, ospalá a v bezpe í. „Finan ní otázky probereme zítra.“ „A co nabídneš mn ?“ zeptal se. Uv domovala si, že se u otázky usmívá. „Všechno, pokud to bude v mé moci.“ „Válku, do které verbuješ muže, vedeš kv li emu?“ zeptal se se zájmem. „Kv li muži, na kterém mi záleží,“ odpov d la bez váhání. „Nep ekvapuješ m ,“ zamumlal a poslední slabiky utopil v hebkosti jejího klína. Drsn ho chytila za vlasy a posunula mu hlavu výš. „Nepospíchej.“ Odešel za úsvitu, tiše a bez pozdravu, i když byla vzh ru a on to poznal. V d la, že se brzy vrátí s muži, které slíbil, ale to už bude zcela jiný Matsamuro, voják a v dce, jenž bude p ísahat v rnost bojové paní z Mielcru.
144
RENEGÁTI Kristýna Rustová si už sta ila zvyknout na rozm ry svého Landroveru a obratn se proplétala mezi okolními vozy. S každým kilometrem blíž k Pa íži dopravní ruch sílil. Tisíc padesát kilometr dlouhou trasu zdolala za osm hodin, a to i s hodinovým stáním v kolon . Te , t sn p ed cílem, už m la ízení plné zuby. Whitackerovi však po krátké, asi p timinutové zkušenosti v z p j ovat necht la. ídil pomalu a špatn . Hanson zase stále vypadal nap l nep ítomný, pono ený sám do sebe, a necht la, aby je ve svém rozpoložení vyboural. Vzhledem k tomu, že ho Gadski nedávno p idal na seznam ob tí Villefortové, nemohli použít letadlo. Letišt byla ur it monitorována, proto se museli p es p l Evropy trmácet vozem. „Mám to,“ oznámil spokojen Whitacker. Celou druhou ást cesty se hrbil nad svým notebookem. „Co?“ zeptala se nep esv d en . Chvíli p edtím, než vyrazili na cestu, se Hanson díky svým pravomocím dozv d l, že JFK poslal mimo ádné hlášení, které se Gadski pokusil utajit. Nepoda ilo se mu to a po n kolika hodinách, když si uv domil sv j neúsp ch, hlášení postoupil odd lení Bytewské. A práv s tímhle hlášením si Whitacker posledních pár hodin hrál – zjevn hlavn protože to byla pouhá rutinní dávka informací o pokra ování mise. Dokonce se dalo íct, že bylo ješt všeobecn jší a nudn jší, než hlášení obvykle bývají. Pro se ho pak snažil Gadski utajit? „Je to pad lek, naprostý pad lek,“ prohlásil nakonec spokojen Whitacker. „Každé slovo, každá hláska. John s tím nemá v bec nic spole ného.“ „Ehm?“ nazna ila Rustová otazník, p išlápla plyn a ty ap llitrový motor katapultoval t žký v z dop edu okolo dlouhého kamionu. „Všechno sedí, hlas, v tná stavba, Ková ovy idiomy. Sehnal jsem si texty jeho starých hlášení. Statistickým vyhodnocováním jsem ztratil spoustu asu a k ni emu to nevedlo. A pak jsem ud lal frekven ní analýzu hlasu.“ 145
„Mn to zní jako Ková ,“ nenechala se p esv d it. „Jo, i tohle sedí, nepopírám. Ale když ekneš stejné slovo dvakrát za sebou, Furiérova analýza nem že vyjít stejn .“ „Furiér, toho jsem znala. D sný frajer na sjezdovce, jezdil s bílou šálou kolem krku, takový pošuk,“ poznamenala lhostejn . Whitacker si vzdychl. „Prost koeficienty vyšších len se liší. A tady jsou naprosto stejné. Jako bys byla magnetofonová páska, která Popokatepetl p ehraje vždycky naprosto stejn . Neobt žovali se p i generování za lenit i odchylky p irozen vznikající p i e i. Asi m li málo asu.“ „Takže Ková poslal hlášení, které si Gadski nechal pro sebe, a místo n ho poskytl pad lek,“ probral se z ml ení Hanson. „Co z toho pro nás vyplývá? Další sjezd je ten správný,“ upozornil. „Pro nás to neznamená nic, za každou cenu vás musíme dostat na místo, které Villefortová vybrala,“ ekla Rustová a poslušn zato ila. „Jen mi po ád vrtá hlavou, pro zrovna do D0012, kde je výcviková báze.“ „Protože se tam m žeme dostat permanentním portálem bez nutnosti používat fantómy, které Gadskiho lidé ur it dob e monitorují?“ navrhl Whitacker. To už sjeli z dálnice a blížili se ke stovky metr rozlehlé budov skladišt . Na pohled vypadala stejn jako spousty obdobných, z nichž se zboží rozváželo kamiony do sítí hypermarket , ale ve skute nosti pat ilo Agentu e a maskovalo pr chod do sv ta, v n mž se nacházelo výcvikové st edisko. A také poskytovalo výborné krytí, pro je na místo as od asu p ivážena spousta materiálu. Kristýna na dobu strávenou v druhohorním sv t vzpomínala ráda. Bylo to jako vstoupit do íše za zrcadlem. P ipadalo jí to ale tak dávno, stejn jako výlet, který podnikla s Frankem Boormanem a který skon il šíleným p esunem rovnou do Prahy. Zastavila u závory, tuctov vypadající strážný si vyžádal agenturní karty všech t í, p elétl je letmým pohledem a pustil je dál. „Myslíte, že to bude tak jednoduché?“ zašeptal Whitacker. 146
„Cesty do D0012 se moc nekontrolují. Není tam nic zajímavého, dokonce máme od Bytewské rozkaz k cest ,“ uklid ovala ho Rustová. „Je vyšet ovaná a do asn suspendovaná,“ namítl Whitacker. „Budou to v d t? Bude je to zajímat? Vypadá to tu naprosto mrtv ,“ pokr ila rameny a následovala šipky ukazující jí, kam má s osobním vozem jet. „Ale v D0012 je n co zajímavého. Velká zbrojnice pro p t agenturních bází. Ta je ale za normálních podmínek zav ená,“ p ipomn l Hanson. „Andrea se o ní zmi ovala. Mám pocit, že s ní má n jaké plány, ale nesv ila se mi,“ prozradila Rustová a zastavila na parkovišti. Vystoupili všichni spole n a chvíli se jen tak rozhlíželi. Rustová m la pocit, že ji odevšad pozorují, ale snažila se chovat normáln . P ipadalo jí, že stojí na jevišti p ed neviditelným publikem a všichni vidí, jak moc je nervózní. „Tudy,“ ukázal Hanson na šipku namalovanou na bílé fasád táhnoucí se až b hvíkam. Kristýna vyrazila jako první. Cht la, aby to už bylo za nimi. Bez velkých problém prošli dv ma dalšími kontrolami, p i poslední už uvnit budovy jejich karty zkoumal stroj. „Jak to, že vás nezastavili? Jste p ece oficiáln mrtvý,“ nechápal Whitacker a po o ku nervózn pozoroval Hansona. Rustová si všimla, že mladík zhluboka oddechuje, a i když byla budova klimatizovaná, potí se. Ona se naproti tomu uklidnila. Trochu. „Jako hlavní vyšet ovatel mám víc pracovních identit. Nap íklad pro prohlížení archiv a podobn , aby vyšet ovaní nepojali podez ení,“ vysv tlil Hanson „Všichni mi tady p ijdou takoví, prost jako oby ejní penzionovaní hlída i n kde v bance, nebo tak,“ p emýšlel dál Whitacker nahlas, zatímco sjížd li malým osobním výtahem do druhého podzemního patra, kde se nacházelo jedno ze stálých vyúst ní portálu. 147
Uklid uje se mluvením, odhadla Rustová. Vlastn to byl docela dobrý zp sob. „Oni de facto penzionovaní jsou. V tšinou nedobrovoln . V každé organizaci se však najde i mén kvalifikovaná práce. Jsou slušn placeni a Agentura je má i nadále pod kontrolou. Je to spolehliv jší a v celkovém kontextu i lacin jší než jiná opat ení, která mají zajistit utajení,“ odpov d l Hanson. Postupn se vzpamatovával, a to bylo dob e. Kristýna m la strach, že ho budou nakonec transportovat jako n jakou katatonickou loutku. Výtah zastavil, s otev ením dve í se na n vrhlo suché teplo, prach a spousta v ní, které mezi ocelovými st nami nem ly co d lat. „Dochází tady ke spontánní vým n vzduchu mezi dv ma sv ty,“ ekl se z ejmým zaujetím Whitacker. „Aby se minimalizovalo vzájemné ovlivn ní, bude tahle prostora z ejm hermeticky izolovaná od okolí.“ Rustová se rozhlédla. Hala byla obrovská, odhadovala, že dosahuje minimáln rozm r fotbalového h išt , a p estože všude jezdily uklízecí automaty, pod nohama jim sk ípal na ervenalý prach. Na ploše v pravidelných rozestupech stály džípy, kamiony, dokonce i vrtulníky, které v podzemí p sobily nepat i n . Kousek p ed nimi se ty ila prosklená stavba rozm r menšího domu. Až když si prohlížela mohutnou ocelovou závoru, zdánliv nesmysln postavenou kousek od skleníku, zaregistrovala dokonale ernou kruhovou plochu p ipomínající ústí tunelu. Jenomže to nebyl tunel, jen oko nicoty, které její zrak odmítal akceptovat – pr chod do jiného sv ta. „Tak co pro vás mohu ud lat?“ oslovil je muž v khaki uniform tropického stylu, který vystoupil z kancelá e, když dorazili blíž. Z portálového okna vál horký suchý vítr, bylo jasné, pro byl muž oble ený, jak byl oble ený. U pasu m l velkorážný revolver a na zádech automat. „Už nám sem n kolikrát proniklo pár zví átek a n který z nich byly docela divoký“ usmál se na Rustovou, když zjistil, jak si ho pe liv prohlíží. 148
„Velkých?“ zeptala se obdivn . „Jo, jedna z t ch bestií byla docela velká.“ Whitacker zatím okukoval portál. Z druhé strany vypadal úpln stejn . „Vím, že má nulovou ší ku, ale vid t to na vlastní o i, to je n co jiného,“ zamumlal. „Podepsána Bytewská,“ p e etl muž, když studoval jejich p íkaz k cest . O ividn se mu na n m n co nezdálo, ale zatím nev d l co. „A to jste ho st elil tou velkou puškou u pasu, nebo tou složitou, co máte na rameni?“ zeptala se Kristýna. „Ob ma,“ vzhlédl k ní strážný. „Vypot eboval jsem všechny náboje, než ta bestie šla k zemi, od té doby nosím jeden zásobník navíc,“ poplácal se po opasku, „agentko Rustová,“ mrkl se do jejích doklad . „Jsem Kristýna. Specialistka na etiketu st edov kých a pozdn st edov kých spole ností,“ ekla rychle. „Sice jsem musela st ílet, ale nijak zvláš mi to nešlo. A z t ch velkých zbraní, z t ch mám hr zu.“ „No, pokud byste pot ebovala speciální lekce, Kristýno,“ muž se na ni usmál, „sta í íct.“ „Až se budu vracet?“ nadhodila. „Jo, jsme domluveni,“ rozzá ily se mu o i a podal jim zp t doklady. Sou asn n jakým zp sobem aktivoval otevírací mechanismus, protože závora se zvedla. „Vezm te si tamten džíp,“ ukázal na ot ískaný v z stojící pod tabulí s íslem jedna. íslo dv bylo prázdné. „Procházet p šky je zakázané.“ „Díky, a m jte se, usmála se na n j Kristýna jisk iv . „Sedn te si za volant,“ šeptla Hansonovi, když krá eli k vozu. „Rozumím, vy jste jen specialistka na etiketu,“ odpov d l. „To bylo dobré vystoupení.“ Když s trochu svíravým pocitem vyjížd li k portálu, Kristýna si uv domila, jak moc byla po celou dobu napjatá. A je na druhé 149
stran ekalo cokoliv, ur it ukrývání se. Mýlila se.
to bude lepší než tajn stká ské
150
V MÉM JMÉNU Listová péra starého džípu pohltila nerovnosti, do ch ípí je ude ilo vedro a záplava prachu. Kristýna polkla, aby p ekonala nával nevolnosti. U permanentní brány byl tak desetkrát slabší než u b žného p echodu, ale i tak m la pocit, že práv spolkla živou ropuchu. Než se sta ila vzpamatovat, Hanson prudce šlápl na brzdu, v poslední chvíli se chytila za madlo p išroubované na dve ích a jen díky tomu se vyhnula nárazu elem o p ístrojovou desku vozu. Pásy si na pr jezd portálem samoz ejm nebrala. Na široké prašné cest , vytla ené do vysušeného podkladu koly voz o mnohonásobn v tší hmotnosti, než m l jejich džíp, stál muž s lukem. Nemí il na nikoho a vypadal, jako by zastavování jedoucích automobil vlastním t lem pat ilo do jeho pracovních povinností. M la pocit, že n koho takového už vid la. P ipomínal jí ínského nebo japonského bojovníka ze starých kreseb. „Jsem ráda, že jste dorazili,“ ozvalo se zprava. Hlas poznala, ale lov ka, který jím mluvil, nikoliv. Z džungle kapra ovitých rostlin se vyno ila postava v kimonu a jakési kazajce oble ené p es n j. erné linky pod ví ky pozm nily rysy obli eje natolik, že jí chvíli trvalo, než uv ila, že tam opravdu stojí Andrea Villefortová. „Nechci do toho zatahovat základnu a lidi v ní. Zaparkujte u strany a vystupte si. K nám je to kousek, necelých deset kilometr slušným terénem.“ Whitacker zaúp l. Hanson poslechl, a když Kristýna vystupovala z vozu, uv domila si, jak kožen te hlavní vyšet ovatel vypadá. Spíš jako mrtvola než živý lov k. „Dlouho jsme se nevid li,“ zahájila Villefortová rozhovor a dívala se zp íma na Hansona. Ve svém od vu, pocházejícím z jakéhosi st edov ku, vypadala jako naprosto jiný lov k. A s me em u boku. To bylo p esn to, co ji prom ovalo ze všeho nejvíc, uv domila si Kristýna. Andrea najednou byla ve svém živlu. Když ídila své Porsche, deklasovala vyhlášené st elce precizní prací s brokovnicí nebo jen 151
vyrážela svým vzhledem dech muž m na koktailových ve írcích, tam všude vypadala naprosto skv le. Ale tady, v zaprášeném kimonu s rukou položenou na jílci me e – tohle byla skute ná tvá senior agentky Villefortové. Nebo komtesy de Villefort? Kristýna si nebyla jistá. „P edpokládám, že znáte okolnosti, které nás sem oba zavedly,“ odpov d l po dlouhé pauze Hanson. Ruce držel zatnuté v p st a chv lo se mu ch ípí. Rustová ho cht necht musela obdivovat. Ud lal botu, p íšernou botu, ale byl odhodlán riskovat vše, aby od inil, co je možné. Když se mu zam ila na o i, uv domila si, že Andreu stále miluje. Bylo to n kde v n m, perpetuum mobile, které nedokázal zastavit. „Ano, a velmi oce uji, že jste tady. S vaší pomocí m žeme v ci uvést do po ádku,“ odpov d la Villefortová. „Pro vás všechno,“ zkusil to Hanson. „Napravíme chyby, vrchní vyšet ovateli,“ zareagovala suše, ale s úsm vem Villefortová. Karty byly rozdány. Jednou provždy a Hanson s tím nemohl nad lat v bec nic. Kristýna si uv domila, že vedle Andrey najednou stojí ramenatý muž od ný v podobném pseudojaponském stylu. Navíc však na sob m l brn ní. Samuraj, napadlo ji, i když ne všechny detaily sed ly. „To je kdo?“ zeptala se. Hanson a neznámý muž na sebe pohlédli, pochopila, že oba mají n co spole ného, jen netušila co. „Pan Matsamuro, velitel týmu nula, lov k, jemuž jsem já a zanedlouho i celá Agentura zavázány. Pokud samoz ejm usp jeme.“ Rustová si byla jistá, že kdyby kdokoliv z nich vyjád il sebemenším pohledem nep átelství v i Andree, vále ník po jejím boku, ímsi p ipomínající žulový monolit, by je všechny zabil d ív, než by sta ila sáhnout pro pistoli v podpažním pouzd e. Uv domila si, že za tu krátkou chvíli ve sv t D0012 je zpocená jako myš. Dv myši, celé doup myší. 152
„Dala bych si ledovou kávu, sprchu a nohy na st l,“ prohlásila a se zpožd ním si uv domila, že to byl p esn ten druh repliky, který uvolní hromadící se nap tí. „Bohužel, nic z toho nemáme a vodou šet íme. Ale Matsamurovi muži jsou veteráni z poušt a s žínkou umí úplné divy.“ Andrea se neusmála, ale do slova a do písmene zak enila. Kristýna s pobavením zjistila, že Whitacker se za ervenal, Hanson se tvá il, že nic neslyšel. „A kolik t ch tým máte k dispozici, agentko?“ vrátil se rad ji k v cným záležitostem. S Villefortovou te bude komunikovat jen oficiáln , pochopila Rustová. I to je jistý zp sob obrany, usoudila. „Zatím dva, ale p edpokládám, že další t i p ibudou.“ „A náš cíl?“ pokra oval Hanson ve vyptávání. „A váš plán?“ „Cílem je spádová zbrojnice, hlavní vyšet ovateli,“ vyšla mu Villefortová vst íc. „Gadski eskaloval hru natolik, že te mu jde o všechno. Zvlášt poté, co vás nechal prohlásit za mrtvého, zavražd ného mnou. Tohle už nedokáže zaretušovat – samoz ejm pokud vás nezabije. Byl by schopen, a výbavu na to má, použít i taktickou jadernou pumu, aby si pojistil vaši smrt. Ve zbrojnici to nebude možné. Nabídneme mu setkání.“ „Kolik lidí budete mít k dispozici?“ Hanson se dál tvá il jako kožený panák, ale skute nost, že s Villefortovou hovo í jen o profesionálních záležitostech, mu pomáhala. „Doufám v šedesát.“ „A s kolika lidmi si myslíte, že vyrukuje Gadski?“ „S kompletním p epadovým komandem, ur eným pro ešení problém t ídy t i,“ odpov d la Villefortová bez zaváhání. „To je zcela v jeho pravomoci a nemusí d vody nasazení nikomu prokazovat.“ Hanson souhlasn p ikývl a vypadal ješt prkenn ji než p ed chvílí.
153
„Takže vy doufáte, že pár desítek vašich známých dokáže zvládnout sto dvacet elitních zabiják plukovníka Gadskiho, kte í p edstavují jednu z obrn ných p stí Agentury?“ Sarkasmus dodal Hansonovi sílu, jeho hlas te zn l naprosto dokonale, vybroušen jako p vecký projev zkušeného operního zp váka. Opakováním k dokonalosti, napadlo mladší agentku. „Obrn ná p st?“ zopakovala Villefortová. „Netušila jsem, že se tenhle eufemismus používá i nadále, hlavní vyšet ovateli,“ opá ila. Rustová, které jako nová kovi nedocházely všechny narážky, se p esto pobaven ušklíbla a zhluboka se nadechla suchého vzduchu ko en ného ho kým prachem ví eným všudyp ítomnými vzdušnými víry. Australané takové nazývali vily vily, ale tady nežili žádní Aboriginové, k ováci ani jiní lidé, kte í by je mohli jakkoliv pojmenovat. P išlo jí h íšné, že oni se chystají tento sv t poskvrnit zabíjením. „Nevidím ve svých po tech žádnou chybu, hlavní vyšet ovali,“ zkonstatovala po krátké pauze Villefortová. „Váš optimismus je p íslove ný, senior agentko,“ zahrál na stejnou notu Hanson. Komtesa se bez dalšího vysv tlování oto ila a zamí ila k hranici džungle, zdánliv tvo ené zbytn lými kapradinami na sto zp sob . Bez váhání se vydala po sotva znatelném chodní ku, který z ejm se svými spole níky nedávno prošlapali. Matsamuro se stále držel t sn u Villefortové, dva jeho druhové se v novali okolní džungli. Úzkostlivost, s jakou dbal na komtesinu bezpe nost, byla možná sou ástí jeho poslání, ale Kristýna si stejn myslela, že je v tom n co víc. V ím rizikov jší a nebezpe n jší situaci se nacházela, tím víc svému šestému smyslu, který ozna ovala za intuici a její školitelé pro n j m li spoustu jiných odborných termín , v ila. „Co znamená p epadové komando pro ešení problém t ídy t i?“ ucedila, když se protáhla mezi dv ma rostlinami p ipomínajícími p erostlé ananasy a vyplivla vlákna ohromné pavou í sít , které se všichni ostatní n jakým zázra ným zp sobem vyhnuli. 154
„Sto až sto padesát lidí s lehkou výzbrojí, plus minus,“ odpov d la stru n Villefortová. „Kriste pane,“ zaklela Rustová. Matsamuro na její zab dování zareagoval krátkou v tou, až te si Kristýna všimla, že má za uchem zav šeného tlumo níka. „Co íkal?“ cht la v d t. „Že tolik jeho muži v podmínkách, které jsem mu popsala, zvládnou.“ Blázen, pomyslela si Kristýna. „A on ví, co to je lehká výzbroj Agentury?“ „Jist . Využila jsem svých pravomocí senior agenta a zverbovala ho. Podávám mu všechny informace, které nutn pot ebuje pro sv j úkol,“ odpov d la Villefortová. Mladší agentka netušila, zda má zjevné podce ování sil nep ítele p edstavovat legraci, nebo se její p ítelkyn snaží zleh it situaci, v níž se všichni nacházeli, nebo to dokonce myslí vážn . To by bylo ze všeho nejhorší. Na další vyptávání nem la p íležitost, protože džungle zhoustla a musela se za adit za Villefortovou. „P edpokládám, že chcete Gadskimu klást odpor p ímo ve zbrojnici,“ využil Hanson krátké p estávky, kterou si dop áli po hodin ch ze. Rustová si uv domila, že za íná být unavená. Onen lehký terén se ukázal být pekeln nesch dným, ješt vylepšeným spoustou trnitých rostlin, Matsamurovi muži udržovali ábelské tempo. Uv domila si, že je jich najednou víc, museli se k nim p idat cestou. V bec se jí nelíbilo, že to ani nezaregistrovala. „P esn tak, hlavní vyšet ovateli,“ odpov d la komtesa. „A mohu se zeptat, jak se do zbrojnice dostaneme? Zav ená zbrojnice je pevnost, ze které se nesmí nic dostat ven, ale ani dovnit . Agentura si hlídá své nástroje.“ „Uvidíme,“ odpov d la Villefortová a zvedla se k dalšímu pochodu. Rustová stiskla zuby a Whitacker zasténal. „Jsme na míst ,“ prohlásila po další hodin trmácení Villefortová. 155
Vypadala, že pro ni desetikilometrová cesta džunglí nep edstavuje nejmenší námahu. Kristýna se zmaten rozhlédla. Nacházeli se na úpatí pozvolného pahorku, jakých byly v okolí spousty, krom pichlavých rostlin nevid la nic zajímavého. Zašramotil št rk, ze svých úkryt se vyno ili další Matsamurovi muži. Napo ítala jich p tadvacet. „Termovizor m by se neschovali,“ zafun l pohrdliv Whitacker a ot el si elo zbrocené potem. „Tady ano, kameny jsou rozpálené,“ odpov d la Villefortová. Aniž by cokoliv ud lala, objevila se najednou kus nad nimi ve svahu obrovská brána. Rustová si byla jistá, že tam ješt p ed chvílí nebyla. Fascinovan pozorovala kovovou plochu. Leskne se jako z bronzu, napadlo ji, i když si byla naprosto jistá, že jde o materiál mnohokrát pevn jší, houževnat jší i tvrdší než zmín ný bronz, který vyvedl lidstvo z doby kamenné. „Spádová zbrojnice,“ pronesla suše komtesa. Nikdo jiný stále nebyl schopen slova, poslední kilometr urazili velmi rychlým tempem. „Ale abychom se uchránili p ed vámi zmín ným nukleárním výbuchem, museli bychom se dostat dovnit ,“ p ipomn l Hanson. Vypadal jako n kdo, kdo se smí il se svou smrtí a ani mu to p íliš nevadí. Kristýn ho najednou bylo líto. Nebyl to špatný chlap, to v bec ne. Vlastn byl mnohem lepší než naprostá v tšina t ch, s nimiž se setkala do doby, než podepsala kontrakt s Agenturou. Frank, JFK, Vega, vlastn i Whitacker, ti hráli úpln jinou ligu, extra ligu, na kterou Hanson prost nem l. A proto u Villefortové nem l šanci. Ona stála jen o ty skute n nejlepší. Vzáp tí si uv domila, že v Agentu e sou asn poznala i lidi stojící na úpln opa ném konci žeb í ku než JFK a spol. Pokud se to tak dalo íct. A to ji p ivedlo zp t k úvahám o nukleární náloži. Zachv la se. Andrea s Hansonem nežertovali. Gadski byl podle nich odhodlán použít atomovou bombu kv li vy izování osobních ú t . Kam se to vlastn dostala? Jak se sem vlastn dostala? 156
„Ano, musíme se dostat dovnit ,“ potvrdila Villefortová a pozorovala lesknoucí se bránu. „Doufala jsem, že dovnit nás dostanete práv vy, pane hlavní vyšet ovateli. A to z titulu své funkce,“ ekla studen a bezvýrazným pohledem si Hansona prohlížela. Whitacker se už sta il vzpamatovat z p edchozího pochodu a te fascinovan poslouchal. Vypadal, jako by získal p ístup ke zdroji božské many, a jistým zp sobem to tak vlastn bylo, uv domila si Rustová. Dozvídali se o Agentu e a o tom, jak to v ní chodilo, víc, než ostatní za celé desítky let služby. Jenomže jim to bude k ni emu, pokud je zanedlouho spálí nukleární exploze. Andrea p ece m la vždy všechno naplánované, p ece by neud lala takovou fatální chybu! „Povolení k p ístupu ud luje jen Výkonný editel a Strategický triumvirát. Ti jediní jsou oprávn ni do zbrojnice kdykoliv vstoupit,“ ekl Hanson, „ale teoreticky se dovnit dostat mohu, to záleží na rozhodnutí um lé inteligence, KILLERa nebo GODa,“ pokra oval dál, když Villefortová nezareagovala. „Ano, zbran , k nimž se dostanete až po vypln ní desítek formulá , jsou v kritických p ípadech k ni emu,“ p ikývla starší agentka. „Proto jsou pravidla nastavena takto.“ „Než nám však otev u – pokusím se otev ít –, pot ebuji, abyste se formáln zaru ila za své p átele, kte í nás budou doprovázet,“ požádal Hanson. Rustová pochopila, že te jedná podle n jakých agenturních pravidel, které už dávno zapomn la, nebo se je nikdy ani nenau ila. „Jist , pot ebujete se ujistit, že mí p átelé m respektují, pot ebujete prohlášení, že dovnit se dostanou na moji odpov dnost,“ odpov d la Villefortová a Rustová v jejím projevu nedokázala odhalit sebemenší stopu ironie, i když ji tam sama cítila. To však mohla být její osobní projekce. Její kolegyn a p ítelkyn , najednou si nebyla jistá, zda je to ten správný termín, se chovala jako n kdo úpln jiný. Strohá, tvrdá, že by roz ízla diamant jako máslo. Senior agentka, starší agent, co ty termíny vlastn znamenají? 157
Hanson si mezitím ozbrojenou soldatesku Villefortové pe liv , muže po muži, prohlížel a co uvid l mu alespo áste n vrátilo víru v budoucnost. „Ti muži jsou pod mým velením, p ebírám odpov dnost za jejich iny,“ pronesla komtesa tém ob adn . „Jako agent senior prohlašuji všechny muže, kte í se zú astní následující akce a nepodepsali kontrakt, za externí specialisty. Hanson sebou trhl, ale Villefortová mu nedala šanci, aby jakkoliv zasáhl. „Agentura je tímto zavázána postarat se o jejich zdraví a zabezpe it jejich blízkým životní standard odpovídající úrovn .“ „Tohle se nebude ve vašich záznamech dob e vyjímat, tento postup není doporu ován,“ ekl, když skon ila. Villefortová se nenamáhala s odpov dí. „Nikdy jsem nepotkal senior agenta se zvláštním pov ením,“ pronesl ješt Hanson zamyšlen , ale agentka se už drápala do svahu spolu se svým doprovodem. Pokr il rameny a následoval je. Kristýna se schváln za adila až na konec skupiny. Agentura jí dosud p ipadala jako ohromná moderní organizace, te už si tak jistá nebyla. Pod koncernovou strukturou rozeznávala n co mnohem staršího, tém hroziv archaického. Neupsala se náhodou áblu? Hanson došel až k brán a zastavil se p ed plochou v m kkých barvách zrcadlící jeho odraz. Kristýna Rustová nap l p edpokládala, že vy kne n jaké komplikovan zn jící zaklínadlo, nebo alespo heslo. On však jen p itiskl dla na povrch kovu. Trvalo to dobrých dvacet sekund a stále se nic ned lo. T eba to nefunguje, n co se rozbilo, cht la vyk iknout, ale Hanson jen rezignovan ustoupil. „Um lé inteligence neusoudily, že je nutné, abychom m li právo vstupu. Nikdy jsem jim nev il,“ pronesl tiše. Stáli v ml ení, závan v tru vrhl proti brán záplavu prachu, Rustová slyšela, jak drobná zrna s chrast ním odskakují. Hanson se n kde uprost ed v ty scvrkl, jako by ho neúsp ch stál polovinu hmotnosti jeho t lesné schránky. 158
To znamenalo, že se budou muset vypo ádat s atomovou bombou, p ipomn la si Kristýna. Sou asn jí ramena poklesla o pár centimetr , silou v le je vrátila do p vodní polohy. Obnovit víru v budoucnost však nedokázala. Komtesa Andrea de Villefort se rozhlédla po všech p ítomných, jako by jim dávala p íležitost, a když všichni jen ekali, p istoupila k bronzem se lesknoucí ploše a ml ky na ni položila dla . Sou asn slunce zakryl stín. „Výsadkový lun,“ zamumlal Whitacker s hlavou zvrácenou k nebi. „St ední t ídy. Pro tisíc lidí.“ Brána zmizela a odhalila vstup do podzemí. „Nikdo nerozumí um lým inteligencím,“ zhodnotila suše senior agentka Villefortová sv j úsp ch. „ ekn me, že se na nás usmálo št stí. Jdeme, ostatní budou v d t, kde nás hledat,“ dodala rychle. „P átelé i nep átelé.“ Kristýna jí nev ila. Vystoupení s Hansonem bylo jen na oko, Andrea dob e v d la, že dovnit je m že dostat jen ona sama. Den ješt víc potemn l, Kristýna Rustová nemusela vzhlížet, aby pochopila, že na obloze se zhmotnily další výsadkové luny, všechny plné nejsmrtonosn jších vále ník a nejsmrtonosn jší techniky, kterou Agentura disponovala a tahle realita dokázala unést. „ íkala jste sto dvacet lidí?“ p ipomn l Hanson. Chv la se mu brada a Rustová si uv domila, že se sama net ese strachem jen proto, protože o jejich situaci zatím nesta ila uvažovat. Stín p inášel rozsudek smrti jim všem. Kolik bylo t ch lodí, t i, p t, víc? Deset tisíc muž , kte í se je budou snažit zabít. Matsamuro najednou stál Villefortové po boku s p irozeností, jako by ji strážil celý sv j život. Jeho zmnohonásobení sil protivníka v bec nezajímalo. „Ano, sto dvacet,“ nep ela se Villefortová. „Te to vypadá, že Hanson použil všech svých pravomocí a nasadil proti nám celou armádu. To už neututlá. N co se muselo stát, n co tak d ležitého, že mu stojí za to ob tovat vlastní kariéru i život,“ odpov d la klidn Villefortová. 159
Nezakrývala, že se situace vymkla jejím p edpoklad m, p esto v ní nebyl nejmenší stín poraženectví. Um e, to ano, ale neporažena, stejn jako muž vedle ní, pochopila s náhlou jasnoz ivostí Rustová. Matsamuro stál tak daleko, aby ji neomezoval, ale sou asn ji mohl chránit. Pochopila i víc a se zvýšeným zájmem pohlédla na velitele šermí . Pod polouzav enou helmou a vále ným malováním však nedokázala odhalit skute né rysy tvá e. „Musí to mít n co spole ného s posledním hlášením od Johna,“ zamumlal Whitacker. Dvacet ty i me tažených z pochvy zasy elo jako tisíc had . Aniž by bylo jasné, jak to ud lali, samurajové obklí ili muže, který se zhmotnil opodál mezi dv ma kapra ovitými stromy. Jeho maskovací oble ení se postupn m nilo v chameleonware dokonale splývající s prost edím. Když však už bylo jasné, kam se dívat, p íchozího nezachránilo. „Snad abys to vypnul. Pokud zmizíš, zaúto í na tebe jako na p ízrak,“ prohlásila hlasit Villefortová. „P ímý p esun vždycky rozhodí jemná nastavení,“ zabru el muž a maskování se ztratilo. Jeho od v p sobil vojensky futuristickým dojmem, p esto se však ímsi podobal primitivním brn ním samuraj . „Mylady, John Rambo k vašim službám,“ pronesl, poklekl a poklonil se. Whitacker vyprskl st ží potla ovaným smíchem, v dce samuraj naopak probodával p íchozího nevraživým pohledem. Žárlivým. A právem žárlivým, zkonstatovala Rustová, poté co p estala zpochyb ovat svou intuici. O hodinu pozd ji se ve vstupní jeskyni, jinak Kristýna podzemní prostoru nedokázala popsat, shromáždilo zhruba sedmdesát muž pocházejících na první pohled z nejr zn jších sv t i as . Rustová stále p emýšlela nad tím, co všechny ty muže s Villefortovou spojuje. Komtesa je znala, a zatracen dob e, tím si byla Kristýna jistá. Jen odmítala p ipustit, že s nimi všemi spala. A i kdyby – šli by kv li tomu na smrt? To ur it ne. 160
Znala chlapy, kte í byli kv li sexu ochotni zaplatit maximáln t i piva, spíš dv . Po n kolikáté se rozhlédla. Jeskyn byla ve skále vytvo ena jednozna n um lým zp sobem, jenomže od té doby musely uplynout celé v ky, ze stropu se plazily dol malé krápníky a p vodn pravoúhlé st ny zdobily nánosy travertinu. Nedokázala zjistit, odkud pochází sv tlo, ale bylo ho práv tolik, aby rozeznávala temné tunely do okolní skály, vedoucí k sekcím s uskladn nými zbran mi. Jediné, co na pohled nezapadalo do dojmu opušt né podzemní prostory, byly vyježd né koleje – pravd podobn od vysokozdvižných vozík – a n kolik stop, kde se do relativn m kkého kamenného podkladu otiskly obrysy n eho velmi t žkého a chodícího po dvou… Chvíli váhala, ale nakonec se rozhodla k p ímé akci. Nem la moc co ztratit. „Pro jsi tady?“ zeptala se dva metry vysokého štíhlého muže, ozbrojeného kopím a kulatým štítem. Barva stealth stíha F 118 p sobila proti jeho k ži jako ošunt lá šedá. Neodpov d l. „Andrea pro tebe poslala?“ pokra ovala další otázkou, když muž stále neodpovídal a pouze si ji pozorn prohlížel. N jakým zp sobem jí p ipadal stejn ozbrojený a nebezpe ný jako opodál sedící kyborgizovaný, nebo robotický, nebyla si jistá, vále ník zakutý do sofistikované keramofibrimozální zbroje s rameny ježícími se odpalovacími nástavbami pro inteligentní mikrorakety. Alespo tak jeho výstroj popsal Whitacker. „Bohužel ne,“ odpov d l kopiník po chvíli naprosto istou angli tinou. Jeho artikulace však neodpovídala slov m a Rustová pochopila, že používá n jakou formu telepatické komunikace. „Ale p ijala mé služby.“ Úsm v, kterým svou poslední v tu doprovodil, v ní vzbudil zv davost. Co se za ním skrývalo? Co byl ten chlap sakra za ? Nevypadal jako blázen, který ob tuje sv j život na zavolání. Nebo, ješt p esn ji, že sám bude sp chat do jámy lvové. N co z jejího zájmu se jí muselo zobrazit v obli eji, protože superebenový vále ník se usmál. 161
„Možná bych ti mohl odpov d t na tvé otázky, a také ti ukázat spoustu v cí.“ „Spoustu už jich znám,“ odpov d la okamžit a proklínala se za myšlenky, které se jí nezávisle na její v li honily hlavou. Co ji sakra na tom chlapovi tak p itahovalo? Usmál se, byl to jen prchavý stín na jeho jinak strojov vyhlížející tvá i. „Ano, ur it jich spoustu znáš. Ale ukázal bych ti i jiné. Všechno, co bys cht la vid t a já bych dokázal tvé mysli p edest ít.“ Op tovala jeho pohled a o i neodvrátila, i když ji n co nutilo. Erotické nap tí mezi nimi vnímala tém hmatateln , ale nejen to. Na okamžik p ed sebou vid la širou zelenou rovinu pokrytou vysokou travou, brázd nou pohyblivými ostr vky obrovských býložravc ; jemné vln ní vegetace prozrazující znalým pohyb smrteln nebezpe ných predátor . A touhu, odevzdání se, záblesky šílenství i smutek. „Pokud p ežijeme, promluvíme si o tom,“ odpov d la a zabodla do vysokého vále níka pohled. „Ve víc nem že doufat v bec nikdo,“ p ikývl spokojen . Zvláštní, uvažovala, mohlo za její chování v domí blížící se vlastní neodvratné smrti? „Dorazil poslední, je nás sto dvacet jedna,“ ohlásil hlasit Whitacker. „Podle m ení nabíhají Gadskiho neutralizátory na plný výkon.“ Sed l u hromady p ístroj , které si vytahal z okolních chodeb, a cele se soust edil na svou práci. Jeho zpráva probrala Kristýnu Rustovou z vlastních myšlenek. Znamenala, že do uzav ení neprodyšné blokády, kterou hodlal Gadski pomocí zákon interrealitní fyziky a jemu dostupné technologie nasadit, zbývaly poslední sekundy. Zamžourala skrze zá i oh v neutrálním sále, jak jeskyni tituloval Whitacker, a spat ila známou širokoplecí siluetu. Sou asn ucítila charakteristickou v ni doutníku. 162
U ohn , kde tábo ila Villefortová, Hanson, Whitacker a Rustová, se rozšafn zastavil poslední p íchozí, Vincent Vega, rudé sv tlo tabákového kokonu, kterým si už léta neúsp šn krátil život, na okamžik z p ítmí vyprostilo jeho mohutný knír. „Co vy tu sakra d láte?“ zaklel Hanson. Rustová chápala jeho rozpolcenost. Každý muž, který dorazil, mu dokazoval, jak málo je on sám pro Villefortovou d ležitý, a vždy bude. Na druhou stranu zvyšoval šance na p ežití. I když byly jen teoretické. Whitacker pomocí n jakého svého ud látka, které vyrobil na kolen ze sou ástek vydolovaných z hlubokých kapes svého p íšerného plášt , zp esnil odhad po tu výsadk na sedm, což p edstavovalo okolo p ti tisíc muž – za p edpokladu, že s sebou Gadski p ivezl i t žkou techniku. Jinak by p šák bylo ješt mnohem víc. Všichni byli odsouzeni k smrti a Vega p edstavoval jen Hansonovu poslední ho kou špetku, ko enící neodvratný konec. „No, vlastn bych tady asi nem l v bec být, že jo, komte –“ Vincent Vega se podíval na Kristýnu a druhou slabikou spolkl, „okouzlující dámy,“ rozší il své oslovení i na ni. „Ale práci jsem skon il a ek jsem si, že si v rámci dovolené pozabíjím pár dinosaur . A pak se ozvala Andrej, že má lepší zábavu,“ zazubil se, „tak jsem tady.“ Jeho proslov p sobil tak nonšalantn , šílen a sou asn pravdiv , že Hanson zaúp l, posadil se na spací pytel a ne íkal nic. Kristýnu napadla ješt další p í ina jeho rozpolcenosti. On reprezentoval ád, Agenturu, která stála mezi ádem a chaosem, jenomže jiná ást Agentury zjevn pracovala pro druhou stranu a navíc se ho snažila zni it. Teoretické šance na p ežití plynuly jen z nedostatku disciplíny a respektu k pravidl m ve skupin pravov rných strážc – jinak by se sem Vega a všichni ostatní nedostali. Právo a ád, chaos a zmatek. Vždy jde o dynamickou rovnováhu, vytanulo jí na mysli a najednou si nebyla jistá, zda to n kde slyšela, nebo jde o její vlastní myšlenku.
163
John Rambo z budoucnosti se vyno il ze tmy. Kristýna ho nemusela slyšet, aby pochopila, co Andree íká. Nep átelé se blížili. Komtesa p ikývla na znamení díku za informaci a t ikrát hlasit tleskla. Mladší žena nechápala, jak to ud lala, že se zvuk temnotou rozlehl tak hlasit . I praskání oh najednou zdánliv ustalo, bylo slyšet jen kapky vody odkapávající z neviditelných krápník . „P išli jste, abyste bojovali v mém jmén ,“ pronesla komtesa Andrea de Villefort esky, anglicky, francouzsky a n kolika dalšími jazyky, které Kristýna ani nedokázala identifikovat. „Pokud mezi námi byly dluhy, domn lé i skute né, už nejsou,“ pokra ovala senior agentka Equilibrii Ferrarius. „Budeme bojovat proti mým nep átel m, kte í by se d íve i pozd ji stali i vašimi nep áteli.“ N kdo hlasit zaprotestoval. Jeskyní se rozezn l šum neuspo ádaného p ekladu z jazyka do jazyka. „Tví nep átelé jsou i mými nep áteli, a to hned od po átku,“ dozv d la se Kristýna, když došlo na angli tinu. Komtesa Andrea de Villefort se uklonila a pokra ovala: „Bu je porazíme a zvít zíme, nebo zem eme. Jiná možnost není.“ Jeskyní se p evalila vlna ml enlivého souhlasu a Kristýna se zachv la. Jako by se ocitla v centru n jakého zaklínání, vzývání sil tak starých, že na n v tšina lidí už dávno zapomn la. „Jak m žeme porazit p t tisíc voják Agentury?“ nevydržel to Hanson. Op t šum spontánního p ekladu. „Jsme ve spádové zbrojnici,“ vmísil se do projevu p ekvapiv Whitacker. Byl nervózní, alabastr by se od n j mohl nau it skute né b losti, ale hlas m l pevný. Villefortová na n j povzbudiv kývla. Nebylo to tak chaotické a náhodné, jak si p vodn myslela, zm nila sv j názor Rustová. Komtesa m la sv j projev a vystoupení svých spolupracovník promyšlené a naplánované. „Jsme v agenturní spádové zbrojnici, kde jsou uchovávány zbran mnoha sv t , epoch, r zných Maurbyho linií,“ pokra oval Whitacker, n kolik muž jeho projev p ekládalo simultánn do 164
dalších jazyk . „To znamená, že tady m žeme najít uskladn né ryzí kletby stejn jako kvarkové rozbušky t etí generace.“ Kristýna pot ásla hlavou. Kvarkové rozbušky jí nic ne íkaly, to už spíš ty kletby. Rozhlédla se a zjistila, že ást p ítomných je na tom podobn jako ona. P íklad krajních poloh obsahu zbrojnice však zp sobil, že pochopili všichni. „Je to umožn no tím, že zbrojnice neexistuje jen v tomto sv t , ale je vlastn pr nikem mnoha sv t . Takových, aby zbran zde uskladn né existovaly ve z jejich hlediska stabilním prost edí, v n mž je nezni í Maurbyho efekt.“ Nad Whitackerovou hlavou se rozzá il primitivní diagram vytvá ený laserovými paprsky. Znázor oval pulsující sadu soust edných osmi ek, radiáln protnutých mnoha paprsky, majícími centrum vždy v jedné nebo druhé smy ce. „Pulsování je vedlejším d sledkem stabilizace supertechnického a supermagického jádra, které se musí vyskytovat ve vazb , radiální paprsky p edstavují vchody,“ pokra oval ve výkladu Whitacker. „Ty musíme bránit,“ doplnila Villefortová. „Každý svou slupku a odpovídající vchod. A v p ípad , že se nám to nebude da it, je musíme zape etit.“ Kristýna Rustová si nebyla jistá, zda chápe úpln všechno, bojovníci okolo však souhlasn p ikyvovali. Dokonce i ebenový kopiník, který toho z interrealitní fyziky v d l ur it ješt mén než ona. A velitel samuraj také. „Znamená to, že budeme bránit ty Maurbyho linie – sféry, jimž odpovídá naše technologie?“ odvážila se Kristýna zeptat, aby se ujistila, že chápe princip zbrojnice. „P esn tak,“ odpov d la Andrea a podívala se na ni. „Pro se pak všichni neshromáždíme n kde blízko centra a nebráníme jen jednu linii?“ namítla mladší agentka. „Takhle budeme zbyte n d lit své síly.“ Chápala, že jí n co uniká, a práv proto se musela zeptat. „Protože n kte í z nás do oblastí s nízkou technologickou úrovní prost nem žou,“ odpov d l p ekvapiv John Rambo a 165
kyberneticko-robotické monstrum sedící s ním u ohn se p ekvapiv lidsky uchechtlo. „A taky proto, že pokud by Gadskiho lidé získali kontrolu nad n kolika po sob následujícími Maurbyho slupkami, vyvolali by lokální cílené zem t esení metauniverza, došlo by k ízené oscilaci slupek a nás by to rozma kalo na atomy,“ doplnil Whitacker. „Tomu rozumím,“ p ikývla Kristýna, „je to všechno prost ím dál víc na leva ku,“ vyslovila nahlas své myšlenky a vzáp tí se polekan rozhlédla. Necht la, aby ostatní v d li, jak mizern se cítí a jak moc se bojí. Cítila na sob desítky pohled , ale nenašla ani stopu posm chu, spíš obdiv, uznání a – zájem. „Kot – kouzelná dámo,“ zap edl Vega svým hlubokým hlasem, „jseš fakt úžasná. „Ko – uzelná?“ opá ila Rustová a rozesmála se. Smích je poslední obranou proti naprostému zoufalství, vybavila si a užívala si smích o to pln ji a bez servítk . „To mi už rad ji íkej kot , kocoure.“ Andrea její repliku zaregistrovala i uprost ed hovoru se svým samurajem a na oko pohoršené nadzvedla obo í. „Kot ?“ Útok Gadskiho armády za al za dv sekundy.
166
minuty a padesát t i
DOL
DO TEMNOTY
Kristýna Rustová stála bok po boku Andrey Villefortové v Maurbyho mezivstrv odpovídající polovin jedenadvacátého století a ješt se dostrojovala do bojového overalu. Tuhle slupku hájily samy dv , Vega se p idal ke skupin o pár stup víc hitech, než odpovídalo jeho p vodu. „Má zkušenosti,“ odpov d la Andrea stroze na její dotaz. Whitacker se p esunul do logistického centra, které se podle n ho nacházelo ve zcela jiné realit , ale sou asn se do n j dalo dostat oby ejnou k ivolakou chodbou. Zabezpe oval komunikaci mezi jednotlivými skupinami obránc a informoval je o postupu nep átel. Práv zprovoznil video linku, Kristýn se na štítku helmy objevil pohled na schéma celé zbrojnice. Sou asn ji série prudkých ot es povalila, chvíli se obávala, že se zhroutí i okolní st ny. „Nukleární nálože,“ ucedila Villefortová, která se n jakým zázrakem udržela na nohou. Z jejího hlasu odkapával vztek jako tavící se ocel. Další série ot es , tentokrát se na nohou neudržela ani ona, z neviditelné klenby ukryté v slabém sv tle iluminofor zabudovaných do skály padal prach. „Stovky megatun, z toho se tenhle sv t bude vzpamatovávat hodn dlouho.“ Kristýna si vzpomn la na výcvikové st edisko. Po takovém útoku z n j ur it zbyla jen spe ená masa zesklovat lé hlíny a betonu. Železo se obvykle vypa í d íve. Pak schéma zbrojnice ustoupilo oslnivému sv tlu, které v prvním okamžiku nedokázaly utlumit ani filtry. „Gadski otevírá bránu. Je jich víc, vedou do každé t etí Maurbyho sféry,“ vysv tlila Villefortová. „Otev el jich šest najednou,“ doplnila po krátkém studiu údaj , „Whitacker posílá video té, kterou vyhodnotil jako nejzajímav jší. Doufejme, že ví, co d lá.“ Kristýna pochopila, že zá e pochází z atomového pekla p ed branou. A z n j se vzáp tí vyno ily desítky, stovky stín v t žkých 167
bojových oblecích, vybavených zbran mi, které Kristýna nedokázala identifikovat. „Otev el si vstup do svrchních, nejtechni t jších slupek. Než se k nám dostane, musí projít spoustou extra hi-tech úrovní. A tam na n ho ekají naši p átelé, s nimiž asi nepo ítal,“ komentovala obraz starší agentka a v jejím hlase nezn l ani náznak uspokojení, jen lítost. „Co kdyby úto ili kouzly?“ sta ila se ješt zeptat Kristýna. „Ukrýváme se v technické ásti osmi ky,“ vysv tlila komtesa, vzáp tí se na obrazovce rozpoutalo peklo. Do muž postupujících vp ed celou sítí chodeb nejr zn jších velikostí, ur ení a geometrie se op elo tornádo. Exploze, imploze, smrt, jejíž p í inu nebylo možno na první pohled identifikovat. „John Rambo a ostatní,“ ucedila Villefortová kovovým hlasem. „Superzbran proti primitivní technice jedenadvacátého, maximáln dvaadvacátého století. K lepší se Gadski nedostane.“ Krveprolití pokra ovalo. „Za to Gadski zaplatí, za všechny, které poslal na smrt. Vytáhnu mu st eva a ob sím ho na nich!“ Kristýna Rustová se zachv la. Byl to nesmysl, ale b hvípro slib své p ítelkyn brala vážn . „Slupka X-1 v moci nep ítele,“ ohlásil ze svého velínu Whitacker. X-1 p edstavovalo druhou nejvíc hi-tech. „Jak dokázali zabít bojovníka se supertechnologií?“ vydechla Rustová. „Mnoho ps , tygrova smrt,“ odpov d la Villefortová. Pak už to šlo tak rychle, že mladší agentka nedokázala registrovat všechna hlášení. Boj zu il na mnoha úrovních, nep átelé získali n kolik p edmostí a proráželi si z nich své vlastní tunely, jak ve fyzickém smyslu skálou, tak i v interrealitním mezi jednotlivými Maurbyho sférami. Zmatek, umírání zprost edkované na dálku, d s. Když se v ohromné prosto e plné t žkých planetárních tank TT 344, kterou spole n st ežily, zhmotnila t icítka muž v 168
overalech – na reálu vid t nebyli, pouze na displeji –, pocítila Kristýna úlevu a zahájila palbu. Vzáp tí za ala zvracet, protože ásticový vrha , který obsluhovala, zm nil t icet lidí v pr b hu t í tep srdce v tatarský biftek dochucený kompozitovými a ocelovými troskami. Zmítala se v k e ích, displej helmy pot ísn ný obsahem vlastního žaludku, ale dál tiskla spouš , protože se objevovali další a další nep átelé p enášení n jakým zvláštním druhem transportu. I z nich se stala krvavá kaše. Útok skon il, sou asn instinktem vycítila, že se n co d je ve vedlejším sále, a s t žkou zbraní vyrazila vp ed. V pr chodu se setkala s vlnou kevlarové šedi, do hrudi ji zasáhlo n kolik t žkých kopanc , ale setrva ností padla vp ed, to už op t tiskla spouš . Další krvavý koktejl. Exploze, umírání, smrt, utrpení. T esk drcené skály za ní. Další pokus nep átel o probití se dál do nitra zbrojnice. V d la, že se musí oto it co nejrychleji, lépe ihned a nejlépe p ed n kolika desetinami sekundy, ale ásticový vrha byl tak t žký, na ni p íliš t žký. Tém to stihla. S hlavní vyto enou n kam do ernoty st ny zahlédla periferním pohledem muže v bojovém kompletu, který d v rn znala z výcviku. Z pokleku na ni mí il zbraní s krátkou hlavní, která však svým pr m rem p ipomínala kanón. V d la, že nem že vid t zážeh prachové nálože projektilu ani st elu samotnou. P esto m la pocit, že práv to vidí, že pozoruje posla smrti blížícího se k ní. A za ním dalšího a dalšího. Nebála se, pocítila jen nekone nou úlevu z toho, že nebude muset z lidí vyráb t k i ící krvavé bifteky. Andrea de Villefort vid la, jak hrudní pancí její mladší p ítelkyn explodoval, pak t lo ženy strnulo v oto ce, další série zásah ji srazila vzad, z trupu vytryskl proud jasné krve. Z desítky specialist na pr niky, kte í se n jakou technickou finesou probourali stropem až sem, na ni svými futuristicky vyhlížejícími zbran mi mí ilo osm. Jaká sm la, napadlo ji odtažit . Pro Kristýnu… Pustila víceú elovou úto nou pušku a sou asn myšlenkou aktivovala vibra ní bombu. Její sofistikovaná zbra se rozpadla d íve, než volným pádem urazila prvních t icet centimetr , stejn dopadlo všech 169
ty iadvacet vyst elených projektil , vektory jejichž letu se protínaly v blízkosti Andreina srdce. Vibra ní bomba v lokálním uzlu na okamžik rozkmitala hranice Maurbyho slupek a zni ila tak všechny výdobytky technologií jdoucí nad rámec rané pr myslové revoluce. Komtesa se vrhla proti desítce muž tak rychle, že prvního nechala bez povšimnutí a neviditelná epel Chameleona dekapitovala až dalšího v po adí. A pak ješt dva. Poté zabijáci tasili své zbran , jimiž byli vyzbrojeni práv pro obdobné situace, ale nebyli p ipraveni na protivníka, který se nebránil, pouze zabíjel. Pak, ne déle než po t iceti stazích srdce ženoucího krev tepnami výkonem padesát procent za hranicemi b žných lidských možností, se vlna bortící hranice mezi realitami vrátila. Komtesa Andrea de Villefort to poznala podle známého zamraven ení. epel Chameleona už nebyla neviditelná, odkapávala z ní rudá krev. Op t se nacházela v prost edí Maurbyho sféry odpovídající polovin jedenadvacátého století. „Zdravotník!“ zak i ela. „Nejvyšší t ídy!“ Mikrofon ani helmu a bojový overal už na sob nem la, protože ji o n p ipravil Maurbyho efekt, p esto se najednou ve vzduchu zhmotnil stín miniaturní automatické gyrokoptéry. Whitacker ve velínu se p ekonával. „Tam!“ ukázala na torzo Rustové. P ístroj vyst elil do mrtvé Rustové celou sérii projektil a vzáp tí t lo zahalil proudem bleskov tuhnoucí ledov studené p ny. „Musíme se stáhnout, získávají p evahu,“ ozval se z temnoty reproduktory zesílený Whitacker v hlas. „Ovládají t i dvojice slupek jdoucích po sob .“ „Jak si stojíme o slupku výš, než jsem já?“ zeptala se a musela chvíli ekat, než jí Whitacker v noval pozornost. „Dob e. Vega a spol. jim zp sobili obrovské ztráty a vypadá to, že se ješt udrží.“ Skála zarachotila, Villefortová se t emi krátkými, ale nelidsky rychlými kroky p esunula za zvukem, me zasvišt l a dva muži 170
sou asn šli k zemi, p esto slyšela zabzu ení kulky. Jeden z nich m l opravdu post eh. „Stáhnu se o n co víc do hloubky,“ zamumlala. „To zní rozumn ,“ p itakal neviditelný Whitacker, dál zn ly jen št kané informace, které sd loval n komu jinému. Ve sp chu se zapomn l odpojit od její linky. Komtesa de Villefort se vrátila k sarkofágu z ledového plastiku, v n mž byla uv zn na junior agentka Rustová. Naklonila se a na lesklé ploše rakev p ipomínajícího objektu se objevil displej. Situace stabilizovaná,“ hlásala stru ná zpráva. „Degradace lé ebné jednotky se blíží mezním hodnotám, ozdravovací proces bude pokra ovat do chvíle dosažení hranice nastavené spolehlivosti.“ „Není nad léka skou techniku t icátého století,“ zkonstatovala s uspokojením, pomocí dvou popruh , které se zhmotnily na základ jejího p ání, lé ebný sarkofág zvedla a zamí ila k erven vyvedeným dve ím ve skále, ozna eným íslem mínus jedna. Ustupovala do hlubin lidského poznání, kde nebylo místo pro opakovací zbran , po íta e a sofistikované výbušniny. Lé ebný sarkofág se rozpadl pár krok za dve mi. Kristýna Rustová vypadala jako n kdo, kdo utrp l t žkou nehodu a práv sní svou poslední noc v nemocnici. Villefortová však v d la, že její skute ný stav je mnohem lepší. Te už za ni nepracovala technika, ale nastartované biologické procesy, na které Maurbyho efekt nemohl. Naložila si ji na ramena a sp chala chodbou dál do nitra zbrojnice. Whitacker s hr zou sledoval vývoj situace. V centru pavu iny sestavené od nejsofistikovan jších komunika ních linek až po oby ejné sv tlovody a zvukovody vytesané do skály m l k dispozici nejvíc informací ze všech. Proto také v d l, jak je jejich situace zoufalá. Nep átelé utrp li obrovské ztráty, ale zdálo se, že jich neubývá, naopak smrt každého jednotlivého obránce byla znát. ervenou barvou se postupn rozsv cely Maurbyho sféry, kde úto níci získali totální kontrolu. 171
„Už jsme u terminálu!“ ozvalo se ze subokna, které se automaticky otev elo na obrazovce zobrazující grafy stability metauniverza ve zbrojnici. Dva muži v bojových od vech s integrálními helmami s vícehlav ovými zbran mi v rukou se p ibližovali k místu po íta em ozna enému erveným k ížem. Šlo o skrytý terminál, k n muž se za každou stranu snažila dostat nep átelská p edsunutá hlídka, která se n jakým zp sobem ne ekan dostala p ed hlavní bojový sled. Whitackerovi sta il jediný pohled, aby zjistil, že po ovládnutí téhle sféry získá Gadski sekvenci t í po sob jdoucích slupek, a to mu umožní rozvibrovat metauniverzum podle jeho p ání a všechny je zabít. Než stihl kohokoliv informovat, kus kamene, p esn ji to, co za n j považoval, se pohnul, kamera zesílila odraz sv tla od temných o í a odhalila postavu ležící na zemi. Vzáp tí dvojice zášleh prozá ila prostor. Vincent Vega v rozdrásané uniform , s p ek íženými nábojovými pásy p es hru a ov šený rezervními zásobníky, zam il na oba muže svou palbu. Nešli k zemi ihned, dokonce se vzmohli na n kolik odvetných dávek, ale žádná Vegu p ekulujícího se mezi balvany z jedné strany koridoru na druhou nezasáhla. Vega se nezastavil, mrskl sebou a kotoulem p es rameno se p eto il na druhou stranu. Okamžik mu sta il k dobití a prostor op t k ižovaly zášlehy z jeho zbraní. Whitacker netušil, po kom pálí te . „Tak to bychom m li,“ zask ehotal Vega, když usoudil, že v temnot p ed ním není nikdo živý. „Situace pod kontrolou,“ prohlásil pro neviditelného Whitackera a pak se op t ztratil ve tm jako n kdo, pro koho je boj v podzemí s realitou t íšt nou vibra ními Maurbyho bombami n ím naprosto p irozeným. as nekontinuáln plynul, kvantován explozemi, je ením kulek a umíráním. „Zape e te, co m žete! Stahujeme se k technojádru!“ rozkaz Andrey de Villefort slyšeli všichni. Opakovaly ho reproduktory, rezonoval jim v lebkách p enášen telepatickými transmitory zabudovanými do základ zbrojnice, 172
nebo ho n jakým tajným zp sobem poslala všem zú astn ným samotná Villefortová. Hlavní vyšet ovatel Hanson ho slyšel p ímo, protože práv stál sotva dva kroky od ní. Spole nost jí krom n ho d lala viditeln ot esená agentka Rustová, vysoký polonahý ernoch s kopím a štítem a Matsamuro, velitel samuraj . O kus dál v p estupní hale, umož ující p ímý vstup do hlubších sfér zbrojnice, postávalo zhruba t icet dalších muž , vesm s ze sv t na nižším stupni vývoje, než odpovídalo standardnímu jedenadvacátému století. Poslední p lhodinu všichni spole n strávili zoufalým ústupem p ed dotírajícími jednotkami Gadskiho specialist . Hanson teoreticky chápal, pro rychlopalné vojenské karabiny, automatické granátomety a další moderní prost edky zabíjení vyst ídaly jednoranné ru nice, arkebuzy, kuše a p enosné hmoždí e, teoretické znalosti ho však nep ipravily na realitu. Smrt chrlená nedrážkovanými hlavn mi primitivních zbraní nebyla o nic mén p íšerná, spíš naopak. Jednomu z muž jeho osobní stráže, kterou mu p id lila Villefortová, nep átelé rozt íštili hlavu puškou, kterou po vy erpání munice v boji muže proti muži používali jako kyj. Jeho krev m l ve vlasech, na saku, na košili. „Tohle p ece Gadskimu nem že projít!“ ekl zoufale. „P išel tady o stovky lidí, i kdyby dokázal všechna obvin ní proti vám, odvolají ho a potrestají už jen kv li zpackané akci! Taková jatka! Pro to vlastn d lá?“ Poslední v tu už zak i el. Senior agentka komtesa de Villefort se k n mu oto ila. „Gadski p išel o tisíce muž ,“ pronesla stroze. „Až to tady skon í, nezbude mu než se stáhnout do ilegality. A pak zjistíme, co ho dohnalo k tak šílené akci.“ „Pak?“ opá il zoufale Hanson. „Žádné pak nebude. Je nás tady posledních pár desítek. P evyšují nás po tem nejmén jedna ku deseti!“ „Spíš jedna ku stu,“ opravila ho suše komtesa. „Ale uvidíme, kolik má s sebou specialist na boj studenou ocelí. A kolik jich p ešlo p es Johna Ramba.“ 173
„Každý agenturní voják je cvi ený v boji se zbran mi všech epoch,“ odfrkl pohrdav Hanson. „Jsme mrtví. Nezachránili nás ani vaši p átelé ze supertechnických sv t , které jste sem navzdory p edpis m pozvala.“ Villefortová jeho výtku p ešla bez povšimnutí. „Ano, agenti jsou cvi ení. Tihle muži však rukama bojují celý život,“ kývla Villefortová za sebe na skupinu vy kávajících bojovník . Pak p eložila rozhovor svým dv ma spole ník m – tady automati tí tlumo níci nefungovali. Matsamura i kopiník jen souhlasn p ikývli. „Andreo?“ zarezonoval pod temnou klenbou unavený hlas. „Tady John Rambo. Zdá se, že v hi-tech sférách jsme poslední t i. Už se dlouho neudržíme. Munice dochází a jich je po ád hodn .“ „Johne, stáhneme se až k jádru, tam nám stejn pomoct nem žete a ú innost vibra ních bomb je tam siln omezená. Zlikvidujte ízení vn jších slupek, uzav ete je a stáhn te se. Díky.“ „Vždy se pak nedostaneme ven!“ vybuchl Hanson. „A nem žete jen tak zni it technologie, kterým nerozumíme, nepat í nám a byly nám sv eny!“ „M žu. Mé rozkazy platí, Johne. Než se dostaneme až do hlubiny k jádru, bude to chvíli trvat. Zni te to po ádn , a nás nerozma kají ješt na pochodu.“ „Jako by se stalo. Mnoho št stí.“ „I tob . Nashledanou v lepších asech.“ „Tohle jsou lepší asy!“ Hlas Johna Ramba, p enášený zvukovodem vytesaným ve skále, zanikl v explozi, nálož vyrobená z primitivního st elného prachu rozbila dve e blokující vstup do p echodové jeskyn . „Jdeme hloub ji,“ zavelela Villefortová. Kristýna Rustová sp chala v hlou ku ostatních. Tady, hluboko v nitru zbrojnice, už neexistovaly zdviže, automaticky aktivované osv tlení, umlklo i d íve všudyp ítomné šum ní ventila ních 174
systém . P ipadalo jí, že se ocitla v katakombách n jaké st edov ké nebo ješt starší pevnosti. „Kdo p išel o zbran , a si poslouží,“ p ehlušil dusot nohou, šust ní látky a ob asné zask íp ní zbrojí strohý hlas Villefortové. Kristýna zahlédla, jak trhla za madlo vystupující ze skály, st na se otev ela a v nejistém sv tle pochodní, které sebrali v p edchozím skladu, se zaleskly tisíce me zav šených vždy po n kolika kusech na konopných provazech. Železné plody smrti, napadlo Kristýnu nelogicky. Nebo železná semena smrti? Byly jich tisíce. Fascinovan si zásobu zbraní prohlížela, jako by ji n ím p itahovala. Od okamžiku, kdy prakticky zem ela a pak zázrakem lé ebné techniky p íštího tisíciletí znovu ožila, si p ipadala rozpolcená, tém schizofrenní. Jako by její duše zestárla o stovky let a t lo naopak pat ilo n komu mnohem mladšímu. Nep etržité šarvátky se stále dotírajícím nep ítelem jí na duševní rovnováze také nep idaly. Sáhla po jednom z me a pak po chvíli váhání p ibrala ješt štít. Z jedné z výcvikových lekcí si pamatovala, že bojovník se štítem má proti nep íteli bez n j vždy významnou výhodu. Sev ela jílec, zkusmo me em sekla do vzduchu. Sed l jí v ruce podivuhodn dob e, cítila se silná, siln jší než kdykoliv d ív, neporazitelná. „Pozor na to, jde o pr vodní p íznaky lé by,“ uslyšela známý hlas. Známý hlas své p ítelkyn Andrey, nikoliv starší agentky Villefortové, která velela zoufalému ústupu do nitra zbrojnice k technojádru. „Jaké vedlejší p íznaky?“ nechápala, ale sou asn pocítila úlevu, že se v zabijáckém stroji, který jí zkušen jší žena v posledních hodinách p ipomínala, stále skrývá lov k. „Cítíš se silná, odpo inutá, plná sebed v ry. Ty látky, které do tebe lé ebný automat napumpoval, probudily obnovné a r stové mechanismy, které v tšinou vyhasínají v pubert . V kone ném d sledku mají za následek omlazení organismu o pár let, kolik, to závisí na závažnosti zran ní, které bylo nutno regenerovat. Než se situace ustálí, budeš si chvíli p ipadat jako puber a ka.“ 175
Rustová si uv domila, že je to pravda, a potla ila touhu zahih at se. Sou asn jí vypadla plomba. „Sakra,“ vyplivla ji. „Regenerují se i zuby. A má to ješt pár dalších vedlejších p íznak , ale nic, co by ti vadilo. Dávej na sebe pozor.“ Vzáp tí už starší agentka p ešla do jiného jazyka a za ala n co probírat s velitelem samuraj . Ten se pak obrátil na vlastní muže a ty i z nich se p esunuli na konec. Zadní obranný voj, došlo Rustové. „Hymen,“ zamumlal Whitacker. Rustová se k n mu oto ila. „Prosím?“ ekla podezírav . P idal se k nim p ed chvílí, k opušt ní ídícího infocentra použil jednu z mnoha únikových cest. Byl bledý, vy erpaný a vystrašený. P esto v jeho slovech rozpoznala n co ze starého známého Whitackera, trousícího vtípky se sexuálním podtextem. „Nic jsem ne ekl,“ ohradil se rychle. „Jen uvažuju, pro nás Gadski ješt nezmá kl po ádným metat esením.“ „Myslela jsem, že tady, v hlubin zbrojnice, jsou metat esení vždy slabší,“ znejist la Rustová. „To jo, ale po ád dost silné na to, aby nás bez problém rozma kaly na kaši.“ Villefortová, která m la o i i uši všude, v novala Whitackerovi vážný pohled. Rustová pochopila, že trefil h ebík na hlavi ku. „Nejde mu jen o naše zabití,“ prozradila nakonec. „To byl m j p vodní plán. Nalákat ho a pak ho i s jeho soldateskou chytit do pasti zbrojnice. Jenomže se stalo n co velkého, co nás zm nilo v malé ryby stojící mu v cest .“ „A co to bylo, ta velká v c?“ cht l v d t Hanson. Villefortová pokr ila rameny. „Poslední zpráva od Ková e, ta všechno spustila,“ p ipomn l Whitacker. „Vsadil bych si na to.“ Jeden ze samuraj n co sykl, všichni se okamžit ztišili.
176
Ebenový kopiník p ikývl hlavou, sv tlo pochodní opaleskovalo na jeho temné pleti, jako by byl sochou odlitou z kovu. „Nep átelé se blíží,“ zkonstatoval a Kristýna jeho e op t vnímala jako dokonalou angli tinu. Villefortová se dala do pohybu, ostatní za ní. Když Kristýna vcházela do chodby, zazvonila ocel a sou asn se rozk i eli lidé. Oto ila se. Do sálu vbíhali vojáci v rozpadajících se uniformách, ale s me i v rukou. Bylo jich mnoho, ale ty i vále níci se do nich pustili s neskute n bezohlednou agresivitou, b hem pouhých n kolika sekund ležela celá jednotka v tratolišti krve na zemi. erné ústí chodby p inášelo zvuk dupajících nohou, jak se další pronásledovatelé hnali na pomoc svým druh m. tve ice šermí ve zbrojích pokrytých krví, ale jinak viditeln nezran ných, zaujala p vodní formaci a lhostejn ekala. „To bude dobrá smrt,“ zhodnotil ebenový kopiník a položil Rustové ruku na rameno, aby pokra ovala dál. Ústup se rychle zm nil v úprk a pak ve zlý sen, n kolikrát se na n z vedlejších chodeb vrhli Gadskiho muži, ale pokaždé šlo jen o p edsunuté oddíly, které z ejm m ly zmapovat terén nebo zajiš ovaly alespo základní komunikaci – tady už moderní technika dávno p estala fungovat. Boj v temnotách s pochodn mi válejícími se po zemi byl pokaždé chaotický, krutý a krvavý. Rustová klopýtala uprost ed slabší a slabší skupiny spole n s Hansonem a Whitackerem. Dvakrát se sama dostala do první linie a jednou se zoufale kryla štítem p ed tvrd dotírajícím protivníkem, než ho její ebenový p ítel jedinou ranou svého kopí zabil. Dával na ni pozor víc než na ostatní. Byla mu za to vd ná a nep emýšlela o tom, co ho k tomu vede. Díky n mu ješt žila, to se po ítalo. V pr b hu krátkého odpo inku, který jim Villefortová dop ála v jednom ze skladiš plných bronzových a kamenných zbraní a nástroj , s p ekvapením zjistila, že se jí od v víc a víc rozpadá. Whitacker v kabát ze syntetického materiálu už byl jen hadr, dokonce pozorovala známky opot ebení na zbrojích samuraj i ostatních muž jejich doprovodu. 177
„M stek, zubní m stek, vydrolil se, sakra,“ zaklel Whitacker. V jedné ruce držel pochode a druhou se š áral v puse. „Musíme už být zatracen blízko technojádra.“ „Pokud nechcete p ijít o své me e, nechejte je tady,“ pronesla Villefortová a pak zopakovala totéž dalšími jazyky. „Vezm te si n co z toho, co je v této místnosti.“ Muži me e neodložili, pouze je zasunuli do pochev a neochotn si vybírali mezi palicemi, obušky, sekeromlaty, ošt py a dalšími zbran mi doby kamenné. „A co to technojádro vlastn je?“ zeptala se Kristýna a pozorovala p itom svého ochránce, jak starostliv prohlíží špi ku kopí. „Ur it nic, co by se nám líbilo,“ odpov d l jí a ukázal na svou zbra . „Pot ebuji jiné, tenhle ocelový hrot už dlouho nevydrží. Budu se muset spolehnout na pazourek. Také ti n co vyberu.“ S pružností pantera se zvedl a za al se probírat zbran mi v policích u st n. Whitacker p estal zkoumat svou ústní dutinu a zachmu en p ejel pohledem zbytky oble ení, které z n j v kusech opadávaly. „Maurbyho efekt na vlastní k ži,“ zahuhlal. „Tohle jsem fakt nikdy necht l zažít. Technojádro je termín používaný pro jeden ze základních stav metauniverza. Stav bez jakékoliv existující techniky. Nic ú elov vytvo eného z hmoty v n m nem že existovat, velmi rychle, prakticky okamžit , se rozpadne. Okolo technojádra se nacházejí všechny ostatní technické sféry metauniverza.“ St ny okolo se rozvlnily, jako by byly z gumy. Kristýna bojovala s návalem nevolnosti. „Metat esení,“ zavr el Whitacker a se zájmem se rozhlížel. Villefortová práv ukon ila debatu se svým samurajským pr vodcem, bylo jasné, že za chvíli vyrazí dál. „A co se teda v technojádru nachází?“ vrátila se Kristýna ješt jednou k tématu, spíš aby nemusela myslet na to, jak je jí zle, než že by ji to doopravdy zajímalo. Whitacker pokr il rameny. „Kouzla,“ odpov d l místo n j kopiník. 178
P inesl si novou zbra , na d ev ném ratišti byla nasazena dob e t iceticentimetrová hlavice vyštípaná z pazourku. „Magie se s technikou snáší jen špatn a uvnit technojádra žádná technika není.“ „Zvláštní vysv tlení,“ zamumlal Whitacker se špatn skrývanou ned v rou. „Jdeme,“ p erušila další debatu Villefortová. Než se však sta ili zvednout, zpacifikovala je všechny vlna ochromující fyzické nemohoucnosti. Kristýna nedokázala dýchat, plíce jí vypov d ly poslušnost, m la pocit, že jí n kdo obrátil vnit nosti naruby a p eskládal kosti jednu po druhé. „Na nás zam ené metat esení!“ poznala Andrein zdeformovaný hlas. Co íkala dál, neslyšela, protože na okamžik ztratila v domí. Když op t za ala registrovat sv t kolem sebe, zjistila, že ve st n , proti které ležela, se objevil obrovský tunel o pr m ru dobrých sedmi osmi metr a tím tunelem se na n ítí zástup muž s mušketami, neohrabanými masivními jednorannými pistolemi a spoustou zbraní p ipomínajících sekery na dlouhém toporu. „Otev eli si novou cestu a krátkodob posunuli hranice Maurbyho sfér,“ vydechl Whitacker ležící kousek od ní. To byl jejich konec – s kyji, kopími a kamennými sekerami nemohli proti palným zbraním obstát. Jeden ze samuraj p esto vyrazil kup edu, v ruce me , který zde m l p vodn nechat. T esklo n kolik výst el , zavrávoral, p esto dob hl až k prvnímu ze st elc a než zem el, rozpáral ho šikmým sekem p es hru . Kristýna s úžasem zaregistrovala, že k zemi šel i jeho druh vedle s u atou rukou. Me šermí e byl tak rychlý, že první sek ani nezaregistrovala. „Pal salvou!“ zavelel muž, kterému poslední cáry kalhot p idržoval na t le opasek. Jinak byl nahý. Byli disciplinovaní a cvi ení pro takový druh boje, došlo Rustové, když spat ila, jak se p ed nimi bleskov utvo ila formace st elc . První ada kle ela, druhá stála a zpoza ní n ly ješt další kovové hlavn . 179
Rozst ílejí nás na kousky, došlo jí s krutou jasnoz ivostí. Místo mnoho etného synchronizovaného výst elu však zazn la dávka, rachotivá, podivn kolísající dlouhá dávka, n kte í ze st elc padali k zemi s temnými skvrnami pr st el na hrudích, jiní se zmaten otá eli. Dávka nekon ila, projektily vyk esávaly z kamenných st n jiskry, vzduch zt žkl úšt pky kamen a dusivým dýmem. Dávka stále nekon ila, n kolik zran ných muž se potácelo na nohou, ostatní byli mrtví nebo padli k zemi, aby unikli vražedné st elb . Bude se st ílet až do konce sv ta, napadlo Rustovou, vzáp tí se však rozhostilo ticho, v kou i vystupujícím z tunelu se nic nehýbalo, odhozené pochodn plápolaly tam, kam dopadly. „Co to sakra bylo?“ pronesl Whitacker tak hlasit , až se ozv na jeho hlasu odrazila od st n. Potom ze šedé st ny spalin st elného prachu vystoupil jediný lov k. Kristýna ho poznala jen podle charakteristického úšklebku odhalujícího bílé zuby. Vincent Vega se potácel pod tíhou Gatlingova kulometu, z n hož ješt p ed chvílí st ílel, v levé ruce držel poslední metr dlouhý ty ový zásobník s náboji. „To bylo p ekvápko, co?“ zasmál se. Zakrvácený, s vlasy sežehlými ohn m, polovinu tvá e zalitou krví, ale jakýmsi zvráceným zp sobem š astný a spokojený. Šílený Vincent Vega. „To teda ano,“ souhlasila Villefortová a najednou byla na nohách, „sledoval jsi je?“ „Ano, tenhle tunel proráželi tak z místa o p t sfér výš. Brali si na vás výbavi ku st edov k, ale riskl jsem to a vsadil na to, že se budou jistit a gatling to chvíli zvládne. Jen jsem ho málem neunesl.“ Lehká ozv na nevolnosti se vrátila. „Prorážejí metauniverzem další tunely, cht jí se dostat k technojádru st j co st j,“ zkonstatoval Whitacker. „Nebo nás st j co st j zabít.“ Realita se znovu rozvlnila. 180
„Zp tná vlna,“ varovala Villefortová ostatní. „Posune hranice sfér o po ádný kus v opa ném sm ru. Bude dlouho trvat, než se to uklidní.“ Kristýna Rustová se zkroutila do klubí ka ješt d íve, než ji fyzická nevolnost ochromila. P íšerné, bylo to p íšerné. Když se probrala, zjistila, že je nahá, z jejího od vu, bot i me e, který položila vedle sebe, zbyl jen prach. Ostatní na tom byli stejn . „Zatracený Maurbyho efekt,“ zaklel Vega. „M l jsem úpln nové hadry! Koupené za svoje!“ Kristýna Rustová vyprskla smíchy, protože si vzpomn la, v jakém stavu Vega p ed pár minutami dorazil. „Musíme dol do hlubiny. Jsme tady beze zbraní a oni si n jaké mohou p inést,“ zavelela Villefortová. Dál už ne ekala a vyrazila svižným klusem. P estože byla nahá stejn jako všichni, zp sob, jakým se pohybovala a jednala, zp soboval, že v bec nevypadala nepat i n . Kristýna okamžik sledovala její lehkonohý krok a pak se zam ila na muže. Všechny je poznamenal zp sob jejich života. Svalnatí, s vyrýsovanými plochými b ichy, všichni s jizvami a šrámy. P ipomínali oživlé sochy eckých bojovník . Whitacker byl výjimkou. K jeho životnímu stylu nepat ilo zacházení s me em nebo kopím, ale s klávesnicí po íta e a p ejídání se pizzami. Všimla si, že i když mu dochází dech, stále ast ji se drží za oškliv potlu ený bok a tém neustále lapá po dechu, p esto všechno po ní ob as pokukuje. „Tak tohle mi nikdo nikdy neuv í,“ zamumlal, když se na n ho nevraživ podívala. „Co jako?“ zeptala se. Pak sestupovali po dlouhém k ivolakém schodišti a museli se soust edit na jednotlivé nepravidelné stupn , aby nespadli dol . Na svou otázku zapomn la, a proto ji p ekvapilo, když ji v širokém tunelu op t dohonil a vybafl na ni: „V jednom dni vid t nahou tebe i Villefortovou. Docela zážitek.“ 181
„Zato dívat se na tebe žádný zážitek není,“ odpálkovala ho, ale jeho vtípek jí zvedl náladu. Svou replikou mu vykouzlila na tvá i úsm v. Když ho pak o chvíli pozd ji pozorovala tak, aby ji nevid l, pochopila, že Whitacker mele z posledního. Vtipkování byl jeho zp sob, jak ze sebe vydat ješt o n co víc – než to definitivn zabalí. Utíkali do tmy, do hlubin k technojádru, o n mž netušila, co p esn p edstavuje, pronásledováni bezpo tem voják a ona se nebála, nek i ela hr zou. M la pocit, že je na správném míst ve správný as. N kdy v pr b hu uplynulých dn musela zešílet, jen si nevšimla, kdy se to stalo. Žádné další skladišt už neminuli, pouze se hnali vp ed chodbami stále víc p ipomínajícími p irozen vzniklé jeskyn ; jediné, co prozrazovalo ob asnou lidskou p ítomnost, byly zásoby smolných v tví sloužících jako pochodn . „Už nem žu, vzdávám to,“ vydechl Whitacker a zpomalil. Muži b žící za ním mu však nedovolili úpln zastavit, ale strkali ho p ed sebou, takže ho donutili znovu se rozb hnout a ob as ho poponášeli. Udržel tempo ješt pár minut a zhroutil se až p i vstupu do ohromné temné jeskyn . Ohromné podle ozv ny, protože jejich primitivní pochodn jim poskytovaly p íliš málo sv tla. Kristýna se sehnula, aby zkontrolovala, jak na tom je a pomohla mu, ale vzáp tí sama ležela na zemi stejn jako všichni ostatní – nevolnost z otev ení dalšího tunelu skrze Maurbyho sféry je všechny knokautovala. Ješt stále leželi na kamenité zemi, když se z práv otev eného pr chodu vyvalila jednotka muž s me i. „Máme je!“ vyk ikl n kdo a vyrazil jako první do útoku. Ebenový kopiník se zvedl jako první, me se zdánlivou bezstarostností odklonil pochodní do strany, pak už stál u nep ítele. Co mu ud lal Rustová nezahlédla, jen slyšela z etelné prasknutí zlomeného vazu. Další voják se pokusil kopiníka probodnout, ale jeho zbra se najednou rozsypala na prach. Kopiník už se sta il oto it, zachytil pohybující se paži, nasadil páku na loket a poslal zmrza eného muže k zemi. To už se mu ale 182
zezadu kolem krku ovinuly ruce vojáka, který se mezitím sta il vzpamatoval ze ztráty zbran . Nesta il nic ud lat, protože Vega mu kopem z výskoku prolomil hrudník. Najednou bojovali všichni proti všem, pochodn se op t válely na zemi, na jednom míst chytla hromada uskladn ných v tví a ší ila do okolí hustý dým. Kristýna Rustová se šokované rozhlížela. P erývaný dech, lámané kosti a klouby, vyrážené zuby, jekot zmrza ených, síp ní n koho s vytrženým ohryzkem, zu ivý ev. „Boj je vždy takový,“ uslyšela známý hlas a poddala se jemnému tlaku na rameno, který ji odvád l dál od linie bitvy. Na hranici temnoty krom ní a Andrey stál ješt Hanson s Whitackerem. „Nepom žeme jim?“ zeptala se nervózn , i když do krvavé skrumáže za žádnou cenu necht la. Bojující muži v bec nep sobili jako lidé, p sobili jako krvela né bestie postižené vražedným šílenstvím. „Ne,“ zavrt la hlavou Villefortová. „Ne, dokud nezbudeme jako poslední. Nemáme na to.“ Byla to pravda, v tšina zabíjejících se muž byla tém dvakrát tak t žká jako Rustová nebo Villefortová a všichni byli v boji beze zbraní cvi ení. S d sem pozorovala st etnutí a nedokázala ur it, kdo vít zí, protože síly byly po etn vyrovnané a v plápolavém sv tle pochodní nedokázala jednotlivé nahé muže rozlišit. Pak se najednou z pod hromady t l vyhrabal Vega, negentlemansky skopl zezadu muže bojujícího s jedním ze samuraj a to p ineslo zlom. Tentokrát ješt zvít zili. „Zran né položte na stranu, t sn k sob , a se vzájemn h ejí, je tu chladno,“ rozkázala komtesa a sama se jako první dala do práce. „Všechny, ti muži nemohou za to, že dostali rozkaz nás zabít. Je to jejich práce. Až nás odsud vytáhnou, zajistíme jim po ádné ošet ení,“ doplnila ješt , aby m li všichni jasno. Nikdo neprotestoval. Bez jakýchkoliv prost edk však nemohli ud lat mnoho, nem li dokonce ani žádný obvazový materiál. 183
Kristýna alespo loupala k ru z pochodní a kde to bylo nutné, zastavovala krvácení, podvazovala rány nebo upev ovala zlomeniny do primitivních dlah. Vega trhnutím napravil zlomeninu, kterou p ed n jakou dobou sám zp sobil. „Nestoupal bych na ni, dokud se na to nemrkne doktor,“ poradil vážn muži s tvá í lesknoucí se potem. Ten jen p ikývl a tiskl elisti k sob bolestí. Rustová podala muži kousek v tve a on si ho s vd ným p ikývnutím vložil mezi zuby. „A co te ?“ zeptal se ebenový kopiník, když skon ili. Až te si Rustová všimla, že tunel op t zmizel. „Všechny tunely mezi sférami jsou blízko technojádra nestabilní,“ vysv tlil mechanicky Whitacker. Nebojoval, ale úprk ho stál všechny síly a ješt se nevzpamatoval. „Budeme ekat. Gadskimu dochází as. Vzal s sebou p íliš mnoho lidí a d íve nebo pozd ji se n kdo za ne zajímat, co se svou armádou provádí. Do té doby se bude snažit dostat se do technojádra a p i té p íležitosti nás zabít,“ odpov d la Villefortová klidn . Kopiník p ikývl, jako by ho odpov naprosto uspokojila, rozhlédl se, našel dva kameny a p enesl je k Rustové. „Lepší než sed t na zemi. Kámen se zadkem snadn ji zah eje.“ Vd n p ikývla a posadila se. Kámen byl opravdu studený a d el do hýždí, bylo to však lepší než stát, najednou se cítila naprosto vy erpaná, lhostejná a prázdná. Po p estálém strachu, bojovém šílenství a snaze zachránit si život ji naplnila prázdnota, lhostejnost. Dostali se až sem, do hlubin zbrojnice, kde se s nejvyšší pravd podobností naplní i jejich osud. Z stanou tady. Zbylo jich, okamžik po ítala, patnáct. Patnáct ze sto dvaceti. Jen o malý kus dál leželi mrtví, o které se nikdo nestaral. Pozorovala velitele samuraj , jak o n em hovo í s Andreou. Vypadalo to, jako by n co p ipomínal nebo o n co žádal. Villefortová se mu to snažila rozmluvit, zjevn mu nabízela n co jiného, než požadoval, pak ale p ikývla a spolu s ním šla za Vegou.
184
„Nový rekrut. Z mé strany má to nejlepší doporu ení. Za ídíš pot ebné, pokud by se mi n co stalo?“ požádala ho Villefortová pragmaticky, jako by šlo o vyzvednutí prádla z istírny. Kristýna si uv domila, že ona bere smrt svou i ostatních jako jednu z možných variant. „Pro tebe cokoliv, Andreo,“ p ikývl Vega. I on byl unavený, po poslední srážce holýma rukama m l tvá jednu velkou krvavou podlitinu, z hrudníku mu visely cáry k že. „Jsi dobrý bojovník. A taky musíš být dobrý chlap, jinak by t sem Andrea nep ivedla,“ pronesl Vega k Matsamurovi a zk ivil své poni ené rty do úšklebku, který m l z ejm vypadat tverácky. Vyšel z toho však jen unavený škleb. „Pro jsme vlastn tady? Pro jsme utíkali do hlubiny, odkud není úniku, a nezmizeli n kam zadním vchodem?“ napadlo najednou Kristýnu Rustovou a své myšlenky vy kla nahlas. „Musí tady být spousta jiných východ a my jsme je nevyužili! Te jsme zde uv zn ni!“ Kopiník se na ni podíval a pak sto il pohled na Andreu, jako by ji vybízel, aby otázku zodpov d la ona sama. Komtesa Andrea de Villefort p ikývla, jako by jeho vybídnutí pochopila a p ijala. „Bojovali jste v mém jménu, to jsem ekla hned na po átku.“ Nikdo už její slova nep ekládal, ale všichni je pochopili a p ikývnutím potvrdili. Bratrstvo neohrožených? Bratrstvo šílených? Cht la Kristýna vyk i et do celého sv ta, ale pak pochopila, že by to bylo zbyte né. I ona mezi n pat ila, i ona se v nerovném boji na život a na smrt dobrovoln p idala k Andree. O arovala je všechny? Ne, tomu nev ila. Byla si však jistá, že pokud n jakým zázrakem p ežije, p ijde na kloub tajemství, jakým Andrea Villefortová dokáže získat d v ru, p átelství, oddanost. „Na za átku jsem cht la dostat Gadskiho a usv d it ho ze zlo in ,“ za ala Villefortová vysv tlovat. Stála víc v temnot než v chabém sv tle pochodní a s rukama složenýma na prsou vypadala spíš jako socha než lov k. Socha krásné ženy s rozpušt nými vlasy, pot ísn ná krví z p edchozích nemilosrdných 185
souboj . Socha bez citu nebo lov k s city ukrytými tak hluboko, že p i zb žném pozorování p ipomínal stvo ení z kamene? Kristýna Rustová netušila. Její intuice, na kterou si zvykla spoléhat, ml ela. „Pak se n co zm nilo,“ pokra ovala, „Gadski p estal hrát p i zdi s krytými zády a vsadil všechno na jednu kartu. My už ho až tolik nezajímáme, chce n co, co se skrývá tady v technojádru. To je jediný d vod, pro vzal s sebou celou armádu. Aby rozdrtil všechno, co mu stojí v cest , a všechny, kte í by ho p ípadn pronásledovali až sem, na tento sv t. Netuším, co tady hledá a pro , ale ud lám všechno proto, aby to nedostal.“ „Takže my jsme jen neutíkali,“ pochopila kone n Rustová a podívala se na svou p ítelkyni. „Ne,“ potvrdila jí komtesa. „Pálili jsme za sebou mosty, uzavírali jednu sféru za druhou, likvidovali prostupy.“ Whitacker p ikývl a Rustové došlo, že nebyla zcela zasv cena do situace. A vlastn za to byla vd ná, protože netušila, zda by pak dokázala sestupovat sem, do hlubin, a v dom se ob tovat. „A kde je to zkurvené technojádro, kv li kterému všichni um eme?“ slyšela se Kristýna Rustová íkat. Villefortová ustoupila ješt o krok do tmy, až tém zmizela z dohledu. Vega jí bez požádání hodil ho ící pochode . Slabý žlutý plamen te dosáhl dál do prostoru jeskyn . Kristýn chvíli trvalo, než pochopila, co vidí. ernou sféru o pr m ru mnoha metr . Zdálo se, že její povrch pohlcuje, požírá, destruuje samotné sv tlo. P estože pro to nebyl jediný d vod, m la Kristýna pocit, že koule zb silou rychlostí rotuje. Zdálo se jí to, nebo se v jeskyni s poznáním toho, co se skrývá jen kousek od ní, ochladilo? „Je to hnusné.“ Villefortová pokr ila rameny. „Agentura se neobejde bez takových v cí.“ Pak se vrátila blíž k ostatním, ale dál z stávala na stráži, poslední obránce. „Je mi zima,“ oto ila se Kristýna ke kopiníkovi. Místo odpov di jí nabídl náru a ona ji p ijala. 186
as plynul, pochodn pomalu doho ívaly a za jejich zády v temnot neslyšn existovalo technojádro. Rustové postupn p estalo být zima, jak se h ála o t lo svého ochránce. A jemu zima nebyla v bec, o bok se jí opíral jeho horký ztopo ený penis. Žádnou další aktivitu však nevyvinul a ona ho nijak nepovzbuzovala, i když o tom vážn p emýšlela. Sta ilo by odejít o pár krok dál a m li by soukromí. Dokud nev d la o p íšerném objektu schovávajícím se jen kousek od ní, cítila se mnohem lépe. Te jako by ji n co požíralo zevnit , okusovalo její duši a zanechávalo prázdné díry. Um e tady, tím si byla jistá. Najednou pocítila zoufalou touhu p ipomenout si chu života, toho, jaké to bylo, než sestoupila až sem, na dno hlubiny. P itiskla se víc ke svému ochránci a položila dla na jeho penis, okamžit pocítila pulsování krve a obnovenou erekci. Mnohem lepší vjem než k ik ran ných a umírajících, in ení me nebo rachot výst el . „P icházejí,“ oznámil najednou Vega. Pak p išel záchv v nevolnosti typický pro otvíraný mezisférický tunel. „Špatné na asování,“ ekl tiše kopiník a políbil ji. P ikývla a spole n se zapojili do formace p ed Villefortovou. Nep átelé se blížili, nesnažili se krýt, po etná sv tla pochodní už z dálky prozrazovala jejich polohu. „Padesát, šedesát,“ odhadl Vega. „Alespo se zah ejeme.“ „Myslím, že mezi nimi bude i Gadski. Zajímalo by m , pro si myslí, že dokáže otev ít technojádro,“ pronesla Villefortová. „Neznám nikoho z téhle reality, kdo na to má pat i né p edpoklady.“ Už nestála s rukama složenýma na prsou, ale voln sv šenýma podél t la. Rustové p ipadalo, že v prava ce drží kus d eva nebo n co podobného. Možná zbytek pochodn . „Pot ebuji, abyste mi co nejrychleji a nejlépe vy istili prostor p ed Gadskim,“ za ala ostatní seznamovat s bojovým plánem a všechno opakovala v n kolika jazycích.
187
Mluvila tiše, úse ným zp sobem, její hlas nejvíc p ipomínal výstup ze špatného syntezátoru, který se ani nesnaží o simulaci lidských emocí. Viditeln se už soust e ovala na n co jiného. „Pokud bude chtít mluvit, umožníme mu to. Signálem k vašemu útoku bude slovo konec. Bu te na n j p ipraveni. Máme jediný pokus.“ Vega p ikývl, chvíli kriticky zkoumal ho ící v tev, pak ji o koleno zlomil a získal tak ostrý d ev ný hrot. N kolik dalších muž ho napodobilo, jiní dávali p ednost holým rukám nebo nasbíraným kamen m. „Hlavní vyšet ovateli, doufám, že si vše ukládáte do pam ti,“ ekla ješt Villefortová a pak se už soust edila jen na postupující nep átele. Rustová si pozorn prohlížela blížící se muže. N kte í na sob m li ješt zbytky rozpadávajících se šat , poslední zbra , kterou spat ila – kamenný sekeromlat – se práv rozsypala na prach. Všichni osvalení, pohybující se zp sobem lidí dokonale si v domých svých fyzických schopností. Specialisté na boj beze zbraní, školení ve zp sobech, jak co nejefektivn ji zabít lov ka holýma rukama. Ve st edu formace, tak, aby byl chrán n ze všech stran, krá el Gadski. Poznala ho podle popisu Villefortové, navíc na rozdíl od svých muž nevypadal na lov ka, který své t lo fyzicky zat žuje. Hubený, kosti vystupující pod tenkou k ží. Vypadal sta e a vy erpan . Pro si nedop ál n jakou lé ebnou k ru? Jednotka Gadskiho muž se bez rozkazu zastavila, od Vegy a ebenového kopiníka tvo ících tykadla komtesiny formace je ned lilo víc než p t šest krok . Pochodn prom nily mužské obli eje ve tvá e démon , Kristýna cítila p edzv st p ibližující se exploze agrese. Sama slyšela vlastní rychle bušící srdce, ve spáncích tepající horkost. „Vzdejte se, agentko Villefortová. Není nutné žádné další krveprolití. Zaru uji vám ádný soud dle kodexu,“ promluvil Gadski lhostejn , jako by íkal nau enou frázi, které sám nev í. Rustová se ušklíbla. Nemohl p ece p edpokládat, že mu Andrea uv í. Nebo to íkal jen kv li svým lidem? 188
Villefortová nereagovala, jen dál vy kávala v zdánliv relaxované pozici. „Jsem hlavní agenturní vyšet ovatel Hanson. Další identifikaci a pravomoci prokážu po návratu ze zbrojnice. Váš velitel Gadski se m pokusil zabít a já ho obvi uji ze spiknutí proti Agentu e a jejím cíl m,“ oslovil Hanson Gadskiho muže, ale stejn úsp šn se mohl pokoušet dohodit kamenem na M síc. Vypadalo to, že ho v bec nevnímají. „St j za svým šéfem, d j se co d j,“ zamumlal Vega. „Tak to chodí.“ „Vzdejte se, agentko Villefortová,“ za al znovu Gadski. „Tohle je, plukovníku, váš konec,“ ekla tiše komtesa. Statická vsuvka skon ila, všechno, celý sv t, se dalo do zb silého pohybu. Rustová, aniž by si to uv domila, také. Muži na sebe narazili jako dva ragbistické mlýny bojující o mí – hlavu soupe e. Rustová následovala první vlnu se zlomeným d ev ným klackem v ruce. V první chvíli v bec netušila, zda bude schopná boje, pak se upnula k jediné myšlence – zarazit své d ev né ost í do t la nep ítele a vy ídit alespo jednoho. Bodla z dálky, p ímo a e z nízkého výpadu, aby do útoku vložila veškerou svou hybnost a sílu. Jako by do ní ze strany narazil nákla ák. Nev d la, jak ji muž odrazil, ale najednou ležela na zádech, nemohla dýchat a levou polovinu t la necítila. Ochrnutá sledovala ostatní. Villefortová stále vy kávala a napjat sledovala zm bojujících muž p ed sebou. Ve chvíli, kdy kopiník synchronizované s Vegou srazili do prachu své protivníky, vystartovala. Vystartovala bylo špatné slovo, mistra sv ta ve spurtu by už na prvním kroku nechala za sebou. Kristýna netušila, že je n co takového možné. Villefortová se stala zt lesn ním explozivního pohybu, pro lidské o i rozmazanou šmouhou. Pronikla linií boje, muži, okolo kterých se protáhla, se jako kouzlem zhroutili, pak další dva, až te Rustová zaregistrovala, že jsou zbrocení krví, další p išel o ruku a další o hlavu – komtesa m la stále sv j me , Chameleona, který n jakým zázrakem dokázal existovat i v t sné blízkosti technojádra. 189
Najednou stála u Gadskiho, její cesta lemovaná mrtvými. „Zastavte boj!“ vyk ikla. „Nebo ho zabiji!“ Hlas rezonoval odrážen neviditelnou klenbou jeskyn , oznámení, které se v dalším okamžiku stane pravdou. Gadskiho muži se zarazili a komtesini bojovníci se opatrn za ali stahovat. Šest z nás se ješt drží na nohou, spo ítala Rustová. Sama se stále nedokázala zvednout. „Po káme tady do p íchodu dalších agenturních jednotek,“ pokra ovala Villefortová, když se situace o poznání uklidnila. „Nebude to trvat dlouho.“ Pak se najednou ot ásla zem , sféra technojádra, dosud ve tm neviditelná, se rozzá ila oslepujícím modrobílým sv tlem, vzáp tí p es ni p elétl zlatý záblesk a pak op t zavládla temnota, neproniknuteln jší než d ív. Rustová vid la, jak ruka senior agentky s me em poklesla. „N kdo otev el sféru,“ pronesla tiše. „A n co z ní vypustil. KDO a CO, sakra?“ zat epala Gadskim, ten ale p ipomínal hadrovou panenku. „Vzdejte se, agentko Villefortová. Není t eba žádné další krveprolití,“ opakoval jako pokažená gramofonová deska. Víc Kristýna nevid la, protože se nad ní sklonil kopiník a zakryl jí výhled. „Nedokážu se zvednout,“ poda ilo se jí íct. Cítila opatrné dotyky jeho prst . „Máš pár polámaných žeber, možná n jaká další vnit ní zran ní,“ ekl a opatrn ji zdvihl do náru e. „Myslím, že ženy by se rvát nem ly.“ Usnula, nebo možná omdlela. Když se znovu probrala, stále ji držel, okolo ní na zemi spousty zran ných. Víc než si pamatovala, že jich v jeskyni kdy bylo. Znovu se propadla do mdlob a znovu probrala, ješt mnohokrát, nedokázala to po ítat. Stále ji držel, op t a pak i pozd ji a ješt , dokud se neprobudila obklopena b lobou nemocni ního pokoje.
190
PIVO, KO AK, RUM A VODA Kristýna Rustová pohodln sed la v prout ném k esílku s nohou p es nohu. Andrea de Villefort po její levé ruce si obdobn jako ona o ividn užívala p ív tivou atmosféru barové kavárny. Ob ženy se oblékly do kalhot – sukn si nemohly dovolit, protože škrábance a šrámy z boje v hlubinách zbrojnice se ješt nesta ily kompletn vyhojit. Rustová zvolila ryze sportovní styl – kotníkové boty na nízkém podpatku dopl oval pulover s námo nickým líme kem a lehce nazna enými nárameníky. Její ženskost výrazn umoc ovaly extravagantní náušnice spolu s titanovým náramkem a nehty nalakovanými lakem výstižn pojmenovaným Dekadentní. Komtesa naopak zvolila elegantn jší styl, za ínající u polovysokých koza ek z krokodýlí k že a korunovaný košilí s rozhalenkou a výraznými manžetami ve špan lském stylu. O okraj stolu stálo op ené pouzdro. Mohlo sloužit pro tenisové i squashové rakety, ale Rustová v d la, že se v n m skrývá Chameleon. Spole nost jim d lala Ljuba Bytewská. V kostýmu po kolena, lodi kách podporujících linii plných lýtek a s výst ihem dávajícím tušit krajkovou podprsenku podepírající její t žká adra si se vzhledem dvou agentek nijak nezadala. Svým vlastním zp sobem vyhlížela ješt víc sexy a žádoucn ji než ob mladší ženy. ty i muži u okolních stolk , kte í se p vodn v novali svým záležitostem, te rádoby skryt obdivovali a pozorovali trojici, nikdo z nich se však neodvážil je z jejich nicned lání vyrušit. U pultu na dvou stoli kách sed li Vega s Whitackerem a tiše spolu rozmlouvali, p ed ob ma stály skleni ky, v nichž voda z tajícího ledu edila Marker’s Mark whisku. Dve e se otev ely, se závanem chladného syrového vzduchu do podniku rázn vešel major Wolfgang a bez rozhlížení zamí il k trojici, jako by p edem p esn v d l, kde sedí. „Nechápu, pro jsme se museli sejít tady,“ zavr el, když usedl do k esla. Z stal sed t zp íma se zády jako pravítko, jako by ho jeho pohodlné tvary roz ilovaly. 191
„Souhlasila jsem pouze s neformální sch zkou a zvolila jsem odpovídající prost edí,“ odpov d la klidn Bytewská a oto ila se na íšníka, který okamžit p isp chal. „Presso se šleha kou a skleni ku bílého rumu.“ „Ko ak, Courvoisier, máte-li,“ zvolila Villefortová. „Pivo,“ poru ila si Rustová. íšník dál zdvo ile vy kával. „Ty si nic nedáš?“ zeptala se Bytewská Wolfganga. „Vodu,“ ekl nakonec neochotn . „Pokud je to neformální sch zka, pro je tu tedy zna ná ást lidí tvého odd lení? A zrovna ti nejproblémov jší?“ ukázal na široká záda Vegy a Whitackera, který se práv ohlížel. „Omyl,“ pronesla suše Bytewská, „agentka Rustová nepat í do mého odd lení a agent Whitacker už také ne. Povýšil a je te specialistou v analytickém odd lení u v dc . Tohle je pouze sch zka starých známých. A koneckonc , žádal jsi o ni ty.“ „Tak se vám to povedlo, agentko,“ oto il se Wolfgang rovnou na Villefortovou. „Odhalila jste a zlikvidovala iniciátora pokusu o odstran ní vašeho p ítele. Jenomže jste to ud lala jako vždy po svém. Stálo to n kolik set život . Tisíc. A projde vám to,“ zavrt l znechucen hlavou. „Vyšet ovací komise zkonstatovala, že konání senior agentky Villefortové pln odpovídalo situaci a jejím hlavním cílem, který úsp šn splnila, byla konsolidace pom r v Agentu e a likvidace lov ka, který organizaci používal k prosazování svých vlastních cíl ,“ pronesla Bytewská. Nezvýšila sílu hlasu ani o decibel, ale najednou z n j išela tvrdost vlastní chirurgické oceli. „Vyšet ování, tsss,“ pohodil hlavou Wolfgang. „Jeden z hlavních vyšet ovatel vás kryje, protože jste mu zachránila život.“ „Hanson samoz ejm vyšet ování ne ídí, protože se sám do celé záležitosti zapletl,“ p ipomn la Bytewská. „Jenomže je hlavním zdrojem informací a také sám hlavním vyšet ovatelem. Tahle banda drží p i sob .“ „Pro jste sem vlastn p išel, majore?“ promluvila poprvé Villefortová. 192
íšník p inesl objednané a všichni umlkli. „Abych vám ekl, že tahle partyzánská akce narušila mé vlastní pátrání po stop , na kterou jste m vy sami navedli.“ Kristýna Rustová se napila a prsty zkontrolovala, že jí na rtech neulp la p na. O to, aby se zú astnila této sch zky, ji požádala Andrea. M la si poslechnout majora a zjistit, zda by mu byla ochotná d v ovat. Její intuice jí prozradila, že Wolfgang ur it hraje ješt n jakou svou další hru, ale to neznamenalo, že pat í k protistran . Nebo ano? Dál ml ela a naslouchala. „Mohla jsem být mrtvá, majore. Se mnou spousta dalších lidí, které bych údajn zabila já. Gadski by dál zastával svou funkci a pokra oval v tom, co d lal. Vy sám p ece pat íte mezi lidi chladnokrevn po ítající zisky a ztráty. A tady jsou zisky jednozna né. Tak pro to vášnivé oso ování?“ promluvila klidn Villefortová a p ivon la si ke ko aku. Wolfgang neodpov d l. „Co uniklo z technojádra? Zahlédla jste n co? Nebo vy?“ zm nil téma a oto il se na Rustovou. Andrea se nepatrn usmála a Kristýna pochopila, že to je jeden z d vod , pro major souhlasil, aby tam byla i ona. „Nic jsem nevid la,“ zalhala Kristýna klidn . Nikomu krom Andrey neprozradila, jaká barevná sekvence otev ení sféry technojádra provázela. „Cokoliv, co jste zahlédla, by nám mohlo pomoct. Podle p íznak otev ení bychom mohli odhadnout, co se dostalo ven.“ Kristýna jen pokr ila rameny. „ arod jové nic ne ekli?“ nadhodila Bytewská. „Jen, že se jedná o lokální záležitost a vy eší to sami,“ zamra il se Wolfgang nespokojen . „Osobn si myslím, že co Gadski vypustil, má n co spole ného s poslední zprávou, kterou poslal Ková . Všechno podnikl práv kv li ní.“ „Tak chytrá jsem taky, Wolfgangu, ne íkáš nic nového. Takže t žko dostaneš n co za nic,“ ekla Bytewská. „A co ta zpráva? Dostala jste z Gadskiho n co?“ Wolfgang se te cele soust edil na Villefortovou, jako by z její odpov di cht l za každou cenu poznat, zda mu lže nebo mluví pravdu. 193
A u n koho jiného by to mohl dokázat, usoudila Kristýna. M l v sob n co pronikavého, co mu umož ovalo dostat se až k podstat v ci. V jeho pozici to asi ani jinak nešlo, hodnotila ho. „Dob e víte, že stvo ení, které jsem zajala, byla jen loutka. Biologický konstrukt mající Gadskiho v rnou podobu, ízený programem, který m l na pár hodin simulovat jeho osobnost. Ve chvíli, kdy jsem se k n mu dostala já, už jeho program dobíhal na konec svých možností. Konstrukt sloužil k odvedení pozornosti, aby se sám Gadski, zatímco s námi jeho muži bojovali, dostal k technojádru. Nedozv d la jsem se od n j v bec nic.“ „Takže Gadski zahladil stopy dokonale,“ zkonstatovala Bytewská. „Kdyby specialisté objevili cokoliv, nebyl bys tu.“ Wolfgang se zatvá il podrážd n . „Gadski zmizel. Mohla jste z n j tu informaci dostat násilím a pak ho zabít,“ oto il se p ímo ke komtese. „To nejsou mé metody, majore,“ odpov d la studen komtesa Andrea de Villefort. „Gadski s nejv tší pravd podobností zahynul p i nekvalifikovaném otev ení technojádra a nez stalo z n j v bec nic. To by vám vaši p átelé mohli íct, pokud by cht li.“ „A co p ineslo tvé pátrání? N jaká další vodítka? Další sídlo had ?“ zeptala se tentokrát Bytewská a dop ála si doušek pressa, který pak doplnila lokem rumu. Tvá ila se, že se naprosto v nuje nápoj m a odpov ji nezajímá. „Žádné,“ odsekl Wolfgang. „Všechny stopy sm ovaly ke Gadskimu, který se díky agentce Villefortové ztratil v nitru zbrojnice.“ „Senior agentka, když už cítíte pot ebu titulovat m mou funkcí v Agentu e,“ opravila ho tiše komtesa. „A neztratil se kv li mn . Ztratil se kv li tomu, že osobn otev el technojádro. Jak je možné, že se mu to povedlo, byste m l vyšet it vy.“ V jejím hlase se skrývalo ost í, které p ekvapilo i Bytewskou, a ta vrhla na Wolfganga varovný pohled. Andrea nebyla ve své k ži a te její skrývané nap tí vybublalo na povrch. 194
„Senior agentka Villefortová,“ navázal Wolfgang o poznání zdvo ileji, „vy ízla nádor a já díky tomu nemohu zjistit, kolik tkán okolo bylo zasaženo.“ „Tak doufejme, že rána vyhnije a sn se nebude ší it dál,“ odtušila Bytewská a dopila své presso. „Majore, myslím, že byste m l odejít, protože já odcházím a dohodli jsme se, že s mými lidmi nebudete hovo it v mé nep ítomnosti,“ nasadila formální tón. „Sp cháš?“ zeptal se jí. „Ano,“ podívala se na hodinky. „Mám sch zku, na kterou se t ším a nechci p ijít pozd . Tedy p íliš pozd . Chvíli po ká. M j se.“ Wolfgang položil na st l bankovku a poslušn se zvedl. Pokud se po celou dobu choval jako studený umák, te v pohledu, kterým doprovázel odcházející Ljubu Bytewskou, odhalil n co nápadn se podobajícího smutné lítosti. Ob ženy u stolku osam ly, Kristýna Rustová se s požitkem napila piva a zamyšlen se podívala na Villefortovou. „Ty víš, co uniklo z technojádra?“ „Mám podez ení a mí známí mi ho potvrdili. Oha i. Honící psi.“ „Gadski zni il Johnovo poslední hlášení a pak ob toval své postavení, aby za ním poslal Oha e?“ pronesla zamyšlen Rustová. „Aby ho zabili?“ „Možná,“ p ipustila Villefortová. „Nebo od n j n co získali. N co, o em se nás snažil John informovat.“ „Pro nám s tím arod jové nepomohou?“ „Z jejich hlediska to není velký problém. Myslím tím smrt jednoho muže. A našim podez ením neuv í, moc na techni any nedají,“ vysv tlila Andrea a Kristýnu už po n kolikáté napadlo, jak je možné, že toho tolik ví. „Ta první pomoc, která mi zachránila život, byla zatracen ú inná,“ p ešla rad ji k jiné v ci. „To si dovedu p edstavit,“ prohnula rty do úsm vu Andrea a do o í se jí vkradlo pobavení, „použití tak vyvinuté technologie 195
není pro nás z jedenadvacátého století tolerováno, ale byla to výjime ná situace.“ „Fakt, zatracen dobrá,“ zopakovala Rustová a napodobila úsm v své p ítelkyn . „Musela jsem zm nit gynekologa. Hymen, jak už tehdy poznamenal náš vtipný spole ník Whitacker.“ Villefortová nezareagovala. „Zregenerovala i panenská blána a já jsem znovu panna. Informoval m o tom p i mé poslední návšt v a chce o tom za každou cenu napsat lánek,“ prozradila Kristýna naplno. Zdálo se, že starší agentka se každou chvíli dá do smíchu. „A co tv j nový gynekolog?“ poda ilo se Andree nakonec zachovat vážnou tvá . „Když zjistil, že jsi panna?“ „No, bylo vid t, že se hodn diví, ale ne ekl nic.“ „Myslím, že s tím dokážeš n co ud lat, nebo ne?“ pokra ovala Villefortová smrteln vážným zp sobem, z n hož po stranách prýštilo ryzí veselí. „Žádný problém.“ Vega do sebe hodil další drink a nev ícn pot ásl hlavou. „Fakt ti ekla, že za to pro tebe ud lá cokoliv?“ „Jo, když jsem ji upozornil, že za nelegální transporty ozbrojených lidí m podle kodexu bez cirát popraví,“ potvrdil Whitacker. Jazyk m l po n kolika panácích toporn jší než obvykle. Vega se mlsn ohlédl po dvou bavících se ženách. „Andrea nikdy nemluví jen tak. Drží slovo. Závidím ti.“ Whitacker se za ervenal. „Požádal jsem ji o pravdivé odpov di na pár otázek. Je plná tajemství.“ „Tak to pozor, kamaráde,“ zabru el Vega a dv ma prsty nazna il barmanovi, že pot ebují ješt další dv whisky. „Možná bylo lepší požádat ji, abys s tebou šla do postele. Ona ti na tvé otázky odpoví. Odhaduji, že se dozvíš víc, než ti bude milé. Jakmile si ale jen trochu pustíš jazyk na špacír,“ ukazovákem si p ejel po krku. „Rozumíš?“ 196
Whitacker p ikývl a chopil se sklenky, která p istála po jeho levé ruce. „Jo. Ješt si ty otázky promyslím. A budu držet doživotního bob íka ml ení ve všem, co se týká Villefortové.“ „Tak to bych ti radil,“ p ikývl Vega a za al rozbalovat sv j oblíbený doutník.
197
P EDZV ST V CÍ P ÍŠTÍCH Pozd v noci sed la senior agentka Villefortová ve své kancelá i u po íta e. Jediným zdrojem sv tla v místnosti byla jeho obrazovka. Už hodiny se snažila z hlubin pam ti KILLERa vytáhnout, zda v ní neuvízly alespo drobty ze zprávy JFK. Gadski však svou práci ud lal dokonale. Nakonec to vzdala, odlogovala se a po pauze na kávu se p ihlásila znovu, tentokrát pod jménem komtesa Andrea de Villefort. Kdo je komtesa Andrea de Villefort? Zablikalo n kolikrát a po chvíli se rozsvítilo erné okno p ipojení s nejvyšším stupn m pravomocí bez jakýchkoliv omezení. „KILLERe, uchoval jsi poslední zprávu Johna Francise Ková e?“ napsala stru n , klávesy tiše cvakaly do noci. „Ano.“ „Ukaž mi ji.“ „Rozší ení této informace m že zp sobit deformaci reality. et zovou deformaci reality s nep edvídatelnými d sledky.“ „Ukaž mi ji.“ Displej se zaplnil zelenými písmeny. Komtesa Andrea de Villefort chvíli beze slova zírala na text, pak jediným stiskem klávesy obrazovku vymazala a odpojila se. „Pane Bože,“ ekla s pohledem up eným do tmy p ed sebou. … to be continued.
198
ONI Jaroslav A. Polák Baltazar Lobo Lopes dos Santos [ ti baltazar lobu lopež doš santuš] pozvedl hlavu ke krvav rudému nebi nad ruinami Providence. Po zdech dom bez st ech se plazily nezdrav vyhlížející popínavé rostliny a p ízra né ticho narušovaly jen ob asné závany v tru. Set ásl je. Set ásl je v temnot stok plných ševelivých potkan . Odhrnul si špinavou rukou vlasy z o í a soust edil se na cíl. Z posledních sil se dopotácel k portálu polorozbo ené knihovny a zachr el: „Jsem tady…“ Hlava mu poklesla a po tvá i mu sjel pramen vlas . Zíral na n a dlouhé minuty mu nedocházelo, na co se vlastn dívá. Byly bílé jako sníh… Kdesi za ním se ozvalo pronikavé hvízdání. Baltazar se rozje el hr zou… Ljuba Bytewská, šéfka Krizového odd lení Divize pro potírání interrealitního pašování, snad už podesáté pro ítala složku, kterou p ed ni posunul divizní šéf Agentury. Vzhlédla a v o ích se jí zra ily obavy a nejistota. „Ano, spadá to pod naše odd lení, ale…“ za ala opatrn . „Dostanete k dispozici jednotku Military divize. Ta se postará o Hawkovy lidi, pokud se tam objeví…“ p erušil ji nenápadný muž st edního v ku. Za jiných okolností by si zálibn a pon kud p idrzle prohlížel obliny jejího t la a v duchu by ji svlékal. Dnes však m l jiné starosti. Pro Bytewskou to byl jasný signál, že situace je velmi vážná. „A my se prost jen postaráme o t ch pár pašerák ,“ p erušila ho. „Porozum la jste tomu velmi dob e.“ Ljuba Bytewská sev ela objemnou složku a odešla. John František Ková ležel na vlhkým jehli ím pokryté zemi a zpoza majestátní borovice sledoval noktovizorem mok ad rozkládající se p ed ním. Práv tam se m li objevit oni. V d l, že Vincent Vega je nedaleko a že je kryje vycvi ená jednotka 199
Military divize, ale jen oni dva zodpovídali za to, že se zásilka dostane do správných, tedy do jejich, rukou. Tato mise se mu nelíbila. V duchu se vrátil do onoho nevlídného listopadového rána p ed p ti dny… JFK vešel do pracovny své šéfky s potla ovaným zíváním. Celou noc se probouzel z otravných no ních m r, na jejichž d j se nemohl rozpomenout. N co jej pronásledovalo a a to bylo cokoli, nepocházelo to z tohoto sv ta. Ljuba Bytewská a Vincent Vega na n j vrhli p ísné pohledy. „Omlouvám se,“ za al Ková , ale Bytewská jen mávla rukou. „X-Hawk se op t snaží ud lat nám ze sv ta peklo a v tomto p ípad to ani není myšleno p íliš p enesen . P ed m sícem jsme detekovali, že má dojít k pr niku do naší reality z dosud neprozkoumaného sv ta. Podle analýzy jde o sv t založený na magii, proto tam vyslali na pr zkum Baltazara dos Santos a p t goril z Military divize…“ JFK už o Baltazarovi slyšel. Portugalec, expert na magii a okultismus, prý profík ve svém oboru. „Další portál se otev el v era v noci. Po sedmnácti dnech. Baltazar se vrátil sám. Nemocný, vyhladov lý a… šílený.“ Vincent Vega zpozorn l. Na rozdíl od Johna se s Portugalcem již setkal, i když jen na rutinní misi. V d l o n m, že studoval u haitských kouzelník i amerických okultist a že m l nezpochybnitelný talent. Poté, co jej Agentura získala do svých služeb, získával zkušenosti v r zných realitách a jistou dobu byl v paralelním Londýn žákem Johna Constantina. Baltazarova pon kud podsaditá postava a kulatý obli ej orámovaný dlouhými tmavými vlasy neprozrazovaly tolik, co jeho pronikavé temné o i – o i, p ed nimiž musel každý nakonec uhnout pohledem. Nepat il k lidem, kte í se snadno zhroutí. Vegova sn dá tvá za ala nabývat pochmurného výrazu. Bytewská pokra ovala v objas ování situace: „Analytická divize se z n j celou noc snažila n co dostat. Nejspíš to nebylo snadné, ale zdá se, že usp li. Podle všeho se jedná o sv t, který ovládly bytosti z jiných dimenzí. Možná je n kdo p ivolal. Ty 200
bytosti jsou patrn velmi… nelidské. Baltazar je nebyl schopen popsat, íkal n co o hvízdající hr ze, chapadlech, skrytých rozm rech, pok iveném prostoru. Žádný z ejmý obraz, ale máme znepokojivé indicie. Zkrátím to: Analytická divize soudí, že se odtamtud n kdo snaží dostat k nám. Patrn využije další pr chod, který bude možné otev ít za p t dní. Výstup bude sm rován do les jihozápadn od Providence na Rhode Islandu…“ „Po ád mi není jasné, co to má spole ného s námi,“ p erušil ji JFK. Bytewská mu v novala mrazivý pohled. Ková sklopil hlavu. „Blbý as, blbá galaxie…“ prob hlo mu hlavou. „Analytická divize sou asn zkontaktovala sv j zdroj v FBI – Odd lení pro nebezpe né kulty. Sledováním internetové komunikace získali informaci, že lenové okultního ádu Ordo Damonis zmi ují jako d ležité datum 9. listopadu, což odpovídá datu p íštího otev ení portálu. N kolikrát se v šifrované ásti komunikace objevilo slovo, které by mohlo být alAzif.“ JFK poslušn ml el a tvá il se nezú astn n . Zatím mu to celé nedávalo velký smysl a v duchu snil o posteli, v níž by mohl dospat nevyda enou noc. Zato Vega se mra il víc a víc. To slovo už slyšel. Patrn od Baltazara. Protože Bytewská se na chvíli odml ela, využil toho a zeptal se: „Necronomicon?“ JFK projížd l noktovizorem terén, ale stále nevid l nic podez elého. Jejich p íchod bude pochopiteln nep ehlédnutelný, nyní bylo d ležité nenechat se p ekvapit p íjemci zásilky. XHawkovi stalke i byli záke ní protivníci a John doufal, že vojáci, kte í si to s nimi mají rozdat, budou mít p esnou mušku a rychlé reflexy. Jeho a Vegovým úkolem bylo zabránit p edání zásilky. Minuty plynuly a rozhodn nem ly nasp ch. John se zachv l – zimou i vzpomínkou na další pr b h jejich setkání s Bytewskou… „Pokud vím, tak si ho Lovecraft vymyslel,“ poznamenal Vincent Vega. „To si on myslel také,“ ekla Ljuba Bytewská, „ale jeho p íb hy k n mu p icházely ve snech. Mohl n jakým zp sobem pronikat do paralelních sv t a získávat informace, jejichž obsah 201
p i ítal pouze své fantazii. Nyní se zdá, že se n kdo snaží dostat Necronomicon do našeho sv ta…“ JFK se tvá il nechápav . „Pokud vím, lze jej stáhnout z internetu.“ „Dokonce n kolik r zných verzí,“ dodala Bytewská. „Jenže to jsou bu vymyšlené texty, nebo upravené texty henochiánského i starobabylónského p vodu. Ne skute ný Necronomicon, který Lovecraft popisoval jako arcidílo erné magie, jímž lze evokovat bytostn zlé entity, které jsou uv zn ny mimo tento prostor a as. Kdyby se skute ný Necronomicon objevil na internetu, m li bychom opravdu po ádný problém.“ Vega vážn p ikývl. Ková na oba vrhl pohled žádající vysv tlení. „Je možné, že by to posunulo náš sv t blíže ke sv t m magickým,“ ekla Bytewská. „A to k t m nep íjemn magickým,“ dodala vzáp tí. „A m li bychom tu epidemii šílenství,“ dodal Vega. Bytewská p ikývla a pokra ovala: „Ta kniha by patrn p ivedla k psychickým poruchám každého, kdo by se jí zaobíral. Takových zv davc by byly statisíce. Otázkou z stává, jaký vliv by to m lo na stabilitu naší reality – to je stále p edm tem analýz. D ležité však je, že chce otev ít portál mezi tamtím a naším sv tem a dostat ten spis sem. Je pravd podobné, že ten n kdo je Xaverius Hawk. Proto je záhodno k celé v ci p istupovat s nejvyšší vážností.“ Bytewská se dramaticky odml ela. Ková vnímal tento klid p ed bou í celým t lem. Cítil, že je napjatý jako struna, a doufal, že se už brzy n co stane. Cokoli. Jen aby to už kone n za alo. Snažil se nic si nep edstavovat, nic neo ekávat, prost reagovat na situaci. A p edevším se nezbláznit. Odolal nápadu p e íst si p ed operací Lovecraftovo dílo, dal p ednost uplatn ní vlastní intuice p ed zdrojem, který mohl být skute ným, ale i pok iveným odrazem sv ta, odkud oni p ijdou. Vlastn s nimi možná ani nebude muset bojovat. Možná posta í ekat, jak pravila Bytewská. 202
„Profesor von Wonder podle svých výpo t odhaduje, že pokud z toho sv ta p ijdou bytosti, jejichž povaha zásadn neodpovídá naší dimenzi, zhroutí se zpátky do svého sv ta p ibližn za 30 minut. Proto nebude vaším primárním úkolem ty bytosti zlikvidovat, jen je nespustit z o í, zlikvidovat p ípadného p íjemce a zabavit – zd raz uji zabavit, tedy nikoli zni it – zásilku. Bojové akce pokud možno nechte na vojácích. Nebude-li nezbytn nutné, neupozor ujte na sebe. Nemáme tušení, eho oni budou schopni…“ To už Ková i b hal mráz po zádech, protože tón hlasu jeho šéfky prozrazoval nezvykle velké obavy. P i všem tom vzpomínání sledoval JFK d ní kolem a naslouchal šeptaným zprávám, které k n mu skrze miniaturní vysíla ku p icházely z úst edí p ímo do ucha. Do pravd podobného otev ení portálu zbývalo dvanáct minut. Kolem n j panoval absolutní klid. Za ínalo to být nesnesitelné. Vega i Ková se na Bytewskou podívali pohledem kladoucím nevy enou otázku: „Pro krucinál zrovna my? Nemá snad Agentura profíky na okultno?“ Šéfka jejich otázku vytušila. „Nelíbí se mi, že po mn cht jí, abych tam poslala své nejlepší lidi. Ale je pravda, že jde o interrealitní pašování a krizovou situaci, takže je to naše záležitost.“ „Ale my nejsme specialisti na magii. Notabene takovou,“ dovolil si poznamenat Vega. „Ten nejlepší te leží nadopovaný léky na psychiatrickém odd lení.“ „My máme i psychiatrické odd lení?“ zeptal se JFK. Už n kolikrát jej dokto i v nemocnici spadající pod Agenturu dali dohromady, ale netušil, že je tam k dispozici nejen pé e o pochroumané t lo, ale i duši. Vzáp tí mu ale došlo, že je to vlastn logické – každý m l svou mez, za níž za ínala být 203
p í etnost vážn ohrožena. Doufal, že tato mise hranici, za níž by byl ohrožen jeho zdravý rozum, nep ekro í. Bytewská nechala jeho otázku bez komentá e a pokra ovala: „Ale expert tam bude – Bogdan Leškov, senzibil. Takový tichý, nenápadný a trošku legra ní loví ek, ale pokud vám ekne do vysíla ky, že n co nemáte d lat, tak to ned lejte. Má vynikající intuici a pokud v bec n kdo, tak práv on dokáže vycítit, co na n platí a co ne.“ Do otev ení portálu zbývaly necelé t i minuty. Ková cítil, že n co je velmi špatn . P íjemce zásilky tu už m l být a ekat. M lo už dojít k bitce X-Hawkova komanda a voják z Military sekce, ale kolem stále panoval mrtvolný klid. „Už by tu m li být,“ zašeptal JFK do vysíla ky. „Jste si jistí, že se nestala chyba?“ Ková zabloudil ve vzpomínkách k pevnému stisku ruky, jímž jim šéfka pop ála hodn št stí. Cítil, že tentokrát je bude pot ebovat. Nikdo netušil, jaké tvory k nim interrealitní ruleta vyvrhne. Cesta p es Atlantik malým vojenským speciálem prob hla klidn a Ková ji prospal, kupodivu nerušen divokými sny. Pak nastaly nekone né otravné porady s veliteli Military sekce, jejíž muži se m li zú astnit blížící se mise. A pak už jen p esun z Providence na jihovýchod do místního chrán ného území. Na ur eném míst vystoupili a pohroužili se do panenského borového lesa. Vzduch byl prosycen podzimní vlhkostí. Mrholilo. Když vojáci Military divize zaujali pozice, slunce pomalu klesalo k západu. Ková s Vegou našli nejvhodn jší postavení pro sebe a Bogdan Leškov ur il místo, kde vojáci polními lopatkami vykopali dvoumetrovou jámu. Leškov, nevelký a skoro rachitický mužík se špi atou prošediv lou bradkou a velkou pleší, kontrastoval s výcvikem i akcemi utuženými t ly ostatních p ítomných. Leškov se rozhlédl a Ková i na okamžik p ipomn l mistra Yodu ze Star Wars. Vzáp tí zmizel senzibil v jám a byl p ikryt maskovací sítí. „Já o i nepot ebuju,“ vysv tlil pak vysíla kou ob ma agent m. 204
JFK, stejn jako ostatní ú astníci mise, odpo ítával poslední vte iny. Šest, p t… odložil noktovizor a sáhl po masivní zbrani s explozivními náboji. P i ruce m l i samopal, úto né granáty a n ž. ty i, t i… V o ekávání toho, co nastane, p iv el o i. Dva, jedna… mohutné zah m ní. Ková se zhluboka nadechl a uv domil si, že n kolik posledních okamžik zadržoval dech. Nad mok adem, asi padesát metr od n j, se rozzá ila oslniv fialová polokoule. Bylo to tady. Když po n kolika dalších vte inách sv tlo zesláblo, nastal okamžik ticha. JFK i Vega sáhli po noktovizorech, up eli pohled na místo pr niku a ztuhli. Bylo obtížné najít jakýkoli p irozený systém, jímž by mohli popsat to, co spat ili. Vincent Vega, který si, narozdíl od Ková e, Lovecrafta p ed misí zopakoval, si uv domil, že popisy mistra hororu jen vzdálen vystihují cizost t ch bytostí. Jejich tvary se ídily jinou geometrií prostoru, pohled p ed nimi uhýbal, lidské o i se na n neum ly dívat. Oba agenti vid li chapadla a k ídla, vid li soudkovitá t la, vid li ervovité výb žky na hlavách, ale jako celek to jejich mozk m prost nedávalo smysl. Uv domili si, že se nedokáží pohnout. Zírali na ty bytosti a jejich myslí se dotkly erné prsty šílenství. Hluboko v hrdle Vincenta Vegy se rodil hysterický smích, hrobové ticho však d íve p erušilo vysoké hvízdání t ch nestv rností v mok adu, zvuk, který se svou ostrostí zarýval až do kostí jako epel z chirurgické oceli. Ve vysíla ce zn l n í hlas, ale Ková mu nedokázal rozum t. „No tak, Johne, soust e se, pohni se,“ p emlouval se v duchu JFK. „Jsou to jen velcí hnusní parchanti…“ Vzpomn l si na sny, které jej p ed p ti dny trápily. Zdálo se mu o nich? Byla to p edzv st? Poda ilo se mu zhluboka nadechnout a vydechnout, pohnout hlavou a nakonec i vnímat hlas ve svém uchu: „Používejte periferní vid ní. Nedívejte se na n p ímo,“ opakoval s naléhavostí v hlase znovu a znovu Bogdan Leškov. JFK p eb hl dvacet metr k dalšímu stromu, za nímž se nyní hystericky chechtal Vega. Oto il kolegu tvá í k sob a ušt d il mu n kolik nekompromisních facek. Vincent se ot ásl a 205
pohlédl rozost eným pohledem na Johna. V tom se za nimi ozvala st elba. Ková i kone n došlo, jakou strategii zvolili X-Hawkovi muži, a zalomcoval jím vztek. Pokud v d li, jak ochromujícím dojmem bytosti z jiného sv ta na nep ítele p sobí, sta ilo jen po kat a snadno se probít muži strnulými hr zou. John Francis Ková se rozhodl, že tak snadno jim to neprojde. Ale k tomu pot eboval Vegu. Zat ásl jím a Vincent kone n zaost il pohled. Z o í se mu vytratil zákal šílenství. „Dost, dost, už jsem zpátky!“ houkl Vega. „Ty máš ale náp ah…“ St elba za nimi se ozývala blíž a blíž, stejn tak hvízdání p ed nimi. Vzhledem k tomu, že byli, spolu s Leškovem, dost možná jediní t i duchem p ítomní lenové Agentury, byla to dost tristní situace. Ková si uv domil, že st elba není op tována. Vždy zazn la dávka a následoval okamžik ticha. To nebyl boj, to byly popravy. Agenti nem li k voják m z Military divize práv v elý vztah, ale takový konec by nep áli ani nejv tšímu nep íteli. Ve vysíla ce zazníval Leškov v hlas objas ující velení aktuální události. Do kal se jen odpov di, že posily jsou na cest , ale nebudou zde d íve než za patnáct minut. Ková s Vegou úkosem pohlédli na monstra v mok adu a zhodnotili rychlost postupu X-Hawkových jednotek. Pokud v bec bylo možné zabránit p evzetí ábelské zásilky, museli by ji vzít jejím doru itel m. Oba muži na sebe pohlédli. „Periferní vid ní to eší,“ uchechtl se pon kud trpce Vega. „Kdy sis naposledy zast ílel jen tak od boku?“ dodal Ková . Fialová zá e mezitím zcela vymizela a nahradilo ji nehezké bílozelené sv tlo, obklopující každou z bytostí i skupinku jako celek. Ková si uv domil, že stv ry nespo ítal – snad to ani nebylo možné – a rozhodl se, že bude v it svému odhadu, že jich tam m že být tak sedm. Oba agenti hodili sm rem k tvor m úto né granáty, zalehli a pokusili se zamí it své velkorážní zbran s explozivními náboji na lovecraftovská monstra z jiné dimenze a dívat se p itom pouze periferním vid ním. Krajinou se rozlehly výbuchy a dunivá st elba. JFK to riskl a zavadil pohledem o skupinku tvor . Jednoho z nich patrn zasáhli, zato další ty i 206
roztáhli velká k ídla a vznesli se do vzduchu vst íc úto ník m. Ková bez p emýšlení zamí il a vyst elil. Neminul a bytost s hvízdavým jekotem spadla zp t do mok adu, zbývající t i však nabraly rychlost, roztáhly chapadla a blížily se každým okamžikem. To už st ílel i Vega. Jejich mozky nyní pohled na extradimenzionální tvory zvládaly o poznání lépe, protože ani jeden z nich nem l as p emýšlet, p edali velení nad svými iny reflex m. Vega zasáhl další letící nestv ru, která se z ítila k zemi kousek za n . Nebyl však as zjiš ovat, zda je dokonale mrtvá, protože jeden z úto ník srazil k zemi Vincenta Vegu. Ková se št stím uhnul a s taseným nožem vyrazil p íteli na pomoc. ídil se instinktem a zabodl epel až po rukoje do místa, které by se snad dalo považovat za hlavu monstrózní bytosti. Teprve nyní si uv domil skute nou velikost tvora, musel mít na výšku p es dva metry. Stv ra zakvílela a zeslábla. Ková ji odvalil a s uleh ením zjistil, že Vega s výrazem hnusu ve tvá i vstává, sahá po zbrani a st ílí nad jeho hlavu. Na JFK dopadla sprška páchnoucího slizu a za sebou uslyšel žuchnuti soudkovitého t la. Oba muži se oto ili vst íc zbývající dvojici nestv r a cht li zahájit palbu… Strnuli. Jeden z netvor držel v chapadlech otev enou knihu, nad níž se postupn materializovaly symboly nahán jící podv domou hr zu. Jak oba muži op t sv ili vládu rozumu, za ala se jim podoba bytosti i magických symbol vpíjet do myslí a rozt ásla se jim kolena. Vega na poslední chvíli odvrátil zrak a vzáp tí ušt d il Ková i rázný polí ek. JFK tiše zaklel. Z prostoru nad knihou se vyno ily jakési pr svitné dlouhé úponky a za aly se natahovat k dvojici agent . Zelenavá zá e zesílila a obklopila je. JFK namí il na hlavu nestv ry a stiskl spouš . Zbra však nevyst elila. Vylešt ný kov zmatn l a pokryl se podivnými symboly. Ková i za alo hu et v uších a jen s námahou vnímal slova, jež se ozývala ve vysíla ce. „Zaho te to!“ k i el Bogdan Leškov. Zbran v rukou agent se m nily v jakési podivné zkroucené v ci, jejichž tvar nep ipomínal nic z tohoto sv ta. Kroutily se a vyr staly na nich zvláštní výb žky. 207
„Zaho te to, hned!“ opakoval senzibil. JFK s Vegou p ekonali chorobnou fascinaci a odhodili nepot ebné zbran . Kolem nich zasvišt ly kulky. X-Hawkovo komando dosáhlo kraje lesa. Agenti na sebe pohlédli a kývli. Nebylo na ekat – nejlepší obrana je útok. Rozb hli se vst íc netvor m a v b hu tasili nože. M li pocit, že se prodírají pavu inami Odulina doup te. Jejich nohy se bo ily do rozm klé p dy, ale hlavní p í inou byl protitlak vycházející z prokleté knihy. Vtom zaslechli p ilétající vrtulníky. Posily kone n dorazily. Nad lesem se ozval rachot kulomet a X-Hawkovi muži kvapn vyklízeli pozice a stahovali se pod ochranu vzrostlých strom . Jedna z helikoptér p istála nedaleko dvojice agent a z ní vysko ili t i muži. Dva vysocí vojáci a mezi nimi muž st edního v ku s dlouhými vlasy b lejšími než sníh. Klesl na kolena a oba vysocí muži jej uchopili v podpaždí a zvedli. Baltazar Lobo Lopes dos Santos se narovnal, zhluboka se nadechl a uvolnil ruce. Poté za al levou rukou kreslit do vzduchu r zné obrazce a zp vným hlasem deklamovat magické zažehnávací formule. Zelené sv tlo, obklopující dvojici netvor , za alo pohasínat. Vega s Ková em zjistili, že se op t mohou hýbat, a rozb hli se vst íc p íšerám a jejich zásilce. Jeden z netvor pevn sev el knihu. Sou asn se kolem n j za ala tvo it purpurov sršící koule. Bytost za alo obklopovat asoprostorové pole a hroutila se zp t do vlastního sv ta. Pole obklopilo i druhého netvora. „Pokuste se mu sebrat tu knihu!“ k i el do vysíla ky Leškov, zatímco b žel v doprovodu t í voják do helikoptéry, jež p istála na kraji lesa. JFK zmobilizoval zbytek sil, dob hl k nestv e, rázn sekl ost ím nože po jednom z chapadel a uchopil t žký svazek. Netvor mu omotal chapadlo kolem krku a pevn stiskl. Agent pustil knihu a pokoušel se s pomocí nože osvobodit ze sev ení. Zazn lo n kolik výst el a druhý z netvor odlet l o n kolik metr dál. Ková i za ínal docházet dech. Sršící pole se stávalo intenzivn jším. Vtom zazn la další rána, vrcholek tvora, který 208
mohl a nemusel být hlavou, se zm nil v mazlavou kaši a monstrum povolilo sv j stisk. Vojáci m li p esnou mušku… Vincent Vega p ib hl k JFK, sáhl po knize, jež spadla do bláta, a hodil ji sm rem k vrtulníku, který se vznášel za nimi. Jeden z voják ji zvedl. Poté Vega chytil p idušeného Ková e a táhl jej sm rem od mrtvých netvor , jejichž t la mizela v zá ícím asoprostorovém poli. Do helikoptéry agent m pomohli vojáci, kte í vysko ili spolu s Baltazarem, a stroj za al rychle nabírat výšku. Zazn la dv ostrá t esknutí, jak se t la obou bytostí vytratila z tohoto sv ta. Šestice vrtulník vytvo ila formaci a zamí ila na severovýchod do Providence. Cestou míjeli helikoptéry úto né jednotky Military divize, chystající se vy istit oblast od X-Hawkových stalker . Baltazar Lobo Lopes dos Santos se chv l po celém t le, uhýbal p ed pohledy zachrán ných agent a n co si pro sebe drmolil. V bec nep sobil jako mág, který práv odeslal zp t do pekla dv lovecraftovská monstra. Nakonec však zvedl hlavu a pohlédl na Vegu: „To jsem to dopracoval, kolego, není-liž pravda,“ ekl chv jícím se hlasem. „Zachránil jsi nás,“ konstatoval Vincent Vega. „N kdo to ud lat musel,“ opá il Baltazar. „Sv j sv t si musíme zasloužit…“ Pak na Vegu up el pohled plný bolesti a zašeptal: „Modli se za m , p íteli. Modli se, aby zmizely ty obrazy, které vidím, když zav u o i…“ Vincent Vega jej pevn uchopil za ruku. JFK zkusmo zav el o i, a když vid l jen n kolik b žných barevných skvrn, zhluboka si oddechl…
209
JAROSLAV A. POLÁK Narozen 5. 3. 1975 v Brn Okultista, spisovatel, terapeut, Kojot. Píše od roku 1993. Jeho tvorba zahrnuje horor, fantasy a fantaskní literaturu; v sou asné dob píše také filosofující eseje na r zná témata. Publikoval v asopisech Ikarie (1996,1997) a Fantázia (2001), v antologii 2004: eský horor a v n kolika sbornících vít zných povídek sout že Ježíšku, já chci plamenomet (1997-2002). Je spoluautorem dvou knih o Conanovi, k nimž se rad ji nehlásí, a autorem knihy Conan – T etí krok do hlubin (2000), ke které se hlásí a jejíž druhé dopln né a revidované vydání se p ipravuje. V sou asné dob své texty publikuje na svém weblogu www.kojot.name Krom studia evropské magické tradice se zajímá také o psychologii, filosofii, religionistiku, p írodní v dy, chov r zných živo ich a v bec všechno. K sérii JFK jej p ivedla jeho žena Lucienne, které tímto d kuje.
210
OBSAH Prokletí legendy – Dámská hra / Miroslav Žamboch KLAMÁNÍ T LEM .................................................................6 KÁVOVÝ DÝCHÁNEK .......................................................14 ÚTOK HADA ........................................................................20 NO NÍ ROZHOVOR ............................................................32 NÁVRAT RÓNINA ...............................................................40 ZVOLIT SPRÁVNOU STRANU ..........................................60 DOPROVOD PRO KOMTESU.............................................72 PROPICHOVA ....................................................................77 A ZE SCHOD KAPALA KREV .........................................88 BALANCOVÁNÍ NA HRAN .............................................98 CHYBA ZKLAMANÉHO MUŽE.......................................110 P ÍCHU STARÝCH AS ..............................................116 PROTI PROUDU .................................................................129 BOJOVÁ PANÍ Z MIELCRU..............................................133 RENEGÁTI ..........................................................................145 V MÉM JMÉNU ..................................................................151 DOL DO TEMNOTY........................................................167 PIVO, KO AK, RUM A VODA .........................................191 P EDZV ST V CÍ P ÍŠTÍCH ..........................................198 ONI .......................................................................................199 OBSAH.................................................................................211 AGENT JFK 14 ....................................................................212 LEGENDA ESKÉ FANTASY SE VRACÍ!......................213 LÍBILA SE VÁM TATO KNIHA?......................................214
211
AGENT JFK 14 PROKLETÍ LEGENDY II HRA GENTLEMAN Narazil do zdi a dokázal se pooto it práv v as, aby zachránil svou páte p ed bleskovým kolenem, takhle to odnesly jeho šikmé b išní svaly. A možná žebra. Ješt se dokázal nap ímit a rovnou z pohybu zespodu vyrazil spojeným rukama proti dolní elisti. Mužík se ani nesnažil uhnout, místo toho zasadil Ková i zdvojený úder do krku. Ková vložil do odvety veškerou svou sílu a vzáp tí hekl bolestí, p ed kolapsem ho zachránilo št stí, svaly a p irozená odolnost. Muž ránu, která by jinému zlomila vaz, ignoroval a v dalším okamžiku agentovi úderem dlan rozdrtil nos. JFK nedobrovoln zvrátil hlavu vzad, ale z posledních sil se odrazil z nohou a vyrazil proti mnohem menšímu nep íteli body kem. Protivník byl t žší, mnohem t žší, než napovídal jeho vzhled. Ková najednou op t let l vzduchem, p itom škrtl hlavou o strop a p i dopadu z dálky vnímal prašt ní kostí. Ješt se dokázal postavit, i když jedna ruka mu bezvládn visela podél t la, z tvá e mu kapala krev a vid l trojit . „Ty asi nebudeš lov k,“ zachrapt l. Mužík odpov d l nepatrným zavrt ním hlavou. „Jak t mám zabít? Ber to jako malou laskavost na záv r.“ JFK t kal pohledem po okolí. Hledal pistoli, ty , kus plátna, cokoliv, ím by mohl zvrátit situaci, nebo získat alespo sebemenší výhodu. „Pokud si nevybereš, prokopnu ti hrudník. To se mi povede tak ve dvou p ípadech ze t í. Zvlášt u takových špalk masa, jako jsi ty, je to obtížné. Ale piluju to.“ JFK vyrazil vp ed, ale bylo to, jakoby se snažil p emoci lokomotivu. Najednou stál zp t u st ny držen paží disponujíc silou je ábu. „Rukou vyrvu srdce pokaždé,“ pochlubil se malý muž a pokr il prsty to tvaru tyg ího spáru. 212
LEGENDA
ESKÉ FANTASY SE VRACÍ!
KEN WOOD A ME KRÁLE D’SALA OD JI ÍHO W. PROCHÁZKY *** Filmový kaskadér Ken Wood se ocitá uprost ed konfliktu mocných sil Dobra a Zla na planet Gameb! *** Velkolepé vzdušné, pozemní i podzemní bitvy, armády bestií a živoucích jezer, sli ná Sooles, galakti tí mudrcové – a zejména dra ice matka Drull! *** To vše najdete v lednu 2008 v rozší eném vydání tohoto dnes již kultovního díla eské fantasy v produkci nakladatelství Triton.
213
LÍBILA SE VÁM TATO KNIHA? Další dobrodružství Johna F. Ková e z odtajn ných archiv Agentury EF: 1. Miroslav Žamboch & Ji í W. Procházka
PAŠERÁK
Vyšlo v zá í 05
2. Ji í W. Procházka & Miroslav Žamboch
NENÍ KRVE BEZ OHN
Vyšlo v listopadu 05
3. Miroslav Žamboch & Ji í W. Procházka
ME A TOMAHAWK
Vyšlo v lednu 06
4. Ji í W. Procházka & Miroslav Žamboch
ARMÁDY NESMRTELNÝCH
Vyšlo v b eznu 06
5. Tomáš N mec
CHLADNÁ HRA
Vyšlo v kv tnu 06
6. Miroslav Žamboch
SE SMRTÍ V ZÁDECH
Vyšlo v ervenci 06
7. Miroslav Žamboch
HO ÍCÍ AND LÉ
Vyšlo v zá í 06
8. Petr Schink
KALIBR.45
Vyšlo v listopadu 06
9. Jan Hlávka
ZATM NÍ
Vyšlo v lednu 07
10. Ond ej Neff
JERUZALÉMSKÝ MASAKR
Vyšlo v dubnu 07
11. Ji í W. Procházka
PODHOUBÍ SMRTI
Vyšlo v ervnu 07
12. Tomáš N mec
STÍN LEGENDY
Vyšlo v zá í 07
13. Miroslav Žamboch
PROKLETÍ LEGENDY DÁMSKÁ HRA
www.agent-jfk.cz agent John Francis Ková 214
13
PROKLETÍ LEGENDY DÁMSKÁ HRA Miroslav Žamboch ilustrace na obálce: vnit ní ilustrace: odpov dný redaktor: jazyková redakce: grafická úprava: DTP: tisk:
Marek Hlavatý Petr Vyoral Milena Mat jková Zuzana Kupková Jan Doležálek Petr Teichmann Sprint Praha
Ve spolupráci s EF vydalo nakladatelství Triton, Praha/Krom íž jako svou 1166. publikaci v edici Trifid svazek . 248 vydání první 2007
ISBN 978-80-7387-047-8 www.agent-jfk.cz
Doporu ená cena 189 K
215
