PROKLETÍ LEGENDY II HRA GENTLEMAN

agent John Francis Ková 14

PROKLETÍ LEGENDY II HRA GENTLEMAN

Miroslav Žamboch PRVNÍ RYZE ESKÁ SCI-FI / FANTASY SÉRIE!!!

Copyright © Miroslav Žamboch, 2008 Cover Art © Marek Hlavatý, 2008 Design ©Jan Doležálek, 2008 Illustrations © Petr Vyoral, 2008 Edition © 2008 All rights are reserved ISBN 978-80-7387-048-5

Od: KILLERa Kvantový Inteligentní Interrealitní Retranslátor EF báze HUMAN IV tech Komu: GODovi – Centrální Nad-inteligenci EF Subjekt: Agent John F. Ková Vyhrazení: Materiál nep ístupný lidem Agent John F. Ková : Statut: ve vyhnanství Agent JFK byl za porušení agenturního kodexu (mise JFK 11: Podhoubí smrti) odsouzen k vyhnanství. Neznámá skupina však zmanipulovala cílové koordináty tak, aby byl poslán na sv t se životními podmínkami neslu itelnými se životem. Tým Bytewské pokus o vraždu odhalil a p ed vykonáním rozsudku p epsal koordináty a zacílil je na sv t, z n hož pocházela zpráva již mrtvého v deckého specialisty doktora Maurbyho o možnosti pop ení tzv. Maurbyho efektu. Tuto informaci JFK svým pátráním vyvrátil (viz mise JFK 12: Stín legendy). Ková ova p ítelkyn , senior agent Andrea de Villefort, se rozhodla na vlastní p st zjistit, kdo za spiknutím stojí. Kv li tomu byla donucena p ejít do ilegality, protože byrokratická mašinérie Agentury ji ozna ila za nep ítele . 1: Hledána mrtvá i živá. Balík nových informací od agenta Ková e zp sobil, že se nep átelé demaskovali a pokusili se agentku de Villefort zabít za každou cenu. To se jim nepoda ilo, v bitv v bázové zbrojnici bylo jádro spiklenc zlikvidováno. P esto se nep átel m poda ilo na stopu JFK vyslat zabijáckou magickou entitu šesté kategorie, která ho má vyslechnout a poté definitivn zlikvidovat. Maurbyho efekt: Základní fyzikální zákon metauniverza. V žádném sv t nem že dlouhodob existovat výrobek postavený na technologiích vyšších, než jsou dané realit vlastní. 4

Spole enská analýza lidí okolo JFK na požadavek Centrální Nad-inteligence GODa: JFK se stává okem cyklónu. Pravd podobnost jeho p ežití p i samostatné innosti minimální. Za neoficiální a protizákonné pomoci lidí z týmu Bytewské (Villefortová, Vega, Boorman, Bernstain, Whittacker) mizivá, ale nenulová. Varování: Závisí na n m životy miliard! KILLER Poznámka: Materiál není ur en do lidských rukou, mohl by ovlivnit deformace kauzality.

5

KURÝR Glider vstoupil do svrchních vrstev atmosféry velkou rychlostí a pod úhlem nacházejícím se ve žlutém rizikovém pásmu. Zu ivé vibrace rozt ásly interiér. JFK automaticky zkontroloval, zda jsou jeho bezpe nostní pásy správn zajišt né. Nestál o to polámat si kosti kv li hloupému opominutí. Po t ech minutách první nápor aerodynamického bržd ní pominul a situace se uklidnila. JFK si dovolil krátké rozhlédnutí po spolucestujících. Nikdo netrp l kosmickou nemocí, všichni si hled li svého. Sta í harcovníci, kte í z nejr zn jších d vod k návratu na starou dobrou Zemi zvolili laciný kosmický kluzák, jenž byl obvykle používán spíš pro p epravu specifického zboží. N kte í z nich pravd podobn nemí ili na Zemi na dlouho, vedla je na ni práce, krátkodobá zakázka, po které se budou muset vrátit z pozemského ráje zp t na orbitální pás, do pr myslového pekla. Nebe, peklo, ráj, o istec. V tomhle sv t bylo všechno n jak zp eházené, napadlo JFK. Starší muž s tvá í p ipomínající vyma kaný citrón, na který n kdo kv li nedostatku tequily chrstl trochu kyseliny sírové, zachytil jeho pohled a Ková pomalu a lhostejn , jako lov k bezmyšlenkovit t kající o ima po okolí, p esunul pozornost jinam. Než kluzák úsporn zbrzdí z orbitální rychlosti na atmosférickou p istávací, vykrouží okolo planety ješt celé dva oblety. Tém dv hodiny asu. Mohl si dop át mnohem pohodln jší zp sob p epravy spolu s Amélií, šéfkou vývojové spole nosti BIOTECH, jeho zam stnavatelkou a také milenkou. Pracoval pro ni jako osobní tajemník, což v poslední dob znamenalo – muž p es bezpe nost a ochranu vnit ního okruhu nejd ležit jších zam stnanc . Poslední m síc, kdy se celá spole nost po vít zství v turnaji vojenských technologií p esunovala dol , na planetu, bylo krušných. Úniky informací, permanentní pokusy o špionáž, p etahování zam stnanc , vydírání. A k tomu všemu ješt jeho vlastní vyšet ování pro EF, kdy se snažil p ijít na kloub tomu, co 6

p esn se stalo s celým tímto sv tem, který n kdo – a JFK tušil kdo – p em nil na obrovský v decko-pr myslový komplex zam ený na výrobu stále v tšího množství stále lepších zbraní. A už v bec se mu necht lo p emýšlet nad svým posledním zjišt ním. To mu doopravdy nahán lo strach. P estože vypadal, že je utopený hluboko v myšlenkách, nep estával podv dom kontrolovat okolí. Už v d l, že jeho inkognito bylo odhaleno; šli po n m dva muži, jeden vyšší s postavou basketbalového hrá e, druhý zavalitý, s prase ím rypákem místo nosu a malýma o ima p ipomínajícíma dva tmavé kusy granitu. Laurel a Hardy, napadlo Ková e. Nikdy nev d l, který ze dvojice komik je který. Šli po n m kv li cargu, které pro Amélii p evážel? V p íru ním zavazadle p ipoutaném k zemi popruhem se suchým zipem vezl kompletní sadu upravených vir – vysoce specializovaných nástroj na genetické manipulace nutné p i výrob posledních typ klon . Vzpomn l si na pološílený klon profesora Maurbyho, jehož zoufalé volání o pomoc ho sem vlastn p ivedlo. Pološílený klon, který zabíjel ženy jen proto, aby z jejich t l získával proteiny pro vlastní existenci… Nebyla to p íjemná vzpomínka. Kdyby Ková e s virovou zásilkou chytili, ekal by ho podle místních zákon jednozna ný trest – provaz, nebo n co podobného, zatím nesta il nastudovat, jakým zp sobem se spole nost zbavovala nepohodlných jedinc . Ten kuf ík p edstavoval ohromné bohatství, know-how, které Amélii poskytovalo proti konkurent m zatracenou výhodu. „Za chvíli to zase za ne trochu házet, máme v cest dv velké cyklóny,“ oznámil jim pilot unaveným hlasem n koho, kdo šel spát p íliš pozd , vstával p íliš brzy a vypil o t i panáky víc než m l. Na testy na alkohol nebo jiné omamné látky se asi u nízkonákladového kluzáku moc nehrálo. „Máte p t minut na to, abyste si vyprázdnili útroby.“ Reproduktor se odml el. John si odepnul pásy, aby zamí il na záchod. Ti dva se také okamžit za ali zvedat. Sebral i kuf ík a odkrá el do zadní ásti kabiny pro pasažéry. Napo ítal jen osm lidí, v tšina volného prostoru byla zastavena nákladem. Vybral si 7

nejvzdálen jší dve e se stylizovaným paná kem a protáhl se dovnit . Odhadoval, že mu dají tak dvacet sekund asu, aby ho nachytali se spušt nými kalhotami. Budou ozbrojeni i nikoliv? Tipoval n co kontaktního, stávalo se, že po p est elce k ižovaly kosmickou prázdnotou zmrzlá t la ostrost elc . Cestující, piloti ani technici nem li rádi, když si n kdo hrál v p etlakovém trupu na kovboje, a v tšinou je nezajímalo, že existuje i t íštivá munice citlivá ke k ehkému vesmírnému hardwaru. JFK se postavil k umyvadlu stranou od dve í, do levé dlan schoval malý vále ek trochu p ipomínající baterku. Nebyla to baterka. P i letmém pohledu se zdálo, že nemá v ruce nic. P es rozhraní Sít vylepšené o pár nezákonných rutin se bleskov napojil na systém lodi. Už krá eli, basketbalista práv sahal po klice, po ízek dupal za ním, podobný medv dovi, který má v sob roztomilosti asi tolik jako otev ená žralo í tlama. Klika cvakla, dlouhán vstoupil dovnit , JFK mu v noval lhostejný pohled, pak se op t sklonil k umyvadlu, dve e se se zaklepnutím zav ely. Jako by to byl povel, dlouhán sáhl pod své umašt né sako. Ková k n mu natáhl ruku s omra ovacím elektrogunem. Nemusel se cíle dotknout, p edvýboj zionizoval vzduch a vytvo il tak vodivý kanál. Padesát tisíc volt zp sobilo, že muži najednou ochably všechny svaly, jako bezvládná troska se svalil na podlahu, pistole zach estila na plastikovém povrchu. Další zmá knutí, elektrický výboj si našel medv da, který jen tup zíral na svého druha. „ íkal jsem mu, že na lodi není dobrý spoléhat se na tyhle hra ky,“ odfrkl pohrdliv a vykro il proti Johnovi. Proti elektrickému proudu byl zjevn imunní. JFK pochopil, že má co do in ní s n kým, kdo má do sebe zadrátovaných pár drobných vylepšení. Pustil paralyzér a kopl muže do nohy, ten uhnul jen tolik, aby zásah nedostalo jeho koleno. To už byl ale JFK v pohybu, p ilepil se po ízkovi bokem na hru , využil veškeré své energie a švihu a podmetl muže z vnit ní strany. Rota ní pohyb Ková ova stehna fungujícího jako páka vymrštil zabijáka nohama do vzduchu, trup a hlavu mu John naopak strhl k zemi. Dopad byl tvrdý, umocn ný váhou Ková ova 8

t la. Lebka i vaz to kupodivu vydržely. Mužovy ruce se vymrštily jako dv hydraulická klepeta, ale JFK už sta il zajet dlan mi pod límec jeho košile a utáhl krk do škrtícího zámku. Jedno klepeto se mu snažilo rozdrtit rameno, druhé utrhnout hlavu. Poda ilo by se jim to, ale pak najednou dob hl agregát – nedostatek okysli ené krve poslal organický mozek do limbu. JFK okamžik váhal, pak ale stisk povolil. Necht l ho zabít, ne tímto zp sobem. Postavil se a chvíli zhluboka oddechoval. Myslel si, že má všechny trumfy na své stran , že je p ipraven, ale málem to dopadlo úpln jinak. Kdyby sv j útok nevedl s veškerou razancí, které byl schopen… Ti dva ho m li zabít a medv dí po ízek by to snadno dokázal. Zakázal si další kdyby, na n se tady nehrálo, být v téhle h e druhý znamenalo být mrtvý. S hlubokým vydechnutím se zbavil p íchuti smrti na pat e a dal se do práce. Prohlédl ob ma výte ník m kapsy, proskenoval jejich implantáty – samoz ejm vybavené falešnou totožností – a pak se i se svou hubenou ko istí a kuf íkem vrátil na místo. Ostatní pasažé i mu v novali zv davé pohledy, zvuk zápasu dob e slyšeli. „Blbe ci, jeden z nich na m vytáhl pistoli,“ pronesl, zdánliv do prázdna, replika však pat ila všem. „Franto?“ zareagoval citrón poleptaný kyselinou. „Je to tak,“ odpov d l pilot, „zapnul jsem kameru, co normáln nefunguje. Je tam kvér. Trošku to zvednu a dám vám p t minut navíc.“ JFK se p ipoutal a pak jen sledoval, jak na záchod bez další domluvy zamí ili t i muži. Když se vrátili, v d l, že na podlaze toalety už žádná t la nejsou. Kosmáci prost nem li boucha ky na palub rádi. Zbytek sestupu prob hl nerušen , ani cyklóny, o nichž se zmi oval pilot, nezp sobily horší turbulence, než co by zbavily sklenici whisky poloviny jejího obsahu. Po p istání ekali, až trup vychladne a oni budou moci do odbavovací haly. JFK se posléze poslušn za adil do fronty. Nevystupoval pod svou skute nou totožností šéfa bezpe nosti BIOTECHU, ale pod krytím technika mrazících systém . Jinak 9

by kontrole na kosmodromu byl podez elý. Lidé jeho ranku, i když z malých spole ností, m li p ece jen na komfort cestování vyšší nároky. ekal, až na n ho p ijde ada, stejn unavený a otrávený dlouhou nepohodlnou cestou jako všichni ostatní. Prošel skenovací budkou, kuf ík v ruce. Pokud by ho musel otev ít, zadal by kód dva a obsah kuf íku by zni il ultrakrátký tepelný zášleh. Pokud by samoz ejm s n ím takovým kontrolor p edem nepo ítal. Všechno bylo jen otázkou použitých technologií, optimalizací ekonomických náklad , zisky proti ztrátám. „To je všechno, co máte?“ zeptal se znud ný ú edník zastávající funkci celníka, pasové kontroly a podle zbran u pasu i po ádkového dohlížitele. „Jo,“ odpov d l JFK. „Sem slyšel, že se tady dá všechno koupit. Na rozdíl od nás,“ kývl neur it do prostoru nad hlavou. Ú edník mezitím s typickým nep ítomným pohledem projížd l data Ková ova implantovaného ipu. Na prsteníku levé ruky m l konzervativní zlatý snubní prsten. „Ale je to tady dost drahý.“ „To jsem taky slyšel.“ „Vaše specializace?“ Všechno si samoz ejm p e etl, ale te JFK znep ístupnil jeho vlastní data a zkoušel ho. „Mrazni ky. Udržím u ledu všechno, co si budete p át a na jak dlouho si to budete p át. I vaši tchýni.“ To se ú edníkovi zalíbilo, vrátil se do reálu a v noval Ková i pobavený pohled. „I mou tchýni? To je p kn horkokrevná potvora.“ „Cokoliv,“ vrátil mu JFK úšklebek. „M žete jít.“

10

KYBORG A KYBORG Cestou p es kontrolovaný prostor JFK ješt zahlédl, jak se muž v dob e padnoucím obleku p e s pilotem, že tímhle spojem m li p ilet t dva jeho známí. Pilot jen kr il rameny a odkázal ho na seznam pasažér voln dostupný na Síti. Chlápek to ješt zkusil u dalších cestujících. Ková zachytil jen lhostejný nezájem prvního osloveného, pak opustil p íletový sál a vyšel z uzav ené a stá ím poznamenané budovy provin ního kosmodromu ven. Nevypadalo to tam o nic lépe. Nacházel se v jedné z pr myslových zón, vzhledem si v ni em nezadala s prost edím na orbitálním Prstenci. Snad jen tím, že obloha se klenula neskute n vysoko. Studená funk ní depresivnost ocelových a plastových konstrukcí, táhnoucích se kam až oko dohlédlo, ho b hvípro uspokojila a uklidnila. Když s Amélií navštívili Zemi p ed t emi týdny poprvé, p írodní ráj, který tvo il ást p id leného území BIOTECHU, ho šokoval. Nebyl ani v nejmenším p ipravený na tropický les hemžící se zv í. Musel si zvyknout, že tady mají lidé k ekologii specifický vztah – sv t byl striktn rozd len na technické a p írodní zóny, v nichž platily naprosto odlišné zákony. Fascinovalo ho to natolik, že si našel as, aby zjistil, kolik procent z celkového území planety bylo takto dokonale udržováno. Dvacet. Vzhledem k tomu, jak byl zbytek sv ta p etechnizován, to p edstavovalo úctyhodný podíl. Skupina lidí práv k ižovala cestu, automatické vozy poslušn zastavily, aby je nechaly p ejít. Jeden z chodc se opozdil a z stal na p vodní stran ulice. JFK zrychlil, aby na n j muž nemusel ekat dlouho. Byl to jeden z Améliiných lidí. „Hezký den na Zemi,“ pozdravil, zatímco ekali, až se vozy na základ n jaké vnit ní logiky znovu rozhodnou je pustit p es ulici. „Na pásu jsou všechny hezký,“ odpov d l muž druhou ástí hesla, která oznamovala, že je vše v po ádku. „Nechcete n kam svézt? Jsem laciný,“ pokra oval. „Do hotelu, znáte n jaký?“ Muž p ikývl, oto il se a zamí il do úzké uli ky, kde ekalo dvoustopé vozidlo p ipomínající ocelovou krabici na 11

neviditelných kolech. Pojízdná pevnost, došlo okamžit Ková i. Tady se na jistých úrovních také hrálo hodn drsn . Když vystupoval p ed ocelovým válcem ty ícím se až do nebes, kuf ík už u sebe nem l. Kontraband putoval s jiným kurýrem. P ihlásil se znovu jako specialista na mrazící techniku. Vybral si laciný pokoj s výhledem do betonové zdi, v baru si koupil drahou whisky – kombinace dokonale odpovídající chlápkovi, jehož roli hrál. Na pokoji v miniaturní koupeln opláchl erární plastikový kelímek a nalil do n j na t i prsty jantarové tekutiny, po chvilce hledání dokonce objevil v ledni ce i led. Posadil se do kovového k esílka, pozoroval z okna ani ne p t metr vzdálenou ze , upíjel a p emýšlel. M l by zavolat Amélii a íct jí, že transport pokra uje podle plánu, cenné cargo dorazí do cíle už za pár hodin. Volat Amélii však znamenalo rozptýlení od myšlenkové stopy, kterou v posledních dnech a týdnech nep etržit sledoval. Nep etržit a marn . Amélie um la rozptýlit, to tedy ano. Starý telefonní p ístroj se probral k životu, displej byl tak vysvícený, že Ková volajícího nepoznal. P ijal hovor ru n , ne prost ednictvím p ipojení na globální celosv tovou po íta ovou sí . „Tady Rumway,“ p edstavil se muž na druhé stran . Další z Améliiných lidí, v souvislosti se st hováním z Prstence na Zem povýšil. „Jak to šlo?“ zeptal se. „Jak jsi m sakra našel?“ zareagoval JFK a dal si záležet, aby jeho vztek byl v tónu znát. P itom usrkl whisky. Její chu stála za ty peníze, které za ni zaplatil. „Mám své metody,“ zazn lo samolib . Rumway byl ješt hloup jší, než vypadal. „A ty na m ukazují prstem, idiote. Všechno v po ádku, ohlásil bych se sám. Hledej si nové místo. Nejlépe jako zkušební subjekt v laborato i.“

12

Muž na druhé stran se odml el, Ková ova pozice pravé ruky šéfky malé, ale dokonale organizované gildy BIOTECH byla neochv jná. „Kdy asi…“ pokusil se Rumway za ít nervózn . „Až p ijde as. Máš n co doopravdy závažného, nebo si jenom hraješ na pana d ležitého?“ „Ehm – nic. Amélie se jen ptá, zda dorazíte dnes ve er.“ Ková p iv el o i. P edstavil si její dokonalé t lo vylepšené v jejích vlastních laborato ích a p irozený sexuální apetit. „Ne, setkal jsem se s n jakým idiotem, co vypadal jako medv d zk ížený s prasetem a pocuchal mi ciferník. Musím se dát dohromady.“ „Vy ídím!“ hlas Rumwaye zn l najednou nadšen . Ková nevzrušen zav sil. V d l, že druhý muž by ho rád vyst ídal i v jeho neoficiální funkci milence baronky von Techlowitzové. Jindy by mu to asi vadilo, ale dnes ne. V posledních týdnech ne. Ta v c ho požírala zaživa, nedokázal se jí zbavit, nárokovala si veškerou jeho pozornost a noc m nila v no ní m ru. Doplnil do pohárku whisky, posadil se na pelest postele a snad po tisící vytáhl z kapsy nenápadn p sobící p ív sek na st íbrném etízku. Oby ejný k íž, symbol jednoho ze sv tonázor – i v tomhle sv t byl p íb h uk ižovaného boha živý. Jenomže tohle nebyl oby ejný talisman. JFK sev el ramena k ížku mezi prsty a vší silou je stla il k sob . P ímo p ed ním se ve výšce o í zhmotnila od ená kožená brašna. Vzal si ji, op t roztáhl ramena p ív šku a tajná schránka se ukryla zp t do neprostoru. Kam, to by mu asi dokázal vysv tlit profesor von Wonder, Ková e to ale stejn p íliš nezajímalo. V kožené brašn se nacházely t i v ci. JFK ze zvyku vytáhl nejmenší z nich – malý dvanáctist n, v jehož pravidelnosti a dokonalosti emeslného zpracování se zrcadlila p evaha technologie, která ho vytvo ila. Šlo o záznamové za ízení, jehož genialita spo ívala mimo jiné v tom, že nahraný obsah bylo možné p ehrát v jakémkoliv p ístroji s alespo áste n 13

odpovídajícím ú elem. P ehrát, pomyslel si JFK a sou asn si p edstavil úsek záznamu, který cht l studovat. Potom položil dvanáctist n na holovizor a vrátil se ke stolku s whisky. Napil se, pak si uv domil, že p ístroj nezapnul. Než se k n mu sta il vrátit, obrazovka ožila. Nedokázal si p edstavit, z jak vzdálené budoucnosti, nebo spíše vzdáleného sv ta, dvanáctist n pochází. Dokonce i technická dokonalost tohoto univerza proti jeho sofistikovanosti p sobila jako kamenná palice proti velkorážnímu kulometu M2. Už sama existence dvanáctist nu potvrzovala jeho nejv tší obavy. Nanešt stí toho bylo ješt mnohem víc. P ístroj zaplnil pokoj iluzí tropického pralesa. JFK se te nesoust edil na záznam jako celek, sledoval pouze detaily. Obrovské kv ty popínavých rostlin ovíjejících se okolo strom p ipomínaly hladová ústa. V n kterých z nich zahlédl tvory p ipomínající malé hlodavce, v n kterých i stvo ení o hodn v tší. Doufal, že práv podle detail dokáže pozd ji sv t identifikovat. „Návrat do RX8 po sto letech od uskladn ní,“ pronesl neutrální hlas ze záznamu. Nebylo v n m nic osobitého, mohl pat it klidn automatu. „Výbava nalezena na míst , testovací skupina práv p ebírá a kontroluje uskladn nou výstroj.“ Záb r ukázal skupinu deseti muž shromážd ných okolo rozm rného, o ividn nedávno vykopaného kontejneru. Byl plný zbraní a muži si je te rozebírali. N které druhy Ková poznával, šlo o moderní palné zbran . Jiné, v tší, na pohled technologicky složit jší a pravd podobn ur ené pro funkci v jiném prost edí než v exotickém deštném pralese, pro n j byly naprosto neznámé. „Víc údaj , pot eboval bych víc údaj ,“ zamumlal, zakroužil nápojem v pohárku, ale nenapil se. Jako na povel se v obraze objevil text. Podle struktury šlo o technické údaje, ale v jazyce, dokonce i v písmu, které JFK neznal. Ješt kdyby to tak mohli p eložit do n eho rozumn jšího, pomyslel si a vzáp tí bylo jeho p ání vyslyšeno. Tohle záznamové za ízení je fakt dobrá v c, uznal už po n kolikáté.

14

Velkokapacitní puška s d lenou municí ráže sedm milimetr , ús ová rychlost 1 200 m/s, kapacita zásobníku osm set padesát projektil s fragmenta ním koeficientem dvacet… Plazmová puška pro univerzální použití. Nastavitelný tvar zášlehu, maximální dosah t i sta metr , teplota plazmy sto padesát tisíc stup … Ková ovy o i let ly po údajích, mluvenému komentá i v noval pozornost jen áste n . P ed ním defilovala p ehlídka hypermoderních a zatracen ni ivých zbraní ur ených k použití jednotlivci. „Po zevrubném prohlédnutí stav bezvadný,“ zazn l záv re ný verdikt týkající se všech zbraní. Muži vyrazili pralesem. P estože byl postup obtížný, nevytvo ili zástup, ale pohybovali se rojnicí. Všichni na sob m li komplety pro pohyb v prost edí neslu itelném se životem, ale sou asn obsahujícím kyslík v pot ebném množství. Tvá e jim kryly erné helmy bez viditelného pr zoru. Pohybovali se jako profesionálové, ale tak dokonale, že JFK pochyboval o jejich lidské podstat . Bez varování se jedna z lián ovíjejících se okolo vodorovné v tve stromu vymrštila, muž pohybující se na kraji formace se náhle houpal v bleskov vytvo ené smy ce a rychle stoupal vzh ru. JFK z p edchozích sledování v d l, že nejde o hada, ale o masožravou rostlinu. Muž nezpanika il, v ruce náhle držel n ž. Sekl epelí lemovanou sv telným halem, podruhé a znovu, bez zjevného odporu bleskov porcoval bizarní chapadlo. Rostlina zareagovala vysláním celého svazku dalších úponk . Haló nože narostlo, p i jednom neopatrném seknutí se pono ilo až do kmene stromu a pralesní velikán se zlomil. Muž dopadl na zem z výšky dobrých p ti metr , ale n jakým zázrakem se mu nic nestalo.

15

Molekulární n ž, funkce bezvadná, prov eno nasazením v akci, objevil se další nápis. Když te kamera, nebo co vlastn autor záznamu používal, zabírala jednotlivé muže, bylo vid t, že i b hem krátkého pobytu v pralese za ínají být na jejich výstroji patrné stopy rozkladu. Sv t t ídy doby kamenné, standardní agenturní Maurbyho pe eti brzdí rozklad stokrát, dostal JFK další vysv tlení. P ístroj te reagoval na jeho myšlení mnohem citliv ji než p i p edchozích použitích. U il se. Na dalším záb ru už muži stáli p ed pralesní vesnicí, jejíž bezprost ední okolí bylo vyzna eno lidskými lebkami. Zmenšenými lidskými lebkami. Zkoušení funk nosti technologie v akci m že odhalit takzvané skryté p sobení Maurbyho efektu, které jinak m že z stat b žnými zp soby kontroly nepostiženo. Ková nad touto informací dlouho p emýšlel a pak se mu poda ilo z dvanáctist nu vyrazit i další vysv tlení spolu s odkazy p ímo do agenturních archiv . Šlo o velmi z ídkavý ale obvykle naprosto fatální zp sob degradace pe et mi dob e chrán ných výrobk , kdy nap íklad pistole p i testovacích st elbách do ter e fungovala naprosto bezchybn , ale p i st eleckém souboji pak explodovala a zabila uživatele. Metamatematicko-fyzikální teorie objas ující tento fenomén zatím nebyla vypracována. Zp tn m l JFK pocit, že práv tenhle problém pat í k von Wonderovým koní k m, jimiž týrá své mozkové závity a mrhá na n výpo etní kapacitou agenturních po íta . Muži obklí ili vesnici, kamera pomocí r zných mód vid ní ukázala její obyvatele, a už v chatr ích, venku nebo v nejbližší džungli. Byli to lidé, to bezpochyby, ale k p írod a svým 16

živo išným p edk m m li mnohem blíž než kterýkoliv z primitivních kmen Ková ova sv ta. Jeden z p ibližujících se ultramodern vybavených úto ník luskl prsty. Jediný zvuk vyvolal ve vesnici hore natou innost, d ti se p itiskly k zemi a instinktivn znehybn ly, proti obklí ení nep átel se postavili malí muži s ošt py a palicemi, zezadu je jistily jejich ženy s klacky a kameny. Muž, který reakci zám rn vyvolal, pomalu nato il hlave na nejbližšího z domorodc . Nesp chal, snažil se vyvolat obranou reakci, boj m l být skute ný. Divoch ne ekan briskn mrštil svým ošt pem, sou asn zah m la st elba. Vesnice i se svými obyvateli zmizela v kouli ohn , JFK netušil, která zbra m la tohle na sv domí. Provokatér se skácel s ošt pem v hrudi, následný detailní záb r odhalil, že jeho bojový od v se již sta il rozpadnout a neuchránil ho p ed kamenným ost ím. Funk nost zbraní stoprocentní, zablikal nápis a záznam se zastavil. JFK dopil whisky a zamyšlen zíral na láhev. Všechno vypadalo naprosto v rohodn , neodhalil nic, co by sv d ilo o pad lání. Chování muž , jejich reakce, vše sed lo. N kdo dokázal obrnit technologie p ed Maurbyho efektem, dokázal ho znegovat. To sou asn znamenalo, že druhý p edm t v brašn bude funk ní. Vypadal jako mramorové t žítko, n kdo by ho ozna il za napodobeninu miniaturního ru ního granátu. Byl by pom rn blízko pravd . I tahle zbra figurovala v jednom ze záznam , které Ková shlédl, a její ú inek byl naprosto destruktivní. Šlo o kvarkovou pumu, svou ú inností popírající zákony zachování energie a dalece p edstihující klasickou anihila ní nálož. Planetu Zemi by asi nezni ila, ale její m síc už ano. JFK si nalil další št drou dávku a dop ál si po ádný lok. Mohl se dál dívat na záznam, studovat další použití, mohl se dál z komplikovaných matematických text snažit pochopit, jak se 17

Negace Maurbyho efektu provádí. To všechno m l k dispozici. Místo toho vrátil dvanáctist n do kožené tašky a sev el k íž p ív šku. Taška i se svým obsahem zmizela v neprostoru. Co dál, co dál? Nev d l. Tohle byla no ní m ra požírající jeho sny. Natáhl se po láhvi a dolil si. Že je n kdo za dve mi v d l d ív, než ho varoval elektronický vrátný. Holovizor se automaticky p epojil na dve ní kameru a ukázal mu malého hubeného chlapíka v poma kaném údržbá ském overalu. „Pane, mám hlášení o špatn fungujícím filtru. Pot ebuji ho vym nit. Dostanete t icetiprocentní slevu na ubytování kv li narušení soukromí.“ „Nepot ebuju slevu, nechte m na pokoji,“ odpov d l JFK nenaložen . Nestál o žádnou návšt vu. „Pak vás musím upozornit, že existuje malá, ale vy íslitelná pravd podobnost, že filtr nedokáže v pr b hu noci odstra ovat vámi vydýchaný oxid uhli itý a p ípadn další nep íznivé látky z okolí. Poskytnutí této informace je zaznamenáno, p ípadnou újmu na zdraví nebudete moci p i ítat hotelu.“ „Vstupte,“ zavr el JFK, pistoli položenou na stole p ikryl ubrouskem a s pomocí dálkového ovlada e holovizoru otev el dve e. Muž vstoupil, vypadal ješt huben jší než v záznamu kamery. Skoro jako by umíral hladem, napadlo Ková e. Pak spíš ze zvyku, než že by mu ned v oval, aktivoval sí ové p ipojení a pomocí nezákonných funkcí z Améliiných softwarových dílen se napojil na systém hotelu a hledal, jaké úkoly dostali jeho údržbá i. Kontrolovat filtry nem l ani jeden z nich. Okamžit držel pistoli v ruce a mí il jí na návšt vníka, který už byl jen krok od n j. Te p ekvapen strnul. „Co chcete a kdo vás posílá?“ zeptal se tiše. „Ty filtry jsou ve st n za vámi,“ ekl muž klidn . Až p íliš klidn , napadlo JFK. Na údržbá e. 18

V další sekund už v d l, že filtry nejsou ve st n za ním, ale nad dve mi. „Jediný pohyb a zast elím vás.“ Ve tvá i drobného mužíka se nepohnul ani sval, JFK pochopil, že výhr žka ho nezastaví. Kdyby útok ne ekal, nedokázal by ani vyst elit, tak rychlý návšt vník byl. Malým pokojem t eskl výst el, vzáp tí do st ny ude ila pistole. Muž mu sta il vyrazit zbra a ješt ho uchopit za paži. JFK se poddal trhnutí, napomohl setrva nosti a z oto ky kopl nep ítele do hrudi. Byl to dobrý zásah, to cítil. Dopadl do st ehu, aby vzáp tí elil sérii p ímo arých úder st ídaných s nebezpe nými háky. Ale moc ho nezpomalil, b želo mu hlavou. První t i ty i rány ustál, pak se sám pokusil proniknout malému mužíkovi na t lo a najednou let l vp ed proti st n . Mistr aikida, nebo n eho podobného, došlo mu. Narazil do zdi a dokázal se pooto it práv v as, aby zachránil svou páte p ed bleskovým kolenem, takhle to odnesly jeho šikmé b išní svaly. A možná žebra. Ješt se dokázal nap ímit a rovnou z pohybu zespodu vyrazil spojenýma rukama proti dolní elisti. Mužík se ani nesnažil uhnout, místo toho zasadil Ková i zdvojený úder do krku. Ková , který vložil do úderu veškerou svou sílu, jen hekl bolestí, p ed kolapsem ho zachránilo št stí, svaly a p irozená odolnost. Muž ránu, která by jinému zlomila vaz, ignoroval a v dalším okamžiku agentovi úderem dlan rozdrtil nos. JFK nedobrovoln zvrátil hlavu vzad, ale z posledních sil vyrazil proti mnohem menšímu nep íteli body kem, aby ho narazil na st nu. Ten parchant byl t žší, mnohem t žší, než napovídal jeho vzhled, pochopil p i nárazu. Pak najednou op t let l vzduchem, p itom škrtl hlavou o strop a p i dopadu z dálky vnímal prašt ní kostí. Ješt se dokázal postavit, i když jedna ruka mu bezvládn visela podél t la, z tvá e mu kapala krev a vid l trojit . „Ty asi nebudeš lov k,“ zachrapt l. Mužík odpov d l nepatrným zavrt ním hlavou. „Jak t mám zabít? Ber to jako malou laskavost na záv r.“ JFK t kal po okolí. Hledal pistoli, ty , kus plátna, cokoliv, ím by mohl zvrátit situaci nebo získat sebemenší výhodu. 19

20

„Pokud si nevybereš, prokopnu ti hrudník. To se mi povede tak ve dvou p ípadech ze t í. Zvlášt u takových špalk masa, jako jsi ty, je to obtížné. Ale piluju to.“ JFK vyrazil vp ed – stejn dob e se mohl snažit p etla it lokomotivu. Najednou stál zp t u st ny, držen paží disponující silou je ábu. „Rukou vyrvu srdce pokaždé,“ pochlubil se malý muž a pokr il prsty to tvaru tyg ího spáru. JFK pochopil, že prohrál. Definitivn . Prásk, úder dopadl, p st se pono ila do st ny na dobrých p t centimetr , ale vedle Ková ova trupu. N co mužíkem mrštilo proti oknu, odolný plast nevydržel a pokryl se mozaikou prasklin. Proti vychrtlému bojovníkovi najednou stál mnohem v tší a robustn jší soupe , oba se pohybovali tak rychle, že je Ková nedokázal rozeznat. Postel, st l, koupelna, všechno b hem n kolika málo sekund skon ilo v troskách. Údery dopadaly s razancí vybuchujících granát , podlaha praskala, ocelové výztuže st n sténaly. Najednou ten velký ležel na zemi, menší se na n j okamžit vrhl – a skon il v bleskov nasazených zápasnických n žkách. Ková m l poprvé pocit, že tvá e zabijáka odráží n jakou emoci. Sev ení muselo být nep edstaviteln silné. Hube our se pokusil zasypat nep ítele ranami, snažil se zasáhnout slabiny, ale jeho protivník jednu jeho paži zachytil a pak se ozval nervy drásající zvuk tkání namáhaných nad hranici jejich odolnosti – velký bojovník soupe i jednoduše utrhl ruku. Malý muž se však dál zu iv bránil, Ková p es jeho fatální zran ní nikde nevid l žádnou krev. Další trhnutí, velký od sebe odmrštil bezruké torzo, pak ho kopnutím namá kl na st nu, vzáp tí stál u n j a nekone nou sérií ran p stmi, lokty i hlavou prom nil t lo soupe e v beztvarou masu. Parní buchar kone n skon il svou p íšernou práci, bojovník odstoupil od st ny, ta ješt okamžik držela a pak se rozsypala a otev ela pr chod do dalšího pokoje. Našt stí prázdného. Muž se oto il a Ková poznal známou tvá Franka Boormana. „Rád t vidím,“ poda ilo se mu ješt íct, pak se mu podlomily nohy a sesunul se na zem. 21

„Výjime n ti to v ím,“ odtušil obrovitý ernoch. „Vydržíš ješt chvíli?“ „V pohod , až do smrti,“ odpov d l JFK. Boorman p ikývl a sklonil se nad zni eným t lem svého soupe e. „N jaké syntetické svaly,“ probíral se tkán mi. „Mnohem výkonn jší než klasické a t žší, ten chlap vážil metrák,“ mumlal svá zjišt ní nahlas. „Vnit ní kostra z kompozitu, mozek ukrytý v hrudníku, v hlav jen o ní nervy. Jakým zp sobem se t lo vyživovalo, vážn netuším. Dost slušný kousek.“ „Takže to byl kyborg,“ poda ilo se Ková ovi íct. „Já jsem kyborg,“ prohlásil Boorman dot en . „Tohle t lo,“ zaklepal si na hrudník, „ ídí zaru en lidský mozek. Ten chlap v sob m l jakousi gangliovou chobotnici.“ „OK, OK,“ souhlasil JFK, „nedokázal bys mi te už obstarat doktora? Je mi blb , asi mám vnit ní krvácení.“ „Tihle lidi, nic nevydrží,“ zavrt l hlavou Boorman. Pak ale p ešel ke Ková ovi, opatrn ho zvedl do náru e a zamí il k vyvráceným dve ím. „Bydlím o patro výš a n co tam mám. Našt stí je tenhle hotel tém prázdný.“ Za necelou hodinu se JFK cítil mnohem lépe. To „n co“, co m l Boorman na pokoji, byl místní autodoktor nejvyšší t ídy. Ková pohlédl na displej, ukazoval t lesnou teplotu t icet osm a p l stupn . Asi proto mu to nemyslelo nejjasn ji. Zvýšená teplota byla pr vodním efektem hore naté enzymatické aktivity a také produktem práce miliard biologických nanorobot , kte í te iniciovali a ídili hojivé procesy v jeho t le. Boorman studoval zdravotní nález podrobn ji a déle. „Ten t teda z ídil, lov e,“ komentoval své nálezy. „Ty bys fakt asi natáhl ba kory.“ JFK místo odpov di pozvedl prázdnou sklenku a nazna il Boormanovi, a nalije. „Nem l bys – vzhledem k tomu, co všechno ti te plave v krvi.“ 22

Ková sklenku nestáhl, Boorman mu s úšklebkem nalil a sám si také dop ál další št drý drink. Hladina whisky v láhvi povážliv klesla. „Víš, kdo po tob šel?“ zeptal se. „Nevím, víc se dozvíme v laborato i ze vzork . Amélie má vynikající techniky,“ odpov d l Ková . Pou en p edchozími pohyby si odpustil i pokr ení rameny. „Jak to, že ses tady objevil? Ne že bych t nevid l rád. Transportní okno se otev e až za pár týdn a posledním jsi nep ijel.“ Boorman p ikývl a zato il sklenkou v prstech. M l obrovské ruce, vyjímala se v nich jako náprstek. „Vlastn jsem se sem dostal oklikou z úpln jiného sv ta. Dlouhou oklikou s desítkou p estupních stanic, jízdní ád vypo ítal von Wonder. A nejsem tu úpln legáln , mám vlastn dovolenou. V Agentu e je te p kný bordel. Cht li dostat Andreu a použili k tomu zatracen drsné metody, ale ona jim to vrátila. Budou padat hlavy. T ch, co to p ežili.“ JFK s bezvýraznou tvá í poslouchal, jak n kolik týdn celá Agentura stíhala senior agentku Villefortovou a jak byla na její hlavu vypsána odm na. „Skon ilo to tak, že Gadski se musel vypa it a te je na erné listin on,“ propracoval se k záv ru Boorman. „Málo whisky,“ zkonstatoval nespokojen , když si znovu dolil. „Taky ti nesu vzkaz, proto jsem tady. Krom toho, abych zachra oval tv j m kkej zadek.“ JFK pozvedl jeden koutek úst. Boorman byl nezvykle vážný, až zachmu ený, tohle byl jen záblesk jeho staré osobnosti. „Gadski se dostal až k technojádru a n co z n j vypustil. Andrea si je b hvípro jistá, že to má co do in ní s tebou a chce, abys byl p ipraven.“ „P ipraven na co?“ cht l v d t JFK. Teplom r te ukazoval t icet dev t šest a za ínalo mu být mdlo. „Neznám odborný název, ale hantýrkou se jim íká Pátra i i Vycucáva i. N jací elementálové, kte í dokážou z kohokoliv 23

vysát všechno, co ví. Krom toho, že ho samoz ejm zahubí. Prý jsou to magi tí tvorové kategorie šest. Dává ti to smysl?“ Ková se napil, v ni whisky najednou cítil mnohem intenzivn ji, tém se v ní utáp l. Pravd podobn se mu práv n co hrabalo v mozku, armáda nanorobot dávala do po ádku poškozené nervové tkán , synapse a v bec všechno, co d lá lov ka lov kem. Doufal, že ho neopraví až p íliš. Pak v n ustoupila a nahradilo ji okno p ipojení na Sí . Tak p esvícené, že se mu propalovalo do sítnic. Po pár minutách se našt stí vše vrátilo k normálu. „Jo, hraje to dohromady,“ p ipustil. „Co to znamená magický tvor kategorie šest?“ Boorman pokr il rameny. „Nemám rád magii a krom základního kurzu jsem se o ni nijak nezajímal. N co jako strategický bombardér plný jaderných náloží? Nebo atomová ponorka s nákladem mezikontinentálních st el? K tomu bych to asi p irovnal.“ „A jsou namí eny na m , na jediného lov ka,“ zkonstatoval JFK. Najednou se t ásl zimou. Boorman to zaregistroval a pohlédl znovu na displej. „Žebra, slezinu a svaly v boku máš zase v po ádku, fakt šikovná mašinka. A nos vypadá lépe než p edtím, alespo co se pamatuji. Zadarmo jsi p išel k plastické operaci.“ „To nebyl nejlepší vtip,“ probral se z myšlenek JFK. „M j nos byl vždy esteti t jší než tv j nebo Veg v.“ Boorman mlaskl a sáhl si na inkriminovanou ást obli eje. „ ek bych, že jsi nezvolil správný p ím r, chlap e. Podle Vegy jeden chlápek kdysi ud lal sochu démona hr zy a já… No, nebudu to rozebírat.“ „Ti Vycucáva i, jak jsi je nazval, jsou jen takovou t ešni kou na dortu. D ležit jší je, pro po mn jdou,“ vrátil se JFK k problému. „Taky m to p ekvapuje. Na takového oby ejného chlápka jako jsi ty poslat Vycucáva e…“ zareagoval Boorman. „Nazval bych to nehorázným plýtváním.“ 24

„Projd me to od za átku,“ nechal JFK popichování bez reakce. „Spoustu informací jsem už poslal, ale ty…“ Boorman jen zavrt l hlavou. „Byl jsem na misi a doma jsem se zdržel jen pár hodin. Navíc Gadski uvalil embargo na tvá poslední hlášení, takže spoustu v cí se nikdo nedozv d l. Než ho Andrea dostala, všechno stopil.“ JFK p ikývl. „Vezmu to od za átku. Jsem tady, protože n kdo poslal neoficiální zprávu, že existuje cesta, jak zvrátit Maurbyho efekt.“ „Ano,“ souhlasil Boorman. „Ale ty jsi prokázal, že to byla jen finta defektního klonu profesora Maurbyho, který se odsud nemohl dostat a cht l informovat Agenturu o X-Hawkov innosti. To se prosáklo i navzdory snaze voják o utajení.“ „P esn tak. Ale sou asn jsem zjistil, že n kdo celý tento sv t transformoval, prom nil na obrovskou továrnu na zbran .“ Boorman s ned v rou ve tvá i poslouchal stru né Ková ovo shrnutí, v n mž popisoval sv t rozd lený na soupe ící gildy a koncerny vyvíjející co nejlepší a nejefektivn jší zbran okamžit používané v boji s mimozemskou invazí; technologické peklo pro neúsp šné t i miliardy lidí na Prstenci – obytném pásu na ob žné dráze kolem Zem ; flotilu ty set tisíc kosmických bojových lodí st ežící Slune ní soustavu a odrážející mimozemské úto níky. „Jak ale mohl n kdo zm nit celý sv t?“ nedokázal uv it Frank. „Netuším,“ zavrt l hlavou JFK, „vím jen, že poslední hlášení od rezidentní agentky Stelarové bylo v po ádku. Pak se odml ela a když jsem sem p išel já, ocitl jsem se v úpln jiné realit . A to ješt není všechno. Žádná mimozemská hrozba neexistuje, je to jen gigantická Pot mkinova vesnice. A agentka Stelarová, která by zde m la vystupovat pod jménem And la V jí ová, zmizela, zav ela se nad ní zem .“ „Jsi v po ádku?“ nev il Boorman. „P ed chvílí jsi íkal, že vyrobili ty i sta tisíc kosmických lodí. Kv li nim vykuchali Zemi, Merkur, t ží na Venuši, v pásu asteroid . Všechno pod ídili tomu, aby odrazili invazi!“ tém vybuchl Boorman. „A žádní 25

nep átelé neexistují? Nep esko ilo ti z toho?“ ukázal na doktorostroj. „Byl jsem tam,“ zavrt l hlavou JFK. „Ty lod se vznášejí v absolutním klidu, žádný boj, nic se ned je. Všechno je jen datová simulace.“ „To není možné, to by se brzo provalilo,“ nesouhlasil Boorman. „Jsem tu jen pár dní, ale na Síti jsou hlášení o ztrátách, o zni ených lodích… To své lidi sami zabíjejí, nebo n co je zabíjí, aby celý tenhle podvod mohl fungovat?“ „Nerozumím tomu,“ nep el se Ková . „Ani jsem po tom dosud až tolik nepátral. Zabývám se n ím d ležit jším.“ „D ležit jším?“ nechápal Boorman. „Tohle je zatracen d ležité! Prom n ný sv t, zni ené i ovlivn né životy miliard lidí! Nep edstavitelné!“ „Zabývám se Negací Maurbyho efektu,“ odpov d l JFK suše. Sáhl na krk a vytáhl z pod košile k ížek, stiskl skrytý spína , z neprostoru vyklouzla kožená brašna. Beze slova z ní vyt epal obsah. Cht l n co íct, ale Boorman ho zarazil. S vyt ešt nýma o ima zíral na explozivní za ízení v Ková ov ruce. „Nic nemusíš íkat,“ pronesl chv jícím se hlasem. „Tohle je kvartová puma. I v mé realit to byla technologie daleké budoucnosti, ale dob e vím, co dokáže. Tady by bez negování Maurbyho efektu dávno zdegradovala, pravd podobn by vybuchla.“ JFK v ci zase schoval. „Jsem grogy, musím se vyspat.“ P i posledním slovu m l už zav ené o i.

26

BOORMAN A DVOJITÁ VDOVA Frank Boorman sed l v bistru a dop ával si presso s mlékem a jeden malý nugátový bonbón. Vzhledem k tomu, že energii k životu mu dodával studený fúzní mikroreaktor, byl jeho trávicí systém zredukován na hmotnostní desetinu oproti trávicímu systému lov ka. Sloužil mu k tomu, aby p irozenou cestou získával vodu a základní látky nutné pro obnovu hardware zajiš ujícího životní podmínky jeho mozku. Mozek byl to poslední a jediné, co m l stále spole ného s originálním F. B., s p vodním lov kem. Vzhledem k tomu, že k obnov základních stavebních kamen každého biologického organismu dochází zhruba za sedm let, nezbyly v n m už žádné atomy z lidského F. B., z staly pouze stejné struktury mozku, myšlenky, já. Alespo v to doufal, protože pokud by to nebyla pravda, netušil by, kým vlastn je. Kyborg. Nenávid l to slovo, a to si myslel, že se se svým stavem dávno smí il. Ale presso m l rád po ád. Tehdy i te . John, i když ješt po ád nebyl zdaleka v ideální form , odjel za svou chlebodárkyní. Boormanovi z pár replik, které o ní utrousil, p ipadalo, že vztah mezi nimi je hlubší než jaký je b žný mezi zam stnancem a jeho šéfem, ale nic mu do toho nebylo. Mnohem d ležit jší bylo, že Johnov teorii o Negaci Maurbyho efektu v il. Vlastn to už nepovažoval za teorii, ale za fakt. Okamžik, kdy v jeho ruce vid l kvarkovou pumu, se mu hluboce zažral pod k ži. N kdo dokázal znegovat Maurbyho efekt, jedinou v c chránící primitivní sv ty p ed t mi rozvinut jšími, metafyzikální princip, jehož dosavadní platnost zajiš ovala životy, existenci tisíc miliard lidských bytostí. Boorman se všemi t mi, jejichž osud visel na vlásku, cítil. Nikdy nezapomn l na to, co p inesl jeho vlastnímu sv tu st et dvou rozdílných civilizací, i když pocházely ze stejného l na. „Kvarková puma, Kriste pane,“ zamumlal nahlas. „Ráda si s tebou dám i n co ost ejšího než kafe, fešáku. Nebo jsi m práv nepozval? Vypadalo to tak.“ 27

Žen , která využila jeho mumlání, aby se pokusila zajistit si drink, nebylo ješt ani t icet, ale vypadala, že toho má za sebou víc než mnoho stoletých starc . „Nezval jsem vás na drink, ale te tak iním. Jsem kyborg,“ ekl, aniž by si svou reakci promyslel. „To já už dávno vím, štramáku. Biochlap, který vypadá jako ty, by si nikdy do pressa nedal dva cukry. Ti to í reklamy a vzhled si hlídají víc než ženské.“ Boorman si nedokázal pomoct a musel se usmát. Líbila se mu, a co víc, probudila v n m zv davost. Byla chytrá, kdysi musela být i krásná, než ji život donutil nat ít si rty k iklavou rt nkou, tvá laciným mejkapem a spot ební dizajn dotvo it p íliš krátkou sukní. „Pijete šampa ské?“ „Nikdo mi nevykal od doby, co mi um el druhý muž,“ odpov d la p ekvapen . „A obávám se, že v tomhle podniku šampa ské nemají.“ Boorman nic ne íkal a tvá il se vst ícn . Díky pseudointeligentnímu strojovému rozhraní dokázal získávat informace ze Sít desetkrát rychleji než trénovaný lov k. Žena se jmenovala Enrika Bootovská, její první muž byl voják a padl ve válce s mimozemš any. I její druhý muž byl voják – za nelegální obchodování s vojenským materiálem nejvyšší kategorie byl odsouzen k trestu smrti. Jeho trestný in postihl i ji – ztratila gildovní p íslušnost, protože ji získala s atkem. Vzhledem k tomu, že zm nila ob anství podruhé v život , nem la šanci získat další. To ji za adilo na okraj spole nosti. Vzhledem k tomu, že její první muž byl vále ný hrdina, m la však zaru en doživotní pobyt na Zemi. Boorman zdaleka ješt nerozum l všemu, ale za ínal chápat, že i zdejší spole nost sužovaná kosmickou válkou dokáže vytvo it šedou sféru mimo standardní zákony. Nep ekvapilo ho to, podobným zp sobem to fungovalo všude. „Dali bychom si láhev šampa ského,“ oznámil íšníkovi. „Takové víno nemáme v nabídce,“ odpov d l muž briskn a hodil po Boormanov spole nici odsuzujícím pohledem. 28

Na levém p edloktí m l náramek s trojicí k íž uspo ádaných do tvaru list vrtule. Sta il jediný dotaz na Síti a Boorman v d l, že muž pat í k Církvi dne odplaty, neúnavným a horlivým strážc m morálky spole nosti. Navíc se díky svým nelegálním dotazovacím podprogram m naboural do databáze místní policejní jednotky a zjistil, že íšník byl už dvakrát vyšet ován za neplacení aliment . Pokr il rameny a p es Sí se spojil s majitelem bistra. P esn ji s jeho virtuálním egem. Informativn mu sd lil, že si cht l u nich objednat drahé víno a byl vzhledem k p íjemnému prost edí ochoten i po kat, než ho obstarají. Bohužel ho však zam stnanec stroze odmítl. Svou zprávu zakon il sd lením, že tento podnik svým p átel m ur it nedoporu í. Na záv r požádal o adresu dobrého podniku, kde mu dobré šampa ské naservírují bez obstrukcí. Virtuální ego majitele mu samoz ejm poradilo a Boorman se odpojil. íšník, který ho p ed okamžikem odpálkoval, práv za al m nit pohrdlivý výraz obli eje v naštvaný – nebyl dnešní a okamžit si zkontroloval zprávy zákazník , ke kterým m l zjevn p ístup. Boorman protáhl svou kartu te kou útraty a stiskl p itom nulu – ímž sd lil množství spropitného. „Madam, zde nemají šampa ské. Porozhlédneme se po jiném podniku.“ Žena z ervenala, ale p ikývla a zvedla se, krátkou sukni si p itáhla k t lu, jako by si p ála, aby byla najednou o n co delší. Boorman rychle zrekognoskoval terén a zjistil, že nejluxusn jší podnik v blízkém okolí mající na vinném lístku slušné šampa ské je t i bloky daleko. Než aby riskoval, že si jeho spole nice na nemožn vysokých podpatcích vymkne kotník, zavolal taxík. „Pro jste se te usmál?“ zeptala se ho, zatímco ekali na p ivolaný v z. „V mém psychologickém hodnocení je napsáno, že p i pln ní povinností navazuji zbyte n osobní vztahy,“ odpov d l podle pravdy. 29

„Ale to kyborgové, myslím lidští kyborgové, d lají vždy,“ zareagovala p ekvapen . „Každá holka z ulice to ví. Nemluvím teda o patologických zabijácích, ale ti jsou ješt horší než killerboti.“ Ta žena v d la o kyborzích víc než celá psychologická sekce Agentury, uv domil si s p ekvapením. Vlastn to nebylo až tak zvláštní, m la s kyborgy mnohem víc zkušeností než všichni agenturní specialisté dohromady. Taxík se zapišt ním špatn se ízených brzd zastavil, Boorman otev el dve e a podržel je, než usedla. Potom zav el a nastoupil z druhé strany. „Ševel,“ oznámil idi i jméno podniku. O ekával automatický taxík, ale vypadalo to, že i tady lidé mají rádi, když je obsluhují lidé, nikoliv stroje. Následovalo deset sekund odmlky, než idi ze Sít zjistil adresu. „Jasn , šéfe,“ potvrdil a rozjeli se. „A co vašim psycholog m íkáte na takové hodnocení?“ zeptala se. „Já se s psychology bavím, jen když musím, nemám je rád,“ odpov d l znovu podle pravdy. „Twaig, m j první manžel, je také nem l rád,“ p ikývla a vzáp tí se zarazila. Tohle nebyla linie hovoru, kterou obvykle se zákazníky navazovala, odhadl Boorman p í inu její nejistoty. „Znáte kyborgy,“ povzbudil ji. „Co pot ebují nejvíc?“ V novala mu zkoumavý pohled a p ekvapiv nejist odpov d la: „Takoví, jako vy, si v tšinou pot ebují hlavn popovídat.“ „Tak vidíte, madam.“ „Šéfe, jsme na míst .“ Boorman zaplatil a vyvedl svou spole nici do restaurace. Bu tady byli zvyklí na obrovské ernochy v doprovodu ženy z ulice, nebo se ídili zásadou náš zákazník, náš pán.

30

„Vypadáte, že na svého prvního manžela vzpomínáte ráda,“ vrátil se Boorman k tématu, když u stolu osam li s lahví ozna enou etiketou Champagne. N které v ci jsou prost všude stejné, napadlo ho p i pohledu na známý název. „Na oba vzpomínám ráda. Danta sice popravili, ale… Prost hrál tvrdou hru a nevyšlo mu to. Stejn jako Twaigovi.“ Boorman ml el, bylo by chybou sp chat. „Víte, pane, já toho nelituji, prožila jsem deset dost dobrých let. Možná lepších než v tšina lidí.“ Oba se napili, Boorman ji p itom studoval pohledem. Nelhala mu, nep edstírala. M l št stí, že ji potkal, usnadnilo mu to za átek pátrání. „A Twaig, co vlastn d lal?“ zeptal se. „Byl u hloubká . Pr zkumník. Rychle tam, rozhlídnout se a rychle zpátky, íkal vždycky. No, jak jsem už zmínila – jednou mu to nevyšlo,“ usmála se s nádechem starého smutku a znovu se napila. „Jaký byl, když se vrátil?“ pokra oval Boorman v hovoru. „Jste od PSYCHOBILU?“ zeptala se. „Ne. Jsem kyborg a vždy jsem kyborg nebýval. Hledám cestu zpátky a ta mimo jiné vede i p es vzpomínky veterán ,“ snažil se lhát co nejmén . PSYCHOBIL, uložil si to jméno do pam ti, necht l se rozptylovat sou asným hledáním na Síti. Veškerou pozornost v noval Enrice. Jeho odpov ji uspokojila. „Víte, on byl pohodá . Vím, že byl nasazovaný do t ch nejrizikov jších akcí, protože o to sám žádal. Ale doma – holovize, procházky, rád luštil k ížovky. Prost skoro papu ový manžel. Ale vydržel to tak m síc, víc ne.“ Frank si uv domil, že už nep edstírá vst ícnost, která m la vyprovokovat další sdílnost. Sám si p ál, aby slyšel co nejvíc o muži, který dokázal žít dvojím životem. A zdaleka ne kv li své práci. Nebo poslání. O snaze zachránit myriády vesmír se nedalo 31

mluvit jako o práci. Nebo jo? Možná to byla spíš komedie. Cht l to slyšet kv li sob samému. „Jen byl po návratu vždycky trochu zmatený, m l problém v zorientování se v ase. Ale u lidí dostávajících se za heliopauzu–“ zarazila se. „Víte, co je to heliopauza?“ „Místo, kde elektromagnetické pole Slunce prohrává s vlivy okolí a za íná tvrdé mezihv zdné vakuum,“ odpov d l Boorman s úsm vem. „Ne každý to ví,“ ekla omluvn , „v tšina boj se odehrává na hranicích soustavy.“ „Jasn . Jak to bylo s jeho dezorientací?“ vrátil se k p vodnímu tématu. „Prost u lidí bojujících za heliopauzou je asdezor b žná záležitost. A vyskytuje se i u jednotek bojujících mnohem blíže Slunci. Jen ne tak asto. Ale Twaig si z toho nic ned lal. Jen vždy z legrace nadával, že mu ti zatracení ufáci ukradli zase spoustu dní,“ dopov d la. „Mohla byste mi dát kontakt i na n jaké další veterány? Jakékoliv, rád bych si s nimi také pohovo il. Pot ebuji to,“ dodal, když vid l její odmítavý výraz. To pomohlo.

32

KEŠH TRIBETT NEMÁ ŠT STÍ K cest dom – do nov získaného teritoria BIOTECHU – použil JFK korpora ní stratosférický jet GILMURU. Po lé ebné procedu e se stále cítil p íliš unaven na to, aby si na Síti vyhledal, jak se liší korpora ní jet od gildovního a jak je možné, že mu cestovní konzultant – p edpokládal, že šlo o n jaký automatický program schovaný pod maskou atraktivní vst ícné ženy – vybral práv tohle spojení. Místo toho si vychutnával pohodlné k eslo a prostornou kabinu komfortem až marnotratn hý kající zákazníky. Bylo zde místo pro šest cestujících, ale let li jen t i. JFK svým dv ma spole ník m v noval pouze zb žný pohled. Jeden v dokonale padnoucím obleku s elegantními tmavými brýlemi. V kombinací s chirurgicky vylepšeným vzhledem vypadal jako reklama na typického top executive. Druhý cestující byl oble en o pár t íd mén formáln , za to ani na chvíli neodložil 3D simula ní brýle používané pro návrh nanotechnologií. Specialista zažraný do své práce, odhadl ho JFK. To už je dispe ink rampy za adil na startovní pozici, na okamžik zaslechli tiché pišt ní lineárních urychlova , pak už je zrychlení vmá klo do sedadel. P i délce startovací rampy n co p es šestnáct kilometr a konstantním zrychlení 2 g získali po áte ní rychlost kilometr za sekundu. To vše prakticky zadarmo, protože použitá energie byla získávána zp tnou indukcí p i návratu nákladních transportér . Jet samoz ejm mohl odstartovat i za použití vlastních motor , ale takhle to bylo mnohem rychlejší a v zásad i pohodln jší. P elet na druhou stranu zemského globu m l trvat ty i hodiny a JFK okamžit zav el o i, aby každou minutu využil k dalšímu odpo inku. P ipadalo mu, že jsou na míst tém okamžit . P ed p istáním letušku požádal ješt o sklenku džusu a pak už stál v p íletové hale, kam ho dovezl automatický taxík. Letišt pat ilo k takzvané neutrální zón , kde platily standardní zákony bez výjimky. Dále pak existovaly takzvané vn jší gildovní/koncernové/korpora ní oblasti, kde už m ly navrch zákony domovské instituce, které však nesm ly být v rozporu s 33

ústavním jádrem planety Zem . Na výsostném území m la navrch interní jurisdikce, jediné, co muselo být dodrženo vždy, byl takzvaný ekologický protokol. Než JFK p ekonal halu, vyhledal si s pomocí Sít nejpohodln jší spojení do BIOTECHU – soukromý taxík s pat i ným povolením. Vyšel ven, rozhlédl se po betonové ploše s vyzna enými jízdními pruhy pro nejr zn jší druhy dopravních prost edk od automatických jednokolejek po vznášedla s omezenou výškou provozu. Všude kolem se ty ily stovky metr vysoké mrakodrapy s insigniemi p íslušnosti k nejr zn jším organizacím. N které z nich byly propojeny oblými konstrukcemi visutých most popírajících gravitaci. Z nejvyššího mrakodrapu v okolí s logem INTERSTELARU vybíhaly celé v nce tunel a dokonce i zdánliv oby ejných lávek, po nichž se bez závrati pohybovali lidé. Tenhle pohled JFK poprvé šokoval a i te mu p ipadal ohromující. A to i p esto, že v d l, že INTERSTELAR, jeden z nejsiln jších pr myslových gigant , zde demonstruje svou technologickou p evahu. Mosty vybíhající z jeho nejv tšího administrativního centra na neutrálním území využívaly antigravita ní technologii. Ud lal krok k taxíku, ale nedokon il ho. Šestý smysl ho varoval, že n co není v po ádku. N co za jeho zády. Oto il se a spat il zástup sedmi muž v uniformách policie, v jejich ele krá el jeho starý známý, Kešh Tribett. Pátra p sobil ješt vyzáblejším a opot ebovan jším dojmem, než když ho vid l naposledy. „Jako pátra kapitán s pov ením vykonávat tuto funkci na Zemi vás zatýkám, Johne Ková i,“ oznámil suše, ale s triumfálním leskem v o ích. Ková se pohnul, aby se dotkl spánku, který ho po ád ješt bolel, v Tribettov ruce se s nelidskou rychlostí objevila pistole. „Ani hnout, gildovní šerloku,“ varoval ho. Ková své gesto stejn dokon il. Odhadoval, že pátra si musel nechat instalovat n jaký t lní updejt, jinak si jeho rychlost nedokázal vysv tlit. Potla il zaklení – už m l až nad hlavu zástup vylepšených zabiják , specializovaných vražedných 34

kyborg a b hví eho všeho jiného, s ím se v poslední dob potkal. „ íkal jste šerloku?“ opá il. „A za co m vlastn hodláte zatknout?“ Tribett vycenil své nažloutlé zuby. „Za vraždu dvou cestujících na raketoplánu XC – 125D.“ JFK odhadl, kolik toho Tribett mohl zatím zjistit, a také to, co mu necht n prozradil v pr b hu hovoru. „Nevím o žádných dvou zavražd ných cestujících,“ odpov d l klidn . „ ekl bych, že váš zatyka zní maximáln na podez ení z ublížení na zdraví.“ Tribett vypadal naprosto spokojen . „Ale i to na tebe sta í, šerloku.“ „A sta í to i na zatknutí prvního tajemníka magnátky gildy BIOTECH, baronky Amélie von Techlowitzové?“ zeptal se JFK a uvolnil na Síti p ístup k informaci o svém skute ném postavení. Dokud za izoval transport vybavení z Prstence na Zemi, vyhovovalo mu pro špinavou práci jeho staré za azení. Tribettovi na chvíli zmatn l zrak, jak se soust edil na Sí ové rozhraní, pak sev el zuby, až se mu ve vyhublém obli eji objevily obrysy elistních kostí. „Rychlá kariéra p es postel, co?“ ucedil vztekle. Ková pokr il rameny a ud lal krok sm rem k taxíku. Schváln si svou cestu vym il, aby prošel jen kousek od pátra e. „No, na rozdíl od vás, já jsem baronku uchránil p ed t mi, kte í ji cht li zabít. Takže jsem se nemusel neúsp šn angažovat v pátrání po jejím vrahovi,“ odpov d l v okamžiku, kdy je d lila nejkratší vzdálenost. Kešh Tribett m l v pátrání po vrahovi žen na Prstenci osobní motivaci – zavraždil jeho p ítelkyni a JFK si to dob e uv domoval. Tribett te vystartoval jako smysl zbavený a než sta il kdokoliv z jeho muž zasáhnout, ušt d il Ková i tvrdou ránu rovnou na elist. JFK nesta il ani trhnout hlavou, aby úder áste n sklouzl, a vzáp tí se porou el k zemi. Tribett si dop ál víc než st elecký upgrejd. 35

To už ho ale jeho muži našt stí drželi v podpaží. „Za to mi zaplatíš!“ sy el Tribett. JFK se opatrn zvedl, promnul si elist, v noval vzteklému pátra i dlouhý vážný pohled a zmizel v ekajícím taxíku. Nové centrum gildy BIOTECH, srdce i mozek, jak by ekl léka , se nacházelo uprost ed prales v Amazonské pánvi. Tam však JFK nem l namí eno, cht l se dostat pouze do industriální ásti gildy, kam ho taxík zavezl za necelou hodinku. Bylo to sotva t i sta kilometr od letišt . Po celou dobu svišt li lesem mrakodrap zdánliv nekone né megapolis. Když se pak JFK dostal do své kancelá e prvního tajemníka, m l všeho práv tak dost. Vzmohl se, aby si namíchal do vysoké sklenice dvojitou dávku skotské, kterou z edil p idáním n kolika kostek ledu, a rozvalil se do k esla. Na monitoru, který se automaticky rozsvítil, p ed ním defiloval celý sloupec neodkladných zpráv a úkol . Usrkával whisky a chladil si opuchlou tvá studenou sklenicí. V okamžiku, kdy se rozhodl, že pro dnešek bylo práce tak akorát, otev ely se bez zaklepání dve e a vešla Amélie von Techlowitz, jeho šéfka a sou asn i milenka. „Ty vzorky které jsi doru il, jsou úpln fantastické,“ ekla místo pozdravu s rozzá enou tvá í. Na sob m la na míru ušitý kalhotový kostým, který v jejím p ípad p edstavoval ekvivalent pracovní uniformy. Prozrazoval, že její nohy jsou štíhlé, ale ne hubené, s dokonale definovanými liniemi sval , projmuté sako dávalo vyniknout úzkému plochému pasu a pevným adr m. Díky vy esaným erným vlas m mohl obdivovat ladnou šíji. Jen nos v oválné tvá i se pon kud vymykal klasickému kánonu krásy, ale za to jí dodával osobitosti a prozrazoval, že pokud jde do tuhého, vzdoruje nep ízni osudu stejn jako ocelová traverza hurikánu. P istoupila k n mu, sklonila se a vtiskla mu polibek. JFK v d l, že osobní náklonnost obvykle dává najevo jen v naprostém soukromí svých vlastních obytných prostor. To už byla spíš ochotna se s ním pomilovat na pracovním stole. Každý jiný by to 36

sice také považoval za vyjád ení osobní náklonnosti, ale Ková si tím u Amélie nebyl úpln jistý „Myslíš vzorky, které jsem p ivezl z Prstence? Jeden z t ch dvou kretén , co po mn šli, m málem zabil,“ zabru el. Vnímal její blízkost, v ni i sexuální žádostivost, kterou okolo sebe ší ila, ale sou asn si uv domoval, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu bude nejspokojen jší, když to všechno bude moci obdivovat z odstupu. P esn ho odhadla, p isunula si k eslo a posadila se. „Ne, myslím tu druhou sadu vzork . Z hotelu.“ „Co si dáš k pití?“ donutil se JFK k nabídce a zvedl se z k esla. „Bacardi koktejl,“ požádala. „Ten m taky málem zabil,“ poznamenal, zatímco p ipravoval požadovaný nápoj. Za posledních pár týdn m l pocit, že si rozší il kvalifikaci na profesionálního barmana. Puritán by ekl, že v poslední dob trochu víc pije. S puritány se však nestýkal. „Práv kv li tomu tady jsem,“ odpov d la. „Už máme výsledky základních svalových test . Ta tká je naprosto fantastická, založená na biosilikonové bázi. Už se nám dokonce poda ilo v kádích nastartovat syntézu.“ „Jak fantastická?“ cht l v d t Ková . Podal jí drink a sám si dop ál další sklenici skotské. Tentokrát tam p idal víc ledu. Pak se zamyslel a srovnal pom r další dávkou destilátu. „Nikomu by se nem lo nadržovat,“ zamumlal. „Desetkrát siln jší než lidská svalová tká , ty ikrát rychlejší reakce na podn t a obdobn odoln jší v i poškození. Nechápu, jak jsi to mohl p ežít. Tohle je nejjednodušší a sou asn nejvýkonn jší biotechnologie, kterou jsem kdy vid la.“ „Zabil to jeden m j p ítel,“ odpov d l po pravd . „Ale Boorman je staromódní kyborg,“ dodal zamyšlen . „S n jakým takovým superorganismem by m l mít asi problémy.“ „Taky je odtamtud?“ zeptala se odtažit . 37

JFK jí p ed asem prozradil, odkud do jejího sv ta p išel a áste n i to, co tu má na práci. V poslední dob však tuto skute nost opomíjela a pokaždé, když se snažil zavést e na to, co se s jejím sv tem stalo, odvád la hovor k jinému tématu – což se jí jako jeho zam stnavatelce da ilo pom rn snadno. „Mohl bys nás seznámit?“ požádala p ekvapiv . „Jo, ale potrvá to. Záleží jen na n m, kdy se ozve. Pátrá po n em na vlastní p st.“ „Nevadí,“ pohodila hlavou. „Musí být zatracen dobrý, když toho silikonového boota zni il.“ Na to JFK neodpov d l. Amélii v bec nezajímalo, že málem um el, nep išla mu íct, jak je ráda, že p ežil. Cht la ho jen pochválit za to, jaký úžasný materiál pro výzkum obstaral. Už si zvykl. „Pot eboval bych n jaký upgrade. V poslední dob se každou chvíli setkávám s chlápkama, co mají vylepšený kosti, svaly a b hvíco ješt . Ty a tvoji lidé jste jedni z nejlepších. Mohla bys mi n co doporu it?“ požádal. „Ne,“ odsekla ost e. „Pot ebuji, abys m jako tajemník doprovázel na sch zky nejvyšší úrovn a tam žádní upravení lidé nemají p ístup!“ Ková odlepil o i od sympaticky zbarvené tekutiny ve své sklenici a zabodl je do jejích temných o í. Myslela to vážn , pochopil, nem lo smysl se s ní p ít. „Tak si aspo obstarám n jakou po ádnou zbra .“ „Cokoliv,“ ustoupila na oko. „A kdy bude ta první sch zka, na kterou t budu doprovázet? Moc se na nejvyšší úrovni v poslední dob nepohybuji.“ „Za dva dny. Sch zka magnát po ádaná INTERSTELAREM v jejich centru kousek od jezera Eeri.“ „To je ale v privátní zón INTERSTELARU,“ uv domil si okamžit JFK. „Tam t budou mít v hrsti.“ V d l, že to ji neodradí. Amélie sbírala informace o všech gildách, koncernech a korporacích, ale INTERSTELAREM byla z n jakého d vodu posedlá, i když nepat il k p ímým 38

konkurent m a navíc hrál úpln jinou ligu než BIOTECH – tu nejvyšší. „Bezpe nostní záruky dodají, ov it je bude tvoje práce. A taky dohlédnout na najímání nového personálu. Vím, že toho máš hodn , ale než se p esv d ím o opaku, d v uji jen lidem, kte í se mnou p išli shora. Abych ti alespo trochu uleh ila, máš k dispozici další dva tajemníky, zastaví se u tebe zítra ráno. Zatím si odpo i , ráda bych s tebou ešila i jiné než pracovní záležitosti,“ usmála se a její sexappeal najednou zazá il s intenzitou supernovy, která si užívá svou superhv zdnou chvilku. Zvedla se, mávla mu na rozlou enou a pak mu ješt p i odchodu p edvedla své prominentní pozadí. Aspo n co není v téhle realit úpln na leva ku, usoudil JFK a napil se.

39

VETERÁNI Frank Boorman se zastavil p ed dve mi ozna enými jménem Kripski. Byly to oby ejné dve e zasazené mezi dva sloupky postavené z um lých kamen , plot z plastikových lat k byl nízký a kdyby cht l, dokázal by ho bez námahy p esko it. Zahrada vzhledem p ipomínala hodn divoký anglický park a rozlohou se mu srdnat blížila. Odn kud zpoza st ny šípkových ke se ozývalo vzrušené je ení s alespo ob as srozumitelnými slovy. Boorman dokázal rozpoznat n co jako: „Nezabíjej m ! Um eš u mu ednického k lu! Kraken nás zachrání!“ Pak vše p ehlušilo mohutné šplouchnutí a sou asné je ení n kolika hlas najednou. Ne ekl by, že je teplo na koupání. Lehce zneklidn n zmá kl zvonek. Nedokázal v bec odhadnout, co se na zahrad veterána poru íka Kripskiho vlastn odehrává. Na dve ích se zformoval sv télkující obdélník, který se vzáp tí zm nil v obrazovku. Z ní se na Boormana dívala asi p tat icetiletá žena ost íhaná na mikádo, v náru i držela jakýsi zámotek, záb r kamery nebyl dostate n široký na to, aby Boorman poznal, co to ve skute nosti je. „Frank Boorman,“ p edstavil se. „Mohl bych prosím mluvit s poru íkem Kripskim? Možná vám José Gato telefonoval, že vás navštívím.“ S Gatem mluvil p edev írem. Také jeden z kosmických veterán . „Manžel je v zahrad , u bazénu. Pokud ho odlákáte od d tí, bude vám k službám,“ usmála se a Boorman poznal, že v náru i drží miminko. Než obrazovka s pomalostí vlastní laciným displej m z organických kapalných krystal ztmavla, zahlédl, že se práv chystá kojit. Vzáp tí zazn l bzu ák oznamující mu, že je otev eno. Opatrn krá el po perforovaných dlaždicích, skrze n ž pror stala tráva. Pravd podobn speciáln geneticky upravená, aby byla odoln jší proti sešlapání. Díky ní však byly p šiny v zahrad sotva znatelné a celý prostor m l na pohled dokonale p írodní ád. 40

Obešel linii ke a dostal se na kraj bazénu vyhlížejícího jako malé p írodní jezírko. Na zemi se válel luk a šípy, kousek od b ehu stál vy ezávaný k l, ve vod se ráchalo a s n ím bojovalo klubko d tí. „Tam je!“ „Ne, tam!“ „Už deset minut se nenadechl, už musí!“ „Vydrží dvakrát tolik!“ Luk nebyl skute ná zbra , jen d tská hra ka, k l p edstavoval indiánský totem. Voda se zavlnila a vyno ilo se monstrum, nap l lov k a nap l robotický skelet. „Nikdo nep em že krakena, chásko!“ zaburácel netvor a d ti létaly najednou všemi sm ry a s pískotem dopadaly do vody. „Kraken kon í, vy m žete z stat tady, dokud vás maminka nezavolá,“ zm nil polorobot tón, když zahlédl návšt vníka, a pomalu vylezl z vody. Frank Boorman si musel opravit své mín ní. Trup od pasu dol v šortkách byl lidský, hrudník tvo il konglomerát anorganické kostry s um lou tkání, z hlavy zbylo jen jedno lidské oko a elo, zbytek byla dostavba. Celkov muž p sobil hr zn ji než v tšina mrzák , které kdy potkal. „Ronald Kripski, poru ík ve výslužb ,“ p edstavil se a podal Boormanovi ruku. Mimika jeho um lé tvá e nebyla dokonalá, p esto bylo poznat, že se usmívá. „Frank Boorman, voják, také ve výslužb ,“ rozhodl se agent neprozrazovat svou hodnost. Už absolvoval n kolik podobných rozhovor s bývalými veterány a v d l, že šanci dozv d t se aspo n co má jen tehdy, budou-li mu d v ovat. „Poj te dovnit , žena už nám chystá drink,“ pobídl ho Kripski. Vedl ho oklikou okolo celého domu, nízkého bungalovu se spoustou zákoutí, z nichž v tšina byla využita k umíst ní proléza ek, provazových lávek a dalších vymyšleností m nících celou zahradu v d tské h išt . V p edsíni je p ivítala poru íkova 41

žena s už nakrmeným miminem v náru í. Boorman fascinovan p ihlížel, jak Kripski samoz ejm bere dít do náru e a svým klepetem z fortifikované oceli mu zkušen podepírá hlavi ku. „Vezmu si ho s sebou, zatímco se budeme bavit,“ ekl žen a políbil ji na krk. „Dáte si pivo?“ podíval se na Boormana. „Ach, ano – rád,“ poda ilo se mu vykoktat. „Jste od PSYCHOBILU?“ zeptal se Kripski, jakmile osam li. „Ne,“ zavrt l Boorman hlavou, „p icházím jen kv li sob . Pot ebuji se dozv d t pár v cí, soukrom .“ Jméno PSYCHOBIL už v hovorech padlo vícekrát a on si dal práci, aby se dozv d l tolik, kolik bylo ze Sít možné. Byla to malá gilda, áste n podporovaná Radou obrany Zem , která se starala o monitorování zdraví postižených veterán . ídila a iniciovala léka ské projekty, které m ly napomoci integrování stovek tisíc voják zp t do spole nosti. V civilizaci, která celé desítky let bojovala s vn jším nep ítelem, bylo n co takového samoz ejmostí. Veteráni však PSYCHOBIL ve vzácné shod nem li rádi a snažili se obejít bez jeho zásah . „Vy jste plná p estavba, že?“ zeptal se Kripski. Boormanovi chvíli trvalo, než mu došlo, na co se ptá. „Ano, jsem stoprocentní kyborg.“ „Vid l jsem, jak jste se na m díval. Stoprocen áci snášejí áste né dostavby ješt h než lidé.“ Boorman nev d l, jak zareagovat, našt stí ho vysvobodila paní Kripská se dv ma lahvemi Radegastu na podnose. Napadlo ho, že tohle jméno je další invariant, který potkává ve spoust realit, n kde tak pojmenovávali své bohy, jinde pivo a existovaly sv ty, kde obojí. „Z stanete na ve e i?“ podívala se na Boormana. Agent jen zavrt l hlavou, jeho rozpaky vid li oba dva. Chápav p ikývla a odešla. „Moje žena p esn ví, co jste za . Manželky veterán to poznají, mají to n kde tady,“ ukázal si Kripski na temeno hlavy. Boorman si nedokázal pomoct, aby se stále nedíval na dít v jeho náru í. 42

„Jak to, že vypadáte tak, jak vypadáte?“ položil nakonec úpln jinou otázku, než p vodn cht l. „Promi te.“ Kripski mávl rukou. „Byli jsme až v Kuiperov pásu. Malá pr zkumná jednotka, nachytali nás na švestkách. Podle m zkoušeli n jaký nový semiinteligentní taktický navád cí systém. Pronikli naší obranou a v tšinu posádky dostali. Já byl expert na pr niky do cizích systém a sta il jsem se katapultovat v záchranné kapsli, p esto m to trochu žehlo, ale p ežil jsem. Podle smlouvy mám nárok na kompletní rekonstituci do podoby total human, ale cht l jsem, aby mi zanechali alespo ást mých vlastních tkání. Te vím, že to byla chyba, protože trpím n jakou vzácnou anomálií, která zp sobuje nesnášenlivost se standardní syntetikou.“ Kripski pokr il rameny a prstem komíhal p ed tvá í kojence, který se na kovov lesklý p edm t snažil zaost it. „Další analýzy a modelování,“ ušklíbl se, „by vyžadovaly peníze a já nechci sáhnout na sv j veteránský fond. Nejstarší dcera je na vysoké, p ed p lrokem se nám narodil malej. Zvykl jsem si, žena také. Je to pro m otázka typu, zda si koupit nové sako nebo poslat d ti do lepší školy.“ Boorman p ikývl. „Rozumím.“ „Já myslím, že opravdu rozumíte. Ale kv li tomu jste za mnou asi nep išel, ne?“ „Ne,“ potvrdil Boorman a na chvíli se odml el. On se se svým stavem nikdy nesmí il ani z deseti procent tak dob e jako muž, s nímž hovo il. ím to bylo? Tím, z jaké spole nosti pocházel? Nebo byl prost n kde uvnit jen moc m kký, zhý kaný… Vrátil se z myšlenek do reálu. „P išel jsem kv li pam ti. Kv li asovým posun m,“ odpov d l. „Kdybyste se choval jen trochu jinak, vyhodil bych vás,“ zachmu il se Kripski. „Na tohle se nej ast ji ptají otravové z PSYCHOBILU. Jak snášíme asovou dezorientaci, nechybí vám n jaké dny, týdny, m síce, nebo naopak nep ebývají, neznáte n koho, kdo by m l úpln stejné vzpomínky jako vy sám… 43

Nev ím jim. Tvá í se, jako by se snažili pomoct, ale lov k má spíš pocit, že se ho snaží n jakým zp sobem podvést.“ Boorman už se v problematice veterán orientoval dostate n dob e na to, aby dokázal v rohodn fabulovat. „Víte, já nemám žádnou pam . Zú astnil jsem se mise daleko za heliopauzou. Vybavuji si jen pár lidí z akce a to je všechno. Žádné jiné p átele, žádnou ženu, rodi e, nic. Ukazovali mi lidi, kte í m li být mými rodi i, ale… nic jsem k nim necítil. A rad ji jsem se s nimi podruhé ani osobn nesetkal. Tak hledám n koho, kdo m znal v armád . T eba bych si vzpomenul. Nebo on by si vzpomenul a n co mi o mn ekl.“ Lhal, ale ne úpln . Po kyborgizaci p išel o všechny své blízké. Bylo to jejich rozhodnutí… „Tak to ti nezávidím, kámo,“ zakroutil hlavou Kripski. „Krom toho, že je ze m tohle,“ poklepal si na anorganický skelet, „jsem na tom dob e. P i jedné misi se mi ztratilo asi t icet dní, jinde mi zase p ebývaly, ale… jsou to malé v ci. Je mi jedno, co se tam naho e d lo. Já chci z stat tady a doufám, že ostatní budou d lat svou práci tak dob e jako já. Zatopil jsem jim. Mám na kont ty i úsp šné p epady, spoustu získané technologie. Ale tys asi také nebyl žádné o ezávátko.“ Boorman p ikývl. asové posuny, p ebývající a chyb jící dny. To souhlasilo s tím, co už v d l. „Ne, podle papír jsem fakt nebyl. Ale nechci o tom mluvit. Díky za tv j as,“ nabídl Kripskimu ruku ke stisku na rozlou enou. Pak se nechal vyprovodit ke dve ím na zahradu. Když krá el po tém neviditelném chodníku, cítil v zádech pohled poru íka Kripskiho a vid l zv davé obli eje d tí, které práv neochotn opoušt ly bazén. Boorman p šky opustil poklidnou tvr veterán . Ti, pokud sami necht li, nemuseli pat it do žádné gildy. Jejich status byl jednozna ný a jak už sta il zjistit, byli oblíbení. Lidé je obecn považovali za hrdiny, kte í riskovali, aby všichni ostatní mohli žít. Víc a víc byl p esv d en, že Ková ova teorie o divadýlku na 44

hranicích Slune ní soustavy je mylná. Pro zamrzlou flotilu nehybn visící v kosmické prázdnot muselo být i jiné vysv tlení. Po dalším kilometru ch ze si stopl taxík. Ne protože by mu pochodování vadilo, ale necht l budit pozornost. Nechal se odvézt blíž k ece. V Londýn , tedy v pozemském Londýn , už byl mnohokrát, ale tento s ním nem l nic spole ného. Víc p ipomínal Šanghaj nebo jiný velký asijský p ístav. A nebylo to namícháním lidských ras – bílí, žlutí i erní se mísili zhruba v rovném pom ru. Spíš za to mohly vodní kanály rozbíhající se od eky, etné rikši, vozíky, miniaturní stánky s jídlem i jiným zbožím. Stará dobrá anglická rezervovanost, která Boormanovi obvykle vyhovovala, tady dávno vyklidila pole. Nebo do tohoto sv ta nikdy nepat ila – to nedokázal posoudit. Oproti m st m, která si pamatoval, však tady necítil žádné výfukové plyny ani jiné exhaláty. Lidé byli na své životní prost edí mnohem opatrn jší – pokud ho tedy neni ili p i evolu ních st etech bojové techniky na vále ných polygonech. Boorman zahlédl restauraci se zahrádkou s bytelnými k esílky, která vyhlížela, že unesou i jeho váhu. Zamí il tam, a pak se p istihl, že stojí op ený o sloup pouli ní lampy a v zorném poli se mu hemží barevné tvere ky, asi jako když se prudce zhorší rozlišení digitálních optických idel. Rušení najednou zmizelo, jako by nikdy neexistovalo. Vytáhl z datového pozadí své vnit ní hodiny – od chvíle, kdy se rozhodl zajít na kávu, neuplynuly ani dv sekundy, jenže staré mechanické hodiny o kus dál ukazovaly o deset minut víc. Mrknutí – už ukazovaly správn , jen se p ehlédl. Jenomže Boorman v d l, že se nep ehlédl. N kdo se ho pokusil hacknout a už se dostal daleko – m l totální kontrolu nad videovstupy. Frank neváhal a použil nejtvrdší zp sob obrany – heslem odpojil od svého mozku všechny periferie, to p ivodilo záplavu nicoty a animálního strachu. Nicota náhle ustoupila fantasmagorickým, ale sou asn naprosto reálným barevným vizím, které byly naléhav jší než cokoliv, s ím se kdy poznal. Ješt chvíli a zblázní se. Pak našt stí obrazce vybledly, to mu automatický záložní systém pumpoval do krve uklid ující prost edky, aby se 45

dokázal vyrovnat se stoprocentní senzorickou deprivací. Postupn , pracn nau eným zp sobem, který si kdysi osvojoval stejn jako batole stání na nohách, za al po hard resetu p ipojovat jednotlivé elektronické periferie svého mozku. Provád l to opatrn , s omezenými datovými toky, aby ho ne ekaný proud nep átelských p íkaz nezahltil. Periferie sloužily hlavn k ovládání jeho kyborgizovaného t la, v dom je v b žném režimu nepoužíval. Už to m l. N kdo se napojil na jeho optický vstup, takže mohl Boormana obklopit dokonalou virtuální realitou, pak našel podobného manipulátora i na sluchovém vstupu. Otázkou bylo, zda už sta ili ovlivnit jeho centra pro logický úsudek. Ta nešla nikdy zmanipulovat úpln , ale dost na to, aby ho v kombinaci s falešnou skute ností dostali p esn tam, kam pot ebovali. To vyžadovalo podrobn jší inspekci, kterou Boorman bez nástroj , jen s vlastním intelektem, nezvládl. Op t obnovil smyslové kanály, jenomže je doplnil nouzovým videovstupem, „obrazem v obraze“. Ve vizuálu to vypadalo tak, že v normálním zorném poli m l ješt jeden obraz, který monochromaticky a trhan ukazoval stejnou scénu. Skoro stejnou scénu, uv domil si vzáp tí. P istoupila k n mu atraktivní žena, jistým zp sobem se podobající Kristýn Rustové, sou asn ho zaplavil d v rn známý parfém. „Omlouvám se, ale nevid li jsme se nedávno?“ za ala tou nejklasi t jší v tou. V kombinaci s intonací jejího hlasu a zp sobem pohybu v d l, že má naprostou pravdu. Vid li se, kde jen to mohlo být? „Nemohu si vzpomenut,“ odpov d l popravd . „Ale mohli bychom to probrat,“ navrhl. Usmála se a p ikývla. Problém byl, že jeho monochromatická obrazovka žádnou ženu neukazovala. Mluvil sám se sebou a zubil se do prázdna. „Tady za rohem je p íjemná restaurace,“ navrhla mu. „Skv lý nápad,“ souhlasil horliv . 46

To, že se do n j zav sila, mu p ipadalo jako ta nejp irozen jší v c na sv t . Jenže ve skute nosti neexistovala. Bylo absurdní vid t ji, cítit její dotek, váhu, v ni – jen malý kus obrazu mu lhal. P ipadal si, jako by se v dom snažil zbláznit. Spole n došli až k restauraci s rozm rnými okny zasazenými do starobyle vyhlížející kamenné zdi – k velkému pozemnímu taxíku s nepr hlednými skly. Boorman jí otev el dve e a pak do n j sám nastoupil. Sou asn snížil úrove vlivu standardních elektronických periferií na sv j mozek na minimum. Tak, aby se jim nouzov otev ené vstupy dokázaly vyrovnat, navíc kardinální zm ny funkce musel v dom potvrdit. I zm nu tepu srdce. „Myslím, že ho máme, Jeffe,“ vmísil se do proudu hladké konverzace s neexistující ženou chraptivý hlas. V n parfému se prolnula s pachem dehtu a páleného papíru. N kdo v p ítmí kou il a takhle mu jeho druhotný ichový vstup zprost edkovával dým z cigaret. „Trochu nestandardní reakce, ale vypadá to na kusovku – kyborga zbastleného podle n jakého originálního návrhu,“ pokra oval hlas. „Hlavn že ho máme.“ Boormanovo t lo dostalo pokyn k uvoln ní takového množství endoopiátu, které by ho dostalo do poddajného otup lého stavu. P íkaz nepotvrdil, ale uvolnil se a zaklonil hlavu až na op rku, jako kdyby už už usínal. „Je v limbu. Nem žu ale najít žádný kanál s dobrou odezvou. Vypadá hodn blízko vegetativnímu stavu.“ Kone n Boorman i p es mizerný obraz dokázal identifikovat oba mluv í. Hubená krysa a obézní k e ek, pojmenoval je okamžit . Muži sed li na sedadlech oto ených proti n mu, odd loval je od n j pult se zm tí p ístroj . „CYBORGTECH to není, jejich výrobky už jsem projel všechny,“ hlásil K e ek. „VERTEBRA mívá záložní vstupy na levé stehenní kosti,“ zamumlal Krysa a civ l na monitor. V ruce se mu objevil vibra ní 47

n ž. „Jenomže nem žu najít p esn kde a nechce se mi ho tady kuchat.“ „Zkusím ješt n co. Dostanu se mu hloub ji do pam ti,“ zarazil ho K e ek. „T eba to najdu.“ Boormanovi se kone n poda ilo áste n neohebnými prsty vydolovat z p ezky na opasku št nici. K e k v pokus mu zp sobil blesknutí p ed o ima a pocit, že narazil hlavou do zdi. „Ne, kapitáne, já ty rozkazy nesplním,“ ekl nahlas. „Ani když mi budete vyhrožovat popravou.“ Zvedl se, i ve vysoké dodávce se musel p edklán t, p itom zvrhl pult s p ístroji. „Co jsi to ud lal, ty idiote!“ k i el Krysa na svého par áka. To už Boorman sáhl po klice, otev el a p i výstupu z auta se ot el o Krysu. Št nici mu p itom p ilepil na límec. „Já vím, že je to vzpoura,“ pokra oval dál v rozhovoru, který mu K e k v zásah n jak vydoloval v pam ti. Než doopravdy vystoupil, zaklesl leva ku za desku pultu, trhl a vyrval ho z podlahy. A na n ho napojili jakékoliv p ístroje, te p estaly fungovat. Pokra oval dál, schváln áste n nemotorným krokem, aby se jim pokud možno co nejrychleji ztratil z dohledu. S omezeným vnímáním a navíc omezenou kontrolou svalového aparátu využil první p íležitosti a zapadl do stánku s jídlem, kde inzerovali va ené chobotnice navinuté na špejli a sedmero druh nudlí. Prodava m l v kovovém kyblíku, který p ed dávnými a dávnými asy sloužil k chlazení šampa ského, lehce povadlou kytici. Boorman p ed zkoprn lým mužem opatrn kytici položil na pult, silou svých prst nádobu roztrhl a vytvaroval ji do podoby helmy rytí ú astnících se první k ížové výpravy. Pak si ji bezohledn narazil na hlavu tak, aby mu okraje spolehliv p esahovaly p es spánky. P edpokládal, že ti dva používají jen obstarožní technologii rádiových vln. Te p ed nimi byl v bezpe í. „Dám si trojitou porci a samoz ejm zaplatím i ten kbelík,“ sd lil prodava i. 48

To muže zjevn uklidnilo. „Jsou erstvé?“ zeptal se Boorman. „Myslím chobotnice, ne nudle.“ „Jasn , pane!“ rozzá il se muž. Vypadal, jako by sestoupil z náborového plakátu Hitlerovy T etí íše, a jídelními h lkami se ohán l, že by mu Bruce Lee mohl závid t. I když ten se asi více ohán l nun aky, zkonfrontoval svou p edstavu se vzpomínkami Boorman. Tenhle sv t v bec nevypadal špatn . Vlastn i po té, co ho n kdo znásilnil, p evrátil lícem na rub jen kv li svému vlastnímu prosp chu, z stával stále podivuhodn p íjemný pro v tšinu svých obyvatel. Jak se tu žilo d ív? Než ho hajzl X-Hawk pok ivil? Št nice stále ml ela a Frank Boorman si uv domil, že je vylad na p ímo na jeho t lní integrovaný p ijíma , který p i obran proti hacknutí vypnul. Zapnul náhradní v pen žence, nalepený na jednu z mnoha platebních karet, které ást obyvatel stále ješt k jeho št stí používala jako rezervu k všeobsažnému p ipojení na Síti. Píp. Ti dva už jeli. „Peníze nebo cash?“ zeptal se prodava e. Slovo cash zde m lo trochu jiný význam, to už Boorman sta il zjistit. Položil na st l datovou ty inku se stylizovaným piktogramem vyzna ujícím její pam ovou kapacitu. I kdyby byla prázdná, mnohonásobn p evyšovala cenu ve e e, kterou si dop ál, i kbelíku, z n hož si vyrobil primitivní stínící helmu. „Slušná sada hledacích rutin. Na vít zná ísla v Lotu,“ jmenoval celoplanetární loterii. „Není to sichrové, ale i tak se vyplatí.“ Muž po ty ince rychle sáhl a okamžit za al balit sv j stánek. „Nikdy jsem vás nevid l, pane,“ hovo il spíš sám pro sebe než k svému návšt vníkovi. „A n jakou dobu se tu neukážu.“ Boorman p ikývl, odhodil zni ený kbelík do koše a vyrazil do spleti uli ek. Data ze št nice se online p ehrávala do aktualizované mapy p ímo ze Sít . Provoz byl hustý a pokud mí ili k mrakodrap m v 49

centru, m l dost slušnou šanci, že tam bude d íve než oni. Jestliže budou mít namí eno na n které z privátních gildovních území, má sm lu, protože se d íve nebo pozd ji dostanou z ak ního rádia malovýkonné vysíla ky. Nasko il na eskalátor, protáhl se kolem ženy s velkým batohem na zádech. Poznal logo – šlo o jeden z p enosných stánk . P ed zraky policejní hlídky prob hl mezi stojícími adami elektrorikš, automatických nákla ák a pancé ovaných speciál s výraznými insigniemi do dálky hlásajícími jejich p íslušnost. Signál ze št nice zeslábl, vyzna ená poloha dodávky na map se ztratila. Boorman doufal, že je z dosahu odvedl jen objezd, který je m l zavést na nadzemní úrove cest a silnic. Sám nasko il do páternosteru a nechal se vyvézt do jedenáctého patra, z n hož byl nejsnadn jší vstup do m stského centra. Dodávka se za ala blížit, mapovací software postupn vylu oval jednotlivé cíle, jak míjela odbo ky z páte ního okruhu. Nakonec zbývaly poslední dva: Mrakodrap PSYCHOBILU a VIVISEKTORU. Boorman stál na p l cesty mezi nimi a jako by n kdo p ehodil výhybku, najednou p sobil dojmem lín se poflakujícího chlápka, který nemá nic jiného na práci, než si u prodava e herních žeton a dalších mnohem obskurn jších v cí prohlížet zboží. A už bylo jasné, kam mají namí eno. Líným krokem se p esunul k psychobilskému mrakodrapu. Že byl chrán ný, to ho nep ekvapilo, spíš to, jak moc byl chrán ný a jakou práci si nezisková gilda dala s tím, aby ze své obrany ud lala p ekvapení pro p ípadného narušitele. P išlo mu, že v jejím p ípad by lepší strategií bylo lupi e odradit. Detekoval n kolik pingnutí, kterými si ho obranné systémy domu ozna ily a pak mu nadále v novaly stálou, i když nízkoprioritní pozornost. Št nice signalizovala, že dodávce zbývá posledních pár set metr , už se pohybovali po psychobilské soukromé p íjezdové cest . Boorman okamžik váhal a pak kódovaným povelem št nici vypnul. Pokud byly obranné systémy tak citlivé a navíc aktivní, mohly by jeho za ízení odhalit, a to nepot eboval. Necht l je zbyte n varovat. 50

Schoval do kapsy t i megažetony do pa inkové herny, které v pr b hu ekání koupil. Auto p ibrzdilo, ocelová st na uzavírající vjezd do vnit ních garáží až podivuhodn svižn vyjela vzh ru, dodávka zamí ila do tunelu. Boormana olízl odraz celé škály paprsk , kterými byly auto i jeho posádka v mžiku proskenovány. Pokud se bude chtít dostat dovnit , nebude to jednoduché. Bez dalšího zdržování zamí il do hotelu, kde se ubytoval. ekala ho další práce, íkal tomu hození láhve s poštou. Komunikace s centrálou te byla vzhledem ke konfiguraci metauniverza obtížná, navíc nebylo jasné, kdo by p ípadnou zprávu vlastn p ijal. Boorman si cht l být za každou cenu jistý, že d íve nebo pozd ji jeho informaci obdrží n kdo z lidí, jimž d v uje, a p edá ji v decké sekci. Cht l, aby se místnímu pok ivení reality podívali po ádn na zoubek. Bylo mnohem globáln jší, dokonalejší a stálejší, než vyplývalo z Ková ových hlášení. Nebo spíš, než z nich vyplývalo poté, co je Gadski a spol. p ekroutili ke svému prosp chu. Nevýhodou bylo, že jeho zevrubné hlášení se bude na rozhraní paralelních sv t kolébat stejn jako zape et ná láhev hozená do mo e do doby, než si ji vyzvedne n kdo znající pohyb metauniverza stejn dob e jako oceánolog mo ské proudy…

51

AGENTKA STELAROVÁ Na obrovských tabulích se op t rozb hla depresivní po ítadla ztrát. JFK se zastavil a chvíli na n zamyšlen hled l. Lidé práv ztratili dva bitevní planetolety, jeden p epadový k ižník a sedm automatových sentinel , samoz ejm i s lidskými posádkami. Celkem to obnášelo deset tisíc p t set t icet sedm padlých. Pak, ješt než se rozto ilo po ítadlo nep átelských ztrát, nasko ilo ervené íslo: jeden milion sedm set t icet jedna tisíc osm set padesát dva – vojensko-pr myslový komplex, hore nat budovaný prstenec okolo Neptunu byl práv zni en, nikdo nep ežil. Vlastn ano, v p ti záchranných lunech unikly necelé dv stovky lidí a práv se rozebíhal závod s asem o jejich záchranu. „Je to hrozné, že?“ vytrhla z myšlenek Ková e ísi poznámka. Probral se a zjistil, že spolu s ním zírá na informa ní tabuli žena v policejní uniform , podle výložek poru ice. Sou asn si uv domil, jak se p i pohledu na tabuli tvá í on sám – tém nenávistn . „Jo, je,“ p ikývl. „N kdo by za to m l zaplatit, hajzl… ové,“ p evedl svou nadávku v poslední chvíli do množného ísla. Poru ice souhlasn p ikývla a pak si ho zkoumav p em ila. „My to zvládneme, nebojte se.“ JFK s obtížemi set ásl masku nap tí a p inutil se usmát. „Máte pravdu, jen m to ob as sebere trochu víc.“ „M l jste tam,“ kývla, „myslím na Neptunu, n koho?“ „Promi te, nechci o tom mluvit.“ „Samoz ejm .“ Rozlou ili se smutnými úsm vy, JFK si malý, ale pom rn t žký kuf ík p ehodil z ruky do ruky a zamí il k bloku HK3, ve slangu k tvrti Hermanových koulí. Chvíli mu trvalo, než se mu poda ilo soust edit na to, pro tady vlastn je. Zm na reality, kdo a jak ji zp sobil, byla Boormanova práce. JFK se zajímal o n co jiného, o Negaci Maurbyho efektu; o n co, co mohlo potenciáln stát životy stovky miliard lidí. 52

Na okamžik ho napadlo, pro do toho spadl práv on, adový agent, oby ejný chlap. Zat ásl hlavou, aby se zbyte ných myšlenek zbavil. Nebyly k ni emu, prost nikdo jiný nebyl práv po ruce. Hermanovy koule se nacházely nedaleko od místa, kde se v této realit poprvé objevil. A také nedaleko od místa, kde bydlela agentka Stelarová, agenturní rezidentka, která beze stopy zmizela. JFK její byt, jenž používala k navazování spojení s bází, odhalil díky jednomu starému hlášení. Na videu našel krátký záb r ukazující pohled z jejího okna – záb r s ástí oblohy. Vsadil na to, že a s tímhle sv tem provedli cokoliv, nezm nili všechno – m síce okolo planet, planety okolo Slunce a Slunce okolo galaktického jádra ur it obíhaly stále stejn . Identifikace tohoto místa stála baronku von Techlowitz nemalé jm ní – vesm s za p ístupy do neve ejných astronomických databází a záznamy okolního kosmického prostoru ve vojenské kvalit . Náklady jí nevadily, protože o nich nev d la. Ková i se však pátrání vyplatilo, v byt našel klí k neprostorové schránce s dokladem o úsp šné realizaci Negace Maurbyho efektu a te se tam mínil porozhlédnout ješt jednou. Jak se stalo, že St ih reality neprom nil klí , stále netušil. Úzkou ulicí, která p ipomínala spíš sout sku klikatící se mezi nebety nými zdmi zdánliv dosahujícími až k falešnému nebi, se prohnala p epravní plošina naložená ocelovým šrotem. JFK se musel p itisknout až ke st n , aby ho vy nívající ásti zborcených konstrukcí nevzaly s sebou. Jist , bylo to proti p edpis m, ale na Prstenci se to tak nebralo. Uv domil si, že sta ilo pár týdn , aby si zvykl na pobyt „tam dole“. P ešel p es silnici, ze zvyku zkontroloval okolí. M l pocit, že chlápka v placaté epici už n kde zahlédl. Než zamí il do uli ky k bývalému bytu Stelarové, zamyslel se nad tím. N koho podobného potkal, ješt než nastoupil na geostacionární výtah, který ho vyvezl nahoru. Za ínal vid t cizí agenty za každým rohem, první známky paranoii. P ístup k bytu m l už z d ív jška. Zadal kód, dve e cvakly a díky elektrostatickému zámku odsko ily od zárubní. JFK opatrn 53

vstoupil, každý krychlový centimetr vzduchu už v sob nesl pe e dlouhodobé opušt nosti, nádech plísn vznášející se n kde na hranici rozlišovacích schopnosti ichových receptor , prach usazující se v rozích a v okolí zam ížovaných otvor ventila ních pr duch se ízených na minimální výkon, p esn podle p edpis Prstence. JFK v p edsíni odložil své zavazadlo a celý byt nejprve zb žn prošel, zda neobjeví známky pátrání n koho dalšího. Nezdálo se, že by zde n kdo od jeho poslední návšt vy byl. Podle všeho tu Stelarová nikdy nebydlela, místo používala jen pro pracovní záležitosti. Za p edpokladu, že žila v okamžiku St ihu reality, co se s ní vlastn stalo? Netušil. Na takové otázky by neum l odpov d t ani tým specialist , natož on sám. Vlastn te s Boormanem, ale i z jeho strany to byla hlavn osobní iniciativa a ne zájem Agentury. JFK se vrátil do p edsín , z kapsy vytáhl sterilní chirurgické rukavice, oblékl si je, potom otev el neprostorovou schránku a v ci z tašky rozložil na zem. Nakonec otev el kuf ík a za al z n j vybalovat kriminalistickou výbavu pro ohledání místa inu. Už p edem si p ipravil 3D model celého bytu v kvalit maximáln kopírující realitu. K tomu mu pomohl videozáznam z prvního pátrání. Nejprve vypustil p t pavoukovitých mikrorobot , kte í se bez zdržování rozb hli do kout všech místností a s pomocí speciálních lepivých št tin umíst ných na koncích mechanických makadel odebírali vzorky. Další v po adí nastoupila do práce aerosonda s citlivým spektroskopem. Ta m la za úkol identifikovat p ípadné exotické látky, které by se v oby ejném byt sekce HK3 nem ly vyskytovat. Další p ístroje provedly analýzu vzduchu a vody. JFK se však nehodlal spoléhat jen na automaty. Sám se dal do práce s o poznání konven n jším a starobylejším vybavením. Cht l mít jistotu. Elektronické p ístroje šlo ob as zmanipulovat… Projít celý byt mu trvalo t i hodiny. Na úplný konec si nechal koupelnu s toaletou. Nic zajímavého. Jen na poli ce se základními hygienickými pot ebami našel pár odložených asopis . Šlo v tšinou o gildovní reklamní materiály, až na jednu výjimku týkající se megakorporace INTERSTELAR. Podle toho, 54

jak byla obálka vrchního výtisku zaprášená, tady ležely už dlouho. Ková na sdruženém ovlada i forenzních robot stiskl tla ítko pro ukon ení práce. Chvíli mu trvalo, než našel pavouka íslo t i. Uvázl ve škví e za kuchy skou linkou, jeho naviga ní maják našt stí pracoval – podle n ho ho objevil. Kone n sbalil výbavu, otev el dve e z bytu na chodbu a než p ekro il práh, zarazil se. Chodba a schodišt nebyly prázdné. Nic neslyšel, ale – nezkoumal, co ho varovalo a zastavil se. Naskýtaly se mu celkem ty i únikové cesty. Z okna ven, po schodech nahoru a dol a výtahem. Výtah a cestu dol budou mít zajišt né ur it . P esto p ešel p es chodbu a stiskl p ivolávací tla ítko zdviže. Kabina zastavila, otev el dve e, na okamžik podlahu zatížil svou vahou, jako by doopravdy nastoupil, pak se však stáhl zp t. V bloku HK3 byly st echy starého typu, ploché, udržované lidmi, nikoliv automaty. To by mohlo být to pravé. Dve e výtahu se pomalu zavíraly, JFK rychlými dlouhými kroky mí il ke stoupajícímu schodišti. „St jte!“ zazn l chodbou známý hlas. „Zatýkám vás, Ornidži Fuiskare!“ Ková e ani nenapadlo poslechnout. P ikr ený vzal zpáte ku do bytu, kuf ík zvedl p ed sebe jako štít. Práskl zdvojený výst el, do povrchu z tvrzeného plastu se zabodly dv šipky, v dalším okamžiku už se JFK kryl za dve mi. Tasil vlastní pistoli, klasickou kinetickou zbra s upravenou municí snižující pr bojnost. „Nechte toho, Ková i,“ pokra oval Kešh Tribett ze svého krytu. „Mám všechno pod kontrolou. St echu, okolí, i pár st elc starajících se o okna. A na rozdíl ode m , oni mají ostrou munici.“ JFK hled l na šipky v kuf íku. Zelená barva miniaturních ampulí informovala, že ú innou látkou je n jaký druh neurotoxinu. Tribett ho tedy cht l živého. Ze spodního schodišt se zdvihl stín. JFK bez váhání vyst elil a muž zalehl do krytu. Necht l ho zabít, jen nepot eboval, aby ho tak snadno zahnali do úplného kouta. 55

„Nemáte pravomoc m zatknout,“ k ikl do chodby p es rameno. Hledal jakékoliv východisko. Nepot eboval, aby ho tady Tribett p istihl. O to víc, že to byla jeho soukromá akce, o které nev d la ani Amélie. Necht l ji ani její gildu do vlastního pátrání zatahovat víc než bylo nezbytn nutné. „Máte pravdu, nemám pravomoc na zat ení prvního tajemníka baronky von Techlowitz,“ zasmál se Tribett, „ale nikdo mi nezabrání zajistit zlod je Ornidže Fuiskara, který se práv vloupal do soukromého bytu tady na Prstenci.“ JFK potla il zaklení. Jeho low-level krytí se mu tentokrát nevyplatilo. „Vzdejte se,“ pokra oval vládní pátra Kešh Tribett dál spokojeným tónem. „Nebo se nevzdávejte, v bec mi nebude vadit, když vám p išiji i napadení ú edníka p i výkonu služby. Mám vás Ková i, a vy to dob e víte.“ JFK ml el a p ipojil se na Sí . Za poslední týdny na ní trávil víc asu, než mu bylo milé. Te se mu to však hodilo. Dalším výst elem p ipomn l aktivistovi na schodech, že není radno se p íliš ukazovat. „Dávám vám poslední minutu, pak povolám p epadové komando,“ zareagoval Tribett. „Z tohohle se nevyst ílíte, i kdybyste byl armádou v jednom muži. A to vy nejste, na vás sta ím i já sám.“ Zven í se ozvalo postupn zesilující houkání oznamující p íjezd dalších policejních jednotek. JFK ml el, Tribettovi p íjezd dalších posil nebyl po chuti a cosi vztekle št kal do svého komunikátoru, ale nebylo mu rozum t. „Jdeme si pro n j, hned te !“ zavelel nakonec svým lidem. To už schody rezonovaly pod nohama blížících se posil. Tady t žké zásahové komando, kapitán Haverdi! objevilo se Ková ovi p ed o ima na sí ovém rozhraní, stejná slova podpo ená kilowattovým zesilova em sou asn burácela celým domem. JFK okamžit aktivoval ruši ku – miniaturní reproduktor, který analyzoval dopadající zvukové vlny a buzením s opa nou fází je v jeho zvukovodu anuloval. Ale i vedení zvuku rezonancí ho 56

áste n ohlušovalo. Kešh Tribett pustil svou zbra a chránil si uši alespo dlan mi. „Zatýkám vás, Kešhi Tribette, za fyzické napadení prvního tajemníka magnátky Amélie von Techlowitz!“ zazn lo hromov zesílené obvin ní. To už dva policisté v t žkých zásahových oblecích stáli u vládního pátra e a megafon milosrdn umlkl. Ková si byl v dom, že další ozbrojenci mí í na n j. Odložil zbra a s rukama za hlavou vystoupil na chodbu. Tribett se kone n vzpamatoval. „Dostanu t , dostanu, na to m žeš vzít jed!“ sy el tém nep í etn , zatímco ho v poutech odvád li. „Do t etice všeho dobrého,“ pop ál mu JFK. „Rozejd te se, ob ané, akce skon ila,“ rozhán l zv davce vyno ující se ze dve í další policista. Ková poslušn p ikývl a vrátil se do bytu. Tohle bylo o fous. Žalobu na Tribetta m l dávno p ipravenou a vlastn i podanou, Améliiny konexe použil jen k tomu, aby ji zpozdil a pak naopak se zvýšenou rychlostí uplatnil. Tuhle drobnou výhodu hodlal použít až mnohem pozd ji, te mu však p išla vhod. Tribett za ním zaostával jen o krok a byl otravn jší než št nice. Musí se p esn ji podívat, pro koho pracuje, umínil si. Zda skute n pro vládu, nebo pro n koho jiného. Prostor za dve mi už se mezitím sta il vyprázdnit. Vyviklal z povrchu kuf íku ob šipky, po chvíli váhání je p idal k obsahu pro pozd jší analýzu a vyrazil za další poch zkou. Lidé na Prstenci byli ochotni mnohem víc riskovat než dole na Zemi. Snad proto, že mohli víc získat než ztratit. Už n kolik týdn hledal n koho se specifickými schopnostmi a te doufal, že ho našel. JFK nasko il na p epravní plošinu, asto sloužící jako neoficiální zp sob hromadné dopravy. Už na ní stáli t i chlápci v pracovních overalech se svá e kami a p enosným zdrojem. Mrkl se na ovládací panel stroje. Nebyl ur en pro b žné použití, jen pro servisní techniky, pro p ípad, že se stroj porouchá. Znalí však podle piktogram na displeji dokázali poznat, kam má plošina 57

namí eno. Ková se s povzdechem p ipojil na Sí , aby se zorientoval. „Kamchat blok, jedeme letovat pláš ,“ vyložil si jeho pátravý pohled správn jeden z p ítomných. „Díky,“ mávl mu Ková a na dalším k ížení drah sesko il a po kal na další plošinu. Po p lhodin se mu se št stím poda ilo najít tu správnou, jedoucí až na periferii. Hledal Stravinského, toho asu údržbá e solárních panel , které zásobovaly Prstenec osmdesáti procenty energie. D íve špi kového zam stnance gildy CRYOGEN. Stravinski se musel ímsi provinit. ímsi hodn vážným, protože jeho materiály nazna ovaly, že se vým nou za prominutí trestu zbavil gildovní p íslušnosti, a p es jeho nesporné kvality po n m nikdo další nesáhl. Plošina zastavila. JFK z ní sesko il práv v as, aby mu na nohách nep istála první z velkých cívek, které na ni za aly skládat automatické vozíky s manipulátory. Byly tak omezené, že ho v bec neregistrovaly. Sem, do bludišt plastových a ocelových krabic, válc , spleti vysokoenergetických potrubí a pavu in komunika ních kabel lidé chodili jen málokdy. V tšinou pouze pokud k tomu m li dobrý d vod a samoz ejm p ístroj, který je chránil p ed omezeností místních technických za ízení. Ten JFK m l, ale ne poslední verzi a zde se situace m nila opravdu každým okamžikem. Prstenec byl jako živý organismus, obrovské monstrum, kde na jednom míst probíhala rakovina v terminálním stádiu a v jiné se rodil nový život. Mapa mu ukazovala, kterým sm rem se má dát. Podešel dvojici rour dob e dvoumetrového pr m ru; i p es na pohled tlustou izolaci z nich sálal chlad a na jejich povrchu kondenzovala voda. Dál cesta vedla p es otev ené prostranství, na n mž zdánliv nic nehrozilo, ale JFK to vzal rad ji po kraji, okolo st ny se spoustou pr duch . Z n kterých vystupoval žár, v jednu chvíli se otev el obrovský pojistný ventil a zahalil okolí oblakem horké páry. Ková ovi místo p ipomínalo stokrát zbytn lý sen šíleného alchymisty. Už byl skoro p ed ústím další k ivolaké uli ky, když mu n co zabzu elo kolem uší, o kov kousek nad jeho ramenem se rozt íštila kulka. 58

Zaklel a rozb hl se. Do uli ky sko il pádem na b icho – což mu zachránilo život, protože dávka z n eho, co mohlo kadencí skv le konkurovat protileteckým kanón m, pro ízla st nu po jeho levé ruce. Aniž v d l jak, urazil ješt další t i metry a zastavil až v bezpe ném úkrytu robustních zdí – na zádech a s pistolí p ipravenou k palb . Bez p emýšlení letmým pohledem zkontroloval, jaký druh munice mu práv usiloval o život. Do st ny z polymerových prefabrikát se zakousla ne na víc než dvacet centimetr . Na Prstenci nem l nikdo rád hluboké pr st ely. Opatrn se po zádech posunoval do temnoty uli ky, ale k žádnému dalšímu útoku nedošlo. Bylo docela dob e možné, že ho málem zabil automat, který tady p ed asem nainstaloval n jaký technologicky zdatný bezdomovec. V tomhle sv t byli technologicky zdatní tém všichni. P es zmenšenou 3D mapu okolí si promítl cestu ke Stravinskému. „Je pravd podobné, že není p esná,“ upozornil ho hlas a sv tle zelený nápis. „Kdo to sakra ke mn mluví?“ zeptal se JFK nahlas a oto il se na pat o sto osmdesát stup , aby pokryl prostor za sebou. „Nemusím na vás mluvit, Johne,“ objevil se v jeho zorném poli další text, tentokrát už bez zvukového doprovodu. „Jsem váš semiinteligentní sofistikovaný poradní systém, který jste si sám nainstaloval.“ „Já? Nainstaloval?“ zavr el Ková . „Odpov z tak, aby m informa ní hodnota tvých slov uspokojila, jinak t vymažu.“ JFK už m l s dot rnými sofistikovanými elektronickými sluhy, kte í m li usnadnit život na Síti, spoustu zkušeností. V tšinou spíš otravovali. Rozhraní mu rychle odkrývalo jednu svou úrove za druhou p esn podle jeho pokyn . „P esn ji, dovolil jste specialist m baronky von Techlowitz, aby vaše p ipojení na sít rozší ili o mou mali kost.“ „Jak moc mi m žeš být užite ný? Jak moc se mi m žeš nabourat do myšlení?“ položil JFK další otázky, aniž by p estal kontrolovat okolí. 59

„P edpokládám, že na mé odpov di závisí mé bytí i nebytí,“ odpov d l expertní program. P edpokládáš správn , odtušil JFK a tentokrát už nepromluvil, jen svá slova formuloval, jako by se je chystal vyslovit. Mohu vám být velmi užite ný, ale p iznávám, že informace, které vám poskytnu, pravd podobn ovlivní vaše jednání. Johnovi se odpov líbila. Jsi inteligentní? Máš vlastní já? Cht l ješt v d t. Neabsolvoval bych žádný ze sofistikovaných test pro U. I., ale jsem na sv t rád. T ší m slídit po Síti a sbírat informace. Všechny semiinteligentní poradní systémy jsou takové? zeptal se JFK, zajistil pistoli a vrátil ji do pouzdra. Nevím, ale mohu to zjistit. Není nutné, zarazil ho JFK. Up ednostnil bych n co o Stravinskim. Sám jsem si ud lal podrobnou rešerši, ale možná p ijdeš i na n co dalšího, navrhl Zv davci, jak svého nenadálého pomocníka pok til, a vyrazil po cest vyzna ené v 3D map . Stravinski se usídlil ve staré vakuové slévárn , která byla ur ena k bezprost ední demolici. Objekt m l být zbourán zítra, jenomže Stravinski zareagoval na Ková ovu poptávku p ed t emi dny a už tehdy zn lo datum likvidace Stravinského domova stejn – zítra. Bez dalších problém se JFK protáhl k ivolakou technologickou mezerou mezi dv ma továrními komplexy, prolezl potrubím se zvýšenou koncentrací karcinogenních pseudobiologických látek a kone n se dostal k obrovské brán do budovy, která by mohla sloužit jako Koloseum. Vstup st ežily dv výsm šn se tvá ící sochy sestavené z torz automatických dopravních plošin, poz statk víceú elových humanoidních robot a p ekvapiv dvou lidských lebek. Stravinski se cítil natolik jist , že se neukrýval. Jeho vkus byl však mírn e eno znepokojivý a JFK k n mu pocítil nechu . Nebylo to profesionální, to si uv domoval. Pot eboval jeho služby, pot eboval ho maximáln správn odhadnout, aby pak nebyl nep íjemn p ekvapen. Ješt jednou si sousoší prohlédl – 60

výsm šná sebev domá degradace lidství. Bylo tam i n co dalšího, co nedokázal identifikovat. Když vcházel do haly, nedokázal se ubránit jistému vnit nímu zachv ní. Jako by vstupoval na území, které neznal, nerozum l mu a bál se ho. Peklo? Nechápal, kde se v n m tyhle p edstavy berou. „Hezký, ne?“ p ivítal ho z temnoty výsm šný hlas. Klikni na m , objevil se pod ikonkou p ístupu na Sí malý nápis. Poslechl a temnotu p ekryla sí matných obraz . Nejstarší videodata mají n kolik dn , nejmladší dvacet minut, informoval ho Zv davec. JFK pochopil, že mu p es temnotu vykreslil offline mapu. Zasy el plamen a v nicot se zrodil oranžový disk zapálené cigarety. „O ekával bych p átelšt jší p ijetí u obchodního jednání,“ zareagoval JFK. Stravinski v jedné ruce držel zápalku, ve druhé cigaretu. Než by se obojího sta il zbavit, padal by k zemi s nejmén p ti kulkami v srdci. Pokud ho samoz ejm nehlídaly sofistikované kybernetické systémy, ale tomu JFK nev il. Neodpovídalo to jeho profilu. „T eba nemám o obchody zájem.“ „Tak to jsem se zmýlil,“ pokr il John rameny a oto il se k odchodu. „To jste celou tuhle cestu urazil jen kv li omylu?“ zarazil ho Stravinski t sn p edtím, než p ekro il hranici sv tla a stínu, tvo ící pomyslnou hranici mezi prostorem uvnit a venku. „Už to tak vypadá,“ pokr il JFK rameny. „Mám práci pro n koho, kdo to umí s DNA a taky se špionware. A chce obchodovat.“ Temnota utekla p ed záplavou zá e z polybutových trubic vinoucích se po klenb haly. „Tak to jste dorazil na správné místo. Pokud nejste škudlil,“ nasadil Stravinski v cn jší tón. 61

JFK se setkal se studeným pohledem dvou bled zelených o í. V d l, jak Stravinski vypadá, p esn ji v d l, jak vypadal p ed pár lety, v dob , ze které pocházel poslední jeho dostupný snímek. Ani ten ho však nep ipravil na n co animálního, snad plazího, co prosakovalo Stravinského lidským obli ejem a m nilo ho v lovecraftovskou p íšeru, antipól lidství. Pro se ho vlastn CRYOGEN zbavil? zeptal se subvokáln Zv davce. Nevím, jdu po tom od doby, co jste m aktivoval. JFK netušil, ím a kdy Zv davce aktivoval, ale nemínil to ešit. Ne v tuto chvíli. „Co po m chcete?“ zeptal se Stravinski p ímo. Hala na první pohled stále vypadala jako vakuová slévárna, ale mezi obrovskými, nyní mrtvými stroji pror stala struktura st íb itých optických vláken, spojujících se v chaoticky vyhlížejících uzlech. Celé to vypadalo jako lidský mozek rozvinutý po pavou í síti. Za obrovskou válcovací stolicí Ková zahlédl pohovku, pracovní st l a vysoký kvádr barové sk ín . Stravinski zde bydlel i pracoval, o tom nemohlo být pochyb. „Pot ebuji získat p ístup k DNA všech lidí na planet . Takový, aby mi umožnil porovnat ho s genetickým materiálem, který mám já k dispozici.“ „A co máte k dispozici? Genom šimpanze? Hledáte pachatele mezidruhového imbreedingu?“ Stravinski zahýkal, jako by ekl b hvíjaký vtip. „Pat í bílé žen kavkazského p vodu okolo p tat iceti let. Jak je kompletní, to zatím nevím.“ „Rozumím,“ opá il Stravinski a jeho bledé o i se zúžily. „To je docela grandiózní úkol. Dostat se k chrán ným informacím a získat z nich správné genetické markery.“ JFK m l nutkavý pocit, že ten lov k je p íliš sebev domý a že mu jde o n co úpln jiného, než je práce, kterou mu nabízel. Lovecraftovská p íšera zk ivila rty do tvaru, který m l být úsm vem, ale Ková i p ipomn l monstrum ze sn t sn p edtím, než se rozhodne poz ít svou ko ist. „A co za to nabízíte?“ 62

„Peníze.“ Odpov d lo mu jen zavrt ní hlavou. „Chci gildovní nebo koncernovou p íslušnost. Chci zpátky na Žemli.“ Johnovi chvíli trvalo, než pochopil, že Žemlí myslí Zemi. „Gildovní p íslušnost vám neza ídím.“ Vid l, jak Stravinski okamžit ztratil zájem. „Ale p ístup na Zemi ano. V roli externisty – specialisty s dlouhodobým kontraktem.“ Zv davec mu okamžit bez požádání vypsal do zorného pole celou adu d vod , pro nem že nabídnout ani n co takového, ale JFK ho ignoroval. Pot eboval toho muže, pot eboval jeho schopnosti. Trvalo dlouho, než našel n koho takového, jako je on. A stálo to zatracen hodn pen z. „Vy jste te na Žemli a já tady. Ale dokážu vás dostat, pokud m podvedete,“ pronesl pomalu Stravinski. JFK mu to v il. Slovo te navíc prozrazovalo, že si ho Stravinski také proklepl. „Nechci shnít tady a pokud budu muset, ob tuji vlastní život, abych zni il ten váš, ten, který si užíváte tam dole.“ „Jako experta – externistu vás tam dostanu. Pokud dokážete, o co jsem vás požádal – umožníte mi porovnání mých genetických dat s DNA všech lidí v tomto sv t ,“ zopakoval JFK klidn . „V tomto?“ opá il posm šn Stravinski. „To vypadá, jako byste pocházel z n jakého jiného.“ Ková to p ešel bez komentá e. „Pot ebuji v d t, co máte. Abych pro vás z DNA vytáhl ty správné znaky nutné k porovnání,“ p idal si Stravinski další podmínku. John p ikývl. Nebyl na genetiku odborník, ale n co takového ho p i studiu napadlo. „P ístup k datovému skladu,“ podal mu kartu s kódy. „Bude tam uloženo to, co ze vzork dostanou mí lidé.“ „Ale já chci i biologický materiál, provedu vlastní analýzu. Nev ím nikomu, jen sob ,“ ušklíbl se pohrdav Stravinski. „ ekn te kam, kurýr vám ho doru í,“ souhlasil JFK. 63

Sice se mu to p íliš nelíbilo, alespo však bude mít v tší jistotu. „Dám vám v d t, a také na vás budu pot ebovat soukromé spojení nejvyšší úrovn . A až vám pošlu výsledky, chci lístek na Žemli, jinak…“ JFK na nevy enou výhr žku nezareagoval, jen p ikývl. M l nep íjemný pocit, že práv uzav el smlouvu s áblem.

64

FRANK BOORMAN SI JDE ZAPLAVAT Frank Boorman vystoupil z autotaxíku a vtiskl do slotu bankovku. Platba hotovostí byla z ídkavá, ale on ji up ednost oval. Sledování jeho virtuální stopy pak bylo t žší, navíc m l v záloze ilegální identity. „Platba nedostate ná,“ ozvalo se z reproduktoru. Boorman pohlédl na taxametr. „Máš problémy s násobilkou?“ zeptal se suše. „Nemám, pane. Neberete z ejm v úvahu p íplatek za p etížení. Vašich dv st dvacet kilogram plus zavazadla v kufru o t icet kilogram p evýšily užitnou hmotnost tohoto vozu. Musíte zaplatit za zvýšenou amortizaci a také pokutu, kterou já obratem uhradím dopravní policii.“ „Se s tím udav, automatická nádhero,“ zavr el Boorman, vsunul do slotu další bankovku a ne ekal na drobné. „Uctivá poklona, pane kyborgu,“ nenechal se robotaxík vyvést z míry jeho tónem. „Díky vaší provizi si budu moci dop át olej 2XB-2, ím se zvýší životnost…“ Dál ho Boorman neposlouchal. Zaklapl dve e, p ešel ke kufru a vytáhl z n j své dv objemné tašky. Sotva víko zav el, taxík odjel. Boorman se rozhlédl. Proud lidí se kolem n j rozevíral a kousek za ním zase uzavíral, jako by byl kámen v potoce. Nikdo se na n j nepodíval dvakrát, všichni sp chali za svými záležitostmi. Prací, obchodem, za svými blízkými a b hví ím ješt . Zkontroloval, zda se mu bunda z karbonové k že p íliš nerozevírá a neodhaluje zbran v podpažních pouzdrech, potom opatrn zvedl ob tašky, po kal, až se syntetická tkanina vypo ádá s neobvyklou zát ží, a vykro il sm rem, kde se úzká ulice otevírala k šedivému horizontu. Na jejím konci, ješt p ed vyúst ním na ponurou pláž severního Atlantiku, stála telefonní budka. V místním žargonu datová bu ka pro ty, kte í si neplatili mobilní datové p ipojení s dostate n vysokou propustností. Za alo pršet, Boorman cítil, jak mu kapky bubnují o pleš. Voda mu stékala po ele, v podob malých rk p etékala p es 65

obo í a rozmazávala sv t v prom nlivou mozaiku nejasných tvar . Došel do budky, ve které práv starší muž, podobající se Ježíšovi po dalších t iceti letech, z nichž polovinu strávil na k íži, ukon oval p ipojení. Podle toho, jak se tvá il, si práv užíval po ádný šleh n jaké softwarové drogy. Drážd ní mozkových center p esn definovaným zp sobem po dobu, za kterou zaplatil. Mátožn zamával Boormanovi a vyšel do zesilujícího dešt . „No nejsou ty kapky krásný? Teplý a hladivý?“ zaslechl ješt Boorman, než fe ák zmizel za clonou ledové vody. Frank nechal tašky venku a nasoukal se do budky. Bušení proud vody mu náhle p ipadalo nesnesiteln hlasité, potla il chu celou plastikovou schránku n kolika údery zdemolovat. V d l, že za to m že doznívání brutální senzorické deprivace, kterou si vykoledoval hrátkami se svými periferiemi, když elil nedávnému hackerskému útoku. Znal p í inu, ale stejn to p íliš nepomáhalo. Do konektivního slotu namá kl speciální patici a bez dalšího otálení se p ipojil. Už p ed n kolika dny si zadal rešerši na téma PSYCHOBIL. Oby ejné dotazy doplnil n kolika pom rn rafinovanými hleda i, kte í dokázali najít i data ukrytá pod hlubokým nánosem informa ního šumu. Te si jen hodlal všechno vyzvednout. Anonymní budka k tomu byla ideální. Než všechna data stáhl, bylo po dešti. Vyšel ven, na jedné stran se uli ka op t zaplnila lidmi, rikšami, stánky s ob erstvením, na druhé se leskla tmavá pláž p ekrytá tenkým filmem deš ové vody. Za ní se šustiv vlnil ješt temn jší líný Atlantik. P estože ješt p ed chvílí pršelo, vítr nefoukal a hladina byla vzácn klidná. Boormanovi to vyhovovalo, plánoval malý výlet. Než ud lal další krok, datové rozhraní budky zazvonilo. Zaváhal a pozoroval mrtvou obrazovku displeje s ot ískaným sluchátkem. Další zazvon ní, obrazovka ožila a pomalu a neochotn se na ní zhmotnila karmínová písmena s rozost enými okraji: Frank Boorman? Frank v noval okolí ješt jeden obez etný pohled, vrátil se do budky a zvedl sluchátko. 66

„Mohu mluvit s Frankem Boormanem, prosím?“ ozval se jednozna n syntetický hlas plný šumu. „Co mu chcete?“ cht l v d t. „Pot ebuji pr vodce, spole níka. Pokud patnáct minut po káte, dorazím.“ „Co jste za ?“ „Jsem pozorovatel. Nemohu vám íct í, protože bych tak mohl potenciáln ovlivnit princip kauzality.“ Boorman pokr il mohutnými rameny, položil sluchátko zp t do vidlice, op t se chopil svých zavazadel a zamí il k pob eží. P i prvním kroku mimo pevnou dlažbu se zabo il o dobrých deset centimetr . Na okamžik se zastavil a pozoroval, jak se voda stahuje do prohlubn vytvo ené jeho nohou. Vodní film v okolí ztratil zna nou ást své tlouš ky a za al hrát všemi barvami podle interference sv tla. Boormanovi se v mysli okamžit vybavovaly vypo tené tlouš ky, odhady koncentrací možných chemikálií zne iš ujících vodu a spousta dalších v cí, o které nem l nejmenší zájem. A v d l, že bude mít velký problém se jich zbavit. Hackerský útok se na n m podepsal víc, než mu bylo milé, zaplatil za n j ástí své pe liv uchovávané lidskosti. Další krok a další. Nasadil rovnom rné tempo a pokra oval rovnob žn s pob ežím k p j ovn sportovních lodí. Budovu ješt nevid l, ale v d l, že tam je. P itom zkoumal data, která p ed chvílí získal ze Sít . PSYCHOBIL byl gildou, to znamenalo, že ho vlastnil jediný lov k: Munit Kinsley. Hlavní náplní PSYCHOBILU byl výzkum a lé ení psychických onemocn ní vále ných veterán , kyborgizovaných lidí a z lidských neuronových sítí odvozených inteligencí. Co bylo zvláštní, celou polovinu jeho rozpo tu hradily další koncerny, konsorcia a gildy. Podle ve ejn p ístupných informací šlo o platbu za ve ejn prosp šnou innost, tedy starost o duševní zdraví veterán . Zisk plynul PSYCHOBILU, a tedy Munitovi Kinsleymu, z výzkumu. A m l navíc ješt jednu výhodu – nemusel se ú astnit pravidelných Klání o právo pobytu na Zemi. Jeho gilda byla v ného koloto e souboj ušet ena. 67

Boormana z jeho myšlenek n co vyrušilo. P estal se zabývat Kinsleyem a rozhlédl se. Okamžit to m l – odrazivost pláže pokryté tenkým vodním filmem se kus za ním zm nila, jako by po ní n kdo krá el. Nikoho však nevid l. Pak obdobné stopy zahlédl i po své levé ruce. M l neviditelný doprovod. Písek mlaskl, jak se n kdo – n co odrazilo, Boorman pustil tašky a vrhl se stranou, náraz do boku ho katapultoval ješt o pár metr dál, než p vodn plánoval. Dopadl na záda, ale okamžit vykopl ob ma nohama p ed sebe do výšky. Podrážka boty natvrdo zasáhla n co, o em Boorman p edpokládal, že je to rozkrok. V další sekund se odrazil do sklopky, ale než sta il dopadnout do postoje, srazil ho zásah do hrudi zp t do písku. Je lehký, ale hodn rychlý, odvodil z charakteristik úderu. P ekulil se p es rameno, písek zask íp l pod bodnutím neviditelné epele, Boorman ucítil charakteristický závan ozónu. Bez váhání vyrazil za zvukem jako buldozer pohán ný raketovým motorem, cosi pro alo jeho bundu, pak nahmátl kon etinu a srazil neviditelného pod sebe. Instinktivn v d l, že ho to stálo až p íliš mnoho asu a že ten druhý – mrskl sebou, p eto il nep ítele p ed sebe, t lo v jeho sev ení sebou škublo a vzáp tí ochablo. Boorman ucítil na prsní kosti dotyk epele, která se prodrala jeho nedobrovolným štítem. Maximální silou poran ným nep ítelem škubl, bodná zbra zadrn ela, jak vyklouzla druhému úto níkovi z prst . To už m l Frank pažbu pistole v dlani, navyklým pohybem pouzdro stáhl, pooto il a bez mí ení, p ímo skrze t lo, které na n m stále leželo, vyst ílel do prostoru p ed sebe celý zásobník. Optické maskování p estalo fungovat chvíli poté, co vyst elil poslední náboj. Ležela na n m štíhlá vysoká žena se zelenýma o ima a fialovými vlasy, o kus dál kle el její partner. Vypadal jako její dvoj e, jen v mužském provedení. Boorman pocítil studené zamrazení a podíval se na barvu tekutiny vytékající z ran mrtvé. M la zelenou barvu a studila. Boorman ji bezohledn odhodil stranou, její krásné o i už byly mrtvé. „Co jste za ?“ zeptal se muže. „Od PSYCHOBILU?“ 68

Muž si tiskl ruce na díru v hrudi, z níž mu vytékala tekutina obdobné barvy jako u ženy. Ve styku s vodou se z ní kou ilo. M l sm lu, inkasoval dobrých p t zásah . „ ím to kurva st ílíš?“ cht l v d t. Boorman pohlédl na zbra ve své ruce. Ráže hlavn by zahanbila i letecký gatling. Nechal si ji vyrobit na objednávku podle vlastních plán v jedné z malých strojírenských dílen. Pronajal si jen as jejich nástrojových automat . Neptali se na program, který jim zadal. „Pro koho pracujete? Pom žu ti, když mi to ekneš,“ ekl znovu Boorman. „Pracujeme pro…“ ekl muž, p i posledním slov se mu slabostí zlomil hlas a Boorman nerozum l. „Prosím?“ zeptal se a p istoupil blíž. „Pro…“ vzhlédl k n mu muž. Boormana varovala nepost ehnutelná zm na tonusu v jeho tvá i – maskovaný úšklebek. Oto il se, jeden krok, druhý, skok – a náhle surfoval na tlakové vln exploze. Zdálo se mu, že letí neskute n dlouho. P i dopadu se kolem n j rozst íkla vodní hladina, vysoká vlna milosrdn uhasila ho ící trosky. Postavil se a dobrodil zp t na b eh. Na to, jak t sn práv unikl, byl jeho zevn jšek ješt podivuhodn v po ádku, jen elo m l po délce rozseknuté n jakou st epinou. Pomocí zrcátka p itáhl k ži k sob a slepil ji bílkovinným lepidlem ve spreji – jeho základním nástrojem první pomoci. Pak se vrátil ke svým brašnám a pokra oval dál. Pláž byla územím nikoho, platila zde jen základní sada zákon . Drobná exploze vzbudila pozornost pouze automatických patrolovacích vznášedel, která se po Boormanov ujišt ní, že naprosto neví, co explozi vyvolalo, ale že v blízkosti nikdo nebyl, zase vzdálila. Mohli být od PSYCHOBILU, ale i od n koho úpln jiného. Nev d l. Te však p ed ním byl jeho výlet. Pot eboval se uklidnit, promyslet si spoustu v cí, pot eboval se dát psychicky do po ádku. Po poty ce se dv ma zabijáckými androidy, nebo co 69

vlastn byli za , ješt mnohem víc než p edtím. Pot eboval si zaplavat… Když kone n dorazil k p j ovn lodí, op t pršelo. Nevzhledná betonová krychle s pr zory z vojenských výsadkových modul místo oken vypadala, že je pro déš stvo ená. Nevedlo k ní žádné elektrické vedení a Boorman by se vsadil, že ani podzemní. Energii zjevn obstarávala malá v trná elektrárna spolu se solárními kolektory. P i sou asném po así se musel majitel spolehnout na akumulátory nebo se prost bez elekt iny obejít. Než Boorman zaklepal na dve e – segmentovitý uzáv r také zjevn z n jakého vojenského za ízení, bu ur eného pro hlubiny, nebo naopak kosmické prost edí –, vyšel ven seschlý sta ík s tvá í, se kterou by si nezadala ani Tutanchamonova mumie. Sta ík si Franka zkoumav prohlížel. Zp sob, jakým p itom pohyboval hlavou a p eost oval na jednotlivé detaily, v sob m l n co strojového. „Chcete si p j it lo ,“ ekl nakonec. „A jste z ejm Boorman.“ Frank p ikývl a odložil zavazadla do písku. „Jo, chci si ud lat menší výlet, zaplavat si,“ odpov d l. P itom nastavil filtr o ní rohovky tak, aby nepropustil polarizované sv tlo odražené od oken betonového bungalovu. Díky tomu uvid l dovnit a spat il, že na n j mí í rychlopalný automat. Dva automaty, zp esnil své zjišt ní po další prohlídce. „Platí se p edem, plnou cenu za lun. V p ípad , že se vrátíte – myslím i s lodí –, vyplatím pom rnou ást zálohy podle jejího stavu,“ sd lil mu sta ík. Jmenoval se Picoly Cammus a živil se p j ováním malých námo ních plavidel. To o sob uvedl na Síti. „Pro bych se nem l vrátit?“ cht l Boorman v d t a sáhl do náprsní kapsy bundy pro peníze. „Pomalu, pomalu, hochu,“ zarazil ho Cammus. „ ídící software mých and l strážných je vylad n na maximální 70

citlivost. Nechci pob ežním vysv tlovat, pro jsi byl rozst ílen práv na mém zápraží.“ Boorman vytáhl pen ženku rychlostí nep evyšující limit deset centimetr za vte inu. Strojová ást jeho já se na n j valila ze všech stran, bylo stále t žší nenechat se jí zahltit. „Pro bych se nem l vrátit?“ zopakoval svou otázku. „Chci si jen zaplavat a trochu si zapotáp t.“ „Nad hlubinou, co?“ ušklíbl se Cammus. „Takoví jak ty vždycky íkají, že si jdou jen zaplavat, a automatické hleda ky šrotu pak po ase vytáhnou pár desítek kilo ušlechtilých slitin. Rádi plavete, ale je to jen tvoje v c, hochu. Pokud máš peníze, m žeš si p j it m j lun.“ Boorman nep edpokládal, že bude pot ebovat tak vysokou hotovost, a zachmu en si m il nedosta ující svazek bankovek v ruce. „M žeš mi tady nechat p ístup na sv j ú et,“ pokýval hlavou p emýšliv Cammus. „Sáhnu na n j až p t dní po tvém odjezdu, pokud se nevrátíš. Tohle,“ ukázal na peníze, „mi jako záloha posta í.“ Boorman p ikývl a podal mu pen ženku se sadou datových karet obsahujících p ístupy k jeho ú t m. „Poznám, jestli se tam podíváte d ív,“ ekl pouze. „Je mi to jasné, hochu, nevypadáš na n koho, s kým jsou žerty. Poj me pro lo , p ístav je tam za pahorkem,“ ukázal Cammus a vyrazil nazna eným sm rem. Jeho pohybový software byl vylad ný na jiné gravita ní zrychlení, než panovalo na Zemi, zjistil Boorman. Zvedl své tašky a zamyšlen ho sledoval. O p l hodiny pozd ji už ídil výkonný, dev t metr dlouhý motorový lun a ve zp tné kame e pozoroval rychle se zmenšující pob eží, postavu m nící se v siluetu, te ku a pak ztrácející se úpln . On si cht l jen zaplavat, nechat se kolébat nekone ným pohybem oceánu, pot eboval zav ít strojovou ást své mysli, která se ukrývala v já každého kyborga, zp t do hlubiny, kde p ebývala, 71

dokud ji na povrch nevytáhl hackerský útok. A samoz ejm i události, k nimž došlo dlouho p ed ním… Silný motor v kombinaci se supertuhým kompozitovým trupem umož oval Boormanovi, aby se ítil vp ed jako vodní kluzák. Za hodinu zmizely jakékoliv stopy po p ítomnosti pevniny, nebyli vid t žádní ptáci a vzduch m l onu slanou mrazivou p íchu širého oceánu. Boorman zastavil a za al vybalovat svá zavazadla. Brýle, náustek, dýchací maska, kyslíková láhev, nafukovací žaket, zát ž. Všechny popo ad vyskládal vedle sebe na seda ky a poté se svlékl. Než se nasoukal do neoprenu, t ásl se chladem. Mohl se nep íjemného pocitu zbavit, ale neud lal to. Vrhl letmý pohled na zobrazenou mapu podmo ského dna; nacházel se na konci pevninského šelfu, jen o kousek dál dno spadalo do ty kilometrových hloubek. Nebyl tu kv li nim, jen si cht l zaplavat a mít k tomu soukromí. Nebo ne? Zkontroloval popruhy, zkusmo se nadechl z automatiky a pak si p ipnul ob své pistole. N kdo by je ozna il za granátomety, ale Boorman drobné rozdíly v terminologii nikdy ne ešil. Naposledy se rozhlédl po okolí, šedá obloha s šedou hladinou neskýtaly nic, na co by se lidské oko mohlo zam it. P ifoukl žaket, aby m l na za átku dostate nou vztlakovou sílu a nepadal ke dnu jako kámen, a p ehoupl se p es bort do vody. Náraz vodní masy, vzáp tí ho objala ledová náru . Rychle klesl do hloubky deseti metr a pak opatrným p ifukováním srovnal svou specifickou hmotnost s hustotou mo ské vody. Chvíli se jen tak vznášel, pak však zjistil, že ho šum ní hladiny a obrys lodi kousek nad ním ruší. Sta ilo pooto ení ventilem a klesl o dalších p t metr , pak o deset. Sv tlo dne se zm nilo v p ítmí nekone né vodní propasti. Byl sám, sám se svou strojovou ástí. Záplava digitálních dat, teplota, tlak, salinita, všechno, co idla jeho t la dokázala zpracovat, se na n j valilo ze všech stran. D íve je jako neužite né stínil mentální štít jeho lidskosti. Chlad vody se prolnul s minulostí a evokoval vzpomínku na živný roztok, v n mž p ed první fází kyborgizace spo íval jeho mozek. Mozek p vodního Franka Boormana, mozek lidského Franka Boormana. 72

73

Digitálních dat neubývalo a edila vzpomínky jako velké rybá ské sít e í vodu. Doufal, že zanedlouho za ne klesat d ležitost digitálu, až se nakonec stane jen nerozlišitelným šum ním, které nebude tém registrovat. Tak to bývalo d íve. Podíval se na po íta na levé ruce. Už se takhle vznášel dv hodiny a aniž by si to pamatoval, sestoupil do hloubky padesáti metr . lov k by za ínal cítit p íznaky hloubkového opojení, Boorman vzhledem ke speciálním funkcím svého t la nikoliv. To až hloub ji, mnohem hloub ji. Chce se pono it hloub ji? Šel si p ece jen zaplavat, zbavit se následk hackerského útoku. Má spoustu povinností, musí zjistit, co se stalo s tímhle sv tem, a postarat se, aby se to už neopakovalo. Pro by se m l starat o lidský sv t? Už nebyl lov k a hacke i jen uspíšili neodvratné. Ješt chvíli si zaplave a zjistí, zda definitivn za al ztrácet vazbu na lidskost, tak, jako spousta jiných kyborg , nebo se dokáže vrátit zpátky. Hloubkom r ukazoval sedmdesát metr a Boormana objímala neproniknutelná tma. M l pocit, že dokáže vnímat tlak sedmkrát p evyšující atmosférický, bez milosti ma kající každý kousek jeho t la. Bylo to p íjemné. Jen digitální data stále rušila, z stávala jim zbyte ná d ležitost. Ale hloub ji, hloub ji se rozsypou a zbudou jen jeho vlastní, ni ím nezatížené p edstavy a vzpomínky. Sto metr . Tiché klink, pak jemné zavibrování vodní masy. Boorman se na chvíli vrátil do reality, ale nic dalšího se nestalo. Položil ruku na ovládací ventil žaketu. Pokud ho vypustí, klesne p i své hmotnosti jako kámen do hlubiny, ale p edtím, než ho rozma ká obrovský tlak, ho omámí kyslíkové opojení a on se vrátí zpátky, do dob, kdy byl ješt lov kem. M l by to ud lat, protože – protože se d íve nebo pozd ji zm ní v ne ízeného killerbota, vraždící nezvladatelný automat. Ty dva, co po n m šli, zabil bez p emýšlení nad tím, zda to jsou i nejsou lidé. Ovanul ho proud vody, Boorman instinktivn zabral ploutvemi, aby se posunul stranou, sou asn se ídil o i na maximální citlivost. 74

Do hlubiny pronikalo i pro jeho vylepšený zrak p íliš málo sv tla; infra bylo užite n jší – zahlédl, jak do hlubiny padají teplem stále ješt zá ící trosky jeho lunu. Medita ní stav a smí ení s osudem byly pry , mentálním štítem nekryté bojové systémy nabíhaly jeden za druhým. Tentokrát Boormanovi syrovost, s jakou se zakusovaly do jeho mysli, nevadila, vítal ji. Pokusil se ho zni it. N kdo d sledný, n kdo s dostate nými zdroji. K pob eží to nemá dál než sedmdesát kilometr , nevid l žádný problém v tom k n mu doplavat. Pak se v temnot vyno il další sv tlý bod, okamžit mu došlo co to je – malá pr zkumná sonda. Museli mít zatracen citlivá idla, když ho objevili víc než sto metr pod hladinou. Pochyboval však, že po ítali i s ponorkovou válkou. Pravd podobn nebudou mít zbran pro použití v takové hloubce. Sonda, asi p l metru dlouhý doutník pohán ný n jakým druhem miniaturního hydrodynamického motoru, ho n kolikrát obkroužila. Boorman se k ní neustále to il elem, p ipraven pokusit se ji zachytit. Byla to jen sonda, podle pohyb motoricky nijak p edimenzovaná a nemohla mu ublížit. Pak se najednou p ístroj s p ekvapující hbitostí rozjel rovnou proti n mu. P esto ho sta il zachytit rukou – povrch však byl p íliš klouzavý, sonda mu vyklouzla ze sev ení a hrotem se mu zabo ila do hrudi. Žaket praskl a v krátkém zaví ení bublin p išel o sv j obsah. Boorman p ístroj uvízlý v tkanin zachytil a ulomil mu špici. Pak už zbavený p ídavného vztlaku potáp ského žaketu, za al vzhledem ke své hmotnosti nezadržiteln klesat do hlubiny Atlantického oceánu.

75

JFK SE P IPRAVUJE NA VE ÍREK JFK by nejrad ji pokra oval v pátrání po agentce Stelarové a tajemství Negace Maurbyho efektu, ale musel ešit i záležitosti spojené s Amélií a její gildou BIOTECH. Nejen protože mu funkce prvního tajemníka baronky poskytovala perfektní krytí, slušné spole enské postavení a prost edky, které asto využíval pro soukromé ú ely, ale i protože se jí cítil zavázaný P estože Amélie na první pohled p ekypovala optimismem, nadšením z p emíst ní na Zemi, John si uv domoval, že to je jen zdání. Ona jako šéf gildy a on jako její pravá ruka byli pod obrovským tlakem, který se automaticky p enášel na další vedoucí pracovníky. Jestliže na Prstenci se v taktice nekon ícího boje o moc, postavení a vlastn i o život vyznali dokonale, tady všechno vypadalo hodn jinak. Navíc museli elit mnohem siln jším gildám, koncern m i konsorciím. BIOTECH si proti nim v n kterých oblastech stál stejn jako moskyt proti tyranosaurovi. Pokud neud lají maximum možného a ješt kousek navíc, ani se na Zemi neoh ejí. JFK si dal tu práci a vyhledal si v análech historii jiných vít z Klání. Na Zemi se dlouhodob udrželi jen ty i. Hlavn díky tomu, že m li p edchozí kontakty na jiné pozemní gildy, s nimiž se po svém p íchodu slou ili. Amélie si to samoz ejm uv domovala a snažila se p ilákat nové, co nejlepší lidi – zejména ctižádostivé specialisty z obor souvisejících s výrobními programy BIOTECHU. Dokonce u inila bolestný krok, a JFK ji za pragmatický p ístup musel obdivovat, že n kolika potenciáln nejlepším nabídla p ímý podíl na hospoda ení gildy. Pokud by její osobní majetek klesl pod jistou mez, p išla by o sv j šlechtický titul. To znamenalo, že BIOTECH musel za každou cenu expandovat – a p ežít. JFK zav el dokument shrnující výsledky jejich snažení za poslední t i týdny. Mimo jiné byl odpov dný za prov ování najímaných lidí. Po et odhalených špion , a už t ch, kte í m li softwarov nebo psychologicky vštípenou loajalitu svým p edchozím zam stnanc m, nebo živých záznamových za ízení 76

maskovaných jako skute ní lidé, i trojských ko s až desetiletou dobou utajení, p ed pár dny prudce poklesl. Ková ovi se to nelíbilo, protože to znamenalo, že se ú innost jejich vyšet ovacích metod snížila. Možnost, že by ubylo útok , mu p ipadala nepravd podobná. Co se stalo p ed deseti dny? Položil si otázku, pak však myšlenkami sklouzl zp t k agentce Stelarové, násilné prom n tohoto sv ta a Negaci Maurbyho efektu. Ke St ihu reality došlo v dob , kdy tu Stelarová pracovala. V té dob už o tajemství Negace v d la. To znamenalo, že by v jejím byt , který podle stop prohledán nebyl, m l najít informace o jejím pátrání – o stopách, které zkoumala, d kazech, které ji p ivedly až k cíli. Jenomže tam nic takového nebylo… Vlastn možná ano, zarazil se JFK, nesmí zapomínat na násilné p ervání reality a její následnou zm nu. T eba tam vše z stalo, jen prom n no… Co mohly být p ed St ihem reality firemní katalogy gild a konsorcií, které v byt objevil? A rukou psaný naprosto ne itelný komplikovaný román? Netušil, ani se neodvažoval hádat. Jak m l ksakru pátrat, když místní nem li ani pon tí, že byli všichni prom n ni; nepamatovali si na sv j sv t p ed asem t0? Podle Ková ova subjektivního asu ležel násilný zlom nedaleko v minulosti, nejvýš pár m síc . A místní p esto v ili, že s mimozemš any bojují celé roky. Ne, opravil se, oni nev ili, byla to pravda, jejich subjektivní pravda, tak skute ná, jako ta jeho. JFK se zvrátil v k esle. Nebyl žádný kvantový fyzik nebo von Wonder, aby tomuhle do základu porozum l. „Dostala jsem osobní pozvánku!“ v ítila se do jeho pracovny Amélie bez klepání. erné vlasy, které jí díky speciální akcelera ní k e za m síc poporostly o dvacet centimetr , za ní vlály, obvykle p ísné rty prohnuté do nadšeného úsm vu. V poslední chvíli zvolnila tempo, posadila se na st l, dokonale elegantním pohybem si p ehodila nohu p es nohu a p edvedla mu je v kontrastn vlá ném tempu. Ková jim v noval tolik asu, kolik si zasloužily, a teprve pak zvedl pohled. 77

„U svého tajemníka bych uvítala, kdyby dokázal se adit v ci podle jejich priorit,“ poznamenala a podala mu pozvánku na bílém, ru n vyráb ném papíru. „P esn to jsem ud lal,“ odpov d l JFK. Pozvánka p edstavovala um lecké dílo, abstraktní ornament, do jehož st edu bylo rukou vepsáno: Bylo by mi ctí, kdybyste navštívila mou Africkou párty. Sigmund Drexler. Pozvánku signoval Eurem Tallak, jeden z nejuznávan jších pozemských malí . „Kdo to je ten Sigmund Drexler?“ zeptal se JFK na oko. Améliiny o i se na okamžik zúžily, náhle vypadala ješt víc jako dravá ko ka. „Málem jsem ti na to sko ila,“ uklidnila se vzáp tí. „Vzhledem k tvé posedlosti INTERSTELAREM p edpokládám, že tam chceš jít.“ „Samoz ejm ,“ pot ásla hlavou, až se jí vlasy kovov zaleskly. „Je to moje šance, šance BIOTECHU. Drexler si jako prezident nejv tšího konsorcia na Zemi zve jen samou smetánku. S nimi tam budu já – a ty. Pot ebujeme kontakty.“ „Pot ebuji pátrat. Víš p ece, pro jsem tady,“ p ipomn l jí JFK svou minulost. Úsm v a nadšení se z její tvá e vytratily, jako by tam ani nikdy nebyly. „BIOTECH je to, na em by ti m lo záležet. BIOTECH a já. Pokud se dob e etablujeme, budeš mít na své pátrání asu dost.“ Ková si znovu všiml, že od doby, co se p esunuli na Zemi, se Amélie zcela soust edila jen na své problémy a p estala vnímat skute nost, že on je p ivandrovalec odjinud, z jiného sv ta. Na jakékoliv jeho zmínky o úkolu reagovala víc a víc podrážd n . A to p vodn p ijala jeho informaci s pozoruhodným porozum ním a bez ned v ry. „Jaký bude spole enský protokol návšt vy?“ p ešel proto k svému novému úkolu. Jeho pátrací akce b žely i bez Améliiny ú asti, nebylo nutné ji zbyte n dráždit. 78

„Všechno je na pozvánce,“ odpov d la mu už op t v lepší nálad . JFK si ji podrobn ji prohlédl a objevil miniaturní datovou kartu p ilepenou k jednomu rohu. „Vrhnu se na to, i když bych byl rad ji, kdybys tam nechodila. Po ád ješt po ádn nevím, odkud vítr fouká. Není mi jasné, pro by zrovna nás m l INTERSTELAR zvát.“ „Jsme noví, zajímaví a já atraktivní,“ zaculila se. „Zásobova i dovezli nové šampa ské. Už dlouho jsme spolu žádné neotev eli,“ zm nila téma, na okamžik našpulila rty a o i se jí zaleskly p íslibem. JFK si uv domil, že to na n j po ád p sobí. A kupodivu stále víc. „Jestli mám zabezpe it tvou návšt vu na Africké párty a ješt k tomu zjistit, pro neodhalujeme tolik špión , kolik bychom m li, budu pravd podobn pracovat dlouho do noci.“ P edklonila se, položila mu ruku na rameno a políbila ho. „M j první tajemník by m l být dostate n výkonný na to, aby zvládal úpln všechno.“ Sklouzla ze stolu a stylem, kterým p evedla všechny své k ivky v tom nejlichotiv jším sv tle, odešla. JFK se za ní zamyšlen díval, potom se zvedl a u baru si nalil whisky. Po chvíli váhání do dvojitého drinku p ihodil pár kostek ledu a vrátil se k pracovnímu stolu. Ke všemu práv dostal zprávu, že n kdo provád l na Síti komplexní hloubkovou rešerši týkající se Amélie. A šel na to dost tvrd , dokázal se dostat i do balíku dat pod jejich gildovní ochranou. Ten balík byl sice jen v ji kou práv kv li podobným situacím, ale JFK se nelíbilo, že o zv davci neví víc. Neznámý mohl citlivá data získat i jinde. Ve fingovaném balíku byl pe liv namíchaný koktejl pravdy, smyšlených, ale nevyvratitelných informací a istokrevných lží. A také velmi lukrativních dat, která by každý zlod j rád využil ke svému obohacení. Musel za ídit, aby po t chto vystopovatelných aktivitách za ali okamžit pátrat specialisté z kontrarozv dky. Vypadalo to na opravdu náro ný den. Vsadil by se, že Boorman sv j as tráví ve v tší pohod . 79

BOORMAN SE VYNO UJE Boorman plaval doslova a do písmene o život, p esto však nezadržiteln klesal. Podle pom ru rychlosti proudící vody v i stoupajícímu tlaku pod úhlem takových t iceti stup . Už spadl na dv st metr a tlak za al cítit jako nep íjemné bodání kolem páte e. Nezkoumal, co tyhle ne ekané projevy zp sobuje, a soust edil se jen na to, aby ze sebe vyždímal ješt intenzivn jší a efektivn jší záb ry ploutvemi. Pokud byl p ed pár minutami rozhodnut spáchat sebevraždu, te bojoval jako nikdy p edtím. Jestliže se nacházel za koncem pevninského šelfu, m l sm lu – tlak na dn hlubokomo ského p íkopu ho zahubí; jestliže nep ekro il rozhraní subduk ní zóny… možná v hloubce t í, ty set metr p ežije. Odhadoval, že zá e reflektoru má v isté oceánské vod dosah n jakých padesát šedesát metr . Stále se však nacházel uprost ed erné nicoty. Tlak op t vzrostl a bodání se zm nilo v ocelový rošt, skrze který ho protla ovala nesmírná síla. Už musel být hodn hluboko, ale nem l as zjistit, jak moc. Koncentroval se jen na úzké zorné pole a záb ry ploutví. Na okamžik zahlédl hlubinnou rybu. Ryby pot ebují jíst a u dna je vždy v tší šance najít n co výživného. Bleskov zm nil sm r, vypadlo mu vid ní levého oka. Rad ji ho zav el, už se hodn p iblížil hranici, do které dokázalo jeho t lo udržet životní funkce. Z nicoty se vyno ilo rozeklané skalisko a pod ním temné oceánské dno. Boorman zabral, snad poprvé v život , poprvé v jeho kyborgovském život , mu fyzické úsilí p sobilo utrpení. Okamžik to vypadalo, že to nedokáže, že se z ítí do bezedné hlubiny pod sebou, ale nakonec se dostal až ke skalisku a pod nohama ucítil pevnou zemi. Sv tlo reflektoru se okamžit rozptýlilo na zví eném prachu. Prachu pod vodou? Musely to být rozkládající se organické zbytky padající z vyšších vrstev oceánu, došlo okamžit Boormanovi. ekal, až se jeho syntetické svaly zotaví z námahy, která sahala daleko za hranice jejich projektové výkonnosti, a p itom zkontroloval svou zásobu kyslíku. lov k by už sahal do rezerv, ale on na tom byl ješt pom rn dob e. Opatrn se prošel 80

po kousku zem , který mu zachránil život. Nacházel se na vrcholu pom rn strmého kopce. Kam až dosvítil reflektor, všude se dno strm svažovalo. Krom ostrých kamen bez stopy jakékoliv eroze nevid l žádné známky života. Ani je nehledal, soust edil se jen na to, jak se dostat zp t k pob eží. Vypadalo to, že se ocitl jen kousek od hranice, kde oceánská kontinentální deska zajíždí pod pevninskou. Deset minut ho stály výpo ty, kv li kterým op t musel povolat ást svého strojového já. Snažil se zjistit, o kolik metr níž by se ješt mohl odvážit. Výpo et, vlastn spíše kvalifikovaný odhad, mu dal hodnotu dalších šedesáti metr . Ješt jednou obešel své krátkodobé úto išt . Nevypadalo to, že by se odsud dostal po svých. M l chu se rozesmát a pustit náustek dýchací automatiky, ale neud lal to. Aby se uklidnil, znovu prošel své v zení a uv domil si, že místo, na které se dostal, je naprosto úžasné. Žádný lov k by jeho smrtelnou krásu neocenil, on však ano. Pak se vrátil k p emýšlení, jak se z nádherné poh ební mohyly dostat. St ídav používal strojovou ást své mysli podmín nou hardwarem, st ídav lidskou, stále nad ízenou složku. V uplynulých minutách bojoval o život tak intenzivn , tak živo išn , že mu to ned lalo velké problémy. Nakonec na to p išel a mohl za to obrázek z d tství – p t zoufalých muž zmítajících se na lanech vzduchoplaveckého balónu. Koše a veškerého vybavení se už dávno zbavili a v trná smrš je hnala jen pár desítek metr nad hladinou rozbou eného oceánu. On m l sv j roztrhaný žaket a dost kyslíku na to, aby ho znovu naplnil – pokud dokáže za ídit, aby z n j plyn op t neunikl. Boorman se usmál, vybral si kámen, na který se posadil, a poté, co klesl mrak rozví eného substrátu, za al pracovat. Sp chal, ale nemohl si dovolit jedinou chybu. P esto n jakým zp sobem vnímal absurdní krásu situace, v níž se ocitl. A vychutnával si ji. Po dvou hodinách snažení s nožem a silonovým vlascem, který kupodivu našel v jedné z brašen s potáp skou výstrojí, p etvaroval rozpáraný žaket do podoby vrchlíku, který se mu te zav šený na opasku, p vodn sloužícímu k nošení zát že, houpal u nohou. Pozvedl ho nad svou hlavu a z nouzového ventilu 81

dýchací automatiky ho za al opatrn napoušt t kyslíkem. Po chvíli už ho nemusel držet, vztlak plynu ho zvedl do výše. Po další minut se dno pod Boormanovýma nohama pohnulo a víc než dva metráky t žký kyborg za al stoupat vzh ru. V d l, že dostat se k pob eží nebude nic jednoduchého a kyslíku má jen tak tak, ale nebyl lov k a mohl to dokázat. Trvalo mu to t i dny, dvanáct hodin, dvacet ty i minut. Po ítáno k okamžiku, kdy se op t nohama dotkl zem . Bylo to v hloubce padesáti osmi metr . Reflektor oza oval oblé tvary usazeného písku, sem tam poskvrn ného tmavými balvany. Boorman vzhlédl ke svému provizornímu balónu, pustil jeden z popruh , na n mž se uplynulé t i dny vznášel, a dovolil kyslíku, aby unikl. Zbytky žaketu pak nacpal pod jeden z balvan a pokra oval po svých. Z vody se vyno il o další dv hodiny pozd ji. Nacházel se asi sto metr od linie pob eží, mlha halila horizont a pustá pláž vypadala, jako by zde lidé nikdy nežili. „Alespo že mi neutekl žádný slune ný den, to by m mrzelo,“ ucedil stále s náustkem dýchací automatiky mezi rty. Na b ehu mu chvíli trvalo, než si p ivykl na to, že odpor vody zmizel a on krá í po suchu. Vzhledem k tomu, že netušil, kde p esn se nachází, a GPS naviga ní systém potáp ského akvalungu to p ed pár hodinami vzdal, z ejm následek p ílišné hloubky ponoru, zvolil prost jeden sm r a pochodoval. Držel se nedaleko od pob eží, aby neminul p j ovnu lodí podivného sta íka. Št st na mu p ála, betonový bungalov našel. P esn ji to, co z n j zbylo. Na dn kráteru se nacházela spe enina kov , plast a trosky armovaného betonu. Dome ek m l až p ekvapiv rozsáhlé podzemí. Podle trosek automatických úto ných letadel v okolí i solidní obranu. Boorman chvíli váhal, ale pak usoudil, že i když šlo o zónu nikoho, nikdo by si na Zemi nedovolil použít jaderné zbran a ozá ení se tedy nemusel obávat. P elezl p es okraj kráteru, sestoupil na jeho dno a podlezl erno ervenou pásku vyšet ovací služby ohrani ující trosky. Chvíli se v nich prohraboval, ale nenašel v bec nic užite ného, co by mu prozradilo cokoliv o úto nících. Odvalil nejv tší betonový 82

blok, aby zjistil, co se pod ním ukrývá, když n co kus nad ním zarachotilo. Klik, zazn lo hlasité cvaknutí, jak mu rukojeti jeho velkorážných pistolí vklouzly do dlaní. Mí il jimi na podivné monstrum p ipomínající inteligentní vysava zk ížený s automatickým taxíká em. Boorman m l pocit, že dokonce rozeznává obdobu páte e, která n kterým z automat sedícím za volantem dodávala zdání lidskosti. „Co jsi za ?“ zeptal se s namá knutými spoušt mi. „Telefonoval jsem vám,“ ekl neznámý klidn a zastavil se. Boorman technologický spletenec zkoumav pozoroval. Vypadalo to, jako by ho n kdo sestavil z toho, co dalo smetišt , a n jakým zázra ným zp sobem dokázal za ídit, že jeho výtvor udržel rovnováhu. „Cht l jste pr vodce, nebo tak n co, že?“ vzpomn l si Boorman na záhadný rozhovor v datové budce. „Co jste za a pro bych vám m l pomáhat? Mám za sebou pár opravdu rušných dní a zmá knout to, mi v tuhle chvíli p ipadá jako nejlepší ešení.“ „Posílá m GOD,“ odpov d l smetištní robot klidn . Boorman zvýšil tlak na spouš o dalších pár Newton . „GOD je um lá inteligence, která ídí Agenturu, nechápu, pro by vás sem m l posílat. Nikdy jsem o n em podobném neslyšel.“ „Um lá superinteligence,“ opravil ho vážn Technostrašák. „A slovo ídí je p íliš silné. Prost spolupracuje s vašimi dalšími inteligencemi a pokouší se udržet kontinuitu.“ „Fajn,“ p ikývl Boorman. „Tomuhle jsem nikdy nerozum l. Ale pro poslal takový slepenec, jako jsi ty? A pro v bec?“ „Musím – vlastn GOD musí, jsem odšt pek jeho osobnosti – dodržovat spoustu pravidel, aby nespustil lavinu, která by rozvrátila celé paralelní metauniverzum,“ odpov d l Technostrašák klidn , jako by na n j Boorman nemí il svými ru ními d ly. „Proto bylo extrémn komplikované sem vyslat emisara. Dostal jsem se sem pouze jako tém nehmotná inteligentní entita s omezenou životností a musel jsem za každou cenu získat hardware, které by m zde stabilizovalo. Tohle bylo nejdostupn jší ešení.“ 83

Boorman napínal všechny smysly, aby co nejd íve odhalil p ípadnou lé ku, ale zatím to vypadalo, že je v kráteru s Technostrašákem sám. „A pro v bec?“ zopakoval svou druhou otázku. „Kv li St ihu reality,“ odpov d l Technostrašák. „Znám – GOD zná – osm zp sob , jak ho provést, a všechny mají n co spole ného s fundamentálními zásahy do asoprostorového kontinua. Podle informací, které jste poslal, zde bylo použito úpln nového p ístupu.“ Boorman ješt chvíli p emýšlel a pak schoval své zbran do pouzder. „Tak fajn, pomoc se mi bude hodit.“ „Nejsem tady kv li pomoci. Navíc bych svým vm šováním mohl vyvolat et zovou reakci. Jak jsem íkal, pot ebuji pr vodce.“ „Do hajzlu,“ zaklel Boorman, zvedl ruku k pažb pistole, ale pak ji zase sv sil. Nem lo cenu plýtvat náboji. „Picoly Cammus, lov k, od kterého jste si p j il lun, vám na Síti nechal vzkaz,“ informoval ho GOD v emisar. „Tohle není vm šování?“ cht l v d t Boorman. „Není, nebo pouze minimální, daleko pod rozlišovacím prahem, který spouští reakci. Stejn byste se to dozv d l, až byste se poprvé p ipojil.“ „Ach tak,“ p ikývl Boorman. „Tak rychle zp t do civilizace. Musím se dát dohromady, zjistit, co se vlastn stalo, a panák dobré whisky by taky nebyl marný“ „Pot ebuji lepší zdroj, doufám, že se o to postaráte,“ pronesl Technostrašák a za al se škrábat nahoru z kráteru. „No, uvidíme,“ neodporoval Boorman. „Ale tu whisky, tu vám neschvaluji, vzhledem k zát ži, kterou vaše hardware v posledních dnech absolvovalo.“ „Ješt jednu repliku podobného druhu a ob tuji kv li tob jeden náboj,“ zavr el Boorman. „Co to je replika podobného druhu? Mé schopnosti emisara jsou v tomto t le siln omezené, zejména sémantické okruhy.“ „P emýšlej, odšt pku superinteligence,“ odbyl ho Boorman. 84

PÁRTYTIME John Francis Ková ekal u soukromého suborbitalu, který pro n poslal sám prezident INTERSTELARU, Sigmund Drexler. Technické parametry nejv tší p istávací dráhy BIOTECHU luxusnímu hyperjetu sotva sta ily. P es dokonale hladkou plochu prošpikovanou generátory magnetického pole nutného pro hypersonické p istávací rychlosti kosmických lodí k n mu krá el druhý Améliin osobní tajemník, Rumway. M l na sob oblek podle n jaké naprosto nové módy vlasy se mu leskly pomádou a jeho krok vyjad oval eleganci a výkonnost sou asn . Ková se cítil unavený, poma kaný a, p estože si p ed tvrthodinou dop ál sprchu, i ulepený a špinavý. „Všechno p ipraveno?“ zeptal se ho Rumway, když k nim dorazil. P itom vrhal skryt obdivné pohledy na hyperjet. „Víte o n em, co není p ipraveno?“ odpov d l mu Ková otázkou. „Pokud ano a íkáte mi o tom teprve te , ne eká vás nic dobrého. Až se vrátíme, samoz ejm .“ „Nic takového není,“ poda ilo se asistentovi vykoktat. Ková mu v noval letmý pohled, p itom sledoval, kdy se objeví Amélie. Rumway m l všech p t pohromad , um l se chovat a své povinnosti zvládal s p ehledem. A p itom ješt se s elegancí sob vlastní snažil vloudit Amélii do postele. Podle toho, jak nespokojen vypadal, se mu to ješt nepoda ilo. To JFK p ekvapovalo, protože on sám náro nou a požitká skou baronku zanedbával. Ne zám rn , ale p ípravy na párty u INTERSTELARU ho vyždímaly na maximum. A ješt k tomu se snažil monitorovat Stravinského aktivity a zjistit, zda po íta ový hacker a biologický mág plní sliby Amélie se kone n objevila na okraji p istávací plochy. Ková p imhou il o i, aby odfiltroval ást odrazu sv tla od betonu. Už zdálky vypadala skv le, a to nedokázal zdaleka rozeznat detaily. Její p itažlivost se skrývala v tom, jak se hýbala, v jejím požitká ství, egoismu a v tom, že si na nic nehrála. Krásná baronka každým coulem. 85

Dorazila a JFK si uv domil, že mu za ínají trnout vnit nosti. V okamžiku, kdy vstoupí na palubu suborbitalu, se vydají do jurisdikce INTERSTELARU. Doufal, že on ani právníci nep ehlédli žádnou kli ku, nic, co by je pak mohlo stát život. Našel spoustu záznam v historii, kdy se párty zm nila v krvavou láze – samoz ejm p esn podle zákon . Amélie si Rumwaye tém ani nevšimla, Ková ovi v novala úsm v nazna ující, že se chystají na soukromou ve e i s naplánovaným pokra ováním a ne do jámy lvové. Amélie má ráda alfa samce, napadlo Johna najednou; chlapy, co když padnou, tak se zase vždy postaví, i kdyby kv li tomu m li zem ít. A Rumway takový nebyl. On sám? Jenom oby ejný agent, d ív voják, který se n jakým ízením osudu dostal do trabl v tších, než ze kterých se dokáže vyst ílet. „Madam?“ uklonil se a podržel jí dve e. Nastoupili, na palub je p ivítali v pozoru dva stewardi. Lidé, zkonstatoval JFK v duchu, ale už ho to nep ekvapovalo, za ínal rozum t tomu, co se zde považovalo za luxus. Podle toho, jak se muži pohybovali, když jim nabízeli místa k sezení, odhadoval, že jsou bu vylepšení, nebo mají prvot ídní bojový výcvik. Sotva se usadili, dal se hyperjet do pohybu. Vzhledem k tomu, že klouzali po magnetickém poli, necítili žádné ot esy, jen je do sedadel vtisklo solidní, ale stále snadno snesitelné p etížení. „Výška padesát, rychlost deset mach ,“ informoval je po chvíli pilot. To znamenalo, že letoun musel mít nainstalovanou áste nou kompenzaci gravitace. U tak malého dopravního prost edku to JFK ani nepovažoval za možné. INTERSTELAR demonstroval svou totální technickou p evahu od samotného po átku. Jsi tady? zeptal se JFK v duchu svého elektronického rádce. Te m l p ístup k celosv tové Síti jen skrze interface ízený jejich hostitelem, což znamenalo, že všechna data, která na etl, byla odposlechnutelná. Musel se proto spoléhat jen na to, co si nesl s sebou. V ipu voperovaném do mozku m l k dispozici rozsáhlou databanku a strukturu semiinteligentního expertního systému. 86

Ano, jsem, i když ne tak chytrý jako d íve, chybí mi n které mé sou ásti, dostal odpov . „Tv j poslední nález se ukázal ješt hodnotn jší, než jsem p edpokládala. Zvládli jsme první problémy a už za ínáme s p edvýrobními zkouškami,“ prozradila mu Amélie se spokojeným úsm vem. „Šampa ské?“ zeptal se steward a díval se p itom pouze na baronku. P ikývla. Johnovi teprve te došlo, co myslela svou p edchozí replikou. Reverzní inžený i už sta ili zanalyzovat zbytky zabijáckého robota, které dopravil do laborato í BIOTECHU. „To je dobrý,“ odpov d l a usrkl víno. Chutnalo mu, ale nebyl odborník a skotská, kterou v poslední dob nešet il, jeho chu ové pohárky net íbila. Vzhlédl k Amélii, ta se tvá ila nespokojen . „Není dobré?“ zeptal se p ekvapen . „Naopak,“ utrousila a dopila sklenku. Ková pohledem zahnal stewarda a okamžit jí dolil. M la ráda dokonalou obsluhu, byl to jeden z jednodušších zp sob , jak ji udržet v dobrém rozmaru. „Je mnohem lepší než to, za n ž jsem utratila nek es anské peníze,“ prozradila podrážd n . „INTERSTELAR,“ pokr il rameny a vzáp tí v d l, že to byla chyba. Améliinu náladu to srazilo dol o dobrých deset bod . „Práv p ekra ujeme obratník Kozoroha,“ p ehlušil ticho v kabin hlas pilota. JFK se podíval na hodinky. Museli se hnát po hodn divoké k ivce, odhadoval, že za další hodinu budou p istávat n kde u Kapského m sta, kde se nacházela rezidence Sigmunda Drexlera. B hem dalších deseti minut se Amélii vrátila dobrá nálada. „Nikdy jsi mi nevypráv l o svém život tam,“ poznamenala a usrkla mikroskopický doušek nápoje.

87

Ková zpozorn l. To jí nebylo podobné, hovor m o sv t , z n hož pocházel, se extrémn úzkostliv vyhýbala. Navíc v tuhle chvíli, na území nep ítele, to nebylo vhodné. „Pro bych m l?“ pokr il rameny. „P emýšlím, jak moc jsi loajální.“ „Tuhle otázku sis m la položit, než jsme nastoupili, nemyslíš?“ V dalším hovoru jim zabránil steward. „Mohu nabídnout malé ob erstvení? Na palub máme jen omezené možnosti, ale doporu uji nap íklad vaje nou terinku s k epel ími vají ky a salátkem nebo lososa v aspiku s ra ím ocáskem, mušlemi a kaviárem, p ípadn úst ice.“ John mávl odmítav rukou, Amélie si dala lososa. To ho p ekvapilo, obvykle up ednost ovala výživn jší jídla. Cokoliv od tatarského bifteku po š avnatou kýtu z mladého jelínka. „Já si ji položila. Nemyslím, že je tady n kdo, na koho bych se mohla spolehnout víc než na tebe,“ odpov d la, když osam li. Netušil, co ji k takovému hovoru vedlo. Obavy z budoucnosti? „Existuje n kdo, komu jsi loajáln jší více než mn ?“ zeptala se a s chutí si na vidli ku napíchla kousek aspiku. JFK znervózn l, kdysi mu prozradila, že aspik nesnáší. Co se tady sakra d lo? „Ano,“ odpov d l jí bez úsm vu. „Jmenuje se Andrea Villefortová.“ „Takže kdyby ses m l rozhodovat mezi mnou a jí, kdyby ses m l rozhodovat, které z náš zachráníš život, neváhal bys.“ „Ne,“ odpov d l a podíval se jí zp íma do o í. „Ale nep edpokládám, že ji ješt n kdy uvidím. Tenhle sv t se dostal do problém , ve kterých skon í miliony, vlastn miliardy, stovky miliard. Dva lidé jsou jen smítka ve v tru.“ Kupodivu ji jeho odpov nerozladila. „Málokdo má to št stí, že uslyší holou pravdu bez p íkras.“ Na to John neodpov d l. Jen p ikývl a p emýšlel nad tím, zda se mu zdá, že se Amélii lesknou o i, nebo to je skute nost.

88

„Práv p elétáme rovník,“ oznámil pilot. „Vzhledem k tomu, že se ocitáme na území koncernu INTERSTELAR a máme absolutní p ednost, bude zbytek cesty trvat již jen dvacet minut.“ „Tak to teda bude hukot,“ odtušil JFK. Pot eboval bych diagnózu, obrátil se Ková na Zv davce, své elektronické orákulum. Nerozumím, dostal nejistou odpov . Diagnózu Amélie von Techlowitz. Vyjdi z p edpokladu, že je psychicky nemocná a choroba ovliv uje její chování. Chcete, abych z jejího chování od okamžiku… …kdy jsme se dnes potkali, doplnil Ková briskn . …ur il diagnózu. P esn tak. P ece ujete m , pane. Doufám, že ne. Jist . P istání bylo práv tak hladké jako start. O to víc Ková e p ekvapilo, že se po vystoupení z hyperjetu ocitli na prašném africkém letišti, které jako by vypadlo z oblíbených film jeho d tství. Nebo ze vzpomínek jeho otce. Horký vítr ví il prach, porost strom mopane s listy uhýbajícími slune ním paprsk m se tla il až t sn k ranveji, mezi subtilními kmeny se pásli sloni. Pod hlinitým povrchem se však musela ukrývat dokonalá technika, protože suborbital op t p istával s použitím magnetického podvozku. „Tohle je úžasná demonstrace technologické p evahy,“ sykla Amélie obdivn . Ze stínu africké chýše k nim vyšli t i muži v dokonalých erných oblecích. Chýše se st echou z palmového listí musela být n jakým zp sobem dokonale klimatizovaná, jinak si JFK jejich vzhled bez poskvrny nedokázal vysv tlit. Samotnému se mu za ínala košile lepit potem na záda. Ve tvá i Amélie se na pouhý zlomek sekundy objevila nejistota a pochyby, které na za átku téhle nep ehledné a složité partie, v níž hrála o vlastní existenci, musela cítit. Pak se vrátila 89

sebev domá a dokonalá baronka. JFK si uv domil, že i kdyby nebylo jeho postavení v tomto sv t svázáno s jejím, stejn by pro ni ud lal, co by bylo v jeho silách. Ud lal dva delší kroky, aby ji dostihl, a pak bok po boku krá eli vst íc uvítací delegaci prezidenta INTERSTELARU. „Zajímalo by m , jestli to jsou první, druhý a t etí tajemník, nebo t eba tajemník dva a, dva b a dva c,“ nadhodil JFK na p l cesty. Amélii zacukaly koutky. „Chovej se podle protokolu.“ „To já p ece vždy,“ zatvá il se málem uražen . „Baronko, je mi ctí p ivítat vás na interní základn koncernu INTERSTELAR,“ pronesl ob adn muž uprost ed a lehce se uklonil. „Mario Bradley k vašim službám.“ Ková ovi nev noval sebemenší pozornost. „Pan Drexler?“ zeptala se stroze Amélie. „Bohužel vás nemohl p ivítat osobn , v nuje se již host m, kte í dorazili p ed vámi.“ V tónu, jakým to Bradley íkal, se mezi ádky vznášela informace, že ti ostatní hosté jsou mnohem d ležit jší. „Vidím, mládenci, že se v bec nepotíte. Jestli tady z staneme ješt chvíli, p eh ejete se a já vás nemíním tahat do stínu,“ chopil se JFK slova. „Možná bychom m li rad ji jít. Kv li vašemu dobru, samoz ejm . Antiperspiranty mohou být v tomhle klimatu nebezpe né.“ Trojice po n m synchronizovan šlehla jedovatým pohledem. Bradley je Drexler v druhý tajemník, ti dva jsou jeho pochopové, ozval, se Zv davec. „Tudy prosím,“ ukázal Bradley k chatr i. Až te JFK zjistil, že u ní stojí malý terénní v z. „Párty se koná dál v buši, kde budete moci pozorovat divokou zv v jejím p irozeném prost edí. Pan Drexler a samoz ejm celý INTERSTELAR si zakládají na ohleduplném vztahu k životnímu prost edí. Naši Zemi už jsme v pr b hu minulých generací zni ili až p íliš.“ „Chvályhodné,“ konstatovala Amélie. 90

Ková ovi se nezdála ve své k ži, o i m la stále podivn lesklé. Pro jistotu jí nabídl rám a ona ho p ekvapiv p ijala. V z byl uvnit dokonale klimatizovaný, s prostornou kabinou odd lenou od míst pro idi e a spolujezdce. V prostoru pro pasažéry s nimi sed l pouze Bradley. Ukázalo se, že vozidlo je vlastn vznášedlo. Rychlost, s níž se hnali nad savanou, byla ohromující, cestou míjeli stáda pasoucích se antilop, žiraf a slon . JFK si nedokázal pomoci, ale musel se okouzlen rozhlížet. Amélie vypadala apaticky. Vzchopila se, až když dorazili ke komplexu z lešt né oceli a skla ty ícímu se z vyprahlé roviny. K ehké linie v ží a odvážné k ivky most mezi nimi prozrazovaly, že velkou roli tady hraje antigravitace. „Vyhlídková v ž dosahuje výšky t í kilometr a celá stavba v bec nenarušuje okolní prost edí,“ prohlásil pyšn Bradley. „To jste projektoval vy?“ zeptal se s p edstíraným obdivem JFK. Bradley ho neuznal za hodného odpov di, ale bylo vid t, že ho Ková ovy poznámky mírn e eno nenechávají chladným. Je impulsivní, zhodnotil ho Zv davec. Hovor s vámi považuje za práci pod svou úrove . JFK zvedl jeden koutek k úsm vu, i když to jeho nápomocný software nemohl vid t. Všiml jsem si. Co je s Amélií? Nemám zatím žádnou diagnózu s více než ty icetip tiprocentní pravd podobností. Vsadil bych na lehkou intoxikaci n jakou chemickou látkou ovliv ující nervový systém. To už vstupovali do p ijímacího sálu, který m l podobu ohromné haly se stropem n kolik set metr vysoko. Po bo ních st nách stékaly proudy vody, ze zdánliv p irozených puklin vyr staly stromy a v jejich korunách se hemžili ptáci. „Nádhera,“ pronesla Amélie a ud lala krok stranou. „Te jsem v tropickém pekle, a te zp t v naprostém pohodlí,“ vrátila se na chodník. „Takhle n jak si to u sebe také za ídím.“ JFK v d l, že n co takového se vymyká finan ním možnostem BIOTECHU a v jistých oblastech pravd podobn i jeho 91

technologické zdatnosti, ne ekl však nic. Dosud jeho velitelka obvykle dokázala p esn zhodnotit své možnosti. Výtah podobající se plošin zdánliv se vznášející ve vzduchu je vyvezl do dalšího patra – sálu, kde mezi jezírky a bizarn p sobícími akvárii bez viditelných st n držících vodu postávali konverzující lidé. JFK okamžit obdržel informaci, kdo je kdo. Devadesát procent z nich by mohlo spolknout celý BIOTECH jako jednohubku. „Jsem velmi rád, že jste p ijala mé pozvání,“ Sigmund Drexler prošel t i metry vysokou vodní st nou, v níž se lín pohybovali skalá i velikosti talí , jako by tam ani nebyla. John to nevydržel a pokusil se vody dotknout. Byla to všechno jen optická iluze? Ucítil však jemný odpor a pak m l pocit, jako by jeho ruku obalovala jakási rukavice, skrze kterou cítí vodu. „Náš nový typ obranného silového pole,“ zatvá il se Drexler pot šen . „Je dokonale morfovatelné a napadlo m tohle estetické využití. Samoz ejm , pokud z stanete uprost ed akvária delší dobu, bude se vám h e dýchat, protože prostup kyslíku z vody je p ece jen omezen jší. Baronko,“ uklonil se, „doufám, že se dob e pobavíte, potkáte pár zajímavých lidí, a pozd ji bychom si mohli spolu pohovo it obchodn , bude-li se vám to hodit.“ Amélie nap l omámen p ikývla. „Pane Ková i, íká se, že geniální v dci p itahují schopné lidi, a myslím, že vy jste toho d kazem.“ Johnovi chvíli trvalo, než pochopil, že jde o lichotku bez n jakého podtextu. Bylo jasné, že Drexler se na p ítomnost majitelky BIOTECHU a jejího pr vodce dokonale p ipravil. B hem další p lhodiny absolvovali n kolik krátkých, více mén ned ležitých rozhovor . Amélie se kone n trochu vzpamatovala a za ala lehce flirtovat s muži. „Dámy a pánové!“ p erušil šum všeobecné konverzace výrazný Drexler v hlas. „Rád bych vás upozornil na podívanou, kterou jsem nemohl naplánovat, ale máme dnes prost št stí! Domorodí mladíci se chystají ulovit lva!“

92

Amélii to zaujalo a JFK ji následoval k okraji sálu, tvo ícímu st nu celé budovy. Zdánlivá nep ítomnost viditelného materiálu mu d lala problémy, ostatním zjevn ne. St na silového pole sou asn fungovala jako dalekohled, proto i z výšky n kolika set metr m li planinu p ed sebou jako na dlani. „Domorodci, tady?“ zabru el nahlas. „Ano, na území rezervace žijí lidé, kte í se dobrovoln vrátili k p vodnímu zp sobu života lovc a sb ra . Již zde takto žijí tém dv generace. Zanedlouho zem ou poslední z t ch, co znají civilizaci z vlastní zkušenosti. V pr b hu n kolika let budeme moci pozorovat návrat do Edenu!“ pou il ho nadšen tlouštík v šedém smokingu. Ten by se dole v savan uva il v pr b hu n kolika málo minut. JFK chvíli sledoval trojici zhruba dvacetiletých mladých muž , jak s ošt py v rukou opatrn obkli ují samotá ského lva. „A co když je zraní?“ nadhodil. „Tak um ou, tohle je divo ina,“ odpov d l tlouštík nadšen a pár okolostojících souhlasn p ikývlo. Ková znechucen odstoupil a rozhlédl se, kde by si nalil n co k pití. Pohotový íšník pochopil jeho pohled dokonale a p isp chal s podnosem s jedinou sklenicí. „Whisky s ledem, pane. T i kostky.“ „Jak jste to v d l?“ zeptal se JFK podezírav . „Jsem velmi dobrý empat,“ odpov d l mu muž s úsm vem. JFK v d l, že takový talent je v Agentu e hodn cen ný. „A není vás škoda na íšníka?“ zeptal se, když si bral vychlazenou sklenici. „Ne, práv díky tomuto nadání jsem získal místo. A mé d ti, pokud ho zd dí, budou také uchrán né od života tam naho e,“ kývl se spokojeným úsm vem k obloze. P ed pár lety by John možná nesouhlasil, ale práce v Agentu e ho nau ila respektovat názory lidí z jiných sv t a nesoudit je za n . 93

Se zdvo ilým úsm vem p ikývl, vzal si sklenici a za al pohledem hledat Amélii. Chvíli mu trvalo, než ji objevil – stála mezi dv ma velkými akvárii v srde ném rozhovoru s malým tlouštíkem. To ho trochu zarazilo, protože se domluvili, že se bez p edchozího upozorn ní nebudou od sebe p íliš vzdalovat. Ješt víc ho p ekvapilo, do sebe obrátila p l sklenice s vínem. Amélie m la ráda víno, ale pila ho st ídm , zvlášt když se jednalo o pracovní záležitosti. Navíc tlouštík nevypadal na n koho, komu by v novala tolik nadšené pozornosti. Pokud jí samoz ejm práv neu inil n jakou velmi výhodnou obchodní nabídku. JFK se posunul kousek blíž, ne tolik, aby je vyrušil, pouze aby lépe vid l. Musel pochopit, o co tu šlo. Soust edil se na tlouštíka. Bawril Laisungi, editel CYBORGCORPU, oznámil mu tiše Zv davec. JFK zjistil, že o n m za íná p emýšlet jako o skute né osob . Okamžit si uv domil, že vzorky z killerbota, které doru il do laborato í BIOTECHU, pocházely práv z tohoto koncernu. To Amélie v d la taky a m la by být proto opatrná, p esto se v i Laisungovi chovala až p íliš vst ícn . Dokážeš odezní, o em hovo í? Pot ebuji to v d t. T žký úkol, mám k dispozici jen malou databázi, zareagoval Zv davec tém spokojen . Vzáp tí za al s p erývanými pauzami p e íkávat rozhovor t ch dvou. JFK s nap tím a stále v tším znepokojením poslouchal. Ona je mimo, úpln mimo, zhodnotil nakonec. Nem že p ece na míst podepsat smlouvu, aniž by ji nechala prov it gildovními právníky a specializovaným softwarem! Ur it tam bude n jaký há ek! Nemám certifikát právnického software, odpov d l Zv davec, ale ta smlouva je sestavena tak, aby vypadala naprosto výhodn . Prost za ty icetidevítiprocentní podíl BIOTECHU získá ekvivalentní podíl v CYBORGCORP. To je tak skv lá nabídka, že jí nem že uv it. 94

Samoz ejm , už jsem našel první zádrhely. Je jich tam celá ada – a nádhern ukryté. Pokud tu smlouvu podepíše, p ijde o BIOTECH. „Ona ji podepíše, protože je úpln zfetovaná,“ ekl JFK a jeden z host procházejících okolo n j se na n j p ekvapen podíval. Je to anbiag! Je intoxikována anbiagem! prohlásil Zv davec a JFK m l pocit, že v jeho subvokálním projevu cítí spokojenost z vlastního úsp chu. Pokud prokážeme, že byla otrávena, bude smlouva prohlášena za neplatnou, odpov d l mu JFK, ale sou asn se dal do pohybu. Bawril Laisungi práv vytahoval z kapsy svého dokonale st iženého obleku složku a v ruce se mu s dovedností eskamotéra zalesklo luxusní pero. Amélie se š astn usmívala, šaty jí sklouzly trochu níž, než by m ly, a adekvátn tomu zodvážnily její výst ih. Anbiag není jed, je azen do stejné kategorie látek jako alkohol i THC, oznámil Zv davec. lov k, který na n j není zvyklý, si však naprosto není v dom toho, že je jeho úsudek ovlivn n. Potla uje schopnost komplexního logického uvažování a zvýraz uje primární p ání osobnosti. Doty ný pak v touze realizovat je ignoruje i poslední zbytky analytické inteligence, kterou mu droga ponechala, doplnil své informace. John nemí il k Amélii p ímo, ale oklikou okolo stol s jídlem. „Sta í váš jediný podpis, drahá baronko, a jsme partnery. Vy získáte zavedené postavení CYBORGCORPU a my tyg í agresivitu BIOTECHU a váš osobní drajv; myslím, že ob strany budou spokojeny.“ Amélii se leskly o i nadšením, dychtiv uchopila nabízené pero a snažila se soust edit na p edložený dokument, aby našla místo, kde podepsat. JFK zakopl, podnos se dv ma monstrózními zákusky mu vylet l z ruky, áste n p istál Amélii ve výst ihu a áste n uspokojiv zasáhl smlouvu Bawrila Laisungiho. „Sakra, jsem já to ale nešika,“ zaklel, sou asn Amélii, kterou svým atakem málem poslal k zemi, zkušen zachytil za rám . 95

„Obávám se, že se baronka musí upravit,“ oto il se k Bawrilu Laisungimu lítostiv , než sta il prezident CYBORGCORPU v bec zareagovat. „S vaším jednáním budete muset chvíli po kat.“ Tlustý muž ho probodnul vražedným pohledem, ale jinak zachoval klid. „Drahá Amélie, toto drobné intermezzo nem že narušit naši dohodu.“ Znechucen se podíval na poskvrn ný dokument: „Než se vrátíte, budu tu s novou smlouvou naprosto stejného zn ní.“ „Sp chejte, pane Bawrile,“ p ikývla Amélie s úsm vem a Ková cítil, jak se mu i p es látku od vu zarývají do bicepsu její prsty. Silná tedy byla, to ano. „Hned budu zp t,“ prohodila ješt p es rameno. JFK si ji pro jistotu k sob p itáhl, aby jí nedal ani tu nejmenší šanci vymanit se, a doprovázel ji na toaletu. „Co to do prdele znamenalo?“ sy ela Amélie. „Tohle je smlouva mého života, po n em takovém toužím od chvíle, kdy jsem za ala dýchat!“ Opravdu musela být hodn v rauši. Neodpovídal, pevn ji držel a trochu si vydechl, až když zmizela za dve mi WC. P vodn doufal, že bude schopen jí její rozhodnutí rozmluvit, ale anbiag ji zjevn držel pevn ve svých spárech. Z dokonalého úsudku baronky von Techlowitz nezbylo nic, jen touha uskute nit svá p ání. Kdyby m l sebemenší možnost, pokusil by se ji odsud unést, ale Drexlerova bezpe nostní služba byla bezchybná. „Tak, a jdeme zp t. Doufám, že tam Bawril bude,“ pronesla Amélie ješt ve dve ích toalety. JFK jí znovu nabídl rám . Nev d l, jak z toho ven. Má ji inzultovat? Jinou drogu, kterou by ji poslal do limbu, nem l. Naprosto si nev d l rady. Pomalu krá eli bok po boku, JFK vytá el své mozkové závity daleko za hranici povoleného limitu, ale zbyte n . Zbývalo jim p ekonat deset metr a dostanou se zp t do sálu, kde na n ekal na podpis hladový editel 96

CYBORGCORPU. Pár tah perem a zá ivá budoucnost baronky von Techlowitz z erná, skon í tak jako spousta jiných ctižádostivých p ivandrovalc z Prstence. Amélie se k n mu p itulila o n co víc, než odpovídalo bontonu. „A až to skon ím, mohli bychom jít na pokoj. Tahle párty kon í nejd íve zítra,“ zazn lo jí v hlase sexuální p edení. „Jist , to je skv lý nápad,“ p itáhl si ji ješt blíž. Nepot ebovala víc a vášniv ho políbila. P itom však n jakým zp sobem dokázala stále jít dál. „A co takový malý p edkrm?“ nadhodil JFK. „Jen kra ou ký… V t chhle místnostech bude sice dost personálu, ale myslím, že je dokážu vyhodit,“ ekl, než sta ila protestovat. Její po áte ní odmítnutí signalizované tonusem sval odezn lo, a p estože to pokládal za nemožné, ocitla se mu najednou ješt blíž. „Když to dokážeš… Hlavní chod chci ale až potom.“ „Jasn , kot ,“ JFK si uv domil, že i když p vodn bylo jeho konání ist ú elové, hlas mu až podez ele zhrubl. Amélie mu jednou rukou zajela pod košili a jeho luxusní kravata z p írodních materiál nebyla najednou tak vyžehlená. „Posp š si, sakra,“ uchichtla se a odepnula mu opasek. Ková sklouzl jednou rukou pod její zadek, pozvedl ji a zamí il do nejbližších dve í. Vpadli dovnit bez klepání a vyrušili jednoho muže a dv ženy sklán jící se u po íta . JFK zahlédl jen loga spole nosti INTERSTELAR. Byznys pokra oval, i když byl ve írek v plném proudu. Nebo možná práv proto. „Jsme hosté,“ zašklebil se na n , „nem žeme najít naše apartmá.“ Amélie vyhrála nad opaskem i knoflíky košile a ni ím nezpomalována pokra ovala ve vít zném tažení. „A pot ebovali bychom být chvíli sami,“ dokon il se sebezap ením JFK.

97

Na tvá i muže se rozlil pobavený úsm v, jedna z žen jen zavrt la hlavou a zamí ila ke dve ím z místnosti, druhá se zatvá ila odmítav . „Ale klidn tu m žete z stat,“ mrkl na ni John. To sta ilo. Než zav eli dve e, m la ho Amélie do slova a do písmene v hrsti. Jediným trhnutím zni il zbytek elegance své kravaty a bleskov p ipoutal jedno její záp stí k chromové plastice, která vypadala dost hmotná na to, aby vydržela pár cuknutí. „Co to d láš?“ prskla Amélie. „Nevím,“ zamumlal JFK, „ale vsadím se, že se ti to bude líbit.“ Na druhou ruku použil její podprsenku a dál už se v noval n emu úpln jinému než mluvení.

98

ŽENY A MUŽI JFK zachmu en sledoval záznam z bezpe nostních kamer, který p išel v zásilce signované samotným Drexlerem. Necítil nejmenší pot šení z toho, když se musel pozorovat, jak se íká, in flagranti. Protože však odpovídal za bezpe nost Amélie von Techlowitz, musel to alespo jednou vid t celé. Co tím Drexler sledoval, když to poslal? Jeho ujišt ní, že je to jediná kopie záznamu, nev il v nejmenším. Digitální data, pokud tedy nešlo o kvantov kódovaná data, p ipomn l si jedno z posledních agenturních školení a pár lánk , které si spíš ze setrva nosti než kv li emu jinému vyhledal v místních v deckých archívech. A záznam jeho a Améliiných sexuálních hrátek rozhodn kvantov kódovaný nebyl. Jedna z kamer se na delší dobu zam ila na Amélii samotnou a JFK si uv domil, že ho její sexuální náruživost op t vzrušuje. Pak se v záb ru zase objevil chlap – on sám, a to ho vrátilo zp t k p emítání, pro to sakra Drexler poslal. Aby baronce von Techlowitz nazna il, že její dobrá pov st je v jeho rukou? To bylo p íliš primitivní, navíc Amélie konvencemi do jisté míry pohrdala. Do zna né míry… Aby jí nazna il, že práv on, John Francis Ková , její první tajemník, ji n jakým zp sobem ohrožuje, stojí jí v cest vzh ru mezi absolutní smetánku, nehodí se k ní? Nebo to opravdu bylo gesto dobré v le? Ková i nic z toho pln nesed lo, ale ze všech možných vysv tlení, která ho napadala, mu práv tyhle varianty p išly alespo trochu smysluplné. Ikona signalizující hovor se rozsvítila, nemohl ho odmítnout, protože spojení m lo nejvyšší prioritu. To znamenalo, že volá Amélie nebo n kdo z nejvyšších bezpe nostních specialist . Už dávno p išel na to, že tohle je nejv tší nevýhoda permanentního napojení na Sí – n kterým v cem prost nešlo uniknout. „Prosím, Ková ,“ ohlásil se, když p edtím potla il videosložku. 99

„Ty parchante! Jak jsi mohl n co takového ud lat!“ zavyla mu do uší Amélie. „P iprav si alespo n jaké vysv tlení, alespo n jaké! Rozumíš?“ P erušila spojení d íve, než sta il cokoliv íct. Že by jí Drexler poslal ješt další záznam, nebo to bylo práv kv li tomuhle? JFK si nebyl jistý. Anbiag byl sice vylad n speciáln na Améliin nervový systém, ale i na n j áste n p sobil, v hyperjetu ho obdržel dost velkou dávku… Na n které v ci si pamatoval velmi matn . Zvedl se z k esla a p ešel k baru, aby si namíchal drink. Když z broušené karafy lil do sklenky št drou dávku jantarové tekutiny, ší ící okolo sebe kou ovou v ni, napadlo ho, že poslední dobou moc pije. Možná to znamenalo, že brzy zem e. Navzdory temným myšlenkám navýšil hladinu ješt o dva prsty, doplnil sklenici ledem až po okraj a dop ál si první lok zatím nez ed né whisky. Ušlo to, tohle ano. T eskla nálož, vlastn to nebyla nálož, to se jen Amélie v ítila do dve í. „Ty, ty!“ Její jindy sn dá tvá byla bílá vztekem, a co h , z kapsy saka do pasu vytáhla miniaturní pistoli. JFK p edstíral, že ji nevidí, napil se a dal si p itom pozor, aby každý jeho pohyb byl pomalý a vlá ný. „To m kv li tomu filme ku zast elíš?“ opá il zdánliv lhostejn . Uvnit byl však napjatý jako struna, protože Amélie byla na hranici p í etnosti. Impulsivní byla vždy, to ano, te se však na ní možná ješt podepisoval doznívající ú inek sofistikované drogy. Nebo ji opravdu n co vyto ilo tak jako nikdy nic p edtím. Mohla by vyst elit, byla jen kr ek od toho. Cítil to, vnímal to, vid l to. Jeho otázka ji trochu zarazila. „Kdybys ho trochu nechala zeditovat, bylo by to tak realistické a sou asn skv lé porno, jaké tenhle sv t ješt ur it nevid l. Slušn bys vyd lala,“ nasadil schváln p ezíravý tón. „Jaký film? Sakra!“ vybuchla. „O em to mluvíš? Tys najal Stravinského a dostal ho sem na Zem! Jak jsi mi to mohl ud lat?“ 100

Op t byla málem bez sebe. „Nerozumím,“ odpov d l Ková opatrn . „Stravinského jsem si proklepl. Je nespolehlivý, zp sobil bezpe nostní pr švih v CRYOGENU a p išel o p íslušnost. Navíc jsem mu neslíbil gildovní statut, jen místo expertního poradce.“ „Neslíbil jsi mu gildovní statut,“ zopakovala Amélie a o mikrometr se uklidnila. „Nezabiju t ,“ zkonstatovala. JFK zahlédl nepatrný pohyb jejího prstu a pochopil, že m la odjišt no. Te ho doslova a do písmene zalil studený pot. „Pro t tak vyto il? Pot eboval jsem ho pro své pátrání a necht l jsem t zat žovat takovýma malýma rybama,“ ekl zdánliv lhostejn . P i slov pátrání se zamra ila, p i malé ryb se op t roz ílila. „Stravinski zabíjel ženské. Byl jako Jack Rozparova , jako ten, co jsi ho honil na Prstenci, jako ten, co zabil moji p ítelkyni Yolanu Rad ivus.“ „Drink?“ nabídl JFK. Stravinského si proklepl stejn jako všechny potenciální nové zam stnance BIOTECHU, které p ijímal, ale tohle nezjistil. Co víc, proklepl ho spíš víc, až m l obavy, že si bezpe áci budou st žovat, že je takhle p et žuje kv li oby ejnému expertovi. „N co lehkého, st ik,“ p ikývla Amélie. „Nechápu, jak je možné, že mi n co takového uniklo. Musíme mít chybu v našich prov ovacích rutinách,“ zkonstatoval zachmu en , zatímco p ipravoval pití. Sob už nikoliv, pot eboval istou mysl a jistou ruku. Amélie sice vypadala mnohem klidn ji, ale odjišt ný granát se proti ní dál jevil jako symbol d chodového pojišt ní. „V ím ti,“ odpov d la po dlouhé pauze. „Málem jsem t zabila.“ „Tou dvaadvacítkou?“ opá il JFK a cítil, jak se mu zježené chloupky na zátylku a p edloktích postupn pokládají. „Leda že ji máš upravenou na st elbu dávkou a v zásobníku minimáln dvacet náboj .“ Zvedla koutky o milimetr vzh ru, ást nap tí z ní opadla. „Jak ses to dozv d la ty?“ zeptal se opatrn . 101

Dve e cvakly, objevil se Rumway. Vycítil tíživou atmosféru v místnosti a okamžit se snažil stát co nejnenápadn jším. S takovou, chlape, nikdy nevyhraješ, napadlo Ková e okamžit . „Váš host, pane.“ „P ive te ho,“ p ikázal mu stroze Ková . „P ítel z mého sv ta,“ vysv tlil Amélii. „To on zabil killerbota CYBORGCOPU, cht la jsi s ním osobn mluvit a až te se mi ho poda ilo kontaktovat.“ Jen p ikývla. „Je to kyborg a nenese to lehce, bu na n j prosím hodná.“ „Záleží ti na n m?“ šlehla podezíravou otázkou. „Jo.“ „Jsem m la pocit, že ti záleží jen na tvých úkolech a ni em jiném.“ „To samé jsem si myslel já o tob ,“ nenechal si to líbit. „Až do tohoto okamžiku,“ p ipustil nakonec. A to poznání bylo hodn bolestivé. Okamžik se vzájemn pozorovali. etl v jejích o ích, že není ráda, že se odhalila. Sám byl zmaten. Potom, co projevila svou slabost – vztah k mrtvé p ítelkyni a soucít ní s jinými vražd nými ženami, ímž prozradila, že její necitelnost v i všem lidem je jen p edstíraná, sloužící jako obrana proti nep átelskému sv tu. Po tom všem mu najednou p ipadala mnohem zajímav jší. Lepší, obdivuhodn jší, sám si nebyl jistý. A netušil, co si ona práv te myslí o n m. Rumway se vrátil od stanovišt ochranky, kde p vodn nechal návšt vníka, a ustoupil stranou, aby Boorman mohl vstoupit. Okamžik se zdálo, že se mohutný kyborg nem že do dve í vejít, ale pak to n jakým zázrakem zvládl. JFK se na svého partnera podíval a hned zpozorn l. Boorman vypadal jinak než d ív. Postavu m l zdánliv mohutn jší a obli ej naopak propadlý, jako by v poslední dob fyzicky strádal – což u n j bylo prakticky nemožné. Ješt víc se prom nily jeho o i. 102

Okamžik m l JFK pocit, že se dívá do studených optických senzor dokonalého stroje naprogramovaného k zabíjení, okamžik naopak vid l o i unaveného muže, který už p íliš dlouho bojuje ve válce, v níž nem že vyhrát. Jako by si to Boorman sám uv domoval, nasadil si tmavé brýle. JFK se zvedl z k esla. „Frank Boorman, m j pracovní partner, ty víš odkud,“ p edstavil ho. „Baronka Amélie von Techlowitz, majitel a sou asn generální editel gildy BIOTECH,“ dokon il. „Rád vás poznávám, madam,“ pozdravil Boorman svým ultra basem, na chvíli si op t sundal své brýle, a aniž by z Amélie spustil o i, lehce se jí uklonil. JFK nebyl malý chlap, ale Boorman se svým kyborgovským t lem hrál jinou ligu. Vypadalo to, že se najednou drobn vyhlížející žen klaní samotný golem. Šéfka BIOTECHU snad celou sekundu Franka fascinovan pozorovala. JFK ekal, kdy na n ho vytasí sv j neskute ný sexappeal. Ona však jen pot ásla hlavou, jako by se s úsilím probírala z myšlenek, a vyloudila na tvá i opatrný úsm v. P itom si mimovoln upravila krátkou sukni tak, aby jí nevyjížd la nad kolena. „D kuji, že jste p ijal mé pozvání,“ pronesla hlasem, který proti jejímu obvyklému projevu zn l tém stydliv . JFK nechápal, co se s ní d je. Op tovné doznívání omámení anbiagem? Neskute né svinstvo. „Dáš si n co k pití?“ oto il se k Frankovi. Amélie m la svou sklenku stále ješt plnou. „Skotskou, bez ledu, dvojitou,“ dostal objednávku. Když se všichni t i posadili, JFK se svou vlastní sklenkou v ruce klidn vy kával. Tohle setkání bylo v režii Amélie a on byl rád, že Boorman dorazil práv te . Pomohlo to uklidnit záležitost se Stravinskim. „Velmi oce uji, že jste urazil dlouhou cestu jen kv li mému p ání,“ za ala hovor Amélie a vypadala p itom, že to myslí vážn . „Jedná se jen o pár otázek, ale jsou natolik choulostivé, že je 103

mohu položit jen tady, na území své gildy, kde jsem chrán na p ed odposlechem,“ podívala se na Ková e. Ten místo odpov di jen p ikývl. „Pomohl jste Johnovi zlikvidovat killerbota z laborato í CYBORGCORPU.“ „Nepomohl mi, zlikvidoval ho sám. Ten parchant se mi práv chystal vyrvat srdce, když Frank dorazil. Byl jsem naprosto vy ízený,“ upravil její sd lení Ková . „Necht la jsem zleh ovat tvou výkonnost,“ sekla jedovat . „Po tvých posledních úsp ších.“ JFK pochopil, že záležitost Stravinski ješt dlouho nebude zapomenuta a ur it p ijde mnohokrát na p et es. „Tak n jak to bylo,“ p ipustil Boorman, napil se a požitká sky doušek p evaloval na jazyku. Amélie mu dala as, aby si whisky vychutnal. „Jak byste ohodnotil jeho výkonnost,“ zaváhala, „z pozice kyborga vaší úrovn ?“ vyslovila to p ímo. JFK zatrnulo. Varoval ji, že Boorman není úpln ve své k ži. Pak Amélie svá slova zm k ila obdivným úsm vem a nespoušt la z Franka o i. „Byl mnohem lepší než já. Rychlejší, s kratší reak ní dobou, velmi pohyblivý, používal extrémn adaptivní bojový software. Nejsiln jší protivník, se kterým jsem se kdy st etl,“ odpov d l Boorman po krátké úvaze. „Jsem p ekvapena. P i vašem vstupu jsme samoz ejm provedli podrobný sken a podle mých expert jsou vaše schopnosti na úrovni nejlepších voják , které kdy Zem stvo ila. I když souhlasím s vámi v tom, že vlastnosti tkán , kterou jsme vyp stovali z donesených zbytk killerbota, mají potenciál, o n mž mluvíte. Zatím ho však nedokážeme naplnit.“ „Dobrý hardware,“ pokr il Boorman rameny a zaklepal si na hru . JFK strnul a zapátral v pam ti. Frank na tom opravdu nebyl dob e. Vypadalo to, že se u n j rozvíjí kyborgovská paranoia – ztrácel svou lidskost. 104

„I když jsou v této místnosti nainstalovány výkonné defenzivní systémy,“ Boorman vzhlédl ke stropu, „nezabránily by mi, abych vás zabil. Pokud bych se to samoz ejm rozhodl ud lat,“ dodal a usmál se. „Oce uji to,“ pohodila Amélie pobaven hlavou. „Jak to, že jste tedy zvít zil? Že jste oba p ežili?“ Po dlouhé dob vzala na v domí pohledem i Ková e. „John toho parchanta svým výst elem našt stí trefil do srdce,“ odpov d l Boorman prost . „Nebo co mu vlastn místo n ho pumpovalo ob hovou kapalinu.“ „Nezmínil ses,“ zabru el Ková . „Abys zase slízl smetanu?“ odpov d l mu Boorman. „Stejn jsi už byl nap l mrtvý.“ „Mám na vás ješt jednu prosbu,“ ekla po chvíli váhání Amélie. „M j první tajemník,“ podívala se na Ková e, „bude muset dnes ve er vést naléhavé šet ení v záležitosti jistého pana Stravinského,“ její hlas získal kovový nádech. „A pot ebovala bych doprovod na jistou obchodn -spole enskou sch zku. Samoz ejm bych vám vaši laskavost pak ráda oplatila – hm,“ zarazila se. Ková do sebe obrátil zbytek drinku. Amélie se snažila Boormana sbalit! Ale jak neobratn to d lala? Už se tolikrát stal sv dkem toho, že sta ilo gesto, pohled, pár slov a muži jí dobrovoln padali k nohám. „Nemyslím, že –“ za al Boorman, ale JFK ho nenechal domluvit a sebral mu p itom prázdnou skleni ku. „Nemusíš se bát, killerboti tam nebudou. Asi.“ „Rád, bude mi pot šením, madam,“ zm nil svou odpov Boorman a st elil po Ková ovi pohledem ráže p ta ty icet. Ková byl po šesti hodinách soust ed né práce tak unavený, že už rad ji pracoval bez pomoci rozhraní Sít , pouze na monitorech. Kávovar za jeho zády lítostiv hlásal, že mu došla jak káva, tak voda. Upozorn ní, že se JFK blíží p edávkování kofeinem, se diskrétn skrývalo až na posledním ádku displeje. 105

Informace, které m la o Stravinském Amélie, se odlišovaly od t ch, které získali p i bezpe nostní prov rce. Opravdu pracoval pro CRYOGEN, na vysoké, ale blíže nespecifikované pozici. To jediné se shodovalo. Nevyhodili ho však kv li pr myslové špionáži, nýbrž z naprosto jiného d vodu – vraždám. Stravinski zabil nejmén šest žen. P esn ji, šest vražd mu dokázali, z dalších dvou ho podez ívali. Sociopatický sériový vrah s nekrofilními sklony, zn la jeho krimináln -psychologická diagnóza. Své ob ti škrtil pomocí smy ky a pak je sexuáln zneužíval. N které v bezv domí, jiné už mrtvé. JFK nechápal, jak to, že ho nepopravili, nebo ho alespo nezav eli do v zení. Místní právní ád byl drsn jší než doma. Musel mít v hrsti n koho hodn mocného, když ho pouze zbavili gildovní p íslušnosti a odsunuli ho ze Zem nahoru na Prstenec. Cinkl zvonek a na monitoru se otev elo okno se šéfem informa ní rozv dky. Plešatý padesátník vypadal vy erpan . „Práv jsme dokon ili t etí kolo a prohrabali jsme se ješt hloub ji,“ oznámil muž. „Níž už to ani nejde. Všechno do sebe zapadá, naše p vodní verze sedí dokonale, jen jsme získali další podrobnosti.“ „Rozumím,“ potvrdil suše JFK. Problém byl v tom, že Améliinu verzi Stravinského minulosti nedokázali potvrdit. V ruce drželi jen datový balík, který jí n kdo poslal ze Sít prost ednictvím b žného spojení. Jist , mohla to být lež, klamná informace. Jenomže n kdo si s ní dal zatracenou práci: materiál vykazoval maximální konzistenci, p iložené dokumenty z vyšet ování m ly ov ené ú ední pe et , policisté vedoucí pátrání existovali, i když se je stále nepoda ilo kontaktovat. V tšina z nich opustila Zemi a operovala na jiných planetách, pár jich zem elo. Náhoda nebo zám r? Jak zjistit, co je pravda a co výmysl? „Zkuste zjistit, kudy balík cestoval, než ho dostala Amélie,“ p eorientoval JFK informatika na jinou stopu. „A pošlete mi všechno, co o Stravinském máte. Hlavn jeho d tství a dospívání, než za al pracovat pro CRYOGEN. Tím jsme se d íve p íliš 106

nezabývali. T eba najdeme n co, podle eho odhadneme, co je vlastn pravda.“ Muž na obrazovce p ikývl a odpojil se, vzáp tí pípla Sí a Ková se s povzdechem p ipojil naplno. Takhle to p ece jen bude rychlejší. „Zv dav e?“ obrátil se na svého semiinteligentního poradce slovn . „Sleduješ pátrání?“ „Jist , operace s daty jsou má váše .“ „Jsi dost chytrej na to, abys poznal, co m zajímá? Nemíním se sám probírat,“ JFK si z pozadí vytáhl p esný údaj, „t iceti gigabajty dat Stravinského života.“ „Pojmenoval jste m Zv davec, pane…“ „P ipadáš mi po ád drzejší… a chyt ejší,“ ekl JFK pobaven . „ ím ast ji m úkolujete, tím v tší pravomoci a zdroje mi p isuzujete.“ „Dej se do toho.“ Za deset minut to m l. Stravinski byl už jako dít trestán za p íliš násilnické hry se svými vrstevníky. Škrtil je, zejména dívky. V pubert se v jeho blízkosti stala vražda, kterou se nepoda ilo vyšet it, protože ob skon ila v plazmovém konvertoru. Byla to žena. Víc Ková nepot eboval. Vsadil by te na Améliinu verzi Stravinského minulosti. Pohodln se zvrátil v židli a zíral do stropu. Pot eboval vy ešit záhadu Maurbyho efektu, oby ejné vražd ní bylo proti tomu naprosto ned ležité. Jenomže tahle záležitost ho málem odst ihla od zdroj , které pro své pátrání pot eboval. Mohlo to souviset. „Myslím, že máte p íliš málo dat na to, abyste to v tuto chvíli posoudil.“ JFK sklouzl z k esla a než dopadl na bok, držel v ruce pistoli. Jeho pracovna však dál z stávala prázdná. Zv dav e? zeptal se subvokáln . To jsem nebyl já, pane. „Ale je rozumné, že tomu v nujete takové úsilí. Koincidence jsou vždy podez elé.“ 107

Ten hlas byl Ková ovi pov domý. Namí il na kávovar. Než mu vypnul hlasový výstup, obt žoval ho stejným zp sobem vyslovovanými poznámkami. „Nemusíte se znepokojovat, agente,“ promluvil znovu kávovar. „Jsem GOD v vyslanec a má p ítomnost vás v bec neohrožuje.“ Boorman se už o téhle figu e letmo zmi oval, ale JFK tomu v noval jen minimální pozornost. Mluvící kávovar, sakra. Tenhle sv t se mu líbil mén a mén . M l sto chutí stisknout spouš a pro p íšt si p ipravovat kávu sám. „Byla by chyba zni it tento p ístroj. Váš partner, Frank Boorman, už se mnou spolupracuje. Dalo mi hodn práce proniknout až sem, tohle místo je velmi dob e zajišt né. A navíc už bych ve vaší blízkosti nenašel žádný hardware, který bych mohl použít k integraci podosobnosti, prost ednictvím níž s vámi komunikuji.“ „Franku?“ kontaktoval p es Sí Boormana nejvyšší naléhavostí. „Je tu ten GOD v vyslanec a tvrdí, že s ním spolupracuješ.“ „Potvrzuji,“ dostal strohou odpov a pak nádavkem záznamy rozhovor , které kyborg vedl se smetištním robotem a pozd ji se sofistikovan jším hardwarem, který pro podivnou entitu obstaral. Ková e p íjem balíku dat zarazil – tohle byl zp sob komunikace robot , ne lidí. Bu na tom byl Boorman se svou psychikou ješt h , než se zdálo, nebo se v noval n emu mnohem d ležit jšímu, totiž ve e i s Amélií. Podle rychlosti, s jakou ukon il spojení, byla reálná i druhá možnost. „Fajn, kávi ko,“ zvedl se JFK ze zem , „tak mi prozra , pro tu jsi a jak mi m žeš pomoct.“ Zatímco poslouchal odpov , vymyl si hrnek a s jistým zadostiu in ním dolil do kávovaru vodu, doplnil kávová zrna a chvíli váhal nad druhem nápoje, který si vybrat. „Tento p ístroj je špatn navržen a horko p i oh ívání vody ádov zvýší pravd podobnost výskytu chyby p i koordinaci 108

paralelních proces , které používám pro vytvá ení této podosobnosti,“ zareagoval GOD v emisar. „Tak to je mi fakt líto. Skoro ješt víc než to, že mi nem žeš nijak pomoci,“ odpov d l JFK a vybral si presso. Po dobu, než se nápoj p ipravil, se emisar odml el. „Nebezpe í p erušení mé kontinuity pominulo,“ ozvalo se s Ková ovým prvním douškem. „Pro ses sem prosákl, když je to pro tebe tak obtížné a nepohodlné?“ zeptal se. „Chci získat všechna data týkající se analýzy DNA obyvatel Slune ní soustavy, o kterou jste Stravinského požádal. Vzhledem k systému, jaký zvolil, je to jediné místo, kde se mohu dostat opravdu ke všem. Stravinski je velmi chytrý, p esn ji geniální.“ JFK posunul kávovar tak, aby ho nem l v zádech, až bude pracovat, a posadil se. „A kdy mi je za ne posílat?“ „Jeho von Neumanovi pátra i už zahájili innost. O ekávám zahájení toku dat tak do dvaceti minut.“ „Pane tajemníku,“ objevil se na obrazovce šéf informatik , sou asn se Ková ovi otev elo komunika ní okno Sít ve své maximální složitosti. „Za ínáme s p íjmem dat s vaším osobním kódováním. Nedokážeme ur it zdroj, zdá se, jako by to p icházelo úpln odevšad. Platí p vodní rozkazy? Chcete to do pancé ovaného centra? Mám trochu obavu, aby na to naše obrana sta ila.“ Pancé ované centrum byl digitální trezor, do kterého se zven í dalo pouze ukládat, nikoliv brát, a který sou asn zajiš oval p i zkoumání obsahu maximální bezpe nost po íta ových sítí BIOTECHU. „Pokud nemáme nic lepšího,“ odpov d l JFK a netrp liv se napojil. Údaj na po ítadle naskakoval s neskute nou rychlostí, rad ji se p epnul na relativní m ítko. Deset, dvacet, t icet, t icet p t procent zanalyzované a porovnané DNA celé lidské populace Slune ní soustavy. „Jak to dokáže tak rychle?“ zeptal se JFK, p ekvapen neskute nou rychlostí získávaných výsledk . 109

„Jeho pátrací programy se ší í jako viry. Opatrné viry, jejichž rozmnožování si nikdo nevšimne. Vlastní práci za aly, až když jich bylo dost na to, aby úkol splnily v rozumném ase.“ „Ale zpomaluje se to,“ poukázal JFK. Rychlost byla stále ohromující. Už m l data týkající se celé poloviny lidí obývajících Slune ní soustavu. Porovnání s DNA zmizelé agentky Stelarové, jak ho získal z jejího rezidentního bytu a schránky v neprostoru, vycházelo negativn . „Ano, zpomaluje se, protože te p ichází na adu DNA lidí, kte í mají vyšší spole enský statut a jejich osobní informace jsou lépe chrán ny. „Pot ebuji porovnat všechny,“ poznamenal JFK, „tak jsme se domluvili, jinak naše dohoda neplatí.“ „Myslím, že to dokáže. Jeho podprogramy jsou samou ící se a samopozm ující se,“ odpov d l emisar po delší odmlce. „Geniáln sestavené. Vlastn spustil digitální evoluci.“ Pokud dokáže kávovar vložit do svého hlasu uznání a obdiv, stalo se to práv te . Ková se k p ístroji p ekvapen oto il. Ten se však odml el. Mezitím údaj na obrazovce p ekro il šedesát procent a maximální dosažená genetická shoda se Stelarovou se stále pohybovala pod úrovní, kterou by jako Evropanka m la s v tšinou jiných Evropan . „P ipadá mi to dost nebezpe né. N co jako ne ízená biologická zbra ,“ hledal JFK p ím r. „Ano,“ souhlasil emisar. „Existují sv ty, které za tento sm r vývoje zaplatily – biologi tí obyvatelé podlehli svým digitálním potomk m, které stvo ili.“ JFK zatrnulo. Co když kv li jeho pátrání takhle skon í celý tento sv t? Mohl za to sice Stravinski, ale stalo se to na jeho popud. „Nem žeme to zastavit?“ oto il se ke kávovaru elem. „Ne. Navíc jde o situaci vyplývající z p irozeného vývoje metauniverza. Nemám právo se do n j vm šovat. Ale z mých analýz vyplývá, že Stravinski je opatrný. Dal svým d tem do vínku n co jako genera ní biologické hodiny. Po ur itém po tu 110

množení se, konkrétn to závisí na spoust vn jších parametr , by m li všichni jeho pátra i um ít. Samoz ejm , pokud genera ní hodiny neodstraní sám p irozený vývoj, který spustil.“ JFK se pohroužil do ml ení. P emítal o Maurbyho efektu, St ihu reality a všem, co z toho pro n j vyplývalo. Musel si p iznat, že tomu stále tém nerozumí. „Je možné, aby bylo p i St ihu reality tajemství Negace Maurbyho efektu ztraceno?“ zeptal se nakonec a ani nep edpokládal, že mu emisar odpoví. „Ano, a dokonce nenávratn . Pokud si p edstavíte toto tajemství nap íklad jako postup napsaný na papí e nebo na jiném záznamovém médiu, který zde byl v okamžiku St ihu reality, mohl se tento p em nit v cokoliv s odpovídající komplexností. Nap íklad v naprosto nesouvisející matematickou teorii nebo operní skladbu… „Paráda,“ zavr el JFK. Údaj prokontrolovaného zlomku populace se zastavil na osmdesáti procentech a zdálo se, že výš to nep jde. „Ochrana dat se p esunula na kvalitativn vyšší úrove , pátra i se urychlen vyvíjí, protože nemají úsp ch,“ ozval se tentokrát Zv davec. JFK m l chu zavýt. „Nechcete si povídat sami dva a m z toho vynechat?“ „Bere ale v úvahu fakt, že nap íklad práv BIOTECH dokáže DNA lov ka pozm nit takovým zp sobem, aby znemožnil jeho identifikaci?“ nenechal se zastavit Zv davec. John už nad tím p emýšlel a strávil kv li tomu n kolik hodin hovory s experty z laborato í. „Bere. Jistá p íbuznost z stane i p i velkých transformacích. U soudu nesta í, ale já pátrám po sebemenší shod ,“ odpov d l. Na okamžik problikl na Síti alarm signalizující informa ní útok, pak však pohasl. Z ejm šlo o planý poplach. A nebo ne, uv domil si John s nep íjemným pocitem. Vypadalo to, že Stravinského pátra i se práv prolamují obranou BIOTECHU. 111

„Došlo k integrování jednotlivých pátra do složit jších celk , p i emž si jednotliví pátra i zachovávají svou potenciální samostatnost,“ prohlásil kávovar. „To je úžasné,“ ocenil Zv davec. Procentuální údaj op t za al r st, shoda s DNA agentky Stelarové dál z stávala nulová. JFK cítil, že ho za íná mrazit v zádech. O hodinu pozd ji, p i devadesáti sedmi celých p ti desetinách procenta prov ené lidské populace, Ková i zorné pole p ekryla ohromná rudá ísla – objevena dvout etinová shoda s originální DNA Stelarové! To bylo víc, než kdyby narazil na její dít , zvláštní. „Kdo to je?“ zeptal se tiše sám sebe. Odpov dostal vzáp tí. „Sakra,“ vydechl JFK a pak jen bezmyšlenkovit zíral, jak Stravinského pátra i ukrajují poslední desetinky procenta k požadované stovce.

112

BOORMAN SE VYPTÁVÁ Frank Boorman se zvedl ze sarkofágu protkaného stovkami kabel nejr zn jší síly. Od hadic, které mohly klidn sloužit k p e erpávání kerosinu p i tankování ve vzduchu, po okem neviditelné vlasce o pr m ru n kolika málo atom . Byl nahý, jeho erná ple se v monochromatickém rozptýleném osv tlení mod e leskla. Tam, kde se kabely práv automaticky odpojily od jeho t la, z stávaly sv tlejší skvrny. Zkusmo pokr il a napjal ruku, provedl p lobrat vpravo a vykopl jednou nohou. Všechno se zdálo v po ádku, dokonce i v odrazech na st nách z lešt né oceli vypadal stejn jako d ív. Tak to m lo skute n být. V kovovém zrcadle po jeho levé ruce se objevila puklina, která se vzáp tí prom nila v rychle se otevírající dve e. Vešel jeden z lidí, s nimiž Boorman p i tomto obchod komunikoval. „Všechno v po ádku, pane Boormane?“ zeptal se muž a ani se nesnažil zastírat svou nervozitu. Frank k n mu natáhl ruku a muž mu do ní vložil notepad. Agent ho chvíli studoval. Vid l sv j vlastní on-line sken. P i pat i né volb mohl vizuáln pozorovat aktivitu svých mozkových polokoulí. Jist , po ád existoval zp sob, jak ho podvést, ale Boorman pochyboval, že by jim to za to stálo. Dal jim najevo, že nedodržet pravidla by se jim v žádném p ípad nevyplatilo. „Jo, vypadá to tak,“ zabasoval. „Takže do hodiny od okamžiku, kdy opustíte prostory naší skrovné laborato e, p evedete zbytek domluvené ástky,“ ekl rychle muž. Boorman mu neodpov d l. Muž strnul, jako by se musel soust edit. Boorman v d l, že ho práv kontaktovali jeho partne i, aby mu sd lili, že odm na za ilegální práci, kterou práv dokon ili, byla doru ena. Nešlo o peníze, platidlem byla v tomto p ípad dokumentace technologie práv implementované do Boormanova t la. P ipravoval se na 113

boj, m nil sám sebe, aby m li alespo minimální šanci. A nelíbilo se mu to, ani trochu. Frank p istoupil ke stolku, na kterém pe liv poskládané leželo jeho oble ení, a bez rozpak , aniž by svému spole níkovi v noval sebemenší pozornost, se oblékl. Pak bez pozdravu odešel. Na koridorech Prstence pulzoval život, rychlejší a freneti t jší než dole na Zemi, jako by si lidé uv domovali, že na rozdíl od pozemš an mají mén co ztratit, a pokud si cht jí užít, záleží to jen na nich samotných. Nebo za to mohly etné velkoplošné obrazovky, na kterých práv za ínalo další kolo vále ných zpráv. V kosmu, a Prstenec se nacházel v kosmu, si všichni ohrožení mimozemskými nep áteli uv domovali mnohem víc. Zazn l signál oznamující žádost o naléhavé spojení. Boorman ho p ijal. Obraz Amélie byl mírn rozost ený, ší ka datového spojení nesta ila na lepší rozlišení. Boorman si uv domil, že se neozval už t i dny. Mohl se sice nahradit virtuálním fámulem, ale takhle lhát necht l. „Omlouvám se, ale práv jsem vylezl z podzemí,“ ekl místo pozdravu. „Vypadáš skv le,“ p idal, aniž by to plánoval. Byla to pravda. „Také jsem m la perný týden, ale zítra mám kone n volno.“ Boorman se zamyslel, i když lov k by pauzu v jeho odpov di nezaregistroval. Amélie se svým vylepšeným t lem a nervovou soustavou možná ano. M l v bec právo na to, scházet se s touto ženou? Víc a víc m l pocit, že ne. Jenomže po každém setkání s ní se cítil o n co lépe. I když, te už to možná nebude pravda. „V tom p ípad navrhuji ob d. V Montrealu. Je tam restaurace s úžasnými akvárii.“ Kdysi m l rád akvária, rybi ky, kon … a spoustu dalších v cí. „To zní dob e, spíš skv le,“ zasmála se. „A potom?“ „Nudnou procházku s ml enlivým kyborgem.“ „Beru, domluveno. V jednu centrálního asu,“ ur ila si a zav sila. Boorman se zastavil na šálek kávy. Nasypal si do n j víc cukru než obvykle a bezmyšlenkovit zíral na lidi korzující p ed ním po ulici za velkým oknem. Napadení na mo i m l na sv domí 114

PSYCHOBIL. Ov il si to, navíc mu to potvrdil vzkaz od sta íka, od n hož si p j il lun. Podle oficiální zprávy z místa inu byl sta ík major Picoly Cammus, stoprocentn kyborgizovaný voják s anorganickým dopln ním poškozeného mozku. Zešílel a jen díky promptní reakci PSYCHOBILU byl stroj, který p išel o svou lidskou ást, zni en d ív, než sta il napáchat jinou než hmotnou škodu. Noviná , který m l lánek na sv domí, uvedl, že je to astý a smutný konec t chto nejvíc poznamenaných veterán . P išel o lidskou ást… Boorman ta slova p evaloval na jazyku, aniž by je vyslovil. Vzhledem k tomu, že se o ekával návrat n kolika desítek tisíc zran ných veterán z kosmu, otevíral na Prstenci PSYCHOBIL urychlen další pobo ku. Musel se o n p ece starat. A Boorman si dal tu práci, že zdaleka ne všechna obranná a bezpe nostní za ízení byla zatím nainstalována. N kolika úplatky se dokonce postaral, aby ani nemohla být nainstalována. To mu umož ovalo zajít na návšt vu bez pozvání. Ne jako na Zemi, kde byla všechna jejich st ediska dokonale chrán na. Dopil, zaplatil, zorientoval se podle mapy na Síti a vyrazil p šky sm rem k novému centru PSYCHOBILU. Cestou se ješt zastavil v komer ní úschovn . P esn podle dohody tam na n j ekal maskovací overal. Zaplatil ho p edem a musel se spolehnout, že druhá strana slovo dodrží. Bez n j by jeho akce nem la nad ji na úsp ch ani tady. V nájemní kabince si ho oblékl a p ehodil p es ramena svou bundu. S vy azenou maskovací funkcí vypadal jako obstarožní kyborg, který má úpln jiné starosti než vypadat podle poslední módy. To do jisté míry sed lo. K P11, jak zn lo prozatímní kódové ozna ení psychobilské tvrze, se blížil zespodu z nižších úrovní Prstence, kde sledovací systémy fungovaly s horší ú inností a m ly asté výpadky. Úpln poslední ást cesty neabsolvoval výtahem, ale p šky, nouzovým schodišt m. V temné ásti ve ejných prostor, kde už nedostatek údržby dávno zahubil všechny kamery, senzory a další typy b žn užívaných idel, odhodil bundu a aktivoval sv j plasmonický 115

chameleonware. Pro civilní sledovací techniku se stal naprosto neviditelným. Za ízení vojenské t ídy by mu po delší dob samoz ejm zp sobilo problémy, ale pokud dodržoval jistý protokol, mohl se i tak dostat hluboko do nitra obrany nep ítele. To zn lo, jako by jeho chování ídil n jaký taktický software, uv domil si Boorman, ale nechal své já na pokoji. Musel se soust edit na spoustu jiných v cí, nap íklad na to, aby do nikoho nenarazil. To by jeho práce a veškeré p ípravy p išly naprosto vnive . Bez velkých problém se dostal až p ed hlavní vstup do P11. P esn ji p ed trojici hlavních vstup . Dva pro auta a jinou mobilní techniku, jeden pro personál. Chvíli pozoroval ruch. V tšinu vcházejících a vycházejících lidí tvo il personál dokon ující poslední stavební úpravy, IT specialisté oživující sít a superpo íta e a samoz ejm vlastní jádroví zam stnanci PSYCHOBILU. Po jedenácti minutách a ty iceti t ech sekundách se dovnit vtla ila skupina technik doprovázená automatickými nosnými plošinami, zapln nými velkými koly optických kabel . Boorman se k nim p idal a bez problém se dostal dovnit . P estože nebyl interiér zdaleka dokon en, uvnit už se intenzivn pracovalo: muži i ženy sed li u komfortních holografických komunikátor , n kte í m li nep ítomné o i, typický znak práce na Síti prost ednictvím implantovaného p ipojení. Mezi nimi se hemžili technici a práv pokládali páte celé psychobilské tvrze, proti odposlechu chrán ný kabel. Boorman se postavil tak, aby vid l, co drobná bruneta na svém displeji práv sleduje. Defilovaly p ed ní dlouhé sloupce jmen, ona je procházela a pokaždé, když na n jaké klikla, objevil se portrét doty ného, jeho osobní data, sou asný statut, zran ní, stav rekonvalescence a spousta dalších informací, která sice Boorman opticky stáhl, ale dál je nezkoumal. Všiml si jen, že žena provádí jakési velmi rychlé základní psychologické profilování. Pokud cht la, mohla si vyjet o doty ném další a další informace, od záznamu rozhovor mezi vojákem a léka i až po jeho biodata. 116

Vzhledem k tomu, ím se PSYCHOBIL oficiáln zabýval, to byla naprosto p irozená nápl innosti. Ve druhém pat e lidé d lali prakticky to samé, ale seznamy byly kratší, specialisté studovali potenciální problémové veterány víc do hloubky. Ve t etím pat e ho piktogram na st n informoval, že práv vstupuje do oblasti s bezpe nostním oprávn ním S3. Boormanovi to nic ne íkalo, jen zaregistroval jemné pingnutí, když ho nahmátl optický sonar. Na druhé o ukání byl jeho overal už p ipraven a sonar ho nenašel. Dve e z kompozitní amorfn -krystalické oceli však byly zav ené. Boorman se postavil ke zdi a ekal. Nem lo smysl v c usp chat. Hodinu se nic ned lo, chodba z stávala stále stejn mrtvá. Kdyby byl Boorman vybaven pouze lidskými smysly, mohl mít pocit, že se nachází v tisíce let nenavštívené egyptské hrobce. Se svým hardware byl však schopný detekovat zm ny odrazivosti n kterých ástí stropu. Zp soboval ji pohyb maskovaných senzor . Vypadalo to, že nez stal tak neviditelný jak p vodn p edpokládal – n kdo soust ed n prohledával chodbu vším, co m l k dispozici. Stále se však neozýval žádný poplach. Bu byl doty ný jen opatrný a nepovažoval své podez ení za dostate n vážné, nebo si v il a cht l situaci vy ešit sám. Pak se dve e otev ely ale nikdo nevyšel. Možná to byla jen chyba, d sledek lad ní systému budovy. Boorman se usmál – nebo pozvání. Bez váhání vstoupil dovnit a po t ech krocích pancé ovanou chodbou, která, až za její st ny budou nainstalována všechna za ízení, bude sloužit jako past na nezvané návšt vníky, se ocitl v sále ze všeho nejvíc p ipomínajícím klasické po íta ové pracovišt . Boormanovi sta il pohled na sérii mechanických p epína na st n a okamžit pochopil, kde se ocitl. V jednom z velín vnit ní po íta ové sít PSYCHOBILU, která mohla být v p ípad nebezpe í jednoduše mechanicky odd lena od sv ta a hlavn Sít . Pokud PSYCHOBIL sloužil k tomu, v co Boorman p edpokládal, muselo ješt existovat naprosto nep ístupné jádro uchovávající informace, které se nesm ly nikdy a za žádnou cenu 117

dostat na ve ejnost. Otázkou bylo, zda m la k takovému jádru p ístup každá pobo ka gildy nebo jen centrální. To bude muset zjistit. „Vím, že jsi tady, kámo,“ ozvalo se z jedné z kukaní. Boorman se oto il. Pomalu, aby p itom nevydal žádný zvuk. Setkal se s pohledem o í, spíš zam ovacího systému, uloženého po stranách ko ene širokého nosu. Zam ova e se upíraly rovnou na n ho. Boorman stále nedokázal identifikovat, jakým zp sobem ho neznámý pozoruje. „Tvá p ítomnost zp sobuje kvantové disturbance vakua,“ zasmál se pobaven doty ný. Zasmál? Mimiku obli eje m l tak zjednodušenou, že p ipomínal spíš komiksovou postavu než lov ka. Se vzhledem se designé i také moc nepárali. M l dv ruce a dv nohy, což bylo všechno, co na n m p ipomínalo lov ka. Nosný systém se zjevn nespoléhal na klasickou páte , ale n co mnohem odoln jšího a sofistikovan jšího. Boorman provedl bleskovou analýzu zvuk . S t iadevadesátiprocentní pravd podobností byli v celé sekci jen oni dva. Sou asn rešerší b žn p ístupných dat ze Sít zjistil, s kým má z ejm tu est. „Na SHBS – Semiinteligentní Humanoidní Bojový Systém ur ený pro operace v hlubokém vesmíru – disponuješ širokou škálou emocí,“ zhodnotil Boorman. Už v d l, pro neznámý nevyvolal poplach. Byl sebev domý a arogantní – cht l situaci vy ešit sám, bez pomoci zven í. A podle toho, jak se choval, ji m l podle svého názoru pod kontrolou. „A ty jsi zase moc vážný,“ ušklíbl se SHBS. „Jsem major Virkisch, veterán, po poslední akci generála Toschiho ve výslužb . Tak jsem vzal tohle zam stnání,“ pronesl SHBS. „Major Virkisch byl zabit p i krytí ústupu hlavních sil,“ p e etl Boorman ze Sít . Najednou si nebyl jistý, proti komu stojí. Hardwarov to možná opravdu byl SHBS, naprostý vrchol pozemské technologie této reality. Obávaný a ob as nevyzpytatelný, stejn jako všechny um lé semiinteligence s p íliš vysokým stupn m volnosti, nacházející se t sn u hranice plného sebeuv dom ní. Jejich 118

používání bylo povoleno jen pro vále né ú ely a navíc ješt za ob žnou dráhou Jupitera. „Já m l št stí. Díky experimentální technologii PSYCHOBILU bylo mé ego staženo z biologického t la a umíst no do gelového krystalu,“ vysv tlil Virkisch, nebo co byl za , a za ukal si na hlavu. Pak, aniž by ud lal jakýkoliv pohyb, n jakým zp sobem spustil protipožární sprinkler nad Boormanem. Chameleonware sice nezkolabovalo, ale tryskající prášková p na ho i tak zviditelnila dokonale. „Není možné p ekopírovat lidské já bez poškození, ne na vaší technické úrovni. A není možné nahrát ho do jinak organizované struktury, než p edstavuje lidský mozek, protože pak dochází k rozvoji defekt majících za následek destrukci p vodní osobnosti. Tohle platí na všech známých technologických úrovních,“ ocitoval Boorman z u ebnic kyborgologie. Pokud v d l, ani technika sv t nacházejících se na úrovni t icátého století nedokázala tuto p ekážku p ekonat. Šlo o biologický limit, ne technický. „Ale já jsem tady,“ pokr il Virkisch rameny. „Možná m drží p i život fakt, že se živím eliminací ne ád , jako jsi ty. Ne ád neochotných poslouchat rozkazy a p inášejících chaos.“ Boorman nem l zbran , protože by je bez speciálních úprav maskovacího od vu nedokázal schovat. Te toho trochu litoval, ale jen trochu. Investice do nového hardware p išla v pravý as. „A co tedy p esn d láš?“ zeptal se a vykro il SHBS, nebo Virkischovi, nebyl si jist, vst íc. „ ídím lidi. Za izuju, aby si mysleli, že se opravdu starají o vojáky, kte í se zbláznili. A když není zbytí, tak je likviduji.“ Major, nebo to, co se z majora stalo, nasadil svou parodii na lidský úsm v a také se dal do pohybu. „Mám št stí. Dnes se tu má objevit sám velký šéf. Myslím, že bude velmi pot šen tím, co mu ukážu. Pokud z tebe n co zbude.“ Boorman už se mezitím napojil na idla sálu – na oby ejná idla, která m la za úkol zajistit optimální vlhkost, teplotu, složení vzduchu, prost optimální prost edí pro práci. Jako vždy byly použity unifikované bloky výrobc se spoustou dalších 119

zbyte ných elektronických sou ástek, které se nikdo neobt žoval vymontovat, jen je prost nezapojil. N které z nich dokonce i fungovaly. Díky tomu zjistil, že tvor proti n mu váží p t set šedesát kilogram . Vsadil by panáka Bowmore proti oby ejnému Johnie Walkerovi, že hardware SHBS je založeno na tekutých, selektivn tvrditelných kovech. To bylo špatné, moc špatné. Dv bytosti, na první pohled se podobající obrovským, nadm rn osvaleným muž m, se zaklesly do sebe, ruka proti ruce, sv ráky prst obemkly p edloktí. Boorman m l pocit, že mu soupe hned rozdrtí paže. Jeho mozek, povzbuzený bolestí a p edzv stí porážky, se vybi oval k maximální aktivit , nep etržitý proud nervových vzruch nutil syntetické svaly ke stále v tšímu výkonu. Tak, jak tomu bylo u lidí, tak, jak si to p ál. Netušil však, že to m že takhle bolet. Bojový subsystém potla il vylu ování látek, které by zp sobily brzké koma, a naopak vyšrouboval produkci adrenalinu, endomorfinu, dopaminu a dalších nervových stimulant . Boorman trp l tak jako žádný lov k v historii lidstva p ed ním a jeho hardware mu stále znemož ovalo upadnout do bezv domí, mozek se blížil fatálnímu kolapsu, který m l p inést kone nou a neodvratnou smrt. Kone n se mu poda ilo na chvíli vyrovnat monstrózní sev ení nep ítele. „Líbí se mi to. Na tak zkurven biologický model, jako jsi ty, si nevedeš špatn ,“ ocenil s úšklebkem Virkisch a znovu p itla il. Frank zaúp l, jednou rukou p estal vzdorovat, ochranný kruný nedávno modifikovaných neskute n výkonných sval ochabl, stisk nar stající nade všechny rozumné meze s ostrým zaprašt ním p ecvakl jeho metalickou v etenní i loketní kost. Na hrub vymodelované tvá i se zformovala mizerná napodobenina vít zného úsm vu – a už tam z stala. Boorman byl p ipraven a bezprost edn po násilné amputaci vbodl torzo své paže hluboko do oka svého nep ítele, až do gelového mozku. Sev ení kone n ochablo, nevid l, jak se jeho soupe skácel, protože sám kle el a bojoval s bolestí, která hrozila, že ho zabije. Nev d l, kolik sekund nebo minut uplynulo, smysl pro as ho na chvíli opustil. Když se kone n postavil, rána se mu už 120

áste n zatáhla, další ztrát t lesných tekutin pomohl zaškrcením. Jen áste n p i v domí – stále se vyrovnával s poškozením a následným p etížením mozku – stahoval data z po íta a snažil se najít cokoliv, z eho by pozd ji mohl získat o innosti PSYCHOBILU další informace. V d l, že riskuje, protože Virkisch se zmínil o o ekávané návšt v samotného velkého šéfa – Munita Kinsleye. To Boormana áste n navnadilo: Mohl by se pokusit ho unést a dozv d t se všechno? Ve svém sou asném stavu asi nikoliv, usoudil nakonec. Nakonec se o istil od p ny a nepozorován budovu opustil. Sedl si do kouta jednoho z k ivolakých pr chod mezi jednotlivými výrobními sekcemi a pozoroval p íjezd Kinsleye. Dorazil v pancé ovaném vznášedle, doprovázeném dalšími dv ma stroji. Do budovy vešel spolu se ty mi t žkood nci, pravd podobn lidmi v t žkých bojových overalech. To, co objevil vevnit , se mu jednozna n nelíbilo, protože tam nesetrval déle než p t minut. Co bylo zajímavé, p i odchodu ho chránili ješt další dva muži. tve ice ozbrojenc tvo ila až druhý obranný kruh. Kde se tam sakra vzali? Na víc už ale Boorman ne ekal a kulhal dom , p esn ji do bytu, který si vybral za jeden ze svých do asných úkryt . Kulhal. Divné, ucvakli mu ruku a on kulhá. Nedávalo to smysl, ale cítil se p íliš unaven, než aby to víc zkoumal.

121

ZM NA K HORŠÍMU Tentokrát o sch zku žádal Boorman a JFK mu bez otálení vyhov l. P ípad Stravinski ho požíral zaživa, nic nevycházelo, m l pocit, že chodí od zdi ke zdi. N kolik dn práce stovek specialist , které svými požadavky dohán l tém k šílenství, p ineslo jen minimální ovoce – zjistili pouze, odkud p išel balík dat o alternativní minulosti Stravinského. Informace, které jeho samotného dostaly do takových problém , pocházely od starého známého – Kešhe Tribetta. Ale kde je vzal on… Frankova návšt va byla vítaným vyrušením, možná zjistil n co nového, pozitivního. Oba muži se usadili. „Amélie se o m zajímá,“ ekl Boorman a dop ál si lok. „Fakt dobrá whisky,“ ocenil. Když se cht l napít podruhé, s p ekvapením zjistil, že nemá eho. JFK str il do lahve, ta setrva ností dojela až k jeho spole níkovi a zastavila se centimetr od okraje stolu. „Na lov ka slušný odhad,“ zabru el Boorman. „Amélie se o m zajímá,“ zopakoval po chvíli. „Slyšel jsem t . A krom toho jsem si i všiml,“ odpov d l Ková a hodil pohledem po láhvi. Boorman pochopil a str il do ní tak, že se hrana stolu stala te nou podstavy láhve. JFK na to ne ekl nic, jen si nalil. „Jenže já nemyslím, že by m la.“ „Tuhle záležitost jsi už jednou ešil, ne?“ nadhodil John. M l spoustu jiných problém , d ležit jších a smrtelných. Navíc tohle téma nebylo z nejp íjemn jších. Pot eboval však, aby se jeho partner dal alespo trochu dohromady. „Nejsem, co jsem býval, zm nil jsem se,“ neochotn p iznal Boorman. JFK se na n ho podíval a chvíli p emýšlel, jak to doopravdy myslí. „Po tom, co m málem sejmul ten killerbot s mozkovou chobotnicí, jsem si cht l dop át n jaký menší upgrade,“ za al tiše. 122

„V tomhle sv t se chlápci našeho ražení bez vylepšení prost neobejdou. Jenomže Amélie m pot ebovala istého. A zam stnává m . Divil bych se, kdybys ty neud lal n co podobného.“ Boorman dlouho ml el. „Za ínám si p ipadat víc a víc jako stroj,“ pronesl nakonec tiše a prohlížel si ruce, jako by pat ily n komu jinému. JFK se beze slova zvedl a vrátil se s další lahví a sklenkou. Stále bez vysv tlení odebral Frankovi jeho panáka Bowmore a nalil mu místo ní viskózní tekutinu. „Nebudu do stroje lít whisky. Dobrou, ani špatnou.“ Boorman zíral na sv j nový drink. „Dob e, nejsem až tak docela stroj,“ ustoupil. „Navíc, tenhle olej je ur ený pro mazání za zvýšených teplot a já te nemám víc než t icet šest sedm.“ „Takže?“ podíval se na n j JFK. „Dop ál jsem si vylepšení, která m trochu znervóz ují, ale máš pravdu – p ejdeme k d ležit jším v cem,“ souhlasil Frank a natáhl ke Ková ovi dla . „Navíc se mám po poledni setkat s Amélií, tak a ty sv ty zachráníme co nejrychleji.“ Oba se ušklíbli, John o poznání tvrd ji. Pak Frankovi hodil láhev i sklenku, kterou p ed tím vyprázdnil. „Ty flotily jsou skute né,“ prozradil Boorman. Kávovar šokovan zaprskal, až se kyborg po p ístroji p ekvapen ohlédl. „Flotily?“ JFK pochopil, že si dosud ani nedokázal p edstavit, jak je situace doopravdy špatná. „Ano. Na hranicích Slune ní soustavy spolu bojuje p t kosmických flotil z p ti paralelních sv t . Všechno se odehrává podle pe liv p ipravené extrémn složité procedury tak, aby jednotlivým flotilám bylo poušt no žilou zp sobem akcelerujícím budování dalších kosmických lodí a vývoj technologií.“ „Nechápu to,“ zavrt l hlavou JFK. Ale já ano! zajásal Zv davec zá iv rudým textem p es rozhraní Sít . 123

Ková mu p ed pár hodinami zakázal audio i subvokální komunikaci. „St ih reality, jak nazýváte skokovou transformaci našeho sv ta, nebyl proveden pouze tady, ale sou asn i v dalších ty ech paralelních vesmírech s podobnou technologickou úrovní. Jejich obyvatelé jsou stejn jako my p esv d eni, že jsou ohrožováni mimozemskou invazí,“ zazn lo z jednoho z neviditelných reproduktor , jimiž byla Ková ova pracovna vybavena. „To je kdo?“ zatvá il se ned v iv Boorman. „Zv davec, m j expertní analytický systém,“ prozradil mu Ková . „I když m trochu p ekvapuje, že mu to myslí až tak dokonale. A také, že použil slovo my. Tuším poprvé.“ „ íkal jsem vám, pane,“ zareagoval Zv davec, „že ím víc zdroj mi umožníte používat, tím víc bude má výkonnost nar stat.“ „Ale v tomhle sv t neexistují um lé inteligence se stoprocentním sebeuv dom ním,“ namítl Boorman. „A ty, a už jsi, co jsi, k tomu máš zatracen blízko. Jak je to možné?“ „To já,“ zapraskal kávovar. P et žování jeho logické jednotky a Ková ovo neustále va ení kávy zp sobilo poškození hlasového výstupu. „Umožnil jsem mu používání sít BIOTECHU a n kolika dalších digitáln blízkých organiza ních jednotek.“ „Prosté navyšování výpo etního výkonu neimplikuje vznik dokonalé um lé inteligence,“ nesouhlasil Boorman. „Také jsem trochu po íta ové sít p estrukturalizoval pro dosažení požadovaného stupn hierarchie,“ p ipustil GOD v emisar. „A pro to?“ cht l v d t Frank. „Pot ebujete poradce a já to ze z ejmých d vod být nemohu. Nesmím zasahovat do událostí kv li et zové kauzální reakci.“ „A tohle není vm šování?“ zeptal se JFK, myšlenkami už úpln jinde. „Pod prahem reakce, t sn , ale p ece. Pokud je m j kvalifikovaný odhad správný.“ 124

Bylo vid t, že Boormana v c zaujala, ale Ková mávl zamítav rukou. „Zpátky k našemu problému. Víme o p ti sv tech, které n kolik posledních desetiletí, je jedno, zda objektivn i subjektivn , zbrojí, aby se p ipravily na totální válku s mimozemským nep ítelem. Jak je to sakra možné?“ „N kdo vytvo il stabilní portály, p es které jsou tyto sv ty propojeny A jimi procházejí celé flotily kosmických lodí a bojují spolu navzájem,“ nadhodil Boorman. „Není to tak jednoduché,“ ozval se op t Zv davec. „Flotily se spolu setkávají v Maurbyho zhrouceném neprostoru, vzniklém odd lením dvoudimenzionálních povrch pr chod . ást hranice Slune ní soustavy je te vlastn tvo ena práv takovým zhrouceným neprostorem, v n mž se as a prostor prom ují podle…“ „Stop,“ zadržel JFK výklad. „Nejsem tomu schopen porozum t, a ani to nepot ebuju.“ „Ob as je dilatace, p ípadn kontrakce, asu tak vysoká,“ navázal Boorman, „že u jednotlivých voják zp sobí asovou dezorientaci a pár se jich za ne zajímat o to, co se tam,“ ukázal vzh ru, „vlastn d je. Proto je tu PSYCHOBIL, aby zpacifikoval nemístné zv davce.“ „Nebo eliminoval ty, kte í zjistí, že vlastn bojují proti lidem?“ navrhl JFK. „To mohu potvrdit,“ op t se zapojil Zv davec, „analýzou dat z…“ „Stop!“ zadrželi ho oba agenti sou asn . Nem li zájem o nepr st elné d kazy, nehodlali své nep átele porazit v soudní p i – cht li je zni it v reálu. Pro tuhle práci byl ideální velký istící agenturní tým. „Na co n kdo pot ebuje p t flotil o plus mínus ty i sta tisících kosmických lodích, schopných operovat v meziplanetárním prostoru?“ nadhodil po minut zachmu eného ml ení Boorman. „Pro n kdo?“ podíval se na n j JFK. „OK,“ pokr il rameny Frank. „Na co X-Hawk pot ebuje tuhle supertechnickou vražednou mašinérii? Vlastn se nemusím ptát,“ 125

odpov d l si sám vzáp tí, „chce prost urvat co nejv tší kus metauniverza a v bec mu nevadí, že jako arod j by techniku nem l používat. Neštítí se ani termojaderných reaktor .“ „A te si p edstav, že by k tomu všemu znal ješt tajemství Negace Maurbyho efektu,“ p ipomn l JFK a p itom se nev domky dotkl p ív šku ve tvaru k íže, který nosil na krku. John se na schránku a její obsah snažil myslet co nejmén . Moc mu to však nešlo. „Nechce ovládnout ást metauniverza, chce ho ovládnout celé,“ doplnil Boorman. „Není možné ovládnout celé metauniverzum,“ vmísil se do rozhovoru po dlouhé dob op t GOD v emisar. „Dobrá,“ p ipustil Boorman blahosklonn . „Chce se stát pánem nad všemi sv ty, na nichž mohou žít lidé.“ „A co kdyby ten váš X-Hawk,“ zareagoval tentokrát Zv davec, „poté, co získá moc nad dostate n velkou ástí nekone na, zhroutil, zni il, znegoval zbytek? Pak by byl opravdu absolutním vládcem všeho.“ „To p ece není možné!“ vybuchl JFK. „Navíc sv t není nekone n mnoho!“ „No, mn se to tak jeví,“ nedal se Zv davec. „Tak sakra, ekni n co!“ oto il se Ková ke kávovaru. Nev d l, jak je to možné, ale p ístroj vypadal skute n p ekvapen . Oba muži se na sebe podívali, Frank pokr il rameny a p ihrál láhev zp t Ková ovi, ten si znovu nalil. Pak op t dlouho sed li v tichu, každý pono ený do vlastních myšlenek. „Takže tohle všechno, zdegenerovaný Maurbyho klon, St ih reality, který prom nil tenhle a další sv ty ve vojenskopr myslové megakomplexy, je ást X-Hawkových mocenských plán ,“ zkonstatoval JFK chmurn . „Mám pocit, jako bych d ív vid l jen jeho ást, kousek. Ve skute nosti musí být mnohem d siv jší a smrtonosn jší, než se nám zdá.“ „A také lidšt jší?“ pronesl s velkým otazníkem na konci Boorman. 126

„Asi,“ pokr il JFK rameny. „Jak vlastn dokázal takhle p ekroutit realitu, pozm nit historii, sou asnost i budoucnost p ti r zných vesmír ?“ položil Ková otázku, která v n m hlodala už hodn dlouho. „Netuším, nedává mi to smysl,“ p ipustil Zv davec. „Kouzla nám obvykle smysl nedávají, je to dáno jejich podstatou,“ odpov d l GOD v emisar. „Tento St ih realit je mnohem rozsáhlejší, než jsem p edpokládal, a je jisté, že nebyl proveden žádným mn známým zp sobem. S šedesátiprocentní pravd podobností k n mu byla použita vysoká magie zna né mohutnosti.“ „Vysoká magie zna né mohutnosti?“ zopakoval podezírav JFK. „Není to b žná terminologie,“ p ipustil kávovar. Ková si najednou p ipadal, že se stal hrdinou n jakého absurdního dramatu, kde proti sob stojí agenti tajné superorganizace, arod jové ve špi atých kšiltovkách a elektrické spot ebi e, které nakonec hlasováním rozhodnou, kdo je vít z. A v úplném záv ru se rub stane lícem, vít z poraženým. Kde z staly staré dobré asy, kdy prost a jednoduše chytali pašeráky? Musel tomu porozum t, pochopit bizarní situaci, do které se oni i celý sv t dostali. Musel, protože v tom spo ívala jejich poslední nad je. Op el se pohodln ji, zakroužil sklenkou v prstech a pozoroval vlny tvo ící se v opaleskujícím destilátu, dokud se neuklidnil. „Vra me se k agentce Stelarové. Byla místním rezidentem Agentury. N jakým zp sobem zjistila, že zde n kdo pracuje na realizaci Negace Maurbyho efektu,“ za al JFK soust ed n . Boorman se na n j s o ekáváním podíval, Zv davec na jednom z holodisplej vy aroval pár hlubokých, jistým zp sobem ženských o í. Ková si uv domil, že ho podivný smysl pro humor, který tahle nedávno zrozená um lá inteligence projevuje, zneklid uje. „A dál?“ povzbudil ho Boorman. „P edpokládám, že St ih reality nemohl realizovat jedinec, ale celý rozsáhlý X-Hawk v tým. Stopy, které k n mu Stelarovou 127

p ivedly, však existovaly v dob p ed St ihem reality. Te už v p vodní podob neexistují. V co se prom nily? Dokumenty, videozáznamy, poznámky, které si ud lala?“ „Budou se týkat toho, v co se prom nila ta tvá p vodní organizace zkoumající Maurbyho,“ odpov d l Frank po chvíli p emýšlení. „Je velmi obtížné ov it to výpo tem nebo provést matematický d kaz,“ zachrchlal kávovar. „Ale je to pravd podobné,“ mrkl o ima Zv davec a nechal si nar st dlouhé asy. JFK rad ji pohlédl stranou. Sám s Frankem souhlasil, všechno zapadalo do sebe. V byt Stelarové našel ohromné množství katalog a nejr zn jších dokument zabývajících se INTERSTELAREM. „A co se stalo s tím, kdo St ih reality provedl?“ položil další logickou otázku. „Odhaduji, že musel stát mimo, protože jinak by transformace postihla i jeho.“ „Jinak to nejde, tento fakt je základní podmínkou všech známých postup pro transformaci reality,“ potvrdil kávovar. „Musel vytvo it malou, izolovanou oblast, které se zm na nedotkla a kterou pak opatrn vyladil do souladu s novou skute ností, aby negenerovala disharmonické kauzální vlny.“ JFK op t do detail nerozum l, ale nevadilo mu to. Intuitivn chápal, jak tahle p íšernost p evracející životy miliard lidí naruby funguje. „Je možné vrátit St ih reality nazp t?“ „Ne,“ dostal odpov od Zv davce i kávovaru sou asn . JFK se zamyslel, zda je št stí, že Stelarová ukrývala technologii Negace Maurbyho efektu v mimorealitní schránce. Spíš ne, protože kdyby ji St ih reality zni il, bylo by vše jednodušší a nehrálo by se o tak vysoké sázky. Celý tenhle galimatyáš rozpoutalo hlášení degenerovaného Maurbyho klonu, v n mž pop el své p edchozí hlášení a poslal Agentu e informaci, že Negace je možná. Jak ale X-Hawk, p ípadn jeho lidé, k tajemství Negace p vodn p išli? Než jim ho Stelarová ukradla? Napadla ho další 128

otázka. Myšlenky mu ví ily v hlav zdánliv nezávisle na jeho v li. Boormana i Zv davcovy o i vnímal jako n co vzdáleného, jen nap l skute ného, soust edil se pouze na své úvahy. Díky Maurbyho klonu íslo jedna, odpov d l si. Degenerovaný klon íslo dva se o jeho existenci zmi oval. JFK si p ipomn l, co všechno o Maurbym kdy slyšel. V dec by X-Hawkovi nikdy ultimativní zbra nevydal dobrovoln . Museli ho k tomu p inutit. JFK v d l, že za použití správných metod lze zlomit každého lov ka, jenomže Maurby byl naprosto oddaný Ková m rovnováhy a poda ilo se mu za ídit, aby X-Hawk tajemství Negace nezískal. Místo toho n jakým zp sobem zajistil, aby se k n mu dostala Agentura – tedy Stelarová. Pak došlo k onomu neš astnému St ihu reality a stopy se ztratily, jako když se nad krajinou p ežene píse ná bou e. Navíc X-Hawk zde nyní nebyl. Tím si byl JFK jist, protože už by na známky jeho p ítomnosti ur it narazil. P ítomnost na vysoce sofistikovaných technických sv tech nebyla obvykle arod ji p íjemná a navšt voval je, jen když musel n co za ídit osobn . Pravd podobn zde m l jen své lidi. Kte í to jsou? Agentka Stelarová spolupracovala s Maurbym, agentka Stelarová se zajímala o organizaci, která se po St ihu stala INTERSTELAREM. Že by X-Hawk ovládal práv toto obrovské konsorcium? Netušil. Mohl objevit v historii INTERSTELARU n co, co by mu napov d lo, co se stalo p ed transformací celého sv ta? Archeologové i paleontologové to m li jednodušší než on… P ikázal Zv davci, a mu vyhledá pat i ná data. Kupodivu si odpustil své obvyklé poznámky a p ed JFK defiloval stru ný p ehled posledních dvaceti let nejv tšího zbrojního konsorcia ve Slune ní soustav . Nebyl vždy nejv tší, jeho vzestup za al p ed patnácti lety a p ed osmi došlo k ohromné katastrof , výbuchu Divize pro vývoj pohonných jednotek kosmických lodí, která pr myslového giganta málem srazila na kolena. Byla to katastrofa tém meziplanetárních rozm r . JFK zav t il a pono il se do hlubších a podrobn jších datových vrstev. 129

Oficiáln šlo o selhání automatických systém ízení s p íliš velkou autonomií. Neoficiáln se pomátlo n kolik vojenských robot . INTERSTELAR p išel o polovinu len správní rady a navíc byl zabit i tehdejší generální editel. JFK se zvrátil v k esle, až teleskopický kloub zask íp l. Mohla to být sabotáž? Sabotáž profesora Maurbyho, který se pokusil svého v znitele a mu itele zabít? Byl to d vod, pro se v této realit X-Hawk nadále nevyskytoval? Byl zran n? Ková nev il, že již nežije. Mohlo to tak být, ale šlo jen o spekulace, pot eboval víc informací – St ih realit je však všechny p emazal. Uv domil si, že zatímco p emýšlel, Boorman diskutuje s kávovarem a Zv davcem. Whisky zbývalo už jen na dn a z nich t í pil jen kyborg. „Odhaduji, že jen velmi málo lidí v tomhle sv t nebylo podrobeno St ihu reality,“ prohlásil Boorman a skeptickým pohledem zhodnotil množství nápoje v láhvi. „Práv proto vyšší místa v PSYCHOBILU, myslím na postech, kde je nutné, aby v d li, co je skute nou náplní innosti gildy, nezastávají lidé, ale jakési anorganické odvozeniny od p vodních lidských osobností. Je s nimi snazší manipulovat a zajistit si jejich loajalitu,“ dokon il a napil se. „A co samotný editel PSYCHOBILU?“ zeptal se JFK. „Nevím,“ zavrt l hlavou Boorman. „Mohl by být jen nastr enou figurkou, ale k tomu mi nesedí ti dva chlápci, kte í se zjevili b hvíodkud, když zjistil, že jsem navštívil jejich pobo ku. Nastr ená loutka by se spokojila se svou stávající ochranou. Podívám se, co je za .“ Odložil sklenku a zvedl se. „Chci to probrat s Amélií,“ zastavil ho Ková . „Zná tenhle sv t lépe než my.“ „Zrušila sch zku, náhlé obchodní jednání. Zkoušel jsem se jí dovolat, ale je n kde mimo,“ odpov d l Boorman po krátkém zaváhání a odešel. JFK jen p ikývl a pokusil se navázat prioritní spojení. 130

„Narážím na informa ní ze , ze INTERSTELARU, sakra,“ zaklel vzáp tí a okamžit si vyžádal p es Sí druhého tajemníka. „Nevím, jestli vám mohu poskytnout tyto citlivé informace,“ vykrucoval se Rumway. JFK pochopil, že ztráta jeho výsostného postavení u baronky von Techlowitz se stala všeobecn známou. Byl rád, že Boorman do vnitrogildovních pletich zatím zasv cen není. „Bu mi to eknete hned a všechno, nebo jsem za p t minut ve vaší kancelá i a to, co zbude z vašeho nosu, budete ze zdi seškrabovat osobn , protože se postarám, aby to za vás neud lal žádný uklízecí stroj,“ odpov d l zdánliv klidn . Ve skute nosti v n m všechno v elo a nejrad ji by vystartoval okamžit . Druhý tajemník zbledl. „Baronka vede d ležité jednání s generálním editelem INTERSTELARU p ímo na jejich území, diplomatické záruky p ikládám, všechno je v naprostém po ádku.“ JFK p ijal p ílohy a bez dalšího p erušil spojení. Podle podklad mohla Amélie z stat na území nep ítele i pár dní. Co po ní cht li? Pro práv te ? Ur it to nebyla shoda okolností. Nemohl na ni ekat, musel jednat, za každou cenu získat víc informací. Bez dalšího otálení zamí il do centra informa ní kontrarozv dky. Kešh Tribett byl jediná konkrétní stopa, kterou m l, navíc byl zjevn posedlý jím samotným a n kdo toho mistrn využíval.

131

ROZHOVOR S PÁTRA EM JFK se opíral o barový st l a zdánliv lhostejn klouzal pohledem po okolních hostech. O tom, kdo Tribetta vytáhl tak rychle z basy a navíc mu za ídil nové místo s vysokými pravomocemi, nezjistil v bec nic. Poslední zp sob, jak se n co dozv d t, bylo osobní setkání. Na pozvání, které JFK poslal na jednu z pátra ových adres, Tribett kupodivu zareagoval. Ková si dal spoustu práce, aby vybral místo, kde by Tribettovi neprošel žádný z jeho oblíbených úskok – jeden z nejluxusn jších bar na Zemi, nacházející se na nám stí nikoho, ze všech stran obklopeném citadelami nejv tších gild, koncern a konsorcií. Tady se pohybovala výhradn smetánka pat ící mezi nejmocn jší z mocných. Ková si objednal drink a snažil se nevnímat jeho cenu. Fondy BIOTECHU, kterými disponoval, byly sice zna né, ale ástka, kterou za p t centilitr destilátu zaplatil, byla mírn e eno za hranicí normálna. Nebyl zde však kv li pití. Zde nad bezpe ím zákazník , jejich psychickou i fyzickou integritou, bd ly ty nejvýkonn jší a sou asn nejpohotov jší bezpe nostní systémy. JFK sice m l svou osobní zbra , ale byl si dob e v dom, že o ní ví automatický defensivní systém baru, barman, bezpe nostní robot u vchodu a samoz ejm i hlídkující policista. Nehodlal ji vytáhnout. Na druhou stranu, necht l být neozbrojen – pro všechny p ípady. Usrkl, velmi opatrn , aby si nemusel objednávat podruhé, a znovu se opatrn rozhlédl. V okolí nevid l nikoho hubeného, opot ebovaného a zatrpklého. Tribett tu prost ješt nebyl. Emblém Sít zablikal, a když Ková neprotestoval, rozvinul se v zelenou plochu, na níž se p evalovala ikona tu ného mou ného erva. erv se vzáp tí rozpadl na mnohem menší dravé ervíky, kte í se za ali navzájem požírat. Ková váhal, volající se skrýval v anonymit a zvolil skute n podivný symbol. Poslední dravý erv narostl do v tších rozm r , zakuklil se, pak se kokon rozpadl a – v okamžiku, kdy se objevila obrovská zubatá tlama, JFK hovor p ijal. 132

Okamžit poznal Stravinského. Už rozum l propastem jeho o í. „Snažil jste se m najít,“ ekl hacker a biomág v jednom pobaven „Máte pocit, že jsem nedodržel svou ást dohody?“ „Ne,“ odpov d l JFK a snažil se d lit svou pozornost mezi hovor a okolí. „Jen jsem zjistil, co jste za .“ „Vy jste zjistil, co jsem za ?“ opá il Stravinski p ekvapen , jeho zuby se v ostrém sv tle, jehož zdroj JFK nedokázal identifikovat, zlobn zaleskly. „Jak?“ „Od lov ka, s nímž se mám setkat,“ prozradil JFK. Snažil se rozhovor co nejvíce prodloužit, protože stopovací programy, kterými ho vybavili informatici BIOTECHU, už vyrazily vp ed. „Pokoušíte se zbyte n ,“ zatvá il se Stravinski znechucen a JFK od svých špion p estal dostávat zprávy. „Co jsem doopravdy za ví jen velmi málo lidí. A všichni jsou z týmu, který vám šlape po krku. Pokud tuhle sch zku p ežijete, kontaktuji vás pozd ji. Zatím jen malá nápov da. Pro si myslíte, že Maurbyho klon na Prstenci pot eboval ke své existenci biomateriál práv z žen? Maso jako maso,“ Stravinski se pousmál, jako by se mu povedl obzvláš dobrý vtip. „Protože jsem byl jednou z jeho sudi ek,“ rozchechtal se na plno. Ková i p ipomínal aztécké reliéfy prastarých démon s rozšklebenými tlamami plnými zub . Nebylo v n m nic lidského. „Psychosomaticky byl kódován tak, aby jen smrt žen mohla oddálit jeho vlastní zánik.“ „Jste naprostý šílenec, monstrum!“ vydechl Ková . „Ne, jsem génius,“ zavrt l hlavou Stravinski. „A nevadí mi míchat p íjemné s užite ným. Podle toho, že se za aly ztrácet ženské, jsem pozd ji zjistil, kde se ukrývá a…“ Spojení se p erušilo. JFK se rozhlédl. Bar se mezitím sta il vyprázdnit, vlastn v n m krom n j a barmana istícího sklenice tak, jak to barmani d lají v tisícovkách vesmír po stovky let, už nikdo nebyl. Dál JFK ne ekal. P esko il pult a vrhl se do dve í, sou asn adu sklenic rozt íštila série projektil . Zamí il doleva, kde vycítil 133

delší chodbu s více potenciálními východy. První dve e – proraženým oknem dovnit práv lezl t žkood nec s automatickou zbraní. Pokra oval dál, další dve e díky bohu otev ené, rychle po schodech dol do sálu – kavárna nebo tan írna. ada oken p ed ním rozzá ená slune ním sv tlem, dostat se k nim a je na ulici. P esko il st l a ervené k eslo, nad hlavou mu hvízdla kulka, nechal nohy za sebou a dopadl na b icho, vzáp tí op t vyrazil. Na okraji jeho zorného pole se zhmotnil stín, venku bude zachrán n, ztratí se v davu. Sko il, už v letu ho do boku nabralo beranidlo schopné ni it m stské hradby a zásah zm nil sm r jeho pohybu o devadesát stup , skon il s polámanými žebry v pavu in popraskaných zrcadel. Okamžik mu trvalo, než se vzpamatoval, padající sklo okolo n j se se zvon ním t íštilo o podlahu. Pak na ni dopadl i on sám. Z stal ležet, protože se po ot esu nedokázal zvednout. Všechno ho bolelo, v d l však, že už za pár sekund bude akceschopný, v d l to a p ipravoval se na protiútok, na n mž bude záviset jeho život. Už se mu vracely síly. Pod p ibližujícími se kroky praskalo sklo, ve sm ru od jeho hlavy se k n mu pomalu blížil vyhublý vysoký muž se sv šenými rameny v ošoupaném balo áku. Kešh Tribett. „Pro tak zhurta?“ zasípal JFK. „Cht l jsem se s vámi sejít.“ Zatím se nepohnul, protože Tribett na n j mí il pistolí s hranatou hlavní. ernota tunelu korespondovala s propastmi Tribettových zapadlých o í. „Mám rad ji, když se rozhovory odehrávají podle mého scéná e,“ odpov d l pátra suše. Zm nil se, za posledních pár týdn se zm nil, a Ková ovi se v bec nelíbilo jak. Tohle setkání se neodehraje p esn podle jeho plán , musel p iznat sám sob . Rozhodn neplánoval, že bude p i rozhovoru ležet na zemi. „Jsem kapitán speciálních policejních jednotek a mám rozkaz zatknout vás. Rozkaz zatknout Johna Francise Ková e. Vaše postavení vás tentokrát nezachrání,“ mluvil Tribett suše. 134

„Po kejte venku,“ p ikázal a JFK až te zjistil, že nejsou v sále sami. Ozbrojení policisté se p iblížili tak tiše, že je v bec nezaregistroval. Pravd podobn byli n jakým zp sobem upgrejdováni, nebo to ani nebyli lidé. Na Tribett v pokyn se vzdálili stejn rychle a bezhlu n , jako se objevili. „Zatknout? A za co?“ „Nevím, není to moje starost,“ odpov d l Tribett lhostejn . Po celou dobu na Ková e mí il a jeho zbra se nezachv la. „Tak a to máme za sebou,“ pobídl ho John. „Tohle nedorozum ní se ur it vyšet í,“ dodal s jistotou, kterou necítil. M l pocit, že nejde o žádné oby ejné zat ení, ale dob e zorganizovanou akci nep ítele. Tribett ho dál bez hnutí pozoroval. „Mí zam stnavatelé vás cht jí živého,“ ekl zamyšlen , „ale já vás nemám ád, Ková i. Od chvíle, co jste vstoupil do mého života, stojí všechno za hovno.“ JFK došlo, že ho Tribett nehodlá zatknout, ale zabít. „Jste na Zemi, po tom všichni na Prstenci p ece touží, tak o co vám jde?“ zeptal se, aby ho p inutil dál mluvit. „Tak se to možná jeví vám, ale já to vidím hodn jinak,“ zavrt l Tribett hlavou. Jeho prst posunul spouš o první nepatrný kousek. JFK zoufale p emýšlel. S pistolí u hlavy nem l šanci na protiútok a Tribett byl jednozna n rozhodnutý. Musí být zp sob, jak se z toho dostat ven se zdravou k ží. Pro ho sakra chce zabít? Na Prstenci se setkali p i vyšet ování vražd prostitutek a Ková nakonec pachatele objevil – Tribett nikoliv, p estože byl na pátrání osobn zainteresován, mezi zavražd nými byla i jeho p ítelkyn . Byl to d vod, pro pak Ková e tak urputn pronásledoval? Asi ano. „Vím, pro ty holky zem ely, nedávno jsem našel skute ného pachatele, spole n ho m žeme dostat!“ zkoušel to JFK. Tribett jen zavrt l hlavou. 135

„Já už to vím. Pokaždé, když jsem se s tebou setkal, jsi mi uklouzl. Tví nep átelé mi pak dali další šanci t chytit, ale já se p itom vždy propadl do bahna; do špíny v tší, než jsem si dokázal p edstavit – než jsem t potkal.“ JFK hled l do ústí hlavn a v d l, že Tribett d íve nebo pozd ji vyst elí. P ipravoval se na poslední zoufalý pokus, i když v d l, že nevyjde. Na to byl pátra p íliš zkušený. „Nezjistil jsem, co jsi za ,“ Tribett sv sil pistoli a JFK si vydechl. „Místo toho jsem se dozv d l spoustu v cí, které jsem znát necht l. Nest elím t do hlavy.“ John se pokusil podtrhnout pátra i nohy, ten však bleskovým pohybem namí il Ková ovi na b icho a stiskl spouš . Dávka t í náboj , byla poslední Johnova myšlenka, než ho bolest zbavila schopnosti uvažovat. Kešh Tribett s morbidní zv davostí pozoroval umírajícího muže u svých nohou. „Víš, oni d lají p íšerné v ci, za hranicí toho, co jsem považoval za možné. A nikdo je nedokáže zastavit. M žou všechno. T eba p epadnout tenhle bar na nejlépe hlídaném míst planety. Ješt t i hodiny sem nikdo nep ijde.“ JFK nic z toho nevnímal. Ležel v rychle se zv tšující kaluži krve a pekelnou agónií se propracovával ke smrti. „Za t i hodiny budeš mrtvý. Spíš d ív,“ usoudil Tribett. „A já budu muset žít s tím, co vím.“ S t mi slovy se nad Ková em sklonil, vytáhl mu z pouzdra zbra , odjistil ji a hodil na dosah bezvládných prst do krvavé louže. Už se nezv tšovala a na okrajích za ínala zasychat. Boorman sed l v Ková ov k esle a sledoval na map pohyb Kešhe Tribetta. John se sice už n kolik hodin nehlásil, ale sch zka z ejm prob hla úsp šn , protože se mu na pátra e poda ilo pov sit št nici. Zatím se Tribett stavil na drink a na ob d a te opoušt l ve ejné území a aerotaxíkem let l k… n kam. Boorman trp liv ekal. Zatím mohl taxík zamí it kamkoliv, ale s každým dalším kilometrem, který urazil sm rem do 136

vnitrozemí, se možný výb r gild, koncern a konsorcií, na jejichž území mohl p istát, snižoval. P erušovaný signál št nice s nar stající vzdáleností slábl. Nemohl to nijak ovlivnit, vrátil se rad ji ke své práci. Kdysi dávno, když ješt býval lov kem, a vlastn i mnohem pozd ji, jako kyborg se svalovým aparátem na biologické bázi, si rád zacvi il. Dob e v d l, že pokud chce lov k dosáhnout co nejlepších výsledk , p iblížit se svému maximu, musí si p ípravu pe liv naplánovat. St ídat období maximálního úsilí se sníženou intenzitou cvi ení, m nit techniky, zp soby zat žování. Práv v tom spo ívalo mistrovství trenér , kte í dokázali tréninkový plán ušít p ímo na míru svého sv ence a za ídit tak, aby maximální formy dosáhl práv p ed klí ovými závody. Boorman se na ízenou válku odehrávající se na hranicích Slune ní soustavy pokoušel dívat podobn . N kdo se snažil z potenciálu lidstva vyždímat vojenské maximum. Stimuloval ho útoky, menšími i v tšími, p epady i velkými invazemi. A také obdobími klidu, kdy se lidé zotavovali z utržených ran. X-Hawk nehodlal nechat tuhle civilizaci vykrvácet, pot eboval z ní vyždímat co nejv tší a nejvýkonn jší armádu. Trénoval ji pro válku a Boorman se snažil odhalit, kdy p ijde klí ový okamžik. GOD v emisar mu odmítl cokoliv prozradit a Zv davcova osobnost se do asn rozsypala – její hlavní integrující sou ástí byl Ková v implantovaný ip pro komunikaci se Sítí. Boormanovi to nevadilo, v d l, že se k výsledku dopracuje sám. A to hned dv ma cestami. Jednou na základ matematických analýz a druhá využije lidskou intuici, založenou na vojenských zkušenostech. Znovu si promítl výpis nejd ležit jších vojenských operací za posledních patnáct let, k tomu na další obrazovku seznam vojenských inovací, které vždy vyplývaly z konkrétních bitev, a na t etí ztráty spolu s ekonomickou výkonností lidské civilizace jako celku. P vodn jen nejasné nep íjemné tušení za ínalo nabývat ost ejších obrys , už to nebyl jen mlhavý p ízrak, ale nejprve cihlová, pak železobetonová ze . Intuice Boormanovi 137

íkala, že lidé už mají natrénováno a za chvíli všechno za ne naostro. Pravd podobný as vypuknutí globálního konfliktu práv nastal, kapacita vojensko-pr myslového komplexu Slune ní soustavy je na maximu. Sou asný stav je dlouhodob neudržitelný, dostal výstup z matematické analýzy, se kterou se s pomocí superpo íta posledních pár hodin lopotil. Jen potvrdil jeho vlastní odhad. Pomalu vypustil z plic vzduch a oto il se ke kávovaru. „Tak co ty na to?“ zeptal se GODova emisara. „Souhlasím, pode m as t0 nastane v ádu dní, spíš než týdn i m síc .“ „Nepot šil jsi m ,“ zavr el Boorman a stiskem jediné klávesy odeslal výsledky svého pátrání Ková ovi, a už se nacházel kdekoliv. Sám p itom zachmu en p emítal, co by se stalo, kdyby se místní superflotila p esunula do reality, kde se nacházela agenturní báze. Jediný t žký kosmický k ižník sta il na to, aby porazil lidstvo. Vojenská technika jedenadvacátého století si proti místní stála stejn jako kamenný sekeromlat proti t žkému kulometu. Ta p edstava nahán la hr zu. Dve e se otev ely a bez klepání vešla Amélie. V okamžiku, kdy zjistila, že uvnit není Ková , ale Boorman, jí zajisk ily o i. Kyborg si znovu s p ekvapením uv domil, že ona ho doopravdy miluje. Nic jí nezatajil, p esn jí popsal, co je za , ale jí to v bec nevadilo, možná práv naopak. P ešla až k n mu, zaklonila hlavu. Položil jí dlan na boky a políbil ji. Byla živá, teplá, k ehká, nádherná. Polibek se prodlužoval. „Nerad bych, aby nás tady John takhle vid l,“ dokázal se od ní kone n Boorman odtrhnout. V prvním okamžiku cht la protestovat, ale pak se zarazila. „No, nebylo by to, ekn me, zdvo ilé,“ souhlasila nakonec. Boormana její zd vodn ní p ekvapilo, ale nekomentoval to. „Mám dobré zprávy. Ješt váhám, ale je to nejlepší nabídka, kterou jsem kdy dostala,“ vyhrkla. „Cht la bych to s tebou 138

oslavit. V soukromí. Celý život jsem m la tolik plán , p ání, p edstav, a te to vypadá, že je budu moci realizovat.“ Boorman si nedokázal pomoci a b íšky prst ji pohladil po tvá i. „Oslavíme to, a je to cokoliv.“ „Dostala jsem obchodní nabídku od INTERSTELARU. Má o BIOTECH zájem a nabízí finan ní propojení za velmi výhodných podmínek. Jde hlavn o biotechnologii, kterou práv vyvíjíme. S naším p isp ním by pak mohli konkurovat CYBORGCORPU.“ Boorman v d l, že technologie byla odvozena od killerbota, který p ed asem málem dostal Ková e. Zámek dve í cvakl, jako by se n kdo dobýval dovnit a moc mu to nešlo, oba se s o ekáváním oto ili. Pak klika nezvykle pomalu klesla a dve e se váhav otev ely. Za nimi nap l stál a nap l se opíral o ze Ková . V obli eji byl sinav bílý, na sob m l dlouhý pláš , který mu na první pohled nepadl. Vpotácel se dovnit a Boorman zahlédl pod od vem krev. „Doktora, pot ebuju doktora.“ Boorman se podíval na Amélii, ale ta už ho podle výrazu tvá e volala. John se svalil do k esla, okamžik to vypadalo na poslední v c, kterou v život dokázal. Pak se mu do obli eje op t vrátil život. „Ten zkurvysyn m cht l zast elit. Napálil mi to do b icha, t ikrát.“ Do místnosti se v ítil Améliin osobní léka , doktor Kaligary, v patách za ním automatická sestra. P ítomným v noval jen zb žný pohled a okamžit se sklonil nad Ková em. „Vy jste se zbláznil, lov e! Aplikovat na sebe vývojový typ vojenského nanozdravotníka! Víte, co vám to ud lá s vnit nostmi? P ebuduje je to podle poslední vyhlášky generálního štábu!“ zareagoval okamžit . „Dva zdravotníky, dva, doktore,“ zachropt l JFK. „M l jsem je na sebe p ipojené permanentn . Tušil jsem, že se pokusí o n jaký podraz, ale po ítal jsem spíš s otravou a ne dávkou do b icha.“ 139

Doktor už skalpelem s kauteriza ním nástavcem roz ízl gelovitým povlakem p ekrytou ránu – rychle vytvo ené polymolekulární et zce speciáln navržených bílkovin fungovaly jako pojivo a obvaz sou asn . Pak vsunul Ková ovi do t la optické vlákno s objektivem, na jedno oko si nasadil okulár. „Jeden obratel je naprasklý, odneslo to n kolik žeber, rozvíjí se sepse z prost eleného st eva, kterou nanoboti nezvládají. Musíte na sál, okamžit .“ „Pozd ji, doktore, musím te n co za ídit. Kam ten šmejd odlet l?“ Boormanovi bylo jasné, koho Ková myslí. Oto il se na obrazovku, kde byly zobrazovány výsledky Tribettova sledování. „Musí za ním stát zatracen mocný hajzl, protože porušil polovinu lánk Zemské ústavy,“ vyplivl Ková . „CYBORGCORP,“ p e etl Boorman jméno poslední destinace a obrátil se zp t na Ková e. Ten p ikývl, jako by nic jiného ne ekal a… omdlel. „Pom žu vám, doktore,“ zabru el Boorman. „Nikdy neví, kdy má dost.“ S ohleduplností, kterou by v n m na pohled hledal málokdo, zvedl JFK do náru e a zamí il ke dve ím. „Bude to rychlejší než s nosítkama,“ prohodil na vysv tlenou. Baronka von Techlowitz ho p itom pozorovala obdivným pohledem a aniž by si to uv domovala, pot ásala p itom hlavou. Netušila, že n kdo takový jako Boorman m že v bec existovat. Jí ukazoval jen svou lidskou tvá , ale byla v n m nebezpe ná šelma, obrovský jeskynní medv d. V jeho p ítomnosti se cítila v bezpe í, v pohod . Necítila pot ebu hrát dokonalou baronku von Techlowitz. Okamžik p emítala, zda si takové myšlenky m že dovolit, ale pak to hodila za hlavu. M že, ona m že všechno. Doufala, že se z nemocnice vrátí brzy. Ková byl tuhý chlap, nepot eboval ch vu. Znala takové. Manipulovala jimi, využívala je. K práci i pro osobní pot šení. Ale Boorman… on byl n co jiného. 140

BARONKA VON TECHLOWITZ AGENTKA STELAROVÁ

VS.

Ková ležel v posteli a o ima popohán l k ivku grafu vykreslovanou na monitoru léka skou diagnostikou. S doktorem se dohodl, že vydrží v posteli do okamžiku, kdy se k ivka dostane do oranžového pásma. Trvalo to déle, než doufal, protože Tribett se pojistil – použil sice normální st elivo, ale povrch kulek byl penetrovaný speciálním jedem. Použití dvou nanozdravotník sice ú inek jedu zpomalilo, ale nezastavilo docela. Vypo ádalo se s ním až plné vybavení opera ního sálu. Díky p ipojení na Sí mohl Ková pracovat i vleže a Boormanova analýza ho nutila, aby zbyte n nepromarnil ani vte inu. Tribett pracoval pro CYBORGCORP, který se p ed n jakou dobou pokusil úskokem získat kontrolu nad BIOTECHEM. Stravinski p vodn pracoval pro X-Hawka na klonování profesora Maurbyho. Te byl z n jakého d vodu v ilegalit a sledoval vlastní plány. PSYCHOBIL zajiš oval, aby nikdo netušil, že se lidská civilizace stala ob tí ábelské šarády. Všechno to zn lo šílen a dohromady to nahán lo d s. Nejhorší bylo, že stále v d l p íliš málo; St ih reality, totální transformace ásti vesmíru, vše p emazával. M l jednu jedinou páku, otázkou bylo, zda ji bude um t použít. „M žete se stavit?“ zavolal Boormanovi. „Chci n co probrat, osobn .“ „Oba?“ „Nevykám ti.“ „Jasn .“ Frank vypadal nejlépe za celou dobu, co se tady vyskytoval, a to i p es totální t lesnou p estavbu, kterou podstoupil. JFK byl zv davý, jak novinku ponese. Pouze zv davý, protože pokud se na n ho bude moci i nadále spolehnout jako na par áka, bylo mu jedno, jak se Boorman bude doopravdy cítit. Ve h e byly mnohem d ležit jší v ci než osobní pohoda jednoho kyborga. 141

Boorman p išel za p t minut, sám. „Amélie tu bude za chvíli,“ vysv tlil a posadil se na jedno z k esel, která p ed chvílí p inesli na Ková v požadavek. „Doslechl jsem se, že jste s Amélií n co m li,“ ekl, když se ujistil, že plastikové k esílko p ece jen jeho váhu unese. „Jo, ale skon ilo to d ív, než ses objevil,“ odbyl ho Ková suše. Boorman nevypadal p íliš p esv d en , ale ne ekl už nic. Absolutní vládce gildy BIOTECH, baronka Amélie von Techlowitz, opravdu dorazila zanedlouho. „Vidím, že už je ti mnohem lépe,“ zhodnotila stroze Ková v vzhled. JFK jen p ikývl. P emýšlel, jestli p ed tím, než se stali milenci, m la v o ích také takový chlad. Vypadala, jako by se n eho bála. Že zkazí její románek s Boormanem? To asi ne, ale necht l odhadovat, eho by byla schopná, kdyby si opravdu myslela, že ji n jak ohrožuje. Boorman se svou dokonalou tvá í vymodelovanou podle b hvíjakých vzor vypadal nete n , ale Ková v d l, že to není pravda. Podle drobných náznak – vrásek okolo o í a sval , až p íliš ost e vystupujících pod ebenovou k ží – v d l, že je kyborg napjat. „Našel jsem agentku Stelarovou,“ oznámil jim JFK. Boorman se zatvá il pot šen p ekvapen , Amélie podez ívav p ekvapen . „Pro s tím d láš takové ciráty? Mohl jsi to poslat p es Sí ,“ odpov d la nespokojen . „Tamhle na stole jsou dv složky, pro každého jedna.“ Boorman zareagoval rychleji, jednu složku podal Amélii a druhou pomalu otev el. JFK ho p itom pozoroval. Op t se zm nil. Chvíli mu trvalo, než p išel na to jak – pohyboval se jinak než d ív. V em ta odlišnost spo ívá, však definovat nedokázal. „Porovnat DNA všech lidí,“ pronesla nahlas Amélie. „To muselo stát spoustu po íta ového asu. A jak ses v bec dostal ke chrán ným dat m?“ John ml el. V tuto chvíli to nebylo tak d ležité. „To není možné!“ sykl Boorman. 142

On už byl na poslední stránce. „Nesmysl,“ tém zaje ela Amélie vzáp tí. „Blbost!“ „T ší m , že vás poznávám, agentko Stelarová,“ zareagoval JFK klidn . „Tohle jsou naprosté nesmysly, na které jsi vyplýtval celé jm ní po íta ového asu mého BIOTECHU!“ soptila. „Amélie,“ mluvil dál Ková klidn , „máš se Stelarovou víc spole ného genetického materiálu než se svým p ípadným dít tem. Zap í inil to St ih reality. Zm nil t v n koho jiného, ale z stalo vám n co spole ného. Ty jsi posedlá INTERSTELAREM, ona byla posedlá organizací, která tu existovala p ed ním. Stejn jako ji, i tebe p itahuje Zem . Ne kv li bohatství, ale protože má n co spole ného s tajemstvím, které jsi se snažila odhalit. Vzpome si, sama ses o tom zmi ovala. A ani na chvíli t nep ekvapilo, když jsem ti prozradil, odkud jsem já. Vzala jsi to jako n co naprosto normálního.“ Amélie jen nesouhlasn vrt la hlavou. „Jsem baronka von Techlowitz, magnátka gildy BIOTECH. Pamatuji si na své rodi e, pamatuji si své d tství. Neukradneš mi m j život, ne!“ p ešla od šepotu zp t ke k iku. „Oto stránku,“ navrhl jí JFK. Poslechla a zatajila dech. V d l, že se te dívá na portrét agentky Stelarové. Sám nad fotografií prosed l celou hodinu a snažil se zjistit, co mají spole ného. Nedokázal to, p esto v d l, že tam n co je. „To nejsem já, to nejsem já,“ šeptala Amélie a celá se t ásla. Boorman k ní p istoupil, objal ji kolem ramen a pozoroval Ková e ne itelným pohledem. „Agentka Stelarová, narozena…,“ citoval zpam ti JFK, „v d tství týrána, utekla z domova, vystudovala na státní náklady, služba v armád . Vdala se, s Humpreyem Gowerem m la dv d ti. P i automobilové…“ „Zastav,“ ok ikl ho Boorman. „Pro to d láš?“ „Amélie, uv dom si, že n kdo ti ukradl život, tak jako miliardám ostatních. Pomoz nám ty parchanty zni it, pomoz nám, aby se to už nikdy nestalo!“ tla il na ni dál JFK. 143

„Já nechci tamten život,“ vzlykala, „tenhle je mnohem lepší.“ Baronka Amélie von Techlowitz se p itiskla k Boormanovi a dlouhou dobu se ozýval jen plá . „Ale byl to tv j život. Nikdo si nem že hrát na boha,“ ekl ješt JFK a pak se odml el, protože už nebylo co dodat. Doufal jen, že se bývalá agentka Stelarová rozhodne správn . Pot eboval ji. „Pom žu vám,“ vzpamatovala se nakonec a probodla Ková e záštiplným pohledem. „Ale neob tuji kv li tomu své postavení ani BIOTECH. A z stanu zde. Tady jsem doma, tady jsem se narodila. Alespo ve svých vzpomínkách…“ Ková v d l, že nic jiného jí ani nezbývá, protože St ih reality byl ireversibilní tak, jako nap íklad rozbití sklenice. „Jak si p eješ,“ p ikývl. „Co pot ebuješ?“ zeptala se. Uv domil si, že Boormana do svého slova nezahrnula. Stal se pro ni ochráncem, bez n j by se nedokázala p enést p es takový ot es, nedokázala by z stat na vlastních nohou. „Chci, abys zjistila, pro ti jde INTERSTELAR tak na ruku. Pro ti ud lal tak výhodnou nabídku.“ Trhla sebou, okamžik to vypadalo, že se listy ze složky rozletí po zemi. „INTERSTELAR mi nabídl, po em jsem vždy toužila – stát se jedním z velkých hrá . To m chceš p ipravit o všechno?“ „Zjisti, o co jim ve skute nosti jde. Nejprve cht l BIOTECH spolknout CYBORGCORP, a te INTERSTELAR. To nem že být náhoda. N kde v t ch dvoutisících stranách právnických dokument se musí skrývat stopa,“ vysv tloval dál klidn JFK. „To je za átek.“ „Jak jsem ekla, pom žu,“ odsekla. Záštiplný pohled se zm nil v nenávistný. JFK se cítil naprosto vy erpaný. Bez Amélie a prost edk , jimiž disponovala, by se v krátkém ase, který jim zbýval, nehnuli z místa.

144

Boorman spolu s Amélií odešli a JFK se na l žku uvolnil. Když se probudil, sed l kyborg op t na svém míst . Podle asového údaje uplynulo šest hodin. „Pro pot ebuješ v d t, o co INTERSTELARU jde?“ zeptal se Frank. „P išla na to?“ „Ješt ne, ale nebude to dlouho trvat, neboj se.“ JFK p ikývl a uv domil si, že má hlad. Spojil se s léka em: „To m mu íte hlady, nebo co?“ vyjel na n j. „Jste krmen nitrožiln , p ímo do krve. To jen žaludek není spokojený,“ dostal stru nou odpov . „Do háje,“ zaklel. Pokud p imhou il o i, mohl si namlouvat, že se k ivka zotavování dotkla oranžového pole. „Odcházím, doktore, na po ádný steak, a mi do krve pumpujete cokoliv.“ „T žko vám mohu n co p ikazovat, pane tajemníku.“ Ková místo odpov di jen zavr el, protože v d l, že má Kaligary pravdu. „Poj me se najíst,“ navrhl Boormanovi a za al si sám odpojovat od t la jeden p ístroj za druhým. P i oblékání zjistil, že je slabší, než v leže p edpokládal, ale necht l to p iznat p ed nikým, ani sám p ed sebou. „Tak pro to pot ebuješ v d t?“ zopakoval Boorman otázku, když v gildovní restauraci osam li s Ková ovým vytouženým jídlem. „Tápu a hledám sebemenší stopy. Na to, abych našel Stelarovou, jsem musel objevit Stravinského. Te však mám pocit, že si spíš on vyhlédl m , aby se dostal zp t na Zem. A protože jeho vzpomínky sahají za okamžik St ihu reality, musel se v té dob nacházet na onom izolovaném ostr vku, kterého se transformace nedotkla. Pracoval na klonování Maurbyho…“ „Zabíjel ty ženy, ne?“ p ipomn l Boorman. Na rozdíl od Ková e nejedl a nepil. Kapacita jeho žaludku i trávicího systému se v posledních dnech dále snížila. 145

„Ano, ale pochybuji, že by to X-Hawkovi vadilo. Netrpí p emršt nými morálními ohledy.“ „Možná jo,“ pokr il rameny Boorman. „Moment, Amélie,“ ukázal Ková ovi, a ho nechá chvíli v klidu. „Vy ídím mu to,“ prohlásil po chvíli. Hovor ukon il s úsm vem, který do asn Boormana až ne ekan polidštil. JFK napadlo, co mu Amélie asi tak ekla, zda se ho n jakým zp sobem nesnaží p emluvit, aby se vykašlal na svou loajalitu. Pak si vynadal. To by Boorman nikdy neud lal. Sám tady byl p íliš dlouho a stával se paranoidním. „Jde o tu novou technologii z killerbota, co t málem zabil,“ za al Frank vysv tlovat. „Pokud Amélie podepíše smlouvy s INTERSTELAREM, bude moci být používána jen po dohod s jejich vedením. To znamená, že nebude moci vyrobené klony nikomu sama dodávat.“ „To mi moc nedává smysl,“ nechápal Ková . „To jsou ti noví killerboti tak jedine ní?“ „Jsou skv lí,“ p ikývl hlavou Boorman. „Pom rn laciní na výrobu. Pokud však masivn použiješ nanoniku, dokážeš vyrobit ješt výkonn jší boty. O softwaru te nemluvím.“ JFK si ze setrva nosti nabodl další sousto, p íliš mu nechutnalo. Jeho vnit nosti nebyly na masitou stravu ješt p ipraveny. P esto zatvrzele žvýkal. „Co ty na to, Zv dav e?“ vyzval expertní systém. V pr b hu jeho rekonvalescence se stáhl do pozadí, aby nerušil. „Killerboti postavení na základ té technologie musí mít n jakou výhodu, kterou nevidíte,“ zareagoval okamžit a rozprost el p es rozhraní Sít své o i. „A co ty?“ zareagoval JFK. „Já také ne,“ p ipustila um lá inteligence neochotn . „Tak se snaž.“ „Ano, pane.“ Než se Zv davec stáhl, zazvonil erv. Ková p ijal spojení bez otálení. 146

„Vy hlupáci! Idioti!“ Stravinski se zalykal vzteky. „Vyd sili jste ho k smrti a on te neud lá ani krok bez svých zabiják !“ „Kdo, sakra!“ št kl Ková . „No p ece Maurbyho klon, Trojka! Šéf PSYCHOBILU! Vždycky byl strašný strašpytel, te už se k n mu nikdy nedostanu, ne když ho chrání lidi velkého X!“ Stravinski b snil a ve svém vzteku p ipadal Ková ovi tak n jak normáln jší. Nikoliv monstrum ukryté v lidském p evleku, ale bestie, p ed kterou je t eba mít se na pozoru. Ková p emýšlel. Stravinski byl génius, to ano, zjevn um l s lidskými bu kami a po íta ovými kódy to, co málokdo jiný. Když však zu il, d lal chyby – te prozradil víc, než musel. V bec je nenapadlo, že by mohl existovat ješt další Maurbyho klon. „Jaká je vaše role v celé téhle záležitosti?“ zeptal se. Sou asn instruoval Zv davce, aby rozb hl další pátrání. Z dat, která Stravinského špióni ukradli, m l získat všechny vícenásobné shody – tedy lidi, kte í vedli dvojí životy. Odpov dostal obratem – bylo jich t i sta sedmdesát tisíc. Zam se jen na lidi z okolí, kte í jsou na situaci osobn zainteresováni, požadoval JFK dál. Jak jinak, dostal uraženou odpov . Pak už se cele soust edil na rozhovor se Stravinskim. „Pro bych vám m l n co prozradit? P edpokládal jsem, že se skrze vás dostanu Trojce na kobylku. Te to nedokáže nikdo.“ JFK vycítil, že Stravinski v dalším okamžiku p eruší spojení. To nemohl dovolit, musel ho n jakým zp sobem zaujmout. „Jak je možné, že muž vašich kvalit klesl tak hluboko? XHawk se v tšinou lidí s vašimi schopnostmi nezbavuje, nebo ano?“ ekl rychle. Lichocení bývá málokdy chybou. „Ne, velké X není hlupák,“ p isv d il o n co klidn ji Stravinski. „Jinak bych se s ním nikdy nespojil.“ Ková si všiml, že Stravinski ne ekl nepracoval bych pro n j, ale nespojil. Jeho ego nebylo z nejmenších, to opravdu ne. 147

„Jenomže Maurby, profesor Maurby,“ procedil Stravinski skrze zuby, až to vypadalo, že mu z úst místo slov vychází krvavá pasta, „Maurby byl prost hlavní prioritou velkého X.“ JFK cítil, že se stále pohybuje na hran , sexuální bestie na druhé stran byla stále p ipravena spojení v kterémkoliv okamžiku ukon it. Nesm l zapomínat, že byl skute n chytrý, velmi chytrý, pravd podobn geniální. „A Maurby nebyl žádné o ezávátko, Maurby byl génius,“ ekl nakonec. Stravinski se nadechl a vydechl, silou v le se uklidnil. „Ano, Jedni ka byl génius,“ p iznal neochotn . „Po správné stimulaci,“ pobaven se zašklebil, „skute n objevil svatý grál, prokázal existenci negace efektu, který sám postuloval, a dokonce i našel postup, jak to ud lat.“ Tahle informace potvrzovala Ková ovy odhady. „Trojka je všechno jiné než génius. Uv domuje si, že jsem mnohem chyt ejší než on, a využil mé záliby k tomu, aby m odstranil.“ Ková se zachv l. Tvor, s nímž komunikoval p es Sí , nepat il mezi lidi. M li by ho popravit, nebo alespo zav ít do t žební jámy, kde by kopal až do své smrti, jako to d lali dávní Aztékové. Zabíjení žen ozna oval za osobní zálibu. On zde však nebyl proto, aby ho potrestal. M l na práci n co úpln jiného a pot eboval ho. „Jsem opatrný a nepovedlo se mu to úpln ,“ pokra oval Stravinski. „Vás jsem cht l využít k tomu, abych se ho definitivn zbavil. Ale potom, co jste ho tak postrašili, už pro m nemáte žádnou cenu. Bu te rádi, že vás nezabiju. Moc práce a žádná zábava,“ Stravinski se zachechtal. JFK už v d l, koho mu p ipomíná. Plazí lidi, tvory stvo ené vrtochem n koho neznámého a na dlouhá tisíciletí postavené na rove boh . Tvory s inteligencí, ale bez empatie, v domí pospolitosti, bez schopnosti cítit cokoliv krom … Ne, nebyl tu proto, aby soudil a trestal, on Stravinského pot ebuje, p ipomn l si znovu. Zvedl se mu žaludek, ale nedal to na sob znát. 148

„Možná byste nem l naši spolupráci kon it p ed asn . Myslím, že si stále m žeme být vzájemn prosp šní,“ navrhl schváln tém bez zájmu. „ ekn te mi jedinou informaci, která by pro m m la být zajímavá, a uv ím vám,“ odbyl ho Stravinski. „Pokud vám nezáleží na vaší identit a minulosti, pak žádnou takovou nemám,“ pokr il JFK rameny. „Sbohem.“ „Po kejte? Co tím myslíte?“ „Trojka chystá další St ih reality.“ Vid l, jak Stravinski ztuhl. Vzáp tí op t vypadal nad v cí, ale John v d l, že se mu svou informací dostal pod k ži. Sekundu se vzájemn pozorovali, pak Stravinski pochopil, že se prozradil, a p estal hrát divadlo. „Parchant, sakra. Doufal jsem, že to bude tak století trvat.“ Tentokrát tahal za delší konec John a dob e si to uv domoval. „Musím te n co za ídit. Pokud se se mnou budete ješt chtít spojit, za deset hodin p esn vám budu k dispozici,“ ukon il spojení. Pot eboval as, aby se p ipravil a ze Stravinského pak vyrazil co nejvíce informací. „Pokusí se nás podrazit,“ namítl Boorman, který celý hovor poslouchal. „Budeme s tím po ítat,“ zkonstatoval JFK. „Jdu zpátky do postele, n jak po ád nejsem ve své k ži. T i kulky to b icha a je ze m mátoha. Hr za.“ „To jsou ti lidi,“ pokr il Boorman rameny bez úsm vu. John se cítil, jako by ho protáhli sem a tam n kolika válkami a pak ješt po n m cht li, aby ten krvavý nepo ádek uklidil. M l pocit, že toho na n j za íná být moc. Kosmické flotily na ob žné dráze, kloni dávno mrtvého profesora – tady muselo jít o naprosto jinou technologii klonování, než si on dokázal p edstavit. K tomu další chystaná transformace sv ta a Amélie – bývalá agentka Stelarová. N kde v pozadí výstražn svítila rudá kontrolka ozna ená nápisem Negace Maurbyho efektu. Totální maglajz. A kdo ho do n ho dostal? Na tuhle otázku nem l odpov . 149

„Mám shodu v osobách z našeho okruhu,“ probral ho z klímání Zv davec. „Jednu osobu se dv ma identitami?“ ujistil se JFK. „Ano. Šéf PSYCHOBILU a CYBORGCORPU je jedna a táž osoba.“ „Trojka,“ doplnil si JFK. „A šéf INTERSTELARU?“ zeptal se ješt . „N kdo jiný.“ Nev d l zatím, jak tuto informaci využít, ale doufal, že z ní pozd ji n co vyt ží. „Zv dav e?“ „Ano, pane?“ „Pot ebuji psychologický profil Stravinského.“ „Musím vás upozornit, že to není má specializace, pane.“ „Taky jsem se nevyu il profesionálním záchraná em sv t .“ Stravinski nevydržel a zavolal d íve. Zv davec to neodhadl, což nebylo p íliš povzbudivé, našt stí už s Boormanem sta ili probrat další postup. Ková p iv el o i, ale erva signalizujícího spojení vid l stále z eteln . Vlnil se tak n jak obscénn , netušil, pro ho to slovo napadlo, ale vsadil by se, že si lov k na druhé stran se svou osobní ikonou vyhrál. Nesm l zapomenout, že je to génius. I když perverzní a nelidský. Frank v k esílku p ikývl na znamení, že je napojen a visí Ková ovi za o ima. „Pot ebujeme, abyste nás s Trojkou zkontaktoval,“ za al JFK rozhovor p ímo. Uv domoval si, že se pohybuje na tenkém led . Stravinski byl jednou z jejich mála možností. „Pro bych vám m l pomáhat?“ Stravinského hlas se chv l. Ani on nebyl klidný, to ani náhodou. „Protože ani vy nechcete, aby další transformace p emazala vaši osobnost. Nechcete se stát n kým jiným.“ 150

JFK už si dávno zvykl na komunikaci po Síti a dokázal p i ní sledovat okolí. Boorman te souhlasn p ikývl. Jedna v c bylo dívat se na zm nu historie i obyvatel celého slune ního systému jako na globální v c, druhá jako na osobní. Pak teprve lov ku docházela p íšernost toho, co se doopravdy stalo. „Pro si myslíte, že zrovna já mohu zprost edkovat setkání s Trojkou? Obává se m stejn jako vás. Kdyby mohl, nechal by m zabít,“ zazn la další otázka. „Váš spor byl osobní, navíc vás zná, pracovali jste pro spole ného zam stnavatele. My hrajeme za druhou stranu. Nebude s námi vyjednávat, v žádném p ípad .“ „Se mnou také ne.“ „Pro myslíte?“ nadhodil JFK. Stravinski se za ínal roz ilovat a to bylo dob e. „Jak už jsem ekl, ten bastard je trouba, nemá v sob ani špetku velikosti p vodního profesora. Nikdy by nepochopil princip Negace Maurbyho efektu a už v bec na n j nemá šanci p ijít. Jen m o ernil p ed velkým X, který na Maurbyho klony dá. A pak mi ukradl mou práci. Ubožák.“ Stravinski hlasit zasy el a JFK zaslechl, jak se n co s lupnutím zlomilo. „Jak to, že není tak geniální jako profesor?“ „Informace zadarmo?“ zasmál se Stravinski. „Klidn . Je to zábavná historka.“ – „Pracoval jsem na všech klonech. Jedni ka vyšel naprosto dokonale, duševní replikace se poda ila lépe než jsem ekal. Ten chlap byl skute n novým profesorem.“ JFK netušil, co m že duševní replikace být, ale nevyptával se. V d l, že te mají skv lou p íležitost nahlédnout do kuchyn XHawka, nebo velkého X, jak mu íkali jeho lidé. „Jenomže byl až p íliš stejný. Po ád v il ve velkou správnou v c Agentury,“ úšklebek ve slovech JFK p ímo slyšel. „V d l, že ho zlomíme, tak se na nás p ipravil. Ud lal, co jsme po n m cht li, dokonce vyrobil i první sérii zbraní odolných v i degradaci. Jenomže když cht l velké X všechno sbalit a p emístit jinam, kde bychom nebyli tolik na o ích – prásk – poslední Maurbyho finta. Nevím, jak to za ídil, ale kus prostoru prost vymazal, p ekroutil, nezbylo nic, všechno totáln zni ené,“ ve 151

Stravinskiho slovech te zn l neskrývaný obdiv. „Spousta lidí zem ela, sám velké X m l namále. Já p ežil jen díky št stí. Tak jsem potom u dalších klon pracoval na vštípení jisté míry loajality v i velkému X. To už se tak docela neda ilo. Trojka je nejlepší z dlouhé ady totálních zmetk , ale zdaleka není jako Maurby. Vzmohl se jen na to, že se z p írodních zdroj snaží vytvá et um lé vojáky, kte í budou použitelní i ve sv tech s výrazn horší technickou úrovní než tady. K tomu jsem ho vlastn také p ivedl já. Ubožák.“ „Killerboti a CYBORGCORP,“ neslyšn zahláskoval Boorman a JFK jen p ikývl. Trojka, nedokázal o nep íteli p emýšlet jako o profesorovi Maurbym, si d lal zbyte né starosti. Nikdy by nep išli na to, v em je technologie jeho killerbot tak jiná. Pokusy dostat ji zp t pod kontrolu ovládnutím BIOTECHU jen zbyte n e ily vodu. „Jste tedy vlastn i jeho tv rce,“ nadhodil JFK. „Ale pyšný na to nejsem,“ zachmu il se Stravinski. „Bude ho lákat se s vámi setkat. Zvlášt když mu n co nabídnete,“ pokra oval dál JFK. „Muselo by to být hodn zajímavé,“ odpov d l pochybova n Stravinski. „A navíc pro m riskantní. P jde po mn .“ „Chcete se Trojky zbavit…“ „To dokážu i bez vás. asem.“ „Jenomže nevíte, kolik vám ho zbývá. A pokud bychom transformaci tohohle sv ta likvidací Trojky nezabránili, po ád bychom se s jeho pomocí mohli dostat na ono chrán né místo, odkud ji chce provést.“ „Trojka je X-Hawkovi absolutn oddaný. Sice není génius, ale tohle zafungovalo dokonale, nic z n j nevymá knete. Nechá si rozdrtit holen i klouby, než aby svému bohovi ublížil.“ „Vždycky se to m že zkusit,“ ekl JFK neutráln . „Nedostanu ho nikam z jeho pevnosti,“ odmítl nakonec Stravinski. „Ne po tom, co jste ho tak idiotsky vystrašili.“ „Ani když mu eknete, že pro n j máte tajemství Negace Maurbyho efektu?“ pronesl Ková tém šeptem. „A budete to moci dokázat?“ 152

„To,“ vydechl Stravinski p ekvapen , „to zabere. Ale musí uv it. Pak zni ím toho šmejda a op t se stanu pánem své sekce.“ „Sekce eho?“ zkusil to JFK. „Já jsem p es loajalitu,“ zasmál se Stravinski. „A lámání lidí. Pokud m nebude chtít velké X, najde se spousta jiných zájemc . Máte opravdu Negaci?“ JFK jen zavrt l hlavou. „Jen jsme získali p ístup do schránky, v níž Maurby své tajemství ukrýval. Bohužel je prázdná. Ale na p esv d ení Trojky by to m lo sta it.“ „Jo, to bude,“ odtušil zkušen Stravinski. „Tajemství Negace p sobí na lidi jako magnet. Nikdo se moc nedívá nalevo ani napravo.“ Ková chvíli ml ky p emítal, odkud tenhle ne- lov k vlastn je. Vypadal jako n kdo, kdo má s harcováním ze sv ta do sv ta spoustu zkušeností. X-Hawkova armáda žoldák bude asi r znorod jší, než si mysleli. A v tší. „Jsme domluveni?“ zeptal se podivn unaveným tónem. Handrkování se Stravinskim bylo vy erpávající. A špinavé. „Zkusím to, ale požaduji n jaké záruky. Chci se s vámi osobn setkat a dohodneme se z o í do o í,“ prohlásil Stravinski rozhodn . „Ano, souhlasím,“ p ikývl JFK a Boorman v pohled cítil jako zá i gigawattového reflektoru. Tohle Zv davec odhadl správn . Stravinski si ho n jakým zp sobem proklepl a pokoušel se maximáln využít jeho osobních vlastností. Když ukon il spojení, ot el si elo. „Z toho ti nebude dob e na duši,“ pronesl po chvíli tiše Boorman. „Ten chlap je zabiják žen, sadista, miluje utrpení jiných. A ty mu slíbíš, že mu pom žeme uniknout St ihu reality a pak ho necháme zmizet.“ „ ekl bych, že budu muset ud lat spoustu v cí, které se mi budou líbit ješt mén ,“ p ikývl Ková a dlouho upíral pohled do zem . 153

Když ho zvedl, m l o i jako dva studené kameny. Boorman to znal, okamžik, kdy se lov k, i kyborg, pohybuje na hranici, jejíž p ekro ení má fatální neodstranitelné následky. A kudy d lící ára p esn vede, nebylo na první pohled nikdy z ejmé. „Musíme za ídit spoustu v cí a asu zbývá málo.“

154

SCH ZKA S TROJKOU Boorman procházel ulicí, na pohled jeden z mnoha lidí ženoucích se korytem sev eným vysokými st nami z nejr zn jších supermoderních materiál . Nesoust edil se na své okolí, ale na záplavu informací, kterou mu posílaly stovky mobilních idel vznášejících se okolo a provrtávajících se, plazících se a krá ejících nov budovaným komplexem INTERSTELARU. Stavba byla podivuhodn klidná – zjevn z d vodu n jaké technologické p estávky. Boormanova pozornost byla neustálým p ílivem dat zatížena na maximum, ale stejn poslal další dotaz: Pro je tam takový klid? Odpov dostal tém okamžit . Není tam klid, skelet je práv provrtáván myriádami mikrorobot p ipravujících prostory pro vedení elektrických i po íta ových sítí, pro vyztužovací vlákna, která dodají stavb odolnost v tší, než by ji m la ocelová struktura. V po ádku, uznal v duchu Boorman. Všechno vypadalo až p íliš dob e. Stravinskému sta ilo pouhých ty iadvacet hodin, aby vylákal Trojku na sch zku, volba místa také zdánliv vyhovovala všem. Jenomže Boorman nev il, že by v této partii hrál kdokoliv podle pravidel. O ekával tuhý elektronický boj o získání špionážní p evahy na míst setkání, jenže data p icházela v naprosto dokonalém stavu, bez jakýchkoliv náznak , že ho n kdo totáln napálil a p edestírá mu falešný obraz skute nosti. Pokud by m l nep ítel až takovou p evahu, mohli to rovnou vzdát. „Zatím všechno OK,“ poslal Boorman Ková ovi, „ale smrdí mi to.“ „Je to na tob ,“ dostal odpov . „Pokud nep ijdeš na n jaký opravdu velký zádrhel, p jdeme do toho podle plánu.“ JFK se o chycení Trojky zajímal jen okrajov , sám pracoval na n em dalším a Boorman byl rád, že neví na em. Sta ilo mu tušení, jaká dilemata musí jeho partner ešit. Ta byla pro lidi, ne pro kyborgy. 155

Další okruh kolem skeletu ohromné budovy, která ímsi p ipomínala kostru jakéhosi monstra. Monstra v tšího, než co kdy stvo ila biologická evoluce. (Boorman v d l, že tady si nem že být jistý, jeho znalosti biologie se omezovaly na akvarijní rybi ky.) Tahle kostra se zanedlouho obalí svaly, dalšími tkán mi a k ží, až se zm ní v živoucí organismus. Všechno dál vypadalo v po ádku, pocit, že mu uniká n co naprosto zásadního, ho však neopoušt l. Znovu za al probírat sled událostí. Ve chvíli, kdy se Trojka vyd sil – p i jeho pr niku do centrály PSYCHOBILU – se u n j zhmotnili dva noví bodygárdi. Tahle civilizace vlastnila technologii interrealitního hyperprostorového p enosu a samotná Amélie ji zdokonalila na takovou úrove , že byla použitelná k preciznímu transportu jednotlivc – problém byl v tom, že on pozd ji p i prohledávání všech možných detektor v okolí nezaregistroval nic, co by nasv d ovalo, že šlo práv o tohle. Navíc, ti dva chlápci byli divní. Hodn sebev domí a tak n jak odtažití, jako by se jim to v bec nelíbilo. Trojka jim však d v oval. Další kolo, as se krátil. Nep ítel stále nepodnikal žádné p ípravy. Žádné, které by dokázal odhalit. Boorman m l pocit, že mu hlava ho í, jak usilovn se snaží najít há ek, který je všechny m že stát život. Marn . „Podp rný tým na míst ,“ ozvalo se hlášení. Sám ty chlapy vybíral. Byli to vesm s Améliini nejlepší muži, kte í jí v Klání na Prstenci vydobyli právo p emístit se na Zem. „Do asu t0 zbývá hodina padesát.“ ekání je vždy ta nejhorší ást. Boorman naposledy obešel kostru interstelarského komplexu a zaujal své místo v baru p es ulici, nasadil si brýle, aby nikdo v okolí nezachytil hore nou aktivitu jeho sí ového p epojení, a dál uvažoval. Hodina do asu t0. „Jsem na míst ,“ ohlásil se kone n JFK trochu udýchan .

156

Boorman nebyl rád, že se chce akce zú astnit osobn , protože zdaleka nebyl v obvyklé kondici, ale zakázat mu to nemohl. Byla to jejich spole ná akce a hrálo se o hodn . „Letecká aktivita u hlavní citadely PSYCHOBILU,“ oznámilo jim IT úst edí. Boorman, Ková a úto ný tým byli jen vysunutými tykadly celé armády muž a žen d lajících všechno proto, aby usp li. „Jak velká?“ cht l v d t Boorman. „Jediný stroj. Ozbrojený.“ Frank se kousl do rt . Tady n co nehrálo, zatracen nehrálo. Odhadoval, že se Trojka obklopí malou armádou. Ne íhají už n kde v okolí? Nep ehlédl n co? „Budou u vás tak za padesát minut,“ dostal další zprávu. Minuty b žely jedna za druhou, tisíce miniaturních elektronických informátor pohybující se v okolí ani stovky uší a o í rozesetých po Síti nep inesly nic nového. Na vedlejší stoli ku si k baru sedl muž, odložil rozm rné zavazadlo a objednal si pivo s výrazem lov ka, pro kterého je to ta nejlepší v c, co ho za celý den potkala. T icet minut. Muž odešel, Boorman se zvedl a i s taškou zamí il na toaletu. Byla t žká, po ádn t žká. Brzo ráno toaletu navštívil specialista, který pomocí nep íliš rozší ené technologie lehce otupil nainstalovanou sledovací techniku. Málo na to, aby si toho n kdo všiml, dost na to, aby Boorman p i použití obvyklého chameleonware nem l problém s navlékáním do bojového kompletu st ední t ídy. Dvacet p t minut. Do kabinky se nevešel, muselo mu sta it zákoutí. V nejlepším ho p istihl návšt vník toalety, který m l zjevn vylepšené vid ní a Boormana díky tomu zahlédl. „Chystám se na maškarní ples, máte n co proti tomu?“ zeptal se tiše Frank. Tohle neplánované vyrušení mohlo zhatit celou akci. „Ne, nemám nic proti maškarním ples m,“ odpov d l muž opatrn . 157

Bylo mu jasné, že se práv do n eho namo il. „Doporu uji vám, abyste se na p l hodiny zav el tady,“ ukázal Boorman na kabinku. „Pak budeme mít oba jistotu. Já, že mi ples nezkazíte, a vy, že vám žádný z tane ník nešlápne na nohu. V maskách se to ob as stává.“ „Jist , to zní rozum ,“ ekl muž a poslechl. „Zrychlili, už jsou na dosah pasivních idel p ímo na míst ,“ ohlásil se tým Beta. Boorman se znovu maximáln otev el všem vstup m, které se na n j valily. Nic, stále nic. Nedetekovaly žádnou nep átelskou aktivitu. „Do prdele,“ zašeptal. Ozbrojené antigravita ní vznášedlo obkroužilo skelet budovy. Jednou, podruhé, jako by to m lo být jediné bezpe nostní opat ení Trojky. Boormanovi se p ed o ima míhaly desítky záb r . Na prázdné sály na zbytky montážního vybavení, na zkušenou krysu p ežívající i v supertechnické civilizaci, na poletující chmý í pampelišky, na opatrného brouka, na svazek jemné tkaniny používané pro izolaci… „Jestli máme zaujmout pozice, musíme na místa, šéfe,“ promluvil velitel týmu Beta. JFK ml el, idla dál zamo ovala Boormanovu hlavu negativním šumem. T etí okruh vznášedla. Prázdné sály, prázdné okolí, uschlý kus trávy, mrtvý brouk, mrtvá krysa. „Z sta te na místech!“ št kl Boorman. Už v d l, na co se jeho špióni mají zam it. A vzáp tí za al dostávat záb ry mrtvých brouk , myší, krys, dokonce i netopýr a pták ; ti všichni nalezli do asné úto išt v rozestav né budov . Te byli mrtví a jediný detektor nezachytil stopu energie, která zabila všechno živé v budov . „Sakra,“ slyšel Boorman zaklení na bojové lince, ale hlas nepoznal. Trojka, nebo koho vznášedlo vezlo, se chystal na p istání p ímo do st edu labyrintu nedostav ného komplexu. 158

„Úto ný tým z stane na míst , vrhneme se na to jen my dva, Johne,“ zm nil Boorman na poslední chvíli plán. „Až dám pokyn.“ Vznášedlo dosedlo s lehkostí, která prozrazovala, že pilot ned v uje nosnosti podlahy, jemné šum ní antigrav neutichlo. Na obloze stroj vypadal k ehce a tit rn , te však bylo zjevné, že jde o malou létající pevnost. Spíš vojenský stroj upravený pro civilní pot eby než oby ejná, i když superluxusní aerolimuzína. Boorman cítil vzr stající nap tí. Uv il Trojka a p ijel osobn , nebo poslal zástupce? Šlo o technologii Negace Maurbyho efektu, o nejv tší v c v celém metauniverzu. Dve e obklopené tetelícím se vzduchem, jenž prozrazoval elektromagnetický pancí , se bezhlu n otev ely, vystoupil vysoký muž v plášti, který vypadal jako ušitý podle posledních návrhá ských trend n kým, kdo mód , alespo zdejší, nerozum l. Optika najednou ztratila ást rozlišení, jako by ji n co rušilo. Boorman chvíli nedokázal rozeznat, jak p íchozí vypadá, pak pochopil, že mu obli ej stíní kapuce. Muž ud lal dva kroky a rozhlédl se. V jeho pohybu nebyla ani stopa po obavách. Pouze lehký zájem. To už se venku objevil jeho dvojník. Boorman si byl jistý, že jsou to stejní dva, kte í už Trojku jednou chránili. „Vidíte n co?“ ozvalo se z hloubi vznášedla. „Ne, pane. Mrtvo, naprosto mrtvo,“ odpov d l první a druhý se zasmál. „Jak jinak.“ Pozitivní hlasová identifikace, uvnit je Munit Kinsley, klon íslo t i! dostal Boorman hlášení. „Jdeme do toho!“ Plop. Amélií vypiplaná technologie hyperprostorového p enosu stále fungovala bezvadn . Boorman a Ková se p enesli do nejvyššího podlaží rozestav ného komplexu. „Vše v po ádku, pane Kinsley, m žete vyjít ven,“ oznámil muž, který opustil palubu vznášedla jako první. 159

„P esn tak,“ potvrdil Dvojka, jako by verifikace p edchozího hlášení pat ila k p edem domluvenému protokolu. Munit Kinsley, o patnáct a p l kilogramu t žší než originál, neboli prototyp, jak on sám ve svých myšlenkách profesora Maurbyho nazýval, obez etn vystoupil. Okolí vypadalo p esn tak, jak jeho bodygárdi slibovali – mrtv . „Nikdo nikde,“ zkontroloval spokojen . „Už víte, kde je t lo?“ „Ne, pane, každé mrtvé t lo zatím vnímáme stejn . Ale nebude to dlouho trvat – v našem vlastním zájmu. Pobyt zde se nám v bec, ale v bec nezamlouvá,“ odpov d l Jedni ka. „A bolí,“ doplnil Dvojka se sarkastickým nádechem. „Tam!“ vyk ikli oba sou asn , ale každý se oto il jiným sm rem. Zpoza masivního podp rného sloupu se v hlubokém p edklonu vyno il muž v bojovém obleku. Pod zkráceným štítem helmy se blýskala jeho temná ple , pohyboval se nadlidskou rychlostí a v každé ruce držel zbra . Z opa ného sm ru se proti trojici ítila jeho menší kopie, maskování chameleonware rušil brutální exoskelet, drapáky bojových bot vyrývaly z podlahy celé fontány št rku. V obou rukou držela jen jednu zbra , zato se dv ma hlavn mi. Záblesk vyšel z obou sou asn . Ohe z Boormanových zbraní vymazal tmu jen o tisícinu sekundy pozd ji. as zpomalil, zm nil se v sirup, pak malvaz a úpln nakonec v hustý med. Jedni ka i Dvojka se rozto ili v plavné piruet a oba synchronizované mávli rukou, jako by se snažili rozhrnout oponu. Drobné exploze p ímo ve vzduchu zni ily desítky letících projektil ; rozevláté gesto zakon il úse ný pohyb dlaní. Vp ed vyrazilo n co neviditelného, vzduch v bezprost ední blízkosti zkondenzoval do bílé mlhy. Boorman díky svým strojovým reflex m zareagoval v as – vrhl se dol a do boku. Nebylo mu to nic platné – jako by se brouk pochodující p es kovadlinu snažil utéct ková skému kladivu. Exploze. Zm kompozit , rozt íšt né podlahy a zbytk superodolných materiál , z nichž bylo vyrobeno kyborgovo t lo, se rozlétla do 160

okolí. Boormanovo torzo klouzalo po podlaze stranou, kyborg dál s neskute nou urputností ve správných intervalech ma kal spouš a zasypával Jedni ku proudem výbušných st el. Vykoupil tím Ková ovi pár okamžik . Exploze inteligentního projektilu z podv sného granátometu se srazila s neviditelným taranem ítícím se na agenta, okamžik to vypadalo na plichtu, pak se energie granátu rozptýlila a JFK se s p edstihem vrhl stranou. Tém se mu to poda ilo, neznámá zbra mu utrhla nohy jen od kolen dol . Padl na b icho a op t zmá kl spouš . Z rozt íšt ných nohou mu tr ely holenní kosti ze sendvi ového metalplastu. Ková ova strojová kopie bojovala až do konce. Jedni ka i Dvojka se zastavili, jako by se obdivovali kulkám explodujícím ve vzduchu jen pár metr od nich samotných, vzáp tí pod jejich up eným pohledem oba ran ní bojovníci explodovali. „Jsou to n jací zkurvení arod jové,“ zamumlal skute ný JFK. Kryl se za sloupem a p erývan oddechoval. Te anebo nikdy. To bylo jasné. „Howard v teorém,“ ozval se na bojovém okruhu Frank v hlas. Na n m p edchozí fyzická námaha ani vzrušení nebyly patrné. „Co to je?“ „Chceš to vysv tlit teoreticky, nebo stru n ?“ „Stru n , vysoké matematice nerozumím.“ „Ani arod j neodolá poctivé oceli.“ „Aha.“ „Akce!“ Boorman vystartoval sou asn se svým rozkazem, spolu s ním ty icet dev t t žkých bojových boot s vysp lým taktickým software. Sami o sob byli v boji nepoužitelní, ale v souvislosti s ídícím centrem, kterým byl Boorman, tvo ili dokonale kooperující jednotku s extrémním ni ivým potenciálem. Z druhé strany nastoupil John. I on už o jednoho boota p išel, takže jich m l také jen ty icet dev t. Padesát Boorman a padesát John Francis Ková – v rychlosti, jakou se pohybovali, nebylo možné zaznamenat 161

nedostatky chameleonware vytvá ejícího zdání stejnosti – sev elo oba arod je do zni ující k ížové palby. Pe liv vybraná kolekce zbraní nejr zn jších ráží, kadence a druhu munice disponovala potenciálem, který by b hem pár sekund zlikvidoval prapor tank M1A2 Abrams, vrchol tankové technologie konce dvacátého století. asoprostor ztuhl. Jedni ka vzpažil pravou ruku a protáhl se do výšky, jako by se chystal k odhození basketbalového mí e, pak rychlostí vymykající se gravita nímu zrychlení klesl k zemi a p stí ude il do podlahy. Dvojka se rozto il v piruet otá kami konkurujícími modernímu gyroskopu a pak rotaci umocnil p ipažením. Po podlaze se rozb hla sí prasklin sm ujících ke spurtujícím a pálícím Boorman m, sekundovala jim rotující matn viditelná ost í úto ící na Ková e. Tisíce kus ve vzduchu ni ených st el vykouzlily oh ostroj destrukce. P ímo p ed Boormanem pukla podlaha, dokázal se vrhnout stranou, kotoulem se posunout vp ed. Robot za ním již to št stí nem l, síla kouzla ho rozpárala, jako by byl z vaty. JFK sta il zahlédnout jen zrcadlení neviditelného ost í, pak se p ed n j vrhl robot, k zemi ho srazil jiný a tím mu zachránil život za cenu vlastní destrukce. I to byla jedna z funkcí robotických bojovník – chránit ídící centrum za každou cenu. Další úder p stí Jedni ky do podlahy, zkamen ní Dvojky a pak rotace na opa nou stranu. Klapot odhazovaných zásobník , je ení rychlopalných zbraní, rachot explozí, mizející a zase se objevující Ková i i Boormani, využívající technologii hyperprostorového posunu. Neviditelná pružná membrána je však až p íliš asto posunovala zp t a nedovolovala jim dosáhnout ur ené místo. P esto metr po metru postupovali vp ed – ale platili za to p íliš vysokou cenu. JFK zjistil, že už má poslední ty i dvojníky. Mihnutí kouzla p ed ním, aktivace hyperprostorového skoku v poslední chvíli, obli ej Jedni ky, stále stín ný kápí, jen pár metr daleko. Dva 162

granáty a zbytek náboj ze zásobníku opustily hlave tém sou asn , Jedni ka namí il ruku na nep ítele, Ková v hrudní reaktivní pancí explodoval, nevydržel to ani ochranný plát pod ním. Dvojice rubínových bod místo o í, intenzivní elektrická aktivita Ková ova mozku na okamžik zamrzla v zakonzervovaném stavu. JFK pochopil, že tentokrát má sm lu, t mhle zam ova m už neunikne – t lo mu odep elo poslušnost. Vid l ten pohyb p icházet, nepatrné pohnutí kone k prst rozev ené dlan . Teprve nedávno vylé ené svaly, i díky bojovým posilova m namáhané daleko za hranici toho, co by vydržel normální lov k, odmítly dál snášet požadované nap tí a sev ely se ve v lí nekontrolovatelné k e i – a spasmem ho dostaly z linie smrtícího kouzla. Ležel na zemi a bolestí k i el, Dvojka ho udiven pozoroval. Frank Boorman sko il vp ed a prolet l mezi dv ma rovnob žn rotujícími magickými epelemi, ješt ve vzduchu mrštil ob své prázdné zbran proti Jedni ce. Ten jim v noval zlomek své pozornosti, pohasínající oh ostroj na okamžik posílily dv silné exploze. Boorman se místo dopadu do kotoulu jen odrazil vp ed jako lov k, kterému je druh následného p istání ukradený. Let l jako kopí – šíp – inteligentní navád ná st ela – s pravicí nap aženou p ed sebe. Jedni ka se ješt zmohl na poslední gesto, kyborgova p st prošla jeho hrudí jako opravdová hlavice rakety ur ené k ni ení železobetonových bunkr . Místo exploze p erazila páte . Druhý arod j okamžit vycítil smrt partnera a oto il se. V jeho o ích se zablesklo, mrak ohn konkurující žáru slune ního plazmatu zahalil Franka i s mrtvým nep ítelem, pak však rychle pohasl. Dvojka zavrávoral, udiven se oto il a spadl p ed Ková e pokoušejícího se postavit. Vojenský medidoktor už zvládl k e e ko skou dávkou relaxátor . „Ty,“ ekl ješt Dvojka a p eto il se na b icho, ze zad mu n la rukoje vrhacího nože. áste n oho elý Boorman kone n vyprostil ruku z t la a nechal ho dopadnout na zem. Svou paži si prohlížel zp sobem, jako by ji nikdy p edtím nevid l. 163

„ íkal jsi, že arod j neodolá oceli,“ p ipomn l mu JFK. Stále kle el, nem l sílu na to, aby se zvedl. „Tohle je lepší,“ usoudil Boorman. „Vytáhn te ven Kinsleye,“ obrátil se na poslední t i vále né roboty, kte í jim z stali, „d ív, než se p i pokusu zvednout to do vzduchu zabije.“ Bojové stroje tém lidským gestem potvrdily p íjem rozkazu a zmizely v útrobách vznášedla. Exploze konvergentní žárové pumy vymazala všechny stopy, které by p i následném vyšet ování mohly vést k pachatel m – z budovy nez stalo nic krom nerozlišitelné spe ené hmoty. Sotva se p enesli do nejlépe chrán ného jádra gildy BIOTECH, Ková ovi už na spánky bušil Stravinski. P i rozhovoru s ním si uv domil, že pokud se situace vyvine nep ízniv , budou jeho pomoc pot ebovat i nadále. Nesm l ho nechat ekat moc dlouho. Zajatce znehybn ného pouty na bázi uhlíkových polymer položili na st l, technik – specialista na vyslýchání – mu bez ptaní za al umís ovat na t lo elektrody. Nesvlékal ho, jednoduše roz ízl oble ení a p iložil senzor na t lo. Pouze hlavu, ke které p ipojil nejvíce kabel , zru nými pohyby, dávajícími tušit letitou zkušenost, vyholil dohola. Ková ovi se to v bec nelíbilo a Boorman se rad ji díval stranou. Tyhle karty si nevybrali dobrovoln a hra, která je ekala, byla zatracen složitá – a o vysoké sázky. Další technik, specialista na odposlouchávání, se inil u prot jšího konce místnosti. Oni ty i spolu se zajatcem na stole malou zvukot snou a na sto dalších zp sob izolovanou místn stku tém p eplnili. „Kdo jste?“ zeptal se JFK, když mu technici ukázali, že m že za ít, a sv telným paprskem deaktiva ní pistole p ejeli roubíkem ucpaná ústa muže na stole. Nejrad ji by se posadil, tak mizern se po akci cítil, ale pot ebovali zajatce vyslechnout okamžit . 164

„Munit Kinsley, majitel PSYCHOBILU!“ poda ilo se muži íct, sotva spolykal hmotu roubíku, rychle se rozkládající na jednoduché uhlovodíky. „A editel CYBORGCORPU, Bawril Laisungi?“ nadhodil Boorman. „I tohle víte? Ano, ale tím spíš byste si se mnou nem li zahrávat. JFK uvolnil spojení, Stravinski n kde venku te mohl sledovat výslech. „Pracujete pro pána z Jest ábí Lhoty, Xaveria Hawka, neboli X-Hawka,“ ekl JFK bez otazníku na konci. Munit Kinsley zaváhal, ukazatele na displejích p ístroj p ipojených k jeho t lu vyst elily do žlutých hodnot. „Ano, pracuji pro lorda X-Hawka,“ p ipustil nakonec. „A jste t etí klon profesora Maurbyho, je to tak?“ zapojil se znovu Boorman. Kinsley se op t odml el a ukazatele atakovaly hranice ervených polí. „Ano,“ odhodlal se nakonec k odpov di; poté se uklidnil. „Chystáte se v tomto sv t již podruhé provést takzvaný St ih reality,“ ekl JFK a pozorn p itom vyslýchaného sledoval. Technik ukázal, že m že pokra ovat. „Chceme v d t, kdy, jak a odkud,“ dokon il Ková . Ru i ky p ístroj indikujících zdravotní i psychický stav Trojky vylétly do ervených polí, krevní tlak i nervová aktivita mozku atakovaly hranice slu itelné se životem. „Na to vám nic ne eknu,“ odpov d l Munit a rázem se uklidnil. Ukazatele klesly. „To je to zatracené kondicionování. Je loajální až za hrob,“ zabru el p es spojení na Síti Stravinski. JFK se naklonil nad Munita. D koval bohu, že ten lov k se skute nému Maurbymu, kterého vid l na Prstenci, v bec nepodobá. Bylo by to potom ješt t žší. „M žeme vás p inutit,“ za al klidn a p ejel spoutanému kone ky prst p es spánky. Kinsley sebou trhl, ale uhnout nedokázal, nem l kam. 165

„M žeme vás mu it a použít k tomu veškeré v decké vybavení, které máme k dispozici. Vy nám to prozradíte. Nechcete to íct d ív, než se zm níte v kvílející hromadu krvavého masa?“ Trojka se za al zu iv kroutit, ale popruhy ho držely dokonale, široké a elastické, zaru ovaly, že si zajatec ani p i sebeúporn jší snaze nezp sobí žádná zran ní. „Nem žu, nem žu vám to íct a ne eknu!“ mluvil Kinsley stále rychleji a hlasit ji. „Lorda nezradím, ani kdybych tisíckrát cht l! Nemusíte do m ezat, sta í dráždit mozková centra pro bolest, až se zblázním. Stejn nic ne eknu. Je to zbyte né! Vím to, sám na programu loajality pracuji!“ Technik mající na starosti p ístroje, sledující Kinsleyho zdravotní stav a kontrolující spojení místn stky se sv tem, na Ková v nevyslovený dotaz p ikývl. „Stejn to budeme muset vyzkoušet,“ oznámil JFK tvrd . Boorman odn kud vytáhl p íru ní okružní pilu, jejíž kotou se m av leskl. Chvíli váhal a pak ji podal Ková ovi. Nedokážu to, íkal jeho pohled. „Myslím, že bude vhodné za ít n ím mén abstraktním, než je drážd ní mozkových center bolesti, co myslíte, doktore. Jste p ece léka , nebo se mýlím?“ obrátil se JFK na Trojku a p itom p evzal od Boormana nástroj. „Ned lejte to! Ned lejte to!“ k i el Trojka. „Nic vám ne eknu, nikdo, kdo projde programem upev ování loajality, vám nic ne ekne!“ „Máme na to jen vaše slovo, doktore,“ pokr il rameny JFK a z jeho o í se vytratila lidskost. „A to není mnoho.“ Nasadil si plastikový štít. „Blokádu neprolomíte,“ ševelil na druhém konci spojení Stravinski. Zn lo to, jako by byl sexuáln vzrušen. Z ejm byl sexuáln vzrušen, usoudil JFK a ješt okamžik naslouchal. „Ten bastard zase využívá jen toho, co jsem za al já. Na konci m mé ob ti ctily a milovaly jako boha…“ Stísn ný prostor místnosti zahustil jekot pily. 166

167

„Vezm te si sluchátka,“ doporu il Ková ostatním, „p edpisy jsou p edpisy. Levé nebo pravé chodidlo?“ dal Kinsleymu na výb r. „Nééé!“ za val ten místo odpov di. „Tak tedy pravé,“ rozhodl Ková a p iblížil lesklý kotou rotující rychlostí n kolika tisíc otá ek za minutu k pravému kotníku. V ískot utichl. „Zkolaboval, zkolaboval!“ JFK, jako by to neslyšel, dokon il pohyb, pila zabrala a zakousla se do k že a do kosti, bílé st ny zrudly krví. „Je mrtvý, sakra, on je mrtvý!“ Ková zastavil motor a odložil tkání pot ísn ný štít. „Stravinski? Mohl jste nás varovat, že to p ijde tak brzy, nedostali jsme z n j naprosto nic,“ ekl prázdn . „Já jsem první ást naší dohody splnil. Spojím se s vámi pozd ji, te mám dost.“ „Ale líbilo se vám to, ne?“ uslyšel ješt šustivý hlas. „Jste tak trochu jako já a jednou vás to seže…“ JFK p erušil spojení. Technik kývl, léka ské diagnostické p ístroje ožily a prozradily, že Munit Kinsley je ve skute nosti jen v hlubokém komatu. Automatický medidoktor se okamžit za al zabývat ránou na noze zajatce. „Bez naší podpory by fakt exnul,“ hlásil technik od diagnostiky. „Ješt , že jste spojení ukon il tak brzy a my mohli za ít jednat.“ JFK unaven odložil pilu a sesul se do k esla. Doufal, že tahle maškaráda k n emu bude. „Bylo to nutné? Myslím jít s tou pilou až do konce,“ zeptal se Boorman tiše Ková e. „Jo, bylo. Pot eboval jsem, aby mi Stravinski uv il, aby vid l, jak jsem na dn , znechucen sám sebou. Je prohnaný, možná geniální, a já neumím tak dob e lhát.“

168

RANNÍ MEZIHRA Frank Boorman potichu vyklouzl z postele a opatrn se postavil. Apartmá baronky von Techlowitz bylo postaveno i vybaveno s maximální emeslnou pé í, ale pod jeho dv st , te už vlastn o n co více, kilogramy mohla podlaha snadno zavrzat. P esunul se ke konci postele, kde z ve era nechali šaty, a ze zm ti svršk lovil ty své. P i pohledu na Améliiny kalhotky ho napadlo, zda by nebylo možno najít p esnou matematickou zákonitost mezi složitostí a vypracovaností krajky, celkovým množstvím použitého materiálu a cenou. Pravd podobn ano, odhadoval to na n jaký druh exponenciály. Uv domil si, že po dlouhé noci se cítí až p íliš strnule. Lehce se rozkro il a za al se protahovat. Jeden sval po druhém, postupn a pozvolna. Když skon il, cítil se fit a v dokonalé form . „M la jsem t za medvíd , ale ty jsi spíš šavlozubý panter,“ ozvalo se z postele. Oto il se stranou a zjistil, že Amélie ho pozoruje. „Je to jen maso z laborato í,“ pokr il rameny. „Ne, je to tvoje t lo. Ty ho používáš, ovládáš a a chceš nebo nechceš, pomalu p etvá íš k obrazu svému,“ odpov d la s pousmáním. P emýšlel, zda si rty nalí ila, zatímco ho pozorovala, nebo byla kosmetika v tomto sv t natolik sofistikovaná. Každopádn vypadala dob e, sexy a kupodivu v bec ne vyzývav , i když shrnutá pokrývka odhalovala její adra. Nebo práv proto? V takových otázkách Boorman kovaný p íliš nebyl. „Miluji t ,“ zašeptala. „Ne, nic ne íkej,“ ekla, než sta il zareagovat. „Sama nemám ráda, když m kdokoliv nutí k n jakým prohlášením.“ Boorman ekal, pokr ené šaty v ruce. „Je to s tebou odlišné než s kýmkoliv jiným, koho jsem poznala. N co takového bývá obvykle krátké, ale já bych si p ála opak.“ 169

Amélie najednou vypadala k ehce a opušt n . Boorman se k ní p iblížil dv ma dlouhými kroky, naklonil se nad ni a než sta il cokoliv ud lat, držela se ho ob ma rukama. Narovnal se a vytáhl ji tak z postele. Obemkla ho nohama kolem beder, což ho okamžit vzrušilo. Jednou rukou ji p idržoval u sebe, druhou podpíral pod hýžd mi. „Je to lepší?“ zeptal se po minut ticha, kdy mu po celou dobu zarývala obli ej do prsou a smá ela k ži slzami. „Jo, už jo,“ ekla zast en . „Mnohem. A te to bude ješt lepší,“ vrátila se do jejího hlasu stará Amélie, povolila sev ení nohou a zavrt la boky, aby sklouzla o kousek níž…

170

JEŠT JEDEN VÝSLECH JFK sed l u bohatého stolu prost eného pro ty i a ekal. Do zahájení snídan chyb ly t i minuty. Odhadoval, že první p ijde Boorman a za ním, s odstupem minuty nebo tak n jak, Amélie. Nebo p ijdou spole n , pokud p estanou zachovávat nepsanou dohodu neukazovat se spolu. Bylo mu to jedno. O deset minut pozd ji m l dorazit tvrtý stolující. Frank p išel s p timinutovým zpožd ním v poma kaných kalhotách a košili, v nichž ho vid l už v era. „Amélie nedorazí,“ oznámil stru n . „Kávu?“ zeptal se ho JFK místo pozdravu a bez ekání na odpov mu nalil. „Je vynikající, z nejlepších zásob,“ vysv tlil své jednání. „V bec všechno tady vypadá exkluzivn ,“ ocenil Boorman st l. „Bohužel, poslední dobou toho moc nesním.“ „Asi se ti starostmi scvrknul žaludek,“ usoudil Ková vážn . „P esn ,“ odpov d l bez mrknutí oka Boorman. „Až to tady skon íme, n jakou dobu tu z stanu. Tedy pokud to dopadne dob e.“ „Pokud to dopadne špatn , z staneme tu všichni a nebudeme v d t, že n kde z stáváme,“ nalil si JFK druhý šálek. „Kv li Amélii?“ „Ano. S ní nejsem sám, jestli mi rozumíš.“ „Jo.“ „Už jdou,“ p erušil ticho Boorman po chvíli. JFK na n j vrhl tázavý pohled. „Mám te o n co citliv jší sluch, slyším zvuk elektromotor ovládajících dve e.“ Trvalo to ješt chvíli, než host dorazil. JFK p itom uvažoval, které dve e to Boorman vlastn slyšel. Munit Kinsley p išel v doprovodu dvou vojenských klon , speciáln upravených pro boj beze zbraní. „Dobré ráno,“ pop ál p íchozímu Ková , aniž by vstal. Boorman ml el a pozoroval Maurbyho klon p es opar v n stoupající z šálku kávy, z n hož si ani neusrkl. 171

Trojka vypadal dob e. Možná trochu bledší, než by m l být, ale na to, že ze svého subjektivního hlediska jen o vlásek unikl smrti, se ovládal dob e. „Posa te se,“ pobídl ho Ková . Metoda cukru a bi e dovedená ad absurdum, znovu si p ipomn l Boorman. Sám ji s JFK p edchozí noc probíral, a p esto nebyl p esv d en, že vyjde. Záleželo na tom, jakým zp sobem byla loajalita Trojky vybudována. „Kávu? aj? Nebo snad šampa ské, pokud byste se cht l zrelaxovat?“ „Ani narkotiky nezlomíte mou oddanost lordovi,“ znejist l nad nabídkou trochu Kinsley. „Vyzkoušeli jsme to,“ p ipustil JFK. „Dokonalé kondicionování.“ Kinsley se posadil. „Kávu a šampa ské, skleni ka mi po ránu ud lá dob e,“ posadil se Trojka. „A dnes už pracujeme na mnohem vyšší úrovni,“ vrátil se k p edchozímu tématu. „Stravinski íkal, že pokra ujete v jeho práci,“ ekl Boorman. Kinsley sebou trhl. „Ten úchylný bastard! Samoz ejm že ne! On jen uspokojoval své odporné choutky a já eším náro ný psychologickofyziologický problém! Žárlí na mé úsp chy a snaží se m zni it za každou cenu! Dokonce se kv li tomu sp áhl s vámi!“ Kinsleymu Stravinski o ividn stále ležel v žaludku. „S nep áteli X-Hawka,“ doplnil JFK. „Rad ji ho tituluji lord,“ ekl Kinsley odm en . „Ten sv j program kondicionování provádíte v rámci práce korporace CYBORGCORP?“ zeptal se Boorman. „Ano,“ p ipustil Kinsley po zaváhání. Vypadalo to, že každou odpov zváží z hlediska výhodnosti i nevýhodnosti pro svého pána. Nebo to za n j ud lá n co jiného. JFK si posloužil toustem, namazal ho tenkou vrstvou másla a pak doplnil dv ma silnými plátky šunky, kterou p izdobil wor estrem. 172

„Po všech t ch zásazích automatických doktor a nanodoktor mám n jak horší chu , všechno chutná jako hadr,“ okomentoval svou volbu. Kinsley si dop ál kaviár a francouzskou veku. Boorman je trochu lítostiv pozoroval. „Stravinski vás vylákal na naše p ání,“ posunul rozhovor JFK o kousek dál. „P edpokládali jsme, že možnost získat technologii Negace Maurbyho efektu zajistí vaši osobní angažovanost.“ Trojka p emýšlel t i sousta a pak p ikývl. „Nejprve jsem m l za to, že jsme o tuto technologii p i St ihu reality p išli, že se prost transformovala v epos, zp v velryb nebo cokoliv jiného. Tak to ten sabotér,“ v hlase Trojky zazn lo odsouzení namíchané s jistou dávkou obdivu, „asi naplánoval. Pak se objevily indicie, že by to tak nemuselo být, ale mezirealitní komunikace je vždy problematická… prost jsme nev d li, na em jsme. Stravinského popis klí e od neprostorové schránky m p esv d il. A osobn jsem riskoval,“ zd raznil Trojka, „abych technologii pro svého pána získal.“ „A co Kešh Tribett?“ zeptal se JFK s nep íjemným trnutím v žaludku. „Zam stnal jsem ho prost ednictvím CYBORGCORPU a využil jeho posedlosti – nasadil jsem ho na vás, aby vám znep íjem oval život. V žádném p ípad vás nem l zabít, cht l jsem vás živého,“ dodal Trojka skoro omluvn . Ková p ikývl, jako by o nic nešlo. „Nyní je zjevné, že Stravinského zpráva byla jen trik, jak se m cht l zbavit. Vydal m do vašich rukou. Ale ujiš uji vás, pánové, že jsem vám naprosto k ni emu. To už jste zjistili. Navrhuji, abychom se dohodli.“ dokon il sv j projev Kinsley spokojen . Náhle zmlkl a up el užaslý pohled na p edm t, který JFK položil na st l mezi mísu s ovocem a karafu s istou vodou – kvarkovou pumu. „Tahle v c je tu nestabilní, m že zdegradovat každou sekundou,“ vydechl Kinsley. 173

„Pokud není totáln negován Maurbyho efekt,“ ekl lhostejn JFK. „Možná n jaké dokonalé brzdné pe et ,“ chytal se stébla Kinsley. „Jako u arod j , co vám d lali bodygárdy?“ cht l v d t Boorman. „Ano, ti byli chrán ni pe et mi, t mi nejlepšími. Ale i tak byly jejich schopnosti sotva desetinové proti t m, kterými by vládli v netechnickém sv t . Navíc zde mohli pobývat jen n kolik málo hodin,“ p ipustil Kinsley a nespoušt l p itom o i ze zbran na stole. „Kolik hodin myslíte, že by zde vydržela v po ádku, za p edpokladu, že by byly použity ty nejlepší brzdné pe et ?“ zeptal se Boorman. „T icet minut?“ ekl nejist Kinsley. Nebyl sice tak dobrý jako profesor Maurby, ale znalosti o zákonitostech metauniverza m l v tší než kdokoliv jiný. JFK se podíval na hodinky. „Je dev t hodin patnáct minut, ve t i tvrt na deset budeme mít odpov .“ Kinsley ml el, bylo na n m vid t, že zoufale uvažuje. „Vy tedy máte tajemství Negace Maurbyho efektu,“ uznal po tvrthodin Trojka. Ková si ukázal na hlavu. „Všechno je implantováno tam. A až provedete druhou transformaci reality, definitivn se to rozplyne jako dým.“ Kinsley obrátil o i v sloup. Tohle byla nejšílen jší šaráda osudu, kterou nemohl naplánovat v bec nikdo. „Pot ebujeme zastavit vámi plánovaný St ih reality,“ ekl JFK. „To je nemožné,“ zavrt l hlavou Kinsley tém zoufale. „Pak se tedy musíme dostat na místo, ze kterého bude St ih reality proveden, abychom se vyhnuli jeho p sobení. Nikdo z nás si nep eje p ijít o své já a skute nou podstatu,“ ekl tiše Boorman. „M žete nám s tím pomoct?“ „Snad, ale je to velmi obtížné,“ odpov d l Kinsley vážn . 174

Zakódovaná loajalita byla obejita – Maurbyho klon íslo t i usoudil, že je v nejlepším zájmu jeho pána, aby se dostal k tém zázra né technologii, a byl zjevn ochoten ud lat pro to všechno. „Je možné, že vaše nep ítomnost zabrání provedení St ihu reality?“ položil JFK další otázku a soust ed n Kinsleyho pozoroval. Spolu s ním celý tým psycholog , který m l pozd ji ur it, zda lhal, nebo mluvil pravdu. „Ne. Jsem sice hlavní operátor masky a je vylad na na mou mysl, v bázi INTERSTELARU však nep etržit sedí dva náhradníci. Sice p i St ihu p ijdou o život, ale splní rozkazy našeho pána.“ „Pro INTERSTELARU? To je také X-Hawkem ízená spole nost?“ „Jedni ka ke své sabotáži využil skute nosti, že lord a jeho lidé osobn ídili nejv tší pr myslový komplex v tomhle sv t . Navíc se to ukázalo p íliš nápadné, protože na to p išla i ta agentka. Rozhodli jsme se proto naše centrum ukrýt prost ednictvím skute né spole nosti. Generální editel INTERSTELARU Sigmund Drexler má jen upravenou psychiku, aby mi pokaždé, když to pot ebuji, maximáln vyšel vst íc.“ „Takže nás pohodln dostanete až do vašeho centra, ukrytého práv na jeho území, a technologie Negace bude zachrán na,“ navrhl JFK. Kinsley jen zavrt l hlavou. „Ani sám Drexler nezlomí bezpe nostní mašinérii chránící srdce jeho impéria. Pokud by se o to usilovn snažil, správní rada by ho ozna ila za nep í etného. Náš vztah je více soukromý. Já se tam dostanu kdykoliv, ale vy ne.“ „Ale bezpe nostní systém, který chrání vaše centrum, ur it dokonale znáte, ne?“ zeptal se Boorman. „Samoz ejm , sám jsem pracoval na jeho vylepšení. Tajn .“ „Tak pak není co ešit,“ zhodnotil JFK. „Vy nám eknete, jak se dostaneme do centra, a my se o to pokusíme. Bu se nám poda í St ihu reality zabránit, nebo alespo uchráníme svou identitu a sou asn i tajemství Negace.“ 175

„V druhém p ípad já zaniknu,“ zkonstatoval Kinsley. „Ano, ale lidé vašeho pána budou mít šanci to tajemství získat zp t. A pokud jim dokážete poslat zprávu, pravd podobn se jim to i povede,“ poukázal Ková na druhou stranu mince. Když pak s Boormanem osam li, JFK se postavil, jako by mu n jaký vnit ní mechanismus nedovolil sed t. „P iprav únikovou cestu, odsud. Dokážeš to za ídit?“ požádal Boormana. „Na as t sn po St ihu reality. Takovou, abych se zbavil pronásledovatel , a jsou cokoliv.“ „Pokusím se, mám své kontakty,“ p ikývl Frank. „Ale on se nás pokusí podvést.“ „Stejn jako Stravinski,“ p idal JFK. „Žádná zm na.“

176

PR NIK Buš byla stará, horká a vyprahlá, jen matný sv tlejší pás Prstence vysoko na obloze, odrážející se v m sí ním sv tle, prozrazoval, že se nepohybují dávnov kou krajinou, ale ohromnou rezervací supertechnického sv ta. Z hlediska Johna Francise Ková e to bylo jedno. Nedávno zahojené, nedávno obnovené a pak zase zahojené rány cítil i p es nep etržité dávkování modifikovaných nenávykových opiát . Tvrdohlav krá el první, podv dom se vyhýbal ve tm ukrytým proláklinám, za sebou slyšel neohrabaného Stravinského. Jejich miniaturní skupinku uzavíral Frank. Kdyby je n kdo spat il na videu, usoudil by, že vidí t i lovce už druhou generaci obývající rezervaci. Vyzbrojeni byli pouze kopími a loveckými noži, všechno ostatní nesli na zádech v ohromných koších. Dokonce byli ozdobení i rituálními jizvami, aby nic nerušilo dojem, který se snažili vyvolat. „Zasrané horko,“ zamumlal Stravinski. „A vy dva po ád ml íte.“ „M horko nevadí, mí p edkové byli v buši jako doma,“ ozval se zezadu Boorman. JFK se ušklíbl. M l to být úsm v, ale zahryznutí bolesti bylo najednou o n co siln jší. Boorman a jeho p edkové. Netušil, zda byl p ed kyborgizací doopravdy ernoch. Klidn mohl pat it k um lé rase zelená . Stravinski nebyl nervózní z toho, že spolu nehovo ili. Byl nervózní z toho, že spolu nekomunikovali ani na soukromé lince. Byla se ízena tak, aby m la minimální dosah a nikdo je z dálky nemohl odposlouchávat. Navíc používali vojenský šifrovací protokol. Jenomže Stravinski byl na takové v ci expert a JFK mu necht l dop át žádnou další výhodu. S Boormanem postupovali jako dva skute ní divoši, odkázaní jen na své instinkty, zkušenost a sehranost. Obešli trnitý ke , z tmavého stínu je up en pozorovaly dv planoucí o i. Je to jen odražené sv tlo, uklid oval se Ková , aby p ekonal nával adrenalinu, jenomže poté, co se nedávno st etl s arod ji, pro n j staré pravdy ztratily ást d v ryhodnosti. 177

„Pot ebuji si odpo inout,“ vydechl po dalších t ech kilometrech Stravinski. JFK s úlevou zastavil, a když se oto il, chvíli mu trvalo, než zjistil, kde Boorman stojí. Od jeho ebenové k že se m sí ní sv tlo tém neodráželo. T i muži se posadili, bez zvuku jejich krok bzukot cikád a dalšího hmyzu zdánliv zesílil. Pohybovali se po okraji území pat ícího CYBORGCORPU, které sousedilo s obrovskou africkou rezervací INTERSTELARU. Protože pro Stravinského z stal Kinsley mrtvý – doru ili mu i perfektní mrtvou kopii z Améliiných laborato í –, museli si pro lokalizaci centra pro St ih reality p ipravit krycí historku. Podle ní polohu centra ur ili analýzou prachu, spór a dalších ne istot z Kinsleyho oble ení. Všechny pe liv p ipravené indicie ukazovaly na místo v africké buši práv na území CYBORGCORPU. Skute nou polohu centra samoz ejm p ed Stravinským zatajili. Bohužel ho ale museli vzít s sebou, protože jim v opa ném p ípad hrozil prozrazením. Sta ilo anonymní udání bezpe nostním složkám CYBORGCORPU a ocitli by se ve velkých problémech. A on se ur it samoz ejm pojistil mnohem lépe. Okázale každých deset minut posílal na Sí krátkou zprávu – jedna z jeho bezpe nostních pojistek. JFK mu ani v nejmenším nev il a po celou dobu p emýšlel, kdy a jak se jich pokusí zbavit on. On sám byl rozhodnut nechat ho svázaného v buši t sn p edtím, než p ekro í hranici a vstoupí na území INTERSTELARU. Pak by už p ed jeho odvetou m li být v bezpe í, protože on netušil, že se Kinsleyho centrum nenachází na území CYBORGCORPU. Hlášení pro státní polici o ilegálním narušení území gildy nepovolanou osobou bylo p ipravené i s p esnými koordinátami. Sta ilo jen poslat aktiva ní kód. „Jdeme, už sedíme dvacet minut,“ probral ho z myšlenek Frank. JFK se poslušn postavil. Pokud Stravinski usoudí, že je k dohledání centra vlastn nepot ebuje, pokusí se je zabít u posledního napajedla na jejich trase, usoudil JFK s jistotou. Šest 178

kilometr mu trvalo, než si uv domil, pro si je tak jistý – tam bude mít Stravinski pohodlí stínu i vodu a navíc celý den na to, aby z nich dostal další informace o cíli jejich cesty. Pokud si myslí, že n jaké další ješt mají. Možná si to ale ani myslet nepot eboval, Stravinski sice rad ji zabíjel ženy, ale JFK nepochyboval, že se v p ípad nedostatku spokojí i s mužem. Navíc pok ivený génius nem l rád, nebo spíš z duše nenávid l, když jím n kdo manipuloval. P íležitost k tomu, aby se Ková ovi a Boormanovi revanšoval po svém, ur it nepomine. Došli na místo, trnitý akáciový porost, kterým se neustále proplétali, ustoupil rozložitým baobab m, ve vzduchu se vznášel pach pižma velkých zví at. „Tady po káme,“ rozhodl Boorman. Po poslední p estávce se automaticky ujal vedení a JFK tomu byl rád. M l víc asu na p emýšlení a také na boj se sebou samým, protože cesta byla opravdu namáhavá. „Hadi, škorpióni a jiný hmyz,“ varoval ho Boorman, než se sta il sesunout na místo, které považoval za nejpohodln jší v okolí. „Prohlédneš to svýma o ima?“ cht l v d t Ková . Frank jen zavrt l hlavou, sebral v tev a n kolikrát praštil do okolních ko en . „A co škorpióni?“ cht l v d t JFK. „Ti už jsou také pry .“ Víc Ková nepot eboval. Vybalil deku, posadil se na ni a pouzdro s nožem si položil na kolena, aby mu p i dlouhém sezení nep ekáželo. A také proto, aby m l n ž okamžit po ruce. Stravinski nemá nejmenší nad ji. Zbran a další výstroj nesli v koších. Pokud se Stravinski nedostane k n emu ze své výbavy, nem l proti nim, trénovaným bojovník m, šanci. A vlastn by ji nem l ani s bazookami místo o í. Na Franka by to nesta ilo. Jeho pohybový vzorec se op t mírn prom nil a Ková to p ipisoval další úprav , kterou podstoupil. Ani ho nenapadlo mu ji rozmlouvat, se zvyšujícím se bojovým potenciálem stoupala pravd podobnost úsp chu jejich mise. 179

„Kdy budeme pokra ovat?“ zeptal se Franka. V d l, že díky svým nelidským smysl m ví o okolí mnohem víc než on. „Ráno, v okolí je te moc domorodc .“ JFK p ikývl. Domorodci nebyli jen obyvatelé buše, atrakce pro super high society, ale také bojovníci vytvo ení v laborato ích CYBORGCORPU, kte í se po buši potulovali jako jednotlivci i kmenové skupiny a obstarávali základní ostrahu. Tu globální m l na starosti mnohokrát zálohovaný družicový systém. T sn p ed odchodem odsud se Stravinského zbaví, rozhodl se JFK. Hranice byla už jen kousek. Víc užite ný jim být nemohl a další otálení jen navyšovalo riziko. K chystanému St ihu reality zbývalo necelých sedmadvacet hodin. Svítání a následné rozedn ní prob hlo rychle, jako vždy v tropech. Boorman dál sed l nete n jako sfinga, zato Stravinski se vysoukal z lehkého spacího pytle poskytujícího ochranu p ed hmyzem a chvíli se protahoval. Potom se oto il ke koši a za al se v n m hrabat. Ková otev el ústa, aby mu p ikázal, a toho nechá – pokusil se otev ít ústa, ale svaly ho neposlouchaly. Stravinski se dál bez skrupulí prohraboval svou výbavou, a když skon il, držel v ruce velkou pochromovanou pistoli konstrukce, která byla Ková ovi cizí. Ráže hlavn byla impozantní. Podle rozm rné rukojeti s emblémem laborato í INTERSTELARU JFK odhadoval na akcelera ní kompenzátor. Takovým zbraním p íliš nev il, na st elnici byly jejich ú inky skv lé, pokud však nefungovaly dokonale, zaplatil za to st elec obvykle životem. V c, kterou držel Stravinski, však nevypadala, že by m la mít poruchu. „Tak co, kyborgu, tohle ud lá díru i do tebe, nemyslíš?“ oto il se Stravinski na Boormana a op el mu zbra o hru . Frank se ani nehnul a JFK pochopil, že i on je n jakým záhadným zp sobem zpacifikovaný.

180

„Mu it hardware m nikdy nebavilo, i když znám lidi, co si to dokáží užít a dosahují v tom, ekn me, obdivuhodných kvalit,“ zasmál se Stravinski a oto il se ke Ková ovi. „Ale s tebou, s tebou to bude n co jiného,“ vyplivl. Johnovi op t p ipomn l Lovercraftovy hadí lidi. Opravdu mu p i jeho grimase zakmital mezi rty rozeklaný jazyk? Blbost, za tyhle p edstavy mohli arod jové. Jenomže nic to nem nilo na tom, že mu te zarýval hlave své p ehnan lesklé zbran pod žebra. John si uv domil, že hýbat se sice nem že, ale bolest cítí. „Jste si mysleli, že vám na to sko ím, že vám uv ím, že je Trojka mrtvý!“ chrlil ze sebe opovržliv Stravinski a hlavní pomalu vytvá el do Ková ova t la další díru. Ten jen ekal, kdy n jakým zp sobem za ídí, aby mohl mluvit. Stravinski nepat il mezi dravce, kte í si s ko istí nehrají. Bývalý X-Hawk v šéfgenetik na okamžik získal strnulý výraz a za moment JFK zjistil, že ovládá svaly hlavy a krku. Také hlasivky. „Jenomže jste m li léka ské p ístroje doopravdy napojit na signál mrtvého a ne to jen simulovat – to znamená, že Trojka žije. A vzhledem k tomu, jak jste se úporn snažili m p esv d it o jeho smrti, jste se n jakým zp sobem dostali p es jeho kondicionování. Protože kondicionování je m j obor, napadá m jediný zp sob – nabídli jste mu tajemství Negace Maurbyho efektu. Museli jste mu poskytnout d kaz, jinak by vám nepomohl dostat se až sem a narušit X-Hawkovy plány. A co jste se dozv d li vy se te dozvím i já,“ zasy el, až se málem zalkl slinami. Stravinského úchylná osobnost se postupn vyno ovala na povrch, zr dný a obrovský tvar, p i pouhém pohledu na n j lov ka mrazilo až n kde v srdci. JFK neodpovídal, jen ho pozoroval. „Vím, že už m žete mluvit, s armádou sofistikovaných léka ských nanobot bylo jen otázkou asu, než je p eprogramuju a stanete se loutkou v mých prstech.“ Podcenil ho, opravdu ho podcenil. 181

„Myslíte si, že mn odoláte? Mn ?“ št kl vztekle Stravinski a uhodil hlavní Ková e p es obli ej. Byl to silný úder a JFK cítil, jak mu p i n m lupnulo v kr ní páte i, na k ži ucítil horko krve. „To jsi nem l,“ utrousil lhostejn . „Pro ?“ skoro zajásal Stravinski, zjevn doufal v nenaplnitelné výhr žky. „Na tohle se má používat rukoje , vychýlíš si mušku. Ví to každej kluk, z komiks .“ „Co to žvaníš, ty idiote?“ zaklel Stravinski a ušt d il Ková ovi další sérii úder . U svých ob tí byl zjevn zvyklý na v tší poddajnost. „Mohl bych t mu it sofistikovan , bez špetky krve, ale já to mám rád jinak,“ vzpamatoval se Stravinski a nasadil spokojený úsm v. „Do poledne budu v d t všechno, co víš ty, a pak m až do ve era budeš prosit, abych to s tebou skon il.“ Ková se v duchu proklel, že si nenechal do nervového systému nainstalovat pojistku, která by ho zabila. Takhle bude trp t a pravd podobn všechno stejn prozradí. Správný postup zlomí každého. as b ží, zbývá necelých dvacet ty i hodin, musí vydržet dvacet ty i hodin, up el se k jediné myšlence a d lalo se mu z ní zle. Boorman dál z stával ve v zení vlastního technického t la. „Nedostaneš ze m nic, špíno,“ odpov d l Ková pohrdliv . „Jsi nula, myslíš si, jak nejsi geniální, a p itom jsi ješt neschopn jší než Trojka.“ Buch, buch, buch, další série ran zohavila JFK obli ej, na okamžik se ocitl v bezv domí. Probudil ho stejnom rný zvuk pleskajících kapek. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že to je krev z nosu, v pravidelných intervalech se rozst ikující o jeho kolena. Zp v ranních pták svou hlasitostí soupe il se soundem rockové kapely. Všechno slyšel až p íliš hlasit , n co se mu hrabalo v nervech. „To se ti nepovede,“ vzpamatoval se postupn Stravinski. „Nevyprovokuješ m k tomu, abych t zabil. Já jsem génius, a to ve všem, do eho se pustím!“ 182

Slunce se mezitím celé vyhouplo nad áru horizontu, len né vodorovnými pruhy zbytk no ních mrak p ipomínalo obrovského narudlého plynného obra. „Další nádherný den v buši. Bude tady, i když my odejdeme a zbude z nás jen prach,“ poda ilo se zask ehotat JFK. Viklaly se mu p ední zuby a jazyk m l napuchnutý žízní. Stravinski mu po jeho replice v noval podez ívavý pohled, pak se na pár minut vrátil do strnulosti, v níž komunikoval s nanoboty v Ková ov t le. „Jsi v po ádku,“ usoudil nakonec, „nezbláznil ses.“ Z plastikové kazety, ozna ené logem nástroja ské gildy KRUMPACH, vytáhl malý skalpel. Na pohled vypadal naprosto oby ejn , ve skute nosti tvo ily jeho epel ezné kotou e o pr m ru dvou desetin milimetru, otá ející se v magnetických epech. Stravinski soust ed n nasadil na jednu stranu epel pásek kauteriza ní jednotky. „Tímhle z tebe za nu od ezávat malé kousky,“ vysv tlil spokojen JFK. John si uv domil, že se bojí, že se zatracen , p ímo kurevsky bojí. Pot eboval vydržet ml et tém jeden celý den a pochyboval, že se mu to poda í. Našt stí se nemohl t ást strachy, to jediné bylo pozitivní. „M l sis rad ji vzít lžíci,“ doporu il Stravinskému. Ten na n j jen vyt eštil o i. „Je tupá a víc to s ní bolí,“ vysv tlil mu s pohrdavým úšklebkem. „Až z tebe budu dolovat morek, budeš p ehrávat jinou skladbu, a po ád dokola,“ zasy el Stravinski vztekle. Pustil p ístroj a vyrobil Ková ovi na p edloktí první dlouhý šrám. Díky kauteriza ní jednotce nekrvácel, rána z stávala istá. Pak to zkusil znovu bez ní a k ži za ala pokrývat miniaturní rudá tsunami. Tohle se ješt dalo docela vydržet, usoudil JFK. Nepochyboval, že p ijdou mnohem horší chvíle. 183

Zapraskání suchého akátu, pak další. Dal si pozor, aby se za zvukem nepodíval. Stravinski nic neregistroval, pouze se Ková ovi up en díval do o í. „Tak co, bolí?“ cht l v d t. „Budeš si muset najít n co v tšího, tohle nefunguje,“ poda ilo se Johnovi ušklíbnout. N kdo stál proti slunci, v jeho zesilující zá i nedokázal rozpoznat kdo. „Taky bych ekl, použil jsem o poznání lepší hardware, abych se toho bastarda zbavil, a stejn to nezafungovalo,“ zazn lo suše. Stravinski se bleskov oto il, aby sáhl po pistoli, kterou p edtím neopatrn odložil na batoh, ale nebyla tam. JFK teprve te ten sk ípavý unavený hlas poznal. Kešh Tribett se posunul o kousek stranou, John už proti obloze rozeznával jeho hubenou siluetu zm k enou rozepnutým ošoupaným plášt m. Nejen ošoupaným, ale i oho elým, potrhaným a na pár místech možná prost íleným. Št kl výst el, št n cí blafnutí oslabené tlumi em. Stravinski nadsko il, jak kulka rozví ila zeminu jen kousek od jeho ruky. Snažil se dosáhnout na kazetu s nástroji. „Nech to na pokoji,“ doporu il mu Tribett lhostejn a namí il na Johna. Takhle se zachránce nechová, usoudil Ková po dlouhé chvíli vzájemného pozorování. Od jejich posledního setkání urazil Tribett op t po ádný kus cesty – po sestupné spirále. Únava, rezignace a porážka. To všechno m l vepsáno v o ích. A také smrt. JFK m l pocit, že ji u nikoho nevid l tak z eteln , jednozna n a jasn . erný and l pomsty? Asi, možná. Ruka se zbraní, lesklá stopa na hlavni prozrazovala, že nedávno také schytala n jaký ten šrám, se však ani nepohnula. „Vy jste Stravinski? Koch Stravinski?“ hodil Tribett otázkou. „Ano,“ odpov d l Stravinski rychle, zjevn se rychle snažil bývalého pátra e za adit a odhadnout o co mu jde a jak toho využít. 184

„Na za átku byla žena,“ za al pomalu Tribett. „Možná o m moc nestála, nebo stála a pot ebovali jsme jen trochu asu,“ pokra oval. P iv el o i, jako by se sou asn propadl do vzpomínek. Stravinski se natáhl ke kazet , št knutí pistole, nev ícn zíral na svou ruku, poslední lánek ukazováku mu chyb l. „Au, sakra,“ za val. Tribett mu dál nev noval pozornost. „Pot ebovali jsme jen trochu asu,“ zopakoval. „A pak ji n kdo zabil,“ dodal. JFK se zachv l. V poslední dob si n jak zvykl na bolest a umírání. P ízrak hekatomb Armageddonu vznášející se mu trvale nad hlavou zp sobil, že zapomn l na smrt p inášející ryze soukromou bolest. Poslední Tribettova v ta byla její esencí. „P ísahal jsem, že toho parchanta najdu, dostanu ho a pomstím ji.“ Kešh Tribett pokra oval ve svém proslovu dál, najednou bez jakýchkoliv emocí. „Než jsem to však sta il ud lat, objevil ses tam ty.“ Lhostejnost vyst ídal vztek a nenávist, Stravinski nadšením vypískl jako puber ák. „Vidím, že máme n co spole ného!“ zajásal. Tribett ho uml el jediným pohybem pistolí. „Zem ela, aby n jaký parchant prodloužil svou perverzní existenci. Jenomže toho bastarda jsi našel ty! Kv li tob jsem se nemohl pomstít, dodržet slovo! Choval ses ke mn jako k poslednímu šmejdovi, jako bych jí ani nebyl hodný!“ JFK ml el. Krom mluvení nemohl d lat nic jiného a nezdálo se mu, že by jakoukoliv replikou mohl situaci zlepšit. „Rozhodl jsem se t zni it, ukázat ti, co jsem doopravdy za . Jenomže, jenomže…“ bývalý pátra zavrt l hlavou, jako by n emu sám nemohl uv it, „jenomže jsem se p itom spojil s lidmi, kte í nep ímo mohli za její smrt. Mu ení a zabíjení používali jako nástroje výchovy k poslušnosti, oddanosti. Já to vid l, já pro n pracoval,“ Tribett najednou šeptal a JFK pochopil porážku, kterou našel v jeho o ích. 185

„Oni používali mu ení a smrt jako nástroje. Vytvá eli kopie lidí stále znovu, nechávali je umírat a pak je znovu probouzeli se starými vzpomínkami,“ Tribett zoufale vrt l hlavou. „Našel jsem tam ženu, která se jí podobala, už jsem to nemohl vydržet.“ „Používali?“ odvážil se JFK zeptat na minulý as. „Už ne, už tam nic nez stalo, jen trosky,“ usmál se bývalý pátra , ale nebyla v tom ani stopa triumfu. „A to všechno jste vymyslel vy, že?“ obrátil se na Stravinského a dál p itom mí il na Ková e. „Ujiš uji vás, že mé metody by byly mnohem sofistikovan jší,“ vzmohl se Stravinski na bleskovou odpov . Št kl výst el, JFK trhl hlavou, až pak zjistil, že kulka nebyla ur ena jemu. Stravinski se skácel do prachu s rukama zabo enýma do b icha. Tiše kvílel a zn lo to, jako když z pneumatiky postupn uchází vzduch. „Já pro n pracoval,“ zopakoval ješt jednou Tribett a namí il na Ková e. JFK vrhl poslední pohled na Boormana, ale ten dál z stával nehybný. „Zpackal jsem to, všechno.“ Blafnutí nestojící za e , dobrovolný konec jednoho muže. Zbra dopadla na zem d ív než Tribett. Slunce už stálo výš a jeho paprsky zaplavovaly zemi sílícím žárem. JFK se díval na t la p ed sebou, jedno nezadržiteln chladnoucí a druhé postupn se blížící k hranici mezi živým a mrtvým; p itom p emýšlel, kdy se objeví první mrchožrouti a jak dlouho jim bude trvat, než se pustí i do n j. Na Boormanovi by si vylámali zuby, ten se bát nemusel. Stravinski umíral dlouho a Ková po celou dobu musel poslouchat jeho sténání. T sn p ed polednem to kone n skon ilo, v poslední k e i se p evalil na bok a JFK spat il jeho strnulé b lmo. Zanedlouho se odn kud vyno ili termiti a pustili se do n j. Boormanovi se na hlav usadil pták a dlouhým trilkem celému sv tu zv stoval, že našel skv lé místo k odpo inku. Nebo n co podobného, Ková si uv domoval, že po n kolika hodinách bez p ísunu vody, v žáru horkého dne a zran ný, se na své smysly a úsudek nem že pln spolehnout. 186

Na konci pomyslné siesty se Boorman zvedl, chvíli se p ehraboval v kazet s léka skými nástroji, jeden si vybral a pak poklekl ke Stravinskému. Díky dokonalé technice lebku roz ízl bez nejmenších problém a rychle za al plátkovat mozek. JFK byl p íliš otup lý na to, aby si uv domoval, jak je celá scéna p íšerná. N kolik kousk tkán kladl Boorman p ed sebe na baobabový list. Skon il, až když se pro ezal k prodloužené míše. Potom se posadil a dvacet minut jen up en hled l na rozkládající se kousky masa p ed sebou. Stravinského mrtvola už za íná zapáchat, uv domil si Ková . Sou asn spat il první hyenu. „Pohni se sakra, m lo by to už jít. P eprogramoval jsem ty svin ,“ probral ho Boorman z myšlenek a podal mu polní láhev s vodou. JFK si všimnul kousk masa a krve na jeho ruce, ale nijak to nekomentoval a pokusil se natáhnout ruku. Šlo to! Dop ál si n kolik hltavých lok a pak se zastavil. Boorman ho chvíli spokojen pozoroval, potom za nohy odtáhl Stravinského i Tribetta sou asn o sto metr dál do stínu velkého baobabu. Hyena pochopila, že hostina se bude konat na jiném míst , a poslušn odtáhla. „Jak ses z toho dostal?“ cht l v d t JFK, když se Frank vrátil. „Stravinski nepo ítal s mým posledním upgradem. Prost na m j nový opera ní systém jeho viry nesta ily,“ vysv tlil Boorman klidn a za al se protahovat. „To dlouhé sezení mi ned lalo v bec dob e.“ „Také t infikoval nanoboty?“ „Ne, klasicky m hacknul. Jenomže se mi nedávno n co stalo a já jsem si zavedl ješt jednu bariéru, p es kterou se nedostal. Ošet ím ti, co ti zbylo z obli eje. Myslím, že ani Andrea by t nepoznala.“ To jméno pat ilo do jiného sv ta. Ková ne ekl nic, jen poslušn nastavil tvá . „P íchod Tribetta byla tvá práce?“ zeptal se Boorman, zatímco aplikoval na rány hojivý a krycí gel.

187

„Jo,“ s p iv enými rty nez eteln artikuloval JFK. „Poslal jsem mu informace o Stravinského a Kinsleyho metodách. Pracoval pro CYBORGCORP, takže se mu poda ilo dobrat se jádra v ci.“ „Taková pojistka,“ usoudil Boorman s podtónem, který JFK nedokázal identifikovat. „Dalo by se to tak íct. Jen jsem p edpokládal, že se do toho pustí pozd ji a ne s takovou vervou. Ale pomohlo nám to, bez n j bych už byl pravd podobn mrtvý. A taky jsem tu necht l nechat Stravinského b hat jen tak.“ Boormana napadlo, zda JFK už svou linii odd lující zlo od dobra nep ekro il. Vypustil zabijáka na stopu… Ale byla to jeho hranice. „To, že Stravinski um el, mi pomohlo, nemusel jsem bojovat s nákazou tajn . Víc by to bolelo. Ale byl to vážn génius, parchant jeden,“ v noval mrtvému stru nou poh ební e . Ková zauvažoval, jak moc by to Franka bolelo. Znal ho, tedy znal ho z d ív jška, a v d l, že p ed pár m síci, nebo p ed staletími, p ipadalo mu to jako celé v ky, by smrt žádného lov ka nekomentoval tak klidn jako konec Stravinského. Kyborgové byli v tomhle jiní než lidé, alespo ti normální, kte í si ponechávali zdravou osobnost. Ale byla to jeho v c… „Jsem hotov, ekl bych, že vypadáš ješt lépe než d íve,“ skon il Boorman ošet ování. JFK na n ho vrhl ned v ivý pohled a v lesklé epeli jednoho ze skalpel zkontroloval sv j zevn jšek. I pov stný Leatherface byl v tší hezoun. „Pot ebuji si ješt chvíli odpo inout,“ prohlásil, když se p emístili na druhou stranu napajedla, dál od sme ky bojujících hyen a stáda slon , které dorazilo chvíli p ed ve erem. „Máme as, tak dv hodiny,“ p ikývl Boorman.

188

A UMÍRALI V KRVI Op t krá eli no ní buší plnou zvuk a života, tentokrát už na výsostném území INTERSTELARU. Vzhledem k maskování si JFK nedovolil ani tentokrát použít žádný p ístroj pro no ní vid ní. Pouze si k ži okolo o í nat el speciálním krémem, který díky své schopnosti usm rn n vést v povrchové vrstv fotony optických vlnových délek zajiš oval Ková ovi no ní vid ní srovnatelné se schopnostmi lva. Nebo sovy, tu te p ipomínal víc. Boorman na tom byl nepochybn lépe i bez podobných pom cek. Pod p íkrovem baobab si JFK neodpustil ob asný pohled vzh ru. Družicový systém chránící rezidenci prezidenta INTERSTELARU by je dokázal upražit na míst – pokud by mu k tomu dali sebemenší záminku. Tohle však byl nejmenší problém – nejmenší, protože ho nemuseli a hlavn nemohli nijak ešit. Museli se vyhýbat supercitlivým, pod zemí ukrytým senzorovým sítím, pohyblivým automatickým jednotkám a hlavn obyvatel m buše – ti všichni zaru ovali nedotknutelnost území konsorcia. Boorman se zastavil a JFK pono ený v myšlenkách do n j málem narazil. Neptal se, pro stojí, Frank využíval svého rozsáhlými po íta ovými periferiemi posíleného intelektu a hromady idel a konfrontoval jejich další postup s mapou území a informacemi, které získali od Kinsleyho. „Nacházím se na hranici gravita ního senzorového pole, p jdeme po jeho okraji tak, aby zm ny zp sobené naší p ítomností byly v pásmu tolerance. Drž se za mnou, pár krok stranou a vyhlásí poplach.“ JFK si myslel, že Boorman bude postupovat opatrn , jako by se plížili minovým polem, on místo toho nasadil rychlý klus, pouze as od asu ost e m nil sm r. Vlastn to bylo jasné, zjistil John z pam ti svého taktického po íta e, gravita ní idla fungovala integráln . Po dalších sedmi kilometrech už nep emýšlel, pouze proklínal svého kyborgizovaného partnera za jeho neunavitelnost. Svítání p išlo v okamžiku, kdy to cht l vzdát. 189

„Hodinku pauza a pak budeme dál postupovat jako potulní lovci. Do centra to nemáme vzdušnou arou víc než deset kilometr ,“ oznámil a jako první se pono il do mo e sloní trávy dosahující výšky patrového domku. Ková si dával pozor, aby se držel za ním a do styku s tuhými stvoly p icházel jen minimáln . Boorman pokra oval dalších p t metr , pak vyšlapal kruh o pr m ru t í metr a než se sta il posadit, JFK ležel na dece a oddychoval. „Vstávat, nezbývá nám moc asu.“ JFK se zvedl. „Sotva jsem si lehl,“ zabru el nespokojen . „Dostal jsi t icet minut navíc,“ odbyl ho Boorman a ud lal první krok sm rem do st ny sloní trávy. John neoponoval. Dostal t icet minut z posledních pár hodin existence tohoto sv ta, než ho další St ih reality op t zm ní k nepoznání. Jakým zp sobem? Aby se X-Hawk stal v myslích miliard bohem a oni v jeho jménu zabíjeli tam, kam je pošle? Rad ji tu p edstavu zaplašil. Boorman by ho nenechal odpo ívat déle, kdyby to nepovažoval za nezbytn nutné, tahle myšlenka byla mnohem vhodn jší. „Jak jsme na tom?“ zeptal se po prvním kilometru rychlé ch ze, když nev d l, zda se má vyzvracet, udusit nebo pokálet. Doktor m l pravdu, pat il do postele a do pé e lidského a elektronického doktora. Ne do spár nap l šíleného kyborga Franka Boormana, který, což bylo nejhorší, vlastn napl oval jeho vlastní plán. „Špatn ,“ dostal odpov . „Jak moc?“ odvážil se ješt jednou zeptat. „Hodn . M li bychom to skon it co nejrychleji, už se o nás pár systém ot elo.“ „Umíš lov ku dodat sebed v ru.“ „Od toho máš kamarády.“ Kamarády? K e z vy erpání a celkového katastrofálního zdravotního stavu srazila Ková e na kolena a donutila ho zbavit se i posledního obsahu žaludku. 190

Zatímco sbíral síly a zkoumal, co práv vyvrhl, sám sob p ikývl. Ano, kamarády a p átele. Okolo desáté, když se vzduch nad vyprahlou zemí za ínal tetelit horkem a zví ata se stahovala do vzácného stínu, na chvíli spat ili obrysy prezidentského centra INTERSTELARU. John by nejrad ji zamí il k obrys m mrakodrap rozmazaným vedrem, ale Boorman nemilosrdn op t zm nil sm r a obrysy cíle se ztratily za zvln nými pahorky. Cíle, John by si odplivl, kdyby to dokázal. Cíl byl smrtelnou pastí, do níž se museli za každou cenu dostat. Další klopýtavé metry, boj s rozpáleným sluncem a vlastní slabostí. „Nejsme sami,“ oznámil a až pak si p ekvapen uv domil, co ud lal. Boorman se zastavil a oto il, JFK si poprvé všiml, že jeho t lesné funkce se za ínají odlišovat od lidských do té míry, že se ani v africké výhni nepotí. „Pro si to myslíš?“ Neodpov d l mu. Prost to v d l. „Jo, máš pravdu,“ pronesl po chvíli Boorman a pohybem, který by každý jiný p ehlédl, uvolnil poutko nože na opasku. JFK si uv domil, že on ho má již rozepnuté. Sám sklonil kopí k zemi a držel ho tém vodorovn , s hrotem zhruba ve výšce pasu. Stáli a ekali, dokud se zpoza v ky ohlazeného balvanu nevyno il první erný bojovník. Vysoký, štíhlý, spíš na kost vyhublý. John si tak p edstavoval Núbijce. V život se s nimi nepotkal, ale znal je z ilustrací dobrodružných p íb h , které p ed v ky a v ky etl jako kluk. Nez stalo u jednoho domorodce, napo ítal jich sedm, z toho dva chlapce, kte í m li do puberty daleko. Obklopili je v p lkruhu, vyzbrojení stejnými zbran mi, jako m li oni sami – kopími a noži za pasem. Nesli ošoupané batohy a krom bederních roušek jim jako od v sloužily pestrobarevné pruhy látky obto ené okolo ramen. Víc dekorace a znak postavení než oble ení, v tomhle vedru nebylo pot eba. Ml ení se prodlužovalo. 191

„Hledáme nová lovišt , volná lovišt . Proto ostatní muži a ženy z stávají doma,“ prolomil ml ení Frank. JFK ho musel obdivovat, sám by mu uv il, že je lovcem v buši, který se snaží, aby p ežil další den. Nejstarší bojovník, podle chování ostatních v dce, chápav p ikývl. Dva chlapci za ali n co št betat v neznámém dialektu a se zubatými úsm vy vyrazili nadšen k Johnovi. JFK naklonil hlavu na stranu, jako by se jim snažil co nejvíc porozum t. Pohotov jší a byst ejší už byl na dosah. John jednoru máchl kopím, epel nože cvakla, jak nab hla do funk ního režimu, jen o zlomek sekundy pozd ji bodl leva kou rychlejšího hocha do podb išku a silou potáhl vzh ru. Sek kopím vzdálen jšího chlapce zpomalil, protože mikroskopické zuby rotující v magnetických ložiscích rychlostí více než dvacet tisíc otá ek za minutu v mžiku p e ízly jeho pažní kost a zakously se mu hluboko do trupu. P esto se nezastavil a vrhl se skokem plavmo vp ed. JFK pustil n ž, postoupil o krok a p ímo v letu chytil hlavu do zámku a díky setrva nosti t la i jeho vlastní síle se mu poda ilo zlomit chlapci vaz. Šlo to špatn , dokázal to jen s vyp tím všech sil. Teprve te se JFK vymanil bojovým reflex m a uv domil si, co práv ud lal. Ohlédl se po Boormanovi – z erných bojovník nebyl naživu jediný, jejich trupy ležely na zemi, bu zbavené kon etin, nebo rozmá knuté, jako by sloužily pro zkušební jízdu válcovacího stroje. Krve z nich však teklo velmi málo, až p íliš málo. „Jak jsi poznal, že to jsou roboti?“ zeptal se Frank. Ková se posadil. T ásly se mu ruce. Ne protože mohli zem ít, ale z toho, jak zareagoval a co se mohlo stát, kdyby se zmýlil. „Já nevím,“ ekl nakonec. „Nep emýšlel jsem nad tím. Pohybovali se v dob siesty, nikdo z t ch kluk si neutrhl mango, co roste támhle,“ ukázal na strom, „chovali se divn … Já nevím. Mohl jsem zabít d ti!“ vydechl. „Nebyly to d ti ani muži. Nejvýkonn jší typ vojenských killerbot chránící území INTERSTELARU. Jsou maskovaní jako nativní obyvatelé Afriky,“ p erušil ho studen Boorman. 192

„Kdybys ty dva tak efektivn neeliminoval, m li bychom sm lu. Díky tomu nestihli varovat ostatní jednotky. Máme tak jednu až dv hodiny, než se n kdo za ne pídit po tom, pro se tahle skupina neozývá.“ Boorman s necitelností, kterou projevoval ke všem um lým výtvor m ur eným k zabíjení odtáhl t la k pat nejbližšího stromu, zaházel je v tvemi a bez milosti hnal Ková e dál. Buš sahala až k samotnému okraji centra. Z dálky se jevilo jako ostrov neskute n zá ivé zelen , skrz kterou prosvítala b lost štíhlých v ží sídla jednoho z nejbohatších a nejmocn jších muž planety. Te už JFK tu scenérii dokázal vnímat – po derivátu gmaxu, složitého koktejlu chemických stimulant , hormonálních aktivátor a specifických blokátor ur ených k potla ení druhotných p íznak únavy se cítil o n co lépe. V d l, že v budoucnu, pokud n jaké budoucno bude, zaplatí za tohle ždímání bun ných rezerv svého t la i s úroky. Cokoliv vzdálen jšího více než n kolik minut ho však nezajímalo. „Je to jako deštný prales p esazený do vyprahlé savany,“ zhodnotil Frank okouzlen p i jedné z etných krátkých zastávek, kdy plánoval další postup. Snažil se, aby co nejvíc p ipomínali dvojici lovc potulující se buší, a sou asn se pot ebovali dostat urychlen k centru. Nad zelenou hladinou strom se tu a tam ty ili obrovští pralesní velikáni a ty p er staly již jen k ehké konstrukce z polyskla, oceli a uhlíkových kompozit . „Akvárium. Minimální, tém samostatn udržitelný ekosystém,“ usoudil JFK. „Jdeme?“ Boorman místo odpov di op t vykro il. B hem hodiny se p iblížili o další kilometr, p itom zjistili, že celé centrum chrání tém neviditelná kopule. Zjevn nešlo o stavební konstrukci, ale o optický klam vznikající lomem sv tla na rozhraní vlhkého vzduchu tropického pralesa a suchého vzduchu buše. Jaký fyzikální trik tady fungoval se Ková odhadovat neodvážil. Zhruba sto metr od zá iv zelené st ny prvních k ovin a strom ucítili stoupající vlhkost. 193

„Lvi, sakra!“ ucedil JFK a uchopil kopí ob ma rukama. Ze stínu strom je lhostejn pozorovala skupina lvic. Samce nikde nevid li. „Obejdeme je, o kus dál jsem zahlédl antilopy, ty nás zajímají,“ zareagoval okamžit Boorman a zm nil sm r. Lovci, jsme lovci pátrající po ko isti, p ipomn l si JFK a ot el si pot z ela. Popruhy opticky áste n maskovaného batohu – prout ného koše se mu bolestiv za ezávaly do ramen. Za jak dlouho vyhlásí bezpe nostní systém pohotovost? To záleželo na tom, jak moc samostatn bioboti v buši operovali. Doufal, že hodn samostatn . „Byli to skute ní lvi, nebo roboti tí hlída i?“ zeptal se Boorman, když kone n dosáhli hranice stromovitého porostu. Z dálky sice vypadal jako p írodní deštný prales, ve skute nosti však bylo mezi stromy dost místa a spodní vegeta ní pásmo p sobilo chud a nevyvinut . Možná to tak však m lo být, to JFK netušil. „Nevím, mn p ipadali skute ní a cítil jsem od nich pach masa,“ zabru el. Boorman ud lal ješt n kolik krok ke kmeni obrovského stromu s ko eny vystupujícími vysoko nad úrove zem . „Zatím to šlo všechno dob e, myslím, že jsme se sem dostali nepozorovan ,“ zkonstatoval spokojen a složil své zavazadlo na zem. Maskování batohu, které p i šarvátce se strážci utrp lo zna né poškození, vypov d lo poslušnost úpln , prout ný koš se prom nil v sofistikovaný kontejner ur ený k p šímu transportu zbraní a další výstroje. JFK Franka napodobil a sám se posadil. Podruhé už stimulant použít nemohl, musel se silami šet it. „Podle Kinsleyho dovolují domorodc m potloukat se okrajovými ástmi. Vchody do podzemí už jsou jen ty i sta padesát metr odtud,“ etl Boorman z mentální mapy. „S trochou št stí se tam dostaneme. A na m tady eká ješt jeden kontejner s trochou vybavení,“ dodal spokojen . „Nev il jsem, že ho rozv dka BIOTECHU dokáže dostat až sem.“ 194

„My to snad dokážeme,“ pronesl JFK tém udiven . Nedával jejich šílenému podniku v tší než t icetiprocentní šanci. Te to vypadalo mnohem lépe. „Nebo taky ne,“ dokon il zm n ným tónem, s pohledem up eným do zm ti velkých dužnatých list vyr stajících rovnou ze zem . Jako by jeho poznámka byla pozváním, vyno ilo se ze svého úkrytu n co mezi kudlankou a chodícím naklada em. er materiálu dlouhých ch dovitých kon etin byla až nep irozen dokonalá a dávala tušit stupe technologie, na jejímž základ byl tvor postaven. Vzhledem k nohám bylo t lo malé, nejvýrazn jší ást z n j tvo ily mozaikové optické senzory a – a gatling v kanón. Tvor se zvedl do výšky. JFK musel poopravit své mín ní o jeho rozm rech – nebyl tak malý, jak si myslel. V dalším okamžiku ho vyhledala temná ústí gatlingu. K ach. Boorman jediným švihem kopí prosekl superodolnou kon etinu, vzáp tí za torzo potáhl, sám se tak vyšvihl vzh ru, dopadl na t lo hmyzoidního stroje a sérií bleskových úder , razancí poko ujících i nejvýkonn jší vibra ní kladiva, zmasakroval komunika ní periferie. JFK usko il, hvízdání to ícího se svazku hlavní se smísilo s vytím palby. Ta ustala stejn rychle jako za ala. Hmyzoid se skácel k zemi, Boorman dopadl do kotoulu, v ruce amorfní hroudu rychle tmavnoucí hmoty, která z ejm byla ídící jednotkou. „B ží nám as,“ ekl pouze a z k oví zatáhnutím za jeden ze zdánliv oby ejn vypadajících šlahoun vytáhl maskovaný kontejner velikosti osobního vozu. Pak se vrhl se ke své schránce, p eklopil ji na podstavu a otev el. JFK ho napodobil jen o sekundu pozd ji. Do zorného pole se mu vkreslila mapa centra a sou asn se probudil Zv davec – napojil se na Sí . Dál se nem lo cenu skrývat, te po nich pátraly nebezpe n jší v ci než kyberneti tí slídi i. Chvíli váhal, a pak sáhl k poslední záloze, kterou m l k dispozici – poslal po Síti do systému BIOTECHU soukromé kódové heslo. Doufal, že to nebude muset ud lat takhle, ale… 195

Transportní schránka se okamžit po otev ení aktivovala, už cítil, jak ho zahaluje oblak hutného, na k ži ulpívajícího aerosolu – základ pro první vrstvu bojového od vu. „Oto te se kolem dokola,“ ozval se pokyn. Poslechl. „Postavte se elem ke schránce, p edpažte.“ Na ruce se mu namotal trikot z pružné sí oviny, sta ilo si ho natáhnout na t lo. Následoval další pokyn. B hem minuty a dvanácti sekund byl kompletn oble en, sám po ádn nechápal, jak ho ustrojovací automat do všeho nasoukal. Pak p išly na adu zbran . Dalších t icet dva sekund. „Konec,“ oznámil kontejner a znehybn l. „Jsem p ipraven,“ oto il se JFK na Boormana. Ten už však dávno netrp liv ekal. Pokud JFK vypadal jako rytí ze starých as , kterého si do parády vzalo tisíciletí vývoje vál ení, Boorman se zm nil v no ní m ru, zhmotn ní p edstav o stv e z pekla. Pod množstvím zbra ových nadstaveb se naprosto ztrácely jeho humanoidní rysy. Zv davec už se díky p edchozí pe livé p íprav sta il zorientovat a vyzna il cestu k nejbližšímu tunelu, k tomu polohu automatických palpost . V tšinu z nich eliminovaly p ístupové kódy od Kinsleye, jimiž digitální rozhraní systému protivníka zaplavoval Boorman. To už b želi vp ed, Frank první, JFK za ním. Nalevo zablikala rudá ikona ožívajícího palpost – n kdo pohotov pracoval na overrajdu jejich kód . Ková v granátomet št knul, implozivní puma spolehliv zni ila nepancé ovaný cíl. Urazili prvních padesát metr , Boorman náhle zahájil palbu z ramenního raketometu a až exploze zviditelnila trojici pásových tan ík ; dva ukon ily svou existenci okamžit , t etí sta il kyborga zasáhnout z d la. Boormana obklopil oblak plazmatu – d sledek akce inteligentního reaktivního pancí e. Utíkali dál, Frank najednou p íliš vp edu, zkracoval si cestu tím, že p erážel menší stromy. JFK jen se št stím uhýbal odmršt ným kmen m. 196

Dalších sto metr . Virtuální bojišt , jak ho ukazoval Zv davec, se za ínalo hemžit ervenými ikonami ožívajících nep átel. „Tunel!“ signalizoval Boorman, že se dostali k vstupu do technologického podzemí. Tahle cesta byla ideální v p ípad , že by o nich nev d li. Pokud už identifikovali jejich pozici – k emuž sta ilo podívat se, kde ho ely nep átelské stroje – mohli je v podzemí snadno lokalizovat a zamknout. „Plán B!“ odpov d l JFK na komunika ním okruhu a za al zuby, aby Boormana dostihl. Prales naráz skon il, otev el se jim výhled na idylickou scenérii parku s jezírkem, plame áky, dokonale udržovanými trávníky a – a výstavní zámek vyšlecht ný technologiemi t iaadvacátého století. Vzduchem se k nim blížily první létající automaty, z vody se vyno il krá ivý bitevní robot, ze vzdálen jších budov se rojili p šáci. Zv davec je ozna oval za t žkou p chotu a specializované killerboty. „Prost ílíme se,“ seznámil JFK s plánem B Boormana. Sta ilo se dostat do v že, kde m l Trojka tajnou laborato , centrálu ur enou pro provedení St ihu reality. „Šance na p ežití osmnáct procent,“ oznámil pohotov Zv davec a s každou sekundou srážel údaj o desetiny procenta dol . „Skv lý plán,“ ocenil Boorman a vyrazil, od nohou mu odletovaly kusy hlíny. JFK ho následoval, ale i p es fyzickou pomoc externího skeletu mu nesta il. Kinsleyho kódy, které m ly síly obrany INTERSTELARU paralyzovat, p estávaly fungovat. Z oblohy se zablesklo, exploze ot ásla zemí a Ková e srazil k zemi déš hlíny. „Orbitální odst elování!“ identifikoval p vod výbuchu Zv davec. „Pravd podobnost p ežití šest procent!“ Ková ovi p ipadalo, že ten šmejd skoro jásá. V d l, že Boormana hned tak nedostihne, proto nastavil svou zbra do dálkového módu a áste n ízenými st elami se snažil likvidovat 197

nejrychlejší aeroboty. Jeden, dva, t i… A blížilo se jich t ikrát víc. Boorman zaklekl, jako by dál nemohl. John v taktický po íta signalizoval do asné p etížení, když musel v jediné milisekund odpovídat na dotazy kyborgových úto ných systém kontrolujících, zda je opravdu p ítel. Vzáp tí Frank zmizel v oblaku zá e. JFK m l v první chvíli za to, že ho zasáhlo orbitální d lo, to však kyborg odpálil v tšinu toho, co s sebou nesl. Celých dev t sekund trvalo, než hlavn , raketové nadstavby, schránky inteligentních pum a další výtvory lidského umu vychrlily sv j smrtonosný náklad. Hrozivá erve nep átelských ikon, valící se na n na virtuálu ze všech stran, za ala pohasínat, Boorman, už p ece jen trochu víc p ipomínající humanoidního tvora, se zvedl, JFK sprintoval za ním. Dokážeme to, my to dokážeme, zaklínal se Ková a snažil se ze svého zmu eného t la vydolovat maximum. N kde stranou práskly dv exploze, na bojišti op t za alo p ibývat vále ných systém INTERSTELARU. Ani Boorman nemohl natrvalo zastavit úto nou vlnu t žící z tém nekone ných rezerv gigantického konsorcia. Všechno, co s sebou nesl, jim vykoupilo dvacet, t icet sekund života. Na obloze se objevila kondenza ní stopa ukon ená zábleskem sv tla, za ní další, orbitální ost elování zesílilo, ale tentokrát se soust edilo na vzdušné cíle. Z prázdnoty se vyno ovala štíhlá pouzdra volnopádových výsadká – brzdili pomocí náporových antigrav až t sn nad zemí. Zhruba polovinu jich zlikvidovala obrana už ve vzduchu, další tvrtinu v okamžiku p istání, zbytek bez váhání za al bojovat se silami INTERSTELARU. „Co to sakra je?“ zaklel Boorman a zpomalil. To umožnilo Johnovi ho dohnat. Záplava ohn , nep etržité dun ní explozí, krátery rozrývající p du, první v že hroutící se k zemi. „Nevím, ale d ležité je, abychom se dostali tam!“ zalhal a ukázal na budovu p ed nimi. 198

Zv davec, který mu vše pomáhal naplánovat, k údaji pravd podobnosti p idal další íta : za ínal na dvou tisících p ti stech a nepravideln ubýval, po jedné, po p ti… po patnácti. Elitní, ale nepo etná armáda BIOTECHU m la práv dva a p l tisíce lidí. Už jen sedmnáct set ty icet t i… t icet dev t. Zpoza nízké, travou porostlé budovy, která na první pohled splývala s terénem, se vyno ila skupina obránc . trnáct chlap s osobními zbran mi bez další výbavy, v crescendu všeobecné palby nebylo jejich automaty slyšet. Druhou stranu nechal JFK Boormanovi. Krátkými, p esn cílenými dávkami likvidoval jednoho za druhým, helma mu rezonovala pod opakovanými zásahy, paná ek ukazující opot ebení jeho bojového pancí e ztrácel zelenou barvu a žloutl. „Jdeme!“ houkl, když vy istil svou ást perimetru, a bez dalšího zdržování vyrazil k v ži C3. Zv davec se proboural do databáze technické údržby centrály INTERSTELARU a rychle z ní vytahoval informace, které jim mohly jakkoliv pomoci. Boorman sta il cestou n kde sebrat dva kulomety, v každé ruce držel jeden, nábojové pásy za ním vlály jako dlouhé šály zb silého boha války. Chvíli uhán li podporováni p epadovým oddílem výsadká , pak desítku muž vymazala palba, jejíž zdroj nedokázal JFK ani identifikovat. Sám utrp l tolik zásah , že jeho od v za al ztrácet integritu. Už sta ila jediná kulka… Dvanáct set t icet dva… Boorman soust ed nou st elbou vykousl z nicoty dvojici superrychlých autonomních st eleckých v ží. Jejich taktické po íta e ho okamžit vyhodnotily jako prioritní cíl a zam ily na n j palbu. JFK se granáty snažil oslepit jejich idla, ale marn . Frank p esto vzdoroval záplav dopadajících projektil a s posledním nábojem v každém kulometu je nakonec uml el. „Kryjeme vás! Pokra ujte!“ dostal JFK zprávu od velitele biotecháckého útoku. „Nevydržíme dlouho.“ To už mu íkat nemusel. 199

Sprintovali s Boormanem relativn bezpe ným koridorem, který jim vy istili jejich spojenci. Už stáli p ed vstupními dve mi, Kinsleyho koordináty našt stí stále fungovaly a ve st n ze silovým polem vyztužitelné slitiny, používané na plášt kosmických k ižník , se p ed nimi otevíral pr chod. Pravd podobnost p ežití sedm procent, ukazatel po tu živých voják armády BIOTECHU klesl pod tisíc. „To jsou Améliini vojáci! A všichni tady um ou, pokud se hned nestáhnou!“ k ikl Boorman. JFK v d l, že neustoupí ani jeden. To už vbíhali dovnit , rachot b snící v avy trochu polevil, vzáp tí se aktivovalo vnit ní osv tlení a studené paprsky obnažily vy kávající nelidské monstrum. Tady se nikdo ani nesnažil jakkoliv zamaskovat skute ný ú el výtvoru – prosazovat v li vlastníka. Ková bez zaváhání zahájil palbu, kulky jisk ily o bytelné šasi vytvo ené z b hvíjakého superdoolného materiálu. „Nest ílejte, v této budov není povoleno používat jakékoliv kinetické zbran !“ pronesl strážní robot a bez jakéhokoliv doprovodného efektu p ešel z vy kávací pozice do ak ní. P sobil tak ješt výhružn ji. Ková i p es riziko blízké exploze vypálil poslední ze svých granát . Exploze na chvíli p emazala optické i audio vjemy. Možná to zp sobila tlaková vlna, která ho mrštila p t metr zp t proti st n . „Ve všech prostorách budovy C3 je zakázáno používat jakékoliv st elné zbran ,“ robot v hlas dosáhl intenzity motoru startujícího raketoplánu. JFK vym nil poslední zásobník, puklá helma mu sklouzla z hlavy, sou asn odpadly i náholenice a chráni e kolen. „Opakuji, v prostorách…“ „Ne vi,“ mumlal Ková sám pro sebe a op t stiskl spouš . „Zajali Amélii!“ dopátral se pravé p í iny sebevražedného útoku armády BIOTECHU Boorman. S mrtvou majitelkou a šéfkou v jedné osob zanikal statut gildy jako právnické osoby a všichni její lenové by pak p išli o svou p íslušnost, práva a v bec všechno. Stali by se lidmi bez pána, kte í by si museli v 200

lepším p ípad hledat nového zam stnavatele, v horším by se ocitli na úplném dn spole nosti. Tohle pravidlo si uv domovali všichni… JFK definitivn ukon il palbu, Boorman se te postavil p ed n j do cesty postupujícímu strážci. Stroj byl optimalizovaný pro akci v obytných prostorách, byl vysoký dva metry dvacet, jeho vícekloubové manipulátory jen vzdálen p ipomínající lidské kon etiny byly vybaveny p edimenzovanými syntetickými silikonovými svaly. „Ve vlastním zájmu opus te prostor budovy C3,“ doporu il jim robot. Za jejich zády stále zu ila vražedná bitva. Boorman z jedné z kapes brn ní vy aroval malý vále ek a p itiskl si ho ke krku. Lícní svaly mu zaškubaly, jak mu mechanismus v jediném okamžiku napumpoval do tepny obsah schránky. „Podez ívám vás z požívání zakázaných substancí. Zadržím vás do p íchodu po ádkových oddíl ,“ zm nil robot názor. Boorman zbledl a zapotácel se. „Posp šte si, sakra, a vytáhn te baronku ven!“ bušil v komunikátoru na JFK velitel biotecháckého útoku. John mu neodpovídal, jen vydal rozkaz k ústupu. Stejn už bylo pozd , v d l, že stíhací oddíly INTERSTELARU nenechají odejít nikoho živého. „Co sis to sakra vzal?“ obrátil se na Boormana, který se pohledem vpíjel do stroje p ed sebou. „ íkej tomu t eba nanobolika,“ dostal odpov . „Kolik je tady takových fušerských konstrukcí, jako jsi ty?“ cht l v d t Frank a p iblížil se k strážnému robotovi. „To zní jako urážka. S devadesátidevítiprocentní pravd podobností nejste objekt lidského p vodu. P edstavujete hrozbu, zlikviduji vás ve shod s p edpisy a bezpe nostním protokolem budovy.“ Gigantická ruka se pohnula rychlostí kontrastující s její mohutností, ale Boorman byl ješt rychlejší. Jeho prsty se s kovovým cvaknutím sev ely okolo silikonové tkán . 201

„Uvidíme, nádhero,“ zavr el a jediným trhnutím manipulátorovou kon etinu odd lil od skeletu. Pak úhybem unikl háku druhé paže, p iblížil se stroji t lo na t lo a uchopil ho za základní nosný segment. Manipulátor ude il s razancí exploze houfnicového granátu, Boorman však v poslední chvíli uhnul hlavou a rána zasáhla jen jeho rameno – a to vydrželo. V další milisekund svíral strážného robota nad hlavou a mrštil jím ven, do chaosu palby ni ící ustupující jednotky BIOTECHU. „Možná ne estné a nesportovní, ale ú inné,“ ucedil Boorman, tvá zdeformovanou k e í. Oto il se ke st n a úderem spojenýma rukama ji jako beranidlem rozt íštil. „Mám dv minuty na to, abych zni il všechno, co nám tady bude p ekážet. A ni it musím, nebo m to samotného roztrhá,“ vysv tlil Ková i. „Ve m !“ John netušil, co vlastn ta takzvaná nanobolika s Boormanem provedla – ze všeho nejvíc te p ipomínal reaktor, z n hož n kdo vytáhl všechny ídící ty e a trochu ho p ikrmil plutoniem. „Jasn ,“ nebádal dál a vyrazil po schodech dol . Všechno nad zemí sloužilo jen k odpoutání pozornosti. O deset metr níž skluzem utekl dalšímu strážnímu robotovi, p esné kopii toho prvního. Setrva ností doklouzal ke st n , oto il se sou asn s kovovým zarachocením – zn lo to jako v gigantické šrotovací lince – a p esn tak to vypadalo. Boorman stál uprost ed ocelových a jiných trosek, robotovy o i práv vyhasínaly. „Dál!“ št kl Frank jenom a JFK poslechl. Za dve mi je ekal obrovský laboratorní sál a další dva strážci. Unikl jim skokem z posledních sil a díky po ádné porci št stí. Dopadl mezi stovky um lých d loh, zvuk t íšt ného skla a plast se mísil se sténáním mnohem odoln jších materiál . JFK musel chvíli z stat ležet na zádech, snažil se p itom neutonout v proudu syntetické plodové vody. N které z d loh byly zdánliv prázdné, v jiných plavali dosp lí lidé sto ení do fetální podoby – Kinsleyho supertajná laborato . 202

„M žeme dál?“ vzpamatoval se JFK po dopadu a oto il se za sebe k Frankovi. M l dojem, že Boorman práv vyplivl kus segmentovité sou ástky z leskle modré slitiny, vzdálen p ipomínající páte , kterou práv p ehryzl… ale to se mu ur it jen zdálo. Oba roboti tí obránci byli každopádn mimo provoz. „Asi proto tu Trojka netrpí st elné zbran ,“ zhodnotil Boorman okolí. St et se dv ma specializovanými obránci ho p ipravil o zbytek bojového od vu a k ži na polovin trupu. Svaly pod ní nep ipomínaly nic, co kdy JFK vid l, vypadaly jako samostatné organismy, které se z b hvíjakého d vodu rozhodly Franka podpo it. Nem l as na to, aby partnera zpovídal. „Zbývá mi sedmdesát p t sekund, jdeme!“ zavelel Boorman, tvá op t zdeformovanou k nepoznání. „Docela silný nanobolika,“ zachropt l Ková a rozb hl se vp ed. Další sál, další laborato s vybavením, které ani nedokázal identifikovat… a další obránci. Boorman je masakroval s d sivou lehkostí, ku ata v kurníku by lišce dala zabrat víc. Realita se zm nila v kaleidoskop špatného videoklipu, záb ry se st ídaly p íliš rychle na to, aby je neapgrejdovaný lidský nervový systém sta il vnímat. B hem minuty se propadli o další t i patra pod zem a ocitli se v sále vytesaném do holé skály. Veškerou techniku v n m symbolizovala smolná pochode zasazená do pukliny ve st n . Tohle je TO místo, pochopil JFK okamžit . Z kamene se vyloupl k íženec dinosaura se sofistikovaným autonomním bojovým systémem. Místo idel m l ohromnou lebku, v jejíchž o ních d lcích zá ily zelené o i. Tohle vypadalo na propojení magie a technologie. Stravinski Kinsleye možná podce oval, napadlo Ková e, než jím neznámá síla smýkla vzh ru. Náraz o strop mu vyrazil dech a polámal pár žeber. 203

Hybrid no ních m r šaman a hi-tech designér vyrazil proti Frankovi se zrychlením popírajícím p írodní zákony. Boorman neuhýbal, intenzitou odrazu sroloval podlahu a kopem vycházejícím z klasického maigeri, ale vylepšeným padesáti megawatty okamžitého výkonu, vyrazil proti úto níkovi. JFK dopadl na podlahu, inženýrsko-kouzelnická stv ra a nadopovaný kyborg se srazili. Boorman prohrál, skon il na zádech, p ed o ima se mu zhmotnil škorpioní bodec, hrot opalizoval krvavou ervení. O i monstra vít zn zazá ily – a pohasly, když lebku, která je chránila, rozbil úder p sti tvrdší než chromniklová ocel. „Skon il jsem, Johne, došla mi š áva,“ pronesl Boorman unaven a z stal ležet. JFK se zvedl na kolena, potom na nohy. Frank m l možná dost, ale dostal je tam, kam se dostat pot ebovali. Jen kousek od n j se nacházel primitivní kamenný oltá , spíš jen katafalk, na n mž ležela k iš álová maska. O ní už Trojka nemluvil, ale základní v ci, co rozhodují o život a smrti, jsou alespo ob as jasné. John Francis Ková se zvedl, pokusil se ud lat krok a s jistým p ekvapením zjistil, že to dokáže. Maska položená na hrub tesaném kameni byla klí em k St ihu reality. Nemusel být génius, aby to pochopil. „INTERSTELAR nemohl zajmout Amélii,“ pronesl Boorman z podlahy tiše. „Jen za cenu porušení diplomatických protokol , a to by ho zni ilo.“ Po odezn ní ú inku nanobolik, a už to bylo cokoliv, za al analyzovat situaci a JFK v d l, že je jen otázkou asu, než zjistí skute nost. Zvládl i druhý krok. „A nem l šanci se k ní jakkoliv dostat,“ p idal Boorman. „Nem l,“ nep el se JFK a natáhl ruku ke katafalku. Frank v hlas zn l až p íliš kovov , netušil, jak zareaguje, až mu všechno dojde.

204

Byl sice na dn , ale oby ejného lov ka by pravd podobn dokázal zabít pohledem – nebo alespo sev ením palce a ukazováku. „Tak jak to, že se její lidi ob tovali, aby ji zachránili?“ Ková se prsty dotkl masky a sou asn zkontroloval as. Poslední minuta do St ihu. „Amélie je zav ená ve své ložnici. Zaru uje jí maximální soukromí a má dokonalou zvukovou izolaci. Než mi odebrala osobní kódy, nainstaloval jsem jí do ídícího systému trójského kon ,“ ekl. Opatrn masku zvedl a p iložil si ji k obli eji. Zatím to byl jen kus dokonale tvarovaného k iš álu; to, co z ní m lo ud lat nástroj jednoho z nejv tších zlo in , do ní m lo sestoupit až v okamžiku t0. Kouzlo – JFK nem l magii rád a te s ní byl p ímo konfrontován. „Takže jsi ji využil, i její lidi,“ zkonstatoval Boorman. „Ob toval jsi je. Taková další pojistka.“ JFK se k n mu oto il, ale už ho nevid l, k iš ál zm nil skupenství, dokonale p ilnul ke tvá i, místo v podzemní místnosti se John ocitl n kde mimo rovinu Mlé né dráhy a shlížel z dálky na ohromné množství hv zd. Transformace za ínala. „P iprav ústupovou cestu,“ požádal místo odpov di Boormana. Pak už ho do kleští sev ely p edp ipravené sv to áry chystané transformace. Zahlédl jen ást X-Hawkových plán , jejich velikášství a sou asn hr zná dokonalost zmrazily nejnitern jší ást jeho já, vid l kosmické flotily masakrující mén vysp lé sv ty, prolétal skrze sterilizované slune ní soustavy, sledoval erné díry kouzly sm ované do sluncí a zhasínající je se snadností kulky t íštící neonovou zá ivku. Tohle necht l dovolit, tohle nemohl dovolit. Použil všechno, co v n m ješt zbývalo, a postavil se St ihu reality, který m l zkáze p ipravit cestu. Nešlo to, bolelo to, rvalo to mozek na kusy, ale John stále hledal zp sob, jak ve vyty ených mantinelech najít skulinu. Boorman se unaven postavil. JFK strnule stál u kamenného stolce, masku p ilepenou k obli eji jako n jakého parazita, zpod 205

jejího okraje odkapávala krev. A ud lal cokoliv, platil za to poctivou cenu. „Zni il jsi ji, nechal jsi um ít tisíce chlap , jen abychom se dostali až sem,“ pronesl Boorman chraplav a zavrt l hlavou. „Jsi p knej parchant, ale jsem rád, že to nebylo na mn , nedokázal bych to.“ Z vedlejší místnosti se ozvalo chroupání skla, jak n kdo krá el p es trosky vybavení laboratorního sálu. Boorman se lhostejn oto il za zvukem. Nem l žádnou zbra ani sílu; škody z p edchozího zat žování kyborgizovaného organismu daleko nad projektové parametry byly ohromné. „Ten mizera m zni il! INTERSTELAR mi vyhlásil válku!“ zazn l známý hlas zdeformovaný vztekem. Amélie se blížila, v ruce velkou automatickou pistoli, jindy elegantní kostým poma kaný a zbrocený krví. „Zabiju ho!“ Namí ila na JFK, dál z stávajícího v zajetí pekla k iš álové masky. Okolo n j se rozši ovaly kaluže krve. „Ned lej to,“ snažil se ji Boorman zastavit. Jen zavrt la hlavou. „Zabiju ho, ale chci, aby o tom v d l,“ zasy ela a dál mí ila na Ková e. K iš álová maska se náhle s vlhkým mlasknutím odlepila od jeho tvá e, dopadla na zem a rozt íštila se na tisíce kousk . Usp l, i nikoliv? Boorman netušil, ale v život nevid l n koho tak prázdného, vyhaslého… John upíral lhostejný pohled na Amélii a neud lal jediné gesto, aby se jí pokusil její úmysl rozmluvit. „D v ovala jsem ti a tys m využil a zni il,“ ekla a namá kla spouš . „Ano,“ nep el se. „GLOBÁLNÍ VÁLE NÁ POHOTOVOST, GLOBÁLNÍ VÁLE NÁ POHOTOVOST!“ Hlášení ze Sít s maximální prioritou potla ilo soukromí všech lidí na sv t , obrazovky i reproduktory, holovizní p ípojky, 206

tiskárny, voperované mikro ipy, všechny nástroje komunikace hlásily stejnou zprávu: „K ZEMI SE BLÍŽÍ NEP ÁTELSKÉ KOSMICKÉ FLOTILY, NAŠE VLASTNÍ SÍLY JSOU MNOHONÁSOBN P E ÍSLENY! P IPRAVTE SE NA ÚTOK!“ Boorman se oto il ke Ková ovi. Co to m lo znamenat? St ih reality nakonec prob hl? Tvá jeho p ítele z stávala bez výrazu. Napojil se na Sí širokopásmovým p ipojením a v okamžiku v d l vše. Okolo Slunce už neobíhala jedna Zem , ale p t obydlených planet, v prostoru Slune ní soustavy operoval stejný po et gigantických kosmických flotil, které i p es chaos, jenž p tinásobný St ih reality vyvolal, spolu práv za ínaly bojovat. Ková propojil p t nezávislých realit do jediné. X-Hawkovy armády p ipravené plundrovat sv ty se pustily jedna do druhé. „Ty jsi nezni il jenom m , ale celý m j sv t!“ vyplivla Amélie a stiskla spouš . „Ne!“ vyk ikl Boorman, to už však stál p ed JFK. T i st ely z krátké dávky ho zasáhly do hrudi, pak ješt další dv , než Amélie pustila spouš . „Franku!“ vyk ikla zoufale, ale Boorman i p es zásahy ze supervýkonné zbran držel na nohou, jen zakolísal. Ková dál stál nehybný jako kámen. „Tam,“ ukázal najednou Frank a sou asn mentálním p íkazem aktivoval instalaci pr chodového portálu. Amélie se nejist oto ila a spat ila, jak se z prostoru vyno uje n co nep irozeného, objekt, jehož ernota do sebe nasávala okolní sv tlo. Vzdálen to p ipomínalo lov ka – s prodlouženými žralo ími ploutvemi místo rukou a tlamou s mnoha adami zub nahrazující obli ej. „Dej mi své tajemství,“ zasy elo to a pohnulo se to sm rem ke Ková ovi. Nep ítel nekrá el, spíš polykal prostor p ed sebou. „Pátra , kterého uvolnili z bázového skladišt , aby po tob šel,“ identifikoval ho Boorman. 207

Magie sálající z p ízra né bytosti zp sobovala, že jeho intelekt st ídav pohasínal a st ídav získával nep irozenou ostrost. Amélie za ala instinktivn st ílet, projektily v ernot cizince vykreslovaly rychle pohasínající miniaturní hv zdy. Boorman dál neváhal, oto il se, uchopil kamenný katafalk a mrštil ho proti Pátra i. Hmota zasáhla st ed prom nlivého t la. Náraz ho na okamžik zastavil, katafalk ztuhl v letu, pak zmizel a magický tvor pokra oval v cest . „Dej mi své tajemství a um eš v pokoji,“ nabídl Ková ovi. „Utíkej, Johne, za tebou je portál. A po ádn se odraz!“ zavyl Boorman a vyrazil proti nep íteli. Tajemství Negace Maurbyho efektu nesm l nep ítel získat za žádnou cenu. Amélie mrštila vyprázdn nou pistolí proti p íchozímu z cizího sv ta a postavila se do bojového postoje. Nev d la, co je za , ale vycítila, že se práv st etla s nejcizejším a nejv tším zlem svého života. Boorman patou kopem z oto ky zasáhl hlavu, ady zub hlu n cvakly naprázdno. Dopadl zp t do st ehu pružn jako ko ka a rukama ušt d il ernot celou sérii zásah . lov ka, kyborga i vojenského killerbota by údery mající energii d lost elecké munice zlikvidovaly, Pátra jen o krok ustoupil a zaváhal, jako by se rozhodoval, zda má opravdu bojovat. Boorman periferním vid ním vid l, jak se John rozbíhá k otevírajícímu se oknu p echodového portálu, sou asn se rozvolnily Pátra ovy obrysy, cht l se p esunout jinam. Kyborg znovu zaúto il, aby svému druhovi vykoupil as nutný k úniku. T lo se stalo beranidlem, ruce klepety majícími nep ítele roztrhat na kusy. Bylo to p íliš rychlé na to, aby lidské oko dokázalo zaregistrovat p esný sled událostí. Amélie pouze zahlédla ruku p ízraku, zm n nou v epel tmy. Snad se mihla z boku, zasáhla Boormana do krku a s nep irozenou snadností odd lila hlavu od superodolného t la. Nebo se to stalo úpln jinak. Dál se Pátra kyborgem nezabýval a vyrazil za Ková em mizejícím v portálu. 208

Amélie klesla na kolena, zvedla useknutou hlavu a ješt spat ila poslední záblesk života v pohasínajících o ích. Ješt se na ni usmál. Možná. John Francis Ková sko il a tém okamžit se do n j zakousl mráz meziplanetárního vakua. Podv dom otev el ústa, aby vzduch z plic unikl v jediném okamžiku a zp sobil mu co nejmenší barotrauma. Veškerý sp ch byl najednou ten tam, plavn let l temnotou, k ži mu spalovalo tvrdé zá ení p icházející z blízké hv zdy, kousek pod jeho b ichem se vznášel plynný obr krášlený pestrobarevnými prstenci. Ková se sám pro sebe usmál a sáhl do schránky na opasku. Frank to za ídil dob e, moc dob e. Z plochy portálu za ním vylétl Pátra , bez zjevného pohonu zrychloval a dohán l Ková e. Ten si uv domoval, že sekundy, po které ješt z stane p i v domí, ubíhají jedna za druhou. Vytáhl kvarkovou pumu, jediným pohybem prst ji odjistil a m kkým pohybem ji šoupl za sebe vst íc nep íteli. Pak teprve pohlédl vp ed. Druhý portál se nacházel už jen deset metr daleko, vypadalo to, že si sv j skok vym il správn a trefí ho, usoudil lhostejn . Jako by na tom záleželo. Prolet l dvourozm rnou plochou a p echodová brána se zhroutila d ív, než kvarková puma roztrhala prostor i s Pátra em. JFK se rozplácl na podlaze opušt ného bytu a z stal ležet. N kde jinde práv za ínala jedna z nejv tších bitev od po átku sv ta, desetitisíce kosmických lodí se srážely v kataklysmatickém st etnutí a ukazatel ztrát naskakoval po šesticiferných íslech. Sv t si musím zasloužit, napadlo mechanicky Ková e. Z stal ležet. Nestál o to. Ne. Opravdu.

209

DOHRA John Francis Ková sed l v tém prázdném zapadlém baru a pozoroval lidi korzující za okny. Pršelo, všichni se choulili do kabát , tvá e sklopené k zemi, kola projížd jících voz rozst ikovala špinavou vodu. Boorman mu umožnil návrat do Prahy – jeho vlastní Prahy. Klidn si mohl tu práci ušet it, JFK se tu cítil jako naprostý cizinec. Ukázal barmanovi, že si dá ješt jednu whisky, a p es telefon zkontroloval další ze svých emailových adres. „Drž se p i zemi. Bude to trvat.“ Stejnou zprávu už etl stokrát. Byl to vzkaz od Whitackera – pátrání po zb hlém agentovi, který zp sobil nevratnou zm nu n kolika sv t a byl p ímo odpov dný za smrt stovek milion lidí, se rozb hlo na nejvyšší obrátky, vnit ní odd lení povolalo nejlepší lidi, aby viníka zatkli, padala obvin ní, hrozily nejvyšší tresty, telepatické výslechy byly na denním po ádku. Po dlouhé dob Agentura op t vydala ob žník s hlavi kou Hledán živý nebo mrtvý. JFK se nemohl spojit s nikým, ani se svými p áteli, nikdo nesm l tušit, kde se vlastn nachází. Pouze Whitacker riskoval a své varování posílal do stovek realit. John se napil. Whisky chutnala mdle, jako by ji n kdo p l nap l na edil vodou. Všechno chutnalo mdle, i vzduch, který dýchal. Život chutnal mdle. Zachytil pohled ernovlásky od vedlejšího stolu. „Nejsem vhodný spole ník. Ne v tuto dobu,“ ekl bez úsm vu. „A já jsem ekla, že n koho hledám?“ odpov d la pobaven . „Vy nikoho hledat nemusíte, oni p ijdou sami.“ Uznale pokývla hlavou. íšník jí p inesl presso, Ková od sebe odsunul sklenici na znamení, že už nebude. „To spíš vy vypadáte, že pot ebujete spole nost,“ nadhodila. „Já?“ opá il JFK. „Jsem tajný agent, tvr ák a samotá , v jehož náplni práce je ni ení celých sv t a tak podobn . Nikdo mi nem že v it. Mí p átelé ani p ítelkyn .“ „N co jako James Bond?“ nadhodila. 210

„P esn , jen nejsem na prot epat, nemíchat, ale pro vás to klidn ud lám. Dáte si se mnou skleni ku?“ Ve tvá i z stala vážná, ale o i se jí smály. JFK se p esunul k jejímu stolu, íšník zpozoroval zm nu situace a p isp chal. „Dvakrát martini s ginem, prot epat, nemíchat,“ objednal si JFK se smrteln vážnou tvá í. „Jist , pane,“ odpov d l íšník. „V ra,“ p edstavila se u p ípitku. „John František, pro p átele JFK.“ Drink najednou chutnal o poznání lépe, tém jako d ív. „P ed chvílí jste p sobil nap l mrtvý, te jste ožil a dokonce jste se pousmál, emu?“ cht la v d t. „Jen jsem se zamyslel,“ p ipustil. „A nad ím, smím-li v d t?“ „Nad tím, jakou barvu má vaše spodní prádlo.“ „Zajímavá otázka,“ p imhou ila o i. „A co soudíte?“ „V n kterých v cech na odhady moc nejsem, rad ji hraju na jistotu.“ „Myslím, že to je chvályhodná filosofie,“ souhlasila a usadila se o poznání pohodln ji. M la nohy tane nice, opravdu zatracen hezké nohy, potvrdil si sv j p edchozí úsudek John. Déš za okny istil ulice, barvy m sta ožívaly a podve er teprve za ínal. JFK si dop ál malý doušek. Nebylo kam sp chat. THE END

Pod kování: Za etné konzultace a množství nápad , bez kterých by technologie budoucnosti nebyla zdaleka tak d v ryhodná, d kuji Tomáši Bartošovi. Miroslav Žamboch 211

OBSAH KURÝR......................................................................................................... 6 KYBORG A KYBORG .............................................................................. 11 BOORMAN A DVOJITÁ VDOVA............................................................ 27 KEŠH TRIBETT NEMÁ ŠT STÍ............................................................... 33 VETERÁNI................................................................................................. 40 AGENTKA STELAROVÁ ......................................................................... 52 FRANK BOORMAN SI JDE ZAPLAVAT ................................................ 65 JFK SE P IPRAVUJE NA VE ÍREK ....................................................... 76 BOORMAN SE VYNO UJE ..................................................................... 80 PÁRTYTIME .............................................................................................. 85 ŽENY A MUŽI ........................................................................................... 99 BOORMAN SE VYPTÁVÁ ..................................................................... 113 ZM NA K HORŠÍMU.............................................................................. 122 ROZHOVOR S PÁTRA EM ................................................................... 132 BARONKA VON TECHLOWITZ VS. AGENTKA STELAROVÁ........ 141 SCH ZKA S TROJKOU.......................................................................... 155 RANNÍ MEZIHRA ................................................................................... 169 JEŠT JEDEN VÝSLECH ....................................................................... 171 PR NIK .................................................................................................... 177 A UMÍRALI V KRVI ............................................................................... 189 DOHRA..................................................................................................... 210

212

agent John Francis Ková 14

PROKLETÍ LEGENDY II HRA GENTLEMAN Miroslav Žamboch ilustrace na obálce: Marek Hlavatý vnit ní ilustrace: Petr Vyoral odpov dný redaktor: Milena Mat jková jazyková redakce: Zuzana Kupková grafická úprava: Jan Doležálek DTP: Petr Teichmann tisk: Sprint Praha Ve spolupráci s EF vydalo nakladatelství Triton, Praha/Krom íž jako svou 1167. publikaci v edici Trifid svazek . 249 vydání první 2008 ISBN 978-80-7387-048-5 www.agent-jfk.cz

Doporu ená cena 139 K

213