ш Prof. FRANTIŠEK HOLEŠOVSKÝ TEORETIK ILUSTRACE DĚTSKÝCH KNIH A ESTETICKÉ VÝCHOVY Ke 100. výročí narození V povědomí odborné veřejnosti je Holešovský zapsán jako průkopník teorie ilustrace pro děti a teorie estetické výchovy, ale také jako protagonista bratislavského bienále, na němž se setkávali ilustrátoři z celého světa. Pevně je spjat s generací uměnovědců (např. A. Sychra, J. Uždil, B. S. Urban) a pedagogů (V. Uher, V. Jůva, S. Kučerová), kteří v 50. a 60. letech 20. století usilovali o široké pojetí estetické výchovy a promýšleli její terminologii a metodologické otázky. Nástin životního úsilí F. Holešovského Holešovský patřil к osobnostem, jež spoluurčovaly atmosféru válečné a poválečné brněnské kultury. Oblast literatury reprezentovali F. Tenčík a O. Audy, s nimiž Holešovský vydal sborník Literatura pro mládež. Jím ovlivnili i kritickou praxi pražského Úhoru, který též usiloval o podporu kvalitní umělecké produkce pro děti a mládež. Holešovský svými dvěma sborníkovými statěmi významně ovlivnil vývoj ilustračního umění v evropském kontextu i rozvoj české knižní kultury. Jako vědecký pracovník v tomto oboru se stal i členem Svazu výtvarných umělců, ač se sám výtvarnou činností nikdy nezabýval. Byl si vědom toho, že teorii ilustrace pro děti musí stavět na výzkumu. Když sledoval v mateřské škole práci s obrazem, nesnažil se zjistit jen to, jak předškolní děti vnímají Ladovy a Strnadlovy ilu' Rubrika Zprávy nevyjadřuje nutně názory redakce.
176
strace, ale zkoumal výtvarné dílo jak z hlediska vývoje umění, tak i se zřetelem к mentálnímu obzoru dítěte. V působení dětské ilustrace tak hledá odpověď na otázku, jak je dítě (a dospělý jedinec) ovlivňováno uměním v celé jeho rozmanitosti a ve všech jeho proměnách. Proto též překládá v té době nejaktuálnější odborné a beletristické práce a ujímá se vedení redakce časopisů Ohníček a Estetická výchova. Holešovský jako učitel na obecných a měšťanských školách důvěrně poznal mentalitu dětí. Ve 32 letech dokončuje na brněnské univerzitě studium práv, v roce 1948 uzavírá externí studium estetiky a klasické archeologie - oborů, které výrazně spoluutvářely jeho vědecký profil. Rok před odchodem do důchodu obhajuje hodnost doktora věd. Zemřel náhle a nečekaně 8. února 1985. V listopadu 2004 uplyne již 100 let od jeho narození. Jméno JUDr. et PhDr. F. Holešovského, DrSc., je úzce spjato s Masarykovou univerzitou - sjejí Pedagogickou fakultou, kde působil v letech 1965-70 jako profesor pedagogiky. Nahlížíme-li do jeho životopisu, s údivem zjišťujeme, že vlastně po celý svůj život studoval. Ještě v době, kdy jiní téhož věku již obhlížejí výsledky své práce, Holešovský dokončuje (v 54 letech svého věku!) externí studium pedagogiky a psychologie a zároveň získává i hodnost kandidáta věd. Jeho touha po rozšíření vědění není však motivována okázalou snahou kumulovat fakta
a pyšnit sc novými tituly. Studované obory volí uvážlivě a cíleně; uvědomuje si, že teprve průnik do pavučinné sítě psychologických a pedagogických vztahů mu otevře možnost zúročit poznání, jež mu dalo studium estetiky a archeologie. Teoretické dílo F. Holešovského Rozsah jeho odborného a vědeckého zájmu je široký a obdivuhodný. Pokusíme-li se vymezit ho tematicky, dospějeme к následujícím okruhům: • umění, umělci a výchova, • teoretické problémy estetické výchovy, • teorie české a slovenské ilustrace knih pro mládež, • problémy literárně a výtvarné výchovné, • teoretické otázky výchovy estetického vztahu к práci, • otázky tvořivosti, • zahraniční ilustrace a ilustrátoři. Pozornost zasluhují především dvě oblasti: vztahují se к teorii estetické výchovy a teorii ilustrace knih pro mládež. V knize К systému estetické výchovy na národní škole zúročuje výzkumný materiál z vlastního experimentálního vyučování na moravských venkovských školách a ukazuje, že soustavná estetickovýchovná činnost rozvíjí jak estetické city, vkus a poznání, tak i paměť, pozornost a představivost. V zájmu dosažení komplexnosti působení uměleckého díla promýšlel koordinaci všech prvků výchovné a vzdělávací práce po stránce obsahové, předmětně situační, psychologické a metodické a prosazoval úzkou kooperaci uměnovýchovných disciplín. Svůj pohled na komplexní estetickou výchovu uložil do spisu Zum System der ästhetischen Erziehung a do své habilitační práce К podstatě a prostředkům estetické výchovy v předškolním věku. Pojem „estetická výchova" v ní vymezuje jako „... systematické působeni na čloPEDAGOGIKA roč. LI V, 2004
věka s cílem vést jej к stále plnějšímu estetickému osvojování skutečnosti" (s. 9) orientovanému к práci, к přírodě a ke společenským vztahům. Vedle umění jako estetickovýchovného prostředku zdůrazňuje tak i význam estetického osvojování mimoumělecké reality. V jednom ze svých stěžejních děl Ciele estetickej výchovy a ich konkretízácía uvažuje o vztahu cílů a úkolů výchovy a objasňuje rozdíl mezi oběma pojmy. Jako jeden z prvních teoretiků estetické výchovy se pokusil o stanovení konkrétních estetickovýchovných cílů a formuloval řadu teoretiky opomíjených pedagogických problémů (čas. Pedagogika, 1971), které bohužel neřeší ani současná teorie výchovy, protože necítí potřebu se jimi zabývat. V kapitole К pojmu estetickej a umeleckej výchovy usiluje o terminologické zpřesnění obou pojmů (reaguje tak na tendence některých teoretiků ztotožňovat je). S osobitým nadhledem završuje svoje vidění umění a estetické výchovy až v roce svých osmdesátin monografií Paleta krásy. V útlé knížce Naše ilustrace pro děti a její výchovné působení charakterizuje přední české výtvarníky a zamýšlí se nad výchovným zhodnocením jejich díla. Čtenáři je představen např. Lada, Trnka, Svolinský, Zábranský, Bouda, J. Čapek a Z. Seydl. Současně se věnuje i literárně-výtvarné kritické činnosti a pronáší úvodní slova na vernisážích knižních ilustrací v Praze a na bratislavském bienále. V intencích těchto snah vydává Tvár a reč ílustrácie pre dětí, Besedy o ilustrácíách a ilustrátorech a Glosy к vývoji české ilustrace pro děti. V ní sleduje konflikty názorů, jež provázely proces tvorby ilustrací od alšovských počátků moderní české ilustrované knihy až к tehdy vydávaným artefaktům. Zásadně tak ovlivňuje způsob hodnocení ilustračního umění nejen doma, ale i ve světě.
177
V nejvýznamnější své práci z této oblasti - Ilustrace pro děti Tradice, vztahy, objevy - analyzuje speciální otázky ilustrace v knihách a časopisech určených dětem, přičemž zachovává rovnovážný zřetel jak к tvůrcům výtvarných a literárních děl, tak к jejich adresátovi - к dítěti jako čtenáři a divákovi. Ilustrovanou dětskou knihu pojímá jako integrované umělecké dílo. Odmítá díla, která nevytvářejí prostor pro estetický prožitek a tvořivé domýšlení, a v důsledku toho odmítá i výchovu, která dítě neaktivizuje a nepodporuje jeho touhu svobodně experimentovat. Proto též ostře vystupuje proti kýčovitosti výtvarné a literární i proti ilustračním výtvorům podléhajícím komercionalizaci. Ne každému úzce zaměřenému teoretikovi je však dáno, aby v pravou chvíli překročil hranice svého teritoria a „osvobodil se ze zajetí" dílčích údajů, ale přitom dokázal z nich těžit v široce pojatých literárně-výtvarných a umčnovýchovných rozhledech. Holešovský je uložil do posledních a nejvyzrálejších svých spisů: Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež a Čeští ilustrátoři v současné knize pro děti a mládež. Výběr z bibliografie F. Holešovského (řazený podle roku vydání) Bibliografický soupis díla registruje 284 titulů dokumentujících jeho uměnovědné, uměnovýchovné a estetickovýchovné bádání. Vyjímáme z nich pouze několik prací, které byly vydány mimo české země a neztratily ani na počátku 21. století svůj inspirativní náboj. Z knižních prací: 1. Zum System der ästhetischen Erziehung. Berlin : Volk und Wissen, 1963. 212 s. 2. Ciele estetickej výchovy a ich konkretizácia. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1967. 260 s. 3. Tvár a reč ilustráciepre deti. Bratislava : Mladé letá, 1971.200 s.
178
4. Besedy o ilustráciách a ilustrátorech. Bratislava : Mladé letá, 1980. 202 s. 5. Jozef Baláž. Grafické dielo. Bratislava : Tatran, 1981. 167 s. 6. Alfred Kubin und die tschechische Kunst. Linz : Stadtsmuseum, 1983. 72 s.
•
•
•
•
•
• •
•
Ze sborníkových a časopiseckých statí: Zu den Fragen der ästhetischen Erziehung. Kongressbericht FEA. Meier-Ravensburg, 1958, s. 222-223. Wychowanie estetyczne w szkole socialistyczncj. Kwartalnik pedagogiczny, 1962, roč. 7, č. 1, s. 83-103. Umeleckonáučné knihy pre nejmenších. In O umelecko-náučnej literature. Bratislava : Mladé letá, 1963, s. 41-48. Über die ästhetische Beziehungen zur Arbeit. Kunsterziehung, 1963, roč. 10, č. 4, s. 2-4. Künstlerische Gestaltung der neuen Lehrbücher in der ČSSR. Kunsterziehung, 1963, roč. 10, č. 7, s. 6-10. Freude am Schönen. Musik in der Schule, 1965, roč. 16, č. 6, s. 256-260. Die ästhetische Erziehung in der Tschechoslowakei. Schule und Nation, 1966, Č. 4, s. 5-9. New Creativ Trends in Czech Books for the Youngest. Bookbird, 1981, č. 1, s. 61-65.
Závěrem František Holešovský je uměnovědec a pedagog nebývale vytříbeného estetického citu. Jeho práce vyžadují soustředěné studium. A protože v nich nepetrifíkuje zažité názory, ale provokuje к zamýšlení, jsou s to získat pozornost nejen umčnovčdců, psychologů a pedagogů, ale i výtvarníků a literátů. Při studiu Holešovského díla si lze nepochybně učinit představu o autorově názorové orientaci a šíři jeho poznání, ale jen těžko vytušíme, jakou cestou musel projít,
než mohl o pojednávaných jevech vypovídat s tak širokým nadhledem. Měl zvláštní schopnost přitáhnout к sobě lidi dělné a oddané svým předsevzetím. Byl to člověk vzácně lidský a vždy ochotný vyslechnout druhého, poradit (se skromností jemu vlastní) a pomoci. I díkyjeho osobním vlastnostem se stále daří udržet v odborných kruzích úctu к jeho dílu a ve vzpomínkách jeho přátel a následovníků obraz vzácného člověka. A protože jsem měl možnost pracovat v jeho blízkosti a pod jeho inspirujícím vedením, poznal jsem i způsob jeho uvažování. Jemu také vděčím za to, že jsem si mohl již v prvních svých pracích ověřit význam jeho metodologického kréda, které fungovalo jako odborný svorník našeho přátelského vztahu: zkoumat jevy v širších mezioborových souvislostech. Literatura: Františku Holešovskému к 80. narozeninám. HEŘMAN, Z. (ed.). Praha : Albatros,
1984.64 s. [Výběrovou bibliografii F. H. sestavila E. Žižková], CHALOUPKA, O. František Holešovský. In C H A L O U P K A , O.; V O R Á Č E K , J. Kontury české literatury pro děti a mládež. Praha : Albatros, 1979, s. 165-166. KÜNNEMANN, H. František Holešovský oder: Theorie und Praxis des Bilderbuches in der ČSSR. Bulletin Jugend + Literatur, 1978, č. 4, s. 15-17. NEFF, O. O době minulé, současné i budoucí. Zlatý máj, 1979, č. 4, s. 218-221. RAAB, R. Holešovský František. In DODERER, K. Lexikon der Kinder- und Jugendliteratur. Bd. I. Weinheim : Beltz, 1975, s. 564-565. SLOŇSKA, I. Ilustracja w czeskich podrqcznikach. Przeglqd pedagogiczny, 1971, č. l , s . 141-144. SPOUSTA, V. Vzpomenete si na prof. Františka Holešovského? Universitas, revue Masarykovy univerzity v Brně, 2000, č. 2, s. 13-14. Vladimír Spousta
К VÝZNAMNÉMU ŽIVOTNÍMU JUBILEU prof. PhDr. JARMILY SKALKOVÉ, DrSc. Jméno Jarmily Skalkové-Procházkové je spojeno s celým poválečným vývojem československé (později české) pedagogiky. Jarmila Skalková začala publikovat na přelomu 40. a 50. let. Seznam monografií, odborných studií a článků, které napsala, čítá více než 280 titulů. Její syntetické práce, zejména z oblasti výzkumu vyučování a pedagogické metodologie, jsou významným teoretickým a metodologickým přínosem pro rozvoj nejen československé didaktiky. Jarmila Skalková-Procházková se narodila 21. ledna 1924 v Praze v učitelské roPEDAGOGIKA roč. LI V, 2004
dině. Po absolvování reálného gymnázia v Českém Brodě začala v prvním poválečném akademickém roce 1945/46 na Filozofické fakultě UK v Praze studovat obor filozofie - ruština. Univerzitní studium ji zásadně ovlivnilo nejen z vědomostního hlediska, ale i z hlediska metod vědecké práce. Měla příležitost seznámit se s tehdejším stavem poznání v oblasti zapsaných oborů, ale i dalších patřících tehdy na univerzitě do skupiny tzv. filozofických věd, jako byla sociologie, logika, psychologie, pedagogika. Jejími učiteli se stali např.
179
J. Král, J. Patočka, J. Mukařovský, J. Havránek, J: Doležal, J. Hendrich, V. Příhoda, С. Stejskal aj. Na fakultě prožila politický převrat a s ním související diskuse o nové podobě školského systému a učitelského vzdělání. Bezprostředně po ukončení univerzity (1949) odjela studovat pedagogiku do Sovětského svazu, kde absolvovala vletech 1949-1953 v rámci tehdejší aspirantury. Do pedagogiky vstupovala Jarmila Skalková v době násilného přetržení domácí předválečné pedagogické tradice, které bylo učiněno zejména nechvalně známou diskusí 0 tzv. pedagogickém reformismu, otiskovanou v časopise Pedagogika v letech 19521953, a programovým distancováním se od dění v západním světě. Orientace na marxistickou pedagogiku a spolupráci se sovětskými kolegy, resp. s kolegy ze zemí tzv. socialistického tábora byly jedinou možností, která dovolovala vědecky pracovat a výsledky vědecké práce publikovat. Jarmila Skalková se díky svému studiu v SSSR dobře orientovala v situaci, která vládla v sovětské pedagogice a psychologii. Ta byla pochopitelně vymezena rámcem jedné ideologie a jednoho světového názoru, v něm však, podobně jako v jiných „lidově demokratických zemích", existovaly názorové proudy a skupiny s různou mírou loyality vůči režimu, v akademické obci spojenou s nestejným rozsahem svobody vědecké práce. Soubor jejích zpráv o stavu sovětské metodologie 1 první samostatné metodologické studie z 2. poloviny 50. let svědčí o tom, že volila seriózní vědecké přístupy a odmítla normativní tendence degradující vědeckou práci. К vědecké práci přistupovala Jarmila Skalková s dobrou znalostí tehdejší světové filozofie, psychologie a pedagogiky, kterou získala studiem na Univerzitě Karlově a v SSSR. Inspirací pro vědeckou práci jí byla i setkávání s představiteli zahraniční pe-
180
dagogiky, kde je třeba na prvním místě jmenovat slovenské pedagogy O. Pavlíka, G. Pavloviče, O. Baláže, J. Máteje, R. Štefanoviče, M. Beňu, Z. Obdržálka, J. Vidu a další, z polských kolegů W. Okoně, B. Suchodolského, Němce G. Neunera, G. Hohendorfa, W. Klafkiho, H. Scheueria, H. Gudjonse, Francouze G. Mialareta. Četné podněty přinášely též diskuse s domácími osobnostmi, zejména s O. Chlupem a J. Váňou, ale i s vrstevníky, např. A. M. Dostálem, F. S i n g u l e m , J. K y r á š k e m , V. P a ř í z kem, J. Kotáskem, J. Maňákem, V. Jůvou, V. a B. Uhrem, E. Koukalem, F. Malířem, H. Mukařovskou, Ch. Vorlíčkem a dalšími. Od počátku své vědecké dráhy usilovala Jarmila Skalková o prolomení netvořivého a schematického přístupu к řešení pedagogických problémů orientací na experimentální činnost a na syntézu empirie a teorie. Studium jejích raných statí (v kontextu s ostatní dobovou produkcí) dokazuje, že měla velký podíl na zahájení procesu zvědečtění naší pedagogiky a na ztlumení jejího jednostranného normativního charakteru. Životním tématem profesorky Skalkové se stal proces vyučování a učení. Od dílčích studií o vytváření gramatických pojmů, publikovaných v době jejího působení na Vysoké škole pedagogické v Praze ( 1 9 5 3 1959) v časopisech a sbornících, dospěla záhy к syntetické studii, která se stala fundamentálním dílem československé didaktiky. Autorka ji nazvala К základům vyučovacího procesu (Praha : SPN, 1962). Zmíněná monografie (dočkala se dvou dalších vydání a překladu do maďarštiny) je cenná především všestrannou a důkladnou analýzou vyučovací činnosti učitele a učební činnosti žáka a ve své době byla významným teoretickým přínosem к řešení zvolené problematiky. Měla však zprostředkovaně i význam praktický - za určitých předpokladů mohla pomoci překonat receptářství a prak-
ticismus stále hojně uplatňovaný ve školní praxi. Tím, že řešila problematiku komplexně z hlediska gnozeologického, psychologického a společenského, znamenala i významný přínos metodologický. Ve své další monografii Aktivita žáků ve vyučování (Praha : SPN, 1971) těžila Skalková ze své intenzivní vědeckovýzkumné činnosti 60. let, kterou prováděla už na novém pracovišti, jímž se stala katedra pedagogiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Přešla sem brzy po habilitačním řízení (1958) už jako docentka po zrušení Vysoké školy pedagogické v roce 1959. Výzkumnou práci realizovala s týmem spolupracovníků různých oborů, s jejichž pomocí a zejména díky mimořádnému úsilí PhDr. Hany Sachsové, ředitelky gymnázia v Praze 3 na Sladkovského náměstí, založila experimentální střední školu, která se později stala školou UNESCO, kde se v intenzivní spolupráci s učiteli pokoušela o hledání odpovědí na podstatné výchovně-vzdělávací otázky střední školy. (Spolupráci s učiteli formou přednášek trvale rozvíjela od roku 1953, mj. i prostřednictvím Krajského pedagogického ústavu v Praze. Vystupovala i na konferencích zpřístupňujících výsledky výzkumné činnosti učitelům.) Téma aktivity žáků ve vyučování oslovilo autorku důrazně v 60. letech, když byly publikovány první práce o vědecko-technické revoluci a jejích důsledcích pro člověka. Teoretickým východiskem řešení tohoto problému sejí stala Anaňjevova koncepce aktivity subjektu, s níž se seznámila poprvé během svých studií v SSSR. Na rozdíl od první práce nyní pojala aktivitu žáků ne jako jeden z aspektů vyučování, ale jako „konstitutivní princip", což jí umožnilo vytvořit kvalitativně novou koncepci vyučování. O aktivitě žáků zde totiž uvažuje komplexně, tj. v rovině kognitivní, emocionální, motivační a v rovině sociálních vztahů, studuPEDAGOGIKA roč. LI V, 2004
je ji na didaktických situacích daných vztahovým m o d e l e m učitel - žák - učivo a dospívá к vlastnímu pojetí aktivity, ve kterém zdůrazňuje faktor znalosti cíle žákem, motivaci, využívání problémového a skupinového vyučování, hodnocení a sebehodnocení. V návaznosti na to analyzuje podmínky a prostředky zabezpečující úroveň aktivity učební činnosti. I tato práce měla vedle významu teoretického a metodologického značný význam praktický. Skalková si ovšem byla vědoma toho, že teorie nepronikne do praxe automaticky, že teoretický spis neovlivní praxi samotným faktem svého vzniku. Její třetí všeobecně známá, velmi rozšířená a dodnes využívaná práce Od teorie к praxi vyučováni na střední všeobecně vzdělávací škole (Praha : SPN, 1978) má proto aplikační charakter: chce pomoci učitelům při analýze a objasnění podmínek zavádění nových teoretických poznatků do jejich činnosti. Vede j e к přemýšlení o tom, za jakých podmínek může dojít ke změně rutiny, představuje vyučování jako systém, nabízí různé inovační postupy, varuje před nepromyšleným napodobováním uvedených příkladů, přesvědčuje o nezbytnosti systémového přístupu. Krátce po dosažení profesury (1978) se Jarmila Skalková stala ředitelkou Pedagogického ústavu J. A. Komenského ČSAV (1980). Po O. Chlupoví, J. Váňovi a B. Kujalovi stanula tak v čele vrcholné vědeckovýzkumné instituce s čtvrtstoletou tradicí, zodpovědnou v ČSR za základní pedagogický výzkum, svým způsobem koordinující veškerou vědeckovýzkumnou činnost v oblasti pedagogiky v zemi. Pro řízení takové instituce měla dobré předpoklady: dostatečné zkušenosti z oblasti vědecké práce i zkušenosti manažerské. Pracovala totižjako místopředsedkyně, později předsedkyně Československé pedagogické společnosti, od roku 1962 byla členkou, od roku
181
1966 místopředsedkyní vědeckého kolegia pedagogiky a psychologie ČSAV, jehož činnost po onemocnění J. Váni fakticky řídila. Už v 60. letech usilovala o zvýšení vědecké prestiže československé pedagogiky a ve spolupráci se slovenskými kolegy o promyšlenou koncepci vědeckovýzkumné činnosti v ČSR. Po nástupu do funkce se zaměřila na vytvoření předpokladů pro dlouhodobý a systematický empirický výzkum. Jako ředitelka Ústavu koordinovala hlavní úkoly státního plánu základního výzkumu v oblasti pedagogických věd. Z prvních let jejího působení v Ústavu pochází učebnice Úvod do metodologie a metod pedagogického výzkumu (Praha : SPN, 1983), ve které zúročila a didakticky zpracovala své dlouholeté zkušenosti z výzkumné práce (spoluautory učebnice jsou F. Bacík, Z. Helus, J. Skalka a J. Kalous, Skalková má největší autorský podíl). Ve funkci ředitelky Pedagogického ústavu J. A. Komenského setrvala profesorka Skalková do konce ledna 1990. К 1. 1. 1991 odešla do důchodu. Během působení v Ústavu stále přednášela na katedře pedagogiky Filozofické fakulty UK. Po svém penzionování až do zrušení Ústavu v něm působila jako vědecký pracovník - konzultant. Po odchodu do důchodu rychle za sebou vydala tři práce: Tradice hermeneutické pedagogiky a její vývoj v druhé polovině 20. století (1992), Humanizace vzděláváni a výchovy jako soudobý pedagogický problém (1993) a Za novou kvalitu vyučování (1995). Zejména v prvních dvou seznamovala pedagogickou veřejnost se soudobými světovými trendy pedagogického myšlení. Uvedené publikace, v nichž mj. prokázala i svou filozofickou erudici, svědčí o tom, že
182
hermeneutickou pedagogiku i antropologické tendence ve výchově ve světě dlouhodobě sledovala. O nevšední vitalitě prof. Skalkové svědčí fakt, že v roce 1995 obnovila přednáškovou činnost, tentokrát na Pedagogické fakultě UK, a učí zde dosud. Kromě toho je školitelkou doktorandů a členkou oborové rady na Filozofické fakultě UK. Zde využívá svých dlouholetých zkušeností z vedení mladých vědeckých pracovníků. Vychovala jich několik desítek. Stále působí jako oponentka při habilitačním a profesorském řízení. Vyjma kratičké odmlky na přelomu 80. a 90. let stále publikuje. Od roku 1992 vydala na 50 prací. Tématy jejích monografií a odborných studií jsou aktuální problémy pedagogické teorie, školství, školské politiky. Zvláštní pozornost mezi pracemi J. Skalkové z poslední doby zaslouží takřka třísetstránková učebnice Obecná didaktika vydaná v roce 1999, kterou autorka rozmnožila řadu svých učebnic a studijních textů. Pozoruhodná je zejména tím, že zdaleka není jen bilancí dosavadních výsledků vědecké práce autorky, ale že seznamuje i s nejnovějšími domácími i zahraničními poznatky z teorie vzdělání a vyučování. Vědecká práce profesorky Skalkové vzbuzuje úctu. Obdivuhodný je jak její odborný přínos, spočívající v rozvíjení didaktické teorie, v rozvíjení metodologie didaktických výzkumů, ve vytvoření podnětů pro rozvoj speciálních didaktik, v zkvalitňování vyučovací praxe, ve vypracování přenosu mezi teorií a praxí, tak fakt, že jeho prostřednictvím byla budována prestiž pedagogiky jako vědního oboru. Růžena Váňová
