Prodloužený víkend v pohoří Wechsel Je pátek 5.6. krátce po poledni a jsme už skoro na hranicích za Znojmem. Podařilo se nám vyjet na prodloužený víkend už o něco dříve a vlastně se dnes jen přesunujeme ve slušném vedru po okreskách do podhůří Alp. U Tullnu se dostáváme přes Dunaj a odsud už silnice pomalu stoupá. Vídeňáci to maj super, ujedou nějakých padesát km a mohou si užívat zatáček, kopečků a kvalitních silniček ve výškách okolo tisíce metrů nad mořem. Odbočení vlevo na L-133 někde za Hainfeldem znamená únik z přeplněných silnic okolo Vídně a můžeme si toto potěšení nyní dopřávat i my. Projedeme Kalte Kuchl a napojíme se na 27-ku. Ta asi po 4km protne vodáckou řeku Schwarza, jejíž koryto se zařezává do horského masívu Rax-Schneeberg. Řeka se zde pořádně klikatí, dole šumí vodomilům peřeje, nám dvoukolákům to zase umožňuje zatáčkovou nirvánu. Skoro zapomínáme na náš břoušek, ale jen do okamžiku než dojedeme k hospodě pod skálou v Kaiserbrunnu. Útulné místečko, vpravo u řeky camp, vlevo hospoda s ubytováním a zahrada s posezením. Okolo skály lesy, paráda……… Doba meníčka už je dávno za námi, výběr však je dostatečný, polívčička ňamka, stejně jako i ostatní krmě a radler zahání i žízeň. Tedy alespoň na chvíli. Zbývá nám ještě okolo 30 km, projíždíme Kirberchberg am Wechsel, kde je odbočka k jeskyni Hermannshöhle o jejíž návštěvě uvažujeme a k
ubytku to máme už jen pár serpentin ostře do kopce. Na POI( N 47.580618°, E 16.014948°) za ostrou levotočivou kousek za vesnicí, je asi pět chalup a jedna z nich Haus Apschner. Kapku ostřejší výjezd ke vchodu a zaparkováváme. Paní domácí nás už čeká, trochu nezvykle chce, abychom se zuli, asi se lekla našich motobot a po chvilce už lelkujeme na balkóně v patře. Necelých 450 km bylo dnes tak akorát, horko nás obíralo o sílu a když shodíme motohadry, je to docela úleva. Vždyť i teď, když se slunce chystá schovat do okolních kopců je okolo třicítky……..
Sobota 6.6.
Balkón máme nasměrován mírně na severovýchod, takže po probuzení jest už zalitý slunečními paprsky a modrá obloha zvěstuje další krásný den. I horký samosebou, takže plánované kolečko po okolních Wechselských kopcích nebude snad tak horké jako někde v nížině. Snídáme skoro sami, jen s jednou paní, která je asi kamarádkou naší bytné. Už včera brebentily při našem příjezdu a dnes to pokračuje na terase. Tam bychom si i my chtěli užít ranní papku, ale nechceme se vnucovat. Na zmíněné kolo vyjíždíme něco před desátou směrem na Krumbach a Bernstein. Je to pořád nahoru a dolů jako na houpačce a končíme ostrým výjezdem na kopec, kde jest postaven Burg Bernstein ze 14. století. Největší ve spolkové zemi Burgenland. Tato část nynějšího Rakouska byla po první
světové válce částí Maďarska a i hrad je nyní v rukou potomků rodu Almásyu. Ostatně na stopy Maďarů zde budeme narážet poměrně často. Potažmo taky i Turků, neb zde se to mydlilo mezi sebou odjakživa. Nu dnes už je v ,,zemi hradů,, chvála Bohu klid, ovšem pro nás až moc. Vjedu totiž trochu drze až na hlavní nádvoří. Ano byl zde zákaz vjezdu, ale otočení na mostě před bránou by bylo složitější…….výmluvy. Já to zvládla. Sice navíckrát, ale zvládla :-), couvat se mi nechtělo a když uvnitř byly auta?! Nu hrad je dnes předělaný na luxusní hotel a hned po nás startuje místní ostraha. Motorka asi neodpovídá zdejší klientele. My to s návštěvou vzdáváme taky a jen se projdeme okolo. Hezké výhledy, malý rybníček, pěkné okolí toť vše, takže za půl hodinky už sjíždíme zase dolů a nabereme směr na Mariasdorf. Zde mají krásný gotický kostel, postavený na začátku 15. století rodem Kanizsayu a tedy opět maďarská šlápota v historii. Krásná šlápota. Přijíždíme zezhora po Burgenland Strasse takže stavíme kousek pod kostelem. A už odsud je to velká paráda a vesnice se má čím chlubit. Obcházíme kostel od východu, takže ještě nevidíme parádní gotické západní průčelí. Koukni se milý čtenáři na fotky v prezentaci, to stojí za to!! Interiér nezklamal, hlavně archa byla krásnou ukázkou středověkého mistrovství řezbářů. Už je docela vedro a když vycházíme z chládku kostela dostaneme pořádnou pecku. Rychle na motky ať trošku zafouká :-)) Uháníme teď na západ a
než dojedeme do Pöllau, projedeme už hranicemi Štýrska. Co v Pöllau? Hledáme náměstí a klášter augustiánů, jenž je prej Štýrskou bazilikou Sv. Petra. Inspirace z Vatikánu? Nu tam se chystáme až za měsíc, takže asi budeme porovnávat. Nyní není však co, takže jdeme na prohlídku s nejistým očekáváním. Jižní bránou z náměstí se dostáváme na jakési nádvoří s kostelem. Za ním je další s klášterní restaurací a ještě jedno, které tvoří jakési atrium. Kostel samotný je příkladem vrcholného baroka, což je Jitčina parketa. Mě tohle až tak neoslovuje, lehce už pošilhávám k restauraci a tedy Jitko ujmeš se slova? Kostel Sv. Víta, který je nejkrásnější stavbou klášterního komplexu bereme útokem s vidinou, že se nám zde podaří zchladit se v jeho prostorech. Svatební výzdoba je viditelná už od vchodu….druhý kostel, druhá svatba. Asi to bude tím dnešním magickým datumem 6.6. Největší barokní kostel ve Štýrsku jehož délka je 62 metrů a výška kupole je 42 metrů je bohatě zdoben mramorem, zlatem a freskami. Ty tu zabírají téměr 10 tisíc m2. To jsou skvosty, které v tomto kostele představují vrchol pozdního štýrského baroka a svatební výzdoba tu krásu ještě umocňuje….už jsou tady! Svatebčané se sjíždí k obřadu a my si taky jdeme užít obřad, tentokrát gurmánský! Ivo volí menu s jehněčí specialitou a já si vybírám...jejda, co já to měla? Kdybys mě přerazil, tak si nevzpomenu. Jistě něco dobrého :-) Ještě to řádně zapijeme a pomalým tempem se vracíme k motorkám. Všude se tu potulují svatebčané a mezi ně nemůžeme nikdy zapadnout!
Z města je výhled na okolní kopce a na jednom z nich stojí další zajímavá stavba. Tu nemáme jaksi v plánu, ale tohle si nechceme nechat ujít. Oč vlastně jde? S novou GPS-kou zatím spíše bojuji a neumím ještě dobře využít její potenciál, koukám se tedy do Jitčiny starší a po chvilce už víme, že se jedná o vrch Pöllauberg s poutním kostelem. Jedeme tedy nahoru. Poutě na zdejší vrch sahají až někam do 12. století, to zde byla ještě románská kaple. Kapacitně však přestala stačit a nyní zde, těsně u strmého srázu stojí gotický kostel, který se začal stavět roku 1340. Zajímavé je jeho průčelí, aby jej šlo vůbec dostat do hledáčku, musí jít Jitka dolů pod schody a stavba tím ještě více nabírá na své mohutnosti. Neméně zajímavý je také interiér. Vejdete gotickým portálem a vůbec nevidíte oltář, neboť přímo před vámi stojí tři mohutné pilíře, nesoucí klenbu tohoto dvoj-troj lodí. Myslím si, že takhle vymyšlené zaklenutí vidíme poprvé. Z gotiky toho moc k vidění není, baroko téměř vše, až na nějaké drobnější věci, zahlušilo. Právě se tady chystá nějaká slavnost, možná svatba, zpěvačka zkouší zdejší akustiku a tak se dáváme pomalu na ústup než vše vypukne. Je tu svatba :-) Poslední poiku máme asi 20 km severně ve Vorau. Uvádět souřadnice je zbytečné, Stift Vorau najde určitě každý. Lindenalle nás dovede na velké parkoviště před areálem kláštera, parkujeme stroje ve stínu mohutných stromů, odstrojíme ze sebe vše co můžeme a jdeme
na koukanou. Dnes už čtvrtá sakrální stavba, je možno maličko srovnávat. Zdejší Augustiner Chorherren i klášter patří mezi TOP 6 v Rakousku, podobně jako třeba St. Florian či Herzogenburg a podle toho to zde taky vypadá. Oproti trochu opotřebovanému exteriéru v Pöllau zde vše jakoby září. Čistotou a novotou. Vše jakoby svítí, což podtrhuje i bílá barva fasády v kombinaci s růžovou. Tahle kombinace by tedy dle mého slušela spíše Augustiner Chorfrauen, ale nebudu rejpat a přenechám baroko opět Jitce. Wau. Okukujeme opulentní fresky, honosné oltáře, úžasné sochy světců a krásně zlatých andělů. Vzácným šperkem kostela je kazatelna z počátku 18. století, znázorňující scény z umčení Ježíše Krista a také hlavní oltář z téže doby s tématikou Nanebevzetí Panny Marie. A nečekaně…..vše je tu připraveno na svatbu. V kostele po prohlídce zasedneme do lavice a posloucháme zkoušku hudební skupiny. Žádné kostelní chorály, ale moderní hudba se line hlavní lodí. Moc se mi to líbí. Venku se už něco děje a protože nás nikdo nevykázal ven, čekáme na svatební průvod. Všichni se usadili a my odcházíme. Přece jen, vše jsme viděli a na svatbu nás nikdo nepozval :-) Rychle na motorky a jedeme. Joj Ivo se asi těch dnešních svatebních obřadů zalekl……..jak jinak si mám vysvětlit, že ve vesnici Svatý Jakob minul vojenský hřbitov?!?!? Minul jak slepoň, kdoví nač jsem myslel? To je to věčné čučení do GPS-ky. Zajímavé a také těžkými boji poznamenané místo. Hodně podobné tomu v Altlichtenwarthu, jak jsem psal v našem předchozím článku. Také se tu mydlili Němci s Rusáky úplně stejně a nesmyslně až do konce války.
Myslím, že na dnešek už máme těch sakrálních staveb i svateb až nad hlavu. Také horka, které graduje na parkingu před Špárem, kde doháníme pitný režim a doplňujeme zásoby. Pohoří Wechsel a pomezí Štýrska-Dolního Rakouska jest naší ,,operační zónou,, poskytující i jiné kratochvíle. Nejsou to sice přímo Alpy, ale hlavní kopec Hochwechsel (1743 m.n.m.) spolu s okolními, tvoří krajinu motorkám a jejich páníčkům zaslíbenou. Feistritzsattell je průsmyk 1298 metrů nad mořem, protíná jej silnice L-175 a je to docela pěkné svezení, které nás přivádí až do Otterthal, odkud je to už jen kousek k penzionu Apschner. Stažen z kůže ( motorkové samozřejmě) a čerstvě osprchován, je to na balkóně se skleničkou Storchu a caprese přesně to pravé ořechové…………………….
Neděle 7.6.
Že by dnes bylo chladnějc asi moc nehrozí, snažíme se tedy vyjet hnedle po snídani a moc se necourat. Dnes píšící tyto řádky se tomu docela usmívám. Vedro, které jsme zažili letos v Toskánsku a vůbec letošní léto se s tím červnovým, kdy teploty jen lehce atakují 30-ku nedají srovnat. Ale znáš to milý čtenáři, člověk si pořád na něco stěžuje…….. A nám se zdá, že právě dnes to vedro bude nesnesitelné. Zatím v poho, sjedeme dolů do údolí řeky Feistritz, která pramení někde pod průsmykem, jenž jsme včera v podvečer zdolali. Hnedle však stoupáme po L-137 a než se cesta začne pořádně kroutit, míjíme již zmiňovanou největší jeskyni Dolních Rakous-Hermannshöhle. Koukám po Jitce do zrcátka, jestli třeba nezastavuje, ale nic nezaznamenám, takže stoupáme dále a pak přes kopečky míříme na Gloggnitz. Zajímavou a neplánovanou zastávku máme ve vesničce Kranichberg (N 47.644588°, E 15.974515°), kde stojí vcelku dochovalý hrad a hradní kostel. Probíhá zde nedělní mše, takže jen decentně nakukujeme a za půlhodinku už mizíme v serpentinách pod hradem. Nyní v podstatě kopírujeme hranici Steiermark - Niederösterreich a po L-103 ji přejedeme v doprovodu okolních dvoutisícovek. Stále je to nahoru a dolů, prostě paráda. Už nějakou dobu jedeme vesnicemi
a ty mají ve svém názvu slovíčko,, mürz,, ve všech podobách. Jasně, silnice vede údolím řeky Mürz a my jedeme kousek proti proudu až k tunelu před Freinem (N 47.727685°, E 15.484892°). Před ním je odbočka, úzká silnička vedoucí kolem skalní průrvy, kterou si tekoucí voda prorazila cestu mezi vápencovými kopci. Pár desítek metrů a potkáváme mrtvou ženu. Nelekej se, milý čtenáři, Totes Weib je vodopád a jeho název vznikl podle místní legendy. Ať pravdivé, či ne, název je v rozporu s krásou tohoto místa. Jsme zde sami, nepočítajíc taťku s malým capartem sotva chodícím. Ti po chvíli mizí a máme padající vodu jen pro sebe. Odhaduji tak pětatřicet metrů trvá než se voda dostane na úroveň řeky. Míjí přitom kříž stojící přibližně v dolní třetině na malé skalní vyvýšenině. Je červen, takže proud už nemá tu sílu jako zřejmě brzy na jaře, ale tím se naopak tvoří více proudů padajících dolů a vše na mě působí jaksi jemně, trochu mysticky a kouzelně. Krása….. Nikam se nám ani nechce, ale věčně zde zůstat nemůžeme a lákám tudíž Jitku na místo jež jsem zahlíd asi tři km zpátky. ,,Roßlochklamm,, hlásala cedule u cesty a jelikož dnes nemáme nějak striktně danou trasu, vracíme se pomalu kousek nazpátek, abychom snad nepřejeli!! Možná to ani ty tři km nebyly, točíme vpravo na polňačku a hledáme místečko na parking. To se nám daří pod stromy mezi asi čtyřmi vozidly, ty už jsou, ale bez posádek. Budeme ťapat
asi kus pěšky, což v tom hicu a motobotách trochu zavání masochismem, ale Jitka není proti a já jako chlap přece nebudu békat! Vstup do Klammu je asi půl kilásku daleko a začíná skalní průrvou. Na úvod to vypadá lákavě, jen chybí voda. Potok teče jaksi odjinud. Zdá se však, že je jen otázkou času než na něj narazíme. Nenarazili!! Tedy možná bychom i nějakou vodu potkali, ale jak zjišťujeme od kolemjdoucích, šplhat nahoru je otázka tak dvou hodin. A když vidím moje kožené kalhoty a kraťásky turistů, naše motoboty a trekingovou obuv kolemjdoucích, vydáváme se po 20 minutách na cestu zpět. Docela nám už vyhládlo, malá odpočívka dole jest neobsazená, zasedáme tedy u dřevěného stolu a uspokojíme toho otravu v žaludku. Jitka si mezi sousty začíná prohlížet kamínky nasbírané cestou, přidávám se a po chvíli už máme hezkou hromádku pěkných šutrů. Uvažujeme si nějaké dovézt do akvárka a zvažujeme naše možnosti. Nu nakonec jich zůstává tak pět kilo a nějak je rozdělujeme do bagáže ať nám nepřekáží cestou. To už nějakou dobu uvažujeme kam dále. Nakonec vyhrává průsmyk Niederapl (1221 m.n.m) ležící na L-113. Pohodu z jízdy, krásného počasí i nádherné přírody nám zkazí scéna, která se nám ukáže za první zatáčkou. Na louce sedí vrtulník se záchranářským týmem v plné pohotovosti. Když přijedeme blíž, vidíme, že celá akce není nácvik, ale opravdový zásah. Celkem mírnou pravotočivou zatáčku nezvládl nějaký motorkář a sletěl ze silnice na louku rozprostírající se několik metrů pod ní. Okolo už stálo plno čumilů a tak s husí kůží po celém těle a lehkou obavou o náš
život pokračujeme dál. Pěkné zatáčky nás vyvedou nahoru, ale nezastavujeme a sjíždíme zase do údolí. Na rozcestí ve Wegscheid zastavujeme. ,,Jitko, nezajedeme do Mariazell?”, povídám a jelikož dostávám kladnou odpověď točíme doprava a za pár minut už parkujeme v centru pod známou basilikou, jedním z nejvýznamnějších poutních míst Evropy. Pár let zpátky jsme zde byli poprvé a trefili to blbě. Právě tu bylo lidí víc než máku v makovici a prohlídka tehdy nebyla nic moc. Dnes je, zdá se vše jinak, makovice je už napůl vysypaná. Lidí sice dost, ale dá se to a lepší už to asi nebude, snad jen ve všední dny a hnusném počasí. Popisovat basiliku je asi zbytečné, něco už máme v článku ,,Ametystový svět”, z roku 2010 a zbytek si každý snadno najde na netu, co myslíš Jitko? Nejvýznamnější poutní svatyně střední Evropy i město Mariazell si přece jen pár slov v našem povídání zaslouží. Poutní průvody sem směřují z celého okolí a to i z toho vzdálenějšího, které sahá až za hranice Rakouska. Všichni se chtějí poklonit zlaté soše Svaté Panny Marie trůnící na oltáři, která má v náruči Ježíška. Její výroba započala někdy před rokem 1300. Mezi další skvosty jistě patří bohatá barokní výzdoba a stěny oplývající štuky i freskami. Další zajímavostí města Mariazell je výroba perníků, svíček z včelýho vosku a likéru z 33 druhů bylinek. Nelze také opomenout žehnání dopravních prostředků od května do konce října. Probíhá každou neděli, tu jsme trefili, ale čas 14.00 už je dávno pryč, takže snad někdy příště.
Krásné, i když horké počasí způsobuje, že se to tady motorkama jen hemží, připadám si jako někde na známém horském průsmyku. Stále někdo přijíždí a zase odjíždí a mezi druhé jmenované patříme za hodinku i my. Sice jsme chvíli uvažovali ochutnat něco v místních hospodách, ale nakonec vyhrává restaurace, kterou jsme zahlídli nahoře v průsmyku Niederalp. Při výjezdu nahoru si trochu zablbneme v zatáčkách s motorkářema, které jsme dojeli a něco okolo čtvrté odpoledne už studujeme u radlera pečlivě nabídku. Obligátní grillteller u mě a Jitka s candátem-prostě dnes sázíme na osvěčené a vyzkoušené. Podobnou cestou jako dopoledne se vracíme, ovšem s jednou malou zastávkou v Neuberger Münster.Jak už jsem řekl jedeme zpět městečkem, jeli jsme tu už ráno a přece je vše jinak. Pohledem jsem bývalý klášter cisterciáků hledal a neviděl vcelku nic, až na pár budov, teď z opačného směru vidíme klášterní kostel v plné parádě a není zrovna malý!!! Jen z této perspektivy je prostě vše jinak. Stavíme v boční uličce skoro až u kostela, na malém nádvoří před portálem. Trochu se nejdříve projdeme rozlehlým areálem a kostel si necháme nakonec. Je obrovský, vždyť se pyšní jedním nej. Střešní konstrukce z modřínového dřeva je největší v německy mluvících zemích. Nás však zajímají hlavně gotické kořeny. Portál jich předkládá požehnaně a také v interiéru se něco najde i přes pozdější barokizaci kostela. Je
potřeba zmínit pískovcovou sochu v životní velikosti zvanou Neuberger Madonna a také nádhernou rozetu nad gotickým portálem. Docela jsme se i zchladili než jsme vyšli zase na pálící slunce a jelikož do Sankt Corony to máme nějakých 60 km, k Apschnerům přijíždíme tak akurát, kdy slunko už pomalu zapadá. Čeká nás ještě zítřejší snídaně a jelikož musím bejt v pondělí po poledni v práci, pomalu už i balíme zbytné věci, ať nám to rychle po probuzení odsejpá. Myslím, že jsme toho za ten trošku delší víkend viděli požehnaně, naše cestovatelské choutky byly uspokojeny dle možností vrchovatě, cesta domů už byla jen o přesunu a tak hlavně myslíme na to dojet v pořádku a včas. Nu možná i trošičku na dobu o tři neděle později, kdy se vydáme na trip do Itálie, ale o tom až zase v dalším povídání, milý čtenáři…..
