UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
Katedra psychologie Filozofické fakulty Studijní obor: Psychologie
Pracovní diskriminace osob s duševním onemocněním Labour discrimination of persons with psychiatric disorders
Rigorózní práce
Autor: Mgr. Klára Vápeníková, DiS.
Olomouc 2013
Prohlašuji, že jsem rigorózní práci vypracovala samostatně a všechny použité prameny řádně citovala a uvedla.
v Olomouci 23. 9. 2013
………………………….
Poděkování Ráda bych poděkovala svým respondentům za ochotu a otevřenost při poskytování rozhovorů. V neposlední řadě děkuji svým blízkým za podporu při psaní této rigorózní práce.
OBSAH: Úvod………………………………………………………………………………………...7 TEORETICKÁ ČÁST………………………………………………………………….....8 1. Psychotická onemocnění………………………………………………………………..8 1.1 Definování skupiny klientů………………………………………………………...8 1.2 Historie léčby psychóz……………………………………………………………..9 1.3 Neuroleptika………………………………………………………………………10 1.4 Mýty o duševně nemocných………………………………………………………12 2. Stigma duševně nemocných…………………………………………………………...14 2.1 Co je stigma…………………………………………………………………….…14 2.2 Vnímání duševně nemocných…………………………………………………….15 2.3 Skupinová příslušnost…………………………………………………………….15 2.4 Diskreditovaný a diskreditovatelný……………………………………………….17 2.5 Důsledky stigmatizace…………………………………………………………….17 2.6 Stigma a skutečnost……………………………………………………………….18 3. Diskriminace duševně nemocných……………………………………………………19 3.1 Základní typy rovností……………………………………………………………19 3.2 Diskriminace…………………………………………………………………...…19 3.3 Separace skupin lidí………………………………………………………………21 3.4 Jak se předsudek projevuje………………………………………………………..22 3.5 Přiměřené uspořádání pro zdravotně postižené osoby……………………………23 3.6 Pracovní diskriminace…………………………………………………………….25 4. Trh práce…………………………………………………………………………….…27 4.1 Pracovní trh……………………………………………………………………….27 4.2 Rizikové skupiny nezaměstnaných……………………………………………….28 4.3 Handicap…………………………………………………………………………..28 4.4 Invalidita…………………………………………………………………………..29 4.5 Posuzování invalidity u duševně nemocných………………………………….31 4.6 Volba povolání..…………………………………………………………………..32 4.7 Potřeba pracovat…………………………………………………………………..33 4.8 Obtíže v pracovní oblasti u lidí s duševním onemocněním………………………34 4.9 Situace na trhu práce……………………………………………………………...35 4.10 Nezaměstnanost a psychické zdraví…………………………………….…….…36
5. Formy pomoci a podpory při zaměstnávání osob s duševní nemocí……………….38 5.1 Boj proti dlouhodobé nezaměstnanosti…………………………………………...38 5.2 Komunikace s člověkem s psychotickým onemocněním…………………………39 5.3 Oblasti potřebné péče……………………………………………………………..39 5.4 Komunitní přístup v péči………………………………………………………….44 5.5 Fokus……………………………………………………………………………...46 5.6 Job club…………………………………………………………………………...46 PRAKTICKÁ ČÁST……………………………………………………………………..48 6. Formulace výzkumného problému a cíl práce……………………………………….48 7. Formulace výzkumných otázek……………………………………………………….49 8. Metodologický rámec a výzkumný soubor…………………………………………..49 8.1 Popis výzkumného souboru………………………………………………………..49 8.2 Metody získávání a zpracování dat………………………………………………..52 8.2.1 Schéma polostrukturovaného rozhovoru………………………………………...54 9. Etické aspekty výzkumu………………………………………………………………55 10. Výsledky výzkumu…………………………………………………………………...57 10.1 Vznik onemocnění jako výrazný zlom v životě…………………………………57 10.2 Omezující vliv psychotického onemocnění na pracovní výkonnost…………….59 10.3 Vliv rodiny………………………………………………………………………65 10.4 Resocializační zařízení…………………………………………………………..67 10.5 Rehabilitační činnosti v léčebně…………………………………………………68 10.6 Pracovní vize do budoucna…….………………………………………………..70 11. Odpovědi na výzkumné otázky……………………………………………………...75 12. Diskuze………………………………………………………………………………..77 12.1 Výzkumný soubor……………………………………………………………….77 12.2 Použitá metoda…………………………………………………………………..77 12.3 Získaná data a jejich interpretace………………………………………………..78 12.4 Aplikace výsledků výzkumu a výhledy do budoucna…………………………...79 13. Závěry…………………………………………………………………………………80 14. Souhrny…………………………………………………………………………….....83 14.1 Teoretická část…………………………………………………………………...83 14.2 Praktická část…………………………………………………………………….85 Literatura…………………………………………………………………………………88
Přílohy: Příloha 1: Český a cizojazyčný abstrakt rigorózní práce Příloha 2: Rozhovor Příloha 3: Informovaný souhlas
ÚVOD Téma „Uplatnění na trhu práce psychicky nemocných pacientů“ jsem si vybrala proto, že pracuji v psychiatrické nemocnici jako zdravotní sestra. Denně se setkávám s pacienty s jejich problémy a není mi lhostejný osud pacientů, kteří se po léčbě vracejí do běžného života a snaží se uplatnit na pracovním trhu. Ještě o to více složitější to mají pacienti s částečným invalidním důchodem. Musí přitom často překonávat mýty a bariéry či diskriminaci na poli trhu práce. Dalším důvodem pro toto téma byl také fakt, že v dnešní době má potíže při shánění práce „zdravý“ člověk. Pro duševně nemocného člověka je situace o to obtížnější, jelikož vstup do společnosti i pracovní zařazení je omezeno mnohými limity ze strany duševně nemocného žadatele o práci i ze strany zaměstnavatele. V teoretické
části
mé
práce
jsem
se
nejdříve
zabývala
psychotickými
onemocněními. Vzhledem k tomu, že jsem výzkum prováděla s pacienty trpícími schizofrenním onemocněním, věnovala jsem se nejprve popisu této diagnostické kategorie. Další kapitolu jsem věnovala stigmatu duševně nemocných, jak je vnímá společnost a důsledkům, které to pro nemocné přináší. V oddílu diskriminace duševně nemocných jsem se věnovala tomu, jakým způsobem jsou duševně nemocní diskriminováni, jaké jsou předsudky „zdravé společnosti“ vůči nemocným a v neposlední řadě jak je diskriminace ošetřena v právním řádu a ve vztahu k zaměstnání. V části trh práce se zabývám pracovním trhem, invaliditou, potřebou a významem práce pro člověka, obtížemi na trhu práce pro duševně nemocné, vlivem nezaměstnanosti na psychické zdraví a také povinnostmi zaměstnavatelů, které mají v této oblasti. V posledním oddílu teoretické části jsem nahlédla na to, jaké jsou formy pomoci a podpory při zaměstnávání osob s duševním onemocněním. V praktické části jsem se zaměřila na zjištění souvislostí psychotického onemocnění u hospitalizovaných pacientů a jejich uplatnění na trhu práce. Zajímala mě jejich praktická zkušenost s hledáním zaměstnání, jelikož jejich onemocnění jim může znehodnotit jejich sociální kompetence a dříve vybudované vazby, případně znesnadnit využívání svého psychického potenciálu k uplatnění na trhu práce. Záměrem mého výzkumu bylo zjistit, jak se osoby s duševním onemocněním uplatňují na trhu práce. Předpokládám, že pacienti se budou na trhu práce uplatňovat hůře, ale přece jenom lépe než pacienti s částečným invalidním důchodem a to z důvodu předsudků, stigmatu a také z důvodů omezení, jaká jim jejich nemoc přináší. Mým cílem je hypotézu ověřit metodou kvalitativního výzkumu.
‐7‐
TEORETICKÁ ČÁST 1. Psychotická onemocnění 1.1 Definování skupiny klientů Schizofrenie je komplexní onemocnění, které vzniká nešťastnou souhrou psychologických, sociálních a biologických faktorů (Jarolímek, 2012). Termín schizofrenie zavedl do psychiatrie Eugen Bleuler v roce 1911 (řecky: schizo – štěpím, fren – mysl, proto byly překlady rozštěp mysli, ale vhodnější je rozpad/ dezintegrace/ osobnosti). Dříve byla tato porucha označována jako dementia praecox (Dušek, & Večeřová- Procházková, 2010). „Schizofrenie je závažná psychická porucha, která postihuje 1 % populace rovnoměrně ve všech regionech. Onemocnění je zastoupeno ve stejné míře ve všech sociálních skupinách obyvatel“ (Raboch, Jirák, & Paclt, 2005, 62). Podle (MKN 10) schizofrenické poruchy jsou obecně charakterizovány podstatnou a typickou deformací myšlení a vnímání. Afekty jsou nepřiměřené nebo otupělé. Jasné vědomí a intelektuální kapacita jsou obvykle zachovány‚ ačkoliv určité kognitivní defekty se mohou v průběhu doby vyvinout. Nejdůležitější psychopatologické fenomény zahrnují ozvučování myšlenek; vkládání nebo odnímání myšlenek; vysílání myšlenek; bludné vnímání a bludy ovládání; pasivita nebo ovlivňování; sluchové halucinace‚ které komentují nebo diskutují o pacientovi ve třetí osobě; poruchy myšlení a negativní příznaky. Průběh schizofrenických poruch je bud' trvalý nebo epizodický s narůstajícím nebo trvalým defektem‚ anebo může být jedna nebo více atak s úplnou nebo neúplnou remisí. (MKN 10) „Onemocnění vzniká v mladém věku, nejčastěji kolem dvaceti let, ale časté jsou i formy začínající v dětství. Onemocnění poté probíhá řadu let buď kontinuálně, nebo v relapsech. Proto může vznikat dojem, že schizofrenních onemocnění je více než jiných psychických poruch, postihuje asi jedno procento obyvatelstva. Výskyt u mužů a žen je přibližně stejný“ (Dušek, & Večeřová- Procházková, 2010, 218). V posledních letech narůstá mediální pozornost na téma duševních nemocí, které sdělovací prostředky často vykreslují jako nový fenomén postihující velkou část obyvatelstva. Obraz psychiatrie v médiích se lepší s pomocí moderních obrazových formátů a vizualizační techniky, jelikož předkládají více promyšlený a diferencovaný obraz duševních poruch a duševních nemocí (Nesseler, 2011). ‐8‐
Dle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN 10) se budu ve své práci zabývat především klienty trpící následující kategorií nemocí: Schizofrenie‚ poruchy schizotypální a
poruchy s bludy (F20-F29) -
F 20 Schizofrenie
-
F 21 Schizotypální porucha
-
F 22 Poruchy s trvalými bludy
-
F 23 Akutní a přechodné psychotické poruchy
-
F 24 Indukovaná porucha s bludy
-
F 25 Schizoafektivní poruchy
-
F 28 Jiné neorganické psychotické poruchy
-
F 29 Neurčené neorganické psychózy
Tato onemocnění mají společné narušené vnímání, prožívání reality, průběh onemocnění, klinický obraz i prognóza však mohou být různorodé. Duševní choroby patří podle údajů Světové zdravotnické organizace mezi nejčastější příčiny pracovní neschopnosti. Mezi prvními deseti příčinami ve světovém měřítku je pět právě z oblasti psychiatrie (bipolární porucha, deprese, závislost na alkoholu, schizofrenie, obsedantně kompulzivní porucha). Tato onemocnění postihují obyvatelstvo v produktivním věku, vedou k dlouhodobé pracovní i sociální neschopnosti, k vyměřování invalidních důchodů, a mají negativní psychologický i ekonomický dopad jak na rodiny a příbuzné postižených, tak na ekonomiku a důchodový systém té které společnosti. Navíc jsou zdrojem negativních sociálních jevů a sebevražednosti (Hőschl, 2001). 1.2 Historie léčby psychóz Ve špitálech se šílenství neléčilo, jejich úkolem bylo hlavně držet stranou a napravovat. Mimo špitály se však po celé období osvícenství terapeutika šílenství přesto rozvíjela, praktikovaly se dlouhodobé kúry, které neměly vyléčit ani tak jeho duši jako spíš celého jedince. Na tělo šílence se hledělo jako na viditelné zhmotnění jeho nemoci, všechny kůry sledovaly mravní léčbu (Foucault, 1994). Z novější historie nahlédnu krátce na dobu relativně nedávnou. Dle Tichý (2006) se ve dvacátém století v období mezi dvěma světovými válkami v českých zemích k léčbě a ke zklidnění nemocného používalo teplých koupelí a zábalů z vlhkých prostěradel. Plně ‐9‐
byly využívány izolované místnosti a síťové postele, v případě přeložení neklidného nemocného na jiné oddělení svěrací kazajka a popruhy. Například progresivní paralýza byla léčena horečnatou malárií. Této metody se užívalo také k léčbě schizofrenie a mánie. U epilepsie byl podáván ve dne brom nebo bor, večer luminal. U alkoholismu se odvykání urychlovalo apomorfinem. Schizofrenie byla léčena i inzulinovým komatem, následovala i léčba kardiazolovými komaty, při níž byla souběžně ordinována psychoterapie. Léčebné metody v poválečném období a na počátku padesátých let dvacátého století byly doplněny chirurgickou léčbou, tzv. praefrontální lobotomií (přerušení nervových spojů čelních laloků od ostatních částí mozku). Dále se střídala léčba elektrickými šoky a inzulinovými komaty, prováděly se suboccipitální punkce, experimentovalo se s transplantacemi placenty do kožní řasy, s léčbou spánkem, vždy podle toho, který druh léčby se zdál progresivní a prognosticky nadějný (Tichý, 2006). Od první poloviny padesátých let dvacátého století se začaly používat nové léky a způsoby léčby. S příchodem neuroleptik se uvolnily ruce lékařů pro nové formy léčení, doplněné kromě klasické léčby též individuální a skupinovou psychoterapií, kulturní a rekreační terapií, či arteterapií. Tyto nové formy znamenaly rozšíření prostředků pro doplňkovou léčbu a zaměstnávání nemocných. Rozšířil se počet sociálních pracovnic, některé zdravotnické pracovnice se specializovaly na léčbu prací (Tichý, 2006). 1.3 Neuroleptika V této kapitole se budu zabývat neuroleptiky, ale jelikož je to velmi obsáhlé téma, budu zde uvádět jenom základní údaje. Jsou to léky, které upravují chorobně narušené myšlení, vnímání, chování a jednání. Je to nejpočetnější a nejdůležitější skupina léků užívaná v psychiatrii (Kopeček, 2002). Historie neuroleptik začíná na počátku 50. let 20. století, kdy francouzský chirurg Henri Laborit
experimentoval s formou anestezie, kterou nazýval hibernací. Při ní
používal lytický koktejl – tedy směs narkotik, sedativ a hypnotických látek. Chlorpromazin byl syntetizován v roce 1950 na zakázku Henri Laborita ve farmaceutické firmě (RhônePoulenc) jako antihistaminikum se silným sedativním účinkem. Laborit postřehl, že podání této látky vyvolávalo stav podobný lobotomii, a proto doporučil tuto látku svým psychiatrickým kolegům. Chlorpromazin byl poprvé podán psychiatrickým pacientům 19. ledna 1952 v pařížské vojenské nemocnici Val de Grace a první klinické výsledky popsali ve stejném roce Delay, Deniker a Harl. Brzy poté se začala objevovat další antipsychotika (Kopeček, 2002). ‐ 10 ‐
Farmakoterapie zásadním způsobem zlepšuje prognózu pacienta a jeho sociální začlenění. Pro léčbu psychofarmaky má zásadní význam dělení příznaků na pozitivní a negativní. K pozitivním příznakům patří: bludy, halucinace. K negativním příznakům patří emoční oploštění, autismus a další. Negativní schizofrenní příznaky jsou obtížně farmakologicky ovlivnitelné a zřetelně největší terapeutický úspěch zaznamenává aplikace atypických antipsychotik (Raboch, Jirák, & Paclt, 2005). Tradiční (klasická) neuroleptika Ačkoliv všechna typická antipsychotika účinkují u akutní a udržovací léčby schizofrenie, mají několik terapeutických omezení. Mají omezený rozsah účinnosti, přičemž účinkují především na pozitivní příznaky (jako jsou halucinace, bludy nebo výkyvy nálad). Relativně neúčinné jsou proti negativním (postihujícím dovednosti a schopnosti, které pacient míval) a afektivním příznakům a neurokognitivním deficitům (týkající se soustředění, schopnosti plánovat a řešit problémy, pamatovat si atd.) (Hynie, 2001). Vedlejší účinky léčby konvenčními látkami Konvenční neuroleptika jsou také spojována s vysokým výskytem nežádoucích vedlejších účinků. Někteří pacienti musí užívat další medikaci působící na vedlejší účinky. Mnoho pacientů však užívání léků přeruší, protože jsou pro ně vedlejší účinky nepřijatelné. Pacienti, kteří přestanou užívat antipsychotické léky, zažijí s vysokou pravděpodobností recidivu psychotických příznaků - relaps. Neuroleptika vedou při účinných terapeutických dávkách k celé řadě nežádoucích účinků. Hlavní vedlejší účinky související s konvenčními antipsychotiky souvisí s výskytem extrapyramidových příznaků: parkinsonský syndrom, akutní dysmnézie, akatizie. Vegetativní, endokrinní aj. nežádoucí účinky jsou: pokles libida, poruchy erekce a ejakulace, ospalost, zvýšená únava, poruchy paměti a jiných kognitivních funkcí, snížené pocení, zácpa, tachykardie aj. Mezi závažné komplikace léčby neuroleptiky patří poruchy krvetvorby, jaterní poškození, neurolepticiký maligní syndrom, poruchy vědomí a jednání (Hynie, 2001). Atypická neuroleptika Atypická neuroleptika mají výrazný antipsychotický účinek při velmi nízkém výskytu
nežádoucích
neurologických
účinků.
Uvedení
prvních
atypických
antipsychotických léků, jako např. klozapinu, bylo zásadní, nejen proto, že účinkovali u pacientů, kteří nereagovali na léčbu konvenčními neuroleptiky, ale také přinesli zlepšení ‐ 11 ‐
negativních příznaků ovlivňujících dovednosti a schopnosti, které pacient míval, jako je socializace, energie nebo zájem o druhé lidi. Proto se jeví jako přinejmenším stejně účinné a lépe snesitelné než konvenční léky, a pro pacienty se schizofrenií jsou příslibem příznivějšího klinického průběhu. Mají, ale samozřejmě také vedlejší účinky, jako je sucho v ústech, neostré vidění, zácpa a zmatenost. Atypická antipsychotika jsou také spojována se sedativním účinkem, ospalostí, zvýšením chuti k jídlu a s nárůstem hmotnosti, společně se změnami krevního tlaku a srdečního rytmu a se závratí (Hynie, 2001). Raboch, Jirák, & Paclt (2005) uvádějí, že po zavedení antipsychotik druhé generace nastalo nové období v léčbě schizofrenie a dalších psychotických poruch. Ubylo závažných nežádoucích příznaků. Zlepšila se kvalita života, možnosti rehabilitace a zapojení v chráněných dílnách. U některých pacientů je možný i návrat k původnímu zaměstnání. Zažité označení neuroleptika je v poslední době v odborných kruzích podrobováno kritice, neboť neuroleptický syndrom, od kterého je název odvozován, není zcela žádoucí. V poslední době se požívá název antipsychotika, který vyjadřuje převažující indikaci, obdobně jako je vžité označení antidepresiva nebo antihypertenziva (Kopeček, 2002). Samotné užívání antipsychotik, k vlastní léčbě, nestačí. Je nutné zapojení i terapie. Podle Praška, et al. (2011) je psychoterapie léčebná činnost, při které psychoterapeut využívá svých dovedností k tomu, aby u pacienta nebo klienta došlo k žádoucí změně za účelem odstranění příznaků, uspokojivějšího prožívání, adaptivnějšího chování ve vztazích a lepšímu sociálnímu začlenění. 1.4 Mýty o duševně nemocných Myslím si, že i dnes se v laické veřejnosti traduje a přetrvává řada mýtů a omylů o duševně nemocných. Například tyto: Schizofrenie je nevyléčitelné onemocnění Dle Mahrové, Venglářové, et al. (2008) se v praxi ukazuje, že přibližně jedna třetina nemocných prodělá jednotlivou ataku onemocnění a při příznivých podmínkách se onemocnění nevrací. Druhá třetina nemocných prodělává v životě opakované ataky, které střídají fáze remise - úzdravy. Zde je obraz pestrý od poměrně lehkých projevů, které jsou střídány úplnou remisí po klinické obrazy, v nichž remise úplná není, přetrvávají např. některé negativní příznaky. Takovýto klient je však v době remisí relativně adaptován. Poslední třetina má průběh nepříznivý, onemocnění se postupně více či méně plíživě zhoršuje a chronifikuje. ‐ 12 ‐
Pacienti se schizofrenií mají většinou sklon k násilí a jsou nebezpeční „Většina pacientů s duševní poruchou nikdy nespáchá násilný trestný čin. I když je u nemocných se schizofrenií mírně zvýšený počet násilných trestných činů, je to většinou u nemocných, kteří nejsou léčeni nebo nejsou léčeni správně. Tito lidé bývají také často oběťmi trestných činů“ (Mahrová, Venglářová et al., 2008, 126). Agrese je u schizofreniků většinou zaměřena na sebevražedné pokusy, kterými chtějí odejít ze života, jenž je pro ně nesnesitelný. Lidé se schizofrenií jsou nespolehliví a nemohou soustavně pracovat Pracovní výkon a způsobilost nesouvisí přímo s intenzitou psychopatologie. Je pravda, že zaměstnávání osob s psychotickým onemocněním má svá specifika. Jsou dána především tím, že klinický obraz často kolísá, není tak stálý, jako např. u osob s mentálním postižením, což omezuje ochotu firem je zaměstnávat. Avšak velká část osob je nějaké formy pracovního zařazení schopna a mnoho z nich je schopno vykonávat práci samostatně a spolehlivě. Je nutné přihlédnout k jejich individuálním možnostem, například upravit pracovní dobu a podmínky (Mahrová, Venglářová, et al., 2008).
‐ 13 ‐
2. Stigma duševně nemocných 2.1 Co je to stigma V dnešní době přetrvávají u laické i odborné veřejnosti představy, které ovládají myšlení a chování lidí vůči duševně nemocným, nejvíc pak lidem se schizofrenií, manickými epizodami, hysterií a či neurózou. Zdrojem stereotypních představ o duševních onemocněních je strach a obavy z duševních chorob a jejich nositelů (Wenigová, 2005). Stigmatizace je definováno jako označování a vyobcování lidí ze společnosti, protože jsou duševně nemocní. Vylučování se netýká jen duševně nemocných, ale také jejich rodin a dokonce profesionálů, kteří se o nemocné starají. Podle Finka & Tasmana (1991) slovo stigma je odvozeno z řečtiny a vystihuje výraz „vypálené znamení“. Plinius užil výrazu stigma pro člověka, který je podezírán ze zločinu, a je tímto vypáleným znamením označen. Označení bylo pro ostatní znamením, na základě kterého byli jeho nositelé rozpoznáváni a vylučováni ze společnosti. I duševně nemocní byli považováni za hříšné, hodné odsouzení. Církevní interpretace duševních chorob v mnoha kulturních oblastech byla taková, že považovali nemocného za kacíře, který sám – pod působením inkvizice – musí být přiveden na pravou cestu. Hinterhuber (2001) říká, že stigmatizováni byli především pacienti s pohlavními chorobami, rakovinou, tuberkulózou a duševními nemocemi. Sám obor psychiatrie se podepsal na moralizujícím a nepřesném vnímání duševně nemocných vlivem německých romantických psychiatrů v 17. a 18. století. Tehdy se tzv. vězeňská psychiatrie stavěla k psychicky nápadným lidem jako zřejmým či pozdějším zločincům a takto s nimi bylo také zacházeno. Byli označování za kacíře a jako takoví byli upalováni, zabíjeni, vězněni. Mareš říká o nezaměstnaných: „Být nezaměstnaným ve společnosti, která přikládá zaměstnání takový význam, znamená mít stigma neboli viditelné znamení svého selhání“ (Mareš, 2002, 90). Stigma můžeme chápat jako rozpor mezi tím, čím by jedinec měl být a tím, čím skutečně je. Každý, u něhož dochází k rozporu mezi těmito dvěma identitami, je stigmatizován. Rozlišujeme mezi stigmatem, které je zjevné a proto diskredituje a stigmatem, které je prvnímu pohledu skryto, ale mohlo by diskreditovat po svém odhalení. Diskreditující stigma je běžně zřejmé a vnímané. V případě stigmatu, které by mohlo diskreditovat, nejsou příznaky stigmatizace v běžné interakci patrny a stigma proto většinou není ostatní populaci známo. Problémem je pro stigmatizovanou osobu v prvním případě nutnost vyrovnat se se skutečností, že ostatním lidem je její stigma známo. ‐ 14 ‐
V druhém případě se stigmatizovaná osoba snaží své stigma skrýt, což z její strany vyžaduje obratnou a často vysilující manipulaci s informacemi. 2.2 Vnímání duševně nemocných Stigma a pověry o duševně nemocných přetrvávají nadále. Ještě dnes se lidem s psychickými potížemi stává, že se od nich společnost distancuje, vyřazovací tendence jsou silné. Duševní nemoc se projevuje jinak, než tělesná nemoc. Ve většině případů je tělesná nemoc porucha nějakého orgánu, srozumitelná a dobře ohraničená. U duševně nemocného je takové ohraničení méně zřetelné. Chování duševně nemocného se může jevit jako vystupňování stavů, které známe z běžného života, ale umíme je přemáhat. Nemocný budí dojem, že je slabý na to, aby dokázal svůj stav překonat. Jeví se jako člověk s vadami povahy: neschopný a také nespolehlivý, nekontrolovatelný a možná i hloupý a nebezpečný (Libiger, 2001). Dodnes si spousta lidí myslí, že člověk s vážným duševním onemocněním patří za zdi léčebny (Gabriel, 2012). Díky nedostatku informací o duševních nemocech, jejich průběhu a léčení se získaná představa nemůže konfrontovat s racionálními argumenty. Naopak živnou půdou pro zjednodušenou představu, že nemocný je divný, nevypočitatelný, slabý a líný je posilována naším přirozeným strachem z toho co neznáme, spolu s věky předávanými mýty o duševní nemoci, zejména schizofreni (Wenigová, 2005). Mnohdy se setkáváme s pojmem Label, což je paušalizující nálepka, stigma, které se neptá po příčinách, ale vytváří pro jedince kategorii, která se stává určující pro přístup okolí, ale i jeho samotného. Sebepojetí a chování jedince může být ovlivněno, nebo dokonce předem určeno užitým označením, jež jej popisuje a zařazuje. Můžeme pak hovořit o konceptu sebenaplňujícího se proroctví (Becker, 1997). „Stigmatizace duševně nemocných znamená, že je větší část společnosti vnímá jako víceméně homogenní skupinu, méněcennou, nebezpečnou“ (Mahrová, Venglářová, et al., 2008, 130). 2.3 Skupinová příslušnost Stigmatizovaný se definuje jako nikterak odlišný od jakékoli jiné lidské bytosti, současně však je sám sebou i lidmi, kteří jej obklopují, definován jako osoba z takové společnosti vydělená. Vzhledem k tomuto základnímu vnitřnímu rozporu je pochopitelné, že se stigmatizovaný ze svého dilematu bude pokoušet nalézt východisko, kdyby pro nic jiného, tak jen proto, aby nalezl doktrínu, s jejíž pomocí se bude moci ve své situaci ‐ 15 ‐
zorientovat. Goffman (2003) říká, že zásady doporučované stigmatizovanému, ať již explicitně či implicitně, se obvykle týkají určitých běžných záležitostí. Jsou mu předestírány žádoucí metody odhalování a skrývání. Například bývalým pacientům psychiatrické léčebny se občas doporučuje, aby své stigma patřičně skrývali před pouhými známými, aby však pociťovali dostatečnou jistotu ohledně svého duševního zdraví a chovali důvěru v to, že jejich někdejší nedostatky jsou medicínské, tedy nikoli morální povahy, aby se otevřeli svému životnímu partnerovi, blízkým přátelům a zaměstnavateli. Dle Goffmana (2003) patří k běžným záležitostem i následující: recepty na řešení choulostivých situací, podpora, kterou by měl vyjadřovat „těm svým“, vhodný způsob a míra přátelení s normálními osobami; typy předsudků vůči osobám jeho kategorie, nad nimiž by měl přivírat oči, a ty, na něž by měl otevřeně útočit; míra, do jaké by měl vystupovat jako člověk zcela normální, a míra, do jaké by měl povzbuzovat poněkud odlišné zacházení se svou osobou; skutečnosti o osobách jeho kategorie, jež by jej měli naplňovat pýchou; a „smiřování se“ se svou odlišností, jehož by měl být schopen. Naproti tomu Allport (2004) říká, že to není vždy jen dominantní většina, kdo nutí menšinové skupiny zůstávat v izolaci. Tyto menšinové skupiny se nesnaží splynout s okolní společností, ale snaží si zachovat svou vlastní identitu. Ačkoli se zásady či postupy doporučované osobám s daným stigmatem mezi sebou liší, o některých argumentech, jakkoli jsou protikladné, panuje obecná shoda. Goffman (2003) uvádí, že téměř vždy zazní varování před pokusem o úplné předstírání. Dále je stigmatizovaný obecně varován před tím, aby zcela přijal za vlastní negativní postoje druhých vůči sobě. Podobně je varován před „přehráváním“, kdy se stigmatizovaný společnosti normálních lidí zavděčuje předváděním všech etud špatností, spojovaných s osobami jeho kategorie, přetvářeje tak životní situaci v klaunskou roli (Goffman, 2003). Podle Goffmana „Stigmatizovaní jsou na druhou stranu obvykle varováni před „normifikací“ či „nepřehráváním“. Budou nabádáni k tomu, aby měli odpor k těm jim podobným, kteří – aniž své stigma tají – pečlivě zastírají a dbají velmi na to, aby ukázali, že navzdory dojmu, jímž působí, jsou zcela duševně zdraví, velkorysí, střízliví, mužní, schopní těžké fyzické práce a namáhavých sportů, krátce řečeno, že jsou gentlemany mezi devianty, milými lidmi, jako jsme my, navzdory reputaci své vlastní kategorie“ (Goffman, 2003, 128). Allport (2004) uvádí, že loajalita k vlastní skupině nemusí nutně znamenat nepřátelství vůči skupině cizí. Nemusí dokonce znamenat ani to, že by si člověk uvědomoval existenci cizích skupin. ‐ 16 ‐
2.4 Diskreditovaný a diskreditovatelný Dle Goffmana „Existuje-li mezi skutečnou a virtuální sociální identitou nějakého jedince diskrepance, může nám tato skutečnost být známa ještě předtím, než se s ním my normální setkáme, nebo to může být zcela zjevné v okamžiku, kdy se před námi objeví. Takový člověk je diskreditovaný, a zejména on byl předmětem mých předešlých úvah. Jak jsem řekl, ve vztahu k tomu, co jej diskredituje, se nijak otevřeně neprojevujeme, a zatímco takto usilovně nedáváme nic najevo, situace zhoustne, znejistí a pro všechny účastníky, zejména však stigmatizovaného, se stane problematickou“ (Goffman, 2003, 54). Goffman (2003) uvádí, že například dokud je pacient trpící duševní chorobou v nemocnici, a podobně je-li mezi dospělými členy své rodiny, jedná se s ním s taktem jako s osobou duševně zdravou navzdory pochybnostem, jež v tomto ohledu existují, ač on sám třeba žádné nemá; nebo se s ním jedná jako s člověkem duševně chorým, jakkoli on sám ví, že je to neprávem. Avšak před bývalým pacientem psychiatrické léčebny může vyvstat zcela jiný problém: nemusí sice čelit předsudkům vůči sobě, musí však čelit tomu, že je bezděčně kladně přijímán lidmi naplněnými předsudky vůči osobám, k nimž, jak může vyjít najevo, patří. Kamkoli se vrtne, všude bude jeho chování druhým falešně stvrzovat, že se nacházejí ve společnosti podle jejich gusta, totiž ve společnosti duševně neposkvrněného člověka, jako jsou oni sami, což se však může ukázat jako omyl. „Takový bývalý pacient tak záměrně či jen v důsledku situace skrývá informace o své skutečné sociální identitě, dostává se mu zacházení, jež se opírá o mylné předpoklady o jeho osobě, a on je přijímá“ (Goffman, 2003, 55). Právě na toto druhé obecné téma, totiž kontrolu tajených diskreditujících informací o své osobě - stručně řečeno „předstírání" - se zaměřuji v těchto poznámkách. Vyskytne se ovšem i utajování chvályhodných skutečností - obrácené předstírání. To nás zde však zajímat nebude. 2.5 Důsledky stigmatizace Domnívám se, že ke stigmatizaci vede nadřazení skupinových vlastností nad vlastnostmi individuálními. Strach a nedostatečná informovanost vedou k diskriminaci duševně nemocných. Dle Wenigové (2005) jsou důsledkem potíže se získáním a udržením zaměstnání, problémy s bydlením, zvýšení izolace, menší spolupráce s lékaři a ochota se léčit. V důsledku horších životních podmínek a většího stresu se opakují zhoršení nemoci. Dochází k chronifikaci nemoci a zvětšení stigmatu. Rozetnutí bludného kruhu je pro ‐ 17 ‐
samotné pacienty a jejich rodiny velmi nesnadné. Dopady na nositele nemoci jsou tak značné, že se někdy mluví o stigmatu jako o „druhotné nemoci“. Pravdou je, že mnozí pacienti si více než na samotné příznaky nemoci stěžují na izolaci, osamocenost a oslabený pocit vlastní sebehodnoty. Gaebel (2011) uvádí, že stigma duševní nemoci je závažná zátěž pro lidi, kteří trpí duševním onemocněním a to jak v soukromém tak veřejném životě, má také vliv na jejich příbuzné a jejich úzkou sociální síť. V tomto rámci Světová psychiatrická asociace přijala plán s cílem zlepšit obraz psychiatrie a snížit potenciální stigmatizující postoje. 2.6 Stigma a skutečnost Dle Goffmana (2003) ústřední roli hrají diskrepance mezi virtuální a skutečnou sociální identitou. Důraz je kladen i na úlohu kontroly napětí a kontrolu informací jako prostředků, umožňujících stigmatizovanému prezentovat druhým vratké já, jež je předmětem špatného zacházení a diskreditace. Stigmatizovaní a normální tvoří jeden celek. Může-li se jeden ukázat jako zranitelný, je nutno očekávat totéž i u druhého. Přisuzováním identity jedincům, lhostejno zda diskreditovatelným či nikoli, se širší sociální prostředí a jeho obyvatelé v jistém smyslu zkompromitovali. Toto vyplývá z tvrzení, že motivací předstírání může být někdy pocit, že je to legrace. Osoba, která velice zřídka předstírá, o tom pak často vypráví svým stejně postiženým blízkým na důkaz pošetilosti normálních osob a na doklad skutečnosti, že veškeré jejich argumenty o její odlišnosti od nich jsou pouhými racionalizacemi. Pro předstírajícího a jeho přátele jsou tyto chyby identifikace zdrojem úsměšků a zlomyslného uspokojení Stigma se tolik netýká souboru konkrétních osob, jež lze rozdělit na dvě hromádky, stigmatizovanou a normální, ale že je spíše všeprostupujícím sociálním procesem zahrnujícím dvě role, jehož se každá osoba účastní v obou rolích, a to alespoň v nějaké souvislosti a v některé fázi svého života. Normální a stigmatizovaný nejsou ani tak osoby jako spíše stanoviska. Ta jsou utvářena v sociálních situacích během smíšených kontaktů na základě neuvědomovaných norem, jež na setkání pravděpodobně působí. „Následkem celoživotních atributů se konkrétní osobě může stát, že se stane určitým typem. Může tak být nucena hrát stigmatizovanou roli téměř ve všech svých sociálních situacích, následkem čehož se bude zdát přirozené hovořit o ní jako o stigmatizované osobě, jejíž životní situace ji staví do opozice vůči osobám normálním“ (Goffman, 2003, 157).
‐ 18 ‐
3. Diskriminace 3.1 Základní typy rovností Dle Bobka, Boučkové, & Kühna „Rovnost je prchavý a stěží popsatelný ideál, který se brání jakékoliv systematizaci“ (Bobek, Boučková, & Kühn, 2007, 10). Kdybychom se však měli o ni přesto pokusit, pak základní koncepce rovnosti by bylo možné rozdělit na: Rovnost ve formálním smyslu („formální rovnost“); Rovnost v materiálním smyslu („materiální rovnost“); Rovnost příležitostí a Rovnost výsledků. Výše uvedené členění není jediné možné. Není také vyčerpávající. V právní filosofii najdeme mnoho dalších typů rovností, které vznikají vztažením kategorie rovnosti na různé cíle a v různých kontextech: rovnost v přístupu ke zdrojům, rovnost dopadu, rovnost vlivu, rovnost moci a např. i rovnost „v neštěstí“. 3.2 Diskriminace duševně nemocných Diskriminací se zabývá Antidiskriminační zákon (Zákon č. 198/2009 Sb.) dle § 1 zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a v návaznosti na Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu, blíže vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve věcech: a) práva na zaměstnání a přístupu k zaměstnání. b) přístupu k povolání, podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti, c) pracovních, služebních poměrů a jiné závislé činnosti, včetně odměňování, d) členství a činnosti v odborových organizacích, radách zaměstnanců nebo organizacích zaměstnavatelů, včetně výhod, které tyto organizace svým členům poskytují, e) členství a činnosti v profesních komorách, včetně výhod, které tyto veřejnoprávní korporace svým členům poskytují, f) sociálního zabezpečení, g) přiznání a poskytování sociálních výhod, h) přístupu ke zdravotní péči a jejího poskytování, i) přístupu ke vzdělání a jeho poskytování, j) přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení, pokud jsou nabízeny veřejnosti nebo při jejich poskytování.
Faltová & Zunt (2008) pojem diskriminace vysvětlují jako znevýhodnění z určitých důvodů (tzv. diskriminační důvody) oproti někomu jinému, tj. odlišné zacházení s jednotlivcem nebo skupinou osob, motivované jejich odlišností. „Často se rozcházíme s lidmi, kteří nám nepřipadají rovnocenní. Dokud se my stěhujeme pryč od nich, není to diskriminace. K diskriminaci dochází pouze v případě, že jedincům nebo celým skupinám odpíráme stejné zacházení, o které zřejmě stojí. Jsou to ‐ 19 ‐
případy, kdy podnikáme kroky, abychom dostali příslušníky cizích skupin ze svého sousedství, školy, pracoviště nebo země“ (Allport, 2004, 82). Memorandum OSN definuje diskriminaci takto: Pod diskriminaci spadá jakýkoli postoj, který vychází z rozlišování na základě přirozených nebo společenských kategorií a nijak nesouvisí ani se schopnostmi či přednostmi jedince nebo s jeho skutečným chováním (Allport, 2004). Ačkoli se Česká republika zavázala dodržovat práva lidí se zdravotním postižením (Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením), skutečnost je zatím jiná. Lidé s postižením nemají rovnoprávný přístup na trh práce. Ve srovnání se západními zeměmi, kde mají 40 let náskok a kde mají propracovaný systém začleňování lidí s postižením do společnosti, u nás se zavírají do ústavů (Gabriel, 2012). Podle antidiskriminačního zákona (Zákon č. 198/2009 Sb.) § 7 „(1) Diskriminací není rozdílné zacházení z důvodu pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru ve věcech uvedených v § 1 odst. 1 písm. f) až j), pokud je toto rozdílné zacházení objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné. (2) Za diskriminaci se nepovažují opatření, jejichž cílem je předejít nebo vyrovnat nevýhody vyplývající z příslušnosti osoby ke skupině osob vymezené některým z důvodů uvedených v § 2 odst. 3 a zajistit jí rovné zacházení a rovné příležitosti. (3) Ve věcech přístupu k zaměstnání nebo povolání nesmí opatření podle odstavce 2 vést k upřednostnění osoby, jejíž kvality nejsou vyšší pro výkon zaměstnání nebo povolání, než mají ostatní současně posuzované osoby.“ Přímá a nepřímá diskriminace Přímá diskriminace je takové jednání, kdy se s určitou osobou či skupinou osob zachází méně výhodně, než s jinými osobami ve srovnatelné situaci. Tj. právní předpisy postihují případy, kdy se s jedincem či skupinou osob zachází zjevně odlišně, ačkoli by tomu tak vzhledem k právní úpravě být nemělo. Dochází k rozlišování na základě určitého právem zakázaného kritéria (Faltová, 2008). Podle Bobka, Boučkové, & Kühna (2007) lze přímou diskriminaci chápat jako: vyčlenění jednotlivce nebo skupiny v porovnání se srovnatelnou skupinou, které je k tíži danému jednotlivci nebo skupině (ať již uložením dodatečného břemene v porovnání se srovnatelnou skupinou nebo odepřením dobra poskytnutého skupině jiné); a které není možné s ohledem na právem stanovenou metodologii ospravedlnit. ‐ 20 ‐
Antidiskriminační zákon (Zákon č. 198/2009 Sb.) definuje přímou diskriminaci takto: Dle § 2 odstavce (3) „Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu,
národnosti,
pohlaví,
sexuální
orientace,
věku,
zdravotního
postižení,
náboženského vyznání, víry či světového názoru.“ O nepřímou diskriminaci se jedná, pokud je jedinec nebo skupina osob vystaven/a zdánlivě neutrálnímu rozhodnutí, opatření či praxi, která způsobuje znevýhodnění osob patřících do určité skupiny v porovnání s osobami, které do této konkrétní skupiny nepatří. Nepřímá diskriminace je často skrytá (Faltová, & Zunt, 2008). Ve srovnání podle Bobka, Boučkové, & Kühna (2007) nepřímá diskriminace je ve srovnání s diskriminací přímou koncepčně podstatně složitější. Vychází totiž z toho, že určitá obecná právní úprava, která formálně neobsahuje žádnou zakázanou diskriminační klasifikaci, ve skutečnosti vyvolává diskriminaci při své aplikaci. Takováto norma, ačkoliv je v obecné rovině formálně v pořádku a aplikuje se „rovně“, má a musí mít v realitě na své adresáty nerovný dopad, přičemž tento nerovný dopad se odvíjí právě již od formulace kritéria podaného normou. Antidiskriminační zákon (Zákon č. 198/2009 Sb.) definuje nepřímou diskriminaci takto: § 3 odstavce (1) „Nepřímou diskriminací se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v § 2 odst. 3 osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.“ Dle § 3 odstavce (2) „Nepřímou diskriminací z důvodu zdravotního postižení se rozumí také odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání, aby mohla využít pracovního poradenství, nebo se zúčastnit jiného odborného vzdělávání, nebo aby mohla využít služeb určených veřejnosti, ledaže by takové opatření představovalo nepřiměřené zatížení.“ 3.3 Separace skupin lidí Všude na světě se setkáváme s tím, že skupiny lidí se od sebe separují. Sdružují se lidé téhož druhu. Jedí, spolupracují a bydlí v homogenních shlucích. Navštěvují lidi svého druhu a společně chodí např. do kostela. Tato automatická soudržnost většinou není nic víc ‐ 21 ‐
než pouhá posedlost. Společnost není třeba hledat mimo vlastní skupinu. Allport (2004) uvádí, že máme-li po ruce dost lidí na výběr, proč si přidělávat problémy tím, že bychom se museli přizpůsobovat novému jazyku, novým jídlům, nové kultuře nebo lidem s jinou úrovní vzdělání nebo mentální úrovně. Jednat s lidmi, kteří se nám podobají, nás stojí méně úsilí. Socializace je proces, při němž si jedinci osvojují pravidla chování, soubor názorů, hodnot a postojů s cílem stát se plnohodnotnými členy společnosti. Socializace je proces vrůstání jedince do společnosti na základě osvojování si pravidel a omezení, která jeho společnost vyžaduje a preferuje, aby se do ní mohl úspěšně a účinně začlenit. V podstatě jde o to, aby se jedinec choval ve společnosti žádoucím, přijatelným způsobem (Hewstone & Stroebe, 2006). 3.4 Jak se předsudek projevuje Mezi tím, jak se lidé chovají ve skupině, kterou nemají v lásce, a tím, co si o ní myslí nebo co k ní cítí, není vždy přímá souvislost. Kupříkladu dva zaměstnavatelé mají stejně neradi psychicky hendikepované. První z nich si může nechat své pocity pro sebe a najímat psychicky hendikepované jako jiné zaměstnance, například jako dělníky – aby dosáhl toho, aby jeho podnik získal důvěru. Druhý svůj odpor promítne do zaměstnanecké politiky a odmítne takovéto zaměstnance najímat. Oba jsou zaujatí, ale pouze jeden z nich provádí diskriminaci (Allport, 2004). Pravda je, že každý odmítavý postoj má sklon projevit se někde nějakou akcí. Jen málo lidí si nechá své antipatie jen pro sebe. Čím intenzivnější je postoj, tím větší je pravděpodobnost, že vyústí v rázný nepřátelský čin. Lze charakterizovat několik stupňů nepřátelských akcí – od nejmírnějších po nejráznější. Tyto stupně popsal Allport (2004): 1. Osočování. Většina lidí, kteří mají předsudky, o nich také mluví. V rozhovoru se stejně smýšlejícími přáteli, a občas i mezi cizími lidmi, mohou o svém antagonismu mluvit svobodně. Mnoho lidí ve svých nesympatiích nikdy nezajde dál. 2. Vyhýbání se. Pokud je předsudek silnější, vede člověka k tomu, aby se vyhýbal příslušníkům neoblíbené skupiny, třeba i za cenu značných nesnází. V tomto případě nositel předsudku skupině, kterou nemá v oblibě, přímo neubližuje. Břemeno přizpůsobení se a vyhýbání bere celé na sebe.
‐ 22 ‐
3. Diskriminace. V tomto případě provádí zaujatá osoba nežádoucí rozlišování aktivním způsobem. Pokouší se vyloučit všechny příslušníky určité skupiny z některých druhů zaměstnání, z obytných čtvrtí, zbavit je politických práv, příležitostí ke vzdělání či zábavě, odepřít jim sociální výhody. 4. Fyzické napadání. Při stupňování emocí může předsudek vést k násilným nebo polonásilným činům. Nežádoucí rodina může být násilně vypuzena ze sousedství nebo tak vážně ohrožována, že ze strachu odejde sama. 5. Vyhlazování. Na nejvyšším stupni násilného projevu předsudku stojí lynčování, pogromy, masakry a hitlerovské genocidní programy. Mnoho lidí nikdy nepokročí od nepříznivých vyjádření k vyhýbání se nebo od vyhýbání se k aktivní diskriminaci či ještě dál, přesto platí, že činnost v jedné úrovni usnadňuje přechod na vyšší úroveň. 3.5 Přiměřené uspořádání pro zdravotně postižené osoby Česká i evropská legislativa si klade za cíl stanovit boj s diskriminací na základě zdravotního postižení, ve členských státech zavádí zásadu rovného zacházení, a to tak, že neexistencí jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace. Tatáž legislativa však diskriminaci zavádí, když stanoví, že pokud to konkrétní případ vyžaduje, musí zaměstnavatel přijmout vhodná opatření, která dané zdravotně postižené osobě umožní přístup k zaměstnání, pokud tato opatření pro zaměstnavatele neznamenají neúměrné břemeno (Bobek, Boučková, & Kühn, 2007). „Účelem této výjimky je tedy zajistit, aby se zákaz diskriminace nedotknul zachování či přijetí opatření určených k předcházení či vyrovnání nevýhod postihujících osoby se zdravotním postižením“ (Bobek, Boučková, & Kühn, 2007, 84). Hlavním cílem by měla být podpora uspokojování zvláštních potřeb těchto osob. Je možné přijmout účinná a praktická opatření k přizpůsobení pracoviště zdravotnímu postižení, například přizpůsobením pracovních prostorů a zařízení, režimu pracovní doby, dělby úkolů nebo poskytnutím vzdělávacích nebo zaškolovacích opatření. Pokud to pro zaměstnavatele nepředstavuje neúměrné břemeno, pod takovouto výjimku by mohli spadat i stavby speciálních schodišť, toalet, chráněných dílen apod. Je zřejmé, že právě otázka výkladu „neúměrného břemene“ bude otázkou rozhodující pro správné použití této výjimky. Při úvaze o neúměrnosti břemene by měla být posuzována i finanční nákladnost přijetí každého konkrétního opatření ve vztahu ‐ 23 ‐
k velikosti a finančním prostředkům zaměstnavatele, popř. možnosti získání veřejných prostředků nebo jiné pomoci (Bobek, Boučková, & Kühn, 2007). Česká legislativa se vyznačuje relativně obsáhlou snahou o normativní regulaci dodržování zásady rovného přístupu k němu, tak i ve vztahu k výkonu určitých povolání a dalších činností. Tato snaha byla do českého práva včleněna prostřednictvím následujících zásad, které Bobek, Boučková, & Kühn (2007) sestavili takto: 1. Zásada povinnosti zaměstnavatelů přijímat přiměřená opatření a zajišťovat na svůj náklad technickými a organizačními opatřeními zejména potřebnou úpravu pracovních podmínek, zřízení chráněných dílen, úpravu pracovišť, zaškolení nebo zaučení těchto zaměstnanců a zvyšování jejich kvalifikace při výkonu jejich pravidelného zaměstnání 2. Zásada povinnosti zaměstnavatele pomoci bývalému zaměstnanci po skončení pracovního poměru hledat nový 3. Zásada finančních úlev či sankcí Antidiskriminační zákon (Zákon č. 198/2009 Sb.) § 5 odstavce (2) Zajišťováním rovného zacházení se rozumí přijetí opatření, která jsou podmínkou účinné ochrany před diskriminací a která je možno s ohledem na dobré mravy požadovat vzhledem k okolnostem a osobním poměrům toho, kdo má povinnost rovné zacházení zajišťovat; za zajišťování rovného zacházení se považuje také zajišťování rovných příležitostí. Dle § 5 odstavce (3) Zaměstnavatelé jsou povinni ve věcech práva na zaměstnání a přístupu k zaměstnání, přístupu k povolání, podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti, pracovní a jiné závislé činnosti, včetně odměňování, zajišťovat rovné zacházení podle odstavce 2. Dle § 10 odstavce (1) Dojde-li k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Záhumenský (2006) říká, že problémy při ochraně práv duševně nemocných osob nacházíme již z hlediska jejich zvýšené zranitelnosti, nejednoznačnosti pojmu duševní nemoc, vzhledem k vývoji psychiatrie. Detence duševně nemocných osob je kromě vazby a trestu odnětí svobody nejčastějším způsobem zbavení osobní svobody. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod chrání právo na osobní svobodu ve svém čl. 5. Duševní ‐ 24 ‐
porucha musí být určitého druhu nebo dosahovat určité intenzity, která by ospravedlňovala detenci, tzn., že dotčená osoba musí z důvodu své duševní nemoci představovat reálné nebezpečí pro sebe, pro někoho jiného nebo pro veřejný pořádek. Zbavení osobní svobody může trvat jen tak dlouho, pokud trvá duševní porucha, což vyžaduje, aby byly důvody pro držení osoby v léčebně v pravidelných intervalech přezkoumávány (Záhumenský, 2006). 3.6 Pracovní diskriminace Zákonu o zaměstnanosti (Zákon č. 435/2004 Sb.) v ustanovení § 4 stanovuje zákaz diskriminace v pracovních vztazích a zakotvuje rovné zacházení v této oblasti a dále se odkazuje na antidiskriminační zákon (Zákon č. 198/2009 Sb.). Zákon o zaměstnanosti se dále věnuje problematice zaměstnávání osob se zdravotním postižením v § 67 – 84; vymezuje pojem osoba se zdravotním postižením pro účely tohoto zákona; upravuje problematiku pracovní rehabilitace a přípravy k práci; povinnosti zaměstnavatelů a způsoby plnění kvóty zaměstnávání osob se zdravotním postižením; sankce za neplnění kvóty; uvádí náležitosti smluv o zaměstnání; uvádí nástroje podpory zaměstnávání osob se zdravotním postižením. O diskriminaci podle Faltové (2008) se jedná, když je člověk znevýhodňován na základě určitých právem zakázaných kritérií. Znevýhodněný člověk je omezen v určitých právem stanovených oblastech či situacích. A v neposlední řadě, když jednání přináší znevýhodnění nebo určitou újmu vůči jednotlivci nebo skupině osob a znevýhodňuje ho ve srovnání s jinou osobou či skupinou osob. Co není diskriminace: Diskriminací není jakýkoli rozdíl v zacházení s druhou osobou, nýbrž pouze takový, který znevýhodňuje, přináší znevýhodnění nebo určitou újmu vůči jednotlivci nebo skupině osob oproti někomu jinému. Za diskriminaci se také nepovažuje pozitivní opatření a oprávněné pracovní požadavky (Faltová, & Zunt, 2008). Diskriminace v zaměstnání: S diskriminací se setkáváme na trhu práce často. I když diskriminačním jednáním na pracovním trhu jsou některé skupiny obyvatel postiženy více (starší občané, etnické menšiny, psychicky nemocní, osoby po propuštění z výkonu trestu ad.), nevyhýbá se ani ostatním občanům. Podle Faltové & Zunta (2008) se nejčastěji diskriminace na trhu práce projevuje při přijímání do zaměstnání, často se jedná o nepřímou diskriminaci - s diskriminačním přístupem se můžeme setkat při přijímacím pohovoru, kdy jsou od uchazeče vyžadovány informace, na něž zaměstnavatel nemá právo, v některých případech ‐ 25 ‐
vykazují diskriminační znaky už i samotné pracovní inzeráty. V zaměstnání by se neměla opomenout zásada rovných příležitosti mužů a žen. tj. zásady rovného odměňování, pracovních podmínek, kariérního postupu či přístupu k profesnímu vzdělávání - i toto jsou oblasti, kde často dochází k diskriminaci. V praxi se také setkáváme s diskriminací - nerovným zacházením přímo na pracovišti. Ať už z důvodu nerovnoměrného odměňování za stejnou práci, nebo například kvůli neoprávněné výpovědi či ponižování kvůli tomu, že jsme upozorňovali na diskriminační jednání. Nebo když zaměstnavatel vytvoří na pracovišti zaměstnanci takové podmínky, které jej znevýhodňují oproti ostatním s cílem vynutit si jeho výpověď (Faltová, & Zunt, 2008). Zákon o zaměstnanosti se vztahuje zejména na právní vztahy vznikající na poli přístupu k zaměstnání, tj. před vznikem samotného pracovního poměru. Jde například o účast v rekvalifikačních kurzech, podobu pohovorů s budoucím zaměstnavatelem, obsah inzerátů nabízejících zaměstnání apod. Zákon pod diskriminaci výslovně zahrnuje i podněcování, navádění nebo vyvolávání nátlaku směřujícího k diskriminaci, dále definuje nároky, kterých se může poškozená osoba domáhat (Bobek, Boučková, & Kühn, 2007).
‐ 26 ‐
4. Trh práce 4.1 Pracovní trh Podle Mareše (2002) je pracovní trh spojen s tržní ekonomikou, v které je, stejně jako služby a výrobky, prodávána a kupována i práce (pracovní smlouvy a mzdy jsou směňovány za čas a kvalifikaci pracovníků). Předpokládá se, že vývoj tržního hospodářství byl historickým procesem, v jehož průběhu byl do tržní ekonomiky vtahován stále větší rozsah ekonomických činností. Trh práce představuje v průmyslové tržní ekonomice její hlavní distributivní mechanismus. Pracovní trh institucí řešící problém dvojí alokace, neboťsystému produkce musí být nabídnuta pracovní síla v požadované struktuře, což znamená, že jedinci musí být rozmístěni podle konkrétních výrobních činností a procesů. Pracovní síla musí být zaopatřena peněžními (příjem) a sociálními (status) prostředky existence (a to podle svého podílu na produkci). Navíc musí být životními prostřed zaopatřeny i osoby žijící "legitimně" mimo zaměstnání. Pracovní trh řeší oba tyto problémy alokace simultánně, zatímco v netržní společnosti převládají institucionální formy, u nichž způsob, jakým jedinci získávají životní prostředky, a výše těchto prostředků závisejí na jiných faktorech, než je jejich podíl na produkci. V klasickém pohledu pracovní trh organizuje produkci a distribuci práce jako směnné vztahy mezi prací a mzdou. Z tohoto pohledu je trh práce jako trhy jakéhokoliv jiného zboží, na nichž se uplatňuje mechanismus konkurence s volnou hrou tržních sil a s odvozením ceny práce (mzdy) z poměru mezi poptávkou po práci její nabídkou. (Mareš, 2002) Nabídku práce ovlivňují zejména rozsah populace a její podíl zahrnutý do pracovní síly (ekonomicky aktivní populace), průměrný počet odpracovaných hodin za rok jedním pracovníkem a kvantita i kvalita pracovního nasazení a zručností, které pracovníci skutečně vynakládají. Mareš uvádí, že: „Pozice jedinců i celých skupin na trhu práce je, z tohoto pohledu, výsledkem procesů participace, soutěžení a selekce. Jednotlivé teorie trhu práce se mnohdy liší tím, na který z těchto procesů soustřeďují svou pozornost“ (Mareš, 2002, 54). Na právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli od okamžiku vzniku pracovního poměru, tj. od nástupu do zaměstnání se vztahuje Zákoník práce (Bobek, Boučková, & Kühn 2007).
‐ 27 ‐
4.2 Rizikové skupiny nezaměstnaných Buchtová, et al. vidí vznik rizikových skupin nezaměstnaných takto: „Uplatnění člověka na trhu práce je podmíněné řadou charakteristik (věk, zdravotní stav, vzdělání, pohlaví, příslušnost k etnické skupině), které vyčleňují skupiny lidí s větším rizikem ztráty práce a předurčují je pro dlouhodobou nezaměstnanost. Tyto skupiny jsou také vystaveny riziku opakované nezaměstnanosti“ (Buchtová, et al., 2002, 110). Jejich příslušníci nacházejí uplatnění spíše na sekundárním trhu práce a na méně placených pracích s nejistou budoucností. Nezaměstnanost tak více ohrožuje určité skupiny populace, což potvrzuje zkušenost téměř ze všech průmyslově vyspělých zemí. Je zřejmé, že právě na tyto skupiny musí být za politika zaměstnanosti. U nás k nim patří mladí lidé, ženy s malými dětmi, zdravotně postižení občané, starší lidé, lidé s nízkým vzděláním, lidé psychicky nemocní, romské etnikum a přicházející imigranti. Některé z tzv. cílových skupin (z anglického target groups) potřebují také zvýšenou pomoc pracovně profesního a psychologického poradenství. Všeobecné tlaky dlouhodobé nezaměstnanosti mohou sice sdílet s ostatními nezaměstnanými, ale s odlišnými psychologickými, sociálními a zdravotními následky. Důsledky ztráty práce mohou být pro některé jedince enormně bolestivé, protože v prvé řadě nesouvisejí s jejich pracovním zařazením (Buchtová, et al., 2002). 4.3 Handicap Handicap vidí Vágnerová, Hadj-Moussová & Štěch (2004) jako zátěž nějakého onemocnění, tělesné vady, postižení. Znamená to tedy znevýhodnění určitých osob oproti jiným osobám – většinou bez vlastního zavinění (daném genetickými, vrozenými či v průběhu života působícími faktory sociálními a sociálně psychologickými). Postižený jedinec přejímá postoje společnosti vůči svému defektu, které zahrnují i větší či menší stigmatizaci. V průběhu svého života, na základě reakcí veřejnosti, zjišťuje jaké sociální důsledky má určité stigma. Reakce postiženého jedince mohou být potom velmi různé, v závislosti na jeho defektu, zachovaných možnostech, vývojové úrovni a zkušenostech, i dalších faktorech psychosociálního charakteru. Pokud je toho postižený psychicky schopen, vytváří si proti takovému, těžko akceptovatelnému postoji nejrůznější způsoby obrany, které mu umožňují uchovat si v této situaci duševní rovnováhu a nenarušit vlastní
identitu
takovým
způsobem,
aby
měl
ještě
další,
sekundární
psychosociálního charakteru (Vágnerová, Hadj-Moussová & Štěch, 2004). ‐ 28 ‐
potíže
Problém není v primárním omezení, které handicap přináší, ale v jeho sociálním významu, tzv. ve stigmatizaci. Sociální status postiženého je nízký a navázání kontaktu obtížnější, protože očekávání společnosti bývá primárně spíše nepříznivé. Kompenzace nedostatků daných defektem je často obtížná a možnosti omezené. Jedním z projevů stereotypu v postoji k nemocným a postiženým je tendence ke generalizaci, sklon vidět je všechny šablonovitě, bez ohledu na jejich individuální odlišnosti. Neschopnost diferencovaného přístupu, rigidita hodnocení a chování je charakteristickým znakem stereotypu. Problémem handicapovaných a nemocných nebývá jen oblast intimních, dyadických vztahů, ale i sociální adaptace postiženého ve společnosti, tj. jeho integrace, resp. schopnost společnosti postižené absorbovat. Do této kategorie patří již běžné, i když obtížné začleňování postižených do zaměstnání a jejich soužití v místě bydliště, např. v bezbariérových bytech. Život v rodině, v ústavu nebo v bezbariérovém domě může být určitou izolací, avšak na druhé straně zde bývají postižení jedinci v mnoha oblastech uspokojováni lépe, než kdyby byli vystaveni tlaku norem zdravé populace. Izolace postižených lidí může vytvořit riziko takové změny osobnosti, která postupně čím dál víc znemožňuje alespoň základní integraci do zdravé populace. Dle mého mínění, jako zásadní tvrzení o handicapu, ve vztahu k postiženým, považuji: „Pro samotné postižené nemívá jejich handicap jiný význam než negativní“ (Vágnerová, Hadj-Moussová & Štěch, 2004, 23). 4.4 Invalidita Duševní onemocnění, ovlivňuje člověka ve způsobilosti zvládání práci i začlenění se do společnosti. Dle Mahrové, Venglářové, et al. (2008) záleží na míře a rozsahu ostižení u nemocného, které může být různé. Rozsah a míra postižení se mění v průběhu terapie. To ovlivňuje řada vlivů, jako například: osobnost člověka, který se léčí, míra jeho motivace, míra podpory, kterou dostává od svého okolí, dostupnost rehabilitačních služeb apod. Pracovní způsobilost posuzuje lékař. Invalidizace pacienta je sice poměrně bezpečné řešení situace nemocného, ale může to vést k pasivitě a postupně k úplné ztrátě aktivních vztahů s okolním světem. Je dobré mu vysvětlit, že invalidní důchod neznamená konec využití jeho schopností a dovedností a jeho lidské hodnotě. Je dobré seznámit ho s možnostmi pracovních a sociálních rehabilitací, aby získal možnost znovu nabytí
‐ 29 ‐
pracovní způsobilosti v souladu s jeho vývojem funkčního omezení (Mahrová, Venglářová, et al., 2008). Přiznání plné invalidity je pro některé duševně nemocné stigmatem, kterému se brání ze všech sil, někdy i bez ohledu na svoje možnosti. Pro jiné nemocné je invalidita jednou z mála jistot v nejistém světě. Mnozí se stanou dlouhodobě závislými na systému podpor a změna je jen obtížná. Existuje i skupina lidí, kteří se v systému podpor „naučí chodit“; toto zdánlivě adaptivní chování vede ale často k upevňování sociální neadaptovatelnosti (Matoušek, 2005). Zákon o sociálních službách (Zákon č. 108/2006 Sb.) § 3 c) „dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem nepříznivý zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy má trvat déle než jeden rok, a který omezuje duševní, smyslové nebo fyzické schopnosti a má vliv na péči o vlastní osobu a soběstačnost“ Antidiskriminační zákon (Zákon č. 198/2009 Sb.) v § 5 odstavec (6) „Pro účely tohoto zákona se zdravotním postižením rozumí tělesné, smyslové, mentální, duševní nebo jiné postižení, které brání nebo může bránit osobám v jejich právu na rovné zacházení v oblastech vymezených tímto zákonem; přitom musí jít o dlouhodobé zdravotní postižení, které trvá nebo má podle poznatků lékařské vědy trvat alespoň jeden rok.“ Zákon o zaměstnanosti (Zákon č. 435/2004 Sb.) v části zaměstnávání osob se zdravotním postižením v § 67 říká: „Osobami se zdravotním postižením jsou fyzické osoby, které jsou orgánem sociálního zabezpečení uznány invalidními“ v prvním, druhém nebo třetím stupni. V zákoně o důchodovém pojištění (Zákon č. 155/1995 Sb.) v části Podmínky nároku na invalidní důchod § 39 v odstavci (1) se říká: „Pojištěnec je invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %.“ V odstavci (2) se uvádí diferenciace invalidity do tří stupňů podle míry poklesu pracovní schopnosti: „Jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně, b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně, c) nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně.“
‐ 30 ‐
V odstavci (3) „Pracovní schopností se rozumí schopnost pojištěnce vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Poklesem pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.“ 4.5 Posuzování invalidity u duševně nemocných „V České republice jsou poruchy duševní a poruchy chování čtvrtou nejčastější příčinou invalidizace osob v produktivním věku“ (Zvoníková, A., Čeledová, L., & Čevela, R., 2010, 89). Psychiatrická onemocnění nezřídka zanechávají po proběhlé akutní fázi onemocnění takové trvalé psychické změny, že postižený nemůže splnit nároky na zařazení do normálního pracovního poměru. Přístup k hodnocení duševních poruch a poruch chování je multidimenzionální, tříosý. Na první ose se zaznamenávají klinické diagnózy, kterými pacient trpí. Na třetí ose postihujeme vlivy působící na pacienta ze zevního prostředí a faktory ovlivňující formu prezentace a průběh duševních obtíží. Na druhé ose hodnotíme postižení pacienta v takových oblastech, jako je péče o sebe sama, pracovní výkonnost, fungování v rodině a narušení širšího sociálního chování (Zvoníková, A., Čeledová, L., & Čevela, R., 2010). Vyhláška o posuzování invalidity (Vyhláška č. 359/2009 Sb.) v části Způsob posouzení poklesu pracovní schopnosti v § 2 odstavec (2) říká: „U zdravotních postižení, u nichž dochází průběžně ke zhoršování a zlepšování zdravotního stavu, se stanoví procentní míra poklesu pracovní schopnosti tak, aby odpovídala průměrnému rozsahu funkčního postižení a tomu odpovídajícímu poklesu pracovní schopnosti.“ V § 5 této vyhlášky v části Způsob zhodnocení a využití zachované pracovní schopnosti u invalidity prvního a druhého stupně se říká, že: „V případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 % se stanoví, zda je pojištěnec schopen a) vykonávat po vzniku invalidity prvního nebo druhého stupně výdělečnou činnost jen 1. s podstatně menšími nároky na tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti, 2. s podstatně menšími nároky na kvalifikaci, 3. v podstatně menším rozsahu a intenzitě; za podstatně menší nároky, rozsah nebo intenzitu se přitom v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 49 % považuje snížení alespoň o ‐ 31 ‐
třetinu a v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 50 % a nejvíce o 69 % snížení alespoň o polovinu, b) rekvalifikace na jiný druh výdělečné činnosti, pokud není schopen využít dosažené vzdělání, zkušenosti a znalosti nebo pokračovat v předchozí výdělečné činnosti.“ Vyhláška o posuzování invalidity (Vyhláška č. 359/2009 Sb.) je zárukou objektivity a spolehlivosti pro posuzované pojištěnce, protože garantuje, aby nedocházelo k nedůvodnému nadhodnocování a tím i nedůvodnému přiznávání invalidních důchodů nebo naopak k podhodnocení a tím i poškození pojištěnce. 4.6 Volba povolání Podle
Vágnerové,
Hadj-Moussové
&
Štěcha
(2004)
stojí
na
počátku
profesionálního uplatnění volba povolání, která je u postižených zpravidla daleko složitější než u zdravých jedinců. Především jsou reálně omezeny možnosti výběru budoucího povolání a to z důvodu zdravotních. Některá povolání jsou vyloučena samotným postižením. Velmi důležitá je také reálná dostupnost povolání nebo spíše přípravy na povolání. Navíc musí být respektován fakt, že volba povolání závisí na osobních zájmech, zkušenostech a charakteristikách jedince, že souvisí s rodinnými tradicemi a vzory dítěte Při volbě budoucí profese u postižených však velmi často ti, kteří nějakým způsobem rozhodují, přistupují k problému z hlediska zdravých lidí, tj. nejsou schopni připustit, že by se postižený mohl adaptovat na výkon profese, která z hlediska zdravých je mu kvůli existenci postižení nedostupná. Postižený jedinec, který má zpravidla rozvinuté kompenzační postupy, nahrazující chybějící smysly, může najít vlastní řešení pracovních postupů a to takové, které si zdravý často neumí ani představit. Postižený však k této adaptaci musí dostat příležitost. Proto volba konkrétní profese nemůže probíhat běžným způsobem, ale tak, že postižený by měl mít možnost vyzkoušet si konkrétní činnosti a hledat sám v řadě různých aktivit tu, která mu bude nejlépe vyhovovat a na kterou se nejlépe adaptuje (Vágnerová, Hadj-Moussová & Štěch, 2004). Každý jedinec má předpoklady pro výkon více povolání, i když pravděpodobně zájmově nějakým způsobem už vymezené. Kromě schopností, které určují možný dosažitelný stupeň úrovně povolání, je k němu nutné např. vzdělání, zde působí také individuální představa sociální role, která je pro jedince osobně důležitá a je spojena s určitým typem profesionálních činností.
‐ 32 ‐
4.7 Potřeba pracovat Podle Mahrové, Venglářové, et al. (2008) většina lidí nevnímá práci jako životní nutnost, se kterou se musí smířit, ale pracuje s jistou samozřejmostí. Tato práce mu přináší radost a uspokojení. Nedobrovolné vyřazení práce ze života člověka má negativní sociální, psychologické i zdravotní důsledky. Člověk, který je dlouhodobě bez práce, ztratí pojítko s realitou, zmocní se ho nejistota, strach z budoucnosti a pochybnosti o vlastních schopnostech. Pro člověka s duševním onemocněním je možnost chodit do zaměstnání a pracovat o to potřebnější, protože duševní onemocnění často vede k sociální izolaci. Pracovní prostředí je jedno z důležitých míst, kde člověk přirozeně navazuje a udržuje sociální kontakty. Uplatnění osob s duševním onemocněním na trhu práce je užitečné pro celou společnost, protože přináší snižování počtu těch, kteří jsou závislí na sociálních dávkách (Mahrová, Venglářová, et al., 2008). Mareš (2002) vidí problém nezaměstnanosti, zvláště dlouhodobé nezaměstnanosti, tak, že je spojen i s otázkou občanských práv a participace na životě společnosti. Být nezaměstnaný neznamená jen nemít zaměstnání či práci, to ostatně při převládající nudné a neradostné průmyslové práci nemusí být vždy vnímáno negativně a z něho plynoucí odpovídající životní prostředky. Mareš (2002) uvádí vliv nezaměstnanosti na jedince takto: „Vzhledem k významu práce a zaměstnání pro život v naší kultuře je nepochybné, že nezaměstnanost má značný vliv na společenský život i na život nezaměstnaných jedinců. Nejde jen o pokles jejich životní úrovně, spojený s poklesem příjmů, ale i o hluboké důsledky nezaměstnanosti pro jejich „každodenní život“, společenské vztahy, hodnoty a pro řadu sociálních institucí (zejména pro rodinu)“ (Mareš, 2002, 74). Podle Mareše (2002) jsou důsledky nezaměstnanosti pro jedince: Rozbití struktury denního času a vůbec vnímání času a s tím související deprivaci z absence pravidelných činností. Sociální izolace plynoucí z redukce sociálních kontaktů. Ztrátu participace na cílech širších skupin a společenství. Ztrátu statusu neboli sociální důstojnosti či prestiže připisované osobě na základě jejího postavení v dané společnosti a důsledky této ztráty pro osobní identitu a sebeúctu nezaměstnaného jedince. Rozklad rodinných vztahů a změny jeho postavení v rodině. A ze ztráty hodnot a respektu k veřejným autoritám, vydělení se z hlavního proudu společenského života, spojené často s činnostmi chápanými společností jako asociální. ‐ 33 ‐
Jahodová (in Mareš, 2002), která stála u zrodu moderního výzkumu nezaměstnanosti, uvádí základní potřeby, které jsou uspokojovány zaměstnáním a jejichž uspokojování tedy nezaměstnanost blokuje nebo omezuje. Práce v zaměstnání vytváří pro zaměstnaného člověka reálnou strukturu času. Znamená příležitost pravidelně sdílené sociální zkušenosti mimo rámec rodiny. Umožňuje jedinci podílet se na cílech a účelech, které ho přesahují. Vymezuje jeho osobní status a osobní identitu. Vynucuje si řadu aktivit, k nimž bez zaměstnání člověk není motivován. Práce je významným faktorem duševního zdraví a sociálně integrující silou. Jsou-li osoby vyloučeny z pracovního trhu, vzniká jim materiální deprivace, narušuje se sebevědomí, vytváří se pocit izolace a marginalizace a to jsou klíčové rizikové faktory pro osoby s duševním postižením. Stigma je bezprostřední a distální příčinou pracovní nespravedlnosti pro lidi s duševním postižením, kteří jsou přímo diskriminováni z důvodu špatných postojů zaměstnavatelů a spolupracovníky a nepřímo diskriminováni z důvodů daných historickým vývojem znevýhodnění, strukturálními překážkami, které brání konkurenční zaměstnanosti a všeobecného zanedbávání politiky (Stuart, 2006). 4.8 Obtíže v pracovní oblasti u lidí s duševním onemocněním Mahrová,Venglářová, et al. (2008) říkají, že lidé s duševním onemocněním velmi těžko nacházejí uplatnění na trhu práce. Obtíže v pracovní oblasti mohou vyústit v částečnou či úplnou ztrátu schopnosti pracovat. Někdy je tato ztráta dočasná, někdy trvalá. To ovlivňuje řada faktorů. Šanci najít si a udržet práci pro člověka s psychickým onemocněním zvyšuje předchozí úspěšná pracovní adaptace. Domnívám se, že prognóza pracovní úspěšnosti duševně nemocných je v rozvojových zemích lepší než v průmyslově vyspělých, kde se v pracovní oblasti hledí především na výkon. Mezi bariéry pro lidi s duševním onemocněním patří: duševní onemocnění (závažnost a symptomatologie), poruchy kognitivních funkcí, sociální fungování (praktické dovednosti, komunikační dovednosti), nedostatečné vzdělání a nedostatečné pracovní zkušenosti (schizofrenie nejčastěji přichází v období mladé dospělosti, kdy se člověk teprve připravuje na svoji profesi – studuje nebo získává pracovní zkušenosti, nemoc ho může na delší dobu z tohoto procesu vyřadit), snížená sebedůvěra a sebeúcta. Mezi další bariéry patří také velká nezaměstnanost, politika firem hledající produktivní pracovníky a také stigmatizace a diskriminace (Mahrová, Venglářová, et al., 2008). ‐ 34 ‐
Akutní projevy duševního onemocnění, které mají povětšinou omezenou dobu trvání, nepředstavují pro fungování a adaptaci většinou takovou zátěž jako trvalejší změny psychiky. Pro mnohé klienty je největší obtíží každodenní boj s dlouhodobými poruchami kognitivních funkcí, pozornosti, emocí. Závažné jsou poruchy v oblasti sebeprožívání, poruchy vztahování se k lidem. Tyto potíže mohou vyústit v částečnou či úplnou ztrátu schopnosti pracovat (Matoušek, et al., 2005). 4.9 Situace na trhu práce Lidé s duševním onemocněním mohou vykonávat různé profese na různých pozicích podle své kvalifikace a svých možností. Pokud se zaměstnavatel rozhodne zaměstnat člověka s duševním onemocněním, může přitom využít sociálního pracovníka pracovního konzultanta, který může pomoci při dojednávání zaměstnání, při zaučování pracovníka, při řešení případných potíží, například v případě zhoršení zdravotního stavu, při řešení případných konfliktů (Mahrová, Venglářová, et al. 2008). Náplň práce sociálního pracovníka - pracovního konzultanta: individuální i skupinová práce s lidmi se zdravotním znevýhodněním za účelem podpory při získání zaměstnání a rozvoji jeho dovedností. Podle zákona (Zákon č. 435/2004 Sb.) o zaměstnanosti § 80 Zaměstnavatelé jsou povinni: „a) rozšiřovat podle svých podmínek a ve spolupráci s lékařem poskytovatele pracovně lékařských služeb možnost zaměstnávání osob se zdravotním postižením individuálním přizpůsobováním pracovních míst a pracovních podmínek a vyhrazováním pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením, § 81 (1) Zaměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru jsou povinni zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele. Povinný podíl činí 4 %. (2) Povinnost uvedenou v odstavci 1 zaměstnavatelé plní a) zaměstnáváním v pracovním poměru, b) odebíráním výrobků nebo služeb od zaměstnavatelů zaměstnávajících více než 50 % zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, nebo zadáváním zakázek těmto zaměstnavatelům nebo odebíráním výrobků nebo služeb od osob se zdravotním postižením, které jsou osobami samostatně výdělečně činnými a nezaměstnávají žádné zaměstnance, nebo zadáváním zakázek těmto osobám, nebo ‐ 35 ‐
c) odvodem do státního rozpočtu, nebo vzájemnou kombinací způsobů uvedených v písmenech a) až c).“ Z toho zákona také vyplývá, že zaměstnavatelé jsou povinni spolupracovat s úřadem práce při zajišťování pracovní rehabilitace, vést evidenci zaměstnávaných osob se zdravotním postižením a také vést evidenci pracovních míst vyhrazených pro osoby se zdravotním postižením. V současné společnosti je všeobecný tlak na výkonnost a rentabilitu. Zaměstnávat mladého nezkušeného člověka je pro řadu zaměstnavatelů nevýhodné i v případě zdravého a profesionálně připraveného jedince. Tím spíše to platí pro postiženého, jehož výkonnost bude pravděpodobně vždy nižší (Vágnerová, Hadj-Moussová & Štěch, 2004). 4.10 Nezaměstnanost a psychické zdraví Se změnou míry nezaměstnanosti se mění i míra psychických onemocnění a potíží, měřených počtem přijetí do psychiatrických léčeben a mírou sebevražednosti. Důvodem je vyšší průměrná úroveň napětí a negativních pocitů a nižší úroveň štěstí a životního uspokojení u nezaměstnaných osob. Tato psychická deprivace je vysvětlována obvykle náhlým poklesem životní úrovně a chudobou po vyčerpání nároků na podporu z titulu pojištění pro případ nezaměstnanosti. Mareš k tomu říká, že: „I když všichni po ztrátě zaměstnání neupadnou zákonitě do chudoby, rozhodně ne manažeři, lidé s úsporami, mladiství závisející na rodině apod., je pro ně všechny nezaměstnanost důvodem k obavám starostem“ (Mareš, 2002, 85). Finanční starosti ovšem nejsou jediným impulsem narušujícím psychickou rovnováhu nezaměstnaných. Dále vlivy vyloučení člověka z institucí, které před ztrátou zaměstnání v jeho životě dominovaly a s tím souvisejícímu rozbití navyklé životní rutiny. Odříznutí od dřívější organizace života a jejích pravidel, restrukturace času, ztráta časového a sociálního horizontu, ztráta spoluúčasti na životě sousedství a širší obce, to vše působí na psychickou rovnováhu a zdraví nezaměstnaného člověka (Mareš, 2002). S tím, co výše říká Mareš, souhlasím, ale domnívám se, že uvedené platí pro západní země, kde jsou lidé zvyklý na určitý standard. Dle mého názoru v rozvojovém světě je situace horší, tam jsou lidé, po ztrátě zaměstnání, více méně odkázáni sami na sebe bez vnější pomoci a upadají do chudoby.
‐ 36 ‐
Buchtová, et al. (2002) říká, že ztráta zaměstnání a nezaměstnanost mají řadu důsledků jak somatických, tak i psychických. Následný negativní dopad na jedince se projeví různě. Zhoršení tělesného zdraví má vliv na tělesné příznaky, tak i na zvýšení využívání zdravotnických služeb nezaměstnanými. Duševní následky nezaměstnanosti jsou například deprese, alkoholismus, poruchy chování, sebevražedné pokusy, sebevraždy, domácí násilí aj. Běžně trpí sníženou sebeúctou, mizí obvykle pocit zdraví a uspokojení, přibývá depresivní symptomatologie a psychosomatických onemocnění, zvyšuje se hostilis a úzkost, je zhoršena kvalita života. Naproti dle Mareše je stav nezaměstnanosti spojen i s větší emocionální nestabilitou. Smysl pro proporce je podlomen, jsou ohroženy hodnoty jedince a jedinec nejen ztrácí svou cenu ve vlastních očích, ale vnímá i ztrátu své ceny v očích ostatních. Rozvíjí se v něm pocity podřadnosti, ztrácí sebedůvěru a obecně je ohrožena jeho morálka. Mareš srovnává nezaměstnané se zaměstnanými takto: „Nezaměstnaní mají ve srovnání se zaměstnanou populací tendenci být úzkostnější, je mezi nimi větší výskyt depresí, jsou nespokojenější, neurotičtější a více souženi obavami, mají snížené sebevědomí a sebeúctu a trpí poruchami spánku“ (Mareš, 2002, 86). Je však třeba poznamenat, že ne vždy ústí psychické potíže, jež jsou důsledkem nezaměstnanosti, v psychickou poruchu. To se stává nejspíše tam, kde jsou pro takovou poruchu osobní předpoklady (dědičnost, organická vada apod.). Často je psychická porucha spíše příčinou než důsledkem nezaměstnanosti (Mareš, 2002).
‐ 37 ‐
5. Formy pomoci a podpory při zaměstnávání osob s duševní nemocí 5.1 Boj proti dlouhodobé nezaměstnanosti Dle Mareše (2002) se redukce dlouhodobé nezaměstnanosti stala hlavním cílem politiky zaměstnanosti vyspělých průmyslových zemí. Za hlavní nástroje boje proti dlouhodobé nezaměstnanosti jsou považovány zejména: Zvyšování kvalifikace, výcvik k doplnění kvalifikace a rekvalifikace dlouhodobě nezaměstnaných, částečně jejich výcvik pro používání špičkové technologie. Poskytování informací dlouhodobě nezaměstnaným o situaci na trhu pracovních sil a o těch vlastnostech, jejichž rozvíjení může zlepšit jejich orientaci na trhu práce a tím i jejich konkurenční schopnost na tomto trhu. Vedení zaměstnaných při volbě práce a pracovní kariéry. Spolu s tím spojený systém distribuce pracovních příležitostí. Podpory firmám vytvářejícím pracovní místa pro dlouhodobě nezaměstnané, od speciálních programů tvorby pracovních míst přes subvencování některých nově vytvářených pracovních příležitostí až k podpoře (systém subvencí, půjček, ale poradenství) startů malého podnikání a sebezaměstnávání. Finanční příspěvky a rady pro ty, kdo se rozhodnou sami podnikat nebo se samozaměstnávat. Speciální programy tvorby pracovních míst zahrnující často práci sociální povahy nebo při zlepšování pracovního prostředí a řízené často místními a obecními orgány. Preventivní zvyšování kvality výuky a výcviku mládeže a rekvalifikace. Programy k tomu určené jsou stále více individualizovány a přizpůsobovány konkrétním jedincům. Různé aktivity zaměřené na nejrizikovější kategorie osob co se týče jejich potíží na trhu práce (mladiství, nekvalifikované osoby, ženy, tělesně a duševně handicapované osoby apod.) Zlepšování schopnosti dlouhodobě nezaměstnaných najít si práci (job clubs, v nichž si nezaměstnaní vyměňují své zkušenosti s hledáním zaměstnání a zdokonalují své sociální dovednosti, restart courses a restart interview se systémem poradenství, mající za cíl usnadnit nezaměstnaným vlastní aktivitu při hledání práce) Možnost předčasných důchodů. Tvorba míst s nižším počtem pracovních hodin (solidarity contracts s kompenzací výdělku ztraceného redukcí pracovní doby, part-time job allowance scheme podporující dlouhodobě nezaměstnané, přijímající práci na zkrácený úvazek).
‐ 38 ‐
5.2 Komunikace s člověkem s psychotickým onemocněním Práce s lidmi s psychotickým onemocněním je složitá, klade velké nároky na komunikaci, kvalitu vztahu a přístupu. Je potřeba orientovat se v základní psychopatologii duševní nemoci a brát ji při jednání s klientem s psychotickým onemocněním v úvahu. Pokud klient cítí, že o něj máme zájem, že nasloucháme jeho názorům a vnímáme jeho prožívání, neuděláme v kontaktu s ním nějakou chybu (Mahrová, Venglářová, et al., 2008). V komunikaci s klientem se přizpůsobujeme jeho možnostem a projevům. Jinak jednáme s klientem, který je stabilizovaný, adaptovaný, jinak s klientem, který přichází v akutní krizi, v akutní atace, čije u něj již přítomný postpsychotický defekt osobnosti. „V zásadě lze říci, že projevy lidí s psychotickým onemocněním mohou být velmi pestré. Někdy může být problematické navázat s nimi kontakt, mohou být nedůvěřiví, vztahovační“ (Mahrová, Venglářová, et al., 2008, 128). Jindy kontakt navazují až přehnaně ochotně, zahlcují v komunikaci strhujícím proudem slov, ve kterém je někdy obtížné se zorientovat, v takových případech bývá těžké, někdy až nemožné držet se v rozhovoru věci. Klient neustále odbíhá k nepodstatným podrobnostem, má svou logiku vyprávění nebo mu jen samotnému dělá problém odlišit podstatné od nepodstatného (narušení filtru na třídění informací). Častým projevem v komunikaci je fixace na některé věty, situace, problémy, které klient do omrzení opakuje (klade opakovaně stále tytéž dotazy atp.). V takovýchto případech se sociální pracovník musí obrnit trpělivostí a vědomím, že klient komunikuje, jak nejlépe může. Je třeba mít také na paměti, že obsah komunikace může být ovlivněn narušeným vnímáním a prožíváním reality ze strany klienta. Je třeba mít stále na paměti, že klientům je v jejich situaci většinou nepříjemně, prožívají úzkost, strach a napětí. To bychom měli být schopni v rámci rozhovoru zmírnit tím, že mu dáme najevo autentický zájem o pochopení jeho situace. V sociální práci s lidmi s psychotickým onemocněním je potřeba brát v úvahu také mnohdy sníženou vůli řešit různé životní situace. Jsou u nich mnohdy omezeny i běžné činnosti. Zapomínáme, že velká část těchto projevů jde právě na vrub duševní nemoci nebo dlouhodobé hospitalizaci (Mahrová, Venglářová, et al., 2008). 5.3 Oblasti potřebné péče Překonáni společenské izolace a stigmatizace Mahrová, Venglářová, et al. říkají k překonávání společenské izolace a stigmatizace, že: „Lidé s duševním onemocněním se snadno dostávají do společenské ‐ 39 ‐
izolace. Jejich onemocnění jim často znemožňuje přirozeně, volně budovat mezilidské vztahy, také může znehodnotit již dříve vybudované vazby. V neposlední řadě je mohou omezovat fyzické či finanční prostředky, v souvislosti s tím pak mají limitované možnosti trávit čas ve veřejných prostorách.“ (Mahrová, Venglářová, et al., 2008, 129). Podle zákona (Zákon č. 108/2006 Sb.) o sociálních službách § 3: „a) sociální službou činnost nebo soubor činností podle tohoto zákona zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení, b) nepříznivou sociální situací oslabení nebo ztráta schopnosti z důvodu věku, nepříznivého zdravotního stavu, pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí, ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby nebo z jiných závažných důvodů řešit vzniklou situaci tak, aby toto řešení podporovalo sociální začlenění a ochranu před sociálním vyloučením.“ Podle zákona (Zákon č. 108/2006 Sb.) o sociálních službách, díl služby sociální péče § 38: „Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení.“ Získání a rozvíjení užitečných sociálních dovedností a schopností Můžeme se věnovat primárním postižením (postižení vlastní duševní nemocí) nebo sekundárním postižením (vznikají např. jako nežádoucí následek léčby, nepříznivým postojem veřejnosti po návratu z léčby). Cílenou rehabilitací prováděnou již v podmínkách nemocniční péče lze pacienty připravit na přechod do původního sociálního prostředí. Své místo zde má rozumný režim oddělení, který má být co nejvíce smyslu plný, má umožňovat pacientům podílet se na chodu oddělení např. formou terapeutické komunity, má zahrnovat aktivizující prvky např. kluby, kulturní akce, besedy. Stěžejním prvkem je činnostní terapie jako např. pracovní terapie nebo ergoterapie, jež má být zajímavá a užitečná. Osvědčuje se využití starých řemesel, která v sobě spojují rukodělnou práci s estetickou tvorbou, kdy lze mnohdy daleko intenzivněji být sám se sebou. Využívá se muzikoterapie, biblioterapie, arteterapie, pohybových aktivit. Své důležité místo mají různé programy nácviku sociálních dovedností, cvičná kuchyňka, ale i propustky, které mají za úkol připravit pacienta na přechod domů. Péči o klienty pak přebírají návazné služby komunitní péče, které jsou do značné míry postaveny právě na prvcích psychosociální rehabilitace. Jde o denní stacionáře, ‐ 40 ‐
sociální centra, centra denních aktivit se zájmovou činností, různé kluby a poradny (Mahrová, Venglářová, et al., 2008). Pojem rehabilitace byl zaveden v 19. století a znamená původně léčebné postupy, vedoucí k návratu do stavu funkční schopnosti (habilis = schopný). Byl navržen i český tomu odpovídající výraz návratová péče, který dobře vystihuje podstatu rehabilitace, ale v praxi se neujal. Optimálním výsledkem rehabilitace je proto odstranění všech důsledků nemoci či úrazu, které se projevují na pohybovém ústrojí, rozumových schopnostech a psychice vůbec, i na vnitřních orgánech (Votava, et al., 2003). Těžiště rehabilitace je ve vytváření chráněného prostředí v rodině a ve společnosti a v pracovním začlenění. Dále je důležitý systém získávání a školení pracovníků, kteří jsou styčnými osobami s osobami s psychickými problémy. Votava, et al. uvádí, že: „Pokud nemůže psychicky postižený žít v rodinném prostředí, které někdy ani neexistuje, pak je nutné zařídit internátní chráněné ubytování, kde jsou trvalé služby odborně školených pracovníků, kteří dobře znají povahu onemocnění jednotlivých osob a dovedou rozpoznat případné zhoršení, které i vyžaduje hospitalizaci na psychiatrickém oddělení“ (Votava et al., 2003, 183). Chráněné a podporované bydlení pro duševně nemocné Jako chráněné bydlení se označuje situace, kdy obvykle více duševně nemocných bydlí ve společném bytě, avšak protože by samy péči o sebe a o byt nezvládly, mají zorganizovaný dohled a pomoc (Votava, et al., 2003). Jde o to, aby každý z klientů měl možnost využívat podle svého zdravotního stavu co nejvíce samostatnou formu bydlení. Pro někoho je opravdu místem, kde je schopen žít, jen psychiatrické lůžkové zařízení. Další zvládne bydlení ve společné komunitě komunitní bydlení, dům na půl cesty. Ti samostatnější mohou žít v chráněných bytech s podporou asistentů. Tyto byty jsou většinou koncipovány jako tréninkové, tedy časově omezené. Poslední a jistě také nejideálnější je možnost bydlení ve vlastním bytě s tím, že klient může využívat podpory asistenčních služeb, které za ním do jeho vlastního bytu docházejí (Mahrová, Venglářová, et al., 2008). Vzhledem k rozmanité klientele je potřeba mít k dispozici různé formy podpory bydlení: Domy na půl cesty (komunitní bydlení). Vjednom domě žije společně více klientů. Podílejí se na úklidu, většinou i na vaření, musí se podřídit určitému režimu. K dispozici je jim terapeut - většinou s 24hodinovou službou. Pobyt v těchto zařízeních je časově omezen ‐ 41 ‐
a je předstupněm k přechodu klientů do samostatnějších forem bydlení (Mahrová, Venglářová, et al., 2008). Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách § 58 definuje domy na půl cesty takto: (1) Domy na půl cesty poskytují pobytové služby zpravidla pro osoby do 26 let věku, které po dosažení zletilosti opouštějí školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, popřípadě pro osoby z jiných zařízení pro péči o děti a mládež, a pro osoby, které jsou propuštěny z výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranné léčby. Způsob poskytování sociálních služeb v těchto zařízeních je přizpůsoben specifickým potřebám těchto osob. Chráněné byty. Forma chráněného bydlení, kdy klienti po časově omezenou dobu mají možnost bydlet v samostatných či společných bytech. Jsou v kontaktu s asistentskými službami, které jim pomáhají s případnými problémy. Klienti mají možnost si samostatné bydlení vyzkoušet a nacvičit si některé správné návyky. Poté se případě vracejí do vlastních bytů, ve kterých předtím selhávali. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách § 51 definuje chráněné bydlení takto: (1) Chráněné bydlení je pobytová služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního postižení nebo chronického onemocnění, včetně duševního onemocnění, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Chráněné bydlení má formu skupinového, popřípadě individuálního bydlení. Podporované bydlení. „Klienti žijí ve svém vlastním bytě, v různých časových intervalech k nim docházejí z asistenční služby nebo se sami mohou v případě potřeby obrátit o pomoc. Učí se lépe fungovat v domácím prostředí s dopomocí a radou sociálních pracovníků, terapeutů, zdravotníků.“ (Mahrová, Venglářová et al., 2008, s. 131). Sociální byty. Tato forma bydlení je potřebná především pro mladé klienty, kteří by se chtěli a měli odpoutat od své primární rodiny, která může působit na jejich psychický stav kontraproduktivně. Dále je řada klientů, kteří jsou schopni samostatného života ve svém bytě. Chráněná práce Chráněné dílny poskytují nejvyšší míru chráněnosti pracovního prostředí. Časté jsou tzv. tréninkové resocializační kavárny. Finanční ohodnocení v chráněných dílnách není buď žádné, nebo jen symbolické. O to víc je důležitá zajímavost práce, její smysl. Kromě chráněných kaváren se osvědčily dílny s náplní práce nejrůznějších starých řemesel (košíkářství, výroba svíček, drátování, tkaní, práce se dřevem, smaltem, výroba ručního ‐ 42 ‐
papíru, keramika, objevují se zajímavé techniky práce se sklem - vitráže, spékání. Mahrová, Venglářová, et al., (2008) říkají, že se chráněné dílny provozované různými neziskovými organizacemi musí snažit i o prodejnost svých výrobků, což bývá v případě keramiky problém. Vyšší náklady, především na energii, se většinou nedaří kompenzovat prodejem výrobků. Fakt, že jsou výrobky na trhu žádané a oceněné, je samozřejmě kromě vlastní práce další silnou motivační složkou. V pracovních kavárnách klienti postupují od zvládání jednoduchých úkonů až po ty složitější. Pokud klient zvládne všechny stupně tréninku, získá pracovní návyky a dovednosti, jež mu pomohou otevřít cestu na trh práce (Krčilová, 2011). Důležité je postupné začleňování od práce jednoduché až pracím složitějším. Ochrana spočívá v tom, že klienty chráníme před nežádoucími podněty - konflikty, mají dohled na braní ordinovaných léků, pomoc při jednání s nadřízenými nebo s úřady (Votava, 2003). Zákon o zaměstnanosti 435/2004 Sb. definuje Chráněné pracovní místo v § 75 (1) Chráněné pracovní místo je pracovní místo zřízené zaměstnavatelem pro osobu se zdravotním postižením na základě písemné dohody s Úřadem práce. Na zřízení chráněného pracovního místa poskytuje Úřad práce zaměstnavateli příspěvek. Chráněné pracovní místo musí být obsazeno po dobu 3 let. Chráněným pracovním místem může být i pracovní místo, které je obsazeno osobou se zdravotním postižením, pokud je vymezeno v písemné dohodě mezi zaměstnavatelem a Úřadem práce. Dohoda se uzavírá na dobu 3 let. Takzvané přechodné a podporované zaměstnávání je již poskytováno na otevřeném trhu práce v běžných firmách a umožňuje tak přirozenou každodenní integraci zdravých a léčených lidí. Podpora terapeuta je zde poskytována jen v nezbytně nutné míře, klient se připravuje na vstup do nechráněného zaměstnání. V rámci přechodného zaměstnávání je doba podpory většinou omezena šesti měsíci. Během nich si klient může osvojit řadu pracovních návyků, které pak může využít na volném trhu práce. Podporované zaměstnávání klientovi umožňuje nastoupit do zaměstnání s vědomím, že v případě potřeby nebo potíží se může obrátit na svého terapeuta a nebo na asistenta, který mu pomůže v kontaktu se zaměstnavatelem, řešit případné absence, nezvládání pracovního rytmu apod. Všechny tyto služby jsou většinou zasazeny do již fungujících systémů rehabilitačních programů, jež obsahují další návazné služby, jako např. vzdělávací kurz přípravy na zaměstnání - job club, sociální a právní poradenství, podpůrné skupiny apod. (Mahrová, Venglářová, et al., 2008). ‐ 43 ‐
Smysluplné trávení volného času Smysluplné trávení volného času se sociálními dovednostmi úzce souvisí. Stimuluje, strukturuje, socializuje... V ambulantní péči se mu většinou věnují denní stacionáře, které nabízejí svým klientům nejrůznější aktivity (výuka cizích jazyků, práce s počítačem, výlety, společenské akce, kluby, sportovní, výtvarné aktivity ... ). 5.4 Komunitní přístup v péči Pozitiva komunitní péče jsou především, že zajišťuje komplexní péči o klienta a to zabezpečení široké palety potřeb. Dále může být alternativou k hospitalizaci. V neposlední řadě působí preventivně (Mahrová, Venglářová, et al., 2008). Klienti využívající systém komunitní péče nejsou homogenní skupinou. Některé potřeby však mají stejné. Především to, že potřebují dlouhodobou, stálou péči a podporu. Tato cílová skupina pomoc mnohdy nevyhledává, nebo ji není schopna náležitě využívat. Není výjimkou, že klienti se schizofrenním onemocněním mnoho let přežívají zavření ve svém bytě, ven vycházejí sporadicky, jsou bez finančních prostředků, sociálně zcela izolovaní, než se dostanou do lékařské péče, je diagnostikováno psychotické onemocnění a zahájena léčba a sociální pomoc. Mahrová, Venglářová, et al., vidí problém v získávání invalidního důchodu: „Velmi častým problémem, který pak řeší sociální pracovníci a lékaři, je vysvětlovat posudkovým komisím při žádostech o invalidní důchod, proč klient nemá za posledních deset let záznamy o lékařské péči a najednou má být invalidní“ (Mahrová, Venglářová, et al., 2008, 133). Dále bych doplnila, že pacient obtížně vysvětluje, že u lékaře nebyl proto, jelikož podstatou jeho nemoci je mimo jiné přesvědčení, že je zdráv. Prvky komunitní péče: Krizové služby a domácí léčení Obsahují služby jako je telefonní linka, ta může být neprofesionální, profesionální, krizové kontaktní centrum, služba s možností přespání - krizová lůžka, mobilní služby terénní mobilní krizový tým a domácí léčbu. Denní stacionáře a denní centra Poskytují různé služby podle záměrů zřizovatele (terapeutické, rehabilitační, pro oblast zaměstnávání, oblast sociální). Zajišťují mimo jiné volnočasové aktivity - sportovní akce, výlety, výuku jazyků, kluby, divadlo, výtvarné dílny, kulturní pořady, zpěv ... ). Důležitou úlohu hrají nejrůznější poradenské služby (právní, sociální, job kluby ... ).
‐ 44 ‐
Podpora v oblasti bydlení (viz výše) Podpora v práci (viz výše) Další potřebné služby: Terénní mobilní týmy Jejich potřeba vyvstala zejména se zánikem návštěvní služby ambulantních psychiatrů. Tyto týmy zasahují v krizi, poskytují domácí péči, podporují život člověka v domácím prostředí. Umožňují mu napojit se na zdroje komunity, na svou vlastní sociální síť. Výsledkem práce by měla být stabilizace psychického stavu pacienta a snížení počtu hospitalizací, případně zkrácení pobytu v lůžkovém zařízení (Mahrová, Venglářová, et al., 2008). Domácí péče Mahrová, Venglářová, et al., (2008) říkají, že další potřebnou, ale zatím v praxi v podstatě neprobíhající službou je domácí péče. U nás už od ledna 2006 tuto péči mohou provádět psychiatrické zdravotní sestry. Práce psychiatrických sester má probíhat v přirozeném prostředí pacienta a jejím obsahem je vyhodnocení, nácvik a udržení dovedností potřebných pro běžný život. Case management Je specifická metoda komunitní práce, která spočívá v koordinaci péče pro klienta jedním klíčovým pracovníkem. Case manager je klíčová osoba nejen pro klienta, ale pro celý systém poskytování péče, je koordinátorem práce týmu a odpovídá za vytvoření, aktualizaci a provádění plánu péče. Jeho smyslem je to, aby klient využíval ze systému dostupné komunitní péče pro něj vhodné prvky a jednotlivé organizace a pracovníci zajišťující tuto péči navzájem spolupracovali a informovali se. Má zajistit, aby péče nebyla chaotická, bez řádu a smyslu a klient systém sociální péče nezneužíval (Mahrová, Venglářová, et al., 2008). „Profesionálové by měli mít základní dovednosti v komunikaci s těmito klienty, které lze rozvíjet absolvováním různých komunikačních výcviků v krizové intervenci. Sociální pracovníci v poslední době stále častěji absolvují pětileté psychoterapeutické sebezkušenostní výcviky, kde lze získat rozsáhlé znalosti, zkušenosti a kompetence“ (Mahrová, Venglářová, et al., 2008, 135).
‐ 45 ‐
5.5 Fokus Jelikož pocházím z vysočiny, uvedu služby zdejšího Fokusu Vysočina. Služby tohoto Fokusu jsou určeny dospělým lidem se zkušeností s duševním onemocněním, kteří potřebují dlouhodobou podporu nebo specializovanou pomoc. Fokus usiluje o zlepšení podmínek péče o lidi s duševní nemocí, které umožní zvýšit kvalitu jejich života. Poskytují služby a podporou přímo v komunitě a to na míru. Jejich poslání lze shrnout do následujících termínů: • sociální začlenění lidí s duševním onemocněním (social inclusion) a vedle toho boj proti sociálnímu vyloučení (social exclusion) • komunitní péče s důrazem na individuální přístup v poskytovaných službách Poskytují služby v oblasti: terénní sociální služby, bydlení, přípravy na práci a zaměstnání, aktivně tráveného volného času, zdravotní a svépomocných aktivit Metody používané v práci s klienty jsou zejména: Psychoterapie, farmakoterapie, práce s rodinou, krizová intervence, psychosociální rehabilitace (rehabilitace v bydlení, pracovní rehabilitace, trénink sociálních dovedností, atd.), sociální práce, case management, poradenství, vzdělávání, podpora svépomoci. Základem pro spolupráci s klientem je vytvoření bezpečného a důvěryhodného vztahu. Spolupráci vymezuje oboustranně jasně definovaná dohoda. Nástrojem pro spolupráci s klientem je rehabilitační plán. Předpokladem pro plánování je mapování potřeb a situace klienta, stanovování cílů spolupráce a jejich vyhodnocování. 5.6 Job club Job
club
je
poradenský
program,
jehož
hlavním
cílem
je
motivovat
a aktivizovat jeho účastníky k uplatnění na trhu práce, a to získáním orientace na trhu práce a nácvikem dovedností a technik vyhledávání zaměstnání. Job club probíhá formou opakovaných skupinových setkávání v malých skupinách o 8 až 10 účastnících (5 až 6 schůzek, 3 až 4 hodiny, 1 až 2krát týdně, popř. přizpůsobeno potřebám skupiny). Původně byl Job club určen zejména uchazečům o zaměstnání, kterým úřad práce věnuje zvýšenou péči při zprostředkování zaměstnání podle ustanovení § 33 zákona o zaměstnanosti. V současné době je však Job club určen všem uchazečům o zaměstnání, kteří si chtějí vylepšit sebeprezentaci, pracovat na svém osobním i duchovním růstu, posílit sebevědomí a naučit se zvládat stresové situace spojené s nezaměstnaností (MPSV). Job club pomáhá: ‐ 46 ‐
Orientovat se na trhu práce, pojmenovat cíle své profesní kariéry a najít uspokojující zaměstnání, naučit se prezentovat sebe sama, vytvořit osobní portfolio (motivační dopis, strukturovaný životopis, doklady o vzdělání a praxi.), připravit se na přijímací pohovor, výběrové řízení (nácvik přijímacího pohovoru, modelové situace), využívat různé způsoby hledání zaměstnání a různé zdroje informací o volných místech, získat dovednosti v mezilidské komunikaci a umění naslouchat, zvýšit si sebevědomí, osvojit si další komunikativní dovednosti, osvojit si asertivní techniky, naučit se zvládat stres, orientovat se v pracovněprávní problematice, připravit se na účast v assesment centru, osvojit si metody osobního růstu a sebepoznání a osvojit si různé podpůrné a relaxační metody. Přínos Job clubů: Uchazeč má možnost dostat se mimo své bydliště a do nového pro něj neznámého prostředí, obav a strachu z neznámého, překonání nejistoty, navázání nových kontaktů, seznámení s novými lidmi, souznění s nimi, zpětná vazba od ostatních účastníků a lektorů, poznání sama sebe a svých omezení, ale zejména svých možností, nácvik nových dovedností způsobu chování, jednání, sebepoznání, sebeprezentace, vypovídání se a otevření se druhým (překonání zábran v sobě), odreagování se mimo domov (MPSV).
‐ 47 ‐
PRAKTICKÁ ČÁST 6. Formulace výzkumného problému a cíl práce Cílem mého výzkumu bylo nahlédnout do toho, jak se osoby s duševním onemocněním uplatňují na trhu práce. Lidé s duševním onemocněním, zejména s onemocněním psychotického spektra duševních onemocnění, se snadno a často dostávají do společenské izolace.
Jejich
handicap jim často nedovoluje přirozeně a volně budovat mezilidské vztahy, jejich onemocnění je může nutit trávit mnoho času hospitalizací. Jejich onemocnění jim také může znehodnotit jejich sociální kompetence a dříve vybudované vazby, případně znesnadnit využívání svého psychického potenciálu k uplatnění na trhu práce. Proces socializace a participace na sociálním životě je velmi důležitá především pro překonání izolace spojené s vážným duševním onemocněním ve vztahu k pracovnímu uplatnění. V praktické části jsem se zaměřila na zjištění souvislostí psychotického onemocnění u hospitalizovaných pacientů a jejich uplatnění na trhu práce. Vycházela jsem z dat získaných od 22 respondentů pomocí polostrukturovaného rozhovoru, obsahové analýzy interpretované zdravotnické dokumentace pro doplnění údajů. Jako vhodnou formu studie jsem si zvolila kvalitativní studii, a to z důvodu podrobného rozpracování dané problematiky. Dále jsem použila formu případové studie z důvodu potřeby individuálního přístupu k jednotlivým respondentům. Cíl práce: -
nalézt souvislosti se začátkem jejich nemoci a problémy s profesním uplatňováním;
-
vyexplorovat náhled psychiatrických pacientů na jejich onemocnění a souvislost s možností pracovat;
-
zjistit, do jaké míry připouštějí souvislost s jejich onemocněním a uplatněním se na trhu práce;
-
zjistit, jakým způsobem ovlivňuje jejich onemocnění pracovní schopnosti a pracovní výkonnost
-
zjistit, jaký vliv má jejich částečný invalidní důchod na možnost pracovat
‐ 48 ‐
7. Formulace výzkumných otázek Výzkumná otázka č. 1: Jaký vliv měl začátek psychického onemocnění na jejich zaměstnání? Výzkumná otázka č. 2: Jakou má souvislost psychické onemocnění s uplatněním se na trhu práce? Výzkumná otázka č. 3: Jaký vliv má psychická porucha ve vztahu k možnosti pracovat? Výzkumná otázka č. 4: Jaký vliv má částečná invalidita k možnosti pracovat?
8. Metodologický rámec a výzkumný soubor Vzhledem k tématu byl zvolen kvalitativní metodologický rámec, protože kvantitativní metody se mi nejevily vhodné při sledování takového jevu, jako je pracovní diskriminace osob s duševním onemocněním. Dalším a velmi podstatným důvodem byl velmi specifický výzkumný soubor. 8.1 Popis výzkumného souboru Jde o skupinu, jež je vymezena prostřednictvím diagnostických kategorií vytvořených v kontextu zdravotnictví a jejich léčení tedy spadá částečně také do resortu zdravotnictví. Od 80. let je zastánci psychiatrické rehabilitace zdůrazňováno, že duševní nemoc se neprojevuje jen nějakým duševním (mentálním) defektem, či symptomy, ale projevuje se také značnými sociálními limity, nezpůsobilostmi pro určité činnosti, handicapem v různých oblastech. Protože nejvíce potíží při pracovní realizaci mají pacienti, kteří trpí onemocněním schizofrenního okruhu duševních onemocnění, zaměřila jsem se pouze na takto diagnostikované klienty. Další kritérium bylo to, aby respondenti byli již po první atace psychotického onemocnění, a také to, aby byli hlášeni v pracovní neschopnosti, či v evidenci úřadu práce. Druhou skupinu respondentů tvořili lidé s částečnou invaliditou, kteří ale mají alespoň nějakou pracovní zkušenost během doby, kdy měli přiznaný invalidní důchod. Oslovila jsem 26 respondentů, s rozhovorem však souhlasilo pouze 22 z nich. Respondenti, kteří s rozhovorem nesouhlasili, uváděli jako důvod to, že jim není příjemné ‐ 49 ‐
nahrávání rozhovoru na záznamník a také to, že tyto data považují za intimní a nechtějí je komukoliv sdělovat. Respondenti, kteří s rozhovorem souhlasili, se k rozhovorům stavěli pozitivně a ochotně spolupracovali. Jsou to pacienti psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod, kteří byli hospitalizováni na otevřeném koedukovaném doléčovacím oddělení 6A. Toto oddělení se zaměřuje nejvíce na léčbu pacientů s onemocněním schizofrenního okruhu, popřípadě s léčbou depresí. Během hospitalizace za mnou i sami průběžně přicházeli a doplňovali data související s výzkumem. Ve výzkumném vzorku jsem měla 11 mužů a 11 i žen, což je dáno i rozdělením oddělení, mužských lůžek je přibližně stejné množství, jako ženských. Rozhovory s pacienty jsem prováděla průběžně v době od 10.09.2012 do 10.8.2013. Informace jsem během pohybu pacienta průběžně doplňovala dle jeho aktuálního psychického stavu. Respondenti
byli
hospitalizování
z
důvodu
psychiatrického
onemocnění
schizofrenního okruhu, měli tyto hlavní diagnózy: paranoidní schizofrenie 14x, porucha s bludy 2x, nediferencovaná schizofrenie 2x, schizoafektivní porucha 4x. Výběr účastníků byl podle kriterií: Prostřednictvím instituce, příležitostný výběr. Tabulka soupisu respondentů: JMÉNO Jana 1 Adam Jan David
VZDĚLÁNÍ střední zdravotnická škola střední odborné učiliště střední odborné učiliště strojní průmyslová škola
POVOLÁNÍ
VĚK
DIAGNÓZA ONEMOCNĚNÍ
zdravotní sestra
36
schizoafektivní porucha
dělník
42
paranoidní schizofrenie
školník
46
porucha s bludy
IT specialista
34
paranoidní schizofrenie
25
paranoidní schizofrenie
24
paranoidní schizofrenie
bývalá hosteska, Petra
střední hotelová škola
dnes se živý výrobou a prodejem proutěného zboží
Jakub
nedokončené vyučení
dělník ‐ 50 ‐
vysokoškolské – Eva
bakalářské, zahradní
zahradnice
30
paranoidní schizofrenie
24
paranoidní schizofrenie
architektura Michaela obchodní akademie Milan
stojní průmyslová škola střední odborné
Jana 2
učiliště, vyučená prodavačka
barmanka, bývalá prostitutka dělník
38
prodavačka v
schizoafektivní porucha
27
paranoidní schizofrenie
32
paranoidní schizofrenie
45
schizoafektivní porucha
30
paranoidní schizofrenie
OSVČ-zemědělkyně
29
paranoidní schizofrenie
traktorista
49
paranoidní schizofrenie
bezdomovec, dříve
automechanikem
dělnické profese
Lenka
střední rodinná škola
OSVČ-trafikantka
Iva
pedagogická fakulta střední odborné
Šárka
učiliště, vyučená prodavačka
Věra
střední zemědělská škola
schizofrenie
29
supermarketu
nedokončené vyučení
Petr
nediferencovaná
učitelka na druhém stupni základní školy uklízečka v nemocnici
střední odborné Michal
učiliště, vyučen opravář zemědělských strojů
‐ 51 ‐
Tabulka soupisu respondentů s částečným invalidním důchodem: DIAGNÓZA
JMÉNO
VZDĚLÁNÍ
POVOLÁNÍ
VĚK
Jarmila
střední ekonomická
účetní
49
schizoafektivní porucha
příležitostné brigády 30
paranoidní schizofrenie
ONEMOCNĚNÍ
škola Kamil
střední odborné učiliště, vyučen elektrikářem
Lukáš
střední odborné
nezaměstnaný
26
učiliště, vyučen
paranoidní schizofrenie
elektromechanikem Markéta
střední odborné
prodavačka v
učiliště, vyučená
supermarketu
27
schizofrenie
prodavačka Tomáš
střední odborné
nediferencovaná
hlídač parkoviště
33
paranoidní schizofrenie
nezaměstnaný
40
porucha s bludy
učiliště, vyučen opravář zemědělských strojů Miroslav nedokončené vyučení zedníkem 8.2 Metody získávání a zpracování dat Jedná se o kvalitativní studii, kterou doplňuje obsahová analýza sebraných dat. Proto jsem oslovila 22 psychiatrických pacientů, kteří byli hospitalizovaní z důvodu onemocnění psychotického okruhu, toho času hospitalizovaných, a požádala je o rozhovor a svolení k nahlédnutí do zdravotnické dokumentace. Protože na tomto oddělení pracuji již 12 let, tak pacienty, kteří byly hospitalizováni opakovaně, znám již několik let a proto pro mě bylo snadnější posuzovat objektivitu dat. K objektivitě svěřených a zjištěných údajů přispívá i to, že někteří z pacientů byli na oddělení hospitalizováni dlouhodobě a proto jsme již navzájem měli vytvořený jistý vztah, který přispíval k tomu, že se většinou svěřovali bez zábran i s intimními záležitostmi. Tento vztah byl však také kontraproduktivní s mým zaměstnáním, protože pro mě bylo velmi těžké odlišit to, co mi pacient svěřil během výzkumného polostrukturovaného ‐ 52 ‐
rozhovoru, a potom to, co mi svěřil, během mé běžné práce a o čem se předpokládalo, že budu dokumentovat do zdravotnické dokumentace. Ačkoliv jsem pacienty seznámila s výzkumem, rámcem rozhovorů a mlčenlivostí ohledně svěřených dat a také s omezeností mlčenlivosti pouze na určitý konkrétní rozhovor, tak pacienti mě někdy vyhledávali a hovořili o svých potížích a současně se vyjadřovali k problematice výzkumu. Všichni respondenti byli samozřejmě seznámeni s tématem a byla jim zajištěna anonymita. Také jsem jim nabídla, že jim rozhovory pošlu, aby mohli odstranit vše, co tam nechtějí mít. Rozhovory byly nahrávány na záznamník na mobilním telefonu. Přepsány byly doslovně, abych co nejvíce zachovala autenticitu rozhovorů. Intonace, gesta apod. zachyceny nejsou. Důraz byl položen na obsah rozhovoru, takže to ani nebylo v tomto případě nutné. Vzhledem k citlivým informacím a povaze zdravotnické dokumentace všichni respondenti souhlasili s nahlédnutím do této dokumentace a podepsali s tímto písemný informovaný souhlas, jehož vzor přikládám do příloh. Data jsem získávala pomocí polostrukturovaného rozhovoru, a analýzou zdravotnické dokumentace – chorobopisu pacientů. Data jsem zpracovávala metodou vytváření trsů, která slouží k tomu, abychom seskupili výroky respondentů do skupin podle určitých kritérií, např. podle určitých jevů (diskrimanace), místa, případů atd. Miovský uvádí, že tyto skupiny (trsy) by měly vznikat na základě vzájemné podobnosti mezi identifikovanými jednotkami. Výsledkem je vznik obecnější kategorie. „Společným znakem takového trsu může být například tematický překryv, tj. když vyhledáváme ve výrocích osob všechny takové pasáže, které se týkají jednoho úzce ohraničeného tématu. Jinou variantou může být prostorový překryv, kdy cíleně vyhledáváme popis všech událostí, které se odehrály na určitém ohraničeném prostoru. Podobně pak lze postupovat dále například hledáním časového překryvu (událostí se odehrávají opakovaně ve stejném čase), personální překryv (události se odehrávají za určité konstelace osob) atd.“ (Miovský, 2006, 221). Základním principem metody vytváření trsů je tedy srovnávání a agregace dat, kdy vytváříme obecnější kategorie, které jsou následně hierarchicky uspořádány (Miovský, 2006).
‐ 53 ‐
8.2.1 Schéma polostrukturovaného rozhovoru 1) Demografické údaje -
věk, místo narození, bydliště, dosažené vzdělání, profese
2) Obtíže související s psychickým onemocněním -
Jaký, pokud ho pociťujete, cítíte rozdíl v pracovní výkonnosti před první atakou onemocnění?
-
Jaké, pokud je pociťujete, cítíte vedlejší nežádoucí účinky psychofarmak?
3) Sociální prostředí -
Jaké je vaše rodinné zázemí?
-
Jaké jsou vaše partnerské vztahy?
-
Jak vnímáte podporu svých blízkých ohledně hledání, popřípadě udržení zaměstnání?
4) Zkušenosti se získáváním práce, pocity diskriminace, pocity stigmatizace -
Jaké má pacient zkušenosti se získáváním práce?
-
Pociťuje někdy, a jakým způsobem diskriminaci z důvodu psychického onemocnění?
-
Setkal se již někdy s termíny „stigmatizace“, „labeling“ a jak?
-
Jakým způsobem se vás stigmatizace, či labeling dotýkají?
5) Motivace k získávání práce -
Jaké je vaše existenční zajištění?
-
Jaké máte možnosti využití v oblasti chráněných dílen, chráněného bydlení v okolí vašeho bydliště?
-
Jaké máte vize do budoucnosti?
-
Jaké je vaše zapojení do pracovních a volnočasových aktivit na oddělení?
6) Doplňují otázky u klientů, kteří mají částečný invalidní důchod -
Jaké okolnosti vedli k tomu, že jste dostal částečný invalidní důchod?
-
Myslíte si, že vás invalidní důchod omezuje, a nebo, vám to pomáhá, a jak?
-
Jaké máte zkušenosti se získáváním práce jako částečně invalidní?
-
Jakou máte vizi do budoucna ve vztahu k vaší invaliditě?
To je samozřejmě jen orientační schéma, otázky nebyly pokládány vždy stejně, některé byly v průběhu rozhovoru odpovězeny dříve, takže jsem je už nemusela pokládat. Během rozhovoru jsem se ptala na to, co z něj vyplynulo, takže ne všechny otázky jsou zahrnuty v tomto schématu. ‐ 54 ‐
9. Etické aspekty výzkumu „Etika medicíny se tradičně spojuje se starobylou Hippokratovou přísahou, ze které si obyčejně pamatujeme jen: Prvotřídní je neškodit. Podobu soudobé lékařské etiky utvářela především zkušenost se zneužitím lékařství a lékařů během druhé světové války“ (Baštecká, & Goldman, 2001, 350). Po druhé světové válce obžalovali spojenci hlavní nacistické válečné zločince, kteří přežili. Proces se odehrával v Norimberku před mezinárodním vojenským soudem složených ze soudců ze zemí spojenců a vyústil ve vytvoření nového mezinárodního práva, které lze považovat za zrod hnutí za mezinárodní lidská práva (Baštecká, & Goldman, 2001). Během procesu s obžalovanými lékaři při norimberského procesu vznikl Norimberský kodex, desetibodové prohlášení, vytvořené k ochraně práv a prospěchu jedinců, na nichž se provádí výzkum. Norimberský soud prostřednictvím Norimberského kodexu vyžadoval, aby při lékařském výzkumu byla základní liská práva přísně chráněna požadavkem poučeného, dobrovolného, pravomocného a dobře pochopeného souhlasu od vyšetřovaných osob a aby tyto osoby měly právo kdykoli svůj souhlas s výzkumem odvolat (Baštecká, & Goldman, 2001). Výraznější posun kvalitativního přístupu oproti kvantitativnímu je možné identifikovat v oblasti odůvodnění výzkumné činnosti jako takové. Akcent na užitečnost a praktičnost se samozřejmě promítá také do roviny etiky. Projekt, který nedokáže zdůvodnit svůj smysl a cíl v rovině zdůvodnění své užitečnosti, je projekt, který z této perspektivy nahlížíme jako eticky sporný. Od toho se odvíjí míra zasahování výzkumníka do soukromí potenciálních účastníků výzkumu. Speciálně zde jsou kladeny vysoké nároky na zdůvodnění zásahů a narušení ve vztahu k očekávaným přínosům projektu. Podobná je situace v oblasti získávání informovaného souhlasu. Jedinou výjimkou zde mohou být kvalitativní experimenty, kde utajení smyslu a účelu výzkumu je součástí výzkumné situace a je pro provedení studie nezbytně nutné. Zde však na druhé straně existují mnohem přísnější pravidla pro udílení souhlasů etických komisí a je požadováno procedurální ošetření dodatečného vysvětlení spolu se zajištěním adekvátní podpory (např. poradenské) v případě výskytu jakýchkoli komplikací (Miovský, 2006).
‐ 55 ‐
Ve své podstatě je etika v mnohých ohledech vyjádřením velmi pragmatických pravidel, ulehčujících a zjednodušujících mezilidské kontakty. Existující etické kodexy tak sice nemůžeme hodnotit jako správné nebo nesprávné, jsou však všeobecně akceptovanou domluvou, již určitá komunita přijala a která jí umožňuje rozvíjet se. I v oblasti psychologického výzkumu lze zaznamenat pokusy o formulaci takových etických pravidel. Jejich prototypem jsou především: Etické principy při výzkumu s lidmi (Ferjenčík, 2000). Ve vztahu etiky ke svému výzkumu musím zmínit, že jsem pacienty seznámila s výzkumem, rámcem rozhovorů a mlčenlivostí ohledně svěřených dat a také s omezeností mlčenlivosti pouze na určitý konkrétní rozhovor. Na oddělení v léčebně pracuji již 12 let, tak pacienty, kteří byly hospitalizováni opakovaně a dlouhodobě, znám a proto jsme již navzájem měli vytvořený jistý vztah, který přispíval k tomu, že se většinou svěřovali bez zábran i s intimními záležitostmi. Z etického hlediska pro mě bylo sporné také to, že s respondenty jsem si vytvořila během rozhovorů hlubší vztah, a i když si nemyslím, že bych je při běžném kontaktu preferovala před ostatními pacienty, tak mě respondenti častěji vyhledávali pro společné aktivity a vyhrazovali si tím pádem i více mého pracovního času.
‐ 56 ‐
10. Výsledky výzkumu Všechny rozhovory jsem si několikrát pozorně pročetla a přemýšlela o základních kategoriích, které se tam objevují. Rozhovory jsem četla neustále znovu a znovu a vyhledávala jsem podobná témata. Takhle jsem pokračovala do vyčerpání témat, která jsem považovala za důležitá. Podívejme se tedy nyní podrobněji na výsledky výzkumu. 10.1 Vznik onemocnění jako výrazný zlom v životě Na začátek rozhovoru jsem pokládala otázky, které se týkaly vnímání vzniku psychotického onemocnění, a omezení z toho vyplývající. U poruch vyvolaných schizofrenií je běžné, že si sami nemocní změnu psychického stavu vůbec nevšimnou nebo ji úmyslně potlačují a příznaky nemoci postřehne dřív okolí a nebo rodina než sám nemocný. Příznaky se u mnou oslovených respondentů vyskytly mezi 15. a 25. rokem života. Schizofrenická onemocnění se projevují narušeným vnímáním, odlišným prožíváním reality a narušením osobnosti a tím i života nemocného ve společnosti. Záblesky a tušení o budoucnosti onemocnění U některých respondentů se již projevovala prodromální fáze onemocnění. Na základní škole ještě žádné změny nepociťovali, ani oni sami ani jejich okolí. Byli součástí kolektivu dětí a spolužáků. Základní školu absolvovali jako jiní žáci s průměrnými výsledky, učení šlo některým lépe, jiným hůře, ale nic nepozorovali ani učitelé, krom běžného ostychu před některými spolužáky, ale to bývá v tomto věku mezi dětmi běžné a tak tomu nikdo nepřisuzoval žádnou váhu. Střední školu, respektive učiliště již někteří nedokončili anebo v průběhu opustili, protože se již začaly projevovat příznaky onemocnění. Začali se stranit ostatních, uzavírali se do sebe, nedokázali se soustředit. Učitelé to mnohdy nazývali nezájmem o studium nebo neschopností. Několik respondentů po absolvování středoškolského vzdělání nastoupilo do zaměstnání, kde ale po čase začali mít problémy se soustředěním, zvládáním pracovní směny, nechutí k chození do práce a to se projevovalo i v kolektivu zaměstnanců, kteří na ně koukali skrz prsty a mysleli si o nich, že jsou to „flákači“. „ Vždycky jsem byla spíše zakřiklá a nedokázala jsem se prosadit v kolektivu ostatních dětí. Měla jsem pocit, že nedokážu splnit očekávání ostatních, cítila jsem se mimo.“ (Lenka)
‐ 57 ‐
„ Na základní škole to ještě šlo, ale v učilišti jsem již měl velké problémy, nedokázal jsem se na nic soustředit, nic mě nebavilo, cítil jsem se stranou ostatních. Nakonec jsem odešel sám, nemohl jsem již zvládat tu tíži.“ (Petr) „Cítila jsem již delší dobu, že jsem někdy úplně zrychlená a jindy úplně mimo, také se mi zdálo, že si nedokážu uspořádat myšlenky na to, co mám nyní zrovna dělat.“ (Jana 2) „Nějak jsem všechno přestal zvládat, cítil jsem, že už nemůžu dělat, to co dříve, kdysi jsem pracoval jako strojní technik, ale často mě ze všeho bolela hlava. Myslím, že práci dělníka nějak zvládnu.“ (Milan) „Najednou jsem cítila, jak nic nezvládám, jsem unavená, nic mě nebaví, práce byla jednoduchá, ale i tak jsem tam nemohla přijít, cítila jsem se příliš unavená na to, abych do té práce došla a nějak tam fungovala, často jsem zůstávala doma. Když jsem byla na učilišti, tak se mi také často stávalo, že se mi nechtělo do školy, obzvláště v posledním ročníků, myslela jsem si, že snad ani neudělám výuční list, nakonec jsem to nějak zvládla.“ (Šárka) „Připadalo mi, když jsem byla tak v pubertě, připadalo mi, že jsem jiná, nikdo se se mnou nebavil, myslela jsem si, že je všude kolem mě jiná realita“ (Markéta) „Jako kluk sem měl hodně problémů, víc než ostatní,těžko se to zvládalo, pak se k tomu přidal i alkohol a dokonce i drogy, špatně sem se učil.“ (Tomáš) Blesk z čistého nebe Některé z respondentů onemocnění zasáhlo okamžitě. Nedokázali třeba ten den dojít do práce, měli nesnesitelný pocit, že už nemohou nic zvládnout, že je to na ně moc, že je všichni přetěžují nebo, že se jich chtějí zbavit. Mnozí si ani neuvědomili, jak se ocitli v léčebně, jiné musela dovést na léčbu rodina, protože obtíže, při projevech nemoci, byly již nesnesitelné, jak pro respondenta, tak pro okolí a rodinu. „Měla jsem pocit, že všichni v práci okolo mě dělají chyby, že po nich musím vše dodělávat, nemohla jsem to již vydržet. Přestala jsem spát, ale oni proti mně stejně něco měli, ačkoliv jsem byla jediná, kdo tam nějak pracovat, proto mě tam asi nechtěli. Myslím, že jsem se poprvé do léčebny dostala hlavně kvůli nim a té hrůze, co tam v tom důchodku s těma lidma prováděli, musela jsem jim v tom zabránit. Asi toho na mě bylo moc.“ (Jana 1) ‐ 58 ‐
„Všechno bylo skvělé, začala jsem dělat práci, po které jsem vždy toužila. Nejdřív jsem si myslela, že všechno zvládnu, stáje byly čisté, těšila jsem se na děti, ale postupně přibývalo práce, museli jsme propustit téměř všechny zaměstnance, měla jsem pocit, že nic nestíhám, začala jsem mít pocit, že děti jsou ušmudlané a všichni to na nás vidí a najednou jsem nemohla nic dělat. Manžel si myslel, že jsem přetažená, ale i když jsem týden ležela na podlaze, tak to nebylo lepší a musel mě odvést.“ (Věra) „Ani nevím, co se stalo, myslím si, že bylo vše v pořádku, ale najednou jsem byl zde v léčebně.“ (Michal) „Práci učitelky jsem vždycky chtěla dělat, cítila jsem to jako poslání, ale nyní nás tak přetěžují…. Často musím zastupovat za předmět, na který nemám aprobaci, nikdo z nás se tam necítí dobře, ale to, že nebudu schopná přijít do práce, jsem vůbec nečekala. Najednou jsem měla pocit, že těm dětem nedokážu nic říct, že je nedokážu zvládnout. Stála jsem ráno na ulici a měla jsem pocit, že už nemůžu dál, začalo mi bušit srdce, raději jsem šla domů.“ (Iva) „Když sem byl s otcem, jako malej kluk na lovu divočáka, vystřelil mi u hlavy z brokovnice a tím u mě začali psychické problémy, od té doby to na sobě pozoruju.“ (Kamil) 10.2 Omezující vliv psychotického onemocnění na pracovní výkonnost Vliv antipsychotik na pracovní výkon Užívání neuroleptik má mnoho nežádoucích účinků – např. únava, ospalost. Toto jsou také důvody toho, proč sami vysazují medikaci, což často vede k relapsu onemocnění. Ti, kteří se vrátili, po léčbě, do pracovního procesu, a musí užívat antipsychotika, sami pociťují, že na jejich pracovní výkon mají neblahý vliv. Mají velké problémy s únavou, ospalostí, soustředěností, cítí se pomalý málo výkonní. Někteří si to uvědomují a vědí o tom, jaký vliv má na ně jimi užívané léky, ale uvědomují si, že kdyby je přestali brát, nemoc se zhorší. Naproti tomu některým vadí nepříznivé účinky léků a mysleli si, že když je vysadí, bude jim lépe a budou moci výkonněji pracovat, ale toto jejich přesvědčení vedlo vždy k relapsu onemocnění. „ Cítil jsem se takový unavený, nepřesný, myslel jsem si, že jsem již zdravý a léky nepotřebuji.“ (Michal)
‐ 59 ‐
„Měla jsem pocit nadměrného slinění, snažila jsem vždy žvýkat žvýkačku, nebo bonbón, ale vždycky to nejde.“ (Iva) „Cítil jsem se často unavený a ospalý, hlavně ráno, do devíti hodin jsem úplně mrtvý, to nejsem schopný vstát. I přes den cítím pomalost.“ (David) „Po lécích se cítím moc unavená, jako že nemůžu nic dělat, jindy zase si připadám moc zrychlená a nevím co dělat dřív, zdá se mi, že zvládnu strašně rychle moc věcí.“ (Jarmila) „Myslím si, že tyhle léky jsou pěkné svinstvo, nerad je užívám, nejsem to potom já, vím, že se asi nic jiného nedá dělat. Chce se mi po nich ráno strašně spát, jsem unavený, ospalý.“ (Adam) „Vždycky, když dostanu injekci, tak jsem po tom první den, někdy i dva celý sťáplý.“ (Jan) „Léky užívám, ale když je vysadím, udělám v práci nějaký průser a z práce mě vyhodí a dostanu se zase do léčebny.“ (Kamil) „Léky mně nedělají moc dobře, sem po nich unavený, ale bez nich sem jako přidavač nemohl fungovat.“ (Miroslav) Finanční potíže, které souvisejí s problematickým umístěním na trhu práce Pacienti si uvědomují, že ke svému životu potřebují peníze a z toho jim vyplývá, že musí chodit do práce. Částečně jim pomáhá jejich rodina, ale ví, že to není dlouhodobě možné a i přes svoje onemocnění se snaží najít si práci, i když si myslí, že z důvodu své nemoci, neseženou dobře placenou práci. Ví, že musí živit sebe a své blízké a proto je pro ně velmi nepříjemné, když se o svou rodinu nemohou postarat. „Mám strach, co bude dál, mám dvě malé děti, hypotéku, byl jsem zvyklý na slušný příjem a technologie jsou nové a s tím, že to se mnou není příliš lepší, mám velké obavy.“ (David) „Teď když jsem tady, tak doma všechno táhne moje žena, platí vše co je potřebné a dokonce, prozatím, za mě vykonává práci školníka, musím se, ale co nejdříve vrátit, jsem ne téhle práci závislý. Příjem to sice není velký, ale bez něho bychom nevyšli“ (Jan) „Když jsem odešel z práce, tak jsem si myslel, že peníze nebudu potřebovat, budu žít venku a rozdávat lásku okolo. Nějakou dobu to šlo, ale asi bych nějaký výdělek potřeboval.“ (Petr) ‐ 60 ‐
„To co jsem dříve ďála, jsem dělala jenom kvůli mamce a bráchovi, chtěla jsem jim pomoct [prostitutku v příhraničních nočních klubech] nyní už to dělat nebudu. K práci barmanky, kterou jsem dělala původně, se už taky nehodlám vracet, potřebujeme více peněz, nevím, jestli něco zvládnu vydělat. “ (Michaela) „Když jsem měl nějaký průšvihy, tak jsem udělal trochu dluhy, myslím, ale že to nějak dohromady dám, myslím, že mě v práci nechají, myslí si o mně, že jsem feťák, musím se ale postarat o přítelkyni a o dítě, takže si nepřipouštím, že bych to nezvlád.“ (Jakub) „Jsem ráda i za částečný úvazek, musím se starat a svoje malé dítě a taky chci pomáhat a podporovat svoje další dvě dcery…sou na tom dost špatně, ta co má dvě děti se o ně moc nestará.“ (Jarmila) „Jako osvč, když jsem ještě neměl invaliditu, jsem si vydělal víc, šlo mi to, ale chytnul jsem se drog a nemoc se rozvinula. Teď si seženu práci tak jedině na částečný úvazek.“ (Lukáš) „Platím alimenty a utratil sem i za drogy, něco sem zdědil, ale peněz moc nemám a proto aspoň něco dělám a pracuju.“ (Tomáš) „Teď nemám žádnou práci, jenom ten částečnej důchod, nestačí mi to, musí mě podporovat rodiče.“ (Miroslav) Vznik obezity z důsledku užívání antipsychotik a následné pracovní omezení Dlouhodobé, ale někdy i krátkodobé užívání antipsychotik vede ke zvýšení chuti k jídlu a nárůstu tělesné hmotnosti. Vzestup hmotnosti je výraznější u původně štíhlých pacientů, primárně obézní pacienti většinou již hmotnost nezvyšují. Zvýšení hmotnosti je často faktorem, který vede ke spontánnímu vysazení medikace pacientem s rizikem relapsu. „Užívání léků mi úplně změnilo život, cítila jsem se hlavně zezačátku taková nafouklá, po Zyprexe jsem měla vždycky večer strašnou chuť k jídlu, nedalo se s tím nic dělat.“ (Petra) „Ze začátku jsem se s tím snažila něco dělat, snažila jsem se držet nějakou dietu, ale dlouho jsem to nevydržela, i když jsem držela nějaké diety, tak to vždy bylo hodně znát, brzy jsem se přestala cítit atraktivně.“ (Jana) „Dříve jsem dělala hostesku, bavilo mě to, nyní jsem cítila, že to asi tuší…., to že jsem nemocná a užívám léky, asi jim to někdo řekl, ale bylo to na mě vidět, to, jak jsem ‐ 61 ‐
přibývala na váze…, o novou práci mi potom neříkali, měla jsem pocit, že by mě nejradši neviděli.“ (Petra) „Je to hodně znát, nyní, když užívám léky, nejraději bych byla bez nich, ale nejde to. Cítím se jako nafouklý balón a hlavně mám pocit, že se s tím nedá nic dělat, když stojím před dětma, tak myslím na to, jak jsem odporná a tlustá, ani se jim někdy nedivím, že mě nesnášejí.“ (Iva) „Vím, že musím brát léky, když jsem doma, tak mi nevadí, že po nich tloustnu, nikdo mě nevidí, ale mezi lidma je to horší, připadám si blbě.“ (Markéta) Viditelnost stigmatu Respondenti, kteří byli hospitalizováni v psychiatrické léčebně, si uvědomují, že jsou něčím jiní, zvláštní, že společnost se na ně dívá skrz prsty. Setkali se s tím ve svém bydlišti i v práci, kde ze strany ostatních zaměstnanců panují určité obavy a nedůvěra k lidem, kteří se léčí na psychiatrii a mají je v podstatě za „blázny“. Ve svém bydlišti se setkali s tím, že je okolí vnímá jako potencionální nebezpečí, hlavně na venkově, kde jsou si lidé bližší a více spolu přijdou do kontaktu než ve velkých městech, kde jsou tito lidé méně na očích. „Dokud o mně v práci nic nevěděli, tak bylo všechno v pořádku, potom se, ale někde dozvěděli, že jsem byla v blázinci a od té doby na mě viděli každou chybu.“ (Eva) „V práci to o mně vědí, už jsem se s tím smířila, že vždycky dostanu horší práci. Ať dělám jakoukoliv práci, tak se to o mně vždycky někdo doví a potom je to podobné.“ (Jana 1) „Bydlím v malé vesnici, to že se to všichni dozví, bylo jasné hned, co mě sem poprvé přivezli.“ (Jana 2) „Od té doby, co jsem se zde prvně léčila, jsem nemohla sehnat žádnou práci a pokud jsem ji sehnala, tak to nebylo dobrý, asi se to nějak dozvěděli, myslím, že to také souvisí s tím, že jsem přibrala, ale spíš jim to někdo řekl, možná tyky ne, ale nějak to viděli.“ (Petra) „Myslím, že to na mě vidí všichni, hlavně na těch dětech, myslím, že jsme špinavý a ušmudlaní.“ (Věra) „Myslím si, že je to znát, mám pocit, že zvýšeně sliním, žvýkačky a bonbóny mi na to moc nepomáhají, když se na to zaměřím, je to ještě horší, mám pocit, že to děti vidí.“ (Iva) ‐ 62 ‐
„Bydlím na vesnici a všichni to tam o mně vědí, otáčí se zády, všichni ví, proč mám ten důchod.“ (Lukáš) „Jdu dělat prodavačku do velkýho supermarketu, bojím se, že tam bude moc lidí a spousta dalších prodavaček, které se na mě budou dívat a pokřikovat na mě.“ (Markéta) „Je mi to jedno, když sem byl na stavbě se mi sice posmívali, ale kašlal sem na to.“ (Miroslav) „Nálepkování“ ze strany zaměstnavatele a okolních zaměstnanců Duševně nemocní si uvědomují „nálepkování“, které s sebou nemoc přináší. Mají neshody v práci, ostatní je přehlíží a tak mnohdy radši sami odešli. Někdy ovšem, když pracují dobře, je ostatní respektují, ale „nálepka“ trvá dál. „Mám pocit, že se na mě dívají vždy skrz prsty, ale protože vidí, že práci zvládám relativně dobře, tak se mě snaží respektovat.“ (Jana 1) „Po první hospitalizaci to bylo nepříjemné, ostatní kolegyně se se mnou téměř nebavili, měla jsem pocit, že mi šéf zadává lehčí práci, ale poté se to srovnalo, ostatní holky si na mě zvykli a šéf je skvělej.“ (Jana 2) „Bylo to hrozné, jak se to dozvěděli se ke mně chovali úplně jinak, mluvili se mnou úplně jinak než předtím, vyhýbali se mi, zadávali mi bezdůvodně horší práci, která by byla vhodná spíš pro nekvalifikované dělnice.“ (Eva) „Dříve jsem dělala hostesku, dříve jsem se tuto práci snažila dělat i po první hospitalizaci, ale oni mi již příliš nechtěli dávat práci, ostatní kolegyně se se mnou nebavili, raději jsem to sama přestala dělat.“ (Petra) „Po tom co sem byl i ve vězení a opakovaně se léčím, tak je to s prací těžší, zaměstnavatelé se to vždycky dozví.“ (Tomáš) „Opravdová pomoc“ od kolegů v zaměstnání Kolegové v práci někdy nabízejí pomoc, která ale není skutečná, například se pacientů na veřejnosti před ostatními zaměstnanci ptají, zda-li nepotřebují nějakou pomoc. Toto jednání je spíše pokrytecké a neupřímné. Sami pacienti si to mnohdy ani neuvědomí a jsou rádi za ochotu a zájem ze strany kolegů, myslí si, že jim nejsou lhostejní. Někteří ‐ 63 ‐
respondenti si toto jednání ze strany kolegů v práci uvědomují a je jim nepříjemné a pro ně ponižující. „Tváří se jako kamarádky, ale při tom vím, že mě za zády pomlouvají, říkají, že mi rády pomohou, ale když zapomenu nějakou maličkost, tak to hned roznesou.“ (Jana 1) „Pomlouvají mě, snažím se jich nevšímat, prostě se snažím dělat svojí práci.“ (Šárka) „Ptají se mě, jestli nepotřebuju pomoc, ale poté když řeknu co bych potřebovala, tak jdou žalovat za šéfem, co všechno nechci dělat, ale šéf je skvělý člověk, vůbec na ně nedá. Naučila jsem se jich nevšímat, snažím se co nejvíce hledět práce, je to lepší.“ (Jana 2) „Nejdřív se na mě dívali soucitně, ale zároveň s tím mi přestali dávat zodpovědnou práci. Zadávali mi práci, která je spíše vhodná pro méně kvalifikované pracovníky. Ptali se mě, zda nepotřebuju poradit a pomoct, ale přitom mi zadávali práci, kde nebylo co zkazit.“ (Eva) „Snaží se mi vyjít vstříc a vobčas říkají ze srandy „a co ty blázne“ ale moc příjemné mi to není.“ (David) Sociální izolace jako důsledek psychotického onemocnění Když přijdou, z důvodu onemocnění, o zaměstnání a nechodí do práce nebo jsou na neschopence, mají omezený sociální kontakt, který je běžný v práci. Rodina toto není schopna plně nahradit, jelikož jejich členové chodí do práce a pacienti musejí trávit čas sami doma. Podobné je to na invalidním důchodu, kdy jsou doma, někteří ani nemají rodinu anebo se k nim nehlásí, tudíž jsou osamoceni a mimo kontakt s lidmi. „Když nemůžu chodit do práce, tak v podstatě mluvím jenom s rodiči, kamarádi nemají tolik čas, je mi smutno.“ (Eva) „Práce zdravotní sestry mě někdy unavuje, avšak když jsem bez ní, tak nemůžu vydržet pocity ticha a toho, jak se na mě nikdo neobrací.“ (Jana 1) „Jsem ráda, že jsem nyní v psychiatrické léčebně, konečně se dostanu mezi lidi, takhle se aspoň dostanu mezi lidi, popovídám si, když jsem doma, tak jsou to koně, býci, stále dokola...“ (Věra)
‐ 64 ‐
„Nejradši bych byla jenom doma, sama, aby mě nikdo neviděl, nechce se mi vycházet ven mezi lidi.“ (Markéta) „Bydlím na ubytovně, nechodím, kromě práce ven, nemůžu se na lidi podívat, mám často různé nálady a ne každej to snáší dobře.“ (Markéta) „Žiju sám, jdu jenom na pivo, kamarádi se na mě vykašlali, jinak sem pořád sám doma, aspoň v léčebně si s někým popovídám.“ (Miroslav) 10.3 Vliv rodiny Rodina jako záchranný kruh Rodina má na pacienty vliv v některých případech pozitivní a v některých negativní. Pozitivní vliv na pacienta jakožto člena rodina je ten, že ho plně podporovala a snažila se mu pomáhat a to jak v léčení, tak i v začleňování do okolní společnosti, ale hlavně do zaměstnávání. Rodina pacienta například poslala do pracovní terapie, kde se naučil základním pracovním návykům. Rodina je pro pacienta záchranný kruh, na který se může spolehnout. Vliv partnera je důležitý v podpoře, kterou věnuje svému nemocnému partnerovi. „Sem moc rád, že to je s mojí ženou tak jak je, vše se vylepšilo, budu se už moc snažit [pacient byl přijatý do léčebny, z důvodu fyzické agresivity vůči manželce, z důvodu psychózy] sem moc rád, že jí mám a že teď za mě pomáhá dělat práci školníka. Nevím, co bych bez ní dělal.“ (Jan) „Mám báječnou ženu, stojí za mnou při všem a snaží se mi pomáhat, miluju jí. Moje největší obava je, že jí ztratím, že se mnou ztratí trpělivost.“ (David) „Sice mám k rodičům výhrady a nelíbí se mi, že stále něco říkají, ale jsem ráda, že poté co mě opustil přítel, mě k sobě přijali, finančně mi pomáhají a dávají mi zázemí.“ (Eva) „Přítelkyně a dítě je jediná věc, která mě drží nad vodouši všech těch sračkách.“ (Jakub) „Sem našim vděčná, za to co pro mě dělají, že mi pomohli otevřít obchod doma a starali se o mně, když mi nebylo dobře. Sice mi chybí to, že si nemohu najít nějakého přítele a pořádný vztah, ale aspoň, že je to takhle.“ (Petra)
‐ 65 ‐
„Kdybych neměl rodiče, nevím co bych dělal, pomáhají mi, nedokážu si představit, že bych je neměl.“ (Miroslav) „Partnera jsem nikdy neměla, mám jenom rodiče a ti mě drží nad vodou, bez nich bych byla sama pořád, takhle mě aspoň podrží a já se odhodlám chodit, aspoň na ten částečný úvazek co mám, do práce.“ (Markéta) Odmítnutí rodiny V některých případech rodina cítí stigma nemocného, které doléhá na celou rodinu a ta se nemocného zříká a distancuje se od něj. Nemocného zanechává v ústavu bez jakékoliv pomoci a tento pacient je pak odkázán sám na sebe a jeho uzdravení a návrat do normálního života je pro něj velmi obtížný. Vliv partnerů je také důležití, jedni jim pomáhali, druzí je odmítali. Například po antipsychotických lékách pacient začal tloustnout a byl tudíž pro partnera méně přitažlivý. „Asi to není důležité, svojí lásku můžu dávat jakýmkoliv lidem, jde o telepatii, duchovní spojení. Moje rodina se se mnou nestýká už několik let.“ (Petr) „Nyní žiju sám. Od té doby co zemřeli rodiče, mi nic jiného nezbývá. Nevím proč to tak je, prostě to tak je. Sourozence mám, ale nestýkáme se spolu. Je mi doma samotnému smutno, prostě to tak je, ale asi se s tím nedá nic dělat.“ (Milan) „Kromě mojí přítelkyně se mnou z rodiny není téměř nikdo v kontaktu. Poté co jsem udělal několik průserů, třeba na mě rodiče museli zavolat policajty, tak se se mnou nestýkají.“ (Jakub) „S manželem a dětmi se snažím udržovat dobrý vztah, je to jasný žijeme spolu, ale cítím, jak se zbytek rodiny ode mě začal odvracet. Postupně nás přestali zvát na návštěvy a k nám také nikdo nepřijde. Ale když vidím, jak to u nás vypadá, se jim nedivím.“ (Věra) „Mám problémy s rodiči, nevycházím s nimi, vadí jim moje drogové úlety, do kterých se dostanu většinou s nějakým kolegou z práce. Po drogách se u mě vždycky rozvine nemoc a já se dostanu zase do léčebny.“ (Lukáš) „Nestýkám se s ní [s matkou svého dítěte] ani s děckem, po tom co sem měl problémy s policajtama [pacient byl přijatý do léčebny, z důvodu fyzické agresivity vůči své matce,
‐ 66 ‐
z důvodu psychózy] mě ani nikdo nechce vidět a já sem o ně taky nikdy moc nestál.“ (Tomáš) 10.4 Resocializační zařízení Resocializační zařízení jako pomoc Když přijdou o práci, může jim resocializační zařízení pomoci. Pomoci jim může, i když je odmítne rodina a ocitnou se sami. Resocializační zařízení jim pomůže začlenit se do společnosti, umožní zvýšit kvalitu jejich života, orientovat se na trhu práce, využívat různé způsoby hledání zaměstnání a různé zdroje informací o volných místech, získat dovednosti v mezilidské komunikaci a umění naslouchat, orientovat se v pracovněprávní problematice, naučit se zvládat stres, zvýšit si sebevědomí, osvojit si další komunikativní dovednosti. „Pomohlo mi to, procvičila jsem si angličtinu, bavilo mě to, škoda, že to je tak daleko a nemohu tam dojíždět.“ (Eva) „Jsem rád, že mi tam bylo umožněno bydlet, když jsem byl v prdeli, pomohlo mi to, ale už bych se tam vrátit nechtěl [chráněné bydlení].“ (Jakub) „Jsem opravdu šťastná, že jsem se v období, kdy mi nebylo nejlépe, naučila plést košíky, pracovat s keramikou a jiné užitečné věci.“ (Petra) „Navštěvuju poradnu Reflex, moc mi tam pomohli, sestavili mi životopis, kde nemusím uvádět, že jsem nemocný a tak si sháním líp práci.“ (Lukáš) Nabytí nových schopností v resocializačním zařízení Naučili se plést košíky a dělat keramiku, otevřeli si obchod, ale není to pro každého, každého to nebaví, v chráněném bydlení se naučí bydlet, vařit a uklízet. V resocializačním zařízení se naučí novým návykům, které mohou využít v dalším zaměstnání a v životě. „Jsem ráda, že jsem se tam setkala s proutím, košíkama, keramikou, naučila jsem se tam vše, čím se teď živím.“ (Petra) „Jsem ráda, že jsem si tam mohla procvičit angličtinu.“ (Eva) „Vyzkoušela jsem si manuální práci, myslím, že jí budu zvládat i v budoucnu.“ (Lenka) ‐ 67 ‐
„Jednu dobu jsem bydlel v chráněném bydlení. V tu dobu jsem nevěděl kudy kam, ale naučil jsem se tam spoustu věcí, ohledně úklidu, vaření.“ (Jakub) Resocializační zařízení není vhodné v každé situaci Fokus, chráněné bydlení, chráněné dílny to vše je prospěšné, ale nejsou vhodné pro každého. Pro některé je to daleko a přijet tam pouze na omezenou dobu se pro ně nevyplatí, pro mnohé je i drahá doprava, jelikož tyto zařízení obvykle nejsou v místě bydliště. „Věřím tomu, že by to tam mohlo být fajn, aktivity, o kterých jsem slyšel, mě docela zajímají, ale mám to daleko, musel bych dojíždět a myslím si, že by to v mojí situaci nebylo řešení.“ (David) „Chvíli jsem tam jezdila, moc se mi líbila výuka angličtiny, ale není to úplně blízko a autobus mě stál moc peněz.“ (Eva) „Jo, už jsem o tom slyšel, ale já musím přemýšlet nad tím, jak uživit děti a přítelkyni, myslím, že je to pro mě bezpředmětné.“ (Jakub) „Něco jsem slyšela, ale když budu doma, tak se stejně nehnu, nevíte co bych asi dělala s těma bejkama a koňma po dobu mé nepřítomnosti.“ (Věra) „Takovýhle pitominky to není pro mě.“ (Michal) 10.5 Rehabilitační činnosti v léčebně „Stříhání molitanu mě opravdu nebaví“ Aktivita pracovní terapie, pletení a stříhání molitanu, pacienty moc nebaví, přijde jim to stereotypní, radši by dělali něco zajímavějšího. Někteří to ale moc neřeší, i když je to nebaví, tak alespoň nějak vyplní čas. V dnešní době léčebna nemá neomezené peníze na terapie typu tkaní koberečků, pletení svetrů, práce se dřevem, keramiku, tyto pěkné aktivity pacienty baví více, ale je na nich omezený počet míst. „Nejsem moc šikovná, ruční práce mě nebaví ani doma, tady stříhám molitan, něco dělat musím, ale opravdu si myslím, že je to ztráta času.“ (Jana 2) „Bohužel není místo v jiné terapii, než kde se dělají polštářky, různě se šijí a stříhá se do toho molitan, chtěla bych dělat něco jiného, ale zrovna jinde nemají místo.“ (Lenka) ‐ 68 ‐
„No jo, něco se dělat musí,…to víte, moc mě to nebaví, ale alespoň nějak strávím dopoledne.“ (Jan) „Stříhání molitanu je votrava, ale zase si tam můžu udělat kafe a zakouřit si.“ (Adam) „Ráda bych dělala něco jiného než stříhání molitanu, je to jednotvárné, ale sama nevím co. Nabízeli mi pracovní terapii šití, ale to jsem dělat nechtěla, cítím se na to nešikovná, myslím si, že bych nezvládla ani košíky.“ (Iva) „Takovýhle pitominy mě nebaví, ale nic moc jiného bych stejně dělat nechtěl, snažím se ulejt.“ (Tomáš) Rehabilitační činnost jako zdroj radosti a nových dovedností Různé rehabilitační činnosti mají pozitivní vliv na pacienty. Naučí se tam mnoho nových dovedností, které mohou využít v novém zaměstnání anebo ve vlastním obchodě, kde mohou nových dovedností využít. Je to pro zdroj radosti, velký relax, nabití se novými silami a většinou zapomenou na každodenní starosti a problémy plynoucí z jejich nemoci. „Byla jsem moc ráda, že jsem se naučila plést košíky, je to činnost, která mě nyní živí.“ (Petra) „Moc se mi líbila keramika, bohužel jsem na ni mohla chodit jenom několik hodin týdně, byla jsem nadšená z hipoterapie, ta práce s těma koňma, to je něco úžasného. Moc bych si přála, abych tam mohla chodit znova.“ (Eva) „Moc se mi líbilo tkaní koberečků a šití různých hraček pro děti, úplně jsem relaxovala a zapomněla na svoje starosti.“ (Věra) „V terapii se mi nejvíce líbila práce se dřevem, pracovala jsem na krásném samorostu, udělalo mi to velkou radost.“ (Petr) „Baví mě hipoterapie a jóga, na jiné nechodím ani se mi nechce, jsem radši na pokoji.“ (Markéta) „Zkoušel jsem hipoterapii a tkaní koberců, ty si můžu třeba i koupit, ale není to moc levné.“ (Kamil)
‐ 69 ‐
10.6 Pracovní vize do budoucna Bez práce si život nedokážu představit Práce je pro mnohé smyslem života, dává jim radost, jsou v kolektivu a v neposlední řadě vydělávají peníze, nedokážou si život bez ní představit. Práce jim dává naději, jsou v ní šťastní. Poznávají v ní stále nové věci, ví, že práce je pro ně přínos i když občas mají problém jí zvládat, ale někteří se mohou plně obrátit na své vedoucí, kteří jim pomohou. „I když často nevím jak práci zvládnout, tak si život bez ní nedokážu představit. I když chvílemi děti nenávidím, tak si nedokážu představit, že bych tuto činnost nikdy nevykonávala.“ (Iva) „Dělám to celý život, myslím si, že je to dobré, myslím si, že je to potřeba, chci to dál dělat, byl bych bez toho nešťastný.“ (Michal) „Práce mě baví, jsem ráda s lidma a jsem vděčná, za bezvadnýho vedoucího, který mi slíbil práci podržet, než se vrátím a bude mi opravdu dobře.“ (Jana 2) „Práce v zahradnictví a kolem něho mě velmi baví, když mě vyhodí z práce, tak bude mojí jedinou nadějí dodělat si VŠ studium.“ (Eva) „Nemůžu říct, že by mě to nebavilo, stále je tam spousty nových věcí, které mě zajímají, ale také je důležité to, abych uživil manželku a děti.“ (David) „Aspoň nějaká práce, cokoliv, mě drží nad vodou, ale mám problém s pracovní dobou, hlavně si chci uchovat řidičák. Je pro mě důležitá, protože když budu pracovat, líp si najdu manželku a založím rodinu.“ (Kamil) „Kolegyně jsou skvělé, ví, že svoji práci umím, pracuji tam už dlouho, od mládí, pak mi s invaliditou snížili úvazek, ale jsem tam už zapracovaná a doufám, že tam vydržím ještě dlouho.“ (Jarmila)
‐ 70 ‐
S částečným invalidním důchodem mám málo peněz Respondenti uvádějí, že jim částečný invalidní důchod nestačí, mají mnoho různých výdajů, které musí uspokojit. Tento důchod, byť částečný, je pro ně alespoň jediná jistota, kterou mají a jediný jejich stálý příjem. „To, že mám jenom ten důchod mi nestačí, ale aspoň mám co jíst.“ (Miroslav) „Není to mnoho, mám dost velké výdaje, ještě, že mám tu práci, nevím, co bych si počala jenom s důchodem, nevyšla bych.“ (Jarmila) „Bydlení něco stojí a utrhovat od huby si taky nechci, s tím co dostávám [částečný invalidní důchod] bych nevyšla.“ (Markéta) „Nevyjdu s tím, teď nemám práci, je to špatný, ale nemít to asi bych se zbláznil.“ (Lukáš) „Je to blbí, platím alimenty a nezbude mi z toho skoro nic.“ (Tomáš) Ekonomická krize jako významný činitel při hledání a udržení si zaměstnání Ekonomická krize se projevuje ve všech oblastech zaměstnání. Dotýká se i pacientů, kteří se snaží uplatnit na trhu práce. Najít a udržet práci je problém mnohdy i pro zdravé lidi natož pro duševně nemocné, kteří mají ztížené podmínky pro přístup k zaměstnání. Před několika lety byla situace jiná, lepší a to i pro prodej výrobků, které pacienti vyrobí např. v chráněných dílnách a pak se prodávají. Dnes je mnoho uchazečů na jedno pracovní místo. „Dřív to bylo dobrý, věděla jsem, že podobnou práci seženu hned, nyní budu moc ráda, když mě zpátky vezmou[uklízečka v nemocnici].“ (Šárka) „Dříve to bylo úplně jiné, kdybych věděla, jak to bude vypadat teď, už bych do podnikání nešla, strašně se zvýšily náklady a odbyt pro hovězí maso je malej, všechno je jenom horší.“ (Věra) „Nejdřív to docela šlo, lidi si tam občas něco koupili, ale teď už si všechno kupují ve velkejch obchodech a mně zbyl drahý nájem za stánek. Ráda bych dělala někde v továrně, ale najednou mám pocit, že je všechno plné a nic se nedá sehnat.“(Lenka)
‐ 71 ‐
„Chtěl jsem lidem rozdávat lásku a radost a asi to jakš takš šlo, ale poslední roky to nikdo nechce vidět, nikde mě nechtějí, ale já jim tu radost a lásku budu stejně dávat i bez práce.“ (Petr) Zastírání psychotického onemocnění jako vyšší šance na získání zaměstnání Pacienti mnohdy zastírají nebo neuvádějí celou pravdu o svém duševním stavu. Mají obavy z toho, jak bude reagovat okolí a kolegové v práci. Velký problém vidí ve skutečnosti, jak se na ně budou dívat v práci hlavně na malém městě, kde jsou více na očích. Mají strach i o ztrátu vlastního zaměstnání. Myslí si, že když to řeknou třeba jenom zaměstnavateli a ne ostatním, vyjednají si lepší umístění a jednodušší práci a lepší pracovní podmínky a budou tak lépe zvládat práci. Duševní stav zastírají také proto, že kdyby přišli o zaměstnání, ví, že nemohou nic jiného dělat, jelikož nic jiného nikdy nedělali a tudíž neumí. „Dokud o tom nevěděli, tak bylo vše v pořádku… sama bych jim to neříkala, to víte, malé město, brzy se to dozvěděli, potom vše začalo, každému radím, aby to neříkal.“ (Eva) „Neřekla bych to kolegům v práci, ale u zaměstnavatele bych se pokusila vyjednat lepší podmínky, protože on by to neměl nikomu dalšímu říct.“ (Jana 1) „Nevím, jak to stojí, jak to s mojí nemocí přesně je, ale v práci všichni vědí něco o drogách a s takovejma věcma, plně to stačí, ještě aby věděli, že z toho budu mít něco jako schizofrenii.“ (Jakub) „Mám strach, že ztratím autoritu u dětí. Snad pro to budou mít ostatní pochopení, asi to úplně neutajím, mám z toho obavy, že se to dozví všichni, byla bych radši, aby se to nikdo nedozvěděl.“ (Iva) „Mám strach z toho, že můžu přijít o řidičák. Celý život dělám traktoristu, nic jiného neumím, snad mě tam nechají [v kravíně].“ (Michal) „Dřív sem to před mistrem tajil, ale stejně to časem na mě na stavbě poznali.“ (Miroslav)
‐ 72 ‐
Částečný invalidní důchod není dlouhodobé řešení Respondenti ví, že musí pracovat, jenom částečný invalidní důchod není pro ně dlohodobé řešení. Některým pomohla poradna, jiní setrvaly ve svém zaměstnání i po přiznání částečného invalidního důchodu, někteří jsou vyučeni v oboru, o který je zájem, ale jinak je nabídka práce omezená a velká není ani motivace nemocných. „Práci sem sehnal vždycky, tenhle obor je docela žádanej [elektrikář], ale spíš jenom na nějaké brigády a přivýdělek.“ (Kamil) „Jsem ráda, že mám aspoň tohle [účetní], jinak nevím, co bych dělala, sem za to moc ráda, vím, že se na moje místo tlačí spousta dalších, které by pracovali celý den. Myslím si, že mě tam drží jenom proto, že musí zaměstnávat nějakého invalidu.“ (Jarmila) „Práci sem sháněl těžko a s invalidním důchodem ještě hůř, nikomu se nechtělo mě zaměstnávat. Nevydržel jsem nikde dlouho, protože ta práce byla dost náročná a tak jsem teď nezaměstnanej, je to špatný.“ (Miroslav) „Je to hodně těžký, když už mám ten důchod tak budu dělat jenom zkrácený směny a to se asi nebude líbit ostatním prodavačkám, nevím, jestli s nima vydržím, ale nic jinýho neseženu.“ (Markéta) Plný invalidní důchod jako poslední možnost Pro respondenty není představa, že budou pobírat invalidní důchod a nebudou mít možnost chodit do práce, zcela ideální. Ví, že nebudou mít moc peněz, nebudou moci chodit každý den do kolektivu, kde byli zaměstnaní a kde udržovali alespoň základní sociální vazby. Myslí na to jako na poslední možnost, co se dá dělat, ale zase by byli doma. „Chvíli jsem o tom uvažovala, myslela jsem si, že mi nic jiného nezbude, ale v tom se objevila možnost toho obchodu s košíky a jsem za to ráda.“ (Petra) „Nevím, co budu dál dělat, myslím, že mě bez po příchodu propustí, ráda bych pokračovala ve studiu na vysoké škole. Tam kde bydlím, není žádné zaměstnání, práce je tam málo, kdybych se nevrátila zpátky do školy, tak bych o tom musela taky začít uvažovat.“ (Eva)
‐ 73 ‐
„Možná by to bylo ze všeho nejlepší. Práci barmanky, kterou jsem dříve vykonávala, bych už asi neuměla…nechci se vrátit, k tam tomu [prostitutku].“ (Michaela) „Nedokážu si to představit, nechodit do práce, se žáky, nebýt s ostatníma, ale kdyby to tak nešlo, co by se dalo dělat jiného.“ (Iva) „Invalidní důchod bych nechtěla, ale nevím, jak práci zdravotní sestry budu jednou zvládat, je to čím dál náročnější. Snažím se vyjednat to, abych nemusela chodit na noční směny, ale ne každý zaměstnavatel mi vychází vstříc, zatím jsem ráda, že můžu pracovat.“ (Jana 1) „Práce mě dost unavuje, hlavně ty směny mi nedělali dobře, později mě časem uvolnili, abych nemusel pracovat noční směny, ale mám za to méně peněz. Invalidní důchod by asi nebyl špatný, ale nevím, jestli bych vyšel s penězi.“ (Adam) „I když mám jenom částečný důchod, není to nic moc, kdyby mě nepodporovali rodiče, byl bych na to špatně, plnej důchod nechci, myslím si, že práci vždycky najdu.“ (Kamil) „Nechtěla bych jít na celý důchod, ráda chodím do práce.“ (Jarmila) „To by nebylo pro mě, nudil bych se a měl bych málo peněz.“ (Lukáš) „Možná by to bylo pro mě nejlepší, práce neseženu, ale to už bych byl pořád jenom doma a to by mi nedělalo dobře“ (Miroslav)
‐ 74 ‐
11. Odpovědi na výzkumné otázky Výzkumná otázka č. 1: Jaký vliv měl začátek psychického onemocnění na jejich zaměstnání? Respondenti si myslí, že duševní onemocnění ovlivňuje jejich život, který byl do začátku onemocnění uspořádaný a způsobuje jim nejrůznější omezení. Jako velký problém pociťují omezení v oblasti mezilidských vztahů, jelikož kontakt s okolím je nezbytný pro život. Ve velké míře to souvisí se stigmatem, které nemoc přináší. Nemocní si uvědomují postoj, který k nim zaujímá okolí a společnost. Z rozhovorů vzešlo, že příznaky nemoci ovlivňují jejich přístup k zaměstnání. Sami nemocní si změnu psychického stavu vůbec nevšimli nebo ji úmyslně potlačili a příznaky nemoci postřehlo dřív okolí než sami nemocní. Velmi omezující je pro ně užívat dlouhodobě léky, jelikož v zaměstnání mají velké problémy s únavou, ospalostí, soustředěností, cítí se pomalý a málo výkonní. V zaměstnání byli např. přeřazeni na méně náročnou a významnou pozici. Někteří vědí, jaký vliv mají na ně jimi užívané léky, ale uvědomují si, že kdyby je přestali brát, nemoc se zhorší. Výzkumná otázka č. 2: Jakou má souvislost psychické onemocnění s uplatněním se na trhu práce? Respondenti si uvědomují, že jsou něčím jiní, zvláštní, že společnost se na ně dívá, kvůli jejich onemocnění, skrz prsty. Setkali se s tím ve svém bydlišti i v práci, kde ze strany ostatních zaměstnanců panují určité obavy a nedůvěra k lidem, kteří se léčí na psychiatrii a mají je v podstatě za blázny. Mají neshody v práci, ostatní je přehlíží a tak mnohdy radši sami odešli. Z rozhovorů vyplynulo, že standardní pracovní doba a pracovní režim je pro ně těžko zvládnutelný a bez upravení podmínek nejsou schopni zaměstnání dobře zvládat. Někdy se také stalo, že zaměstnání opustili sami, aby nemuseli svůj psychický stav přiznat, myslí si, že by byli stejně propuštění. Při hledání nového zaměstnání si uvědomují stigma, které s sebou nemoc přináší, někdy při hledání zaměstnání svůj skutečný duševní stav tají, aby nebyli znevýhodnění před ostatními uchazeči. Často proto hledají jednodušší manuální práci, kterou zvládají bez úlev.
‐ 75 ‐
Výzkumná otázka č. 3: Jaký vliv má psychická porucha ve vztahu k možnosti pracovat? Najít si práci je pro ně těžké, protože pro duševně nemocné je minimum pracovních nabídek, a když tak špatně placené práce. Respondenti si myslí, že zaměstnavatelé nechtějí zaměstnávat duševně nemocné proto, že budou mít mnoho absencí a potřebují množství pracovních úlev. Práce je pro mnohé smyslem života, dává jim radost, jsou v kolektivu a v neposlední řadě vydělávají peníze, nedokážou si život bez ní představit. Práce jim dává naději, jsou v ní šťastní. Poznávají v ní stále nové věci, ví, že práce je pro ně přínos i když občas mají problém jí zvládat. Pro respondenty není představa, že budou pobírat invalidní důchod a nebudou mít možnost chodit do práce, zcela ideální. Ví, že nebudou mít moc peněz, nebudou moci chodit každý den do kolektivu, kde byli zaměstnaní a kde udržovali alespoň základní sociální vazby. Různé rehabilitační činnosti mají pozitivní vliv na pacienty. Když přijdou o práci, může jim resocializační zařízení pomoci. Pomůže jim, i když je odmítne rodina a ocitnou se sami. V resocializačním zařízení se naučí novým návykům, které mohou využít v dalším zaměstnání a v životě. Pro respondenty bylo nejdůležitější, aby měli klid v zaměstnání, chápající okolí a podporu a aby měli pro ně prospěšnou práci, a aby se tak začlenily do společnosti. Výzkumná otázka č. 4: Jaký vliv má částečná invalidita k možnosti pracovat? Z rozhovorů vyplynulo, že ti, kteří mají, částečný invalidní důchod nemají velké možnosti jak se uplatnit na trhu práce. Viditelnost jejich onemocnění je větší, mají i větší a psychické problémy. Některým pomohla poradna, jiní setrvaly ve svém zaměstnání i po přiznání částečného invalidního důchodu, někteří jsou vyučeni v oboru, o který je zájem, ale jinak je nabídka práce omezená a velká není ani motivace nemocných. Respondenti si myslí, že mají práci jenom proto, jelikož jejich zaměstnavatel musí zaměstnávat osoby se zdravotním postižením a proto jim nemůže dát výpověď.
‐ 76 ‐
12. Diskuze 12.1 Výzkumný soubor Respondenty tvořila skupina 22 pacientů psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod, kteří byli hospitalizováni na otevřeném koedukovaném doléčovacím oddělení 6A. Zdejší oddělení se zaměřuje nejvíce na léčbu pacientů s onemocněním schizofrenního okruhu, popřípadě s léčbou depresí. Další kritérium bylo, aby respondenti již byli po první atace psychotického onemocnění, a také to, aby byli hlášeni v pracovní neschopnosti, či v evidenci úřadu práce. Ve výzkumném vzorku jsem měla 11 mužů a 11 i žen. Respondenti byli hospitalizování z důvodu psychiatrického onemocnění schizofrenního okruhu, měli tyto hlavní diagnózy: paranoidní schizofrenie 14x, porucha z bludy 2x, nediferencovaná schizofrenie 2x, schizoafektivní porucha 4x. Věk respondentů byl v rozmezí 24-49 let. Tento vzorek bylo obtížné sehnat, dlouhou dobu jsem vybírala vhodné respondenty, protože hospitalizovaní pacienti jsou již většinou v plném invalidním důchodě nebo mají první ataku onemocnění a tyto jsem musela vyloučit. Vzorek je sice validní, ale informace získané při rozhovorech mohou být ovlivněné psychotickým onemocněním, které přivedlo respondenty k hospitalizaci v psychiatrické nemocnici. Jedno z kritérií bylo, také to, že respondenti jsou v dobrém psychickém stavu, což i vyplývá z toho, že jsou hospitalizováni na otevřeném doléčovacím oddělení. Přesto vzhledem k tomu, že jsou hospitalizovaní po psychotické atace, tak jsou u nich mnohdy narušeny kognitivní funkce. Do budoucna by bylo také dobré, získat informace nejen od hospitalizovaných pacientů, ale zaměřit se i na klienty, kteří navštěvují psychiatrické ambulance. Myslím si, že by tito klienti mohli poskytnout informace o tom, jak své potíže s pracovní diskriminací prožívají aktuálně v pracovním procesu. Uváděné informace jsou získané pouze od respondentů, myslím, že by bylo jistě zajímavé promluvit si i s jejich zaměstnavateli, příbuznými a psychiatry, které ambulantně navštěvují. 12.2 Použitá metoda Použila jsem polostrukturovaného rozhovoru, ve kterém jsem se ptala na více věcí než případné pocity stigmatizace. Data získaná s odstupem času jsou ne vždy úplná a jsou již trochu poupravená. Jinak člověk prožívá potíže v čase, kdy je prožíváno aktuálně, a jinak po nějaké době. Výzkum v delší časové perspektivě by mohl dát lepší pohled na to, jak se duševně nemocní vyrovnávají s případným stigmatem a diskriminací. Pracuji jako zdravotní sestra s psychiatrickými pacienty už řadu let a tak mám ‐ 77 ‐
mnoho zkušeností v komunikaci s pacienty. Když pacienti zjistili, že dělám rozhovory pro svou práci, dožadovali se dalších a dalších rozhovorů, i když výzkum byl již uzavřen. 12.3 Získaná data a jejich interpretace Pacienti u nichž onemocnění vznikalo průběžně a neměli ponětí, že vlastně jde o začínající duševní poruchu, měli podle mého názoru možnost se na tyto příznaky lépe připravit a naučit se je alespoň částečně zvládat. Naproti tomu pacienti u nichž se nemoc rozvinula téměř okamžitě bez prvotních příznaků, měli už zažité a zvládnuté sociální návyky a byli začleněni do společnosti, takže pro ně po léčbě není takový problém se vrátit do zaměstnání. Užívaná neuroleptika mají vliv na vznik obezity, ta ovlivňuje jejich pracovní výkonnost a atraktivní vzhled. Domnívám se, že kdyby nebrali léky tak by se cítili sebevědomější a v práci by si připadali lépe, což by jim pomohlo k většímu uplatnění se na trhu práce. V psychiatrické nemocnici v Havlíčkově Brodě je Program pro dobré zdraví, tento program vede staniční sestra, která informuje pacienty užívající neuroleptika o zdravé výživě a o zdravém životním stylu. Myslím si, že farmaceutické firmy neuvádí v plné míře v jaké je to ve skutečnosti, jaký vliv mají neuroleptika na vznik obezity. Je otázka zda pacienti o nežádoucích účincích věděli a jestli ano, zda by tyto léky vůbec užívali. Další nežádoucí omezující příznaky pro pracovní uplatnění jsou únava, ospalost, nesoustředění se, cítí se málo výkonní a pomalý. Někteří si uvědomují a vědí o tom, jaký vliv mají na ně jimi užívané léky, ale uvědomují si, že kdyby je přestali brát, nemoc se zhorší. Myslím si, že některým vadí nepříznivé účinky léků, a proto je mnohdy vysadí v domnění, že jim bude lépe a budou moci výkonněji pracovat, ale toto vedlo vždy k relapsu onemocnění. Podle mého názoru se dnešní společnost dívá na psychiatrické pacienty nepříznivě a skrz prsty. Pacienti se s tím setkali ve svém bydlišti i v práci, kde ze strany ostatních zaměstnanců panují určité obavy a nedůvěra k lidem, kteří se léčí na psychiatrii. Okolí je vnímá jako potencionální nebezpečí, vyhýbá se jim a straní se. Myslím si, že pacienti to dobře vnímají a vidí v tom stigma a diskriminaci pro uplatnění a udržení se v zaměstnání. Mnohdy měli neshody v práci s ostatními zaměstnanci a i se zaměstnavatelem a tak raději sami odešli. Ti, kteří ze zaměstnání neodešli, mnohdy skrývají příznaky onemocnění, aby se vyhnuli problémům, neshodám a osočování od ostatních kolegů. Řadě pacientů neprospělo také to, že viditelnost a důvod částečného invalidního důchodu je velká a zřejmá. Myslím, že částečný invalidní důchod řadu pacientů demotivuje a mají ho jako jistotu. ‐ 78 ‐
Z výzkumu provedeného Boltnem (2001) je patrné, že z obdržených odpovědí 70% uvedlo diskriminaci v různých formách, respondenti tam byli požádáni, aby popsali své zkušenosti. Stigma se projevovalo tak, že ostatní lidé mají strach, že duševní choroba je nakažlivá. Další studie vytvořená Scheidem (2005) vznikla pomocí telefonických rozhovorů se sto sedmnácti zaměstnavateli. Článek popisuje zkušenosti zaměstnavatelů se zaměstnanci s duševním postižením. Jedním z nejdůležitějších překážek při zaměstnávání osob s duševním postižením, je stupeň sociálního a zdravotního postižení a existují přesvědčivé důkazy, že zaměstnavatelé mají stigmatizující a diskriminační postoje vůči osobám s duševním postižením. Výzkum provedený Stuartem (2007) je zaměřen na občanská práva a otázky zaměstnanosti pro osoby s psychiatrickým zdravotním postižením. Málo firem má ve firemní politice zaměstnávání osob se zdravotním postižením a mnozí zaměstnavatelé nadále vyjadřují špatné názory k lidem s duševním postižením. Současně, legislativa nenabízí kýženou ochranu pro osoby s duševními poruchami. Zaměstnavatelé také vyjádřili znepokojení nad náklady pro tvorbu pracovišť pro osoby s duševním postižením. Z výše uvedených zahraničních výzkumů je zřejmé, že zaměstnavatelé stále trpí předsudky vůči osobám s duševními poruchami a mají obavy je zaměstnávat. 12.4 Aplikace výsledků výzkumu a výhledy do budoucna Myslím si, že systém zapojení pacientů do pracovních činností využívaný v léčebnách v dřívějších dobách, byl mnohem přínosnější. Pacienti pracovali v zemědělství, na zahradě, v kuchyni a nebo byli zaměstnáni na několik hodin denně v montážních a výrobních podnicích v blízkém okolí. Měli tak pravidelný denní režim a vydělali si za to i nějaké peníze. Dnešní formy pomoci jako například job kluby nebo nejrůznější rehabilitace nejsou zcela ideální. Keramika, šití polštářů, pletení koberečků, a podobně, dnes se vše páře a pacienti to vytváří znovu a znovu, protože léčebna nemá peníze na nový materiál. Takovéto výrobky jsou téměř neprodejné, protože podobné věci, jen s lepší kvalitou, lze v obchodních domech koupit za pár korun. Tuto situaci by měl změnit nový model psychiatrické péče, který připravuje Ministerstvo zdravotnictví. Spočívá ve zvýšeném budování center komunitní péče, kde je lepší zapojení pacientů do společnosti, a postupném rušení psychiatrických nemocnic. Jako velké negativum tohoto plánu vidím to, že pacienti budou nedoléčeni. Většina pacientů chce pracovat, vědí, že je to pro ně nutné a smysluplné. Myslím si však, že je velmi ovlivňuje viditelnost stigmatu a také částečný invalidní důchod. ‐ 79 ‐
Negativně na ně také působí také jejich onemocnění a užívané léky. Částečný invalidní důchod by měl pro nemocné být spíše motivující k hledání si, byť ne práce na plný úvazek, ale alespoň nějaké činnosti, aby se nespoléhaly jenom na jistotu částečného důchodu. Ten by měl být až jako poslední možnost a záchrana. Pokud by se těmto lidem dostalo větší pomoci ze strany společnosti, protože samotná podpora rodiny nestačí, pak by byli schopni, byť někdy v omezené míře, začlenit se do společnosti a zvládat zaměstnání.
‐ 80 ‐
13. Závěry Výzkum jsem prováděla z dat získaných od 22 respondentů pomocí polostrukturovaného
rozhovoru,
obsahové
analýzy
interpretované
zdravotnické
dokumentace pro doplnění údajů. Jako vhodnou formu studie jsem si zvolila kvalitativní studii. Dále jsem použila formu případové studie z důvodu potřeby individuálního přístupu k jednotlivým respondentům. Výzkumem se prokázalo, že ve společnosti přetrvává řada mýtů a předsudků vůči duševně nemocným, k tomu aby ve společnosti mohli lidé s duševním onemocněním bez problémů pracovat. Psychiatričtí pacienti vidí velký problém v malé míře povědomý o těchto onemocněních ve společnosti a to z historického hlediska, kdy se je většinová společnost snažila nevidět je a vyčlenit. Duševně nemocní si to uvědomují a raději se stáhnou do ústraní, než aby se stali terčem nějaké diskriminace. Dnes již ale existují různé druhy pomoci a to jak v sociální oblasti, tak i v legislativě a ve stání sféře. Psychicky nemocní nemají velké možnosti jak se uplatnit na trhu práce. Nabídka práce je omezená a velká není ani motivace nemocných ať už z výše uvedeného anebo z limitů plynoucích z jejich onemocnění. Práce v chráněných dílnách je přínosná, ale není vhodná pro všechny. Kdo ale uspěl na trhu práce a našel pro sebe vhodné zaměstnání, je to pro něj jednoznačný přínos, setká se i jinými lidmi, má pocit přínosu, uplatnění a smysluplnosti. Mnou oslovení psychicky nemocní s částečným invalidním důchodem nemají velké možnosti jak se uplatnit na trhu práce. Některým pomohla poradna, jiní setrvaly ve svém zaměstnání i po přiznání částečného invalidního důchodu, někteří jsou vyučeni v oboru, o který je zájem nebo mají práci z toho důvodu, že zaměstnavatel musí zaměstnávat osoby se zdravotním postižením, ale jinak je nabídka práce omezená. Respondenti uvádějí, že jim částečný invalidní důchod nestačí, mají mnoho různých výdajů, které musí uspokojit. Tento důchod, byť částečný, je pro ně alespoň jediná jistota, kterou mají a jediný jejich stálý příjem. Všichni pacienti, s kterými jsem dělala rozhovory, byli po léčbě propuštěni. Někteří z nich však byli opětovně hospitalizováni v psychiatrické nemocnici z důvodu relapsu, protože nedodržovali doporučení lékařů a nebrali léky z důvodu, že neměli nikoho, kdo by jim v léčbě pomáhal. Ústavní umístění pro ně bylo jediné místo, kde mohli žít. V rigorózní práci jsem se pokusila stanovit, jaké jsou hlavní překážky psychicky nemocných pacientů při uplatňování na trhu práce a jak to oni sami vnímají. Snažila jsem ‐ 81 ‐
se nenahlédnout i na pacienty s částečným invalidním důchodem a na problémy, při uplatňování se na trhu práce, jim z toho plynoucí. Podle mých zjištění je to především omezený přístup k zaměstnání, z vlastní nemoci plynoucí neschopnost hledat si zaměstnání a stigmatizace duševně nemocných ve společnosti.
‐ 82 ‐
14. Souhrny 14.1 Teoretická část Schizofrenie je onemocnění, které vzniká nešťastnou souhrou psychologických, sociálních a biologických faktorů. Schizofrenické poruchy mají společné deformované myšlení, narušené vnímání a prožívání reality. Průběh schizofrenických onemocnění, ale může být velmi různorodý. Pro účinnou léčbu se začaly používat nové léky a způsoby léčby. S příchodem neuroleptik vznikly nové formy léčení, doplněné kromě klasické léčby též individuální a skupinovou psychoterapií. Neuroleptika jsou léky, které upravují chorobně narušené myšlení, chování, vnímání a jednání. Nevýhodou neuroleptik jsou jejich nežádoucí účinky. Nemoc přináší problémy, ke kterým patří zhoršená schopnost obstát v běžných životních situacích, bezradnost v důsledku nedostatku smysluplných informací o nemoci a její léčbě, vyšší výskyt tělesných onemocnění a relaps onemocnění. Někteří lidé se dívají na jedince s duševním onemocněním přezíravě. Proto mají psychicky nemocní problémy najít si práci a vrátit se do normálního života. Na vině je stigma spjaté s diagnózou schizofrenie a psychóz obecně. Zde pomůže psychosociální léčba, jejímž smyslem je nemocným pomoci se zotavit a vrátit se do běžného života. V dnešní době přetrvávají u laické i odborné veřejnosti představy, které ovládají myšlení a chování lidí vůči duševně nemocným. Stigmatizace je definováno jako označování a vyobcování lidí ze společnosti, jelikož jsou duševně nemocní. Být nezaměstnaným ve společnosti, která přikládá zaměstnání velký význam, znamená mít stigma neboli viditelné znamení svého selhání. Stigma můžeme chápat jako rozpor mezi tím, čím by jedinec měl být a tím, čím skutečně je. Stigma a pověry o duševně nemocných přetrvávají i nadále. Ještě dnes se lidem s psychickými potížemi stává, že se od nich společnost distancuje a silné jsou i vyřazovací tendence. Duševní nemoc se projevuje jinak, než tělesná nemoc. Ve většině případů je tělesná nemoc porucha nějakého orgánu, srozumitelná a dobře ohraničená. U duševně nemocného je takové ohraničení méně zřetelné. Stigmatizace duševně nemocných znamená, že je větší část společnosti vnímá jako víceméně homogenní skupinu, nebezpečnou, méněcennou. Kupříkladu bývalým pacientům psychiatrické léčebny se občas doporučuje, aby své stigma patřičně skrývali. Takový bývalý pacient tak záměrně či jen v důsledku situace skrývá informace o své skutečné sociální identitě, dostává se mu zacházení, jež se opírá o mylné předpoklady o jeho osobě, a on je přijímá. Stigma se tolik netýká souboru konkrétních osob, jež lze rozdělit na dvě hromádky, stigmatizovanou a normální, ale že je spíše všeprostupujícím ‐ 83 ‐
sociálním procesem zahrnujícím dvě role, jehož se každá osoba účastní v obou rolích, a to alespoň v nějaké souvislosti a v některé fázi svého života. Normální a stigmatizovaný nejsou ani tak osoby jako spíše stanoviska. Diskriminace je znevýhodnění z určitých důvodů oproti někomu jinému, tj. odlišné zacházení s jednotlivcem nebo skupinou osob, motivované jejich odlišností. Rozlišuje se přímá a nepřímá diskriminace. Všude na světě se setkáváme s tím, že skupiny lidí se od sebe oddělují, separují. Sdružují se lidé téhož druhu. Diskriminace, je to, když zaujatá osoba provádí nežádoucí rozlišování aktivním způsobem. Pokouší se vyloučit všechny příslušníky určité skupiny z některých druhů zaměstnání apod. Evropská i česká legislativa si klade za cíl stanovit boj s diskriminací na základě zdravotního postižení, ve členských státech zavádí zásadu rovného zacházení tím způsobem, neexistencí jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace. Ta stejná legislativa však diskriminaci zavádí, když stanoví, že pokud to konkrétní případ vyžaduje, musí zaměstnavatel přijmout vhodná opatření, která dané zdravotně postižené osobě umožní přístup k zaměstnání, pokud ta opatření pro zaměstnavatele neznamenají neúměrné břemeno. S diskriminací se setkáváme na pracovním trhu často. Diskriminačním jednáním na pracovním trhu jsou určité skupiny obyvatel postiženy více a to zejména psychicky nemocní. Často se diskriminace na trhu práce projevuje při přijímání do zaměstnání. Setkáváme se také s diskriminací neboli nerovným zacházením přímo na pracovišti. Diskriminace je, když je člověk znevýhodňován na základě určitých právem zakázaných kritérií, znevýhodněný člověk je omezen v určitých právem stanovených oblastech či situacích, jednání přináší znevýhodnění nebo určitou újmu vůči skupině osob nebo jednotlivci a znevýhodňuje ho ve srovnání s jinou skupinou osob či osobou. Diskriminací není jakýkoli rozdíl v zacházení s druhou osobou, nýbrž pouze takový, který znevýhodňuje, přináší znevýhodnění nebo určitou újmu vůči jednotlivci nebo skupině osob oproti někomu jinému. Uplatnění člověka na trhu práce je podmíněné řadou činitelů, které vyčleňují skupiny lidí s větším rizikem ztráty práce a předurčují je pro dlouhodobou nezaměstnanost. Jejich příslušníci nacházejí uplatnění spíše na sekundárním trhu práce a na hůře placených pracích s nejistou budoucností. Duševní onemocnění ovlivňují způsobilost člověka k plnění rolí a funkcí v práci i ve společnosti. Rozsah a míra funkčního postižení se mění v průběhu terapie, pracovní způsobilost posuzuje ošetřující lékař. Plná invalidizace pacienta je sice poměrně
bezpečné
řešení
situace
nemocného,
ale
může
podpořit
negativní
symptomatologii a vést k pasivitě a postupně k úplné ztrátě aktivních vztahů k okolnímu světu. Pro jiné nemocné je invalidita jednou z mála jistot v nejistém světě. Pro člověka ‐ 84 ‐
s duševním onemocněním je možnost pracovat o to potřebnější, protože duševní onemocnění často vede k sociální izolaci. Pracovní prostředí je jedno z důležitých míst, kde člověk přirozeně navazuje a udržuje sociální kontakty. Pro lidi s duševním onemocněním, ve vztahu k nalezení a udržení si zaměstnání, jsou největšími obtížemi dlouhodobé poruchy kognitivních funkcí, emocí, pozornosti, poruchy v sebeprožívání a poruchy vztahování se k lidem. Se změnou míry nezaměstnanosti se mění i míra psychických onemocnění a potíží. Nezaměstnaní mají ve srovnání se zaměstnanou populací tendenci být úzkostnější, je mezi nimi větší výskyt depresí, neurotičtější, jsou nespokojenější a více souženi obavami, mají snížené sebevědomí a také sebeúctu. Práce s lidmi s psychotickým onemocněním je náročná, klade velké nároky na komunikaci, kvalitu vztahu a přístupu. V komunikaci s klientem s psychotickým onemocněním se přizpůsobujeme jeho možnostem a projevům. Psychiatrickou rehabilitaci lze využít téměř v každé fázi léčebného procesu. Péči o klienty poté přebírají návazné služby komunitní péče, které jsou do značné míry postaveny právě na prvcích psychosociální rehabilitace. Jde o sociální centra, denní stacionáře, centra denních aktivit se zájmovou činností, poradny a nejrůznější kluby. Cílenou rehabilitací prováděnou už v podmínkách nemocniční péče lze pacienty připravit na přechod do původního sociálního prostředí. Své místo zde má rozumný režim oddělení, který má být co nejvíce smyslu plný, má umožňovat pacientům podílet se na chodu oddělení. Těžiště rehabilitace je ve vytváření chráněného prostředí v rodině a ve společnosti a v pracovním začlenění. Důležitá je pomoc při organizování zaměstnání psychicky nemocných osob. Dnes již existuje několik typů subvencovaných pracovních příležitostí, které organizují nejčastěji nevládní organizace, asociace a různá sdružení. 14.2 Praktická část Cílem mého výzkumu bylo nahlédnout do toho, jak se osoby s duševním onemocněním uplatňují na trhu práce. Snažila jsem se odpovědět na tyto otázky: Jaký vliv má psychická porucha ve vztahu k možnosti pracovat? Jakou má souvislost psychické onemocnění s uplatněním se na trhu práce? Jaký vliv měl začátek psychického onemocnění na jejich zaměstnání? Jaký vliv má částečná invalidita k možnosti pracovat? Metodologický rámec byl kvalitativní výzkum, kterého se zúčastnilo 11 mužů a 11 žen.
Respondenti
byli
hospitalizování
z
důvodu
psychiatrického
onemocnění
schizofrenního okruhu, měli tyto hlavní diagnózy: paranoidní schizofrenie 14x, porucha s bludy 2x, nediferencovaná schizofrenie 2x, schizoafektivní porucha 4x. ‐ 85 ‐
Data jsem získávala pomocí polostrukturovaného rozhovoru, a analýzou zdravotnické dokumentace, chorobopisu pacientů. Data jsem zpracovávala metodou vytváření trsů. Základním kritériem bylo, aby respondenti byli již po první atace psychotického onemocnění, a také to, aby byli hlášeni v pracovní neschopnosti, či v evidenci úřadu práce. Důležité bylo také to, aby respondenti byli v dobrém psychickém stavu, což i vyplývá z toho, že jsou hospitalizováni na otevřeném doléčovacím oddělení. Vznik onemocnění byl pro ně výrazný zlom v životě. Sami nemocní si změnu psychického stavu vůbec nevšimli nebo ji úmyslně potlačovali a příznaky nemoci postřehlo dřív okolí a nebo rodina než sám nemocný. Naproti tomu některé z respondentů onemocnění zasáhlo okamžitě, ani neuvědomili, jak se ocitli v léčebně. Psychotické onemocnění má omezující vliv na pracovní výkonnost nemocných. Užívání neuroleptik má mnoho nežádoucích účinků. Pacienti sami pociťují, že na jejich pracovní výkonnost mají neblahý vliv. Proto také někdy sami vysazují medikaci, což často vede k relapsu onemocnění. Někteří vědí, jaký vliv mají na ně jimi užívané léky, ale uvědomují si, že kdyby je přestali brát, nemoc se zhorší. Respondenti, kteří byli hospitalizováni v psychiatrické léčebně, si uvědomují, že jsou něčím jiní, zvláštní, že společnost se na ně dívá skrz prsty. Ve svém bydlišti se setkali s tím, že je okolí vnímá jako potencionální nebezpečí. Mají neshody v práci, ostatní je přehlíží a tak mnohdy radši sami odešli a nebo se spokojili s méně významnou prací. Rodina má na pacienty vliv v některých případech pozitivní a v některých negativní. Pozitivní vliv na pacienta jakožto člena rodina je ten, že ho plně podporovala a snažila se mu pomáhat a to jak v léčení, tak i v začleňování do okolní společnosti, ale hlavně do zaměstnávání. Rodina je pro pacienta záchranný kruh, na který se může spolehnout. Vliv partnera v podpoře je také důležitý. V některých případech, ale rodina cítí stigma nemocného, které doléhá na celou rodinu a ta se nemocného zříká a distancuje se od něj. Poté je odkázán sám na sebe a jeho uzdravení a návrat do normálního života je pro něj velmi obtížný. Když přijdou, z důvodu onemocnění, o zaměstnání a nechodí do práce nebo jsou na neschopence, mají omezený sociální kontakt, který je běžný v práci a s touto novou situací se sami těžko vyrovnávají. Resocializační zařízení jim pomůže začlenit se do společnosti, umožní zvýšit kvalitu jejich života a orientovat se na trhu práce. Další, pro ně pozitivní, je navštěvovat nejrůznější rehabilitační činnosti, je to zdroj radosti a nových dovedností. Naučí se tam mnoho nových pracovních dovedností, které mohou využít v dalším zaměstnání, případně vlastní výdělečné činnosti. ‐ 86 ‐
Práce je pro pacienty smyslem a někdy i životní nutností, jsou v kolektivu a v neposlední řadě vydělávají peníze, nedokážou si život bez ní představit. Najít a udržet práci je problém i pro zdravé lidi natož pro duševně nemocné, kteří mají ztížené podmínky pro přístup k zaměstnání. Pacienti mnohdy zastírají nebo neuvádějí celou pravdu o svém duševním stavu. Velký problém vidí ve skutečnosti, jak se na ně budou dívat v práci a také strach ztrátu vlastního zaměstnání.
‐ 87 ‐
Literatura: Allport G. W. (2004). O povaze předsudků. 1. vydání, Praha: PROSTOR Baštecká, B., et al. (2005). Terénní krizová práce – psychosociální týmy. Praha: Grada Baštecká, B., & Goldman, P. (2001). Základy klinické psychologie. Praha: Portál Baudiš, P., & Libiger, J. (2002). Etika a psychiatrie. Praha: Galén Becker, H. (1997). Outsiders. New York: Free Press Bobek, M., Boučková, P., & Kühn, Z. (eds.). (2007). Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck Bolton, J. (2001). Pull yourself together! A survey of the stigma and discrimination faced by people who experience mental distress. The Psychiatrist, s. 119-123. Bouček, J., & Pidrman V. (2005). Psychofarmaka v medicíně. Praha: Grada Buchtová, B., et al. (2002). Nezaměstnanost Psychologický, ekonomický a sociální problém. Praha: Grada Dušek, K., & Večeřová- Procházková, A. (2010). Diagnostika a terapie duševních poruch. Praha: Grada DEMA (2004). Názory na schizofrenii. Reprezentativní výzkum v ČR, Praha Faltová, M., & Zunt, T. (2008). Malý průvodce diskriminační problematikou. Český Krumlov: ICOS Ferjenčík, J. (2000), Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál Fink, P. J., & Tasman, A. (1991). Stigma and mental illness, American Psychiatric Press, Inc. Washington, DC. FOKUS Vysočina, dostupné z: http://www.fokusvysocina.cz/ Foucault, M. (1994). Dějiny šílenství. Praha: Lidové noviny Gabriel, J. (2012). Stát porušuje práva OZP. Esprit 1-2/2012, s. 8, Praha: Nakladatelství Esprit Gaebel, W. et al. (2011). Measuring the stigma of psychiatry and psychiatrists: development of a questionnaire. European Archives of Psychiatry and Clinical Neuroscience. Dostupné z: http://link.springer.com/article/10.1007%2Fs00406-011-0252-0 Galuske, M. (2001). Methoden der Sozialen Arbeit. Weinheim und München: Juventa
‐ 88 ‐
Goffman, E. (2003). Stigma – Poznámky o způsobech zvládání narušené identity. Praha: SLON Hartl, P., & Hartlová, H. (2004). Psychologický slovník. Praha: Portál Haškovcová, H. (2002). Lékařská etika. Praha: Galén Hewstone, M., & Stroebe, W. (2006). Sociální psychologie. Praha: Portál Hinterhuber, H. (2001). Stigma schizofrenie: snaha o jeho překonání. Psychiatrie č. 5 Hőschl, C. (2001). Psychotická onemocnění: největší celospolečenské břemeno na přelomu století. Sylabus 8. parlamentního semináře Hynie, S. (2001). Farmakologie v kostce. Praha: Triton Chromý, K. (1990). Duševní nemoc. Sociologický a sociálně-psychologický pohled. Praha: Avicenum Jarolímek, M. (2011). Krajina psychiatrické péče v ČR. Esprit 3-4/2011, s. 12-13, Praha: Nakladatelství Esprit Jarolímek, M. (2012). S čím zápasí duševně nemocní a jejich rodiny. Esprit 5-6/2012, s. 47, Praha: Nakladatelství Esprit Kohoutek, R. (2002). Základy užité psychologie. Brno, CERN Kopeček, M. (2002). Klinické a teoretické aspekty podávání antipsychotik (neuroleptik). Remedia 6/2002, s. 447-465, rubrika PND Krebs, V., et al. (1997). Sociální politika. Praha: CODEX Bohemia Krejčířová, O., et al. (2005). Problematika zaměstnávání občanů se zdravotním postižením: studijní texty. Praha: Rytmus Krčilová, L. (2011). Lidé z neziskovek – co dělají a proč. Esprit 7-8/2011, s. 8-9, Praha: Nakladatelství Esprit Křivohlavý, J. (2002). Psychologie nemoci. Praha: Grada Libiger, J. (2001). Stigma duševního onemocnění. Psychiatrie, č. 1 Libiger, J. (2001). Stigma duševního onemocnění. Psychiatrie, č. 5 (1): 38–40. Link, B., & Phelan, J. (2001). Conceptualizing stigma. Annual Revue of Sociology, 27:363–85. Mackewn, J. (2004). Gestalt psychoterapie. Praha: Portál ‐ 89 ‐
Mahrová, G., Venglářová, M. et al. (2008). Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. 1. vydání, Praha: Grada Mareš, P. (2002). Nezaměstnanost jako sociální problém. Praha: SLON Matoušek, O., et al. (2003). Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál Matoušek, O., et al. (2005). Sociální práce v praxi. Praha: Portál Matoušek, O., Koláčková, J., & Kodymová, P. (2005). Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál Mezinárodní klasifikace nemocí, 10. revize: ÚZIS ČR, 1994 Ministerstvo práce a sociálních věcí. Job club. Dostupné z: http://portal.mpsv.cz/sz/obcane/jobclub Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Munzarová, M. (2005). Zdravotnická etika od A do Z. Praha: Grada Nesseler, T. (2011). Narrated truths: the image of psychiatry in the media. European Archives of Psychiatry and Clinical Neuroscience, s. 124-128. Dostupné z: http://link.springer.com/content/pdf/10.1007%2Fs00406-011-0253-z Novotná, V., & Schimmerlingová, V. (1992). Sociální práce, její vývoj a metodické postupy. Praha: Univerzita Karlova Nový, K. (1997). Nový právní rádce invalidních občanů. Praha: Linde Praha a. s. Pfeiffer, J., et al. (2004). Politika péče o duševní zdraví v ČR. Cesty k její realizaci. Praha: CMHCD Praško, J., et al. (2011). Obecná psychiatrie. Univerzita Palackého v Olomouci Pavlovský, P. (2001). Soudní psychiatrie a psychologie. Praha: Grada Plevová, J., & Boleloucký, Z. (2000). Psychofarmakologie vyššího věku. Praha: Grada Raboch, J., & Zvolský, P. (2001). Psychiatrie. Praha: Karolinum Raboch, J., Jirák, R., & Paclt, I. (2005). Psychofarmakologie pro praxi. Praha: Triton Řezníček, I. (1994). Metody sociální práce. Praha: SLON
‐ 90 ‐
Sartorius, N., & Schulze, H. (2005). Reducing the Stigma of Mental Illness. University Press, Cambridge Scheid, TL.( 1999). Employment of individuals with mental disabilities: business response to the ADA's challenge, Behav Sci Law. Dostupné z: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/10216927 Scheid, TL. (2005) Stigma as a barrier to employment: mental disability and the Americans with Disabilities Act. Int J Law Psychiatry. Dostupné z: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/16112732 Smolík, P. (2002). Duševní a behaviorální poruchy. Praha: Maxdorf Stuart, H. (2006). Mental illness and employment discrimination. Curr Opin Psychiatry. Dostupné z: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/16874128 Stuart, H. (2007). Employment equity and mental disability. Curr Opin Psychiatry. Dostupné z: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/17762593 Stuchlík, J. (2001). Asertivní komunitní léčba a case management. Praha: Focus Štikar, J., et al. (2003). Psychologie ve světě práce. Praha: Karolinum Švestka, J. (2002). Antipsychotika. Praha: Tigis Tichý, J. (2006) Historie bohnické psychiatrie v letech 1903-2005. Praha: Galén Tomeš, I. (1997). Vzdělávací standardy v sociální práci. Praha: Sociopress Vágnerová, M., Hadj-Moussová, Z., & Štěch, S. (2004). Psychologie handicapu. Praha: Karolinum Venglářová, M. (2007). Supervize v zařízeních sociální péče. Brožura pro pracovníky sociální péče. Untraco Votava, J., et al. (2003). Ucelená rehabilitace osob se zdravotním postižením. Praha: Karolinum Vyhláška č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), v platném znění Wenigová, B. (2005). Stigma a psychiatrie (napříč časem). Sanquis Záhumenský, D. (2006). Práva duševně nemocných osob v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Via Iuris, 2, 21-26
‐ 91 ‐
Zvoníková, A., Čeledová, L., & Čevela, R. (2010). Základy posuzování invalidity. Praha: Grada Zákon č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, v platném znění Zákon č. 198/2009 Sb. o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), v platném znění Zákon č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, v platném znění Zákon č. 262/2006 Sb. zákoník práce, v platném znění Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, v platném znění
‐ 92 ‐
PŘÍLOHY PŘÍLOHA č. 1 – Český a cizojazyčný abstrakt rigorózní práce
ABSTRAKT RIGORÓZNÍ PRÁCE
Vysoká škola: Palackého univerzita Olomouc
Fakulta: Filozofická
Katedra:
Psychologie
Rok: 2013
Jméno:
Klára Vápeníková
Obor: Psychologie – jednooborová Oponent: ……………… Rok imatrikulace: 2008 Počet stran : 92
Název rigorózní práce: Pracovní diskriminace osob s duševním onemocněním
V této práci se zabývám pracovní diskriminací osob s duševním onemocněním, Teoretická část se věnuje psychotickým onemocněním, stigmatem, diskriminací, trhem práce a jaké jsou formy pomoci při zaměstnávání duševně nemocných. V praktické části se snažím nalézt souvislosti se začátkem onemocnění a problémy v zaměstnání, dále souvislostí onemocnění k uplatnění se na trhu práce a v neposlední řadě vlivem onemocnění k možnosti pracovat. Respondenty tvořila skupina 16 pacientů psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod, kteří byli hospitalizováni na otevřeném koedukovaném doléčovacím oddělení 6A.
Klíčová slova: stigma, diskriminace, trh práce, invalidita, psychické onemocnění, schizofrenie
THE THESIS ABSTRACT College:
Palacky Univerzity in Olomouc
Department: Psychology
Name:
Faculty: Philosophy Year: 2013
Klára Vápeníková
Field: Psychologie – jednooborová Opponent: ……………………………………… Year of defence: 2008 Number of pages:
92
Title of this Thesis: Labour discrimination of persons with psychiatric disorders
This work deals with discrimination in employment of persons with mental illness, theoretical part deals with psychotic illness, stigma, discrimination, labor market and what are the forms of assistance for the employment of the mentally ill. In the practical part I try to find a connection with early disease and problems in employment, as well as links to the ill success on the labor market and, not least due to the possibility of disease work. The respondents were a group of 16 psychiatric patients from a psychiatric hospital in Havlíčkův Brod, who were hospitalized in the open coeducational aftercare Division 6A.
Key words: stigma, discrimination, labor market, invalidity, mental illness, schizophrenia
PŘÍLOHA č. 2 – Rozhovor Demografické údaje –věk, místo narození, bydliště, dosažené vzdělání, profese Žena 30 let, pochází z menšího města na východních Čechách, 1 sourozenec, žije u rodičů, nejvyšší dosažené vzdělání bakalářské – zahradní architektura. První ataka nemoci v 25 letech, nyní již třetí hospitalizace. Diagnóza: Paranoidní schizofrenie
Vlastní rozhovor V… výzkumník E… respondentka V: Dobrý den, nebude Vám vadit, když Vás budu nahrávat? E: Trochu mi to nepříjemné je, ale když říkáte, že všechny údaje budou anonymní, tak to nějak vydržím. Myslím, že jste si vybrala dobře, když jste k rozhovoru vyzvala mě, protože já jsem úplně ukázkový příklad toho, jak taková diskriminace v práci může vypadat. Myslím si, že je dobře, že se o tohle téma někdo zajímá a píše se o něm, protože si myslím, že se s tím nic nedělá. Sama jsem se s pracovní diskriminací setkala a myslím si, že to je hlavní problém v mém životě, který mi zhoršuje další fungování a budoucnost. V: Jaký, pokud ho pociťujete, cítíte rozdíl v pracovní výkonnosti před první atakou onemocnění? E: Já žádný výrazný rozdíl v pracovní výkonnosti nepozoruju, je sice pravda, že v období, kdy u mě došlo k atace onemocnění, mi nebylo úplně dobře a bývala jsem nějakou dobu v pracovní neschopnosti. Jenomže v pracovní neschopnosti je někdy každý a myslím, že by jim to v práci mohlo být úplně jedno. Některé jiné pracovnice byly doma s dětma daleko delší dobu – třeba na ošetřování a podobně. V: Jaký máte vztah k vaší práci? E: Práce mě velmi baví, je to moje první zaměstnání, původně jsem si myslela, že ještě zůstanu ve škole, moc mě to bavilo. To Vám závidím, že můžete ještě chodit do školy a psát takovýhle práce, mě se po tom strašně stýská, byla jsem výborná studentka, většinou jsem dělala zkoušky za jedna i bakalářská práce mi šla. Měla jsem jí dobře hodnocenou. Jenomže jsem chodila s přítelem a už jsme spolu chtěli
být, chtěla jsem taky vydělávat nějaký peníze. Navíc přítel byl také z Rychnova, tak jsem se chtěla vrátit z Prahy domů. V: Jak se Vám líbilo v zaměstnání? E: Ze začátku bylo všechno fajn, práce mě bavila, myslím si, že podávám kvalitní výkonu, že mi to jde. Snažím se oddělovat svoje soukromí a práci a nesdělovat nikomu svoje problémy - také už se mi to několikrát nevyplatilo… Dokud o mně v práci nic nevěděli, tak bylo všechno v pořádku, potom se, ale někde dozvěděli, že jsem byla v blázinci a od té doby na mě viděli každou chybu. V: Jaké, pokud je pociťujete, cítíte vedlejší nežádoucí účinky psychofarmak? E: Teď beru ten Seroquel – už je to lepší, když jsem sem přišla, tak jsem měla hlavně navečer vyšší dávku a po tom se mi i přes den chtělo spát. Ale paní doktorka mi to trochu snížila, tak jsem ráda. Bohužel mi také snižuje Rivotril a to cítím, jak mi není dobře. Jenomže je údajně návykový a musí to být. Radši bych si ponechala ten Rivotril a neužívala ten Seroquel. Dříve jsem měla Zyprexu, ale tu jsem hůře snášela, bylo mi po ní špatně. Když jsem byla prvně hospitalizovaná, tak jsem si myslela, že budu doma bez léků, ale paní doktorka říkala, že je zatím budu muset užívat několik let. V: Užívala jste doma medikaci poté, co jste byla propuštěná domů po první atace nemoci? E: To je právě to, dost jsem po lékách přibývala, brala jsem tehdy Zyprexu, také se mi po dost chtělo spát. Jako v práci jsem se držela, to je jasný, ale na koníčky jsem potom už byla dost unavená, musela jsem po příchodu z práce hodně odpočívat, zdřímnout si. V: Takže jste užívala léky, i když Vám nedělali dobře, nebo jste je poté sama vysadila? E: Nějakou dobu jsem je užívala a už jsem potom žádné potíže neměla, tak jsem je přestala užívat. Vím, že to byla asi chyba, ale já bych Vás chtěla vidět, co by jste dělala, kdybyste přibrala 20 kilo. Potom jsem zase začala mít opět psychické problémy, které mě opět přivedli zpět do léčebny. V: Užíváte také nějaké depotní preparáty? E: Jo, mám píchaný ten Haloperidol, toho mám až teď, je to blbý, každých 14 dnů injekce, ale zase, když paní doktorka říkala, že mi to ten dobrý stav podrží. Byla bych ráda, kdybych sem už nikdy nemusela. V: Jaké je vaše rodinné zázemí?
E: No, asi rodiče, teď s nimi budu muset bydlet. Dříve jsme spolu vždycky nevycházeli úplně nejlépe, ale jsem ráda, že tam teď budu. V: Jaké jsou vaše partnerské vztahy? E: Měla jsem dlouholetý vztah – byla jsem s přítelem asi 5 let, jenomže teď, když jsem zase onemocněla, tak už to nevydržel a rozešel se se mnou. Myslím si, že to bylo také hodně způsobené tím, jak jsem po užívání léků přibývala na váze. Možná také to, že jsem byla unavená a poslední dobou jsem nechtěla nic dělat. Než mě odvezli do léčebny, tak jsem nějakou dobu nebrala léky, jenomže jsem to potom nějak nezvládla, jenom jsem ležela, taky jsem ho z něčeho obviňovala, co vím, že teď nebyla pravda. Mám ho stále ráda. Jenomže on už mě nechce, vždycky to nevydržím a zavolám mu – tak každý týden, ale on mi vždycky řekne, že budeme už jenom kamarádi, nevím, co s tím mám dělat, chtěla bych ho zpět. V: Bydlela jste s ním, nebo s rodiči? E: Dříve jsem bydlela s ním, přála jsem si to, teď se asi budu muset vrátit k rodičům, vůbec z toho nemám radost, ale vím, že mi nic jiného nezbývá. Sice mám k rodičům výhrady a nelíbí se mi, že stále něco říkají, ale jsem ráda, že poté co mě opustil přítel, mě k sobě přijali, finančně mi pomáhají a dávají mi zázemí. Trochu to chápu, že on už nechce se mnou být, ale mám pocit, že bych pro to, ještě něco měla udělat, abych o něho nepřišla úplně. Ale to už se asi stalo. Asi se mu také nelíbilo, to, že jsem nemocná, nejdřív říkal, že pro to pochopení má, ale už to nezvládl. Myslím, že ho také trochu ovlivnilo jeho okolí, rodiče si to příliš nepřáli, abychom spolu byli. Teda dřív jako jo, to až teď, když se dozvěděli, o tom, že jsem se léčila v léčebně. V: Jak vnímáte podporu svých blízkých ohledně hledání, popřípadě udržení zaměstnání? E: Jsem moc ráda za podporu rodičů, velmi oceňuju, že se k nim můžu domů vrátit. I když jsem si život představovala jinak, tak mě drží alespoň oni. Mamka už je v důchodu, ale táta ještě pracuje. Naši bydlí v rodinném domě, budu tam mít svůj vlastní pokoj. Je to změna, když jsem byla zvyklá bydlet sama, ale alespoň pokoj. Když nemůžu chodit do práce, tak v podstatě mluvím jenom s rodiči, kamarádi nemají tolik čas, je mi smutno. V: Vnímáte nějak podporu vzhledem k zaměstnání? E: Jo, to také, i když mě někdo třeba ve městě pomlouvá, tak naši mi stále věří a drží mi palce. Když mi bude špatně, tak mi pomohou. Vnímám také jako velkou
pomoc to, že jim ze začátku nebudu muset dávat žádné peníze, nevím totiž, jak to dál bude vypadat s tou prací, ale asi moc dobře ne. Také mi mamka uvaří, vypere. To bude sice skvělé, ale to víte, byla jsem zvyklá bydlet sama. V: Jaké máte zkušenosti se získáváním práce? E: Špatné, teda jako dobré, když jsem nastupovala do zaměstnání, tak to bylo dobré – samé úsměvy, společná káva, cigareta. Měla jsem pocit, že jsou rádi, že k nim nastupuje někdo, kdo má na tu práci vzdělání. Měla jsem pocit, že si mě váží, že jsou rádi, že u nich budu pracovat. Také ze začátku vyjadřovali obavy z toho, že jim třeba odejdu ke konkurenci. Jenomže teď je už všechno jiné. Práce je málo, tahle firma se sice drží, ale i zisk má menší. Snažila jsem se pozeptat i v jiných firmách v okolí, ale nikdo o mě nemá zájem. Připadám si hrozně, vím, že je celkově pracovních míst méně, ale myslím, že je to hodně o tom, že prostě nechtějí mě. Možná si to jenom vsugerovávám, ale myslím si, že to tak skutečně je. Když někam přijdu, tak mi buď rovnou řeknou, že mám příliš vysoké vzdělání nebo, že se mi ozvou. V: A ozvou? E: Jo, písemnou formou, že o mě nemají zájem. Víte, já si myslím, je to kvůli mému zaměstnavateli – všichni se v tomhle oboru známe a myslím si….že, o mě prostě říká, že jsem blázen. Myslím na to často, když někam přijdu, protože mi přijde úplně neskutečný rozdíl v tom, jak ke mně přistupovali před několika lety. Já vím, je teď jiná situace, práci nemá nikdo, ale tohle je úplně nebetyčné. V: Pociťuje někdy, a jakým způsobem diskriminaci z důvodu psychického onemocnění? E: Ano, to pociťuju stále, připadá mi to, jak v začarovaném kruhu, nevím, jestli ti vysvětlím úplně správně, když tak se opravím. Myslím si, že je to úplně jednoznačné. Tohle prostě diskriminace je! Když jsem ještě nemocná nebyla, tak se ke mně chovali úplně jinak. Jenomže oni se ke mně chovali dobře, i když jsem byla po první atace a první hospitalizaci. Jenomže to nevěděli. To je prostě ono. Když se to u druhé ataky dozvěděli, tak jste měla vidět ten rozdíl. Dostával jsem horší práci, než kolegyně, které měli menší vzdělání. Bylo to hrozné, jak se to dozvěděli, se ke mně chovali úplně jinak, mluvili se mnou úplně jinak než předtím, vyhýbali se mi, zadávali mi bezdůvodně horší práci, která by byla vhodná spíš pro nekvalifikované dělnice. V: Myslíte, že když měli menší vzdělání, tak nemohli lépe pracovat?
E: No to samozřejmě, ale oni pracovali hůře. Je to zřejmé, protože do doby, než to o mně v práci věděli, bylo vše úplně jinak. V: A jak? E: Bylo to jiné i při běžné práci, komunikaci. Ale abych byla trochu objektivní, bylo to znát i na odměnách, když se dozvěděli o mé nemoci, tak jsem měla výrazně méně peněz. Dávali mi méně důležitou práci. Tohle není výmysl. Dříve jsem většinou pouze navrhovala, ale teď mě často posílali přímo do zahrad a klidně mě požádali i o takové práce jako je například přesazování. A to Vám řekne každý, že to je pro odborníka skutečně podřadná práce. Najednou jsem viděla, že při tom, že práci vykonávám stále stejně, tak oni se najednou chovají úplně jinak. Nejdřív se na mě dívali soucitně, ale zároveň s tím mi přestali dávat zodpovědnou práci. Zadávali mi práci, která je spíše vhodná pro méně kvalifikované pracovníky. Ptali se mě, zda nepotřebuju poradit a pomoct, ale přitom mi zadávali práci, kde nebylo co zkazit. I když už jsem byla nemocná a oni to nevěděli, tak to bylo ještě dobré, ale od té doby, co se to dozvěděli, tak se ke mně chovají, jako k obtížnému hmyzu. V: Dala jste najevo někdy svojí nespokojenost? E: Jo, šla jsem za šéfem a řekla jsem mu, co si tom myslím, ale on mě setřel, že si úplně vymýšlím, že když říkám, že dostávám podřadnou práci, tak to není pravda a stejně záleží pouze na něm, jakou práci mi zadá. Říkal, že doba je težká a takový kecy, ale to prostě takhle není. Jsem stále strašně naštvaná, když o tom mluvím, ale nejde to jinak. Já vím, že je práce méně, ale práce stále je. Klidně by mě mohli poslat dělat něco odborného, ale oni to neudělají. Než by to poslali dělat mě, tak tam raději pošlou nějakou dělnici. V: A jak se tom, že jste nemocná u vás v zaměstnání dozvěděli? E: Při druhé hospitalizaci mi přišla neschopenka se zvláštním razítkem a lidé v kanceláři se ptali… To víte, Rychnov je malé město, tam se nic neutají. Já jsem se potom také několika lidem svěřila, ale už bych to neudělala, nevyplatilo se mi to, stejně jsem přišla o většinu kamarádů. Myslím si, že je to asi lepší tajit, ale ono se to asi stejně neutají, ale fakt je, že do té doby to bylo úplně jiné. V: Jaká byla změna v chování spolupracovníků? E: To byly takové věci, které se těžko popisují. Najednou mi nikdo nenabízel, abych s ním šla na cigaretu. Nikdo mi nedělal kafe, přestali se mě ptát jak se mám, jak to jde, co přítel. Někdy jsem měla pocit, že když vejdu do místnosti, tak ostatní ztichnou. Také jsem měla pocit, že se se mnou ostatní o práci přestali radit. Měla
jsem dříve pocit, že mě ostatní považují za odbornici, ptali se mě co si myslím o té či oné práci, kam se má dát tady to, tady to přesadit, co si myslím o hnojivu a najednou nic. V: Setkala jste se již někdy s termíny „stigmatizace“, „labeling“ a jak? E: Setkala, dříve jsem o tom nepřemýšlela, ale při první hospitalizaci sem viděla v komunitní místnosti na nástěnce letáček, kde bylo napsané, co to je a něco o tom, jenomže to jsem si ještě myslela, že se mě to tolik dotýkat nebude. Jinak mám pocit, že toto onemocnění, tyhle dva pojmy prostě nese. Mám pocit, že je to jako začarovaný kruh, do kterého jsem se, díky tomuto onemocnění dostala, V: Setkáváte se někdy s „labelingem“ v práci? E: Labeling…, nálepkování, to jo, všichni to teď na mě vidí, prostě si mě tak ocejchovali. Ve větších městech je to lepší. Jenomže v Rychnově není těžké se něco o někom dozvědět. Jenomže to je ten problém. Protože teď potřebuji pomoc rodičů, tak budu muset bydlet u nich a tím pádem se z toho těžko dostanu, těžko si budu hledat nové zaměstnání. Dokud o tom nevěděli, tak bylo vše v pořádku… sama bych jim to neříkala, to víte, malé město, brzy se to dozvěděli, potom vše začalo, každému radím, aby to neříkal V: Myslela jste někdy na to, že byste se přestěhovala, třeba využila chráněného bydlení nebo něčeho podobného? E: To jsem přemýšlela, ale není to cesta pro mě. Jsem teď bez finančních prostředků, věci, které jsem měla společné s přítelem, jsou již odstěhované u mích rodičů a já jejich pomoc prostě potřebuju. Chráněné bydlení by moje problémy teď nevyřešilo a já bych ho finančně neunesla, taky ještě budu muset zaplatit poplatky související s hospitalizací, prostě jsem ráda, že teď budu u našich. V: Jakým způsobem se vás stigmatizace, či labeling dotýkají? E: Prostě si to nesu teď s sebou, ale jsem ráda, že vím, že je to hlavně problém ostatních lidí. I když jsem byla nemocná, ale okolí to ještě nevědělo, bylo všechno v pohodě, myslím si, že toto je jasný důkaz, že tyto dva termíny vůbec existují. V: Jaké je vaše existenční zajištění? E: Teď je to špatný, jsem zatím v neschopnosti, ale už je to delší dobu a vím, že až se vrátím domů, tak mě z práce propustí. V: Proč si to myslíte? E: No, oni mi už totiž dali vědět, že jsem jako nadbytečná. Já jsem jim tam volala. To je ten kámen úrazu, že se z toho stigma prostě nedostanu. V okolí Rychnova,
totiž není žádná firma, která by se zabývala zahradní architekturou. Nevím, co budu dál dělat, myslím, že mě bez po příchodu propustí, ráda bych pokračovala ve studiu na vysoké škole. Tam kde bydlím, není žádné zaměstnání, práce je tam málo, kdybych se nevrátila zpátky do školy, tak bych o tom musela taky začít uvažovat. Přítel kdysi kupoval byl, ve kterém jsme spolu bydleli, a já jsem do toho také vrazila spoustu peněz, jako do toho zařízení, podlahy něco stály, vymalovat, lustry, vlastně mi na to naši ještě něco půjčili, teď mám nábytek zpátky u rodičů, ale je mi k ničemu. Takže abych řekla pravdu, jsem na účtu dost v mínusu. Naši na tom nejsou špatně, ale mamka je už taky v důchodu a oni pomáhali mladšímu bráchovi v koupi bytu, takže něco takového od nich nemůžu čekat, že by oni mi taky koupili byt. V: Jaké máte možnosti využití v oblasti chráněných dílen, chráněného bydlení v okolí vašeho bydliště? E: Je to blbí, možnosti jsou minimální. Oni jako možnosti jsou, ale nejsou pro mě. Všechno je to strašně daleko a autobus je drahej. Když jsem byla minule nemocná, chvíli jsem tam jezdila, moc se mi líbila výuka angličtiny, ale není to úplně blízko a autobus mě stál moc peněz. Jsem ráda, že jsem si tam mohla procvičit angličtinu, pomohlo mi to, procvičila jsem si angličtinu, bavilo mě to, škoda, že to je tak daleko a nemohu tam dojíždět. O chráněném bydlení neuvažuju vůbec. A když jste se mě na to předtím ptala, tak musím říct ještě jednu věc a to je, že nechci být s cizíma lidma v nějakým bytě. V: Jaké máte vize do budoucnosti? E: Jsem teď z toho trochu špatná, mám pocit, že se mi život hroutí, jako krabička z karet. Do práce už zpátky jít nebudu moct a ani nevím, jak se znova sžiju s rodičema. Myslím si, že se můj psychický stav dlouho nezlepšoval jenom kvůli tady tomu. V: Neuvažujete o změně profese? E: Ne. Práce mě moc baví a nic jiného neumím. Nedokážu si představit, že bych dělala fyzicky náročnou práci v továrně za pár korun. Navíc si myslím, že je to prostě křivda. Možná trochu uvažuji o tom, že v nejhorším případě bych se mohla pokusit získat invalidní důchod, paní sociální mi naznačila, že by to v případě mého onemocnění přicházelo v úvahu, jenomže tohle já jsem nikdy nechtěla, ale co by se dalo dělat, kdybych zůstala úplně bez peněz. Ale já mám stejně úplně jinou představu.
V: A jakou? E: Chtěla bych se vrátit zpátky do školy a dodělat si magisterský titul. Strašně se mi líbila ta atmosféra ve škole, to prostředí a vůbec všechno. Práce v zahradnictví a kolem něho mě velmi baví, když mě vyhodí z práce, tak bude mojí jedinou nadějí dodělat si VŠ studium. V: Škola je přece jenom náročná, nebude to pro vás zatěžující? E: Myslím si, že to zvládnu. Když jsem ještě chodila do školy, tak jsem měla vždycky dobře hodnocené práce a skvěle hodnocenou bakalářku, nedělalo mi problémy učit se na zkoušky, dělat si přípravu, bavilo mě to, možná bych tam i zůstala v dalším postgraduálním studiu. V: A kdy toto plánujete? E: No to je právě to, nevím, jestli letos stihnu přijímačky, asi bych byla ještě radši chvilku v klidu, nesmí mi to příští rok uniknout. Jenomže takhle mám spoustu měsíců, kdy nevím, co budu dělat. Tím co, co se mi stalo v práci, jsem teď úplně limitovaná. Z hlediska malého města, jsem úplně odrovnaná, ale zase odejít nemůžu, protože musím využít pomoc od rodičů. V: A co nějaké jiné plány, soukromí a podobně? E: Dříve jsem plánovala rodinu a děti, ale teď nevím, to víte s tím onemocněním, není to jednoduché. Je to těžké se vzdát těch představ. Víte, mám takový sen, že až se dostanu na školu a půjde mi to, tak bývalý přítel přece jenom uvidí, že udělal chybu a vrátí se ke mně. Nedokážu si představit, že bych byla s někým jiným. I teď pořád myslím na to, že už se se mnou rozešel a tak bych mu neměla volat. Jenomže to nikdy nevydržím a zavolám mu. Myslím si, že když se mnou byl takovou dobu, tak ke mně přece něco musí cítit. Když s ním mluvím, tak se cítím dobře. Co myslíte, má mě ještě rád? V: Mluvili jste spolu o tom? E: Ptala jsem se, co ke mně cítí, řekl mi, že mě má sice stále rád, ale jako kamarád, že spolu může čas od času mluvit po telefonu, ale to je všechno. Já si ale myslím, že když říká, že mě má rád alespoň takhle, že na to hezké nezapomněl, stále doufám, že ho získám zpět. V: Jaké je vaše zapojení do pracovních a volnočasových aktivit na oddělení? E: Moc se mi líbila keramika, bohužel jsem na ni mohla chodit jenom několik hodin týdně, byla jsem nadšená z hipoterapie, ta práce s těma koňma, to je něco
úžasného. Moc bych si přála, abych tam mohla chodit znova. Chodím teď do PT 15 (pracovní terapie), tam se mi až tak moc nelíbí. V: A proč? E: To víte, to šití polštářků je nudný, pořád ta samá práce, líbila se mi hipoterapie a keramika. Na oddělení jsem byla chvíli na výpomoc v kuchyňce, myla jsem tam nádobí, jenomže paní staniční se to nelíbilo. Je to p… no co si budeme povídat, vždyť ji znáte. Taky čistím želvy, co jsou na chodbě. V: To vás baví? E: Jo, ale sere mě, že mají tak malé akvárko, nemůžou se tam ani hnout. V: A co ještě vás baví? E: Líbila se mi arteterapie, to bylo fajn. Ta paní arteterapeutka, je taková chápavá. V: Nemáte na závěr nějakou otázku ke mně? E: Ne, vlastně ano, mohu si ještě udělat kávu? V: Chcete mi ještě něco k tématu sdělit? E: Snad jen to, že jsem se cítila, kvůli své nemoci, diskriminovaná a tak to cítím i teď. V: Děkuji za rozhovor.
PŘÍLOHA č. 3 - Informovaný souhlas Informovaný souhlas s účastí na výzkumu Tento výzkum je veden za účelem uskutečnění projektu rigorózní práce: " Pracovní diskriminace osob s duševním onemocněním“. Výzkumný projekt realizuje Klára Vápeníková, absolventka magisterského studia obor Psychologie, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Jedná se o kvalitativní výzkum za použití polostrukturovaného rozhovoru nahrávaného na diktafon. Tyto nahrávky budou vyhodnoceny pro účely výzkumu a následně bude jejich zvukový záznam smazán. Žádám Vás o souhlas s účastí na výzkumném projektu, který bude zaměřený na pracovní diskriminaci u osob s duševním onemocněním. Výzkum bude prováděn prostřednictvím rozhovoru a s použitím zdravotnické dokumentace jako doplňkové metody. Zavazuji k tomu, že: •
Budu chránit Vaše soukromí.
•
Vaše případné zmíněné osobní údaje či identita nebudou nikde uváděny, pro účel výzkumu nejsou relevantní a potřebné.
•
Budu dbát etických pravidel výzkumníka, s nimiž jsem byl obeznámen.
•
Rozhovor i všechny další údaje budou použity pouze pro účely výzkumného projektu a nebudou poskytnuty žádné neoprávněné osobě.
•
Bude zajištěno, aby výzkumné údaje nebylo možné zneužít.
•
S výsledky výzkumu budete obeznámeni po ukončení projektu.
•
Kdykoliv můžete účast na výzkumu ukončit, případně odmítnout, aby informace mnou podané byly použity ve zpracování studie.
Svým podpisem potvrzujete, že se svou účastí na výzkumu za výše uvedených podmínek souhlasíte a že jste obeznámen(a) s naším výzkumným projektem. …………………………. tazatel V
……………………
………………………… účastník Dne:……………………
