POSTOJE K BUDOUCÍMU STATUSU KOSOVA

POSTOJE K BUDOUCÍMU STATUSU KOSOVA (Budoucí uspořádání Kosova v postojích a názorech vybraných Think-tanků)

Marek Chmel Václav Štěrba Lucie Vondráčková

Parlament České republiky Kancelář Poslanecké sněmovny

Parlamentní institut

Studie č. 3.051

Říjen 2006

PI 3.051

2

OBSAH

ÚVOD ............................................................................................................................................................................. 2 THE QUESTION OF SERBIA – KOSOVO AND THE QUESTION OF SERBIAN STATEHOOD ................ 3 KOSOVO: TOWARD FINAL STATUS ....................................................................................................................... 4 A EUROPEAN BALKANS?.......................................................................................................................................... 6 KOSOVO – STRATEGIC OPTIONS FOR FUTURE ............................................................................................... 8 KOSOVO INDEPEDENCE – DE JURE VERSUS DE FACTO ............................................................................ 11 KOSOVO: THE CHALLENGE OF TRANSITION................................................................................................ 13 ZUM PROBLEM DES KOSOVO STATUS .............................................................................................................. 15

ÚVOD Tato práce nabízí přehled názorů a postojů vybraných Think-tanků k budoucímu uspořádání Kosova. Z poměrně široké škály prací věnovaných problematice Srbska, resp. Kosova, byly vybrány ty, které se problematikou budoucího statusu přímo zabývají. Až na jednu výjimku se jedná o práce z roku 2005. Důvodem je poměrně paradoxní skutečnost – s tím jak byla na začátku roku 2006 zahájena jednání o budoucím statusu, Think-tanky ztratily o Kosovo zájem. Přesněji řečeno, čekají teď jak celá jednání dopadnou, aby jejich průběh mohly zpětně okomentovat a nabídnout další perspektivy. Jediná z prací, která pochází z roku 2006 (Kosovo: The Challenge of Transition) si pak zasluhuje mimořádnou pozornost, jak vzhledem ke své aktuálnosti, tak k velmi vysoké analytické kvalitě. K této práci, stejně jako k pracím dalším, je možné se dostat proklikem – je vytvořený zvlášť u každé práce. Jak bylo již výše zmíněno, tato Informační studie PI se zaměřuje výlučně na postoje vybraných Think-tanků. K průběhu jednání, aktuální situaci a postojům členských států viz navazující studii PI č. 3.052 (Jednání o budoucím statusu Kosova)

Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 3.051

3

The Question of Serbia – Kosovo and the Question of Serbian Statehood Institute for Security Studies, Chaillot Paper No. 81. Srpen 2005, ke stažení ZDE Zaměření článku: Studie se zaměřuje na perspektivy Srbska obecně, přičemž Kosovo je jedním z řady dílčích problémů, které Srbsko musí vyřešit. Na základě zvážení možných variant pro budoucí uspořádání Kosova se autorka nakonec jednoznačně vyslovuje pro jeho nezávislost. Nezávislost de facto Kosovo vždy bylo a stále je, alespoň z pohledu srbských nacionalistů, nedílnou součástí srbského historického území a srbské národní identity. Žádný srbský vůdce se nikdy dobrovolně nevzdal a nevzdá žádné části svého území, a to se týká i Kosova. Drsnou realitou však je, že Srbové již Kosovo dávno ztratili. Moderní srbský stát (od zisku nezávislosti na Turcích) nedokázal zapojit Kosovské Albánce do účasti na správě státu a ani jim nevštípil srbskou identitu. Vzhledem k této skutečnosti, a zejména pak po násilnostech Mloševičova režimu v období 1998-1999, necítí Kosovští Albánci žádnou sounáležitost se srbským státem. Navíc co se týče vlády nad oblastí, od intervence NATO v roce 1999 a převzetí správy misí OSN UNMIK, Kosovo již de facto není součástí Srbska. Nezávislost de jure Podle rezoluce RB OSN č. 1244 zůstalo Kosovo součástí Srbska. Dále, z hlediska mezinárodního práva nevyplývá z práva na sebeurčení zároveň právo na secesi (odtržení). Obecně, mezinárodní právo se staví velmi rezervovaně ke každé změně hranic suverénního státu. Nakonec ani prvky genocidy vedené vůči iráckým Kurdům neznamenaly pro mezinárodní společenství důvod k vytvoření nezávislého Kurdistánu. Na druhou stranu, nedotknutelnost státní suverenity a teritoriální integrity, tak jak je známa z dob studené války, prochází v posledních letech určitou redefinicí. Důraz začíná být kladen na tzv. suverenitu lidí – jejich práva na demokratickou, zákonnou a lidská práva dodržující vládu. Toto bude jistě jednou z vedoucích úvah při určování budoucího statusu Kosova. Jednání o nezávislosti Kosova Srbsko si po dlouhou dobu myslelo, že s přijetím rezoluce RB OSN č. 1244 se otázka Kosova na delší dobu vyřešila. Neschopnost kosovských Albánců plnit standardy pak byla dostatečnou zárukou, že mezinárodní společenství nebude ani uvažovat o možné nezávislosti Kosova.


PI 3.051

4

Po vypuknutí násilí v březnu 2004 však došly státy mezinárodního společenství – a to včetně nejvěrnějšího srbského spojence Ruska – k přesvědčení, že dosavadní status quo je nadále neudržitelný. Bělehrad si tehdy uvědomil, že je třeba redefinovat svůj postoj a na jaře 2005 zformuloval vyjednávací pozici do věty „více než autonomie, méně než nezávislost.“ Takto definovaná pozice je samozřejmě těžko čitelná. Někteří si pod ní představují plnoprávné zapojení Kosova do (tehdejší) unie Srbska s Černou Horou. Jiní zase Kosovo pod plnohodnotnou vládou kosovských Albánců – ale v rámci srbských hranic a za předpokladu, že vláda v Bělehradě si podrží kontrolu nad oblastmi obývanými kosovskými Srby (tedy de facto rozdělení Kosova). Obě varianty jsou však nereálné – unie (Srbska a Černé hory) byla trvale nefunkční a je na místě pochybovat, že by Albánci o takovou unii měli zájem. Druhá varianta, tedy jakékoli dělení, byla již dříve jednoznačně odmítnuta Kontaktní skupinou. Nezávislost jako jediné řešení Pravdou je, že albánská schopnost vládnout si samostatně je obecně považována za značně oslabenou, přičemž se vychází zejména z dosavadních zkušeností, podle kterých jsou kosovské politické elity přesvědčeny, že většina problémů bude jednoduše vyřešena oddělením se od Srbska. Události z března 2004 hovoří samy za sebe. Autorka studie jsou však přesvědčena, že osamostatnění Kosova je jediné možné přijatelné východisko z dosavadní hluboké krize. Je to zejména proto, že žádné pochyby, byť jakkoli vážné, nejsou přesvědčivé natolik, aby daly racionální základ spojení (v jakékoli podobě) Kosova a Srbska. Dva miliony potenciálních obyvatel, kteří necítí sebemenší pocit odpovědnosti ani loajalitu vůči Srbsku, zato však požadují značné výhody, by mohly působit jako příliš destabilizující prvek. I Srbsko se nyní musí rozhodnout, jestli z Kosova vytvoří moderní stát v evropském slova smyslu, nebo ho ponechá ve formě chaotického, dysfunkčního kvazi-státu. Pokud Srbsko vidí svoji budoucnost v EU, musí se co nejdříve rozhodnout pro první variantu. Kosovo: Toward Final Status International Crisis Group, Europe report No. 161 Leden 2005, ke stažení ZDE1 Zaměření článku: Vyjma nezávislosti, byť podmíněné, zde neexistuje žádné jiné řešení, které by vedlo k dlouhodobé stabilitě v regionu. Jde i o to, že současný protektorát je jednak nadále finančně neudržitelný a dále zcela chybí souhlas samotných Kosovských Albánců.

1

Pro přístup k celé práci je třeba se registrovat. Práci může případně zaslat i PI, který ji má k dispozici. Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 3.051

5

Varianty vývoje Co se týče ostatních případných variant vývoje, je International Crisis Group (ICG) spíše skeptická. Zastává názor, že status Kosova, do kterého by jakýmkoliv způsobem mohl zasahovat Bělehrad, je ze strany Kosovských Albánců absolutně nepřijatelný. Možnost určité formy unie s Albánií je dle skupiny taktéž vyloučena, a to i proto, že není vyžadována jak ze strany Prištiny, tak Tirany. Jakékoli dělení kosovského území je absolutně nemyslitelné, bylo by krokem zpět a znamenalo by pošlapání evropských hodnot, anti-diskriminace a multietnicity. Způsobilo by to i vzrůst extremismu, a to nejen proto, že Kosovští Albánci by začali hledat náhradu za odpojené jižní Srbsko, ale i ostatní balkánské národy by tendovaly k podobnému řešení na základě etnických hranic. Prosazení nezávislosti Nezávislost Kosova by měla být prosazena formou mezinárodní konferenci, nejlépe v rámci OSN, a to i přes případnou neúčast Srbska. Problémem by však mohl být postoj Ruské federace, která není případné nezávislosti Kosova příliš nakloněna. Pokud by však Rusko (příp. Čína) dělalo obstrukce, je třeba nezávislost prosadit i mimo rámec RB OSN. Toto řešení je sice krajně nevhodné, ale za určitých okolností nevyhnutelné (tak jako ozbrojená intervence v roce 1999). Rezoluce RB OSN č. 1244 nechává otevřenou možnost prosazení samostatnosti Kosova – nejlépe rozhodnutím (byť právně nezávazným) v referendu. I to je krok dopředu, zejména v porovnání s podobnou situací v Abcházii nebo Náhorním Karabachu. Byť ani podmíněná nezávislost nemůže absolutně garantovat správný vývoj, vždy existuje možnost, že Kosovo sejde z cesty, je však nutné toto riziko podstoupit, a to i s ohledem na velké riziko erupce dalších konfliktních situací. Mezinárodní společenství disponuje množstvím instrumentů, které lze v krizové situaci použít, ať už politický tlak nebo sankční prostředky. Budoucí status Dohoda o budoucím uspořádání by měla především pamatovat na následující: 1) Zákaz spojení Kosova s Albánií nebo s kterýmkoli dalším sousedícím státem. 2) Musí být zaměřený silný mezinárodní dohled – např. by měli být jmenováni „mezinárodní“ soudci do vrchních soudů. Jistá forma mezinárodní přítomnosti by dále měla zaručovat dodržování práv menšin. 3) Měla by být ustavena Mezinárodní monitorovací mise, která by sledovala celkový vývoj v Kosovu, podávala o něm zprávy a případně též navrhovala přijetí dalších potřebných opatření v případě, že by Kosovo neplnilo své závazky.


PI 3.051

6

A European Balkans? European Security Forum, Working Paper No. 18 Leden 2005, ke stažení ZDE Zaměření článku: Jde o pohled na Kosovo ze tří perspektiv. Evropskou prezentoval Jacques Rupnik (Ředitel výzkumu u Centra pro mezinárodní studie a výzkum v Paříži), americkou Daniel Serwer (Ředitel Mírových a stabilizačních operací a jejich Balkánské iniciativy při Mírovém institutu v USA) a ruskou Boris Shmelev (Náměstek ředitele Institutu pro mezinárodní ekonomiské a politické studie při Ruské akademii věd v Moskvě). Jacques Rupnik: Evropské výzvy na Balkáně Autor se věnoval především otázce celého regionu, kosovskou problematiku zasadil do širšího kontextu. Vyjadřuje názor, že v případě Západního Balkánu nebude moci být použita tradiční strategie EU stabilizace-přechodné období-integrace. Země nejsou na tradiční přístup EU ani zdaleka připraveny z následujících důvodů: 1) křehkost přechodu k demokracii 2) ekonomická zaostalost 3) vliv organizovaného zločinu na státní instituce 4) nedořešená otázka státní suverenity Na druhou stranu musí být jednotlivým aktérům nabídnuto něco, co pro ně bude důležitější než vzájemné národnostní konflikty. Měla by to být vidina členství v EU, ale ne podle dosavadního vzoru. EU by měla zastřešit proces budování jednotlivých státních celků. Celý region by získal zvláštní členství v EU, nebo by byl pod nějakou formou poručnictví EU. Toto řešení předpokládá od místních aktérů přehodnocení tradičních definic suverenity a nezávislosti a od EU přijetí role jakési imperiální mocnosti. Daniel Serwer: Kosovo nepočká Daniel Serwer mimo jiné nastiňuje faktory, které musí být brány v potaz při stanovování statusu Kosova. Situace v Bělehradě Dnešní požadavek Bělehradu vůči Kosovu je zachování mocenské autority ve vztahu k územím, kde žijí Srbové chráněni před albánskou většinou. To co Srbsko požaduje je nějaká forma rozdělení Kosova. Radikálnější skupiny doufají v 5-6 většinově srbských enkláv, které by byly dopravně propojeny se Srbskem a pod ochranou bělehradské policie a armády. Méně nacionalističtí politici jsou ochotni se Kosova vzdát, nebo se spokojit se třemi severními samosprávnými oblastmi, v nichž žila srbská většina před válkou v roce 1999.


PI 3.051

7

Kosovští Srbové ovšem rozdělením mnoho nezískají, vzhledem k tomu, že jich většina žije v Kosovu rozptýleně. V případě rozdělení by pak obě strany předpokládaly přesun kosovských Srbů do srbských enkláv a kosovských Albánců ven z těchto enkláv. Což by nepochybně mělo za následek další vlnu nepokojů. Situace v Prištině Poté, co byla Kosovu odňata autonomie a po represích ze strany srbské armády a policie už není ze strany kosovských Albánců jiné přijatelné řešení než nezávislost. To v zásadě znamená, že srbské ozbrojené síly nebudou mít legitimní přístup na území Kosova. Politici se liší v názorech na dosažení nezávislosti. Spektrum začíná u těch, podle nichž chybí Kosovu už jen mezinárodní uznání, pokračuje přes ty, kteří chtějí vyhlásit nezávislost unilaterálně, až po ty, kteří o ní chtějí jednat s EU a USA. Někteří si ji chtějí vynutit násilím. Pro Albánce je požadavek OSN na plnění standardů před určením statusu něčím zvláštním, co nebylo po jiných zemích regionu požadováno. Kromě těchto faktorů je nutné při hledání statusu Kosova zohlednit dopady konečného rozhodnutí na zbytek světa. Prvním problémem je vliv na jiné státy regionu. Pokud by bylo Kosovo rozděleno, je možné, že by si Srbsko kompenzovalo ztrátu anexí srbské části Bosny a Kosovo by se pokusilo připojit albánské části Makedonie. V případě vytvoření srbského a albánského teritoria by hrozilo, že by Albánci v Makedonii a Srbové v Bosně požadovali podobné uspořádání. Mezinárodní společenství by mělo podobné situaci zamezit rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Ta by těmto dvěma státům garantovala suverenitu a teritoriální integritu. Druhým problémem je to, že by nezávislost Kosova mohla představovat precedent pro Čečensko, Tibet a Kurdistán. Rusko a Čína se obávají o své provincie. USA se snaží zamezit nezávislosti Kurdistánu na Iráku, přestože jde o situaci analogickou Kosovu. Panuje obava z nestability, pokud by Írán neměl silného souseda na své západní hranici. Proti nezávislosti Kurdistánu se staví i Írán, Sýrie a Turecko, vzhledem ke svým vlastním kurdským menšinám. Boris Shmelev: Balkán: Evropský sud s prachem, nebo zóna míru a stability Přestože profesor Shmelev připouští, že je nepravděpodobné, aby Srbsko znovu získalo kontrolu nad Kosovem, staví se proti oddělení Kosova od Srbska. Uvádí několik nežádoucích důsledků, ke kterým by toto řešení vedlo. Oslabení Srbska Ztrátou jižních provincií by Srbsko přišlo o úrodné oblasti, energetické a surovinové zdroje. Navíc by odtržení chápalo jako křivdu, protože oblast je historickým jádrem státního území, a dříve či později by usilovalo o jeho navrácení za každou cenu. Navíc by mohlo hledat kompenzaci v anexi části území Bosny a Hercegoviny.


PI 3.051

8

Vytvoření Větší Albánie Mezi novou Albánií a Srbskem by vzniklo napětí a permanentní hrozba válečného konfliktu. Kromě toho by zesílila pozice Albánců, kteří požadují polovinu Makedonského území. Pokud by jejich požadavkům bylo vyhověno, stala by se oslabená Makedonie terčem územních nároků dalších svých sousedů. Připojení zbývající Makedonie k některému jinému státnímu celku by zase narušilo rovnováhu na středním Balkáně. Bylo by signálem, že desintegrace není ukončený proces Kdyby kosovským Albáncům bylo umožněno připojení, mohli by totéž požadovat bosenští Srbové, nebo Chorvaté z Bosny a Hercegoviny. Vyvstala by otázka budoucnosti Vojvodiny. Kromě konfliktů mezi státy by navíc hrozily konflikty náboženské. Muslimové z oblasti Raska by požadovali odtržení a připojení k muslimsko-chorvatské Bosně a Hercegovině. Větší Albánie by představovala nebezpečí pro ortodoxní země. To by vedlo k vytvoření jejich koalice proti Albánii. Reakce muslimů by znamenala zatažení Turecka a islámského světa do záležitostí Balkánu a radikalizaci muslimů v Evropě. Řešení, které autor navrhuje, spočívá v rozdělení Kosova na dvě části. Srbsko by obnovilo svou suverenitu v severní části a jižní část by mohla zůstat pod kontrolou mezinárodního společenství (především NATO a EU). Zachování statusu jižní části Kosova jako protektorátu OSN by bylo v zájmu všech balkánských států.

Kosovo – Strategic Options for Future Nato Defense College, Research Paper No. 19 Květen 2005, ke stažení ZDE Zaměření článku: Studie má tři části. První se věnuje pohledu Bělehradu a Prištiny na tehdejší stav v Kosovu. Druhá se zabývá statusem Kosova ze dvou hledisek: eliminace možností statusu a mechanismus jednání o něm. Komentuje také tři možnosti statusu, které se jeví jako reálné. Třetí část hodnotí roli jednotek KFOR v Kosovu. Níže viz resumé části práce věnující se možnostem statusu.

Následující tabulka obsahuje výčet možností statusu Kosova na levé straně a kritické poznámky k jednotlivým možnostem na straně pravé.


PI 3.051

9

Možnosti konečného statusu Kosova: 1. Zplnomocnit mezinárodní Může být hrozbou pro Makedonii a Bosnu a odborníky k závaznému rozhodnutí o navíc i nástrojem nefér jednání Srbska. budoucnosti Kosova. Různé formy nezávislosti Nutných 5 kroků: a) vydání válečných zločinců b) vedení přímých jednání mezi Bělehradem a Prištinou c) vzít v úvahu zájmy Kontaktní skupiny (především Ruska) d) zabezpečit souhlas Rady bezpečnosti OSN e) vydat Závěrečný Akt. 2. Rozdělená nezávislost. (nezávislost Srbsko nepřijme nezávislost Kosovských Srbů, albánské části Kosova a srbské části pokud nezůstanou nějakou formou podřízeni Kosova) Bělehradu. 3. Nezávislost postupným Postupný přechod, umožněný tolerancí rozvázáním svazku. (postupný a mezinárodního společenství, z nezávislosti de přirozený přerod z faktické facto v nezávislost de jure by vyžadoval nezávislosti v nezávislost formální) dlouhodobou přítomnost mezinárodních jednotek a bylo by to nákladné. 4. Odložená nezávislost v rámci Na toto řešení nemá ani jedna ze současných hranic. zainteresovaných stran čas, mají pouze omezený prostor k vyřešení konečného statusu. 5. Podmíněná nezávislost v rámci Je otázkou, zda by Priština akceptovala současných hranic (uznat nezávislost, dlouhodobé podmínky pro svou suverenitu omezená suverenita). (ochrana práv menšin, omezené vztahy v regionu). 6. Kosovo jako multietnický nezávislý Nepřipadá v úvahu pro Srbsko, ani podpora stát. mezinárodního společenství není jednoznačná. Různé formy protektorátu Ti, kdo toto řešení navrhují, by museli odůvodnit, proč by Kosovo mělo být dlouhodobě protektorátem. 7. Znovu ustavit Kosovo autonomní Srbsko by tyto možnosti uvítalo, ale pro srbskou provincií (nebo Prištinu nepřichází v úvahu. protektorátem). 8. Ustanovit Kosovo "Evropským regionem" nebo "Svobodnou zemí" pod volnou srbskou suverenitou. 9. Vytvořit protektorát EU pod V EU chybí politická vůle i potřebné patronátem OSN. mechanismy, považuje se za prostředníka spíš než za administrátora. Navíc by toto řešení podvracelo autoritu PISG (Provizorní instituce pro samosprávu) v Kosovu. Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 3.051

10. Zachovat Kosovo jako protektorát OSN. Různé formy rozdělení

11. Rozdělit Kosovo na dvě části (nebo kantony): Srbské Kosovo a Albánské Kosovo. 12. Přeměnit Srbsko - Černá Hora a Kosovo na volnou tříčlennou federaci. 13. Vytvořit společenství (unii nezávislých států) ze Srbska, Černé Hory a Kosova. Jiné řešení 14. Navrátit Kosovo pod plnou kontrolu Srbska.

10

Nepřináší změnu oproti současné situaci Vedoucí UNMIK (Mise SN pro přechodnou administrativu Kosova) nevěří, že tohoto je řešením. Oblasti s albánskou většinou na jihu Srbska by usilovaly o připojení ke Kosovu a srbské oblasti na severu Kosova o připojení k Srbsku. Navíc je otázkou, zda by se museli Kosovští Srbové přestěhovat pouze do příslušných enkláv. Řešení preferované Srby, synonymum "decentralizace", "autonomie v rámci autonomie" Nepřichází v úvahu pro Prištinu, třetinová (co do populace) Černá Hora by měla stejné zastoupení. Koncepčně možné řešení, ale Černá Hora nechce být zatažena do problémů s Kosovem. Zcela nepřijatelné pro Prištinu.

Možnosti, které přicházejí v úvahu: Rozdělení Kosova na etnické bázi Argumentem pro toto řešení je fakt, že Kosovo tak jako tak směřuje k rozdělení, možná i násilnou cestou. Obětí na životech by byly stovky, vysídlených tisíce. V tom případě by mezinárodní společenství pravděpodobně nezasahovalo, dokud by se situace nestala natolik kritickou, že by vyžadovala obnovu států pod evropským vedením. Ti kdo v toto řešení příliš nevěří, argumentují, že vlastně nevyhovuje žádnému straně. Ovšem i oni připouští, že nějaké rozdělení na etnické bázi je třeba. Vynucené rozdělení by mohlo předejít konfliktům o to, kde bude probíhat hranice. Mohla by být uměle stanovena podle to, kde žila srbská většina před rokem 1998. Postupný vývoj směrem k nezávislosti Tato možnost je vlastně plánovaný posup přes možnosti 3 – 5 (nezávislost postupným odloučením, odložená nezávislost a podmíněná nezávislost), i když vztah mezi nezávislostí a suverenitou může zůstat dvojznačný. Zastánci tohoto řešení nesouhlasí s tím, že rozdělení je logickým řešením pro Balkán. Namísto toho navrhují 4 kroky: všeobecné uznání statu quo podle Rezoluce č.1244 RB OSN, podmíněnou nezávislost (nezávislost bez plné suverenity), pokračující vnější dohled (bez zásahů do suverenity) Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 3.051

11

a nakonec plnou suverenitu. Problém by mohl působit nejednoznačný vztah mezi plnou suverenitou a plnou nezávislostí. Navíc není možné ignorovat nutnost decentralizace pro určení konečného statusu. Dalším určujícím faktorem je čas. Udržitelná multietnická spoečnost spojená pod dosavadní politickou dohodou. Tato možnost reprezentuje idealistické představy na rozdíl od předchozích dvou, které jsou pragmatické. Musí být brána v úvahu, protože odráží názor některých vlivných přímo nezúčastněných aktérů. Idealisté vycházejí z toho, že první reálná možnost znamená absenci centrální autority v Kosovu a druhá hazarduje s časem. Jsou přesvědčeni, že není nutné co nejrychleji rozhodnout o statusu. Hlavním úkolem dne je oživit ekonomiku a budovat důvěru mezi etniky. Na základě úspěšného ekonomického a sociálního vývoje bude moci vzniknout funkční multietnické Kosovo.

Kosovo Indepedence – de jure versus de facto Danish Institute for International Studies, Report Říjen 2005, ke stažení ZDE Zaměření článku: Dánský institut nabízí komparativní analýzu statusu de jure a de facto jako možné východisko pro řešení nastalé situace a pro osvětlení relevantních okolností. Dochází k zajímavému závěru, že Kosovští Albánci usilují nezávislost de jure, ale ne de facto, zatímco Srbové volají po nezávislosti de facto, ale ne de jure. Kosovo i v případě zisku nezávislosti de jure bude nadále silně závislé na pomoci od mezinárodního společenství. Srbsko nechce nést odpovědnost za ekonomickou situaci Kosova, chce jej však udržet začleněné do svých hranic. De jure status Situace Kosova je dle mezinárodního práva poměrně problematická. Právo národa na sebeurčení je nepopíratelným fundamentálním principem, explicitně stanoveným v Chartě OSN. Aplikace nebyla obtížná při procesu dekolonizace po 2. světové válce (externí výkon), nynější situace je však o poznání složitější (interní výkon práva na sebeurčení) – otázkou je, kde a za jakých podmínek se toto právo vytváří. A i když toto právo existuje, neimplikuje tím zároveň právo na secesi. Odtržení Kosova by však také mohlo sloužit jako precedent pro druhou autonomní oblast (dle Jugoslávské ústavy z r. 1974) Vojvodinu, kde žije početná maďarská minorita, která se taktéž cítí být Srbskem utlačována.


PI 3.051

12

De facto status Kosovo nikdy nebylo schopné samostatného přežití – ekonomika zde byla ovlivňována dvěma zásadními faktory: těžbou minerálů a horským farmářstvím. Pod srbskou vládou bylo závislé na subvencích na těžbu kovů a uhlí. V současné době je bezpečnost Kosova garantována zajišťována složkami NATO a ekonomická pomoc přichází z EU. Paradoxně nejvíce lidí zaměstnává americká vojenská základna Camp Bondsteel, jinak zde však panuje 60% nezaměstnanost. Velmi zajímavým indikátorem je fakt, že téměř polovinu HDP tvoří příjmy osob pracujících v zahraničí. Problémem je i to, že po převodu velkých podniků do albánských rukou chybí značný počet kvalifikovaných vedoucích pracovníků. Situace je o to horší, že sociální bouře vyvolávají mezietnické nepokoje, klidu nedodává ani stále přetrvávající institut krevní msty, navíc různé kriminální skupiny nemají žádný zájem na uklidnění situace. To vše a ještě více bude třeba řešit při jednání o budoucím statusu. Budoucí status Jednou z možností je projekt tzv. Velké Albánie. Tento se však jeví jako nerelevantní, a to i proto, že až na výjimky – zejména diasporu, která disponuje vlivem finančního rázu – není příliš podporován. Navíc je těžké si představit, že politická elita v Tiraně by zabránila dalšímu propuknutí násilí, podobnému z roku 2004. Kosovo je již nyní de facto nezávislé, a proto úkolem do budoucna je vytvořit podmínky nezávislosti z dlouhodobé perspektivy. Je tak třeba nalézt širokou mezinárodní podporu pro zabránění exodu Srbů z Kosova, popř. pro zabránění vzrůstu radikálního nacionalismu. Neméně podstanou agendou bude vytvoření legálního rámce pro svrchované Kosovo, přičemž bude nutné zamezit vytvoření tzv. „failed state“, tedy státu, který neovládá své území a jenž je naopak ovládán organizovaným zločinem. To samozřejmě vytváří značné nároky na EU, popř. na mezinárodní společenství. Je nepochybné, že výsledný status bude muset tak jako tak být především kompromisem mezi oběma stranami. Kompromisem, který bude akceptovaný v Srbsku ani v Kosovu. Je také pravděpodobné, že k ústupkům bude nucena EU ohledně výše dotací a Spojené státy, co se týče účinné vojenské pomoci.


PI 3.051

13

Kosovo: The Challenge of Transition International Crisis Group, Europe report No. 170 Únor 2006, ke stažení ZDE2 Zaměření článku: Nesnaží se nastínit různé možnosti statusu, ale popisuje různé faktory ovlivňující implementaci podmíněné nezávislosti, na které se mezinárodní společenství shodlo jako na jediném životaschopném řešení. Především jde o multietnicitu Kosova a budoucí mezinárodní dohled. Obsahuje doporučení, aby mezinárodní společenství vyhlásilo podmínky nezávislosti Kosova co nejdříve. Nejednoznačný výsledek jednání o statusu, který by se nedotkl stěžejních otázek, by nic nevyřešil. Okolnosti jednání: Mezinárodní společenství preferuje jako výsledek jednání status, se kterým by mohly souhlasit obě strany. Také trvá na multietnicitě Kosova a konečnosti současných hranic, což znamená zákaz spojení s Albánií a nesouhlas s rozdělením. Důvodem, proč se zdráhá oficiálně oznámit konečný status Kosova, je obava na jednu stranu z odchodu Srbů od jednacího stolu a na druhou stranu ochabnutí snahy Albánců nabídnout přijatelné řešení pro srbskou menšinu v Kosovu. Pokud by se ovšem proces stanovení konečného statusu protahoval, pak hrozí že Albánci přistoupí k nějakému unilaterálnímu řešení. I pozice Kosovských Srbů by se mohla zhoršit, pokud by Srbské obyvatelstvo opouštělo Kosovo. Tím by se oslabila pozice Kosovských Srbů v rámci vyjednávání. Srbsko je osamoceno ve svém odporu proti nezávislosti Kosova, ale státy Kontaktní skupiny s ním souhlasí v tom, že není možné nejprve prosadit nezávislost Kosova a pak jednat o klíčových otázkách jako decentralizace. Nejprve chce znát konkrétní plány Kosovských Albánců na začlenění Kosovských Srbů do státních institucí. Evropská unie má v jednáních zvláštní postavení. Evropská Komise už naznačila cestu Kosova k nezávislosti, když při schvalování dokumentů v souvislosti s partnerstvím Srbska a Černé Hory s EU, přijala oddělené požadavky pro Kosovo. EU má take zájem na tom, aby Kosovo bylo suverénní partner při jednání. Potřebuje Kosovo jako stát s funkční vládou dle evropských standardů, nikoli pouze další přechodné řešení. Požadavek na Kosovo je skutečně multietnická společnost, nikoliv pouze deklarovaná. Na dodržování podmínek nezávislosti by měla dohlížet mezinárodní mise. 2

Pro přístup k celé práci je třeba se registrovat. Práci může případně zaslat i PI, který ji má k dispozici. Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 3.051

14

Multietnická společnost Důvodem pro tento požadavek je především to, že dvě třetiny Srbů žijí v Kosovu rozptýleně po střední a jižní části Kosova. Problémy s jeho dosažením jsou dva. Kosovští Srbové zratili důvěru v centrální instituce a odmítají se do nich zapojit. Jsou loajální Bělehradu a Srbsko se snaží vybudovat s nimi takové vazby, které by vedly de fakto k rozdělení Kosova. Navíc se Srbové obávají, že Kosovo nebude mít po stanovení statusu důvod pro ochranu jiných etnik a stane se z něj další albánský stát. Proto některé státy Kontaktní skupiny (např. USA a Německo) podporují myšlenku vytvoření městské policie, jako doplněk ke Kosovské policejní službě (KPS). Sice by bylo vyhověno bělehradskému požadavku srbské policejní kontroly, ale byla by narušena jednota a kvalita KPS. Navíc by mohlo dojít k násilným střetům mezi Srby a Albánci. To souvisí s druhým problémem. Kde najít hranici mezi decentralizací a funkčností centrálních institucí. Mezinárodní společenství nechce oslabit vznikající centrální instituce, proto trvá na tom, aby je kontakty Kosovských Srbů s Bělehradem neobcházely. Mohlo by totiž dojít k nežádoucímu znovuzačlenění srbských oblastí pod kontrolu Bělehradu. Na druhou stranu požaduje, aby se mateřská země mohla zapojit v otázkách kultury, vzdělávání atd. V Kosovu je potřeba vybudovat funkční srbskou občanskou společnost a instituce paralelní k vládním. Kromě toho je nutné zajistit ochranu ortodoxní církvi v Kosovu například formou dohod o ochraně. Sama církev by uvítala mezinárodní vojenskou ochranu po co nejdelší dobu. Mezinárodní dohled Implementace konečného řešení by měla probíhat pod nejméně tříletým dohledem mezinárodní mise. Hlavní úlohu by měla sehrát EU. V každém případě by různé linie post-statutární mezinárodní přítomnosti měly být sjednoceny pod jednu autoritu. Ta by referovala o probíhajícím procesu širší skupině států zahrnující USA a jiné důležité nečleny EU. Není ještě jasné, jaké pravomoci by mezinárodní mise měly mít. Větší než pouze pozorovací a poradní funkci, ale ne tak široké jako v Bosně. Pokud by role mezinárodního společenství byla až příliš významná, připomínaly by kontrolní mise novodobé koloniální zřízení, což by vedlo k nespokojenosti Kosova. Příliš slabé mise by nedokázaly zabezpečit skutečný multietnický a demokratický stát. Je nutné zajistit, aby Kosovo naplnilo své závazky vůči menšinám, ale státní instituce by měly pracovat pokud možno samy.


PI 3.051

15

Zum Problem des Kosovo Status Zentrum für Europäische Integrationsforschung (Bonn), Discussion paper Březen 2005, ke stažení ZDE Zaměření článku: Dlouhodobou stabilitu regionu může přinést pouze takové řešení, které bere v úvahu současnou situaci, odpovídá mezinárodnímu právu a nebude mít negativní důsledky v regionu. Jako řešení se zde proto navrhují tyto alternativy ke zvážení: Kosovo jako součást unie se Srbskem, Kosovo jako samostatný stát, rozdělení Kosova (připojení Mitrovice k Srbsku a vytvoření samostatného Kosova) a rozdělení Kosova mezi Srbsko a Albánii. Skutečnou šanci na realizaci však mají pouze první dvě varianty.

Kosovo jako součást Srbska nebo jako součást Unie Srbska a ČH3 Při rozpadu Jugoslávie se vycházelo z mezinárodního práva veřejného, které vycházelo z jugoslávské ústavy z r. 1974. Dle tohoto klíče bylo na tomto území vytvořeno 6 nových států – tento proces se netýkal ani Kosova, ani Vojvodiny. Z tohoto titulu Srbsko odmítá vytvoření samostatného státu Kosovo a argumentuje, že žádný stát se dobrovolně nevzdá svého území. Pravdou je, že Srbsko již v roce 1999 ztratilo de facto svrchovanou pravomoc nad Kosovem a i proto by vytvoření Unie bylo velmi obtížné prosadit v RB OSN, nehledě na to, že v samotné RB panují rozdílné názory mezi jejími stálými členy. Zejména pro státy bývalého Sovětského svazu je tato otázka velmi palčivá, a to kvůli vytvoření precedentu, na který by se pak odvolávaly další separatistické skupiny (Čečensko, Abcházie, Náhorní Karabach, Podněstří apod.). V neposlední řadě je tu otázka, zda by takovéto řešení přineslo do celého regionu klid. Kosovo jako samostatný stát Všeobecně se již dnes předpokládá, že celý proces nakonec skončí vyhlášením samostatného státu Kosovo. Jedním z důvodů je prostý fakt, že další vláda Srbů nad Kosovskými Albánci je po dosavadních zkušenostech představitelná pouze stěží. I samotní srbští politici mezi čtyřma očima přiznávají, že počítají se ztrátou Kosova, ovšem přednost by dávali dělení oblasti. Např. Vuk Draskovic, srbský ministr zahraničí, zdůrazňuje, že pro Srbsko je nejdůležitější záruka ochrany menšin. Proti vytvoření samostatného státu naopak mluví nedostatečné plnění standardů, zoufalá hospodářská situace, nejistá by též byla stabilita regionu, zejména ve vztahu k Bosně a Hercegovině a Makedonii.

3

Studie byla napsána v době, kdy Svaz Srbska a Černé hory ještě existoval. Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 3.051

16

Rozdělení Kosova Severní část Kosova, obývaná zejména Srby, je politicky i hospodářsky stále nejvíce spjata se Srbskem – ani UNMIK zde nemá prakticky žádnou moc. Tato situace, kdy postavení Srbů v Kosovu je analogické vůči postavení Kosovských Albánců v Srbsku, by mohla teoreticky mluvit proto, aby se oblast kolem Mitrovice připojila k Srbsku. Problémem však kromě omezené životaschopnosti zbytku Kosova zůstává vytyčení nových hranic, což je proces značně nesnadný, navíc ztížený tím, že při výběru této varianty by Kosovští Albánci naopak požadovali odtržení části srbského území, obývaného většinově Albánci (Presevo). S tím by však Srbové nikdy nemohli souhlasit. Rozdělení Kosova mezi Srbsko a Albánii Rozdělení Kosova mezi Srbsko (1/5) a Albánii (4/5) by sice mohlo přinést do regionu stabilitu, zároveň by to však vyvolalo nestabilitu v Makedonii, zejména v části obývané Albánci. Jak ti by se stavěli k vytvoření Velké Albánie bez nich? I kdyby se toto řešení prosadilo a pod mezinárodním dohledem udrželo, vždy zde bude existovat destabilizující prvek. Reálná východiska Skutečnou šanci na uskutečnění mají pouze první dvě varianty, a to unie Kosova a Srbska (s co největší možnou autonomií) anebo nezávislost Kosova - ve tomto případě zase s podmínkou co nejdůslednějšího zajišťování práv a svobod Kosovských Srbů. Historie však ukazuje, že konfederační a unijní formy státního uspořádání jsou vždy značně nejisté, nestabilní a krátkodobé, navíc jsou typické právě tím, že členské státy mají právo secese a tudíž by se pravděpodobně jednalo o pouhý předstupeň k úplné nezávislosti Kosova. I proto se autor domnívá, že jediné možné řešení, které dlouhodobě zajistí bezpečnost a stabilitu regionu, je jen a pouze úplná nezávislost Kosova.


POSTOJE K BUDOUCÍMU STATUSU KOSOVA

Recommend Documents