Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Literatura a mezikulturní komunikace
Bc. Magda Pospíšilová
Postava upíra v literatuře do konce 19. století
Magisterská práce
Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Kotásek, Ph.D. Brno 2016
Prohlašuji, že jsem předkládanou magisterskou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
…………………………………………….. Podpis autorky práce
1
Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce Mgr. Miroslavu Kotáskovi, Ph.D. za čas strávený nad tímto textem a za cenné rady a připomínky. Také bych chtěla poděkovat své rodině, která mě po celou dobu studia podporovala.
2
Obsah 1.
Úvod ................................................................................................................................................ 4
2.
Upír v historii .................................................................................................................................. 6
2.1.
Folklor ......................................................................................................................................... 6
2.2.
Křesťanství .................................................................................................................................. 8
2.3.
Přírodní vědy ............................................................................................................................... 9
2.4.
Proměny upíra ........................................................................................................................... 11
3.
Upír v poezii .................................................................................................................................. 14
4.
Upír v próze ................................................................................................................................... 22
4.1.
Byronovský upír ........................................................................................................................ 22
4.2.
Varney the Vampire – lunární upír ............................................................................................ 28
4.3.
Upírky – milenky i přítelkyně ................................................................................................... 33
4.3.1.
Femme fatale ......................................................................................................................... 34
4.3.2.
Blízká přítelkyně ................................................................................................................... 36
4.3.3.
Oběť....................................................................................................................................... 41
4.4.
Vlkodlaci, přízraky a jiné bytosti .............................................................................................. 44
4.4.1.
Vlkodlaci versus upíři ........................................................................................................... 44
4.4.2.
Přízraky a další bytosti .......................................................................................................... 48
4.5.
Psychický upír ........................................................................................................................... 49
4.6.
Drákula ...................................................................................................................................... 56
5.
Moderní upír – film, populární kultura a vznik nových ţánrů ...................................................... 58
5.1.
Drákula ve filmu ........................................................................................................................ 58
5.2.
Novodobá upírská literatura ...................................................................................................... 61
5.2.1.
Nové ţánry ............................................................................................................................ 64
6.
Závěr.............................................................................................................................................. 66
7.
Resumé .......................................................................................................................................... 68
8.
Summary ....................................................................................................................................... 69
9.
Zdroje ............................................................................................................................................ 70
10.
Obrazová příloha ....................................................................................................................... 75
3
1. Úvod Kdyţ se řekne upír, většinou je naše první asociace charismatický aristokrat s vyčnívajícími špičáky, co nemůţe na světlo a v noci spí v rakvi. Je to obraz filmového hraběte Drákuly, který vrostl tak hluboko do naší popkultury, ţe je pro nás dnes sloţité se od něj odpoutat. A to i přesto, ţe ţánr upírských knih a filmů je v dnešní době velmi oblíbený a samotná postava upíra je neustále dekonstruována a reinterpretována. V záplavě nových přístupů k postavě upíra však zapomínáme na to, co bylo předtím. Nejen před dnešní vlnou zájmu o upíry, ale hlavně před Drákulou. Cílem této práce je zmapovat vývoj postavy upíra od počátků v poezii 18. století, přes první upírskou prózu aţ po vydání Drákuly v roce 1897. Abychom měli lepší představu o tom, v jaké době se nacházíme, práce je uvedena exkursem do historie a upírského folkloru. Poté jsou rozebrána díla, která jsou povaţována za významné milníky ţánru nebo která do velké míry ovlivnila upírskou literaturu. Mezi taková díla patří především „Upír― Williama Polidoriho, Varney the Vampire Jamese Malcolma Rymera a „Carmilla― Josepha Sheridana Le Fanu. Práce se snaţí postihnout znaky upírů ze zkoumaných literárních děl a zjistit, nakolik se přibliţují folklorní představě upíra a také nakolik se podobají nejslavnějšímu upírovi vůbec, Drákulovi. Cílem je porovnat jednotlivé upíry a najít mezi nimi paralely či vzájemné inspirace a pokusit se vysledovat trendy v proměně diskursu od poezie 18. století aţ po současnou ţánrovou literaturu. Přestoţe je postava upíra relativně populární téma, většina dostupných zdrojů se zabývá buďto filmem nebo postavou upíra od Drákuly po současnost. Informace k upírské literatuře před tímto milníkem jsou většinou jen kusé nebo nezohledňují historický ani literárněvědný kontext. I kniha Vyprávění nočních hubeňourů Patrika Linharta, která probírá i téma upírské literatury, se zabývá jen Polidoriho „Upírem― a jiné povídky příliš nepopisuje. Relevantní literatura k tématu je většinou jen v angličtině a pro českého čtenáře špatně dostupná. Ucelená práce na téma postavy upíra před vydáním Drákuly v českém akademickém prostředí tedy zcela chybí. Kromě toho v literatuře panuje silná tendence zobecňovat postavu upíra na nemrtvého s tesáky, který přečkává dny v rakvi, coţ však pro upíry 19. století typické vůbec nebylo. Proto se tato práce snaţí poukázat na fakt, jak málo se upíři 19. století lišili od lidí a naopak jak moc se lišili od dnešní běţné představy upíra. Primární literaturou při psaní práce byly povídkové antologie Rej upírů, Upíři, démoni & spol., Upíři, vlkodlaci a jiné strašidelné příběhy a Upírské příběhy od Arthura Conana Doyla. Protoţe téma postavy upíra před Drákulou není příliš zpracované, hlavním zdrojem 4
byly převáţně literárněvědné eseje, které se zabývaly jednotlivými povídkami. Důleţitým zdrojem pak byla kniha Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy od Guiseppe Maiella, která zpracovává upírský folklor několika kultur. Další historické pozadí poskytla diplomová práce Vampyrismus a jeho projevy v pohřebním ritu Veroniky Klozíkové. Samotné téma upírů v literatuře a jeho proměny popisuje Ken Gelder v knize Reading the Vampire a velmi čtivým způsobem je zpracovala i Nina Auerbachová v knize Our vampires, ourselves. Auerbachová rozvíjí teorii, ţe kaţdá dějinná epocha si vytváří svého upíra, který odráţí typické touhy a strachy své doby. Na tuto teorii částečně naváţeme.
5
2. Upír v historii Snad kaţdá kultura po celém světě má ve svých pověstech a legendách bytost, která mrtvá či ţivá škodí lidem okolo sebe a vysává z nich ţivotní energii. Jiţ staří Slované měli při pohřbu řadu rituálů, které měly zabránit tomu, aby se mrtvý vrátil zpět domů – například vynášení zesnulého otvorem, který byl následně zacelen, aby se nemohl vrátit, nebo obracení nádob dnem vzhůru, aby se duše neměla kam schovat.1 Podobný význam mělo i pohřbívání tváří dolů nebo pohřbívání sebevrahů na křiţovatkách – věřilo se, ţe duše nebude vědět, kterým směrem se má vydat. A křiţovatky obecně byly spojovány s čarodějnictvím, nemrtvými a zlem.2 Není ale cílem této práce zmapovat víru v upírské bytosti po celém světě. Pouze si nastíníme prostředí, ve kterém vznikaly první literární upírské příběhy, a posoudíme, nakolik z těchto legend vycházejí.
2.1. Folklor Období největší popularity v Evropě zaţívali upíři v 17. a 18. století, kdy vycházela spousta spisů o vampirismu a obecně o zjevení mrtvých. Kromě katolických polemik, kterými se budeme zabývat později, můţeme zmínit třeba spis Charlese Ferdinanda de Schertze Magia Posthuma, který vyšel v roce 1706 v Olomouci3 nebo De Graecorum hodie quorundam opinationibus Lea Allatiuse z roku 1645. Za zmínku stojí i Traité sur les Apparitions des Esprits, et sur les Vampires Doma Augustina Calmeta4, které poprvé vyšlo v roce 1746. V češtině vyšla jen část knihy pod názvem Pojednání o upírech. V tomto spisu Calmet nasbíral na sto padesát autentických svědectví o výskytu upírů. Přestoţe zprávy podává objektivně, na konci své studie popírá, ţe by upíři mohli existovat a odvolává se na pověrčivost nevzdělaných vesničanů a absenci důvěryhodného svědectví učené osoby. Víra v upíry je pozůstatek pohanské víry, která však zvláštním způsobem koexistuje s křesťanstvím. Nadpřirozeno můţe být z velké části výplodem nevědomosti – v historii je nesčetně příběhů, kdy mentálně či fyzicky postiţení lidé byli obviněni z posednutí ďáblem, čarodějnictví a dalších nekalých praktik. Není tedy překvapením, ţe takto znetvoření lidé byli podezříváni i z vampirismu. Kromě toho se upírem mohli stát i lidé, kteří zemřeli násilnou smrtí, sebevrazi či hříšníci. Na Balkáně se dokonce věřilo, ţe upírem se stávají lidé 1
KLOZÍKOVÁ, Veronika. Vampyrismus a jeho projevy v pohřebním ritu. Brno, 2008. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta, str. 41 2 COPPER, Basil. The vampire in legend, fact and art. London: Corgi, 1975, str. 19–20 3 Viz obr. 2 – Titulní list spisu 4 Viz obr. 1 – Titulní list francouzského vydání Calmetova spisu
6
exkomunikovaní z církve. Aby byla hrozba upíra eliminována, bylo potřeba otevřít jeho hrob a probodnout jej kůlem, setnout hlavu nebo rovnou spálit. To jsou způsoby boje s upíry, které se aţ na pár výjimek objevují v populární kultuře dodnes. Spojení upírské víry a křesťanství se ale projevuje i jinak. Postava profesora Van Helsinga z románu Drákula bojovala s upírem primárně náboţenskými symboly – kříţem, svěcenou vodou, hostiemi a také modlitbami. V původních legendách však tento aspekt nenalezneme. Lidé proti upírům nebojovali křesťanskými metodami, spíše naopak – exhumace těl i moţnost zmrtvýchvstání mimo Boţí vůli bylo v rozporu s křesťanskou vírou. Boj s upírem pomocí náboţenských symbolů vychází aţ ze spojení upíra s ďáblem a démony. Přestoţe vysvětlení fenoménu vampirismu oscilovalo od popření jevu k ďábelskému klamu, podle církevní doktríny bylo nemyslitelné, aby Ďábel měl moc přivést mrtvé zpět k ţivotu v podobě upíra, protoţe nejvyšší moc nad dušemi má Bůh a nikoli Ďábel. A pokud by upír byl ztělesněním samotného Ďábla, pak by jeho zničení zajisté nebylo tak jednoduché, jako zničení upíra.5 Navíc si lze jen těţko představit, ţe upír, který nesnese pohled na kříţ a spaluje jej svěcená voda, by klidně odpočíval ve vysvěcené půdě hřbitova plného kříţů. Jednou z moţných interpretací však je, ţe symboly samy o sobě nemají moc, pokud nejsou pouţity někým, kdo v ně věří. Jak rozšířená byla víra v upíry, dokazuje i fakt, ţe roku 1755 vydala Marie Terezie Dekret o upírech, v němţ výslovně zakazovala otevírání hrobů a zneuctívání těl, neboť jde jen o pověru a klam.6 Přesto byl ještě v roce 1970 zaznamenán případ lovu upíra. Basil Copper ve své knize The Vampire in legend, fact and art píše o případu, kdy Alan Blood a David Farrant v březnu roku 1970 lovili upíra na londýnském hřbitově Highgate7. Kdyţ byl Farrant zadrţen ochrankou hřbitova, bránil se, ţe hledá upíra, o kterém věří, ţe v noci prochází hřbitovem a ve dne spí ve své rakvi. Byl přesvědčen, ţe té noci upíra zahlédl, ale kdyţ jej sledoval, zmizel mu za dveřmi katakomb. Také vypověděl, ţe měl v plánu sledovat upíra skrze katakomby, aţ by objevil jeho rakev a probodl by srdce spícího upíra dřevěným kolíkem.8 Tento případ je ale uţ mnohem více ovlivněn popkulturním fenoménem upíra neţ folklorní vírou. 5
MAIELLO, Giuseppe. Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, str. 38 6 ibid, str. 31 7 Viz obr. 4 – novinový článek o případu lovu upíra, v dalších článcích David Farrant i ochotně pózoval s křížem a kolíkem před branou hrobky 8 COPPER, Basil. The vampire in legend, fact and art. London: Corgi, 1975, str. 199–201
7
2.2. Křesťanství V předchozí kapitole jsme poukázali na to, ţe se lidé uţ od nepaměti báli, ţe by se neboţtík mohl vrátit zpět mezi ţivé. Tato obava nevymizela ani s příchodem křesťanství, které se ze všech sil snaţilo vymýtit vše, co vycházelo z pohanské tradice. Jenţe lidská víra je silná a místo toho, aby křesťanství vymýtilo pohanství, integrovalo pohanské prvky do své víry, coţ se však vzdělaným vyšším církevním hodnostářům příliš nelíbilo. Po celé 18. století vycházely řady spisů, které se problémem vampirismu zabývaly. Názory na problematiku se různily, ale obecně mezi vzdělanými lidmi převaţoval spíše skepticismus. Uţ roku 1725 vyšla v Německu studie Dissertatio historico-critica de masticatione mortuorum in tumulis Michaela Ranfta, která rozebírá příznaky vampirismu a vyvrací je s pomocí přírodních věd. V této studii mimo jiné poprvé zaznělo v německém prostředí slovo vampyr místo německého Nachzehrer. Ranft v první řadě zcela vylučuje působení Ďábla či Boha a přiklání se spíše k existenci tzv. vegetativní duše, která nějakou dobu můţe přebývat v těle. Tím poloţil základy tzv. esoterického vysvětlení vampirismu, na které učenci v 18. století navazovali. Ranftova teorie se ještě stále opírá o nadpřirozené prvky, ale je velkým krokem k vědeckému vysvětlení vampirismu. Ve své studii například upozorňuje, ţe divné zvuky ozývající se z hrobů mohou mít řadu zcela přirozených příčin – napadení ţivočichy, pohyb půdy, poškození már či rakve nebo přirozené procesy rozkladu těla. Podobně vysvětluje i pojídání rubáše typické pro německé Nachzehrery. Nerozloţený stav mrtvého těla pak vysvětluje sloţením půdy a přítomností vegetativní duše, která způsobuje například růst vlasů a nehtů. Vegetativní duší jsou vysvětleny i útoky upíra. Nenávist zemřelého působí na představivost jeho oběti a uţ samotná představa napadení upírem můţe být natolik děsivá, ţe způsobí smrt. Jako obranu pak doporučuje nebrat tyto představy na vědomí, protoţe magická síla představivosti působí pouze tehdy, najde-li oporu ve fantazii oběti. Pokud to i tak nepomůţe, je třeba přikročit k exhumaci a zničit tělo, bez kterého vegetativní duše nemůţe nadále působit.9 Ranft se se svým výkladem nachází někde na půli cesty mezi vírou v nadpřirozeno a racionálním vysvětlením celé problematiky. Další autoři, převáţně ti reprezentující oficiální katolickou interpretaci, pak odmítají koncept vegetativní duše a drţí se zcela v mezích racionálního vysvětlení, které se ale ve své podstatě od Ranfta uţ příliš neliší. 9
MAIELLO, Giuseppe. Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, str. 82–87
8
Oficiální katolické vysvětlení reprezentují především Guiseppe Davanzati a Dom Augustin Calmet. Na základě jejich studií byl v roce 1749 vydán traktát papeţe Benedikta XIV De servorum Dei beatificatione et Beatorum canonizatione, který prohlašuje, ţe vampirismus není doloţen přesvědčivými důkazy a je pouze projevem šalebné fantazie.10 Guiseppe Davanzati se zabýval především otázkou moţnosti existence upíra a jak je moţné, ţe mohou mrtví vstávat z hrobů. Odmítá myšlenku vegetativní duše, která mu přijde nelogická a proti katolickému učení, a místo toho se přiklání k psychologii a chemii. Stejně tak v církevní doktríně nenachází ţádnou podporu pro to, aby se lidé měnili v upíry ať uţ z Boţí nebo Ďáblovy vůle. Kromě toho je přesvědčen, ţe rušit spánek mrtvých je zločin horší neţ zabít člověka.11 Mnohem větší dopad mělo však dílo Doma Augustina Calmeta, o kterém jsme se uţ zmiňovali. Calmet na Davanzatiho navazoval, ale kromě závěrů, které se víceméně shodují s Davanzatovými a Ranftovými, pokud si odmyslíme onu vegetativní duši, Calmet vytvořil kompilaci lidových příběhů o upírech ze všech koutů světa, včetně například Laponska.
2.3. Přírodní vědy Přestoţe se tato práce zabývá primárně odrazem upírského fenoménu v literatuře, není bezpředmětné podívat se blíţe na reálné podněty víry v upíra. V předchozí kapitole jsme si nastínili, jak byl fenomén upíra vysvětlován učenci 18. století. Jejich závěry z velké části potvrzuje i moderní medicína. Přidává však ještě další důvody, které mohly v minulosti vytvořit fenomén upíra. Mezi ně patří především noční můry12 a velmi špatná úroveň medicíny, která nedokázala spolehlivě určit smrt člověka. Díky tomu běţně docházelo k předčasným pohřbům a návratům domnělých mrtvých či děsivým odhalením při exhumaci. Kromě toho byla odhalena řada nemocí, které ovlivnily nejen mytologického upíra, ale pravděpodobně i toho literárního. Nemoci, které měly mít přímou souvislost s vírou v upíry, byly především tuberkulóza a sněť. Poţití masa nakaţeného snětí slezinnou podporovalo historky o upírech, kteří napadají 10
ibid, str. 34 ibid, str. 36–37 12 Viz obr. 3 – na ilustraci z roku 1866 vidíme, jak si lidé představovali noční můry. Dobový popis útoku upíra zahrnoval pocit tlaku na prsou a únavu. Stejně tak na ilustraci vidíme kostlivce, který se opírá o tělo muže v posteli, a průsvitnou ženu. Muž je vyděšen, unaven a cítí tíhu – stejně jako při útoku upíra. 11
9
dobytek, a lidé, kteří toto maso poţijí, se pak sami upíry stanou. Příznaky poţití nakaţeného masa jsou podobné jako útok upíra – srdeční těţkost, ztráta tělesných sil, pocit škrcení a v neposlední řadě poruchy myšlení způsobené nedostatkem kyslíku.13 Tuberkulóza byla často přehlíţená, protoţe její příznaky jsou podobné jako příznaky nachlazení – únava, nechutenství, pokašlávání, netečnost, horečka, bolest hlavy a tlak na prsou. Nemoc často stagnovala a mohla plně propuknout aţ za několik let. V posledním stádiu pak způsobovala vykašlávání krve a dušnost. Plíce nejsou schopny dostatečně okysličovat krev a nemocný chřadne, hubne, malátní a umírá.14 Není těţké si spojit tyto příznaky s projevy napadení upíra. Lidé často popisovali útok upíra tak, ţe jim v noci seděl na hrudi a dusil je. Vykašlávání krve během spánku zanechává krvavé stopy. A samozřejmě oběť upíra postupně chřadla, aţ zemřela. Bakterie, která tuberkulózu způsobuje, byla objevena aţ roku 1882, původce sněti roku 1877, takţe do té doby byly lidem obě nemoci zcela neznámé. Tuberkulóza se rychle šířila hlavně mezi členy jedné domácnosti. A jak je známo, upír napadá především svou rodinu a přátele. To jsou nemoci, jejichţ příznaky se nápadně shodují s příznaky napadení upírem. Avšak nemoci, které se jsou často označovány přímo jako vampirismus, jsou porfyrie a virus V5. Virus V5 působí téměř jako ze sci-fi – projevuje se rozvojem duševních schopností, znásobením fyzické síly, světloplachostí, rychlostí, vyšší citlivostí a především schopností strávit krev.15 Porfyrie mohla ovlivnit jak starý mýtus o upírech, tak především ten novodobý. Způsobuje deformaci nosu, uší, obočí a prstů. Horní ret mohl ztuhnout a vytvořit dojem vlčí tlamy s vyceněnými zuby, které mohly být zbarveny do ruda. Způsobuje také ochlupení na obličeji a rukou.16 Můţeme si vzpomenout na chlupaté dlaně hraběte Drákuly a není těţké si představit, ţe tato nemoc pomohla vytvořit i představu vlkodlaka. Mnohem více ale dala porfyrie modernímu mýtu upíra. Tato nemoc je spojena s nedostatkem červených krvinek, coţ způsobuje nadměrnou bledost a přecitlivělost na světlo. Přestoţe upíři jsou typicky noční tvorové, přecitlivělost na světlo se v upírském mýtu rozšířila aţ mnohem později, hlavně díky filmu. Kromě toho porfyrie způsobuje poruchy trávení a u některých forem by mělo krvetvorbě pomoci poţívání většího mnoţství krve. I mýtus o upíří alergii na česnek můţeme spojit s touto nemocí. Česnek totiţ rozpouští krevní barvivo v organismu a pro člověka 13
KLOZÍKOVÁ, Veronika. Vampyrismus a jeho projevy v pohřebním ritu. Brno, 2008. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta, str. 54 14 ibid, str. 53 15 Ibid, str. 21 16 ibid, str. 48–51
10
s poruchou krvetvorby tak můţe být aţ smrtelně nebezpečný.17 Drákulu ale podle všeho mnohem více odpuzoval zápach česnekových květů neţ přímo látky obsaţené v česnekových strouţcích. Rozvoj přírodních věd a medicíny přispěl k přesnějším diagnózám pacientů. Pochopení procesů rozkladu těla pak pomohlo k vědeckému vysvětlení dojmu ţivosti těl domnělých upírů. Vzdělaní lidé přestávají v upíry věřit, fenomén samotný a jeho projevy upadají. Upír jako nemrtvý se tak přesouvá z vesnic do literatury – nejprve do básní, počátkem 19. století do povídek, novel, na divadelní prkna a na konci 19. století společně s Drákulou útočí nejen na romány, ale později také na filmové plátno.
2.4. Proměny upíra Pokud zabrousíme do literatury a budeme se ptát po upírech, s největší pravděpodobností narazíme na podobný popis, jako nám podává Basil Copper v roce 1975: Upír! Jakou hrůzu to jméno vyvolávalo v lidech starého světa. V mlhách dávnověku to jméno znamenalo inkuba, který zůstával naţivu, protoţe vysával ţivot z ţivých […] Je několik způsobů, jak rozeznat upíra – zejména podle odpudivě páchnoucího dechu. Pijavice kolem sebe přirozeně šíří mrtvolný odér a jeden z důsledků pití krve je příznačně nezdravý zjev. Upír byl přirozeně vyhublý, bledý a měl pronikavé oči – měl podlouhlé a špinavé nehty a samozřejmě – typický rys – mohl být odhalen podle jeho dlouhých, ostrých a zašpičatělých zubů, které nebylo moţné skrýt.18 (zvýraznila M. P.)
Pozorný čtenář si povšimne, ţe popis upíra téměř do puntíku odpovídá upírovi, jak jej popsal Bram Stoker ve svém stěţejním díle Drákula. Postava upíra je ale mnohem rozmanitější, neţ aby se dala redukovat na jedinou literární postavu. Představy o upírech se diametrálně proměňují s dobou. Zatímco 20. století ţije Drákulou, 18. století má mystického upíra z básní a 19. století staví své představy na lordu Ruthvenovi a Carmille. Století 21. se pak vrací k roztříštěnému pojetí upírů, kdy kaţdý tvůrce si legendární postavu přizpůsobuje po svém – někteří tradičně, jiní integrují upíry do společnosti a další pracují se sci-fi prvky viru či mimozemšťanů. Přesto Drákula stále představuje jistý referenční rámec, podle kterého se měří „upírskost― postav. Pro porovnání si přečtěme, jak je hrabě Drákula v knize popsán: 17 18
ibid, str. 50 COPPER, Basil. The vampire in legend, fact and art. London: Corgi, 1975, str. 26–27. Překlad MP.
11
Jeho obličej silně – dokonce velmi silně – připomínal dravého ptáka: dravčí úzký nos s neobyčejně vykrojeným chřípím, vysoké klenuté čelo, vlasy řídké kolem spánků, ale jinde bohatě rostoucí. […] Ústa, která téměř mizela pod silným knírem, byla pevná, dost krutá a s neobyčejně ostrými bílými zuby, ty přečnívaly přes rty, jejichţ pozoruhodná rudost byla důkazem vitality, neobvyklé u muţe jeho věku. Uši měl bledé a nahoře neobvykle zašpičatělé, bradu širokou a masivní a tváře pevné, i když hubené. Nápadná byla jeho mimořádná bledost. […] Kupodivu mu rostly uprostřed dlaní chloupky. Nehty měl dlouhé a jemné, velmi ostře zastřižené.19 (zvýraznila M. P.)
Klíčové rysy zcela odpovídají: špičaté zuby, bledost, dlouhé ostré nehty, hubenost. Pokud bychom pokračovali v knize dál, zjistili bychom, ţe se neodráţí v zrcadle, nevrhá stín, nesnáší česnek a náboţenské symboly, dokáţe se proměnit v mlhu, netopýra či vlka a je připoután ke své rodné půdě. Přesně jak nám popisuje Copper na dalších stránkách své knihy. V následujících kapitolách práce se budeme k tomuto popisu vracet při porovnávání dalších literárních upírů, kteří vyšli ještě před slavným Drákulou, stejně jako se budeme ptát po podobnostech s upírem folklorním. Zatím můţeme usoudit, ţe obecná představa upíra, jak ji prezentuje Basil Copper v roce 1975, se velmi nápadně odráţí od hraběte Drákuly. Uţ jsme zmínili, ţe představa upíra se mění s dobou a nejcitelnější proměny se váţou k literatuře a později k filmu. Představa upíra, neţ se dostal do básní a beletrie, byla však diametrálně odlišná. Folklorní upír nebyl romantickou postavou, ale noční můrou spojenou s rozséváním smrti. Pro porovnání si můţeme přečíst definici upíra, jak byla roku 1693 zveřejněna ve francouzském časopise Le Mercure Galant: Objevují se mezi polednem a půlnocí; přicházejí vysávat krev z ţivých lidí, a to v takovém mnoţství, ţe jim občas vytéká z úst, z nosu a hlavně z uší. Někdy mrtvola doslova plave v krvi rozlité v jejím hrobě. Říká se, ţe netvor má zvláštní druh hladu, který ho nutí pojídat rubáš, v němţ je jeho tělo zabaleno. V noci chodí za příbuznými a příteli, svírá je v pevném objetí a vysává z nich krev, čímţ je oslabí, vyčerpá a nakonec jim přivodí smrt. Toto pronásledování se neomezuje na jedinou osobu, nýbrţ přetrvává aţ do zahubení posledního člena rodiny. Lze mu učinit přítrţ jedině tak, ţe mrtvole
19
STOKER, Bram. Dracula. Praha: Dobrovský s. r. o., 2013, str. 21
12
revenanta, která je i po delším pobytu v hrobě měkká, pružná, svalnatá a ruměná, někdo usekne hlavu a vytrhne srdce.20 (zvýraznila M. P.)
V citátu z roku 1693 se popis příliš nevěnuje vzhledu upíra, jako spíše jeho chováním. Přesto je moţné z obou citátů vybrat pasáţe, které se přímo rozcházejí. Podle Coppera je upír bledý, vyhublý, má špičáky a pronikavý zrak. Mohli bychom přidat ještě nadlidskou sílu, moc změnit se v netopýra nebo vlka, závislost na rodné půdě a alergii na stříbro, česnek a náboţenské atributy. To znamená rozsáhlé fyzické změny, které nastávají po smrti. Ve folkloru tuto ideu nenajdeme. Často se však zmiňují schopnosti upíra umořit svou oběť na dálku a v ruském folkloru dokonce najdeme zmínku o schopnosti upíra připravit svou oběť o ţivotní sílu pouhým pohledem.21 Řecký vrykolakas zase chodí po domech a volá na obyvatele. Kdo mu odpoví, zemře. Nikdy však nevolá dvakrát.22 I přes tyto „nadpřirozené― schopnosti, spojené především se silou víry a strachu, folklorní upír je pouze neboţtík, který se nemůţe posunout dál na onen svět. Pokud neměl výrazné špičáky za ţiva, po smrti je uţ nezíská. Také ona nápadná bledost a vychrtlost je v rozporu s folklorem. Upír se poznal podle toho, ţe v hrobě vypadal ţivě a zdravě. Dom Calmet ve svém Pojednání o upírech, popisuje případ, kdy ţena podezřelá z vampirismu po otevření hrobu vypadala ještě zdravěji a lépe ţivena, neţ byla před smrtí. V Anglii se dokonce podle dobových záznamů poznal upír tak, ţe měl tvář černou.23 Copper tedy popisuje spíše „démonického― upíra, který vychází z představy, ţe upírem se můţe stát člověk, který upíše duši ďáblu. S tím souvisí i nenávist k náboţenským atributům a také absence stínů a odrazů v zrcadle. Stín i odraz v lidové víře reprezentují duši, kterou démonický upír nemá. Ve folkloru byla tato myšlenka zcela nesmyslná. Paralelu ale můţeme vidět v pravoslavných zemích, kde se věřilo, ţe upírem se stávají lidé exkomunikovaní z církve. Nikde však není zmíněno, ţe by jim vadily náboţenské symboly. Fakt, ţe dnes při popisu upíra jsme ovlivněni hrabětem Drákulou a jeho filmovými variacemi, jen odráţí skutečnost, nakolik tato postava vrostla do naší kultury a našeho podvědomí. Drákula se stal synonymem upíra převáţně proto, ţe v sobě dovedně spojil lidové 20
MAIELLO, Giuseppe. Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Str. 21 ibid, str. 107 22 ibid, str. 122 23 KEYWORTH, G. David. Was the Vampire of the Eighteenth Century a Unique Type of Undead-Corpse? [online]. Folklore, 2006. Vol. 117, No. 3, str. 244. 21
13
pověsti, předchozí upírskou literaturu a autorovu imaginaci. Poměrně nevýznamnému spisovateli se tak podařilo vytvořit archetyp legendární bytosti, která vnášela strach do ţivota prostých lidí po několik staletí. Pro upíra to však byla cesta dlouhá a Drákulou to neskončilo. Stejně jako v případě vlkodlaků nebo postavy Frankensteinova monstra podobu těchto monster a jejich vnímání velmi výrazně ovlivnil film. Filmový Drákula má některé klíčové vlastnosti zcela odlišné od literárního – například přecitlivělost na světlo. Při popisu upíra velmi často předpokládáme, ţe upírům slunce nesvědčí nebo dokonce na slunci shoří. To je ale filmový konstrukt, literární Drákula se klidně procházel slunnými ulicemi Londýna, jen během dne ztrácel své magické schopnosti. Novodobý upírský mýtus je mnohem více ovlivněn filmem a televizní tvorbou neţ literaturou, ze které původně vychází. Této proměně se však budeme blíţe věnovat v závěru práce.
3. Upír v poezii V literatuře se postava upíra objevila nejdříve v poezii. Poezie je však uţ ze své povahy mnohem méně explicitní neţ próza, vzhledem k velkému mnoţství metafor v popisu postav i děje, a proto je identifikace upíra často věcí interpretace. V předchozí kapitole jsme si definovali upíra jako nemrtvou bytost, která parazituje na ţivotní síle druhých. Nicméně tato charakteristika není výlučně upíří a můţe být přisouzena bytostem démonickým nebo třeba i čarodějnicím. Jak upozorňuje Elizabeth M. Liggins, ve folkloru a stejně tak v poezii, nejsou ostré hranice mezi vílami, čarodějnicemi, démony, duchy či upíry.24 Proto se nedá s jistotou říci, které básně obsahují upírskou tematiku. Pro účely této práce se tedy budeme zabývat primárně takovými básněmi, které prokazatelně ovlivnily své prozaické nástupce nebo ve kterých postavy vykazují silné upírské znaky. Je příznačné, ţe v próze se upíři objevují především v Anglii, ale upírská poezie začíná v Německu. Můţeme to přičíst faktu, ţe zatímco v Německu a blízké středoevropské nebo i v balkánské oblasti byla víra v upíry velmi silná, a právě v první polovině 18. století se vedly zuřivé debaty o existenci upírů, v Anglii tomu tak nebylo. Přestoţe i v Anglii se objevují zprávy o výskytu upírů, nejsou ani zdaleka tak rozšířené jako na kontinentu. Anglický zájem o upíry se tak opírá aţ o upírskou poezii, se kterou se seznámili právě díky překladům
24
LIGGINS, Elizabeth M. Folklore and the Supernatural in „Christabel„. [online] Folklore, 1997, Vol. 88, No. 1, str. 92
14
z němčiny. Za úplně první upírskou báseň se povaţuje „Vampýr― Heinricha Augusta Ossenfeldera z roku 1748. Báseň zpracovává téma lidové víry v upíry jako opozici k víře křesťanské: Moje milé děvče věří neoblomně a pevně dávným věroukám své zboţné matky; ale lidé u Tisy ještě po hajducku slyší na vampýry přinášející smrt.25
Vampirismus je zde primárně metaforou pro vášeň, kterou křesťanská nauka potlačuje a prezentuje ji jako hřích. I geografické vymezení má svůj význam. Řeka Tisa pramení ve Východních Karpatech, teče přes Maďarsko a Srbsko a vlévá se do Dunaje. Právě okolí řeky Tisy v Maďarsku tvořilo v minulosti Hajducký okres – podle Ottova slovníku naučného byli hajduci křesťanští uprchlíci, kteří prchali z rodných vesnic před Turky a tvořili záškodnické oddíly26. Zatímco v Německu se vedly debaty o vampirismu a Michaelu Rantfovi se podařilo fenomén upírů vědecky vysvětlit, v oblasti kolem řeky Tisy byla tato víra mezi prostým křesťanským lidem – hajduky – stále ţivá. Promlouvající subjekt se pak snaţí svou milou přesvědčit, ţe jeho vášnivý přístup je lepší, neţ křesťanská zdrţenlivost: … políbím tě jako vampýr; aţ se celá roztřeseš a vláčná mi klesneš do náručí, podobna duši zemřelé, pak se tě zeptám: Je má věrouka lepší neţ víra tvé dobré matky?27
Spojení upíra a erotiky či vášně není nic neobvyklého, spíš naopak. Nejčastější interpretace upíra jsou právě skrze potlačené sexuální touhy, ať uţ mezi muţem a ţenou, nebo mezi jedinci stejného pohlaví. I proto nemá většina upírské literatury mnoho společného s upírem 25
OSSENFELDER, Heinrich August. Vampýr. In: MÜLLER, Ondřej (ed.). Upíři, démoni & spol. Praha: Plus, 2010, str. 15 26 Ottův slovník naučný. Desátý díl. [online] Praha: J. Otto, 1896. Str. 753. 27 OSSENFELDER, Heinrich August. Vampýr. Str. 15
15
folklorním. Upíří hrdinové básní i prózy jsou naopak šarmantní osobnosti, často aristokrati, kteří nejsou spoutáni společenskými konvencemi a dokáţí vášnivě milovat. Další německou básní je „Leonora― nebo také Lenore či Elleanore Gottfreda Augusta Bürgera z roku 1773 (v anglickém překladu vyšla poprvé roku 1796 v magazínu Monthly Review28). Tato báseň je velmi úzce spjata se „Svatební košilí― Karla Jaromíra Erbena, která vyšla o téměř století později v roce 1853. Obě díla zpracovávají stejnou lidovou baladu o dívce, která tak dlouho volala po svém milém, aby se vrátil z války domů, aţ si pro ni opravdu přišel29. Tahle lidová balada se objevila jak v německé lidové slovesnosti, tak i v té polské, ze které čerpal Karel Jaromír Erben. Přestoţe obě básně zpracovávají stejnou látku, jejich zdroj se lišil.30 Zásadní rozdíl v těchto dvou baladách je v ukončení. Ve „Svatební košili― je hrdinka zachráněna díky modlitbě, ale Leonora šanci na záchranu nemá. Tenhle rozdíl je dán pravděpodobně tím, ţe Karel Jaromír Erben psal balady s morálním podtextem, zatímco Gottfred August Bürger se o nic takového nesnaţil. Navíc zatímco hrdinka „Svatební košile― prosí Pannu Marii, aby jí milého vrátila, a celou baladu se obrací k Bohu, Leonora Boha zavrhuje. Kdyţ jí matka přesvědčuje, aby se modlila k Bohu, odpovídá: „Maminko, nezahojí jiţ mé strasti ţádný svatý kříţ! Ach, svátost ani svatí ţivot mu nenavrátí!―31
A později dokonce: „Ach, zhasni, svíce ţivota Ať pohltí mne temnota!―32
Leonora ovlivnila upírskou literaturu, coţ dokazuje i citace v Drákulovi: „[…] Jeden ze spolucestujících zašeptal svému sousedovi verš z Bürgerovy Lenory: ‚Denn die Toten reiten schnell‗ (Neboť mrtví cválají rychle.)―33 V českém překladu „Leonory― je tato věta ve dvojím 28
SUMMERS, Montague. The Vampire. His Kith and Kin. London: K. Paul Trench, Trubner, 1928, str. 280–281 Viz obr. 6 a 7 – ilustrace k oběma básním ukazují nemrtvého milence jako kostlivce. 30 MEDEK, Leonard. Aristokraté noci, literární evoluce druhu. Pevnost, 2007. Číslo 63. str. 56 31 BÜRGER, Gottfried August. Leonora. In: Balady. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1964, str. 50 32 ibid, str. 50 33 STOKER, Bram. Dracula. Praha: Dobrovský s. r. o., 2013, str. 14 29
16
znění: „Hoj, mrtví, ti jsou střelhbití!―34 a „Mrtví jsou hbití páni!―35 a v originálním znění Drákuly můţeme najít mnohem známější verzi „For the dead travel fast.― Z drahého Williama se na konci básně vyklube kostlivec a Leonora umírá strachem, přesto můţeme „Leonoru― zařadit mezi upírské básně. William se většinu básně zdařile prezentuje jako ţivá osoba, i kdyţ čtenář z jeho naráţek na mrtvé jistě uţ dávno postřehl, ţe tady není něco v pořádku. Jeho přerod v kostlivce ve chvíli, kdy dorazí na hřbitov, je pak jen zdůrazněním, ţe je revenant. A jak jsme si řekli uţ výše, v poezii je hranice mezi duchem, upírem či dalšími revenanty velmi tenká. I kdybychom nebyli ochotni přijmout teorii, ţe Leonořin William je upír, vliv tohoto díla na další upírské povídky je nepopiratelný. Další německou upírskou baladou je „Korintská nevěsta― Johanna Wolfganga Goetha z roku 1797. Příběh vychází z báje Filinnion a Machatés sepsané Flegónem z Trallů ve 2. století našeho letopočtu a pojednává o mladíkovi, který hledal nocleh na cestě. Jedna rodina jej ubytuje a v noci ho navštíví jejich mrtvá dcera, do které se zamiluje. Kdyţ zjistí, ţe se jedná o upírku, otevřou její hrob a naleznou v něm předmět, který jí milenec dal jako důkaz lásky. Tělo dívky bylo zpopelněno a její milenec se ze zoufalství zabil. V „Korintské nevěstě― je děj velmi podobný. Ale zatímco ve Filinnionovi a Machatés není zaznamenán rozhovor mezi oběma milenci a víme jen, ţe si Filinnion nepřála, aby se Machatés o jejich románku zmínil, v „Korintské nevěstě― se upírka chová manipulativně. Svému milenci namluví, ţe ji rodiče schovávají a budou mu chtít nabídnout za ţenu její privilegovanou sestru. Tím hrdinu proti takovému plánu popudí a získá si jeho lásku a slib, ţe si vezme jedině ji. I před závěrečným odhalením můţeme v básni najít několik pasáţí, které napovídají, jaká je pravá povaha dívky. Kromě toho, ţe je oděná v bílé, coţ je barva, která je podle Elizabeth M. Liggins spojena s vílami a mrtvými36, její tělo je chladné: A tu, k němu padnuvši, mu děla: „Ty můj milý, nechci, abys lkal. Ale jak se dotkneš mého těla, ustrneš – neb nač to tajit dál? Sněhobílý květ, mrazivý jak led,
34
BÜRGER, Gottfried August. Leonora. In: Balady. Str. 53 Ibid, str. 56 36 LIGGINS, Elizabeth M. Folklore and the Supernatural in „Christabel„. [online] Str. 95 35
17
Toť tvá milá, o niţs poţádal.― […] „U mne ţár tě musí protepliti, nechť bys z hrobu přišla sem.―37
Teprve aţ je objevena vlastní matkou, přiznává, ţe je upír: O to, oč jsem přišla usilovat z hrobu musím, rozběsněný zjev, s tím, jenţ ztracen mi, se pomilovat, ze srdce mu vypít horkou krev. Aţ on zahyne, dojde na jiné, mladíkům já ţivot vysávám z cév.38
Oproti své prozaické předloze je to však právě její upírská povaha, která připraví jejího milence o ţivot, a také si sama řekne o pohřební hranici. Zatímco tedy báji Filinnion a Machatés můţeme povaţovat za příběh o nešťastné lásce ze záhrobí, Korintská nevěsta je uţ upír, jehoţ jediným posláním na zemi je zabíjet. Goethova báseň se odehrává na místě zvaném Korint. Korint byl městský stát na území dnešního Řecka a „Korintská nevěsta― není jedinou básní, která se o tomto místě zmiňuje. V Korintu se odehrává i báseň „Lamia― od Johna Keatse z roku 1820. A stejně jako „Korintská nevěsta― i „Lamia― vychází ze starořecké pověsti. Konkrétně z Života Apollónia z Tyany od řeckého spisovatele a filozofa Flavia Filostrata, který ţil ve 2. století našeho letopočtu.39 Lamia je postava z řecké mytologie – upírská postava, která původně vysávala krev dětem.40 Často bývá zobrazována jako napůl ţena a napůl had41. I v básni „Lamia― je hlavní hrdinka zobrazena jako had: Her head was serpent, but ah, bitter-sweet! She had a woman‘s mouth with all its pearls complete: 37
GOETHE, Johann Wolfgang Goethe. Korintská nevěsta. In: Balady. Praha: Odeon, 1976. str. 172 ibid, str. 175 39 TWITCHELL, James B. The living dead: a study of the vampire in Romantic literature. Durham NC: Duke University Press, 1981, str. 49 40 MAIELLO, Giuseppe. Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Str. 49–50 41 Viz obr. 8 a 9 – zpodobnění Lamie z bestiáře ze 17. století je poněkud odlišné než ilustrace ke Keatsově Lamii, obě jsou však zjevně ženy v hadí podobě. 38
18
And for her eyes: what could such eyes do there But weep, and weep, that they were born so fair?42
Lamii z jejího prokletí osvobodí příznačně Hermes – řecký bůh proměny a přechodu mezi ţivotem a smrtí –, kdyţ slyší Lamii naříkat: „When from this wreathed tomb shall I awake―43 James B. Twitchell upozorňuje, ţe Lamia se vlastně nezdá zas tak zlá a uvaţuje nad moţností, ţe Keats se během psaní básně rozmyslel, jakou postavu chce z Lamie mít.44 Nicméně z upírské literatury víme, ţe upír není vţdy nutně jen zlá postava. Keats napsal Lamii v roce 1820. Větší rozvoj této ambivalentní povahy upíra je ještě pár let před námi, nicméně v tuto chvíli je uţ na světě „Christabel― od Samuela Taylora Coledridge, která vyšla roku 1816. Vzhledem k mnoţství paralel, které „Christabel― a „Lamia― mají, je těţké uvěřit, ţe by Keats „Christabel― neznal. A je to právě „Christabel―, která inspirovala Sheridana Le Fanu při psaní jeho „Carmilly― – díla, které do velké míry pracuje s konceptem upíra jako oběti a nikoli jako predátora. Není tedy důvod se domnívat, ţe by Lamia musela být naskrz zlá. Je příznačné, ţe celá báseň začíná zdůrazněním, ţe bohové a víra v ně přichází a odchází. Stejně tak i víra v upíry můţe být podobně nestálá a stejně jako se mění lidská víra, mění se i povaha těch, ve které lidé věří. James B. Twitchell vidí Keatsův postup jako mytologizující a současně demytologizující. Lamia stejně jako upírka Geraldine z uţ zmíněné „Christabel― v sobě spojuje lidské i nadpřirozené vlastnosti – lidskou lásku, vášeň, emoce a nadpřirozenou nesmrtelnost spolu s nutností přeţívat na ţivotní síle druhých.45 Keats ve svým básních často pracuje s řeckou mytologií a místo zdůrazňování mytologické povahy postav se jim snaţí dávat lidský rozměr a zdůrazňuje jejich individualitu.46 Opět se dostáváme k paralelám mezi Lamií a Geraldinou. Jak si všiml James Routh, Lamia i Geraldine jsou obě nalezeny v lese a zachráněny. Obě jsou v podstatě „dámy v nesnázích―.47 Coţ je poněkud zvláštní, pokud má být upír mocný predátor. U Geraldine můţeme předpokládat, ţe její zranitelnost je pouze předstíraná, aby získala ochranu a snad i lítost. Lamia ale byla opravdu zakletá do hadího těla a bez pomoci Hermese by nemohla do Korintu za svým milým Lyciem. Znovu se tedy dostáváme k oné ambivalenci dobra a zla v postavě upíra. Lamia je podle mytologie démon. 42
KEATS, John. Lamia. In: The poetical works of John Keats. [online] London: Macmillian, 1884, řádek 59–62 ibid, řádek 38 44 TWITCHELL, James B. The living dead: a study of the vampire in Romantic literature. Str. 49 45 ibid, str. 52 46 SHELEY, Erin. Re-imagining Olympus: Keats and the Mythology of the Individual Consciousness. [online] odstavec 2 47 ROUTH, James. Paralels in Coleridge, Keats, and Rossetti. [online] Modern Launguage Notes, 1910, Vol. 25, No. 2, str. 34–35 43
19
A i v básni se říká: „She seem‘d, at once, some penanced lady elf, / Some demon‘s mistress, or the demon‘s self―48 Dnes si díky dílu J. R. R. Tolkiena představíme elfa jako nesmrtelnou bytost neuvěřitelné krásy a elegance, ale v anglo-saském prostředí byl elf původně spíše uličnická bytost, která mohla pomáhat, ale také škodit. Nicméně ţenské elfské bytosti byly povaţovány za anděla vykázaného na zem.49 Lamie tak mohla být anděl i démon, dobrá i zlá. A byla trochu obojí. Ţe má Lamia nadpřirozené vlastnosti je dáno nejen jejím jménem, ale i faktem, ţe na začátku básně byla ţenou v podobě hada. U Geraldiny nic tak zjevného nemáme, spíše spoustu náznaků. Coleridge do své básně zakomponoval velké mnoţství folklorních prvků, které jsou spojeny s nadpřirozenem: bílá barva, zjevení Geraldiny u dubu, vrčení psa nebo třeba i fakt, ţe Geraldine byla bosá. To vše jsou podle lidové víry špatná znamení nebo reakce na nadpřirozeno.50 Dalším podobným náznakem je pasáţ, kde Geraldine není schopna projít vchodovými dveřmi: A little door she opened straight, All in the middle of the gate, The gate that was ironed within and without, Where an army in battle array had marched out, The lady sank, belike through pain.51
Interpretace je dvojí. Buďto byla příčina Geraldiny slabosti v pověsti, ţe upír nemůţe přijít do domu nepozván, coţ je běţnou součástí novodobého upírského mýtu, nebo je na vině ţelezo, které ubliţuje řadě nadpřirozených bytostí. Upíři s nesnášenlivostí ţeleza spojováni většinou nejsou, nicméně duchové či víly ano. Některé interpretace dokonce označují Geraldine za lamii, kvůli jejímu hadímu pohledu: A snake‘s small eye blinks dull and shy And the lady‘s eyes they shrunk in her head, Each shrunk up to a serpent‘s eye, And with somewhat of malice, and more of dread, 48
KEATS, John. Lamia. In: The poetical works of John Keats. [online]. Řádek 55–56 HALL, ALARIC. Elves in Anglo-Saxon England: Matters of Belief, Health, Gender and Identity. [online] Suffolk: The Boydell Press, 2007, str. 75–76 50 LIGGINS, Elizabeth M. Folklore and the Supernatural in „Christabel„. [online] Str. 93–95 51 COLERIDGE, Samuel Taylor. Christabel. In: English Poetry II: From Collins to Fitzgerald. [online] New York: P. F. Collier & Son, 1909–14, řádek 125–129 49
20
At Christabel she look‘d askance!— But Christabel in dizzy trance Stumbling on the unsteady ground Shuddered aloud, with a hissing sound; 52
Geraldine má Christabel natolik ve své moci, ţe není schopna varovat svého otce. Navíc onen hypnotický pohled, který Geraldine na Christabel vrhla, je jedna z vlastností, která se mezi upíry objevuje poměrně často a i proto jsou upíři s hady spojováni. „The Giaour― od George Gordona Byrona z roku 1813 sice není první anglickou upírskou básní, tou je pravděpodobně „The Vampyre― od Johna Stagga z roku 1810, ale rozhodně patří k těm nejvlivnějším. A to proto, ţe na jejím základě vznikla první upírská povídka vůbec – „Upír― Williama Polidoriho, kterým se budeme blíţe zabývat v kapitole o próze. Tahle velmi dlouhá báseň s podtitulem „A Fragment of A Turkish Tale― pojednává o lásce mezi otrokyní Leilou a Giaourem – bezvěrcem. Poté, co je Leila utopena za nevěru, Giaour se ji rozhodne pomstít. Za své hříchy se pak po své smrti má stát upírem. Přestoţe se Byron na svých cestách seznámil s tureckou upírskou mytologií, „The Giaour― tuto skutečnost příliš neodráţí. Ona upírská část je poměrně krátká a její význam je primárně v inspiraci, kterou poskytla pro Byronův „Zlomek vyprávění― a následně pro Polidoriho „Upíra―. Pojetí upíra v básni je na pomezí upíra literárního a folklorního: But first, on earth as Vampire sent Thy corse shall from its tomb be rent: Then ghastly haunt thy native place, And suck the blood of all thy race; There from thy daughter, sister, wife, At midnight drain the stream of life; Yet loathe the banquet which perforce Must feed thy livid living corse: Thy victims ere they yet expire Shall know the demon for their sire, As cursing thee, thou cursing them, …53 52 53
ibid, řádek 585–589 BYRON, George Gordon. The Giaour. In: The Works of Lord Byron, Vol. 3. [online] London: John Murray, 1900, řádek 754–164
21
Z tohoto popisu je zřejmé, ţe upír nemá jinou moţnost neţ zabít a proměnit své nejbliţší, coţ vychází právě z folklorní víry. A i verš: „Then ghastly haunt thy native place― naznačuje, ţe bude připoután ke své rodné půdě. To je opět koncept folklorního upíra, zatímco literární upír se od tohoto omezení ve většině děl odpoutal.
4. Upír v próze Literatura 19. století je na upírskou tématiku velmi bohatá. Mnohá díla jsou dnes uţ téměř zapomenuta, ať uţ právem či nikoli. V historii upírské prózy před vydáním Drákuly můţeme vyzdvihnout tři nejznámější upíry – lorda Ruthvena, upíra Varneyho a Carmillu. Všichni tři jsou velmi odlišní a přesto velmi podobní. Význam lorda Ruthvena je nepopiratelný – „Upír― Williama Polidoriho z roku 1819 je povaţován za první prozaické dílo o upírech a lord Ruthven je tak prvním upírem, který se dostal do širšího povědomí čtenářů. Druhým milníkem je upír Varney, hrdina tzv. „penny dreadful― příběhů Varney the Vampire: The Feast of Blood, které vycházelo na pokračování v letech 1845–47. O autorství Varneyho se dodnes vedou spory. V literatuře se uvádí dvě jména: James Malcolm Rymer a Thomas Peckett Prest. Podle literárních vědců není kvalita Varneyho příliš uspokojivá, takţe jeho význam spočívá spíše v masové popularitě penny dreadful příběhů, které pomohly rozšířit upírskou tématiku mezi všechny lidové vrstvy obyvatelstva. Nakonec třetím milníkem upírské literatury 19. století je „Carmilla― Sheridana Le Fanu z roku 1872. Přestoţe není první ţenskou upírkou, jako jedna z mála přeţila v širším povědomí čtenářů aţ dodnes a je patrně první upírskou prózou, která pracuje s konceptem upíra jako oběti. V následujících kapitolách se blíţe podíváme na konkrétní díla upírské prózy. Protoţe příběhů je velké mnoţství a při bliţším zkoumání se neustále vynořují další, zaměřuji se většinou na příběhy evropské literatury a to primárně ty, které byly přeloţeny do češtiny.
4.1. Byronovský upír Za průkopníka upírské prózy je povaţován John William Polidori s postavou lorda Ruthvena z novely „Upír―, která vyšla v Londýně roku 1819. Zápletka je prostá. Mladý Aubrey přijme nabídku lorda Ruthvena, aby spolu procestovali Evropu. Aubrey brzy začne tušit, ţe lord Ruthven má na lidi kolem sebe zhoubný vliv: „Jestliţe si jiţ dříve myslel, ţe jeho 22
společník je snad posedlý zlým duchem, bylo mu to nyní plně potvrzeno. Poručíci ho nabádali, aby svého přítele ihned opustil, poněvadţ, jak se zdá, jeho svůdnickému umění nelze odolat, takţe styk s ním je nanejvýš nebezpečný.―54 Poté, co dostane podezření, ţe Ruthven můţe za smrt jeho přítelkyně, jejich cesty se rozejdou. Krátce na to však Aubrey onemocní a Ruthven s ním tráví čas. Usmíří se, ale později lord Ruthven zdánlivě zemře a vynutí si na Aubrym slib: „Přísahejte při všem, co je vám svaté, při všem, čeho se obáváte, ţe do roka a do dne nevyzradíte ţádné ţivé bytosti jakýmkoli způsobem, co víte o mém zločinu a mé smrti, ať se stane co se stane, ať spatříte cokoli.―55 Aubrey mu to slíbí. Po návratu do Londýna ale zjistí, ţe lord Ruthven nezemřel a dokonce se dvoří jeho sestře. Vázán slibem zděšeně přihlíţí, jak se jeho sestra řítí do záhuby. Sám napůl šílený pak umírá krátce poté, co slib vyprší a můţe tak konečně povědět svůj příběh. Postava lorda Ruthvena je inspirována osobností George Gordona Byrona a jeho dílem. Podle Niny Auerbachové jde o upíra gentlemana, společníka na cestách a přítele. Potřeba krve není vášní, ale nutným zlem. Přitaţlivost upíra pak vidí v intimním aţ homoerotickém přátelství mezi upírem a smrtelným muţem.56 Richard Switzer se domnívá, ţe postava lorda Ruthvena vychází ze tří zdrojů: novely Glenarvon (1816) Caroline Lambové, německých pohádek a z díla George Gordona Byrona, hlavně básně „The Giaour― (1813) a krátké povídky „Zlomek vyprávění― (1819).57 Nina Auerbachová dodává, ţe téma přátelství mezi dvěma muţi má pravděpodobně své kořeny v básni „Christabel― (1816), kterou spolek z vily Diodati znal.58 Postava lorda Ruthvena má být právě obrazem George Byrona – oba byli povaţování za osobu, kterou není radno znát, protoţe má špatný vliv na lidi okolo sebe.59 Kromě toho příběh do velké míry čerpá z putování Byrona a Polidoriho po Evropě. Patricia L. Skardová například zmiňuje, ţe stejně jako byl nemocný Aubrey ošetřován lordem Ruthvenem, tak i Polidori na cestách onemocněl a Byron se o něj po tu dobu staral.60 Navíc spojení postavy lorda Ruthvena a George Byrona je patrné i díky Glenarvonu Caroline Lambové. Bývalá Byronova milenka po neshodě se svým milencem vydala novelu, která 54
POLIDORI, John William. Upír. In: KORBAŘ, Tomáš (ed.). Rej upírů. Vydání první. Praha: Lidové nakladatelství, 1970, str. 12 55 ibid, str. 19 56 AUERBACH, Nina. Our vampires, ourselves. Chicago: The University of Chicago Press, 1995, str. 14, 18 57 SWITZER, Richard. Lord Ruthwen and the Vampire. The French Review, 1955. Vol. 29, No. 2, str. 110 58 AUERBACH, Nina. Our vampires, ourselves. Str. 48 59 LINHART, Patrik. Vyprávění nočních hubeňourů: čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika. 1. vyd. Praha: Pulchra, 2013, str. 279 60 SKARDA, Patricia L.. Byron's Influence and Polidori's Practice. [online]. Studies in Romanticism, 1989. Vol. 28, No. 2., str. 256
23
přímo naráţí na milostné eskapády známého svůdníka. Caroline Lambová pojmenovala svou ústřední postavu Clarence de Ruthven, Lord Glenarvon, který je stejně jako upírský lord Ruthven v prvé řadě svůdník nevinných ţen. „Zlomek vyprávění― Byron zveřejnil aţ jako obranu před nařčením z autorství „Upíra―. Ale tento krátký nedokončený text vznikl uţ v rámci známé sázky z vily Diodati. Přátelé George Gordon Byron, John William Polidori, Percy Bysshe Shelley, Mary Godwinová (později Shelleyová) a její nevlastní sestra Claire Clairmontová, se vsadili o to, kdo napíše nejlepší hororový příběh. Přestoţe se běţně uvádí, ţe výsledkem této sázky byl především Frankenstein a „Upír―, podle deníku Mary Shelleyové „Upír― vznikl aţ později přepracováním Polidoriho původní povídky.61 Ve „Zlomku vyprávění― se upíři nijak nezmiňují, takţe upíří povaha této povídky je dána spíše mimoliterárně srovnáním s „Upírem― a „The Giaurem―. Nicméně v textu se nachází řada náznaků, ţe hlavní postava Augustus Darvell je upírem. Kromě toho, ţe jeho ţivot je plný nesrovnalostí a přátele si moc k tělu nepřipouští, i jeho smrt je podivná. Minuty po Darvellově smrti jeho obličej okamţitě bezmála zčernal. Pokud si vzpomeneme, David G. Keyworth se zmiňoval o tom, ţe v Anglii se podle dobových záznamů upír poznal tak, ţe měl černý obličej.62 A jeho společník o Darvellovi mimo jiné říká: „Bylo mi jasné, ţe trpí nějakým nevyléčitelným neklidem, ale nedokázal jsem odhalit, zda jej způsobila ctiţádost, láska, výčitky svědomí, ţal či všechno to dohromady, anebo prostě jen jeho chorobná nátura. […] Kaţdé tajemství musí podle obecného mínění doprovázet nějaké zlo; nevím, proč se tak soudí, ale jeho určitě nějaké tajemství obestíralo, třebaţe rozsahem zla jsem si uţ tak jistý nebyl – a vlastně se mi ani nechtělo ve spojitost s ním něčemu takovému věřit.―63
Augustus Darvell se vydá se svým přítelem na cestu po Evropě, která skončí na tureckém hřbitově, kde umírá. Podle vypravěče uţ delší dobu bez zjevných příčin tělesně strádal. Není náhoda, ţe jeho cesta skončila právě na tomto tureckém hřbitově. Sám řekl: „Tady moje cesta
61
LINHART, Patrik. Vyprávění nočních hubeňourů: čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika. Str. 277–278 62 KEYWORTH, G. David. Was the Vampire of the Eighteenth Century a Unique Type of Undead-Corpse? [online]. Str. 244. 63 BYRON, George Gordon. Zlomek vyprávění. In: MÜLLER, Ondřej (ed.). Upíři, démoni & spol. Praha: Plus, 2010, str. 18
24
končí a můj ţivot končí s ní. Přišel jsem do těchto míst zemřít.―64 Na hřbitově pak prosí svého přítele, aby ţivé duši neprozradil, ţe zemřel. Na smrtelné posteli jej ještě k tomu poţádal, aby: „Devátý den v měsíci, v pravé poledne (nezáleţí na tom, který měsíc zvolíte, ale musí to být devátý den) vhodíte tento prsten do slaných vřídel, která tečou do Eleusinské zátoky; druhého dne ve stejnou hodinu zajdete k rozvalinám Cereřina chrámu a hodinu tam vyčkáte.―65 Tato scéna je velmi podobná té v „Upírovi―, kdy jsou Aubrey a lord Ruthven přepadeni a Ruthven umírá. Před smrtí pak Ruthven prosí Aubreyho, aby po celý rok nikomu neřekl, ţe zemřel. To Aubrey odpřisáhne, coţ se mu později vymstí. Ruthven si také vyprosil, aby bylo jeho tělo „vystaveno prvnímu chladnému paprsku měsíce, který vyjde po jeho smrti― 66. Na druhý den však po mrtvém nebyla ani stopa. Ve „Zlomku vyprávění― je tato scéna s umírajícím pojata trochu odlišně, ale spojuje je přání udrţet smrt v tajnosti a následně provést tajemný rituál. „Zlomek vyprávění― končí dříve, neţ se můţeme dozvědět důvody tohoto podivného přání, zatímco lord Ruthven se později vrací a útočí na Aubreyho sestru s vědomím, ţe Aubrey vázán přísahou mu v tom nemůţe zabránit. Pojetí lorda Ruthvena má velmi daleko od původního obrazu hloupých a nevzhledných nemrtvých. Aubrey lorda Ruthvena popisuje slovy: Na hlasité veselí okolo shlíţel netečně, jako by se ho sám nemohl zúčastnit. Zdálo se, ţe pouze lehký smích krasavic vzbuzuje jeho pozornost. Při jeho pohledu však jako by smích náhle vázl a do srdce krásky, předtím tak plného nespoutané veselosti, jako by padl strach. Ty, jeţ pocítily tento děs, nevěděly, čím byl vyvolán; některé jej připisovaly jeho téměř bezvýrazným šedým očím. Jeho zrak, ačkoli sám o sobě nebyl nijak pronikavý, se totiţ dokázal při pohledu do očí druhého provrtat aţ na dno jeho duše. […] Pro svou výjimečnost byl zván do kaţdého domu, všichni ho chtěli vidět a ti, kdo přivykli stálému vzrušení a nyní pociťovali tíhu nudy, se těšili na člověka, který dokázal vzbudit jejich zájem. Jeho mrtvolně bledý obličej, ač svým tvarem a rysy velmi krásný, nikdy nenabyl vřelejšího
odstínu,
nikdy
se
nezarděl
hanbou
(zvýraznila M. P.)
64
ibid, str. 21 ibid, str. 22 66 ibid, str. 19 67 POLIDORI, John William. Upír. In: KORBAŘ, Tomáš (ed.). Rej upírů. Str. 10 65
25
ani
návalem
vášně.67
Pokud si tento citát porovnáme s citacemi z první kapitoly, zjistíme, ţe lord Ruthven má velmi málo společného s folklorním pojetím upíra a je pravděpodobně prvním z bledých upírů aristokratů, kteří jsou za všech okolností galantní. Představa upíra aristokrata je v literatuře poměrně běţná a vrcholí hrabětem Drákulou. Folklorní upír se oproti tomu objevoval výlučně na vesnicích mezi prostými nevzdělanými lidmi. Stejně tak je pro folklorního upíra nepředstavitelné, aby cestoval mimo svou vesnici. Lord Ruthven se však s lehkostí vydá cestovat po Evropě. To je vzácné i pro pozdější literární upíry, kteří bývají připoutání k místu svého posledního odpočinku. U lorda Ruthvena nic takového nenajdeme, je volný a ničím neomezovaný. Dokonce i Drákula, který cestuje z Transylvánie do Anglie, si s sebou musí přivést bedny s rodnou hlínou, aby měl kde spočinout. V „Upírovi― se objevuje i koncept upíra-svůdce. Ve folkloru sice najdeme případy, kdy se upír snaţil dostat zpět ke své ţeně, ale o nějakém svádění nevinných dívek nemůţe být řeč. Básně a báje jsou k této zapovězené lásce mezi upírem a smrtelníkem vstřícnější, jak dokazuje například báseň „Korintská nevěsta― Johanna Wolfganga Goetha. O špatném vlivu lorda Ruthvena, který Aubrey popisuje jako „posedlost zlým duchem―68, se dovídáme relativně brzy. Kromě prokletých darů, které obdarované přiváděly na šibenici, či kvůli nim upadali do bídy, šlo také o svádění nevinných a ctnostných dívek, které byly následně strţeny do propasti neřesti. Za zmínku stojí také část, kde lord Ruthven zdánlivě podlehl střelnému zranění. Přestoţe se po této události vrátil, daná scéna na upíra prozrazuje dvě zásadní informace. Za prvé je zranitelný. Moderní upír má většinou schopnost vyléčit si rány, pokud jsou způsobeny běţnou zbraní, či je dokonce proti běţným zbraním naprosto imunní. Lord Ruthven však svému zranění podlehl. Před smrtí ještě stihl poţádat, aby jeho tělo bylo vystaveno prvnímu chladnému paprsku měsíce, který vyjde po jeho smrti. Můţeme předpokládat, ţe měsíc byl pro zmrtvýchvstání klíčový a pokud by tento rituál nebyl proveden, upír by pravděpodobně nebyl schopen vrátit se zpět mezi ţivé. Na tento fakt upozorňuje i Nina Auerbachová, která řadí lorda Ruthvena do skupiny upírů, kteří svou moc čerpají z měsíce. Následné divadelní zpracování Jamese Planchého motiv měsíce ještě více vyzdvihlo.69 Kromě lorda Ruthvena je toto spojení s měsíčním svitem nejexplicitnější ve Varneym, kterému se budeme věnovat později. Na lordu Ruthvenovi je zvláštní i to, ţe útočí výhradně na ţeny. Jeho přítel Aubrey mluví o neblahém vlivu, který Ruthven má na dámy,
68 69
ibid, str. 12 AUERBACH, Nina. Our vampires, ourselves. Str. 25
26
které se s ním zapletou. Zmíněn je i příběh o upírovi, který si „kaţdoročně prodluţoval svou existenci zmařením ţivota krásné ţeny―70 a dokonce se takovou obětí posléze stane i Aubreyho Janthe. Avšak přátelství Ruthvena s Aubrym je něčím téměř nedotknutelným. Auerbachová se domnívá, ţe nejdůleţitějším rysem lorda Ruthvena není romantičnost svůdce, ale právě přátelství s mladým Aubrym. Toto přátelské pouto mezi muţi je podle ní charakteristickým znakem počátku 19. století a tzv. byronovského upíra.71 Mluvíme sice o přátelství, nicméně vztah lorda Ruthvena a Aubreyho je nezdravě závislý. Přestoţe se Aubrey snaţí od Ruthvenova vlivu odpoutat, nedaří se mu to. A Ruthven na konci příběhu svého přítele zničí. Nikoli nedopatřením, ale cíleně. Ruthven je tedy postavou, která parazituje nejen na krvi ţen, ale také na ţivotní síle svého přítele. Útočí na Aubreyho blízké, ale nikdy ne přímo na něj. V druhé části povídky, kdy se vrátí po zdánlivé smrti, dokonce cíleně Aubreyho tyranizuje a staví jej do situace, kdy mu přísaha nedovoluje zachránit jeho vlastní sestru. Kdyţ tedy mluvíme o přátelství, musíme brát v úvahu, ţe z pohledu lorda Ruthvena je to přátelství vypočítavé, manipulativní a smrtící. Povídku tedy můţeme brát jako připomínku, ţe ve světě salónů a společenské prestiţe můţe být špatná volba přítele rozsudkem smrti. Byť jen na poli společenském. Ať uţ z důvodu upadnutí v nemilost nebo proto, ţe některé osobnosti, jako třeba George Byron, jsou tak silné osobnosti, ţe umoří kaţdého, kdo není dostatečně silný, aby se vymanil z jejich stínu. Přestoţe „Upír― je spíše kompilací různých zdrojů, Polidorimu se podařilo vytvořit archetypální postavu upíra, která ovlivnila spoustu dalších autorů, včetně Brama Stokera. Lord Ruthven platí za jednu z nejoblíbenějších postav, která se objevila v četných dílech autorů nejméně tří národních literatur – v anglické, francouzské a německé.72 Kromě toho brzy po vydání se dočkal i divadelního zpracování. Některé adaptace se drţí děje prozaické předlohy, jiné si vypůjčují pouze hlavní postavu. Divadelní zpodobnění upíra se však od toho literárního diametrálně lišilo. Divadelní upír byl více nehmotným duchem, neţ oţivlým mrtvým tělem.73 Domnívám se, ţe důvodem nebyla promyšlená interpretace, ale jednoduše působivost. Efektní odhmotnění nebo zhmotnění herce pomocí tzv. upířího propadliště („vamp trap―) bylo oblíbeným divadelním trikem. První divadelní adaptace Polidoriho „Upíra― se odehrála ve Francii. Roku 1820 se hrála hra Le Vampire z pera Charlese Nodiera 70
POLIDORI, John William. Upír. In: KORBAŘ, Tomáš (ed.). Rej upírů. Str. 14 AUERBACH, Nina. Our vampires, ourselves. Str. 13 72 SWITZER, Richard. Lord Ruthwen and the Vampire. The French Review. Str. 112 73 AUERBACH, Nina. Our vampires, ourselves. Str. 23 71
27
a slavila obrovský úspěch. Toto představení viděl i Alexandr Dumas, který v roce 1851 představil vlastní adaptaci lorda Ruthvena pod stejným názvem Le Vampire. Ještě v roce 1820 Nodierovu hru přeloţil a adaptoval James Robinson Planché a uvedl ji v Londýně. V tomto představení bylo poprvé pouţito upíří propadliště a inspirovalo další autory k nehmotnému aţ spiritistickému pojetí upíra s výrazným prvkem svitu měsíce. Roku 1828 byla v Německu Nodierova předloha dokonce zhudebněna jako opera, libreto napsal Wilhelm August Wohlbrück a hudbu sloţil Heinrich August Marschner. Poslední hrou podle Polidoriho „Upíra―, která stojí za zmínku, je The Vampire Diona Boucicaulta z roku 1852. Boucicault pojmenoval hlavního hrdinu Alan Raby a zasadil tři akty do tří století – do minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Tato hra se dostala aţ do Ameriky a byla tak první, která seznámila americké publikum s lordem Ruthvenem a evropskými upíry.74 Postava upíra inspirovaná lordem Ruthvenem se na divadelních prknech velkých evropských měst objevovala více neţ sedmdesát let v tragédiích, melodramatech, operách a dokonce i v baletech. Byl tak nejznámější a nejadaptovanější upírskou postavou před vydáním Drákuly.
4.2. Varney the Vampire – lunární upír O autorství seriálu Varney the Vampire se dodnes vedou spory. Běţně se uvádějí jména Jamese Malcolma Rymera a Thomase Pecketta Presta, ale dnešní vydání se přiklánějí spíše k autorství Jamese Malcoma Rymera. Varney the Vampire vycházel v rámci tzv. „penny dreadful―, nebo také „penny blood― vydání v letech 1845–1847. Jednalo se o levnou75 literaturu, vycházející v rámci magazínů, která ve snaze o senzaci a popularitu zpracovávala detektivní a hororová témata. Další z příběhů, který vyšel v „penny dreadful― edicích byly například The String of Pearls (příběh Sweeneyho Todda) nebo The Mysteries of London. Příběhy vycházely na pokračování, často se na jednom seriálu podílelo více autorů a i kvalita byla velmi proměnlivá. Kvůli délce a povaze celého díla se zaměříme primárně na první svazek. Nejdřív se ale podívejme blíţe na fenomén „penny dreadful― literatury. Sara Hackenberg upozorňuje na to, ţe Varney je spíše kostlivec, oţivená mrtvola, neţ lidsky vyhlíţející 74
SKAL, David J. Hollywood Ghotic: the tangled web of Dracula from novel to stage to screen. New York: W. W. Norton & Company, 1991, str. 14–16 75 Odtud název penny dreadful – výtisk stál jednu penny
28
gentleman, jako většina literárních upírů 19. století. Dává to do souvislosti se sociální situací v Londýně, která do velké míry ovlivnila i oblibu dalších „penny dreadful― příběhů. Londýn měl problém s ukládáním mrtvých, hřbitovy přetékaly a obyvatelé Londýna byli tak více neţ zvyklí potýkat se s mrtvými těly76. To vyvolávalo specifické strachy – strach z návratu mrtvých a jejich pronásledování ţivých, strach z nákazy nebo i z pozření mrtvoly. A právě tyhle strachy „penny dreadful― literatura tematizovala. Ať uţ v případu Varneyho nebo třeba i Sweeneyho Toda.77 The Strings of Pearls je známý příběh o holiči, který zabíjel své zákazníky a následně z nich pekl masové koláče. Nebo i příběh The Mysteries of London, kde jako hlavní postava vystupoval tzv. Resurrection man – sériový vrah, který prodával mrtvá těla svých obětí. Do tohoto konceptu zapadá i Varney. Jakoţto oţivlý mrtvý terorizuje rodinu Bannerworthů. Příběh začíná noční návštěvou upíra Varneyho u mladé Flory. Na rozdíl od svých šarmantních předchůdců, Varney moc krásy nepobral78. Spíš naopak: The figure turns half round, and the light falls upon its face. It is perfectly white – perfectly bloodless. The eyes look like polished tin; the lips are drawn back, and the principal feature next to those dreadful eyes is the teeth – the fearful looking teeth – projecting like those of some wild animal, hideously, glaringly white, and fang-like. […] But her eyes are fascinated. The glance of a serpent could not have produced a greater effect upon her than did the fixed gaze of those awful, metallic-looking eyes that were bent down on her face. Crouching down so that the gigantic height was lost, and the horrible, protruding white face was the most prominent object, came on the figure. What was it? – what did it want there? – what made it look so hideous – so unlike an inhabitant of the earth, and yet be on it?79 (zvýraznila M. P.)
Z citované pasáţe si můţeme udělat relativně dobrou představu o tom, jak Varney vypadá. Je bledý, má viditelné špičáky, dlouhé nehty, hypnotický pohled a Flora jej označuje za „nepodobného čemukoli pozemskému.― Později navíc další postava, pan Marchdale, dodává: 76
Viz obr. 12 – tuhle situaci zachycuje ilustrace londýnského hřbitova Bunhill Fields. Rozbořené náhrobky a rakve naskládané na sobě naznačují přeplněný hřbitov, kde nebylo dál možné ukládat mrtvé. Na jiných hřbitovech nebyla situace o nic lepší. 77 HACKENBERG, Sara. Vampires and Resurrection Men: The Perils and Pleasures of the Embodied Past in 1840s Sensational Fiction. [online]. Victorian Studies, 2009, Vol. 52, No. 1, str. 66 78 Viz obr. 10 a 11 – originální ilustrace zpodobňují Varneyho spíše jako kostlivce než jako člověka. 79 PREST, Thomas Preskett. Varney the Vampire: The Feast of Blood. [online] Londýn: E. Lloyd, 1847, kapitola 1
29
„I did seize it. It was cold and clammy like a corpse. It cannot be human.―80 A ještě později: „I threatened to follow him, but he struck me to the earth as easily as I could a child. His strength is superhuman―81 Kromě toho nejí a nepije a jeho portrét visi uţ devadesát let na stěně Flořina pokoje. Jak uţ prozradil název kapitoly, Varney je tzv. lunární upír. Tedy upír, který čerpá svou sílu z měsíce. Stejně jako lorda Ruthvena oţivil svit měsíce, i Varney pokaţdé, kdyţ je zraněn, je vyléčen měsíčními paprsky. U pozdějších literárních i filmových upírů má léčivou moc krev, tady se setkáváme s poněkud poetičtější a méně násilnou formou obnovy. Ostatně upíři 19. století jsou obecně poetičtější, romantičtější a méně násilní neţ jejich modernější následníci. Je moţné, ţe autor se u Polidoriho Upíra či jeho divadelních adaptací inspiroval, nicméně měsíc hrál ve folkloru vţdy důleţitou roli a byl tradičně spojován s magickými silami. Například pro Wiccu – novodobý kult oţivující pohanskou víru a její rituály – je měsíc spojen s Bohyní a na měsíci závisí většina magických rituálů.82 Hlavní postavy ví o efektu měsíce na upíry díky nalezené knize, ve které se píše: With regard to these vampyres, it is believed by those who are inclined to give credence to so dreadful a superstition, that they always endeavour to make their feast of blood, for the revival of their bodily powers, on some evening immediately preceding a full moon, because if any accident befall them, such as being shot, or otherwise killed or wounded, they can recover by lying down somewhere where the full moon's rays will fall on them.83 (zvýraznila M. P.)
První návštěvou upíra začne strastiplná epocha celé rodině. Flořini bratři, Henry a George, rodinný přítel pan Marchdale a Flořin snoubenec Charles Holland jsou odhodláni upíra najít a zbavit se jej. Netrvá dlouho, neţ zjistí, ţe důvod jejich nesnází je jejich nový soused sir Francis Varney, který se snaţí odkoupit jejich dům. Později se ukáţe, ţe Varney netouţí ani tak po krvi či duši mladé Flory, ale všechny jeho akce směřují k tomu, aby vyhnal rodinu Bannerworthů z jejich domu a mohl se tak zmocnit malého jmění, které tam ukryl jejich zesnulý otec. 80
ibid, kapitola 2 ibid, kapitola 18 82 http://www.wicca.cz/clanky/mesic.htm#Role%20M%C4%9Bs%C3%ADce%20v%20%C4%8Darod%C4%9Bjnictv% C3%AD 83 ibid, kapitola 4 81
30
Auerbachová předkládá názor, ţe Varney díky svému spojení s měsícem je mnohem blíţe magickému stvoření neţ lidem.84 Coţ by mohla být pravda, kdyby všechny další Varneyho vlastnosti neukazovaly směrem opačným. Fakt, ţe Varney touţí více po penězích neţ po krvi, je poněkud zvláštní, a právě tento rys je tím nejlidštějším, který Varney má. Přestoţe literární upíři bývají velmi často bohatí, nikdy se nezdá, ţe by smyslem jejich ţivota bylo rozšiřování majetku. Peníze jsou pro ně spíše prostředkem. Veškeré snahy Varneyho však vedou k získávání bohatství a je to jediný důvod, proč Floru vůbec napadl. Mimo ni není celý první svazek zmíněno, ţe by měl nějaké jiné oběti. Varney se tímto přibliţuje lidem mnohem víc neţ dřívější i pozdější upíři. Dosáhne dokonce toho, ţe vyvolá nejdříve lítost a později i přátelství u své oběti, Flory. Nicméně jeho snaha vyhnat rodinu Bannerworthů z jejich rodinného sídla zpochybňuje mnoţství informací, které o sobě Varney prozradil. Například, kdyţ Floře vypráví o tom, jak se můţe stát upírem, nemůţeme si být jistí, kolik z toho je pravda a co je motivováno snahou donutit Floru, aby s rodinou odešli: Flora Bannerworth, you are persecuted – persecuted by me, the vampyre. It is my fate to persecute you; for there are laws to the invisible as well as the visible creation that force even such a being as I am to play my part in the great drama of existence. I am a vampyre; the sustenance that supports this frame must be drawn from the life-blood of others. […] If you were to continue my victim from year to year, the energies of life would slowly waste away, and, till like some faint taper's gleam, consuming more sustenance than it received, the veriest accident would extinguish your existence, and then, Flora Bannerworth, you might become a vampyre. […] If by chance, or by design, the least glimpse of the cold moonbeams rested on your apparently lifeless remains, you would rise again and be one of us – a terror to yourself and a desolation to all around.85 (zvýraznila M. P.)
Přestoţe Varney si v této části zjevně trochu vymýšlí, není důvod mu nevěřit, jakým způsobem probíhá proměna upíra. Auerbachová tvrdí, ţe Varney je první upír, který je schopen proměnit své oběti v upíry.86 Pokud budeme brát v úvahu jen angloamerickou prózu, pak s tímto tvrzením můţeme souhlasit. Ovšem jen s vědomím, ţe ve většině dřívějších děl není vůbec zmíněno, jak k proměně v upíra dochází a tedy proměnu jiným upírem vyloučit nemůţeme. Pokud se podíváme mimo angloamerickou oblast, uţ roku 1841 ruský spisovatel 84
AUERBACH, Nina. Our vampires, ourselves. Str. 28 PREST, Thomas Preskett. Varney the Vampire: The Feast of Blood. [online] Kapitola 34 86 AUERBACH, Nina. Our vampires, ourselves. Str. 29 85
31
Alexej Tolstoj napsal povídku Vlkodlaci, kde se celá vesnice promění v upíry. Tolstého povídka je však velmi úzce spojena s folklorním pojetím upíra, kde se vampirismus podobal spíše epidemii neţ cíleným útokům. Kdyţ ale budeme brát v úvahu jen aristokratické upíry, a tedy upřednostníme literární tradici před folklorní, pak je Varney opravdu prvním upírem, o kterém je řečeno, ţe má schopnost proměnit další lidi v upíry. Způsob, jakým k proměně upíra dochází, se shoduje s folklorní tradicí i s Drákulou – upír svou oběť navštěvuje tak dlouho, dokud nezemře a nepromění se v upíra. U Varneyho je pouze přidán ještě element měsíce, bez kterého by k proměně zřejmě nedošlo. Snahu popsat znaky upíra z fikčního světa obývaného Varneym nám poněkud komplikuje nekonzistentnost, s jakou autor tyto znaky popisuje. To můţe mít dva důvody – buďto se jedná o úmyslné matení nepřítele ze strany Varneyho, nebo to můţeme přičíst periodickému vycházení seriálu a zapomnětlivosti autora. Kdyţ je Varney vyzván Henrym Bannerworthem na souboj, tvrdí, ţe ţádná smrtelná zbraň jej nemůţe zranit.87 Souboj se odehrával ve dne, takţe o léčivé moci měsíčních paprsků nemůţe být řeč. Přesto, kdyţ hrdinové Varneyho potkali poprvé, měl zjevně zraněnou ruku po útoku na Floru z předchozí noci. Jak je tedy moţné, ţe kdyţ Henry na Varneyho vystřelil během souboje, Varneymu kulka nic neudělala? Vysvětlení se nabízí v závěru prvního svazku, kdy se ukáţe, ţe pan Marchdale byl celou dobu Varneyho spojencem. Jako blízký přítel rodiny Bannerworthů a Henryho sekundant v daném souboji měl moţnost vzít kulku z Henryho pistole a dát ji Varneymu, jako demonstraci, ţe byla opravdu vystřelena. Tento fakt zpochybňuje i veškeré Marchdalovy výroky o upírovi – jako například ten o upírově nadlidské síle. Tu zpochybňuje i sám Varney ve chvíli, kdy se snaţí od sebe odvrátit pozornost nenabitou pistolí. Přestoţe se ze začátku série snaţí vyvolat dojem, ţe je zlý a neporazitelný upír, v průběhu seriálu se dovídáme, ţe to tak vůbec není. Nerad zabíjí a zdá se, ţe nakonec nemá ani ţádné nadpřirozené schopnosti. Varney je obecně velmi podivný upír. Krev jej příliš nezajímá, a kdyţ uţ zabije, dělá to velmi nešikovně. Tělo zanechá v domě, který má zájem koupit, a je velmi nervózní z odhalení. Je soucitný a propustí svého zajatce i přes vědomí, ţe se mu to můţe v budoucnu vymstít. Jedním ze znaků upíra je sebevědomí. Literární upír této epochy je cílevědomý predátor, který se ničeho nebojí a jde si tvrdě za svým. Varney se vedle nich jeví jako zbohatlík mezi šlechtou. A vlastně jím i je. Jeho aristokratický původ je jen další z převleků, 87
PREST, Thomas Preskett. Varney the Vampire: The Feast of Blood. [online] Kapitola 39
32
které na sebe bere. Spousta předchozích i následujících upírů si se svou obětí vytvořila přátelský vztah. Nicméně upíři se vţdy vydávali za lidi a snaţili se být nepoznáni. Varney si od začátku příběhu cíleně buduje reputaci upíra. Jak se ale později ukáţe, upíři moc dobře vědí, proč svou identitu skrývají. Varney se o tom přesvědčí ve chvíli, kdy se o jeho povaze dozvědí obyvatelé blízké vesnice. Tahle
část
ukazuje,
jak
předsudky
a
strach
mohou
vyburcovat
prosté
lidi
k nepředstavitelným činům. Podobná ukázka je i v povídce „Osud madam Cabanelové―, kterou se budeme zabývat později. Nicméně i historie je podobných případů plná. Řádění lidu na hřbitovech koneckonců donutilo státníky vydávat dekrety o zákazu exhumace zemřelých – jako například Marie Terezie, která v roce 1755 vydala uţ dříve zmiňovaný Dekret o upírech. Ve chvíli, kdy se lidé dozvědí o moţnosti, ţe Varney je upír, jsou odhodlání jej zabít. A to přesto, ţe nemají jediný důkaz. Ničí vše, co jim přijde do cesty, nebojí se vykopat nedávno zemřelé, aby se přesvědčili, ţe se nestali obětí upíra a nehrozí jejich proměna, a dokonce se nebojí zabít jen tak preventivně člověka. Jakmile se rozhodli pro zničení upíra, nezajímají je logické argumenty. Policie i armáda je víceméně bezmocná proti velké mase zuřivých vesničanů. Kdyţ chytnou jednu skupinu, druhá skupina se mezitím vydá podpálit Varneyho dům. Počínání davu je chaotické, ale odhodlané. Povzbuzeni strachem z upíra se nezaleknou ničeho, dokonce ani vraţdy. Tenhle moment je velmi významný. Lov upíra v literatuře byl téměř vţdy záleţitostí malé skupiny lidí. Pokud se snaţili přesvědčit okolí, vysmáli se jim. Jenţe to bylo většinou ve městech nebo ve vyšších kruzích společnosti. Tady se nacházíme na venkově – v rodišti víry v upíry. Prostý lid byl vţdy nositelem této víry, zatímco vzdělaní lidé moţnost existence upíra velmi zarputile popírali. Není tedy divu, ţe právě prostý lid se okamţitě chytil prvního náznaku. Strach a víra v upíra v nich byla příliš hluboce zakořeněna, aby o ní mohli pochybovat.
4.3. Upírky – milenky i přítelkyně Přestoţe nejznámější upíři prózy 19. století jsou muţi, upírky nezůstávají příliš pozadu. Zatímco upíři se potácejí mezi přátelstvím a egomaniakální touhou ovládnout svět, upírky jsou skromnější. Jsou osudovými ţenami, milenkami a přítelkyněmi, které si vytváří pevná pouta se smrtelníky, na kterých parazitují. Přestoţe svou upírskou povahu tají, se svými blízkými sdílejí téměř vše – hlavně ţivotní sílu. Nabízí se zde spojení se sukubou, nicméně upírky se nezdají vyhledávat ani tak tělesné poţitky jako spíše přátelské pouto. 33
4.3.1.
Femme fatale
Z prózy, kterou budeme rozebírat, je chronologicky první upírkou Brunhilda. Objevila se roku 1822 v povídce „Nech mrtvé odpočívat v pokoji― od Ernsta Raupacha. V prvním anglickém vydání v antologii Oblíbené příběhy a romance severských národů (1823) byla mylně připsána Johannu Ludwigu Tieckovi88 a ještě v roce 2008 vydalo nakladatelství Dodo Press tuto povídku pod Tieckovým jménem, přestoţe v povídkových antologiích se uţ běţně uvádí jméno Ernsta Raupacha. Brunhilda je zvláštní tím, ţe se upírem nestala běţným způsobem, ale byla vzkříšena kouzlem na přání svého muţe. I přesto je plnohodnotnou upírkou. Oproti běţnému přesvědčení, ţe upírům vadí stříbro, Brunhilda jím byla ověšená a naopak nesnášela zlato. Vyhýbala se dennímu světlu, vycházela jen za tmy a přítmí, ve dne se schovávala v temných koutech. Své oběti, převáţně děti, vţdy omámila svým fialkovým dechem. Mladá krev jí umoţňovala naplno ţít, proţívat vášeň i lásku. Bez ní sice ţila, ale byla chladná jako led, neschopna citu. Brunhilda tedy ke svému ţivotu krev přímo nepotřebovala, ale vyhledávala ji pro plnohodnotnější posmrtný ţivot. Její oběti chřadly a viditelně ztrácely ţivotní sílu. Pokud přeţily, chodily „jako ţivoucí mrtvoly, zchřadlé, kost a kůţe.―89 Její oběti umírají na dobro, nikde není zmínka, ţe by se také měnily na upíry. Později se Brunhilda začala krmit i na svém muţi, který to zjistil a poprosil o pomoc čaroděje, jenţ Brunhildu prvně vzkřísil. Od něj dostal dýku, kterou pak Brunhildu probodl. Protoţe Brunhilda není díky způsobu, jakým byla znovuzrozena, typickým upírem, s folklorními představami o upírech se nedá příliš srovnávat. Její vzhled není v povídce popsán, proto můţeme předpokládat, ţe výrazné upírské rysy neměla. Brunhilda je stejně jako Clarimonda, kterou se budeme zabývat v následující podkapitole, osudová ţena. Její muţ bez ní nedokáţe být a teprve zjištění, ţe mu Brunhilda pije krev a připravuje jej o ţivotní sílu, mu otevřou oči. Obě upírky své muţe manipulují, omamují a krmí se na nich. Zároveň však jsou milenkami, které se neopouští. Není známo, jestli Théophile Gautier při psaní své „Mrtvé milenky― (1836) Raupachovu Brunhildu znal. Jisté však je, ţe obě upírky představují stejný archetyp – femme fatale. Archetyp tzv. osudové ţeny, která přivede muţe do záhuby, je znám uţ od nepaměti a mezi
88 89
MÜLLER, Ondřej (ed.). Upíři, démoni & spol. Praha: Plus, 2010, str. 25 RAUPACH, Ernst. Nech mrtvé odpočívat v pokoji. In: MÜLLER, Ondřej (ed.). Upíři, démoni & spol. Praha: Plus, 2010, str. 40
34
femme fatale se řadí například i biblická Lilith, první démon a podle některých interpretací i první upír. Rozmach a definice tohoto archetypu se ale objevuje aţ v 19. a 20. století v souvislosti s počínající emancipací ţen.90 Ve viktoriánské Anglii byl ideál ţenské krásy v nemohoucích a omdlévajících ţenách, které byly tak bledé, aţ měly mrtvolný vzhled. Idea ţeny, která je nejen energická, ale také na muţi zcela nezávislá, byla příliš děsivá, neţ aby mohla být reálná.91 Koncept femme fatale je spojen jak s upírstvím, tak i s postavou sukuby, protoţe sebevědomá a cílevědomá ţena, která je svůdná a sexuálně aktivní, musela být nutně nositelkou zla a zkázy. Zápletka „Mrtvé milenky― se točí kolem mladého kněze Romualda, který podlehl pokušení krásné upírky. Clarimonda chodila vţdy v noci a Romuald to dlouho povaţoval za pouhý sen, ve kterém se mohl oddávat světským radovánkám. Aţ později zjistil, ţe mu Clarimonda sype do pití uspávací prášek a ve spánku mu pije krev, aby se sama udrţela při ţivotě. S tímto vědomím našel její hrob a pokropil tělo Clarimondy svěcenou vodou, načeţ se rozpadla v prach. Clarimonda je popisována jako velmi krásná ţena, která dokáţe muţe tak okouzlit, ţe ztratí vlastní vůli. Špičáky u ní nenajdeme, krev, která ji udrţuje při ţivotě, získává pomocí zlaté jehlice. Hlavní postava mladého kněze ovlivňuje i způsob boje s upírem – boj vírou. Abbé Serapion Romualdovi říká: „Obrňte se modlitbami, zaštiťte se odříkáním a udatně zdolejte nepřítele; přemůţete ho.―92 A i smrt Clarimondy přichází ne po násilném činu probodnutí nebo stětí, ale po pokropení svěcenou vodou. Tenhle typ boje proti upírům nemá ve folkloru oporu i přesto, ţe katolické traktáty k němu často vyzývaly. Není jisté, jestli se Clarimondou inspiroval i Bram Stoker, ale tato dvě díla jsou v upírské literatuře devatenáctého století jedny z mála, kde proti upírům platí síla víry či určitý typ kouzelného lektvaru, pokud chceme svěcenou vodu chápat v tomto smyslu. Nicméně vzhledem k tomu, ţe proti Drákulovi platily i kříţe a hostie či další náboţenské atributy a na smrti Clarimondy se podílel duchovní, můţeme se přiklonit spíše k interpretaci, ţe je to právě víra a křesťanská symbolika, která poráţí upíra coby démonického nepřítele. 90
HANSON, Helen, O‟RAWE, Catherine (ed.). The Femme Fatale: Images, Histories, Contexts. Basingstoke a New York: Palgrave Macmillan, 2010, str. 3 91 SKAL, David J. Hollywood Ghotic: the tangled web of Dracula from novel to stage to screen. New York: W. W. Norton & Company, 1991, str. 30 92 GAUTIER, Théophile. Mrtvá milenka. In: KORBAŘ, Tomáš (ed.). Rej upírů. Vydání první. Praha: Lidové nakladatelství, 1970, str. 109
35
Nina Auerbachová při rozboru Carmilly naráţí na zvláštní „domáckost― ţenských upírek oproti jejich muţským protějškům. Zatímco byronovský upír je cestovatel, upírky osidlují to, co je člověku nejbliţší – domov.93 Clarimonda neproniká do domova své oběti, ale osidluje něco ještě bliţšího – sen. Její oběť Romuald má problém rozlišit sen od reality. Jak sám říká: „Byli ve mně dva muţi, z nichţ jeden neznal druhého. Hned jsem se domníval, ţe jsem kněz, a hned zase, ţe jsem šlechtic, který se ve snu vidí knězem. Nedokázal jsem rozlišit mezi spánkem a bděním.―94 I Clarimonda si se svou obětí vytvořila velmi blízký vztah, který jí nedovolil svou oběť prostě zabít a jít dál. Je příznačné, ţe upírky si se svými obětmi vytvářejí intimní vztah, zatímco muţští upíři své blízké nikdy přímo nenapadají.
4.3.2.
Blízká přítelkyně
Další výraznou upírskou osobností je Carmilla. Lesbická upírka skrývající se za anagramy svého původního jména se stala vzorem ţenských postav upíří literatury. Přestoţe i ona má s předchozími zmíněnými upírkami mnoho společného, liší se od nich hlavně tím, ţe jejími oběťmi jsou ţeny. S nimi si pak tvoří vztah, který je primárně přátelský. Není milenkou, přestoţe by jí snad ráda byla. Zápletka novely se točí kolem mladé dívky Laury a jejího ovdovělého otce. Sami na velkém panství pomohou mladé Carmille v nouzi. Ta s nimi nějakou dobu ţije a velmi se s Laurou sblíţí. Laura později začíná trpět nočními můrami a slábnout. Jen intervence rodinného přítele, který stejným způsobem přišel o vlastní dceru, zachrání Lauře ţivot. Vystopují Carmillin hrob a probodnou jí srdce kůlem, uřeţou hlavu a celé tělo spálí. Arthur Nethercot upozorňuje na báseň „Christabel― (1816) Samuela Taylora Coleridge, která má s Carmillou pozoruhodné mnoţství paralel.95 Je jisté, ţe Le Fanu „Christabel― buďto znal, nebo vycházel ze stejných zdrojů.96 Jednou z paralel, která si zaslouţí vyzdvihnout, je myšlenka, ţe ony upírky za svůj stav vlastně nemohou. Tradičně byl upír zobrazován spíše jako zlo, které si uţívá maření lidských ţivotů. Díky perspektivě mladé vypravěčky se u Carmilly potkáváme se sympatií, lítostí a snahou omluvit chování upíra, coţ je znak spíše 93
AUERBACH, Nina. Our vampires, ourselves. Str. 41 GAUTIER, Théophile. Mrtvá milenka. In: KORBAŘ, Tomáš (ed.). Rej upírů. Str. 121 95 Viz obr. 5 a 13 – na ilustracích můžeme porovnat Christabel a Carmillu. Obě ilustrace zpodobňují přátelský vztah dívek. Přestože zvolená ilustrace Carmilly zachycuje okamžik útoku, na rozdíl od ilustrace Upíra Varneyho není násilná a můžeme z ní vyčíst mnohem intimnější vztah mezi upírkou a její obětí. 96 NETHERCOT, Arthur H.. Coleridge's "Christabel" and Lefanu's "Carmilla". Modern Philology, 1949. Vol. 47, No. 1, str. 32 94
36
moderní upíří literatury.97 A i Geraldine z „Christabel― je vykreslena jako oběť své vlastní přirozenosti, kdyţ varuje Christabel, aby se od ní drţela dál. Christabel však podlehla pokušení a doplatila na to. Dalším společným prvkem obou děl je absence matky. Ta je ale jen zdánlivá. Jak Christabel tak Laura o svou matku přišly krátce po narození, ale obě matky se vracejí, aby varovaly své dcery před hrozbou upíra. Lauře matka ukáţe vizi zakrvácené Carmilly se slovy: „Tvá matka tě varuje, aby ses měla na pozoru před vrahem!― 98 Christabel sice matku neslyší, ale zato se zjeví Geraldine hned poté, co Christabel mluví o tom, ţe cítí přítomnost své matky. Geraldine se ohání: Off, wandering mother! Peak and pine! […] Off, woman, off! this hour is mine— Though thou her guardian spirit be, Off, woman, off! ‘tis given to me.99
Ani jedna dívka však tuhle zprávu nepochopila a staly se tak obětí upíra. Carmilla je popsaná jako neobyčejně krásná: „Byla štíhlá a neobyčejně půvabná. Její pohyby byly malátné – dokonce velmi malátné, ale jinak její vzezření nenasvědčovalo tomu, že by se netěšila dokonalému zdraví.―100 (zvýraznila M. P.) Má dlouhé, tenké a ostré špičáky, vstává zásadně aţ odpoledne a nejí, vystačí si pouze s šálkem horké čokolády. Nemá ráda náboţenské písně – kdyţ si Laura pobrukovala smuteční píseň spolu s účastníky pohřbu, Carmilla byla téměř nepříčetná. Je to však jediný náznak, ţe by Carmille nějakým způsobem vadilo cokoli náboţenského. Stejně jako Clarimonda, Carmilla proniká i do snu své oběti, ale zdá se, ţe jejich sdílené sny nejsou dílem Carmilly. Kdyţ Carmilla potká Lauru, je stejně překvapena, ţe vidí osobu ze svých snů, jako Laura. To můţe mít souvislost s tím, ţe Laura pochází po matce z rodu Karnsteinů stejně jako Carmilla a tedy jsou spřízněné nejen duševně, ale i pokrevně. Stejně tak dcera rodinného přítele generála Spielsdorfa, která se uţ dříve stala Carmillinou obětí, měla matku z rodu Karnsteinů. Carmilla je tak vědomě či nevědomě spjata se svým rodem a za oběti si vybírá své příbuzné. Můţeme si vzpomenout na folklorního upíra
97
LE FANU, Sheridan. Carmilla. In: KORBAŘ, Tomáš (ed.). Rej upírů. Vydání první. Praha: Lidové nakladatelství, 1970, str. 35 98 LE FANU, Sheridan. Carmilla. In: KORBAŘ, Tomáš (ed.). Rej upírů. Str. 77 99 COLERIDGE, Samuel Taylor. Christabel. In: English Poetry II: From Collins to Fitzgerald. [online] Řádek 205, 211– 213 100 LE FANU, Sheridan. Carmilla. In: KORBAŘ, Tomáš (ed.). Rej upírů. Str. 61
37
nebo i na báseň „The Giaour―, kde upír napadal primárně svou rodinu a přátele. Carmilla v této tradici pokračuje, není však jisté, jestli se na ţeny rodu Karnsteinů zaměřuje vědomě či je k nim přitahována. Příznačným rysem Carmilly je, ţe se proměňuje ve velkou černou kočku. Zatímco Drákula se měnil v netopýry a vlky, Carmilla má podobu domácího zvířete. To naznačuje, kde je přirozené prostředí obou upírů – Drákuly v divočině a Carmilly v teple domova. Navíc ani černá kočka není bez symboliky. V křesťanské mytologii je kočka označována za ďábelské stvoření a obzvláště černé kočky byly spojovány s čarodějnictvím. A od čarodějnictví je jen krůček k vampirismu. Přesto se nedomnívám, ţe by podoba Carmilly naráţela na spojení kočky s ďáblem. Černá kočka, kterou Laura viděla, byla spíše její vlastní interpretace. Kdyţ generál Spielsdorf popisuje téměř identickou zkušenost s noční návštěvou Camilly, říká, ţe viděl: „jak cosi černého s rozmazanými obrysy přelézá, alespoň mi to tak připadalo, pelest lůţka, rychle se posouvá ke krku nešťastné dívky a tak to v mţiku nabobtnalo v obrovskou pulsující hmotu.―101 Generál neviděl kočku, jen podivnou hmotu, která zjevně ohroţuje jeho dceru. Pokud by byla kočka v této novele zpodobněním zla, jistě by ji pak viděl i generál. Laura ve svém nočním návštěvníkovi vycítila šelmu, ale přesto se jí necítila ohroţena. Podoba kočky v tomto momentě tedy nemá souvislost se zlem či ďáblem, ale spíše s ambivalentností kočky, která je sice noční nezávislý tvor, ale přesto se vrací domů. Opět se tedy vracíme k typické domáckosti upírek, které se jako kočky toulají nocí, ale vţdy se vrátí zpět. Laura v závěru novely podrobně popisuje vlastnosti upírů. Mluví o síle a ochromujícím stisku, ale i o tom, ţe bledost upírů je „pouhým melodramatickým přikrášlením.―102 V souladu s folklorem upír vypadá zdravě a ţivě. Mluví také o tom, jak se z člověka můţe stát upír. I tady Le Fanu vychází z lidových pověstí a viní z vampirismu především sebevrahy: Jednoho dne si vezme ţivot nějaký člověk obtíţený většími či menšími hříchy. Za určitých podmínek se sebevrah stává upírem. Takový přízrak navštěvuje ţivé ve spánku; ti umřou a skoro bez výjimky se v hrobě mění v upíry. Tak tomu bylo v případě krásné Mircally, která se stala obětí takového démona.103
101
ibid, str. 97 ibid, str. 101 103 ibid, str. 102 102
38
Podobný způsob proměny v upíra nalezneme i v Drákulovi – upír navštěvuje svou oběť, která postupně chřadne, aţ zemře a promění se v upíra. Carmille ale nestačilo navštěvovat své oběti po nocích. S pomocí své matky, která v novele není nijak blíţe specifikována, se dokázala dostat do přízně rodiny, většinou takové, kde otec a dcera ţijí na místě daleko od vesnice. Podobnou zkušenost s Carmillou měl i generál Spielsdorf a můţeme se jen dohadovat, kolik dalších otců před ním. Jen generálův příjezd zabránil, aby tragický konec potkal i Lauru. Není náhoda, ţe si Carmilla vybírala rodiny, kde se samotný starší muţ staral o mladou ţenu – ať uţ dceru v případě Laury, nebo neteř v případě Berty. Právě samota dívek a půvab Carmilly byl důvod, proč se tak snadno dokázala vnutit do přízně rodiny a navázala se svou obětí důvěrný vztah. Mladá dívka touţila po matce a pochopení, které jí otec nikdy nemohl nabídnout. Carmilla se tak stavěla do role matky a přítelkyně zároveň, zatímco otec byl rád, ţe jeho dcera má společnici. O to menší podezření na ni padalo. Přestoţe Carmilla lovila i mladé dívky v okolí, Laura soudila, ţe upír touţí nejen po krvi, ale také po určité sympatii a souhlasu. K některým lidem jsou upíři mocně přitahováni citem, který silně připomíná milostnou vášeň. V takových případech pak sledují svůj cíl s nevyčerpatelnou trpělivostí a lstivostí, protoţe přístup k určité oběti můţe být ztíţen nesčetnými překáţkami. Upír neustane, dokud neukojí svou vášeň a nevysaje oběti z ţil poslední kapku krve. Jenţe v těchto případech si pěstuje a prodluţuje svou vraţednou rozkoš s epikurijskou rafinovaností a zvyšuje ji postupně se stupňujícím, dovedným dvořením.104
Ţe byl Le Fanu obeznámen s upírským folklorem, naznačuje i fakt, ţe přímo zmiňuje známé upírské spisy 18. století, jako například Magia Posthuma nebo jméno Johannese Christofera Harenbergra, autora upírských spisů. Latentně lesbický vztah Laury a Carmilly se prolíná celou novelou. Carmilla přichází s projevy něhy, ale Laura se v nich cítí nesvá: … A po takovém vzletném proslovu mě ještě pevněji stiskla do své chvějivé náruče a ţhavými měkkými polibky mi něţně celovala tvář. […] Jak ráda bych se byla pokaţdé 104
ibid, str. 102
39
vymkla z těchto pošetilých obětí, ke kterým, to musím přiznat, však příliš často nedocházelo; ale nikdy jsem k tomu neměla dost sil. Slova, která mi šeptala do ucha, jako by mě ukolébávala a konejšivě přetvářela mé zdráhání v jakési omámení, z něhoţ jsem se zřejmě probrala aţ tehdy, kdyţ Carmilla spustila paţe.105
Přesto je ke Carmille přitahována a zároveň ji odpuzuje: „Byla jsem, jak sama řekla, ‚k ní přitahována‗, ale současně jsem cítila i jakýsi odpor. Jenţe přitaţlivost v tomto rozporném pocitu nesmírně převaţovala. Neznámá mě zajímala a získala si mě; byla neobyčejně krásná a nevýslovně půvabná.―106 Není to tedy jen Carmilla, která ţije dvojí ţivot, ale svým způsobem je rozdvojená také Laura, kdyţ si na jednu stranu přeje Carmille podlehnout a cítí se být okouzlená, ale na druhou stranu tuto touhu vědomě popírá a brání se jí. Laura tak sice touţí po Carmillině přízni, ale je vyděšena, kdyţ se jí oné přízně dostane. William Veeder vidí novelu jako typicky viktoriánskou, kde jsou postavy uvězněny mezi dvěma světy – mezi světem konvencí a světem touhy. Puritánský přístup k sexualitě způsobil nebezpečné rozdvojení vědomého a nevědomého.107 Viktoriánský přístup k sexualitě byl negativní a sex, potaţmo masturbace u muţů, měl být dokonce příčinou fyzické a psychické degenerace a ztráta semene byla přirovnávána k ztrátě krve.108 Pro viktoriánskou dobu byla sexualita tabu a Steven Marcus dokonce tvrdí, ţe sex byl podobnou metaforou smrti jako dnes rakovina.109 Coţ vzhledem k masivnímu rozšíření pohlavně přenosných nemocí jako například syfilis není ţádné překvapení a nabízí se vysvětlení, ţe strach ze sexu je úzce spojen právě se strachem z pohlavně přenosných chorob, které v této době nedokázali efektivně léčit a tak často končily smrtí. To staví celý upíří mýtus do nového světla. Ztráta krve při napadení upírem můţe být tedy metaforou pohlavního styku, který vede k jisté smrti a dokonce i k proměně v upíra, který nákazu roznáší dál. Upírky reprezentují sexuálně aktivní ţeny, které ale podle viktoriánské morálky nebyly mravné a z pohledu dobových lékařů byly dokonce zkázou pro svého muţe. Ideální ţena by neměla mít ţádnou sexuální touhu, protoţe takové ţeny se nehodí jako manţelky, pouze jako milenky.110 Taková ţena totiţ ze svého milence ţdímá ţivotní sílu, aţ muţ začne chřadnout a zemře. U Carmilly je to trochu jiné. Zatímco upírky mají se svým milencem vztah sice přátelský, ale spíše sexuální, Carmilla má s Laurou vztah 105 106 107 108
109 110
ibid, str. 63 ibid, str. 60 ibid, str. 198 MARCUS, Steven. The Other Victorians: A Study of Sexuality and Pornography in Mid-Nineteenth-Century England. New Brunswick and London: Transaction Publishers, 2008, str. 21 ibid, str. 28 ibid, str. 32
40
naprosto odlišný. Opět zde platí, ţe upírka svou oběť připravuje o ţivotní sílu a pokud by v tom pokračovala, její oběť by zcela jistě zemřela. Jenţe uţ z povahy vztahu mezi dvěma ţenami jde o víc neţ jen o přitaţlivost. Koneckonců správná viktoriánská ţena, coţ Laura bezpochyby je, by neměla mít sexuální touhu. Carmilla však nevinnou Lauru svádí a pokouší. Laura odolává a projevy Carmilliny náklonnosti přijímá poněkud odtaţitě a nejistě. Přesto přiznává, ţe ji ke Carmille něco přitahuje, ţe na ni síla její osobnosti působí. U Laury tedy dochází k zjevnému roztříštění mezi to, co by chtěla a co by měla. A přesně takto upír působí ve většině prozaických děl 19. století – ztělesňuje zakázanou touhu, odpoutání se od pravidel a podlehnutí svým vášním.
4.3.3.
Oběť
Zvláštní kategorii upírek tvoří ty, které upírkami vlastně ani nejsou. Přestoţe povídka „Osud madam Cabanelové― od Elizy Lynn Lintonové z roku 1880 se našemu zájmu poněkud vymyká, tento příběh o předsudcích je zajímavým svědectvím o síle lidské víry. Hlavní postava Fanny Cabanelová je mladá Angličanka, která se provdá do prostředí francouzské vesnice. Jak říká vypravěč: „V Anglii by ţádnou zvláštní pozornost nebudila; vlastně by ji nevzbudila nikde jinde, neţ v takovém ustrnulém, nevědomém, a proto klepařském hnízdě, jako byl Pieuvrot.―111 Jenţe bledá a blonďatá Angličanka na francouzské vesnici pozornost budila a to takovou, ţe o ní říkali, ţe oplývá ďáblovou krásou. Její neznalost jazyka a zvyků jí příliš nepomáhala. Vesničané o ní tak začali rozhlašovat, ţe je upírka, čistě proto, ţe měla „červené rty, růţové tváře a buclatá ramena.―112 A jak to tak u předsudků bývá, jakmile vesnici postihla nějaká nemoc, okamţitě padlo podezření na Fanny. O to víc, ţe Angličanka díky zahálčivému ţivotu v domě bohatého muţe jen kvetla, zatímco kolem ní lidé umírali. Vlna nevole vůči cizince a zaslepení předsudky vedly aţ k smrti mladé Fanny. Tento příběh stojí za pozornost především proto, ţe podobně jako hony na čarodějnice i strach kolem upírů měl své nevinné oběti. Uţ v kapitole o upírovi Varneym jsme narazili na to, jak je dav schopen chovat se iracionálně a násilně, aniţ by měl jediný důkaz pro svá obvinění. A opět se setkáváme s tím, ţe je to vesnický lid, který se bez důkazů rozhodne vzít „spravedlnost― do svých rukou a jako nemyslící masa se vydávají na lov upíra, zatímco
111
LINTONOVÁ, Eliza Lynn. Osud madam Cabanelové. In: MÜLLER, Ondřej (ed.). Upíři, démoni & spol. Praha: Plus, 2010, str. 79 112 ibid, str. 78
41
vzdělanější lidé zděšeně přihlíţejí, jak jsou jejich sousedé rozhodnuti zlynčovat nevinnou ţenu. Strach, který víra v upíry podněcovala, dokázal zveličit události, které by jinak prošly zcela bez povšimnutí. Stačilo, aby se někdo zmínil o této moţnosti a najednou všechno, co trochu vybočovalo, byl důkaz, ţe se opravdu jedná o upíra. Není náhodou, ţe strach z období rozkvětu víry v upíry časově navazuje právě na čarodějnické procesy. Potřeba vinit někoho ze všeho zlého, co se přihodí, a síla předsudků, je to, co hrdince povídky přineslo smrt z rukou rozvášněného, vystrašeného davu. Autorka Eliza Lynn Lintonová ve svém díle často zpracovávala téma nebezpečí pověr a předsudků a hlavně primitivních vzorců chování, které rozvrací vyspělou společnost ve chvíli, kdy převládne strach. Autorka sama publikovala několik článků o upírském folkloru a je tedy jisté, ţe byla s tématem obeznámena. Pro označení upíra pouţívá dokonce termín broucolaque – transkript řeckého slova vrykolakas. Sarah J. Bilstonová se domnívá, ţe to není Fanny, kdo je opravdový upír. Je to Adéle – hospodyně monsieur Cabanela, manţela Fanny. Bilstonová upozorňuje na její ostře řezaný aţ dravčí vzhled, který sugestuje hada a naznačuje, ţe Adéle by mohla být lamií.113 Právě ona spolu s hrobníkem poštvali vesnici proti Fanny. Hrobník zde na sebe bere roli znalce upírů a také vykonavatele „spravedlnosti―. Oproti Varneymu se tady potkáváme se samozvanou autoritou, která dav vede. U Varneyho se vůdce měnil a často byl za vůdce pasován kdokoli, kdo se ozval zrovna ve správnou chvíli. Absence autoritativní osobnosti ve Varneym pak způsobuje i to, ţe chování davu je nárazové, chaotické a jakmile čin dokonají, nevědí, co dál. Zatímco Varneyho dav se schovává za anonymitu lidské masy, hrobník z „Osudu madam Cabanelové― se prohlásí za autoritu na lov upírů a i po vykonaném činu si stojí za svým přesvědčením, zatímco jím ovládaný dav si uţ tolik jistý není. Vyprávění z pohledu neutrálního vypravěče umoţňuje podívat se na celý příběh skepticky. Vypravěč nezaujímá jasné stanovisko, jako by udělala postava přímo z příběhu, jen konstatuje fakta a dívá se na celý problém z více pohledů – z pohledu nezaujatého pozorovatele i z pohledu pověrčivých vesničanů: Jediným hezkým koutem v celém Pievrotu byl hřbitov. […] A tak madam Cabanelová, která přes všechno zlenivění, jeţ na ni dolehlo, měla vrozenou anglickou zálibu 113
BILSTON, Sarah J. Conflict and Ambiguity in Victorian Women's Writing: Eliza Lynn Linton and the Possibilities of Agnosticism. [online]. Tulsa Studies in Women's Literature, 2004. Vol. 23, No. 2. str, str. 287
42
v procházkách na čerstvém vzduchu, na hezkém hřbitůvku často pobývala. Neměla k němu ţádné citové pouto. Ze všech mrtvých, kteří tam leţeli ve svých úzkých rakvích, nikoho neznala a o nikoho nedbala, líbily se jí však úhledné květinové záhonky, věnečky slaměnek a podobné věci; také vzdálenost od domova byla příhodná a výhled přes pláň k temnému pásu lesa a horám za ním byl pěkný. Pieuvroťané to nechápali. Nedovedli si vysvětlit, proč by někdo, kdo není pomatený, neustále chodil na hřbitov – kdyţ nejsou Dušičky a kdyţ právě nejde zdobit hrob někoho milovaného– […] „Zrovna jako…― pronesl jistý Lesoëuf a pak mu došla slova.114
Je tak na čtenáři, aby se rozhodl, jestli věří tomu, ţe je Fanny upír nebo jen nevinná oběť. Vypravěč se přiklání spíše k tomu druhému tím, ţe logicky vysvětluje všechny znaky, které vesničané povaţují za upírské. Z tohoto důvodu se můţeme domnívat, ţe Fanny je opravdu nevinnou obětí lidského strachu a předsudků. Pohled neutrálního vypravěče je v upírské próze 19. století spíše vzácný. Většinou se setkáváme s tím, ţe vyprávění je z pohledu buďto oběti upíra nebo jeho lovce. To umoţňuje lépe budovat atmosféru strachu. V „Osudu madam Cabanelové― ale nejde o hrůzu z upíra. Neutrální pohled vypravěče nám umoţňuje zpochybnit identitu upíra a uvědomit si, ţe vystrašený lid můţe být mnohem nebezpečnější neţ monstrum, kterého se obávají. A tedy, ţe pravá hrůza nepochází z něčeho neznámého, ale z nás samotných. Proto si vytváříme monstra, která reprezentují naše strachy, abychom si nemuseli přiznat, ţe to není monstrum, které nás ohroţuje. Přenesením strachu do personifikované podoby monstra nám umoţňuje s ním bojovat, ale právě „Osud madam Cabanelové― dokazuje, ţe monstrum není vţdy tam, kde jej vidíme. Povídka tak tematizuje otázku „kdo je tady vlastně monstrem?―, která se v upírské literatuře začíná objevovat aţ ve 20. století, a podobně jako „Carmilla―, kde oběť sympatizuje s upírem i poté, co zjistí jeho pravou podobu, předbíhá svou dobu. Fanny Cabanelová byla obětí předsudků a lidské nenávisti. Upírská literatura je však plná obětí, které se upírkami opravdu staly. Pro upírky, které nejsou hlavními postavami svých vlastních příběhů, je příznačné, ţe jsou oběťmi zcela pasivními. V duchu viktoriánské doby ţeny existují proto, aby muţům slouţily – aby je krmily, uspokojily nebo jimi mohly být zachráněny. Po přeměně v upíra se jejich role výrazně nemění. Stačí si vzpomenout na ţeny v Drákulovi – většina knihy se točí kolem záchrany Lucy. Lucy jako vzor viktoriánské ţeny 114
LINTONOVÁ, Eliza Lynn. Osud madam Cabanelové. In: MÜLLER, Ondřej (ed.). Upíři, démoni & spol. Str. 83
43
o sebe nechá bojovat. Nejprve o ni usilují tři muţi a později právě tito muţi bojují s Drákulou o její ţivot a duši. Mina se poněkud vymyká, je aktivní, samostatná, a přestoţe je primárně ţenou svého muţe a muţi okolo na ní neustále berou ohledy, je silnou osobností. Avšak i kdyţ ji muţi uznávají, její pozice jako ţeny je zpochybněna ve chvíli, kdy o ní Van Helsing řekne, ţe „má muţský mozek―.115 Nina Auerbachová si všímá paralely mezi Lucy a Clarou z knihy Varney the Vampire. Obě podle ní nejsou osobnostmi, ale jen odrazem svého upířího stvořitele. I obě jejich jména znamenají „světlo― a existují jen proto, aby jejich ţivot mohl vyhasnout a byly znovuoţiveny jako upírky.116
4.4. Vlkodlaci, přízraky a jiné bytosti Upírům se říká různě. Kaţdá jazyková oblast má svou tradici i svůj název a jednotlivé tradice se více čí méně od sebe liší. To je jeden z důvodů, proč jsou upíři v literatuře tak těţko definovatelní. Kaţdý autor čerpá z jiného folkloru a jednotlivé znaky se míchají nejen s prvky z jiných folklorních oblastí, ale ve velké míře i s prvky, které se objevily v předchozích literárních dílech. Kromě toho je folklor plný jiných zlovolných bytostí, které mají více či méně upírské rysy. Problém s jednoznačnou definicí upíra se tak promítá i do literatury a často je sloţité určit, jestli se jedná o upíra nebo ne. V této kapitole se podíváme na díla, která buďto prokazatelně upírské bytosti nazývají jinými jmény nebo popisují jiné nadpřirozené bytosti s upírskými rysy.
4.4.1.
Vlkodlaci versus upíři
Paradoxem upírů Alexeje Tolstého je, ţe se poprvé objevili v povídce nazvané „Vlkodlaci―, která vyšla roku 1884. Byla však napsána francouzsky uţ roku 1839 pod názvem „La Famille du Vourdalak― – „Rodina Vourdalaka―. Český překlad této povídky upíry a vlkodlaky nerozlišuje: Vlkodlaci nebo vampýři slovanských národů jsou v představách tamějších obyvatel mrtví, kteří vstávají z hrobů a chodí živým sát krev. Mají stejné zvyky jako upíři v jiných zemích, ale liší se od nich jednou věcí, kvůli níţ jsou ještě nebezpečnější. Vlkodlaci, mé dámy, sají nejraději krev blízkým příbuzným a přátelům, a ti se pak po smrti stávají
115 116
STOKER, Bram. Dracula. Str. 247 AUERBACH, Nina. Our vampires, ourselves. Str. 39
44
rovněţ upíry, takţe v Bosně a Hercegovině prý existují celé vesnice, jejichţ obyvatelé jsou všichni upíři.117 (zvýraznila M. P.)
Přestoţe v původních lidových pověstech se postavy upíra a vlkodlaka často prolínají a mají spoustu společných atributů, většinou jsou vnímáni spíše jako dvě odlišné bytosti, dokonce rivalové. V moderní literatuře je vlkodlak často jediným přirozeným nepřítelem upírů, protoţe kousnutí vlkodlaka můţe upíra zabít. I Jan Máchal v knize Bájesloví slovanské z roku 1907 rozlišuje upíra a vlkodlaka jako dvě v podstatě odlišné bytosti – vlkodlak je „duší za ţiva―118, zatímco upír „duší po smrti―.119 Toto rozdělení na prokleté ţivé a prokleté nemrtvé se ve folkloristických pracích objevuje poměrně často a kromě vlkodlaků se mezi prokleté ţivé řadí čarodějnice, strigy a podobně. Takový prokletý ţivý se můţe po smrti stát prokletým mrtvým – upírem. Pokud ale zabrousíme do folkloru balkánského poloostrova, setkáme se s upírskou bytostí, která se nazývala vrykolakas. V rumunském folkloru zase můţeme narazit na upíra, který se nazýval vârolac. Coţ jsou názvy mnohem bliţší originálnímu vourdalakovi neţ vlkodlakovi v českém překladu. Domnívám se tedy, ţe český překlad názvu těchto bytostí není dobře zvolen, protoţe ač původní název etymologicky odpovídá vlkodlakovi, bytosti to jsou prokazatelně upírské a rozhodně neplatí, ţe vlkodlak a upír jsou jedna a táţ bytost, jak se nám český překlad snaţí namluvit. Kromě toho v ruském originálu i anglickém překladu je zachován původní název vourdalak a nebyl tedy důvod jej v českém vydání přeloţit a udělat tak z upírů vlkodlaky. Pokud vezmeme v úvahu definici vlkodlaka podle Jana Máchala, vlkodlak není nemrtvý. Nicméně bytosti v Tolstého povídce se stávají upíry po své smrti. Kromě naznačené schopnosti proměny ve vlka, coţ je schopnost často daná i upírům, není na těchto upířích bytostech nic, co by je s vlkodlaky jakkoli spojovalo. Děj povídky se odehrává v Bosně a Hercegovině a tak můţeme bezpečně říci, ţe Tolstoj se tamním folklorem inspiroval. Řecký folklor vrykolakase spojuje přímo s pravoslavnou církví, ale ve vrykolakase se mohou proměnit i sebevrazi, nepomstěné oběti vraţdy, zdánliví mrtví a křivopříseţníci.120 Kdyţ si uvědomíme, ţe v ruském folkloru se mezi ţivými upíry a mrtvými upíry příliš nerozlišovalo a stejně jako v Řecku byl vampirismus úzce spojen s odmítnutím pravoslavné víry, můţeme záměnu upíra s vlkodlakem přijmout i přesto, ţe originální vourdalak dává
117
TOLSTOJ, Alexej. Vlkodlaci. In: Upíři, vlkodlaci a jiné strašidelné příběhy. Praha: Československý spisovatel, 2014, str. 47–48 118 MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Vydání první. Praha: Nakladatelství Jana Otty, 1907, str. 18 119 ibid, str. 23 120 MAIELLO, Giuseppe. Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Str. 212
45
mnohem větší smysl.121 Názvem však spojitost s balkánským folklorem končí, útoky upírů na své nejbliţší, kteří se pak také stávají upíry, jsou typické spíše pro slovanskou oblast. Tolstoj ve své povídce prokazuje znalost upírského folkloru a dokonce se zmiňuje o Augustinu Calmetovi a dalších spisech o upírech. Můţeme tedy předpokládat, ţe Tolstoj vychází z folklorní tradice, ale nakládá s ní volně a spojuje prvky jednotlivých kultur dohromady. Jak uţ bylo řečeno, Tolstoj se v povídce hodně inspiroval folklorem a to jak tím slovanským, tak balkánským. Tolstého upíři nejedli ani nepili, měli mrtvolný vzhled i zápach, schopnost paralyzovat člověka pohledem a averzi k projevům zboţnosti. Oběť upíra po několika dnech umírá a stává se také upírem. Přestoţe averzi k náboţenským symbolům ve folkloru moc nepotkáme, v pravoslavných zemích je vampirismus úzce spojen s církví a tedy se toto spojení přímo nabízí. Tolstého upír je tak navzdory českému názvu pojetím, které má blíţe k folkloru neţ většina ostatních povídek, které v této práci rozebíráme. Tolstoj však napsal ještě jedno upíří dílo, tentokrát přímo s názvem „Upír―, které vyšlo roku 1841. V českém překladu byla novela vydána pod názvem „Ďáblův dům―. Její povaha je zcela jiná neţ u „Vlkodlaka―. Mladý muţ Runěvský se na plese seznámí s krásnou Dášou. Ještě předtím se však dá do řeči s místním bláznem Rybarenkem, který mu tvrdí, ţe někteří z přítomných hostů jsou upíři. Kdyţ se Runěvský s Dášou blíţe pozná, tráví s ní spoustu času na pozemku její babičky, která je jednou z oněch domnělých upírů. Přestoţe tomu nevěří, čas od času se stane něco, co jeho jistotu nalomí. Například nevinná hra na „věštbu―, při které se předvídá budoucnost náhodným výběrem řádku v knize. Dáša při téhle hře vybrala řádek: „Vnučce krev bába bude pít!―122 Nebo také způsob, jakým zemřela Dášina matka: „… moje maminka zčistajasna a bez jakékoli příčiny onemocněla, začala hubnout a chátrat a za týden skonala. Dobračka moje babička se od ní nehnula do posledního okamţiku ani na krok. Seděla u její postele a pečovala o ni. Vzpomínám si, ţe poslední den měla šaty celé od maminčiny krve. Zděsila jsem se, ale vysvětlila mi, ţe maminka zemřela na souchotiny a chrlení krve.―123
121
ibid, str. 105 TOLSTOJ, Alexej Konstantinovič. Ďáblův dům. In: KORBAŘ, Tomáš (ed.). Rej upírů. Vydání první. Praha: Lidové nakladatelství, 1970, str. 157 123 ibid, str. 155 122
46
Jak víme, souchotiny (neboli tuberkulóza) byly pravděpodobně jednou z příčin víry v upíra a Tolstoj to zde připomíná. Čtenář, ale i hlavní hrdina, jsou znejistěni, jestli se jedná opravdu o přirozenou příčinu smrti nebo důvodem slábnutí a zakrvavených šatů byla upíří babička. Poslední kapkou, která vnáší do příběhu nejistotu, je pak Dášina vleklá nemoc, kdy začala slábnout a ztrácet se před očima. Přesně jako její matka nebo oběť upíra. Runěvský sám onemocní a začnou ho trápit halucinace, ve kterých Dášina babička spolu s dalšími upíry pijí Dáši krev. V této halucinaci Dášina chůva upíry poráţí. Téměř souběţně babička opravdu umírá a Dáši se jako zázrakem uleví. Příběhem v příběhu je pak vyprávění o ďáblově domě, ve kterém Rybarenko, onen blázen, strávil noc, během které se mu zdálo, ţe jej napadl upír, který na sebe vzal podobu jednoho z jeho přátel. Celé vyprávění se nese téměř ve snovém duchu, autor nechává čtenáře i Runěvského na pochybách, zda se události skutečně staly, nebo to bylo jen blouznění. Tomu odpovídá i poněkud bizarní pojetí upírů. Rybarenko je třeba přesvědčen, ţe upíři se poznají podle toho, ţe na sebe mlaskají. Podobně bizarní je i oblečení údajných upírů: šaty s vyšitým obrovským netopýrem, brnění s výrem a přilbice s křídly výra nebo dokonce maska domina. Jinak je tomu ale v příběhu, který Ruňevskému Rybarenko vypráví o noci v ďáblově domě. Dům, o kterém se vyprávěly děsivé historky, stál na místě starověkého pohanského chrámu zasvěceného Hekatě a lamiím. A podle všeho to byly právě lamie, které útočily na všechny, kdo se v ďáblově domě odváţili přenocovat. Píše: Mezi lidmi se traduje, ţe lamie či empúzy, které, jak jistě víte, měly mnoho společného s našimi upíry, se potulují dodnes v okolí jim zasvěceného místa a berou na sebe všemoţné podoby, aby přilákaly nezkušené lidi a sály jejich krev.124
Folklor samozřejmě neznal jen upíry a vlkodlaky, ale také velkou spoustu čarodějnic (mory a strigy) a mytických bytostí (sukuby či právě lamie). Lamie se objevují v tradici klasického Říma, napadají děti, mohou na sebe brát různé podoby a mají mnoho společného jak s upíry, tak se sukubami.125
124
TOLSTOJ, Alexej Konstantinovič. Ďáblův dům. In: KORBAŘ, Tomáš (ed.). Rej upírů. Vydání první. Praha: Lidové nakladatelství, 1970, str. 182 125 MAIELLO, Giuseppe. Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Str. 49
47
4.4.2.
Přízraky a další bytosti
Upírské rysy mohou mít i zdánlivě spirituální bytosti, jak tomu je v povídce „Přízraky― Ivana Sergejeviče Turgeněva z roku 1836. Hlavní hrdina povídky noc co noc létá s přízračnou Ellis, která jej můţe vzít kamkoli na světě, pokud je tam noc. Cenou za tato dobrodruţství je však postupná ztráta sil a chudokrevnost. Přestoţe Ellis je popsána jako „bílá ţenská postava průsvitná jako mlha―126, má zřetelné upírské rysy. Vypravěč sám říká: „Ucítil jsem na rtech podivný dotek podobný bodnutí jemného a měkkého ţahadla. Tak se přisávají neškodné pijavky.―127 Jak později zjistí, přirovnání k pijavici není vůbec zcestné. Ellis se s kaţdým dalším výletem zdála stále hmotnější, přestoţe se s příchodem denního světla doslova rozplynula. A pak je tady opačný případ, kdy jsou postavy nazvány upírem, ale odpovídají spíše buďto přenesenému významu slova nebo jinému monstru. Jako například u Jana Nerudy a jeho krátké povídky „Vampýr― z roku 1871. Upírem jeho příběhu má být mladý řecký malíř, „dlouhé černé kadeře mu splývaly na ramena, tvář byla bledá, černé oko hluboko v důlku zapadlé―.128 Nerudův Vampýr nezabíjí, pouze maluje portréty lidí, kteří mají zemřít. Spíše neţ nemrtvým škůdcem je poslem smrti. Nejblíţe má k banshee z irské mytologie. Ale vzhledem k tomu, ţe hlavní hrdina příběhu je Řek, nabízí se i asociace s balkánským vrykolakasem, který po nocích chodil od domu k domu a volal jména obyvatel. Kdo mu odpověděl, brzy zemřel. Podobně i vampýr z Nerudovy povídky snad předvídá, snad způsobuje smrt těch, které nakreslí. Obyvatelé ostrova jsou přesvědčeni, ţe smrt způsobuje a proto ho nazývají vampýrem. Ale slečna, která v závěru povídky zemřela, byla nemocná a přicestovala na řecký ostrov v naději, ţe jí zdejší podnebí pomůţe znovu nabrat sílu. To ukazuje spíše na předvídání smrti. Upíři navíc vţdy útočí na jedince, kteří jsou silní a zdraví. Alespoň před první návštěvou upíra. V literatuře nikde nenajdeme zmínku o tom, ţe by upír útočil na osoby, které jsou nemocné, slabé a na pokraji smrti. Povídka „Poslední upír― Philipa Robinsona z roku 1893 si zase pohrává s myšlenkou, ţe upír mohl existovat jako reálný tvor, zapomenutý evoluční článek. V tomto případě měl ţít 126
TURGENĚV, Ivan Sergejevič. Přízraky. In: KORBAŘ, Tomáš (ed.). Rej upírů. Vydání první. Praha: Lidové nakladatelství, 1970, str. 24 127 ibid, str. 29 128 NERUDA, Jan. Vampýr. In: KORBAŘ, Tomáš (ed.). Rej upírů. Vydání první. Praha: Lidové nakladatelství, 1970, str. 7
48
v Peru a mít podobu okřídleného člověka s psí hlavou. Robinson rozehrává téměř mystifikační hru o pátrání po původu podivných kosterních pozůstatků, které vědci nemohli přiřadit ţádnému ţijícímu tvorovi. Hlavní hrdina se proto vydává do Peru, aby tuto záhadu rozluštil. Perští domorodci, indiáni kmene Zaporo, tohoto tvora znají: „Kdysi velice dávno,― vyprávěli, „ţilo v Peru mnoho upírů, všechny však pohltila země v roce velkého zemětřesení, kdyţ se zvedly do výšin Andy, a zůstal pouze jediný Arinchi, který ţil v místech, kde se Marañón vlévá do Amazonky, a nepoţíral mrtvá těla – jen ţivá, z nichţ tekla krev.―129
Hrdina se jej vydá hledat přímo do jeskyně, ve které má netvor sídlit. A najde jej. Samozřejmě s folklorním upírem nemá naprosto nic společného. Je to prehistorický netvor, který své oběti ochromí a pak jim vypije krev. Přivyklý ţivotu v jeskyni je na slunci slepý. Přestoţe jej hlavní hrdina přemůţe a spoutá, na pevninu se nedostane ani jeden. Upír zemře hladem a hrdina nepřekoná černou horečku. V „Posledním upírovi― se setkáváme se zcela novým konceptem, který opouští mytologii a folklor a pouští se do oblasti vědy. Upír příběhu není typický upír. Není nemrtvý, je to ţivý tvor z prehistorické doby, mrtvá vývojová větev. Více neţ s folklorním upírem má společného s upírem zvířecí říše – listonosovitým netopýrem, který se ţiví krví teplokrevných ţivočichů. Podobný přístup je v rané upírské literatuře vzácný a aţ pozdější literatura se snaţí vysvětlit existenci upíra biologicky. Philip Robinson tak upíří mýtus spíše dekonstruuje, neţ rozvíjí.
4.5. Psychický upír Stejně jako má upír mnoho jmen a podob, můţe útočit i mnoha způsoby. Přestoţe nejčastěji se mluví o upírovi jako o nemrtvém, který lidem saje krev, existuje i jiná sorta upírů. Psychičtí upíři. Ať uţ jsou ţiví nebo nemrtví, vysávají ţivotní sílu z lidí okolo sebe. Pokud jsme u běţného upíra narazili na problém s definicí a na rozpory v tom, co se za upíra v literatuře vydává, i pod kterými dalšími názvy se skrývá, u psychického upíra to platí dvojnásob. Psychický upír za upíra většinou není vůbec označen, nepije krev a nemá typické upírské rysy. Přesto je s folklorním upírem úzce spojen. V první kapitole jsme upozorňovali na to, ţe upír často působil na své oběti i nepřímo. To je to, co Michael Ranft vysvětloval jako 129
ROBINSON, Phillip. Poslední upír. In: MÜLLER, Ondřej (ed.). Upíři, démoni & spol. Praha: Plus, 2010, str. 97
49
působení vegetativní duše. Uţ jen vědomí přítomnosti upíra tak mohlo oběť připravit o ţivot, aniţ by k tomu bylo potřeba jakékoli fyzické působení. Identifikovat však takovou zlovolnou bytost jako upíra je často jen věcí interpretace. Jedna z nejznámějších povídek s psychickým upírem je „Horla― z roku 1887 od Guye de Maupassanta. Pohled hlavního hrdiny skrze jeho deník je vysoce subjektivní, bezprostřední a proto na čtenáře působí silněji, neţ kdyţ jsou záţitky psané ve třetí osobě či s odstupem času. Hlavní hrdina trpí nočními můrami a aţ do konce povídky nevíme, jestli se události skutečně staly, nebo se jedná o halucinace vyvolané nalomeným psychickým zdravím vypravěče. Celou povídkou se prolíná přítomnost upíra a jeho devastující působení na oběť. Vypravěč často pochybuje o své příčetnosti: „Zešílím. Dnes v noci znovu někdo vypil vodu z mé karafy. Nebo spíš já jsem ji vypil! Ale jsem to já? Já? A kdo by to byl jiný? Kdo? Ach! Paneboţe! Zešílím! Kdo mě zachrání?―130 Fyzicky se však nezjeví, coţ má na vypravěče mnohem tísnivější účinek, neţ kdyby svému strachu mohl přímo čelit. Píše: „Včera jsem proţil strašný večer. Nezjevil se sice, ale cítil jsem, jak na mě číhá, jak mě sleduje, jak mnou proniká a ovládá mě. Tím, ţe se skrývá, nahání mi větší hrůzu, neţ kdyby se jeho stálá a neviditelná přítomnost projevovala nějakými nadpřirozenými kousky.―131 Proto ho můţeme zařadit právě mezi psychické upíry. Svou oběť nezabíjí fyzickým působením, ale konstantním psychickým tlakem, který jeho oběť doţene aţ k naprostému vyčerpání a sebevraţdě. Postava Horly má hodně společného právě s folklorním upírem. I ten působil spíše na psychiku člověka. Vypravěč popisuje své setkání s upírem přesně tak, jak jej popisovaly dobové záznamy: Velmi dobře si uvědomuji, ţe leţím a spím… Cítím to a vím to… Zároveň však také cítím, ţe se někdo ke mně blíţí, ţe na mě hledí, pozoruje mě, osahává, leze na postel, kleká si na mou hruď a oběma rukama mi sevře krk a tiskne… Tiskne ze všech sil, aby mě uškrtil. 132 (zvýraznila M. P.)
A o kousek dál v textu se o této zkušenosti zmiňuje znovu:
130
De MAUPASSANT, Guy. Horla. In: Upíři, vlkodlaci a jiné strašidelné příběhy. Praha: Československý spisovatel, 2014, str. 109 131 ibid, str. 119 132 ibid, str. 103
50
Dnes v noci jsem cítil, ţe si na mě někdo sedl, přiložil svá ústa k mým a pil ze mě můj život. Ano, vysával mi ho z hrdla jako pijavice. Kdyţ se dostatečně nasytil, zvedl se a já jsem se probudil tak zničený, unavený a zdrcený, ţe jsem se vůbec nemohl pohnout.133 (zvýraznila M. P.)
Horla je tedy spíše noční můrou. Nepije krev, ale ţiví se ţivotní sílou své oběti. V předchozí kapitole jsme tyto příznaky napadení upírem přisoudili onemocnění tuberkulózou. A i teorie moderní psychoanalýzy, jak upozorňuje David Skal, se domnívá, ţe upírská legenda vychází z obecné zkušenosti s noční můrou. Nepříjemný a nepochopitelný záţitek si člověk vyloţí jako návštěvu démona, který přišel vysát ţivotní sílu ze své oběti.134 Nejistota, jestli je Horla reálná postava či výplod mysli, je zdůrazněna i zmínkou o podivné nemoci. Právě jsem si ve Vědecké revui přečetl tohle: „Z Rio de Janiera jsme dostali dost kuriózní zprávu. V provincii São Paulo vypuklo jakési šílenství, epidemie šílenství srovnatelná s nakaţlivými duševními chorobami, které se ve středověku šířily Evropou. Vyděšení lidé opouštějí své domovy, vylidňují vesnice, pole nechávají leţet ladem a tvrdí, ţe je pronásledují, zmocňují se jich a ovládají je jako lidský dobytek neviditelné, ale hmatatelné bytosti, jacísi upíři, kteří se ve spánku ţiví jejich ţivoty, pijí jen vodu a mléko a jiných potravin se zřejmě ani nedotknou…135
Tady se uţ s folklorním upírem lehce rozchází, ale není těţké odvodit, ţe ono šílenství, které se ve středověku šířilo Evropou, je právě víra v upíry. Horla na rozdíl od folklorního upíra je neviditelný, ale hmotný. Vypravěč popisuje příhodu, kdy viděl, jak se kytka vznesla do vzduchu, jako by ji někdo drţel, nebo jak něco zakrylo jeho odraz v zrcadle. Nic z toho však zdaleka nedokazuje, ţe Horla byl reálnou postavou. Rozřešení záhady povídce chybí a o to silněji na čtenáře působí. Hrdina se v závěru povídky pokusí Horlu zavřít v domě a celý dům podpálí. Jestli se mu takto povedlo upíra zabít, se uţ ale nedozvíme. Zatímco klasický upír je monstrum, které je třeba porazit, psychický upír poukazuje na jiný druh strachu. Klasický upír se dá povaţovat za strach z „těch druhých― – strach z něčeho, co 133
ibid, str. 103, 107 SKAL, David J. Hollywood Ghotic: the tangled web of Dracula from novel to stage to screen. New York: W. W. Norton & Company, 1991, str. 12 135 De MAUPASSANT, Guy. Horla. In: Upíři, vlkodlaci a jiné strašidelné příběhy. Str. 125 134
51
nás ohroţuje a co je mimo naše chápání světa. Psychický upír symbolizuje spíše strach z nás samých. Hrdinové často netuší, jestli se události dějí nebo si je jen představují. Jejich vlastní mysl je zrazuje, upír se zmocňuje jejich těla a vnucuje jim svou vůli a to vše bez zjevného fyzického ublíţení. Ernest George Atkin se domnívá, ţe přitaţlivost „Horly― není ani tak v silném příběhu, ale spíše v tematizaci obavy, ţe náš hmotný vesmír není vše, co je poznatelné, a ţe existují jevy, které leţí mimo naše vnímání.136 A není to jen případ „Horly―, přestoţe je jedním z nejsilnějších příběhů tohoto typu. Celý koncept psychického upíra je postaven na myšlence, ţe jsou věci mezi nebem a zemí, nebo v tomto případě mezi peklem a zemí, které člověk nemůţe poznat a tedy se jim nemůţe ani bránit. Psychickými upíry se zabýval i Arthur Conan Doyle a to hned v několika povídkách. Za upírskou povídku můţeme povaţovat „Parazita― a Doyle sám označil za upírské povídky „John Barrington Cowles―, „Vítězný výstřel― a samozřejmě „Upír v Sussexu―. „Upír v Sussexu―, upírská povídka se Sherlockem Holmesem, nás však nebude zajímat, protoţe vyšla aţ roku 1924 jako reakce na Drákulu Brama Stokera. Arthur Conan Doyle Stokerovo dílo prokazatelně znal a dochoval se i Doylův dopis Stokerovi, ve kterém jeho Drákulu chválí.137 V duchu racionálního Sherlocka Holmese, který na nadpřirozeno nevěří, se zápletka „Upíra v Sussexu― vysvětlí zcela přirozeně. Přestoţe „Vítězný výstřel― z roku 1893 sám Doyle označil za „příběh upířího typu o ţivočišném magnetismu―138, hlavní postava Octavius Gaster je spíše hypnotizér neţ upír, protoţe dokázal ve svých obětech vyvolat vize a dotlačit je aţ na hranici příčetnosti. Jeho oběti pak umírají strachem a vyčerpáním. Pojem „ţivočišného magnetismu― není výmysl Doylův. S tímto termínem přišel Franz Anton Mesmer, vídeňský lékař, který teorii ţivočišného magnetismu rozvíjel139. Podle této teorie proudí v těle kaţdého člověka magnetický náboj a jeho zablokování způsobuje nemoc. Mesmer pak léčil své pacienty obnovením plynulého proudění této síly pomocí hypnózy.140 Mohlo by se zdát, ţe období největšího rozvoje vědy bylo racionální, ale není tomu tak. Paradoxně to byl právě rozvoj vědy, který podpořil okultismus. Objev elektrické energie nebo třeba i gravitace ukázal lidem,
136
ATKIN, Ernest George. The Supernaturalism od Maupassant. [online]. In: PMLA, 1927, Vol. 42, No. 1. str. 206 EIGTEEN-BISANG, Robert. GREENBERG, Martin H. (ed.). Upírské příběhy. Praha: BRÁNA, 2012, str. 7 138 ibid, str. 75 139 Viz obr. 14 – fotografie zachycuje léčbu pomocí hypnózy podle principů živočišného magnetismu. 140 LUCKHURST, Roger. The Victoran Supernatural. [online] 137
52
ţe svět je plný dosud nepoznaných sil, které nejsme schopni vidět ani nijak postihnout.141 Proto se i na okultismus a spiritismus nahlíţelo optikou vědy, prováděly se experimenty, psaly se odborné články a zakládaly se společnosti. Členem jedné takové společnosti – British Society for Psychical Research – byl i Arthur Conan Doyle.142 Doylův zájem o paranormální jevy se v jeho díle velmi citelně projevuje a většina postav z jeho upířích povídek vykazuje zjevné znaky mesmerismu. Nejzjevnější je toto spojení právě u povídky „Vítězný výstřel― a „Parazit―, kterým se budeme zabývat níţe. Snad nejblíţe k upírům má povídka „John Barrington Cowles― z roku 1886. Upírkou příběhu je zde Kate Northcottová, která měla na svědomí minimálně tři muţe. Krásná ţena svou oběť nejdříve okouzlila, sblíţila se s ní, a jakmile došlo na zasnoubení, těsně před svatbou její snoubenec zmizel. Vypravěč o ní píše: Ţe slečna Northcottová disponovala neobyčejnou mocí nad myslí jiných lidí a prostřednictvím své mysli i nad jejich tělem a ţe její pudy jí velely uţívat této moci k nízkým a krutým účelům, o tom jsem přesvědčen. Ţe se v pozadí nachází nějaký ještě strašnější a ďábelštější rys jejího charakteru – nějaký hrozný rys, který musí odhalit před sňatkem – to lze vyvodit ze zkušenosti jejích třech milenců. Strašlivá povaha tohoto odhalovaného tajemství můţe být vyvozena z faktu, ţe pouhá zmínka o něm odehnala od slečny Northcottové ty, kdo ji tak vášnivě milovali. Jejich další osud byl podle mého názoru následkem její mstivé připomínky toho, ţe ji opustili.143
Jedním z milenců slečny Northcottové je i John Barrington Cowles. A stejně jako jeho předchůdci je okouzlen krásnou Kate natolik, ţe ji poţádá o ruku. Cowles se s Kate seznámí ve chvíli, kdy je ještě zasnoubená s jiným muţem. Poté, co její předchozí snoubenec ze sňatku vycouvá, Cowles se povaţuje za šťastlivce a začne o Kate usilovat. Vypravěč příběhu však zná pověst slečny Northcottové a je skeptický. Bývalý snoubenec slečny Northcottové, Reeves, ji označoval za ďábla a měl z ní upřímně strach. A i Cowles o ní později mluvil jako o „ďáblovi, zlém démonu, co vystupuje z hrobu a o upíří duši skryté za nádhernou tváří.―144 Ve všech Doylových povídkách, které tematizují paranormálno a mesmerismus, je oběť upíra 141
LOPEZ, Claude-Anne. Franklin and Mesmer: an encouter. [online]. Yale Journal of Biology and Medicine, 1993, Vol. 66, No. 4, s. 326 142 DINIEJKO, Andrzej. Sir Arthur Conan Doyle and Victorian Spiritualism. [online]. 143 DOYLE, Arthur Conan. John Barrington Cowles. In: EIGTEEN-BISANG, Robert a GREENBERG, Martin H. (ed.). Upírské příběhy. Praha: BRÁNA, 2012, str. 40 144 ibid, str. 36
53
týrána nikoli fyzicky, ale psychicky. Stává se nervózní, paranoidní, ztrácí vlastní vůli. Stejně tak John Barrington Cowles v závěru povídky napůl šílený odchází do kopců a uţ ho nikdy nikdo nespatří. I v této povídce najdeme naráţku na mesmerismus, kdyţ se John s Kate zúčastní jedné z okultistických besed, jakých se po Evropě odehrávala spousta. Ve městě byl doktor Messinger, médium a hypnotizér: „Messinger
byl
člověk,
jehoţ
výkony
byly
znovu
a znovu
prohlašovány
kompetentními posuzovateli za skutečné. Jmenovaný byl značně povznesen nad podvody a měl pověst největší autority v oblasti zvláštních pseudověd, zvaných ţivočišný magnetismus a elektrobiologie.―145
A právě na této besedě se doktor Messinger rozhodne zhypnotizovat Cowlese, coţ se mu však nepodaří díky tomu, ţe proti němu upne svou vůli slečna Northcottová: Pod [Messingerovým] vlivem udělal Cowles jeden či dva křečovité pohyby rukama, jako kdyby se chtěl chytit okrajů ţidle, a pak napůl vstal, ale jen proto, aby zase klesal dolů, i kdyţ se zjevnou námahou. Sledoval jsem tu scénu s nesmírným zájmem, kdyţ tu jsem náhodou zahlédl obličej slečny Northcottové. Seděla s očima upřenýma na hypnotizéra a s takovým výrazem soustředěné síly v obličeji, jaký jsem u ţádného jiného člověka ještě neviděl. […] Messinger se opíral o stůl, ruku měl na čele a po tváři se mu řinul pot. „Nebudu pokračovat,― vykřikl směrem do publika. „Proti mně působí silnější vůle, neţ je ta má.―146
Není tedy těţké si představit, jak obrovskou moc mohla slečna Northcottová mít nad svými snoubenci. I povídka „Parazit― z roku 1894 je velmi silně inspirována mesmerismem a má s „Johnem Barringtonem Cowlesem― mnoţství paralel. I zde se muţ stane obětí ţeny s výjimečnými psychickými schopnostmi a je tematizována hypnóza. Profesor Gilroy studuje nadpřirozené jevy, které se snaţí buďto potvrdit nebo vyvrátit. Dlouho je zatvrzelým skeptikem, neţ však potká Helen Penclosovou, drobnou čtyřicátnici, která úspěšně zhypnotizovala profesorovu přítelkyni. Profesor dychtivý po rozluštění této záhady poprosí slečnu Penclosovou, aby jej
145 146
DOYLE, Arthur Conan. John Barrington Cowles, str. 31–32 ibid, str. 30–31
54
hypnotizovala a on si o tom vedl vědecký deník. Neuvědomí si však, ţe Penclosová jej má stále více ve své moci a dojde to dokonce tak daleko, ţe zcela převezme kontrolu nad jeho tělem. Mimo to jak Gilroy slábne, vyčerpán duševně i fyzicky, slečna Penclosová viditelně mládne. Ani načerpaná síla jí však nestačí, aby udrţela v moci muţe, který proti ní bojuje všemi prostředky, a tak umírá vyčerpáním. Pokud u „Johna Barringtona Cowlese― byl náznak mesmerismu, „Parazit― je celý postaven na obavách, co taková moc nad lidskou vůlí můţe přinést. Roger Luckhurst popisuje fungování ţivočišného magnetismu jako „dobíjení baterií― tím, ţe se na slabší subjekt psychicky napojí silnější.147 Pokud ale hypnóza dokáţe člověka takto nabít energií, jistě se dá proces obrátit a slabšího člověka vyţdímat. Pokud hypnóza dokáţe člověka vyléčit, proč by jej nemohla i zabít. V „Parazitovi― je hlavní hrdina připraven nejen o svou ţivotní sílu, ale také svou svobodnou vůli a vlastní identitu. Zatímco v „Johnu Barringtonu Cowlesovi― je polemické, zda můţeme slečnu Northcottovou nazvat upírem, u „Parazita― o tom není pochyb. Zvláštním rysem psychických upírů, ať uţ u Doyla nebo u jiných spisovatelů, je, ţe jejich činy jsou zřídka pomstěny. Psychický upír zůstává svému okolí skryt a jen oběť, která je okolím povaţována za blázna, zná jeho sílu. I proto uniká trestu. Jen zřídka se potkáme s postavou, která vystupuje jako lovec upírů. Pokud se o povaze upíra dozví někdo, kdo není jeho obětí, nepodnikne ţádnou akci. To je v upírské literatuře 19. století spíše vzácné. Dokud převaţuje postoj, ţe upír je zlo, pak je nutné nastolit rovnováhu tím, ţe je upír zabit. U povídek s psychickým upírem jen zřídka narazíme na uzavření příběhu či dokonce potrestání zlovolné osoby. Doylův „Parazit― se tomuto konceptu poněkud vymyká hned v několika bodech. Působení upíra je viditelné – hrdina pozoruje, jak slečna Penclosová viditelně mládne souběţně s tím, jak on sám ztrácí sílu. Navíc se mu i přizná a terorizuje jej myšlenkou, ţe ho má ve své moci. To vše je potvrzením, ţe slečna Penclosová je upírem, a tedy existuje monstrum, proti kterému je moţné bojovat. Dokud monstrum svou pravou povahu skrývá, oběť si není zcela jistá, zda je její stav způsoben nadpřirozenými silami či pouhým šílenstvím, a nepodnikne tak ţádnou akci. Profesor Gilroy se však vydává parazitickou ţenu zabít a jen obrovská dávka štěstí způsobí, ţe slečna Penclosová umírá vyčerpáním po boji o Gilroyovu vůli.
147
LUCKHURST, Roger. The Victoran Supernatural. [online]
55
4.6. Drákula Drákulou končí epizoda upírské literatury, která byla hlavním předmětem této práce. Drákula od Brama Stokera vychází roku 1897 a mění pojetí upíra. O Drákulovi bylo napsáno mnoho a jeho rozbor by vydal na samostatnou práci. Proto nebudeme zabíhat do podrobností. Těţištěm této práce je postava upíra před vydáním Drákuly a Drákulu bere jako mezník, který ukončil století vývoje, který se tato práce snaţila postihnout. Kdo je Drákula, jaké má rysy a co jsou jeho silné a slabé stránky jsme si načrtli uţ v předchozích kapitolách. Drákula vyšel ještě v 19. století, ale přesto se od svých předchůdců dramaticky liší. Nina Auerbachová rozvíjí teorii, ţe upír je odrazem své doby. Lord Ruthven, Carmilla i Varney zrcadlili své okolí a zapadali do doby, ve které se příběh odehrává.148 Jejich příslušnost ke šlechtě nabízí interpretaci, se kterou přichází mimo jiné i Ken Gelder, ţe samotná společnost je upírská.149 Šlechta od nepaměti vyuţívala sluţeb svých poddaných a vykořisťovala je. A i ti přátelštější nemohli přeţít, aniţ by nevysávali ţivotní sílu ze svých poddaných, kteří pracovali proto, aby oni mohli jíst. Folklorní upír, který vycházel z lidové tradice, byl také z lidu. Ale upír literární, který byl výsadou vzdělaných čtenářů, byl stejně jako jejich tvůrci příslušníkem vyšší třídy. Upírští aristokrati 19. století nijak nevybočovali z toho, co lidé mohli běţně potkat. Pokud dřívější upíři odráţeli společnost, ve které se pohybovali, Drákula odraz vůbec nemá. Nereprezentuje svou dobu, ale pohybuje se někde mezi minulostí a budoucností. Přestoţe se snaţí drţet krok s dobou, není schopen zcela ovládnout moderní techniku. Je příznačné, ţe to byla právě moderní technika, která jej pomohla porazit – telegramy, fonograf, moderní dopravní prostředky. To vše umoţnilo Van Helsingovi a jeho pomocníkům drţet s Drákulou krok a nakonec jej i předehnat. Drákula se ocitl v době, které nerozumí, a snaţí si přizpůsobit svět obrazu svému. Není to tedy upír, který je odrazem své doby, ale vidíme tady tendenci, aby svět odráţel přání upíra. Kromě toho je i cizinec, který přichází z velké dálky. V jeho domovině se jej bojí a v Anglii se jej snaţí zabít uţ od chvíle, kdy opustil loď. Carmilla si našla domov, Varney se většinu příběhu prezentoval jako přátelský soused a lord Ruthven cestoval po Evropě s přítelem. Ať uţ se ocitli kdekoli a kdykoli, byli tam doma. Drákula byl naopak cizinec i ve své vlastní zemi a jeho snaha vládnout a zavádět nové pořádky, spolu se zjevnou starobylostí jeho osoby, je na míle vzdálená přátelství a intimitě jeho předchůdců. Drákula můţe být povaţován za předzvěst nové doby – dravé, zrychlující 148 149
AUERBACH, Nina. Our vampires, ourselves. Str. 63 GELDER, Ken. Reading the Vampire. London a New York: Routledge, 2001, str. 34
56
se, závislé na moderních technologiích – a to i přesto, ţe to byly právě moderní technologie, které měly podíl na jeho zániku. Neustále se bavíme o tom, ţe Drákula na dlouho završil vývoj literárního upíra. A opravdu vyrůstá na ramenech svých literárních předchůdců. Zároveň však upíří mýtus boří a přepisuje. Nina Auerbachová tvrdí, ţe upíři 19. století byli upíři proto, ţe milovali. Nabízeli přátelství a intimitu.150 Není třeba vztah mezi vampirismem a přátelstvím dávat do přímé souvislosti, nicméně je pravda, ţe upíři 19. století byli společenští tvorové, kteří vyhledávali přátelské vztahy a částečně i porozumění. Můţeme se sice dohadovat, nakolik byl vztah například lorda Ruthvena a Aubreyho přátelský, kdyţ lord Ruthven svého společníka na cestách dohnal k šílenství a smrti prostřednictvím ţen v Aubreyho ţivotě. Prvotní impuls jejich vztahu ale byl přátelský a lord Ruthven měl zjevně zájem si toto přátelství po nějakou dobu udrţet. Drákula je naprosto jiný, je spíše násilník, vetřelec ze starého světa, který chce vládnout. Nemá přátele, jen sluţebníky, a ani o ně nestojí. Upíři 19. století snadno zapadli do prostředí, ve kterém se pohybovali, byli krásní, urození a přátelští. Drákula se svými chlupatými dlaněmi, špičatýma ušima a dravčím vzhledem ničím takovým nebyl151. Jeho pozdější filmová zpracování se pak vracela ke konceptu galantního aristokrata, takţe přestoţe Drákula jako postava je milníkem, jeho literární podoba dlouho v povědomí recipientů nezůstala a rychle byla nahrazena filmovým návratem k byronovskému gentlemanovi. Tento koncept prakticky ovládnul popkulturu, ztrivializoval postavu upíra a, jak tvrdí Ondrej Herec, přetvořil Drákulu v kapitalistickou masovou zábavu, která sama působí jako upír, který vysává kanonická literární díla a přetváří je v produkty konzumu.152 Přestoţe jsme si řekli, ţe Drákula upíří mýtus spíše dekonstruuje, neţ rozvíjí, se svými předchůdci má spoustu společného. S lordem Ruthvenem sdílí aristokratický původ, šarm, manipulativnost a bledost. U Carmilly se inspiroval vyhýbáním se běţné stravě, špičáky, nočním ţivotem, nadpřirozenou silou a způsobem smrti. S Clarimondou má společnou alergii na svěcenou vodu, doplněnou o kříţe a další náboţenské atributy. K tomu všemu Stoker ještě přimíchal prvky z lidových pověstí – například bylinky, chybějící stín a odraz v zrcadle jako znak nepřítomnosti duše, dřevěné kolíky, nutnost pozvání do domu či nemoţnost překročit 150
AUERBACH, Nina. Our vampires, ourselves. Str. 60 Viz obr. 15 – obálka Drákuly z roku 1901 zpodobňuje Drákulu ve chvíli, kdy jako ještěrka slézá stěnu hradu. Zpodobnění nemá nic z elegance Carmilly či Christabel, ale mnohem více se přibližuje nelidskému vzhledu Varneyho. 152 HEREC, Ondrej. Netvor. Bratislava: Hydra, 2014. Str. 145 151
57
tekoucí vodu. V průběhu let se upírské atributy proměňovaly, ať uţ potřebami spisovatelů a filmařů, nebo chybnou interpretací. Příkladem chybné interpretace je třeba nesnášenlivost stříbra. Mině sice zanechal stříbrný kříţek na čele stopu, ale spíše kvůli tvaru neţ materiálu. Další překroucenou interpretací je alergie na česnek. Van Helsing ve snaze ochránit Lucy pouţil česnekové květy, které rozetřel i po rámech dveří a oken. Jsou to tedy květy a jejich zápach, co působí proti upírovi, nikoli strouţky. Z nejtypičtějších upírských vlastností, které Drákula neměl, je pak citlivost na světlo. Moderní upír se na slunci vznítí. Přestoţe upíři jsou obecně povaţováni za noční tvory, ve starší literatuře najdeme jen zlomek případů, kdy upír na světlo nesměl. Folklorní upíři sice vylézali jen v noci a i Clarimonda byla vyloţeně nočním tvorem, nicméně Lord Ruthven si ze světla nic nedělal, Carmilla prospala většinu dopoledne, Varney si klidně pozval své nepřátele na snídani a Drákula přes den pouze přicházel o své magické schopnosti. Vznícení při vystavení upíra slunečním paprskům je záleţitostí filmovou, kterou blíţe rozebereme v následující kapitole.
5. Moderní upír – film, populární kultura a vznik nových žánrů 5.1. Drákula ve filmu Jak se měnil upír od folkloru přes poezii a počátky upírské literatury prezentované lordem Ruthvenem jsme si ukázali v předchozích kapitolách. Drákulou však vývoj nekončí, spíš naopak. Právě Drákula svou masovou popularitou vytvořil archetyp upíra, který ovlivnil všechny další upírské postavy. Nejen literární, ale hlavně ty filmové. Literární a filmový Drákula se od sebe velmi liší. Toho literárního jsme si popsali v předchozí kapitole, takţe se teď krátce podívejme na toho filmového. Přestoţe se tato práce zaměřuje primárně na literaturu, filmové zpracování Drákuly ovlivnilo obraz upíra v popkultuře a v následných literárních zpracování víc, neţ Drákula literární. Proto se na filmové adaptace Drákuly zběţně podíváme. Drákula se poprvé dostává na filmové plátno v nepřiznané adaptaci Nosferatu z roku 1922 v reţii F. W. Murnaua a stává se klíčovým dílem filmového německého expresionismu. Německý expresionismus samotný zpracovával primárně hororová témata. Na tuto tradici 58
posléze navázalo studio Universal a v 60. letech pak studio Hammer. Kaţdý z těchto tří proudů reprezentuje kultovní postavu Drákuly, která velkým dílem ovlivnila postavu upíra. Max Schreck, Bela Lugosi a Christopher Lee ztvárnili ikonické upíry své doby a dodnes reprezentují postavu Drákuly víc neţ samotný román. Nosferatu je adaptace, která se snaţí drţet předlohy, přestoţe ji nepřiznává. Drákula, nebo spíše hrabě Orlok, je animální postava, která na první pohled budí hrůzu. Drákula tak nápadný nebyl, ale zajisté nebyl ani šarmantní chlapík a svůdník, jak jej ztvárnily pozdější adaptace. Počínaje Drákulou v podání Bely Lugosiho upír nastupuje cestu, ze které se jen tak nevymaní. Cestu šarmantního hraběte, gentlemana, svůdníka. Pokud se literární upír na míle vzdaluje folklorní tradici, film se vydává ještě dál. Ale je to právě filmové zpracování postavy Drákuly, které rezonuje v populární kultuře nejvíc. Bela Lugosi se poprvé objevil v roli Drákuly roku 1931 ve filmu Dracula a byl prvním filmovým upírem, který vystupoval jako šarmantní aristokrat. Neměl nic z animálnosti literárního Drákuly a Maxe Schrecka. Je spíše teatrální, výstřední a nesnaţí se zapadnout. Sotva bychom si ho představili v divočině mezi vlky či v opuštěném hradu uprostřed pustiny. Zatímco literární Drákula se snaţil zapadnout a nevyvolávat pozornost, Bela Lugosi byl nepřehlédnutelný a to jak svým večerním oblekem, tak cizím přízvukem. Christopher Lee pak ve svém ztvárnění Drákuly navázal na eleganci a upustil od teatrálnosti ve prospěch větší přirozenosti. Adaptace Drákuly se natáčely i mimo Hollywood a svou troškou do mlýna přispělo v roce 1970 i Československo filmem Hrabě Drakula v reţii Anny Procházkové. Přestoţe všechny filmy nesou Drákulovo jméno, velmi se od sebe liší. Některé se drţí postav i základní zápletky své předlohy, jiné si stejně jako u divadelních adaptací Polidoriho „Upíra― vypůjčují pouze jména postav a dávají je do nových kontextů. Mění se i role jednotlivých postav a jejich vztahy. V Horror of Dracula je Jonathanovou snoubenkou Lucy a nikoli Mina. Mina se stává dcerou jednou Van Helsinga a podruhé doktora Sewarda. A v Draculovi z roku 1931 je to Renfield, kdo cestuje do Transylvánie, aby pomohl Drákulovi s koupí nemovitosti v Anglii a nikoli Jonathan. Některé adaptace pracují s postavou Vlada Tepese, historickým předobrazem Drákuly. Jak ale upozorňuje Nina Auerbachová, ve Stokerových poznámkách, které zprostředkovali Radu Florescu a Raymond T. McNally ve své knize In Search 59
of Dracula: The History of Dracula and Vampires, se můţeme dočíst, ţe Stoker věděl jen velmi málo o skutečném Vladovi Tepesovi a poslouţil mu spíše jako historická legitimace jeho postavy, neţ skutečná inspirace.153 Spojení se však ujalo a některé filmové adaptace s tímto motivem cíleně pracují. Například ve filmu Bram Stoker’s Dracula z roku 1974 si Jack Palance v roli Drákuly nechává říkat Vlad a pracuje s historií Vlada Tepese. Některé filmy jdou dokonce tak daleko, ţe si vypůjčují postavy z Drákuly a dávají je do zcela nových kontextů, které uţ s původní předlohou nemají nic společného. Týká se to třeba filmu Van Helsing z roku 2004 nebo nově seriálu Penny Dreadful (2014). Samotnou kapitolou jsou pak parodie a nejrůznější zobrazení Drákuly v popkultuře. Ať uţ se bavíme třeba o kresleném Hraběti Kráčulovi, Drákulovinách, animovaném Hotelu Transylvánie nebo třeba i různé dílčí návštěvy seriálů jako například Simpsonovi nebo Scooby-Doo. Podobně jako v literatuře i ve filmu vládnul trend polidšťování monster, který pokračuje dodnes. Uţ jsme si řekli, ţe romantický vztah mezi upírem a člověkem nebyl ničím neobvyklým a vlastně aţ Drákula tuhle cestu opustil. Ve filmu se k ní ale opět vrací a dále ji rozvíjí. Dnes tak velmi oblíbený ţánr tzv. paranormální romantiky, který staví do romantického vztahu člověka a nadpřirozenou bytost, má své kořeny uţ v roce 1974 ve výše zmíněném filmu Bram Stoker’s Dracula. V této adaptaci je Mina dvojnicí Drákulovy zesnulé ţeny a on je odhodlán ji znovu získat. Zatímco v předchozích pojetích byl Drákula násilník a dobyvatel, s tímto filmem přichází na scénu naprosto jiný koncept nejen Drákuly, ale upíra obecně. Upírství uţ není záleţitost animální a erotická. Je to příslib lásky aţ za hrob. Z přelétavého svůdce se stává zarputilý monogamista, který svou ţenu miluje i staletí po její smrti. Na stejnou notu vsází jak Francis Ford Coppola s adaptací z roku 1992, kde hlavní roli ztvárnil Gary Oldman, tak spousta novodobých adaptací, jako třeba seriál Dracula z roku 2013 s Jonathanem Rhysem Meyersem. Tento posun můţeme přisoudit mimo jiné i tomu, ţe s liberalizací vztahů a uvolnění morálky uţ není třeba mít upíra jako metaforu pro přijetí pudové stránky člověka a pro všechna nebezpečí, která se k mimomanţelskému sexu v 19. století vázala. Rozvoj medicíny vyvrátil viktoriánské předsudky a našel léky na většinu pohlavně přenosných nemocí. Nezávazný vztah není odsuzován jako společensky nepřijatelný a tedy upír uţ neplní svou roli. Zakázané ovoce uţ není zakázané, a proto ztrácí na přitaţlivosti. Pro upíra to znamená, ţe musí hledat jiné působiště, kde by opět získal punc něčeho nebezpečného a zakázaného. Mezidruhová láska, která je nucena překonat všechna 153
AUERBACH, Nina. Our vampires, ourselves. Str. 133–134
60
nebezpečí a nástrahy společnosti, je jedním z přístupů. Vykreslení upíra jako predátora, který neloví kvůli potravě, ale kvůli potěšení, je přístupem dalším. A konečně samotný fakt, ţe upír můţe ignorovat právo, z něj dělá rebela, zločince a obecně nebezpečného jedince, kterému by se mělo kaţdé slušné děvče vyhnout. Dokonce i pojetí upíra nikoli jako predátora, ale jako oběti, není fenoménem posledních desetiletí, ale první náznaky najdeme uţ v „Christabel― a „Carmille―. Současná literatura a film jdou ještě dál a vykreslují upíra jako nešťastníka, který přišel o moţnost ţít lidský ţivot. Nina Auerbachová upozorňuje na to, ţe ve chvíli, kdy se upír začal přibliţovat lidem, bylo nutné jej vyloučit z lidské společnosti jiným způsobem. Neschopností vyjít na světlo.154 Coţ jistě platilo v prvotních fázích, nicméně moderní upíři jsou často schopni obejít i tuhle překáţku – upíři ze Stmívání Stephenie Meyerové se na přímém světle třpytí, ale jinak je neomezuje, a protagonisté Upířích deníků od Lisy Jane Smithové řeší problém se sluncem magickým prstenem. Přestoţe jim to neumoţní ţít normální lidský ţivot, velmi se k němu přibliţují a jsou schopni se začlenit do společnosti a dokonce studovat, pracovat a vykonávat další běţné činnosti. Je to však vykoupeno velkou mírou opatrnosti, aby na sebe nestrhávali příliš pozornosti, která by se jim mohla vymstít. A koneckonců v 21. století není problém ţít nočním ţivotem, aniţ by to bylo někomu podezřelé – třeba jako majitel nočního klubu nebo spisovatel na volné noze. Někteří upíři nemohou na přímé sluneční světlo, jiní přes den úplně usínají a některé ze slunečních paprsků jen bolí hlava. Počátek této alergie na světlo je ve filmu Horror of Dracula z roku 1958, kde roli Drákuly ztvárnil Christopher Lee. První náznak nesnášenlivosti světla je uţ v Nosferatu, kde se hrabě Orlock s vycházejícím sluncem rozplyne, ale aţ Christopher Lee po vystavení přímému světlu shoří. Přitom tato ikonická smrt je jedním z typických rysů popkulturního upíra.
5.2. Novodobá upírská literatura Po vydání Drákuly upírská literatura spíše stagnuje a trvá téměř půl století, neţ se najde výraznější dílo, které přistoupí k tématu inovativně a vymaní se ze stínu Drákuly. Pravděpodobně první, komu se to podařilo, byl Richard Mathesson s románem Já, legenda z roku 1954. Jedná se o postapokalyptickou science fiction, kde je po nukleární explozi svět obydlen jen upíry. Mathessonovi upíři vděčí za svůj stav bakterii, která napadá ţivé i mrtvé.
154
AUERBACH, Nina. Our vampires, ourselves. Str. 123
61
Reagují na zrcadla, česnek a kříţe, ale jen proto, ţe věří, ţe by na ně měli reagovat. I přes svůj biologický původ jsou velmi silně ovlivněni svými literárními a filmovými předchůdci. Přesto je tato kniha bliţší spíše zombie literatuře neţ té upíří. Je však třeba si uvědomit, ţe i samotný folklorní upír má z dnešního pohledu blíţe k americkým zombie neţ k upírům. Vzpomeňme si na popis folklorního upíra – nevzhledný, nepříliš inteligentní neboţtík, který se po nocích vkrádá do domů a vysává ze svých obětí ţivotní silu. Ţádný šarmantní aristokrat, ţádný svůdník či přítel. Folklorní upír neměl ţádné jiné motivy, neţ se nakrmit. Podobně jako dnešní zombie amerického filmu, které s původní africkou woodoo kulturou také nemají mnoho společného. Stáváme se tak svědky toho, jak si literární a filmoví tvůrci přivlastňují folklorní postavy a přetvářejí je v něco naprosto odlišného. Podobný přístup jako Richard Mathesson volí roku 1975 Stephen King ve své knize Prokletí Salemu. I zde jsou upíři bliţší folklornímu upírovi a reprezentují nemyslící zlo, které útočí necíleně na vše, co se ocitne v jejich dosahu. A stejně jako v Já, legenda i do Prokletí Salemu se velmi silně promítá předchozí upírská literatura. Jak upozorňuje Ken Gelder v knize Reading the Vampire, Stephen King moc dobře znal hororové klasiky a velkým dílem na nich stavěl. Dvě hlavní postavy v Prokletí Salemu vyuţívají své znalosti jak klasické hororové literatury, tak filmové popkultury. Z těchto zdrojů čerpají své vědomosti o upírech, které jim pomáhají s hrozbou bojovat. King zmiňuje jak filmovou produkci Hammeru, tak třeba i Coleridgovu „Christabel― a zdůrazňuje otcovskou roli kanonické hororové literatury na populární kulturu.155 Zcela opačný přístup volí Anne Riceová ve svém slavném Interview s upírem z roku 1976. Zatímco Stephen King se rok předtím výše zmíněným Prokletím Salemu vrací k folklorní tradici upíra, Rice se vrací k tradici upíra literárního – k lordu Ruthvenovi. Hlavními postavami jsou dva upíři, Lestat a Louis. Většina knihy se točí kolem vztahu Louise a Lestata, čímţ Rice navazuje právě na tradici „Upíra―, kde stěţejním motivem byl poněkud destruktivní vztah dvou muţů. Kde Polidori nebo třeba i Le Fanu naznačovali, Rice se nebojí být explicitní. I vztah Louise a Lestata je nezdravě závislý, Louis se snaţí od svého stvořitele odpoutat, zatímco Lestat s ním dovedně manipuluje. Vrcholem této manipulace je pak proměna malé holčičky, Claudie, v upíra, aby vytvořili „šťastnou rodinu―.
155
GELDER, Ken. Reading the Vampire. London a New York: Routledge, 2001, str. 129–130
62
Ještě důleţitějším prvkem neţ návrat k literárním počátkům je u Interview s upírem změna perspektivy. Tradičně je upírská literatura psána z pohledu oběti nebo lovce upíra. Jak upozorňuje Judith E. Johnsonová, tradiční hororová fikce staví na tom, ţe jsme něčím napadeni. A děsivost příběhu je nejen ve strachu z těch „druhých―, ale také v určité přitaţlivosti neznámého. V touze stát se „tím druhým―.156 Tradiční horor tematizuje strach z neznámého, nepřirozeného. Náš ţivot, naše kultura a naše ideologie je ohroţena nově příchozím, kterému se musíme bránit. Upíří horor 19. století navíc přidává moţnost infiltrace takového zla do našich ţivotů a upozorňuje na to, ţe někdy věci nejsou takové, jaké se zdají. Moderní horor pak jde ještě dál a polidšťováním monster se zamýšlí nad tezí, ţe moţná neznámé není tou největší hrozbou. Moţná tou největší hrozbou je to, co je v nás samých. Reakce postav často vyvolává otázku, kdo je vlastně monstrem příběhu. Na tohle téma však nenaráţíme poprvé, uţ u Varneyho a „Osudu madam Cabanelové― jsme se zamýšleli nad tím, jak se dokáţe vystrašený dav proměnit na nemyslící monstrum, které se vydá popravit domnělého upíra bez jediného přímého důkazu. V tomto případě se nicméně jedná o dav a davová psychologie se neřídí stejnými pravidly, jako psychologie jednotlivce, na kterou se moderní literatura soustředí mnohem víc. V Interview s upírem je trend polidšťování monster povzbuzen změnou perspektivy. Vypravěčem příběhu je Louis, upír. Můţeme sice říct, ţe Louis je Lestatovou obětí a tradiční pohled oběti je tedy zachován. Je to ale patrně poprvé, kdy upír dostává moţnost vyslovit se. Dřívější upíři nedostali šanci zprostředkovat svůj pohled na věc. Neřekli nám, jak se stali upíry. Aţ na výjimky, jako třeba Carmilla a i ta jen částečně, nebyli nikdy vnímáni jako oběti strašného osudu, ale jako predátoři, ztělesnění zla. V Interview s upírem najednou slyšíme Louise, jak popisuje svůj útrpný přerod z člověka v upíra a těţkosti, které mu takový ţivot přinesl. Je však nutno říct, ţe Louis se trochu vymyká ostatním upírům z knihy. Zatímco jeho společníci, Lestat a Claudie, jsou predátoři, kteří si se svou obětí rádi pohrají, Louise zabíjení odpuzuje. Přestoţe dnes se v literatuře objevují v hlavních rolích antihrdinové, dřívější publikum by sotva přijalo pohled postavy, která se vyţívá v násilí. Louis však neustále bojuje se svou upíří povahou, coţ jej přibliţuje lidem a umoţňuje čtenářům se s ním identifikovat navzdory tomu, ţe je upír. Tento posun souvisí s obecným trendem polidšťovat monstra a dávat jim hlas, který se masivně ujal v moderní literatuře. Interview s upírem však znamenal ještě další posun v upírském ţánru. V předchozích upírských příbězích byl upír solitérní bytost, osamělý lovec. Drákula měl sice
156
JOHNSON, Judith E. Women and Vampires: Nightmare or Utopia? [online]. The Kenyon Review, New Series, 1993, Vol. 15, No. 1, str. 78
63
své upíří nevěsty a proměnil Lucy a částečně i Minu, ale kromě toho v knize nenarazíme na jiné upíry neţ na ty, kteří mají přímou spojitost s Drákulou, i kdyţ vzhledem k Van Helsingovým znalostem můţeme předpokládat, ţe Drákula není prvním upírem, se kterým se setkal. Interview s upírem je tak pravděpodobně první kniha, kde se nachází početná upírská komunita, která koexistuje s lidmi. I na tenhle posun navázala další upírská literatura a ujal se trend vytváření skrytého upírského, potaţmo komplexního paranormálního světa, koexistujícího s tím lidským. Upír tak přestává být vetřelcem, ale stává se členem jiné komunity. U Riceové se přímo nabízí spojení s queer komunitou, která je podobně jako ta upíří součástí společnosti a přesto skryta těm, kteří do ní nepatří. Toto začleňování paranormálna do běţné společnosti tak můţeme spojit se snahou začlenit menšiny ať uţ národnostní nebo ty s odlišnou sexuální orientací. V moderní společnosti tak není nic dostatečně divného, aby to nemohlo koexistovat s lidmi.
5.2.1.
Nové žánry
Upírská literatura byla vţdy oblíbená a na rozdíl od filmu se mnohem snáze vyrovnávala s fenoménem Drákuly. Přesto v literatuře najdeme období, která jsou na upírskou literaturu více či méně bohatší. Po Drákulovi a Interview s upírem to bylo aţ 21. století, kdy se o upírech začalo mnohem více mluvit. Mimo jiné i díky masivnímu úspěchu ságy Stmívání Stephenie Meyerové v roce 2005. Meyerová postavila svůj úspěch na oslovení cílové skupiny mladých dospívajících dívek, které touţily po čisté romantice. Vztah hlavních hrdinů upíra Edwarda Cullena a naprosto obyčejné dívky Belly Swan byl přitaţlivý díky konceptu zakázané lásky. Uţ jsme si řekli, ţe romantický vztah mezi člověkem a upírem není ţádnou novinkou. Takový vztah s sebou nesl vţdy nádech nebezpečí a romantický koncept lásky navzdory osudu. Meyerová však postavila do hlavní role dívku, se kterou se mohla kaţdá dospívající slečna jednoduše ztotoţnit, a celý příběh zasadila do školního prostředí. Nutno ale říct, ţe nebyla první, kdo umístil upíry do školního prostředí. Předběhla ji uţ L. J. Smithová, kdyţ v roce 1991 vydala první díl své kniţní série Upíří deníky, kde dva upíří bratři bojují o srdce smrtelné dívky. Přestoţe podobných romantických děl vznikalo více, aţ úspěch Stmívání po filmovém zpracování v roce 2008 přineslo boom ţánru tzv. paranormální romantiky a způsobilo znovuvydávání podobně laděných děl. Dnešní kniţní trh se zdá upíry přesycen a autoři v rámci ţánru oţivují další folklorní a mytologické postavy, jako jsou vlkodlaci a další koţoměnci, víly, draci, andělé, démoni či dokonce smrtky, které po vzoru upírů zasazují do moderního prostředí, ať uţ s linkou romantickou nebo detektivní. 64
Nadpřirozené bytosti se tak stávají nejen milenci, ale angaţují se i ve vyšetřování zločinů. Ať uţ přímo jako detektivové, například v kniţní sérii Vampire Files od Patricie Nead Elrodové, která začala vycházet v roce 1990, nebo jako pomocníci lidským vyšetřovatelům, coţ je případ kniţní série Krevní pouta od Tanyi Huffové z roku 1991. Romantická a detektivní linka se často prolínají a většina podobně laděných knih obsahuje ve větší či menší míře jak romantický vztah, tak akční či detektivní zápletku. Ţánry paranormální romantiky a paranormální detektivky jsou úzce spojeny s ţánrem urban fantasy, který vznikl na přelomu 80. a 90. let 21. století. Tedy ţánrem, který je zaloţen na interakci fantasy prvků s reálným světem. Nadpřirozeno můţe být pro fikční svět skryto a známo jen několika vyvoleným. Anebo můţe být běţnou součástí normálního ţivota. Příkladem je třeba série Anita Blake od Laurell K. Hamiltonové, která začala vycházet roku 1993, kde hlavní hrdinka je legitimní lovkyní upírů, profesionální oţivovatelka mrtvých a konzultantka policejního oddělení, které se zabývá nadpřirozenými zločiny. Nebo série Pravá krev z roku 2001 od Charlaine Harrisové, kde se upíři přestanou skrývat poté, co je vynalezena náhraţka krve, na které mohou upíři přeţívat a tedy přestat lovit lidi. Kaţdá moderní kniha zpracovává upírské téma velmi odlišně a postihnout znaky jednotlivých upírů moderní literatury by vydalo na samostatnou práci.
65
6. Závěr Víra v upíry je stará jako lidstvo samo. Snad kaţdá kultura má ve svém folkloru bytost, která nějakým způsobem parazituje na ostatních. Strach z neznámého a snaha vysvětlit nepochopitelné přispělo k tomu, ţe v 17. a 18. století byla víra v upíry tak silná, ţe byla předmětem učených polemik a v mnohých zemích na ni museli reagovat i politici. Ve slovanských zemích byl upír neboţtík, který vstával z hrobu a terorizoval svou rodinu a přátele. Tento koncept upíra se v literatuře odráţel nejvíc. Literatura si však s postavou upíra notně zahrávala a prosté vesnické upíry si romantizovala do podoby šarmantních aristokratů. Koncept upíra aristokrata v literatuře vrcholí hrabětem Drákulou, nejslavnějším upírem vůbec. Díky masivní popularitě tohoto díla se v dnešní době bohuţel postupně zapomíná na ty, kteří mu předcházeli, i na folklorní kořeny vampirismu vůbec. Tato práce vznikla proto, aby připomenula, jací byli upíři předtím, neţ filmová podoba Drákuly ovládla současnou populární kulturu. Folklorní upír se od toho literárního na první pohled výrazně liší. Jak jsme ale zjistili, spousta autorů upírské literatury folklor znala a čerpala z něj. Některé typické upírské rysy vycházejí právě z folkloru, jiné byly uměle vytvořeny u prvních literárních upírů a přebírány dalšími autory. Proto jsou upíři z rozebíraných povídek porovnáváni jak s upírem folklorním, tak s Drákulou, který vývoj upíra na dlouhé roky završil. Jako modelové příklady byla zvolena díla, která jsou známá a často prokazatelně ovlivnila dobovou literaturu. Jako třeba „Upír― (1819) Williama Polidoriho, krátká novela, která inspirovala nesčetně literárních děl i divadelních adaptací. Lord Ruthven, upír příběhu, byl pro 19. století tím, čím je pro staletí následující Drákula – synonymem upíra, archetypem. Dalším výrazným milníkem upírské literatury byl Varney, hrdina penny dreadful příběhů, levné literatury, která vycházela v magazínech s masovou popularitou. Varney the Vampire vycházel v letech 1845–1847 a zaslouţil se o zprostředkování upírské literatury všem vrstvám obyvatelstva. Další výraznou upírskou osobností byla Carmilla ze stejnojmenné novely z roku 1872. Na svou dobu odváţná novela s upírkou v hlavní roli ovlivnila mimo jiné třeba Carla Theodora Dreyera, kdyţ v roce 1932 natočil Carmillou inspirovaný film Vampyr. A pak přišel Drákula. Bram Stoker v postavě Drákuly spojil folklorní i literární tradici a vytvořil dílo tak silné, ţe se stalo synonymem upíra aţ do dnes. Zatímco většinu upírských příběhů 19. století znají jen ti, kteří se o toto téma zajímají, Drákula je pojem, který vrostl hluboko do popkultury. 66
Kromě vyjmenovaných děl, které tvoří milníky ţánru, jsme se podívali v krátkosti na upírskou poezii, která často ovlivnila právě vznik daných povídek. Kromě tvorby George Gordona Byrona je to třeba „Christabel― (1816) Samuela Taylora Coleridge nebo „Leonora― (1733) Gottfrieda Augusta Bürgera. Upírská poezie se začíná rozvíjet v Německu, kde byla víra v upíry poměrně rozšířená. Avšak oproti folklorní víře pojímá vampirismus jako metaforu pro vášeň a posunuje obraz upíra od hloupého nevzhledného neboţtíka k romantické představě upířího milence či milenky. Německá poezie se pak dostává do Anglie, kde kromě básní vzniká první novela s upírem v hlavní roli – „Upír― Williama Polidoriho. Upírská próza navazuje na poetickou představu upíra-milence a rozvíjí ji do podoby charismatického upíra aristokrata, svůdníka a přítele. Teprve aţ Drákula se od tohoto modelu odklání a přichází s upírem, který je solitérní a představuje hrozbu pro celé lidstvo. Folklorní upír byl hrozbou pouze pro svou vesnici, avšak za hranice svého domova neodcházel. Upír 19. století se zase zaměřoval na úzký okruh lidí, se kterými si vytvořil vztah. Avšak Drákula připlouvá do Anglie, aby si podrobil lidstvo a zavedl nové pořádky a jen snaha malé skupiny lidí mu v jeho plánu zabrání. Proměn v přístupu k upírovi v literatuře je celá řada, avšak nejvýraznější je právě aspekt přátelství a rivality. U dalších aspektů upíra můţeme nalézt paralely či rozdíly mezi jednotlivými díly, ale nic nenasvědčuje tomu, ţe by zde byly přímé literární či mimoliterární souvislosti. Naopak jsme dokázali, ţe postupy, které dominují v moderní upírské literatuře a filmu, nejsou novodobým konstruktem, ale spíše návratem ke kořenům. Ať uţ je to Interview s upírem (1976) Anne Riceové, Prokletí Salemu (1975) Stephena Kinga nebo celá řada dalších děl ţánru urban fantasy. Přestoţe upíři 19. století byli rozmanití a nelze je zobecnit na pár vlastností, po vydání Drákuly se upíří téma ještě více rozšiřuje. Přesto trvalo aţ padesát let neţ se ţánr dokázal od archetypu nastoleného Drákulou odpoutat. Mezi zcela nové přístupy k upírům patří například Já, legenda (1954) Richarda Mathessona, který pojal vampirismus jako virové onemocnění. Téma upíra po Drákulovi je však relativně zpracované a tedy nebylo hlavním zájmem této práce. Naopak literatura před Drákulou je v českém prostředí téměř neprobádaná, spousta povídek a básní není ani přeloţena či je velmi špatně dohledatelná. A protoţe se tato práce soustředila na díla, která vyšla v českém překladu, zůstává ještě spousta materiálu ke zkoumání. Avšak i tahle malá, ale reprezentativní, část upírské literatury 19. století přispěla k pochopení vývoje, kterým upír prošel od svého prvního výskytu ve studiích učenců, kteří se zabývali fenoménem víry ve vampirismus, přes první upírskou poezii aţ po závěr epochy 19. století s krátkým exkursem do století 20. a 21. 67
7. Resumé Tato magisterská práce se zabývá postavou upíra, jak je prezentována v literatuře do konce 19. století, tedy do vydání románu Drákula Brama Stokera v roce 1897. Cílem práce bylo postihnout proměny, kterými tato původně folklorní postava prošla na své cestě od lidových pověr, přes poezii a prózu aţ k dnešnímu popkulturnímu fenoménu. Srovnává jednotlivé upíří hrdiny jak s folklorní tradicí, tak s Drákulou, který je milníkem ve vývoji postavy upíra, všímá si historických i literárněvědných kontextů a proměn diskursu. Zatímco folklorní víra viděla upíry jako neboţtíky, kteří vstávají z hrobů a škodí svému nejbliţšímu okolí, v literatuře se rozvíjí naprosto odlišný koncept. Protoţe víra v upíry byla doménou především nevzdělaného vesnického lidu, také folklorní upír byl poněkud hloupý a nevzhledný, trochu jako dnešní filmové zpracování zombií. Poezie však pojala upíra jako metaforu pro vášeň a zromantizovala si jej do podoby nesmrtelného milence či milenky. Na tuto linii pak navázala i próza a posunula celý koncept dál od folklorního upíra k charismatickým upířím aristokratům. Přesto na své kořeny zcela nezanevřela a spousta upířích postav se k folkloru částečně vrací. Ať uţ způsobem boje proti upírovi, dílčími atributy či vlastnostmi. Některá díla, jako třeba „Vlkodlaci― Alexeje Tolstého z roku 1841, se pak přímo vracejí k folklornímu pojetí upíra. Kromě míry inspirace folklorem se upír liší i svým vztahem k lidem. Dnes se v popkultuře běţně setkáváme s upíry, kteří ţijí mezi lidmi a dokonce si s nimi budují vztah. V próze 19. století to není nic neobvyklého, spíš naopak. Schopnost budovat hluboká přátelství s lidmi je jednou z typických vlastností upíra. Ať uţ se bavíme o Lordu Ruthvenovi z „Upíra― Williama Polidoriho, Upírovi Varneym z literárního seriálu Varney the Vampire Jamese Malcoma Rymera nebo o Carmille ze stejnojmenné novely od Sheridana Le Fanu. Všichni tito upíři a upírky ţili v blízkosti lidí a nacházeli mezi nimi své přátele. Po vydání Drákuly se model upíra mění z přítele na predátora, který ohroţuje moderní civilizaci a odcizuje se nám. Aţ pozdější díla v ţánru urban fantasy se navrací k tomuto modelu přátelství a moderní upíří literatura jde ještě dál ke konceptu upíra jako partnera aţ za hrob. Současně s literaturou jsou podobná témata prozkoumávána i ve filmu, primárně v adaptacích Drákuly. Téma Drákuly, jeho adaptací a následného vývoje je však relativně prozkoumané a proto se tato práce zaměřuje na poněkud pozapomenuté období před jeho publikováním, které v českém prostředí dosud nebylo komplexněji zpracováno. Práce rozebírá primárně díla, která vyšla v českém překladu, coţ je ale stále jen zlomek toho, co vycházelo a bavilo čtenáře své doby. 68
8. Summary My master thesis deals with the character of the vampire as presented in literature until the end of 19th century. More particularly until the year 1897 when Bram Stoker‗s Dracula was published. The aim of the thesis is to describe changes of the character of the vampire from original folk lore, through poetry and prose to the nowadays phenomenon of the vampire. The thesis compares individual vampire heroes with folk lore as well as with Dracula, who is the milestone of vampire evolution in literature. It also describes historical and literary context. According to folk believe, the vampire was ugly corpse rising from a grave to hurt its relatives and friends, while in literature there is a completely different concept. Since it were mostly simple illiterate people who believed in vampires, also the vampire was plain – a bit like today‘s Hollywood zombies. Poetry went different way and embraced vampire as a metaphor for passion and developed a romantic story of immortal lover. Prose followed this path and created a concept of a charismatic vampire aristocrat. Despite the different approach, folk roots were not completely forgotten. Some stories borrow only few attributes of the folk vampire and some are returning to the folk concept as a whole – like Alexei Tolstoy in The Family of Vourdalak. Beside the varying approach to folk lore in stories, vampires also differ in the way they coexist with people. In today‘s popculture we can see vampires living among people and even having relationship with them. In 19th century prose it is nothing uncommon. Be it Lord Ruthven from ―The Vampyre‖ by William Polidori, Varney from Varney the Vampire series by James Malcom Rymer or Carmilla from Sheridan Le Fanu‘s story of the same name. All those vampires were living near people and they were building relationships with them. After Dracula was published, the model of the vampire changed from friend to enemy, a predator who endangers our civilization. The former concept of a vampire as a partner beyond grave was resurrected in urban fantasy genre. At the same time, similar topics were explored in film, particularly in adaptations of Dracula. Dracula and his adaptations and the influence he had on modern film and literature is a quite popular topic. That is why I decided to explore the rather forgotten era before Dracula was published, since there is no complex study on this topic in Czech language. In this thesis I focused mostly on stories which were translated into Czech, but it‘s still just a fragment of what readers of 19th century enjoyed.
69
9. Zdroje Primární BÜRGER, Gottfried August. Leonora. In: Balady. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1964, str. 48–57 BYRON, George Gordon. The Giaour. In: The Works of Lord Byron, Vol. 3. [online] London: John Murray, 1900. [cit. 27. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.gutenberg.org/files/21811/21811-h/21811h.htm BYRON, George Gordon. Zlomek vyprávění. In: MÜLLER, Ondřej (ed.). Upíři, démoni & spol. Praha: Plus, 2010, s. 17–24. COLERIDGE, Samuel Taylor. Christabel. In: English Poetry II: From Collins to Fitzgerald. [online] New York: P. F. Collier & Son, 1909–14. [cit. 27. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.bartleby.com/41/420.html DOYLE, Arthur Conan. John Barrington Cowles. In: EIGTEEN-BISANG, Robert a GREENBERG, Martin H. (ed.). Upírské příběhy. Praha: BRÁNA, 2012, s. 17–41. GAUTIER, Théophile. Mrtvá milenka. In: KORBAŘ, Tomáš (ed.). Rej upírů. Vydání první. Praha: Lidové nakladatelství, 1970, s. 104–125. GOETHE, Johann Wolfgang Goethe. Korintská nevěsta. In: Balady. Praha: Odeon, 1976. Str.167–176 KEATS, John. Lamia. In: The poetical works of John Keats. [online] London: Macmillian, 1884. [cit. 27. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.bartleby.com/126/36.html LE FANU, Sheridan. Carmilla. In: KORBAŘ, Tomáš (ed.). Rej upírů. Praha: Lidové nakladatelství, 1970, s. 48–103. LINTONOVÁ, Eliza Lynn. Osud madam Cabanelové. In: MÜLLER, Ondřej (ed.). Upíři, démoni & spol. Praha: Plus, 2010, s. 76–93. De MAUPASSANT, Guy. Horla. In: Upíři, vlkodlaci a jiné strašidelné příběhy. Praha: Československý spisovatel, 2014, s. 44–75.
70
NERUDA, Jan. Vampýr. In: KORBAŘ, Tomáš (ed.). Rej upírů. Vydání první. Praha: Lidové nakladatelství, 1970, s. 7–9. POLIDORI, John William. Upír. In: KORBAŘ, Tomáš (ed.). Rej upírů. Vydání první. Praha: Lidové nakladatelství, 1970, s. 10–23. RAUPACH, Ernst. Nech mrtvé odpočívat v pokoji. In: MÜLLER, Ondřej (ed.). Upíři, démoni & spol. Praha: Plus, 2010, s. 25–54. ROBINSON, Phillip. Poslední upír. In: MÜLLER, Ondřej (ed.). Upíři, démoni & spol. Praha: Plus, 2010, s. 17–24. PREST, Thomas Preskett*. Varney the Vampire: The Feast of Blood. [online] Londýn: E. Lloyd, 1847. [cit. 18. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.gutenberg.org/files/14833/14833-h/14833-h.htm *pozn.: v pozdějších vydáních se za autora povaţuje James Malcolm Rymer TOLSTOJ, Alexej Konstantinovič. Ďáblův dům. In: KORBAŘ, Tomáš (ed.). Rej upírů. Vydání první. Praha: Lidové nakladatelství, 1970, s. 149–209. TOLSTOJ, Alexej Konstantinovič. Vlkodlaci. In: Upíři, vlkodlaci a jiné strašidelné příběhy. Praha: Československý spisovatel, 2014, s. 44-75. TURGENĚV, Ivan Sergejevič. Přízraky. In: KORBAŘ, Tomáš (ed.). Rej upírů. Vydání první. Praha: Lidové nakladatelství, 1970, s. 24–47. STOKER, Bram. Dracula. Praha: Dobrovský s. r. o., 2013.
Sekundární ATKIN, Ernest George. The Supernaturalism od Maupassant. [online]. PMLA, 1927, Vol. 42, No. 1. str. 185–220. [cit. 4. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/457586 AUERBACH, Nina. Our vampires, ourselves. Chicago: The University of Chicago Press, 1995.
71
BILSTON, Sarah J. Conflict and Ambiguity in Victorian Women's Writing: Eliza Lynn Linton and the Possibilities of Agnosticism. [online]. Tulsa Studies in Women's Literature, 2004. Vol. 23, No. 2. str. 283–310. [cit. 23. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/20455191 COPPER, Basil. The vampire in legend, fact and art. London: Corgi, 1975. DINIEJKO, Andrzej. Sir Arthur Conan Doyle and Victorian Spiritualism. [online]. [cit. 6. 4. 2016]. Dostupné z: http://www.victorianweb.org/victorian/authors/doyle/spiritualism.html GELDER, Ken. Reading the Vampire. London a New York: Routledge, 2001. HACKENBERG, Sara. Vampires and Resurrection Men: The Perils and Pleasures of the Embodied Past in 1840s Sensational Fiction. [online]. Victorian Studies, 2009, Vol. 52, No. 1, str. 63–75. [cit. 4. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/10.2979/vic.2009.52.1.63 HALL, Alaric. Elves in Anglo-Saxon England: Matters of Belief, Health, Gender and Identity. [online] Suffolk: The Boydell Press, 2007. [cit. 25. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.maritimeheathen.org/Documents/Elves%20in%20Anglo-Saxon%20England%20Matters%20of%20Belief,%20Health,%20Gender%20and%20Identity-Alaric%20Hall.pdf HANSON, Helen, O‘RAWE, Catherine (ed.). The Femme Fatale: Images, Histories, Contexts. Basingstoke a New York: Palgrave Macmillan, 2010.
HEREC, Ondrej. Netvor. Bratislava: Hydra, 2014. JOHNSON, Judith E. Women and Vampires: Nightmare or Utopia? [online]. The Kenyon Review, New Series, 1993, Vol. 15, No. 1, str. 72–80. [cit. 9. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/4336803 KEYWORTH, G. David. Was the Vampire of the Eighteenth Century a Unique Type of UndeadCorpse? [online]. Folklore, 2006. Vol. 117, No. 3. str. 241–260. [cit. 4. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/30035373 KLOZÍKOVÁ, Veronika. Vampyrismus a jeho projevy v pohřebním ritu. Brno, 2008 [cit. 19. 11. 2015]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta. Vedoucí práce prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc. Dostupné z: http://theses.cz/id/0ztnig/ 72
LIGGINS, Elizabeth M. Folklore and the Supernatural in ‗Christabel‗. [online] Folklore, 1997, Vol. 88, No. 1, str. 91–104. [cit. 22. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/1259705 LINHART, Patrik. Vyprávění nočních hubeňourů: čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika. 1. vyd. Praha: Pulchra, 2013. LOPEZ, Claude-Anne. Franklin and Mesmer: an encouter. [online]. In: Yale Journal of Biology and Medicine, 1993, Vol. 66, No. 4, str. 325–331 [cit. 6. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2588895/ LUCKHURST, Roger. The Victoran Supernatural. [online]. [cit. 6. 4. 2016]. Dostupné z: http://www.bl.uk/romantics-and-victorians/articles/the-victorian-supernatural MAIELLO, Giuseppe. Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Vydání první. Praha: Nakladatelství Jana Otty, 1907. MARCUS, Steven. The Other Victorians: A Study of Sexuality and Pornography in Mid-NineteenthCentury England. New Brunswick and London: Transaction Publishers, 2008. MEDEK, Leonard. Aristokraté noci, literární evoluce druhu. Pevnost, 2007. Číslo 63. str. 56–59 NETHERCOT, Arthur H.. Coleridge's "Christabel" and Lefanu's "Carmilla". [online]. In: Modern Philology, 1949. Vol. 47, No. 1. str. 32–38. [cit. 9. 6. 2015]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/435571 Ottův slovník naučný. Desátý díl. [online] Praha: J. Otto, 1896. [cit. 9. 4. 2016] Dostupné z: http://archive.org/stream/ottvslovnknauni02ottogoog#page/n778/mode/2up ROUTH, James. Paralels in Coleridge, Keats, and Rossetti. [online] Modern Launguage Notes, 1910, Vol. 25, No. 2, str. 33–37. [cit. 22. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2916305 SKAL, David J. Hollywood Ghotic: the tangled web of Dracula from novel to stage to screen. New York: W. W. Norton & Company, 1991. 73
SKARDA, Patricia L.. Byron's Influence and Polidori's Practice. [online]. In: Studies in Romanticism, 1989. Vol. 28, No. 2. str. 249–269. [cit. 9. 6. 2015]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/25600775 SUMMERS, Montague. The Vampire. His Kith and Kin. London: K. Paul Trench, Trubner, 1928. SWITZER, Richard. Lord Ruthwen and the Vampire. [online]. In: The French Review, 1955. Vol. 29, No. 2. str. 107–112. [cit. 9. 6. 2015]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/382161 TWITCHELL, James B. The living dead: a study of the vampire in Romantic literature. Durham NC: Duke University Press, 1981. VEEDER, William. Carmilla: The Arts of Repression. [online]. In: Texas Studies in Literature and Language, 1980. Vol. 22, No. 2. str. 197–223. [cit. 9. 6. 2015]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/40754606 http://reviews.libraryjournal.com/2008/06/collection-development/urban-fantasy-the-city-fantastic/ http://www.priceonepenny.info/notes.php#dreadfuls http://www.wicca.cz/clanky/mesic.htm#Role%20M%C4%9Bs%C3%ADce%20v%20%C4%8Darod% C4%9Bjnictv%C3%AD
74
10. Obrazová příloha
Obr 2. – Spis Magia Posthuma.
Obr 1. – Francouzské vydání Calmetova Pojednání o upírech.
Muzeum umění Olomouc (http://www.olmuart.cz/sbirky/knihy-41/schertz-karl-ferdinand--458/)
http://www.theofantastique.com/ 2013/05/24/dom-augustin-calmet-biblicalscholar-and-vampire-researcher/
Obr 3. – Dobová ilustrace noční můry. Harper's weekly, July 1866, str. 428 (https://archive.org/details/harpersweeklyv 10bonn)
75
Obr 4. – Novinový článek o případu lovu upíra na londýnském hřbitově Highgate. Zdroj: http://thehighgatevampire.co.uk/index.php/case/
Obr 5. – Ilustrace k „Christabel“ v The Blue Poetry Book sestavené Andrewem Langem v roce 1891. https://archive.org/details/bluepoetry00lang
76
Obr 6. – Ilustrace “Leonory” od D. Marlise v anglickém vydání z roku 1847.
Obr 7. – Ilustrace ke “Svatební košili” od Jana Zrzavého z roku 1940.
https://archive.org/details/leonorag00br
http://www.artbohemia.cz/cs/grafikytisky/16469-svatebni-kosile-kytice-.html
Obr 8. – Vyobrazení Lamie v bestiáři The history of four-footed beasts and serpents z roku 1658, str. 352.
Obr 9. – Ilustrace k “Lamii” v knize Poems Johna Keatse z roku 1897, ilustroval Robert Anning Bell, str. 128.
https://archive.org/details/historyoffourfoo 00tops
https://archive.org/details/poemsbyjohnke ats00keat
77
Obr 11. – Ilustrace k první kapitole Varneyho.
Obr 10. – Původní titul Varney the Vampire. http://www.gutenberg.org/files/14833/14833h/14833-h.htm
http://www.gutenberg.org/files/14833/148 33-h/14833-h.htm
Obr. 12 – Ilustrace přeplněného londýnského hřbitova z roku 1866. http://www.theguardian.com/cities/2015/jan/22/death-city-grisly-secrets-victorian-london-dead
78
Obr. 13 – Ilustrace Carmilly od D. H. Fristona v magazínu Dark Blue z roku 1872. http://www.branchcollective.org/?ps_articles=anna-maria-jones-on-the-publication-of-dark-blue-1871-73
Obr 15. – Obálka Drákuly z roku 1901.
Obr 14. – Fotografie navození mesmerického spánku z roku 1887.
http://library.lehigh.edu/omeka/items/sho w/1684
http://hyperallergic.com/248386/unravelingthe-gendered-history-of-hypnotism/
79