Masarykova univerzita Pedagogická fakulta KATEDRA ČESKÉ LITERATURY
Postava Jana Amose Komenského v biografických románech Diplomová práce
Brno 2007
Vedoucí diplomové práce:
Vypracovala:
doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc.
Kateřina Adámková
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně dne ……………..
……………………………..
Děkuji panu doc. PhDr. Jiřímu Poláčkovi, CSc. za důležité odborné rady, trpělivost a ochotu, s níž vedl mou diplomovou práci.
Obsah 1. Úvod..............................................................................................................................6 2. Struktura a metodika práce............................................................................................9 3. Problematika pojmu biografický román......................................................................12 4. Životopis Jana Amose Komenského...........................................................................15 5. Biografické romány o Janu Amosi Komenském ........................................................21 6. Komenský pohledem Miroslava Hanuše ....................................................................24 6. 1 Medailon autora ...................................................................................................24 6. 2 Osud národa .........................................................................................................24 6. 2. 1 Charakteristika románu a jeho kompozice...................................................24 6. 2. 2 Postavy .........................................................................................................27 6. 2. 3 Jazyk.............................................................................................................34 6. 3 Poutník v Amsterdamu.........................................................................................37 6. 3. 1 Charakteristika románu a jeho kompozice...................................................37 6. 3. 2 Postavy .........................................................................................................40 6. 3. 3 Jazyk.............................................................................................................46 7. Komenský pohledem Leontiny Mašínové ..................................................................48 7. 1 Medailon autora ..................................................................................................48 7. 2 Mladá léta Jana Amose .......................................................................................48 7. 2. 1 Charakteristika románu a jeho kompozice..................................................48 7. 2. 2 Postavy ........................................................................................................51 7. 2. 3 Jazyk............................................................................................................56 7. 3 Do labyrintu světa ................................................................................................59 7. 3. 1 Charakteristika románu a jeho kompozice..................................................59 7. 3. 2 Postavy ........................................................................................................62 7. 3. 3 Jazyk............................................................................................................67 7. 4 Planoucí pochodeň ...............................................................................................69 7. 4. 1 Charakteristika románu a jeho kompozice...................................................69 7. 4. 2 Postavy .........................................................................................................72 7. 4. 3 Jazyk.............................................................................................................78 8. Konfrontace analyzovaných děl..................................................................................80 9. Závěr ...........................................................................................................................87 Poznámky........................................................................................................................89 Literatura .........................................................................................................................94 Resumé............................................................................................................................97
"Na tebe národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti nemohu, nýbrž tebe pokladů svých, kteréž mi svěřil Pán, dědicem činím. Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, na hlavy naše uvedeného hříchy našimi, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“
6
1. Úvod Jan Amos Komenský1 patří bezesporu k nejvýznamnějším osobnostem českých dějin, akcentována však zpravidla bývá jen jedna z jeho aktivit – role pedagoga a „učitele národů“. Ačkoli se komeniologové snaží už dlouhá léta tento jednostranný pohled na jeho osobu odstranit a ukázat šíři zájmů a činností tohoto předního evropského vzdělance, u širší veřejnosti se zažité stereotypy daří bořit jen částečně, a to přestože je již naprosto zřejmé, že pedagogická a didaktická studia byla jen součástí pro Komenského mnohem důležitějších snah o nápravu celé společnosti. Komenský byl z dnešního pohledu velmi všestranně zaměřeným a tvůrčím člověkem, zajímajícím se s nepokrytým zaujetím o nejrůznější oblasti lidské činnosti. Úloha pedagoga byla jednou z mnoha, do nichž byl během svého života obsazen. Nelze totiž pominout jeho úsilí lingvisty a filologa, jež je dobře patrné v celosvětově úspěšných dílech Janua linguarum reserata či Orbis pictus, genealoga, který se pokusil zpracovat rodokmen šlechtického rodu Žerotínů, tvůrce mapy Moravy i návrhů na sestrojení perpeta mobile, spisovatele, dramatika, teologa, či filozofa toužícího pomoci k nápravě světa. V současné době je již neoddiskutovatelným faktem, že Comeniovo dílo přesáhlo svým myšlenkovým dědictvím rámec sedmnáctého století a nadčasové ideje v něm ukryté jsou dodnes velkým inspiračním zdrojem. Přesto musel Komenského odkaz během staletí čelit řadě invektiv napadajících jeho osobnost i myšlenky. Tyto výpady byly četné již v průběhu jeho života a rozmnožily se především v období osvícenství. Osvícenci obvykle oceňovali Comenia jako jazykovědce, velmi kritičtí však byli k pansofii a k víře v revelace. Zatímco ostatní Komenského tvorbě včetně pansofie se v průběhu let dostalo rehabilitace, problematika proroctví představuje stále jakousi kaňku v curriculu vitae významného učence. Otázku prorockých vizí dnes dokážeme chápat v širších souvislostech dobové atmosféry poznamenané zvěrstvy války i v užším smyslu ve spojitosti s Komenského vyšší senzitivností, způsobenou neustálými životními ztrátami. Nicméně i tak pravděpodobně zvláště sporná víra v proroctví zabránila tomu, aby se Komenský již bezprostředně po své smrti stal ikonou evropské vědy a kultury a nezapadl do mnohaletého zapomnění. Za svého života však byl Comenius – vědec velmi ceněn. Bez nadsázky lze říct, že patřil k hvězdám evropské vzdělanosti, a to zejména díky své jazykovědné práci. První jazyková učebnice Janua linguarum reserata, jež v sedmnáctém století byla vedle Bible nejvydávanější knihou, mu zajistila světovou proslulost. Ve shodě s názvem mu
7
otevřela dveře mnoha evropských šlechtických dvorů, jelikož o jeho služby usilovala například švédská královna Kristina, francouzský kardinál Richelieu, uherská knížata z rodu Rákócziů či anglický parlament. Většina z nich vnímala Comenia jako osvíceného pedagoga, který by mohl reformou školství přispět k většímu rozkvětu jejich země. Právě takovému zjednodušení své činnosti se však Komenský celý život bránil. Odmítal být vnímán pouze jako „učitel národů“ a za stěžejní považoval své pansofické dílo. Přesto se často kvůli českému národu a naději na návrat do vlasti obětoval a tyto pro sebe neperspektivní a nezajímavé závazky přijímal. I když z předchozích řádků vyplývá, že z hlediska věhlasu a soudobé slávy v evropském měřítku je Komenský osobností, jakých české dějiny příliš nenabízejí, nezařadil se okamžitě do pantheonu významných individualit národní historie. Hlavní roli zde samozřejmě sehrál fakt nuceného odchodu z vlasti a rekatolizační snahy Habsburků, jež zabránily vydávat na dlouhá léta jeho díla v českých zemích (s výjimkou Januy, kterou jezuité vydali ještě za jeho života roku 1669). Proto až v průběhu devatenáctého a dvacátého století došlo k znovuobjevení Komenského pro české dějiny. Nicméně i v okruhu vědců a historiků bylo zpočátku vyzvedáváno obzvláště jeho jazykovědné a pedagogické dílo a teprve pod vlivem nových objevů se do popředí dostávaly také jeho pansofické práce. Čeští romanopisci ovšem na Komenského jako na hrdinu historických próz dlouho zapomínali. Snad je odrazovala nejasnost pramenů k některým životním etapám významného velikána, či naopak poměrně jasně načrtnutý obraz asketického duchovního, jenž poskytoval pramálo prostoru pro fantazii autora. Proto se objevuje jako hlavní hrdina románů až v dílech ze čtyřicátých a padesátých let dvacátého století. Nejvýraznějším počinem je přitom dvoudílný román Miroslava Hanuše Osud národa (1957) a Poutník v Amsterdamu (1960) a trilogie Leontiny Mašínové Nesmrtelný poutník (1969)2 – první díl Mladá léta Jana Amose3 (1957), druhý díl Do labyrintu světa (1959) a třetí díl Planoucí pochodeň (1961). Právě jejich rozbor tvoří jádro této diplomové práce. Mezi další autory, které zaujala osobnost Jana Amose Komenského, patřili také Jaroslav Pasovský, Rudolf Eliáš, Miloš Václav Kratochvíl, František Pražák či František Kožík. V posledních letech Komenský jako románová postava upadl do zapomnění a de facto existuje jediná novější próza, v níž by byl ústředním protagonistou. Úkolu přiblížit Komenského dnešnímu čtenáři se ovšem zhostil nikoli český autor, ale kanadský filozof a romanopisec Jean Bédard, což českým
8
romanopiscům, píšícím historickou a biografickou prózu, nevystavuje zrovna lichotivou vizitku. Svou práci jsem se rozhodla zaměřit právě na analýzu biografických románů věnovaných osobě Jana Amose Komenského. Předmětem mého zkoumání tedy není Komenský jako historická osobnost, ale především jako románová postava. Analýza je postavena zejména na rozboru děl dvou autorů: Miroslava Hanuše a Leontiny Mašínové, na nichž je kromě odlišného pohledu na hlavního hrdinu možné ukázat také rozdílnost pojetí biografického románu věnovaného jedné postavě. Dílčím problémem, kterým bych se ráda zabývala, je pak srovnání historických faktů o Janu Amosi Komenském s pohledem jednotlivých autorů.
9
2. Struktura a metodika práce V úvodu byl nastíněn cíl diplomové práce, v této kapitole bych však ráda blíže specifikovala její strukturu a metody, které jsou v ní využity. Celá práce je zarámovaná úvodem, jehož cílem je obecné seznámení s tématem, a závěrem shrnujícím nejdůležitější poznatky. Druhou kapitolu po úvodu představuje již zmíněné vymezení struktury a metodiky, třetí má podobu krátkého exkursu do problematiky biografických románů. V rámci ní bych chtěla upozornit na určitá specifika daného románového typu, jeho další dělení a rozporuplné vnímání u některých literárních teoretiků. Součástí kapitoly o biografickém románu je také bližší zařazení dilogie Miroslava Hanuše a trilogie Leontiny Mašínové (na ně byl výběr omezen proto, že právě jejich rozbor tvoří jádro diplomové práce) podle jednotlivých typů biografické literatury. Čtvrtá kapitola nabízí Komenského životopis, který je základním východiskem pro některé části analýzy (srovnání reality a fikce). Prostřednictvím páté kapitoly pod názvem Biografické romány o Janu Amosi Komenském bych ráda stručně vymezila některá díla, jež se věnují osobnosti Komenského. U nich se nejedná o podrobnou analýzu jako u děl Miroslava Hanuše a Leontiny Mašínové, ale krátce jsou představena některá jejich specifika. Stěžejní část práce tvoří analýza jednotlivých textů. Nejprve jsou rozebírány dva romány Miroslava Hanuše: Osud národa a Poutník v Amsterdamu, následně trilogie Leontiny Mašínové Nesmrtelný poutník: Mladá léta Jana Amose, Do labyrintu světa a Planoucí pochodeň. Dilogie Hanuše a trilogie Mašínové byly vybrány s ohledem na rozsah, v jakém se osobnosti Jana Amose Komenského věnují, zároveň však splňují z literárního i odborného hlediska jistá kvalitativní kritéria a jsou tedy díly dostatečně reprezentativními. U každého z textů jsou vždy zkoumány jeho základní znaky a kompozice, otázka postav se zřejmým důrazem na hlavního hrdinu, v neposlední řadě pak jejich jazyková stránka, tedy volba a způsob užití jazykových prostředků. Cílem práce není detailní rozbor jednotlivých románů, ale analýza jejich základních kompozičních a jazykových charakteristik, která v kapitole Konfrontace analyzovaných děl vytvoří východisko pro srovnání děl navzájem i ve vztahu k historické skutečnosti. Každá z částí dilogie či trilogie je rozebírána zvlášť se zřetelem na specifičnost a rozdílnost jednotlivých dílů, přičemž rozbor každé knihy je rozdělen vždy do tří podkapitol pod názvem Charakteristika románu a jeho kompozice, Postavy (Komenský a ostatní) a Jazyk.
10
Podkapitoly Charakteristika románu a jeho kompozice se vždy zaměřují na stručné vymezení díla, členění textu, kompoziční výstavbu, formu vyprávění, a případně některá ústřední témata knihy. Podkapitoly Postavy (Komenský a ostatní) se dále dělí do dvou částí. V rámci první je pozornost zaměřena na hlavního hrdinu a na to, jakým způsobem autor jeho portrét kreslí. Druhá část představuje analýzu dalších románových postav – skutečných či fiktivních. Cílem podkapitol Postavy není srovnání hlavního hrdiny a dalších postav s jejich reálnými historickými předlohami. Smyslem je analýza literární, zejména s důrazem na to, jakým způsobem autor s dalšími aktéry děje pracuje a jak je portrétuje. U některých postav se zaměřuji rovněž nato, zda jsou nositeli obecnějších charakteristik, nebo představiteli určitých románových typů. V neposlední řadě je zájem soustředěn na úlohu zobrazovaných osob v příběhu, či na jejich vztah k ústřednímu protagonistovi. Třetí složkou analýzy jednotlivých děl je sledování autorovy práce s jazykem v rámci podkapitol Jazyk. Jazyková stránka je důležitým prostředkem komunikace mezi spisovatelem a čtenářem, a ač to nemusí být na první pohled zřejmé, tvoří jednu z podstatných složek komplexního rozboru i u biografického románu. U osobnosti Komenského je tento fakt umocněn skutečností, že jazyk jeho vlastních děl je v lecčem specifický a často se sám o sobě stává námětem pro zkoumání jazykovědců. Jedná se především o užívání tzv. humanistické periody, moravismy či deminutiva, jimiž Komenský obohacoval jazyk svých prací. Proto je také samozřejmě zkoumáno, jak si autoři poradili s touto výzvou. Nakolik se nechali Komenského lexikem či syntaxí inspirovat, a zda-li je nějakým způsobem zakomponovali do svých próz. Předmětem zájmu je rovněž užití dalších jazykových prostředků: například historismů, archaismů, biblismů či cizojazyčných výrazů (zvláště latinismů). Co se týče syntaxe, tak si všímám jen některých zvláštností s ohledem na inspiraci barokní větnou stavbou - například v podobě užívání period a přechodníkových vazeb (u Miroslava Hanuše) - nebo dobovou lidovou mluvou (u Leontiny Mašínové). Okrajově se věnuji také analýze básnických prostředků. Náplní osmé kapitoly je srovnání přístupu k životopisnému románu u Miroslava Hanuše a Leontiny Mašínové. Konfrontováno přitom není pouze jejich pojetí hlavní postavy, ale také další složky díla jako kompoziční výstavba, ostatní postavy, jazyk či vztah k historické skutečnosti. Dílčím problémem, jenž bude v rámci kapitoly
11
analyzován, je zjistit, nakolik se autory představovaná skutečnost přiblížila historické realitě (tedy srovnání reality a fikce). Závěr představuje krátkou syntézu a shrnutí nejdůležitějších poznatků diplomové práce.
12
3. Problematika pojmu biografický román Biografický
román
a
biografická
beletrie
obecně
patří
v literatuře
k nejoblíbenějším žánrům. Jako by čtenáře magicky přitahovala možnost nahlédnout do soukromí osobností a pod slupkou jakési výjimečnosti a nedotknutelnosti najít obyčejného člověka. Určitá příchuť „zakázaného ovoce“ v podobě intimního života veřejně známých osob má v sobě cosi lákavého a dráždivého, co probouzí zájem čtenářské veřejnosti. Jako žánrový typ je však biografický román značně problematický, jelikož v sobě mísí prvky beletrie a literatury faktu, přičemž jedna ze složek bývá téměř vždy upozaděna na úkor druhé. Jen velice složitě je možné docílit dokonalé syntézy obou částí a naplnit tak podstatu žánru. Z tohoto důvodů řada literárních teoretiků a kritiků biografický román odmítá. Například Bohuš Balajka jej považuje za „literární hybrid, cosi mezi odbornou monografií a beletrií, k první jí chybí vědecká odbornost, k druhé odpoutanost od faktografické zátěže.“ 4 Negativně se k němu stavěl také již F. X. Šalda. Biografický román (taktéž životopisný román) je definován jako „románový typ utvářející vývojový portrét historické osobnosti“5. Stejně jako vědecké biografie vychází z dobových pramenů v podobě deníků, korespondence, vlastních vzpomínek hrdiny, zároveň však využívá prvků umělecké literatury. Autor obohacuje příběh svými domněnkami, nedoloženými či fiktivními událostmi a rozhovory, či zobrazuje jen některé etapy života titulní postavy. Hlavními aktéry bývají zpravidla osobnosti vědy, kultury, umění nebo politiky, které svými vlastnostmi (ať už pozitivními nebo negativními) zaujmou čtenáře.6 Biografickou prózu obecně členíme podle vzájemného poměru mezi fikcí a autentičností. Blahoslav Dokoupil při svém širším pohledu na biografickou literaturu (nejen tedy biografický román) kupříkladu přejímá klasifikaci polské badatelky Marie Jasińské, která dělí beletristické biografie na biografické vyprávění, zrománovělý životopis a vlastní biografický román. Nejblíže k autentičnosti má biografické vyprávění, jež se snaží důsledně vyhýbat fikci a převládá v něm výkladová metoda. Zrománovělý životopis představuje jistý kompromis mezi faktografickou věrností a románovými postupy. U biografického románu pak zcela převládá funkce umělecká nad informativní. Již mimo toto členění stojí tzv. romány biografizující, u nichž je vztah k faktografii skutečně velice volný. Lze zde zařadit například kryptobiografii (úmyslně zastírá totožnost hrdiny), parabiografii (nejde o hrdinu, ale něco jiného), kvazibiografii
13
(život hrdiny, o němž je málo informací) nebo román historicko-biografický (nejen hlavní postava, ale široké zachycení doby).7 V rámci vlastního biografického románu lze rozlišit dva žánrové protipóly: román-dokument, řadící se svým dokumentaristickým charakterem již k literatuře faktu, a románovou biografii, u níž naopak zřetelně dominuje románová fabulace.8 S jinou typologií pro změnu přichází Zlatko Klátik, který životopisnou literaturu rozděluje na vyprávěčský životopis (rozprávačský životopis), kam řadí životopisný román a novelu. Do umělecko-naučného životopisu pak zařazuje životopisnou reportáž, jež střídá výklad s vyprávěním, a životopisnou esej, využívající především výklad.9 Jak již bylo řečeno, biografický román je žánrem velice oblíbeným, pokud vezmeme v úvahu jako jeho předchůdce biografii, je také žánrem velice starým. Zlatko Klátik dokonce tvrdí, že biografie (životopis) jako literární druh je stará jako literatura sama10. Opírá se o argumenty, že epika vznikla z ústního vyprávění o nějaké výjimečné nebo zajímavé události či osobnosti. Při přenosu na další generace se postupně oslabovala autentická složka a docházelo k doplňování a přetváření příběhů. Pravděpodobně takto vznikly rovněž první eposy: antická Odyssea, středověký Cid, či Roland. Biografie v psané podobě byla žánrem populárním v antice (životopisy císařů a vojevůdců), středověku (životopisy světců) i novověku (životopisy umělců, vědců atd.), velké popularitě se pak těšila již v podobě biografického románu od dvacátých let dvacátého století. Prvního módního vrcholu dosáhl český biografický román ve třicátých letech, kdy začal opouštět díky vlně zájmu nejširší veřejnosti původní dokumentarizující charakter a základními kritérii se staly atraktivnost a poutavost vyprávění. Oblíbený byl také v době okupace, po válce se pak v souladu s politickou situací do zorného pole životopisců dostávají zejména osobnosti národních dějin. Počínaje šedesátými lety začíná biografický román ustupovat jiným typům románů a od devadesátých let jej vytlačuje částečně blízký žánr memoárů. Nejznámější biografické romány o životě Jana Amose Komenského vznikaly převážně po válce. Jsou tedy odrazem zvýšeného zájmu romanopisců o postavy národních dějin. V padesátých letech byly napsány také dvě nejznámější a nejrozsáhlejší životopisné prózy o Komenského životě. Jsou to práce Leontiny Mašínové a Miroslava Hanuše. Ač se jedná o díla stylově velmi různorodá, oba autory spojuje snaha o co nejcitlivější a nejpřesnější nakládání s historickými fakty. Zároveň se však zejména u Hanuše jedná o práce vysoké umělecké kvality, v nichž estetická funkce není jen
14
„služkou“ faktografie. Proto lze trilogii Mašínové a dilogii Hanuše označit rovněž za vhodné, i když uměleckou formou rozdílné reprezentanty žánru biografického románu. Vezmeme-li v úvahu klasifikaci Marie Jasińské, pak bychom Osud národa a Poutníka v Amsterdamu mohli označit za biografický román v pravém slova smyslu, jelikož estetická funkce je zde opravdu výrazná. Faktografickou věrností ovšem těsně přimyká k zrománovělému životopisu. Rovněž Leontina Mašínová se pokusila s fakty pracovat velice pravdivě, na rozdíl od Hanuše se však často nechala strhnout šíří vyprávění a její trilogii lze zařadit spíše do kategorie románu historicko-biografického, protože jeho cílem již není přiblížit pouze osudy hlavního hrdiny, ale rovněž dobový kolorit. Podle dalšího třídění (viz Encyklopedie literárních žánrů) by obě románové série bylo možné umístit do kategorie románové biografie. Míra fabulace je kupříkladu u prvního dílu trilogie Leontiny Mašínové (Mladá léta Jana Amose) opravdu velká, jak již ovšem bylo několikrát zmíněno, oba autoři se zároveň snažili o poctivou práci s historickými dokumenty a podávají tak poměrně pravdivý obraz dané doby. Z hlediska dělení předkládaného Zlatko Klátikem lze prózy Miroslava Hanuše i Leontiny Mašínové přiřadit k typu vyprávěčského životopisu.
15
4. Životopis Jana Amose Komenského Jan Amos Komenský se narodil 28. března 1592 jako nejmladší z pěti dětí Martina Komenského. Zatímco o místu a době úmrtí historici dnes již nepochybují, na místu narození se po několik desetiletí, ne-li staletí, nedokáží shodnout. O právo nazývat se Komenského rodištěm dodnes vede spor několik moravských obcí, podle historika Jana Kumpery existuje údajně patnáct uchazečů, což je podle něj „dvakrát tolik rodišť, než bylo přisuzováno Homérovi.“11. Bádání historiků však znesnadňuje fakt, že se nedochovaly žádné písemné záznamy potvrzující některou z variant. Dnes přicházejí v úvahu především tři místa: Komňa, pravděpodobně rodiště jeho otce, Uherský Brod, kde žila jeho rodina, a hlavně Nivnice, kterou v současnosti preferuje většina komeniologů, zejména protože se Komenský v mládí nejčastěji podepisoval přívlastkem Nivnicensis (Nivnický) a zapsal se tak i při imatrikulacích v Herbornu a Heidelbergu. Přesto tímto argumentem nelze považovat spor o Komenského rodiště za definitivně vyřešený, jelikož existuje celá řada protiargumentů, jež ve své publikaci shrnul například František Vyskočil12. Jeden z nejdůležitějších spočívá v tom, že sám Komenský se s výjimkou tří let svého mladí tímto přívlastkem nepodepisoval, a zároveň tato skutečnost není doložena žádným písemným historickým pramenem. Na druhé straně většina Komenského současníků (například Bohuslav Balbín, Tomáš Pešina z Čechorodu, Mikuláš Drabík a další) označuje ve svých dílech za rodnou vesnici Komňu, což jistě není zanedbatelná skutečnost. Co z těchto rozporuplných poznatků vyplývá? Především fakt, že ani jednu z variant nelze podpořit takovým argumentem, o němž by nebylo možné nikterak pochybovat, a proto je třeba definitivní vyřešení dané otázky ponechat budoucnosti a spokojit se s konstatováním, že Komenského rodiště nelze spolehlivě určit. Rovněž Komenského dětství provází řada nejasností a nezodpovězených otázek. Podle dobových záznamů i pozdější zmínky samotného Comenia přišel během jednoho roku (pravděpodobně 1604) v Uherském Brodě o otce, matku i dvě sestry. Ujala se jej otcova sestra Zuzana Nohálová ze Strážnice, kde navštěvoval Komenský bratrskou školu. Zde se pravděpodobně seznámil se synem strážnického konšela Mikulášem Drabíkem, jenž ještě několikrát zasáhl do jeho života. Při vpádu uherských vojsk Štěpána Bočkaje byla Strážnice v květnu 1605 vypálena a mladý Komenský ztratil i svůj druhý domov poté, co vyhořel tetin dům a strýc Martin Nohál pravděpodobně
16
přišel o život. Co následovalo poté, nelze přesně určit a historici opět vedou spory, zda pobýval u svých sester nebo poručníků. Jisté je, že v roce 1608 byl poslán na bratrskou školu v Přerově, kde svým talentem upoutal zdejšího správce - biskupa Láneckého. Ten na Komenského upozornil také nejvlivnějšího moravského politika té doby a svého přítele Karla staršího ze Žerotína. Komenský tak byl společně s dalšími studenty poslán na studia do zahraničí – do západoněmeckého Herbornu. Na studiích v cizině strávil tři roky, nejprve na vysoké škole v již zmíněném Herbornu, považovaném za jedno z nejvýznamnějších center vzdělanosti v tehdejším protestantském světě. Později se přesunul na nejstarší německou univerzitu do Heidelbergu, kde měl možnost přihlížet dění na falckém kurfiřtském dvoře, který byl právě uprostřed oslav svatby kurfiřta Fridricha Falckého s anglickou princeznou Alžbětou. Sám Comenius se věnoval především studiu a navazování kontaktů s předními učenci působícími na zdejší univerzitě. Díky tomu se mu podařilo získat také cenný rukopis Koperníkova díla O otáčení těles nebeských, za nějž utratil téměř všechny své peníze. Nedostatek financí tak byl kromě snahy vylepšit si zdraví důvodem, proč se vydal na zpáteční cestu pěšky. Koperníkovy myšlenky dlouze studoval, avšak nikdy se s nimi neztotožnil. S názorem, že Země není středem vesmíru, nemohl jako hluboce věřící křesťan a teolog nikdy souhlasit, a to přestože byl v jiných oblastech tak pokrokovým člověkem. Po návratu na Moravu se stal představeným přerovské školy a začal se usilovně věnovat pedagogické činnosti. Konečně mohl realizovat svou myšlenku na zlepšení výuky v tehdejších bratrských školách. Kromě své aktivity ve škole pracoval také na genealogii rodu Žerotínů či mapě Moravy. V roce 1616 byl na bratrské synodě v Žeravicích vysvěcen na kněze a o dva roky později poslán do Fulneku, kde se stal rektorem místního bratrského sboru a učitelem zdejší školy. Ve svém novém působišti se usadil již se svou ženou Magdalenou Vizovickou. Následující období patřilo k nejšťastnějším v Komenského životě, jelikož netrpěl hmotným nedostatkem, měl kolem sebe šťastnou rodinu a dostatek času pro svou pedagogickou i literární práci. O Komenského působení ve Fulneku se dovídáme zejména ze zpráv, které zanechal ve fulnecké kronice místní kronikář Felix Janschke. Jejich zásadním nedostatkem je fakt, že vznikly až na počátku devatenáctého století, a tudíž je nelze považovat za skutečný historický pramen. Bohužel rázný konec idyle učinily okolnosti českého stavovského povstání, jež vyvrcholily bitvou na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Následně byl Fulnek napaden
17
španělským vojsky, dobyt a vydrancován. Komenský poslal svou rodinu do Přerova a sám zde zůstával až někdy do přelomu roku 1621 – 1622. Nejpozději do 6. ledna 1622 však musel město opustit, poněvadž tohoto dne bylo podepsáno příměří mezi císařem a uherským Gaborem Bethlenem a začala tvrdá rekatolizace českých zemí. Poté se Komenský schovával na několika místech na Moravě, vzhledem k nedostatku pramenných materiálů z té doby je ovšem nelze přesně zmapovat, a tak jsou vědci odkázáni pouze na místní pověsti. Podle nich se skrýval například poblíž hradu Vikštejna, na žerotínském panství v okolí Velkých Losin, krátce snad pobýval i v Přerově či v Třebíči. Nepříznivé životní období vyvrcholilo počátkem roku 1622, kdy umírá jeho žena i s oběma malými syny, pravděpodobně na mor. Pod ochranou Karla staršího ze Žerotína se nakonec Komenský uchýlil na Žerotínovo rodné panství do Brandýsa nad Orlicí, kde se ukrývali i další bratrští duchovní. Zde Komenský poznal svou druhou ženu Dorotu Cyrillovou, která ho vytrhla ze zármutku po smrti první manželky. V tomto šťastném svazku strávil Komenský 24 let a Dorota mu porodila tři dcery a syna. Postavení evangelíků v zemi se neustále zhoršovalo, a tak bylo předním představitelům Jednoty zřejmé, že bude třeba opustit zemi a hledat nové útočiště v zahraničí. Do různých koutů Evropy proto byli vyslání bratrští vyslanci žádající o pomoc – mezi nimi také Jan Amos, jenž právě v této době začínal používat otcovo příjmení Komenský. Jeho kroky směřovaly do Polska, konkrétně do Lešna – největšího centra polských bratří, kam mířili čeští exulanti již v druhé polovině šestnáctého století v době pronásledování Ferdinandem I. Ve slezské Šprotavě se Komenský seznámil s druhým
svým
„osudovým“
prorokem,
koželuhem
Kryštofem
Kotterem,
předpovídajícím brzký konec válek a vítězství evangelíků. Jak již bylo zmíněno v úvodu, Comenius měl pro „proroky“ zvláštní slabost – kromě Drabíka a Kottera uvěřil ještě viděním Kristiny Poniatowské, která během epileptických záchvatů rovněž předpovídala porážku katolíků. V této slepé důvěře si Komenský často počínal téměř jako dítě a všem třem vizionářům věřil, což podle historika Jana Kumpery souviselo s jeho přirozenou citlivostí znásobenou četnými psychickými otřesy13. Roku 1626 došlo k další vlně zatýkání protestantů, a Komenský s rodinou se proto přesunul na bezpečnější místo – tvrz Jiřího Sadovského ze Sloupna v Bílé Třemešné u Dvora Králové, kde strávil následující dva roky. Zde se mohl v relativním klidu věnovat své literární a didaktické práci. Po vydání nové ústavy Obnoveném zřízení zemském, a především císařském mandátu z 31. července 1627 nařizujícím
18
nekatolickým stavům vystěhovat se do šesti měsíců ze země, nebo přestoupit ke katolictví, opustil v zimě 1628 Komenský s rodinou a dalšími uprchlíky české území a zamířil do Lešna. Jelikož musel zabezpečit rodinu, začal Komenský vyučovat na lešenské střední škole. V prvních letech se pak kromě práce pro školu a Jednotu věnoval také didaktické a metodologické přípravě, kterou chtěl využít k reformě českého školství po návratu do vlasti. Naděje na návrat svitla českým exulantům po vstupu Švédska do války v roce 1630, aby tato jiskřička byla vzápětí zadupána do země smrtí švédského krále Gustava II. Adolfa roku 1632 a zavražděním s protestanty vyjednávajícího Albrechta z Valdštejna o dva roky později. Zklamání z vývoje událostí Komenský zaháněl další usilovnou prací. Přibyly mu závazky vůči škole, jelikož se stal jejím rektorem, i vůči církvi, kde byl zvolen jedním ze seniorů – biskupů. Přesto se stačil věnovat také literární činnosti – od didaktické a jazykovědné práce, jež mu zajistila světové uznání, pomalu přešel k pansofickým (vševědným) myšlenkám. Vševědné úvahy zaujaly protestantské učence v dalších částech Evropy a stály u zrodu celé sítě vzdělanců, s nimiž Komenský udržoval kontakt prostřednictvím korespondence. Mezi ně patřil například jeho učitel z univerzity v Herbornu Alsted, gdaňský duchovní Jan Mochinger, a především skvělý organizátor Samuel Hartlib a duchovní John Dury, oba žijící v Anglii. Dva posledně jmenovaní patřili k největším stoupencům Komenského plánů na reformu vzdělanosti a jejich obdiv k němu vyvrcholil pozváním do Anglie. Comenius jej po krátkém váhání přijal. Působení v Lešně nebylo zdaleka bezkonfliktní, a tak svolení Jednoty, doufající především v přísun tolik potřebných finančních prostředků, vzbudilo Komenského naději na klidnou práci. Po neúspěšné první plavbě v polovině srpna 1641, kdy bouře zahnala loď zpět do Gdaňska, připlul Komenský v druhé polovině září 1641 do Anglie. Poklidné práci však nepřála politická situace v Anglii, jelikož ostrovní velmoc se právě nacházela na počátku revolučního kvasu, který tak dokonale změnil její tvář. Příznivci Comenia se rozdělili do různých politických skupin a neustále rostoucí napětí zabraňovalo rozvíjení dalších plánů. Komenský začal vážně uvažovat o odjezdu z Anglie a návratu do Lešna. Jeho sláva ovšem v té době už přesahovala hranice Evropy. Autor Brány jazyků tak dostal nabídku například až z Ameriky, aby zde působil na nově založené Harvardově univerzitě, do Francie jej zval dokonce sám kardinál Richelieu, jenž mu nabízel podporu ve vybudování pansofické školy v Paříži. Přesto nakonec přijal nabídku nizozemského
19
obchodníka a zbrojaře ve službách Švédů Ludvíka de Geer, aby pro Švédsko připravil nové praktické učebnice. Na otázku, proč si Komenský z celé řady daleko prestižnějších a zajímavějších nabídek vybral právě švédskou, existuje především jedna odpověď – z politických důvodů. Doufal totiž, že Švédové by mohli sehrát důležitou roli v boji proti Habsburkům a pomoci tak českým exulantům k návratu do vlasti. Cestou z Anglie stačil Komenský navštívit nizozemský Leiden, kde se sešel se slavným francouzským filozofem René Descartem, odtud zamířil do Amsterdamu a přes Brémy, Hamburk a Lübeck doplul až do švédského Norrköpingu. Zde na něj čekal štědrý mecenáš pan de Geer. Následně se Comeniovi dostalo slyšení také u královny Kristiny, a především u kancléře Oxenstierny, který jej požádal, zda by se nepokusil reformovat švédské školství. Komenský s výhradami nabídku přijal a na návrh kancléře se usadil s celou rodinou a pomocníky v pruském Elblongu (Elbinku). Šest let (1642 – 1648) strávil v tomto nábožensky tolerantním městě, potřebný klid k práci ale nenašel. Pro neustále rozptylování různými požadavky neměl možnost nerušeně psát a kvůli ne příliš šťastnému výběru pomocníků nepokračovala dostatečně rychle ani příprava učebnic pro švédské školy. Když se pak Komenský osobně zúčastnil ekumenických jednání v polské Toruni usilujících o smíření církví v Polsku a vnitřní sjednocení rozdrobené země, nespokojenost švédské strany vyvrcholila. Komenského angažovanost totiž byla v rozporu se švédskými velmocenskými zájmy, a tak pan de Geer na jistý čas dokonce zastavil své financování. Po dlouhé usilovné práci se „učitel národů“ mohl konečně vypravit do Švédska s určitým výsledkem – toužebně očekávanými učebnicemi. Jeho postavení ve skandinávské velmoci však již nebylo tak pevné a on sám musel čelit útokům především ze strany místních luteránů pro údajné skryté šíření kalvínství. Přesto se mu ještě tehdy dostalo ujištění kancléře Oxenstierny i královny Kristiny, že dostojí svým závazkům vůči českým zemím. Nakonec došlo k zcela jinému vyvrcholení, než si Comenius přál, jelikož roku 1648 byl podepsán Vestfálský mír a naděje na návrat do vlasti byly zcela zmařeny. Zoufalství ještě prohloubila smrt druhé ženy Doroty krátce po návratu do Lešna. Převážně z praktických důvodů proto uzavřel o rok později sňatek s Janou Gajusovou, jež mu pomohla vychovat dvě nejmladší děti – Zuzanu a Daniela - a postupně si získala také lásku stárnoucího muže, o něhož věrně a oddaně pečovala až do jeho smrti. Z trudnomyslnosti jej vytrhla opětovná pozvánka sedmihradských knížat – Zikmunda Rákócziho a jeho matky Zuzany Lórántffy - do Blatného Potoku (Sárospatak, Šáryšský Potok), aby pomohl s reformou zdejší protestantské školy, nejvýznamnější
20
v Uhrách. Po příjezdu se s velkou chutí vrhl na reformu školy a přípravu učebnic, nadšení pak vzápětí ještě umocnil příjezd ženy Jany se synem Danielem. Komenský se těšil zejména důvěře knížete Zikmunda, s nímž trávil dlouhé hodiny diskuzemi o vědě či politice, a dokonce posvětil jeho sňatek s Jindřiškou Marií Falckou, dcerou bývalého českého krále Fridricha Falckého. Kromě přátelství jej k mladému velmoži poutala vidina vzniku možné protikatolické koalice. Po náhlé smrti princezny ovšem propadl kníže hluboké depresi a sám zemřel o pár měsíců později při epidemii neštovic. Úmrtím mladého šlechtice se oslabila Komenského pozice v Uhrách a stále větší slovo získávali kritikové Comeniových reforem v čele s někdejším obdivovatelem Janem Tolnaiem. Přes naléhaní kněžny Zuzany se Comenius roku 1654 po čtyřech letech v Uhrách vrátil do svého druhého domova – do Lešna. Po svém návratu se chtěl Komenský řádně zabývat dokončením pansofického díla, což mu umožňoval fakt, že byl konečně docela dobře hmotně zajištěn. Na aktuálnosti pak opět získala také česká otázka, zvláště poté, co na švédském trůnu vystřídal ve věcech politiky málo angažovanou královnu Kristinu její bratranec Karel Gustav. Ten zahájil v létě 1655 své tažení proti polskému králi – katolíku Janu Kazimírovi. Švédská armáda si počínala úspěšně a záhy ovládla vetší část Polska, ale vlivem brutálního chování švédských vojáků se situace začala zhoršovat a v zemi zavládla anarchie. Začaly vznikat partyzánské oddíly místního katolického obyvatelstva, které na podzim 1655 zaútočily na Lešno. Tehdy se město ještě ubránilo, na jaře následujícího roku již nikoliv. Sám Komenský zůstal v Lešně až do poslední chvíle a během požáru přišel o většinu svého majetku a také o převážnou část svých rukopisů. Po útěku krátce pobýval například ve Frankfurtu nad Mohanem, aby si nakonec z četných pozvání a nabídek k práci vybral tu od pana Vavřince de Geer (syna někdejšího mecenáše Ludvíka de Geer) a zamířil do Amsterdamu. Zejména jeho první léta v Nizozemí byla ve znamení obrovského tvůrčího rozmachu. Ke konci života se Komenský stále více odkláněl od teologických dogmat jakýchkoli církví a v Amsterdamu přestával být šťastný. Vyčerpávaly ho neustále spory s odpůrci, přičemž největším zklamáním byl pro Comenia výpad někdejšího přítele a obdivovatele Samuela Maresia. Kromě dlouhotrvající nemoci pro něj byla nejtěžší ránou smrt milovaného zetě Petra Figura, kterého považoval za svého nástupce. Nakonec umírá uprostřed práce 15. listopadu 1670. Pohřben byl 22. listopadu v Naardenu.
21
5. Biografické romány o Janu Amosi Komenském Výběr románů Leontiny Mašínové a Miroslava Hanuše k podrobnější analýze již byl zdůvodněn, přesto tito dva spisovatelé nebyli jediní, kteří se postavě Jana Amose Komenského věnovali. V následujících řádcích budou stručně představeny biografické romány dalších autorů. Do české literatury se postava Komenského dostávala jen velice pozvolna. Nejvýznamnější autoři historických próz devatenáctého století – Alois Jirásek či Zikmund Winter - na něj ve svých dílech zapomínali, přestože se oba pobělohorskou tématikou zabývali. Komenský se tak v literatuře objevoval pouze v poezii, a sice ve verších skládaných zpravidla ku příležitosti některého z jeho výročí. Pro románovou tvorbu zůstal zapovězen téměř až do poloviny dvacátého století. Až roku 1946 vychází první román Rudolfa Eliáše o životě Jana Amose Komenského Světlo v temnotách, určený však téměř výhradně mladému čtenáři. Hutné a výchovně zaměřené dílo lze srovnat s trilogií Leontiny Mašínové, i když jí se na rozdíl od Eliáše podařilo didaktičnost a schematičnost alespoň částečně omezit. Eliáš v krátkých kapitolách líčí Komenského příběh od narození až po smrt v Amsterdamu, přičemž největší pozornost věnuje jeho mládí a životu v Čechách. Po odchodu do Polska se tempo vyprávění zrychluje. Eliáš ve svém románu přichází se statickým obrazem Komenského, na nějž později navázala většina romanopisců píšících o „učiteli národů“. Rovněž dílo Františka Pražáka Ráj srdce, jež sice vyšlo roku 1946, ale vzniklo zhruba o deset let dříve, v sobě nese určitý výchovný podtext. Pražák se soustředí především na mládí Komenského a jádrem jeho vyprávění jsou události do roku 1648. Výrazně se přitom zaměřuje jen na jednu stránku Komenského osobnosti – na jeho roli pedagoga. Barvitě proto líčí zejména historky ze školního prostředí, na nichž ukazuje moderní a na danou dobu neobvyklý přístup Komenského k výchově a vzdělávání. Zcela je opomíjena Komenského vševědná práce, což souvisí s dobou, kdy Pražákův román vznikl. Fakta týkající se Komenského filozofické činnosti totiž ve třicátých letech dvacátého století nebyla ještě příliš známá. Kromě osudu Komenského se však autor zaměřuje také na to, aby čtenáři přiblížil atmosféru sedmnáctého století – tzv. dobový kolorit. Nezapomíná proto na líčení inkvizičních praktik, pálení evangelických knih, přičemž je téměř z každého jeho slova zřejmé negativní vnímání katolického živlu. O biografickém románu však v tomto případě lze hovořit jen stěží. Výchovná a
22
naučná funkce je zde totiž naprosto dominantní a z tohoto důvodu se román řadí spíše k umělecko-naučné literatuře pro mládež. Dalším román Bouře a duha (1946) tentokráte z pera Jaroslava Pasovského již není tak kronikářsky podrobný a autor nezapomíná také na nitro hrdiny. Už ze samotného názvu v podobě antiteze vyplývá, že se spisovatel zaměřuje především na svár válečné reality a vyrovnaného, poklidného duševního života hlavního protagonisty. Odlišný přístup se projevuje také v kompoziční výstavbě. Obdobně jako Miroslav Hanuš nezačíná Pasovský své vyprávění Komenského narozením, ale až rokem 1621, kdy se stále zřetelněji ukazuje tragika stavovského povstání a vše směřuje k popravě českých pánů. Jen během krátké retrospektivy je připomenuto Komenského dětství a dospívání. Zobrazením vnitřního života hrdiny Pasovského dílo překračuje hranice výchovnosti a schematičnosti a nejvíce se přibližuje Hanušově dilogii. Jeden z nejplodnějších autorů biografické prózy František Kožík napsal o Komenském hned několik knih. Jakožto rodáka z Uherského Brodu ho k němu totiž poutal určitý citový vztah. První próza Bolestný a hrdinský život J. A. Komenského (1958) je určena zejména mládeži a tíhne k literatuře faktu. Byla vydána několikrát, později pod změněným názvem Světlo v temnotách (1970). Komenskému věnoval Kožík také biografický román Anděl míru (1984). Kniha je adresována opět primárně mládeži, což je zřejmé již z volby nakladatelství (Albatros). Sám Kožík o tom hovoří v předmluvě svého románu: „Proto jsem uvítal přání Albatrosu, abych napsal pro mladé čtenáře o Janu Amosovi román. Přál bych si, aby přijali Komenského za svého velkého přítele.“14 V rozporu se svými slovy však autor nenabízí nic, co by čtenáři hlavního hrdinu více přiblížilo, jelikož ani on nevybočuje z tradičního schematizovaného pohledu na Komenského. Ten je pro něj především literátem a pedagogem. V knize jsou proto nastíněny především okolnosti vzniku některých Komenského děl a také příhody z rodinného a školního života, na kterých jsou dokumentovány jeho pedagogické principy. Kožíkův hrdina se však nijak vnitřně nevyvíjí a celému románu dominuje informativní složka nad estetickou. Stejně jako ve většině románových děl o Komenském je jeho postava využita jen k tomu, aby blíže přiblížila některé události počátku sedmnáctého století u nás i v Evropě. Kožík proto vypráví podrobně také o Fridrichu Falckém, popravě českých pánů či o anglické revoluci. Názornost je podtržena užitím fotografií a obrázků, jež lze nalézt téměř v každé kapitole.
23
Další z významných osobností českého historického románu Miloš Václav Kratochvíl se pobělohorské tematice věnoval velice důkladně. Ve svých románech přináší pohled umělce Václava Hollara (román Dobrá kočka, která nemlsá), šlechtice a vojáka Matyáše z Thurnu (román Matyášův meč) a do třetice v románu Život Jana Amose (1975) hledisko filozofa a vědce. V případě biografického románu o Janu Amosi Komenském lze však pochybovat již o samotném žánrovém zařazení. O románu je možné v tomto případě uvažovat jen s mnoha výhradami. Text totiž postrádá některé z jeho základních atributů. Především se v díle vůbec neobjevují dialogy a celá kniha je v podstatě souborem úvah, popisů a analýz. Jsou sice zachyceny pochyby, myšlenky a úvahy hlavního hrdiny, jeho postava ale neprochází vývojem a zůstává po celé vyprávění neměnná. Ve výsledku pak Kratochvíl píše vlastně umělecko-naučný životopis či biografické vyprávění (záleží na výběru klasifikace), jehož informativní hodnota převyšuje estetickou. V posledních letech zaujala postava Komenského kanadského spisovatele Jeana Bédarda. Komenského osudy zachycuje netradičně očima dcery Alžběty. Přináší tak vlastně pohled zvenčí na druhou – jako cizinec se dívá na jednu z největších postav českých dějin očima jiné osoby – Komenského dcery.
24
6. Komenský pohledem Miroslava Hanuše 6. 1 Medailon autora Miroslav Hanuš byl autorem psychologických a historických románů a povídek. Narodil se v Praze 15. května 1907, vystudoval dějepis a zeměpis na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze Ve třicátých letech učil na severní Moravě, v letech 1937 68 na středních školách v Chrudimi. V souvislostí se svou literární činností absolvoval několik cest do ciziny (Norsko, Holandsko, Maďarsko), kde sbíral materiál pro své knihy. Soustřeďoval se na vnitřní zápas jedince determinovaného svým osudem, názory, bez ohledu na kontext společenských souvislostí. Mravní rozhodování umocňoval situováním děje do extrémních podmínek (například Antarktida) či přidáním fantaskních prvků. Zemřel 25. září 1995 v Chrudimi.
6. 2 Osud národa 6. 2.1 Charakteristika románu a jeho kompozice „Biografický román o vyhnanství J. A. Komenského…“15 je syntézou psychologické prózy s historickým románem, jenž se však díky spolehlivému nakládání s historickými fakty přibližuje literatuře faktu. Zároveň však vytříbený cit autora pro vystihnutí nejjemnějších pohnutek v mysli hlavního hrdiny i ostatních postav odlišuje tuto biografii od ostatních životopisných děl. Právě skloubení faktografie, psychologie a nadčasového filozofického odkazu Comeniových myšlenek je bezesporu něčím výjimečným v tomto typu literatury. Kniha obsahuje 667 stran textu členěného do devíti očíslovaných a pojmenovaných kapitol. Ty se dále dělí do dvou až čtyřech podkapitol, rovněž představených názvy a obvykle i léty, v nichž se jejich děj odehrává. Názvy kapitol jsou vždy obecnější a ukrývají zpravidla širší metaforický význam, jenž je třeba interpretovat. Například Zajatec v Elblongu (kapitola šestá) či Kolise (kapitola sedmá) jsou reminiscencí na Komenského působení ve švédských službách, kde pracuje na reformě švédského školství, místo toho, aby se věnoval svému vysněnému pansofickému bádání. Comenius tady není skutečným zajatcem, ale jeho
25
činnost je svazována různými závazky, a tudíž se jedná více o „zajetí ducha“ než o opravdové věznění. Stejně tak Kolise předznamenává střet o svobodu tvorby, o obhajobu vlastních myšlenek a názorů. Zápas s andělem (kapitola první) a Přízrak smrti (kapitola pátá) asociují blízkost posledních chvil Komenského života. Pojmenování jednotlivých podkapitol je pak daleko konkrétnější. Buď popisují místa, v nichž se děj odehrává (například Holandsko, Londýnský podzim), osobnosti, jež jsou jejími hlavními protagonisty (Oxenstierna, Rembrandt, Královna švédská) nebo úlohy, do kterých byl Komenský v životě obsazen (Prosebník, Odpadlík, Herec a jeviště, Úklady a hněv). Název poslední kapitoly – Osud národa – autor zároveň použil jako titul celé knihy. V zásadě tak vyjádřil hlavní myšlenku a poslání svého díla. Osud pokořeného českého národa se odráží v Komenského pobělohorské pouti Evropou. Miroslav Hanuš využívá především retrospektivní kompozice. Román začíná roku 1668 v Amsterdamu, kde se Komenský usadil a kde mu bylo osudem určeno strávit poslední léta života. Daleko od domova, zklamaný vývojem událostí i nemožností dokončit své plánované pansofické dílo, zmožený věkem a chudobou, s níž se musí navzdory své proslulosti potýkat, rekapituluje nad dopisy a koncepty svůj život. Prostřednictvím vzpomínek se vracíme nejprve do roku 1656, kdy hrdina přichází do Nizozemí, aby konečně získal klid pro svou práci. Pozornost je zaměřena hlavně na setkání se Samuelem Maresiem, které se stalo pro závěrečná léta života posledního biskupa Jednoty bratrské stěžejním. V další kapitole (Poutník ještě na rozpacích) se vydáváme dále do minulosti – Miroslav Hanuš se však nezabývá Komenského dětstvím a mládím, o nichž je ostatně poměrně málo přesných informací, ale svůj příběh uvádí až rokem 1631. Přenáší se do polského Lešna, kde Comenius již tři roky pobývá po svém nuceném odchodu z Čech. Následující řádky pak v chronologickém sledu líčí „poutníkovu“ cestu Evropou – z Lešna odchází do revoluční Anglie, kde je mu slíbena podpora v jeho pansofickém bádání (kapitola Slavná cesta). Kvůli revolučnímu kvasu však musí opět odejít – tentokráte přes Nizozemí do Švédska, aby zde přijal nabídku švédské vlády a nizozemského mecenáše pana de Geer reformovat švédské školství (kapitola Dílo je vše). V páté kapitole (Přízrak smrti) – v jakési mezihře jakoby uprostřed díla - se Hanuš opět vrací do posledních let hrdinova života s cílem představit osudový vztah s jeho třetí ženou Janou, či setkání s holandským malířem Rembrandtem roku 1666. Zde
26
se nechává unášet svou imaginací, protože přesvědčivé důkazy o schůzce dvou velikánů raně barokní kultury neexistují. Na pozadí debat obou velkých, ale životem unavených mužů si připravuje půdu pro líčení smutného pobytu Comenia v Elblongu a neúspěšného jednání s mocnými tehdejšího světa. Vše je završeno smrtí jeho druhé ženy a podepsáním Vestfálského míru – dvou událostí, k nimž došlo symbolicky v týž rok a které natrvalo ovlivnily další Komenského životní pouť. Jakýmsi epilogem je závěrečná kapitola Osud národa. V té se již postava Jana Amose neobjevuje – hlavní roli zde přebírá Švédsko a její kancléř Oxenstierna, jenž podniká poslední kroky, aby zvrátil podepsání Vestfálského míru a podle výkladu autora tak dostál slibu učiněného hlavnímu hrdinovi. Jeho neúčastí v poslední části je zdůrazněna jedna z myšlenek díla – víra ve fatalismus, v předurčenost jevů a nemožnost je ovlivňovat. I sebevětší morální autorita (kterou Komenský ve své době beze sporu byl) se stává jen pouhou součástkou soukolí lidských dějin a přes veškeré snahy nemůže sám jedinec o osudu (v tomto případě národa) rozhodovat a rozhodnout. Celý román je vyprávěn v er-formě a do nitra hrdinů je nahlíženo především prostřednictvím dlouhých dialogů a vnitřních monologů. Dialogy neposouvají děj kupředu, ale obvykle se zaměřují na konfrontaci Komenského myšlenek s názory jeho přátel či protivníků. Jejich cílem není posílení dynamičnosti vyprávění, ale prezentace úvah nad filozofickými, politickými, náboženskými či společenskými otázkami. Dramatických dějových zápletek kniha mnoho nenabízí – výjimku tvoří snad jen líčení strastiplné plavby hlavního protagonisty do Anglie či švédského obléhání Prahy v závěrečné kapitole. Kromě již zmíněných dialogů, s jejichž pomocí se čtenář seznamuje s vnitřním světem a stanovisky hrdinů, autor hojně využívá přímé charakteristiky a popisu. U charakteristiky postav zaměřuje svou pozornost vždy na výrazné znaky osoby. Může se jednat o fyzický vzhled, zajímavé ošacení nebo vlastnosti a momentální náladu. Alespoň několika řádky textu je takto představena každá z postav, s nimiž se čtenář na stránkách knihy setká. Zajímavě Miroslav Hanuš využívá také vlastní Komenského dopisy, citáty a práce, které umně vkomponovává do textu, aniž by narušil jednotnost celého sdělení. Prolínáním
všech
těchto
postupů
(dialogů,
introspekcí,
úvah,
retrospekcí)
s autentickými dokumenty a myšlenkami Comenia vytváří umělecky náročné, ale myšlenkově jednotné a srozumitelné dílo.
27
6. 2. 2 Postavy Komenský Jan Amos Komenský je v díle zachycen v několika životních etapách. V každé z nich se odráží jeho momentální osud a zkušenosti. V úvodu (nikoliv však ihned v první kapitole, kde nás do děje naopak uvádí Komenský – stařec) se seznamujeme s učencem v nejlepších letech - nacházejícím se na vrcholu tvůrčích i fyzických sil, jenž však teprve nesměle klepe na dveře budoucí evropské proslulosti, když právě vydává svou jazykovou příručku Brána jazyků otevřena. Přesto má za sebou již několik bolestných zážitků - především smrt první ženy a dětí a nucený odchod z českých zemí. Poprvé je v dramatu života nucen hrát roli vyhnance, z níž už nebude nikdy vysvobozen. Podle Miroslava Hanuše ovšem v této těžké chvíli nepodléhá skepsi, ale naopak svým optimismem pomáhá ostatním českým exulantům přečkat nejtěžší chvíle po nedobrovolném opuštění domova. Stesk překrývá nadějí na brzký návrat. Víra, že opět uvidí milovanou vlast, mu později propůjčuje železné brnění v jednání s politiky a vzdělanci tehdejšího světa, u nichž až do poslední chvíle „rozsudku smrti“ pro české exulanty v podobě Vestfálského míru nepřestává orodovat za náboženskou svobodu v Čechách, a tím pádem za svůj návrat. Morová epidemie v Lešně se pro změnu stává pro autora příležitostí, jak ukázat čtenáři Komenského – křesťana v té nejryzejší podobě. Na rozdíl od jiných duchovních, u nichž „přízrak smrti proměnil srdce v kámen a dal jim zapomenout na všechno, co povznáší člověka nad hovado“16, on nezapomíná milovat bližního svého ani v těch nejtěžších chvílích a svou statečností zachrání řadu nemocných před jistou smrtí. Burcuje Bratry na kazatelně, nabádá žáky ve škole, aby nezapomněli, co to je křesťanská láska a povinnost. Komenský je líčen jako člověk, který se nebojí zloby malověrných, nezáleží mu ani na sobě samém – důležitá a primární se pro něj stává starost o nemocné a trpící. Tato část textu se blíží téměř až hagiografickému zpodobnění jeho osoby. Takřka medievalistickým pohledem na hrdinu jako na světce, pro něhož není podstatný pozemský život, ale věrnost křesťanským zásadám a víra v království nebeské, autor poukazuje na jeho morální nadřazenost vůči ostatním. Je neustále zdůrazňováno, že „nesmrtelný poutník“ byl na svou strastiplnou životní pouť vyslán s vyšším cílem a musí v něm pokračovat, dokud nebude ze svého úkolu odvolán. Obraz Komenského – „světce“ však hned vzápětí vyvažuje objev jeho civilní polohy – tváře starostlivého otce, přítele, přívětivého učitele či manžela. Z pohledu do
28
soukromí stojí za pozornost především role manžela. V románu se objevují postavy jeho dvou manželek: Marie Doroty a Jany Gajusové. První žena Magdalena je zde zmíněna jen krátce. Nejvíce je propracována postava třetí ženy Jany Gajusové. Hanuš zobrazuje celou historii nevšedního vztahu ctižádostivé dívky a moudrého učence – od chvíle seznámení, kdy Jana byla Komenskému vybrána za vhodnou manželku po smrti druhé ženy, až po starostlivou péči a lásku, kterou prokazuje mladá partnerka nemocnému starci v posledních měsících života. Podrobnějším rozborem Janiných vnitřních pohnutek je poukazováno na komplikovanost její povahy. Její péče není motivována pouze pokornou láskou, ale i snahou proniknout do světa rozumu a neobvyklých myšlenek. Druhá manželka Marie Dorota takto zajímavě vystavěnou postavou není. V odstavcích, jež jsou jí věnovány, vyniká především tragičnost jejího osudu. Svému muži obětuje vše – domov, osobní štěstí, zdraví, a nakonec i svůj život, když přes chatrné zdraví porodí vysněného syna. Ze strany Komenského jde v obou případech o vztah hluboké, věrné, ale nikoliv vášnivé lásky. O seznámení s první ženou se kniha nezmiňuje, ale svatba s Janou Gajusovou je výsledkem spíše praktických motivů než vášnivých citů. Neustálý svár různých Komenského vlastností a duševních poloh je stěžejní pro zobrazení složitosti jeho osobnosti. Dobře viditelný je tento kontrast v situacích, ve kterých proti sobě stojí Comenius-vědec a Comenius-duchovní. Renesanční osobnost vědce a vynálezce nabývá převahy při lingvistickém bádání či při snaze sestrojit perpetuum mobile. Nejednou však ukazuje konzervativní tvář teologa. Například ve chvíli, kdy se staví negativně k učení tehdejších astrologů: Koperníka, Galilea či Keplera, a to přestože ve svém mládí neváhal utratit své úspory za rukopis Koperníkova díla. Během dospělosti však převážil jeho negativní pohled na učení o heliocentrické soustavě. Dnes již víme, že v případě svého vztahu k astrologii zůstal Komenský v zajetí církevních dogmat, ale na druhé straně je nutné si přiznat, že myšlenky Koperníka a spol. byly na svou dobu natolik revoluční a odporující církevnímu učení, že jakožto duchovní (třebaže pokrokový) se ještě nemohl s nimi ztotožnit. Byl si dobře vědom, že by teorie o nebeských tělesech od základu změnila to, v co tehdejší svět i on beze zbytku věřili, a proto názory stojící tak zřetelně v opozici proti slovům Písma nemohl přijmout za své. Vnitřní boj vědce a duchovního vrcholí při Komenského pobytu v Anglii. Vědec touží po klidné, svobodné práci, přirozená touha po poznání a zvídavost mu velí, aby zůstal a věnoval se konečně pansofickému bádání, v němž vidí smysl své celoživotní
29
činnosti. Duchovní však cítí povinnost dostát závazkům vůči mateřské církvi a jejím členům. Ví, že Jednota v době vyhnanství spoléhá na jeho kontakty a jím zaručený přísun financí a on nemůže brát ohled jen na své osobní blaho. Rozhřešit tento spor nakonec pomáhá situace v Anglii, kde se vše chystá k revoluční bouři a Comenius poznává, že by zde potřebný klid nenašel. Opouští tedy ostrovy, aby vykonal další pouť – tentokráte do Švédska. Pobyt v Anglii je v knize prezentován jako zklamání a promarněný čas, který mohl hlavní protagonista strávit užitečnější prací. Lituje a zároveň doufá, že jednou bude toto jeho zastavení zdůvodněno a ospravedlněno. Rozsáhlé dílo Komenského by patrně nevzniklo bez obrovské píle, pracovitosti a kázně. Na tu upozorňuje rovněž Miroslav Hanuš, například při popisu jeho každodenních aktivit. Hlavní aktér vstává již v časných ranních hodinách, aby se stihl ještě před důležitými schůzkami pomodlit a udělat si zápis do diáře. Celý den pak tráví důležitými návštěvami, jejichž cílem zpravidla bývá zisk morální či finanční podpory pro Jednotu bratrskou a české exulanty. Své vlastní bádání, ač je Komenský považuje ve svém životě za stěžejní, odkládá až do večerních a pozdních nočních hodin. Ostatně, ústřední hrdina byl vychován podle zásad Jednoty bratrské, podle níž právě kázeň byla „jejím nejvzácnějším drahokamem a nejmocnější silou.“17. Přesto jej autor nepovažuje za zatrpklého puritána, prostého všech radostí života. Ač sám skromný a hluboce věřící člověk, neodsuzuje Komenský a priori všechny, kteří nežijí stejně asketickým životem jako on. Potvrzení tohoto názoru je mu v románu vloženo do úst při konverzaci s Václavem Hollarem: „Doufám, že jsi mě nepokládal za odpůrce radosti? Natolik nejsem puritán. A tvoje veselí jsem přijímal jako vzácný dar.“18 Samotné titulní postavě však život příliš radostí nepřináší. V románu je Komenský při chvilkách skutečného štěstí zachycen jen velice zřídka. Kromě občasného pobytu s rodinou, inspirujícího rozhovoru s přáteli či zajímavými osobnostmi je pro něj skutečnou radostí snad jen celosvětový úspěch Brány jazyků, který hladí jeho duši jazykovědce a druhotně také duši křesťanského misionáře, jelikož se šíří i mezi „pohanskými“ národy. Přesto však oslavné ódy na svou hlavu přijímá s pokorou a jistým nadhledem. Je si dobře vědom pomíjivosti slávy. Naopak je občas unaven povinnostmi, jež s sebou postavení evropské hvězdy na poli vzdělanosti přináší, a touží po samotě a klidu. Jak již bylo řečeno, šťastných období absolvuje Komenský během života minimum. Na vlastní kůži však okouší téměř všechny útrapy, jež s sebou sedmnácté století přináší: válku, smrt blízkých, pronásledování kvůli víře, vyhnanství,
30
bezcílnou pouť Evropou, chudobu atd. Zklamání a trápení sublimuje v silný pocit odpovědnosti za odstranění všeho zlého. Tyto snahy touží promítnout do svého učení o pansofii. Snaží se pomoci lidem pochopit smysl vševědy a učinit svět lepším. Jedním z ústředních témat knihy je vztah Komenského k vlasti a problematika jeho vyhnanství. Již bylo zmíněno, že od počátku hlavní hrdina věří v brzký návrat a optimismus ztrácí až v závěru románu, kdy je jisté, že k náboženské svobodě v Čechách a návratu exulantů nedojde. On sám si však může říci, že udělal vše, co mohl a leckdy i něco navíc. Comenius – hvězda evropské pedagogiky – hraje v díle důstojnou roli spasitele českého národa. Závazkem vůči Švédsku, v jehož pomoc nejvíce věří, dokonce obětuje i svobodu bádání, která je pro něj velmi důležitá. Jeho oběť je v konečném důsledku marná, přesto poukazuje na až určitým způsobem nadosobní, nevšední a odpovědný vztah Komenského k rodné zemi: „Ale jak bych mohl opustit národ, který světu tolik dal a který mě snad v blízké době bude potřebovat?(…)Nesmím zradit.“19 Věrným průvodcem titulní postavy na cestě životem a světem je samota. Ač obklopen rodinou, přáteli, učedníky a ctiteli, žije v podstatě sám uprostřed prázdnoty, spočívající v hloubce a nadčasovém dosahu jeho myšlenek, které okolí při vší vůli nemůže pochopit. Je zde ztvárněn osud a osamění velikána, jenž uprostřed davu prožívá nekonečnou „osamělost ducha“20. Společnost mu prokazuje sice úctu, lásku a pochopení pro něj jako pro člověka však nenachází. Výjimečnost hlavního hrdiny není dána jen velikostí jeho intelektu, ale především komplexem vlastností jako vlídnost, ochota kdykoliv pomoci, laskavost a bezbrannost vůči prosbám, které mu otevírají dveře tam, kam ostatní nebývají vpuštěni. Jsou to brány paláců a přepychových domů, stejně jako duše věřících. Naprostá neschopnost falše a přetvářky odzbrojuje i ta nejzatvrzelejší srdce – jako například srdce pana de Geer. Ten, ač jindy tvrdý a nesmlouvavý, zahaluje se do pláště pokory před „šlechticem ducha a rytířem víry.“21 Jednou z mála alespoň částečně negativních charakteristik, jež autor ústřednímu aktérovi přisuzuje je netrpělivost, ale i ona nachází v jeho složité povaze své opodstatnění. Komenský cítí, jak mu čas protéká mezi prsty, a ví, že ve svých padesáti letech mu jej již příliš nezbývá. On však touží toho ještě tolik sdělit, aby pomohl lidstvu poučit se z chyb. Když zjišťuje, že se díky své naivitě zavázal službám švédského školství místo toho, aby se věnoval životnímu dílu, ovládají ho další nežádoucí pocity jako vztek, podezřívavost a bezmoc.
31
Při osobní charakteristice ústředního protagonisty však nemluví jen vypravěč, ale hodnocení jeho osoby je vkládáno také do myšlenek osobností, které se s ním setkaly. Jejich nazírání je leckdy ovlivňováno jejich postojem k životu, církvi, společnosti. Všechny však mají jedno společné – přestože někteří z jmenovaných nesouhlasí s Komenským v názorech, pohledu na svět či náboženském vyznání, vždy se shodují v uznání jeho velké vnitřní síly a osobního kouzla. V pohledu světáckého umělce Hollara se odráží obdiv k tomu, že (třebaže duchovní) dokáže respektovat lidi kochající se radostmi života, přestože sám žije asketickým životem. Kapitán na lodi, s níž se Komenský plavil do Anglie, zase oceňuje jeho toleranci vůči názorům ostatních: „Nejsi jen statečný, ale moudrý, protože vyložíš svoje stanovisko a nenutíš mě, abych je přijal.“22 Učitel národů si někdy podmaňuje okolí již při prvním setkání. Jeho nebývalé šlechetnosti a citové noblesy si ihned při prvním setkání povšimnou angličtí vědci, kteří jej pozvali do Anglie. Hlavní aktér zapůsobí také na pana Vavřince de Geer, jenž jej začne finančně podporovat. Počáteční nedůvěra bohatého podnikatele v osudem zkoušeného vyhnance se mění právě při jejich osobním setkání. De Geer si při něm uvědomí, že jeho host není obyčejným učencem, ale zpovědníkem, v jehož očích lze vždy nalézt pochopení a laskavost. Bohatá osobní zkušenost člověka neustále pronásledovaného a prchajícího před lidskou zlobou ho naučila nikoliv nenávisti, ale toleranci a porozumění vůči ostatním. Těmito vlastnostmi si Komenský získává nizozemského mecenáše i ostatní na svou stranu.
Další postavy Kromě hlavního hrdiny je dílo zaplněno řadou dalších figur, pomocí nichž Miroslav Hanuš kreslí dokonalý politický a společenský obraz tehdejší Evropy. Vedle životní poutě Komenského se tak zřetelně zrcadlí další rovina románu – osud starého kontinentu na sklonku třicetileté války, jež tvoří smutnou kulisu a rámec jeho života. Comenius zde vystupuje jako moudrý a všude respektovaný poutník, který se při své cestě Evropou setkává s osobnostmi vědy, umění i politiky, přičemž každá z nich je střípkem mozaiky zvané sedmnácté století. Většina postav románu je historicky doložitelná. I tady se snažil autor zachovat historickou hodnověrnost díla, jelikož například o první manželce a dětech „učitele národů“ se zmiňuje pouze okrajově, jelikož jejich bližší osudy se nám nedochovaly. Tam, kde tedy Hanuš nemá oporu ve faktech, nezabředává do podrobností. Přesto se lze v knize setkat také s figurami fiktivním – i ony však mají v příběhu svůj význam,
32
například postava islandského námořníka Jóna, Komenského věrného průvodce při jeho nebezpečné plavbě do Anglie. Jak již bylo řečeno, základní osu románu však tvoří setkání s historickými osobnostmi. Je jím věnováno více či méně prostoru, vždy podle toho jak dalece měly vliv na Komenského životní směřování. Některé - jako například pan Ludvík de Geer, kancléř Oxenstierna nebo Petr Figulus do děje zasánou vícekrát, jiné jsou hlavně ústředními aktéry jim věnovaných podkapitol nebo jejich částí. Hned v úvodní kapitole tak ožívá postava Samuela Maresia, francouzského teologa, s nímž se Comenius dostal do sporu v posledních letech života. Oba muži se setkali již dříve (roku 1656), a přestože je na počátku pojil jistý druh přátelství, Miroslav Hanuš vkládá už tady do svých vět určitou skepsi a nedůvěřivost vůči muži, jenž se Komenského později svými útoky velice dotkl. Maresia charakterizuje zhruba takto: „Jeho ušlechtilost, od počátku okouzlující, byla jiná a jiného rodu. Postavil se za věc reformované církve a jeho ústy obvykle mluvil Kalvín a Bůh Starého zákona, který častěji poroučí a tresce, než miluje a odpouští.“23 Pozdější nevraživost zejména ze strany Maresia je pak jen důkazem toho, že ani v protestantském táboře nevládla jednota a Komenského snaha o sjednocení tehdejšího nesmiřitelného náboženského světa byla holou utopií. V Anglii se Komenský seznamuje s Václavem Hollarem, umělcem, který je svým bohémstvím, veselím a touhou po přepychu až neskutečně vzdálený asketickému bratrskému biskupovi. Přesto autor ukazuje, že i takto rozdílné autority může pojit přátelství vybudované na společném základě touhy po domově. Další ze stěžejních myšlenek knihy - láska k vzdálené vlasti a jejím obyvatelům - tak dostává konkrétní podobu ve vztahu dvou věhlasných, ale životem i názory tak diametrálně odlišných, Čechů. V Nizozemí potkává René Descarta – muže, s nímž se nemůže názorově nikdy shodnout. Komenský se mu pokusí vyložit svou pansofickou vizi, podle níž je rozum podřízen Bohu. Descartes však tvrdí: rozum přijímá jen to, o čem je přesvědčen – rozhoduje i o boží existenci. Střetává se hluboce věřící člověk s filozofem, jenž se stal později vzorem racionalistů. Přestože si tito dva nemohou plně porozumět a uznat názor druhého, svou velikost dokazují vzájemným respektem. Zajímavý psychologický portrét maluje Miroslav Hanuš také v případě jedné z důležitých vedlejších postav – pana Ludvíka de Geer. Bohatý nizozemský šlechtic je zde zachycen jako duševně rozpolcená osobnost. Sice bohatne výrobou děl pro boje
33
třicetileté války, zároveň se však cítí vinen tím, že se podílí na ničení lidských životů. Finanční podpora Komenského má být jeho vykoupením před Bohem. Českého učence vidí zpočátku jen jako svou loutku a „dar“ švédskému království, jímž si kupuje přízeň tamějších mocných stejně jako svými zbraněmi, které dodává švédskému vojsku. Právě ona „loutka“ však dokáže to, co nikdo před ní: nahlédnout do duše marnivého obchodníka bez skrupulí a nalézt v ní strach z promarněného života beze smyslu. Úlohy Comeniova společníka na cestě Evropou se zhostil Petr Figulus. V jeho postavě je zobrazen věrný přítel, partner v těžkých zkouškách i následovník Komenského odkazu. Jeho učitel a rádce do něj promítá své naděje a věří, že Figulus bude pokračovat v myšlenkách jeho díla, protože vlastní syn se věnuje spíše radostem života než namáhavé vědecké práci.
34
6. 2. 3 Jazyk Jak již bylo několikrát zdůrazněno, Miroslav Hanuš se v životopisném románu Osud národa pokouší o co nejpřesnější a nejpravdivější nakládání s historickými fakty. Tento přístup se odráží rovněž v jazykové rovině díla, a sice se promítá do konstrukce vět a volby jazykových prostředků. Nejen pomocí barvitých popisů osob, měst, věcí, či myšlenek osobností můžeme na okamžik nahlédnout do Evropy nacházející se momentálně ve víru bojů třicetileté války. Jedním z důležitých průvodců po světě raně barokní společnosti je právě jazyk. Nejprve se zaměřme na jazyk pásma vypravěče a pásma postav. Na první pohled není rozdíl mezi narativními rovinami nikterak výrazný. V obou se lze setkat s lexikem, jež lze označit za knižní, místy až archaické. Jedná se například o hojné užití přechodníkových vazeb, jmenných tvarů adjektiv, infinitivního sufixu –ti či některých dnes již nepoužívaných slov a tvarů. Celý text tak vyznívá v podstatě uceleně a jednolitě, takřka nelze rozeznat rozdíl mezi jazykem vypravěče, dialogů a vnitřní řeči postav. Řeč dialogů je však přece jen v lecčems specifická. Právě v ní se nejvíc odráží třpyt a náboženská obřadnost sedmnáctého století. Jazykovým jevem, jímž autor zhmotňuje Komenského éru, je například inspirace dobovou syntaxí. Humanistická perioda asociuje jazyk děl samotného „učitele národů“: „Odpusť, drahý příteli, nechtěl jsem tě zarmoutit, dotýkaje se tak bolestivé rány; nemohu nepomyslit, jak příliš snadno utrpí zkázu tito naší něžní přátelé a spolubojovníci.“24 Ve větách je patrná deklarativnost a rétoričnost tehdejších mluvených projevů. Několikrát během jednoho dialogu se setkáváme s oslovením partnera v diskuzi, ať už je to rozhovor soukromý, intimní, disputace učenců či veřejný projev: „moje drahá“25, „dvojctihodný“26, „velmi důstojný pane Comenie“27, „vznešený ochránce“28. Naléhavost sdělení je v případě přímé řeči ještě podtržena užitím imperativu, zpravidla ve významu zdvořilé žádosti: „Prokaž mi čest a buď mým hostem.“29, „Jen vyprávějte…“30. Občas je zdvořilý rozkaz vyjádřen také pomoci dnes již značně knižního slovesa ráčiti: „račiž pokračovat“31, „račiž míti na paměti“32. Jak již bylo řečeno, v obou narativních pásmech se vyskytuje řada dnes již knižních, popřípadě archaických jazykových jevů. K nejfrekventovanějším patří použití
35
přechodníkových vazeb. Téměř na každé stránce textu se lze setkat s přechodníkem minulým či přítomným, někdy dokonce v jedné větě či odstavci: „Přece však neušlo oběma zaujatým pozorovatelům, jak se posádka hbitě pohybuje po žebřích a ráhnech, uvolňujíc nové a nové plachtoví, které jí rval vítr z rukou s ohlušujícími údery. Země byla ještě na dohled a bylo možno pozorovat, jak loď, naklonivši se po větru, rychleji a rychleji klouže po vlnách.“33 Poměrně často se v textu objevují také jmenné tvary adjektiv, a to především jako součást opisného pasiva u sloves. Jsou to jednak tvary slov, jež lze ještě dnes spatřit v knižní mluvě: „byl rozechvěn“34, „byl rozhodnut“35, tak ty, které z dnešního jazyka již téměř vymizely: „byl potřeben“36, „byl prázden“37. V infinitivních vazbách je velice častý sufix –ti, v současnosti již považovaný za archaický, přesto je možné si všimnout rovněž infinitivů zakončených na -t. Výběr některé z variant se pravděpodobně neřídí žádnými pravidly, jelikož se s oběma můžeme setkat jak v pásmu vypravěče, tak v pásmu postav. Nejedná se tedy o prostředek rozlišující tyto dvě roviny. Někdy jsou obě možnosti dokonce užity v téže větě: „Nezbývalo než smířiti se s činem, který se nemohl odestát.“38 V přímé řeči se také hustě objevuje příklonka –li a to ne vždy v dnešní funkci spojky: „Dávno-lis nejedl?“39, „Bože můj, živote můj, ještě-liž dýchání mé jest ve mně?“40, přesto však její užití jako spojovacího výrazu převládá: „Napíšeš-li znovu, bude tvůj dopis odeslán s doprovodem mých přímluvných slov.“41 K dotvoření atmosféry doby autor využívá také archaismy. Většina archaismů má
slovotvorný
charakter,
například
substantiva:
„slitovnost“42,
„houfce“43,
„kročeje“44 či „kbelec“45. Přesto je možno najít také archaismy hláskoslovné: „kollegami“46, „evropejských“47 a lexikální: „spěže“48, „škartky“49. Dalším prostředkem ozvláštnění textu jsou cizojazyčná slova a vazby, z nich pak v prvé řadě latinismy. Latina jako hlavní dorozumívací jazyk tehdejšího světa vzdělanců se vine knihou jak v podobě reálných názvů děl Komenského i ostatních učenců, tak především prostřednictvím latinských citátů. Překlad k nim však připojen není, a tak je čtenář odkázán pouze na své vlastní jazykové schopnosti. Na některých místech se dají souvislosti odvodit z kontextu, zpravidla se ovšem jedná o výroky, pro jejichž pochopení je třeba alespoň částečné znalosti latiny či lépe citátů samotných. Je nutné zdůraznit, že řada použitých latinských vět však není čerpána pouze z Bible (tzv. biblismy), ale také z odkazu starých Římanů. Miroslav Hanuš tak nechává vyniknout hlavnímu inspiračnímu zdroji doznívajícího humanismu - antické kultuře. V různých
36
souvislostech se objevují také jednotlivá latinská slova, opět především jako prostředek evokující raně barokní kulturu: „alumnové“50, „tuskulus“51 či „infundibulum“52, například také ale jako oslovení: „dominus Comenius“53. Latina je rovněž užita v názvu jedné z kapitol, a sice v podobě okřídleného Caesarova citátu Iacta est alea. Význam latiny jako takřka nepostradatelného komunikačního prostředku v prostředí evropských vzdělanců té doby je zvýrazněno občasným nahrazením jmen postav jejich latinskými ekvivalenty: Comenius, Cartesius, Copernicus atd. Do diskuse Komenského s Descartem jsou pak umně vloženy známé latinské citáty obou mužů: Komenského „absit violentia rebus“54 i známější Descartovo „Cogito ergo sum“55. Kromě latinismů dává autor občas zaznít také slovům dalších jazyků. V kapitole o Komenského cestě do Anglie se tak objevují některé anglikanismy. Jedná se hlavně o názvy lodí: „Flying Adventure“56, „Sovereign of the Seas“57, „dogbooty“58, části dialogů: „‘Speaking English?‘ ptal se neznámý s úsměvem. ‘Of course yes, Sir‘“59 či slova, jež jsou zakomponována přímo do textu: „pozvání k lunchi“60. V textu se na dvou místech vyskytnou také řecké citáty, a to o dokonce v původní řecké abecedě, bohužel však bez překladu, tudíž opět pro laika těžko srozumitelné. Zde je zřetelně vidět, k jakému publiku Miroslav Hanuš směřoval své dílo – počítal s humanitně vzdělaným čtenářem, jenž se kromě filozofie, historie či mechaniky orientuje kupříkladu i v klasických jazycích. Jazyk Miroslava Hanuše je často zkrášlen básnickými prostředky. V textu lze najít například oxymóron: „tma světlejší“61, „tekutý oheň“62, ovšem odhalíme zde i synestézii: „chutnat očima“63. V souvislosti s pobytem v Londýně nebo plavbou po moři přibývají básnické obraty navozující tesknou a melancholickou atmosféru: „…moře, vichr a loď vymýšlely nové variace na prosté, jímavé thema fugy. Sténání lodi – zdali neznělo jako lidský hlas úzkosti, naděje a odvahy?“64 Avšak nejčastějšími básnickými prostředky jsou metafory a personifikace. Z většiny vyzařuje určitá melancholie, stísněnost a osamocení: „…Londýn stísněný podzimními mlhami a někdy jako zasněný.“65, odkrýt lze však rovněž personifikaci neobvyklou: „budoucnost je těhotna nepředstavitelnými událostmi“66. Básnický jazyk koresponduje s lexikem celého díla. Propůjčuje knize společně s knižními či archaickými výrazy a dobovou syntaxí patinu vznešenosti a okázalosti.
37
6. 3 Poutník v Amsterdamu 6. 3. 1 Charakteristika románu a jeho kompozice Druhý díl dilogie Miroslava Hanuše nese název Poutník v Amsterdamu a velice těsně navazuje na předešlý román Osud národa. Vzájemná propojenost obou částí je natolik zřejmá, že lze obě díla de facto považovat za jeden, i když počtem stran značně hutný román. Autor z velké části nemění používané jazykové prostředky, ani nepřidává příliš mnoho nových postav, vystačí si v podstatě se stejnými aktéry doplněnými o osoby, které dotvářejí Komenského pobyt v Uhrách nebo Amsterdamu. Oproti prvnímu dílu přibývá úvahových pasáží a ne vždy důležitých popisů, vlivem nichž ztrácí text jakési vnitřní napětí a dramatičnost na úkor určité „monotónnosti a rozvláčnosti“67. Ovšem Poutník v Amsterdamu není pouhým biografickým románem, jelikož v sobě zdařile propojuje prvky próz historických, filozofických či psychologických. Čtyři sta osmdesát pět stran textu je pro změnu rozděleno do desíti kapitol vždy opatřených číslem a názvem. Stejně jako v první části se i zde kapitoly dále člení na dílčí podkapitoly, jež jsou označeny buď pouze číslovkou, popřípadě ji doplňuje datum a místo děje. Při pojmenování podkapitol si Miroslav Hanuš počínal méně invenčně než v Osudu národa, kde využíval také jména postav či metaforické názvy. Za touto změnou stojí pravděpodobně skutečnost, že místa děje a jednotliví aktéři se v druhém díle nestřídají příliš často, případně nejsou pro příběh natolik podstatní, aby jim byly věnovány celé podkapitoly. Jména některých hlavních osobností vyprávění se přesto vyskytnou alespoň v čele některých hlavních kapitol – například Zikmund (tzn. Zikmund Rákóczi – sedmihradský kníže a hostitel Komenského v Blatném Potoce) nebo Daniel (Komenského syn). Titul díla Poutník v Amsterdamu odkazuje na jednu z takřka celoživotních rolí Komenského – roli poutníka, do níž však obvykle nebyl obsazován dobrovolně. Objevuje se v ní již při svých studiích, kdy odchází až do západní Evropy, a s výjimkou krátkých životních etap ji hraje celý život. Právě lexikum spojené s putováním, vyhnanstvím a cestou bývá v souvislosti s osobností Komenského používáno velice často. Sám Miroslav Hanuš v obou románech opětovně pracuje se slovy poutník, putování, bloudění, či jejich tragičtěji zabarvenými variantami: trosečník, vyhnanec, psanec. Jednou z naprosto zřejmých asociací nabízejících se v souvislosti se slovem poutník je přirozeně vazba na dílo Labyrint světa a ráj srdce. Komenský stejně jako
38
jeho hrdina - poutník, prochází labyrintem světa a po poznání všech křivd a nepravostí, kterým byl celý život vystaven, se uchyluje do ráje svého srdce. Z úlohy poutníka se Comenius nevymaní do konce svého života a rovněž jeho poslední bydliště a místo smrti Amsterdam pro něj není konečným místem odpočinku, nýbrž jen jednou ze zastávek na pouti k nesmrtelnosti. Také druhý díl nemá klasickou chronologickou kompozici, ale prolínají se v něm různé časové roviny. Nejedná se však o retrospektivy vložené do vyprávění, naopak děj pro změnu začíná v minulosti a až později se dovídáme, že se jedná o vzpomínky stárnoucího Komenského účtující ho se svým životem. V Osudu národa jsme Komenského opustili v létě roku 1848, kdy se těžce vyrovnával s výsledky Vestfálského míru a po smrti druhé ženy uzavřel sňatek z rozumu s Janou Gajusovou. Druhý román začíná společným příjezdem novomanželů do Lešna a nastíněním komplikované rodinné situace, kde hlavním nositelem těžkostí je nejstarší dcera Kristina, odmítající přijmout Janu jako matku. Po krátké exkurzi do Amsterdamu roku 1670, kdy vychází najevo, že předkládaný příběh je součást Komenského životopisu diktovaného synu Danielovi, se vyprávění přesouvá do Uher. Zde je „učitel národů“ pozván knížecí rodinou Rákócziů. Uherské anabázi je věnována zhruba třetina knihy, i když je text stále častěji přerušován vsuvkami z posledních měsíců Komenského života, při nichž je přiblížena tragika jeho osudu či blíže představena postava Daniela, jenž by měl být pokračovatelem otcova odkazu. Časové roviny se začínají prolínat pravidelněji, a tak se střídají reminiscence na požár v Lešně nebo na příjezd do Nizozemí s líčením poslední životní etapy v Amsterdamu zakončené Komenského úmrtím. Rovněž Poutník v Amsterdamu je opatřen určitým epilogem v podobě závěrečné kapitoly (Recepce pro pana van den Linden). V ní se postava Jana Amose již neobjevuje. Zatímco epilog první části v podobě švédského obléhání Prahy symbolizuje prohru Komenského, epilog druhého dílu se nese ve znamení vítězství jeho myšlenkového dědictví napříč historií. V Mohuči v dubnu 1671 se slavný a uznávaný německý filozof Wilhelm Leibnitz setkává s nizozemským velvyslancem a vyptává se jej na smrt Comenia. Mladý velvyslanec hovoří nejasně a Leibnitz začíná tušit, že diplomat vlastně neví, kdo Komenský byl. Evropský velikán postupně upadá do zapomnění. Leibnitz se zamýšlí nad „poutníkovým“ osudem a píše na jeho počest oslavnou báseň. Ukazuje se, že díky úsilí vizionářů typu Leibnitze Komenského práce
39
nezapadne do propadliště dějin a jeho nadčasové myšlenky se stanou východiskem pro vzdálené generace. Ani v druhém románu o životě Jana Amose Komenského neopouští spisovatel vyprávění ve třetí osobě (tzv. er-formu). Základní formální výstavbu textu opět tvoří dlouhé dialogy a vnitřní monology Komenského a ostatních hrdinů, v nichž ještě narůstá počet úvahových sekvencí na úkor dramatických zvratů. Jestliže první část nabízela alespoň několik dynamických a dramatických úryvků (viz plavba do Anglie, obléhání Prahy Švédy), nyní se v knize téměř nevyskytují. Také napínavé a tragické okolnosti lešenského požáru a následného útěku, kterým například Leontina Mašínová věnuje takřka detailní pozornost, jsou představeny jen stručně v rámci Janina vypravování Danielovi. Zdrojem napětí tedy u Hanuše již tradičně nejsou nečekané dějové zvraty a zápletky, ale boje ducha a myšlenek. Využity jsou znovu rovněž Komenského dopisy, citáty a parafráze jeho děl, jež jsou nerušivě zabudovány do textu a vytvářejí tak poměrně autentický obraz jedné z největších osobností českých dějin.
40
6. 3. 2 Postavy Komenský Komenský se tentokrát v knize objevuje ve dvou důležitých životních fázích. Ještě v Uhrách poznáváme muže, který má světu tolik co říct a chtěl by ovlivnit jeho momentální směřování. Sice zklamaný předchozími zkušenostmi, jež ho několikrát uvrhly do smutných úvah nad marností veškerého úsilí, přesto se stále nehodlá vzdát a touží pomoci nejen českému národu, nýbrž celému lidstvu. Odmítá přijmout roli loutky v rukou mocných a má v úmyslu ovlivnit chod dějin. Ke konci života však přichází těžká deprese a deziluze nad troskami veškerých nadějí. Ví, že do vlasti se už nikdy nevrátí, a tuší, že spisy věnované pansofii nikdy nedokončí. Nicméně ani na smrtelné posteli nepřestává doufat, že jeho myšlenky a touhy najdou následovníky, kteří je dokáží přeměnit ve skutečnost: „Ve vaši moci je, miláčkové, abyste dali žít rozumu a v kleci navždy uvěznili šílenství“68 Miroslav Hanuš také v druhé části nabízí zajímavý portrét Jana Amose Komenského, přičemž nevychází z pouhého povrchního popisu, ale noří se pod povrch a usiluje o ztvárnění všech pohnutek a duševních svárů hlavního aktéra. Sesazuje jej z piedestalu národního hrdiny a nezapomíná ani na negativní stránky povahy, jež v prvním díle nebyly tolik zřejmé. Komenský je zobrazen jako člověk z masa a kostí dělající chyby. Může být nespravedlivý k rodině, nedůtklivý k okolí, ovšem na pozadí těchto lidských nedostatků ještě více vyniká jeho genialita a nesmrtelnost. Hned v úvodu nechává autor Komenského účtovat s dosavadním životem, který po podpisu Vestfálského míru ztrácí na okamžik hlavní smysl. Dominantním pocitem zaplavujícím duši je marnost, jelikož Komenský směřoval svou dosavadní práci k obrodě české společnosti po odchodu Habsburků a nyní se sen zhroutil. Nicméně pocit nenaplněnosti a marnosti jej ovládá jen krátce, poněvadž naději začne upínat k sedmihradskému knížeti a k jeho úloze v boji proti nenáviděnému protivníkovi. Za přijetím nabídky působení v Blatném Potoce tak můžeme vidět nikoliv snahu získat osobní prospěch, ale touhu přimět politiky, aby obrátili svůj zájem k českým zemím. Zatímco v Osudu národa je Comenius představen jako individualita evropského formátu, které se zájmem naslouchají nejvýznamnější osobnosti světové politiky a kultury a jejíž pokus dosáhnout osvobození rodné vlasti se nejeví nereálně, v Poutníkovi v Amsterdamu se již plně rýsuje tragika jeho osudu. Komenský je v očích mnohých degradován z velikána na pouhého fantastu odmítajícího se vzdát svých pošetilých
41
plánů. Situace v Evropě se změnila. Hlavní protagonista si tento fakt ještě není schopen plně uvědomit, chápe jej však švédský kancléř Oxenstierna, když tvrdí, že on i Comenius „…byli příliš dlouho živi. Užasle se rozhlížíme po světě, který už dávno není náš.“69 Neohraničená velikost a nesporná genialita Komenského je z pohledu jeho současníků zastiňována některými neracionálními kroky, jež při své pošetilé touze zachránit vlast podniká. Místo toho, aby se soustředil na svou práci, nechává se rozptylovat malichernostmi. Právě zde ukazuje autor svého hrdinu v negativním světle jako podrážděného a nedůtklivého muže obracejícího svůj hněv někdy i proti vlastní rodině. Během působení v Blatném Potoce je pro změnu poukázáno na Komenského nestálost a přecitlivělost vůči invektivám okolí. Uzavírá se do sebe. Bez plné podpory ostatních učitelů a žáků nedokáže naplňovat účel, ze nímž byl do Uher povolán, a tak plánovaná reforma nepostupuje dostatečně rychle. Ovšem stojí za vším pouze lenivost žáků a nepřízeň učitelů? Miroslav Hanuš ponechává čtenáři prostor pro vlastní názor. Vedle nepřízně ředitele školy Tolnaie totiž vidí i vrtkavost ústředního aktéra, neustále pohlcovaného novými nápady a často neschopného dovést do konce práci, která pro něj v daný okamžik již není důležitá. Hlavní protagonista je mimo jiné líčen jako puntičkář žádající od všech i od sebe maximum, jenž někdy nedokáže rozlišovat mezi podstatnými a okrajovými zájmy. S touto charakteristikou lze v zásadě souhlasit. Comenius byl člověk neobyčejně zvídavý, pracovitý a moudrý. Ve vědě takřka nenajdeme oblast, o níž by se ve své tvorbě nezmínil. Vedle literatury, historie, pedagogiky, lingvistiky či hudby se zajímal také o chemii, geografii, fyziku nebo astronomii. Přesto řada jeho spisů vyšla až po dlouhých průtazích, jelikož odmítal pustit do tisku „nedokonalé“ dílo. Spousta prací proto zůstala jen v rukopisech či nedokončena. Nejčastějším atributem přiřazovaným ve druhém díle ke Komenskému je slovo snílek. Jako o fantastovi a snílkovi o něm hovoří přímo či nepřímo některé postavy románu, pro tehdejší dobu příliš utopické vize se zrcadlí i v jeho chování. Za blouznivce jej občas považují mocní, s nimiž jedná, aniž by si uvědomovali, že onen utopista je svou velikostí překonal. Komenského potkal charakteristický osud vizionářů, ve své době zůstává z velké části nepochopen. V očích racionálních politiků, podnikatelů či vědců je Comenius kompromitován především svou vírou v revelace, které se odmítá vzdát i přes naléhání dvou nejbližších
42
lidí - manželky Jany a Petra Figula. Z dnešního pohledu je zmiňovaná tvrdohlavost nesrozumitelná. Jak již však bylo řečeno, Komenského důvěra a naivita souvisely s nadějí na návrat do vlasti a vize Drabíka, Kottera a Poniatowské ji podporovaly. K dané variantě se kloní rovněž Miroslav Hanuš, svého hrdinu ovšem bezhlavě neobhajuje, naopak poukazuje zejména ve vztahu k Drabíkovi na nepochopitelnou zaslepenost ústřední postavy. Přestože autor nezobrazuje Comenia pouze v pozitivním světle, ani na okamžik nepochybuje o jeho genialitě. Na pozadí výjimečnosti se všechny ostatní vlastnosti, pozitivní nebo negativní, jeví jako nepodstatné. Do úst Petra Figula je vložena věta, jež má onen postoj obhájit: „Kdo jsme my všichni kolem něho, kteří ho dychtíme spoutat a vnutit mu svoje představy o účelné kázni, když jediný zášleh jeho génia sežehne a rozboří hráze naší malověrnosti.“70 Později se u Komenského objevují rysy spojené se stárnutím a únavou. „Nahlodán stářím, nemocí a strastmi života…“71 se ještě více propadá do vlastního světa nekonečných myšlenek a vzdaluje se ostatním. Ačkoliv se cítí jako „ožebračený a uvnitř vyprahlý trosečník“72, odmítá do konce svého života nečinně přihlížet divadlu světa jako pouhý divák. Skrze tento pohled je pak nahlíženo na nový pracovní zápal, který prožívá po svém příchodu do Nizozemí. Po ztrátě většiny spisů touží zanechat budoucím generacím alespoň část svých myšlenek. V prvním díle bylo nastíněno setkání Komenského s René Descartem. Vzájemná výměna názorů skončila myšlenkovým patem, jelikož bylo naprosto zřejmé, že se oba muži nedokážou shodnout. Nyní se Comenius posouvá ve svých úvahách o úroveň výš a lituje smrti Cartesia, jež zabránila nové konfrontaci. Překonává některé své dřívější mínění a uznává filozofii za sestru teologie, zároveň však dochází ještě dál, když „nakonec pochopil význam svobodného rozumu a navíc dovedl vidět člověka v jednotě rozumu a smyslů a vyjádřit jeho společenské poslání.“73 Z předchozích řádků vyplývá, že titulní postava je v Poutníkovi z Amsterdamu více kontroverzní a z hlediska psychologické propracovanosti také zajímavější než v díle předchozím. Ústřednímu protagonistovi přibývají některé dříve opomíjené (i záporné) charakteristiky. Ovšem nejedná se o záměr spisovatele demytizovat svého hrdinu za každou cenu, posun k větší kontroverzi vyplývá z vlastního života Komenského, jenž se vlivem mnoha okolností stává z dnešního pohledu více problematickým. Objevuje se v něm otázka revelací, marné politické úsilí ve prospěch
43
českých zájmů, rozptylování ne vždy zásadními úkoly na úkor důležité práce nebo ataky protivníků. To vše dává romanopisci více prostoru pro psychologizaci hlavního hrdiny.
Další postavy V Poutníkovi z Amsterdamu se potkáváme opět zpravidla s postavami skutečně žijícími. Nových aktérů děje příliš nepřibývá, řada z nich prochází plynule oběma díly dilogie. Z těch nejvýznamnějších je to Komenského žena Jana Gajusová, Petr Figulus nebo pan Ludvík de Geer. Nicméně přibývají i hrdinové noví: například sedmihradský kníže Zikmund Rákóczi, kněžna Zuzana Lórantfy, Vavřinec de Geer (syn Ludvíka de Geer) či Komenského syn Daniel. Charakterizace a psychologizace většiny postav je propracovaná a hluboká, vedlejší hrdinové tak neslouží pouze k dokreslení dobového koloritu, nýbrž jsou plnohodnotnými protagonisty příběhu. Z nové perspektivy je nahlížen vztah Komenského k Petru Figulovi, jehož považuje za svého druhého syna a následovníka. Zatímco v prvém románu je jejich přátelství takřka ideální, nyní Petr dospívá do podoby velkého oponenta svého učitele. Představuje jakési jeho rozumnější „druhé já“ vracející pošetilého a do snů a vizí zahloubaného starce do reality. Komenský sice neupadá do senility stáří, ale pro svůj stupňující se idealismus ztrácí kontakt se skutečností. Petr pochybuje o pravosti revelací a uvědomuje si zbytečné rozptylování politickými záležitostmi, které tchána (Petr se oženil s Komenského dcerou Bětuškou) odvádějí od podstatné práce. Je to právě Figulova postava, do níž mohl autor zakomponovat pochybnosti o některý činech hlavního hrdiny, aniž by snížil jeho výjimečnost. Petr svého učitele miluje a ctí, považuje jej za génia. Zároveň ví, že ani on není bez chyb. Ústy milujícího, moudrého a životu více otevřeného Petra Figula zaznívají hlasy pochybnosti samotného Miroslava Hanuše. Velice zajímavě je zpodobněna postava Komenského třetí ženy Jany. V průběhu druhé části je sledována celá geneze jejich vztahu, která byla v Osudu národa jen zčásti nastíněna. Janu od počátku přitahovala manželova velkolepost, ze slepé obdivovatelky však vyrůstá Comeniovi rovnocenná partnerka převyšující svého geniálního, ale mnohokrát v oblacích létajícího muže selským rozumem a uměním vidět skutečnost bez příkras. Jana se zcela obětuje pro svého muže, ve vlastních očích se rouhá tím, že jej uctívá více než Boha, současně vedle něj žije v obrovské samotě. V postavě druhé ženy se rýsuje další rozumový protipól Komenského (po Petru Figulovi) v nejbližším okolí. Jana si uvědomuje zranitelnost a důvěřivost svého partnera a snaží se jej ochránit. Je
44
tomu tak také v případě „proroka“ Drabíka, jehož vidění odmítá a považuje jej za parazita snažícího se vydobýt pro sebe prospěch z přítelovy slávy. Právě postava Mikuláše Drabíka představuje pro každého životopisce „učitele národů“ velkou výzvu. Jednoznačné odsouzení není zpravidla možné, jelikož odpověď na otázku, proč natolik vzdělaný a moudrý muž jako Komenský Drabíkovi podléhal, se pak velice komplikuje. Podobně jako Leontina Mašínová vkládá zpočátku Miroslav Hanuš svému hrdinovi do mysli určitou skepsi, když se Drabík v jeho blízkosti objevuje. Dokonce jej považuje za „nebezpečného pomatence“74 a „prorokova“ teatrálnost a ukřivděnost se mu protiví. Zpupný, pyšný a sebou okouzlený Drabík se přisává na důvěřivé srdce svého přítele a začíná ho ovládat. Na první pohled není zřejmé, kde se bere Komenského dobrota a trpělivost s mužem, jenž s ním manipuluje a často využívá jeho bezbrannosti a obrací vůči němu svůj hněv. Již několikrát byly zmíněny důvody, proč Comenius revelacím věřil, v případě Drabíkových proroctví však autor přichází ještě na jednu možnou příčinu. Komenský se podle něj „věštce zla“75 bojí, protože má pocit, že prostřednictvím něj promlouvá jeho svědomí. „Prorok“ Drabicius je totiž skvělý manipulátor a fanatický řečník umně využívající skryté výčitky a slabosti Komenského. Ví, že se hlavní protagonista trápí svým relativním blahobytem, jemuž se v Uhrách těší, přičemž řada ostatních členů Jednoty musí žít v chudobě. Drabík neváhá tyto argumenty zužitkovat při svých útocích, kdy údajně jeho ústy hovoří sám Bůh. Hluboce věřící Jan Amos podléhá „neschopen už rozeznat lidskou nízkost od plápolu božího hněvu.“76 Lidsky a věrohodně jsou zobrazeni Comeniovi hostitelé v Blatném Potoce: kníže Zikmund a jeho matka Zuzana. Především v mladém knížeti nachází titulní postava svou spřízněnou duši. Zikmund - více učenec než šlechtic - je okouzlen duchem a rozsahem znalostí svého učitele. Stávají se z nich přátelé. Tentokrát se částečně do role manipulátora dostává sám Komenský. Svého dobromyslného žáka a přítele se totiž snaží ovlivnit v politických názorech a usiluje o to, aby Sedmihradsko vstoupilo do války s Habsburky. V české otázce dosti tvrdohlavý ústřední aktér ovšem v případě Zikmunda a Zuzany naráží a do bojů s nejistým výsledkem je vtáhnout nedokáže. Více prostoru než v prvním díle se dostává ostatním členům Komenského rodiny. Vedle nenaplněné lásky dcery Kristiny k Petru Figulovi, který dává přednost její mladší sestře (Kristina pak hledá zapomnění ve vztahu s Janem Molitorem), se do popředí dostává zejména postava Komenského nejmladšího syna Daniela. Ten je v prvním románu zmíněn jen velmi okrajově jako nepovedené dítě, jež nenaplnilo
45
naděje do něj vkládané. Nyní již není Daniel souzen tak příkře, naopak synovo chování a jednání vzbuzuje u čtenáře možná větší sympatie než přísnost a nesmlouvavost asketického otce. Daniel miluje život a odmítá jej zasvětit práci, pro niž nezískal otcovy vlohy, přesto dokáže potlačit svou přirozenost a snaží se splnit otcem zadaný úkol – dokončit jeho paměti. Obětuje se otcově velikosti a stává se průvodcem čtenáře světem vzpomínek ve chvíli, kdy sám Komenský nemá dostatek sil k psaní. Také Danielova postava se pro spisovatele stává prostředkem ke konstruktivní kritice některých činů a omylů hrdiny. Daniel je symbolem člověka nadcházející etapy osvícenství a racionalismu. Netouží se ve všem podřizovat otázkám víry, za svého učitele volí raději Descarta než vlastního otce, rozumí Koperníkovi, Galileovi nebo Keplerovi, váží si Spinozy. Komenského potomek je představitelem nového světa, v němž vládu plně přebírá rozum. V úvodu se ještě setkáváme s dvěma významnými postavami první části: švédským kancléřem Oxenstiernou a Ludvíkem de Geer. Oba stárnoucí a zlomení muži jsou spolu s Komenským představiteli odcházející generace, pro niž už není na jevišti dějin místo, jelikož jejich role byly vyškrtnuty ze scénáře zároveň s koncem třicetileté války.
46
6. 3. 3 Jazyk Kromě hlavního hrdiny a některých postav je pojítkem obou dílů jazyk. Autor nevybočuje ze stylu nastoleném v prvním románu a v syntaxi i lexiku se opět inspiruje Komenského dobou. Již bylo připomenuto, že Miroslav Hanuš znovu použil dobové materiály (Komenského dopisy, úryvky z děl), jež se pokusil zapracovat do textu. Právě díky volbě vhodných jazykových prostředků nepůsobí zakomponování úryvků nikterak rušivě, naopak styl se jeví jednotný a kompaktní. Nebýt kurzívy, kterou jsou v knize zvýrazněny autentické dokumenty, neznalý čtenář by si rozdílu snad ani nevšiml. Knižní jazyk rovněž nyní dominuje v obou pásmech: v pásmu vypravěče i pásmu
postav.
Nalézt
ho
lze
v dialozích,
vnitřních
promluvách
osob
i
v charakteristikách a popisech. Nejčastěji užívaným knižním prvkem jsou jmenné tvary adjektiv, přechodníky přítomné i minulé nebo infinitivy zakončené sufixem –ti. Zejména v oficiálních dialozích není opomíjena humanistická perioda, zdvořilý rozkaz, popřípadě sloveso „ráčiti“. Ve veřejných i soukromých rozhovorech se takřka pravidelně setkáváme s oslovením v podobě titulu partnera: „Vaše excelence“77, zdvořilostního vybídnutí: „vážený pane“78 nebo jména blízké osoby: „tatíčku“79. Ve scénách z rodinného kruhu narůstá v lexiku počet deminutiv. Neslouží pouze k oslovení rodinných příslušníků, ale objevují se i v dalších dialozích z domácího prostředí. Zdrobněliny jmen Komenského dětí se však vyskytují v obou pásmech: v pásmu vypravěče i pásmu postav. Autor proto společně s Komenským hovoří o jeho potomcích jako o Zuzance, Kristince, Bětušce a Daníčkovi a deminutivních tvarů jejich jmen (s výjimkou Daniela) se nevzdává ani poté, co dospějí. Láska a úcta k blízkým lidem se tedy odráží i v jazyce. Nedílnou součást textu tvoří latinismy. Jednotlivá latinská slova znovu nacházíme v oslovení osob, názvech děl nebo latinských citátech, jež jsou ovšem tentokrát opatřeny překladem, někdy dokonce v rámci jedné věty: „Para bellum, si vis pacem, připravuj válku, chceš-li mír,…“80. Miroslav Hanuš se tedy již nevyvyšuje nad méně vzdělaným čtenářem a umožňuje mu soustředit se na obsah, nikoliv na formu díla. Dvojí tvář hlavního hrdiny – humanisty i teologa - se odráží v citovaných dílech: zaznívají úryvky z Bible i citáty antických autorů. Inspirace antikou proniká také do další sféry. Občas totiž zaznívají jména antický bohů a hrdinů: „Minerva“81, „Kentaur“82, „Hérakles“83. V textu na ně zpravidla narazíme při charakteristice osob nebo v dialozích, v obou případech plní
47
obvykle funkci přirovnání: „Jen kněžna, v černi zahalená Niobé, vzdorovala příboji obecného žalu.“84 V souvislosti s působením v Nizozemí je slovní zásoba obohacena o slova související s loděmi a lodní dopravou. Spisovatel ukazuje, že patrně prostudoval dostatek materiálů věnujících se dobové mořeplavbě, obchodu či válečné taktice. Povšimnout si lze především názvů druhů lodí: „pramice“85, „koráby“86, „fluity“87, popřípadě dalších pojmů souvisejících s tímto tématem: „gracht“88, „ráhnoví“89 atd. Ačkoliv nádech obřadnosti a strojenosti dobové mluvy zůstává patrný i v druhé části, ubývá básnických tropů a figur. Občas lze odhalit metaforu či personifikaci, barvitější básnické výjevy, které lze nalézt v Osudu národa však tentokrát chybí.
48
7. Komenský pohledem Leontiny Mašínové 7. 1 Medailon autora Leontina Mašínová90 se narodila 16. března 1882 v Plzni v rodině lékárníka. Psala převážně historickou prózu, poezii a pověsti pro mládež. Vystudovala klášterní učitelský ústav u voršilek a následně učila na různých místech v Čechách, na Moravě i Slovensku. V roce 1923 se usadila v Lázních Bělohrad, kde zůstala i po svém předčasném penzionování roku 1930 a kde také 10. února 1975 zemřela. Spektrum jejích aktivit bylo velmi široké – od loutkoherectví přes angažovanost v českobratrské církvi evangelické po literární práci a historické bádání. Především poslední tři zájmy spojila v činnosti, jíž se nejvíce proslavila – v psaní historických románů. K jejím nejznámějším dílům patří román Milíč z Kroměříže (1926), Hořící sloup (1936), oba čerpající z období reformace. Stěžejním dílem Leontiny Mašínové jsou práce o životě Jana Amose Komenského - trilogie s názvem Nesmrtelný poutník, skládající se z prvního dílu s názvem Mladá léta Jana Amose (1957), druhého dílu s názvem Do labyrintu světa (1959) a třetího dílu s názvem Planoucí pochodeň (1961).
7. 2 Mladá léta Jana Amose 7. 2. 1 Charakteristika románu a jeho kompozice V prvním díle své trilogie se autorka zaměřila na dětství a dospívání Jana Amose Komenského. Beze zbytku v něm využila množství nashromážděného historického i folkloristického materiálu, avšak zároveň nejvíce v rámci všech tří dílů mohla uvolnit uzdu své fantazie. Osobnost Komenského je historiograficky poměrně dobře zpracována, navíc je ověnčena gloriolou národního trpitele, světově známého pedagoga a asketického duchovního, což (jak již bylo v úvodu řečeno) autorům historický románů neposkytuje příliš prostoru pro velkou fabulaci. Jeho dětství a rané dospívání je však na rozdíl od pozdějších životních etap zahaleno rouškou tajemství. Zpoza ní se vynořují některá fakta, prostřednictvím nichž lze sestavit věrný obraz mladého Jana Amose. Přesto se k tomuto období váže řada otázek, na něž dodnes historici nenalezli jasné odpovědi. Romanopisci, kteří se rozhodnou pro biografii „učitele národů“, tak mají de
49
facto dvě možnosti. Pokud chtějí zachovat co největší historickou věrohodnost své knihy, problematickému období Komenského života, k němuž není dostatek faktografických podkladů, se vyhnou a píší až o jeho pozdějších osudech. Leontina Mašínová se rozhodla pro druhou z variant, a sice pro spojení známých historických poznatků s vlastní interpretací nedoložených událostí Komenského života. S využitím své obrazotvornosti tak kreslí portrét malého Jana Nivnického a spolu s ním celý slovácký kraj na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století. Román obsahuje 235 stran textu rozděleného do jednatřiceti očíslovaných a zároveň pojmenovaných kapitol, jež tvoří jakési „obrázky“ z Komenského dětství. Názvy kapitol stručně odkazují na místo děje (například Ve mlýně, Mezi Nivnicí a Brodem), přímo nebo opisem seznamují s hlavními postavami kapitoly (například Černý Janek, Podivný přítel), popřípadě stručně nastiňují obsah následujících stran (například Hoří! Hoří!, Ach vojna, vojna). Autorka v chronologickém sledu líčí osudy Jana Amose Komenského, přičemž však nezačíná narozením hlavního hrdiny, ale příběh uvádí již dětstvím jeho otce Martina. Čtenáře nejprve seznamuje s atmosférou tehdejšího moravského venkova a nenásilným způsobem upozorňuje na poklidné a nekonfliktní prostředí bratrské komunity na Moravě před třicetiletou válkou, které hrálo při formování povahy mladého Komenského velkou roli. Laskavé bratrské prostředí představuje zatím v prvním díle oázu bezpečí a klidu, v níž si všichni vzájemně pomáhají a respektují se. Takřka naprostá idyla dětství malého Jana je poprvé narušena smrtí obou rodičů a dvou ze čtyř sester. Podruhé jsou pak hradby jistoty zbořeny vpádem vojsk Štěpána Bočkaje na Moravu, po němž je Jan donucen opustit své milované opatrovníky – tetu a strýce. Symbolicky až v závěru první části trilogie při odchodu do Přerova nachází svou novou rodinu, a sice Jednotu bratrskou. O náboženských sporech, které jsou pro pozdější Komenského život stěžejní a vedou až k jeho odchodu z vlasti, se spisovatelka v prvním díle zmiňuje jen okrajově, stranou však neponechává sociální problematiku šestnáctého a sedmnáctého století. Například jímavý příběh nádeníka Palacíka, který krade jídlo pro svého ovdovělého bratra a jeho sirotky, zpodobnění osudu hrdinova strýce - bohatého fojta, jenž se kvůli vysokým berním zadlužil, či krutá historie uherskobrodského mouřenína, upozorňují na nejzávažnější společenská témata dané doby: nevolnictví, robotu, vysoké daně. Autorka stojí vždy na straně chudých a bezbranných, ne však z principu třídního, který proti sobě staví chudý lid a utlačující šlechtu, jak by mohla napovídat doba vzniku románu
50
(padesátá léta dvacátého století), motivem její podpory je vždy křesťanská láska a touha po spravedlnosti, jak prozrazuje věta, kterou vložila do úst Martina Komenského: „Kdyby to šlo podle Božího, bylo by jako kdysi…že všichni věřící byli pospolu a měli všecky věci obecné a dělili se o vladařství a statky, jakž komu potřebí bylo.“91 Příběh je vyprávěn v er-formě a vše je nahlíženo pohledem vševědoucího vypravěče. Dramatičnost vyprávění je posílena střídáním dílčích příběhů v podobě jednotlivých kapitol, které zpravidla na sebe přímo nenavazují, ale představují jakési střípky událostí z Komenského dětství, jež dohromady utvářely jeho osobnost. Rychlost, s jakou se střídají kratičké příhody, sice poskytuje vhodnou příležitost, jak poukázat na náhlé dramatické zvraty v životě malého chlapce, na druhé straně však nedává prostor pro delší úvahy a čtenář následně ztrácí možnost pochopit psychologický vývoj hrdiny. Co se dá u první části trilogie, jež je zaměřena pouze na dětství, ještě odpustit, se ukazuje jako velmi problematické v dalších dílech, jelikož biografický román o Janu Amosi Komenském, do něhož se nepromítá jeho vnitřní život a zápasy a který se omezuje pouze na popisnost, zůstává jaksi v půli cesty.
51
7. 2. 2 Postavy Komenský Jako hlavní hrdina se v románu samozřejmě představuje Jan Amos Komenský, kterého první část trilogie zachycuje od momentu narození po jeho nástup na přerovskou školu v šestnácti letech. První díl je po mnoha stránkách specifický a stěžejní otázkou je, zda jej vlastně můžeme vůbec považovat za biografický román v pravém slova smyslu. Již bylo řečeno, že autorka byla při komponování obrazu malého Komenského odkázána více na vlastní představivost než faktické informace, kterých se k této části jeho života příliš nedochovalo. Z jednotlivých poznatků v podobě základních životních dat, útržků Komenského vzpomínek v některých jeho dílech, jmen a životních osudů několika reálných osobností a obecně známých historických faktů je sestavena jen hrubá dějová linie jeho dětství, vše ostatní je románová fikce. Nelze proto Mladá léta Jana Amose podle klasifikace, kterou nabízí Blahoslav Dokoupil, označit spíše za kvazibiografii, jež „představuje život hrdiny, o němž neexistuje dostatek historických pramenů“92? Ani toto zařazení by však nebylo zcela přesné, jelikož v kvazibiografii naprosto dominuje estetická funkce nad informativní, což nelze o díle Leontiny Mašínové říci, poněvadž informativní složka byla pro ní vždy nejdůležitější a tento konzervativní postoj jí někteří kritici v předchozí tvorbě vyčítali93. Potlačení informativní stránky tak v jejím případě nebylo zcela určitě primárním záměrem jako spíše nutností plynoucí z nedostatku přesných údajů. Je také třeba konstatovat, že výsledný autorčin pohled na možné dětství Komenského neobsahuje nic, co bychom mohli označit za nepravděpodobné či vzhledem k jeho dalším životním osudům a duševnímu vývoji za scestné a nelogické. Na základě těchto poznatků tedy můžeme s jistými výhradami i první díl románového triptychu zařadit do kategorie biografických románů, jelikož spisovatelka se stejně jako v následujících dvou částech snažila o maximální věrohodnost výsledného Komenského obrazu a tomuto faktu podřídila také volbu uměleckých prostředků. Portrét mladého Komenského se jeví neobyčejně plasticky a živě. Při jeho sestavování Leontina Mašínová osvědčila zejména své dlouholeté zkušenosti pedagožky a dobrou orientaci v zákoutích dětské duše. Malý Jan v knize vystupuje jako naprosto obyčejné venkovské dítě, jež miluje hry s kamarády, zajímavá vyprávění a přírodu. Nechybí mu smysl pro humor a různé rošťárny. Jediné, co jej snad odlišuje od jeho vrstevníků, je velká zvídavost a touha po poznání.
52
Janovo dětství je v počátcích téměř bezchybné – má milující rodiče, hodné sestry, přátelé, netrpí hmotným nedostatkem, jelikož otec je jako mlynář a později měšťan schopen dostatečně zabezpečit rodinu. Prvním životním zvratem se tak stává smrt otce, jež však chlapce nepoznamenává tolik jako následné úmrtí matky. Po ní se uzavírá do sebe, žije více ve vzpomínkách a teskní po rodičích. Po nástupu na strážnickou školu se hlavní hrdina ukazuje jako neobyčejně vnímavý, bystrý a inteligentní student, i když nad ostatními žáky zpočátku nijak výrazně nevyniká. Za úvodní nenápadností a skrýváním talentu stojí zvláště chlapcova skromnost, stydlivost a snaha nevyvyšovat se nad ostatní, což jsou povahové rysy, které charakterizují postavu Komenského v celé trilogii. Přestože se tedy nadaný student vědomě nijak výjimečně neprojevuje, učitele na sebe upozorní výbornou pamětí a přirozenou inteligencí, která jej nakonec přece jen v konečném důsledku odliší od spolužáků. Už zde je však patrné, že výjimečnost Janovy osobnosti není dána jen jeho rozumovými předpoklady, ale především jejich spojením s dalšími vlastnostmi jako vstřícnost, laskavost a pracovitost. Již v dětství se rozvíjejí ostatní důležité složky osobnosti ústředního protagonisty. Jednou z nich je hluboká víra v Boha. Ta se zde promítá zvláště do vztahu Jana k Bibli kralické – tzv. Šestidílce, která byla klenotem bratrských domácností. Hlavní hrdina ji zdědí po smrti rodičů a opatruje jako oko v hlavě, nejprve hlavně proto, že mu připomíná domov a mrtvé rodiče. Zná ji v podstatě nazpaměť a v nejtěžších chvílích se stává právě ona jeho největší útěchou a povzbuzením. Postoj k víře a bratrským ideálům jsou u chlapce formovány také působením dvou fiktivních postav – tzv. „nositelů lásky“: baběnky Trubcové a bači Jury (viz subkapitola Další postavy). V těchto figurách jsou zkonkrétněny abstraktní myšlenky Jednoty bratrské, podle nichž byl Komenský vychován a které hrály v jeho životě nepostradatelnou roli. Nenásilným způsobem je poukázáno na hezký vztah hlavního aktéra k dětem, jenž se vyvíjí již během dospívání, stejně jako jeho láska ke knihám. Ač se má Jan původně stát sedlákem, s přičiněním svých učitelů, a zejména biskupa Láneckého a Karla staršího ze Žerotína, kteří si všimnou jeho talentu, začíná studovat na přerovské škole a přibližuje se svému snu psát knihy. O tom, že právě biskup Lánecký měl největší vliv na Janův životní zlom v podobě nástupu na studia na přerovské škole, sice neexistují přesné důkazy, lze však předpokládat, že Lánecký – strážnický rodák navštěvoval zdejší školu, kde jej na nadaného studenta upozornili a on jej na přerovskou školu přijal. Mezi biskupem a mladým Janem Nivnickým se později vyvinul velmi
53
přátelský vztah, student byl prý údajně jeho oblíbencem a některé z teorií dokonce z toho odvozují Komenského druhé jméno Amos od latinského Amosus – miláček94. Také v tomto případě autorka nabízí teorii původu hrdinova nástupu na přerovskou školu, jež je nejvíce pravděpodobná a nejblíže historické skutečnosti.
Další postavy K charakteristickým rysům celého románového triptychu patří zalidněnost příběhu celou řadou vedlejších postav. Mnoho z nich se v příběhu objeví jakoby mimochodem, do děje zasáhnou jen okrajově, přesto autorka ztrácí čas s jejich představením a charakteristikou. Co lze v první části ještě odpustit, se však v dalších dílech stává nepříjemným problémem, narušujícím kompaktnost a kontinuitu hlavní dějové linie. Vedlejší aktéry příběhu lze rozdělit do několika skupin. Základní dělení proti sobě staví hrdiny fiktivní a autentické. Většina figur má svůj reálný podklad v historii, přesto jsou nejzajímavější postavy, které se zrodily v autorčině fantazii a jež představují určité typy. Řečeno jejími vlastními slovy, jsou to „představitele lidových tradic a – řekněme – nositelé lásky.“95 Jedná se především o baběnku Trubcovou a baču Juru. Laskavost, ochota pomoci, soucit s trpícími, křesťanská láska, víra a naděje, to jsou ideály Jednoty bratrské, které v románě ztělesňuje postava vdovy Trubcové. Zdeněk Kožmín ve své recenzi v časopise Host do domu dokonce poukazuje na paralelu s Babičkou Boženy Němcové96. V tomto případě je třeba souhlasit, jelikož sestra Trubcová je stejně jako Babička křesťanka srostlá s přírodou, zvyky, tradicí. Lidé se k ní obracejí s žádostí o pomoc a ona s láskou opatruje „ovečky ze svého stáda“, stará se, aby měly všeho dostatek a netrpěly. Stejně jako Babička baví děti vyprávěním, vždy laskavým, výchovným, s jasným morálním ponaučením a v neposlední řadě je nositelkou prastaré lidové moudrosti. Další z fiktivních figur – bača Jura - upomíná na jiné pozitivní lidové hodnoty: přímost, houževnatost, tvrdost a nezlomnost venkovanů. Bývá často sám uprostřed hor a má dostatek času uvědomit si pomíjivost lidského života a věčnost přírody, svým čistým pohledem pak nechápe bezpráví mezi lidmi. Jura je všeuměl a milovník všeho živého, který svým dobrodružnými příběhy a snovými představami baví lidi okolo. Celá vesnice k němu chová respekt jak pro jeho vyprávěčských talent, tak především pro nebývalou statečnost a zručnost. Bača představuje vedle baběnky druhý prototyp duševně
54
krásného, prostého člověka s hlubokou vírou v Boha a křesťanské ideály, u něj je pak ještě více akcentováno právě sepětí s přírodou. Ze skutečně žijících aktérů stojí za pozornost Komenského spolužák Mikuláš Drabík. Už v prvním díle autorka poukazuje na jeho vychytralost, podnikavost, chtivost, prostořekost a především víru v různé pověry a povídačky, čímž si připravuje prostor pro další dokreslení jeho charakteru v následujících dvou částech. Skutečný Mikuláš Drabík byl velice kontroverzní osobností a přichystal Comeniovi později mnoho nepříjemností zejména svými proroctvími, kterým Comenius věřil. V knize jsou naznačeny všechny jeho negativní rysy, včetně jejich ilustrace na konkrétních smyšlených zážitcích ze školních lavic. Drabík si podle spisovatelky už od dětství vymýšlí, kupčí s věcmi kamarádů a především ovládá svého o několik let mladšího spolužáka – Jana Nivnického (Komenského). Ten je ke svému staršímu příteli přitahován až nepochopitelnou silou a jako jeden z mála má Mikuláše rád, což je v románu odůvodňováno především Mikulášovou bohatou citovou stránkou povahy a spoustou neobvyklých nápadů. Leontina Mašínová nabízí rovněž možný původ Drabíkovy psychické nestálosti a nevyzpytatelnosti, jež vyvrcholí v pozdějším životě až sklony k alkoholismu, a sice podle ní jím je psychická nemoc jeho matky, kterou mohl buď přímo zdědil, nebo alespoň ovlivnila jeho dětství. Z ostatních historicky reálných postav dostávají větší prostor Komenského rodiče, jejichž láskyplný partnerský vztah a jimi vytvářené rodinné zázemí mají nepochybně velký vliv na pozitivní duševní vývoj malého Jana. Po jejich smrti přebírají tuto úlohu teta a strýc Nohálovi, chudí a prostí venkované, kteří materiální nedostatek nahrazují láskou a péčí. Jednou z mála konkrétních negativních figur objevujících se v příběhu je Janův švagr Pavel Boskovský, v jehož rodině se chlapec ocitá po smrti strýce Nohála. Jeho neomalenost, citový chlad, lakota a hrubost dovedou Jana až k útěku na salaš k milovanému bačovi Jurovi. Kromě fatálního důsledku v podobě smrti rodičů je tak podle Leontiny Mašínové právě Boskovský jednou z příčin, proč Komenský na tuto část svého dětství nevzpomínal právě rád. Na závěr je třeba zmínit postavu, kterou nelze s úplnou přesností zařadit ani do kategorie fiktivních, ani do skupiny historických hrdinů. Je jím „muřín“ Janek. Malého černého chlapce si zdejší pán přivezl ze svých toulek cizinou, později hoch skončil v rodině brodského vartéře. Podle staré brodské pověsti mouřenín ve městě opravdu žil, pro což existuje důkaz v podobě sošky černouška, jež byla dlouhá léta ozdobou brodské
55
radnice. Nejspíše je však třeba posunout jeho existenci o pár desetiletí dále, jelikož podle pověsti svým zvoněním zachránil město nikoliv před vpádem Bočkajovců, ale Turků. Autorka dokázala využít nejasností okolo osoby mouřenína a jeho působení v Brodě a umístila jej do svého vyprávění o dětství Jana Amose. Výborně se jí totiž hodila především paralela mouřenínových a Komenského osudů. Příběh černého chlapce, vytrženého násilím z rodného prostředí a nuceného žít jako exotická hračka zdejších zbohatlíků, nápadně asociuje životní peripetie samotného velkého Comenia.
56
7. 2. 3 Jazyk Jak bylo naznačeno již v předchozích řádcích, Leontina Mašínová spojila své historické poznatky s dobrou folkloristickou a etnografickou znalostí prostředí východní Moravy. Nejzřetelněji se tyto její vědomosti zrcadlí v jazykové rovině. Jazyk díla je jednoduchý, střízlivý a ozvláštňuje jej především řada lidových prvků. Jedním z nich je velké množství dialektismů (tzv. moravismů) typických pro slovácký kraj, do něhož je děj zasazen. Jedná se hlavně dialektismy tvaroslovné, z nich převažují substantiva s některými (ve východomoravském nářečí velice častými) sufixy: například –isko: „ožralčisko“97, „bičisko“98, „vojáčisko“99; -ica: „děvčica“100; -ena: „Kozúbčena“101 či –oš: „zhniloš“102. Setkat se však lze také s moravismy u sloves: „rypačit“103, „čuřit“104 nebo u příslovcí: „všade“105. Patrná je paralela s Komenského lexikem, jelikož moravismy se vyskytují především v jeho česky psané tvorbě. Užitím moravismů mělo být pravděpodobně poukázáno na sepětí Jana Amose s jeho rodným krajem a jazykem. Životní zkušenosti venkovského lidu se promítají do přísloví, říkadel a pověr. Přísloví a pořekadla se objevují především jako přirozená součást dialogů vesničanů a odráží se v nich moudro našich předků, a zejména sepětí tehdejších lidí s přírodou a tradicí. Leontina Mašínová oživuje mnoho již běžně nepožívaných rčení: například „Čím hlouběji ruku strkám, tím horšího čerta vytáhnu“106. Některá z přísloví pak připomínají dnes zapomenuté bytosti: například „Nebudeš-li se postit, Perutě ti rozpáře břicho.“107 Autorka však tady čtenáře nenechává tápat a hned vzápětí přispěchá s vysvětlením, kdo či co je Peruť, přičemž tento explicitní výklad umně zamaskuje do podoby výchovného, ale nenásilného rozhovoru sourozenců Komenských. Také v některých příslovích je použit východomoravský dialekt, například v podobě hláskového dialektismu: „Každý oře, jak može.“108 Další z projevů lidové tvorby, který zároveň představoval zpestření života na venkově pro děti i dospělé, byly hádanky, písničky a pořekadla. Ani ty v textu nechybí, povětšinou opět jako přirozená součást dialogů. I zde spisovatelka využila svou předešlou pedagogickou praxi a hlavně znalost dětské a lidové poezie. Obohacením jazyka v rovině postav jsou rovněž přirovnání, opět čerpající ze studnice lidové poetiky: „jemu samému jede huba jako meč“109, „civí jako telátko u jeslí“ 110, často znovu s použitím nářečních výrazů: „…má-li kdo hubu jak pazdeří a nic za zuby nenechá.“111
57
Typickým rysem celé trilogie je časté užívání deminutiv. Zatímco v dalších dvou dílech jejich počet klesá a je omezen především na oslovení blízkých osob z Komenského okolí, první díl je jimi doslova přesycen. Za vším lze patrně hledat úsilí o co nejvěrnější zachycení dětského světa a domácího prostředí plného lásky. Také je zřejmá inspirace jazykem samotného Komenského, který deminutiva ve své tvorbě používal. Za jejich častým výskytem stojí pravděpodobně snaha působit zejména v pedagogických spisech výchovně a emotivně, bezděčně pak ovšem zdrobněliny přenášel do dalších děl. Nejpočetněji, a zároveň nejpestřeji, jsou deminutiva zastoupena v Informatoriu školy mateřské, kde slouží k pojmenování osob a věcí dětského světa. Inspirovat právě Informatoriem se nechala také Leontina Mašínová. Deminutiva v textu dominují zejména ve jménech osob a většinou zde plní svou roli stylisticky příznakového prostředku, protože slouží k pojmenování členů rodiny a přátel a vyjadřují tedy pozitivní citový vztah k těmto osobám. Kromě vlastních jmen se objevují při pojmenování členů rodiny: například „maměnka“112, „strejčínek“113, „dědánek“114. Avšak můžeme se s nimi setkat i u věcí denní potřeby: „žebříček“115, „beranička“116, „měšeček“117 a zvířat: „telátko“118, „kocourek“119. V textu se vyskytují zároveň deminutiva neobvyklá, která se dnes již nepoužívají: například „strýněnka“120, „bačenka“121 jako ženské ekvivalenty mužských názvů nebo „domácíček“122, zde jako označení pro někoho, kdo se bojí opustit domov. Slovní zásoba kromě dialektismů odráží také historické a společenské aspekty. Místu děje je poplatný výběr slov, z nichž některá lze dnes již zařadit do skupiny archaismů. Ve mlýně se tak setkáme se „stárkem“123, „šalandou“124, „práškem“125, ve městě s „bradýřem“126, „vartéřem“127, „fortničkou“128, na vesnici s „šafářkou“129 „fojtem“130 a „pohůnkem“131. Občas se objeví germanismy, zpravidla v počeštěné podobě: „traňky“132, „mustrovat“133 atd. Neslouží k identifikaci německého prostředí, ale ukazují, že německá slova byla přirozenou součástí slovní zásoby i českého obyvatelstva, a vypovídají o prolínání těchto dvou jazyků v raně barokní společnosti. Biblismy se v textu vyskytují zřídka, a to zejména jako součást komunikace obyčejných lidí. Dokazují význam Bible pro bratrskou obci a její dobrou znalost i mezi ženami, o čemž svědčí například použití Jobova výroku Janovou matkou těsně před smrtí: „Dobré-liž jen věci bráti budeme od Boha, zlých pak nebudeme přijímati?“134 Co se týče syntaxe, především v pásmu postav převažují krátké věty, typické pro každodenní konverzaci venkovského lidu. Jejich účelem není vyjádření hlubokých myšlenek a úvah, nenabízí ani okázalou obřadnost mluvy tehdejších vzdělanců a šlechty
58
(jako u Miroslava Hanuše), odráží se v ní však přímost, věcnost, a zároveň moudrost prostých venkovanů. Oživením lidové mluvy a jednoduchým, srozumitelným jazykem bez básnických příkras (básnické prostředky se omezují pouze na jednoduché metafory) navázala Leontina Mašínová na tradici historických próz Aloise Jiráska. Stejně jako Jiráskovi jde i Mašínové v prvé řadě o jasnost a srozumitelnost sdělení, přičemž uměleckou stránku díla staví do pozadí. K oživení textu jsou pak místo básnických prostředků používány zejména prostředky jazykové v podobě dialektismů a archaismů, jež zároveň slouží k dokreslení historického koloritu dané epochy.
59
7. 3 Do labyrintu světa 7. 3. 1 Charakteristika románu a jeho kompozice Druhý díl biografického triptychu o Janu Amosi Komenském pod názvem Do labyrintu světa mapuje krátký a patrně nejšťastnější úsek jeho života. Je rámován odchodem na studia do Přerova a smrtí jeho první ženy znamenající počátek stinného období, jež po dlouhém skrývání nakonec vyvrcholí odchodem z vlasti. Samotný metaforický název parafrázující jedno z nejznámějších Komenského děl, které právě v této době vzniklo, naznačuje obsah celé knihy. Cestu do „labyrintu vědění“ pro venkovského chlapce představuje už příjezd na přerovskou školu, jenž mu konečně otevírá dveře do „světa vzdělanosti“, poté co už se smířil se svým osudem statkáře. S pravým „labyrintem světa“ se Komenský seznamuje při své cestě do ciziny a do „labyrintu světa“ je rovněž vržen ze svého útočiště ve Fulneku, když dojde k pronásledování bratrských kněží po bitvě na Bílé hoře. Oproti prvnímu dílu se autorka mohla opřít o větší množství historických pramenů a věnovat tak rozsáhlejší prostor faktografické stránce jako ve svých dřívějších pracích, přičemž místo pro fabulaci mohlo být opět zmenšeno na minimum. Dostatek pramenného materiálu využila nejen k zaznamenání osudů ústředního hrdiny, ale také k přesnějšímu zachycení dobového koloritu. Čtenář se setkává s řadou postav různého sociálního postavení i původu, rozličným historickým prostředím i dobovými názory a atmosférou, přičemž vše dohromady mu umožňuje vytvořit si poměrně kompaktní a komplexní obraz předbělohorské a pobělohorské Moravy, respektive celé tehdejší Evropy. Leontina Mašínová svým vyprávěním navázala na jiráskovskou tradici historické prózy, a to především pokusem o co nejširší pohled na raně barokní společnost a vztahy uvnitř ní. Přílišná epičnost jí však zároveň zabránila zachytit hlubší prožitky aktérů (v tomto případě samozřejmě zejména Komenského) či mravní a etický odkaz dané doby. Místo skutečného biografického románu tak vznikl další historický román – kronika, v němž převažuje historiografická hodnota nad estetickou. Druhý díl obsahuje 312 stran rozdělených do čtyřiceti sedmi kapitol, opět označených číslem i výstižným názvem. Jak je z počtu kapitol patrné, spisovatelka ani tentokrát neopustila svůj typický postup kompoziční výstavby založený na krátkých „obrazech“ ze života Komenského, v menší míře i ostatních postav. Ten stejně jako v první části přináší větší spád děje, zároveň ale přispívá k jeho roztříštěnosti. Kompaktnost příběhu je narušena také skutečností, že základní osa vyprávění se
60
tentokrát neomezuje pouze na titulního hrdinu, ale časté jsou různé vsuvky v podobě popisu osudu některé z vedlejších figur. Osoba Komenského se tak v některých kapitolách vůbec nevyskytuje. Přestože všechny vedlejší linie vyprávění s hlavním protagonistou souvisejí, u některých to nemusí být na první pohled zřejmé. Nepoučený čtenář tak jistě zaváhá, proč jej autorka seznamuje s životem Adama od Špindlerů, když Komenský se s ním nikdy nesetká. Až později se dovídá, že jeho velkou láskou byla Dorotka Cyrillová, která se po jeho smrti uzavřela před světem, ale nakonec ji ze smutku vysvobodil právě Komenský, jenž ji následně učinil svou druhou ženou. Ovšem otázka zní, bylo-li třeba této postavě věnovat celou kapitolu a nespokojit se pouze s krátkou zmínkou o lásce Dorotky a Adama. Alespoň několika větami vypovídajícími o jeho dřívějším životě je představen téměř každý aktér, a to dokonce i ti, již pro samotný děj nejsou nijak podstatní. Tato šíře vyprávění související s již zmíněnou snahou zachytit dobový kolorit co nejpřesněji patří k největším nedostatkům druhého, ale bohužel i třetího dílu trilogie. Také tentokrát je příběh vyprávěn chronologicky od příjezdu mladého studenta Jana Nivnického do Přerova po tragickou smrt jeho ženy Magdaleny a dvou dětí, aniž by byl narušován případnými reminiscencemi či úvahami hlavního hrdiny. Tento poměrně jednoduchý způsob komponování díla umožňuje soustředit se na samotný obsah, aniž by umělecká náročnost a vytříbenost předkládaného textu odváděla čtenářovu pozornost. Autorka sice „lepí“ střípky vyprávění postupně, stejně jako v prvním díle však nezapomíná na větší dějové skoky, jež pomáhají zaměřit pozornost jen na nejpodstatnější události Komenského života. Román je opět napsán v er-formě, přičemž nejzásadnější události Komenského života jsou nahlíženy a zprostředkovány jen zvnějšku – prostřednictvím svědků. Z jejich úst se tak dovídáme například i o svatbě Komenského s první ženou Magdalenou či o její smrti. Tento přístup umožňuje převyprávět bez zbytečných pomlk celý Komenského osud, ale současně zabraňuje čtenáři sblížit se více s hlavním hrdinou, s nímž může prožít jen idylické období, popřípadě následky životních tragédií, nikoliv ovšem pohromy samé. Daleko více než v první části je akcentována otázka náboženských konfliktů. Rovněž zde spisovatelka navazuje na Aloise Jiráska, lépe řečeno na jím rozvinutou Palackého koncepci českých dějin. Jezuité a katolická víra představují negativní prvek v českých dějinách, naopak vyzdviženo je husitství či protestantismus obecně. Odsouzení katolicismu, papeže a jezuitů je několikrát vloženo do úst samotného
61
Komenského, v jehož názorech však obecně převládá snaha o smíření obou křesťanských táborů. Také jeho názor na jezuity není čistě negativní; oceňuje například jejich pedagogické aktivity a uznává větší pružnost a kreativitu jezuitského školství.
62
7. 3. 2 Postavy Komenský Rovněž v případě hlavní postavy se Leontina Mašínová dostává do svízelné situace. Zatímco historiky nedostatečně zmapované Komenského dětství jí poskytlo dostatek prostoru pro vlastní stylizaci ústředního protagonisty, období studií, učitelských a kněžských začátků již takovou volnost nenabízí. Přece jen se už zřetelně formuje Komenského osobnost a nepřesvědčivé zvraty v jeho povaze by pravděpodobně narazily na odpor čtenářské veřejnosti. Autorka se snad právě proto rozhodla psychologický vývoj a sváry uvnitř hrdinovy duše téměř ignorovat. Jediným vnitřním konfliktem a pokušením, jemuž je hlavní aktér vystaven, tak zůstává jeho setkání se sociniánstvím během studia v Přerově. Sociniáni byli protestantskou sektou, která odmítala božství Ježíše Krista a učení o dědičném hříchu a za jediný zdroj víry pokládala Písmo svaté. Komenský se s nimi podle vlastních slov setkal při jejich návštěvě přerovské školy a zřejmě si přečetl jejich katechismus. Toto učení vzbudilo jeho zvědavost a samozřejmě také řadu otázek, na které hledal uspokojivou odpověď. Vnitřní rozpor v knize vrcholí velmi dramaticky hrdinovým vyčerpáním a psychickým i fyzickým kolapsem během studia v Heidelbergu, jehož výsledkem je však nalezení ztracené jistoty a pevné víry v Boha. Na bratrské synodě v Žeravicích již o svých myšlenkách nepochybuje, a dokonce je schopen poskytnout morální podporu ve víře tápajícímu příteli Drabíkovi. Tímto je de facto celý konflikt uzavřen a spisovatelka se k němu již nevrací, a to přestože byl později Komenský ze sociniánství několikrát (i když pravděpodobně neprávem) obviňován a musel se s ním potýkat až do svého stáří. Další z vnitřních střetů, pro změnu v oblasti rozumové, je pak pouze nastíněn, nikoliv uspokojivě vyřešen. Jedná se o Koperníkovu teorii pohybu nebeských těles, s níž se Komenský seznámil v rukopise jeho slavné knihy, kterou zakoupil za své úspory v Heidelbergu. Comenia autorka zachycuje jen krátce po zakoupení díla, kdy ještě pochybuje, zda teze polského astronoma lze považovat za pravdivé, a do úst jeho tehdejšího německého přítele na studiích Otto Zaunschliffera dokonce vkládá následující větu: „Bude z tebe, myslím, Jene, horlivý obhájce Koperníkův.“135 O tom, že Komenský se s Koperníkovým názorem nikdy neztotožnil a vzácného rukopisu se zbavil, se však již nezmiňuje. Vědomě či nevědomě mu tak ponechává aureolu osvíceného a moderního vzdělance i tam, kde to není namístě. Na druhé straně by bylo příliš zjednodušené říci, že Komenský nebyl pokrokovým člověkem, poněvadž ve své
63
pedagogické a filozofické činnosti jím bez pochyby byl, v otázkách víry přesto zůstal konzervativní. Předchozími momenty je analýza duševního vývoje ústředního protagonisty téměř vyčerpána. Ostatní vnitřní život se omezuje jen na citovou oblast, jež se podobá romantické idyle a až v závěru získává tragický náboj, avšak nikoli emocionální proměnou hrdiny, ale vlivem vnějších okolností. Takto prostým líčením duševního života jednoho z nejvýznamnějších filozofů své doby spisovatelka nepřekročila stín obrazu Komenského, který podává téměř každá školní učebnice. Maska teologa, pedagoga, spisovatele, otce a manžela zabraňuje poznat Komenského – člověka. Portrét otce, manžela, učitele a duchovního pastýře je rovněž téměř dokonalý. Ve svém prvním působišti ve Fulneku získává mladý duchovní s jistotou příznivce nejen mezi bratrskou komunitou, ale uznávají jej i místní katolíci. Také vztah s první ženou se odvíjí téměř bezchybně, stejně jako jeho učitelské začátky. Ze všech těchto idylických poloh je ovšem právě role pedagoga nejpřesvědčivější. Promítají se do ní didaktické principy, které Komenský později formuloval ve svém díle, a tak nelze pochybovat o tom, že se je sám pokoušel praktikovat. Důraz na názornost, aktivitu, uvědomělost či trvalost patří k základům moderní pedagogiky a Leontina Mašínová je v románu dokázala věrohodně aplikovat na konkrétní situace ve vyučovacím procesu fulnecké bratrské školy. Mladý učitel tak se svými žáky chodí do přírody, učí je vyrábět různé nástroje a mezitím je nenásilně seznamuje se světem poznání. Jediným malým negativním atributem, jímž je hlavní hrdina opatřen, zůstává jeho vášeň pro psaní, které věnuje téměř veškerý volný čas, často na úkor rodiny. Vezmeme-li v úvahu vzniklá Komenského díla, a především jejich odkaz pro budoucí generace, nelze ani tento jistý druh „workoholismu“ chápat jako záporný rys povahy. Ze všech těchto charakteristik vyplývá, že autorčin pohled na hlavního hrdinu je veskrze pozitivní a chybí mu alespoň náznaky rozporů, jež by postavu činily více živoucí a lidskou. Jan Amos Komenský tak není ani na okamžik sesazen z piedestalu národního hrdiny a stává se pouhou modelovou postavou bez většího vývoje.
Další postavy Také druhý díl trilogie je zaplněn celou řadou vedlejších postav především z Komenského rodinného kruhu. Stejně jako v Mladých létech Jana Amose je většina z nich představena více či méně podrobným medailonem a popisem. Jejich rozdělení na
64
fiktivní a skutečné zde nelze dobře uplatnit, poněvadž převážná část z nich má svůj reálný původ v minulosti, fiktivní hrdinové zpravidla větší roli v příběhu nezaujímají. Výjimku tvoří snad pouze portrét fulnecké Anny rybářky, na němž je dokumentováno soužití katolického a bratrského živlu v tehdejším Fulneku. Zvědavá Anna, vdova po obchodníku s rybami, vyznává sice katolickou víru, klasickou katoličkou ale není. Její maminka byla totiž přinucena přejít ke katolictví kvůli svému muži a svého rozhodnutí později litovala. Sama Anna je v románu charakterizována v prvé řadě svou zvědavostí a velkou obrazotvorností při vymýšlení různých historek, v žádném případě ji však nelze považovat za figuru negativní. Zobrazení osudu její postavy slouží především jako ukázka toho, že principy Jednoty bratrské i bratrští duchovní byli obyčejným lidem bližší než okázalost a povýšená nedotknutelnost katolické církve. Anna rybářka je v počátku ovlivněna blyštivým leskem katolicismu, což je nejlépe patrné při jejím údivu nad vzezřením mladého Komenského: „Po vánocích se objevil nový ‚pastejř‘, jak ve Fulneku jmenovali katolíci správce bratrského sboru. Líbil se jí a divila se, že takový sličný pán se dal na to, aby hřebelcoval fulnecké kluky a aby kázal jen tak, bez pěkného ústroje, v jakém chodili na kazatelnu katoličtí duchovní. Jak by mu to slušelo v albě a ve vyšívaném ornátě a v pluviálu!“136 Po bližším kontaktu s Komenského rodinou ovšem podléhá nejen osobnímu kouzlu mladého fulneckého duchovního a jeho ženy, ale upomíná se i na bratrské ideje, které ji připomínají matku a dětství. Vyvrcholením této „proměny“ je její poslední setkání s Magdalenou Komenskou poté, co Fulnek vydrancují španělská vojska, jež končí Anniným skutečným pochopením poslání českých bratří a lítostí nad jejich těžkým osudem. Postavu rybářky tedy nelze ztotožňovat s katolictvím v pravém slova smyslu, jelikož je ovlivněna bratrskými hodnotami. Negativní hodnocení katolické víry je v románu spojeno s obecnou charakteristikou celého náboženského systému, není promítnuto do žádné konkrétní osoby. Prostí venkované z řad katolíků pak nesou autorčino pochopení, jak dokazuje nejen příběh Anny rybářky, ale i Jakuba Judáčka, kterého s Komenským spojila nejprve záliba ve včelaření, později i určité přátelství. Pokračovatelem figur, jež sama spisovatelka nazvala „nositelé lásky“, je osobnost biskupa Láneckého. Rovněž on je představitelem ideálů Jednoty bratrské, tentokráte jen jakoby posunutých do vyšší úrovně. Lánecký není symbolem lidovosti a prosté křesťanské lásky, tak jako bača Jura nebo vdova Trubcová v předcházející části, bratrské myšlenky jsou v jeho postavě obohaceny o moudrost a rozvahu učence,
65
zároveň však neztrácejí nic ze svých základních rysů. Rovněž biskup Lánecký je pro Jana svým jednáním vzorem a stejně jako bača Jura a baběnka Trubcová ho vybaví důležitými radami do života. Celou trilogií prochází postava Mikuláše Drabíka. Zatímco v prvním díle se seznamujeme se vzpurným a podivínským chlapcem, pro něhož má Jan zvláštní slabost, nyní se Drabík objevuje již jako mladý duchovní. V jeho charakteristice začínají stále více převažovat negativní znaky a Drabík se postupně stává postavou zápornou. Při jeho prvním zaváhání v otázkách víry na žeravické synodě jej Jan dokáže ještě vrátit zpátky na dobrou cestu, při následných setkáních se mu Mikuláš víc a víc odcizuje. Takřka veškeré jeho činy a vlastnosti jsou dávány do protikladu ke Komenskému, jehož dokonalost tak ještě více vyniká. Touha po majetku, lakota, láska k světským radovánkám, zlá, lakomá a tlustá žena, to vše jsou atributy přiřazené Drabíkově postavě. Ve světle těchto charakteristik září duševní i fyzická krása Comenia a jeho milé, hodné a hezké ženy ještě jasněji. Mikuláš Drabík je z historického hlediska postavou dosti kontroverzní, zasloužil si však takové příkré autorčino odsouzení, zvláště když ještě v prvním díle má pro něj pochopení a naznačuje dokonce možný původ jeho psychické nestálosti? Proč ještě v Žeravicích Mikuláš pokorně poslechne Jana, když mu vyvrací jeho pochybnosti o tom, zda bude dobrý kněz? Zrcadlí se v jeho duši skutečně jen samé negativní vlastnosti? Proč si takto špatný člověk získal Komenského důvěru a sympatie? Je zde tedy zřejmý rozpor, v němž se malá psychologická prokreslenost postav projevuje asi nejzřetelněji. Chybí hlubší souvislosti, které by odhalily původ Drabíkových povahových změn. V prvním díle a ještě na úvodních stranách druhé části jsou Mikulášovy špatné rysy vyvažovány některými pozitivními přívlastky, ty však postupně zcela mizí a není dobře patrné proč. Nelze se totiž domnívat, že by se Drabík takto změnil po svatbě a zisku věna své ženy, které mu umožnilo podnikat. Další postavou, jež bledne v lesku Komenského výjimečnosti, je Matouš Titus Hulínský, který jej doprovází na studiích v zahraničí. Matouš přes svou veškerou snahu a nespornou inteligenci stojí vždy ve stínu svého přítele, a tak zcela nepokrytě žárlí. Žárlivost se snaží zprvu maskovat a tlumit, ta přesto oba přátelé nakonec rozděluje. Komenského citová naivita a neschopnost pochopit pohnutky méně úspěšného přítele, jenž je vždy ten druhý, zde přesouvá sympatie čtenáře na stranu životního outsidera Matouše, ač to spisovatelka původně zajisté nezamýšlela. Přesto je postavě Matouše poskytnuta na rozdíl od Mikuláše Drabíka rehabilitace v třetí části trilogie, kde se
66
Matouš s Janem po letech setkávají a on zpytuje svědomí nad svou mladickou pýchou a žárlivostí. Z ostatních figur není žádná natolik zajímavá, aby stála za bližší přiblížení. Také Komenského první manželka Magdalena je jen nezajímavou kladnou figurkou bez hlubšího duševního prokreslení. Ač vychována v blahobytu, pokorně následuje svého muže do chudého fulneckého příbytku, starostlivě a oddaně o něj pečuje a s mučednickou útrpností přijímá fakt, že u svého manžela bude vždy až na druhém místě. Na spisovatelčinu obranu je nutno dodat, že Komenský sám ve zmínkách o své první ženě hovoří pouze pochvalně, a tak pokud autorka nechtěla zabředávat do zbytečných polemik se svým hrdinou, nezbývalo jí nic jiného než stylizovat Magdalenu Komenskou pouze pozitivně.
67
7. 3. 3 Jazyk Druhý díl se v jazykové rovině od prvního zcela zřetelně odlišuje. Změně sociálního prostředí se přizpůsobuje i jazyk. Jan Amos Komenský se přesouvá z vesnice do přerovské školy a pak zejména na zahraniční univerzity. Dostává se do vybrané společnosti vzdělanců a mění svůj způsob vyjadřování a společně se svým hrdinou tak činí také autorka. Z jejího slovníku téměř mizí dialektismy, jež nahrazují především latinismy. Latina získává jako prostředek ozvláštnění textu vedoucí úlohu. Stejně jako v Hanušově Osudu národa dodává příběhu patinu vzdělanosti a učenosti. Zaznívá při citacích názvů děl či v oslovení některých postav, viz například „reverendes domini profesores“137, „doctissime“138. Často je také používána k přiblížení určitého společenského prostředí – například při líčení Komenského pobytu na univerzitě se v knize objevují latinské názvy osob a věcí souvisejících s vysokoškolským studiem: „epomidum“139, „sceptra“140, „bedel“141, „famulus“142, „vakace“143, či v souvislosti s církví: „alba“144, „ornát“145, „pluviál“146. Samostatnou kapitolu latinismů v textu tvoří latinské citáty, jež jsou většinou opatřeny českým překladem, ať už v závorce za větou nebo v podobě poznámky na konci stránky: například „‘Auri sacra fames‘ (Prokletý hlade po zlatě!).“147 Na rozdíl od Miroslava Hanuše totiž Leontina Mašínová nepočítá s tak vzdělaným a angažovaným čtenářem, aby si mohla dovolit nechat tyto citace bez českého překladu či vysvětlení. Jeden z mála pozůstatků lidové mluvy v druhém díle představují přísloví, jež se ovšem objevují pouze v úvodu příběhu před Komenského odchodem na univerzitu nebo později jakou součást jeho reminiscencí z dětství: například „Baběnka Trubcová v Brodě kdysi za hovoru o komsi vznešeném, koho postihlo pronásledování ještě mocnějšího, pronesla jedno ze svých přísloví: ‚Čím vyšší strom, tím bližší hrom.‘“148 V menší míře se v díle vyskytují také germanismy, opět převážně v počeštěné podobě, jež takto byly přirozenou součástí slovníku i česky mluvícího obyvatelstva: „plac“149, „rynk“150, „šíf“151, „freje“152. Občas se setkáme rovněž s biblismem: „Šetř se, aby ses nekormoutil, a srdce tvé nechať se neděsí.“153, výjimečně se slovy z jiných jazyků. Závěrem lze konstatovat, že spisovatelka pokračuje v jazykové rovině díla v trendu nastoleném již v první části. Z textu sice mizí dialektismy, jež byly hlavním charakterizačním prostředkem vyprávění o Komenského dětství, zcela prakticky jsou
68
však nahrazeny latinismy. Leontina Mašínová si uchovává svůj jednoduchý, čistý styl bez básnických ornamentů, který je zcela podřízený celkovému účelu díla.
69
7. 4 Planoucí pochodeň 7. 4. 1 Charakteristika románu a jeho kompozice Poslední díl románového trilogie Leontiny Mašínové o životě Jana Amose Komenského nese název Planoucí pochodeň. Zachycuje nejdelší úsek jeho života, jelikož příběh začíná roku 1622 ještě na českém území před odchodem exulantů do Polska a končí v roce 1656 v Amsterdamu, kde „nesmrtelný poutník“ strávil posledních čtrnáct let života. Kniha tak není zakončena Komenského smrtí, nýbrž vrcholí příjezdem do Nizozemí po požáru Lešna. Autorka svého hrdinu opouští nikoli na smrtelné posteli, ale na počátku posledního uměleckého vzepětí. Ve shodě s názvem nechává „pochodeň“ jeho života a díla plát, zároveň však vkládá do úst hlavního protagonisty obavy nad tím, kdo se stane dalším „světlonošem“, až on odejde. Jak již bylo řečeno, třetí část zachycuje nejdelší a z hlediska historického nejzajímavější etapu Komenského života, čemuž odpovídá téměř dvojnásobný nárůst počtu stran vůči prvnímu dílu. 505 stran textu je rozděleno do krátkých sedmdesáti osmi kapitol. Stejně jako u předešlých dvou románů jsou kapitoly očíslovány a pojmenovány stručným názvem, který opět odkazuje buď místo děje, události či na ústřední aktéry následujících řádků. Velké časové rozpětí díla sebou samozřejmě nese určitá úskalí. Vždyť například Miroslav Hanuš zobrazení takřka totožné části Komenského života (s výjimkou závěrečného působení v Amsterdamu, o němž Leontina Mašínová nehovoří) rozdělil do dvou zhruba pětisetstránkových románů. Leontina Mašínová vše zvládla v rámci románu jednoho. Pomineme-li výčitky některých kritiků na adresu Hanuše upozorňující na přílišnou obšírnost a jistou rozevlátost zejména druhého dílu (Poutník v Amsterdamu), musíme se přirozeně zeptat, zda autorka věnovala některým - z hlediska dnešního čtenáře nejatraktivnějším - obdobím Comeniovy životní poutě dostatečnou pozornost. Tento možný nedostatek není snad dobře patrný v úvodu vyprávění, jež zde poklidně plyne a zobrazuje veškeré důležité události v náležitém rozsahu. Komenského skrývání před odchodem z Čech, počátek působení v Lešně, popřípadě cesta do Anglie jsou nastíněny poměrně podrobně, včetně zajímavých detailů a setkání. Ještě v kapitolách pojednávajících o působení v Anglii je poskytnuta pozornost londýnským památkám, dlouhým debatám přátel, popřípadě schůzkám hlavního hrdiny s malířem Václavem Hollarem či básníkem Johnem Miltonem.
70
Po Komenského odjezdu z Anglie ovšem tempo vyprávění výrazně zrychluje. O setkání s filozofem René Descartem, švédskou královnou Kristýnou či kancléřem Oxenstiernou se proto dovídáme jen v rámci jedné kapitoly, v níž Komenský vypráví lešenským bratřím o své výpravě do Švédska. Nezasloužily si tyto zajímavé osobnosti evropských dějin více prostoru? Podobně kusé jsou zprávy o pobytech v Elblongu a Blatném Potoce. Tudíž lze snadno nabýt pocit, že spisovatelka se příběh Komenského života snažila dokončit za každou cenu v rámci třetí části. V době práce na Planoucí pochodni jí bylo totiž téměř osmdesát let. Na druhé straně, Leontina Mašínová žila po vydání románu v roce 1961 ještě dalších čtrnáct let, a tak argument se spěchem zcela neobstojí. Ke všemu požár a zkáza Lešna v závěru knihy jsou líčeny opět podrobně a s patřičným dramatickým nábojem, jenž kapitolám o Elblongu a Blatném Potoce schází. Jaký je možný závěr? Lze se domnívat, že daná etapa nebyla pro autorku a její pohled na Komenského stěžejní. Nezajímal ji totiž jako vědec, filozof a osobnost evropského formátu, nýbrž jako duchovní, učitel, manžel, otec, popřípadě snad i jako organizátor. Jeho statečné chování a snaha sdílet i těžký osud s ostatními jí byly mnohem bližší než debaty o filozofických otázkách s Descartem nebo o politice s Oxenstiernou. Leontina Mašínová chtěla vykreslit Komenského jen v určitých barvách a tomu uzpůsobila tok vyprávění. V Planoucí pochodni se děj odvíjí chronologicky a o případných retrospektivách lze hovořit snad jen u náhledu do osobní, případně rodové historie postav při jejich představení. Opět se setkáváme s vypravováním ve třetí osobě a vševědoucím vypravěčem. Obdobně jako v druhém díle je využit postup, kdy nejdůležitější scény dramatu Komenského života se v knize neobjevují přímo, ale dovídáme se o nich až zpětně nebo z úst svědků. Také druhá manželka je proto pochována bez přímé účasti čtenáře, který se dovídá až o utrpení čerstvého vdovce. Bez „publika“ se odehrávají i obě Komenského svatby. Přesto závěrečná část trilogie nabízí více dramatických situací než předešlé dvě. Mezi ně patří především napínavý útěk bratrských duchovních tajnou chodbou z tvrzi pana Sadovského, přepadení rodiny Kristiny Poniatowské a zvláště závěrečné obléhání a dobytí Lešna. Emocionálně silněji než samotné zničení města přitom působí vypálení dvorce Václava Budovce Gruntkowo zfanatizovanými polskými katolíky, jež tvoří jakousi předehru samotné tragédii. V barbarské popravě Budovcova sluhy Martina Mulce se odráží morální úpadek válkou poznamenané Evropy. Zatímco v úvodu konfliktu stojí strašná, ale noblesní exekuce českých panů v jejich vlasti, na
71
jeho konci dochází k vraždění obyčejných lidí – tentokrát již exulantů, kteří o svou vlast přišli. V Planoucí pochodni se prostor pro hlavního aktéra děje zase o kousek zmenšil. Na první pohled je zřejmé, že se tak stalo vlivem ještě větší epické šíře, o níž se spisovatelka pokusila. Pomineme-li počet postav, o čemž pojednává samostatná kapitola, je zde zřejmá snaha nabídnout čtenáři alespoň částečné vysvětlení některých událostí, dějů a dalších historických skutečností, stručně řečeno seznámit jej s dobovým koloritem. Příběh Komenského se stává jen prostředkem k bližšímu poznání doby, nikoli hrdiny samotného. Z tohoto důvodu se snad nejvíce v rámci celé trilogie ozývají pochyby, zda výsledkem úsilí Leontiny Mašínové je biografický román v pravém slova smyslu, nebo pouhý historický román z období třicetileté války přibližující na osudech Komenského historii Jednoty bratrské.
72
7. 4. 2 Postavy Komenský Hlavnímu hrdinovi ani v třetí části nebyla sejmuta maska jisté nedotknutelnosti a výjimečnosti. Avšak vzhledem k množství látky, které musela autorka v závěru trilogie postihnout, vnitřním životem Komenského se zabývá ještě méně než v předchozích dílech. Náznak konfliktů je spojen především se spornou vírou v revelace tří proroků: řemeslníka Kottera, Kristiny Poniatowské a Mikuláše Drabíka. Jinak je ústřední protagonista opět postavou ryze kladnou, bez většího duševního vývoje a psychologické propracovanosti. Jak bylo naznačeno, pochybnosti o pravdivosti prorockých vidění Kottera a spol. tvoří nejzajímavější složku psychologizace Komenského postavy, pokud se o ní v případě trilogie Leontiny Mašínové dá vůbec hovořit. Problematika revelací je pravděpodobně nejvíce kontroverzní otázkou související s životem „učitele národů“, a dokonce stojí v pozadí poněkud negativního vnímání jeho osoby u několika následujících generací – především u osvícenců. Proto ho ještě Josef Dobrovský „přezíral s despektem jako mystika a jazykového novotáře“154 a plně jej i v otázce revelací pro české dějiny rehabilitoval až František Palacký. V Planoucí pochodni prochází Komenského vztah k proroctvím určitým vývojem. Zpočátku vítězí racionální pohnutky, když při prvním zmínkách o Kotterových viděních tvrdí, že „Kristovým příchodem na tento svět byla uzavřena řada proroků.“155, či ještě příměji své myšlenky vyjádří větou: „Přiznám se: nevěřím, ale protože nerad nechávám takovou věc, dokud ji neprozkoumám, vyčkám jirchářova návratu…“156 Přesto již v následující kapitole Kotterovy věštby překládá do češtiny. Kde se stala změna a čím německý koželuh zprvu skeptického duchovního přesvědčil, se ovšem nedozvíme. Komenského víra v proroctví je náhle předkládána jako neoddiskutovatelný fakt, o němž on sám zapochybuje jen zřídka – například pod vlivem nedůvěřivého okolí, či po roce, kdy se nesplní téměř žádná z předpovědí. Nicméně je ve svém postoji k revelacím převážně pevný a tajemství této naivní důvěry lze v knize najít ve větě: „…nebylo by nic krásnějšího, než kdyby se všecko vyplnilo, jak on praví.“157 Velmi senzitivní Komenský totiž hledá ve viděních naději pro český národ, jelikož právě tu mu reálné události nedávají. Víra ve změnu pro něj velmi truchlivého stavu vyhnanství se promítá také do vztahu ke Kristině Poniatowské a Mikuláši Drabíkovi. I u nich hlavní hrdina zpočátku pochybuje o pravdivosti jejich vizí, přesto oběma nakonec
73
uvěří. Z hlediska důvěryhodnosti je pro Komenského přesvědčivější mladá Kristina, která u něj svou zranitelností a něžnou krásou vzbuzuje i určité ochranitelské sklony. Na druhé straně problematického Drabíka dobře zná a o jeho viděních pochybuje. Přesto by si jejich komplikovaný a z hlediska ústředního protagonisty často sebedestruktivní vztah zasloužil více pozornosti než pouhých pár odstavců. Jejich náplň tvoří jen krátká retrospekce, v níž je shrnut Drabíkův předešlý život a vizionářův vliv na Komenského cestu do Blatného Potoka. Hlubší analýza důvodů, proč se Komenský nechával svým nespolehlivým přítelem tak značně ovlivnit, však chybí. V posledním díle se krystalizuje osobnost Komenského v plném rozsahu. Objevuje se jako přirozený vůdce a respektovaný duchovní, pomáhající po příchodu do Lešna ostatním překonat ostych a strach z cizího prostředí. Jako jeden z vyjednavačů cítí odpovědnost za to, že právě polské město se stalo novým útočištěm českých exulantů. Ti se teď na něj obracejí i s malichernostmi a žádají o pomoc. Pro Komenského je vše těžší o skutečnost, že sám si v novém domově zpočátku nedokáže zvyknout. Dokonce nechce ani učit, protože mu vadí panští synkové, kteří o studium nejeví zájem. Nakonec u něj zvítězí přirozený smysl pro povinnost, protože nějakým způsobem rodinu živit musí. Jako jeden z mála se zachová racionálně při morové epidemii v Lešně. Leontina Mašínová ukazuje stejně jako Miroslav Hanuš na konkrétním případě velkou statečnost hlavního aktéra. I když každý z autorů volí jiné prostředky a rozdílný příběh, ústřední myšlenka je u obou stejná. Oba chtěli v prvé řadě upozornit na to, jak důležitou roli v Komenského životě hrály křesťanské hodnoty. Láska, pomoc a péče o chudé a nemocné pro něj nebyly jen planými slovy, jelikož je dokázal přetavit ve skutky. Stěžejní motivací téměř veškerého jednání Komenského v exilu je naděje na brzký návrat do vlasti. Své touze často obětuje čas, práci, čest i chvíle strávené se svou rodinou. Přání návratu do českých zemí stojí také v pozadí již zmíněné víry v revelace. V Komenského případě proto slova o vlastenectví nejsou jen patetickými přívlastky, jimiž bývají ověšeny některé historické osobnosti. Jsou podloženy opravdovými činy, uskutečněnými občas i na úkor osobního štěstí. Kvůli touze po domovu přijímá Comenius nabídku Švédska, aby reformoval tamější školství, jelikož věří v porážku Habsburků, kteří jsou hlavní překážkou obnovy předbělohorského stavu, a stejnou motivaci má i působení v Blatném Potoce. Strach o vlast autorka spojuje s obavami o příští generace a jejich život. „Co bude s českými dětmi?“158 Tuto naléhavou otázku
74
vkládá do úst pedagoga, jenž snaze o zlepšení života dětí ve škole, ale i života lidí obecně věnoval takřka celé své dílo. Ač to patrně nebylo záměrem spisovatelky, občas skrz plášť dokonalosti prosvitnou i určité slabosti hlavního hrdiny. Veškeré vyprávění spjaté s proroky ukazuje na fakt, jak byl tak „velký muž“ jako Komenský naivní a snadno zneužitelný. Velkou důvěřivost a naivitu lze v jeho případě považovat za negativní vlastnost, protože jej často odvádí od důležitější práce. I když vždy stojí v pozadí ušlechtilé vlastenecké motivy, zmíněné slabosti z něj činí pouhou hračku v rukou mocných. Na pozadí rodinných vztahů se pro změnu rýsuje určitá Komenského citová neohrabanost. Ačkoli je jeho veškeré veřejné jednání spojené s křesťanskou láskou a tolerancí, ke členům vlastní rodiny již natolik ohleduplný a tolerantní není. Samozřejmě v knize nenajdeme případ stavějící ústředního aktéra zcela záměrně do negativního světla, poněvadž by to odporovalo obrazu, který se autorka snaží vykreslit. Ovšem můžeme číst mezi řádky. Vezměme v úvahu jen Komenského neustálé cestování. Většinou se jednalo o dlouhodobé pobyty, jež zpravidla podnikal sám. Často, jako v případě cesty do Anglie, k tomu docházelo i přes manželčin nesouhlas. Z hlediska toho, jaký význam a dosah měla jeho práce, nelze tuto sobeckost ve vtahu k nejbližším odsuzovat, pro manželku a děti však život po boku takového muže nebyl idylou. Částečně je to patrné v situaci, kdy Komenský jako otec nesouhlasí se sňatkem své dcery Dorotky s Janem Molitorem, který je podle něj příliš lehkovážný a ne tak pracovitý jako jím protěžovaný Petr Figulus. Přestože se spisovatelka pokouší zdiskreditovat Jana Molitora a obhájit Komenského jednání, uspokojivý argument pro Molitorovo odsouzení nepřináší. V důsledku toho pak paradoxně přenáší sympatie na stranu mladého muže, jelikož čtenář netuší, co způsobilo takovou nenávist budoucího tchána. Jeden odstavec zaměřený na výčet Molitorových negativ bohužel k hlubšímu pochopení vztahu obou mužů nestačí. Stejně rozporuplné je líčení Komenského vztahu k druhé ženě Dorotce, a to především ke konci jejich manželství. Fakt, že on sám v žádném případě nebyl vzhledem k neustálé práci a cestování ideální manžel, je zde zcela pominut, neshody v jejich vztahu jsou sváděny pouze na Dorotčinu netolerantnost a později hořkost vyplývající z dlouholetého nepochopení. Také v tomto případě lze spekulovat, nakolik bylo úsilí ponechat hlavnímu hrdinovi za každou cenu pozitivní tvář úspěšné, a zda-li mu ve výsledné podobě spíše neuškodilo.
75
Další postavy V závěrečném díle trilogie se můžeme seznámit s pestrou galerií figur a figurek. Kromě postav skutečných, zastoupených především příslušníky šlechtických rodů, vzdělanci a členy Komenského rodiny, se objevují v menší míře i hrdinové fiktivní, převážně z řad prostých členů Jednoty bratrské. Jejich charakteristika umožňuje větší stylizaci a idealizaci, která by u reálných osobností byla přinejmenším problematická. Rovněž zde je téměř každá z figur uvedena několika větami, v případě některých (převážně šlechtických) je poskytnut krátký exkurs do jejich osobní či rodové historie. Snad nejlépe je tentokrát prokreslena postava Komenského druhé ženy Dorotky Cyrillové. Široké časové rozpětí umožňuje zachytit celý jejich vztah od zamilovaných počátků po prázdnotu dlouholetého manželství a ženinu tragickou smrt. Dorotka se krátce mihla již v druhém románu Do labyrintu světa, kde byl představen její vztah s první láskou Adamem ze Špindlerů zahynuvším během českého stavovského povstání. Právě jeho smrt dívku hluboce zasáhla a byla příčinou její až neobvyklé zamlklosti a neschopnosti radovat se ze života.Teprve v poslední části románového triptychu se dovídáme, proč autorka věnovala tolik pozornosti osudu postavy, jež s příběhem ústředního aktéra příliš nesouvisela. Připravovala si totiž půdu pro vzájemné sblížení dvou tragédiemi poznamenaných osob. Dorotka je zobrazena jako uzavřená, ale chytrá, zvídavá a citlivá dívka, která právě těmito vlastnostmi upoutá mladého vdovce. Velice něžně, romanticky a přitom živě je líčena počáteční zamilovanost mladých lidí. Dorotka chce svého vzdělaného muže pochopit, touží se mu alespoň částečně přiblížit, a tak tajně poslouchá za dveřmi třídy a učí se spolu s žáky. Přes veškerou snahu záhy zjišťuje, že do vnitřního světa manžela nebude nikdy schopna proniknout, a její nadšení vyprchává. Zklamání se násobí mužovými častými odjezdy a permanentní prací. Právě oblíbenou mužovu aktivitu začíná mladá žena nenávidět: „…tvou pravou ženou – je to psaní“159. Rozpory mezi manželi vrcholí po odchodu do Elblogu, kde si Dorotka není schopná zvyknout. Co při prvním stěhování do cizího Lešna dokázala překonat díky podpoře manžela a rodiny, nyní nezvládá. Upadá do své samoty a apatie. Stává se zahořklou vůči okolnímu světu i partnerovi a soustředí se pouze na domácnost a děti. Nashromážděná zlost vyúsťuje v bouřlivou hádku kvůli sňatku dcery Dorotky s Janem Molitorem, Komenským považovaného za příliš lehkovážného. K smíření Doroty a Jana už v knize nedochází, spisovatelka ponechává za jejich vztahem dramatický vykřičník v podobě, na svůj styl velice expresivní, věty: „…toho ty si nevšímáš pro
76
samou práci pro švédské usmrkance.“160 O smrti Doroty se pak dovídáme opět jen zprostředkovaně. Prostřednictvím příběhu Komenského ženy Leontina Mašínová konečně dokázala, že umí pracovat také s psychologií postav a jejich vývojem. Nezbývá tedy než litovat skutečnosti, že se o něco podobného (přes veškeré zřejmé překážky) nepokusila rovněž u hlavního hrdiny. Ze tří proroků je nejzajímavěji zachycen osud Kristiny Poniatowské. Je patrný pokus přiblížit její životní příběh tak, aby čtenář pochopil, proč právě tato dívka si získala Komenského důvěru. Proto se její figura objevuje na scéně ve chvíli, kdy během přepadeni ztrácí milovanou matku, která se obětovala, aby dceři zachránila život. V románu právě tragická rána a výčitky svědomí stojí u počátků Kristininých vidění. Komenský je k jejím proroctvím nejprve skeptický, brzy ovšem podléhá kouzlu mladé, citlivé, ale odvážné dívky, a dokonce ji činí svou schovankou. Na vztahu ke Kristině je patrné, jaký neustálý svár duše a rozumu musel hlavní protagonista podstupovat. Tušil, že vizionářské představy jsou patrně projevem nějaké duševní nemoci, srdce si přesto přálo jim uvěřit: „‘Tedy uznáváš, že v tom tělesný nedostatek?‘(…)‘Uznávám – ale víc podle mého toho nadzemského.‘“161 Hypotézy o duševní nemoci podporuje skutečnost, že se Kristina později šťastně vdala a její vidění ustala, zároveň se však některá z jejich proroctví vyplnila (například to o zavraždění Valdštejna), a proto nelze citlivému a hluboce věřícímu Komenskému důvěru v představy Kristiny vyčítat. Mnohem větší prostor je v posledním díle poskytnut figurám z katolického prostředí, jež jsou již představeny převážně v negativním světle. Chybí zde smířlivý tón reprezentovaný prostými katolíky Annou rybářkou nebo Jakubem Judáčkem, „zlo“ dostává konkrétní podobu v několika postavách kněží a farářů. Jedním z nich je farář Pavel, kterého autorka opatřuje všemi zprofanovanými charakteristikami katolického duchovního, počínaje vzhledem
„sádelnatého“162 faráře a konče vlastnostmi jako
zaslepenost, omezenost a naprostá netolerance. Právě ony jsou ve spojení s horlivostí doslova smrtící kombinací. Podobnými atributy jsou opatřeni také jezuité, u nichž ale odsouzení není natolik příkré. Oceňována je opět alespoň jejich péče o školství a rekatolizační aktivita je částečně omlouvána přílišnou, i když obyčejnému člověku nepochopitelnou horlivostí. Nicméně, jak bylo řečeno v předešlé kapitole, se spisovatelka drží Palackého koncepce českých dějin, vnímající dobu pobělohorskou jako „dobu temna“, a tomu odpovídá její postoj ke katolíkům. Hodni pohrdání jsou však nyní lidé, kteří pod tlakem církve opustili evangelickou víru a přešli ke katolictví. Tragika této „zrady“ je v knize dokumentována na příběhu Komenského sestry
77
Kateřiny, jež pro zachování majetku obětuje víru svých předků. Přímo do úst jejího bratra jsou při setkání po letech vloženy pouze výčitky, nikoli příkré odsouzení, přesto je z přímé i nepřímé charakteristiky Kateřiny patrné pohrdání autorky jejím činem. Na druhé straně je rehabilitována čistě negativní postava z prvního dílu, Komenského švagr Pavel Boskovský. O něm se naopak dovídáme, že zůstal věrný Jednotě bratrské a celkově se změnil k dobrému. Místo pro životní zpověď je poskytnuto Karlovi staršímu ze Žerotína. Ten se představil již v předchozích dvou knihách, většinou ovšem v oficiální hávu významného moravského šlechtice. Nyní se dostává do popředí nejen jako politik, ale také jako člověk. Zatímco po událostech českého stavovského povstání je Žerotín pro svůj vlažný postoj ústy hlavního hrdiny odsouzen, nyní si získává jeho soucit, protože v něm Komenský vidí „…oběť doby a má pro něho stoupající porozumění.“163 Stárnoucí muž na vlastní kůži poznává, jak moc se mýlil, pokud doufal v milost Habsburků, a závidí Václavu Bundovcovi, jenž zahynul při staroměstské exekuci, přesto si zachoval svou hrdost a úctu přátel i nepřátel. Krutý osud Žerotínův je přiblížen na krátkém úryvku, kdy mu věrní poddaní tlumočí, jak místní farář burcuje proti němu lid. Následně opouští někdejší první muž Moravy svou zemi a uchyluje se do zahraničí. Zůstává mu pouze hořkost z nepochopení okolím a nepříjemná pachuť pocitu, že bude následujícími generacemi souzen nikoli jako prozíravý politik, ale jako zrádce. Postavy fiktivní opět upomínají na některé hodnoty lidových vrstev a vyjadřují obdiv k prostým lidem. Na Jiřím Markovi je demonstrována přirozená chytrost, bystrost a statečnost, na myslivci Poslepmovi a kořenářce Dorazilové zase sepětí s přírodou a víra v její nadpřirozené síly. Na druhé straně jsou téměř zcela opomíjeny figury, jejichž setkání s Komenským tolik akcentuje Miroslav Hanuš. Schůzky s osobnostmi světové politiky a filozofie - René Descartem, kancléřem Oxenstiernou či královnou Kristinou - jsou shrnuty pouze v několika větách. Stejně upozaděna je Komenského třetí žena Jana Gajusová či v předchozích částech tolik zmiňovaný Mikuláš Drabík. Je třeba dodat, že všechny tyto osoby jsou spojeny s úsekem Komenského života, kterému je v knize věnováno nejméně stran, a pravděpodobně byly upozaděny na úkor těch, jejichž životní příběhy byly autorce bližší.
78
7. 4. 3 Jazyk Předešlé dvě části trilogie charakterizovala volba specifických jazykových prostředků. Z tohoto důvodu první díl odehrávající se převážně v prostředí moravského venkova zdobily dialektismy, doprovázené s ohledem na přiblížení hrdinova dětství deminutivy. Doba Komenského studií byla pro změnu typická větším množstvím latinismů. Závěrečný díl je z hlediska netradičních jazykových prostředků nejméně výrazný, což ovšem v tomto případě není synonymum pro horší či méně reprezentativní. Jelikož je kategorie prostoru v Planoucí pochodni daleko širší, došlo rovněž ke změně nároků na celkový slovesný výraz románu. Zatímco v Mladých létech Jana Amose je jediným geografickým prostředím kraj Moravského Slovácka, v díle Do labyrintu světa se už prostor značně rozšiřuje. Přibývá prostředí zahraničních univerzit, severomoravského Fulneku, typického pro neustálé střetáváním německé, polské a české kultury, a v závěru se prostor rozpíná na celou Moravu a různá místa, kudy prchající Komenský prochází. Třetí část je z tohoto pohledu nejnáročnější. Různá geografická i sociální prostředí se mění v rychlém tempu a změna prostoru klade nároky na změnu jazykových prostředků. Tento svízelný problém se spisovatelce nakonec podařilo vyřešit velice jednoduše, ale chytře: zvolila prostý, klidný projev bez zbytečných jazykových příkras a zvláštností. Některé prostředky ozvláštnění textu se sice v knize objevují, nepůsobí však rušivě a v zásadě nezasahují do spisovné mluvy, jež zde působí jako určitý sjednocující prvek. Vzhledem k postavám evropských vzdělanců, politiků a duchovních, s nimiž Komenský přichází do styku, se v textu opět objevují latinismy. Také nyní mají převážně podobu citátů či jednotlivých výrazů sloužících k dokreslení prostředí: „famulus“164, „serbus“165, „akolut“166. Latina zaznívá rovněž při oslovení v oficiálních rozhovorech: „illustrissime“167. Deminutiva, jeden hlavních výrazových prostředků prvního dílu, se v Planoucí pochodni omezují pouze na oslovení nejbližších osob (ženy, dcer) a malých dětí. Jejich výskyt se proto zvyšuje při popisu příběhů z dětské prostředí. Například: „ ‚Nemusíš odtud, Zuzanko,‘ hladila jí paní Budovcová rozcuchanou hlavičku, ‚chceš-li, zůstaň. Kolébala bys mi Johanku a já bych všem řekla, že jsi chůvička.‘“168 Vzhledem k neustávajícím bojům třicetileté války roste v textu počet slov spjatých s válkou, armádou a bojem: „lajtnant“169, „salva guardia“170, „kumpanie“171,
79
„abdaňkovat“172. K přiblížení dobového koloritu slouží užití dnes již nepoužívaných měrových a množstevních jednotek: „strych“173, „kopa“174, „štoudev“175. V dialozích slouží z hlediska spisovnosti netradiční jazykové prostředky k charakterizaci některých osob. Jak bylo řečeno, v konverzaci učenců nejednou zazní latina, při Komenského návštěvě v Anglii se objevují anglické výrazy, při pobytu v Lešně není výjimkou polština. Přesto lze na závěr této kapitoly konstatovat, že ani tentokrát autorka nevybočila ze svého prostého, klidného, ale čistého stylu, založeného převážně na spisovném jazyce.
80
8. Konfrontace analyzovaných děl V této
kapitole
bych
se
ráda
zaměřila
na
vzájemnou
konfrontaci
nejvýznamnějších znaků dilogie Miroslava Hanuše a trilogie Leontiny Mašínové. Většina z nich již byla částečně naznačena v rámci předchozí analýzy jednotlivých románů, cílem následujících řádků je však shrnutí a utříbení jednotlivých poznatků, popřípadě jejich doplnění o další skutečnosti. Jak bylo zmíněno v kapitole Struktura a metodika, srovnávání nebude omezeno pouze na pojetí hlavního hrdiny, ale také na další složky, tj. kompoziční výstavbu, ostatní postavy, jazyk či vztah k historické skutečnosti. Celkové srovnání v podstatě vychází ze základní premisy, kterou vyjádřil Blahoslav Dokoupil následovně: „Jestliže dílo Leontiny Mašínové bylo určeno nejširším čtenářským vrstvám, Hanušova dilogie se orientuje na vyspělejšího čtenáře, schopného sledovat složité cesty lidského ducha.“176 Daná myšlenka totiž tvoří východisko pro práci autora s jazykem, postavami i ústředním protagonistou. Leontina Mašínová je reprezentantkou tradiční jiráskovské školy, projevující se v šíři vyprávění, jeho poklidném toku, výchovném charakteru i dominantním postavení faktografické stránky nad estetickou. Alois Jirásek se svou tvorbou snažil oslovit širokou veřejnost, čemuž uzpůsobil povahu svých děl. O něco podobného se pokusila rovněž Leontina Mašínová. Záměr Miroslava Hanuše byl pravděpodobně od počátku jiný. Zkušený autor psychologické prózy mohl výběrem historického tématu na první pohled překvapit, z detailnější analýzy ovšem vyplyne, že složitá osobnost typu Komenského si spisovatele zkoumajícího více nitro hrdiny než historické události skutečně zasloužila. Z přecházejících vět lze vyvodit konstatování, že zatímco Leontina Mašínová se ve výsledné podobě své práce v podstatě odchýlila od žánru biografického románu k historickému románu - kronice, přičemž ústřední aktér se pro ni stal především zprostředkovatelem kontaktu mezi historickou epochou a čtenářem, Miroslav Hanuš staví svého hrdinu vždy do centra zájmu. S ohledem na určitou dokumentární hodnotu díla, která je výsledkem dobré práce s dobovými materiály, lze Hanušův román považovat za reprezentativní dílo žánru biografického románu, jež v sobě velmi kvalitně propojuje složku faktografickou a estetickou. Rozdílný přístup obou autorů se projevil již při komponování díla. Leontina Mašínová začíná své vyprávění takříkajíc „ab ovo“ – od okolností Komenského narození a následně pak v chronologickém sledu líčí životní příběh svého hrdiny. Jednoduchá kompozice je plně podřízena výchovným účelům díla, protože cílem
81
spisovatelky je v prvé řadě seznámení čtenáře s českou historií a významnou osobností národních dějin. Jelikož autorka předpokládá, že její čtenář se se sedmnáctým stoletím a postavou Komenského takto detailně seznamuje poprvé, nesnaží se jej jakkoliv rozptylovat – ani komplikovanou formou, ani netradiční jazykem. Kompoziční výstavba užitá Miroslavem Hanušem opět souvisí s odlišným publikem, k němuž se on obrací. Prolínání časových rovin a četné retrospektivy vyžadují náročnějšího čtenáře, jenž se dokáže v rychle se střídajících kategoriích času a prostoru orientovat. Střídání časových rovin zároveň umožňuje konfrontovat hlavního protagonistu sama se sebou v průběhu různých životních etap a lépe odhalit motivaci jeho jednání. Komenský rekapitulující svůj život je sám sobě nejpřísnějším kritikem. Jak lze vyvodit ze samotného žánru biografického románu, v centru pozornosti obou spisovatelů stojí především hlavní hrdina – Jan Amos Komenský. Když vezmeme v potaz snahu Leontiny Mašínové i Miroslava Hanuše o maximální faktografickou věrohodnost děl, mohlo by vše svádět k domněnce, že titulní postava se u obou nijak výrazně neliší. Opak je samozřejmě pravdou, poněvadž každý z autorů při svém portrétu Komenského zvolil jinou perspektivu i rysy, které se rozhodl akcentovat. Proto se u Mašínové – příslušnice evangelické církve a pedagožky – setkáváme zejména s Komenským duchovním, pedagogem, manželem a otcem (zde samozřejmě hovořím o druhém a třetím díle trilogie). Její idealistický a částečně zjednodušený pohled na ústředního protagonistu se v průběhu celé trilogie takřka nemění. Kladné povahové vlastnosti, jež objevujeme u malého chlapce, lze v různých obměnách vystopovat u dospělého a poté také stárnoucího Jana Amose. Hodný, zvídavý a pilný hoch se stává laskavým, moudrým a pracovitým mužem. Pomineme-li tedy přibývající znalosti hlavního aktéra, k vývoji jeho figury téměř nedochází. Autorka zobrazuje Komenského jako určitý neměnný typ v podobě, s jakou je možné se dodnes setkat v pohledu široké veřejnosti. Komenský je pro ní v prvé řadě výchovným a mravním vzorem. Nejzajímavější a nejživější je tak Comeniova postava v dětském a studentském věku, protože tady spisovatelce ještě nebrání morální kredit národního trpitele ve velice působivém a živoucím vylíčení dětství obyčejného moravského chlapce. Její znalost dětského světa ji v tomto případě je nejlepším pomocníkem. Tak jako u Leontiny Mašínové se jedná o obraz Komenského vytvořený věřící pedagožkou, u Miroslava Hanuše se pro změnu projevuje jeho předchozí kariéra autora psychologických próz. Z tohoto důvodu nelze očekávat, že by duševní život ústřední postavy byl zjednodušený a schematický. Komenský je zobrazen jako velká, ale
82
duševně komplikovaná osobnost, v níž neustále bojuje zodpovědnost s touhou po vlastním vyniknutí, rozum s vírou či netrpělivost s pracovitostí. Mladý a nadaný duchovní, přicházející koncem dvacátých let do Lešna, má sice za sebou nejednu životní tragédii, přesto je pln optimismu. Doufá, že se vrátí zpátky do Čech, že uskuteční své pedagogické či později vševědné plány, že jej čekají lepší zítřky. Na konci dilogie umírá zhrzený stařec, který již nechápe zákonitosti nového světa, i tak však nepřestává věřit v nápravu světa. Mnohem pestřejší je rovněž výběr zorných úhlů, jimiž se Miroslav Hanuš na Komenského dívá. Pro něj to není pouze duchovní a pedagog, popřípadě partner a otec, ale spektrum životních rolí je mnohem širší. V popředí stojí také filozof, vědec, obratný diplomat a řečník. Žádná z jeho úloh ovšem není černobílá. Po rodinných příslušnících žádá toleranci k pracovnímu vytížení, zároveň je sám často přísný a ne vždy spravedlivý. Uvědomuje si význam pedagogické práce pro obrodu společnosti, přitom jej občas monotónní a nezáživné psaní učebnic a jazykových příruček nudí a odvádí od zajímavější činnosti. Jeho víra v Boha je neotřesitelná, víra v lidský rozum však přinejmenším pevná. V podobizně Jana Amose Komenského, jak ji vidí Miroslav Hanuš, se zejména v druhé části neustále střetává světlo se stínem, podobně jako na Rembrandtových malbách. Postava Komenského pro tuto vnitřní rozpolcenost vypadá lidsky a věrohodně. Hlavní rozdíl při zobrazení ostatních účastníků děje je v hloubce zpracování a počtu postav, zasahujících do vyprávění. Trilogie Leontiny Mašínové je zalidněna velkým množstvím figurek, jež leckdy hrají v příběhu jen nedůležitou, epizodní roli. Autorka si klade za cíl seznámit svého čtenáře nejen s osudem Komenského, ale celé bratrské obce, snaží se poukázat na základní ideje Jednoty a zaznamenat těžký život pobělohorských exulantů. Fiktivní i skutečné postavy fungují jako jednotlivé kousky skládačky, které v ní sice mají své místo, po vypadnutí některé z částí ovšem výsledný obrázek neztratí svůj smysl a skládající pouze ušetří svůj čas. Okruh Hanušových figur je mnohem užší. Z valné většiny si vystačí s postavami reálnými, přičemž téměř každé z nich poskytuje dostatek prostoru. Některé z nich procházejí dokonce celou dilogií a jejich charaktery jsou po psychologické stránce propracovány leckdy kvalitněji a detailněji než u Mašínové hlavní protagonista. Fakt, že Hanušovi šlo o myšlenky hrdiny a ne o výchovu čtenáře, lze dokumentovat například na postavě René Descarta. Zatímco Leontina Mašínová věnuje jeho setkání s Komenským pouhý odstavec, Miroslav Hanuš mu poskytuje celou kapitolu, v rámci níž předkládá hypotetický průběh jejich dialogu.
83
Vlastenecky zabarvenou schůzkou s Václavem Hollarem se zabývají podrobněji oba, což souvisí s tím, že oba řeší otázku vyhnanství a lásky k rodné vlasti. Diferencovaný vztah mají autoři ke Komenského úloze v tehdejší politice. Například o švédské anabázi a návštěvě u kancléře Oxenstierny a královny Kristiny se Leontina Mašínová zmiňuje jen velice stručně během jedné kapitoly, kdy Komenský zpětně líčí lešenským bratrům duchovním průběh své cesty. V krátkém odstavci se tak dovídáme o setkání Comenia s Oxenstiernou a jejich rozhovor je shrnut v konstatování: „Nebylo jediné otázky, kterou bychom nebyli probrali.“177 Miroslav Hanuš se celým dialogem zabývá velice podrobně a zaznamenává veškeré okolnosti provázející vzájemnou schůzku. Kancléř se pro něj stává jednou z důležitých postav a společně s Komenským a nizozemským zbrojařem ve švédských službách Ludvíkem de Geer vytvářejí zejména v prvním románu (Osud národa) neobvyklou románovou triádu. Komenský - duchovní, bojující na jedné straně za mír, současně však toužící po osvobození rodné země téměř za každou cenu. Pan de Geer – podnikatel, jenž získává nesmírné bohatství z výroby zbraní během války, ale přitom si přeje poskytnout mládeži lepší vzdělání a život, a proto finančně podporuje tvorbu učebnic pro švédské školy. A v neposlední řadě Oxenstierna – politik, který pro Švédsko získá mnohé, ovšem nakonec zůstává nepochopen. Tito tři muži: duchovní – filozof, politik – uchvatitel moci a podnikatel - zbrojař jsou pro Miroslava Hanuše symboly třicetileté války. Různě jsou pojaty také postavy Komenského manželek. U Leontiny Mašínové je nejlépe prokreslena figura druhé manželky Doroty (též Doriny), u níž je poukázáno především na nesnadný život po boku dominantního, pracovně vytíženého a ve vztahu k ní často sobeckého muže. Příliš idealisticky je líčena první žena Magdalena, třetí manželka Jana je pak zmíněna jen okrajově. Miroslav Hanuš si pro své vyprávění vybírá jako nejzajímavější ženu po boku „velkého muže“ Janu Gajusovou, jelikož Jana se pro něj zejména v druhém románu (Poutník z Amsterdamu) mnohokrát stává racionálním protipólem senzitivního Komenského (například ve vztahu k proroctvím). O Magdaleně se téměř nezmiňuje, Dorota (u něj Dorina) je pro něj hospodyně a matka, jež sice vytváří svému manželovi potřebné zázemí, mentálně však stojí kdesi daleko za ním a není schopna proniknout do jeho vnitřního světa. Odlišná je rovněž práce autorů s jazykem. Jazykové prostředky užívané Leontinou Mašínovou jsou mnohem diferencovanější a pestřejší. Vyplývá to z faktu, že ve své trilogii zachycuje vývojově různorodější období Komenského života. V prvním díle zobrazuje slovácký kraj v době dětství malého Jana a milující rodinné prostředí.
84
Proto je možné v textu nalézt velké množství deminutiv, dialektismů a dalších prostředků lidového jazyka. V druhé části se těžiště přesouvá nejprve na německé univerzity, posléze do multikulturního Fulneku a děj vrcholí Komenského skrýváním v různých koutech Moravy. Počet dialektismů klesá, na druhé straně přibývají latinismy, jež slouží k charakterizaci komunity univerzitních vzdělanců či církevního života. Třetí díl z hlediska použitých jazykových prostředků již není tak nápadný, v zásadě totiž vychází ze spisovné mluvy. Oproti tomu lexikum a syntax Miroslava Hanuše se během obou románů nijak výrazně nemění. Jednotlivá prostředí se sice střídají rychleji než u prvních dvou dílů trilogie Leontiny Mašínové, žádné ovšem nevyžaduje od autora výraznou změnu jazykových prostředků. S latinismy, archaismy, dobovou syntaxí i knižním jazykem se setkáme v obou částech dilogie. V úvodu jsem se zmínila o různém publiku, ke kterému se oba autoři obrací. Toto konstatování lze dobře dokumentovat na jejich práci s cizími výrazy, zejména s latinismy v podobě citátů. Leontina Mašínová vždy nabízí jejich český překlad, Miroslav Hanuš tak činí až v druhém díle dilogie. Další odlišnosti se objevují ve stavbě dialogů. Opět to souvisí s prostředím, do něhož jsou dialogy zasazeny. U Miroslava Hanuše se jedná především o soukromé či veřejné rozhovory vzdělanců a diplomatů vedené původně latinsky, až v druhé řadě to jsou rozmluvy s rodinnými příslušníky v rodném jazyce. Proto se do většiny rozmluv promítají různé prvky tehdejšího rétorického umění – oslovením partnera v diskusi počínaje a složitou větnou konstrukcí konče. Leontina Mašínová zachycuje Komenského zejména v okruhu rodiny a blízkých lidí, proto její dialogy zpravidla tuto okázalost postrádají. Především v první části (Mladá léta Jana Amose) zasazené do lidového prostředí se v rychlém sledu střídají krátké jednoduché věty reflektující život na venkově. Při srovnávání básnických prostředků vychází z vzájemné konfrontace lépe Miroslav Hanuš, a to již z toho důvodu, že Leontina Mašínová básnickými obraty šetří. Je pro ni důležitější obsah a nikoli forma, jež má být vzhledem k účelu díla co nejjasnější a nejméně komplikovaná. Na závěr bych ráda stručně nastínila, nakolik se který ze spisovatelů odchýlil při svém pohledu na Jana Amose Komenského od známých historický faktů a nakolik do svého do svého portrétu hlavního hrdiny zapojil vlastní fantazii. Nejprve je třeba připomenout, že nakládání obou autorů s dějinnými událostmi a osobnostmi je skutečně šetrné a historicky přesvědčivé. Oba museli nastudovat velké množství dobových
85
materiálů a vytvořit si dostatečný podklad pro stavbu fiktivního světa románů, který by však byl pro čtenáře dostatečně věrohodný. S větším množstvím překážek se musela potýkat Leontina Mašínová, poněvadž se rozhodla v prvních dvou dílech vyprávět o historicky nejméně zmapované části Komenského života. Hned úvodu románu Mladá léta Jana Amose narazila na z úskalí plynoucí z nedostatku informací o rodišti hlavního protagonisty. Jak bylo řečeno v kapitole věnující se životopisu Komenského, o místo narození „učitele národů“ se pře několik moravských měst a vesnic. Dnes většina vědců preferuje Nivnici u Uherského Brodu a tuto možnost si zvolila i autorka, obohatila ji ale o prvek národní symboliky. Podle ní se totiž malý Jan své matce narodil pod lipou na návrší mezi Nivnicí a Bánovem. Řečeno jejími slovy, líbila se jí „obdoba podobné zkazky o narození Jana Žižky z Trocnova“178. Ještě několikrát je spisovatelka odkázána na svou imaginaci; nutno podotknout, že vždy vychází z nejpravděpodobnější varianty možného vývoje. Je to tak i při líčení Komenského účasti při požáru Strážnice, kde v té době pobýval u své tety Zuzany. Sice se nikde nedochovaly informace o tom, že zkázu obce zažil, je to však vysoce pravděpodobné. Současně je možné, že při útoku Bočkajovců zahynul Martin Nohál – Janův strýc, jelikož jeho jméno se od této události nevyskytuje v městských knihách. Největší tajemství obestírají období od požáru Strážnice do nástupu budoucího studenta Jana Nivnického na přerovskou školu. Spisovatelka zde využívá domněnek, k nimž se kloní rovněž někteří z historiků, že pobýval u svých sester, popřípadě poručníků. Podle pozdějších Komenského zmínek například v Labyrintu světa a ráji srdce lze usuzovat, že to pro něj nebyla právě nejšťastnější doba, což akcentuje také Leontina Mašínová, která jako nejvíce traumatizující období této životní fáze svého hrdiny volí především pobyt u sestry Markéty a jejího manžela Pavla Boskovského. V souvislosti se studiem Komenského v Přerově a posléze v Herbornu a Heidelberku nepanují výraznější pochyby. I když zaznívá například otázka, zda se mladý student při svém putování západní Evropou nepodíval také do Anglie. Spisovatelka se kloní k verzi podporované většinou badatelů, a sice že až do Anglie nedoputoval. Rovněž při líčení pobytu ve Fulneku vychází z historických materiálů, ačkoliv k fulnecké kronice Felixe Janschkeho lze mít vzhledem k době vzniku (devatenácté století) určité výhrady a nelze ji považovat za primární pramen. Při skrývání v pobělohorské době si autorka z několika míst nabízených místními pověstmi opět vybírá ty nejpravděpodobnější. Její hrdina se proto skrývá na Vikštejně, krátce
86
navštíví manželku v Přerově, zastaví se i v Třebíči, aby se nakonec na jistý čas usídlil v Brandýse nad Orlicí. Určitý nesoulad se objevuje jen ve spojitosti s druhým dítětem Komenského, které umírá záhy po narození společně s matkou a starším sourozencem. Zatímco většina historických publikací hovoří o tom, že obě děti byly chlapci, Leontina Mašínová druhé dítě označila za holčičku. Při pátrání po možné příčině smrti Komenské mladé rodiny se přiklání k názoru zpravidla přijímanému historiky, že se jednalo o mor. Počínaje Lešnem mohla se již spisovatelka opřít o vlastní vzpomínky Komenského, jež zaznamenal v rámci tzv. Pokračování bratrského napomenutí, což byla jeho odpověď na útočnou polemiku někdejšího přítele Samuela Maresia. Dalším kvalitním pramenem je korespondence „učitele národů“, kterou si vyměňoval s celou řadou osobností. V neposlední lze nalézt informace také v dalších Komenského spisech. Miroslav Hanuš měl v tomto směru situaci do určité míry ulehčenu, protože se nechal inspirovat právě okolnostmi vedoucími k sepsání Pokračování bratrského napomenutí. Proto sledujeme celou genezi vzniku tzv. Komenského vlastního životopisu a v souladu s ním se příběh počíná odvíjet po příchodu do Lešna. Snaha o co nejpřesnější podání je patrná na první pohled, proto se v obou románech objevují úryvky z Komenského korespondence a z jeho díla. Prostor pro fikci se tak vytváří zejména při vyprávění o rodinném životě či při rekonstrukci průběhu dialogů. Proto Hanuš do děje přidává například nenaplněnou lásku starší dcery Kristiny k Petru Figulovi, konstruuje přesné schéma a vývoj promluv či některá historicky nedoložená setkání. Do vyprávění tak zcela automaticky zakomponovává schůzky s holandským malířem Rembrandtem, o nichž ale neexistují stoprocentní důkazy. Rembrandtův obraz starce je sice obecně přijímán jako portrét Komenského, toto konstatování však nelze přijmout
bez
výhrad.
Zároveň
je
ovšem
nemůžeme
vyvrátit
jako
zcela
nepravděpodobné. Základní materiálem při tvorbě díla jsou pro Miroslava Hanuše i Leontinu Mašínovou vždy fakta, fantazii využívají jen k jejich dotváření.
87
9. Závěr Již několikrát bylo v této diplomové práci připomenuto, že Jan Amos Komenský není postavou, která by přitahovala davy romanopisců toužících zachytit jeho osud. Zatímco v oblasti odborné a populárně naučné literatury vyšly desítky knih mapujících více či méně podrobně životní pouť jedné z největších osobností českých dějin, většina beletrie věnované jeho osobě má výchovný charakter a je určena zejména mládeži. Jako by spisovatelé před sebou viděli jen onu všeobecně známou bustu zdobící budovy škol a školní prostředí odmítali opustit. Zarážející je především fakt, že až na román kanadského autora Jeana Bédarda většina děl vznikla v rozmezí čtyřicátých až osmdesátých let dvacátého století. Už více jak dvacet let se tedy žádný z českých romanopisců nechopil pera, aby životní příběh „učitele národů“ ztvárnil. V předchozích kapitolách byly v souladu se záměrem deklarovaným v Úvodu podrobeny analýze několikadílné biografické romány Miroslava Hanuše a Leontiny Mašínové. Příčiny výběru právě těchto děl byly již zmíněny v kapitole Metodika a struktura, přesto bych ráda zopakovala jeden z hlavních důvodů, a sice že uvedené práce se životu Jana Amose Komenského věnují nejpodrobněji. Analýza ukázala, že se kompoziční i jazyková výstavba sledovaných románů v mnoha momentech liší, stejně jako se liší obraz Jana Amose Komenského, s nímž přicházejí. Avšak je opět třeba zdůraznit, že ačkoli každá z románových sérií byla určena jinému publiku, obě mají své estetické a odborné kvality. Trilogie Leontiny Mašínové sice také primárně sleduje výchovný cíl, uměleckou hodnotu ovšem jejím románům upřít nelze. Prostý, čistý jazyk s využitím některých ozvláštňujících prvků (například dialektismů, latinismů) působí naprosto přirozeně, nikoli však nudně. Právě pro onu přirozenost ve vyjadřování lze spisovatelce odpustit určitou schematizaci hlavního hrdiny. Komenský pro ní za všech okolností zůstává ikonou hodnou obdivu a jeho postava je z psychologického hlediska dosti zjednodušená. Zároveň lze říci, že zachycení dobového koloritu je vzhledem k žánru biografického románu příliš podrobné. Proto byly zejména v rámci kapitol Problematika pojmu biografický román a Konfrontace analyzovaných děl vzneseny námitky, zda lze trilogii Nesmrtelný poutník k danému románovému typu vůbec zařadit a zda ji nepovažovat raději za román historicko–biografický, popřípadě román–kroniku (záleží na volbě klasifikace). Práce autorky s prameny a historickými dokumenty se až na drobné odchylky od obecně přijímaných názorů historiků jeví na dobré úrovni.
88
Dilogie
Miroslava
Hanuše
je
patrně
kvalitativně
nejhodnotnější
z
beletrizovaných biografií Komenského. Hlavní hrdina v jeho podání není jen románovou figurkou, ale živoucí bytostí se všemi kladnými i zápornými vlastnostmi. Užité jazykové prostředky podtrhují estetický účinek textu, nejsou však samoúčelné. Odrážejí se v nich mluvené i písemné projevy sedmnáctého století, a proto korespondence i úryvky Komenského děl začleněné do textu nepůsobí rušivě. Složitá syntaktická stavba, cizojazyčné výrazy či básnický jazyk již předem avizují, že tentokrát autor své dílo nesměřoval primárně mládeži, ale počítal s dospělým čtenářem, který se s postavou Komenského nesetkává poprvé. Neznamená to ovšem, že by si knihy Osud národa a Poutník z Amsterdamu nemohl přečíst nepoučený čtenář, jeho orientace v textu však bude kvůli složitější kompozici a komplikovanější jazykové formě ztížena. Také Miroslav Hanuš se až na malé výjimky neodchýlil od obecně přijímaných historických faktů a informativní hodnota románů je tudíž přibližně stejně vysoká jako hodnota umělecká. Prostřednictvím této diplomové práce jsem se pokusila přiblížit postavu Jana Amose Komenského, jak ji ve svých románech zachytili někteří vybraní autoři. Vzápětí po základní otázce, jak jednotliví spisovatelé pojali biografický román s Komenským jako hlavní postavou, však vyvstává dotaz další. Je třeba se totiž ptát, zda-li lze tato díla za biografické romány vlastně považovat, potažmo existuje-li vůbec nějaký „čistě“ biografický román o Janu Amosi Komenském. U trilogie Leontiny Mašínové lze o tom velice vážně pochybovat, dilogie Miroslava Hanuše se v tomto ohledu jeví lépe. Komenský pro něj zůstává od počátku hlavní postavou, autor se nenechává strhnout šíří vyprávění a jeho román si až do konce ponechává všechny atributy svého žánru (dialogy, vývoj hrdiny atd.). Proto lze dilogii označit z hlediska vyváženosti obou složek (informativní a estetické) za doposud nejlépe zpracovaný biografický román o Janu Amosi Komenském. Položíme-li si tedy znovu otázku, jak vlastně autoři zobrazují postavu Komenského ve svých románech, neexistuje na ní jednoznačná odpověď. Každý z romanopisců akcentuje určitou složku charakteru, která nejvhodněji koresponduje se záměrem jeho díla. Výchovným účelům Leontiny Mašínové nejlépe odpovídá Komenský jako pedagog, duchovní a člen rodiny, mravním a filozofickým myšlenkám Miroslava Hanuše pak Komenský – filozof, vědec a osobnost evropské kultury a politiky. Proto nebude výsledný pohled nikdy věrný a vždy se v něm projeví také individualita autora.
89
Poznámky 1
V celé práci je v rámci sjednocení jazyka používána verze jména Amos s krátkým A (vycházející
z latiny), nikoliv počeštěná verze s dlouhým Á. 2
Romány vycházely samostatně v rozmezí let 1957 – 1961, celá trilogie vyšla souhrnně roku 1969 pod
názvem Nesmrtelný poutník. 3
U prvního vydání z roku 1957 zněl název Mladá léta Jana Amose, až u druhého vydání z roku 1969 byl
použit název Mladá léta Jana Ámose. Jak již bylo řečeno, v rámci sjednocení jazyka je v celé práci používána nepočeštěná verze jména Amos, a proto je tomu tak i v názvu díla Leontiny Mašínové. Z tohoto důvodu se v textu objevuje název prvního vydání (s výjimkou citací, které jsou z vydání druhého). 4
BALAJKA, B. Úskalí románové biografie. Tvar, 1994, roč. 5, č. 5, s. 21.
5
MOCNÁ, D.; PETERKA J. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004, s. 62.
6
Tamtéž, s. 62 – 63.
7
DOKOUPIL, B. Český historický román 1945 – 1965. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1987,
s. 34 – 35. 8
MOCNÁ, D.; PETERKA J. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004, s. 63.
9
KLÁTIK, Z. Literárny životopis (Náčrt poetiky a typologie.) In VRÁBLOVÁ, V., SAKÁLOVÁ, E.
Orientácia detí vo svete kníh so zamerením na náučnú literatúru. Bratislava: Obzor, 1995, s. 164 – 167. 10
Tamtéž, s. 153 – 154.
11
KUMPERA, J. Poutník na rozhraní věků. 1. vyd. Ostrava: Amosium servis, 1992, s. 16.
12
VYSKOČIL, F. Jan Amos Komenský. 1.vyd. Brno: Blok, 1990, 152 s.
13
KUMPERA, J. Poutník na rozhraní věků. 1. vyd. Ostrava: Amosium servis, 1992, s. 50.
14
KOŽÍK, F. Anděl míru. 1. vyd. Praha: Albatros, 1984, s. 8.
15
DOKOUPIL, B.; ZELINSKÝ, M. a kol. Slovník české prózy. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1994, s. 99.
16
HANUŠ, M. Osud národa. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 84.
17
Tamtéž, s. 162.
18
Tamtéž, s. 209.
19
Tamtéž, s. 248.
20
Tamtéž, s. 252.
21
Tamtéž, s. 268.
22
Tamtéž, s. 132.
23
Tamtéž, s. 56.
24
Tamtéž, s. 59.
25
Tamtéž, s. 29.
26
Tamtéž, s. 45.
27
Tamtéž, s. 249.
28
Tamtéž, s. 348.
90
29
Tamtéž, s. 47.
30
Tamtéž, s. 109.
31
Tamtéž, s. 462.
32
Tamtéž, s. 462.
33
Tamtéž, s. 119.
34
Tamtéž, s. 12.
35
Tamtéž, s. 21.
36
Tamtéž, s. 37.
37
Tamtéž, s. 117.
38
Tamtéž, s. 112.
39
Tamtéž, s. 19.
40
Tamtéž, s. 39.
41
Tamtéž, s. 21.
42
Tamtéž, s. 20.
43
Tamtéž, s. 92.
44
Tamtéž, s. 28.
45
Tamtéž, s. 85.
46
Tamtéž, s. 36.
47
Tamtéž, s. 121.
48
Tamtéž, s. 27.
49
Tamtéž, s. 37.
50
Tamtéž, s. 44.
51
Tamtéž, s. 50.
52
Tamtéž, s. 154.
53
Tamtéž, s. 171.
54
Tamtéž, s. 225.
55
Tamtéž, s. 225.
56
Tamtéž, s. 143.
57
Tamtéž, s. 143.
58
Tamtéž, s. 241.
59
Tamtéž, s. 145.
60
Tamtéž, s. 161.
61
Tamtéž, s. 122.
62
Tamtéž, s. 122.
63
Tamtéž, s. 122.
64
Tamtéž, s. 127.
65
Tamtéž, s. 175.
66
Tamtéž, s. 138.
91
67
DOKOUPIL, B. Český historický román 1945 – 1965. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1987,
s. 194. 68
HANUŠ, M. Poutník v Amsterdamu. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1967, s. 473.
69
Tamtéž, s. 55.
70
Tamtéž, s. 392.
71
Tamtéž, s. 243.
72
Tamtéž, s. 308.
73
MOLDANOVÁ, D. Dobrodružství poznání. Plamen, 1961, roč. 3, č. 4, s. 94 - 95.
74
HANUŠ, M. Poutník v Amsterdamu. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1967, s. 92.
75
Tamtéž, s. 209.
76
Tamtéž, s. 208.
77
Tamtéž, s. 36.
78
Tamtéž, s. 35.
79
Tamtéž, s. 370.
80
Tamtéž, s. 445.
81
Tamtéž, s. 186.
82
Tamtéž, s. 210.
83
Tamtéž, s. 219.
84
Tamtéž, s. 196.
85
Tamtéž, s. 330.
86
Tamtéž, s. 332.
87
Tamtéž, s. 332.
88
Tamtéž, s. 330.
89
Tamtéž, s. 326.
90
Leontina Mašínová se podepisovala někdy také jako Leontýna či Leontína, jméno Leontina se však
v souvislosti s její osobou vyskytuje nejčastěji a je pod ním uvedena také v Lexikonu české literatury. Tímto jménem jsou rovněž podepsány její knihy. 91
MAŠÍNOVÁ, L. Mladá léta Jana Ámose. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1969, s. 87.
92
DOKOUPIL, B. Český historický román 1945 – 1965. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1987,
s. 35. 93
KOŽMÍN, Z. Brána života otevřená. Host do domu, 1957, roč. 4, č. 5, s. 226.
94
KUMPERA, J. Poutník na rozhraní věků. 1. vyd. Ostrava: Amosium servis, 1992, s. 22.
95
MAŠÍNOVÁ, L. Mladá léta Jana Ámose. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1969, s. 235.
96
KOŽMÍN, Z. Brána života otevřená. Host do domu, 1957, roč. 4, č. 5, s. 226.
97
MAŠÍNOVÁ, L. Mladá léta Jana Ámose. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1969, s. 54.
98
Tamtéž, s. 71.
99
Tamtéž, s. 110.
100
Tamtéž, s. 54.
101
Tamtéž, s. 109.
92
102
Tamtéž, s. 9.
103
Tamtéž, s. 21.
104
Tamtéž, s. 94.
105
Tamtéž, s. 15.
106
Tamtéž, s. 9.
107
Tamtéž, s. 39.
108
Tamtéž, s. 8.
109
Tamtéž, s. 16.
110
Tamtéž, s. 56.
111
Tamtéž, s. 21.
112
Tamtéž, s. 9.
113
Tamtéž, s. 21.
114
Tamtéž, s. 48.
115
Tamtéž, s. 38.
116
Tamtéž, s. 39.
117
Tamtéž, s. 82.
118
Tamtéž, s. 41.
119
Tamtéž, s. 45.
120
Tamtéž, s. 39.
121
Tamtéž, s. 73.
122
Tamtéž, s. 32.
123
Tamtéž, s. 15.
124
Tamtéž, s. 21.
125
Tamtéž, s. 22.
126
Tamtéž, s. 16.
127
Tamtéž, s. 44.
128
Tamtéž, s. 45.
129
Tamtéž, s. 25.
130
Tamtéž, s. 8.
131
Tamtéž, s. 15.
132
Tamtéž, s. 99.
133
Tamtéž, s. 110.
134
Tamtéž, s. 101.
135
MAŠÍNOVÁ, L. Do labyrintu světa. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1969, s. 98.
136
Tamtéž, s. 169.
137
Tamtéž, s. 72.
138
Tamtéž, s. 101.
139
Tamtéž, s. 32.
140
Tamtéž, s. 32.
93
141
Tamtéž, s. 75.
142
Tamtéž, s. 75.
143
Tamtéž, s. 75.
144
Tamtéž, s. 169.
145
Tamtéž, s. 169.
146
Tamtéž, s. 169.
147
Tamtéž, s. 99.
148
Tamtéž, s. 51.
149
Tamtéž, s. 41.
150
Tamtéž, s. 41.
151
Tamtéž, s. 84.
152
Tamtéž, s. 160.
153
Tamtéž, s. 130.
154
KUMPERA, J. Poutník na rozhraní věků. 1. vyd. Ostrava: Amosium servis, 1992, s. 162.
155
MAŠÍNOVÁ, L. Planoucí pochodeň. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1969, s. 75.
156
Tamtéž, s. 78.
157
Tamtéž, s. 112.
158
Tamtéž, s. 34.
159
Tamtéž, s. 284.
160
Tamtéž, s. 411.
161
Tamtéž, s. 221.
162
Tamtéž, s. 50.
163
Tamtéž, s. 32.
164
Tamtéž, s. 185.
165
Tamtéž, s. 399.
166
Tamtéž, s. 402.
167
Tamtéž, s. 112.
168
Tamtéž, s. 486.
169
Tamtéž, s. 47.
170
Tamtéž, s. 47.
171
Tamtéž, s. 49.
172
Tamtéž, s. 50.
173
Tamtéž, s. 47.
174
Tamtéž, s. 48.
175
Tamtéž, s. 46.
176
DOKOUPIL, B. Český historický román 1945 – 1965. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1987,
s. 193. 177
MAŠÍNOVÁ, L. Planoucí pochodeň. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1969, s. 396.
178
MAŠÍNOVÁ, L. Mladá léta Jana Ámose. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1969, s. 23.
94
Literatura Primární BÉDARD, J. Komenský. 1. vyd. Brno: Jota, 2005. 297 s. ELIÁŠ, R. Světlo v temnotách. 1. vyd. Místek: Nakladatelství Lev Bílek, 1946. 558 s. HANUŠ, M. Osud národa. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1958. 667 s. HANUŠ, M. Poutník v Amsterdamu. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1967. 487 s. KOŽÍK, F. Anděl míru. 1. vyd. Praha: Albatros, 1984. 222 s. KRATOCHVÍL, M. V. Život Jana Amose. 4. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1988. 272 s. MAŠÍNOVÁ, L. Mladá léta Jana Ámose. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1969. 235 s. MAŠÍNOVÁ, L. Do labyrintu světa. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1969. 312 s. MAŠÍNOVÁ, L. Planoucí pochodeň. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1969. 504 s. PASOVSKÝ, J. Bouře a duha. 1. vyd. Hradec Králové: Stanislav Kuchař, 1946. 204 s. PRAŽÁK, F. Ráj srdce. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1958. 219 s.
Sekundární a) články v časopisech a sbornících BALAJKA, B. Úskalí románové biografie. Tvar, 1994, roč. 5, č. 5, s. 20 – 21. DEDINSKÁ, L. Leontýna Mašínová, Mladá léta Jana Amose. Jednotná škola, 1957, roč. 12, č. 4, s. 514. HUBÁČEK, J. Expresivita substantivních deminutiv v českých spisech Jana Amose Komenského. Naše řeč, 1979, roč. 62, č. 4, s. 179 – 190. JUNGMANN, M. Románové mládí Komenského. Literární noviny, 1957, roč. 6, č. 23, s. 4. JUNGMANN, M. Tvůrčí čin. Osud národa. Literární noviny, 1958, roč. 7, č. 2, s. 4. JUNGMANN, M. Kus poctivé práce. Do labyrintu světa. Literární noviny, 1959, roč. 8, č. 27, s. 4. KLÁTIK, Z. Literárny životopis (Náčrt poetiky a typologie.) In VRÁBLOVÁ, V., SAKÁLOVÁ, E. Orientácia detí vo svete kníh so zamerením na náučnú literatúru. Bratislava: Obzor, 1995, s. 153 – 167.
95
KOŽMÍN, Z. Brána života otevřená. Host do domu, 1957, roč. 4, č. 5, s. 226. KOŽMÍN, Z. Komenský intimní. Host do domu, 1959, roč. 6, č. 7, s. 326. KUČERA, K. Charakteristika slovní zásoby Labyrintu světa a ráje srdce Jana Ámose Komenského. Česká literatura, 1972, roč. 20, č. 4, s. 346 – 356. MIŠKOVSKÁ, V. T. L. Mašínová pokračuje o Komenském. Křesťanská revue, 1959, roč. 26, č. 8, s. 250 - 252. MIŠKOVSKÁ, V. T. Leontina Mašínová dopsala trilogii. Křesťanská revue, 1961, roč. 28, č. 8, s. 248 – 252. PETRÁŇ, J. Lux in tenebis. Dějiny a současnost, 1969, roč. 11, č. 5, s. 6 – 11. POLIŠENSKÝ, J. Komenský, Hartlib a anglická revoluce 17. století. Československý časopis historický, 1978, roč. 26, č. 2, s. 228 – 248. POLIŠENSKÝ, J. Komenský, Anděl míru a Evropa roku 1667. Dějiny a současnost, 1967, roč. 9, č. 9, s. 23 – 25. SUCHOMEL, M. Historický román a současnost. Host do domu, 1961, roč. 8, č. 4, s. 183. MOLDANOVÁ, D. Dobrodružství poznání. Plamen, 1961, roč. 3, č. 4, s. 94 – 95.
b) další literatura BĚLIČ, J. Nástin české dialektologie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 464 s. DOKOUPIL, B. Český historický román 1945 – 1965. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1987. 265 s. DOKOUPIL, B.; ZELINSKÝ, M. a kol. Slovník české prózy. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1994. 490 s. FLOSS, P. Jan Amos Komenský. Od divadla věcí k dramatu člověka. Ostrava: Profil, 1970. 168 s. FORST, V. a kol. Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. 2/I. H-J. 1. vyd. Praha: Academia, 1993. 592 s. KUMPERA, J. Poutník na rozhraní věků. 1. vyd. Ostrava: Amosium servis, 1992. 372 s. MOCNÁ, D.; PETERKA J. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004. 699 s.
96
NOVÁK, J. V.; NOVÁK, A. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. 4. vyd. Brno: Atlantis, 1995. 1804 s. OPELÍK, J. a kol. Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. 3/I. M-O. 1. vyd. Praha: Academia, 2000. 728 s. POLIŠENSKÝ, J. Jan Amos Komenský. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1973. 273 s. POLIŠENSKÝ, J. Komenský, muž labyrintů a naděje. 1. vyd. Praha: Academia, 1996. 218 s. ŘÍČAN, R. Jan Amos Komenský. Muž víry, lásky a naděje. 1.vyd. Praha: Kalich, 1971. 147 s. VYSKOČIL, F. Jan Amos Komenský. 1.vyd. Brno: Blok, 1990. 152 s.
97
Resumé Diplomová
práce
se
zaměřuje
na
obraz
Jana
Amose
Komenského
v biografických románech. V práci jsou analyzovány především některé důležité prvky kompoziční výstavby dilogie Miroslava Hanuše Osud národa, Poutník v Amsterdamu a trilogie Leontiny Mašínové Nesmrtelný poutník (Mladá léta Jana Amose, V labyrintu světa, Planoucí pochodeň). U každého z textů jsou vždy zkoumány jeho základní znaky a kompozice, otázka postav se zřejmým důrazem na hlavního hrdinu, v neposlední řadě pak jejich jazyková stránka, tedy volba a způsob užití jazykových prostředků. Následně jsou obě románové série konfrontovány mezi sebou. Vedle srovnání obrazu Komenského a kompoziční výstavby u jednotlivých autorů práce také řeší, nakolik se ve svých románech přiblížili historické skutečnosti (srovnání reality a fikce) a nakolik naplnili podstatu žánru biografického románu. Cílem práce je ukázat různý pohled autorů na osobnost Jana Amose Komenského.
Resumé in english This diploma thesis is focused on the portrait of Jan Amos Komenský in biographical novels. Mainly some of the most important compositional elements of Miroslav Hanuš's dilogy Osud národa, Poutník v Amsterdamu and Leontina Mašínová’s trilogy Nesmrtelný poutník (Mladá léta Jana Amose, V labyrintu světa, Planoucí pochodeň) are analysed in the thesis. Each text is examined closely for basic characteristics and composition, an issue of characters – especially a main character and last but not least its language - the choice and the way of using language means. Subsequently, both novel series are confronted with each other. Besides comparison between Komenský’s portrait and composition of individual writers (Hanuš and Mašínová), the work also solves, to what extent the writers have approached historical reality (confrontation of reality and fiction) and to what extent they have fulfilled the essence of a biographical novel genre. The objective of the diploma thesis is to show different writers views on Jan Amos Komenský’s personality.
