ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ Čas začátku Místo konání
Název programu
hosté
obsah a doporučení
Podmínky Zájem + účasti počet
Pondělí 11. listopadu pocta MILOŠ MACOUREK 8:00 nebo 10:00
DK velký sál MACH A ŠEBESTOVÁ
divadlo Lampión Kladno + beseda
750 let města a osobnost Miloš Macourek (ZŠ i SŠ, literatura, film, divadlo)
50,- Kč na žáka (max. 580)
8:00 nebo 10:00
Nadsklepí
HUS I TI HUSITI
tvůrci + beseda
Premiéra nového 30,- Kč na českého animovaného žáka (max. celovečerního filmu 250) nabízí jiný pohled na husitství (SŠ i ZŠ historie, literatura, film)
12:30:00
DK (výstava) / škola / Nadsklepí
DÍVKA NA KOŠTĚTI + dobře utajená osobnost: MILOŠ MACOUREK
režisér Václav Vorlíček + Markéta Pášmová (Film Fest Zlín)
Setkání s legendou českého filmu spolupracovníkem Miloše Macourka – zapomenuté osobnosti města Kroměříž. Výstava, film i setkáním s festivalem Film Fest Zlín (SŠ i ZŠ literatura, film)
Zdarma (kapacita 580 nebo 270)
úterý 12. listopadu pocta MATĚJ PAVLÍK, FRANTIŠEK DVORNÍK 08:00
Nadsklepí nebo DK
BALADA PRO BANDITU (ČR 1978)
M. Balaštík, P. Minařík, Milan Uhde
Projekce zdařilé Zdarma filmové adaptace (max. 580) legendární inscenace Divadla Na provázku s M.Donutilem, I.Bittovou a B.Polívkou. (SŠ +ZŠ, literatura, film)
10:00
Nadsklepí nebo DK
ARTEFAKTA M. Balaštík, Mirka Balaštíka: P. Minařík, Rozvzpomínání Milan Uhde Milana Uhdeho
Autorské čtení z knihy Zdarma vzpomínke a beseda o (max. 150) literatuře, nakladatelích a organizátorech literárních akcí (SŠ, literatura)
13:30
Nadsklepí
MIROSLAV MALINA: OD VERMEERA KE ŠVABINSKÉMU
Procházka výtvarným Zdarma uměním ve společnosti (kapacita akademického malíře 270 míst) M. Maliny s ukázkami z komentované výstavy
Malina Miroslav + spolek Švabinského
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ VERMEER z Londýna (ZŠ i SŠ, výtvarné umění) 11:00:00
Starý pivovar nebo aula
LSQ – Ludmila Stefanikova Quartet (USA)
L. Stefanikova, A. Andrews, Ch. Moad, ... + beseda
Unikátní setkání se 50 Kč světovým jazzem (kapacita spojené s povídáním o 150 míst) studiu na prestižní americké Berklee College of Music (ZŠ i SŠ, hudba)
13:00:00
Nadsklepí nebo DK
CYRIL A METODĚJ + dobře utajené osobnosti: M. PAVLÍK, F. DVORNÍK
Prof. Petr Piťha
Přednáška o byzantské Zdarma misi Cyrila a Metoděj, (max. 270) ale také o osobnosti M. Pavlíkovi (Gorazd II)+ a F. Dvorníkovi + projekce filmu Cyril a Metoděj (2013) Otakaro Schmidt (SŠ i ZŠ, literatura, historie)
středa 13. listopadu pocta MAX ŠVABINSKÝ 08:00
Nadsklepí LÁSKA nebo DK nebo škola
odborný lektorský úvod + beseda
Nejlepší evropský film roku 2012 od režiséra M. Haneke (SŠ, film, literatura, sociologie)
Zdarma (kapacita 250 - 550 míst)
10:00
Nadsklepí
KULTURNÍ VÝROČÍ UNESCO 2013 (Verdi, Wagner)
R. Kvapil, R. Šterba, A. Strejček + klub UNESCO
Operní árie Wagnera, 50,- Kč na Verdiho + přednes žáka (max. básní českých i 270) světových autorů + informace o výročí (SŠ, hudba, literatura)
13:00
Dům kultury
TANEC MAGNETICKÉ BALERÍNKY
Andrea Miltnerová + Jan Komárek
Britská tanečnice předvede strhující taneční představení + uvede aktuální informace o tanečním umění (SŠ i ZŠ, tanec)
50,- Kč studenti (max. 250)
čtvrtek 14. listopadu pocta KAREL KRYL 08:00:00
Nadsklepí
HOŘÍCÍ KEŘ
10:30
Škola nebo ARTEFAKTA SKP JANA REJŽKA: HUDBA A
Petr Blažek + host
Projekce filmu a komentovaná prohlídka výstavy o Janu Palachovi (SŠ i ZŠ, historie, film)
Zdarma (max. 270)
Jan Rejžek + Petr Blažek
Povídání o hudbě i jejím vztahu k politice (SŠ, hudba, historie)
zdarma (max. 100)
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ POLITIKA 10:00:00
Nadsklepí
VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI
A. J. Liehm
Projekce Zdarma nejvýznamnějšího (max. 270) českého filmu 60. let a povídání o českém filmu (SŠ, film, historie)
13:00:00
Nadsklepí
KAREL KRYL PODLE JIŘÍHO STIVÍNA
Jiří Stivín
Komponovaný 50,- Kč program Jiřího Stivína studenti s hudbou Karla Kryla (max. 270) (SŠ i ZŠ, historie, hudba)
pátek 15. listopadu pocta MILOŠ FORMAN, ALOIS POLEDŇÁK 08:00:00
DK
AMADEUS
Jan Schmidt + Projekce filmu A. J. Liehm + natáčeného v L. Františ Kroměříži (ZŠ i SŠ, hudba, film, historie)
Zdarma (max. 580)
08:30:00
Nadsklepí
VRACENKY
J. Schmidt + A. J. Liehm
projekce nejlepšího Zdarma českého filmu po roku (max. 270) 1989 a setkání s autorem (SŠ i ZŠ, film, historie)
10:30:00
Nadsklepí
UCHO + dobře utajené osobnosti: ALOIS POLEDŇÁK
A. J. Liehm
Povídání o české nové vlně a osobnosti A. Poledňáka + projekce filmu (SŠ, film, literatura, historie)
Zdarma (max. 270)
11:00:00
DK nebo škola
JAN BURIAN: NEŽÁDOUCÍ NÁVRAT E. F. BURIANA
J. Burian + beseda
Čtení i povídání o významné osobnosti české kultury v kontextu doby (SŠ, literatura, divadlo)
50,- Kč studenti (max. 150)
12:30:00
Nadsklepí
ARTEDIEM – setkání, vyhodnocení
J. Burian, A. J. Liehm, J. Schmidt, M. Balaštík ...
Tradiční vyhodnocení týdne s učiteli a umělci, kritiky … (učitelé SŠ i ZŠ)
zdarma
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ
MACH A ŠEBESTOVÁ divadlo Lampion Kladno Povedená divadelní adaptace slavného seriálu připomene genialitu kroměřížského rodáka Miloše Macourka. Součástí představení bude i výstava o životě a tvorbě Miloše Macourka a beseda s herci po představení. ŠKOLY: MŠ, ZŠ, SŠ / PŘEDMĚT: DIVADLO, LITERATURA, 750 LET Věříte, že kouzelné sluchátko funguje i v divadle? Neváhejte a přijďte se přesvědčit do Lampionu. Divadelní adaptace známé knížky, resp. večerníčkového seriálu nabídne výběr z příhod a dobrodružství žáků 3.B a jejich čtyřnohého kamaráda Jonatána. Scéna, navržená podle obrázků Adolfa Borna, připomene známou atmosféru nejen školy, ale například i doby ledové. V ní se Mach a Šebestová potkají s čtyřmetrovým mamutem, kterého uloví pes Jonatán a tím vyděsí nejednoho člověka neandrtálského. Zastrašit se nenechá jenom statečný František Huml, který je ale pořádně nastydlý. To víte, doba ledová, je doba ledová... Námět: Miloš Macourek Režie: Ondřej Lážnovský Dramaturgie: Zuzana Vojtíšková Scéna a kostýmy: podle obrázků Adolfa Borna navrhla Petra Vykoukalová Hrají: Jakub Hubert, Eva Burešová, Kristina Sitková, Waldtraut Ritterová, Taťána Zemanová, Václav Rašilov, Martin Dusbaba, Kristýna Matějová, Justin Svoboda, Jiří Hajdyla, Viktor Stříbrný, Ondřej Charvát, Pavel Burger DIVADLO LAMPION (původně Oblastní divadlo loutek v Kladně, posléze Krajské oblastní loutkové divadlo) vzniklo z amatérského souboru a nemělo to na počátku své existence příliš lehké. Svou profesionální činnost zahájilo v roce 1950 jako pobočka pražského Ústředního loutkového divadla, stejně jako řada dalších loutkových scén. První premiéra se odehrála 8. ledna 1950 a jednalo se o dva tituly "Tonda čaruje" a "Zlatý motýl", které napsali K. Horák a Zd. Podhůrský, režíroval L. Mičánek a výpravu navrhnul A. Novotný. Po roce fungování přešlo divadlo do provozně komplikovaného svazku kladenské činohry a získalo novou budovu. Po deseti letech se divadlo osamostatnilo a začalo se i výrazněji projevovat v celkovém kontextu českého loutkářství. Toto období je spjato s osobností Václava Charváta, pod jehož vedením se dostává příležitostem umělcům, které dnes známe jako výrazné osobnosti českého loutkového divadla. Patří k nim Markéta Schartová, která se do počátků historie kladenské loutkové scény vpisuje nejen jako výtečná herečka, ale i jako režisérka, výtvarníci Lubor Friedrich a Karel Hlavatý, režiséři Jiří Jaroš, Vladimír Gromov a později zejména tvůrčí tým Karel Brožek (režisér), Alois Tománek (scénograf) a Jaroslav Pešek (choreograf). Počátkem 70. let 20. století se divadlo soustředilo především na dětského diváka, režijní příležitost zde vedle dramaturgyně divadla Venuše Dytrichové dostal Josef Henke, Karel Makonj, Zdeněk Miczko, ale i Jiří Středa a Miroslav Vildman. Od roku 1985 působil ve funkci uměleckého šéfa v Kladně režisér Pavel Polák, jehož předchozí tvorba byla spjata především s libereckým Naivním divadlem. Koncem 80. let znovu formuje repertoár divadla režisér Karel Brožek, který se v roce 1990 stává ředitelem a určující uměleckou osobností této scény. S novou koncepcí divadla jako kulturního centra pro děti a mládež souviselo v roce 1991 i přejmenování divadla na Divadlo Lampion. V 90. letech se divadlo Lampion zaměřilo, kromě tvorby pro děti (například publikem i kritikou aplaudovaná inscenace "Začarovaného vola" (1996) v pohostinské režii Markéty Schartové, divácky úspěšný Malíkův "Míček Flíček" (1995) v režii Aloise Tománka, i na dospívající a dospělé publikum (například Gayova "Žebrácká opera"(1996), variace na Marloweovu "Tragickou historii o doktoru Faustovi"(1997) či pozoruhodný divadelní experiment inspirovaný knížkou R. D. Bacha "Racek" (1997), vše v režii Karla Brožka).
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ
TANEC MAGNETICKÉ BALERÍNKY (Andrea Miltnerová) Britská tanečnice předvede ne jedno, ale tři doslova strhující představení. Započne s Fractured, extrémně fyzicky náročným představením, poté podruhé v prostorách Alfreda ve dvoře představí tří minutovou přesnou rekonstrukci barokního tance La Folia a večer zakončí těkajícím Tancem magnetické balerínky. Tanec magnetické balerínky, koprodukční projekt Andrey Miltnerové a Motus o.s., byl vybrán na prestižní seznam tzv. Priority Companies 2013 nejvýznamnějšího evropského networku Aerowaves. Součástí představení bude ŠKOLY: ZŠ, SŠ / PŘEDMĚT: DIVADLO, TANEC, HUDBA FRACTURED - Tělo ve vysokém rozlišení Dlouhodobý etnochoreografický výzkum Andrey Miltnerové nabývá představením Fractured podoby odvážného experimentu: zkušené choreografce se zde podařilo nasimulovat evoluci v reálném čase. V divadelní laboratoři, stísněném prostoru jediného světelného čtverce, rozehrává kafkovsky děsivou metamorfózu do různých forem života, za zvuků roztříštěného Bachova concerta. Animálnosti pavouka, kobylky nebo žáby se v průběhu představení začíná zmocňovat substance lidskosti – tanečnice nakonec odkrývá svou tvář. Smutně neúprosné předurčení veškeré biologické hmoty - růst a replikace, tepání, dýchání, pohyb – je jediným srozumitelným komunikačním prostředkem s mimolidským světem. Vidíme před sebou člověka, zvíře, surreálního tvora, mimozemskou bytost, výplod naší imaginace, projekci sama sebe? – instinktivnost pohybů tanečnice boří hranice všech identit. Technicky precizní choreografie staví na expresivnosti detailu, na síle obrazu, ve kterém čas plyne zpomaleným tempem. Precizně načasované mikropohyby odhalují temný svět svalů a šlach pod kůží, atakují hranice tělesných možností, provokují krásou fyzična. S minimem výtvarných prostředků a maximem výrazových prostředků dráždí divákovu imaginaci. Fractured bylo úspěšně uvedeno na European Festival of Contemporary Dance v Bytomu a v Krakově, na Euroscene v Lipsku a pozvánku obdrželo i na festival Unidram v Potsdamu a do Korzo Theatre v Den Haagu. Představení vzniklo v rámci projektu KoresponDance Europe (SE.S.TA), s podporou Hlavního města Prahy, MKČR, divadla Alfred ve dvoře a NADACE ŽIVOT UMĚLCE. Je součást projektu Nová Síť 2012 a TANEC PRAHA 2012 a 2013 v regionech. LA FOLIA Barokní sólo pro jednu tanečnici, rekonstruováno dle původního zápisu na hudbu La Folia, hudební formu, jež byla inspirací pro mnohé skladatele od baroka až po současnost, počínaje árií v Bachově „selské“ kantátě až k populárnímu Vangelisově soundtracku k filmovému hitu Dobytí ráje. TANEC MAGNETICKÉ BALERÍNKY Pohyb v kontextu obrazu a zvuku - obraz a zvuk v pohybu. Magnetická balerínka těká uprostřed minimálního, avšak mnohodimenziálního prostoru, který umožňuje rozšířené vnímání a prožívání tance. Intenzivní pohybové sekvence ve spojení se zvukovou koláží a úzce napojeným, pohyblivým světelným designem, předkládají nenásilné, místy iritující, jindy zranitelné osobní svědectví o urputné obsesi pohybem. ANDREA MILTNEROVÁ Britská tanečnice a choreografka českého původu, která žije trvale v Praze, se už řadu let koncentruje na barokní tanec a jeho kreativní fúzi s dalšími tanečními technikami, především současným tancem. Narodila se v Londýně, kde vystudovala klasický i moderní tanec. Do Prahy přišla za souborem baletu Národního divadla. Tančila i v několika muzikálových produkcích. Spolupracuje jako performerka s řadou domácích a zahraničních tvůrců.Hluboký zájem o barokní estetiku ji přivedl ke spolupráci na rekonstrukci barokních oper a k vlastním projektům, např. Barokní tělo odhaleno, Pentimento a Vertikální horizontála. Spolupracuje se souborem staré hudby Collegium Marianum a Collegium 1704. Její současný taneční, sólový projekt Fractured, byl velice
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ úspěšně uveden v Polsku a na euro-scene Leipzig a je pozván do divadla Korzo v Den Haag v Holandsku. Tanec magnetické balerínky uvidí návštěvníci festivalu Spring Forward (Zürich Tanzt) v Curychu, byl pozván i do Aarhusu v Dánsku, do divadla The Place v Londýně a na Paradiso v rámci festivalu Julidans v Amsterdamu. JAN KOMÁREK Studoval UMPRUM, obor grafika, poté vystřídal různá zaměstnání a v roce 1983 emigroval do Francie, kde založil Mimo theatre a působil jako klaun a loutkář. Po dvou letech odešel do Kanadského Toronta, založil autorské, pohybové divadlo s živou hudbou, Sound Image Theatre. Několikrát získal prestižní cenu Dora Mavor Moore za nejlepší inscenaci, design, scénickou hudbu a režii. V roce 2001 se Komárek přestěhoval zpět do Prahy, kde tvoří pohybové a taneční, autorské projekty, jako například: Tanec papírových tanečnic, Kampa sonáta (Pražské quadrienále 2011), anebo Utroby krávy (Košické Divadlo na peroně ). Krom toho pracuje jako světelný designer převážně na poli alternativní scény a uspořádal i několik výstav svých fotografií. V roce 2009 získal cenu Divadelní osobnost roku, udělovanou Festivalem Next wave a v roce 2010 cenu za světelný design, udělenou v rámci festivalu Česká taneční platforma.
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ
HUS I TI HUSITI (ČR 2013) Premiéra nového celovečerního animovaného filmu Pavla Kouteckého na historické téma. Součástí projekce bude i setkání s tvůrci a beseda o tvorbě animovaného filmu i dávné historii. ŠKOLY: ZŠ, SŠ / PŘEDMĚT: FILM, HISTORE, LITERATURA Mottem připravovaného celovečerního animovaného filmu výtvarníka a režiséra Pavla Koutského HUS I TI HUSITI je, že jen sebevědomý národ si může dělat legraci z vlastní historie. Možná i proto ho autor označuje za kreslený pohádkový thriller s komediálními a muzikálovými prvky zachycující jedno z nejcitlivějších období našich dějin. Prostřednictvím totální animace a groteskní zkratky si prostě dělá legraci z historie (a možná i trochu ze současného muzikálového boomu) a nabízí tak slibnou podívanou pro celou rodinu. Hrdinové skuteční, jako synové Otce vlasti Václav a Zikmund i Mistr Jan, jemuž pravda byla nade vše, se mísí s hrdiny fiktivními Mlhošem a Zábojem, jakýmisi nechtěnými aktéry a komentátory událostí. Oba utekli před prací a před ženami a oba zprostředkovávají lidový pohled na kdysi tak v rámci třídního boje opěvované husitské rebelie. Hlasy jim propůjčili např. Oldřich Kaiser, Marek Eben nebo Jiří Lábus. S ním se zná režisér dlouho nejen na bázi spolupráce, takže k němu vybíral i ostatní, především z pro něj přátelského prostředí pražského Studia Ypsilon. S koncem prázdnin Pavel Koutský bilancuje: “Přes polovinu už máme naanimováno, zbytek je v různých fázích postprodukce.” Hudebník Miroslav Kořínek už má složené všechny písničky, které jsou různých stylů, od romantiky po bojové, podle atmosféry, kterou dotvářejí. Na filmu pracuje v průměru dvacet pět lidí, z toho osm animátorů. Devátým je i Pavel Koutský: “Některá místa, taková ta méně reálná, jako jsou dejme tomu představy, animuju sám, jelikož jsem si je pro sebe vymyslel.” Historickou látku natáčí ve studiu Anifilm a film by měl být hotový příští rok na jaře. “Nejtěžší pro mě bylo udržet celou věc pohromadě, naopak pozitivní vjem je, že když se věci daly do pohybu, jdou už dál samospádem. Pro mě jsou HUS I TI HUSITI mimo jiné především bojem s počítačem.” PAVEL KOUTSKÝ (1957 Praha) se narodil v Praze, kde také prožil své dětství. Byl výtvarně nadaný a vztah k animovanému filmu začal rozvíjet v pouhých 13 letech, kdy vstoupil do Českého klubu kinoamatérů a pokoušel se o první tvorbu. Z té doby pochází jeho první ploškový film JAK ŠEL HONZA DO SVĚTA (1970). Svůj koníček rozvíjel i během studia na gymnáziu. V amatérských podmínkách vyrobil ještě KONEC NEPRŮSTŘELNÉHO FILLA (1972) a POHÁDKOVOU ETUDU (1976). V roce 1977 nastoupil na VŠUP v Praze, obor filmová a televizní grafika zakončil úspěšně v roce 1983 absolventským kresleným filmem NAVŠTIVTE PRAHU. Po vysokoškolských studiích nastoupil do Krátkého filmu Praha, kde se věnoval kreslenému animovanému filmu. Stal se čelním představitelem a propagátorem tzv. "totální animace", která se vyznačuje tím, že každý jednotlivý filmový záběr je nakreslen zvlášť. .. V roce 1986 natočil slavný snímek CURRICULUM VITAE. Šlo o autorskou grotesku, v níž tvůrce divákovi odhaluje, kolik let školní dřiny stojí za jedním profesním životopisem. Koutský se podílel na celém procesu tvorby - šlo o vlastní námět, scénář, výtvarné pojetí i animaci. Film vzbudil zaslouženou pozornost u odborné kritiky a uspěl i na Berlinale, kde získal Zlatého medvěda. Mezi jeho největší úspěchy se řadí snímek MÉDIA z roku 1999, za který obdržel Stříbrného medvěda na Berlinale a cenu Fipresci na festivalu animovaných filmů ve francouzském Annecy. Natočil řadu zajímavých autorských filmů, díky kterým je řazen spolu s Janem Švankmajerem a Jiřím Bartou k nejvýznamnějším animátorům u nás. Vedle krátkometrážních filmů se věnuje i výrobě televizních znělek (VŠECHNOPÁRTY, TELEVIZNÍ POPLATKY), reklam a především večerníčků. Natočil večerníčkové seriály DOKTOR ANIMO a DO POHÁDKY. K významnějším projektům posledních let se řadí FIMFÁRUM 2, kde se jako výtvarník podílel na povídce o Palečkovi. V roce 1993 začal učit animaci na katedře animované tvorby na pražské FAMU. Po smrti svého někdejšího vysokoškolského pedagoga Miloslava Jágra nastoupil v roce 1997 na UMPRUM na jeho místo.
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ
DÍVKA NA KOŠTĚTI (ČR 1971) + dobře utajená osobnost: MILOŠ MACOUREK Unikátní setkání s nejbližším spolupracovníkem Miloše Macourka – s legendou českého filmu Václavem Vorlíčkem a zástupci MFF DM Zlín. Po projekci filmu bude následovat beseda o Miloši Macourkovi a jeho tvorbě. ŠKOLY: ZŠ, SŠ / PŘEDMĚT: FILM, LITERATURA, 750 LET Režie: Václav Vorlíček Scénář: Hermína Franková, Miloš Macourek, Václav Vorlíček Kamera: Vladimír Novotný Hudba: Angelo Michajlov Hrají: Petra Černocká, Jan Hrušínský, Jan Kraus, Vlastimil Zavřel, Michal Hejný, Jaromír Spal, Jana Drbohlavová, Vlastimil Hašek, Vladimír Menšík, Zdeněk Dítě, Míla Myslíková, Meda Valentová, Jaroslava Obermaierová, Josef Bláha, Jan Libíček, Jiří Lír, Ludmila Píchová, Stella Zázvorková, František Filipovský, Helena Růžičková, Milan Neděla … Václav Vorlíček, Miloš Macourek a Hermína Franková jsou autory komedie Dívka na koštěti o mladé čarodějnici, která dala přednost životu mezi lidmi před výsadami nadpřirozených bytostí. Příběh o Saxaně, jak se začínající čarodějnice jmenuje, není jen návratem do světa pohádek, dětských snů a fantazie, ale především konfrontací se světem konkrétním a reálným. Saxana, která uteče z pohádkové říše a seznámí se s dobrem i zlem skutečného lidského světa, se nakonec přece jen rozhodne mezi lidmi zůstat, protože zde našla něco víc, než jí mohly poskytnout čarodějnické síly, totiž opravdový lidský cit... MILOŠ MACOUREK (2.12.1926 Kroměříž, Československo - 30. 9. 2002 Praha, Česká Republika) Než se dostal k filmu, vystřídal Miloš Macourek nejrůznější profese, od prodavače květin nebo sazeče v tiskárně po lektora katedry literatury a umění. Poté následovala pětiletá práce dramaturga na Barrandově, kde ho režisér Lipský požádal o pomoc s nehotovým scénářem komedie Muž z prvního století a objevil v něm mimořádný tvůrčí talent. Tím pro Macourka začala čtyřicetiletá kariéra filmového scénáristy a autora specifického žánru - fantastické crazy komedie, v níž s chutí konfrontoval realitu se světy pohádek, comicsů nebo technicky vyspělejší budoucnosti. Nejčastěji spolupracoval s režiséry Oldřichem Lipským (Happy End, Zabil jsem Einsteina, pánové!, Čtyři vraždy stačí, drahoušku!...) a Václavem Vorlíčkem (KDE CHE ZABÍT JESSII, PANE, VY JSTE DVOVA!, COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT?...). Neméně výraznou kapitolou Macourkovy filmové tvorby je film animovaný, disciplína, se kterou si začal ještě dříve. Spolupracoval mimo jiné s Břetislavem Pojarem, Stanislavem Látalem nebo Jiřím Trnkou, ale největšího věhlasu se mu dostalo s filmy, které točil v režijním triumvirátu s výtvarníkem Adolfem Bornem a animátorem Jaroslavem Doubravou. Za všechny lze zmínit přinejmenším grotesky s žáky III. B, Machem a Šebestovou, nebo proslulou metaforu Mindrák. V posledních letech svého života spolupracoval mimo jiné s mladými režiséry F. A. Brabcem (KRÁL UBU, KYTICE) a Romanem Vávrou (tv povídka SKŘÍŇ, ČERT VÍ PROČ). Přestože 30. září 2002 podlehl své dlouhé nemoci, není zcela vyloučeno, že nás čeká dárek na rozloučenou, v případě, že by se přece jen realizovala některá ze dvou crazy komedií, které ještě stihl připravit s Václavem Vorlíčkem. O svém umění Miloš Macourek vždy skromně hovořil jen jako o dobře odvedeném řemesle, nicméně čas ukazuje, jak originální a nenahraditelná jeho imaginativní tvorba je. O čemž svědčí také desítky ocenění, které během svého života posbíral po celém světě. VÁCLAV VORLÍČEK (30. 6. 1930) Václav Vorlíček se narodil v Praze. V letech 1951 až 1956 vystudoval režii na pražské FAMU, studia ukončil krátkým hraným filmem DIREKTIVA. Jako asistent režie nastoupil do filmového studia Barrandov a záhy se vypracoval na místo pomocného režiséra. Na začátku 60. let zahájil samostatnou režijní práci. Jeho debutem se stala dětská detektivka PŘÍPAD DUBÍNEK, jejíž příběh se odvíjel kolem pátrání po ztraceném kufru s loutkami pionýrského souboru. První Vorlíčkovy filmy patřily z hlediska námětu, kvalit scénáře i zpracování k dobovému
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ průměru, nicméně naznačily režisérův talent a potenciál. U diváků poprvé zabodoval parodií na komiksové seriály KDO CHCE ZABÍT JESSII? Jak herecké obsazení v čele s krásnou Olgou Schöberovou a komediálně zdatným Jiřím Sovákem, tak i kreslená složka talentovaného výtvarníka Káji Saudka spolu s nápaditou režií dohromady vytvořily předpoklady pro nebývalý komerční úspěch. Snímek získal na Mezinárodním festivalu vědecko-fantastických filmů v Terstu v roce 1966 hlavní cenu a podobně zabodoval i na filmovém festivalu v Locarnu. Režisér našel svou parketu v tvorbě dobrodružných a utopicky laděných filmů v komediálním žánru. Potvrdil to parodií na špionážní snímky bondovského typu KONEC AGENTA W4C PROSTŘEDNICTVÍM PSA PANA FOUSTKY, jejíž příběh zasadil do "malého" českého prostředí a chytře proti sobě postavil dva výrazně odlišné herecké typy - Jana Kačera a Jiřího Sováka. Vorlíček vytvořil úspěšný tvůrčí tandem se scénáristou Milošem Macourkem. Plodem jejich spolupráce se stala i crazy komedie PANE, VY JSTE VDOVA!, která opět zaznamenala mimořádný divácký úspěch doma i v zahraničí a představitelce hlavní role, Ivě Janžurové, přinesla ocenění nejlepší herečky festivalu v Terstu. Na tomtéž festivalu uspěla později i pohádková komedie DÍVKA NA KOŠTĚTI, v níž hlavní roli ztvárnila populární zpěvačka Petra Černocká. V 70. letech patřil Vorlíček k nejvytíženějším československým režisérům, což v letech normalizace znamenalo převzít zodpovědnost i za výrobu společensky "angažovaných" snímků. Proto vznikla průměrná komedie BOUŘLIVÉ VÍNO, na kterou později navázala pokračování ZRALÉ VÍNO a MLADÉ VÍNO. Tématicky pojednávaly o životě na jihomoravské vesnici, hlavní postavu poctivého předsedy JZD vytvořil Vladimír Menšík. Vedle toho pokračoval Vorlíček v sérii zdařilých pohádkových komedií, kdy největší ohlas zaznamenaly TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU na motivy klasické pohádky Boženy Němcové. Následovala moderní pohádka pro všechny generace JAK UTOPIT DOKTORA MRÁČKA ANEB KONEC VODNÍKŮ V ČECHÁCH. Další pohádkou byla adaptace Šípkové Růženky podle adaptace Bohumily Zelenkové s názvem JAK SE BUDÍ PRINCEZNY. Hlavní roli nevytvořila profesionální herečka, ale 17letá studentka pražského gymnázia Marie Horáková. Úspěšnou pohádkovou sérii 70. let ukončil film PRINC A VEČERNICE na motivy klasické pohádky o Měsíčníku, Slunečníku a Větrníku. Jeho scénář napsal význačný scénárista Jiří Brdečka. Na utopickou linii své tvorby navázal Vorlíček crazy komedií COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT podle námětu svého dvorního scénáristy Miloše Macourka. Důležitou složkou Vorlíčkovy tvůrčí aktivity byly i televizní projekty od režie přejatých divadelních představení, jako byla MORÁLKA PANÍ DULSKÉ v provedení Národního divadla, po původní televizní inscenace, jako byl např. VYCHOVATEL nebo PŘIKÁZANÝ SMĚR JÍZDY. Vrcholem Vorlíčkovy televizní tvorby se ale stal slavný 13dílný pohádkový seriál ARABELA natočený v roce 1980 v koprodukci s Westdeutcher Rundfunk. Na tento úspěch navázal ještě dvěma úspěšnými televizními seriály 80. let: LÉTAJÍCÍ ČESTMÍR a KŘEČEK V NOČNÍ KOŠILI. V 90. letech se Václav Vorlíček umělecky vyčerpal, jeho tvorba ztratila originalitu a začala sázet na jistoty běžné komerce. Nadále hodně točil, jelikož měl renomé úspěšného tvůrce. Jeho práce lze ale v nejlepším případě označit za průměrné. Zklamáním bylo již pokračování Arabely pod názvem ARABELA SE VRACÍ a podobně dopadly i další pohádkové projekty natáčené v koprodukci s německým partnerem, jako byl KOUZELNÝ MĚŠEC, PTÁK OHNIVÁK a JEZERNÍ KRÁLOVNA. V čínské koprodukci natočil komediální pohádku MACH, ŠEBESTOVÁ A KOUZELNÉ SLUCHÁTKO, která se u diváků dočkala velmi vlažného přijetí. V současné době pracuje na filmu SAXANA - VELETRH STRAŠIDEL, který má být pokračováním úspěšného snímku DÍVKA NA KOŠTĚTI. I přes tvůrčí útlum v pozdním období své práce patří nadále k nejuznávanějším českým režisérům. Natočil 25 celovečerních filmů, z nichž mnohé patří do zlatého fondu české kinematografie a získaly desítky ocenění na filmových festivalech doma i v zahraničí. Jeho filmy se staly neodmyslitelnou součástí vánočních svátků nejen u nás, ale i v řadě dalších zemí, a patří k nejsledovanějším televizním pořadům.
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ
LÁSKA (Německo, Francie 2012) Setkání s tvorbou v současnosti nejlepšího evropského i světového režiséra Michaela Haneke a jeho posledním filmem, který po zásluze získal snad všechny nejvýznamnější filmové ceny a stal se evropským filmem roku 2012. ŠKOLY: SŠ / PŘEDMĚT: FILM, SPOLEČENSKÉ VĚDY Francie / Německo / Rakousko, 2012, 125 min Režie: Michael Haneke Scénář: Michael Haneke Kamera: Darius Khondji Hrají: Jean-Louis Trintignant, Emmanuelle Riva, Isabelle Huppert, William Shimell, Dinara Drukarova, Laurent Capelluto, Rita Blanco ... Černý kůň oscarové sezóny Evropský film roku, který by si zasloužil v letošní konkurenci vyhrát i Oscara za nejlepší film. Protože nás smiřuje s odcházením našich nejbližších. Zlatá palma z Cannes, pro režiséra již druhá. Totální ovládnutí Evropských filmových cen. Vítězství v kategorii Nejlepší cizojazyčný film na Zlatých glóbech. Dvě britské ceny BAFTA (nejlepší cizojazyčný film, nejlepší herečka). Pět nominací na Oscara v těch neprestižnějších kategoriích: nejlepší film, zahraniční film, režie, původní scénář a herečka v hlavní roli. To je jen pouhý zlomek z cen, které sbírá rakouský režisér, narozený v Mnichově, Michael Haneke (Funny Games, Pianistka, Bílá stuha) za své poslední dílo. Kritici, diváci i festivalové poroty se shodují na tom, že jde o jeho počin nejpřívětivější, nejcitlivější a nejintimnější. Je tomu tak ale doopravdy a co se stalo, že se sedmdesátiletý režisér, který začínal v německé televizi a v kinech debutoval až na prahu padesátky (Sedmý kontinent), dostal se svým posledním počinem i mezi devítku nejlepších filmů roku oscarových aspirantů na vítězství? Neboť opravdu není zvykem, aby vítěz Zlaté palmy oslovil konzervativní americké akademiky natolik, že mu, kromě již jistého ocenění pro nejlepší cizojazyčný film, dají šanci i v nejsledovanějších kategoriích o nejlepší film a režii. Láska se stává černým koněm letošního soutěžního klání a osobně bych si přál, aby zvítězila. Už vzhledem k ne až tak silné konkurenci dvou snímků (Lincoln, Argo), jimž jsou dávány největší šance na vítězství a také proto, že bych to považoval jako důležitý vzkaz do společnosti. Ten je možno formulovat do jednoduché věty: „Před nejtíživějšími problémy stáří nezavíráme oči.“ …. Nekompromisní analytik temných stránek lidské duše Michael Haneke má pověst chladného tvůrce, který s chirurgickou přesností zkoumá předmět svého zájmu a toto téma potom bez citového zabarvení, kompromisů a nějaké falešné naděje předestírá divákům. Proslul jako analytik temných stránek lidské duše, který přesně pojmenovává nejbolestivější rány lidstva a příčiny jeho úpadku. Ať už jde o přítomnost násilí ve společnosti, povýšenost snobských vrstev, sexuální frustrace nebo jiné patologické chování, jehož se nějaký celek (rodina, společnost) dopouští na svých členech a naopak. Od takového tvůrce, který nazval svůj film provokativně Láska, asi každý čekal, že přijde s ironickým, satirickým nebo cynickým výkladem toho pojmu, ale on natočil pravý opak. Poctivé tázání o pravém významu tohoto slova i jeho unikavé a vnitřně rozporné podstatě. Láska není klinickou sociálně-psychologickou studií neviděného patologického zla, které vře pod povrchem společnosti (Bílá stuha), ale komorním, minimalistickým dílem, které upíná pozornost na manželský pár, jejichž láskyplný a zdvořilý vztah, založený na sdílení stejných hodnot, se ocitá pod tlakem okolností. Oba hlavní protagonisté se jmenují stejně jako hrdinové Hanekeho filmu Utajený (2005) a pocházejí i ze stejných, tedy dobře zajištěných středních vrstev. Rozdíl je ale v tom, že je nedohání jejich zamlčená minulost, ale stáří, nemoc a umírání. Těžká zkouška vzájemného vztahu Haneke sleduje starý manželský pár, Georgese (Jean-Louis Trintignant) a Annu (Emmanuelle Riva), kteří jsou učiteli hudby. Jejich láska, vzájemná úcta a pevné pouto, které se mezi nimi prohlubovalo roky společného života a vášní pro klasickou hudbu, to vše je náhle vystaveno těžké zkoušce. Stáří si vybírá svou daň a Anne prodělá dvojitou mozkovou mrtvici. Po následné operaci je ochrnutá na dolní polovinu těla, ztrácí schopnost
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ mluvit a postupně přestává vnímat své okolí. To se musí s její proměnou, akcelerovanou rychle postupující nemocí, smířit. Těžké je to jak pro dceru Evu (Isabelle Huppert), tak především pro jejího manžela Georgese, který se o ní spolu s pečovatelkou stará. Oba její nejbližší jsou postaveni do nové situace, před níž zůstávají bezradní. Množství aktivit, jež mohli manželé společně vykonávat, se zmenšuje a z Anny se postupně stává bytost, která je svému okolí na obtíž, což umí jako inteligentní bytost velmi dobře reflektovat. Izolace vůči okolí Samota dvou lidí, uzavřených v prostoru jednoho bytu, s sebou nese se zhoršujícím se stavem Anny nejen větší oddanost u jejího muže, ale i větší sobectví jeho bezmocné ženy. Postupně se dostávají do čím dál větší izolace vůči okolnímu světu a to včetně nejbližší rodiny (dcera Eva) a okruhu přátel, kteří jejich počínání vnímají s nepochopením. Zvláště do svých problémů ponořená dcera Eva se nedokáže se stavem své nemocné matky vyrovnat a považuje ho za přítěž, kterou neumí řešit. I proto se k ní nechová s dostatečnou vřelostí. Anna se stává jakýmsi symbolickým ztělesněním bezradného přístupu lidí k problematice nemoci či odcházení těch nejbližších. Reaguje pláčem i výbuchy vzteku a neumí pochopit, proč její otec z bytu vytváří hráz proti okolnímu světu, který slouží jako místo důstojného dožití Anniných posledních dnů. Neuvědomuje si, že Georges jako kultivovaný intelektuál a hlavně citlivý muž, brání svou ženu proti netaktnosti okolí, které jí její nemoc připomíná. Což se projeví při návštěvě Annina žáka, talentovaného klavírního virtuóza Alexandra (Alexandre Tharaut). Stejně tak ctí prostor její intimity, aby jí i sebe nevystavoval pocitům studu a ponížení kvůli rychlé devastaci jejího zdravotního stavu a ztrátě původní důstojnosti. Znepokojivé nedořečenosti Ale nebyl by to Haneke, kdyby v tomto aktu milosti zároveň nebylo i něco zneklidňujícího, neodhaleného, co nás nutí se ptát, proč jednal Georges zrovna takto. Možnou odpověď nabízí scéna, kdy se Georges vrací z pohřbu souseda a vypráví Anně, upoutané na lůžko, jaké to bylo. Pohřební akt vnímá jako něco, co je pro zesnulého ponižující. Se svou ženou se proto rozhodne rozloučit jinak. Její mrtvé tělo obsype doma na jejím lůžku květinami a opustí dům. Zřejmě proto, aby se vyhnul vysvětlování svého činu, který okolí nebude chápat a schvalovat. Annin stud z vlastního chátrání a Georgesovo opatrovatelské respektování jejího přání nenechat se hospitalizovat v nemocnici není ale jen aktem lásky, blízkosti a důvěrnosti, ale i sobeckým strachem z vlastní samoty. Tyto nedořečenosti a nejednoznačnosti, mezi něž patří i Georgesův napjatý vztah s dcerou, který lze vyčíst z jejich vzájemné konverzace, otevírají prostor k různým interpretacím, co vše Haneke ze vztahu ústřední rodiny chtěl ukázat a naopak co zamlčel. Tichá a nevtíravá romance Vztah, který mezi manžely panuje, vyjadřují herci drobnými, úspornými gesty, z nichž se o jejich hluboké náklonnosti a sdílení společných zážitků z minulosti dozvíme více než z explicitně deklarovaných slov. Žádná vyznávání lásky, lítost nebo výčitky. Stačí pohled do očí, pohlazení ruky a je nám jasné, jak se vzájemně silně vnímají a jsou spolu empaticky propojeni. I když se spolu pohádají, je vidět že jejich život došel do smířlivé rovnováhy, která se prohlubuje společnými rituály. Ať už jde o klidné vychutnání ranní snídaně, víno před spaním nebo návštěvu koncertu vážné hudby a následný rozbor tohoto zážitku. Sledujeme tichou, důvěrnou, něžnou a nevtíravou romanci dvou starých lidí, kteří už k blízkosti svého vztahu nepotřebují ujišťování o vzájemné lásce a oddanosti. O to bolestivěji a naléhavěji proto do jejich života zasáhne zprvu malá mozková příhoda, již prodělá Anna v kuchyni. Anna si ji neuvědomuje, ale Georges už ví, že nic nebude tak jako předtím. MICHAEL HANEKE (23.3.1942, Mnichov) studoval filozofii, psychologii a divadelní vědu ve Vídni. V letech 1967–1970 pracoval v německé televizi. Po řadě TV filmů natočil trilogii Sedmý kontinent (1989), Bennyho video (1992) a 71 fragmentů chronologie náhody (1994), kde vykresluje odcizené jedince prostřednictvím jejich frustrací a analyzuje vztah násilí a moderních médií. Pesimistickým pohledem na člověka se vyznačují i jeho další filmy: Zámek (1997), Funny Games (1997), Kód neznámý (1999), Pianistka (2001), Čas vlků (2003), Utajený (2004). Roku 2007 natočil v USA remake svého filmu Funny Games. Na MFF KV 2009 byl uveden film Bílá stuha (2009), který byl v Cannes oceněn Zlatou palmou, stejně jako jeho poslední snímek Láska (MFF KV 2012), který byl oceněn i Oscarem za nejlepší neanglicky mluvený film.
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ
BALADA PRO BANDITU (ČR 1978) Filmová verze muzikálového zpracování osudů Nikoly Šuhaje loupežníka, jak je pro brněnské Divadlo na provázku podle archivních dokumentů a novinových článků napsal Milan Uhde a nastudoval režisér Zdeněk Pospíšil. Snímek, oscilující mezi pohádkou, baladou a muzikálem je zároveň inspirován románem Ivana Olbrachta Host: Milan Uhde + M.Balaštík ŠKOLY: ZŠ i SŠ / PŘEDMĚT: FILM, LITERATURA, HISTORIE Muzikál / Romantický Československo, 1978, 89 min Režie: Vladimír Sís Kamera: Viktor Růžička Hudba: Miloš Štědroň, Vlastimil Hála Hrají: Miroslav Donutil, Petr Maláč, Iva Bittová, Blanka Rudová, František Derfler, Franta Kocourek, Bolek Polívka, Jiří Pecha, Pavel Zatloukal, Evelyna Steimarová, Pavel Nový, Gustav Opočenský, Vladimír Hauser, Daniel Dítě, Alice Hašová, Michaela Dudová, Martin Havelka, Vladimír Zelenka, Renata Hanáková, Rudolf Kovanda, František Olšovský, Ronald Heller, Jiří Kosek, Zdeněk Mucha, Milan Pěkný, Vít Pešina, Jiří Synek, … Filmová verze muzikálového zpracování osudů Nikoly Šuhaje loupežníka, jak je pro brněnské Divadlo na provázku podle archivních dokumentů a novinových článků napsal Milan Uhde a nastudoval režisér Zdeněk Pospíšil. Snímek, oscilující mezi pohádkou, baladou a muzikálem je zároveň inspirován románem Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník. Do amfiteátru se scházejí diváci, jsou vítání herci zpívajícími za doprovodu kytar píseň o "chlapovi z Koločavy". Postupným přehlušováním melodie jsou diváci vtahováni do děje, ze skutečnosti se stává sen a příběh pomalu začíná... Snímek přibližuje hravou formou klíčové okamžiky vývoje partnerského vztahu od svatební bezstarostnosti až po nemilé odcizení ve společném bytě... Autoři v něm v podstatě vykreslili vlastní manželský příběh. Autorem libreta byl tehdy zakázaný Milan Uhde, jehož jméno se nesmělo objevit v titulcích. V úloze úlisného lichváře Mageriho se blýskl Bolek Polívka. VLADIMÍR SÍS se narodil 7. července 1925 v Brně. Zde vystudoval základní školu a Uměleckoprůmyslovou školu v Praze (1942). A svoji kariéru započal ve zlínském trikovém ateliéru. Po skončení okupace založil v rodném Brně hudební divadélko Směr (1945 – 1946). V říjnu 1946 se stal zaměstnancem brněnského Studia populárně vědeckých a naučných filmů (zde se jako filmový režisér uplatnil v letech 1946 – 1951 při realizaci agitačních snímků DÝMKA MÍRU; O KOLEČKU, PERU A VAŘIČI; RADĚJI DŘÍVE; NOVÝ PRŮMYSL a folkloristických LIDÉ POD SNĚHEM či STVOŘENO Z HLÍNY). Krátce (1951 – 1953) byl režisérem Československého armádního filmu (PEVNÝ BŘEH, MODRÝ SEN). S Josefem Vanišem ale na podzim 1953 odjel na rok a půl do Tibetu, domů přivezl přes 20 000 metrů barevného filmu a vznikl dokument CESTA VEDE DO TIBETU (1954), jenž měl kromě domácích ocenění i úspěch roku 1956 na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách (Čestné uznání). Ze svých cest po Francii a Řecku vytěžil ještě dokumenty MINUTY V PAŘÍŽI (1958) a MALÁ POUŤ ŘECKEM (1958). V letech 1958 – 1989 zakotvil jako režisér ve Filmovém studiu Barrandov. V českém hraném dlouhometrážním filmu se mohl Vladimír Sís poprvé uplatnit režií dramatického filmu podle skutečné události ŽIVOT PRO JANA KAŠPARA (1959). Nadále pokračoval (někdy úspěšně i neúspěšně) sportovní LEDOVÍ MUŽI (1960) a vesnickou U NÁS V MECHOVĚ (1960) komedií, koprodukčním československo – indonéským dramatem AKCE KALIMANTAN (1962), válečným PIKNIKEM (1967) odehrávající se podle divadelní hry Ladislava Smočka na tichomořském ostrově, hudební revue HUDBA KOLONÁD (1975) s Jiřím Hrzánem v titulní úloze eskamotéra Broda, úspěšným zfilmováním hry BALADA PRO BANDITU (1978) Zdeňka Pospíšila z brněnského Divadla na provázku, vzpomínkovým hudebním filmem na E. F. Buriana BLUES PRO EFB (1980), pantomimickou hříčkou POSLEDNÍ LEČ (1981) a semaforské výstupy komiků Jiřího Suchého a Jitky Molavcové zpodobnil do komedií JONÁŠ A MELICHAROVÁ (1986) a JONÁŠ II. ANEB JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI MELICHAROVOU
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ (1988). Mimo těchto počinů se podílel na dalších cestopisných dokumentech (12 MINUT POD ROVNÍKEM, MĚSTO NA VODĚ, LETECKÝ DEN, TROPICKÝ KOKTAJL), pantomimických experimentech (MALÉ HRY, KONCERT, STUDIE) a střihových snímcích s ukázkami ze starších českých filmů a doplněné dotáčkami, které měli připomenout některé vůdčí filmové osobnosti minulosti (90 MINUT PŘEKVAPENÍ; KRÁL KOMIKŮ; NÁVŠTĚVA; MUZEUM ZÁZRAKŮ; MUŽ, KTERÝ ROZDÁVAL SMÍCH; SÓLO PRO JAROSLAVA MARVANA, ZPÍVAJÍCÍ FILM, BARRANDOVSKÉ NOCTURNO ANEB JAK FILM ZPÍVAL A TANČIL, LJUBA HERMANOVÁ nebo PŘEDČASNÝ PORTRÉT). Mj. psal ke svým (i jiným – BUBNY) snímkům náměty, scénáře a texty k písním. Jako Síse – textaře dodnes oblíbených filmových písní využíval režisér Jiří Sequens pro celovečerní filmy (PARTIE KRÁSNÉHO DRAGOUNA; PĚNIČKA A PARAPLÍČKO; SMRT ČERNÉHO KRÁLE; VRAŽDA V HOTELU EXCELSIOR; POKUS O VRAŽDU; TA CHVÍLE, TEN OKAMŽIK a DVA NA KONI, JEDEN NA OSLU) a seriály HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO (1968) a 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA (1974). V Mášově příběhu RODEO (1972) o „dospívající“ mládeži si s chutí zahrál otce Egona (namluvil ho ale herec Oldřich Velen). Obdobné projekty jako pro českou kinematografii Vladimír Sís zrealizoval i pro naší televizi. Stvořil hudební filmy ANTONÍN DVOŘÁK: SYMFONIE Č. 9 E MOLL, OP. 95 Z NOVÉHO SVĚTA; ZRÁNÍ; OTEVÍRÁNÍ STUDÁNEK; RAPSÓDIE V MODRÉM, operu MADAME BUTTERFLY, grotesku TŘESK a oblíbené seriálové pásmo HUDEBNÍ ARCHIV PŘEDSTAVUJE (1973 a 1976). Uplatil se i na poli publikačním jako autor knížek o Tibetu „Der Weg nach Lhasa“ (1956), „Tibet“ (1958), „Země zastaveného času“ (1959, s Josefem Vanišem), „Žáci hrušňového sadu“ (19??), „Testament pana Tena“ (1987) a taktéž čínské kuchařky „Počítání nudliček v jarní polévce“ (1991). Jeho ženou byla výtvarnice Alena Sísová (*1925) a dětmi spisovatel a malíř Petr Sís (*1949) a režisér David Sís (*1962) Vladimír Sís zemřel téměř zapomenut 7. září 2001 v Praze ve věku sedmdesáti šesti let. MILAN UHDE Se narodil v rodině, ve které byli oba rodiče právníky. Po maturitě na střední škole studoval na brněnské univerzitě češtinu a ruštinu s literárněvědnou specializací. Doktorát získal až v roce 1970 disertací o české poezii 20. století. Od roku 1958, s přerušením vojenskou základní službou, pracoval Milan Uhde v redakci Hosta do domu až do roku 1970. Souběžně přednášel externě na Janáčkově akademii múzických umění. V letech 1971 – 1989 byl Milan Uhde bez zaměstnání a nesměl publikovat. Podepsal Chartu 77 a podílel se na vzniku samizdatových novin. Po listopadu 1989 řídil brněnské nakladatelství Atllantis, přednášel na Masarykově univerzitě v Brně českou literaturu. V letech 1990 – 92 byl Milan Uhde ministrem kultury ČR, v letech 1992 – 96 předsedou České národní rady, poté Poslanecké sněmovny Parlamentu a nadále pak poslancem až do roku 1998. V roce 1996 začal opět přednášet na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Knihy: Lidé z přízemí – 1962, básně Obloha samej cvok – 1967, písňové texty Hrách na stěnu – 1964, povídkový soubor Ošetřovna – 1966, novela Záhadná věž v B. – 1967 Dramata: Král – Vávra – 1964, navazuje na Karla Havlíčka Borovského Svědkové – 1965 Výběrčí – 1966 Děvka z města Théby – 1967, veršovaná divadelní hra podle antické Antigony Balada pro banditu – 1975, dramatizace Olbrachtova Nikoly Šuhaje Parta – 1969 Zubařovo pokušení – 1976 Pán plamínků – 1977 Modrý anděl – 1979 Hodina obrany – 1980 Velice tiché Ave – 1981, rozhlasová hra v níž autor zaujal osobní stanovisko k otázkám odpovědnosti a morálky, a to jak v nedávné minulosti, tak v současnosti. Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl – 1986, fraška o tom, jak Karel Max zplodil za zády své ženy dítko s rodinnou služkou, a aby to utajil před manželkou, poprosil přítele Bedřicha Engelse, aby jako starý mládenec vzal otcovství na sebe.
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ
HOŘÍCÍ KEŘ (ČR 2012) Čerstvá nominace filmu na letošní udílení Oscara potvrdila výjimečnost tohoto českého díla, který podle českého scénáře a s českými herci natočila polská režisérka Agnieszka Holland. Před a po filmu povede diskusi přední osobnost Ústavu pro studium totalitních režimů a odborný poradce filmu PETR BLAŽEK. ŠKOLY: ZŠ, SŠ / PŘEDMĚT: FILM, HISTORIE, SPOLEČENSKÉ VĚDY Režie: Agnieszka Holland Scénář: Štěpán Hulík Kamera: Martin Štrba Hudba: Antoni Lazarkiewicz Hrají: Táňa Pauhofová, Jaroslava Pokorná, Petr Stach, Igor Bareš, Vojtěch Kotek, Adrian Jastraban, Patrik Děrgel, Ivan Trojan, Jenovéfa Boková, Denny Ratajský, Ivana Uhlířová, Jan Budař, Stanislav Zindulka, Ondřej Malý, Martin Huba, David Novotný, Alois Švehlík, Jiří Bábek, Miroslav Krobot, Emma Smetana, Taťjana Medvecká, Lukáš Weber,... Film vychází z třídílného dramatu z produkce HBO, který vypráví o následcích Palachovy oběti a počátcích normalizace v posrpnové ČSSR. Jeho hlavní postavou je skutečně existující advokátka Dagmar Burešová (Tatiana Pauhofová), která zastupovala Palachovu matku Libuši (Jaroslava Pokorná) a bratra Jiřího (Petr Stach) ve zdánlivě beznadějné soudní kauze. Důvodem žaloby blízkých mrtvého studenta bylo skandální nařčení od poslance Viléma Nového (Martin Huba). Ten Palachův čin zlehčoval na stranickém mítinku v České Lípě lživým prohlášením o takzvaném studeném ohni a zrůdném spiknutí, do něhož byl důvěřivý student údajně nevědomky vmanipulován. Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) vybrala jako českého kandidáta pro boj o nadcházející Oscary drama Hořící keř režisérky Agnieszky Holland. „Film o hrdinském činu studenta Jana Palacha, jenž se v lednu 1969 upálil na protest proti okupaci Československa, vznikl podle scénáře Štěpána Hulíka v produkci HBO Europe a Nutprodukce. V hlasování českých akademiků zvítězil Hořící keř mezi 35 českými filmy drtivou většinou, a bude tak zastupovat českou kinematografii na 86. ročníku cen americké Akademie filmového umění a věd (AMPAS),“ uvedla Martina Chvojka Reková. Za Hořícím keřem skončili Donšajni Jiřího Menzela a Líbánky Jana Hřebejka. Doporučení ČFTA neznamená nominaci na Oscara, o tom rozhodnou až Američané 16. ledna příštího roku. Ceny se pak předají 2. března 2014 v Los Angeles. Hořící keř měl v ČR velmi dobré recenze a několik ohlasů přišlo i ze zahraničí. Ve filmu renomované režisérky a polské absolventky pražské FAMU Agnieszky Holland si zahráli např. Jan Budař, Tatiana Pauhofová, Jaroslava Pokorná, Vojtěch Kotek, Martin Huba, Ivan Trojan a Igor Bareš. Cizinci příběhu rozumí „Poprvé v historii je za Českou republiku vyslán do oscarového klání film, jehož režisér není českého původu. Trojnásobná držitelka nominace na Oscara, polská režisérka Agnieszka Holland má však k důležitému okamžiku české historie blízký vztah, protože v době okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy studovala na pražské FAMU,“ upozornila Reková. Film se nezabývá jen příčinami Palachova činu a jeho průběhem, ale hlavně bojem advokátky Dagmar Burešové za pravdu a manipulacemi, kterými se snaží komunistický režim Palacha zdiskreditovat či vymazat z paměti lidí. Komunistický poslanec Vilém Nový tehdy veřejně zpochybnil motivy činu Jana Palacha nesmyslnou teorií o studeném ohni. „Je velmi těžké dotknout se pravdy o blízké minulosti. Jsem vděčná, že jsem se prostřednictvím filmu o Janu Palachovi a Dagmar Burešové mohla vyrovnat s podstatnou událostí, jež je spojena s mou generací. Je důležité umět se vypořádat s komunistickou minulostí,“ řekla Agnieszka Holland. „Po uvedení Hořícího keře na mnoha festivalech se ukazuje, že film je srozumitelný i pro ty, kteří nemají s komunistickým režimem vlastní zkušenost.“ „Osobně vnímám výběr Hořícího keře jako kandidáta na Oscary nejen jako ocenění všech, kdo se na filmu podíleli, ale především těch, o nichž vypráví. Jejich připomínka, že nelhat a zachovat si rovnou páteř je možné v každé době, se právě teď ukazuje jako velmi aktuální,“ dodal scenárista Štěpán Hulík. Hořící keř byl původně televizní projekt (série pro HBO), jehož zkrácená filmová verze měla v českých kinech premiéru v září letošního roku. Vzhledem k tomu, že se jedná o
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ výjimečný případ, čeká vybraný film ještě posouzení komisí Americké filmové akademie pro cizojazyčné filmy. Ta musí potvrdit, že film splňuje podmínky stanovené pravidly pro tuto kategorii. AGNIESZKA HOLLAND (28.11.1948 Varšava) Cesta varšavské rodačky k filmové práci vedla přes studia na pražské FAMU, kterou navštěvovala v pohnutém konci 60let (absolvovala v roce 1971). Díky tomu měla Agnieszka Hollandová možnost zažít v bývalém Československu vzrušenou atmosféru Pražského jara 1968 a poznat řadu osobností, které se později staly symbolem boje za českou svobodu a demokracii. Jako asistentka režie začínala s těmi nejlepšími – pracovala s velikány polské kinematografie Andrzejem Wajdou a také Krzysztofem Zanussim. Její celovečerní debut Venkovští herci (Aktorzy Prowincjonalni, 1980) se stal jedním z klíčových titulů tzv. " kina morálního neklidu". Metafora na tehdejší politickou situaci v Polsku získala na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes v roce 1980 Cenu mezinárodní kritiky. Po vyhlášení výjimečného stavu v Polsku, kdy bylo jasné, že její společensky kritické filmy nebudou moci vznikat, odchází Hollandová do emigrace. I zde se věnuje ožehavým společensko-politickým a morálně naléhavým tématům současnosti i nedávné minulosti. Snímek o osudech židovských žen za 2. světové války Bittere Ernte (Angry Harvest, Hořká sklizeň, 1985) natočený v německé produkci jí vynáší první oscarovou nominaci na nejlepší zahraniční film. Ve filmu Jak zabít kněze (To Kill A Priest, 1988) se inspiruje osudy duchovního Jerzyho Popieluszka, umučeného polskou tajnou policií, její snad nejznámější snímek Evropa, Evropa (Europa, Europa, 1990) vypráví vzrušující příběh židovského chlapce, jemuž se podařilo přežít jak stalinské represe, tak výcvik v elitním nacistickém táboře. Příběh hrdiny, smýkaného neuvěřitelnými poryvy dějin, byl nominován na Oscara pro nejlepší zahraniční film a v této kategorii získal Zlatý Globus. Díky mezinárodně uznávaným kvalitám režisérky jsou snímky Agnieszky Hollandové pravidelně uváděny na světových festivalech, pracuje s předními světovými herci – např. Leonardo DiCaprio a David Thewlis v biografickém dramatu Úplné zatmění (Total Eclipse, 1995), nebo Albert Finney, Jennifer Jason Leighová a Ben Chaplin v romantickém dramatu Washingtonovo náměstí (Washington Square, 1997). K židovské tématice, která se prolíná celou její tvorbou, se vrátila i ve filmu V temnotě (In Darkness, 2011), který byl opět nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film. Pracuje nejen v rodném Polsku, v USA, ale za filmovou prací se vrací i do České republiky. Zde vytvořila velký třídílný seriál pro produkci HBO Hořící keř (Burning Bush, 2013). Vysoce emotivní drama, věnované okolnostem upálení Jana Palacha, jehož byla režisérka v době studií svědkem, patří k filmovým událostem roku. PhDr. PETR BLAŽEK, Ph.D. (1973) Historik, který se zabývá dějinami komunistických režimů v Československu a Polsku. Pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů a Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Editor a spoluautor řady knižních publikací, např. Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968–1989 (Praha 2005), Polsko a Československo v roce 1968 (Praha 2006), A nepozdvihne meč... Odpírání vojenské služby v Československu 1948–1989 (Praha 2008), Jan Palach ´69 (Praha 2009) a Akce K. Vyhnání sedláků a jejich rodin z usedlostí v padesátých letech (Praha 2010). Autor monografie Živá pochodeň na Stadionu Desetiletí. Protest Ryszarda Siwce proti okupaci Československa v roce 1968 (Praha 2009). Působil jako odborný poradce u řady dokumentárních a hraných filmů.
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ
VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI (ČR 1968) Patrně nejlepší český film celé historie získal významná ocenění na nejprestižnějším festivalu v Cannes 1969. Film uvede a následnou diskusi povede legenda československé filmové kritiky A. J. Liehm. ŠKOLY: SŠ / PŘEDMĚT: FILM, HISTORIE, 750 LET Drama Československo, 1968, 115 min Režie: Vojtěch Jasný Scénář: Vojtěch Jasný Kamera: Jaroslav Kučera Hudba: Svatopluk Havelka, Jan Seidel Hrají: Radoslav Brzobohatý, Věra Galatíková, Vlastimil Brodský, Eva Blažková, Waldemar Matuška, Marie Málková, Vladimír Menšík, Pavel Pavlovský, Drahomíra Hofmanová, Václav Babka, Růžena Merunková, Jiří Tomek, Václav Lohniský, Ilja Prachař, Jaroslava Vysloužilová, Karel Augusta, Helena Růžičková, Zdeněk Kutil, Jaroslava Tichá,.... Legendární český snímek ze „zlatých šedesátých“ Všichni dobří rodáci je letos posledním uvedeným ze čtyř snímků Projektu 100 v sekci česká klasika, který vrací „velké filmy na velká plátna“. Od prvního srpna tak mají diváci možnost zhlédnout v širší distribuci Všechny dobré rodáky v digitalizované verzi, jejíž světová premiéra se udála za přítomnosti několika herců z filmu a režiséra Vojtěcha Jasného na letošním mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Všichni dobří rodáci zachycují nepřikrášleným, přesto poetickým způsobem násilnou kolektivizaci jedné malé moravské vísky v průběhu neblahých padesátých let. Tato kronika je koncipována a rozdělena podobně jako knihy do deseti nestejně dlouhých kapitol s epilogem a jsou v ní zobrazeny události v rozpětí let 1945 až 1958. Epilog Rodáků již pak není datován a lze se domýšlet, že je zasazen do doby o několik let později. V této kronice sledujeme pohnuté osudy a životní příběhy několika postav, z nichž ani jednu nelze označit jako postavu hlavní. Spíše než pevně koncipovaným dějem nás epizodicky laděnou strukturou díla provází rovněž typický literární, potažmo románový prvek, kterým je zde hlas vypravěče v podání Martina Růžka. Každá kapitola filmu má svého hrdinu, zobrazuje určitý dramaticky laděný moment z jeho životního osudu v určitém ročním a historickém období. V tomto ohledu nesou Rodáci spřízněnost s Jasného starším dílem Touha, kde si režisér poprvé „vyzkoušel“ svůj vizuálně poetizující styl. Zhruba v polovině snímku se do popředí dostává postava sedláka Františka (Radoslav Brzobohatý), který se zde stává symbolickou postavou a mluvčím vesničanů, když jako jediný dlouho odolává náporu komunistických agitátorů a kolektivizátorů. V epizodické stavbě příběhu Jasný líčí co nejprostším způsobem povětšinou tragické osudy svých postav. Z nich nejvíce zaujmou a dojmou především smutné konce postav mladého Bertina (Pavel Pavlovský), Jořky s Pyřkem (Vladimír Menšík) a sedláka Zášinka (Waldemar Matuška). Kronika osudů „všech dobrých rodáků“ počínaje úvodní jarní slavností za ranního kuropění a konče zimním masopustem má zároveň cyklickou podobu uzavřeného kruhu s náznakem jakéhosi smíření a tedy i odpuštění. Poslední slova vypravěče v samotném závěru filmu mají navíc symbolický význam předznamenávající již tušenou dlouholetou Jasného emigraci. Režisér čerpal inspiraci pro své postavy z několika zdrojů. Jedním z nich byly dopisy jeho maminky, která v nich popisovala příběhy ze vsi a z města, kde žili. Předobrazem moravské vísky Rodáků byla Jasného rodná Kelč, přičemž lokace pro svůj film našel v obci Bystré u Svitav. Dalším a zřejmě nejdůležitějším inspiračním zdrojem byl Jasnému František Slimáček, životní předobraz postavy Františka. Pro vznik Rodáků mělo také zásadní význam pražské jaro z krizového roku 1968, kdy se dočasně povolily pevné otěže cenzury a tyto příznivé okolnosti tak Jasnému umožnily mnohem větší svobodu při natáčení svého životního díla. V dobách normalizace byl tento film, stejně jako mnoho jiných, na dlouho uzavřen v trezoru. Ač románová kronika zahrnuje relativně široký časový horizont zhruba třinácti let, film má velmi svižné a nevlekoucí se tempo. Původní verze díla, které mohlo mít i šest (!) hodin, měla nakonec tři a půl. Při závěrečné fázi krácení a střihu
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ díla pomohl Jasnému přední český teoretik střihové skladby Jan Kučera. Výsledná ani ne dvouhodinová verze tak působí sice poněkud okleštěným, přesto ale kompaktním a sevřeným dojmem. Dalšími důležitými postavami, jejichž jména je potřeba u Rodáků zmínit, jsou kostýmní výtvarnice a výrazná tvář české nové vlny Ester Krumbachová a hudební skladatel Svatopluk Havelka. Především pak ale dvorní Jasného kameraman Jaroslav Kučera, který dal Rodákům mimořádně působivou vizuální podobu. Scény umírání Bertina, Zášinka a Pyřka natočil speciálními typy kamer a objektivů, které vytvořily zvláštní „slow-motion“ efekt, což ještě zesílilo jejich emocionální účinek. Kapitolou sama pro sebe je u Rodáků obsazení, v kterém se představila tehdejší herecká elita především starší a střední herecké generace. Tu zde „vedl“ Radoslav Brzobohatý, jehož obsazení do mužné role Františka nemohlo být vybráno lépe. Výborný herecký výkon tu podává Vladimír Menšík, který tu pozoruhodně ztvárnil tragikomickou postavu Pyřka a vedle jeho role v Marketě Lazarové tak dokázal, že nebyl jen prvoplánově komickou figurou. V hereckém obsazení se neztratil ani Waldemar Matuška, jehož scény, především ta retrospektivně laděná „alkoholová“ vidina jeho mrtvé židovské ženy, patří taky mezi ty absolutně působivé. Další významní čeští herci, ale i mnoho naturščiků, jejichž přítomnost je ve filmu nepřehlédnutelná, jen podtrhují a zesilují celkovou působivost Rodáků. Mnohem větší význam než ocenění za nejlepší režii na filmovém festivalu v Cannes v roce 1969 má jistě postavení Všech dobrých rodáků v Jasného filmografii, v níž poté již nenajdeme podobně důležitý titul. Jeho volné pokračování, natočené po třiceti letech, Návrat ztraceného ráje bylo přijato velmi rozpačitě. Rodáci také nepochybně patří do „TOP 10“ československého filmu vůbec. V neoficiální anketě při příležitosti stého výročí vzniku prvních českých a slovenských filmů, kterou sestavili přední čeští a slovenští filmoví kritici a publicisté na konci roku 1997, obsadili Všichni dobří Rodáci třetí místo za Markétou Lazarovou a Obchodem na korze. Nepochybně zcela zaslouženě, jak prokazuje i jeho znovuuvedení v nově restaurované digitální verzi, které si nyní znovu můžeme vychutnat na plátnech kin. ANTONÍN J. LIEHM (2.3. 1924) A. J. Liehm se narodil v Praze. V roce 1946 založil s E. F. Burianem týdeník Kulturní revue. V roce 1949 bylo vydávání týdeníku zastaveno a Liehm začal pracovat v Našem vojsku, v ČTK a na Ministerstvu zahraničních věcí. Od roku 1961 se podílí na vedení Literárních novin. Po srpnu 1968 odchází do Paříže a vyučuje na univerzitách v Paříži, New Yorku, Philadelphii a Londýně. V Paříži začal v roce 1984 vydávat časopis Lettre internationale. Přeložil do češtiny romány Aurelián, Basilejské zvony a Cestující z Imperialu (autor: Louis Aragon), výbor z literárněkritických a teoretických statí Básník a skutečnost (autor: Louis Aragon) a sborník Dramata (autor: Robert Merle; vyšel u nás v roce 1966; obsahuje: Nový Sisyfos; Spravedlnost v Miramaru; Flamineo; jednoaktovku Sisyfos a Smrt, která vyšla také ve Světové literatuře a která je podobenstvím vzpoury proti totalitě a vládě byrokracie). Po sametové revoluci byl členem redakční rady týdeníku Česko–slovenské Mosty a je předsedou redakční rady Listů.
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ
AMADEUS (USA 1984) Nejlepší snímek Miloše Formana, jeden z neúspěšnějších světových filmů a zcela určitě nejlepší životopisný snímek všech dob, se z velké části natáčel v Kroměříži a mimoděk nejvíce proslavil krásu kroměřížského zámku. O natáčení filmu i jeho tvůrci v besedě a úvodu pohovoří Ladislav Františ, Jan Schmidt (asistent režie Amadea) a kritik A. J. Liehm. ŠKOLY: ZŠ, SŠ / PŘEDMĚT: DIVADLO, HUDBA, FILM, 750 LET Drama / Životopisný / Hudební USA, 1984, 160 min Režie: Miloš Forman Předloha: Peter Shaffer (původní scénář) Kamera: Miroslav Ondříček Hrají: F. Murray Abraham, Tom Hulce, Elizabeth Berridge, Simon Callow, Tereza Pokorná-Herzová, Roy Dotrice, Christine Ebersole, Jeffrey Jones, Charles Kay, Lenka Loubalová, Kenneth McMillan, Cynthia Nixon, Vincent Schiavelli, Vladimír Svitáček, Jiří Krytinář, Karel Effa, Ivan Pokorný, Janoslav Mikulín, Jitka Molavcová, Aťka Janoušková, Píše se rok 1781 a Antonio Salieri (Abraham) působí jako dvorní skladatel císaře Josefa II (Jeffrey Jones). Když ke dvoru přijede Mozart (Tom Hulce, nominovaný na Oscara), Salieri si s hrůzou uvědomí, že božské hudební nadání, které si přál mít on sám, dostal do vínku tento obscénní a rozpustilý vtipálek. Salieri dohnán žárlivostí k zuřivosti organizuje intriky s cílem zničit Mozarta, k čemuž je ochoten použít všechny dostupné prostředky. Možná i vraždu. Podařilo se Salierimu umlčet jednoho z největších géniů světové hudby? Záhada - a hudba zůstávají. AMADEUS - velkolepý historický epos, nádherná oslava hudby Wolfganga Amadea Mozarta. Čeští filmoví tvůrci, kteří jsou dnes opravdu známí a úspěšní za velkou louží, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Mezi ty, kteří filmový svět Hollywoodu dobyli, určitě patří režisér Miloš Forman. Ten zaujal už prvotinami točenými ještě v Československu, jasným potvrzením jeho talentu byl již Přelet nad kukaččím hnízdem, který získal pět Oscarů. Ovšem Amadeus se stal ještě úspěšnějším, rok 1985 (udělovaly se ale sošky za uplynulý rok) znamenal pro Amadea žně, neboť získal osm Oscarů a celkem třináct nominací. Málokterý film se tolika nominacemi může pyšnit. Nás navíc může těšit, že podíl na úspěchu má nejenom režisér Miloš Forman, ale i jiní čeští tvůrci, např. kameraman Miroslav Ondříček či kostýmní výtvarník Theodor Pištěk. Snímek byl inspirován divadelní hrou britského dramatika Petera Shaffera. Ten pak k Amadeovi napsal i filmový scénář a byl oceněn oscarovou soškou. Slavný snímek se natáčel převážně v Československu. Praha nebo například Kroměříž poskytly ideální atmosféru, architekturu a pomohly filmu vybudovat jednu z jeho deviz – vizuální stránku. Tvůrci si dali záležet také na kostýmech, parukách či dekoracích. Získali tak barevnou, dobově přesnou mozaiku. Přesto si všimněte, že např. paruka Mozarta je jiná než ostatní. S růžovým nádechem působí až trochu punkově. Ovšem Amadeus přesto není „jen“ kostýmním dramatem. Skrývá v sobě mnohem silnější potenciál. Kdo by čekal historicky přesnou fresku Mozartova života, bude asi zklamán. Už samotná hra stojí na něčem jiném a vy se nesmíte na film dívat jako na klasický životopisný film. Amadeus totiž není až tak úplně film o Mozartovi samém jako o konfliktu dvou hudebních skladatelů – průměrného a geniálního. Nedoceněný skladatel a Mozartův rival není schopen se vyrovnat s konkurentovou genialitou. Konflikt dvou mužů je v tomto snímku zásadní, to on posunuje děj dále a on nám přináší kýžené emoční napětí. Vztah Salieriho k Mozartovi je značně ambivalentní. Na jednu stranu ho nenávidí za to, že je dokonalejší, žárlí a intrikuje, vidí v něm mladého floutka. Protože ale hudbě rozumí a dobrou hudbu dokáže ocenit, Mozarta rovněž obdivuje. Za to, co dokázal hudebnímu světu přinést. Mozart není projektován jako ryze kladná postava. Mozart je génius a géniové bývají většinou šíl
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ ení. Výstřední vzhled a hýkavý smích je to poslední, Mozart je vyobrazen jako postavička se sklony k alkoholu, trochu jako sukničkář, nedospělé dítě, v mnohém pohled na něj připomene dobu hippie. Nejedná se však o Mozartovu vulgarizaci, nýbrž o představení génia v jeho podstatě, málokterý génius není šílený a nemá své výstřelky. I Mozartova žena vypadá jako dítě, ale ve skutečnosti je to ona, která dokáže pevně utáhnout otěže, má vlohy k byznysu a oči jestřába, kterým neunikne žádná zrada. Je pro svého Wolfieho, jak ho s láskou nazývá, jakousi ochranou před vnějším nepřátelským světem. Film je vyprávěn jako jeden velký flashback. Hned v úvodu se ocitáme v blázinci se starým Salierim, který trpí výčitkami, že možná zabil Mozarta. Asi nejdojemnější scéna filmu, která zároveň ilustruje podstatu vztahu mezi Mozartem a Salierim, je ta, kdy Mozart leží na smrtelné posteli a diktuje noty svého Requiem Salierimu. Není dojímavá, protože umírá Mozart, ale je dojímavá z pohledu Salieriho. Ukazuje, jak na jednu stranu nechápe, co je ze sebe i v takovém stavu schopen Mozart dostat, přesto tuší, že to, co zapisuje, je skvělé. Vidíme, jak se nedokázal srovnat s Mozartovou velkolepostí, jak je plný agonie a vzteku. Amadeus je film hýřící barvami, optimismem a vtípky, ale také svědek dramatického konfliktu dvou mužů. Dodnes se umisťuje v žebříčcích nejlepších filmů a po svém uvedení vyvolal doslova mozartománii. Je to jeden z mála snímků, na který se dokážete se zaujetím dívat bezmála tři hodiny i pozdě večer a neusnete. A ocenit jej musíme i v tom, že po zhlédnutí snad každý, i ten, kdo se o vážnou hudbu moc nezajímá, dostane alespoň na chvíli chuť pustit si něco klasického. Je až s podivem, jak člověka baví film o něčem, k čemu normálně nemá takový vřelý vztah. MILOŠ FORMAN (původně Jan Tomáš Forman, 18.2.1932, Čáslav) Vystudoval scénáristiku na pražské Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění (FAMU), již během studií působil jako pomocný režisér a asistent Alfrédu Radokovi. V Československu do roku 1968 společně s Miroslavem Ondříčkem natočil několik úspěšných snímků vyznačujících se sžíravým, až černohumorným pohledem na společnost. Černý Petr získal k překvapení svého tvůrce hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu (za Formanem tehdy zůstali režiséři zvučných jmen, Michelangelo Antonioni a Jean-Luc Godard), film Hoří, má panenko byl dokonce nominován na Oscara. Amerika. Za normalizace legálně odešel do USA, aby pokračoval ve své filmové tvorbě. Mohl tedy na svých filmech spolupracovat s českými filmaři, mj. kameramanem Miroslavem Ondříčkem a Amadea natočit v Kroměříži,Praze a okolí. Silně „formanovský“ první americký film Taking Off („remake“ Konkursu) – aplikující jeho obvyklý, na české diváky orientovaný přístup na americké prostředí v doznívající éře hippies – byl oceněn první cenou poroty na festivalu v Cannes, ale komerčně neuspěl. Významného úspěchu u diváků dosáhl brzy, po třech letech, v roce 1974 svým dalším filmem, adaptací románu Kena Keseyho Přelet nad kukaččím hnízdem. Tento film americká Akademie filmových umění a věd ocenila pěti Oscary, včetně ceny za režii a nejlepší film. I jeho další filmy byly úspěšné, některé z nich více u kritiky než divácky (např. Valmont). Film Amadeus získal dalších osm Oscarů včetně obou hlavních kategorií. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších českých – a významných amerických a světových – filmových režisérů, úspěšných jak u diváků, tak kritiků po celém světě. 31. ledna 2007 byl v Praze ve Slovanském domě slavnostně uveden v české premiéře jeho nejnovější snímek Goyovy přízraky za účasti Natalie Portmanové a Javiera Bardema, kteří ve filmu ztvárnili dvě ze tří hlavních rolí. V dubnu 2007 mělo v Národním divadle premiéru nové nastudování jazzové opery Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Dobře placená procházka, které spolurežíroval se svým synem Petrem Formanem.
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ
VRACENKY (ČR 1990) Bohužel neprávem zapomenutý český film natáčený na prahu naší nové svobody dokázal zatím nejlépe vystihnout složitou dobu 50. let. Film osobně uvede a besedu povede další legenda českého filmu režisér Jan Schmidt. ŠKOLY: ZŠ, SŠ / PŘEDMĚT: HISTORIE, FILM Drama Československo, 1990, 90 min Režie: Jan Schmidt Kamera: Jiří Krejčík ml. Hudba: Jiří Šust Hrají: Jana Švandová, Alena Kreuzmannová, Bohumil Vávra, Marek Vašut, Leoš Suchařípa, Oldřich Navrátil, Václav Kotva, Michal Pavlata, Hana Frejková, Martin Faltýn, Aleš Spurný, Lucie Svobodová, Jana Špaňůrová, Jan Morávek, Martin Morávek, Karolína Soukupová, Pavel Vondruška, Filip Švarc, David Novotný, Pavel Taussig, Josef Vondráček, .. Česká čierna komédia o dobrodružstvách jedného pražského chlapca a o tom, čo v dejepise nebolo. Nezvyčajný titul čiernobielej snímky pochádza z chlapčenskej loptovej hry, ktorou sa zabávajú malí hrdinovia za kostolnou stenou v pražskom Starom meste. Súčasne však evokuje návrat do tragického obdobia začiatku päťdesiatych rokov, kedy sa rozpútala vlna komunistického bezprávia, videného očami desaťročného Honzíka Domnosila, komentár ktorého sprevádza divákov celým filmom. Spoznávame chlapcovo rodinné zázemie a štvorročnú sestričku Petrušku s jej pokrokovými riekankami a heslami, rozvedenú mamičku, úprimne veriacu v dobro komunizmu na rozdiel od jej skeptického priateľa, reakcionára Františka. Honzík prežíva vnútorné rozpory, v ktorých sa stretáva detsky naivná viera v Boha s detsky naivnou vierou v Lenina (uvažovalo sa aj o názve filmu Ako som sa modlil k Vladimírovi Iľjičovi) a prežíva typicky chlapčenské trápnosti. V humornej polohe sú zachytené aj vážne veci.(oficiální text distributora) Vracenky, pro film symbolický název klukovské míčové hry, je jedním z nejlepších titulů ze značně nevyrovnané filmografie Jana Schmidta. Hlavním trumfem Vracenek je lehkost, s jakou zpracovávají tak ambiciózní téma. Sledování kruté doby očima zlobivého kluka je nápad k nezaplacení. Oblíbený dětský pohled na dospělácké záležitosti sám o sobě umožňuje soustředění se pouze na ty nejdůležitější věci. To, že je hrdina navíc darebák, nás zase drží v bezpečné vzdálenosti od nežádoucího sentimentu. Maminčiny hádky s Františkem a následné politické prozření probíhají zcela přirozeně a až v druhém plánu, za všemi těmi Honzíkovými eskapádami. Daří se tak to, co českému filmu po revoluci často chybí – má o čem vyprávět, chce o tom vyprávět a umí vyprávět tak, aby téma nepůsobilo nijak křečovitě či lacině. Vytříbená černobílá kamera je nejspíš jedním z důvodů toho, že film skončil pozapomenut, ale úzkostlivou atmosféru doby zprostředkovává znamenitě. Dodnes si díky tomu pamatuji návštěvu školního představení (zřejmě někdy v devadesátém druhém roce) a pocity, jaké jsem z filmu tehdy měl. Prokládání děje dobovými týdeníky o stavbě Stalinova pomníku na Letné, rozhlasovými reportážemi o procesech a nakonec zprávami o úmrtí Stalina a Gottwalda jen šikovně umocňuje divácké pocity z „cesty časem“ a umožňuje tvůrcům vyhnout se jakékoliv přílišné doslovnosti a přehnanému dovysvětlování. Herecky je snímek lehce nevyrovnaný. Zatímco klíčová role Honzíka v podání dvojčat(!) Morávkových je obsazena skvěle – kluky jednak nerozlišíte a jednak jsou naprosto přirození, maminka (Jana Špaňůrová) si dle mého názoru zasloužila zkušenější herečku. Naopak Oldřich Navrátil předvádí jeden ze svých nejlepších, protože nejcitlivějších a nejpokornějších, výkonů a dokazuje, že skrývá mnohem širší rozsah, než jaký má šanci běžně předvádět. Srovnávání s Obecnou školou je na místě – filmy jsou si námětem opravdu dost podobné. Zásadně je odlišuje změna doby (byť časově se jedná jen o pár let). Zatímco malý hrdina Svěrákova filmu vyrůstá v období čerstvě poválečné víry v lepší zítřky, Honzík je už prožívá. Barevnost naděje se mění v černobílou beznaděj, vzletné záběry na malebnou krajinu nahradily kradmé pohledy do temných uliček, malí
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ kluci ale zůstávají pořád stejní. Dvojprojekce v hodinách dějepisu doporučena! To, že snímek nedosáhl obliby zmíněné svěrákovské klasiky, je pochopitelné – je komornější, temnější a černobílý. Je vtipný, ale hlášky si z něj citovat asi nebudete. To ovšem zdaleka nevysvětluje, proč dodnes nevyšel na DVD a ani České televizi se jej oprašovat nechce (naposledy běžel dle toho mála informací, co k němu na internetu člověk najde, v roce 2000!) a dostat se k němu může prakticky jen předplatitel kabelové televize. O tom, že jde o ideální doplnění listopadového sametově-revolučního programu škoda mluvit. V poslední době je možné aspoň čas od času Vracenky uvidět také na některých filmových přehlídkách. Není to ale u tak kvalitního titulu trochu málo? JAN SCHMIDT (3.1.1934) Výrazný představitel tzv. České nové vlny a filmový režisér. Po maturitě pracoval v letech 1951-54 nejprve jako rehabilitační pracovník a dělník, nesměl totiž z politických důvodů dále studovat. Po nějakém čase mohl přeci jen jít ve stopách svého otce lékaře a absolvoval šest semestrů na lékařské fakultě Univerzity Karlovy (v letech 1954-57). Od roku 1957 studoval také režii na FAMU (v ročníku Otakara Vávry), jeho spolužáky byli kupříkladu Věra Chytilová, Jiří Menzel, Evald Schorm či Pavel Mertl. Ještě v čase svého studia se Jan Schmidt podílel jako asistent režie na Vávrově Srpnové neděli (1960), po absolutoriu v roce 1961 pracoval jako pomocný režisér u Jiřího Hanibala při natáčení jeho druhého filmu Život bez kytary (1962) a u Jaromila Jireše při režírování jeho debutu Křik (1963). Jeho celoživotní blízký přítel a zároveň spoluautor řady jeho tvůrčích projektů byl už od dob studií Schmidtovým spolužákem na scenáristice a dramaturgii Pavel Juráček. (Juráček je autorem komentáře ke Schmidtovu školnímu dokumentárnímu eseji Auta bez domova (1959), scénáře jejich absolventského hraného filmu Černobílá Sylva (1961), scénáře společného krátkometrážního režijního debutu Postava k podpírání (1963), i námětu a scénáře Schmidtova celovečerního filmu Konec srpna v hotelu Ozon (1967)). V letech 1963-65 Schmidt vykonával základní vojenskou službu a v Československém armádním filmu natočil dobově nekonvenční krátkometrážní i středometrážní dokumentární filmy převážně se sportovní tematikou: Život po devadesáti minutách (1965), Hra pro chlapy (1966) a Odvaha (1967). Události srpnových dnů roku 1968 sledoval z daleké sovětské Gruzie, kde v té době právě natáčel černobílý film Kolonie Lanfieri (adaptace romantické povídky sovětského spisovatele Alexandra Grina). Po dlouhých jednáních se mu podařilo domluvit koprodukci, na které se podílel i tehdejší Sovětský svaz (1969). V roce 1970 dokončil celovečerní film na motivy povídek Vladislava Vančury Luk královny Dorotky. Pro Československou televizi natočil v 70. a 80. letech minulého století Slovenské pohádky (1973), pohádkový příběh Nevěsta s nejkrásnějšíma očima (1975) s Milanem Kňažkem v hlavní roli, na Slovensku realizoval filmovou adaptaci pohádky M. Ďuríčkové Siroty (1974). Dále sportovní a umělecké dokumenty Oldřich Nejedlý (1974), Olga Skálová (1975) a Manželé (1982), po Sametové revoluci svou spolupráci s televizí přerušil a navázal na ní až v roce 1995 pohádkou Jak si zasloužit princeznu a v roce 2001 pětidílným seriálem Stříbrná paruka na motivy stejnojmenného románu Adolfa Branalda, vzdávajícím hold hereckému řemeslu v dobách jeho kočovných začátků. K jeho filmové tvorbě patří také kriminálka Smrt talentovaného ševce (1982), v němž Schmidt po svém rozvíjí filmovou sérii detektivních případů kapitána Exnera. V tomtéž roce realizuje ještě svou další filmovou detektivku Koncert. V roce 1983 se Jan Schmidt podílel na pražském natáčení Formanova velkofilmu Amadeus. Na dobovou sociálně-satirickou notu se Jan Schmidt naladil svým filmem Podfuk (1985). K jednomu ze svých tvůrčích a uměleckých vrcholů dospěl roku 1990 v retro filmu Vracenky. Dětský pohled na 50. léta, tu nejčernější etapu novodobých dějin, vybavil nostalgickým černobílým filtrem dětství a apriorní dětské nevinnosti, kontrastující s absurditou a bezprávím pohnuté doby. V letech 1995-96 pracoval na filmu podle Juráčkova námětu Situace vlka, natáčení bylo však díky kolabující produkci přerušeno. Schmidtova tvorba je žánrově různorodá, jejím základem je realistické vypravěčství s dobrodružnými prvky. Specifické místo v ní zaujímá trilogie celovečerních filmů z pravěku Osada Havranů, Na veliké řece a Volání rodu, realizovaná roku 1977 na motivy prehistorických románů Eduarda Štorcha.
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ
UCHO (ČR 1969) + dobře utajená osobnost: ALOIS POLEDŇÁK Další trezorový snímek české nové vlny, který byl hned po svém uvedení zakázán a diváci jej mohli vidět v kinech až po roce 1969. Podmínky tvorby tzv. Nové české filmy poodhalí na besedě a v úvodu kritik A. J. Liehm a také představí dalšího významného kroměřížského rodáka Aloise Poledňáka – generálního ředitele československého filmu v době jeho největšího uměleckého rozkvětu. Film byl rovněž natáčen v Kroměříži. ŠKOLY: SŠ / PŘEDMĚT: HISTORIE, FILM, LITERATURA, 750 LET Drama / Psychologický / Thriller Československo, 1970, 91 min Režie: Karel Kachyňa Scénář: Karel Kachyňa, Jan Procházka Kamera: Josef Illík Hudba: Svatopluk Havelka Hrají: Radoslav Brzobohatý, Jiřina Bohdalová, Jiří Císler, Miloslav Holub, Jaroslav Moučka, Ladislav Křiváček, Alois Mottl, František Němec, Bronislav Poloczek, Josef Šulc, Jan Teplý st., Bořivoj Navrátil, Jindřich Narenta, Daniela Bartáková, Gustav Opočenský, Ivan Palúch, Lubor Tokoš, Karel Vlček, Karel Vašíček, … Film Jana Procházky a Karla Kachyni z roku 1970 patřil k těm zapovězeným titulům, které ležely na dně pomyslného trezoru vůbec nejhlouběji. Jednak proto, že jméno spisovatele Jana Procházky se nesmělo veřejně vyslovit, jednak proto, že film s přibývajícím časem kupodivu stále nabíral na aktuálnosti. Do distribuce se dostal až po listopadu 1989, premiéru v kinech měl v červnu 1990. Jde o komorní psychologické drama, v němž se objevují prvky satiry, frašky, grotesky, kriminálního filmu a dokonce i momenty hitchcockovského ladění. I mezi prominenty v padesátých a šedesátých letech platilo heslo "Důvěřuj, ale prověřuj". Proto i ve vilách ministrů a dalších vysokých funkcionářů byla montována "ucha" - odposlouchávací přístroje, kterými mohla Státní bezpečnost kontrolovat tyto lidi i v jejich intimním soukromí. Výsledkem byla nejistota, bezvýchodnost, strach. To vše ve vrchovaté míře prožívají ministerský náměstek Ludvík a jeho žena Anna, které výborně zahráli Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová.(oficiální text distributora) Naše kinematografie v posledních letech značně tápe. V současné době sice, se značnou dávkou optimismu, můžeme vidět náznaky vstávání z popela v podobě pokusů o žánrové filmy a nějakou výpovědní hodnotu, ale výsledky stále nejsou jednoznačné. Je až k neuvěření, že zatímco dnes se topíme v nezajímavých tragikomediích, dříve u nás vznikalo plno velkých a hodnotných filmových děl. Zlatá šedesátá, hlavně jejich konec, budiž jasným vrcholem naší tvorby. A přestože důležitá část z ní byla dlouhá léta uzamčena v trezoru, dnes už se jí můžeme chlubit nahlas a otevřeně. Komorní drama Ucho je mrazivým důkazem umu minulé generace stavět napětí a atmosféru na světové úrovni. Příběh manželské dvojce, která po návratu ze stranického večírku postupně odhaluje nemilé praktiky STB na sobě samé, musí člověka vtáhnout a šokovat samozřejmostí a silou režimu, které ze snímku sálají, přestože se tvůrci zdaleka neomezují jen na nekonečné obviňování. Ucho zrovna tak funguje jako vztahové drama o soužití dvou lidí, kde je politický podtext pouhým nástrojem pro jejich příběh. Na obou rovinách - ideologické i lidské - funguje Ucho naplno. Ani jedna z jich není ošizena ve prospěch té druhé. Nápaditá režie Karla Kachyni, pro nějž je Ucho dozajista jedním z vrcholů filmařské kariéry, vtáhne a nepustí po celou dobu trvání snímku. Flashbacky z večírku chytře pospojovány s dramatem v bytu, kamera často využitá z pohledu první osoby, našponované emoce - vše ve jménu co nejefektivnějšího vyprávění. I přes všechny dodatečné postavy se děj soustředí výhradně na dva hlavní charaktery, ocenit proto musíme i výborné herce v hlavních rolích. Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová tvoří uvěřitelný pár a pestrá škála pocitů, od smrtelného strachu po vášnivý hněv, je v jejich podání povětšinou naprosto přirozená (ostatně nebyli si neznámí ani v životě). S přihlédnutím k tomu, že Jiřina Bohdalová (tedy
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ její postava) je po většinu děje opilá, se dá jen těžko mluvit o přílišném přehánění a tlačení na pilu. Vše je zvládnuto řemeslně zručně, ačkoliv technické možnosti byly i na rok 1970 očividně značně omezené. Nicméně daří se navodit veškeré potřebné emoce a sdělit všechny důležité informace. (Například je jasné, že tento film by nikdy nemohl být barevný - černá a bílá mu svědčí.) A co je nejdůležitější, daří se navodit něco pro dnešní český film nevídaného - uvěřitelnou a hutnou atmosféru. Osud hrdinů nám není lhostejný, bojíme se spolu s nimi, ve vypjatých momentech ani nedutáme, jako by měly být štěnice státní bezpečnosti i v našem pokoji. Stejně tak je důležité, že i když historické pozadí dojmu samozřejmě přidává, bylo by Ucho stejně dobrým a naléhavým dílem, i kdyby žádná totalita nebyla a vše byla jen vybájená vize. Je to totiž film dobrý sám o sobě, ne jen jako nucená agitka. Co ale na Uchu musíme ocenit v první řadě, je odvaha umělců, kteří se do filmu tak drzého pustili (nejeden z nich za to zaplatil). Dnes si asi jen těžko můžeme představit riziko, se kterým byli nuceni všichni zúčastnění neustále počítat. Sice se může zdát vznik natolik upřímného snímku trochu zbytečný, protože vlastně nebyla naděje, že by ho v době vzniku mohl někdo vidět (bylo to už po roce 1968). Přestože ale šance něco změnit byla pramalá, je dnes neméně důležitá možnost připomenout doby, o kterých se my mladí dočítáme leda tak v učebnicích, popřípadě nám ji novodobí filmaři předávají v podobě nebezpečně milých retro komedií. Ucho představuje na osobní rovině nedávnou historii tak, že víc už bychom ji mohli poznat jistě snad jen vlastní zkušeností. Což, doufejme, nikdy nebudeme mít možnost. Jedním dechem jeden z nejzásadnějších československých filmů. Povinnost pro každého z nás. KAREL KACHYŇA (1.5.1924 Vyškov - 12.3.2004 Říčany) Absolvoval FAMU v Praze roku 1951, kde se zařadil mezi první posluchače. Dokumentární snímky začal natáčet již během studií často i jako kameraman. Začínal ve dvojici se svým spolužákem Vojtěchem Jasným (1950 NIC NENÍ ZAMRAČENO, 1952 NEOBYČEJNÁ LÉTA, 1953 LIDÉ JEDNOHO SRDCE). Později společně debutovali i na poli hraného filmu (1955 DNES VEČER VŠECHNO SKONČÍ), kde však vstoupili do služeb režimní propagandy. Následuje ukončení spolupráce Kachyňi s Jasným a každý směřuje svou cestou. Zatímco co Jasného následující tvorba je zproštěna prorežimní ideologie, Kachyňa nadále setrvává. Roku 1959 natáčí film KRÁL ŠUMAVY, zachycující hrdinné pohraničníky a jejich boj s narušiteli hranic. Film je, ač vypravěčsky dokonalý, svým sdělením rozporuplný. Vojenská a válečná tématika se drží i dalších Kachyňových děl (1955 ZTRACENÁ STOPA, 1958 TENKRÁT O VÁNOCÍCH, 1960 PRÁČE). Silný umělecký vzestup Karla Kachyňi byl zaznamenán jeho setkáním se scénáristou Janem Procházkou. Spolu tvořili po celá šedesátá léta. Z jejich spolupráce vznikly snímky jako např.: TRÁPENÍ (1962), jež byl oceněn Velkou cenou mezinárodní poroty na filmovém festivalu v Cannes v oboru zábavných filmů, cenou poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Mar del Plata a Stříbrnou gondolu a stříbrnou Minervou na Mezinárodním festivalu filmů pro mládež v Benátkách, VYSOKÁ ZEĎ (1954) oceněná Stříbrnou plachtou na Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu a AŤ ŽIJE REPUBLIKA (1965) rovněž oceněná na Mar del Plata v kategorii „Nejlepší film“. Mezi nejdůležitější patří společenská traumata natočené ve druhé půli šedesátých let: KOČÁR DO VÍDNĚ (1966), NOC NEVĚSTY (1967), SMĚŠNÝ PÁN (1969), kterými se Kachyňa zařazuje po bok mladých režisérů nové vlny. V koprodukci se Západním Německem vzniká snímek UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE (1970), vypravující příběh chlapce postiženého ochrnutím, jež se postaví svému handicapu čelem. O výtvarnou složku filmu se postarala proslulá výtvarnice Ester Krumbachová (známá např. ze spolupráce s Věrou Chytilovou na filmu Ovoce stromů rajských my jíme). Film získává na filmovém festivalu v San Sebastian „Zlatou lasturu“. Vášnivé výpovědi vzniklé ve spolupráci Kachyňi s Procházkou jsou zakončeny dramatem UCHO (1970). Klaustrofobický snímek, ve kterém je vyobrazen strach, s nímž se během vlády totalitního režimu potýkali i největší mocenské špičky, se však v době normalizace vůbec nedočkal distribuce. O 30 let později se film dočkal nominace na Zlatou palmu v Cannes. Tím také končí Kachyňova spolupráce s Procházkou. V 70.tých dochází k menšímu odmlčení, až na přelomu 70. – 80. let filmem LÁSKY MEZI KAPKAMI DEŠTĚ (1979), s bravurním hereckým výkonem Vladimíra Menšíka v roli postupně krachujícího žižkovského živnostníka, navazuje na svou předchozí tvorbu. Následují filmy s doktorskou tématikou: POZOR VIZITA (1981) a SESTŘIČKY (1983), kde v hlavní roli vynikla Kachyňova budoucí žena Alena Mihulová, či tragikomedie FANDY, Ó FANDY (1982). Zároveň také od sklonku 70.tých let pracuje pro televizi, vzniká např. televizní interpretace povídky Oty Pavla ZLATÍ ÚHOŘI (1979). Od stejného autora později uvádí do filmové podoby i povídku SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1986), do televizní tvorby se dále řadí: POČÍTÁNÍ OVEČEK (1981), DUHOVÁ KULIČKA (1986) nebo jeden z nejpozoruhodnějších českých seriálů VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE (1985). Poslední filmové úspěchy Karla Kachyňi jsou rovněž spjaté s televizní obrazovkou KOŽENÉ
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ SLUNCE (2002), OTEC NEZNÁMÝ (2001). Některé jeho původně televizní projekty skončily i na plátnech kin – MĚSTEM CHODÍ MIKLUÁŠ (1992), KRÁVA (1994), kterou redaktor New York Post Larry Worth charakterizoval, jako kdyby Ingmar Bergman natočil Forresta Gumpa, FANNY (1995), HANELE (1999). Nedlouho před smrtí dokončuje svůj poslední televizní film vyprávějící příběh dvou pasažérů parního válce CESTA BYLA SUCHÁ MÍSTY MOKRÁ (2003). Usiloval ještě o práva na natočení filmu podle knihy Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále, o se ve stejné době ucházel Jiří Menzel, jenž film v roce 2006 natočil. ALOIS POLEDŇÁK (14.3.1922 Kroměříž – 31.7.1984 Praha) Byl absolventem učitelského ústavu v Kroměříži. V letech 1951 až 1956 pracoval jako šéfredaktor Pionýrských novin. V rámci reformy kinematografie následující po banskobystrickém filmovém festivalu se roku 1959 stal ředitelem Československého státního filmu. Za jeho působení probíhala československá nová vlna. Ve volbách roku 1960 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za Severomoravský kraj. Mandát obhájil ve volbách v roce 1964 (nyní již za Západočeský kraj). V Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období v roce 1968. V roce 1968 předsedal schůzi parlamentu, která odsoudila invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. K roku 1968 se profesně uvádí jako ústřední ředitel ČSF z obvodu Karlovy Vary.Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl ráno 21. srpna 1968 zvolen členem delegace Národního shromáždění (Dušan Špálovský, Zdeněk Fierlinger, Andrej Žiak, Josef Zedník, Alois Poledňák a Vladimír Kaigl), jejímž úkolem bylo sdělit stanovisko Národního shromáždění k okupaci velvyslanci Sovětského svazu a navázat kontakt s prezidentem republiky Ludvíkem Svobodou. Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Karlovy Vary), kde setrval do své rezignace v prosinci 1969. V roce 1970 byl zatčen za údajnou protisocialistickou činnost a bez soudu zadržován do roku 1971, kdy byl odsouzen na dva roky vězení za „ohrožení státního tajemství“. Po několika měsících byl ale propuštěn, přednesl v televizi veřejnou sebekritiku a bylo mu umožněno stát se vedoucím archivu Státní knihovny. Tuto funkci zastával až do své smrti v roce 1984.
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ
MIROSLAV MALINA: OD VERMEERA PO ŠVABINSKÉHO Cesta do duše výtvarníka a besedu o výtvarném umění doplní ukázky z unikátního projektu živých přenosů z prestižních světových výstavních síní – tentokrát z výstavy Johannese Vermeera z Národní galerie Londýn. ŠKOLY : ZŠ, SŠ PŘEDMĚT / VÝTVARNÉ UMĚNÍ, 750 LET V dílech nejtajemnějšího holandského malíře Johannese Vermeera byla hudba opravdovým vizuálním fenoménem. Výstava z Národní galerie v Londýně představí vybrané výtvarné skvosty s nosným tématem hudby, a to ze všech třiceti obrazů, které za svůj život umělec prokazatelně vytvořil. Vermeerova díla budou v HD rozlišení přiblížena do velkého detailu. Zároveň budou prezentovány nejnovější výsledky dlouholetých výzkumů historiků umění, zabývajících se umělcovým životem a také malířskými technikami, které nizozemský malíř používal. Výstavou provede moderátor a historik umění Tim Marlow. V dílech nejtajemnějšího holandského malíře Johanese Vermeera byla hudba opravdovým vizuálním fenoménem. Výstava z Národní galerie v Londýně představí vybrané výtvarné skvosty s nosným tématem hudby, a to ze všech třiceti obrazů, které za svůj život umělec prokazatelně vytvořil. Vermeerova díla budou v HD rozlišení přiblížena do velkého detailu. Zároveň budou prezentovány nejnovější výsledky dlouholetých výzkumů historiků umění, zabývajících se umělcovým životem a také malířskými technikami, které nizozemský malíř používal. Výstavou provede moderátor a historik umění Tim Marlow. Série Exhibition – Světové malířství na plátnech kin zahájil dubnový satelitní přenos Manet: Portraying Live z výstavy v londýnské Royal Academy of Arts. Série Exhibition navazuje na úspěšný loňský přenos výstavy Leonarda da Vinciho z londýnské Národní galerie. Za ambici si série Exhibition mimo jiné klade stát se alternativou k již zavedeným a populárním přímým přenosům do kin z oblasti performing arts konkrétně například z Metropolitní opery v New Yorku či Velkého moskevského divadla (Bolšoje). V červnu bude série Exhibition pokračovat výstavou Munch 150 z Osla, v říjnu pak výstavou Vermeer a hudba z Londýna. MIROSLAV MALINA (25.4.1956 Uherské Hradiště) Patří ke generaci, která se na umělecké scéně začala objevovat v polovině 80. let 20. století. pro umění konce 20. století není typický jeden sjednocující styl, jak jsme z historie zvyklí, naopak vyznačuje se svobodným tvůrčím individualismem a pluralitou výtvarných názorů. Díky neustálým a nepřetržitě se zrychlujícím proměnám současného světa se všichni zúčastnění museli naučit toleranci, pochopení a smířit se s názorovou mnohostí a s tím, že radikální postoje už dávno nikomu neimponují. Pryč je doba vylučování z kolektivních hnutí, útoků na jinak smýšlející. Rozhodujícím měřítkem kvality přece není její příslušnost k novějším názorům, ale originalita, autentičnost, opravdovost vztahu mezi životními postoji a jejich odrazem v umělecké tvorbě. V komplikovaném uměleckém světě vedle sebe existuje řada umělců, která svými přístupy navázala na tradiční známé a prověřené metody, další skupinou jsou věční nespokojenci, permanentní vynálezci, objevovatelé, jejich souputníci a následovatelé. Své místo ve světě umění však mají i solitéři, soustředěni ke svým vlastním vizím, kteří intuitivně realizují svůj svět a uskutečňují svoje subjektivní představy a jen těžko se dají vtěsnat do některého ze současných - ismů. Mezi ně můžeme zařadit akademického malíře Miroslava Malinu. Život a tvorba Miroslava Maliny je spojena s Uherským Hradištěm, kde žije, tvoří a předává své zkušenosti budoucím adeptům umění na Střední uměleckoprůmyslové škole (od roku 1991 vede obor malby). Cesta za hledáním “artistního eldoráda” však nebyla přímočará. Než se pustil na dobrodružnou pouť za uměním a vstoupil na úzkou lávku nové cesty v objevování vlastního tvořivého ducha uplynula řádka let. Vyučil se nástrojářem v Mesitu, ale záhy vyměnil profesní jistotu za poměrně riskantní dráhu malíře, a již více než 30 let tak “píše” svůj výtvarný příběh s mnohými vstupy a výstupy. na jejich začátku i vrcholu stojí kresba, základní stavební kámen celé umělcovy tvorby.
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ
LSQ Ludmila Stefanikova Quartet (USA) Výchovný koncert nyní již světového jazzového kvarteta z USA včele se sympatickou slovenskou hráčkou na vibrafon Ludmilou Stefánikovou. Beseda po koncertě bude o studiu na prestižní hudební škole v Paříži i v Berklee (USA). ŠKOLY: ZŠ, SŠ / PŘEDMĚT: HUDBA, SPOLEČENSKÉ VĚDY, ANGLIČTINA ĽUDMILA ŠTEFÁNIKOVÁ (1982) sa narodila v Bratislave. Ako 6-ročná začala hrať na klavíri a spievať. Absolvovala Štátne konzervatórium v Bratislave v odbore hra na bicích nástrojoch. Od roku 2005 študovala jazzový vibrafón, kompozíciu a aranžovanie (Stephen Brownman) na American School of Modern Music v Paríži a v štúdiu pokračovala na Berklee School of Music (vibrafón u Eda Saindona a Davea Samuelsa, aranžovanie u Phila Wilsona), ktorú absolvovala roku 2011. Vystupovala na koncertoch a festivaloch v Paríži a v Bostone. Roku 2011 vydala vo vydavateľstve Inner Circle Music svoj debutový album Be Beautiful. V súčasnosti vedie jazzové kvarteto LSQ. Po rokoch štúdia v Paríži a po absolvovaní prestížnej Berklee College of Music sa predviedla aj na Slovensku – ako líderka vlastného kvarteta a s čerstvo vydaným debutovým albumom so siedmimi autorskými kompozíciami. Jazzová vibrafonistka, speváčka, skladateľka a aranžérka Ľudmila Štefániková. * Ako sa bratislavské dievča, ktoré chodí na ZUŠ-ke na klavír a spev, dostane do Paríža a potom do Bostonu a stane sa jazzovou vibrafonistkou? "Na klavír som chodila od šiestich rokov na ZUŠ na Hálkovej, začala som spievať v Bratislavskom detskom zbore a na tej istej ZUŠ som neskôr začala chodiť aj na bicie. Po skončení strednej školy, bilingválnej sekcie francúzskeho gymnázia na Metodovej, som prešla na vysokú školu a zároveň s tým konečne aj na konzervatórium. Po troch rokoch na vysokej a štyroch na konzervatóriu som odišla do Paríža a odtiaľ do Ameriky." * Na počiatku tvojej hudobníckej dráhy stála skôr klasická hudba. Čo ťa neskôr presvedčilo, aby si sa zamerala práve na jazz? "Sloboda. Jazz je jednoducho „hudbou momentu“, ktorá sa tvorí na mieste a je výsledkom spolupráce niekoľkých hudobníkov za určitých podmienok. Tento výsledok je vždy iný, a práve to ma na jazze zaujalo. Uvedomovala som si, že v klasike sa musím naučiť nejaké veci, potom ich presne odinterpretovať a zasa sa učiť niečo nové – je to akoby začarovaný kruh, a to mi nepripadalo až také kreatívne. Potom mi ktosi na konzervatóriu dal CD Steps Ahead Mika Mainieriho, a to rozhodlo, že sa chcem venovať výlučne vibrafónu. Na Slovensku nebola možnosť študovať ho – na konzervatóriu sme vtedy nemali funkčný nástroj – a nikto mi nevedel vysvetliť základy techniky či frázovania, tak som si našla školu v Paríži." * Ako si zvládla prijímačky, keď si na Slovensku mala minimálne skúsenosti s vibrafónom? "Nebolo to až také zložité, pretože som mala za sebou štúdium bicích nástrojov a perkusií na konzervatóriu v Bratislave. Navyše, táto škola, American School of Modern Music, bola súkromná (hoci nie taká drahá ako Berklee), takže bolo ľahké sa tam dostať a ostala som tam tri roky. Popri tom som sa ešte vzdelávala na parížskom štátnom konzervatóriu, kde som mala súkromné hodiny hry na vibrafóne. V Paríži som si aj kúpila svoj prvý vibrafón." ĽUDMILA * Keby si mala porovnať prístup pedagógov v Paríži a Bratislave, v čom sa odlišoval najviac? "Otvorenosťou. U nás musíš ísť podľa nejakých pravidiel aj keď nemajú zmysel, sú zastarané a nemajú žiadnu perspektívu do budúcnosti a nič sa nemení. Tam sa ľudia navzájom inšpirujú a sú otvorení novým veciam ..." * Znamená to, že si tam skúšala zabŕdnuť aj do iných žánrov? "Tým som sa venovala už na Slovensku – napríklad som hrala na bicích v rockovej kapele... Problém nebol v
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ žánroch, ale v prístupe ku vzdelávaniu, v samotnom vzdelávacom systéme. Nechcem však kritizovať; mala som tu šťastie na dobrých pedagógov, no prišla som do bodu, kedy som musela odísť, aby som sa mohla ďalej rozvíjať a napĺňať svoje sny." * Ako si zvládala štúdium v Paríži po existenčnej stránke? "Podarilo sa mi získať štipendiá a popritom som robila „prácičky“ ako servírka, prekladateľka, občas som strážila deti a podobne. Čiastočne som si zarábala hraním, no v Paríži som nemala ešte takéto ambície, lebo som mala pocit, že to ešte „nie je ono“. Hrávala som s kamarátmi, na rôznych festivaloch a v kluboch, no chýbal mi pocit vyzretosti." * Potom si odišla priamo do Ameriky? Ako si sa dostala na Berklee? ĽŠ: "Škola v Paríži bola vtedy pobočkou Berklee, preto som si ju aj vybrala. Učili na nej americkí hudobníci a ich prístup sa dosť odlišoval do európskeho. Vyučovanie bolo voľnejšie a akoby „šité na mieru“. Aj keď sa v triede nachádzalo viac ľudí, poznali nás a približne vedeli, kam sa chceme uberať a podporovali nás v tom, vedeli sa prispôsobiť individuálnemu tempu študenta. To je veľmi dôležité, pretože nemusíme všetci chcieť to isté. Tu sa konali aj prijímačky na Berklee, ktorými som prešla a získala som štipendium na štúdium v Amerike. Povedala som si, že to skúsim, aspoň na chvíľu. Po dvoch rokoch som absolvovala školu a dostala som ročné postgraduálne pracovné vízum. Američania ho udeľujú cudzincom, aby sa mohli uplatniť v odbore, ktorý tam vyštudovali. Vtedy som začala pracovať ako hudobník z povolania – hrala som v orchestroch, v muzikáloch, pre svojich profesorov som robila transkripcie a aranžmány skladieb, istý čas som aj učila, skrátka, živila som sa predovšetkým hudbou." ĽUDMILA * Ako vyzerá bežný deň na Berklee? ĽŠ: "Nespíš. (Smiech.) Študuješ, snažíš sa zvládnuť všetky domáce úlohy, cvičíš od rána do večera, hráš s rôznymi kapelami, si súčasťou rôznych projektov a snažíš sa držať krok so školou, aj čo sa týka kreditových povinností. Rok je rozdelený na tri trimestre – jarný, ten je najdlhší, letný, najkratší, a zimný. Za každý z nich musíš nazbierať minimálne 12 alebo 13 kreditov, pričom každý z nich stojí okolo 1200 dolárov. Za hru v ansámbli je jeden kredit, za individuálnu hodinu alebo hodiny kompozície či aranžovania sú povedzme dva kredity a podobne. Rozvrh je zostavený individuálne, podľa zamerania štúdia."
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ
KULTURNÍ VÝROČÍ UNESCO 2013 (G. Verdi, R. Wagner + světová poezie) Komponovaný program legendy české klavírní školy Radoslava Kvapila, amerického tenoristy Roberta Štěrby a recitátora Alfréda Strejčka představí tvorbu dvou skladatelů, jejichž výročí bylo zařazeno v roce 2013 mezi hlavní kulturní výročí UNESCO. Koncert doplní recitace z děl světových i domácích básníků. Program je věnován M. Švabinskému. ŠKOLY: SŠ / PŘEDMĚT: HUDBA, LITERATURA, 750 LET RADOSLAV KVAPIL (1934 Brno) je pokládán mnoha mezinárodními kritiky za nejvýznamnějšího současného českého pianistu a za nejlepšího interpreta české klavírní tvorby. Celou svojí kariéru se zabývá uváděním skladeb českých autorů na koncertní pódia doma i ve světě. Jeho znalost a pochopení těchto děl je bezkonkurenční - citace z: The Groves Dictionary, International Who´s Who in Music, Musicians‘ Directory, the annual Music Diary /England/, American Biographical Institute /USA/, European Biographical Directory /Belgium/. V letech 1967-69 nahrál poprvé v historii celé klavírní dílo A. Dvořáka (Supraphon), ve stejné době realizoval nahrávku kompletního klavírního díla L. Janáčka (Panton). V roce 1975 vznikla první světová nahrávka souborného klavírního díla J. H. Voříška (Supraphon). Celé klavírní dílo L. Janáčka natočil podruhé v roce 1989 v Paříži (ADDA), v roce 1990 následovaly první dvě CD klavírního díla B. Martinů (ADDA). V letech 1993-96 vydala londýnská firma Unicorn-Kanchana osm CD Kvapilovy Antologie české klavírní hudby obsahující skladby A. Dvořáka, B. Smetany, B. Martinů, J. H. Voříška, Z. Fibicha, L. Janáčka a J. Suka. Pro Panton natočil komorní skladby Z. Fibicha, Pro ASV London CD věnovanou komornímu a klavírnímu dílu V. Nováka, pro Paradisum London CD s dílem F. Schuberta a souborně koncertní etudy F. Chopina. Pro Musidisk Paris 2 CD s díly A. Dvořáka na historickém nástroji. V USA natočil CD s díly F. Chopina a pro Praga Digital (Paris) tři poslední sonáty V. Ullmanna. Pro Český rozhlas realizoval soubornou nahrávku sonát V. Ullmanna. R. Kvapil koncertoval na význačných festivalech, nahrával pro řadu rozhlasových a televizních společností v Evropě, Americe či Japonsku. Vystupoval v nejvýznamnějších koncertních sálech, např. The Royal Albert Hall, The Barbican (Londýn), Carnegie Recital Hall (New York), Théatre des Champs Elysées (Paříž), Auditorium du Louvre (Paris), Concert Hall of The Seoul Arts Center (Korea), Henry Crown Symphony Hall (Jerusalem), Theatre NCPA Bombay, Smetanově síni a Dvořákově síni (Praha). Vystupoval v 48 zemích a 26 státech USA. Účinkoval v televizním filmu Antonín Rejcha (česká televize) a ve filmu o Janáčkovi (francouzská televize). V dubnu 2002 obdržel vysoký řád Francouzského ministra kultury - Chevalier dans l´Ordre des Arts et Lettres (Rytíř řádu za umění a literaturu). V červenci 2004 obdržel titul SVU Fellow od Society for Sciences and Arts, Washington D. C. USA. Je předsedou The International Dvořák Society, předsedou Sdružení pro českou hudbu a umění a EPTA Česká republika. V srpnu 2008 byl zvolen Evropským prezidentem EPTA 2008/2009. ROBERT ŠTĚRBA Americký tenor Robert Štěrba se narodil v hudební rodině v tehdejším Československu. Hudba a zpěv se z rodového sídla Štěrbů a Ryšavů (matčiných rodičů) ozývaly každý den, dva z Robertových strýců byli profesionální hudebníci. Již jako šestiletý Robert často vystupoval jako lidový zpěváček pro četné návštěvníky rodového sídla, v osmi letech začal brát hodiny houslí. Housle později absolvoval s výborným prospěchem na pražské konzervatoři. Již během konzervatorních studií působil jako houslista v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK. Po svém útěku z komunistického Československa byl jednu sezónu členem Symfonického orchestru Graunke Mnichov (nynější “Münchner Symphoniker”), poté emigroval do USA, kde se plně věnoval již jen pěveckému výcviku, studiu repertoáru a kariéře. Navzdory bohatým zkušenostem jako sólový, komorní a orchestrální houslista, nemalým zkušenostem jako herec (na příklad mnoho vystoupení jako člen profesionálního divadelního ansámblu “The Bard’s People” v Hollywoodu, California, který se specializoval na provádění her W. Shakespeara) a dokonce i zkušenostem jako folklórní a baletní tanečník během
ARTEDIEM 2013 KROMĚŘÍŽ (11. - 15. listopadu 2013) – programová nabídka pro SŠ gymnaziálních studií, jeho hlavní láskou byl vždy zpěv. Již během houslových studií na pražské konzervatoři začal brát soukromé hodiny zpěvu a s neobyčejným zanícením pracoval na svém sametovém lyrickém tenorovém hlase. V emigraci pak pokračoval v hlasovém výcviku a později ve studiu tenorového repertoáru u nejlepších hlasových pedagogů a korepetitorů v Mnichově, Los Angeles, New Yorku a Miláně. Robertův současný aktivní operní repertoár - zpívaný vždy v originálním jazyce - obsahuje osmnáct oper, včetně dvanácti italských, koncertní repertoár tohoto belcanto tenoristy, zpívaný v jedenácti jazycích, je ještě obsáhlejší. Robertova koncertní kariéra je ještě bohatší. Vystupoval na velkých koncertních pódiích a divadelních jevištích USA od San Francisca a Los Angeles po New York, ve všech velkých městech Evropy, v Asii pak v Bangkoku, Chiang Mai, Singapuru, Colombu, Taipei, a.t.d.. ALFRÉD STREJČEK (24.11.1941) Od sedmnácti let se věnoval divadlu. Byl také členem operetního souboru olomouckého divadla (působil na místě druhého basu). Po studiích na brněnské JAMU přesídlil do Prahy, kde působil nejdříve v Divadle Jiřího Wolkera a v experimentálním divadle Maringotka. Brzy se ovšem stal členem souboru Divadla Za branou. Jeho angažmá bylo přerušeno povinnou vojenskou službou. V 70. letech byl angažován v Divadle E. F. Buriana, působil v poetické vinárně Viola. Režisér Otomar Krejča mu ovšem později nabídl místo v Divadle Za branou II., kde zůstal až do roku 1988. Od té doby je na volné noze. Významná je jeho práce pro Český rozhlas rozhlasový archiv obsahuje okolo tisíce pořadů, na kterých se podílel. Spolupracuje s kytaristou Štěpánem Rakem, herečkou Jitkou Molavcovou, hudebníkem Jiřím Pavlicou a mnoha dalšími. V roce 2012 vytvořil Pořad o Františku Vladislavu Hekovi, který uvedl na Festivalu F. L. Věka v Dobrušce s violoncellistou Petrem Nouzovským. Z některých jeho prací pro Český rozhlas můžeme třeba vybrat roli vypravěče v dramatizacích románů Jaroslava Foglara, Arthura Ransomeho i jiných autorů, na kterých se podílel spolu s Jiřím Hromádko, kytaristou Štěpánem Rakem a dalšími. Je nejen interpretem, ale také autorem pořadu o J. A. Komenském Vivat Comenius, který připravoval tři roky. Pořad se hrál už v pěti jazykových mutacích ve třiceti zemích světa. Patří mezi hlavní tvůrce festivalu Ortenova Kutná Hora. Patří i mezi významné a kultivované české moderátory, kde se soustřeďuje zejména na moderování hudebních pořadů a různých kulturních akcí.
ARTEFAKTA JANA REJŽKA HUDBA A POLITIKA Setkání s jedním ze čtyř moderátorů a spolutvůrců nového diskusního programu ARTEFAKTA televizní stanice ART bude věnován především hudbě i jejím vztahu (pozitivním i negativním) k politice. Poslechový pořad doplní i povídáním se speciálním hostem – Petrem Blažkem z Ústavu pro studium totalitních režimů. ŠKOLY: SŠ / PŘEDMĚT: HUDBA, HISTORIE, SPOLEČENSKÉ VĚDY JAN REJŽEK (21.6.1954) Pro ČRo Plus připravuje Týden v kultuře. Pořad o novinkách v literatuře, filmu, divadle i ve výtvarném umění. Před tím pracoval pro Český rozhlas 6, kde připravoval a moderoval pořady Kritický klub Jana Rejžka a sobotní Kaleidoskop. S Českým rozhlasem spolupracuje od léta roku 1994, kdy do roku 2002 moderoval zejména tehdejší živé odpolední vysílání Rádia Svobodná Evropa, ale podílel se též na volebním či povodňovém mimořádném vysílání. Od roku 1979 připravil na 900 poslechových pořadů v klubech po celé republice, příležitostně uváděl rockové a folkové festivaly, včetně legendární Lipnice 1988, kdy na pódium pozval tehdejšího předního disidenta Václava Havla. Od července 1990 do června 1992 pracoval v sekci vnitřní politiky Kanceláře prezidenta republiky, necelé dva roky byl potom redaktorem Československé televize a tiskovým mluvčím politické strany ODA. V Lidových novinách publikuje pravidelný čtvrteční sloupek Poslední slovo a pětkrát týdně rubriku Nekrology. Knižně vyšel soubor jeho fejetonů Z mého deníčku 1984–2003, výbor z básnických sbírek Nic moc. Přeložil např. knihy 500 nejlepších alb všech dob a Všechno o Led Zeppelin. Narodil se v červnu 1954 v Českých Budějovicích. Po gymnáziu v Třeboni vystudoval fakultu žurnalistiky v Praze. Od roku 1977 byl ve svobodném povolání a jako publicista a kritik psal články, recenze a rozhovory o hudbě, filmu a divadle. Od roku 1979 připravil na 900 poslechových pořadů v klubech po celé republice, příležitostně uváděl rockové a folkové festivaly včetně festivalu v Lipnici nad Sázavou v roce 1988, kde na závěr pozval na pódium tehdejšího předního disidenta Václava Havla. Do samizdatových Lidových novin přispíval pod pseudonymy Robert Žák a Milan Frýda. Aktivně se zapojil do vzniku petice Několik vět, když získal velké množství podpisů. Patřil mezi kontaktní osoby uvedené na Petici novinářů, která protestovala proti uvěznění Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana.
KAREL KRYL PODLE JIŘÍHO STIVÍNA Hudební pocta české jazzové legendy Jiřího Stivína tvorbě další legendě hudební i básnické, kroměřížskému rodáku a největší osobnosti města Karlu Krylovi. ŠKOLY: ZŠ, SŠ / PŘEDMĚT: HUDBA, LITERATURA, 750 LET JIŘÍ STIVÍN (23.11.1942) JIŘÍ STIVÍN se zabývá interpretací předklasické hudby na zobcovou flétnu od r. 1975. Studoval nejdříve kameru na pražské FAMU, po absolutoriu se ale začal věnovat výhradně hudbě. Studoval na Royal Academy of Music v Londýně a skladbu na AMU v Praze. Hře na flétnu se učil u Milana Munclingera (Ars Rediviva) a Jiřího Válka (Česká filharmonie). Stivín interpretuje hudbu středověku, renesance i baroka. Nahrál většinu koncertů pro zobcovou flétnu (4 CD Vivaldi, Telemann). Ovládá všechny druhy příčných i zobcových fléten. Kromě hudby předklasické se intenzivně věnuje jazzu, skládání a improvizované Nové hudbě, přičemž vedle saxofonů, klarinetu a příčné flétny používá také flétny zobcové a různé lidové píšťaly. Jako sólista spolupracuje s renomovanými hudebními tělesy (Virtuosi di Praga, Pražskými symfoniky, Slovenským komorním orchestrem, Pražskými madrigalisty, Due Boemi, Sukovým komorním orchestrem, Talichovým kvartetem aj.), řídí vlastní soubory Collegium Quodlibet a Jiří Stivín and Co Jazz Quartet, vystupuje v sólových recitálech s cembalem, varhanami, kytarou, nebo hraje úplně sám a s magnetofonem. Již přes deset let má v každé koncertní sezóně Pražského symfonického orchestru FOK cyklus koncertů pod názvem "Flétny všeho druhu". Jiří Stivín je autorem mnoha skladeb pro různé formace, scénické a filmové hudby. Je aktivní jako pedagog a lektor na pražské konzervatoři, při jazzových kurzech ve Frýdlantu a při mnoha dalších projektech včetně výchovných koncertů pro děti. KAREL KRYL (12.4.1944, Kroměříž – 3.3.1994 Mnichov) byl československý písničkář a básník moravské národnosti, hlavní představitel československého protikomunistického protestsongu v letech 1968–1989. Psal si vlastní hudbu i texty, v jeho repertoáru byly jak krátké úderné pamfletické písně, tak delší poetické a melancholické skladby. Někdy se mu přezdívá „básník s kytarou“. Karel Kryl se narodil v rodině knihtiskařů, která vlastnila tiskárnu v Novém Jičíně, kterou založil roku 1909 jeho dědeček spolu s Ferdinandem Scotti. Tiskárna Kryl & Scotti vydala za téměř 30 let své existence velké množství především bibliofilských tisků. V roce 1936 vyplatil Karel Kryl st. Ferdinanda Scottiho a provoz tiskárny převzal sám. Po záboru Sudet v roce 1938 se rodina musela přestěhovat do Kroměříže, kde jeho otec Karel Kryl st. musel tiskárnu obnovit. Jeho matka Marie, rozená Šebestová, pocházela z Frýdku. Kromě Karla měli další dvě děti, dceru Marii (* 1943) a syna Jana (* 1947). Tiskárna byla v roce 1950 komunisty zlikvidována (tiskařské stroje byly odvezeny do šrotu) a rodina přestěhována do suterénu neudržovaného domku v Pavlovské ulici (později kapitána Jaroše). Karel Kryl chtěl být zpočátku hrnčířem po pradědečkovi (absolvoval Keramickou školu v Bechyni v letech 1958–1962), posléze se ale rozhodl věnovat hudbě a poezii. Jeho první vydanou písní je Nevidomá dívka, kterou v roce 1968 nahrála skupina The Bluesmen a nazpívala Hana Ulrychová. Jeho první deska byla vydána půl roku po invazi sovětských tanků, přičemž titulní písnička Bratříčku, zavírej vrátka vznikla údajně naprosto spontánně v noci 22. srpna 1968, jako okamžitá reakce na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jeho písně se hrály zprvu dokonce i v rádiu (Tak vás tu máme bratři z krve Kainovy). V pořadu Čtrnáct na houpačce moderátora a hudebního kritika Jiřího Černého a jeho ženy Miroslavy bylo nasazeno několik jeho písní, uspěla ale až píseň Bratříčku, zavírej vrátka, která se držela v hitparádě několik kol. Později byla zakázána a s ní byl nakonec zrušen i pořad samotný.
Karel Kryl odjel z Československa 9. září 1969 na písničkářský festival v západoněmeckém hradě Waldecku. Po dvou týdnech se rozhodl podat si žádost o politický azyl a tak v Německu už zůstal. Počátky života v emigraci pro Karla nebyly lehké. Cítil se být osamocený, ztracený v cizí kultuře s cizím jazykem. Naštěstí pro něj se setkal s lidmi, kteří mu poskytli pomoc. V dopise svým rodičům potom napsal: „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří i zlí jako doma, snad se mi příliš nebude stýskat.“[6] Ostatní desky (až do roku 1989) vycházely v exilu, v normalizačním Československu se jeho nahrávky pomocí magnetofonů často kopírovaly a mnohé jeho písničky se dostaly do všeobecného povědomí. V roce 1973 se oženil se svou první manželkou Evou Sedlářovou, dcerou českých emigrantů. Manželství ale brzy skončilo rozvodem. Kryl k tomu v knize Půlkacíř říká: „To nebyl obyčejný milostný vztah, ale stav duše. Odhodlání a rozhodnutí s někým zestárnout. Proto to pro mě bylo tak bolestné, když to nevyšlo. Na duši mi zůstala jizva jež se nezacelí. Moje žena Eva si našla jiný vztah, rozvedli jsme se.“ Spolupracoval s redakcí Svobodné Evropy, nejprve externě, od roku 1983 pak jako zaměstnanec. Podílel se na sportovních a hudebních pořadech. Psal básně, písně a knihy. Nepožádal o německé občanství, protože by přišel o československé a toho se nevzdal po celý exil. Do Československa se Karel Kryl vrátil 30. listopadu 1989, aby se zúčastnil pohřbu své matky (zemřela 24. listopadu). Jelikož na rozdíl od mnoha dalších emigrantů měl Kryl stále československé státní občanství, nebylo možné odhadnout, jak se zachovají celníci, až se pokusí překročit hranice. Požádal proto o pomoc svého přítele, opata Anastáze Opaska, který mu přes bavorskou vládu sehnal tzv. humanitární vízum. I přesto, že přijel na pohřeb své matky, mluvil později o týdnu zde stráveném jako o nejhezčím týdnu svého života. Po krátkém nadšení ze Sametové revoluce Kryl na počátku roku 1990 uveřejňuje kritickou píseň Sametové jaro (album Tekuté písky). Později v kritice polistopadového vývoje pokračuje v albu Monology, písních Demokracie, Kádrují mě (z roku 1988), Strejček Strach a teta Obava (z roku 1981), básni Timur a jeho parta a dalších dílech. V roce 1993 Karel Kryl poskytuje Miloši Čermákovi velmi rozsáhlý – knižně vydaný – rozhovor Půlkacíř (slovo půlkacíř již dříve Kryl použil v básni Jde jaro do léta). Podle svého vyjádření v Půlkacíři byl hrubě nespokojen se společenskou situací, politickou reprezentací a celkovým směřováním; proto byl rozhodnut v České a Slovenské republice se již nijak neangažovat. Karel Kryl zemřel náhle a zcela nečekaně na srdeční příhodu dne 3. března 1994 v Mnichově ve věku nedožitých 50 let, když dva dny předtím byl ještě v Praze. Zádušní mši celebroval jeho přítel opat benediktinského Kláštera břevnovského Jan Anastáz Opasek v klášterním kostele sv. Markéty v Praze. Vzhledem k omezenému množství vydaných vstupenek pro příbuzné, přátele, novináře a politiky se mnoho lidí nedostalo dovnitř, přesto se před klášterem sešlo přibližně čtyři tisíce osob. Účast politické reprezentace byla minimální. Ivan Martin Jirous se k tomu vyjádřil slovy: „Nasralo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímá takový kreatury jako Jacksona!“ Jediný vyslaný reprezentant Hradu Ivan Medek při projevu prohlásil: „...Karel se mýlil, když se domníval, že ti, které kritizoval, ho nemají rádi,“ načež se z publika ozvalo několik výkřiků: „Lžete!“. Karel Kryl je pochován na Břevnovském hřbitově.
ARTEFAKTA MIROSLAVA BALAŠTÍKA: MILAN UHDE - ROZVZPOMÍNKY Beseda s Miroslavem Balaštíkem – dalším z moderátorů nového programu ARTEFAKTA stanice ART – bude věnována křtu knihy MILANA UHDEHO: ROZVZPOMÍNKY, scénickým čtením a besedou o současném těžkém životě knižních nakladatelů a organizátorů literárních festivalů a akcí. Hosty setkání budou i Petr Minařík (měsíc autorského čtení) a Milan Uhde (spisovatel a předseda Rady ČT). ŠKOLY: SŠ / PŘEDMĚT: LITERATURA MIROSLAV BALAŠTÍK (1971) vystudoval filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obor český jazyk a literatura – filozofie. Od roku 1998 pracuje jako asistent na Ústavu pro českou literaturu a knihovnictví FF MU. V roce 1992 se stal členem redakce literárního měsíčníku Host. V nakladatelství Host řídil osm let edici poezie, od roku 2003 rediguje řadu Česká próza. V letech 2000-2004 působil v celostátním výboru Obce spisovatelů. Je autorem studií a článků týkajících se literatury 90. let 20. století. V současnosti je šéfredaktorem měsíčníku Host (od roku 1995) a šéfredaktorem a spolumajitelem nakladatelství Host. Zabývá se především českou literaturou 2. poloviny 20. století a literární kritikou. PETR MINAŘÍK (1975) Od roku 1995 je spolumajitelem nakladatelství Větrné mlýny, je šéfredaktorem kulturní revue RozRazil a hlavním dramaturgem středoevropského literárního festivalu Měsíc autorského čtení. Volně spolupracuje s Tvůrčími producentskými skupinami ČT se sídlem v Brně (TPS Kamily Zlatuškové, Patricka Diviše a Davida Ziegelbauera), je tedy člověkem – eufemisticky řečeno – ekumenickým. V redakci zpravodajství ČT Brno pracuje jako externí editor. Producentsky se podílel na výrobě cyklů pro ČT: Česko jedna báseň a Čtenářský deník. V roli koproducenta pak stojí za projektem Evropa jedna báseň, který pohledem českých a slovenských dokumentaristů představil 27 básníků z 27 zemí Evropské unie. Společně s kolegou Pavlem Řehoříkem produkoval dokumentární filmy Pupek nebe (režie Radim Procházka) a Král nic nedělá (režie Jan Gogola ml.). Drobnou scenáristickou a dramaturgickou prací se podílel na některých projektech brněnského studia České televize. MILAN UHDE : ROZVZPOMÍNKY Obsáhlé paměti dramatika, prozaika, básníka a politika Milana Uhdeho jsou mimořádně cenným svědectvím o české a moravské kultuře a společnosti celé druhé poloviny 20. století. Jsou spojeny s Brnem, autorovým městem, a s jeho literárním a divadelním životem. Milan Uhde je ve svých vzpomínkách detailně přesný, vypovídá o svém dětství a rodinném zázemí, o svých studiích a literární tvorbě, podává jedinečný vhled do redakčního života časopisu Host do domu a zachycuje svou spolupráci s divadlem. Důležitou částí knihy je líčení tíživých let normalizačních a činnosti zakázaných spisovatelů v té době. Autor pojednává též o svém působení v české politice v devadesátých letech. Kniha je svým stylem, vysokou literární hodnotou a současně i upřímností a otevřeností mimořádná, patří k nejcennějším memoárovým svědectvím napsaným u nás v posledních dvaceti letech.
CYRIL A METODĚJ + dobře utajené osobnosti: MATĚJ PAVLÍK, FRANTIŠEK DVORNÍK Přednáška prof. Piťhy (bývalý ministr školství) bude věnována letošnímu domácímu kulturním u výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu (863) i dvěma významným kroměřížským osobnostem přímo spojených s tímto výročí – MATĚJEM PAVLÍKEM a FRANTIŠKEM DVORNÍKEM. Součástí přednášky bude i projekce filmu režiséra Otakára Schmidta. ŠKOLY: ZŠ, SŠ / PŘEDMĚT: HISTORIE, FILM, LITERATURA, SPOLEČNENSKÉ VĚDY, 750 LET Cyril a Metoděj: Dědictví otců a matek zachovej nám, Pane! (TV film) Dokumentární / Životopisný / Historický / Česko, 2013, 52 min Režie: Otakáro Maria Schmidt, Jana Kristina Studničková /Scénář: Otakáro Maria Schmidt Kamera: Jiří Strnad / Hrají: Martin Dejdar, Denisa Jeřábková Dokumentární film k výročí 1150 let od příchodu dvou proslulých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu přináší přehledný hodinový průřez jejich životem a prací. Filmem diváky provází dvojice současných českých kněží, Miroslav Herold a Marek Orko Vácha, kteří zároveň v rámci inscenovaných částí dokumentu přejímají role obou bratrů ze Soluně a formálně rekonstruují jejich cestu z někdejší Byzantské říše na Moravu a později do Itálie. S doprovodným komentářem Martina Dejdara a autora filmu Otakára M. Schmidta rekapitulují jednotlivé aspekty a etapy života obou bratrů: jejich náboženské, misijní a úřední působení v Byzantské říši, Konstantinův všestranný talent, inteligenci a vzdělanost, zejména v oblasti jazyků, které ho přivedly k úkolu rozšířit křesťanskou víru mezi slovanskými národy v jejich řeči. Posléze jejich samotnou misii na Velkou Moravu a revoluční prosazení překladu Slova Božího do staroslověnštiny až v samotném Římě a nakonec také vzestup nového Moravsko-Panonského arcibiskupství pod vedením Metoděje, jeho pád po Metodějově smrti a dlouhodobý odsun jejich odkazu ze střední Evropy směrem na východ. PAVLÍK MATĚJ (GORAZD II.) Rodným jménem Matěj Pavlík. Původně byl katolickým knězem. Setkali bychom se s ním v duchovním proudu, který v dobách kolem vzniku České republiky usiluje o reformu římsko-katolické církve v duchu prvokřesťanské praxe (bohoslužba ve srozumitelném jazyku, ženaté kněžstvo apod.). Po papežově odmítnutí jakýchkoliv reforem opouští tento proud římskou církev a lidé masově přestupují do nově se utvářející Československé církve (dnes s přídomkem "husitská"). — Tato církev se v oněch dobách představuje jako orientovaná k pravoslaví a přijímá základy pravoslavné věrouky a posvátné tradice. O Pravoslaví se zdejší lidé dozvídají, že zachovává apoštolskou posloupnost biskupů, uznává sedm všeobecných sněmů, má sedm (hlavních) svátostí a netrpí pozdějšími dodatky ve víře a v církevní praxi jako církev římská. Hnutí Československé církve se však bohužel rozděluje na proud liberální (vedený dr. Karlem Farským) a proud pravoslavný, v jehož čele stanul sv. Gorazd II. Ti, kdo si chtějí zachovat původní pravoslavnou orientaci, musejí z Československé církve vystoupit a vstoupit do nově utvořené místní pravoslavné církve. Představitelem Československé pravoslavné církve se posléze stává vladyka Gorazd. — Budují se pravoslavné chrámy (jedinečná architektura; dnes patří mnohé z nich mezi stavební skvosty Moravy a chráněné kulturní památky), do češtiny jsou překládány texty bohoslužeb, organizuje se život církve - to vše pod vedením a inspirací biskupa Gorazda, který se stal nejen představitelem místní pravoslavné církve, ale i její duší... Na vladyku Gorazda se zachovala vděčná vzpomínka mnohých jeho současníků, kteří hovoří o jeho nesmírné pokoře, obětavosti, pracovitosti; jeho život se vyznačoval hlubokou nepředstíranou zbožností, askezí a hlubokým duchovním životem - mnozí v něm již za jeho života viděli světce. — Ideově se ve svém dílu obnovitele pravoslaví u nás obracel především k čistotě a jiskře prvotního křesťanství a k cyrilometodějství, na něž se stále odkazoval. Českou pravoslavnou církev viděl a představoval jako jedinou právoplatnou nástupkyni církve založené zde sv. Cyrilem a Metodějem, oprávněnost čehož neúnavně dokazoval. —
Součástí obnovování pravoslaví u nás byl i zápas proti mnohým, kteří tomuto Božímu dílu nepřáli a útočili na ně všemi prostředky. Vladyka musí neustále vyvracet zlomyslné pomluvy, svádět nerovný boj s mocnými a bránit pravoslavnou církev před bouří nenávisti, která ji chtěla smést z naší země. Dnes vidíme, že Bůh byl s ním. — Namáhavá ale plodná práce je narušena německou okupací a násilně ukončena událostmi kolem atentátu na Heydricha. Parašutisté, kteří atentát vykonali, našli nakonec útočiště v kryptě pravoslavného chrámu v Praze - tedy pod katedrálních chrámem biskupa Gorazda. Úkryt byl prozrazen a při dobývání krypty parašutisté zahynuli. Svatý Gorazd se pokoušel zachránit církev a vzal celou vinu na skrývání atentátníků před okupačními úřady na sebe (přestože o úkrytu parašutistů v kryptě zpočátku vůbec nevěděl), nabízeje svůj život za životy ostatních a zachování církve. Nacisté ho zatkli a spolu s jeho dvěma pražskými kněžími a předsedou katedrálního sboru starších po několikaměsíčním mučení dne 4. září 1942 popravili. Na smrt bylo deportováno do koncentračního tábora mnoho osob z blízkého okruhu vladyky. Veškeré pravoslavné kněžstvo (z Gorazdovy církve) bylo deportováno do Německa na nucené práce. Majetek církve byl konfiskován, chrámy zapečetěny, jejich zařízení rozkradeno, bohoslužby zakázány, církev úředně rozpuštěna a práce pro ni se trestala smrtí. Zastřelením svatého mučedníka Gorazda získalo české Pravoslaví svého novomučedníka, který se přiřadil k družině dávných českých svatých: Václava a Ludmily, Ivana Českého a Prokopa Sázavského... Spolu s nimi i se svatými Cyrilem a Metodějem i sv. knížetem Rostislavem a sv. Gorazdem I. i všemi svatými se za české pravoslavné dílo pod Božím trůnem přimlouvá tedy i nový mučedník - svatý biskup Gorazd II. FRANTIŠEK DVORNÍK Prof. ThDr. PhDr. František Dvorník (14. srpna 1893 Chomýž — 4. listopadu 1975 Chomýž) byl český kněz a historik, nejvýznamnější český byzantolog. Po absolvování Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži studoval na katolické bohoslovecké fakultě v Olomouci, kde byl po dokončení studia v roce 1916 vysvěcen na kněze. Jako kněz krátce působil v Bílovci a ve Vítkově. Potom pokračoval ve studiích v Praze, odkud odešel do Paříže, kde studoval několik oborů současně. V roce 1926 získal na Sorbonně doktorát filosofie. Po návratu do Československa se v roce 1927 habilitoval a v roce 1928 se stal profesorem církevních dějin na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Byl jedním ze zakladatelů Slovanského ústavu v Praze a spoluzaložil i vědeckou revui Byzantinoslavica. Za druhé světové války přednášel v Collège de France a na École des Hautes Études v Paříži. Od roku 1948 až do roku 1965 působil jako profesor byzantologie v Dumbarton Oaks Center na Harvardově univerzitě. Patřil k světově uznávaným byzantologům. Velmi významná jsou jeho práce o patriarchovi Fotiovi, která přispěly k pochopení a rehabilitaci této významné osobnosti. Během svého života byl oceněn velkým množstvím poct a čestných doktorátů předních světových univerzit (Paříž, Londýn). Zemřel 4. listopadu 1975 během svého pobytu v Československu a byl pochován v rodinné hrobce na hřbitově v Bílavsku pod Hostýnem. V roce 1992 obdržel in memoriam Řád T. G. Masaryka III. třídy. PROF. PETR PIŤHA Prof. PhDr. Petr Piťha, CSc., dr. h. c., (* 26. března 1938, Praha) je český katolický kněz, bohemista, lingvista a pedagog. V letech 1992–1994 zastával post ministra školství v první vládě Václava Klause, kam byl delegován coby nestraník Křesťanskodemokratickou stranou. Je autorem řady odborných a populárně naučných knih z oblasti výchovy, učení a lingvistiky a jedním ze zakladatelů české matematické lingvistiky. Mimo to sepsal řadu životopisů významných osobností katolické církve, např. sv. J. N. Neumanna, Zdislavy z Lemberka či Jana Sarkandera. Za své dílo obdržel řadu ocenění, mimo jiné New Europe Prize a Komenského medaili UNESCO. V letech 1957–1966 vystudoval český jazyk, obecnou lingvistiku a historii na FF UK, roku 1966 získal titul kandidáta věd. Soukromě vystudoval katolickou teologii, na kněze byl tajně vysvěcen roku 1969 v Nizozemsku pro diecézi Breda. Začátkem 70. let 20. století působil v Leidenu. V letech 1962-1990 působil na MFF UK a spolu s P. Sgallem, J. Panevovou a E. Hajičovou se zasloužil o zrod oboru matematická lingvistika. Přednášel na brněnské univerzitě, kde se roku 1991 habilitoval. Od roku 1990 byl vedoucím katedry občanské výchovy na PedF UK, od roku 1992 jako profesor. Reformoval studium učitelství v tomto oboru a zpracoval vzdělávací projekt "Obecná škola" pro základní školy. Roku 1998 odešel do důchodu, působí jako poradce pražského arcibiskupa. Od září 2012 zastává úřad probošta Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském. Je historickým a kulturním poradcem společnosti Numismatika.
ARTEFAKTA JANA BURIANA: NEŽÁDOUCÍ NÁVRATY E. F. BURIANA Setkání a beseda Jana Buriana – spisovatele, písničkáře, básníka a moderátora nového programu ARTEFAKTA televizního programu ART. Obsahem bude čtení z knihy NEŽÁDOUCÍ NÁVRATY E. F. BURIANA a beseda o složitosti doby 50. let. Speciální host – literární a filmový kritik A. J. Liehm. ŠKOLY: SŠ / PŘEDMĚT: HISTORIE, LITERATURA První burianovská monografie je tedy na světě. Nejde však o monografii v obvyklém slova smyslu. Jan Burian sestavil o svém otci E. F. Burianovi pozoruhodnou mozaiku ze stovek kamínků - dopisů, svědectví, vzpomínek, kritik, udání, vyhlášek, žádostí, studií i stránek soukromých deníků z let 1941-1959. Důvod časového vymezení tohoto souboru je prostý: první část života EFB (jeho popularita zrodila i tuto značku, kterou stačilo uvést namísto jména) v letech 1904-1941 je zmapována detailně, vznikly desítky odborných děl o jeho divadle, hudbě, filmu. Přední osobnost meziválečné avantgardy je nasvícena výtečně. Středa 12. března 1941 rozlomila tento dramatický osud na dvě části, od zatčení gestapem až po nevyjasněné úmrtí v roce 1959. Toto Burianovo dvacetiletí, těsně spjaté s historií Československa, je stále do značné míry obestřeno mlčením, záhadami, nepochopením. Jak ovšem syn Jan konstatuje, syntetizující dílo o poválečném Burianovi neexistuje. Což je tedy důvod, velmi osobní, proč vznikla tato kniha, svým způsobem rezignující na „odbornost“, avšak nabízející cennou možnost cesty za poznáním. Přísně i soucitně Zápisky Vlasty Burianové-Hatlákové, učitelky klavíru a choti miláčka plzeňského publika, barytonisty Emila Buriana překvapivě, ale šťastně otevírají objemnou knihu. Dítě Emil přišlo na svět mlčky. Ani nadále nevydávalo zbytečné zvuky, vše bylo zřejmě v pořádku. Muzikální byl od počátku. Starosvětské kouzlo vyzařuje ze stoletého deníčku matky, jež syna podporovala (i proti slavnému strýci Karlovi, tenoristovi MET, který v Emilovy schopnosti nevěřil) na hudební dráze do té míry, že pořádala a financovala koncerty Emila a jeho kolegů. Tvůrčí začátky i vznik D 34 zde zastupují málo známé fotografie a poukaz na kalendárium v závěru knihy. A rovnýma nohama do čtyřletého pekla německých koncentráků. Desítky stran autor věnuje hrůzně konkrétním vzpomínkám EFB i spoluvězňů, popisujícím mimo jiné groteskní i tragické okolnosti divadelních či hudebních produkcí na hranici života a smrti. Máchův Máj v lágru! Hořící, bombardovaná, potápějící se loď Cap Arcona 3. května 1945! (A absurdní zásah Jiřího Hájka, který znehodnotil posmrtně Burianův román Vítězové, „upravený“ pod titulem Trosečníci z Cap Arcony.) Léta 1945-1959 zkoumá Jan Burian podrobně, přísně i soucitně. Sleduje Burianovo repatriační úsilí, marný pokus o supervizi pěti souborů, souboj s Kouřilem, který divadlo téměř zlikvidoval (EFB je jako aktivní komunista, poslanec a šéfredaktor Kulturní politiky trvale ve dvojím ohni). Roky 1945 až 1955 se ocitají pod drobnohledem dobové kritiky, ale i svědectví těch, kteří byli blízko. Patří sem i hořké dopisy nebo úryvky z Kroniky Armádního uměleckého divadla. Detailně a přesvědčivě je popsán „přestup“ k armádě, který divadlo D doslova zachránil. Ve světle těchto faktů je přízračná „plukovnická uniforma“ argumentem doslova trapným.
Silné okamžiky nabídne vhled do pracovního deníku mladého Otomara Krejči, který hrál v D 46 Cyrana. (Jan Burian) užívá výsledků výzkumu časopisu DISK; zde byly unikátní zápisky zveřejněny poprvé, stejně tak zpověď herečky Marty Kučírkové.) Vedle dnes zapomenutých realistických her inscenuje režisér znovu své nejlepší předválečné tituly, takže mladé publikum má možnost vidět Máj, Vojnu, Lidovou suitu, Oněgina, Krysaře, Žebráckou operu. Křehká struktura opalizující mozaiky, neustále proměňující úhel pohledu a vybízející ke zpětnému listování a srovnávání, má pevnou oporu v dopisech a denících. Opožděných dopisech syna otci - a deníkových záznamech EFB. Často neznámá fakta a šokující detaily nesou pečeť upřímnosti a otevřenosti. Burian-Radok Téměř dvacítka Janových dopisů otci je páteří knihy; syn reaguje na přečtené, svěřuje se s vlastními problémy, neváhá vyslovit nesouhlas, vypráví doslova kuriózní historky (jako tu s Horníčkem). Zvláště působivé je v této jednosměrné korespondenci zastavení v kapitole Pan Radok - Dopis o hloubce jedné tragédie. Alfréd Radok, Burianův žák, byl po válce (ironií osudu po návratu obou mužů z koncentráků) exkomunikován z okruhu přátel EFB -bohužel definitivně. Důvody známé i neznámé se pokouší Jan Burian pojmenovat. Při četbě se nelze ubránit srovnávání osudů obou velkých českých režisérů: obdivováni, nepochopeni, milováni i zrazováni, znovu a znovu začínající, umírají předčasně. Burian v pětapadesáti v „péči“ exkluzivního stranického sanatoria, emigrant Radok ve dvaašedesáti ve vídeňské nemocnici. Zatímco EFB se sžíral úspěchy svého nejlepšího žáka - Radok je vykupoval dalšími a dalšími infarkty. Jan Burian jako zkušený autor řady knih různých žánrů zvolil méně ob vyklou metodu. Doslova se prodral nekončícím materiálem a dokázal si vybrat: stihl vyzpovídat stále vzácnější pamětníky (Josef Topol, Adolf Scherl, A. J. Liehm, Libuše Čechová); získat výstižnou charakteristiku situace EFB po návratu po válce, pádně vyslovenou Bořivojem Srbou; zveřejnit citlivé partie z otcova i matčina deníku (Zuzana Kočová jako by byla neustále přítomna, ale zároveň v pozadí). Samozřejmě není možné zde upozornit na všechny zajímavé peripetie Burianova života a díla, s nimiž se lze setkat v této ojedinělé knize. Příklad za všechny - málo známá epizoda neúspěšné spolupráce s Brechtovým Berliner Ensemble. Smysl pro humor, vtip, pointu i napětí se odráží v rozvrhu knihy do kapitol a kapitolek včetně jejich názvů: Upír socialistického realismu, Dopis o traktoru, Měl jsem být poučen, Umění nemusí být srozumitelné, Vzorná opereta, Ruším premiéry, Despota a jeho herci (láskyplné vzpomínky Kučírkové, Havelkové, Janouškové, Kopeckého, Brodského, Menšíka, Sováka, Racka). Nežádoucí návraty E. F. Buriana jsou do světa čtenářů vypraveny s pozornou péčí - vazba, obálka, neznámé fotografie, rejstřík. (Jedno drobné přehlédnutí: nejde o spisovatele Jana Procházku, nýbrž o dramaturga a kritika téhož jména.) Knihu konečně zdobí i zasvěcený doslov Přemysla Ruta. i české poezii JAN BURIAN (26.3.1952) Písničkář, spisovatel, hudební skladatel. Od roku 1970 vystoupil na více než 4000 koncertech, většinou sólově za doprovodu klavíru, ale občas i za doprovodu různých kapel. Vydal řadu písňových alb, naposledy v roce 2012 s názvem Jak zestárnout (arr. jeho syn Jiří). Je autorem knih fejetonů, vydává básně, píše knihy inspirované cestováním. V roce 2012 vyšla jeho monografie o otci s názvem Nežádoucí návraty E. F. Buriana. Pro rozhlas vytvořil v roce 2012 téměř třicetidílný cyklus pořadů Na sever s Janem Burianem, věnovaný skandinávské kultuře. Sem tam moderuje a několikrát do roka provádí turisty po Islandu, Portugalsku a jiných zemích. Žije v Praze. Více na www.janburian.cz