FARNÍ INFORMÁTOR 29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 17. ŘÍJNA 2010
Pomoc nám přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi.
Pustiměřští při eucharistii s předáváním pálií novým arcibiskupům, vatikánská bazilika, Anni Paulini Peregrinatio, 29.6.2009.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH
K: Bratři a sestry, slyšeli jsme Ježíšovu výzvu k vytrvalé modlitbě. Proto s pokorou prosme Pána: L: PANE, VYSLYŠ MODLITBU SVÉ CÍRKVE. Za pastýře Církve, shromážděné v Římě na zvláštním zasedání biskupského synodu pro Střední Východ, aby tato mimořádná událost otevřela srdce celé Církve pro vzácnou a drahou část Božího lidu, který žije ve Svaté Zemi a na celém Středním Východě. Za věřící naší farnosti, aby modlitbou svatého růžence stále hlouběji pronikali do tajemství evangelia spásy. Za naší obec, zvláště za ty, kterým bude svěřena správa věcí veřejných, aby měli na paměti odpovědnost za blahodárný rozvoj občanského, kulturního a duchovního poslání, které tomuto společenství lidí svěřila Prozřetelnost. Za nás, kteří slavíme tuto Eucharistii, abychom neoddělovali svou víru od všedního života, ale ve všem, co nás potkává hledali cesty Boží prozřetelnosti. Za věrné zemřelé, aby, měli účast na tajemství vzkříšení těla a života věčného. K: Nebeský Otče, ty slyšíš prosby těch, kdo jsou pokorného srdce. Vyslyš naše volání, když se s důvěrou svěřujeme tvé Prozřetelnosti. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 17. - 24. října 2010 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 17. října
29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PONDĚLÍ 18. října ÚTERÝ 19. října STŘEDA 20. října
SVÁTEK SV. LUKÁŠ, EVANGELISTA
ČTVRTEK 21. října
ČTVRTEK
SV. PAVEL OD KŘÍŽE, KNĚZ STŘEDA 29. TÝDNE V MEZIDOBÍ
29. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PÁTEK 22. října
29. TÝDNE V MEZIDOBÍ
SOBOTA 23. října
SV. JAN KAPISTRÁNSKÝ, KNĚZ
NEDĚLE 24. října
PÁTEK
30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ SVĚTOVÝ DEN MISIÍ SBÍRKA NA MISIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za +Miroslava VÁVRU, dvoje rodiče, syna, a Boží požehnání za + Annu a Vojtěcha NAVRÁTILOVY a +příbuzné za + Bohuslava MARÁKA, rodiče a bratry za + Annu GÁBOROVOU, manžela, dceru a dvoje rodiče za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za dar zdraví a ochranu Panny Marie Lurdské za + Františka ZBOŘILA, PUSTIMĚŘ rodiče, bratra, živou a +rodinu 17.00 ZBOŘILOVU a FRÉLICHOVU PODIVICE ADORACE 18.00 PUSTIMĚŘ za + Františka POHLODKA, 2 manželky, živou a + rodinu 17.00 CHRÁM SV. BENEDIKTA PUSTIMĚŘ 18.00 PŘÍPRAVA BIŘMOVANCŮ PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 17.00
na poděkování Pánu Bohu za PUSTIMĚŘ 95 let života a Boží požehnání 8.00 pro rodinu KOHOUTKOVU za + Vojtěcha KNAPA, DRYSICE dceru Marii a dvoje rodiče 9.30 za +Marii a Ludvíka PODIVICE FRÉLICHOVY, 11.00 syna, zetě, živou a + rodinu
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (3. 10. 2010)
PUSTIMĚŘ: 5.000,-Kč DRYSICE: 2.800,-Kč PODIVICE: 1.800,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI!
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ŘÍJEN 1. Aby se katolické univerzity stávaly více a více místy, kde je možné ve světle evangelia zakoušet harmonickou jednotu mezi vírou a rozumem. 2. Abychom u příležitosti Světového misijního dne pochopili, že úkol hlásat Krista je naprosto nezbytnou službou, ke které je církev povolána k prospěchu celého lidstva. 3. Aby naše rodiny rostly ve všech podobách lásky, které rodinu utvářejí, a to v lásce manželské, rodičovské, sourozenecké i mezigenerační.
FARNÍ INFORMÁTOR 30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 24. ŘÍJNA 2010
Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel.
Eucharistie na místě mučednictví sv. Pavla, Tre fontane, Anni Paulini Peregrinatio, 27. června 2009.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH
K: Bratři a sestry, o této misijní neděli k nám s novou naléhavostí zaznívají slova, kterými ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus, předtím než vystoupil na nebesa, svěřil svým apoštolům misijní poslání: „Jděte tedy a učte všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal, … neboť hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věků“. L: OTČE, PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ. Za pastýře Církve, shromážděné v Římě na zvláštním zasedání biskupského synodu pro Střední Východ, aby tato mimořádná událost otevřela srdce celé Církve pro vzácnou a drahou část Božího lidu, který žije ve Svaté Zemi a na celém Středním Východě. Aby děti a mladí lidé s nadšením a velkorysostí odpovídali na misijní výzvy. Aby nemocní a trpící měli na paměti cenu tajemné a jedinečné spolupráce na díle spásy. Aby se díky úsilí každého z věřících rozšířila v celé Církvi duchovní síť modlitby a podpory hlásání evangelia. Aby věrní zemřelí měli ve společenství Dobrého Pastýře účast na slávě vítězné Církve . K: Všemohoucí Bože, ty miluješ Církev svého Syna a chceš, aby se šířila a vzkvétala ve všech končinách světa. Dej, ať výzva této misijní neděle pronikne a zapálí srdce tvých věřících. Prosíme o to na přímluvu Panny Marie, která už od prvních Letnic s mateřskou starostlivostí provází putování Církve. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 24. října – 2. listopadu 2010 DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
na poděkování Pánu Bohu za PUSTIMĚŘ 95 let života a Boží požehnání 8.00 pro rodinu KOHOUTKOVU za + Vojtěcha KNAPA, 30. NEDĚLE NEDĚLE DRYSICE dceru Marii a dvoje rodiče 9.30 V MEZIDOBÍ 24. října za +Marii a Ludvíka SVĚTOVÝ DEN MISIÍ PODIVICE FRÉLICHOVY, 11.00 SBÍRKA NA MISIE syna, zetě, živou a + rodinu SLAVNOST VÝROČÍ za živé a + farníky, kněze, PONDĚLÍ DRYSICE POSVĚCENÍ KOSTELA (1896) řeholnice a dobrodince kostela 25. října 17.00 ÚTERÝ ÚTERÝ PODIVICE za Boží požehnání pro rodinu 30. TÝDNE V MEZIDOBÍ 26. října BENÍČKOVU a ZELENKOVU 8.00 STŘEDA STŘEDA za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ 30. TÝDNE V MEZIDOBÍ 27. října Drysice a Podivice 17.00 za + Václava a Annu SV. ŠIMON A JUDA, ČTVRTEK PUSTIMĚŘ ŠTUCHALOVY, APOŠTOLOVÉ - SVÁTEK 28. října 17.00 syny Václava a Antonína BL. RESTITUTA KAFKOVÁ, PÁTEK PUSTIMĚŘ za + Jiřinu POHLODKOVU, PANNA A MUČEDNICE 29. října rodiče, živou a + rodinu 17.00 SOBOTNÍ PAMÁTKA SOBOTA PANNY MARIE 30. října za +Marii a Oldřicha PUSTIMĚŘ HOLUBOVY, dvoje rodiče 8.00 a Boží požehnání pro rodinu za dar zdraví 31. NEDĚLE NEDĚLE DRYSICE a Boží požehnání V MEZIDOBÍ 31. října 9.30 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 11.00 za + Karla a Marii PODIVICE MENŠÍKOVY SLAVNOST 8.00 za + Jana PŘIKRYLA, PONDĚLÍ PUSTIMĚŘ VŠECH SVATÝCH živou a zemřelou rodinu 1. listopadu 17.00 DRYSICE: PO MŠI SVATÉ za + Aloise MARKA a Boží DRYSICE SVĚT. PRŮVOD NA HŘBITOV požehnání pro živou rodinu 18.00 za +rodinu ADAMCOVU, DRYSICE MATOUŠKOVU a OLŠANSKOU VZPOMÍNKA 8.00 NA VŠECHNY ÚTERÝ PODIVICE za + P. Františka BENÍČKA,+rod. BENÍČKOVU, MAHDALOVU, VĚRNÉ ZEMŘELÉ 2. listopadu 15.30 BUČKOVU a ZELENKOVU
PODIVICE, PUSTIMĚŘ: PO MŠI SVATÉ SVĚTELNÝ PRŮVOD NA HŘBITOV
PUSTIMĚŘ 18.00
za + Benedikta DRBALA, rodiče, sourozence a duše v očistci
LITURGICKÉ TEXTY 29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – EX 17,8-13
Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Amalečané přitáhli a bojovali s Izraelem v Refidim. Mojžíš řekl Jozuovi: ”Vyber si muže a zítra vyjdi bojovat s Amalečany, já se zatím postavím na vrchol pahorku s Boží holí v ruce.” Jozue vykonal, co mu rozkázal Mojžíš, a bojoval s Amalečany. Mojžíš, Árón a Chur však vystoupili na vrchol pahorku. Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité. Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. Ruce Mojžíšovy se však unavily; vzali tedy kámen, položili pod něho a on se na něj posadil. Árón a Chur podpírali jeho ruce, každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce. Jozue porazil ostřím meče Amalečany a jejich válečné sbory. ŽALM 121
Zvedám své oči k horám. – Odkud mi přijde pomoc? – Pomoc mi přijde od Hospodina, – který učinil nebe i zemi. Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla, – nebude dřímat tvůj strážce. – Ano, nebude dřímat a spát – Izraelův strážce. Hospodin tě střeží, – Hospodin je tvým ochráncem po tvé pravici. – Za dne ti slunce neublíží, – ani měsíc v noci. Hospodin tě bude střežit ode všeho zlého, – střežit bude tvou duši. – Hospodin bude střežit tvůj odchod i příchod – nyní i navěky. 2. ČTENÍ – 2TIM 3,14-4,2
Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timoteovi. Milovaný! Drž se toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil! Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Krista Ježíše. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo. Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, zapřísahám tě při jeho slavném příchodu a království: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky. EVANGELIUM – LK 18,1-8
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: ”V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: ‚Zastaň se mě proti mému odpůrci!‘ Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit.‘” A Pán řekl: ”Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?” 3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Kdo se modlí, stává se šťastným člověkem „Tolikrát jsem už Boha prosil a nikdy mě nevyslyšel. A tak jsem se přestal modlit, protože vím, že člověk se musí se svými problémy vypořádat sám!“ Nejednou tato slova slyšíme z úst bývalých věřících, ale občas tyto chmurné myšlenky napadnou i každého z nás. Proč naše modlitby nejsou vyslyšeny, když prosíme s vírou o dobrou věc? Na tuto palčivou otázku se nám snaží dát odpověď jak první čtení, tak i evangelium dnešní neděle. V evangeliu vystupuje bezbožný soudce, nemá ohled ani na Boha ani na lidi, řekli bychom, že to byl naprosto bezcharakterní člověk, sobec a ješita. Máme zde ovšem i vdovu, která je se svou prosbou tak neodbytná, vytrvalá, až nakonec tvrdý soudce změkne a vyhoví její žádosti, aby měl od ní pokoj. Čím spíše dobrý Bůh vyslyší vytrvalé modlitby svých věrných dětí, tedy nás. Závěr plynoucí z evangelia je tedy jasný: všechny naše modlitby jsou vyslyšeny. Ale vždyť to není pravda: modlil jsem se za uzdravení své matky a Bůh mě nevyslyšel. A jsme zase tam, kde jsme byli. Pokusme se nyní vymotat z tohoto bludného kruhu, abychom správně chápali, jak jsou naše modlitby vyslyšeny. Nejprve si však musíme vyloučit dvě nesprávná chápání modlitby. První bych nazval, že chápeme Boha jako nějaký automat. Vhodím tam minci a vypadne mně lístek nebo něco jiného. Prostě něco za něco. Pomodlím se růženec a Bůh mi musí splnit to, zač jsem prosil. Bohužel nemůžeme s Bohem vyjednávat jako s obchodním partnerem. Dále nemůžeme chápat modlitbu jako nějaký magický prostředek, jak bychom Boha přemluvili, zlomili, získali ho na svou stranu, aby splnil naše přání. Člověk se nemodlí proto, aby dal Bohu správnou orientaci, ale aby se sám zorientoval. Je třeba jí správně porozumět. Představme si našeho Pána v Getsemanské zahradě – modlí se: „Otče, ne má, ale tvá vůle se staň“. Všimněme si, že Ježíš nežádá, aby se jeho vůle splnila, ale jen jestliže ta jeho vůle bude stejná jako vůle otce, ať se stane. Byla jeho modlitba vyslyšená? Byla vyslyšena tak, že se splnila vůle Otce, aby Syn projevil lidem lásku až do krajnosti svou smrtí na kříži a otevřel nám tak přístup do věčné blaženosti. Pokud se i my takto budeme modlit, naše modlitba bude vyslyšena, protože se splní vůle Boží. Například 4
modlitba za uzdravení matky by měla vypadat takto: ´Otče, chceš-li, uzdrav mou matku, ale ne má, ale tvá vůle se staň.´ A možná bude vůle Boží, aby se matka uzdravila, ale možná bude vůle Boží, aby zůstala nemocná a svou nemocí přivedla někoho z rodiny k obrácení. ´Pane, ty víš co bych rád já, ale ty víš, co je pro mě lepší - jednej prosím podle své vůle´. Ovšem může vzniknout další problém. Proč se mám modlit, vždyť Boží vůle se naplní i bez mé modlitby. Boží vůle se skutečně naplní i bez naší modlitby, ale my se musíme vytrvale modlit, aby se naše vůle spojila s vůlí Boží a my tak přišli na to, že všechno, co nám Bůh sesílá, je pro nás to nejlepší, nejužitečnější. Tak je každá modlitba vyslyšena, protože Bůh nám dá vždycky jen to nejlepší, co je pro naše dobro, i když to může být třeba nějaké fyzické utrpení. Povzbuďme se tedy k vytrvalé modlitbě. Nikdy na ni nezapomínejme. Jeden duchovní spisovatel píše, že všechna zklamání, zoufání, všechny neřesti a pády, mají jen jednu příčinu – zanechání modlitby. Sv. Terezie říká, že skončit s modlitbou znamená opustit Boha. Sv. Augustin - ´bez dýchání není život, bez jídla žádný růst, bez kořene není strom, bez modlitby není smysl života´. Sv. Jan Zlatoústý píše - ´čím je pro rybu voda, tím je pro člověka modlitba. A křesťanský filozof Eckhart říká: ´kdo se modlí, stává se šťastným člověkem´. K tomu, abychom se rádi modlili, nechápali modlitbu jako povinnost nebo otrocké břemeno je třeba se zbavit určitých špatných návyků a předsudků: - je třeba zbavit se otroctví různých zažitých naučených modliteb. Mnoho křesťanů se modlí jen modlitby, která znají nazpaměť. Ty ovšem nejsou špatné. Jsou nutné pro společnou modlitbu a pomáhají nám v situacích vnitřní vyprahlosti a únavy jako zdroj myšlenek pro vlastní modlitbu. Nesmí se však stát zvykem, odříkáváním, aby nedošlo k tomu, že jsou jen prázdnými skořápkami. Nikdo z nás by asi nebral přítele, který by k nám mluvil běžnými frázemi anebo snoubenka snoubence, který by jí vyznával lásku tím, že by jí v dopisech opisoval fráze z tištěných příruček. - Dále je třeba zbavit se otroctví místa. Je možné se modlit naprosto všude – na cestách, v práci, i když jsou ruce zaměstnané. Můžeme být zaměstnáni i jinými činnostmi, ale touhu po Bohu stále v srdci můžeme a máme mít. - A konečně třetím otroctvím je vázanost na čas. Jistě je dobré mít stanovenou určitou dobu každý den na modlitbu, ale je dobré vědět, že Bůh nemá úřední hodiny, že by nám byl k dispozici jen v určitou hodinu. Jestliže máme v životě milou osobu, myšlenky na ni nejsou omezeny jen na probuzení nebo na čas večer před ulehnutím, ale i během dne, pokaždé jinak. Tak i na Boha máme myslet stále, protože on má být pro každého z nás tou nejmilejší osobou. Jen tak pochopíme i výzvu našeho Pána, abychom se modlili neustále. „Touha po Bohu se modlí stále, i když už mlčí jazyk. Máš-li touhu po dobru, modlíš se stále. Kdy usne modlitba? Tehdy, když vychladne touha“ (sv. Augustin)
„Ten se modlí doopravdy, kdo už ani nevnímá, že se modlí“ (Evagrius Pontský) 5
LITURGICKÉ TEXTY 30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – SIR 35,15B-17.20-22A
Čtení z knihy Sirachovcovy. Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu. Není na straně proti chudákovi a vyslyší modlitbu utištěného. Nepohrdne sirotkovou prosbou ani vdovou, když vylévá svou stížnost. Tíseň utlačeného se skončí, křik ubohého se utiší. Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo. ŽALM 34
Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně. Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně. Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají 2. ČTENÍ – 2TIM 4,6-8.16-18 Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.
Milovaný! Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod. Při mé první obhajobě nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili. Kéž je jim to odpuštěno! Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen. EVANGELIUM – LK 18,9-14
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: ”Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.‘ Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: ‚Bože, buď milostiv mně hříšnému!‘Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.” 6
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
O jednoho farizea méně Byl pohřeb jedné mladé ženy, která se utápěla v morálních slabostech. Navíc zemřela krátce po zákroku proti nenarozenému dítěti. Bůh ji dal ovšem milost, že se stačila vyzpovídat a umírala se slovy: ´Pane, smiluj se!´ Slyšeli to i ostatní pacientky na oddělení. Na pohřbu vyvolal velké pohoršení muž, který byl vždy první v kostele a poslední z něho odcházel. Polohlasně kritizoval církevní pohřeb. Tato žena nepatří na hřbitov a už vůbec nemůže mít nárok na církevní pohřeb. Lidé se pohoršovali. Našel se tam však i jeden moudrý muž, který ho usměrnil: „nejste Bůh, abyste mohl soudit!“ Myslím, že je to moderní obraz farizea a celníka, o nichž jsme slyšeli v evangeliu. Stalo se jednou na faře. Mládež měla spolčo, tak rozebírali duchovní věci. Občas mezi ně přišel i kněz. Jednou s nimi chtěl rozebrat evangelium, které jsme právě slyšeli i my dnes. Mladí měli naslouchat a pak říci, jako úryvek oslovil každého z nich. Sotva kněz dokončil čtení evangelia o farizeji a celníkovi, nechal se slyšet jeden mládenec a praví: „Tak tohle se mě netýká. Mě je ten farizej tak protivný, že se mi nemůže stát, abych se choval jako on. – Teda, já vím, takoví farizeové jsou i dnes. Znám řadu takových lidí, co jsou namyšlení a hloupě odsuzují a posuzují druhé kolem sebe“. Najednou se mladí začali dívat jeden na druhého, až všichni vybuchli smíchy. Mladíkovi chvíli trvalo, než mu došlo proč se smějí, ale pak si uvědomil, že se zachoval přesně jako ten farizej, kterého odsuzoval – že tím dnešním farizejem je on sám. Objevit farizea v sobě není lehké. Udělejme si proto stručnou charakteristiku obou postav, abychom pak mohli porozumět, co nám tím Pán chce připomenout. Farizej je člověk namyšlený. Zakládá si na tom, že plní všechny Boží i židovské předpisy. Navenek vypadá jako spravedlivý člověk, plní do puntíku všechno, co po něm zákon žádá. Jistě si namlouval, že Bůh je s ním spokojen a bude ho chválit za jeho dokonalost. Celník nechodil do chrámu, nepostil se, okrádal lidi, podváděl, takže když ho někdo uviděl v chrámě, řekl si že ten člověk tam nemá, co pohledávat – je to beznadějný případ. Uznává jen své hříchy a prosí za odpuštění. Jak je tedy možné, že Bůh farizea nevnímal, ale celník odchází ospravedlněn? Copak Bůh si nepřeje, abychom plnili Desatero, ale naopak hřešili, když se zastal celníka? To 7
jistě ne. Ukazuje však na jednu základní chybu, a to, že farizeus pohrdá člověkem a povyšuje se nad něj, takže veškerá jeho zbožnost je naprosto k ničemu. Jedním slovem je to pýcha. Říká se, že ´pýcha peklem dýchá´. Znemožňuje totiž naplňovat přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. Pýcha byla příčinou pádu andělů, prvních lidí a je příčinou nevěry kolem nás. Pýcha znemožňuje i lásku k bližnímu. Pyšný člověk vidí jen sebe, své hodnoty, své přednosti, dovednosti, své zájmy a tituly, a proto není schopen milovat jiné lidi, pohrdá jimi. Varujme se farizejství. Týká se každého z nás. Pohrdáme lidmi nevěřícími či jinak smýšlejícími, dáváme jim slovy i svým jednáním jasně najevo, že jsme něco víc než oni, že jsme lepší než oni, ale pravda je úplně někde jinde. Pán Ježíš nesnášel farizeje – nazýval je pokrytci, slepé vůdce a říká jim, že celníci a nevěstky je předcházejí do Božího království. Co tedy dělat, abychom ze svého života tohoto farizea odstranili? Na to si odpovíme následujícím pohádkovým příběhem: V jedné zahradě bylo plno květin. Podél plotu slunečnice, uprostřed záhony růží a mezi tím pomněnky, macešky a sedmikrásky. Slunečnice se vypínala sebevědomě nade všemi. – Tak velká silná není žádná z vás! Ale růže jí skákaly do řeči: ale my voníme a záříme krásou, ne jako tady macešky. No a macešky říkají: jsme chudinky, chudinky, chudinky. Ještěže se ozvala pomněnka. Jak můžete takhle mluvit? Žádná z vás si nedala sama ani vzhled ani vzrůst. Všechny jsme krásné jak nás stvořil náš Stvořitel. Každá jsme jiná, ale všechny jsme hezké a všechny nás má náš Stvořitel rád takové, jaké jsme. A květiny ztichly a začaly pokukovat jedna po druhé jakou podobou krásy je Stvořitel vybavil. Myslím, že jsme pochopili, bratři a sestry, milé děti, kolik je v nás a kolem nás slunečnicově farizejského povyšování nad druhé, pohrdání druhými. Nebude proto i pro nás lepší podle rady pomněnky vidět u lidí kolem nás, co je v nich dobrého a pěkného, místo špehování, jaké mají chyby? Bude tak o jednoho farizea na světě méně.
„Začátkem pýchy je odklon člověka od Boha“ (Sir 10,14)
„Pýcha svrhla Satana z nebe do pekla“ (sv. Atanázius)
„Pýcha je řetízek pro růženec všech neřestí“ (sv. Jan Maria Vianney)
„Pán nám neřekl: Učte se ode mne, protože jsem vzkřísil mrtvé z hrobu ..., dělejte zázraky, které jsem dělal. Ale říká nám: Učte se ode mne, protože jsem tichý a pokorný srdcem“ (sv. Augustin)
„V tichosti a pokoře je daleko víc duševní síly než je jí potřeba k holedbání a pýše“ (kardinál Faulhaber) 8
Pád božstev a víra prostých (meditace Benedikta XVI. na zahájení Synodu biskupů pro Střední Východ, 11. října 2010)
Drazí bratři a sestry, 11. října 1962, tedy dnes před 38 lety zahajoval papež Jan XXIII. Druhý vatikánský koncil. Na tento den připadala slavnost mateřství Panny Marie a papež Jan XXIII. chtěl celý tento koncil svěřit pod mateřskou ochranu Madony. Také my začínáme 11. října a také chceme svěřit tento synod se všemi problémy, výzvami a nadějemi mateřskému srdci Madony, Matky Boží. Pius XI. zavedl tento svátek roku 1933 tedy 1500 let po koncilu v Efesu, který pro Marii zavedl a legitimoval titul Theotokos, Dei Genitrix. V tomto velkolepém výrazu - Dei Genitrix - efezský koncil shrnul celou nauku o Kristu, o Marii a celou nauku o Vykoupení. Stojí tedy za to zamyslet se chvíli nad tím, o čem mluví Efezský koncil, o čem mluví tento den. Jde o titul vskutku odvážný. Jistá žena je Matka Boží. Řeklo by se: jak je to možné? Bůh je věčný, je Stvořitel. My jsme tvorové, existujeme v čase. Jak by mohla být nějaká lidská osoba Matkou Boha, Věčného, když my sami existujeme v čase a všichni jsme tvorové? Je tedy pochopitelné, že existovala silná opozice proti tomuto slovu. Nestoriáni říkali: je možné říkat Christotokos, ano, ale nikoli Theotokos. Theos, Bůh je nad dějinnými událostmi. Koncil však rozhodl takto a poukázal tak na drama Boží, na velikost toho, co pro nás učinil. Bůh nezůstal v sobě: vyšel ze sebe a natolik radikálně se sjednotil s člověkem Ježíšem, že tento člověk – Ježíš - je Bůh, a mluvíme-li o něm, můžeme vždycky mluvit také o Bohu. Nenarodil se pouze člověk, který měl co do činění s Bohem, ale v Něm se narodil na zem Bůh. Bůh vyšel ze sebe, ale můžeme to říci také opačně: Bůh nás vtáhnul do sebe sama, takže nejsme již mimo Boha, ale jsme uvnitř, v nitru Boha samého. Aristotelská filosofie, jak dobře víme, nám říká, že mezi Bohem a člověkem existuje pouze vztah, který není vzájemný. Člověk se vztahuje k Bohu, ale Věčný Bůh je v sobě, nemění se, nemůže mít dnes tento vztah a zítra jiný. Existuje sám v sobě, nemá vztah ad extra. Je to pojetí velmi logické, ale uvádí nás do beznaděje: Bůh tedy nemá vztah ke mně? Vtělením, událostí Theotokos, se to radikálně změnilo, protože Bůh nás vtáhnul do sebe samého. Bůh v sobě samém je vztah a dává nám účast na svém vnitřním vztahu. Tak jsme v jeho bytí Otce, Syna a Ducha svatého; jsme uvnitř jeho bytí ve vztahu; jsme ve vztahu s Ním a On reálně vytvořil vztah k nám. V oné chvíli se chtěl Bůh narodit z ženy a zároveň nadále zůstat sebou samým. Je to velkolepá událost. Takto můžeme porozumět hloubce úkonu, kterým papež Jan svěřil zasedání koncilu tomuto ústřednímu tajemství, Matce Boží, která je Pánem vtažena do Něho samého, a spolu s ní my všichni. 9
Koncil začal ikonou Theotokos. Papež Pavel VI. na jeho konci prohlásil Madonu za Matku církve. A tyto dvě ikony, kterými je zahájen a zakončen koncil jsou vnitřně spojeny. Jsou v posledku jedinou ikonou, protože Kristus se narodil nikoli jako jedinec uprostřed jiných. Narodil se, aby si vytvořil tělo: narodil se – jak říká Jan ve 12. kapitole svého evangelia – aby přitáhnul všechny k sobě a do sebe. Narodil se – jak říkají listy Kolosanům a Efesanům – aby znovu sjednotil celý svět, narodil se jako prvorozený mezi mnoha bratry, narodil se, aby v sobě sjednotil kosmos, takže On je Hlavou jednoho velkého Těla. Kde se rodí Kristus, začíná pohyb sjednocení, začíná pohyb povolání, vytváření jeho Těla, svaté církve. Matka Theos, Matka Boží, je Matkou církve, protože je Matkou Toho, který přišel, aby nás všechny sjednotil ve svém zmrtvýchvstalém Těle. Svatý Lukáš nám umožňuje chápat tento paralelismus mezi první kapitolou svého evangelia a první kapitolou Skutků apoštolů, které opakují totéž tajemství na dvou rovinách. V první kapitole evangelia sestupuje Duch svatý na Marii, která porodí a daruje nám tak Božího Syna. V první kapitole Skutků apoštolů je Maria uprostřed Ježíšových učedníků, kteří se všichni společně modlí a vyprošují seslání Ducha svatého. Takto se z věřící církve s Marií v jejím středu rodí církev, Kristovo Tělo. Toto dvojí narození je jediným zrozením Christus totus, Krista, který objímá svět a nás všechny. Narození v Betlémě, narození ve Večeřadle. Narození Dítěte Ježíše, narození Kristova Těla, církve. Jsou dvě události nebo jediná událost. Mezi těmito dvěma však stojí realita Kříže a Zmrtvýchvstání. A pouze skrze Kříž vede cesta k plnosti Krista, k jeho vzkříšenému Tělu, k univerzalizaci jeho bytí v jediné církvi. A tak, vzhledem k tomu, že jedině ze zrna padlého do země se zrodí velká žeň, vychází z Pána probodeného na Kříži univerzálnost jeho učedníků shromážděných v tomto jeho zabitém a vzkříšeném Těle. Vezměme v úvahu toto spojení mezi Theotokos a Matkou církve a pohlédněme na poslední knihu Písma svatého, knihu Zjevení, kde se ve 12. kapitole právě tato syntéza objevuje. Žena, oděná sluncem s dvanácti hvězdami kolem hlavy a měsícem pod nohama, porodí. Porodí s bolestným křikem, s velkou bolestí. Mariánské tajemství je tady Betlémským tajemstvím, jež je rozšířeno na tajemství kosmické. Kristus se rodí stále znovu ve všech generacích a tak přijímá, zahrnuje lidstvo v sobě samém. A toto kosmické narození se uskutečňuje ve výkřiku na Kříži, v bolesti Umučení. Tento křik na Kříži patří krvi mučedníků. Takto nyní můžeme pohlédnout na druhý žalm dnešní modlitby během dne, žalm 81, kde je část tohoto procesu patrná. Bůh se nachází mezi bohy, kteří jsou v té době v Izraeli ještě považovány za bohy. V tomto žalmu, v obrovském soustředění prorocké vize je vidět svržení těchto bohů. Ti kteří vypadali jako bohové, nejsou bohy a ztrácejí božský charakter, padají k zemi. Diis estis et moriemini sicut nomine (srov. Žl 81, 6-7): svržení a pád božstev. Tento proces, který se uskutečňuje během dlouhé cesty víry Izraele a který je zde shrnut v jediné vizi, je pravým procesem dějin náboženství: pádu bohů. Proměna světa, poznání pravého Boha, svržení sil, které ovládají zemi je tak procesem bolestným. V dějinách Izraele vidíme, jak toto osvobození od polyteismu, toto uznání, že „jedině On je Bůh“, se uskutečňuje uprostřed bolestí, počínaje putováním Abrahama, exilem, Makabejskými, až ke Kristu. A v dějinách tento proces svržení mocností pokračuje, jak o tom mluví kniha Zjevení ve 12. kapitole. Mluví o pádu andělů, kteří nejsou anděly, nejsou božstvy na zemi. A skutečně se realizuje, právě v čase rodící se církve, kde vidíme, jak krev mučedníků 10
zbavuje božstva jejich moci, počínaje božským císařem i všemi těmito božstvy. Je to krev mučedníků, bolest, křik Matky církve, která způsobuje jejich pád a tak proměňuje svět. Tento pád není jenom poznání toho, že nejsou Bohem; je to proces proměny světa, za niž se platí krví a která stojí utrpení Kristových svědků. Díváme-li se dobře, pak vidíme, že tento proces vůbec neskončil. Uskutečňuje se v různých obdobích dějin stále novými způsoby. I dnes v této chvíli se má Kristus, jediný Boží Syn, narodit pro svět, svrhnout bohy za cenu bolesti a svědectví mučedníků. Pomysleme na velké mocnosti dnešních dějin. Pomysleme na anonymní kapitál, který zotročuje člověka, není už záležitostí člověka, nýbrž anonymní mocí, jíž lidé otročí a kterou jsou sužováni a dokonce hubeni. Je ničivou mocí, která ohrožuje svět. Dále jsou to mocnosti teroristických ideologií. Násilí je pácháno zdánlivě ve jménu Božím, ale není to Bůh. Jsou to falešná božstva, která musejí být demaskována, aby se ukázalo, že nejsou Bohem. A potom narkotika, tato moc, která jako divoká šelma rozpíná své paže do všech částí světa a ničí ho. Je to božstvo, ale falešné božstvo, které musí padnout. Anebo i životní styl propagovaný veřejným míněním: dnes se to takhle dělá, manželství nic neznamená, cudnost už není ctnost, a tak dále. Tyto dominantní, násilím se vnucující ideologie, jsou falešnými božstvy. Skrze bolest svatých, v bolestech věřících, Matky církve, jíž jsme součástí, musejí tato božstva padnout. Musí se uskutečnit, co praví listy Kolosanům a Efesanům: mocnosti a síly padnou a budou podrobeny jedinému Pánu Ježíši Kristu. O tomto boji, ve kterém se nacházíme, o tomto svržení bohů, pádu falešných bohů, kteří padnou, protože nejsou božstvem, nýbrž mocnostmi, které ničí svět, mluví kniha Zjevení ve 12. kapitole také za pomoci tajemného obrazu, k němuž ostatně existuje mnoho pěkných interpretací. Je tam řečeno, že had vychrlil proud vody, aby prchající ženu strhnul. Zdá se, že se žena v této řece utopí, ale dobrá země řeku pohltí, takže nemůže škodit. Myslím, že tuto řeku lze snadno interpretovat. Jsou to proudy, které všechno ovládají a chtějí zkompromitovat víru církve, která už jakoby nemohla obstát před silou proudů, které se vnucují jako jediná racionalita a jako jediný způsob života. A země, která pohltí tyto proudy, je prostá víra, která se nedá strhnout touto řekou a zachrání Matku, zachrání Syna. Proto říká Žalm – první žalm modlitby během dne – prostá víra je pravá moudrost (srov. Žl 118,130). Tato pravá moudrost prosté víry, která se nenechá strhnout vodami, je silou církve. A tak jsme zpět u mariánského tajemství. Je tu ještě poslední slovo Žalmu 81, movebuntur omnia fundamenta terrae (Žl 81,5), kolísají všechny základy země. Vidíme to dnes na klimatických problémech, jak jsou ohrožovány základy země. Jsou však ohrožovány naším jednáním. Kolísají vnější základy, protože kolísají základy vnitřní, morální a náboženské základy, víra, z níž plyne pravý způsob života. A víme, že víra je základem, a že základy země v posledku nemohou kolísat, pokud zůstane pevnou víra, pravá moudrost. A potom žalm praví: „Povstaň Bože a suď zemi“ (Žl 81,8). Také my říkáme Pánu: „Povstaň v této chvíli, vezmi do svých rukou zemi, chraň svou církev, chraň lidstvo, chraň zemi“. A svěřujeme se opět Matce Boží, Marii, a modlíme se: „Ty věřící, která jsi otevřela zemi vůči nebi, pomoz nám, otevři také dnes tyto brány, aby zvítězila pravda, vůle Boha, která je dobrem, pravou spásou světa. Amen.
11
Seguiamo san Lino, imitiamolo, preghiamolo
(homílie Giovanniho kardinála Coppy, čestného občana Drysic, při mši svaté pro římskou farnost sv. Lína u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky, 25. září 2010)
Drazí přátelé z farnosti sv. Lína, mé kardinálské diakonie. Konečně mohu slavit zde, u hrobu sv. Petra mši svatou ke cti našeho patrona sv. Lína. Jsou to dva roky, co mě váš drahý pan farář, Mons. Sergio Casalini zval, ale v tyto dny jsem se nacházel vždy mimo Řím. Letos jsem s vámi: a je velmi pěkné, že rok co rok přicházíte sem, k hrobu sv. Petra, abyste oslavili svátek sv. Lína, který připadá na 23. září. Vždyť tady byl i jeho hrob! Historické paměti říkají, že jeho hrob ve vatikánské bazilice, zbudované Konstantinem, byl situován v okruhu toho Petrova, spolu s hroby prvních římských papežů, a dalších mučedníků a svatých. Velké práce na nové bazilice, s nimiž se započalo podle návrhu Michelangelova a později Madernova, vedly ke zrušení všech těchto hrobů, přičemž kosti byly shromážděny v tak zvané Poliandrum, a byly vždy předmětem úcty, i když tyto svaté relikvie byly umístěny pod krypty, do nových struktur baziliky. A svatý Línus je dosud stále připomínán! Jeho svátek je důkazem této starobylé úcty, a vaše farnost, která mu byla na přání Jana Pavla II. zasvěcena, má tu čest a odpovědnost pokračovat v tomto kultu, který znamenitě konáte, i svou přítomností zde dnes dopoledne. Oslava sv. Lína je mocným povzbuzením milovat Církev. Je pravda, že se o něm ví málo, a s ohledem na starobylost pramenů jsou data nejistá. Můžeme jen říct, že po Petrově mučednické smrti za Neronova pronásledování v roce 67 po Kristu, nastoupil po něm Línus v roce 68, a setrval na Petrově stolci až do roku 79. Pocházel z Toskánska, snad z Volterry. Otec Ercolano jej poslal na studia do Říma, kde poznal Petra, který ho chtěl jako svého spolupracovníka v apoštolátu, poslal ho jako biskupa do Besançon, a podle tradice ho označil za svého nástupce. V prvním čtení z II. listu Timoteovi, jsme slyšeli, jak svatý Pavel, vězněný v Římě, jej uvádí jako přítele spolu s Eubulem, Pudentem, Claudií a ostatními bratřími. Není těžké si představit, že i pro něj musel být život v Římě velmi tvrdý: začínala pronásledování křesťanů, nad římskou Církví se vznášela hrozná zkouška, jíž padly za oběť první římští mučedníci, roztrhaní šelmami či upáleni jako živé pochodně ve vatikánských zahradách, započal hon na věřící, aby byli uvězněni, a proto se vytvořili značně obtížné podmínky izolace, nedůvěry, strachu. Pavlův list nám dává pochopit v jaké opuštěnosti žili křesťané: Pavel říká výslovně, že pouze Lukáš zůstal s ním, zatímco všichni ostatní ho opustili, někdo mu způsobil zlo, jako 12
kovář Alexandr; neměl ani plášť, který používal jako přikrývku v noci, scházely mu knihy, totiž pergameny se Svatými Písmy Starého zákona: byla to situace naprosté chudoby, v níž se museli nacházet i první křesťané v Římě. Ale Pavel se nebojí, důvěřuje jen Pánu; a tak tomu bylo i u všech ostatních, které měl Línus v obrovsky těžkém úkolu vést, vyučovat a pást jako nejvzácnější dědictví, které mu Petr v Kristově jménu zanechal. A plnil ho až do své mučednické smrti, k níž – jak někteří říkají, - došlo za Domitiána, 23 září; rovněž Dante v Ráji uvádí, že Línus stejně jako Klétus, Kalist, Pius, „prolili krev po mnohém nářku“ (Božská komedie, Ráj, XXVII, 45). Podle jiných historiků naopak přešel do věčného života aniž by podstoupil mučednictví. Jeho slávou však bylo, že byl první Petrův nástupce v dějinách, jako On byl pastýřem a biskupem římské Církve. Sv. Línus byl ponořen do oné nezměrné výhně lásky, jíž byla Petrova služba, pokračující v jeho nástupcích. Evangelium podle Jana k nám působivými akcenty promlouvalo o této službě lásky. Po zázračném rybolovu, k němuž došlo na Genezaretském jezeře po zmrtvýchvstání, Ježíš bere Petra stranou a má s ním mimořádně důležitý rozhovor: jistým způsobem mu dává napravit jeho zapření, kdy během umučení třikrát řekl, že Ježíše nezná; třikrát se ho ptá, zda ho miluje: „Petře, miluješ mě? Miluješ mě více než tito? Miluješ mě?“; a on odpovídá, že ano, zaníceně, jak to má v povaze: „Ty víš, že tě miluji“, až na třetí dotaz pochopí proč to naléhání, „zesmutní“, jak zdůrazňuje evangelium, a odpovídá: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji“; a pokaždé mu Ježíš svěřuje své stádce, své ovce, které má pást jako Pastýř a vést je jako Vůdce (Jan 21,15-18). V komentáři tohoto úryvku sv. Augustin říká: „Pást Kristovo stádce je službou lásky“ „amoris officium“. Línus byl zcela uchvácen Kristem, stejně jako Petr, jako byli ostatní apoštolové; Nehleděl na nebezpečí, strádání, nedostatek lidské pomoci. Dal se zcela Kristu, a žil jen pro Něj. Drazí přátelé. Tuto lekci bezvýhradné lásky ke Kristu nám dává svatý Línus tady, kde byl pohřben vedle Petra, tady, kde se vypíná Michelangelova kupole, jedinečná koruna této baziliky, vzedmutá Michelangelem k nebi jako znamení triumfů Petra a Církve, na něm založené. Vstupme do našeho nitra; představme si, že tu je sám svatý Línus a ptá se nás: můj drahý farníku, opravdu Ježíše miluješ? Jsi do Něj zamilován, jako byl zamilován Petr, jako jsem byl já? Byl bys ochoten obětovat pro Ježíše všechno, jak jsem to udělal já? Jsi věrný ve svých křesťanských povinnostech? Světíš svátek mší svatou a jsi na ní přítomen s vírou? Děláš čest Božímu zákonu? Dokážeš rozlišovat mezi dobrem a zlem, abys toto první dělal a před druhým prchal? anebo říkáš i ty: „Totéž, co dělají všichni“? A tvé děti, dělají i ony čest Ježíši? Milují ho? Následují tvůj příklad? Je tvá rodina skutečně malou Církví? Ano, drazí, jsou to snad nepohodlné otázky, které nám pokládá náš ochránce, protože on nám jako první dal příklad. Ale zůstaneme-li mu věrni, najdeme pravé, jediné štěstí. Následujme sv. Lína, napodobujme ho, modleme se k němu. Ať je vždy světlem vašich životů i života vaší farnosti. Svatý Líne, oroduj za nás! Svatý Petře, oroduj za nás. Všichni svatí, kteří zde očekáváte své vzkříšení, orodujte za nás.
13
Z dopisu kardinála Coppy:
„ ... přikládám homílii, kterou jsem měl dnes dopoledne u hrobu sv. Petra pro „mé“ farníky z titulární diakonie sv. Lína. Nemohl jsme nevzpomenout na Vás a na mé drahé „spoluobčany“, na mše svaté, které jsme společně slavili na stejném místě. Se srdečnými vzpomínkami a pozdravy Vám a všem vyprošuji Boží požehnání.
Ho pensato che, finalmente, i Cechi hanno capito che cosa è la Chiesa, e chi è il Papa
(homílie Giovanniho kardinála Coppy při mši svaté, slavené s kněžími, alumny, řeholnicemi a laiky papežské koleje Nepomucenum u oltáře sv. Václava ve vatikánské bazilice, 28. září 2010)
Jako každoročně slavíme slavnost sv. Václava u oltáře, který je mu zasvěcen v této bazilice. Letos má zvláštní význam, protože ji slavíme o prvním výročí apoštolské cesty papeže Benedikta XVI. do České republiky. Měl jsem tu čest a radost účastnit se onoho historického okamžiku, a nosím si spoustu vzpomínek na její průběh: přílet a uvítání na letišti, modlitba u Pražského Jezulátka v jeho kostele, setkání s politickým, občanským a diplomatickým světem ve Španělském sále pražského hradu, první nešpory v katedrále sv. Víta s kněžími, řeholníky, řeholnicemi, seminaristy a laickými hnutími, velká mše svatá v Brně-Tuřanech, ekumenické setkání na pražském arcibiskupství, setkání s univerzitním světem ve středověkém Vladislavském sále pražského hradu, až po mši svatou ve Staré Boleslavi a odjezd. Jak jsem už několikrát řekl i napsal, přijetí papeže bylo mimořádně srdečné a vřelé. Lidé běželi, aby ho uviděli a setkali se s ním, cesty vždy lemoval četný zástup, aby ho pozdravil. Tak tomu nebylo u Jana Pavla II., kterého Češi rovněž tolik milovali jako prvního slovanského papeže. Napadlo mě, že Češi konečně pochopili, co je Církev a kdo je papež, „Služebník služebníků Božích“. Za to vděčíme tomu, co v těchto letech vykonali vaši kněží, a také ti, kteří během pronásledování obětovali život pro pravdu a svobodu, pro 14
Krista a evangelium: díky tolika pokorným kněžím, farářům a učitelům víry, národ stále lépe chápe, že Církev není strukturou útisku či temna, ale je založena Kristem, aby sloužila a milovala lidi, aby jim dávala růst ve světle dobra, rozvoje, míru. Při všech těchto setkáních s rozmanitou a složitou lidskou realitou republiky, Svatý otec zanechal jakoby Summu, syntézu svého učení nejvyššího pastýře Církve: všem z něj pramenilo světlo, které jim může pomoci v praktikování dobra, pravdy a pokoje ve společnosti, v níž žijí. Jsem si jist, že v tomto prvním roce od oné důležité návštěvy, byl obsah jeho promluv prohlubován a náležitě vykládán magistériem biskupů i kněží. Především bych rád připomněl, co papež zanechal jako odkaz křesťanského života katolíkům v homíliích velkých mší v Brně a ve Staré Boleslavi. Jeho poselství křesťanské víry lze shrnout do dvou konkrétních ukazatelů: naděje, o níž Svatý otec už pojednal ve své druhé encyklice Spe Salvi, a touhu po svatosti, jejímž příkladem je svatý Václav. V homílii v Brně papež připomněl, že ve své encyklice „zdůraznil, že jediná „jistá“ a „spolehlivá“ naděje je v Bohu. Historická zkušenost ukazuje, k jakým absurditám dospěje člověk, když vyloučí Boha z horizontu svých rozhodnutí a svého jednání. Vidíme, že není snadné vytvořit společnost založenou na dobru, spravedlnosti a bratrství... A proto, milí přátelé, jsme zde hlavně proto, abychom naslouchali slovu, jež nám ukazuje cestu vedoucí k naději; ba dokonce nasloucháme Slovu, které jediné nám může dát pevnou naději, protože je Slovem Božím“. A ve Staré Boleslavi papež připomenul nauku sv. Václava, poté co uctil jeho hrob a ostatky, a pomodlil se k Panně Marii, která je v tomto starobylém městě uctívána jako Palladium země české, obraz, který sv. Ludmile darovali sv. Cyril a Metoděj. Když promlouval k celému národu, a zvláště ke katolíkům, připomněl příklad, který nám dodnes dává sv. Václav, „jehož nazýváte ´věčným´knížetem Čechů“. A řekl: „zve nás, abychom vytrvale a věrně následovali Krista, vybízí nás, abychom byli svatí. On sám je vzorem svatosti“. Papež takto shrnul jeho „poučení ze života. Jako Pánův poslušný učedník, mladý kníže Václav zůstal věrný učení evangelia, jež mu vštípila jeho svatá babička, mučednice Ludmila. Proto ještě předtím, než se pustil do budování pokojného soužití ve své vlasti a se sousedními zeměmi, postaral se, aby upevnil křesťanskou víru. Proto povolával kněze a stavěl kostely. V první staroslověnské „legendě“ čteme, že „přisluhoval služebníkům Božím, mnohé kostely zdobil zlatem“ a že „všem chudým prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedal ukřivdit, všechny lidi, chudé i bohaté miloval“. Od Pána se naučil být „milosrdný a milostivý“ a 15
prodchnut duchem evangelia dokázal odpustit i bratru, který usiloval o jeho život“. Papež poté, co vznesl otázku, zda-li je ještě svatost aktuální, řekl: „Dnes je třeba lidí „věřících“ a „věrohodných“, připravených rozšířit do každé oblasti společnosti ty křesťanské zásady a ideály, jimiž se inspiruje jejich jednání. To je svatost, univerzální povolání všech pokřtěných, které je vede, aby plnili své povinnosti věrně a s odvahou, aby nehleděli na vlastní sobecký zájem, ale na společné dobro, a hledali v každém okamžiku Boží vůli“. Drazí přátelé, inspirujme se těmito slovy Svatého otce, kterým dnes, u příležitosti prvního výročí jeho pastorační návštěvy v České republice, se zvláštní pozorností znovu nasloucháme, protože mají pro nás velmi důležitý význam. Především, jak řekl papež v Brně, buďme svědky naděje v moderním světě, neboť „jedině Kristus může být naší spolehlivou nadějí. To je zvěst, kterou my křesťané jsme povoláni každodenně hlásat a dosvědčovat“; na druhém místě, nechme se stále vést nostalgii po svatosti, jak nás učil sv. Václav. Jen tak budeme vždy opravdovými křesťany, věrnými dědictví, které zanechal svému národu, který ho tolik miluje a uctívá. Ať jej také stále všichni následují!
Z listu kardinála Coppy:
„ ... Den co den mám povinnosti. Zítra odjíždím vlakem do Alby a Turína. Včera (29.9.2010) večer jsem byl na fotbalovém hřišti Papežské oratoře sv. Petra na zápase mezi mužstvem Vatikánu a Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Bylo to pěkné. Zvítězilo však vatikánské mužstvo1. Na začátku jsem říkal českým hráčům, že jsem přišel kvůli nim a přál jim: „Ať zvítězí nejlepší!“ Srdečné pozdravy a vzpomínky od Vašeho spoluobčana 1
Vatikánské mužstvo zvítězilo nad Českem 7:1! 16
POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K 84. SVĚTOVÉMU DNI MISIÍ 24. ŘÍJNU 2010 "Budování církevního společenství je klíčem misií" Drazí bratři a sestry! Měsíc říjen nabízí oslavou Světového dne misií diecézním a farním společenstvím, společnostem zasvěceného života, církevním hnutím a celému Božímu lidu možnost obnovovat jejich nasazení při hlásání evangelia a dávat pastoračním aktivitám širší misijní dosah. Je to příležitost, která nás každoročně vyzývá, abychom intenzivně prožívali liturgické, katechetické, charitativní a kulturní události, jimiž nás Ježíš Kristus svolává ke stolu slova a eucharistie, abychom zakoušeli dar jeho přítomnosti, formovali se v jeho škole a stále vědoměji žili spojeni s ním, Mistrem a Pánem. On sám nám říká: "Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat" (Jan 14, 21). Jedině budeme-li vycházet ze setkání s Boží láskou, která mění život, můžeme žít ve společenství s ním i mezi sebou, poskytovat bratřím důvěryhodné svědectví a být připraveni obhájit důvody své naděje (srv. 1 Petr 3, 15). Zralá víra, schopná úplně se svěřit Bohu se synovským postojem, živená modlitbou, meditací Božího slova a studiem pravd víry je podmínkou pro to, abychom prosazovali nový humanismus, založený na Ježíšově evangeliu. Kromě toho v říjnu se v mnoha zemích po letní přestávce znovu rozbíhají různé církevní aktivity a církev nás vyzývá, abychom se prostřednictvím modlitby svatého růžence učili od Panny Marie kontemplovat plán Otcovy lásky k lidstvu a milovat ho tak, jako ho miluje On. Není snad i toto smyslem misie? Otec nás totiž zve, abychom byli milovanými syny v Milovaném Synu a všichni se navzájem viděli jako bratři v něm, jenž je Darem spásy pro lidstvo rozdělené nesvorností a hříchem a Zvěstovatelem pravé tváře Boha, který tak "miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný" (Jan 3, 16). "Rádi bychom viděli Ježíše" (Jan 12, 21). To je prosba, s níž se v Janově evangeliu někteří Řekové, kteří přišli do Jeruzaléma, obracejí na apoštola Filipa. Ozývá se v našem srdci i v 17
měsíci říjnu, který nám připomíná, že nasazení a úkol hlásat evangelium přináleží celé církvi, která "je svou podstatou misijní" (Ad gentes, 2). Vyzývá nás, abychom se stali podněcovateli nového života utvářeného autentickými vztahy ve společenstvích založených na evangeliu. V multietnické společnosti, která stále více zakouší různé znepokojující formy samoty a lhostejnosti, se křesťané mají učit nabízet znamení naděje a stávat se bratry všech. Mají pěstovat velké ideály, které proměňují dějiny, a bez falešných iluzí a zbytečného strachu se mají snažit o to, aby země byla domovem pro všechny národy. Stejně jako řečtí poutníci před dvěma tisíci lety i lidé dnešní doby – možná, že ne vždy vědomě – žádají od věřících nejen, aby „hovořili“ o Ježíšovi, ale aby jim "ukázali" Ježíše, aby nechali zazářit Spasitelově tváři v každém koutu země před generacemi nového tisíciletí a zvláště před mladými lidmi každého kontinentu, kteří jsou přednostními příjemci a subjekty hlásání evangelia. Oni mají pochopit, že křesťané přinášejí Kristovo slovo, protože On je Pravda a protože v něm našli smysl a pravdu svého života. Tyto úvahy nás vracejí k misijnímu poslání, které obdrželi všichni pokřtění v celé církvi, ale které nelze uskutečňovat důvěryhodným způsobem bez hluboké osobní, kolektivní i pastorační konverze. Vědomí o tom, že jsme povoláni k hlásání evangelia stimuluje nejen jednotlivé věřící, ale i všechna diecézní a farní společenství k jejich celkové obnově a ke stále větší otevřenosti pro misijní spolupráci mezi církvemi, aby se prosazovalo hlásání evangelia v srdci každého člověka a každého národa, kultury, rasy i národnosti na všech zeměpisných šířkách. Toto vědomí se živí prostřednictvím kněžského díla Fidei Donum, zasvěcených osob, katechetů, laických misionářů ve stálé snaze prosazovat církevní společenství tak, aby také „interkulturní“ fenomén se mohl začlenit do modelu jednoty, v němž je evangelium kvasem svobody a pokroku, zdrojem bratrství, pokory a míru. (Ad gentes, 8). "Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva." (Lumen gentium, 1). Církevní společenství se rodí ze setkání s Božím Synem Ježíšem Kristem, který při hlásání ze strany církve přichází k lidem a vytváří společenství se sebou samým a tedy s Otcem i s Duchem Svatým (srv. 1 Jan 1, 3). Kristus ustanovuje nový vztah mezi člověkem a Bohem. "On sám zjevuje že ‚Bůh je láska‘ (1 Jan 4, 8), a zároveň nás učí, že základní zákon lidské dokonalosti, a tedy také přetvoření světa, je nové přikázání lásky. Ty, kdo věří božské 18
lásce, ujišťuje, že se všem otevírá cesta lásky a že snaha o uskutečnění všelidského bratrství není marná". (Gaudium et spes, 38). Církev se stává "společenstvím" počínaje eucharistií, v níž Kristus přítomný v chlebě a víně vytváří svou obětí lásky církev jako své tělo a spojuje nás s trojjediným Bohem i mezi sebou navzájem (srv. 1 Kor 10, 16s.). V apoštolské exhortaci Sacramentun caritatis jsem napsal: „Nemůžeme si nechat pro sebe lásku, kterou v této svátosti slavíme. Už svou povahou si vyžaduje, abychom ji odevzdávali všem. To, co svět potřebuje, je Boží láska; setkat se s Ježíšem a uvěřit v něho.“ (č. 84). Z tohoto důvodu je eucharistie nejen zdrojem a vrcholem života církve, ale i jejím posláním: "Autenticky eucharistická církev je církev misijní" (tamtéž), schopná přivádět všechny ke společenství s Bohem a hlásat s přesvědčením "co jsme (tedy) viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste i vy měli s námi společenství" (1 Jan 1, 3). Moji drazí, o tomto Světovém dni misií, při němž se pohled našeho srdce rozšiřuje na rozlehlé misijní prostory, máme všichni cítit, že jsme protagonisty úkolu církve hlásat evangelium. Pohnutka k misii byla vždy pro naše církve znamením vitality (srv. encyklika Redemptoris missio, 2) a jejich spolupráce je jedinečným svědectvím o jednotě, o bratrství a o solidaritě, které činí hlasatele spásonosné Lásky věrohodnými! Proto všechny znovu vyzývám k modlitbě a na vzdory ekonomickým těžkostem i ke skutku bratrské a konkrétní pomoci a podpory mladých církví. Tento čin lásky a sdílení, o jehož distribuci se postarají Papežská misijní díla (kterým patří má vděčnost), podpoří formaci kněží, seminaristů a katechetů v nejvzdálenějších misijních zemích a povzbudí mladá církevní společenství. Na závěr výročního poselství ke Světovému dni misií si přeji se zvláštní láskou vyjádřit své uznání misionářům a misionářkám, kteří na nejvzdálenějších a nejtěžších místech často i svým životem svědčí o příchodu Božího království. K nim, kteří představují předvoj při hlásání evangelia, směřuje přátelství, blízkost a podpora každého věřícího. „Bůh (který) miluje radostného dárce“ (2 Kor 9, 7), kéž je naplňuje duchovní horlivostí a hlubokou radostí. Tak jako Mariino "ano" bude i každá velkorysá odpověď církevního společenství na božskou výzvu lásky k bratřím vzbuzovat nové apoštolské a církevní mateřství (srv. Gal 4, 4. 19. 26), jež se nechá překvapit tajemstvím Boha lásky, který "když se [...] naplnil čas, poslal [...] svého Syna, narozeného ze ženy" (Gal 4, 4) a bude novým apoštolům dávat důvěru a neohroženost. Taková odpověď dá všem věřícím schopnost, aby "se radovali v naději" (Řím 12, 12) při uskutečňování Božího plánu, jenž chce "aby celé lidstvo vytvořilo jeden Boží lid, srostlo v jedno tělo Kristovo a bylo vybudováno v jeden chrám Ducha Svatého". (Ad gentes, 7). Vatikán 6. února 2010 FARNÍ INFORMÁTOR, XVI. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (záznamník: 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
19
„PANE, NAUČ NÁS MODLIT SE“ (Lk 11,1) VE ŠKOLE MODLITBY TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA S.J., ČESTNÉHO OBČANA PUSTIMĚŘSKÉHO
Růženec V jednom dopise jsem četl: „Chodívala jsem na prázdniny do horské vesničky ... Cítila jsem tam kus starého domova. Odpolední procházka mezi loukami vonícími senem a večer v kostelíčku růženec s babičkami a s dětmi; příroda a modlitba – ty tak uklidňují. Ale přišel nový kněz a všechno se změnilo. Růženec z kostela odstranil. To prý už nikdo nevydrží. Ptala jsem se, jak to dělají v okolí. Řekli mi, že se někdy v sobotu modlí jeden či dva desátky, jinde jen pět zdrávasů u každého tajemství. Je pro dnešní lidi růženec skutečně tak obtížný? Vždyť je to tak prostá modlitba? A proč ho tedy Panna Maria ve Fatimě tolik doporučovala?“ Řada křesťanů růženec nemá a modlit se ho neumí. Je obtížné diskutovat s nimi o vhodnosti či nevhodnosti růžence. Není jistě správné, aby staří ukládali mladým, jak se mají modlit. Avšak není také rozumné prohlašovat, že mu nevyhovuje růženec, který nezná a který se ani modlit neumí. Co růženec je a jako vznikl? Podle legendy darovala růženec Panna Maria svatému Dominikovi jako účinnou zbraň proti tehdejším heretikům – bludařům. Víme však, že tato počítadla modliteb existovala už od nepaměti. Na jednom památníku z Ninive je obraz dvou žen před svatým stromem; v levé ruce drží jakési počítadlo. Marco Polo píše o malabarském králi, který nosil na krku šňůru se 104 drahokamy, aby mohl ráno a večer počítat své modlitby. Něco podobného mají i budhisté. Staří mohamedáni se dodnes procházejí po ulici s „růžencem“ v ruce. Vypravuje se, že jeden ze starých poustevníků, sv. Pavel, se modlil denně 300 modliteb. Aby se nezmýlil, naplnil si ráno kapsy třemi sty kamínky, které postupně vyhazoval. Podobně se modlívala i svatá Klára. Vyhazování kamínků je praktické na poušti nebo v přírodě, ne v klášteře. Proto mniši brzo nahradili kamínky provazem se suky. Když se oba konce provazu spojily, vznikl kruh, kterému se říkalo ´corona´ nebo prostě ´filza dei Paternostri´, šňůra Otčenášů. Růženec, visící od pasu, vidíme na portrétech vznešených dam v Anglii ještě v pozdním středověku. Šlechtičny se ovšem nespokojily s provazem a suky. Zrníčka se začala dělat ze smaltu, z perel – a vyráběli je umělečtí řemeslníci; uličky těchto řemeslníků des paternostries byly v Paříži, v Londýně, ve Vídni i v Praze. Když se roku 1389 vdávala za francouzského krále bohatá nevěsta z Milána, vezla si mezi drahokamy i ´otčenášovou šňůru´ se stříbrnými zrny a perlami. Už ve 12. století přidávali mariánští ctitelé k Otčenášům stejný počet Zdrávasů. Blahoslavená Bonaventura Boiani (+1291) se jich denně modlila tisíc, v sobotu dva tisíce, 20
v den Zvěstování Panny Marie tři tisíce. V témže století se už vyskytuje číslo 150. Proč právě sto padesát? Odpověď je jednoduchá. Kdo neuměl číst žalmy – kterých je 150 – modlil se místo toho sto padesát Otčenášů a Zdrávasů. „Ale dnes už lidé číst umějí? Proč se mají modlit modlitbu, která byla pro analfabety?“ Námitka vypadá chytře, je dějinně odůvodněná, ale nepočítá s jednou skutečností. Dnes už není rozhodující, jak a proč růženec vznikl, ale co může růženec dnešnímu člověku dát. Základní postoj člověka, který se modlí růženec, je zvláštní a dá se těžko srovnávat s jinými modlitbami. Je velmi blízký tzv. „modlitbě Ježíšově“ z východní Církve, která se dnes šíří i na Západě zásluhou překladů Ruského poutníka. Ilustroval bych tento postoj benátskou skladbou ze 16. století. Jsou tu dva chóry, které se jakoby proplétají, něco podobného jako v Čajkovského symfonii 1812, kde spolu bojují motivy francouzské a ruské hymny. V benátské skladbě slyšíme na začátku slabé vysoké ženské hlasy ´Ave Maria´, zatímco ve spodních tónech hřmí celá plnost života. Jsou tam bitvy, úpění, hádky i něhy. Život se valí svým rytmem, nad kterým se nese nesměle a tiše ´Ave Maria´ - jako by k tomu ani nepatřilo. Ale čím víc skladba postupuje, tím víc sílí ´Ave Maria´, tím víc hlasů se k němu přidává. Slaďují se s ním i spodní basy a nakonec zazní mohutný a jednotný sbor: ´Ave Maria, gratia plena´. Něco podobného by se mělo dít při modlitbě růžence. Člověk do ní vstupuje se všemi svými problémy, těžkostmi, bolestmi i radostmi života. Se vším, co mu táhne myslí. A do tohoto hluku vlastního srdce a okolí se zapojuje Zdrávas za Zdrávasem. Bolesti se otupují, mírní se, radosti se slaďují a vše se vřadí do motlitby. Je modlitba vzdělanců lepší? Vzdělaní lidé se tak obvykle nemodlí. Vycházejí z evangelia, ze žalmů, z naučených modliteb, z uvažování. Na tuto úroveň, do této oblasti se pak snaží pozvednout a zařadit vlastní život. To je samozřejmě dobré, krásné a potřebné. Avšak tato modlitba je těžší, než by se na první pohled zdálo. Rozleptává ji totiž roztržitost. Začneme Otčenášem, pozvedneme mysl k Bohu a vzápětí už myslíme na něco jiného. Všední život a jeho zážitky udusí slovo Boží jako trní. „Jiná zrna padla do trní; trní vyrostlo a udusilo je.“ (Mt 13,7) Naše matky a prostí lidé se modlí obvykle jinak. Své starosti a trampoty nenechávají u bran kostela, ale naopak, všechny je berou s sebou a v kostele myslí na všechno, co jim leží na srdci. Tyto starosti pak spojují s Bohem. Z toho, co je pro jiné roztržitost, dělají modlitbu. Vztahují svůj denní život k nebi. Zdrávas Maria, které se stále v růženci opakuje, jim k tomu slouží nejlépe. Proto mají tuto modlitbu tak rádi. Ostatně i inteligent si zamiluje růženec, dovede-li být aspoň chvilku tak prostý, jako jsou prosté naše matky. Jen prostota je klíč ke klidné modlitbě, která plní člověka štěstím a dodává mu sílu.
„Největší omyl historického křesťanství pochází z tvrzení omezeného a životu nepřátelského vědomí, že Zjevení je dokončená skutečnost, že už nemůžeme nic očekávat, že budova Církve je už hotová a je pod střechou“ (Nikolaj Berďajev) 21
SV. GERTRUDA VELIKÁ (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 6. října 2010)
Drazí bratři a sestry, svatá Gertruda Veliká, o níž bych dnes chtěl mluvit, nás i tento týden zavede do kláštera v Helftě, kde se zrodilo několik mistrovských děl latinsko-německé, ženské náboženské literatury. K tomuto světu patří Gertruda, jedna z nejslavnějších mystiček, jediná žena Německa, která dostala přídomek „Veliká“ díky svému kulturnímu a evangelnímu formátu. Svým životem a svým myšlením jedinečným způsobem ovlivnila křesťanskou spiritualitu. Je to výjimečná žena, obdařená zvláštními přirozenými talenty i mimořádnými dary milosti, hlubokou pokorou a vroucí horlivostí pro spásu bližních, vnitřním společenstvím s Bohem v kontemplaci a v pohotovosti pomáhat potřebným. V Helftě se systematicky setkávala se svou učitelkou Mechtildou z Hackebornu, o níž jsem mluvil na audienci minulou středu; navazuje vztah s Mechtildou z Magdeburgu, další středověkou mystičkou; vyrůstá v něžné a náročné, mateřské péči opatky Gertrudy. Od těchto třech spolusester čerpá poklady zkušenosti a moudrosti; zpracovává je ve vlastní syntéze a prochází vlastním náboženským vývojem s bezmeznou důvěrou v Pána. Vyjadřuje bohatství spirituality nejen svého mnišského světa, ale také a především biblického, liturgického, patristického a benediktinského prostředí, jemuž dává velice osobitou pečeť a velkou komunikativní účinnost. Narodila se 6. ledna 1256 na slavnost Zjevení Páně, ale není známo nic o jejích rodičích, ani o jejím rodišti. Gertruda píše, že ji samotný Pán zjevil smysl tohoto jejího prvního vykořenění: „Vyvolil jsem si ji za svůj příbytek, neboť jsem našel zalíbení v tom, aby vše, co je v ní hodno lásky, bylo mým dílem… Právě z tohoto důvodu jsem ji vzdálil od všech jejích příbuzných, aby ji nikdo nemiloval z důvodů příbuzenství a já abych byl jediným důvodem citů, které v sobě nosí“ (Le rivelazioni, I, 16, Siena 1994, str. 76-77). Do kláštera vstupuje ve věku 5 let roku 1261, jak bylo zvykem v té době, aby chodila do školy a formovala se. Stráví tady celý život, jehož nejvýznamnější etapy sama zaznamenává. Ve svých pamětech zmiňuje, že ji Pán zahrnoval shovívavou trpělivostí a nekonečným milosrdenstvím, zapomínaje na léta dětství, dospívání a mládí, strávená – jak píše – „v takovém oslepení mysli, že bych byla schopna… myslet, říkat nebo konat bez jakékoli výčitky všechno, co by se mi líbilo a kdekoli bych mohla, kdybys mi v tom nezabránil Ty, jednak vrozenou hrůzou před zlem a přirozenou náklonnosti k dobru, 22
jednak díky zevnější péči druhých. Jednala bych jako pohanka… a to přesto, že jsi mi již od dětství, tedy od mých pěti let, dal přebývat v požehnané svatyni náboženství, abych byla vychovávána mezi tvými nejzbožnějšími přáteli“ (Ibid., II, 23, str. 140). Gertruda je mimořádnou studentkou, naučí se všechno, co je možné z vědních oborů trivia a quadrivia, tedy formace té doby; je přitahována věděním, věnuje se profánnímu studiu s horlivostí a houževnatostí a dosahuje studijních úspěchů, jež přesahují všechna očekávání. Třebaže nevíme nic o jejím původu, mnohé nám ona sama vypráví o svých mladických vášních. Zmocnili se jí literatura, hudba, zpěv a umění miniatur. Má povahu silnou, rozhodnou, přímou a impulsivní; často mluví o tom, že je nedbalá. Uznává své nedostatky a pokorně prosí o odpuštění. S pokorou prosí o radu a modlitbu za své obrácení. To jsou rysy jejího temperamentu i vady, které ji budou provázet až do konce, takže se nad tím někteří podivují a ptají se, jak je možné, že si ji Pán tak oblíbil. Ze studentky se pak stává osobou plně zasvěcenou Bohu v mnišském životě a po dvacet let se neděje nic mimořádného. Studium a modlitba jsou její hlavní aktivity. Mezi spolusestrami vyniká svými talenty; vytrvale upevňuje svou kulturu v různých oblastech. Avšak, během adventu roku 1280 začíná pociťovat nechuť k tomu všemu, zakouší marnost a 27. ledna 1281, pár dnů před svátkem Očišťování Panny Marie, večer při hodince kompletáře Pán osvěcuje její temnoty. Vlídně a něžně tiší neklid, kterým strádá, neklid, který Gertruda pokládá za dar Boží, „aby se zhroutila věž samolibosti a zvědavosti, které třebaže nosím jméno a hábit řeholnice, bohužel, narůstaly s mou pýchou, a abych alespoň takto nalezla cestu a ukázal jsi mi tvou spásu“ (Ibid., II, 1, str. 87). Dostalo se ji vidění mladíka, který ji bere za ruku a převádí přes houštinu trní, které tísní její duši. V této ruce Gertruda rozpoznává „drahocennou stopu oněch ran, které zasadily obžaloby našich nepřátel“ (Ibid., II. 1, str. 89) Tomu, který nás na kříži zachránil svou krví. Od té chvíle se její život vnitřního společenství s Pánem zintenzivňuje především v nejvýznamnějších liturgických obdobích – adventu, vánoc, postu, velikonoc, slavnostech Panny Marie a také když v době své nemoci nemůže chodit do chóru. Je to stejné liturgické podloží (humus) jako u Mechtildy, její učitelky. Avšak Gertruda ho popisuje jednoduššími, přímějšími a realističtějšími obrazy, symboly a výrazy, které odkazují bezprostředně na Bibli, na Otce a benediktinské prostředí. Její životopis ukazuje na dva směry toho, co bychom mohli označit jako její zvláštní »konverzi«: ve studiu, kde radikálně přechází od profánních humanistických studií k teologickým, a v mnišské observanci, kde přechází od života, který sama kvalifikuje jako nedbalý k životu intenzivní, mystické modlitby a mimořádného misijního zápalu. Pán, který ji vyvolil v mateřském lůně a již od útlého věku ji dal účast u stolu mnišského života, ji povolává svou milostí „od zevnějších věcí k vnitřnímu životu a od pozemských starostí k lásce vůči duchovním věcem“. Gertruda chápe, že od Něho byla vzdálena v zemi nepodobnosti, jak říká spolu se svatým Augustinem, a věnovala se příliš žádostivě svobodným uměním, lidské moudrosti, přehlížela přitom duchovní vědu a připravovala se o chuť pravé moudrosti; nyní je vedena na vrchol kontemplace, kde zanechá starého člověka, aby oblékla nového. „Z literátky se stává teoložka neúnavnou a pozornou četbou všech posvátných knih, které mohla mít nebo si opatřit a naplňovala své srdce užitečnějšími a sladšími výroky Písma svatého. Měla proto vždy po ruce nějaké inspirované a povzbuzující slovo, kterým uspokojila toho, kdo se k ní přicházel poradit, a 23
zároveň i biblické texty, které jsou vhodnější k vyvrácení jakéhokoli bludného názoru a schopné zavřít ústa jeho protivníkům“ (Ibid., I, 1, str. 25). Gertruda to všechno proměňuje na apoštolát: věnuje se psaní a šíření pravdy víry s jasností, jednoduchostí a přesvědčivostí a slouží tak církvi láskou a věrností, takže je užitečná teologům a zbožným osobám a vzbuzuje u nich vděčnost. Z této její intenzivní činnosti se nám zachovalo málo také v důsledku událostí, které vedly ke zničení kláštera v Helftě. Kromě Vyslance božské lásky nebo Zjevení, se nám zachovala Duchovní cvičení, vzácný klenot mystické duchovní literatury. V řeholní poslušnosti byla naše světice „pevným sloupem… pevnou šiřitelkou spravedlnosti a pravdy“ (Ibid., I, 1, str. 26), praví její biografka. Svým slovem a příkladem vzbuzuje u druhých velkou horlivost. K modlitbám a skutkům pokání podle mnišských pravidel přidává i další, a to s takovou zbožností a tak důvěrnou odevzdaností Bohu, že vyvolává v každém, kdo ji potká, dojem, že se nachází v Pánově přítomnosti. A vskutku ji Bůh sám dává chápat, že ji povolal, aby byla nástrojem jeho milosti. Gertruda se necítí hodna tohoto nezměrného božského pokladu a vyznává, že jej nestřežila a nedocenila. Volá: „Běda! Kdybys mi v mojí nehodnosti dal na památku také nějaké vlákno příze, musela bych k němu přistupovat s větší úctou než jak jsem to činila vůči tvým darům!“ (ibid., II, 5, str. 100). Avšak uznáním své ubohosti a nehodnosti přilnula k Boží vůli, „protože jsem – jak píše – tak málo využila tvých milostí, nemohu mít za to, že byly dány jenom mně samotné, neboť tvá věčná moudrost nemůže být někým zmařena. Učiň tedy, Dárce veškerého dobra, který jsi mi zadarmo vlil dary tak nezasloužené, aby se četbou tohoto spisu srdce alespoň jednoho z tvých přátel dojalo myšlenkou, že tě tvá horlivost k duším přivedla k tomu, abys ponechal tak dlouhý čas tak nedocenitelně hodnotný drahokam uprostřed tak ohavného bahna mého srdce“ (Ibid., II, 5, str. 100). Gertruda sama píše, že pro ni jsou cennější než všechno ostatní zejména dvě věci: „Stigmata tvých spásonosných ran, která jsi mi vtisknul do srdce jako cenné klenoty, a hluboké a spásonosné zranění láskou, kterou jsi jej poznamenal. Zaplavil jsi mne těmito svými dary tolikeré blaženosti, že i kdybych musela žít tisíc let bez jakékoli vnitřní či vnější útěchy, jejich vzpomínka by mne dokázala utěšit, osvítit a naplnil vděčností. Kéž bys mne chtěl znovu uvést do nesmírné důvěrnosti tvého přátelství a různými způsoby mi otevřel onen vznešený svatostánek tvého Božství, kterým je tvé božské Srdce… K této spoustě dobrodiní jsi přidal i to, že jsi mi dal za Obhájkyni nejsvětější Pannu Marii, Tvou Matku, a že jsi mne často odporoučel její péči tak, jak by jen ten nejvěrnější z ženichů mohl doporučovat své matce svou milovanou nevěstu“ (Ibid., II, 23, str. 145). V očekávání společenství, jež nemá konce, se její pozemský život uzavírá 17. listopadu 1301 či 1302 ve věku 46 let. V sedmém Cvičení přípravy na smrt svatá Gertruda píše: „Ó Ježíši, ty, který jsi mi nezměrně drahý, buď vždycky se mnou, aby mé srdce zůstávalo s tebou, tvá láska setrvala se mnou bez možnosti rozdělení a můj přechod byl tebou požehnaný, aby můj duch, uvolněný od osidel těla, mohl najít spočinutí přímo v tobě. Amen“ (Esercizi, Milano 2006, str. 148). Zdá se mi zřejmé, že tyto věci nepatří pouze minulosti, historii, ale že život svaté Gertrudy zůstává školou křesťanského života, přímou cestou a ukazuje nám, že středem šťastného života, opravdového života je přátelství s Ježíšem, Pánem. A tomuto přátelství se lze učit láskou k Písmu svatému, láskou k liturgii v hluboké víře, v lásce k Panně Marii tak, abychom stále reálněji poznávali Boha samého a tím pravé štěstí, cíl našeho života. 24
Ha fatto della sua vita un servizio totale agli altri
(homílie Giovanniho kardinála Coppy, čestného občana Drysic, při pohřbu Mons. Pietra Fantò, Parrocchia della Balduina, Roma, 29. září 2010)
Shromáždili jsme se zde ke slavení eucharistie a abychom se naposled rozloučili s drahým Mons. Pietrem Fantò, jehož Bůh povolal k sobě po dlouhém a plodném životě, v těchto posledních letech očištěném utrpením, které snášel s takovým klidem a odevzdaností do vůle Boží. Přítomnost tolika přátel a známých je víc než jakékoli slovo o vážnosti a náklonnosti jakou si zasloužil svou osobností i svými pokornými a velkorysými postoji ke všem. Zvláště vaše přítomnost, jeho milovaní synovci a prasynovci, mi dává vzpomenout na všechnu tu péči a něhu, kterou jste ho vždy zahrnovali, až do konce a ulehčovali mu v jeho těžké nemoci. Mons Pietro Fantò naplnil do písmene slova svatého Pavla v prvním čtení: „Žijeme-li, žijeme pro Pána, umírámeli, umíráme pro Pána. Ať žijeme nebo umíráme, patříme Pánu (Řím 14,8). Svůj život učinil bezvýhradnou službou druhým. Především Církvi. Mons. Fantò žil pro Církev. Po studiích v seminářích v Gerace a poté v Reggio Calabria, na Gregoriánské a Lateránské univerzitě, a na římské státní univerzitě, vstoupil v 31 letech do služeb Svatého Stolce. Po krátkém období na Státním sekretariátu byl vyslán na apoštolské nunciatury ve Venezuele, Haiti, Argentině a na Apoštolskou delegaci v Jeruzalémě a Palestině: vím, s jakou hrdostí vzpomínal na toto pověření, stráveném na svatých místech, na nichž žil Ježíš; tam se monsignore vynikal svou ochotou a nasazením z důvodu jedinečné fyziognomie této Země, svaté pro křesťany i nekřesťany celého světa. Poté co byl znovu povolán na Státní sekretariát v roce 1958, a co prošel všechny stupně cursus honorum až po poradce na nunciatuře, přijal v roce 1971 pověření podsekretáře v papežské komisi pro migraci a turizmus, a v roce 1986 byl jmenován trvalým pozorovatelem Svatého Stolce u Světové organizace turizmu, jsa velmi ceněn pro své lidské vlohy i organizační schopnosti při různých mezinárodních setkáních na mezivládní i církevní úrovni: vzpomínám, že jsem ho při jedné z těchto příležitostí potkal v Madridu. Jeho činnost se odvíjela také na poli publicistické a vydavatelské: Mons. Fantò 25
je autorem dvou svazků, v nichž vynáší na světlo své zkušenosti a počiny ve dvou stěžejních odvětvích svého života, totiž diplomacii a lidského pohybu: první kniha má titul: „Diplomacie pro Církev ve světě“, druhá „Lidé na cestě“. Kromě toho, že byl jedinečným služebníkem Církve v tak významných pověřeních, byl Mons. Fantò především přítel. Vy, zde přítomní, na něj jistě vzpomínáte především pro tento jeho nesrovnatelný dar. I pro mne, nehledě na všechny ostatní pracovní a úřední kontakty, které jsme měli na Státním sekretariátu, i když v odlišných sférách, byl don Pietro vždy opravdovým a velkým přítelem, dokonce bych řekl bratrem. Poprvé jsme se setkali když se vrátil z Jeruzaléma, a hned se mezi námi zrodil vztah hlubokého přátelství: moji rodiče si ho tak oblíbili a tolik si ho vážili, že nás chodil navštěvovat domů a společně jsme absolvovali mnoho cest jeho autem, vždy byl srdečný a veselý, plný života a zajímavý, když vyprávěl své zkušenosti, které udělal na tom či onom konci světa; jednou mu moje maminka v úžase řekla: „Monsignore, vy budete papežem!“; a on se jen od srdce zasmál. Ano, Mons. Fantò mi byl velkým přítelem, a tento zármutek se mne hluboce dotýká. Jako bych přišel o člena své rodiny. Především to byla bezvýhradná služba Ježíši. Dokonale se na něm naplnila Pavlova slova: „Žijeme-li, žijeme pro Pána“. Mons. Fantò žil jen pro Pána; byl zamilovaný do Krista a duší. Když byl ještě plný sil, vypomáhal ve farnosti; po dlouhá léta byl kaplanem této komunity sester Večeřadla, a je pěkné, že jeho zádušní eucharistie se slaví tady, kde on slavil tolik mší svatých, a vedl tolikeré exercicie a meditace. Vzpomínám si pak, bohužel jen matně, že Boží služebník Pavel VI. mu svěřil pastorační péči o jeden sekulární institut, který papež dobře znal a na němž mu mnoho záleželo. Také zde Mons. Fantò se tělem i duší zhostil nového údělu, a věnoval mu značnou část svého času i svých intelektuálních a duchovních schopností. Vskutku, byl uchvácen Kristem: v posledních létech se mi svěřil, že nejkrásnějšími chvílemi pro něj byly ty, které strávil před svatostánkem s eucharistickým Ježíšem, jehož měl vystaveného ve svém studijním i modlitebním pokoji. Život zcela obětovaný Ježíši. Drazí jeho synovci, bratři a sestry. Jsme si ve víře jisti, že se na něm nyní v plnosti naplnila slova, která jsme slyšeli v Janově evangeliu, vzatá z Ježíšovy velekněžské modlitby před jeho umučením: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby poznali mou slávu ... Otče spravedlivý, tito poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich“ (Jan 17,25ss). Život věčný pro něj nebude ničím jiným, než pokračováním niterného spojení s Ježíšem, které trvalo po celý život, od seminárních let až po důvěru, kterou mu svěřili papežové, a vždy velmi náročnou odpovědnost každodenní povinnosti: ten Ježíš, jemuž sloužil s takovou věrností na zemi, otvírá svým věrným služebníkům neproniknutelné hlubiny svého Srdce, a živí je nekonečnou něhou ve věčném spojení s Ním. Tak je tomu u každého kněze, který završí svůj pozemský běh. Tak je tomu, jak doufáme, a proto přinášíme Bohu tuto eucharistickou oběť, i v případě našeho drahého a nezapomenutelného Monsignora Pietra. Zárukou této jistoty je poselství, jež při poslal Svatý otec u této příležitosti bolesti a naděje, provázené svým Apoštolským požehnáním, které má tu čest vám přečíst.
26
PUTOVÁNÍ NOVÉHO ČLOVĚKA se svatým Františkem a svatým Piem z Pietrelciny
(Z knihy Il Cammino dell´uomo nuovo, Marka I. Rupnika, autora mozaikové výzdoby krypty nové baziliky sv. Pia z Pietrelciny v San Giovanni Rotondu)
DUCHOVNÍMI SMYSLY Existuje velmi sympatický zázrak svatého Františka. Světec byl upoután na lůžko v pustevně sv. Urbana, a když cítil, že chřadne, požádal bratra o trochu vína. Odvětili mu, že víno tu nemají. Nechal si tedy přinést vodu, požehnal ji a ta se stala vínem, které vypil a uzdravil se (IC 61; 3C 17; LM 5,10). Naproti máme epizodu patera Pia, který koná zázrak na dálku: v jednom dopise jej kardinál Wojtyla žádá o přímluvu za jednu svou přítelkyni, která měla nádor v terminálním stádiu a byla na tom velmi špatně. Pater Pio se modlí a žena se uzdravuje (PF 66s). Jaká je spojitost mezi těmito dvěma příběhy? Často se má za to, že smysly jsou na překážku duchovnímu životu, proto se potírají a konají se asketická cvičení, aby se nad nimi vítězilo. Smysly však jsou darem, který byl tělu dán, jsou integrující součástí poznávacího aparátu člověka. Jejich význam spočívá v zakoušení dobroty Stvořitele; tedy mají svou úlohu v duchovním životě. Mnozí Otcové, počínaje Origenem, mluvili o našich vnějších smyslech a jejich dvojnících vnitřních. Každý tělesný smysl má svého dvojníka v Duchu. Vnější smysl má svého dvojníka v niterné části duše, tam, kde se duše otvírá Duchu. Duchovní život totiž spočívá v patření vnějším zrakem a ve vidění zrakem vnitřním, tedy zrakem duchovním: jako by tatáž skutečnost viděná tělesnýma očima byla čtena niterně jako realita duchovní, a stala se tím, čím skutečně je, totiž realitou, která něco říká o Bohu, která zaměřuje k Němu. Vnější vnímání a vnitřní zakoušení postupně splývají v jediný vjem. To, co vnímají vnější smysly se v nitru stává duchovním zakoušením. Tato nová vnímavost je umožněna proměnou, kterou působí křest a která roste s ostatními svátostmi, modlitbou a askezí. Zatímco člověk smyslový je v područí vnějších věcí, člověk duchovní tíhne k integraci všeho, aby vnášel do srdce vše, co vidí a zakouší, aby spojoval s Bohem to, co 27
přijímá jako vjem. Právě to bylo prvotním smyslem stvoření, jež bylo dáno člověku, aby vše bylo sdílením jediného integrálního života. Tato starobylá tradice prochází celými dějinami spirituality, takže v moderní době na Západě mluví sv. Ignác o „zakoušení Boha“: když vnější smysly jedí, hledí, dotýkají se či vnímají čichem, jejich vnitřní dvojník, jsem-li duchovně očištěn, mi dává zakoušet chuť, lásku dárce, Pána. Vidím krásné věci a vnitřní oko mi sděluje něco o Bohu. K tomu, aby se dospělo k této integritě, jsou nejlepšími léky modlitba – v níž se vypráví Bohu to, co zakoušíme – a půst. Půst je totiž opravdovým a příhodným cvičením, jak dojít k plnosti poznání Boha. Při postu se obvykle trochu trpí, ale smyslem postu není odpírat si něco a žádat Pána, aby nám dal vnitřně vzpomenout na to, co nám dal už o sobě zakoušet, nějakou příchuť své lásky. Takto, zatímco si odříkáme, připomínáme si v srdci něco, co už pro nás Bůh vykonal. Vnější smysly trochu trpí, protože nezakoušejí to, co by rády, ale toto utrpení je spojeno se vzpomínkou příchuti již prožité Boží lásky, a začíná se tak spojovat utrpení s láskou. A právě to děláme v době postní, abychom se připravili na chvíli utrpení, takže když dospějeme k Velkému pátku, jsme s to poznat Boží lásku a nebouřit se před křížem, který někteří považují za hloupost a jiní jím pohrdají, protože smysly se vzpouzejí hledět na tuto tragickou scénu (1Kor 1,22s). Půst nás vychovává, abychom dokázali přijmout utrpení. Na výjevech při sestupu do krypty vidíme neustále, jak nový život, který jsme na křtu přijali, nás vede ke stále hlubšímu přilnutí ke Kristově smrti, která paradoxně posiluje život nového člověka, příchuť vzkříšení. Každým odříkáním a smrtí v Kristu, se posiluje naše spojení s Ním, a proto se upevňuje i naše zkušenost v Něm vzkříšených. Odříkání se v jistém smyslu překládá do získání nové příchuti. Naše spojení s Kristem ve smrti nás neustále vede k tomu, abychom prožívali realitu smyslů těla vzkříšeného Krista, tedy smyslů duchovních. František je silným příkladem toho, kdo plně prožívá zakoušenou zkušenost nového života. František tak dokáže zakoušet dobro nerozděleným smyslem, tedy celistvou dispozicí, která užívá světa, maje před očima význam stvoření. Jaký je kupříkladu význam vody? To dává poznat Kristus: voda se stává vínem a víno jeho krví. Vidět tedy ve věcech jejich úděl je vrcholným cílem kontemplace. Ta je rovněž pravým zdrojem ekologie: vidět tvorstvo v průzračnosti jeho posledního údělu. A tak František bere vodu a dává, aby se stala tím, co je jejím posledním cílem. Koná zázrak pro sebe: je člověkem duchovním, který vychutnává věci, rozvinul příchuti a okoušení života. To je smyslem askeze: trýzní se vnější smysly, aby se staly nástroji těch vnitřních, takže když nakonec ty vnitřní vládnou našemu vnímání, i ty vnější začnou zakoušet věci jiným pohledem. Pater Pio, na protilehlé stěně, má svými duchovními smysly radost ze samotného života, z lásky, a tak dokáže vstoupit do souznění s Pánem, s tím, co říká v evangeliu: „uzdravujte nemocné“ (Mt 10,8). 28
VZTAH PROSTÝ PŘEDSUDKŮ Podle smýšlení doby sv. Františka byl sultán jedním z hlavních nepřátel křesťanství. Mezi křesťany a saracény se vedl nelítostný boj a sultán nechal pobít tolik křesťanů, že byl přirovnáván k šelmě z Apokalypsy. František však, protože se dívá na věci pohledem osmého dne, jde k sultánovi beze strachu s touhou hlásat evangelium i tam a hledat mučednictví. Když jej sultán vidí bezbranného přicházet, je Františkovým příchodem ohromen, a začíná k němu mít velkou úctu, a to jak proto, že František díky Boží milosti káže tak působivě, že mu rád naslouchá, tak kvůli pohrdání světem, s nímž se u něj sultán setkává. Tak na něj zapůsobil, že jej dokonce žádal, aby svůj pobyt prodloužil a zahrnul ho dary (LM 9,7-9). Na výjevu sedí Prosťáček z Assisi, František, se sultánem na honosném koberci. Na tomto koberci dělá podobné gesto jako Panna Maria o Zjevení, kdy při příchodu králů, představitelů moudrosti národů, ukazuje a nabízí děťátko-Krista. Tady František drží Boží slovo a káže. Sultán, k němu nakloněn, téměř blahovolným gestem ukazuje na hromadu darů, které chce, aby František přijal. Mezi charizmatickými díly, zjevujícími činnou přítomnost Ducha, je na prvním místě láska (srv. 1Kor 12, 31s). V době, kdy se mělo za to, že pro obrácení nevěřících je třeba vést křížovou výpravu, je Františkův postoj živen právě láskou. Ale jak dosvědčit dokonalost lásky? Láska, která se projevuje v mučednictví, byla už od počátku křesťanství výsostným znamením Ducha a důkazem Boží přítomnosti, protože dosvědčuje, že Bůh je v našem životě nejdůležitější a my jsme natolik uchváceni jeho 29
láskou, že milujeme i nepřátele. Láska k nepříteli je agape, stejná bezedná láska, jakou nás miluje sám Bůh. František, jak dosvědčuje Bonaventura, se chtěl v jistém okamžiku svého života připodobnit Kristu ve všem a zemřít jako mučedník. S tímto přesvědčením se vydal na svou cestu k saracénům. Tak, uzavírá Bonaventura, mu nescházela zásluha touhy po mučednictví, jehož byl ušetřen, protože Bůh jej určil k dalšímu. Na druhé straně vidíme výjev, který má hluboký obecný ohlas, i když v pozměněném kontextu. V době, kdy kultura prosazuje svou nezávislost tváří v tvář oné jednotě ducha a činnosti, která byla po předchozí staletí určována náboženstvím, a směřuje přímo k rozvíjení se v protikřesťanském smyslu, pater Pio udržuje spoustu vztahů s mnoha lidmi kultury (Diario 228; Crocifisso 433; Sandali 352s). K pateru Piovi přicházeli všichni: slavné herečky, velcí režiséři, spisovatelé, básníci, vědci, ... protože promlouval přímo k duši toho, koho měl před sebou. V křesťanském prostředí se dnes často má za to, že k navázání vztahu s představiteli kultury, je třeba být kompetentní v jejich oboru, téměř s tajnou přáním sklonit je takto k jisté zřejmosti, kterou jsou nuceni přijmout. Je jasné, že pokud se chce vést dialog s fyzikem o otázkách fyziky, je třeba být fyzikem, ale máme-li mluvit o otázkách duchovních není třeba být fyziky, nýbrž lidmi duchovními. Pater Pio se zabýval člověkem, aby jej postavil před Krista („Když se ujmu duše, neopustím ji, doku ji nepřivedl před Krista a Marii“) a dává poznat, že svět prahne po duchovních otcích. Mezi světci, kteří kolem sebe ve XX. století shromáždili nejvíce věřících, jsou dva zpovědníci: Leopold Mandič a pater Pio. Oba tito kapucíni měli svá omezení: pater Pio neměl jistě snadnou povahu a Leopold Mandič měl špatnou výslovnost, kulhal, byl malé a křehké postavy. A přece tyto dvě postavy jedinečným způsobem spojily svůj život s historickým děním své doby, a právě pro jejich schopnost naslouchat všem, jak prostým lidem, tak nejvytříbenějším intelektuálům, k nim lidé přicházeli, aby poznali něco z jejich života. Lidé kolem patera Pia sedí, protože mu rádi naslouchají, zatímco on povstává ze židle a žehná jim. Právě požehnání je velkým gestem, které pater Pio dělal i k nevěřícím. 30
Pater Leopold Slova Tomáše kard. Špidlíka, SJ provázející dílo akademického sochaře Otmara Olivy, jež chtějí být hudbou, která by zněla v uších těm, kteří se vpijí očima do viditelných barev a forem, aby se jim pak oba vjemy slily v jediné „slovo“, které je mostem mezi dušemi a srdci, setkávajícími se v duchu a kráse. Mnoho je těch, kdo mluví, málo však je těch, kdo chtějí slyšet, kdo naslouchají. Ty pak vyhledáváme. P. Leopold Mandič byl drobné postavičky, většinu své činnost strávil tím, že v Padově sedával shrbený ve zpovědnici a naslouchal. Gesto dvou rukou na soše nám ukazuje, že slyšel na dvě strany. Slyšel hlas lidí, kteří k němu přicházeli, a současně slyšel hlas Boha, který byl s ním. V dějinách církve bylo mnoho duchovních otců. Jejich privilegiem bylo, že znali Boha a znali srdce člověka. Obě tyto znalosti se získávají cestou, která je jiná než metoda vědy a techniky. Osoby božské i lidské nejsou předmětem výzkumů a experimentů, vede k nim cesta důvěry. Srdce člověka se získává láskou. Láska slyší jeho tlukot. Srdce bije ozvěnou stvořitelského slova Božího. Na počátku v ráji Bůh oslovil Adama a ten mu odpovídal. Začal božsko-lidský dialog. Zpovědník, jako je zde P. Leopold, sedí skrovně uprostřed, aby pomohl obnovit přímý rozhovor člověka se Stvořitelem. Proto má ucho nakloněno na obě strany. Podobá se překladateli, který zasáhne jenom tam, kde se Boží slovo stalo člověku nesrozumitelným. Snad žádná doba neplýtvala slovy jako dnešní. Proto se lidská řeč podobá zvadlým listům, které unáší podzimní vítr. Socha P. Leopolda nás učí pravému dialogu, který spojuje lidi mezi sebou a Tvůrcem. 31
Presbytář kaple římského Centra Aletti, Anni Paulini Peregrinatio, 28. 6. 2009 (vzadu sv. P. Leopold) Na oltáři dary pustiměřských poutníků Tomáši kardinálu Špidlíkovi k 90. narozeninám. Dnes mezinárodně známý olomoucký rodák Otmar Oliva (*19.2.1952), absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti (1972) a Akademie výtvarných umění v Praze (1978), žije s manželkou Olgou a dětmi na Velehradě, kde má svůj ateliér se slévárnou. Genius loci cyrilometodějského poutního místa dokonale souzní s křesťanským smyslem jeho velmi rozsáhlého díla, které zahrnuje volnou plastiku, liturgické a obřadní (převážně církevní) artefakty, insignie, reliéfní výzdobu zvonů, sochařské řešení hrobů, pamětní desky, busty, medaile i velké komplexní sochařské realizace určené převážně do chrámových interiérů a urbanistických slohových prostor v České republice i v zahraničí. Do evropského povědomí vstoupila zejména jeho sochařská řešení výzdoby kaple Redemptoris Mater papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu a výbava interiéru kostela Marie Matky Církve ve slovinském Mariboru. K trvalému okruhu sochařových přátel a spolupracovníků patří architekt Miroslav Vochta, akademický malíř Jan Jemelka, kamenosochař Petr Novák, cizeléři Luboš Smílek a Jiří Severin, fotograf MUDr. Jiří Rohel, vydavatel Tomáš Ježek a teoretik PhDr. Jaroslav Zapletal. Příležitostně spolupracuje s celou řadou významných českých a zahraničních výtvarníků, architektů, teologů a uměnovědců. Za všechny jmenujme alespoň kardinála 32
Tomáše Špidlíka, Slovince ThDr. Marko Ivana Rupnika SJ a architekta Ivo Goropevšeka. O autorovi existuje rozsáhlá literatura zahrnující i přehled výstavní činnosti a filmografii. Jeho díla vlastní Vatikánské muzeum, Moravská galerie v Brně, Muzeum města Brna a galerie v Olomouci, Zlíně, Ostravě, Hodoníně a v Uherském Hradišti. Své práce dodal do řady evropských zemí a USA. Je držitelem Ceny Masarykovy akademie umění, Pamětní medaile 3. odboje, Řádu sv. Cyrila a Metoděje (za sochařskou výzdobu papežské kaple Redemptoris Mater ve Vatikánu). V 90. letech 20. století vyučoval na Scuola delĺ arte spirituale v Římě. Olivovo životní a umělecké krédo utvářely zvláštní zkušenosti. Do jeho dětského podvědomí se hluboce zapsala metropolitní katolická Olomouc, její duchovní, historický a architektonický ráz. Zde ovšem prožil i hořké trauma. Otec, voják 2. československého západního odboje, byl brutálně postižen komunistickým režimem a pod tíhou okolností musel emigrovat. Otcovský vzor statečnosti a nekompromisní čestnosti připomínala a posilovala dlouhá léta odloučení. Na střední škole v Uherském Hradišti Oliva poznal svého názorově nejbližšího kamaráda, předčasně zesnulého výtvarníka Jiřího Sedláka, a o generaci staršího rádce a učitele akad. mal. Vladislava Vaculku. Ohromovala ho estetická úroveň i šíře Vaculkova uměleckého programu. Sahala od grafiky, malby, tapisérie a keramiky až po výsostné sochařství. Vaculka poznal a moderní formou výtvarně zhodnotil tradiční lidovou kulturu Slovácka. Našel zde však především své velké nadčasové téma mýtů a rituálů, prazáklad anticko - židovsko - křesťanské civilizace. V 50. letech 20. století upadl v nemilost vyznavačů socialistického realismu, což pak uspíšilo jeho smrt. Umělecký postoj svého učitele Oliva vyjádřil v diplomové práci na AVU slovy, která výstižně charakterizují i celou filosofii jeho vlastní tvorby: "Není v moci veřejného mínění odchýlit tohoto člověka z jeho vlastních nekompromisních cest." Olivova umělecká cesta je promyšleným návratem ke svátostným kořenům umění. Fascinující příklady a důkazy o sakrálním původu a smyslu umění Oliva poprvé v úplnosti nachází v řeckých antických památkách na studijní cestě v roce 1978. Vyjevuje se mu živá jednota a provázanost sochařství a malířství s architekturou a dalšími druhy umění. Komplexní účin krásy vzešlé z ducha a její vrstvení v dějinách mu symbolizuje město Řím: "V Římě jsem si znovu uvědomil, že Bůh stvořil člověka a člověk je sám sebou tím, že zmnožuje krásu a tak se přibližuje k Bohu … Uvědomil jsem si to rázem při pohledu ze střechy jezuitského generalátu na kupoli chrámu sv. Petra a na ten zvláštní okolní shluk hmot a tvarů, kompozici prohnětenou věky a chtěním, puzením k tvorbě. Řím rostl organicky i násilně z antických zbytků. Matérie, ze které je to město vybudováno, je znovu a znovu používaná věc, fragment, terakota, země znovu kreativně uchopená umělcem architektem a znovu využitá v novém řádu a cítění další epochy. Věčný Řím - tvůrčí duch věčnosti tu stejně prostupuje a naplňuje umělecká díla …" U Vladislava Vaculky se Oliva poučil, že umělecké dílo má být jednotou ideové a řemeslné stránky - ars a techné. Právě tím se důsledně řídí Olivovy sochařské postupy, zejména bohatá modelace, práce s kovem odlévaným "na ztracený vosk" a využití struktury sochařských hmot s aplikací ušlechtilých materiálů (zejména barveného skla) a především důraz na hru světel a stínů na plochách vycizelovaných do vysokého lesku (často kontrastujících s matným barevným patinováním). Světlo zde nemá jen opticko estetický účel, ale také význam symbolický, jaký hrálo v raně středověkém evropském křesťanském umění. Velmi příznačné pro jeho zralou tvorbu je také významotvorné manýristické vkládání odlitků přírodnin - plodů, listů, lastur. První závažnější sochařské práce, které myšlenkově předznamenávají celé jeho další směřování, vytvořil již na AVU. Vznikají kolekce "Labyrint světa a ráj srdce" (1977) a "Pomník rodu Dientzhoferů" (1978), vyznamenaný Cenou ateliéru. Slibné začátky umělecké dráhy však přerušila politická represe. Byl uvězněn za šíření materiálů Charty 77. Avšak v žaláři, jak sám říká, jej "našel Bůh". S depresivní tíhou vězení se vyrovnával tím, že kreslil volné ilustrace k básnické skladbě Jana Zahradníčka "Znamení moci" a skicoval návrhy své první monumentální sochy sv. Jana Křitele. Zásadním obratem pro jeho další existenci byl návrh zdobit plošnými obvodovými reliéfy s figurálními motivy světců zvony Laetitie Dytrychové z Brodku u Přerova. V letech 1981 - 1992 takto vzniká 148 zvonů. Po skončení spolupráce s dílnou Dytrychových následují další zvonařské zakázky a Oliva posléze vytváří a odlévá své zvláštní zvony - sochy. Po návratu z vězení dostává první stěžejní zakázku, liturgickou úpravu velehradské baziliky, na které spolupracuje s olomouckým architektem Tomášem Černouškem (realizace r. 1984). Vzniká prototyp řešení v mramoru, který pak rozvíjí ve velkém množství variant (převážně bronzových a mramorových) 33
mimo jiné v Kyselovicích, Řeznovicích, Brně - Líšni, v chrámu Marie Matky Církve ve slovinském Mariboru, v interiéru kaple Redemptoris Mater papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu, obsahující kropenku, ambon, oltář, poutní kříž a papežský trůn (dokončeno roku 2000), v interiéru kostela P. Marie Sněžné v Olomouci, v brněnském chrámu na Petrově, v areálu mariánského poutního kostela na Svaté Hoře u Příbrami. Jako základní součást architektonického řešení vytvořil kašnu do nádvoří u brněnského kapucínského kláštera a monumentální fontánu Pocta P. Felixi Kadlinskému SJ na nádvoří bývalého jezuitského gymnázia v Uhreském Hradiši. V současnosti dokončil obdobnou zakázku ke kapli sv. Jana Sankandera v Olomouci. Řešení zhodnocuje jeho celoživotní zkušenost. Všechny tyto práce jsou výtvarným dialogem současnosti s duchovní kulturou baroka. Podobnou ideou byl však veden Olivův výtvarný rukopis i při tvorbě pamětní desky určené na budovu arcibiskupství v Olomouci a pamětní desky připomínající pobyt sira Winstona Churchilla na hradě Veveří a busty na rodném domě kardinála Františka Tomáška v Moravské Húzové. Nezaměnitelné je Olivovo sochařské řešení náhrobků. K této specializaci se dostal ze zcela osobních důvodů, neboť první práce byly věnovány památce dvou nejlepších přátel - J. Sedláka (Olomouc, 1977) a Vl. Vaculky (Uherské Hradiště, 1984). Následovala řada variant základního řešení (kámen a bronz) hroby Josefa Štěpky (Břevnov, 1990), Pavla Roubala (Vyšehrad, 1990), zakázka Ludvíka Vaculíka (Brumov, 1987). Velký ohlas vyvolalo řešení hrobu msgr. Jana Šrámka na Velehradě (1990). Zvláštními sepulkrálními památkami jsou Kříž mrtvého polárníka Kamila Suchánka v Antarktidě (1995), Kříž mrtvého horolzce v sedle Váhy v Tatrách (1999) a desky s nápisy upomínající na mrtvé horolezce na zvonici na Švýcárně v Jeseníkách (2006). Vedle velkých liturgických plastik - oltářů, křtitelnic a ambonů jsou od roku 1987 Olivovou výtvarnou doménou solitérní liturgické plastiky - četné malé i monumentalizjící svícny, svatostánky, monstrance, relikviáře, mešní kalichy a kříže, které mají prvotní kultovní určení, ale mohou být vystavovány a vnímány i jako svébytná sochařská díla. Nejraději pracuje s motivem kříže, který je pro něj symbolem křesťanství, krásy a života vůbec. Také proto ve výtvarném zpracování téměř vždy využívá organických dekorativních motivů a tvarů (strom, vinná réva). Někdy spojuje motivy kříže a věncovitého kruhu. Příkladem takového řešení je realizace určená do francouzského kostela ve Vaux sur Seine. Velmi často je lesklý kovový korpus kříže smysluplně kombinován a doplňován sklem i valouny barvené skloviny. Není snad žádný typ kříže - od závěsného až po poutní - který by dosud neztvárnil. V sochařských kompozicích jsou kříže téměř vždy umístněny v dramatické kontrapozici k ďábelskému zlu, které mívá podobu hada nebo vejce. K liturgickým artefaktům vzešlým z jeho ateliéru lze řadit také četné biskupské berly. První pastýřskou hůl v roce 1993 vytvořil na přání biskupa Josefa Hrdličky. Kombinaci barveného dřeva a kovových spojů v dalších pracích tohoto druhu tvarově obměňoval a přitom využíval i jiných ušlechtilých kovů. Taková je i pastýřská hůl pro německého kardinála Joachima Meissnera z roku 2006. S výtvarnou koncepcí biskupské berly souvisí pojetí rektorského žezla - insignie Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, kterou roku 2000 odvedl na zakázku rektora Aloise Hajdy. Stočtyřiceticentimetrová kombinace nerezu a popaladiovaného a pozlaceného bronzu je zakončena zlatými písmeny v koruně. Již v 90. letech minulého století Oliva zpracoval náhrdelníkové insignie pro starosty Bystřice pod sv. Hostýnem a Uherského Hradiště. U příležitosti kanonizace Jana Sankandera v roce 1995 připravil návrh bronzové, stříbrné a zlaté pamětní medaile. Výsledek patrně vedl papeže Jana Pavla II. k rozhodnutí, aby Olivovi zadal návrh své výroční pontifikační medaile. V roce 1998 byla v šestitisícových sériích ražena v bronzu, stříbře a zlatě. Trvalou základní součástí Olivova sochařského díla je volná plastika. Od studentských prací se vyvíjela přes monumentální bronzovou sochu sv. Jana Křtitele (1984), sérii postav Krále Ubu a Ptakočlověka, symbolizujících uzurpátorskou moc a úpadek lidství v totalitním režimu, přes velký soubor figur znázorňujících Napoleona a jeho maršála Soulta, motivy Paridova soudu (jako vyjádření úcty a obdivu k tvůrčím myšlenkám minulých epoch) a sochařských variací na téma Ďábel, až k dnes patrně nejslavnější soše padovského zpovědníka sv. Leopolda Mandiče (1987). Toto dílo je oslavou transcendence a překonání lidské tělesnosti. Bylo určeno do sakrálních prostor ve Štemberku a jeho druhá verze z roku 1994 je v kapli Centra Aletti v Římě. Velká Olivova sochařská kolekce "Šachová hra" (1998), využívající kombinaci kovu a skla a opakovaná posléze v dalších variantách, je vlastně určitým návratem k tématu Labyrintu světa, kterým sochař kdysi začínal: lidský úděl jako hra osudu, věčnost, pomíjivost a opravdové jistoty, které máme bezpečně jen v srdci. 34
PAMĚTNÍ LISTINA SEPSANÁ NA VĚČNOU UPOMÍNKU STAVBY CHRÁMU PÁNĚ V DRYSICÍCH Léta Páně tisícího osmistého osmdesátého osmého, za panování nejvyšší hlavy sv. římskokatolické církve, papeže Lva XIII., J.V. nejmilostivějšího císaře a krále Františka Josefa I., za arcibiskupa a kardinála olomouckého Bedřicha z Fürstenberků, za farářů Pustoměřských dpp. Jana Micha a Františka Bučka, kooperátorů vp. Methoda Špačka a Františka Strakoše, za učitele drysického p. Jana Boudy, za úřadování starosty obce Drysické, pana Jana Korčiána, radních pp.: Jana Tauše, Cyrila Vorálka, Karla Zbořila a částečně také Jana Knapa a za obecního hospodáře Františka Ryšánka z čís. 3, způsobem následujícím: Jsouce přesvědčeni o blahodárném účinku křesťansko-katolických služeb Božích na nábožensko mravní vychování, toužili zbožní občané Drysičtí od nepaměti po tom, vystavěti sobě chrám Páně a zříditi samostatnou správu duchovní. Uskutečnění této touhy překážel hlavně nedostatek hmotných prostředků, kterých takový podnik značnou měrou vyžaduje. Teprve odkazem Jana Bébara, rolníka a majitele 5/8 lánu čís. 19 zde nabyla myšlenka poněkud posily a občané zdejší kojili se nadějí, že ne-li jim, tedy snad potomkům jejich bude možno ku provedení myšlenky té přikročiti až založený fond čtyř tisíc zl. tak vyroste, by úroky jeho na vydržování budoucího faráře Drysického vystačily. Ubíhala léta a mnohý, jenž se v duchu těšil, že uvídí aspoň počátek stavby, odešel na věčnost, aniž by se byl dočkal toho, po čem tak vroucně toužil. Vrstevníci Jana Bébara odcházeli jeden za druhým, nastoupili noví hospodáři, vzrostlo nové pokolení a myšlenka stavby se neuskutečňovala. Nahromadilo se tolik překážek rozličných, že se zdálo, že nebude nikdy ani možno ku stavbě přikročiti. V roce 1865 stala se změna na faře v Pustiměři. Důstojný pan farář, P. Martin Zdůra, vzdal se pro churavost úřadu svého a administrátorem stal se P. Peregrin Obdržálek. Jsa toho náhledu, že drysičtí snad nikdy zřízení samostatné fary ve své obci se nedočekají, navrhnul tento velebný pán, že by bylo pro Drysické výhodnější, kdyby z úroků nadace Bébarovy sloužívala se každou třetí neděli hrubá mše sv. v kapli Drysické. A když Drysičtí návrhu tomu neodporovali, ba s radostí jej uvítali, sloužívala se pak s povolením nejdůstojnější konsistoře v Drysicích třetí neděli hrubá mše sv. První mše svatá sloužila se právě v ten den, když se srazila oddělení vojska Rakouského a Pruského u Tovačova, bylo to v červenci r. 1866. V lednu 1867 stal se farářem Pustiměřským dstp. P. Jan Mich, rodák ze Švábenic. Usadiv se v Pustiměři a prozkoumav bedlivě závěť Bébarovu, přišel nový pan farář k náhledu, že není nikterak dovoleno úroků z fondu Bébarova bráti, jelikož se v závěti výslovně praví, že úroků těch má užito býti někdy k dotaci budoucího faráře Drysického. 35
Jeho přičinìním přestali se sloužiti hrubé služby Boží v Drysicích a připisováním úroků ku kapitálu vzrůstal fond neustále tak, že koncem roku 1887 přes 16.000 zlatých obnášel. Toto vzrůstání fondu příčinou, že již rokem 1873 počínaje skoro každoročně rokovalo se o stavbě této. Avšak žádoucího usnesení nedocíleno proto, že hmotné prostředky na tuto stavbu pořád ještě nestačily. Aby se získalo peněz, prodala obec v roku 1880 za úřadování starosty p. Jana Tauše hostinec svůj č. 1 za 18.000 zlatých a část obecního pozemku “Záplety” za 5.000 zl. a uložila stržené peníze po zaplacení dluhu, jenž na obecním hostinci váznul do I. Kontribučenské spořitelny Vyškovské. V roce 1880 počalo se již opravdu pomýšleti na stavbu. Daly se vypracovati plány zednickému mistrovi p. Mátlovi z Rajhradu a usneseno, aby se kostel stavìl uprostřed návsi, blíže sochy sv. Floriána. Na Faru měl se upraviti obecní dùm č. 10., který sloužil kdysi za školu. Poněvadž však nejdůstojnější konsistoř Olomoucká místa toho neschválila, byla obec nucena stavbu opět na neurèitou dobu odročiti. Uplynulo opět několik roků. Mezi občany ozývaly se hlasy, že by se přece mělo stavěti a že by se mělo k tomu voliti místo, které nejdůst. konsistoø navrhuje, totiž blíže hřbitova. Ve valné hromadě, kterou starosta obce p. Jan Korčián svolal, usnesli se občané jednohlasně, aby se kostel stavěl u hřbitova. Vyhotovení plánů se svěřilo p. Ant. Zajíčkovi, staviteli z Kroměříže. Plány tyto však nedošly schválení. Nejdůst. konsistoř zaslala obci nové plány, které bezplatně zhotovil architekt knížecí, pan Gustav Mereta, k nimž p. Ant. Zajíček na požádání představenstva obce potřebný rozpočet učinil. Náklad na stavbu kromě vnitřní úpravy rozpočten na 19.800 zl.r.č. Při ofertním jednání dne 28. května 1888 odevzdalo se provedení stavby p. Antonínu Zajíčkovi. Technickým znalcem ustanovil J.E. pan kardinál Olomoucký p. architekta Maretu a po jeho úmrtí opět svého architekta Völkla. Obec převzala dodávání kamene, písku a cihel i s dovozem, kterého se všichni majitelé povozů i kraváci velmi pilně zůčastnili. Cihly pálily se v cihelnì v “Hliníku” rok před stavbou zřízené. Pec v břehu vykopali občané bezplatně. Dne 6. března 1888 zemřel pan farář, děkan, kanovník a arcikněz Pustimìěřský P. Jan Mich a stal se administrátorem P. Metod Špaček, rodák Leškovský. Velebný pán tento napomáhal po příkladu zvěčnělého pana kanovníka Pustoměřského Drysickým radou i skutkem. Záležitost stavby dospěla tak daleko, že se mohlo přikročiti ke kopání základù, což se dne 5. června roku 1888 způsobem slavnostním stalo. Toho dne sloužil pan administrátor zpívanou mši svatou v kapli, pak se šlo průvodem na staveniště, kdež pan administrátor pěknou a dojemnou řečí význam slavnosti vylíčil. Slavnost tato odbývala se sice jen soukromně po domácku, ale učinila na účastníky dojem tak mocný, že nebylo možné ubrániti se slz. Úchvatný byl to okamžik, kdy velebný pán s představenstvem a po nich ostatní občané trojím rýpnutím do země kopání základů zahájili. Slzy vděčnosti kanuly při tom za milost, že jim Všemohoucí dopřál dávno touženého dne tohoto se dočekati. Dne 24. června odbývalo se svěcení základního kamene a zároveň jubilejní slavnost 40 letého panování J.V. císaře a Krále Františka Josefa I., na kterouž památku zasazena jest do zdi chrámové pamětní deska. Také sv. otec Lev XIII. slavil 1. ledna toho roku své 50. 36
leté kněžské jubileum. Také toto jubileum bylo v obci naší a sice ve svatvečer před novým rokem slaveno. Celá vesnice byla osvětlena, hudba hrála, střílelo se z hmoždíře a žáci zdejší školy zapěli Papežskou hymnu na návsi u sochy sv. Floriána. V tomto roce čítá obec naše 117 čísel domovních, 670 obyvatelů, má jednotřídní školu, kterou navštěvuje 150 dětí. Zbývá ještě podotknouti, že práci stolařskou při stavbě této převzal stolář zdejší Karel Zbořil, práci kovářskou kovář zdejší Antonín Smékal, vazbu dělal pan Berg z Vyškova a práci zámečnickou pan Fiedler z Ivanovic. Zvony objednala u zvonolijce Emila Vebra v Brně a hromosvod zhotovil p. J. Lefenda, zámečník z Olomouce. Na konci zasluhuje chvalné vzpomínky péče stavitele p. Antonína Zajíčka o řádné provedení stavby, jeho políra Martina Havlína péče o pořádek a bezpečnost dělníků, obětavost představenstva obce, obecního i stavebního výboru, jakož i všech občanů, kteří mnohé práce při stavbě této zdarma a rádi konali. Bože milostivý, jenž všecky věci dobře řídíš a spravuješ, uděl nám milosti, bychom dílo ve jménu Tvém započaté ku Tvé cti a slávì také šťastně a svorně dokončili.
A nyní ještě slovíčko k Vám, drazí potomci, jimž tato listina snad někdy do rukou se dostane: važte sobě chrámu tohoto, který jsme s velikou obětavostí zbudovali, navštěvujte jej často, buďte věrni víře po otcích zděděné a pamatujte na nás, kteří již dávno v hrobech odpočívati budeme, někdy také “Otčenášem”. Dodatek: Nedopatřením opomenuto v listině podotknouti, že odkázal ve prospěch kostela Antonín Krejčí, čtvrtlánik číslo 45. v Drysicích obnos 800 zl.r.č. a pole ve výměře 666 sáhů. Odkaz tento přispěl nemálo k tomu, že chrám již nyní stavěti se může, což šlechetnému dárci milostivý Bože na věčnosti hojně odplatit ráčiž. V Drysicích dne jedenáctého prosince roku tisícíhoosmistého osmdesátéhoosmého. Jan Bouda, učitel a zapisovatel, Jan Korčián, starosta, Jan Tauš, první radní, Cyril Vorálek, druhý radní, Karel Zbořil, třetí radní Členové obecního zastupitelstva: František Ryšánek, Cyril Šoc, Benedikt Spisar, Karel Řezníček, František Ryšánek, Josef Ros, Karel Tauš, Josef Polách, Petr Horák, Jan Altman, Jan Štefek, Jan Ryšánek, František Stěnička Stavební výbor: Jan Korčián, Jan Tauš, Cyril Vorálek, Karel Zbořil, Josef Polách, Cyril Mazánek, František Ryšánek, František Štefek, Karel Řezníček, Petr Horák, Josef Kludák, Cyril Krejčí Poznámka: Jan Kvapil, člen obecního výboru byl dnes před podpisováním této listiny, totiž 10. dne měsíce prosince pochován. 37
PAMĚTNÍ ZÁPIS O POŠKOZENÍ ŘÍMSKOKATOLICKÉHO FARNÍHO KOSTELA A FARY V DRYSICÍH U VYŠKOVA VÁLKOU V ROCE 1945 A O OPRAVĚ TÉHOŽ KOSTELA A ZNOVUVÝSTAVBĚ FARY V DRYSICÍCH V ROCE 1947
Podepsaný Josef Ambros, farář v Drysicích zde vypisuje tyto památné události: V neděli 29. dubna 1945 německá armáda, když vyklidila Vyškov, zaujala bojové postavení podél státní silnice od Německých Prus ku Brodku. Němci, kteří měli obsazenou i Želeč, odhodlali se hájit státní silnici. Tak se ocitli Drysice přímo v bojové frontě. V neděli 29.4.1945 dorazili do Drysic četné německé tanky a motorová vozidla. Vlastní německé vojenské síly byly 29.4.1945 v Drysicích slabší. V neděli 29.4.1945 obsadila ruská armáda maršála Malinovského Ivanovice na Hané a zaujala bojové postavení proti Němcům, kteří se formovali podél státní silnice. Bylo slyšet domněnky, že kdyby Rusi dne 24.4.1945 postupovali dále, že by byli bez větších potíží obsadili i Drysice. V noci z 29.4.1945 na 30.4.1945 dorazila do bojové fronty u Drysic elitní německá SS divize. Jedni říkají, že to byla hannoverská divize, jiní, že to byla elitní divize se standartou Adolfa Hitlera. Tato divize byla dobře vyzbrojena dělostřelectvem a zvláště bylo možno pozorovat v oblasti drysické hojně německých pancéřových tanků různé velikosti. Tato divize patřila do německé armády maršála Ferdinanda Schörnera. Německá fronta měla tři linie. První linie, která se velmi měnila, běžela na pozemcích mezi Drysicemi, Želčí a Chválkovicemi - mezi Drysicemi a Ivanovicemi na Hané - mezi Drysicemi a letištěm u Německých Prus. Druhá německá linie probíhala samotnou obcí Drysice, kde v zahradách a za stodolami stály německé tanky, polní děla a protiletadlová děla a granátomety. Na hůrách domů byly umístěny německé kulomety. 38
Třetí německá linie probíhala přes Mejlice, přes les “Příhon”, přes pozemky “Vinohrady” a “Žlibky”. Tyto linie byli od Němců obsazeny šachovitě, o nějakých souvislých čarách nelze mluvit. V lesích kolem Podivic byly německé zálohy a padesát německých děl. Německá děla z “podivicka” střílela k Želči, k Chválkovicím, k Ivanovicím n/H a k letišti. Přes Drysice vedla pro Němce ústupová cesta k Plumlovu a k Drahanům, a proto jim záleželo na držení Drysic. Rusi vycítili strategickou důležitost Drysic a proto na Drysice tvrdě útočili. V neděli 29.4.1945, když ustupující Němci přijížděli do Drysic od Vyškova a od Ivanovic n/H, o půl třetí hodině odpoledne asi třináct ruských letadel, které letěly od Vyškova a udělaly zpětnou otáčku nad kamenolomem u Želče, zaútočily střemhlav na německé tanky a vozidla v Drysicích. U fary stála dvě německá nákladní auta a z toho důvodu drysická fara byla zasažena ruskou leteckou bombou - 500kg těžkou - a za strašného rachotu vyletěla z poloviny do vzduchu. Fara byla jednopatrová a velmi pevně postavena. Kdyby její zdivo nebylo postahováno silnými pásy z ocelového plechu, byla by se celá rozsypala. Při tomto leteckém útoku, dle vyprávění očitých svědků, bylo zabito asi 20 německých vojáků a dosti jich /20-25?/ bylo poraněno. Němci byli zabiti - vedle fary - na konci “Nové ulice” vedoucí k Brodku - u paní Anny Řezníčkové č. 120 - u pana J. Kopřivy č. 6 - u pana B. Krejčího č. 8 a jinde. Ten den ruská letadla ještě třikrát přeletěla přes Drysice, střílíce z palubních zbraní na Němce, pochodující po státní silnici. Pan Jan Janský, který 29.4.1945 odpoledne vezl svého tatínka Vladimíra Janského z čísla 134 do nemocnice do Prostějova, protože byl bombou těžce poraněn, dosvědčuje, že v příkopách podél státní silnice z Drysic do Brodku leželo asi 35-40 zabitých a raněných Němců střelbou ruských letadel. Němci mrtvoly svých vojáků co nejrychleji po boji odklízeli a odváželi, takže bylo těžko odhadovat jejich ztráty. Od 30.4.1945 do 9.5.1945 pokračoval tvrdý boj mezi Rusy a Němci o Drysice. V úterý 1.5.1945 vyrazilo ruské vojsko údolím “Počápka” od Ivanovic n/H směrem na Želeč a Želeč byla tento den Rusy obsazena. Přitom část postupujícího ruského vojska, dle očitých svědků 150-300 mužů, odbočila a ve směru od Chválkovic zaútočila na Drysice. Po poledni 1.5.1945 se ozvala silná ruská dělostřelba, která se chvílemi měnila v bubnovou palbu. Na tuto ruskou dělostřelbu zuřivě z Drysic odpovídaly německé tanky, děla, granátomety a kulomety. Linie hlavního německého odporu se táhla za “humny obce od hřbitova až k “Hliníku” a druhá linie německého odporu byla v zahradách a dvorech domů na “Nové ulici”, obrácených ke Chválkovicím a na náves “na dědině”. Žel, ruský oddíl, který vniknul do Drysic byl zaskočen na křídlech německými vojáky a po zuřivém boji, v němž se střílelo hlavně z automatických pušek, byli Rusi po krvavých ztrátách vytlačeni Němci z Drysic. Na silnici v “Hliníku” zůstaly dva ruské polní kulomety rozstřílené. V boji 1.5.1945 bylo v “Hliníku” na stráni na jižním okraji rybníčka deset zakopaných a zamaskovaných německých granátometů, které střílely na ruskou linii k Ivanovicím n/H. U každého granátometu byli tři Němci. 1.5. nebo 2.5. 1945 ruské letadlo tyto granátomety vypátralo a zasypalo střelbou z palubních zbraní. Devět krytů s granátomety a německou posádkou bylo prostříleno a hodně německých vojáků zabito a těžce zraněno. Během půl hodiny však byly zničené německé granátomety nahrazeny jinými a stejně i zabití němečtí vojáci byli nahrazeni druhými. Kolik ruských a německých vojáků v Drysicích padlo v boji dne 1.5.1945, kdy se bojovalo pažbou i bodákem není přesně známo. Později bylo v parčíku “Na dědině” v Drysicích pohřbeno 9 ruských vojáků a 1 německý voják. Když Rusi dne 1.5.1945 ustoupili z Drysic, začali německé vojáky v Drysicích bombardovat dělostřelbou a 39
podnikli na Drysice asi mezi 4 a 5 hodinou odpolední druhý střemhlav letecký náletový útok. Tento druhý nálet způsobil Drysicím těžkou škodu - neboť dosti rolnických i domkařských obydlí bylo zapáleno nebo pobořeno - hodně dobytka a drůbeže zničeno. Praskot hořících střech, řev dobytka při požárech ve chlévě, přičemž některé kusy dobytka zaživa uhořely - to vše vytvářelo strašné chvíle v Drysicích v úterý odpoledne dne 1. května 1945. Pisatel této listiny - farář - ukrytý v zemákovém sklepě u stařečka Jana Kotyzy na č. 57 sám byl toho očitým svědkem. Kolik Němců zahynulo při druhém ruském leteckém náletu na Drysice není známo, neboť Drysičtí s úzkostí v srdci byli ukryti ve sklepních krytech. Ve středu 2. května 1945 mezi 4. a 5. hodinou ranní podnikly německé tanky a němečtí vojáci protiútok proti Rusům, zakopaným na polích před Drysicemi a při tomto útoku Němci pronikli až k samotným Ivanovicím n/H a sice ke kříži, který stojí před Ivanovicemi na silnici vedoucí z Drysic do Ivanovic. Nechybělo mnoho a Němci by dobyli Ivanovice zpět. Další dny od 2.5.1945 do 9.5.1945 se dále mezi osvobozující ruskou armádou a armádou německou tvrdě bojovalo. Rusi podnikli ve dne, ale i v noci několik útoků na Drysice, někdy pronikli až na sám okraj obce, ale byli vždy Němci odraženi. V neděli 6.5.1945 o desáté hodině v noci pronikl ruský oddíl útočící od Chválkovic až k “Nové ulici” v Drysicích, ale po krátké přestřelce ustoupil. Od 29.4.1945 do 9.5.1945 pálila ruská děla, granátomety a občas i “kaťuše” na Drysice od Želče, od Chválkovic, od Ivanovic n/H a od silnice mezi Ivanovicemi n/H a Vyškovským vojenským letištěm. Po německé kapitulaci se zjistilo, že na Drysice a drysický katastr dopadlo mnoho tisíc ruských granátů, šrapnelů, granátů s vrtulkami, vypálených z ruských granátometů a také slušný počet ruských “kaťuší”. Ruské šrapnely a granáty byly ráže 7,5cm, 10cm, 12 cm, 15 cm. “Kaťuše” byly ráže 15 cm. Těžká ruská děla pálila na Drysic od Švábenic, od Orlovic i odjinud. Od 29.4.1945 do 9.5.1945 byli Drysičtí z 98% ukryti ve sklepích a krytech. Jenom časně ráno a večer někteří rychle vycházeli - co nejrychleji popravovali dobytek, podojili krávy, a s jídlem a mlékem se vraceli do krytů, kde si většinou v noci připravovali jídlo. Ve sklepě pod hospodou p. Františka Synka č.1 a ve sklepě pod domem paní Anny Řezníčkové č. 120 bylo ukryto dohromady asi 80-100 lidí. Stravovali se hromadně. V noci byly pro ně v hospodě připravovány brambory, polévka, káva, guláš - vařený z masa válkou usmrcené drůbeže a dobytka. Větší skupiny lidí byly též ukryty pod hostincem p. Františka Tichého č. 11 a pod drysickou mlékárnou. Rusi a Němci na sebe stříleli většinou ve dne, v noci býval klid, ale občas i v noci se rozehřměla střelba. Někdy pro náhlou střelbu se museli lidé vrátit do krytů, když vyšli popravit dobytek. Ve dne občas býval klid, ale přesto bylo nebezpečné vycházet z krytu na dědinu. Například bylo ticho - nebylo slyšet výstřelu z děla - najednou se ozvala exploze šrapnelu ve vzduchu a tašky a břidlice ze střech létaly na všechny strany. To, že někdy vybuchovaly náhle ve vsi šrapnely a granáty - aniž bylo slyšet výstřely z děl - to dělalo tuto válku velmi nebezpečnou a záludnou. Celkem chvílemi bývalo ticho, chvílemi se ozývala slabší nebo silnější dělostřelba, slabší nebo silnější rachot z kulometů a pušek. V noci bývalo vídat světelné rakety a někdy světlo z ruských reflektorů probodávalo v noci obec Drysice a okolí. V pondělí dne 7. května 1945 bylo slyšet silnou ruskou dělostřelbu o deváté hodině dopoledne, směřující od Želče k Ondraticím, kam Rusi od Želče útočili. Dne 8.5.1945 byl podniknut slabý třetí ruský letecký útok na “Zábraní” v Drysicích. Téhož dne byli ruští a rumunští vojáci zakopáni asi jeden kilometr od obce Drysice. 40
Při leteckém útoku na Drysice dne 29.4.1945 byli usmrceni tito farníci: Jan Tihelka è. 6, mládenec František Gregor č. 163, Marie Klimešová č. 158, poraněna byla Júlie Nováková z č. 4 a zemřela 6.5.1945. Těla těchto zemřelých v prostých dřevěných rakvích ležela na hřbitově u márnice až do 10.5.1945, kdy byla pohřbena. Dne 29.4.1945 byl též zraněn bombou rolník Vladimír Jánský z č. 134 a téhož dne zemřel v nemocnici v Prostějově. V dalších dnech bitvy o Drysice byl raněn šrapnelem rolník Jan Korčián z čísla 19 a zemřel dne 11. května 1945 v nemocnici ve Vyškově a pohřben byl v Drysicích dne 13.5.1945. Rovněž mladík Drahomír Knap z čísla 139, raněn byl šrapnelem a zemřel v lazaretě v Pustiměři dne 19. května 1945 a pohřben byl v Drysicích dne 21. května 1945. Celkem 7 farníků přišlo o život a několik dalších bylo zraněno. Zatímco Drysičtí byli během bitvy o Drysice ukryti ve sklepích a krytech, němečtí vojáci rabovali a kradli. Brali dobytek, brali potraviny a nádobí do svých polních bunkrů. Brali též cenné věci, brali prádlo a šatstvo. Vykládalo se, že Němečtí vojáci, oblečeni do ženských šatů, stříleli v bitevní linii na Rusy, aby je tak popudili proti civilnímu obyvatelstvu v Drysicích. Dne 7. a 8. května 1945 v polní linii před Ivanovicemi n/H zesílený ruský amplion vyzýval německé vojáky, aby se vzdali. Ve středu dne 9. května 1945 Němci kapitulovali. Nejprve vnikli do Drysic rumunské hlídky a za nimi se valili rumunští vojáci a veliké ruské vojenské síly, všeho druhu zbraní. Rychle postupovali za ustupující německou armádou, aby ji obklíčili. Přicházeli od Brodku a od Ivanovic n/H. V Drysicích ležela dvě zničená německá nákladní auta, v Mejlicích vyhodili do vzduchu Němci svůj tank. O desáté hodině dopoledne bylo slyšet z podivických lesů silné výbuchy - to Němci ničili své zbraně, střelivo a zásoby. Kolem Podivic takto zničili svých 12 tanků, 154 nákladních aut a mnoho jiných zbraní, munice a vojenských zásob a též věcí, které Němci nakradli v moravských osadách. Drysický farář P. Josef Ambros během bitvy takto byl ubytován: v noci 29.4.1945 byl v lese na Příhoně, v nocích 30.4 - 1.5. - 2.5.1945 byl v zemákovém sklepě stařečka Jana Kotyzy číslo 57, a v nocích 3.- 8.5.1945 byl ve sklepě pod hospodou pana Františka Synka è.1. V tomto sklepě pana Synka se modlíval s farníky “Litanie” a míval náboženské promluvy během bitvy. Válkou utrpěla celá obec Drysice veliké škody. 80% vesnice bylo bombardováním úplně zničeno nebo těžce poškozeno. Někteří očití svědci tvrdí, že i Němci zápalnými kuličkami z pušek zapalovali drysické domy. Celkem bylo válkou v Drysicích zničeno a rozbořeno 42 domů, 42 kůlen a 41 úplně rozbořených a vyhořelých chlévů. Ze 183 drysických domů zůstalo pouze 11, které nebyli válkou poškozeny. Veliké ztráty utrpěli Drysičtí i na majetku: uhynulo 106 vepřů, 45 krav, 22 kozí, 960 kusů drůbeže, 18 kusů koní bylo odcizeno. I jinak utrpěli Drysičtí ztráty: zničeno bylo 30 vozidel (vozů, kočárů, aj.), 303 kusy hospodářských strojů. Kromě toho jiného hospodář. náčiní bylo zničeno za 100.000,-Kčs. Ze zničených domů v Drysicích se do vesnic německého ostrůvku u Vyškova a do Sudet vystěhovalo 31 rodin. Válečnou dělostřelbou byly též způsobeny škody na polích a na ovocném stromoví v zahradách. Též na lesním stromoví na “Příhoně” byla učiněna značná škoda. V obci, na polích a v lese leželo velké množství ruských i německých nevybuchlých granátů, šrapnelů, ručních granátů, německých protitankových a nášlapných min - dále hodně kulometných a puškových nábojů, vojenských německých přileb a dosti jiných vojenských předmětů a 41
rozstřílených zbraní. Když 1. května 1945 odpoledne vnikli Rusi do Drysic, byli od Němců vytlačeni, asi 7 ruských vojáků v Drysicích zůstalo. Skrývali se po domech a Drysičtí je živili. Někteří byli raněni, někteří zůstali ukryti v Drysicích až do 9.5.1945, kdy vkročilo do Drysic ruské vojsko. Jednoho raněného zajatého ruského vojáka němečtí vojáci SS v lese na “Příhoně” ukrutně umučili. Vyřezali mu jazyk, vyloupali oči a rozbili mu hlavu. Čtyři Drysičtí nalezli jeho zohavenou mrtvolu a v lese na “Příhoně” ji pohřbili. Po německé kapitulaci projížděly Drysicemi nějakou dobu silné ruské vojenské jednotky. Byly to tanky, dělostřelectvo, pěchota, jízda a kolony dopravních nákladních aut. Rusové bývali též často na noc u Drysičanů. Drysičané s chovali k Rusům přátelsky a jak bylo slyšeti, někteří s nimi provozovali výměnný obchod. Později, hlavně v srpnu, září a říjnu 1945 projížděly Drysicemi četné ruské dopravní kolony nákladních aut, vozících z Horního Slezska stroje, zboží, polní plodiny a černobílý německý hovězí dobytek a ovce. Vozili vše k Vídni a odtud po Dunaji dále do Ruska. Četná stáda černobílého hovězího dobytka z německé říše hnali Rusové po státní silnici přes Drysice směrem k Vídni také pěšky. Takové stádo mívalo obyčejnì sto kusů dobytka, objížděl ho jeden muž na koni a doprovázelo je několik žen, většinou to byly Ukrajinky. Jednu podzimní neděli přešlo přes Drysice 14 takových stád. Stádo vždy určitou dobu odpočívalo a tábořilo na polích vedle silnice, určitou dobu putovalo po silnici. Bylo slyšet mnoho bučení a některé kusy cestou i padly. Tento dobytek spásal po obou stranách státní silnice obilí, řepu a trávu a napájel se z polních potoků. Němečtí utečenci, kteří již dříve uprchli z německého Horního Slezska před postupující ruskou armádou, po německé kapitulaci 9.5.1945 putovali houfně po státní silnici přes Drysice směrem k M. Ostravě zpět do svého bývalého domova. Byli to většinou staří lidé, ženy a děti. Šli unaveni a hladoví. Nocovávali ve zbytcích zničené drysické fary a v poškozeném farském chlévě. Jedna putující německá stařenka, vezoucí se na voze, před Želčí zemřela - Němci položili její mrtvolu do silničního příkopu a ujeli. Drysická ozbrojená národní hlídka, stojící na křižovatce u Drysic zajala neznámého cizince. Byl to převlečený SS man. Předali ho kolemjdoucí Čsl. pol. pátrací stanici. Poněvadž neuposlechl podmínek kapitulace a choval se podezřele, byl na silnici za Drysicemi za hřbitovem popraven zastřelením. A co dělali Drysičtí po německé kapitulaci? Ihned jako lvi se dali do práce. Začali opravovat válkou poškozené domy a střechy. Nejdříve střechy, neboť v celých Drysicích skoro ani jedna střecha nezůstala nepoškozenou. Po celém okrese se sháněli pokrývači pro Drysice. Jaké škody utrpěly kostel a fara? Kostel při leteckém útoku dne 29.4.1945 přišel o všechno sklo v oknech. Po německé kapitulaci dne 9.5.1945 byl stav kostela následující: v kruhu kolem kostela bylo nejméně 12 jam od leteckých bomb - z nichž jedna byla vzdálena od sakristie jenom 2 m. Jámy měly průměr asi 5 m a hluboké byli asi 2 m. Jedna z nich byla u sakristie, druhá vedle farské zahrady, třetí a čtvrtá před hřbitovem atd. Tedy některá blíž, jiná odpodál kostela. Podélná jižní stěna kostela od Ivanovic byla zasažena nejménì asi 10 těžšími granáty a mnoha jinými střepinami. Koruna lípy před kostelem byla těžkou ranou zničena, hlavní dveře provrtány. Jeden těžký ruský granát /nebo katuše?/ vlétl od Ivanovic do “kněžiště” a vybuchl ve zdi nade dveřmi do sakristie a vyrval ve zdi veliký otvor. Vrchní část hlavního oltáře nad mensou byla smetena na zem a svatostánek byl zezadu roztržený. Titulární obraz Narození Panny Marie ležel na zemi propíchaný 42
střepinami. Obraz “křtu Páně” u křtitelnice byl zničený, obraz “Křížové cesty”-14 zastavení byl zničený, věčné světlo poškozeno a schody na kazatelnu poničeny, sakristie a strop v ní zdemolovány, takže do sakristie pršelo. Proto později deštěm byly poškozeny bohoslužebné knihy a bohoslužebná roucha. Jiný ruský granát, který vlétl do kostelní lodi, zničil obraz “Křížové cesty”-1.zastavení a jiný obraz “Křížové cesty” těžce poškodil. Horní část bočního oltáře “Božského Srdce Páně” byla tlakem vzduchu rozmetána a socha “Srdce Páně” ležela na zemi kupodivu neporušená. Též horní část druhého bočního oltáře se tlakem vzduchu rozestoupla /oltář sv. Josefa/. Také oltář Sedmibolestné Panny Marie a socha na něm byly poškozeny. Zpovědnice se tlakem vzduchu rozletěla, varhany a korouhve byly střepinami propíchány. Poškozena byla i nástěnná malba v kostele. Zde výše uvedené dva ruské granáty vlétly dovnitř kostela okny. Do kostelní střechy udeřilo 45 ruských granátů a proto střecha na kostele a na věži byla prostřílena. Klenba nad kněžištěm byla na dvou místech proražena. Hned po 9.5.1945 pracovní četa očistila kostel od skla a rumiska na rozkaz MNV a o první neděli bylo slavnostní “Te Deum” na poděkování za vysvobození z německého jařma. Několik mší svatých se v první dny sloužilo u hlavního oltáře s obtížemi, proto byl zřízen provizorní oltář na stole pod “chórem”. Během pěti měsíců po 9.5.1945 byla zasklena okna v kostele, oltáře a vnitřek kostela byly částečně opraveny, opraveny varhany, střecha na kostele a na věži. Poněvadž byly zničeny dva oltáříčky, baldachýn, bohoslužebná roucha a kostelní plátna, a poněvadž byla zdemolována válkou náves - slavnost “Božího Těla” v roce 1945 se v Drysicích nemohla slavit. Proč byla řízena dělostřelba na kostel? Za kostelem podél severozápadní stěny jezdil německý tank, který rychle střílel na ruskou linii k Ivanovicím n/H a rychle se schovával za kostel. Na hřbitově byly ruskou dělostřelbou citelně poškozeny márnice, zeď, pomníky, stromy i brána. Škoda způsobená válkou na kostele a na hřbitově v Drysicích byla odhadnuta na obnos 853.000,-Kčs. Fara v Drysicích dne 29.4.1945 o půl třetí hodině odpoledne byla zasažena ruskou leteckou bombou 500 kg těžkou. Bomba prorazila strop nad prvním patrem a nad přízemím - narazila na železnou traverzu v klenbě a vybuchla. Výbuchem bomby celá polovina pevné jednopatrové fary ve směru od “Zábraní” vyletěla do vzduchu a druhá polovina fary byla strašně zdemolovaná. Po výbuchu část farského dřeva a zdiva vyletělo do vzduchu a dopadlo na domy až na “Malém Zábraní”. Když bomba zasáhla faru, byl podepsaný farář P. Josef Ambros se dvěma osobami ve sklepě pod farou a jenom ochranou Boží zůstali naživu, neboť pouze jeden a půl metru od nich se sesypala klenba a zdivo do sklepa. Kdyby bomba dopadla na dno sklepa zahynuli by. Ze sklepa, v nìěmž bylo husté 43
mračno sírového kouře z bomby, s pomocí Boží vyběhli ven - při tom jim zničené schodiště fary viselo nad hlavou - a ukryli se v lese na “Příhoně”. Na faře v “kostelní jizbě” byly uskladněny některé kostelní věci, jež byly bombou úplně zničeny. Byly to jesličky s figurkami, část Božího hrobu, baldachýn, dvě bílé dalmatiky, některé ornáty, alby, rochety, štoly, korouhvičky atd. Nejcennější ornáty, kalichy, monstranci, cenné peněžní kostelní papíry, zakládací listy fundací, kroniku, vkladní zálož. knížky, hotové peníze, kostelní svícny a mešní víno dal farář zazdít již před frontou 29.3.1945 ve výklenku farského sklepa - kde to vše, bohudíky, bylo pro kostel zachráněno. Farářovi se dne 29.4.1945 též podařilo s nasazením vlastního života zachránit z fary všechny matriky. Takto 90% úředních listin zůstalo bohudíky neporušených v nevyhozené polovině fary a odtud byly odneseny po německé kapitulaci do nového farářova bytu u paní Anny Řezníčkové a zde byly uspořádány (v domě č. 120). Výbuchem bomby byly bohužel na faře zničeny archeologické vykopávky z hradu “Mejlice”, shromážděné prvním drysickým farářem, čestným kanovníkem P. Františkem Vaculíkem. Je jich velká škoda, neboť byly velmi cenné. Zbytek fary, stodola, chlévy a zahrada při ní byly ve dnech 1.5.-9.5.1945 hustě zasypávány ruskou dělostřelbou a citelně poškozeny, neboť se v nich skrývali Němci. Celkové škody způsobené válkou v roce 1945 na budově fary, na hospdářských objektech při ní a na farské zahradě činily 867.500,-K. Fara a kostel dohromady utrpěly válečnou škodu ve výši 1.720.000,-K. Brzy po válce předseda prvního Národního výboru v Drysicích - Jan Němeček, krejčí č.26 s několika dalšími členy MNV zadal rozebrání zničené drysické fary staviteli p. Aloisi Dobešovi z Vyškova - drysickému rodáku, a sice za materiál z rozebrané fary a za 9.000,-K. Zničená fara byla rozebrána až do základù do 30.6.1946. Tentýž stavitel v roce 1945 provizorně opravil kostel a hospodářské objekty při faře. Od 1.1.1944 do 31.12.1945 bylo sebráno v Drysicích na darech na drysický kostel 83.635,75,-K. Z toho na kostel bylo vydáno do 31.12.1945 71.662,45,-K. Dnes - 26.9.1947 zbývá na vázaném vkladě v Hosp. záložnì v Drysicích 11.696,30,-K. V Hosp. záložně v Drysicích je též vázaný vklad - dar od ètyø dárcù na kostel 8.921,-K. Arcibiskupská konsistoř v Olomouci v roce 1946 dala na poškozený drysický kostel dar, který je na vázaném vkladu ve Spořitelnì ve Vyškově v obnosu 20.000,-K. Farníci drysiètí sebrali na kostel v nové měně obnos 24.982,-Kčs 44
Z toho na nové jesličky a na kostel vydáno 15.739,-Kčs takže zůstalo 9.243,-Kčs V roce 1947 Ministerstvo techniky dne 7.1.1947 poslalo na kostel obnos 50.000,-Kčs. Farníci sebrali na kostel 16.500,-Kčs Farníci sebrali na kostel 1.931,-Kčs Zbytek z roku 1946 9.243,-Kčs Spolu 77.674,-Kčs Z toho vydáno 1.6.1947 záloha na věžní hodiny na kostelní věci takže dnem 28.9.1947 zbývá
25.000,-Kčss 600,-Kčs 52.074,-Kčs
Stavba nové fary: Dne 14.5.1946 obdržel farní úřad v Drysicích od ONV ve Vyškově přípis č. 1713/1 ze dne 6.5.1946 o stanovení nové stavební čáry pro novou faru, stanovené Zem.n.v. v Brně v tomto smyslu: 45
Kvůli vyrovnání oblouku státní silnice se musí novostavba nové fary v Drysicích posunout na farský dvůr a to tak, že přední průčelní stěna fary bude tam, kde byla poslední zeď staré fary ode dvora. Plán na novostavbu fary v Drysicích vypracoval drysický rodák, stavitel Donát Kolařík v Postřelmově u Zábøehu. Tento plán byl po některých změnách příslušnými úřady schválen. Zem. nár. výbor v Brně výměrem č. 6980/46+III.sl8 ze dne 20.12.1946 oznámil MNV v Drysicích, že z prostředků Ministerstva vnitra určených za zálohu na náhradu za vál. škody se určuje Drysicím na opravu kostela a fary obnos 450.000,-Kčs. Zbytek nákladu na opravu kostela a na novostavbu fary hradí obec Drysice, která dle závazků je povinna opravit nebo znovu postavit kostel a faru. MNV v Drysicích odhlasoval dne 11.2.1947, aby novstavba fary a oprava kostela v Drysicích byly zadány staviteli p. Oskaru Funtíčkovi z Ivanovic na Hané. Přihlíželo se i k tomu, že pan Funtíček má svou vlastní cihelnu a pilu. Nìkteří drysičtí občané však kvůli rozpočtu v nabídce pana Funtíčka podali rekurs proti zadání práce panu Furtíčkovi. Vyřízení tohoto rekursu trvalo 2 měsíce, následkem čehož pan stavitel Funtíček začal pracovat na kostele a faře o 2 měsíce později. Vzhledem k tomu, že se během těchto dvou měsíců zvýšila cena stavebního materiálu, zvýšil se proto rozpočet jak na novostavbu fary, tak i na opravu kostela. Začátkem èervna 1947 se začal svážet stavební materiál a rovněž se začalo s kopáním základů pro novou faru. Dne 1.7.1947 byl slavnostní poklep základního kamene od MNV a od drysického faráře. Budova nové fary rychle vyrůstala. Nové zdi v důsledku tropického vedra dobře prosychaly. Dne 28.9.1947 je nová fara z větší části již hotova, chybí ještě eternitová krytina na střeše, vnější omítky, zasklení oken a vnitřní úprava. Okolo farského dvora budou zídky se dvěma vjezdy na dvůr. O něco později po zahájení stavby nové fary byla zahájena oprava kostela. Kolem celého kostela bylo postaveno lešení, aby jej bylo možné celý zvenčí omítnout. Dnes toto omítání kostela je z 50% hotovo. Při práci na kostele se poznalo, že vazba pod střechou věže je prohnilá, proto celá střecha věže byla rozebrána a dává se střecha nová, která je k dnešnímu dni už z 90% hotová. Zítra, 29.9.1947, dáme do věžní báně tuto listinu. Na věži se připravuje místo pro nové elektrické hodiny, které budou stát 20.000,-Kès. Tento obnos bude hrazen sbírkami farníkù. Rozpočet na opravu kostela činí 204.664,-Kčs Rozpočet na opravu věže a kostela činí dohromady 398.806,-Kčs Rozpočet na novostavbu fary činí 819.001,-Kčs Dnes je v Drysicích 580 obyvatel. Do obecné školy chodí 40 dětí - do měšťanské školy v Pustiměři a do škol ve Vyškově 10 dětí, celkem tedy je 60 žáků. Stavitel, pan Oskar Funtíček, provádí práce na kostele a na faře svědomitě a poctivě. Předseda Místního národního výboru v Drysicích, pan Karel Horák, rolník č. 18, se obětavě staral a dosud stará o opravu kostela a novostavbu fary. Pán Bůh mu to vynahraď. 46
Dnes je papežem ve svaté římskokatolické církvi Sv. Otec Pius XII., prezidentem v ČSR Dr. Edvard Beneš - ministerským předsedou v ČSR Klement Gottwald, děkanem ve Vyškovském děkanství vdp. kanovník Bohumil Bunža, sídlící ve Vyškově, farářem v Drysicích P. Josef Ambros. Dne 10.12.1944 bylo ve farním kostele v Drysicích vykonáno slavnostní zasvěcení Olomoucké arcidiecéze ochraně Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Díky Tobě, dobrotivý Bože, a přesv. P. Marii svatohostýnské za ochranu Drysic v kruté bitvě v roku 1945. A máme za co děkovat. Při hrozném válečném bombardování Drysic přišlo o život jenom 7 farníků. Později 18.11.1945 zemřela ještě následkem úrazu od vojenské dopravy paní Františka Nováková z Drysic č. 35. Veliké množství ostré válečné nevybuchlé munice zůstalo po frontě na “Drysicku” a v okolí. Ještě za rok po frontě bylo slyšet výbuchy tohoto střeliva, ničeného od odborníkù. Ve farském chlévě tohoto nevybuchlého střeliva byla uskladněna asi 3 nákladní auta. A přitom nikdo z Drysických touto municí nepřišel o život. Přesv. P. Maria svatohostýnská, sv. Floriáne, ochraňujte naši obec Drysice a vyprošujte těm, co budou v Drysicích po nás, světlo pravé, svaté cyrilometodějské víry. Římskokatolický farní úřad v Drysicích, na den sv. Václava 28. září 1947 Josef Ambros, farář a zapisovatel
Za místní národní výbor v Drysicích dne 28.9.1947 Horák Karel, předseda MNV Členové místního nár. výbru: Stěnička Josef č. 170, Knap Jan č.15, Zakopal Dobroslav č. 14, Václavík Jaromír č. 34 Kostelní hospodáři: Čech Ladislav č. 175, Kresta Jan č. 183, Zakopal Dobroslav č. 14, Touš Jan č. 62, Kojálek Josef č. 136, Kotyza Pavel č. 69, Raclavský František č. 12, Zemánek František č. 167, Holub Rudolf č. 97, Ambros Rudolf č.29, Říha Josef č. 95, Štefek František č. 176 47
TOMÁŠ KARDINÁL ŠPIDLÍK, SJ DRYSICKÝM FARNÍKŮM U PŘÍLEŽITOSTI 100. VÝROČÍ POSVĚCENÍ FARNÍHO KOSTELA, 25. ŘÍJNA 1996 (V ROCE 1992 VEDL EXERCICIE PRO MLÁDEŽ V KOSTELE NAROZENÍ PANNY MARIE V DRYSICÍCH)
Letos právě uplynulo 400 let od příchodu jezuitů do Čech. Pražská knihovna má v úmyslu to oslavit sérii přednášek. Ty se pochopitelně soustředí na kulturní práci a na školy Tovaryšstva Ježíšova v našich zemích. Ale nemělo by se zapomenout na okolnost, že to byl také začátek exercičního hnutí. Výsledky této staleté činnosti jsou nedozírné. Svatý Ignác žil v kritické době. Začíná novověk. Objevili Ameriku a jiné zaoceánské země. Nastupuje současně doba velkých objevů v přírodních vědách a v technice. Dobře dnes známe, jaké pokroky lidstvo v tomto posledním úseku svých dějin udělalo. A přece byl a je tento obrovský technicko-přírodovědecký rozmach spojen s velkým nebezpečím. Zapomnělo se na to, že je člověk schopen udělat nejzajímavější objevy sám v sobě, ve svém srdci. Před poslední válkou vyšla kniha, která měla úspěch. Její titul byl překvapivý: „Člověk – tvor neznámý“. V době, kdy se rozkládají atomy, kdy hledáme poznat meziplanetární prostory, jeden terén zůstává víc a víc neprozkoumaný: člověk sám, my sami. A přece už staří Řekové hlásali jako začátek vší moudrosti: „Poznej sám sebe!“ Nejde tu o poznání lékařské, ani psychologické, ale o objevení toho, čeho jsme schopni dosáhnout. Exercicie nás učí, že dokážeme spolupracovat s milostí k obnovení sebe a celého světa, připravovat příchod Božího království na tuto zemi. 48
První stránku KRONIKY OBCE DRYSICE v novém miléniu zdobí slova, Apoštolského nuncia, čestného občana Drysic. Jeho Eminence Giovanniho kardinála Coppy: 'S nejvřelejšími přáními všeho dobrého do dalších 800 let!/
KRONIKA Římskokatolické farnosti v Drysicích, začíná nové milénium slovy:
/„Jsem velmi rád, že jsem mohl u příležitosti 800. výročí založení obce Drysice slavit mši svatou k poctě blahoslavené Panny Marie. Ona ať žehná drahé farnosti a činí ji zahradou dobrých rodin, povolání, zdravé a dobré mládeže“/ 49
ÚSMĚVY TÝDNE Adam se jednoho dne vrátí pozdě domů. Eva mu povídá: "Adame, nemohu se zbavit dojmu, jestli nemáš nějakou jinou!" Adam ale uklidňuje Evu: "Evo, víš přece velmi dobře, že zde v ráji já jsem jediný muž a ty jsi jediná žena." Večer se Adam probudí v jakémsi polospánku a ucítí ruku Evy na své hrudi. "Co to děláš? Co se stalo?" ptá se Adam. "Ale nic, jenom přepočítávám tvoje žebra." Starý pan Kraus jde na hřbitov, aby se pomodlil u hrobu svého bývalého obchodního partnera Ábela Kuschnera. Na pomníku je napsáno: Zde odpočívá Ábel Kuschner, vzorný manžel a poctivý obchodník. Kraus si přečte tento nápis a v duchu si povídá: "Chudák Kuschner - musí ležet v jednom hrobě se dvěma cizími lidmi." Paní Herschlová přijde do nebe a ptá se svatého Petra, jestli by se mohla setkat se svým zemřelým manželem. Petr se dívá do počítače, ve kterém oddělení by se pan Herschl mohl nacházet. Nejdříve otevře kategorii "blahoslavení", ale jméno pana Herschla tam není. Potom Petr otevře kategorii "svatí", pan Herschl se tam opět nenachází. Bezradný Petr se proto ptá paní Herschlové: "A jak dlouho jste byli spolu?" "Žili jsme spolu přes padesát let." "A tak to je jasné, to manžel bude v kategorii "mučedníci," zajásá svatý Petr. Pan farář navštívil svého nejstaršího farníka, aby mu popřál k narozeninám. Pan Knecht slavil 99 let. Když se s ním potom kněz loučil, tak mu povídá: "A pane Knechte, doufám, že vám za rok budu moci popřát k té vaší stovce!" Dědeček se podívá na pana faráře a odpoví: "Proč ne, zatím vypadáte docela zdravě!" Na křižovatce dojde k autohavárii. Obě auta jsou na šrot. Z jednoho vyleze katolický kněz a z druhého rabín. Jako zázrakem se žádnému nic nestalo. Padnou si kolem krku a praví: "To musela být Boží vůle, že jsme přežili. Je vidět, že nás má oba Bůh rád. Proto nechme všech sporů, toto je jasné znamení!" Rabín se usměje a z vraku svého vozu vytáhne láhev. Otevře ji a podává knězi: "Na znamení smíření si připijme tímto božským nápojem." Kněz vezme a půlku láhve rychle vypije. Podá zbytek rabínovi, ten však láhev vezme a odhodí. "Co to děláš, bratře, proč si se mnou nepřipiješ?", ptá se kněz překvapený rabínovým chováním. "Já raději počkám na policajty," odvětí klidně rabín. Ke zpovědi přichází starší muž a začíná se zpovídat: "Hodně jsem pil, ale také jsem se hodně postil, takže tím se to vyrovná. Hodně jsem nadával, ale také jsem se hodně modlil, takže tím se to vyrovná. Hodně jsem kradl, ale také jsem toho hodně rozdal, takže tím se to vyrovná..." To už kněz nevydržel a povídá: "Bůh vás stvořil a ďábel si vás vezme, takže tím se to vyrovná!" Přijde ke zpovědi mladý muž. Kněz se ptá:" Máš nějaký problém?" "Já neustále hovořím sám se sebou, otče." "A odkdy?" "Od té doby, co jsem pochopil, že to je jediná možnost, jak o sobě slyšet něco pěkného." 50