Demokracie Ačkoli je demokracie silně spojena s vnímáním významu vlasti, bude zde odděleně popsán její význam, důvod a oblast jejího vzniku. Je třeba uvést, že v historii nebyl zaveden žádný systém demokracie bez toho, aby byl společností vyžadován. Demokracie nebyla nikdy prosazována systémy moci, ale byla vždy prosazována samotnými lidmi. První otázka která by se měla odpovědět, je co znamená demokracie. Každý z nás určitě slyšel alespoň pár desítek výkladů co znamená systém demokracie, ale je třeba definovat jádro tohoto systému. Snad nejvíce vnímaná verze je dnešní zavedený systém kde demokracie je politické zřízení, kterému je dána či odebrána moc na základě rozhodnutí většiny. Tento výklad však definuje parlamentarismus. Je třeba se nad tím pozastavit a vyjádřit jádro které demokracii definuje, protože jsme bohužel vychováni vnímat formy demokracie, které s tímto systémem nemají nic společného. To co definuje demokracii a tvoří její jádro je možnost i toho „posledního“ občana mít rozhodující účast ve formulování politiky a moci v jeho zemi. Ne jen pomocí voleb, ale jeho aktivní účasti ve všech postupech, které se jeho oblasti nebo zemí týkají, tedy v rozhodnutí a realizaci tohoto rozhodnutí v praxi. Od tohoto jádra se samozřejmě odvíjí a formulují další postupy a stanovení. Referendum například rozhodne na základě většiny o dané záležitosti a jejího postupu a na základě toho má právo každý občan se na této záležitosti aktivně podílet s danou odpovědností protože v rozhodnutí věří, nebo s ním naopak nesouhlasí, ale byl zvolen jej uskutečnit. Ve starověkém Řecku ono zvolení vykonával demos, tedy uskupení svobodných občanů města, později vznikl pojem lidu. Jádro demokracie tedy tvoří možnost se o dané věci rozhodnout a zároveň skutečnou možnost toto rozhodnutí vykonat v praxi. Z opačného úhlu lze říci, že demokracie neexistuje tam, kde je odebrána tato možnost od části občanů a to i když se jedná o menšinu. V demokracii není možné držet menšinu v ústraní ani z důvodu přesvědčení její samotné, ani kvůli obecnému rozhodnutí na základě toho, že nesouhlasí s rozhodnutím většiny. Demokracie nestanoví účast na základě názorů, ale na základě činů. Řešení zapojení i toho posledního člena společnosti našli starověcí Řekové ve formě losování. Náhodný los určil daného jednotlivce vykonat vůli většiny nezávisle na tom, jak se k této věci stavěl. Tehdy byl zaveden systém angažování občanů protože společnost vnímala fakt, že není možná existence funkčního politického systému s určitou části občanů v apatii. Zde se rodí další otázka a to proč se demokracie zrodila zrovna na Řeckém území. Z historie známe, že zřízení měst v podobné formě jako v Řecku existovalo již v Sumérské civilizaci (jížní část Mezopotámie, cca 2500 př.n.l.) a také v Egypské civilizaci, kde společnost měla také právní vědomí vedení města. Despotizmus který na východě i v Egyptě vládnul spočíval také v roli krále, ale jeho role nebyla stejná jako např. v Mykénách. Král tehdy vyjadřoval absolutní moc, se spoluúčastí s kněžskou vrstvou. Jak již bylo zmíněno, v Řecku nepanoval despotizmus a neexistovalo kněžství v podobě vlivné vrstvy. V Řecku vykonával roli kněze občan, který byl sněmem rodů náhodně slosován pro vykonáváni konkrétních úkolů a jeho výkon byl ohodnocován sněmem. V případě že jeho výkon neodpovídal požadavkům společnosti, konkrétní občan se nemohl příště účastnit losu pro vykonání tohoto úkolu. Jestliže se pak dopustil zneuctění náboženství byl popraven, protože jeho činy byly vnímány jako zneuctění celého města. Význam role krále ve starověkém Řecku lze vnímat z Homérových eposů, které v podstatě tvoří první psané historické památky. Tyto spisy můžeme porovnat se spisy popisujících dobu Sumérské civilizace nebo dobu faraónského Egypta, které mají zejména náboženský charaktér. Homérové spisy ze zabývají člověkem v jeho historické dimenzi. Až zarážející je nález v těchto spisech, kde nacházíme Homérovou snahu popsat psychologický stav jednotlivce či společnosti v podobě mýtyckého krále, kterého zúžoval pocit deprese. V rapsodii „A“ v Iliadě je popsán konflikt dvou králů, Achillea a Agamemnona. Achilleus představoval nejudatnějšího a nejúspěšnějšího Řeckého bojovníka a Agamemnón Mykénského krále. Homér si jména nevybral náhodně, při jehich rozložení zjístíme, že jméno Achilleus vzniklo ze starořeckého výrazu „achos“, což znamená smutek, zármutek a ze slova „illo“ nebo „leos“ (zde panuje spor), kde slovo illo znamená bloudit, touklat se a slovo leos zmanená lid. Agamemnón je odvozeno ze slova „Agan“ (hodně) a „memno“ (trvám na svém). Homér zde popisuje krále Agamemnóna jako „demobora“ (ten, který si přivlastňuje věci patřící lidu) a „lidožrouta“ (krutého vládce). Král Agamemnón zde představuje nového typu krále, absolutního vládce, který si násilím přivlastnil jmění společnosti rodů a Achilleus starého typu krále, který jmění rodu chránil ve prospěch celé společnosti a měl vlastnosti nejzdatnějšího bojovníka. Ve sporu dvou králů se v překladu Achilleus obrací na Agamemnóna a povídá: „A kdo jsi ty, psí čumáku (přímý překlad). Ty jsi nikdy nebojoval, ale posíláš do boje jiné místo tebe.“ Král Agamemnón na to odpovídá diplomaticky a s velice mírným tónem: „Dobře, ale říkáš to ty, jakožto nejsilnější a od bohů nejvíce obdarovaný. Já jsem těmito schopnostmi obdarován nebyl.“ Homér tímto popisuje náladu společnosti, která vnímá měnící se roli krále. Z jedné strany je král, který vyjadřuje společnost solidarity v podobě nejschopnějšího jedince a ze strany druhé je král, který se rodí v Homérovém období a který pozdějí vytvoří třídu aristokracie na jejíž základě se stanoví role monarchie. Psychologický stav společnosti na měnící se situaci popisuje Homér v postavě Achillea, který potlačuje svůj hněv, což mu způsobuje
pocit úzkosti a melancholie. V příběhu se chystal Achilleus dvakrát tasit meč a krále usmrtit, ale pokaždé ho bohyně Athéna zastavila, protože král byl pod ochranou bohů. Homér v podstatě popisuje změnu a přechod do nového období, zastávajíc se ale hodnoty a stanovení období starého. Odysseus jako ten nejsilnější, nejzdatnější a nejschopnější poráží nápadníky jeho ženy Pénelopy, kde nápadníci v eposu odpovídali aristokracii ve skutečnosti. Nápadníci tedy přicházeli do Odysseova království s úmyslem toto království převzít a proměnit jej v nový řád aristokracie. A i když v eposu Odysseus nápadníky poráží, ve skutečnosti nápadníci zvítězili. Máme zde vnímání celé společnosti, že tato proměna je špatná a nespravedlivá a vstupujeme do období temna, které historici a archeologové tak nazývají kvůli nedostatku informací. Pravděpodobně však dochází k násilným sociálním střetům. Dá se to odvodit i z prohlášení Hérakleita „Válka zrodila boha, válka zrodila i smrtelníka“, kde nepopisuje válku mezi městy, ale válku uvnitř města, tedy sociální konflikt. Přesto, že nemáme mnoho informací z období temna, existují spisy Řeckých filozofů v následujících letech, které zní jako pozdní ozvěna té doby. Například Řecký filozof a matematik Platón (427 př.n.l. – 347 př.n.l.) popsal sociální situaci společnosti, kde neexistovalo sobectví, vykořisťování ani utlačování a to v době, než přišlo období aristokracie. Je jasné, že se Platón neúčastnil archeologických vykopávek a průzkumů. Dění bylo předáváno přes vyprávění, spisy a báje a pozdější generace tak věděly, že tato společnost solidarity upadla z důvodu sobectví, touhy po vlastnictví a bohatství. Sám Platón následně podával své vlastní myšlení ohledně dokonalé společnosti na základě informací které dostal a skutečností kterou zažíval. V jednom z jeho prohlášení zní: „ Máme zde dvě města. Město chudých a město bohatých.“ Jev stále se otevírajících nůžek mezi chudými a bohatými rozpoutával konflikty ve společnosti a byl důvodem zrození demokracie, která byla později založena v klasickém období Řecka, v první polovině 5. st.př.n.l. po Řecko – Perských válkách. Hlavní sociální vzor této společnosti byli svobodní farmáři, tedy farmáři kteří vlasnili půdu a byli sami sobě páni. Vzorem nebyli velkostatkáři, protože bylo vnímáno že jsou pro společnost nepřínosní. Velkostatkář nepracuje, ale pracují za něj jiní. Nebyli to ani lidé zaměstnaní a odůvodnilo to jedno z prohlášení Řeckého filozofa Aristotelése který uvedl, že ten kdo pracuje pro jiné není svobodný, nýbrž otrok. Prohlášení zahrnovalo ne jen skutečné otroky, ale i zaměstnance pracující za mzdu. Demokracie v tomto období byla tedy odpověď svobodného farmáře, chovatele nebo řemeslníka na otázku moci v této společnosti. V otázce například kněžství byla potřeba účasti všech. Jako kněží byl zvolen náhodným losem občan, který se dobrovolně zapsal jako kandidát k této činnosti. Náhodný los byl používán z důvodu omezení uplácení. Přechod ze systému aristokracie, nebo-li monarchie na systém demokratický, se však konal přes tyranii. Tyrani byli demagogové, kteří využívali potřebu lidí zbavit se vládnutí aristokracie. Věřejně podporovali svržení monarchie ve jménu demokracie a po jejich zvolení nastavili systém tyranie a osobního obohacení. Lidi si tímto uvědomili, že nestačí převzít moc pomocí vyvoleného, který se později mohl projevit jako tyran nebo demagog, jak jej nazývali samotní Římané. Bylo zapotřebí nastavit systém tak, aby moc vykonávali všichni, tedy většina společnosti protože věděli, že to ve společnosti nastolí rovnováhu. Tento systém skutečné demokracie byl nastaven takzvanou demokratickou partií té doby, která vzala na sebe pojem vlasti. V čele s politikem a generálem Themistoklése (524 př.n.l. – 459 př.n.l.) se Atény chystaly na boj s útočícími Peršany. Themistoklés tehdy věřil, že hlavní bitva se odehraje na moři a nařídil tak předběžně postavit 200 triér (typ Řecké válečné lodi), nevídaný počet na tu dobu. Aténská společnost byla v podstatě rozdělena na dva tábory. Tábor aristokracie, který byl již dohodnut s Peršany a tábor zbylé společnosti, která vizi Themistoklése podporovala a byla připravena proti Peršanům bojovat. Naštěstí Atény známou námořní bitvu u Salamíny vyhráli a demokracie tak byla prozatím zachována.
Jsou zachovalé spisy vojenské historie, kde jsou popsány detajly této bitvy, které z klasických historických knih nejsou příliš známy. Součástí perského vojska byl i určitý počet podrobených a uplacených Řeků, z oblasti Thrákie, Makedónie, Thesálie a Iónie. Themistoklés si byl dobře vědom, že právě Řekové tvořili nejbojovnější část Perské flotily, která se pohybovala podél pobřeží. Nařídil tak vytesat velký počet tabulí, které umístil na skalnatém pobřeží. Tabule byly napsány v Řeckém jazyce a měly přimět Řeky k patriotismu a boji proti barbarům. Jednalo se o psychologický nátlak, který měl Řeky obrátit proti Peršanům. Jakmile Perská flotila těmito úseky proplouvala a nápisy si přečetla, vyhodnotila je jako nebezpečí vzpoury a zareagovala přesně tak, jak Themistoklés očekával. Přemístila Řeckou část flotily z pozice první linie do pozice rezervy. I vojsko Perského krále Xerxés I. obsahovalo Řecké bojovníky, ale také Řecké vojenské poradce samotného krále. Po známé bitvě u Thermopyl byly posláni na pole právě Řečtí hodnotitelé, aby zdokumentovali technický způsob boje a vyhodnotili tak výsledek na základě porovnání způsobu boje protivníka a vlastního vojska. Hlavní způsob dokumentace tvořila prohlídka mrtvých těl, kde sledovali jakým způsobem byli jejich vojáci zabiti, ve snaze pochopit technický způsob boje Řeků. Přesto, že měli Peršané k dispozici určité informace od Řeků v jejich armádě, tito Řekové nebyli zcela seznámeni se způsobem boje Sparťanů, který stál na základě jednotlivých vojáků, v semknuté falangové formaci. Jedno z těchto hlášení perskému králi, existuje dnes v britském muzeu a stojí v něm zpráva o velkém počtu mrtvých perských vojáků bez zjevných zranění na těle. Nebyli tedy zabiti ani oštěpem, ani mečem. Počet se pohyboval okolo sedmi tisíc a ve zprávě je uvedeno, že tyto těla měla polámané kosti. Bojové umění, které Sparťané ovládali se jmenovalo pankrátion, jedno z nejstarších známých bojových umění na světě. Toto bojové umění se učili všichni mladí Sparťané a umožňovalo jim si poradit s nepřítelem i po ztrátě zbraně a štítu a zabít jej vlastníma rukama. Pankrátion bylo bojové umění, které kombinovalo zápas tělo na tělo, kopance a box. Roku 648 př.n.l. bylo zavedeno i do olympyjských her v Řecku a mělo pouze tři pravidla. Bylo zakázáno vydloubnutí soupeřových očí, kousnutí a úder do oblasti varlat. V boji však proti útočícím Peršanům se nestanovili žádná pravidla, bylo zapotřebí spacifikovat protivníka co nejrychleji a nejefektivněji. Oblíbená kombinace začínala takzvaným headbutt, tedy úderem hlavou do hlavy soupeře, který jej dezorientoval a následné polámaní prstů na rukou. Poté bylo jednoduché zakončit např. zloměním vazu. Odpověď tedy na otázku proč se demokracie vytvořila na Řeckém území je fakt, že se tyto události odehrály právě tam a vzorem tohoto systému byl svobodný farmář, chovatel nebo řemeslník. A protože bylo zapotřebí tuto svobodu udržet, jedno z prvních záležitostí které města řešily, bylo zadlužení. Řekové dobře věděli, že jedním z hlavních důvodů podrobení se farmářů vládnoucímu despotismu v Mezopotámii, byl dluh. Není náhoda, že jeden z nejstarších dosud nalezených psaných zákonů, takzvaný Chammurapiho zákonník nastavuje pravidla pohledávek mezi farmáři a věřiteli, které tvořili král a kněžství. V jedné z vyhlášek je uvedeno, že pokud farmáře navštíví bůh Adad, jeho pohledávky budou pro tento rok vymazány. Bůh Adad představoval boha bouře, tedy přírodní katastrofu, která zničila úrodu. Tyto spisy existují dnes v muzeu ve Velké Británii a najdeme tam např. zmínky ohledně úvěru schváleného od boha Adad, kde boha reprezentovalo kněžství. Ve faraonickém Egyptě se setkáváme s podobnou rolí kněžství. V Egyptě vlastnilo zlato právě kněžství a byl to jeden z hlavních důvodů mnoha konfliktů kněžství s faraony. Ostatně důvodem proč se faraoni samonazývali potomci bohů byla snaha se k tomuto pokladu dostat. Faraoni si tímto vymáhali právo použití tohoto bohatství ve vlastní prospěch. Kněžství tedy mimo jíné používalo tento poklad jako nástroj vlastnictví, kontroly a utlačení farmářů a remeslníků té doby.
Socha zápasníků Pankrátia Římská kopie Řeckého prototypu, 3. st.př.n.l.
Tento vzor který v Řecku panoval, nebyl významný pouze z politického hlediska ale i z hlediska vojenského, protože vojenská síla tehdejších měst – států se opírala právě o svobodného farmáře a řemeslníka, nebo-li vojáka. Mladí Atéňané se v gimnáziu učili mimo filozofii, rétoriku a pod. i bojové umění a mohli se tak stát z vyškoleného občana i vycvičení vojáci. Tento sociální základ však dlouho nevydržel a jeho úpadek sledujeme v době útoku krále Fillipa II Makedónského (338 př.n.l.) na Atény. Demos, tedy svobodní občané v tehdejších Aténách byli v podstatě davy lidí, které dostávaly sociální podporu od tamní aristokracie. Tento základ občana – vojáka byl zbořen a Atéňané nakonec válku s Makedonci prohráli. V zachovalém spisu od Aténského politika Démosthenése (384 př.n.l. – 322 př.n.l.) je uvedeno prohlášení, které vyjadřuje snahu o návratu k onu základu, na kterém demokracie tehdy stála. Čas však nebylo možné vrátit zpátky, byla za potřebí sociální revoluce. A protože ve společnosti chyběly historické podmínky, kde sledujeme neschopnost společnosti si tyto významy uvědomit a vyjádřit je ve sjednoceném projevu, převládá v Aténách i dalších městech systém globální říše. Vládnoucí oligarchie, přesněji statkáři, časem vyčerpali možnosti využití tamní ekonomie měst – států a museli tak vyhledávat nová „pole“ využití. Nová pole využití zmanenalo rozšíření území pod jejich vlivem. Nástroj pro dosažení tohoto cíle byl nalezen v králi Fillipa II Makedónského a později i jeho syna Alexandra Velikého. Z tohoto důvodu je období vlády Makedonců považováno za období úpadku demokracie, i když v něj nacházíme sporadické snahy se k demokratickému systému vrátit. Tyto občasné plamínky vzdoru byly pokaždé úspěšně potlačeny, protože ve společnosti již chyběl základ o který by se ono postavení mohlo opřít. Podobný systém statkářů existoval i ve starocvěkém Římě, kde byly odehrány podobné snahy o stanovení občanských právech a moci. Po konečném potlačení dlouholetého lidového povstání, které vítězná strana aristokratických Římanů nazvala spiknutím, se účelově a ve velkém rozvíjí element proletarius, nebo-li prolatariátu. Výraz prolatarius vyplývá z latinského slova „proles“ (pro = majetek, les = bez), kterým v antickém Římě označovali tu nejnižší společenskou třídu, která neměla žádné vlastnictví a jediné co mohla společnosti přinést bylo potomstvo, nejlépe mužského pohlaví. Třída velkostatkářů a vlivné aristokaracie se snažila udržet lidi bez majetku a závislých na podpoře, než jim umožnit vlastnit půdu a „vzkřísit“ tak sociální požadavek uplatnění práv. Vnímali totiž skutečnost, že pokud občan vlastní půdu na které pracuje, uživí tím sebe i rodinu a přispívá tímto i celé společnosti, má právo se podílet i na moci v jeho zemi. Element proletariátu vytváří prostředí pro zrození dalšího jevu v Římě. Do té doby, kdy byl z politické scény odstraněn svobodný farmář, tvořil ve společnosti hlavní jev kontrastu otrok a otrokář. Zajímavé na té době bylo i to, že kvůli neúnosně vysokým daním se velký počet Římských občanů stávalo dobrovolně otroky. Podle platných zákonů neměl otrok právo stát se vojákem a byl osvobozen od placení daní. Vládnoucí třída na to brzy odpověděla zavedením nového systému, protože tento jev ohrožoval počet vojáků Římské armády. Římskou armádu doplňovali v značném množství žoldáci, kteří pocházeli ze třídy proletariátu. Odpověď aristokracie na zvyšující se počet otroků a tak i neplatičů daní zrodila nový jev, který změnil pojem otroka na jedince, který byl statkářem zavázán. Zrodil se tak nevolník dluhu. Nevolník dluhu byl svému pánovi zavázán tím, že svůj dluh splatí svou prací a prací své rodiny. Tyto dluhy se však nikomu nepodařilo splatit z důvodu, že knihu dluhu držel v rukou pán. Nový pojem nevolnictví přineslo současně i další změnu. Otroci byli do té doby vázáni k pánovi, kde za jejich pomocí přispívali k podpoře ekonomiky, která se kolem pána vyvíjela. Nevolníci však s novými pravidly byli vázáni k půdě, kterou pán vlastnil. Ocitli se tak velmi blízko k uvědomění, že na tuto půdu mají nárok, protože jsou to oni, kdo jí obdělává a pracuje na ni. Přesto, v průběhu historie, po mnoha úsilí, bouření a krveprolití, bylo ono právo uplatněno až po mnoha staletích, přesněji v 18. a 19. století. Na těchto základech se ve Francii tvoří nový spor mezi aristokracií a zbylou společností a rodí se nový element – pojem a význam lidu: „Lid jsou všichni členové společnosti, kteří tvoří jeden národ. Tímto vyplývá, že moc nevykonává někdo ve jménu lidu, ale lidé jako celek“ . Rodí se tak nový pojem národa a lidu v novém sociálním prostředí, kde: „Národ tvoří lidi. Lid je součet lidí jednoho národa. Vůle národa je vůle lidu a je vyjadřována pouze a jen lidmi“. Protože však ono určení znělo pro aristokracii nebezpečně, zrodila se umírněná verze filosofa Charles Louis de Secondat, baron de La Brède et de Montesquieu (1689 – 1755), která nabídla zřízení představitelů a samostatných úřadů s právní mocí. Verze, která tvořila systém aristokratciký, protože demokratický systém neuznává oddělené mocné skupiny či úřady. Demokracie uznává jediný zdroj výkonu moci a to je lid jako celek. Takový systém se rodí ve snaze chránit národ, tedy možnost soužití lidu na konkrétním místě v kombinaci s tradicí, historií a údaji. A tímto umožnit i tomu poslednímu členu společnosti se aktivně účastnit v budování jeho země. Tyto idee vyvrcholily po Velké Francouzské revoluci roku 1793 ve snaze je zavést a ukotvit přes takzvanou Jakobínskou ústavu. Faktorů, které vedly k Velké Francouzské revoluci bylo mnoho. Hnutí lidu se opíralo o filozofii Osvícenství v průběhu 18. století, které se silně distancovalo od monarchie a propagovalo demokratické myšlení založeno na lidských a občanských právech, sekularismu, tedy nezávislost státní moci a státních institucí od náboženství a také na víru
logického myšlení. Jeden z hlavních faktorů revoluce spočíval v posílení moci buržoazie (duchovenstvo a šlechta), která si přerozdělovala státní moc v zemi. Do té doby neměli farmáři ani řemeslníci žádné právo se na moci podílet. Další faktor který se na revoluci podílel byla ekonomická situace země. Francie se účastnila v Americké válce o nezávislost (1775 – 1783) a přesto, že byla Anglie poražena, Francie nedokázala ekonomické břemeno unést a zbankrotovala. Jako rána z milosti přišla špatná úroda roku 1788 a 1789 společně s velkou zimou ve stejném období. Cena chleba se dramaticky zvýšila a celkový nárůst cen potravin činil 60% se srovnáním s 20-ti procentním růstem mezd farmářů. Francie se tímto zmítala s obrovským problémem hladomoru, kterým trpěla téměř jedna třetina obyvatelstva. Velká Francouzská revoluce v podstatě přeměnila společnost feudální na společnost občanskou, kde monarchie padla a zrodila se demokracie. Mocná třída na tento systém brzy odpověděla a sledujeme opětovnou ránu buržoazie, která se o moc nehodlala dělit. Pojem a význam lidu byl upraven a v podstatě zděloval: „Národ ze strany jedné a lid ze strany druhé. Tímto jsou národ a lid odděleny a vůli národa vyjadřuje systém výkonu moci.“ Vládnoucí třída si tak určila právo vyhodnotit a hájit národní zájmy nikoliv na základě zájmu většiny, ale v zájmu její samotné a okolí, které se kolem ní pohybovalo. Rodí se tak nový element nazývaný parlamentarismus, který sledujeme prvně v Anglii v 18. století. V dnešním parlamentním systému s příchutí demokracie, tvoří výkonnou moc zástupci občanů. Tito zástupci nejsou na jednotlivá posta zvoleni občany, nýbrž vládnoucí třídou. Ve starověku lidé neznali pokrytecký a klamný význam zástupců lidu a stejně tak ji neznali ani významní filozofové. Ve starověku tato otázka neexistovala a důvod jim byl jasný. Od chvíle, kdy někdo nevratně a do určitého období pověří k moci jisté lidi, se sám politicky odcizí. Jean-Jacques Rousseau popisoval situaci v 18. století v Anglii: „Angličané si myslí, že jsou svobodní jen jeden den v období pěti let.“ Jeho vyjádření však zní poněkud submisivně, protože nebyli svobodní ani jeden den v tomto období. To, o čem občan uvažuje a o čem v ten den rozhoduje je již předem dáno z předešlých pěti letech: volební zákon, stávající politické strany, kandidáti apod. V dnešní době existuje jedno základní politické odcizení, které ve starověku nepokládali jako možnost. Věřili totiž, že nikdo nemůže zastoupit občana v městském koslele. Neexistovalo tehdy teologické myšlení, které by stálo na základě, kde by se dominantní postavení lidí, po záhadném chemickém procesu koncentrovalo v jednu neděli a skrze božské inspiraci našlo relikvie 300 osob kteří jej udržují a přenášejí ztělesněné po období 5-ti let, než aby bylo znovu občany rozpuštěno a opět koncentrováno a přeneseno k onem 300 osobám ve stále se opakujícím procesu. Je překvapivé, že starověcí Řekové nepovažovali základ demokracie volby. Volby se konali pouze výjimečně a týkali se většinou rozhodnutí ohledně věci veřejné. Volba úřední osoby se konala v podobě náhodného losu s možností okamžité výpovědi. Od Hérodota až po Aristotelése považovali volby jako instituce aristokracie. Co se týče kompetence k výkonu určité činnosti, nevěřili, že existuje v politické oblasti osoba více odpovědná, než jiná. Názor všech měl stejnou váhu. Neexistova věda či umění – ve starověkém významu – politických věcí, jejíž znalost by držitelům dovolila být sami považováni za nejlepší vládce. V oborech, kde byly nesporně vyžadovány umění a odbornost, se v Aténách volby konaly. Jako příklad bylo každý rok vybráno deset generálů ve vojenských úřadech. Tyto případy skutečně vyžadovaly výběr toho nejlepšího, který se již vyznamenal z předešlých činnů a jeho osobnost a charaktér byly známy. Význam zde má starověké myšlení, kde otázka výběru pomocí voleb přichází pouze tehdy, kde je potřeba technická způsobilost a má tímto smysl vybrat nejlepšího „technika“. Rodí se tedy otázka: kdo má být pověřen ve výběru nejlepšího technika? Dnes se snad shodne valná většina občanů stejně jako nejvíce reakční a antidemokratický filozof Platón, že nejvíce kompetentní pro výběr nejlepšího technika není jiný technik ale ten, kdo používá produkt jeho práce. Jezdec je odpovědný rozhodnout o nejlepším podkováři, cestující zase rozhodne o nejlepším řidiči. Tudíž, ten kdo je pověřen vybrat toho nejlepšího politika je ten, který používá jeho politické schopnosti, tedy lid. Pokud by úsudek vyplynul z výsledku a když se podíváme jaké politiky pověřovali staří Atéňané, lze tento systém považovat za správný. Vybrali si politiky jako Themistoklése nebo Periklése, odměnili tragédie jako Antigona, tragický příběh dramatika Sofokla (441 př.n.l.) a další.
