Mojžíš tedy vzal svou ženu a syny, posadil je na osla a vracel se do egyptské země. A do ruky si vzal Boží hůl. Hospodin dále Mojžíšovi poručil: "Až se vrátíš do Egypta, hleď abys před faraónem udělal všechny zázraky, jimiž jsem tě pověřil. Já však zatvrdím jeho srdce a on lid nepropustí. Potom faraónovi řekneš: Toto praví Hospodin: Izrael je můj prvorozený syn. Vzkázal jsem ti: Propusť mého syna, aby mi sloužil. Ale ty jsi jej propustit odmítl. Za to zabiji tvého prvorozeného syna." (2M 4,20-23.) Mojžíš, zavolaný Pánem Bohem, se vrací do Egypta. Vrací se s celou rodinou, zřejmě nepočítá s brzkým návratem do midjánské země. Když Pán Bůh člověka zavolá do služby, většinou nezbývá na úvahy o návratu žádný prostor. Boží povolání bývá absolutní. Na druhou stranu, Mojžíš se s rodinou své manželky ještě setkal, Hospodin mu tuto milost poskytl. Počítat s tím předem ale nebylo možné. Pán Bůh ještě jednou Mojžíše osloví, aby mu dal své jasné slovo na cestu. Mluví o zatvrzení faraónova srdce. Tato skutečnost by mohla někoho znepokojit: Je tedy možné, že Pán Bůh sám zabrání, aby někdo poslechl jeho slovo? Než uděláme takovýto ukvapený závěr, uvědomme si, že farao je především představitel egyptského náboženství, egyptských božstev. Navíc, farao sám o sobě není ochoten podřídit se Hospodinu. Pán Bůh ovšem využívá jeho odporu k prokázání své moci. Izraelskému lidu bude jasně ukázán, že ani největší protivník proti Hospodinu nic nezmůže. I Boží jednání s faraónem bylo vlastně velmi trpělivé. Pán Bůh už na počátku jasně mluví o smrti faraónova syna. Než k tomu ale dojde, dostává farao 9 příležitostí k nápravě, 9 příležitostí k poslušnosti. 9krát může dalšímu vývoji tragédie zabránit. Neudělal to. I když tady čteme o zatvrzení faraónova srdce, nemůžeme přenést odpovědnost za faraónovo jednání na Hospodina. Pán Bůh vždycky respektuje svobodu lidského rozhodování. To platilo o faraónovi, to platí i o každém z nás, o křesťanech i o nevěřících. Pán Bůh radí, ukazuje na skutečnosti a souvislosti věcí, doporučuje, ale nikdy nenutí. Možnost posledního rozhodnutí o sobě nechává vždycky na člověku, respektive toto rozhodnutí vždycky očekává od člověka. O Izraeli tady Hospodin prohlašuje, že je jeho prvorozeným synem. To není řečeno o jednotlivých Izraelcích, ale o celém lidu. Pán Bůh sice přichází k jednotlivým lidem, ale v jeho vztahu k nám jde vždycky o celé společenství. Pánu Bohu šlo o celý Izrael. A proč mluví o prvorozeném synu? Cožpak měl ještě nějakého jiného? Jestliže byl Izrael prvorozeným, pak se druhorozeným stala církev. Milost Pána Ježíše Krista rozšířila Boží rodinu, otevřela její dveře pohanům, i nám. Díky Bohu za to. Současně ale tady můžeme slyšet Boží upozornění, že Izrael zůstává prvorozeným, že jej Pán Bůh nezavrhl. To ostatně velmi výrazně potvrzuje 11. kapitola epištoly Římanům. Křesťané nemohou mluvit a přemýšlet o Izraeli jinak, než s vědomím Boží lásky k tomuto národu. Když se na cestě chystali nocovat, střetl se s ním Hospodin a chtěl ho usmrtit. (2M 4,24.) Dostáváme se k jedné z nejpodivnějších a nejobtížněji
srozumitelných pasáží z příběhů Mojžíšova života. Než začneme vnitřně protestovat proti představení Pána Boha jako toho, kdo ohrožuje život svého služebníka, připomeňme si Jákobův zápas u potoka Jabok, jak jej známe z 1. knihy Mojžíšovy. Jákob byl tehdy také přepaden Hospodinem a musel s ním bojovat o život a o požehnání. Tímto zápasem začalo v jeho životě něco úplně nového, od té doby nosil jméno Izrael. I při nočním přepadení Mojžíše jde především o Mojžíše samého. Než budeme o celé události podrobněji přemýšlet, přečtěme si ji do konce: Tu vzala Sipora kamenný nůž, obřezala předkožku svého syna, dotkla se jeho nohou a řekla: "Jsi můj ženich, je to zpečetěno krví." A Hospodin ho nechal být. Tehdy se při obřízkách říkalo: "Jsi ženich, je to zpečetěno krví." (2M 4,25-26.) Kořeny celé události nacházíme v Mojžíšově neposlušnosti. Zanedbal u svého syna obřad obřízky. Jednalo se o pečeť smlouvy, kterou Hospodin uzavřel s Abrahamem (1M 17,10). Obřízka se stala znamením Izraele, i když je možné, že ji Izraelci v Egyptě zanedbávali všeobecně. Mojžíš žije už 40 let mezi Midjánci. Tento národ je také společenstvím potomků Abrahamových (1M 25,2), i když je později vidíme jako výrazné nepřátele Izraele. Přes tuto spřízněnost zřejmě Midjánci obřízku nedodržují. Mojžíš, ovlivněný svým prostředím, svého syna Geršóma rovněž neobřezal. Jak ale má jít oznamovat Boží vůli faraónovi, když ji sám ve své rodině nedodržuje? Jakým svědectvím má být jeho víra, když sám podle víry nejedná? Pán Bůh do této situace zasáhne. Nenechá Mojžíše v jeho nedůslednosti víry. Mojžíš musí, podobně jako jeho předek Jákob, zápasit o plné odevzdání sama sebe do Boží ruky. Co je na tomto zápase pozoruhodné je skutečnost, že Geršomovu obřízku nakonec vykoná Sipora, Mojžíšova manželka. Je to jediné místo v Písmu, kde obřízku provádí žena. Sipora sama vyznává aktem obřízky svůj rozchod s náboženstvím svého kmene a plné připojení k Izraeli. I když se zřejmě na čas s Mojžíšem rozchází (nejde s ním do nebezpečí jeho egyptského pobytu a vrací se k otci), vrací se jako žena Izraele, nikoli jako Midjánka. Mojžíšovi zůstává z této události výrazné upozornění, jak veliký význam mají ženy-manželky pro uchování víry v rodinách Božího lidu. Mojžíš byl vůdce Izraele, ale bez pomoci a ochrany své manželky by nebyl schopen svůj úkol splnit. U Sipory začíná linie, která vede až k Lóis a k Euniké, k babičce a matce Timoteově, které svou víru nejen uchovaly, ale dovedly i předat další generaci. Jejich upřímná víra byla posilou i apoštolu Pavlovi, který si ji vděčně připomínal (2Tm 1,5). Hospodin řekl Áronovi: "Jdi na poušť naproti Mojžíšovi." Áron šel, setkal se s ním u Boží hory a políbil ho. Mojžíš oznámil Áronovi všechna Hospodinova slova, s nimiž ho poslal, a všechna znamení, kterými ho pověřil. Pak šel Mojžíš s Áronem a shromáždili všechny izraelské starší. Áron vyřídil všechna slova, která mluvil Hospodin k Mojžíšovi, a Mojžíš učinil před očima lidu ona znamení.
A lid uvěřil. Když slyšeli, že Hospodin navštívil Izraelce a že pohleděl na jejich ujařmení, padli na kolena a klaněli se. (2M 4,27-31.) Mojžíš pokračuje ve své cestě do Egypta a Pán Bůh zatím připravuje jeho setkání s Áronem. Oba muži se setkávají ještě v pustině a společně pak jdou před Izraelské starší. Mojžíšovy obavy se nenaplní. Když Izraelcům vypoví všechno, co prožil, slyšel a viděl a když se prokáže znameními, která mu Hospodin svěřil, lid uvěřil, že jeho Bůh na ně nezapomněl. Začíná velká bohoslužba vděčnosti a uctívání. Dostáváme se k 5. kapitole 2. knihy Mojžíšovy. V ní začíná velký zápas Mojžíše s faraónem, který potrvá až do kapitoly 12. Za zápasem Mojžíšovým ovšem můžeme zřetelně rozpoznávat zápas Hospodina s egyptskými božstvy. Nejpravděpodobnějším smyslem tohoto zápasu je prokázat před tváří Izraele nesrovnatelnou nadřazenost Hospodina nad božstvy Egypta. Že se tohoto cíle podařilo dosáhnout, vidíme v celé pozdější historii Izraele. Židé se vždycky odvolávají na vyvedení z Egypta jako na počátek své národní existence. Vyvedením z Egypta a potom i vším tím, co Izrael prožíval během putování pouští, se ze skupiny potomků Abrahamových stává Boží lid v plném slova smyslu. Mojžíš s Áronem pak předstoupili před faraóna a řekli: "Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Propusť můj lid, ať mi v poušti slaví slavnost." Farao však odpověděl: "Kdo je Hospodin, že bych ho měl uposlechnout a propustit Izraele? Hospodina neznám a Izraele nepropustím!" (2M 5,1-2.) Nastal čas naplnění Božích slov. Mojžíš a Áron stojí před egyptským královským trůnem a vznášejí Boží požadavek: Propusť můj lid. Farao musel být jejich slovy pobouřen. Vždyť on sám je nejvyšším pánem Egypta, on sám je bohem, kdo se opovažuje jej žádat o něco tak neslýchaného? Propustit otroky? Navíc o nich prohlašovat, že jsou jeho lidem? Což to nejsou otroci faraónovi? Kdo je Hospodin? Hospodina neznám a Izraele nepropustím! Boží předpověď se beze zbytku plní. Faraónova pýcha je příliš veliká. A my k tomu můžeme dodat: Nejen faraónova. Kolik lidí dneška opakuje jeho výroky: Kdo je Hospodin? Hospodina neznám. Kdyby by. farao moudrý a pokorný, mohl Mojžíše a Árona prosit o vysvětlení, o informace, mohl se snažit poznat neznámého Boha z východní pouště. Byl si ale příliš jistý sám sebou. V tom byla jeho tragédie. Mojžíš s Áronem pokračují ve vysvětlování své žádosti: Řekli: "Potkal se s námi Bůh Hebrejů. Dovol nám nyní odejít do pouště na vzdálenost tří dnů cesty a přinést oběť Hospodinu, našemu Bohu, aby nás nenapadl morem a mečem." (2M 5,3.) Při své druhé žádosti Mojžíš s Áronem požadavek propuštění Izraele k obětování více rozvádějí. Přestavují faraónovi Hospodina zvláštním způsobem. Cožpak Bůh Izraele je Bohem který si uctívání vynucuje? To jistě ne. Za Mojžíšovými slovy můžeme spíše slyšet záměr upozornit faraóna, že Hospodinova moc sahá i přes hranice Egypta.
Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův není jen Bohem úzce vymezené oblasti kdesi v poušti na východě. Je to Pán všeho stvoření, patří mu Izrael stejně jako celý Egypt i se samým faraónem. Může způsobit mor i v zemi, kterou farao považuje za svou. Může povolat nepřátelská vojska i přes střežené hranice Egypta. Mojžíš vlastně upozorňuje na omezenost faraónovy moci. Egyptský král je okřikl: "Proč, Mojžíši a Árone, odvádíte lid od jeho prací? Jděte za svými robotami!" A farao pokračoval: "Hle, lidu země je teď mnoho, a vy chcete, aby nechali svých robot?" Onoho dne přikázal farao poháněčům lidu a dozorcům: "Propříště nebudete vydávat lidu slámu k výrobě cihel jako dříve. Ať si jdou slámu nasbírat sami! A uložíte jim dodat stejné množství cihel, jaké vyráběli dříve. Nic jim neslevujte, jsou líní. Proto křičí: Pojďme obětovat svému Bohu. Ať na ty muže těžce dolehne otročina, aby měli co dělat a nedali na lživé řeči." (2M 5,4-9.) Faraónův pohled je omezený. Tak se to často stává těm, kdo si příliš zakládají na vlastní moci. Za Mojžíšovou žádostí vidí jen snahu vyhnout se práci. Možnost, že Mojžíš tlumočí poselství skutečného Boha mu vůbec nepřichází na mysl. Míst aby vyhověl Mojžíšově žádosti, ztěžuje pozici izraelských dělníků. Izraelci byli zaměstnáváni výrobou cihel. Ty se tehdy dělaly tak, že se nejprve prohnětl jíl s řezanou slámou, z prohnětené směsi byly pomocí forem tvarovány cihly, které se pak sušily na prudkém slunci. Až dosud Izraelci slámu dostávali. Farao nyní přikazuje, že si musí slámu sami shánět, tedy vytrhávat na strništích. Norma dodávaných cihel ovšem zůstává beze změny. Poháněči lidu a dozorci vyšli a ohlásili lidu: "Toto praví farao: Nedám vám žádnou slámu. Sami si jděte nabrat slámu, kde ji najdete. Ale z vaší pracovní povinnosti se nic nesleví." Lid se rozběhl po celé egyptské zemi, aby na strništích sbíral slámu. Poháněči je honili: "Plňte svůj denní úkol, jako když sláma byla." Dozorci z řad Izraelců, které nad nimi ustanovili faraónovi poháněči, byli biti. Vytýkalo se jim: "Proč jste v těchto dnech nevyrobili tolik cihel jako dříve?" Dozorci z řad Izraelců tedy přišli a úpěli před faraónem: "Proč se svými otroky takhle jednáš? Tvým otrokům se nedodává sláma, ale pokud jde o cihly, poroučejí nám: »Dělejte!« Hle, tvoji otroci jsou biti a tvůj lid bude pykat za hřích." Farao odpověděl: "Jste lenoši líní, proto říkáte: »Pojďme obětovat Hospodinu.« Hned jděte dělat! Sláma vám dodávána nebude, ale dodávku cihel odvedete." (2M 5,10-18.) Poslušnost Božího příkazu způsobila těžkosti. Mojžíš poslechl Boží zavolání, udělal to, co od něho Pán Bůh chtěl, a jeho lidu nastal ještě horší časy. Jak je to možné? Boží vidění není jako lidské a Boží čas je jiný než náš. Pán Bůh se dívá na konečné důsledky všeho dění, nenechá se zaslepit krátkodobým viděním. Ano, situace Izraele se zhoršila. Však to dozorci z řad Izraelců Mojžíšovi a Áronovi povědí a vyčtou, o tom ještě budeme mluvit. Ale Pán Bůh vidí dál. Dobře ví, že toto dočasné zhoršení situace je jenom prvním krokem na cestě ke svobodě. To, co prožívali Izraelci v Egyptě, prožívá nejednou i církev. Svým způsobem to platí i o našem celém pozemském životě. Nejednou nám poslušnost Božího slova jakoby komplikuje život. Když
o tom přemýšlí apoštol Pavel, píše: Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život... A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné. (2K 4,11.16-18.) V tom je sláva a pevnost církve. Nyní může být život i těžký. Nyní se leccos může zdát i ztrátou. Máme ale naději, pevnou a nehynoucí, že nebeská odměna všechno převáží. A v pohledu věčnosti pak i mnohé pozemské soužení získává svou cenu, protože se ukazuje být cestou duchovního růstu do podoby Kristovy.
